I. Literární časopis a ti, kdo v něm působili: Lumír: Jaroslav Vrchlický, Julius Zeyer, Bohdan Jelínek, František Herites

Transkript

1 Řešení Písemná zkouška z české literatury (A/2008) I. Literární časopis a ti, kdo v něm působili: Lumír: Jaroslav Vrchlický, Julius Zeyer, Bohdan Jelínek, František Herites II. Chlapec Časově lze tuto báseň zařadit do moderní poezie, o tom svědčí nejen tematickyvýznamová, ale i formální rovina básně. Báseň je psána volným veršem, zvláštní je i vnější kompozice báseň je tvořena jakoby jednou strofou, básnická výpověď (na čtenáře) působí dojmem nedokončenosti a nedopovězenosti (a není to způsobeno jen neukončenou výpovědí neboli apoziopézí, která je několikrát v textu básně použita), čtenář podvědomě očekává pokračování zobrazené lyrické situace. Lyrická báseň je netradičně vystavěna jako dialog (který je zachycen přímou řečí) mezi chlapcem a (starým Máte moc času ve svých očích ) mužem, lze se domnívat, že se jedná o tentýž lyrický subjekt promlouvající z různých časových rovin, z různých období (dětství a stáří) téhož lidského života. Báseň může být také chápána jako dialog mezi chlapcem a starým mužem, mezi nimiž je vztah pouze sousedský. Navzájem si umožňují pochopit životní situaci, kterou právě prožívají, oba jsou blízcí smrti. Lyrická situace je nazírána z perspektivy starého muže. Hlavní motivem básně je hledání sebe sama obecně řečeno hledání lidské identity. Zachycuje pocit odcizení a pocit obrovské vzdálenosti v čase ("Pane, jste cizinec?"), které člověk zažívá ve vztahu ke svému dětství. Ve stáří (v básni by je mohla evokovat padající jablka - symbol podzimu v přírodě, podzim jako symbol stáří v lidském životě) se člověk ve vzpomínkách vrací do dětství, především pokud cítí, že se blíží konec jeho života ( zatímco sousedův chlapec umíral ). Poslání básně je skryto v závěrečných verších: Ale víte co, pojďme na poštu a odtamtud si zatelefonujeme, kdy vlastně jsme...", pošta zde představuje prostředek komunikace telefon, který se nachází na každé poště, umožňuje překlenutí časové vzdálenosti a spojení, díky němuž člověk může nahlédnout svůj život v jeho celistvosti (nejen z pohledu právě prožívaného okamžiku či životního období). Motiv pošty může zkušenému čtenáři také pomoci konkrétněji danou báseň časově zařadit na začátku jsme uvedli, že tato báseň patří do moderní poezie, ale motiv pošty naznačuje, že byla napsána v době, kdy ještě nebyly samozřejmostí pevné linky v každé domácnosti, natož spojení mobilními telefony. Toto období lze přibližně vymezit lety 20. století (autorem je Vladimír Holan). III. Zamyšlení: Do jaké míry je nutné, aby se děti ve škole učily životopisná a historická data o spisovatelích? (vzorové zamyšlení jednoho z uchazečů) Domnívám se, že znalost základních historických a životopisných dat významných českých i zahraničních spisovatelů je nezbytná pro základní přehled žáků, pro spojování naučených znalostí do souvislostí a pro schopnost zařadit spisovatele a jeho tvůrčí činnost do historického kontextu. Uvádět si některá důležitá data pro spisovatele či jeho dílo je užitečná a prospěšná součást výuky, ale nemyslím si, že by požadování mechanického učení dat po žactvu mělo nějaký hlubší význam a smysluplný cíl. Málokterý žák ke studiu přistupuje natolik rozumně, aby si data uvedená v souvislosti umělcem a jeho dílem spojoval v souvislosti s historickými poznatky, které se také učí. Většina dětí se data učí nazpaměť, aniž by v celkovém výsledku pro ně měla nějaký zvláštní efekt. Podle mého názoru je důležitá znalost základních dat potřebných či významných pro formaci autorovy tvůrčí činnosti, ale myslím si, že větší význam má data si uvést a popřemýšlet nad nimi, nikoliv se je bezmyšlenkovitě učit. Důležité je spíše umět autora zařadit do určitého období a historického kontextu, nežli vědět, kdy přesně zemřel a ve kterém roce vydal které dílo,

2 samozřejmě pokud to není významné datum opravdu významného spisovatele.

3 Písemná zkouška z české literatury (B/2008) I. Směr a jeho představitelé: Ruch: Eliška Krásnohorská, Svatopluk Čech, Ladislav Quis II. Uspávanka (interpretace jednoho z uchazečů) Tato báseň je psaná nepravidelným veršem, který však má svůj rytmus a sporadický rým (la la, žízeň trýzeň). Jazyk je prostý, nevyužívá žádné ozdobné přívlastky, i celá báseň se zdá být jednoduchá, jako celek je však složitou metaforou smrti. Odchod ze života zde není spojován s úzkostí a hrůzou, převládá útěcha, usmíření, očista. Tyto pocity zde navozuje jednak kód ukolébavky, jednak pohádková představa smrti jako laskavé stařenky. Lyrická báseň je zvláštní i svou příběhovou situací. Souvislost s dobou: útěcha v dnešní době, kdy se o smrti téměř nemluví, doba stárnutí se oddaluje. Tato báseň mi připomíná tvorbu Jana Skácela, který často psal o tématech jako: vina, odpuštění, mrtví smrt, podobný je hlavně výběr slov žádné složité metafory, vznešené obraty, zvolání, spíše jednoduché, někdy připomínající lidovou tvorbu, vyjadřující obdiv k přírodě. III. Zamyšlení: Jak by měl podle vás vypadat ideální učitel literatury? Co byste na něm ocenili především a proč? (vzorové zamyšlení jednoho z uchazečů) Pojem ideální učitel literatury je široký. To široké v něm je hlavně odlišnost názorů na to, co je ideální. O svém ideálu má každý zřejmě jiné představy a jen stěží je lze naplnit v osobě jednoho učitele. Můj ideální kantor by rozhodně neměl být zakuklenec. Otevřenost novým směrům, dílům a autorům tak by mělo znít hlavní heslo učitele. Podle mne není podstatné, jestli zná zpaměti všechna Shakespearova díla, ale je nezbytné, aby dokázal ve svých studentech vzbudit touhu po čtení a myšlení. Učení telefonních seznamů typu autor dílo, autor dílo ztrácí v dnešní době význam (pokud ho kdy mělo). Mluvit o literatuře a názorech, které zachycuje, o době, ve které vznikala a polemizovat o ní se studenty. Donutit je formulovat své názory. Na druhé straně i pochopení pro ty, kteří četbu nepovažují za důležitou. Takovým studentům by měl literaturu zpříjemnit a přilákat je k ní, a ne je odradit nesmyslným biflováním a odříkáváním svých učitelských názorů.

4 Písemná zkouška z české literatury (C/2008): I. Literární časopis a ti, kdo v něm působili: Moderní revue: Arnošt Procházka, Karel Hlaváček II. KVĚTINY, VÍNO. JE MUŽŮV SVÁTEK V této básni najdeme znaky moderní antilyrické poezie lze je rozpoznat již z její formy: v básni je v volným veršem zachycena citově vyhrocená situace z běžného života. V básni se projevují rysy civilismu, literárního směru, který se věnuje nezidealizovanému a někdy poněkud syrovému ztvárnění scén z obyčejného života. O tom svědčí v básni zachycené motivy podezření z nevěry a každodenního stereotypu lidského soužití. Pro zařazení této básně k civilismu hovoří i civilní jazyk a slovní zásoba běžně používané v hovorové řeči i deníková datace záznamu. Autorovým záměrem nejspíše bylo, aby situace působila neosobně a byl z ní cítit jistý odstup od emocionálně vypjaté scény, proto scéna není vylíčena v první, ale ve třetí osobě singuláru. Použití er-formy zároveň ukazuje její lidskou univerzálnost každý dospělý člověk si ji může vztáhnout na sebe, ztotožnit se s ní, rozpomenout se na žárlivost ve svém životě, atd. Lyrická situace je nazírána z perspektivy ženy středního věku, která se při přípravách oslavy svátku svého muže trápí jeho domnělou nevěrou. Ztělesněním manželovy nevěry je pro ni zlatý vlas, který nalezla v mužově prádle a vzpomínka na něj se nyní mísí do všech jejích myšlenek a jejího konání. Sžíravost a neodbytnost této vzpomínky je nejlépe vystižena závěrečnými verši: Prokletá zlať, ovíjí srdce a stahuje jako had hada. Kdyby tak člověk neměl paměť, celý den nedělá nic jiného, nežli hledá, hledá zlaté vlasy. Tento zlatý vlas pro ni představuje zradu, narušení všech dosud fungujících rodinných vztahů a rituálů i běžného životního stereotypu. Báseň je ovšem také kritikou lidské malosti, respektive maloměšťáckosti, která lpí především na materiálních výdobytcích (řízky, dort, nové spodky, lístky do opery, rodinná návštěva baru) a lidské vztahy pro ni ustupují do pozadí, dochází k odcizení mezi lidmi. Teprve pokud jsou tyto vztahy ohroženy (nevěrou, ztrátou partnera), nabývají opět na významu. III. Zamyšlení: Využívají čeští učitelé literatury moderní vzdělávací metody, které by žáky přivedly k radosti z četby? Ne. Čeští učitelé literatury nevyužívají moderní metody, navíc jim je často cizí nejsilnější nejpůsobivější nástroj pro podnícení studentského čtenářství vlastní nadšení a cit. Sebelepší metoda a její sebelepší nasazení v praxi nenahradí nedostatek zápalu pro literaturu jako takovou. Literatura, potažmo čtení knih předpokládá vnitřní zaujetí. Špatného učitele lze jistě naučit moderní metody, lze mu vštípit široké možnosti didaktiky, je možné tak vyvážit nedostatek talentu, otázkou však stále zůstane, zda má dnes takový syntetický učitel v praxi místo. Literatura si zaslouží neortodoxní přístupy, zaslouží si nadšení svých průvodců - učitelů, bez něj totiž zůstane zavzorcovaným předmětem bez přesahu.

5 Písemná zkouška z české literatury (D/2008) I. Literární hnutí a jeho představitelé: Česká moderna: Antonín Sova, Vilém Mrštík, Josef Karel Šlejhar II. O posledních věcech Jedná se o báseň vyznačující se znaky moderní poezie: je sice rozdělena do pravidelných čtyřveršových strof, ale je psána uvolněným veršem. Téma básně -láska a smrt - je obecně lidské a nadčasové básníci se jím zabývají od počátků věků. Název básně (ustálené spojení o věcech posledních ) zprvu evokuje, že bude pouze o smrti; čtenář však posléze zjistí, že neumírá člověk, ale personifikovaná láska, nejbližší vztah mezi dvěma lidmi. Dramatičnost milostného citu umocňují obrazy vojenského tažení, vichřice či bájného Golema. V protikladu k ničivým silám stojí motiv křehkosti lásky a houževnatosti mezilidských vztahů zachycených metaforou pavučiny. Z hlediska kompoziční výstavby básně zaujme opakování verše Když láska umírá na začátku každé strofy. Slouží k zvýšení naléhavosti hlavního motivu básně a k zesílení závěrečného kontrastu mezi umírající láskou a nadějí. III. Zamyšlení: Co byste jako budoucí učitel(ka) udělal(a) proto, abyste Vaši žáci začali číst, a proč by to podle vás na žáky účinkovalo? Nejjednodušším receptem je přímý a originální přístup k výuce literatury, ke studentům. Odpoutání se od klasického výkladu, od sledu dat, od zažitých schémat výuky. Hodiny literatury musí být dynamické, plné, se střídáním rytmu. Velmi důležitým prvkem hodiny literatury je společné čtení, společné prožití poutavých pasáží vybraných knih. Ostatně výběr knih je dalším klíčovým momentem výuky. Nepodléhat diktátu klasických, zásadních děl, odvěkých příkladů, jde o to hledat a nalézat knihy. Chodit společně do knihoven, antikvariátů. Snažit se najít kouzlo knížek, vytvořit dětem vztah k literatuře nejen seznámením s autorem, ale také seznámením s prostředím, zázemím knih. V hodinách je pak důležitá jak připravenost, tak schopnost improvizace. Nadhled, humor a cit.

6 Písemná zkouška z české literatury (E/2008) I. Literární hnutí a jeho představitelé: Devětsil: Vítězslav Nezval, Konstantin Biebl, František Halas, Jindřich Hořejší, Jiří Wolker, Jan Werich II. Dvacet deka duše Přestože je báseň psaná v tradičních čtyřveršových strofách s pravidelným rytmem a střídavým rýmem, patří k moderní, nejspíš současné poezii. Svědčí o tom některé výrazy z oblasti hovorové češtiny (např. výrazy pitomý, cik-cak, atd.) a přímá řeč, která ve čtenáři navozuje pocit, že v básni je zachycen rozhovor, který můžeme zaslechnout kdekoliv na ulici, ale také aktuální téma. Tento dialog se odehrává mezi prodavačkou a zákazníkem v obchodě, ovšem zákazník po prodavačce požaduje zboží velmi neobvyklé a můžeme říci, že i nedostatkové či za normálních okolností neprodejné. Lyrický subjekt ústy romantického zákazníka postupně uvádí nejrůznější lidské ctnosti a duchovní hodnoty, kterých se básníkovým současníkům nedostává. Prodavačka na zákazníkova přání reaguje zcela nevzrušeně a stereotypně (konstatuje sice, Jak jsou ty lidi dneska pitomý, ale tím naráží na to, že zákazník předbíhá ostatní, ne že by se pozastavila nad neobvyklostí jeho přání) a posílá ho na konec řady. V poslední strofě básník stupňuje kritický a ironický pohled na celou situaci: to nejen popisem délky řady (za kterým lze hledat i nadsázku), ale především závěrečným veršem: A všichni lidi chtěli brambory. Upozorňuje tak na nebezpečí jednorozměrného člověka konzumní společnosti, pragmatismu, lhostejnosti, zároveň ale také vyjadřuje touhu po přesahu. Originálně a protikladně působí spojení v ustálených obchodnických slovních spojení a frází s pojmenováními výše zmíněných ušlechtilých lidských pohnutek a vlastností. III. Zamyšlení: Proč je třeba, aby se žáci učili literatuře, aby četli knihy? Obhajte před veřejností důležitost obou fenoménů. Nevím, jestli je důležité, aby se děti učily literatuře. Nevím, zda je třeba, aby četly knihy. Faktem zůstává, že knihy byly a jsou jedním ze základních zdrojů vzdělanosti a že literatura, čtení příběhů, je jedinečným zážitkem. To by mohlo veřejnosti stačit. Navíc přidám jeden argument, který mě nedávno napadl. Krásná literatura je v drtivé většině psána s tlakem na emoce čtenáře. Tento tlak se nejsnáze tvoří příběhy s vypjatou pointou, příběhy smutnými, tragickými. V kolika zásadních dílech krásné literatury se neobjeví téma smrti nebo alespoň její stín? Domnívám se, že spisovatelé se bez tohoto fenoménu nedokážou často obejít. Je zajímavé, zamýšlet se nad otázkou, jak a do jaké míry ona tragika krásné literatury čtenáře ovlivňuje. Krásná literatura může čtenáři předat mnohé informace, zkušenosti, cit, ale nepředává také nevědomky příliš mnoho myšlenek k pochybám?

7 Písemná zkouška z české literatury (F/2008) I. Literární hnutí a jeho představitelé: Skupina 42: Ivan Blatný, Jiřina Hauková, Josef Kainar, Jan Hanč II. Vyhnanství Báseň je napsána starobylým jazykem a slohem (např. zastaralá slova a tvary rejtar, truchle, básnické zhynout a plát, ale hlavně v dnešní češtině neobvyklé postavení přívlastku až za podstatným jménem: tulák kosmický, hvězda rozbitá, atom osamělý, atd.), má pravidelnou strofickou výstavbu sonetu a vyznačuje se obkročným rýmem (abba). Již samotný titul předesílá, že téma básně bude existenciální a pochmurně laděné. Vyhnanství slouží básníkovi jako symbol pro osamělost, znuděnost a nicotnost lidské existence. Tato báseň zavání pesimismem nihilismem a pocitem zmaru, připomíná básně dekadentní, které vznikaly na přelomu 19. a 20. století. Básník o sobě se zjevnou autostylizací mluví jako o vyhnanci, jako o poutníku, jehož sny nedojdou naplnění, jako o vojákovi, jehož boj (=život) nemá smyslu, jako o nudou vyprahlé poušti, o kosmickém tulákovi a jako o osamělém atomu rozbité hvězdy. Všechna tato přirovnání s nadsázkou vystihují výše zmíněné negativní životní pocity a nesmyslnost lidského bytí a navíc ještě útěk před světem do snových představ, do dalekých kosmických světů. Motiv poutníka, vyhnance, tuláka a nemožnosti naplnit své sny a lásku (tu v básni představuje rozmarýna) a dojít k cíli, nalézt smysl svého života upomíná na starší literární směr a to na romantismus. V básni nalezneme i prvky mysticismu, které jsou také příznačné pro literární směr dekadence: Na věci tajemné se duše rozpomíná, Jsem jako vyhnanec, jenž bloudí pustinou A myslí na doby, v nichž prožil bytí jiná. III. Zamyšlení: Co všechno by se žáci měli učit v hodinách literatury, aby obstáli v dnešním světě? Literatura může přinést velmi důležité a zajímavé pohledy na minulost. Má dokonce tu schopnost, že klade otázky, ze kterých se můžeme poučit pro budoucnost. Můžeme naše životy konfrontovat s životy hrdinů, snít si, taky hloupnout sněním. Pokud mají hodiny literatury přinést něco víc, než známky žáků na konci roku, je třeba dvou fenoménů. Prvním je přístup podávat informace vždy v souvislostech, v těch klíčových i v těch, které dokážou hodinu literatury okořenit. Druhým navazujícím fenoménem je nadhled. Ten by měl zajistit, aby učitel nevyžadoval po žákovi životopisná data, počet románů a názvy uměleckých časopisů z dob národního obrození. Jedině nadhled by měl vyvažovat snahu učit jinak, měl by směřovat k cíli výuky, kterým nejsou data, ale studentem osvojené přístupy, otevření jiných, neznámých světů.