Zbytečný člověk v ruské literatuře 19. století Magisterská diplomová práce

Transkript

1 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky Ruský jazyk a literatura Bc. Eva Lacová Zbytečný člověk v ruské literatuře 19. století Magisterská diplomová práce Vedoucí práce: doc. PhDr. Josef Dohnal, CSc. 2012

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. V Brně dne Bc. Eva Lacová

3 Zde bych chtěla poděkovat vedoucímu své diplomové práce, panu doc. PhDr. Josefovi Dohnalovi, CSc., za cenné a užitečné rady a připomínky.

4 Obsah Úvod Kdo je zbytečný člověk Společenské a politické dění 19. století Rok Krutý věk Cenzura Kroužky Nová generace Slavjanofilové a západníci Čas změn Zbytečný člověk v kritice Zbytečný člověk v literárních dílech Evžen Oněgin Oněgin vs. Lenskij Oněgin a Taťána Grigorij Pečorin Od Oněgina k Pečorinovi Pečorin a Grušnickij Pečorinovy ženy Pečorinovy hry s osudem Dmitrij Nikolajevič Rudin Rudin a Ležněv Rudin a Natálie Jevgenij Vasilijev Bazarov Bazarov nihilista Bazarov a Odincová Závěr Резюме Seznam použité literatury Primární literatura Sekundární literatura Internetové zdroje...87

5 Úvod Tato diplomové práce se zabývá zbytečným člověkem v ruské literatuře 19. století. Klade si za cíl zkoumat zbytečného člověka a zejména hledat jeho společné vlastnosti v rámci celé generace zbytečných lidí, jinými slovy, hledat typologii zbytečného člověka. Opírat se budeme o dílo A. S. Puškina, M. J. Lermontova a I. S. Turgeněva, na kterém se pokusíme demonstrovat charakter zbytečných lidí. Sledovat budeme vývoj zbytečného člověka jako literárního hrdiny 19. století. I když je téma zbytečného člověka poměrně podrobně zpracováno, vybrali jsme si ho, protože je stále zajímavé. Zbyteční lidé pronikli do literatury pod vlivem historických, politických a kulturních okolností. Tito komplikovaní hrdinové plýtvali svým velkým duševním bohatstvím. Nedokázali najít své životní poslání. To vedlo k jejich odcizení a neschopnosti uplatnit se nejen ve společenské oblasti, ale i v citové. V naší práci budeme sledovat vztah zbytečného člověka k ženě, ale také k prostředí i k sobě samému. Za kritérium zbytečnosti, které budeme především v práci rozebírat, jsme si zvolili vztah zbytečného člověka k ženě, protože fungující vztah se ženou považujeme za částečné řešení problémů zbytečných lidí. Zároveň mě jako autorku práce ženu, zaujala tato stránka zbytečnosti v největší míře. Při naší práci uplatníme hned několik metod zpracování. Zvolíme kombinaci sociologické, srovnávací a historické metody. Nejdříve vysvětlíme základní pojmy související s problematikou zbytečného člověka. Problematiku důkladně zpracujeme z hlediska vývoje a podíváme se na historická fakta. Budeme sledovat také vliv prostředí a společnosti na zbytečné lidi. Následně provedeme analýzu a komparaci vybraných hrdinů. Práce je rozdělena do čtyř kapitol. V první kapitole se budeme zabývat definicí zbytečného člověka a charakteristickými rysy těchto hrdinů. V krátkosti uvedeme hlavní představitele zbytečných lidí v ruské literatuře. K pochopení zbytečných lidí je potřeba zachytit prostředí, v jakém vyrůstali a žili autoři. V druhé kapitole se proto budeme snažit v krátkosti objasnit společenskou, kulturní a politickou situaci dobového Ruska. Z historického pohledu začneme rokem 1825, změnou na carském trůně a povstáním děkabristů. Vylíčíme slabiny společnosti 5

6 a politického uspořádání, které ovlivnily práci spisovatelů a následně tím i jejich postavy. Poukážeme na to, že dobová atmosféra byla dusná a veškerá literární činnost podléhala cenzuře, a také na to, že na druhé straně byla kulturní činnost plodná díky literárním kroužkům. Věnovat se budeme také ideologii doby. Poté ve třetí kapitole předložíme několik názorů literárních kritiků na téma zbytečných lidí. Zajímat nás bude pohled nejen vedoucí osobnosti ruského kritického realismu Vissariona G. Bělinského, ale mnohých dalších jako jsou např. A. I. Gercen, I. S. Turgeněv, N. G. Černyševskij či D. S. Merežkovskij. Ve čtvrté kapitole se budeme věnovat analýze konkrétních hrdinů, a to Puškinovu Evženovi Oněginovi, Lermontovu Pečorinovi a Turgeněvovým hrdinům Rudinovi a Bazarovovi. Pokusíme se nalézt společné rysy i rozdíly jejich zbytečnosti a poukázat na jejich vývoj. Analýzy budou zaměřeny na vztah zbytečného člověka k ženě, věnovat se však budeme i jiným příznakům zbytečnosti. Zajímat nás bude jeho osobnost a jaké jsou vnitřní i sociální konflikty zbytečného člověka. V práci budeme naše tvrzení dokazovat přímými citacemi z vybraných děl. V závěrečné části naší práce bude shrnutí a zhodnocení našich poznatků. Dále bude následovat resumé v ruském jazyce a seznam použité primární a sekundární literatury. 6

7 1. Kdo je zbytečný člověk Zbytečný člověk («лишний человек») je termín, který se od poloviny devatenáctého století používá jako označení osobitého typu hrdiny v ruské literatuře. Dílo Ivana Sergejeviče Turgeněva z roku 1850 Deník zbytečného člověka zpopularizovalo termín zbytečný člověk, který se následně začal ztotožňovat s literárními postavami počátku devatenáctého století a zasahuje téměř až do dvacátého století. První zárodky zbytečného člověka vidíme v díle Gribojeda Hoře z rozumu (1824) s postavou Čackého, a vrchol zbytečných lidí představuje Gončarovův Oblomov (1858) a Turgeněvův Bazarov v románě Otcové a děti (1862). V evropské literatuře se rozvíjí tendence realismu již na konci 18. století. V Evropě se rozpadají feudální vztahy, vypukla průmyslová revoluce, objevuje se kapitalismus a tvoří se nové společenské třídy. V literatuře se objevuje realistický hrdina, který na rozdíl od romantického hrdiny neidealizuje skutečnost. Romantismus vykresluje neobyčejného jedince, který se odlišuje od svého okolí. Realismus se zaměřil na hrdinu, který je naopak typickým představitelem jistého společenského okruhu. Ruská literatura reaguje na změny ve světě opožděně, protože společenská situace ještě neodpovídala západoevropským poměrům. Konflikt člověka a prostředí se dostává do popředí sice později, ale o to intenzivněji. Tak se v 19. století nejen v ruské ale i světové literatuře objevuje nové téma, kde je středobodem pozornosti problém jedince, a kde se řeší konflikt tohoto jedince s příslušnou společností. Kdo jsou tedy zbyteční lidé, kteří se objevili v tolika dílech ruské literatury? Tento literární typ člověka bychom mohli stručně shrnout do všeobecného popisu, ve kterém byl zbytečný člověk popsán jako: an ineffectual aristocrat at odds with society dreamy, useless, an intellectual incapable of action, an ineffective idealist, a hero who is sensitive to social and ethical problems, but who fails to act, partly because of personal weakness, partly because of political and social restraints on his freedom of action. 1 1 CHANCES, E.: The superfluous man in Russian Literature. In: CORNWELL, N.: The Routledge Companion to Russian Literature. London 2001, s

8 Jiná definice zbytečného člověka říká, že jeho hlavním rysem je «oтчуждение от среды, доходящее до полного отрыва, выпадение из нее» 2, přičemž jeho odcizení je důsledkem evropského vzdělání a ruského třídního boje. Odcizení vede ke hluboké skepsi, všeobecné pasivitě a nihilismu. Tito smutní hrdinové úporně hledají smysl života. Jsou to lidé vzdělání a, i když jsou plní skvělých myšlenek a talentu, nacházejí se v situaci, ve které svoje nadání nedokážou uplatnit. Často je proto ovládne nuda, lhostejnost a nerozhodnost. Vztah se ženami je pro nich složitý, protože jejich lásku nedokážou opětovat. Na adresu zbytečných lidí básník Někrasov napsal: Souzeny jsou vám ušlechtilé vzněty, leč nic vám není dáno vyplnit. 3 Mezi představitele zbytečných lidí patří hrdina Oněgin z veršovaného románu Evžen Oněgin ( ) od A. S. Puškina. Oněgin je první, kdo otevřel problém zbytečnosti. Lze o něm mluvit jako o jakémsi prototypu zbytečného člověka. Oněgin je přímý předchůdce Pečorina z díla Hrdina naší doby (1840), které napsal M. J. Lermontov. Následují Turgeněvovi hrdinové Rudin ze stejnojmenného románu (1856), Lavreckij ze Šlechtického hnízda (1859) a již zmiňovaný Bazarov z díla Otcové i děti (1862), kde se vlastnosti zbytečného člověka ještě víc rozvíjejí. Gončarovův Oblomov je vrcholným představitelem v řadě zbytečných lidí a stal se přímo symbolem nerozhodnosti. Jinou podobu nabývá Gercenův hrdina Beltov ve filozofickém románu Kdo je vinen? (1847). A to jsme jmenovali ty nejznámější. Konkrétním hrdinům se však budeme věnovat v jiných kapitolách. Kdybychom měli opět kriticky shrnout, kdo je zbytečný člověk, mohli bychom říci, že se jedná o hrdinu, který je neúspěšný kvůli své složité osobnosti a také kvůli neschopnosti společnosti přijmout a respektovat jeho jedinečnost a ze kterého se pro jeho vlastnosti následně stává outsider. Čtenář má pocit, že autoři sympatizují s jeho odcizením i přes jeho outsiderství, a poukazují tak na nedostatky ve společnosti, které Vlastní překlad: neúspěšný aristokrat v rozporu se společností... zasněný, neužitečný,...intelektuál neschopný činu, bezmocný idealista, hrdina, který je sice vnímavý k sociálním a morálním problémům, ale nedokáže konat, zčásti pro jeho vlastní slabost a zčásti pro politické a sociální překážky ve svobodě jeho konání. 2 Литературная энциклопедия в 11 томах, , [online]. [cit ]. Dostupné z: 3 NĚKRASOV, N. A.: Saša. In: RAJCHIN, D. J.: Dějiny ruské literatury II. Praha 1948, s

9 k odcizení tak talentovaných zbytečných lidí vedly. Bohumil Mathesius generalizuje zbytečného člověka : Zbytečný člověk je člověk vyčleněný ze svého prostředí a odcizený svému okolí, cítící snad právě proto vůči němu jakousi povýšenost, člověk, který si svou odcizenost idealizuje a utápí se v narcisovském sebezrcadlení, padá do snů o jakémsi svém vyšším poslání do nejčernější skepse a nihilismu, člověk v jádru vášnivý, aktivní, nesentimentální, s divokými poryvy vůle se neumí objektivizovat, člověk, který správně cítí hluboký rozpor mezi svou hlubokou povahovou a životní pustotou, člověk potácející se v ohromné prázdnotě, tedy člověk typicky neplodný. 4 I když je téma zbytečného člověka specifické pro Rusko, můžeme se setkat se zbytečnými lidmi i v literární tvorbě, která vznikala daleko za hranicemi Ruska. Zbyteční lidé se tedy objevují v různých etapách dějin a v různých národních literaturách. Vzpomeňme Shakespearovu tragédii Hamleta (1599), kde hlavní hrdina Hamlet žije jen pro sebe, pochybuje o všem a nešetří ani sebe. Přibližně ve stejném období napsal Cervantes Důmyslného rytíře Dona Quijota de la Manchu (1605), kde Don Quijot představuje především víru v něco věčného a v pravdu, která je mimo jednotlivce a vyžaduje službu a oběť. 5 Vlastnosti zbytečného hrdiny pozorujeme i v romantickém Wertherovi Utrpení mladého Werthera (1774) z pera Johanna W. von Goethe, který chtěl sebevraždou vyjádřit protest proti své třídě a šlechtě. K zbytečným hrdinům řadíme i Alcesta z Molièrovy hry Mizantrop (1665) nebo Childa Harolda od Lorda Byrona v Child Haroldově pouti ( ). S příchodem dvacátého století se autoři v ruské literatuře tématem zbytečného člověka přestali už přímo zabývat. I když v některých dílech A. Čechova můžeme vidět podobné rysy v tom smyslu, jak společnost odmítá osoby, které přemýšlejí jinak. Jeden z příkladů vidíme v povídce Pokoj č. 6 (1892), v níž se hlavní hrdina doktor Andrej Ragin ocitá proti vlastní vůli v ústavu pro choromyslné a umírá, protože společnost ho začala považovat za nemocného, když nejraději trávil čas s jedním z pacientů z ústavu. 4 MATHESIUS, B.: Básnici a buřiči : Výbor ze statí o literatuře. Praha 1975, s ТУРГЕНЕВ, И. С.: Гамлет и Дон-Кихот. In: Сочинения : в пятнадцати томах. Москва

10 Při hledání tzv. zbytečného člověka vystupuje otázka, zda zmizel se svou dobou. Povahu zbytečných lidí totiž stále nacházíme v dílech různých etap dějin, protože stále budou lidé, kteří jsou deprimovaní prostředím a dobou, ve které žijí, ať již je to carské Rusko nebo kapitalismus. Proto je téma zbytečného člověka stále živé. 10

11 2. Společenské a politické dění 19. století Co inspirovalo spisovatele 19. století? Proč je ovládla skepse a nespokojenost s okolím? Byla to doba a nálada, která panovala ve společnosti a která se promítla do zbytečných lidí. Především proto, že vliv politiky Mikuláše I. a dusivá atmosféra 19. století zanechala v lidech rozporuplné pocity, když představa lidí o svobodném a plnohodnotném životě se ani v nejmenším neshodovala s realitou Rok 1825 Rok 1825 je v ruských dějinách mezníkem skutečně důležitým. Dne 27. listopadu 1825 náhle zemřel car Alexandr I., který vládl od roku Na počátku vlády byl považován za liberálnějšího panovníka. V době jeho panování bylo hospodářství v přerodu. Vnitřní a zahraniční obchod vzrůstal. Obchodní kapitál začínal podporovat průmysl a objevily se náznaky kapitalismu. Vzrůstal počet továrenských podniků. Pomalá a nevolnická práce nevyhovovala průmyslníkům. Tak se objevil i argument proti nevolnictví. Období jeho vlády však nejvíc poznamenaly napoleonské války ( ). Ty sblížily vzdělanou ruskou společnost a hlavně důstojnictvo s Evropou. Liberální nálady byly posíleny tím, že Rusové viděli na vlastní oči, jak se jinde mění společenské třídy. 6 V ruském národě se navíc díky triumfální porážce Napoleona probudila dřímající síla, hrdost a národní povědomí. Jenže zprvu liberální panovník se postupně odvrátil od liberalismu a státní správu začal řídit přísněji. Když po návratu z války do vlasti nalezli důstojníci cara změněného a konzervativnějšího, byli překvapeni, jak se poměry oproti nedávné minulosti pozměnily. Společnost však zůstala při dřívějších náladách, ba co víc, prohloubila je po vzoru francouzské revoluce. Na literární scéně se objevil A. S. Puškin, který svými verši v lidech a hlavně mezi děkabristy, budoucími revolucionáři, vzbuzoval nadšení. V roce 1823 začal pracovat na slavném Evženu Oněginovi a v roce 1825 začaly jeho části postupně časopisecky vycházet. 6 VILINSKIJ, V.: Ruská revoluce Přerov 1936, s

12 Revoluční nálady této epochy byly do určité míry generačním problémem. Car a vláda zapřeli ideály své mladosti, ale mladí šlechtici nechápali, proč by měli zavrhnout to, k čemu byli vychováváni od útlého dětství. Byli to synové bývalých voltairiánů 7, které vychovali francouzští učitelé nebo byli vychováni přímo v cizině. Tato mládež se později ocitla v gardě a napoleonské války jen upevnily vlastenecké cítění, liberální a osvoboditelské myšlenky. Byli oddaní vlasti, a právě proto jí chtěli sloužit tím, že přebudují samotné základy státní správy. Alexandrova osoba se stala jakýmsi katalyzátorem, který urychlil nárůst nespokojenosti, který vedl ke konfliktům. Mladí zakládali mnohé spolky s cílem osvobodit poddané, šířit osvětu, povznést Rusko a později se přikláněli k myšlence přesadit konstituční monarchii. Nečekaná smrt cara Alexandra byla pro tajné spolky signálem k povstání, které plánovaly už předtím, bez ohledu na to, jestli car zemře násilně anebo přirozeně. Vzhledem k tomu, že car neměl přímé potomky, trůn měl zdědit buď jeho bratr Konstantin, anebo jeho nejmladší bratr Mikuláš. Spiklenci preferovali Konstantina, který byl liberálnější, a v případě jeho vlády plánovali rozpustit spolek. Na trůn ale zasedl Mikuláš a oni zahájili vzpouru. V důsledku těchto rychlých událostí začalo panování Mikuláše I. 14. prosince 1825 povstáním. Nepřipravení děkabristé měli však slabý plán a mezery v organizaci, a proto bylo povstání potlačeno. Jeho účastníci byli potrestáni. Nejvyšší soud soudil 121 lidí, z nichž 5 vůdců bylo popraveno oběšením Krutý věk Když Mikuláš I., jako usmiřitel vlasti rozprášil děkabristy, výkvět aristokratické třídy, vystavil je tak pohrdání a nenávisti. Nelítostně potlačoval veškerou svobodomyslnost v Rusku a soustředil všechno úsilí a energii na upevnění základů říše, kterými byly pravoslaví, národnost a samoděržaví. Tvůrcem oficiální ideologie byl ministr osvěty Sergej Uvarov. 9 7 Voltairiáni zastánci myšlenek François-Marie Arouet Voltaira ( ), francouzského spisovatele, historika, dramatika a básníka, významného představitele osvícenské literatury před francouzskou buržoazní revolucí. Dostupné z internetu: [online] [cit ] Dostupné z: 8 VILINSKIJ, V.: Ruská revoluce Přerov 1936, s ŠVANKMAJER, M.: Dějiny Ruska. Praha 1995, s

13 Vláda Mikuláše byla také epochou dalšího upevnění ruského kapitalismu a zároveň znamenala úplný rozpad dosavadního hospodářského řádu, spočívajícího na pracovním vztahu mezi velkostatkáři a jejich poddanými. Jedním ze základních problémů říše byla poddanská otázka. Civilizačnímu rozvoji Ruska stálo v cestě nevolnictví, které bylo ve vyspělé Evropě již zrušeno. Mikuláš si uvědomoval, že nevolnictví je zlo, které všichni silně pociťují, ale podle něj ještě nemohlo být zrušeno, neboť by to byl negativní zásah do veřejného pokoje a blaha státu. Rolníci projevovali nespokojenost. Za vlády Mikuláše I. bylo víc než 500 malých selských nepokojů. 10 V ovzduší, ve kterém se rozkládal starý společenský řád, vyrůstala nová ruská společnost. Lidé všech tříd pociťovali útlak. Období vlády Mikuláše přineslo výrazné zchudnutí nejen rolníků, ale i šlechty, úplatkářství, byrokracii, neuspořádanost soudů a ještě krutější tresty, náročné vojenské služby a obrovskou zaostalost státu. Ústy oficiálních ideologů se však pyšnilo silou a leskem. Pravda však byla taková, že Mikulášův režim dusil a mrzačil lidi a životy. Vše výjimečné a pokrokové režim mazal ze života Cenzura Politika Mikulášovy vlády zásadně ovlivnila formy, ve kterých se projevovala kultura. Kromě zvýšené politické ochrany zavládla i cenzura. V červnu 1826 prošlo nové nařízení o cenzuře, které bylo obzvlášť přísné a plné zákazů. Byla například úplně zakázána výuka filozofie i tisk filozofických spisů. Všechny knihy, časopisy a stati podléhaly povinné úřední cenzuře. Tlak cenzury vytvářel obtížné podmínky pro ruský tisk a literaturu, potíral rozvoj vědy a jakýchkoli plodných myšlenek. Nejlepší díla spisovatelů a básníků byla pod vlivem cenzury zmrzačena. Osudy spisovatelů byly plné skutečného utrpení. Cenzura se stále zpřísňovala. Od roku 1836 byl nadlouho zakázán vznik nových periodik. Ne nadarmo se hovořilo o tomto období jako o době mikulášovského temna. Snaha o maximální kontrolu společenského a kulturního života vedla k tomu, že veškerá kulturní činnost se přesunula do soukromých salónů 10 VILINSKIJ, V.: Ruská revoluce Přerov 1936, s RAJCHIN, D. J.: Dějiny ruské literatury II. Praha 1948, s

14 aristokratů. Filozofické myšlení se rozvíjelo v uzavřených zasvěcených kroužcích. Mnoho děl zůstalo nepublikovaných Kroužky Na druhé straně to však bylo také období mimořádného kulturního rozkvětu. V tomto prostředí vyrůstali a dozrávali lidé čtyřicátých let. V dusivé atmosféře doby se odehrával duchovní vývoj lidí a jejich hledání životní cesty a ideálů. Ve dvacátých letech většina zažívala dětství, ve třicátých letech zráli a plni mladického zápalu nabývali vědomostí. Ve čtyřicátých letech už měli utvořený vlastní názor. Počet vzdělaných lidí sice nebyl vysoký, ale zároveň umožňoval pravidelné schůzky a intenzivní zájem o vše nové a zajímavé. Nejtalentovanější lidé vzešli právě z těch kroužků, kde pokroková šlechtická a úřednická mládež navazovala přátelské styky na základě společných zájmů (věda, filozofie, literatura). Vůbec Moskva tenkrát přicházela do toho období vzrušených rozumových zájmů, kdy se literární otázky, poněvadž to není možné s politickými, stávají otázkami životními. 13 Ve vzniklých kroužcích se četly básně, eseje, dopisy, ale především se o všem vedly bouřlivé diskuse. Mluvené slovo nabylo větší váhy než psaný text. Díky memoárům z tohoto období máme mnohem lepší představu o myšlení lidí. Takové prostředí zobrazil Turgeněv ve svém románu Rudin (1856) Nová generace V předcházející generaci byli hrdiny své doby děkabristé, kterými byli nejčastěji vojáci a aristokrati. Jejich střediskem byl Petrohrad a inspirovali se verši pěvce národního smutku Puškina, ovšem svůj boj prohráli při porážce 14. prosince Hrdinové nové generace byli studenti Moskevské univerzity, šlechtici nebo úředníci, 12 NYKL, H.: A. S. Chomjakov : Zakladatel slavjanofilského pragmatizmu. In: Kulturní, duchovní a etnické kořeny Ruska: portréty. Červený Kostelec 2009, s GERCEN A. I.: O tom, co bylo: díl II. Praha 1960, s

15 kteří se účastnili ústních soubojů v moskevských salónech. Hledali odpověď na otázku, kam směřuje Rusko, a toužili po osobní svobodě a nezávislosti. Četli díla německých filosofů idealistů jako je Hegel, Kant či Schelling, i socialistické utopisty Saint-Simona a Fouriera. Přeci však měly obě generace něco společné, a to byl jejich společný nepřítel, kterého představovala despotická samovláda, ruský řád a nevolnictví. Pokolení děkabristů se snažilo dosáhnout změny politickým úsilím a v podobě vojenského spiknutí. Následující generace se již poučila z jejich chyb a hledala jiná východiska. V první řadě pochopili důležitou úlohu ruského lidu a přiblížili se mu o něco více než jejich předchůdci. Věnovali pozornost i životu a osudu lidu. 14 Zabývali se filosofií a uměním, aby rozptýlili své myšlenky a unikli všeobecné prázdnotě, která je trápila. Snažili se pochopit smysl života, rozřešit jeho protiklady, dát prostor otázkám rozumu a srdce a ujasnit si, kam směřují dějiny a kde je cesta ruského národa. A. I. Gercen v roku 1843 napsal: Vynikajícím rysem naší doby jest grűbeln (snít, mudrovat). Nechceme učinit krok, abychom o něm nerozumovali; ustavičně se zastavujeme jako Hamlet a přemýšlíme... Ustavičně prožíváme minulost i přítomnost, vše, co se děje s námi i s ostatními, hledáme ospravedlnění, vysvětlení, pátráme po myšlence, pravdě. Vše, co nás obklopuje, bylo podrobeno zpytavému pohledu kritika. Toť bolest každého meziobdobí. 15 Lermontova považovali za básníka, který jim byl nejblíže a nejlépe interpretoval jejich myšlenky, naděje a pocity. Ve své básni Duma (1838) vytkl své generaci: Se žalem dívám se na naše pokolení! Má před sebou buď prázdno nebo tmu. A zatím pod tíhou poznání, v pochyb vření s rukama v klíně stárne pomalu.... V zástupu pochmůrném, jenž brzo zajde němě, my jednou beze stop tak opustíme zem, 14 RAJCHIN, D. J.: Dějiny ruské literatury II. Praha 1948, s Tamtéž, s

16 nedavše budoucnu myšlenky plodné sémě, ni práce, započaté geniem. 16 Představitelé čtyřicátých let byli snílkové, romantici v duši a realisté v tvorbě. Neposední smolaři, které horká hlava a smutek z prázdného života trápil o to více, že neměli na výběr. Z této generace vzešli vynikající lidé, kteří se hluboko zapsali do ruské literatury. Za svůj talent, všestrannost a odkaz obdrželi od dalších generací zasloužené uznání. Na základě německé filosofie (Hegel, Schelling, Herder) věřili idealisté 30. let teorii o vyvolených a nevyvolených národech. Západoevropský svět podle nich dosáhl nejvyššího stupně dějinného procesu, co se týká kultury a civilizace. Vyvolené národy jsou vedoucími civilizacemi, tvůrci historie, a ostatní národy jsou předurčeny jen k tomu, aby je napodobovaly. Před ruskými idealisty se vynořily otázky jako: Kdo jsme my Rusové tvůrci nebo imitátoři? Jaký je historický osud tak ohromného národa jako je ruský? Nelíbilo se jim, že Hegel považoval Slovany za podřadný národ. Historický osud Ruska a jeho postavení k západu a též problém národnosti se proto stal středobodem pozornosti lidí 40. let a byl hlavním tématem jejich konfliktů. Když jejich názory dozrály, jasně se rozdělili na dva opoziční tábory západníci a slavjanofilové Slavjanofilové a západníci V Ruské pravoslavné církvi je lidská bytost chápána spíše jako neoddělitelná součást větší společnosti, než jako samostatný jedinec. Zdůrazněn je kolektiv. Spásy je dosaženo díky setrvání v komunitě, nikoli zásluhou samostatného úsilí. Koncept sobornosti (spolupatřičnosti, kolektivizmu), který zavedl filozof Alexej Chomjakov, klade důraz na přirozenou povahu jednotlivce preferovat v životě i ve víře kolektiv, a naopak individualismus či osobní štěstí přímo zavrhuje. Ruská pravoslavná církev 16 LERMONTOV, M. J.: Duma. In: Stesk Rozumu. Praha 1976, s RAJCHIN, D. J.: Dějiny ruské literatury II. Praha 1948, s

17 odsuzuje úsilí člověka vést izolovaný a nezávislý život. Koncept sobornosti nedovoluje roztříštit soudržnost lidu do navzájem soupeřících tříd a skupin. 18 Tyto hodnoty se promítly i do přesvědčení slavjanofilů, skupiny intelektuálů devatenáctého století, kteří věřili, že cesta ruského národa ke spáse vede přes hodnoty jednoduchých ruských lidí, přes jejich pocit solidarity, bratrstva, vzájemné úcty a samozřejmě přes pravoslavnou víru a život na venkově. Slovanofilové obhajovali specifický charakter historického vývoje Ruska, které se podle nich liší od ostatní Evropy. Podle slavjanofilů musí Rusko hledět, aby si cizí, západoevropskou kulturu neosvojovalo, ale rozvíjelo svou ryze ruskou, která je skrytá v lidu. Zastávali se myšlenky o zidealizovaném chápaní občiny jako společného útvaru, který vznikl v období Kyjevské Rusi, v němž jsou zájmy šlechty a rolnického lidu harmonicky skloubeny. 19 Dále tu byla druhá skupina vzdělaných lidí západníci. Byli přesvědčeni, že Rusko si potřebuje osvojit zákony západní Evropy a nové lepší hodnoty, jako je individualismus a racionální myšlení. Vzájemnost se západem viděli ve světle historicko-filosofických idejí Hegela a Schelinga. Tvrdili, že cesta Ruska a Evropy je společná. Kritizovali zaostalost, nevědomost a ustrašenost Ruska. Pozápadnění Rusové často studovali v západní Evropě, zejména ve Francii, a potom se vraceli zpět do rodné země. Zkušenosti, které v zahraničí nabyli, se nepřímo odrazily v zobrazení zbytečného člověka. Objevili se lidé, kteří díky svému západnímu vzdělání pociťovali, že už do Ruska patří ne zcela, avšak když byli ještě na západě, byli zase Rusové, kteří nepatří do Evropy. Vzdor tomu pokládali Rusko za součást Evropy, proto obhajovali zákonitost jeho západního, tedy buržoaznědemokratického společenskopolitického vývoje. V oblasti kultury se právě západníci výrazně zasloužili o propagování úspěchů filozofie, literatury, vědy a umění. Mezi přívržence západnictví patřili například V. G. Bělinskij, A. I. Gercen, I. S. Turgeněv a jiní. 18 CHANCES, E.: The superfluous man in Russian Literature. In: CORNWELL, N.: The Routledge Companion to Russian Literature. London 2001, s BRANSKÁ, I.: Slovník ruskej literatúry storočia. Bratislava 2007, s

18 2.7. Čas změn Mikuláš I. umřel v roce Ve stejném roce padl Sevastopol a pro Rusy skončila Krymská válka ( ) porážkou samoděržaví. Poukázala na fakt, že nevolnické Rusko bylo slabé a zaostalé. Napjatá situace dokazovala, že je třeba změny. Nový car Alexandr II. pod tlakem osvoboditelských hnutí pochopil, že je čas udělat další krok k přiblížení se Evropě. V roce 1861 byla carská vláda nucena definitivně zrušit nevolnictví. Situace se zlepšila i na literární scéně. Po Krymské válce se zrodila a rychle vyrostla naše usvědčující literatura. Byla slabá, nicotná a dokonce velmi krátkozraká, ale její zrození bylo naprosto samozřejmým a organickým zjevem. 20 Posunul se vpřed i ideový vývoj Ruska. Rozvinula se tvorba geniálních spisovatelů, jako byli I. S. Turgeněv, L. N. Tolstoj, F. M. Dostojevskij či N. A. Někrasov. 20 PISAREV, D. I.: Vybrané stati. Praha 1951, s

19 3. Zbytečný člověk v kritice Хвалу и клевету приемли равнодушно. 21 (A. S. Puškin) V této kapitole je načtrnuto několik konkrétních pohledů na zbytečného člověka z per literárních kritiků různých směrů. Je patrno, že kritika zbytečného člověka se rozvíjela v závislosti na různých časových obdobích. Román Evžen Oněgin od A. S. Puškina ihned rozpoutal bouřlivou diskusi o hrdinovi, který je dnes nazýván zbytečným. Literární kritici se rozdělili na dva tábory. Na teoretiky, kteří byli kritičtí, a na ty, kteří se na Oněgina dívali pozitivněji. Jelikož byl Evžen Oněgin vydáván postupně po kapitolách od roku 1825 do 1833, smíšené reakce Puškinových současníků nebyly až tak nepochopitelné, když se na dílo nedalo pohlédnout jako na celek. Porovnávali jej s jinými autory, diskutovali mezi sebou o žánru, národnosti a především o postavě Oněgina. Puškinův současník a kritik N. A. Polevoj, zarytý romantik, konzervativec, který v díle neustále hledal chyby, napsal v roce 1825 o hrdinovi, že je шалун с умом, ветреник с сердцем и ничего более. 22 S Polevojem vedl otevřené polemiky D. V. Venevetinov, který naopak sympatizoval s Puškinem: О статье г. Полевого что я желал бы найти в ней критику, более основанную на правилах положительных, без коих все суждения шатки и сбивчивы Venevetinov patřil k filosofickému kroužku tzv. любомудрих - milovníků moudrosti. O charakteru Oněgina po vydání druhé hlavy napsal následující: характер Онегина принадлежит нашему поэту и развит оригинально. Мы видим, что Онегин уже испытан жизнию; но опыт поселил в нем не страсть мучительную, не едкую, деятельную досаду, а скуку, наружное бесстрастие, свойственное русской холодности (мы не говорим русской лени); для такого характера все решают обстоятельства ПУШКИН, А. С.: Памятник, 1836 [online]. [cit ]. Dostupné z: 22 ПОЛЕВОЙ, Н. А.: Толки о "Евгении Онегине". [online]. [cit ]. Dostupné z: 23 ВЕНЕВЕТИНОВ, Д. В.: Разбор статьи о "Евгении Онегине", 1825 [online]. [cit ]. Dostupné z: 19

20 Mezi první ucelené kritiky Evžena Oněgina patří pohled revolučního demokrata Vissariona G. Bělinského, hlavního představitele naturální školy a raného období ruského realismu. Kritika byla vydána v roce 1844, tedy šest let po smrti Puškina. Bělinskij v hrdinově charakteru vidí následující: Онегин добрый малый, но при этом недюжинный человек. Он не годится в гении, не лезет в великие люди, но бездеятельность и пошлость жизни душат его; он даже не знает, чего ему надо, чего ему хочется; но он знает, и очень хорошо знает, что ему не надо, что ему не хочется того, чем так довольна, так счастлива самолюбивая посредственность. И за то-то эта самолюбивая посредственность не только провозгласила его "безнравственным", но и отняла у него страсть сердца, теплоту души, доступность всему доброму и прекрасному.. Онегин страдающий эгоист. 25 V. G. Bělinskij ve své kritice románu zdůrazňuje historismus díla Evžen Oněgin prezentovaný obrazem ruské společnosti 20. let 19. století. Puškinovo dílo považuje za národní. S těmi kritiky, kteří Oněgina označovali za parodii, nesouhlasí, neboť v něm nachází typické jevy ruského života. Román také proto nazývá encyklopedií ruské duše. 26 Oněgin je jen první z řady zbytečných lidí, které vytvořil ruský život. D. J. Rajchin v knize Dějiny ruské literatury jejich zbytečnost připisuje tomu, že neplodně plýtvali svým velkým duševním bohatstvím. Nikdo z těchto složitých lidí nenašel životní poslání. Trýznivě hledali, avšak nikde, ani v jediném okruhu činnosti, ani v lásce, která v jejich životě měla mnohdy hlavní význam, neuskutečnili svých nadějí. 27 Každá snaha skončila nudou, zklamáním a uvědoměním si vlastní neužitečnosti a neschopnosti najít si místo v ruské společnosti. I tyto vlastnosti pojí Oněgina s dalšími postavami ruské literatury. 24 ВЕНЕВЕТИНОВ, Д. В.: ДВА СЛОВА О ВТОРОЙ ПЕСНИ "ОНЕГИНА", 1827 [online]. [cit ]. Dostupné z: 25 БЕЛИНСКИЙ, В. Г.: Евгений Онегин [online]. [cit ]. Dostupné z: 26 BELINSKIJ, V.: Onegin I. In: Človek a život. Bratislava, 1982, s RAJCHIN, D. J.: Dějiny ruské literatury II. Praha 1948, s

21 Na Pečorinovu zbytečnost a návaznost upozorňoval i Bělinskij, přičemž jsou příčinou také zdůrazněné podmínky, které byly člověku vytvořeny prostředím: Печорин...Онегин нашего времени, Но как выше Онегин Печорина в художественном отношении, так и Печорин выше Онегина по идее. Что такое Онегин?...Он явлается в романе человеком, которого убили воспитание и светская жизнь, которому все принадлежить, все пришлось, все прилюбилось, Не таков Печорин. Этот человек не равнодушно, не апатически несет свое страдание: бешено гоняется он за жизнью, ища ее посюду; 28 O typu zbytečného člověka pojednává také A. I. Gercen, filozof a revoluční demokrat. Ve stati Лишние люди и желчевики z roku 1860 se vyjadřuje ke zbytečným lidem, přičemž je vnímá především v Oněginovi a Pečorinovi: мы признаем почетными и действительно лишними только николаевских To znamená do roku Dále sem podle něj patří typy vytvořené Puškinem a Lermontovem, tj. Beľtov, Rudin, či Čulkaturin. A. I. Gercen věřil, že v minulosti byli zbyteční lidé nevyhnutelnými, ale v jejich době jsou již anarchismem. Vyděluje rozdíly mezi dvěma generacemi, a o zániku zbytečných lidí hovoří takto: Лишние люди сошли со сцены, за ними сойдут и желчевики, наиболее сердящиеся на лишних людей. 30 Podle Gercenovy teorie se sem neřadí ani hrdina Turgeněvovy Asji, o kterém napsal N. G. Černyševskij roku 1858 stať Русский человек на rendez-vous. Avšak na rozdíl od Gercena Černyševskij hrdinu povídky řadí mezi zbytečné lidi pro jeho chování k ženě a pro rozpor mezi slovem a činy. Jeho činy však kritik ospravedlňuje opět nedostatky společnosti: Пошлость, которую он сделал, была бы сделана очень многими другими, так называемыми порядочными людьми или лучшими людьми нашего общества; 28 БЕЛИНСКИЙ, В. Г.: Герой нашего времени [online]. [cit ]. Dostupné z: 29 ГЕРЦЕН, А. И.: Лишние люуди и желчевики [online]. [cit ]. Dostupné z: 30 Tamtéž. 21

22 стало быть, это не иное что, как симптом эпидемической болезни, укоренившейся в нашем обществе. 31 V této stati zkoumá hrdinu v souvislosti s Rudinem, Beltovem a jinými zbytečnými lidmi. Poskytuje jednu z prvních analýz tohoto typu a zároveň zavrhuje schopnost liberálních intelektuálů v boji s tehdejším zlem. Velmi zajímavou teorii přinesl i sám I. S. Turgeněv ve stati Hamlet a Don Quijote z roku Hrdinové mají díky této teorii rysy historičnosti, zároveň však neztrácejí ani nadčasový rozměr. Ten je vlastní zejména dvěma základním typům protagonistů podle Turgeněvovy terminologie hamletů a donkichotů. V těchto dvou typech postav jsou podle něho ztělesněny dvě základní protichůdné zvláštnosti lidské podstaty. I. S. Turgeněv sympatizuje s typem Dona Quijota, který byl pro něj ztělesněním pravdy, věčné víry a oddanosti ideálu, pro něž byl ochotný obětovat i život. Svoj život si cení iba natoľko, nakoľko môže jeho prostredníctvom dosiahnuť ideál, čiže nastoliť pravdu a spravodlivosť na svete. 32 Protipólem Dona Quijota je pro Turgeneva Hamlet:.Analýza, to predovšetkým, a egoizmus, a preto neviera. Žije iba pre seba, je egoista,; ale veriť v seba nemôže ani egoista; veriť možno iba v to, čo je mimo nás a nad nami. 33 Hamlet je skeptik věčně ponořený do sebe, nenachází ve světě nic, k čemu by se mohl připoutat, uvědomuje si svoji slabost, poznává své nedostatky, opovrhuje jimi i sám sebou. 34 Tento typ lidské existence je ztělesněný v celé plejádě zbytečných lidí. Uvedená typologie dělení literárních postav je typicky turgeněvovská, i když se může jevit jako ozvěna boje mezi romantismem a realismem. V době rozkvětu ruské moderny pojednává o Oněginovi ve stati Puškin (1896) i D. S. Merežkovskij, průkopník symbolismu. Zatímco Bělinskij zkoumá Puškina z historické a sociální stránky, Merežkovskij se zaměřuje na jeho estetickou stránku v rámci celé světové literatury. O postavě Oněgina, zbytečného člověka, tvrdí: 31 ЧЕРНЫШЕВСКИЙ, Н. Г.: Русский человек на rende-vous [online]. [cit ]. Dostupné z: 32 TURGENEV, I. S.: Hamlet a Don Quijote. In: Poľovníkove zápisky Rudin a iné. Bratislava 1977, s Tamtéž, s Tamtéž, s

23 Герой поэмы, очерченный слишком поверхностно, по замыслу Пушкина должен быть представителем западного просвещения. Это "современный человек"... Недостаток поэмы заключается в том, что автор не вполне отделил героя от себя, и потому относится к нему не вполне объективно. Онегин не способен ни к любви, ни к дружбе, ни к созерцанию, ни к подвигу.... Как Печорин и Раскольников, он убийца, и преступление его так же лишено силы и величия, как и его добродетели. Он вышел целиком из ложной, посредственной и буржуазной культуры. Он чужой, нерусский, туманный призрак, рожденный веяниями западной жизни. 35 Co se týká sovětských literárních kritiků, tak například sovětský činitel a představitel marxismu V. Vorovskij, který se věnoval otázce historie a osudu ruské inteligence, se v duchu reálné kritiky zabývá i zbytečnými lidmi A. Čechova v stati Лишние люди (1905). V Čechovových postavách vidí lidi, kteří byli vytrženi ze života. Zjišťuje, jakou cestou si prošla ruská inteligence. Tvrdí, že zbyteční lidé jsou odsouzeni k zániku. Чеховские герои являются эпигонами поколений, сыгравших в свое время крупную историческую роль. Их гибель это заключительный эпизод в жизни целого общественного течения. В качестве эпигонов, в качестве представителей вымирающего, неспособного к самостоятельной жизни направления они, поскольку не переходят на точку зрения других жизненных течений, по необходимости обезличиваются, выцветают, спускаются от общественного до личного, от действенной энергии до апатии разочарования. 36 Lev Pumpjanskij, literární vědec a filozof, ve stati o Turgeněvovi Романы Тургенева и роман «Накануне» (1929) pojednává i o období, kdy na politickou scénu vstupují raznočinci МЕРЕЖКОВСКИЙ, Д. С.: Пушкин. [online]. [cit ]. Dostupné z: 36 ВОРОВСКИЙ, В.: Лишние люди. In: Литературная критика. Москва 1971, с Raznočinci společenská vrstva ruského veřerjného a kultuího života, později sa začala ztotožňovat s pojmem demokraté. 23

24 Политическая непродуктивность передового дворянства бросалась в глаза. Собственно она именно и имеется в виду, когда говорят о «лишних людях»; говорят о культурно-влиятельной, богатой знаниями и талантами социальной группе без своей политики: между тем эта, единственно серьезная, политическая сторона упрека затемняется неудачным названием «лишний». Дело идет о группе, оказавшейся лишней в политическом подборе групп, оставшейся жить без политической функции, а название подходит также к тем, кто остался лишним, например, в половом подборе или в подборе счастливых, удачливых. 38 Ruští kritici a teoretici 20. století se v rámci tématu neustále vracejí ke svým předchůdcům, shrnují poznatky, porovnávají. Avšak zbytečnými lidmi se nezaobírala jen ruská literární věda. Ze západní literatury uvedeme Richarda Freeborna, londýnského profesora ruské literatury, který v knize The Rise of the Russian Novel from 'Onegin' to 'War and Peace' (1973) poskytl výstižný popis zbytečného člověka. Podle něj se zbytečnost týká Oněgina, Pečorina, Lavreckého, Olenina, Beltova, ale i jiných. In all cases it denotes that such upperclass heroes could be considered superfluous in the society of their time. By implication it points to the inadequacy of society incapable of assimilating such exceptional types. Equally, it suggest that for all their exceptional characteristics, these heroes were flawed by their inability to respond spontaneously to the promptings of their hearts or tended overintellectualise their problems. 39 Je patrno, že názory jsou subjektivní a vzájemně se více či méně liší. Téměř všechny se však shodují v tom, že zbyteční lidé se stávali outsidery kvůli nepřiměřeným životním a společenským podmínkám, které jim vzhledem k jejich 38 ПУМПЯНСКИЙ, Л. В: Классическая традиция: Собрание трудов по истории русской литературы. Москва 2000, с FREEBORN, R.: The Rise of the Russian Novel from 'Onegin' to 'War and Peace'. London 1973, s Vlastní překlad: Ve všech případech to znamená, že takovéto hrdiny z vyšší vrstvy můžeme považovat za zbytečné v tehdejší společnosti a v jejich době. To poukazuje spíše na nedostatečnost společnosti, která nedokáže vstřebat tak výjimečné typy. Zároveň to znamená, že vzdor všem jejich výjimečným vlastnostem nebyli tito hrdinové dokonalí, a to pro jejich neschopnost spontánně reagovat na volání srdce, neboť měli sklon řešit své problémy příliš racionálně. 24

25 kvalitám nemohly k plnohodnotnému životu stačit. V následující analytické kapitole se budeme podrobně zabývat námi zvolenými hrdiny, přičemž se pokusíme přinést i náš pohled na toto téma. 25

26 4. Zbytečný člověk v literárních dílech Ruský národ se vyznačuje protiklady. Lze jej popsat jako národ despotický a zároveň svobodomyslný, jako národ se sklony k nacionalismu a národní hrdosti, i jako národ s univerzální duchovností, a sklony k všelidskosti. Je to národ krutý a současně neobyčejně humánní. Duše ruského člověka je od přírody nespoutaná. Touží po absolutní, ničím neomezené svobodě, a přitom sní o životě v harmonii, tichu a pokoji. Tato ambivalentní touha byla v té době pro Západ naprosto nepochopitelná. Tam již projevy živelného chování dávno usměrnili racionalizací, zákony a normami. Vycházíme-li z charakteristik ruské mentality, lze ovšem těžko předpokládat, že principy, které jsou dobré pro Západ, jsou vhodné i pro Rusko. Rusko není jen národ čistě evropský, ale i národ asijský. Střetávají se zde dvě kultury východní a západní, ale vytváří si svoji jedinečnou osobitou kulturu. Rusko je někde mezi Východem a Západem, nejen co se týká geografické polohy, ale i svým životním stylem, světonázorem a svou mentalitou. Do společenského dění v Rusku intenzivně pronikaly evropské vlivy již od doby Petra Velikého. Někdy byly tyto vlivy blahodárné, jindy škodlivé, zejména když odcizovaly ruskou inteligenci od vlastní kultury. Avšak Rusko se neustále snažilo Evropě vyrovnat. Té Evropě, ke které cítilo současně náklonnost i nedůvěru. Pozápadnění ruské šlechty ovšem vedlo k odcizení od tradiční kultury Ruska. Matky z vyšších vrstev posílali své syny do internátních škol nebo pořídili učitele ze zahraničí. Evropské vzdělání a brzké vyhnání dítěte z domova způsobovalo jeho izolaci od národa a od Ruska. Také v Rusku, podobně jako v mnohých západních státech, probíhalo v století mnoho vzpour a povstání. Na rozdíl od západních revolucí, ve kterých se lid snažil o dohodu s vládou v prosazení svých názorů a práv, však byla ruská národní povstání vždy jakoby nedomyšlená. Výsledkem povstání pak nebyly zásadní změny v politickém systému, ale jen dosazení nových carů na trůn. Tato neúspěšná povstání nutila Rusy uvědomit si neuskutečnitelnost svých cílů revolučním způsobem. Poněvadž měli vždy málo vnější svobody, nořili se do sebe a snili o vnitřní svobodě. Ruský národ tak dokázal po staletí pokorně snášet útlak a nespravedlnost. 26

27 Přední spisovatelé doby se stali zrcadlením duše svého národa a své pocity převtělovali do svých hrdinů. Autoři, kterým se budeme věnovat v naší práci, tedy A. S. Puškin, M. J. Lermontov i I. S. Turgeněv, měli mnoho společného. Pocházeli ze zámožných rodin, vyrůstali v kulturně podnětném prostředí, dosáhli velmi dobrého vzdělání (pod silným evropským vlivem), a co je důležité, tyto autory spojoval i jejich liberální duch. Tako jako ruský národ, tak i zbytečný člověk je plný protikladů a vysněných těžko realizovatelných ideálů. V následujících částech kapitoly budeme sledovat, které vlastnosti jednotlivých hrdinů jsou stejné, v čem se naopak liší a jak se vyvíjejí. Hlavní rysy hrdinů vyplývají z různých vztahů: vztah zbytečného člověka k sobě, k ženám, k národu či ke společnosti. Typická je pro něj lhostejnost vůči ostatním, egocentrismus či tvůrčí pasivita. Často má konflikty se společností a neštěstí v lásce. Nerozumí obyčejnému životu a obvykle nevěří, že se cokoli může změnit k lepšímu. Zbytečný člověk se však celou dobu pokouší najít smysl života, ať už v lásce, cestování či poznávání. Jeho pokusy jsou však vesměs neúspěšné. Vzdor tomu má i dobré vlastnosti, jako například upřímnost a vysoký intelekt. Jeho jedinečná osobnost sice má společnosti co nabídnout, ale nedokáže z toho těžit, neboť samotnou společnost většinou považuje za zbytečnou. Nezbývá mu tedy nic jiného, jen dál pouze hledat. 27

28 4. 1. Evžen Oněgin V roce 1823 začal teprve třiadvacetiletý Alexander Sergejevič Puškin psát Evžena Oněgina vrcholné dílo celé své tvorby. Na románu ve verších pracoval přibližně sedm a půl roku. Onegin je Puškinovo najintímnejšie dielo, najmilšie dieťa jeho fantázie a môžeme poukázať iba na veľmi málo diel, v ktorých by sa spisovateľova osobnosť odrazila tak plne, jasne a zreteľne, V. G. Bělinskij označil toto dílo za básnicky reprodukovaný obraz ruské společnosti. Připisuje mu též status prvního národního uměleckého díla tohoto druhu. Dílo Evžen Oněgin se zjevilo právě v období, kdy to ruská společnost potřebovala. A. S. Puškin se v díle rozhodl ukázat vnitřní život vyšší vrstvy, ze které sám pocházel. Zároveň chtěl zobrazit společnost v tom stavu a čase, v jakém byla, tedy ve dvacátých letech 19. století. Základní syžet příběhu je ve své podstatě jednoduchý. Mladý, lehkomyslný a znuděný šlechtic Evžen Oněgin tráví své dny prázdným životem v petrohradské společnosti. Dostává zprávu o smrti strýce a přichází na vesnici, kde se brzy začíná opět nudit. Z dlouhé chvíle se spřátelí s romantickým básníkem Lenským, i když jsou úplně rozdílní. Ten jej seznámí s rodinou Larinových. Starší z dcer mladá, naivní a mlčenlivá Taťána se do něj upřímně zamiluje. Odváží se napsat mu dopis, ve kterém se mu vyznává ze svých citů. Oněginovi to lichotí, ale odmítne ji a radí jí na něho zapomenout. Na oslavě Taťánina svátku Oněgin bezdůvodně koketuje s její mladší sestrou Olgou, do které je však zamilován Lenskij. Ten tedy vyzve Oněgina na souboj, ve kterém Lenskij umírá. Oněgin odjíždí z vesnice a začíná cestovat. Když se po letech vrací do Moskvy, potkává změněnou sebevědomou Taťánu, která se mezitím kvůli matce vdala za generála. Z Taťány je unesen, neboť již vůbec nepřipomíná to prosté vesnické děvče. Karta se obrátila. Píše jí dopis, ve kterém jí vyznává lásku, ale hrdá Taťána ho odmítne i přesto, že jej stále miluje. V naší analýze postavy Oněgina budeme sledovat charakter hlavního hrdiny na základě jeho sociálního chování a také na základě jeho vztahu k ostatním postavám díla, zejména vztah k ženě. Prostřednictvím vypravěče (předpokládáme, že je to autor sám) 40 BELINSKIJ, V.: Onegin I. In: Človek a život. Bratislava 1982, s

29 se na začátku dozvídáme o hrdinově životě. Všímáme si, že Oněgin hned od prvních řádků poemy působí jako sebevědomá, prázdná, chladná lidská bytost, absolutně neschopná vytvořit si upřímný vztah k jiné lidské bytosti. Oněgin si od začátku uvědomuje, že vyumělkovaní lidé z jeho společnosti postrádají základní hodnoty, a on také. Petrohradský dandy celé dny svádí ženy, vede povrchní řeči na plesech, večírcích a má dobré jméno ve společnosti. V průběhu čtení poznáváme jeho zvyky a způsob života. 1. V. - Без принужденья в разговоре Коснуться до всего слегка, С ученым видом знатока Хранить молчанье в важном споре И возбуждать улыбку дам Огнем нежданных эпиграмм VI.- Латынь из моды вышла ныне: Так, если правду вам сказать, Он знал довольно по-латыне, Чтоб эпиграфы разбирать, Потолковать об Ювенале, В конце письма поставить vale 42 Příběh Evžena Oněgina je sice fiktivní, ale A. S. Puškin vytvářel obraz na základě skutečných zážitků. Životní styl Evžena Oněgina je zobrazením života aristokratických kruhů v Rusku 20. let v 19. století. Základ Oněginovy zbytečnosti pramení z toho, že takový život, jaký vede, je jen Oněginova přetvářka a ve skutečnosti se nudí. Upadá do splínu. Jeho city jsou otupené již dávno předtím, než přijíždí na vesnici. V. G. Bělinskij se ho zastává a jeho bezduchost připisuje banálnímu životu, který ho dusí. Dále píše, že při takové výchově, jaké se mu dostalo, se mu ani nediví, že jej vysoká společnost znudila. 41 ПУШКИН, А. С.: Евгений Онегин. Москва 1974, с Tamtéž, s

30 1. X. - Как рано мог он лицемерить, Таить надежду, ревновать, Разуверять, заставить верить, Казаться мрачным, изнывать, XXX. - Увы, на разные забавы Я много жизни погубил! Но если б не страдали нравы, Я балы б до сих пор любил XXXVI.- Но, шумом бала утомленный, И утро в полночь обратя, Спокойно спит в тени блаженной Забав и роскоши дитя. 45 Ani v časech jeho mladického nadšení není schopen odhalit světu své skutečné já a raději lidem nabízí to, co mu zaručí, že dosáhne toho, co chce. Nerespektuje ty, které si získá díky své hře a podvádění. Tento svět se mu brzy znechutí. 1. XXXVII. - Нет: рано чувства в нем остыли; Ему наскучил света шум; Красавицы не долго были Предмет его привычных дум; Измены утомить успели; Друзья и дружба надоели, 46 Postupně si začíná uvědomovat svět iluzí, který okolo sebe postavil a jemuž vládl. Nakonec nesnáší svůj snadný vliv na lidi a má dost vlastní přetvářky. Chtěl by dělat něco hodnotného a sahá po peru. Vzápětí ale zjišťuje, že vlastně nemá co říct, a nenapíše ani řádek. Хотел писать но труд упорный ему был тошен; // ничего не вышло из пера его. 47 Také nedokáže nalézt nic moudrého v knihách.. Читал, 43 ПУШКИН, А. С.: Евгений Онегин. Москва 1974, с Tamtéž, s Tamtéž, s Tamtéž, s Tamtéž, s

31 читал, а всё без толку: // Там скука, там обман иль бред; // В том совести, в том смысла нет; 48 Autor sice neskrývá hrdinův vysoký intelekt a obrovský talent, ale právě zbytečný člověk není schopen jej hlouběji rozvíjet. Čtenáři se může zdát, že vypravěč Oněgina brání, ale domníváme se, že A. S. Puškin prezentuje Oněgina spíše jako problém a ne inspiraci. Když Oněgin odchází na vesnici, doufá, že v lůně přírody ztratí pocit duševní prázdnoty a osvěží ducha. Brzy však zjistí, že změna místa nemění podstatu některých pocitů. 1. LIV. - На третий роща, холм и поле Его не занимали боле; Потом уж наводили сон; Потом увидел ясно он, Что и в деревне скука та же Oněgin vs. Lenskij V románě se Oněgin potkává s dvěma důležitými postavami. První je Vladimír Lenskij. Vztah Oněgina k němu je velmi zvláštní, neboť je ve skutečnosti velice nepravděpodobný. Vypravěč jej popisuje následovně: 2. ХIII. - Они сошлись. Волна и камень, Стихи и проза, лед и пламень Не столь различны меж собой. 50 Díky nepravděpodobnosti tohoto vztahu pozorujeme charakter Oněgina. Vzájemná přitažlivost těchto dvou mužů je záhadou. Usuzujeme, že se přitahovali, ne snad proto, že by měli společné zájmy a myšlenky, ale právě pro známé pravidlo, že protiklady se přitahují. Pro tak rozdílné povahy, jako jsou oni dva, to znamená, že jeden pro druhého jsou nezbytní. Tím nechceme samozřejmě tvrdit, že se doplňují. Znamená to, že každý 48 ПУШКИН, А. С.: Евгений Онегин. Москва 1974, с Tamtéž, s Tamtéž, s