TEORIE LITERATURY PRO UČITELE. 1. Základy versologie. Podstata verše, rytmu a metra.

Transkript

1 TEORIE LITERATURY PRO UČITELE 1. Základy versologie. Podstata verše, rytmu a metra. versologie: nauka o verši problematika z hlediska historické poetiky: starší poetiky propracovávaly teorii verše velmi podrobně- normativní pojetí těchto příruček, stanovovaly určité typy verše určitým metrickým a rýmovým schématem jako závazné modely v podobě slovníků zpracovány různé rýmy k danému slovu v současnosti: versologie zaměřena k obecným otázkám, nesnaţí se stanovovat závazné normy, ale snaţí se v základních oblastech svého bádání ukázat moţnosti, které má autor k dispozici teoretické i praktické práce o verši: snaha uplatnit postupy latinské prozodie na českém jazykovém materiálu, souvisejí tedy s otázkou časomíry: Jan Blahoslav: Musica (1558)- v druhých dodatcích k tomuto spisu Jan Amos Komenský: O poezii české (po roce 1620) doba baroka: Bohuslav Balbín: Verisimila humaniorum disciplinarum (1666) doba národního obrození: Josef Dobrovský: pro českou literaturu povaţoval za vhodný prozodický sylabotónický systém František Palacký a Pavel Josef Šafařík: Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie (vyd. v Bratislavě, 1818, anonymně)- zastánci časoměrné poezie Josef Král (1938): filolog, uplatnění antických meter v české literatuře (jiţ ne původní tvorba- zde časomíra neuskutečnitelná, pouze překlady z antiky) V. Sedlák (1929): K problémům rytmu básnického- vztah obsahové stránky uměleckého díla a rytmu 2. pol. 20. st.: Ján Sabol, František Štraus: Základy exaktného rozboru verša (1969)- monografie, sleduje uplatnění kvantitativních metod při rozboru verše Miroslav Červenka: Statistické obrazy verše (1971), v jeho pracích se však vrací i otázka vztahu verše a sémantické roviny básnického díla (1991) od 30. let- strukturalisté: Jan Mukařovský: zevrubný výklad zvukové stránky Máchova verše (1948b)- na tyto podněty navazovala řada badatelů v 2. pol. 20. st. Josef Hrabák: věnoval se české versologii v dílčích studiích (1970), v díle Poetika (1973), a v učebnicově pojatém díle Úvod do teorie verše (1978)- vykládá obecnou problematiku versologie na českém literárním materiálu novější versologie se zaměřuje do čtyř oblastí, které tvoří problematika: 1. podstaty verše, rytmu a metra 2. prozodických systémů 3. rýmu a asonance 4. ustálených druhů verše verš je jazykový celek zapojující se do řady celků podobně ustrojených, tj. obsahující některý charakteristický zvukový prvek, který se s jistou pravidelností opakuje prvky, které se ve verši opakují a řídí se specifickými pravidly, nespadajícími do gramatické normy, tvoří základ verše verš je vlastně stylizační věta, je to svérázná celistvost, kaţdý verš se píše na zvláštní řádek a často začíná i velkým písmenem je to zvláštní způsob členění jazykového projevu veršovaná promluva se člení autonomně, bez ohledu na gramatická pravidla, která regulují členění prozaických jazykových projevů a členění naznačují interpunkcí 1

2 samostatnost verše jako zvláštní formy výpovědi, tvořící celek nezávislý na běţném čteném jazykovém projevu, bývá graficky naznačována často tím, ţe kaţdý verš začíná sice velkým písmenem, ale současně je potlačena jakákoliv interpunkce pro celou dobu historického vývoje naší literatury je verš typickou výrazovou formou lyriky, ale mívá i širší uplatnění ve středověku signalizoval verš, ţe jde o text nepatřící do oblasti komunikace kaţdodenního ţivota, a proto se veršovaly např. i slovníky kde je verše uţito ve funkci čistě mnemotechnické, je moţno pokládat verš za jazykový útvar ze sdělovacího hlediska neutrální je zaloţen na rytmickém opakování jazykového jevu, který nazýváme obecně nositel metrického impulsu je to jazykový útvar, v němţ se realizoval vyšší stupeň rytmické organizace neţli v próze předpokladem pro vnímání verše v jeho specifické kvalitě je realizace daného metrického schématu nebo jeho obměn nejméně ve dvou po sobě následujících verších ze syntaktického hlediska nemusí verš nezbytně představovat syntaktickou jednotku, takţe vzniká napětí mezi hranicí verše a hranicí věty- jde o syntaktický přesah (enjambement)- např. Josef Hora: sbírka Dvě minuty ticha, báseň Zima: Někde v noci mezi topoly zvoní zvonky, křupe koní klus pro stanovení verše je rozhodující jak jeho grafická podoba, tak jeho akustické vlastnosti rytmus: pravidelné opakování, které je podstatné pro pocit, ţe jde o veršový projev metrum: se definuje jako minimum podmínek, které vyţaduje určitý veršovaný typ je to norma pro rytmickou výstavbu básně, ideální schéma verše je to norma, které verš podléhá a rytmus je její konkrétní naplnění z rozboru konkrétního rytmu jednotlivých veršů abstrahujeme metrum básně, tj. ideální normu rytmus: realizace této normy v konkrétním textu metrický impuls: pravidelnost v rytmice veršů podnět k opakování týchţ rytmických nebo melodických celků vyvolává očekávání, ţe i ve verši následujícím bude rozvrţení přízvuku nebo melodická linie verše předcházejícího je podmíněn tím, ţe se v řadě veršů syntakticky uplatňují některé zvukové prvky, tomuto záměrnému uspořádání zvukových prvků (které se projevuje jako opakování) říkáme rytmus základní zakončení veršů: ţenské muţské daktylské teze: těţká doba (přízvuk) arze: lehká doba (nepřízvuk) prvky, jimiţ se verš liší od prózy: 1. kaţdý jednotný verš se vnímá jako svérázná celistvost 2. při jeho vnímání se uplatňuje metrický impuls, tj. očekáváme, ţe bude následovat jednotka podobně ustrojená 2

3 veršovaná celistvost nemusí být zároveň celistvostí syntaktickou. V tom případě, kdyţ je uvnitř verše větší pauza neţ na hranici verše, mluvíme o přesahu, protoţe syntaktický celek přesahuje do následujícího verše metrum: ve versologii se uţívá pro ideální schéma verše rytmus: označení pro realizaci verše, tj. pro záměrné opakování určitých zvukových prvků ve verši metrika: disciplína, zabývající se systémem moţných metrických schémat realizace metra: určována dvěma prvky: a) metrickou konstantou: musí být dodrţena beze zbytku (např. pětistopý jamb má vţdy deset slabik) b) metrickou tendencí: připouští výjimky (např. v české metrice přízvučnost lichých slabik verše, která je při realizaci jambického verše změněna na přízvučnost slabik sudých) stálá střední dierese: závazná hranice mezi slovy situovaná doprostřed verše u alexandrínu (dvanáctislabičný verš jambického nebo trochejského spádu) je situována po šesté slabice je typická pro francouzskou veršovanou tvorbu, např. pro tragédii Pierra Corneille- Le Cid dále např. Jiří Orten: Sedmá elegie stopy: umělé hranice, při analýze verše slouţí k tomu, abychom určili jeho charakter rozlišujeme je podle toho, jak jsou v tomto úseku rozděleny těţké a lehké doby těţká doba (teze): slabika, která je nositelkou metrického impulsu lehká doba (arze): slabika, která ve stopě není nositelkou metrického impulsu stopy můţeme rozdělovat podle: 1. počtu slabik na: a) stopy dvouslabičné: 1. trochej: tvoří jej teze a arze, schéma: x x 2. jamb: tvoří jej arze a teze, schéma: x x 3. spondej: skládá se ze dvou tezí, schéma: x x b) stopy tříslabičné: 1. daktyl: po tezi následují dvě arze, schéma: x x x 2. anapest: dvě arze předcházejí tezi, schéma: x x x 3. amfibrach: arze, teze, arze, schéma: x x x 2. pozice nositele metrického impulsu podle toho, zda je ve stopě zařazena teze, rozlišujeme: a) stopy vzestupné: tj. takové, v nichţ je teze na druhé nebo další pozici (jamb, anapest) b) stopy sestupné: mají tezi jako prvou slabiku (trochej, daktyl) c) stopy vzestupně sestupné: jako teze funguje druhá slabika, první a třetí slabika jsou arze (amfibrach) česká metrika dává realizovat z těchto stop v rámci sylabotónické prozodie: trochej, daktyl a s určitými výhradami jamb jamb: u sylabotónického prozodického systému je nositelem metrického impulsu počet slabik ve verši a rozloţení přízvuků, v českých slovech je přízvuk na první slabice a eventuálně vedlejší přízvuk a na dalších lichých slabikách pokud chce autor v české poezii vyuţít jamb: musí na počátku verše zařadit nepřízvučné jednoslabičné slovo a na konec verše jednoslabičné slovo přízvučné, tím se dosáhne vzestupnosti, ale hranice stop je uvnitř slova- díky této formě je moţné verš pokládat za jambický, ale můţe se také interpretovat jako verš trochejský s 3

4 předráţkou (tj. nepřízvučnou slabikou na počátku metrické řady)- např. verše z Máchova Máje rytmizace prózy: je moţno jí dosáhnout intonací, gramatickým paralelismem (realizuje se gramatickými rýmy), byly pro ni vypracovány jiţ ve starověku a běţně uţívány ve středověku tzv. rytmické klauzule k nejznámějším rytmickým klauzulím patří: a) cursus planus, schéma: x x / x x x (starověk), x x x / x x (středověk) b) cursus tardus, schéma: x x / x x x x (starověk), x x x / x x x (středověk) c) cursus velox, schéma: x x x / x x x x (starověk), x x x / x x / x x (středověk) vedle těchto rytmických klauzulí se ve starší české literatuře uplatňovalo i zakončení třemi trocheji a tzv. zakončení oxytonické, tj. zakončení jedním přízvučným slovem 2. Prozodické systémy v české literatuře. prozodický systém: vyuţívá určité metrické vlastnosti nebo jejich kombinace toho kterého jazyka Hrabák: prozodický systém je: soubor všech veršových norem zakládajících se na témţ prozodickém principu, tj. vyuţívajících týmţ specifickým způsobem rytmických vlastností jazyka. pro určení prozodického systému je rozhodující, které rytmické vlastnosti jazyka nebo jaké kombinace rytmických vlastností jazyka vyuţívá v češtině se vyskytují všechny systémy, je to podmíněno těmito jazykovými zvláštnostmi: 1. slovní přízvuk je nefonologický, poměrně slabý a je vázán zpravidla na počátek slovního celku (slovní celek definují jako slovo se svými předklonkami a příklonkami) 2. nepřízvučné slabiky ve slově se neredukují 3. existuje fonologická kvantita prozodie: zkoumá zvukovou stránku jazyka z hlediska veršované výstavby 1. volný verš: prozodický systém, začal se prosazovat ve světové literatuře aţ koncem 18. st. upouští od vyuţití přízvuku, počtu slabik i kvantity jako metrických impulsů směřuje k realizaci veršů o zcela rozdílném počtu slabik současně hodně pouţívaný v poezii hojný koncem 19. st. protoţe jeho jedinou konstantou je na syntaxi nezávislé (tedy volné ) členění jazykového projevu, má volný verš nekonečně mnoho různotvarů má- li mít estetickou účinnost, volné členění se nesmí stát libovolným, tj. z členění na verš musí vyplývat významové kvality- např. přesahy mají význam pro báseň básníci často upouštějí od interpunkce někdy se ruší i psaní velkých písmen nebo se píší majuskule na začátku kaţdého verše, nebo označuje graficky počátek verše verzálami verše různě dlouhé, rýmované i nerýmované metrickým impulsem je zde často intonace, ale na rytmickém uspořádání verše se také mohou podílet pauzy uvnitř verše a zejména na konci veršů často přesah (enjambement)-větný celek přesahuje z jednoho verše do druhého 2. bezrozměrný verš (asylabický verš, verš o nepravidelném počtu slabik): pěstoval se hlavně ve středověku v dnešním povědomí by splýval buď s veršem volným (pro proměnlivou délku) nebo s rýmovanou prózou (protoţe je pravidelně rýmován, a přitom nebývá rozpor mezi členěním na verše a na syntaktické celky) není normován ani počet slabik, ani počet přízvuků 4

5 od volného verše se liší tím, ţe kaţdý verš tenduje k tomu, aby byl syntaktickým celkem, je významově uzavřen = kaţdý verš na samostatném řádku počet slabik výrazně kolísá některými versology je povaţován za samostatný prozodický systém ve skutečnosti se zde zachovává určitá podoba stop a verš je vnímán jako velmi volná podoba sylabotónického verše, který sice oslabuje počet slabik jako metrický impuls ale neruší stopovost verše 3. časoměrný verš: jeho uplatnění v české literatuře bylo předmětem sporů, snaha o vstup časomíry do české prozodie v dobách návratu k antickým vzorům dosáhl mimořádného uplatnění v antice zaloţen na kvantitě jako metrickém impulsu, tj. na střídání slabik dlouhých (tezí) a krátkých (arzí), předpokládá se, ţe doba potřebná k vyslovení dlouhé slabiky je rovná době, kterou vyţaduje vyslovení dvou krátkých slabik z hlediska klasické metriky se rozlišovala: a) délka přirozená: přirozeně dlouhá slabika ta, která obsahovala dlouhou samohlásku nebo dvojhlásku b) délka daná polohou: slabika, v níţ po krátké samohlásce následovaly dvě souhlásky c) kombinace raţené souhlásky (muta) a plynné (liquida): slabika interpretována podle potřeby jako dlouhá nebo krátká v české prozodii: neexistence přirozené délky v kaţdém slově, vnímání slabik (po krátké samohlásce následují dvě souhlásky) jako krátkých slabik, které ani v metrické řadě nejsou pociťovány jako slabiky dlouhé polohou české metrické cítění zaloţeno na: a) přízvuku b) počtu slabik jako metrických impulsech - při realizaci časomíry proto dochází k transakcentaci a tím ke změnám v segmentaci verše pěstoval se od renesance aţ do konce 19. st. (nejdéle se udrţel v překladech z antických literatur) řídí se v podstatě stejnými pravidly jako časoměrný verš latinský pro naši literaturu má význam jiţ jen historický verš má normovaný počet tzv. mór móra = doba potřebná k vyslovení krátké slabiky a druhá slabika vyplňuje dvě móry délka je přirozená a polohová přirozeně dlouhý, slabika obsahuje dlouhou samohlásku nebo dvojhlásku (např. já, mou): polohou dlouhá slabika je taková, kde po samohlásce následují dvě souhlásky, a to na rozhraní slov z různých typů časoměrného verše má pro naši literaturu důleţitost jen hexametr (šestimetr) a pentametr (pětimetr) Dobrovský prokázal, ţe časoměrný systém není pro původní českou literaturu vhodný vracela se však otázka: Jak postupovat při překladech antických děl vyuţívajících časoměrné prozodie? český verš se nedal zaloţit na kvantitě jako metrickém impulsu- proto jiná řešení: 1. nahrazování dlouhých slabik (tezí) originálu slabikami přízvučnými- mnoţství variant antické časomíry- odlišnosti od české prozodie- z metrického hlediska vykonstruované 2. hlavně ve 20. st.: volný verš nebo metrický systém vlastní češtině, nejčastěji sylabotónický verš (Julie Nováková) 4. verš tónický: zaloţen na rytmickém opakování přízvuku 5

6 počet těţkých dob (tezí), které nesou přízvuk je normován, ale počet slabik ve verši je volný, není normován počet lehkých dob (arzí) v české literatuře se vzhledem k nepravidelnému počtu slabik pociťuje spíše jako nepravidelný verš sylabotónický nebo jako verš volný uplatnil se ve staré německé literatuře a v ruské literatuře v českém povědomí splývá obyčejně s veršem volným (pro proměnlivost své délky) uváděl jej F. L. Čelakovský a K. J. Erben, víc se pěstuje aţ ve 20. st., namnoze pod vlivem ruského básnictví normuje se počet přízvuků ve verši, avšak má proměnlivou délku = nepravidelný počet slabik 5. verš sylabický: vyuţívá jako metrického impulsu stálý počet slabik ve verši pokud má verš více jak 10 slabik, uplatňuje se jako rytmotvorný činitel i závazný mezislovní předěl, který bývá nejčastěji uprostřed verše jde o typ metrického impulsu, který je vyuţit v jazycích, v nichţ není fonologický přízvuk ani kvantita obyčejně v českém čtenářském povědomí splývá s veršem sylabotónickým, majícím mnoho odchylek od metra normován pouze počet slabik, distribuce slovních přízvuků není prvkem metrickým, nýbrţ stylistickým je charakteristický pro literaturu francouzskou, italskou a polskou v polské literatuře se s ním setkáváme v podobě třináctislabičného verše, v románských literaturách mívá 12 slabik u nás se pěstoval ve starší době, zhruba do konce 18. st., kdy Dobrovský zavedl prozódii, kombinující prvky sylabické a tónické (sylabotónický verš) 6. verš sylabotónický: kombinuje nositele metrického impulsu tónického a sylabotónického verše, tj. rytmotvorným činitelem je jednak pravidelný počet slabik, jednak pravidelné rozloţení přízvuků ve verši příznačný pro českou literaturu, je to klasický český verš tím, ţe se v rozloţení slovních přízvuků tolerují různé nepřesnosti a všechny těţké doby nemusí být podloţeny přízvukem, blíţí se sylabickému verši románskému normován počet slabik a přízvuků umoţňuje velké mnoţství variant: a) varianty sylabické: uplatnění různého počtu slabik ve verši b) varianty tónické: vytvořené různým rozloţením přízvuku, vyplývají z vyuţití různého druhu stop (verš trochejský, jambický, daktylský) nebo jejich kombinace (verš daktylotrochejský) c) verš logaedický: autor vyuţívá kombinace různých stop, které se pravidelně střídají d) verš smíšený: autor vyuţívá kombinace různých stop, které se střídají nepravidelně 3. Metrické útvary sylabotónického verše. Volný verš. Sylabotónický verš trochejský teze, arze sestupný (sestupná strofa) protoţe v češtině je místo slovního přízvuku vázáno na hranici slovního celku, při realizaci těţkých dob verše, nevyskytuje se slovní přízvuk vlastně jako jev samostatný, ale jako prvek doprovázející rozloţení hranic slovních celků je to verš stopový dierese: hranice slova připadající na hranici stopy 6

7 césura: hranice slovního celku připadající doprostřed stopy český trochej se zakládá na potlačování césur a na realizování dieresí ( césurový verš ) systematickému rozloţení slovních celků, které tento verš vyţaduje, se říká frázování delší slova mají v češtině vedle přízvuků na první slabice (hlavní přízvuk) ještě tzv. přízvuk vedlejší, který připadá nejčastěji na liché slabiky (3. a 5.) zatímco hlavní přízvuk označuje slovo jako samostatnou významovou jednotku, vedlejší přízvuk nemá mluvnické funkce a v hovorové řeči se často ani nedá bezpečně zjistit hlavní přízvuk označuje začátek slovního celku a spíná tím jeho slabiky v celistvost, ale vedlejší přízvuk je pouze záleţitostí fyziologického mechanismu mluvidel úplné realizování trochejského rytmu by vyţadovalo jen dvojslabičná, resp. jednoslabičná slova se slabičnou předloţkou, tím by se verš stal velmi jednotvárný rytmické variace lze vytvářet v trocheji různým rozloţením slovních hranic, někdy se přesouvá místo přízvuku proti gramatické normě- je to vzácné významnější jsou varianty, ve kterých se uvádějí do verše delší slova, takţe některé těţké doby nejsou podloţeny slovními přízvuky pokud jde o sylabické různotvary trocheje, zde rozpětí verše zpravidla nepřesahuje 16 slabik, protoţe by se jinak staly nepřehlednými jeho bezpříznaková forma se pociťuje verš osmislabičný zakončení (klauzule) trochejského verše můţe být ţenské a muţské v prvním případě se mluví také o verši akatalektickém (úplném), v druhém případě o verši katalektickém (neúplném) verš typu se interpretuje jako verš se dvěma stopami a jednou neúplnou, verš typu jako verš se třemi úplnými stopami Sylabotónický verš jambický arze, teze nepřízvučné jednoslabičné slovo a na konec verše jednoslabičné slovo přízvučné- tím se dosáhne vzestupnosti za cenu toho, ţe hranice stopy je uvnitř slova trochejský rytmus bývá charakterizován jako sestupný (po těţké době následuje lehká doba, tj. po přízvučné slabice nepřízvučná), jambický rytmus pak jako vzestupný v českém sylabotónickém verši byl od nejstarších dob aţ do konce 19. st. nejobvyklejší rytmus trochejský, od konce století se situace změnila ve prospěch jambu český jamb má na rozdíl od trocheje obyčejně podobu verše nestopového- protoţe jambická stopa se nekryje se slovy (hranice stopy s hranicí slov), hranice jambické stopy je uprostřed slova, protiklad sestupné a vzestupné stopy se totiţ pociťuje jen tehdy, kdyţ jsou realizovány hranice stop realizovány většinou césury a potlačovány dierese rytmické variace: vznikají stejně jako v trocheji hlavně tím, ţe některé těţké doby nejsou podloţeny slovními přízvuky, první slabika v českém nestopovém jambu bývá někdy přízvučná, takţe na první pohled takový jambický verš vypadá jako rytmická řada sloţená z daktylu a trochejů, jindy zase tvoří 1. slabiku slovo významově málo zatíţené, takţe takový jambický verš vypadá na první pohled jako řada sloţená z předráţky (anakruzenepřízvučná slabika před řadou sestupných stop) a trochejů v češtině jsou moţné jen sestupné stopy a kaţdý jambický verš je proto vlastně trochej s předráţkou (např. byl pozdní večer, první máj) sylabické různotvary českého jambu jsou v podstatě stejné jako u trocheje zakončení je buď muţské nebo ţenské v prvním případě: verš akatalektický (úplný), v druhém případě: verš hyperakatalektický řada typu se totiţ pokládá za tři úplné jamby, kdeţto řada typu se pokládá za tři jamby úplné s jednou slabikou navíc např. Máj- Za trochu lásky 7

8 Sylabotónický verš daktylský teze, arze, arze, sestupná stopa je to verš stopový musí být realizovány všechny těţké doby, tj. není moţné nepodloţit některou těţkou dobu slovním přízvukem (na rozdíl od trocheje a jambu), v tom případě by se totiţ ztratilo povědomí, ţe jde o daktyl v klauzuli se mohou střídat úplné stopy s neúplnými- v zakončení zakončení: daktylské, ţenské i muţské sylabické různotvary daktylu jsou v podstatě stejné jako u trocheje a jambu rytmické variace: vznikají zejména uváděním jednoslabičných slov z historického hlediska daktyl vlastně připravoval v české literatuře na konci 19. st. verš čistě tónický, a tím i verš volný daktylské verše mohou mít předráţku (anakruzi)- nepřízvučná slabika na začátku metrické řady na rozdíl od nestopového jambu není zde předráţka součástí metra, je to slabika, která se neúčastní na metrickém impulsu, jinými slovy stojí mimo vlastní metrickou řadu, taková předráţka je v českém verši moţná jen v daktylu někdy bývá uvnitř daktylského verše neúplná stopa např. Ostrava, Koho bych miloval- Jan Neruda Sylabotónický verš logaedický takový verš, ve kterém se střídají různé stopy (pro češtinu padá zpravidla v úvahu střídání trocheje s daktylem), nikoli však libovolně, nýbrţ podle určitého plánu- daktylotrochej jiné povahy je daktylotrochej nelogaedický, tj. takový, kde střídání není pravidelné zde jde o útvar, který jiţ přechází k verši čistě tónickému, protoţe nositelem rytmu přestává být rozloţení přízvuků při neměnném počtu slabik, ale stává se jím počet stop daktylotrochejský spád mívá také volný verš a rytmizovaná próza střídání daktylů s trocheji bylo příznačné pro český verš na konci 19. st., v této době vedl vývoj k verši volnému Volný verš: prozodický systém, začal se prosazovat ve světové literatuře aţ koncem 18. st. upouští od vyuţití přízvuku, počtu slabik i kvantity jako metrických impulsů směřuje k realizaci veršů o zcela rozdílném počtu slabik současně hodně pouţívaný v poezii hojný koncem 19. st. protoţe jeho jedinou konstantou je na syntaxi nezávislé (tedy volné ) členění jazykového projevu, má volný verš nekonečně mnoho různotvarů má- li mít estetickou účinnost, volné členění se nesmí stát libovolným, tj. z členění na verš musí vyplývat významové kvality- např. přesahy mají význam pro báseň básníci často upouštějí od interpunkce někdy se ruší i psaní velkých písmen nebo se píší majuskule na začátku kaţdého verše, nebo označuje graficky počátek verše verzálami verše různě dlouhé, rýmované i nerýmované metrickým impulsem je zde často intonace, ale na rytmickém uspořádání verše se také mohou podílet pauzy uvnitř verše a zejména na konci veršů často přesah (enjambement)-větný celek přesahuje z jednoho verše do druhého oktosylab: 4. Tradiční veršové útvary. 8

9 osmislabičný rýmovaný verš trochejského nebo (ve verši zpěvním jambického) spádu typický pro staročeskou poezii (latinskou i českou) ve středověku nejoblíbenější verš přízvučné poezie latinské a téměř výlučný rozměr staročeské mluvní (recitační) poezie zpravidla rýmovaný, v české literatuře se vyskytuje jako verš čistě sylabický, trochejský i jambický Oktosylab trochejského spádu s asonancemi v sudých verších je národním veršem staré literatury španělské (Píseň o Cidovi) je znám i ze slovanského folklóru desaterec (dekasylab): typický pro jihoslovanskou lidovou epiku desetislabičný nerýmovaný verš trochejského spádu, se závazným mezislovním předělem po 4 slabice blankvers: nerýmovaný pětistopý jamb, desetislabičný, zaloţen na vyuţití jambických stop, tj. má vzestupný spád při muţském zakončení má 10 slabik, při ţenském 11 ve starofrancouzském hrdinském eposu (Píseň o Rolandovi- 11. st.) pak vytlačen alexandrínem a nejvíce se rozvinul v literatuře anglické, kde je typickým veršem Shakespearovým, a vůbec anglického dramatu 16. st., v Shakespearových divadelním hrách s jistými odchylkami od normy, rozdíl spočívá v počtu slabik ve verši uţívalo se ho v dramatu i v epice (Miltonův Ztracený ráj), od Lessinga byl i typickým veršem klasického dramatu německého, u nás Zeyer, Vrchlický Shakespearův blankvers: nepravidelnosti v počtu slabik (v sylabismu): mezi uvolnění blankversu zachovává se 5 iktů a absolutní převahu mají verše 10 slabičné na citově exponovaných místech, zejména na konci scén přechází Shakespearův nerýmovaný verš ve verš rýmovaný, tyto rýmy bývají (jako normálně v anglické poezii) muţské, vyjímečně jsou dvojslabičné překladatelé: zachovávají sylabickou nepřesnost (J. Malý, J. J. Kolar, E. Saudek) J. V. Sládek zavádí sylabotónický verš podle zvyklostí české poezie, rýmované vrše na konci slova překládá jedenáctislabičným veršem heroic couplet (hrdinské dvojverší): sdruţeně rýmovaný desetislabičný verš vzestupného (jambického) spádu do češtiny bývá překládán někdy v původní sylabické podobě, ale jindy se nahrazuje veršem ţenského zakončení (tedy jedenáctislabičným) endecassilabo: jedenáctislabičný verš vzestupného rázu, u nás je doloţen např.u Vrchlického obecně se jedenáctislabičný verš označuje termínem hendekasylab bývá někdy interpretován jako ţenský blankvers, protoţe podobně jako blankvers má i vzestupný spád našel uplatnění v italské literatuře senár: latinský název pro časoměrný jambický trimetr, tj. pro šestistopý jamb vedle daktylského hexametru to byl nejmnohotvárnější antický verš jeho doménou bylo drama do češtiny se překládá přízvučně (reflektuje se tedy jako dvanáctislabičný nerýmovaný verš jambického spádu) 9

10 alexandrín: doloţen jiţ v mladších chanson de geste (okolo r. 1100) typický verš francouzské tragédie rýmovaný sylabický dvanáctislabičný jambický verš vzestupného spádu se stálou střední dieresí (pauzou) po šesté slabice je- li rým ţenský, verš má 13 slabik- za poslední slabikou následuje jedna slabika nepřízvučná poslední slabika před střední dieresí a poslední slabika verše má metrický přízvuk francouzský alexandrín je verš sylabický, do češtiny se reflektuje jako verš sylabotónický byla jím sloţena starofrancouzská Alexandreida- odtud má jméno, autoři Alexandreidy: Lambert le Tort a Alexandr de Bernay u nás byl alexandrín pěstován od 90. let 19. st. (Jaroslav Kvapil, Otokar Březina, Jaroslav Vrchlický) typické pro francouzský klasický alexandrín je střídání muţských veršů s ţenskými zachovávají čeští básníci jen někdy psal v něm Molière, Pierre Corneille hexametr: původem časoměrný verš, u nás nejprve napodobován přízvučně první doklady máme v tzv. cisiojánech (= mnemotechnické verše slouţící k zapamatování zasvěcených svátků) typický verš antické epiky (Homérské básně- Ilias a Odyssea, Vergilius, Ovidius) v moderní literatuře se často napodobuje přízvučně protoţe se v časoměrném hexametru můţe střídat daktyl se spondejem- tedy stopa dvouslabičná s tříslabičnou- délka verše je proměnlivá a to mu dodává velkou tvárnost v naší literatuře se hexametr reflektoval aţ do 2. pol. minulého století časoměrně, pak se spondej nahrazuje trochejem, vzniká tedy přízvučný verš daktylotrochejský v původní moderní tvorbě vyuţil moţností tohoto verše např. Vítězslav Nezval: Chrpy a města je to verš slavnostní charakteristické jsou pro něj přesahy a potlačování dieresí (coţ jsou vlastně přesahy v oblasti stopové) klasický hexametr byl zásadně nerýmovaný ve středověku se těšily oblibě hexametry s vnitřním rýmem (tzv. leoninské) tvoří jej šest daktylských stop (v antické poezii to mohlo být i šest stop, v nichţ se střídá daktyl a spondej), z toho vyplývá ţe počet slabik ve verši nelze normovat má 6 úseků, tzv. stop po 4 slabikách v kaţdé stopě musí být první slabika dlouhá a po ní mohou následovat buď dvě slabiky krátké nebo ještě jedna slabika dlouhá daktylský pentametr (pětimetr): má rovněţ 6 stop, které se vyplňují analogicky, ale třetí a poslední stopa jsou neúplné a končí pauzou skládá se ze dvou poloveršů oddělených pauzou jeho metrum: (pauza) není to samostatný verš, zpravidla se vyskytuje ve spojení s hexametrem a vytváří spolu s ním tzv. elegické dvojverší (např. Předzpěv ke Kollárově Slávy dceři) strofa (sloka): 5. Tradiční strofické formy. 10

11 strofické členění podléhá autonomní metrické normě, není tedy bráno jen obsahově, obyčejně představuje myšlenkový celek jako odstavec v próze ve veršovaném útvaru- strofa = takový celek, který se opakuje podle nějaké metrické normy jeho celistvost se označuje odstupem (tj. mezi strofami se vynechává řádek) opakování strof nemusí být v mezích téţe básně, můţe se vztahovat i na širší kontext strofa mívá obyčejně několik veršů, ale někdy se objevuje i strofa o jediném verši pro moderní poezii je vůbec příznačné uvolňování pevné strofické výstavby, je to analogické s rozvojem volného verše z hlediska tematického tvoří sloka myšlenkový celek a po stránce zvukové celek intonační na pozadí tradičních slok se obojí celistvost rozrušuje, a tak vznikají myšlenkové i intonační přesahy různé verše ve sloce bývají různě metricky vyhraněny a po stránce syntaktické a kompoziční tvořívá sloka uzavřený celek po stránce kompoziční opakující se sloka často přináší podobné a obdobné motivy paralelnost strof se vyjadřuje i anaforickým opakováním počet veršů by neměl přesáhnout 14, aby báseň ještě působila jako text stroficky uspořádaný obyčejně sloka představuje myšlenkový celek jako odstavec v próze nemusí vţdy představovat myšlenkový celek, autor můţe uplatnit myšlenkový i syntaktický přesah některé strofy se během vývoje ustálily, jsou to: 1. elegické distichon (tzv. elegické dvojverší): nejdůleţitější z antických útvarů spojení daktylského hexametru a daktylským pentametrem není strofou v pravém slova smyslu, dvojverší je jaksi na přechodu mezi útvarem stichickým (tj. sloţeným z veršů bez strofického členění) a strofickým v staročeském básnictví se například stichické básně normálně členily na dvojverší spojená sdruţeným rýmem 2. sapfická strofa: nejrozšířenější strofa antická čtyřveršová a skládá se ze tří veršů sapfických (jedenáctislabičný: trochej + trochej nebo spondej + daktyl + trochej + trochej nebo spondej) a jednoho verše adónského (pětislabičný: daktyl + trochej nebo spondej) metrum veršů sapfických: 3 verše jsou jedenáctislabičné a 1 verš je pětislabičný metrum verše adónského: do naší literatury byla uvedena jiţ v době humanismu v moderní době tuto strofu napodobujeme přízvučně (Vrchlický) název podle básnířky Sapfó (1. pol. 6. st. př. n. l.), která ţila na ostrově Lesbos 3. sloka trojdílná: nejdůleţitější středověká sloka skládala se ze dvou úplně stejných (veršově i hudebně) štól, ke kterým byl připojen refrén (dopěv), odlišný formou veršovou i hudební trojdílných slok bylo velmi mnoho a některé se drţely aţ do nové doby štóly se označovaly V (versus) a refrén značkou R (repetitio) 4. sloka pětiveršová: poslední verš je nápadně kratší neţ verš předcházející a obsahuje pointu typická pro časový popěvek 11

12 5. tercina (ital. terza rima): spjata s literaturou italskou- Dante Alighieri: Boţská komedie skládá se ze tří veršů desetislabičných (ţenské zakončení jedenáctislabičný) vzestupného spádu rýmuje se vţdy1 a 3 verš kaţdé sloky navzájem a střední (druhý) verš se rýmuje s lichými verši sloky následující na konci celé básně se přidá jeden verš, který ji rýmově uzavírá (aba bcb cdc...xyx y) např. Vrchlického překlad Dantovy Boţské komedie 6. stance (ital. ottava rima): z Itálie- Boccaccio osmiveršová sloka, desetislabičná, jambického spádu (v ţenských verších je tedy 11 slabik) prvních šest veršů je rýmováno střídavě, poslední dva sdruţeně (abababcc) např. Vrchlického překlad Tassova Osvobozeného Jeruzaléma 7. siciliána: liší se od stance jen rýmovým schématem: všechny verše osmiveršové stance střídavě rýmovány (ab ab ab), jamb stance i siciliána jsou budovány symetricky, protoţe se skládají ze dvou čtyřverší 8. nona (devítiveršová sloka): asymetrická strofa stance, k níţ je připojen devátý verš spojený rýmovou shodou s veršem šestým (ab ab ab cc b) 9 slabik, jamb 9. stance Spencerova: devítiveršová sloka je to stance rýmovaná podle schématu ab ab bc bc, k níţ je připojen ještě alexandrín, který se rýmuje s posledním veršem jméno má podle anglického básníka E. Spensera (16. st.): epos Královna vil např. překlad Elišky Krásnohorské- Byronova Childe Haroldova pouť 10. decima: španělská sloka desetiveršová strofa, známá z literatury španělské deset osmislabičných veršů trochejského spádu způsob rýmování není normován, rozloţení rýmů je libovolné: abba accddc nebo ab ab ac dc cd slabičné schéma ani spád verše nebývají dodrţovány v naší literatuře doloţena také jako jambická jamb/ trochej = oktosylab 11. ritornel: ojedinělá tercína, jejíţ první verš má jen poloviční délku, námětem bývá vtipná myšlenka nebo pozorování, po této stránce se ritornel blíţí epigramu, není však satirický např. Hrubín, Vrchlický 3 verše, 10 slabik, aba bcb cdc 12. znělka (sonet): 12

13 v naší literatuře patří k nejvíce pěstovaným formám od obrození aţ po dnešek 14 veršů, sdruţeny do dvou slok čtyřveršových (kvarteta) a do dvou slok tříveršových (terceta) dnes spád jambický, v obrozenecké době se uţívalo spádu trochejského (Kollár) v trochejské znělce počet slabik 10 (ţenské 9), v jambické znělce 11 slabik (pětistopý jamb ţenského zakončení, při muţském zakončení 10 slabik) rýmy v kvartetech jsou dva a bývají rozloţeny v obou slokách podle téhoţ vzorce (nejčastěji abba- obkročný rým) v tercetech se připouštějí variace v rozloţení rýmů, obě terceta však musí být navzájem spojena aspoň jedním společným rýmem, toto členění se projevuje i v tematické výstavbě znělky kvarteta tvoří obyčejně jeden tematický celek a terceta tvoří druhý významový celek, který končí vyvrcholením myšlenky- pointou první novočeské znělky vytvořené Jungmannem a hojně pěstované Kollárem měly verš trochejský, jamb pronikl do české znělky aţ v básnické praxi lumírovců, kteří jej propracovali jako nápodobu vzestupného hodu románského verše (znělka je původu románského) pro Kollárovu znělku bylo příznačné střídání muţských a ţenských veršů, u Vrchlického bývají rýmy výlučně ţenské klasická forma sonetu se někdy libovolně obměňuje: pokud jde o obměny ryze grafické (celá báseň se píše in continuo, jako jediná čtrnáctislabičná sloka, např. znělky K. H. Máchy) nebo o změnu počtu slabik ve verši (uţívá se např. alexandrínu), není tím zasahována podstata formy básně jsou však i případy, kdy se píší útvary odpovídající veršovému a strofickému členění znělky, avšak nerýmované (např. Sovova báseň Ještě jednou se vrátíme ze stejnojmenné sbírky), tady jde o podstatnější změnu, protoţe se sice dodrţuje tematická výstavba, ale úplně se bortí výstavba zvuková jinou obměnou, která zasahuje i tematickou výstavbu je shakespearovská znělka 13. shakespearovská znělka: 3 sloky čtyřveršové ( z nichţ má kaţdá jiné rýmy)a závěrečná sloka dvouveršová, rýmovaná sdruţeně, tím je zdůrazňována pointa, protoţe se poslední dvojverší odtrhuje od předcházejícího kontextu i zvukově 14 veršů, není členěna na samostatné strofy, má pouze rýmovou pravidelnost čtyřverší obvykle rýmována střídavě 14. oněginská strofa: 14 veršů, 3 čtyřverší (z nich je kaţdé rýmováno jinak- první čtyřverší rýmováno střídavě, druhé sdruţeně, třetí obkročně) a 1 dvojverší se sdruţeným rýmem je to vlastně obměna shakespearovské znělky jedna z nejdůleţitějších slok v novodobých literaturách např. Puškinův Evţen Oněgin 15. italská balada (ballata): drobná lyrická báseň,skládá se ze sloky čtyřveršové a desetiveršové (má stejný počet veršů jako znělka), přičemţ se rýmuje 1, 4 a 14 verš první verš první sloky se opakuje na konci druhé sloky buď celý, nebo rýmem rýmové schéma je např. abba cdecdeeffa 16. balada francouzská (neboli Villonova, podle nejznámějšího pěstitele v 15.st.): skládá se ze tří slok a dopěvu zvaného poslání (envoi) sloky mívají rozloţení rýmů libovolné, ale ve všech musí být tytéţ dopěv je po stránce tvarové stejný jako druhá polovina sloky sloky mívají nejčastěji po 10 verších 13

14 poslední verše všech slok i poslání jsou refrénem (jinými slovy: poslední verš sloky se opakuje na konci všech slok ostatních) refrén pointuje obyčejně hlavní myšlenku kaţdé sloky, poslání je pointou celé básně 17. gazel: báseň o jediném rýmu (monorýmní) libovolně dlouhá a rýmují se první dva verše a pak kaţdý verš sudý, báseň se výrazně dělí na dvojverší po rýmu následuje krátký refrén např. Jaroslav Vrchlický na opakování veršů se zakládá celá řada jiných básní, např. 18. triolet: 8 aţ 12 veršů, první dva se opakují na konci první mimo to ještě ve středu básně 19. rondel a rondeau: básně o třech slokách a dvou rýmech v rondelu se opakují třikrát první dva verše první sloky v rondeau se opakuje jen začátek prvního verše některé formy se zakládají na opakování týchţ slov, např.: 20. sestina: skládá se ze sedmi slok, z nichţ prvních šest má po šesti verších, poslední je poloviční (tři verše) poslední slova první sloky (která nemusí být rýmovaná) se opakují v následujících slokách podle pořadí (první sloka): abcdef, (druhá sloka): faebdc, (třetí sloka): cfdabe, atd. v poslední sloce se opakuje těchto šest slov na konci poloveršů a veršů v libovolném pořadí verše jsou nejčastěji desetislabičné vzestupné 6. Rým a jeho funkce ve verši. Klasifikace rýmu podle různých kritérií. definice: zvuková shoda konců slov buď na konci rytmické řady (verš, poloverše, skupiny veršů) nebo syntaktického celku (v próze) (Hrabák) můţe se zúčastňovat i metrického impulsu systémové uplatnění verše není nezbytným znakem verše v antické literatuře rým povaţován za stylistický prostředek ve středověké a novější literatuře se teprve stal jedním ze znaků verše a plnil v podstatě 4 funkce: a) funkce eufonická: zaloţena na opakování b) funkce sémantická: jako prvek významový, významové zdůraznění rýmujících se slov c) funkce rytmotvorná: jako sloţka metra, zaloţena na opakování (zvukový vztah mezi dvěma slovy = rýmová shoda) spočívající ve významovém zdůraznění rýmujících se slov d) umoţňuje spojení veršů do vyšších celků (strofa, zpěv, celá báseň) zvukové shody slovních konců: a) asonance: shoda koncových samohlásek bez ohledu na souhlásky (např. milá, sivá, bitá) 14

15 b) konsonance: zvuková shoda souhlásek bez ohledu na samohlásky (milá, malá, jmelí, malí) zvuková shoda můţe být i grafická (les- pes // les- bez) zvuková shoda doprovázena shodou grafickou: rýmy grafické nebo optické rým: zvuková shoda konců slov počínající přízvučnou samohláskou, tj. shoda samohlásek i souhlásek, částečná homonymita konců slov a) úplný: shodují se všechny samohlásky a souhlásky, je to skutečná částečná homonymita konců slov = úplné souznění (pole- hole, v lese- pne se, hrozná- pozná, čelo- obestřelo) b) neúplný: shodují se sice samohlásky i souhlásky, ale ne všechny, kombinace asonance se shodou některé souhlásky podle vztahu rýmu a metra: a) muţský rým: těţká doba připadá na poslední rýmující se slabiku- poslední rýmující slabika je teze b) ţenský rým: těţká doba je na předposlední slabice rýmujících se slov- poslední slabika rýmu je arze podle rozloţení ve strofě: a) rým sdruţený: v nestrojených básních, aa bb (např. Josef Hora: Válka ze sbírky Tonoucí stíny) jsou moţné varianty: rýmování jen sudých nebo jen lichých veršů podle schématu a 0 a 0 nebo rýmování podle schématu a 0 0 a (střídavé rýmování sudých veršů- Jaroslav Seifert: Milostná píseň, rýmování podle schématu a 0 0 a- Jaroslav Seifert: báseň Pohřeb pod okny) b) rým střídavý: ve strofách ab ab, (např. Josef Hora: Zasněný vlak VII.) c) rým obkročný: ab ba, (např. Jaroslav Seifert: Milostné písně) d) rým postupný: méně častý, abc abc, např. Josef Hora: báseň Zapomenutí ze sbírky Dvě minuty ticha) e) tyrádový rým: spočívá ve spojení řady veršů jediným rýmem podle schématu a a a...(např. K. H. Borovský: báseń 19. března 1845) f) rým přerývaný: ab cb rým homonymní: dvě slova, která sice stejně znějí, ale mají jiný význam rýmové echo: rým, v němţ je jedno rýmující se slovo obsaţeno v druhém slově rýmu podle kmenové části slova nebo odvozovací přípony (dělení se zakládá na sémantické stránce rýmu): a) rým štěpný: rýmuje se kmenová část slova (např. rána- dána, spálil- chválil) b) rým planý: rýmují se odvozovací přípony (např. milovati- hodovati) rým koncový: je- li rým umístěn na konci metrické řady, rýmy na konci veršů vnitřní rým: rýmuje- li se konec poloverše a konec verše sporadický rým: rým, který se vyskytuje v jinak nerýmovaném textu ojediněle, rýmová shoda, které není vyuţito systematicky 7. Tematická výstavba literárního díla. motiv- v teorii literatury = základní, nejjednodušší tematická jednotka díla, významová jednotka, nejmenší celistvost podávající věcnou informaci o situaci, určuje směřování díla motivy: hlavní vedlejší dynamické: vnášejí do děje pohyb (epika) statické: děj zastavují (př. popis předmětu, líčení přírody, lyrika) volné: nesouvisejí přímo s tématem signatální: motivují zájem o čtení, navozují atmosféru 15

16 výskyt motivu je zdůvodněn buď obsahem motivu předchozího, kompozicí díla, nebo jen poţadavkem normy leitmotiv: motiv, který se vícekrát opakuje, vrací se, stává se motivem hlavním nebo příznačným (např. motiv nešťastné, nenaplněné lásky, motiv osamocení, atd., v básních a dílech romantismu) hledání souvislosti mezi motivem a vyššími sloţkami díla vede ke zjištění, ţe se motivy sdruţují do skupin a vytvářejí téma díla výběr motivů: závisí jistě v prvé řadě na záměru autora a na tom, co a s jakým cílem hodlá vnímateli sdělit, tedy na hlavní ideji díla, zároveň je však důleţité brát ohled na jejich návaznost, jakmile autor vybral prvý motiv, limitoval tím jiţ výběr z mnoţiny všech moţných motivů a musí brát v úvahu jen podmnoţinu těch motivů, u nichţ je moţná návaznost na první motiv počet prvků mnoţiny moţných motivů se výrazně sniţuje tam, kde autor pracuje se silně normativním ţánrovým modelem (např. u ţánrové varianty detektivního románu) naopak se zvyšuje tam, kde pracuje s ţánrem relativně málo normovaným vedle návaznosti na předchozí výběr motivů funguje působení zvoleného ţánru, který má v povědomí autora i vnímatele vymezený okruh motivů, do značné míry téţ vliv literárního směru či proudu, v jehoţ rámci autor tvoří (např. v české dvorské lyrice 14. st. převaţuje motiv nenaplněné lásky- vznikala pod vlivem trubadúrské poezie a německého minnesangu) u některých autorů můţe být stupeň vazby k literárnímu proudu či směru různý a přizpůsobení inventáři oblíbených motivů větší nebo menší motiv můţeme definovat jako: základní dynamickou sloţku díla, která vytváří epickou dějovost nebo lyrické napětí estetická hodnota motivu: tento pojem zavedl Billeskov- Jansen klade si otázku: a) existuje- li mezi motivem jako prvkem literárního díla a skutečností, kterou motiv vyjadřuje, dosti úzká vazba, aby mohl být motiv povaţován za koherentní (to je obecná hodnota motivu) b) do jaké míry se motiv dotýká čtenáře v dané aktuální situaci (to je aktuální hodnota motivu) c) existuje- li spojitost mezi jeho obecnou a aktuální hodnotou motivy se sdruţují do skupin a vytváří téma díla téma: o čem dílo jako celek vypovídá, obsahová a myšlenková stránka ústřední myšlenka díla, svorník spojující v jednotu všechny jeho významové sloţky ideově tematický základ díla předmět, o kterém má být pojednáno téma literárního díla odhalujeme aţ v průběhu četby = ideový a dějový základ díla oproti motivu představuje téma informaci, která stojí z významového hlediska na nejvyšším místě daného textu téma: a) hlavní: stojí v základu celého díla (jde o obecné vymezení toho, o čem dílo jako celek vypovídá) b) dílčí: realizuje se v kontextu hlavního tématu, rozvíjí a konkretizuje hlavní téma, mezi nejdůleţitější patří u syţetových literárních druhů témata: 1. postavy: tvoří motivy zevnějšku, povahy, chování, jednání, jazykového projevu, myšlenek, citů, atd. Tyto motivy mohou být jako charakteristika postavy uváděny: vypravěčem nebo jinou formou přímého sdělení mohou být sdělovány jinými jednajícími postavami a postava je tak charakterizována zprostředkovaně 16

17 z hlediska celku díla rozlišujeme postavy: a) hlavní: pro některé literární ţánry splývá téma hlavní postavy s tématem hrdiny (např. hrdinská epika), v centru děje literárního díla můţe být i postava negativní, která je sice hlavní postavou, nikoliv však hrdinou příběhu b) vedlejší: tvoří na rozdíl od postav epizodních buď součást celého příběhu, nebo jeho podstatné části c) epizodní: vstupují do díla jednorázově a v průběhu dalšího odvíjení příběhu se jiţ znovu neobjevují 2. prostředí: u syţetových děl tvoří motiv vnějšího světa, v němţ se pohybují postavy, a to jak prostředí geografického, tak sociálního a intelektuálního bývá charakterizováno motivy autorského textu (vypravěče nebo autora stojícího mimo příběh) a má pak povahu popisu, bývá však také obvyklé, ţe prostředí je zachyceno formou dialogů a monologů jednajících postav příběhu hlavní idea díla: autorské hodnocení skutečnosti, která je v díle reflektována a které se projevuje téţ ve výběru a uspořádání jednotlivých témat a tematických celků směřuje k tomu, aby prostřednictvím díla byla přijata i jeho vnímatelem můţe být přímo vyslovena, jednak bývá v díle obsaţena implicitně a autor předpokládá, ţe vnímatel bude schopen ji identifikovat pokud je vyslovena, bývá to (ne však výhradně) v závěru díla, ale můţe to být také na počátku díla, kde autor vyuţije citace z díla jiného autora ve formě motta hlavní idea a ideje vedlejší: mohou být vysloveny v kterékoli části díla a jakýmkoliv způsobem (monology a dialogy postav, řeč vypravěče, autorský monolog apod.) má- li dílo hodnotící titul, vzniká i korelace mezi titulem a vyslovením hlavní ideje v tom smyslu, ţe formulace hlaví ideje osvětluje symbolický význam titulu a titul se stává klíčem k pochopení hlavní ideje námět: věcný obsah, oddělený od ideového hodnocení ideová stránka je ovšem rozhodující pro výběr faktů i pro jejich řazení u sloţitého literárního díla rozeznáváme základní téma a dílčí témata, jako témata jednotlivých kapitol látka: události, které dílo sděluje, jako předloha a námět konkrétní literární zpracování určité události látku tvoří něco, co existuje vlastně i mimo zkoumané dílo a co vytvořilo jeho věcný obsah ve folklóru se některé látky po mnoho generací udrţují a rozličně se stěhují, soupisem těchto látek se zabývá látkosloví ztvárnění určité látky je výsledkem autorova výběru: 2 linie: 1. autor vybírá prvky ze svých vlastních zkušeností (mimoliterární skutečnost = námět) nebo z jiných literárních prací (předloha) 2. autor vybírá z kombinačních moţností způsob, jak jednotlivé prvky seřadit a z jazykového bohatství prostředky, kterých k vyjádření vyuţije klíčem ke zkoumání výstavby literárního díla je autorův postoj ke skutečnosti autorův postoj ke skutečnosti: určuje, ke kterému literárnímu druhu autor sáhne, ale také se projevuje v autorském hodnocení látky 1. humoristický postoj: autor odhaluje směšné nedostatky určitých postav, ale k postavám má vztah kladný, shovívavý 2. satirický postoj: oproti humoru ostře odmítá zobrazený jev a odsuzuje jej jako škodlivý (Hašek, Havlíček) 17

18 3. idylický postoj: vidí v zobrazeném jevu optimisticky jeho utěšenou stránku a tím jej idealizuje (Němcová, Čech) autor sice své vztahy k látce eliminuje, hodnocení není výslovně naznačeno, čtenář k němu musí dojít sám, na rozdíl od explicitního hodnocení nevyplývá nepřímo z uměleckého zobrazení: implicitní je charakteristika postavy jejímu činu, explicitní je charakteristika výpočtem konkrétních vlastností autorovým postojem se řídí i kompozice postoj autora k látce se promítá také do toho, kterou ze základních estetických kategorií si pro způsob svého zobrazení zvolí: 1. krásno: představuje něco výjimečného, co se vymyká z oblasti kaţdodenních ţivotních jevů a porušuje vţité obyčeje, jde o něco velikého, před čím člověk ustrne v úctě a obdivu 2. tragično: vzniká tam, kde autor zobrazuje pád něčeho, čemu připisuje vysokou mravní hodnotu, v běţném hovoru se však obyčejně ztotoţňuje tragično se smutných zakončením 3. komično: spočívá v tom, ţe hrdina má nedostatky, které odsuzujeme, a proto se na něj díváme s určitým nadhledem a pocitem mravní převahy, v běţném hovoru splývá komično s humorem vtip: spojení představ, které vybočuje z obvyklého kontextu, a proto působí směšně groteska: spojuje navzájem protismyslné prvky bizarnost: niţší stupeň groteskna absurdno: vyšší stupeň groteskna, odhaluje hluboký a zdravým rozumem nepochopitelný rozpor 8. Podstata a klasifikace literárních druhů a literárních ţánrů věnuje se tomu genologie základní členění umělecké literatury: lyrika: bezfabulový, nesyţetový literární druh epika: fabulový, syţetový literární druh drama: fabulový, syţetový literární druh v novější době se uplatňuje členění: poezie nejsou to ţánry, jsou to výrazové prostředky uměleckých textů próza drama (řeč vázaná, nevázaná a dialog) dále se člení na literární ţánry a ţánrové formy literární ţánry: 1. fabulové epika, drama 2. bezfabulové (nesyţetové) lyrika a řečnické útvary fabule: příhoda, o které se vypravuje v literárním díle, vybavuje si ji čtenář aţ po přečtení celého díla syţet (látka): způsob, jakým jsou uspořádány informace o fabuli, můţou být uspořádány lineárně- v časové posloupnosti, zpřeházeně, tutéţ informaci můţeme předat pomocí několika syţetů první pokus: Aristotelés- tragédie x epos vlastní teorie literárních druhů: přelom 18. a 19. st.- na bázi estetické, a to na základě vztahu tvůrčího subjektu k představované skutečnosti: subjektivnost: lyrika objektivnost: epika syntéza: drama 18

19 Hegel: událost- epika, nálada- lyrika, děj, akce- drama Staiger. lyrický- minulost, epický- přítomnost, dramatický- budoucnost literární ţánry: souhrnné označení pro takové skupiny literárních děl, které se vyznačují určitými společnými znaky, a to zejména kompozičními, tematickými nebo formovými třídění podle charakteristických rysů rozlišování na literární druhy a literární ţánry- od konce 18. st. v rámci kaţdého ze základních druhů rozlišujeme mnoţství různých ţánrů, některé se liší rozsahem, podle tématu, podle kompozice, formy ţánry lyrické (píseň) ţánry lyrickoepické (romance, balada) ţánry epické (různé druhy eposu) ţánry dramatické (komedie, tragedie, fraška, vaudeville) lyrika: bezfabulový, nesyţetový literární druh nemá děj, vyjadřuje především pocity, názory a dojmy lyrického subjektu výrazně aktualizuje jazyk, vyuţívá k tomu grafických prostředků, verše, rytmu, intonace, figur, tropů od antiky: elegie, epigramy, epitafy, gnómy, hymny, ódy dělíme ji podle toho co vyjadřuje: a) osobní, tj. intimní, milostná, rodinná: odhaluje básníkovo nitro b) přírodní: inspiruje se proměnami přírody a jejími krásami c) reflexivní a meditativní: lyrika o ţivotě a smrti, o smyslu lidského ţivota d) občanská: politické problémy, národní a sociální epika: fabulový, syţetový zahrnuje výpravnou poezii, prózu zakládá se na vyprávění příběhu, vytváří fabuli, jejím významným znakem je tady dějovost autor nevyjadřuje přímo svůj vztah ke skutečnosti, slouţí mu k tomu příběh, který podává monologicky tvoří ji různé ţánry: do epické poezie patří: epos, epopej, balada, romance do prózy: anekdoty přes bajku, povídku, novelu, pověst a pohádku aţ k různým druhům románu drama: fabulový, syţetový literární druh děj se uskutečňuje formou dialogu mezi postavami, popř. monologem jednotlivých postav střed děje tvoří dramatický konflikt 5 závazných pravidel klasické tragédie: expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa vlastnímu ději někdy předchází prolog a uzavírá jej epilog vývoj dramatu probíhal souběţně s vývojem divadla- tragédie x komedie vedle her s přesně vypracovaným dramatickým textem se provozují hry zaloţené na improvizaci (commedia dell arte), v novější době se formuje typ činohry, veselohry, vaudeville, revue, rozvíjejí se hudební dramatické ţánry, absurdní drama, Brechtovo epické drama literární druhy a literární ţánry: sporné termíny Eduard Petrů- Úvod do studia literární vědy: 19