Dlouhodobá příprava dětí s nařízenou ústavní výchovou na vstup do samostatného života

Transkript

1 Dlouhodobá příprava dětí s nařízenou ústavní výchovou na vstup do samostatného života Metodická příručka Poradenského centra pro děti a mládež s nařízenou ústavní výchovou Centra J.J.Pestalozziho Chrudim Mgr. Martina Gottwaldová a kol. Centrum J. J. Pestalozziho, o. p. s. Chrudim 2006

2

3 Dlouhodobá příprava dětí s nařízenou ústavní výchovou na vstup do samostatného života Metodická příručka Poradenského centra pro děti a mládež s nařízenou ústavní výchovou Centra J.J.Pestalozziho Chrudim Mgr. Martina Gottwaldová a kol. Chrudim 2006

4 Mgr. Martina Gottwaldová a kolektiv

5 OBSAH: I. Úvod 1 Základní informace o Centru J. J. Pestalozziho Chrudim 1 Úvod do problematiky dětí odcházejících ze zařízení ústavní výchovy 2 II. Problémy dětí s nařízenou ústavní výchovou 3 Psychické problémy dětí dlouhodobě vychovávaných v zařízeních ústavní výchovy psychická deprivace 3 Ústavní, sociální a citová deprivace 4 III. Úskalí ústavní výchovy 6 Nedostatky v působení ústavní péče a spolupráce subjektů výchovy 6 Obtíže mladých lidí opouštějících ústavní výchovu 8 IV. Projekt Poradenské centrum pro děti a mládež s nařízenou ústavní výchovou alternativní přístup a pomoc dětem s nařízenou ústavní výchovou. 10 Představení projektu 10 Popis projektu 10 Cíle a úkoly projektu 10 Služby poskytované Poradenským centrem (dále jen PC) 10 Personální a materiální zajištění činnosti PC 11 Vymezení PC k stávajícím poradenským zařízením ( SVP, PPP a OSPOD) 11 Postavení PC v systému služeb poskytovaných v Pardubickém kraji 13 Poradenské centrum významný článek regionální koncepce systému prevence sociálně-patologických jevů 14 Přínos PC pro děti s nařízenou ústavní výchovou 15 Shrnutí důvodů pro realizaci projektu 15 Průběh a realizace projektu 16 Popis cílové skupiny klientů 16 Rozdělení klientů podle vzdělání, pohlaví a rodinného zázemí 18 Navrhovaná terapie v kontextu k problémům jednotlivých skupin dětí 19 Diference v péči o děti z dětských domovů a výchovných ústavů 20 Metodická část 22 Metody a formy práce s klientem 22 Metody a formy práce se skupinami klientů víkendové pobyty 23 Formy spolupráce s pedagogickým personálem zařízení 26 Formy spolupráce se sociálními pracovníky 26 Metody a formy práce s rodinami klientů 26 Užité metody 27 V. Vyhodnocení projektu 29 Výsledky hodnotících dotazníků 29 VI. Příklady dobré a špatné praxe 32 Ukázky dobré i problematické spolupráce s ústavními zařízeními 32 Kasuistiky vybraných případů 33 Ukázky dobré i problematické spolupráce s ostatními institucemi 36

6 VII. Závěr 38 Přílohy 39 Situace v oblasti náhradní rodinné výchovy v České republice a Pardubickém kraji 39 Situace v Pardubickém kraji 39 Seznam spolupracujících subjektů 41 Zařízení pro výkon ústavní výchovy 41 Odbory sociální péče 41 Školy 41 Seznam použité a doporučené literatury 42 Legislativní rámec činnosti centra 42 Seznam v textu použitých zkratek 43 Ostatní přílohy 44 Smlouva mezi klientem a pracovníkem v rámci Doprovázení 44 Dotazníková metoda Nedokončené věty 44 Hodnocení víkendového pobytu 44 Moje úspěchy 45

7 Recenzní posudky zpracovali: Prof. Jiří Dunovský, CSc. Doc. PhDr. Richard Jedlička, Ph.D. Mgr. Zuzana Vučková PaedDr. Miloš Kusý

8 Poděkování: Projekt Centra J. J. Pestalozziho v Chrudimi Poradenské centrum pro děti a mládež s nařízenou ústavní výchovou by nemohl být realizován bez spolupráce s pracovníky dětských domovů Potštejn, Polička, Nová Ves u Chotěboře, Holice, Moravská Třebová a Horní Čermná, dětských domovů se školou v Hrochově Týnci, Králíkách, Chrastavě a Koutech nad Desnou a bez dětí z těchto zařízení, které se do projektu zapojily. Všem proto za jejich ochotu a spolupráci děkuje kolektiv autorů: Mgr. Martina Gottwaldová Bc. Šárka Bryknerová Mgr. Petra Jendeková PaedDr. Pavel Tvrdík Iveta Blehová Tento projekt je spolufi nancován Evropskou unií a státním rozpočtem České republiky. Tento dokument byl vytvořen s fi nanční podporou Evropské unie a České republiky. Obsah tohoto dokumentu je plně v zodpovědnosti příjemce grantu a nelze jej v žádném případě považovat za ofi ciální stanovisko Evropské unie a České republiky.

9 I. Úvod Základní informace o Centru J. J. Pestalozziho Centrum J. J. Pestalozziho, o. p. s., se sídlem v Chrudimi je nestátní nezisková organizace, která vznikla v roce 1992 (tehdy však měla statut nadace s názvem Návrat). Centrum realizuje několik velmi úspěšných projektů: Domy na půli cesty (dále jen DPC) v Hrochově Týnci, Heřmanově Městci a Havlíčkově Brodě, Jupiter, projekt pro oběti domácího násilí v Chrudimi, Krizové centrum v Chrudimi, Poradenské centrum pro děti a mládež s nařízenou ústavní výchovou (dále jen PC). Obecně se činnost celé společnosti zaměřuje na pomoc ohroženým a znevýhodněným skupinám obyvatel v Pardubickém kraji a kraji Vysočina. V roce 1995 založilo Centrum J. J. Pestalozziho první dům na půli cesty v České republice. Pedagogové a další odborníci, kteří zde pracovali, měli mnohaletou praxi v práci s dětmi dlouhodobě vychovávanými v ústavních zařízeních. Jejich praktické a teoretické zkušenosti ukázaly, že děti nejsou, přes veškerou vynaloženou odbornou péči pracovníků ústavních zařízení, dostatečně připraveny na vstup do samostatného života. Dosud jim byly poskytovány materiální a sociální jistoty, které najednou, odchodem ze zařízení, končí a mladý člověk zůstává často sám se všemi problémy, které tuto náročnou situaci doprovázejí. Musí si nejen najít zaměstnání a vlastní bydlení, ale především se musí vyrovnat s vlastním hospodařením, trávením volného času, problémy s navazováním nových vztahů, a poté i s partnerským soužitím. Dům na půli cesty je variantou pro ty mladé lidi, kteří se nemají po ukončení ústavní výchovy kam vrátit (značné problémy mají ale i děti, které se vracejí do původních, většinou nefunkčních, rodin) a mohou využít pobytu v DPC jako tréninku dovedností nutných pro úspěšný život v běžné společnosti. 1

10 Úvod do problematiky dětí odcházejících ze zařízení ústavní výchovy Mladí lidé odcházející ze zařízení ústavní výchovy často trpí psychickou deprivací, která je způsobena zejména selháním či ztrátou rodinného zázemí a následně dlouhodobým pobytem v ústavní péči, poruchou zasahující celou osobnost dítěte (celkové opoždění psychomotorického vývoje, plochost a nediferencovanost citů, poruchy chování, nedostatek volních vlastností, potíže v navazování vztahů apod.). Tato deprivace způsobuje sociální handicap, který výrazně znemožňuje možnost začlenění dětí do společnosti po opuštění ústavního zařízení. Velmi často dochází k tomu, že kvůli nedostatečné osobní motivaci nedokončí školní docházku. To je jedním z nejzásadnějších důvodů následného selhání, protože je snížena jejich šance uplatnit se na trhu práce. Děti vychovávané v ústavní péči často dosahují nízké úrovně školního vzdělání, mají sníženou schopnost sociální integrace, mají potíže v navazování vztahů, jsou výrazně více ohroženy sociálně-patologickými vlivy než děti vychovávané v kvalitní rodině. Ústavní výchova limituje rozvoj pozitivního vztahu dětí k práci. Všechny výše uvedené faktory často způsobují selhání mladého člověka po odchodu z ústavního zařízení. Mnozí končí v řadách dlouhodobě nezaměstnaných, nemohou si udržet bydlení a jsou svými osobními problémy strháváni ke společensky nežádoucím činnostem (kriminalita, abúzus drog apod.). Významným rizikovým faktorem je návrat dítěte do původní rodiny po skončení ústavní péče. S rodinou není velmi často vůbec odborně pracováno, dítě se tudíž vrací do stejně patologického rodinného prostředí, ze kterého bylo předtím odebráno. Dochází pak i k takovým jevům, jako je okradení dítěte a zneužití jeho důvěry těmi nejbližšími. Bohužel však návrat do původní rodiny býval jedinou možností řešení bytové otázky mladého člověka odcházejícího z ústavní péče, dokud nevnikla taková zařízení, jako jsou domy na půl cesty či ubytovny pro nezaměstnané. Dosavadní zkušenosti ukazují, že kromě pomoci při řešení bytovných a pracovních problémů, potřebují tyto děti v nemalé míře především odbornou podporu a pomoc poskytovanou kvalitními poradenskými specialisty. 2

11 II. Problémy dětí s nařízenou ústavní výchovou S odkazem na naše dosavadní zkušenosti z práce s dětmi z dětských domovů (dále jen DD), dětských domovů se školou (dále jen DDŠ), výchovně-léčebných oddělení, výchovných ústavů, ale i z problémových rodin, chceme poukázat na některé z vážných obtíží, které mají děti vyrůstající v ústavní péči. Je třeba upozornit na to, že děti vyrůstající v DD mají poněkud odlišné problémy než děti vyrůstající v DDŠ, případně v ústavu. Jedním z důležitých rozdílů je, že pobyt dětí v DD je výrazně delší, než pobyt v DDŠ či případně v ústavu. Společným symptomem obou skupin dětí je často psychická deprivace, která je důsledkem odloučení od rodiny a dlouhodobého pobytu v ústavním zařízení. Obdobné je také jejich znevýhodnění při integraci do společnosti. Psychické problémy dětí dlouhodobě vychovávaných v zařízeních ústavní výchovy psychická deprivace Psychická deprivace bývá defi nována jako psychický stav, vzniklý následkem takových životních situací, kdy subjektu není dána příležitost uspokojovat některé základní psychické potřeby v dostačující míře a po dosti dlouhou dobu. (Langmeier, Matějček, 1974). Někdy se pojem psychické potřeby zužuje na mateřskou lásku, což se velmi přibližuje, ale jde o příliš zjednodušené vysvětlení. Výše zmiňovaní autoři přehledně rozdělili psychické potřeby na pět kategorií: 1. Potřeba určitého množství, proměnlivosti a kvality vnějších podnětů. Její uspokojení umožňuje naladit organismus na určitou žádoucí úroveň aktivity. Častým společným rysem pro děti z DD je jejich pasivita. I my v projektu narážíme na tuto překážku. Můžeme se jen domnívat, zda soustavná frustrace z neuspokojení potřeby kvalitních podnětů není příčinou pasivity a nezájmu o vlastní budoucnost dětí vyrůstajících dlouhodobě v ústavní péči. Zde můžeme hledat kořeny absence motivace. Vždyť tyto děti během celého svého vývoje (v rodině či v ústavu) stále zažívají tu zkušenost, že jejich aktivity nevedou k uspokojení potřeb. Vede je to zákonitě ke zkoušení jiných způsobů, často společensky nepřijatelných, nebo k pasivitě a lhostejnosti. 2. Potřeba určité stálosti, řádu a smyslu v podnětech, tj. smysluplného světa. Uspokojení této potřeby umožňuje, aby se z podnětů, které by jinak byly chaotické a nezpracovatelné, staly zkušenosti, poznatky a pracovní strategie. Jde tedy o základní podmínky pro jakékoliv učení. Ústavní výchova svým přístupem k dětem nikdy nemůže zprostředkovat jakési vnitřní urovnání. Dítě, prochází-li (i přestože je třeba dlouhodobě v jednom zařízení) během dětství a dospívání několika ústavy, tak veškerou svou energii vypotřebuje jen na přizpůsobení se podmínkám ústavu. V momentě, kdy podmínky pochopí, snaží se z nich pro sebe vytěžit to nejlepší. Děje se tak mimo jiné formou účelového chování: budu se chovat dobře, abych získal. Nezapomínejme však, že děti se adaptují na podmínky, při pohledu zvnějšku, nenormální. Tato schopnost přizpůsobit se jeví v životě jako neupotřebitelná až kontraproduktivní. 3. Potřeba prvotních emocionálních a sociálních vztahů, tj. k osobě matky a k osobám dalších primárních vychovatelů. Její náležité uspokojování přináší dítěti pocit životní jistoty a je podmínkou pro žádoucí vnitřní integraci jeho osobnosti. Ústavní výchova svým vnitřním principem není schopna dítěti pomoci s uspokojením této potřeby. V ústavní péči se přístupy k dětem a výchovné styly nemohou vyrovnat rodině. Jak vyplynulo z dotazníku, který jsme předložili klientům projektu PC, žádný z nich neměl svého vychovatele jako důvěrníka. Individuálně se na něj obraceli jen s potížemi technického rázu. Děti z výchovných ústavů berou vychovatele jako někoho, kdo je hodnotí, trestá a obstarává jim program. K nejlepším vlastnostem dobrého vychovatele patří spravedlnost. Máme zkušenost z jednoho DDŠ, kde jsou chlapci oslovováni příjmením. Naším klientem je chlapec, který v tomto zařízení vyrůstá od osmi let. 3

12 Překvapilo nás, že děti z dětských domovů, zejména ti téměř dospělí, nedůvěřují svým tetám a strejdům téměř vůbec. Mají totiž tu zkušenost, že když se s čímkoliv někomu dospělému svěří, stane se to záležitostí celého ústavu. Prakticky mezi nimi neexistuje důvěrnost a intimita. Velmi tomu napomáhá i problém značné fl uktuace pedagogických pracovníků. Případný citově blízký vztah k oblíbenému pedagogovi se při jeho odchodu ze zařízení stává krutým trestem a zklamáním. Každé z dětí to zažilo nejméně jednou a už si dává pozor, aby se na někoho konkrétního moc neupnulo a tím se chránilo před touto bolestí a zklamáním. Důvěrnost a intimita může být dosti nebezpečná i pro vychovatele, který ji projeví dítěti je nebezpečí, že bude obviněn (ať už ze žárlivosti nebo pocitu nezájmu) ze zneužívání. Kromě toho skupina, jako svébytný organismus, těžko odpouští jedinci lepší či výlučnější postavení, které má například podobu bližšího nebo důvěrnějšího vztahu. Takové dítě se pak často stává např. objektem šikany. 4. Potřeba společenského uplatnění a společenské hodnoty, z jejíhož uspokojení vychází zdravé uvědomění vlastního já, neboli vlastní identity. To je pak dále podmínkou pro osvojení užitečných společenských rolí a hodnotných cílů životního snažení. Se 3. a 4. potřebou úzce souvisí také potřeba kladného přijetí, kterou může dítěti poskytnout nejen rodina, ale i ústav. Potřeba kladného přijetí je jednou z nejdůležitějších potřeb, se kterou se děti rodí, a která je hlavní socializační silou v jejich chování. Kladné přijetí spočívá v přijímání a schvalování jedince druhými a motivuje ho k respektu a poslušnosti vůči rodičům a vychovatelům. To znamená, že dítě vyrůstající v rodině bez kladného přijetí může být problematičtější než dítě vyrůstající v ústavu s uspokojenou potřebou přijetí. Úskalí spočívá v tom, že v ústavu se na výchově podílí větší počet lidí s různým přístupem. Kolektivní výchova v ústavních zařízeních v praxi velmi ztěžuje naplňování principu individuálního přístupu k dítěti. Je to dané počtem dětí v zařízení, vysokou mírou organizovanosti života, kde převládají kolektivní aktivity, a také častým střídáním vychovatelů na skupinách. Děti zde obtížně hledají svébytné místo, jakousi svou jedinečnou roli, např. roli někoho, kdo se stará o ústavní, nebo své vlastní zvíře apod., jde o něco, čím by se zviditelnilo. Dosud poměrně malý počet zařízení umožňuje dítěti, aby mělo například vlastní koutek, kde by mělo vlastní věci, koutek, který by mohl být odlišný od intimního zákoutí ostatních. Nutnost pořádku v pokojích a společných místnostech je často nadřazována nad tuto základní dětskou potřebu. Možnost a šance být identitou, se pak vytrácí. 5. Potřeba otevřené budoucnosti. Její uspokojení dává lidskému životu časové rozpětí, podněcuje a udržuje jeho životní aktivitu. Naděje překonává stagnaci. Z dotazníků vyplněných dětmi v průběhu projektu PC vyplynulo, že při pohledu do budoucnosti zaznívají dvě témata: a) kdy mi skončí nařízená ústavní výchova, b) strach a bezradnost z úplně nejasné budoucnosti. Děti z výchovných ústavů, na rozdíl od dětí z DD, vidí v ukončení ústavní výchovy hlavně svobodu. Děti z DD nevidí nic, nemají většinou představu, co s nimi bude. Do projektu je zařazen chlapec (21 let), který vyrůstá v DD od útlého dětství. V červnu mu měla končit prodloužená ústavní výchova. Ještě v únoru neměl představu, kam půjde, uchylovával se ke zcela nereálnému řešení. Ústavní, sociální a citová deprivace Důsledky prožité deprivace mohou přetrvávat až do dospělosti. Děti s nařízenou ústavní výchovou většinou zažily deprivaci v rodině. Pobytem v narušené rodině a následným pobytem v ústavním zařízení se tato deprivace často prohlubuje. U dětí vyrůstajících převážně v ústavních zařízeních můžeme mluvit o ústavní deprivaci. Jde o narušení psychického vývoje, které se může projevit v celé struktuře osobnosti, v chování, v problémech, v resocializaci, v celém životním přístupu a vztahu k sobě samému. Všechny děti v ústavní péči zažily ve svém životě různá závažná traumata. Úmrtí nebo nemoc rodiče, odmítnutí rodičem, závažné zanedbání péče, zneužívání, týrání, alkoholismus nebo trestné činnosti rodičů atd. V dětských domovech, jakožto nejlehčím typu ústavní péče, nikdo terapeuticky nepůsobí, nepomáhá dítěti s odstraňováním důsledků traumatických zážitků. Ve výchovných ústavech (DDŠ a VÚ) je sice patrná snaha terapeuticky pracovat na odstraňováním traumatických zážitků a napravovat poruchy chování dětí, 4

13 ale je silně limitována negativním postojem samotných dětí. Ty pobyt v těchto zařízení primárně vnímají jako trest za to, co doma udělaly, a ne jako pomoc se zátěží, kterou nemohou unést. Toto je také důvod, proč právě zde mohou sehrát a také sehrávají významnou roli na ústavních zařízeních nezávislé poradenské instituce jako je například PC, středisko výchovné péče (dále jen SVP) či pedagogicko psychologická poradna (dále jen PPP). 5

14 III. Úskalí ústavní výchovy V současné době se v odborných kruzích a často i kruzích široké odborné veřejnosti velmi frekventovaně hovoří o potřebě umístit co nejvíce dětí do některé z forem náhradní rodinné péče, ale téměř nenajdeme zmínky o tom, jak pomoci dětem v ústavní péči. V České republice je v ústavní péči okolo sedmi tisíc dětí a velká část z nich je v ústavu umístěna v důsledku selhání péče rodinné. Žadatelů o pěstounskou péči ubývá, a tak je ústavní výchova pro velkou část těchto dětí jediným řešením. Je tedy velmi důležité zabývat se jejím zkvalitňováním, a to do doby, než se najdou a zrealizují jiná, vhodnější řešení. Nedostatky v působení ústavní péče a spolupráce subjektů výchovy Na základě naší dlouhodobé spolupráce s ústavními zařízeními a výsledků šetření u klientů projektu, můžeme specifi kovat některé nedostatky v ústavní péči: (viz tab. č. 1) nedostatečné vzdělání pedagogických pracovníků; absence etopeda, psychologa či psychoterapeuta v zařízení (v zákonných normách není dostatečná opora pro pracovní funkce psychologa, etopeda a psychoterapeuta pro dětský domov); problémy s využíváním služeb externího odborníka (ten musí mít smlouvu se zdravotní pojišťovnou, čekací doby jsou dlouhé a nejedná se o okamžitou či pravidelnou pomoc dítěti v krizi). V některých lokalitách Pardubického kraje jsou tito odborníci prakticky nedostupní; chybějící supervize jako prevence vyhoření pracovníků a jako podpora jejich odborného růstu (v rozvinutých zemích je již několik let standardně využívána.) Tab. č. 1 Možnosti poskytované odborné péče svěřencům ve spolupracujících zařízeních ústavní výchovy Zařízení zaměstnaný psycholog zaměstnaný etoped externista psycholog externista etoped supervize DD Polička DD Horní Čermná Možná spolupráce s odborníkem z místa není navázaná spolupráce PPP DD Holice ano DD Nová Ves navázaná spolupráce navázaná spolupráce DD Potštejn PPP, DDÚ* DD Moravská Třebová ano DDŠ Králíky DDŠ Hrochův Týnec DDŠ Kostelec nad Orlicí ano ano ano ano navázaná spolupráce není trvalá spolupráce s odborníkem*; spolupráce s DDÚ navázaná spolupráce navázaná spolupráce 6

15 DDŠ Kouty nad Desnou VLO Přestavlky ano ano VÚ Chrastava VÚ Brandýs nad Orlicí ano ano ano navázaná spolupráce spolupráce s DDÚ není trvalá spolupráce s odborníkem*; spolupráce s DDÚ navázaná spolupráce * Pozn.: Pravidelná spolupráce není navázána zejména kvůli velké vzdálenosti od možného poskytovatele. kolektivní přístup pedagogických pracovníků k dětem (je-li jeden vychovatel na směnu na skupinu dětí, nemůže umožnit dítěti individuální program daný např. nadáním dítěte); častá fl uktuace vychovatelů a provozních pracovníků; omezení léčebně-výchovného procesu na systém odměn a trestů; nedostatky ve výchovných systémech v zařízeních (např. taxativní vymezení trestů a odměn, odosobnění vlastního hodnocení, kdy je dítě hodnoceno řádem a ne vychovatelem, ztráta individualizace vlastního hodnocení a tím i nerespektování individuálních zvláštností dítěte); počet svěřenců na jednoho vychovatele; přetrvávající kolektivistický přístup k výchově dětí a s tím související nedostatek prostoru pro individuální přístup; zákonnými normami ztížená motivace rodiny pro spolupráci se zařízením (např. ředitel zařízení vymáhá peníze za pobyt dítěte od rodičů); děti jsou zařízením propouštěny k pobytům v rodině (i když to děti z různých důvodů odmítají), a to někdy i z důvodu cíleného snížení počtu dětí v zařízení z důvodu potřeby čerpání dovolených pedagogických pracovníků; nedostatečná práce s rodinou dítěte, kterému byla předčasně (tzn. před dosažením zletilosti) ukončena ústavní výchova. Rodič na rozdíl od dítěte neprochází žádnou odbornou péčí, zatímco dítě, má-li mít možnost opustit např. DDŠ, musí na sobě velmi pracovat a projít velkou osobní změnou. Snadno tak dochází k selhání rodinného systému a dítě je opět vraceno často do těžšího stupně ústavní výchovy; nepružnost v jednání mezi sociálními pracovníky z míst původního bydliště dítěte, rodiči a vedením ústavů; stále dochází oddělování sourozenců. V projektu máme pět sourozenců a chceme-li je všechny (včetně matky) navštívit nebo jim umožnit společné setkání, najedeme někdy i 444 km, bez zpáteční cesty. Tyto děti se před vstupem do projektu PC neviděly řadu let. Dále velká vzdálenost jednak mezi bydlištěm rodičů a zařízením ústavní péče, kde jsou děti umístěny, a jednak mezi umístěnými sourozenci; problematické využívají služeb DDÚ, problémové děti mohou být navrženy na takzvaný rediagnostický pobyt. Jeho výsledkem pak často bývá přeřazení dítěte do jiného typu zařízení, často přísnějšího, čehož se někdy obávají ředitelé zařízení, a proto užívání této služby raději omezují, nebo vůbec nevyužívají; normami a opatřeními ztížená praktická příprava dětí na samostatný život vyhláška č. 334/2003 v 3, odst. 1), pís. d) sice umožňuje samostatný nákup potravin a samostatné vaření na skupinách, zajišťované za pomoci dětí, ale dalšími souvisejícími předpisy je to téměř znemožněno. Zejména zásahy hygienické kontroly, která preferuje vyhlášku o školním stravování a hygienickou vyhlášku normami danými touto vyhláškou neprojdou kuchyňky v rodinných skupinkách, takže se zde nemůže připravovat jídlo; Nemalým problémem je vlastní vyúčtovávání nákupu, dodržení spotřebního a potravinového koše z hlediska skladby vitamínů, problém s evidencí a skladováním nespotřebovaných potravin apod. Zařízení pak preferují nákupy na faktury, čímž se výchovný účinek hospodaření s penězi za účelem zajiště- 7

16 ní stravy ztrácí. Děti nemají možnost samostatně nakládat s fi nančním obnosem, k vlastnímu procesu nakupování se tak nedostanou. Obdobný dopad má přímé vydávání potravin pro vaření ze skladu kuchyně; režimově sterilní podmínky k osvojování životních návyků a společenských dovedností. K bezkonfl iktnímu zapojení svěřenců těchto zařízení do společnosti totiž zdaleka nestačí předávat jim vědomosti o tom, jak se mají chovat, aby se nedostávali do střetu se zákonem. Nestačí ani provádět s nimi nácvik nejrůznějších dovedností v podmínkách jakoby umělého, skleníkového prostředí, které nejenže nikoho neohrožuje, ale nikoho ani neoslovuje. Společensky žádoucí formy chování je nutné zpevňovat na základě vlastní zkušenosti a nápodoby v takovém prostředí, které umožňuje a intenzivně vyvolává reálný prožitek. (Kusý, Němec, 1998, str. 43) Obtíže mladých lidí opouštějících ústavní výchovu Mladí dospělí odcházející z ústavních zařízení jsou zvyklí na neustálou péči ze strany zaměstnanců, kteří se o ně starali a zajišťovali jim vše potřebné. Nejčastější problémy, se kterými se mladí lidé setkávají, pak jsou především důsledkem vícehvězdičkového hotelového stylu výchovných podmínek a přístupů: neschopnost hospodařit s fi nančními prostředky; neschopnost, respektive nemožnost, z vlastních počátečních prostředků zajistit si vysoký standard bydlení a spotřeby, na který byli ze zařízení zvyklí. Snaha hledat rychlá řešení nápravy této nedostačivosti, často i prostřednictvím páchání trestné činnosti, prostituce apod.; absence kladných rodičovských vzorů vyvolává v mladých lidech efekt vykořenění, který se projevuje nedostatečnou důvěrou ve vlastní schopnost vést normální život. Proto raději tíhnou k vrstevnickým skupinám (mnohdy problémovým), vyhýbají se běžným závazkům, převzetí odpovědnosti; neznají ceny zboží, většinou neumí vařit, neznají právní rozdíl mezi nájmem a podnájmem, jakoukoli písemnou smlouvu považují za nežádoucí komplikaci, ve které se stejně nevyznají, chybí jim pracovní návyky (samostatné ranní vstávání do práce bez pomoci vychovatele, dlouhodobější odevzdávání vyrovnaného výkonu atd.) a v zaměstnání vydrží pouze krátkou dobu; bývají často i vztahově naivní, velice rychle se s jinými lidmi skamarádí, jsou až nadměrně důvěřiví, mohou naletět podvodníkům, či naopak, vztahy navazují jen povrchní a účelové; odcházejí z prostředí jim důvěrně známého, poskytujícího jim jistotu a řád, do většinou neznámého prostředí, musejí opustit přátele a kamarády, se kterými mnohdy strávili celé dětství a dospívání; výzkumy i praxe potvrzují, že ti, kteří prožili velkou část dětství v ústavní péči, nejsou často schopni integrovat se bez komplikací do společnosti, mají velké problémy při plnění své rodičovské role, jejich děti mnohdy končí v ústavní výchově nebo jsou zanedbávány či týrány, nejsou schopni navazovat trvalé a kvalitní mezilidské vztahy, dosahují nižšího vzdělání, než umožňuje jejich vrozená inteligence, vykazují vysokou míru kriminality (muži až 54%); systém odměn a trestů vede k účelovému chování (chovám se dobře, protože z toho budu mít výhodu), což brání rozvoji svědomí jakožto zvnitřněné zábrany před špatným chováním; odcházejí z ústavní péče po dosažení zletilosti, případně po skončení přípravy na povolání, ve velké míře zcela nepřipravené do života, nezralé, sociálně opožděné; nebývají dostatečně připravováni na situace, které se týkají partnerského a sexuálního života a vztahů, ačkoliv je prokázané, že děti vyrůstající v zařízeních ústavní výchovy začínají se sexuálním životem velmi brzo, často i ve 12 letech. Je přitom nutné, s ohledem na to, že nevyrůstají v klasickém modelu rodiny, který by přirozeně nabízel žádoucí vzorce chování, aby tyto děti získávaly už od ranného věku kvalitní informace o partnerství, antikoncepci, rodinných vztazích, aby se samy učily partnerským rolím. Děti nechápou pojem partnerství a vztah dvou lidí, kteří si vzájemně rozumí, respektují se, vycházejí si vstříc. V dospělosti pak velmi snadno v partnerství a rodičovství selhávají; jsou velmi dobře systémem ústavní výchovy a hodnotícím systémem připraveni na soutěžení a konkurování, bohužel však na úkor dovedností spolupracovat, společně se podílet na plnění úkolů skupiny apod. Místo 8

17 spolupráce v pracovním týmu se spolupracovníky soutěží a tím zhoršují výsledky celého týmu; pojem nařízení ústavní výchovy je některými, zvláště staršími dětmi, vnímán negativně a vyvolává v nich odpor k pobytu v zařízení jako k trestu, dále pak nejistotu a pocit jisté stigmatizace. Určitě bychom neměli opomíjet fakt, že většinová společnost nijak neusnadňuje mladým lidem opouštějícím ústavní zařízení jejich resocializaci. Již v samém počátku svého dospělého života jsou stigmatizovaní pobytem v ústavu a hendikepovaní svou minulostí. Z dotazníků, které jsme předložili klientům projektu PC vyplynulo, že i tento fakt jim dělá starosti. Všichni dotazovaní odpověděli, že by chtěli, aby jejich minulost nebyla známa (zejména v zaměstnání), sami by se svěřili jen důvěryhodným lidem ze svého okolí. V situacích, kdy jsme s dětmi byli mimo rezidenční zařízení, se ukazovalo, že jsou velmi plaché, jakoby v neustálém očekávání útoku. Dělá jim problém uvolněná komunikace s lidmi z vnějšího světa, a z tohoto jejich duševního rozpoložení dochází k neadekvátním reakcím, jakými jsou nepřiměřený strach, nesmělost a agrese. 9

18 IV. Projekt Poradenské centrum pro děti a mládež s nařízenou ústavní výchovou alternativní přístup a pomoc dětem s naří- zenou ústavní výchovou Představení projektu Popis projektu Z mnohaletých zkušeností pracovníků Centra J.J.Pestalozziho a dalších nestátních neziskových organizací s realizací domů na půli cesty vyplynulo, že je pozdě začít saturovat to, co rodina, ústavní výchova a sociální systém celkově nenabízí, až v momentě opuštění zařízení ústavní výchovy. Na základě úvah, jak více pomoci dětem dlouhodobě žijícím v ústavní péči při jejich co nejúspěšnější integraci do společnosti, zpracovali pracovníci Centra J.J.Pestalozziho nový projekt s názvem Poradenské centrum pro děti a mládež s nařízenou ústavní výchovou. Cíle a úkoly projektu Hlavním cílem je systematická příprava dětí s nařízenou ústavní výchovou, a to již za pobytu v zařízení ústavní péče, na těžkou životní situaci spojenou s odchodem z výchovného zařízení a poskytování preventivní služby klientům, kteří jsou často ohroženi sociálně-patologickými jevy a předčasným ukončením školní docházky spojeným s nedokončením profesní přípravy. Odborným působením se pracovníci projektu snaží odstraňovat traumata spojená se selháním či ztrátou rodiny a obtíže dané dlouhodobým pobytem v zařízení ústavní péče. Pomoc takto znevýhodněným dětem je poskytována také nepřímo, a to formou spolupráce s výchovným zařízením a s pověřenými pracovníky sociálních odborů. Snažíme se tyto instituce propojit v zájmu pružnějšího a kvalitního přístupu k dětem. Klientelu tvoří děti a mladí lidé ve věku od 7 do 19 let, jimž byla nařízena ústavní výchova, a kteří původně pocházejí z Pardubického kraje. Pro projekt jsme zvolili děti, u nichž chybí rodinné zázemí nebo je natolik patologické, že je nevhodné posilovat vliv rodiny na dítě, a naopak žádoucí motivovat dítě k jiné volbě bydlení (po skončení ústavní výchovy), než je původní rodina. Obecně se zaměřujeme na zvýšení samostatnosti, sociální a psychické zdatnosti klientů. Výše uvedenými aktivitami v nemalé míře přispíváme i ke zkracování doby pobytu dítěte v ústavním zařízení, což se daří zvláště tam, kde lze aktivizovat potencionál vlastní rodiny dítěte. Dílčí kroky v plnění cíle projektu: depistáž dětí s nařízenou ústavní výchovou původně pocházející z Pardubicka v registru městských úřadů; oslovení těchto dětí přímo v zařízení ústavní výchovy, první kontakt, vypracování vstupní anamnézy, domluva o další činnosti s vedením zařízení; vysvětlení vedení zařízení a pedagogům našich záměrů a nabídka pomoci pro konkrétní dítě; seznamovací a diagnostické víkendové pobyty pro děti; vypracování analýzy potřeb cílové skupiny: přesný počet potencionálních klientů, jejich situace, situace v bývalé rodině, možné situace po návratu, informace o možnostech uplatnění na trhu práce; psychologická a speciálně-pedagogická diagnostika dětí; odborné působení a dlouhodobé poradenské vedení. Služby poskytované PC Služby vycházejí ze zjištěných potřeb cílové skupiny, z cílů individuálních programů pomoci jednotlivým klientům. 10

19 Vypracování individuálního programu pomoci. Podílí se tým odborných pracovníků PC (speciální pedagog, psycholog, sociální pracovnice) a klient sám, podle potřeby zástupci zařízení a OSPOD. Vypracování a realizace cílených speciálně-pedagogických a psychoterapeutických programů pro řešení konkrétních problémů a pro jednotlivé skupiny klientů. Individuální a skupinová psychoterapie, poradenství. Zajištění odborných konzultací pracovníkům výchovných zařízení. Poskytování služeb zaměřených na volbu dalšího vzdělávání a profesní přípravu. Sociální výcvik, nácvik řešení konkrétních situací, např. žádost o zaměstnání, hledání bydlení apod. Zprostředkování kontaktů do jiných typů zařízení dle individuálních potřeb dítěte. Informace o styku s potřebnými institucemi. Spolupráce s kurátory, úřady práce a dalšími institucemi, zprostředkování spolupráce mezi rodinou, zařízením a OSPOD. Navazování kontaktu a popř. spolupráce s rodinou klienta. Práce s rodinami klientů. Vypracování metodiky. Personální a materiální zajištění činnosti PC Z uvedené nabídky služeb vyplývá i potřeba odbornosti jednotlivých pracovníků PC. Zaměstnanci jsou sociální pracovníci, speciální pedagog, psychoterapeut a psycholog. Poradenské centrum má samostatné pracoviště, které má dvě oddělené místnosti (kancelář a terapeutická místnost). Pracoviště je dobře uzpůsobené potřebám vlastní odborné činnosti s klientem či skupinami klientů, případě s rodinou. Vymezení PC k stávajícím poradenským zařízením (SVP, PPP a OSPOD) Středisko výchovné péče (SVP) ze zákona poskytuje preventivně výchovnou péči poskytováním speciálně-pedagogických a psychologických služeb dětem s rizikem poruch chování či s již rozvinutými projevy poruch chování a negativních jevů v sociálním vývoji, u nichž není nařízena ústavní výchova nebo uložena ochranná výchova, osobám odpovědným za výchovu a pedagogickým pracovníkům. Obecně se dá shrnout, že nabízejí své odborné služby před potencionálním nařízením ústavní výchovy a po jejím ukončení. V některých ohledech se naše nabídka částečně překrývá, např. obdobným zaměřením na děti s rozvinutými projevy poruch chování a v odborném poradenství pro školská zařízení. Přesto nás tato zařízení o odborné konzultace žádají. (V odpovědích, v dotazníku pro ředitele zařízení, v bodě dotazujícím se na navázanou spolupráci se ani v jednom případě nevyskytla spolupráce s SVP). Služby PC se na rozdíl od SVP zaměřují na pomoc dětem s nařízenou ústavní výchovou. Dalším rozdílem je to, že my aktivně děti vyhledáváme a navštěvujeme v době jejich pobytu v ústavní péči. Pokud je dítěti zrušena ústavní výchova před ukončením zletilosti, doporučujeme následnou péči střediska výchovné péče v místě bydliště dítěte. Pedagogicko-psychologická poradna (PPP) je často jedinou možností odborné spolupráce pro řadu DD a DDŠ, díky jejich poměrně snadné dostupnosti. Často ale PPP nesplňují požadavky zařízení díky specifi čnosti zakázky závažnější poruchy chování, specifi ka ústavní výchovy apod., ale také např. kvůli dlouhým objednacím lhůtám. Služby PC a PPP se kryjí jen v nabídce psychologických služeb. Pracovníci oddělení sociálně-právní ochrany dětí obcí s rozšířenou působností (OSPOD) z místa původního bydliště stejně jako pracovníci PC navštěvují dítě v zařízení. My to však děláme nepoměrně častěji. 11

20 OSPOD má ze zákona povinnost navštívit zařízení čtyřikrát za rok, my se snažíme dodržet lhůtu nejvíce 6 týdnů mezi jednotlivými návštěvami, má-li dítě nějaký aktuální problém, jsou návštěvy po omezenou dobu četnější (jedenkrát týdně). Základní rozdíl je v samotném smyslu návštěvy pracovníka OSPOD, který je dán zákonem, a návštěvy uskutečněné odborným pracovníkem PC. Návštěvy mají více podpůrný a terapeutický než zjišťovací charakter. Pracovník OSPOD má také často nevýhodu nálepky zlého člověka, který se podílel na odebrání dítěte. Kompetence pracovníka OSPOD obce s rozšířenou pravomocí končí v 18-ti (19-ti) letech, v momentě, kdy dítě potřebuje nejvíce pomoci. Pověřený pracovník mu pomůže s vyhledáním bydlení a zaměstnání, se zařízením sociálních dávek a event. i osobních dokladů, ale v okamžiku odchodu klienta z výchovného zařízení vše, co pro něj pracovník OSPOD udělá, je nad rámec jeho pracovních povinností. Pokud se dostane absolvent ústavní výchovy do potíží, může se obrátit na pracovníka odboru sociálních věcí, jehož pracovní funkce se nazývá koordinátor péče pro osoby společensky nepřizpůsobené. Jde o pojmenování vskutku nešťastné, neboť jen zvyšuje stigma mladého člověka a předem jakoby ho předurčovalo k neúspěchu a nepřizpůsobení se. Z výše uvedeného srovnání vyplývají nejdůležitější znaky našeho odborného působení: pružnost v nabídce (činnost není úzce vymezena zákonnými normami a předpisy jako je tomu u ostatníchzařízení); rychlost reagování na žádost o pomoc dítěte či zařízení (jsme schopni do zařízení na základě telefonické či ové výzvy dorazit tentýž nebo následující den); poskytování telefonické krizové intervence; ve směru působení reagujeme opačně než SVP a PPP, jezdíme za klientem do zařízení; věnujeme se dítěti nejen za pobytu v ústavním zařízení, ale převším po skončení či zrušení ústavní výchovy; nabízíme psychickou i faktickou podporu v momentě zrušení ústavní výchovy. Poradenské centrum pro děti a mládež s nařízenou ústavní výchovou vyplňuje mezery v systému péče o děti s nařízenou ústavní výchovou a pro svůj přínos by se mělo stát nedílnou součástí tohoto systému. Plní funkci následné péče společnosti o dítě, které bylo do své zletilosti někde a náhle přichází o toto zázemí. Poskytujeme odbornou péči a poradenství v oblasti psychologie, psychoterapie a etopedie dětem a mladým lidem a podle potřeby i institucím ústavní výchovy, což je prostředek ke snížení počtu rediagnostických pobytů dětí v diagnostických ústavech. Nabízené služby mají charakter nezávislého a důvěryhodného poradenství externisty, jenž přichází z prostředí vně režimu zařízení a rodiny. Navštěvujeme děti v zařízení. Návštěvy nesou terapeutické i přátelské atributy. Dítě tak zažívá pocity výlučnosti a individuality. Důležitá je nezaujatost a nestrannost někoho, kdo nemá nic společného s rodinou, školou, ani ústavem, kterou přijímají s povděkem velmi často i klienti SVP. Přispívá k větší otevřenosti a ochotnější spolupráci. Intenzivně pracujeme s klientem v době, kdy odchází ze zařízení a pohybuje se mezi třemi sociálními pracovníky: sociálním pracovníkem v domovském zařízení, pracovníkem OSPOD v obci a koordinátorem péče pro osoby společensky nepřizpůsobené. Toto působení trvá i po odchodu z ústavní výchovy po dobu, kterou si určuje klient sám, a má více charakter podpory a aktivizace než dohledu a kontroly jako od státních institucí (viz Doprovázení, kap. Použité metody). Základními znaky odborného působení je nehodnotící, individuální přístup a aktivizace klienta s hlavním cílem zvýšit jeho samostatnost a osobnostní zdatnost. Všechny naše aktivity se odehrávají mimo domovské zařízení, což umožňuje lepší poznání vnějšího světa. Práce s rodinami klientů má charakter sanace původní rodiny, což orgány státní správy nezajišťují. Naším cílem v oblasti práce s rodinou je mediace a zprostředkování aktivního kontaktu mezi všemi zúčastněnými partnery (rodina, dítě, pracovník OSPOD v obci původního bydliště, výchovné zařízení) za účelem zvýšení 12