Ilustrace: B. Kračmar

Transkript

1 MOTTO "O den který prožiješ na horách - nezestárneš", praví staré finské přísloví. Něco pravdy na tom bude. Vždyť právě na severu Evropy a Asie, v oblastech známých dlouhověkostí, lyžování posledních pět tisíc let vznikalo. Na moderní sportovní formu, přešlo až v průběhu posledních 150ti let. Přesto je nyní jedním z největších zimních sportů. Není divu. Odbývá se v nejkrásnější tělocvičně - volné přírodě. Modrá obloha, jiskřící bílý sníh, slunce, majestátnost a ticho hor jsou balzámem na psychiku každého člověka. Na horách se formuje povaha a ukáží přátelé. Sjezdové lyžování je dnes krásný a snadný sport, víme-li jak na ty "kličky" vyzrát. Vážení sportovní přátelé, materiál, který se vám dostává do rukou, je doplňkem publikací vydaných pod názvem Česká škola lyžování. Rozšiřuje úvod k těmto publikacím a doplňuje uveřejněné texty o souhrn poznatků potřebných pro školení lyžařských pedagogů. Vybrané části byly převzaty z učebních textů Svazu lyžařů České republiky, případně jeho historických předchůdců a jsou v obsahu označeny. Vzhledem k tomu, že jde o rozsáhlé a specializované texty, použili jsme pouze ty části textů, které jsou z hlediska nynějších požadavků na školení lyžařských pedagogů nezbytné. Text byl předložen a připomínkován SL ČR a INTERSKI ČR. Jaromír Pluskal 1

2 Seznam externí literatury: a) Učební texty TŠ ČÚV ČSTV - Lyžování pro cvičitele III. a II. třídy b) Plán výuky ZL SL ČR - Biomechanika sjezdového lyžování c) Materiály INTERSKI ČR při schvalování koncepce České školy lyžování Další použitá literatura: 1. ČEPELÁK, V.: Lyžování, technika kročních oblouků, Dialog, Most ČEPELÁK, V.: Základy lyžování. SPN, Praha KEMMLER, J.: Carving. Kopp, České Budějovice KULHÁNEK, O. a kol.: Malá encyklopedie lyžování.olympia, Praha MARŠÍK, J.: K některým chybám v technice zatáčení na lyžích. Metodický dopis, Praha MARŠÍK, J. - PŘÍBRAMSKÝ, M.: Alpiner ski sport. Sport Verlag, Berlín MARŠÍK, J.-PŘÍBRAMSKÝ, M.: Sjezdové lyžování. Olympia, Praha PŘÍBRAMSKÝ, M.: Lyžování. Grada, Praha SKI magazín - ročníky 1997 až SOUKUP, J.: Lyžování podle alpských lyžařských škol. Olympia, Praha SOSNA, I.:Vykrojený oblouk je zážitek. Fit for fun, 12/ SOSNA, I.: Carving. SKI magazín Speciál, č. 6/ ŠTUMBAUER, J.: Soubor cvičení pro nácvik carvingu. Metodický dopis SLČR, MARŠÍK,J.: Carving, Grada 2003 Ilustrace: B. Kračmar 2

3 OBSAH 1. Úvod - charakteristika lyžování a jeho posledního vývoje 2. Členění lyžařského výcviku (c) 3. Základy výuky zatáčení 4. Základní oblouk 5. Druhá část etapy základního lyžování 6. Pohybové dovednosti (a) 7. Popis jednotlivých oblouků samostatný doplněk 8. Lyžařský pedagog 9. Historie lyžování a historie lyžařské výuky 10. Biomechanika sjíždění a zatáčení (a, b) 11. Pedagogické a psychologické aspekty práce cvičitele lyžování (a) 12. Zásady pohybu na lyžích v horách (a) 13. Struktura mezinárodního lyžařského hnutí, lyžařské kvalifikace a jejich školení v ČR 14. Výstroj, výzbroj, mazání - samostatný doplněk 3

4 1. ÚVOD charakteristika lyžování a jeho posledního vývoje Lyžování je jeden z nerozšířenějších a nejhezčích zimních sportů, protože se odehrává v krásném zimním prostředí, na horách, na sněhu, mezi přáteli či individuálně, v rozsahu a době jak kdo chce a může. Charakteristickým znakem lyžování je proměnlivost podmínek, která z přírodního prostředí vyplývá a na které musí lyžař při sjíždění rychle a správně reagovat a musí jim také přizpůsobovat svojí jízdu. Dobrý lyžař proto ovládá širokou škálu pohybů a je tak schopen přizpůsobovat se proměnlivým podmínkám, zejména sklonu svahu, členitosti terénu a kvalitě sněhu. Používá různé oblouky s různou technikou provedení. Podíváme-li se do historie, zjistíme, že na lyžích se zatáčelo rozličnými způsoby a přestože některé vypadaly na první pohled snadné, měly vždy různé nevýhody. Lyžaři proto stále hledali dokonalejší způsoby zatáčení, ale jejich pohybové ideály omezovala aktuální úroveň poznatků celé společnosti. V počátcích lyžování, kdy výzbroj k zatáčení moc nepomáhala, používal lyžař např. dlouhou hůl a opíral se o ni. Pro zatáčení na téměř rovných lyžích využíval aktivní pohyby velkých hmotností - částí trupu atd. Tyto pohyby však přinášely časté chyby, které byly příčinou pádů a nové techniky je proto postupně odbourávaly, tak jak to vývoj výzbroje umožňoval. Pozvolný vývoj vyústil v polovině dvacátého století ve známou francouzskou rotační a rakouskou protirotační techniku, ale lyžaři stále zahajovali zatáčení na odlehčených lyžích a ve smyku. Na přelomu let přispěl nástup nových materiálů a technologií do výroby lyží, bot a vázání, kvalitní úprava tratí a další novinky k radikální změně techniky umožňující mnohem snadnější ovládání lyží. Spočívá v možnosti uvolnit dosavadní "blok trupu" a začít lyžovat pouze "na úrovni pánve a nohou" - jednoduše a uvolněně. Nová technika, umožňující zahajovat oblouk přímo na zatížené lyži, se u závodníků prosadila okamžitě, protože zlepšila přesnost vedení lyží i bezpečnost lyžaře. Vydržela dodnes, tj. skoro půl století, a nyní jí říkáme CARVING. Carving v lyžařských školách S tím, jak se postupně zkvalitňovala výzbroj sportovních a rekreačních lyžařů, objevoval se nový způsob zahájení oblouku i ve světové komerční lyžařské výuce. Změnit výukové stereotypy a mnohdy složité národní učební plány nebylo tak snadné, jako změnit lyžařskou techniku závodníka. Upravit názor a výuku v propojeném kolosu komer čních lyžařských škol, se zdálo téměř nereálné. Nakonec ani výrobci lyží neměli pádný důvod pro náročný vývoj komerčních lyží s větším telemarským tvarem, které by závodní techniku přiblížily rekreačním a sportovním lyžařům. Paradoxně šel proto pokrok v oblasti komerční výuky rychleji v zemích menších a tedy flexibilnějších. Potom se ale objevil snowboarding, zasáhl celou populaci a pohyb na sněhu "odlehčil" technicky i psychicky. Upadnout již nebyla ostuda, vždyť na kopci stejně polehávaly skupinky "rozverných snowboarďáků" v bizardním oblečení, kteří se "škrobeným" sjezdařům vysmívali. Kdo by to nechtěl také. Všichni si kupovali prkno a lyže se přestávaly tak dobře prodávat. Reakce výrobců byla rychlá, lyže se zkrátily a zvětšily telemarský tvar. Reakcí mladých milců lyží byl potom "fun carving", který využil krátké lyže, závodní techniku a ukázal, že i na lyžích může být pohoda a pohyb efektní a snadný. Hit je rázem na světě, každý chce "carvrovat" a lyžařské školy se musí přizpůsobit. Moderní technika se tak oklikou přes extrémní formu carvingu dostává i k běžnému lyžaři. V České republice zavedl Svaz lyžařů pod jiným názvem základy carvingu do výuky již v roce Poněkud nepřipravená (výzbrojí, úpravou tratí atd.) česká veřejnost tak dostala k dispozici moderní - byť na tu dobu kontroverzní techniku. Na dlouhých lyžích s malým telemarským tvarem jsme s ní léta bojovali, snažili se, vítězili i prohrávali, obdivovali a nadávali prostě získávali 4

5 zkušenosti. Většina z nás má proto základy carvingu v "repertoáru výuky" již přes 20 let. Jen nešel na těch starých prknech učit tak snadno a nevěděli jsme, že se dá tak šikovně pojmenovat. Dnes, na kratších lyžích s větším telemarským tvarem je to už snadné. CARVING co tento pojem na začátku třetího tisíciletí znamená? Globálně CARVING označuje revoluční změnu v zatáčení na lyžích, spočívající v zahájení oblouku přímo na zatížené lyži. Tento princip, objevující se u závodníků již v šedesátých letech, umožní na dnešních lyžích i běžnému lyžaři omezit smýkání lyží v obloucích na minimum. Carving ve své vrcholné formě je technika, založená na jízdě po hranách s úplným vyloučením smyku. Lyžař za sebou zanechává na svahu stopu v podobě dvou plynulých křivek, naprosto přesně vyrýsovaných vedle sebe, bez sebemenšího kazu, způsobeného smýkáním lyží. Ze "smýkače a brzdiče" se lyžař stává řidičem svých moderních lyží, které na upravených tratích snadno řídí změnou hranění a tlaku do vnitřních hran. Carving tedy není pojem pro poloměr oblouků, ale pro techniku, kterou lyžař k zatáčení používá. To, zda lyže vykrajují oblouky zavřené, či otevřené, o malém poloměru či velkém není pro pojem carving důležité. Důležitá je technika lyžařova pohybu na základě principu oddělené práce dolních končetin a diferenciace tlaku do vnitřních hran lyží již v zahájení oblouku. Takové technice dnes říkáme carving a má různé formy, od základní či závodní až po různé formy extrémní. Na druhou stranu by asi nebylo správné carving považovat za samospasitelný vždy a všude. Je třeba poznamenat, že carvingové oblouky můžeme s úspěchem používat hlavně v optimálních podmínkách kvalitně upravených sjezdových tratí. Obr.1 S novou technikou přišlo i nové chápání v oblasti didaktiky. Již nevyučujeme podle starých metodických řad, v nichž bylo dokonalé zvládnutí mnohdy obtížného prvku, podmínkou pro nácvik prvku dalšího (dokonalý nácvik jednoho prvku - nap ř. pluhu, navíc fixoval návyky nevhodné pro prvek další). Moderní výzkum naopak definoval, že pro správné zatáčení na lyžích je potřebné, aby lyžař měl osvojeny jednoduché pohybové dovednosti (např. přenášení váhy z lyže na lyži, pohyby kolen a pánve mimo lyže a zpět atd.). Nejde tedy o "cviky", ale o pohybové dovednosti. V obloucích se chyby slučují, jedna vyvolává druhou a jejich odstranění je složité. Při moderní výuce lyžování nacvičujeme jednoduché pohybové dovednosti samostatně a po procvičení je postupně "skládáme dohromady". Již při složení dvou základních pohybových dovedností tj. složením - překlopení lyží z ploch na vnitřní hrany pohybem bérců a boků stranou mimo lyže - vedení lyží v obloucích po vnitřních hranách v dostatečné šíři stopy, moderně konstruovaná lyže "sama zatočí". Procvičováním a skládáním pohybových dovedností prostřednictvím průpravných cvičení se potom snadno a rychle dostaneme k základnímu oblouku o rovnoběžných lyžích. Lyžujeme samozřejmě na mírném a upraveném svahu. Pokud nemáme takový svah k dispozici a přírodní podmínky jsou nepříznivé, nacházíme se v modifikované situaci a používáme cestu s využitím modifikovaných oblouků v přívratném postavení lyží (oblouky v pluhu a z přívratu vyšší lyží). Princip nácviku je stejný, dochází pouze k modifikaci v postavení lyží. Umíme-li základní oblouk, přecházíme na prudší svah. 5

6 2. ČLENĚNÍ LYŽAŘSKÉHO VÝCVIKU Abychom mohli popsat oblouky používané na různých svazích a různě zdatnými lyžaři, je vhodné rozdělit výuku do několika vývojových etap. Racionální lyžařský výcvik totiž vyžaduje, aby jednotlivé dovednosti a jejich nácvik byly uspořádány v logickou strukturu. V České škole lyžování dělíme výuku lyžaře v oblasti sjíždění a zatáčení na dvě vývojové etapy: - etapu ZÁKLADNÍHO LYŽOVÁNÍ - etapu ZÁVODNÍHO A EXTRÉMNÍHO LYŽOVÁNÍ Pro výuku žáků v etapě základního lyžování i pro školení lyžařských pedagogů, potřebujeme přehledné SCHÉMA VÝUKY V ZÁKLADNÍ ETAPĚ LYŽOVÁNÍ. Toto schéma musí být jednoduché, přehledné a pochopitelné jak pro žáky, tak pro pedagogy. Nemůže tedy zahrnovat vše, co se na lyžích dá vyučovat, neboť by se v něm žáci i pedagogové ztratili. Má obsahovat racionální výběr toho, co pedagogové v základní výuce žáků používají. Takové schéma představuje obr. č.3. Schéma dělí oblouky podle podmínek. V optimálních podmínkách se oblouky vývojově prolínají, neboť např. přechod ze základního oblouky k oblouku carvingovému nemá při reálné výuce ostrou hranu. Svah se postupně zvětšuje, pohyby jsou přesnější smýkání lyží se zmenšuje až k ideálnímu stavu, kdy vymizí. V místech, kde se elipsami vyznačené bloky oblouků naopak pouze dotýkají jde o změnu základního principu zatáčení a přechod jednotlivými bloky vyžaduje náležitou průpravu. Toto racionální schéma výuky v základní etapě lyžování vychází ze SOUHRNÉNHO-RÁMCOVÉHO OBSAHOVÉHO SCHÉMA ČESKÉ ŠKOLY LYŽOVÁNÍ, schváleného v roce 2004 MŠMT ČR, které je schématem akademickým a každé AZ si je upravuje podle cílového zaměření a cílových skupin klientů. Dále uvedené Schéma výuky v základní etapě je racionálním metodickým schématem pro výuku sportovně rekreační veřejnosti a je širší variantou postupů používaných v komerčních lyžařských školách. Hlavní osou etapy základního lyžování, je moderní způsob otáčení lyží tlakem do vnitřních hran lyží (s využitím telemarského tvaru lyže). Tato technika je z vnějšího pohledu charakteristická snižováním těžiště ve fázi zahájení oblouku (obr.2,4) a má dvě základní formy: Carving kde cílem a pohybovým ideálem je vykrojit oblouk čistě bez smyku. Aktivní drifting kde technika je shodná, ale cílem je regulace rychlosti za pomoci cíleného driftování (přismýkávání) lyží, které lyžař vyvolává (i ruší) citlivou změnou hranění a lyže řídí aktivními pohyby nohou ve směru zatáčení. V modifikovaných podmínkách a v některých modifikovaných obloucích, je naopak používána klasická smyková Obr.2 technika se zahájení oblouku na odlehčených lyžích s využitím rotace či protirotace. Tyto oblouky jsou charakteristické zvyšováním těžiště ve fázi zahájení oblouku a v horších terénních podmínkách může právě odlehčení lyží po odrazu z hran usnadnit změny směru. V zahájení a v 1.části vedení obou zmíněných forem smykových oblouků tedy dochází k smýkání lyží, které v následující fázi vedení musíme zastavit, což přináší lyžaři mnohdy nemilé komplikace. 6

7 STRUKTURA VÝUKY TECHNIKY SJÍŽDĚNÍ A ZATÁČENÍ doporučená pro sportovně - rekreační veřejnost Etapa ZÁVODNÍHO A EXTRÉMNÍHO LYŽOVÁNÍ RACECARVING FUNCARVING - FREERIDE Postup výuky v ETAPĚ ZÁKLADNÍHO LYŽOVÁNÍ CARVIMGOVÉ OBLOUKY OBLOUKY: SNOŽNÉ V BOULÍCH V HLUBOKÉM SNĚHU ZÁKLADNÍ PARALELNÍ OBLOUK Obr.3 VLNOVKA OBLOUKY: Z PŘÍVRATU VYŠŠÍ LYŽÍ V PLUHU SJEZDOVÁ PRŮPRAVA OPTIMÁLNÍ PODMÍNKY PROMĚNLIVÉ PODMÍNKY modifikované oblouky Legenda: Oblouky zahajované tlakem do vnitřních hran lyží jsou ohraničeny plnou čarou. Základní osa výuky carvingových oblouků je vyznačena modrým podkladem Optimální podmínky: Pro výuku základních pohybových dovedností, základních oblouků a carvingových oblouků, jsou v etapě základního lyžování optimálními objektivními podmínkami především mírný upravený svah, respektive upravený svah se sklonem, na kterém žák dokáže sjíždět a zatáčet o rovnoběžných lyžích - technikou zahájení oblouku tlakem do vnitřních hran lyží. Proměnlivé-modifikované podmínky: jsou podmínky, které jsou komplikovanější a v některém parametru nesplňují výše uvedené požadavky. Ve schéma mají oblouky pro tyto podmínky světle fialový podklad a klasické smykové oblouky zahajované odrazem z hran pak červený podklad Metodické připomínky: Z hlediska metodiky je optimální posupovat linií optimálních podmínek. Všechny uváděné oblouky pro jsou rovnocenné. Základem výuky je individualizace podle subjektivních podmínek žáka, cíle výuky se proto individuálně liší. K jednomu konkrétnímu cíli vede několik cest podle objektivních i subjektivních podmínek. Pro výuku všech oblouků nácvik i výcvik je vhodné používat rozmanitá průpravná cvičení a vracet se při nácviku i k sjezdové průpravě. Tato zásada platí zvláště pro oblasti, které se prolínají minimálně či pouze dotýkají. Více cílů a více cest ke každému z nich = individuální přístup. 7

8 3. ZÁKLADY VÝUKY ZATÁČENÍ V jízdě začátečníků, vyspělých lyžařů i závodníků můžeme sledovat shodné pohyby, které jsou pro správné zatočení nezbytné. Říkáme jim základní pohybové dovednosti. U jednotlivých skupin lyžařů se liší pouze dokonalostí provedení. Základní pohybové dovednosti jsou základními stavebními kameny oblouků a jsou obsahem prvního nácviku techniky zatáčení. V každé další části výuky dosahují vyšší kvalitativní úrovně. V první části etapy základního lyžování vystačíme se základními pohybovými dovednostmi. V dalších částech, kde přecházíme na prudší svahy a do komplikovanějšího terénu, potřebujeme další dovednosti, kterým říkáme rozšiřující pohybové dovednosti. Využíváme je i ve vyšších etapách, kde k nim přistupují ještě další dovednosti. Podrobný popis pohybových dovedností uvede kapitola biomechanika, takže zbývá rámcově popsat, jak budeme postupovat v praxi. Jak jsme si již řekli, procvičujeme základní pohybové dovednosti nejprve samostatně ve sjezdové průpravě. Používáme jednoduchá průpravná cvičení jejichž zásobník uvede samostatný metodický dopis. Postupným skládáním základních pohybových dovedností dojdeme k základnímu oblouku. Při jeho nácviku začínáme vždy otevřenými oblouky - při spádnici a na mírném sklonu svahu. Později přecházíme na větší sklon a nacvičujeme vyjíždění zavřených oblouků více k vrstevnici. Průběh každého oblouku dělíme do tří základních fází: zahájení - vedení - ukončení (obr. 4,5) Obr.4 OTEVŘENÉ OBLOUKY Obr.5 - graf dráhy těžiště v základním oblouku Při složení prvních čtyř pohybových dovedností začnou moderní lyže samy zatáčet, aniž byste je k tomu museli sami nutit a vznikne VLNOVKA. Při nacvičování vlnovky vycházíme ze sjezdu po spádnici v základním sjezdovém postoji. Ve fázi zahájení sklápíme lyže na hrany pohybem bérců a pánve směrem dovnitř s mírným kompenzačním odklonem trupu. Ve fázi vedení se nejprve pokračují bérce a pánev v pohybu do strany a posléze se op ět vracejí nad lyže. Ve fázi ukončení, lyžař prochází krátce základním postojem. Lyže mírně zatáčejí po hranách na obě strany a při správném provedení zůstanou ve sněhu vykrojené dvě stejné koleje. Nacvičujeme na mírných sklonech svahu, kde žák bez komplikací dokáže sjížd ět přímo a které jsou perfektně upravené, bez terénních nerovností a nejlépe s dojezdem do roviny. Nesnažíme se zatáčet, vlnovka vzniká sama. 8

9 4. ZÁKLADNÍ OBLOUK a první část etapy základního lyžování Základní oblouk (obr.6) zahajujeme ze sjezdu po spádnici v základním sjezdovém postoji Zahájení oblouku je charakteristické mírným přenesením váhy těla (cca5-10%) na jednu lyži (budoucí vnější) a zahájením vklonění bérců a pánve ve směru dovnitř a mírně dopředu. Tím dojde k dostatečnému zatížení lyží v přední části a k jejich sklopení na vnitřní hrany. S využitím fyzikálních sil a telemarského tvaru začnou zatížené lyže samy opisovat oblouk. Vedení oblouku dělíme na dvě části. V prvé jsou lyže vedeny po vnitřních hranách pokračujícím vkláněním bérců a pánve dovnitř oblouku, vnitřní lyže se mírně předsouvá (cca o délku prstů nohou) a s ní se natáčí i osa boků a ramen.těžiště lyžaře se dostává dovnitř oblouku, trup je naopak mírně odkloněn a vnitřní lyže zajišťuje rovnovážné postavení při jízdě (důsledkem těchto pohybů je relativní snížení těžiště). Ve druhé části vedení oblouku se pánev i bérce vracejí zpět nad lyže a těžiště lyžaře se postupně dostává zpět na úroveň základního postoje. V ukončení oblouku dochází k ukončení pohybu těžiště zpět do základního postoje, kterým lyžař krátce prochází (kolmo k podložce). Poté dochází k zapíchnutí hole, po něm následuje zahájení dalšího oblouku. Nesnažíme se zatáčet, lyže jen překlápíme a ty zatáčejí samy po hranách střídavě na obě strany při ideálním provedení zůstanou ve sněhu vykrojené dvě stejné koleje. Nacvičujeme na středních sklonech dobře upravených svahů. K zapíchnutí hole dochází mezi ukončením jednoho a zahájením druhého oblouku. Hůl zapichujeme ke špičce budoucí vnitřní lyže, šikmo dolů ze svahu. Píchání holí má rytmizující význam, uvolňuje trup, ale rozhodně nedochází k opoře o hůl, k otáčení kolem hole, nebo k aktivním pohybům trupu. Po zapíchnutí hole se budoucí vnitřní bok a rameno posouvá mírně vpřed. Nejvíce problémů vzniká lyžaři při zahájení oblouku, respektive při přechodu z jednoho oblouku do oblouku druhého. Zde je třeba provést v krátkém čase a na malém prostoru několik přesně nafázovaných pohybových činností a to je obtížné. Při nácviku v etapě základního lyžování proto mezi fázi ukončení jednoho oblouku a zahájením druhého zařazujeme mnohdy ještě přechodovou fázi, která od sebe jednotlivé činnosti lépe oddělí a zvětší časový prostor v tomto komplikovaném místě. Probíhá zde výměna boků a kontrola správného postoje pro zahájení dalšího oblouku. Při zatáčení využíváme nejen biomechanických principů, ale také přírodních sil. Z tohoto pohledu je důležité zatížení lyží v jednotlivých fázích oblouku. Představíme-li si volnou lyži položenou na svahu ve vrstevnici a zatíženou kamenem v přední části, je zřejmé, že se lyže bude při pohybu otáčet špičkou dolů ze svahu (obr. 24). Naopak, zatížíme-li ji na patkách, budou paty směřovat dolů a špičky nahoru. Pro lyžaře je tedy výhodné v zahájení oblouku mít těžiště vpředu, protože se tak nepere s fyzikálními silami. Logická úvaha říká, že v konci druhé části vedení oblouku je naopak výhodný mírný posun těžiště vzad. Kamenem úrazu je však zvládnout posun těžiště v ukončení oblouku zpět dopředu (pro správné zahájení dalšího oblouku). Posun těžiště dozadu v druhé části vedení oblouku zvládají obtížně i vyspělí lyžaři. Používáme jej proto pouze ve vyšších etapách výuky a i to velmi výjimečně. Jako u všech carvingových oblouků, snažíme se i u základního oblouku vyloučit smýkání lyží. Musíme si však uvědomit, že řezat obouk bez smyku vyžaduje přesné provedení všech pohybů a zkušenost. Při výuce základního oblouku žák prochází všemi fázemi motorického učení (generalizace, diferenciace ) a přesnost provedení je tedy 9 Obr.6

10 závislá na postupném osvojování pohybových dovedností, neboť jednotlivé fáze motorického učení nelze přeskočit. Navíc každá lyže má svůj rádius, při kterém dokáže oblouk řezat bez smyku. Zkrátíme-li oblouk pod tento poloměr, jde na mírném svahu jen obtížně dosáhnout zavření oblouku bez smyku a tak i zkušený lyžař toho dosáhne jen v omezené míře. V první části etapy základního lyžování odvozujeme od základního oblouku oblouky modifikované (oblouk v pluhu a oblouk z přívratu vyšší lyží), které usnadňují lyžaři pohyb v obtížnějších terénních podmínkách. Jsou prováděny stejným pohybovým principem jako základní oblouk, liší se však přívratným postavením lyží. Natočení budoucí vnější lyže do směru tvořeného oblouku nám pomůže překonat kritickou fázi zahájení a driftování lyží v přívratném postavení usnadní jak první část vedení, tak regulaci rychlosti. Modifikované oblouky s aktivním driftováním lze použít i k výuce základního oblouku, nedaří-li se přímá cesta přes vlnovku a v komerčních lyžařských školách nahrazuje tato moderní forma kombinace tlaku do vnitřních hran+aktivního driftování starší formu smyku na odlehčených lyžích. Přívratné postavení lyží však fixuje nepříjemný návyk antagonního postavení kolen a tak považujeme za vhodné, co nejrychleji přecházet k paralelnímu vedení lyží, tedy k formě základního oblouku, využívajícího v zahájení a v 1.části vedení aktivní driftování lyží v paralelní poloze. V první části etapy základního lyžování se pohybujeme Obr.7 převážně na mírném a upraveném svahu. Snažíme se aby žák byl "řidičem svých lyží", tak jako zdatný lyžař na svahu prudším. Pozice "brzdiče" není příjemná, ani zdravotně výhodná. V základním carvingu je účelné rozdělit váhu mezi lyže tak, že vnější lyže je cca o 5-10% zatížena více, neboť z obecného pohledu platí, že člověk má lepší stabilitu na palcové hraně plosky než na malíkové a navíc toto rozdělení váhy zvětší potřebnou rezervu ve stabilitě (viz biomechanika). Při stejném zatížení obě lyže vykrajují zatáčky o stejném poloměru. Rozdílným zatížením lyží dokáže lyžař zkrátit poloměr zatáčení či zvýšit držení a stabilitu na tvrdém povrchu. Při přechodu k FUN Carvigu maopak přichází ke slovu výrazná jízda po vnitřní lyži a rotace trupu směrem do oblouku se současným vkloněním trupu. RACE a FUN Carvingové oblouky však již patří do etapy Závodního a extrémního lyžování. 5. DRUHÁ ČÁST ETAPY ZÁKLADNÍHO LYŽOVÁNÍ Při přechodu do druhé části etapy základního lyžování, ke carvingovým obloukům krátkým, středním a dlouhým, se svah a rychlost jízdy zvětšuje a pohybujeme se často na hůře upraveném terénu nebo dokonce mimo sjezdové tratě. Principy základního oblouku platí i pro Carvingové oblouky,jejichž provedení se liší od základního oblouku, pouze tím, že všechny pohyby jsou prováděny v dokonalejší formě, důrazněji a přesněji, zkracuje se přechod z jednoho oblouku do druhého a modifikuje se časová i prostorová charakteristika. Zvětšují se síly působící na lyžaře a k základním pohybovým dovednostem se přidávají rozšiřující pohybové dovednosti. V této části výuky již používáme také modifikované oblouky s tradičním zahájením 10

11 oblouku na odlehčených lyžích stejně tak jako rotaci či protirotaci. Tyto klasické oblouky jsou charakteristické zahájením na lyžích odlehčených po odrazu z hran + zvyšováním těžiště ve fázi zahájení oblouku a právě díky tomu klasická technika usnadňuje zatáčení například v obtížných podmínkách volného terénu, v hlubokém sněhu atd.. Přecházet z jedné techniky do druhé není žádná ostuda, naopak uměni přecházet z jedné techniky do druhé podle podmínek, je vizitkou dobrého lyžaře. 6. POHYBOVÉ DOVEDNOSTI Pohybové dovednosti jsou základem elementárních i vrcholových oblouků. Dělíme je na základní a rozšiřující. Základní a rozšiřující pohybové dovednosti na sebe navazují a umožňují zvládnout lyžování v plné šíři proměnlivých podmínek. Základní pohybové dovednosti jsou: překlopení lyží z ploch na vnitřní hrany pohybem bérců a boků stranou mimo lyže překlopení lyží z hran na plochy pohybem bérců a boků zpět nad lyže do základního postoje přenášení váhy těla z lyže na lyži, vedení lyží v obloucích po vnitřních hranách v dostatečné šíři stopy, nezávislé pohyby dolních končetin, kdy každá z nich vykonává poněkud odlišné pohyby pohyby předloktí a zápěstí s pícháním holí regulace rychlosti jízdy Rozšiřující pohybové dovednosti na úrovni druhé části etapy základního lyžování jsou: odklon a vklonění trupu teleskopické pohyby dolních končetin, torze a rotace, zahranění a odraz z hran, brzdění zvětšeným smykem, dynamické pohyby pažemi s pícháním holí, důrazné opření o hůl jako impuls pro otáčení změna hranění, změna zatížení a výměna boků při odlehčení lyží Obr.9 11

12 7. POPIS JEDNOTLIVÝCH OBLOUKŮ Detailní popis jednotlivých oblouků je uveden v příslušné části České školy lyžování, která navazuje na plán výuky INTERSKI ČR, respektive v učebních textech jednotlivých školících zařízení. Obr LYŽAŘSKÝ PEDAGOG Lyžování by mělo především přispívat k upevnění fyzického i psychického zdraví lyžaře. Při výuce je proto potřebné dbát na efektivitu pohybů, přizpůsobit se proměnlivým podmínkám a maximálně omezit negativní vlivy na organismus žáka. Vyjma těchto faktorů však ovlivňuje výuku i vztah žáků k horám a k lyžování. Cíle žáků jsou různé, od pouhého příjemného pobytu na horách až po sportovní výkon. Nový model výuky dává lyžařskému pedagogovi do rukou rozmanité kombinace prostředků k dosažení cílů jeho žáka pro konkrétní přírodní podmínky. Specifikuje pouze základní principy a konkrétní řešení ponechává na učiteli. Klade tím na pedagoga mnohem vyšší nároky než v minulosti. Optimalizace výuky - tedy její co nejdokonalejší přizpůsobení momentální situaci z hlediska proměnlivosti prostředí, úrovně svěřenců i jejich cílů atd.- je podstatně složitější než disciplinované použití metodických řad. Jde o individuální přístup k žákům, který vyžaduje hlubokou znalost a skutečné porozumění principům výukového postupu. Každý žák je zde individualitou, se kterou samostatně pracujeme. Zapomínat nesmíme ani na individualizaci na základě technického vybavení. Je evidentní, že při výuce základních a carvingových oblouků bude muset žák na lyžích delších a s menším telemarským tvarem více rozkládat váhu mezi lyže a více používat větší vertikální pohyb pro to, aby udělal oblouk o stejném poloměru, jako žák na lyžích kratších s větším telemarským tvarem, žákovi s kratšími lyžemi (s větším telemarským tvarem) naopak při stejném rozsahu pohybů lyže zatočí více, vzniknou tak větší odstředivé síly a % podílu pánve na zatáčení může logicky být větší. Nový model výuky je mocným a flexibilním nástrojem v rukou pedagoga. Skutečná úspěšnost je však výrazně závislá na kvalitě vyučujícího. Základní osa výuky je pro žáka průhledná od vlnovky až po carvingové oblouky. Je proto nezbytné, aby lyžařský pedagog perfektně ovládal celou požadovanou škálu oblouků. Jeho případné chyby jsou viditelné i začátečníkovi. Povinností lyžařského pedagoga je ukázat svěřenci konkrétní prvek v optimální formě, bez individuálních odchylek. Ty si může dovolit pouze žák, podle své morfologie, pedagog však jen při aplikaci techniky mimo výuku. To, že výuka proběhla, ještě neznamená, že žákovi byly splněny očekávané cíle. Ústřední postavou při moderní výuce je lyžařský pedagog, jeho odborná a společenská úroveň. Právě na jeho práci, příkladu a působení závisí úspěšnost výuky i úspěšnost pobytu jeho svěřenců v krásném horském prostředí. Na něm záleží, zda pobyt na horách bude zážitkem, na který budou svěřenci dlouho vzpomínat a budou se k horám a lyžování stále vracet. 12

13 9. HISTORIE LYŽOVÁNÍ A HISTORIE LYŽAŘSKÉ VÝUKY Z historického hlediska můžeme dějiny lyžařství rozdělit do dvou rozdílně dlouhých a rozdílně zaměřených i různě významných epoch. Je to období zhruba pětitisíciletého vývoje na severu Evropy a Asie a období přibližně posledních 135 let, během kterých lyžování zachvátilo rozsáhlé oblasti civilizovaného světa, všude tam, kde mělo vhodné geografické a klimatické podmínky. Rozhodným rokem pro dělení obou epoch je rok 1860, který je mezníkem mezi užitným lyžařským uměním lovců, sedláků a vojáků a moderním lyžováním obyvatel měst a venkova - sportovním lyžováním. Střediskem nového sportovního hnutí se stala Kristianie, dnešní Oslo. Základem novodobého vývoje - jak odpovídalo terénní konfiguraci okolí Kristianie - byly především běh a skok, které jsou dodnes pilíři severského neboli klasického lyžování. Ani v Norsku však nenalezl tento nový trend spontánní podporu veřejnosti. Výjimku tvořila provincie Telemark, kde sedláci používali lyží nejen k dopravě, ale i k zábavě. První lyžařský závod se uskutečnil v Norsku v roce 1843, Norsko je tedy právem pokládáno za kolébku lyžařského sportu. Severská forma sportovního a závodního lyžování, zůstala po celá desetiletí omezena na Skandinávii. Zlom přinesla kniha Nansena Na lyžích napříč Grónskem. Německé vydání v roce 1891 vyvolalo veliké nadšení po celé střední Evropě, doprovázené hromadným dovozem "zázračných prkének". Na sklonku devatenáctého století se potom v Čechách, Německu, Rakousku, Švýcarsku a v dalších zemích objevují první lyžařští učitelé, mladí norští studenti, studující na středoevropkých univerzitách. Lyžařství v Čechách Počátky lyžařství v Čechách spadají do druhé poloviny devatenáctého století a čeští lyžaři patřili k průkopníkům lyžařského sportu ve střední Evropě. Přední místo mezi nimi zaujímá Josef R. Ořovský, který v listopadu 1886 jako osmnáctiletý všestranný sportovec napsal různým firmám v Kristianii o nabídku sportovní výzbroje a výstroje. K jeho velkému překvapení poslala firma Heyde a Gustavson vedle nabídky bruslí také nabídku lyží. Ořovský, jehož heslem bylo "Pohyb - sport - dobrodružství", ihned objednal dva páry lyží, které došly na celnici, kde si s nimi nevěděli rady, a tak je nakonec proclili jako lodní vesla. Šlo o dva typy, norský - s vázáním z rákosu a finský - s dlouhými řemeny. Hned druhý den po obdržení je Ořovský vyzkoušel na dvoře v Praze v Jindřišské ulici (dnešní pasáž kina Praha). Když se setmělo, vyšel se svým bratrem na Václavské náměstí a sjížděli od rozestavěného Národního muzea na Můstek. Hned další den se vypravili s dalšími členy Bruslařského klubu na Letnou a o několik dní později na dvoudenní výlet do Řevnic. Z iniciativy J. R. Ořovského byl potom v roce 1887 při Bruslařském klubu v Praze založen první lyžařský spolek ve střední Evropě - lyžařský kroužek. O těžkých začátcích svědčí i zápisy z průběhu zájezdů. Nebyly volné soboty, a tak se jelo z Prahy rychlíkem v do Martinic, kam lyžaři dorazili v 6 hodin ráno. V Jilemnici "U modré hvězdy" snídali a potom vystupovali do hor. Domů se vraceli pozdě v noci. V roce 1894 se lyžařský kroužek změnil v "Český ski klub Praha" a během dalších let se mohutně rozvíjel. Jedním z celé řady důvodů byly i pravidelné lyžařské kurzy, které pořádal po celých Krkonoších a na Šumavě. Tak se bezplatně naučilo ovládat lyže tisíce lyžařů. V roce 1894 navázal J. R. Ořovský styk s řídícím učitelem Janem Bucharem z Dolních Štěpanic, který byl činovníkem českého krkonošského spolku "Ski Jilemnice". V říjnu 1903 byl ve Vysokém nad Jizerou založen "Český ski klub Vysoké nad Jizerou". Třetí klub byl podmínkou pro vznik české lyžařské organizace, která byla založena již v Jablonci nad Jizerou. Byl zde založen první lyžařský svaz na světě - Svaz lyžařů v Království českém". 13

14 V roce 1910 byla potom založena Mezinárodní lyžařská komise a na jejím sedmém kongresu v Praze 1923 Mezinárodní lyžařská federace. Další období lyžování bylo poznamenáno první a druhou světovou válkou. Vzdor omezeným možnostem dosáhlo i tehdy naše lyžování cenných úspěchů a naši závodníci se proslavili doma i v cizině. HISTORIE LYŽAŘSKÉ VÝUKY Již první pohyby na lyžích (chůze, běh, sjíždění) byly prováděny určitou technikou. Na vývoj této lyžařské techniky měly rozhodující vliv lyžařské závody (snaha o zdolání určité vzdálenosti co nejrychleji a nejekonomičtěji). V historii výuky lyžování dochází k neustálému zdokonalování lyžařské techniky a všeho, co tuto techniku ovlivňuje. Každé vývojové stadium našlo své vyjádření v lyžařské škole. Pod pojmem "lyžařská škola" si představujeme výklad techniky a její aplikaci ve vyučovacím procesu. Samozřejmě ne každá lyžařská škola byla přínosem vývoje. Mnohé školy byly vytvářeny uměle, především z osobní ctižádosti jednotlivých tvůrců nebo z komerčních zájmů určitých skupin. Lyžařské školy byly typické především pro alpská střediska. První základy pro výuku lyžování byly dány v Norsku, kde v roce 1865 vydává generál Werheland první lyžařskou příručku a v roce 1870 zakládá závodník Nordheim v Kristianii "norskou školu". V alpských zemích má zásluhu na rozvoji lyžování M. Zdarsky, který v roce 1896 vydává lyžařskou knihu a vytváří tzv. "Alpskou lilienfeldskou školu jízdy na lyžích". Tato škola byla určena především pro alpské terény. M. Zdarsky zkrátil poměrně dlouhé norské a finské lyže na délku 190 až 220 cm a zavedl přívrat, což lépe vyhovovalo právě v alpách. Další vývoj ovlivňuje rakouský důstojník Bilgeri. Bilgeri se stal tvůrcem nové lyžařské školy, která usměrnila vývoj alpského lyžování před první světovou válkou. Jeho škola spojila nejlepší zkušenosti alpské a norské školy. Bilgeri převzal z norské školy jízdu s dvěma holemi, telemarský tvar lyží, kristianii a telemark. Vylepšil Zdarského přívratný oblouk a obohatil jízdu o řadu nových variant, kristianií a oblouků. Pro zatáčení lyží se stále vycházelo z rotačního pohybu trupu a pánve. Po první světové válce ovlivňuje rozvoj lyžařství "Arlberská škola rakouská". Výuka zatáčení začínala v přívratném postavení a principem zatáčení lyží Obr.11 byla stále rotace. Současně s rozvojem "Arlberské školy" vzniká ve Švýcarsku "Škola J. Dahindena", která obohacuje techniku zatáčení o odvratnou kristianii, kristianii rychlostní a slalomovou. Zlepšuje vázání a začíná používat dlouhořemenného vázání, které později zdokonalují Francouzi. Arlberská přívratná technika byla po roce 1935 nahrazována novým pojetím jízdy - snožnou kristianií. Vyvrcholením rotační techniky se stala "rotační francouzská škola" (E. Allais, P. Gignoux: Ski francais, Grenoble 1937), která ovládla výuku na plných dvacet let. Blokování těla přenášelo rotaci na nohy, postoj byl charakterizován hlubokým předklonem s náklekem. V této době již existovaly nerotační techniky, které byly po 2.světové válce základem pro vytvoření tzv. "nové rakouské techniky". Dominantou této techniky z roku 1956 je protirotace. Obr.12 14

15 VÝVOJ TECHNIKY ZATÁČENÍ OD KONCE ŠEDESÁTÝCH LET Vývoj techniky zatáčení na lyžích v posledních zhruba třiceti letech můžeme zjednodušeně charakterizovat jako vývoj od techniky rotačního nebo protirotačního "bloku" k technice "rozdílné práce dolních končetin", tedy od oblouků s využitím zahranění a odrazu z hran k obloukům s plynulou změnou polohy lyží a těla. Za vrchol a současně také konec dalšího rozvoje techniky společných pohybů dolních končetin (techniky "bloků" - rotačního a protirotačního) můžeme označit období okolo roku V tomto období dochází ke změnám v technice jízdy, jejichž představitelem byl vynikající rakouský slalomář Josef Stiegler. Ten dospěl k uplatnění nového způsobu napojování oblouků s využitím nezávislých pohybů nohou, tedy na základě rozdílné práce dolních končetin. Období okolo roku 1964 bylo charakteristické celkovým snížení postoje, snahou o stálý styk lyží se sněhem, zvětšením pohybového rozsahu dolních končetin ve směru předozadním a bočném a v neposlední řadě pak potlačením intenzity zahranění a odrazu z hran při ukončování oblouků. Za reprezentanta této techniky, z které vyšla technika vyrovnávacích oblouků a S oblouků můžeme označit francouzského sjezdaře Killyho. V období okolo roku 1970 dochází ke zvýšení zadní části sjezdových bot, vznikají "opěrky". Tato změna ve tvaru sjezdových bot se značně podílí na dalším vývoji techniky zatáčení. Za typického představitele můžeme označit francouzského slalomáře Patricka Russela. Jeho jízda byla charakteristická aplikací techniky vyrovnávacích oblouků (avalement) do podmínek zavřených slalomových oblouků na plochém terénu (bez nerovností). Na větších sklonech svahu vznikají vystřelované oblouky. Snahou bylo urychlit přechod z jednoho oblouku do druhého "jet" pohybem, tj. posunutím dolních končetin pod tělem směrem dopředu a potom do směru následujícího oblouku. Prakticky zaniká využití zahranění a odrazu z hran ve svém původním pojetí a je nahrazeno snahou o stálý kontakt lyží se sněhem. Italského slalomáře Gustavo Thöniho (zhruba okolo roku 1974) můžeme označit jako představitele těch sjezdařů, kteří se snažili spojit všechny dosavadní progresivní prvky (rozdělená práce nohou, pohyby těžiště ve všech směrech apod.). Dokázal skloubit pokrokové rysy techniky používané v minulosti Stieglerem, Killym i Russelem. Dochází k celkovému zvýšení postoje. Oblouky se zbavují snížení ve fázi ukončení, které vyplývalo ze zahranění a odrazu z hran. Za změnu, způsobenou snahou po zrychlení jízdy, můžeme označit i využití výjezdu na vnitřní lyži. V průběhu dalšího vývoje techniky zatáčení (zhruba okolo roku 1977) dochází postupně k využívání progresivních prvků techniky oblouků pro obří slalom v podmínkách slalomových oblouků. Švédský slalomář Ingemar Stenmark je pokračovatelem cesty, která vychází ze snahy využít techniku obřího slalomu v podmínkách časově a prostorově omezenějších. To se již dostáváme do období posledních několika let, kdy lze pozorovat určité zvýšení postoje (menší předklon trupu) a snahu po co nejplynulejším přechodu z jednoho oblouku do druhého. Lyžaři minimalizují smýkáním lyží stranou a plynule zatěžují lyže ve všech fázích oblouků. Dochází k posunu bodu, kdy je těžiště lyžaře nejníže - zhruba do poloviny oblouku. Snahou je co nejvíce zkrátit časový úsek mezi ukončením jednoho a zahájením dalšího oblouku, urychlit přechod přes spádnici a provést jej s minimální časovou ztrátou. Charakterizovat současnou techniku není lehké, neboť změny, ke kterým došlo, se snáze dají posoudit teprve s delším časovým odstupem. Navíc se domníváme, že k zásadním změnám v poslední době nedochází, jedná se spíše o zvyšování kvality zúčastněných pohybových dovedností. Zůstává snaha po plynulém zatěžování lyží ve všech fázích oblouků, po plynulém pohybu těla sjezdaře, tendence provádět pohyby nenásilně a citlivě. Podmínkou je i nadále zachování styku lyží se sněhem, dochází k optimálnímu využití technické dokonalosti výzbroje a výstroje. Vývoj techniky ovlivňuje vývoj vybavení, a ten se podílí na vývoji techniky. 15

16 10. BIOMECHANIKA SJÍŽDĚNÍ A ZATÁČENÍ BIOMECHANICKÉ HLEDISKO HISTORICKÉHO VÝVOJE ZATÁČENÍ NA LYŽÍCH Z biomechanického hlediska je možné realizovat zatáčení na lyžích pomocí různých mechanismů - principů, eventuálně jejich kombinací. Zásadní rozdíly mezi jednotlivými lyžařskými školami spočívají nejčastěji v otázce zahájení oblouku, tj. jakým způsobem jsou vychýleny lyže z přímočaré jízdy. Z historického pohledu je vývoj zatáčení po druhé světové válce charakterizován třemi stěžejními principy uvedení lyží do oblouku: rotace, protirotace a zvýšení tlaku na lyži při jejím současném postavení na hranu. Při použití prvních dvou principů, zahajuje lyžař otáčení na odlehčených lyžích. Vnějším pohybovým znakem je zvyšování těžiště ve fázi zahájení. Dolní končetiny se napínají a lyže proto nemohou být dostatečně na hranách. Interakce lyže-sníh nevytváří potřebný točivý moment a proto je nutné zapojit do otáčení větší svalové skupiny. Ty musíme před dalším obloukem brzdit, což je obtížné a může to způsobit komplikace. Zahajujeme-li otáčení tlakem do vnitřní hrany vnější lyže, není potřeba k zatáčení používat rotační impuls velkých svalových skupin. Interakcí lyže-sníh vzniká dostatečně silný moment otáčení. Vnějším pohybovým znakem je snižování těžiště ve fázi zahájení. Z biomechanického hlediska může lyžař při tomto pohybu vytvořit potřebný točivý moment pohyby menších a tedy operativnějších svalových skupin. Na obr. 13 je znázorněn vývoj základních principů zatáčení. Jsou zde také uvedeni význační představitelé v daném období charakteristického pojetí jízdy. Vidíme, že vývoj techniky zatáčení neprobíhá skokem, ale dochází k plynulému prolínání jednotlivých principů. Nositelem pokroku v efektivním zatáčení byli špičkoví závodníci, kteří vždy předbíhali obecné pojetí oblouku v masovém a sportovním lyžování. Rotace je prvotním a historicky překonaným principem, který v současném moderním pojetí jízdy má uplatnění v modifikovaných podmínkách. Daná technika je charakterizována relativně dlouhým časovým intervalem od zahájení pohybu k jeho přenesení na lyže a převahou "smýkání" lyží při jízdě v oblouku (velká ztráta rychlosti jízdy). Postoj lyžaře při rotační technice značně omezuje jízdu v oblouku po hranách lyží a jejich plynulou změnu. Klasická protirotace postupně nahrazovala rotaci. Pokrok proti předcházejícímu principu spočíval ve dvou hlediscích. Za prvé došlo ke zrychlení zahájení oblouku (rovina rozdělující torzi horní a dolní poloviny těla se nacházela v oblasti kyčelních kloubů). Za druhé došlo při jízdě v oblouku k vytvoření výhodnější polohy těla, což umožnilo zvýšit podíl jízdy na hranách lyží a značně omezit smýkání lyží (nastalo zrychlení jízdy). I protirotace je však vázána na odlehčení lyží (vertikální pohyby těla). V období po roce 1960 se objevuje další kvalitativní vývoj v zahájení oblouku. Protirotace se začíná kombinovat s diferenciací tlaku na jednotlivé lyže (nezávislá práce jednotlivých dolních končetin). Impuls k zatočení lyže vychází stále ještě z protirotace. 16 Obr.13

17 Proti předcházející vývojové etapě ale dochází ke zefektivnění jízdy - větší diferenciace tlaků na jednotlivé lyže vede ke zvýšení podílu hranění při jízdě v oblouku. Při projíždění oblouku ubývá "smýkání", ztráta rychlosti se zmenšuje. Značný podíl na dalším vývoji měly změny v úpravě sjezdových tratí (ledové a tvrdé povrchy), nové typy lyží (větší pružnost a torzní tuhost) a zásadní změny ve vývoji lyžařské obuvi (opěrky). Ve vývojové etapě od roku 1970 až 1975 se zásadním způsobem mění dominance v hlavním principu zatáčení. Do popředí se jednoznačně prosazuje princip zatížení lyží s diferenciací hranění. Proti předcházející vývojové etapě má dvě přednosti - značně zrychlené zahájení oblouku (akce lyžaře působí v místě interakce lyže a terénu) a postoj lyžaře při jízdě v oblouku, umožňující realizovat širokou škálu hranění lyže. Lyžař má možnost v každém okamžiku jízdy optimalizovat poměr mezi smýkáním lyže a jízdou po hranách. Ztráta rychlosti je ve srovnání s předchozími způsoby jízdy v oblouku minimální. Zatížení lyže je do jisté míry kombinováno s kompenzačním protirotačním pohybem horní části těla. Nejedná se již o protirotaci ve smyslu principu zatáčení, ale využití biomechanických zákonitostí. Diferenciace hranění lyže je regulována pohybem kolen a pánve dovnitř oblouku (vnitřní rotace dolní končetiny), což je vyvažováno protipohybem horní části těla. Tento pohyb má značný význam především při napojování oblouků, kdy protichůdný torzní pohyb těla vůči lyžím vytváří tzv. anticipaci pohybu (předpětí svalů ve smyslu zahájení následujícího oblouku), která přispívá ke zrychlení začátku oblouku. Z didaktického hlediska má nový princip zahájení oblouku značné přednosti v konkrétnosti a jednoduchosti klíčové instrukce (postavení lyží na vnitřní hranu a zatížení přední části lyže). Nedochází k nebezpečnému smýkání lyží a celá činnost splňuje podmínky "minimální biologické zátěže organismu lyžaře". Na závěr je třeba zopakovat, že tento revoluční - moderní a snadný způsob otáčení umožnila až změna výzbroje v poválečném období technické revoluce. TECHNIKA A BIOMECHANIKA ZATÁČENÍ NA LYŽÍCH Technikou rozumíme řešení pohybového úkolu v konkrétní terénní situaci. Obecně lze konstatovat, že řešení pohybových úkolů se uskutečňuje skladbou pohybových prvků. Ta je variabilní z hlediska různorodosti pohybových úkolů, které sjezdař musí řešit jak v prostoru (změny úhlů směru pohybu, změny úhlů jednotlivých částí těla, změny v rozsahu pohybů v rovině vertikální, laterální a předozadní) tak v čase (změny v pracovním rytmu a frekvencích pohybů). Se změnou pracovního rytmu a frekvencí pohybu dále souvisí změna intenzity pohybu. Pro současné pojetí techniky zatáčení jsou charakteristické tzv. pohybové znaky, společné pro značnou většinu prováděných pohybových úkolů na lyžích. Mezi základní charakteristické pohybové znaky techniky zatáčení patří rozdílná práce dolních končetin v průběhu provádění napojovaných oblouků, způsob vedení lyží v oblouku po vnitřních hranách, odpovídající práce paží pro jednotlivé druhy napojovaných oblouk ů a dokonale koordinované a rovnovážné postavení celého těla vůči měnícím se podmínkám v průběhu oblouku. Vedle charakteristických pohybových znaků existují tzv. "základní pohybové dovednosti pro zatáčení na lyžích", které se prolínají v celé oblasti zatáčení na lyžích - od základního oblouku až ke krátkému slalomovému oblouku ve všech možných variantách. Pro diferenciaci základních pohybových dovedností při tvoření oblouků je rozhodující technická úroveň lyžaře, úroveň jeho tělesné přípravy a vybavení, obtížnost terénu a morfologické, funkční a psychické předpoklady jedince. 17

18 Základní pohybové dovednosti Základní pohybové dovednosti jsou stavebními kameny oblouků elementárních i vrcholových. V základní etapě nacvičujeme tyto základní pohybové dovednosti: Překlopení lyží z ploch na vnitřní hrany pohybem bérců a boků mimo lyže a Překlopení lyží z hran na plochy pohybem bérců a boků zpět nad lyže. Jsou to nejdůležitější pohybové dovednosti, nezbytné pro uvedení lyží do oblouku i pro jeho pro jeho správné ukončení. Dávají podnět ke změně polohy lyže z plochy na hranu, a tím k uvedení lyže do oblouku a naopak k návratu na plochy, tedy k ukončení oblouku. Na těchto pohybech se výrazně podílí kyčelní a kolenní klouby a nacvičujeme je především ve vlnovce a Obr.14 v základních obloucích. V etapě základního lyžování je důležité aby tyto pohyby směřovaly nejen do stran a zpět, ale také dopředu. Pohyb musí být plynulý v celém oblouku, od zahájení a vedení až k ukončení oblouku. Ve fázi zahájení oblouku jsou dolní končetiny jen mírně pokrčeny, při vedení oblouku jsou pokrčeny nejvíce a bérce a pánev jsou přikloněny dovnitř oblouku. Ve fázi ukončení oblouku se končetiny opět napínají v hlezenním, kolenním a kyčelním kloubu. Obr.15 Přenášení hmotnosti těla z lyže na lyži je důležité proto, že nám umožní regulovat poloměr oblouku a udržovat rovnováhu. Hodně pozornosti věnujeme nácviku této pohybové dovednosti ve sjezdové průpravě. Přenášení hmotnosti z lyže na lyži je třeba sledovat i v dalším nácviku, neboť nedostatečné zvládnutí této pohybové dovednosti bývá hlavní příčinou chyb v technice jízdy i vyspělých lyžařů. Vedení lyží po jejich vnitřních hranách při vyjíždění oblouků je náročná dovednost, kterou nacvičujeme v hrubé formě již ve vlnovce. K jejímu postupnému zvládnutí dochází v průběhu nácviku i výcviku - při opakování za změněných podmínek. Snažíme se vést lyže v obloucích tak, aby se nesmýkaly stranou a aby se pohybovaly v souladu se sm ěrem jízdy, po vnitřních hranách. Jedině důkladné zatížení lyží a přiklonění bérců a pánve dovnitř oblouku zaručuje jízdu po vnitřních hranách bez smýkání stranou. Rozdílné a na sobě nezávislé pohyby levé a pravé končetiny nejvíce charakterizují současné pojetí techniky zatáčení. Rozdílné pohyby dolních končetin umožňují lepší stabilitu, snazší přenášení hmotnosti těla z lyže na lyži a dostatečný rozsah pohybu kolenou dopředu a do stran. Pohyby předloktí a zápěstí s pícháním holí provázejí až nácvik základních oblouků. Ve vlnovce se paže v podstatě nepohybují, jsou mírně pokrčené v loktech poněkud stranou a před tělem. Při dynamičtějším pohybu dolních končetin v základních obloucích dochází k mírnému pohybu paží vpřed, spojenému s náznakem zapíchnutí vnitřní hole (vzhledem k následujícímu oblouku). Lyžař pohybuje pouze předloktími, rozsáhlejší pohyby v ramenních kloubech jsou nesprávné a narušují optimální pr ůběh ostatních pohybů. Píchnutí holí do sněhu stranou vpřed je co nejkratší, předznačuje ukončení jednoho a zahájení dalšího oblouku. Nejde o oporu o hůl jako o pomoc pro zahájení oblouku! Regulace rychlosti jízdy v průběhu oblouků je důležitá dovednost, umožňující bezpečnou jízdu. Začátečník obvykle zastavuje odšlapováním do vrstevnice a jízdu zpomaluje vyjížděním oblouků více do vrstevnice. Na úzkých místech, kde nelze jízdu regulovat tímto způsobem, brzdí pluhem nebo sesouváním. 18

19 Rozšiřující pohybové dovednosti Rozšiřující pohybové dovednosti umožní lyžařům jízdu v náročnějších terénních a sněhových podmínkách. Dovednosti, které zvládli v základní etapě (a které dále zdokonalují) rozšiřují následující dovednosti. Odklon trupu je důležitý při jízdě na svahu s větším sklonem, ve větší rychlosti a v zavřených obloucích. Pomáhá vyrovnávat vliv odstředivé síly, která vytlačuje lyžaře ven z oblouku. Lyžař se vyrovnává s působením odstředivé síly v obloucích poněkud jinak než například cyklista v zatáčkách. Cyklista nakloní kolo i tělo do zatáčky, lyžař sklápí bérce a boky při vyjíždění oblouku ke svahu a tento pohyb vyrovnává odklonem trupu od svahu, což umožňuje větší hranění a dobré vedení lyží po vnitřních hranách. Předpokladem správného odklonu trupu v dostatečném rozsahu je vzpřímené držení trupu; při předkloněném trupu nelze potřebný odklon provést (předklon trupu omezuje možnost úklonu). Důležité je vklonění vnitřního boku v oblouku ke svahu a mírně vpřed. Není správné tlačit vnitřní bok dopředu, důležitý je především pohyb ke svahu. Odklon trupu je v souladu s pohybem bérů a pánve. V okamžiku, kdy jsou bérce a pánev přikloněna dovnitř oblouku nejvíce, dochází k největšímu odklonu trupu. Naopak v ukončení a v zahájení oblouku jsou bérce i trup nad lyžemi. Teleskopické pohyby dolních končetin jsou důležité při jízdě v boulích. Podstatné je, aby lyžař udržel lyže pokud možno na sněhu. Toho lze dosáhnout pouze dostatečným pokrčením nohou při nájezdu na bouli a aktivním natažením nohou po přejetí vrcholu a při projíždění prohlubně. Při tomto "teleskopickém" pohybu dolních končetin však nesmíme zapomínat na pohyby bérců do strany, kam chceme zatočit. Pokrčováním a napínáním nohou se snažíme vyrovnávat nerovnosti terénu tak, aby dráha těžiště byla co nejplynulejší. Abychom mohli uvedené pohyby provádět v dostatečném rozsahu, je třeba držet trup ve vzpřímené poloze. Předklon trupu znemožňuje potřebné pokrčení nohou a vysoké zvednutí kolen při nájezdu na bouli. Při vyšší rychlosti nebo při jízdě ve větších boulích je třeba skrčovat nohy dostatečně rychle a s potřebným pohybovým rozsahem. Stejně důležité je aktivní natažení nohou ihned po překonání vrcholku, kterým lyžař udrží kontakt se sněhem. Torze a rotace se v současné technice neprojevují jako rozhodující impulzy pro zatáčení (jak tomu bylo v rakouské protirotační technice nebo ve francouzské rotační technice). V české škole lyžování jsou účelově využívány v alternativním postupu výuky. Torze se výrazně objevuje v obloucích s přibrzděním, kde k ní dochází vlivem pohybu dolních končetin proti trupu při brzdění zvětšeným smykem. Rotace využíváme v omezené míře ve snožných obloucích. Zahranění a odrazu z hran využíváme v obloucích s přeskokem a v obloucích s přibrzděním. Jde o poměrně jemné pohyby kolen dopředu a hlavně dovnitř (ke svahu), kterými regulujeme postavení lyží na hranách. Zahranění provádí lyžař plynulým pohybem kolen ke svahu; před odrazem dochází ke zrychlení pohybu, který má za následek zvětšené hranění. Po zahranění se lyžař odráží z hran dopředu a vzhůru, a to natažením dolních končetin ve všech kloubech. Předpokladem úspěšného zahranění i odrazu z hran je rovnoměrné zatížení lyží po celé délce. Zatížením zadní části lyží dochází k podjetí zahraněných lyží pod tělem směrem ven z oblouku a k záklonu. Při zatížení lyží příliš vpředu dochází k výraznému smýkání patek lyží stranou. Zahranění a odraz z hran procvičujeme při sjezdu šikmo svahem v opakovaných obloucích ke svahu. Po zahranění a odrazu z hran přemisťujeme lyže zpočátku do původního směru jízdy šikmo, později zkoušíme přeskok přes původní směr jízdy a později ukončujeme opakovaná cvičení přeskokem přes spádnici a v podstatě již provádíme oblouk s přeskokem. Brzdění zvětšeným smykem využíváme v obloucích s přibrzděním. Lyžař na okamžik přeruší plynulý pohyb kolen dopředu a dovnitř. Vlivem zastavení pohybu nohou dojde ke 19

20 smýkání lyží stranou vpřed. Brzdění ukončuje lyžař zahraněním a odrazem z hran vzhůru a vpřed ve směru následujícího oblouku. Důrazné opření o hůl jako impuls pro otáčení mají význam v krátkých zavřených obloucích na větším sklonu svahu, popřípadě při jízdě v boulích. K píchnutí holí dochází před ukončením jednoho a zahájením dalšího oblouku. Je impulsem pro přenesení hmotnosti. V dlouhých a otevřených obloucích, či na velmi mírném svahu není třeba holí používat. Paže se pohybují v nepříliš velkém rozsahu před tělem. Neměly by se dostat do připažení, lyžař by je neměl nechávat svěšeny ani by je neměl zvedat nad úroveň ramen. Pohybuje se převážně předloktí a zápěstí. Jakékoli větší pohyby v ramenou narušují plynulost jízdy. Koordinaci pohybů paží a dolních končetin nacvičíme nejlépe na mírném svahu v delších otevřených obloucích. Pomocí hole zahajujeme oblouky s přeskokem, méně již krátké oblouky s přibrzděním a oblouky pro přejíždění vln. O hůl se příliš neopíráme, zapíchnutí do sněhu je co nejkratší. Bodec hole zapichujeme do sněhu stranou vpřed (nikoli ke špičkám lyží ani na úroveň vázání). K vydatnému a delšímu opření o hůl tedy dochází pouze v obloucích s přeskokem, kde napomáhá odrazu z hran a rotaci. Změna hranění, změna zatížení a výměna boků při odlehčení lyží jsou pohybové dovednosti, které mají zásadní význam pro správné provedení modifikovaných oblouk ů druhé části etapy základního lyžování, které jsou určeny do volného terénu a do obtížných sněhových i terénních podmínek. Tyto pohybové dovednosti procvi čujeme nejprve na upraveném svahu odpovídajícího sklonu a za pomoci průpravných cvičení. Teprve poté přecházíme postupně do obtížnějších podmínek. Při přechodu do volného terénu a náročnějších podmínek, kde hrozí podstatně více nebezpečí úrazu, důsledně respektujeme fáze motorického učení nic neuspěcháváme. Spěch se nám právě zde může vymstít ZÁKLADNÍ POJMY Z BIOMECHANIKY LYŽOVÁNÍ Biomechaniku můžeme při určitém zjednodušení charakterizovat jako vědeckou disciplínu studující pohybovou činnost člověka v daných fyzikálních podmínkách. Fyzikální a mechanické zákonitosti ve spojení se znalostmi morfologické a funkční stránky pohybového aparátu vytvářejí základnu k formulaci zákonitostí platných pro lyžování. Tyto zákonitosti přispívají k pochopení vztahů mezi vnější formou pohybu a příčinami, které ovlivňují průběh pohybu. To vše v jednotném celku vytváří základ pro kvalitnější didaktickou práci v lyžování. CHARAKTERISTIKA ZÁKLADNÍCH BIOMECHANICKÝCH POJMŮ SE ZŘETELEM NA SJEZDOVÉ LYŽOVÁNÍ Vnitřní a vnější síly Vnitřní síly jsou síly vznikající uvnitř hybného systému lidského těla. Nejdůležitější jsou svalové síly (aktivní síly), které pákovými mechanismy ovlivňují pohyby segmentů těla a působí na vnější prostředí. V lyžování mají také značný význam síly pasivní, především při tlumení vnějších silových rázů, vznikajících při kontaktu lyžaře s terénem. Pasivní síly jsou dány odporem šlach, vazů, chrupavek a pružností kostí. Vnější síly jsou síly působící z vnějšku na pohybový aparát člověka. Nazýváme je silami fyzikálními a řadíme k nim tíhovou sílu, aerodynamické síly (odpor prost ředí, aerodynamický vztlak), tření a další síly. Výsledný pohybový stav je dán vzájemnou interakcí mezi vnitřními a vnějšími silami. 20