PROTETICKÁ TECHNOLOGIE

Transkript

1 PROTETICKÁ TECHNOLOGIE Upravená vizuální učebnice pro studenty se sluchovou vadou Střední škola, Základní škola a Mateřská škola pro sluchově postižené, Praha 5, Výmolova 169, 2008 Zpracoval: David Jorda 1

2 2

3 Obsah Kapitola 1: 1 Úvod 1.1 Stručný historický vývoj 1.2 Základní rozdělení stomatologických materiálů 1.3 Základní vlastnosti protetických materiálů 1.4 Základní schéma laboratorního postupu Kapitola 2: 2 Zařízení protetické laboratoře 2.1 Laboratorní přístroje 2.2 Tepelná zařízení 2.3 Licí přístroje 2.4 Artikulační přístroje 2.5. Laboratorní nástroje a pomůcky Kapitola 3: 3 Pravidla bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v protetické laboratoři Kapitola 4: 4 Pomocné materiály Kapitola 5: 5 Sádra 5.1 Složení, výroba a vlastnosti sádry 5.2 Rehydratace (tuhnutí) sádry 5.3 Stomatologické druhy sádry I. třída (otiskovací sádra) II. třída (alabastrová sádra) III. třída (tvrdá sádra) IV. třída (kamenná sádra) Kapitola 6: 6 Otiskovací hmoty 6.1 Kompoziční otiskovací hmoty Složení a výroba kompozičních hmot Vlastnosti kompozičních hmot Stentsova hmota Kerrova hmota Termoplastické otiskovací hmoty bez plnidel Šelakové bazální destičky 6.2 Zinkoxideugenolová otiskovací hmota Složení a výroba zinkoxideugenolové otiskovací hmoty Vlastnosti a použití zinkoxideugenolové otiskovací hmoty 6.3. Hydrokoloidní hmoty

4 Obsah Agarové dublovací hmoty Složení a výroba agarových dublovacích hmot Vlastnosti a použití agarových dublovacích hmot Alginátové otiskovací hmoty Složení a výroba alginátových otiskovacích hmot Vlastnosti a použití alginátových otiskovacích hmot 6.4 Elastomery Polykondenzační silikonové otiskovací hmoty Vlastnosti a použití polykondenzačních silikonových otiskovacích hmot Polyadiční silikonové hmoty Polysulfidové otiskovací hmoty Složení a výroba polysulfidových otiskovacích hmot Vlastnosti a použití polysulfidových otiskovacích hmot Polyéterové otiskovací hmoty Složení a výroba polyéterových otiskovacích hmot Vlastnosti a použití polyéterových otiskovacích hmot 6.5 Celkové hodnocení otiskovacích hmot Kapitola 7: 7 Modelové materiály 7.1 Modelová sádra 7.2 Modelové pryskyřice 7.3 Galvanoplastická měď a stříbro (galvanoplastika) 7.4 Lehce tavitelné slitiny 7.5. Formovací (zatmelovací) hmota 7.6 Celkové hodnocení modelových materiálů Kapitola 8: 8 Modelovací materiály 8.1 Základní složky vosků 8.2 Protetické druhy vosků Vlastnosti voskových materiálů Objemové změny voskových materiálů Tok vosku Deformace voskového modelu Tvárlivost vosku Tvrdost a pevnost vosků 8.3 Druhy vosků pro laboratoře Modelovací vosky Licí vosky Voskové prefabrikáty Lepicí vosky Vykrývací vosky Otiskovací vosky Vosky k laboratornímu orámování otisků 8.4 Plastické hmoty jako modelovací materiály Kapitola 9: 9 Formovací hmoty 9.1 Sádrová formovací hmota Složení a výroba sádrové formovací hmoty 9.2 Fosfátová formovací hmota

5 Obsah Složení a výroba fosfátové formovací hmoty Vlastnosti a použití fosfátové formovací hmoty 9.3 Jiné formovací hmoty 9.4 Spájecí hmota Kapitola 10: 10 Izolační prostředky 10.1 Způsoby izolace Kapitola 11: 11 Brusné a lešticí prostředky a nástroje 11.1 Broušení a brusné prostředky 11.2 Leštění a lešticí prostředky 11.3 Preparační, brusné a lešticí nástroje Kapitola 12: 12 Pomůcky a materiály nezařazené do skupin 12.1 Zinkoxidfosfátové cementy 12.2 Karboxylátové cementy 12.3 Dvousložkové kompozitní cementy 12.4 Moldina 12.5 Attachmenty Kapitola 13: 13 Hlavní materiály Kapitola 14: 14 Plastické hmoty 14.1 Polymerní plastické hmoty Metylmetakrylát Výroba a zpracováním plastických hmot Vlastnosti plastických hmot 14.2 Základní způsoby zpracování plastických hmot 14.3 Chyby při zhotovování pryskyřičných protéz a jejich příčiny Biologické vlastnosti pryskyřičných protéz 14.4 Klasifikace polymetylmetakrylátových plastických hmot (PMMA) užívaných v protetice Korunková PMMA Bazální PMMA 14.5 Způsoby zpracování PMMA Lisovací technika teplem polymerující pryskyřice Licí technika teplem polymerující nebo samopolymerující pryskyřice Vstřikovací technika pryskyřic Volná modelace teplem polymerující nebo samopolymerující pryskyřice 14.6 Kompozitní materiály 14.7 Fotokompozitní materiály 14.8 Umělé pryskyřičné zuby 14.9 Neakrylátové plastické hmoty Měkké (rezilientní) plastické hmoty Adhezivní plastické hmoty Opákní plastické hmoty

6 Obsah Kapitola 15: 15 Keramické hmoty 15.1 Složení a výroba keramických hmot 15.2 Vypalovací proces a vlastnosti keramických hmot 15.3 Plášťové keramické korunky 15.4 Napalovaná keramika - metalokeramika 15.5 Umělé keramické zuby 15.6 Keramické můstkové fazety 15.7 Litá a lisovaná keramika Litá keramika Lisovaná keramika 15.8 CAD/CAM technologie u keramické hmoty Kapitola 16: 16. Kovy a jejich slitiny 16.1 Vlastnosti kovových prvků 16.2 Krystalická struktura kovů 16.3 Tváření kovů 16.4 Pohlcování plynu čistými kovy 16.5 Fyzikální a chemické vlastnosti kovů 16.6 Tavení čistých kovů 16.7 Slitiny kovů Tavení slitiny Vlastnosti slitin Protetické slitiny kovů Zlaté slitiny Typy a vlastnosti zlatých slitin Zlatoplatinové slitiny Zlatopaládiové slitiny Plech a drát ze zlatých slitin Zlaté slitiny české výroby Zlatá slitina skupiny A Zlatá slitina skupiny B Stříbrné slitiny Stříbropaládiové slitiny Stříbrocínové slitiny Slitiny obecných kovů Chromkobaltové slitiny Chromniklové slitiny Nerezavějící ocel Lehce tavitelné slitiny Laboratorní zpracování kovových slitin Licí technika Licí forma Vyhřátí formy a odlití Odlévání velkých odlitků Defekty odlitků Spájení Pájky Spájecí prostředky Sváření Moření Tepelné oštření slitin

7 Obsah Elektrochemická koroze Kapitola 17: 17 Implantační materiály 17.1 Druhy materiálů k výrobě implantátů 17.2 Druhy implantátů ve stomatologii Kapitola 18: 18 Seznam použité literatury

8 8

9 Úvod 1 Protetická technologie je předmět zabývající se teorií, která souvisí s praktickou částí předmětu Zhotovování stomatologických protéz. Protetická technologie se zabývá také stomatologickými materiály, jejich výrobou a vlastnostmi. Pokud není dobrá znalost stomatologických materiálů a postupů, nemůže se obnovovat porušené žvýkací ústrojí ani se nemohou vyrábět různé zubní protézy (malé umělé korunky ani velkou celkovou protézu). Zubní technici, zubní lékaři nebo jejich zdravotní sestry musí velmi dobře znát, jak s materiály Obr. 1 - Stomatologické křeslo v historii pracovat a jak tyto materiály používat. Materiály se rychle vyvíjejí, stále je třeba se učit. Vzdělávat se v našem oboru je důležité i po dostudování a získání maturity. 1.1 Stručný historický vývoj (obr. 1 a 2) K nejstarším materiálům patří zlato. Začalo se používat v protetice v 10. století před naším letopočtem. Ještě před tím se používaly umělé zuby lidské nebo zvířecí, upevněné do úst ligaturami ze zlatých drátů (obr. 3) nebo fixované plechovými obroučkami (obr. 4). Tento způsob přetrval až do novověku. První umělé porcelánové zuby se užívaly od 18. století. První otiskovací hmota pečetní vosk se používala od roku První pryskyřičné zuby se začaly užívat od 40. let 20. století. Dříve se užívalo hodně zlata, dnes se používá zlata méně, protože byly objeveny slitiny obecných kovů. Jsou méně nákladné, pevnější a tvrdší než zlaté slitiny. Vývoj materiálu je velice složitý na biologickou snášenlivost slitin (nevhodné jsou kovové prvky jako nikl, beryllium a kadmium). Keramické hmoty se dočkaly v posledních 30. letech 20. století velkého rozšíření vakuové pálení a aluminové porcelány metalokeramika (vysoký stupeň dokonalosti). Plastické hmoty (plasty) se vyvíjejí od jednoduchých metylmetakrylátů k dokonalým volná modelace, licí technika pryskyřic a nejnovější světlem polymerující kompozita. 1.2 Základní rozdělení stomatologických materiálů Stomatologické materiály jsou materiály, které se používají na zhotovování zubních náhrad. Stomatologické materiály se rozdělují na: pomocné materiály (vedlejší) hlavní materiály Obr. 2 - Protézy v historii Obr. 3 - Zuby se zlatou ligaturou Obr. 4 - Zuby se zlatými obroučkami Pomocné materiály jsou materiály, které se používají při zhotovovaní stomatologických náhrad. Vedlejší materiály pomáhají pouze při zhotovování zubních náhrad. Z vedlejších materiálů se vůbec nezhotovují nové zuby. Obr. 5 - Voskový model zubů Druhy pomocných materiálů: sádra otiskovací hmoty 9

10 1. kapitola Úvod modelové materiály modelovací materiály (obr. 5) formovací hmoty izolační prostředky brusné a lešticí prostředky Hlavní materiály jsou materiály, ze kterých se zhotovují stomatologické náhrady. Obr. 6 - Zuby z plastických hmot Druhy hlavních materiálů: plastické hmoty (plasty) pryskyřičné korunky (obr. 6), pryskyřičné můstky, pryskyřičné protézy, pryskyřičné zuby keramické hmoty keramické korunky, keramické můstky, keramické zuby kovy a jejich slitiny (obr. 7) kovové korunky, kovové můstky, kovové protézy, kovové zuby Obr. 7 - Kovy a jejich slitiny 1.3 Základní vlastnosti protetických materiálů Vnitřní struktura látek určuje jejich základní vlastnosti. Atomy nebo molekuly v užívaných tuhých látkách mají pravidelné uspořádání (krystaly a jiné vlastnosti) nebo nepravidelné uspořádání (amorfní beztvaré). Krystalické hmoty jsou tvrdší, pružnější a při tlaku pevnější než látky amorfní. Amorfní látky při zahřívání měknou postupně a stávají se plastickými. Krystalické látky mají naopak výrazný bod tání, náhle ztekutí. Důležité vlastnosti protetických materiálů: vlastnosti chemické složení, odolnost proti vlivům prostředí, rozpustnost vlastnosti fyzikální bod tání, bod varu, měrná hmotnost, vodivost, tepelná roztažnost vlastnosti biologické biokompatibilita, odolnost proti působení na alergii, toxicita vlastnosti mechanické pružnost, tvrdost, plastičnost, odolnost proti odrazu, houževnatost Nejvýznamnější vlastností pro přesnost práce v laboratoři je tepelná roztažnost u hlavních i pomocných materiálů. Každý materiál má vlastní tepelnou roztažnost. Materiál se v teple roztahuje tomu se říká expanze. V chladném prostředí se naopak smršťuje, tomu se říká kontrakce. Při práci s materiály (v zubní laboratoři) se musí dodržovat jejich minimální objemové změny. Není jednoduché vyrovnávat vznikající rozdíly, protože změny probíhají často proti sobě. Mechanická odolnost protetických materiálů Mechanická odolnost je rozhodující pro užití a indikaci důležitá je pevnost v tahu, tlaku a ohybu. Napětí stoupá pomalu a rovnoměrně. Čím více se materiál používá, tím více se mění. Když se materiál nechá v klidu, vrátí se do původního stavu a tvaru. Zůstane-li déle v napětí (překročí-li se mez pevnosti), tvar se zdeformuje, může prasknout nebo se přetrhnout. Tvrdost protetických materiálů Tvrdost protetických materiálů informuje o odolnosti proti porušení povrchu vrypem, otěrem, řezáním a podobně. Biologická zkouška protetických materiálů Biologická zkouška protetických materiálů je předepsána u všech materiálů, které jsou kompatibilní ve styku s tkáněmi dutiny ústní, od otiskovacích hmot až k materiálům hlavním. Biologická zkouška se musí zkoumat na pokusných zvířatech a/nebo na tkáňových kulturách, protože je třeba, aby byl materiál k ústní dutině biotolerantní. 10

11 1. kapitola Úvod Bez zkoušek biotolerance protetických materiálů se již v moderní době nelze obejít. Poměrně rychle se může zásluhou biologické zkoušky zjistit toxicita a případný sklon k nádorovému dráždění tkání. 1.4 Základní schéma laboratorního postupu (obr. 9) Obr. 8 - Licí forma s keramickým kelímkem otisk lékaře od pacienta negativ situace z otiskovacích hmot zubní technik potřebuje modely otisku od lékaře, vytvoří pozitiv model situace z modelových materiálů na modelu situace se udělá model protézy z modelovacích materiálů (některý model protézy se dává ke zkoušce pacientovi do úst; je zhotoven z modelovacích materiálů) model protézy z modelovacích materiálů je potřeba nahradit některým z hlavních materiálů, použijí se formovací hmoty, ve formě vznikne dutina (obr. 8), ta se naplní hlavním materiálem (plastické hmoty, některé druhy keramických hmot nebo kovové slitiny), hotová protéza se po vyndání z formy opracuje pomocnými materiály provádí se moření, broušení, leštění úplně hotová protéza se nasadí pacientovi do úst začlenění do žvýkací dutiny Obr. 9 - Laboratorní schéma Dva základní způsoby při výrobě protéz: podle modelu protézy model protézy se může zhotovit přímým způsobem přímo v ústech nebo nepřímým způsobem na modelu situace bez modelu protézy (tzv. bezprostředně) protéza se modeluje přímo z hlavního materiálu opět přímým nebo nepřímým postupem Zubní technik se zubním lékařem musí spolupracovat v ordinačních i laboratorních fázích. Práce zubního lékaře a zubního technika je na sobě závislá a navzájem se velmi prolíná a podmiňuje. Zesiluje se kladný léčebný význam každé protézy. 11

12 12

13 Zařízení protetické laboratoře 2 Umístění a rozsah laboratoře je individuální. Přesto stále platí některá základní pravidla, která by měla být dodržena. Laboratoř mívá několik oddělených místností na nečisté práce i na práci specializovanou (polymerace plastických hmot, zpracování keramických hmot, lití kovových slitin, sádrovnu, leštění, další zpracování chromkobaltových slitin nebo ortodontických aparátů). Místnost má být velká a světlá, bez přímého slunečního světla. Na jednoho technika je potřeba 2 m 2 plochy a 13 m 2 vzdušného prostoru. Podlaha má být beze spár, protiskluzová, Obr Osvětlení jednobarevná, stěny ve spodní části do výšky 1,5 m chráněny nátěrem nebo dlaždičkami. Umělé světlo (obr. 10) by mělo být kombinované stropní a stolní. Stolní lampy jsou nejlepší s pohyblivými rameny, dobře aretovanými v každé poloze. Obr Kompresor Pracovní stůl (obr. 11) je určený k práci vsedě výška mezi 80 a 85 cm, má mít hladkou, tvrdou, nehořlavou a nevodivou pracovní desku. Vlastní uspořádání pracovního stolu je individuální, podle výrobce. Pracovní stůl je vybaven vhodnou anatomickou pojízdnou sedačkou. Má zásuvky na nástroje, na materiály, ve střední části je prostor na odpadky. Nezbytné je, aby na stůl byl vyveden stlačený vzduch z kompresoru (obr. 12) a připojen malý odsávací box (obr. 13) buď k vysavači, nebo k centrálnímu odsávání. V sádrovně je umístěn sádrovací stůl (obr. 14), je vyšší a má plechovou desku. Uprostřed je otvor na odpady. Má zásuvky na sádru. Na kraji desky má být dřevěná lišta, která má zabránit, aby sádra nepadala na zem. Na stole je upevněn vřetenový nebo hydraulický lis. V místnosti se dále nacházejí další pomocné stoly se zásuvkami na různé materiály a na stolech jsou různé laboratorní přístroje. Obr Sádrovací stůl Všechny vodovodní dřezy by měly být opatřeny lapačem sádrových zbytků (obr. 15). Důležitý je dokonalý a bezpečný přívod elektrického proudu, plynu, stlačeného vzduchu a centrálního odsávání. Obr Pracovní stůl Obr Odsávač prachu Nezbytná je i digestoř (obr. 16) na účinné odsávání pachů z místností digestoř odsává znečištěný vzduch z vypalovací pece nebo zplodiny při práci s kyselinou. Obr Lapač sádrových zbytků Obr Digestoř 13

14 2. kapitola Zařízení protetické laboratoře 2.1 Laboratorní přístroje Technická vrtačka Má elektrický motor s velkou tažnou silou a vysokým rotačním momentem (obr. 17). Může se regulovat počet otáček asi od 800 do , dokonce až otáček za minutu (u novějších typů). Na vrtačku se mohou nasadit technické násadce. Jedná se spíše o zastaralý typ. V moderních laboratořích se vyskytuje mikromotorová technická vrtačka (obr. 18). Má vlastní mikromotorek v násadci, má vyšší otáčky, a to až za minutu. Je bezhlučná a bezvibrační, má snadno ovladatelné násadce s mikromotorem. Nejmodernější je však turbínová vrtačka, pracuje při Obr Mikromotor s manuálním ovládáním spotřebě vzduchu okolo 50 litrů za minutu s tlakem 0,3 0,4 MPa. Má nejvyšší počet otáček, až za minutu. Vrtačky jsou na pracovním stole buď zavěšeny, nebo uloženy na pracovní ploše uvnitř stolu. Moderní vrtačky mají přesnou regulaci otáček, ovládají se kolenním nebo nožním spínačem. Obr Technická vrtačka s násadcem Elektrická leštička (obr. 19) Je horizontálně uložený výkonný elektromotor. Na prodlouženou hřídel se mohou nasadit různé lešticí prostředky. Má dvě rychlosti (1 500 nebo otáček za minutu). Leštičky jsou obvykle uloženy v oddělené místnosti a jsou postaveny na stole s odsávacím zařízením. Po obou stranách mají na sobě sklopné ochranné kryty. Obr Elektrická leštička Rychloběžná elektrická bruska (obr. 20) Slouží k opracování kovových slitin. Má vyšší počet otáček, až za minutu. Má ochranné kryty, vlastní osvětlení a odsávací zařízení. Ořezávačka sádrových modelů (trimmer) (obr. 21) Má na hřídeli elektromotoru velký brusný kotouč (je uložen v ochranném krytu). K výřezu v krytu, opatřenému pevným podstavcem, se dávají modely, sádrový prach je splavován proudem vody. Obr Rychloběžná elektrická bruska Obr Ořezávačka sádrových modelů Elektrický mísící přístroj (obr. 22) K přípravě směsi sádrových nebo formovacích hmot se používá elektrický mísící přístroj. Míchání probíhá ve speciálním kelímku, počet otáček je okolo 350 za minutu, v míchačce se nachází odsávací zařízení (účinnost 95 98%). V míchačce lze dosáhnout lepší kvality směsi bez bublin. Elektrický vibrátor (obr. 23) Používá se k plnění hmoty do otisků, do forem nebo kyvet, vibrátor je s regulovatelným rozsahem a frekvencí kmitů. Maximální počet kmitů bývá za minutu. Pískovač (obr. 24) Obr Elektrický vibrátor Je účinný na čištění zbytků zatmelovací hmoty z odlitků kovových slitin. Také čistí kovové konstrukce před napalováním keramiky. Princip všech pískovačů je stejný. Do utěsněné skříňky opatřené okénkem a vnitřním osvětlením proudí tryskou stlačený vzduch se speciálním pískem, pod který se vkládá opracovávaný předmět. Drží se ho buď v rukavici, nebo v kleštích s gumovou manžetou. Stlačený vzduch má tlak 0,4 0,6 MPa. Obr Elektrický mísící přístroj Obr Pískovač 14

15 2. kapitola Zařízení protetické laboratoře Elektrolytická leštička (obr. 25) Používá se k povrchové úpravě kovových konstrukcí snímatelných protéz. Pracuje na galvanoplastickém principu, odstraňuje mikroskopické nerovnosti. Používá se zde stejnoměrného proudu (0 12V, 0 12A, u některých až 50A). Má anodu (připevněný odlitek) a katodu (válec). Některé typy mají elektrolyt (tekutina anorganická kyselina). Musí se dodržovat bezpečnostní předpisy. Obr Elektrolytická leštička Parní přístroj (obr. 26) Na čištění různých výrobků se používá parní přístroj, který tryskající párou velmi jemně očistí odlitek. Dublovací přístroj (obr. 27) Je velká nádoba různého tvaru na zahřívání dublovacích hmot s termostatem. Má i míchací zařízení a výstupní ventil na plnění roztavené dublovací hmoty do dublovací kyvety. Obr Parní přístroj Přístroj pro vyplavování vosku (obr. 28) Je přístroj pro vyplavení vosku z kyvety. Má vlastní oběh vody a vosk se odstraňuje jemnou teplou sprchou. Obr Dublovací přístroj Vodní polymerátor (obr. 29) Slouží k polymeraci lisovaných korunkových i bazálních pryskyřic ve vodní lázni podle přesného časového a tepelného režimu. Hydropneumatický polymerátor (obr. 30) Je jako vodní polymerátor, ale pracuje i na bázi tlaku. Je vhodný pro volně modelovatelné pryskyřice. Polymerace, většinou ve vodní lázni nebo páře, probíhá kolem 100 C s tlakem do 0,6 MPa a trvá asi 15 minut. Obr Přístroj pro vyplavování vosku Obr Vodní polymerátor Světelný polymerátor (obr. 31) Slouží pro vytvrzování fotokompozitních materiálů polymerujících světlem. Má tvar malé skříňky s vnitřním prostorem. Má světelnou energii (může mít až 8 xenových lamp). Délka polymerace je určena návodem pro zpracování použité pryskyřice. Obr Hydropneumatický polymerátor Obr Světelný polymerátor Skoro všechny přístroje vyžadují regulaci tlaku, teploty, času, otáček, napětí a proudu, mají příslušné regulátory a indikátory, u novějších typů se obvykle nacházejí na displeji. Obr Vřetenový lis Lis na kyvety Vřetenové lisy (obr. 32) jsou menší, mohou dosáhnout maximálního tlaku 300 MPa. Modernější jsou hydraulické lisy (obr. 33), mohou dosáhnout až 750 MPa. Paralelometr (obr. 34) Je nejdůležitější přístroj užívaný při výrobě kovových konstrukcí částečně snímatelných protéz. Paralelometr je nutný k určení směru nasazování protéz, k vyhledávání a využití podsekřivých míst pro konstrukci spon. Existuje několik typů, většinou se používají ty s nepohyblivým naklonitelným podstavcem pro model Obr Hydraulický lis 15

16 2. kapitola Zařízení protetické laboratoře a volně pohyblivým svislým ramenem. K paralelometru patří různá příslušenství, například zařízení pro měření hloubky podsekřivin, různé ořezávače vosku, kovové analyzační tyčinky. Nejsložitější paralelometry (obr. 35) mají dvě až tři pohyblivá ramena, která umožňují fixaci násadců k provádění frézovací techniky. Obr Jednoduchý paralelometr Obr Přístroj na tlakové formování fólií z plastických hmot Přístroj na tlakové formování fólií z plastických hmot (obr. 36) Pracuje s tlakem vzduchu okolo 0,4 MPa. Z fólií se formují čepičky pro modelaci korunek, báze skusových šablon, individuální lžičky. Fólie různé tloušťky se v přístroji nahřejí a tlakem vzduchu se formují na situační model. Termostatický zásobník (obr. 37) Je přístroj na zahřátí vosku, v tomto přístroji jsou malé vaničky na roztavení vosku. Slouží k přípravě voskových kapniček. Má regulátor na ohřátí. Dalšími přístroji jsou například různé spájecí a svářecí stolky (obr. 38), pájecí hořáky s mikroplamenem (obr. 39), přístroje k dekyvetaci (oddělení formy a hmoty) protéz a odlitků (obr. 40). Obr Paralelometr s frézovací technikou Obr Termostatický zásobník Obr Spájecí a svářecí stolky 2.2 Tepelná zařízení Obr Pájecí hořáky s mikroplamenem Obr Přístroje k dekyvetaci protéz a odlitků Tepelná energie se nyní v laboratoři zajišťuje pomocí elektrického proudu a spalování hořlavých plynů nebo par. Používá se plyn, zemní plyn je dodáván centrálně, méně často se používá propan-butan stlačený v láhvích a výjimečně acetylén v ocelových tlakových láhvích. Základním hořákem je Bursenův hořák (obr. 41) zde hoří směs plynu se vzduchem, hoří typickým plamenem, v plameni jsou různé tepelné vrstvy: a) první nejmenší vrstva chladná vrstva směsi plynu a vzduchu b) druhá vrstva nad ní výrazně svítivá redukční vrstva od uhlíků c) třetí vrstva neutrální spalovací vrstva, má nejvyšší teplotu, využívá se k tavení a spájení d) čtvrtá vrstva oxidační vrstva, nehodí se k užití Podle popsaného způsobu jsou upraveny základní laboratorní kahany (obr. 42) na pracovním stole každého technika. Technik může regulovat nižší spotřebu plynu jednoduchým překlopením raménka. Obr Bursenův hořák Obr Laboratorní kahan 16

17 2. kapitola Zařízení protetické laboratoře Obr Fletcherova pistole Upravený Bursenův hořák je tzv. Fletcherova pistole (obr. 43), funguje stejně jako laboratorní kahan, ale plyn se spaluje se stlačeným vzduchem. Užívá se k tavení nízkotavitelných kovových slitin, může dosáhnout až 1200 C. Dříve se užívalo k tavení vysokotavitelných kovových slitin elektrického oblouku (zařízení ze dvou uhlíkových elektrod o průměru 1,5 cm a velkým elektrickým proudem). Oblouk se vytvořil dotykem a dosahoval maximálních teplot 3000 až 4000 C. Přístroj na bodové sváření (obr. 44) Vyrábí se jako mikrosvářecí přístroj pro použití zejména při výrobě fixních ortodontických náhrad. Sváří se mezi měděnými elektrodami. Svářený kov se přivede do plastického stavu a tlakem elektrod se spojí. Přístroj na tavení na bázi vysokofrekvenční indukce (obr. 45) V současné době se tento přístroj nejvíce používá k tavení všech druhů kovových slitin. Slitiny se taví v žáruvzdorném kelímku a potřebné teplo se vyvíjí vířivými proudy, které vzniknou ve slitině po nasunutí indukční cívky na tavící kelímek. Obr Přístroj na bodové sváření Obr Přístroj na tavení na bázi vysokofrekvenční indukce Obr Sušicí pec 1200 C. Předehřívací (vypalovací) pec (obr. 46) Používá se k vyhřívání licích forem, může se naprogramovat na určitou teplotu, rychlost i způsob ohřevu. Má displej a odsavač par. Je vyhřívána odporovým drátem a je keramicky izolována. Sušicí pec (obr. 47) Je nastavena na nižší teplotu, slouží k vysoušení pracovních nebo licích situačních modelů a licích forem. Pec na vypalování keramických hmot (obr. 48) Funguje jako předehřívací (vypalovací) pec, ale z této pece lze i čerpat vzduch, a to proto, aby určité fáze vypalování probíhaly ve vakuu. Moderní typy jsou plně automatické, programovatelné a všechny funkce lze kontrolovat digitálně. Maximálně dosažitelné teploty se pohybují do Obr Předehřívací pec 2.3 Licí přístroje Obr Keramická pec Licí přístroje slouží k odlévání všech druhů kovových slitin, zajistí plnění licích forem. Dělí se na: odstředivé tlakové podtlakové Obr Odstředivý přístroj Odstředivý přístroj (obr. 49) Je nejrozšířenější a nejspolehlivější. Předehřátá forma se dá do přístroje. Kov se roztaví, po roztavení slitiny se forma začne otáčet rotačním způsobem a odstředivá síla do formy vlije kov. Nejprimitivnější přístroj je ruční licí prak (obr. 50). Je to jediný používaný přístroj, ve kterém se taví kov v licí prohlubni, je spolehlivý, ale struktura odlitku je nekvalitní. Mechanický licí přístroj je dokonalejší a vyrábí se ve velkém množství, existuje i několik typů. Má vlastní rotující rameno, na jednom konci má prostor pro vložení předehřáté formy a tavící kelímek, Obr Ruční licí prák 17

18 2. kapitola Zařízení protetické laboratoře na druhém konci je závaží (obr. 51). Pohon ramene je buď pérový, nebo motorový. Kovová slitina se roztaví v přístroji, ve kterém jsou zabudovány indukční či odporové zdroje tepla. Obr Popis licího přístroje Tlakový a podtlakový přístroj (obr. 52) Je méně rozšířený. Po roztavení kovové slitiny se z předehřáté formy vysaje vzduch a zbytky dalších plynů, nízkým přetlakem se zavede roztavená slitina do formy a vysokým tlakem se zajistí její vyplnění. 2.5 Artikulační přístroje Obr Artikulační přístroj Obr Tlakový licí aparát Artikulační přístroje (obr. 53) se užívají v laboratoři k reprodukci čelistních vztahů zaregistrovaných či zrekonstruovaných u pacienta. Na artikulační přístroje jsou kladeny požadavky, aby co nejpřesněji napodobily funkci lidského čelistního aparátu, proto se nazývají čelistní simulátory. Artikulační přístroje mají horní a dolní ramena spojena klouby. Vertikální a horizontální pohyby se provádějí horním ramenem, dolní rameno slouží jako podstavec. Když je kloubní hlavička na horním rameni a kloubní jamka na dolním rameni typ artikulátoru se jmenuje non-arcon (obr. 54). Pokud je tomu jako u skutečného čelistního kloubu (hlavička na dolním a jamka na horním rameni) jde o typ artikulátoru arcon (obr. 55). Obr NON- ARCON Obr ARCON Artikulátory se rozdělují na: přístroj neadaptabilní přístroj šarnýrový s fixní kyvnou osou, nazývá se OKLUDOR (obr. 56); přístroj s kondylovou dráhou a registrací řezákového vedení dříve průměrný (jednoduchý) artikulátor (obr. 57) přístroj poloadaptabilní (obr. 58) je více funkční než přístroj neadaptabilní, lze zde nastavit například podélný sklon kloubní dráhy, řezákové vedení nebo Bennetův trojúhelník (pozn. Bennetův úhel úhel sevřený spojnicemi kondylů v klidu a po proběhlé lateropulzi. Charakterizuje pohyb kmitajícího 18

19 2. kapitola Zařízení protetické laboratoře kondylu při lateropulzi a jeho hodnota dosahuje průměrně ) přístroj plně adaptabilní (obr. 59) zvaný gnatologický, je artikulátor k zaznamenání individuálních pohybů kondylů nebo celé mandibuly, je velmi složitý a precizní, udělá se přesná kopie, zaznamená se pohyb čelisti u pacienta Obr Okludor Obr Jednoduchý artikulátor Obr Průměrný artikulátor 2.6 Laboratorní nástroje a pomůcky Obr Skleněná miska s tyčinkou Gumový kelímek (obr. 60) na míchání sádry, otiskovacích hmot, formovacích hmot kovovou nebo umělou zaoblenou lopatkou špachtle. Skleněná miska se skleněnou tyčkou (obr. 61) na míchání pryskyřičných hmot, tvorba pryskyřičného těsta. Pilka a nůž na sádru (obr. 62) na úpravu podstavce situačních modelů a k dělení modelu se použije jemně listová pilka o tloušťce 0,12 mm. Kyveta (obr. 63) k přípravě forem na lisování plastických hmot, je to rozkládací pouzdro ze dvou nebo čtyř dílů. Korunková je dvoudílná a protézová je čtyřdílná. Skládá se z horního a dolního dílu, které do sebe přesně zapadají výběžky. Obr Individuální artikulátor Obr Gumový kelímek a špachtle Obr Pilka a sádrovací nůž Obr Dvoudílná a čtyřdílná kyveta Třmen na kyvetu (obr. 64) po slisování je nutné kyvetu sevřít do třmenu, je to kovový rám s jedním šroubem pro jednu až tři kyvety. Licí obroučka (kroužek) (obr. 65) má různou velikost pro přípravu licích forem, je z oceli, dává se do něj přetvar licích prohlubní, plastové licí čepy. Obr Třmeny Obr Kovové kroužky s keramickým páskem Dublovací kyveta (obr. 66) kovová nebo plastová nádobka. Je dvoudílná nebo s odnímatelným dnem a víkem. Otvorem ve víku se odlévá dublovací hmota k přípravě licího modelu. Modelovací nůž (obr. 67) malý a velký slouží k modelaci. Obr Dublovací kyvety Obr Lekrony Obr Malý a velký modelovací nůž Lekron (obr. 68) modelovací nůž na jemnou modelaci. Kleště kramponové (obr. 69) univerzální kleště. Obr Kramponové kleště Obr Štípací kleště Štípací kleště (obr. 70) kleště na štípání drátů. Obr Sponové kleště 19

20 2. kapitola Zařízení protetické laboratoře Sponové kleště (obr. 71) slouží k ohýbání drátu k tvorbě spon. Pinzeta (obr. 72) kovová nebo opatřená hroty ze skel pro vkládání odlitků do kyselin při moření. Otiskovací lžíce konfekční (obr. 73) používá se Obr Pinzeta v ordinaci pro otiskování v ústech. Je kovová nebo plastová. Všechny lžíce se vyrábějí buď s plnými stěnami (pro otiskovací sádru a kompoziční hmoty) nebo perforované (pro silikonové otiskovací hmoty a alginátové otiskovací hmoty). Zhotovují se v základních velikostech (horní čelist 1 4 a dolní čelist 1 3). Repoziční skříňka (obr. 74), vodicí čep (obr. 75) a retenční kroužek (obr. 76) jsou důležité pomůcky k přípravě dělených situačních modelů. Obr Otiskovací kovové konfekční lžíce Obr Repoziční skříňka Obr Vodicí čepy Obr Retenční kroužky 20

21 Pravidla bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v protetické laboratoři 3 Pracovní podmínky v laboratoři nejsou vždy ideální, často je to i práce riziková. Ovzduší v laboratoři je znečišťováno prachem z brusných, leštících, ale i opracovávaných materiálů. Důležitým požadavkem je proto odsávání prachu (obr. 77), a to všude, i u pracovního místa. Například při polymeraci, sušení, odlévání a moření se uvolňují zplodiny do ovzduší. Proto je důležité mít v laboratoři dokonalou vzduchotechniku. Jestliže je vzduchotechnika špatná, stará nebo nefunkční, zubní technik může dostat nejen onemocnění horních cest dýchacích, ale i silikózu (zaprášení oxidem křemičitým) a silikatózu plic (zaprášení plic prachem silikátů). (pozn. z internetu silikóza plicní onemocnění způsobené dlouhodobým ukládáním oxidu křemičitého do plic ( zaprášení plic ) s následnou novotvorbou vaziva (pneumokonióza), které může poškodit funkci plic (viz fibróza plic). V těžších formách se projevuje kašlem, infekcemi, dušností a srdečními poruchami (cor pulmonale). Postihuje zejm. pracovníky dolů, kamenolomů, tuneláře aj. V takovém případě může být uznána jako nemoc z povolání. Srov. Caplanův syndrom, silikotuberkulóza a silikatóza kolagenní progredující pneumokonióza vyvolaná látkami obsahujícími křemičitany, nikoliv však volný oxid křemičitý (jako při silikóze). Př. je azbestóza) Vlivem rozptýleného prachu a dalších chemických látek může docházet k přecitlivělosti (alergizaci) organismu na škodliviny, v místě styku s kůží to může být kontaktní přecitlivělost kůže (alergie). Při používání rotačních elektrických přístrojů musí zubní technik dodržovat bezpečnostní opatření, aby předešel závažným úrazům. Obr Pracovní oblečení V laboratoři pracuje technik s otevřeným ohněm, proto zde platí přísné protipožární předpisy. Zubní technik musí také dodržovat základní hygienické normy každý pracovník musí mít pracovní oblečení (obr. 78) a být poučen o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, musí být chráněn před infekcí (virové kapénkové infekce, hepatitida B, HIV a AIDS), je povinen hygienicky očistit protetickou práci, která je přenášena z ordinace do laboratoře. Používá stejné ochranné pomůcky jako ošetřující lékař gumové rukavice (obr. 79), ochranný štít (obr. 80), ochranné roušky (obr. 81), ochranné brýle (obr. 82). Obr Ochranný štít Protetický výrobek se dezinfikuje 0,2% roztokem chlorhexidinu po dobu 10 minut ve všech pracovních fázích (obr. 83). Alginátové otisky se pouze oplachují. Také zubní technik musí dezinfikovat každý protetický výrobek, který odevzdává z laboratoře do ordinace. Je to v zájmu ochrany pacienta. Obr Odsávací přístroj Obr Ochranné gumové rukavice Obr Ochranná rouška Obr Ochranné brýle Obr Dezinfekce otisku 21

22 22

23 Pomocné materiály 4 Pomocné materiály se užívají v celém procesu výroby, oprav, nebo úprav protéz. Mezi pomocné materiály patří: základní materiály pro výrobu: (obr. 84) materiály otiskovací materiály modelové materiály modelovací materiály formovací materiály k opracování a úpravě vznikající protézy nebo jejího modelu: (obr. 85) materiály preparační materiály brusné materiály lešticí materiály izolační materiály mořící materiály spájecí Obr Základní materiály pro výrobu Nejdůležitějším a nejpoužívanějším pomocným materiálem je sádra. Obr Materiály k opracování a úpravě vznikající protézy nebo jejího modelu 23

24 24

25 Sádra 5 Sádra je pomocný a univerzální materiál, ve stomatologické laboratoři se však používá nejvíce. Podle použití patří do několika skupin otiskovacích hmot například do otiskovacích, modelových a formovacích hmot. Používá se k přípravě pracovních modelů (obr. 86) a forem (obr. 87). Základní surovina, sádrovec (obr. 88), ze které se sádra vyrábí, se vyskytuje po celém světě. Je levný, dobře se zpracovává. 5.1 Složení, výroba a vlastnosti sádry Obr Modely situační Sádrou se označuje výrobek, který se získává zahřátím přírodního nebo umělého sádrovce na takovou teplotu, při které ztrácí vodu. Sádrovec je dihydrát síranu vápenatého CaSO 4. 2 H 2 O. Přírodní sádrovec je bezbarvý až našedlý. Ve stomatologické laboratoři se užívá jen čistý sádrovec. Obr Sádrová forma Obr Sádrovec U nás se sádrovec nachází ve Slezsku. Je znečištěný, vhodný pro stavební práce. Existuje i umělý sádrovec, je to odpad v chemickém průmyslu. Po zpracování přírodního nebo umělého sádrovce vznikají dva typy zpracované sádry ve dvou formách alfa a beta polohydrát. Liší se způsobem výroby a vlastnostmi. Alfa polohydrát se vyrábí mokrou dehydratací, pod tlakem v autoklávech. V autoklávech vyhřátých parou na 130 C probíhá dehydratace. Za 4 hodiny se dosáhne tlaku 0,4 0,5 MPa. Hotový alfa polohydrát se pak ihned suší při 105 C, následně se rozmele na jemný prášek. Beta polohydrát se vyrábí suchou dehydratací. Rozemletý sádrovec se pálí v otevřených nádobách při teplotách mezi C. Krystalky sádrovce se poruší unikající párou z krystalové vody. Vzniká tak stomatologická alabastrová sádra. Zpracování umělého chemického (syntetického) sádrovce je složitý proces, musí se předem zbavit flotací (= separací různých částí) organických i anorganických nečistot, a pak v autoklávu dehydratovat. 5.2 Rehydratace (tuhnutí) sádry Tuhnutí sádry je proces, při kterém dojde po smíchání sádry s vodou ke ztvrdnutí. Po rozmíchání prášku sádry s vodou tuhne směs zpočátku na mazlavou, později na tvrdou hmotu. Rehydratace sádry je exotermická reakce a sádra se při ní zahřívá. Rychlost tuhnutí lze ovlivnit různými způsoby: Rychlejší tuhnutí sádry přidá se sůl nebo teplá voda do 40 C, ale u chemické sádry se vyšší teplotou tuhnutí prodlužuje. K rychlejšímu tuhnutí sádry napomáhá také intenzivnější a rychlejší míchání sádry. Pomalejší tuhnutí sádry přidá se například želatina nebo agar. Pomalejší tuhnutí sádry může způsobit také krev na 25

26 5. kapitola Sádra otisku. Účinným zpomalovačem je borax, chlorid sodný nad 3%, ale také nízká teplota vody. Při tuhnutí sádra zvětšuje svůj objem (expanze). Při míchání, až do úplného ztuhnutí se sádra roztahuje, poté se smršťuje, když se ze sádry vypařuje voda. Expanze probíhá rovnoměrně a rozpínající se sádra stlačí každý elasticky otiskovací materiál. Během sedmi dnů v laboratoři za normální teploty a vlhkosti sádrový model kontrahuje až o 0,04%. Pevnost ztuhlého a suchého sádrového modelu je závislá na jeho hustotě a porózitě nebo užitém poměru vody a sádry. Přebytečná voda zůstává v pórech modelu, tím snižuje jeho pevnost. Po vyschnutí modelu pevnost stoupá. Čím méně vody se použije, tím je sádra pevnější a tvrdší. Po vyplnění hydrokoloidního otisku sádrou musí být model sejmut za 40 minut, jinak by se rozlámal. 5.3 Stomatologické druhy sádry Hlavní požadavky na kvalitu sádry: objemová stabilita dostatečná manipulační doba přesná reprodukce detailů žádné dodatečné změny po ztuhnutí způsobené kontaktem s otiskovacím materiálem hladký, neporézní povrch dostatečná pevnost v tlaku a ohybu dostatečná tvrdost ke spolehlivému zabránění odření při manipulaci s kovovými odlitky Sádra se rozděluje na čtyři třídy: I. třída (otiskovací sádra) II. třída (alabastrová sádra) III. třída (tvrdá sádra) IV. třída (kamenná sádra) I. třída (otiskovací sádra) Otiskovací sádra (obr. 89) je beta polohydrát, je jednou z nejpřesnějších a nejlevnějších otiskovacích hmot. Používá se na otiskování bezzubých čelistí a také na zasádrování modelů situace do artikulátorů a okludorů. Připravuje se bez odměřování vody, prášek se sype do vody. Do úst se aplikuje sádra v plnostěnných kovových konfekčních otiskovacích lžičkách. Většinou je zabarvena do růžova. Jméno tohoto typu sádry je EFEKTOR. Obr Otiskovací sádra II. třída (alabastrová sádra) Alabastrová sádra (obr. 90) je beta polohydrát. Je vhodná pouze k přípravě orientačních situačních modelů a k zasádrování modelů situace do artikulátorů a okludorů. Směs na míchání se připraví odhadem sypáním sádry do vody. Směs pro modelovou sádru se připravuje smícháním přesného poměru 1:1 (voda : prášek alabastrová a tvrdá sádra). Namíchané těsto je tužší. Do otisku se dá pomocí vibrační techniky. Obr Alabastrová sádra III. třída (tvrdá sádra) Tvrdá sádra (obr. 91) je alfa polohydrát. Je tvrdší než alabastrová sádra. Je vhodná na antagonální modely a na přípravu pracovních situačních modelů při výrobě konstrukčně jednodušších částečných snímatelných náhrad. Pro tvrdou sádru se používají také termíny MRAMORIT, HYDROKAL. Obr Tvrdá sádra 26

27 5. kapitola Sádra IV. třída (kamenná sádra) Kamenná sádra (obr. 92) je alfa polohydrát. Je to nejtvrdší sádra ze všech druhů sádry. Je vhodná pro pracovní situační model při výrobě fixních náhrad (obr. 93), a také pro kovové konstrukce snímatelných náhrad. Je dražší, musí se s ní šetřit. Podstavec se vyrábí z tvrdé sádry, kamenná sádra se použije jen pro pracovní část modelu (obr. 94). Obr Pracovní situační model při výrobě fixních náhrad Jiné užívané termíny jsou STONE [stoun] a DENZIT. Obr Kamenná sádra Obr Pracovní část modelu z kamenné sádry 27

28 28

29 Otiskovací hmoty 6 Otiskovací hmoty se používají k otiskování situací v ústech po preparaci (obr. 95). Začíná tak výroba protézy. Otiskovací hmoty mají dva způsoby tuhnutí: tuhnutí chemickou reakcí chemoplastické tuhnutí fyzikálním pochodem (ochlazením) termoplastické Obr Situační otisky s registrací Rozdělení otiskovacích hmot podle stavu po vyjmutí z úst: tuhé rigidní pružné elastické Rozdělení otiskovacích hmot podle způsobu tuhnutí a stavu po tuhnutí: 1. Termoplastické hmoty se rozdělují: tuhé: kompoziční otiskovací hmoty pružné: agarové dublovací hmoty 2. Chemoplastické hmoty se rozdělují: tuhé: sádra (otiskovací sádra) zinkoxideugenolové otiskovací hmoty pružné: alginátové otiskovací hmoty polykondenzační silikonové otiskovací hmoty polyadiční silikonové hmoty polysulfidové otiskovací hmoty polyéterové otiskovací hmoty V současné době se nejvíce používají k otiskování pružné chemoplastické hmoty. Nezbytné požadavky na otiskovací hmoty: příjemná chuť a vůně, estetická barva žádná celková ani lokální toxicita (nesmí dojít k otravě pacienta, ani k podráždění sliznice) jednoduchá příprava dlouhá skladovací doba vhodná konzistence (možnost proniknutí otiskovacích hmot do všech míst) přijatelná doba tuhnutí dostatečná pevnost a elasticita Obr Detailní otisk vysoká objemová přesnost (nesmí být expanze ani kontrakce otiskovacích hmot) dobrá reprodukční schopnost, přesná reprodukce neboli otiskovací ostrost přesné rozeznání preparačních detailů (obr. 96) kompatibilita s modelovými materiály 29

30 6. kapitola Otiskovací hmoty 6.1 Kompoziční otiskovací hmoty Obr Individuální lžíce z Duracrolu nebo báze skusových šablon). Kompoziční otiskovací hmoty patří do skupiny termoplastických rigidních hmot. Jsou nejstarší skupinou otiskovacích hmot (Stentsova a Kerrova otiskovací hmota), nemají však v současnosti význam. Dnes se používají nízkotavitelné kompoziční hmoty bez plnidel. Jsou vhodné na úpravu individuálních lžiček pro otiskování celkových protéz. Do skupiny kompozičních otiskovacích hmot patří šelakové bazální destičky (nejsou to otiskovací hmoty, ale slouží k výrobě individuálních lžic (obr. 97) Složení a výroba kompozičních hmot Kompoziční hmoty se skládají z plastických hmot, elastických hmot, změkčovadel, plniv a barviv. Základem kompozičních hmot jsou plastické hmoty jako pojivo, elastické hmoty snižují tvrdost a bod měknutí (změkčují se při teplotě C), tuhnou při teplotě 37 C. Obr Kompoziční otiskovací hmoty Starší kompoziční materiály Kerrova a Stentsova typu obsahují manilské kopály, kyseliny stearové, mastek. V šelakové bazální destičce je šelak se stearinem a syntetickými vosky s přidáním mastku. Složky tavících hmot se taví v kotli, přidá se mastek, po ochlazení se rozemelou a za tepla se stříkají nebo lisují do požadovaných tvarů. Jiné kompoziční materiály bez plnidel voskopryskyřičné hmoty se plní do vhodných nádob, slouží k tavení. Při tavení nad plamenem se používají kovové pánvičky (obr. 98), při změkčování ve vodě se používají pístové stříkačky a ze stříkaček se hmoty vytlačují tlakem pístu Vlastnosti kompozičních hmot Kompoziční hmoty jsou špatnými vodiči tepla. Musí se zahřívat postupně, pozvolna, aby se rovnoměrně prohřál celý objem hmoty. Při prudkém zahřívání se kompoziční hmota vypařuje. Nesmí překročit teplotu 70 C. Při nerovnoměrném zahřátí nebo nestejnoměrném tlaku při otiskování v plastické hmotě vznikne vnitřní pnutí, po ochlazení deformace otisku. Termoplastické hmoty mají teplotní kontrakci 1,2 1,5 % (ochlazení z 55 C na 23 C). Kvůli deformaci je nejlepší zpracovávat otisk, který zubní technik dostane z ordinace, ihned v laboratoři. Druhy kompozičních hmot: otiskovací hmoty s plnidly (Stentsova a Kerrova otiskovací hmota) otiskovací hmoty bez plnidel (termoplastické kompoziční hmoty bez plnidel) šelakové bazální destičky Stentsova hmota (obr. 99) Používá se k individuální úpravě konfekčních lžic. Vyrábí se v destičkách, ohřívá se v horké vodě do 70 C. Aplikuje se v kovových neperforovaných lžičkách, v ústech se chladí studenou vodou, pak se zhotoví model ze sádry Kerrova hmota (obr. 100) Obr Kompoziční otiskovací hmota STENT Používá se k otiskování jednotlivých preparovaných zubů, vyrábí se v tyčinkách. Změkčuje se rovnoměrně nad plamenem. Otisk v měděné obroučce se chladí proudem vody. Modely se zhotovují z denzitu. Obr Kompoziční otiskovací hmota KERR 30

31 6. kapitola Otiskovací hmoty Termoplastické kompoziční hmoty bez plnidel Je to novodobá otiskovací hmota, používá se k funkční modelaci okrajů individuálních otiskovacích lžic pro otiskování bezzubých čelistí. Má nízký bod tání, takže v plastickém stavu se dá adaptovat při teplotě ústní dutiny. Funkčními pohyby a tlakem na protézní lože je lze tvarovat a dosáhnout tak skutečného funkčního otisku. V ústech se chladí otisky studenou vodou. Modely se zhotoví z HYDROKALU. Otisk se nesmí v laboratoři položit okraji na tvrdou podložku kvůli deformaci. Domácí výrobek se nazývá DENTIPLAST (obr. 101) (dodává se ve stříkačce, nahřeje se v teplé vodě a pístem se vtlačí na individuální lžičku). Obr Termoplastická kompoziční hmota bez plnidel DENTIPLAST Šelakové bazální destičky Obr Pomůcky z šelakových bazálních destiček Slouží k výrobě individuálních otiskovacích lžic, bází skusových šablon a bází modelu těla totálních protéz (obr. 102). Vyrábí se v tenkých destičkách ve tvaru horní a dolní čelisti. Změkčují se zahřátím nad plamenem a adaptují se na sádrový model. Domácí výrobek je TES- SEX a TESSEX AL (obr. 103) (obsahuje hliník kvůli lepší vodivosti tepla(obr. 104)). 6.2 Zinkoxideugenolová otiskovací hmota Obr Šelaková bazální desktička dvou typů TES- SEX a TESSEX Al Obr Šelaková bazální destička TESSEX a TESSEX Al Otiskovací hmoty obsahující oxid zinečnatý a eugenol jsou nejstarší, ale v současnosti se používají pro otiskování bezzubých čelistí Složení a výroba zinkoxideugenolové otiskovací hmoty Základ zinkoxideugenolové hmoty je oxid zinečnatý, eugenol a popřípadě hřebíčkový olej obsahující okolo 80 % eugenolu. Používá se kromě otiskování k: dočasnému podkládání imediátních protéz fixaci provizorních korunek či můstků zhotovení plastického obvazu po chirurgických zákrocích v parodontologii Obě hlavní složky se dodávají především v tubách, spojením obou past dojde k tuhnutí. V tubách jsou stejně husté pasty. Upravené vlastnosti jsou závislé na době tuhnutí, rychlosti tuhnutí a pevnosti po ztuhnutí. Výhodnější je použití eugenolu než hřebíčkového oleje, neboť eugenol méně dráždí ústní sliznici. Velký význam má přísada kalafuny jako plniva pro lepší soudržnost při míchání. Ztuhlý otisk se před vyjmutím modelu musí nechat změkčit v teplé vodě. Pasta v tubě s oxidem zinečnatým je zbarvena bíle a pasta s eugenolem buď žlutě, hnědě nebo červeně. Kontrastní zbarvení obou past je současně indikátorem správného promíchání (obr. 105). Otisk dobře adheruje k suchému povrchu individuálních lžic ze šelakových bazálních destiček (obr. 106) nebo ze samopolymerujících pryskyřic (DURACROL). Obr Michání dvou past Obr Otisk individuální lžíce s Repinem Reakce tuhnutí je složitá kombinace fyzikálních a chemických pochodů. Spojením oxidu 31

32 6. kapitola Otiskovací hmoty zinečnatého a eugenolu vznikne chelátový komplex eugenolátu zinečnatého. Vykrystalizuje v dlouhých jehlicovitých krystalech, které dobře stmelí ostatní součásti pasty. Tuhnutí urychluje teplo a vlhkost (sliny!) v ústech Vlastnosti a použití zinkoxideugenolové otiskovací hmoty V ústech ve styku se slinami a teplem tuhne hmota asi 2 minuty. Zbytek pasty na podložce tuhne 4 5x pomaleji. Hmota se připraví smícháním stejného poměru past z obou tub na nepropustné podložce. Ztuhlý otisk má dostatečnou pevnost. Okraje zinkoxideugenolové hmoty se nepokládají na tvrdou podložku, hrozí jim deformace. Objemová stálost ztuhlé pasty je vynikající. Má malou kontrakci do 0,1 %. Obr Rámování otisku bezzubé čelisti Po vyjmutí z úst se otisk zpracuje nejlépe ihned. Izolace není třeba, přestože má otisk mastný povrch, je smáčivý a sádrou se vyplní bez problémů. Před zhotovením modelu se otisk vždy orámuje (obr. 107). Domácí preparát se nazývá REPIN (obr. 108). 6.3 Hydrokoloidní hmoty Pružné hydrokoloidní otiskovací hmoty patří ke skupině termoplastických hmot (agarové dublovací hmoty) a také do skupiny chemoplastických hmot (alginátové otiskovací hmoty). Společným základem obou hmot jsou koloidní roztoky. Obsahují hlavně vodu a agar nebo alginát. Jsou rostlinného původu. Ve vodě bobtnají a jsou schopny přejít z tekutého stavu (sol) do tuhého stavu (pružný gel). Jestliže je možný přechod gelu do solu jedná se o reverzibilní hmoty. Není-li možný přechod gelu do solu jedná se o ireverzibilní hmoty. K reverzibilním (vratným) hmotám patří agar-agar, želatina; k ireverzibilním (nevratným) hmotám patří algináty nebo křemičitý sol a bílkoviny Agarové dublovací hmoty Agarové dublovací hmoty jsou nejstarší otiskovací hmoty v ordinaci, později se začaly používat v laboratoři. V ordinaci je jejich užití velmi složité, proto už se v současnosti nepoužívají. V laboratoři se agarové hmoty používají k dublování (obr. 109). Dublováním se získává licí situační model z formovací hmoty Složení a výroba agarových dublovacích hmot Obr Dublování agarové hmoty Agarové dublovací hmoty se skládají z mořských řas, jejich rozpouštěním ve vodě vzniká hydrosol, který se po ochlazení změní na pružný gel. Je reverzibilní (vratný). Základní složky agarových dublovacích hmot jsou: 75 % vody, 10 % agaru, 7 % glycerinu, 8 % kaolinu. Jsou citlivé na vysychání, ale i k opačnému pochodu, k bobtnání. Glycerin s kaolínem ovlivňují konzistenci a plasticitu. Borax způsobuje zvýšení pevnosti. Do agarové dublovací hmoty se přidávají také dezinfekční přísady, aby hmota nezplesnivěla. K zahuštění se používají vosky. Pro laboratorní užití se dodávají ve velkých plechovkách nebo jiných nádobkách z kovu či plastu Vlastnosti a použití agarových dublovacích hmot Obr Zinkoxideugenolová otiskovací hmota REPIN Obr Sejmutí modelu Z tuhého gelu agarové dublovací hmoty ke zkapalnění (proces solace ) dochází z dublovací kyvety po zahřátí na C k solu agarové dublovací hmoty. Z kapalného solu agarové dublovací hmoty dochází k želatinaci (proces gelace ) při ochlazení pod 40 C ke gelu agarové dublovací hmoty (obr. 111). Teplotnímu rozdílu mezi oběma stavy říkáme hystereze. Agar nemá žádné kontrakce, ale vypařuje se 32

33 6. kapitola Otiskovací hmoty z něj voda synereze a ta přesnost agarových gelů ohrožuje. Jestliže je třeba předejít vypařování, umístí se agar do prostředí s 100% vlhkostí. Nejlepší je ihned vyplnit otisk po sejmutí formovací hmotou (obr. 110). Přetavováním se ze začátku vlastnosti příliš nemění, ale po desátém opakování dochází ke změnám přesnosti otisků při dublování. Agarová dublovací hmota se taví v dublagátoru (dublovacím přístroji), předem se však musí nakrájet na malé kousky. Po prohřátí na 95 C zkapalní, po ochlazení na 55 C se vlévá do dublovací kyvety s pracovním situačním modelem. Nikdy se nedává teplejší směs, protože by poškodila voskové úpravy modelu. Pracovní model se namáčí do teplé vody, aby se dublovací hmota lépe smáčela s modelem. Po důkladném ochlazení se sejme model z dublovací kyvety a do otisku se vlévá fosfátová formovací hmota. Vznikne tak licí situační model sloužící nejčastěji k výrobě kovové konstrukce částečných snímatelných protéz. Obr Agarová dublovací hmota DUBLAGA SPECIAL Domácí výrobek se nazývá DUBLAGA (obr. 112), v zahraničí GELOFORM Alginátové otiskovací hmoty Obr Proces tavení agarové dublovací hmoty Alginátové otiskovací hmoty (obr. 113) jsou druhou skupinou pružných otiskovacích hmot, které se v současnosti hodně používají. Jsou to ireverzibilní (nevratné) hydrokoloidní hmoty chemoplasticky tuhnoucí. Jsou univerzální, užívají se k otiskování předběžných a orientačních modelů, také k otiskování pracovních modelů pro výrobu částečných snímatelných náhrad Složení a výroba alginátových otiskovacích hmot Obr Alginátová otiskovací hmota Základem při výrobě alginátových hmot jsou sodné, draselné nebo trietanolové soli kyseliny algové algináty. Kyselina algová je polymerní sloučenina podobná škrobu, pochází z mořských hnědých nebo červených řas. Většina solí kyseliny je nerozpustná ve vodě, jen složky z alginátů jsou rozpustné. Rozpustné algináty vypadají jako bílý prášek zvaný algin v dřívější době se používaly jako zahušťovadlo. Před 50 lety se poprvé začaly používat jako otiskovací hmoty. Přidáním vápenatých solí CaSO 4 alginátová hmota ztuhne a přemění se v nerozpustný gel alginátu sodnovápenatého. Reakce je velice rychlá, pro- Obr Alginátová otiskovací hmota s dávkovačem 33

34 6. kapitola Otiskovací hmoty to se musí zpomalit, a to přidáním fosforečnanu sodného do roztoku. Alginátové hmoty se vyrábějí ve formě prášku, který se mísí s vodou v poměru stanoveném výrobcem. Prášek je vždy ochucen, parfémován a obarven. Některé výrobky mění během tuhnutí nápadně barvu (upozornění na proběhlou reakci). Je dodáván v neprodyšně uzavřené krabici kvůli vzdušné vlhkosti. Před otevřením i během používání se krabice musí protřepat. Každé balení obsahuje odměrky na prášek (obr. 114) a na vodu. V současné době je dodáván v sáčcích. Jeden sáček obsahuje množství hmoty pro jeden otisk Vlastnosti a použití alginátových otiskovacích hmot Ztuhlý alginátový gel je pružný a pevný v omezené míře. Míra deformace od pružnosti je závislá na míře vody, při použití s větší dávkou vody vznikne měkčí a více deformovatelný gel. Po sejmutí otisku od pacienta, se může trhat kvůli podsekřivým místům zubů. Reprodukční schopnost u alginátové hmoty je horší než u agarových hmot a elastomerů (obr. 115). Velkou nevýhodou je objemová nestálost ztuhlého otisku, protože z hydrokoloidní hmoty se voda vypařuje, a tím se jeho objem smršťuje (obr. 116). Nelze omezit kontrakci. Alginátová hmota se musí uchovat v těsně uzavřené krabici nebo v neprodyšném sáčku, aby vydržela vlhkost otisku. Musí se zpracovat ihned po příchodu z ordinace. Transport otisku do vzdálené laboratoře je prakticky nemožný. Když se nechá alginátový otisk na vzduchu 30 minut, stane se nepoužitelným. Kontrakci se nezabrání ani ponořením do vody. Hmota bobtná a změní se v jiný otisk. Povrch otisku po vyluhování některých látek ve vodě zhrubne. Musí se Obr Kontrakce situačního otisku z alginátové otiskovací hmoty Alginátový prášek se sype do vody (to je stejné jako u otiskovací sádry). Vzniklá pasta se pomalu roztírá po stěně kelímku. Pak se dá do perforované konfekční lžíce (obr. 117), může se dát i do neperforované lžíce zalepené vrstvou náplasti nebo adhezivem (nedržela by na hladkých stěnách). dodržet přesný poměr podle návodu výrobce. Pokud by se nedodržel přesný poměr, mohou vznik-nout chyby (až 15 %). Obr Méně detailní otisk Obr Otisk v perforované Nová balení alginátové hmoty jsou dodávána v sáčku s přiměřeným obsahem pro jeden otiskovací lžíci otisk a přesnou odměrkou na vodu. Modernější alginátová hmota je dodávána v kapslích, které místo prášku a vody obsahují pastózní gel. Hmota se míchá v třepačce a pak se pístem vtlačí do otiskovací lžíce. Novější výrobky alginátových otiskovacích hmot mají prodlouženou dobu v objemové stálosti. Otisky musí být uchovány v sáčku s navlhčeným papírem. Vydrží cca 75 hodin, maximálně však 120 hodin, poté se smršťují. Pro zubního lékaře je výhodou, že pokud má ordinaci daleko od zubní laboratoře, může odnést alginátový otisk do laboratoře o několik hodin později. Obr Alginátová otiskovací hmota YPEEN 6.4 Elastomery Je-li třeba zabránit objemové nestálosti, musí se otisky zpracovat bezprostředně po vyjmutí z úst. Není potřeba je izolovat. Alginátový otisk je snášenlivý se sádrou. Domácí preparát se nazývá YPEEN (obr. 118) a ELASTIC CROMO (120 hod.) (obr. 119) od firmy Dental, jiné zahraniční preparáty DEGUPRINT (Ögussa), PALGAT (Espe), IDEN- TICA (DeTrey), kapsle alginátu SR ALGICAP (Ivoclar). Obr Alginátová otiskovací hmota ELASTIC CROMO Elastomery jsou nejmladší otiskovací hmoty. Jsou to syntetické hmoty. Vyrábí se hlavně z kaučuku vulkanizujícího za studena. 34

35 6. kapitola Otiskovací hmoty Elastomery mají: nejlepší elastické vlastnosti s vysokou hodnotou pružné deformace nejlepší reprodukční schopnost (obr. 120) velmi dobrou objemovou stabilitu Elastomery jsou vhodné k otiskování na výrobu fixních protéz a pro výrobu kovových konstrukcí snímatelných náhrad. Elastomery se vyrábějí v různých konzistencích, proto to jsou univerzální otiskovací hmoty. Mohou se i kombinovat ze třech obvyklých druhů metodou dvojího míchání Obr Otisk z elastomeru a metodou dvojího otiskování. V současnosti se vyrábějí typy: silikony, polysulfidy, polyétery. Odlišují se svým chemickým složením, ale neliší se vlastnostmi a použitím. Všechny mají přísně klinické požadavky. Jedinou nevýhodou je nesmáčivost vody. Jsou dražší než ostatní otiskovací hmoty. Otiskovací nástroje musí být opatřeny mechanickou retencí nebo vrstvou lepicího laku. Rozdělení elastomerů: polykondenzační silikonové otiskovací hmoty polyadiční silikonové hmoty polysulfidové otiskovací hmoty polyéterové otiskovací hmoty Polykondenzační silikonové otiskovací hmoty (obr. 121) Obr Polykondenzační silikonové otiskovací hmoty Základem polykondenzačních silikonových hmot je siloxanový řetězec, ve kterém jsou střídány pravidelně atomy křemíku a kyslíku. Polysiloxany vhodné pro protetické použití mají zakončený řetězec skupinami OH. Silikonové hmoty jsou kombinací anorganických a organických látek. Anorganické látky zajišťují chemické a tepelné stálosti a organické látky zajišťují plasticitu. Koncové skupiny OH jsou velmi reaktivní. Silikonové hmoty mohou zesíťovat, tj. zvulkanizovat. Základní látkou polykondenzačních silikonových otiskovacích hmot je silikonový polymer polydimetylsiloxandiol. K zesíťování (vulkanizaci) se používají estery kyseliny křemičité. Při teplotě ústní dutiny je vulkanizace pomalá. Do hmoty se proto přidává přísada katalyzátorů, aby byla vulkanizace rychlejší. Síťovadlo a katalyzátor byly dodávány jako tekutina s olejovým ředidlem. V modernější podobě od zahraničních výrobců jsou dodávány jako druhá pasta s příslušnými plnidly. Po smíchání dvou hmot dohromady vzniká viskozita a přibýváním síťování roste elasticita. Podstatou tuhnutí je polykondenzace, tím vzniká vedlejší produkt alkohol. Vypařuje se a způsobuje kontrakci u ztuhlého otisku Vlastnosti a použití polykondenzační silikonových otiskovacích hmot Silikonové hmoty se vyrábějí od roku Silikonové hmoty jsou rozděleny na tři konzistence: tuhý tmel středně viskózní pasta řídký krém Vyrábějí se ve formě pasty a tekutiny. Katalyzátory (obr. 122) bývají většinou lehce toxické, proto se používají co nejméně. Obr Katalyzátor pro Při krátkodobém styku s povrchem sliznice v ústech při otiskování neohrožují pacienta silikonové otiskovací hmoty ani lékaře. Tekutina síťovadla se snadno rozkládá do ovzduší, proto se musí důkladně uzavřít. Otevřít se smí až těsně před použitím. Při ručním mísení se musí důkladně promíchat (obr. 123), po prohnětení se aplikuje do perforované lžíce nebo 35

36 6. kapitola Otiskovací hmoty do lžíce potřené adhezivním lakem. Tuhý tmel se nabírá odměrkou, na tmel se nakape katalyzátor a hmota se prohněte v prstech. Pasta a krém se vytlačují z tuby na podložku (na nesavou, umělou nebo skleněnou podložku), na podložce se na ni nakapou kapky katalyzátoru a vše se míchá nožem. Obr Mísící pistole Novější výrobci silikonových hmot dodávají pastu. Lépe se používá při míchání, lépe je poznat, jaký je poměr obou past. Pasty mají různé barvy, pro lepší kontrolu promíchání bývají odlišně zabarveny. Nejmodernější mísící příprava je mísící pistole aneb automixtechnika (obr. 124). Pasty jsou Obr Rozdíl promíchání elastomerů ručně a mísící pistolí naplněny do dvojitého pouzdra a tlakem dvou pístů se současně vytlačují do mísící koncovky, ze které vytéká už dokonale promíchaná hmota. Používá se metoda dvojího otiskování (obr. 125). První otisk se dá do konfekční lžíce, tmel se dá do stejného otisku s krémem. Vzniká detailnější otisk, hlavně u preparace. Doba tuhnutí u silikonových otiskovacích hmot je asi 5 minut. Snížení doporučeného množství kapek katalyzátoru prodlužuje tuhnutí. Opačný postup při velké dávce katalyzátoru neovlivňuje rychlejší tuhnutí, ale způsobuje velkou změnu objemové stability a pružnost u silikonové otiskovací hmoty. Otisk se smršťuje vlivem těkavých látek, neboť u polykondenzovaných hmot se vylučuje Obr Silikonová otiskovací hmota STOMAFLEX SOLID Polyadiční silikonové hmoty Obr Otisk metodou dvojího otiskování (metoda dvojího otisku) vedlejší produkt polykondenzace (alkohol, voda). Celková kontrakce u silikonových hmot nepřekračuje 0,1 % za jednu hodinu a 0,4 % za 24 hodin. U řidších forem je kontrakce větší, za 24 hod až do 1,2 %. Známé preparáty polykondenzačních silikonů jsou například: STOMAFLEX CREME (krém) (obr. 126), STOMAFLEX PASTA (pasta) (obr. 127), STOMAFLEX SOLID (tmel) (obr. 128), XANTOPREN, OPTOSIL, COL- TEX, SILASOFT. Obr Polyadiční silikonová hmota Polyadiční silikonové hmoty (obr. 129) se začaly vyskytovat v 70. letech 20. století. Polykondenzační a polyadiční silikonové hmoty se odlišují svými chemickými reakcemi. U polyadiční hmoty se nevyskytuje vedlejší produkt ani se nesmršťuje. Reakce je umožněna katalyzátory, které obsahují ušlechtilé kovy (platina, paladium). Hmoty se vyrábějí ve formě dvou past v pěti různých konzistencích. Jsou zpracovatelné delší dobou, rychleji tuhnou. Mají malou kontrakci do 0,2 %. Pružná deformace dosahuje průměrně 10 %. Na pov- Obr Silikonová otiskovací hmota STOMAFLEX CREME Obr Silikonová otiskovací hmota STOMAFLEX PASTA Obr Polyadiční dublovací hmota 36

37 6. kapitola Otiskovací hmoty rchu se nevyskytuje žádný vedlejší produkt jako při polykondenzaci. Polyadiční silikonové hmoty se také používají jako dublovací hmoty (obr. 130). Pro dokonalé promísení je lepší použít mísící pistoli. U polyadičních silikonových hmot jsou to výrobky PRESIDENT, REPROSIL a BAYSILEX Polysulfidové otiskovací hmoty Polysulfidové otiskovací hmoty (obr. 131) (thiokoly) se u nás nikdy nerozšířily, jsou nejstarší skupinou elastomerů, používaly se od roku Složení a výroba polysulfidových otiskovacích hmot Jsou dodávány ve dvou pastách. Báze obsahuje polysulfid ve formě polymerního řetězce se dvěma koncovými a jednou postranní skupinou -SH. Do formy pasty je báze upravena pomocí plnidel a změkčovadel. Druhá tuba s akcelerátorem obsahuje katalyzátor, který se sírou zajistí polykondenzaci. Polysulfidové otiskovací hmoty jsou vyrobeny ve třech konzistencích: řídká pasta středně hustá pasta hustá pasta Vlastnosti a použití polysulfidových otiskovacích hmot Obr Polysulfidová otiskovací hmota Polysulfidový kaučuk je plasticky pomalejší než u silikonů. Při tuhnutí se elasticita zlepšuje. Proto je nejlepší nechat ho v ústech tuhnout cca 10 minut. S pomalejším tuhnutím je však spojena i delší manipulační doba, která realizuje složitější otiskovací techniku, například metodu dvojího míchání (obr. 132). Použije se při ní dvou krajních konzistencí, namíchaných současně. Řídká pasta se nanáší pístovou stříkačkou na důležitá místa preparace a kolem preparovaných zubů. Na dosud neztuhlou hmotu se ihned zavede do úst hustá pasta. Nanáší se jen do individuální lžíce (obr. 133). Obr Nanášení řídké otiskovací hmoty pro získání detailního otisku, poté se na ni aplikuje hustá otiskovací hmota, vznikne detailní otisk - METODA DVOJÍHO MÍCHÁNÍ Smrštění u polysulfidové otiskovací hmoty jsou menší než u silikonové otiskovací hmoty, dosahuje za 24 hod 0,2 0,4 %. Polysulfidová otiskovací hmota má neestetickou barvu šedohnědou vlivem zabarvených urychlovačů a zvláštní pach. Má velkou výhodu dlouhou skladovací životnost. Mezi známé preparáty patří COE-FLEX, NEO-FLEX, PERMLASTIC Polyéterové otiskovací hmoty Polyéterové otiskovací hmoty (obr. 134) jsou nejmladší pružné elastomery, vyrábí se od roku Obr Nanesení elastomeru do individuální lžíci Složení a výroba polyéterových otiskovacích hmot Základní složkou této hmoty je polyglykoléter ve formě tekutiny. Do formy pasty Obr Polyéterová otiskovací hmota 37

38 6. kapitola Otiskovací hmoty je upraven směsí plnidel, inertních olejů a změkčovadel. Jako katalyzátory se používají estery kyseliny sulfonové, jako plnidlo forma pasty. Před použitím se smíchá stejné množství obou hmot, nejlépe pomocí mísící pistole Vlastnosti a použití polyéterových otiskovacích hmot Polyéterové otiskovací hmoty mají z elastomerů nejdelší skladovací životnost a nejmenší objemové změny. Jako modelový materiál se užívá kamenná sádra. Používá se k otiskování metodou dvojího míchání (obr. 135). Obr Metoda dvojího míchání (metoda jednoho otisku) Původně jednokonzistentní polyétery byly první v názvu IMPREGNUM od firmy Espé a v současnosti jsou ve dvou konzistencích tmel a krém PERMADYNE (od Espé). 6.5 Celkové hodnocení otiskovacích hmot Elastomery jsou univerzální otiskovací hmoty. Alginátové otiskovací hmoty by měly sloužit k provádění předběžných a orientačních otisků a neměly by se použít k hlavním otiskům při zhotovování kovových konstrukcí částečných snímatelných protéz. Termoplastické otiskovací hmoty bez plnidel lze použít k funkční modelaci okrajů individuálních lžiček. Nejdůležitější požadavky pro otiskovací hmoty jsou: rozměrová přesnost odolnost proti deformaci reprodukční schopnost (obr. 136). Obr Průřez detailním otiskem Pružnost otiskovacích hmot nám umožňuje sejmout otisk i z podsekřivých prostor. Pružná deformace umožňuje po dočasném zdeformování po přetahování otisku přes konvexní plochy návrat do původního tvaru. To je pozitivní vlastnost. Měla by být co největší. Naopak negativní vlastnost je trvalá deformace, která způsobí, že se otisk nevrátí do původního tvaru. Tvar zůstává změněný. Není vhodný pro otiskovací hmoty. Tabulka: Smrštění a deformace otiskovacích hmot v % (procentech) Smrštění při tuhnutí Smrštění po 24 hod Kompoziční otiskovací hmota 0,2-1,2 méně než 0,1 Zinkoxideugenolová otiskovací hmota 0,15 0,15 Agarová dublovací hmota 0,15-0,5 více než 5 Alginátová otiskovací hmota 0,15-0,5 více než 5 Polykondenzační silikonová otiskovací hmota 0,2-0,4 Polyadiční silikonová hmota 0,2-0,4 méně než 0,1 Polysulfidová otiskovací hmota 0,2 0,2-0,4 Polyéterová otiskovací hmota 0,2 0,2 38

39 6. kapitola Otiskovací hmoty Současné otiskovací hmoty nejsou toxické a jejich užívání je bezpečné. Málokterý pacient má alergie na zinkoxideugenolové otiskovací hmoty nebo na silikonový tmel z rukou sester nebo lékařů. Pokud se při přípravě tmelu dostane tekutina do očí pacienta, lékař musí vypláchnout oči množstvím vody. Termoplastické otiskovací hmoty se nesmějí moc zahřát (obr. 137), aby pacientovi nepopálily sliznice a neohrozila se zubní dřeň preparovaných zubů. Skladovací životnost u všech otiskovacích hmot není spolehlivá. Práškové hmoty je třeba chránit před vlhkem, pastovité se mohou v tubách odmísit (silikony nebo eugenol). Prodlužovací doba u silikonové otiskovací hmoty je jeden rok. Ordinace i laboratoře požadují jednoduché zpracování otiskovacích hmot. Nejrozšířenější otiskovací hmoty jsou hmoty Obr Otisk v individuální lžíci s Dentiplastem a Repinem hydrokoloidní (obr. 138) a elastomery. To proto, že jejich příprava je jednoduchá. Důležitá je doba tuhnutí, je závislá na dodržení předepsaných podmínek a přípravě, ale i na správném promísení a skladování. Průměrná doba tuhnutí nemá přesahovat minuty. Tabulka: Časový interval pro zhotovení modelu z ordinace Otiskovací hmoty Termoplastické otiskovací hmoty bez plnidel Zinkoxideugenolové otiskovací hmoty Agarové dublovací hmoty Alginátové otiskovací hmoty Polykondenzační silikonové otiskovací hmoty Polyadiční silikonové hmoty Polysulfidové otiskovací hmoty Polyéterové otiskovací hmoty Časový internal pro zhotovení modelu 0 min 0 min 5 min 15 min 10 min 15 min 6 hod 24 hod 3 hod 6 hod 24 hod 3 hod Obr Situační otisk Chuť a vůně jsou u většiny hmot upravené a snesitelné. Polysulfidové otiskovací hmoty jsou zápachové, ale pacienti si na hmotu nestěžují. V současné době se za nejpřesnější otiskovací hmoty považují polyéterové. Základní technologická pravidla pro užívání otiskovacích hmot: 1. Dodržovat předepsané skladovací podmínky a kontroly doby platnosti. 2. Dodržet poměry k přípravě a postupy předepsané výrobcem. 3. Vzduchotěsně uzavírat používané nádoby se součástmi otiskovacích hmot. 4. Zkrátit doby plnění otiskovacích nástrojů na minimum. 5. Zajistit plynulé narůstání tlaku při vlastním otiskování. 6. U korekčních otisků umožnit odtok přebytečného materiálu. 7. Ponechat otisky z pružných hmot v ústech dostatečně dlouhou dobu ke vzniku potřebných elastických vlastností. 8. Otisky vyjímat rovnoměrným tahem, nikoli páčením. 9. Zpracovat otisky podle tabulky časového intervalu, aby se zabránilo pozdním deformacím. 39

40 40

41 Modelové materiály 7 Zubní technik potřebuje mít k práci model situace (obr. 139) (horní a dolní situační modely spojené v okluzi). Z otisku negativu, který zubní technik získá od lékaře, se vytvoří situační model pozitiv. Je základem pro výrobu všech druhů náhrad (od inlejí až po totální náhrady zubů). Modelové materiály jsou potřeba proto, aby se mohly udělat modely z otisku (obr. 140). Důležitým požadavkem u modelových materiálů je rozměrová stabilnost než u otiskovacích hmot. Modelové materiály se používají hlavně v laboratoři při práci s modelem. Otiskovací hmoty, které se dnes používají, Obr Situační modely s preparovanými zuby většinou kontrahují. V současné době se zhotovují modely nejvíce ze sádry. Požadavky na modelové materiály: rozměrová stabilita přesná reprodukce detailů odolnost proti odření pevnost v ohybu a v lomu jednoduché zpracování snášenlivost s otiskovacími a modelovacími materiály světlá barva kontrastující s modelovacími hmotami Druhy modelových materiálů: modelová sádra modelové pryskyřice galvanoplastická měď a stříbro (galvanoplastika) lehce tavitelné slitiny formovací (zatmelovací) hmota amalgám keramické hmoty modelové cementy Základním požadavkem je tedy použití rozměrově co nejpřesnějšího modelového materiálu v kombinaci s rozměrově nejpřesnějším otiskovacím materiálem. Na modelu musí být přesná reprodukce všech potřebných detailů. Model musí být pevný, aby se při práci nezdeformoval ani neodřel. Modelové materiály nesmí v kontaktu s otiskovací hmotou reagovat. Musí být snadno zpracovatelné, měly by být světlé a laciné. V současné době se nejvíce používá sádra, výjimečně galvanoplastická měď a stříbro. Obr Model situace Žádná z uvedených skupin materiálů nesplňuje všechny požadavky, každá má specifické výhody i nevýhody. V této době se nepoužívá amalgám, keramické hmoty, modelové cementy, málo se užívají modelové pryskyřice a lehce tavitelné slitiny k nástřiku. 41

42 7. kapitola Modelové materiály 7.1 Modelová sádra Obr Horní situační model - pozitiv Obr Dělený model Obr Modely pro snímací náhrady Speciální modelové sádry (obr. 141) se staly v současné době prakticky jediným užívaným modelovým materiálem. Jejich výroba, složení, zpracování a vlastnosti byly probírány v předchozí kapitole. Pokud je třeba dosáhnout požadovaných vlastností sádrového modelu, musí být dodržovány přesné mísící poměry vody a sádry. Současné drahé typy modelové sádry nelze nikdy připravovat odhadem, jen odměřením vody a odvážením sádry. Při malinkém nadbytku vody se snižuje pevnost v tlaku a zhoršuje se vlastnost ztuhlé sádry. Současné nejtvrdší sádry denzity jsou většinou vyráběny ze syntetického sádrovce. Hlavní předností proti přírodnímu sádrovci je menší obsah nečistot. U denzitu je vždy důležité použít méně vody než u ostatních typů sádry. Doporučený poměr je mezi 20 a 27 ml vody na 100 g sádry. Oproti ostatním typům sádry je to tužší kaše. Nelze ji odlévat do otisku, musí se použít vibrační zařízení, nanáší se špachtlí nebo modelovacím nožem. Sádrové pracovní situační modely pro fixní protetiku se zhotovují zásadně dělené (obr. 142) a užívá se buď metoda vodicích čepů a retenčních kroužků (obr. 143) (nejčastější metoda) nebo metoda repoziční skříňky (obr. 144). Modely pro snímací náhrady (obr. 145) se obvykle nedělí. 7.2 Modelové pryskyřice Obr Dělený model metodou repoziční skříňky Obr Dělený model metodu vodicích čepů a retenčních kroužků Obr Model z modelové pryskyřice Samotné pryskyřice jako modelový materiál jsou většinou nevhodné, neboť při tuhnutí kontrahují, proto se používají pryskyřice (obr. 146) s plnidly až 50 %, slouží jako pojiva jemných částic plnidla. Používají se různé typy pryskyřic, ale také různé druhy plnidel (prášková měď nebo její slitiny, keramické hmoty nebo sádrový prášek). Namíchaná pryskyřice se nemůže odlévat do otisku ani na vibračním zařízení. Musí se nanášet nožem do dutiny otisku (obr. 147). Obr Modelové pryskyřice 7.3 Galvanoplastická měď a stříbro (galvanoplastika) Galvanickým pokovením mědí, stříbrem, i niklem (obr. 148) se vytváří uvnitř otisku tenká kovová vrstvička (obr. 149), která se doplňuje sádrou nebo modelovou pryskyřicí. Povrch modelu je pevnější a tvrdší vrstvička je s malou kontrakcí mezi 0,1 0,2 %. Tloušťka vrstvičky kovu je maximálně 0,5 1 mm. Nejpoužívanější metodou je poměďování. Vodivý otisk se ponoří do elektrolytu do speciální tekutiny (obsahuje například krystalický síran měďnatý, kyselinu sírovou a destilovanou vodu). V elektrolytu se používá princip katody a anody. Také lze využít i postříbřování, místo mědi se použije stříbro. Poměďovat i postříbřovat lze otisky z kompozičních hmot elastomerů, s výjimkou polyéterových otiskovacích hmot, které se jen postříbřují. Obr Model z galvanoplastické měďi a stříbra 42

43 7. kapitola Modelové materiály Obr Proces galvanoplastické pokovení 7.4 Lehce tavitelné slitiny Obr Kov bismut Při zhotovení modelu se do otisku nastříkne speciální tavící pistolí roztavený bismut (obr. 150) nebo cín o teplotě kolem 140 C. Po vychladnutí se vytvoří na otisku kovová vrstvička (obr. 151) jako u galvanoplastiky, ta se pak doplňuje do otisku běžně sádrou nebo pryskyřičnou modelovou hmotou. V současné době se vůbec nepoužívá. Obr Modely z lehce tavitelné slitiny 7.5 Formovací (zatmelovací) hmota Formovací (zatmelovací) hmoty používáme na licí modely (obr. 152) při konstrukci litých kovových náhrad z vysokotavitelných chromkobaltových slitin. Licí model je duplikátem pracovního modelu a získává se tzv. dublováním. Jako modelový materiál, z něhož licí modely zhotovujeme, slouží v tomto případě fosfátové formovací hmoty (Silikan). 7.6 Celkové hodnocení modelových materiálů Obr Licí model z formovací hmoty s voskovým modelem Objemové změny: modelová sádra během tuhnutí expanduje; za 24 hodin kontrahuje jen 0,1 % modelové pryskyřice mají větší kontrakci než sádra Rozměrová přesnost: galvanoplastika ve srovnání s ostatními hmotami je zde nejpřesnější rozměrová přesnost modelová sádra má lepší rozměrovou přesnost než modelové pryskyřice 43

44 7. kapitola Modelové materiály Odolnost proti otěru: galvanoplastika má největší odolnost modelové pryskyřice mají menší odolnost nejvíce opatrnosti se musí dbát u modelové sádry Pevnost v ohybu a lomu: galvanoplastika je nejlepší, má největší pevnost modelové pryskyřice pevnost je menší, ale je lepší než u sádry modelová sádra je potřeba pořídit kvalitní sádru, tím se dosáhne menšího odlomení Zpracování: nejsnadněji je zpracovatelná modelová sádra, její příprava je jednoduchá a rychlá doba tuhnutí u modelových pryskyřic je také krátká, ale nanáší se do otisku obtížně nejpomaleji se připravují modely pomocí galvanoplastiky, zpracovávají se dlouho; proto jsou málo rozšířené 44

45 Modelovací materiály 8 K vytvoření modelu protézy (obr. 153) se používají modelovací materiály. Bez modelovacích materiálů se obejdeme jen při použití plastických hmot nebo keramických hmot k volné modelaci. Požadavky na modelovací materiály: snadné uvedení do plastického stavu (možnost formovat do složitého a přesného tvaru všech typů zubních protéz) po ztuhnutí (při ochlazení) musí získaný tvar držet pohromadě, aby nepodlehly tvarovým a rozměrovým změnám kontrastní barva oproti světlé barvě pracovního modelu (obr. 154) musí být spalitelné beze zbytku v licí formě nebo bez vsáknutí do sádrové formy vyplavitelné při laboratorní teplotě jsou pevné až křehké změkčují se mezi C a tají při C roztavené mají malou viskozitu a nejsou vláknité jsou lehce leštitelné a odpuzují vodu Obr Voskové modely protézy 8.1 Základní složky vosků Dříve se užívaly hlavně přírodní vosky, v současné době se většinou používají syntetické vosky. Používá se více a více syntetických vosků, protože jsou lepší a splňují více požadavků než vosky přírodní. Obr Kontrastní barva modelovacích hmot oproti modelu Obvykle se používají tyto základní druhy vosků: přírodní vosky: živočišné (včelí vosk, šelakový vosk, lanolin) rostlinné (karnaubský, candelila) minerální (parafín, ozokerit, cerezin, montánní) syntetické vosky: (polyglykoly, polyetyleny, parafíny a řada dalších vosků s různými firemními názvy) Většina uvedených vosků jsou vzájemně promísené (vzájemně společně roztavené a pak ochlazené), vzniká tak homogenní materiál. Podle požadovaných vlastností lze přidávat do vosku další přísady, jako jsou oleje nebo pryskyřice (kalafuna, kopál, damara). Základní součástí voskových směsí je parafín (obr. 155), který po ochlazení tuhne v pevnou krystalickou hmotu s kontrakcí objemových procent. Mikrokrystalické vosky jsou pevnější, ohebnější a méně kontrahující. Pokud je třeba zvýšit teplotu tání, přidává se do voskové směsi ozokerit nebo cerezin. Také montánní a karnaubský vosk zvyšuje tvrdost a teplotu tání a naopak včelí vosk změkčuje a zvyšuje lepivost. Obr Parafín Ze změkčovadel je důležitá kyselina stearová. Teplotu tání snižují i oleje. Druhy přírodních vosků jsou: Ozokerit (obr. 156) bílý, hnědý až černý nerost Obr Ozokerit 45

46 8. kapitola Modelovací materiály nerost vypadá jako vosk (voskový vzhled) lze ho najít v blízkosti ložisek ropy je to směs vyšších uhlovodíků bod tání okolo 65 C používá se do parafínu (aby parafín měl lepší vlastnosti) Cerezin vyrábí se ze zemního vosku chemicky se podobá mikrokrystalickým voskům používá se jako náhražka karnaubského vosku Montánní vosk (obr. 157) získává se z extrakce voskového uhlí má podobné vlastnosti jako rostlinné vosky, ale původem první je minerální vosk bod tání mezi C používá se ke zvýšení tvrdosti Karnaubský vosk pochází z tropických palem je tvrdý a křehký (vypadá jako sklo) Včelí vosk (obr. 158) produkují ho včely mladušky, vylučují ho vlakotvorné žlázy je to směs esterů, uhlovodíků a organické kyseliny bod tání je mezi C změkčuje se a je součástí lepicího vosku Obr Montánní vosk Obr Včelí vosk Vlastnosti základních složek vosků: Druh vosku Teplota tání C Tvrdost Karnaubský vosk 80 Tvrdý Kalafuna Šelak Montánní vosk Kyselina stearová 70 Parafín Ozokerit Cerezin Včelí vosk Lanolin Měkký V současné době se nejvíce používají syntetické vosky. Většina vosků má krystalické struktury, záleží na chemickém složení, někdy mají sklon k amorfní struktuře. 8.2 Protetické druhy vosků (obr. 159) Speciální druhy vosků jsou směsi dvou nebo více základních vosků. Přesné složení není důležité, ale je třeba znát jejich vlastnosti, požadavky a skutečnosti. Důležitá je homogenita zachovaná při roztavení i po ztuhnutí Vlastnosti voskových materiálů Znalost základních vlastností je pro zubního technika a pro stomatologa důležitá. Obr Protetické vosky 46

47 8. kapitola Modelovací materiály Nejdůležitější je závislost změn tvaru a struktury na mechanických a tepelně užívaných voskových směsích: objemové změny voskových materiálů tok vosku deformace voskového modelu tvárlivost vosku tvrdost a pevnost vosků Objemové změny voskových materiálů (obr. 160) Vosk při zahřátí zvětšuje svůj objem (to je stejné jako u termoplastických otiskovacích hmot) a zmenšuje se při ochlazení. Ze všech stomatologických hmot má modelovací materiál největší koeficient tepelné roztažnosti. Expanze není rovnoměrná, se stoupající teplotou se objem vosku stále zvětšuje a při ochlazení se hodně smršťuje. Při tuhnutí se smršťuje hodně a postupně se zmenšuje kontrakce do tuhého stavu. Mezi 45 C a 20 C kontrahují některé voskové směsi až 5 %. Vosky zpracované v plastickém stavu mají menší teplotní kontrakci než vosky (pouze) nakapávané Tok vosku (obr. 161) Stejný název je plasticita vosku, nebo také plastická deformace voskového materiálu. Hodnota toku se zvětšuje při růstu teploty a tok vosku je až těsně před bodem tání. Při ochlazení se jeho hodnota zmenšuje. Pro zjištění plasticity vosku je třeba zahřát vosk jen na požadovanou teplotu, musí se zabránit zbytečnému přehřívání vosku. V okamžiku, kdy vosk začíná tát, začíná tok vosku. Obr Objemové změny voskových materiálů Obr Tok vosku Deformace voskového modelu (obr. 162) Obr Příprava na zatmelení voskového modelu Vnitřní pnutí voskových směsí je v praxi velký problém, mohou vzniknout trvalé deformace voskového modelu. Vnitřní pnutí je závislé na teplotě a způsobu zpracování. Při ochladnutí se smršťuje a při sejmutí z modelu se může změnit tvar. Když je voskový model na pracovním modelu, nemohou se vyvolat vnitřní pnutí, neboť tomu brání rigidní pracovní model. Sejme-li se voskový model, vzniká tak vnitřní pnutí, deformuje se. Vlastní deformace vnitřního pnutí je závislá na čase a teplotě. Čím je větší a trvalejší teplota ve vosku, tím je větší ohrožení vnitřního pnutí. Obr Deformace voskového modelu 47

48 8. kapitola Modelovací materiály Aby se zabránilo vzniku vnitřního pnutí, hned po sejmutí z pracovního modelu se musí zatmelit voskový model (obr. 163). Toto pravidlo platí i pro kořenové inleje přímým způsobem z ordinace. Nebezpečí deformace snižuje užívání vosku homogenně roztaveného v termostatickém zásobníku Tvárlivost vosku Tvárlivost vosku, jeho plasticita (modelovatelnost) a elasticita (pružnost), závisí na teplotě. Čím je teplota vosku nižší, tím je vosk tvrdší a křehčí. Elastické změny jsou v omezení, při překročené síle praská. Při zvýšení teploty se vosk změní díky své flexibilitě je nejprve pružný, potom ohebný a plastický. Při maximální teplotě se roztaví Tvrdost a pevnost vosků Tvrdost a pevnost vosku je různé, záleží na typu vosku. Čím je vosk pevnější, tím tuhnutí vosku narůstá. Základní vlastnosti některých vosků jsou v tabulce. Vosky Tvrdost (Shore) Licí vosk zvlášť tvrdý tvrdý normální 75 Modelovací vosk středně tvrdý 75 měkký 65 V současné době existují další vosky, ještě tvrdší a pevnější kvůli frézování. Jsou to tzv. vosky frézovací (obr. 164). Běžné vosky nejsou vhodné pro frézovací techniku. 8.3 Druhy vosků pro laboratoře Obr Frézovací vosk modelovací vosk licí vosk voskové prefabrikáty lepicí vosk vykrývací vosk otiskovací vosk vosky k laboratornímu orámování otisku Modelovací vosky Obr Modely snímatelné náhrady Modelovací vosk je pro práci ve stomatologii hodně důležitý. K modelaci se používají všechny druhy vosků. V současné době se vyrábějí dva typy, které se liší konzistencí měkký a středně tvrdý vosk. Kvalitní vosky by v teplotním rozmezí C neměly mít větší expanzi než 0,8 %. Důležitým požadavkem je dobré vyplavování, aby na modelu nezůstal ani zbytek vsáknutého vosku. Zahřáté destičky vosku musí být stále homogenní, při formování nesmí praskat a lepit se. Po ochlazení se musí dobře odříznout ostrou hranou, aby nad plamenem zůstala na povrchu hladká ploška. Použití modelovacích vosků: v laboratoři modelace, vytváření modelů těla celkových a částečných snímatelných protéz (obr. 165) v ordinaci nákusný val, okluzní otisk, rámování otisků Většina vosků je vyráběna ve formě plotének o tloušťce okolo 1,5 mm, v růžové či červeně zbarvené barvě. 48

49 8. kapitola Modelovací materiály Český preparát je CERADENT I (měkčí vosk) a CERADENT II (středně tvrdý vosk) (obr. 166) Licí vosky (obr. 167) Jsou to vosky pro výrobu kovových náhrad (obr. 168). Obr Modelovací vosky CERADENT I. a CERADENT II. Obr Licí vosky Rozeznávájí se dva typy licích vosků: typ I je pro přímou techniku (používá se v ordinaci na modelaci v ústech) typ II je pro nepřímou techniku (používá se v laboratoři na modelaci na pracovním modelu) První typ vosku má tok ve vyšší teplotě než druhý typ vosku. Tok vosku obou vosků při 45 C je téměř stejně plastický. Tepelná expanze je omezena na 0,2 0,6 %. Vosky musí být po zahřátí dobře plastické Obr Modely fixní protézy a musí být možné dobře je formovat při tlaku, po ochlazení seříznout do ostré hrany, nesmí prasknout ani se odlupovat na šupinky. Po vypálení (při teplotě 500 C) ve formě musí zmizet zbytek vosku, může zůstat jen 0,1 %. Říká se tomu metoda ztraceného vosku. Vyrábí se ve formě tyčinky (obr. 169), lancety, bločku, fólie (obr. 170). Většinou mají tmavé zbarvení oproti pracovnímu modelu. Také pro zlepšení viditelnosti tloušťky vosku. Mají také velmi Obr Inlejový vosk rozdílné vlastnosti. Mohou být velice měkké (fólie) až velmi tvrdé. Základní pravidla pro licí vosky: dobré nanášení roztaveného vosku nepřehřát nanášet se musí jedním tahem na celou plochu, nikoliv kapkou po kapce musí být plasticky homogenně prohřáté nesmí se rychle vychladit k modelaci se použijí ostré nástroje voskový model se musí hned zatmelit do licí formy Obr Fóliový vosk Všechny druhy vosku se změkčují suchým teplým zahřátím nad plamenem. Obr Cervikální vosk Licí vosky II. typu jsou pro nepřímou techniku, jsou vhodné do laboratoře. Jsou vyráběny v různých formách, Obr Korunkové vosky jsou to většinou korunkové (obr. 171) nebo cervikální vosky (obr. 172), které jsou užívány ve fixní protetice. Cervikální vosky jsou vhodné pro modelaci okrajů korunek, odolné proti deformaci krčkového uzávěru korunek při sejmutí z pracovního modelu. Obr Vosk na ponořovací techniku Další typ je ponořovací technika, je na výrobu voskové čepičky, získává se ponořením pracovního modelu do roztaveného vosku (obr. 173) v termostatickém zásobníku. Pro modelaci vytyčovací techniky se vyrábějí různé předtvary ve formě třmínků nebo kuželíků různé výšky a velikosti se spojovacím voskem. Licí čepy (obr. 174) z licího vosku jsou různého průměru, Obr Voskové dráty 49

50 8. kapitola Modelovací materiály délky a různých tvarů. Je jich velký výběr Voskové prefabrikáty Jsou zhotoveny z předem vyrobených předtvarů z továrny. Je s nimi jednodušší a rychlejší práce v laboratoři. Jsou to prefabrikované modely pro konstrukční prvky snímatelné náhrady i pro fixní náhrady. Jsou vyráběny ze speciálních druhů licích vosků, mají tvar všech konstrukčních prvků. Prefabrikáty jsou mírně lepivé, snadněji se adaptují na model. Mají větší plasticitu, vypálí se beze zbytku při teplotě 500 C. Na trhu jsou prefabrikáty zahraniční i české výroby. Kromě Obr Retenční mřížky konstrukčních prvků jsou zde retenční mřížky (obr. 175), voskové třmeny, dráty a ploténky (obr. 177). Pro použití ve fixní protetice se vyrábí voskové modely celoplášťových korunek, žvýkací plošky, retenční rámečky pro fazetové korunky a různé tvary voskových mezičlenů pro fazetování plastickými hmotami i keramikou. Obr Voskové konstrukční prvky pro fixní náhrady Voskové prefabrikáty pro fixní náhradu (obr. 176) jsou tužší a méně plastické oproti prefabrikátům pro snímatelné protézy. Při zahřátí změknou a hned se musí adaptovat na pracovní model, třeba se musí i domodelovat na okraji a na okluzní ploše stejným voskem jako prefabrikát Obr Retenční mřížky (1), voskové prefabrikáty (2), voskové rastrované ploténky (3), voskové třmínky (4), prefabrikované konstrukční prvky pro snímatelné náhrady (5), voskové konstrukční prvky pro fixní náhrady (6), voskové třmeny (7), prefabrikované vtokové soustavy (8), voskové konstrukční prvky pro snímatelné náhrady (9), licí čepy (10) Lepicí vosky (obr. 178) Používají se ke slepení prasklých protéz, sádrových otisků nebo kovových dílců před sletováním. Jsou vyrobeny z včelího vosku nebo parafínu s kalafunou či damarovou pryskyřicí. Vznikají lepivostí při zahřátí a po ochlazení ztuhnou v tvrdou a křehkou hmotu. Obr Lepicí vosk 50

51 8. kapitola Modelovací materiály Lepicí schopnost vosku ubývá opakovaným zahříváním a prudkým ochlazením. Maximální kontrakce při chladnutí mezi C má být 0,5 %. Český preparát je TENIT (Dental), PLASTODENT K (Ögussa) Vykrývací vosky Stejný název má vosk k blokování podsekřivých míst (obr. 179) pracovního modelu před dublováním, musí dobře přilnout k sádrovému modelu. Jeho povrch se upravuje v paralelometru Otiskovací vosky (obr. 180) Je to vosk k zajišťování vertikálních okluzních kontaktů (= nákusný val), další typy jsou i k okluzním otiskům (registrace skusu). Otiskovací vosky jsou svým složením podobné termoplastickým kompozičním hmotám bez plnidel. Obr Vykrývací vosk Vosky k laboratornímu orámování otisků To je čistě laboratorní pomůcka, používá se k orámování otisků bezzubých čelistí ve tvaru silných vláken a pásků. V laboratorním prostředí jsou plastické. Nemusí se zahřívat. Obr Otiskovací vosky 8.4 Plastické hmoty jako modelovací materiály Obr Licí čepy z plastických hmot Vyrábí se buď ve formě fólie (tenké destičky z plastických hmot), nebo licích čepů (obr. 181); fólie pro čepičky i licí čepy jsou spalitelné beze zbytku. Používají se hlavně k výrobě: základních čepiček pro modelaci litých kovových celoplášťových korunek, fasetových korunek dočasných dlah individuálních lžiček báze skusových šablon Zahřátá fólie (pro korunky se sílou 0,3 mm a pro lžičky se sílou až 3 mm) se na model formuje v přístroji buď tlakem pomocí vzduchu, nebo podtlakem pomocí vakua. Druhá možnost je jednodušší (obr. 182), ale méně přesná, je vhodná na modelaci korunek. Fólie se nahřeje nad plamenem a modelem preparovaného zubu se vtlačí do nádobky se silikonovým tmelem, který fólii přitlačí na povrch modelu. Existují tyto fólie: měkké fólie středně tvrdé tvrdé Obr Plastické hmoty jako modelovací materiály 51

52 52

53 Formovací hmoty 9 K přeměně modelu protézy na protézu pryskyřičnou nebo kovovou je třeba přesná forma (obr. 183), která se zhotoví z formovacích materiálů. Pro výrobu protéz z plastických hmot se užívá formovací hmota sádra. Pro výrobu kovových protéz se používají formovací hmoty ze žáruvzdorného materiálu různého složení. Na toto složení jsou přísné požadavky nejdůležitější mezi nimi je nutnost přispět svými objemovými změnami k vyrovnání koncentrace tuhnoucí kovové slitiny. Požadavky na formovací hmoty: jednoduchá příprava, dobré přilnutí k povrchu voskového modelu, aby hmota vytvořila formu s hladkým vnitřním povrchem a potřebnými detaily po vysušení a vypálení musí být forma (obr. 184) pevná, nesmí prasknout ani při tlaku v rámci odlévání kovových slitin po vypálení voskového modelu musí být forma prodyšná, aby napomohla průniku části vzduchu před nárazem vlévaného kovu (aby mohl vzduch skrz formu ven) nesmí obsahovat škodlivé látky ani se na ně rozkládat, tavená slitina se nesmí spojit s touto škodlivou látkou, škodlivé látky škodí zdraví a zhoršují vlastnosti formovací hmoty musí mít dostatečně velkou expanzi k vyrovnání smrštění kovové slitiny po odlévání a k zajištění rozměrové přesnosti Obr Žáruvzdorná forma K rozvoji licí techniky došlo až ve 20. století, od té doby jsou zatmelovací formovací Obr Licí forma hmoty stále zlepšovány a v současné době jsou skoro dokonalé. Na stejné úrovni jsou i potřebné pomůcky, přístroje, technologické pomůcky, dokazují to dosavadní kvalitní výsledky. Když dojde k odchylce od postupu, zhoršuje se kvalita odlitku. Formovací hmoty obsahují dvě základní složky: žáruvzdorné ostřivo - hlavní úkol je zvýšení tepelné expanze pojivo stmelené dohromady druhou látkou Žáruvzdorné ostřivo je prakticky vždy některá z forem oxidu křemičitého SiO 2. Ostřivo SiO 2 se používá ve dvou hlavních modifikacích (formách) jako křemen nebo krystobalit a výjimečně tridymit. Jeho hlavním úkolem je zvýšení tepelné expanze (obr. 185) a vykompenzování navíc i kontrakce chladnoucí krystalizující slitiny. Pojivo se používá různě, podle typu formovacích hmot. Je to sádrová, fosfátová, nebo etylsilikátová formovací hmota. Obr Graf: probíhání zvýšení tepelné expanze Sádrová formovací hmota na odlévání nízkotavitelných slitin. Fosfátová a etylsilikátová formovací hmota pro vysokotavitelné slitiny. Méně užívaná formovací hmota keramická formovací hmota pro keramickou inlej. 53

54 9. kapitola Formovací hmoty Pokud je třeba mít precizně odlitou strukturu, tak se musí při práci s formovací hmotou dodržovat následující přesná pravidla: doba tuhnutí pro formovací hmotu je výhodnější pomalé tuhnutí, které zabraňuje vzniku povrchových defektů při rychlém tuhnutí; pomalu tuhnoucí hmoty umožňují současné zatmelení většího počtu modelů naráz; musí se míchat ve vakuové míchačce a musí minimálně patnáct minut tuhnout pevnost tuhnutí je určena složením formovací hmoty a mísícím poměrem; čím více je prášku ve směsi, tím větší je pevnost a naopak; čím více je vody ve směsi, tím je pevnost formy nižší (když se dá o kapku vody navíc, snižuje se tím pevnost formy po ztuhnutí i po vypálení); směs s vyšším obsahem krystobalitu při rychlém zahřívání v peci snadno praská; pevnost nejvíce vzrůstá v první hodině po ztuhnutí; pevnost se snižuje také při přerušení vypalování formy porózita formovací hmoty prodyšnost (obr. 186) napomáhá k úniku části vzduchu z formy před odléváním roztavené slitiny; záleží na velikosti částic formovacích hmot a na poměru vody a prášku; čím je ve směsi více ostřiva, tím je hmota prodyšnější (zvlášť pevné formovací hmoty s vysokým obsahem sádry jsou málo prodyšné, jemnější formovací hmoty jsou přesnější při reprodukci detailů modelů, obsahují nejmenší velikost částic ostřiva) vyrovnání objemových změn je nejdůležitější vlastnost formovacích hmot, cílem přesného lití v protetice je získat co nejpřesnější odlitek kovové konstrukce náhrady, a to znamená, že v rámci daných klinických a laboratorních možností musí odlitek odpovídat výchozímu tvaru Známé problémy modelovacích materiálů a kovů a jejich slitin, které by zubní technik měl vědět: smrštění voskového modelu kontrakce kovové slitiny při ochlazení na pokojovou teplotu po odlití Z toho důvodu musí být dutina ve vypálené formě před odlitím větší o 1,75 2,3%. Obr Prodyšnost (porozita) formovací hmoty Užívají se objemové změny (obr. 187) formovacích hmot, které se skládají z několika dějů: Objemové změny při tuhnutí formovací hmoty expanze při tuhnutí (studená expanze): Expanze při tuhnutí je závislá na chemicko-fyzikálním chování polohydrátu síranu vápenatého při tuhnutí. Expanze je vyšší, čím více je sádry ve formovací hmotě. Velikost expanze kolísá mezi 0,1 0,4 %. Když se ponoří ztuhlá formovací hmota do vody, vznikne hygroskopická expanze. Tento jev je ale hodně problematický. Má-li se expanze vůbec uplatnit, je třeba upravit licí kroužek tak, aby tomu svou tuhostí nebránil. Lze použít některý žáruvzdorný stlačitelný materiál (obr. 188), např. Obr Graf: objemové změny licích forem fólii z keramických nebo ze skelných vláken (azbest není vhodný, může vzniknout azbestóza). Obr Žáruvzdorný stlačitelný papír Objemové změny při zahřívání formovací hmoty tepelná expanze: Tepelné změny obou hlavních složek formovacích hmot probíhají proti sobě, sádra při zahřívání kontrahuje a ostřivo expanduje. K expanzi formy dojde, když je expanze oxidu křemičitého větší než kontrakce síranu vápenatého, proto konečným výsledkem je tepelná expanze. Největší expanzi má krystobalit. Průběh expanze u křemene a krysto- Obr Graf: objemové změny při zahřívání formy, buď jsou zatmelovací hmoty promísené s vodou či s křemičitým solem 54

55 9. kapitola Formovací hmoty balitu je jiný. U krystobalitových formovacích hmot dochází k největší expanzi mezi C a při prudkém zahřívání praská. U křemenných formovacích hmot je expanze mezi C a lze ji zvýšit na vysokou teplotu. Nevzniká nebezpečí jako u krystobalitových formovacích hmot. Velikost tepelné expanze závisí na obsahu ostřiva. Čím je méně ostřiva v hmotě, tím je menší tepelná expanze (obr. 189). Krystobalitové ostřivo více expanduje než u křemenné formovací hmoty. Poměr vody a prášku dodržení mísícího poměru je nejdůležitější. Když se poměr nedodrží, ovlivní se tím vlastnost formy. Řidší těsto má malou tepelnou expanzi. K plnému rozvinutí tepelná expanze dojde jen při vyložení licího kroužku stlačitelnou vrstvou (tepelná expanze kovového kroužku je menší než expanze formy). Objemové změny při chladnutí zahřáté formovací hmoty tepelná kontrakce: Zahřátá forma se nechá ze 700 C chladnout na laboratorní teplotu, dojde ke kontrakci formovací hmoty. Pro praxi je důležité, že při vyjmutí zahřáté formy z pece, je třeba okamžitě odlévat roztavenou slitinu do formy, odlitek tak bude přesnější. Také se nesmí přerušit zahřátí ve vypalovací peci, nedosáhlo by se požadované expanze. 9.1 Sádrová formovací hmota Je vhodná na odlévání nízkotavitelných slitin, její teplota tání je mezi C (zlaté slitiny a některé stříbrné slitiny) Složení a výroba sádrové formovací hmoty Pojivo je sádra CaSO 4. 1/2 H 2 O ve formě α polohydrátu. Ostřivem u stomatologických formovacích hmot je vždy oxid křemičitý v množství 60 70% a ještě další 2 3% přísady, které ovlivňují dobu tuhnutí, pevnost a expanzi. Při zahřívání nad 250 C začíná sádra kontrahovat a při 700 C dojde ke smrštění až o 2%. Vypalováním se navíc snižuje pevnost hmoty. Při dalším neopatrném vypalování a zvýšení teploty na 900 C se může forma chemicky rozkládat, při teplotě nad 1000 C dochází k rozpadu pojiva. Nad 750 C je kontrakce sádrového pojiva tak veliká, že ohrožuje rozměrovou přesnost odlitku. Při výrobě se jednotlivé složky rozemílají v kulových mlýnech, pak se prosívají na sítech o velikosti stejných částic a smíchají se v mísících bubnech. Musí být zabaleny a chráněny před vzdušnou vlhkostí. Důležité poznatky pro sádrovou formovací hmotu v praxi: musí být uchována před vlhkostí přísné dodržení mísícího poměru používat vakuovou míchačku smí být vyhřívána jen v elektrických pecích licí vosk musí být z formy úplně a beze zbytku eliminován nesmí se překročit teplota 750 C doba vypalování nesmí překročit 45 minut k odlévání slitin obsahující stříbro a paládium je sádrová formovací hmota nevhodná Obr Sádrová formovací hmota GLORIA SPECIAL Spotřeba sádrové formovací hmoty v současné době klesá. Většinou je používána k odlévání vysokokarátových zlatých slitin, inlejí a onlejí. Český preparát sádrové formovací hmoty je EXPADENTA a GLORIA SPECIAL (obr. 190). Zahraniční preparát je DEGU- VEST CALIFORNIA (obr. 191) pro odlévání zlatých slitin pro metalokeramiku. Obr Sádrová formovací hmota DEGU- VEST CALIFORNIA 55

56 9. kapitola Formovací hmoty 9.2 Fosfátová formovací hmota Je vhodná na odlévání vysokotavitelných slitin, které tají mezi C. Nelze použít sádrovou formovací hmotu, neboť sádra by se při vysoké teplotě rozkládala a plynný SO 2 by naplňoval odlitky, korodoval obecné kovy, pevnost formy by klesala. Proto se místo sádrových pojiv se použije fosfátové pojivo, které vydrží i vyšší vypalovací teploty Složení a výroba fosfátové formovací hmoty Ostřivem zůstává křemen nebo krystobalit. Nejčastější používané fosfátové formovací hmoty patří do jednofázových preparátů, které obsahují jako pojivo kovové oxidy a fosfáty. Může to být i práškovitá směs oxidu horečnatého (MgO) s kyselým fosforečnanem amonným a oxidem křemičitým SiO 2 jako ostřivo. K přípravě směsi se použije voda a směs tuhne během 5 8 minut. Při tuhnutí reaguje oxid horečnatý s fosforečnanem amonným a vzniklý fosforečnan horečnatoamonný zrnka ostřiva pevně stmelí. Při zahřátí do 270 C pojivo ztrácí vodu a při teplotě nad 300 C se uvolňuje čpavek. Pojivo se změní na pyrofosforečnan horečnatý, je dostatečně pevný i po vypálení. Výroba je stejná jako u sádrových formovacích hmot. Jemně prášková hmota se plní do obalů, které ji ochrání před vzdušnou vlhkostí Vlastnosti a použití fosfátové formovací hmoty Vznik fosforečnanu horečnatoamonného je při tuhnutí provázen značnou expanzí mezi 0,5 0,7%, a při zahřívání opět expanduje díky křemičitému ostřivu okolo 0,8 1,0%, takže celková expanze fosfátové formovací hmoty je asi 1,5%. Fosfátové pojivo na rozdíl od sádry nekontrahuje při zahřátí na vysokou teplotu. Pevnost v tlaku postačí k tomu, aby velká forma potřebná k odlévání například chromkobaltových konstrukcí odolala silám a tlaku při lití. Musí se dodržovat mísící poměr. Směs je u některých preparátů zpočátku velice hustá, ale během míchání zkapalní, lze s ní dobře manipulovat při dublování i zatmelování. Formy se vypalují na teplotu do 900 C. Křivky tepelné expanze neprobíhají stejně, ale různě, proto se musí forma opatrně zahřívat, aby forma nepopraskala při prudkém zahřívání. Kontrakční křivka při ochlazení probíhá jinak a při opětovném zahřívání vychladlé formy expanduje jinak než u prvního vypálení. Fosfátové formovací hmoty jsou velmi tvrdé, ale jsou náchylné k pohlcování vzdušné vlhkosti, proto musí být dobře uzavřeny. Když je prášek vlhký, změní se doba tuhnutí a snižuje se tepelná expanze a pevnost klesá až na polovinu, forma může i praskat. Fosfátové formovací hmoty jsou univerzálně použitelné pro odlévání všech druhů protetických slitin. Jsou vhodné i k odlévání vysokotavitelných zlatých slitin pro metalokeramiku, vysokotavitelných slitin obecných kovů pro odlévání konstrukcí snímatelných protéz, slitiny obecných kovů pro metalokeramiku, stříbropaládiové slitiny. Pro odlévání konstrukcí snímatelných náhrad z chromkobaltů fosfátové formovací hmoty se užívá licího modelu pomocí dublovací techniky. Pak se licí model musí vysušit a vytvrdit voskovým roztokem nebo křemičitým solem. Může se používat i speciální mísící tekutina podporující tepelnou expanzi. Je to křemičitý sol, koncentrovaná tekutina (obr. 192). Tekutina se ředí s destilovanou vodou na polovinu. Obr Formovací hmota WIROQUICK NEW Obr Křemičitý sol BEGOSOL 56

57 9. kapitola Formovací hmoty Obr Formovací hmota DEGUVEST F Koncentrace mísící tekutiny Expanze při tuhnutí Expanze tepelná 25% 0,35 0,95 50% 0,55 1,15 75% 0,65 1,25 100% 0,75 1,35 Pro odlévání zlatých slitin jsou vhodné zatmelovací hmoty typu DEGUVEST F (obr. 194) a DEGUVEST CF, BELLAVEST T (obr. 195), ve kterých není obsažen uhlík. Hmoty OPTIVEST nebo WIROQUICK NEW (obr. 193) jsou vhodné pro lití vysokotavitelných slitin na licí model. Pro odlévání fixních protéz je vhodná formovací hmota ÖGUVEST QUICK START s fosfátovým pojivem Obr Formovací hmota BELLAVEST T Obr Formovací hmota BELLASUN bez grafitu. Do pece je možné vložit formu za 15 minut po ztuhnutí a započít rychlé vypalování do 45 minut do lití. Pro zlaté slitiny je vhodná zatmelovací hmota HYDROVEST F a BELLASUN (obr. 196). DEGUVEST DEGUVEST BIOSINT Hmota HYDROVEST DEGUVEST F CALIFORNIA CF SUPRA Mísící poměr g:ml 100:14 100: : : :14-15 Celková expanze v % 1,3-2,1 1,3-1,6 2,4 1,3-2,1 0,9-1,65 Doba míchání ve vakuu 60 s 60 s 1,5-2 min Doba zpracovatelnosti Pevnost v tlaku 10 N 8 N 10 N 20 N Český preparát formovací hmoty je SILIKAN, SILIKAN UNIVERSAL (obr. 198), SILIKAN F, jako tekutina se používá křemičitý sol SILISAN N (obr. 197). Je vhodný k odlévání vysokotavitelných slitin. 9.3 Jiné formovací hmoty Etylsilikátová formovací hmota, známá od roku 1920, se v současné době moc nepoužívá, neboť její příprava je složitá a obtížná, ale má vynikající vlastnosti a dostatečnou expanzi, pevnost a velice hladké odlitky. 9.4 Spájecí hmota Obr Křemičitý sol SILISAN N Obr Fosfátová formovací hmota SILIKAN a SILIKAN UNIVERSAL Pro spájení dílců fixních protéz (obr. 199) se používají spájecí hmoty, které dílce udrží v poloze, ve které byly zafixovány. Když se použije normální formovací hmota, expanze může způsobit vzájemnou polohu spojovaných dílců. Proto spájecí hmota nemá dostatečnou tepelnou expanzi. Obr Bloček ze spájecích hmot Obr Slepení kovových dílců před sletováním Je to hrubozrnná formovací hmota s křemenným ostřivem, která má malou celkovou expanzi, má vyšší prodyšnost (dojde tak rychleji 57

58 9. kapitola Formovací hmoty k prohřátí před pájením). Pro přesnost pájení je důležité rovnoměrné prohřátí bločku (obr. 200), nejlépe v elektrické peci. Spájecí hmota DEGUVEST L (obr. 201) má expanzi jen 1,2 % při zahřátí na 700 C. Obr Spájecí hmota DEGUVEST L 58

59 Izolační prostředky 10 Jsou to prostředky, které zabrání spojení (obr. 202) nebo vzájemnému ovlivnění (obr. 203) dvou látek, které se v průběhu výroby protéz dostanou spojením do styku, proto se musí provést izolace. Mezi tyto materiály se řadí: studená voda vodní či lihový roztok mýdla vodní sklo izolační roztok ISOFIX 2000 alginátový roztok IZODENT talek cínová fólie silikonový lak izolační prostředek ISOLIT, PICOSEP separační roztok distanční lak celofán platinová fólie odmašťovací roztok FIXACRYL a WAXIT Obr Izolace modelů Izolací se zabrání: vnikání vodní páry do pryskyřice unikání monomeru spojení modelovacího vosku s pracovním modelem při modelování nerovnému povrchu Izolační prostředky izolují nejlépe v silné vrstvě, ale pro přesnost v reprodukci povrchu izolovaného objektu nejsou vhodné, proto je lepší, pokud se izoluje v nejtenčí vrstvě. Obr Izolace pahýlů a antagonálních zubů 10.1 Způsoby izolace Obr Alginátový roztok Obr Talek Izolace sádrových otisků: Zhotovení situačního modelu ze sádry je už spíše historickým pracovním výkonem. Používá se ponoření sádrového otisku do nádoby se studenou vodou (ne pod proudem z kohoutku, zničil by se reliéf otisku). Existovaly i jiné izolační prostředky: vodní či lihový roztok mýdla, vodní sklo, alginátové roztoky (obr. 204) nebo talek (obr. 205). Další otiskovací hmoty nepotřebují izolaci před zhotovením. Při přípravě dvoudílných sádrových forem k výrobě pryskyřičných fixních nebo snímatelných protéz je důležité zabránit spojení obou dílů formy, izoluje se ponořením ztuhlé formy v prvním díle do studené vody nebo nátěrem vodního skla, izolačním roztokem ISOFIX 2000 Obr Speciální roztok ISOFIX 59

60 10. kapitola Izolační prostředky (Renfert) (obr. 206), nebo vetření vrstvy mastku do povrchů sádry. Alginátové roztoky nejsou vhodné. Izolace vlastní sádrové formy před lisováním pryskyřičného těsta: Tři zásady pro izolaci: brání pronikání vodní páry a vlhkosti z formy do pryskyřičného těsta zabraňuje úniku volného monomeru z pryskyřičného těsta do formy zajišťuje hladký povrch snadné sejmutí protézy z formy po polymeraci Podle teorie jsou vhodné na izolaci cínové fólie (obr. 207), ale pro praxi nejsou vhodné, neboť se obtížně adaptují na protézní lože, proto už se nepoužívají. V současné době se používají jen na patrovou klenbu odlehčení patrového švu. V současné době se nejvíce užívá alginátový roztok. To je vodní roztok alkalického alginátu s přísadou dezinfekčního prostředku. Po nanesení roztoku na sádrový povrch vznikne tenká dobře izolující vrstva alginátu vápenatého. Sádrový povrch musí být čistý a zbaven Obr Cínová fólie mastnot od modelovacích materiálů. Nanáší se na suchou a vlažnou formu. Na studeném povrchu se izolační prostředek drží hůře. Izolační prostředek lze natřít podruhé, na suchou izolační vrstvu, po důkladném ztuhnutí prvního nátěru. Český preparát alginátového roztoku je IZODENT (obr. 208). Obr Alginátový roztok IZODENT Při použití jakéhokoliv prostředku natíraného štětcem se musí chránit spodní plochy zubů. Pokud jsou omylem potřeny, musejí se ihned vyčistit, po polymeraci by mohly vypadávat zuby z protéz. Po natření se postaví obě poloviny kyvety na bok, aby vytekl přebytek izolačního prostředku. Izolované kyvety se hned zpracují povrchní vrstva alginátu je hygroskopická, po zvlhnutí ztrácí izolační účinek. Rychlost tuhnutí alginátového roztoku (reakce se sádrou) je vhodnými přísadami zpomalena, proto roztoky lze dobře roztírat. Před izolací se musí dát alginátový roztok do zvláštní nádoby na roztírání, zbytek se pak nevrací zpět do láhve, neboť kdyby byla v roztoku třeba jen malá částečka sádry, celá láhev by ztuhla. Izolace povrchu budoucí protézy okolo zubů: Při výrobě snímatelných protéz se ve formě izolací zajišťuje lepší reprodukce povrchu budoucí protézy okolo zubů a pro snazší očištění po polymeraci lze použít nanesení silikonové vrstvičky (obr. 209) silikonový lak na voskový model. Nanáší se většinou na krčkové partie okolo zubů před zhotovení formy. Na povrch silikonového laku se sype vhodné ostřivo, tím se zlepšuje spojení se sádrou v kyvetě. Nesmí se nanášet na okluzní plošky zubů, aby se zub Obr Nanesení silikonové při lisování nezměnil, například do jiné polohy. Po polymeraci se vrstvičky na voskový model silikonový proužek snadno odloupne, a pak se vše trochu upraví brouskem, doleští se protéza. To jsou preparáty, které patří do silikonové otiskovací skupiny. Smíchá se silikonová hmota s katalyzátorem, vzniká jemná kaše a po ztuhnutí vznikne pružná hmota, dobře přilne k povrchu voskového modelu a odpuzuje vodu. Český preparát silikonového laku je DENTAFLEX LAK (obr. 210). Obr Silikonová otiskovací hmota DENTAFLEX LAK Obr Izolační prostředek na bázi silikonů PICOSEP Izolace pracovního situačního modelu před modelaci: Před zhotovením voskových modelů fixních náhrad je třeba izolovat pracovní situační model izolační vrstva zabrání přilepení většinou za tepla nanášeného vosku na pracovní model a lze sejmout z modelu hotový voskový model bez poškození. Musí to být velice tenká vrstva tenčí než vrstva z alginátového roztoku. Preparátem je ISOLIT (obr. 211) a PICOSEP (Renfert) (obr. 212), který dobře izoluje licí a modelovací materiály proti sádře, plastickým hmotám, kovům a jejich slitinám. Místo Obr Izolační prostředek ISOLIT 60

61 10. kapitola Izolační prostředky ISOLITu lze použít saponát. Izolace mastnými oleji se nesmí používat, protože by se voskový model špatně odmastil před zatmelením. Izolace sádrového pracovního modelu před zhotovováním pryskyřičných plášťových korunek: Při zhotovování pryskyřičných plášťových korunek volnou modelací je třeba izolovat sádrový pracovní model je třeba izolovat model, aby se mohla ztuhlá pryskyřičná korunka z hydropneumatického polymerátoru sejmout z modelu. Může se použít buď cínová fólie na tvorbu čepičky na pahýl, nebo separační roztok distanční lak (obr. 213). Nanáší se na vysušený pahýl štětečkem. Také je možné použít k izolaci sousedních zubů při modelaci keramických korunek před odsáváním vodu z keramické masy. Lahvičku je nutné dobře zavírat. Obr Separační roztok Zabránění přilepení modelu: - distanční lak Před adaptací šelakových destiček nebo skusových šablon je třeba zabránit přilepení modelu. Stačí, aby studená voda důkladně prosákla do pracovního modelu (ponořit do nádoby). Izolace modelu před zhotovení individuální lžící: Vytvoří se individuální lžíce ze samopolymerujících pryskyřic (DURACROL), pracovní model se musí izolovat alginátovým roztokem. Izolace kyvety při lisování plastických hmot: Při lisování plastických hmot do první formy se izoluje listem celofánu (obr. 214) oproti druhému dílu formy, aby bylo možné opět rozevřít formu, a zabránit tak přilepení k druhému dílu formy. Obr Celofán Izolace pracovního pahýlu před výrobou keramické pláštové korunky: K izolaci modelu preparovaného zubu při výrobě keramické plášťové korunky se používá platinová fólie (obr. 215) o tloušťce 0,15 mm. To je nosič keramické masy při pálení. Odmaštění voskového modelu: Pro odmaštění voskového modelu před zatmelením formovacími hmotami je třeba český preparát FIXACRYL (obr. 216) a zahraniční preparát WAXIT Ögussa (obr. 217). Obr Platinová fólie Obr Odmašťovací roztok FIXACRYL Obr Odmašťovací roztok WAXIT 61

62 62

63 Brusné a lešticí prostředky a nástroje 11 Brusné a lešticí prostředky se používají k povrchové úpravě zhotovených protéz. Brusné prostředky (obr. 218) se používají k definitivní úpravě detailů tvaru protézy, které nebylo možné provést při modelaci. Provádí se nejen zevní úpravy, ale i vnitřní povrchové úpravy, aby se mohla adaptovat protéza na model a začlenit do žvýkacího ústrojí. Lešticí prostředky se používají k vyhlazování zevní plochy protéz. Na dobře vyleštěné protézy a fisury se méně ukládají měkké povlaky a zubní kameny, dají se lépe čistit hygiena ústní dutiny, také se zlepšuje estetický vzhled. Obr Frézování tvrdokovovou frézou Broušením a leštěním se zlepšují vlastnosti a mění se stav protéz stoupá kvalita (povrch je hutnější a méně náchylný k opotřebování). Kromě závěrečné úpravy povrchu hotových protéz se používá broušení jako úprava individuálních otiskovacích lžiček, bází skusových šablon, umělých zubů, drátů a mnoha dalších. Broušení je spojeno s velkým úbytkem hmoty jsou potřeba prostředky velmi tvrdé, a to kovové brousky s ostrými hranami, nekovové brousky do ostrých hran štěpitelné. Začíná se broušením hrubšími brusnými prostředky a nástroji a končí se nejjemnějšími. Na závěr se leští jemnými lešticími prostředky. V laboratoři se nacházejí brusné prostředky: frézy tvrdokovové frézy (obr. 219) vrtáčky brousky (obr. 220 a 222) Obr Broušení na fazety můstku Obr Diamantový brousek na individuální lžíci V laboratoři se nacházejí lešticí prostředky: pasty prášky rotující kartáče kotouče z měkkých materiálů gumové prostředky na leštění Obr Brusivo tmelené pojivem 11.1 Broušení a brusné prostředky Broušení se užívá k závěrečné úpravě tvaru protézy, provádí se zevní i vnitřní povrchové úpravy. Brousí se proto, aby nerovnosti protézy nedráždily ústní sliznici pacienta. Obr Brusivo Obr Diamantový brousek na protézu Účinné částice brusných prostředků (abraziv) musí mít nepravidelný tvar a ostré hrany, aby se mohl brousit hrubý povrch (obr. 223). Při broušení se brusná zrna musejí snadno štěpit a vypadávat z brousků (obr. 224), aby 63

64 11. kapitola Brusné a lešticí prostředky a nástroje se opět obnovila účinnost broušení. Vše závisí na pevnosti pojiv (obr. 221), která stmelují brusná zrna. Pojiva mohou být organická nebo anorganická. Brusné prostředky musí být tvrdé a štěpitelné do ostrých hran a hrotů, kovové brousky musí mít stále zformované hrany. Nejvíce se používají brusné prostředky diamantové, karbid křemíku, karbid wolframu, někdy karbid boru, umělý nebo přírodní korund, křemen a smirek. K pískování se užívá křemenný písek a jemně drcený korund. Obr Ubývání brusného prostředku při broušení Diamant (obr. 225) čistý krystalický uhlík a nejtvrdší přírodní produkt, je složen z uhlíků, je špatný vodič tepla. Diamantová drť se používá na výrobu brousků pro ordinační účely. Kovový tvar brousku se drtí diamantu fixuje galvanoplasticky. Karbid křemíku (SiC, karborundum) je nejtvrdší a umělý brusný prostředek. Má Obr Diamant stejnou krystalickou mřížku jako diamant. Má tepelnou vodivost při štěpení, odolnost proti změnám teploty, vysoký bod tání a chemickou odolnost. V továrně jsou vyráběny dva typy SiC šedý a zelený. Vyrábí se z křemičitého písku (SiO 2 ). Žhaví se v peci a po vytavení se blok SiC drtí, mele, prosívá na sítu. Pro výrobu brousku se SiC mísí s pojivem a přísadami, lisuje se do tvarů brousků (různé množství tvarů). Karbid wolframu (W 2 C) je nejjemnější prášek, mísí se s práškovým kobaltem. Při zahřátí na 1600 C je směs plastická a lisuje se do tvaru vrtáčků nebo fréz. Hrubozrnné karbidy wolframu se mohou používat jako brusné práškové prostředky. Karbid boru (B 4 C) je velmi tvrdý brusný prostředek z lesklých černých krystalů. Ve stomatologii se používá velmi málo. Jsou z něj vyrobeny karborundové brousky. Umělý nebo přírodní korund (obr. 226) (obsahující Al 2 O 3 oxid hlinitý) nejvíce se používá umělý korund, ve světě se hodně tvrdý přírodní korund málo vyskytuje. Umělý korund je krystalická látka, kromě Al 2 O 3 ještě obsahuje Ti, Si a Fe. Brusná zrna Obr Korund se získávají drcením. Mají nepravidelné tvary, vytvářejí se z nich ostré pracovní břity. U nás se vyrábějí tři druhy korundových brusiv bílý korund (99 % Al 2 O 3 ), druhý růžový korund (98 % Al 2 O 3 ) a třetí hnědý (96 % Al 2 O 3 ). Nejtvrdší jsou růžové brousky. Brousky jsou stmelovány vhodným pojivem. Obr Křemenný písek (nahoře) a perličkové natronové sklo (dole) Křemen (SiO 2 ) má zrna s hladkým povrchem, ale s ostrými hranami, které se štěpením stále obnovují. Používá se k výrobě brusných terčíků a pásků. Smirek směs 65 % oxid hlinitého s křemenem a silikáty. Nejkvalitnější se těží v Řecku. Používá se na výrobu brusných terčíků nebo pásků, na které je nalepen. K pískování (otryskávání) hotových výrobků se používá několik druhů prostředků. Křemenný písek (obr. 227) nebo jemně drcený korund slouží k odstranění formovací hmoty a vrstvy oxidů z odlitků. K jemnému opískování před leštěním se používá perličkové natronové sklo (obr. 228). Otryskat lze ale i sádru z povrchu pryskyřičných protéz perličkového organického materiálu Leštění a lešticí prostředky Obr Křemenný písek Leštění (obr. 229) znamená v protetice vytvoření hladké, zrcadlově lesklé povrchové plochy umělé zubní náhrady. Nemůže se použít žádné leštidlo, žádný lesklý povlak na povrch. Obr Leštění 64

65 11. kapitola Brusné a lešticí prostředky a nástroje Obr Lešticí prostředky a nástroje Lešticí prostředky (obr. 230) jsou velmi jemně mleté nebo amorfní prášky, které se pomocí lešticích nástrojů (většinou rotačních) roztírají na povrchu kovových i pryskyřičných protéz. Používají se tyto lešticí prostředky: pemza plavená křída kovové oxidy (oxid železitý a oxid chromitý) Pemza ztuhlá láva (obr. 231), je tvrdá jako brusný prostředek. Je to směs z Al 2 O 3, SiO 2 a oxidu železa, vápníku, hořčíku aj. Dodává se jako velmi jemný prášek, smísí se s vodou při leštění. Pasta se roztírá kartáčem po povrchu pryskyřičných protéz, připomíná to postup přibližně mezi broušením a závěrečným leštěním do vysokého lesku. Plavená křída z vápníkových skořápek mořských živočichů, je složena z CaCO 3. Mísí se s vodou a užívá se k závěrečnému vyleštění do vysokého lesku pryskyřičných protéz. Obr Ztuhlá láva u sopky Oxid železitý (Fe 2 O 3 ) je amorfní hnědočervený prášek, vypadá jako plavená křída. Čím je barva tmavší, tím je tvrdší. Mísí se s pojivem (vosk nebo lůj), je upraven jako tuhá pasta (obr. 232), která se při leštění nanáší na rotující kotouč, roztírá se na povrch leštěné kovové protézy. Užívá se pro leštění korunek a můstků ze zlatých slitin. Oxid chromitý (Cr 2 O 3 ) je amorfní prášek zelené barvy, je upravený do tuhé pasty podobně jako oxid železitý. Používá se k leštění vysokotavitelných slitin obecných kovů (chromkobaltové slitiny), slitin stříbra a paládia. Obr Lešticí pasta na kovové protézy Prostředky na leštění pryskyřic (obr. 233) jsou většinou práškové a před použitím se mísí s vodou, zabraňuje se tak prášení a chladí se leštěný povrch. Prostředky na leštění kovových slitin jsou tuhé voskové pasty ve tvaru silných válečků nebo jsou v plněných nádobách. Po vyleštění se musí smýt vodou, či tekutým roztokem. Moderněji se čistí párou, parními přístroji. Obr Pemza Při úpravě povrchu kovu se příprava před leštěním obvykle provádí gumovými nástroji (obr. 234). Tlak na povrchu musí být minimální, neboť při vysokém tlaku se zvyšuje teplo, špatně se pak leští do lesku. Zvláštní způsob u frézování (obr. 235) je to přesná brusná a lešticí technika. Připravuje se u voskového modelu fixních protéz i po odlití hotových protéz. Je vhodná pro zakotvení snímatelných náhrad pomocí zásuvných spojů. Užívají se nástroje jako tvrdokovové frézy s dvěma nebo třemi břity pro frézování voskového modelu a tvrdokovové frézy s velkým počtem jemných Obr Frézování na paralelometru břitů pro frézování kovových odlitků (obr. 236). Leští se frézou s pokrytým voskem na břitech. Frézování se provádí na speciálním paralelometru a vyžaduje maximální přesnost. Povrchovou úpravou kovových slitin je také otryskávání křemičitým pískem u slitin obecných kovů nebo perlami z plastických hmot u zlatých slitin. Lze leštit i elektroly- Obr Gumování kovové konstrukce Obr Tvrdokovové frézy s dvěma břity a tvrdokovové frézy s velkým počtem jemných břitů Obr Tekutina ELEKTROLYT 65

66 11. kapitola Brusné a lešticí prostředky a nástroje tickou leštičkou s tekutinou elektrolytu (obr. 237), ale poté se vše musí ještě mechanicky přeleštit. Při leštění s pryskyřičnou protézou se musí dávat pozor, protože asi při 70 C začínají pryskyřice měknout. Musí se myslet i na tlak při leštění. Při teplotě se pryskyřice stane mazlavá a po vychladnutí zmrzne, vzniká prasklina na povrchu pryskyřičných protéz. Hlavně se musí dbát opatrnosti u samopolymerujících pryskyřic Preparační, brusné a lešticí nástroje Kovové vrtáčky (obr. 238) ordinační nástroje k preparaci zubní tkáně, v laboratoři se používají k opracování jemných detailů kovových konstrukcí, k odstraňování drobných odlitků vzduchových bublinek, zbytků formovacích hmot z nepřístupných míst. Také se užívají k zdrsnění retenčních ploch pro pryskyřici. Mají různé tvary kónické, kulaté. V ordinaci se používají různé tvary kulaté, obráceně kónické, fisurové. Starší výrobky jsou z tvrdé oceli a v současné době je máme z wolframkarbidové oceli, jsou tvrdší, ale křehčí. Vyžadují vyšší rychlost otáček otáček za minutu. Kovové frézy z oceli (obr. 239) vhodné k opracování nekovových materiálů, jsou vyrobeny v různých tvarech kulaté, oválné, hruškovité, kotoučovité. Používají se v laboratoři i v ordinaci, jsou to zastaralé výrobky. Obr Kovové vrtáčky Obr Kovové frézy z oceli Tvrdokovové a wolframkarbidové frézy (obr. 240) vhodné k opracování odlitků a frézování v laboratoři. Mají různé tvary hruškovité, kulaté, válečkovité, se špičatým nebo zaobleným koncem. Odstraní zbytky formovací hmoty, oxidy, vybrousí do požadovaného tvaru i vyhladí. Také jsou vhodné k opracování plastických hmot a šelakových bazálních destiček. Obr Tvrdokovové a wolframkarbidové frézy Diamantové brousky (obr. 241) většinou vhodné pro ordinace k preparaci zubní tkáně. V laboratoři používáme brousky k jemnému opracování fazet, keramických korunek. Mají různé tvary. Obr Diamantové brousky Výměnné brousky (obr. 242) nejvíce se používají v laboratoři, jsou vyráběny ve tvaru kotoučku různého rozměru a různé tloušťky. Nasadí se na mandrel (obr. 243) upevněným šroubem. Laboratorní brousky bývají tmavší a tvrdší. Všechny brousky při broušení práší. Obr Vyměnné brousky Brousky natmelené na stopce, tzv. montované (obr. 244) většinou různého tvaru s jemnozrnným brusivem a používají se k jemnému obrušování v laboratoři nebo v ordinaci. Obr Mandrely Výměnné a natmelené brousky se vyrábějí spojením zrna a pojiva s přísadou do příslušných forem vypálením. Obr Brousky natmelené na stopce Obr Disky k separování zubů Brusné terčíky používají se v ordinaci k separaci aproximálních ploch zubů (obr. 245) a v laboratoři k opracování hladkých ploch protéz. Jsou z drcených korundů, karborundu, smirku nebo křemene. Obr Ocelové disky 66

67 11. kapitola Brusné a lešticí prostředky a nástroje Existují různé tvary brusných nástrojů: Ocelové disky (HORICO) rotující disk (obr. 246) z tenkého pružného ocelového plechu s natmeleným brusivem na jedné nebo na obou stranách, je nebezpečný může dojít k uříznutí prstu! Obr Disky z vytvrzeného kaučuku Disky z tvrzeného kaučuku (obr. 247) vulkarbodisky řezný nástroj, brusivo je do nich zavulkanizováno. Praskají při páčení pozor na oči, hrozí poranění! Papírové terčíky s nalepenou vrstvou brusiva (různé typy od hrubého k jemnějšímu). Hrubé se používají k obrušování a jemnější k přechodu na leštění. Obr Gumové kotoučky pro kovové protézy Gumové a lešticí nástroje (obr. 248) slouží k úpravě povrchu kovových protéz před leštěním (tzv. gumování). Nepoužívají se na pryskyřice. Vyrábí se ze směsi gumy s jemným brusivem. Tvary Obr Sada gumových nástrojů (kalíšky, čočky, kotouče různých velikostí) mají různé barvy (obr. 249). Měkčí bývají bílé, tvrdší modré a nejtvrdší červené. Lešticí nástroje používají se k leštění protéz. K leštění jsou potřeba lešticí prostředky, aby se roztíraly na povrchu protéz a vznikl tak lesk. Upevňují se na hřídel elektrické leštičky plstěné kotouče a kužele (obr. 250), nejrůznější kartáče lišící se velikostí (obr. 251) a použitými štětinami, kožené či bavlněné kotouče (obr. 252). Obr Plstěné kužele (filc) Obr Lešticí kartáče Silikonové lešticí nástroje (obr. 253) používají se k předleštění kovových, ale i pryskyřičných materiálů (obr. 254). Jsou ve tvaru válečků, kotoučků a špiček. Obr Bavlněné kotouče Obr Silikonové lešticí nástroje Všechny nástroje jsou velmi přesné, rovné a vycentrované, aby se při vyšším počtu otáček nezkřivily. Musí se pracovat s malým tlakem, a velkou rychlostí. Když je brousek při broušení horký, je tlak příliš silný. Broušení Obr Gumování pryskyřičných protéz za mokra snižuje teplotu a snižuje prášení, ale ucpává póry, nemá tak velký účinek při broušení. Při opracovávání pryskyřičných protéz je lepší frézovat než brousit. Při každém broušení a leštění se musí chránit dýchací cesty, je nutné použít odsávání a používat pomůcky k ochraně dýchacích cest. Nejvíce je třeba být na pozoru při leštění pemzou (obsahuje SiO 2 (obr. 255)) a při používání křemičitých brusiv při pískování. Obr Oxid křemičitý SiO 2 67

68 68

69 Pomůcky a materiály nezařazené do skupin 12 V předchozích kapitolách jsou popsány materiály pomocné. Následující pomůcky a materiály však nepatří k pomocným materiálům, nepatří ani k materiálům hlavním, které budou popsány dále. Mezi tyto materiály se řadí: zinkoxidfosfátové cementy karboxylátové cementy dvousložkové kompozitní cementy moldina attachmenty 12.1 Zinkoxidfosfátové cementy Zinkoxidfosfátové cementy (obr. 256) jsou nejvíce užívané materiály v ordinaci pro fixaci fixních náhrad. V laboratoři se používají ke slepení prasklých modelů nebo k přilepení vodicích čepů do dentální části modelu po PIN systému. Smíchají se s tekutinou a práškem a tuhnou do velmi odolného materiálu s vysokou pevností. Prášek má složení 90 % ZnO a 10 % MgO, tekutina je vodným roztokem kyseliny fosforečné (H 3 PO 4 ) se zinečnatými a hliníkovými ionty. Preparátem je ADHESOR od firmy Dental. Obr Zinkoxidfosfátový cement ADHESOR 12.2 Karboxylátové cementy Karboxylátové cementy (obr. 257) se užívají podobně jako ADHESOR. Prášek se skládá z ZnO, MgO a dalších kovových oxidů. Tekutina je kyselina polyakrylová. Po ztuhnutí má menší pevnost, ale lepší lepivost než zinkoxidfosfátový cement. Preparátem je ADHESOR CARBOFINE. Obr Karboxylátová cement ADHESOR CARBOFINE 12.3 Dvousložkové kompozitní cementy Dvousložkové kompozitní cementy (obr. 258) se používají ke slepení kovových dílců. Preparátem je například NIMETIC CEM od firmy Espe Moldina Obr Dvousložkový kompozitní cement Moldina je tvárlivý tmel z bílé hlinky smíšené s glycerinem a s přísadami ke zlepšení plasticity. Používá se dočasně k fixaci modelů při montáži do artikulátoru Attachmenty Attachmenty (obr. 259) jsou důležité pomůcky pro kotvení částečných snímatelných protéz. Attachmenty se nemohou ručně modelovat v laboratoři. Jsou kompletně vyrobeny v továrně. Jsou buď kovové, nebo plastové, jsou spalitelné beze zbytku. Existují dva typy matrice (obr. 261) a patrice (obr. 260). Matrice je jako důlek, do ní zapadá patrice. Patrice je jako výčnělek. Výsledkem je scvaknutí matrice a Obr Patrice pa- Obr Attachmenty Obr Matrice 69

70 12. kapitola Pomůcky a materiály nezařazené do skupin trice (retence) (obr. 262). Obr Klasické schéma attachmentů Kompletní zásuvné spoje jsou z kovových slitin (od zlatých až po vysokotavitelné slitiny obecných kovů). Známý typ zásuvných spojů je CEKA (obr. 263 a 264) s rigidní matricí a pružnou patricí. Spájí se do fixních konstrukcí, do které se patrice pro možnost výměny zašroubuje. Jiné typy attachmentů rigidní patrice jsou dodávány jako přesně tvarované modely, připojí se k voskovému modelu fixní konstrukce před odléváním (obr. 265). Matrice je z pružného plastu a dává se do snímatelných náhrad. Různé výrobky attachmentů (obr. 266) se většinou dovážejí ze zahraničí. Obr Schéma attachmentů typu CEKA Obr Nasazování zásuvného spoje do voskového modelu v paralelometru Obr Druhy attachmentů Obr Attachment typu CEKA 70

71 Hlavní materiály 13 Popsané materiály v předchozích kapitolách jsou pomocné materiály sloužící pouze ke zhotovení všech typů náhrad v protetické stomatologii, nejsou určeny do úst. Fixní a snímatelné náhrady zubů se bez pomocných materiálů nedají zhotovit. Výsledné protézy již neobsahují pomocné materiály, pouze hlavní materiály. Hlavní materiály nejsou stejné jako pomocné materiály. Mezi hlavní materiály patří: plastické hmoty (obr. 267) keramické hmoty (obr. 268) kovy a jejich slitiny (obr. 269) Obr Keramické hmoty Nejvíce se užívají plastické hmoty (nepřesný název jsou pryskyřice a plasty) a kovové slitiny. Méně užívaným materiálem jsou keramické hmoty (nepřesný název je porcelán). Fixní náhrady (obr. 270) se konstruují ze všech tří materiálů (plastických hmot, keramických hmot, kovů a jejich slitin). Snímatelné náhrady (obr. 271) se konstruují z kovových slitin a plastických hmot. Obr Plastické hmoty Obr Kovy a jejich slitiny Částečné snímatelné protézy (obr. 272) se vyrábí z kovových slitin a plastických hmot. Celkové snímatelné protézy (obr. 273) jsou z plastických hmot a výjimečně z kombinace kovové slitiny a plastických hmot (obr. 274). Obr Fixní náhrada Umělé zuby se užívají z plastických hmot. Provizorní protézy (obr. 275) fixní a snímatelné jsou vyrobeny z plastických hmot, jsou někdy navíc opatřeny drátěnými sponami z kovové slitiny. Obr Částečná snímatelná náhrada Obr Snímatelná náhrada s kovovou konstrukcí Obr Celková snímatelná náhrada z plastických hmot Obr Celková snímatelná náhrada kombinovaná kovové slitiny a plastických hmot Obr Provizorní můstek z plastických hmot 71

72 72

73 Plastické hmoty (plasty) 14 Plastické hmoty jsou hlavní protetický materiál. Z plastických hmot se mohou vyrobit fixní i snímatelné náhrady. Ve fixní protetice se z plastických hmot zhotovují: plášťové korunky na frontální zuby fasety do korunek i mezičlenů provizorní ochranné a imediátní korunky, provizorní můstky Ve snímatelné protetice se z plastických hmot zhotovují: těla a báze částečných snímatelných protéz těla a báze celých totálních protéz Plastické hmoty jsou také pomocný materiál, ze kterého se zhotovují individuální otiskovací lžíce (obr. 276). V současné době se užívají nesprávné názvy pryskyřice, umělé pryskyřice, plastické hmoty. Správný název je plasty (plastová korunka, plastová protéza). Termíny pryskyřice, umělé pryskyřice, plastické hmoty se však používají tradičně (dlouhodobě už asi 50 let), proto se mohou používat i nadále. Obr Individuální lžíce z plastických hmot Plastické hmoty jsou velmi cenný materiál, protože plasty nejlépe splňují celý soubor požadavků na protézní materiál. Požadavky na protézní materiál: zdravotní nezávadnost dostatečná přesnost objemová stálost dostatečná pevnost v lomu vkusný a nenápadný vzhled jednoduchost zhotovení Všechny plastické hmoty vznikají třemi základními procesy: polyadicí, polykondenzací a polymerací (názvy výrobků polyadukty, polykondenzáty, polymerizáty). Polyadice slučováním nízkomolekulárních látek a katalyzátorů vzniká makromolekulární hmota bez vzniku vedlejšího produktu. Reakční skupiny se při polyadici pouze přemisťují a výsledný produkt má stejné chemické složení jako směs výchozích látek. Polykondenzace slučováním různých nízkomolekulárních sloučenin, kromě makromolekulární látky, vznikají nízkomolekulární vedlejší produkty H 2 O, HCl, čpavek nebo alkohol. Polykondenzát má jinou strukturu a složení než výchozí látky. Polymerace je chemický proces molekul výchozích látek (monomer), spojují se bez vzniku vedlejšího produktu, vznikají tak polymerizátory. Vzniklý polymer má stejné složení jako výchozí monomer, liší se jen ve skupenství a fyzikálních vlastnostech. Podle struktury a chování za tepla se mohou plastické hmoty dělit na dvě základní skupiny: Termoplasty jsou reverzibilní plastické hmoty, při zahřívání se jejich chemické složení nemění, pouze měknou. V plastickém stavu se dají tlakem tvarovat, stříkat, svařovat či ohýbat, po ochlazení ztuhnou. 73

74 14. kapitola Plastické hmoty Duroplasty (termosety) na rozdíl od termoplastů zde vzniká tepelně stabilní chemická vazba mezi makromolekulárními řetězci síťováním se zvýší pevnost a tvrdost, klesá rozpustnost plastů. Jejich hlavní předností je především trvalá pevnost a stálost tvaru při vyšších teplotách Polymerní plastické hmoty V protetické stomatologii se z polymerních plastických hmot používají pouze akrylové polymery polymerní metylmetakryláty. Polymerní plastické hmoty mají: snadnou zpracovatelnost dobré mechanické vlastnosti (pevnost, elasticita) nerozpustnost ve vodě odolnost proti bobtnání vlastnost, že je lze obarvit snadnou opracovatelnost a opravitelnost Schopnost polymerovat dává sloučeninám vinylová dvojná vazba CH 2 = CH-. Polymeraci předchází vytvoření aktivního centra rozevřením uvedené dvojné vazby, k aktivnímu centru se řadí další molekuly, narůstá řetězec makromolekuly. Do aktivního stavu se molekula přivede dodáním energie (zářením ultrafialovým světlem, zahřátím, chemickými iniciátory). Polymerační reakce, při které se z jednoduchých molekul monomeru vytvářejí dlouhé řetězce polymeru, by měla končit vyčerpáním monomeru. Vždy ale po reakci zbývá mezi molekulami minimální množství volného monomeru říká se mu zbytkový monomer (obr. 290). K zábraně samovolné polymerace monomeru se používají látky, které ji brzdí nebo zastavují. Účinné zpomalovače (inhibitory) jsou fenoly, étery fenolů a další látky. V současné době nejsou řetězce polymeru tvořeny molekulami jednoho monomeru. Ke komplexnímu zajištění požadovaných vlastností polymerizátu lze použít polymer se dvěma i více monomery. Tento proces výroby se nazývá směsná polymerace (kopolymerace), vzniklý produkt je kopolymer Metylmetakrylát Ve stomatologii má hlavní význam polymerní metylmetakrylát, který vyniká všemi vlastnostmi. Kladné vlastnosti metylmetakrylátu: snadné laboratorní zpracování vyhovující vlastnosti mechanické (při správné indikaci protézy či pomůcky) dokonalá stálost ve vlhkém prostředí dutiny ústní nebobtná snadno se při výrobě obarvuje lehce se opracovává a opravuje Základem metylmetakrylových plastických hmot (zkratka MMA) je metylmetakrylát neboli metakrylan. Monomer je charakteristicky páchnoucí bezbarvá kapalina, vroucí při 100,3 C, mísící se snadno s alkoholem, éterem nebo acetonem, ve vodě se nerozpouští dobře. Při práci je třeba opatrnosti, při nadýchání má omamné účinky a při velkých dávkách je toxický. Při polymeraci s účinkem tepla, ultrafialového světla, chemickým iniciátorem přechází metylmetakrylát z tekutého monomeru do čirého, bezbarvého a tvrdého polymeru. Ve skutečnosti se vyskytují dvě skupenství tekutý monomer a práškový polymer (obr. 277). Lze připravit těsto, které se snadno formuje do tvaru zubní protézy. 74

75 14. kapitola Plastické hmoty Obr Jak se přemění tekutý monomer na práškový polymer? Výroba a zpracování plastických hmot Metakrylovou dentální plastickou hmotu uvedla na trh nejdříve německá firma v roce 1936 pod názvem PALADON a PALAPONT. V současné době se už vyrábí hodně druhů plastických hmot, které mají téměř stejné zpracování a velmi podobné vlastnosti. České preparáty plastických hmot jsou SUPERACRYL (báze snímacích náhrad), SUPERPONT (korunky a mezičleny můstků). Dále sem patří i samopolymerující neboli rychletuhnoucí plastické hmoty DURACRYL (opravy snímacích náhrad) a DURACROL (obr. 278) (pro individuální lžíce). Nejobvyklejší formou SUPERACRYLU je balení v množství 100 g nebo 500 g práškového polymeru a poloviční množství tekutiny. Tekutina je čistý metakrylan metylnatý, který obsahuje inhibitor v množství 0,01 %, zabraňuje samotuhnutí. Prášek je Obr Plastická hmota DURACROL čistý polymerní metylmetakrylát ve tvaru kuliček (obr. 279) o průměru 0,005 0,15 mm. To je perlový polymer, který je jemnější, hodí se pro korunky, mezičleny a fazety. Liší se barevnými odstíny. Barvení polymeru na růžové, bílé, žluté a šedé odstíny se provádí anorganickými pigmenty dlouhodobým promícháváním v kulových mlýnech, kdy se stejnoměrně promíchají. Obr Mikrofotografie perlového polymeru ve tvaru kuliček Polymetylmetakrylát je termoplast, bobtná a rozpouští se v různých organických tekutinách, i ve vlastním monomeru. Při polymeraci se smršťuje asi o 25 %, zaleží na množství monomeru. Když je více monomeru, více se bude smršťovat. Polymerace je vždy výsledek vývinu tepla (exotermická reakce). Správný poměr monomeru a polymeru je 1:3 1:4, kontrakce plastických hmot (obr. 280) se tak zmenšuje až o 7 %. Po smíchání polymerního prášku s monomerní tekutinou se část polymeru rozpustí v monomeru, vzniká tak viskózní těsto a dochází k polymeraci. U teplem polymerujících pryskyřic je nutný přívod tepla, aby došlo k tuhnutí, rychletuhnoucí pryskyřice tuhnou při laboratorní teplotě. Obr Kontrakce plastických hmot po polymeraci 75

76 14. kapitola Plastické hmoty Obr Vodní polymerátor Při výrobě protéz se polymerace (obr. 281) provádí při atmosférickém tlaku a kyveta se ve vodní lázni zahřívá na 70 C, nastává pomalejší reakce a výrobek je kvalitnější. Pokud bod varu překročí více než 100,3 C, bod varu monomeru, reakce je rychlejší a zhoršuje se kvalita pryskyřic, vzniká porézní hmota. V případě, že je třeba urychlit polymeraci, menší nebezpečí pro kvalitu pryskyřic bude znamenat použití zvýšeného tlaku vzduchu. Existuje i moderní způsob polymerace, v hydropneumatických polymerátorech (obr. 282) se zvýšením teploty urychlí polymerace na 10 minut, nevznikne tak porézní hmota. Obr Hydropneumatický hrnec Obsah zbytkového monomeru (obr. 290) při tepelné polymeraci bývá okolo 1,5 %. Při samovolné polymeraci nehrozí nebezpečí, ale zbytkový monomer je až Obr Hydropneumatický polymerátor 10 %, dá se dopolymerovat, např. při 40 C v hydropneumatickém hrnci (obr. 283) se obsah zbytkového monomeru sníží na 1 2 % Vlastnosti plastických hmot Mechanické vlastnosti polymetylmetakrylátu závisejí na způsobu polymerace a u samopolymerujících pryskyřic jsou vždy horší. Důvodem je zvýšený obsah zbytkového monomeru. Když se provede správná polymerace, budou mít kvalitnější a lepší mechanické vlastnosti (tvrdost, pevnost v tlaku, pevnost v ohybu a pevnost v rázu). Objemové změny závisí na poměru monomeru a polymeru. Teplem polymerované metylmetakryláty jsou barevně stabilnější než u rychletuhnoucích pryskyřic. Většina se zbarvuje do žluta. Polymetylmetakryláty přijímají větší nebo menší množství vody, naopak v suchém prostředí vysychají, deformují se a mohou popraskat Základní způsoby zpracování plastických hmot Obr Sádrová forma pro lisovací techniku Existují dvě základní techniky pro zpracování: 1. termoplastický postup 2. chemoplastický postup Termoplastický postup je zastaralý. Roztavené granule plastických hmot se vstřikují Obr Licí technika tlakem do vyhřáté formy, používají se hlavně v průmyslu. Mají špatnou kvalitu. Chemoplastický postup se užívá hlavně při zpracování ve stomatologii. Plastická hmota se polymeruje v dutině formy. Jsou pět způsobů užití u chemoplastického postupu: 1. lisovací technika (obr. 284) 2. licí technika (obr. 285) 3. vstřikovací technika (obr. 286) 4. volná modelace (obr. 287) 5. sypací technika (viz info v kapitole ) Ad 1. nejrozšířenější způsob. Těstovitá směs prášku a tekutiny se cpe do dutiny v otevřené kyvetě, a pak se slisuje po sevření kyvety. Je to základní způsob použití akrylátu. Ad 2. objevila se v poslední době, užívá se lití tekuté masy plastických hmot do formy. Lije se bez tlaku a hlavním problémem je polymerační kontrakce, je vhodné použít polymeraci v hydropneumatickém polymerátoru. Ad 3. vstřikování plastických hmot pod tlakem úzkým kanálkem do formy. Je to složitý postup, ale má menší spotřebu. Je vhodný pro vinylakrylové kopolymery. Obr Vstřikovací technika Obr Volná modelace 76

77 14. kapitola Plastické hmoty Ad 4. je vhodná na zpracování korunek. Modeluje se přímo na modelu hustou pryskyřičnou hmotou do požadovaného tvaru a polymeruje se v hydropneumatickém polymerátoru. Má lepší vlastnost a homogenitu, je méně porézní a lépe se adaptuje na okraje kovové konstrukce. Ad 5. je vhodná na zpracování snímatelných orotodontických přístrojů. Vyrábí se přímo na modelu sypací metodou do požadovaného tvaru a polymeruje se v hydropneumatickém hrnci Chyby při zhotovování pryskyřičných protéz a jejich příčiny Při zpracování polymetylmetakrylátu se může vyskytnout řada chyb, vznikají tak nepřesně zhotovené protézy. Špatná retence protézy po zhotovení. Ztráta retence po krátké době. Velké množství dekubitů z nových protéz. Pocity pálení zánět sliznice pod protézou. Zbarvení, zdrsnění i popraskání povrchu protézy. Nápadné zvýšení skusu jednotlivých zubů nebo všech zubů. Nápadná abraze umělých zubů. Některé chyby nemusejí souviset s vadou materiálu a s jeho zpracováním, ale mohou být způsobeny chybami při otiskování. Vznikají například deformované otisky, vadné rekonstrukce čelistních vztahů. Příčina nadměrné abraze může být v parafunkcích. Také se může vyskytnout chyba způsobená špatným technologickým postupem. Přesný tvar protézy naprostý souhlas slizniční plochy protézy s protézním ložem (obr. 288). Je důležitý pro funkční schopnost. Může se vyskytnout houpání protéz, četné otlaky a špatná retence. Protéza může vést k resorpci kostěného podkladu, zhoršuje se tak retence protézy. Hlavní příčiny obtíží jsou v technologickém procesu: 1. Průběh polymerace je důležitý pro přesnost protézy. Při dlouhodobější polymeraci při nižší teplotě bude protéza přesnější. Při rychlejší polymeraci může dojít k vnitřnímu pnutí. Po polymeraci se musí protéza nechat chladnout ze 100 C na laboratorní teplotu. 2. Zabránění vnikání vody do formy při polymeraci je to velmi významné pro přesnost protézy. Když se použije dvojí izolace, cínová fólie na jedné i druhé straně proti alginátovému roztoku, vznikne tím konvexní protažení a tedy závažná deformace. Podíl na deformaci má i forma ze dvou výrazně rozdílných druhů sádry (pracovní model z denzitu ve spodním dílu formy a model z alabastrové sádry v horním dílu). 3. Způsob ochlazení musí být pomalý. Rovnoměrné ochlazení celé hmoty protézy zabrání vnitřnímu pnutí. Sádra a plastická hmota jsou špatní vodiči tepla, proto forma nemůže chladnout rychle a rovnoměrně. Když se dá forma po polymeraci do studené vody, ochladí se nejprve na kraji a až nakonec ve středu formy. Proto se může po dekyvetaci zdeformovat střed protézy. 4. Deformace při závěrečném vypracování a vyleštění příčina obtíží je dvojí: zvýšený přívod tepla při broušení a leštění vyvolaný tlakem rotujících nástrojů. Musí se dávat pozor na okraje protézy. Rozměrová stálost protézy je významná pro přesnost protézy, na přesnost působí tyto vlivy: mechanické zatížení změny prostředí a teplot změny složení vyschnutí Obr Naprostý souhlas slizniční plochy protézy s protézním ložem K výrobě pryskyřičných protéz by se měly používat pouze zesíťované polymery (obr. 289), protože málo bobtnají, méně přijímají vodu a protéza je přesnější. Polymery s lineárními řetězci bobtnají více, proto také výrazně mění tvary. Obr Lineární a síťované polymery 77

78 14. kapitola Plastické hmoty Pevnost protézy: Požaduje se, aby byla pevná, nikoli nerozbitná. Prasknutí protézy je prvním indikátorem změny tvaru protézního lože. Protéza by měla být přiměřeně zesíťována, je křehká a mohla by prasknout už při dekyvetování. Zesíťované polymerizáty praskají snáze při ochlazení. Při rychlém ochlazení se také snižuje trvalá pevnost protézy. Při pomalém ochladnutí kyvety při laboratorní teplotě je pevnost 2,5x větší, při chladnutí ve vodním polymerátoru s poklesem teploty o 5 C za hodinu dokonce 3x větší než při prudkém ochlazení ve studené vodě, která má 10 C. Dále může dojít k poruchám reliéfu žvýkací plochy protézy. Bývají to změny polohy jednotlivých zubů, jejich skupin, nebo celé protézy ve smyslu zvýšení skusu. Důvodem je nesprávný tlak při lisování. Prevencí proti tomu je zvýšená opatrnost při cpaní těsta a následuje lisování nadvakrát Biologické vlastnosti pryskyřičných protéz Biologická nezávadnost u protézy je velmi důležitá, ale těžko lze dodržet tento požadavek. Každá protéza zhoršuje biologické prostředí v ústní dutině kvůli zvýšenému výskytu mikroorganismů. Proto je nutná zvýšená hygiena a hlavně kvalitně zpracovaný materiál protézy. Protéza musí být homogenní s bezpórovým povrchem. Póry vznikají z bodu varu monomeru (100,3 C) nebo z bublin v těstě pryskyřic. Nemá-li být protéza s pórovitým povrchem, musí se dodržovat polymerizační schémata (polymerace tlakem, nízkoteplotní dlouhodobá polymerace). Důležité je vyplavit z protézy zbytkový monomer (obr. 290). V dobře polymerované protéze ho bývá asi 1%, ale ihned se vyplaví. Poté se nechá protéza odstát ve vodě. Obr Zbytkový monomer Jemná prasklina u protézy zhoršuje hygienu, vznikne při polymeraci, když je špatně izolovaná. Při polymeraci je nasycena pryskyřice vodou, při ochlazování se voda uvolňuje z protézy a vzniká trhlina. Při zhoršení homogenity povrchu protéza snadno přijímá pachy, které se těžko odstraní. Protéza se čistí čisticím prostředkem, zbavuje se všech infekčních zárodků. U každé protézy vznikají povlaky ve třech fázích: mucinosní membrána se zbytky potravy hromadění plaku kalcifikace (obr. 291) (ovápnění) v místech slinovodů Je třeba odstranit kameny na protéze čisticím prostředkem, slabým roztokem kyseliny (5% HCl, 15% H 3 PO 4 ). K očištění měkkých povlaků se použije peroxid vodíku. Nejspolehlivějším čisticím prostředkem však stále zůstává kartáček s pastou. Obr Kalcifikace na protéze 78

79 14. kapitola Plastické hmoty 14.4 Klasifikace polymetylmetakrylátových plastických hmot (PMMA) užívaných v protetice PMMA jako materiál na protézy dělíme na dvě skupiny: korunkové plášťové korunky, fazety kombinovaných korunek a mezičlenů, konfekční umělé zuby bazální těla snímatelných protéz a ortodontických přístrojů Všechny druhy PMMA dělíme podle polymerace: samopolymerující teplem polymerující tlakem polymerující světlem polymerující Podle způsobu formování PMMA: lisovací technika licí technika vstřikovací technika volná modelace sypací technika Způsob modelace plastických hmot: Při formování volnou modelací a licí technikou je třeba použít polymeraci v hydropneumatickém polymerátoru lišící se podle toho, formuje-li se pryskyřice samopolymerující nebo teplem polymerující. Při volné modelaci a licí technice samopolymerujících pryskyřic je třeba mít hydropneumatický hrnec bez přívodu tepla. Stačí nalévat do hrnce teplou vodu kolem 40 C, dát tam vymodelovaný předmět, stlačit vzduchem 0,2 MPa a udržet tlak po předepsanou dobu, asi minut. Volná modelace a licí technika teplem polymerujících pryskyřic vyžaduje speciální hydropneumatický polymerátor s přívodem tepla a stlačeného vzduchu. Polymerace probíhá ve vodě nebo ve vodní páře s tlakem vzduchu až 0,6 MPa a teplotě do 160 C po dobu 5 60 minut (záleží na doporučení výrobce pryskyřic). Důležité požadavky pro zpracování PMMA při jakémkoliv způsobu: 1. Dodržení předepsaného poměru monomeru a polymeru. 2. Dodržení předepsaného polymeračního schématu. 3. Zpolymerovanou protézu pomalu chladit. 4. Při opracování protézy zajistit dostatečné chlazení a minimum tlaku. 5. Uchovávat hotovou protézu ve vodě, vyplavit zbytkový monomer Korunková PMMA Současné korunkové polymetylmetakryláty v barvách zubů se vyrábějí ve formě jednoho polymeru a tří různých monomerů. Slouží ke zpracování lisovací technikou, volnou modelací s tepelnou polymerací v hydropneumatickém polymerátoru a lisovací technikou se samopolymerací. Mají různé barvy barevný vzorník (obr. 292). Nevyrábějí se jednotlivé barvy, ale už kompletně vybarvené zuby. Jsou rozděleny na dentinové, krčkové a sklovinné hmoty. Ještě modernější jsou korunkové pryskyřice, navíc intenzivnější barvy k vytváření barevných efektů a k imitaci výplní, skvrn či prasklin ve sklovině. Polymerní prášek bývá jako perličkový kopolymer metylmetakrylátu se styrenem nebo vyšším akrylátem, do prášku se přidávají potřebné pigmenty. Základní tekutinou je metylmetakrylát s % dimetakrylátu. Obr Barevný vzorník zubů Tvrdost, odolnost proti abrazi a ostatní mechanické vlastnosti jsou dvakrát lepší u volné modelace než u materiálů z lisovací techniky pryskyřice. Struktura pryskyřic je homogenní, bez porózity. Stejný polymerní prášek lze použít 79

80 14. kapitola Plastické hmoty u lisování pryskyřic s jinou tekutinou, která je vhodná pro lisování nebo s další jinou tekutinou, která je vhodná pro samopolymeraci. Použití korunkových pryskyřic je velice široké: pryskyřice ve volné modelaci s polymerací v hydropneumatickém přístroji výroba pryskyřičných fazet, korunek a můstků pryskyřice v lisovací technice s tepelnou polymerací výroba celoplášťových pryskyřičných korunek pryskyřice v lisovací technice se samopolymerací výroba provizorní pryskyřičné korunky a můstku, oprava fixní náhrady v ústech Materiály pro volnou modelaci jsou často označeny K + B (německy Kronen + Brücken) nebo C + B (anglicky Crown + Bridges). Náš český preparát korunkových pryskyřic pro lisovací techniku je SUPERPONT (obr. 293), pro volnou modelaci SUPERPONT C + B (obr. 319). Zahraniční preparát je VITA K + B 93, BIODENT K + B 75, PALAPONT 77. Obr Plastická hmota SUPERPONT U nás se používá samopolymerující pryskyřice DURACRYL EXTRA (obr. 294). Vývoj volně modelovatelných korunkových pryskyřic se v poslední době hodně rozvíjí. Dodává se ve formě pasty hustší konzistence, vhodné přímo k modelování. Je spolehlivě stabilizovaná proti samovolné polymeraci. Obsahuje mikroplniva, která zlepšují mechanické vlastnosti a vazba s pryskyřicí je zajištěna silanováním. Je po polymeraci tvrdší a odolnější proti abrazi, dá se použít k fazetování kombinovaných skeletových korunek. Známý preparát je SR ISOSIT PE nebo VITAPAN MONOPAST Bazální PMMA Bazální pryskyřice se vyrábějí v různých odstínech barvy ústní sliznice a používají se především k lisovací technice tepelnou polymerací. Z bazálních pryskyřic se zhotovují těla částečných i totálních snímatelných náhrad. Obr Plastická hmota DURACRYL EXTRA Používá se pouze český preparát SUPERACRYL PLUS (obr. 295), který je zlepšenou variantou SUPERACRYLU. Je zde delší plasticita a zpracovatelnost než u SUPERACRYLU. Dodává se ve třech barevných odstínech. Obr Plastická hmota SUPERACRYL PLUS Obr Plastická hmota DURACRYL PLUS Na opravu snímatelných náhrad se používá v ordinaci a v laboratoři rychletuhnoucí pryskyřice v ústech k rebazování, v laboratoři na všechny opravy i úpravy, je možné použití s tlakem při polymeraci. Český preparát je DURACRYL (obr. 296), tuhne asi 5 minut. Další způsoby zpracování bazálních pryskyřic nejsou u nás hodně rozšířeny. Jiná bazální pryskyřice pro volnou modelaci s rychlou polymerací se používá na těla provizorních snímatelných náhrad a v současné době se z bazální pryskyřice zhotovují skeletové náhrady a ortodontické přístroje. Český preparát má název PREMACRYL (obr. 297). Modernější metodou je sypací technika plastických hmot (obr. 298). Je vhodná pro výrobu snímatelných ortodontických přístrojů. Obr Plastická hmota PREMACRYL PLUS 80

81 14. kapitola Plastické hmoty Na vlhký izolovaný model, kde bude sedlová pryskyřičná deska, se nakape monomer, poté se posype polymerem, a následně se provede tento postup střídavě. Po posypání se dá do tlakového hrnce s teplou vodou okolo 45 C s tlakem na 0,2 MPa a nechá se tuhnout 15 minut. Po ztuhnutí se vyjme a vypracuje jako klasická bazální pryskyřice. Lze použít různé barvy a třpytivé částečky (obr. 299). Zahraniční preparát je ORTHROCRYL (obr. 300) od firmy Dentaurum, český preparát neexistuje. Obr Plastická hmota ORTHRO- CRYL Licí pryskyřice (obr. 301) mají upraveno tuhnutí a konzistenci, aby po míchání (asi dvě minuty) šly vlévat do formy. Jsou to dvousložkové pryskyřice, připravované smíšením prášku a tekutiny. Mají pevnost v rázu, barevnou stálost a malou nasáklivost. Samopolymerující licí pryskyřice tuhnou při teplotě C po dobu minut, buď bez tlaku nebo pod tlakem do 0,4 MPa, teplem polymerující licí pryskyřice tuhnou při teplotě C při tlaku 0,4 0,5 MPa. Forma je v obou případech jednodílná a její největší předností je ochrana před zvýšením skusu Způsoby zpracování PMMA Obr Sypací technika plastických hmot PMMA se zpracovává moderněji volnou modelací, někdy licí technikou, ale tradičně stálým způsobem, a to lisovací technikou pryskyřičného těsta, vzniklého z prášku a tekutiny, do dutiny v sádrové formě a polymerování teplem. Toto se nazývá mokrý způsob zpracování nebo metoda Paladon LISOVACÍ TECHNIKA teplem polymerující pryskyřice Obr Třpytivé částečky k plastické hmotě ORTHROCRYL Obr Licí plastická hmota MAJOR.SKEL Způsob formování pryskyřičného těsta lisováním je během užívání zlepšován a postupně se zlepšuje zpracování korunkových a bazálních pryskyřic. Přispívá k tomu časová, materiálová a přístrojová nenáročnost včetně lepších výsledků. Důležité je rozdělení fáze pracovních postupů pro úspěšné zhotovení. a) Zhotovení modelů (obr. 302) modely pro totální náhrady musí být ze sádry III. třídy, pro částečné snímatelné protézy a pryskyřičné korunky ze sádry IV. třídy. Musí se dodržovat přesný poměr sádry a vody. Sádra se nesmí namíchat příliš řídká, model by nebyl pevný, při vyplavování by se snadno model rozpustil a vznikl by porézní povrch; špatně by se na porézním povrchu izolovalo a nevytvořil by se hladký povrch. Vznikl by hrubý drsný povrch. Voskový model musí být hladce vymodelován, co nejpřesněji a s hladkým povrchem, aby vznikla po kyvetování hladká forma a protéza. Bude tak následovat menší opracování a úprava protézy. b) Zhotovení formy (obr. 303) zatmelení (čtyřdílné robustní kovové kyvety). Před použitím se natře uvnitř trochu olejem, aby se snadno dekyvetovala. Na zhotovení obou dílů formy by se měla použít sádra III. třídy, ale pro snadnou dekyvetaci je lepší použít směs sádry III. třídy se sádrou II. třídy. Obr Zhotovení modelu protézy Obr Kyvetování 81

82 14. kapitola Plastické hmoty Forma se zhotovuje dvěma způsoby: kyvetováním na val (obr. 304) výhodou je zabránění před zvýšením skusu, ale nevýhodou je obtížné cpaní pryskyřičného těsta obráceným kyvetováním (obr. 305) je to jednodušší práce, ale je zde riziko, že se může zvýšit skus Obr Kyvetování na val Obr Obrácené kyvetování Před zhotovením horního dílu formy je nutné izolovat dolní vrstvu sádry ve formě. Nechá se prosáknout vodou nebo se použije izolační roztok ISOFIX či saponát. Užití alginátového roztoku je nevhodné. Sádra nesmí přesahovat okraj kovové formy. c) Vyplavení vosku ve formě kyveta se nahřívá 5 minut ve vodě horké 90 C, ne vařící, protože voskový model musí jen změknout pro odstranění z kyvety, nesmí se roztavit ve formě. Vosk se nesmí vsáknout do formy, neboť by povrch nebylo možné naizolovat. Po odstranění vosku se forma přelévá horkou vodou s přísadou vhodného saponátu, aby se forma odmastila. d) Izolace alginátové roztoky se aplikují na suchý povrch, ale je možné izolovat vlažný povrch formy až do nasáknutí. Druhý nátěr je prospěšný, nanáší se po zaschnutí prvního. Při izolaci alginátovým roztokem se musí zabránit stékání přebytku k umělým zubům. Musí se pečlivě vyčistit spodní plochy zubů, případně také odstranit zbytky alginátového roztoku ze silikonového laku. Izolované poloviny formy se nenechávají dlouho schnout, ztrácela by se izolační schopnost. e) Cpaní pryskyřičného těsta po zaschnutí izolačního prostředku se musí připravit pryskyřičné těsto v poměru jednoho objemového dílu monomeru na tři objemové díly polymeru. Musí se dodržovat přesný poměr. Pokud se udělá odhad poměru monomeru a polymeru, neznamená to zlepšení vlastností. Podíl monomeru ve směsi má vliv na: 1. kontrakci při polymeraci 2. pružnost 3. modul elasticity 4. pevnost 5. množství zbytkového monomeru v hotové protéze Čím více se dá monomeru při mísení, tím větší bude kontrakce při polymeraci, pružnost a množství zbytkového monomeru v hotové protéze; menší bude modul elasticity a pevnost. Klasický způsob pro přípravu pryskyřičného těsta lisovací technikou: Tekutina s práškem se promíchá do homogenní konzistence a zakrytá nádobka se nechá odstát asi minut. Po smísení vypadá masa jako mokrý písek, pak se začne polymer v monomeru rozpouštět a směs se stává lepivou. Postupně se monomer zahušťuje bobtnajícím polymerem, a tím vzniká plasticita a ztrácí se lepivost. Těsto má správnou konzistenci pro cpaní. Vyjme se z nádobky a musí se dobře prohníst k dosažení homogenní konzistence, ne pouze holými prsty, ale v polyetylenové fólii. Pokud je k dispozici kyvetování na val, je cpaní pryskyřičného těsta obtížné. Částečky těsta se musí protlačit pod umělými zuby do vestibulárních partií formy, a pak vyplnit její zbytek. Při obráceném kyvetování se vloží pryskyřičné těsto ve tvaru silného válečku do dílu kyvety s umělými zuby a lehce se protlačí, na dolním dílu kyvety se zbytek těsta dá na protézní lože. 82

83 14. kapitola Plastické hmoty Před cpaním pryskyřičného těsta se musí zdrsnit a lehce zvlhčit monomerem spodní plošky umělých zubů (obr. 306), aby bylo lepší spojení s bazální pryskyřicí. f) Lisování musí se splnit tyto požadavky: 1. vyplnění celé formy 2. odstranění přebytků pryskyřice 3. odstranění vzduchových bublinek z těsta 4. zabránění porozitě slisováním těsta Obr Provrtání spodních části zubů před cpaním plastických hmot Lisy se používají vřetenové nebo hydraulické (obr. 307). Vřetenové jsou lepší a snižuje se nebezpečí příliš silného tlaku než u hydraulického lisu. Formy se mohou deformovat a poškozovat. Poprvé se lisuje přes celofán, aby bylo možné zkontrolovat vyplnění formy a odstranit přebytky pryskyřice mezi oběma polovinami formy. Nevynechá se lisování na zkoušky, protože zbytky těsta mezi díly znamenají vždy zvýšení skusu. Kyveta s plastickou hmotou se lisuje zvolna, postupně v daných intervalech se zvyšuje Obr Hydraulický lis tlak, v lisu se nechá minimálně 10 minut. U hydraulického lisu se pozná ukončené lisování, když ručička manometru stojí a neklesá. U vřetenového lisu se pozná ukončené lisování, když z kyvety nepřetékají ven přebytky pryskyřičného těsta. Po lisování se opatrně otevře kyveta a měl by být vidět lesklý povrch. Pokud je matný povrch, znamená to, že kyveta není dobře slisovaná. Musí se znovu slisovat, případně do kyvety přidat pryskyřičné těsto. Po slisování se hned dají kyvety do vhodného třmenu. Kyvety musí hlavně úplně sedět až do bezpečného dotyku s kovovými okraji, mohly by se uvolnit při vnitřním pnutí těsta. Nejčastější chyby při lisování: málo pryskyřičného těsta ve formě povrch je matný, porézní s bělavým zbarvením; mohou chybět celé, hlavně tenké okrajové partie rychle slisované těsto, tuhé těsto - těsto nevyplní dobře formu (viz předchozí bod) rychlé slisovaní s rázovým vzestupem tlaku - slisuje se jen povrch protézy a vytlačí přebytek mezi díly kyvet dříve stejný případ jako u prvního bodu a ještě se zvýšeným skusem g) Polymerace přeměna pryskyřičného těsta v konečný výrobek protézy. Klasické polymerační schéma Kulzerova polymerace je standard, dodnes se používá. Polymeruje se ve vodní lázni se 2 3 litry na jednu kyvetu. Kyveta nesmí ležet na dně, ani na stěně. Kyveta musí být podložena na desce (obr. 308). Obr Rovnoměrný přívod tepla, uprostřed nádoby se kumuluje teplo (vlevo), nerovnoměrný přívod tepla, teplo se kumuluje na dně nádoby (vpravo) 83

84 14. kapitola Plastické hmoty Kulzerova polymerace (obr. 309): 1. Kyveta se dá do studené vody. 2. Zvolna se zahřívá na C cca 30 minut. 3. Udržuje se stálá teplota na minut, aby se kyveta homogenně prohřála. 4. Zvyšuje se pomalu do bodu varu (100 C) cca 30 minut. 5. Udržuje se stálá teplota na 30 minut, aby se v kyvetě zabránilo vnitřnímu pnutí a snížil se obsah zbytkového monomeru. 6. Po bodu varu se zvolna pomalu chladí. Obr Polymerační schéma KULZEROVA POLYMERACE Celková polymerace činí 2 2,5 hod. Když není naprogramovatelný vodní polymerátor, tak se musí nechat dvě hodiny pozvolna zahřívat k bodu varu a pak půl hodiny závěrečně vařit. Když se dá kyveta do horké vody, monomer rychle reaguje a vznikne porozita na povrchu protézy a oslabuje se pevnost. Pokud je třeba rychle ochladit polymerovanou kyvetu, deformuje se tím vnitřní pnutí protézy, protože vysoká teplota v kyvetě vyvolává změnu. Při polymeraci dochází ke smrštění o 4 6 %. Většinou se to na povrchu protézy projeví. Při ochlazení ze 100 C na laboratorní teplotu se pryskyřice smrští 4x více než sádra. Opět trochu bobtná a vrátí se rozměr, ne úplně stejný jako předchozí, jako když se dá hotová protéza do vody. h) Dekyvetování (obr. 310), vypracování a vyleštění jsou závěrečné pracovní úkony. Vyjme se polymerovaná protéza z kyvety vyjme se opatrně, nenásilně, nejlépe vytlačením obsahu z kyvety v celku, odštípne se pomocí silných nůžek nebo sádrovacích nožů. Vše se vypracovává jemně, ne silným tlakem, protože každé zvýšení teploty při opracování vyvolává deformaci tvaru a zhoršení vlastnosti protézy. Po leštění se nesmí čistit organickými rozpouštědly, jako jsou líh nebo benzín. Vyvolalo by se popraskání povrchu a zhoršovala by se pevnost. Může se použít čištění v ultrazvukovém přístroji s vhodným roztokem. Obr Dekyvetování České preparáty pro techniku teplem polymerující pryskyřice jsou bazální pryskyřice SUPERACRYL a korunkové pryskyřice SUPERPONT LICÍ TECHNIKA teplem polymerující nebo samopolymerující pryskyřice Při licí technice zhotovování protéz se forma vytváří z termoplastické dublovací hmoty ve speciální kyvetě. Postup: 1. Pracovní model se dá do dublovací kyvety (obr. 311) a nalije se na něj roztavená dublovací hmota o teplotě C. 84

85 14. kapitola Plastické hmoty 2. Kyveta se nechá s dublovací hmotou pozvolna chladnout, až bude vypadat jako gel. 3. Z kyvety se vyjme pracovní model s modelem protézy. Voskový model se odstraní a umělé zuby se pečlivě vyčistí dočista. 4. Vrátí se do negativu ve formě. Ze zadního okraje se do formy vyvrtají široké vtokové a odtokové kanálky. Po izolaci sádrového modelu se pečlivě složí. 5. Je třeba připravit licí pryskyřice (obr. 312) (zpomalené samopolymerující pryskyřice, kvůli tomu, aby netuhla moc rychle a byla stále tekutá), vyplní se preformovaná vtoková soustava tekutou směsí. Ve speciální odstředivce je to lepší pro úplné vyplnění, ale není to nutné. 6. Kyveta se zpolymeruje (záleží na způsobu zpracování jestli se jedná o samopolymerující nebo teplem polymerující pryskyřice). Výhoda licích pryskyřic při zpracování: jednodušší příprava zkrácená polymerace nenamáhavá dekyvetace časová úspora Nevýhoda licích pryskyřic při zpracování: umělé zuby v nepevné formě, mohou během polymerace měnit polohu velká kontrakce v licí směsi Obr Dublovací technika pro licí techniku Existují tři základní způsoby licí techniky: licí technika je popsáno výše odstředivá licí technika je podobné jako lití, ale s rotací v odstředivce vstřikovací technika je složitější a modernější Obr Licí pryskyřice VSTŘIKOVACÍ TECHNIKA pryskyřic Obr Forma k vstřikovací technice Pro přípravu na vstřikování musí být speciální přístroj vstřikovací hydraulický aparát (obr. 313). Forma se po připojení vtokového a odtokového čepu zhotovuje ze sádry, vosk se běžně vyplaví a v přístroji se pod tlakem vstříkne do formy (obr. 314) tekutá pryskyřičná směs (kapsle (obr. 315), připravenou v mísícím přístroji na těsto (obr. 316)). Polymerace probíhá ve speciálním hydropneumatickém polymerátoru (obr. 317) (se zdrojem tepla i stlačeného vzduchu). Zhotovují se těla definitivních snímatelných protéz, částečných i celkových. U nás se v současné době nevyrábí. Zahraniční preparát je SR IVOCAP od firmy Ivoclar. Obr Kapsle plastických hmot k vstřikovací technice Obr Mísící přístroj pro kapsle IVOCAP Obr Hydropneumatický polymerátor k vstřikovací technice Obr Vstřikovací hydraulický aparát 85

86 14. kapitola Plastické hmoty VOLNÁ MODELACE teplem polymerující nebo samopolymerující pryskyřice Volná modelace (obr. 318) nebo přímá modelace znamená modernější užití pryskyřic ve fixní i snímatelné protetice. Z volné modelace se mohou zhotovit těla částečných protéz i ortodontické přístroje, ale hlavní použití má ve fixní protetice. V současnosti se používá metoda fazetování. Stále nám však chybí domácí separační tekutina k výrobě celoplášťových pryskyřičných korunek při volné modelaci. Starší typ volně modelovatelných teplem polymerujících pryskyřic SUPERPONT C+B (obr. 319) je dvousložkový (prášek a tekutina), novější jsou jednosložkové pasty (hotové připravené těsto) odlišných značek od různých firem, např. SR ISOSIT N, nebo VITAPAN MO- Obr Volná modelace NOPOST. U některých výrobků se barvy mísí kombinací několika základních barev a jiné výrobky obsahují už hotové barevné směsi, většina je rozdělena na dentinové, cervikální a incizální barevné směsi. Podle barev zubů je zhotoven vzorník barev. Obr Plastická hmota SUPERPONT C+B Když je třeba udělat fazetu na kovové konstrukci, musí se na konstrukci dát příslušná opákní vrstva, která je buď součástí sortimentu v kazetě, nebo zvlášť, používá se CONALOR. Po zaschnutí nebo polymeraci se nanášejí jednotlivé vrstvy jako u fazetování. Jsou dva způsoby fazetování: první způsob je snazší modelace jednotlivé vrstvy se polymerují a pak se na to přidá druhá část a opět se polymeruje druhý způsob je, pokud se najednou vymodelují fazety a polymerují se dohromady Po vymodelování probíhá definitivní polymerace v hydropneumatickém polymerátoru ve vodě nebo v páře při teplotě C, tlak od 0,4 0,6 MPa po dobu 5 15 minut. Volnou modelací je možné zhotovovat: těla částečných snímatelných protéz těla provizorních protéz těla definitivních protéz těla z bazálních pryskyřic Pryskyřice samopolymerující volnou modelací se zhotovují mimo částečné provizorní protézy a ortodontické přístroje i opravy všech protéz v laboratoři. Náš český preparát je PREMACRYL. Připravuje se stejným způsobem jako SUPERACRYL. Těsto je dostatečně dlouho plastické, proto je možno modelovat přímo na izolovaný model. K polymeraci stačí hydropneumatický hrnec bez přívodu tepla (stačí jen teplá voda C) a tlak na 0,4 MPa na 10 minut. Pryskyřicí teplem polymerující se zhotovují těla definitivních částečných snímatelných náhrad. Volnou modelací je výhodné doplnit zformování pomocí předlitku. Polymerace v hydropneumatickém polymerátoru je jako u korunkových pryskyřic. Zatím se u nás nevyrábí Kompozitní materiály Jsou jako volně modelovatelné pryskyřice. Vlastnosti kompozitních materiálů: vysoká barevná stabilita homogenita struktury a povrchu vysoká leštitelnost vysoká odolnost proti usazování bakteriálního plaku vysoká odolnost proti pigmentaci vysoká odolnost proti abrazi Obr Kompozitní hmota CHROMASIT 86

87 14. kapitola Plastické hmoty Kompozitní materiály jsou vhodnější pro fazetování fixní náhrady. Částečně obsahují keramická plniva a různé přísady. Polymerují se hydropneumatickým polymerátorem. Nacházejí se vždycky v tubě nebo v nádobce s masou. Nemusí se připravovat pryskyřičné těsto. Zahraniční preparát je např. CHROMASIT (obr. 320) od firmy Ivoclar, VITA ZETA (obr. 321) od firmy Vita Fotokompozitní materiály Obr Polymerace světlem Jsou jako kompozitní materiály. Vytvrzují se světlem (obr. 322). Fotokompozitními materiály se mohou vymodelovat všechny fixní náhrady, od inleje až po můstky. Obr Kompozitní hmota VITA ZETA Obsahují nejen keramická plniva, ale i různé přísady, vyrábí se bez metylmetakrylátů. Polymerují se speciálním světelným polymerátorem (obr. 323), ozáří se wolframem halogenovým světelným zdrojem, účinkuje to do hloubky 4,5 mm. Obr Světelný polymerátor Obr Fotokompozitní hmota VECTRIS Obr Fotokompozitní hmota ADORO Obr Fotokompozitní hmota TARGIS Zahraniční preparát je VECTRIS (obr. 324) (nosná konstrukce), TARGIS (obr. 325) (fazetovací materiál), novější ADORO (obr. 326) (fazetovací materiál bez keramického plniva) od firmy Ivoclar, SINFONY (obr. 327) od firmy Espe Umělé pryskyřičné zuby Obr Fotokompozitní hmota SINFONY Obr Výroba umělých zubů v továrně V současné době se vyrábějí z pryskyřičného těsta umělé zuby. Postup je pro tovární výrobu upraven (obr. 328), do kovové formy se dá polymerní prášek a navlhčí se monomerem, uzavře se forma, předehřívá se a polymeruje se při vysoké teplotě ( C), pod tlakem. Ke zlepšení vlastností umělých zubů se počítá zesíťování pryskyřičných hmot na povrchu, zvýší se mechanická a chemická odolnost, i barevná stálost. Díky továrnímu zpracování jsou umělé zuby kvalitnější než korunkové pryskyřice zpracovávané v laboratoři. Umělé zuby jsou tvrdší a hutnější než korunkové pryskyřice. Pryskyřičné zuby se dodávají v sadách (obr. 329) garniturách frontální a laterální nebo kompletní, tzv. osmadvacítky pro obě totální protézy najednou, v mnoha barevných odstínech a velikostech. Každá sada nese označení tvaru a barvy. Obr Sada umělých zubů Základní tvary (obr. 330) frontálních zubů: kvadratický trojúhelníkový oválný Obr Tvary zubů podle obličeje pacienta 87

88 14. kapitola Plastické hmoty Základní tvary laterálních zubů: nízkohrbolkové vysokohrbolkové Výroba dva základní technologické postupy výroby umělých pryskyřičných zubů: 1. starší technologie: Třídílné formy jsou vyrobeny kvalitněji, vypadají přirozeněji: polymer a monomer se smísí v těsto, pak se lisuje do dvoudílné formy (první díl formy je orální strana budoucího pryskyřičného zubu, druhý díl formy je jádro) polymerní těsto se ve dvoudílné formě částečně teplem vytvrdí druhý díl formy (jádro) se odstraní na tmavé jádro se nanese transparentní těsto na transparentní těsto se přiloží třetí díl formy a vytvoří se vestibulární a okluzní plošky zubu 2. novější technologie: Je podobná práci v laboratoři: smísením polymeru a monomeru se připraví těsto těsto se nacpe do ocelových nebo bronzových dvoudílných forem formy se zahřívají několik minut při teplotě 200 C, poté těsto změkne, je tvárné formy s tvárným těstem se slisují hmota se ochladí a nechá se ztuhnout, zub si tak udrží svůj tvar odstraní se přebytky pryskyřic z lisování Současné umělé zuby české výroby jsou typu SPOFADENT a zahraniční umělé zuby jsou např. ESTEDENT z Ruska, MAJOR z Itálie, PRIMODENT (obr. 331) ze Slovinska a další Neakrylátové plastické hmoty Obr Garnitura umělých zubů Přibližně od 50. let 20. století se ve stomatologii užívají plastické hmoty. Nejprve to byl kaučuk, poté metakryláty. Potom byl zájem najít jiné materiály k výrobě protetiky, nepodařilo se je však najít, protože metakryláty jsou výhodné pro nenáročné zpracování a mají dobré klinické požadavky. Objevily se jiné materiály polymerizáty nebo polykondenzáty. Známé preparáty neakrylátových plastických hmot jsou: Polykarbonátové plastické hmoty (obr. 332) bazální plastické hmoty. Užívají se také k výrobě konfekčních ochranných korunek, zpracovávají se litím a teplem se polymerují. Vyžaduje to však složité přístrojové vybavení. Nevýhodou je nasákavost vody a vznik větší distorze (posouvání protézy na protézním loži), jsou pružné a málo tvrdé, špatně se vážou na umělé pryskyřičné zuby. Polyamidy jako bazální pryskyřice, zpracování je jako u polykarbonátů. Mají vysokou nasákavost vody. Vinylakrylové kopolymery používají se k fazetování. Dodávají se v předpolymerovaných blocích, zpracovávají se termoplastickým lisováním ve specializovaných laboratořích. Epoxidové plastické hmoty (obr. 333) jsou jako modelové materiály, ale už se nepoužívají. Měly velkou kontrakci, díky plnivu se snížilo smrštění, ale měly nevýhodu, že přijímaly vlhkost. Používaly se pro litou keramiku. Epiminové pryskyřice (obr. 334) jsou podobné jako epoxidové pryskyřice a používání je téměř stejné. Známý preparát je od firmy Espe IMPREDUR. Používají se k výrobě provizorních můstků a korunek Obr Polykarbonátová plastická hmota Obr Epoxidová plastická hmota 88

89 14. kapitola Plastické hmoty razidlovou technikou (obr. 335). Výrobek firmy Espe SUTAN je dodáván v pastě s katalyzátorem. Tuhne rychle, 1,5 3 minuty. Obr Epiminová plastická hmota Obr Razidlová technika Měkké (rezilientní) plastické hmoty Obr Silikonová hmota pro báze snímatelné náhrady Jsou velmi nutné pro rebazování snímatelných náhrad, a to částečných i celkových. Většinou se užívají u dolních bezzubých čelistí s výraznou atrofií alveolárního výběžku i sliznice. Musí se umět spojovat s bazální pryskyřicí, musí si zachovat objemovou stálost a být stále měkké. Nesmí bobtnat ve vodě, měnit barvu a musí se snadno zpracovávat. Nesmí v ústní dutině dráždit sliznici. Zatím neexistuje ideální materiál s klinickými požadavky. Do dnešní doby existují silikony (obr. 336 a 337), které vydrží být stále měkké, ale nespojí se dobře s bazální pryskyřicí, proto se do nich musí přidat adhezivní materiály, aby se spojily dohromady. Vydrží však jen několik týdnů Adhezivní plastické hmoty Obr Silikonová hmota pro báze snímatelné náhrady V protetické praxi je potřeba mít adhezivní plastické hmoty hodně lepivé, aby se mohly provádět opravy a úpravy, například: vypadlá fazeta z fazetových korunek dočasná oprava pryskyřičných korunek dlahování viklavých zubů (obr. 338) tmelení fixních ortodontických přístrojů Obr Dlahování viklavých zubů Česká adhezivní plastická hmota je SPOFACRYL (obr. 339). To je dvousložková pryskyřice. Polymerací vznikne zesíťování, dobře tuhne i v tenkých vrstvách, dobře zatéká. Je dostatečně plastická. Spojuje se dobře s pryskyřicí a také se zdrsnělým povrchem kovových slitin. V ústech tuhne do pěti minut. Vyrábí se jako transparentní a také v základních barvách. Obr Adhezivní plastická hmota SPOFACRYL 89

90 14. kapitola Plastické hmoty Opákní plastické hmoty Krycí, opákní pryskyřice jsou ve fixní protetice nutné pro úspěšné fazetování. K zakrytí nestačí tenká pryskyřičná fazeta na tmavší barvu kovové konstrukce, proto se musí zakrýt (odizolovat) barevně. Jsou různé opákní materiály, které kov spolehlivě zakryjí. Obsahují jemně polymerní prášek s barevným pigmentem a tekutinou, vznikne tak nerozpustný polymer. Vyrábí se v základních barvách, podobně jako barvy u korunkových pryskyřic. Prášek s tekutinou se smíchá do konzistence řídké pasty. Nanáší se na konstrukce štětečkem a vytvrdí se buď nad plamenem laboratorního kahanu, nebo zahřátím na 250 C po dobu dvou minut. Nesmí se přepálit. Český preparát je CONALOR (obr. 340). Obr Opákní plastická hmota CONALOR 90

91 Keramické hmoty 15 Obr Keramické hmoty Pro keramické hmoty (obr. 341) existuje i jiný název porcelány. Vyrábí se v různých druzích, od hygienického až po umělecký druh. Skládají se ze třech základních složek: jsou to živec, křemen a kaolin. Složení a struktury mezi dentálními a průmyslovými porcelány jsou rozdílné. Dentální keramické hmoty vůbec neobsahují kaolin, nebo jen nepatrně, zato obsahují více oxidu hlinitého (Al 2 O 3 ) a nazývají se aluminové keramické hmoty. Keramické hmoty užíváme v protetice ve třech základních formách: volná modelace (obr. 342) plášťové korunky, můstky, korunkové a můstkové fazety užití keramických hmot k tovární výrobě umělých zubů modernější postup frézovací technika keramických bloků (obr. 343) CAD/CAM Obr Volná modelace keramických hmot Keramické hmoty se u nás nevyrábějí, v zahraničí jsou však hodně rozšířené. V dávné době se moc nepoužívaly, neboť byly velmi drahé, složitě se zpracovávaly, požadovaly se speciální přístroje k vypalování keramiky. V současné době se již více užívají keramické hmoty k volné modelaci. Umělé zuby z keramiky se dříve užívaly, v současné době se už moc neužívají, neboť nemají požadované vlastnosti jako vlastní zuby. Jsou moc tvrdé, abradují vlastní zuby, mají špatnou retenci s bazální pryskyřicí. Přestaly se vyrábět, místo toho jsou hodně rozšířeny umělé pryskyřičné zuby. Obr Keramické bloky k CAD/CAM technologii 15.1 Složení a výroba keramických hmot Obr Základní složky keramických hmot Základní složka (obr. 344) dentálních keramických hmot: živec křemen kaolin Ostatní složky keramických hmot: oxid hlinitý glazura barevné pigmenty tavidlo živec (obr. 345) hlinitokřemičitan draselný, je to velmi rozšířený nerost (K 2 O.Al 2 O 3.6 SiO 2 ) do dentální keramiky se používá nejčistší živec, v případě, že by byl živec špinavý, zbarvoval by se zub má nejnižší teplotní bod 1300 C, působí jako tavidlo, spojuje ostatní složky dohromady a snižuje jejich teplotu tání, zvyšuje pevnost ve vypálené hmotě, drží tvar při modelaci Obr Živec 91

92 15. kapitola Keramické hmoty křemen (obr. 346) oxid křemičitý SiO 2, je čirý a neznečištěný od oxidu železa díky vysokému bodu tání křemene (1700 C) při pálení se stabilizuje tvar výrobku, vytváří pevnou strukturu a dělá transparenci v keramické mase kaolin (obr. 347) složen z kaolinitu, křemene, slídy a jílu pro výrobu porcelánu je kaolin vlastní surovinou (zásaditý křemičitan hlinitý) KAOLINIT (obr. 348) (čistý kaolin) je bílá hlinitá hmota s nejvyšším bodem tání ze všech tří základních hmot (1750 C) po smíchání s vodou vzniká plastická hmota, cílem hmoty je udržet tvar při sušení i po vypálení pro výrobu umělých zubů z keramických hmot je zde obsaženo nepatrné množství kaolinu (4 %) hmota pro volnou modelaci neobsahuje žádný kaolin oxid hlinitý (Al 2 O 3, alumina) má důležitý vliv na vlastnosti keramických hmot zvyšuje dvojnásobně pevnost v ohybu, pětinásobně pevnost v lomu a odolnost proti tepelným změnám vytváří estetiku a přirozenost zubů obsah oxidu hlinitého není přesně znám, základní hmota bývá někdy z čistého Al 2 O 3, ostatní dentinové a sklovinové masy jsou tvořeny ze směsi (až 50%) s ostatními složkami Obr Křemen Obr Kaolin Obr Kaolinit glazura (obr. 349) lehkotavitelné sklo, zaručuje homogenní povrchovou vrstvu není známo přesné složení glazovacích materiálů každý výrobek z keramických hmot má jiné složení a vlastnosti je podobná sklu barevné pigmenty (obr. 350) anorganické látky a barva se vytváří po vypálení jsou stavěny z různých kovových oxidů se sklem a živcem, vychlazená směs se mele na prášek a přidává se do keramických hmot oxid titaničitý TiO 2 žluté, žlutohnědé barvivo oxid uranový UO 3 oranžově žluté barvivo oxid železitý Fe 2 O 3 hnědé barvivo oxid mědný Cu 2 O zelenožluté barvivo oxid chromitý Cr 2 O 3 zelené barvivo oxid nikelnatý NiO hnědé barvivo Obr Glazura na povrchu keramické korunky Obr Organická barviva v keramickém prášku Obr Barevné pigmenty VITA AKZENT obarvení anorganických pigmentů se projeví po vypálení k usnadnění rozdělení vrstev při modelaci se přidají barviva organická (obr. 351), která po vypálení shoří beze zbytku a zmizí tavidlo přidává se do hmoty v množství %, je to borax (obr. 352) (Na 2 B 4 O 7.10 H 2 O), uhličitan sodný (Na 3 PO 4 ), uhličitan draselný (K 2 CO 3 ) a fosforečnan draselný (K 3 PO 4 ) používá se pro snížený bod tání keramických hmot Obr tavidlo BORAX 92

93 15. kapitola Keramické hmoty Přesné složení dentálních keramických hmot není známo, ale podstatně se liší od průmyslového porcelánu. Základ obsahu složení keramických hmot (obr. 353): ze % živec z % křemen z % jsou to tavidla, barviva a lepivé hmoty (pojiva) k usnadnění modelace Kromě barviv se přidávají i fluoreskující barvy k dosažení vzhledu přirozeného zubu při denním i umělém světle. Konzistence keramických hmot je pískovitá, k modelaci je potřeba, aby byla hmota lepivá, přidají se k tomu pojiva, která se s vodou a práškovitou směsí slepí. Jsou organické, spálí se beze zbytku při vypalování. Obr Keramické hmoty Metalokeramika 15.2 Vypalovací proces a vlastnosti keramických hmot Obr Kontrakce keramické hmoty po vypálení u nízké teploty s dlouhou dobou vypalování. Průběh pálení je složitý proces, v keramické hmotě při vypálení probíhá fyzikální a chemický pochod. Nejprve nastává fyzikální změna, vypařuje se ve vymodelované korunce voda dehydratace mezi C, pak nastává chemická změna. Při oxidaci a ztrátě vody dojde k pevnosti v teplotě mezi C a zvyšuje se opacita. Při vypalování dochází ke slinování (spojování), práškovitá hmota se zpevňuje a zhušťuje se při teplotě 800 C. Slinování nastává účinkem vznikající taveniny, provází to výrazné smrštění, až %. Velikost smrštění závisí na porozitě vymodelovaného zubu, ve vakuu je větší smrštění. Kontrakce vzniká na keramické hmotě (obr. 354), způsobuje to ztrátu vody a spálené organické složení. Stejné výsledky jsou třeba u vysoké teploty a krátkého času vypálení nebo U každé keramické hmoty různých výrobků se dostatečně liší mechanické vlastnosti. Keramické vypálené hmoty jsou málo pružné, ale jsou velice chemicky odolné. Vlastnosti keramických hmot: vzhled keramických náhrad je estetický a vynikající (obr. 355) jsou barevně stálé jsou dobře snášenlivé k měkkým tkáním (obr. 356) odolné proti změnám teploty jsou pevné a tvrdé, ale jsou příliš tvrdé oproti zubní tkáni (proto keramická náhrada a keramické umělé zuby abradují méně než ostatní zuby či náhrady) Obr Estetický vzhled keramických náhrad Obr Spodní ploška keramických náhrad snášenlivá s měkkými tkáněmi sliznice Zubní technik při zhotovování keramických náhrad volnou modelací musí být velice Obr Štětečky a nástroje pro nanášení keramických náhrad Obr Podložka na keramické hmoty Obr Keramická pec 93

94 15. kapitola Keramické hmoty pečlivý, přesný, zručný, zkušený a musí mít vybavení v laboratoři (keramické štetečky (obr. 357), keramické desky (obr. 358), nástroje a pec na vypalování keramických hmot (obr. 359)). Keramické zubní náhrady se nevyrábí ve formě, ale volnou modelací s následným vypálením v peci. Při smíchání prášku s vodou musí mít keramická hmota tyto nejdůležitější vlastnosti: dobrá modelovatelnost ve vlhkém stavu stálost tvaru ve vlhkém stavu bez stékání nebo opadávání možnost opracování brusnými prostředky (nejčastěji diamantovými) (obr. 360) možnost dodatečného nanášení a opětovného vypálení hotového výrobku Volnou modelací keramických hmot se vyrábí dva typy protetických výrobků: celoplášťové keramické korunky, s použitím platinové fólie během pálení, popřípadě modernějším způsobem pomocí frézovací techniky CAD/CAM keramické fazety do kombinovaných korunek a můstkových mezičlenů jako napalovaná keramika na kovovou konstrukci metalokeramika Obr Broušení diamantovým brouskem Metody nanesení keramické hmoty: podle vibrační metody nanesení keramické hmoty, pak vibrace modelem, například se lehce jezdí pilníkem, používá se u inlají podle spatulační metody nanesení keramické hmoty, pak se stlačuje a uhlazuje modelovacím nožem podle kapilárně atrakční metody nanesení keramické hmoty, pak se odsává zbylá voda práškem, prášek se sype na keramickou hmotu 15.3 Plášťové keramické korunky Obr Plášťová keramická korunka Pro výrobu této korunky (obr. 361) je důležitá naprostá čistota v pracovní fázi. Pro modelaci korunky je potřeba mít čepičku z platinové fólie, která sedí na pahýlu. Podle novějších metod se provádí galvanicky cínem na platinovou čepičku o síle 0,1 µm, aby se při pálení chemicky zlepšila vazba s keramickou masou. Modeluje se po vrstvách. První vrstva je základní masa, tenká vestibulárně a silnější palatinálně. Je opákní, aby neprosvítala kovová čepička, vyniká větší pevnost. Dentinové a sklovinné masy se dobudují do tvaru zubu. Pro snadnou modelaci je rozdělení masy s organickými barvivy (dentinové růžové, sklovinné modré). Ke zvýraznění skloviny, aby vypadala jako živý zub, se nanese palatinálně za hranou sklovinnou masu. Všechny vybrané masy se mísí s destilovanou vodou. Ve vakuu se vypálí nejprve opákní jádro, pak se provede dentinová a sklovinná modelace, musí se modelovat větší zub (obr. 362), neboť při vypalování korunka kontrahuje. Po druhém vypálení Obr Drsný povrch na keramické korunce Obr Modelace zubu před vypálení - zub se vždy musí modelovat větší vzniká drsný povrch (obr. 363), aby bylo možné provést korektury (obr. 364). Poté se zub domodeluje do správného tvaru. Po třetím vypálení se upraví korunka a dá se do keramické pece bez vakua, tím se vytvoří hladký a lesklý povrch homogenní lesklá glazura. Nanesená vrstva se musí se nejprve důkladně a pak pomalu vysušovat, teprve potom se může dát korunka vypálit. Nesmí se vypalovat více než čtyřikrát. Po vyzkoušení korunky v ústech se odstraní platinová fólie. Obr Korektura keramickéhzubu 94

95 15. kapitola Keramické hmoty 15.4 Napalovaná keramika metalokeramika Pokud je třeba vyrobit keramickou korunku s kovovou konstrukcí, musí být splněny základní požadavky na vlastnosti slitin a keramiky: Požadované vlastnosti kovových slitin: Požadované vlastnosti keramických hmot: dobré mechanické vlastnosti (tvrdost, pevnost v rázu bezpečná vazba mezi oběma materiály a v ohybu) nedeformování kovových konstrukcí stálost v prostředí dutiny ústní větší pevnost hmot v rázu, ohybu a proti abrazi estetická barva stálost v prostředí dutiny ústní žádná zbarvená oxidace aby zůstala keramická hmota barevně stálá dobrá barevná reprodukce vynikající vazba s keramickou hmotou (vznik vazebných oxidů) malé objemové změny při pálení solidus minimálně 150 C nad vypalovací teplotou větší odolnost proti teplotním změnám keramické hmoty menší rozdíl tepelné roztažnosti mezi kovovými slitinami a keramickou hmotou nesmí docházet při zahřátí (například letování) odolnost proti tepelným změnám při opakovaném chladnutí k popraskání keramické hmoty možnost letování před nebo po vypálení keramické dobrá modelovatelnost hmoty možnost kombinovat s jinými kovovými slitinami opracování po vypálení snadné Nejdůležitější je pro napalovanou keramiku chemická vazba mezi kovovou konstrukcí a keramickou hmotou. V průběhu vypalování kovová konstrukce oxiduje (obr. 365), tím se napalovaná keramika (opákr) rozpouští a vše se samo homogenně spojí, vzniká chemická vazba. K zesílení chemických vazeb se do ušlechtilých slitin přidávají obecné kovy (Fe, In, Sn), do slitin obecných kovů se přidávají Ni, Cr, Mn, které při pálení vytvářejí oxidy, tím se zpevňuje vazba. Mikroskopická vyšetření tvrdí, že keramická hmota přilne na kovový povrch beze spáry. Pokud se použije zlatá konstrukce k napalování Obr Oxidace na kovové čepičky po vypálení keramiky, musí se dělat oxidace na povrchu zlaté konstrukce v keramické peci bez vakua10 minut při teplotě 980 C. Požaduje-li se dokonalá vazba keramické hmoty (obr. 366): musí se připravit správná kovová konstrukce nesmí obsahovat žádné retenční zařízení plochy k fazetování jsou modelovány se zaobleným přechody Po očištění se opracují jemným brouskem, aby byl hladký bez hran a rýh (obr. 367). Opískuje se čistým oxidem hlinitým, na povrchu nesmějí být žádné mastnoty, vyčistí se tlakovou párou, poté už se manipuluje s konstrukcí jen pomocí peanu. Nevýhodou je nákladná práce, finančně nákladné zařízení v laboratoři. Postup modelace u keramických hmot: 1. první nanášení, vazebná opákní hmota (tenká transparentní vrstva) smíchaná s alkoholem nebo mísící tekutinou (obr. 368) Obr Správná anatomie kovové konstrukce Obr Správné opracování kovové konstrukce Obr První nanášení kovové konstrukce vazební opákní vrstvou 95

96 15. kapitola Keramické hmoty 2. vypálení 1 minuta při 980 C ve vakuu 3. druhá krycí opákní vrstva (obr. 369) (hustá hmota) 4. vypálení 1 minuta při 940 C ve vakuu 5. hlavní modelace, známý postup 6. vypálení 920 C ve vakuu 7. první korektura 8. vypálení 910 C 9. závěrečné vypálení 890 C na vzduchu, vytvoření glazury Obr Druhé nanášení kovové konstrukce opákní vrstvou Hlavní modelace (obr. 370) se provede stejným postupem jako u celokeramických plášťových korunek, u žvýkacích plošek se užívá vytyčovací technika jako při voskové modelaci. Odsaje se pečlivě voda z keramické masy, hmota se tak zhustí (doporučení před vypálením se řezem v povrchu ke konstrukci oddělí hmota korunek od hmoty mezičlenů, usnadní se průběh kontrakce směrem od povrchu a zabrání se vzniku prasklin). Obr Schéma pro hlavní modelaci keramických hmot Pokud vznikne na kovové konstrukci mezera od kontrakce, provede se korektura, domodeluje se do správného tvaru. V případě, že se bude konstrukce opracovávat před nanášením keramické hmoty, musí se použít čistý, jemný diamantový brousek Umělé keramické zuby Keramické zuby (obr. 371), nepřesný termín pro ně je porcelánové zuby. Tyto zuby se u nás ani ve světě moc nepoužívají. Prefabrikované keramické zuby jsou moc nákladné. Obr Frontální zub - kramponový zub Frontální zuby se vyráběly ve třech základních tvarech: trojúhelníkovém kvadratickém oválném Frontální keramické zuby se nazývají kramponové zuby (obr. 372) podle knoflíčkových čípků, vyčnívajících platinových trnů ze zadních ploch zubů z důvodu dobré retence pro bazální pryskyřičné tělo. Laterální zuby byly řešeny hlavně anatomicky s dobře modelovanými hrbolky se sklonem na 20. Laterální keramické zuby se nazývají diatorické zuby (obr. 373), v plastické hmotě těla protézy se zafixuje podsekřivá kavita na spodní plošce zubu. Keramické zuby se vyrábí ve vrstvách jako plášťové korunky nebo fazety. Poslední české keramické zuby, vyráběné v dávné době, se nazývaly SOLIDENS EXTRA Keramické můstkové fazety Keramické můstkové fazety se používaly v dřívější době, byly zhotoveny v továrně. Obr Keramické zuby Obr Laterální zub - diatorický zub Existovaly dva druhy keramických fazet: fazety zásuvné (Steelovy) (obr. 374) orální stěna je plochá, s hlubokou podélnou, na dně rozšířenou drážkou, fazeta se fixovala cementem fazety čípkové jsou podobné kramponovým zubům, ale jsou na nich dva kovové čípky, do otvoru v můstkových mezičlenech se připájely Obr Fazety zásuvné (Steelovy) 96

97 15. kapitola Keramické hmoty V současné době se fazety moc nepoužívají, neboť existuje napalovaná keramika. Je výhodnější Litá a lisovaná keramika Novějším způsobem zhotovování keramických korunek je litá a lisovaná keramika (obr. 375), je to odlišný způsob výroby. Existují dva odlišné systémy k výrobě samostatných korunek s oblým schůdkem, jsou vhodné i pro distální zuby Litá keramika Litá keramika sklokeramický systém od firmy Dow Corning je to speciální sklo, které je schopné se při zahřátí roztavit a zkrystalovat, změnit se v opákní keramiku se stabilním objemem a s dobrými mechanickými vlastnostmi. Modelují se korunky voskovým materiálem, poté se zatmelí a vypálí licí forma z fosfátové formovací hmoty. Zahřeje se na 900 C. Sklokeramický materiál PYROCERAM se roztaví při 1370 C a odlije se do licí formy. Vznikne z toho transparentní odlitek a musí se dát do předepsaného několikahodinového žíhání, vzniká tak keramická opákní korunka. Zkouší se v ústech pacienta, pak se upraví a opískuje keramická čepička, domodeluje se keramickými barvami a vypálí se běžným způsobem v keramické peci Lisovaná keramika Obr Keramická peleta Lisovaná keramika, tzv. Cerestore system musí se zhotovit model pahýlu z tepelně odolného epoxidu, na modelu pahýlu se vymodeluje neanatomická kapnička v síle 0,6 mm, připojí se krátký široký licí kanálek s kónickou licí prohlubní. Vosková kapnička se zatmelí najednou s modelem pahýlu sádrou v pevném ocelovém kroužku. Po vyplavení vosku se zahřeje usušená forma na 200 C, do licí prohlubně se dá peleta (obr. 376) z čistého krystalického Al 2 O 3 se silikonem a tlakem lisu se to dostane do formy. Tato získaná základní kapnička (obr. 377) se přes noc žíhá v keramické peci, změní se v keramickou kapničku a to díky tomu, že se spojí oxid hlinitý s křemíkem ze silikonového pojiva. Vyzkouší se v ústech pacienta. Domodeluje se běžným způsobem nanášením dentinovou a sklovinnou masou do anatomického tvaru a vypálí se v keramické peci CAD/CAM technologie u keramické hmoty Obr Celý zubní oblouk Obr Přístroj na trojrozměrné skenování modelu Je nejmodernější způsob zhotovení keramických zubů. CAD/CAM technologie už umí udělat celý zubní oblouk (obr. 378). CAD/CAM znamená, že se vyrobí počítačové modelování zubních náhrad (CAD), je to počítačem řízená výroba (CAM) (obr. 379). Mezi prvními vynálezci CAD/CAM byla firma Siemens se svým přístrojem CEREC. Mohou se zhotovit keramické inleje a onleje přímo v ordinaci bez pomoci stomatologické laboratoře. V laboratoři lze zhotovit v přístroji CEREC fazety, kapničky, celé korunky, malé můstky a nakonec i velké můstky. Obr Lisovaná keramika Obr Základní čepička z lisované keramiky Obr Přístroj CAD - počítačové modelování zubních náhrad (vlevo) a přístroj CAM - řízená výroba (vpravo) Přístroj CEREC požaduje modely z velmi tvrdé sádry s čokoládovým nebo grafitovým pigmentem kvůli lepšímu kontrastu skenovaní plochy. Aby se plocha mohla trojrozměrně skenovat (obr. 380), doporučuje se 97

98 15. kapitola Keramické hmoty na model použít sprej CEREC PROPELLANT, který umožňuje lepší odraz laserového paprsku, lépe se tak digitalizují modely. Naskenované modely se zobrazí na monitoru ve 3D obrazech a příslušný pracovník, spíše operátor (ne zubní technik), vymodeluje pomocí klávesnice a myši zamýšlenou náhradu (obr. 381). Místo voskových přetvarů pracuje Obr Frézování dvěma číslicově řízenými frézami keramický bloček Obr Keramický bloček k frézování v přístroji Obr Počítačové modelování zubních náhrad CAD (vlevo) a model v 3D obrazech na monitoru (vpravo) s databankou tvarů a velikostí (může být skořepinka, korunka, kapnička, malý můstek a velký můstek). Tento virtuální model pošle informace v podobě digitální informace do přístroje, tam jsou dvě číslicově řízené frézy s jinými tvary (obr. 382), s keramickými bloky (obr. 383) zirkoniová nebo aluminiová keramika. Frézy v přístroji samy vykrouží žádanou náhradu (obr. 384), trvá to cca 25 minut. Je to celorobotizovaný postup. Obr Žádaná náhrada po frézování v přístroji Výhody CAD/CAM technologie: vysoký nárůst produktivity práce rychlá práce (pár minut) oproti klasické práci v laboratoři jeden frézovací přístroj může zhotovit různé výrobky data navrhovaného výrobku lze prostřednictvím počítače posílat em nebo vypálit na CD ušetří se materiály vosky, zatmelovací hmoty, vypalování formy, lití a z velké části i broušení Obr CAD/CAM přístroj z firmy SIEMENS Nevýhody CAD/CAM technologie: velmi nákladný komplet (obr. 385) vysoká pořizovací cena, pohybuje se v miliónech korun 98

99 Kovy a jejich slitiny 16 Kovy a jejich slitiny (obr. 386) jsou hodně rozšířené, v protetické laboratoři se konstruují nejrůznější protézy, od rigidních až po snímatelné. Čisté kovy se jako hlavní materiál už vůbec nepoužívají, protože jejich vlastnosti nejsou vhodné a komplexní pro potřeby v klinické praxi. V současné době se užívají jako pomocné materiály: čistá platina jako fólie (obr. 387) pro napalování keramiky měď ke galvanoplastice stříbro ke galvanoplastice čistý cín jako fólie na patrovou klenbu odlehčení patrového švu Obr Kovy a jejich slitiny Ve fixní protetice tvoří kovové slitiny základ pro korunkové a můstkové náhrady a všechny typy inlejí a onlejí. Obr Platinová fólie Existují různé druhy slitin nejen zlaté a stříbrné slitiny, ale i slitiny obecných kovů. V oblasti snímatelných zubních náhrad jsou zhotoveny z kovových slitin (obr. 388) konstrukce protéz a některé typy kotevních prvků. Nejvíce se užívají slitiny obecných kovů, málokdy zlaté a stříbrné slitiny. Zlaté a stříbrné slitiny patří do skupiny drahých kovových slitin Vlastnosti kovových prvků Mají základní společné vlastnosti: lesk opacita hutnost pevnost tepelná vodivost elektrická vodivost Obr Kovy a jejich slitiny pro protetiku Na prvním místě je třeba u kovů znát fyzikální vlastnosti pevnost a zpracovatelnost, pak tvrdost, pružnost a také nižší bod tání, malou oxidaci při zahřívání a odolnost proti korozi. Je známo, že každý prvek nemůže splnit všechny požadavky, proto se mohou vlastnosti díky tvorbě slitiny zkombinovat tak, aby byly požadavky splněny. Důležité jsou také optické vlastnosti. Kovy jsou opákní a pozoruje-li se jejich povrch v odraženém světle, lze vidět jejich rozdílnou barevnost. Barvy jsou různé, od šedivé až po bílou, výjimkou je červená měď a žluté zlato. Lesk kovů je závislý na hustotě a homogenitě povrchu a zvyšuje se uměle leštěním. Mechanické vlastnosti kovů se zkouší různým způsobem. Jako pevnost se označuje odpor, zkouší se v tahu, tlaku nebo v rázu. Nejlepší zkouškou je trhání, tím se získají údaje o pružné deformaci, modulu (míře) pružnosti v tahu a mezi pevnosti v tahu. 99

100 16. kapitola Kovy a jejich slitiny Tvrdost se pozná, když se vtlačuje tělísko určeného tvaru a rozměru a měří se hloubka a rozměr otisku, který je po vtlačení v kovu zanechán. Tvrdost je ovlivněna vlastnostmi kovu a jeho homogenitou. Nejznámějšími metodami měření tvrdosti jsou: Brinellova metoda, označená zkratkou HB, (vtlačování ocelové kuličky) Vickersova metoda, označená zkratkou HV, (vtlačování diamantových jehlanů) Rockwellova metoda, označená zkratkou HR (vtlačování diamantových kuželíků) 16.2 Krystalická struktura kovů Krystal kovu je homogenní částice s přesným uspořádáním atomů v atomové mřížce s určitou krystalickou strukturou: většina známých kovů krystalizuje v krychlové soustavě s plošně centrovanou mřížkou (obr. 389), například zlato, stříbro, platina, iridium, paládium, měď, nikl nebo kobalt při teplotě nad 450 C v krychlové soustavě se středově (prostorově) centrovanou mřížkou (obr. 390) krystalizuje například chróm, molybden nebo wolfram Obr Kov krystalovaný v krychlové soustavě s plošně centrovanou mřížkou Obr Kov krystalovaný v krychlově se středově (prostorově) centrovanou mřížkou Při přechodu z kapalného do tuhého skupenství začíná krystalizace. Z praktických důsledků krystalizace je třeba vědět, že roztavený kov vždy tuhne nejprve od stěny formy dovnitř, protože povrch odlitku je chladnější kvůli ochlazování formy. Vzniká jemnozrnná vrstva, ve středu odlitku je struktura jemnozrnnější. Krystalizace je vždy smrštěna v centru odlitku, neboť ten vždy chladne naposled, vznikají kontrakční defekty. Kontrakce zlatých slitin je kolem 1,4 %, kontrakce vysokotavitelných slitin obecných kovů je 2,3 2,7 % Tváření kovů Tvárlivost kovů je vlastnost, která dokáže měnit tvar mechanickým násilím. Nazývá se plasticita kovů, tzn. tažení, válcování, kování a lisování. Tažení kovů je měnění se tahem do délky, například tažení drátů. Válcování je také tažení, ale do plochy, vzniká plech. Kování je ražení kovů. Během mechanického tváření kovů se mění zevní tvar a vnitřní struktura kovů. Tak se změní krystaly v kovu. Když je třeba vrátit deformované krystaly do původního stavu, provede se rekrystalizace Pohlcování plynu čistými kovy V roztaveném stavu pohlcují čisté kovy některé plyny, vznikají plynové inkluze, které zhoršují vlastnost kovů, vzniká potom špatný odlitek. Pokud vzniknou bubliny v kovu, zhoršuje se pevnost kovu. Nejvíce pohlcují kyslík stříbro a platina; paládium a nikl pohlcují vodík Fyzikální a chemické vlastnosti kovů Fyzikální vlastnosti kovů jsou zaměřeny na body tání a body varu, každé čisté kovy mají vlastní bod tání a bod 100

101 16. kapitola Kovy a jejich slitiny varu. Velmi významné jsou chemické vlastnosti kovů, které určují způsob jejich chování v dutině ústní. Reakcí s kyslíkem vznikají oxidy a reakcí se sírou vznikají sirníky, vedou ke zbarvování povrchu s výjimkou zlatých a nerezavějících slitin. V prostředí dutiny ústní, ve které slina působí jako elektrolyt, se projevují elektrogalvanické vlastnosti kovů tvoří elektrody galvanického článku, který může v extrémních situacích vést až k rozrušení slitiny. Z kovových prvků jsou proti takto vznikající korozi odolné pouze zlato a platina Tavení čistých kovů Přechod kovu z pevného do kapalného skupenství je název pro proces tavení a teplotu tání. Další přívod tepla u teploty taveného kovu se nezvyšuje, dokud se veškerý kov neroztaví. Tento časový úsek se nazývá prodleva a množství tepla, které je během ní dodáváno, a které je třeba ke změně skupenství, se nazývá skupenské teplo. Celý pochod je reverzibilní a při chladnutí dosáhne průběhu, včetně prodlevy, při kterém dojde k opačné změně skupenství Slitiny kovů Kovová slitina obsahuje dva a více kovů dohromady. Každá slitina má vlastní teplotu tání, slitiny kovů jsou rozděleny na nízkotavitelné a vysokotavitelné slitiny. Nízkotavitelné slitiny (obr. 391) teplota tání je mezi C. Jsou vhodné pro zatmelení sádrovou formovací hmotou, možné je i zatmelení fosfátovou formovací hmotou. Do této skupiny patří: 18 karátová zlatoplatinová slitina zlatopaládiová slitina AURIX (15,5 karátová) 22 karátová zlatá slitina 20 karátová zlatá slitina zlatá slitina AUROSA (5 karátová) stříbrocínová slitina KOLDAN stříbrocínová slitina ACENOR stříbroměděná slitina KONSTRULIT stříbrocínová slitina s příměsí mědi INLED lehce tavitelná slitina MELOT Obr Nízkotavitelná slitina (zlatá slitina) Vysokotavitelné slitiny (obr. 392) teplota tání je mezi C. Odlévají se do licí formy z fosfátové formovací hmoty. Do této skupiny patří: stříbropaládiová slitina PALARGEN chromkobaltová slitina ORALIUM, WIRONIT chromniklová slitina WIROLLOY, WIRON 99 Obr Vysokotavitelná slitina (chromniklová slitina) Tavení slitiny (obr. 393) Průběh teplotních změn při zahřívání slitin se liší od zahřívání čistých kovů. Od počátku zahřívání stoupá křivka pravidelně až k určitému bodu, nazývanému solidus, ve kterém začíná slitina tát. Vzestup teploty je méně rychlý. Po dosažení druhého bodu, zvaného likvidus, je slitina zcela roztavená a teplotní křivka začne opět prudce stoupat. Pod solidem je celý objem slitiny ve fázi tuhé, mezi solidem a likvidem jsou obě fáze 101

102 16. kapitola Kovy a jejich slitiny vedle sebe a nad likvidem je celá slitina roztavená. Pod solidem a nad likvidem jsou slitiny homogenní, ale mezi solidem a likvidem jsou vždy heterogenní. Obr Proces tavení kovové slitiny Vlastnosti slitin Při tvorbě slitin se někdy mění i vlastnosti a slitina může mít i takové vlastnosti, které zúčastněné kovy nikdy neměly. Záleží na slévaných kovech, ale i na jejich pořadí. Například dva měkké kovy (zlato a měď) vytvoří tvrdou slitinu, která přidáním platiny získá navíc i pružnost. Protetické slitiny jsou všechny nemagnetické a jejich elektrická vodivost je nižší než u čistých kovů, obojí je ale závislé na zpracování. Mechanicky tvářená slitina je méně elektricky i tepelně vodivá. Mechanické tváření je stejné jako u čistých kovů a je doprovázeno stejnými jevy (vnitřní pnutí, rekrystalizace). Platí, že při pokračujícím tváření za studena stoupá pevnost, tvrdost a pružnost, zatímco tvárlivost klesá. Praktický význam má i zjištění, že se zmenšuje odolnost proti korozi. Formovaný drát (obr. 394) se nesmí nikdy rekrystalizovat. Naopak spony ze zlatých, tepelně nevytvrzených drátů, jsou bezcenné Protetické slitiny kovů Vytváří se několik typických skupin, které mají vždy společnou základní charakteristiku. Obr Formovaný drát z chromniklové ocele Podle použití se mohou protetické slitiny kovů dělit na slitiny pro: korunky (obr. 395) můstky (obr. 396) snímatelné protézy (obr. 397) Obr Korunky Podle protetických slitin kovů se rozlišují: zlaté slitiny stříbrné slitiny slitiny obecných kovů lehce tavitelné slitiny Obr Snímatelné náhrady Obr Můstky 102

103 16. kapitola Kovy a jejich slitiny Zlaté slitiny Zlaté slitiny jsou historickým protetickým materiálem. Od počátku, kdy se zlato (obr. 398) užívalo v téměř ryzí formě, se přes převážně formovaný materiál dospělo k výhradnímu zpracování litím. V současné době je k dispozici nepřehledné množství slitin s různým množstvím zlata a s vlastnostmi, které je indikují pro kteroukoliv konstrukci. Společnou charakteristikou všech zlatých slitin je dobrá odolnost proti zbarvování, korozi, vyrovnané mechanické vlastnosti a dobrá zpracovatelnost. Základem všech uvedených slitin je zlato, doplněné obvykle stříbrem a mědí. Tato slitina je dále upravována přísadami různých kovů: platina zvyšuje tvrdost a pevnost paládium zlepšuje strukturu a zvyšuje odolnost proti korozi i při nižším obsahu zlata Obr Zlato Do slitiny se přidává zinek, do pájek se navíc dříve přidávalo kadmium, nyní cín. Zlaté slitiny mohou obsahovat kovové prvky: 1. Zlato (aurum, Au) (obr. 399) Je měkký kov, dobře kujný a tažný. V prostředí dutiny ústní je zcela chemicky odolný. Krystalizuje v plošné centrované krychlové soustavě, bod tání má 1063 C, ale už při 1100 C se začíná vypařovat. Poměrné množství zlata ve slitině se nazývá ryzostí a vyjadřuje se v tisícinách (karát). Karát je relativní označení a vyjadřuje poměrný obsah zlata ve 24 dílech slitiny, kdy 1 karát je 1/24. Obr Kov zlato Obr Kov stříbro 2. Stříbro (argentum, Ag) (obr. 400) Je kujný a tažný bílý kov, je tvrdší než zlato, ale měkčí než měď. Taje při 960,5 C. Má schopnost pohlcovat při tavení kyslík. Plynové porozitě se zabrání při přidání 5 10 % mědi. V ústní dutině koroduje. Se zlatem se stříbro slévá v každém poměru a vytváří s ním homogenní slitinu. Reakcí s mědí se podílí na možnosti tepelného vytvrzení slitiny, také ve směsi s paladiem, ale i samo zvyšuje tažnost a tvrdost slitiny. Ryzí stříbro se používá při galvanoplastickém pokovení otisku, jako hlavní materiál se používá pouze ve slitinách. 3. Měď (cuprum, Cu) (obr. 401) Je kujná a tažná, vytvrzuje se mechanickým tvářením. Bod tání je 1083 C. Má částečný sklon k pohlcování kyslíku. Čistá měď se používá k poměďování otisků a k výrobě otiskovacích obrouček. Jako hlavní materiál se používá pouze ve slitinách. Se zlatem se slévá měď v každém poměru a tvoří homogenní slitinu. Ve slitinách zvyšuje tvrdost a pevnost. 4. Platina (platinum, Pt) (obr. 402) Je pevná, kujná a tažná. Vyniká nízkým koeficientem tepelné roztažnosti. Bod tání je 1773 C. Při tavení pohlcuje kyslík. Ryzí platina se užívá pouze jako fólie při zhotovování keramických korunek. Jako hlavní materiál se používá pouze při slitinách. Ve zlatých slitinách zvyšuje platina pevnost a tvrdost, v kombinaci s mědí zajišťuje tepelné vytvrzení. Obr Kov měď Obr Kov platina 5. Paládium (Pd) (obr. 403) Vyniká tažností a je dobře mechanicky zpracovatelné. Bod tání je Obr Kov paládium 103

104 16. kapitola Kovy a jejich slitiny 1555 C. Při tavení má skon k pohlcování vodíku. Při nižším obsahu zlata zvyšuje odolnost slitiny proti korozi a zaručuje její jemnozrnnou strukturu. 6. Zinek (zincum, Zn) (obr. 404) Snižuje teplotu tání (bod tání 419 C) litiny, ve které působí jako deoxidační činidlo, dále viskozitu taveniny a zlepšuje její tekutost. Obr Kov zinek 7. Cín (stannum, Sn) (obr. 405) Běžně se přidává do zlatých pájek, teplotu tání zlatých pájek výrazně snižuje. Jeho bod tání je 232 C. Čistý cín se jako fólie používá k podkládání a k izolaci. Obr Kov cín 8. Další kovy Iridium (obr. 406) slouží k vytváření pevných a tvrdých slitin a ke snížení velikosti zrn Ruthenium užívá se v některých slitinách k napalování keramiky Nikl (obr. 407) používá se k úpravě tvrdosti a pevnosti zlatých a stříbrných slitin Indium zlepšuje vazbu s keramikou Typy a vlastnosti zlatých slitin Obr Kov iridium Obr Kov nikl Slitiny pouze ze zlata, stříbra a mědi jsou už jen historické, od 20. století se objevily první zlatoplatinové slitiny. Další vývojovou skupinu vytvořily slitiny pro napalování keramiky, které už neobsahují měď (měď může zbarvovat keramickou vrstvu). Zlaté slitiny se pro praktickou potřebu nikde nerozdělují podle ryzosti, ale výhradně podle vlastností a tedy vlastně podle indikací. Zlaté slitiny se dělí do čtyř skupin: měkké slitiny indikované pro mechanicky nenamáhavé centrální nebo krčkové inleje středně tvrdé slitiny indikované pro silnější MOD inleje nebo masivní lité korunky tvrdé slitiny pro všechny ostatní fixní konstrukce velmi tvrdé slitiny pro zvlášť namáhavé fixní konstrukce a pro konstrukce snímatelných protéz (obr. 408) Zlatoplatinové slitiny Používají se hlavně k napalování keramiky. Zlatoplatinové slitiny (18 karátové) mohou obsahovat 75 % zlata, 10 % stříbra a až 10 % platiny. Teplotu tání mají vždy nad 1000 C (do 1250 C). Zlatoplatinové slitiny mimo keramické použití mají teplotu tání nižší, od 900 C Zlatopaládiové slitiny Velkou skupinu tvoří zlatopaládiové slitiny se sníženým obsahem zlata a se změněnou barvou, zesvětlenou paládiem a stříbrem. Výjimečně je zde obsažena měď. Používají se k napalování keramiky. Obsah slitiny je 55 % zlata, 27 % stříbra, 10 % paládia a přísady. Teplota tání je opět nad 1000 C. Mimo keramiku se používají ve všech různých protetikách. Teplota tání je od C. Všechny uvedené zlaté slitiny se při ochlazování smršťují a průměrná kontrakce činí 1,4 ± 0,2 %. Obr Zlaté snímatelné konstrukce protézy 104

105 16. kapitola Kovy a jejich slitiny Plech a drát ze zlatých slitin Dodnes se používají tyto materiály plech a drát. Plech (0,25 mm) používá se k výrobě zastaralých typů obroučkových korunek. Drát (0,7 1,2 mm) slouží k výrobě retenčních ramen spon. Dráty mají vysokou pevnost v ohybu, v tahu a jsou tvrdé. Zásadně se tepelně vytvrzují Zlaté slitiny české výroby Všechny domácí zlaté slitiny jsou rozděleny na skupiny A a B: do skupiny A patří slitiny s obsahem zlata nad 750 tisícin do skupiny B patří slitiny s nižším obsahem zlata Zlatá slitina skupiny A Zlaté slitiny, patřící do skupiny A, se vyrábějí jako 22 karátové (plech a litina) a 20 karátové (litina). Skupinu A, kterou tvoří 18 karátová zlatoplatinová slitina (plech, drát, litina), by bylo možné užít pro všechny fixní konstrukce (použití pro konstrukce snímatelných protéz už dnes není výhodné). Vytvrzuje se desetiminutovým zahříváním při 360 C, po vytvrzení se její tvrdost pohybuje nad dolní hranicí specifikací Zlatá slitina skupiny B Obr Zlatopaládiová slitina AURIX L Univerzálně a téměř výhradně se používá v současnosti zlatopaládiová slitina AURIX, řazená do skupiny B. AURIX L (obr. 409) slitina obsahuje 65,1 % zlata, 20 % stříbra. 3 % paládia, 1,3 % platiny, 9,6 % mědi a 1 % zinku. Tepelný interval je C. Při tavení se roztavená litina zaoblí a zrcadlí se. AURIX je náchylný k plynovým inkluzím a každé přehřátí litiny a přehřátí formy nad 700 C silně ohrožuje strukturu odlitku. AURIX se odlévá do sádrových formovacích hmot, odlitky lze vytvrdit desetiminutovým zahříváním při teplotě 400 C. AURIX se dá použít k výrobě všech fixních konstrukcí. K AURIXu patří i dvě pájky: tvrdá (AURIX T) měkká (AURIX M) Jsou to moderní zlaté pájky naší výroby, protože ke snížení likvidu obsahují cín a zinek. Pevnost je jen o málo menší než pevnost litiny. Druhou slitinou, patřící podle zahraničních specializací mezi zlatopaládiové, je nedávno vyvinutá AUROSA (obr. 410). Obsahuje 20 % zlata, 44,8 % stříbra, 20 % paládia, doplnění mědí a zinkem. Tepelný interval je C. Má bílou barvu. Je určena pro fixní protetiku a lze z ní zhotovit všechny fixní konstrukce jako z AURIXU. Odléváme ji do forem ze sádrových formovacích hmot, taví se buď plamenem, nebo vysokofrekvenční indukcí. Je-li třeba, spájí se aurosové dílce pájkou PALARGEN M. Obr Zlatopaládiová slitina AUROSA Stříbrné slitiny Stříbrné slitiny, které se používají ve fixní protetice, jsou rozděleny na dva druhy: stříbropaládiové slitiny stříbrocínové slitiny 105

106 16. kapitola Kovy a jejich slitiny Stříbropaládiové slitiny Obr Korunka ze stříbrné slitiny Česká stříbropaládiová slitina PALARGEN L obsahuje 57,4 % stříbra, 40 % paládia, 2,1 % zinku a různé přísady. Mají bílou barvu a jsou odolné proti korozi v prostředí ústní dutiny. Stříbropaládiové slitiny se používají k napalování keramiky. PALARGEN L má tepelný interval C, po 15 minutách vytvrzení při teplotě 600 C stoupne na vyšší tvrdost. Odlévá se do fosfátových formovacích hmot, formy se zahřívají na 900 C. K tavení se používá téměř výhradně vysokofrekvenční indukce. Pro menší přesnost a nižší mechanickou odolnost otisků jsou indikace PALARGENu ve fixní protetice zúženy na celoplášťové korunky (obr. 411), fasetové korunky a můstkové mezičleny. Už zmíněná menší přesnost PALARGENu kvůli vyšší kontrakci nutí modelovat konstrukce silnější a dodatečně je adaptovat na model. Odlitek oslabuje častější plynová porózita Stříbrocínové slitiny Obr Kořenová inlej Ve stříbře je cín rozpustný do 12 %. Slitiny, vytvořené na tomto základě, se dají použít ke zhotovení korunkových inlejí v distálních úsecích chrupu nebo ke zhotovení kořenových inlejí (obr. 412). Všechny tyto slitiny jsou mechanicky málo odolné a v ústech se zbarvují. Česká slitina KOLDAN (obr. 413) obsahuje kromě stříbrného základu 9 % cínu a nepatrnou přísadu zinku a kadmia. Slitina KOLDAN je poměrně měkká, málo pevná a v ústech tmavne, proto je třeba přizpůsobit indikaci. Tepelný interval je C. Přesto, že se vyrábí i plech, lze používat pouze slitiny, které jsou snadno zpracovatelné plynovým hořákem a odlévané do sádrových formovacích hmot. Další stříbrocínové slitiny jsou například ACENOR ( C), je podobný jako KOLDAN. Dále existují slitiny jako například KONSTRULIT. Je to stříbroměděná slitina, její bod tání je C. INLED, stříbrocínová slitina s příměsí mědi, je podobná jako KOLDAN Slitiny obecných kovů Historickým představitelem slitin obecných kovů je nerezavějící ocel, která byla v padesátých letech nejrozšířenější slitinou, z oceli se vyráběly korunky, můstky a také konstrukce snímatelných protéz. Zpracovatelské obtíže, velké objemové změny a nemožnosti přesného lití vedly k hledání jiných slitin. Byly tak objeveny a po dlouhém vývoji zavedeny chromkobaltové slitiny do oblasti snímatelných protéz. Ve fixní protetice byla ocel vytlačena zlatými a stříbropaládiovými slitinami. Také vznikly i chromniklové slitiny, které jsou vhodné k napalování keramických hmot. V současné době se stále užívá nerezavějící ocel jen v podobě ocelových drátů. Každá slitina musí splňovat následující požadavky: 1. Mechanické vlastnosti (teplota musí mít požadované vlastnosti). 2. Nesmí být biologicky závadná při zpracování ani pro pacienta. 3. V prostředí dutiny ústní nesmí podléhat chemickým ani fyzikálním změnám. 4. Měly by být snadno zpracovatelné a levné. Všechny slitiny jsou charakteristické vysokou teplotu tání a skládají se z typických kovových prvků. Kovy jsou stříbřité barvy s různou intenzitou šedavého nádechu. Ve slitině obecných kovů se mohou vyskytovat kovové prvky: kobalt (cobaltum, Co) (obr. 414) zajišťuje pevnost, rigiditu, tvrdost; je odolný proti korozi v ústech; taje při 1498 C Obr Stříbrocínová slitina KOLDAN Obr Kov kobalt 106

107 16. kapitola Kovy a jejich slitiny Obr Kov molybden Obr Kov wolfram chrom (chromium, Cr) (obr. 415) zajišťuje tvrdost, je odolný proti korozi; taje při 1890 C nikl (niccolum, Ni) nepodléhá korozi, při zahřívání neoxiduje, zvyšuje kujnost a tažnost, snižuje pevnost; taje při 1455 C molybden (molybdaenum, Mo) (obr. 416) je přísadou pro zvýšení tvrdosti, taje při 2625 C železo (ferrum, Fe) (obr. 417) tvoří základ nerezavějící oceli, užívá se jako přísada chromkobaltových a chromniklových slitin; taje při 1245 C mangan (manganum, Mn) (obr. 418) chrání taveninu před oxidací a snižuje viskozitu; tání nastává při 1245 C wolfram (wolframium, W) (obr. 419) někdy je nazýván jako tungsten (Tu), tání při 3410 C; působí stejně jako molybden beryllium (beryllium, Be) (obr. 420) se pro toxické účinky nepoužívá, tání při 1290 C titan (titanium, Ti) má perspektivní účinek na jemnozrnnost, homogenitu a pevnost; taje při 1670 C Obr Beryllium Slitiny obsahující i nekovy, mění vlastnost. Jsou zde obsaženy jako přísady, ale také i jako nekontrolované nečistoty při zpracování: uhlík (carboneum, C) (obr. 421) zajišťuje tvrdost a pružnost dusík (nitrogenium, N) je jako uhlík, při tavení v atmosféře se obtížně kontroluje křemík (silicium, Si) je přísadou, snižuje viskozitu při lití, ale zvyšuje i křehkost Nikl + beryllium patří mezi alergeny a senzibilizátory kovů. Možnost kontaktu je větší mimo stomatologii. Vznik solí po rozpuštění niklu ve slinách vzniká nikeloplasmin, ten depolymeruje kyselinu ribonukleovou. Je-li ve slinách rozpuštěno i beryllium, může vzniknout berylióza, tzn. Obr Uhlík porucha svalové kontraktibility a činnosti enzymů. Proto naše slitiny neobsahují nikl ani beryllium. (pozn. z internetu berylióza onemocnění způsobené vdechováním beryllia a jeho sloučenin. Nejč. postihuje plíce (akutní průběh nebo častější chronicky vznikající plicní fibróza), popř. i jiné orgány (systémová b.). Srov. pneumokonióza; z internetu kontraktibilita (stažlivost): schopnost zkrácením generovat sílu a pohyb) Chromkobaltové slitiny Zavedení chromkobaltových slitin do protetické praxe umožnilo, aby se částečně snímatelné protézy s litou kovovou konstrukcí staly dokonalými náhradami zubů. Složení většiny známých chromkobaltových slitin je podobné. Odolnost slitin proti korozi je větší než u nerezavějících ocelí, díky vyššímu obsahu chromu. Tím je také zaručena povrchová pasivita, která umožňuje používat chromkobaltové slitiny (obr. 422) jako implantační materiál v chirurgii. Obsah chromkobaltové slitiny je % chromu, 60-70% kobaltu a další přísady. Doporučuje se odlévat výhradně v licích přístrojích po roztavení vysokofrekvenční indukce a nepoužívat ani plamene, ani oblouku. Obr Plyn argon Obr Kov železo Obr Kov chrom Obr Kov mangan Obr Chromkobaltová slitina WIRONIT Problémem je i opakované lití, tedy užívání nálitku v kombinaci s novou litinou. Litiny mohou být bez problému přetavovány až desetkrát, ale zhoršuje se jejich vlastnost. Proto firma doporučuje přidávat k nové litině přetavené zbytky v poměru 1:1 k tavení ve vysokofrekvenčních indukcích, nejlépe s ochrannou argonovou atmosférou (obr. 423). Kontrakce chromkobaltových slitin je asi 2 3 %, a protože ji nevyrovná expanze fosfátové formovací hmoty, použije se k přípravě místo vody křemičitý sol SILISAN N, forma lépe bude expandovat. Odlitky se zbavují oxidů pískováním (obr. 424). Výrobce uvádí možnost vytvrzení 107

108 16. kapitola Kovy a jejich slitiny Obr Pískování odlitku hodinovým žíháním při 800 C. Chromkobaltové slitiny se používají k výrobě: konstrukcí snímatelných protéz lijí se na licí model (obr. 425) z formovací hmoty fixních náhrad kovových konstrukcí pro napalování keramických hmot Současná česká slitina, ORALIUM (1987), se doporučuje opakovaně tavit pouze 2x po sobě po důkladném očištění. K případnému odlévání implantátu se smí použít ale jen nový materiál, to platí pro všechny značky chromkobaltových slitin. Vysoký obsah kobaltu ve slitině zaručuje dobrou tekutost litiny, tak se odlévají i nejtenčí konstrukční prvky. Nevýhodnou vlastností je značná kontrakce při tuhnutí a chladnutí, dosahuje okolo 2,4 %. Odlévá se do formy z fosfátových nebo etylsilikátových formovacích hmot Chromniklové slitiny Obr Licí model s voskovým modelem konstrukce z formovací hmoty Obr Chromniklová slitina WIROLLOY E Na rozdíl od chromkobaltových slitin se chromniklové slitiny (obr. 426) užívají ve fixní protetice ke zhotovování kovových konstrukcí pro napalování keramiky. Je zde obsažen hlavně nikl, a to %, chrom % a další přísady, například hliník 4 %, železo 2 %, molybden 4 %, mangan 4 %, beryllium 2 % a křemík 1 %. Bod tání je mezi C, mají značnou kontrakci, až 2,5 %. Jsou velice odolné proti korozi v dutině ústní. Novější typy slitin jsou bez beryllia. Díky vysoké tvrdosti se pružně nedeformují při žvýkacím tlaku v ústech. U nás se chromniklové slitiny nevyrábí Nerezavějící ocel Nerezavějící ocel, také nazývaná chromniklová ocel, je nejstarší známá náhradní slitina v protetice, používá se od roku Je v ní vždy obsaženo železo v množství % s % chrómu a 8 % niklu. Čelné postavení v protetice i v ortodoncii (obr. 427) mají stále dráty z nerezavějící oceli. Dodávají se obvykle v různé tvrdosti, v různých profilech (kulatý, oválný, polooválný) a v různých poměrech (od 0,2 4 mm). Tvářením za studena se vytvrzují Lehce tavitelné slitiny Obr Ražení dvoupůlkových ochranných korunek Lehce tavitelné slitiny jsou pomocný materiál. Mezi požadované vlastnosti patří nízká teplota tání, dobrá reprodukční schopnost a objemová stálost. Používají se k ražení (obr. 428) dvoupůlkových ochranných korunek při úrazech stálých zubů u dětí. Slitina naší výroby se nazývá MELOT (obr. 429) a obsahuje 50 % bismutu, 18,8 % cínu a 31,2 % olova. Taje při 95 C Laboratorní zpracování kovových slitin Obr Ortodontický aparát Obr Lehce tavitelná slitina MELOT Kovové konstrukce zubních protéz se v současné době zpracovávají litím, jen výjimečně spájením dílců fixních můstků. 108

109 16. kapitola Kovy a jejich slitiny Licí technika Licí technika se od svého zavedení do protetiky v zásadě nemění, pouze se technologicky a materiálově zlepšuje. Obr Licí forma Pro získání odlitku se musí splnit tři základní požadavky: 1. Mít voskový model protézy. 2. Získat podle něj přesnou licí formu (obr. 430). 3. Licí formu v licím přístroji vyplnit vhodnou roztavenou slitinou. Při lití jakékoliv konstrukce se usiluje o získání co nejpřesnějšího odlitku (obr. 431). Za optimální přesnost se považuje odchylka 0,1 0,2 %, při které už se v současné době nečiní rozdíl mezi fixními a snímatelnými konstrukcemi. Hlavní snahou je kompenzovat smrštění kontrahujících materiálů získat odlitek pevný a hustý, bez vnitřních a povrchových defektů. Na rozměrové přesnosti se podílejí všechny materiály svými objemovými změnami. Celý pracovní postup se musí ve všech fázích vést tak, aby se zabránilo daleko nebezpečnějším změnám (deformace), a udržovat největší péči při manipulaci s voskovým modelem protézy. Obr Kovový odlitek Licí forma Licí formu (obr. 432) je třeba upravit tak, aby se vhodnou sestavou licích kanálků zajistila i struktura odlitku. Licí forma se skládá z: licí prohlubně licích kanálků (vtoků) (obr. 433) případného zásobníku Obr Licí forma Obr Vtoková soustava Licí prohlubeň (obr. 434) se tvaruje podle způsobu tavení, k vytvoření prohlubně se vždy bezpodmínečně použije přetvar, ať už z vosku, tvrdých nebo pružných umělých hmot. Vyříznutí licí prohlubně nožem je nejhrubší chybou, neboť se mohou v licí technice objevit zrnka z řezných ploch z proudu litiny do odlitku, vznikne tak nekvalitní odlitek (směs kovové slitiny s kousky zatmelovací hmoty). Licí kanálky (obr. 435) spojují prohlubeň s dutinou Obr Předtvar prohlubně pro odlitek a vedou roztavenou litinu do formy. Licí čepy mohou být z kovu nebo plastických hmot a před vypalováním se musí vyjmout z formy. Průměr kanálku nelze určit libovolně příliš úzký kanálek omezuje dynamiku vtoku, příliš široký se může předčasné ucpat (při tavení v licí prohlubni). Průměr se tedy bude lišit při tavení v licí prohlubni, kdy nesmí překročit 1,7 mm a při tavení mimo licí prohlubeň, kdy podle nejnovějších doporučení např. firmy Degussa má mít průměr až do 3 mm. Při vakuovém lití se široký licí kanálek před vstupem do formy doporučuje zúžit na polovinu. Široký licí kanálek působí jako dosycovací zásobník. Úzký kanálek Obr Kulový zásobník při tavení v licí prohlubni musí být opatřen kulovým zásobníkem (obr. 436), zásobník musí být symetricky až třikrát větší než čep. Vzdálenost zásobníku od voskového modelu musí být co nejmenší, maximálně 1 mm a spojka k němu širší než u licího kanálu. Dosycování ze zásobníku (obr. 437) je ale účinné jen tehdy, pokud tuhnutí ve formě probíhá Obr Správné připojení kanálků Obr Dosycování ze zásobníků 109

110 16. kapitola Kovy a jejich slitiny v pořadí: odlitek vtoková soustava licí prohlubeň. Voskový model musí být mimo tepelné centrum v licí formě a licí soustava v tepelném centru (obr. 438 a 439). Odvzdušňovací kanálky (obr. 440) díky nim jsou odlitky hutnější a tím, že se kanálky odvádí z odlitku teplo, fungují jako ochlazovací zařízení, tzv. řízené tuhnutí. Dutina odlitku se dobře naplní a kontrahující slitina se spolehlivě dosytí z širokého kanálku nebo ze zásobníku a dojde k řízenému tuhnutí. Doporučuje se nepoužívat komplikované licí soustavy, kde by roztavená litina musela měnit směr, protože litina má téct přímo do odlitku a nemá měnit směr. Obr Odvzdušňovací kanálky Je důležité znát pravidla připojení čepu, v zásadě platí, že: pro získání kvalitního odlitku (odlitek husté homogenní struktury), má být připojen na jednu korunku nebo mezičlen jeden čep přechody (obr. 441) mezi prohlubní, zásobníkem, modelem a čepem musí být zaobleny čep se připojuje k voskovému modelu v nejhmotnějším místě čep se nikdy nepřipojuje proti ostrým výběžkům, které by se mohly při nárazu roztaveného kovu odlomit k větším plochým částem voskového modelu se připojují čepy pod úhlem asi 45 (ne kolmo!) rozhoduje délka čepu, nejnižší část voskového modelu musí být 8 10 mm od dna formy (obr. 442) pokud jsou čepy z korodujícího materiálu, hrozí nebezpečí, že zkorodují s tekutou formovací hmotou a vznikne rez, která poškodí odlitek, proto se musí zakrýt vrstvičkou vosku Obr Špatné postavení mezi voskovými modely Po připojení čepů je připravena licí soustava k zatmelení do formovací hmoty v licím kroužku. Velikost kroužku se vybírá podle toho, aby od krajů modelu ke stěnám kroužku nebo ke dnu bylo max mm, aby zde bylo místo pro tepelnou expanzi. Kroužek se vyloží vrstvou žáruvzdorného papíru o síle asi 1 mm (papír umožní expanzi formovací hmoty). Vlastní zatmelení je zatmelení podle návodu formovací hmoty: ihned zatmelit sejmutý voskový model z pracovního modelu do licí formy, aby se zabránilo vnitřnímu pnutí ve voskovém modelu po odmaštění povrchu voskového modelu musí být hmota upravena tak, aby byl co nejkvalitnější odlitek. V jiném případě se použije buď starší metoda na jádro, nebo modernější zatmelení pomocí vibrátoru eventuelně s odsáváním. Během minut formovací hmota ztuhne a proběhne expanze při tuhnutí Vyhřátí formy a odlití Obr Tepelné centrum v licí formě Obr Licí soustava mimo tepelné centrum Obr Správné přechody mezi licími čepy Po ztuhnutí se vyjme z formy předtvar licí prohlubně a popřípadě i licí čepy (kovové nebo plastové). Forma se dá do předehřívací pece (obr. 443), postaví se kanálky směrem dolů a při 200 C se zvolna nechá vytékat vosk z formy a vypuzuje se z formy vodní pára. Cílem je vysoušení formy a pak pozvolné zahřívání (obr. 444) do požadované teploty, u sádrové formovací hmoty do 700 C a fosfátových hmot do C. Překročením vypalovací teploty se ohrožuje struktura odlitku porozitou a rozměry odlitku klesající tepelnou expanzí. Vypalování se nikdy nesmí přerušit, zhoršila by se pevnost formy. Obr Vyhřátí formy Po dosažení požadované teploty se dá co nejrychleji forma do licího aparátu, 110

111 16. kapitola Kovy a jejich slitiny slitina se roztaví a odlije. Licí forma rychle chladne a kontrahuje. Pro jistotu by mělo přenesení formy z pece do okamžiku odlití slitiny trvat maximálně jednu minutu. Obr Tavidlo Zlaté slitiny se taví pod tavidly (obr. 445), chromkobaltové slitiny bez tavidel, ale pokud možno pod ochrannou atmosférou. Odlévají se okamžitě, ihned po dosažení licí teploty, která se pozná podle typických známek, vypadá to jako zaoblení povrchu a případné zrcadlení u zlatých slitin. Vlastní odlití, tedy vyplnění dutiny v licí formě, proběhne velice rychle, během 0,1 0,5 sekundy. Na vzduchu forma velice rychle chladne a hned jak ztratí nálitek tmavočervenou barvu, je možné dokončit chlazení ve vodě (pozor na páru), tím se získá změkčený odlitek, který se lépe vypracovává, ale musí se potom tepelně vytvrdit. Při pomalém chladnutí až na laboratorní teplotu se získá odlitek vytvrzený. Přestože ani jeden z uvedených způsobů chladnutí nepoškozuje homogenitu odlitku, správný způsob chladnutí je ten druhý Odlévání velkých odlitků Odlévání velkých odlitků pro snímatelné náhrady je odlišné než odlévání malých odlitků pro fixní náhrady. Model konstrukce na snímatelné náhrady se vytváří na licím modelu a s ním se také zatmeluje. Musí se vytvářet i vtoková soustava, použijí se licí kanálky o rozměru alespoň 4 mm. Otvor bází modelu se nikdy nesmí vrtat, preformuje se s kuželovitou licí prohlubní již při dublování. Vyhřívání velké licí formy podle návodu výrobce trvá až 2 hodiny. Licí forma nemusí mít ocelový kroužek, protože fosfátová formovací hmota má dostatečnou pevnost, vydrží i bez kroužku Defekty odlitků Během odlití formy se může vyskytovat řada chyb na hotovém odlitku. Ale může se objevit i na začátku v ordinaci, při otiskování. Jsou 4 hlavní skupiny defektů: Deformace tvaru a odlitku má příčinu většinou v deformaci voskového modelu (viz vnitřní pnutí vosku), může ji ale také zavinit příliš velká expanze při tuhnutí, na to ale musí myslet výrobce. Nepravidelnost povrchu ve smyslu změn jeho hladkosti souvisí s největší mírou se zatmelovací technikou. Na povrchu se mohou odlít vzduchové bublinky (obr. 446): Po nesprávném odmaštění. Po použití řídké, nesprávně nanesené formovací hmoty. Přebytek vody z řídké formovací hmoty se vyloučí a potom odlije na povrchu ve formě nepravidelných hřebínků. Ve tvaru zástěrek (obr. 447) se odlijí praskliny ve formě řídké, prudce zahřívané formovací hmoty (někdy i dosud neztuhlé). Poměr vody a prášku způsobí v obou krajních mezích poruchy povrchu: příliš řídká forma je porézní, příliš hustá se nedá dobře zkondenzovat. Ke zhrubnutí povrchu vede i příliš dlouhé vypalování formy a přehřátá slitina. Povrchové defekty způsobí cizí tělesa, jako drobty formovací hmoty, například po dodatečných úpravách formy nožem. Podobný výsledek má i vedení licího kanálu proti ostré hraně uvnitř formy, která se pak nárazem kovu odlomí. Obr Graf: Pozvolné zahřívání formy - tepelná expanze u formy Obr Vzduchové bublinky na povrchu kovové konstrukce Obr Kovové odlitky se zástěrky 111

112 16. kapitola Kovy a jejich slitiny Porozita v odlitku (obr. 448) může se objevit uvnitř odlitku, ale i na jeho povrchu. Vnitřní porozita odlitku oslabuje, ale není většinou patrná až do té doby, než dojde ke zlomení, prasknutí nebo prokousání odlitku. Obr Plynová inkluze v kovové slitině Existují dva typy porozity: Kontrakční defekty (lunkry) (obr. 449) projeví se jako drobné cípaté dutinky v místech (obr. 450), která tuhnou naposled, obvykle v místě připojení licích čepů. Spolehlivou ochranou je možnost dosycení (popsaná u přípravy vtoků a využití Obr Kontrakční defekty (lunkry) v kovové slitině tepelného centra formy). Vysoká teplota formy a taveniny způsobí podpovrchovou porozitu, která je tvořená souvislou vrstvou sférických dutinek pod povrchem odlitku. Plynové inkluze (porozity v kovové slitině) (obr. 451) příčinou je nesprávné příliš dlouhé tavení plamenem s nadbytkem vzduchu, přehřátí taveniny nebo užití boraxu s krystalovou vodou. Slitina pak ve větší míře pohlcuje plyny, které se uvolní ve formě drobných bublinek. Nebezpečí plynové porozity se také častěji vyskytuje při opakovaném tavení nálitků. Obr Drobné cípaté dutinky u licího čepu v místě mezi odlitkem a vtokovou soustavou Obr Neúplnost odlitku Neúplnost odlitku (obr. 452) důvodem je zavinění nedostatečného odvzdušnění formy při málo průlinčité formě Obr Plynové inkluze v kovové slitině při krátkém působení odstředivé síly (například při ručním lití) nebo zpětný tlak vzduchu ze stejných příčin. Druhou příčinou je špatná eliminace vosku z formy, kdy se neumožní vosku odtéci a spoléhá se jen na jeho spálení Spájení Spájení (obr. 453) se v současné době moc nepoužívá. Spájení (letování) se používá při spojování jednotlivých konstrukčních částí fixních můstků, fixních dlah, při letování některých typů attachmentů k fixním konstrukcím, ale také k opravám fixních konstrukcí. K přípravě jsou potřeba některé pomocné materiály: pájky spájecí hmota (viz info v kapitole 9.4) spájecí prostředky Pájky Obr Spájení Pájky (obr. 454) sice jsou použitím pomocné materiály, zůstávají ale součástí kovových dílců protéz. Jsou to slitiny kovů, které mají téměř stejné složení jako spájený kov, stejné mechanické vlastnosti, ale nižší teplotu tání. Pájky musí mít: dobrý tok při podmínečně nižších teplotách nízkou viskozitu, aby slitiny lehce tekly i do úzkých spár stejné mechanické vlastnosti a barvu jako pájená slitina odolnost proti korozi a zbarvování dobrou difúzi do spájených dílců likvidus minimálně C pod solidem spájené slitiny spoj nesmí být porézní Obr Pájky Pájky pro spájení zlatých slitin mají stejný základ jako spájené slitiny. Ke snížení teploty tání a viskozity se u současných pájek užívá většinou cín a zinek. Ke každé slitině patří dvě pájky: měkká a tvrdá s rozdílnými intervaly likvidus pájky tvrdé je vyšší než měkké. 112

113 16. kapitola Kovy a jejich slitiny Spájecí prostředky Při spájení a tavení zlatých slitin se musí zabránit tvorbě oxidů použitím spájecích prostředků. Musí mít bod tání nižší než solidus pájky a navíc nesmí při pájení shořet. Běžně užívaným základem všech spájecích prostředků je borax (obr. 455), který má v dehydrované podobě schopnost rozpouštět kovové kysličníky. Měl by se roztavit při teplotě C a vytvořit sklovitou taveninu. Fluoridy jsou spájecí prostředky vhodné pro vysokotavitelné slitiny, rozpouštějí i oxidy obecných kovů. Některé pájky už přísadu tavidel obsahují. Zbytky tavidel po spájení se rozpouštějí 10% kyselinou sírovou. Obr Spájecí prostředek BORAX Sváření Sváření znamená spojování dvou dílců vzájemným stavením, ke kterému dojde po lokálním zahřátí na teplotu tání. Používá se prakticky jediný způsob odporové, tzv. bodové sváření. Využívá se při výrobě dlah v traumatologii a v ortodoncii při zhotovování fixních aparátků. Přístroj na bodové sváření sevře svářené dílce pevně mezi dvě elektrody, mezi kterými probíhá proud. Dílce se roztaví se a po zchladnutí se pevně spojí. Proud má nízké napětí, ale má velkou intenzitu, proto se průchod proudu může zkrátit na minimum. (obr. 456) Moření Obr Princip bodové sváření Po odlití je povrch kovového dílce pokryt vrstvou oxidů (nebo i sirníků), proto se musí před dalším zpracováním odstranit. Potřebný pracovní postup se nazývá moření a provádí se tak, že odlitek se čistí za tepla v roztoku některé anorganické kyseliny. Nejvýhodnějším mořícím prostředkem je kyselina sírová (H 2 SO 4 ), která spolehlivě odmoří vrstvu oxidů již při koncentraci %. Používání kyseliny chlorovodíkové je škodlivé, protože se při moření vypařuje do pracovních prostředí, tím ohrožuje zdraví pracovníků a způsobuje korozi všech kovových přístrojů v laboratoři. Při správném moření (obr. 457), technologicky i zdravotně nezávadném, se postupuje tak, že po očištění zbytků formovací hmoty se vloží odlitek do misky nebo do zkumavky a zalije se čistou zředěnou kyselinou, zvolna se zahřívá, ale Obr Moření nevaří, protože odmoření se dosáhne už pod bodem varu. Sleduje se 113

114 16. kapitola Kovy a jejich slitiny povrch odlitku jakmile se dosáhne očištění a povrch se začíná mírně lesknout, moření se ukončí. Odlitek se vyjme a důkladně se opláchne. Pozor, odlitku se před očištěním do kyseliny nesmí dotýkat kovovou pinzetou ani se nesmí z kyseliny kovovou pinzetou vyndávat! Pinzeta musí mít chapadla ze skla. Kyselinu je třeba často měnit a při moření se nikdy nevaří. Při vaření téměř vždy dochází k porušení povrchové struktury všech zlatých slitin, které obsahují paládium, měď a zinek (AURIX, AUROSA, ale i PALARGEN). Moření se může provádět i v ultrazvukovém přístroji (obr. 458) pomocí speciálních roztoků, nebo při teplotě 70 C v termostatech pomocí roztoků neobsahujících kyseliny (například zahraniční preparát NEACID(obr. 459)). Obr Mořicí prostředek NEACID Tepelné ošetření slitin Obr Ultrazvukový přístroj na čištění Moření se málo používá k očištění odlitků z chromkobaltových slitin, je účinnější, když se očistí pískováním. Tepelným ošetřením se mohou změnit vlastnosti kovových slitin pomocí vysokých teplot. Může se provádět změkčením nebo vytvrzením. Změkčování se provádí tehdy, když je třeba vrátit původní tvárlivost slitině, která ztvrdla mechanickým tvářením. Tvrdost se odstraní žíháním do tmavočerveného žáru (700 C), potom se ochladí ve vodě a tím se odstraní z tvářeného materiálu vnitřní pnutí a dosáhne se rekrystalizace. Změkčuje se jen plech ze zlatých slitin, nikdy ocelový drát. Vytvrzováním (obr. 460) (zlepšováním) slitin se zvyšuje tvrdost a pružnost kovových výrobků, kterou předchozím zpracováním ztratily. Z našich slitin se mohou vytvrzovat jen 18 karátová zlatoplatinová slitina, AURIX a PALARGEN. Obr Homogenizační žíhání - vytvrzování slitin Před vlastním vytvrzením je třeba provést tzv. homogenizační žíhání, kterým se odstraní nerovnoměrné ztvrdnutí, které vzniklo předchozím zpracováním, a kterým se obnoví homogenita odlitku. Žíhání se provádí v peci nebo v solné lázni, zahřáté na předepsanou teplotu, následně se ochladí ve zředěném alkoholu nebo ve vlažné vodě. Když se nedodrží předepsaný správný čas a teplota, nedojde k homogenizaci. Naopak, když se čas a teplota překročí, vznikne hrubozrnná struktura. Pokud není 114

115 16. kapitola Kovy a jejich slitiny k dispozici tato možnost, může se vytvrdit klasickým způsobem po odlití formy kovovou slitinou a forma se nechá pozvolna vychladnout Elektrochemická koroze Náhrady konstruujeme ze slitiny, které jsou odolné k prosté chemické korozi vznikající působením korozních činidel, jako jsou kyslík, síra nebo kyseliny obsažené v potravě. Většina kovů má snahu vytvářet chemické sloučeniny, kovový předmět pak koroduje a ztrácí kvalitu. Když se ponoří do elektrolytu (sliny) dva kovy s rozdílným potenciálem, vytvoří se galvanický článek čím silnější, tím je větší jejich potenciální rozdíl. (pozn. z internetu Potenciální rozdíl je množství ve fyzice příbuzné množství energie, která by byla požadovaná pohybovat objektem od jednoho místa k jinému proti různým druhům sil. Termín je nejvíce často používaný jako zkratka elektrický potenciální rozdíl, ale to také se vyskytuje v mnoha ostatních pobočkách fyziky. Jen změny v potenciální nebo potenciální energii (ne absolutní hodnoty) moci někdy být uměřený.) Vzniklé galvanické proudy jsou sice velmi malé, ale mohou ve svých důsledcích vést k porušení struktury slitiny, které se nejčastěji projeví zbarvením. Galvanické proudy navíc u některých citlivých pacientů vyvolávají (způsobují) chronické dráždění, které se projevuje kovovou pachutí, pocity pálení jazyka, záněty sliznice nebo neuralgickými bolestmi. Současné slitiny obvykle popsané jevy nevyvolávají, mohou se tedy dobře kombinovat (současné použití zlatých, stříbrných i chromkobaltových slitin u téhož pacienta). Nejčastějším projevem elektrochemické koroze je zbarvování. Většinou jsou to heterogenní odlitky vzniklé prudkým ochlazením litiny, použití znečištěné zlaté slitiny nebo porozita odlitku. 115

116 116

117 Implantační materiály 17 V současné době se častěji používají ve stomatologii implantáty. Jsou složeny z různých materiálů: od kovů a jejich slitin, přes různé druhy keramických hmot, až k plastickým hmotám. Všechny implantační materiály by měly splňovat následující požadavky: mechanická pevnost (= tvrdost, pevnost, pružnost, tažnost, křehkost) chemická a fyzikální indiference (= vztah dvou soustav navzájem se neovlivňujících) aktivní biokompatibilita (= tolerance materiálu k tělu organismu) 17.1 Druhy materiálů k výrobě implantátů Zlaté slitiny nepoužívají se, neboť mají velkou tepelnou vodivost. Lze je kombinovat s napálenou keramikou. Nerezavějící ocel nejlepší kov oproti kovu, který vytváří korozi. Ale ve stomatologii se neužívá na výrobu implantátů. Chromkobaltové slitiny v minulosti se užívaly, v současné době jsou stále nahrazovány titanem a tantalem. Tantal (obr. 461) a jeho slitiny dá se používat jako implantační materiál. Má dobrou Obr Kov tantal biologickou snášenlivost a stálost, ale má horší mechanickou vlastnost, je méně tvrdý a více tažný, v případě robustnější (= mohutnější) konstrukce implantátu, která musí mít vyšší tvrdost a pevnost, tantal tuto vlastnost nesplňuje. Titan (obr. 462) a jeho slitiny je to lehký neušlechtilý kov a má lepší vlastnost než tantal. Jeho mechanická vlastnost je stejná jako u ocele. Má vyšší odolnost proti korozi. Na jeho povrchu se vytváří vrstva oxidů, která zastavuje korozi. Ale určitou nevýhodou titanu je obtížná zpracovatelnost (bod tání je 1670 C). Plastické hmoty na bázi akrylátu zkoušely se vyrobit, ale skončilo to neúspěchem. Obr Kov titan Keramické hmoty používá se keramika na bázi oxidu hlinitého. Sklokeramické materiály (biosklo) jsou připraveny v řadě různých strukturních modifikací, od sklovitých až po porézní. Obr Vztah mechanických a biologických vlastností implantačních materiálů 117