MASARYKOVA UNIVERZITA

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra speciální pedagogiky Heslář pro tvorbu výkladového slovníku oboru český jazyk a literatura pro studenty se sluchovým postiţením v Hradci Králové Diplomová práce Brno 2010 Vedoucí práce: PhDr. Radka Horáková, Ph.D. Autor práce: Bc. Zuzana Körberová

2 Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracovala samostatně pod odborným vedením PhDr. Mgr. Radky Horákové, Ph.D., s pouţitím pramenů uvedených v seznamu literatury. Souhlasím, aby tato práce byla uloţena v knihovně Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům...

3 Poděkování Děkuji PhDr. Mgr. Radce Horákové, Ph. D. za odborné rady a vedení při vypracování diplomové práci. Dále bych chtěla poděkovat Mgr. Soně Procházkové, Dis. za uţitečné rady při tvorbě výkladového slovníku, Mgr. Kateřině Červinkově Houškové a Bc. Daně Vodráţkové za korekturu českého znakového jazyka, Jardovi Milichovi a Mgr. Tomášovi Sklenákovy za střihání videa a vytvoření webové stránky, informantům, kteří se podíleli na natáčení a organizaci ASNEP za zajištění jazykové korektury. Ředitelce Mgr. Ivě Rindové a pracovníkům školy pro sluchově postiţené v Hradci králové tímto projevuji dík za moţnost pracovat v natáčecím studiu v prostorách školy. V neposlední řadě bych chtěla poděkovat svým blízkým, bez jejichţ podpory a shovívavosti by tato práce nikdy nevznikla.

4 Obsah Úvod Problematika sluchového postiţení Klasifikace sluchových vad Komunikace osob se sluchovým postiţením Moţnosti vzdělávání sluchově postiţených Vizuálně motorické komunikační systémy Legislativní opatření Český znakový jazyk Znakovaná čeština Lexikografie znakových jazyků Notace znakových jazyků Fotozáznam znakového jazyka Kreslený obrázek Digitální záznam znakového jazyka Heslář pro tvorbu výkladového slovníku oboru český jazyk a literatura pro studenty se sluchovým postiţením v Hradci Králové Vymezení výzkumných cílů a popis výzkumných technik Charakteristika zkoumaného vzorku Zpracování výzkumného šetření Shrnutí, návrhy a opatření pro speciálně pedagogickou praxi Závěr Resumé Summary Seznam pouţité literatury a jiné zdroje: Seznam příloh... 76

5 Úvod Ve svém volném čase rádi nebo z povinností čteme literaturu, která nás zajímá, rozumíme jí a tak máme moţnost čerpat různé poznatky, které nám přináší do našeho ţivota. Máme moţnost přijímat informace ze světa kolem sebe a mít radost z porozumění. Některý lidé psanému text nerozumí, protoţe jde o cizí jazyk, je to pro ně velmi nepříjemná situace. Tito lidé mohou být velmi inteligentní, přesto je pro ně porozumění psanému jazyku nedostupné. Nevnímali tento jazyk sluchem. Jejich primárním jazykem je český znakový jazyk. Pokud ve škole probíhá bilingvální vzdělávání, je ţákům nejdříve nabídnut jako mateřský jazyk český znakový jazyk a aţ následně psaná forma českého jazyka, jako cizího jazyka. Je dobré více vyuţívat při čtení různé texty, které odpovídají realitě ţivota, jakou znají ţáci z vlastní zkušenosti. Rovněţ je vhodné doplnit textem např. film, který ţáci viděli. Nesmírně důleţitá je motivace ke čtení. Dnešní moderní doba nabízí hodně způsobů alternativního vnímání nejrůznějších informací, nejsme odkázáni pouze na mluvený jazyk či psaný jazyk majoritní společnosti. Lze vyuţít například Braillovo písmo či český znakový jazyk. Téma své diplomové práce Heslář pro tvorbu výkladového slovníku oboru český jazyk a literatura pro studenty se sluchovým postiţeným v Hradci Králové, jsem si zvolila z několika důvodů. Prvním je skutečnost, ţe pracuji jako učitelka českého jazyka a literatury na středním odborném učilišti pro sluchově postiţené v Hradci Králové. Střední škola, Základní škola a Mateřská škola v Hradci Králové je vedena bilingválním způsobem, pracují zde neslyšící pedagogové spolu se svými slyšícími kolegy a tlumočníky. Druhým důvodem je tedy nutná znalost obou jazyků ve škole pouţívaných českého jazyka i českého znakového jazyka. Bohuţel není dostatek vhodných výukových materiálů pro český jazyk prostřednictvím českého znakového jazyka. Velmi potřebné by byly materiály zaměřené na uţitý jazyk, to co moji studenti potřebují v praktickém ţivotě např. jak vyplňovat různé ţádosti atp. Dále by bylo vhodné co nejvíce filmů opatřovat překladem do českého znakového jazyka a zároveň titulky. Rovněţ by byly výborné texty k filmům, které studenti viděli. Samozřejmě by tyto texty měly být psány trochu jednodušší formou. Učebnice českého jazyka a literatury by měly být co nejpřístupnější neslyšícím vhodné by byly ilustrující názorné obrázky, úlohy na doplňování, spojování významů slovníky synonym. 5

6 Diplomová práce je rozdělena na část teoretickou a část empiristickou. Teoretická část je rozdělena do tří kapitol. V první kapitolech se seznámíte s problematikou sluchového postiţení, ujasníte si přesnou terminologii, dozvíte o klasifikaci sluchových vad, medicínském a kulturním pohledu na neslyšící a osoby se sluchovým postiţením obecně, komunikačních systémech, vzdělávacích systémech (orálním, totálním a bilingválním zde se uplatní neslyšící pedagog). Ve druhé kapitole jsou uvedena legislativní opatření, vysvětlen rozdíl mezi českým znakovým jazykem a znakovanou češtinou, dále zde popisuji kulturu neslyšících, pravidla chování, zvyky. A v poslední kapitole vás seznámím s lexikografií, jak zaznamenat znaky a to: notačním systémem prof. Macurové, Hamburským notačním systémem, SignWritingem, fotozáznamem, kresleným obrázkem a digitálním záznamem. V empirické části popisuji svůj kvalitativní výzkum. Vyuţívala jsem při něm různé techniky: rozhovor, analýzu informačních zdrojů, pozorování, experiment, videozáznam. Popisuji tak způsob zpracování výzkumného šetření od začátku sběru dat aţ po finální podobu online výkladový slovník. Cílem té diplomové práce je vytvoření hesláře výkladového slovníku z českého jazyka a literatury, který bude zpřístupněn na on-line webové stránce. Tento výkladový slovník budou moci pouţívat studenti, učitelé českého jazyka a literatury a rovněţ tlumočníci českého znakového jazyka. 6

7 1 Problematika sluchového postiţení Pod pojmem osoby se sluchovým postiţením si laická veřejnost často představuje homogenní skupinu, coţ je však zcela mylné. Skupina těchto osob zahrnuje neslyšící, nedoslýchavé i ohluchlé. Toto dělení se většinou vyskytuje i v odborné literatuře, ale jsou zde i další skupiny, např. lidé trpící ušním šelestem, lidé se stařeckou nedoslýchavostí, jedinci s kochleárním implantátem atd. Všechny tyto osoby můţeme zahrnout do kategorie osob se sluchovým postiţením. Kaţdá z výše zmíněných má své specifické potřeby a svůj komunikační systém a mezi sebou se často výrazně liší. 1.1 Klasifikace sluchových vad Z hlediska kvantity (měřené v decibelech) se mohou hodnotit jednotlivé stupně sluchových vad. Světová zdravotnická organizace (WHO) roku 1980 stanovila mezinárodní škálu stupňů sluchových poruch (Souralová, Langer 2004): - lehká sluchová porucha (26-40 db) - středně sluchová porucha (41-55 db) - středně těţká sluchová porucha (56-70 db) - těţká sluchová porucha (71-91 db) - úplná ztráta sluchu. Sluchové vady a poruchy mohou vycházet z organického poškození nebo funkčního porušení kterékoliv části sluchového ústrojí (vnější, střední a vnitřní ucho). Klasifikace sluchových postiţení se můţe rozlišit podle kritérii, patří zde doba vzniku, intenzita sluchové ztráty a typ konkrétní vady (Slowík 2007). 7

8 podle typu převodní vady (vady vnějšího a středního ucha jedinec špatně slyší, je to kvantitativní postiţení sluchu) percepční vady (vady vnitřního ucha a CNS jedinec špatně rozumí, je to kvalitativní postiţení sluchu) smíšené vady (jde o kombinace převodního a percepčního typu) podle stupně (intenzity) sluchové ztráty nedoslýchaví - lehká nedoslýchavost - střední nedoslýchavost - střední těţká nedoslýchavost - těţká nedoslýchavost neslyšící ohluchlí podle doby vzniku vrozené postiţení získané postiţení podle etiologie orgánové postiţení funkční postiţení Tab. č. 1: Klasifikace sluchového postižení podle různých kritérií (Slowík 2007, s. 74) V surdopedické praxi se pro označení velikosti sluchové ztráty pouţívají termíny (Souralová, Langer 2007, s. 177): Nedoslýchavost se může pohybovat minimálního ztrátu sluchu, kdy si okolí nemusí zhoršeného stavu sluchu všimnout, přes střední nedoslýchavost, která již představuje omezení sluchových vjemů hlavně v nevyhovujících akustických 8

9 podmínkách, až po těžkou nedoslýchavost. V tomto případě má závažnost sluchové poruchy již podstatný vliv na kvalitu komunikace a hlavně na samostatný vývoj mluvené řeči. Hluchota představuje nejtěžší stupeň sluchové poruchy, znemožňuje vnímání mluvené řeči i její přirozený vývoj jedinec je odkázán na vizuální způsob příjmu informací. Centrální vady představují komplikované defekty způsobené různými procesy, které postihují podkorový a korový systém sluchových vad. Jedná se o abnormální zpracování zvukového signálu v mozku (Horáková 2006). Dále zde zahrnujeme i skupinu jedinců ohluchlých, do níţ patří ti jedinci, kteří ztratili sluch v průběhu svého ţivota. Dojde-li ke ztrátě v době, kdy ještě není ukončen základní vývoj řeči, tedy asi do 6 7 roku ţivota, jedná se o vadu prelingvální. Ohluchne-li člověk v době, kdy je jiţ základní řečový vývoj ukončen a orální řeč je dostatečně upevněná, pak řečové projevy nezanikají, jedná se o vadu postlingvální (Souralová, Langer 2007). Medicínský a kulturní pohled V současné době rozlišujeme dva pohledy na hluchotu. První z pohledů je označován jako medicínský. Tento pohled vychází z audiometrického dělení sluchových vad. Na osoby s postiţením sluchu nahlíţí jako na lidi, kteří nejsou v pořádku a snaţí se jejich vadu odstranit nebo napravit a často jsou označováni jako lidé postiţení. Cílem je jedince proměnit na normálního, tj. slyšícího člověka. Neslyšících, kteří se za postiţené nepovaţují, resp. kaţdý kdo sdílí tento názor, se definují jako členi jazykové a kulturní menšiny. Podle lingvistických a sociologických aspektů hluchoty se nazývá tento pohled kulturním. Členy kulturní a jazykové menšiny neslyšících odlišíme od majoritní společnosti právě díky pouţívání znakového jazyka (Komárková 2005). 9

10 Setkáváme s termínem Neslyšící (s velkým N). Ten označuje osoby s postiţením sluchu, které se cítí být součástí jazykové a kulturní menšiny a povaţují za svůj primární komunikační prostředek český znakový jazyk (dále ČZJ) a sdílejí kulturu Neslyšících. Podrobně bude o kultuře Neslyšících pojednáno v kapitolech 2.2 (Hrubý 1997). Tab. č. 2: Porovnání audiologické a kulturní definice hluchoty (Hrubý 1999, s. 38) 1.2 Komunikace osob se sluchovým postiţením Ţijeme ve společnosti, a proto potřebujeme mezi sebou komunikovat. Pokud by nebyla komunikace, společnost by se nevyvíjela či neexistovala. Vyuţíváme různé formy dorozumívání a sdělování. Sníţení úrovně komunikace můţe vést i k citové frustraci. Jak vidíme, ţe pod pojmem osoby s postiţením sluchu se skrývá hned několik skupin lidí, podle toho jaký si zvolí svůj komunikační kód. Prelingválně neslyšící si vyberou za svůj komunikační systém český znakový jazyk. Skupiny nedoslýchavých a ohluchlých upřednostňují odezírání nebo znakovanou češtinou. Můţe se stát, ţe osoba, u které byla diagnostikována praktická hluchota, a u níţ budeme předpokládat, ţe pouţívá český 10

11 znakový jazyk, ve skutečnosti preferuje odezírání, neboť má tuto schopnost a sama se řadí do majoritní společnosti. Více o komunikačních systémech pojednávám v následující části práce. Je třeba tedy ponechat na samotných osobách s postiţením sluchu, jaký si vyberou komunikační systém, podle jejich vlastní preference a my to musíme respektovat. Dorozumívání se slyšícím okolím patří k největším problémům jedinců se sluchovým postižením, protože pro hlavní prostředek komunikace (mluvený jazyk) nejsou dost smyslově vybaveni (Souralová, Langer 2007, s. 182). Při dorozumívání se sluchově postiţenými se setkáváme se dvěma základními komunikačními systémy (Horáková 2006, s. 138) a to jsou: Audioorální systém reprezentuje mluvené jazyky majoritní slyšící společnosti. Vizuálněmotorický systém zastupuje znakový jazyk, znakovanou češtinu a prstovou abecedu. Zaměříme se na charakteristiku vybraných komunikačních forem sluchově postiţených: Daktylní abeceda téţ nazývaná prstová abeceda Jedná se o slovní vizuálně motorickou komunikační formu, která uţívá různých poloh a postavení prstů k vyjádření hlásek nebo písmen, a která byla v 7. století vytvořena mnichy řádu cisterciánů a trapistů. Mniši nesměli mezi sebou mluvit, protoţe byli vázáni slibem mlčení Bohu. Proto, aby si neporušili slib, vymysleli tento dorozumívací systém, který vycházel z audio-orálního jazyka, ale nevyţadoval uţití hlasu. Na přelomu 16. a 17. století se tento systém stal součástí dorozumívání mezi neslyšící dětmi a mnichy při vyučování (Kuchařová 2005). V České republice se prstová abeceda poprvé začala pouţívat ve výuce v roce 1957 a v roce 1998 byla zákonem O znakové řeči a jeho pozdější novelizací zákonem č. 384/2008 Sb. o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob uznána jako jeden z oficiálních komunikačních prostředků pro výuku a vzdělávání sluchově postiţených. 11

12 U nás v současné době se pouţívají dva typy prstové abecedy. První typ se nazývá jednoruční prstová abeceda, vyuţívá se ve většině škol pro sluchově postiţené jako metoda při výuce čtení a taky pomáhá při vyvozování jednotlivých hlásek a vizuální fixaci českého jazyka. I v současnosti někteří odborníci stále zaměňují jednoruční prstovou abecedu a pomocné artikulační znaky. Jedná se však o dva odlišné systémy. Obr. č. 1: Česká jednoruční prstová abeceda (Lang 2000a, In Hudáková 2008) Druhým typem, který vyuţívají dospělí neslyšící při komunikaci ve znakovém jazyce a slouţí k pojmenování tam, kde chybí znak, je dvouruční prstová abeceda (Souralová, Langer 2007). 12

13 Obr. č. 2: Česká dvouruční prstová abeceda ( Mluvená řeč Vlastní aktivní mluvená řeč se rozvíjí na základě regulace mluvidel díky zpětné sluchové kontrole. U dítěte s lehkou sluchovou ztrátou je toto moţné díky včasné diagnostice vady, pouţívání sluchadla a logopedické intervence. U neslyšícího dítěte zpětná vazba probíhá na základě hmatové a zrakové funkce (Krahulcová 2003). Psaná forma řeči Kdyţ chceme osvojit psanou podobu jazyka, nejprve se musíme naučit rozumět psanému textu a získat dovednost vyjadřovat své myšlenky pomocí písemné formy. Je to náročné, protoţe do toho zapojuje všechny funkce a to je nervová soustava, svalové soustava a jejich koordinace. Pro neslyšící dítě je nejlepší způsob jak si osvojit psanou formu jazyka bilingvní cesta nejdříve zvládnout český znakový jazyk a potom jako druhý jazyk, český jazyk v písemné podobě (Krahulcová 2003). 13

14 Odezírání Sovák (1965, s. 251, In Krahulcová 2003) definuje odezírání jako vnímání orální mluvy zrakem a její chápání podle pohybů úst, mimiky tváře, výrazu očí, gestikulace rukou i celého těla. Většina lidí si myslí, ţe se kaţdý člověk můţe naučit odezírat, ale není tomu tak. Odezírání je vrozená schopnost, kterou musí daný jedinec mít. Pro člověka je velmi unavující se dlouho soustředěně dívat na pohyby rtů. Nehledě na skutečnost, ţe neslyšící často naráţí na nepochopení slyšících lidí, kterým je upřený pohled na jejich obličej nepříjemný. V publikaci autorky Strnadové jsem našla pasáţ (1998, str. 157), kde píše, ţe s neslyšícím člověkem se můžeme dorozumět jen tehdy, když na nás dobře vidí, ale nejdříve jej musíme upozornit, že se chystáme hovořit, aby se na nás mohl včas podívat, a taky musíme navázat a udržovat zrakový kontakt. Z toho vyplývá, ţe pokud chceme odezírat, musíme naplnit vnější (zrakový kontakt, osvětlení, vzdálenost, rytmus a tempo řeči atd.) a vnitřní (úroveň vývoje řeči, dostatečná slovní zásoba, kladný vztah k mluvení, zdravá psychika, atd.) podmínky odezírání. Povaţuji za nutné upozornit, ţe o odezírání jako komunikačním systému se traduje mnoho mylných informací. Někteří slyšící lidé jej například povaţují za stoprocentně spolehlivou komunikační formu. Tento a podobné omyly negativně ovlivňují stav informovanosti veřejnosti. Odezírání nikdy nenahradí vnímání mluvené řeči sluchem. Znakový jazyk Je vizuálněmotorickým prostředkem komunikace a výzkumy prokázaly, že jej lze považovat za dorozumívací systém, který umožňuje plnohodnotnou komunikaci (Souralová, Langer 2007, s. 185). Podrobnější pozornost bude tomuto komunikačnímu systému věnována níţe, konkrétně v kapitole č

15 Znakovaná čeština Uměle vytvořený systém závislý na mluveném národním jazyce každé země (Řeháková 1990, in Souralová, Langer 2007, s. 185). Podrobněji bude o tomto komunikačním systému pojednáno v kapitole č Mezinárodní znakový systém Definice mezinárodního znakového systému (dále MZS) uvedená na je mylná a zavádějící. Rovněţ se nepřesně hovoří o mezinárodním znakovém jazyce, i kdyţ se jedná o mezinárodní znakový systém. Nesplňuje totiţ atributy jazyka, gramatické struktury přebírá z národních znakových jazyků. MZS byl vytvořen pro porozumění mezi neslyšícími různých národností. Dříve se pro mezinárodní znakový systém uţívalo poznačení Gestuno. Ve světě se pro MZS uţívá zkratka IS (International Sign). U nás tento název ještě nepřijali, tak vyuţívají název Mezinárodní znakový systém. Tento systém se vyuţívá při mezinárodních oficiálních akcích, jako je např. na Deaflympiádě, při setkání Světové federace neslyšících. Ovšem musím také konstatovat, ţe neslyšící z různých států se mezi sebou dorozumí bez mezinárodního znakového systému (www. ruce.cz, Tetauerová 2008). Gesta, mimika, situační významový kontext, pantomima, obrazy, intuice, logické souvislosti Gesta, mimika, situační významový kontext, pantomima, obrazy, intuice, logické souvislosti jsou funkční součásti obsahové výpovědi ve vizuálně-motorickém kódu. Svůj komunikační význam neztrácejí ani v samostatném vyjádření ( Výše jsem popsala různé komunikační systémy osob se sluchovým postiţením. Závěrem této kapitoly bych jen opět zdůraznila, ţe sluchově postiţení mají právo si sami vybrat svůj preferovaný komunikační systém. 15

16 1.3 Moţnosti vzdělávání sluchově postiţených V České republice je 13 škol pro sluchově postiţené. Komunikační přístupy a metody práce nejsou ve všech školách jednotné. V dnešní době se můţeme setkat se třemi komunikačními metodami: Orální metoda Totální komunikace Bilingvální přístup Orální metoda Dle Sovákovy definice (1994, in Potměšil 1999, s. 74): Orální metoda. Jak naznačuje název, jde o mluvenou řeč. Z 90 % dětí s vadou sluchu se rodí slyšícím rodičům. Cílem tohoto přístupu je naučit děti mluvit a umnoţit jim komunikaci s jejich rodinou i v místě, kde se narodily. Hlavním cílem orálního přístupu je podporovat srozumitelný mluvený jazyk a schopnost jejich recepce. Sotvaţe mluvený jazyk zvládnou, mohou si sami vybrat, zda se naučí jazyk Neslyšících. (Watsonová 2003). Watsonová (2003, s. 72) má námitky: že tohoto cíle se dá dosáhnout stejně snadno i tak, že se děti naučí jako svůj první jazyk: jazyk znakový a mluvit se začnou učit až po jeho zvládnutí, ale oralisté zastávají názor, že děti se mluvenému jazyku nejsnáze naučí s využitím zbytků sluchu a je třeba začít už po narození. Orální metodu můţeme rozlišit (Komorná 2008): 1. metody unisenzorické (čistě orální) při komunikaci s dětmi a ţáky s vadou sluchu a při jejich vzdělání vyuţívají pouze sluch a mluvení, odmítají vyuţívat komunikační dovednosti spojené s vyuţíváním vizuálního média (včetně odezírání, čtení a psaní) 2. metody multisenzorické zaloţené na vyuţití sluchu a mluvení i taky na odezírání, psaném jazyce (čtení a psaní), případě některých manuálních komponentů různého typu (např. prstové abecedy). 16

17 Tato metoda vyhovuje jen dětem, které mají lehkou vadu sluchu, tedy nedoslýchavým. Ačkoli bychom si mohli myslet, ţe školu s orálním přístupem navštěvují pouze nedoslýchaví ţáci, není tomu tak. Do takto zaměřené školy chodí i ţáci neslyšící, kteří tak nemají přístup ke vzdělávání v českém znakovém jazyce. Neslyšící děti se učí pomocí speciálních hmatových vjemů a pohybů očí vyvozovat hlásky, vyslovovat jednotlivá slova i věty a taky se s jazykem seznamují prostřednictvím odezírání, čtení i psaní (Komorná 2008). Komorná (2008, s. 18) zdůrazňuje, ţe produkce mluveného jazyka je pro neslyšící velmi obtížná, i když společně s učiteli věnují takové výuce jazyka často na úkor jiných vzdělávacích předmětů obrovské úsilí i čas, výsledky nebývají uspokojivé. Totální komunikace Totální komunikace je filosofie, kterou lze definovat jako komplexní komunikační systém, který v sobě spojuje všechny pouţitelné komunikační formy (akustické, vizuální, slovní, neslovní, manuální, ) k dosaţení účinného a obousměrného dorozumívání se sluchově postiţenými a mezi nimi navzájem (Krahulcová 2003). V současné době se u nás tvoří různé názory na pojem totální komunikace. Potměšil (1999) popisuje totální komunikaci spíše jako filosofii neţ jako metodu výuky. Z Potměšilova výkladu vyplývá, ţe pokud chceme vyuţívat totální komunikaci, musíme ke kaţdému ţákovi přistupovat individuálně podle jeho aktuálních komunikačních potřeb. Během totální komunikace můţeme pro podporu vyjadřovacích a přijímacích schopností účastníků komunikace vyuţívat manuální i manuálně - orální prostředky. Potměšil zdůrazňuje právo neslyšících na úplné a dokonalé porozumění během výuky, k čemuţ má právě slouţit totální komunikace a maximální snaha učitele. Cíle totální komunikace, lze povaţovat za obecné a základní (Potměšil 1999, s. 17): 1. Dítě má právo na možnost vyjadřovat se přirozeným způsobem, který rozvíjí jeho jazykovou kompetenci a motivuje jej k další komunikaci. 2. Neslyšící dítě má právo si svobodně zvolit způsob komunikace. 17

18 3. Respektování dvou základních komunikačních potřeb umění naslouchat a potřeba být vyslyšen. 4. Děti mají ve školní třídě zaveden společný jazyk, založený na znakové i mluvené řeči. 5. Díky dobrým výsledků, v komunikaci, lze u dítěte úspěšně budovat sebeúctu, pomáhat hledat vlastní identitu. Totální komunikace je v současné době nejfrekventovanějším výchovně vzdělávacím přístupem ve školách pro sluchově postiţené v České republice (Souralová, Langer 2004). Bilingvální metoda Bilingvismus je aktivní uţívání dvou jazyků (hlavně mateřského a cizího). Přístup bilingvální bikulturní vychází z respektování kulturních a jazykových komunity neslyšících (Komorná 2008). Důleţitý cíl jejich programů je poskytnout dětem se sluchovým postiţením maximální osobnostní, sociální a kognitivní rozvoj. Z aspektu bilingválního přístupu je mateřským jazykem neslyšících znakový jazyk, který si osvojují přirozenou cestou. Jako druhý jazyk se dítě naučí jazyk většinové společnosti, a to jak jeho produkci, tak i percepci. Důleţité je i osvojit si kulturu neslyšících, sdílet ţivot komunity neslyšících. Na druhé straně je dítě zapojováno i do kultury majoritní společnosti, takţe je bikulturní (Komorná 2008). Ve prospěch zavádění bilingvální-bikulturních programů ve vzdělávání existuje několik argumentů (Pickersgill 2002, in Komorná 2008, s. 19): - znepokojení nad neuspokojivými výsledky absolventů škol s orálními programy - relativní úspěch neslyšících dětí neslyšících rodičů - uznání znakový jazyk plnohodnotným - problémy spojené s uţíváním manuálně kódovaných mluvených jazyků ve výuce 18

19 - důkazy o tom, ţe ve znakově bilingválních programech ve Skandinávii ve čtení a ve školních výkonech obecně dosahují ţáci vyšší úrovně. Úloha neslyšícího pedagoga v systému bilingválního vzdělávání Ve školách se systémem bilingválního vzdělávání pracují vţdy neslyšící pedagogové (učitel, vychovatel a asistenta pedagoga). Je důleţité, aby v těchto školách pracovali, protoţe jejich svůj primárním jazykem je český znakový jazyk. Tito pracovníci však musí mít i znalosti z oblasti surdopedie, pedagogiky a psychologie. Sami také musí dobře znát a rozumět vlastní jazykové a kulturní menšině neslyšících. Ve své diplomové práci Alexandr Zvonek (2001) popisuje neslyšícího učitele jako vzor pro neslyšící ţáky a studenty. Vzorem je v následujících čtyřech oblastech. Vzor komunikační Aby probíhala kvalitní komunikace v procesu mezilidských vztahů, musí v ní jednotlivé osoby pouţívat stejný komunikační systém. Jak Freeman píše v své publikaci: největším problémem neslyšících dětí není ztráta sluchu, ale potíže s vytvořením adekvátního komunikačního systému (Freeman 1991, s. 29). Neslyšící pedagog je vzorem pro pouţívání znakového jazyka, protoţe je to jeho mateřský jazyk. Je potřeba si ovšem uvědomit, ţe pouţívání pojmu mateřský jazyk můţe být někdy zavádějící, protoţe ne kaţdý neslyšící pedagog byl od malička vychováván k pouţívaní znakového jazyka. Vzor identifikační Identifikace znamená ztotoţnění se s někým, chovat se stejně jako on (Vágnerová 2005). Neslyšící dítě je často odtrţeno od rodičů, protoţe většinu čas tráví ve škole nebo na internátě. Právě proto potřebuje pro svůj zdravý vývoj silné identifikační vzory i v prostředí školy. Aby měl zdravé sebevědomí a byl hrdý na svůj jazyk a kulturu musí se identifikovat s někým, kdo takovou identifikaci nabízí, a to jsou právě neslyšící pedagogové. 19

20 Vzor sociální Člověk je tvor společenský, je odkázán na společnost při uspokojování základních biologických potřeb. Jeho socializace se děje v průběhu celého ţivota sociálním učením (Říčan 2005). Pojmem sociální skupina označujeme např. rodinu, školní kolektiv. Aby si neslyšící dítě osvojilo společenské chování a pravidla mezilidské interakce, a zabránilo se zbytečným negativním zkušenostem dítěte s okolím, je vhodné, aby učení probíhalo pomocí identifikace neboli napodobování. Neslyšící lidé mají jiné sociální strategie vedoucí k úspěšné socializaci, a to jak v chování vůči slyšícímu okolí, tak i v rámci své komunity. Proto je důleţité, aby sluchově postiţené dítě získávalo tyto dovednosti nápodobou právě od neslyšícího pedagoga. Vzor kulturní Tyler (1871, In Freeman 1991, s. 198) definuje kulturu jako: komplex zahrnující vědění, víru, morálku, zákony, obyčeje a dalších možnosti a zvyky, které získá člověk jako člen společnosti. Součástí kulturního vývoje jsou i jazyky. Neslyšící lidé vidí svět a ţijí ţivot trochu odlišně. Znamená to, ţe mají svůj jazyk, svoje chování a zvyky kulturu neslyšících (podrobně o kultuře neslyšících viz níţe). Jak Freeman (1991. S. 204) píše: pro všechny neslyšící děti je důležité, aby byly informovány o kultuře neslyšících a o budoucích možnostech neslyšících. Bez sociálního úsilí jejich rodičů a škol může neslyšící dítě jenom stěží získat pocit, že být neslyšící není nic špatného. Proto je důleţité aby, ve škole pro neslyšící působil neslyšící pedagog ( Kromě toho, ţe neslyšící pedagog je svým studentům v mnohém vzorem, jak jsem uvedla výše, existují další výhody zaměstnávání neslyšících pedagogů. Jednou z nich je například spolupráce slyšícího a neslyšícího pedagoga, kterou mají ţáci moţnost pozorovat, coţ pozitivně ovlivňuje jejich budoucí ochotu spolupracovat se slyšícími lidmi. Ţáci také dostávají plnohodnotné informace jazykem, kterému dobře rozumějí. Vyučování, kde probíhá výklad látky pomocí znakového jazyka, je rychlejší, efektivnější, neţ kdyby vykládal látku slyšící pedagog (Komorná 2005). 20

21 V České republice se k bilingválnímu přístupu hlásí čtyři školy pro sluchově postiţené a to škola v Praze Radlicích, škola v Praze na Smíchově, škola v Hradci Králové a škola v Brně. Můj názor na vzdělávání neslyšících je ovšem takový, ţe nejefektivnějším způsobem výuky neslyšících dětí je bilingvální způsob výuky, který respektuje oba jazyky český jazyk i český znakový jazyk a zároveň zohledňuje rozdílnosti obou kultur, takţe jsou tím naplněny potřeby těch neslyšících dětí, které upřednostňují pro svou komunikaci znakový jazyk, ale zároveň respektuje i potřeby dětí, komunikujících mluvenou řečí. Ve výuce neslyšících dětí jsou vyuţívány tři metody vzdělávání: bilingvální metoda, orální metoda a metoda totální komunikace. Jak bilingvální metoda, tak i orální metoda mají přesnou definici a přesný výklad, takţe při jejich vyuţívání nemůţe docházet k omylům. Metoda totální komunikace však nemá přesný výklad a tak se snadno můţe stát, ţe bude nesprávně pochopena a interpretována jako metoda vyuţívající převáţně znakový jazyk. Myslím si, ţe by se totální metoda výuky měla z metod výuky neslyšících úplně vypustit, protoţe například vyuţívání obrázků a dalších podobných pomůcek lze vyuţít v bilingvální i v orální metodě vzdělávání. Tím, ţe v sobě metoda totální komunikace zahrnuje veškeré dostupné způsoby komunikace s neslyšícími (znakový jazyk, znakovaná čeština, pantomima, gesta, obrázky, psaná čeština, odezírání a mluvení, postoj těla,.), můţe být pro řadu lidí dost matoucí. Komunikační potřeby všech neslyšících dětí jsou uspokojovány prostřednictvím orální a bilingvální metody. Orální metoda naplňuje komunikační potřeby nedoslýchavých ţáků, kteří upřednostňují ke komunikaci mluvenou řeč. Metoda bilingvální zase zcela respektuje potřeby neslyšících ţáků, jejichţ mateřským jazykem je český znakový jazyk, ale vyuţívá také prvky češtiny zejména psané. 21

22 2 Vizuálně motorické komunikační systémy 2.1 Legislativní opatření V roce 1998 byl přijat Zákon o znakové řeči, který upravuje termíny znaková řeč, znakový jazyk a znakovaná čeština. Zákon ovšem v několika článcích, týkajících se komunikace neslyšících osob operuje s výše zmíněným termínem znaková řeč, který bohuţel přesně nespecifikuje komunikační kód neslyšící osoby. Z tohoto důvodu byl v roce 2008 tento zákon novelizován a byl přijat nový zákon Zákon č. 384/2008 Sb. o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob (v úplném znění vyhlášen pod č. 423/2008), kterým se mění stávající Zákon č. 155/1998 Sb., o znakové řeči a o změně dalších zákonů. V Zákoně o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob se uvádí, ţe neslyšící a hluchoslepé osoby mají právo na volbu komunikačního systému a na to, aby byla tato jejich volba respektována, aby se následně mohly bezproblémově začlenit do majoritní společnosti. Dále tento zákon definuje, ţe neslyšící osoby jsou osoby, které neslyší od narození anebo ohluchly před osvojením mluvené řeči, coţ je podle ontogenetického vývoje před dosaţením šesti let věku, případně osoby s úplnou nebo praktickou hluchotou, které ztratily sluch po rozvinutí mluvené řeči. Dále jsou to osoby s těţkými vadami sluchu, které nemohou rozumět mluvené řeči sluchem. Další skupinou jsou hluchoslepé osoby, které mají souběţné postiţení sluchu a zraku různého stupně, typu a doby vzniku. Je známo, ţe v České republice je asi okolo osob s vadou sluchu. Jedná se o osoby nedoslýchavé, neslyšící, ohluchlé, o uţivatele kochleárních implantátů, o osoby trpící ušními šelesty, dále o hluchoslepé osoby a také o osoby se stařeckou nedoslýchavostí. Všechny tyto osoby vyuţívají různé komunikační systémy. Právě díky Zákonu o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob si tyto osoby mohou svobodně zvolit preferovaný komunikační systém. Například český znakový jazyk, český znakový jazyk v taktilní formě, znakovanou češtinu, záznam mluvené řeči, prstovou abecedu, vizualizaci mluvené řeči, Lormovu abecedu, taktilní odezírání, vibrační metodu Tadoma, daktilografiku, Braillovo písmo. 22

23 Zde popíšu některé komunikační systémy: Český znakový jazyk v taktilní formě jde o dotykovou formu českého znakového jazyka. Je zaloţen na vzájemném kontaktu jedné nebo obou rukou komunikujících. Hluchoslepý člověk přijímá informaci pomocí odhmatávání aktivních znaků. Záznam mluvené řeči je převod mluvené řeči do písemné podoby ve stejném čase. Pro potřeby hluchoslepých se písemný záznam provádí zvětšeným písmem nebo Braillovým písmem. Vizualizace mluvené řeči - srozumitelná artikulace jednotlivých českých slov, tak aby bylo usnadněno odezírání audio-orálních projevů. Podmínkou porozumění je znalost českého jazyka a schopnost odezírání. Lormova abeceda říká se jí dotyková dlaňová abeceda. Jednotlivá písmena se označují pomocí ustálených pohybů a dotyků na dlani a prstech ruky (obrázek viz příloha). Taktilní odezírání probíhá na základě vnímání mluveného jazyka odhmatáváním vibrací hlasivek mluvčího. Daktylografika vpisuje sdělení do dlaně velkými tiskacími písmeny. Vibrační metoda Tadoma je zaloţena na vnímání mluveného jazyka pomocí odhmatání vibrací hlasivek, pohybů dolní čelisti, rtů a tváře mluvčího. Braillovo písmo provádí se základě plastických bodů, které jsou vyraţeny do papíru a čtenář je vnímá hmatem. Mříţka obsahuje šest bodů uspořádaných do obdélníku (obrázek viz příloha). ( 23

24 V Zákoně o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob se také uvádí následující skutečnosti: - Neslyšící a hluchoslepé osoby mají právo na vzdělávání s vyuţitím zvoleného komunikačního systému a na výuku tohoto komunikačního systému. - Pokud se neslyšící a hluchoslepé osoby dostanou do komunikačně bariérové situace (například návštěva lékaře, úřadu, ), mají právo na bezplatné tlumočnické sluţby s vyuţitím zvoleného komunikačního systému. - Neslyšící a hluchoslepí studenti, kteří jsou integrováni mezi slyšící studenty na středních, vyšších a vysokých školách, mají taktéţ právo na vyuţívání tlumočníka zvoleného komunikačního systému ve výuce. - Rodiče neslyšících a hluchoslepých dětí mají nárok na výuku daného komunikačního systému ve speciálních kurzech. ( 2.2 Český znakový jazyk V publikaci Tvé dítě neslyší? od Freemana (1991, st. 134) je uveden citát ţeny, hrdé na svůj znakový jazyk:. Ach, lepší Slovo rukou než tisíce Střípků z úst sypaných Do ucha beze sluchu. (Dorothy Milesová 1976) Zákon o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob (č. 384/2008 Sb.) definuje český znakový jazyk: jako přirozený a plnohodnotný komunikační systém tvořený specifickými vizuálně-pohybovými prostředky, tj. tvary rukou, jejich postavením 24

25 a pohyby, mimikou, pozicemi hlavy a horní části trupu. Český znakový jazyk má základní atributy jazyka, tj. znakovost, systémovost, dvojí členění, produktivnost, svébytnost a historický rozměr, a je ustálen po stránce lexikální i gramatické. Je základní komunikační systém neslyšících lidí ( Neţ přejdu k teorii českého znakového jazyka, chci uvést pár omylů a pověr o českém znakovém jazyce, které uvádí Bímová (2005). - Znakový jazyk jsou gesta a pantomima: americký lingvista William Stokoe v roce 1960 zjistil, ţe gesto nejde rozdělit na menší komponenty, ale znak se skládá ze 3 komponentů a to umístění znaku v prostoru (KDE), tvaru ruky (ČÍM) a pohybu ruky v prostoru (JAK). Tyto sloţky se shodují s fonémy v audio-orálních jazycích. Mají schopnost diferenciace, ale samy o sobě nenesou ţádný význam. Navíc komponenty se produkují simultánně (tedy vrství se nad sebe, produkujeme i vnímáme je v jednom okamţiku), kdeţto fonémy se řadí lineárně. Dále u pantomimy není omezený prostor, ale u znakového jazyka prostor omezen je, je ohraničen temenem hlavy, linií boků a upaţenými lokty. Hovoříme o tzv. znakovacím prostoru. - Znakový jazyk je mezinárodní: národní znakový jazyk a národní mluvený jazyk prošly stejným přirozeným a dlouhodobým vývojem. Pouze ve znakovém jazyce se pouţívají ruce, mimika a pozice hlavy a horní části trupu. Národní znakový jazyk je více podobný jinému národnímu znakovému jazyku neţ národní mluvený jazyk jinému národnímu mluvenému jazyku. Je to z toho důvodu, ţe znakové jazyky sdílejí gramatickou část, ale odlišují se ve znakové zásobě. Ovšem i ve znacích jednotlivých znakových jazyků můţeme najít podobnost jde o oblast ikonických znaků, které tvoří 50 % znakové zásoby. - Znakový jazyk je primitivní a znakující vypadají jako opice: slyšícím lidem se zdá podivné, ţe znakový jazyk je jiný neţ audio-orální jazyk. Je to tím, ţe znakový jazyk má manuální sloţku a to si lidé spojili s pokusy naučit se komunikovat opice opice zvládly několik jednoduchých posunků. Ovšem zdaleka se nejednalo o jazyk. Znakový jazyk má i svou nemanuální sloţku, 25

26 nositelku gramatického významu. Znakový jazyk je plnohodnotný přirozený jazyk s vlastní strukturou a gramatikou! - Znakový jazyk nemá gramatiku: gramatika (tj. soubor strukturních a logických pravidel, která řídí soustavu vět, frazémů a slov v kaţdém přirozeném jazyce). Jako příklad mohu uvést v českém znakovém jazyce slovesa shodová. V českém jazyce vyjadřuje shodu tvar slovesa: např. Já ti půjčím knihu, ty mi půjčíš kolo. V Českém znakovém jazyce směr pohybu slovesa: např. JÁ TI DÁM KOLO (pohyb slovesa DÁM směřuje od mluvčího/podmětu k adresátovi/předmětu). - Znakový jazyk má malou slovní zásobu: slovní zásoba kaţdého jazyka se vyvíjí díky kultuře a potřeb jeho uţivatelů. Lidé, kteří nikdy neviděli ani neslyšeli auto, si museli v době jeho vynálezu označení vytvořit či si slovo vypůjčit v jiném národním jazyce. V období Národního obrození vznikla řada českých slov, předtím byla čeština utlačována. Český znakový jazyk se začal u nás rozvíjet aţ po sametové revoluci v roce Vývoj českého jazyka tedy probíhá déle, český znakový jazyk se u nás zkoumá a rozvíjí teprve asi 20 let. Vznikají odborné znaky z různých oborů důkazem jsou terminologické slovníky na CD- ROM a DVD např. porodnictví, počítače,. - Český znakový jazyk je vizualizovaná čeština: ráda bych zdůraznila ţe, znakovaná čeština je umělý systém, který slouţí k dorozumívání slyšících a neslyšících a vyuţívá gramatické prostředky češtiny (podrobně viz níţe) a český znakový jazyk je plnohodnotný jazyk, který není odvozen od češtiny (popsán viz níţe). - Český znakový jazyk je na celém území České republiky stejný: v českém znakovém jazyce existují nářečí podobně jako u češtiny. Neslyšící si je vytvořili sami. Český znakový jazyk se liší v různých regionech svou varietu si vytváří uţivatelé znakového jazyka tam, kde se sdruţují tedy ve školách nebo v klubech. Proto vidíme odlišnosti např. u neslyšících z Prahy, Hradce Králové, Olomouce, Jinak také znakují mladí neslyšící a starší neslyšící. Rovněţ 26

27 najdeme rozdíly v projevu rodilých mluvčích znakového jazyka a neslyšících, kteří si tento jazyk osvojili později. - Naučit se český znakový jazyk je pro slyšící lehčí než se naučit cizí mluvený jazyk stačí si koupit slovník: pro slyšícího Čecha je český znakový jazyk jako cizí jazyk a tak můţe snadno propadnout omylu, ţe stačí chodit jen do nějakého kurzu. Ovšem situace je daleko sloţitější. V naší republice probíhají kurzy různé úrovně a různé kvality. Pro zájemce je nejvýhodnější navštěvovat kurz vedený neslyšících lektorem, který vedle znakové zásoby předá i gramatiku znakového jazyka, přirozeně naučí komunikační pravidla v českém znakovém jazyce a bude předávat kulturu Neslyšících. Dále bych doporučila pravidelně navštěvovat různé akce komunity neslyšících, kde frekventant kurzů můţe pozorovat přirozenou komunikaci v českém znakovém jazyce, uvidí i různé další variety znaku či jeho pouţití. Rovněţ zde v praxi uvidí kulturu Neslyšících a pravidla chování v komunitě (Bímová 2005). Znakový jazyk vznikl kdysi dávno, před vznikem rozvoje lingvistiky byl znakový jazyk ve formě obrázků, pantomimy a gest. Jako první upozornil na znaky přirozeného jazyka, které má i znakový jazyk, lingvista F. de Saussur. Jde o arbitrárnost a dvojí členění. Ale později bylo znakovému jazyku přiznáno všech šest rysů přirozeného jazyka (viz níţe). Z poznatků F. de Saussura čerpal i lingvista William C. Stokoe, který v roce 1960 podrobil analýze americký znakový jazyk (American Sign Language ASL) a po vydání publikace Sign Language Structure byl znakový jazyk uznán jako přirozený jazyk a mateřský jazyk neslyšících. Dokázal, ţe znakový jazyk není ţádnou chaotickou mnoţinou nahodilých gest, ţe se jedná o plnohodnotný přirozený jazyk, nesoucí vlastnosti, jež byly až do té doby spojovány pouze s jazyky mluvenými: systémovost, znakovost, dvojí artikulace, produktivnost, svébytnost a historický rozměr (Bímová, Okrouhlíková 2008, s. 7). Díky tomu se Neslyšící začali prezentovat jako členové kulturní komunity a nikoli jako postiţení lidé. Vzrostlo sebevědomí Neslyšících a jejich hrdost na vlastní jazyk. 27

28 V České republice začali věnovat výzkumu ČZJ aţ v roce 1993 v Institutu pro neslyšící v Berouně (Macurová 1996). V roce 1998 se otevřel nový obor: Čeština v komunikaci neslyšících na FF UK, pod vedení Prof. PhDr. Aleny Macurové, CSc. Jazyk je systém znaků, který slouţí jako základní nástroj lidské komunikace, a tím pádem ho nazýváme jazykem přirozeným. Čermák (2009, s. 14.) charakterizuje přirozený jazyk jako: možnost (opakovatelné) komunikace mezi aspoň dvěma partnery, založená na systému, který je komplexní, dynamický a který umožňuje své znaky podle daných pravidel kombinovat. Součástí a předmětem jazyka je znak, který se jich zabývá sémiotika (nauka o znacích) (Čermák 2009). Znak je něco, co zastupuje něco jiného na základě společné zkušenosti účastníků komunikace (Bímová, Okrouhlíkova 2008, s. 14). Existují dva významy znaku, v širším pojetí se jedná sémiotický termín a v pojetí uţším se jedná o jednotku znakového jazyka (Bímová, Okrouhlíková 2008). V lingvistice je definován znak jako něco, co zastupuje něco jiného na primárně společné zkušenosti aktérů v průběhu komunikace. Jedná se o předmět, jednání, události, atd. Tyto jsou vyjádřeny pohybem, tvarem a vodící ruky s doprovodnými nemanuálními komponenty. Podle jejich vztahu k tomu, co zastupuje objekt, rozlišujeme znaky na ikony, indexy a symboly (Bímová, Okrouhlíková 2008). Zde si rozebereme 3 znaky (Bímová, Okrouhlíková 2008): Ikon znamená to, ţe nosič je podobný objektu. Můţeme je dále dělit na znaky transparentní (průhledné), kde je vztah mezi znakem a tím, co zastupuje, zřejmý i bez předešlé znalosti významu znaku. Pokud produkujeme tyto znaky, rozumí jejich významu i člověk neznalý znakového jazyka. Např.: 28

29 KNIHA Obr. č. 3: Ikony transparentní (Bímová, Okoruhlíková 2008) a na znaky translucidentní (průsvitné), kde vztah mezi znakem a tím, co zastupuje, je zřejmý pouze tomu, kdo je seznámen s významem znaku, např. týden má sedm dní, mléko získáváme dojením krav. Např.: MLÉKO Obr. č. 4: Ikony translucidentní (Bímová, Okrouhlíková 2008) Index znamená to, ţe nosič je objektem ovlivněn, a tím pádem existuje mezi nimi vztah věcné souvislosti. V ČZJ jich není mnoho, jedná se o zejména o zájmena a příslovce. Např.: 29

30 MŮJ Obr. č. 5: Indexy (Bímová, Okrouhlíková 2008) Symbol není vztah mezi znakem a objektem. K vytvoření znaku došlo na základě dohody uţivatelů znakového jazyka. Např.: ŠTĚSTÍ Obr. č. 6: Symboly (Bímová, Okrouhlíková 2008 Hlavní rysy přirozeného jazyka Abychom mohli povaţovat jakýkoliv jazyk za přirozený, měl by splnit následující podmínky, tzv. základní rysy jazyka: systémovost, znakovost, dvojí člení, produktivnost, svébytnost a historičnost (Bímová 2002). Systémovost Systémovost jako vlastnost jazyka znamená, ţe jazyk je soubor diskrétních jednotek a vztahů mezi nimi. Systémovost je charakterizována hierarchičností, anizotropií a lineárností. 30

31 Hierarchičnost znamená, ţe jazyk se skládá z jednotek různých řádů a to od těch nejmenších po ty největší (tedy v určité hierarchii). Například jednou z nejniţších jednotek znakového jazyka je tvar ruky. Tvar ruky Y sám o sobě nenese ţádný význam. Aţ v okamţiku, kdy propojíme několik nejniţších jednotek (tvar ruky, pohyb, místo artikulace, orientaci prstů a orientaci dlaně) vznikne jednotka vyšší, která jiţ nese význam např. znak ZAJÍMAVÝ. Propojení jednotek není náhodné. Další charakteristikou systémovosti je anizotropie. Vyjadřuje schopnost jazyka odlišit dva významy slov/znaků na základě změny jen jediné nejniţší jednotky, ovšem za podmínky, ţe odlišnost těchto dvou jednotek musí být lidskými smysly vnímatelná (nesourodost znaků = anizotropie). Například znaky HNĚDÁ a ČOKOLÁDA odlišuje pouze změna tvaru dominantní ruky. Tuto změnu je příjemce sdělení schopen smysly zaznamenat. Lineárnost vyjádření je typická pro audio orální jazyky. Tyto jazyky kladou jednotlivá slova za sebou (lineárně). Pro znakové jazyky je naopak typická simultánnost. Znakovost Jazyk jako systém je tvořen jednotkami, které mají povahu znaků, tj. zastupují něco jiného. Např. znak KOČKA zastupuje v komunikaci zvíře (kočku), o kterém se chceme v rozhovoru bavit. Znaky jsou určeny na základě společné zkušenosti uţivatelů jazyka. (Podrobněji viz výše Definice znaku) Dvojí člení V jazyce máme dvě úrovně členění. Na první úrovni jsou jednotky, které nesou význam (morfémy). Dále lze tyto jednotky dělit na ještě menší sloţky (fonémy), které jiţ samy o sobě význam nenesou, ale mohou ho měnit. Viz příklad u schopnosti anizotropie znaků HNĚDÁ a ČOKOLÁDA. Produktivnost Produktivnost vyjadřuje schopnost přirozeného jazyka z omezeného souboru prostředků a pravidel vytvářet nekonečné mnoţství znaků a to jejich kombinováním. Například v českém znakovém jazyce existuje pouze 12 základních tvarů ruky 31

32 (nelze pouţívat jiné) z toho jsou odvozené 30 tvarů ruky a přesto máme nekonečné mnoţství znaků, pro vyjádření všeho, co v českém znakovém jazyce vyjádřit potřebuje. Svébytnost Jazykový systém umoţňuje popisovat jazykem nejen přítomnost, ale i minulost a budoucnost. Tuto vlastnost jazyka nazýváme svébytnost. Stejně jako v audio orálních jazycích, tak i ve znakových jazycích můţeme vyjadřovat čas budoucí, minulý, podmínku, jevy nereálné, neskutečné či nesmyslné. Historičnost Znakové jazyky, stejně jako jazyky audio orální se v čase vyvíjí a postupem doby se proměňují. Př. autobus: dříve lidé ukazovali tvar volantu, v současné době ukazují tvar autobusu. Také vývoj jazyka jedince probíhá ve znakových jazycích obdobně jako v jazycích mluvených. Podmínkou zde ovšem je, aby rodiče dítěte ovládali znakový jazyk plynně, v tomto případě se tedy většinou jedná o neslyšící rodiče. Simultánnost U audio-orálních jazyků se jednotlivé prvky jazyka kladou lineárně za sebe, kdeţ to ve znakovém jazyce je moţnost vrstvit jednotky jazyka na sebe a tudíţ v jeden okamţik můţeme předat několik informací najednou. Této vlastnosti znakových jazyků se říká simultánnost. Při vizuálně-motorického kanálu sledujeme zároveň v trojrozměrnou prostoru pohyb rukou, mimiku, pozice a pohyby hlavy a horní části trupu. Český znakový jazyk disponuje dvěma typy nosičů významu a to manuálními a nemanuálními nosiči významu. Mezi manuální řadíme tvar ruky, pohyb ruky a vzájemná pozice rukou. Do nemanuálních nosičů lze zařadit mimiku, pohyby a pozici hlavy a horní části trupu. Nejmenší části znaku jsou jeho komponenty, tj. místo artikulace znaku, tvar ruky, orientace dlaně a prstů a pohyb. V Českém znakovém jazyce je simultánnost dominantní (Bímová, Okrouhlíková 2008, s ). 32

33 Trojrozměrný prostor v ČZJ Znakové jazyky se liší od mluvených mimo jiné v tom, ţe nemají psanou podobu. Znakové jazyky jsou produkovány manuálně, tedy rukama v prostoru a vnímány zrakem, jsou tedy vizuálně motorické. Prostor, kde se odehrává produkce znaků, nazýváme znakovacím prostorem. Znakovací prostor můţeme vymezit nahoře temenem hlavy a dole pasem, do stran je tento prostor omezen upaţenými lokty. Vidíme, ţe znakový jazyk má omezený prostor, nelze ho tedy označit jakou gesta. Gesta jsou spontánní pohyby rukou a jsou doprovázena verbálními projevy. Gesta se neřídí ţádnými pravidly, odvíjejí se od temperamentu a kultury daného člověka. Gesta jdou napříč kulturám a jsou většinou srozumitelná pro všechny lidi. V trojrozměrném prostoru můţeme popisovat reálné skutečnosti (např. popsat pokoj tak, jak ve skutečnosti vypadá nebo popsat vzhled zvířete). V trojrozměrném prostoru se velmi ve vztahu k znakovému jazyku vyuţívá střídání rolí. Tento jev se pouţívá při vyprávění ve znakovém jazyce (např. při vyprávění pohádky, kdy vypravěč vstoupí do role pohádkové postavy apod.). Ve znakovacím prostoru můţeme vyjádřit také několik časový os. První je časová osa, která vyjadřuje trvání a znakuje se před tělem zprava doleva. Druhá časová linie je vedena zpředu dozadu (nebo naopak) a vyjadřuje budoucnost nebo minulost. Třetí osa se vyjadřuje pohybem zezdola nahoru a znázorňuje růst člověka (od dětství po dospělost). Dalším jevem, který se vyjadřují prostorovými vztahy, jsou osobní zájmena a slovesné osoby. Osobní zájmeno JÁ vyjádří znakující tím, ţe ukáţe na sebe. V případě zájmena TY ukáţe rovně před sebe (2. os. č. j. je tedy situována před produktora znakového jazyka). Třetí osoba (ONA, ON, ONO) umístí znakující na pravou či levou stranu od těla. Podobné je to se zájmeny přivlastňovacími jen se změní tvar ruky. S prostorem jsou neodmyslitelně spjata také slovesa. V českém znakovém jazyce rozlišujeme tři typy sloves: prostá, shodová, prostorová. Nejvíce se vyuţívá prostoru při znakování shodových a prostorových sloves (např. shodové sloveso UČIT mění směr závisle na tom, kdo koho učí, coţ se odvíjí od výše zmíněných zájmen) (Kováčová, Kuchařová 2005). 33

34 Obr. č. 7: Znakovací prostor (Kováčová, Kuchařová 2005) Klasifikátory Klasifikátor je jazykový prostředek, který se vyznačuje tím, ţe zastupuje nějaký předmět, odkazuje k jeho vlastnosti a je součástí prostorových sloves. Klasifikátory můţeme vidět jak v mluvených jazycích tak ve znakových. Převaţují však ve znakových jazycích. Klasifikátory rozlišujeme podle charakteru na klasifikátory: - materiálu (př. list papíru jako měkký, ohebný materiál) - tvaru (př. klasifikátorový tvar ruky ukazuje tvar obdélníku např. hřiště) - konzistence (př. hustota) - velikosti (př. tlušťka tyče stanoví výběr klasifikátoru např. tenká či tlustá) - umístnění (př. parkoviště kde je zaparkované auta) - uspořádání (př. uspořádání knih v knihovně, zda jsou vedle sebe v řadě, či na sobě ve sloupci apod.) - mnoţství (př. 1-2 ks nebo hromada věcí) Dále Motejzíková (2006, in Servusová 2008) rozlišuje 4 typy klasifikátorů: 1. Klasifikátory celého předmětu patří tam tvary ruky, které zastupují všechny objekty s určitými stejnými vlastnostmi. 2. Klasifikátory části těla popisují pohyb lidských nebo zvířecích končetin (co je pro ně charakteristické). 34

35 3. Klasifikátory drţení ukazuje velikost a tvar objektu, jak ho mluvčí drţí v rukách a pohybuje s ním. 4. Klasifikátory neboli specifikátory tvaru a rozměru charakterizují vzhled objektů do nejmenších podrobností. Nesouvisí s pohybem objektu, proto nevytvářejí predikát a nesplňují důleţitý rys definice klasifikátorů je vhodné je nazývat specifikátory. Příklady klasifikátorů: Obr. č. 8: Lidé stojící v řadě vedle sebe Obr. č. 9: Lidé stojící v řadě za sebou (Tikovská, Kuchařová 2005) Specifické znaky Další sloţkou v lexikální gramatice ČZJ jsou specifické znaky. Avšak tyto znaky neexistuje v českém jazyce jednoslovný ekvivalent. Nejsou zpracovány v odborné literatuře v zahraniční ani u nás, ani v slovníky nenajdeme. O té problematice zabývala Motejzíková (2003, s. 218), která v článku píše, ţe specifické znaky tvoří zvláštní skupinu ve znakovém jazyce, které vyznačují, že v sobě často nesou nějakou emoci, pozitivní či negativní, vyjadřují různé stavy lidské psychiky nebo osobní postoj mluvčího k někomu anebo něčemu a jejich hodnocení. Důleţitou součástí té struktury je jejich nemanuální sloţka, tvoří tzv. orální komponent, který není odvozen z mluveného jazyka. Bez té orální komponenty specifický znak by nedával smysl v gramatice. Často specifické znaky v českém znakovém jazyce můţeme vidět, jak mezi sebou komunikují Neslyšící lidé a to objevují několik specifických znaků v jedné výpovědi, ale při kontaktu se slyšící obvykle vypouštějí specifické znaky pro jejich obtíţné srozumitelnosti. Po té co se zabývala Motejzíková navazoval Vysuček, který ve své 35

36 bakalářské práci (2004) se snaţil zpracovat tohoto problému a dal první podnět. Ve svých pracích zjistil, ţe ČZJ existují 29 specifické znaky. Vysuček doporučuje slyšícím lidem, kteří chtějí porozumět této znakům, musejí proniknout mezi komunity Neslyšících, dále upozorňuje, ţe ne ve všech kurzech vyučují specifické znaky. Jediný kurz, kde informují o specifické znaky a to je v kurzech pořádaných Pevností, kde s tou problematikou zabývají a vyučují (Vysuček 2004). Pro představu specifických znaků uvedu jeden příklad, které jsem našla v publikaci od Vysučka (2008, s. 19): Obr. č. 10: specifické znaky (Vysuček 2008) Mimika Při jazykovém vyjádření, ať je to audio-orální nebo vizuálně-motorické, vţdy je přítomna mimika neboli výraz obličeje. U audio-orálního projevu je významná intonace (melodie) hlasu. Tuto sloţku nahrazuje u vizuálně-motorického projevu mimika. 36

37 Samozřejmě i mluvený projev doprovází mimika, ale její význam není takový, jako ve znakovém jazyce. Mimika je ve znakovém jazyce řazena do nemanuálních komponentů a plní významnou gramatickou funkci. Pokud bychom ji z projevu vyloučili, nebylo by rozeznatelné, zda se jedná o sdělení či otázku, zda jde o vtip nebo je informace míněna váţně. Šebková (2005) ve svém článku uvádí, ţe při sledování projevu komunikačního partnera se recipient (příjemce) více zaměřuje na mimiku neţ na manuální sloţku: Na mimice se podílí zejména oči, obočí, tváře, ústa, dále pohyby celou hlavou. Nyní bych uvedla několik příkladů: - otázku zjišťovací (chceš?, ) signalizuje mluvčí široce otevřenýma očima a zvednutím obočí - doplňovací otázku (proč?,...) signalizuje přimhouřenýma očima a svraštělým obočím - souhlas je vyjádřen opakovaným kýváním hlavy směrem shora dolů, při negaci otáčením hlavy zleva doprava - kdyţ chceme vyjádřit něco malého jsou ústa sevřená, s vykukující špičkou jazyka, pokud naopak něco obrovského, nafoukneme tváře Mimika nevystupuje samostatně, je přirozenou součástí znakové jazyka (Šebková 2005). Kultura neslyšících O kultuře neslyšících uţ jsem se zmiňovala výše v této své práci. Neslyšící jsou kulturní a jazykovou menšinou, která pouţívá svůj vlastní jazyk český znakový jazyk, který je plnohodnotným jazykem, srovnatelným s jinými jazyky. Neslyšící jsou menšinou, která je spojena stejným jazykem, stejnými ţivotními zkušenostmi i negativními vzpomínkami na kontakt s většinovou společností. Většinová společnost na neslyšící nahlíţí jako na skupinu postiţených, které je třeba vyléčit. Sami neslyšící se však v ţádném případě nepovaţují za nijak postiţené. Sami sebe nahlíţejí pouze jako skupinu osob, která se liší od většinové společnosti, která má jiný ţivot, odlišný od ţivota slyšících. Do komunity neslyšících patří neslyšící, nedoslýchaví, ohluchlí, uţivatelé kochleárních implantátů, slyšící děti neslyšících rodičů a někteří tlumočníci. Podmínkou však je znalost a dokonalé zvládnutí českého znakového jazyka. Kaţdý 37

38 neslyšící si musí svobodně sám zvolit, zda chce být členem komunity neslyšících anebo zda se chce integrovat do většinové společnosti. Asi 90 % neslyšících dětí se rodí slyšícím rodičům. Tito však nemohou svým potomkům předat vhodnou ţivotní zkušenost, jako je tomu v neslyšících rodinách, kde se neslyšícím rodičům narodí neslyšící děti. Neslyšící děti narozené ve slyšících rodinách se tedy musí vlastní kulturní zvyklosti a odlišnosti učit od svých vrstevníků na internátech a ve školách pro neslyšící děti. Na těchto školách a internátech si děti mezi sebou předávají svou ţivotní zkušenost, znalost znakového jazyka i způsoby chování typické pro tuto komunitu. Je tu především důleţité, aby zde vhodně působili i neslyšící pedagogové, jako funkční vzory pro budoucí ţivot těchto dětí. Jedině neslyšící pedagog, který děti ovlivňuje a vytváří jim dostatečně podnětné působení, můţe přispět k tomu, aby se z neslyšícího dítěte, narozeného ve slyšící rodině stal v budoucnu sebevědomý jedinec, hrdý na svůj jazyk, svou kulturu i na své dovednosti a znalosti (Komárková 2005). Přikládám zde několik příkladů chování a zvyklostí v komunitě neslyšících, které uvádí Hudáková a Myslivečková (2005): Potlesk: Běţný potlesk, kterým slyšící dávají najevo svůj proţitek, není dostupný smyslům neslyšícího člověka. Proto mají neslyšící svůj typický způsob potlesku, který je vizuálně dostupný třepotání zdviţených dlaní nad hlavou. Přípitek: Radost ze společného setkání dávají slyšící najevo přípitkem cinknutím sklenic o sebe. Neslyšící mají svůj způsob přípitku, který jim umoţní vnímat vzájemnou blízkost a radost ze společného setkání při přípitku necinkají o sebe sklenicemi, ale prsty svých rukou, které drţí sklenici. Setkání a loučení: Neslyšící, kteří se dobře znají, se při pozdravu políbí na obě tváře, a to jak pří setkání, tak při loučení. Pokud chce neslyšící odejít ze společenské akce, musí se před svým 38

39 odchodem rozloučit se všemi přítomnými, jinak by se lehko mohlo stát, ţe se někdo z přítomných urazí, ţe se na něj zapomnělo. Neslyšící tohle dobře ví, proto svůj odchod plánují s předstihem. Kdyţ například někdo plánuje, ţe opustí akci o půlnoci, začne se loučit se všemi přítomnými uţ v 11 hodin, protoţe je mu jasné, ţe se s kaţdým chvíli zapovídá o tom, jak se má, co rodina, děti, kdyby tuto chvilku kaţdému přítomnému nevěnoval, bylo by to povaţováno za krajně nespolečenské chování. Komunikační zvyklosti: Neslyšící jsou při vzájemném kontaktu zvyklí se daleko častěji dotýkat neţ slyšící. Dotykem například upoutávají pozornost, nebo také mohou upozornit přítomné na svůj odchod tím, ţe jim poklepou na rameno a rozloučí se. Pokud neslyšící bude chtít oznámit něco osobě, která se baví s druhou osobou, obvykle k této osobě přistoupí, poklepe jí na rameno na znamení toho, ţe jí chce něco sdělit a druhé osobě se omluví za vyrušení. Jakékoli upoutávání pozornosti poklepáním na hlavu nebo na záda není vhodné! Poklepání na nohu je vhodné pouze v případě, ţe sedíme a sedí i osoba, kterou chceme na něco upozornit zavolat. K tomu poklepání je ještě třeba poznamenat, ţe je dobré ho provést krátkým poklepáním na rameno (případně paţi a celou ruku), jakékoliv hlazení nebo přespříliš jemné a zdlouhavé dotyky nejsou vhodné, sejně tak jako hrubé údery. Zvláštní pozornost je také třeba věnovat kulturním zvyklostem, týkajícím se komunikačních pravidel přímo během komunikace dvou osob. V případě, ţe jedna osoba něco vypráví (znakuje) druhé osobě, je naprosto nevhodné, aby tato během komunikace nějak zasahovala do výpovědi tím, ţe bude mluvčímu sahat na ruce a bránit mu tím ve výpovědi. Důleţitý je také oční kontakt během komunikace. Pokud spolu komunikují dvě neslyšící osoby, je nezbytné, aby spolu po celou dobu komunikace udrţovaly oční kontakt, pokud se jedna z osob záměrně odvrací od svého komunikačního partnera, můţe to být pokládáno za neslušné chování (Hudáková, Myslivečková 2005). Neslyšící také nemají rádi, pokud je někdo usadí ke stolu čelem ke zdi nebo do rohu. Neslyší, co se v místnosti děje, a tak nejraději sedí na takovém místě, ze kterého mají nejlepší přehled o dění kolem sebe. Pokud se někdo bude bavit s neslyšícím, musí také pečlivě myslet na to, aby za sebou neměl nějaký zdroj světla, které by neslyšícího 39

40 oslepovalo, takţe by neměl moţnost vidět, co mu mluvčí sděluje (znakovým jazykem) ani by nemohl odezírat v případě, ţe by se mluvčí rozhodl mluvit. Na závěr bych ráda uvedla místa a akce, kde se spolu neslyšící často setkávají. Jsou to například různé kulturní a společenské akce, jako např. výročí, plesy, oslavy nebo i různá sportovní utkání, ať uţ se jich neslyšící zúčastňují aktivně anebo pasivně jako diváci. Na těchto utkáních se často stává, ţe se neslyšící ani tak nevěnují sportovnímu utkání jako spíš sami sobě navzájem povídají si spolu o tom, jak se měli, co dělají jejich děti, manţelé, sourozenci. Během této komunikace je typická otevřenost komunikujících osob, které se bez okolků druhého člověka ptají na to, kolik má dětí, pokolikáté je ţenatý, kolik mu je let. V komunitě neslyšících je to povaţováno za součást kultury, nikoli za drzé nebo nevhodné chování. Neslyšící se samozřejmě také scházejí v různých klubech a spolcích pro neslyšící (Hudáková, Myslivečková 2005). 2.3 Znakovaná čeština Znakový jazyk není jediný komunikační systém, kterým se dorozumívají neslyšící lidé. Do skupiny neslyšících osob můţeme zařadit prelingválně neslyšící osoby (tedy osoby, které ztratily sluch před tím, neţ si osvojili mluvený jazyk, postlingválně neslyšící osoby (tedy osoby, které ohluchly aţ poté, co si osvojili mluvený jazyk) a nedoslýchavé osoby (které mají ztrátu sluchu, ale dá se kompenzovat např. sluchadly a mohou se tedy dorozumívat mluveným jazykem). Jak bylo vysvětleno výše, neslyšící pouţívající čistý znakový jazyk se povaţují za kulturní a jazykovou menšinu a označují se jako neslyšící s velkým písmenem N. Postlingválně neslyšící a nedoslýchaví lidé pouţívají většinou ke komunikaci znakovanou češtinu. Jde o umělý jazykový systém vytvořený slyšícími lidmi pro komunikaci s neslyšícími. Znakovaná čeština není přirozený jazyk. Pouţívá sice většinou znaky českého znakového jazyka s doprovodnou artikulací slov avšak mimika je na rozdíl od znakového jazyka téměř nulová a neplní gramatickou funkci. Znakovaná čeština se drţí gramatiky českého mluveného jazyka, kopíruje jeho slovosled a také vyuţívá nově vytvořených znaků, které slouţí k reprezentaci gramatických slov (např. předloţky). 40

41 Zde si uvedeme pár definici o znakované češtiny (Kotvová, Komorná 2008, s. 12): Podle Potměšila (1999, s. 24) je znakovaná čeština systém, který vznikl simultánním tlumočením mluveného projevu do znakové podoby. Čeština je zde dominantním jazykem a každému slovu je přiřazen znak při dodržování pravidel a zásad pro mluvený jazyk. Hrubý (1999, s. 72) charakterizuje ZČ jako umělý systém komunikace, který vymysleli slyšící jako pomocný nástroj pro komunikace s neslyšícími. Tato komunikace je podle něho založen na tom, že se ústy vyslovuje česká věta a pod jednotlivá slova se podsouvají znaky vypůjčené ze slovníku ČZJ. Hronová (2005, s 20) uvádí, ţe je to umělý systém, který představuje užívání jednotlivých znaků znakového jazyka, přidržuje se však gramatiky ČJ. Ze starších definic zmiňuje ZČ Lauerman (1986/87, s. 77): Znakovaná čeština v podstatě pomoci znaků doslovně překládá orální češtinu. V publikaci autorek Kotvová a Mirovská (2008, s. 13) jsme objevili definici znakované češtiny, kterou nově autorky vytvořily: Znakovaná čeština je umělý znakový systém. Projev v českém jazyce, který je artikulován s hlasem nebo bezhlasně, je doprovázený znaky. To znamená, že každému českému slovu odpovídá znak, který je ve většině případů převzat z trvalého slovníku českého znakového jazyka. Existují však znaky speciálně vytvořené pro užití ZČ. Znakovaná čeština také nevyužívá specifické struktury, gramatiku ani nemanuální složky ČZJ. To znamená, že jedinou gramatiku, kterou v tomto systému nalezneme, je gramatika českého jazyka. Ta je však vyjádřena zejména orálně, zachytit ji můžeme hlavně odezíráním. Způsoby kódování češtiny do znaků Existují 4 způsoby kódování mluveného jazyka do znaků znakované češtiny (Kotvová, Komorná 2008, s ): 1. projev v mluveném jazyce, kdy je pod každé slovo českého jazyka podsouván odpovídající znak 2. přesně znakovaná čeština 3. projev v mluveném jazyce doprovázený izolovaným znaky 41

42 4. kódy, které stojí mezi ČZJ na jedné a ZČ na straně druhém. Zde si rozebereme jednotlivé způsoby kódování češtiny do znaků: 1. Znakovaná čeština Kaţdé slovo mluveného projevu je doprovázeno odpovídajícím znakem. Znaky jsou produkovány lineárně podle slovosledu české věty. Při této varianty nevyjadřujeme gramatické prostředky ČJ. Také se objevují znaky vytvořené speciálně pro účely komunikace ve ZČ a to hlavně pro ta slova češtiny, pro něţ ve znakové zásobě ČZJ nenajdeme odpovídající znak. 2. Přesně znakovaná čeština Znaky jsou produkovány lineárně podle českého slovosledu, kaţdé české slovo je transliterováno pomocí znaku a jednotlivé koncovky jsou transliterovány pomocí znaků prstové abecedy. Tento způsob kódování je dle názoru Kotvové a Komorné ideální konstrukt, ale v praxi se s ním v českém prostředí těţko potkáváme. Více je tento způsob komunikace vyuţíván v zahraničí (např. v USA, kde se nazývá Cued speech). 3. Mluvený projev doprovázený izolovanými znaky Můţeme se setkat, ţe za znakovanou češtinou bývá povaţován projev mluvčího, který sice svůj mluvený projev doprovází znaky. Během svého mluveného projevu však neznakuje kaţdé vyslovené slovo, ale pouze slova, která povaţuje za důleţitá. 4. Kódy, které stojí v kontinuu mezi ČZJ na straně jedné a ZČ na straně druhé Jde o kolísání mezi českým znakovým jazykem a znakovanou češtinou neboli od Ameriky převzaté pidţinizace (smíchání znaky od znakované češtiny a českým znakovým jazykem). Například Macurová (1994, in Kotvová, Komorná 2008, s. 17) definuje ZČ jako tzv. znakový systém, který vizualizuje gramatickou strukturu češtiny a s tím, ţe kromě ní existují pravděpodobně ještě i různorodé útvary přechodné. 42

43 Příklady rozdíly mezi ZČ a ČZJ: MÁM HUSÍ KŮŢI. MÁM HUSÍ KŮŢI. Obr. č. 11: Znakovaná čeština a český znakový jazyk (Bímová, Okrouhlíková 2008, s. 53) Podle našeho názoru se ve většině českých škol pro sluchově postiţené se stále pouţívá více znakovaná čeština neţ český znakový jazyk. Důvodem je mylný názor slyšících pedagogů, ţe pomocí znakované češtiny se studenti se sluchovou vadou lépe naučí českému jazyku. Myslíme si, ţe pro prelingválně neslyšící ţáky a studenty je důleţité nejdříve se naučit svůj mateřský jazyk, kterým je pro většinu z nich český znakový jazyk, a český jazyk vyučovat jako druhý a cizí jazyk v psané podobě. Proto znakovaná čeština vyhovuje postlingválně neslyšícím a nedoslýchavým lidem, protoţe jejich mateřským jazykem je český mluvený jazyk. Samozřejmě respektujeme výběr komunikačního prostředku, který si vybere ohluchlý nebo nedoslýchavý. Ale pokud chce komunikovat s neslyšícím, který pouţívá český znakový jazyk, měl by to respektovat i on. Vlastní zkušenost: od malička jsem vyrůstala v orálním typu škol a aţ na střední škole jsem se dostala do kontaktu s českým znakovým jazykem. Výsledkem střetu těchto dvou odlišných komunikačních systému je, ţe v některých situacích jsem schopna přepínat mezi kódy jako je český znakový jazyk, znakovaná čeština a pidţin. 43

44 3 Lexikografie znakových jazyků Abychom mohli zapisovat či tvořit slovníky, musí existovat nějaký obor. A tím vznikl obor lexikografie, který se zabývá popisem slovní zásoby, sestavováním slovníků a zásadami jejich tvorby, slovníkářství. Dále existuje obor, který úzce spolupracuje s oborem lexikografií je obor lexikologie, je to věda, která zkoumá lexikální systém jazyka, formu, význam a uţívání lexikální jednotek (lexémů) ( Lexikografie pak podle jistého postupu tyto lexikální jednotky, slova a slovní spojení zpracovává v jednotlivá hesla a sestavuje z nich slovníky různých typů a druhů. (Filipec 1957, s , in Bímová, Okrouhlíková 2008, s. 73). Černý (1998, s. 159, in Bímová, Okrouhlíková 2008) vymezuje lexikografii jako část lingvistiky, která se zabývá sepisováním slovní zásoby neboli sestavováním slovníků, které se mohou lišit svým rozsahem a obsahem. Lexikografie znakových jazyků vznikla aţ v té době, kdy byl uznán znakový jazyk jako přirozený jazyk a jeho zkoumání se stalo součástí lingvistiky. Primárním podnětem byla publikace Sign Language Structure z roku 1960, jejímţ autorem je jazykovědec William C. Stokoe, a která je zaměřena na strukturu amerického znakového jazyka. V roce 1965 pak vyšel pod jeho jménem první lingvistický slovník znakového jazyka, který nese název: A Dictionary of American Sign Language on Linguistics Principles a tím pádem se tento rok pokládá za vznik lexikografie znakových jazyků ( Obr. č. 12: William C. Stokoe ( 44

45 3.1 Notace znakových jazyků Jak jsem (viz výše) popsala, znakový jazyk je přirozeným jazykem neslyšících. Na první pohled se liší tím, ţe je to jazyk vizuálně-motorický, který je produkován v trojrozměrném prostoru a nemá psanou podobu. Moţná si myslíte, ţe znakový jazyk nejde zachytit ani zapsat, ale právě, ţe to jde, neboť v dnešní moderní době existuje mnoho moderních technologií, které se dají vyuţívat k uchování dat ve znakovém jazyce. Jsou to např. fotografie, CD-ROM, DVD, počítače, atd. Pohyb a nemanuální komponenty se těţko zachycují statickými obrázky, nejlépe jdou zachytit kvalitním digizáznamem. Pokud chceme nějak zapisovat znaky a uchovat je tak na dlouhou dobu, existují 3 moţnosti zápisu znakového jazyka, a to: transkripce glosami, slovní popis a notační systém. 1. Transkripce glosami glosy jsou na obrázku s daným znakem zapsány velkými tiskacími písmeny. Fungují k zaznamenání obsahu znakového vyjádření. Můţe se stát, ţe znaky mají podobnost, ale význam je jiný. Proto se spolu s glosami pouţívají zkratky obsahující nemanuální sloţky znakového jazyka (např. otázky, negace, ). Tento typ notace je vhodný pro ty, kteří se zaměřují spíše na syntax či sémantiku znakového jazyka a nezajímá je vnitřní struktura znaku (Miller 1998, s. 2, in Okrouhlíková 2008). Obr. č. 13: Transkripce glosami (Okrouhlíková 2008, s. 8) 45

46 2. Slovní popis fotografie znaku je doplněna o přesný slovní popis produkovaného znaku. Někdy je slovní popis jedinou cestou, jak něco skutečně explicitně zapsat, ve většině případů je to však ztráta času, takto slovní popis komentoval Miller (1998, s. 1, in Okrouhlíková 2008). Je obtíţný a zdlouhavý a navíc zabere mnoho místa. Obr. č. 14: Slovní popis (Okrouhlíková 2008, s. 75) Dlaň pasivní ruky (dlaň ruky je otevřená, ukazovák, prostředník, prsteník a malík jsou natažené ve vzpřímené poloze a navzájem se podélně dotýkají, palec je natažený a vystrčený do strany) směřuje doprava a prsty směřují od těla, aktivní ruka (prsteník a malík jsou ohnuty do dlaně a dotýkají se jí, palec je před ohnutými prsty a dotýká se jich, ukazovák a prostředník jsou mírně ohnuty ve druhém a třetím kloubu od dlaně a roztaženy od sebe), jejíž dlaň směřuje k tělu a prsty směřují doleva, vykonává pohyb doleva a s koncovým kontaktem na dlani pasivní ruky. 3. Notační (transkripční) systémy pomocí různých typů symbolů, více nebo méně ikonických se zapisují manuální sloţky znaku nebo i nemanuální sloţky znaku. První popis notačního systému vznikl v roce 1960, kdy William C. Stokoe (americký lingvista) publikoval analýzu zápisu amerického znakového jazyka (ASL) Stokoe s notation system (SNS). Doloţil v ní, ţe znaky ASL nejde ztotoţňovat s gesty, neboť můţeme tyto znaky rozloţit na menší sloţky (komponenty). Stokoe uvádí 3 komponenty znaku: umístění znaku v prostoru (označoval TAB, od slova tabula ), tvar ruky (DEZ, od designator ) a pohyb ruky v prostoru (SIG, od signatur ). Tyto komponenty znaku se produkují simultánně (zároveň) a ne lineárně (vedle sebe) jako slova mluvených jazyků. Stokoeův notační systém obsahoval 12 symbolů pro TAB, 19 pro DEZ a 24 pro SIG. V 70. letech byly dalšími lingvisty k notačnímu systému přiřazeny další 3 komponenty: kontakt (CON), orientace dlaně a prstů (ORI 1, ORI 2) a vzájemná poloha rukou (HA, od hands arrangement ) (Bímová, 2004). 46

47 Rozlišujeme 3 notační (transkripční) systémy, kterými lze zapisovat znaky: Notační systém prof. Aleny Macurové, Hamburský notační systém a SignWriting. Notační systém prof. Aleny Macurové Znakový jazyk se od mluveného jazyka liší především tím, ţe má vizuálně - motorický modus, funguje v prostoru a nemá psanou podobu. Zatímco mluvený jazyk je produkován hlasovým ústrojím a mluvidly a přijímán sluchem, znakový jazyk je produkován rukama a pohyby obličeje a vnímán je zrakem. Neslyšícím chybí jeden ze smyslů sluch, proto se mluvenou řeč, vnímanou sluchem naučit nemohou. Znakový jazyk ale funguje v prostoru a je vnímán zrakem, takţe se ho neslyšící mohou lehko naučit. Tento jazyk také můţe fungovat jako jejich mateřský jazyk, protoţe je jiţ od útlého věku dostupný jejich smyslům, vnímatelný a tedy naučitelný. Slyšící jsou zvyklí mluvit a přijímat řeč sluchem, komunikovat audio-orálně. Proto je pro ně velmi těţké se naučit znakový jazyk, který funguje vizuálně-motoricky. Znakový jazyk, jak uţ jsem zmiňovala výše, nemá psanou podobu. Slyšící, navštěvující různé kurzy znakového jazyka si mohli znaky zapisovat nějakým vlastním způsobem, který ovšem zdaleka nebyl srozumitelný všem, a kterému rozuměl pouze ten, kdo si daný způsob zápisu znaku sám vymyslel. Proto počátkem 90. let prof. Alena Macurová vynalezla systém zápisu znakového jazyka, který je srozumitelný všem, a který je proto dobře pouţitelný pro všechny. Při jeho utváření vycházela z dostupných materiálů českého znakového jazyka (ČZJ) (slovníky, videozáznamy, ). Výzkum tohoto notačního systému pro zápis znaků ČZJ začal v roce 1993 v Institutu pro neslyšící v Berouně právě pod vedením prof. Macurové. Kolektiv výzkumníků, kteří systém utvářeli, čerpal ze zahraničních materiálů. Poznatky z těchto materiálů ale bylo třeba aplikovat na podmínky ČZJ. Proto byla provedena jejich modifikace pro potřeby notačního systému ČZJ, a to na základě excerpce Slovníku znakové řeči (Gabrielová a kol.: Slovník znakové řeči. Praha 1988), učebnice českého znakového jazyka Základy české znakové řeči (Mrzlíková, Ostatková: Základy české znakové řeči 1993) a nahrávek projevů neslyšících (Macurová 1996). Podle notačního systému prof. Macurové je při zápisu jednotlivých znaků třeba zohlednit: místo artikulace, tvary rukou a jejich vzájemná poloha a pohyb rukou. 47

48 Český notační zápis obsahuje (Macurová 1996, s. 6): 1. místo, kde se znak artikuluje (TAB), 2. tvar ruky/rukou, která/é artikuluje/í (DEZ), 3. vztah ruky/rukou k tělu: orientace dlaně (ORI 1) a orientace prstů (ORI 2), 4. vztah ruky k ruce: vzájemná poloha rukou (u znaků artikulovaných dvěma rukama) (HA), 5. pohyb/y ruky/rukou (SIG). Jedná se o zápis manuální sloţky znaku. Znaky českého znakového jazyka jsou podle způsobu artikulace rozděleny na tří základní typy: A. Znaky artikulované jednou rukou, dělí se na: a.) znaky s nulovým kontaktem (např. muset, kolik), b.) znaky s kontaktem, dominantní (u praváků pravá) ruka kontaktuje nějakou část těla (např. čelo, ústa, rameno atd.), nikoli však druhou ruku (např. vejce, špion). B. Znaky artikulované dvěma rukama, dělí se na: a.) Znaky, v nichţ jsou aktivní (v pohybu) obě ruce stejného tvaru (např. ţivot, výchova), b.) Znaky symetrické, v nichţ je aktivní jedna (dominantní) ruka, která artikuluje nad (pod, za, atd.) rukou pasivní, ale ruce jsou ve stejném tvaru (např. proč, čočka), c.) Znaky asymetrické, v nichţ je aktivní jedna (dominantní) ruka, která artikuluje nad (pod, před, atd.) rukou pasivní, ale ruce jsou v různém tvaru (např. opakovat, čokoláda). C. Sloţené znaky zahrnují kombinace výše uvedených typů (např. Nashledanou, červenec). Tyto typy znaků jsou zapisovány pomocí tří typů matric (Macurová 1996, s. 6-7). 48

49 Příklad matric znaků: TAB DEZ ORI1 ORI2 SIG (pro zápis znaků skupiny A) Tyto symboly píšeme nejprve místo, kde znak artikuluje (TAB), potom tvar ruky, která artikuluje (DEZ), orientace dlaně (ORI1), orientace prstů (ORI2) a pohyb (SIG) (Macurová 1996, s. 7). O typu matric pomáhá, kdyţ zapíšeme, zda znak je artikulován jednou rukou: matrice I, dvěma rukama: matrice II nebo III. Kaţdá tento zápis je doplněn slovním doprovodem. Symboly, které umoţňují zapsat znaky českého znakového jazyka, vychází ze zahraniční zkušenosti. Pro potřeby českého znakového jazyka jsou tyto symboly upraveny na základě excerpce Slovníku znakové řeči (Mrzlíková, Ostatková: Základy české znakové řeči 1993) a nahrávek komunikace neslyšících. Jde jen o návrh způsobu zápisu, pokud se v průběhu výzkumu ukáţe, ţe některé symboly nejsou pro zápisu znaku uţitečné, budou odstraněny, pokud se naopak ukáţe, ţe jsou uţitečné, tak se trochu pozmění či poupraví. Tento způsob zápisu znaků funguje jiţ od svého vynalezení roku 1993 tak, ţe se u kaţdého znaku zapisuje jak sloţka manuální, tak i sloţka nemanuální (Macurová 1996). Jednotlivé tabulkové symboly jsou uvedeny v příloze. Uvedu příklad zápisu znaků ČZJ pro Typ III: (manuální) TAB ORI1 ORI2 (HA) DEZ SIG ORI1 ORI2 Na levé ruce Y (manuální TAB) s dlaní směřující nahoru a prsty doprava je postavena (v kontaktu malíčky) pravá ruka Y s dlaní směřující dolů a prsty od těla. Malíček pravé ruky vykonává na malíčku levé ruky kruhový pohyb proti směru hodinových ručiček (doleva a k tělu). Český ekvivalent: čočka. 49

50 Manuální TAB, levá ruka B1, je postavena dlaní nahoru a prsty doprava. Nad ní je postavena pravá ruka B1 s dlaní doleva a prsty od těla. Pravá ruka vyjede (v stálém kontaktu hranou ruky s levou) směrem od těla. Český ekvivalent: hnědý. Na levé ruce A (manuální TAB) s dlaní směřující k tělu a prsty doprava je postavena (v kontaktu hranou ruky) pravá ruka A s dlaní směřující doleva a prsty od těla. Pravá ruka vykonává na levý kruhový pohyb proti směru hodinových ručiček (doleva a k tělu). Český ekvivalent: návštěva, navštívit. Vedle levé ruky B1 s dlaní doprava a prsty od těla (namuální TAB) je postavena pravá ruka P s dlaní směřující k tělu a prsty doleva. Pravá ruka jede doleva a kontaktuje levou ruku. Český ekvivalent: znak. Tab. č. 3: ( Notace Aleny Macurové je jednodušší a je pouţitelná pro ruční zápis znaků, popis znaku ale není přesný. Z tohoto způsobu zápisu znaků vycházel Karel Beneš, který jej modifikoval pro potřeby elektronického vyuţití a poskytl tím také podrobnější a přesnější zápis znaků. Tento systém je vhodný do speciálního počítačového programu (Okrouhlíková 2007). Hamburský notačný systém (HamNoSys) Byl vytvořen v roce 1987 německým výzkumníkem Siegmundem Prilwitzem a jeho týmem. Jde o mezinárodní fonetický transpirační systém, který byl vytvořen na základě Stokoeho notačního systému. Tento systém se neustále vylepšuje. V současné době je středem zájmu Střediska pro německý znakový jazyk a komunikaci neslyšících na Univerzitě v Hamburku, které stále rozvíjí nové verze tohoto systému. Nově k němu navíc byly vytvořeny počítačové programy. Aktuálně se pouţívají verze 2.0, 3.0 a

51 Tento systém je uzpůsoben tak, aby se mohl bez rozdílu pouţít pro jakýkoliv národní znakový jazyk. Výzkumné týmy se snaţí, aby veškeré symboly byly co nejvíce transparentní a ikonické, aby vztah mezi nimi a tím, co zastupují, byl co nejpochopitelnější. Cílem HamNoSys je stát se mezinárodním systémem, který můţe pomoci s výměnou a porovnáním informací mezi lingvisty znakových jazyků (Okrouhlíková 2008). Proto je tento systém celosvětově nejpouţívanější. Obr. č. 15: HamNoSys (Okrouhlíková 2008, s. 13) SignWriting (SW) Zakladatelkou této notace byla profesionální baletka Valerie Suttonová, která vypracovala systém zápisu tanečních kroků. V roce 1973, vydala první publikaci s názvem DanceWriting. Nedlouho potom, v roce 1974, se o její notaci začali zajímat lingvisté znakového jazyka z Univerzity v Kodani a poprosili ji, aby vypracovala notaci pro znakový jazyk. Tak se zrodil SignWriting. Valerie Suttonová se nikdy nesetkala se znakovým jazykem, proto vycházela čistě z pohybů znakového jazyka bez ohledu na jejich význam. Systém se pak rozšířil do USA a Norska. V současné době tento systém vyuţívají lidé v 39 zemích světa. SignWriting neboli znakopis je vizuální zápisový systém, který umožňuje psát a číst jakýkoliv znakový jazyk na světě. Využívá vizuálních symbolů k reprezentaci tvarů ruky, pohybů a mimiky jakéhokoliv znakového jazyka (Fikejs 2006). V SW jsou reprezentované jednotlivé symboly. Kaţdý tvar a pohyb ruky má svůj přesný způsob pohybu. Jednotlivé tvary rukou i jejich pohyby jsou poskládané podobně jako je tomu na obrázku (viz níţe). Tyto znaky jsou znázorněny obrázky, které se dají hned rozluštit. 51

52 Obr. č. 16: Český SignWriting ( SignWriting jsem sestavila s ohledem úctou ke kráse a různorodosti znakových jazyků. Nejsem lingvista, ale velice ráda se učím jazyky. Nikdy mě nepřestane fascinovat bohatost a krása znakových jazyků z celého světa. (In Fikejs 2006) Valerie Sutton SW je vhodný pro neslyšící děti či dospělé, kteří mají problémy s psaným většinovým jazykem. SW tento problém pomáhá vyřešit. V pramenech, ze kterých jsem čerpala, se uvádí, ţe SW je hojně vyuţíván v bilingválním vzdělávání neslyšících, a ţe je v současné době rozšířen ve 30 zemích světa (např. USA, Dánsko, Itálie, Nicaragua, Jiţní Afrika, Japonsko, Mexiko, Saudská Arábie). Bohuţel konkrétní školy, ve kterých se ve výuce pouţívá SW, v těchto pramenech uvedeny nejsou ( 3.2 Fotozáznam znakového jazyka Oproti výše zmiňovaným způsobům zápisu znaků má fotozáznam několik výhod. Především je na fotografii daného znaku jasně patrný tvar rukou (manuální sloţka znaku) a mimika obličeje (nemanuální sloţka znaku). Při pořizování fotozáznamů je pro dobrou srozumitelnost nutné, aby byly zajištěny perfektní technické podmínky, kterými jsou: tmavé pozadí za figurantem, kontrastní oblečení a dobré osvětlení figuranta, aby 52

53 byly dokonale vidět jeho ruce, jejich tvar a figurantův obličej. Fotozáznam má však i svá negativa. Patří k nim hlavně statický záznam znaku (fotografie), na kterém nepoznáme přesný pohyb při produkci daného znaku. Ten je pak třeba zaznamenat šipkami, které daný pohyb naznačují. Tyto šipky však nejsou zcela jasné, například pohyb dopředu se šipkami zaznamenává těţko a můţe být matoucí, proto bývají fotografie doplněny o slovní popis nebo notaci Ještě je třeba zmínit, ţe při pořizování fotozáznamů je vhodné vyuţívat pouze neslyšící figuranty, jejichţ mateřským jazykem je český znakový jazyk, a kteří jsou jediným vhodným vzorem při učení se českému znakovému jazyku. Nesmíme také zapomenout na to, ţe veškeré fotozáznamy, znázorňující znaky, musí být publikovány v adekvátní velikosti, tedy v takové velikosti, která člověku umoţní na snímku přesně rozpoznat tvary rukou a mimiku obličeje (Bímová, Okrouhlíková 2008). Obr. č. 17: Fotografické znázornění doplněné šipkami 3.3 Kreslený obrázek Dalším způsobem pro zachycení znaků jsou kreslené obrázky. Tyto obrázky se pouţívaly v době, kdy ještě nebyla rozvinutá moderní technika, která by umoţnila zachytit znaky (fotoaparát, videokamera, ), ale v některých slovnících je můţeme najít i dnes. Vzhledem k tomu, ţe jsou znaky vyjádřeny v trojrozměrném prostoru, je jejich zachycení dvojrozměrným obrázkem dost těţké. Obrázek proto bývá doplňován šipkami, které naznačují pohyb, případně slovním popisem i notací (Okrouhlíková 2008). 53

54 Obr. č. 18: Kreslený obrázek (Pexeso znaková řeč) 3.4 Digitální záznam znakového jazyka Videozáznam je jednoznačně nejlepším způsobem pro zachycení znaků, a to z toho důvodu, ţe na tomto videozáznamu můţeme pozorovat veškeré sloţky znaku (manuální i nemanuální) a jeho skutečnou podobu a celý průběh, aniţ bychom záznam následně museli doplňovat o nějaké vysvětlivky (slovní popis, notaci, ). Jednou z výhod videozáznamu je také to, ţe je moţné ho pouštět několikrát opakovaně za sebou a lépe si tak zafixovat daný znak, v případě neslyšících dané slovo. Videozáznam je moţné uloţit například na CD-ROM v podobě výkladových slovníků. Tyto slovníky právě umoţňují opakované přehrávání, zpomalení, zvětšení videa, přední a boční pohled apod. Během pořizování videozáznamu, zachycujícího znaky je třeba myslet na vhodné technické zázemí: dobré technické vybavení (kvalitní kamera pro ostrý videozáznam), pozadí za figurantem musí být dostatečně tmavé, figurant musí mít kontrastní oblečení, aby byly dobře vidět jeho ruce, a pochopitelně musí být vhodně osvětlen. Slovník by měl být distribuován v takovém formátu, který bude dostupný pro většinu uţivatelů počítačů (Okrouhlíková 2008). 54

55 Obr. č. 18: 55

56 4 Heslář pro tvorbu výkladového slovníku oboru český jazyk a literatura pro studenty se sluchovým postiţením v Hradci Králové Neţ se budu věnovat charakteristice provedeného výzkumného šetření, ráda bych se zmínila o naší škole v Hradci Králové, kde pracuji. Ústavní škola pro hluchoněmé byla zaloţena v roce 1881 biskupem dr. Josefem Janem Haisem u příleţitosti sňatku korunního prince Rudolfa Habsburského s belgickou princeznou Štěpánkou. Prvním ředitelem se stal Josef Beran. Za první světové války byl ústav přeměněn na vojenskou nemocnici, přičemţ sem nadále docházely neslyšící děti, protoţe část budovy byla dál vyuţívána pro výuku těchto dětí. V roce 1941 němečtí správci tuto budovu převzali a Ústavní školu pro hluchoněmé nechali přestěhovat do budovy v ulici na Hradě č. 4. Zpět se ţáci mohli nastěhovat aţ v roce Bohuţel přišel rok 1952 a komunisté zabavili celý ústav pro Vojenskou lékařskou akademii. Všichni se proto museli přestěhovat do Hořiček a tím se přerušila tradice jedné z nejstarších škol v Čechách. V Hořičkách byl prvním ředitelem Emil Klesl, který se snaţil o navrácení ústavu v Hradci Králové. Od roku 1965 úřady slibovaly postavit novou budovu školy, ale stavět se začalo aţ v roce Dne 3. ledna 1991 byl otevřen nový školní areál, který se nachází na okraji sídliště Moravské Předměstí v Hradci Králové. V roce 1991 a 1992 byly otevřeny nové učební obory truhlář, kuchař a dále učební obor vychovatelství, který je zakončen maturitou. Škola dnes nese název: Střední škola, Základní škola a Mateřská škola a od roku 1997 je zde ředitelkou Mgr. Iva Rindová. Ve školní budově jsou úseky: Mateřská škola pro sluchově postiţené, Mateřská škola logopedická, Základní škola pro sluchově postiţené, Základní škola logopedická, Střední škola (obory: truhlář, umělecký truhlář, kuchař, cukrář, předškolní a mimoškolní pedagogika). V nedávné době byly otevřeny nové obory, a to: nástavbové studium dřevařská a nábytkářská výroba, podnikání a dále obor reprodukční grafik pro média, který je zakončen maturitou. Ve škole je také internát, Speciálně pedagogické centrum a Středisko rané péče. 56

57 V roce 2006 vznikl projekt Bydlíme jako doma a ţijeme s vámi, který je zaměřen na těţce sluchově postiţené děti, které nemohou denně dojíţdět domů a musejí tedy bydlet na internátě. Díky tomuto projektu škola navázala spolupráci s Magistrátem města Hradec Králové a získala byt v centru města, ve kterém děti ţijí jako doma. Díky tomu mohou děti získat běţné denní zkušenosti, například vědí, ţe jídlo se v lednici jen tak samo neobjeví, ţe ho musí koupit. Nebo ţe špinavé nádobí je třeba po jídle umýt atp. V bytě s dětmi ţije neslyšící vychovatelka, která je pro děti vhodným vzorem. Tímto děti získávají praktický rozvoj a mohou pak lépe uspět, aţ vykročí samy do ţivota. V současné době je škola vedena bilingválním systémem vzdělávání a pracuje tu celkem 17 neslyšících pedagogů. V roce 2011 bude tato škola slavit 130. výročí zaloţení Ústavu pro hluchoněmé v Hradci Králové (almanach školy v Hradci Králové, V empirické části se zaměřím na vytvoření on-line výkladového slovníku z českého jazyka a literatury. Toto téma jsem si vybrala, protoţe uţ 3 roky učím český jazyk a literaturu jako cizí jazyk ve škole pro sluchově postiţené v Hradci Králové na úseku SOU. Při přípravě na výuku jsem zjistila, ţe není dostatek učebnic, vhodných pro výuku českého jazyka jako cizího jazyka, speciálně zaměřených na neslyšící studenty. Dále jsem zjistila, ţe někteří studenti mají problémy s pochopením psaného odborného textu v českém jazyce a literatuře. Jelikoţ jejich mateřským jazykem je český znakový jazyk, text v českém jazyce je pro ně cizí. Zadala jsem tedy respondentům překlady odborných textů z českého jazyka do českého znakového jazyka. Tím vznikla metodická pomůcka pro studenty, kteří se v průběhu studia učí předmět český jazyk a literatura a taky výborná pomůcka pro učitele českého jazyka a literatury či tlumočníky ČZJ. 57

58 4.1 Vymezení výzkumných cílů a popis výzkumných technik Dominantním cílem diplomové práce bylo vytvořit základní korpus znaků slouţících pro výuku českého jazyka a literatury pro neslyšící studenty. Parciální cíle pro tuto práci byly formulovány takto: - nashromáţdit potřebné materiály pro tvorbu on-line výkladového slovníku. - vytvořit on-line výkladový slovník českého jazyka a literatury pro studenty v Hradci Králové. Při získávání údajů pro tuto práci jsem pouţila kvalitativní výzkum. Potřebné podklady a materiály pro tvorbu korpusu znaků jsem získala formou rozhovoru s neslyšícími informanty, pozorováním a nahráváním ukázek komunikace ve znakovém jazyce. Výzkumné teze Teze č. 1 V rámci výuky českého jazyka a literatury chybí znaky, které by pomohly k lepšímu výkladu látky. Teze č. 2 Vytvoření základního korpusu českého jazyka a literatury pro neslyšící studenty v podobě online výkladového slovníku pomůţe učitelům při jejich práci. Teze č. 3 Díky videím obsahujícím výklad v ČZJ pomůţe výkladový slovník neslyšícím studentům pochopit obsah česky psaného výkladu, který se týká předmětů český jazyk a literatura. 4.2 Charakteristika zkoumaného vzorku Jako informanty jsem zvolila osoby se sluchovým postiţením, které s českým jazykem a literaturou mají zkušenosti, tedy ji často pouţívají, pomáhají studentům se sluchovým postiţením s domácí přípravou či přímo učí tento obor. Základní podmínkou pro tento výběr byla jejich výborná znalost českého znakového jazyka. Dále byla nutná spolupráce s tlumočníky českého znakového jazyka a osobami neslyšícími a slyšícími se znalostmi v oboru český jazyk a literatura ve fázi hodnocení a kontroly obsahu přeloţeného sdělení. 58

59 Spolupracovala jsem se šesti neslyšícími respondenty, kteří se podíleli na natáčení tohoto slovníku a jsou uţivateli českého znakového jazyka: Monika Zaoralová neslyšící vychovatelka v Hradci Králové Josef Herz neslyšící vychovatel v Hradci Králové Bc. Jirka Procházka neslyšící učitel tělesné výchovy, dramatické výchovy v Hradci Králové Bc. Zuzana Hájková neslyšící učitelka českého jazyka v Praze Radlicích Sergej Josef Bovkun - neslyšící učitel mateřské školy v Praze Radlicích Markéta Zelenková neslyšící pedagogická asistentka v Praze Smíchově Dále jsem konzultovala se dvěma učitelkami, které mi pomohly s korekturou českého jazyka i českého znakového jazyka: Bc. Danou Vodráţkovou neslyšící učitelkou českého jazyka v Hradci Králové Mgr. Kateřinou Červinkovou Houškovou slyšící tlumočnicí ČZJ a učitelkou českého jazyka a literatury v Hradci Králové V závěru jsem spolupracovala se střihačem Jaroslavem Milichem, který je neslyšící a pracuje jako učitel na základní škole v Hradci Králové, učí na 1. a 2. stupni zeměpis, přírodopis, český jazyk a vede krouţek dramatické výchovy a s webmasterem Mgr. Tomášem Sklenákem, nedoslýchavým odborným pracovníkem Střediska Teiresiás v Brně, který měl na starosti vloţení videa do on-line net. Před zahájením sběru dat a samotným natáčením jsem konzultovala s tlumočnicí ČZJ Soňou Procházkovou z Hradce Králové, která pracovala na tvorbě CD-ROM slovníků z psychologie v ČZJ a od ní jsem dostala několik uţitečných rad. Celkem jsem spolupracovala s 9 osobami se sluchovým postiţením a 2 slyšícími - z Prahy, Brna a Hradce Králové. 59

60 4.3 Zpracování výzkumného šetření Heslář Měla jsem v plánu vytvořit 100 výkladových hesel - 50 pro český jazyk a 50 pro literaturu (viz příloha). Výběr pojmů byl proveden na základě analýze učebnic: - DOBEŠOVÁ, V. a kol., Průvodce českým jazykem. Didaktis MAŠKOVÁ, D., Český jazyk: Přehled středoškolského učiva. Vyuka.cz POLÁŠKOVÁ, T. a kol., Literatura: Přehled středoškolského učiva. Vyuka.cz 2006 Pojmy v hesláři jsou řazeny abecedně. Kaţdý výklad je vysvětlován neslyšící osobou, formou v českém znakovém jazyce. Sběr dat Všechny termíny jsem konzultovala s Mgr. Houškovou-Červinkovou. Kaţdému z informantů bylo přiřazeno 20 pojmů z oblasti českého jazyka a literatury. Informantů bylo 5, takţe jsme hesla spravedlivě rozdělili, aby kaţdý z informantů dostal přiměřený počet hesel. Videokamerou pak byly zachyceny výkladové pojmy z oblasti českého jazyka a literatury. Na závěr při opravě natočených výpovědí jsem poţádala o spolupráci jednoho nového informata, protoţe téměř všichni informanti, kteří se mnou dříve spolupracovali, byli časově zaneprázdněni. Příprava: - informanti dostali písemnou předlohu z oblasti českého jazyka a literatury - při natáčení většinou byli přítomni 2 informanti a já jako vedoucí práce - informant vyjádřil výpověď v českém znakovém jazyce, spolu s druhým informantem jsem sledovala, jestli je výpověď srozumitelná nebo ne a zda je tedy třeba do výpovědi něco doplnit, pak jsme jiţ zkontrolovanou výpověď natočili 60

61 - pokud jsme neznali znaky pro dané heslo, pouţili jsme CD- ROM: Slovník český jazyk český znakový jazyk, školská jazykovědná terminologie pro 1. a 2. stupeň ZŠ, FF UK 2007 nebo jsme vytvořili nový znak, v případě, ţe nebylo moţné znak vytvořit, vyuţili jsme prstovou abecedu. Pro představu rozdílnosti výkladu pojmů v psaném českém jazyce a v českém znakovém jazyce uvádím pro příklad heslo VÝKLAD. Text v českém jazyce: VÝKLAD - forma mluvená nebo písemná, na základě vědeckého poznání objasňuje dosavadní i nové poznatky z různých oborů lidské činnosti, poznávací metody: srov. analýza, syntéza, abstrakce, zobecnění, vlastnosti: věcná správnost, přehlednost, jasnost a srozumitelnost. Např. Ve škole učitelka pěkně a srozumitelně vysvětluje látku. Text v českém znakovém jazyce: znak VÝKLAD - forma mluvená nebo písemná, základ vědecký, vysvětlovat nové poznatky + informace různé obory: fyzika, chemie, metoda poznávací analýza, syntéza, abstrakce, obecné. Musí být přehled, jasnost, rozum. Důvod ostatní porozumět. Příklad škola učitelka pěkně vysvětlí. Zpracování dat Natáčení probíhalo v natáčecím studiu v Hradci Králové, kde jsem mohla pracovat s laskavým souhlasem paní ředitelky Mgr. Ivě Rindové a pracovníků studia. Vzhledem k velkému pracovnímu vytíţení všech informantů nebylo vůbec snadné termíny natáčení dohodnout. Jedna účastnice se nemohla účastnit natáčení v našem natáčecím studiu, tak pojmy natočila na svém pracovišti, studiu Ulita v Praze Radlicích a pak mi videa poslala prostřednictvím u. Natáčení probíhalo od října do prosince 2009 o víkendech. 61

62 V lednu jsme natáčení dokončili a v únoru jsem video předala korektorkám, Mgr. Červinkové-Houškové a Bc. Vodráţkové, které se z časových důvodů přímého natáčení nemohly zúčastnit. Poté jsem s kaţdou z korektorek zkonzultovala úpravy. Korektorky našly celkem 26 chyb (větších i menších), drobnější chyby jsme neopravily, ale větších chyb bylo 22. Ty uţ jsem musela opravit. Šlo zejména o chyby významové, někdy byl pouţit znak z jiného regionu (informanti mísili české a moravské znaky, bylo třeba všechny znaky sjednotit). Vzhledem k tomu, ţe se škola nachází na území Čech a více se tu pouţívají české varianty znaků, rozhodly jsme se pro heslář pouţít české varianty. Informanti např. mísili české a moravské znaky pro čísla. Některé znaky jsme si museli vypůjčit z Prahy, protoţe informanti neměli vlastní vhodný ekvivalent, např. znak přísloví, dále se objevily špatné znaky katolík a kněz, atd. Často se stávalo, ţe informanti ve své výpovědi střídali spelování s pouţitím znaku, povaţovala jsem za důleţité, aby se v jedné výpovědi zachovalo buďto spelování nebo znak, nikoli střídavé pouţívání obojího. Například v části, kde se vysvětluje rozdíl mezi spisovnou a hovorovou češtinou je uveden příklad spací pytel spacák. Bylo třeba tento příklad vysvětlit pomocí prstové abecedy, protoţe pro spací pytel se ve znakovém jazyce ţádný znak nevyskytuje, je tu pouze jeden znak spacák. Pokud bychom chtěli vyjádřit sousloví spací pytel pomocí znaků, museli bychom pro toto vyjádření vyuţít znakovanou češtinu. Vzhledem k tomu, ţe heslář je určen neslyšícím, komunikujícím pouze znakovým jazykem, museli jsme se pouţití znakované češtiny vyvarovat. Proto jsme v některých příkladech vyuţili právě spelování. Zde uvádím pojmy, které bylo po konzultaci s korektorkami nutno ve vytvořeném hesláři upravit. Důvodem bylo to, ţe informanti při vyjadřování těchto pojmů kombinovali spelování a znaky. Někdy byl také význam pojmu informantem špatně pochopen a bylo proto třeba jiţ zaznamenaný pojem opravit (více je k tomuto problému uvedeno výše). - metafora - neologismus - osvícenství - přívlastek shodný a neshodný - renesance 62

63 - valence - báje - dialekt - epika - lyrika - kronika - legenda - hovorová čeština - slang - předmět - středověká literatura - baroko - exilovaná literatura - romantismus - symbolismus - oficiální literatura Při natáčení oprav jsem jiţ z časových důvodů nemohla oslovit všechny informanty, proto opravy dotočili jen Bc. Jiří Procházka a Monika Zaoralová. Opravy trvaly od dubna do června Během prázdnin od července do srpna jsem všechno zkontrolovala. Celkem bylo vytvořeno 107 výkladových hesel z českého jazyka a literatury. Během výpovědí v ČZJ bylo vytvořeno několik nových znaků. Nový znak byl vţdy přijat po zváţení a souhlasu všech zúčastněných (2 informanti a já jako vedoucí práce). Vzhledem k tomu, ţe český znakový jazyk se plně rozvíjí teprve v posledních letech, chybí tu řada odborných termínů. Tyto termíny pak vznikají na základě intuitivní reflexe uţivatelů ČZJ, kteří ČZJ uţívají jako svůj mateřský jazyk. Pokud tedy chybí nějaký termín, uţivatel na základě své vlastní jazykové zkušenosti a intuice vytvoří tento chybějící termín. V našem případě se termíny vytvářely stejným způsobem. Vţdy jsme se zamysleli nad významem daného českého termínu a na jeho základě jsme s pomocí vlastní jazykové intuice vytvořili ekvivalent v ČZJ. Například pro termín 63

64 samizdatová literatura byl vytvořen ČZJ ekvivalent tajný+literatura, který zachycuje přesný význam českého termínu. Jednalo se o tyto termíny: argot bajka baroko dekadence klasicismus kronika osvícenství pověst renesance samizdatová literatura Během srpna jsem ve spolupráci s Mgr. Tomášem Sklenákem zjišťovala moţnosti převedení hesláře do elektronické podoby, která by se následně mohla umístit na web (diskutovali jsme např. o barevném provedení, vzhledu, zařazení hesel, formátu videí, ). Sestřih videí si vzal na starosti pan Milich. Finální nesestříhaná videa asi měsíc sestřihával a převáděl do programu avi. Kdyţ uţ byla všechna videa sestříhaná, předala jsem je Mgr. Sklenákovi, který je vloţil na web do on-line výkladového slovníku. 64

65 Převedení do webového programu Převedení do programu se uskutečnilo pomocí počítačové techniky. Data, texty a videa jsou prezentována na webu pomocí php skriptu. Webová stránka je zobrazena pomocí HTML a CSS. Převedení do programu se uskutečnilo na základě analýzy dat a cílů celého projektu. Na přímém uskutečnění programového řešení se podílel odborník Mgr. Tomáš Sklenák. Výkladový slovník je jiţ na webu: Tento on-line slovník bude zpřístupněn aţ po obhajobě mé diplomové práce. Později bude k dispozici široké veřejnosti. Aktuální podoba výkladového slovníku nebude finální. Do budoucna bych jej ráda rozšířila a zdokonalila. 65