Brno: Praha: Zlín:

Transkript

1 Pár slov úvodem Vážení čtenáři, před Vámi leží historicky první vydání občasníku - newslettru advokátní kanceláře Tschöpl & Partner. Budeme Vám v něm představovat praktické informace z oblasti práva (zejména - ale nikoliv výlučně - obchodního), vybrané aktuality z legislativního dění, ale i seznamovat Vás se zajímavými rozhodnutími soudů (nejen) z naší praxe. V prvním čísle našeho občasníku naleznete mimo jiné legislativní novinky z oblasti živnostenského práva, dočtete se o tom, jaké nároky můžete uplatňovat při škodě na zdraví v Rakousku (aniž bychom chtěli přivolávat škodní události pakliže v Rakousku kupříkladu čas od času lyžujete či jím jen svým osobním vozidlem projíždíte, může se tato otázka týkat i Vás ), a ty, kteří rádi obchodují na internetu, jistě zaujme i vysoce aktuální článek na téma, zda je možno elektronicky uzavřít smlouvu, pro niž zákon obligatorně požaduje písemnou formu pod sankcí neplatnosti. V sekci judikatura jsme pro Vás připravili zprávu o nedávném nálezu Ústavního soudu z oblasti tzv. povinného ručení. Nezapomeňte i vlastník motorového vozidla, který jej neprovozuje, je odpovědný za uzavření pojištění odpovědnosti z provozu vozidla! Rádi bychom Vás zároveň informovali, že naše pražská pobočka se stěhuje do nových prostor. V Praze nás tedy od listopadu 2012 najdete na adrese Pod Křížkem 4, Praha. I nadále jsou Vám k dispozici naše pobočky ve Zlíně na adrese Štefánikova 167 a sídlo kanceláře v Brně, které se od března tohoto roku nachází v areálu brněnského Výstaviště. Kontaktní údaje zůstávají nezměněny. Lze tedy bez nadsázky konstatovat, že jsme Vám stále blíž! Přejeme Vám příjemné počtení, krásné Vánoce a vše dobré v novém roce! Na setkání s Vámi se těší Tým advokátní kanceláře Tschöpl & Partner

2 Je možné uzavřít písemnou smlouvu elektronicky bez zaručeného elektronického podpisu? Dnes již lze prostřednictvím tzv. e-shopu pořídit téměř vše. Oděvy, obuv, domácí potřeby, služby. Takové případy, kdy prostřednictvím internetu, konkrétně různých e-shopů, uzavíráme kupní smlouvu či jiné smlouvy, které ze zákona nemusejí mít písemnou formu, jsou již prakticky na denním pořádku. Je však možné prostřednictvím e-shopu uzavřít smlouvu, pro kterou zákon obligatorně předepisuje písemnou formu? Například smlouvu o nájmu nebytového prostoru? Tu upravuje ust. 3 zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, dle kterého vzniká nájem na základě písemné smlouvy. Nebo cestovní smlouvu, která musí být dle ust. 852b odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších přepisů (dále OZ ) rovněž písemná? I když by se otázka dodržení písemné formy mohla zdát neprávníkům banální, banální rozhodně není. Důsledkem nedodržení písemné formy stanovené zákonem totiž je, že právní úkon je absolutně neplatný. Podívejme se však, co k otázce právní formy říká občanský zákoník. Ten ve ust. 40 odst. 1 stanoví, že nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný. Zároveň však ust. 40 odst. 3 OZ stanoví, že písemný právní úkon je platný, je-li podepsán jednající osobou; činí-li právní úkon více osob, nemusí být jejich podpisy na téže listině, ledaže právní předpis stanoví jinak. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky v případech, kdy je to obvyklé. Je-li právní úkon učiněn elektronickými prostředky, může být podepsán elektronicky podle zvláštních předpisů. Dle ust. 40 odst. 4 OZ je pak, písemná forma je zachována, je-li právní úkon učiněn telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila. Co je tedy předpokladem dodržení písemné formy? Písemná forma dle ust. 40 odst. 3 OZ tedy předpokládá existenci dvou náležitostí: písemnosti a podpisu. Ust. 40 odst. 3 OZ hovoří o nahrazení podpisu mechanickými prostředky v případech, kdy je to obvyklé. Tím se dle odborné literatury míní např. razítko, faksimile, reprodukce (naskenování) podpisu na tiskopise tam, kde je to v občanskoprávním styku objektivně posuzováno obvyklé. Toto ustanovení zároveň obsahuje úpravu, která stanoví, že je-li právní úkon učiněn elektronickými prostředky, může být podepsán elektronicky podle zvláštních předpisů, tj. dle zák. č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu zákonem, ve znění pozdějších předpisů ( zep ). Je tedy nepochybné, že jsou-li účastníci smlouvy, kterou musejí uzavřít v zákonem předepsané písemné formě, vybavení zaručenými elektronickými podpisy, není ani uzavření písemné smlouvy elektronicky, např. prostřednictvím právě e-shopu, problémem. Zajímavé však je, že právní účinky mohou být dle zep spojeny s jakýmkoliv elektronickým podpisem, a nikoliv jen s tzv. zaručeným elektronickým podpisem. Dle odborné literatury je zřejmé, že kvalitu elektronického podpisu nebude mít prostý a k němu připojené jméno a příjmení, ani elektronický podpis vygenerovaný různými počítačovými programy na základě údajů zadaných pouze podpisující osobou. Na druhou stranu charakter elektronického podpisu (nikoliv však zaručeného) může mít k textu připojené sjednané nebo zaslané heslo. Co tedy v situaci, kdy účastníci zaručeným ani jiným elektronickým podpisem nedisponují, a přesto chtějí písemné smlouvy elektronicky uzavírat. Je to možné? Vyjděme z ust. 40 odst. 4 OZ, dle kterého je písemná forma právního úkonu učiněného elektronickými prostředky zachována

3 za předpokladu určitelnosti obsahu tohoto úkonu a osoby, která jej učinila. Nabízí se tedy otázka, zda pro úkon, pro který je zákonem předepsána písemná forma, a je učiněn elektronickými prostředky, stačí k jeho platnosti obecně požadavek určitelnosti obsahu a osoby, která právní úkon učinila, či vždy je nutno připojit zaručený elektronický podpis. Dle komentáře k občanskému zákoníku lze uzavřít, že k tomu, aby byl naplněn požadavek písemnosti, je nutné elektronický dokument podepsat elektronicky podle zvláštních předpisů s obecnou výjimkou nahrazení mechanickými prostředky dle ust. 40 odst. 3 OZ tam, kde je to obvyklé. Dle autorů tohoto komentáře tedy nelze konstituovat písemnost právního úkonu jenom na možnosti určení jednající osoby v konkrétním jednotlivém případě použití elektronického dokumentu, např. v důsledku předchozího styku nebo ové adresy či telefonního čísla, pokud dokument není elektronicky podepsán. Napojení na konkrétní osobu by tedy mělo být silnější než formální označení subjektu a místa či zdroje odeslání. Zákon o elektronickém podpisu lze v tomto smyslu chápat jako úpravu provádějící ust. 40 odst. 4 OZ, pokud jde o požadavek identifikace osoby. Pokud má mít právní úkon učiněný elektronicky písemnou formu, měl by být elektronicky podepsán podle zákona o elektronickém podpisu. Tomuto výkladu svědčí i soudní praxe, kdy Nejvyšší soud ČR mimo jiné uzavřel, že u smlouvy o postoupení pohledávky, kterou uzavřely dvě osoby pomocí ové komunikace, je nutno dodržet zákonem vyžadované nahrazení vlastnoručního podpisu elektronickým. Jinak písemnosti nelze považovat za podepsané (srov. rozhodnutí NS ČR sp.zn. 30 Cdo 1230/2007). Nejvyšší soud rovněž posuzoval otázku platnosti cestovní smlouvy uzavřené pomocí formuláře, nazvaného závazná přihláška k zájezdu a vystaveného na webové stránce cestovní kanceláře. Vzhledem k tomu, že zákon vyžaduje, aby cestovní smlouva byla uzavřena v písemné formě, nepovažoval soud vystavený formulář za návrh cestovní smlouvy, protože nebyl určen konkrétnímu zájemci, ale kterémukoli návštěvníkovi webových stránek, a proto takový formulář nesplňuje ani požadavek písemné formy. Vzhledem k tomu, že formulář nebyl opatřen elektronickým podpisem cestovní kanceláře ani zájemce, cestovní smlouva platně nevznikla (srov. rozhodnutí NS ČR sp.zn. 33 Cdo 3210/2007). Lze tedy shrnout, že u smluv, kde je zákonem vyžadována písemná forma, je v souladu se zákonem při jejich uzavření elektronickou formou nutno využít zaručeného elektronického podpisu to je jisté a bezpečné řešení, zcela v souladu se zákonem. Jakákoliv ostatní možná řešení navazující na zákonnou dikci ust. 40 odst. 4 OZ, tzn. využívající dostatečné identifikace osoby a obsahu právního úkonu, se sice jeví jako možná, avšak s ohledem na současnou praxi soudů jako nikoliv zcela bezpečná a následně soudně prosaditelná. Právě v případném soudním sporu při dokazování by soud nemusel posoudit elektronicky uzavřenou smlouvu, avšak bez zaručeného elektronického podpisu, odkazující se pouze na dostatečnou určitelnost osoby a umožňující zachycení svého obsahu, jako splňující náležitosti zákonem předepsané písemné formy. - mse -

4 Novinky z legislativy Do této rubriky pro Vás budeme vybírat novinky na poli legislativních událostí posledních týdnů. Budeme se věnovat nejen již platným a účinným, ale i připravovaným právním předpisům s cílem informovat Vás o legislativních novinkách, které se mohou hodit (nejen) při podnikatelských aktivitách. Dne 30. června 2012 nabyl účinnosti zákon č. 169/2012 Sb., který novelizuje zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších přepisů. Svým obsahem nepůsobí novela nijak výjimečně, významem pro podnikatele by přesto mohla předčít mnohé předešlé. Hlavním záměrem zákona bylo odstranit nadbytečnou administrativní zátěž podnikatelů a neodůvodněné odchylky od správního řádu. Ke snížení administrativní zátěže má dojít pomocí změny tří základních povinností. V první řadě odpadá nutnost mít trvale a viditelně na provozovně umístěno identifikační číslo provozovny. Toto číslo bude sice živnostenským úřadem nadále přidělováno, avšak zcela odpadá povinnost jej užívat. Dále dojde k rozšíření služeb živnostenského úřadu, který bude nyní fungovat i jako Centrální registrační místo, jehož prostřednictvím mohou osoby podnikající na základě živnostenského oprávnění učinit podání vůči dalším orgánům státní správy a institucím, jako například správě sociálního zabezpečení, finančnímu úřadu, úřadu práce nebo zdravotní pojišťovně. A do třetice na žádost podnikatele odpadne do budoucna povinnost oznamovat změny adresy místa podnikání při současné změně bydliště, jedná-li se o totožné adresy. Záleží však na vůli podnikatele, zda této možnosti využije či nikoliv. Dne 1. července 2012 byly do praxe uvedeny základní registry veřejné správy. Systém základních registrů by měl tvořit páteř komunikace mezi orgány veřejné moci a umožňovat sdílení dat mezi jednotlivými informačními systémy veřejné správy. Zásadním krokem k fungování systému základních registrů bylo přijetí zákona č. 111/2009 Sb. o základních registrech a zákona č. 227/2009 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o základních registrech. Základní registry jsou celkem čtyři a fungují v rámci Informačního systému základních registrů, jehož správu má na starosti nově vzniklý státní úřad Správa základních registrů. V prvním registru, registru obyvatel, se nacházejí referenční údaje o fyzických osobách, jedná se o občany ČR a EU, cizince s povolením pobytu v ČR a cizince, kterým byla na území České republiky udělena mezinárodní ochrana formou azylu nebo doplňkové ochrany. V registru práv a povinností nalezneme referenční údaje o působnosti orgánů veřejné moci. V registru osob jsou pak údaje o právnických osobách, podnikajících fyzických osobách, orgánech veřejné moci i organizačních složkách zahraničních právnických osob. A konečně registr čtvrtý registr územní identifikace, adres a nemovitostí, který poskytuje referenční údaje o základních územních prvcích a jednotkách, adresách a údaje o účelových územních prvcích. Zprostředkovává i údaje o vlastnictví z informačního systému katastru nemovitostí. Zásadním prvkem v systému základních registrů je tzv. referenční údaj. Bude přebírán ze systému základních registrů a v příslušných agendách se bude využívat jako údaj zaručený, platný a aktuální, bez nutnosti jeho ověření. Úřady budou povinny využívat právě data ze základních registrů a nikoli je vyžadovat po občanovi. V principu tak bude stačit jedna změna v registru, například při změně jména nebo adresy, která se promítne i v ostatních registrech. Základní registry tedy uleví primárně občanům, ale i podnikatelům, neboť jejich zavedením již nebudou podnikatelé muset poskytovat stejné informace více úřadům.

5 Dne 18. července byl Senátem ČR schválen, následně i prezidentem podepsán, nezbytný zákon č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky. Jedná se o prováděcí zákon k přímé volbě prezidenta republiky, takže nástupce Václava Klause si budeme my, občané, volit na počátku příštího roku ve většinové volbě, a to dne 12. a Dle zákona může kandidáty na prezidenta navrhnout nejméně 20 poslanců či 10 senátorů. Kandidáti bez podpory členů parlamentu budou potřebovat petici s minimálním počtem 50 tisíc podpisů občanů, kteří jsou oprávněni k volbě prezidenta. Zákon upravuje i financování volební kampaně. Na první kolo mohou kandidáti použít až 40 miliónů korun, pokud se dostanou do kola druhého, mohou použít ještě o 10 miliónů korun více. Prezidentem republiky bude zvolen ten kandidát, jenž získá nadpoloviční většinu z platných odevzdaných hlasů. Nebude-li zvolen prezident v kole prvním, bude se konat po 14 dnech kolo druhé, kam postoupí dva nejúspěšnější kandidáti z prvního kola. Prezidentem republiky je zvolen ten kandidát, který získal ve druhém kole nejvyšší počet platných hlasů. Takto zvolený kandidát pak složí slib do rukou předsedy Senátu ČR. Dne 15. srpna 2012 byl Vládou ČR schválen nový návrh katastrálního zákona (nyní č. 344/1992 Sb, o katastru nemovitostí ČR, ve znění pozdějších předpisů). Katastrální zákon tak projde díky revoluci v novém občanském zákoníku řadou zásadních změn. V prvé řadě dojde k úplnému zrušení zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, protože celá úprava katastrálního práva bude obsažena v jednom komplexním předpisu. Přehlednost a logičnost nového zákona by tak měla napomoct lepší orientaci laické veřejnosti při úkonech vůči katastru nemovitostí. Katastr nemovitostí se bude důsledně řídit principem materiální publicity. Tento princip znamená, že neznalost údajů o právu k určité věci zapsaném v katastru nemovitostí nikoho neomlouvá a stav zapsaný v katastru se považuje za správný. Zapisovat se do něho bude rozšířená sada práv (návrh zákona jich vyjmenovává celých 19) a samozřejmě se v něm musí projevit návrat k historické zásadě superficies solo cedit, podle které je stavba součástí pozemku a nikoliv samostatnou nemovitostí. Podle návrhu katastrálního zákona se budou do katastru zapisovat i dříve nepožadované skutečnosti. Povinnost zápisu se bude vztahovat kromě dnes již běžných práv (vlastnické právo, věcné břemeno, zástavní právo) také například na právo stavby, budoucí zástavní právo, nájem, výhrada práva zpětné koupě/zpětného prodeje nebo ujednání o koupi na zkoušku. Negativní změnou oproti současnému stavu je povinnost hradit správní poplatek u významně širšího okruhu úkonů. Platit se tak nově bude i za výmaz některých zápisů, např. zaniklého zástavního práva. Účin- nost nového katastrálního zákona bude sladěna s účinností nového občanského zákoníku (1. ledna 2014). - lj -

6 K právní úpravě odpovědnosti za škodu na zdraví v Rakousku - bolestné Právní úprava odpovědnosti za škodu poskytuje ochranu zejména životu a zdraví fyzických osob a také vlastnictví fyzických osob, které by mohly být ohroženy anebo poškozeny v důsledku konání anebo nekonání jiného subjektu. Tato ochrana se mimo jiné projevuje v tom, jakým způsobem bude škoda vzniklá subjektu nahrazena, a to v drtivé většině případů peněžitou náhradou. Nárok na náhradu škody se odvíjí ze zákona anebo ze smlouvy, přičemž rakouská právní úprava jej klasicky vnímá jako nárok na vyrovnání měřitelných škod (už tradičně a nikoli výlučně nárokem na náhradu bolestného, nároku na náhradu nákladů léčení, náhradě ušlého výdělku apod.). Bolestné (Schmerzensgeld) Právní úprava bolestného je již tradičně soustředěna v 1325 rakouského ABGB (Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch), dále jen ABGB, přičemž cílem této právní úpravy je zmírnění (ocenění) bolesti utrpěné v důsledku poškození zdraví. Toto zmírnění (ocenění) bolesti je soustředěno nejen na bolesti fyzické, ale i psychické, přičemž do daného rámce je zahrnuta i otázka možných trvalých následků poškození zdraví a možnost zhoršení stavu poškozeného. Rakouská právní úprava bolestného má tak za cíl vyrovnání (kompenzaci) nemateriální škody, která má zmírnit nejen poškození těla, ale i veškeré související psychické útrapy. Předpokladem nároku na bolestné je tedy škoda na zdraví, která je zpravidla vnímána jako omezení tělesného či duševního zdraví. Jaké poškození tělesného či duševního zdraví zakládající nárok na náhradu škody v daném případě přichází v úvahu, a jak těžké v konkrétním případě je, zpravidla rozhodne znalecký posudek. Důvody pro vznik nároku mohou být různé počínaje chybou lékaře při ošetření nemocného, až po dopravní či lyžařskou nehodu. Podle 1325 ABGB tak platí, že nárok na náhradu bolestného zahrnuje jen ideální škody, nikoli tedy nárok na náhradu ušlého výdělku či důchodu, nárok na náhradu nákladů léčení, a zahrnuje jak fyzickou, tak psychickou újmu. Určení výše bolestného Litera zákona je v tomto bodu poměrně skoupá, nicméně závěry konstantní judikatury, hovořící o přiměřeném bolestném (tzv. angemessenes Schmerzensgeld) poměrně jasně stanovily, jakou dobu a jak velkou intenzitu bolestí musí poškozený pociťovat, aby se v jeho konkrétním případě jednalo relevantní nárok, a to rozlišením na lehké, střední a těžké bolesti. Záleží tak na posouzení konkrétního stavu jednotlivých poškozených, nicméně zpravidla pro lehkou intenzitu bolesti bývá stanovena hranice 100,- EUR pro každý den lehkých bolestí, 150,- - EUR 220,- EUR pro každý den středně těžkých bolestí a 200,- EUR až 350,- EUR pro každý den těžkých bolestí. Závěrem je vhodné upozornit, že soudy opakovaně upozorňují, že poškozený nemá automaticky nárok na sazbu určenou dle znaleckého posudku. Toliko soud tak rozhodne, jakou výši bolestného určí pro odškodnění každého konkrétního případu. - msl -

7 I vlastníci neprovozující vozidlo mají povinnost je odpovědnostně pojistit, rozhodl Ústavní soud V srpnu tohoto roku vydal Ústavní soud ČR zajímavý nález (pro zájemce: spisová značka II. ÚS 1463/11 ze dne ), kterým ve věci týkající se meritorně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění účinném ke dni vzniku ve věci projednávané škodní události, tj (dále zákon ) rozhodl, že nejen provozovatel vozidla, ale i jeho vlastník (v tomto případě leasingová společnost), je odpovědný za zajištění pojištění odpovědnosti z provozu vozidla dle 4 tohoto zákona, a to i před vstupem novely zákona provedené zákonem č. 377/2005 Sb. v účinnost. Ústavní soud tím potvrdil a navázal na své dřívější rozhodnutí sp.zn. III. ÚS 812/06 ze dne , na které poukazovala žalobkyně a stěžovatelka ve věci, Česká kancelář pojistitelů, jako subjekt poskytující plnění z garančního fondu dle zmíněného zákona, a oprávněný následně dle ust. 24 odst. 8 zákona po odpovědných osobách, které nezajistily pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, resp. které odpovídají za způsobenou škodu, regresně to, co za ně zaplatila, vymáhat. singový pronajímatel není ve věci pasivně legitimována, neboť dle obchodních podmínek této leasingové společnosti jako pronajímatelky bylo na leasingovém nájemci, aby opravy a údržbu předmětu leasingu (vozidla, kterým byla způsobena dopravní nehoda) objednával vlastním jménem a na své náklady a rovněž aby řádně hradil havarijní pojištění i povinné ručení. Vůči leasingové společnosti byla tedy žaloba z důvodu nedostatku pasivní legitimace soudem prvního stupně zamítnuta a soud odvolací následně tento zamítavý výrok potvrdil. Ústavní soud ve věci nejprve již tradičně zdůraznil, že ač není vrcholem soustavy obecných soudů a do jejich rozhodovací činnosti není oprávněn zasahovat, v projednávané věci interpretovaly a aplikovaly obecné soudy dotčená ustanovení zákona způsobem, který není v souladu s účelem právní úpravy, a to tak, že zasáhly do práva stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jak argumentuje stěžovatelka. Základní otázkou, kterou obecné soudy v souvislosti s nárokem vzneseným žalobou řešily, byla okolnost, zda do doby účinnosti novely zákona, provedenou zák. č. 377/2005 Sb. byla dána solidární odpovědnost vlastníka vozidla za takto vzniklou škodu (touto no- Obecné soudy jak soud prvního stupně, tak odvolací soud ve věci dospěly k názoru, že leasingová společnost jako leavelou byla dikce ust. 24 odst. 8 zákona upřesněna, a okruh pasivně legitimovaných byl tak postaven najisto mj. byl výslovně uveden vlastník vozidla pro případ, že je odlišný od osoby provozovatele). Ústavní soud odkázal na své závěry ve svém shora uvedeném rozhodnutí z roku Jako v tomto rozhodnutí argumentoval i nyní tím, že ust. 4 zákona ukládá vlastníku vozidla povinnost uzavřít pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, a to bez ohledu na to, kdo je jeho provozovatelem. Uzavře-li řádně vlastník vozidla tuto smlouvu, je pojištěným i provozovatel vozidla. Porušení povinnosti uzavřít zákonné smluvní pojištění je pak v prvé řadě dle výkladu Ústavního soudu způsobilé vyvolat nepříznivé právní účinky vůči tomu, kdo se porušení povinnosti dopustil, touto osobou je vlastník vozidla, byť odpovědnost provozovatele tím není dotčena. Nárok poškozeného vůči České kanceláři pojistitelů je tak vyvolaný dvěma okolnostmi - porušením povinností provozovatele při provozu vozidla a porušením povinnosti vlastníka vozidla uzavřít zákonné smluvní pojištění, z něhož by jinak byla škoda hrazena. Odpovědnost České kanceláře pojistitelů k výplatě plnění namísto pojistitele, však dle názoru Ústavního soudu primárně vzniká jako důsledek

8 porušení odpovědnosti vlastníka, neboť pokud by bylo vozidlo řádně pojištěno, k náhradě škody by byla zavázána příslušná pojišťovna, s níž vlastník vozidla smlouvu uzavřel. Je již notorietou, že regresní nárok České kanceláře pojistitelů na náhradu částek, které plnila ze škodné události, a který byl předmětem žaloby uplatněné před obecnými soudy, je pak nikoliv klasickým sekundárním nárokem na náhradu škody, nýbrž originárním nárokem, a to vůči tomu, kdo její povinnost plnit z garančního fondu vyvolal. Touto osobou je přitom jednoznačně vlastník vozidla. Pakliže by tento svou zákonnou povinnost splnil, nevznikl by nárok poškozeného vůči České kanceláři pojistitelů, ani následný regresní nárok. kdy bylo vozidlo provozováno bez povinného pojištění, pouze jí zajišťuje nárok na plnění ze smlouvy vůči provozovateli v případě, že toto pojištění zaplatí sama. Smluvním ujednáním se však leasingová společnost nemůže povinnosti uložené jí zákonem zbavit, shrnul Ústavní soud. - mse, am - Ústavní soud tedy uzavřel, že leasingová společnost jako vlastník škodícího vozidla byla po celou dobu trvání leasingové smlouvy povinna zajistit, aby vozidlo bylo pojištěno. V případě, že se leasingová pronajímatelka smluvně s provozovatelem vozidla dohodla, že pojištění zajistí právě provozovatel, toto ujednání ji nezbavuje odpovědnosti v situaci, Vydala advokátní kancelář Tschöpl & Partner v prosinci Informace v našem občasníku obsažené nejsou právními radami v konkrétních případech. S případnými dotazy v konkrétních právních věcech se na nás, prosím, obraťte. Toto první vydání newsletteru připravili Markéta Slavičínská/Michaela Semelová/Lenka Janoušová/Adam Mikulčík.