Obecná charakteristika. Ježek západní

Transkript

1

2 Obecná charakteristika V řádu hmyzožravců najdeme směs pozoruhodných malých savců. Všichni mají společný původ, ale mezi sebou jsou si často méně příbuzní než zástupci ostatních osmnácti savčích řádů. Mezi hmyzožravci nejdeme tvory velmi starobylé, ale také formy moderní, vysoce specializované. Kromě Austrálie a větší části Jižní Ameriky se setkáváme s hmyzožravci všude. Zabydleli nejrůznější biotopy, žijí na zemi, ve vodě i pod zemí. Přitom jsou to většinou zvířata nenápadná, takže je málokdy spatříme. Většinou to jsou tvorové noční. Právě pro tento skrytý způsob života si často neuvědomujeme, že hmyzožravci patří v počtu jedinců k velmi hojným zvířatům. Platí to zejména pro rejsky. Jsou mezi námi jistě lidé, kteří rejska nikdy neviděli, a dokonce o něm ani neslyšeli. A přece rejskové žijí všude, v každé zahradě, v každém parku, na každém poli, v každém lese. V teplých krajích, kde mají příznivé podmínky k životu, jsou jich miliardy. Všichni hmyzožravci se živí dravě. Mají ostrý chrup složený z mnoha zubů, které se tvarem jen málo liší. To svědčí o tom, že to jsou zvířata na nízkém vývojovém stupni. Jak pro zoologa, tak i pro laika jsou hmyzožravci zajímaví tím, jak se jednotlivé druhy dokázaly přizpůsobit nejrůznějším podmínkám prostředí. Ježek západní Charakteristika: Hlava s tělem až 35 cm, ocas 4-5 cm, hmotnost g. Nezaměnitelný díky ostnům, které se vytvořily z chlupů. Silné kožní svaly mu umožňují stočit se do pichlavého klubíčka, proti němuž jsou přirození nepřátelé skoro bezmocní. V dlouhém čumáčku má chrup s ostrými zuby, jimiž může bez potíží rozkousat nejen dešťovky, ale dokonce i hady či slabší kosti. Ostny jsou pravidelné, černobílé, pruhované a jakoby uhlazené směrem dozadu. Po narození jsou měkké a nejdříve nějakou dobu tvrdnou. Ježci v západní části Evropy mají na prsou hnědavou srst, ve východní části Evropy mají na prsou srst bílou. Ti jsou považováni za zvláštní druh s názvem ježek východní. Jejich ostny jsou nepravidelně pruhované a jaksi rozcuchané. Hranice mezi nimi probíhá asi od východní hranice Německa přes Českou republiku na jihozápadě. Na většině území ČR se vyskytují oba druhy pospolu. Tyto druhy vznikly tak, že se původní populace během čtvrtohor, v důsledku ledových dob, rozdělila na jihozápadní a jihovýchodní část, z níž každá se posléze začala vyvíjet zcela samostatně. Výskyt: Řídké lesy s podrostem, především ale krajiny s křovinami, okraje obydleného území, nebo dokonce městské parky. Ježek je aktivní převážně nebo pouze v noci, lze ho snadno krmit. Ztráty způsobené dopravou ukazují, že ježek dává přednost okrajovým částem vesnic a malých měst, kde nachází nejen potravu, ale kde rovněž vyhledává i hromady kompostů nebo podobné úkryty vhodné k přezimování. Oba ježci byli zařazeni do kategorie ohrožených druhů. Způsob života: Ježkův rok se dělí na část aktivní a na období zimního spánku, který tráví v hnízdě ze suchého listí. Zvířata se v něm probouzejí na jaře, jakmile dostatečně stoupne venkovní teplota. Kritické hodnoty se pohybují asi kolem 15 C. proto může náhlé zimní oteplení ježky probudit ze spánku. To jim škodí, protože spotřebují důležité tělesné zásoby, které by možná potřebovali k přežití ještě v následující dlouhé

3 zimě. Pokud jsou zimní teploty dostatečně nízké, prospí ježek zimu se silně zpomalenými tělesnými funkcemi. Jeho tělesná teplota se pohybuje kolem 5 C. Ježek dokáže svou teplotu regulovat: jakmile příliš silně poklesne okolní teplota, ježek si zatopí tak, aby si udržel přibližně stejnou tělesnou teplotu. Zimní spáč nemívá v dobře chráněném zimovišti větší problémy. Schoulí se do pevného, ztuhlého klubíčka, které lze otevřít jenom velkou silou. Jakmile se v březnu a dubnu oteplí, ježek na to reaguje tím že mu začne rychleji pracovat srdce. Zvyšuje se počet dechů a zvíře brzy dosáhne normální tělesné teploty mezi C. V této době již spotřebovalo velkou část tukových zásob, které si uložilo na zimu, a pichlavý kožich mu plandá na těle. Ježci teď hodně pijí, žerou a pokoušejí se opět nahradit ztráty vzniklé během zimy. Pobíhají v okruhu několika kilometrů a hledají místa, kde by nalezli dostatek potravy. Přitom vykazují minimální teritoriální chování. Dříve se předpokládalo, že ježci obývají určitá teritoria, ovšem spíše se má zato, že to není pravda. Jednotlivá zvířata sice obývají svá stabilní území, ale ostatním jednotlivcům nezamezují vniknutí do svých revírů, pokud přicházejí jen kvůli potravě. Jestliže však soused projeví zájem o samičku, která je připravena k rozmnožování, pak se rozpoutá jakýsi boj, při němž se samci strkají a boxují a domácí pán se snaží vetřelce zahnat. Jinak se ale jejich teritoria mohou značně překrývat, aniž by došlo k vzájemným střetům. I když se ježci na počátku léta a v létě snaží dodržovat štíhlou linii, v pozdním létě je pravidelně přepadne doslova žravost a jejich hmotnost neuvěřitelným tempem stoupá. Za tři týdny se může i zdvojnásobit. Dospělí ježci nyní váží přes jeden kilogram a ti hodně tlustí až 1,9 kg. Za jednu noc mohou sežrat až 150g masa a zapít ho přes 50 ml tekutiny. Takto dobře vykrmení ježci si koncem září nebo v říjnu vyhledají zimní úkryt. Často jim k tomu poslouží hromada listí nebo kompostu, v němž se mohou uhnízdit. Pokud průměrná teplota klesne po několik dnů za sebou pod hranici 10 C, upadne ježek do zimního spánku. Jeho tělesná teplota klesá tak dlouho, dokud nedosáhne hranice 5 C. Potom se zapne automatické vytápění a ježek vyrovnává tepelné ztráty tak dobře, že jeho vnitřní teplota neklesne nikdy pod bod mrazu, což by znamenalo jeho smrt. Potrava: Hlavně dešťovky a plži, ale i jiní drobní živočichové, jako jsou kobylky, mláďata ptáků v přízemních hnízdech, ještěrky, hadi, případně uhynulá zvířata a padané ovoce. Na jídelním lístku se občas objeví i vajíčka, ale ježci se vyskytují především tam, kde je dostatek dešťovek. Dešťovky jsou častou příčinou vysokých ztrát ježků v silničním provozu, protože vylézají především po teplém dešti na asfaltové silnici, kde si je ježek snadno nasbírá. Rozmnožování: Ježek přivádí na svět 1 až 2x ročně 2 až 10 mláďat. Březost trvá asi dnů. K páření dochází od března do června. Samci si najdou samičky, které se jim zpočátku snaží uniknout, ale sameček to nevzdává a nakonec se samička unaví. Nejdřív sice samečka, který se blíží ze zadu, pořádně zboxuje, ale za chvíli se pár začne točit v kruhu. Toto pronásledování může trvat celé hodiny. Zřejmě je nezbytné k tomu, aby samičku připravilo k páření. Potom samička přitiskne ostny k tělu, přikrčí se k zemi, pozdvihne trochu zadní nohy a roztáhne je. Sameček pak může dokončit páření. Trvá jenom několik vteřin, může se ale několikrát za sebou opakovat. Po páření vniká v pohlavním otvoru samice tvrdnoucí zátka, která se rozpouští až po určitém čase. Tím se zřejmě zabrání tomu, aby se samička bezprostředně poté pářila s jiným samečkem. Vědci se dlouhou dobu domnívali, že se samička ježka musí při páření

4 položit kvůli ostrým bodlinám na záda. Nejnovější badání ovšem prokázalo, že tato hypotéza je mylná. Ani s rozením ježcích mláďat nejsou problémy, protože ostny jsou v tomto stádiu ještě měkké a ukryté v kůži. Mláďata přicházejí na svět slepá. Oči otevřou až asi po dvou týdnech. Teprve pak jim původně bílé ostny začínají tmavnout a tvrdnout. Mláďata udržují s matkou kontakt při svých prvních výletech pískáním, které se podobá hlasům ptáků. Pokud se rodí v pozdním létě, nepodaří se jim často dosáhnout potřebné velikosti, která jim umožní přečkat zimu. Minimální hmotnost je asi 700g, liší se však podle toho, jak silné mrazy jsou na tom kterém území a v závislosti na délce zimního období. Velký počet potomků zaručuje ježkům přežití, i když se nezřídka stává, že druhý vrh někdy zimní období nepřežije. Stavy obou druhů jsou touto úmrtností poznamenány v mnohem menší míře než ztrátami způsobenými nehodami na asfaltových silnicích. Ježci mohou dosáhnout stáří maximálně deseti let, nikoli však v přirozených podmínkách, nýbrž jen v umělém chovu. Další zajímavosti: Vysoké ztráty v silničním provozu zatím zřejmě stavy ježků nijak významně nesnižují. Dochází k nim většinou po nočních deštích, v okrajových částech měst a vesnic. Ježek alžírský se vyskytuje na pobřeží Středozemního moře od Španělska po Francii. Tento druh, který se ježkovi evropskému velice podobá, lze rozpoznat podle světlejšího zabarvení a menší tělesné velikosti. Ve stepích v okolí Kaspického moře se vyskytuje ježek ušatý, občas chovaný v zajetí i u nás. Krtek obecný Charakteristika: Hlava s tělem 11,3 až 16cm, ocas 2,2 až 3,8cm, výška 1,7 až 1,95cm, hmotnost g. Válcovité protáhlé tělo s hustou, sametově černou srstí a s předními končetinami přizpůsobenými k hrabání. Velmi malé, v srsti ukryté oči. Zatímco oči u krtků žijících na severu jsou ještě zřetelně patrné, druhy krtků žijících na jihu je mají překryty ochrannou kůží, takže nemohou prakticky nic vidět. Samičky jsou vždy větší než samečci. Uši ukryté v srsti. Chlupy na špičce rypáčku a na ocasu slouží jako hmatový orgán. Výskyt: Kulturní krajina, na polích a loukách, v zahradách i lesích. Krtci se vyhýbají příliš mělkým, kamenitým, podmáčeným a kyselím půdám. Nevyskytuje se v Irsku a na Islandu, jinak v celé Evropě. U nás velmi hojný druh. Způsob života: Jsou aktivní ve dne i v noci a vytvářejí si rozvětvené podzemní chodbičky, které mohou být až 150m dlouhé. Normální chodbička bývá dlouhá přes 40-50m. Vyhrabaný materiál vyhrnuje čas od času na povrch, a tak vznikají typické krtince. Potravní chodby většinou probíhají těsně pod povrchem. Hnízda však bývají v hloubce asi 0,5m. Krtci překvapivě dobře plavou. Matka s mláďaty žije nějaký čas společně, jinak jsou to samotáři. Vystlané zimní hnízdo leží v blízkosti zásobárny, na ni upozorní obzvlášť velký krtinec krtčí hrad na povrchu. Na dně najdeme množství dešťovek (až několik set), které krtek znehybnil několikerým kousnutím do přední části těla tak, že nemohou odlézt. Na jaře po regeneraci zbývající dešťovky odlezou. Rozmnožování: Dva vrhy za rok vždy se 4-5 mláďaty. V době páření dochází k bojům. Mláďata mohou dosáhnout pohlavní zralosti zřejmě ještě v témže roce.

5 Potrava: Hlavně dešťovky, ale i hmyz a jeho larvy. Krtek slepý se silně podobá krtkovi obecnému a to i způsobem života, vyskytuje se ale převážně v jižnějších oblastech, kde chybí krtek obecný. Krtek slepý je trochu menší a má delší a užší čumáček. Oči má překryté kůží. U nás se stejně jako dalších 6 druhů evropských krtků nevyskytuje. Vychuchol pyrenejský Charakteristika: Hlava s tělem 11-13,5 cm, ocas 13-15,5 cm, výška 3,1-3,8 cm, hmotnost 50-80g. Tělo podobné kryse. Velice pohyblivý čenich, oči velmi malé, ocas delší než tělo, tlapky ploché a šupinaté, opatřené štětinami a plovacími blánami, tělo leskle tmavohnědé, spodina stříbřitě bílá. Na spodní straně ocasu pachové žlázy. Výskyt: Pyreneje. Poměrně vzácný a chráněný. Horské potoky a stojaté vody. Způsob života: Aktivní především v noci. Loví ve vodě, zřídkakdy na souši. Dobře plave: pádluje zadními tlapkami, zatímco přední má přitisknuté k tělu. Ve břehu si vyhrabává chodby. Ozývá se zvláštním cvrlikáním. Rozmnožování: 3-4 mláďata v dubnu. Potrava: Bezobratlí, ale i menší obratlovci. V povodí řeky Volhy a Donu se vyskytuje větší vychuchol povolžský, který byl téměř vyhuben pro ceněnou kožešinu. Rejsek obecný Charakteristika: Hlava s tělem 5,8-8,7cm, ocas 3,2-5,6cm, výška 1-1,5cm, hmotnost 4-16g. Na zádech tmavohnědý až hnědočerný, bříško trochu světlejší. Středně velký s poměrně krátkým ocasem. Ušní boltec je zcela nebo z větší části skryt v srsti. Tlama se směrem dopředu zašpičaťuje. Špičky zubů jsou jako u všech rejsků zbarveny tmavě červeně. Ocas je rovnoměrně krátce osrstěný nebo holý. Mláďata většinou zbarvená hnědě. Výskyt: Hustá tráva, houštiny, vřesoviště, mokřiny, lesy. Je nejběžnější z našich rejsků. Rozmnožování: 2-4 vrhy s 4-9 mláďaty, které se rodí holá a slepá, tři týdny jsou kojená a ve 3-4 měsících jsou pohlavně zralá. Potrava: Dešťovky, brouci a jiný hmyz, pavouci, stonožky, plži. Denně sežere kolem tří čtvrtin vlastní tělesné hmotnosti, v době kojení jedenapůlkrát víc. Nepřátelé: Sovy (sova pálená), kočky. Rejsek malý Charakteristika: Hlava s tělem 4,3 až 6,4cm, ocas 3,1 až 4,6cm, výška 0,9 až 1,2cm, hmotnost 2,5-7,5g. Velice podobný rejskovi obecnému, je však menší, světlejší a často do šeda zbarvený. Ocas mívá delší a porostlý hustší srstí.

6 Výskyt: Nejrůznější biotopy, především však místa dobře zarostlá hustými křovinami s bohatou vegetací. Vyhýbá se uzavřenému lesu. V zimě se často zdržuje v blízkosti lidských obydlí. V ČR běžný. Způsob života: Velice podobný rejskovi obecnému, ale aktivnější. Rozmnožování: Několik vrhů v roce se 4-7 mláďaty. Potrava: Stejná jako u rejska obecného, ale kořist bývá většinou menší. V zimě se rejsek malý zdržuje podle výzkumů provedených v Anglii asi z padesáti procent na volných prostranstvích. Proto se stává snadnou kořistí sov. Další zajímavosti: Rejsek malý chybí na ostrovech celého Středozemí. Rejsek horský Charakteristika: Hlava s tělem 6,2-7,7cm, ocas 6,3-7,5cm, výška 1,3-1,6cm, hmotnost 6-9g. Tlama se dopředu zašpičaťuje. Špičky zubů tmavě červené. Středně velký druh s poměrně dlouhým ocasem a velkými zadními tlapkami. Celé tělo má jak na hřbetě, tak i na bocích a na břiše jednobarevný černošedý tón. Ocas krátce osrstěný, dvoubarevný a minimálně stejně dlouhý jako tělo a hlava. Mláďata světlejší. Výskyt: Především v horských oblastech v hustých travních porostech, lesích ale i v oblastech nad hranicí lesa. Vyhledává vlhká místa a jehličnaté lesy ve výškách mezi 200 a 2500 m. u nás jen v nejvyšších horách a je zařazen do kategorie vzácných druhů. Rozmnožování a potrava: Podobné jako u rejska obecného. Rejsek horský v horských oblastech zastupuje rejska obecného. Délka života obdobná jako u většiny rejsků: rok a půl. V Evropě se vyskytuje ještě dalších 8-10 druhů, žádný z nich již na území ČR nežije. Rejsec vodní Charakteristika: Hlava s tělem:7,2-9,6cm, ocas 4,7-7,7cm, výška 1,6-2cm, hmotnost 9-23g. Ušní boltec je zcela skrytý v srsti. Tlama trochu širší než u příslušníků rodu Sorex. Špičky zubů tmavě červené. Poměrně velký. Spodina ocasu lemována brvitým, stříbřitě šedým kýlem, který funguje jako kormidlo. Zadní tlapky poměrně velké, na vnějším okraji opatřené plovacími brvami, které mu umožňují lépe plavat. Zbarvení těla je velmi různorodé od hnědé do šedé až k černé na hřbetu. Břicho zpravidla světlejší. Občas se za okem a na vnitřním okraji uší objeví bílá skvrna. Červenými špičkami zubů připomínají druhy rodu Sorex, k nimž ale nenáleží. Výskyt: V celé Evropě kromě středomořské oblasti a Irska. Obývá čisté, neznečištěné vody, lze se s ním ale občas setkat i daleko od vody. Jedná se přitom pravděpodobně o zvířata, která hledají nové teritorium. Byl nalezen i ve studních. Vyskytuje se až do výšky 2500 m. U nás spíše v nižších polohách na území celého státu. Způsob života: Dobře plave a potápí se. Pod vodou se může zdržovat dlouho. Je aktivní ve dne i v noci a jen občas si na chvilku odpočine. V břehu si vyhrabává chodby, obydluje ale i chodby po jiných stejně velkých zvířatech. Družný. Pevně spletené hnízdo tvoří tráva, kořeny, rákos a mech. Velmi hlučný. Sametový kožich se při potápění navlhčí a díky vzduchovým bublinkám vypadá rejsec pod vodou jako stříbrná koule.

7 Rozmnožování: Během doby rozmnožování svá teritoria brání. Při častých bojích zvířata hlasitě a slyšitelně piští. Většinou vítězí původní obyvatel revíru. Doba rozmnožování trvá od dubna do září. Mají 2-3 vrhy v roce, kdy rodí 4-8 mláďat, která na svět přicházejí holá a slepá. Pohlavní dospělosti mohou dosáhnout ještě v témže roce. Předpokládaná délka života 1-2 roky. Potrava: Hmyz a jiní bezobratlý živočichové, vodní šneci, malé ryby a žáby, které občas bývají větší než sám rejsec vodní, který má vynikající čich. Kořist požírá někdy i pod vodou, většinou ale na souši. Další zajímavosti: Na spodní čelisti jsou žlázy produkující slabý jed, který má ochromující účinek na kořist. Pro člověka však není nikterak nebezpečný. Rejsec černý Charakteristika: Hlava s tělem 6,7-8,8 cm, ocas 4,2-6,4 cm, výška 1,4-8 cm, hmotnost 7,5-16g. Uši zcela skryté v srsti. Tlama široká. Zuby granátově červené. Trochu menší než rejsec vodní, nemá na spodní straně ocasu výrazný brvitý kýl. Barva je různá,ale spodina těla je vždy světlá. Ocas dvoubarevný. Zadní tlapky jsou lemovány méně vyvinutým pruhem plovacích brv než mají rejsci vodní. Rejsec černý je vázán na vodu v menší míře než rejsec vodní. Výskyt: Podobně jsou u rejsce vodního. Příležitostně se vyskytují spolu s ním. V horách žije na vlhkých pastvinách, vřesovištích a bažinách, vlhkých svazích s hustým porostem až do výše 2000 m, lze ho najít i budovách. V ČR ostrůvkovitě po celém území, zařazen do kategorie vzácných druhů. Způsob života, rozmnožování, potrava: Podobné jako u rejsce vodního. Bělozubka bělobřichá Charakteristika: Hlava s tělem 6,4-8,7 cm, ocas 2,8-3,9 cm, výška 1,2-1,3 cm, hmotnost 6-15g. Ušní boltec malý, ale výrazně vystupující ze srsti. Obličejová část ve výši očí široká, k čenichu se zužuje. Výskyt: Louky, okraje polí, zahrady, kraje lesa, houštiny, podrost. V okolí budov se vyskytuje méně často. V horách do výše 1200m. Vyhýbá se vlhkým místům. U nás v západních Čechách a na jižní Moravě, zařazena do kategorie vzácných druhů. Rozmnožování: Duben až září, 2-4 vrhy ročně po 3-9 mláďatech. Pohlavní zralosti dosáhnou ve stejném roce. V nebezpečí se mláďata zakousnou matce a sourozencům do kořene ocasu a vytvoří tak karavanu. Toto chování lze pozorovat i u jiných bělozubek. Potrava: Hmyz jako ostatní druhy bělozubek.

8 Bělozubka šedá Charakteristika: Hlava s tělem 5,3-8,2 cm, ocas 2,4-4,8 cm, výška 1-1,2 cm, hmotnost 3-7,5g. Velmi podobná bělozubce bělobřiché, trochu menší. Spodina zabarvená okrově. Pro bělozubky jsou typické bílé zuby od toho i jejich české jméno, a dále pak ocas s odstávajícími dlouhými bílými brvitými chloupky. Výskyt: Lze ji nalézt téměř v každém prostředí, i na skalách a na pobřeží, v lese a v křoviscích, v zahradách a kolem lidských obydlí. U nás velmi častá, a to i v domech. Způsob života: S pravidelnými přestávkami aktivní dnem i nocí, zvláště ráno a odpoledne. Značně teritoriální. Dobře vyvinutý sluch, hmat a čich, na rozdíl od zraku. Potrava: Hmyz a jiní drobní bezobratlí, někdy i rostlinná strava. Množství denní potravy odpovídá přibližně vlastní tělesné hmotnosti. Rozmnožování: 3-4 vrhy za rok s 1-6 mláďaty, která otevřou oči po 10dnech a jsou ještě v témže roce schopná rozmnožovat. Bělozubka šedá se málokdy dožívá více než dvou let. Nepřátelé: Sovy, lišky, lasičky, poštolky a kočky. Bělozubka tmavá Charakteristika: Hlava s tělem 6,2-9,5 cm, ocas 3,3-4,6 cm, výška 1,1-1,4 cm, hmotnost 6-14g. Ušní boltec podobný jako u bělozubky bělobřiché, čenich má užší. Výskyt: Kraje lesů, zahrady, otevřená krajina, až do výše 1600m. Hlavně v západní Evropě, a proto se s ní na našem území nesetkáme. Způsob života: Aktivní za soumraku a v noci. Potrava: Podobná jako u bělozubky bělobřiché. Nepřátelé: Sova pálená, puštík obecný, lasička. Bělozubka nejmenší Charakteristika: Hlava s tělem 3,6-5,2 cm, ocas 2,4-2,9 cm. Hmotnost 1,5-2g. Nejmenší savec na světě. Relativně dlouhý ocas s jednotlivými brvitými chloupky. Ušní boltec vystupuje výrazně ze srsti. Zuby bílé, tělo tmavé. Výskyt: Otevřená krajina. Na jihu Evropy a v severní Africe. Způsob života: Aktivní převážně v noci. Rozmnožování: 2 vrhy za rok. Předpokládaná délka života asi 1-2 roky.