Fakulta ekonomická Katedra národního hospodářství

Transkript

1 VYSKOÁ ŠKOLA BÁŇSKÁ TECHNICKÁ UNIVERSITA OSTRAVA Fakulta ekonomická Katedra národního hospodářství Studijní opora předmětu Finanční politika České republiky

2 VYSKOÁ ŠKOLA BÁŇSKÁ TECHNICKÁ UNIVERSITA OSTRAVA Obsah 1 Úvod do studia finanční politiky Monetární politika... 5 Devizová politika... 5 Rozpočtová politika... 6 Zahraničně obchodní politika Finanční systém a trh Nástroje finanční politiky Finančně-právní vztahy a jejich specifika Subjekty finanční politiky Teoretické zdroje finanční politiky Vymezení finančního práva a jeho prameny Systém finančního práva Prameny finančního práva Principy finančního práva Historické aspekty finančního práva a finanční politiky v ČR Rozpočtová politika Rozpočtová soustava soustava peněžních fondů Rozpočtový proces a zásady veřejných rozpočtů Státní rozpočet ČR Soustava daní v ČR a daňová politika Základní klasifikace daní Právní prvky konstrukce daně Daňový systém Daňový systém ČR Měnová politika a regulace peněžního oběhu Bilance centrální banky

3 STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY Bilance centrální banky a měnová báze Měnový přehled Nástroje monetární politiky Nepřímé nástroje Přímé nástroje Přímé i nepřímé nástroje Česká národní banka Komerční bankovnictví, fungování finančních a devizových trhů Finanční trhy Finanční zprostředkovatelé Devizový trh Základní typy devizových operací Spekulace Politika regulace finančního trhu Regulace v České republice Regulace finančního trhu EU Finanční politika s mezinárodním prvkem Platební bilance a vnější vztahy z pohledu platební bilance Systémy devizového kursu Systémy pohyblivých devizových kursů Systémy pevných devizových kursů Vývoj kurzového systému České republiky po roce Mezinárodní měnové a finanční instituce Finanční krize Krize a jednotlivé druhy krizí Příčiny finanční krize Vybrané finanční krize ve světové ekonomice Finanční krize krize současnosti

4 VYSKOÁ ŠKOLA BÁŇSKÁ TECHNICKÁ UNIVERSITA OSTRAVA 12 Státní dohled a finanční kontrola Podstata státního dohledu a finanční kontroly Státní dohled Finanční kontrola ve veřejné správě Vybrané subjekty dohledu a kontroly Regulace finančních trhů Seznam Literatury

5 STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY 1 Úvod do studia finanční politiky Důležitost finanční politiky je známá již od dob merkantilismu ( století), neboť v této době byly zaznamenávány první zkušenosti s národním hospodařením jako celkem. Hospodářská politika zahrnuje mnoho oblastí makroekonomických procesů, které jsou realizovány prostřednictvím jednotlivých politik (jedná se například o politiku zahraničně obchodní, investiční, sociální, mzdovou a v neposlední řadě politiku finanční). Kotlán (2001) definoval hospodářskou politiku jako záměrnou a praktickou činnost státu, která stojí na pomezí ekonomické teorie a hospodářské praxe. Proto lze hospodářskou politiku chápat jako soubor procesů a nástrojů, které slouží k nastolení ekonomické rovnováhy daného státu, kdy v praxi se jedná o vědomé, státem zajišťované cílování makroekonomických procesů, jak v oblasti monetární, tak v oblasti fiskální, resp. rozpočtové. Finanční politiku však nelze jasně hierarchicky zařadit, neboť se prolíná všemi oblastmi hospodářské politiky. Jak uvádí Němeček (1987), smyslem finanční politiky je cílevědomé ovlivňování ekonomických procesů s cílem zajistit ekonomickou rovnováhu státu, což koresponduje s definicí hospodářské politiky. Proto je finanční politika významnou součástí hospodářské politiky. Vzhledem k povaze této politiky je nesporné, že i cíle finanční politiky jsou totožné s národohospodářskými cíli. Základní národohospodářský cíl je podle Kotlána (2001) zajištění podmínek pro stabilní a progresivní vývoj ekonomiky, který zahrnuje vyvážený a stabilní hospodářský růst, nízkou míru nezaměstnanosti, nízkou a stabilní inflaci a vnější rovnováhu. Finanční politika zahrnuje širokou oblast jednotlivých politik, jako je například měnová politika, úvěrová politika, devizová politika, rozpočtová politika, pojišťovací politika a mnohé další, ve kterých dochází k procesu správy, obchodování či vedení s veřejnými či neveřejnými finančními prostředky (viz Schéma 1. 1.). Schéma Členění finanční politiky Finanční politika Měnová politika Úvěrová politika Devizová politika Rozpočtová politika Pojišťovací, cenová další.. Zdroj: vlastní zpracování. Výše uvedený graf uvádí soustavu politik, které zahrnuje finanční politika. Finanční politika proto spojuje jednotlivé oblasti národního hospodářství a utváří tak ucelený systém spolupráce v oblasti financí. 4

6 VYSKOÁ ŠKOLA BÁŇSKÁ TECHNICKÁ UNIVERSITA OSTRAVA Finanční politika je proces, kterým vláda nebo centrální banka řídí množství peněz, dostupnost peněz a cenu peněz a úrokovou míru, aby bylo dosaženo růstu a stability ekonomiky. Němeček (1968) uvádí, že se jedná o pojítko mezi ekonomickou a právní sférou. Finanční právo nám dává odpověď na otázku, jak jsou nástroje finančního práva upraveny, kdežto finanční politika nám říká, proč jsou tak upraveny. Podle Kučerové (2004) je finanční politika představována jako spolupracující systém finančních institucí, instrumentů a finančních trhů. Finančními instituty jsou organizace spravující finanční nástroje (instrumenty), jejímž prostřednictvím dochází k finančním činnostem. Finanční instrumenty jsou reprezentovány různými formami cenných papírů, mezi které zařadila depozita, akcie, státní dluhopisy, devizy, valuty aj. Oblast, kde se setkávají činnosti finančních institucí, které realizují své aktivity prostřednictvím finančních nástrojů, jsou právě finanční trhy. Následně bude vymezena základní podstata jednotlivých politik, v rámci politiky finanční, přičemž blíže budou vymezeny v následujících subkapitolách především politika rozpočtová s ohledem na vymezení politiky daňové, monetární politika, komerční bankovnictví a podstata finančních trhů z pohledu finanční politiky a také úloha jednotlivých institucí a kontrolních orgánu v rámci finančních vztahů. Nejprve však bude vymezeno postavení finanční politiky v rámci finančního práva a finančněprávních vztahů. 1.1 Monetární politika Monetární politika je činnost státu, která je zaměřena na kontrolu množství peněz v ekonomice, na regulaci úrokových měr a řádných podmínek k poskytování úvěrů. Němeček (1987) rozděluje monetární politiku na užší a širší pojetí. Z hlediska užšího pojetí pak monetární politiku definuje jako cílevědomé ovlivňování ekonomických procesů prostřednictvím rozšiřování a brzdění emise peněžní masy. Z širšího hlediska chápe devizovou politiku jako součást monetární, neboť dochází k prolínání vztahů mezi interní a externí měnovou oblastí. Nástroje monetární politiky, ke kterým řadíme operace na volném trhu, povinné minimální rezervy a stanovení diskontní sazby budou předmětem dalších kapitol. 1.2 Devizová politika Devizovou politiku Němeček (1987) definoval jako cílevědomé ovlivňování devizového fondu na základě působení ekonomických činností, které slouží k jeho tvorbě, rozdělování a užívání. Smysl této politiky spočívá v možnosti udržet a přizpůsobovat vnější ekonomickou rovnováhu daného státu. Jedná se o zajištění správného fungování procesů příjmů a výdajů zahraniční rozvahy, neboť zajištění vnitřní a vnější stability státu je jedním z pravidel provádění hospodářské politiky. Proto hlavním cílem devizové politiky je snaha o maximalizace zhodnocení kapitálu, jež je podmíněno pravidlem mezinárodního obchodu a existencí směnných poměrů měn (konvertibilita měn). Pro naplnění uvedeného cíle devizové politiky je dle Němečka (1987) nutno použít následující nástroje: změny úrokových sazeb, swapové operace, 5

7 STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY operace na volném trhu, konvertibilita měn ve zlatu, devalvace měny, dohody o clearingovém zúčtování, kurzový floating, vzájemná spolupráce zemí s měnovými institucemi, spolupráce s Mezinárodním měnovým fondem (MMF), koordinace devizové politiky s opatřeními nedevizového charakteru (celní, daňové, kombinované aj.). Nejvýznamnější činností devizové politiky je provádění kurzové politiky, jejíž náplní je správa kurzu měny neboli směnného poměru. Měnový kurz je základním předpokladem pro existenci zahraničního obchodu. Vyjadřuje cenu jedné měny vyjádřené v jednotkách měny druhé. Měnový kurz rozlišujeme na nominální a reálný. Nominální měnový kurz lze chápat jako počet jednotek domácí měny (např. Česká koruna), ze které lze pořídit jednotku zahraniční měny (například Euro). Oproti nominálnímu kurzu je reálný měnový kurz představován jako poměr zahraniční cenové hladiny (zahraniční cenová hladina převedena na jednotky domácí měny) a domácí cenové hladiny. Reálný měnový kurz tak vyjadřuje skutečnou (reálnou) kupní sílu, čímž vyjadřuje jaké množství domácích statků a služeb musíme vynaložit na získání zahraničního množství statků a služeb. Pokud je reálný kurz roven jedné, znamená to, že kupní síla je stejná. Pokud je však reálný měnový kurz větší než jedna, domácí měna oslabila, vnitřní kupní síla je větší než ta vnější. Opakem je situace, kdy domácí měna posílí, poté bude reálný měnový kurz menší než jedna. Determinace měnového kurzu závisí na režimu kurzu, ve kterém je obchod realizován. Jedná se o režim fixního měnového kurzu, ve kterém je stanoven pevný kurz nositelem obchodu centrální bankou. Stanovený kurz je pak všeobecně přijímaný. Druhým režimem je tzv. floating, kdy je měnový kurz určován na základě poptávky a nabídky na měnovém trhu. V tomto případě stanovuje centrální banka aktuální kurz, který přímo neovlivňuje (pouze jako jeden z mnoha účastníků na měnovém trhu). 1.3 Rozpočtová politika Rozpočtová politika je proces utváření bilance státních příjmů (daňové soustavy) a veřejných výdajů s cílem přispět k růstu ekonomiky při nízké míře inflace a vysoké zaměstnanosti, dále utlumit negativní dopady vyplývající z průběhu hospodářského cyklu a eliminovat negativní důsledky působení tržního mechanismu na ekonomické subjekty. Rozpočtová politika je významná oblast státní hospodářské politiky, která se zaměřuje na rozpočtovou činnost státu, jež je zastoupena nejvýznamnějším účtem státu. V roce 2003 byla provedena reforma veřejných financí, která reformovala fiskální pravidla 1. Ta spočívala v zavedení institutu fiskálního cílení a střednědobé výdajové rámce, které z něj vyplývají. Fiskální cílení i střednědobé rámce jsou připravovány 3 roky předem, slouží pro určení závazku (výdajového stropu), kterého chce vláda v budoucnu dosáhnout, aby splnila svůj fiskální cíl. 1 Včetně zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů. 6

8 VYSKOÁ ŠKOLA BÁŇSKÁ TECHNICKÁ UNIVERSITA OSTRAVA Vláda určuje cíl v podobě salda veřejných rozpočtů jako podíl na HDP. I přesto má tato autorita možnost částečně ovlivnit veřejné rozpočty. Proto je plánované saldo rozloženo na jednotlivá salda veřejných rozpočtů a státních fondů. Dále je připraven tzv. autonomní scénář, jenž obsahuje nutná aktivní opatření vlády. Ten určí výsledek hospodaření vlády při absenci nových kroků. Porovnáním prognózy HDP s autonomním scénářem bude rozdíl, který představuje opatření v podobě změn příjmů nebo výdajů. Po zohlednění očekávané inflace tak dojde k určení střednědobých výdajových stropů. Omezenými možnostmi, kdy se mohou střednědobé výdajové limity měnit, jsou ojedinělé případy (např. změna daní, změny výdajů z fondů EU apod.), které jsou určeny zákonem č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech. Střednědobé výdajové rámce jsou spolu s návrhem státního rozpočtu vládou předávány Poslanecké sněmovně. I přes neodhadnutelný vývoj národního hospodářství může nastat neočekávaná situace, při níž vzniknou odchylky od fiskálního cíle. Ty musí vláda řádně zdůvodnit a získat souhlas Poslanecké sněmovny (MFČR, 2013a) Rozpočtová pravidla přijatá Evropskou unií Evropská unie (EU) zavedla nová pravidla a zřídila agentury k včasnému rozpoznání a řešení komplexně vymezených problémů, jimž může finanční sektor čelit, a zajištění toho, aby byly všechny subjekty ve finančním sektoru řádně regulovány a kontrolovány. Mezi další opatření v tomto sektoru se řadí systematičtější a přísnější zátěžové testy bank, které probíhají pravidelně. Od vypuknutí finanční krize v roce 2008 se činnost EU zaměřuje na odstraňování nedostatků v regulaci finančního sektoru a na posilování dohledu nad tímto sektorem za účelem zlepšení stability, transparentnosti a důvěry. V lednu 2011 byla ve spolupráci s Evropskou radou pro systémová rizika (ESRB) zřízena nová přísná struktura finančního dohledu, zajišťující, aby byla makroekonomická finanční rizika dostatečně včas rozeznána. Doplňují ji tři evropské orgány dohledu pro jednotlivá odvětví: Evropský orgán pro bankovnictví (sídlo v Londýně), Evropský orgán pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění (sídlo ve Frankfurtu), Evropský orgán pro cenné papíry a trhy (sídlo v Paříži). Definovala se přísnější pravidla týkající se kapitálových požadavků na banky, investiční společnosti a pojišťovny: Čtvrtá revize směrnice o kapitálových požadavcích pro banky a investiční společnosti a směrnice Solvency II pro pojišťovny (vstupuje v platnost v roce 2013). Lepší řízení rizik ve finančních institucích usnadní stávající a nová pravidla upravující udělování odměn a prémií ve finančních institucích a omezující pobídky k podstupování krátkodobých rizik. Zaváděný globální přístup má zajistit, aby žádný finanční aktér, trh ani produkt neunikl náležité regulaci účinnému dohledu. Byla již přijata opatření k vytvoření rámce pro hedgeové fondy a fondy soukromého kapitálu a k zavedení některých pravidel pro ratingové agentury. Další iniciativy se právě vyjednávají nebo se v blízké budoucnosti plánují, mimo jiné v oblasti derivátů, krátkých pozic, finančních trhů a zneužívání trhu. Zátěžové testy bank představují jeden nástroj dohledu, používaný na úrovni EU ke zjištění možných slabin a k předcházení úpadkům nebo selhání systému. Testy posuzují celkovou odolnost bankovního sektoru v EU a solventnost jednotlivých bank za předpokladu nepříznivých událostí. Tyto činnosti řídí Evropský orgán pro bankovnictví. Dalšími zúčastněnými stranami jsou ECB, Evropská komise, orgány dohledu členských států, které jsou odpovědné za provádění testů na národních úrovních. Byla provedena přísná vzájemná hodnocení a kontrola kvality a výsledky byly zveřejněny v červnu

9 STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY Bylo nezbytné zajistit úplnou transparentnost, pokud jde o rizika, kterým se banky vystavují. Od všech bank, které zátěžový test označí za zranitelné a zřejmě i podkapitalizované, je očekáváno přijetí nezbytných opatření. Po nástupu krize Evropská Komise (EK) zjistila, že veřejné finance jsou u některých států tak neudržitelné a bude trvat roky, než se dluhy vrátí pod hranici 60 % HDP a veřejný deficit bude vyrovnaný pod hodnotou 3 % HDP, že se shodla s Radou EU na přísném dohlížení a sankciování států, které tato pravidla porušují. Na zasedání summitu Evropské rady členové vlád a prezident odsouhlasili, že státy jejichž rozpočtový deficit bude překročen, budou sankciovány pokutou ve výši 0,2 % HDP. Stejná sankce platí i pro veřejný dluh. Při hlasování Francie společně s Německem zabránila automatickým sankcím, které navrhovala EK. Nadále tedy o sankcích budou rozhodovat ministři financí a to v 6 měsíční lhůtě. Poté co by během této doby o sankcích nebylo rozhodnuto a hospodaření států by se nezlepšovalo, pak by rozhodování o sankcích přešlo na EK. Přísnější tresty mají dostávat členské státy eurozóny, jež budou nuceny složit zatím nestanovenou zálohu, jejíž výše se má odvíjet od velikosti a síly jejich ekonomiky. Tyto státy budou ze zmíněné zálohy navíc platit úroky až do doby, kdy opět začnou plnit pravidla Paktu (Evropská komise, 2010). Vedle procedury nadměrného schodku by mohla být zavedena rovněž procedura nadměrné nerovnováhy. Evropská komise by v takovém případě mohla účinně postihovat i ty státy, které se vyznačují nedostatečnou vůlí k reformám a ztrátou konkurenceschopnosti. 1.4 Zahraničně obchodní politika Zahraničně obchodní politika je soubor zásad, kterými stát řídí obchodní styky se zahraničními partnery a současně tak ovlivňuje objem a strukturu svého zahraničního obchodu. K nástrojům zahraničně obchodní politiky slouží: kvóty - jsou pevně dány % z domácí výroby, tzv. nepřímá daň, vývozní a dovozní subvence -tam, kde stát podporuje vývoz, vývozní subvence - podpora vývozců, kteří mají oproti konkurenci příliš vysoké výrobní náklady, státní úvěry na vývoz, vývozní prémie vývozcům - odměna pro exportéry, kteří prosadí vývoz zboží nebo služeb, o který se stát zajímá, uvalení cel, embarga, devizové restrikce - omezení při nakupování deviz, kvantitativní restrikce - omezení pro určité zboží nebo dovozce, neviditelné překážky dovozu -mimocelní bariéry, jejichž cílem je zabránit přílišnému dovozu zboží ze zahraničí. Současné postavení zahraničně obchodní politiky je plně v kompetenci společných koordinovaných politik Evropské unie. Vymezení jednotlivých nástrojů bylo odbouráno s postupnou integrací. Význam této politiky v rámci ovlivňování finančních procesů a využití nástrojů je tedy zanedbatelný. Z výše uvedených důvodů bude finanční politika dále vymezena z hlediska všeobecných mezinárodních vztahů. 8

10 VYSKOÁ ŠKOLA BÁŇSKÁ TECHNICKÁ UNIVERSITA OSTRAVA 2 Finanční systém a trh Finanční trh je systém vztahů, nástrojů, subjektů a institucí, které shromažďují, soustřeďují, rozdělují a rozmisťují dočasně volné peněžní prostředky na základě nabídky a poptávky. Samuelson a Nordhaus (2007) hovoří o finančním systému jako celku, jehož prostřednictvím probíhají aktivity, které zahrnují finanční trhy, firmy a další instituce provádějící finanční rozhodnutí. Schéma Toky finančního systému Zdroj: převzato z Samuelson a Nordhaus (2007). Uvedené Schéma představuje finanční systém, na kterém se střetává mnoho ekonomických subjektů. Finanční trh je místo, kde probíhají nákupy prodeje portfolií, které jsou realizovány prostřednictvím finančních zprostředkovatelů. Firmy a domácnosti se obrací na finančního zprostředkovatele, u kterého si ukládají či půjčují finanční prostředky. Kučerová (2004) definuje finanční trh jako systém institucí a instrumentů zabezpečujících pohyb peněz a kapitálu ve všech formách mezi různými ekonomickými subjekty na základě nabídky a poptávky. Finanční trh má čtyři základní funkce: akumulační soustředění peněz, alokační umístění peněz, selekční peníze jsou přerozdělovány subjektům, které je dokážou efektivněji využít, přerozdělovací- přerozdělují se mezi deficitními a přebytkovými stranami. Kučerová (2004) uvádí rozdělení trhu na peněžní, kapitálový, měnový. Peněžní trh vymezila jako systém institucí a instrumentů zabezpečujících pohyb různých forem krátkodobých peněz (splatnost do 1 roku), a to na úvěrovém principu mezi bankami navzájem, bankami a centrální bankou. Kapitálový trh tak představuje stejný systém jako trh peněžní, avšak pracuje se střednědobým a dlouhodobým kapitálem. Úvěrový trh zabezpečuje pohyb kapitálu mezi bankami a nebankovními instituty. Pokud však dochází k provázanosti finančních trhů mezi několika státy, hovoříme o tzv. 9

11 STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY mezinárodních finančních trzích, jejichž podmnožinou jsou zahraniční finanční trh, eurotrhy a trhy s devizami. Finanční trh lze rozdělit z hlediska času na: trh peněžní jedná se o trh krátkodobých peněz. Splatnosti těchto produktů jsou ve dnech až měsících, maximálně do jednoho roku. trh kapitálový trh dlouhodobých peněz, tzn. trh s instrumenty nad rok a více let. Dále můžeme finanční trh rozdělit na trh: primární primární trhy jsou ty, které slouží obchodování s novými emisemi cenných papírů, slouží pro získání nových zdrojů na investice. sekundární na sekundárním trhu se prodávají již dříve vydané cenné papíry a zároveň mají zajišťovat likviditu pro své investory, tj. umožnit transformaci finančních nástrojů do likvidních peněžních prostředků. Podle Samuelsona a Nordhause (2007) jsou finanční trhy definovány jako místa, kde probíhá finanční směna. Uvádí, že se jedná o podobné trhy jako jsou ostatní trhy s výjimkou toho, že jejich produkty a služby sestávají z finančních nástrojů, jako jsou akcie a dluhopisy. Společně tak definovali finanční systém, který považují za rozhodující složku moderní ekonomiky, jež přesouvá zdroje v čase, mezi odvětvími a regiony, také jako řídicí systém rizik v ekonomice, který sdružuje a přerozděluje fondy či jako zúčtovací instituci. 2.1 Nástroje finanční politiky Již úvodem byl uveden cíl finanční politiky. Tento cíl je naplňován nástroji, které budou následně představeny. Němeček (1987) rozděluje nástroje finanční politiky do třech základních okruhů. Systém finančního plánování (národohospodářské plány, bilance aj.), finančně ekonomické nástroje (odvody státního rozpočtu - např. daně, úroky, poplatky aj.), zákonné normy a předpisy slouží jako flexibilní standardy odpovídající na aktuální požadavky hospodářské situace. V komparaci s jinými nástroji hospodářské politiky lze vyvodit, že uvedené nástroje již ze svého popisu značí, že jedná o nástroje dolaďovací, nikoli o tvrdé nástroje hospodářské politiky (jako je např. přesah limitů národohospodářského plánování). Nástroje finančního trhu lze rozdělit podle několika hledisek. Z hlediska formy můžeme finanční nástroje vymezit na materializované cenné papíry, imobilizované (cenný papír, který je uložen u instituce, která jej spravuje) a dematerializované (zápis na účtu). Podle toho, zda se jedná o finanční nástroj obchodovatelný či neobchodovatelný, rozdělujeme další hledisko klasifikace těchto nástrojů. Pokud se jedná o neobchodovatelný nástroj, není způsobilý k použití na finančním trhu. Je z něj vyloučen. Obvykle jsou vydávány malými firmami. V případě, že se jedná o obchodovatelná aktiva, je možné je prodávat a nakupovat. Poslední skupinou rozdělení nástrojů používaných na finančních trzích, je ta, u níž je nezbytné uvědomit si, na kterém trhu je obchod realizován. Na peněžním trhu je obchodováno s cennými papíry, které mohou mít formu: 10

12 VYSKOÁ ŠKOLA BÁŇSKÁ TECHNICKÁ UNIVERSITA OSTRAVA směnky jedná se o převoditelný cenný papír, jež obsahuje právní náležitosti. Toto aktivum představuje písemné potvrzení dlužníka (o jeho závazku), který je povinen uhradit stanovenou částku v daném termínu. Směnky mohou být vlastní (dlužník se zavazuje, že zaplatí dluh věřiteli), cizí (dlužník se zavazuje k uhrazení dlužné částky třetí osobě) či cizí na vlastní řád (závazek dlužníka, který ve stanovené době musí uhradit dlužnou částku věřiteli). Výhoda směnek spočívá v jasně vymezeném stanovení pohledávky, zkráceném soudním řízení a v jistotě ručení. pokladniční poukázky vydává stát nebo centrální banka. Tento typ cenného papíru je charakteristický velmi nízkým výnosem, a proto se s ním obchoduje zejména na peněžním trhu. vkladových listů tyto vkladové listy mají dobu splatnosti do jednoho roku. Ve své podstatě mají podobu vkladu, který je doložen potvrzením na doručitele. komerčních cenných papírů. Na kapitálovém trhu je obchodováno s cennými papíry, jež mají střednědobou či dlouhodobou splatnost. Podle typu závazku můžeme finanční aktiva rozdělit na úvěrové a majetkové. Úvěrovými aktivy mohou být například obligace (neboli dluhopisy), u kterých je doba splatnosti delší než 1 rok. Dalšími aktivy mohou být například hypoteční zástavní listy, jež jsou dobrou formou pro investování. 11

13 STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY 3 Finančně-právní vztahy a jejich specifika Právní vztahy jsou zvláštním druhem společenských vztahů, v nichž jejich účastníci vystupují jako nositelé práv a povinností. Zvláštní finančně-právní vztahy definovali Mrkývka a Pařízková (2009) jako peněžní vztahy mezi jednotlivými státy navzájem a mezi státy a mezinárodními finančními institucemi, případně mezi státy a mezinárodními organizacemi či mezi mezinárodními organizacemi a mezinárodními finančními institucemi, které nazývají mezinárodní (světové) finance. Aby mohly vzniknout finančně právní vztahy, musí být podloženy právní normou a právní skutečností. Finančněprávní norma je státním předpisem (a jeho orgánů), jež reguluje chování subjektů. Právní skutečnost ve své podstatě znamená reálnou skutečnost, fakt či jednání, jak uvádí Mrkývka a Pařízková (2009). Finančně právní vztahy musí mít vymezen subjekt, objekt a obsah daného vztahu. Subjekty jsou reprezentovány například státy, státními orgány, organizacemi či institucemi, fyzickými nebo právnickými osobami. Objektem finančně právních vztahů je vztah vymezující práva a povinnosti subjektů. V tomto případě hovoříme o peněžních prostředcích a finančních aktivech. Samotný obsah vztahů pak představují jednotlivá práva a povinnosti. Ve finančně-právních vztazích se projevují dva právní aspekty mocenský a majetkový. Tento aspekt také určuje povahu finančně-právních vztahů jako vztahů mocensko-majetkových vyjádřených v penězích. Na jedné straně vždy stojí stát. Schéma Členění finančněprávních vztahů Hierarchie členění finančněprávních vztahů dle mocencké intenzity HORIZONTÁLNÍ účastníci jsou v rovném postavení, minimální intenzita veřejnoprávních ingerencí DIAGONÁLNÍ jeden ze subjektů je na základě finančněprávní normy oprávněn k daným mocenským úkonům vůči ostatním VERTIKÁLNÍ účastníci jsou v nerovném postavení, jeden z účastníků působí mocensky vůči druhému Příklad - vztah banka a klient Příklad plátce daně - poplatník Příklad - správce daně, devizový orgán Zdroj: Mrkývka a Pařízková (2009), vlastní zpracování. 12

14 VYSKOÁ ŠKOLA BÁŇSKÁ TECHNICKÁ UNIVERSITA OSTRAVA Členění finančněprávních vztahů výstižně zobrazuje výše uvedené Schéma 3. 1., jež je rozděleno na horizontální, diagonální a vertikální úrovni. Jak uvádí Mrkývka a Pařízková (2009), členění finančněprávních vztahů obsahuje hmotně právní vztahy, jejichž obsah spočívá v oprávněních a povinnostech materiální povahy a procesně právní vztahy, které obsahují oprávnění a povinnosti procesní povahy. Finanční vztahy jsou peněžní vztahy v užším smyslu představující systém vytváření, distribuci, redistribuci a realizaci peněžní masy (peněžní zásoby). Shrnutí těchto finančních vztahů vytváří na sebe navazující systém financí. Nositeli finančních vztahů jsou peněžní prostředky, které stát, subjekty a instituce veřejného sektoru, subjekty soukromého sektoru a další využívají pro utváření samotných vztahů. Peněžní prostředky mohou být v několika podobách hotovostní (oběživo) bankovky a mince, bezhotovostní vklady na požádání. Peněžní vztahy jsou pojímány z širšího úhlu pohledu, než jsou finanční vztahy. Neboť právě ty jsou pojmově užší než vztahy peněžní. Finanční vztahy ve svém důsledku znamenají činnosti, při kterých nedochází k přímému použití peněžní masy prostřednictvím reálných operací ty jsou pouze předvídány a plánovány. Z výše uvedeného finančně-právní vztahy termínově odpovídají činnosti finanční politiky. Metody činnosti finanční politiky posuzujeme podle způsobu, jakým je při uskutečňování finanční činnosti tvořena, rozdělována a používána peněžní masa. V zásadě rozlišujeme čtyři metody finanční činnosti. Nenávratná metoda smyslem nenávratné metody je transfer peněžní zásoby mezi ekonomickými subjekty, resp. od jednoho k druhému bez nároku na vrácení původního plnění. Nejedná se o protiplnění či vratku. Tato metoda je zejména využívána v oblasti veřejných financí, jako jsou například obligatorní dávky a daně, poplatky aj. Návratná metoda opakem výše uvedené metody je metoda návratová neboli návratná. Při uplatňování této metody dochází v prvé fázi k přesunu finančních prostředků od ekonomického subjektu k dalšímu subjektu, který je povinen za předem stanovených podmínek vrátit (navrátit). Jednou z typických oblastí, která běžně využívá této metody je v rámci obchodování s dluhopisy v rámci monetární politiky či fiskální politiky prostřednictvím státního dluhu a finančních výpomocí. Podmíněně návratná neboli pojišťovací metoda pojišťovací metoda je reprezentována částí peněžní masy, pravděpodobnosti návratnosti a předem stanovené podmínky. V případě, že bude splněna návratná podmínka, dojde k plnění, které může být jak menší (výhodnější), tak větší (nevýhodné) oproti původní hodnoty. Typickým příkladem této metody je fungování veřejného i soukromého pojištění. Metoda realizační metoda realizace je uplatňována zejména v oblasti transferů peněžní zásoby: představuje přesuny částí peněžní masy doprovázené ekvivalentní směnou za materiální i nemateriální statky, tedy za zboží a služby, 13

15 STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY příznačná pro oblast soukromých financí (zejm. podnikových financí a financí domácností), ale i v oblasti veřejných financí (prodej zboží a služeb státními organizacemi, zejména příspěvkovými, vlastní hospodářská činnost organizačních složek). 3.1 Subjekty finanční politiky Subjekty finanční trhu můžeme rozdělit na dvě základní skupiny subjektů na ty subjekty, které pociťují nedostatek finančních prostředků a na ty, které pociťují jejich přebytek (viz schéma 3. 2.). Schéma Subjekty finanční politiky Likvidita a rychlost Nejnižší riziko Nejvyšší výnos Dlouhá doba návratnosti Nejnižší náklady Přebytek aktiv Nedostatek aktiv Zdroj: vlastní zpracování. Subjekty na finančním trhu jsou orgány legislativně zřízené. Jedná se o Ministerstvo financí České republiky a jeho územní orgány finanční ředitelství a příslušné finanční úřady. Kompetence Ministerstva financí ČR jsou zakotveny v zákoně č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy. Další významným subjektem na tomto trhu, jakožto měnovou autoritou českého státu, je Česká národní banka, jejíž působení je vymezeno zákonem č. 6/1993 Sb. V neposlední řadě je nutno uvést také Celní správu, která je v gesci Ministerstva financí České republiky. Ministerstvo financí ČR Ministerstvo financí České republiky (MFČR) je ústředním orgánem státní správy pro realizaci státního rozpočtu České republiky. Sestavuje státní závěrečný účet státu, vede státní pokladnu České republiky, spravuje příjmy státního rozpočtu, jako jsou daně, poplatky a cla. Obecně se dá říci, že finančně hospodaří s veřejnými prostředky státního rozpočtu, dále: řídí finanční kontrolu, zajišťuje přezkum hospodaření územních samosprávných celků, vede účetnictví státu, realizuje audit a daňové poradenství, zabezpečuje pohledávky a závazky státu vůči zahraničí, chrání zahraničních investic, pro tomboly, loterie a jiné podobné hry, hospodaří s majetkem státu, zabezpečuje činnosti zaměřené proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, vytváří právních norem z oblasti finančního trhu. 14

16 VYSKOÁ ŠKOLA BÁŇSKÁ TECHNICKÁ UNIVERSITA OSTRAVA MFČR je složeno z několika úseků. Pro výkon správy byl ustanoven zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků Úsek státních příjmů, jež je dále upraven zvláštním právním předpisem o rozpočtových pravidlech. Dalším oddělením je Úsek finančního trhu a jiné úseky. MFČR je řízeno finančním ředitelstvím a provádí finanční kontroly u organizací a institucí zřizované státem. Finanční úřady a finanční ředitelství Jejich působnost upravuje samostatný právní předpis (zákon č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech). Jedná se o správní úřady, zabezpečující státní správu v příslušných územních celcích, a to v oblasti jak příjmů, tak výdajů státního rozpočtu. Jedná se například o správy daní, dávek, poplatků, odvodů, sankčních odvodů, příspěvků, pokut a penále odváděných buď do státního rozpočtu, nebo státních fondů. Spravují také daně určené do rozpočtu samosprávných územních celků. Finanční ředitelství Finanční ředitelství vykonává svou působnost v územním obvodu tvořeném obvody jimi řízených finančních úřadů. Kromě činností, viz výše, dále např. přezkoumává prvoinstanční rozhodnutí finančních úřadů (daňové a správní řízení), vykonává kontrolu a provádí řízení o přestupcích. Jde o organizační složku napojenou na SR. Finanční úřad Základní článek soustavy finančních orgánů je zabezpečován tzv. finančním úřadem. Vykonávají zejména finanční kontroly u fyzických a právnických osob provádějící podnikatelskou činnosti na území České republiky, provádějí správu daní, řízení o přestupcích, cenovou kontrolu a vymáhají peněžní plnění, které uložily. Obvody FÚ se obvykle nekryjí s územím okresů, krajů. FÚ bylo 222, FŘ 8, ale jejich počet u FÚ se měl snížit na 199. Místní finanční orgány Obec základní územní samosprávný celek, který je součástí kraje. Samostatná působnost obce. Jsou tu zřizovány finanční výbory a kontrolní výbory jako obligatorní orgány obce. Zřizuje je zastupitelstvo. Existence tzv. přenesené působnosti obce, tj. její účast při výkonu státní správy. Tato působnost je zajišťována obecními úřady. V rámci samostatné působnosti si své finanční potřeby řeší obec sama, při podílu na státní správě pak zdroje čerpá ze SR. Celní orgány Orgány celní správy jsou specializované orgány státní správy s odvětvovou působností v oblasti celnictví a celní politiky. Vykonává rovněž správu spotřebních daní, DPH a vybírá poplatky spojených s dovozem či vývozem zboží. Tuto oblast upravují samostatné zákony (zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon a dále zákon č. 185/2004 Sb., o celní správě). Jejich organizační struktura se dělí do dvou úrovní: Generální ředitelství cel - jako samostatný správním úřadem s podřízenosti MFČR. Celní úřady příslušné oblasti ČR. V současnosti disponuje Celní správa ČR 15 celními úřady, včetně Celního úřadu Praha Ruzyně. Celní správa ČR se zaměřuje na: celní řízení a správu cel, 15

17 STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY správu spotřebních a energetických daní, dělenou správu, kontrolu omezení plateb v hotovosti, kontrolu ohlašovací povinnosti osob, ochranu práv duševního vlastnictví, ochranu přírody, ochranu předmětů historické a kulturní hodnoty, kontrolu přepravy omamných a psychotropních látek, kontrolu v oblasti silniční dopravy, zaměstnávání cizinců, trestní řízení. Česká národní banka Česká národní banka (ČNB) je jedinou centrální měnovou autoritou v České republice, která je nezávislá na výkonné moci (zákon č. 6/1993 Sb., o ČNB). Má postavení veřejnoprávního subjektu, nezapisuje se však do Obchodního rejstříku. Mezi její hlavní úkoly patří: provádění monetární politiky (včetně monetárních intervencí), zajištění cenové stability státu, zabezpečovat cílování inflace, emitovat mince a bankovky, vedení účtu státního rozpočtu a účtů bank, stanovení úrokových sazeb, vydává státní dluhopisy a vede jejich centrální evidenci, reguluje a provádí dohled nad finančním trhem (uděluje licence či povolení). Dne vstoupila v platnost novela zákona o ČNB 2, jež prezentuje rozsáhlou novelu zákona od vstupu České republiky do Evropské unie. ČNB je tvořena bankovní radou (kolektivní orgán), která určuje a spravuje nástroje měnové politiky, ústředím a pobočkami, příp. účelové organizační jednotky (sekce, odbory). Bankovní rada je tvořena 7 členy, guvernérem ČNB, dvěma viceguvernéry ČNB a čtyřmi členy bankovní rady ČNB. Tato měnová autorita se opírá o poradní orgán, kterým je Rozkladová komise. Do účinnosti novely zákona o ČNB existoval i Výbor pro finanční trh. ČNB není vlastním hospodařením přímo napojena na SR, je osvobozena od placení daně z příjmu. Všechny obchody a činnosti ČNB podléhají bankovnímu tajemství. Nejvyšší kontrolní úřad Pramenem práva je Ústava ČR (čl. 97) a pak zákon č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu. Je založen na principu anglosaského práva. Není totiž oprávněn ukládat opatření k nápravě či uložit sankci. Kolektivní princip činnosti Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) rozhoduje Kolegium NKÚ (prezident, viceprezident a 15 členů). Prezidenta a viceprezidenta jmenuje prezident republiky na návrh PS, členy pak volí PS na návrh prezidenta NKÚ. Finanční nezávislost je dána v podstatě tím, že rozpočet schvaluje PS v rámci 2 Zákon č. 227/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. 16

18 VYSKOÁ ŠKOLA BÁŇSKÁ TECHNICKÁ UNIVERSITA OSTRAVA rozpočtu na příslušný rok. Zpracovává jej MFČR na návrh Kolegia NKÚ. Bývá však pravidlem, že prezident NKÚ se zúčastňuje zasedání vlády, kde jsou projednávány kontrolní závěry. Nejvyšší kontrolní úřad vykonává kontrolu: hospodaření se státním majetkem a finančními prostředky vybíranými ve prospěch právnických osob, plnění státního rozpočtu ČR, státního závěrečného účtu ČR, v oblasti hospodaření s prostředky poskytnutými ČR ze zahraničí a za záruky státu, vydávání a umořování státních cenných papírů, v zadávání státních zakázek, NKÚ může kontrolovat i hospodaření ČNB. K dalším subjektům finančního trhu: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových - orgán ČR zabezpečující hospodaření s majetkem státu. Místní orgány finanční správy - Obecné a krajské úřady, ve kterých probíhá správa poplatků, finanční kontrola, kontrola hospodaření s majetkem ÚSC. Finanční a kontrolní výbory - kontrola hospodaření s majetkem a prostředky apod. 3.2 Teoretické zdroje finanční politiky Němeček (1987) uvádí, že finanční politika je řazena jako podoblast hospodářské politiky, protože zahrnuje širokou oblast působení jednotlivých národohospodářských činností. Finanční politika tak vytváří rámec pro ucelený soubor jednotlivých politik, které se vzájemně doplňují a navazují na sebe. Jak vymezila Kučerová (2004), finanční systém se skládá z finančních instrumentů, institucí a finančních trhů. Ten však definovala jako systém institucí a instrumentů zabezpečující pohyb peněz a kapitálů ve všech formách mezi různými ekonomickými subjekty na základě nabídky a poptávky. Z výše uvedeného vyplývá, že finanční politika představuje spektrum provázaných vazeb, spojitostí a součinností, které nelze konkretizovat. Finanční politika se tak stává oblastí, ve které se pohybují ekonomické subjekty na národní a nadnárodní úrovni, jejichž cílem je existence v oblasti finančnictví a realizace preferovaných činností na finančním trhu. 17

19 STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY 4 Vymezení finančního práva a jeho prameny Finanční právo odráží praktické postavení finanční politiky v systému národního hospodářství a představuje praktické aplikace finanční politiky prostřednictvím právních norem. Finanční právo nám dává odpověď na otázku, jak jsou nástroje finančního práva upraveny, a finanční politika nám říká, proč jsou tak upraveny. 4.1 Systém finančního práva Finanční právo představuje souhrn právních norem upravující vztahy vzniklé či vznikající v procesu tvorby, rozdělování a používání peněžní masy či jejích částí. Z této definice tedy vyplývá, že se jedná především o vztahy, ve kterých vystupuje jako hlavní činitel stát či jeho municipality, případně další státní instituce, které vystupují jako orgány státní moci a zároveň jsou dotčeny peněžní masy nebo její části. Předmětem této oblasti práva jsou tedy vztahy vznikající v průběhu finanční činnosti, přičemž hlavním činitelem je stát. Finanční právo je oblastí samostatného odvětví našeho právního řádu, s vlastním předmětem právní úpravy. Patří do sféry práva veřejného, avšak má také prvky soukromého práva, přihlédneme-li např. k oblasti regulace komerčního bankovnictví či finančního trhu. Je zde zřejmá nadřazenost veřejné moci a smluvní vztahy jsou tedy v menšině, proto jej označujeme jako ius publicum právo veřejné. Bezesporu má tato právní oblast úzkou součinnost s právem ústavním, např. z hlediska vymezení ústavy, ústavních zákonů (státní rozpočet, Nejvyšší kontrolní úřad, Česká národní banka) a právem správním, při úpravě organizace a úloh finančních orgánů apod. V menší míře poté také s právem mezinárodním, evropským, občanským či obchodním. Stejně jako jiné části právních oborů, lze jej dělit na obecnou část, představující obecné poznatky o finančním právu 3 a část specifickou, resp. zvláštní, která je tvořená desítkami zákonů a stovkami norem nižší právní síly tvořící vlastní pozitivní finanční právo. Tuto oblast zvláštního práva lze členit na specifické pododvětví upravující tyto vztahy (Grúň, 2009): 1. právní úprava veřejných rozpočtů, mimorozpočtových státních fondů a právní úprava finančního hospodaření státních podniků, 2. právní úprava daní, 3. právní úprava poplatků a cel, 4. právní úprava měny, peněžního oběhu a deviz, včetně právní úpravy postavení centrální bank v rámci její emisní funkce, 5. právní úprava finančního trhu, 6. právní úprava finanční kontroly, 7. v širším slova smyslu také právní úprava obchodního bankovnictví a komerčního pojišťovnictví. 3 Obecná část, jak uvádí Bakeš et al. (2009), je představována především problematikou finanční činnosti a jejích organizačně právních forem, vymezením předmětu a sytému finančního práva, systému realizací norem, vymezením otázek finančněprávních vztahů, jejich subjektů a objektů i práv a povinností jejich účastníků. 18

20 VYSKOÁ ŠKOLA BÁŇSKÁ TECHNICKÁ UNIVERSITA OSTRAVA Takto definovaný systém finančního práva patří mezi obecně uznávané především z pedagogického hlediska. V odborné veřejnosti se však objevují tendence na rozčlenění tohoto systému na menší celky. Zastánci tzv. košické školy shledávají např. oblast práva daňového za samostatný celek stojící vedle práva finančního. Není zde uvedeno také mezinárodní finanční právo, které však v současnosti není zcela úplně definováno a představuje pouze jakýsi soulad mezi právem finanční a mezinárodním právem veřejným, což však s předpokládaným nárůstem integrace v rámci evropského práva lze považovat za dočasný stav. Někteří autoři a odborníci také řadí problematiku obchodního bankovnictví a komerčního pojišťovnictví do oblasti finančního trhu a jeho organizací (např. Bakeš et al. 2009). Markýva et al. (2004) shledávají dělení systému finančního práva na užší podobory, a to část fiskální (rozpočtové právo, berní právo a právo celní), která tvoří nejrozšířenější oblast zájmu a nefiskální (měnové právo, devizové právo, veřejné bankovní právo, právo veřejné pojišťovací a puncovní právo). Normy finančního práva se skládají, stejně jako ostatní právní normy, z hypotézy, dispozice a sankce. Konkrétní podmínky a předpoklady účasti dílčích subjektů na finanční činnosti státu jsou stanoveny v hypotéze norem finančního práva (např. podmínky placení daní nebo příjmy, ke kterým se váže daňová povinnost). Dispozice utváří konkrétní pravidlo chování subjektů finančněprávních vztahů, především jejich práva a povinnosti (např. daňová povinnost ve formě sazby daně či práva a povinnosti bank při poskytování úvěrů). Sankce je vnímána jako donucovací prvek finančněprávních norem. Uplatňuje se vůči subjektům, které porušily povinnost, která se váže na dispozici dané finančněprávní normy (např. nezaplacení daně) a vyplývají z ní tedy sankce, které mohou být trestní, disciplinární nebo majetkové. Do oblasti veřejných rozpočtů lze řadit hmotněprávní normy, které formulují určitá subjektivní práva a povinnosti adresátů právních norem a procesněprávní normy, které upravují zákonem stanovený proces, jakým tato práva mohou být uplatněna, resp. jakým formálním postupem může být splnění těchto povinností vynuceno. Těmito normami je tedy dotčena oblast státního rozpočtu, resp. veškeré procesy s ní související. Tedy rozpočtová pravidla, ústavní principy, napojení ostatních organizačních celků na státní rozpočet, rozpočtová skladba a klasifikace, státní účelové fondy a rozpočty nižších municipalit a pravidla rozpočtového procesu. Procesněprvání i hmotněprávní normy patří také do oblasti právní úpravy daní, cel a ostatních poplatků. Normy zde vymezují vznik, obsah a zánik daňové, celní a poplatkové povinnosti a daňové zřízení. Na rozdíl od ostatních norem finančního práva se tyto normy člení na ustanovení o subjektu, předmětu, základu a sazbě daně. Je nutné také upozornit na fakt, že do této oblasti by měly spadat i quasi daně, resp. odvody na sociálním a zdravotním pojistném. I když ve své podstatě název daň nenesou a z hlediska neúčelovosti je mezi daně nelze řadit, v zásadě plní téměř jejich veškeré znaky. Právní úprava, které podléhá oblast monetární politiky, lze rozčlenit na více složek a to úpravu měnového práva, kde lze řadit normy vztahující se k peněžnímu oběhu měny ty upravují měnovou jednotku, emisi měny, soustavu platidel a jejich ochranu. Dále jsou to právní normy upravující pokladní operace, peněžní oběh a platební styk. Dále úpravu práva devizového formulující disponování s hodnotami, umožňujícími uhrazovat závazky do zahraničí a některými dalšími hodnotami, souvisejícími s platebním a úvěrovým stykem se zahraničím. Pouze rámcově v obecném 19

21 STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY vymezení lze do této oblasti také řadit právní úpravu úvěrů, jelikož tato oblast spadá také do části práva soukromého. Mezi právní úpravy finančního trhu lze zařadit právní úpravy kapitálových a peněžních operací, veřejnoprávních regulací a subjektů vystupujících na finančním trhu, stejně jako úpravu některých instrumentů finančního trhu a operace s nimi (cenné papíry, finanční a komoditní deriváty atd.). Stejně jako v případě právní úpravy úvěrů se i touto částí zabývá zejména obchodní, resp. občanské právo a i zde jde tedy spíše o vymezení obecné. Oblast právní úpravy finanční kontroly je nedílnou součástí správného a efektivního řízení celého hospodářského systému především z hlediska veřejné správy. Může se tedy konstatovat, že tato oblast právní úpravy prolíná vše výše zmíněné, a vztahuje se na kontrolu finančního řízení a nakládání s finančními prostředky. 4.2 Prameny finančního práva Obecně lze prameny práva definovat jako formy, v nichž jsou obsaženy právní normy a jsou tedy bezprostředním pramenem poznání práva. Jak vyplývá z předcházející subkapitoly, oblast finančního práva je poměrně rozsáhlá, z čehož vyplývá, že finanční právo není kodifikováno. Existuje velké množství předpisů, které upravují tuto obsáhlou oblast práva. Stejně jako ostatní právní normy i oblast norem finančního práva podléhá hierarchii právní síly, resp. právní normy nižšího právního stupně vycházejí z právních norem právního stupně vyššího. V České republice má nejvyšší stupeň právní síly Ústava, resp. Ústavní pořádek České republiky obsahující také Listinu základních práv a svobod a další ústavní zákony. Ústavní základy finančního práva jsou stanoveny ústavním zákonem č. 1/1993 Sb., z tohoto pořádku se odvozují veškeré právní normy včetně těch, jež se týkají práva finančního. Listina základních práv a svobod stanovuje, že povinnosti jsou ukládány subjektům pouze na základě zákona a odstavec č. 11 poté definuje skutečnost povinnosti placení daní a poplatků ( daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona ). Dalším významným ustanovením v Ústavě jsou oddíly zabývajících se projednáváním a procesem schvalování státního rozpočtu a státního závěrečného účtu republiky, či procesem schvalování rozpočtu jednotlivých územních samosprávních celků. Neméně významná je také oblast, související s finančním právem, která má v kompetenci vymezení a úpravu působnosti jednotlivých orgánů, které se podílejí na realizaci finanční činnosti. Konkrétně jsou zde tedy vymezeny kompetence Poslanecké sněmovny, Senátu, vlády, České národní banky a Nejvyššího kontrolního úřadu (Bakeš et al. 2009) 4. Výhradním pramenem finančního práva v rámci vnitrostátních norem jsou zákony. Dalším neméně významným pramenem finančního práva jsou mezinárodní smlouvy, jež podléhají mezinárodnímu právu veřejnému. Dotýkají se především finanční oblasti, která řeší otázky mezinárodního dvojího zdanění, ochrany a podpory mezinárodních investic a také oblast týkající se mezinárodního platebního styku. Mezinárodní smlouvy jsou implementovány do vnitrostátního 4 Podrobně bude činnost těchto institucí ve vztahu k finančnímu právu, resp. k finanční politice vymezena v následujících kapitolách. 20

22 VYSKOÁ ŠKOLA BÁŇSKÁ TECHNICKÁ UNIVERSITA OSTRAVA systému práva na základě ratifikace Parlamentem ČR a stávají se tedy součástí právního řádu ČR 5, přičemž mají přednost před zákony, nastane-li rozpor s platným právem ČR. V souvislosti se vstupem do Evropské unie (dále jen EU) byla ČR povinna implementovat do svého vnitrostátního systému Evropské právní normy primárního a sekundárního práva. Každý členský stát je povinen tento právní systém respektovat, přičemž je nadřazen právním systémům jednotlivých států. Primární právo evropské unie sestává ze smluv EU a dalších úmluv, přičemž nejdůležitější je Zakládající smlouva o Evropském společenství. Prameny finančního práva jsou zde propojeny s vymezením Evropského systému centrálních bank a s ustanovením o Evropské centrální bance a Evropské investiční bance, dále s ustanovením o odstranění celních bariér a celní unii, o svobodném pohybu kapitálu a plateb, o pravidlech zdanění a harmonizaci nepřímých daní, o finanční a rozpočtové politice, o měnové a devizové politice včetně ustanovení o emisi bankovek a mincí společné měny v souvztažnosti o rozpočtovém a finančním hospodaření a finančních zájmech Společenství. Nazření a Směrnice EU jsou obecně závazným sekundárním pramenem práva. Nařízení EU mají všeobecnou platnost a platí bezprostředně ve všech členských státech v okamžiku jejich vydání. Plnění směrnic EU je stanoveno konkrétním členským státům, přičemž závazná je pouze co do výsledku, kterého má být dosaženo. Způsob, jakým bude výsledku dosaženo, je plně v rukou styčných států, přičemž směrnice musí být transportovány do právního systému dané země. V rámci ČR lze jmenovat, s aspektem na finanční právo, např. nařízení upravující celní sazebník EU (nařízení Rady EU č. 87/2658/EHS, o celní a statistické nomenklatuře o společném celním sazebníku) nebo směrnice upravující společný systém daně z přidané hodnoty (směrnice Rady č. 2006/112/ES, o společném systém u daně z přidané hodnoty). Mezi další prameny sekundárního práva patří také rozhodnutí, která jsou adresná a lze je delegovat také na konkrétní právnické či fyzické osoby. Dále doporučení a stanoviska, která nejsou sice závazná, avšak mohou být určitým stanoviskem pro realizaci jiných norem komunitárního práva. 4.3 Principy finančního práva Finanční právo je postaveno na několika stěžejních principech pro jejich interpretaci a tvorbu. Díky jeho nekodifikovanosti a problematickému vymezení jeho obecné části, je ve většině jeho případů postaven na principech platných pro právo obecně. Markývka a Pařízková (2009) řadí a definují mezi všeobecné zásady a zásady vycházející z ekonomických principů finančního práva tyto zásady: Zásada demokratismu což je obecný princip, který je zakotven v čl. 1 Ústavy ČR a vychází z podstaty ČR jako demokratického státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Zásada legality jedná se o základní princip platný v právním státu kontinentální právní kultury. Tato zásada vyplývá z mocenského charakteru finančněprávních vztahů. Subjekty orgánu státní moci musí své pravomoci uplatňovat jen v souladu se zákonem. Zásada legitimity definuje mocenský subjekt ve finančním právu na základě zákona. 5 Následně po ratifikaci Parlamentem ČR jsou smlouvy publikovány ve sbírce mezinárodních smluv formou sdělení Ministerstva zahraničních věcí ČR. 21

23 STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY Zásada priority tato zásada je chápána ve smyslu komunitárního práva Evropské unie, jíž je ČR členem. Z této zásady vyplývají dva základní principy a to: princip přednosti který definuje nadřazenost komunitárních norem nad normami národními, princip přímého účinku který stanovuje bezprostřední závaznost komunitárního práva. V rámci zásady priority se bezesporu jedná také o oblast práva mezinárodního, který dle ustanovení čl. 10 Ústavy ČR, kdy vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament České republiky souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu České republiky v případě rozporů se zákonem mají před ním přednost. Dále lze definovat následné zásady opírající se především o ekonomické principy. Jsou jimi: Zásada účelovosti tento princip je postaven na zásadách účelového užití veřejných peněžních prostředků odpovídajících veřejnému zájmu, který koresponduje se společenskými, hospodářskými a politickými zájmy státu. Zásada plánovitosti stanovuje nenahodilost užití veřejných peněžních prostředků ve smyslu existence veřejných rozpočtů a mimorozpočtových fondů. Tyto rozpočty lze chápat jako finanční dokumenty stanovené zákonem s předepsanou strukturou a rozpočtovým výhledem. Zásada priority rovnováhy příjmů a výdajů s přípustným deficitem či přebytkem v důsledku rozpočtové nerovnováhy je nutná existence správy státního dluhu (i v ostatních oblastech veřejného sektoru) a plánování jeho financování v době delší, než je zpravidla rozpočtový rok. Je nutné si uvědomit, že velikost veřejného dluhu není neomezena, v případě ČR stanoví bilanci rozpočet. V některých případech je také nutné brát závazky stanovené z členství v rámci uskupení, jako je např. Evropská měnová unie. Zásada provázanosti finančních nástrojů sektoru veřejných financí tato zásada se vztahuje k subjektům, jež jsou obligatorně provázány se státním či jiným veřejným rozpočtem. Mají tedy povinnost realizovat své finanční činnosti v souladu s finančními plány rozpočtů, na které jsou navázány, tak aby nedošlo k narušení mechanismu jejich fungování. Zásada efektivnosti a hospodárnosti se vztahuje k cílům alokace a distribuce veřejných financí, přičemž je kladen důraz na získání co nevětšího objemu těchto prostředků s co nejnižšími náklady a jejich efektivní využití v rámci veřejného sektoru. Zásada veřejnosti a přehlednosti hospodaření v rámci veřejných peněžních prostředků je jedním z prvků demokratismu, proto tato zásada klade důraz na zveřejňování toků těchto prostředků, jelikož tvoří materiální základ ekonomické společnosti. Zásada účtování a bilancování se opírá o standardní předpoklady účetních principů, které umožňují přehlednost, kontrolu a analýzu vývojových tendencí veřejných finančních prostředků. Procesy shromažďování a užití veřejných peněžních fondů mohou být přehledně evidovány. Zásada kontroly veřejných financí je prováděna na základě výše zmíněné kontroly veřejností, což je podstata existence zásady veřejnosti. Další forma kontroly vyplývá z existence a činnosti kontrolních 22

24 VYSKOÁ ŠKOLA BÁŇSKÁ TECHNICKÁ UNIVERSITA OSTRAVA institucí, jejíž výsledky jsou distribuovány taktéž veřejnosti. Kontrola hospodaření státu je prováděna v rámci ČR Nejvyšším kontrolním úřadem, přičemž jeho význam je zakotven ústavní normou. Zásada nadřazenosti finančních zájmů státu nad individuálními zájmy tato zásada ustanovuje nadřazenost zájmů státu v rámci finančního práva s ohledem na schopnost tvůrců těchto norem dostát z nich vyplývajících finančněprávních povinností. Souvztažné jsou k nim ekvivalentní zásady finanční únosnosti a soudní ochrany. Zásada disciplíny veřejných financí nazývána také zásada finanční kázně, se opírá o fakt, že disciplína je nutná se zřetelem na to, že se týká veřejných příjmů a výdajů. Týká se jednotlivých úkonů ve veřejných financích (vymezením termínů, stanovením účelů, určením limitů, použití předepsaných forem). Z případného porušení zásady disciplíny je pak věcí odpovědnosti a případných sankcí. Bezesporu by bylo možno vyjmenovat i jiné zásady vztahující se ke konkrétním částem fonačního práva, stejně jako další část zásad vztahující se k systému tvorby finančního práva. Toto vymezení však přesahuje rozsah zkoumané problematiky v rámci tohoto předmětu. 4.4 Historické aspekty finančního práva a finanční politiky v ČR Prvotní základy finanční politiky, resp. práva v rámci České republiky, lze bezesporu spojit se vznikem první republiky, resp. Československého státu (dále jen ČSR) v roce Po rozpadu Rakousko- Uherska bylo potřebné vybudovat právní základy finančního hospodaření nového státu, stejně jako obnovit strukturu ostatních oblastní národního hospodářství 6. Východiskem pro vybudování samostatné ekonomiky bylo vytvoření samostatné vlastní československé měny, což byla také první oblast v rámci finančních vztahů, která byla dotčena. S měnovou, a také i devizovou, reformou je spojen první ministr financí dr. Alois Rašín ( ). Cílem měnové reformy bylo vytvořit samostatnou měnu a postupně ji zhodnocovat. V rámci této reformy byla provedena měnová odluka a ČSR byla vyhlášena samostatným celním teritoriem. Nová československá měna byla uzákoněna 10. dubna 1919, přičemž její správou byl pověřen Bankovní úřad při ministerstvu financí, který tuto funkci plnil až do vzniku Národní banky československé v r Rozpočtová struktura se také musela přizpůsobit aktuální hospodářské situaci, přičemž zásadní úpravou byla rozpočtová reforma z roku 1927, která stála na teleologických principech Karla Engliše ( ). Zákon o státním rozpočtu byl rozčleněn do čtyř oddílů. Prvním byl rozpočet státní správy, dále rozpočet státních podniků, rozpočet samosprávných celků a čtvrtým správa státního dluhu. Tento systém byl doplněn mimorozpočtovými fondy, které směřovaly do oblastí s víceletým rozpočtovým horizontem. Součástí reformy byla i daňová reforma upravující především systém přímých daní. Cílem daňové reformy byla unifikace a modernizace daňového systému a jejím výstupem byl daňový systém rozdělen do tří základních skupin. Nejrozsáhlejší byly daně přímé, mezi které byly řazeny daně důchodová, výdělková, pozemková, domovní, rentovní a daň z tantiém. Nepřímé daně tvořily daň z obratu, daň přepychová, daně spotřební a daň burzovní. Třetí skupina obsahovala poplatky, zahrnovala daně z kolků a poplatků za různé úřední výkony. V rámci daňové reformy byla také definována rozpočtová 6 V této oblasti bylo potřebné především restrukturalizovat odvětvovou a sektorovou skladbu národního hospodářství, která neodpovídala moderním požadavkům, zejména v rámci exportu zboží. Předimenzovaný lehký průmysl nebyl dostačující pro potřeby moderního průmyslového státu. Dalším negativem byly také velké regionální rozdíly v ekonomickém vývoji (blíže o této problematice např. Geršlová a Sekanina, 2003). 23

25 STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY politika pro obce, okresy a země, což dalo systému jednotnou podobu v rámci území celého sátu. Englišova reforma veřejných rozpočtů také zajistila oddělení měnové a fiskální politiky. Během druhé světové války se uspořádání prvorepublikového státu poměrně změnilo, což mělo za následek také fungování právních principů, včetně oblasti finanční. Tři samostatné právní oblasti Slovenská republika, Protektorát Čechy a Morava a Sudety, z větší části podléhaly systému imperativního plánování hitlerovského Německa. Vymezení jednotlivých finančněprávních institutů je tedy poněkud problematické a přesahuje meze této statě. Také normy či jiné právní úpravy vycházející z tohoto období nemají zásadní vliv na formování nynější podoby finančněprávních vztahů dnešní ČR. Významnějším obdobím spojeným s historií finančního práva je období budování socialismu. První kroky nového právního řádu směřovaly k očištění od norem z doby okupace. V mnohých případech se stav vrátil na předválečnou normotvornou úroveň. S nástupem socialistického režimu však přišlo období plánování a to v celé hospodářské sféře včetně sféry finanční. Prvotní úprava přišla s přijetím Ústavy v roce 1950, kde byly zakotveny nejdůležitější principy finančního práva, především pravidlo jednosti státního rozpočtu. Také byla ujednána konkrétní podoba financování národních výborů. V oblasti daňové přišel zlom v roce 1952, kdy bylo zavedeno devět nových daní, které se staly jako výchozí následného socialistického práva daňového až do roku Daňovou soustavu tvořily v tomto období daně čerpané z hospodářského sektoru (daň z obratu, daň z výkonů, důchodová daň, zemědělská daň a daň družstevních a jiných organizací) a daně z obyvatelstva (daň ze mzdy, daň z příjmů obyvatelstva, daň živnostenská a daň domovní). V tomto roce vznikl také soubor poplatků a to soudní, správní a poplatky notářské. V oblasti daňové k zásadnějším změnám dochází dále v roce 1970, kdy podnikové daně vystřídaly systém přímých odvodů státních hospodářských podniků. Systém podnikových daní tvořily daně ze zisku, daně ze jmění a daně z objemu mezd. Tento systém měl však pouze dvouleté trvání a byl nahrazen systém na principu odvodů založenou na zisku, jako základu pro stanovení dané daně. V této souvislosti je nutné si uvědomit, že finanční hospodaření podniků bylo řízeno na základě finančních plánů, na jehož základě se každoročně určoval předpokládaný objem zisku a podíl z odpisů, které bylo možno využít k investicím. Finanční prostředky podniků byly přitom plošně odváděny do Fondu znárodněného hospodářství a řízeny zákonem o financování národních a komunálních podniků z roku 1952 (Starý, 2009). V oblasti měnových a devizových vztahů se tehdejší režim také angažoval ve smyslu znárodnění akciových bank a jejich přeměnou na národní podniky prostřednictvím dekretu č. 91/1945 Sb., o vykonání peněžní reformy. Jak uvádí Grúň (2009), cílem byla také likvidace vázaných vkladů obyvatelstva a likvidace pohledávek ústavu sociální a smluvního pojištění vůči peněžním ústavům Německa, Rakouska a Maďarska. Po únoru roku 1948 získal výsadní pravomoci v oblasti měnové a devizové stát, který prováděl správu měny a deviz na celém územním prostřednictví Národní banky, která byla následně roku 1950, jako ústřední a emisní banka, transformována na Státní banku československou. Tuto soustavu doplňovala Investiční banka a soustava poštovních spořitelen a záložen. Devizový zákon č. 107/1953 Sb. byl postaven na principu státního monopolu a kolektivního vlastnictví. Cílem devizového hospodářství byla především ochrana před západními vlivy devizových trhů. Další změnu ve finančním právu, resp. finanční politice přineslo nové federativní uspořádání státu. Daňový systém byl doplněn o důchodovou a zemědělskou daň. Ostatní daně a poplatky zůstaly 24

26 VYSKOÁ ŠKOLA BÁŇSKÁ TECHNICKÁ UNIVERSITA OSTRAVA v nezměněné podobě. Změny v rámci měnového a devizového hospodářství byly upraveny novými normami a to zákonem č. 144/1970 Sb., o Státní bance československé, zákonem č. 142/1970 Sb., o devizovém hospodářství a novelami zákonů č. 162/1968 Sb., o pojišťovnictví a č. 103/1968 Sb., o spořitelnách. Také byl vytvořen nový celní zákon č. 44/1974 Sb. Platnost těchto norem byla od a odrážela potřeby nového federativního uspořádání Československa a jeho vazeb v rámci ostatních socialistických států. V oblasti řízení hospodářské činnosti socialistických podniků bylo potřeba upevnit metody plánování. Mělo také dojít i k objektivizaci hodnotových nástrojů a s tím souvisejících procesů v rámci cen, kurzů, státního rozpočtu, dotací, úvěrů a deviz. V tomto období byly tedy plánovány zásadní měny ve finančních vztazích, které měly vést k principu úplnému chozrasčotu 7 a samofinancování s ohledem na požadavky v oblasti měnové v rámci států RVHP 8. Mělo dojít k přebudování odvodového a daňového systému, zdokonalení financování rozpočtových organizací a k racionalizaci kurzu čs. koruny směrem k lepší vzájemné směnitelnosti národních měn členských států RVHP. Do připravované koncepce změn v rámci finančněprávních předpisů však výrazně zasáhly polistopadové události roku Sametová revoluce, která s sebou přinesla rozpad východního socialistického bloku, započala zcela nové formování nejen finančněprávních vztahů a finanční politiky, ale celé hospodářské politiky obecně. Československá republika, a poté již samostatná Česká republika, započala proces transformace ekonomiky z centrálně řízeného hospodářství na ekonomiku tržní. Prvními kroky byla bezesporu cenová liberalizace, jejíž součástí bylo i zavedení konvertibility měny a privatizace státních podniků. Byla vytvořena zcela nová pravidla pro fungování finanční politiky, resp. finančněprávních vztahů, principy fungování rozpočtové, měnové, devizové politiky stejně jako jednotlivých finančních institutů jsou přiblíženy v dalším výkladu o každém z nich. 7 Jedná se o metodu řízení hospodářské činnosti socialistických podniků vyznačující se soustředěním plánovacích činností do centrálních orgánů, tak aby byla zajištěna rentabilita výroby. 8 Rada vzájemné hospodářské pomoci obchodní organizace sdružující socialistické ekonomiky (Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, Rumunsko) a Sovětského svazu za účelem centralizace a upevnění moci. 25

27 STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY 5 Rozpočtová politika Nejprve, než bude přistoupeno k užšímu vymezení rozpočtové politiky a jejich procesů, je nutné vymezit rozdíly mezi rozpočtovou a fiskální politikou, které bývají mnohdy mylně vnímány a v některých případech i zaměňovány. Je tedy nutné si uvědomit, že se jedná o pojmy blízké, nikoliv však totožné. Fiskální politika je součástí hospodářské politiky a jejím hlavním cílem je prostřednictvím fiskálních nástrojů ovlivňovat makroekonomické veličiny, přičemž primární je udržování stabilního ekonomického vývoje státu. Kompetentním subjektem v rámci fiskální politiky je vláda, která nepovažuje jako prioritu vyrovnaný státní rozpočet. Fiskální politika vnímá finance ve smyslu keynesiánského (funkčního) vymezení, přičemž rozpočtová politika je vnímá ze standartního pohledu financí vztahujících se především k rozpočtu. Cílem rozpočtové politiky je vybalancování veřejných výdajů a veřejných příjmů. Zaměřuje se tedy na realizaci alokačních a redistribučních záměrů, přičemž stěžejní kompetence v realizaci má ministerstvo financí. Rozdíly mezi rozpočtovou a fiskální politikou vycházejí tedy z odlišných teoretických východisek, mají odlišné zaměření, jejich vztah k rozpočtu je odlišný a jsou vykonávány odlišnými subjekty. 9 Z výše uvedeného vyplývá, že v rámci finanční politiky státu je k ní souvztažná právě politika rozpočtová. Rozpočtová politika představuje cílevědomé ovlivňování ekonomických procesů tvorbou, rozdělováním a užitím rozpočtových fondů. Prostřednictvím rozpočtové politiky jsou získávány veřejné zdroje pro financování činností jednotlivých vládních programových cílů. Typ politického přístupu vlády k rozpočtové politice potom odráží strukturu příjmů a výdajů. Jak uvádí Ochrana et al. (2010) liberálně orientovaná vláda považuje za prioritní svobodu jedince a bohatství má být přerozdělováno minimálně a financování veřejných statků a služeb má být omezeno jen na nezbytné. Liberální vláda tedy volí spíše přístup úsporných veřejných výdajů a k nim přiměřenou příjmovou politiku. Na opačném přístupu stojí vláda orientovaná socialisticky. Ta za základní hodnoty občana shledává především rovnost všech jedinců, což se také odráží v realizované rozpočtové politice. Vláda zde vystupuje jako garance všeobecné rovnosti, které jsou zajišťovány prostřednictvím bohatého přerozdělovaní a poskytování širokého spektra veřejných statků a služeb. Mezi oběma uvedenými stojí přístupy vlády zastávající konzervativní přístup. Tato vláda v rámci dopadu na výdajovou stánku veřejných rozpočtů volí cílový přístup, resp. financování z veřejných rozpočtů je tedy cílené, nikoli plošné a předpokládá tedy spoluodpovědnost občana na financování. Velikost a struktura rozpočtu bude tedy záviset na programových cílech vlády a jí proklamované politice. 5.1 Rozpočtová soustava soustava peněžních fondů Rozpočtovou soustavu tvoří soustava veřejných rozpočtů, včetně rozpočtových vztahů fungujících uvnitř této soustavy, a instituce, které zabezpečují tvorbu, rozdělování, užití a kontrolu toků jednotlivých okruhů finančních prostředků v rámci této soustavy. Veřejný rozpočet je ze stavového hlediska peněžní fond, který dle charakteru peněžních vztahů funguje většinou na principu nenávratnosti, neekvivalence a nedobrovolnosti. 10 Z účetního hlediska se jedná o bilanci, přičemž 9 Blíže k této problematice viz Ochrana et al. (2010) či Dvořák (2008). 10 V některých případech bývá využíváno i návratné bezúročné půjčky. 26

28 VYSKOÁ ŠKOLA BÁŇSKÁ TECHNICKÁ UNIVERSITA OSTRAVA bilancuje běžné a kapitálové příjmy a výdaje. Rozpočet je také finanční nástroj řízení hospodářské politiky. Z institucionálního hlediska, resp. dle úrovně vládnutí, rozlišujeme centrální a samosprávní úroveň veřejných rozpočtů. Vícestupňové uspořádání rozpočtové soustavy je označováno pojmem fiskální federalismus. Právě teorie fiskálního federalismu studuje možné modely optimálního rozdělení pravomocí v rámci veřejných statků mezi jednotlivé vládní úrovně. 11 Fiskální federalismus může mít tři formy: centralizovanou, která se vyznačuje malou mírou soběstačnosti nižších stupňů rozpočtů, přičemž nejvýznamnější příjmy (především daňové), plynou převážně do státního rozpočtu, decentralizovanou, kde je posilována soběstačnost územní samosprávy (kraje a obce), což umožňuje rozsáhlé fiskální pravomoci těchto samosprávných celků, kombinovanou, kdy každý rozpočet má vyčleněny své příjmy, které však v případě nižších samosprávných celků plně nepokrývají jejich potřeby. Ty se poté doplňují dotacemi z rozpočtů vyšších (např. ze státního rozpočtu). Tím se zmírňuje nesoulad nerovnoměrných daňových výnosu a sát má alespoň minimální kontrolu nad rozhodováním územní samosprávy. V rámci ČR je používána kombinovaná forma s poměrně značnou decentralizací (finanční samostatnost obcí je nadprůměrná). Centrální úroveň tvoří státní rozpočet, rozpočty státních fondů a rozpočty organizačních složek státu a příspěvkových organizací. Další strukturou tvořící rozpočtovou soustavu, dle úrovně samospráv, jsou rozpočty územní samosprávy, tedy rozpočty krajů a rozpočty obcí. 11 Blíže k problematice fiskálního federalismu např. Peková (1995), Jílek (2008) či Hamerníková a Kubátová (2004). 27

29 Úroveň samosprávy Centrální úroveň STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY Schéma Soustava rozpočtů v ČR Státní rozpočet Rozpočty organizačních složek státu Rozpočty příspěvkových organizací Rozpočty státních fondů Státní fond kultury Státní fond životního prostředí Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie Státní fond dopravní infrasturktury Rozpočty krajů Rozpočty obcí Státní fond rozvoje bydlení Státní intervenční zemědělský fond Fondy obcí a krajů Zdroj: vlastní úprava. Schéma přehledně popisuje rozpočtovou soustavu v ČR dle institucionálního hlediska. Nejvýznamnější částí rozpočtové soustavy je bezesporu státní rozpočet. Prostřednictvím státního rozpočtu vláda kryje cíle jednotlivých vládních politik a především se podílí na nenávratném přerozdělování důchodu a tvorbu HDP přes rozpočtovou soustavu. Zvláštní povahu mají rozpočty státních fondů, které existují jako mimorozpočtové, resp. parafiskální státní fondy. Zaměřují se na financování určitého vybraného segmentu veřejného sektoru, kde přetrvává zájem vlády o jejich cílené ovlivňování, jako je např. kultura či zemědělství (viz Obr. XY). Za parafiskální rozpočet je také považován fond veřejných zdravotních pojištění. Na centrální úrovni jsou také financovány účelové vládní agentury, mezi které se řadí Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond, a.s., Exportní garanční pojišťovací společnost, a.s., Česká exportní banka, Českomoravská záruční a rozvojová banka, a.s., Agentura pro rozvoj podnikání a Regionální rozvojový fond. Také organizační složky územní samosprávy (obce a kraje) mohou zakládat fondy pro realizaci svých specifických cílů, jejich počet a struktura záleží výlučně na rozhodnutí státního zastupitelstva. Fondové hospodaření má v určitých aspektech zcela odlišné charakteristické prvky než veřejné rozpočty (státní rozpočet, rozpočet krajů a rozpočet obcí). 12 Tyto mimorozpočtové fondy se vyznačují především účelovou vazbu mezi příjmy a výdaji. Přistoupíme-li k rozpočtové soustavě ze systémového hlediska, resp. z hlediska struktury, lze ji členit na tok příjmů a výdajů. Jedná se tedy o klasický princip zdrojů (vstupů) a jejich užití (výstupu). Příjmy tedy tvoří zdroje krytí veřejných výdajů, přičemž vztah mezi nimi označujeme jako rozpočtovou bilanci. 13 Pokud jsou výdaje shodné s příjmy, jedná se o vyrovnaný rozpočet, pokud příjmy převyšují výdaje, nastává situace rozpočtového přebytku a v opačném případě, tedy pokud výdaje převyšují 12 Není-li uvedeno jinak, hovoří se zde vždy o rozpočtu, resp. rozpočtech obecně. 13 V účetním pojetí bilance veřejných rozpočtů je vždy vyrovnána. 28

30 VYSKOÁ ŠKOLA BÁŇSKÁ TECHNICKÁ UNIVERSITA OSTRAVA příjmy, hovoří se o rozpočtovém deficitu, což je nejčastější situace a to nejen v případě ČR. Tuto skutečnost znázorňuje také následující Tabulka 5. 1., kde můžeme sledovat saldo vládního deficitu a vládního dluhu jak v relativním vyjádření k HDP, tak i v absolutním vyjádření v mld. Kč v ČR od roku 2004 do roku Tabulka Vývoj vládního deficitu a vládního dluhu ČR v období Vládní deficit -83,4-101,3-79,7-26,9-85,9-218,3-182,7-124,9-169,0 (mld. Kč) Vládní -2,8-3,2-2,4-0,7-2,2-5,8-4,8-3,3-4,4 deficit/hdp (%) Vládní dluh 847,8 885,4 948,1 1023,4 1104,3 1286,0 1437,0 1569,0 1758,9 (mld. Kč) Vládní 28,9 28,4 28,28 27,90 28,7 34,2 37,9 41,0 45,9 dluh/hdp(%) Zdroj: Český statistický úřad (2013), vlastní zpracování. Při vzniku rozpočtových deficitů je důležité dále rozlišovat mezi dvěmi typy deficitů. První typ, nazývaný cyklický deficit, vzniká automaticky jako výsledek průběhu hospodářského cyklu. Recese vedou k poklesu vládních příjmů a k růstu cyklického deficitu. Druhý typ se nazývá deficit strukturální (cyklicky očištěný). Strukturální deficit je počítán při zohlednění současných úrovní vládních výdajů a daňových sazeb za předpokladu, že ekonomika funguje na úrovni potenciálního (přirozeného) produktu a nikoliv na úrovni skutečného reálně vyjádřeného produktu. Kumulované deficity poté tvoří veřejný dluh. Z pohledu jednotlivých ekonomických teorií panují rozdílné názory na skutečnost, zda má být rozpočet vyrovnaný, resp. nevyrovnaný a to z různého časového hlediska. Polemika nad touto otázkou však sahá za hranice zkoumané problematiky v rámci finanční politiky stejně jako možné způsoby krytí rozpočtových deficitů. Důležité je také vnitřní členění rozpočtu a to především z hlediska finančního, kde jej dělíme na rozpočet běžný a rozpočet kapitálový. Běžný rozpočet zpravidla bilancuje každoročně pravidelně opakující se transakce příjmů a běžných neinvestičních výdajů, které bývají označovány jako mandatorní. Opakem je kapitálový rozpočet, který bilancuje právě běžně se neopakující jednorázové příjmy a výdaje. Kapitálovými výdaji bývají právě financovány nákladné investice ve veřejném sektoru. V rámci popisu struktury zůstává otázkou, co tvoří příjmovou a výdajovou stránku veřejných rozpočtů, resp. co tvoří rozpočtovou skladbu veřejných rozpočtů 14. Jak uvádí Peková (2012), z obecné roviny v rámci ČR můžeme rozlišovat rozpočtovou skladbu dle několika hledisek: Hledisko odpovědnostní z hlediska odpovědnostního se třídí příjmy a výdaje veřejných rozpočtů (pro rozpočty územních samosprávních celků nepovinné) podle správců kapitol. Tento přístup je stěžejní v rámci státního rozpočtu, kdy odpovědnost za hospodaření 14 Upravuje způsob třídění všech peněžních operací veřejných rozpočtů a mimorozpočtových fondů vyjma operací související s podnikatelskou činností subjektů územní samosprávy a operací příspěvkových organizací a operací na účtech fondu kulturních a sociálních potřeb viz Peková (2012). 29

31 STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY s jednotlivými prostředky se vztahuje k jednotlivým správcům kapitol. Státní rozpočet ČR v roce 2013 tvoří 42 kapitol, přičemž každý ústřední orgán státní správy má svou kapitolu a zvláštní postavení zastávají paralelní kapitoly, které spravuje Ministerstvo financí ČR. Právě toto hledisko odráží institucionální pojetí rozpočtové skladby, zejména tedy státního rozpočtu. Hledisko druhové třídí všechny příjmy a výdaje veřejných rozpočtů podle příjmových a výdajových druhů, které vycházejí z ekonomické charakteristiky jednotlivých finančních operací a je zde bezprostřední propojení v rámci účetnictví. Hledisko odvětvové třídí příjmy a výdaje podle odvětví, resp. oblasti, do které směřují. Odvětvová klasifikace organizuje vládní činnosti podle jejich účelu nebo funkce (např. vzdělání, sociální zabezpečení, bydlení atd.). Hledisko konsolidační rozlišuje výdaje vynakládané uvnitř soustavy veřejných rozpočtů a ostatních veřejných peněžních fondů a příjmy vznikající uvnitř této soustavy. Základním třízením v rozpočtové skladbě je druhové třídění, jeho bezprostřední propojení s účetními principy umožňuje pozorovat právě finanční principy v rámci rozpočtové politiky a tedy i v rámci politiky finanční. Druhové položky, v rámci rozpočtu ČR, se člení do tří základních okruhů a to na příjmy, výdaje a financování. Příjmy se dělí na čtyři základní podskupiny a to: daňové, nedaňové, kapitálové, přijaté dotace. Výdaje členíme do další následujících podskupin: běžné, kapitálové. Zvláštní postavení zastává skupina financování (v ČR pouze v rámci státního rozpočtu), zde rozlišujeme financování z tuzemska a ze zahraničí a to jak z krátkodobého, tak také z dlouhodobého hlediska. Jedná se především o návratné finanční operace související s likviditou v návaznosti na povahu příjmů či výdajů dle rozpočtové skladby. Jedná se o finance, které zajišťují financování schodku (výdej státních dluhopisů a z nich vyplývající závazky plateb) nebo využívají přebytku hospodaření (nákup akcií a dluhopisů, z kterých plynou finanční zdroje ve formě dividend a úroků). Dle rovnice (1) lze charakterizovat proces financování: příjmy - výdaje = + (-) saldo» - (+) financování (1) 5.2 Rozpočtový proces a zásady veřejných rozpočtů Veřejný rozpočet představuje finanční plán daného období, který je sestavován zpravidla na jedno rozpočtové období (v ČR jeden rok, které se shoduje s kalendářním rokem). Nejdůležitějším rozpočtem v rámci ČR je rozpočet státní, který nabývá podobu zákona. 30

32 VYSKOÁ ŠKOLA BÁŇSKÁ TECHNICKÁ UNIVERSITA OSTRAVA V některých zemích se však simultánně sestavují rozpočtové střednědobé či dlouhodobé výhledy. Tyto výhledy jsou sestavovány na úrovni státu i na úrovni územní samosprávy. Účelem těchto víceletých výhledů je potřeba financování záměrů a cílů rozpočtové politiky na delší období. Výhledový rámec je stěžejní pro cílené potřeby uplatnění veřejných statků v dané ekonomice, které je nutné sladit s dostupnými finančními prostředky. Proces střednědobého či dlouhodobého výhledového rámce také umožňuje přesnější plánování financování zdrojů investic a dlouhodobých veřejných zakázek. Tento proces slouží jako pomocný nástroj státu pro dlouhodobější plánování rozvoje hospodářství a umožňuje tak zvýšení alokační efektivnosti ve veřejném sektoru. Jak uvádí Peková (2012) lze využít tři základní přístupy rozpočtového plánování, a to: shora dolů, přičemž rozpočtové parametry stanovuje nadřízená instituce směrem k nižšímu stupni organizací a institucí, zdola nahoru, kdy podřízené složky si nejprve rozpočet stanoví samy s požadovanými parametry, které nárokují u nadřazené instituce, kombinovaný přístup, tento přístup je založen na oboustranné shodě, přičemž podřízené instituce předkládají svou rozpočtovou představu a finanční požadavky nadřízené instituci, kdy ta jim nemusí vyhovět a vrátí jim rozpočet k úpravě. Tento proces se opakuje do té doby, než nastane oboustranná shoda. Kombinovaný přístup je využíván také v případě ČR. Návrh ročního rozpočtu vychází z vývoje příjmu a výdajů v minulých letech a také z jejich aktuálního vývoje do doby, kdy je rozpočet plánován, přičemž se dále provádí odhad plnění do konce roku, tzv. očekávané plnění. Bezesporu se musí při tomto procesu zohlednit i předpokládaný vývoj ostatních makroekonomických ukazatelů, zejména inflace, a také případné možné změny v rámci oblasti daňové či zásadní změny v oblasti výdajů, zejména těch určených na sociální politiku státu. Odchylky skutečného hospodaření od rozpočtového plánu závisí na kvalitě odhadu příjmů a výdajů. Problém v kvalitě odhadu může nastat v situaci, kdy je potřeba rozplánovat příjmy či výdaje, které se v minulých letech nevyskytovaly, např. nové daně apod. Kvalita odhadu ovlivňuje případné dodatečné úpravy v průběhu jeho plnění a je tedy nutné vytvářet patřičné rozpočtové rezervy. Tok příjmů a výdajů není v průběhu rozpočtového období plynulý. Na straně příjmů se musí brát především v potaz období výběru daní. Tok výdajů je poněkud plynulejší, což je dáno pravidelnými úhradami, např. mezd či faktur, ale i zde se může vyskytovat sezónnost některých výdajů. S ohledem na výše uvedené je potřebné i krátkodobé plánovaní toků příjmů a výdajů. Proces sestavování návrhu veřejných rozpočtů bývá mnohdy započat až půl roku před jeho plněním. Sestavení návrhu je nejtěžší etapa z rozpočtového procesu. Návrh státního rozpočtu připravuje Ministerstvo financí, přičemž vychází z požadavků ostatních institucí (blíže kapitola věnovaná státnímu rozpočtu). U územních samospráv je rozpočet sestavován příslušnými výkonnými orgány. Následně je projednáván a schvalován kompetentními volenými orgány. Tento proces schvalování může být poněkud zdlouhavý, jelikož zde vyvstává možnost jeho vrácení k následnému přepracování. Pokud rozpočet není na dané období schválen, hospodaří se podle tzv. rozpočtového provizoria (představuje např. prozatím neschválený rozpočet či rozpočet z předešlého období). Plnění rozpočtu je potřeba rozlišovat z účetního a pokladního hlediska. Pokladní plnění je stanoveno v rámci účtu u daného peněžního ústavu, kde je také stanoveno období pro jeho plnění. V ČR je 31

33 STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY období pokladního plnění stanoveno od 1. ledna do 31. prosince. Na základě účetních údajů se provádí patřičná průběžná i závěrečná kontrola plnění. Za plnění rozpočtu zodpovídají ty orgány, které sestavovaly návrh rozpočtu. Po uplynutí rozpočtového období se provádí výsledná bilance, jde o přehled plnění příjmů a výdajů. Výsledky realizované kontroly by měly sloužit jako podklad pro budoucí zefektivnění hospodaření s veřejnými prostředky a zlepšení alokační efektivnosti. Následující Schéma stručně shrnuje rozpočtový proces. Schéma Obecný rozpočtový proces Sestavení návrhu ropočtu (finanční plán) Projednání a schválení rozpočtu Plnění rozpočtu a případné úpravy Kontorla plnění průběžná následná (konečná) Zdroj: Peková (2012), vlastní zpracování. Sestavování veřejných rozpočtů je prováděno na základě několika základních rozpočtových zásad. Tyto zásady jsou definovány na základě zevšeobecněných zkušeností z minulých let. Jedná se o tyto aplikační pravidla: Zásada úplnosti rozpočet má obsahovat všechny finanční operace. Zásada jednotnosti veškeré příjmy a výdaje procházejí centrálním rozpočtem. Zásada reálnosti a pravdivosti rozpočet má vycházet ze zhodnocení reálných ekonomických procesů a obsahovat tak reálné předpokládané příjmy a výdaje. Zásada včasnosti důležitým prvkem je včasnost sestavení a přijetí rozpočtu. Zásada vyrovnanosti vyžaduje vyrovnanost rozpočtu alespoň v delším časovém období. Zásada publicity jelikož se jedná o finanční prostředky veřejné, je potřebné, aby byly známy veřejnosti (např. zveřejnění výsledné bilance rozpočtu v tisku). Zásada přehlednosti jde o pevné stanovení věcné struktury rozpočtů. Z výše uvedeného je patrné, že procesy v rámci veřejných rozpočtů jsou poněkud složité. Jak již bylo výše zmíněno, stěžejním rozpočtem v rámci rozpočtové politiky, resp. politiky finanční, je stání rozpočet. Ten bude také níže blíže specifikován. 32

34 VYSKOÁ ŠKOLA BÁŇSKÁ TECHNICKÁ UNIVERSITA OSTRAVA 5.3 Státní rozpočet ČR Státní rozpočet je rozpočtem ústředním, jelikož shromažďuje podstatnou část veřejných příjmů. Představuje stěžejní nástroj finanční politiky státu v rámci jejího hospodaření a přerozdělování hrubého domácího produktu. Státní rozpočet plní funkce stabilizační, redistribuční a alokační. Ke státnímu rozpočtu lze přistupovat, jako k závaznému finančnímu plánu státu, jelikož nabývá podobu zákona. Jedná se o stěžejní centralizovaný peněžní fond, který zobrazuje bilanci státu. Vzhledem k objemu finančních prostředků je stěžejní právě rozpočtové saldo a způsoby jeho krytí právě u státního rozpočtu, které je v ČR dlouhodobě deficitní, což způsobuje kumulaci veřejného dluhu (viz Tabulka 5. 1.). Následující Tabulka představuje vývoj salda státního rozpočtu a státního dluhu v ČR za období v absolutním i v relativním vyjádření k HDP. Tabulka Vývoj salda státního rozpočtu a státního dluhu v ČR Saldo státního -93,7-56,4-97,3-66,4-19,4-192,4-156,4-142,8-101 rozpočtu (mld. Kč) Saldo státního -3,2-1,8-2,9-1,8-0,5-5,1-4,1-3,7-2,6 rozpočtu/hdp (%) Státní dluh (mld. 592,9 691,2 802,5 892,3 999,8 1178,2 1344,1 1499,4 1667,6 Kč) Státní dluh/hdp 20,2 22,2 23,9 24, ,3 35,5 39,2 43,5 (%) Zdroj: Český statistický úřad (2013), vlastní zpracování. Proces sestavování státního rozpočtu ČR se taktéž řídí zákonem a to zákonem o rozpočtových pravidlech č. 218/2000 Sb., ten upravuje veškeré procesy s tím související. Zejména tedy: pravidla hospodaření s finančními prostředky na centrální úrovni, upravuje řízení likvidity státní pokladny, řídí pravidla hospodaření organizačních složek a příspěvkových organizací zřizovaných státem, vymezuje rozpočtový proces a jeho etapy, upravuje střednědobý rozpočtový výhled, upravuje pokladní plnění státního rozpočtu, obsahuje rozpočtovou skladbu a přes druhové třídění návaznost na účetnictví, stanovuje pravidla pro poskytování a užití dotací, rámcově stanovuje účelovost užití finančních prostředků, řeší podmínky změny rozpočtu, stanovuje sankce za porušení rozpočtové kázně a další. Základem procesu sestavování státního rozpočtu je střednědobý výhled obsahující záměry a cíle rozpočtové politiky na delší období, v ČR je toto období minimálně dva roky (aktuálně je rozpočtový výhled stanoven na 3 roky) po období, na který se rozpočet sestavuje. Střednědobý výhled obsahuje očekávané příjmy státního rozpočtu a odhadované výdaje státního rozpočtu v jednotlivých letech. Jak již bylo výše zmíněno, bere se v potaz předpokládaný vývoj HDP a inflace a také předpokládané toky 33

35 STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY příjmů a výdajů a možná rozpočtová bilance. Střednědobý výhled stejně jako návrh státního rozpočtu připravuje Ministerstvo financí ČR, vychází z podkladů jednotlivých ministerstev (správci kapitol), ústředních orgánů a požadavků nižších územních celků na transfery ze státního rozpočtu. Návrh státního rozpočtu předkládá vláda předsedovi poslanecké sněmovny a to nejpozději do Tento návrh se přikáže k projednání do rozpočtového výboru. V prvním čtení uvede zákon navrhovatel, pak vystoupí zpravodaj rozpočtového výboru a následuje obecná rozprava. Návrh se buď schválí, nebo se doporučí vládě změny. Výbory projednají jednotlivé kapitoly a předloží své usnesení rozpočtovému výboru. Následuje druhé čtení, kde uvede návrh zákona navrhovatel a opět se koná podrobná rozprava, v níž se podávají pozměňovací návrhy. Třetí čtení je možné nejdřív 48 hodin po druhém čtení, přičemž rozprava se koná jen v rámci legislativně technických chyb, gramatických chyb, písemných či tiskových chyb. Závěr třetího čtení se hlasuje o pozměňovacích návrzích a poté se sněmovna usnese, zda s návrhem souhlasí. O přijetí návrhu hlasuje prostá většina poslanců. Podpisem prezidenta republiky se zákon a uveřejnění ve sbírce zákonů vejde podoba státního rozpočtu v platnost. Prezident republiky má možnost zákon vetovat a vrátit k opětovnému projednání do poslanecké sněmovny, zde však již nejsou přípustné pozměňovací návrhy. Poté se provádí kontrola plnění ze strany vlády, která o zjištěném stavu informuje poslaneckou sněmovnu. Průběžná kontrola plnění rozpočtu se provádí čtvrtletně a po skončení rozpočtového období provede kontrolu následnou. Návrh státního rozpočtu má být schválen do 1. 1., pokud k tomuto nedojde, nastává rozpočtové provizorium. Rozpočtové hospodaření se řídí dle předchozího rozpočtového roku a výdaje státního rozpočtu se uvolňují jednotlivým kapitolám do výše 1/12 celkové roční částky v každém měsíci období rozpočtového provizoria. Skladbu státního rozpočtu ČR definuje následné Schéma Schéma Státní rozpočet ČR skladba druhová PŘÍJMY Běžné daňové cla spávní poplatky nedaňové povinné příspěvky na pojistné a státní politiku zaměstnanosti přijaté sankce za porušní rozočtové kázně ostatní přijaté dotace Kpaitálové z prodeje akcií a majetkových podílů příjmy z emse státních obligací přijaté splátky z vládních úvěrů/půjček ostatní VÝDAJE Běné - neinvestiční alokační: mzdy a platy povinné pojistné za zaměstnance materiálové, energie apod. Redistribuční: transféry a dotace úroky důchody a sociální dávky platby do zahraničí ostatní Kapitálové - investiční hmotný a nehmotný majetek nákup cenných papírů poskytnuté účelové dotace a investiční půjčky splátky úvěrů a půjček ostantní Zdroj: MFČR (2013a), vlastní zpracování. 34

36 VYSKOÁ ŠKOLA BÁŇSKÁ TECHNICKÁ UNIVERSITA OSTRAVA Jednotlivé transakce státního rozpočtu ČR, které řídí rozpočtovou likviditu, jsou prováděny prostřednictvím státní pokladny. Její správu provádí ČNB prostřednictvím speciálního souhrnného účtu běžného hospodaření státní pokladny, na kterém jsou evidovány podřízené účty, včetně účtu státního rozpočtu. 15 Státní pokladna může krátkodobě investovat na peněžním trhu dočasně volné prostředky (např. do pokladničních poukázek ČNB), zajištuje emise státních dluhopisů a také zajištuje krytí krátkodobého deficitu státního rozpočtu a to až do výše 6% celkových výdajů státního rozpočtu. V ČR je schodek státního rozpočtu zpravidla kryt pomocí emise státních dluhopisu, přičemž jejich aukci zajišťuje ČNB. Největší objem státních výdajů představují výdaje běžné, které tvoří přes 90% všech výdajů. Dominantní v rámci běžných výdajů jsou především ty, určeny na sociální politiku a státní politiku zaměstnanosti. Tyto výdaje spadají do kategorie běžných mandatorních výdajů a představují spotřebu obyvatelstva. Podíl investičních výdajů je oproti nim dlouhodobě zanedbatelný, což vypovídá o sociálně orientované politice ČR. V souvislosti s členství v mezinárodních organizacích (OSN, NATO) a zejména pak v rámci EU vznikl ČR závazek ve vazbě k jejich rozpočtu. V současnosti je však ČR spíše čistým příjemcem finanční podpory a to především ze strukturálních fondů EU. V rámci členění výdajů státního rozpočtu dle rozpočtových kapitol má trvale největší podíl (cca 43%) na celkových výdajích státního rozpočtu Ministerstvo práce a sociálních věcí. Následováno je Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, které se podílí výdaji na státním rozpočtu cca 12%. Ostatní rozpočtové kapitoly představují podíl na výdajích státního rozpočtu v rozmezí 0-5%. Nejvýznamnější skupinou příjmů státního rozpočtu ČR jsou příjmy daňové, a pokud mezi ně zařadíme i quasi daňové příjmy, resp. příjmy z pojistného, podílí se tato skupina na celkových příjmech státního rozpočtu cca 86%. Logicky lze odvodit, že na struktuře příjmů státního rozpočtu dle rozpočtových kapitol se bude největší měrou podílet všeobecná pokladniční správa (cca 53%) následována Ministerstvem práce a sociálních věcí, které se podílí na příjmech státního rozpočtu cca 35%. Podíl zbylých kapitol je zanedbatelný. 16 Kompletní přehled o struktuře a procentních podílech výdajů a příjmů z hlediska druhového členění v rámci státního rozpočtu ČR (v roce 2012) podává Graf a Graf Jelikož se finanční politika státu zabývá především využívání finančních zdrojů k realizaci hospodářské politiky, bude níže podrobněji popsána především část příjmů veřejných rozpočtů a to politika daňová, které je věnována samostatná kapitola, jelikož tvoří největší část příjmů veřejných rozpočtů a lze ji tedy v rámci finanční politiky považovat za stěžejní. 15 Dále jsou zde evidovány účty státních finančních aktiv, řízení likvidity státní pokladny, mimorozpočtových prostředků, finančních úřadů, organizačních složek státu, státních právnických osob a státních a dalších fondů. 16 Podrobné členění a strukturu státního rozpočtu ČR lze nalézt na interaktivním serveru 35

37 STUDIJNÍ OPORA PŘEDMĚTU FINANČNÍ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY Graf 5. 1 Výdaje státního rozpočtu ČR za rok 2012 Zdroj: MFČR (2013b), vlastní zpracování. Graf 5. 2 Příjmy státního rozpočtu ČR za rok 2012 Zdroj: MFČR (2013b), vlastní zpracování. 36