Participační práva dítěte

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra občanského práva Diplomová práce Participační práva dítěte Aneta Kostková 2011/2012

2 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci na téma: Participační práva dítěte zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů literatury. V Brně dne

3 Poděkování: Ráda bych na tomto místě poděkovala vedoucí své diplomové práce doc. JUDr. Zdeňce Králíčkové, Ph.D. za její vstřícný přístup, odborné rady a cenné připomínky při vedení mé práce. V neposlední řadě bych rovněž ráda poděkovala své rodině i všem svým blízkým za velkou a slovy neocenitelnou podporu, kterou mi poskytli v průběhu celého mého studia. 3

4 Obsah Přehled použitých zkratek Úvod Vymezení základních pojmů Dítě a jeho práva Participační práva Zájem dítěte versus přání dítěte Test poměrnosti Realizace participačních práv a kolize z nich vyplývající včetně jejich řešení de lege lata V souvislosti s rozchodem rodičů V rámci rozhodování o výchově V rámci rozhodování o úpravě styku s dítětem V případech nařízení ústavní výchovy V souvislosti s osvojením dítěte V případech domácího násilí Participační práva dítěte v novém občanském zákoníku včetně míry zohlednění evropských harmonizačních tendencí Nový občanský zákoník Komise pro evropské rodinné právo Závěr Resumé Použitá literatura a další informační zdroje Právní předpisy Důvodové zprávy Judikatura Komentáře Monografie Sborníky Učebnice Odborné články Elektronické prameny

5 Přehled použitých zkratek CEFL Komise pro evropské rodinné právo (Commission on European Family Law) ESLP EÚVPD NOZ OSPOD OSŘ OZ ÚLP ÚPD ZOR ZOSPOD Evropský soud pro lidská práva Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 54/2001 Sb.m.s., o přijetí Evropské úmluvy o výkonu práv dětí Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (Nový občanský zákoník) Orgán sociálně-právní ochrany dítěte Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., o Úmluvě o právech dítěte Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dítěte 5

6 1 Úvod Problematiku participačních práv jsem si jako téma své diplomové práce vybrala z toho důvodu, že jsou tato práva mezi odbornou i laickou veřejností poměrně neznámá. Není se čemu divit, poněvadž i tak zásadní dokumenty jako je Ženevská deklarace práv dítěte z roku 1924 a Deklarace práv dítěte z roku 1959 tuto problematiku opomíjejí. Na aktuálnosti nabírají až přijetím Úmluvy o právech dítěte, která přináší nový pohled na dítě. Dítě přestává být vnímáno jako pasivní objekt ochrany, stává se aktivním subjektem, který má právo na vyjádření názoru, právo být slyšen a být informován ve všech záležitostech, které se týkají jeho života. Tato práva jsou oficiálně uznávána až po přijetí Úmluvy o právech dítěte. Státy, které ji ratifikovaly, musí zajistit její dodržování a vytvořit podmínky pro její fungování. V případě participačních práv tedy nejenom deklaruje jejich existenci, což je samo o sobě velkým krokem kupředu, ale také zavazuje státy, aby zajistily jejich skutečné fungování v reálném životě. Vzhledem k tomu, že Česká republika je signatářskou zemí Úmluvy, i my jsme museli náš právní řád přizpůsobit ustanovením Úmluvy. Jde o dynamicky se rozvíjející práva, která jsou zohledňována stále větší měrou. Jde však o nové, dosud dostatečně nezpracované téma, v České republice se touto problematikou zabývají spíše články v odborných periodikách a odborné komentáře. Ucelená monografie na toto téma dosud chybí. Z tohoto důvodu budu vycházet z velké části z judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, neboť tyto soudy vnášejí do problematiky participačních práv světlo. Implementace participačních práv do právních řádů a následná realizace přináší řadu problémů. Jedním z těchto problémů je, že při realizaci participačních práv dochází k jejich konfliktu se zájmy jiných osob, popřípadě i se samotným zájmem dítěte. Jak tyto konflikty řešit? Kterému zájmu dát přednost? A v jakých situacích vlastně k těmto konfliktům dochází? Jsou participační práva v České republice dostatečně zohledňována? Mou hypotézou je tvrzení, že participační práva v České republice nejsou patřičně zohledňována, názory a přání dítěte jsou zjišťovány nahodile a není jim věnována dostatečná pozornost a váha. Cílem mé práce je proto poskytnout přehled situací, kdy dochází k realizaci participačních práv a jejich kolizi s právy jiných osob či orgánů 6

7 (popřípadě s nejlepším zájmem dítěte), analyzovat, jak jsou tyto konflikty řešeny a zda je při jejich řešení zohledňována judikatura ústavních soudů a Evropského soudu pro lidská práva. Zamyslím se nad tím, zda úprava nového občanského zákoníku více odpovídá pojetí dítěte jako autonomní bytosti a do jaké míry tato úprava zohledňuje evropské harmonizační tendence. Tohoto cíle se snažím dosáhnout za použití analyticko-deskriptivní a komparativní metody. A to z toho důvodu, že prostřednictvím analyticko-deskriptivní metody přiblížím konkrétní konflikty, ke kterým v institutech rodinného práva dochází, a zároveň poukážu na problémy dosavadní právní úpravy, a metoda komparativní mi pomůže zohlednit a porovnat naši dosavadní právní úpravu ve světle nového občanského zákoníku a evropských harmonizačních tendencí. V práci se nejdříve zaměřím na teorii, a to na samotné vymezení participačních práv a dalších základních pojmů, které v práci užívám. Půjde zejména o nejlepší zájem dítěte, který v rámci realizace participačních práv nelze pominout a test poměrnosti, který se využívá pro řešení kolizí mezi právy a je využíván i pro konflikty související s participačními právy. Po této teoretické části již následuje část praktická. Třetí kapitola je rozsáhlá, neboť v ní rozebírám případy realizace participačních práv u jednotlivých institutů rodinného práva. Tyto instituty jsou vybrány nikoli náhodou, ale na základě zhodnocení možností realizace participačních práv. Nejdříve se věnuji problematice rozchodu rodičů, poněvadž jde o oblast, která vzhledem ke stále zvyšujícímu se počtu rozvodů, nastane zřejmě nejčastěji. Poté se zaobírám možnostmi v souvislosti s nařízením ústavní výchovy, a to z důvodu, že Česká republika je dlouhodobě kritizována za alarmující počet dětí v zařízeních určených k výkonu ústavní výchovy. Jako další institut jsem zvolila osvojení, a to také kvůli jeho aktuálnosti, poněvadž stále více párů bude mít problémy s početím vlastního potomka. Jako poslední jsem zvolila oblast domácího násilí, poněvadž tato oblast je v českém právním řádu dlouhodobě neprávem opomíjena. Dané instituty se snažím vždy nejdříve popsat, resp. ukázat, jak se v jejich rámci realizují participační práva a posléze jaké konflikty v souvislosti s jejich realizací nastávají. Tedy jde o postup od obecného k zvláštnímu. Konflikty se snažím samozřejmě také řešit, a to za pomoci vnitrostátních i mezinárodních předpisů a také judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Je nutno zdůraznit, že řešení těchto konfliktů není jednoznačné, poněvadž reálná situace disponuje vždy nějakými odchylkami, které je nutno za všech okolností 7

8 zohlednit. Jedná se zejména o individuum dítěte, jeho věk a rozumové schopnosti, které musejí být brány v potaz. Tyto problémy se snažím vysvětlit a zohlednit důležitost těchto proměnných, které se liší případ od případu. V páté kapitole se potom zaměřím na to, jak jsou participační práva upravena v novém občanském zákoníku a zda tento zohledňuje evropské harmonizační tendence, opět s důrazem na problematiku participačních práv. V závěru se pokusím shrnout hlavní myšlenky a poznatky této práce, které buď potvrdí, nebo vyvrátí mnou stanovenou hypotézu. V práci jsem záměrně vybrala určité specifické instituty rodinného práva, ačkoli se participační práva dítěte projevují v mnoha dalších, leč jejich rozvíjení by vystačilo na samostatnou práci. Například výživné představuje kapitolu samu pro sebe, ale v práci jej pomíjím, poněvadž se domnívám, že děti by se o finanční záležitosti rodiny neměly příliš starat. Je nutné také zmínit, že participační práva dítěte se neprojevují pouze u institutů rodinného práva, ale i v dalších oblastech, dítě má právo vyjadřovat názory a dostávat relevantní informace i v rámci školy, zdravotní péče, náboženského vyznání atd. Tato práce se jimi záměrně nezabývá a to z toho důvodu, že chce postihnout instituty týkající se rodiny dítěte, a zároveň by začleněním výše zmíněných otázek nesplňovala požadavek rozsahu diplomové práce. 8

9 2 Vymezení základních pojmů V následujícím textu se budu zabývat vymezením některých základních pojmů, které velmi úzce souvisí s problematikou participačních práv dítěte. Nejprve je proto vhodné vymezit, kdo je dítětem a jaká jsou jeho práva, abych mohla určit, v čem jsou právě práva participační specifická. Vzhledem k tomu, že při realizaci práv dítěte, tedy i práv participačních, je nejvyšším imperativem tzv. nejlepší zájem dítěte, je nutné jej také definovat. Tato kapitola si však neklade za cíl tyto pojmy komplexně definovat, chce je pouze vymezit pro účely této práce. 2.1 Dítě a jeho práva Kdo je dítětem? Na tento zdánlivě jednoduchý dotaz neexistuje jednoznačná odpověď. V literatuře nalezneme různé definice z oboru medicíny, biologie, pedagogiky, psychologie a samozřejmě také z oblasti práva, na kterou se zaměřím. Dítě charakterizuje jeho duševní a tělesná nezralost, pro které potřebuje zvláštní záruky a péči. 1 Lze plně souhlasit s Ústavním soudem, který konstatoval, že jde o bytost jedinečnou, nadanou nezadatelnými, nezcizitelnými, nepromlčitelnými a nezrušitelnými základními právy a svobodami, tedy bytostí, které by se mělo dostat při jejím vývinu toho nejlepšího, totiž toho, aby výše uvedené atributy nezůstaly prázdnými slovy. 2 Úmluva o právech dítěte přistoupila k vymezení dítěte pomocí určité věkové hranice. Podle ní se za dítě považuje každá osoba mladší 18 let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, nedosáhla zletilosti dříve. 3 9 Podle právního řádu České republiky, konkrétně 8 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen OZ) dítě dosahuje zletilosti dovršením osmnáctého roku věku. Před dosažením tohoto věku může zletilosti nabýt pouze uzavřením manželství. Vzhledem k tomu, že ÚPD i OZ se shodují na věkové hranici osmnácti let, i já budu v dalším textu za dítě považovat každou osobu mladší osmnácti let. Za dospělého potom budu považovat každou osobu starší osmnácti let. Z výše uvedených definic vyplývá, že i dítě je způsobilé mít různá práva. Vedle 1 Preambule Deklarace práv dítěte, přijaté Valným shromážděním OSN v New Yorku. 2 Nález Ústavního soudu ze dne , sp. zn. IV. ÚS 695/ Čl. 1 sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., o Úmluvě o právech dítěte (dále jen ÚPD).

10 tradičního třídění práv člověka (tedy i dítěte) existuje i jiné druhové třídění, které bere v úvahu právní a sociální postavení dítěte. Tato klasifikace má zjednodušující anglickou zkratku 3P (the three Ps ), které označuje ochranu (protection), zaopatření (provision) a účast (participation). Každé P tedy představuje jednu substrukturu práv dítěte. První substruktura (ochrana protection) představuje práva ochrany dítěte před jakýmkoli tělesným nebo duševním násilím, urážením, zneužíváním, zanedbáváním anebo před trýzněním či vykořisťováním. Do druhé substruktury (zaopatření - provision) se zařazují práva vztahující se ke zvláštním potřebám a péči, které mají být dítěti poskytnuty. Zvláštní péči například vyžadují duševně či tělesně postižené děti, oběti zneužívání či různých forem zanedbávání. Takovým dětem má být umožněno žít plnohodnotný důstojný život například umožnit přístup k zdravotní péči, ke vzdělání nebo k přípravě na zaměstnání. 4 Třetí substrukturou práv dítěte je participace (participation). Participace jako jeden ze základních projevů demokracie obecně znamená odpovědnou účast zainteresovaných osob na pravomoci rozhodovat o své přítomnosti a budoucnosti. Vyjadřuje proces sdíleného rozhodování v záležitostech, které mají vliv na život jedince a společnost, v níž žije. 5 Pokud budeme vycházet z této obecné definice, můžeme participaci dítěte zjednodušeně chápat jako účast dítěte na rozhodování v záležitostech týkajících se jeho života. Výslovně definována však participace není, neboť zahrnuje celé spektrum jevů od pouhé pasivní přítomnosti dítěte při nějaké činnosti nebo události až po skutečnou, odpovědnou účast na plánování, realizaci a hodnocení určitých činností. 6 Mohlo by se zdát, že participací vlastně pouštíme děti k moci, to by však bylo nepochopením jejího významu, participace totiž znamená sdílet rozhodnutí, které se týkají vlastního života a života společnosti, a společně nalézat řešení problémů. 7 4 JÍLEK, D. et al. Studie o právech dítěte : implementace zkušeností dobré praxe ve vzdělávání v oblasti práv dětí ve Švýcarsku do podmínek ochrany práv dětí v České republice. 1. vyd. Brno - Boskovice : Česko-britská o.p.s., s KAPLÁNEK, M. Participace dětí a mládeže. Studijní text k předmětu Formy participace v pedagogice volného času [on-line]. České Budějovice: Jihočeská univerzity [cit ]. s.2. Dostupné z: < 6 KOVAŘÍK, J. Dětská práva, právní povědomí, participace dětí a sociální služby. České Budějovice: Jihočeská univerzita, s KAPLÁNEK, M. Participace dětí a mládeže. Studijní text k předmětu Formy participace v pedagogice volného času [on-line]. České Budějovice: Jihočeská univerzity [cit ]. s.2. Dostupné z: < 10

11 2.2 Participační práva Z výše uvedeného vysvětlení pojmu participace můžeme odvodit i definici samotných participačních práv. Jedná se o práva účasti dítěte na rozhodování o záležitostech týkajících se jeho sociálního, ekonomického, náboženského, kulturního a politického života. 8 Tím, že dítěti byla přiznána participační práva, došlo ke změně vnímání dítěte. Od pasivního subjektu, který je třeba chránit a pečovat o něj, se dostáváme k subjektu aktivnímu k bytosti, která má právo vyjadřovat své názory ke všem záležitostem, které se týkají jeho života. Ústavní soud k tomu podotýká, že právo nezletilého svobodně vyjádřit svůj názor ve všech věcech, které se ho týkají, je jeho nepopiratelným právem umožňujícím, byť jen do určité míry, vyrovnat nerovné postavení např. ve vztahu k jeho rodičům, případně koliznímu opatrovníkovi, přesto konečné hodnocení (posouzení) zájmů nezletilého přísluší dospělým. 9 S tímto názorem se plně ztotožňuji, protože dítě vzhledem ke své nezralosti potřebuje korigovat nejen své názory, ale i chování, a proto nikdy nemůže být ve zcela rovném postavení vůči dospělým. Dítě je tedy vůči svým rodičům sice stále fakticky slabším subjektem, ale už není pouhým objektem. 10 K této změně z objektu ochrany na aktivní subjekt práv došlo přijetím ÚPD, která poprvé participační práva zakotvila. Jádrem participačních práv je čl. 12 ÚPD, který obsahuje nejenom právo svobodně vyjadřovat názory ve všech záležitostech, které se ho týkají, ale také to, že těmto názorům bude věnována náležitá pozornost a že dítě bude v řízeních, která se jej týkají, vyslyšeno. Aby mohlo dítě vyjadřovat názory v záležitostech, které se jej týkají, musí mít také přístup k potřebným informacím, které mu pomohou názor si vytvořit. Toto právo je zakotveno v čl. 13 a čl. 17 ÚPD. Pro účely soudního řízení rozvíjí výše uvedená práva EÚVPD, která v čl. 3 stanoví, že soud má povinnost dítě informovat o možných důsledcích vyhovění jeho názoru a o možných důsledcích jakéhokoli rozhodnutí. Jelikož je i Česká republika signatářskou zemí ÚPD a EÚVPD, i my jsme museli náš právní řád přizpůsobit jejich ustanovení. Základní participační článek se nachází 8 UNICEF: Rights under the Convention on the Rights of the Child [online]. Změněno [cit ]. Dostupné z: < 9 Usnesení Ústavního soudu ze dne , sp. zn. IV.ÚS 288/ KRÁLÍČKOVÁ, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, s

12 v 31 odst. 3 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen ZOR), který stanovuje, že dítě schopné si (s ohledem na stupeň svého vývoje) vytvořit názor a posoudit dosah opatření jeho se týkajících, má právo obdržet potřebné informace a svobodně se vyjadřovat ke všem rozhodnutím rodičů týkajících se podstatných záležitostí jeho osoby a být slyšeno v každém řízení, v němž se o takových záležitostech rozhoduje. Dalším vnitrostátním předpisem je zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dítěte (dále jen ZOSPOD), který v 8 odst. 2 a odst. 3 stanovuje právo vyjadřovat vlastní názory a získávat relevantní informace v záležitostech sociálně-právní ochrany dítěte. Právo dítěte na vyjádření vlastního názoru v soudním řízení zakotvuje 100 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen OSŘ). Prioritním způsobem zjišťování názoru nezletilého dítěte by měl být výslech, poněvadž pokud názor nezletilého dítěte vnímá soudce vlastními smysly, eliminuje se riziko dezinterpretace názoru nezletilého dítěte třetí osobou ( ), jsou tak dány větší garance objektivního posouzení názoru nezletilého dítěte. 11 Ve výjimečných případech může názor dítěte soud zjistit také prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Dosud jsem se zmiňovala zejména o samotné skutečnosti, že má dítě právo vyjadřovat názory a být slyšeno. Otázkou však zůstává, jakou relevanci tomuto názoru budou vyjadřovat soudy a jiné státní orgány. ZOR se k relevanci názoru nevyjadřuje, čl. 6 písm. c) EÚVPD stanoví, že názor má být brán náležitě v úvahu a podle OSŘ jsou kritéria následující věk dítěte a jeho rozumová vyspělost (srov. čl. 12 ÚPD). Věk a rozumová vyspělost jsou individuálními, do určité míry provázanými podmínkami, poněvadž každé dítě je ve stejném věku různě duševně a rozumově vyzrálé. Výbor pro práva dítěte proto státy odrazuje od toho, aby zaváděly věkové hranice ať už v právu nebo v praxi, které by omezily právo dítěte na vyjádření názoru a slyšení ve všech záležitostech, které se jej týkají. Přesto to však státy pro určité druhy formální participace dělají. Například v Nizozemí a Dánsku je hranice pro výslech dítěte před soudem stanovena na 12 let, v Německu na 14 let. Nejníže je v Evropě stanovena v Norsku, a to na věk sedmi let Nález Ústavního soudu ze dne , sp. zn. I. ÚS 2661/ BOELE-WOELKI, K., et. al. Principles of European Family Law regarding Parental Responsibilities. Antwerpen-Oxford: Intersentia, s

13 Věk sám o sobě nemůže určit hodnotu, resp. míru přihlédnutí k názoru dítěte. Je totiž velmi úzce propojen s kritériem rozumové vyspělosti. Rozumová vyspělost dítěte je kategorií psychologickou, proto zůstává tento autonomní výraz a jeho význam bez operační definice. Je ale možné vyvodit, že zralost předpokládá určitý stupeň porozumění na straně dítěte a jeho schopnost zhodnotit budoucí následky vlastních rozhodnutí nebo rozhodnutí rodičů, zákonných zástupců, blízkých osob nebo státních orgánů v jeho záležitosti. 13 Posuzování relevance názoru a věrohodnosti výpovědi dítěte je proto úkolem soudů a příslušných odborníků, zejména z oblasti klinické psychologie. Je také úkolem soudu tyto názory korigovat, poněvadž mohou být v rozporu s nejlepším zájmem dítěte. Toto potvrdil i Ústavní soud s tím, že konečné hodnocení (posouzení) zájmů nezletilého dítěte přísluší obecnému soudu, v jehož dispozici je i oprávnění k případným korekturám představ a názorů dítěte o tom, co je pro něj v konkrétní věci vhodné, případné, resp. obecně prospěšné, a co nikoli, a proto k názoru nezletilého soud přihlíží právě s ohledem na jeho věk, rozumovou a citovou vyspělost. 14 S tímto názorem nelze než souhlasit, protože dítě jakožto nezralá lidská bytost ještě nedokáže plně posoudit všechny aspekty svého přání většinou se zaměřuje pouze na ty krátkodobé, zatímco dlouhodobé pomíjí. 2.3 Zájem dítěte versus přání dítěte Zájem dítěte 15 je institutem, který se často objevuje v konkrétních normách, 16 avšak nikde není výslovně vymezen. Absence výslovné definice byla zřejmě i záměrem zákonodárce, neboť zájem dítěte může mít různou podobu, která se odvíjí od konkrétních okolností každého případu. 17 S tímto pojmem se setkáváme také 13 JÍLEK, D. et al. Studie o právech dítěte : implementace zkušeností dobré praxe ve vzdělávání v oblasti práv dětí ve Švýcarsku do podmínek ochrany práv dětí v České republice. 1. vyd. Brno - Boskovice : Česko-britská o.p.s., s Usnesení Ústavního soudu ze dne , sp. zn. III.ÚS 2150/ V legislativě České republiky je používán obdobný termín blaho dítěte (např. 5 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dítěte, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že předním hlediskem sociálně-právní ochrany je zájem a blaho dítěte). 16 Např. 45 odst. 1 ZOR, podle něhož vyžaduje-li to zájem dítěte, může soud svěřit dítě do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče. Dále 27 odst. 2 ZOR, dle něhož soud upraví styk dítěte s rodiči, pokud to vyžaduje zájem na výchově a poměry v rodině. 17 HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z. České rodinné právo. 2. přeprac. vyd. Brno: Nakladatelství Doplněk, 2001, s

14 v Úmluvě o právech dítěte, kde je však vyjádřen jako nejlepší zájem dítěte (the best internet of the child). Podle čl. 3 ÚPD musí být zájem dítěte primárním hlediskem při všech činnostech týkajících se dětí, ať už uskutečňovaných veřejnoprávními nebo soukromoprávními zařízeními sociální péče, správními nebo zákonodárnými orgány a soudy. Význam tohoto článku potvrdil i Ústavní soud svým konstatováním, že čl. 3 je dominantním ustanovením ÚPD. 18 Je zřejmé, že nejlepším zájmem dítěte je v obecné rovině jeho plný a harmonický vývoj v rodinném prostředí, a to nejlépe takovém, kde je mu poskytnuta láska, pochopení a také potřebná ochrana a pomoc, která dítěti umožní plně přejímat zodpovědnost ve společnosti. 19 Při určování nejlepšího zájmu dítěte v konkrétním případě by měly být zohledněny tři základní parametry - celkový smysl Úmluvy, perspektiva dítěte coby vyvíjející se lidské bytosti a důležitost každého dítěte jako jednotlivce s vlastními názory. Je tedy zřejmé, že nejlepší zájem dítěte v konkrétním případě nelze určit bez účasti dítěte, tedy bez toho, aby se dítě k dané otázce vyjádřilo a jeho názor byl náležitě zohledněn. Toto platí i naopak je v nejlepším zájmu dítěte, aby bylo vyslyšeno a jeho názory byly zohledněny, a dítě tak mohlo participovat na rozhodování o věcech, které se jej týkají. 20 Nejlepší zájem dítěte je tedy nutné posuzovat i s ohledem na participační práva dítěte, tedy s ohledem na jeho názory a přání. Jelikož je nejlepší zájem dítě dynamickým institutem, tedy proměnlivým v čase a okolnostech, je možné měnit rozhodnutí ve vazbě právě na jeho proměny (tedy i proměny názoru dítěte). 21 Nejlepší zájem dítěte se může dostávat do konfliktů se zájmem rodičů a také s přáním dítěte samotného. Také o těchto kolizích budou pojednávat následující kapitoly. Od nejlepšího zájmu dítěte je nutné odlišit přání dítěte. Dalo by se říci, že přání dítěte je jeho subjektivním pocitem, kterým dítě projevuje svou vůli. Nemusí se s jeho nejlepším zájmem shodovat, ba dokonce s ním může být v přímém rozporu. 18 Nález Ústavního soudu ze dne , sp. zn. IV. ÚS 695/ KOVAŘÍK, J. Dětská práva, právní povědomí, participace dětí a sociální služby. České Budějovice: Jihočeská univerzita, s JÍLEK, D. et al. Studie o právech dítěte : implementace zkušeností dobré praxe ve vzdělávání v oblasti práv dětí ve Švýcarsku do podmínek ochrany práv dětí v České republice. 1. vyd. Brno - Boskovice : Česko-britská o.p.s., s KRÁLÍČKOVÁ, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, s

15 V rozhodnutích soudů se nejčastěji naskýtá v souvislosti s výslechem dítěte, kde je dítě tázáno například na to, se kterým rodičem chce žít. Přání dítěte tedy budu v následujícím textu chápat jako vyjádření jeho názoru. 2.4 Test poměrnosti Test poměrnosti cíle a prostředku neboli test principu proporcionality je jedním ze základních právních instrumentů, který řeší konflikty mezi proti sobě stojícími subjektivními právy, subjektivními právy a veřejným zájmem a rovněž při abstraktní kontrole ústavnosti. 22 Primárně se používá zejména v rámci rozhodování soudů. Jeho princip spočívá ve vzájemném poměřování proti sobě stojících práv a svobod. Samotný test poměrnosti vychází ze třech stanovených otázek, resp. kritérií, která jsou následující: 1. Je sledovaný cíl legitimní? Je sledován a prosazován cíl nezbytný ve svobodné demokratické společnosti? 2. Je dáno racionální spojení mezi cílem a prostředky vybranými k jeho prosazení? 3. Existují alternativní způsoby dosažení cíle, jejichž využití by učinilo zásah do základního práva méně intenzivní, popř. jej zcela vyloučilo? 23 Z tohoto testu vychází i Ústavní soud a Evropský soud pro lidská práva (dále jen ESLP) při rozhodování o kolizích mezi nejlepším zájmem dítěte a jeho přáním, mezi přáním dítěte a zájmem rodičů, mezi přáním dítěte a jednáním státních orgánů a také při kolizi více z těchto zájmů. 22 Právní věda a právo: Test poměrnosti cíle a prostředku. [online]. [cit ]. Dostupné z: < >. 23 Nález Ústavního soudu ze dne , sp. zn. IV.ÚS 412/04. 15

16 3 Realizace participačních práv a kolize z nich vyplývající včetně jejich řešení de lege lata Participační práva se realizují v řadě oblastí života dítěte. Úkolem této kapitoly je ukázat tuto realizaci na vybraných institutech rodinného práva, které jsou vybrány jednak vzhledem k jejich frekvenci (rozvody) a jednak vzhledem k jejich aktuálnosti (nařizování ústavní výchovy či osvojení). Dalším cílem této kapitoly je vyřešit konflikty, které při realizaci práv účasti dítěte vznikají. Tyto rozpory budou řešeny jednak na základě zákona a jednak na základě rozhodnutí Ústavního soudu a ESLP, kteří do dané problematiky vnáší světlo. 3.1 V souvislosti s rozchodem rodičů Faktické důsledky rozchodu rodičů dítěte dopadají na všechny zúčastněné, ovšem nejhůře postihují nezletilé děti. Nezletilému a jeho právům je nutné zajistit co nejvyšší možnou ochranu. 24 Proto je třeba, aby byly upraveny poměry rodičů k nezletilým dětem pro dobu po rozvodu (viz 25 ZOR) nebo i pokud spolu rodiče nezletilého nežijí (viz 50 ZOR). Jedná se o určení, komu bude dítě svěřeno do výchovy, jak má každý rodič přispívat na jeho výživu a také je nutno upravit možnost styku rodiče s dítětem (viz 26 a 27 ZOR). Tato rozhodnutí velmi znatelně zasahují do života dítěte, a proto by mělo mít právo vyjádřit v rámci tohoto rozhodování svůj názor. Je však nutno podotknout, že právo dítěte být slyšeno v každém řízení, které se jej dotýká (viz čl. 12 odst. 2 ÚPD, 31 odst. 3 ZOR), nelze absolutizovat. Neznamená to, že by se dítě muselo účastnit každého soudního řízení a tam vyjadřovat názory na věc, zvláště pak pokud jde o nejfrekventovanější řízení o zvýšení výživného. 25 S tímto názorem nelze než souhlasit, pokud se nejedná o podstatnou věc, která ovlivní život dítěte, šlo by o zbytečnou zátěž pro dítě. Budu se proto věnovat dvěma oblastem, kde je vyjádření názoru dítěte nejžádanější, kde svým aktivním spolupůsobením může ovlivnit svůj budoucí život. 24 HRUŠÁKOVÁ, M. Rozvod a paragrafy: jak rozvodové řízení probíhá, majetkové vztahy a jejich vypořádání, komu svěřit dítě, výše výživného na dítě. 2. aktualiz. vyd. Brno: Computer Press, s HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. 3. vyd. Praha: C.H. Beck, s

17 3.1.1 V rámci rozhodování o výchově Výchova, resp. osobní péče o nezletilého, může být dle 26 ZOR individuální, společná nebo střídavá. Ideálním případem je, když se rodiče na formě výchovy dohodnou a soud tuto dohodu pouze schválí. Mnohem častější jsou však případy, kdy se rodiče nedohodnou a o formě výchovy musí rozhodovat soud. Vzhledem k tomu, že v tomto rozhodování jde především o dítě, mělo by mít možnost se k tomuto vyjádřit. Zákonem je mu tato možnost deklarována, ale je názor dítěte zjišťován ve skutečnosti? Má možnost ovlivnit rozhodování soudů a jiných státních orgánů, případně odborníků a vyjádřit se, zda chce žít s matkou, otcem nebo s oběma? Zjišťování názoru dítěte je však problematické. Samotné dítě může být ve svém rozhodování ovlivněno řadou faktorů. Nejčastějším z nich je manipulace jedním z rodičů. Tato manipulace se nejčastěji vyskytuje ve třech formách. Jedná se o tzv. korupci, vydírání nebo programování. Korupce je případ, kdy je dítě v podstatě upláceno tím, že jeden z rodičů, který chce své dítě dostat na svou stranu, bude slevovat z návyků, které si dítě osvojilo (např. rozmazlováním ať už kupování drahých dárků nebo slevováním z povinností dítěte - nemusí se učit, chodí spát, kdy chce apod.). Pokud se má dítě rozhodovat, u kterého z rodičů bude, téměř vždy se rozhodne pro toho, který mu vše dovoluje, nikoliv toho, který po něm vyžaduje plnění jeho povinností a dodržování nějakého řádu. Vydíráním se v tomto případě myslí verbální či neverbální tlak na dítě, jehož podtextem je v dítěti vyvolat pocit viny, který jej donutí vybrat si toho rodiče, který je v očích dítěte zranitelnějším (ať už se jedná o verbální nátlak, kdy dítěti řekneme, že matce/otci ublíží tím, že s ním nechce být, nebo i neverbální gesta, např. povzdechnutí, pokrčení rameny, smutná nálada, která navíc v dítěti vyvolá pocit viny). 26 Paradoxně toto citové vydírání dítě ovlivní daleko více než velké prokazatelné ovlivňování, jako je tomu v případě korupce. 27 Třetím způsobem ovlivňování dítěte je tzv. programování. V praxi se jedná v podstatě o brainwashing, což česky znamená vymývání mozku. V případě dospělého člověka lze tohoto procesu dosáhnout tak, že daného jedince izolujeme 26 BAKALÁŘ, E., NOVÁK, D. Vyslechnutí dítěte před soudem. Právo a rodina. 2003, č. 3, s NOVÁK, T. Je dítě schopno pravdivě odpovědět na otázku, u kterého z rodičů by chtělo po rozvodu žít? Právo a rodina. 2004, č. 7, s

18 a podrobíme dohledu a tlaku školeného policejního vyšetřovatele. Zpracovaný subjekt pak přesně replikuje vše, co mu bylo zadáno, řečeno a rovněž se přiznává ke všem obviněním. Ovšem v případě dítěte tohoto dosáhneme mnohem snáze. Není nutné dítě izolovat nebo být speciálně školen. Stačí, aby rodič, který má možnost dítě ovlivnit, dítě vytrvale přesvědčuje o své pravdě, o svém názoru na druhého rodiče, kterého očerňuje a haní. Výsledkem tohoto jednání znamená ve většině případů volba dítěte v neprospěch rodiče, který je očerňován. Mimo to může dojít k trvalému psychickému poškození dítěte, protože se u dítěte rozvine tzv. syndrom zavrženého rodiče, kdy dítě druhého rodiče bezdůvodně odmítá. 28 Ovšem tomuto syndromu se budu věnovat v následujících podkapitolách. To, zda bylo dítě vystaveno některým z výše popsaných praktik, tudíž jeho přání s kým po rozvodu rodičů zůstat neodpovídá realitě, je na posouzení erudovaných psychologů, psychiatrů, dalších odborníků z oblasti dětské psychologie a pracovníků OSPODu. Tyto osoby si o názoru dítěte v této problematice udělají vždy nějaký závěr, který budou prezentovat u soudu. Soud tyto závěry samozřejmě zohlední, ale je nutné, aby se nespoléhal jen na ně a pokud možno umožnil dítěti vyjádřit svůj názor i před soudcem samotným, neboť jsou dány větší garance objektivního posouzení názoru dítěte, poněvadž soudce vnímá výpověď bezprostředně a sníží možnost dezinterpretace názoru dítěte třetí osobou. 29 Aby se dále snížilo riziko dezinterpretace názoru, manipulace dítětem a výslech byl co nejméně invazivní vůči dítěti, měl by se provést bez přítomnosti obou rodičů a dalších osob ( 100 odst. 4 OSŘ). Ústavní soud se k této problematice vyjádřil tak, že je třeba garantovat prostředí výslechu v co možná nejvyšší míře příjemnosti (snesitelnosti) pro nezletilé dítě. Je třeba, kupř. vytvořit ze strany soudu poklidnou atmosféru. 30 Osobně mám za to, že by bylo nejvhodnější dítě vyslýchat v prostředí, které je mu známo, ve kterém se cítí bezpečně např. ve škole, ve školní družině, doma ve svém pokoji. Je samozřejmé, že toto není vzhledem k časovým a finančním možnostem soudu reálné, ale alespoň pracovníci OSPODu by se měli dítě snažit dítěte ptát na jeho přání a názory v takovém prostředí. Takto zjištěný názor by byl dozajista nejvíce vypovídající a věrohodný. 28 BAKALÁŘ, E., NOVÁK, D. Vyslechnutí dítěte před soudem. Právo a rodina. 2003, č. 3, s Nález Ústavního soudu ze dne , sp. zn. I. ÚS 2661/ Tamtéž. 18

19 Samotné přání dítěte nelze ovšem absolutizovat. Soud jej musí analyzovat s ohledem na věk a rozumovou vyspělost dítěte, neboť dítě mnohdy nedokáže posoudit co je pro něj z dlouhodobého hlediska nejvhodnější. 31 Tyto závěry se samozřejmě nevztahují jen na zjišťování názoru dítěte ve věci svěření do výchovy, ale i na ostatní instituty rodinného práva, o nichž budu pojednávat dále. Při rozhodování o výchově dítěte může ovšem dojít ke konfliktům, nejčastější je kolize mezi přáním dítěte a zájmem jednoho z rodičů. Dítě chce být u jednoho z rodičů a druhý rodič proti tomu protestuje. Dítě také může chtít být u obou rodičů ve střídavé péči a jeden z rodičů nebo oba jsou proti. Takový případ se dostal až k Ústavnímu soudu. Patnáctiletá dívka byla po rozvodu rodičů vychovávána matkou, s otcem měla vynikající vztah, stýkali se i nad rámec stanovený v soudem schválené dohodě rodičů. Otec proto navrhl střídavou péči. Tu doporučil i opatrovník nezletilé s poukazem na vhodnost střídavé péče, neboť bydliště obou rodičů byla stejně vzdálená od školy, nezletilá byla bezproblémovou studentkou a nejdůležitějším faktem byl ten, že si sama nezletilá střídavou péči přála. I přes nesouhlas matky s touto změnou rozhodly obecné soudy ve prospěch přání nezletilé. Matka podala ústavní stížnost, v níž poukazovala zejména na to, že s otcem není schopna komunikovat a že soudy rozhodly přes její nesouhlas. Ústavní soud tu však potvrdil rozhodnutí obecních soudů a také vyzdvihl důležitost přání, resp. názoru nezletilé. 32 Doslova uvedl, že: považuje v souzené věci za nejpodstatnější, že nezletilá výslovně při pohovoru u OSPOD i následně při výslechu v řízení u soudu uvedla, že si střídavou péči rodičů přeje a v nedostatku komunikace mezi rodiči nevidí problém. ( ) Přání nezletilé, aby mohla vyrůstat v péči rovnoměrně rozdělené mezi oba rodiče je v dané věci rozhodujícím kriteriem i z hlediska požadavků daných 28 zákona o rodině, neboť zájem dítěte nemůže být potlačen rigorózním výkladem uvedeného ustanovení. ( ) Soudy ve svých rozhodnutích respektovaly především zájem nezletilé a vzhledem k jejímu věku rozhodly v souladu s jejím přáním, aby péče rodičů o ni byla rovnoměrně rozložena a byl jí umožněn častý kontakt s oběma rodiči, k nímž má stejnou citovou vazbu. 33 Tento případ bych chtěla vyzdvihnout také kvůli tomu, že nezletilá byla vždy řádně vyslechnuta, její názor byl zjišťován nejen 31 Usnesení Ústavního soudu ze dne , sp. zn. III. ÚS 2150/ Usnesení Ústavního soudu ze dne , sp. zn. II. ÚS 2082/ Usnesení Ústavního soudu II. ÚS 2082/08 ze dne

20 opatrovníkem, ale i okresním a krajským soudem. A co víc, přání nezletilé je respektováno, dokonce je uznáno jako prioritní rozhodovací kritérium. Samozřejmě soudy rozhodly i v souladu s nejlepším zájmem nezletilé, kterým je především to, aby byla v péči obou rodičů, pokud jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a jsou k tomu dány vhodné podmínky (srov. 26 odst. 2 a odst. 4 ZOR), což v daném případě splněno bylo. Může však také nastat situace, kdy dítěti nebyl dán prostor k vyjádření názoru, a tak se jeho přání, byť nevyřčené, může dostat do kolize s rozhodnutím soudu. Soud si nemůže vytvořit domněnku, že rozhoduje v nejlepším zájmu dítěte, aniž by osobně zjistil, jaký má nezletilý názor na věc. Tato situace se bohužel stávala často. Soudy se spokojily se závěrem opatrovníka dítěte, zpravidla OSPOD, který názor dítěte nezjišťoval dostatečně, resp. mu přiznával minimální váhu s tím, že v praxi vycházel z úvahy, že matka je schopna se o dítě postarat vždy, že dítě patří matce. 34 Čili pokud rozhodne tak, že dítě má být u matky, rozhodne vždy správně. Také kvůli podobným případům byl novelizován OSŘ tak, aby byl prioritním způsobem zjišťování názoru nezletilého výslech přímo u soudu, nikoli jen jako jedna z variant, jak tomu bylo v původním znění. Pokud se obecné soudy spokojí s reprodukcí názoru dítěte prostřednictvím opatrovníka, aniž by dítě osobně vyslechly, jedná se o závažné pochybení. Proto se ztotožňuji se závěrem Ústavního soudu, který konstatoval, že potom totiž nejde jen o opomenutí přání dítěte, nýbrž i o opominutí objektivně relevantního zdroje potřebných skutkových zjištění, jejž je výpověď nezletilé způsobilá představovat, s logickým následkem neúplnosti skutkového základu věci. 35 I takový případ se dostal až k Ústavnímu soudu. Nezletilá (15 let) byla vyslechnuta pouze opatrovníkem (magistrátem), ačkoli sama nezletilá o slyšení přímo u soudu žádala. Soudy vzaly jeho zjištění, že nezletilá chce být s matkou, zasvé. Nevěnovaly pozornost ani tomu, že soudem ustanovený znalec konstatoval, že představa nezletilé o střídavé výchově byla zvnějšku značně ovlivněna matka údajně nezletilou proti otci naváděla. Soud tím, že bez relevantních důvodů nevyslechl nezletilou osobně, v podstatě ignoroval ustanovení 100 odst. 4 OSŘ, který zakotvuje 34 Srov. HRUŠÁKOVÁ, M. Rozvod a paragrafy: jak rozvodové řízení probíhá, majetkové vztahy a jejich vypořádání, komu svěřit dítě, výše výživného na dítě. 2. aktualiz. vyd. Brno: Computer Press, s Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne

21 prioritu osobního slyšení dítěte před vyjádřením zástupce dítěte, znaleckého posudku nebo OSPOD. Názor nezletilého je jedním z rozhodujících hledisek při určování, do čí výchovy by mělo být svěřeno. Bez něj soud ani nemůže správně určit nejlepší zájem dítěte. 36 Soud samozřejmě může rozhodnout v rozporu s přáním dítěte, ale nemůže rozhodovat v rozporu s nejlepším zájmem dítěte. A aby rozhodl v jeho nejlepším zájmu, je nezbytné, aby soudce osobně vyslyšel přání a názory dítěte, pokud tomu nebrání vážné důvody. 37 Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že soud by měl názor dítěte zjišťovat osobním slyšením. Rozhodně by ale neměl dítě nutit do selekce mezi rodiči přímou otázkou ve smyslu: Chceš zůstat s maminkou/tatínkem? Aby soud zjistil skutečná přání dítěte, musí rozkrýt pocity a přání dítěte v širším, zejména emocionálním, kontextu. 38 Samozřejmě není možné po soudcích jakožto odbornících v právu vyžadovat rozsáhlé odborné znalosti dětské psychologie, k tomu jsou určeni a povoláni soudní znalci, ovšem základní znalosti psychologie výslechu nezletilých a rizika manipulace by soudy ovládat měly. 39 Zejména by měli vědět to, že nezletilým by měli sdělit, že o porozvodovém uspořádání rozhodnou rodiče nebo soudce, nikdy ne děti. A to z toho důvodu, že děti mají v těchto případech velmi často pocit viny, i přesto, že toto nikomu neřeknou, neboť třeba preferují jednoho z rodičů. 40 V případě, kdy děti zbavíme jejich případné odpovědnosti z rozhodnutí o svěření do výchovy, tak tyto negativní pocity přinejmenším zmenšíme V rámci rozhodování o úpravě styku s dítětem Rodič, kterému dítě nebylo svěřeno do výchovy, má právo se s dítětem stýkat. Tím realizuje svá práva a povinnosti vyplývající z jeho rodičovské zodpovědnosti. 36 Tamtéž. 37 Podle důvodové zprávy k novele č.295/2008 Sb., kterou se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a z.č.359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, jsou takovým případem situace, kdy dítě není schopno formulovat své názory nebo mu by jeho přítomnost u soudního řízení byla na újmu. 38 KORNEL, M. Soudce a rozhodování o nezletilém dítěti. In Dny práva 2008 Days of Law: The Conference Proceedings. 1. ed. [online]. Brno: Masarykova Univerzita, [cit ]. Dostupné z: < 39 Za tímto účelem pořádá Justiční akademie různé přednášky a semináře, např. seminář Psychologie výslechu dítěte, jehož obsahem je problematika výslechu dítěte (vedení výslechu, problematika věrohodnosti výpovědi apod.) pro soudce, státní zástupce a čekatelé. Více na: Justiční akademie [online]. [cit ]. Dostupné z: < 40 BAKALÁŘ, E., NOVÁK, D. Vyslechnutí dítěte před soudem. Právo a rodina. 2003, č. 3, s

22 V ideálním případě postačuje dohoda rodičů, v níž zohlední svoje časové možnosti a také možnosti a přání dítěte. V některých případech však spolu rozvedení rodiče nekomunikují, takže se nejsou ochotni ani schopni dohodnout. 41 V takovém případě musí zasáhnout soud a styk rodičů s dítětem upravit, omezit či dokonce zakázat (viz 27 odst. 1 a odst. 2 ZOR). Je otázkou, zda soud při takovém rozhodování zohledňuje přání dítěte, neboť názor dítěte se zde zpravidla dostává do kolize se zájmem alespoň jednoho z rodičů, resp. jeho právem na rodinný život. V případech takové kolize by soudy vždy měly zkoumat, zda zásah do práva rodiče na soukromý a rodinný život (srov. čl. 8 ÚLP a čl. 32 LZPS) obstojí v testu proporcionality. Pozitivní závazek státu vyplývající z těchto ustanovení znamená, že soudy jsou povinny svěřenými procesními prostředky vytvářet předpoklady pro narovnání narušených vztahů mezi rodiči a dětmi, včetně prostředků donucení, může-li takové opatření vést ke sledovanému cíli a je-li přiměřené. 42 Sledovaným cílem se rozumí kontakt s nezletilým a přiměřenost je nutno posuzovat s ohledem na nejlepší zájem dítěte. Případ, kdy došlo ke kolizi přání nezletilého a práva otce na styk se svým nezletilým synem, se dostal až k Ústavnímu soudu. Nezletilý se nechtěl stýkat se svým otcem, projevoval averzi vůči prostředí v bydlišti otce, přesto však obecné soudy rozhodly navzdory jeho přání a určily povinnost nezletilého se se svým otcem stýkat. Okresní soud při tomto rozhodování musel vyhodnotit rozpor mezi postoji nezletilého zjištěnými z jeho výpovědi před soudem a doporučeními znalců z oblasti psychologie, kteří neshledali důvod, který by bránil otci se s dítětem stýkat, poněvadž averze je zřejmě vypěstována matkou, ale není nepřekonatelná. Na základě toho vyhodnotil, že není v rozporu se zájmy nezletilého, aby postupně navázal kontakt s otcem, naopak je to v jeho zájmu. Soudy postupovaly správně, vyslechly nezletilého, k jehož názoru přihlížely s ohledem na jeho věk, rozumovou a mravní vyspělost. 43 Ústavní soud již dříve judikoval, že po rozpadu rodiny s nezletilými dětmi nejen etika příbuzenských vztahů, ale i zákon zavazuje děti k povinnosti své rodiče ctít a respektovat ( 35 zák. č. 94/1963 Sb., ), zatímco rodičovská odpovědnost (za řádnou výchovu dětí) je přikázána oběma rodičům ( 34 téhož); proto také, pokud nejsou zjištěny takové 41 HRUŠÁKOVÁ, M. Rozvod a paragrafy: jak rozvodové řízení probíhá, majetkové vztahy a jejich vypořádání, komu svěřit dítě, výše výživného na dítě. 2. aktualiz. vyd. Brno: Computer Press, s Usnesení Ústavního soudu ze dne , sp. zn. III. ÚS 438/ Usnesení Ústavního soudu ze dne , sp. zn. IV.ÚS 288/04. 22

23 skutečnosti, které by vedly k pozastavení výkonu rodičovské zodpovědnosti ( 44 téhož), není - ani při plném respektu k právům samotných nezletilých - zákonného, tím méně pak ústavně právního důvodu k tomu, aby rodiči, v jehož přímé péči nezletilé dítě není, byl styk s ním zakázán, resp. nepřiměřeně omezen. 44 Od tohoto právního názoru se Ústavní soud neodchýlil ani při posuzování výše uvedeného případu. Právo nezletilého na vyjádření názoru nebylo porušeno, navíc k němu bylo přihlédnuto tím, že soudy určily styk nezletilého s jeho otcem co nejšetrněji a zpočátku jej upravily v omezeném rozsahu. Jeho názoru, že se nechce s otcem vídat, tedy věnovaly patřičnou pozornost. Ústavní soud zde opakovaně připomněl, že vyslyšet názory nezletilého neznamená, že musí rozhodnout v souladu s jeho stanoviskem, které nemusí být jednoznačně v jeho zájmu. 45 Domnívám se, že postupu soudů, který je uveden výše nelze nic vytknout. Názor nezletilého zjišťovali osobně soudci i soudem pověření znalci a jeho stanovisko vzali v úvahu a rozhodnutí mu přizpůsobili. Jeho práva stanovená čl. 12 ÚPD a 31 odst. 3 ZOR porušena nebyla. Pokud se dítě odmítá s rodičem stýkat, je třeba důsledně rozlišovat případy, kdy dítě k tomuto přání dospělo na základě vlastí úvahy, od případů, kdy je dítě programováno jedním z rodičů. Protože jsou tyto případy v praxi velmi těžko rozlišitelné, měl by soud velice podrobně zkoumat důvody, které dítě k odmítání rodiče vedou. 46 Programování jedním z rodičů může vyústit až v syndrom zavrženého rodiče. Jeho podstata spočívá v tom, že rodič dítě manipuluje a programuje jej proti druhému rodiči, což nakonec vyústí až v to, že dítě začne druhého rodiče odmítat. O syndrom zavrženého rodiče nejde v případě, kdy rodič dal dítěti oprávněný důvod k nenávisti. 47 Takovým důvodem může být například počáteční nezájem rodiče o dítě v případě určení otcovství soudem proti jeho vůli, 48 ale i mnohem závažnější případy, kdy dítě bylo zneužíváno, týráno či bylo svědkem domácího násilí. Pro soudce a soudní znalce potom vyvstává problém rozpoznat, kdy jde o syndrom zavrženého rodiče a kdy 44 Nález Ústavního soudu ze dne , sp. zn. III. ÚS 125/ Usnesení Ústavního soudu ze dne , sp. zn. IV. ÚS 288/04. Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne , sp. zn. III. ÚS 707/ KRISTKOVÁ, V. Práva dítěte a procesní praxe českých soudů. Právní fórum Via iuris, 2005, č. IV/2005 [online]. [cit ]. s. 78. Dostupné z: < 47 LANGHANSOVÁ, H. Dítě má právo na styk s rodičem, ne povinnost [online]. Změněno [cit ]. Dostupné z: < 48 KRÁLÍČKOVÁ, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, s

24 dítě odmítá styk z důvodů výše uvedených. Otázkou však zůstává, jak postupovat v případě, že je skutečně prokázáno, že jde o syndrom zavrženého rodiče. Podle některých odborníků by děti měly být přinuceny ke kontaktu s odmítaným rodičem, podle jiných je to pro dětskou psychiku škodlivé. Z tohoto jevu se bohužel začíná stávat univerzální lék na všechny případy, kdy dítě rodiče odmítá a skutečná příčina tohoto odmítání se neprokáže. Tento pojem je v podstatě zneužíván k tomu, aby se vědecky obhájilo, že to co dítě nechce, je vlastně v jeho nejlepším zájmu. Z praxe je známo mnoho případů, kdy byl diagnostikován syndrom zavrženého rodiče u dětí, které rodiče odmítaly pouze v důsledku dlouhého odloučení nebo naopak v důsledku toho, že dítěti bylo odmítaným rodičem ubližováno. 49 Případy, kdy mělo dojít k rozlišení, zda dítě odmítá rodiče v důsledku manipulace a vzniku syndromu zavrženého rodiče či v důsledku negativní zkušenosti se dostaly až k ESLP. Ve věci Kříž proti České republice byl nezletilý několikrát vyslechnut soudem, znalci i OSPOD, kteří shodně zjistili, že se nezletilý s otcem odmítá setkat. Dále bylo zjištěno, že nezletilý se ztotožňuje s názory matky a má z otce skutečný strach, což bylo vyvoláno přehnaně ochranářskou mateřskou péčí a bylo konstatováno, že byl prokazatelně manipulován svou matkou. Podle ESLP proto nelze brát přání dítěte, resp. jeho odmítavý postoj v potaz, poněvadž byl vyvolán rodičem, kterému je svěřen do výchovy a kterým je manipulován. Jednalo se tedy o syndrom zavrženého rodiče vyvolaný matkou. Národní orgány tyto matčiny praktiky podle ESLP de facto tolerovaly, poněvadž nepřistoupily k důraznějším krokům, které by efektivně prosadily právo otce na styk se svým dítětem, čímž porušily otcovo právo na rodinný život dle čl. 8 ÚLP. 50 S rozhodnutím ESLP souhlasím pouze částečně. Vnitrostátní orgány měly určitě postupovat rychleji, aby se propast mezi otcem a synem dále neprohlubovala a jednak efektivněji. Tím ovšem nemyslím používat donucovací prostředky doporučené ESLP, který zde navrhoval výkon rozhodnutí nuceným svěřením dítěte do péče druhého z rodičů (viz 89 rozsudku Kříž vs. Česká republika). Domnívám se, že tento způsob 49 LANGHANSOVÁ, H. Dítě má právo na styk s rodičem, ne povinnost [online]. Změněno [cit ]. Dostupné z: < 50 Rozsudek ESLP ze dne , č /03, Kříž vs. Česká republika 24

25 není možné označit za řešení v nejlepším zájmu dítěte, poněvadž nucený pobyt u někoho, koho dítě odmítá, by měl značně negativní dopady na jeho psychiku. Proto velmi vítám novelu OSŘ č. 295/2008 Sb., která právě na toto rozhodnutí reagovala tím, že v 273 odst. 2 OSŘ zakotvila nový způsob výkonu rozhodnutí soudu, a to uložení povinnosti účastnit se na dobu až 3 měsíců mimosoudního smírčího nebo mediačního jednání, rodinné či jiné vhodné terapie a stanovení plánu navykacího režimu k umožnění postupného kontaktu dítěte oprávněnou ke styku s dítětem. Tento způsob řešení je dle mého názoru nejlepší právě pro takové situace, kdy dojde ke konfliktu přání dítěte (u kterého je prokázán syndrom zavrženého rodiče) a rodičova práva na styk s dítětem. Tento způsob je podle mě pro psychiku dítěte nejméně zatěžující. Opačným případem bylo rozhodnutí ve věci Voleský proti České republice. Dítě zde také odmítalo styk s otcem, ovšem zde ESLP po zvážení kolidujících zájmů otce a přání dítěte usoudil, že k porušení čl. 8 ÚLP nedošlo a nemá tedy být přistoupeno k výkonu rozhodnutí jako v předchozím případě, neboť za zvláštních okolností tohoto případu neumožňoval nejvyšší zájem dítěte státním orgánům vykonat více, než bylo učiněno, výsledek donucovacích opatření by totiž mohl být kontraproduktivní. 51 Citovanými zvláštními okolnostmi bylo to, že dítě prodělalo negativní zkušenost se svým otcem (trauma z nuceného výkonu rozhodnutí). Podle mě tak ESLP de facto konstatoval, že pokud dítě odmítá druhého rodiče v důsledku předchozí negativní zkušenosti, nejedná se o syndrom zavrženého rodiče, tudíž by nemělo docházet k výkonu rozhodnutí o styku, naopak je možné takový styk soudem omezit či zakázat. Vzhledem k výše uvedenému se domnívám, že by k výkonu rozhodnutí o styku na základě 273 odst. 3 OSŘ mělo docházet pouze výjimečně, například když jeden rodič brání druhému se s dítětem stýkat, přestože dítě chce vídat oba rodiče. Pokud však dítě jednoho z rodičů vidět nechce, měl by soud vždy pečlivě zjistit důvody tohoto odmítání a podle těchto důvodů postupovat dále. Pokud by šlo o syndrom zavrženého rodiče, měl by s ohledem na nezletilého stanovit vhodná opatření v 273 odst. 2 OSŘ. Pokud nikoli, neměl by dítě do styku s odmítaným rodičem nikdo nutit, poněvadž by tím nerespektoval autonomii nezletilého. 52 K tomu trefně Ústavní soud poznamenal, že je iluzorní představovat si, že právo, resp. soud může svou autoritou lidským citům 51 Rozsudek ESLP ze dne , č /00, Voleský vs. Česká republika. 52 Srov. nález Ústavního soudu ze dne , sp. zn. II. ÚS 3765/11. 25