Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta

Transkript

1 Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta Studijní obor: Finanční podnikání LEASINGOVÉ FINANCOVÁNÍ ÚČETNÍ A DAŇOVÉ ASPEKTY Leasing Finance Accounting and Tax Aspects Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: Ing. Zuzana Křížová, Ph.D. Autor: Lucie Řeháčková Brno, duben 2009

2 Jméno a příjmení autora: Lucie Řeháčková Název diplomové práce: Leasingové financování účetní a daňové aspekty Název práce v angličtině: Leasing Finance Accounting and Tax Aspects Katedra: Financí Vedoucí diplomové práce: Ing. Zuzana Křížová, Ph.D. Rok obhajoby: 2009 Anotace Předmětem diplomové práce Leasingové financování - účetní a daňové aspekty je analýza leasingu jako jedné z forem financování dlouhodobého majetku, jeho dopadu na účetnictví a daně podniku. V teoretické části práce je provedena klasifikace leasingu a jeho posouzení z účetního a daňového hlediska. Dále je pozornost věnována leasingové problematice v Rakousku a mezinárodnímu účetnímu standardu IAS 17-Leasingy a tyto přístupy jsou následně porovnány s českou legislativou. V praktické části práce je provedena komparace výhodnosti leasingového a úvěrového financování v podmínkách konkrétního podniku a vybrána vhodná varianta financování. Annotation The aim of the submitted thesis Leasing Finance Accounting and Tax Aspects is to analyse the leasing as one of the forms of long-term property funding and its impact on accounting practice and taxes of the company. The theoretical part of this thesis focuses on leasing classification and leasing analysis from the current accounting and tax legislation point of view. The next part is devoted to the description of leasing issue in Austria and International Accounting Standard 17 Leasing, both of which are then compared with Czech legislation. The practical part of this thesis compares the advantages of leasing and loan financing in the conditions of a particular company, subsequently choosing of the most suitable form of financing. Klíčová slova leasing, úvěr, financování, účetnictví, daň z příjmů, daň z přidané hodnoty, právní rámec Keywords leasing, loan, financing, accounting, income tax, value added tax, legal framework

3 Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci Leasingové financování účetní a daňové aspekty vypracovala samostatně pod vedením Ing. Zuzany Křížové, Ph.D. a uvedla v ní všechny použité literární a jiné odborné zdroje v souladu s právními předpisy, vnitřními předpisy Masarykovy univerzity a vnitřními akty řízení Masarykovy univerzity a Ekonomicko-správní fakulty MU. V Brně dne 25. dubna vlastnoruční podpis autora

4 Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Ing. Zuzaně Křížové, Ph.D. za odborné vedení a cenné rady a připomínky, kterými přispěla k vypracování této diplomové práce. Dále bych chtěla poděkovat vedení společnosti ABC, s. r. o. a pracovníkům leasingových společností ČSOB Leasing, a.s., D.S. Leasing, a.s. a XYZ-Leasing, a.s. za poskytnutí materiálů, které byly použity při zpracování praktické části diplomové práce.

5 OBSAH ÚVOD DLOUHODOBÉ FINANCOVÁNÍ INTERNÍ ZDROJE FINANCOVÁNÍ Odpisy dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku Nerozdělený zisk Rezervní fondy Ostatní interní zdroje EXTERNÍ ZDROJE Akcie Rizikový (rozvojový) kapitál Obligace Bankovní úvěry Dodavatelský úvěr Forfaiting Projektové financování Finanční podpora z veřejných zdrojů LEASINGOVÉ FINANCOVÁNÍ Základní typy leasingu Finanční leasing Operativní (provozní) leasing Leasingová cena LEASINGOVÉ FINANCOVÁNÍ VS. ÚVĚROVÉ FINANCOVÁNÍ Metoda diskontovaných výdajů na leasing a úvěr Metoda čisté výhody leasingu VÝHODY A NEVÝHODY LEASINGOVÉHO FINANCOVÁNÍ SHRNUTÍ PRŮBĚH LEASINGU Z POHLEDU NÁJEMCE V PODMÍNKÁCH ČESKÉ REPUBLIKY UZAVŘENÍ LEASINGOVÉ SMLOUVY AKONTACE PŘEDÁNÍ PŘEDMĚTU LEASINGU ŘÁDNÉ LEASINGOVÉ SPLÁTKY DALŠÍ VÝDAJE TÝKAJÍCÍ SE PRONAJATÉHO MAJETKU HRAZENÉ NÁJEMCEM ŘÁDNÉ UKONČENÍ LEASINGU A ODKUP LEASINGOVÉHO PŘEDMĚTU SPECIFICKÉ SITUACE Technické zhodnocení a jeho odpisování Opravy pronajatého majetku Předčasné ukončení leasingu Obsahové změny leasingové smlouvy Změny v subjektech leasingové smlouvy Sankce při porušení závazků smluvních stran Využívání pronajatého předmětu k podnikatelským i soukromým účelům SHRNUTÍ LEASING V RAKOUSKU ČLENĚNÍ LEASINGU ÚČETNÍ ASPEKTY LEASINGU Aktivace předmětu leasingu u pronajímatele Aktivace předmětu leasingu u nájemce DAŇOVÉ ASPEKTY LEASINGU Daň z příjmu Daň z obratu Poplatky podle zákona o poplatcích (GeG) Poplatky podle zákona o normální spotřebě (NoVAG) POROVNÁNÍ LEASINGU V ČESKÉ REPUBLICE A V RAKOUSKU SHRNUTÍ MEZINÁRODNÍ HARMONIZACE ÚČETNICTVÍ A LEASING... 45

6 4.1 OTTAWSKÁ ÚMLUVA OBECNĚ UZNÁVANÉ PRINCIPY ÚČETNICTVÍ GAAP PŘEDPISY EU A LEASING MEZINÁRODNÍ ÚČETNÍ STANDARDY IAS, IFRS Úvod do IAS a IFRS IAS 17 Leasingy Účetní zachycení finančního leasingu podle IAS IAS 17 - Leasingy a porovnání s úpravou v ČR Převod dat z českých účetních výkazů do IAS (IFRS) SHRNUTÍ PRAKTICKÁ ČÁST DOSAVADNÍ FINANCOVÁNÍ DLOUHODOBÉHO MAJETKU Leasingové smlouvy Úvěrové smlouvy NÁVRH FINANCOVÁNÍ MIKROBUSU ČSOB Leasing, a. s XYZ-Leasing, a.s D.S. Leasing, a.s Porovnání jednotlivých možností financování Metoda diskontovaných výdajů na úvěr a leasing Porovnání variant financování na základě čisté výhody leasingu Účetní aspekty jednotlivých variant financování Daňové aspekty financování Administrativní náročnost sjednání financování Výběr optimální varianty financování minibusu SHRNUTÍ ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÝCH ÚČTŮ A ÚČTOVÝCH SKUPIN PŘEHLED POUŽITÝCH ZKRATEK SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY SEZNAM TABULEK A GRAFŮ SEZNAM PŘÍLOH... 78

7 ÚVOD Investiční rozhodování patří ke strategickým rozhodnutím v oblasti finančního řízení a plánování podniku, protože dlouhodobě váže nemalý objem zdrojů a ovlivňuje kapitálovou strukturu a tím pádem i rizikovost podniku. V případě, že podnik nemá dostatek vlastních finančních prostředků na profinancování zvolené investice, obrací se na trh s cílem získat externí zdroje financování. Mezi nejčastěji využívané formy financování dlouhodobého majetku cizím kapitálem patří úvěry a leasing. Výběr té které varianty financování je třeba pečlivě zvážit, neboť zvolený způsob financování má dlouhodobé dopady do nákladů firmy, na jejich daňovou uznatelnost a tím pádem i daňové zatížení podniku. Rozhodnutí je ovlivněno zejména tím, zda podnik chce nebo dokonce potřebuje daný majetek vlastnit, nebo mu stačí předmět aktivně využívat. Mezi další faktory, které hrají při rozhodování mezi úvěrovým a leasingovým financováním velkou roli, patří výše úrokových, daňových a odpisových sazeb, leasingového navýšení a v neposlední řadě i celková dostupnost a administrativní náročnost celé operace. V minulosti se na našem trhu pravidelně objevovalo velké množství publikací věnujících se leasingové problematice, například Benda: Leasing: právní, účetní a daňové postupy v praxi včetně příkladů (2000), Jindrová: Leasing: praktický průvodce (2001), Pulz: Leasing v teorii a praxi (1993), Sedláková: Leasing (2002), Válek, Báča: Leasing moderní způsob financování investic (1994). Dnes je však většina z nich - kvůli četným novelizacím daňových zákonů v poslední době - zastaralá a jejich případný uživatel musí v relevantní legislativě dohledat, zda jsou uvedená ustanovení stále platná. V odborných periodikách Daně a účetnictví bez chyb, pokut a penále, Účetnictví v praxi, Účetnictví aj., se leasingu věnují například Benda, Děrgel, Líbal, Nigrin, Sedláková. Zde zpracovaná problematika je však spíše útržkovitá a čtenář musí vynaložit nemalé úsilí, aby našel článek, který se danou otázkou zabývá. Snad jediným autorem, který se snaží na výše uvedené změny v zákoně o dani z příjmů a zákoně o dani z přidané hodnoty neustále reagovat a pravidelně je zapracovává do svých publikací o leasingu je Ing. Petr Valouch, Ph.D. Teoretický výklad s citacemi daňových předpisů a jejich komentáři, je doplněn řešenými příklady, na kterých si čtenář může ověřit právě nabyté vědomosti. Ve své publikaci Leasing v praxi praktický průvodce Valouch postihuje celou problematiku leasingového financování. Jediné, co by se jí dalo vytknout, je to, že otázka DPH je probírána odděleně od účtování a vlivu jednotlivých operací na daň z příjmu. V této práci se pokusím tento problém překlenout a uvádět u každé operace, nejen její zaúčtování, ale i dopad na základ daně z příjmů a na možnost odpočtu DPH. Cílem této práce bude, jak již sám název napovídá, seznámit čtenáře s účetními a daňovými aspekty leasingového financování u nás a následně ve vybrané zemi. Pozornost bude věnována zejména aktuální právní úpravě leasingového obchodu, zaúčtování leasingových operací u nájemce a jejich daňovým dopadům, a to zejména z pohledu daně z příjmů a daně z přidané hodnoty. Dalším cílem bude porovnat výhodnost leasingového a úvěrového financování a navrhnout optimální řešení pro konkrétní podnik. Zároveň bych se chtěla pokusit najít odpověď na otázku, zda novelizací zákona o dani z příjmu a zákona o dani z přidané hodnoty ztratil leasing veškeré své výhody, nebo je i nadále atraktivním způsobem financování dlouhodobého majetku. Jako pracovní hypotézu zastávám názor, že i přes legislativní změny, které odstranily někdejší konkurenční výhodu leasingu oproti ostatním formám financování, má leasingové financování stále určité přednosti a bude i v budoucnu hojně využívaným finančním produktem. Diplomová práce bude rozčleněna do pěti kapitol. V první kapitole bude čtenář seznámen s problematikou dlouhodobého financování a jeho jednotlivých forem. Pozornost bude věnována zejména leasingovému financování, včetně klasifikace leasingu, metodám hodnocení efektivnosti leasingu a nastínění jeho hlavních výhod a limitů. Druhá a zároveň stěžejní kapitola teoretické části práce bude zaměřena na průběh leasingového obchodu z účetního a daňového hlediska. Práce má reflektovat rozsáhlé změny v zákoně č. 586/1992 Sb., o dani z příjmu a v zákoně č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty a její obsah bude vycházet z právní úpravy platné k , přičemž na některých místech bude pro úplnost zmíněna 7

8 i předchozí úprava. Čtenáři bude v této kapitole přiblížen nejen standardní průběh leasingu, ale nalezne zde i určitý návod, jak postupovat v nestandardních situacích. Třetí kapitola se bude věnovat leasingu v Rakousku. Po úvodním seznámení s poněkud odlišnou klasifikací leasingu se pozornost zaměří na účtování u obou leasingových subjektů. Vzhledem k odlišné daňové soustavě bude určitý prostor věnován jednotlivým daním, které se leasingu v Rakousku týkají. Na závěr pak bude provedeno stručné zhodnocení a porovnání dílčích aspektů leasingového financování u nás a v Rakousku. Další kapitola se zaměří na mezinárodní harmonizaci účetnictví a finančního výkaznictví v oblasti leasingu. Čtenář se seznámí s mezinárodními účetními standardy IAS/IFRS, zejména pak se standardem IAS-17 Leasingy. Kromě toho zde bude čtenáři přiblížena harmonizace účetnictví v rámci Evropské unie, účetní principy GAAP a tzv. Ottawská smlouva, která upravuje přeshraniční finanční leasing. V praktické části, které je věnována pátá kapitola, budou dosud získané znalosti aplikovány na konkrétní podnik. Bude zde popsáno dosavadní financování investic a následně budou analyzovány a porovnávány jednotlivé způsoby financování nově pořizovaného dlouhodobého majetku. Důraz bude kladen zejména na finanční stránku dané problematiky, tedy na výši celkových nákladů, daňovou úsporu a na vliv na cash-flow podniku. Při analýze budou využity jak ekonomicko-matematické metody, které vycházejí z teoretické části práce, tak hledisko administrativní náročnosti a daňových dopadů. Vyvrcholením této části práce bude výběr optimální varianty financování a vyslovení doporučení pro budoucí financování investic. Z výzkumných metod budou při zpracování této práce použity zejména analýza, syntéza, indukce, dedukce, deskripce a komparace. Pro alespoň základní vhled do problematiky dlouhodobého financování bude provedena klasifikace a deskripce jednotlivých způsobů financování investic, zejména pak operativního a finančního leasingu. Následně budou podrobněji analyzovány a porovnávány různé přístupy k leasingovému financování, k jeho účetnímu zachycení a k daňové problematice v této oblasti. V závěru každé kapitoly bude poté provedena syntéza získaných poznatků a vyvozeny logické závěry a vlastní názory. Výstupem praktické části bude komparace výhodnosti různých způsobů financování investic a vyslovení konkrétního doporučení pro financování dlouhodobého majetku v dané firmě. Při analýze předložených nabídek financování budou aplikovány poznatky z teoretické části práce, především postupy z oblasti finanční matematiky. Metody indukce bude využito zejména v závěrečné části práce, kdy by z výpočtů, analýz a komparace jednotlivých variant financování měly vyplynout i obecnější závěry ohledně dlouhodobého financování investic. 8

9 1 DLOUHODOBÉ FINANCOVÁNÍ Leasing představuje jednu z nejčastějších forem alternativního financování investic podniku a jeho význam v posledních letech stále roste jak u nás, tak v zahraničí. Jaké další způsoby financování zná naše teorie a praxe, na to odpoví tato kapitola. Dlouhodobým financováním se rozumí financování pořízení, obnovy či rozšíření dlouhodobého majetku. Rozhodování o finančním krytí investic je integrální součástí rozhodování podniku o investicích, od fáze jejich příprav až po samotnou realizaci, a ve formě nákladů na financování se promítá i do hodnocení efektivnosti investice. [Marek, 2006: s. 395] Vzhledem k tomu, že finanční prostředky jsou v investičním majetku vázány dlouhodobě, je třeba při rozhodování o financování investic respektovat zlaté bilanční pravidlo, které mimo jiné říká, že dlouhodobý majetek je třeba krýt dlouhodobými zdroji. V opačném případě by hrozilo riziko finančních problémů v souvislosti se splatností krátkodobých zdrojů. Cílem financování investic by mělo být zajištění ekonomicky zdůvodněné potřeby finančních zdrojů a jejich získání s co nejnižšími náklady na jejich pořízení, přičemž by neměla být narušena finanční stabilita firmy, například nadměrným zapojením cizího kapitálu. Finanční zdroje lze členit podle několika hledisek: podle doby splatnosti na krátkodobé (splatnost do 1 roku), střednědobé (splatnost 1 až 4 nebo 5 let) a dlouhodobé (splatnost delší než 4 nebo 5 let); podle vlastnictví zdrojů na vlastní zdroje (především vklady vlastníků, akcionářů, zisk, odpisy) a na cizí zdroje (například úvěry, závazky, dotace, leasing); podle toho, jak byly vytvořeny, na interní (vytvořené vlastní činností podniku) a externí (vloženy zvnějšku, tj. vklady vlastníků plus veškeré cizí zdroje). Posledně jmenované členění na interní a externí zdroje financování se v literatuře vyskytuje nejčastěji, a proto bude použito i v této práci. 1.1 Interní zdroje financování Interní zdroje podniku představují finanční zdroje, které vznikly na základě vlastní činnosti podniku. Mezi interní zdroje financování patří odpisy, nerozdělený zisk a rezervní fondy. Interní finanční zdroje jsou podle Valacha rozhodujícím zdrojem financování investic ve většině zemí, přičemž největší podíl na interním financování mají - co do objemu - odpisy. V České republice však mají odpisy podíl na financování investic nižší, což je dáno vlivem používání historických cen. [Valach, 2005: s. 262] Odpisy dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku Odpisy představují část ceny dlouhodobého majetku, která se v průběhu doby jejich ekonomické životnosti postupně zahrnuje do provozních nákladů podniku. Na výši odpisů má vliv struktura majetku, pořizovací cena majetku, která se postupně odepisuje, doba odepisování a metoda odepisování. Odpisy jsou hlavním zdrojem financování obnovy stávajícího majetku. Odpisy společně s nerozděleným ziskem představují nejdůležitější interní zdroj financování investic. Odpisy jsou však na rozdíl od zisku relativně stabilním zdrojem, nezávislým na stupni efektivnosti podniku, pokud tržby pokryjí alespoň náklady na činnost podniku. To znamená, že podnik má tyto zdroje k dispozici i v případě, že žádný zisk nevytvořil. Způsob odepisování má vliv nejen na finanční hospodaření podniku, ale i na modernizaci a obnovu majetku, což se může projevit i na jeho produktivitě. Zároveň výše (daňových) odpisů podstatně ovlivňuje daňový základ pro daň z příjmů. 1 1 Srov. [Marek, 2006: s. 398]. 9

10 1.1.2 Nerozdělený zisk Nerozdělený zisk představuje tu část disponibilního zisku, která zůstává v podniku k dispozici po povinných přídělech do fondů tvořených ze zisku a případných výplatách dividend nebo podílů na zisku. V bilanci podniku vystupuje nerozdělený zisk jako součást vlastního kapitálu. Předností samofinancování pomocí nerozděleného zisku je fakt, že nedochází ke zvyšování počtu akcionářů ani věřitelů a podnik tak neztrácí kontrolu nad řízením. Nerozdělený zisk zároveň zvyšuje vlastní kapitál podniku, čímž dochází ke snižování zadluženosti a rizikovosti podniku. Hlavní nevýhodou používání nerozděleného zisku pro dlouhodobé investice je jeho malá stabilita, resp. proměnlivá výše běžného zisku v čase. Zároveň nerozdělený zisk představuje poměrně drahý zdroj, protože na rozdíl od úvěrového financování zde nepůsobí úrokový daňový štít. Měl by být proto využit zejména pro financování dalšího rozvoje podniku Rezervní fondy Rezervní fondy jsou součástí vlastního kapitálu podniku a představují pro podnik určitou finanční rezervu a ochranu proti rizikům. Tvoří se ze zisku po zdanění, a to jako povinné a dobrovolné rezervní fondy. Zákonný rezervní fond má primárně chránit zájmy akcionářů a věřitelů. Povinně ho vytvářejí akciové společnosti a společnosti s ručením omezeným, přičemž zákon určuje způsob jeho tvorby, minimální výši a podmínky jeho čerpání. Kromě tohoto fondu vytváří společnosti další, dobrovolné rezervní fondy, které jsou obecně určeny k financování opatření, jež mají pomoci překonat nepříznivý průběh hospodaření. Obvykle mají ve svém statutu vymezen účel použití, čímž je omezeno jejich využívání ve finančním řízení. [Valach, 2005: s. 331] Ostatní interní zdroje Za další interní zdroje financování investic lze považovat i dočasně volné zůstatky penzijních fondů pro zaměstnance (rozšířeno zejména v USA). Jedná se o dlouhodobé zdroje, které jsou vykazovány samostatně v bilancích podniku, odděleně od vlastních i od cizích zdrojů. Penzijní fondy zpravidla podléhají státní regulaci a dohledu, aby se zabránilo ztrátám z investování do příliš rizikových aktiv. Někdy bývají mezi interní zdroje financování zahrnuty prostředky získané z prodeje majetku podniku. 2 Fakticky však nedochází k vytváření samostatného finančního zdroje, protože tržby z prodeje tohoto majetku se promítnou do běžného zisku a následně do nerozděleného zisku nebo do rezervního fondu. 1.2 Externí zdroje Mezi externí zdroje patří akcie (akciový kapitál), obligace, úvěry s různou dobou splatnosti, alternativní úvěrové produkty, jako leasing 3 a forfaiting a v neposlední řadě dotace a finanční výpomoci. Ačkoli externí zdroje tvoří menší část finančních zdrojů, Valach (2005: s. 341) uvádí 20 až 40 procent, jsou pro podnik významné zejména proto, že umožňují mnohem flexibilnější reakci na potřebné změny v majetku podniku. Jejich význam dále roste s rozvojem finančního trhu, neboť se s tím rozšiřuje paleta externích zdrojů a zvyšuje se jejich dostupnost pro podniky. Zapojení externích finančních zdrojů s sebou ovšem přináší i určitá rizika. Zvyšuje se počet vlastníků nebo věřitelů, čímž dosavadní vlastníci ztrácí kontrolu nad managementem podniku. Dochází k růstu nákladů v souvislosti s emisí cenných papírů nebo s hrazením úroků. 2 Srov. [Valach, 2005: s. 334]. 3 Problematice leasingového financování bude věnována samostatná podkapitola. 10

11 V případě úvěrového financování se zvyšují nároky na udržování likvidity, aby byl podnik schopen platit své závazky. Při použití cizích zdrojů roste zadluženost a tím i riziko podniku Akcie Akcie je majetkový cenný papír, který osvědčuje práva jeho majitele na jeho vlastnický podíl na podnikovém kapitálu. Podle rozsahu práv akcionářů dělíme akcie na kmenové a prioritní. Majitel kmenových akcií má plná práva definovaná v obchodním zákoníku, včetně práva na tzv. plnou dividendu, jejíž výše je pohyblivá. Oproti tomu majitel prioritní akcie ztrácí právo na spolurozhodování, avšak má přednostní právo na výplatu dividendy, jejíž výše je stálá. K emisi nových akcií dochází při zakládání akciové společnosti, při jejím rozšiřování nebo při finanční restrukturalizaci. 4 Z hlediska financování je důležitý rozdíl mezi emisní cenou a jmenovitou hodnotou akcie nazývaný emisní ážio, který je součástí vlastního kapitálu. Hlavní předností akciového kapitálu je skutečnost, že je trvalým zdrojem (nemá splatnost) a že nevyžaduje pevné platby ve formě úroků. Zároveň platí, že čím větší je kmenový kapitál, tím vyšší je důvěra věřitelů v podnik. S emisí akcií jsou však spojeny nemalé emisní náklady, především při veřejném úpisu akcií. Vzhledem k tomu, že akcionář podstupuje vyšší riziko než majitel dluhopisu, požaduje vyšší výnosnost investovaného kapitálu, tzn. vyšší dividendu. Navíc dividenda není - na rozdíl od nákladových úroků - odčitatelnou položkou od základu daně, ale platí se ze zisku po zdanění. Akciový kapitál je proto nejdražším finančním zdrojem. Zároveň je tento způsob financování podniku dostupný pouze společnostem s dostatečnou poptávkou po jejích akciích Rizikový (rozvojový) kapitál Rizikový kapitál (venture capital) je kapitál vkládaný prostřednictvím fondu rizikového kapitálu do základního kapitálu malých a středně velkých firem, jejichž podíly nejsou veřejně obchodovatelné. Takto vložené prostředky jsou určeny především na financování projektů inovačního a rozvojového charakteru. Tyto projekty bývají spojeny s vysokým rizikem, a proto jsou pro ně klasické formy externího financování, zejména úvěrem či prostřednictvím kapitálového trhu, nedosažitelné. Vzhledem k tomu, že takovéto investování je značně rizikové (uvádí se, že pouze 5 15 % projektů je úspěšných), požadují investoři vysokou výnosnost investičních projektů, a to až 40 %. 5 Méně rentabilní projekty tyto prostředky nemají šanci získat. Pro rizikový kapitál je dále typické to, že v podniku nezůstává trvale, ale po určité době podnik opouští. Nejčastěji se tak děje prostřednictvím zpětného odkupu podílu managementem podniku nebo prodejem podílu jiné společnosti. V praxi se setkáváme s několika typy rizikového kapitálu. Podle fáze, kdy rizikový kapitál do podniku vstupuje, rozlišujeme: předstartovní (zárodečné) financování (seed capital), startovní financování (start up capital), financování rozvoje podniku (development capital), náhradní financování a profinancování dluhů (debt replacement capital), transakční financování (transaction capital), záchranné financování (rescue capital). V České republice není tento způsob financování příliš rozšířen. Jeho širšímu uplatnění brání podle Valacha především menší zájem podniků o něj, nedostatek efektivních projektů s výnosností okolo 4 Při finanční restrukturalizaci nedochází k faktickému rozšiřování kapitálu, ale k nahrazení cizího kapitálu ve formě obligací vlastním kapitálem ve formě akcií, popřípadě použitím nerozděleného zisku nebo jiných zdrojů k navýšení akciového kapitálu. [Valach, 2005: s. 342] 5 Požadovaný výnos investorů při předstartovní financování může v některých případech dosahovat až 100 %. [Dvořák, Procházka, 1998: s. 25] 11

12 30 % a menší podpora ze strany státu ve srovnání s ostatními vyspělými zeměmi. [Valach, 2005: s. 351] Obligace Podnikové obligace jsou dluhové cenné papíry, obvykle se splatností delší než jeden rok, které podnik emituje s cílem získat dlouhodobé zdroje financování. Majitel obligace nemá právo na rozhodování, ale má nárok na výplatu úroku z obligace v předem dohodnutých termínech a na konci dospělosti obligace i na vrácení nominální hodnoty. Podnikové obligace mohou mít úrok stanoven buď pevnou úrokovou sazbou nebo pohyblivě, v závislosti na situaci na finančních trzích. V případě bezúročných (diskontovaných) dluhopisů je o úrok (diskont) snížena emisní hodnota oproti nominální hodnotě. Úrok z obligace je pro podnik daňově uznatelným nákladem a tvoří tzv. úrokový daňový štít. Obligace jsou - především pro silné společnosti - mnohem flexibilnějším finančním zdrojem než emise akcií nebo interní zdroje. Stávající akcionáři zároveň neztrácejí kontrolu nad řízením společnosti. Určité riziko pro emitující podnik představuje jednorázové zvýšení podílu cizích zdrojů a tedy vyšší zadlužení, které může zvyšovat průměrné náklady na kapitál. [Marek, 2006: s. 423] Bankovní úvěry Další formu dluhového financování představují finanční úvěry, kdy nedochází k emisi dluhopisů, ale k uzavření úvěrové smlouvy s věřitelem, kterým je nejčastěji banka popřípadě jiná finanční instituce. Dlouhodobý bankovní úvěr může podnik získat jako investiční bankovní úvěr nebo komerční hypoteční úvěr. Investiční úvěr je určen na financování investic. Banka zpravidla požaduje majetkovou záruku nebo záruku třetí osoby a současně si prověřuje úvěruschopnost žadatele a reálnost investičního záměru. V úvěrové smlouvě je mimo jiné uveden způsob a termíny splácení úvěru a úroků (splátkový kalendář) a ujednání pro případ neplnění závazků. V případě komerčního hypotečního úvěru ručí podnik zástavou svých nemovitostí. Díky kvalitnímu zajištění může podnik získat výhodnější podmínky úvěru, než u předchozí formy. Pro hypoteční úvěr je dále typické refinancování emisí hypotečních zástavních listů. Tyto hypoteční listy buď prodává podnik sám, nebo častěji prostřednictvím banky. Úroky z úvěru jsou obvykle vyšší než z obligací, podnik však nenese náklady emise obligací a s ní spojená rizika. Bankovní úvěr mohou získat i menší podniky, které by s emisí na finančním trhu neměly šanci uspět Dodavatelský úvěr Dodavatelský úvěr je forma střednědobé půjčky. Poskytují ho dodavatelé velkých investičních celků, čímž si zajišťují odbyt svých finančně náročných produktů. Z hlediska záruky rozlišujeme podmíněné prodejní kontrakty, kdy dodavatel zůstává majitelem dodávky až do úplného splacení, a úvěry na movité zástavy, při kterých přechází vlastnictví na odběratele okamžitě a dodávka slouží po dobu splácení úvěru jako movitá zástava. Hlavní předností dodavatelského úvěru je, že podnik nemusí žádat o bankovní úvěr, odpadá s tím spojená administrativa a dočasně volné peněžní prostředky může využít jinak. Ačkoli může být úroková sazba z dodavatelského úvěru nominálně (opticky) nižší než z bankovního úvěru, reálně může být, jak Valach upozorňuje, značně vyšší, protože dodavatelé často účtují jinou (nižší) cenu při okamžité platbě a při pořízení formou dodavatelského úvěru. [Valach, 2005: s.372] 12

13 1.2.6 Forfaiting Forfaiting je zvláštní formou středně- a dlouhodobého úvěrování investic nakupovaných zejména v zahraničí. Vývozce dodá pořizovaný předmět podniku na fakturu (dodavatelský úvěr) se splatností až několik let a před lhůtou splatnosti postoupí tuto pohledávku forfaitiérovi, který mu ji hned proplatí, přičemž si strhává diskont a provizi. Zároveň s tím na forfaitiéra přechází i úvěrové, úrokové, měnové a popř. i další rizika. Forfaitiér ale nepodstupuje riziko odběratelské, nýbrž bankovní, protože odkupovaná pohledávka bývá zajištěna, a to nejčastěji směnkou avalovanou důvěryhodnou bankou, akreditivem nebo bankovní zárukou. [Sponer, 2007] Projektové financování Projektové financování je specifický způsob financování zpravidla velkých, kapitálově náročných investic, které jsou odděleny od ostatních investic podniku. Pro tyto účely se zakládá speciální projektová firma, která soustřeďuje veškeré finanční zdroje, zajišťuje technicko-ekonomickou přípravu investice, dohody s budoucími dodavateli a odběrateli apod. Dalšími účastníky projektového financování jsou sponzoři projektu (akcionáři), stavební firma, provozovatel a banky, respektive konsorcium bank, které postupně uvolňuje prostředky na realizaci investice. Splácení úvěru je zajištěno z budoucích tržeb vygenerovaných investičním projektem. [Valach, 2005: s ] Finanční podpora z veřejných zdrojů 6 Finanční podpora může směřovat ze státního rozpočtu, rozpočtů samosprávných celků, účelových fondů uvnitř země či ze zahraničí. Cílem této podpory je zajištění dlouhodobého ekonomického růstu, a proto jsou podporovány především takové podnikové investice, které by právě měly ekonomický růst zajistit. Finanční podpora se může uskutečňovat jako přímá, nebo nepřímá. Přímá finanční podpora je obvykle poskytována formou investičních dotací, o které podnik žádá příslušné státní orgány. Dotace má zpravidla přísně účelový charakter a její poskytnutí je vázáno na splnění řady podmínek, včetně spolufinancování z vlastních zdrojů. Výše investiční dotace může být stanovena absolutně, podílem z celkové pořizovací ceny nebo z tzv. uznatelných nákladů, které jsou pro jednotlivé dotované projekty vymezeny. O výši dotace se následně snižuje pořizovací cena majetku vykazovaná v účetnictví. Nepřímá finanční podpora spočívá především ve snižování výdajů podniku a rizika investování. Hlavními nástroji jsou daňové sazby, daňové prázdniny, možnost zrychleného odepisování dlouhodobého majetku, cla, státní záruky za dlouhodobé úvěry, příspěvky na úhradu úroků z investičních úvěrů, podpora exportu formou vývozních úvěrů a záruk. 1.3 Leasingové financování Vedle klasických forem pořízení dlouhodobého majetku nákupem z vlastních zdrojů či pomocí úvěru se od poloviny minulého století objevuje alternativní forma financování investic, a to leasing. 7 Důvod, proč ho neřadíme mezi standardní formy financování je nasnadě. Podnik nezískává žádné nové, dodatečné finance ať vlastní či cizí ale je mu umožněno využívat předmět, který mu nepatří. Zda se tento předmět později stane či nestane jeho majetkem, záleží na typu leasingu. Pojem leasing vychází z anglického výrazu lease, což znamená pronajmout, nechat někoho užívat majetek výměnou za pravidelné platby. 8 Leasing tedy můžeme charakterizovat jako specifickou formu pronájmu dlouhodobého majetku nájemci za předem sjednanou úplatu, tzv. leasingové splátky 6 Zpracováno podle [Marek, 2006: s ]. 7 Například ve Velké Británii a USA se odhaduje 30% podíl leasingového financování na všech pořizovaných investicích. V evropských zemích je tento podíl značně diferencovaný, ale v průměru se dlouhodobě pohybuje okolo 16 %. [Valach, 2005: s. 389] 8 Vlastní překlad podle Oxford Advanced Learner s Dictionary. 13

14 [Marek, 2006: s. 429]. Dochází tedy k oddělení vlastnictví majetku od jeho užívání. Vlastníkem majetku je totiž pronajímatel, zatímco užívací právo přechází na nájemce. Pro nájemce může být často efektivnější dané aktivum pouze využívat, nikoli vlastnit. Pronajímatel vedle samotného práva věc užívat často poskytuje i servisní a jiné služby spojené s nájmem. Pro producenty přestavuje leasing důležitý prostředek podpory odbytu Základní typy leasingu V teorii i praxi se setkáváme se základním dělením leasingu na finanční a operativní leasing. Tyto dva základní typy leasingu se liší zejména v tom, kdo nese rizika, v délce trvání, v postupu po skončení leasingu a v účelu, kterému leasing slouží. Z hlediska výše zůstatkové ceny dělíme leasing na leasing s plnou amortizací a s částečnou amortizací. V prvním případě leasingové splátky pokrývají veškeré náklady leasingové společnosti spojené s pořízením majetku, její provozní náklady a zisk. Zůstatková hodnota na konci doby leasingu je buď nulová, nebo velmi nízká. Při leasingu s částečnou amortizací nepokryjí leasingové splátky náklady leasingové společnosti, po skončení doby leasingu není majetek zcela odepsán a pronajímatel musí hledat řešení, jak s tímto majetkem dál naloží. V úvahu připadá například prolongace leasingové smlouvy, prodej majetku nájemci za zůstatkovou cenu, pronájem nebo prodej třetí osobě. Podle možnosti odkupu předmětu po skončení leasingové smlouvy rozlišujeme leasing s nárokem na koupi a leasing bez nároku na koupi Finanční leasing 9 Finanční leasing má dlouhodobý charakter a smlouva nemůže být za normálních podmínek vypovězena, a to ani ze strany nájemce, ani ze strany pronajímatele. Doba pronájmu obvykle zahrnuje značnou část doby ekonomické životnosti pronajímaného majetku. Během trvání leasingu dojde obvykle k plné amortizace a na konci doby pronájmu přechází předmět do vlastnictví nájemce, a to bezplatně nebo za symbolickou cenu uvedenou v leasingové smlouvě. Přechod vlastnictví na nájemce je hlavním rozdílem od operativního leasingu. Zjednodušeně by se tedy dalo říci, že finanční leasing slouží k trvalému pořízení daného majetku formou splátek. Na rozdíl od úvěru je však pořizovaný majetek po celou dobu trvání leasingu ve vlastnictví leasingové společnosti a nájemce ho proto neodpisuje. Pronajímatel se při finančním leasingu zpravidla zříká všech rizik, ta přecházejí na nájemce. Pronajímatel typicky neposkytuje doprovodné služby (servis, pojištění), i když v poslední době se i u finančního leasingu objevují tendence k full-servisu, kdy pronajímatel zajišťuje služby u třetí osoby. 10 U finančního leasingu můžeme dále rozlišovat mezi přímým leasingem, kdy pronajímatel koupí nájemcem požadovaný předmět leasingu přímo od prodejce (výrobce), a nepřímým leasingem (sale and lease back), při kterém podnik prodá majetek leasingové společnosti, od které si ho zpět pronajme. Při nepřímém leasingu předmět zpravidla neopustí své původní místo, podnik ho používá dál. Přitom však získá jednorázově potřebnou likviditu. Zvláštním typem leasingu, s kterým se můžeme setkat především u větších investičních celků je tzv. leveraged leasing. Je pro něj typické, že zde vystupují tři partneři pronajímatel, nájemce a věřitel, který poskytuje pronajímateli na pořízení leasingového majetku úvěr. Děje se tak proto, protože jedna leasingová společnost nechce nést celé riziko investice nebo nemá dostatečně vysoké vlastní finanční zdroje. Věřitelem může být, podobně jako u syndikátních úvěrů, konsorcium bank. V některých případech místo jedné leasingové společnosti vystupuje konsorcium leasingových společností. Proto bývá tento leasing označován jako konsorciální (zadlužený) leasing. 9 Zpracováno podle [Valach, 2005]. 10 Srov. [Redakce komerčních příloh, FP-finanční poradce 3/2008, s.x ] 14

15 Jako leasingový podnájem (subleasing) bývá označován pronájem leasingového majetku nájemcem třetí osobě. Původní práva a povinnosti vyplývající z leasingové smlouvy jsou přitom zachována a poskytovatel leasingu musí dát k subleasingu souhlas. Leasingový podnájem se uplatňuje v situacích, kdy nájemce dočasně nemá možnost najatý majetek používat. O subleasing se jedná například i při pronájmu vozidla třetí osobě autopůjčovnou, která má část svého vozového parku pořízenu formou leasingu Operativní (provozní) leasing Operativní leasing má krátkodobý charakter, minimální délka nájmu není ze zákona určena. Předmět leasingu je pronajímán obvykle na kratší dobu, než je jeho ekonomická životnost, nedochází tedy k plné amortizaci předmětu. Po uplynutí doby leasingu nepřechází předmět leasingu na nájemce, ale vrací se zpravidla pronajímateli, který ho pak pronajímá dalším zájemcům. Pronajímatel má majetek po celou dobu leasingu ve svém vlastnictví, odepisuje jej, zajišťuje opravy, servis, pojištění a jiné služby. Pronajímatel zároveň nese veškerá rizika spojená s vlastnictvím majetku. Leasingová smlouva je u tohoto typu leasingu vypověditelná oběmi stranami. Účelem operativního leasingu je zabezpečení potřebného majetku (někdy včetně obsluhy), pro který podnik nemá trvalé využití a nebylo by proto vhodné jej pořizovat do trvalého vlastnictví. [Marek, 2006: s. 430] Bývá využíván především u speciálních strojů a u technologií, které podléhají rychlému fyzickému a morálními zastarání (výpočetní a telekomunikační technika, automobily apod.). U rychle zastarávajících předmětů přichází v úvahu i tzv. revolvingový leasing, kdy se nájemce s pronajímatelem dohodne, že po určité době mu bude majetek vyměněn za nový Leasingová cena Rozhodování podniku ohledně pořízení aktiva formou leasingu je závislé především na výši leasingové ceny a rozložení leasingových splátek. Leasingová cena zahrnuje pořizovací cenu předmětu a leasingovou marži pronajímatele (včetně úroku z úvěru v případě refinancování úvěrem). Výši leasingového navýšení (marži leasingové společnosti) ovlivňuje působení poptávky a nabídky na leasingovém trhu a v neposlední řadě i následující faktory: úroková sazba z úvěru na refinancování leasingu, doba leasingu, interval a pravidelnost splátek, navýšení první splátky, odkupní cena, provize výrobci, zprostředkovateli pojištění aj. Leasingové nájemné zahrnuje amortizaci předmětu, úrok, kalkulovaný zisk pronajímatele a případné náklady na dodatečné služby (servis, pojištění). Leasingovou cenu můžeme charakterizovat jako souhrn všech splátek, včetně první navýšené, a odkupní ceny. Poměr mezi leasingovou cenou a pořizovací cenou upravenou o případnou rekapitalizaci či dekapitalizaci udává tzv. leasingový koeficient. [Valach, 2005: s. 378] Ten může být prvotním nástrojem při porovnávání nabídek jednotlivých leasingových společností, neměl by však být jediným. Mimoto leasingové společnosti obvykle zvlášť fakturují poplatek za uzavření leasingové smlouvy, který má krýt náklady leasingové společnosti spojené s přípravou leasingové smlouvy, včetně případných provizi placených prodejcům za zprostředkování leasingového obchodu. [Benda, 2000: s. 131] Poplatek může být stanoven paušálně nebo jako určité procento z leasingové ceny. 11 Srov. [Marek, 2006: s. 433]. 15

16 Jednotlivé leasingové smlouvy se liší i rozložením leasingových splátek. Může se jednat o: pravidelné stejné splátky, postupně rostoucí (popř. klesající) splátky, nepravidelné splátky, splátky odvozené od náběhové křivky produkce, splátky respektující sezónnost výroby, navýšená první splátka s následujícími splátkami různého typu (viz výše), koncentrace několika splátek v den uzavření smlouvy v kombinaci s nulovými splátkami ke konci nájmu, záruční depozitum před začátkem leasingu s následujícími splátkami různého charakteru, aj. 12 V praxi se nejčastěji setkáváme s pravidelnými stejně vysokými splátkami během trvání leasingu a mimořádnou splátkou nebo zálohou na splátky či koupi při uzavření smlouvy. Tato akontace slouží především jako zajištění pronajímatele. Cílem různých nepravidelných splátek je přizpůsobit je finančním možnostem (cash-flow) nájemce. Kromě vývoje výše splátek v čase je podstatný i jejich interval obvykle se sjednávají měsíční nebo čtvrtletní platby. 1.4 Leasingové financování vs. úvěrové financování Financování prostřednictvím leasingu a úvěru má několik podobných prvků. Při obou variantách financování se fakticky zvyšuje zadlužení podniku, u obou se podnik zavazuje platit pravidelně splátky zahrnující část pořizovací ceny předmětu (úmor) a úrok. V případě pořízení předmětu formou úvěrového financování je předmět již od samého počátku ve vlastnictví podniku, který ho současně odepisuje. Při leasingu podnik pořizovaný majetek pouze používá, vlastníkem se stane až po skončení finančního leasingu (při operativním leasingu zpravidla nájemce předmět neodkupuje). Splátky leasingu navíc kromě části pořizovací ceny předmětu a úroku zahrnují ziskovou marži leasingové společnosti. Pro rozhodování mezi financováním úvěrem a leasingem s ohledem na jejich ekonomickou výhodnost existuje více modelových postupů. Ať použijeme jakýkoli přístup, měl by zohledňovat alespoň následující faktory: daňové aspekty odpisový, úrokový a leasingový daňový štít (daňové úspory); úrokové sazby z dlouhodobého bankovního úvěru a systém úvěrových splátek; odpisové sazby a zvolený způsob odepisování; leasingové splátky jejich výši a průběh v rámci doby leasingu; faktor času, vyjádřený zvolenou diskontní sazbou pro aktualizaci peněžních toků spojených s úvěrem či leasingem. 13 Pro výpočty tedy musíme minimálně znát odúročitele bez vlivu sazby daně, odúročitele upraveného o vliv sazby daně, výši splátek úvěru, úrokové sazby, daňové odpisy předmětu, výši splátek nájemného a diskontní sazbu. Mezi dvě nejznámější metody hodnocení efektivnosti financování patří: metoda diskontovaných nákladů na leasing a úvěr a metoda čisté výhody leasingu Metoda diskontovaných výdajů na leasing a úvěr Tato metoda spočívá ve vyčíslení peněžních toků spojených s různými způsoby financování. Je při ní zohledněna daňová úspora i faktor času, což by mělo zajistit relevanci této metody. Zároveň je tato 12 [Valach, 2005: s. 395] 13 [Valach, 2005: s ] 16

17 metoda hodnocení efektivnosti financování investic ve srovnání s metodou čisté výhody leasingu mnohem průhlednější a i mezivýpočty mají určitou vypovídací hodnotu. Postup: 1. Kvantifikace výdajů (snížených o daňovou úsporu), které vzniknou podniku v souvislosti s leasingem, při koupi na úvěr. 2. Aktualizace výše zjištěných výdajů s přihlédnutím k času, ve kterém byly vynaloženy (tzn. diskontování těchto výdajů). 3. Výběr té varianty financování, která má nižší celkové diskontované výdaje. 14 Protože leasingová i úvěrová forma financování vychází z peněžních toků po zdanění, použije se pro aktualizaci úroková sazba z úvěru upravená o vliv daně. Pořízení majetku formou leasingu i úvěru je stejně rizikové, a proto se použije stejná diskontní sazba pro oba způsoby. Podle B. Jindrové zjistíme výši diskontovaných ročních výdajů na leasing jednoduše ve třech krocích: daňová úspora = leasingová splátka * daňová sazba peněžní toky = leasingová splátka daňová úspora současná hodnota = peněžní toky * odúročitel A podobně dospějeme k současné hodnotě úvěrových splátek: daňová úspora = (úroky + odpisy) * daňová sazba peněžní toky = splátka úvěru + úroky daňová úspora současná hodnota = peněžní toky * odúročitel 15 Avšak podle mého názoru je tento postup příliš zjednodušený, protože nezohledňuje časové rozlišení leasingových splátek. Pouze v případě, že by leasingové splátky byly zcela rovnoměrné po celou dobu trvání leasingu a na počátku leasingu by nebyla hrazena akontace, bylo by možné tímto způsobem zjistit skutečnou daňovou úsporu při leasingovém financování Metoda čisté výhody leasingu 17 Tato metoda je založena na porovnání čisté současné hodnoty investice financované úvěrem a čisté současné hodnoty investice financované leasingem. Čistou současnou hodnotu úvěru vypočítáme podle následujícího vzorce: N (Tn - Nn - O n) * (1- d) + On ČSH Ú = K, n (1+ i) n= 1 kde: T n.tržby, které investice přinese v jednotlivých letech životnosti, N n náklady na výrobu (bez odpisů) v jednotlivých letech životnosti, O n odpisy v jednotlivých letech životnosti, n... jednotlivá léta životnosti, N doba životnosti, i. úrokový koeficient upravený o vliv daně, 14 Srov. [Valach, 2005: s. 404]. 15 [Jindrová, 2002: s ] 16 Postup, jak určit skutečnou daňovou úsporu v daném roce, bude uveden v následující podkapitole. 17 Zpracováno podle [Valach, 2005: s ]. 17

18 d daňový koeficient, K kapitálový výdaj. Pro čistou současnou hodnotu leasingu platí: N (Tn - N n) * (1- d) Ln * (1- d) ČSH L =, n i) n= 1 (1+ kde: L n leasingové splátky v jednotlivých letech životnosti (trvání leasingu), ostatní symboly stejné jako u ČSH Ú. Porovnáním ČSH Ú a ČSH L získáme čistou výhodu leasingu (ČVL): ČVL = ČSHL - ČSHÚ. Po dosazení a úpravě dostaneme: N Ln * (1- d) + d * On ČVL = K. n i) n= 1 (1+ Pokud čistá výhoda leasingu vyjde kladně, je leasingové financování výhodnější než úvěrové. V opačném případě je efektivnější financování úvěrem. Vzhledem k tomu, že odhad budoucích tržeb a nákladů je náročný a často nepřesný, a protože jsou tržby a náklady spojené s investicí nezávislé na způsobu jejího financování, je možné od nich při výpočtech čistých současných hodnot úvěru i leasingu abstrahovat. Na výpočet a hodnotu čisté výhody leasingu toto zjednodušení nebude mít vliv. Podobně jako u předchozí metody se i v této vyskytuje jeden podstatný nedostatek, a to skutečnost, že daňová úspora z leasingových splátek nezohledňuje časové rozlišení daňově uznatelných nákladů. Navrhuji proto tuto metodu zpřesnit následovně: 1. Souhrn leasingových plateb vydělit počtem období po dobu trvání leasingu a vynásobit počtem leasingových období v n-tém roce, čímž získáme poměrnou část leasingového nájemného v daném roce. 2. Tu poté vynásobíme aktuální daňovou sazbou a dostaneme skutečnou výši daňové úspory. 3. Daňovou úsporu v n-tém roce označíme ú n a upravíme vzorec pro čistou výhodu leasingu: N Ln - ún + d * On ČVL = K. n i) n= 1 (1+ Dalším aspektem, se kterým se ve vzorci pro výpočet ČVL neztotožňuji a nepovažuji jej za metodicky správný, je již samotné určení ČSH Ú. Pozorný čtenář si nejspíše také povšiml, že ve vzorci pro výpočet ČSH Ú se nevyskytují úroky z úvěru (resp. jsou zahrnuty do provozních nákladů) a že kapitálový výdaj (K) neodpovídá skutečnému průběhu úvěrování. Kapitálový výdaj se ve skutečnosti skládá z postupných splátek jistiny a je třeba jej tudíž také diskontovat. Nevyčlenění úroků z úvěru z provozních nákladů se jeví jako problém po abstrahování od provozních nákladů a výnosů při dosazení do vzorce pro ČVL. Pokud bychom je zde nezachytili, znamenalo by to, že úvěr byl bezúročný. Předchozí vzorce upravíme následovně: N (Tn - Nn - Ún - O n) *(1- d n ) + On Kn ČSH Ú = K n 0, (1+ i ) kde: n= 1 n T n.tržby, které investice přinese v jednotlivých letech životnosti, N n provozní náklady (bez odpisů a úroků z úvěru) v jednotlivých letech životnosti, Ú n úroky z úvěru v jednotlivých letech, O n odpisy v jednotlivých letech životnosti, n... jednotlivá léta životnosti, 18

19 N doba životnosti, i n. úrokový koeficient upravený o vliv daně v jednotlivých letech, d n daňový koeficient v jednotlivých letech, K 0 kapitálový výdaj na počátku investice, K n kapitálový výdaj v jednotlivých letech (splátka jistiny úvěru). 18 Po dosazení do ČVL a úpravě dostaneme: N (Ln - ún) - (Ún + O n) *(1- d n ) + On Kn ČVL = K 0 -. n (1+ i ) n= 1 n 1.5 Výhody a nevýhody leasingového financování Na první pohled by se mohlo podle výše uvedeného zdát, že leasingové financování přináší jen samá pozitiva. Hodnocení této formy financování však závisí vždy na konkrétní podobě a podmínkách leasingové smlouvy, na situaci na leasingovém trhu (převaha nabídky nebo poptávky), daňových zákonech té které země, na přístupech nájemce k jiným finančním zdrojům atd. Nájemce by proto měl vždy vyhodnotit všechny přínosy a náklady konkrétní leasingové operace pro svou společnost. Mezi hlavní výhody leasingu patří: získání majetku hned bez jednorázového vynaložení finančních prostředků na koupi předmětu, čímž dochází k rychlejšímu zavedení investice do provozu a zvýšení konkurenceschopnosti podniku, flexibilní způsob financování platba leasingových splátek se může přizpůsobit možnostem nájemce (např. splátky odvozené od náběhové křivky produkce), dostupnější zdroj financování než bankovní úvěr, protože leasingová společnost postupuje nižší riziko (předmět leasingu je po celou dobu v jejím vlastnictví) než banka, možnost snížit základ daně o výši leasingových splátek, leasing nezvyšuje míru zadlužení podniku (jde jen o formální výhodu), předcházení morálnímu zastarávání (především u operativního leasingu), komoditní specializace pronajímatele, který tak může získat leasingový předmět výhodněji, než kdyby jej podnik kupoval sám. 19 Jako nevýhody leasingu se obvykle uvádějí: vysoké náklady v podobě leasingových splátek, které značně převyšují pořizovací cenu předmětu, omezená užívací práva nájemce k leasingovému předmětu, nutnost souhlasu pronajímatele s případnými úpravami či technickým zhodnocením majetku, nemožnost nájemce vypovědět smlouvu v případě rychlého zastarání předmětu nebo jeho malému přínosu pro efektivnost podniku, náklady s předčasným ukončením smlouvy v případě neschopnosti platit leasingové splátky obvykle povinnost doplatit sankční úrok až do konce leasingové smlouvy, nebezpečí odebrání majetku, například v případě bankrotu pronajímatele apod Srov. [Radová, Dvořák, Málek, 2005: s ] 19 Do představovala jednu z nejpodstatnějších výhod možnost promítnout cenu pořizovaného majetku prostřednictvím leasingových splátek rychleji do daňově uznatelných nákladů (a tím snížit daňový základ) než při jejím odepisování. 19

20 1.6 Shrnutí Podniky mají široký výběr možností, jak financovat své investice. Mezi nejvýznamnější interní zdroje financování patří odpisy a nerozdělený zisk podniku. Odpisy jsou relativně stabilním zdrojem, který je využíván zejména pro obnovu dlouhodobého majetku. Nerozdělený zisk by měl být naopak použit k novým investicím, které budou v budoucnu generovat další zisk, a k dalšímu rozvoji podniku s cílem udržet si svou konkurenceschopnost. Pomocí externích zdrojů, zejména emisí obligací, úvěrů, leasingu či forfaitingu, dokáže podnik pružně reagovat na změny a obstarat si finanční prostředky mimo podnik na finančních trzích. Hlavní nevýhodou dluhových finančních nástrojů je však fakt, že je podnik musí po určité době splatit a navíc průběžně platit úroky. Akciový kapitál představuje proti tomu trvalý zdroj financování, avšak emise akcií je časově a finančně náročná, dochází při ní k rozmělňování vlastnických a rozhodovacích práv, požadované dividendy jsou zpravidla vyšší než úroky z úvěrů či obligací a celkově je tento způsob financování dostupný jen společnostem s dostatečnou poptávkou po jejích akciích. Zejména začínající společnosti s vysokým ziskovým potenciálem se však mohou ucházet o prostředky z fondů rizikového kapitálu a posílit tak svůj základní kapitál. Jako reakce na potřebu flexibilního financování investic podniků se ve druhé polovině minulého století objevily alternativní formy financování cizím kapitálem, jako leasing, factoring a forfaiting. Pomocí posledních dvou jmenovaných může podnik profinancovat své pohledávky, a to tak, že je před jejich splatností odprodá některé z factoringových nebo forfaitingových společností. Leasing je specifickým druhem pronájmu dlouhodobého majetku, který podniku umožňuje užívat určitý předmět bez nutnosti vynaložit k jeho nákupu jednorázově celou cenu předmětu. V závislosti na tom, zda po skončení leasingu dojde k odkupu předmětu leasingu nájemcem či ne, rozlišujeme mezi operativním a finančním leasingem. Finanční leasing bývá uzavřen na delší dobu, během níž dochází k plné amortizaci předmětu. Ten po skončení leasingu přechází za symbolickou cenu do majetku nájemce. Účelem operativního leasingu není pořízení daného předmětu, ale jen jeho krátkodobé používání. Pronajímatel nese veškerá rizika spojená s vlastnictvím předmětu a obvykle poskytuje i doprovodné služby jako servis, opravy, pojištění předmětu apod. Při rozhodování, jaký způsob financování dlouhodobého majetku využít, by měl podnik zvážit zejména jeho cenu, respektive navýšení pořizovací ceny o úroky, marže, emisní náklady, dále daňovou úsporu, vliv na likviditu podniku, administrativní náročnost a celkovou dostupnost daného finančního zdroje. Použitá metoda hodnocení efektivnosti investic by měla minimálně zohledňovat faktor času, daňové aspekty a cash-flow podniku. 20 Srov. [Valouch, 2009: s ] 20