MIKROEKONOMIE. Ekonomika a management. Vendula Simotová. České Budějovice

Transkript

1 MIKROEKONOMIE Ekonomika a management Vendula Simotová 2014 České Budějovice 1

2 Tento učební materiál vznikl v rámci projektu "Integrace a podpora studentů se specifickými vzdělávacími potřebami na Vysoké škole technické a ekonomické v Českých Budějovicích" s registračním číslem CZ.1.07./2.2.00/ Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. 1. vydání ISBN Vysoká škola technická a ekonomická v Českých Budějovicích, 2013 Vydala: Vysoká škola technická a ekonomická v Českých Budějovicích, Okruţní 10, České Budějovice Za obsahovou a jazykovou správnost odpovídají autoři a garanti příslušných předmětů. 2

3 OBSAH 1. Základní ekonomické pojmy, utváření trhu, dělba práce. Základní prvky trhu, nabídka, poptávka, trţní rovnováha, konkurence Úvodem Matematický základ Funkce Extrém funkce Základní typy funkcí Základy ekonomické analýzy Modely Grafy Základní typy veličin Vztahy mezi veličinami Úvod do ekonomie, základní ekonomické pojmy Trh a trţní mechanismus Nabídka Poptávka Trţní rovnováha Zásahy do trţní rovnováhy Konkurence Chování spotřebitele a formování poptávky na trhu výrobků a sluţeb Uţitek a chování spotřebitele Kardinalistická teorie uţitku Ordinalistická teorie uţitku Chování firmy a vytvoření nabídky. Elasticita nabídky a poptávky Produkce Produkční funkce v krátkém období Náklady Náklady v krátkém období Elasticita poptávky a nabídky Elasticita poptávky Elasticita nabídky Produkční funkce a izokvantová metoda Produkční funkce v Dlouhém období Izokvanta Izokosta Optimum firmy v dlouhém období Náklady v dlouhém období Explicitní a implicitní náklady Firma v podmínkách dokonalé konkurence Podmínky dokonalé konkurence Příjmy dokonale konkurenční firmy Zisk, bod zvratu a bod uzavření dokonale konkurenční firmy Zisk dokonale konkurenční firmy Bod zvratu dokonale konkurenční firmy Ztráta dokonale konkurenční firmy Bod uzavření dokonale konkurenční firmy Nabídka dokonale konkurenční firmy

4 5.5. Rovnováha na dokonale konkurenčním trhu Nedokonalá konkurence a chování NDK Obecná charakteristika nedokonalé konkurence Příjmy firmy za podmínek nedokonalé konkurence Optimum nedokonale konkurenční firmy Monopol Optimum monopolní firmy Křivka nabídky monopolní firmy Monopolní síla a neefektivnost monopolu Monopson Oligopol Smluvní oligopol Oligopol s dominantní firmou Monopolistická konkurence Monopolistická konkurence a ekonomický zisk Zisk a alternativní cíle firmy Zisk Alternativní cíle firmy Manaţerské teorie firmy Behavioristické teorie firmy Další alternativní teorie Trh výrobních faktorů. Utváření trţní ceny výrobních faktorů Obecná charakteristika trhu výrobních faktorů Poptávka po výrobním faktoru Nabídka výrobního faktoru Rovnováha na trhu výrobních faktorů Transferový výdělek a ekonomická renta Konstrukce poptávky po výrobním faktoru Příjem z mezního produktu Mezní náklady na faktor Rovnováha a poptávka po výrobním faktoru v dokonalé konkurenci Poptávka po výrobním faktoru v nedokonalé konkurenci Trh půdy, trh práce Trh půdy Trh práce Trh práce za podmínek dokonalé konkurence Trh práce za podmínek nedokonalé konkurence Kapitálový trh Tvorba kapitálu Nabídka na trhu kapitálu Poptávka na trhu kapitálu Rovnováha na trhu kapitálu Rozdělování příjmů a bohatství Důchod a bohatství Nerovnosti v důchodech a jejich měření Měření nerovnosti v důchodech Přerozdělování důchodů Důsledky přerozdělování Všeobecná rovnováha Model všeobecné rovnováhy

5 Efektivnost Efektivnost ve výrobě Mezní míra transformace produktu Efektivnost ve směně (spotřebě) Výrobně spotřební efektivnost Mikroekonomická politika státu, trţní selhání Trţní selhání Existence nedokonalé konkurence Existence externalit Existence veřejných statků Existence asymetrických informací Působení státu na mikroekonomické úrovni Působení státu při zmírňování dopadů trţních selhání Selhání státu Legenda Pouţitá literatura

6 1. Základní ekonomické pojmy, utváření trhu, dělba práce. Základní prvky trhu, nabídka, poptávka, tržní rovnováha, konkurence. ekonomie, trh, nabídka, poptávka, trţní rovnováha, konkurence, celková veličina, průměrná veličina, mezní veličina, funkce, směrnice, graf pochopení základního smyslu ekonomie jako vědy a nejzákladnějších metod ekonomické analýzy. Připomenutí základní matematiky potřebné k dalšímu studiu ekonomie 15 hodin 1.1. Úvodem Účelem tohoto studijního textu není nahradit stávající povinnou a doporučenou literaturu k předmětu mikroekonomie. Obsahem proto není komplexní výklad jednotlivých aspektů ekonomické teorie, jako ve zmíněné povinné literatuře, ale určité rozšíření, či pohled na problém z jiného úhlu tak, aby došlo k lepšímu pochopení podstaty mikroekonomie, souvislostí mezi jednotlivými tématy i mezi mikroekonomií jako celkem a ostatními předměty, které během Vašeho studia absolvujete. Hlavním cílem je praktická vyuţitelnost získaných poznatků, coţ nutně znamená schopnost samostatné aplikace a propojení různých předmětů, zejména mikro a makroekonomie, podnikové ekonomiky, matematiky, managementu či marketingu. Proto, neţ začnete studovat jednotlivé kapitoly tohoto textu, měli byste uţ být s danými tématy seznámeni. Osobně doporučuji nejprve prostudovat příslušnou kapitulu skript docentky Macákové (Macáková 2010) nebo alespoň stručnější verzi obsaţenou v oporách pro kombinované studium vydaných VŠTE (Kučera, Opekarová 2012) Matematický základ Neţ se pustíme do studia samotné ekonomie, je potřeba stanovit některé podmínky a základní pojmy, zejména z oblasti matematiky. Tento studijní text je věnován samotnému základu ekonomie a náročnějším disciplínám, například ekonometrii se ani nepřiblíţí. Přesto je pro úspěšné pochopení tohoto základu, a mimo jiné i pro úspěšné zvládnutí zkoušky z mikroekonomie, nutná určitá úroveň 6

7 matematických znalostí. Jedná se zejména o elementární funkce, jejich vlastnosti a grafy, lineární rovnice a jejich soustavy, kvadratické rovnice a konečně derivace a případně i integrály polynomů Funkce Funkcí nazýváme předpis, který kaţdému číslu z definičního oboru funkce (D je podmnoţinou mnoţiny reálných čísel) přiřazuje právě jedno reálné číslo. U kaţdé funkce je pak třeba rozlišit argument funkce, neboli nezávisle proměnnou (také vstupní hodnotu funkce), obecně označovanou písmenem x a funkční hodnotu, neboli závisle proměnnou, obecně označovanou písmenem y. Závisle proměnná je vlastně číslo, které získáme, kdyţ do funkčního předpisu (rovnice a podobně) dosadíme určitou hodnotu nezávisle proměnné. V praxi se pak označení závisle a nezávisle proměnné mění podle konkrétní situace, například u funkce poptávky je nezávisle proměnnou cena (P) a závisle proměnou mnoţství prodaných výrobků (Q). Za funkci můţeme povaţovat prakticky kaţdou ekonomickou veličinu zmíněnou v tomto studijním textu. Reálné ekonomické veličiny jsou v praxi ovlivňovány celou řadou určujících faktorů. Na této základní úrovni však budeme pouţívat pouze funkce o jedné závislé a jedné nezávislé proměnné, tak aby bylo moţné vztah těchto proměnných jednoduše zobrazit a lépe tak proniknout do jeho podstaty. Je však zcela nezbytné vţdy vědět o závislost, kterých dvou proměnných se jedná. S tím souvisí také nutnost vţdy popsat osy při zobrazení funkčního vztahu pomocí grafu Extrém funkce Pro různé optimalizační úlohy bude nezbytné najít extrém funkce, neboli její maximum či minimum. Maximem funkce rozumíme maximální dosaţenou hodnotu závisle proměnné, v grafu se projeví například jako určitý vrchol. Minimem pak rozumíme nejniţší dosaţenou hodnotu závisle proměnné, která v grafu tvoří jakési dno. Lépe to vystihuje následující obrázek: Obrázek 1.1 Extrém funkce y E E x x Příklad minima funkce Příklad maxima funkce Zdroj: Kaňka, Henzler 2003, s. 26, upraveno autorkou 7

8 K nalezení příslušných hodnot závisle a nezávisle proměnné slouţí první, respektive druhá derivace funkce. K identifikaci podezřelých bodů, v nichţ by se mohl nalézat extrém funkce, slouţí první derivace funkce. Je-li tato derivace rovna nule, pak můţeme s jistotou říci, ţe se v tomto bodě nachází buď takzvaný inflexní bod, nebo maximum či minimum funkce (směrnice funkce je v tomto bodě nulová, funkce v tomto bodě ani neroste ani neklesá). Inflexním bodem se zde zabývat nebudeme. K identifikaci, zda se jedná o maximum či minimum funkce, slouţí v zásadě dvě metody. První spočívá v dosazování okolních hodnot nezávisle proměnné a sledování vývoje hodnot závisle proměnné. Pokud v okolí podezřelého bodu rostou, pak se jedná o minimum, pokud klesají, jedná se o maximum. Rychlejší a jednodušší metodou je určení druhé derivace. Je-li druhá derivace kladná, pak se jedná o minimum, je-li záporná, pak je nalezený bod maximem dané funkce. Protoţe tento studijní text není zaměřen na matematiku, ale na ekonomii, budeme se zabývat pouze těmi případy, které v následujícím studiu skutečně pouţijeme. Na této úrovni vystačíme s derivací polynomu (vícečlenu), jejíţ výpočet je velmi jednoduchý. Nejlépe to uvidíme na následujícím příkladu. Je dána funkce f(x) = 2x 3-6x 2-5x + 7. Pro derivace platí, ţe derivace součtu (rozdílu) je rovna součtu (rozdílu) derivací. Jinými slovy kaţdý člen polynomu derivujeme zvlášť při zachování původních znamének. Prvním členem polynomu je 2x 3 pro názornost napišme raději +2x 3. Derivaci tohoto členu získáme tak, ţe exponentem 3 násobíme koeficient před neznámou x, tj. 2, a exponent ve výsledném tvaru o jedničku sníţíme. Výsledkem bude tvar 6x 2 (číslo 6 vzniklo jako součin exponentu a koeficientu 3*2). U dalších dvou členů postupujeme analogicky, jen je třeba dbát na znaménka. Derivace druhého členu tedy bude -12x 1 neboli -12x (číslo -12 vzniklo jako součin 2*-6). Derivace třetího členu -5x neboli -5x 1 je analogicky k předešlému postupu -5x 0. Protoţe kaţdé číslo umocněné na nultou je rovno jedné, můţeme také napsat -5*1 neboli -5. Posledním členem polynomu je konstanta 7. Derivace jakékoli konstanty je vţdy 0 (konstantní funkce má nulovou směrnici v celém definičním oboru), která se do výsledného tvaru nepíše. Výsledný tvar tedy bude: f(x) = 6x 2 12x 5 Pro určení podezřelého poloţíme tento tvar roven 0. Kořeny rovnice 6x 2 12x 5 = 0 pak budou souřadnicemi hledaného bodu na ose x. Pro určení souřadnice na ose y dosadíme do původní rovnice. Je zřejmé, ţe v tomto případě nalezneme pravděpodobně dva podezřelé body, protoţe kvadratická rovnice má zpravidla dva kořeny. Záleţí na typu funkce, kolik podezřelých bodů bude tímto postupem nalezeno. Druhá derivace se pak určuje zcela stejným postupem jako první, a to z výsledného tvaru po první derivaci. V tomto případě bude mít druhá derivace tvar: f(x) = 12x 12. Znaménko druhé derivace není v tomto případě na první pohled patrné, závisí na hodnotě neznámé x, neboli na hodnotách kořenů kvadratické rovnice z předešlého odstavce. Opačným postupem k derivaci je integrace. Integrací derivované funkce dostaneme zpět funkci původní, ovšem bez případné konstanty. Derivacemi ostatní typů funkcí se zde zabývat nebudeme, ty jsou náplní studia matematiky. 8

9 Základní typy funkcí Na této základní úrovni ekonomie se budeme nejčastěji setkávat s těmito druhy elementárních funkcí: Konstantní funkce Konstantní funkce je zvláštním typem lineární funkce (viz dále), jejíţ hodnota je na celém definičním oboru stejná, neboli její směrnice je vţdy rovna nule. Obecně ji lze vyjádřit předpisem f(x) = a, kde a je reálné číslo. Grafem je přímka rovnoběţná s osou x. Tato funkce je současně nerostoucí i neklesající a v kaţdém bodě má derivaci rovnu nule (směrnice je v kaţdém bodě nulová), proto nelze stanovit její maximum či minimum, respektive toto se nachází v kaţdém jejím bodě. Obrázek 1.2 Příklad konstantní funkce Příklad: f(x) = 4. Derivace: f(x) = 0 Graf: přímka rovnoběţná s osou x y a=4 x Zdroj: Klůfa, Coufal 2003, s. 51, upraveno autorkou Lineární funkce Lineární funkce je taková funkce, jejíţ hodnota v celém definičním oboru rovnoměrně roste či klesá. Obecně ji lze vyjádřit předpisem f (x) = ax + b, kde a a b jsou reálná čísla. Konstanta a pak udává směrnici funkce. Je-li tato směrnice kladná, pak je funkce rostoucí, je-li záporná, pak se jedná o funkci klesající. Výše směrnice pak ovlivňuje sklon funkce. Konstanta b je pak takzvaným absolutním členem. Jeho hodnota, stejně jako u konstantní funkce udává vzdálenost průsečíku přímky tvořící graf funkce s osou y od nuly. Grafem funkce je rostoucí či klesající přímka. Derivace je v kaţdém bodě funkce rovna konstantě a. Maximum a minimum funkce je v (pokud není definiční obor omezen). Obrázek 1.3 Příklad lineární funkce Příklad: f(x) = 3x + 5 První derivace: f(x) = 3 Druhá derivace: f(x) = 0 Graf: rostoucí přímka y a=3 x Zdroj: Klůfa, Coufal 2003, s. 41, upraveno autorkou 9

10 Všimněme, si, ţe první derivace je v kaţdém bodě rovna 3 neboli, ţe v ţádném bodě nedosahuje hodnoty 0, jak vyţaduje postup pro nalezení extrému funkce. Kvadratická funkce Kvadratická funkce obsahuje ve svém zápisu druhou mocninu nezávisle proměnné. Její průběh se v rámci definičního oboru mění z klesající na rostoucí nebo naopak. Obecně je lze vyjádřit předpisem f(x) = ax 2 + bx + c, kde a, b a c jsou reálná čísla (a 0). Grafem kvadratické funkce je parabola. Kvadratický člen (konstanta a) pak rozhoduje o tom, zda bude funkce konvexní či konkávní. Je-li kvadratický člen kladný, pak je funkce konvexní (připomíná písmeno V či U), taková funkce pak má jasně dané minimum a dvě maxima v + a -. Je-li kvadratický člen záporný, pak se jedná o funkci konkávní (připomíná písmeno A či obrácené U ), tato funkce pak má jasně dané maximum a dvě minima v + a -. Obrázek 1.4 Příklad kvadratické funkce y Příklad: f(x) = 5x 2 + 3x 6 První derivace: f(x) = 10x + 3 Druhá derivace: f(x) = 10 Graf: konvexní parabola x Zdroj: Kaňka, Henzler 2003, s. 26, upraveno autorkou V tomto případě je první derivace dána tvarem 10x + 3. Pokud ho poloţíme roven 0, získáme tvar 10x + 3 = 0. Kořenem rovnice je číslo x = -3/10. Dosazením za x do původní rovnice dostaneme y = -5,55. To jsou souřadnice hledaného extrému. Hodnota druhé derivace je rovna deseti. Kladné číslo značí, ţe jde opravdu o minimum, jak ukazuje obrázek. Ostatní funkce Z ostatní typů funkcí se výjimečně setkáme s polynomy třetího a vyššího řádu (např. f(x) = ax 3 + bx 2 + cx + d). (Kaňka Henzler 2003) (Klůfa Coufal 2003) 10

11 1.3. Základy ekonomické analýzy V mikroekonomii se budeme zabývat především následujícími problémy: zjišťování optima a hledání rovnováhy. Budeme například hledat bod (objem produkce), kdy firma dosahuje maximálního zisku či obratu, nebo naopak vhodnou kombinaci vstupů pro minimalizaci nákladů. Jindy zas bude cílem stanovení rovnováţného mnoţství a ceny v závislosti na interakci konkrétní funkce nabídky a poptávky Modely Protoţe ekonomická realita je mnohdy velmi sloţitá, není ekonomická teorie schopna obsáhnout celou hustou síť vztahů a vzájemně se ovlivňujících faktorů. Proto dochází k určitému zjednodušení s cílem soustředit se na podstatu kaţdé ekonomické činnosti. Výsledkem této snahy jsou ekonomické modely. Ty znázorňují vztahy mezi vybranými proměnnými a umoţňují tak porozumět základním ekonomickým jevům a vztahům. Na počátku modelu jsou vţdy přijaty určité zjednodušující předpoklady, ty umoţňují soustředit se na charakteristické rysy chování zkoumaných subjektů, zároveň však nutně vedou k omezení vypovídací schopnosti modelu. Existují názory, ţe právě zmíněné zjednodušující předpoklady jsou natolik vzdálené realitě, ţe závěry vyvozené pomocí modelů nejsou správné. Podstatné je, aby modely vyjadřovaly ty opravdu podstatné rysy ekonomické reality. Většina ekonomických modelů má tyto společné rysy: 1. CETERIS PARIBUS neboli za jinak stejných okolností. Tento předpoklad je podmínkou jakéhokoli modelování. V praxi to znamená, ţe v modelu analyzujeme pouze vliv jednoho faktoru, přičemţ ostatní povaţujeme za neměnné. Například budeme analyzovat vliv změny ceny oděvů na prodané mnoţství, přičemţ ostatní faktory (důchod spotřebitelů, ceny konkurenčních produktů, vliv módy a reklamy a podobně) budeme povaţovat za konstantní. 2. RACIONÁLNÍ CHOVÁNÍ EKONOMICKÝCH SUBJEKTŮ předpokládáme, ţe ekonomické subjekty se chovají racionálně ve smyslu snahy o dosaţení například maximálního zisku či maximálního uţitku. Dále předpokládáme, ţe se subjekty nerozhodují impulzivně, ale na základě úvahy podpořené analýzou situace. 3. VYJÁDŘENÍ POZITIVNÍHO ČI NORMATIVNÍHO PŘÍSTUPU, coţ znamená, ţe buď zkoumáme skutečnou ekonomickou situaci, nebo zjišťujeme, jaká situace by byla optimální. (Hořejší 2010) Grafy Grafické vyjádření vztahů mezi jednotlivými proměnnými nás bude provázet celým následujícím výkladem mikro i makroekonomie. Grafy jsou při tomto výkladu neocenitelnou pomůckou a v mnoha případech dokáţí nahradit dlouhý a těţko srozumitelný slovní popis. Musíme se však naučit chápat grafy jako pomocníky a ne jako další věc, kterou je třeba se naučit. Nejhorší moţný přístup, jaký můţete při práci s grafy v ekonomii zvolit, je učit se je 11

12 nazpaměť. Předchozí výklad o funkcích nám uţ ke grafům a jejich konstrukci poloţil určité základy. První věcí, kterou si musíme při konstrukci grafu v ekonomii uvědomit je, jaké veličiny a v jakých jednotkách jsou nanášeny na osy. Místo obecných proměnných x a y, se budeme nadále setkávat se zcela konkrétními veličinami, jako je cena, nabízené či poptávané mnoţství nebo třeba různé typy nákladů. Je třeba si dobře uvědomit, které veličiny jsou v jakých jednotkách, a tudíţ které lze a které nelze zakreslit do jednoho grafu. Tomuto problému se budeme více věnovat v následující části věnované typům ekonomických veličin a pak v příslušných kapitolách výkladu. Grafy, které budeme na této základní úrovni ekonomie pouţívat budou vyjadřovat pouze vztah mezi dvěma proměnnými, tedy závislost jedné veličiny na druhé, přičemţ ostatní faktory, které jejich vývoj ovlivňují, budou mít vliv například na polohu či sklon výsledných křivek, nebudou však přímo na osách grafu. Závisle a nezávisle proměnná mohou mít tyto tři základní typy vztahů: 1. Přímý vztah roste-li jedna proměnná, roste i druhá (např. růst ceny určitého statku vyvolá růst zájmu výrobců tento statek nabízet). 2. Nepřímý vztah roste-li jedna proměnná, druhá klesá (např. růst ceny určitého statku vyvolá sníţení zájmu spotřebitelů tento statek nakupovat). 3. Vzájemná nezávislost proměnných změna jedné proměnné nemá na druhou proměnnou vliv (například změna ceny insulinu nevyvolá změnu spotřebovávaného mnoţství, protoţe to je dáno zdravotním stavem pacientů a ne cenou). Tyto vztahy nám přiblíţí následující obrázek: Obrázek 1.5 Vztahy mezi proměnnými y y y x x x Přímý vztah Nepřímý vztah Nezávislost x na y Zdroj: Macáková 2010, s. 241 a 242, upraveno autorkou Dále je třeba důsledně rozlišovat mezi pojmem směrnice a sklon. Směrnice přímky je definována jako změna poměrem změny proměnné na vertikální ose ku změně proměnné na horizontální ose (Δx / Δy). U přímky se jedná vţdy o konstantu (směrnice je v kaţdém bodě stejná), a to buď o číslo kladné u přímého vztahu mezi proměnnými, či záporné u vztahu nepřímého. V extrémních případech je směrnice rovna nule (konstantní funkce) či nekonečnu (viz pravá část obrázku 1.5). Sklonem přímky pak rozumíme absolutní hodnotu směrnice přímky. Strmost přímky (jak se nám vizuálně jeví strmá či plochá) je dána pouze měřítkem grafu a můţe být pomocí změny měřítka ovlivněna. Směrnice křivky je trochu komplikovanější záleţitostí. Na rozdíl od přímky není směrnice křivky konstantní. Dále je nutno rozlišit mezi směrnicí křivky v bodě a mezi body. Lépe to opět uvidíme na schématu: 12

13 Obrázek 1.6 Směrnice křivky v bodě a mezi body y y A A B x x Zdroj: Macáková 2010, s. 245 a 246, upraveno autorkou Směrnici křivky v určitém bodě určíme tak, ţe narýsujeme tečnu v tomto bodě. Směrnice této tečny (konstanta) je pak směrnicí křivky v tomto bodě. Směrnici mezi body určíme analogicky, jen místo tečny rýsujeme spojnici těchto dvou bodů. Směrnice této spojnice se pak průměrnou směrnicí křivky mezi těmito dvěma body. (Macáková 2010) Základní typy veličin Ekonomické veličiny, které budeme v následujících kapitolách tohoto textu zkoumat, můţeme definovat jako funkce dvou proměnných (závisle a nezávisle proměnné), často s celou řadou dalších, takzvaných vysvětlujících faktorů. V jejich označení můţe docházek k určitým rozdílnostem například mezi jednotlivými autory odborných publikací. V tomto textu, stejně jako v povinné literatuře pro kurs mikroekonomie na VŠTE, bude pouţito jednotné značení, které vychází nejčastěji ze zkratek anglických názvů zkoumaných veličin. Všechny typy dále popsaných veličin mohou být zadány spojitě, pomocí rovnice, nebo pomocí jednotlivých izolovaných hodnot v tabulce (diskrétně). Oba způsoby jsou běţně pouţívány. Stavové a tokové veličiny Stavové veličiny vyjadřují hodnotu proměnné platné k určitému okamţiku. Měří se ve fyzických či peněţních jednotkách. Příkladem je třeba počet zaměstnanců, nebo stav finančních prostředků v pokladně k prvnímu dni měsíce. Tokové veličiny vyjadřují určitý proces, probíhající po nějaké časové období. Typickou tokovou veličinou, kterou se budeme podrobně zabývat v makroekonomii je Hrubý domácí produkt, neboli finančně vyjádřené mnoţství produkce vyrobené na území určitého státu zpravidla za období jednoho roku. Příkladem z mikroekonomie můţe být produkce firmy za den, či produkce zaměstnance za hodinu. Dále se budeme podrobněji zabývat členěním veličin na celkové, mezní a průměrné. 13

14 Celkové (Total) Celkové veličiny jsou nejčastěji označovány písmenem T (Total), například TR (Total revenue) celkový příjem, či TC (Total costs) celkové náklady. V principu se celková veličina významně liší od průměrné a mezní. Uţ z jejího názvu vyplývá, ţe se týká celku rozumějme celé produkce firmy, celé spotřeby domácnosti apod. Jednotky, ve kterých se celková veličina udává, jsou zpravidla koruny (obecně peněţní jednotky), či fyzické jednotky (kusy apod.) v případě produkční funkce. Příkladem celkové veličiny jsou třeba zmíněné celkové náklady, neboli náklady na celou produkci firmy. Konkrétní celkové veličiny budou specifikovány v následujících kapitolách. Průměrné (Average) Průměrné veličiny budou v tomto textu označeny písmenem A (Average), například AC (Average costs) průměrné náklady. V grafech pak, pokud to bude moţné, budou znázorněny zelenými křivkami. Průměrné a také mezní veličiny (viz dále) se, narozdíl od veličin celkových, netýkají celé produkce nebo spotřeby, ale jen jedné vyprodukované či spotřebované jednotky, například jednoho výrobku, nebo jednoho zaměstnance. Z tohoto důvodu nemohou být tyto typy veličin nikdy zobrazeny ve stejném grafu jako veličiny celkové týkající se všech jednotek výroby či spotřeby. Průměrná veličina, jak uţ její název napovídá, charakterizuje typickou neboli průměrnou jednotku vstupu či výstupu ve výrobě nebo ve spotřebě. Typickým příkladem jsou průměrné náklady (AC), či průměrné výnosy (AR). Tento typ veličiny je také někdy nazýván jako veličina jednotková. Průměrná veličina je pak udávána například v peněţních jednotkách na jednotku produkce (Kč/ks) nebo mnoţství produkce na jednoho dělníka a podobně. Výpočet průměrné veličiny je poměrně jednoduchý. Vţdy je moţné určit průměrnou veličinu z veličiny celkové, a to prostým dělením tak, ţe celkovou veličinu dělíme mnoţstvím jednotek vstupu, výstupu či spotřeby. Lépe to uvidíme na následujícím příkladu: Přestavme si zcela obecnou celkovou funkci T charakterizovanou následující rovnicí: T = 6x 3 + 8x 2 + 5x +9 kde x představuje nezávisle proměnnou. Příslušnou průměrnou funkci získáme, vydělíme-li tuto funkci právě proměnnou x, která můţe v praxi představovat například mnoţství vyprodukovaných výrobků. Výsledná průměrná funkce A tedy bude vypadat takto: A = 6x 2 + 8x /x U kaţdého členu polynomu vlastně došlo jen ke sníţení exponentu o jedničku, aniţ by se měnily koeficienty jednotlivých členů, či počet členů jako takový. Je-li celková veličina T zadána pomocí tabulky, postup je analogický: Tabulka 1.1 příklad výpočtu průměrné veličiny 14

15 T X A (10 / 5) ,5 (12 / 8) (20 / 10) 37,5 15 2,5 (37,5 / 15) Zdroj: vlastní Graficky se jedná o směrnici úsečky vedené z počátku do bodu na křivce představující celkovou veličinu. Platný je samozřejmě i opačný postup. Celkovou veličinu získáme z průměrné násobením. Mezní (Marginal) Mezní veličiny budou v tomto studijním textu označovány písmenem M (Marginal), například mezní náklady MC, či mezní výnosy MR. V grafech pak budou znázorňovány červenými křivkami. Mezní veličiny bývají často pro studenty mikroekonomie velkou záhadou a zdrojem mnoha obtíţí. Důvodem je často nesprávná interpretace slova mezní. Mezní veličinu nesmíme chápat jako hraniční, například maximální nebo minimální moţnou, nebo oddělující zisk od ztráty. Obecným principem mezní veličiny je sledování změn závisle proměnné, pokud se nezávisle proměnná změní o jedničku. Například o kolik výrobků vyrobíme více, přijmeme-li dalšího dělníka, nebo o kolik korun se zvýší náklady na výrobu, vyrobíme-li o jeden kus výrobku více. Mezní funkce mají velké opodstatnění při optimalizačních úlohách, jak se brzy přesvědčíme. Stejně jako u průměrných veličin platí, ţe mezní veličina se týká pouze jedné jednotky vstupu, výstupu či spotřeby a to konkrétně té poslední. Je udávána ve stejných jednotkách jako veličina průměrná. Můţeme ji proto graficky znázornit do stejného obrázku jako průměrnou veličinu, nikdy však společně s veličinou celkovou. Výpočet mezní veličiny je trochu komplikovanější neţ v případě veličiny průměrné. Matematicky se jedná o derivaci celkové veličiny. Graficky pak jde o směrnici celkové funkce. Přestavme si opět obecnou celkovou funkci T charakterizovanou rovnicí: T = 6x 3 + 8x 2 + 5x +9 kde x představuje nezávisle proměnnou. Příslušnou mezní funkci získáme, derivujeme-li tuto funkci podle proměnné x (M = dt/dx). Výsledná mezní funkce M tedy bude vypadat takto: M = 18x x + 5 U kaţdého členu polynomu můţe dojít jak ke změně exponentu, tak ke změně koeficientu. Jeli v polynomu obsaţena konstanta (v našem případě 9) mění se i počet jeho členů (konstanta je derivací eliminována). 15

16 Je-li celková veličina T zadána pomocí tabulky, postup je podobný: V tomto případě sledujeme změny celkové veličiny vzhledem ke změnám nezávisle proměnné x. Můţeme to také zapsat pomocí tvaru: M = ΔT/ΔX kde Δ představuje změnu příslušné proměnné. Například v prvním řádku tabulky je hodnota celkové veličiny T = 10, v následujícím řádku je T = 12, došlo tedy ke změně celkové veličiny o +2. Nezávisle proměnná x se mezi prvním a druhým řádkem tabulky změnila o +3. Výsledná hodnota mezní veličiny je tedy 2/3. Pro výpočet mezní veličiny z tabulky je potřeba nejméně dvou po sobě jdoucích hodnot. Proto je první řádek sloupce M proškrtnut nedošlo ještě k ţádné změně závisle ani nezávisle proměnné a mezní veličinu tedy nelze stanovit. Tabulka 1.2 příklad výpočtu mezní veličiny T X M 10 5 / /3 (12-10) / (8-5) (20-12) / (10-8) = 8/2 37,5 15 3,5 (37,5-20) / (15 10) = 17,5 / 5 Zdroj: vlastní Platný je samozřejmě i opačný postup. Celkovou veličinu získáme z mezní integrací, v případě tabulky dosazením do vzorce M = ΔT/ΔX Vztahy mezi veličinami Z toho, co zde bylo řečeno o celkových, průměrných a mezních veličinách lze říci, ţe z kterékoliv z nich jsme schopni určit ostatní dvě. Z celkové veličiny lze dělením (viz příklad) získat průměrnou veličinu a derivací veličinu mezní. V případě, ţe celkovou veličinu neznáme, jsme stále schopni ji určit, například pomocí násobení průměrné veličiny a následné derivace veličiny celkové. Přes celkovou veličinu jsme tedy vţdy schopni převést mezní veličinu na průměrnou a naopak. Jednoduchý přímý převod mezi průměrnou a mezní veličinou je moţný jen v některých konkrétních situacích, například u mezních a průměrných příjmů firmy. Můţeme to vyjádřit pomocí schématu

17 Obrázek 1.7 Výpočet celkové, mezní a průměrné veličiny CELKOVÁ VELIČINA T PRŮMĚRNÁ VELIČINA A MEZNÍ VELIČINA M Zdroj: vlastní Dále budeme podrobněji specifikovat vztahy mezi veličinami pomocí jejich grafického znázornění. Vztahy mezi celkovou a mezní veličinou Jak jiţ bylo řečeno, je mezní veličina graficky směrnicí veličiny celkové (Hořejší 2010). Z tohoto faktu vyplývají následující vztahy: 1. Je-li celková veličina rostoucí, mezní veličina je vţdy kladná (rostoucí funkce má kladnou směrnici). 2. Je-li celková veličina klesající, mezní veličina je vţdy záporná (klesající funkce má zápornou směrnici). 3. Dosahuje-li celková veličina extrému (maxima či minima) je mezní veličina vţdy rovna nule (v bodě extrému je směrnice funkce vţdy nulová, viz postup hledání extrémů pomocí nulové první derivace). 4. Je-li celková veličina konvexní, mezní veličina je vţdy rostoucí. 5. Je-li celková veličina konkávní, mezní veličina je vţdy klesající. 6. V bodě, kde se celková veličina mění z konvexní v konkávní (má tvar podobný písmenu S), mezní veličina ani neroste ani neklesá, sama dosahuje extrému. Pro lepší názornost pouţijeme následující schémata zobrazující zatím obecné celkové funkce a k nim příslušející funkce mezní. V pravé části obrázku vidíme celkovou funkci, která je v kaţdém bodě rostoucí. Příslušná mezní funkce je proto v celé délce kladná. V intervalu mezi nulou a hodnotou odpovídající bodu A je celková veličina konkávní. Ve stejném intervalu je pak mezní veličina klesající. V Intervalu od bodu A do nekonečna je celková veličina konvexní a mezní veličina ve stejném intervalu roste. V levé části obrázku je situace z tohoto hlediska stejná. Celková veličina je od nuly do bodu A konvexní a mezní veličina v tomto intervalu roste. Od bodu A dále je celková veličina konkávní a mezní pak klesá. Dále si všimněme bodu B, který odděluje rostoucí a klesající část celkové veličiny. Jemu odpovídající bod B, pak podle výše popsaných zásad odděluje kladnou a zápornou část mezní veličiny. V bodech označených písmeny A se v obou případech mění celková veličina z konvexní v konkávní či naopak. Podle výše popsaných zásad také v obou těchto bodech dosahuje mezní veličina svého extrému. 17

18 Obrázek 1.8 Příklady vztahu celkové a mezní veličiny y T y Rostoucí část B T Klesající část Konkávní část A Konvexní část A x x y Klesající část Konkávní část Rostoucí část M y Kladná část Konkávní část A A M Záporná část B x x Zdroj: vlastní, s využitím schémat z Hořejší 2010 Vztahy mezi průměrnou a mezní veličinou Vztahy těchto dvou typů veličin se řídí následujícími zásadami, vyplývajícími z jejich matematické podstaty: 1. Jestliţe mezí veličina leţí pod průměrnou veličinou, pak průměrná veličina klesá. 2. Jestliţe mezní veličina leţí nad průměrnou veličinou, pak průměrná veličina roste. 3. V průsečíku mezní a průměrné veličiny (hodnoty obou veličin jsou shodné), dosahuje průměrná veličina svého maxima či minima (neroste ani neklesá). (Hořejší 2010) Lépe to opět uvidíme na obrázku: 18

19 Obrázek 1.9 Příklady vztahu mezní a průměrné veličiny y M y Klesající část Konkávní část A C Klesající část C Rostoucí část Konkávní část Rostoucí část Konkávní část M Konkávní část A x x Zdroj: Hořejší 2010, s. 36, upraveno autorkou V obou částech obrázku nám svislá přerušovaná čára odděluje rostoucí a klesající část průměrné veličiny A. V pravé části obrázku průměrná veličina nejprve klesá a mezní veličina M se nachází pod ní. V bodě C dosahuje průměrné veličina svého extrému (minima) a zároveň je to i bod středu s mezní veličinou. Od bodu C dále průměrná veličina roste a mezní se nachází nad ní. V pravém schématu je situace opačná, stále však platí výše zmíněné zásady. Zároveň si všimněme toho, ţe křivky znázorňující průměrnou a mezní veličinu jsou buď obě konvexní nebo obě konkávní Úvod do ekonomie, základní ekonomické pojmy Ekonomická teorie se zabývá zákonitostmi ekonomického ţivota a fungování společnosti. Základním důvodem, proč se vůbec musíme ekonomickou teorií zabývat je existence ekonomické vzácnosti, respektive existence rozporu mezi neomezenými potřebami ekonomických subjektů a omezenými zdroji slouţícími k jejich uspokojení. Právě nesoulad mezi potřebami a zdroji nutí člověka vyrábět, vstupovat do ekonomických vztahů s jinými lidmi, vytvářet ekonomickou strukturu společnosti (Macáková 2010). Podle autora jedné z nejvíce mezinárodně uznávané učebnice ekonomie, amerického ekonoma Paula A. Samuelsona Ekonomie zkoumá, jak různé společnosti vyuţívají vzácné zdroje k výrobě uţitečných komodit a jak je rozdělují mezi spotřebitele. (Samuelson a Nordhaus 2007, s. 4) Mikroekonomie v této souvislosti zkoumá chování jednotlivých ekonomických subjektů (firem, domácností, jednotlivců) a na fungováni ekonomiky se dívá zevnitř z pohledu právě těchto dílčích subjektů. Makroekonomie se pak zabývá ekonomikou jako celkem a dívá se na její fungování zvenku, pohledem státu či z hlediska světového. Existují různé mechanismy jak řešit omezenost zdrojů ve vztahu k neomezeným přáním a potřebám společnosti. Cílem všech těchto mechanismů je dosaţení maximálního uspokojení 19

20 potřeb v rámci limitovaných zdrojů (jednoduše řečeno výrobních faktorů práce, půdy a kapitálu) a zároveň dosaţení maximální spravedlnosti alokace (rozdělení) těchto zdrojů mezi jednotlivé členy společnosti. Jinak řečeno jednotlivé mechanismy neboli ekonomické systémy různým způsobem řeší odpovědi na tři základní otázky ohledně produkce: CO? JAK? PRO KOHO? Zvykový systém: nejstarší způsob fungování ekonomiky, dnes se prakticky nevyskytuje (jen ve velmi nerozvinutých oblastech). O otázkách co, jak, pro koho rozhoduje vůdčí osobnost (náčelník, panovník) často bez ohledu na skutečné zapojení jednotlivců do výroby. Centrálně plánovaná (příkazová) ekonomika: odpovědi na základní otázky dává vláda prostřednictvím centrálně sestaveného plánu pro různě dlouhá období (roční plány, pětiletky apod.). Kromě samotného mnoţství a struktury produkce určuje plán také ceny, náklady, či mzdy. Velkou nevýhodou plánů je jejich relativní nepruţnost a neschopnost rychle reagovat na změnu podmínek ve výrobě či ve společnosti. Výhodou je naopak moţnost zohlednění sociálních faktorů (například nízko nastavené ceny potravin či bydlení). Tento typ ekonomiky bývá často spojen se státním vlastnictvím podstatné části výrobních faktorů (kapitálu a půdy). Trţní ekonomika: zaloţena na fungování trhu, kde nabízející a poptávající svým chováním (co koupí, co nekoupí, za kolik jsou ochotni koupit či prodat) řeší co, jak a pro koho se bude vyrábět. Trh jako bod střetu nabídky a poptávky (viz dále) je vlastně místem, kde se neustále, tvoří kompromis mezi protichůdnými zájmy kupujících a prodávajících v závislosti na měnících se podmínkách. Přes řadu nedostatků (například existence trţních selhání, či neschopnosti zohlednit různé sociální faktory) je trh povaţován za zatím nejlepší alokační mechanismus. Smíšená ekonomika: představuje kombinaci trţní a centrálně plánované ekonomiky. Snaţí se vyuţít výhod obou systémů a zároveň eliminovat jejich nedostatky. Podmínkou rozvoje ekonomiky v jakémkoli systému je dělba práce. Jedině v případě, ţe má produkce statků a sluţeb společenský charakter a jednotlivci se specializují pouze na určitou oblast, můţe se ekonomika rozvíjet. Od určitého stupně rozvoje je pak zcela nezbytná existence peněz jako univerzálního ekvivalentu, neboli statku slouţícího pouze ke směně a uchovávání hodnoty. (Macáková 2010) 1.5. Trh a tržní mechanismus Určitá úroveň rozvoje společnosti a dělby práce umoţňuje rozvoj trhu. Existence peněz není podmínkou samotného vzniku trhu, ten můţe fungovat i na základě směnného obchodu. Neexistence všeobecného ekvivalentu však výrazně zpomaluje a ztěţuje další rozvoj trhu a ekonomické úrovně společnosti vůbec. 20

21 Trhem rozumíme místo střetu nabídky a poptávky, přičemţ nemusí jít vţdy o přímý fyzický kontakt mezi kupujícími a prodávajícími, například na jarmarku. V nejširším pojetí je trhem vlastně celý svět, v tom nejuţším pak právě zmíněný jarmark či místní obchody. Dále lze pak rozlišit trhy v rámci zemí, či skupin zemí (například EU), jednotlivých odvětví či produktů. Důleţité je rozdělení na trh statků a sluţeb, trh výrobních faktorů a trh peněz. O kaţdém z nich bude podrobněji pojednáno v příslušné části výkladu. Obecně je tedy trh střetem dvou protichůdných sil: nabídky, která představuje stranu prodávající a poptávky, představující stranu kupující. Protichůdné jsou zejména představy o ceně obchodovaných produktů, výrobních faktorů a podobně. Cílem prodávajícího je většinou maximalizace zisku s čímţ souvisí snaha prodat za co nejvyšší cenu. Cílem kupujícího je pak nejčastěji dosaţení maximálního uţitku a s tím souvisí snaha koupit co nejlevněji. Konečná cena je pak výsledkem kompromisu a nachází se v intervalu mezi původní představou kupujícího a prodávajícího. Je nepravděpodobné, ţe by se konečná cena nacházela přesně uprostřed tohoto intervalu. O tom, zda se bude více blíţit představě kupujícího či prodávajícího rozhoduje jejich pozice na trhu a s tím související síla při vyjednávání o ceně. Monopolní výrobce má například mnohem silnější pozici neţ jeden z mnoha malých výrobců určitého statku. Podrobněji viz dále. Na trh, ať uţ na straně nabídky či poptávky, vstupují nejrůznější ekonomické subjekty. Můţeme je shrnout do následujících tří kategorií: domácnosti, firmy a stát (vláda) Nabídka Nabídkou rozumíme souhrn zamýšlených prodejů na určitém trhu (místním, národním, světovém, určitého statku...). (Macáková 2010) Pro jednoduchost se v následujícím výkladu budeme pohybovat na trhu statků a sluţeb, kde na straně nabídky vystupují firmy. Nabídka v tomto pojetí je vlastně funkčním vztahem ceny a mnoţství, přičemţ cena je povaţována za nezávisle proměnnou a nabízené mnoţství za závisle proměnnou. Z tohoto vztahu pak vyplývá zákon rostoucí nabídky. Růst ceny vyvolává větší zájem výrobců a tím i růst nabízeného mnoţství. Vyšší ceny zároveň umoţňují nakoupit více výrobních faktorů a rozšířit výrobu. Podle zákona klesajících výnosů je pak moţné dosáhnout vyšší produkce jen za cenu vyšších nákladů, které pak vyvolají růst cen. (Macáková 2010) Obrázek 1.10 Křivka nabídky P S Q 21

22 Zdroj: Macáková 2010, s. 32, upraveno autorkou Rozlišujeme tyto typy nabídky: Agregátní souhrn všech zamýšlených prodejů, se kterými přichází výrobci na trh. Je určena objemem výroby všech výrobců a cenami, které chtějí za svou produkci dostat. Individuální nabídka jednoho výrobce. Dána objemem výroby tohoto výrobce. Dílčí nabídka jediného typu výrobku od různých výrobců. (Pavelka 2010) Křivka nabídky je vlastně grafickým vyjádřením funkce nabídky. Kaţdé úrovni ceny je přiřazeno právě jedno nabízené mnoţství (pozor na záměnu pojmů nabídka a nabízené mnoţství). Křivka nabídky není statickou záleţitostí. Tak, jak se mění podmínky výroby a prodeje, mění se i vztah ceny a nabízeného mnoţství. Posun po křivce nabídky (viz obrázek 1.11) je způsoben výlučně změnou ceny nabízeného produktu. Změna ceny, podle výše zmíněných zákonitostí vyvolá změnu nabízeného mnoţství. Dojde k posunu po křivce nabídky z bodu A do bodu B. Obrázek 1.11 Změny křivky nabídky P S P S 0 S 1 P 2 P 1 A B P 1 Q 1 Q 2 Q Q 1 Q 2 Q Posun po křivce Posun křivky Zdroj: Macáková 2010, s. 33, upraveno autorkou Pokud se změní jiné faktory ovlivňující nabídku neţ je cena, dojde k posunu celé křivky nabídky. Představme si například situaci, kdy díky technologickému pokroku dojde k výraznému zvýšení produktivity práce. Výrobci jsou pak schopni za stejnou cenu nabídnout podstatně vyšší mnoţství produktů. Dojde k posunu celé křivky nabídky z S 0 k S 1. Je nesmírně důleţité správně odlišit posun křivky a posun po křivce, a to jak u nabídky, tak u poptávky. (Macáková 2010) 22

23 Poptávka Nabídkou rozumíme souhrn zamýšlených koupí na určitém trhu (místním, národním, světovém, určitého statku...). (Macáková 2010) Na trhu statků a sluţeb na straně poptávky vystupují nejčastěji domácnosti, eventuelně stát. Poptávka je opět funkčním vztahem ceny a mnoţství, přičemţ cena je, stejně jako u nabídky, povaţována za nezávisle proměnnou. Z tohoto vztahu pak vyplývá zákon klesající poptávky. Růst ceny vyvolává větší zájem výrobců, ale zároveň menší zájem spotřebitelů. Ti jsou pak schopni v rámci svého rozpočtu nakoupit méně toho statku, jehoţ cena vzrostla. Změna ceny je zároveň důleţitým psychologickým faktorem. (Macáková 2010) Rozlišujeme tyto typy poptávky: Agregátní souhrn všech zamýšlených koupí na trhu. Dána mnoţstvím výrobků, které poptávající chtějí koupit a cenami, které jsou ochotni zaplatit. Individuální poptávka jednoho kupujícího, nebo poptávka po produkci jednoho výrobce. Dílčí poptávka po jednom určitém výrobku (Pavelka 2010) Funkci nabídky lze zobrazit pomocí následujícího schématu. Obrázek 1.12 Křivka poptávky P D Q Zdroj: Macáková 2010, s. 35, upraveno autorkou Konstrukce křivky poptávky je analogická ke konstrukci křivky nabídky. Opět se jedná o grafické vyjádření funkčního vztahu ceny a poptávaného mnoţství (opět pozor na záměnu pojmů poptávka a poptávané mnoţství). Stejně jako křivka nabídky, i křivka poptávky se mění v závislosti na změnách ceny, ale také necenových faktorů, viz obrázek Představíme-li si například poptávku po jablkách, pak změna ceny jablek vyvolá posun po příslušné křivce poptávky (viz levá část následujícího obrázku). 23

24 Dojde-li ke změně jakéhokoli jiného faktoru, například důchodu spotřebitelů, módy, reklamy či změně ceny jiného statku, dochází k posunu celé křivky poptávky. Dojde-li například k výraznému zvýšení ceny hrušek, kupující budou mít pravděpodobně větší zájem o jablka a křivka poptávky po nich se posune směrem doprava. (Macáková 2010) Obrázek 1.13 Změny křivky poptávky P P P 2 B D 0 D 1 P 1 A P 1 D Q 1 Q 2 Q Q 1 Q 2 Q Posun po křivce Posun křivky Zdroj: Macáková 2010, s. 33, upraveno autorkou Tržní rovnováha Střetem nabídky a poptávky vzniká rovnováţná cena a mnoţství. Rovnováţnou cenou přesně rozumíme cenu, za kterou se obchoduje při rovnosti nabídky a poptávky. (Macáková 2010) Bod rovnováhy je na obrázku označen písmenem E (od slova Equilibrium). Pouze ve stavu rovnováhy je zboţí obchodováno za rovnováţnou cenu P E a poptávané mnoţství se rovná nabízenému a zároveň mnoţství rovnováţnému (Q D = Q S = Q E ). Pouze ve stavu rovnováhy nevzniká ani nedostatek ani přebytek. Obrázek 1.14 Trţní rovnováha P D S Rovnováha je však stavem poměrně vzácným. Trh je neustále pod vlivem změn nejrůznějších určujících faktorů a skutečná cena osciluje kolem té rovnováţné. Cenu, za kterou se obchoduje při aktuálním vztahu nabídky a poptávky, nazýváme cenou trţní. P E E Q E Q Cena, nabízené a poptávané mnoţství se v praxi neustále navzájem ovlivňují a nelze určit, který z těchto faktorů je primární. Jedná se o vztah vzájemné závislosti. (Macáková 2010) Zdroj: Macáková 2010, s. 36, upraveno autorkou 24

25 Na vztah nabídky a poptávky se lze podívat také z jiného úhlu. Většina ekonomických subjektů vstupuje na trh jak v roli nabízejícího, tak v roli poptávajícího. Například domácnost na jedné straně poptává statky a sluţby a na druhé straně nabízí výrobní faktory, zejména práci. Na trhu statků a sluţeb jsou tedy na straně poptávky domácnosti a na straně nabídky firmy. Na trhu výrobních faktorů je pak situace opačná. Ekonomické subjekty se pak snaţí dosáhnout maximálního pozitivního efektu (zisku, uţitku apod.) na obou stranách. Tím dochází k neustále interakci nabídky a poptávky na všech typech trhů (včetně trhu peněz, který není obsaţen v následujícím schématu). Obrázek 1.15 Schéma trhu PENÍZE (TRŢBY) STATKY A SLUŢBY Poptávka DOMÁCNOSTI Nabídka TRH STATKŮ A SLUŢEB TRH VÝROBNÍCH FAKORŮ VÝROBNÍ FAKTORY Nabídka FIRMY Poptávka PENÍZE (MZDY, RENTY...) Zdroj: Macáková 2010, s. 30, upraveno autorkou Zásahy do tržní rovnováhy Subjektem, který nejčastěji zasahuje do trţní rovnováhy je stát, ve snaze zmírnit mnohdy nepříznivé dopady přirozeného chování trţních subjektů například na sociálně slabé. Zároveň je však těmito zásahy narušena trţní rovnováha vzniklá nerušeným působením nabídky a poptávky. Zásahy státu do fungování trhu mohou mít nejrůznější podobu. Stát můţe například zakázat produkci určitého statku, nebo jeho produkci převzít. Za jiných okolností naopak produkci určitých statků podporuje dotacemi či daňovými úlevami. 25

26 My se na tomto místě zaměříme na případy, kdy je státem ovlivňována cena konkrétního statku či sluţby, a to buď směrem nahoru nebo směrem dolů. Cenový strop O cenovém stropu hovoříme v případě, ţe je regulovaná cena niţší, neţ by odpovídalo ceně rovnováţné. Jinak lze cenový strop nazvat také maximální cenou. Typickým příkladem z naší ekonomické reality je regulované nájemné. Na následujícím obrázku je nabídka a poptávka hypotetického statku a trţní rovnováha naznačená černými čarami. Této trţní rovnováze odpovídá rovnováţná cena P E a rovnováţné mnoţství Q E pouze v tomto bodě se nabízené mnoţství rovná poptávanému a nevzniká ani přebytek ani nedostatek. Zeleně je pak zakreslena situace, kdy je cena regulována na úrovni P 1 < P E. Niţší cena, podle zákona klesající poptávky přiláká více spotřebitelů poptávané mnoţství Q D vzroste, zároveň však odradí výrobce od produkce tohoto statku nabízené mnoţství Q S klesne. Výsledkem je nerovnováha, konkrétně nedostatek tohoto statku na trhu. Velikost tohoto nedostatku je dána rozdílem Q S1 a Q D1 a v grafu je označena zelenou šipkou. Obrázek 1.16 Cenový strop a cenový práh P D S P 2 P E P 1 E Q D2 Q S2 Q S1 Q E Zdroj: Hořejší 2010, s. 41, upraveno autorkou Cenový práh Q D1 Q Cenový strop je opačná situace je stanovena minimální cena, a to na úrovni vyšší neţ je cena rovnováţná. Příkladem jsou například garantované minimální ceny zemědělské produkce. V obrázku je tato situace (P E < P 2 ) zakreslena červeně. Vyšší ceně P 2 odpovídá vyšší nabízené mnoţství Q S2 a zároveň niţší mnoţství poptávané Q D2. Výsledkem je tak opět nesoulad mezi nabídkou a poptávkou. Tentokrát však nabídka převyšuje poptávku a vzniká přebytek daného statku na trhu. Velikost tohoto přebytku je dána rozdílem Q S2 a Q D2 a v grafu je označena červenou šipkou. 26

27 Konkurence Jak jiţ bylo řečeno, střetávají se na trhu různé zájmy různých subjektů, které si pak vzájemně konkurují. Rozlišujeme tyto základní typy konkurence: Napříč trhem konkurence mezi nabídkou a poptávkou, vyplývající z jejich protichůdných zájmů. Na straně poptávky snaha nakoupit co nejvíce a co nejlevněji, i na úkor jiných poptávajících. Má význam zejména v situaci, kdy poptávka převyšuje nabídku. Na straně nabídky snaha maximalizovat zisk i na úkor jiných výrobců. Má význam zejména v situaci, kdy nabídky převyšuje poptávku. Dále můţeme rozlišit ještě konkurenci cenovou a necenovou. Podstata cenové konkurence je jasná prodávat levněji neţ konkurenční výrobci za účelem ovládnutí trhu. Necenová konkurenci pak spočívá v přilákání kupujících díky lepší kvalitě nabízeného zboţí, lepšímu servisu, obalu, reklamě a dalším sluţbám poskytovaným v rámci prodeje. Podrobněji se tímto tématem zabývá marketing a marketingová komunikace. (Macáková 2010) Dále rozlišujeme ještě konkurenci dokonalou a nedokonalou, kterými se budeme podrobněji zabývat v příslušné kapitole výkladu. HOŘEJŠÍ, B Mikroekonomie: základní kurs. 5., aktualiz. vyd. Praha: Management Press, 574 s. ISBN KUČERA, L. a L. OPEKAROVÁ, Mikroekonomie: studijní opora pro kombinované studium: bakalářský studijní program. 2., upr. vyd. České Budějovice: Vysoká škola technická a ekonomická, 574 s. ISBN KLŮFA, J. a J. COUFAL, Matematika 1. Vyd. 1. Praha: Ekopress, 222 s. ISBN MACÁKOVÁ, L., Mikroekonomie. 11. vyd. Slaný: Melandrium, 275 s. ISBN PAVELKA, T., Mikroekonomie: základní kurz. 2., aktualiz. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomie a managementu, 290 s. ISBN SAMUELSON, P. A. a W. D NORDHAUS, Ekonomie: 18. vydání. Vyd. 1. Praha: NS Svoboda, 775 s. ISBN

28 OTÁZKY: 1) Jak se liší sklon a směrnice přímky? 2) Jak se liší sklon a strmost? 3) Můţe být mezní veličina rovna nule nebo záporná? 4) Můţe být průměrná veličina rovna nule nebo záporná? 6) Vysvětlete funkci peněz jako všeobecného ekvivalentu. 7) K následujícím celkovým veličinám zkonstruujte příslušné mezní veličiny. y y y y T T T T x x x x 28

29 ŘEŠENÍ: 1) Sklon je absolutní hodnotou směrnice přímky (změna na ose y připadající na jednotkovou změnu na ose x). Například přímky se směrnicí 3 a -3 mají stejný sklon, ale odlišnou směrnici. 2) Na rozdíl od sklonu, který je dán matematicky, je strmost dána měřítkem grafu a můţe být také tímto měřítkem významně ovlivněna. Pro objasnění pouţijme obrázek: V obou případech se bude jednat o graf lineární funkce y = 3x + 2 y x y x Přímka na levém obrázku se opticky jeví mnohem více strmá, neţ přímka na pravém obrázku. Ve skutečnosti mají obě přímky stejný sklon i směrnici (porovnej změny na ose y ku změnám na ose x). Rozdíl vznikl pouze změnou měřítka osy x. Jedná se jen o vizuální efekt. 3) V obou případech je odpověď ANO. Mezní veličina je rovna nule tam, kde celková veličina neroste ani neklesá (maximum, minimum, inflexní bod, nebo konstantní funkce celkové veličiny). Záporných hodnot pak dosahuje tam, kde celková veličina klesá. 4) Odpověď na tuto otázku je poněkud komplikovaná. Podíváme-li se na průměrnou veličinu čistě matematicky, tedy jako na podíl dvou reálných čísel, pak je moţné, aby hodnota tohoto podílu byla jak kladná, tak záporná, nikdy však nulová. Můţe být této hodnotě velmi blízko (například dělíme-li 1/ ), ale přímo nuly nikdy nedosáhneme. Pokud se na průměrnou veličinu podíváme prakticky, pak je logické, ţe například při nulovém počtu dělníků a tedy nulové celkové produkci je také průměrná produkce (produkce jednoho dělníka) rovna nule. Matematicky je to však sporné, protoţe pro výpočet průměrné produkce je nutné dělit celkovou produkci počtem dělníků, coţ v tomto případě znamená dělit nulou, a to jak víme nelze. V různých cvičebnicích se setkáváme s oběma přístupy. Na praktické vyuţití průměrné veličiny to nemá ţádný vliv. Co se týče záporných hodnot průměrných veličin v ekonomii, ty jsou matematicky zcela přípustné, ne vţdy však logické. Není normální pokud dospějeme například k výsledku, ţe jeden dělník vyprodukoval v průměru -5 ks výrobků, nebo ţe náklady na jeden výrobek 29