PhDr. Magdalena Beranová, DrSc., 2000 Illustrations archiv autorky, 2000 Odborný recenzent: doc. PhDr. Zdeněk Měřínský, CSc. ISBN

Transkript

1 M a g d a l e n a B e r a n o v á S L O V A N É N akladatelství Libri Praha 2000

2 PhDr. Magdalena Beranová, DrSc., 2000 Illustrations archiv autorky, 2000 Odborný recenzent: doc. PhDr. Zdeněk Měřínský, CSc. ISBN

3 O b s a h POČÁTKY SLOVANŮ Nejstarší zprávy o Slovanech Slované-válečníci Slované-zemědělci Archeologie o Slovanech v století Slované ve střední Evropě Slované na Ukrajině a v Bělorusku Slované na jihovýchodě Antové Slované na severu a severovýchodě Nejstarší Slované v severozápadní Evropě Archeologie o Slovanech na Balkáně Problematika etnogeneze Pozná archeologie Slovany již v době kolem zlomu letopočtu? Otazníky kolem Slovanů ve století Slované zemědělci, Skytové kočovníci? SLOVANÉ VELMOC 6. AŽ 12. STOLETÍ Postup na Balkán, Byzanc, Slované a Avaři Slované v století Slované v století Západní Slované v století Velká Morava Český stát Polabští Slované Pomořané Polský stát Jižní Slované v století Bulharský stát Srbsko a Černá Hora Makedonie Chorvatsko Slovinci

4 OBSAH Východní Slované v století ŽIVOT A PRÁCE Zemědělství a chov dobytka v době expanze Nejstarší řemesla Zemědělství v době rozvoje. Obdělávání a osévání polí Úroda a žně Mouka, chléb, kaše Luštěniny, zelenina, ovoce Víno a pivo Chov dobytka Bourec morušový a moruše v Polsku? Včely Lov a sokolnictví Ryby a rybáři Železáři, kováři, uhlíři Těžba drahých kovů Klenotníci, šperkaři Sklářství Zbrojíři, pasíři, štítaři, sedláři a další řemeslníci Hrnčíři, keramika, nádobí Dřevo, kámen, kost Obchod, peníze Jídlo a pití Látky, šaty, boty Muž a žena, rodina MOC A SLÁVA Archeologie o centrech století Hradiště, města a přístavy od století Velká Morava Nejstarší český stát Polabští Slované Pomořany Polský stát Jižní Slované Východní Slované TEPLO DOMOVA Nejstarší obydlí Rekonstrukce domů

5 OBSAH Topení Zahloubené domy nebo sruby? Rekonstrukce a stavby domů jinde a jindy Výstavné domy, usedlosti a dvorce Kamenné paláce a jejich vybavení Vybavení domů POHANÉ A KŘESŤANÉ Pohanští bohové Pohanské svatyně Svatyně a bohové Polabských Slovanů Bohové a idoly s několika obličeji a hlavami Bohové s jednou hlavou Uctívání zvířat Představy o posmrtném životě Měli Slované mytologii? Démoni, magie a pohanské přežitky Soužití pohanů a křesťanů Z historie křesťanství a papežství Křesťanské misie Archeologie a křesťanství ZROZENÍ A SMRT. NEMOCI, LÉČENÍ Antropologie o Slovanech Zuby a zubní kaz Jaké nemoci poznal antropolog Lékaři a kouzelníci Dítě a společnost, slavnosti a křest Posmrtný život Pohřeb žehem Mohyly Mohyly s pohřby spáleného i nespáleného těla Pohřebiště na východě Pohřeb nespáleného těla a zvyky s ním spojené Hroby křesťanů Upíři KULTURA Svéráz slovanské archeologie Písmo a písemnictví

6 OBSAH Rozšíření gramotnosti Hudba a hudební nástroje Řezbářství a sochařství Malířství a archeologie Architektura dochovaná i objevená Umělecké řemeslo, klenotnictví a šperkařství ZÁVĚR Seznam použité a doporučené literatury Jmenný rejstřík

7 P O Č Á T K Y S L O V A N Ů Nejstarší zprávy o Slovanech Podél strmých Alp (zřejmě Karpat)...na levém svahu, co směřuje na sever, a to od pramenů řeky Visly na nesmírných prostorách, se usadil početný kmen Venetů. I když se jejich jména teď mění podle různých rodů a sídlišť, nazývají se především Slovany a Anty. Slované žijí od města Novietunum a jezera zvaného Mursinské až k Dněstru a na sever až po Vislu. Místo měst mají bažiny a lesy. Antové však, kteří jsou z nich nejzdatnější, tam, kde se Pontské moře zahýbá, rozprostírají se od Dněstru až po Dněpr, kteréžto řeky jsou od sebe vzdálené mnohými stanicemi. Tak popisuje v 6. století pozdně římský autor Jordanes, původem Gót, sídla starých Slovanů ve 4. století n. l. Mursinské jezero je snad bažinatá oblast nedaleko ústí Drávy do Dunaje, případně i Balaton v Maďarsku. Novietunum (Noviedunum) bylo město ležící na dolním Dunaji nebo na řece Sávě. Náčelník germánských Ostrogótů Hermanarik ve třetí čtvrtině 4. století...zdvihl zbraně proti Venetům, kteří, i když pohrdali zbraněmi, ale počtem silní, zpočátku měli snahu stavět se na odpor. Nic však nezmůže množství nebojovných lidí, zejména když i Bůh dopustí a přižene se množství ozbrojených. V 6. století, v době, kdy žil Jordanes, však už zbraněmi nepohrdali a byli velmi bojovní a útoční. Jordanes si povzdechl:...nyní...všude řádí. Ve 4. století n. l. byly slovanské kmeny velmi početné a zaujímaly rozsáhlá území. Protože však ještě nijak neohrožovaly Řím a římské provincie, kulturní svět se o ně zajímal jen málo a většina autorů o nich buď vůbec nevěděla, nebo neměla důvod o nich psát. Plinius, Tacitus a Ptolemaios v 1. a 2. století n. l. znali sice jakési Venedy nebo Venety mezi Vislou, Baltským mořem (Venedský záliv), Karpaty (Venedské hory) a před sídly Peucinů a Fennů (tj. Ugrofinů), nevěděli však vlastně, co jsou tito lidé zač Sarmaté, Germáni, nebo někdo úplně jiný, s těžko určitelnou etnickou příslušností a neznámým jazykem? Ve vědecké literatuře, pokud chce být kritická a objektiv- 9

8 POČÁTKY SLOVANŮ ní, se proto otázka národnosti Venedů-Venetů z 1. a 2. století n. l. považuje za spornou a nedořešenou. Teprve v první polovině 6. století, když Slované začali napadat a pustošit země za Dunajem a odvádět tamější obyvatele do otroctví, dostali se do popředí zájmu a objevují se v písemných pramenech stále častěji a se stále podrobnějšími informacemi. Zájem se pochopitelně soustřeďoval na ty Slovany, kteří sídlili hned za Dunajem aútočili především na Trácii a Ilýrii. A nejenom útočili, postupně tyto krajiny dobývali a usazovali se v nich. Tak osídlili dnešní Rumunsko, Bulharsko a celé území bývalé Jugoslávie. Již v osmdesátých letech 6. století zabrali část Peloponésu. Usadili se také v dnešním Maďarsku, ale zakrátko byli dočasně převrstveni Avary a posléze Maďary, mezi nimiž slovanské stopy mizí. V Rumunsku se Slované pomalu sžívali s původním romanizovaným obyvatelstvem, mísili se s ním a přejímali i jeho řeč a kulturní svéráz. Ke Slovanům, kteří se usadili v Bulharsku, se velmi brzy přistěhovali kočovní Protobulhaři, ovšem ti se posléze poslovanštili. Z nomádů se postupně stávali usedlí zemědělci, jejichž stopy byly později patrné jen v určitých antropologických a kulturních rysech a ve slovní zásobě jazyka. Srbové, Chorvati, Slovinci a další ovládli svá nová sídla dokonale a vytvořili si na jihovýchodě Evropy pevnou vlast a domovinu. Rušné a krvavé byly tehdy dějiny Balkánského poloostrova. Dynamické a plné proměn byly jistě i dějiny ostatních Slovanů na západě a na východě, ale ty opět většinou unikaly pozornosti tehdejších autorů, protože pro ně nebyly zajímavé. Slovanské kmeny postupně a většinou asi nepříliš násilně kolonizovaly obrovskou oblast od Volhy až po Severní moře. Ovládly východní část dnešního Německa, usadily se však nejen v Lužici, Durynsku či Meklenbursku, ale pronikly až k Hamburku. Jižněji sídlili Slované nejen v Rakousku, ale také v Bavorsku, ovšem do budoucna si všechny tyto oblasti neudrželi. Slované válečníci O Slovanech se často traduje, že byli mírní a holubičí povahy, málo schopní boje. V 6. století, v době, kdy se domácím hospodářským a společenským vývojem dostali na nejvyšší stupeň barbarství, byli však stejně bojovní a útoční a stejně dychtiví po kořisti jako všichni barbaři na podobném stupni vývoje. 10

9 POČÁTKY SLOVANŮ Hroty oštěpů, šípy a udidlo z hradiště Zimno, Ukrajina; stol. Germáni začali o něco dříve, Slované se jim však brzy vyrovnali. Anejen to stali se pro svou početnost ještě mnohem větší hrozbou. Neútočili na vlastní Řím a na západní části bývalé římské říše, ale všechny síly napřeli na to skvělé, nádherné a bohaté, co tehdy existovalo a co jim bylo bližší na balkánské provincie Byzance. A byli hrozní a úspěšní. Síla, krutost, zvůle, neústupnost to všechno je v písemných pramenech zachyceno plasticky a mnohostranně. Kulturní svět zachraňovala jenom skutečnost, že Slované nebyli jednotní a kvůli kořisti, slibům nebo malicherným rozbrojům se vzájemně nepodporovali, nebo dokonce vystupovali jedni proti druhým. Slovanské oddíly se někdy nechávaly najímat jako námezdní vojáci abojovaly spolu s Byzantinci proti Germánům. V letech poslali velitelé Martin a Valerián do Itálie na pomoc vojevůdci Belizarovi proti Gótům 1600 jezdců Hunů, Slovanů a Antů. Slovanská krutost dnes se o ní těžko píše, protože je pro současného člověka nepředstavitelná a vzdálená. Ale byla to krutost tehdy obvyklá u všech barbarů a kulturní Byzantinci ji opláceli ve všem 11

10 POČÁTKY SLOVANŮ všudy a dokonale. Například roku 550, po vítězném boji a po útěku byzantských vojsk, zajali Slované vůdce Azbada a živého ho hodili do hořícího ohně, když mu předtím z kůže na zádech vyřezali řemeny. Jindy titíž Slované, když vtrhli do Trácie a Ilýrie, zabíjeli všechny, kdož jim přišli do cesty, avšak nikoli mečem, kopími nebo jiným obvyklým způsobem, ale naráželi je na kůl, uvazovali mezi čtyři sloupy za ruce a za nohy a utloukali je kyji a palicemi nebo je zavřeli do domů a živé upalovali. Skutečně mírná a holubičí povaha! Teprve později začali některé ze zajatých nechávat naživu a brali je do otroctví. Zajatci, které si Slované přivedli domů, byli na tom na tehdejší dobu velmi dobře. Slované nebyli otrokáři a otroky pro své hospodářství nepotřebovali. Zajatci zůstávali ve slovanském prostředí jako otroci jenom na určitou dobu. Potom dostali na vybranou, chtějí-li se vrátit za náhradu, nebo žít se Slovany jako svobodní lidé a přátelé. Válečnictví Slovanů a jejich způsob boje popisují různé byzantské prameny. V 6. století bylo pro ně charakteristické, že rádi útočili ze zálohy a snažili se nepřítele překvapit neočekávanými přepady v houštinách, úžlabinách nebo skalních průsmycích. Jako hlavní zbraně měli dva oštěpy a dřevěné luky a šípy, které bývaly napuštěny jedem. Někteří mívali i štíty. Velmi často se snažili uloupit koně, což bylo pro jízdní vojska obzvláště nepříjemné. Jindy brali zbraně. A samozřejmě obvyklou kořist zlato, stříbro, dobytek a jiné cenné věci. Slované byli na své válečnické umění a na svou statečnost velmi hrdí. Když je (podle byzantského autora Menandra) v letech avarský chán Bajan žádal, aby se podrobili Avarům a platili jim daň, náčelník Dauritas (Dobręta?) a jiní nejmenovaní vůdcové prý odmítli se slovy: Ještě se takový nenarodil a neobjevil pod sluncem, který by dokázal naši sílu zlomit. My jsme si přivykli na to, že vládneme cizím krajinám, a ne aby někdo jiný (vládl) nad naší; vtom jsme si jisti, dokud existuje vojna a meče. V listnatých lesích byli Slované byzantskému vojsku obzvláště nebezpeční, protože houštiny vyhovovaly jejich způsobu boje a Slované se v nich dokázali velmi dobře ukrýt. Proto tzv. Pseudo-Maurikios koncem 6. století doporučoval, aby se výpravy proti Slovanům vedly raději v zimě, kdy jsou stromy bez listí a neposkytují dobrý úkryt. Byzantským vojskům dělaly jisté potíže přechody přes řeky, stavba mostů a přeprava na lodích. Slované naproti tomu přecházeli řeky snadno a dokonale snášeli pobyt ve vodě. Jestliže byli pře- 12

11 POČÁTKY SLOVANŮ kvapeni nepřítelem, uměli prý se ponořit pod vodu, lehnout si v hloubce na záda a dýchat dlouhou dobu pomocí dutého stébla, které drželi v ústech a které vyčnívalo nad hladinu. Slované nebojovali v šicích a oddílech jako Byzantinci a neměli rádi holá a otevřená místa. Pokud byli překvapeni a přinuceni k boji, snažili se zastrašit nepřítele pokřikem a náznakem útoku; když protivník couvl, prudce se hnali za ním, když ne, raději sami ustoupili a utekli do lesů, kde často nacházeli pomocníky. Jestliže se polekali, kořist nechávali na místě a prchali do lesa. Když však útočníci pobíhali kolem odhozené kořisti, Slované se při vhodné příležitosti vrátili a snažili se způsobit nepříteli ztráty. O tom, jak se Slované uměli plížit a skrývat, svědčí historka vyprávěná Prokopiem k roku 546. Vojevůdce Belizar potřeboval živého gótského zajatce z obleženého města v Itálii. Valerián mu slíbil, že to zařídí, protože v jeho vojsku byli příslušníci slovanských kmenů, kteří se dovedli skrýt i za malý kámen nebo keřík. Jeden z těchto mužů se časně zrána přikradl k hradbám, schoval se v chrastí stočený do klubíčka a pokryl se trávou. Když Gót přišel pro trávu, Slovan ho zezadu přepadl, aniž nepřítel předtím něco zpozoroval. Útoky na slovanské území nebývaly úspěšné, protože Slované neměli velká města, ale žili ve vesnicích, které udržovaly vzájemné kontakty. Když Byzantinci některou z nich přepadli, obyvatelé sousední vesnice utekli do lesa a ve vhodné chvíli byzantské vojáky sami napadali. Zničení jedné vesnice nebylo velkým úspěchem a většinou přišlo byzantská vojska draho. Později, po trvalém zabrání nových území a s rozvojem společenské diferenciace, se slovanské válečnictví poněkud změnilo. Knížata a přední bojovníci nosili meče a bojovali těžkým kopím, ne pouze lehkým oštěpem. Měli pancíř z kůže pošité kovovými šupinami nebo brnění splétané z kovových kroužků a na hlavách přilby. Tato zbroj se zpočátku především dovážela. Dokazuje to jednak archeologický rozbor nálezů, jednak občasné zákazy dovozu zbraní ke Slovanům, především ze západu, z franské říše. Zanedlouho však Slované zbraně sami vyráběli a dokonce s nimi i obchodovali (východní Slované např. s meči). Také taktika boje se vyvíjela. Slované měli jízdní bojovníky od prvopočátku. Výstroj a organizace této jízdy se zdokonalovaly, a to jak pod vlivem kočovníků, tak přejímáním některých prvků ze západu. Rozšířily se třmeny, od století nosili jezdci ostruhy, koně měli uzdy s kovovým udidlem. Na počátku 2. tisíciletí se změnil 13