Velký inkvizitor. Nad textem F. M. Dostojevského. Refugium Velehrad-Roma s.r.o., Velehrad, 2000 preklad: Pavel Hroch, Ladislav Zadraˇzil

Transkript

1 různí: Velký inkvizitor 1 různí Velký inkvizitor Nad textem F. M. Dostojevského Refugium Velehrad-Roma s.r.o., Velehrad, 2000 preklad: Pavel Hroch, Ladislav Zadraˇzil Tomáš Špidlík (úvod) 6 Absolutní svoboda se projeví v tomto světě jako element démonický, ničí řád světa. Román Běsi svým titulem charakterizuje odváˇzlivce nevázanosti a prezentuje je velmi sugestivně. Ale v Bratrech Karamazových jsou lépe roztříděni podle typů. Je tu starý Karamazov, odporný hlasatel neomezené svobody sexuální. Jak skončí? Zabije ho jeho vlastní nemanželský syn. Ivan nezná míru v racionálních spekulacích, jde za hlasem absolutního rozumu. Skončí tím, že se zblázní. Dimitrij je libertin, který si dovoluje všecko, co mu život nabízí. Skončí ve vězení. Svoboda těchto tří typů je démonická. Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Bratři Karamazovi (část Vzpoura) 10 (...) Nedávno mi v Moskvě říkal nějaký Bulhar, (...) jak tam u nich v Bulharsku všude řádí Turci a Čerkesové, protoˇze se bojí všeobecného povstání Slovanů. Pálí, vraˇzdí, znásilňují ˇzeny a děti, přibíjejí vězně za uši k plotu, nechávají je tak do rána a ráno je věšejí takové věci, ˇze si je člověk ani nemůˇze představit. Opravdu, někdy se mluví o zvířecké ukrutnosti člověka, ale to je k zvířatům hrozně nespravedlivé a uráˇzlivé pro ně, protoˇze zvíře by nikdy nedovedlo být tak kruté jako člověk, tak rafinované, tak umělecky ukrutné. Tygr prostě kouše a rve a nic jiného neumí. Nikdy by ho nenapadlo přibíjet lidi na noc hřebíky za uši, i kdyby to dovedl. Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Bratři Karamazovi (část Velký inkvizitor) 26 (...) Uˇz jsi tak zkaˇzen soudobým realismem, ˇze nesneseš nic fantastického. 28 (...) Pro člověka a lidskou společnost nikdy nebylo nic nesnesitelnějšího neˇz svoboda! 29 (...) Nakonec nám svou svobodu složí k nohám a řeknou: Raději nás zotročte, ale nasyt te nás.. Pochopí konečně sami, že je nemyslitelné mít zároveň svobodu i sdostatek chleba pro všechny, nebot nikdy, nikdy nebudou schopni rozdělit se mezi sebou! Přesvědčí se také, ˇze ani nemohou být nikdy svobodni, protoˇze jsou to bytosti slabé, mrzké, nicotné a buřičské. Slíbil jsi jim nebeský chléb, ale ptám se znova, můˇze se ten v očích slabého, vˇzdy hříšného a nešlechetného lidského plemene vyrovnat chlebu pozemskému? I kdyˇz Tě budou ve jménu nebeského chleba následovat tisíce a desetitisíce, co se stane s milióny a desetitisíci milióny bytostí, které nebudou s to pro nebeský chléb pohrdnout chlebem pozemským? 31

2 různí: Velký inkvizitor 2 (...) Říkám Ti, že nic nesouží člověka víc než starost, aby našel toho, komu by rychle odevzdal dar svobody, se kterým se ten nešt astný tvor rodí. Ale vládnout nad svobodou lidí může jen ten, kdo uspokojí jejich svědomí. S chlebem se ti podávala osvědčená korouhev: dáš chléb a člověk se před Tebou skloní, nebot není nic nespornějšího neˇz chléb. Ale jestliˇze se jeho svědomí zmocní někdo jiný, člověk odhodí i Tvůj chléb a bude následovat toho, kdo zláká jeho svědomí. V tom jsi měl pravdu. Nebot tajemství lidského bytí je nejen ˇzít, ale i mít proč ˇzít. Bez pevné představy, proč má ˇzít, člověk ˇzivot odmítne a raději se zničí, i kdyby kolem něho byly samé chleby. To je pravda. Ale co se stalo? Místo abys vládl nad svobodou lidí, ještě jsi jim svobodu rozmnoˇzil! Zapomněl jsi snad, ˇze klid, ba i smrt je člověku milejší neˇz svobodná volba v poznání dobra a zla? Nic není pro člověka lákavější neˇz svoboda jeho svědomí, ale nic pro něho není ani trýznivější. A hle, místo abys mu dal pevné základy k uspokojení jeho svědomí jednou provˇzdy, dal jsi přednost všemu, co je neobvyklé, pochybné a neurčité, všemu, co je nad lidské síly. Počínal sis tudíž, jako bys lidi vůbec nemiloval Ty, který jsi přišel obětovat za ně život! Místo aby ses ujal vlády nad lidskou svobodou, rozmnožil jsi ji a zatížil jsi navždy duchovní království člověka její trýzní. Žádal sis svobodnou lásku člověka, aby Tě následoval svobodně, protože jsi ho upoutal a podmanil. Místo tvrdého starodávného zákona měl člověk nadále svobodným srdcem rozhodovat, co je dobro a co zlo, maje před očima jako vodítko jen Tvou podobu. Ale coˇz jsi vskutku nepomyslel na to, ˇze bude-li člověk utlačován tak strašlivým břemenem, jako je svobodná volba, nakonec zavrhne, ba popře i Tvou podobu a Tvou pravdu? Zvolají nakonec, ˇze v Tobě není pravda, protoˇze nebylo ani moˇzné opustit je v horším zmatku a trýzni, neˇz v jakém jsi je opustil Ty, kdyˇz jsi jim zanechal tolik souˇzeni a nesplnitelných úkolů. A tak jsi tedy vpravdě Ty sám poloˇzil základ ke zkáze svého království a nikomu víc to neklad za vinu. (...) 32 Jsou tři síly, jediné tři síly na světě, které mohou navěky přemoci a podmanit svědomí těch bezmocných buřičů. Jsou to: zázrak, tajemství a autorita. Zavrhl jsi jedno, druhé i třetí, a sám jsi podal příklad toho. 32 (...) Kolik je takových jako Ty? Mohl ses aspoň chvilku skutečně domnívat, ˇze v takovém pokušení obstojí i lidé? Coˇz lidská přirozenost je taková, ˇze by člověk odmítl zázrak a ˇze by se v tak hrozných chvílích, ve chvílích nejstrašlivější a základní vnitřní úzkosti přidrˇzel svobodného rozhodnutí srdce? Věděl jsi zajisté, ˇze Tvůj velký čin bude zachován v knihách, ˇze dojde do hlubin času i k nejzazším mezím země, a doufal jsi, ˇze se také člověk podle Tvého příkladu přidrˇzí Boha a nezatouˇzí po zázraku. Ale nevěděl jsi, ˇze jakmile člověk zavrhne zázrak, zavrhne hned i Boha, nebot člověk nehledá tolik Boha jako zázraky. A protoˇze není schopen obejít se bez zázraků, najde si nové, své vlastní zázraky a bude uctívat třeba zaříkávačská kouzla a babská čarování, i když je stokrát buřič, kacíř a neznaboh. Nesestoupil jsi z kříže, když se Ti posmívali a tupili Tě, volajíce na Tebe: Sestup z kříže, a uvěříme, že jsi to Ty.. Nesestoupil jsi právě zas proto, ˇzes nechtěl zotročit člověka zázrakem a touˇzil jsi po svobodné víře nevynucené zázrakem. Touˇzil jsi po svobodné lásce, ne po rabském vytrˇzení otroka, jednou provˇzdy zděšeného velkou mocí. Ale i v tom jsi oceňoval lidi příliš vysoko, nebot jsou to vskutku otroci, ač stvoření jako buřiči. Rozhlédni se a uvaˇz: uplynulo patnáct století, podívej se na ně. Koho jsi povznesl aˇz k sobě? Přísahám, ˇze člověk je stvořen slabší a horší, neˇz ses o něm domníval! Můˇze někdy vykonat to co ty? Tím, ˇzes ho stavěl tak vysoko, zachoval ses k němu, jako bys přestal mít s ním soucit, protoˇze jsi od něho ˇzádal příliš mnoho Ty, jenˇz jsi ho miloval víc neˇz sebe samého! Kdybys ho stavěl méně vysoko, také bys od něho méně poˇzadoval, a to by se víc blížilo lásce, protože by jeho břemeno bylo lehčí. 35 Proč jsi odmítl tento poslední dar[, císařský meč]? Přijetím třetí rady mocného ducha bys byl získal vše, po čem člověk na světě baˇzí: mít koho uctívat, mít komu odevzdat své svědomí a moci se sdruˇzit se všemi v nesporném, obecném a souladném mraveništi, nebot potřeba univerzálního společenství je třetí a poslední lidská trýzeň. Lidstvo jako celek toužilo vždycky organizovat se univerzálně. Bylo mnoho velkých národů s velkými dějinami, ale čím výše stály tyto národy, tím byly nešt astnější, nebot si jasněji než ostatní uvědomovaly potřebu světového sjednocení lidstva. 37 (...) Budou se nám podrobovat vesele a radostně. S nejbolestnějšími tajemstvími svého svědomí, se vším, se vším k nám přijdou a my jim odpovíme na kaˇzdou jejich otázku. A s radostí uvěří naší odpovědi, protoˇze je zbaví velké tísně a hrozného utrpení, které podstupují ted, kdyˇz musí rozhodovat sami a svobodně. Vladimír Sergejevič Solovjov: Z řečí pronesených na památku Dostojevského 51

3 různí: Velký inkvizitor 3 (...) Romány [Zločin a trest a Běsi] mají velký společenský význam, nebot v nich byly předpovězeny závažné společenské jevy, jež se velice záhy prodraly na povrch; zároveň jsou zde odsouzeny ve jménu vyšší náboženské pravdy a společenskému hnutí se zde ukazuje nejlepší východisko k přijetí této pravdy. 53 Univerzální pravda se vtěluje v Církvi. Konečným ideálem a cílem není lid (ten je sám o sobě jen sluˇzebnou silou), nýbrˇz Církev, která je nejvyšším cílem sluˇzby, vyˇzadujícím mravní hrdinství nejen od jednotlivce, nýbrˇz od všeho lidu. Církev jako pozitivní společenský ideál, jako základ všech našich myšlenek a činů, a celonárodní mravní vzepětí jako přímá cesta k jeho uskutečnění: tot ono poslední slovo, k němuˇz Dostojevskij dospěl a jeˇz ozářilo prorockým jasem veškerou jeho tvorbu. 55 (...) Pravé křest anství nemůˇze být ani pouze osobním, ani pouze chrámovým musí být univerzálním a vztahovat se na celé lidstvo a na všechny lidské záleˇzitosti. Je-li Kristus skutečným vtělením pravdy, nemůˇze zůstat pouhým obrazem v chrámu či osobním ideálem: musíme v Něm spatřovat světodějný princip, úhelný kámen všelidské Církve. Veškeré obecně lidské záležitosti a vztahy se musí v konečném důsledku řídit tímtéž mravním principem, jemuž se klaníme v chrámech a jenž uznáváme v našem osobním životě, tedy principem lásky, svobodného souhlasu a bratrského sjednocení. Takové univerzální křest anství vyznával a zvěstoval Dostojevskij. 56 (...) Kdyˇz hovořil o Rusku, neměl Dostojevskij v ˇzádném případě na mysli národní výlučnost. Naopak veškerý význam ruského národa spatřoval výhradně ve sluˇzbě pravému křest anství, v němˇz přeci není rozdílu mezi Izraelcem a Helénem. Rusko vskutku pokládal za Bohem vyvolený národ, vyvolený nikoli však k tomu, aby s ostatními národy soupeřil, aby jim vládnul a aby je předčil, nýbrˇz aby všem národům svobodně slouˇzil a v bratrském svazku s nimi uskutečňoval pravou jednotu lidstva, univerzální Církev. 57 Jsa člověkem náboženským, byl [Dostojevskij] zároveň zcela svobodným myslitelem a svrchovaným umělcem. Tyto tři stránky, tyto tři nejvyšší složky jeho osobnosti v něm nejsou odděleny jedna od druhé a jedna druhou nevylučuje, naopak, v nedílné jednotě vstupují do veškeré jeho činnosti. Ve svých názorech nikdy neodděloval pravdu od dobra a krásy a ve své umělecké tvorbě nikdy nestavěl krásu mimo dobro a pravdu. Bylo to tak správné, nebot tyto tři věci nabývají ˇzivota, jedině pokud jsou spojeny vzájemným svazkem. Dobro oddělené od pravdy a krásy je jen neurčitým citem a bezmocným gestem, abstraktní pravda je jen pustým slovem a krása bez dobra a pravdy je jen modlou. Pro Dostojevského to byly jen tři nerozlučně spjaté podoby jediné absolutní ideje. V Kristu se zjevila nekonečnost lidské duše, která je schopná obsáhnout veškerou nekonečnost boˇzství tato idea je zároveň nejvyšší dobro, svrchovaná pravda a dokonalá krása. Pravda je dobro myslitelné lidským rozumem, krása je tatáˇz pravda a totéˇz dobro vtělené v konkrétní ˇzivé hmotné formě. Úplné její vtělení ve všem je pak konec, cíl a dokonalost, proto také Dostojevskij napsal, ˇze krása spasí svět. 59 Křest anství nám dává víru v nekonečnost lidské duše. Ze všech náboženství jedině křest anství staví vedle svrchovaného Boha také dokonalého člověka, v němž plnost božství přebývá tělesně. Jestliže v osobě Krista se naprostá plnost a nekonečnost lidské duše stala skutečností, pak zárodek a jiskra této nekonečnosti a plnosti dříme v kaˇzdé lidské duši bez ohledu na to, jak hluboko klesla. 60 V kaˇzdém konání jsou předmět díla a schopnosti vykonavatele navzájem nerozlučně spjaty; tam, kde nejsou obě tyto stránky v souladu, ˇzádné skutečné dílo vzniknout nemůˇze. 62 To, co (...) Dostojevského názorům někdy vytýkají, je ve skutečnosti jejich zásadní předností: totiˇz ˇze v nich zcela chybí nebo lépe řečeno je vědomě zamítnut jakýkoliv vnější společenský ideál, tedy ideál, který nepočítá s vnitřním obrácením člověka či s jeho vyšším zrozením. Zastánci takzvaného společenského ideálu s takovým zrozením vůbec nepočítají a není jim ho zapotřebí; spokojí se s lidskou přirozeností v tom stavu, v jakém je. Je to ideál hrubý a povrchní a my víme, že pokusy uskutečnit ho v praxi pouze posilují a rozmnožují zlo a šílenství, které jiˇz ve světě panuje. Takový hrubý a povrchní, bezboˇzný a nelidský ideál u Dostojevského nenajdeme jiˇz v tom je jeho první zásluha. Příliš dobře znal všechny hlubiny lidského pádu, věděl, ˇze zloba a šílenství tvoří základ naší zvrácené přirozenosti, a bude-li tato zvrácenost brána jako norma, povede to jediné k násilí a chaosu.

4 různí: Velký inkvizitor 4 64 V křest anství nemělo dojít k rozdělení na Východ a Západ ve smyslu antagonismu a sváru, vzájemného nepřátelství a nenávisti, a to, ˇze k němu jiˇz došlo, je těˇzký hřích a veliké neštěstí. 64 Prozřetelnost postavila Rusko od samého počátku mezi protikřest anský Východ a západní formu křest anství mezi mohamedánství a katolictví. Byzanc ve svém jednostranném nepřátelství vůči Západu postupně asimilovala čím dál tím víc čistě východních principů a zvolna se tak změnila v asijskou říši. V té době se také ukázalo, ˇze je stejnou měrou bezbranná proti katolickým křiˇzákům i proti mohamedánským barbarům, kterým nakonec podlehla. V téˇze době se Rusko úspěšně brání jak Východu, tak Západu a vítězně odráˇzí jak mohamedány, tak katolíky. 65 Do cizího svědomí nenahlédneme a cizí záleˇzitosti nejsou v našich rukou. Nezáleˇzí na nás, zda se k nám ostatní dobře chovají, je však v naší moci, abychom si takové chování zaslouˇzili. Vasilij Vasiljevič Rozanov: Legenda o Velkém inkvizitorovi F. M. Dostojevského 72 Touha po nesmrtelnosti, po pozemské nesmrtelnosti je u člověka tím nejpřekvapivějším a zároveň naprosto nezpochybnitelným citem. Snad právě proto tolik milujeme své děti a o jejich ˇzivot se třeseme víc neˇz o svůj vlastní, uˇz uvadající; a pokud máme to štěstí doˇzít se ještě jejich dětí, lpíme na nich ještě víc neˇz na dětech vlastních. I v minutách absolutních pochyb o záhrobním ˇzivotě se nám tak dostává alespoň jisté útěchy, i kdyˇz my zemřeme, zůstanou tu naše děti, a po nich jejich děti, říkáme si v duchu a tiskneme se co nejúˇzeji k naší drahé zemi. Taková nesmrtelnost, tento ˇzivot naší krve poté, co z nás samých zůstane pouhá hrst prachu, je ovšem příliš neúplná, je to existence jaksi přetrˇzitá, rozptýlená mezi nespočetná pokolení; nezachovává totiˇz to nejdůleˇzitější, čeho si na sobě ceníme nejvíce naši individualitu, celistvou osobnost. Nesrovnatelně úplnější je existence, které se dosahuje velkými výtvory ducha, v nichž autor zvěčňuje svou osobnost se všemi jejími osobitými rysy, se všemi zákruty svého rozumu a tajemstvími svého svědomí. Někdy ani nechce nějakou stránku své duše prozradit, ale touha po nesmrtelnosti, svém individuálním, samostatném, od jiných odlišném životě je tak velká, že ji sice skrývá, schovává mezi všechno ostatní, a přece nakonec ve svých dílech odraz této stránky zachová. Minou staletí, tento rys je objeven a vyvstane úplná podoba toho, kdo uˇz se dávno nehrozí upadnout před lidmi do rozpaků. Stav pyramidu, která tě převýší, ubohý člověče., říká nám Gogol, který je těchto pocitů pln. 74 Namísto vnějších vazeb pojí román [Bratři Karamazovi] s Legendou vazba niterná právě Legenda je jakousi duší celého díla, které ji obklopuje jako variace své téma; je v ní uložena spisovatelova ústřední myšlenka, bez níž by nebyl napsán nejen tento román, ale i mnohá jeho další díla v kaˇzdém případě by v nich alespoň chyběla všechna jejich nejlepší a nejideálnější místa. 76 Osud, tak často nepříznivý k vnějším poměrům velkých lidí, vždy ohleduplně nakládá s tím, co je v nich niterného, hlubokého a zažitého. Myšlenka, jíž je souzeno žít, neumírá se svými nositeli, ani když je neočekávaně nebo náhodně zastihne smrt. Alespoň těsně předtím, než nastane, puzeni jakousi mimoděčnou, avšak neodbytnou potřebou se odpoutávají od všeho vedlejšího a dělají to, co je třeba - to nejdůleˇzitější ve svém ˇzivotě. 78 Mravní profil Aljoši je nanejvýš pozoruhodný podobou, kterou mu autor vtiskl. Vidět v něm pouhé opakování L. N. Myškina (hrdiny Idiota) by bylo hrubou chybou. Kníže Myškin, stejně jako Aljoša čistý a neposkvrněný, je zároveň vzdálen jakémukoli vnitřnímu pohybu, je v důsledku chorobného rázu své bytosti zbaven vášní, o nic neusiluje, nic nehodlá dokázat; život pouze pozoruje, ale neúčastní se ho. Jeho hlavním rysem je tak pasivita Aljoša naproti tomu má povahu především aktivní, byt zároveň i klidnou a jasnou. Na této lidské úplnosti se podílejí i pochyby, dokonce smyslné vášně a schopnost hněvu, a spolu s tím jakési hluboké pochopení pro rozmanitost lidské přirozenosti. Je to podoba důvěrně blízká kaˇzdému člověku, s nímˇz se mu přihodí navázat kontakt. K bratrovi Ivanovi i Rakitinovi, svému starému zpustlému otci i chlapci Koljovi Krasotkinovi dokáˇze stejně snadno najít přístup. Avšak i kdyˇz vstupuje do cizího niterného ˇzivota, zůstává ve svém nitru vˇzdy zcela svůj a samostatný. Má své nezničitelné jádro, od něhoˇz vycházejí všeprostupující vlákna, schopná uchytit se, bojovat a vítězit ve vnitřním obsahu jiných lidí.

5 různí: Velký inkvizitor 5 79 Jestliˇze Aljoša Karamazov je v románě pouze načrtnut, a dosud se nevyjádřil, je jeho bratr Ivan vylíčen a své slovo jiˇz řekl (Legenda o Velkém inkvizitorovi). Proti původnímu předpokladu Dostojevského, který nestihl svůj román dokončit, stal se ústřední postavou celého díla on, vlastně jí zůstal, protoˇze další postavě, která jej měla zastínit (Aljoša), nebylo dáno vystoupit na scénu a jednoznačně vstoupit do mravního a ideového boje se svým starším bratrem. 87 Dostojevskij byl první, kdo zavedl řeč na ˇzivot, který můˇze tepat pod povrchem naprosto strnulých forem, a na lidskou důstojnost, kterou si lze zachovat i v těch nejnemoˇznějších podmínkách. 89 (...) Povídka Malý hrdina [je] plná nefalšovaného veselí; nahlédneme do komentáře a dozvíme se, ˇze byla napsána v pevnostním vězení několik dní před soudem, rozsudkem a hrozícím trestem smrti. Ano, to je vskutku váˇzný člověk, [,] říkáme si mimoděk, at má ve svém vnitřním světě cokoli, je jeho svět pevný, je-li schopen pokračovat v tvůrčí práci i nad rozevřeným hrobem Ohromující schopnost zobecnění se u Dostojevského překvapivě pojila s citlivou vnímavostí pro všechno dílčí, individuální. Pochopil proto nejen obecný a hlavní smysl toho, co se odehrává v historii, ale pocítil i nesnesitelnou hrůzu, jako kdyby všechno osobní utrpení, způsobené porušováním nejdůleˇzitějšího zákona rozvoje, proˇzíval sám. 104 Člověk v plné své přirozenosti je bytostí iracionální. Proto také je pro rozum nesplnitelným úkolem plně jej objasnit, stejně jako jej plně uspokojit. Ani nejúpornější práce z rozumu nikdy nepokryje celou skutečnost a bude vždy odpovídat člověku domnělému, nikoli však skutečnému. V člověku je skryt tvůrčí akt a právě ten jej naplňuje ˇzivotem, přináší mu trápení a radosti, jeˇz pochopit ani změnit není rozumu dáno. 115 (...) Dostojevskij obnaˇzuje tajemný zrod nového ˇzivota uprostřed ˇzivota odumírajícího. Starý Karamazov je sám symbol smrti a rozkladu, všechny ˇzivly jeho duchovní přirozenosti ztratily jednotící centrum a my přímo cítíme mrtvolný zápach, který kolem sebe šíří. Nedostává se mu vnitřní regulační normy, všechno odporné, co v sobě tají lidská duše, nezadržitelně vystupuje na povrch a špiní a maže všechno, s čím přijde do styku. Nikdy se ještě v ruské literatuře neobjevila postava, zbavená jakéhokoli vnějšího či vnitřního zákona více, než tento člověk bez víry, hanobící jakýkoli zákon, schopný znesvětit všechnno svaté a to je právě jeho jméno, to je přímo jeho definice. Naše společnost, která při svém postupu vpřed nechává za sebou všechny tradice, která není dost zralá pro ˇzádné náboˇzenství ani zodpovědnost a myslí si přitom, ˇze uˇz všechna náboˇzenství a jakoukoli zodpovědnost přerostla, společnost, která se určitou šíří vyznačuje jen v důsledku své vnitřní rozkolísanosti, je v této postavě symbolizována v podstatě věrně, jen snad příliš krutě. Odhalen je její hlavní rys, totiˇz nedostatek jakékoli normy pro zdrˇzenlivost, a v důsledku toho nepokrytá chtivost všeho a drzý úsměšek v odpověd kaˇzdému, kdo by před ní stanul s výčitkou na rtech. V smrdutém ovzduší, vycházejícím z této mrtvoly v rozkladu, vyrůstají její plody. Všechny jeho syny pojí navzájem vnitřní vzájemné vztahy, uspořádané podle zákona protikladu. Miazmatický Smerd akov, tato nahnilá šupina zrna, které padlo do země a zemřelo, je protikladem čistého Aljoši, který nese v sobě zárodek nového života, stejně jako něžný výhonek, který si ze svého temného hrobečku razí cestu ke slunečnímu svitu, k životu podle zákona odumřelého mateřského organismu. Tímto protikladem je nádherně vyjádřeno tajemství degenerace všeho umírajícího. Třetí syn, Ivan Fjodorovič, zdrženlivý a do sebe uzavřený, je zase protikladem Dmitrije, navenek otevřeného mluvky, plného dobrých předsevzetí, ovšem zbaveného jakékoli normy, jeˇz je naopak v nejvyšší míře soustředěna v Ivanovi. Stejně jako Dmitrij tíhne k Aljošovi, má Ivan cosi společného se Smerd akovem. Neobyčejně si váˇzí Aljoši, ovšem právě jako svého opaku, a přitom stejně závaˇzného. S Dmitrijem však nemá společného nic; tyto dva bratry svazují vztahy naprosto vnější, coˇz je nakonec důleˇzitější neˇz to, ˇze se stávají dokonce nepřáteli. Se Smerd akovem je Ivan naopak čímsi spřízněn: rozumějí si na půl slova, na pouhou naráˇzku, a do řeči se spolu dávají, jako by jejich kontakt ani v mlčení nebyl přerušen. A jako je v Aljošovi v čisté podobě ztělesněna síla životního kladu, soustřed uje se v Ivanovi stejně vyhraněná síla popírání a smrti, síla zla. Smerd akov je pouhá jeho šupina, hnilobný odpadek zlo založené v lidské přirozenosti není ovšem tak malé, aby mohlo najít svůj výraz pouze ve zrůdnosti. Zlo má svou sílu, své kouzlo, a ty jsou soustředěny právě v Ivanovi. Dmitrijovi je souzeno obrodit se k novému životu; očistí se utrpením; uˇz jen tím, jak se je chystá vzít na sebe, cítí se novým člověkem, a chystá se uprostřed chladné Sibiře, z hlubin rudných dolů v podzemí, zapět hymnus Bohu. Spolu s touto očistou se v něm probouzí i ˇzivotní síla.

6 různí: Velký inkvizitor 6 V tisíceré trýzni jsem, svíjím se na mučidlech, ale jsem!, říká v předvečer soudu, který, jak cítil, musí skončit jeho odsouzením. V této žízni po životě, v neukojitelné touze stát se hodným bytí třeba utrpením ukáže Dostojevskij jeden z nejhlubších rysů dějin, moˇzná ten nejpodstatnější a ústřední. Snad právě v této touze se v člověku zachovává převaha dobra nad zlem, v němˇz tak hrůzyplně vázne, jímˇz je naplněn kaˇzdý lidský čin, kaˇzdá lidská myšlenka. Pod nimi, pod vší tou špínou, v jejímˇz bahně se člověk brodí celá tisíciletí, právě neukojitelná touha vláčet se dál a dál a dobrat se jednou přece jen ke světlu pozvedá člověka vysoko nad okolní přírodu; je také zárukou, ˇze jeho smrt uprostřed všeho toho utrpení, všemoˇzných trápení, nebude zbytečná. 117 Zatímco Dmitrij Karamazov, neřestný a nešt astný, se obrozuje k novému životu, Ivan, jemuž je otevřena široká životní cesta, stojí přes rozvinutost svého ducha, přes svůj silný charakter na počátku svahu, po němž sklouzl ke smrti Smerd akov. Jako silný nositel zla bude dlouho bojovat se smrtí a klást jí silný odpor, ale ona přesto zůstane přirozeným důsledkem jeho popiračství; věčné zákony přírody zdolají jeho sílu, jeho odpor zeslábne a on zemře stejně jako Smerd akov. 123 (...) Jedno z nejhlubších tajemství naší duše (...) [je] její sloˇzitost; nesestává pouze z toho, co je zřetelně patrné (např. náš rozum se neskládá jedině z údajů, myšlenek a představ, jichˇz je si vědom); v naší duši je obsaˇzeno mnohé, co bychom o sobě nikdy nepředpokládali, co se však viditelně začíná uplatňovat teprve v jistých, velmi výjimečných okamˇzicích. Skutečný obsah své duše většinou sami nepoznáme aˇz do smrti; stejně jako nepoznáme skutečnou podobu světa, v němˇz ˇzijeme, protoˇze ta se proměňuje podle toho, s jakou myšlenkou či s jakým citem k němu přistupujeme. 130 (...) Relativnost a podmíněnost lidského myšlení je tou nejrafinovanější a nejhlubší pravdou, která zůstala člověku po tisíciletí skryta, neˇz byla nakonec objevena. Jedinečným, zcela jasným důkazem této relativnosti ve zcela nedávné době se ukázala být pochybnost o tom, zda se skutečný prostor beze zbytku překrývá s tím, který člověk jako jediný zná, který je pro něho jako jediný myslitelný a představitelný. Vznik tzv. neeuklidovské geometrie, jíˇz se nyní zabývají nejlepší evropští matematici a v níˇz se rovnoběˇzky sbíhají a součet úhlů trojúhelníku je o něco méně neˇz sto osmdesát stupňů, kaˇzdému zcela nepochybně dokazuje, ˇze skutečné bytí se nekryje s tím, co je myslitelné rozumem. K tomu, co je nemyslitelné a přesto existuje, můˇze být připočtena i existence Boha, jejíˇz nedokazatelnost není ˇzádnou námitkou proti jeho reálnosti. 143 Nejvyšší zření osudů člověka na zemi je nade vší pochybnost obsaženo v náboženství. Ani historie, ani filosofie nebo exaktní vědy nedosahují zlomku té obecnosti a celistvosti pojednání jako náboˇzenství. To je také jeden z důvodů, proč si je člověk tak cení a proč tolik povznáší jeho intelekt, proč jej tak pomáhá rozvíjet. Kdyˇz totiˇz známe celek a zobecnění, dokáˇzeme se snadno orientovat a rozhodnout v detailech; at bychom však znali nevím kolik detailů a jen o nich se můˇzeme něco dozvědět v historii, konkrétních vědách i ve filosofii vˇzdy můˇzeme narazit na nová fakta, která nás dokáˇzou zmást. Proto je také ˇzivot tak pevný a stálý, je-li zaloˇzen na náboˇzenství. 146 Když se člověk dopouští nějakého zločinu, jeho provedení je teprve druhotné a méně podstatné, kdežto prvotní a nejdůležitější je duševní hnutí, které mu předcházelo a z něhož se zločinný akt zrodil. Toto hnutí zanechává totiž na lidské duši nezahladitelnou vrásku, neodstranitelnou jizvu, do jisté míry ji deformuje. 147 (...) I v nejmenším zlomku oblouku, který zbyl z celého kruhu, jsou určeny všechny části zmizelé a podle něho mohou být zrekonstruovány. 149 Dary, které přinesl na Zem Kristus, jsou příliš vznešené a vzpírají se lidskému chápání, jak pokud jde o porozumění slovu Kristovu, tak i uvedení jeho odkazu v ˇzivot. Z nesouladu mezi poˇzadavky a schopnostmi, ideálem a skutečností musí být člověk věčně nešt astný. Pouze nemnozí silní duchem se mohli a mohou spasit následováním Krista a pochopením tajemství vykoupení. Kristus, který prokázal tak hlubokou úctu k člověku, se k němu zároveň zachoval tak, jako by jej vůbec nemiloval. Nevzal v úvahu jeho přirozenost a vykonal cosi velkého a svatého, zároveň však i nemožného a neuskutečnitelného. 154 Západní církev je (...) pouze románskou verzí křest anství, stejně jako pravoslaví verzí řecko-slovanskou a protestantismus německou. Jde však o to, ˇze jen první z těchto tří větví, na které se rozpadla světová církev, dosáhla

7 různí: Velký inkvizitor 7 plného rozkvětu svých sil; další dvě pak o něj teprve usilují. Katolicismus je zaokrouhlen, dovršen ve svém vnitřním konstituování, je si jasně vědom svého smyslu a rozhodně až do naší doby usiluje o jeho uvedení do ˇzivota a nadvládu nad dějinami; dalším dvěma církvím se na rozdíl od něj tak jasného povědomí o sobě nedostává. 155 Kristus zanechal lidstvu takový svůj obraz, aby jej svobodným srdcem mohlo následovat jako ideál, který odpovídá jeho (niterně božské) přirozenosti a je v souladu s jeho nejasnými touhami. Toto následování musí zůstat svobodné, právě v tom je jeho mravní hodnota. Každé nové zjevení z nebes by naopak bylo přijato jako zázrak, zaneslo by do dějin donucení, zbavilo by lidi svobody volby a s ní i mravní zásluhy. 156 Kristus přinesl na zem pravdu Inkvizitor však tvrdí, ˇze pozemským ˇzivotem člověka vládne zákon utrpení, věčné snahy vyhnout se mu, nebo, není-li to možné, věčného hledání cesty nejmenšího utrpení. Mezi pravdou, která je bezpodmínečná a přináleží jedině absolutnímu Bohu, a mezi tímto zákonem utrpení, jemuž je podřízen člověk pro svou omezenou přirozenost, zeje nepřekročitelná propast. Necht si ten, kdo může, sebevíce vleče člověka po první cestě, on bude vždy kráčet druhou. Právě o tom promlouvá Inkvizitor nepopírá vznešenost pravdy, kterou přinesl Spasitel, ale to, ˇze by byla ve shodě s lidskou přirozeností a spolu s tím i to, ˇze by ji člověk mohl následovat. Jinými slovy, jako nemoˇzné odmítá uspořádání pozemského ˇzivota člověka podle Spasitelova učení, a tedy tvrdí, ˇze je nutno zaloˇzit jej na nějakých jiných principech. 158 Na Legendu o Velkém inkvizitorovi je možné do jisté míry pohlížet jako na pokus o konečné uspořádání osudů člověka, který byl v Zápiscích z podzemí kategoricky odmítnut; s tím rozdílem ovšem, ˇze tehdy byla řeč o uspořádání racionálním, zaloˇzeném na vytříbeném a detailním studiu zákonitostí fyzikální přírody a společenských vztahů, kdeˇzto zde jde o uspořádání náboˇzenské, vycházející z hlubokého proniknutí do psychického ustrojení člověka. 158 Byl jsi varován,, říká Inkvizitor Kristovi, neměl jsi nedostatek poučení a varování, ale neposlechl jsi. Zavrhl jsi jediný způsob, jak jsi mohl lidi učinit št astnými. A potom vykládá svou vůdčí myšlenku a pokud mu nasloucháme se vší váˇzností, nemůˇzeme se vymanit z pocitu jisté hrůzy, který vzrůstá tím více, čím jasněji si posluchač uvědomuje nevývratnost celé úvahy. Nitky historie světa, která uˇz proběhla osudy člověka v budoucnosti, jak ji lze předvídat, mystické příšeří a pochopení se vzpírající spojení neuhasitelné touhy po víře se zoufalou pochybností o tom, zda existuje vůbec něco, nač by se mohl upnout to všechno je tu obdivuhodně spojeno a ve svém celku dalo vzniknout slovu, které nemůˇze nepřijmout jako to nejhlubší, nejprocítěnější a nejmoudřejší, k čemu z jediného člověku dostupného aspektu dospěl ve svých úvahách o sobě samém. 162 Kult uctívání lidstva se také stále šíří v naší době zároveň s tím, jak slábne uctívání Boha. Lidstvo stále více povyšuje na boha samo sebe, naslouchá uˇz jen svým trápením a unavenými zraky se rozhlíˇzí kolem, kdo by je utišil, zmírnil nebo alespoň přehlušil. Vyděšeně se chvěje o sebe a je ochotno dát se strhnout kaˇzdým, kdo pro ně něco udělá, je ochotno v hluboké úctě se sklonit před tím, kdo dobře vymyšleným strojem ulehčí jeho práci, novou chemikálií pohnojí jeho pole a kdo byt neustálým podáváním jedů alespoň přehluší jeho časnou bolest. Zmatené a trpící nepostihuje smysl celku, za životními detaily nevidí to hlavní obludné zlo, které se na ně ze všech stran řítí. Čím více se totiž člověk snaží přemoci své utrpení, tím více ono roste až do obrovských rozměrů. Lidé, zapomenuvše Boha a proklínajíce sebe sama, už nehynou po jedincích, ani po tisících, ale po miliónech a celých národech, stále rychleji a nezadržitelněji. 168 (...) Učení, které přišlo spasit svět, ho svou vznešeností zahubilo, vneslo do jeho dějin nikoli usmíření a jednotu, ale chaos a různice. 168 (...) Pokušením uchýlit se k pozemským chlebům, a tak získat vládu nad osudy lidstva, se tu míní jedno strašné, ale skutečně silné východisko z rozporů historie, totiˇz sníˇzení psychické úrovně člověka. Vymýtit v něm všechno neurčité, znepokojivé a mučivé, zjednodušit jeho přirozenost, omezit ji na jasné, krátkodeché touhy, přimět jej, aby věděl jen tolik, kolik se má vědět, a cítil jen tolik, kolik se má cítit to je způsob, jak jej uspokojit a nakonec mu i přinést klid.

8 různí: Velký inkvizitor Dostojevskij, který vˇzdy převyšuje své hrdiny (a nikdy se také v nich neshlfˇzí, ale líčí je pro vyjádřeni své myšlenky), rád pozoruje, jak přes své velké síly slábnou pod tlakem duševních muk, jak nemohou unést svou vlastni šíři a zločinnost, ačkoli právě z nich vyvozovali své teorie (viz poslední rozhovor N. Stavrogina s Lízou v Běsech, nebo poslední setkání I. Karamazova se Smerd akovem). Téměř vždy zobrazení neobyčejně silného člověka, pokud nedospěje k pokání (jako Raskolnikov) končí u Dostojevského jakousi ztrátou sil, ponížením a výsměchem nad bývalým silným člověkem. 174 V radách mocného a moudrého Ducha, který pokouší Krista v poušti, bylo obsaženo tajemství světových dějin a odpověd na nejhlubší potřeby lidské přirozenosti; rady to byly zločinné, to však proto, že sama přirozenost člověka byla už zvrácená. A není způsobu, jak vyhovět jejím potřebám, než zločin, není jiné možnosti, jak uspořádat, uchovat a politovat plemeno zvrhlých bytostí, než vzít za základ jejich zvrácenost, a není jiné možnosti, jak shromáˇzdit rozuteklé stádo, neˇz zvrhlá myšlenka, jejíˇz lˇzivost by byla v souladu se lˇzivostí jejich přirozenosti. 179 Věda jako exaktní poznání skutečnosti neobsahuje žádné brzdící mravní principy, a když se definitivní stavba lidského ˇzivota bude vztyčovat s její pomocí, nelze vyloučit, ˇze aˇz to bude zapotřebí, nepouˇzije se i metod krutých a zločinných. 189 (...) Mezi rozumem člověka na jedné straně a pravdou jako věčně dosahovaným objektem na straně druhé neexistuje prostý vztah, ale vzájemný poměr. Pravda je nepostižitelně předurčena v rozumu, stejně jako je v jedné přímce, s níˇz se sbíhá druhá, nepostiˇzitelně předurčen vzdálený bod, v němˇz se obě protnou. Leˇz a omyl, tedy zlo, je pouhou překáˇzkou tohoto spojení nebo odklonem od něho; není však něčím samostatným, do sebe uzavřeným nebo celistvým, čím by pravda měla pronikat. Pravda je nezávislá, je prostou a normální součinností mezi rozumem člověka a světem, v němˇz ˇzije; naopak leˇz je vˇzdy relativní a dílčí právě ona se vztahuje k nějaké dílčí myšlence, jejíˇz pravdivost porušuje. Stejné jako je celistvý svět, můˇze být celistvý i náhled na svět, tj. systém harmonicky skloubených pravd; leˇz naproti tomu nemůˇze být uspořádána do ˇzádného systému, zvláště ne do takového, v němˇz by lˇzivé byly i principy jeho výstavby. Při kaˇzdém pokusu vytvářet naprosto lˇzivé myšlenky a naprosto lˇzivě je navzájem spojovat pocítí rozum nesnesitelné utrpení; dokonce i kdyˇz je přehluší, nedosáhne přesto svého cíle a alespoň někde uvede do své konstrukce mimoděk cosi pravdivého; vytváření pravdivých myšlenek a jejich spojování do pravdivého systému naopak vždy přinášelo a přináší rozumu neobyčejnou rozkoš, a ta se stupňuje tím víc, čím má budovaná konstrukce blíž k čisté a neporušené pravdě. Toto utrpení a tato rozkoš jsou ukazateli pravé přirozenosti člověka; určují ji jako dobrou, ovšem pouze v prvotním stavu; proměněnou v běhu historie ji naopak ukazují jako zbavenou původního lesku. 194 Křest anská společnost je nesmrtelná, nezničitelná natolik a tak dlouho, jak a nakolik je křest anská. 195 Příznačným rysem evropského života ve dvou minulých stoletích je nepřehledné množství podrobností a nepřítomnost čehokoli, co by mezi nimi mohlo být hlavní spojnicí. Žádná společná myšlenka už nespojuje národy, neřídí se ani žádným společným citem; i uvnitř všech národů se každý zabývá jen svými vlastními záležitostmi. 197 [Legenda] je v historii jedinečnou syntézou palčivé náboˇzenské touhy s naprostou neschopností ji naplnit. Spolu s tím v ní nacházíme hluboké vědomí lidské slabosti, které hraničí aˇz s pohrdání člověkem, ale zároveň i lásku k němu, která sahá až k ochotě zříci se Boha a sdílet ponížení člověka, jeho živočišnost a hloupost, a ovšem také utrpení. 198 Směřování k univerzalitě je obecným a neměnným rysem katolické církve, stejně jako je směřování k individuálnosti a osobitosti základním rysem protestantismu. Kdybychom však předpokládali, že tyto v zásadě odlišné rysy jsou originální v církvích samých nebo že snad nějak vyplývají z ducha křest anství, hluboce bychom se mýlili. Univerzalismus je osobitým rysem románských národů, právě tak jako individualismus národů germánských; křest anství nabylo těchto zvláštních rysů jen díky tomu, jak se šířilo v západní Evropě, když se tam setkalo s protichůdnými typy národů. At vezmeme cokoli, zkoumáme dílčí fakta nebo celý průběh dějin, zaměříme se na právo, vědu nebo náboˇzenství, ve všech případech zjistíme jako vůdčí ideu v jednom případě tíhnutí k obecnému a v druhém ke zvláštnímu.

9 různí: Velký inkvizitor Kdeˇzto asketové všech zemí, dob a národů se odvraceli od hříšného lidstva, vzdalovali se mu do pouště a tam se snaˇzili spasit sami sebe, asketové katolické církve, spojení v jediný celek, šli mezi lidstvo, aby je přivedli k tomu, o čem se jim samým nemohlo ani snít. 201 Za výsledek velkého nedorozumění je moˇzné pokládat příslušnost germánských národů ke katolické církvi; ta se mohla po tolik staletí zachovat jen díky tomu, ˇze skutečné snahy Říma jim unikaly a ˇze Řím příliš podrobně nezkoumal, co se vlastně děje za Alpami. Reformační hnutí, které po dvě století rozdělovalo Evropu na dva hluboce znepřátelené tábory, nebylo ničím víc neˇz pouhým projevem tohoto nedorozumění, stejnou měrou překvapivého pro obě strany, které se od těch dob a navěky rozešly. Kdyˇz chudý augustiniánský mnich zapomněl na svůj řád, na Říši, na světovou církev a naslouchaje výhradně hlasu svého svědomí, neústupně prohlásil, ˇze se nepovaˇzuje za bludaře, pokud mu to někdo nedokáˇze slovem Boˇzím, dal v úporné konfrontaci svého já s celým světem poprvé výraz německá podstatě. Ta tím vstoupila do dějin jako jasný fakt, který uˇz nadále nepodléhal ničemu jinému, ale sám si podřizoval všechno ostatní. 203 (...) Zjišt ujeme všude stejné tíhnutí germánského ducha ke zvláštnímu. Na rozdíl od hrdinské poezie románských národů, zvolila si jeho poezie za předmět svůj svět dílčích vztahů, rodinu místo fóra, srdce prostého měšt ana místo vznešené povinnosti a složitých starostí krále, dobyvatele nebo jejich rádců. Měšt anské drama, mravoličný román a celá činnost Lessinga a Addisona a konečně i sám Goethe se světem vnitřního nepokoje svého Fausta, všechno, na čem bychom chtěli vidět pečet osobního génia, nacházíme jen pečet jeho národa. Individuální pojetí práva vydalo ze sebe v dalekém soumraku středověku soud dvanácti porotců, kteří vynášejí rozsudek z hloubky svého svědomí a nevyhledávají jej v předem připravené normě zákona stejného pro všechny případy. Toto pojetí odvrací anglický národ od kodifikace svých zákonů, jejichˇz vznik se táhl celé tisíciletí (...). 204 (...) Celý (...) německý svět jakoby rozsypaný na myriády center, z nichž každé cítí jenom sebe sama a svým prostřednictvím všechno poznává, všemu věří a na všechno působí. Jak podivuhodně se tento svět podobá tomu, o němˇz jsme jiˇz řekli, ˇze všechno zahrnuje, nade vším vládne, stanoví normy, ale není schopen dát vzniknout jakémukoli obsahu. Jako by tyto dvě protichůdné a zároveň navzájem si odpovídající rasy tvořily okraje jakéhosi obrovského chodidla, jehoˇz kroky dělají dějiny, táhnou za sebou věky, rozdělují národy a svým svobodným géniem odráˇzejí vůli čehosi vyššího, jehoˇz myšlenku jim není dáno nikdy prohlédnout. 206 (...) Neustávající snaha spojit rozptýlené stádo lidstva je pouze rozdělila nesmiřitelným nepřátelstvím, které vˇzdy nabývalo tím zuřivějších podob, čím naléhavější a násilnější tyto snahy byly. 206 (...) Jak klamná je ta velikost, k níž člověk směřoval ve svých dějinách. Nazasadíme-li svému duchu uzdu pokory, nahlédneme, že jeho poslání na zemi je omezeno. Až přestaneme své myšlenky a přání věčně zaměřovat do dálek, pocítíme znovu plnost sil, které se k nám navrátí z neplodných bludných cest. A jen se to stane, pochopíme také, jak vznešené jsou úlohy, které nám dříve připadaly tak nevýznamné a nezajímavé. A pochopíme, že vnést klid do jednoho znepokojeného srdce, utišit něčí smutek znamená mnohem víc neˇz uskutečnit ten nejskvělejší objev anebo udivit svět zbytečným činem. Naše činy se nám přiblíˇzí, omezí se na tišení smutku, jímˇz se svět sám zaplavil ve svých neplodných snahách. S tím, jak se pokoří naše hrdost, vzroste zároveň naše důstojnost. Aˇz pochopíme, jak slabé jsou naše síly na velké cíle, přestaneme jim zároveň obětovat lidskou osobnost. Přestaneme hromadit utrpení na utrpení jen proto, abychom vystoupili do výšin, z nichˇz by nás viděly i ty nejvzdálenější národy a budoucí epochy. Pochopíme absolutní hodnotu člověka, pochopíme, ˇze radost a jas v srdci kaˇzdého jednotlivého člověka je to nejvyšší, nejlepší a nejdrahocennější v dějinách. 207 Jako je katolicismus románskou verzí křest anství a protestantismus jeho verzí germánskou, je pravoslaví verzí slovanskou. Ačkoliv jeho kořeny tkví v řecké půdě a z ní vzešla i jeho dogmata, všechen jeho osobitý duch, jak vystupuje v dějinách, zřetelně prozrazuje rysy slovanské rasy. Konstantin Nikolajevič Leont jev: Naši noví křest ané (část) 218

10 různí: Velký inkvizitor 10 (...) Největší utrpení člověku v životě způsobují ani ne tak přírodní síly, jako jiný člověk. Často se například můžeme setkat s nemocným, který, obklopen láskou a péčí blízkých, zakouší nejradostnější pocity, zato však stěˇzí najdeme zdravého člověka, který by byl št astný, kdyˇz se k němu nikdo nehlásí Názory F. M. Dostojevského jsou velice důležité nejen proto, že je to spisovatel nadaný, ale především proto, že má neobyčejný vliv na čtenáře a je člověkem veskrze uˇzitečným. Jeho upřímnost, jeho bouřlivý patos plný dobroty, cudnosti a poctivosti, jeho časté poukazy na křest anství to vše může na čtenáře působit (a působí) nanejvýš blahodárně, zvláště pak na mladé ruské čtenáře. Nelze samozřejmě spočítat, kolik mladých mužů a žen odvrátil od bezcitné politické zloby nihilismu, ani kolika z nich naladil rozum a srdce na úplně jinou tóninu, je jich však v kaˇzdém případě velice mnoho. 222 Sociálně politické experimenty nejbližší budoucnosti (podle všeho neodvratné) budou pro lidský rozum samozřejmě prvním a největším kamenem úrazu na jeho pochybené cestě k všeobecnému blahu a harmonii. Nástup socialismu (tj. zásadní a povětšinou násilný převrat jak v ekonomické oblasti, tak v způsobu ˇzivota) je dnes přinejmenším v určité části světa zřejmě neodvratný Dokud se p. Dostojevskij ve svých románech vyjadřuje pomocí obrazů, pak nehledě na jejich určitou lyrickou příměs či subjektivnost je na první pohled jasné, ˇze umělec je zcela a více neˇz mnohý z nás ruským člověkem. Jestliže však z ruských obrazů a z ruských okolností jeho poslední řeči vyabstrahujeme čistou myšlenku, ukáže se, ˇze je, ostatně jako skoro všechny myšlenky našich nejlepších spisovatelů, svou tendencí a dokonce i svým původem zcela evropská. Zvláště myšlenkami, které by byly hodný věků, zrovna nehýříme! Humánnost je idea prostá, kdežto křest anství je představa komplexní. Sergej Nikolajevič Bulgakov: Ivan Karamazov jako filosofický typ 240 Je (...) nesporné, že naše inteligence projevuje takový zájem o filosofii jako snad žádná jiná, zároveň však má naprosto nedostatečné filosofické vzdělání. Úroveň filosofického vzdělání je u nás mimořádně nízká nejen mezi čtenářstvem, ale i mezi těmi, kteří píší. Aˇz dosud jsme my, Rusové, světovou filosofickou literaturu téměř ničím neobohatili. Jediným naším originálním filosofem nadále zůstává pouze Vladimír Solovjov, jehoˇz zásluhy v oblasti filosofie navíc sami zpochybňujeme. Nemáme-li originální odbornou literaturu v oblasti filosofie, pak máme tu nejfilosofičtější krásnou literaturu. Ona myšlenková síla našeho národa, jeˇz nenašla své vyjádření ve vědeckých traktátech, se plně projevila v uměleckých obrazech. V tomto ohledu kráčíme v průběhu 19. století a zejména v jeho druhé polovině v čele evropské literatury a v osobě Dostojevského a Tolstého, dokonce i Turgeněva a menší měrou i Čechova jsme pro ni vzorem. Naše literatura v sobě tají velké poklady ducha a je třeba je umět ocenit. 241 (...) Tři bratry Karamazovy (...)v očích Dostojevského patrně symbolicky znázorňovali celou ruskou společnost a celý ruský život. 242 Z hlediska kompozice románu není možná příliš zdařilé, že jedna z ústředních postav má zároveň jen epizodickou roli a pro rozvoj románového děje je jaksi nadbytečná. Téměř všechny romány Dostojevského bezesporu trpí značnými nedostatky, aˇz nedbalostí jak v kompozici, tak v provedení a fanatici formy se proto zajisté mají proč hněvat. 243 Čert Ivana Fjodoroviče není metafyzický Mefistofeles, ztělesnění abstraktního principu zla a ironie, je to výplod Ivanovy choré duše, součást jeho vlastního já. 244 Je příznačné, ˇze ačkoli jsou v románu popsány všechny jednající postavy, popis Ivanova zevnějšku zcela chybí. Zdá se mi, ˇze to není náhoda ani nedbalost; projevil se tu spíš autorův umělecký instinkt. Ivan, to je duch, je ztělesněný abstraktní problém, nemá ˇzádný zevnějšek. (...)

11 různí: Velký inkvizitor Ivan patří k oněm vznešeným povahám, pro něˇz poslední problémy bytí, tak zvané metafyzické problémy Boha a duše, dobra a zla, řádu světa a smyslu života, nejsou prázdnými otázkami šedivé teorie, nýbrž jsou bezprostřední a živou realitou. Takové povahy nemohou žít, aniž by si kladly tyto otázky a nalezly na ně odpověd. Z psychologického hlediska není d ůležité, jak si na ně ta která osobnost od poví. Důležité je, že nemohou být vyjádřeny racionálně a abstraktně. Pro Ivanovo duševní rozpoložení je příznačná nevíra, ztráta víry v staré, jeˇz doposud nebylo nahrazeno ničím novým. Tento přechodný stav je nanejvýš chorobný a nemoc růstu můˇze začasté skončit smrtí. 249 Na otázku, zda má či nemá Ivan pravdu, kdyˇz spojuje otázku dobra a zla s náboˇzenstvím, odpoví (...) lidé různého světového názoru rozdílně. Zdůrazňuji zde pouze obecně lidský obsah této otázky, kterou si klade kaˇzdý člověk, jenˇz začíná ˇzít vědomým ˇzivotem a přechází od dětské tradiční víry k vědomé víře či nevíře. Ivanova tragédie nespočívá v tom, ˇze došel k závěrům popírajícím mravnost, je přeci spousta lidí, pro něˇz teoretické vše je dovoleno je pouze pohodlným vývěsním štítem jejich nemravnosti v ˇzivotě; jeho tragédie spočívá v tom, že se s tímto závěrem nemůže smířit jeho ušlechtilé srdce, schopné trpět takováto muka, jak ho charakterizoval starec. Stačí vzpomenout, jak se Ivan soužil, když si kladl za vinu otcovu vraždu. Teoretický rozum se tu dostává do rozporu s rozumem praktickým, to, co logika popírá, pozvedá svůj hlas v srdci a existuje navzdory všem námitkám rozumu jako fakt bezprostředního mravního vědomí, jako hlas svědomí. 250 (...) Velikost Nietzscheho ducha se podle mého názoru projevila v tom, jak vášnivě a neobvykle proˇzil drama, které pro něj skončilo tak tragicky (Nietzsche zešílel). Z jeho filosofie nebylo a ani nemůˇze být jiného východiska. Kdyby po tom všem, co napsal, zůstal blahobytným měšt ákem, tak jako jím zůstal Voltaire po napsání Candida, této knihy plné zoufalé nevíry, byl by pouhým beletristou, jenˇz si ve skvělé próze a verších procvičuje daná filosofická témata. Svým šílenstvím více neˇz svými spisy upozornil na skutečnou závaˇznost a význam témat, kterými se zabýval. Nietzscheho ˇzivot je nezbytným komentářem, jenˇz vrhá tragické světlo na jeho šílené spisy a objasňuje nám skutečná muka Zarathustry. Dostojevskij s prorockou jasnozřivostí formuloval Nietzscheho problém, problém ateistického amoralismu, avšak na rozdíl od Nietzscheho, kterého snaha zbavit se tohoto protikladu zcela pohltila, ho pochopil a povznáší se nad něj. Duch našeho spisovatele dokáˇze kromě Nietzscheho a Ivanovy duše obsáhnout také Aljošovu duši a prorockého ducha starce Zosimy. (...) 251 Ivan se ve vztahu k morálce vyjadřuje váhavě a nejednoznačně: Není-li Boha a nesmrtelnosti duše, pak je vše dovoleno.. Kdyˇz se ho však ptají, je-li Bůh, někdy s rozhodností odpovídá, ˇze Bůh neexistuje, jindy dává téměř opačnou odpověd. V tom právě spočívá jeho trýznivé postavení, ˇze není schopen dospět k ˇzádnému jednoznačnému závěru. Touˇzebně hledá víru, je jiˇz vyčerpán pochybnostmi. 255 Otázka, kterou zde s takovou tragickou silou a šílenou odvahou Ivan klade, otázka o původu a smyslu zla ve světě a rozumnosti světového řádu, je odvěkým problémem metafyziky, starým jak svět sám, který se od dob Leibnitze nazývá problémem teodicey. Na tuto otázku se snažili dát odpověd jak teologové, kteří ji formulují jako problém Boˇzí prozřetelnosti, tak filosofové, jak optimisté jako Leibnitz, tak pesimisté jako jeho zlobný kritik Voltaire či Schopenhauer a Eduard Hartman, jak spiritualisté, tak materialisté, jak deisté, tak ateisté. Nedomnívejme se, ˇze si tuto otázku kladlo jen náboˇzenské myšlení, zůstává problémem i pro myšlení ateistické, které ještě více zdůrazňuje budoucí harmonii, jíˇz však bude dosaˇzeno za cenu disharmonie přítomnosti. 257 (...) V základech kaˇzdého náboˇzenského pohledu na svět leˇzí něco, co je nedokazatelné a co jakýkoliv důkaz dokonce přesahuje a co se dokonce nachází mimo dosah jakéhokoliv důkazu. 258 (...) Pouze s pomocí vědy nelze žádný živý a celistvý pohled na svět vybudovat, nebot na jeho vytváření se kromě rozumu, jenž nachází svůj výraz ve vědě, také podílí iracionální citové prvky, stručně řečeno srdce. 262 (...) Základní idea křest anství spočívá v etické rovnocennosti všech lidí, tato idea je formulovaná jako rovnost všech lidí před Bohem. Nejde tu o mechanickou nivelizaci práv a povinností, o pomyslnou rovnost mezi lidmi, kteří se svými přirozenými vlohami nutně liší a v tomto ohledu si rovni nejsou, nýbrˇz o to, uznat v kaˇzdé bytosti

12 různí: Velký inkvizitor 12 plnoprávnou mravní osobnost, jež má určitá práva a z toho vyplývající povinnosti. Žádná osobnost (tato idea se později opakuje u Kanta) nesmí být nikdy prostředkem; osobnost je sama o sobě cílem. Idea etické rovnosti se stala základem naší evropské kultury antický ˇzivot ji odmítal, byl totiˇz zaloˇzen na protikladu morálky pánů a morálky otroků. Má-li být křest anská idea etické rovnocennosti a mravní autonomie uskutečněna v ˇzivotě lidí, musí být odstraněny vnější překáˇzky, tj. taková lidská ustanovení, která této rovnosti protiřečí. To znamená odstranit takové ˇzivotní formy, v nichˇz je člověk člověku prostředkem, odstranit vykořist ování člověka člověkem. Dnešní evropská kultura je v tomto smyslu kulturou křest anskou; základní postuláty křest anské etiky se proto shodují se základními politickými i ekonomickými postuláty moderní demokracie do té míry, ˇze jsou prakticky totoˇzné. (...) 263 Lidé jsou si rovni v Bohu, ale nikoliv v přírodě, a tato přirozená nerovnost vyvrací etickou ideu rovnosti tam, kde je tato idea zbavena etické sankce. Idea lidské rovnosti je mravní axiom, mravní postulát formulovaný vznešeným přikázáním lásky: rovnost lidí je v tomto smyslu supranaturální, metafyzický princip, který se uskutečňuje v dějinách. Právě dějiny však dosvědčují, ˇze tato idea je neustále pošlapávána a ˇze lidé jsou nenapravitelně hříšní a neustále na sobě páchají násilí. 264 Již několikrát jsme v souvislosti s inkvizitorem připomněli Nietzscheho. Nebylo to náhodou, nebot výchozí protikřest anské ideje jak inkvizitora, tak autora Zarathustry jsou si navzájem neuvěřitelně blízké. Základním motivem Nietzscheho filosofie společnosti je idea shodná s ideou velkého inkvizitora: popření etické rovnosti všech lidí a postulát dvojí morálky morálky pánů a morálky otroků. Povinnosti existují pouze ve vztahu k sobě rovným, ve vztahu k bytostem niˇzšího řádu je moˇzné jednat dle vlastního uváˇzení.. Tento vyšší lidský druh je vlastním cílem dějin. Od této ideje se odvíjejí všechny patologické zrůdnosti Nietzscheho učení popření lásky a soucítění, glorifikace války, úplné popření demokratických ideálů atd. atd. Je udivující, jak geniálně a s jakou jasnozřivostí Dostojevskij předvídal jeden z nejpříznačnějších mravních neduhů našeho století. Dostojevského tvůrčí představivost neustále znepokojuje obraz nadčlověka : vrací se k němu ve dvou nejvýznačnějších dílech, Zločin a trest (postava Raskolnikova) a Bratři Karamazovi, o méně významných ani nemluvě. 266 Faust je symbolem evropského myšlení, jeˇz se zbavilo kurately, kterou nad ním vykonávalo bohosloví, snaˇzilo se kráčet po vlastních nohou a nyní si poprvé uvědomuje meze svých moˇzností. První díl Fausta, to je tragédie pochybnosti, dokonce zoufalství z vědění. Tento motiv, příznačný pro určitou historickou epochu či spíše epochy lidstva, pro něj zároveň nikdy nepřestává být aktuální. Kaˇzdý uvědomělý člověk si musí Faustovy pochybnosti sám proˇzít. Lidská mysl se k otázce poznání neustále vrací, je to odvěký problém filosofie. Podobně jako i jiné světodějné otázky ani tato neumoˇzňuje odpověd, která by odstranila otázku samu. Dokud bude lidstvo ˇzít a myslet, bude si klást faustovské otázky; proto i dnes, 100 let po napsání Fausta, je nám jeho drama blízké a zcela srozumitelné, cítíme se s ním být spřízněni. V tom spočívá zvláštnost světodějných otázek. 269 (...) Aby člověk byl dítětem své doby, nemusí nutně sdílet vědomě její ideje. Popírání někdy svědčí o daleko vášnivějším vztahu k odmítanému neˇz jeho lhostejné přijetí. 270 Ivan Karamazov (...) vyjadřuje muka a pochybnosti XIX. století podobně jako Faust století XVIII.. Je-li Faust představitelem epochy individualistického pohledu na svět, pak Ivan Karamazov je skeptické dítě epochy socialistické. V tom také spočívá univerzální význam postavy Ivana Karamazova. 270 Vše veliké na sebe bere konkrétní národní podobu, a upozorňujeme-li na nadnárodní rysy daného obrazu, musíme si všimnout také těch národních. Z Fausta máme zcela zřetelný dojem, ˇze ačkoli nepřestává být univerzální postavou, je to Němec kaˇzdým coulem, někdy aˇz filistr. Stejně tak je nesporné, ˇze Ivan Karamazov je v pravém slova smyslu ruský člověk, s nímˇz se kaˇzdý z nás cítí bytostně spřízněn. Ivan je, přesněji řečeno, ruský inteligent aˇz do morku kostí, s jeho vášnivým zaujetím světodějnými otázkami, s jeho náchylností k nekonečným rozhovorům, neustále sám sebe analyzující, s rozbolavělým, zmučeným svědomím. Zvláště v posledním spatřuji nejzřetelnější a nejcharakterističtější rys ruské inteligence, který byl bezpočtukrát zachycen v literatuře. V určitém slova smyslu lze říci, že veškerá naše beletrie a značná část publicistiky mluví, at už přímo či nepřímo, právě o této nemoci svědomí.

13 různí: Velký inkvizitor (...) Že ruské filosofické myšlení nepřineslo téměř ˇzádné plody, zatímco my Rusové jsme neustále suˇzováni intenzívní metafyzickou a náboˇzenskou touhou (...). 271 (...) Ivan Karamazov je typický Rus právě proto, ˇze je zcela zaujat etickým problémem. Nezájem tohoto mohutného filosofického ducha o všechny ostatní filosofické problémy, např. teorii poznání, je aˇz zaráˇzející. A naopak Faust, který vystoupil s problémem gnoseologickým, je pravým Němcem s obdivuhodně silným filosofickým myšlením a filosofickými Gr ubeleien (pro tento výraz dokonce ani nemáme ruské slovo). V postavě Ivana Karamazova jsme proto vytušili naši rodnou nemoc, která tvoří naši národní odlišnost, nemoc svědomí, a poznali jsme, ˇze je základním psychologickým rysem jeho povahy. 272 Čím to je, že právě nemoc svědomí je v takové míře naším národním rysem? Odpověd na tuto otázku musí být každému jasná. Je tomu tak proto, že mezi ideálem a skutečností, mezi požadavkem rozumu a svědomí a životem u nás zeje nesmírná propast, existuje tu strašlivý nesoulad, a ten je příčinou naší nemoci. Ideál již svou podstatou neodpovídá skutečnosti a popírá ji, avšak stupeň tohoto nesouladu může být různý a v Rusku se měří rozdílem několika staletí, nebot zatímco naše inteligence drˇzí ve svých ideálech krok s nejpokrokovějším evropským myšlením, naše skutečnost v mnoha ohledech zaostala za Evropou o mnoho století. Proto nikde v Evropě ˇzivot na kaˇzdém kroku tak neuráˇzí, netrýzní, nemrzačí jako v Rusku. Nikolaj Alexandrovič Berd ajev: Nové náboženské vědomí a společnost (kapitola z knihy) 274 Tam, kde je péče o lidi a zdánlivá starost o jejich štěstí a spokojenost spojena s pohrdáním člověkem, s nevírou v jeho vyšší původ a předurčení, tam vládne duch Velkého inkvizitora. Tam, kde se upřednostňuje štěstí před svobodou, kde se časné klade nad věčnost, kde se láska k člověku bouří proti lásce k Bohu, tam všude je přítomen Velký inkvizitor. Tam, kde nás ujišt ují, ˇze člověk ke svému štěstí nepotřebuje pravdu, ˇze se můˇzeme zaopatřit, aniˇz bychom znali smysl ˇzivota, tam všude je přítomen. Kde je lidstvo vystaveno třem velkým pokušením d ábla proměně kamenů v chléb, vnějšímu zázraku a autoritě a královstvím tohoto světa, tam všude je Velký inkvizitor. 277 Velký Inkvizotor zavrhl svobodu ve jménu lidského štěstí a popřel Boha ve jménu lidstva. Tím lidi pokouší, nutí je zříci se svobody a odvrací je od věčnosti. Kristus naopak cenil ze všeho nejvíce svobodu a svobodnou lásku člověka. Kristus lidi nejen miloval, ale také si jich váˇzil, stvrdil lidskou důstojnost a uznával, ˇze člověk je schopen dosáhnout věčnosti, chtěl pro člověka nikoliv pouhé štěstí, nýbrˇz štěstí důstojné, v souladu s vyšší přirozeností lidstva, s absolutní lidskou důstojností. To vše duch Velkého inkvizitora nenávidí, nebot člověkem pohrdá. Popírá jeho vyšší přirozenost, jeho schopnost směřovat k věčnosti a splynout s absolutnem. Touˇzí zbavit lidi svobody a vnutit jim ubohé a ponižující štěstí tím, že je ubytuje v útulném zřízení Velký inkvizitor chce z člověka sejmout břímě svobody a zbavit ho poslední náboˇzenské svobody volby, vábí ho proto vidinou pokoje. Slibuje lidem štěstí, ale především jimi pohrdá, nebot nevěří, ˇze by mohli unést břímě svobody a ˇze jsou hodní věčnosti. 281 Celé dějiny křest anského světa jsou nepřetrˇzitým bojem Krista (to jest principu svobody a smyslu, principu vyšší lidské přirozenosti a ˇzivota věčného) s trojím pokušením d ábla. A ještě d nes, kdy uplynulo nikoliv patnáct, ale dvacet století, to není dostatečně jasné. Proto Legenda o Velkém inkvizitorovi zůstává knihou prorockou. 286 Násilí a nenávist ke svobodě je podstatou ducha Velkého inkvizitora. My se však držíme pravdy Kristovy, a sice že pravá láska k lidem je možná jen v Bohu, ve jménu nebeského Otce, a je nerozlučně spojena s uznáním vyšší přirozenosti a vyššího údělu člověka, s úctou k osobnosti a jejím nekonečným právům. 289 Všichni ti násilní spasitelé lidstva, at uˇz hlásají náboˇzenství autority, nebo náboˇzenství humanity, tak jako tak nevěří v lidské síly a člověka si neváˇzí. Jejich láska je proto jen zdánlivá. Víra v člověka, v jeho důstojnost a mystický význam svobody je již vírou v Boha, ve zdroj lidské síly, důstojnosti a svobody. Nechceme št astné,

14 různí: Velký inkvizitor 14 spokojené a zabezpečené lidstvo, jež by se však vzdalo své důstojnosti a zradilo své poslání, chceme svobodné boholidství. Nechceme zázraky, abychom uvěřili, ale víru konající zázraky, nechceme autoritu, ale svobodu, nechceme tajemství, jeˇz by nás ovládalo a utvrzovalo v naší slepotě, ale chceme toto tajemství prohlédnout a dát tím smysl našemu ˇzivotu. Teorie násilné autority je plodem nevíry. Tato teorie nevěří, ˇze v ˇzivotě přirozeně působí boˇzská moc a proto vytváří moc umělou, snaˇzí se zastrašit. Vnější násilná autorita církve je sama o sobě contradicto in adjecto, nebot sama idea církve je zaloˇzena na organické přítomnosti Ducha svatého v soborném těle lidstva a na svobodném spojení s tímto duchem. 290 Třetímu pokušení, pokušení pozemské vlády a císařova meče, pokušení imperialismu podlehlo jak katolictví svým césaropapismem, tak pravoslaví svým césarismem. 292 Je (...) nepochopitelné, jak mohl autor Velkého inkvizitora obhajovat samoděržaví a nechat se svést byzantskou státností. 301 Veškerá sloˇzitost a hloubka nietzscheovské problematiky spočívá v tom, ˇze Nietzscheho démonismus, stejně jako Byronův, byl démonismem zboˇzným, a jeho bohoborectví není temná, zlá síla, ale dočasné zatemnění náboˇzenského vědomí, ztráta kontaktu s pozitivními tvořivými změnami niterné náboˇzenskosti lidského bytí. Tato nová, pro úplnost náboˇzenského vědomí nesmírně důleˇzitá zkušenost nebyla lidstvem dosud dostatečně pochopena, dosud se nespojila s rozumem Logem, proto to nedorozumění se zboˇzným démonismem. Takový je Ivan Karamazov a tací jsou mnozí lidé nové doby, kteří proˇzívají těˇzkou krizi, klesají pod břemenem sloˇzitosti dosud nepochopené, jejich bohoborectví, to není metafyzický odpor k Bohu a konečné rozhodnutí pro zlo. Jsou to hledači, kteří lidstvu připravují cestu. Je v nich, aniž by to pozorovali a aniž by si to uvědomovali, přítomen Duch Boží a omyly, jichž se jejich vědomí dopouští, jim budou odpuštěny. Spasí se, jak pravil Kristus, ti, jež zápasili s Bohem, nikoliv však ti, jež se rouhali Duchu svatému, i Job zápasil s Bohem. Bez tohoto bohoborectví by nebylo bohatého mystického ˇzivota a svobody náboˇzenské volby. Coˇzpak všichni ti noví mučedníci Ducha, všichni, kdoˇz se souˇzí a hledají a nemohou se jiˇz spokojit jen jednostrannou, dílčí a neúplnou náboˇzenskou pravdou, všichni, kdoˇz tuší tep nového, dosud nepoznaného náboˇzenského ˇzivota, coˇzpak ti všichni se rouhají Duchu svatému? Je moˇzné, ˇze ono dosud nerozluštěné, tajemné tíhnutí k démonismu je jen jedna z podob boˇzství, jeden z pólů dobra, který nám bude srozumitelný teprve v náboˇzenské syntéze poslední fáze mystické dialektiky bytí. 303 Marx věčnost nenávidí, démonické osobnosti jako Byron či Nietzsche po ní touˇzí. Proto nacházím rysy Velkého inkvizitora u Marxe a nikoliv u Nietzscheho, Byrona ani u samotného Ivana Karamazova, který Legendu o Velkém inkvizitorovi vypráví (je to vlastně chvála Krista). 303 Marx (...) ateismus převzal od Feuerbacha, není v něm však jiˇz ona svérázná Feuerbachova religiozita. Marxův ateismus, to nejsou muka a touha, nýbrˇz zlostná radost, ˇze není Boha, ˇze jsme se s Bohem konečně vypořádali a ˇze začalo být poprvé moˇzné myslet na štěstí lidí. Marxovo pohrdání lidmi, lidskou osobností je bezmezné. Člověk se svým vnitřním světem pro něho neexistuje, osobnost nemá naprosto ˇzádnou hodnotu, přestoˇze blaho a štěstí lidstva (tedy proletariátu, jenˇz se stal lidstvem) a jeho uspořádání podle zákonů nutnosti je jeho největším snem. Velký inkvizitor v osobě Marxe pohrdá osobností stejně jako Velký inkvizitor v podobě absolutního césarismu, at už v státní či církevní despocii. Marx se také samozřejmě chopil císařova meče. Mezi marxisty je mnoho nevinných dětí s šlechetnými úmysly, které dosud neprohlédly ducha svého učitele. Semjon Ludvigovič Frank: Legenda o Velkém inkvizotorovi 310 V čem tkví vlastní smysl (...) Legendy? Bylo by velice povrchní domnívat se, jak ostatně mnozí činili, ˇze tu jde pouze o kritiku katolické církve. Dostojevskij vedl, jak známo, s katolictvím jednostrannou polemiku, coˇz se také odrazilo na vnější formě Legendy. V tom však její vlastní smysl nespočívá, ba co víc, vlastního jádra problému se to vůbec netýká. Legenda obsahuje daleko obecnější duchovní téma. Dotýká se například revolučního socialismu, který, jak Dostojevskij jasnozřivě postřehl, je se svobodou osobnosti neslučitelný a nutně vede k totalitní despocii a k všeobecnému zotročení (viz. Šigalevův program v Běsech). Kritika legendy míří obecně proti oné v průběhu lidských dějin nesčetněkrát formulované utopii (od Platóna aˇz po Renana), totiˇz proti projektu, který

15 různí: Velký inkvizitor 15 chce odpovědnost za osudy společnosti předat do rukou vybrané skupiny moudrých a štěstí lidstva dosáhnout pomocí despotické vlády nad nezodpovědnou, k otrocké poslušnosti vychovanou masou. Avšak ani veškeré tyto politicko-filosofické úvahy nepostihují nejhlubší smysl Legendy. Ten se totiˇz nachází v oblasti čistě duchovní a odhaluje nám jedno z odvěkých dilemat lidského ducha. 311 Dostojevského myšlení je dialektické: zná a proˇzívá veliké a věčné protiklady ˇzivota, ví, ˇze lidské srdce je široké a všeobsáhlé a ˇze to, co se v konečném důsledku jeví jako pokušení a omyl, vyvěrá z té nejhlubší lidské potřeby a je proto pravdivé, i kdyˇz jen do určité míry. Omyly a pokušení, která na vlastní kůˇzi nezakusil, Dostojevského nezajímají. Jeho zápas je vˇzdy zápasem se sebou samým. To platí také o pokušení, které je obsaˇzeno v tezi Velkého inkvizitora. Svědčí o tom přinejmenším jiˇz to, ˇze Legendu vytvořil a vypráví ji Ivan Karamazov, postava, v níˇz se nejzřetelněji odráˇzejí ta popírání a ty pochybnosti, kterými prošel sám Dostojevskij. 311 Velký inkvizitor vytýká Kristu především to, ˇze na cestě své spásy člověka nejen nezbavuje problémů ˇzivota a břemene svobodného rozhodování, ba naopak, tím, ˇze počítá s lidskou důstojností, uvaluje na něj nesnesitelnou tíhu. Podle Velkého inkvizitora lidská spása spočívá naopak v tom, zbavit člověka problémů ˇzivota, nebot ty jsou tím prokletím, které tíˇzí lidský rod jako důsledek prvotního hříchu. 312 Dostojevskij před námi neskrývá, ˇze (...) [pozemského] rajského stavu lze dosáhnout jedině vědomým duchovním okleštěním, jedině uznáme-li člověka za duchovně méněcenného a nezralého. 313 V lidském srdci je ukryta temná a neuchopitelná síla, která je ještě mocnější než tíhnutí k pokojné blaženosti. Je to vědomí vlastní svobody ve smyslu vnitřní iracionality a tvůrčího neklidu. Právě ona tvoří nejhlubší lidskou přirozenost. Není tato čistá, neurčitá potence, tato otevřená všemohoucnost lidského ducha, tato schopnost vytyčovat si cíle a dávat podle vlastního uváˇzení směr svému ˇzivotu, není právě tato iracionální a neuchopitelná vlastnost jediným vlastnictvím, kterého se člověk nemůˇze vzdát, nechce-li spáchat sebevraˇzdu, nebot ona je totoˇzná s jeho lidskou podstatou? Člověk nesměřuje ke štěstí a pokoji. Člověk v konečném důsledku směřuje pouze k moˇznosti ˇzít skutečně jako člověk, tj. uskutečňovat sebe sama podle vlastního rozhodnutí, ve vší iracionalitě a nesmyslnosti své přirozenosti. 314 Tíhnutí k prostomyslné blaˇzenosti a úplnému klidu duchovní rovnováhy není z hlediska vrozené potřeby neomezené vnitřní svobody nic jiného neˇz projev apatie a směřování k duchovní smrti. 314 Pravý smysl Legendy o Velkém inkvizitorovi pochopíme jedině ve světle (...)zásadního protikladu mezi dětskou prostomyslnou blažeností a duchovní svobodou. 316 Skutečný protiklad nikdy nevyřešíme tím, ˇze jednu jeho část zcela popřeme a druhou uznáme za právoplatnou. 319 Aljoša Karamazov správně pochopil to, co Dostojevskij otevřeně přiznává ústy Ivana: ˇze Velký inkvizitor je škodlivý a nebezpečný. Aljoša odhalil Inkvizitorovo jediné tajemství, totiˇz ˇze nevěří v Boha. Nikolaj Onufrjevič Losskij: Velký inkvizitor 329 Co se (...) týče autority, Církev se ve svém pozemském aspektu, jako společenství lidí, které spojuje určitý obřad a věrouka, nemůže bez vůdců obdařených autoritu obejít. Tato společenská stránka Církve je uzpůsobena potřebám miliónů lidí a nutně v sobě obsahuje cosi omezeného a relativního. Berd ajev o tomto relativním aspektu všech lidských společenských institucí říká: Císař je symbol, generál je symbol, papeˇz, metropolita, biskup, to vše jsou symboly. Naproti tomu světec, prorok, geniální tvůrce, sociální reformátor, ti všichni jsou reální.. Veškerý tento výchovný aspekt Církve, bez něhož by nebylo možné vést postupně a nenásilně miliony lidí k ideálu Boˇzské dokonalosti, často podléhá deformacím církevního farizejství a sám Guardini říká, ˇze ti, kteří Církev milují, jsou si této bolestné pravdy, totiˇz jak nedokonalé je pozemské uskutečnění Církve, jasně vědomi.

16 různí: Velký inkvizitor Nutno ještě podotknout, ˇze náboˇzenští extatici, vizionáři a lidé, kteří se pokládají za nositele Ducha svatého, se bez usměrňujícího a vystřízlivujícího vlivu Církve stávají pro společnost větším nebezpečím neˇz přízemní materialisté a pozitivisté. Proto si musíme pozemského, sociálního aspektu Církve obzvláště cenit jako zřízení nezbytného jak pro ty, kteří ideálním základům Církve dosud nedorostli, tak pro ty, kteří podléhajíce pokušení se domnívají, že tyto ideální základy již přerostli. Stano Krajči, typeset by LATEX