Josef Krulich VÁLEČNÝ DENÍK

Transkript

1 Josef Krulich VÁLEČNÝ DENÍK Poznámky po dobu mého zajetí za r září jsem přešel do zajetí. Navečer 3. září jsme útočili na Rusy. Útok se nezdařil a Rusové Rakušany zahnali opět na stará místa. Na ten okamžik, až budou Rakušani přinuceni k ústupu, jsem čekal už dlouho a dnes k tomu konečně došlo. Ještě s několika známými hochy od 18.pěšího praporu jsme se skryli ve vesnici 1, která zůstala mezi ruskými a rakouskými okopy, jenomže pro velikou střelbu z ručnic jsme byli nuceni setrvat na místě až do do rána (jako úkryt nám sloužila stodola). Stále jsme si nebyli jisti, zda k nám nezabloudí nějaká rakouská hlídka, která kolem nás dost často v noci obcházela, jenomže oni také neměli mnoho chuti dívat se na tak nebezpečná místa. Noc se nám zdála být věčností, až jsme se konečně domluvili, že přejdeme za každou cenu na druhou stranu. To bylo spojeno s velikým nebezpečím, ale nám už to bylo jedno - jenom od Rakušáků pryč! Pořád jsme očekávali, že z ruské strany přijdou nějaké hlídky a že nás seberou. Jelikož jsem byl hodně unaven, lehl jsem si vedle spících, zatímco dva dávali pozor, co se bude dít dále. Ještě jsem snad ani nezamhouřil oko, když ke mě přijde jeden známý hoch a šeptá mi do ucha, že přicházejí k vesnici dva Rusáci. Hned jsem vyskočil a ještě s jedním jsme se jim vydali naproti. Jakmile nás zpozorovali, hned začali křičet a vzdávat se Pán, my vaše! Nechali jsme je dojít až k nám a teprve potom začalo vyjednávání: Že vlastně my si to zajetí přejeme - a nakonec jsme na to měli větší právo než oni, protože nás byla většina a potom - na ten okamžik se čekalo celou noc!! Na velké rozmlouvání nebylo moc času, proto jsme byli nuceni rychle jednat. Jak kdo nejlépe uměl, tak s nimi mluvil. Konečně se rozhodli slovy sobírajtes chlopci a my jsme tak poznali, že máme jít. Dokud jsme šli přes vesnici, bylo dobře, ale jakmile se došlo na otevřené pole, zpozorovali nás Rakušani, a nejméně celý batalion po nás spustil střelbu z ručnic i děl. Trochu jsme se rozběhli, ale zpět se nevrátil nikdo, každý z nás si myslel, že je lepší zemřít, než jako otrok dále sloužit Frantovi. Šťastně jsme dosáhli ruských okopů. Přijali nás ne jako nepřátele, ale jako Čechy, tou dobou nás už asi dobře znali. Odebrali nám zbraně a všechny zápisky a poslali nás ke korpusu, kde nás předvedli před k výslechu generála. Všechno, co kdo věděl se řeklo, nikdo nic nezamlčel. Konečně nás propustil a dostali jsme oběd - polévku (zupu) a kaši. Chleba si každý mohl vzít kolik chtěl. Odtud nás poslali pod dohledem stráží do Rovna, kde k nám přibylo ještě mnoho zajatců od různých jednotek. Každý den se dělal pochod přes verst 2. Šlo se přes Žitomír až do Kieva. Cestou jsem se měl dost mizerně, o hlad nebyla žádná nouze. Ještě velké štěstí, že mě zůstalo několik korun, takže si člověk mohl přilepšit. V Žitomíru se nocovalo v trestnici, kde jsme nachytali hodně vší a štěnic. Asi po 15 denním pochodu jsme dorazili do Kieva, který se procházel ve vzorném pochodovém pořádku. Když jsem docházel k městské bráně, zaslechl jsem mezi zástupem české hlasy. Vtom kdesi vpředu zaslechnu ženský hlas Jsou mezi vámi Češi? Najednou se ozvalo na různých místech tady a dárkyně nás obdarovala mnoha stříbrnými desetikopějkami. Docházíme dále a takových sympatizantů tam bylo více, obdarovávali nás i kuřivem, takže nám ten den způsobili velikou radost. Hned každý kupoval bílý chleba, kterého zde bylo nadbytek a který jsme už takovou dlouhou dobu neviděli. K večeru jsme přišli na místo do krepostí 3, kde se nocovalo do rána pod širým nebem. V tu dobu byla už slušná zima, takže každému drkotaly zuby. Asi v 6 hodin se vydáváme na další pochod k Dárnici přes řeku Dněpr, kde byl koncentrační tábor pro zajatce. Tam jsem byl držen tři dny, které se zdály věčností. Jakmile jsme tam přišli, hned nám všechno sebrali, nože, břitvy atd. Jednou za den byla zupa a kousek chleba a pro ten si musel každý přispíšit, jinak místo oběda dostal holí přes záda. Nocovalo se pod širým nebem (tábor byl umístěn v lese). Každou noc jsme měli nějaký výstup s Němci nebo s Maďary. 1 podle záznamů v Databázi legionářů ( je místem zajetí Luck (dříve polský Lutsk), protože J.Krulich zmiňuje vesnici, bude to nějaká obec v okolí tohoto města u řeky Styr. Její jméno však již nezjistíme. 2 1 versta - stará ruská míra = 1066,781m 3 "krepost" rus. pevnost 1

2 jsme se konečně dočkali vysvobození. Přišli tam čtyři vojáci a sháněli asi šest Čechů, mezi které jsem se vpletl také já. Říkali nám, že jedeme na práci do Kieva, ale na jakou, to neřekli nikomu. Mě to bylo konečně jedno, jenom pryč odtud. K ránu jsme dorazili na místo, kde jsme poznali, že se bude stavět trať z nádraží až do města k arzenálu 4. Ostatních tam bylo asi na pět set, vesměs samí Češi, malá hrstka Poláků a Slováků. Hned druhý den jsme dostali lopaty a dali jsme se do práce. Tak asi za 14 dní se ptáme po penězích co nám slíbili, ale místo nich nám ukázali hole. Pracovalo se ve všední dny i v neděli, což bylo zpočátku každému velice nemilé, ale později se na to přivyklo. Asi dvakrát nás pustili ke svazu 5 na přednášky. Nejhorší byla práce v zimě, ať bylo počasí jaké chtělo, pracovat se muselo. Na vánoční svátky mi náš starší dovolil jít do města pomáhat jednomu holiči. Byl jsem u něho dva dny a když mě propouštěl, dal mi 6 rublů. Zase bylo na dva měsíce na přilepšenou. V květnu 1916 se mi vyrazila po těle vyrážka, takže mě byli nuceni dopravit do nemocnice. 27. května jsem byl v Dárnici a odtud vyslali transport do Moskvy na léčení. Tam jsem byl týden a odtud některé posílali do Nižního Novgorodu. Za 14 dní jsem byl zdráv jako ryba. 6 Z Nižního Novgorodu odvážejí Čechy do zvláštního tábora (výhradně pro Čechy) do Muromu. Jelo se po řece Oku na parníku. Jízda trvala dva dny. V táboře jsem se sešel k mé velké radosti s prvním známým v Rusku, Jendou Šabatovým. Zase jsem byl o mnoho veselejší. Zde už to bylo lepší, strava dobrá a mimoto se chodilo k civilistům na práce. Jenomže dlouho to netrvalo. Jednoho dne tam přišel český důstojník v srbské uniformě. Vyšlo se na dvůr a tam nám začal vykládat o nastoupení do Srbské armády. Říkali jsme mu, že chceme do České družiny. Na to se on ujal slova a říkal, že Česká družina neexistuje. Proto se nás asi třicet nechalo ihned zapsat. Od té doby nás už neposílali na práci a za 14 dní se spolu s důstojníkem jelo. V Moskvě se přesedalo z jednoho nádraží na druhé, takže se prošla celá Moskva. Když jsme přicházeli k náměstí pozdraví nás, co jsme zůstali vzadu, jeden Čech a ptá se, kam vlastně jdeme. Říkáme mu, že do srbské armády a o té české, že snad vůbec není, se mu řeklo také. Co na to odpověděl, to nám stačilo a mezitím se došlo na nádraží. Tam jsme o tom informovali druhé a většina byla toho náhledu jet do Kieva. Protože jsme se při tom dohadování shlukovali, byli jsme odvezeni do Kožuchova, do lágru mezi zajatce. Tam nás ihned přebírali kam vlastně kdo chce jít, a kdo nechce nikam, může zůstat dále v lágru. Do Kieva se nás přihlásilo patnáct, do srbské armády s důstojníky dvacet a pět jich úplně odešlo. 7 Takto nás tam zdrželi celý týden. Mezitím přijel švédský červený kříž a rozdával zajatcům šaty, boty a prádlo. Nám nechtěli jako dobrovolníkům ničeho dáti. Jelikož jsme se nechtěli jenom tak nechat odbýt, museli jsme se mezi ně vmísit a tak jsme také něco dostali. Za tři dny nato se odjíždělo. Dobrovolníkem 4. srpna Vstoupil jsem jako dobrovolník do československé brigády v Kievě, která byla umístěna v univerzitě proti Nikolajevskému parku. Ustrojili nás až po dvou dnech. Celkem nás tam bylo na dva tisíce, které byly rozděleny na 4 roty. Každý jednotlivec přecházel od čtvrté roty se zkouškami postupně až do první, ze které se sestavovala maršová (bojová) rota. Asi pět dní jsem cvičil ve čtvrté rotě u prap. Horníčka a pak po zkoušce jsem byl přidělen ke třetí. Nás začali vybírat do maršky ze všech rot. Přihlásil jsem se ze třetí roty už za 14 dní. V Kievě nás cvičilo zpočátku české sokolské komando, později pak ruské. Každodenně se chodilo se zpěvem cvičit pod Kreposť. Strava byla dobrá a bylo jí dost. Knedlíky, guláš, hrách, kaše. Během našeho pobytu v Kievě tam přijel poslanec Dürych 8 a předal nám pozdrav z vlasti. 4 arzenál - sklad (střeliva) 5 "svaz" - zřejmě Svaz československých spolků na Rusi, řídící organizace krajanského hnutí v Rusku, která v dubnu 1916 přesunula většinu svých činností z Petrohradu do Kyjeva (Zdroj: Jiří Fidler - Zborov 1917, Malý encyklopedický slovník, JOTA, Brno 2003) 6 autor svým dětem i vnoučatům nechával občas nahmatat výraznou prohlubeň na temeni své hlavy směrem k pravému uchu. Přišel k ní prý při práci na stavbě kolejí, kdy zajatci zatloukali obouruční palicí kolejové hřeby. Jeden z jeho sousedů se rozmáchl a při tom jej zasáhl do hlavy. Mohla by to být událost z této doby. Je ale s podivem, že takový poměrně velký úraz nezmiňuje, zatímco popisuje problém s vyrážkou... 7 V Kijevě vznikala převážně aktivitou v Rusku žijících Čechů dobrovolnická jednotka Česká družina (její vznik je datován rozkazem z ). Nábor se ovšem prováděl také do Ruské a Srbské armády, informovanost mezi zajatci byla problematická a z toho zřejmě pramenily popsané zmatky a dohady. 8 Dürich Josef ( ), český exilový politik, bývalý poslanec Říšské rady, na jaře 1915 byl vyslán představiteli domácí politické scény do francouzského exilu, kde navázal spolupráci s Tomášem Gariquem Masarykem. Pozván do Ruska, podařilo se mu získat ruské oficiální kruhy pro výstavbu dobrovolnických jednotek z řad zajatců, spolu- 2

3 13. srpna řečnil na schůzi svazu Československé společnosti v Rusku. Schůze byla bouřlivá, rezervní důstojníci vinili svaz z netečnosti a nepoctivosti. Dobrovolníci provolávali "My chceme do Francie!". S Dürichem byl jako pobočník francouzský leitnant Štafel (Čech). V Kievě jsme chodili často se Šabatem k jeho bratranci Krulichovi, který byl ještě jako zajatec na práci u firmy Dědina - Filvert, Tulejevka č.8. U štábu v Maněvičích srpna v sobotu odpoledne jsme odcházeli s novou hudbou na nádraží. Byli jsme ozdobeni od zdejších slečinek květinami. Cesty byli poházeny kvítím, jako bychom chodili po záhonech někde v zahradě. Na každém bylo vidět, s jakou radostí jde se bít za osvobození vlasti, která nám jest tak drahá. Asi v 9 hod. se vyjelo z Kieva. Ke štábu se přijelo v pondělí odpoledne. Někteří byli rozděleni k prvnímu pluku a nás 300 zůstalo v doplňovací jednotce pro roty na frontě. První naše práce byla stavět si nové příbytky, rusky takzvané zemljanky. Jelikož nebyly pily ani sekery, snášelo se dřevo ze starých rakouských okopů, ze kterých v krátké době nic nezůstalo. Za nějaké tři dny bylo vše úplně hotovo. V naší zemljance bylo 20 lidí. Počasí bylo krásné, suché, cvičení nebylo mnoho, takže jsme byli úplně spokojeni. Ve dne i večer jsme byli před zemljankami, při ohních a bavili jsme se vším možným. Nejvíce se zpívalo a vypravovaly všelijaké příhody ze zajetí, pak každý z nás vzpomínal na své drahé doma a s tou myšlenkou jsme usínali. Ležel jsem pohromadě s Jendou Šabatovým. Jedli jsme spolu, vařili čaj a každou chvíli mluvili o tom, co dělají nebo jak se mají naši doma. Rád si vzpomenu na ty časy. Také jsem se jednoho dne dozvěděl, že v našem táboře je Svejn z Kvasin 10. Pro oběd se chodilo od nás z lesa až do vesnice Okonsk. K obědu už se vařilo po rusky, kaše a zupa, nebo obráceně zupa a kaše. Plukovníkem naším byl Chodkievič 11. U nás se mu všeobecně říkalo poklasný 12. U 4. roty II. pluku. 25. září Střelecký pluk přecházel na druhé místo, na Jasinu. Nás rozdělili k rotám. Ke 4. rotě nás šlo celkem 120. Přijel si pro nás podpraporčík Brajlov. Jeli jsme celou noc úzkokolejkou z Antonovky. V pondělí odpoledne jsme přišli k rotě. Rotný byl štábní kapitán Pavlov (Rus), pak tam byli ještě tři praporčíci, dva Hrůzové, Češi, jenomže česky neuměli a třetí Čech Pjatov. Zemljanky byly skoro hotové, tak jsme je pomohli ruským Čechům dostavět, jenomže my na tom měli malý podíl. Pak se stavěla zemljanka pro rotného komandíra, kancelář. Všech zemljanek bylo dohromady asi 12. Vypadalo to jako malá vesnice. Později jsme si udělali okrasu kolem zemljanek, takže to vypadalo jako v parku. Cvičilo se celkem málo, jenom tak před nějakou parádou, která se konala ve vesnici Kukva 13 před kostelem. Defilírovalo se divizním i korpusnímu generálu, za což jsme byli vždy pochváleni. Naše rota je asi 6 verst za linií v pěkném lesíku, oddělena od ruských jednotek. Jsme přiděleni k 1.Kubánské divizi, která zaujímá celý účastek 14 před námi. Nám je přidělena úloha rozvědóvka (výzvědná) za první linií, kde odpočíváme v zamljankách a čekáme, až od divize dostaneme příkaz jít na rozvědku. Na rozvědky chodíme spolu s partyzánským oddílem 15, který čítá na 100 mužů. Život náš jest zcela bratrský s výjimkou ruských Čechů, se kterými se ve svých názorech nemůžeme shodnout. Nemohou nijak pochopit, proč jsme sem práce s Milanem Rastislavem Štefánikem. Později se s vedením odboje dostal do sporu pro své proruské směřování, po březnové revoluci 1917 ruskou vládou zbaven politického vlivu a Štefánik s Benešem jej vyloučili z Československé národní rady. 9 Maněvyči - městečko leží na spojnici Kovel - Pinsk, cca 50km jjz od Pinska, v centru Pinských bažin (Pinski bolota). Řeky Turja, Stochod, Sluč, Styr a další meandrují bažinami a vlévají se do řeky Pripjať, která severně nad Kyjevem, u Černobylu, ústí do Dněpru. 10 obec Kvasiny leží u řeky Bělá, mezi Skuhrovem a Solnicí na Rychnovsku (východní Čechy). 11 Chotkjevič (Chotkiewitz) Andrej Viktorovič, plukovník ruské armády, boje v Haliči a v Karpatech, zraněn na řece Sanu jmenován velitelem 2. čs. střeleckého pluku, během roku jej zreorganizoval z pěti rot na plný stav. V dubnu 1917 povýšen na podplukovníka, v květnu téhož roku se vzdal funkce ze zdravotních důvodů a odešel na léčení do Kyjeva. Jeho další osud není znám. (Zdroj: Jiří Fidler - Zborov 1917, Malý encyklopedický slovník, JOTA, Brno 2003) 12 poklasný - řídil polní práce panské čeledi 13 Na soudobé mapě oblasti Kukva nenalezena, ale asi 8 km jihovýchodně od Maněviči leží vesnička Kukly 14 " účastek" - počeštěný ruský termín pro "učastok", čili sektor. Toto míchání češtiny s ruštinou je v deníku s prodlužujícím se časem pobytu na východní frontě stále častější. 15 dtto, jako bod 11, v originále latinkou psáno "otrjadem" 3

4 vlastně přišli. Jedním slovem nechápou nás. Jinak jsou to dobří lidé. Máme k nim úctu jako k starším družinníkům. Mnozí z nich mají válečná vyznamenání jako kříže a medaile. Ve volných chvílích se bavíme zpěvem, pořádají se různé hry a také tu a tam nějaké divadlo. Večer, když se setmí, sedáme u ohníčku a bavíme se vypravováním svých zkušeností po dobu zajetí. Když jest špatné počasí, předčítá se nějaká kniha nebo hoši vyprávějí všelijaké příhody ze svého života, což bývá dosti zajímavé. Sem tam také pohádky, jako pro malé děti, ale my to vítáme, hlavně když uběhne čas. Zkrátka vedeme život družný v pravém slova smyslu. Ve dne i v noci chodíme na obhlídku pozice, která zde je vzhledem k terénu stálá. Chodíme po malých oddílech, abychom se s ní seznámili. Prostranství mezi naší a nepřátelskou linií má různé vzdálenosti, jako například 300 kroků, 1000 kroků, ale také až na 2 versty. Příčinou toho jest příliš močálovitý terén a také řeka Stochod, která mezi liniemi protéká. Před námi stojí říšští Němci. V noci se chodí na rozvědky a nosí se k jejím zástavám 16 různé proklamace. Někdy se dělají demonstrace, chceme je vylákat, abychom některého "ulovili". Když Stochod i močály zamrzly, chodíme na zastavy, nebo zásady 17. Přikrademe se v bílých dlouhých pláštích až k jejich drátěným zahražděním 18, lehneme si u vyšlapaných cestiček do sněhu a tiše čekáme dalších příkazů. Občas ve vzduchu zablýská raketa. Přikrčíme se do sněhu, takže nás na 3 kroky nikdo nerozezná. Tak ležíme několik hodin, ba někdy i celou noc, abychom přepadli jejich patrolu, která chodí ven za dráty na obhlídku. Skoro vždy se jde domů s prázdnou. Sotva odejdeme několik kroků, zapálí si každý cigaretu, a jelikož jsme kryti křovinami, o které zde není žádná nouze, ulehčujeme si nadávkami na zbabělé Němce, kteří nám tu radost neudělají, aby se s námi sešli. Později jsme se dozvěděli, že ruský voják, který přeběhl, jim všechno pověděl. Že na rozvědky chodí Češi, bývalí rakouští vojáci a že běda Němci, který se jim dostane do rukou. Němci se nás báli a byli hrozně opatrní se s námi jenom vidět. Také vypsali na naše hlavy ceny. Za jednoho Čecha - dobrovolníka, ať živého nebo mrtvého ten, kdo ho přivede dostane 1000 marek a nějakou dovolenou. Ovšem málo kdo se o to pokusil, poněvadž by ho to mohlo stát hlavu, o kterou se asi příliš obával. Byli jsme svým nezdarem mrzuti. Říkali jsme rotnému veliteli kapitánu Pavlovi, aby vymohl u náčelníka štábu divize, abychom mohli jednat trochu podle toho, jak se nám samým zalíbí. Chtěli jsme se vedrat přes drátěnou překážku do německé linie a tam přepadnout jejich zástavu, kterých tam bylo dosti hustě. Avšak bezvýsledně. Asi nám nevěřili. 15. ledna 1917 Konečně jsme se toho dočkali. Přišel rozkaz od štábu divize. Dle pozorování se u nepřítele stala změna. Buďto přišly nové síly na výměnu starých jednotek, nebo nám chystají nějaké překvapení svou návštěvou. Místo dvou pozorovacích balónů viděli jsme u nepřítele čtyři. Také eroplán častěji létal a házel bomby. Jednu bombu hodil skoro až k naší zemljance, z čehož jsme pozorovali, že o nás velice dobře vědí. Rozkaz byl téže noci se zmocnit za každou cenu jednoho nebo dvou Němců, ovšem dostat je živé, aby se štáb mohl lépe informovat. My se celý den na ten okamžik těšili jak malé děti. Večer se vycházelo ze zemljanek. Šlo nás asi 100 a s námi 100 Kozáků (partyzánů). Vedení nade všemi měl partyzánský podpraporčík Ostrohradský s naším praporčíkem Nejedlým. Rozdávaly se potřebné zbraně. Na stříhání drátěných překážek bylo určeno 30 lidí, dostali dlouhé nůžky, každý plně nabitou pušku, bombu a bílý plášť. Na ochranu jim bylo přiděleno 30 mužů, kteří dostali každý bomby. První partie měla stříhat drát a druhá se po 15 mužích rozdělí po obou jejich stranách. Ostatní mužstvo a kozáci byli hlavní trupa 19, ze které se vysílaly dozory 20 na všechny strany. Mezi hlavní trupou jsem byl též já, později pak jsem byl poslán ještě se šesti bratry a několika Kozáky doprava na dozor. Chránili jsme předek ze stran a z týlu. S dobrou náladou a s nadějí na dobrý úspěch se vyšlo. Avšak pprap. Ostrohradský, když se došlo na neutrální pásmo, celý plán změnil. Důvěřoval-li více svým Kozákům či šetřil snad nás - nevím. Na stříhání drátu byli určeni Kozáci. Tito už byli se stříháním hotovi, v největší tichosti měli čekat až půjde svjaz (t.j. spojovací hlídka, která chodí od jedné zástavy k druhé), tři neb šest mužů, kteří se měli zajmout. Našim 30 mužům připadla úloha chrániti Kozáky ve vzdálenosti asi 100 kroků. Druhá skupina asi 120 mužů nás kryla zezadu a v případě potřeby byla ku pomoci i těm předním. Vzdálenost byla asi 200 kroků od první skupiny. Kupkův oddíl byl rozmístěn u zástavy číslo 69. Bylo dosti temno. Šlo se jeden za druhým asi půl hodiny. (Zatímco tyto oddíly byly vpředu u německých drátů, my v tu dobu byli rozloženi v řetězu 300 kroků od drátů.) Bloudilo se, ale konečně došli na vykázané místo, které jim ml. důst. Kupka určil, asi 20 kroků od drátěné přehrady. Mezi nimi byl Olšanský, dále psáno podle jeho vyprávění: 16 "zastava" - rus. stráž (arch.) 17 "zasada" - rus. past, nástraha, záloha, nebo - v tomto případě - číhaná 18 "zahražděnije" - rus. překážka, překážky, zátarasy 19 "truppa" - rus. skupina 20 "dozor" - rus. hlídka 4

5 Bylo nám to divno. Dle našich úsudků, měli jsme být ještě dále nalevo. Kupkovi zdálo se to být správné. Zůstali jsme tedy na tomto místě. Právě na zamrzlém Stochodě. Rozložili jsme se u řeky a zachovávali největší ticho. Po nějaké chvíli jsem před námi slyšel, přímo před německou zástavou, na kterou máme obracet největší pozornost, jakýsi šustot. Sdělil jsem to vedle mne ležícím hochům a také Kupkovi. Potvrdili to, ale nevěnovali tomu žádnou pozornost. Po chvilce jsme viděli jakýsi černý chumáč v podobě keře, který se pohybuje směrem k nám. Kupka vyslal dva hochy, aby se opatrně přiblížili a zjistili, co to asi jest. Hlouček přicházejících se zastavil, asi nás zpozorovali. Hoši se vrátili s nepořízenou, slyšeli jen slabý hovor a prý jako kdyby jim jejich náčelník něco přikazoval. Rozhovor byl spíše jako ruský. A přece od té strany, nemohl nikdo jiný přicházeti, než Němci sami. Střílet jsme nesměli. Nastala trapná nejistota. Zatím se chumáč před námi rozvinul v řetěz, pokud jsem je přehlédl, byl dlouhý asi 30 metrů. Přibližovali se k nám. Kupka jim vyšel několik kroků vstříc. Když přišli na 15 kroků, velí stoj! a ptá se, co jsou zač. Neodpověděli mu. Kupka rychle šel zpět a komanduje nám na zad!, abychom zaujali výhodnější pozici, jelikož jsme byli na hladkém ledě. Chceme se odplížit a v tom slyšíme Meine kamaraden, schiessen sie nicht a hned na to prudká střelba a křik hurá! Byl jsem tím ohlušen. Bránit jsme se nemohli. Hoši se chtěli skrýt za nejbližší křoviska. Vyskočím také, avšak noha mi uklouzla a já jsem se svalil na záda udeřiv se při tom do hlavy. Neztrácím duchapřítomnosti - rychle se zvedám, zvednu pušku a hledím se skrýt v křovinách. To všechno se seběhlo v několika okamžicích. Střelba a křik neustává. Proplétám se křovinami, unaven neboť při každém druhém kroku se bořím do bahna nebo do vody, o kterou zde nebylo nouze. Byl jsem celý promočený. Ohlédnu se a nikoho nevidím, hoši zmizeli, takže jsem zůstal sám. Dosud stříleli, avšak jiným směrem, než jsem byl já. Proč, to nemám ponětí. Utíkám dále, až jsem narazil na dráty. Krátké halt!, na to výstřel a hrnul jsem si to nazpátek. Utíkám několik kroků a hop, byl jsem v jámě naplněné vodou. Vylezu a utíkám dále, zabořila se mi noha do bahna a já neměl už dost síly jí vytáhnout. Zůstal jsem tak několik minut, abych si trochu odpočinul. Prohlížím pušku, byla celá od bahna. Vystřelím jednu ránu abych ji vyzkoušel, směrem k drátům, kde jsem viděl několik černých postav, což nebyla zrovna chytrost. Ozvalo se několik výstřelů - naštěstí šly mimo. Jdu zase po okraji křovisek dále. Střelba utichla. Dívám se na hvězdy, bych poznal další svůj směr, kudy mám jíti. Brzy jsem uviděl rozložený řetěz proti mě - poznal jsem je, byla to hlavní trupa. Olšanského vypravování končí. V hlavní trupě jsem byl také já. Hned nastalo vyptávání, jak se to vlastně stalo. Za chvíli jsme se dozvěděli, že se tam naše první a druhá skupina srazila mezi sebou. Příčinou byla jednak velká tma a jednak druhá strana, kde byl kornet Ostrohradský, mluvila proti Kupkově německy. Z Kupkovy skupiny byl zabit Plzák, raněn do obou nohou Janeček a lehce raněn Urbánek. Jelikož se nám to na této zástavě nezdařilo, přece jen jsme se nevzdali naděje a šlo se trochu doprava, kde byla druhá. Rozložili jsme se zase do řetězu a několik kozáků s našimi šli zase vybírat. Ležíme klidně dále a nasloucháme. Pochyboval jsem, že po takovém rámuse se nám podaří dostati žádaného Němce. Němci jistě budou dvojnásobně opatrní. Proklínal jsem v duchu neprozřetelnost obou velitelů, kteří podle mého smýšlení srážku zavinili. Mrzel jsem se skutečně nad opět nezdařenou rozvědkou. Rakety, které Němci po srážce ještě hodnou chvíli pouštěli jednu za druhou, aby prostranství před sebou měli osvětlené, teď poněkud ochabovaly. Promočený skrz naskrz klepal jsem se zimou. Jelikož jsme zajatce museli za každou cenu přivést, změnil rychle velitel výpravy svůj plán. Nám přišel rozkaz posunout se dále doprava a ostřelovat silně německou zástavu před námi. Vyplnili jsme rozkaz. Němci nám odpovídali a také se ozval kulomet. Nezbytné rakety opět létaly. Tím jsme obrátili jejich pozornost na sebe. Zatím oněch třicet Kozáků zároveň s našimi odešli kupředu, k německé zástavě. Přišel rozkaz pomalu přestávat střílet. Po nějaké chvíli nastalo ticho. Byl jsem zvědav jak to skončí. Za krátkou dobu jsme slyšeli zleva krátké halt!, na to výstřel - třesklo několik bomb - ozvalo se několik hlasů a ticho. Každý z nás napjatě naslouchal. Po půl hodince nás stáhli. Šlo se tiše zpět. Když jsme ušli asi 400 kroků, zatroubil trubač od Kozáků sbor, a podporučík Ostrohradský nám děkoval za zdařilou rozvědku. Odpověděli jsme mu po ruském způsobu Rádi starjatsja, Vaše blahorodí a šlo se domů. Cestou jsem se dozvěděl, jak to vlastně všechno bylo. Jednoho Němce jsme přece jen sebou přivedli domů. Kozáci prostříhali dráty, přiblížili se s našimi k zástavě nepozorovaně a hodili bomby. Němci utekli kromě třech. Jednoho zastřelili, když chtěl utíkat. Druhého, který byl lehce raněn od bomby a chtěl se bránit, probodli štykem 21 a třetí se vzdal. Byl to poznaňský Polák. Druhý den nám přišel poděkovat velitel divizie generál leitnant Kuzmin Karavajev za zdařilou výpravu a rozdal několik vyznamenání. Třetí den byl pohřeb zabitého, kterého jsme si přinesli domů. Leží na malém hřbitůvku za vesnicí Špikotovčina. Hodný ten hoch byl první obětí 22. Zase jsme chodili na zástavy (na čekanou), jenomže po menších oddílech. Také jsem si 21 "štyk" - rus. bodák, bajonet 22 Virtuální Památník čs. legií "Čestná vzpomínka" ( uvádí ke jménu PLZÁK Alois: střelec 4. roty 2. stř. pluku. Narozen , Ratiboř, u Tábora. Příslušen tamtéž. V čs. vojsku od Padl u Svahovičů tento časový údaj - noc z 15. na 16.ledna podle nového kalendáře - odpovídá noci z 2. na 3.1. podle starého, datum úmrtí tedy souhlasí. 5

6 ukracoval dlouhou chvíli holením 23. Chodil jsem holit generála a všechny kozácké oficíry. Hrála se divadla, žilo se vesele jako dříve, jenže nám scházel vypravěč pohádek Plzák Byla určená velká noční rozvědka, vlastně jakýsi výpad za nepřátelskou linii, kde byla hned vesnice. V ní se nacházel jakýsi štáb batalionu nebo pluku, určitě nevím. K tomu účelu šla celá naše rota v počtu 150 lidí a 120 Kozáků se třemi kulomety. Plán byl asi takový: Na předem určené místo se prostříhají dráty bez jakéhokoliv hluku. K tomu účelu bylo vybraných 20 lidí s nůžkami a každý po jedné bombě, v bílých pláštích, poněvadž byl napadlý sníh. Aby nás šlo rozeznat od Němců, kteří je také nosili, byl dán rozkaz sejmout vrchní část pláště tak, aby byly viděny čepice. Až budeme se stříháním hotovi, postaví se za dráty na obou stranách po jednom kulometu a 50 lidí u nich zůstane. Tyto měly hlavní trupě ochraňovat týl a zároveň zpáteční cestu. Hlavní trupa (i s námi asi 200 mužů) má za úkol napadnout vesnici, způsobit zmatek, sebrat několik zajatců a hlavně - bude-li možno - zajmout i štáb. Večer, když se setmělo, jsme vyšli. V naší první linii nám dal kapitán Pavlov, spolu s kornetem Ostrohradským ještě nějaké pokyny a zároveň heslo, abychom se mohli domluviti s Kozáky. Bylo to obyčejné slabé písknutí, nebo mlasknutí, neb zakašlání atd. Pak jsme vyšli skrze naše dráty na neutrální pásmo. Šli jsme obyčejně jeden za druhým - jako duchové jsme v těch bílých pláštích vypadali. Vpředu šel Kozák, který se lépe než my vyznal v těch proklatých bažinách, za tím pak hlavní partie asi dvaceti mužů, která měla stříhat dráty. Potom šla druhá, silnější část a pak konečně zbytek výpravy se sanitáři. Musím podotknouti, že pozice zde byla velice špatná, hotové bludiště. Vždy jsme kousek šli a zase se stálo, tak to šlo skoro až k německým drátům. Konečně se došlo do hustého křoviska, kde jsme se úplně zastavili. Kozák, který nás vedl, ztratil směr. Hvězdy nebylo vidět - tma kolem dokola - takže se nebylo podle čeho orientovat. Nevěděli jsme si rady. Přišel k nám kornet s ostatními důstojníky, aby se zorientovali. Zjistilo se, že jsme hodně blízko německých drátů, avšak vesnice nám zůstala hodně vlevo. Teď bylo třeba jít tou samou cestou zpět a potom se vydat jiným směrem. Obrátíme se a jdeme. Po nějakých sto krocích jsme zůstali stát. "Co je?" ptáme se jeden druhého. Zadní, kteří šli nyní vpředu, asi na něco narazili. Jdeme zase pomalu kupředu, přední voj se zahýbal doprava. V tom je slyšet: Halt - stoj - halt - halt, vyšla rána, druhá, třetí a již se strhla prudká střelba. Já sám vystřelil asi 5 ran. Kornet Ostrohradský velí neztratit duchapřítomnost a dává povel Zprava po linii v cep! Obrátíme se doprava, celý řetěz se hrne do rákosí za střelby a neustálého křiku hurá!. Křičel jsem také, ale vlastního hlasu jsem neslyšel. Byl to pekelný rámus. Konečně se došlo na volné prostranství, na jakousi zamrzlou říčku, nějaké to rameno Stochodu. Shromáždili jsme se. Německé rakety i prožektor 24 svítily jako zběsilé. Byl jsem zvědav, jak se to vlastně všechno událo. Němci tu noc byli také venku, chtěli si bezpochyby udělat výlet na naši stranu a když se vraceli zpět, šli tou samou pěšinou, po které jsme šli my, proto jsme na ně narazili. Ovšem brzy, jakmile poznali že jsme to my, vzali do zaječích. Jak jsme se později dozvěděli, bylo jich něco kolem stovky. Někteří z nich byli ranění, což jsme poznali z úzkostlivého volání sanitét! a hilfe!. Byl-li některý zabit nevím, protože nikdo se v té vodě nechtěl koupat, aby je hledal. Náš plán byl zmařen. Byli jsme prozrazeni. Také již bylo pozdě, bylo hodně k ránu. Vrátili jsme se domů za úplného světla, mrzutí z toho nezdaru Večer se hrálo divadlo. Jenomže byla velká nouze o herečky, takže jsme byli nuceni hráti si ženské úlohy sami. Publika bylo vždy dosti: Ruští oficíři, sestřičky a Kozáci Druhý den byla škola a cvičení jako obyčejně, když se nešlo na rozvědky. Učili nás nastupování a vzdávání pocty, což nás moc netěšilo. Občas nás navštíví generál nebo kozáčtí důstojníci. Každou chvíli byla nějaká slavnost. Chodilo se na parádu ke štábu divize do vesnice Kukša, která byla od nás vzdálena hodinku cesty. V kostele se odbývala mše a potom se defilovalo generálovi, který nás poctil nejlepšími pozdravy. Na rozvědku chodíme stejně, nejméně dvakrát týdně. Jednou jsme se nepohodli s Kozáky. Jsou sice dobří vojáci, ale trochu divocí. Oni málo rozumějí naší řeči a my rusky také ještě málo. My je poznáváme ve tmě, i kdyby potichu mluvili. S nimi ovšem je to něco jiného. Kozák se vynoří jako duch, blízko tebe, takže ho ani neslyšíš, naslouchá jak se mluví, nerozumí tomu, pokládá tě za Němce a hned střílí, bez rozmýšlení. Proto chodíme na rozvědky raději sami - a oni také. 23 Josef Krulich se čtyři roky učil holičem v Solnici, okr. Rychnov nad Kněžnou 24 "prožektor" - rus. reflektor, světlomet 6

7 4. 3.Opět určena rozvědka. Bude-li možno, přivézt zajatce. Tentokrát jsme šli sami. Ruští Češi s námi nechodili, když nemuseli. Dělali to jedině ze strachu. My nejraději chodili sami, poněvadž jeden o druhém věděl, kdyby se něco strhlo, že žádný z nás nepovolí. Vyšlo se asi v 7 hod. večer. Bylo nás skoro 100. Plán byl stejný - prostříhat dráty, počkat až půjde kolem spojovací hlídka, tuto přepadnout a aspoň jednoho přivézt živého. Šel jsem opět s první linií stříhat. Velení nad námi měl bratr Šupáček. Nad hlavními oddíly kapitán Pavlov a praporčík Nejedlý. Šli jsme známým pochodem, ale na jiné místo, kde jsme ještě nebyli. Jdeme asi hodinu, když se nám zdá, že jsme u cíle. Byla taková tma, že bylo těžko německé dráty nalézt. V tom vystřelí Němci na vedlejší zástavě raketu - přikrčíme se do sněhu (měli jsme bílé pláště) a ani nedýcháme. Asi 15 kroků před námi jsme viděli dráty a nalevo si odkašlal německý voják. Byli jsme u cíle. Jakmile raketa uhasla, připlazili jsme se opatrně k drátům. Stály zde kůly, na kterých byly připevněné ve výši člověka dráty, dráty tlusté a ostnaté, holou rukou se brát nemohly. Němci na některých místech mívají také elektrizované dráty, proto míváme nůžky obalené hadry. Několik nás co možná tiše stříhá, druzí dráty odhazují stranou, poněvadž se kroutí a zapichují do plášťů. Stříháme poslední drát, někteří už přecházejí na druhou stranu, když vtom začne střelba z malé vzdálenosti. Je vystřeleno několik raket, které ozáří celé prostranství - světlo jako ve dne. Přikrčíme se ke sněhu a čekáme. Když byla opět tma, vstáváme a pomalu couváme zpět. Byli jsme prozrazeni. Více už dělat nešlo. Opatrně odcházíme a jdeme k zadní trupě. Šupáček objasnil kapitánovi náš nezdar a šlo se domů. Proklínali jsme Němce, že nám to v poslední chvíli zkazí. Cestou se jako obyčejně počítají lidé, jsou-li všichni. Jeden nám scházel. Za chvíli se zjistilo, že to je Češka z prvního sledu, také s námi stříhal dráty. Hned po něm začalo shánění. Jedni říkali, že viděli, jak někdo padl když byla střelba, druzí zase tvrdili, že ho viděli na zpáteční cestě, avšak s námi nebyl. Jdeme se dívat zpátky k drátům, tou samou cestou, kudy se šlo zpět. Nenašli jsme ho. Mrzuti odcházíme nazpět. Zapálíme si papirosy, vypravujeme jeden druhému svoje domněnky a jdeme domů. Mysleli jsme, že při střelbě někam zaběhl a potom nás nemohl najít. Doufali jsme, že ráno přijde domů. Ohlásilo se na zástavách, aby nestříleli, uvidí-li jednoho člověka vracet se od německé strany. Avšak Češko nepřišel. Měli jsme o něm svůj úsudek. Buďto byl zabit, že ani nehlesl a jelikož měl bílý plášť a byla tma tak, že jsme ho ve sněhu nenašli, nebo prostě přeběhl na německou stranu, což by pro nás bylo velice nemilé. Ruští Čechové nám příliš nevěřili a tohle byla voda na jejich mlýn. Aspoň nemuseli chodit na rozvědky, vymlouvajíce se na nás, že bychom přeběhli, jak prý už se to stalo a oni že by zůstali v kritickém postavení. Nám to bylo ovšem jedno, spíše jsme byli rádi, že nepůjdou s námi takoví zajíci. Bohužel stal se nám takový případ podruhé. Asi za 14 dní, když Stochod a bažiny rozmrzly, odstěhovaly se naše přední linie asi verstu dozadu, protože pozice byly celé pod vodou. A mosty dělané na přechod z jedné zástavy na druhou byly potopeny a rozervány. Linie se tedy přesunuly na souš. S pozorovacího stanoviště bylo oznámeno, že se na našich starých zástavách objevují Němci. (V tu dobu už vody tolik nebylo.) Buďto se tam usadili nebo tam konají časté návštěvy. Byla nám přidělena úloha zjistit celou tu situaci. Šlo nás 30 s podporučíkem Hrůzou a praporčíkem Pitnerem. Šlo se k té zástavě, která stála na suchu. Mysleli jsme, že tam nejspíš budou. Dojdeme k ní asi na 200 kroků. Kolem zástavy jsou husté křoviny. Děláme řetěz a jdeme trochu zprava. Projdeme křovím a na planině za kopečkem se díváme. Němci tam skutečně byli. Ze zemljanky se kouřilo. Vydán rozkaz po jednom odcházet dozadu. Bylo to ve dne. Když jsme odešli z dostřelu, zpozorovali jsme, že nám schází Osadec (byl to Rusín, který přišel do roty zároveň s námi). Ten úmyslně přeběhl k Němcům. Vrátili jsme se domů. Ruští Čechové zase měli příčinu. Nemohli jsme se proti tomu obhajovat. Od té doby jsme se s nimi stále přeli. Nastaly různé hádky. Oni dostávali za nás vyznamenání (my jsme po tom moc netoužili), ale nebylo to spravedlivé. S rotným velitelem (byl Rus) byli jedna ruka, stále jezdili na dovolenou, a rotnému za to přinášeli různé dárky. A my zatím chodili na rozvědky za ně. Jelikož z nich byla většina suržete 25 a z nás nikdo, museli jsme mlčet. Mezitím nastala v Rusku revoluce. Ve vojsku byly zavedeny nové řády, otroctví ruského vojáka odpadlo. Přivítali jsme revoluci s jásotem a hned se pracovalo o rozdělení s ruskými Čechy. Oni mluvili sice česky, ale o povinnosti Čechie nechtěli vůbec slyšet. První ruští gembljáčci 26. Oni by snad bojovali za českou samostatnost, jen kdyby jim přitom nešlo o krk. Proto jsme se od nich chtěli za každou cenu oddělit. Na rozvědky jsme chodili zase sami. Střídali jsme se po malých oddílech. Kolikrát jsme se brodili po pás ve vodě za střelby, to nebylo nic zvláštního Potom byli Kozáci vystřídáni pěchotou. Odešli na odpočinek. Těžce jsme se s nimi loučili. Kornet Ostrohradský odjížděje, líbal se s naším rotným a dával nás za příklad ruským vojákům, řka: S takovými vojáky, jako jsou 25 suržete - nejasné, patrně z franc. surjette, obšívání, entlování - mohlo by tedy mít souvislost s distinkcemi, s výložkami, resp. hodností 26 "gembljáčci" - smysl slova nejasný 7

8 Češi, chtěl bych rozbít celé Německo. Divizní generál se s námi na památku nechal vyfotografovat. Druhý den pak odešli. S novým vojskem přišel generál Goldšmít - Němec. Hned jak uslyšel, že k jeho pěchotě je přidělena česká rota řekl že se s Čechy nebude moc mazlit. A také se podle toho choval. Honil nás ve dne v noci. Ruští Češi trpěli s námi. Nastaly rozbroje a různé skandály. Konečně přišla zpráva, že se máme dostat na odpočinek. Trochu se nám ulevilo. Také od rotného bylo dovoleno 4 dobrovolcům jet na dovolenou. Mezi nimi jsem byl též já, Šupáček, Valta a Procházka. To bylo asi 6. května. Hned jsme se vypravili a jelo se ke štábu pro papíry. V tu dobu byl právě štáb na pozici. Z Maněvič se jelo úzkokolejnou dráhou, kterou táhli koně Večer jsme přijeli se Šupáčkem do Kieva. Jelikož už bylo hodně po půlnoci, neměli jsme kam jít na noc. Zašli jsme do Kavárny a potom jsme chvíli chodili po městě. K šesté hodině ráno jsem navštívil Františka Krulicha, který pracoval u firmy Filvert a Dědina. Šupáček zůstal u známého v Kievě a já večer sedl na vlak a jel ke švagrovi do Ekatěrinské gubernie do Kadievky. Naše shledání po tak dlouhé době bylo radostné. Měli jsme si co vyprávět. Nejvíce jsme vzpomínali na naše doma, jak se jim daří. Také jsme spolu psali dopis, jenomže já to stále skrýval, že jsem od vojska. Když jsem odcházel, dostal jsem od hochů na cestu peníze, které se mi hodily. Cesta vlakem byla mizerná. Všude se muselo dlouho čekat a lidí bylo plno. Tak jsem se zase dostal zpět do Kieva. Zastavil jsem se ještě u Krulicha a po dvou dnech jsem jel zpět k rotě. V Sájnoch jsem se opět k mé veliké radosti sešel se Šupáčkem, který jel také zpátky. Čekali jsme na vlak asi 5 hodin, takže jsme si zatím mohli vyprávět ta naše dobrodružství z cesty, což nebylo zrovna nic pěkného. Konečně se vlak pohnul a my byli za půl hodiny na místě Antonovec. Tam jsme se dozvěděli, že je rota na oddychu v Teklovce, což bylo asi 15 verst od stanice. Napili jsme se a šli jsme dál pěšky. Ráno v pět hodin jsme byli na místě. Hned jsem se nakvartýroval s Pechem a Tomečkem. Odchod roty z pozice za mé nepřítomnosti. (dle vypravování br. Olšanského) Po sedmi měsících rozvědčické činnosti odcházíme ze Špikatovčiny. S milými vzpomínkami na dobrodružný život a trpkými zkušenostmi na nenáviděné Němce. Opouštíme svoji malou útulnou českou vesničku. Je nám teskno. Nescházel zde ani kuželník, cvičicí nářadí, umělý park, letohrádek a mnoho zábavných věcí, které jsme si pro ulehčení našeho těžkého života vytvořili. Odcházeje, ohlížíme se ještě na bránu postavenou z břízy, která tvořila vchod do našeho prvního působiště, na níž rovněž z březových větví byl vyřezán nápis Nazdar! Jsme u štábu pluku. Všechny naše oddíly, které dosud byly na frontě, teď odpočívají. Již máme i třetí pluk. Naše rota je umístěna u vesnice Teklovka po barákách. Jsme na území Volyňské gubernie. Lid, většinou chudobný, je k nám přívětivý. Konáme vojenské cvičení. Ruští Čechové jsou ze všech rot sebráni a je z nich vytvořen druhý prapor našeho pluku. První a třetí prapor tvoříme my. Je nám tak lépe. U naší roty zůstal ruský Čech Kašina a kuchař Mojžíš, hodní lidé. Za několik dní se proslýchá, že máme jít na haličskou frontu ke Zborovu. Za tím účelem přišel rozkaz, aby se vybrala z pluku úderná rota. My jsme prohlásili, že chceme všichni jako úderníci. Na naše přání z nás byla udělána úderná brigáda. Život v Teklovce byl jednotvárný. Byla zde řeka, koupali jsme se, ryby se chytaly z dlouhé chvíle. Zde také odešel od pluku na naše přání plk. Chodkievič. Byl již starý, považovali jsme ho za málo bojovného a týral nás svojí nesmyslnou disciplinou. Později jsme dostali nového plukovníka, který byl dobrý člověk, ale zato žádný voják. (vypravování Olšanského končí) Po mém příchodu z dovolené zdrželi jsme se v Teklovce ještě tři dni a mezi tím se připravujeme na frontu. Jsem rád, že jsem přišel včas Vycházíme z Teklovky v 5 hod. ráno za veselého zpěvu. Téhož dne nasedá v Antonovce první a druhý pluk na vlak, třetí má následovat hned za námi. Jedem rychle. Jízda trvá 2 dny Přijíždíme do Tarnopole. Zde vysedáme a s hudbou jdeme pěšky 2 versty do vesnice Bělé, kde bydlíme ve stodolách. Naše rota čítá asi 70 bojových lidí. V Bělé bydlíme 2 dni. Chodím do Tarnopole na pivo a do kavárny, pokud moje jmění stačí. Nevím, jak bude dále a proto chci ještě trochu užít. Ovšem mnoho užívat nemohu, jsem odkázán pouze na vojenský plat, a ten je hrozně tenký - 7,50 rublů měsíčně. 8

9 Po dvou dnech odchází brigáda do Jizerné, asi 20 verst. Cesta byla ošklivá, po celou dobu pršelo, takže se nám špatně šlo. Vyšli jsme navečer a k ránu se přišlo do Jizerné a my byli ve vesnici Ostašovka, kde byl náš pluk umístěn. Nad Ostašovkou a Jizernou lítá dvakrát i třikrát denně eskadra eroplánů, které na nás vrhají bomby. Ruské dělostřelectvo je ostřeluje. Není radno chodit po ulici, střepiny a části šrapnelů dopadají hustě na zem. Bydlíme celá rota v jedné stodole. Čistíme zbraně. Dostáváme náboje a jiné potřebné věci. Zde Ruští Čechové odmítli jít s námi na frontu a takřka podněcovali ruské důstojníky a vojáky proti nám. S ruskými prý by šli, ale s námi jako s bývalými rakouskými zajatci ne. My prý můžeme jednoduše přejít na rakouskou stranu a oni prý budou rozstříleni. Ubozí ruští vojáci, ba ani důstojníci nemají o Češích ani ponětí - většinou jim bylo strašně divné, jak se někdo může dobrovolně hlásit na vojnu a k tomu ještě bývalí austrijáci. Samo sebou, že jim věřili a nám začali nedůvěřovat. Takoví byli ruští Češi. Někteří z nich byli dobří lidé, ale těch bylo velice málo. To všechno dělali proto, že my jsme se vždy hlásili na frontu, nečekaje až nám uplyne doba oddychu a oni že museli jít s námi. Jim, podle jejich úsudku, do nás nic nebylo. Oni budou stejně žít v Rusku, tak jako dříve. Bylo nám skutečně líto, když pronášeli takové úsudky o bývalé své vlasti a o svých rodných bratřích Navečer odcházíme z Ostašovky do přední linie. Je to asi 20 verst. Cesta je namáhavá. Neseme plnou výzbroj. Zpočátku jsme zpívali různé písně, nebo hovořili o budoucím našem útoku, těšili jsme se, jak budeme prohánět Austriáky. Teď jdeme tiše, jsme unaveni, zpoceni a zaprášeni. Nachýleni kupředu pod tíží výzbroje, docházíme na místo asi verstu za první linii, kde odpočíváme. Zakouříme cigarety nebo vyndáme z brašny kousek chleba a s chutí pojídáme. Sem tam je slyšet nějaký výstřel. Popijeme vody a čekáme co bude dále. Na východě se již začínají rdít červánky. Brzy nastane jitro. Přemáhám se, abych neusnul. Brzo byl vydán rozkaz vstát. Každý rotný velitel vede rotu na vykázaný úsek. Jdeme dlouhými klikatými podzemními chodbami. Přejdeme třetí linii, potom druhou a konečně nás průvodčí dovedl do první. Zde po četách vyměňujeme ruské vojáky. Hned zaujímáme svá místa u střílen. Opravujeme co je třeba, pušky na určená místa a když se úplně rozednilo, zalézáme do svých podzemních bytů a oddáváme se na tvrdém lůžku odpočinku. Venku zůstala jenom stráž. Tu noc se mi zdálo o mých drahých tam na druhé straně, které jsme doufali v krátké době osvobodit. Boje 2. pluku u Zborova Zborov! Kolik myšlenek zalétá k tomuto malému, až donedávna neznámému haličskému městečku! Tam poprvé po staletích vystoupil zase český voják, aby hájil práva svého národa a dobyl si ztracenou svobodu. Klidné jsou dnes Zborovské pláně. Na chudých úhorech zase pracují haličští mužíci, hluboké, vším pohodlím opatřené rakouské zákopy, jim dnes slouží snad za útulek v čas deště. Ale ještě před dvěma roky ozýval se zde válečný ryk a krev česko-slovenská barvila svěží jarní zeleň. Dnes pouze dvě veliké mohyly nad Secovou 27 a malé jednotlivé hroby s prostými kříži mezi rakouskými zákopy jsou svědky toho, co se zde odehrávalo. A přece zde byl položen základní kámen svobody našeho národa 28. V zákopech zborovských 10. června před svítáním 1.a 3.prapor vystřídaly v přední linii 22.Finský střelecký pluk. Pravé křídlo úseku vykázaného pluku bylo obsazeno třetím praporem, levé prvním. Proti nám stály tyto rakouské pluky: 1.Bosno-Hercegovinský, 35.Plzeňský a 75.Jindřicho-hradecký. Úkol pluku do útoku: Zaujmout a houževnatě hájit pozici od Spinetu u Secovského údolí včetně do jižního okraje vesnice Josefůvky včetně. V noci vést aktivní výzvědnou činnost a ve dne pozorně pátrat po nepříteli. 27 Cecová (dnes Kalinivka) - vesnička u Zborova ve východní Haliči (Ukrajina). V době bitvy zde bylo obvaziště a operační síň, v níž lékaři O. Biebl a Vl. Haering poskytovali raněným pomoc. Na poli u Cecové byli 4. července 1917 ve společné mohyle ( Mohyla bratří ) pohřbeni padlí čsl. dobrovolníci, hrdinové od Zborova. 28 Zborov - městečko na sz. od Tarnopolu. Zde byla 2. července 1917 svedena bitva, kterou čsl. brigáda (1., 2. a 3. prapor) získala mezinárodní ohlas, jímž zajistila podporu pro jednání exilovoé České národní rady (Masaryk, Beneš, Štefánik, Červinka). Bitva nevedla k žádnému zásadnímu zlomu ve válce, způsob boje čs. vojáků měl však průkopnické prvky, které se dokonce později dostaly do vojenských učebnic (samostatná činnost malých skupin, tzv. hloučků ) 9

10 Stoje na stráži zpozoroval jsem, že z rakouských okopů vyšlo několik mužů a za nimi následovaly jakési dva vozy. Bylo mi divné, co vlastně zamýšlejí. Přiblížili se o něco blíže a tak jsem rozeznal, že muži nesou kosy na trávu. Když došli na 200 kroků od našich okopů, pustili se směle do práce. Ihned jsem zavolal kolemjdoucího telefonistu a říkám mu, aby ohlásil dozadu dělostřelectvu, co jsem viděl. Netrvalo to ani deset minut a vyšly tři rány z děla přímo k vozům. Rakušáci tím byli asi nemile překvapeni, poněvadž Rusové jim to nedělali. Hned se rozprchli na všechny strany a pak ve zděšeném útěku prchali zpět. Od té doby byli opatrnější, už poznali, že tam jsme my. Při vystřídání ruští vojáci ukazovali časopisy přinesené od nepřítele a vyprávěli o bratření s ním, proto jsme museli být hodně opatrní. Zákopy byly námi obsazeny velice řídce, služby bylo mnoho. Za 48 hodin spí se pouze 12 hodin a 36 hodin trvá služba. Zákopy v první linii byly ve velmi špatném stavu: zpola sesulé, místy velmi mělké, střílny zarostlé trávou, úkrytu před dělostřeleckou palbou a zemljanek málo a pokud, tak velmi špatné. Před první linií se táhnou dvě řady drátěných překážek, dále vpředu je linie polních stráží. Zákopy jsou zde mělké po kolena, nanejvýše po hruď. Jelikož Finský pluk zakopal před naším příchodem množství munice do země, nebyly v prvních dnech v zákopech vůbec ruční bomby 29, světelné rakety a zásoby patron. Ve střílení nejevil protivník ani my žádnou zvláštní činnost. 11. června navečer se ruské dělostřelectvo zastřelovalo. V zákopech přestřelka z pušek a kulometů. V noci byl vyslán zákopnický oddíl s 60 dělníky, celkem 110 mužů. Opravili a zesílili drátěné překážky, které byly na četných místech rozstříhány i povaleny - následek předchozího bratříčkování Rusů s Rakušáky. V noci se nepřítel pokoušel proniknout k naší polní stráži, byl však rozehnán palbou z pušek, kulometů a děl. Naše ztráty: jeden zabitý a jeden raněný. 12. června ostřeloval protivník půl hodiny naše baterie u vesnice Chorošec i samotnou vesnici. Ztráty nebyly. V noci znovu zákopníci s dělníky, celkem 165 lidí, opravovali drátěné překážky před 3., 11. a 12. rotou. Do zákopů bylo dopraveno 8 bombometů. Podporučík Růžička, který vyučil obsluhu dvou bombometů, vypálil na zkoušku několik ran a čtyři projektily dopadly přímo na nepřátelskou polní stráž. 13. června se upravují zákopy, kopou úkryty a upravují se tabulkami orientace v zákopech. Večer zpíváme ve strážích české písně a voláme na druhou stranu, kde máme proti sobě také Čechy. 14. června ostřeloval nepřítel naše pozice poněkud silněji. 15. června odešel velitel pluku, kapitán Ivšín, převzít velení nad prvním plukem. Prozatímním velitelem se stal pplk. Zembalovský 30. Téhož dne se konala ve vsi Krásno schůze všech plukovních výborů s brigádní Radou. Byla vypracována rezoluce prof. Masarykovi, v níž byly objasněny poměry na frontě. Rezoluci měla prof. Masarykovi předat zvláštní delegace (z 2. pluku V.Roubal, z 3. pl. praporčík Sedláček). Protože již v noci začala dělostřelecká příprava k chystanému útoku, delegace neodjela a rezoluce předána nebyla.) Vojáci dostávají denně dvě konzervy. Celý den je úžasné vedro a odpoledne slabá bouře. Letadla vykazují zvýšenou činnost. Následkem přetížení službou je v rotách nervozita a s netrpělivostí se očekává den útoku. 16. června začíná bombardování nepřátelských pozic na levé i pravé straně. Zvláště na levé straně se zdá, že země tam hoří a hukot děl celý den neustává. Nepřítel dosti silně odpovídá. Téhož dne je vyslán z každého praporu jeden důstojník a z každé roty jeden střelec do Jezerné, jako delegace k uvítání ministra Kerenského - tento však nepřijel. Obědy jsou v posledních dnech přiváženy k zákopům už kolem třetí hodiny ranní. 17. června zaujímá 2.rota v síle padesáti dobrovolníků a pěti důstojníků úsek mezi 9. a 12.rotou. Silné ostřelování nepřátelských pozic neustává. 29 ruční bomby ruční granáty 30 Dmitrij Nikolajevič Zembalovskij (1878 -?), podplukovník ruské armády byl do České družiny zařazen v srpnu Zastával funkce velitele 1.roty, prozatímního velitele družiny, velitele náhradní roty a velitele 1.praporu.Od února 1916 byl velitelem 1.praporu Čs. střeleckého pluku, poté velitelem Prvního československého střeleckého pluku a od června 1916 byl hospodářem Čs. střelecké brigády. V dubnu 1917 opět velitelem 1.čs. střeleckého pluku a v červnu velel 2. čs. střeleckému pluku. Během bojů u Zborova velel jižnímu úseku brigády. Od jeho nástupu na dovolenou v červenci 1917 o něm není nic známo. (Zdroj: Jiří Fidler - Zborov 1917, Malý encyklopedický slovník, JOTA, Brno 2003) 10

11 18. června vydán rozkaz připravit se k útoku. Linie polních stráží se obsazuje silněji. Vyslána rozvědka na polní nepřátelskou stráž, kterou čtyři muži dobyli v pravé poledne. Vzato do zajetí 5 vojáků 35.pluku; přitom padl náčelník rozvědky Svítek z 2.roty. Rozdává se ve větším množství machorka a podárky, zaslané sovětem dělnických a vojenských deputátů. Přichází zpráva o dobytí první nepřátelské linie finskou divizí. Večer je poslána 10.rota do zálohy, do záložní linie jihozápadně od vsi Chorošec; před půlnocí je odvolána zpět na staré místo. Po půlnoci jsou vyslány silné výzvědné oddíly aby zjistily, zdali a jak silně jsou obsazeny nepřátelské zákopy. Ministrem Kerenským 31 vydán rozkaz, aby v čele nastupujících vojsk byly z důvodů taktických a hlavně ideových neseny rudé prapory. Většina našich rot nebrala příkaz v úvahu. Den útoku 19. června (2. července) června byl předán na posílení 2. pluku jeden prapor 3. pluku, který obsadil úsek od Jozefůvky ke třetí spojovací chodbě táhnoucí se od Secůvky ke vsi Josefůvce. Útok se má provést bez dělostřelecké přípravy časně z rána. Nálada je poněkud stísněná vzhledem k tomu, že drátěné překážky před naším úsekem zůstaly netknuté. Pluk se stahuje poněkud doprava a seskupuje se kolem východu z vlastních zákopů. Pohyb byl patrně zpozorován, neboť nepřítel začal silně ostřelovat naše pozice. Rozložení rot při útoku počínaje zleva: 1.rota, 3., 12., 2., 9., 4., 11. a 10 rota. Napravo od 2. pluku byl 1.pluk, nalevo prapor 3.pluku, dále pak 23.Finský pluk. České brigádě byla dána pasivní úloha: bránit pozici a nastupovat teprve tehdy, až na bocích českého úseku budou učiněny průlomy a nepřítel bude nucen sám ustoupit. Velitel brigády s velitelem pluku a veliteli obou praporů vypracovali obranný plán i plán útoku pro pomoc nastupujících sousedních jednotek. Plán byl tento: Před svítáním u folwerku 33 Secůvka a u pravého křídla po secůvském dolíku poslat dva silnější oddíly rozvědčíků za drátěné překážky a kromě toho menší oddíly ke každé zástavě nepřátelské (dělostřelecké cíle č.102., 106., 108., 110., 111., 113. a 115.) Všem vyslaným lidem dát ruční granáty. Každý oddíl udržuje spojení, musí nepozorovaně přistupovat až k hranici naší dělostřelecké palby a nepodnikne jinou činnost, dokud dělostřelecká příprava trvá a naše řetězy nedojdou vpřed. Po přerušení dělostřelecké palby začne útok na pravém křídle, řetěz 2. pluku se bude vyrovnávat podle řetězu prvního pluku. Když pak budou naše pluky nastupovat, tehdy aby se protivník silně zneklidnil a palba se odvedla od nastupujících řetězů, budou rozvědky útočit na nepřátelské polní stráže, obsadí chodby vedoucí do hlavních okopů a po přípravě se vervou do okopů. Ten úkol připadl naší a jedenácté rotě. (Naší rotě velel praporčík Nejedlý.) Před bojem zaujímal pluk úsek 3/4 až jedné versty prapor měl celkem 580 bodáků 35, 3.prapor 490. Kulometů bylo na úseku 2.pluku celkem 14. Když skončila dělostřelecká příprava trvající od 6 hodiny a bylo už vidět nastupující řetězy prvního pluku, oddíly poslané vpřed na pravém křídle a výzvědné oddíly 10. a 11.roty přešly do útoku na nepřátelské polní stráže. Jakmile to v 9.40 velitel pluku zjistil, ihned vydal rozkaz poslat na celé frontě pluku kupředu 3 čety od každé roty. Kulometné i zákopnické oddíly s jednou četou od každé roty tvořily zálohu v první linii. První rota vyšla vinou svého velitele ze zákopu o půl hodiny později, než ostatní roty. Díky neohroženosti, s jakou šlo mužstvo vpřed, jeho nevídané chrabrosti a odvaze, byla první linie v našich rukou v 9.25 a v 9.45 byly již první naše řetězy v chodbách vedoucích do druhé linie a místy již na druhou linii útočily. První 31 Kerenskij Alexandr Fjodorovič - ruský liberální politik, ministr války v prozatímní vládě a později její předseda. 32 podle nového kalendáře 33 vollwerk - obranné postavení, zděné opevnění, může jít o opěrný bod zřízený v nějaké usedlosti nebo statku 34 1 versta = 1066,781m = 1,07km 35 pojmem bodák je zde označován útočící pěšák 11

12 linie, ačkoli výborně opevněná, byla dobyta s poměrně malými ztrátami. Při útoku na druhou linii, hlavně na pravém křídle proti úseku 3.praporu, protivník provedl několik protiútoků, všechny však byly odraženy a nepřítel rozdrcen. Při dalším útoku setkalo se naše vojsko jen s hloučky utíkajících rozbitých oddílů protivníka, které se ve třetí linii ještě částečně bránily, ale většina se jich bez odporu vzdala. Pouze v okopu a ve spojovací chodbě vedoucí do třetí linie, jdoucí rovnoběžně s Godovskou dolinou vedle lihovaru, setkala se třetí rota s odporem, avšak rychlým bodákovým útokem odrazila nepřítele a zbylé živé vzala do zajetí. Nějakou dobu byly naše nastupující oddíly na třetí linii ostřelovány ruským dělostřelectvem, které nemohlo pochopit náš rychlý postup; raketami jim bylo dáno znamení, aby střelbu přenesla na ustupujícího nepřítele. Po obsazení třetí linie byl vydán rozkaz zastavit, obsadit okopy a vyslat kupředu silné hlídky. V 15 hodin naše rozvědka přinesla zprávu, že na linii Godov - Travotloky jsou pouze slabé nepřátelské oddíly. Jít vpřed nebylo však možné, protože nebyla naděje na pomoc z týlu a spojení se šestou Finlandskou divizí bylo přerušeno. Již na počátku boje bylo zřejmé, že úkol určený české brigádě byl velmi skromný. Za hodinu od počátku útoku byly již oddíly 2.pluku za vsí Secůvkou. Poněvadž první pluk zašel moc vlevo, druhý pluk se nemohl podle něho řídit, prošel svým pravým křídlem vsí Secůvkou a pokračoval ve směru na rozbitou vesnici Kosčavku a na výšinu 388., dotýkaje se svým levým křídlem Godovského údolí a cesty u lihovaru. Tím, že pluk již při obsazení druhé linie zabral veliký úsek, se mužstvo rot vzájemně promíchalo. Při dalším postupu nebylo třeba útočit po celé frontě, ale pouze v některých opěrných bodech. Za druhou linií se utvořily z pluku menší oddíly po 50-80ti mužích, v nichž bylo mužstvo dvou i tří různých rot. Pravé křídlo 2. pluku se smísilo s prvním plukem. Po obsazení třetí linie byly rychle posíleny pozice a vyslány rozvědky ve směru na Godov a chutor 36 Emilevku. Rozvědky ve vzdálenosti jedné versty od našeho řetězu se zakopaly a zůstaly tam až do vystřídání 326.plukem. Hned u třetí linie byly sklady plné bomb, raket, stanů i obuvi; vše se rychle rozebralo. Poněvadž proti vsi Košovkám byl řetěz 2.pluku velice hustý a v něm mnoho lidí 1.pluku, bylo nutno zaplnit vzniklou mezeru mezi naším plukem, praporem 3.pluku a šestou finlandskou divizí. Proto byl vydán rozkaz, aby se řetěz roztáhl do vzniklé mezery. Tato byla však značná a celou zaplnit nebylo možné. Plukovní pobočník poslal veliteli brigády tento telefonogram: "Všechny tři linie v našich rukou. Se šestou finlandskou divizí není spojení. Neobsazená mezera široká přibližně dvě versty. Aby bylo možno udržeti zaujmuté posice a využíti našeho úspěchu, třeba rychle vyslati silnou posilu, jinak neudržíme zabrané prostranství." K 18. hodině se na obzoru objevovaly nepřátelské kolony, které bylo možno vidět pouhým okem. Kolony byly brzy výborně ostřelovány gvardějskou artilerií z chutoru Secůvky. Rozložení rot ke konci útoku, počítaje od výšiny 366 u Travotlok k výšině 404, bylo toto: 2.r., 10.r., 9.r., 11.r., 12.r., 1.r., 3.r. a 4.rota. Kolem 20 hodiny přišel konečně 326 pluk a během jedné hodiny druhý pluk vystřídal. Pluk vzal zajatců, vojáků i důstojníků, 11 kulometů a vyvezl 4 děla. Ze zabraných nepřátelských děl zanecháno na bojišti 9 nevyvezených děl. U lihovaru v Godovském údolí třetí a čtvrtá rota získaly bojem baterii s pěti děly. 12.rota vzala dvě děla u výšiny 377, hned za druhou linií. Jedenáctou a dvanáctou rotou byla severně od Godova u výšiny 388 objevena a ostřelována nepřátelská baterie, v níž bylo 6 děl, avšak zabrat ji nebylo možné pro nedostatek sil, navíc se objevily nepřátelské posily. Na vyvezená čtyři děla byly obdrženy stvrzenky, které se přikládaly k odměnným listinám. Z jedenácti ukořistěných kulometů si pluk vzal sebou jenom 8 kusů. Ztráty v jednotlivých rotách: 37 Zabití: 1.a 2.rota žádného. 36 "chutor" - osada, usedlost 37 Celkové ztráty Československé brigády během útoku činily 167 padlých (z toho pět velitelů rot), raněno bylo téměř tisíc vojáků a nezvěstných bylo hlášeno jedenáct. Za tuto cenu však brigáda dokázala prolomit tři nepřátelská obranná pásma, získala více než čtyři tisíce zajatců a velké množství výzbroje včetně dvou desítek zákopových děl a minometů. (Zdroj: Jiří Fidler - Zborov 1917, Malý encyklopedický slovník, JOTA, Brno 2003) 12

13 3.rota: stř. Švec Miroslav, Málek Mikoláš. 4.rota: prap. Nejedlý, stř. Homolka Eman, Korycánek Jos., Matula Frant., Mrázek Jindřich. 9.rota: stř. Michl, 10.r Ceplecha Frant., Fink Ant., Káně Vlad. Nezvěstní: Koza Ant., Lukeš Jan, Miřejovský Václav. 11.r. důst. zást. Svítek Adolf, Ptáček Josef, Uhlík Karel. Raněných bylo celkem 62. Cestou se pluk zastavuje v rakouských pozicích a konečně odpočívá v hlavních rakouských zákopech. Vojáci jsou hrozně unaveni a hladoví, přesto však jsou všichni nadšeni a hrdí nad vykonanou prací. Do rána se spalo v okopech a každému se jistě zdálo o svých drahých doma. 20. června (3. 7.) odpoledne se pluk soustřeďuje a odchází do Secové, kde již táboří 1.pluk. Za deštivého počasí stavíme odpoledne na návrší stany a odpočíváme. Ještě během odpoledne velitel 49.armádního sboru, generál Selivače děkuje se slzami v očích brigádě za vítězný boj. Praví, že takových lidských orlů a bílých sokolů dosud neviděl. 38 Provoláno bouřlivé hurá a "nazdar" ruskému i československému vojsku. Nepřátelská letadla krouží nad bojištěm i nad naším táborem. 21. června (4. 7.) odpoledne byli padlí bratři pohřbeni ve dvou velkých hrobech na návrší u Secové, hrála hudba 1.pluku. Poněvadž nepřátelská letadla i dělostřelectvo nás stále znepokojují, odcházíme v noci poněkud dále na východ. 22. června (5. 7.) časně zrána odcházíme přes Krásno za ves Velká Plavuča, kde se umísťujeme na řídkce porostlém návrší pod stany. Týž den přišla naše plukovní hudba. 23. června (6. 7.) krouží celý den nad Krásnem nepřátelská letadla a útočí na dva ruské aerostaty 39. Náš aerostat je zapálen a padá k zemi, hned nato je však sestřeleno nepřátelské letadlo naším kulometem. V dálce na pozicích hrozná neustává střelba. Večer (6.července nového kalendáře) jsme oslavili památku Mistra Jana Husa. Za hřmění děl (Němci se pokoušeli o průlom) sešel se pluk na blízkém návrší, kde promluvil o významu M.J.Husa br. Jar. Šauer česky, velitel brigády generál major Trojanov a bratr Franz z 10.roty rusky. Při slavnosti též účinkovala hudba. 24. června (7. 7.) ve 4 hod. ráno odcházíme na pozici vystřídat 327. pěší pluk rozbitý včera během německého útoku. Náš pluk má obsadit úsek od mostu přes potok Zárudže k levému křídlu 326. pl. u výšiny 392. Za Secovou odpočívá pluk v starých zákopech až do večera. Místy v drátěných překážkách i u zákopů jsou dosud vybuchlé fugasy 40. Většina nás z 2.pluku (i z prvního) odpíráme jít na frontu, poněvadž jsme viděli, že je vše zrazeno. Ruské vojsko se stahovalo a nás tam chtěli, abychom německý útok zastavili. Vyslán plukovní výbor na schůzi do Krásna pro objasnění situace. Schůzi přítomen prap. Medek člen O.Č.S.N.R. 41 Z této schůze vyslána delegace k veliteli korpusu, kde získala příslušné informace. Za soumraku se šlo do zákopu. Cesta dlouhá a únavná. Německé letadlo létá přímo nad námi, při měsíčku, ve výši 60 m nad zemí. Dohadovali jsme se, že Němci něco zamýšlejí. Nepřátelská děla ostřelují naši cestu. Přicházíme konečně do vsi Jelzanka a Zárudže, obě vsi jsou úplně zničené. Za vesnicí obsazeny první zákopy 1.praporem, 3.prapor u silnice ve vsi v záloze. Štáb pluku ochraňuje naše rota. Z ruských vojáků mnozí z pozice prostě odcházejí, takže v některé rotě zůstalo velice málo lidí. 25. června (8. 7.) ostřeluje nepřítel naše pozice, zálohy a hlavně ves u cesty vedoucí k pozicím. Polovina našich hochů pro špatné vydávání rozkazu plukovníka Zembalovského, který říkal "...jestli chcete, tak běžte do linie a jestli ne, já vás nenutím...", tak prostě odešla do týlu a ostatní do okopů. 26. června (9. 7.) ráno došel pluk vrátivši se po několika hodinách z okopů vystřídán ruskými oddíly. Šlo se v nepořádku, do Secové, když byl rozdán oběd. Po krátkém odpočinku pochod přes Lisie Jámy a Jezernou do vsi Ostašovce. 38 míněn starý ruský generál patriarchálního vzezření Solivačev, který se před jednotkami poklonil do půl pasu a řekl: "Hluboce se klaním před slavnými orly, kteří přivlekli za sebou ruské slepice!" (citováno z knihy Generál Matěj Němec - Návrat ke svobodě, Naše vojsko, 1994) 39 aerostat - pozorovací balon upoutaný obvykle na navijáku 40 fugas ruční nálož 41 O.Č.S.N.R. - Odbočka Československé národní rady na Rusi. Rudolf Medek se stal v květnu 1917 členem několika jejích pracovních komisí. 13

14 Blíže Jezerné zástupy zajatců vzatých v boji u Zborova (někteří s bílo-červenými stužkami na čepicích) radostně hledí na naše řady procházející se zpěvem, hudbou a prapory. K večeru docházíme do Ostašovky. Naše rota byla opět ubytována ve stodolách, kde jsme byli před útokem. Ten den hrozně pršelo. Cesty mění se stálým blátem v louže. Každý se hned chopil čistění zbraní, pak se pohodlně natáhl na slámu a spal tvrdým spánkem až do rána. 27. června (10. 7.) přišel doplněk záložního pluku a byl rozdělen k naší a druhé rotě i k oddílům. Vybíráni dobrovolníci z rot pro výzvědnou činnost k 83.divizi. Mezi jinými jsem se přihlásil i já. Hned večer jsme vyšli a druhý den jsme dorazili na místo. Po celý ten čas stále pršelo. Za frontou bylo mnoho ruských vojáků, obrněných automobilů a jiných válečných pomůcek. Následující den se měl konat útok, proto jsme šli v noci na rozvědku v síle 90 mužů. Pod dělostřeleckou palbou jsme došli do okopů asi ve 23 hod. Celou noc hučela německé děla a několik granátů padlo, jak jsme ráno zpozorovali, přímo k zemljance. K ránu se mělo jít na rozvědku, proto jsem si klidně lehl a spal. Vzbudím se a bylo už 6hod. Vyjdu ven ze zemljanky a naše zákopy byly plné vody, proto byla rozvědka zase odložena na příští noc. Celý den pršelo. Odpoledne k nám přijde praporčík Stehlík a hlásí nám, že z rozvědky nic nebude, Rusové se zase bratříčkují a nechtějí útočit. Proto jsme byli nuceni z naší rozvědky upustit, jelikož jsme si nebyli jisti, jestli nás Rusové nezradí nebo dokonce nepostřílí. Jakmile se setmělo opouštíme okopy a odcházíme mrzuti nezdarem zase zpět ke pluku do Ostašovce. 3. července (16. 7.) se došlo zpět ke štábu. Unaven dalekou cestou lehl jsem si ve stodole, kde byla naše rota pohromadě. 4. července (17. 7.) Chodíme ve volné chvíli do Jezerné, kde je ubytován 3.pluk. Německé eroplány nám zase často dělají svoje návštěvy. 5. července (18. 7.) odpoledne se za vsí loučil generál major Trojan, velitel brigády, s naším plukem. Byl jmenován velitelem finlandské divize. 6. července (19. 7.) odpoledne se sešel pluk ke společné schůzi, kde o situaci promluvil a pozdravný dopis prof. Masaryka přečetl člen O.Š.S.N.R. prap. Eisenbergr. Schůzi přítomen byl též V.Huska. Ještě před ukončením schůze došel rozkaz velitele brigády odejít jako záloha 3.Sibiřské pěší divize do okruhu vsi Volůvky. Rozejdeme se a konáme přípravy k dalším bojům. Z Ostašovců k Volosůvce Po třetí hodině se řadí pluk a hned nato odchází se zpěvem na frontu. Štáb pluku s velitelem, vozatajstvo 2.řádu i plukovní sklady zůstaly v Ostašovcích. Velení bojové kolony, čítající 720 bot (1. a 3.prapor) s vozatajstvem 1.řádu převzal štábní rotmistr Djakonov, jenž cestou do Volosůvky obdržel od velitele korpusu rozkaz, kde mu bude předán bojový úkol. Cestou potkáváme ujíždějící dělostřelectvo i civilní obyvatele. Směrem ke vsi Kudobince jsou na frontě požáry a děsná kanonáda. Naše doplnění, které jsme dostali k rotě, vyšlo též s námi a úplně beze zbraní. Před vsí Kudobince se pluk zastavil v dolině a doplněk se vrátil zpět s ppor. Bednářem a Pitnerem pro zbraně do Ostašovců. Štáb 3.divize dal rozkaz vyslat tři roty na rozvědku do okruhu vsi Kudynovce na Ostrý Hrb a folverk Cholčina Dolina. Rozkaz byl hned nato změněn a odešla pouze první rota (byla vylosována) pod velením prap. Piálka na folvark Chalčina dolina. Ostatní roty obdržely rozkaz vyjít ve 21.hod. rychle na linii Kudobince - Kudynovec na řece Strypě, kde ustupuje 623.pluk, aby bylo zabezpečeno pravé křídlo 3.divize a divizní dělostřelectvo. Pluk vyšel za naznačeným cílem, avšak náčelník štábu třetí divize rozkázal změnit směr a jít ke vsi Tustogolovy, odtud pak na sever a rozložit se napravo od 12.pěšího pluku, přitom udržovat spojení s 10. plukem. Šli jsme přes bahnitá luka na vysoký násep železnice, vedoucí ke Zborovu. Cestou bouře, déšť a hrozná únava. Jdeme po trati pomalu, každou chvíli se zastavujeme, a konečně přecházíme železniční most, po němž bylo velmi nebezpečné přecházet za tmy, protože na něm nebyla položena prkna. Časté blesky osvětlují cestu. Konečně na 3.hod. ráno přišel pluk ke vsi Tustogolovy, kde potkáváme utíkající oddíly ruské (mezi nimi mnoho opilých), 3.sibiřské divize a 9. a 12.pluku, které nám předaly rozkaz odejít na pozici severně od vsi Podhájčiky a tuto obsadit až k výšině 386. Boj u Volosůvky Na současné mapě Ukrajiny (ve velmi kvalitním provedení 1: je k nahlédnutí na lze většinu zeměpisných pojmů, které autor 14

15 7. července (20. 7.) Tento úsek byl plukem obsazen o 6.hodině ranní. Na levém křídle byl 1.prapor. Před úsekem našeho pluku měl být 11.sibiřský pluk. Obsazené zákopy byly mělké, zpola sesuté, velmi klikaté a v místě, kde byla 12.rota, šly dokonce do pravého úhlu. Před zákopy byly 2 řady, místy i 3 řady kůlů, spojených ostnatým drátem; na četných místech byly však v překážkách mezery. Ihned jsme se dali do práce a během hodiny bylo vše napraveno. Opravovaly se střílny a prohlubovaly zákopy, poněvadž byly mělké a místy i sesuté. Dělaly se úkryty před šrapnely. Po ukončení práce chodili jednotlivci do vesnice vařit ostatním čaj v kotlících. Po vesnici chodilo mnoho ruských vojáků, kteří utekli z pozice. Krátce po našem zakopání se Němci začali zastřelovat na naše zákopy. Poslali 11 granátů menšího kalibru, z nichž žádný však nevybuchl. Poněvadž napravo stále nebylo možno navázat spojení (10.pluk nepřicházel), vyšel pluk ze zákopů, aby se roztáhl a tím byla aspoň částečně zakryta mezera. Vtom (bylo kolem 9.hod. ranní) se objevily na obzoru z pravé strany řetězy neznámého vojska. Ruský dělostřelecký důstojník sdělil, že řetězy jsou germánské. Slíbil, že po nich bude střílet - má prý ještě několik nábojů. Brzy nato začala dvě děla ostřelovat husté řetězy protivníka. Ten útočil v síle asi dvou pluků v několika vlnách současně z výšiny Zlatá Hora i z výšiny severně od Kudynovec na celé frontě až ke vsi Žukovec na městečko Zborov a rozvíjel se napravo. Včas přijel na pomoc obrněný vlak s jedním rychlopalným a druhým dalekonosným dělem a střílel útočícímu nepříteli do boku, čímž kritickou situaci pluku zlepšil. Pluk se zatím celkem v nepořádku rozvinul do řetězu na čáře Podhájčiky - Mšana a zakopával se. Měli jsme napilno. K pluku se připojily asi dva prapory 9.sibiřského pluku, které měly některé dobré důstojníky. Začala střelba po útočícím nepříteli, jenž obsadil opuštěné zákopy. Pravé křídlo pluku začalo útočit (byl to náš prapor), načež celý řetěz (promíchaní Češi i Rusové) se hnal bez rozkazu na Němce. Hoši byli ještě opojeni slávou z útoku a nehleděli na množství ani na vlastní pozici. Němci byli v několika minutách vybiti ze zákopů a asi 30 jich padlo do zajetí. (Tito vypravovali, že protiútok bíločervených způsobil v německém vojsku paniku a že všechno spěšně ustupuje). Přes veliké ztráty udržoval řetěz protivníka v šachu ještě hodinu. Následoval útok nepřítele, který dostával stále nové posily a několikrát opakoval pokus nás odehnat. Zvláště pravé křídlo bylo již obkličováno. Ustoupilo se proto na dřívější obrannou linii na výšinách od Podhájčiků k Močené. Zde byl zadržován útok nepřítele střelbou do druhé hodiny odpolední, kdy štábní kapitán Gajda (kterýž vlastně v boji pluku velel), dal rozkaz k ústupu. Zatímco náš pluk bojoval s Němci u Volůvky, oni byli již u Ostašovců, kde zapálili naše sklady, které nebylo možno odnést. Bohužel naši i ruští vojáci při ústupu nezdržovali účinnou střelbou útočícího nepřítele (byl veliký nedostatek patron), takže na pozici zůstalo mnoho mrtvých i raněných. Tím nám způsobil nepřítel velké ztráty. Četní naši ranění, bojíce se německého zajetí, kde by je očekávala potupná smrt, se sami zabíjeli granáty. Brzy však došly patrony úplně, naše řady silně zřídly, odcházeli ranění i zdraví a nepřátelská dělostřelba se stala silnější. Konečně byl pluk vystřídán Preobraženským plukem. Železniční most u Volůvky byl na rozkaz štábního kapitána Gajdy po odchodu pluku zničen. Padlí byli zanecháni na bojišti. Díky patří dělostřelectvu i Kozákům, kteří naše raněné odnášeli dozadu. Celkem bylo zabito 36 a raněno 164, z nichž mnozí nemohli býti odneseni a jejich osud dosud není znám. Ústup Pluk ustoupil směrem ke Kozlovu. Hoří Jezerná i Ostašovka, zvláště v Jezerné se opakují časté výbuchy muničních skladů. Na obzoru se objeví sloup dýmu, který se ve výšce rozšíří jako koruna stromů. Brzy na to je slyšet výbuch je to nádherný i strašný pohled zároveň. Slunce pálí - únava hrozná. Každý se vleče jen posledními silami, které mu dodává obava před zajetím. Odpoledne dochází pluk do Kozlova, kde panuje ještě větší zmatek. Stačí vykřiknout Germánskaja kavaleria! aby se celý pluk Rusů dal na útěk. Cesty jsou naplněny dělostřelectvem, vozy a lidmi - vše spěchá bezradně na východ. Jen stěží, prodírajíce se v tom hrozném zmatku, udržujeme se pohromadě českým voláním Češi sem! Konečně opouštíme Kozlov i hlavní cestu a odpočíváme. Pomalu se schází roztroušené zbytky pluku a přichází i první rota. Večer docházíme do vsi Domamorič, asi 20 verst západně Tarnopole, kde se ukládáme k odpočinku pod širým nebem. Většina uléhá na holou zemi a za chvíli už spí tvrdým spánkem. zmiňuje v následující stati, nalézt, ovšem mimo jediného: Volosůvky. Obec možná byly přejmenována, nebo vzala za své během Stalinova hladomoru, či 2.světové války. Pro lepší orientaci by proto bylo vhodné nahradit pojem Boj u Volosůvky pojmem Boj u Podhájců (Podgajčiki). 15

16 Brzy ráno nás spěšně vzbudí - Rakušáci jsou prý již v Kozlově. Odcházíme rychle bez snídaně dále k Tarnopoli. Zde je zmatek, obchody zavřeny. Za městem u folvarku Štacheince, kde byly štáby 1. a 2.pluku, jsme obědvali. Jenomže bohužel bez naší kuchyně, o které jsme nevěděli. Ve štábu pluku měli již poplašné zprávy o úplném zničení pluku, které šířili někteří zběhové z pozice. (Z toho snad povstaly přehnané články v ruských časopisech o úplném zničení české brigády, spálených praporech a zabíjejících se Češích). Na všech stranách je slyšet výbuchy. Odpoledne jdeme stále dále přes Rajkovce, Stupky a konečně nocujeme u Romanovky na poli. 9. července (22. 7.) po obědě odcházíme do Kamionky, cestou však přijíždí velitel brigády pluk. Mamuntov, na jehož rozkaz se pluk vrací a nocuje v Romanovce v chatách. 10. července (23. 7.) ráno jdeme do Velkých Borků, kde již jest ubytován pluk. Velké háje 11. července (24. 7.) časně ráno odcházíme z Velkých Borků a přicházíme v 8 hod. do Velkých Hájů u Tarnopole. Mnoho slabých a nemocných hochů se hlásí odpoledne k lékařské prohlídce, takže v rotách zůstává pouze hrstka lidí. 2. a 3.pluk tvoří zálohu 7.pěší divize spolu s 28.Polským pěším plukem. Naše oddíly byly hned po příchodu na místo silně ostřelovány nepřátelským dělostřelectvem. Naše výzvědné oddíly zadržely několik vyzvědačů a předaly je na štáb 7.divize. Až do sedmé hodiny večerní odpočíváme v řídkém lese u vesnice, kde hoši kopou zákopy; mimo to jsou vysílány dopředu vyzvědné oddíly. V 8 hod. večer je vyzván 2. a 3.pluk rychle na posilu 27.Vitebskému pluku. Hned nato odešly oba pluky rychle k lesíku jižně od mlékárny Radečín, kde se rozvinuly do řetězu (náš pluk napravo od lesa) a ihned přešly do útoku. Výsledek krátkého a energického úderu byl rychlý, ústup nepřítele za řeku Seret. Nastalá temnota však zamezila využití našeho úspěchu. V našich řadách byla dezorientace, ruští vojáci, kteří se s námi smíchali, se kupili do stále větších hloučků, kde se rozhodovalo o tom, má-li se jíti kupředu, nebo do zajetí, nikdo nevěděl co počíti. Proto dal št.kap. Gajda rozkaz k ústupu. Němci mezitím zase začali nútočit. Ustupovali jsme v hloučkách, nepravidelně. Po rozkazu plk. Mamontova byla obsazena cesta vedoucí z Velkých Hájů, kde nás asi ve dvě hodiny v noci vystřídala ruská divize. Od Velkých Hájů do Podvoločiska 12. července (13. 7.) Ve 3 hod. ráno jsme odešli z Velkých Hájů a přišli jsme do Skalatu 43, kde jsme se rozložili po chatách. V městečku byl též ubytován 3.pluk. Jelikož naše kuchyně odjely do Podvoločiska (některé dokonce až do Proskurova), stravoval se celý pluk z jedné kuchyně, zapůjčené nám 3.plukem. Velení pluku přejímá št. kpt. Gajda, a ppl. Zembalovský přechází k 1.pluku. 13. července (14. 7.) odpoledne odchází pluk do vsi Kolodziejovky jako divizní záloha. Rozložili jsme se po chatách, avšak o jedné hodině v noci jsme museli rychle odejít - Němci se opět blížili - ruské pozice byly opuštěny! Šli jsme obtížnou cestou, přeplněnou vojskem ustupujícím v úplném nepořádku, zastavovali jsme se často, nemohouce se prodrat hroznou cestou a směsicí různého vojska. 14. července (15. 7.) v poledne jsme přišli konečně do Jasovců. Zde jsme se ubytovali po chatách, stodolách, vyčistili, vyspali a odpočinuli si. Zde byla znovu sestavena 5.rota z ruských Čechů, kteří byli před tím v různých oddílech; čítala 67 mužů. Tamtéž sestaven z dobrovolníků, ovšem i ze starších, pluk - strážní oddíl. Pluk podává písemnou žádost veliteli brigády plk. Mamuntovovi o přejmenování na pluk Jiřího z Poděbrad. 19. července (20. 7.) večer odešel pluk (společně s 1. a 3.plukem) s hudbou a plukovním praporem z Jasovců a dorazil časně ráno do Podvoločinska na ruské hranice. 43 podle soudobé mapy tak ušli vzdálenost cca 25 km 16

17 (pozn.:následující část je psána mnohem chvatnějším, méně pečlivým, i když úpravným rukopisem) Přejíždí náš pluk z rajonu Nové Šortoryje do Berdičeva. 1.prapor pod vedením pplk. Reichla přijel do Berdičeva, kde je umístěn v kasárnách na Lysé Hoře Prapor zároveň střídavě posádkou Berdičevo ochraňuje vojenské skladiště i ostatní budovy. V tu dobu se prohlásila Ukrajina samostatnou republikou. V polovině února bolševici, po obsazení Kieva, nastupují přes Fastov, Kozalin na Berdičev, který obsadili po krátkém boji. Naše jednotky byly v bojích mezi Ukrajinou a bolševiky neutrální. 20.února velení praporu převzal poručík Hasal Plukem pořádána v městském divadle akademie Po uzavření míru s čtyřspolkem (Německem) se začala šířit anarchie Celý druhý pluk odchází v 13.hod. do vesnice Nechvoroše, kde nocuje. (naše rota jela s plukovním vozatajstvem). V době odchodu pluku z Berdičeva Ukrajinci útočí na město ze západu od Šepetovky a ze severu od Žitomíru Odchod pluku do vesnice Jaropoviči Odchod pluku do vesnice Vodotyj Odchod pluku do vesnice Ryševa Odchod pluku do vesnice Ignatěvky Odchod pluku přes Svjatošín a Kiev za Dněpr do Slobodky Nikolské, kde nocuje Odpočinek Němci společně s Ukrajinci obsadili Kiev a museli postupovat na mosty, které hájil 2.prapor - 1.prapor byl v záloze. V jedenáct hodin 1.rota vyslána, aby obsadila Dárnický les. 2. a 3.rota obsadily severovýchodní konec Slobodky Nikolské (boj s Němci na mostě). V pět hodin pluk ustupuje na městečko Brovory. I. prapor vyslán v před voji přes Brovory do vesnice Trebuchovo, kde nocuje. Postaveny polní stráže na západní, jihozápadní a jižní straně vesnice Dňovka (Oddych) Pluk odchází do vesnice Jadlůvky Přechod do městečka Bozáň Přechod do vsi Makajovka, kde nocuje 1.prapor, vystavuje polní stráže Dňovka Přechod do vsi Ruslovka Přechod do města Priljuky Pluk obdržel rozkaz, aby se naložil do vlaku a odejel do Orlovské Gubernie, kde se měl rozmístiti v rajoně města Jelce, podél trati Jelec - Orel. V 8 hod. pluk odchází na nádraží, kde se nejdříve naložil 1. prapor s kulometnými oddíly. Ve 14:40 vlak odjel na Ičnu, Bachmač. V tu dobu již Němci obsadili město Něžin a stanici Kristy a útočili na Bachmač podél železnice Kiev - 17

18 Bachmač. K večeru obsadili stanici Plisky, čímž ohrožovali trať Ična -Bachmač. Proti nim byl vyslán 6.pluk, který zadržoval jejich postup, aby mohla I.divize projet na Bachmač Ráno vlak přijel do Konotop a odjíždí dále na Vorožbu Jízda přes Lojov, Kursk, Koštornaja do Jelec, kam vlak přijel v 16 hodin Jelikož na trati Jelec - Orel nebylo místo, 1.prapor po třídenním pobytu na st. Jelec -Rozjansko - Uralské dráze ve 20 hodin odjíždí přes stanici Astopovo, Rasienburg a Kozlovo Jízda přes Tambov do Kirozanova, kam I.prapor přijel v 17.hod. V tu dobu se O.Č.S.N.R. dohodla se spojenci, že Československý armádní sbor bude převezen z Ruska přes Vladivostok do Francie na západní frontu; avšak vláda lidových komisařů v Rusku žádala, aby naše vojsko odevzdalo část svých zbraní a výzbroje. Vyjednávalo se v Penze a na konec se O.Č.S.N.R. dohodla s představiteli sovětské vlády, že na ochranu každého našeho vlaku bude ponecháno 168 pušek, po 300 patronách na každou a 1 kulomet s náboji. Ostatní zbraně a výzbroj se odevzdají v Penze Prapor měl strážní službu na stanici Kirzanovo. Vlaky se připravovaly na cestu přes Rusko a Sibiř do Vladivostoku pořádána akademie v železniční škole. 1.prapor byl doplněn 80 lidmi z 1.záložního pluku prapor přejíždí na stanici Umjet Pobyt 1.praporu ve vlaku na stanici Umjet. Strážní služba, cvičení a vycházky. Volby delegátů na sjezd československého vojska. Za 1.prapor zvoleni: 3.rota svob.vorš, 4.rota des. Hájek. Přehlídka praporu novým velitelem pluku poručíkem Syrovým. Upravování vlaku a přípravy k další cestě do Vladivostoku. K našemu vlaku přidělen pěší výzvědný oddíl a dvě čety kulometného oddílu prapor odjíždí na Rtiščevo Odjezd na stanici Serdobsk, kde vlak 1.praporu, štáb do Odjezd na zastávku Psněvku (50 verst za Penzou.) Příjezd do Penzy, kde jsou odevzdány zbraně a výzbroj kromě zbraní určených pro sebeobranu vlaku v 9 hod. ráno 1.prapor odjíždí z Penzy ze st. Penzy Syzraňo-Ufimské železnice. Sjezdové předporady v Penze. V 20 hod. vlak odjíždí z Penzy Jízda přes Samaru, Kyněl, Buguruslan, Rájevku, Šismy do Reky Jízda přes Ural 44, Zlatoust 45 na stanici Poletajevo (24 versty před Čeljabinskem 46 ) Pobyt 1.praporu ve vlaku na stanici Poletajevo. Pořádána cvičení, vycházky. Přehlídka pluku velitelem pluku. 1.praporem pořádány dva večírky, čistý výnos věnován na invalidní fond Zahájen sjezd Československého vojska v Čeljabinsku. V tu dobu německá a rakouská vláda kategoricky žádala vládu lidových komisařů, aby všichni jejich váleční zajatci, kteří vstoupili do Rudé armády, byli odzbrojeni a 44 V literatuře té doby se rozlišuje pojem Ural a Urál. Urál je pohraniční pohoří mezi Asií a Evropou, 3500 km dlouhé a 82 km široké, zatímco pojmem Ural (s krátkým a) se míní ruská řeka km dlouhá, tvoří přirozenou hranici mezi Evropou a Asií, ústící do Kaspického moře. 45 Zlatoust město na Uralu, železniční křižovatka Samaro-Zlatoustské dráhy přijel do Zlatoustu vlak štábu 1.čsl. pluku a byl zde bolševickými úřady zadržen. Ráno 27. května byl vlak bolševiky přepaden a na stanici došlo k vražednému boji, při němž byli bolševici se značnými ztrátami rozehnáni. Po boji odjel vlak na stanici Tunduš, kam se dostavil bolševický komisař a žádal vydání všech zbraní. Vlak byl opuštěn a štáb se vydal se do Čeljabinska pěšky. 46 Čeljabinsk - město na jižním Urale, stanice Samaro-Zlatoustské dráhy, cca 300 km vých. od Zlatoustu. V noci na obsadil 3. pluk (Jana Žižky z Trocnova) město a tím začalo vystoupení čsl. vojsk proti bolševikům. 18

19 dáni do zajateckých táborů, což se hlavně týkalo našeho armádního sboru. Lidoví komisaři, jako věrní sluhové a nástroj Německa, žádosti chtěli vyhověti a žádali na Československém vojsku, aby odevzdalo zbraně a pak že bude dáno do zajateckých táborů. Ale to se všechno provádělo tajně. Sjezd československého vojska však žádost odmítl. Začalo se vyjednávati, ale nedosáhlo se žádného výsledku Směr cesty do Francie pro 1.divizi byl změněn a tak místo přes Vladivostok měla jet přes Jekatěrinburg, Perm, Vjatku, Vologdu na Archangelsk, kde se měla nalodit a odjet do Francie. Došlo ke konfliktu na nádraží v Čeljabinsku mezi projíždějícími zajatými Němci a Maďary a mezi hochy 6.pluku, který končil tím, že hoši ze 6.pluku zbili několik zajatců. Jeden raněný podlehl zranění. Rada vojenských a dělnických zástupců v Čeljabinsku věc začala vyšetřovat a někteří bratří ze 6.pluku (celkem 10) byli dne uvězněni. Sjezd žádal, aby uvěznění byli propuštěni. Když tak ale rada vojenských a dělnických zástupců neučinila celý 3.pluk společně s částmi 6.pluku obsadil nádraží a město Čeljabinsk a silou osvobodil uvězněné, se kterými vrátil zpět na nádraží. Došlo zase k vyjednávání, které však nemělo žádný výstup, pouze sovětský národní komitét byl nucen odvolat udání Na zachycených telegramech se zjistilo, že se v nejbližších dnech chystá naše odzbrojení. Sjezd rozhodl, že československé vojsko zbraně neodevzdá a silou si probije cestu do Vladivostoku. Zvolen prozatímní výbor s předsedou B.Pavlů, který měl řídit celý postup. Rozhodnuto, že z Čeljabinska se nepojede, dokud nepřijede Penzenská skupina. Současně odjel z Čeljabinska ke svým plukům Čeček a Gajda pluk opět obsadil nádraží a město. Odzbrojil a zajal skoro všechno vojsko rudé armády, čímž byl vlastně dán signál ostatním částem našeho armádního sboru k vystoupení proti vládě lidových komisařů I.prapor obdržel rozkaz, aby ihned přijel do Čeljabinska. V 10 hodin ráno vyjel a v 11:30 hod byl již na místě Prapor měl strážní službu a ochranu stanice Prapor odjíždí v 17 hod přes Šumichu do Kurgánu, kam přijel ráno Vyjednávalo se s Kurgánskou radou vojenských a dělnických deputátů o průjezdu našeho vojska. Vyjednáváním se však k ničemu nedospělo. Proto velitel pluku poručík Syrový nařídil obsadit nádraží, kontrolovat telegraf, telefon a vlaky, které přijížděly a odjížděly. Odzbrojena železniční stráž, čímž bylo pro prapor získáno přes 200 pušek. Horečně se konaly přípravy k vystoupení proti vládě lidových komisařů. Z amerických vozů zhotoven obrněný vlak. Vysíláni vojáci v přestrojení na zvědy Prapor odjíždí v 22 hodin zpět na Čeljabinsk Ráno prapor na 20. a 14. verstě (od Čeljabinska) čistí uhelné doly od bolševiků a odzbrojuje dělníky. Na 14. verstě bolševici rozebrali trať a přerušili telegrafní spojení. Trať brzy opravena a v 17 hodin vlak přijel do Čeljabinska Strážní služba ve městě i na nádraží. Prapor se vyzbrojuje K vlaku byla připojena dvě děla 75 mm a k večeru se odjíždí na východ V 5 hodin ráno prapor dojel na 2 versty ke stanici Šumicha (na 117. verstě od Čeljab.) Vystoupila 1., 2. a 3.rota a pěší výzvědný oddíl. Rychle obklíčili nádraží a městečko, které bylo bez boje obsazeno. Zástupci a přívrženci sovětské vlády byli uvězněni. V 10 hodin vlak odjíždí dále na Kurgán. Na ochranu městečka Šumichy byla ponechána 1.rota, která dělala výpravy do okolí až na 50 verst a čistila okolí až na 50 verst od nepřátelských elementů. Na stanici Miškíno jsme se setkali s obrněným vlakem Kurgánu Ve 4 hodiny ráno vlak odjíždí z Kurgánu na Petropavlovsk, Isyl-kul, kam přijel ve 20 hodin večer a odjíždí dále na východ Ráno přijel prapor na stanici Moskalenky, kde se spojil s 6.plukem a vstoupil pod pravomoc velitele 6.pluku. 19

20 V 5 hodin ráno započal útok podél železnice. Bojem byly obsazeny zastávky Pomurynove Piketnoje. Ve 20 hodin prapor společně se dvěma rotami 6.pluku (s 5. a 6.rotou) pod vedením poručíka Hasala (celkem skoro 600 bodáků, 4 kulomety a 10 jezdců) obdržel rozkaz, aby obešel zastávku Tatjanský a zaútočil na stanici Marionovku obsazenou vojáky Rudé armády od východu (od Omska). Po zatlačení protivníka měl prapor rozebrat trať. Jednotky 6.pluku měly útočit podél železnice v 10 hod. ráno. Prapor poodjel vlakem 3 versty k zastávce Těťanovský, kde o půlnoci vystoupil společně s dvěma rotami 6.pluku Ve 4 hod. ráno došel oddíl do vesnice Šurino (10 verst na jih od stanice Marionovky). Obdržel rozkaz oddechnout si a rychle pak postupovat k trati mezi stanici Marionovkou a zastávku Alonský. K osmé hodině ranní došel na 1 verstu k železnici. Vyslané hlídky oznámily, že rudí mají silně obsazenou a opevněnou stanici Murjanovu. Zajali jednoho rudého. Podle jeho výpovědi bylo na stanici 2000 rudých. Kromě toho pojížděly na stanici dva vlaky s vojskem. Jelikož lidé byli unaveni dlouhým pochodem (40 verst) a horkem, nebylo možno ihned útočiti. Oddíl došel asi na 4 versty zpět, kde byl povolen odpočinek. Ve 2 hod. odpoledne začaly jednotky 6.pluku útočit od zastávky Tretjanský na stanici Murjanovku. Jakmile oddíl zpozoroval, že naši postupují, ihned začal útočit na Murjanovku z jihu a jihovýchodu a rozebral trať mezi stanicí a zastávkou. Asi 2 ½ versty od nádraží narazil na hustý řetěz rudých. Zahájili boj, který trval do večera. V 20 hod. byla stanice Marjanovka 6.plukem obsazena. Ztráty bolševiků byly veliké. Získáno mnoho zajatců, kulometů, 3 děla, mnoho pušek i nábojů, pancéřový automobil, dvě lokomotivy a mnoho vagonů. Prapor měl pouze jednoho raněného. 2 roty 6.pluku měly 1 zabitého a 8 raněných. V 22 hod. se oddíl shromaždil na statku Fedorovka a ráno odešel do vlaku na st. Marjanovka Odpočinek na stanici Marjanovka I. prapor odjíždí dále na Omsk, kde frontovíci 47 a železniční zřízenci udělali převrat a svrhli vládu lidových komisařů. Příjezd do Omska ve 12 hod. Po příjezdu ihned obsazeno nádraží, telegraf a telefon. Ve 14 hod. obrněný vlak 2. pluku a 3. a 4.roty odjíždí dále na východ, aby pronásledoval ustupující rudé. V 16 hod. odjíždí zbytek praporu za 3. a 4.rotou směrem na Tatarskou Ke čtvrté hodině ranní vlak i 3. a 4.rota odjeli na zastávku Karatkansk, kde byl zajat vrchní velitel západosibiřské rudé armády Čerepanov. Odtud obrněný vlak se 3. a 4.rotou rychle vyjel na stanici Tatarskoju, kde bylo bez boje zajato na 300 rudých, získáno 1 dělo, 15 kulometů, několik set pušek, milion nábojů, 8 lokomotiv, mnoho vagonů, pudů 48 pšenice a mnoho potravin. Rudí ustoupili částečně směrem na Sluvgor po Kulunotinské železnici, částečně na Barabisk, který byl již obsazen naším 7.plukem, postupujícím na Tatarskuju. Obrněný vlak odjel dále na zastávku Kabakly, kterou bez boje obešel. Rudí zaujali pozici mezi zastávkou Kabakly a Čany. K večeru poodjel 1.prapor 6.pluku. Vystaveny polní stráže. V 20 hod. odjel na stanici Tatarskaja 7.pluk od Barabinska, který rozbil skupinu rudých mezi Kabakly a Tatarskoje. V 21 hod. obdržel 1.prapor rozkaz, aby odejel zpět do Omska Odpočinek na stanici Omsk Vlak 1.praporu odjíždí zpět do Kurgánu, kam přijel v 11 hod. Po příjezdu ihned vystřídal stráže 1.praporu ve městě, na nádraží a u železničního mostu přes Tobol Prapor drží služby, jsou podnikány výpravy po Kurgánském a Čeljabinském újezdě a odzbrojovány bandy bolševiků Vyslána výprava pod vedením prap. Koláře (60 lidí, 1 kulomet) na sever od Kurgánu na závod Smolina, vzdálenost 35 verst od Kurgánu. Zde byla rozehnána banda rudých. Výprava se vrátila Vyslána výprava pod vedením ppor. Osvalda (20 lidí, 2 kulomety) ze stanice Zynjanka na sever přes vesnici Velká Bělá na Jefimovku a dále na ženský klášter, kde byl oddíl rudých z Jekatěrinburku, mající za úkol rozbít železnici Čeljabinsk-Kurgán. Ve srážce u vesnice Velká Bělá byli 2 rudí zabiti, 2 ranění a 2 zajati. Odebrány jim 2 miny po 47 "frontovik" - rus. voják, který se vrátil z fronty 48 1 pud = 16,38046 kg (Zdroj: 20