Zápisky z mrtvého webu

Transkript

1

2 Zápisky z mrtvého webu Foma Fomič Stárnu, stárnu... Abych si dodal aspoň zdání mládí, musím se podřídit současnému stylu. Proto jsem začal psát tyto zápisky (nechci to nazývat blogem, blobem, mlogem ani ničím podobným). Nepravidelně jednou za sto let jsem se tedy rozhodl zásobovat návštěvníky svého webu střípky mého budoucího celoživotního díla. (Zvolil jsem schválně pseudonym, abych si nezkazil jméno, kdyby se to moc nepovedlo.) A jakékoliv obvinění z grafomanie důrazně odmítám. Nejsem žádný grafomas!!! (Všechna práva vyhrazena. Určeno pouze pro osobní využití. Bez souhlasu je zakázána jakákoliv další publikace, přetištění, nebo distribuce materiálu, nebo jeho části a to včetně šíření prostřednictvím elektronické pošty, SMS a MMS zpráv.)

3 Obsah Jak jsem se stal otcem...4 Jak jsem opět získal víru v lidstvo...6 Jak jsme zamachrovali ve Varech podruhé...7 Jak jsem zjistil, že stále rostu...8 Jak mě zaskočil vývoj moderních technologií...9 Jak jsem zařizoval internet...10 Jak jsme zamachrovali ve Varech...11 Jak jsem měl noční můru...12 Jak jsem rezignoval kvůli redesignu...13 Jak jsme poobědvali...14 Jak nám nabořili auto...15 Jak jsem sledoval pána v pláštěnce...16 Jak jsem spáchal dobrý skutek...17 Jak se dědí konzervatismus...18 Jak na mě leze demence...19 Jak jsem koupil náklaďák...20 Jak jsme se stěhovali...22 Jak jsem se stal kazatelem...22 Jak jsem prvně stanul na lyžích...23 Jak jsem poslouchal cizí rozhovory...25 Jak jsem potkal neznámého známého...26 Jak se správně prodat...27 Jak jsem byl ve Vietnamu...28 Jak to udělat, když vám smrdí práce...29 Jak jsme si zalezli...30 Jak svět přichází o Rychlé šípy...31 Jak obvykle trpělivě nakupuji...32 Jak jsem byl okraden férovými zloději...34 Jak jsem se bavil na firemním večírku...36 Jak se odnaučit chodit do hospody - stručný návod...37 Jak jsem málem odhalil hřbitovní spiknutí...38 Jak jsem se oženil a stal se tak gayem...39 Jak jsem byl ředitelem firmy aneb Co všechno se může v pár dnech posrat...40 Jak jsem zas jednou viděl hvězdy...42 Jak jsem spravil svou první pračku, rychlovarnou konvici a vlastně všechno...43

4 Jak jsem se stal otcem Varování: Při čtení následujícího zápisu každá žena uroní slzičku a chlap prohlásí: Jo, bude to dobrej fotr Na začátek by šlo parafrázovat legendárně debilní motto z posledního filmu o nezničitelném boxerovi Rockym Nic nekončí, dokud to opravdu neskončí. U porodu by to bylo spíš Nepřijde to, dokud to opravdu nepřijde. Člověk napřed počítá každý den a netrpělivě čeká na všechny testy, jestli je všechno v pořádku, dítěti neraší někde druhá hlava, nebo tak něco, ale pak se to najednou zlomí a těch devět měsíců profrčí jak moje babička na kole z kopce od protivínského hřbitova. Zbýval měsíc do termínu porodu a nějak jsem si pořád nedovedl představit, že už by tu třeba druhý den dcera mohla klidně být. Za chvíli to nebyl měsíc, ale týden a vůbec nic se nezměnilo. Nešlo mi to ani v termínu porodu. To bude určitě ještě tak o týden opožděné, říkal jsem si. Dana na sobě žádné příznaky nepozorovala, a tak jsme byli ještě v pátek večer sednout s kamarády ve vinárně. Doufal jsem, že kdyby už to fakt přišlo, tak než Dana vydejchá první kontrakce, já vydejchám zbylý alkohol. Naštěstí to ale nebylo třeba. V sobotu jsem měl pětatřicáté narozeniny a Dana si už dříve napsala do diáře porod, abysme to pak mohli slavit s Klárkou společně. Bohužel ta v břiše žádný diář neměla, takže na to zapomněla a začala se hrabat ven až v neděli večer po mé prohrané partii v Osadnících z Katanu. (Asi ji stejně jako Danu nabudila euforie z výhry.) Začínající kontrakce rychle zatly tipec mému nadávání na tradiční smůlu ve hře a začal jsem dělat přesně to, co dělá správný chlap, když to na jeho ženu přijde vyděšeně čumět. Snažil jsem se plnit všemožné Dany pokyny, abych jí to aspoň trochu ulehčil a doufal, že to buď brzy skončí, nebo začne naplno, abysme to už měli za sebou. Asi ve tři ráno odešla Dana funět a zapisovat intervaly do vedlejšího pokoje, abych se aspoň trochu vyspal. To se tedy lehko řekne, ale hůř udělá, zkuste usnout v baráku, kterému hoří střecha... Nakonec se ale asi na dvě hodiny povedlo. Po šesté ráno už staré digitálky Asio (dříve Casio) začly ukazovat pravý čas na odjezd, takže Dana zavolala svou dulu Jitku, která bydlí kousek od nás, a chvíli po sedmé jsme mohli vyrazit. (Pro neznalé: dula je dle wikipedie speciálně vyškolená žena, která poskytuje především psychickou (ale i fyzickou) oporu novorodičce a pro posměváčky: určitě se hodí i v jiných rodinách, kde manžel není neschopný lempl jako já.) Snažil jsem se jet co nejopatrněji, protože Daně na každém kanálu a železničním přejezdu připadalo, jako by jí břicho zrovna zpracovával Mike Tyson, ale moc to nepomohlo, protože máme Fabii a ne vznášedlo. Cítil jsem se celkem klidný, ale asi jsem úplně nebyl, protože mi to jednou při rozjezdu na světlech chcíplo, což se mi naštěstí už dlouho nestalo. Na Strakonické samozřejmě zácpa, co by taky člověk chtěl v pondělí ráno Naštěstí to pořád jakž takž jelo, takže jsme před osmou byli v Podolí. Na příjmu vzali Danu s Jitkou dovnitř a já čekal, jak se Dana rozhodne - jestli mě bude chtít u sebe, nebo teď strávím bůhví kolik hodin čekáním venku na chodbě. Nakonec usoudila, že si zasloužím vidět, jak kvůli mě trpí a že mě případně vyhodí klečet na hrách později. Udělali jsme dobře, že jsme ještě předtím čekali doma, protože prý měli plno a kdyby to už nebylo celkem akutní, tak by nás poslali do jiné porodnice. Šli jsme na pokoj, který je zároveň i porodní sál, a já se tam skrčil do koutku, abych moc nepřekážel. Cítil jsem se tam platnej jak pes na poště. Byl jsem požádán jen o to, abych občas skočil doplnil horkou vodu do termo flašky. (A i ta mi někdy přetekla.) Všechnu ostatní péči naštěstí obstarala Jitka a musím říct, že si to bez ní teď ani nedokážu představit. Asi bych tam pobíhal, modlil se k Bohu, Satanovi, hromadě prošlých piškotů, prostě k čemukoliv, aby to už skončilo. Pokud možno narozením dítěte. Získal jsem tam také nového hrdinu, teda spíš hrdinku. Po Mirku Dušínovi a Batmanovi nastoupila Dana. Hodně se na porod připravovala a teď to zvládala prostě skvěle. Chvílemi se dokonce i usmívala. Opravdu jí za to všechno upřímně obdivuji. Žádný personál nás tam moc neotravoval a i grand finále se povedlo bez doktorů. Po natočení monitoru si Dana odběhla na záchod, ozval se výkřik a pak už dětský pláč. Přesně v vyšplíchla Klárka s vodou ven. (Skoro jsem Danu podezříval, že tam měla malou schovanou někde v nádržce a teď jí vyndala.) Ten první pohled se nedá popsat. Brečel jsem jak želva. (Který idiot tohle přirovnání vymyslel?) Když mě ujistili, že jí ani nemuseli lovit z mísy, brečel jsem ještě víc. Byl to jeden z mých nejemotivnějších zážitků a jsem moc rád, že jsem u toho všeho byl, i když mi to předtím bylo celkem fuk. I zbytek porodu proběhl dobře a my si užívali naše opičátko. V jsem už ale musel vypadnout, abych to všechno stihl večer s někým aspoň trochu zapít. Ještě jsem mezitím musel udělat pár věcí. Chtěli jsme si otisknout na památku pletenec kořenů z placenty, ale nakonec jsme papír zapomněli doma. V porodnici nám žádný nedali, ale prý si můžeme placentu odvézt, takže jsem pak svištěl domů s podivným kyblíčkem v kufru a doufal, že se mi tam nevyklopí, nebo mě nebudou stavět policajti. Doma jsem to čapnul za šňůru a narychlo napleskal na tři papíry. Tekla z toho hodně krev, takže se otisk moc nepovedl a musel jsem pak ještě vytřít podlahu.

5 Teď ještě poslat předpřipravené oznámení šťastné noviny.vymyslel jsem si takový malý joke, jak říkáme my češtináři. Chtěl jsem porušit co nejvíc zažitých klišé, takže jsem se vyfotil, do fotky dcerky namontoval svůj rypák, oči a pralesní obočí a dopsal, že je celá po mně. Holčičku jsem pojmenoval Kleopatra Emanuela Rychlá (pro přátele Klára). Dnes je v tomhle hodně zvrhlá doba a lidi loví originalitu za každou cenu, ale takovéhle jméno by snad děcku nedal ani nikdo z naší tmavší menšiny, která se pyšní podobnými bizarnostmi. Nečekal jsem, kolik lidí oběma fórkům naletí. Nevím, jestli je to ještě slušnost, nebo už pokrytectví, když někdo na takovou smontovanou zrůdu odepíše Je moc pěkná, ale i takové odpovědi chodily. Teď abych fakt ještě poslal reálné fotky, nemůžu nechat lidi při tom, že máme tak ošklivou holčičku, to by mi pak Klárka neodpustila. Soutěž o nejlepší reakci by ale vyhrála tato: Jsi lepší otec než grafik, takovou podobu bys ve fotoshopu nestvořil... Co na to říct? Těší mě uznání mých retušérských schopností, ale upřímně doufám, že snad opravdu budu jednou lepší otec než grafik.

6 Jak jsem opět získal víru v lidstvo Když se člověk podívá kolem sebe, tak vidí jen bídu a zmar. Katastrofy, války, hladomor, korupce, ničení planety, zneužívání technologií, dětí, zvířat a bůhví čeho ještě, no prostě samá zrůdnost. Lidi na sebe neumí být hodní, nemají pro sebe vlídného slova a teplého objetí (teda kromě homosexuálů, ti jsou v tomhle v pohodě). Každým dnem se vše mění, boří se hranice mezi dobrem a zlem, těžká černá mračna se stahují nad tím naším krutým světem. I pravila před dávnými roky slovenská uklízečka: Celá planéta je pojebaná. A lidé brzy uzří, že mluvila pravdu. Apokalypsa se blíží. Tři jezdci už sedlají koně a čtvrtý hřebelcuje. Tak rád bych tomu zabránil, vlil lidem lásku do srdcí, složil píseň, která by jako vánek proplula do všech uší a otevřela těm hlupcům oči, ale bohužel neumím na nic hrát, takže z celosvětového míru zas nic nebude. A přitom už mám skoro hotový refrén. Začínalo by to Máme se rádi, nemáme se rádi, budem se mít rádi Ach jaká škoda. Před pár dny se dokonce zřítil jeden z posledních pilířů mých životních jistot. Vítr změn odvál z jídelního lístku Kmotry pizzu Praha, na kterou jsem tak rád posledních dvanáct let chodil a ke které se váže spousta nostalgických vzpomínek. Když mi dal mocný internet toto uzřít i plakal jsem po tři dny a tři noci a nevycházel jsem ze svého obydlí. Bičoval jsem se důtkami, aby tělesná bolest přebila tu duševní a začínal jsem plánovat, jak své blízké zbavím tohoto pozemského utrpení, protože od této chvíle už opravdu nic nemá smysl. Co když ale internet nemluvil pravdu? Třeba to tam jen špatně zanesli a na jídeláku pak Praha normálně bude. Naděje umírá poslední. Je třeba to jít zkusit. Na místě jsem zřel, že internet pravdu měl. Ta chutná krmě, která se pizza Praha nazývá, už není mezi námi. I znovu jsem hořce zaplakal a jal se vyndavat z kapsy obřadní švýcarský nůž, abych Danu, ženu svou, života zbavil, předtím, než ubrus skropím krví i já. I přišla servírka, mých chutí za ty roky už dobře znalá, a zříce slzy v očích mých pravila: Chcete-li, pane, pizzu Praha vám klidně zhotovíme. To není možné, na jídelním lístku jí není více již po několik dnů, odvětím já na to. I obrátila se na pizzaře: Prahu připrav a do pece vsuň. A pizzař učinil, jak ona řekla. Zde je pizza Praha, pane, a jedno pivečko, pravila ta žena po chvíli a položila tyto dary přede mě. Jal jsem se jí líbat ruce, poněvadž jsem uznal, že je to dobré. A fakt že jo, kurva. Bylo to přesně ono, jako dřív. Příště se prý mám rovnou zeptat, že mi ji kdykoliv rádi připraví. Zdá se, že všechno ještě není ztraceno, není třeba lámat nad lidstvem hůl. Možná se stačí prostě jen zeptat. Promiňte, pánové, že vás ruším, ale nechtěli byste po sobě přestat střílet?

7 Jak jsme zamachrovali ve Varech podruhé Loňskou dívčí návštěvu na pokoji (viz zápisek Jak jsme zamachrovali ve Varech) jsme brali jako velkou raritu a nikdo nečekal, že by se něco podobného mohlo znovu opakovat. Jak jsme se ale mýlili. Zapomněli jsme totiž, že takové nadsamce, jako jsme my, najde každá správná hárající slečna jen po čuchu. Malý podíl na tom taky možná měly plakáty, které závistivci z vedlejšího pokoje rozvěsili na patře a ve výtazích naší ubytovny. Žádáme děvčata, která se poznávají v níže uvedené reprodukci (přiložen ilustrační obrázek loňské situace), nechť se zastaví i letos. Letošní rok je osazenstvo pokoje 802 připraveno odčinit trudný výkon z ročníku Vedeni ročním posměchem kamarádů, jsou nyní připraveni (dle přání) tančit, intelektuálně rozprávět či představit pásmo vtipů. Dále plivají oheň a na vyžádání levitují (novinka 2014)! Tohle tam stálo. Prostě ubohá závist a snaha nás shodit. (Navíc každý člověk s troškou charakteru by měl vědět, že postiženým se nesměje a slabší se nebijou.) S pohrdavým klidem jsme tento nejapný fórek přešli a na důkaz naší nadřazenosti jsme plakáty ani nesundali. Nad ránem, když jsme se vraceli na pokoj, seděly už u recepce nějaké tři slečny a jakmile nás uviděly, vystartovaly s chichotáním nahoru. Posměváčci od vedle šli totiž chvíli před námi a na dotaz, jestli nejsou z pokoje 802, odpověděli sprostou pravdu, že ne, ale že ti borci už jdou. Ve snaze připravit se na nás, obléct si nějaké sexy prádlo a navonět se, nám holky v každém patře zmačkly výtah, takže jsme neustále stavěli a ony získaly nějaký čas. U pokoje už na nás tak čekaly rozparáděné v plné polní. Netušili jsme, jestli se jedná opravdu o stejné slečny jako loni, i když se tak snažily působit, ale i kdyby to opravdu byly ony, tak by to vlastně vyšlo úplně nastejno. Na dveřích jsme měli cedulku s obrázkem tří smutných ťukající postaviček s lahví a vzkazem: Byly jsme tu, víno už nemáme, leč pásmo vtipů stále požadujeme. Zítra odjíždíme, ale Vary můžou pokračovat i v Praze. Kontaktujte nás na mobilním telefonním čísle XXX. (To není označení pro nějakou erotickou linku, jen zde pravé číslo nechci uvádět, abych nedělal slečnám reklamu.) Neotevřete nám víno? zeptaly se se svůdným úsměvem na rtech. Asi na nás toužebně čekaly celý večer a mezitím nějakou tu lahev zase sehnaly. Vyndal jsem tedy s bohorovným klidem vývrtku, žádné rozpaky se letos nekonaly, protože jsem byl ještě oblečený, a bez problémů flašku otevřel. Pak nastalo ticho. My jsme přišly na to pásmo vtipů, zkoušely vysvětlit, co že po nás ještě chtějí, když už je víno otevřené a my stále jen čumíme do země. Já chrlím oheň, já jsem až nakonec, oznámil suše nejstarší z nás a odběhl se schovat do vedlejšího pokoje. Druhý kolega mezitím radši zmizel bez vysvětlení, takže komunikace zbyla na mě. To jsme ale nepsali my, to byli kluci z 801, zažaloval jsem, abych se z toho nějak vymluvil a přehrál holky vedle. Ty už trochu skleslé z dané situace a z toho, že možná čekaly někoho mladšího (bylo jim tak dvacet), posmutněly ještě víc. Ahá, to je škoda, pronesly zklamaně a opět se rozhostilo ticho. Můžu si vás vyfotit? resuscitoval jsem umně mrtvou konverzaci. Holky útrpně svolily, takže jsem pořídil rychlý důkazní snímek, aby nám to někdo věřil, a plynule jel dál. Rozpomenul jsem se totiž na podobnou situaci v právě zkoušené Mrožkově hře Kouzelná noc a zkusil se se vším vypořádat jako herec. Když na něco nemáš, zkus to aspoň zahrát. Tak tedy pojďte dál, slečny zval jsem je rádoby nenuceně do pokoje. Co děláš? sykl na mě naštvaně druhý kolega, který se tam ukrýval za rohem. To už mě vykolejilo natolik, že jsem zanechal všech pokusů a taky radši prchl vedle. Přece jen nás tam bude víc a třeba se o návštěvu někdo postará. Navíc ať z toho záškodníci taky něco mají. Když už je nalákali, ať si je zabaví Ti o to ovšem nejevili žádný zájem. Místo toho se snažili vytáhnout z pod peřiny zbabělého chrliče ohně, který se urputně bránil a křičel néééé nééé. Dokud holky otráveně neoznámily, že jdou tedy čekat na balkon, tak s ním ten pár volů ani nehnul. Při pohledu na ty stařešiny, co se chovají jak malí smradi, děvčata veškerý zájem evidentně přešel. Co budeme dělat? zeptal jsem se zničeně. Ostatní se mi jen vysmáli. Jsou to slaboši, mají s sebou takového rozjížděče (to jako mě) a všechny snahy sabotují. Teď už z toho asi se ctí nevyjdeme. Odvedl jsem si tedy vyděšeného spolubydlícího, kterého trochu uklidnilo, že jsou holky ještě pořád na balkoně, rychle jsme zhasli a zalezli do postelí. Telefonní kontakt na dveřích už byl vytržený. To je dobré znamení. Už snad nepřijdou. Stejně jsem se ale po chvíli musel ujistit: Zamkli jsme?

8 Jak jsem zjistil, že stále rostu Nikdy jsem nechápal řeči ostatních hubeňourů o tom, jak se snaží přibrat. Prý si nařizují budíky a žerou ve dvě v noci bůček v čokoládě a zapíjejí to coca-colou. To si opravdu myslí, že po téhle otučňovací kúře budou vypadat lépe? Podle mě je pořád lepší být zdechlina, než zdechlina s plavacím kruhem kolem pasu. Většina lidí ale nechápe, že z nich nebude žádný barbar Conan, když pro to nebudou něco dělat, a že přiberou na úplně jiných místech, než by chtěli. Tohle mně bylo od začátku jasné a nikdy jsem o kila navíc nestál. Čas se bohužel neptá jako prodavačka v obchodě, když to s tím špekem přežene, jestli to tak může nechat. Prostě to tak nechá. Kde jsou pověstné Fomasovy ženské boky, kterým se lidé smáli, když mi bylo patnáct? (No je to blbá otázka. Jsou furt tam, kde byly, jen už je nad nimi vrstva sádla, takže nevyčnívají.) Prý že růst končí nejpozději ve dvaceti. Hovno. Výška už je finální, ale teď se zase zvětšuje šířka. Já jsem za těch dalších čtrnáct let vyrostl ještě o deset kilo. Někdo sice dá to samé třeba za rok a ještě pak říká, že přibral plíživě, ale narozdíl ode mě dokáže s tou váhou jít třeba i dolů. Jedinou útěchu pak mám v tom, že když v hospodě po pár pivech dojde zase na toto palčivé téma, tak svou vanu (k velké nelibosti manželky) nepředvádím jako důkaz jen já, ale občas i jiní bejvalí vychrtlíci. Není to sice nic k chlubení, ale jak jinak přesvědčit ty nevěřící Tomáše? Však on je přejde smích, až mě uvidí za pár let, toho vyžraného bagouna, co o něm tvrdili, že vůbec tlustý není. To se pak budu smát já, až se budu za břicho popadat. Já vám to říkal, já vám to říkal. Už se nemůžu dočkat. Člověk se snaží i trochu hýbat, když celý den sedí v práci na prdeli, ale ani to nestačí. Asi to fakt chce přistoupit na nejstarší poučku - chceš zhubnout, tak nežer. Nebo žer, ale zdravě, pořiď si kalkulačku, počítej si naskladnění a vyskladnění kalorií Jenže mně ta moje kravičková (a prasátková) dieta tak chutná a nebyl jsem doposud zvyklý to nějak řešit. Člověk si pořád říká: Ještě to jde, bez trička už sice radši nikam nechoď, ale jinak to není pořád tak hrozný, jenže všeho do času, do roka a do dne, Fomikare, budeš otylý dobytek. Co si já, nebohá děvečka, pak počnu? Asi bude nutné najít si další výmluvu. Jsi už starej fotr, máš na to nárok, přece na sobě nebudeš dřít jako nějakej trapnej metrouš. Manželku už máš a případné mladé zajíčky stejně nachytáš na tu svojí nepopiratelnou inteligenci a pověstný ostrovtip. Kdyby ale ani tohle na zkrocení špatného svědomí nestačilo, tak je tu ještě jedna zaručená věc, kterou jsem nedávno objevil - dobročinnost. Čím budete tlustší, tím více oblečení budete moci dát na charitu. No není to důvod, proč si utrhnout k ústům? Nežeru pro sebe, ale pro lidi. Těch několik nejstarších džínů, které jsem teď kvůli nedostatku místa ve skříni vyřadil, se určitě bude nějakým dlouhým, hladem vyzáblým, bezdomovcům hodit. Přestal jsem je nosit, protože měly všechny malou dírku na kapse, jinak byly skoro jako nové. Nechával jsem si je jako případné pracovní kalhoty. Jelikož to ale s nimi začalo vypadat jako s děravými pracovními botami, kterých mám ve sklepě už taky asi pět párů a nikdy jsem je nepoužil, protože jsem se rozhodl, že manuálně už nikdy makat nebudu, tak je opravdu nemá cenu schovávat. Navíc pro případ krajní nouze mám i obnošené kalhoty, ve kterých nepřetékám jako pudink z misky. (Jedny jsem dokonce nemohl ani dopnout. To jsem fakt někdy oblékl?) Když jsem je házel do kontejneru na šatstvo, vzpomněl jsem si na jednu historku z Naděje. Nějaký pán tam přinesl staré, ošoupané, v rozkroku téměř průhledné džíny, s láskou se na ně naposled podíval a řekl: Prosím vás, dejte je někomu hodnému. Tak snad tak dopadnou i ty moje. Nebudu se přece vykrmovat kvůli nějakému darmožroutovi.

9 Jak mě zaskočil vývoj moderních technologií Stárnutí má velkou řadu nevýhod, ale i pár dobrých vlastností. Kromě toho, že je člověk s přibývajícím věkem stále o něco chytřejší (samozřejmě čistě teoreticky a jen do určité doby), tak se také stává pamětníkem a může se chlubit před smrkáčema tím, co už všechno zažil a jakého úžasného technologického vývoje byl svědkem. Jó, chlapče, to za nás ještě nebyly žádný porno videa na netu, na zkrocení muflona sis mohl maximálně vysomrovat nějakej obrázek z hambatýho časopisu od kamaráda, kterej měl to štěstí, že ho náhodou našel v kontejneru na papír. Za ty roky se toho změnilo opravdu hodně, ale až doteď jsem byl schopen se všem těm novinkám přizpůsobovat a dokonce i chápat, jak zhruba fungují. Dnes ale nastal zlom. Stáří mě dostihlo. Poprvé jsem musel říct tak tohle nechápu. Stalo se to v práci, ale nikoliv nad kolegovým novým ipadem, ale nad záchodovou mísou. O úsporných opatřeních v naší firmě jsem už psal, teď ale zašly až tak daleko, že se začalo šetřit i na uklízečce. Chodí prý nyní jen jednou týdně a přijde mi, že od té doby funguje navíc ještě obdobně jako bůh. Nikdy jsem jí tu neviděl a nezanechává po sobě ani žádné důkazy své existence a to ani když se modlím, aby ten hajzl už konečně někdo uklidil. Ušetřené peníze sice firma investovala do měkčího toaleťáku, takže má člověk pocit, jako když se utírá obláčkem, ale ostatní stav místnosti zavání (doslova) exotikou - takovej smrad a špínu nemají snad ani v Indii. Do ručníku se zásadně neutírám, protože se dost často válí na zemi pokryté zaschlými žlutými fleky, které asi nebudou od Mirindy a už podle jeho vůně je mi jasné, že by mi to sežralo tkáň až na kost. Zmiňovat se o prkýnku a zbytečnosti vylepené poučky o používání štětky asi není potřeba. Kvůli smradu je tam permanentně otevřené okénko, což má jedinou výhodu, že se můžu při chcaní koukat do zahrady. Dlouho jsem přemýšlel, odkud ten odér znám, a pak jsem si vzpomněl. Jasně, takhle to bylo cítit na civilce v Naději, když se přišlo v zimě do sálu ohřát dvě stě bezdomovců. Stav záchodu začal být teď už tak neúnosný, že vedení dokonce přistoupilo na uvolnění dalších finančních prostředků k řešení nastalé krizové situace. Pořídili tedy nejnovější cleaning technology, která konečně nahradí onu chybějící lidskou sílu. Odteď bude asi uklízet ta lahvička s vonným olejíčkem zavěšená na topení. A to mi, kurva, vysvětlete jak?

10 Jak jsem zařizoval internet Nedávno jsem si kus od domu všiml reklamy na nového poskytovatele internetu. Vysokorychlostní internet i u vás v Černošicích, stálo na plachtě. Zní to sice, jako když nějaký cirkus přiváží do největší prdele světa ukázat světovou atrakci - černocha s pěti ňadry a psím ocasem, ale ono to opravdu tak skoro je. Na to, že sousedíme s Prahou, tady fakt byly dosud podmínky jak někde v Horních Jebojedech. Že by konečně nějaká štika zčeřila místní monopolní internetové vody? Už jsem si sice zvykl, že krást hudbu a filmy musím jen v práci, protože doma bych při stahování utratil za elektriku víc, než je cena dané věci normálně v obchodě, ale přecejen i tak občas potřebuju stáhnout nějaká objemnější data a někdy u toho fakt rodím dvojmetrový dikobrazy. Platím už přes pět let 400 Kč měsíčně za 2 MB/s a kolega v Praze má za o něco málo vyšší cenu rychlost 60 MB/s, kterou mu teď navíc ještě sami zdarma zdvojnásobili. Fajn, tak takovéhleho geparda na speedu mít doma nutně nepotřebuju, ale hrát si s polomrtvym šnekem už mě taky nebaví. Chtěl bych aspoň králíčka. Může to být klidně angorák s červenýma očima, ale hlavně ať je kurva aspoň o trochu rychlejší než ten šnek. Nová firma nabízí rychlost 10 MB/s za 299 Kč měsíčně. Jo, to je přesně můj králíček. Levnej a přiměřeně hopsavej. Okamžitě volám a sjednávám si rande s technikem, aby mi to sem přijel píchnout. Otevírám mu v županu, svíčky hoří, láhev vína vychlazena, bohužel však není co slavit. Je to v prdeli. Z jedné strany signál stíní zimní stadion, z druhé stromy. Jediné řešení by bylo dát anténu na střechu. Máme v domě od původního poskytovatele udělaný centrální rozvod, ale kdyby se všechny domácnosti dohodly, stačilo by jen vyměnit šnečí anténu (plus pár těch skříněk se světýlky) za králičí a bylo by to bezbolestně vyřešeno. Nová firma by prý vše zdarma zajistila, i kdyby to měla dělat celé znovu. Asi by se ten kšeft pořád vyplatil. Přecejen je v domě připojeno kolem 17 bytů. Vyrobil jsem tedy do každého vchodu informační leták s dotazníkem a popsal tam všechny skutečnosti. Dal jsem si s tím fakt práci, pěkně tam předvyplnil jména nájemníků a udělal i kolonku nemám internet. Myslel jsem na všechno. Marketingové agentury by se o mě porvali. Velkými písmeny jsem zdůraznil, že by to bylo pětkrát rychlejší, o sto korun měsíčně levnější a nic navíc by to nestálo. Jen že se prostě na tom musíme shodnout úplně všichni. Veškerou komunikaci s novou firmou bych obstaral já, takže oni by s ní jen museli podepsat smlouvu a už by jim domů tekl stejným kabelem rychlejší a levnější internet. No není to lákavá nabídka, zvlášť při dnešních úsporných opatřeních? Kdo by to nechtěl? Prosadím dobře fungující dům, řekněte ne zlodějům zaškrtněte ano, jestli máte zájem, nebo ne, pokud mi chcete nasrat na hlavu. Já zaškrtávám samozřejmě ano. (Ale nelobuju tím za Babiše.) Za dva dny běžím formuláře zkontrolovat. Očekávám všude vyplněné nadšené ANO a dopsané tisíceré díky za budoucí kybernetický blahobyt. Vedle ve vchodě totální fuck off, nikdo se tam nevyjádřil. Zato u nás je to mnohem lepší. Tam jsme už čtyři. Bohužel jedna odpověď zní NE! Kurva proč? To ten net poskytuje něčí strejda, kterého nechceme vytočit tím, že mu přetneme zlatou křečovou žílu, nebo z jakého důvodu ne? Naštěstí jsem měl už tou dobou eso v rukávu, takže mě to ani nenasralo. Den předtím jsem si totiž zjišťoval u šnek netu, kdy od nich můžu prchnout a přišla mi odpověď, že vzhledem k tomu, že jsem tarifní zákazník bez fyzické smlouvy, tak klidně ihned po skončení zaplaceného období. Kdybych prý ale měl smlouvu, tak mi můžou nabídnout 10 MB/s za 290 Kč měsíčně. Odepsal jsem jim, proč mi tedy na toto někdo neupozornil už dávno a proč nemají tuto možnost ani v ceníku na stránkách? Svěřil jsem se, že jsme jako dům přemýšleli o změně poskytovatele, ale že to už by teď asi nebylo nutné, když nabízejí téměř stejné podmínky. (Králičí net měl ještě zdarma navíc webhosting a nějaké televizní kanály.) Optal jsem se také, jestli tuto smlouvu už někdo u nás v domě má. Odpověď nedorazila. Musel jsem si tedy druhý den zavolat. Pán řekl, že mi vše pošle. Na opětovný dotaz, proč o tom nemají nic na webu a jestli tedy tu smlouvu pošle i ostatním v domě, mi bylo řečeno, ať řeším sebe, že mi udělal speciální nabídku. Ostatní prý na něj kontakt taky mají, takže se můžou ozvat. Ale vyznělo to trochu tak, že jestli se o tom někomu zmíním, tak mi pošle kabelem do compu AIDS a do statusu na facebooku napíše, že jsem příjemně naladěn po dobré večeři znásilnil kamarádovi morče. (A to si netroufám ani představit, co by mně provedl, kdyby se mi povedlo přetáhnout celý dům k jiné firmě.) Chvíli jsem o tom přemýšlel a pak se rozhodl, že dám vědět jen těm sousedům, co projevili zájem. Ostatní se nevyjádřili, tak nemají nárok ani co by se za internehet vešlo. Odteď se držím dobré rady, zas řeším jen sebe a do ničeho se neseru, protože zjišťuju, že ať se snažím cokoliv někde zorganizovat, tak získat v dnešní době od lidí jakoukoliv reakci (nedejbože kladnou) je nadlidský úkol.

11 Jak jsme zamachrovali ve Varech Chystáme se v půl pátý ráno ke spánku v našem přepychovém festival hotelu, jak se vznešeně nazývá místní intr v době filmových orgií, když kdosi zaťuká na dveře. Nikdo tomu nevěnuje pozornost, určitě jen přišli opruzovat kluci odvedle. Jaké bylo překvapení, když vstoupily tři pěkné dvacítky s lahvemi vína. Prostě začátek jak z levného pornofilmu. Tři holky přijdou požádat tři namakané chlápky s pořádnou výbavičkou, jestli nemají vývrtku. Jak to asi bude pokračovat? Ahoj, jsem barman Helmut, takže vy chcete odšpuntovat...? Přepnu teď kameru z pohledu holek. Na zemi se válí ponožky a poházené oblečení. Na jedné posteli sedí čtyřicátník v dědkovských trenkách a tričkem naruby, na druhé leží kdosi půlkou těla za postelí a něco tam usilovně hledá. Vzadu vyděšeně vykukuje z pod peřiny třetí nešťastník. Na poličkách stojí vyskládané všemožné kosmetické přípravky, za které by se nemusela stydět nejedna luxusní prostitutka. (Kluci mají takové zvláštní zvyky.) Zbytek dokrášlují vystavené pohlednice se zvířátky. Let s go party! To bude vodvaz. Zastavila se nám krev v žilách. To je splněný sen každého kluka, na to celý život čekáme! Hledám v kapse kalhot hozených na židli nůž s vývrtkou a přemýšlím, jestli mám pak vylézt jen v trenclích a tričku a jako ponížený služebník jim láhev otevřít, nebo je frajersky požádat: Jestli to chcete, tak přijďte za mnou k posteli. Abych dokázal, že se nemám za co stydět, zvolil jsem poníženého služebníka a vylezl se předvést ven. A nechcete s námi zapařit? Chlastu máme dost, navyšují holky jackpot. V pokoji se náhle oteplilo a na půl hodiny se rozhostilo ticho. Já na ně jen čumím s otevřenou pusou stále skloněný nad vínem, půlčlověk za postelí taky nereaguje. Situaci řeší až kolega v tričku naruby. Holky, my už jsme nějaký tuhý. Z tónu hlasu to ale nevypadá, že jsme tuhý tak, jak možná slečny očekávaly. Fakt nechcete zapařit? opakují nabídku. My navíc hledáme zásuvku, ozvalo se z pod postele. Nechcete otevřít ještě tu druhou flašku? zkouším být aspoň já společenský. Ne, to je dobrý. Tak díky, loučí se holky a je vymalováno. Za chvíli už je oknem slyšet, jak lákají na chlast (a bůhví co ještě) nové šamstry. Ty holky nebyly ani ošklivý, ne? zhrozeně jsme chvíli seděli a přemítali, co jsme to vlastně udělali. Holt jsou to asi ty případy, na který člověk trénuje, ale když přijdou, tak neví, co má dělat, protože se mu to nestává moc často. (Respektive vůbec.) Něco jako škola smyku. Nebo jsme už na takový věci moc starý? Teď co z toho je horší? Když jsme se dostali z nejtěžší deprese, přišel najednou záchvat dávivého smíchu. Vlastně to dopadlo nejlíp jak mohlo. Stejně bysme si s nima asi neměli co říct a za chvíli usli. Z toho by se nic nevytěžilo. Takhle jsme aspoň zamachrovali. Kdo v našem věku může říct, že dvakrát odmítl pěkné mladé holky? (A není to žádná výmluva o kyselých hroznech.) Nemohli jsme se dočkat, až se zítra pochlubíme klukům od vedle. Ty budou zírat. Teď už jen zhasnout, pokusit se usnout a držet se příkazu kápa naší cimry všichni ruce na peřině! Druhý den jsme ale na kolegy moc nezapůsobili. Řekli nám, že jsme blbci. Nu což. Budeme čekat zas v pět ráno na pokoji. Třeba holky přijdou už jen v kalhotkách zkusit uhnat ty nedostupné frajery znovu. (Nepřišly.)

12 Jak jsem měl noční můru Nedávno jsem se vzbudil hrůzou. (Nepochcanej.) Kupodivu tentokrát nešlo o žádnou z mých klasických nočních můr. Nebylo to tím, že mi Cave chtěl konečně podepsat svou knížku a já jí s sebou zase neměl, ani tím, že jsem náhle vyplešatěl, nebo že mě někdo viděl živého v teplákách (které radši ani nenosím). Zdálo se mi, že se z mého syna (kterého nemám) stal hokejista a já s ním musel jezdit každý týden na zápasy. Příčinu jsem dohledal celkem rychle. Skoro každý víkend chodíme na oběd za barák do restaurace u zimního stadionu, kde pravidelně potkáváme fanatické tatínky (a někdy i maminky) se svými obruslenými ratolestmi. Společně strávené chvíle (a zpola strávené obědy) nejsou pro mě zrovna nejpříjemnější, a to se s nimi nemusím ani bavit. Stačí tu ligu výjimečných poslouchat. Jako nic proti, určitě nejsou zlí, netrhaj křečkům nožičky (má, nemá, má), ale mě ten hokej, a celkově všechny kolektivní sporty, fakt nezajímaj. (Nevydržel bych sledovat bez připoutání rychloupínákama ani badminton, který jinak rád hraju.) Samozřejmě, kdyby šlo jen o to přežít kecy o něčem, co mě nebaví, tak o nic nejde, to člověk poslouchá většinu života, ale vždy se u mě rozběhne fantazie a já si musím představovat, jaké by to bylo, kdyby můj syn, přes všechny snahy odvést ho od toho ďáblova pokušení, přecejen zatoužil stát se hokejistou. (Nebo fotbalistou, to je prašť jak uhoď, kopni míčem, flákni hokejkou ) Kdybych s ním nejezdil, tak by si určitě myslel, že tatínkovi na něm nezáleží, že má rád jen tu svojí hudbu a otravně dlouhý pochody po okolí. To bych samozřejmě nechtěl. Už jsem i kvůli tomu začal vymýšlet, jakým způsobem by to šlo někde na zápase přežít. Kecání s ostatními tatínky nepřipadá v úvahu. Zapadl bych mezi ně zhruba tak dobře, jako kdysi na brigádě mezi dělníky, kterým se zdálo trochu divné, že když oni šli večer po práci na pivo, tak já se radši začetl na privátě do poezie (a jednou mě načapali i s Biblí). Teď už jsem sice intelektuálně trochu upadl, ale pořád mám obavy (jistě neopodstatněné), že bysme si moc nerozuměli. Co tedy můžu dál? Muziku ve sluchátkách mi ty hajzlové taky přeřvou, u knížky se nebudu soustředit a při čekání v hospodě budu muset pít kvůli řízení jen nealko a to se taky dlouho nedá No prostě kromě sebevraždy mě nenapadá žádné rozumné řešení. Svěřil jsem se se svou obavou Daně. Zajímalo mě, jak to vidí ona a taky jaký bude asi tlak na sportovní aktivity ze strany rodiny. Tchán je totiž pro změnu nadšenec do místní fotbalové pralesní ligy a všechny děti (i holky), musely už od mala pěkně běhat kolečka na hřišti. Fotbal si nevybírá. Děvčata měla asi jediné štěstí, že zrovna v okolí žádný klub dívčí kopané nebyl, takže jejich bratr si to vyžral i za ně. Kdyby mu ve třiceti nezačaly vypadávat při každém kroku kolena, musel by za FK Vonoklasy kopat dodnes. I tato skutečnost mě samozřejmě mírně znepokojovala. (Když to nazvu tímto neškodným eufemismem.) Naštěstí mě Dana uklidnila, její pan otec se prý snad nezhroutí, když mu řekneme, že vnoučata si budou kopat jen přes tatínkovu mrtvolu. Doufám tedy, že bude milosrdný a neučiní ze své dcery vdovu. Jak o tom ještě přemýšlím, tak on ten nahoře asi moc dobře ví, proč nám žádné děcko zatím nenadělil. Třeba by to byl skvělý sportovec, hezoun k pohledání, hovno v hlavě, prostě typický spasitel české reprezentace, já bych mu hraní zatrhl a zkurvil ho do nějakýho přichcíplýho iňťouše. (To samé bych určitě zvládl i s holkou. Tak jsem dobrej.) Jak jsem ale tenhle víkend zjistil, ono těch nebezpečí je daleko víc. Cestou z výletu jsme u nás v Mokropsech narazili na májovou veselici. Zrovna svižně vyhrávala jakási dětská folklórní skupina v chodských krojích. A co kdyby naše dítě bylo v nějakém takovém souboru? To by se ti líbilo? zeptala se mě Dana. Zadíval jsem se na dudáčka, a že by se mi to vyloženě líbilo, to nemohu říci. No asi bych to ještě zvládl, furt lepší než hokej. S těmahle by se snad ani nemuselo někam každý víkend jezdit. odpověděl jsem. A co šermíři? Ty jsou hrozný pokračovala Dana. Ty mi nevadí Nebo teda kromě těch magorů, co jezdí s mečem tramvají zabalený do dlouhého pláště s kápí a myslí si, že jsou v něm asi neviditelný Jak jsme zabředávali do tématu hlouběji a hlouběji, objevovalo se stále víc dětských aktivit těžko slučitelných s našimi představami rodičovských životů. Nakonec jsme se shodli, že své děti budeme trápit výhradně jen věcmi, které jsme chtěli dokázat my a nepovedlo se. Tak to je správné, ne? Když už být mimózní rodič fašoun, tak aspoň v tomhle zůstat jako ostatní normální rodiče.

13 Jak jsem rezignoval kvůli redesignu S firmou, kde dělám, to jde od desíti k jedné, propouštět už není koho (i když já bych asi o pár lidech ještě věděl), takže došlo k dalším opatřením. Byla svolána velká porada, od které se samozřejmě nedalo čekat nic dobrého. (Naposled nám sebrali týden dovolené.) Teď nám bylo oznámeno, že si musíme všichni snížit platy o dvanáct procent. Jo, je to dost peněz, ale naštěstí to ještě pořád přežiju. Lepší než přijít o práci. Co mě ale fascinovalo, tak to byl absolutní nedostatek soudnosti našeho vedení. Nejsem žádný expert na jednání s lidmi, ale asi bych po takové nemilé zprávě neřekl: Tak když jsme se tu všichni tak pěkně sešli, tak se ještě podepište našemu nejvyššímu na přání k narozeninám. Vtipnější byl už jen dotaz jedné kolegyně. A budeme se na něco skládat? zeptala se medovým hláskem. Vzpomněl jsem si hned na památnou větu z filmu Okresní přebor - Ne, nelezeš mu do prdele, ty už ani nevylejzáš. (Jinak skládat jsme se na nic nemuseli.) Celkově už i loňské prémie na konci roku byly trochu humorné. Pětikilo v obálce vypadá spíš jako dárek od babičky, než jako ocenění dobré práce od velké firmy. Narozdíl od některých kolegů mě to ale neurazilo. Asi by ale vypadalo trochu důstojněji, kdyby se řeklo, že žádné prémie prostě nebudou. Letos očekávám tak firemní propisku a pokud budu moc hodnej, tak možná i tričko s logem. To byl jen takový nástin, abyste věděli, jak to teď u nás v práci vypadá. Prachy prostě nejsou, inzerce v časopisech se neprodává, klienti šetří. Obchoďačky by je sice za pět korun nechaly otisknout na titulku magazínu o zdraví i fotku mrtvého dědy, ale prostě nikdo nemá zájem. Čím pak to asi bude? Ano, samozřejmě, jako už mnohokrát předtím je to podle obchodního oddělení vina grafiky, kterou je potřeba nutně změnit. Přitom je dermatologicky testováno (na prdelích bezdomovců, kteří si naše bezplatné tituly pravidelně ze stojanů odebírají), že ani sebevětší změna grafiky se na množství inzerce nikdy nijak nepromítla. To je ale vedlejší. Bylo řečeno, že bysme měli, nejlépe každý rok, časopisy redesignovat, abysme sledovali aktuální trendy. (Které se samozřejmě tak často nemění, zvlášť v Čechách.) V této firmě ale rozuměl odjakživa grafice každý, kdo si někdy v dětství prolistoval na hajzlu aspoň Čtyřlístek, a tohle je důsledek. Pokud člověk náhodou požádá, aby si na poradu přinesli časopisy, které se jim líbí, abysme našli nějakou společnou představu, tak samozřejmě nikdo nic nedonese. Nejlepší jsou univerzální odpovědi chce si s tím víc vyhrát a já nevím, jak to chci, nejsem grafik. Když mi teď při mém pátrání po jakémkoliv sebemenším náznaku řekli, že jim musím něco předložit já, protože oni o tom nemají ani páru, chtělo se mi říct, že v tomhle bych s nimi výjimečně souhlasil a že by bylo super se toho příště držet. V tomhle je profese grafika nevděčná. Vkus je různý, nic nelze změřit, dokázat Lze jen třeba respektovat, že když se tím někdo živí, tak by tomu mohl trochu rozumět. Poslední dobou mě už ale Cimrmannova metoda slepých uliček a neustálé dokazování, že tudy cesta nevede, fakt unavuje. Proč prostě nestačí říct, že to od začátku vidím, protože si to dokážu představit, jak to bude vypadat, a nemusím na tom dlouho pracovat, abych to názorně předvedl? Sám si odpovím. Protože dost lidí nemá absolutně žádnou představivost, ale nenechá si poradit. Když někdo přijde a řekne, že to je příšerný a jako důvod uvede, že to je kvůli tomu, že se mu nelíbí zelená barva, tak to je pak těžký. A další dotaz. Jak by to vypadalo třeba modrý? No bylo by to stejný, jen modrý. Nevím, jestli mám štěstí na klienty, ale jinde než v téhle firmě se mi nestává, že by byl někdo tak nevděčný. Každý další skvělý nápad na redesign mě už tak sere, že bych jim vyrobil spíš materiál na redesign pro plastického chirurga Za těch deset let jsem tady všechno měnil nejméně šestapadesátkrát. Radši bych dělal nový návrh časopisu o hemoroidech, než čehokoliv ze současných firemních titulů. Byl jsem teď z toho už tak otrávenej, že jsem měl sto chutí kvůli jejich redesignu na všechno rezignovat, prodat své hmotné statky (samozřejmě minimálně za dvojnásobek pořizovací ceny) a přesídlit někam do pustiny na kozí farmu, kde bych sledoval maximálně trendy vemena a nikdo by mi neříkal, že je třeba si s tím víc vyhrát, i když tomu nerozumí, protože není grafik. Místo toho dál koukám jen na ty vemena tady v práci a blíží se další velká firemní garden party, kterou asi letos radši vynechám, protože mám vážné obavy, že by mohla dopadnout hůř, než ta minulá, o které jsem tu loni psal.

14 Jak jsme poobědvali Nejsem žádný gurmán, v restauraci jsem doposud neměl nikdy problém a narozdíl od kolegů mi nevadí ani stravování ve školní jídelně. Zážitek z dnešního oběda byl pro mě ale natolik nový, že jsem se o něj rozhodl podělit, ačkoliv to není nic dramatického a pro většinu lidí možná ani nic neobvyklého. Klasická středeční pizza se dnes, bohužel, nekonala. Bylo plno, a tak jsme museli improvizovat. Zapadli jsme do nejbližší restaurace, kde jsme si pamatovali, že to nebylo špatné. Ta ale mezitím změnila majitele. Teď se to tam jmenuje U dvou přátel. (Dle mého názoru si měli radši otevřít gay bar, protože restaurace je evidentně krok vedle.) Nevím, jestli přátelé byli opravdu jen dva, ale vše tomu nasvědčovalo. Jeden asi zůstal v kuchyni a druhý se ujal obsluhy. Ani jednomu to ale moc nešlo. Nějak nestíhali. Kolegové si objednali kuřecí steak, jen kromě amerických brambor si dali jako přílohu hranolky a navíc tatarku. Já si ho dal také, jen původní variantu beze změn. Hošan nám po dvaceti minutách přišel říct, že se to trochu zpozdí, protože kuchaři došlo maso. To se stává? A dokonce už ve dvanáct hodin? To má tedy štěstí, že hned vedle mají řeznictví. Kdyby aspoň už mezitím stihl natočit ty tři piva, ale to mu taky dělalo problém. Na to, že jsme tam byli skoro sami, nic moc skóre. Pral se sice s pípou statečně, ale byl to trochu marný boj. Možná by si měl přečíst manuál, nebo mu měl aspoň někdo ukázat, jak se točí pivo a k čemu ta páka je. Nešlo se na něj ale zlobit. Působil tak vyplašeně Asi jako když jde panic s kámoši do bordelu a vyjde na něj stopadesátikilová černoška. Aspoň že polévka byla hned. Žampiónová s krémem. Jak se ukázalo, klidně mohla být i s indulonou a bylo by to fuk. Přes tu sůl nebyla žádná chuť cítit. A to fakt nejsem zhýčkaný a slané mám rád. Tohle ale žralo jazyk. Kdyby tam nasypal čistič odpadu, dopadlo by to lépe. Za chvíli dorazil i druhý chod. Tedy zatím jen verze s hranolky a tatarkou. Moje byla až za chvilku. Lišila se jen tím, že tatarky bylo jen trochu (prý jim tam omylem ukápla, tak se omlouvají) a maso bylo oproti předchozím porcím poloviční (kuchař asi zrovna zjistil, že mu dochází a musí jím začít šetřit). Jako přílohu jsem dostal pro změnu taky hranolky. Vše bylo na talíři na jedné hromadě a umělecký dojem měla asi vylepšit nějaká sušená zeleň, kterou to bylo posypané. Kurva, nejsem žádnej kuchař, ale tohle bych zvládnul taky a troufnu si říct, že lépe. (A to jsem zatím od chleba vylepšeného paštikou neudělal až tak velké pokroky.) Sníst to šlo, žádná sláva to ale nebyla. Za těch 95 Kč to rozhodně nestálo. Šokující na tom všem byl hlavně ten chaos a amatérismus okolo. Řekli jsme si, že za tohle si dýško fakt nezaslouží. Útratu jsem nakonec měl úplně stejnou jako kolegové Kč, požadavky nepožadavky, porce neporce, abraka dabraka Nikdo při placení nedal ani korunu navíc, jak jsme se dohodli. Já cáloval poslední. Chlapec neměl moc drobných, tak jsem se mu to snažil ulehčit tím, že jsem mu dal 250 Kč. Vrátil mi stovku a pak se začal přehrabovat v kasírce. Pardon, nevíte, kolik jste mi dal a kolik vám mám vrátit? Jsem nějakej rozhozenej zakňoural omluvně. (Je mi to jasný, stopadesátikilová černoška ) Že by zadoufal, jestli nepřeslechl nějaké dýško? Dal jsem vám dvěstěpadesát, takže zpátky stotřicet, pomohl jsem mu. Stovku jsem vám už dal, ne? povídá. No, tak ještě třicet, pokračuju s kurzem matematiky (ze které jsem na střední jednou málem propadl). Vrátil mi čtyřicet a že to je prý dobrý. Bylo mi ho líto, tak jsem mu tam tu pětku ještě nakonec dodal. Jsem prostě dobrák. Nepatřím mezi Pohlreichovy fanoušky, ale zrovna tady by se jim asi pár jeho přisprostlých rad, jak provozovat restauraci, hodilo. Myslím, že kdyby to viděl, tak by se na něj nechal použít jeho vlastní výraz měl by keců jak opice chcaní.

15 Jak nám nabořili auto Začínám mít pocit, že kvůli autu asi budu mít pořád o čem psát. Tentokrát to ale není o mém řidičském umu. V sobotu jsem dal na rady silničářů a kvůli náledí nechal káru zaparkovanou v bezpečí před barákem. I přes angínu jsme šli radši na návštěvu do Třebotova pěšky. Lepší rozbitá huba, než rozbitý auto. Bohužel na kecech typu svýmu osudu neutečeš asi fakt něco bude. Buď Bůh nenávidí mě, nebo mojí Fábku. Večer jsme se vraceli kolem ní a Dana povídá: Jé, tady nám někdo odhrabal sníh! Bohužel to nebylo od dětí, tohle byla jiná koulovačka. Nějaký chudák s velkým vozem do nás totiž nacouval a koulí na přívěs nám prorazil vepředu mříž u ventilace a ještě vyštípl kus plastu nad tím. Usvědčovaly ho stopy kol ve sněhu a v díře to bylo ještě upatlané od vazelíny. Jasný důkaz auto penetrace. Cedulka s kontaktem samozřejmě žádná. Při mých řidičských schopnostech mi bylo jasné, že tomu stejně neuniknu, ale myslel jsem, že si to aspoň nabořím sám. Dana se mě pak snažila uklidnit, že kdybych to udělal já, tak bych byl vytočenej ještě víc, jako vždy, když něco poseru a pak si to vyčítám. Sice měla pravdu, ale moc mi to nepomohlo. Náš rodinný automekánik Michal nám poslal cenu nové mřížky a plastu - cca 2800 Kč. (Plus samozřejmě práce, kdybysme s tím neotravovali jeho a dali to někam do servisu.) Snad nám to ale prý sežene někde použité levněji. Volal jsem pak na pojišťovnu, abych zjistil, jestli se mi vůbec vyplatí řešit takovou drobnou škodu přes havarijní pojistku. Napřed jsem pěkně dlouho čekal než mě přepojili, a pak jsem stejně musel s pánem vyplňovat nějaké formuláře, aby mi nakonec sdělil, že to není moc výhodné. Zhruba stejně jako jejich drahá infolinka. Další dobře vydělaný prachy. Nu což, botky si kvůli tomu nerozkousám, jak by řekl Rychlonožka, kdyby mu někdo nabral Červenáčka. Nejde o život, jde o hovno, přitakal by Mirek Dušín. Dnes jsem vyjel s naším nabourákem na technickou, abych to měl z krku a nemusel tam mezi svátky. Vyděsilo mě, že na palubovce svítí varovná kontrolka motoru a ten opravdu neběží tak dobře jako vždy. Nezmrvil nám ten debil ještě něco uvnitř? Musel jsem kvůli tomu obvolat pár přátel na telefonu, aby mě uklidnili, že to je nejspíš jen tím, že auto teď dlouho stálo. Stačilo ho jen trochu projet, znovu nastartovat a kontrolka zhasla. Ale stojí to, kurva, za ten stres? Na měření emisí jsem poslušně zajel do dílny, pán si šel čuchat vejfuk a řekl mi, ať mu ještě ukážu motor. Chvíli jsem tam lovil tu páčku a když jsem jí konečně našel, tak kapota nic. Je to nějaký zaseklý. Nejspíš kvůli tomu kreténovi. Zkoušeli jsme to i vypáčit šroubovákem, ale bezúspěšně. Jak jsem pořád běhal tahat za tu páčku, tak jsem si říkal: Ty vole, hlavně jí neurvi, hlavně jí neurvi Až jsem jí urval. Hm, tak už to aspoň nemusíme dál zkoušet. Člověk se snaží, poctivě neposiluje a stejně má pořád zbytečně velkou sílu. Vrátili mi prachy, papíry a já vyrazil rovnou do servisu. Auto si nechají do zítřka a cena do dvou tisíc. (Samozřejmě jen za to otevírání. Mříž jsem po nich nechtěl.) Jsem nasranej jako svině. Rychle o tom napiš, ať se uklidníš, říkám si. Kupodivu to opět celkem funguje. Hlavně doufám, že už nebudu muset nic dopisovat a problémy s autem teď zas na chvíli skončí. Snad milosrdný Bůh zalije naší nebohou Fábku svým světlem, a ten medailonek se svatym Antoníčkem, co nám dala do auta babička, k nečemu bude. (Taky nám mohla dát Kryštofa, ten na to má aspoň odbornost, ne jako nějakej Tonda.)

16 Jak jsem sledoval pána v pláštěnce Starší pánové nejsou zrovna moje očumovací cílovka, ale dnes ráno jsem ve vlaku učinil výjimku. Sedl jsem si totiž náhodou k jednomu zajímavému naproti přes uličku. Odhadoval bych ho tak na šedesát let. Seriózní bradka, brýle, kabela na kolečkách, na hlavě červená baseballka. To by samozřejmě nebylo nic mimořádného, kdyby na sobě neměl ještě starou gumovou pláštěnku zapnutou až ke krku. S ní vypadal jak učebnicový příklad úchyla. No co, třeba jen jede do Prahy na houby a očekává vydatný déšť, proto to ještě nemusí být žádný zvrhlík. Nebudu lidi soudit podle nějakých zažitých stereotypů. Nechávám ho být a otevírám knížku. Když jsem po chvíli zvedl zrak, všiml jsem si zvláštního pomalého pohybu jeho pravačky v kapse pláštěnky. Něco se pod ní rytmicky vzdouvalo v místech, kde lidé mívají obyčejně rozkrok. Tak buď má velmi divný tik v ruce, nebo fakt hladí křečka proti srsti. Musím říct, že mě to trochu překvapilo a nějak jsem se nedokázal na další čtení soustředit. (Pan Škvorecký by asi neměl radost, kdyby se dozvěděl, že mladého heterosexuálního muže zaujal víc děda podezřelý ze samohany, než jeho román.) Podíval jsem se na lidi okolo, jestli si toho ještě někdo všiml, ale i chlap sedící naproti dědovi si dál v klidu četl noviny. Buď jsem to tedy zpozoroval jen já, nebo jsou ostatní natolik tolerantní, že to s mávnutím ruky přešli. Všichni se za něčím honíme, tak ať se on klidně honí za pláštěnkou. Ranní idylka pokračovala. V kapse to pořád žilo a pán při tom spokojeně sledoval krajinu za oknem. Pěkně pomalu, žádný spěch. Blížíme se ke Smíchovu. Už to tedy trvá asi patnáct minut. Že by trénink na masturbační maraton? Sportovat se přece může v každém věku. Na Smíchově se šampión chystá k odchodu a naskytne se mi při tom pohled do jeho kapsy, která zůstává rozšklebená. No něco tam je. Něco divného. Nemůžu říct sice co, ale určitě to není normální kapsa. Stále si ale nejsem ještě stoprocentně jistý. Pan Sam O Hana nakonec nevystoupil. Jen se přemístil o pár schůdků níže do mezipatra, které se teď vyprázdnilo. Asi chtěl soukromí, aby mohl dokončit své dílo. Naštěstí (???) na něj stále přes roh vidím. Nasazuje rychlejší tempo, je v cílové rovince, za osm minut budeme na hlaváku a tam vlak končí. Napadá mě, jestli to Grand finále chci vlastně vidět. Přes pláštěnku stejně nic nepoznám a začíná se mi z té představy dělat blbě. Pouštím ho radši ze zřetele. Stačilo mi, že jsem se ještě víc utvrdil ne, utvrdil není zrovna v téhle situaci vhodné slovo přesvědčil, že jsem měl se svou teorií asi pravdu. Při výstupu na hlaváku mi to nedá, abych se na něj ještě chvíli nezaměřil. S hrůzou tak sleduji, jak se jeho honipracka vynořuje a mačká tlačítko na otevírání dveří. Vypadá nepotřísněně. Okamžitě se ale zas vrací do bezpečí kapsy. Dávám mu náskok a jdu pomalu za ním, stejně je u eskalátoru nával. Děda ale zůstal stát u automatu s jízdními řády. Přemýšlím, jestli si na něj mám ještě někde počkat. Pak jsem ale konečně přišel k rozumu. Co to, kurva, dělám? Je mi blbě, mám chřipku, chvátám do práce a zdržuju se tady s nějakým onanmeisterem. Beztak to ve vlaku nestihl, tak si teď hledá delší trasu, aby to dokončil. Nejspíš pojede do Ostravy. Ponechal jsem mu tedy nakonec jeho tajemství a vyrazil na metro. A jediné ponaučení, co z toho všeho vyplynulo, je to, že pokud někdo vypadá jako úchyl, tak to taky klidně úchyl být může. Odteď chovám k pláštěnkářům nedůvěru, takže pokud nechcete být v mých očích podezřelí, noste radši deštníky.

17 Jak jsem spáchal dobrý skutek Na Smíchově mě při nástupu do tramvaje požádal nějaký chlápek na vozíku, jestli bych mu nepomohl dovnitř. Trochu jsem se zalekl, protože tramvaj nebyla bezbariérová a on nevypadal zrovna lehce. Spíš naopak. Pozorněji jsem ho zkoukl - vzadu na řídítkách nacpaný batoh, nohy obě, takže o ty lehčí taky nebude... No pokusím se, povzdychl jsem si a začal ho rvát na první schod. To se mi i povedlo, ale pak jsem si jednu nohu zaklínil pod vozík, převážil se a málem se posadil na prdel. Když mou bezmocnost uviděli ostatní cestující, začali tahat vozík sami. Blbý bylo jen to, že jsem měl pod ním pořád uvězněnou nohu a oni mi teď pěkně hoblovali holeň. Nakonec se mi ale podařilo vyprostit se, přestal jsem překážet a lidi dostali chlápka dovnitř. Tramvají se rozlil známý houmles odér. Šel od mého vozíčkáře. Lidi si nás začali divně prohlížet. Evidentně jsem asi vypadal jako jeho kámoš. To mi ale až tak nevadilo. Spíš jsem začal přemýšlet, jak ho budu tahat ven, protože určitě jede za ostatníma vágusema na Anděl, kde budu vystupovat i já. Už jsem se viděl, jak ho tam vyklápím ze schodů. Pomalu jsem se proto začal rozhlížet, koho oslovím, aby mi pomohl. Blížili jsme se k Andělu a vozíčkář se začal cpát ke dveřím. Jen jsem nechápal, proč tam jede pozpátku. Tramvaj zastavila, on rozpažil a chytnul se tyčí po stranách, takže nikdo nemohl projít. Všichni jsme vyjeveně koukali, co to má být, proč nás nechce nechat vystoupit, když v tom se chlápek asi rozhodl skončit svůj mizerný život a vrhl se pozpátku ze schodů. Kdyby ho dole čekající lidé pohotově nechytli, tak si rozčísnul pěšinku o chodník. Stejně jako mně jim ani nepoděkoval a jel dál. Podrbal jsem si odřenou holeň a řekl si, že pro příště si podobné dobré skutky asi ještě rozmyslím.

18 Jak se dědí konzervatismus Všichni o mně ví, že jsem v hodně věcech dost konzervativní a rigidní. (Chvílemi mi přijde, že kromě hudby a filmu snad ve všem.) V patnácti jsem si nechal narůst dlouhé vlasy a jediná změna, kterou jsem od té doby udělal, byla, že jsem je ve dvaceti trochu zkrátil a přesunul pěšinku zprostředka do zlatého řezu, kde jsem doufal, že to bude vypadat líp. (Jó, tenkrát jsem byl ještě mladý a pružný, teď bych už takovou divočinu nezvládl.) Nyní zase bojuji s faktem, že nedobrovolně měním barvu vlasů na šedivou a z mého pekáče buchet na břiše se stává mísa pudinku. Naštěstí to vše postupuje pomalu a lépe se na to zvyká. Nosím tři svetry, dvoje kalhoty a kupuji si stále stejné boty. Dr. Martens aspoň drží modelové řady a nepřivádí mě k šílenství jako obchody s oblečením, které neustále mění sortiment a to čím dál víc k horšímu. Kurva, to nemají i něco pro člověka, co nechce vypadat cool? Ty firmy, kde jsem měl jistotu, že si vyberu, překvapivě zkrachovaly. Doufám, že to nečeká i mé oblíbené podniky. Třeba v jedné pizzerii si dávám už deset let stále stejnou pizzu, protože je prostě nejlepší. Jinou si můžu dát kdekoliv, ale pizzu Praha jenom tam. Štěstí, že ještě někde mají smysl pro tradici. Těchto ostrůvků jistoty ale, bohužel, stále ubývá. Nazývám to globálním dojebáváním planety. (Mé planety.) V partnerském životě má ale moje neochota ke změnám nesporné výhody. Dřív mě ničilo, když jsem několik let nedokázal dotyčnou dostat z hlavy a najít si nějakou jinou, která by přebrala štafetu v odmítání, ale teď se mi to hodí. Celkem dobře snáším každodenní stereotyp a o změně partnerky ani po deseti letech vůbec neuvažuji. Občas ale musím kvůli svým neměnným návykům snášet posměšky okolí. V práci o mně kolega řekl, že jsem robot, protože prý dělám ty časopisy sice pěkně, ale pořád stejně. Proč ale něco měnit, když je to zaběhlé a funguje to? Díky své zautomatizované robotické práci navíc ušetřím spoustu času. To se taky počítá. (Velké zásluhy na tom má i rozmístění věcí na stole do sektorů a dodržování kolmých úhlů při jejich zarovnání. Vše je pak mnohem přehlednější.) Druhý kolega mě zas přirovnává k Sheldonovi ze seriálu Big Bang Theory. Na středy, které jsem si vyhradil jako společenské dny, kdy nechodím na oběd do školní jídelny, ale někam s ostatními spolupracovníky, jsem si totiž vydupal návštěvy blízké pizzerie. Prostě ve středu je pizza a nic jiného. To má ale také důvod. Okolo pořádně žádná dobrá hospoda není a za stejné prachy si už dám radši pizzu než nějaké obyčejné jídlo. (Stejně na mě teď kolegové přestali brát ohled a pizzerii mi změnili na čínskou restauraci, parchanti.) Další důvod k vtipným komentářům jsem jim dal nedávno, kdy jsem si nevšiml, že na dveřích do práce nám konečně vyměnili kouli za kliku a já stále asi týden otevíral klíčem, jak jsem byl naučený. Celkově jsem ale se svým způsobem života spokojený, i když má některé zmíněné nevýhody. S tím se musí člověk prostě smířit. Já za to navíc ani nemůžu. Určitou formu konzervatismu jsem totiž podědil po dědovi. (Dědičnost od slova děda.) Ten měl konzerv plný sklep. Všechny pěkně úhledně seřazené v regálech a nadepsané, do kdy se mají spotřebovat. Byl to konzerví král. Rigiditu jsem si už pak vypěstoval sám, abych přispěl také něčím vlastním. Je ale něco špatného na tom mít rád v životě řád a jistotu? Po dědově smrti jsme pak díky jeho konzervatismu měli aspoň dlouho jídlo zdarma a menu bylo jasně dané. Přesně podle data minimální trvanlivosti.

19 Jak na mě leze demence Prvních příznaků jsem si všiml už někdy před rokem, když jsem ráno cestou na záchod chtěl spojit příjemné s užitečným a hodit špinavé ponožky do pračky. Samozřejmě skončily v záchodě. (Do pračky jsem ale naštěstí nenachcal.) Měl jsem to tehdy brát jako první varování a začít se sebou něco dělat. Až doteď ale vše probíhalo bez větších problémů. Další výpadek jsem měl až nedávno v autoservisu. Při placení se mě pán zeptal, jestli hotově, nebo kartou. Vzhledem k nemalé částce jsem zvolil kartu, abych měl za platbu aspoň pár bodů do Bonus programu České spořitelny, a mohl si pak za ně vyzvednout nějakou několikanásobně levnější blbost. Vytáhl jsem kartu, a zatímco pán chystal terminál, já se pokoušel vzpomenout si na PIN kód, který mi úplně zázračně zmizel z paměti. Používám ho celé roky a nikdy se mi nic podobného nestalo. (Možná to bylo nějaké logické zablokování mozku, který se mě snažil uchránit před takovým rozhazováním peněz.) Každopádně jsem pak musel pánovi říct, že jsem zrovna mentálně mimo provoz a jestli nemůže chvilku počkat, než si vzpomenu. Shovívavě se usmál a čekal. Ještě tak minutu jsem zkoušel šrotovat, ale bez úspěchu. Naštěstí jsem měl s sebou i hotovost pro případ, že by nebrali karty, takže vše nakonec dobře dopadlo a vyřešili jsme to poctivě z ruky do ruky. Cestou domů jsem se stále snažil marně vzpomenout až jsem to nechal radši být. Jen jsem doufal, že to bude stejné jako s mým hraním na piano. Tam mám taky někdy výpadky a nemůžu najednou dokonale nacvičenou písničku zahrát, i kdyby mě pak za trest měli nutit poslouchat Honzu Nedvěda. Když na to ale přestanu myslet, tak se to někdy zase rozběhne a jde to samo. Prostě až to budu příště potřebovat, tak si na ten debilní kód určitě vzpomenu. Pár dnů potom mi končila platnost staré karty a z banky mi poslali novou. Radši jsem si zavolal na info linku, jestli na aktivaci platí starý kód, nebo mi měl ještě přijít nový. Paní mě ujistila, že starý bude fungovat. Bylo zrovna před dovolenou a doma už to v obálce, kde mám vždy nějakou hotovost, penězi ani nesmrdělo. Vyrazil jsem tedy k bankomatu. Kód mi v hlavě bez problémů naskočil a dostal jsem se do hlavní nabídky. Zvolil jsem aktivaci a chtělo to opět zadat PIN. Tak jsem ho tedy naťukal a co to? Prý je špatně. Zkusil jsem to ještě jednou a zase nic. Další pokus už mi to nedalo, prý jsem vyčerpal počet možností pro zadání. Hlavně že jsem ještě volal na tu info linku, abych se ujistil, že mi ten starý kód platí. To jsou dementi v té spořce. Protože jsem nutně potřeboval vybrat, musel jsem to hned řešit. Vyrazil jsem na pobočku. Tam jsem otráveně paní vše vylíčil. Ta to zkontrolovala a prý by mi opravdu měl starý kód fungovat. Abych to ještě zkusil druhý den, že už mě to bankomat nechá zadat znovu. Tak jsem to tedy zkusil a při aktivaci mi to rovnou napsalo, že je překročen limit pro zadání. Tak vám teda pěkně děkuju. Celou dovolenou pak musela všechno platit Dana, protože já jsem byl bez koruny. Hned v pondělí jsem naklusal na pobočku a nasraně jim znovu vysvětlil svůj problém, že už bych se fakt potřeboval dostat k penězům. Prý mi tedy pošlou nový PIN, když ten starý nefunguje. Nejpozději do pátku bude ve schránce. Jenže nebyl. Dal jsem jim ještě šanci, ale když ani další týden ve středu nic nepřišlo, musel jsem zavolat znovu na info linku. Už jsem asi byl celkem nepříjemný. Neustále opakovat vše znovu mě fakt nebavilo, zas tak dobrá historka to není, že bych jí chtěl vyprávět tak často. Žádná žádost o nový PIN tam prý není. Předali mou stížnost na reklamační oddělení. Že se mi ozvou, jestli kód pošlou sami, nebo budu muset jít znovu na pobočku. Druhý den večer už jsem to nevydržel a opět zavolal na info linku, jak to tedy vypadá, že se mi z reklamačního neozvali. (Předtím jsem samozřejmě musel zas převyprávět celý svůj příběh, který je s každým problémem čím dál delší.) Tak prý mi nový PIN poslali. Haleluja, nebudu aspoň muset nikam jít. Co víc si přát. Asi si teď dali fakt pozor, protože další týden už doporučená zásilka opravdu přišla. Musel jsem si jen ráno vystát čtyřiceti minutovou frontu. (Důchodci samozřejmě nemůžou dospat, a tak musí jít na poštu také hned ráno jako všichni lidé spěchající do práce.) Konečně si po třech týdnech vyberu a splatím dluhy, které jsem si mezitím všude udělal. Rozbalím psaní a koukám na nový PIN kód. Je mi nějak povědomý. Vždyť to je můj starý! Ale starý správný! Až když jsem ho uviděl, tak mi došlo, že jsem celou tu dobu při aktivaci karty zadával něco jiného. Měl jsem tam drobnou číselnou přesmyčku. Že bych zase zavolal starým známým na info linku a omluvil se, že dement tu je někdo jinej?

20 Jak jsem koupil náklaďák Protože jsem se dokopal udělat si po dvanácti letech kondiční jízdy a nikoho jsem při tom nezabil, rozhodl jsem se pořídit konečně ono plánované rodinné vozidlo. Poprosili jsme o pomoc Dany bratrance Michala, který má autoservis, aby nám s tím pomohl, protože já poznám auto jen podle barvy, jak o sobě hrdě hlásím. Po probrání našich požadavků nám doporučil Škodnou Octavii combi. Vybírali jsme pečlivě na internetu a pak si u jednoho nejmenovaného autobazaru tři auta zarezervovali. Když jsme si je tam s naším mekánikem dorazili osobně prohlédnout, tak jedno bylo ve Zlíně, druhé prodali a třetí nemohli pro jistotu najít. Po hodině bylo objeveno v servisu, protože prý mělo nepravidelný chod motoru. Pán nám rovnou řekl, že stejně bylo hodně obouchané a zrezlé, takže by nám ho nedoporučil. Tak takhle vypadají ty auta ve výborném stavu. Ještě že nám to paní při rezervaci potvrdila. To s ním musel někdo přes noc hodně řádit, když ho stihl mezitím takhle dokurvit. Šli jsme tedy projít, co jim tam ještě zbylo. Ukázalo se, že z námi požadovaných vozů už téměř nic a za akceptovatelnou cenu jen totální vraky, do kterých by nevlezl ani zfetovaný sebevrah. Nezbývalo než slevit z nároků a okouknout i nějaké Fabie. Bylo to dost podobné. U jedné lepší nám pán zaběhl i pro servisní knížku. Ukázalo se, že je nepopsaná jako Ježíšův trestní rejstřík. Po tom, co jsem viděl předtím, už mě to ani nepřekvapilo. Třeba že má auto psanou klimatizaci totiž ještě neznamená, že je funkční, protože to je spíš výjimečně. Prostě ji jen má. Všechno je pravdivé, nikdo přece neříkal, že funguje. Netroufal jsem se ani ptát na zbytek. Volant to má, ale nejde s ním kroutit, brzdy fungl nové, jen nebrzdí Po dvou promarněných hodinách jsme zjistili, že tady nám benzín nepoteče a vyrazili zkusit další autobazar. Největší máme za sebou, na řadě je druhý největší. Tam mají zajímavý přístup. Tváří se mile jako Arnold v Terminátorovi a při optání člověka div nepošlou do prdele. Auta ale mají o něco lepší a dokonce i trochu levnější. Našli jsme nakonec tři vyhovující. Jasný favorit byla pět let stará bílá Fabie, která měla dokonce pečlivě vyplněnou servisku z autorizovaného servisu. Prošla i Michalovou kontrolou na rampě. Vyrazili jsme jí tedy vyzkoušet do provozu. Pan bazarista vyjel z brány na silnici a asi po kilometru mě pověřil důležitým úkolem vrátit se zpět. Jakmile jsem to odpálil, tak se mě zeptal: Vy jste asi dlouho neřídil, co? A to mi přišlo, že jsem se rozjel celkem dobře, dokonce mi to ani jednou nechcíplo... Dojel jsem zpět k bráně a na kličkování v úzkých uličkách mezi auty už si to naštěstí zase vzal on. Vše vypadalo v pohodě, a tak jsme šli vyplnit papíry. To se protahlo na dvě hodiny. (V duchu jsem litoval Michalovu holčičku, která s ním jela do Prahy do zoo a místo toho stihla jen dva autobazary. Ta by mě za to asi teď nejradši umlátila Barbínou a pohřbila do lentilek.) Takže všechny smlouvy konečně hotovy, povinné ručení a pojištění taky. Přizval jsem k tomu na kontrolu i Danu s Michalem. V papírování jsem totiž nesvéprávnej. Vše vypadá v pořádku, podepisuji a konečně mizíme. Dostal jsem od Michala základní auto instruktáž a vyrazili jsme se pochlubit Dany rodičům do Třebotova. Musím říct, že se mi nejelo zrovna dobře. Vedle mě žádný zkušený řidič, který by mi poradil, a už vůbec ne instruktor s druhými pedály. Dana si navíc ještě stěžovala, že hrozně funím. Ruce na volantu jsem měl nervozitou zaťaté, bicepsy jako Rambo Vyloženě v pohodě. Aby toho nebylo málo, začalo ještě pěkně lejt. Obsluha stěračů se mi nějak nedařila, pořád to stíralo hrozně pomalu, protože jsem nepochopil, že ta páčka má ještě další polohy. Přední sklo se mlžilo, ale experimenty s klimatizací jsem musel nechat na Daně. Na to už jsem neměl. Chvíli potom jsem málem za odměnu nabořil Michala, který nepředpokládaně zpomalil, protože přejel nějakou odbočku. Už jsem se těšil až dojedem. Během cesty do Třebotova jsem samozřejmě ještě párkrát vzbudil rozruch, když jsem to na semaforech po dvou- -třech chcípnutích pořádně odpískal, ale pravé grand finále dnešního dne mě ještě čekalo. V Třebotově v opačném směru stavěli policajti. Natolik mě vyděsili, že jsem zapomněl na odbočku k domu Dany rodičů. Když jsme byli skoro u ní, Dana mě vyplašila: To už je tady! Za mnou jela další auta, takže jsem brzdil jen mírně a v pomatení smyslů jsem to zkusil ještě krouhnout. Zadupnul jsem to asi půl metru před plotem. Auta za mnou vyděšeně koukala, co budu předvádět teď. Já tam ale jen zklesle seděl jak Dalajláma v trabantu a čekal, kdy si mě policajti přijdou vyzvednout. Pane, půjdete s námi, za tohle znovu zavedem trest smrti. Nic se ale nedělo, nechali mě žít. Zkusil jsem tedy zacouvat, ale furt mi tam nějak nešla hodit zpátečka. Když už jsem myslel, že jí tam mám, tak auto poskočilo dopředu a rozvibrovalo značku před námi. Motor mi chcípnul a já zas jen dřepěl a koukal, jak se značka klepe. Obdivuju Dany odvahu, že se tomu mohla ještě smát.