Maturitní otázky Český jazyk

Transkript

1

2 Maturitní otázky Český jazyk také v tištěné verzi Objednat můžete na Doporučujeme další e-knihy v edici: Maturitní otázky Literatura e-kniha Maturitní otázky Matematika e-kniha Maturitní otázky Angličtina e-kniha Maturitní otázky Dějepis e-kniha Maturitní otázky Zeměpis e-kniha Věra Chudomelová, Karina Matějů Maturitní otázky Český jazyk e-kniha Copyright Fragment, 2011 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

3 MATURITNÍ OTÁZKY český jazyk Věra Chudomelová Karina Matějů

4 Obsah obsah Úvod Jazykověda Obecná jazykověda (Věra Chudomelová) Jazykověda a její členění na jednotlivé disciplíny Národní jazyk a jeho rozvrstvení Genetická příbuznost jazyků Vývojové tendence českého jazyka Norma a kodif ikace spisovného jazyka, jazyková kultura Nauka o zvukové stránce jazyka (Věra Chudomelová) Soustava českých hlásek Česká spisovná výslovnost (slova domácí, slova přejatá) Slovní přízvuk, větný přízvuk, členění na větné úseky, větná intonace Nauka o graf ické stránce jazyka (Věra Chudomelová) Základní principy českého pravopisu Vztah mezi zvukovou a graf ickou stránkou jazyka Lexikologie, frazeologie, sémantika (Věra Chudomelová) Slovo a sousloví, víceslovné pojmenování, frazém Význam lexikálních jednotek Lexikální významové vztahy Slovní zásoba a její vrstvy Lexikograf ie

5 obsah 1.5 Nauka o tvoření slov (Věra Chudomelová) Motivovanost a nemotivovanost slova Stavba slova Tvoření slov odvozováním (derivací) Tvoření slov skládáním (kompozicí) Zkratky a zkratková slova Univerbizace, multiverbizace Morfologie (Věra Chudomelová) Slovní druhy a jejich vymezení Gramatické kategorie jmen a sloves Vývojové tendence v tvarosloví jmen a sloves Syntax (Karina Matějů) Syntax jako součást gramatiky přirozeného jazyka Věta a výpověď Syntax závislostní a syntax valenční Rozbor věty podle závislostní syntaxe Rozbor souvětí podle závislostní syntaxe Valenční syntax Výpověď a text (Karina Matějů) Výpověď Text

6 obsah 2. Stylistika (Karina Matějů) Jazyk, řeč a komunikace Stylistika, styl a stylizace Slohotvorní činitelé Kompozice textu Funkční styly Funkční styl prostě sdělovací Funkční styl publicistický Funkční styl odborný Funkční styl administrativní Funkční styl umělecké literatury Základy rétoriky, řečnický styl Nauka o komunikaci (Karina Matějů) Komunikační situace Komunikace kooperativní a konf liktní Komunikace manipulativní Argumentace Seznam doporučené literatury Rejstřík

7 Úvod úvod Vzdělaný člověk má vždy v sobě bohatství. Phaearus Jestliže držíte v rukou tuto publikaci, nepochybně je pro vás bohatství v podobě vzdělání důležité. Jedním ze zásadních jednotících prvků národa je i národní jazyk, jehož dobrá praktická i teoretická znalost svědčí o kulturní úrovni celé společnosti i intelektuální úrovni každého jednotlivce. Český jazyk je v České republice povinným maturitním předmětem na všech typech středních škol, tudíž jsme shledaly potřebným vytvořit publikaci shrnující základní poznatky o našem mateřském jazyce a rovněž poskytující pomocí několika doporučení a základních a rozšiřujících úloh návod, jak se na maturitní zkoušku co nejlépe připravit. Zároveň může tato knížka posloužit jako základ přípravy k přijímací zkoušce z českého jazyka na vysokou školu. Co nejdřív a co potom? Ať už k maturitě z češtiny přistupujete s tím, že vás tento předmět baví a chcete se mu případně věnovat i dále na vysoké škole, či je pro vás jen nutným zlem, ideálním začátkem je vyčlenění si dostatečného množství času a stanovení časového harmonogramu. Můžeme vám sice doporučit postup po jednotlivých kapitolách po řadě, jak jdou v knize za sebou, neboť na sebe v mnohém logicky navazují, nicméně pokud je vám bližší metoda od známějšího k méně známému (případně od oblíbenějších témat k méně oblíbeným), určitě se jí držte. Nezapomeňte však alespoň trochu své pozornosti věnovat každé z částí požadovaných k maturitní zkoušce. Jsi Čech a neumíš česky? Jistě pro mnohé z vás důvěrně známé popichování, zejména ze strany rodičů, když se ze školy přinese ne právě uspokojivá známka z českého jazyka. Ačkoli něco na tom je: Uvědomte si, že řada věcí, o nichž se v této příručce píše, je vám nejen povědomá, ale často pro vás i zcela automaticky praktikovaná v konkrétních životních situacích, spíše jen možná nevíte, jak se danému jevu odborně říká. Každou takovou povědomost si s pojmy mnemotechnicky či přímým vypsáním do textu spojte! Bude se vám vše lépe vybavovat. Úlohy V této publikaci máte ke každé kapitole k dispozici několik základních a rozšiřovacích úloh, které si kladou za cíl prověřit, co jste si z bezprostředně předcházejícího textu zapamatovali, případně jak se vám podařilo zde shrnuté poznatky propojit s tím, co už je vám známé z předchozího studia na základní a střední škole. Pokud se vám nepodaří všechny úkoly vypracovat, projděte si příslušnou kapitolu ještě jednou. Zkouška z dospělosti Samotné zkoušení u maturity z jednoho předmětu trvá 15 minut. Tak dlouho trvá cesta tramvají zahrnující 7 průměrně dlouhých zastávek. To je doba dost krátká na to, aby byla věnována podrobným detailům, a dost dlouhá na to, abyste zkoušející přesvědčili o tom, že něco umíte. 1. Ještě na potítku si sepište cokoli, co vás k tématu napadne. 2. Pokuste se využít i mezipředmětových vztahů. 3. Využijte vše, co máte na potítku k dispozici: návodné otázky k tématu, Pravidla českého pravopisu apod. 4. Snažte se zachovat klidnou hlavu a vystupujte sebejistě. 5. Neupozorňujte nikoho zbytečně na to, že něco nevíte nebo že si na něco nemůžete vzpomenout. 6. Na začátku vaší patnáctiminutovky seznamte všechny přítomné se svou otázkou a ve zkratce shrňte, o čem budete mluvit. 7. Začněte mluvit o tom, co bezpečně umíte. 8. Mluvte klidně a pomalu. 9. Za žádných okolností nepanikařte! Nic není tak obtížné a nedostupné, aby nad tím lidský duch nezvítězil. Seneca Mladší Úspěšné zvládnutí přípravy a maturitní zkoušky vám přejí autorky. 7

8

9 1. Jazykověda 1.1 Obecná jazykověda 1. Jazykověda Něco jiného je vyspělost národního jazyka a něco jiného je úroveň národní kultury jazykové. Může se stát, že jazyková kultura národa pokulhává za jeho jazykem. To je případ váš, vy lidé čeští. Máte v rukou stradivárky, a hrajete na nich jako šumaři; zdědili jste varhany, a myslíte, že je to f lašinet. Pavel Eisner Jazykověda a její členění na jednotlivé disciplíny jazyk hlavní lingvistické disciplíny další lingvistické disciplíny Jazykověda (= lingvistika; z lat. lingua jazyk) je věda zabývající se jazykem a řečí. Z lingvistického hlediska lze jazyk (přirozený jazyk) chápat jako dorozumívací prostředek v rámci příslušného jazykového společenství. Základními složkami jazyka jsou jeho zvuková podoba, gramatika a slovní zásoba. Lingvistiku lze členit na množství dílčích disciplín podle zkoumaného jazyka/ /zkoumaných jazyků a podle složky jazyka, jež je předmětem zkoumání dané disciplíny. První způsob členění rozlišuje např. bohemistiku (disciplína studující češtinu), anglistiku (disciplína studující angličtinu), sinologii (disciplína studující čínštinu) apod., zároveň však také slavistiku (disciplína studující slovanské jazyky), indoevropeistiku (disciplína zabývající se indoevropskými jazyky) atd. Druhé kritérium vyděluje: a) hlavní lingvistické disciplíny fonetika (nauka o zvukové stavbě jazyka a obecných zákonitostech jejího fungování v řeči) a fonologie (nauka o funkcích a vlastnostech jazykových znaků v systému jazyka) morfologie (= tvarosloví; nauka o slovních druzích a jejich gramatických kategoriích) syntax (= skladba; nauka o stavbě vět a souvětí) lexikologie (nauka o slovní zásobě) a lexikografie (nauka o teorii a praxi sestavování slovníků) slovotvorba (nauka o tvoření slov) sémantika (nauka o významové složce jazykových znaků) b) další lingvistické disciplíny rétorika (= řečnictví a nauka o něm; zabývá se uměním mluvit, správnou formulací projevu) stylistika (nauka o výběru a užití jazykových prostředků v jazykových projevech) textová lingvistika (nauka o výstavbě souvislých jazykových projevů, textů) etymologie (nauka o původu slov) dialektologie (zabývá se dialekty, tj. místními variantami jazyka) matematická lingvistika (ke zkoumání jazyka využívá matematických metod) psycholingvistika (zabývá se psychickými procesy, které souvisejí s jazykem) K nejvýznačnějším českým jazykovědcům se řadí: Jan Blahoslav Gramatika česká, 1571 Jan Amos Komenský zamýšlený Poklad jazyka českého, materiál však roku 1656 shořel v Lešně Josef Dobrovský Zevrubná mluvnice jazyka českého, 1809 Josef Jungmann Slovník česko-německý, Jan Gebauer Historická mluvnice jazyka českého, , 1929 Slovník staročeský, nedokončen Příruční mluvnice jazyka českého, 1900 Pravidla českého pravopisu, 1902 Vilém Mathesius Čeština a obecný jazykozpyt, 1947 Řeč a sloh, 1966 Bohuslav Havránek Vývoj spisovného jazyka českého, 1980 spolu s Aloisem Jedličkou Česká mluvnice, 1951 (1. vyd.) František Trávníček Historická mluvnice československá, 1935 Mluvnice spisovné češtiny, Vladimír Šmilauer Novočeská skladba, 1947 Nauka o českém jazyku, 1979 Miloš Dokulil největší pozornost věnoval problematice tvoření slov, např. Obsah, výraz, význam, 1997 Josef Filipec nejvíce se věnoval lexikologii a lexikograf ii, např. Česká synonyma z hlediska stylistiky a lexikologie,

10 1. jazykověda pragmatická lingvistika (zabývá se pragmatickými faktory řeči) a paralingvistika (k paralingvistickým projevům patří zejména gestikulace a mimika) neurolingvistika (zabývá se poruchami řeči, jež byly způsobeny poškozením mozku) sociolingvistika (zabývá se vztahy mezi jazykem a společností) etnolingvistika (studuje jazyk, příp. kulturu přírodních národů) a lingvistická antropologie (na základě lingvistických teorií přispívá k objasňování podstaty lidské bytosti) filozof ie jazyka František Daneš nejvíce se zaměřuje na skladbu češtiny, např. Věta a text, 1985 Miroslav Komárek Příspěvky k české morfologii, 1978 Jan Kořenský Konstrukce gramatiky ze sémantické báze, Národní jazyk a jeho rozvrstvení národní jazyk spisovný jazyk nářečí interdialekty a obecná čeština Národní jazyk je jedním z jednotících prvků národa. Nezřídka je však jeden jazyk národním jazykem více národů (např. němčina). Národní jazyk lze členit na: reprezentativní formu spisovný jazyk nářečí, interdialekty a obecnou češtinu (z hlediska územní diferenciace) profesní mluvu, slang, argot (z hlediska sociální diferenciace) Územně (regionálně) vymezené útvary jazyka: Spisovný jazyk má funkci národně reprezentativní a řídí se kodif ikací. Hovoří se o něm také jako o prestižním jazykovém útvaru. Jeho přípustné oblastní variety nejsou příliš časté, nicméně existují (např. znělá i neznělá výslovnost skupiny sch [sch/zh]). Spisovný jazyk je odvozen od původního středočeského nářečí. Za jeho součást lze považovat i tzv. hovorovou češtinu, tj. mluvenou podobu spisovného jazyka. Nářečí (dialekty) jde o územně vymezené jazykové útvary, které slouží k běžnému mluvenému dorozumívání. Vzájemné nářeční rozdíly i odchylky od spisovného jazyka se začaly pomalu stírat v souvislosti s migrací obyvatelstva, s postupujícím vyrovnáváním životního stylu ve městech a na venkově a také s rychlým vývojem v oblasti komunikačních technologií. Interdialekty jsou to poměrně nestabilní jazykové útvary a od dialektů se liší zejména svou rozsáhlejší územní působností. Na území Čech a Moravy bývají nejčastěji vymezovány tři interdialekty: východomoravský, středomoravský a obecná čeština. Obecná čeština na rozdíl od ostatních interdialektů se objevuje velmi často také v moderním dramatu a krásné literatuře, čímž se v podstatě stává nespisovným jazykovým útvarem s celonárodní působností a přestává být chápána jako interdialekt. Sociálně vymezené nespisovné útvary (poloútvary) jazyka: profesní mluva slang argot Profesní mluva je charakteristická pro určité pracovní prostředí (např. zdravotnické) a vzniká čistě z praktické potřeby. Profesionalismy (pojmy profesní mluvy) mohou někdy vstupovat do spisovného jazyka a obohacovat terminologii příslušných oborů. Slang oproti profesní mluvě je vytvoření a užívání slangu dáno společenskou solidaritou (někdy touhou po originalitě) v rámci určitého zájmového (příp. pracovního) prostředí (např. studentský slang). Zvláštním případem je slang myslivecký, neboť je pevně ustálený v celém středoevropském prostoru a v mysliveckém prostředí je závazný. Argot jde o tajnou mluvu izolovaných skupin společnosti, zpravidla spjatých s tzv. podsvětím. Příčinou vzniku a užívání argotu je podobně jako u slangu vzájemná solidarita příslušníků dané skupiny a snaha o to, aby veřejnost daným výrazům nerozuměla. Typickým příkladem je mluva zlodějů, prostitutek, pasáků, vězňů, distributorů a uživatelů drog apod. 10

11 1.1.3 Genetická příbuznost jazyků světové jazyky indoevropské jazyky slovanské jazyky Na celém světě existuje několik tisíc jazyků, podle nejrůznějších odhadů se jejich počet pohybuje mezi Poté, co byla v 19. století na základě historického a srovnávacího výzkumu zjištěna příbuznost mezi zdánlivě zcela odlišnými jazyky, následovalo rozdělení světových jazyků do tzv. rodin, jejichž počty a struktura se podle nejnovějších výsledků zkoumání často měnily. V současné době se jejich počet ustálil na dvaceti. Jednou z těchto jazykových rodin je i rodina jazyků indoevropských. 1. Jazykověda Indoevropské jazyky se dělí do několika skupin: indoíránské (sanskrt, hindština, bengálština, perština atd.) arménština řečtina balkánské (albánština atd.) italické (latina atd.) románské (francouzština, katalánština, španělština, portugalština, italština, rétorománské jazyky, rumunština, moldavština atd.) keltské (irština, velština, bretonština atd.) germánské (gótština, angličtina, němčina, holandština, dánština, švédština, norština, islandština atd.) baltské (pruština, litevština, lotyština) slovanské (viz dále) anatolské (chetitština ad.) tocharština Slovanské jazyky jsou nejčastěji členěny do tří skupin: a) západoslovanské jazyky čeština, slovenština, polština, hornolužická srbština, dolnolužická srbština, polabština, kašubština b) jihoslovanské jazyky srbština, chorvatština, slovinština, makedonština, bulharština c) východoslovanské jazyky ruština, běloruština, ukrajinština Světové jazyky lze podle rodové příbuznosti členit na: indoevropské semitohamitské (afroasijské) kartvelské uralské drávidské altajské vymřelé jazyky Středomoří a Blízkého východu baskičtina severokavkazské paleoasijské izolované asijské tibetočínské (sinotibetské) t hajské austroasijské austronéské papuánské australské africké americké indiánské Vývojové tendence českého jazyka V průběhu středověku a novověku docházelo v českém jazyce (podobně jako v dalších slovanských jazycích) k řadě hláskových a tvaroslovných změn, z nichž ne všechny se ujaly či zasáhly celé území Čech a Moravy. Zejména v moravských nářečích je často patrná absence některé z následujících vývojových změn: Hláskový vývoj ve století a) samohlásky a, resp. á po měkkých souhláskách se měnilo v ě, resp. ie na konci slova vždy, uvnitř slova pouze tehdy, následovala-li měkká, příp. změkčená souhláska (Změkčené souhlásce předchází samohláska ь měkký jer, i, e, ě, ę nosovka.) např. duša > dušě u, resp. ú po měkkých souhláskách se měnilo v i, resp. í např. dušu > duši dvojhláska ie se změnila v e např. dušě > duše (Pouze po retnicích b, p, m, v tato změna neproběhla vůbec, např. běžet, pěkný, měna, věk. Výslovnost u těchto slov je však jiná, než byla do 14. století.) Na latinsky psané zakládací listině litoměřické kapituly z roku 1057 se nachází nejstarší písemně dochovaná česká věta (připsaná na počátku 13. století): Pavel dal jest Ploskovicích zem u Vlach dal jest Dolás zem u Bogu i sv atému Ščepánu se dvěma dušníkoma, Bogučeja a Sedlatu. 11

12 12 1. jazykověda b) souhlásky z měkčeného ŕ se ve 13. století def initivně stalo ř např. koŕen > kořen ve 13. století došlo rovněž ke změně souhlásky g v h např. noga > noha Hláskový vývoj ve století samohláska ó byla nejprve nahrazena dvojhláskou ou a postupně dnešním ů např. kóň > kuoň > kůň ú uprostřed a na konci slova se měnilo v ou, jež se ovšem až do roku 1849 psalo au např. rukú > rukou dvojhláska ie se změnila na í např. viera > víra samohláska é se začala měnit v í, ale uplatnila se jen v části spisovné slovní zásoby např. obilé > obilí mléko, mladému stejnoslabičné aj se ve většině případů změnilo v ej např. vajce > vejce vajec změna ý v ej na českém území proběhla, do spisovného jazyka však nepronikla např. bílý > bílej Tvaroslovný vývoj staré češtiny Ve staré češtině existovalo nejen číslo jednotné (singulár) a množné (plurál), ale také číslo dvojné (duál), které se používalo pro označení dvou lidí, zvířat či věcí. Ačkoli se již duál několik staletí nepoužívá, některé jeho tvary se zachovaly až do současnosti: veškeré formy číslovek dva, oba (dvě, obě, dvou, obou, dvěma, oběma), tvar dvě stě, některé tvary slov označující párové části těla: oči (očí, očima), uši (uší, ušima), ruce (rukou, rukama), nohy (nohou, nohama), kolenou, ramenou, prsou atd. Podstatná jména mužského rodu nebyla ve staré češtině rozlišována na životná a neživotná, takže se u všech maskulin tvar 1. pádu nijak nelišil od tvaru 4. pádu. Postupem času došlo k odlišení tím, že se u životných mužských substantiv 4. pád formálně připodobnil pádu druhému (u neživotných zůstal 1. a 4. pád stejný). Zatímco dříve se kupříkladu užívalo spojení vizu (vidím) chlap, stejně jako vizu hrad, po zavedení gramatické kategorie životnosti u maskulin toto spojení již vypadalo takto: vizu chlapa (vizu hrad však zůstalo). Mužská podstatná jména měla v 1. pádě množného čísla koncovku -i nebo -ové. Neživotná maskulina však posléze přijala do 1. pádu plurálu tvar 4. pádu plurálu, který se stal výhradním, např. hradové > hrady, koláči > koláče. Ve staré češtině se až do konce 14. století běžně užívalo několik minulých časů, zejména aorist, imperfektum (tvary jednoduché) a také plusquamperfektum (tvar složený), tj. předminulý čas (byl jsem dělal), který se ovšem běžně užíval ještě ve století devatenáctém. Vývojové tendence současné češtiny Diferenciace jde především o směřování k větší variantnosti normy spisovného jazyka (např. dříve bylo jedinou spisovnou formou 1. os. j. č. sloves typu kupovat pouze kupuji, dnes lze použít tvar kupuji i kupuju; stejným případem je také 3. os. mn. č. téhož typu slovesa: kupují a dnes již také kupujou). Unif ikace v tomto případě jde o zjednodušování některých jazykových jevů, zejména v morfologii (např. postupné odstraňování dvojného čísla a nahrazování číslem množným: na nohou, na rukou > na nohách, na rukách). Intelektualizace tento proces je dán zvyšující se vzdělaností české společnosti a zrychlujícím se vývojem vědy a techniky. Jeho projevem je například četnější užívání víceslovných předložkových výrazů (bez ohledu na, se zřetelem k atd.) či analytických slovesných tvarů (provádět rekonstrukci namísto rekonstruovat apod.). Determinologizace řada termínů ztrácí svou výlučně terminologickou povahu tím, že se (i v důsledku jazykové intelektualizace) běžně užívá i v oblastech neodborných (parametr, relace, model apod.).

13 Přejímání slov z cizích jazyků, zvláště z angličtiny obohacování slovní zásoby tímto způsobem se nejvýrazněji projevuje u dynamicky se rozvíjejících oborů, jako je ekonomie, informatika apod. Stírání nářečních rozdílů je dáno především zkracováním vzdáleností mezi lidmi a odbouráváním rozdílů mezi životem ve městech a na venkově. 1. Jazykověda Norma a kodif ikace spisovného jazyka, jazyková kultura jazyková norma kodif ikace jazyková kultura Společenskou normou rozumíme souhrn ustálených kulturních zvyklostí, které jsou závazné pro danou společnost. Podobně lze def inovat též jazykovou normu, jež je souborem ustálených, jednotných a závazných jazykových pravidel v rámci spisovného jazyka. Norma jazyka přitom zahrnuje normu pravopisu, výslovnosti, gramatiky, slovní zásoby a slohu. Aby mohla být jazyková norma všem uživatelům daného jazyka dostupná, musí být of iciálně písemně zpracována a vydána. Takovému procesu se říká kodif ikace. Nejdůležitějšími kodif ikačními publikacemi české jazykové normy jsou Pravidla českého pravopisu, řádně schválené školní mluvnice a výkladové slovníky českého jazyka vydávané Ústavem pro jazyk český Akademie věd ČR, případně jinou of iciální institucí. Pojmem jazyková kultura je míněno několik zásadních požadavků na jazykové vyjadřování, s jejichž pomocí je vytvářena a udržována jeho dobrá úroveň. K těmto požadavkům patří: vhodnost užití jazykových prostředků slohová vytříbenost stylová přiměřenost srozumitelnost vyjádření výstižnost vyjádření Základní úlohy: 1. Lingvistická disciplína, která se mj. zabývá mluvnickými kategoriemi podstatných jmen, se nazývá: a) slovotvorba b) sémantika c) morfologie d) syntax 2. K sociálně vymezeným nespisovným útvarům jazyka patří: a) profesní mluva b) spisovný jazyk c) nářečí d) obecná čeština 3. Doplňte co nejpřesněji tabulku: západoslovanské jazyky východoslovanské jazyky jihoslovanské jazyky 13

14 1. jazykověda 4. Vysvětlete rozdíl mezi slovy: uchy ušima nohami nohama očima oky 5. K minulým časům užívaným ve staré češtině se řadí: a) plusquamperfektum b) aorist c) futurum d) imperfektum Rozšiřující úlohy: 1. Rozhodněte, zda jsou následující věty pravdivé: a) Četnější užívání víceslovných předložkových výrazů je projevem determinologizace jazyka. b) Arménština patří mezi románské jazyky. c) Ve staré češtině existovalo kromě množného a jednotného čísla také číslo dvojné a trojné. d) Spisovný jazyk je reprezentativní formou národního jazyka. e) Myslivecká mluva je argot. f) Slavistika je lingvistická disciplína, jejímž předmětem zájmu je mj. slovenština. g) K nejdůležitějším kodif ikačním příručkám patří také Slovník spisovného češtiny pro školu a veřejnost. h) Profesionalismus je termín příslušného oboru. 2. Přiřaďte k větám vhodná označení podle toho, ke kterému územnímu či sociálnímu útvaru národního jazyka příslušejí (spisovný jazyk, nářečí, obecná čeština, slang): a) Musim se to pořádně našprtat, abysem zejtra nedostal sardel. b) Zejtra už vodjede i ten divnej chlap. c) Potkávám zde mnoho mladých lidí. d) No tatinek bele tkadlcem. 3. Vytvořte spisovná synonyma k následujícím slovům z obecné češtiny a slangů: šichta mulťák autobusák kára peďák frnknout furt prokaučovat prašule f link permice bichle písíčko vercajk Řešení základních úloh: 1. c) 2. a) 3. západoslovanské jazyky čeština, slovenština, polština, hornolužická srbština, dolnolužická srbština, polabština, kašubština východoslovanské jazyky ruština, běloruština, ukrajinština jihoslovanské jazyky srbština, chorvatština, slovinština, makedonština, bulharština 14

15 4. ušima, nohama, očima jde o označení párových částí těla, pozůstatek duálu uchy, nohami, oky plurálové formy názvů věcí, které byly na základě přenesení významu pojmenovány podle částí těla (např. s uchy od hrnce, nohami stolu, s oky na punčoše) 5. a), b), d) 1. Jazykověda Řešení rozšiřujících úloh: 1. a) NE, b) NE, c) NE, d) ANO, e) NE, f) ANO, g) ANO, h) NE 2. a) slang, b) obecná čeština, c) spisovná čeština, d) nářečí 3. šichta směna, autobusák řidič autobusu, peďák střední pedagogická škola (či pedagogická fakulta), furt pořád, prašule peníze, permice permanentka, písíčko počítač, mulťák multivitamin, kára vozidlo, frnknout uprchnout (uniknout, utéct apod.), prokaučovat prohrát (promarnit), f link lenoch (líný člověk), bichle mnohostránková kniha, vercajk nářadí Shrnutí: Hlavní lingvistické disciplíny jsou: fonetika a fonologie, morfologie, syntax, lexikologie a lexikograf ie, slovotvorba, sémantika. Národní jazyk se člení: 1. územně dialekty, interdialekty a obecná čeština 2. sociálně profesní mluva, slang, argot Literatura: Čermák, F.: Jazyk a jazykověda. Praha, Karolinum Černý, J.: Dějiny lingvistiky. Olomouc, Votobia Hagège, C.: Člověk a řeč. Praha, Karolinum Lotko, E.: Slovník lingvistických termínů pro f ilology. Olomouc, Univerzita Palackého Salzmann, Z.: Jazyk, kultura a společnost. Praha, Ústav pro etnografii a folkloristiku AVČR