Izrael země mešit, synagog a křížů. ( )

Transkript

1 Izrael země mešit, synagog a křížů. ( ) Pár slov úvodem: Jelikož jsme tuto cestu nepodnikli s českou cestovní kanceláří a neměli ani české cestovní příručky, tak se mnohá označení míst, památek a i jména osob vyskytují ve formách, jak jsem je získal např. z cizojazyčného Baedekera či Polyglotta. Není tudíž vyloučeno, že mnohá označení nejsou v češtině naprosto korektní. Když jsme se v roce 1981 vrátili z Egypta a začali plánovat naší další cestu, tak padla volba na Izrael. Dokonce jsem si pořídil i všechny cestovní příručky a začali prohlížet prospekty, ale v našem nadšení jsme zapomněli na jednu věc a sice na politiku, kterou v těch místech neprosazují zrovna nejmírumilovnějšími metodami a která měla nakonec za následek, že z naší cesty sešlo a my místo v Izraeli skončili v Tunisku. A tak se to opakovalo pravidelně každý rok až do loňska, kdy už jsme byli na cestě do cestovní kanceláře s úmyslem cestu objednat. Moje spolucestující ale zaslechla v práci z rádia, že v Jeruzalému vybuchla na ulici bomba, my místo v Izraeli nakonec skončili v Jordánsku a ani letos to nevypadalo o moc lépe. Události minulých týdnů opět začaly slibovat, že se podíváme zase někam jinam, ale nakonec se to v Izraeli uklidnilo a my měli konečně letenky do Tel Avivu v ruce. S teoretickou přípravou cesty jsem moc práce neměl, protože jsem měl udělaného "strejčka" z dřívějších (zbytečných) příprav. Stačilo jen prolistovat Polyglotta a vypsat si nějaká ta slovíčka a obraty z hebrejštiny. Jediný problém byl s tím, se kterou společností jet, protože jsme chtěli být na cestě od neděle do neděle a proto vyřadili všechny společnosti, které odlétaly v půli týdne. Šlo také ještě o to, jestli někdo odlétá ze Stuttgartu, což jest výhodnější než z Mnichova a mimoto je tam lepší Duty free shop - bezcelní obchod. Nic nám ale nevyhovovalo a ani moje přání, letět místo do Tel Avivu do Elatu u Rudého moře, se mi nesplnilo. Po loňských zážitcích z Akaby bychom si to tam bývali byli rádi prohlédli ještě jednou i z druhé strany hranice. Nakonec zůstaly jen dvě společnosti Jet-Reisen a Kreuzter. Jet-Reisen, se kterými máme dobré zkušenosti, byl ale asi o 100 DM dražší než Kreutzer a protože jsem vycházel z toho, že se různé společnosti nakonec stejně sejdou v jednom autobuse, jsme vzali cestovku Kreutzer a odlet z Mnichova. Z popisů v prospektech jsme ale moc moudří nebyli a nakonec se nastěhovali do cestovní kanceláře a telefonovalo se tak dlouho, až jsme měli jasno. Problémy byly hlavně kvůli tomu, že jsme vzali termín od , což bylo přesně mezi letní a zimní sezónou a termíny se překrývaly. Nakonec se ale všechno urovnalo a my už jen doufali, že se na poslední chvíli v Izraeli ještě něco nesemele. Jediná starost, která nám zůstala, byla s cestou do Mnichova, protože mělo letadlo startovat v 7:15 a na "check in do Izraele jsou nutné dvě hodiny. Jet autem se mi vůbec nezamlouvalo a jediný vlak odjížděl na noc. Časově bychom autem nic neušetřili a poplatky 1

2 na parkovišti u letiště by stály to samé co jízdenky na vlak. Nejjednoduším řešením bylo, že jsme se v sobotu dívali na televizi až do konce a když film skončil, tak jsme se akorát stačili obléci a objednaný taxík na nadraží byl před barákem. Čekali jsme nějaký rychlík, kde bychom si v prázdném kupé trochu schrupli, ale chyba lávky. Dorazil courák a navíc poměrně plný. Na spaní nebylo ani pomyšlení, protože parta, která s námi ve vagónu jela, byla poměrně čiperná a hlasitá. Zřejmě se už také těšili na cestu. V každém případě se na každém kufru houpala kartička s nápisem Kreutzer a místem určení - Tel Aviv. Dělalo to dojem, že Kreutzer pronajal celý vagón. Až do Mnichova mi jen vrtalo hlavou co jsou asi zač ti šikmoocí, kteří seděli proti nám a jejichž jedinými zavazadly byl obrovský buben, ukulele a svačina. Ti ale ceduli od Kreutzer na oněch zavazadlech neměli. V Mnichově jsme vypadli z nádraží a zjistili, že autobus na letiště jede moc pozdě a už to vypadalo, že pojedeme taxíkem, když jsem si všimnul, že ti ostatní z vlaku míří k nějakému autobusu a nastupují. Tak jsme se k nim přidali a čekali kam nás dovezou. Ukázalo se, že je to parta, která si cestu sice objednala u stejné cestovní společnosti jako my, ale okružní cestu dělali samostaně jako jiná skupina. Měli s sebou i vlastního průvodce, který když v autobuse lidi počítal, jestli tam už všichni jsou, tak u mne zůstal viset, bylo na něm vidět, že si se mnou neví rady, já se jen usmál a on mávnul rukou. Důležité ale bylo, že jsme byli na letišti včas a s prodáváním jízdenek nás v autobuse nikdo neobtěžoval. Odletová hala pro Izrael stála úplně někde jinde než všechny ostatní haly a poněkud připomínala pevnost. Není to dlouho, co v Mnichově u izraelské přepážky vybuchla bomba a od té doby pasažéry do Izraele odbavují ve zvláštní hale za ostnatým drátem. Nebyla tam ale ještě ani noha a my museli nějakou dobu čekat. Horké kakao zapůsobilo jako balzám a my poklimbávali v hlavní odletové hale. Pak jsme se sebrali a šli se podívat jestli je u Izraelců už otevřeno. Nebylo, ale bylo vidět, že už to nebude dlouho trvat. Před branou s pletenci ostnatého drátu zaparkoval policejní obrněný transportér, na každém rohu se objevil policajt se samopalem a to celé ještě doplňovali civilisté s legitimací na klopě saka, které jim v podpaží dost odstávalo. Odletová hala byla postavena z prken a překližky a s ostatními halami, které jsme dosud viděli, neměla nic společného. Dělalo to dojem, že zase čekají nový atentát a nechtějí do stavby moc strkat peníze. Nakonec jsme se dostali k podání kufru a tam to začalo. Sesypala se na nás rota policajtů, kteří se pustili do rozebírání zavazadel. Všechno otevřeli, všechno přehrabali a neobyčejně zpozorněli, když objevili fén na vlasy, který jsem tam musel zastrčit do zásuvky a předvést, že opravdu funguje a že to není maskovaná puma. Ještě jsem musel vyndat z fototašky blesk a dát ho do kufru, protože v něm jsou monočlánky, které bych mohl asi ještě na poslední chvíli použít při sestavení nějaké rakety či pumy. Nalepili nám na zavazadla nálepky že jsou neškodná a už jsme na ně nesměli sáhnout. Všechno nám sami odnesli až k další kontrole, kde nás prošacovali a ohledali detektorem. Už jsme měli kontrolu skoro za sebou, když se strhl povyk. Prohledali kde co, ale kabelku mojí 2

3 spolucestující, kterou měla na rameni, nějak přehlédli. Nějaké bystrooké seržantce kabelka ale přeci jen nakonec neušla a dost se do mojí spolucestující navezla. To ale neměla dělat, protože byla moje spolucestující už skoro 24 hodin na nohou, na vynadání v půl sedmé ráno moc náladu neměla a podle toho reagovala. Kabelku prohlédli, policajtka se omluvila a moje spolucestující, která pěnila jako šumák, se začala pomalu uklidňovat. Ještě jsme stačili bezcelně nakoupili v DFS a už pro nás přijel autobus. Hlídání ale nebralo konce. Před autobusem jeli policajti v autě, další auto jelo za autobusem a jiné eskorty byly roztroušeny po celé cestě k letadlu, které bylo obšancované hlídkami tak, že by ani myš neproklouzla. Poznali jsme opět nový typ letadla - Boeing 757, které se mi moc zamlouvalo. Místa moře, žádné uskrovňování a žádná sedadla uprostřed. Netrvalo to dlouho a mašina se hnula. Byli jsme rádi, že jsme se konečně zbavili eskort, ale moc jsme se mýlili. Aut jsme se sice zbavili, ale přes celé letiště nás až ke startu doprovázel onen obrněný transportér. Tah motorů nás vmáčkl do sedadel a během čtyřiceti vteřin jsme byli nad Mnichovem. Uvelebili jsme se v sedadlech a měli v úmyslu trochu spát. Ukázalo se ale, že není prvotřídní jen letadlo, ale i obsluha. Tzn., že se nás stále někdo ptal, co bychom si přáli. Teprve po snídani a sklenici sektu nás nechali trochu v klidu, ale jen proto, abychom si mohli prohlédnout katalog cigaret, pití, voňavek, hraček a všeho ostatního, co na palubě bezcelně prodavali. Objevili jsme nafukovací letadlo, které jsme chtěli koupit už dávno, ale nikdy na palubě nebylo. Tentokrat je měli a nám ubylo v tašce opět drobet místa a současně i starost jakou hračku po cestě koupit. Chvílemi jsme klimbali a chvílemi listovali v palubním magazínu. Čas od času se přihlásil ke slovu pilot s informací co zrovna přelétáváme a po třech a půl hodinách jsme začali nalétávat na přistání v Tel Avivu. Jen jsme si ještě stačili otřít ruce horkým a vlhkým ubrouskem, kterých letušky roznašely stohy a použít slušnou sbírku kolínských a krémů v umývárce. Zanedlouho na nás začala blikat světélka kvůli upoutání a v 10:45 hodin jsme přistáli v Tel Avivu na letišti Ben Gurion. Posunuli jsme si hodinky o hodinu dopředu a byli na místě. Když jsme odlétali, tak byl chladný říjen a když jsme přistáli, tak byl teplý červen a my doufali, že by se to tentokrát mohlo obejít bez deště, kterého jsme si na minulých cestách užili až příliš. Ještě jsme ani nebyli v autobuse, který nás měl odvézt od letadla k příletové hale a už jsme měli zase eskortu a tentokrát ještě pečlivější, což se projevilo tím, že necelou minutu po přistání prvního čundráka sebrali a v nedaleko stojícím "antonu" začali zpovídat. Náš první dojem proto nebyl zrovna nejlepší. Trochu mi vrtal hlavou náš salám, který jsme si vzali s sebou a pašovali jej v kufru. Sice se to nesmí, ale kus buřta se na cestách nikdy neztratí. Nevím, co by se stalo, kdyby jej našli. Po všech těch zážitcích jsem byl přesvědčen o tom, že bych šel asi bez milosti ke zdi. Kontrola se ale nekonala a nakonec se skupinka utrmácených a mrzutých turistů sešla u přepážky s cedulí Kreutzer, kde nám bylo sděleno, kam se máme odebrat. Šlo se k autobusu a my už málem nastupovali, když si to přihasila tetka s lejstrem, zkomolila naše jméno a ještě s jedním párem, který měl namířeno k Rudému moři, nás sbalila a předala taxikáři, který s námi vyrazil do ulic. Čekali 3

4 jsme odevzdaně kde nás vyklopí a jestli se z toho nevyklube nějaký únos. Nakonec jsme skončili u hotelu Astoria, kde nás taxikář vyklopil, prohlásil, že je to tak OK a vyrazil s těmi dvěma opět do ullic. V zápětí dorazilo taxíků ještě několik a když jsme mezi nimi objevili povědomé tvář, tak jsme začali být pomalu přesvědčeni, že to v pořáku opravdu je. Těšili jsme se na sprchu a pelech, ale ukázalo se, že naše pokoje ještě nejsou připravené. Hvězdiček ten hotel měl sice pět, ale organizace tam byla jak v poslední špeluňce. Čekání nebralo konce, ale my to už ani nevnímali. Nakonec jsme se přeci jen dostali do vany a měli možnost si před večeří trochu schrupnout. Večeře byla v 19:00 hodin a my doufali, že se objeví někdo, kdo nám konečně řekne co a jak bude dál. Nikdo ale nepřišel a ani na vývěsní tabuli žádný informační letáček nevisel. Věděli jsme ale, že vlastní cesta začíná až v pondělí a dál si tím hlavu nelámali. Dorazili jsme k jídelně a trochu se divili, když se tam každého ptali na jméno, které si na nějakém lejstru odškrtli. Také jsme se seznámili s první izraelskou zvláštností. Vedle toho strejce u vchodu stál talíř, kam se dávalo zpropitné. Ještě jsem nikde neviděl, aby se zpropitné dávalo dřív, než si jeden vůbec sedl ke stolu. Vyložili jsme si to tak, že to bylo zpropitné za obsluhu u oběda a protože jsme neobědvali, tak jsme pouze nahlásili jméno a číslo pokoje. K večeři byla nějaká paštika jako předkrm a něco na způsob bifteku. Moc jsme to jídlo ale nevnímali. Trochu jsme ožili až tehdy, když jsme se dali do řeči s rakouskými spolustolovníky, kteří za sebou měli týden koupaní v Elatu a ted' se těšili na okružní cestu. Dozvěděli jsme se několik zajímavostí o tom, jak jsou turisté informováni v Elatu o tom, jak to je s turismem u sousedů v Akabě. S tím, co je v Elatu informoval v tom směru, že v Akabě není ani kapka alkoholu v hotelích a že se pánové a dámy nesmí koupat na společné pláži, bych si hrozně rád popovídal. Po večeři jsme se ještě zašli podívat k moři, které burácelo jako Atlantik, málem šlápli na myšku velikosti morčete a vrátili se opět do hotelu. Bylo to tam opravdu honosné, ale nejhonosnější byly ceny, které byly udávány zásadně v US$. Pivo 1.80 $, litr minerálky 3 $, víno $, šnaps $ a sekt 50 $. Při přepočtu 1US$ = 2.70 DM se tam dá i celkem dost utratit, když je žízeň. Před izraelskými cenami nás ale všichni varovali už předem. S penězi byl vůbec dost velký problém. Doma jsem si chtěl udělat tabulky, aby se mi to na ulici lehčeji přepočítávalo, ale nebylo to možné. Když jsem se ptal ve spořitelně co stojí 100 šekelů, tak mi řekli, že 30 feniků. V bance ale chtěli za 100 šekelů 250 DM a jeden i druhý byl přesvědčen, že je to správně a každý mi řekl, že je lepší měnit až na místě, protože dostanu víc. Na letišti jsme vyměnili 50 DM a zjistili, jak k těm hrozným rozdílům doma vůbec došlo. Asi týden před naším příletem měli v Izraeli měnovu reformu, kterou provedli tak, že jednoduše škrtli tři nuly, takže 1000 starých šekelů je ted' jeden nový. S přepočítáváním to bylo jednoduché. Zhruba dvojnásobek ceny v nových šekelech byla cena v markách a poměrně velkou část našeho pobytu jsem věnoval počítání na kalkulačce, protože se mohlo platit všude jak v šekelech, tak i v markách či dolarech a já neustále přepočítával cenu něčeho z jedné měny na druhou, abych vybral tu nejvýhodnější. 4

5 Trochu jsme courali po okolí hotelu a po návratu od moře jsme se ještě trochu poohlédli v hale, kde jsem zahlédl první "štreimel" - jejich pověstný klobouk, prohlédl si stánek se suvenýry a nakonec jsme jeli výtahem na pokoj. Výtahů tam byla řada, my měli štěstí, že nebyl jejich sobotní svátek sabat a že byly v provozu všechny a ne pouze jediný s označením "sváteční výtah". Ten totiž jezdí stále dokolečka a staví v každém patře, aby se nemuselo mačkat na knoflíky, protože když je sabat, tak ti židé, kteří ho na 100% dodržují, nesmí vůbec nic dělat, tudíž ani mačkat knoflíky. Trochu jsme srovnali ten blázinec, který jsme v pokoji zanechali po našem příchodu odpoledne, já si ještě poopravil menší omyl, kterého jsem se ten den dopustil a šli jsme dohánět spánek. S tím omylem to bylo následovně. Když jsme v letadle dostali jídlo, tak tam byla i kartička s namalovaným prasetem, které bylo přeškrtnuté. V prvním okamžiku jsem to interpretoval jako: Nechovejte se jako prasata, což mojí spolucestující dost spravilo náladu a nakonec jsme se dohodli na tom, že to byla pouze informace, že jídlo neobsahuje vepřové maso. Tím skončil náš první den cesty a my doufali, že se vše v pondělí organizačně trochu srovná a že se konečně dovíme co, kdy, kde a jak bude. Pod námi zářil noční Tel Aviv, já stál na balkóně a přemýšlel o tom, jestli se mi konečně podaří si ten kout přeci jen nějak srovnat. Nekolikrát jsem se na cestu už připravoval, ale pokaždé došel k názoru, že ten zašmodrchaný uzel dějin a církví snad nikdy nedokaži rozmotat. Izrael leží na území spojující severní Afriku a přední Asii v tzv. úrodném půlměsíci, kde měl dostatek vody zásluhu na tom, že se zde historické události koncentrovaly daleko víc, než v okolních pouštních oblastech. Stopy prvních sídlišť, pocházející už z doby kamenné, byly nalezeny nejen v pohoří Karmel, ale i v Galileji a u jezera Genezareth. Detailnější doklady ale pocházejí až z doby kolem roku 2500 př. n. l. Za vlády Sargona z Akkadu ( př. n. l.) vznikla semitská říše a vliv Amoritů se rozšířil i na velkou část předního Orientu. V letech př. n. l. se dostávají do Palestiny semitští Kananité a z té doby pochazejí první zprávy o loupeživém kmeni Hapirů, který má být totožný s pozdějšími Hebrejci. Do tohoto časového období ( př. n. l.) spadají i první zprávy obsažené v Genesis, podle kterých se Abraham z Uru v Mezopotámii (pozdější Chaldea) vydal do Kanaanu země zaslíbené (l. kniha Mojžíšova 12,5...vzal Abram Sarai, manželku svou, a Lota, syna bratra svého, a... brali se do země Kananejské...). Zde se setkávám s prvním důkazem, že na cestu po Izraeli je bible snad jeden z nejlepších průvodců. Vyskytl se ale nový problém. Jelikož jsme ve škole náboženství neměli, tak mi nejsou běžné české překlady všech jmen, se kterými jsem se nezřídka poprvé setkal. Nakonec jsem se rozhodl ponechat jména jak jsem je kde našel a do závorky připsat český překlad, který by podle mého mohl odpovídat. Rovněž jsem ponechal i jména kmenů, měst a vládců a pouze je gramaticky počeštil. Počítám, že jsem neměl v každém případě zrovna nejšťastnější ruku ve volbě, ale vidím v tom jedinou možnost, jak se přeci jen vyhnout nedorozumění způsobeným špatnou volbou (mého) překladu. Čeština citátů z bible také není zrovna nejmodernější, protože jsou vesměs převzaty ze 5

6 staré bible, kde na 1. strance stojí, že:... jde o text kralický z roku 1613, podle původních textů opravený.... Tím jsem si zde připravil alibi pro nesrovnalosti, kterých se v mém popisu cesty určitě nevyvaruji a mohu se opět vrátit k dějinám. V letech př. n. l. se do Palestiny a Egypta dostávají Hyksové a Hebrejci odcházejí do Egypta, kde je Josef vícekrálem a jeho otec Jakob dostává přízvisko Izrael (1. kniha Mojžíšova, 32,28... nebude více nazýváno jméno tvé toliko Jakob, ale take Izrael...). Moc egyptských faraónů se začíná stále více projevovat a po vítězství Thutmosa III. (18. dynastie, př. n. l.), roku 1480 př. n. l. u Megida, se Palestina stává egyptskou provincií. Za vlády Ramsese II. (19.dynastie, př. n. l.), což byl takový egyptský Karel IV., dochazí k útlaku Hebrejců, kteří po 430 letech exilu opouštějí s Mojžíšem Egypt (2. kniha Mojžíšova, 12,40... čas pak bydlení synů Izraelských, kteříž byli v Egyptě, byl čtyři sta a třiceti let...) a následuje 40 let dlouhá pouť do zaslíbené země a její dobytí Mojžíšovým nasledovníkem Jošuou. Zhruba roku 1200 př. n. l. zastavil Ramses III. (20.dynastie, časové údaje se v různých pramenech rozchází) postupující maloasijské kmeny u Pelusia nedaleko Port Saidu a ty zůstaly jako Philister (Filištínští) v Palestině, která po nich dostala její jméno. Současně dochazí k obsazení částí Palestiny Izraelity. Nasledujicích sto let je dobou soudců, z nichž nejznámějšími jsou Samson, Gideon a podle Knihy soudců i velmi průbojná žena jménem Deborah př. n. l. se Izrael stává královstvím a Saul z kmene Benjaminitů byl pomazán profetem Samuelem na krále (1. Samuel, 10,1... tedy vzal Samuel nádobku oleje a vylil na hlavu jeho a políbil ho i řekl: Není-liž tak, že tě pomazal Hospodin nad dědictvím svým na vůdce?...). Následovala doba bojů s Philistry a porážka a smrt Saula u Gilboa. Saulovým následovníkem se stal úspěšný vojevůdce David z Betléma, který se roku 1004 př. n. l. stává králem a kterému se podařilo sjednotit všech dvanáct kmenů. Dobytý Jeruzalém se stává hlavním městem a Davidova říše sahala až k Damašku. O další upevnění moci, rozšíření říše a zvelebení Jeruzaléma, se zasloužil v letech př. n. l. Davidův syn Salomon, který vládl nad uzemím rozprostírajícím se od Eufratu až k Rudému moři. Jeho pohádkové bohatství pochází hlavně z dolů na měd' a z obchodních smluv s fenickým králem Hiramem I. z Tyrosu a s královnou ze Sáby (Jemen). Za jeho vlády byl v Jeruzalému postaven l.chrám (l. Králů, 6,1-38,... I stalo se léta čtyřstého osmdesátého po vyjití synů Izraelských ze země Egyptské, že Šalamoun měsíce Živ, jenž jest měsíc druhý, čtvrtého léta kralování svého nad Izraelem, počal staveti domu Hospodilnova...). Za vlády Šalamounova syna Rehabeama se říše rozpadla na dvě části, přičemž vypověděla severní část spojenectví a vznikl samostatný "stát" - Izrael, který se ale brzy dostal pod vliv Sýrie. Rehabeamovi zůstala pouze část jižní - Judea a Jeruzalém, ale ani zde se neubránili vlivu okolí a sláva Jeruzaléma končí roku 920 př. n. l., kdy města dobyl faraon Schoschenk I. (22. dynastie, opět nesrovnalosti v pramenech). Dochází i k neshodám v náboženství, což ale nebylo nic nového, protože už dříve používali na severu jméno boha Elohim, zatímco kmeny na jihu jméno Jahwe. Nyní to bylo ale o to 6

7 horší, protože se sever začal vracet ke krvežíznivému kultu Molocha a Baala a pouze jih zůstal i nadále u Jahwa. V letech př. n. l. se dastal na severu k moci král Omri, který si začal upevňovat pozici. Jeho syn Ahab vliv i moc říše ještě rozšířil, ale protože se začal stále více projevovat kult Baala, začaly narůstat i vnitřní nepakoje. Omridův vnuk Joram situaci nezvládl a toho využili Aramejci a Moabité, kteří obsadili velkou část říše. Nespokojenost vrcholí v letech př. n. l., kdy dali profétové Elias a Elisa popud k povstání, které skončilo provoláním vojevůdce Jeha za krále (2. Králů 9,13... Odpověděl Elizeus: Ukázaltě mi Hospodin, že budeš králem...) a sesazením dynastie Omridů. Nepokojů v severní části využil Asyřan Tiglatpilesar III. ( př. n. l.), který celou severní část zpustošil a jeho nástupce Sargan II. udělal z Izraele roku 722 př. n. l. asyrskau provincii. Judea přežila pád Izraele ještě o 150 let. Král Josia ( př. n. l.) se pokusil reformami říši zachránit, ale i jeho moc skočila roku 609 př. n. l., kdy u Megida nepřežil bitvu s vojsky faraona Necha (26.dynastie, př. n. l.), spojence Asyřanů proti Babylonu. Ale i doba asyrské nadvlády pomalu končila a tečku za jejich mocí udělali Babyloňané roku 605 př. n. l. v bitvě u Karkemisch a Judea se stala babylonskau "kolonií". Léta př. n. l. jsou dobou vlády babylonského krále Nebukadnezara. V Jeruzalému dochází stále častěji k nepokojům a následky se dostavily roku 597 př. n. l., kdy Nebukadnezar město dobyl. Výsledkem bylo úplné zničení Jeruzaléma včetně 1. Salamonova chrámu a odvlečení obyvatel do Mezopotamie, nebo jak se o tom i píše - k vodám babylonským. Teprve roku 538 př. n. l. končí doba exilu, když perský vládce Cyrus (Kyros) zničil babylonskou říši a z Palestiny udělal perskou provincii. Židé žili za vlády Peršanů v poměrné svobodě, po návratu z exilu začínají jejich náboženství upevňovat a roku 520 př. n. l. staví 2. chrám. Na upevnění získaných svobod měl nemalou zásluhu perský guvernér Nehemia ( př. n. l.). Další osobností té doby byl profet Esra, od kterého židé obdrželi zákony (Nehemia 8,1... a řekli Ezdrasavi učiteli, aby přinesl knihu zákona Mojžíšova, kterýž přikázal Hospodin lidu Izraelskému...), - pravděpodobně Pentateuch (5 knih Mojžíšových). Roku 336 př. n. l. se objevuje na scéně dějin Alexander Veliký a Palestina se dostává pod řeckou nadvládu, která trvala až do Alexandrovy smrti roku 323 př. n. l., kdy se severu zmocnili Seleukidé a jihu Ptolemaiovci. Nakonec Seleukidé obsadili kolem roku 200 př. n. l. celou Palestinu a potlačování židovského naboženství vyvrcholilo za vlády Antiocha IV., který je zakázal úplně. Následkem toho bylo roku 169 př. n. l. povstání, které vedl Hasmonejec Mattathias s jeho syny Judas, zvaným Makabejský, Janathan a Simon, kterým se podařilo abnovit Jahwův kult a donutit Antiochova následovníka, aby uznal Jonathana jeruzalémským vládcem. Doba kolem roku 100 př. n. l. je spojena se jmény Hyrkanus I., Alexander Janaeus a Aristabulos, který se nakonec stává králem. Vládnoucí vrstva se stále více přikláněla k helénské kultuře a následkem toho se přívrženci Jahwa odtrhli Pharisejští a Essener, jejichž sídliště byla objevena v Qumranu u Mrtvého moře. 7

8 Roku 64 př. n. l. se stává Judea římskou provincií a vojevůdce Pompejus jako prokurátora dosadil Antipatera, jehož syn Herodes (39 př. n. l. - 4 n. l.) se stává králem Palestiny. Za jeho vlády se bez přestávky stavělo nejen v Jeruzalémě, ale i na pobřeží, kde bylo na počest císaře Augusta založeno město Caesarea a u Mrtvého moře byla postavena pevnost Massada. Po Herodově smrti, kterou lidé přijali s jásotem, byla říše rozdělena mezi jeho syny Archeala a Heroda Antipa a Herodes Antipas (4 př.n.l - 40 n.l) se nakonec zmocnil vlády nad celým územím. Roku 66 n. l. došlo k nepokojům, které měl urovnat Vespasián. Jelikož ale mezitím zemřel císař Nero a Vespasián se stal císařem, nastoupil na jeho místo jeho syn Titus, který roku 70 n. l. dobyl Jeruzalém a roku 73 poslední místo židovského odporu pevnost Massadu. V zemi to ale nadále vřelo a když začal Hadrián v Jeruzalému stavět chrám bohovi Jupiterovi, došlo k opětnému povstání, v jehož čele stál Simon ben Kosiba, zvaný Ben Kochba (Syn hvězd). Kochbova partyzánská válka trvala až do jeho smrti roku 135. Z Jeruzaléma se stala římská vojenská kolonie Aelia Capitolina a židům byl vstup do města zakázán. Historie se opět opakovala a židé odešli do exilu diaspory (rozptýlení). Z Palestiny se začalo šířit nové náboženství a když roku 313 císař Konstantin ( ) křesťanství uznal, stala se Palestina Svatou zemí. Roku 396 se římské impérium začíná rozpadat a Palestina se dostala pod vládu Byzance (Ostrom). Ta trvala až do začátku 7. století, kdy se k moci přihlásili opět Peršané. Jeruzalém byl osvobozen a židé získali opět přístup k jejich chrámům. Doba svobody ale netrvala dlouho a roku 628 byla u žezla opět Byzanc. Mezitím se roku 570 narodil v Mecce Mohamed, který to z kupce dotáhl až na hlasatele nového náboženství islámu, které po jeho smrti, roku 632, rozšířil 2. kalif Omar nejen do Palestiny (636), ale i Sýrie (638), Egypta (642) a které se nakonec dostalo až do Španělska. Islám se projevil jako velmi snášenlivé náboženství a křesťané a židé s ním neměli problémy. Islám se rozdělil na Sunity a Schiity a k moci se dostávají nejdříve omajádští kalifové ( ) a poté Abasidé ( ) s Harunem al-rašídem ( ). Roku 1071 se zmocnili moci turečtí Seldžukové a od té doby měli křesťané velmi těžkou pozici. Omezování se rozrůstalo do stále větších a větších rozměrů až nakonec došlo v křesťanských zemích Evropy k výzvě ke křížovým tažením. Roku 1099 dobyl Gottfried de Bouillon Jeruzalém, kde se stal králem. Po celé zemi byly stavěny pevnosti, které byly zárukou úspěšné obrany získaného území proti nájezdům okolních kmenů. Frankové, jak se křižákům říkalo, se udrželi až do roku 1174, kdy utrpěli v bitvě u Hittim porážku s vojsky Kurda Salah ed-dina (Saladina) a museli se stáhnout na malé území u Tyrus. Následovalo další křížové tažení, kterému velel anglický král Richard Lví srdce. Křižáci obsadili území až po Jaffu, jejich hlavním městem se stalo Akko, ale Jeruzaléma se nezmocnili. Teprve až Fridrich II. dosáhl dohodami vydání Nazaretu a Jeruzaléma Frankům. Dny jeruzalémského království byly ale už sečteny. Roku 1244 obsadili muslimové Jeruzalém a egyptský Mamelik Baibars dobyl do roku 1271 i zbytek křižáky obsazeného území s výjimkou Akka, které padlo 8

9 teprve roku Za vlády Mameluků se z Palestiny stala bezvýznamná oblast. Mameluci, kteří byli původně tureckými otroky v Egyptě a kteří se tam nakonec zmocnili moci, se v Palestině udrželi až do roku 1516, kdy byli poraženi tureckým sultánem Selimem I. Palestina opět začíná nabývat na významu a pravým požehnáním byla doba od roku , kdy vládl sultán Suleiman. Všude se opět staví a začínají se vracet i židé ze španělského exilu - Sephardim. Po vládě Suleimana ale následovala doba temna. Všude vládla korupce a vše bylo poznamenáno rivalitou jednotlivých panství. Jedině Akko se udrželo a začalo se osamostatňovat. To se ale vůbec nezamlouvalo istambulské vládě, která tam poslala Ahmeda pašu, aby udělal pořádek. Ten se svého úkolu zhostil s takovou vervou, že dostal přízvisko Jazzar řezník. To bylo v 18. století, době poznamenané v Evropě Napoleonem, který se dostal až do Egypta. Napoleonovi ale šlo vlastně jen o oslabení moci a vlivu Angličanů. Turci proti němu vyslali vojsko podporované Angličany, ale Napoleon se přesto dostal až do Gaza a Jaffy a nakonec porazil turecká vojska na hoře Tabor a jediná pevnost, která mu odolala, bylo Akko. Moc Turků ale byla oslabena natolik, že již nebyli schopni udržet si vládu nad Palestinou plně v rukou a začíná se ve větší míře projevovat vliv evropské diplomacie a i církve. Ale ani ted' tam nevládla jednota. Např. dohadování Francie a carského Ruska o patronát v Palestině bylo jedním z důvodů krymské války ( ). Koncem 19. století se začínají stále častěji ozývat hlasy, požadující vlastní židovský stát. Význačnou osobností se stal vídeňský novinář Theodor Herzl, který roku 1895 sestavil program, podle kterého byli Židé jen roztroušený národ, který se může sjednotit pouze ve vlastním státě. Podle vytouženého cíle Židů, Davidova města Sionu, dostalo celé hnutí název sionismus. První cíl byl vytyčen v Basileji roku vlastní stát v Palestině. Brzy nato začínají Židé, mající možnosti a prostředky, skupovat rozsáhlá území v Palestině a podporovat návrat z exilu. První světová válka celé dění urychlila a když anglická vojska s generálem Allenbym obsadila Palestinu, bylo přislíbeno jednak zřízení velkoarabské říše Arabům a - v tzv. Balfourské deklaraci -, zřízení židovského národnostního území v Palestině. Dochází k dalším návratům židů z exilu a k osídlování rozsáhlých území. Arabové se začínají stavět na odpor, který vyvrcholil roku 1929, kdy jeruzalémský mufti vyzval všechny Araby ke svaté válce proti pohanům, kterými v jeho očích nebyli jen Židé, ale i Angličané a nastala doba teroru. Arabové ale nebyli jednotní a zanedlouho byli vydáni na milost a nemilost jak Angličanům, tak i Židům, kteří se začali organizovat nejdříve v malých bojůvkách, až posléze vznikla tajná vojenská organizace Haganah. Nemalou roli hrál i svaz odborů - Histadrut. Za druhé světové války bojovali židovští dobrovolníci po boku Angličanů proti francouzkým Vichy-vojskům v Sýrii, a tak se stalo, že po válce disponovala Haganah dobře vyzbrojenými a vycvičenými vojáky. Pronásledování židů a jejich vyhlazování v německé 3. říši vedlo k neobyčejnému zvýšení politického sebevědomí a ke sledování jediného cíle vlastního židovského státu. Začal boj radikální tajné sionistické organizace Irgun proti Britům i Arabům. 9

10 Britové byli nuceni brát ohled na sliby dané Arabům a proto se snažili omezovat návrat židů do Palestiny. Problémy s tím spojené, začaly být neřešitelné a celou záležitost Angličané nakonec předali OSN a 29. listopadu 1947 bylo rozhodnuto rozdělit Palestinu na židovský a arabský stát. Arabové to odmítli, Židé rozhodnutí ale přijali, čímž bylo o vzniku státu Izrael rozhodnuto. Když se Britové jejich mandátu nad Palestinou vzdali, vyhlásili sionisté v čele s Davidem Ben Gurionem nezávislost státu Izrael. Okolní Arabové opět sáhli ke zbraním, ale Izraelci byli úspěšnější, získali jeruzalémské nové město a jen stará část zůstala v rukou Jordánců. Velký politický úspěch byl roku 1949 vstup Izraele do OSN. Když roku 1956 došlo k zestátnění suezského kanálu, tak využili Izraelci neshod v těch končinách k obsazení celého Sinajského poloostrova, ale museli nakonec pod nátlakem OSN opět ustoupit. V následujících letech začíná sílit odpor Arabů a dochází ke vzniku PLO, mající za úkol osvobození Palestiny a zničení státu Izrael. Nejaktivnější v tomto směru byla jejími teroristickými akcemi pověstná Al-Fatah a v této souvislosti snad každý zná jméno Jásir Arafát. Když se roku 1967 stáhla vojska OSN, střežící zemi nikoho na Sinajském poloostrově a Egypt uzavřel tiranskou cestu do Rudého moře pro izraelské lodě, reagoval Izrael další vojenskou akcí Šestidenní válkou. Byl obsazen nejen celý Sinai, ale i jeruzalémské staré město, území západně od Jordánu a Golánské výšiny. Snaha OSN o opětné urovnání konfliktu tentokrát nikam nevedla a ani Egypt a Sýrie neměly roku 1973 v tzv. Yom-Kipur válce úspěch. Teprve roku 1977 došlo ke snaze celou situaci urovnat, když Anwar es-sádát navštívil Izrael. Výsledek se projevil , kdy byla ve Washingtonu uzavřena mírová smlouva, podle které Izrael vydal Egyptu obsazený Sinajský poloostrov. K tomu došlo , ale to už jsou události doby novější. Neshody, ke kterým došlo v souvislosti s golánským územím a s územím na západním břehu řeky Jordán, měly rozhodující vliv na to, proč jsme byli nuceni naší cestu do Izraele několikrát odložit. Tak se nakonec stalo, že jsme byli událostmi v onom úrodném, ale velmi neklidném půlměsíci, začínajícími prakticky již v době kamenné, nakonec postiženi i my. V pondělí začíná naše okružní cesta a my doufáme, že se konečně dovíme co a jak bude. Po delším bloumání a vybírání jsme si u buffetu naplnili talíře různými sýry, saláty a neznámými tvarohovými krémy a nasnídali se. Snídaně by byla typicky anglická, ale chybělo maso, protože se podle jejich náboženských zvyklostí nesmí míchat maso a mléčné výrobky. Všude se tam řídili tím, že jídlo musí být košer, tzn. že musí odpovídat jejich náboženským předpisům a ani pro turisty nedělali výjimky. V hale už na nás čekal zástupce společnosti od kterého jsme se dověděli, že se náš odjezd poněkud opozdí, protože se ještě čeká na pár lidí, kteří ještě nedorazili. Nějak jim popletli dobu odletu v letenkách a oni letadlo propásli. Bylo nám řečeno, že se můžeme jít asi tak na hodinu projít, což jsme obratem udělali. Trochu jsme bloumali podél moře, zastavili se u rybářů a pošťuchovali místní kočky. Doba čekání pomalu uplynula a já se vrátil do haly, kde jsem chtěl ještě koupit pohled. Byl to opět zážitek, protože mi cenu řekl v markách, já zaplatil dolarem a vrátili mi 10

11 v šekelech. Posléze dorazili scházející turisté, ale šest jich stále ještě chybělo a nakonec bylo rozhodnuto, že se vydáme na cestu a ten zbytek za námi pošlou taxíkem. Rozhodnuto bylo, jako poslední si to přihasil náš průvodce Dudi, či správněji Doody, překontroloval listinu a jelo se. Řidič Mano se začal proplétat uličkami a namířil nejdříve do Jaffy. Provoz mají v Izraeli poměrně civilizovaný, žádné ježdění na červenou jako v Egyptě, či kličkovaní mezi auty jako v Maroku. Průvodce Dudy nás mezitím informoval o všem co nás čeká a jaké s námi má plány. Původní cesta byla trochu pozměněna, ale byli jsme ujištěni, že uvidíme vše, co prospekty slíbily a to, že byly v našem autobuse mimo cestovky Kreutzer ještě i 2 další společnosti, včetně dražšího JET, mne nijak nepřekvapilo, jen trochu uspokojilo, jak jsme to doma dobře vyřešili. Jízda netrvala dlouho a my byli na místě. Jaffa, hebrejsky Yafo, sloužila jako přístav pro přistěhovalce, kteří jako první založili Tel Aviv, protože Jaffa začala být brzy pro všechny malá. O tom, jak byla Jaffa založena, existuje několik legend. Podle židovské tradice pochází jméno od Japhet, Noemova syna a podle Římanů od Joupy, dcery boha Aeola, která měla město čtyřicet let před potopou založit - cca př. n. l. Ale i Řekové měli vlastní teorii. Jaffa měla být místem, kde byla dcera Joppy, Andromeda, přikovaná ke skále jako oběť mořské nestvůře. Syn Zea a Danae ji ale osvobodil a -... žili šťastně až do smrti. Až potud legendy. Starý zákon se zmiňuje o Japho (krásná) jako o místu, které bylo přiděleno kmeni Dan (Josua 19,46... s pomezím naproti Joppe...). Jméno faraona Ramsese II. na jedněch kamenných dveřích je důkazem toho, že tam vládli i Egypťané a další doklady na střepech jsou důkazem, že tam měli moc v rukou i Philister. Filištínští o Jaffu přišli roku 1000 př. n. l., když ji dobyl král David, jehož synovi Salomonovi sloužila jako přístav (2.Paralipomeon - Kronika 2,16... dříví z Libanonu... a připlavíme je tobě ve vořích po moři k Joppe). Další zmínka se najde v knize Ezdrášově 2,7, kde se mluví o cedrovém dříví z Libanu po moři k Joppe. Salomon v té době v Jeruzalému dost stavěl a to bez dřeva pochopitelně nešlo.v Jaffě také začala Jonášova výprava do Ninive, při které byl vržen do moře, spolknut velrybou, aby se nakonec dostal opět na břeh asi 8 km jižně od Jaffy u Tel Yona. K vládě se tam dostali i Assyřané, Feničané a Řekové a roku 142 př. n. l. nakonec i Židé. Sláva Jaffy upadá až roku 50 n. l., kdy Herodes vystavěl nový přístav Cesarea. Historie města byla opravdu pohnutá. Válčilo se tam všemi prostředky a často i lstí. David, který prý měl s dobytím města nemalé potíže, přišel na nápad, že pošle do města dvacet oslů s ohromnými džbány plnými darů. Místo darů se ale v těch kádích schovali vojáci, kteří otevřeli brány. Proto není úplně vyloučené, že trojský kůň pochází z Davidových oslů, a že to celé Homer v 9. století jen opsal a použil jako předlohu. Křesťanství se do Jaffy dostalo prostřednictvím apoštola Petra, který byl v blízkém Lod (Lydda). Po zázraku zmrtvýchvstání Tabei (Tabity) zůstal delší dobu v Jaffě u koželuha Simona (Apošt. 9,36-43). Následovala doba Římana Vespasiána, objevili se tam i islámští vojevůdci a křížoví rytíři a last not least i Napoleon, který použil arménský klášter jako lazaret. Úzké uličky nás 11

12 zavedly až na místní "Akropolis", kde Dudi nejdříve delší dobu žasnul nad jedinečnou viditelností a nadšeně nám ukazoval nějakou věž v 50 km vzdálené Cesareji. Dobrou viditelnost vysvětloval tím, že krátce před naším příletem pršelo. Dost to se mnou škublo, protože mi bleskla hlavou myšlenka na moje "baraka" (požehnání), které se už několikrát projevilo potopami na poušti v Tunisku a Maroku a i lijákem v Jordánsku. Dudi se nakonec vrátil k místním pozoruhodnostem. Město Tel Aviv jsme měli jako na dlani a kontrast moderního města se starou Jaffou byl opravdu jedinečný. Posloucháme výklad o jednotlivých historických památkach, ze kterých byly nejpozoruhodnější Mahmudijova mešita a arménský klášter, který má stát na stejném místě jako stál dům koželuha Simona. V tom se ale prameny různí. Podle dalších měl Simon bydlet na místě, kde dnes stojí Dschama Budrus (Petrova mešita). V arménském klášteře měl údajně nechat Napoleon otrávit jeho vojáky, kteří onemocněli morem a cholerou. Celému městu dominuje věž kostela Sv. Petra, postaveném Františkány roku 1654 na troskách středověké pevnosti. Převážná část stavby byla obnovena v 19. století. Úzké uličky nás zavedly opět k moři, kde jsou zachovány pouze žalostné zbytky starého přístavu s Andromedinou skálou u vjezdu. Podle další legendy zde mělo moře vyvrhnout ony pohádkové Šalamounovy poklady. Osobně se ale přikláním k názoru, že ony poklady měl spíše z jeho dolů na měd' a že v tom určitě měla prsty i královna ze Sáby. Na nábřeží nás autobus opět vyzvedl a začala jízda moderním Tel Avivem.V překladu to znamená jarní pohorek a město bylo založeno teprve roku 1909, jako předměstí Jaffy. Jaffa obrovské množství přistěhovalců již nemohla zvládnout, začala se rozšiřovat a v roce 1921 došlo k rozdělení obou měst. Se vznikem Tel Avivu je úzce spjato jméno prvního starosty Meira Dizengoffa a nejsou tam prakticky žádné historické památky. Je to moderní město muzeí, univerzity a hotelů. Pouze jsme projeli a jediným dojmem byla moderní výstavba, která má ale daleko k tomu, město úplně zabetonovat. Opustili jsme Tel Aviv a pokračovali po historické Via maris na sever. Přejeli jsme přes Yarkon (Zelená řeka) a zanedlouho jsme v Herzlia, pojmenované na počest Theodora Herzla, která je dnes městem diplomatů a její okolí izraelskou rivierou. Dudi je ve vykládání poměrně pilný a my jsme upozorněni na pomník třicetidvou Izraelců, kteří zahynuli, když arabští teroristé přepadli autobus. Stále se rozhlížím a hledám známky pouště, ale zjišťuji, že Izrael nemá nic společného se zeměmi, které jsme dosud navštívili. Všude, kde jsme dosud byli, začala poušť tam, kde skončilo město. Zde ale leží jedno pole vedle druhého a kde není pole, tam jsou ovocné sady. Jedeme kolem pole, které je úplně bílé nesklizená bavlníková plantáž. Protože pršelo, tak museli sklizeň přerušit a čekali až vše uschne. Velkou radost z toho nemají, protože tím ztrácí čas. Po sklizni bavlny se totiž hned seje obilí a tím dosáhnou dvou sklizní z jednoho pole za rok. Netrvalo to dlouho a dorazili jsme do Kefar Vitkin. Trochu se divíme, když Mano zpomaluje a Dudi začíná ukazovat sýpky a vykládat, jak to tam funguje, kde mají kulturák a obchod a po asi patnáctiminutové přednášce o siláži a krmivu pro kuřata, nakonec zastavujeme u školky. Netrvá to dlouho a Dudi se 12

13 vrací s jeho synem Jonathanem (Dar boží) v náruči. Asi jsme všichni dost divně koukali, protože jsme při první zastávce čekali historické chrámy a nakonec jsme, obrazně řečeno, skončili v zemědělství, siláži a krmení pro kuřaza. S úsměvem nám Dudi nakonec vysvětlil, že v té vesnici bydlí a že se jen stavěl pro svůj kufr. Tu sobotu před naším příletem měl totiž velkou nepříjemnost s turisty u Mrtvého moře. Vykradli jim tam celý autobus a prakticky až do pondělního rána byl zaměstnán s vyšetřováním u policie. Proto to také s naším přijetím na letišti a v hotelu neklaplo jako na drátku a to byl také důvod naší zastávky ve Vitkim prostě si nestačil sbalit pingl na okružní cestu s novou skupinou. Autobus zastavil u domku kde bydlí a my si šli trochu protáhnout kosti. První, co jsme objevili, byla granátová jablka. Byli jsme jediní ze skupiny, kteří se s nimi setkali už dříve a po chvíli už probíhalo školení co se s tím vlastně dělá. Od řidiče jsem se dověděl, že tam tomu neříkají romen, jako u Arabů, ale pomogan a že náš další úlovek jsou ořechy pekano. Ty vypadaly jako muškátový oříšek a přestože nebyly ještě úplně zralé, chutnaly už docela dobře. Dudi si s balením dost pospíšil a pouze to mu asi zachránilo úrodu na zahradě. Ještě se pochlubil kohoutem, který mu stál jako plastika na verandě a kterého vlastnoručně svařil z kovového šrotu. Autobus se opět hnul a my se dovídáme, že žije v tom domku s dvěma dětmi ve dvou cimrách, jeho manželka je učitelka, za nájemné platí 140 US$ za měsíc a že farmy jeho sousedů stojí kolem US$. Také se pochlubil tím, že tam, kde se ted' rozkládají pole, byly dříve pouze bažiny, které první přistěhovalci vysušili. Přejeli jsme řeku Alexander, pojmenovanou po hasmonejci Alexandru Janaeovi a dostali se do Hadery (arabsky El Chader zelený). V místech, kde byly dříve pouze bažiny, jsou dnes pole a sady a mimoto je zde i část industrie, která se v Izraeli soustředila na pobřeží. Dudi nám pyšně ukazuje tepelnou elektrárnu jak na uhlí, tak i na olej a dodává, že uhlí dovážejí z Jihoafrické unie. Automaticky se mi vybavil článek v novinách, ve kterém byl jednou žebříček popularity jednotlivých států světa a na dvou posledních místech byla Jižní Afrika a Izrael. Myslím, že to už stačí jako důvod k tomu, aby si rozuměli a obchodují spolu dost čile. Mimo uhlí ještě Izraelci dovážejí i surové diamanty a zlato a když k těm diamantům a zlatu ještě přidáme turismus, tak máme celou izraelskou industrii celkem kompletní. Sem tam se najde ještě nějaká malá fabrička, ale převážně se věnují zemědělství, na které jsou velmi pyšní a Dudi si nenechal ujít jedinou příležitost, aby nám neukázal kde, dokud to patřilo Arabům, byla jen poušť a co se tam ted' všechno pěstuje a kolik toho do roka sklidí a jen občas se tam zahlédnou známky pouště v podobě písečných dun, řídce porostlých křovisky. To jsme se ale už blížili k městu Cesarea a já byl rád, že se dovíme také něco jiného, než jak se míchá krmivo pro krávy. První sídliště na tomto místě založil Straton ze Sidonu ve 4. st. př. n. l., celá oblast se dostala roku 104 př. n. l. do rukou již zmíněného Alexandra Janaea a roku 13 př. n. l. tam začal stavět Herodes přístav, který po césaru Augustovi pojmenoval Caesarea. Caesarea začala dělat konkurenci Jaffě, která měla s konkurencí i jinak dost velkou smůlu. Nejdříve s Caesareou a potom, v době 13

14 poměrně nedávné, s Haifou. Jaffa sloužila jako přístav, kde se nakládalo ovoce pro vývoz. Byly to i pomeranče, z nichž každý dostal razítko JAFFA. Když Jaffa prohrála jako přístav konkurenci s Haifou, tak přístav zanikl docela a to jediné, co zůstalo, byla jen ona razítka JAFFA na pomerančích, protože ta už byla u spotřebitelů známá a zaběhnutá. Člověku se v této souvislosti přímo vnucuje myšlenky na plzeňské závody Škoda, kde z původního označení výrobků také zůstal jen onen znak se šípem. Ale zpátky k historii Caesarei. Herodes vystavěl nejen město, kterému nechyběly ani trhy, chrámy, hipodrom a amphiteater, ale nechal vyhloubit i přístav se silnými vlnolamy. Popis stavby a vývoje města se zachoval v Židovských válkách kronikáře Flavia Josepha. Roku 63 n. l. se tudy přehnala válka mezi Římem a Židy a v té době tam byl vězněn prokurátory Felixem a Festem i apoštol Pavel, než byl odvezen do Říma. Zde byl Vespasián provolán římským císařem a město dostalo jméno Colonia Prima Flavia Augusta Caesarea. V letech n. l. město sloužilo římským legiím jako garnisona za povstání Bara Kochby. Ve 4. st. se Caesarea stala důležitou oporou římského imperia, kde působili Origines a biskup Eusebius ( ), jehož onomastikon byl jedním z podkladů při vzniku mozaikove mapy v Madabě, jejíž dochovalé zbytky jsme si prohlédli loni v Jordánsku. Nájezdům Arabů se město ubránilo až do roku 640, kdy pozbylo svého významu. Teprve roku 1101, kdy města dobyli křížoví rytíři, se zašlá sláva poněkud obnovila. Objevili tam antickou skleněnou misku o níž byli přesvědčeni, že je to svatý grál, do kterého byla zachycena Ježíšova krev. Město i přístav byly obnoveny a sloužily až do roku 1187, kdy se před hradbami objevil Saladin, který to tam nakonec zabral. Nic ale netrvá věčně a křesťané v čele s Ludvíkem IX. se roku 1218 vrátili. Caesarea bylo opravdovým jablkem sváru a celé to nakonec vyřešil Mameluk Baibars, který tam roku 1265 nenechal kámen na kameni. Vystupujeme před hradbami a po mostě nad příkopem se dostáváme k bráně. Vstup je postaven ve tvaru L, čímž se zabránilo přímému proniknutí do města a zpomalení útoku. Jsme upozorněni na zbytky obrovských mramorových soch a za výkladu, kdo se tam kdy s kým popral, míříme k divadlu. Je krásně zachovalé a ještě dnes tam má diváků možnost sledovat pravidelná představení a koncerty. Jako ve všech amphiteátrech, tak i tam se dovídáme kde je orchestrion, jakou má divadlo ideální akustiku a jdeme římským fórem ke zbytkům Herodova chrámu, sousedícímu s troskami křižácké katedrály. Všude je vidět, že se tam neustále přestavovalo a materiál se bral kde se dalo. Není proto těžké objevit ve zdech z dob křižáků kvádry mramoru, mající u Římanů určitě daleko fajnovější funkci než jen obyčejných cihel. Ze staveb toho moc zachováno nezůstalo a pouze rozlehlost ruin svědčí o zašlé slávě Caesarei. Trochu jsem se pozdržel prohlížením sklepení pod divadlem, kde jsou dnes herecké šatny a musel dobíhat skupinu mířící k majáku u přístaviště, kde byla jedna z jedinečných pozoruhodností. Usídlili se tam umělci, produkující vše možné od porcelánu přes kovotepce až k řezbáři, vyrabějícím ze dřeva velmi moderně působící skulptury. Hned vedle jeho dílny se tyčila bronzová socha bohatýra "in natura", 14

15 jehož zářící oblýskaná intimní část těla svědčila o tom, že má podobnou funkci přinašeče štěstí, jako plzeňský andělíček na mříži kostela sv. Bartoloměje. Zastavili jsme se i u rybářů na vlnolamu a snažili se o co nejefektnější záběry zbytků pevnosti přes gejzír, který působily vlny deroucí se skulinami mezi balvany na molu. Tříští mořské vody vysprchovaná skupina se začala pomalu ubírat do blízké restaurace, kde byl plánován oběd. Chvíli jsem si ponuře prohlížel vystavené saláty a nakonec se rozhodl pro smažený karfiol. Trochu jsem těm salátům nevěřil a nechtěl riskovat nějaké zažívací potíže. Ukázalo se ale, že to smažený karfiol nebyl a já zas prázdný talíř zklamaně odložil. Moje spolucestující se však obsloužila a já se začal vyptávat co v tom je, abych byl pro příště informován. Nic ohromujícího to nebylo a já se v autobuse obsloužil z vlastních, určitě bezúhonných, zásob. Odjezd se ale opozdil, protože hned vedle byla bavlníková plantáž, kam jsme se všichni vydali podívat, jak vypadá bavlna z blízka. Ještě jsme se zastavili u aquaduktu vedoucímu do Caesarei až od Karmel, kde se rozkládá město Haifa. Cestou tam okukujeme nekonečné řady banánovníků, ale místo trsů banánů vidíme pouze modré plastikové pytle, které je chrání. Pečují o ně potomci černochů, kteří byli dovezeni jako otroci před 200 lety a kteří za to, že vysušili tamnější močály, dostali svobodu. Brzy nato jsme opustili silnici vedoucí podél moře a začali jsme šplhat po karmelském úbočí. Jedeme čtvrtí zvanou Stella Maris (mořská hvězda) a jsme upozorňováni na čistotu a upravenost okolí. Dostává se nám i vysvětlení proč tomu tak je. Obyvatelé jsou potomky prvních přistěhovalců z Německa a není se proto čemu divit. Autobus nás vyvezl až na nejvyšší bod a celé město máme jako na dlani. Město Haifa, o kterém se bible nezmiňuje, je dnes největším přístavem a když se člověk dívá na jeřáby a haly u vody, tak je dost těžké pochopit, proč město nepřejmenovali. Haifa pochází od Hof Jaffe a znamená krásný břeh, což dnes již nijak moc nepasuje, ale zřejmě to tam dříve muselo být krásnější a proto to jméno. Historie města sahá až do roku 520 př. n. l., kdy tam byly jen dvě rybářské osady Salmona a Shikmona. Vlastní město Haifa vzniklo až pod vládou Byzance. Význam města stále stoupal a teprve když byli roku 1099 vyhnáni Arabové křižáky, město opět upadá a za vlády Turků z celého města zbyla pouze bezvýznamná vesnice. Teprve začátkem l9. století, kdy se tam začali usazovat přistěhovalci, se opět začíná stávat městem a o konečném významu města bylo rozhodnuto roku l905, kdy císař Vilém II. uvedl do provozu tzv. Hedschasbahn, železniční trať vedoucí až do Mekky. Na stránky novin se Haifa dostala i po druhé světové válce jako středisko ilegálních přistěhovalců v době britského mandátu. Dnes už o nějaké vesničce nemůže být ani řeči. Kam se člověk podívá, tam se tyčí moderní budovy a dá to dost práce najít jednotlivé historické stavby, mezi které patří v první řadě karmelitánský klášter, postavený roku l828 na místě, kde 7 let předtím akkonský paša Abdalah původní klášter zničil. Kostel kláštera je zasvěcen Sv. Eliáši a hlavní oltář stojí nad jeskyní, která mu měla sloužit za obydlí. Před klášterem se nachází hrob vojenských invalidů, které tam Napoleon po obléhání Akka zanechal a kteří byli na rozkaz Ahmeda Jezzara (Řezníka) roku 1799 povražděni. Na pohled nejhezčí je ovšem mauzoleum Mizra Ali 15

16 Mohameda, zvaného El-Bab (brána k poznání), zakladatele Baha i náboženství, mající za úkol sjednotit všechna náboženství v jedné víře. El-Bab byl roku 1850 zavražděn v perském Tebrisu a jeho přívrženci jej po 59-ti letech tajně převezli, pohřbili v Haifě a roku l953 bylo nad jeho hrobem postaveno mauzoleum se zlatou kopulí, obklopené parky. Tam také stojí archiv a muzeum, postavené jako panthenon. Průvodce opět žasne nad viditelností a ukazuje nám libanonské hranice a shluk domů v dálce, což má být Nazaret náš další cíl. Pak se ještě málem pohádal s řidičem o tom, jestli kopec v dálce je opravdu hora Hermon a může se jet dál. Sjeli jsme opět k moři a dovídáme se důvod, proč je všude plno vojáků. Vojenská prezenční služba trvá u mužů tři a u žen dva roky. Mimoto mají v každém roce jeden měsíc cviční pro záložáky, a tak není divu, že polovina Izraelců běhá v uniformě. Já si osobně myslím, že tam bylo tolik uniforem hlavně kvůli blízké libanonské hranici, kde se stále něco děje. Ptáme se jak je to s výcvikem u žen a dovídáme se, že je to stejné jako u mužů, jen s tím rozdílem, že když se něco semele, tak nemusí na frontu, ale slouží v zázemí. Chvíli nato jedeme kolem kasáren, kde jsou tzv. ostří hoši. Výkvět podsvětí, často analfabeti a každý od rány. A právě tam slouží" vojandy, mající za úkol naučit je číst a psát a vůbec jim dát základy civilizace, aby to s vlastním vojenským výcvikem přeci jen někam vedlo. Dělá to dojem, že to jsou kasárna s polepšovnou a školou jako přidruženou výrobou. Jen by mne hrozně zajímalo, jak si 19-ti letá holka poradí s l8-ti letým chuligánem. Zřejmě to ale nějak fungovat musí, protože podle našeho průvodce mají být ony učitelky velmi úspěšné. O metodách výuky a trestech se v té souvislosti ale nezmiňoval. Opustili jsme Haifu a ještě měli možnost se krátce podívat na vysoké pece, postavené na podkladě výzkumu v blízkém pohoří. Byla tam nalezena železná ruda, ale když bylo vše postaveno, tak se ukázalo, že se těžba nevyplatí. Počítám, že je to jeden z nejdražších "památníků" jejich industrializace. Hlavu si tím nejspíš ale moc nelámali, protože jim to určitě někdo financoval z ciziny. Silnice vede údolím Yizreel a průvodce nás upozorňuje opět na jeden kibuc. Jedná se o kibuc Yagur, který je s třemi tisíci členy největší kibuc v Izraeli. Opět nadšeně vykládá co se tam všechno pěstuje a chová a jak se jim vše daří. Zeleň polí a sadů se však docela dobře obejde i bez jeho výkladu a nekonečná zavodňovací potrubí jsou sama o sobě tím nejlepším důkazem, že to tam nemají lehké. Výklad začal být zajímavější teprve tehdy, když se objevilo městečko Bet Shearim (dům bran). Dovídáme se, že bylo založeno Makabejci a roku 352 zničeno Římany a působil tam rabín Yehuda Hanassi, autor sbírky zákonů zvané Mischna. Po čtyřicetipěti kilometrech jsme přijeli do Nazaretu, prvního města křesťanů. Nazaret, arabsky En Nesra je městem, kde měl Ježíš prožít jeho dětství, ale protože o Nazaretu není zmínka ani ve Starém zákoně a ani v Talmudu, tak se objevil názor, že místem Ježšova dětství je Capernaum (Kafarnaum) a přízvisko Nazaretský pochází spíše ze syrského slova nesarja ochránce, ale nakonec se přeci jen prosadily údaje v evangeliích. Jako všechna 16

17 významější města, tak i Nazaret, má velmi pohnutou historii. Poprvé bylo město zničeno v době židovské války roku 67 a teprve později bylo křesťany a židy opět obnoveno. Dostali se tam i křížoví rytíři a po nich Saladin, což městu pochopitelně nijak moc neprospělo a teprve roku l229 jej Fridrich II. nechal opět obnovit. Objevili se tam i Turci a v té době nebyl ve městě jediný křesťan. Válka se městem přehnala opět roku l799, kdy se zde s Turky potýkal Napoleon. Za doby Angličanů bylo město krajskou správou pro celou Galileu a v roce 1948 je zabrala arabská vojska a Nazaret sloužil jako jejich hlavní stan. Vystupili jsme z autobusu na živé ulici plné krámků a halasu a ubírali se k bazilice Zvěstování, kde anděl Gabriel zvěstoval Marii narození Ježíše (Lukáš 1, V měsíci pak šestém - po zvěstování narození Jana Křtitele Zachariašovi a Alžbětě, poslán jest anděl Gabriel od Boha do města Galilejského, kterémuž jméno Nazaret, ku panně zasnoubené muži, kterémuž jméno bylo Josef, z domu Davidova a jméno panny Maria... a porodíš syna a nazveš jméno jeho Ježíš...). Ze všech stran na nás dotírali prodavači pohlednic a suvenýrů, kteří vidí pouze turisty a vůbec je nenapadne, že by mezi nimi mohl i být i poutníci, mající myšlenky na něco úplně jiného, než jen na koupi pohlednic. Vlastní kostel je moderní stavba dokončená roku 1969 v italském renezančním stylu. Zde měl stát dům Marie přenesený za vpádu mohamedánů anděly do italského Loreta. Vcházíme do chrámu a průvodce Dudi nám šeptem vykládá historii. Šeptem proto, poněvadž nechce rušit mši. Z výkladu toho proto moc nemáme, a tak se spíše je rozhlížíme a posloucháme anglicky mluvícího kněze. Je pozoruhodné, jak se povedlo spojení moderní architektury se zachovalými historickými částmi stavby. Jedinou výzdobou jsou obrazy, věnované nejrůznějšími státy světa. Přímo nad oltářem je kruhový otvor do horního poschodí, znázorňující oko Boží. Je vidět, že bylo vše stavěné v moderní době a s kostely v naší představě, zde toho moc společného není. Nádvořím františkánského kláštera jsme šli dál ke kostelu Sv. Josefa, kde se podle tradic měla kdysi nacházet jeho dílna. Sestupujeme do podzemí k jeskyni, kde měli bydlet a kde měl Josef i pracovat. Moc tam toho není a jen uprostřed stojí kámen, který sloužil jako stůl. Historikové se domnívají, že jde spíše o starý pohanský hrob, který v pozdějších dobách sloužil jako obydlí. Dnes je ale celkem těžké si představit, že se tam dříve bydlelo. Vše je miniaturní a často sotva projde i hubeňour. Prohlídka netrvala dlouho a naše skupina opět míří k autobusu obtěžovaná pouličními obchodníky se vším možným a hlavně nemožným. Část snaživých obchodníčků ale měla úspěch a tašky našich spolucestujících se začínají plnit. Tašky se plní, peněženky se prázdní snad aby se vyrovnala váha a nakonec jsou nuceni se zeptat, kde tam je banka. Musíme na ně čekat, bloumáme po ulici a nakonec zůstávám stát u mouřenína obklopeném koši s pomeranči, grapefruity, citrony a co ja vím co tam všechno ještě měl. Před sebou měl něco jako otočný lis, pod který postavil sklenici, někam doprostřed lisu dal půlku pomeranče, zatáhl za páku nahoře a výsledkem bylo, že z pomeranče zbyla jen slupka a sklenice byla napolovic plná. Totéž opakoval s půlkou grapefruitu a už nabízel plnou sklenici na prodej. Stále jsem ale ještě nevěděl jak se tam s mým zažíváním 17

18 dohodnu a proto nevím, jak ten jeho lektvar z upatlaného lisu chutnal. Nejspíš jako pomeranč smíchaný s grapefruitem. Dudi nás nakonec v autobuse spočítal, nikoho mu neunesli, nikdo se v tamních kryptách nezapomněl a mohlo se jet dál. Řidič Mano se s autobusem obratně vymotal z uliček města ležícího na svahu kopce a připomínající polohou a i tvarem římský amphiteatr a vydal se opět do kopců. Podle prospektu jsme si Nazaret ten den sice prohlédnout neměli, ale jak se brzy ukazalo, tak to nebyla jediná změna v plánu. Tu noc jsme měli být v kibucu Beit Chava, ale Dudi se nechal slyšet, že je tam plno, a že budeme nocovat v jiném kibucu, ležícím o kousek dál. To jsme ještě netušili, jak velkoryse se dá ono slůvko "kousek" interpretovat. Asi po deseti kilometrech jízdy jsme dorazili do městečka Kana (Káň), známého tím, že tam Ježíš na jedné svatbě proměnil vodu ve víno (Jan 2, To učinil Ježíš počátek divů v Káni Galilejské a zjevil slávu svou...). Jedeme stále směrem na Tiberias a já mám za to, že náš kibuc musí ležet někde u jezera Genezareth. Světla ubývalo a když jsme v půl šesté odbočili na Safed, tak už bylo skoro tma. Dostali jsme se do míst, která byla roku 1187 svědkem porážky křížových rytířů Saladinem. Král Guy de Lusignan shromáždil jeho vojska, jdoucí na pomoc obleženému Tiberias, na hoře Qarne Hittim. Bylo léto, slunce sálalo a v brnění to určitě nebylo zrovna nejpříjemnější. Saladin ještě navíc přišel na nápad křovím porostlou horu zapálit a není divu, že v té peci rytíři moc slavně nedopadli. Z té porážky se už křižáci nevzpamatovali a Saladin po několika měsících ovládl celou zemi. Nedlouho poté jsme minuli odbočku na Safed, ale Mano stále mířil na sever. Když jsme nakonec dorazili až do Kiryat Shmona, tak jsem věděl, že už to dlouho nemůže trvat, protože do Libanonu to už byl jen kousek v pravém slova smyslu. Byli jsme v tzv. galilejském prstu, což jest izraelský poloostrov" mezi Libanonem a Sýrií a do nejsevernějšího města Mettully to bylo už jen asi tak deset kilometrů. Když jsem si prohlížel prospekty, tak jsem měl pochopitelně zájem na tom, abychom se podívali i na ten neklidný sever, ale přímo do jámy lvové nás přeci jen zavézt nemuseli, tak zvědavý jsem zase nebyl. To fakt ne. Odbočili jsme nakonec ze silnice, asi po sto metrech zastavujeme u brány se strážním domkem a hlídkou a nevěřím vlastním očím. Na to, že tam má každý druhý na rameni samopal, jsme si už zvykli. Že ale budeme spát za plotem obaleným čtyřmi spirálami ostnatého drátu, s tím jsme přeci jen nepočítali. Byli jsme v kibucu Hagoshrim, za ostnatým drátem čekali už jen na přidělení cel, ale byli jsme mile překvapeni. Uprostřed zahrady je řada domků a v centru se nachází skutečná recepce v budově, sloužící zároveň i jako jídelna, obchod se suvenýry a kavárna. Obdrželi jsme klíče a vy-dali se hledat bydlení. Ukázalo se, že jsme ubytováni v jednopatrové budově postavené do čtverce s miniaturní zahrádkou místo dvorku. Trochu mi to celé připomínalo křížence mezi domem pompejských patricijů a pouštní pevnůstkou. Pokoje ale měly stejné vybavení jako dobré hotely a ani klimatizace nechyběla. Jen na provedení bylo vidět, že se vše řídilo zákonem účelnosti. Po vysprchování jsme se všichni sešli opět v jejich "domě hostů na večeři. Oč bylo jednodušší provedení pokojů, o to ale byla lepší večeře. Žádní číšníci s motýlky, ale 18

19 místní mládež v džínsách rozvážela hory vlašáku jako předkrm, kýble polévky připomínající italskou minestrone, maso s omáčkou a zvláštními knedlíky, které byly dělané nejspíš ze šunkafleků. Pak ještě přišlo něco na způsob špenátu a nakonec kompot jako dezert. Celá atmosféra mi dost připomínala pionýrský tábor, ale v luxusním provedení. Po večeři jsme se ještě zastavili u tetky se suvenýry, koupili několik pohledů a čekali až začne schůze. Ano, přesně tak schůze. Dudi nám totiž v autobuse slíbil, že se pokusí splašit někoho z místních, ochotného udělat malou přednášku o tom, jak to v jejich kibucu vlastně funguje. Zatím se ale nic nedělo a tak jsem seděl venku a klábosil s Dudim o všem možném. Trochu jsme se zakecali a když jsem se vrátil do haly, tak už tam nebyla ani noha. Naštěstí tam ale Mano "tankoval" u baru a ztracená ovečka byla nasměrována ke zbytku stáda, které sledovalo refrát obstarožního funkcionáře. Opět se na nás snesla záplava informací o tom, jak jim tam všechno prima roste, a že už jsou na tom tak dobře, že zavedli i přidruženou výrobu a vyrábějí tam ještě vodováhy a mířidla na puška. To je pochopitelně zajímavá kombinace a na posluchačích bylo vidět, že dost dobře neví, co si o tom všem mají myslet. Společnost trochu ožila až tehdy, když začal povídat jak to u nich v kibucu vlastně funguje. Každý má vlastní domek, kde s rodinou bydlí a vše ostatní je společné. Tak např. jsou děti stále ve školce či škole a domů přijdou jen odpoledne. Večer se opět vrací a ve školce či škole spí. Dospělí pracují teoreticky osm hodin denně, ale prakticky deset i více. I dovolenou mají, je placená kibucem a jednou za sedm let mají nárok i na dovolenou v zahraničí. Ženy pracují pouze sedm hodin a mají k dispozici nejen obchod, ale i jakousi službu domácnosti. Pracovní doba je mimoto odstupňovaná podle stáří a důchodci zůstávájí i nadále v kibucu. Plat sice všichni dostávají, ale není to nijak valné, poněvadž vše, co je k životu nutné, dostanou bezplatně. Ať už je to stravování v kantýně, lékařské ošetření či kultura. O všem si rozhodují sami na valném shromáždění, kde má každý jeden hlas. Přednáška skončila a máme možnost se ptát. Je pochopitelné, že se první otázka týkala ostnatého drátu všude kolem. Dostalo se nám vysvětlení v tom smyslu, že je vše ohrazené proto, protože je to privátní pozemek a vlastnictví. Hm. Jako vysvětlení to bylo dost chabé, ale i otázka sama byla celkem zbytečná. Stačí se podívat na mapu a každý má hned vysvětlení proč tam asi není ostnatý zátaras a pytle s pískem k zahození. Ještě se dovídáme, že kolem plotu jezdí celou noc auto s hlídkou, čímž to privátní vlastnictví docela rozseknul a mohl hned na rovinu vyklopit, že se bojí přepadu atentátníků a neplácat něco o ohraničení privátního pozemku. To by jinak muselo stačit pár cedulí když už by to bylo vůbec nutné. Nejspíše ale nechtěl plašit už i tak vyjukané turisty nějakou zmínkou o teroristech, protože ono tam k atentátům zas tak zřídka nedojde. Další otázky se týkaly lékařského zabezpečení. Doktora mají přímo na místě a když je to něco většího, tak pacienta pošle bezplatně do nemocnice. Další otázka, ovlivněná opět ostnatým drátem, se týkala toho, jestli mají místní také nějaké vycházky. Referent na to koukal dost divně a nakonec přitakal, že jako mají. A jak je to vůbec s novými kibucníky? Přijít může každý a můžes se tam hned usadit. Dostane bydlení a práci, která ale nemusí odpovídat jeho kvalifikaci. To ale prý nemá být na škodu a když 19

20 mají na jedno místo třeba tři akademiky, tak to jde podle metody každý chvilku tahá pilku. Jeden třeba šéfuje v podniku a druzí dva mezitím myjí nádobí v katýně a po čase se zase vystřídají. Mají tam právo na práci, ale zároveň i povinnost jakoukoliv práci přijmout. S nováčky se to praktikuje tak, že každý nový dá co má a dostane co potřebuje. To se sice pěkně poslouchá, ale zda to tak vždy bezproblémově funguje, zůstává otázkou a s nováčky problémy jsou. První rok si připadají jako v ráji, druhý rok přijde vystřízlivění a třetí rok často opět zase jdou. Potíže jsou ale i se starousedlíky. Ti si totiž zvykli na to, že se nemusí o nic starat a když třeba odejdou do normálního života, tak mají obyčejně velké potíže, protože se musí o vše starat sami a neobstojí, protože právě tomu v kibucu odkvykli, nebo se tomu ani nenaučili. Ti se do kibucu zase nezřídka vrací. Ještě mne zajímalo, jak se tam řeší třeba spory, což byly taková trochu zabalená otázka, protože jsem se nechtěl ptát otevřeně na kriminalitu a takhle to obešel. Stejně to ale asi prokoukl, protože hned začal odpovídat, že se jim tam lidi moc neperou. Bodejť by se asi prali, když má doma každý samopal. Všechny spory tam doposud dokázali vyřešit před jakýmsi výborem, který je současně kompetentní i na rozvody. Nakonec se ukázalo, že je kibuc vlastně státem ve státě a řídí se jakousi směsicí ráje a komunismu. Přednášející ještě dodal, že nejvyšším trestem je u nich odnětí volebního práva a potlach byl u konce. Tak jsme mu zatleskali, probudili tím několik dřímajících turistů a celá společnost se odebrala do baru, kde jsme se dohodli na tom, že tam jako kibucník nikdo z nás nezůstane. Mne ještě napadlo, že úplně opomněl ještě jeden zdroj příjmu a sice turismus. Podle toho, jak na to byli vybaveni, byla nejspíš zelenina a mušky na kvéry jen jakýsi druh koníčkaření. Mimo kibuců jsou rozšířeny ještě i tzv. moshav. Jediný rozdíl je v tom, že má každý jeho polnosti, kde sám hospodaří a společné jsou jen jídelny, školky, kulturák, atp. Další formou jsou moshav shitufi, kde sice všechno patří všem jako v kibucu, ale každá rodina žije sama pro sebe a děti vyrůstají doma a nespí pohromadě ve školce či v internátě. Mimo těchto tří forem existují ještě moshawa - spolek naprosto soběstačných sedláků a nachal speciálně na hranicích, kde vesnice funguje spíše jako vojenský předvoj. V každém případě byla ale ta přednáška zajímavá, dala nám dost námětů na diskuzi, která sice celkem nikam nevedla, ale alespoň jsme se mezi sebou ve skupině trochu poznali. Ještě se na nás přišel podívat Dudi (jeho vesnice je moshav) a s ním jsme se nakonec dostali i na takové věci, jako jsou teroristické přepady vesnic a srážky na hranicích. Vyjádřil se v tom smyslu, že to bylo dříve na denním pořadku, ale od té doby, co "...Izraelci vešli do Libanonu a postarali se tam o klid..." se již nic nestalo. Nám nezbylo, než jen doufat, že to tak zůstane i příští dny a seanci jsme rozpustili. Trochu jsme ještě bloumali venku a nakonec se odebrali na kutě. Ještě jsem si prolistoval prospekt kibucu Hagoshrim se všemi možnostmi sportu včetně lyžování na blízké hoře Hermon a při přemýšlení, co asi znamená občasná střelba na nedaleké hranici s Libanonem, nakonec přeci jen usnul. V úterý, , jsme se cestou na snídani trochu zdrželi prohlížením nejrůznějších "šťovíků" v parku. Skoro vše jsme sice znali z domova z květináčů, ale tam měli všechno ne jako kytky, ale 20