Pohlednice z druhého břehu

Rozměr: px
Začít zobrazení ze stránky:

Download "Pohlednice z druhého břehu"

Transkript

1 Neučte se z vlastních chyb Pohlednice z druhého břehu NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Tento výběr z rozsáhlé publicistiky prof. M. Zeleného je zčásti založen na dvou knížkách z edice Alternativy : ČSFR očima exilového ekonoma, Praha, 1990, a Ještě je čas: obávám se o osud této země, Praha, Olze Jakoukoli cestu má člověk podniknout s partnerem srovnatelné mysli nebo s někým lepším a dokonalejším v myšlení i znalostech. Naopak, je vždy lépe jíti sám, než se vydat na cestu s pošetilcem. Člověk, který se obklopuje lidmi menších myslí a hodnot, je pošetilec. I prostý člověk, který se dokáže obklopit lidmi lepšími než je on sám, je velmožem znalostí a vědění, a jeho cesta bude nejen úspěšná, ale hlavně radostná a naplňující. OBSAH Předmluva Neučte se z vlastních chyb Československo, má láska NÁVRATY, PO SAMETU O kultuře dabingu Náš zákazník - náš pán Právo na hrob Důsledky důsledné rekorytarizace Lidé jsou také příroda Neradikální radikalismus Co jsou to životní jistoty? Teď již máme, co jsme chtěli Rekapitulace, ne kapitulace Fenomén Slušovice Rozbili nám Československo Prosté vyznání UČÍME SE AŽ NA TY, CO JIŽ UMĚJÍ Hospodářství na rozcestí Co se děje kolem nás Tržní hospodářství nevyhlásíme dekretem Umožní scénář lidem podnikat? Řešení přechodu k tržnímu hospodářství Devatenáct tezí Politické prostředí v Československu Přechod k tržnímu hospodářství TROCHA EKONOMIE NIKOHO NEZABIJE Víte, co je to inflace? O akciových společnostech Podílové účastenství zaměstnanců 1

2 Vnitřní financování privatizace Poskytneme příležitost úvěrové privatizaci? Systémy postupného převodu vlastnictví Znalosti a vědění jako kapitál Ekonomický bus do propasti Privatizace s mezihrou? Quo usque tandem? Vlastnické vztahy O vztahu podnikové a obecní samosprávy NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB JEDINÁ MOŽNÁ CESTA? Není to jedno! Scénář: námezdní hospodářství Jsme opravdu tak naivní? K hospodářské obnově Československa Dejme zaměstnancům šanci stát se podnikateli Privatizace nemůže být bezduchou parcelací Bezradnost nad reformami v bývalé NDR Devalvace na obzoru Liečba zo šoku Šoková terapie: Vábení Sirén či labutí píseň? Kto nás vylieči z liečby šokom? Nějaké nápady mám Ponížená společnost Mluví o debaklu a zbývá pár měsíců STŘETY A SKŘEKY Co se mi vybaví, když se řekne Klaus? Nežít ve lži O reformě v ČSFR Liberalizací proti monopolům? Vezmime vládu do svojích rúk Iný kraj iný mrav Quo vadis, ministerští ekonomové? Ohromné nedorozumění? O bezmocnosti mocných Proti větrným mlýnům TEĎ JIŽ MÁME, CO JSME CHTĚLI Proč jsem (opět) v opozici? První vážné varování Co se budeme ptát Nesmíme se dát Dnešní stav překonává krizi 30. let Prohlášení ke krizi čs. hospodářství O pokažené privatizaci Jak ven z ekonomické krize Levice a pravice v ČSFR Kritická výjimka 2

3 O roli televize, rozhlasu a novin Vláda mužů s knírky NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB POSLEDNÍ KLÁNÍ Na co bych se zeptal Co hýbe světem a co Klaus nezná Klaus není zárukou Liečba Klausom neprijateľná V čem spočívá vina Klause Strategie záchrany čs. hospodářství Rozum reformy, nebo kasino? Apel: Už je čas Nastal čas Spasí nás někdo? Prokletí zahraničních investic Politika ČR se přesunula Rozumíme Američanům? Díra v politice POHLEDNICE Z DRUHÉHO BŘEHU Znalostní společnost a ČR Masová kustomizace Odstranění mezičlánků Sítě spolupráce: Hledáme vůdce Kodex podnikového chování Čas vůdců už byl Rozhovor o Baťově odkazu Baťa, to byl originál Dvě otázky Strategie Čína Spolupráce s Čínou a Indií? Jízda na naivitě Podnikatelský model pro novou Evropu Vzdělávání v nové Evropě ZAVÍREJ VRÁTKA... O vztahu k pravdě Kdo neskáče A karavana jde dál Bílý páv Doslovem Jsou dva druhy zemí. V jedněch se profesoři stávají ministerskými předsedy, v jiných se ministerští předsedové stávají profesory. Takové země jsou nesrovnatelné, oddělené hlubokou roklí morálního i znalostního selhání. Milan Zelený 3

4 Už jsme se všichni dokradli až za tu vodu. Konečně snad bude čas k práci? Milan Zelený 0 ÚVODNÍ Člověk musí jet daleko, velmi daleko, aby se dostal blíže k domovu. Karel Čapek Myslím, že dnes je naprosto jasné, že kuponová privatizace byla chyba. Ex post je třeba přiznat, že velký experiment, jenž se zpočátku jevil jako racionální, byl zbytečnou zajížďkou. Jeffrey Sachs 0-1 PŘEDMLUVA Milí občané, dávám Vám tímto do ruky knihu k hlubšímu zamyšlení, rozboru a pochopení veškerého dění od historického zlomu roku 1989 v našem Československu a nyní České republice. Jde o soubor článků a esejů profesora Milana Zeleného, který jimi průběžně reagoval na vlastní zkušenosti a vnímání dění prvních dvou let po sametové revoluci, ale také později, na dopady a důsledky rozhodování v osudných letech a období po Dokonáno jest. Původní dva svazky jeho novinových článků byly vydány v letech 1990 a 1991 pod názvy: ČSFR očima exilového ekonoma Ještě je čas: Obávám se o osud této země Tyto svazky již dávno nejsou k mání. Když si je nyní pročítám, jsem ještě po letech překvapen jejich nadčasovostí, moderností a moudrostí. Jeho myšlenky promlouvají stále silněji k dnešní době: mnohé z toho, co Zelený předpověděl a před čím varoval, se stalo, a my se s tím dodnes potýkáme a potýkat i nadále budeme. Oba svazky předložily alarmující a soustavně upozorňující výzvy k nápravě chybných kroků tehdejších vládních činitelů když byl k nápravě ještě čas. Profesor rozebírá naprosto chybnou volbu Jediné možné cesty Václava Klause. Čím a proč byl tento člověk tak zaslepený a hluchý, že na dobře míněná doporučení zkušeného odborníka reagoval jen podrážděností a politickými nálepkami? O profesoru Zeleném se vyjadřoval jen pohrdavě a pomlouvačně, jak je ostatně doloženo i v této knize. Je ironií osudu, že právě letos, v časopise Euro z 2. ledna 2006, jsem našel žebříček nejlepších českých ekonomů, sestavený podle objektivních mezinárodních kritérií, a to pod názvem Top 10 v Česku působících ekonomů. Milan Zelený je tam na prvním místě s 607 body; V. Klaus i přes své viditelné postavení obdržel pouhých 193 bodů. Propastný rozdíl mezi oběma profesory je zřejmý. Tento fakt mě inspiroval k financování opětovného vydání předčasně zapomenutých myšlenek předního českého ekonoma. Národ bez paměti je národ bez ducha. Jak popisuje J. Suk v Labyrintu revoluce, transformaci provedli samozvanci s rudými límečky, lidé, kteří neměli žádné předpoklady či představy co a jak dělat. Zabývali se uniformami, jmény ulic, státním znakem a názvem republiky tedy symbolismy pro ně nadmíru důležitými a vše ostatní nechali napospas tápajícímu nezkušenému ministru financí. 4

5 Tímto vydáním chci pro historii uchovat myšlenky skupiny lidí kolem profesora Zeleného, kterým nebylo jedno, co se v ČSR děje, a kteří předvídali dopady Jediné možné cesty, Kupónové privatizace, Šokové terapie a jiných výmyslů aktivních nevzdělanců. Chybou naší skupiny bylo, že jsme věřili v přirozenou inteligenci národní a že naším eminentním zájmem bylo pomoci Československu tak, aby se tento stát stal prvním hospodářsky i politicky, a nakonec i vzorem celému demokratickému světu. Byla to nemalá ambice, ale ne nereálná. Nakonec však zvítězilo to Klausovo: Jsme na tom lépe než Bulharsko. Přišli jsme již v roce 1990 s návrhem přímé demokracie na všech úrovních, později rozpracovaném prof. J. Polákem. Nechtěli jsme připustit nástup převážně nedemokratických politických stran, které jsou rakovinou demokracie. I zde jsme se mýlili, když lidé dali přednost starému systému z 20. let.. I Klaus byl zvolen pouze zásluhou skupiny komunistů, Havel dokonce opakovaně, mnohokrát za sebou. Kde není přímá demokracie, občané jsou pouhými diváky reptajícími, nespokojeně přihlížejícími. Jak může demokracie fungovat, když není ústavně zakotvena spodní procentuální mez účasti řádných voličů? Když zůstane většina registrovaných voličů doma, tak jejich volební protest nic neznamená? Což je v ČR demokracie vládou menšiny nad většinou? Je nesmyslem třeba tvrdit, že ODS získala 29% a ČSSD 26%. Při 30% účasti (což je v některých regionech běžné) jde pouze o 9% respektive 7%. A procentuální omezování malých stran? Nezvolená křesla přece nemohou automaticky připadnout dominujícím stranám. A co když obě strany dosáhnou stejného procenta hlasů: kdo je vítězem? V české politice není vítězů, jsou pouze poražení. A proč musí obyvatelstvo trpět a voliči být znevažováni vulgaritou stranické politické kultury? Existující pohoda a klid vládnoucích (tj. nevládnoucích) stran odsouvá přímou demokracii do nedohledna. Češi jsou jedni z mála na světě, kteří si sami nevolí prezidenta. Vyrovnanost vedoucích stran dělá z KSČM hlavního rozhodčího ještě po 17 letech sametu. Tato stranická vyrovnanost navíc zaručuje vzájemnou blokaci iniciativ, tím i trvalou stagnaci a politické nicnedělání, machiavelismus a korytářství. Přímá demokracie by přivedla do veřejného života lidi schopné, zodpovědné a odborně na výši lidi, které vy sami chcete. Ale musíte se ozvat, musíte se zamyslet nad budoucností této země. Prosím vás o to. Je to ve vašich silách. Těch 9% a 7% (ODS a ČSSD) vám přece nemohou vládnout neomezeně. Proto vám nabízím tuto knížku. Vidím ji jako návod k myšlení a přemýšlení, první nutný krok ke změně, k lepší budoucnosti pro naše děti. Není to knížka jediná. Vezměme Justovu Poklona není můj obor, Doležalovu Nesamozřejmá politika, Bauerovu Kdo za nás rozhoduje, ale i odstrašující Klausovu Země, kde se již dva roky nevládne anebo nepochopitelnou Zemanovu Jak jsem se mýlil v politice. Nevládne se, pravda, již 17 let - protože si nevládnou lidé sami, jak to má být v res publica; vládnou občas jen menšinou volení zástupci. A mýlit se v politice? To je snad neodpustitelné selhání a intelektuální oxymoron. Lépe se začíst do prvních stránek myšlenkového bohatství profesora Zeleného. Vše obsažené v této knize, v celku i v detailech, je v přímém protikladu k myšlení, hodnotám, rozhodování i chování V. Klause - nyní, díky KSČM - prezidenta malého, okleštěného a nedemokratického Česka. 0-2 Neučte se z vlastních chyb... Ing. Miroslav Svoboda New Jersey, květen 2006 V poslední době se v Česku stalo politickou módou přiznávat chyby, popisovat chyby a dělat chyby. Mýlit se je proklamováno až s perverzní pýchou a publicistickou ambicí. 5

6 Jsou politici, kteří nadělali chyb hned na několik bestsellerů, a zase jiní, jejichž chybování je tak masivní a trvalé, že se již jaksi vžilo a považuje se za normální proces dlouhodobě udržitelného politického přežití. Jak jsem se mýlil je v ČR mezi bestsellery. Jak si lze takové okázalé proklamování chyb politiků vůbec vysvětlit? Především, chyby zlidšťují: jsem v podstatě jenom lidská bytost, jako vy všichni, dělám chyby jako vy, jsem skoro jedním z vás. Mýlit se je lidské. Na rozdíl od vás se ze svých chyb učím: čím více jich nasekám, tím jsem učenější a zkušenější. Celá desetiletí chybování ze mne udělala člověka tak moudrého, že mě bez rozpaků můžete zvolit nebo jmenovat znovu. I kdybych udělal chyby nové, určitě se z nich opět poučím. Tak argumentuje mýlící se politik. Česká politická scéna je plná takových poučenců. Navíc je učení se z vlastních chyb zakořeněno v hluboké moudrosti předků: Je třeba se učit z vlastních chyb. Chybami se člověk učí - je snad nejhloupější přísloví lidstva, protože stimuluje a omlouvá hloupost, sekání chyb a poškozování druhých lidí: programatickým chybováním totiž člověk nepoškozuje jen sebe, ale hlavně své okolí. Takže to má vše svou vnitřní logiku, jako všechna česká přísloví a pohanské moudrosti, které jsou dnes tak moderní. Proto ani hnutí novopohanství nikdo nezpochybňuje. I ta Haškova slova nám pěkně sedí: pan farář se občas trochu pomýlí, ale starosta udělal zase chybu jako trám. Dokud to někdo neřekne naplno: učit se z vlastních chyb je selháním, nesmyslem a arogancí. Chyby již byly udělány, mnohé jsou nezvratné; náklady, škody a degradace s chybami spojené již byly započteny a naše životy jsou o to chudší. Moudrý člověk se učí z chyb druhých lidí, ne z chyb vlastních. A najednou je to jasné, logické, chytré a jediné správné, to pravé ořechové. Jen hlupák odmítá a nechce se učit z chyb druhých, raději si naseká celé pole svých vlastních a pak se z nich radostně učí. Potom o tom píše i knížky nebo vydává další směrnice, zákony a nařízení. Vše, o čem rozhodujeme, vše, co vážíme, volíme, posuzujeme a zkoušíme, to vše již někdo jiný zkusil, zvolil, zavedl a rozhodl. Svět je dostatečně velký na to, aby se jedno promile z malé kotliny mělo z čeho učit až do skonání světa. Je výrazem arogance, samolibosti a malosti, když uznáváme jen chyby vlastní a ignorujeme chyby druhých. Já jsem udělal v životě jen jednu chybu a to pořádnou, devastující, ničící kvalitu života, radost ze života i tolik potřebnou sebeúctu. Poučil jsem se ze své chyby tak, že se už nikdy nebudu učit z vlastních chyb, ale pouze z chyb druhých. Přes třicet let jsem tak pánem a ne sluhou svého života. Chci svou zkušenost sdílet: Neučte se z vlastních chyb! Vezměte jen českou politickou scénu. Proč jsme se museli vracet k ústavě a legislativě z První republiky, tj. do dvacátých let minulého století, a tak se vyhnout modernímu zákonodárství, přímé demokracii a regionální autonomii? Abychom se pak ještě dlouho mohli učit z vlastních chyb? Proč jsme odmítli rozlišit čisté a špinavé peníze a ignorovali dlouholeté zkušenosti ze světa? Abychom ve společnosti zakotvili organizovaný zločin a pak se dlouho mohli učit z vlastních chyb? Proč jsme zničili výkonné české zemědělství jeho rozdrobením, i když jsme mohli všude ve světě sledovat úspěchy integrace a automatizace? Učíme se sami na sobě. Když jsem tehdy vznášel námitky proti drobení zemědělských celků, řekl tehdejší, nesmírně populární ministerský předseda: Nejdříve to všechno rozbijeme a vyčistíme, pak si to vybudujeme znova. Rozbili, nevyčistili, nevybudovali. Bylo krajně absurdním divadlem, když jeden z našich Václavů na Václavském náměstí hřímal o krajně temných slušovických žilkách, které prorůstají - aniž by o zemědělství věděl cokoli pozitivního. 6

7 Ono to učení se prorostlo až do samé podstaty národa a pokračuje i nadále. Až mi zatrne, když vidím české policisty, jak zastavují podezřelé vozy tím, že před ně předjíždějí. Pak vystupují a s nastavenou hrudí kráčí k bezpečné observatoři krytého řidiče. Jak dlouho ještě? Až nám jich gangy pár postřílí nebo přejedou? Pak se začneme učit z vlastních chyb? Přitom stačí se podívat na americké TV seriály a sledovat, jak policie zastavuje vozy: vždy zezadu, za plné kontroly situace policistou. Stačí se učit z chyb druhých a Američané jich jistě nasekali pěknou řádku, než si vyvinuli bezpečný systém, který může každý zadarmo instalovat. Nový dopravní řád je plný chyb, lidé i společnost trpí, policejní byrokraté jej zcela demonstrativně a zpupně ignorují, podrobují občany experimentům, aby pak své chyby napravovali a z nich se poučili. Nechají to běžet rok - a když budou lidé umírat a trpět, tak to možná změní. Lidé v podnicích a institucích často podléhají nepříjemné tendenci dělat věci tak, jak jsme je dělali včera: takhle jsme zvyklí, dělali jsme to tak vždycky, taková máme pravidla, to je naše kultura a v našich (nepochybně zcela unikátních) podmínkách to jsou skoro zaklínadla, která nám umožňují sekat chyby jednu za druhou, ale o to více se učit, a učit, a učit... Z jedné vlastní chyby jsme se nepoučili: že bychom se již měli začít učit z chyb druhých, ne jen z vlastních. Vezměte monumentální chybu tzv. kupónové privatizace. Šlo o společenský experiment, který byl zřetelně nezvratný, mohl proběhnout jen jednou a nedá se napravit. Šlo o experiment s lidmi. Jeho průběh ovlivnil jedince, rodiny i celou společnost. Veřejné majetky byly rozptýleny a rozkradeny, v podstatě se převedly do rukou zločinců, komunistů a mafiánů. Duchovní otcové kupónovky dodnes straší na české politické a ekonomické scéně. Dodnes se učí. Objevili se i politici, kteří přiznali totální unikátnost a bezprecedentnost celého experimentu, jeho všeobjímající fiasko a nezvratné přesuny veřejných majetků do zahraničních nebo podvodných rukou. A tito politici tvrdí, že se ze svých chyb poučili, že se polepšili a zaslouží si opět naši důvěru, Příště budou již lepší, poučenější. Jenže ono už není žádné příště. V politice, obzvláště té vrcholové, tj. v experimentování s lidskými bytostmi, se chyby dělají jen jednou, a proto se z nich nelze učit. Experiment s lidmi je nezvratný, lidské životy jsou trvale ovlivněny, často i zničeny. (Co si kdo vezme z toho, že se Stalin nebo Mao poučili z vlastních chyb?) Je zajímavé, že kultura, která aktivně brání práva psů a koček a kritizuje experimentaci s krysami a morčaty, dovoluje ekonomickou, politickou i společenskou experimentaci s lidmi v rozsáhlém měřítku, za nekontrolovatelných podmínek a pod vedením lidí, kteří povětšině nemají dostatečné vzdělání a dopadům svých činů a experimentů nerozumějí. Zatímco experimentátor se zvířaty je obvykle vysoce vzdělaný odborník (a proto mu do toho všichni mluví), experimentátor s lidmi je obvykle nezkušený, naivní laik (a proto nikdo ani nešpitne). Když si člověk zpacká vlastní život - špatnou volbou kariéry, partnera v manželství, výběrem přátel nebo místa bydliště tak je to sice smutné, ale ovlivní to jen malou skupinku lidí, a tak se lze z vlastních chyb učit celý život. Když ale člověk zpacká životy statisíců, tak jde o vážnou věc. Lidé v politice by se nikdy neměli učit z vlastních chyb, ale pouze z chyb druhých tj. chyby nedělat a chybám předcházet. Učení se z chyb jde proti všem základním principům řízení kvality. Chybaři nechápou, že cokoliv je třeba udělat, má se udělat dobře a správně již napoprvé ne napodruhé, napotřetí anebo napočtvrté. (Či dokonce, jako v české politice, nikdy.) Nejškodlivější učící se z vlastních chyb je dnes populární vrstva bývalých komunistů, kteří do Strany vstoupili z přesvědčení, z upřímné víry nebo z mladického idealismu. Jaké to mozky, jaké to charaktery se musejí skrývat za takovým chybováním. Kolik způsobili bolesti, utrpení a zničených životů jen proto, že se chtěli učit z vlastních chyb. A ty statisíce, které mladickému idealismu nepodlehly, ale měly od mládí své hlavy a charaktery na správném místě kdepak asi dneska jsou? Jak jejich rozvahu a moudrost tento národ asi využívá a odměňuje? Odvál je vítr... 7

8 Je pochopitelnější pragmatik, který do Strany vstoupil, aby mohl studovat, zachránit rodinu, pokračovat ve vědecké práci nebo prostě zpívat... Pochopitelnější, jistě. Také lepší a spolehlivější než ti opravdoví : náboženští, věřící, chybující, mýlící se a učící se. Pochopitelnější, ano; ale ne omluvitelnější. Přes 90% tohoto národa se poddalo komunismu, a proto i dodnes komunismus, komunistické hodnoty a komunistické manýry přežívají v srdci Evropy. I v ČR přece žijeme v globální společnosti, bez ohledu na naše izolacionistické vůdce. Máme internet a skype, TV, mobily a televideo, máme bezdrátové komunikační sítě. Máme příležitost učit se z chyb druhých, učit se z chyb kultur vzdálených v čase i prostoru. Takové příležitosti žádná předchozí společnost neměla: byli jsme vlastně odsouzeni učit se pouze z chyb vlastních. Doufám, že i český národ časem pozná nabízené výhody a zisk globalismu a naučí se učit se i z chyb druhých. A ty strejce, kteří se učit nechtějí a nemohou, ty nechte v klidu dožít na Vysočině nebo v Lánech. Udělá-li politik chybu a ta je v politice vždy monumentální pak nemá ve veřejném životě co pohledávat, nikdy by se neměl vracet a už vůbec ne klábosit o tom, jak by to tentokrát udělal lépe a radostněji. Jednou a dost! Úplně stačí - a vystačí do konce života nás všech. srpen Československo - má láska Je pozdě. Hodiny bijí půlnoc. Brzy bude rok 2000 třetí milénium. Co tady ještě dělám? Proč se chci vrátit? Kam? Už je čas spát, šeptá máma, tak jako kdysi. Jak ten čas letí, dospívají tak rychle Ještě ne, ještě ne, ještě chvilku, žadoním. Ještě se musím vrátit, ještě je čas. S prázdnýma rukama? S rozpáleným čelem? Učit se. Žijeme a učíme se. Jinak bychom nežili příliš dlouho. Ani do třetího milénia. Hloupost. Hloupost lidská je snad největším nepřítelem malých dětí i malých národů. Mají tam ale ještě divizny. Pomněnky. Bojí se ale. Bojí se velkých lidí a měli by se bát lidí malých. Nikdy nevystraš malého člověka, nezažeň ho do kouta zabije tě. Musí se na to jinak. Po našem. Musí se na to hlavou, musí se to s nimi umět. Mají tam ještě hvozdy, háje. A plaché úsměvy. Červené sukně. Ještě je čas, ještě ne spát, mámo. Musím se vrátit, ještě je čas. Mají tam lidi: stejné sny, stejné bolesti, stejné mozky i ruce. Je třeba se nebát. Proč se nestát tím nejlepším? Tím nejlepším na světě? Proč ne? Proč se o to alespoň nepokusit? Přestat se bát lidí velkých, ale obávat se lidí malých jen ti zabíjejí. Československo, má láska. Devatero řemesel Začalo to vše velmi nevinnou pasáží z knihy Roberta A. Heinleina. Četl jsem ji jako ve snách, změnila můj život. Lidská bytost by měla být schopná vyměnit plenku, naplánovat invazi, zabít vepře, zajmout loď, navrhnut budovu, psát sonety, vyrovnat účty, postavit zeď, srovnat zlomenou kost, utěšit umírajícího, vykonat rozkaz, dát 8

9 rozkaz, spolupracovat, jednat sám, řešit rovnice, analyzovat nový problém, kydat hnůj, naprogramovat počítač, uvařit chutné jídlo, bít se zdatně, zemřít chrabře. Specializace patří hmyzu. Věřím, že lidská bytost, aby byla lidskou, musí umět, musí znát, musí vědět, musí se učit, stále se musí učit. Všechno. Nebo, při nejmenším, jak jen nejvíc může. Lidská bytost musí být ucelená a komplexní, ne částečná jinak by žila životem hmyzu. Jak se stalo u nás. Zatoužil jsem státi se lidskou bytostí. Začal jsem skromně, tím, že jsem se naučil vařit. Pak jsem se naučil cizí jazyk. Též pěstovat orchideje (proč ne?). Získal jsem další akademický titul. Naučil jsem se nahazovat jak omítku, tak v baseballu. Naučil jsem s psát simulační programy a studoval základy biologie i chemie. Začal jsem psát pro matematické časopisy, a pak také povídky a eseje. Přišel jsem té bytosti na chuť. Naučil jsem se žít sám i v houfu. Naučil jsem se bavit hospodské společnosti a promlouvat k přeplněným sálům. Naučil jsem se plakat. Začal jsem studovat dějiny svého národa a své rodiny. Pak ještě plést věnce, opravit vypínač, chytit užovku za ocas. Naučil jsem se oslovit neznámého člověka (těžké). Naučil jsem se oslovit neznámou ženu (velmi těžké). Odnaučil jsem se kouřit. Stávat se lidskou bytostí úchvatné. Doporučuji. Devatero řemesel. Desátá bída. Odmítl jsem. Naučil jsem se ekonomii, sociologii, politologii a demagogii (přečetl celý Hitlerův Mein Kampf ). Naučil jsem se čekat. Naučil jsem se jednat rychle. Odnaučil se bát se velkých lidí jsou neškodní. Koupil jsem si psa. Naučil se zavářet okurky. Střílet ze samopalu. Nespat tři noci. Spát celý den. Naučil jsem se učit: svého syna, děti, dospělé i staré, učit se, jak se učit - jak nezemřít vstoje. Neskončí to, protože se nikdy tou plnou lidskou bytostí nestanu. Čím víc se jí přibližuji, čím víc se učím, tím méně jsem hmyzem, tím méně zůstávám lidským broukem, a tím méně mám touhu si znovu pročítat Kafku. Naučil jsem se bídě a živoření. Naučil jsem se i luxusu, zvykl si na limuzíny, na exotické země i lidi, a na peníze. Naučil jsem se milovat i nenávidět. Ale hlavně milovat. Československo, má láska. Po devateru řemesel nepřichází bída. Po devateru řemesel přichází řemeslo desáté. Masaryk říkal: Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem. Dodal bych jen, že čím více umíš, čím víc znáš, čím víc chápeš, tím více jsi člověkem. Národ se může učit. I národ se může stát bytostí, uceleným, učícím se organismem. Musí však zavrhnout marxistickou dělbu práce (obzvláště tu rozvinutou ), musí zavrhnout technokratickou specializaci: musí se učit i do šířky, nejen do hloubky. Jeden z problému našeho života je, že experti a lidé úzce specializovaní, jednokolejní a jednostranní, mluví hlasitě do věcí obecných a do věcí celku tedy do věcí, kterým nerozumějí a které daleko přesahují jejich prokázané kompetence. Neměli ani čas, ani odhodlání, ba ani podmínky se učit. Čím užší je vzdělání, expertíza a specializace jedince, tím spíše bude cítit potřebu mluvit do věcí, kterým nerozumí. Není to absurdní? Ještě však není pozdě. Není pozdě budovat stát, založený na znalostech, na vědění, na umění a na celosti lidských bytostí, na celosti národa. Znalostmi a věděním nemíním našprtané poučky z učebnic a jiných textů. Umět něco, neznamená si jen něco přečíst, něco slyšet nebo něco napsat. Vědět, jak podojit krávu, znamená vrátit se z chléva s žejdlíkem zpěněného, ještě teplého mléka. Vědění není recitace slov a pravidel popisujících dojení krávy. Jediným důkazem znalosti je čin, výsledek či dosažení cíle. 9

10 Důkazem znalosti, jak řídit stát, je pouze skutečné zvýšení skutečné prosperity většiny lidí. Nestačí jen mluvit, řečnit a recitovat. Nestačí manipulovat statistiky a mluvit s plnými ústy bezvýznamných čísel. Není to slušné. Lidé a jen lidé sami jsou schopní a kvalifikovaní, aby rozhodli, zda je či není větší prosperita důkaz to lepšího řízení státu. Máme se dnes lépe než před rokem? Ne? Tak pryč s nimi, neumějí. Dokáží mluvit, to snad. Ale vrátit se s žejdlíkem zpěněného mléka, to je něco jiného. Za to se všude platí a bude platit i tady v Československu. A brzy. Ještě je čas. Československo, má láska, je již přes půl století ovládáno barbary slova, polovzdělanci činu, specialisty, manipulátory, samozvanci a malými lidmi. U moci jsou tedy lidé bezmocní, i když ne ještě bez moci. Je tedy na čase začít, je na čase začít dorůstat do lidských bytostí, do lidského státu do našeho státu. Z pozdějšího interview: prosinec 1990 Jak můžete milovat Československo? Jak může být země předmětem lásky? Vždyť to by žádný Čech nevyslovil. Spíše se vám musí vysmát a při nejlepším takové vyznání nepochopit. Proto se ptám. To máte pravdu, smáli se mi tehdy i ve Večerní Praze. Klíčem k pochopení je to Československo. Já bych nedokázal vyznat lásku České republice a také jsem nikdy nic podobného nenaznačil. Nenašel jsem to v sobě. Stále ještě nerozumím. Rozbitím Československa se přece lidé zase tolik nezměnili. V podstatě zůstali stejní, před i po. Ke komu se tedy vztahuje Vaše láska? Nejste jediný, kdo nechápe, nelamte si hlavu. Já jsem nevyznal lásku lidu Československa, ale Československu. A to se změnilo podstatně. Ne tedy ke komu, ale k čemu se vztahuje moje láska. Vy jste vyznal lásku státu? Ne. Podívejte se, lidé nežijí jen sami o sobě, jen tak. Jsou součástí určité okolnosti, prostředí a formy, která je definuje jak celek. Já jsem já plus mé okolnosti, jak říká Ortega y Gasset. Já jsem nemiloval Čechy jako takové (jsem nakonec také Čech), ale spíše tu jejich okolnost, tu formu, v níž žili a museli se realizovat. Víte, Československo, to byl překrásný a v Evropě unikátní experiment. Dva národy, žijící ve smíru a spolupráci v jednom státě. Celá Evropa k nám vzhlížela s obdivem i nadějí. Dva národy byla v tom krása formy a noblesa žití. To jsem miloval. Je pravda, že to občas skřípalo a nebylo to vždy soužití ideální, ale bylo to krásné tak krásné, že jsme si to ani nezasloužili. A té kráse, té noblese žití, jsem vyznal lásku. Připomínalo mi to Švýcarsko nebo Belgii, dva úspěšné multinárodní státy v Evropě. Asi mi to imponovalo, protože jsem také Američan. Pak přišli dva nafoukaní a do sebe zahledění politici, a prostě to přes noc rozbili. Pak už jsme byli jako každá jiná balkánská či africká demokratická republika. Už nebylo a není co milovat. Ztratili jsme formu, ztratili jsme noblesu, ztratili jsme velikost, kterou nám předci dali do vínku. Vrátili jsme se k protektorátnímu Malé, ale naše. 10

11 1 NÁVRATY, PO SAMETU Ve svém životě jsem udělal dvě chyby: první z nich byla ta, že jsem emigroval, a druhá - že jsem se z emigrace vrátil. Vladimír Veit Všichni emigranti odešli a odcházejí do Spojených států z prospěchu a ekonomických důvodů. Václav Klaus 1-1 V ČESKÉM ZNĚNÍ O KULTUŘE DABINGU V ČR Bez angličtiny to nepůjde. Situace s angličtinou není v ČR dobrá nikde. V politické a obchodní sféře, v armádě, v kultuře a umění, mezi studenty a intelektuály, ve vládě - s angličtinou jsou zřejmě všichni na štíru i po deseti letech velkého Návratu. Odposlouchanou, rockovou pseudoangličtinu s trapnou výslovností často zaslechneme v rádiu, při sportovních přenosech a na Hradě, ale to vše je spíše negativní než povzbuzující. Nevím jaké procento Čechů mluví anglicky. Zkušenost mi říká, ze půjde o procento velmi mizivé. Vím jen, že v roce 1999 mluvilo anglicky 78% Holanďanů, 77% Švédů, 41% Němců a 30% Francouzů. Italové jsou na tom nejhůře s 28% anglicky mluvících Evropanů. Italové také vynalezli dabing (tedy dubbing, z angl. to dub). Pseudokultura dabingu ničí jazykové schopnosti a evropskou kulturu více než lenost, neschopnost, provinčnost a světapupkatění dohromady. Slovní oxymoron kultury dabingu (protože dabing nemůže být kulturou) není ironií. Češi, podobně jako Italové a Němci, jsou až nadmíru zvyklí na filmový dabing a nadmíru spokojeni s uměleckým (či méně uměleckým) přemluvením zahraničních filmových i divadelních umělců. Pro Američana to již tak samozřejmé není: za 30 let pobytu v USA jsem neviděl ani jeden dabovaný film. Kolja, Rozmarné léto, Lásky jedné plavovlásky, Ostře sledované vlaky a ostatní skvosty filmového umění - všechny byly uvedeny s titulky, aby nebyla narušena autentičnost uměleckého projevu. Klenoty světového filmu jsou v USA vždy s titulky. Záznamy oper jsou s titulky, dokonce i operní představení bývají doplněna teleprompterem - tedy průběžnými titulky. Ne všechny národy a kultury tedy touží či tolerují, aby jim světoví umělci povšechně zněli v uších jako Otakar Brousek, ml.. Kolik Čechů asi tuší, jaký má hlas Jack Nicholson, Tom Cruise či Sir Anthony Hopkins? Tito 11

12 herci nejsou přece mimové, ani Brouskové, ale originální umělci, kteří po vynálezu zvukového filmu do svého hlasu, přednesu a intonace vložili celé své umění. V ČR však Nicholson jen koulí očima - jeho unikátní hlas patří někomu jinému. Umíte si představit, že by třeba Charlton Heston ponížil své herecké kolegy Otakara Brouska a Rudolfa Hrušínského - a tak i sám sebe - tím, že by je prostě přemluvil svým hlasem a ke svému obrazu? Taková dekonstrukce umění má dosti málo společného s kulturou. Jedna paní povídala, dokonce, že český dabing kteréhosi světového francouzského herce (doufám, že ne Gerard Philippe anebo Jean Marais) byl lepší a hodnotnější než originál sám. Jak může být kopie lepší než originál, v jakémkoliv umění? Zamyslete se nad tím, nad tou hloubkou kultury českých kulturträgerů. Uvažte neomezené možnosti: napodobení Presleyho zpěvu je lepší než Presley sám (v Německu dabují Elvise Presleyho v jeho filmech běžně). Když já česky přezpívám Luciana Pavarottiho, tak jej vylepším - on zpívá přece jen příliš Italiano. Namluvím-li Jacka Nicholsona, přivedu tak na svět umění lepší Nicholsona samého? Takhle ambiciózní kultura se asi daleko nedostane, že ano? Jsem tedy také proti překládání cizí literatury? Ne, zde není zvukové vyjádření součástí uměleckého záměru. Ale nejde o princip obecný: Když Lada obtáhne Van Goghovy slunečnice tlustou čarou, vylepší tím Van Gogha? Přepíši-li Einsteinův článek květnatějším jazykem...? atp. Jde spíše o respektování originálu, o pochopení, že originální díla nelze vylepšovat, kopírovat, pajcovat anebo si přivlastňovat. Jak vlastně vznikl tenhle český dabing? Promítání zahraničních zvukových filmů bylo založeno na titulcích - až do doby Mussoliniho. Mussolini nesnášel cokoli cizího ve filmovém umění, pouze italština mohla zaznívat z pláten - film byl příliš důležitým médiem propagandy fašistického režimu. Dokonce ani původní jména herců nebyla tolerována a tak se stal z Franka Sinatry Franco a z Johna Barrymora Gianni (Naši historici dodnes nerespektují jména, s nimiž se lidé narodí. Narodí-li se nějaký král jako Henry, Charles či John, je automaticky překřtěn na Jindřicha, Karla a Jana tak hluboce tu nemoc v sobě máme. Ani si nevšimneme, že ostatní svět naše Jany, Antoníny a Václavy úzkostlivě respektuje. Dokonce i Navrátilová zůstává v USA Navrátilová, zatímco Williams je automaticky Williamsová, aniž by to bylo její jméno. Je to vše o respektu k jiným kulturám a jejich jazykům.) Po vzoru Mussoliniho prosadil Hitler brzy dabing i v Německu, z podobných důvodů. Dodnes nacházíme v Itálii, Německu, Japonsku - a samozřejmě v ČR - ty nejzářnější a nejnáruživější subkultury dabingu. V Čechách se s malými výjimkami dabing prosadil také až za totality tedy po roce Tak málo jazyků umíme, tak málo známe rytmy, zvuky a tóny cizích řečí - a ještě si k tomu svému jazykovému pohodlí uměle lichotíme. Dokonce si za dabing rozdáváme ceny jako za umění, jako někde v Hollywoodu. Respekt pro umění cizích filmových hvězd? Není žádný. Stejně jako Jack (ano, je opravdu Jack) Kennedy bych raději méně rozuměl co Marylin Monroe zpívá, než přišel o její hlas. Stejně tak bych raději přišel o význam slov Pavarottiho árií, než o jeho hlas. Jestliže dabujeme dokumentární filmy (i když snad ne hlasy Churchilla či Roosevelta českými pseudohlasy, třeba Zemana či Klause), nebo přihlouplý americký seriál (tedy ne snad Seinfeld, na který nestačíme), tak určitě nehoří. Pohodlí má něco do sebe. Ale dabovat Jih proti Severu (tedy správně Gone with the Wind), anebo Hamleta, Mission Impossible či Farinelli nebo Chicago - to již vyžaduje opravdu specifický a zcela svérázný přístup k filmovému umění a kultuře vůbec. Existuje ale forma dabingu, která je i ve filmovém umění akceptovatelná. Zavedl ji Fellini, který když měl své umělce, jako Mastroianniho, příliš unavené, dovolil jim, aby na kameru plácali nesmysly. Druhý den pak ve studiu museli dabovat přesným, uměleckým textem. Pokud umělec dabuje sám sebe, za účelem většího uměleckého zážitku, je to zcela legitimní jako když autor přepisuje své odstavce. Ale o tomhle, opravdovém dabingu, zde nehovoříme. Současná debata o české neschopnosti jazykové a geografické má hned několik kořenů: 12

13 1. Češi jsou z mála drobných národů, které mají potřebu chovat se jako národy velké. Syndrom pupku světa pochází z pocitu méněcennosti; 2. Češi v podstatě neumějí rozpoznat kvalitu u druhých, tudíž pak ani sami v sobě. Z toho pramení ona kombinace nedostatečnosti a přemrštěné sebedůvěry. 3. Češi žijí již příliš dlouho v poušti kultury dabingu, spolu s Italy, Němci a Japonci. Nemají pak cit pro cizí jazyk a náruživým dabingem filmu i televize si tento nedostatek dále prohlubují. V ČR dokonce i Sir Lawrence Olivier a Woody Allen mluví plynně česky. Italové se těch ostudných 28% anglicky mluvících snaží zbavit. Počítačové CD-ROM umožňují zmrazení televizních seriálů a zpomalení originální anglické verze. Software Movie Talk přeloží televizní pořady do interaktivních hodin angličtiny. Italské noviny L Espresso rozdávají Movie Talk zadarmo mladým, po angličtině toužícím Italům. První český prezident říkal, že kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Tyto doby jsou dávno pryč a v éře globalismu se jazyková laxnost Čechů jeví nepochopitelná a nevysvětlitelná. Movie Talk je produktem americké Softrade International a hitem v Japonsku, Německu a Itálii. Nyní mohou sledovat Beverly Hills 90210, Columbo, Murder, She Wrote a Star Treck v angličtině, stejně jako Romea a Julii, Hamleta a další skvosty v původním jazyce autora. L Espresso distribuuje zdarma 700 tisíc kazet Columba s CD-ROM Movie Talk. Ano, Italové se učí anglicky. Vím to, učím v Neapoli, Padově i Římě. V Itálii se dokonce prodávají filmové kazety v originálním znění a s titulky v angličtině. Jak se lépe naučit anglicky, rychle a efektivně, a ještě se při tom pobavit? Zde bych chtěl podtrhnout, že k angličtině dnes nelze přistupovat jako k jinému cizímu jazyku, jako třeba k němčině, francouzštině či španělštině. V době Internetu a globálních komunikací angličtina již není cizí jazyk, ale nutný nástroj, nezbytné vybavení informovaného pozemšťana, něco jako matematika. Žádný jiný jazyk dnes podobnou funkci nesplňuje. Moderní technologie pomáhá i jinde. Moderní elektronické titulky jsou dnes na vysoké úrovni a mohou i podtrhnout umělecký zážitek. Existuje virtuální dabing - originální zvuk a přitlumený, vysvětlující podtext. Lze zvolit dabing na simultánní radiové vlně pro ty, kteří již filmovou kulturu nejsou schopni jinak sledovat. Možností je celá řada. Z nich hlavní je však možnost chopit se vzácné příležitosti a učit se efektivně cizím jazykům - při plném zachování a vychutnání originálního, nezprzněného hereckého umění. Nemíním zde nic doporučovat, ani kritizovat. Chci jen upozornit, že existují také jiné pohledy, názory a praktiky v kultuře filmového umění. Svět je mnohem odlišnější, různorodější a zajímavější než se v Čechách domníváme. Chápu, že je v dabingu spousta peněz a vydá to na pěkné živobytí pěkné řádky lidí; chápu, že intelektuální pohodlí a lenost diváků tedy zákazníků - mohou být právě tou slastí, za kterou jsou ochotni platit extra. Proti gustu žádný dišputát. Ale přesto: Vivat ČT2, kde se občas originální práce světového filmového umění přece jen objeví, a podržte se - v originále. Mám ale obavy, zda to může dlouho vydržet. Kultura je kultura. P.S. Až na to, že jsem ještě v r. 2007, právě na ČT2, shlédl jeden z klenotů světové kinematografie - film Casablanca, totálně zruinovaný a ponížený dabingem. Ani jména jako Humphrey Bogart a Ingrid Bergman nezastavila pohanské vandaly umění, aby navždy nevymazali jejich unikátní hlasy ze zkušenosti a prožitku české konzumní společnosti. Z důvodů zcela nepochopitelných však nechali americké písně, zpívané černochem, v původním znění, tedy ne v českém znění. Výsledkem takového přístupu k umění jsou neuvěřitelné slátaniny, podobné televizním produktům z Německa a Rakouska. * 13

14 Tak zpět na TV1, například k nečeské pohádce Fanfan Tulipán s Gerardem Philippe, jehož podmanivá francouzština nás uhranula jako děti v poválečném Československu. Dnes je zbroušena a zčeštěna do zvuků plochých českých brousků, starších i mladších. A již rychle pryč, zpět do civilizace... Právě jsem se vrátil z Finska, kde jsem v TV shlédl zajímavý český film Hodina tance a lásky v původním znění krásného českého jazyka, s nezprzněnými hereckými výkony, s originálními zvukovými prožitky českých herců (např. Borise Rösnera). Ptal jsem se finských přátel, zda někdy nějaké filmy dabovali? Dívali se na mne s nepochopením, jako bych se vynořil z hlubokých pralesů: Nikdy, zněla odpověď. V USA je trend ve filmovém umění naprosto opačný. Nejenže se nedabují zahraniční filmy, ale i hollywoodské filmy se stale častěji produkují v originálních jazycích, tedy ne v angličtině. Například Mel Gibson natočil The Passion of the Christ ve dvou jazycích: aramejštině a latině, samozřejmě s titulky. Stejně tak Clint Eastwood natočil svůj Letters from Iwo Jima v japonštině, také s titulky. Jen v té české kotlině je všechno naopak: špatné umění vytlačuje dobré, tak jako špinavé peníze vytlačují čisté, šmíra kulturu, vulgárnost noblesu, korupce čest a kopie originál. 1-2 (I) Náš zákazník náš pán Je to až k nevíře, ale v názvu uvedené heslo, které je dnes prvním strategickým principem podnikání světové třídy, nebylo kdysi ani u nás pouhým heslem. Tento princip je náš a u nás dokonce vznikl: v moravském Zlíně, kde tvořil základ naší předválečné světové průmyslové reputace. Všechny moderní soustavy řízení dnes považují tento princip za klíčový: zákazník je integrován a stává se nedílnou součástí produktivního procesu. Produkt v rukou zákazníka není ještě dokončen, ale zůstává ve výrobním procesu a v odpovědnosti výrobce: koupí výrobní proces nekončí, ale (nový) začíná. Zákazník se stává hlavním podnikovým investorem: svou koupí investuje do příští činnosti podniku více peněz a bezprostřednější důvěru, než jakýkoliv externí držitel cenných papírů. Zákazník je nejen cílem, ale i hlavní hnací silou vysoce kvalitní a pružné výroby. Tomáš Baťa to věděl již koncem dvacátých let. Je tedy smutné a překvapivé, že právě u nás, v kolébce tolik obdivované řídicí soustavy světové třídy Baťa, došlo nejen k absolutnímu vymýcení všech zbytků zákaznického principu, ale i k rozšíření jeho perverzní negace: Náš zákazník - náš nepřítel. Cizinci si tuto perverzi v lidských vztazích uvědomí téměř okamžitě v restauracích, prodejnách, hotelích a jiných institucích služeb. Zákazníci jsou nepřetržitě a spolehlivě terorizováni, ponižováni a uráženi číšníky, servírkami, prodavači, pingly a úředníky. Tento teror služeb, toto vydírání a ponižování zákazníka, je tím nejviditelnějším a nejzávažnějším zpustošením naší společenské ekologie. Já ne, kolega!! Copak neumíte číst? U nás ne, pivo jen k jídlu! U nás ne, žádné jídlo, jen pivo! U nás ne, tady ne, támhle také ne, jen tady, já ne, jen on, dnes ne! Zavřeno: Inventura (Dovolená; Vykradení; Přejímka zboží; Na ústředí; Promoce). To musíte támhle, do té druhé fonty! Tyto a podobné hrůzy se kombinují s úsměšky, nenávistnými pohledy, mračením se a metáním blesků, trestáním izolací, ignorováním a nezřídka i hrubou a hlasitou urážkou, jako: Copak jsem tady jen pro vás? nebo: Copak jste spadl z višně? 14

15 Dokonce i krásného výrazu zákazník se u nás přestalo užívat a mluví se již jen o konzumentech, spotřebitelích či kupujících - jako by šlo o prostý dav, stádo, dobytek či nějaké brouky. Nejpřekvapivější je, že to vše si páni a paní konzumenti (kteří kromě urážek a nepohodlí konzumují velmi málo) nechávají líbit - asi považují nadvládu a teror číšníků, prodavaček a úředníků za samozřejmost. V takovémto kulturním, mravním, hodnotovém a společenském úpadku se náš návrat do Evropy stane spíše naším konečným vydělením se z Evropy. Navíc stále trváme na té pseudomarxistické dělbě práce : tenhle kasíruje, obvykle s tužkou a papírem jako ve středověku (jako kdyby nám vynález pokladen unikl), onen zas nosí pivo, ten jídlo, ten jen tenhle stůl a tamten zase pouze ten druhý, a aby to jó dlouho trvalo a aby to jó zákazníku co nejvíce znepříjemnilo návštěvu. Je to snad takový problém? Jídelní lístek je na stole, vezmu objednávku, přinesu jak jídlo, tak pití, vystavím účet a zákazník si jej při odchodu vezme k pokladně. Big deal! Návrat do Evropy? Zákazník je pro nás spíše nepříjemný tvor - brouk, který zabírá čas, zabírá místo, otravuje, překáží a někdy se i snaží, byť nesměle, dokonce žádat či dožadovat se věcí! Jak by nám všem bylo dobře, kdyby do restaurace, obchodu či úřadu nikdo, ale vůbec nikdo nepřišel. Zatímco na Západě je zákazník pánem a ředitel podniku sloužícím svých zaměstnanců (servant leadership - tj. vedení službou), u nás se začíná opět mluvit o nadřízených a podřízených, jako bychom se chtěli vracet někam zpět a ne směřovat do téže budoucnosti, k níž se ubírá civilizovaný svět. Institut řízení v Praze připravuje znovuvydání (po šedesáti letech) Baťovy práce Úvahy a projevy. Přál bych si, aby si každý mladý občan naší republiky našel příležitost tuto knihu číst a studovat. Po dvaceti letech v USA, kdy se můj život dostal jaksi do kolejí, přečtení této skromné knížky moravského podnikatele podstatně a navždy změnilo můj zbývající život a výrazně osvětlilo ochuzení mého života dosavadního. Ano, je vskutku možné, aby prostá kniha změnila celý lidský život. Pro Československo nejsou životně důležité cenové úpravy, devizové normativy, konvertibilita měny, alokace zdrojů a makroekonomické manipulace - to vše je jen cizí, dovezená a pro nás nevhodná a nevýhodná technokratika. Pro Československo je životně důležité, aby se rčení Čiň druhým tak, jak sám chceš, aby druzí činili tobě vrátilo zpět do tolik zpustošené kultury života a stalo se samozřejmým principem mezilidských vztahů - společenských, podnikových i občanských. 1-3 (AKT) Právo na hrob? 15 Lidová demokracie, 3. července 1990 Diskuse kolem duálního českého občanství a náhlé ztížení tzv. české cesty do NATO i EU, jsou pro nás ostudné, protože jsou založeny na letech lži a korupce. Většina české veřejnosti není plně a správně informována o nedostatečné úrovni zákonů a ochraně lidských práv v ČR. Hluboké bezpráví mohu dosvědčit i na vlastní kůži. Narodil jsem se v Československu, vystudoval tu, pracoval, jako občan sloužil i v armádě - ale nemohu si v ČR koupit ani hrob. Hrob je totiž pozemek, a ten si jako Čechoameričan nesmím ani koupit, ani jej vlastnit. Abych mohl mít v ČR hrob, musel bych se vzdát občanství USA, tedy občanství, které mi bylo tak nezištně nabídnuto ve chvílích nejtěžších. Nejen to, musel bych se do ČR přestěhovat, převést tam všechny své zahraniční účty a poníženě požádat vrchnost o shovívavost. Nebo ji uplatit, či věrně sloužit jejímu politickému režimu. Takto ovšem jednat nelze. Nemohu vlastně v ČR vlastnit nic, ukradený majetek mi nesmí být vrácen, nemám žádná práva. Nemám právo podpisové, nemohu vlastnit byt či domek, nemohu koupit zahrádku, bez českého partnera (jednatele) nesmím

16 ani podnikat, nemohu volit, mé jméno nemá žádnou právní hodnotu, nemám odvolání - v ČR. Po roce 1989 jsem pouze osobou právní, tedy jakýmsi podnikem. Jinak neexistuji. Můj zločin spočívá v tom, že jsem se v Čechách sice narodil, ale v roce 1967 jsem z komunistického ráje dobrovolně odešel. Nikdy jsem se českého občanství nevzdal a nikdo mi je soudně neupřel. Při udělení amerického občanství se mne nikdo na české či jiné občanství vůbec neptal. Českého občanství tedy nemohu nabýt. Mám je. Může mi být pouze retroaktivně (od roku 1989) uznáno těmi, kteří po deset let udělovali dvojí občanství ( za mírný úplatek ) tisícům vhodných, pohodlných a majetných prominentů, ale neuznali je desetitisícům Čechů a Slováků jen proto, že se odvrátili od komunismu a po roce 1957 odešli do USA. Výrazné materiální, osobní a společenské ztráty, touto oficiální právní svévolí způsobené, musí být postiženým jedincům plně a beze zbytku nahrazeny. Západ již zná plnou pravdu. Musí ji ale poznat i občané ČR a hlavně - o budoucím smyslu své země plně a jednou provždy rozhodnout. Jinak nás v úsilí o přijetí do společnosti civilizovaných národů čekají velká zklamání. Desetiletá právní, morální a etická lehkost bytí se pro ČR může stát vskutku nesnesitelnou. (Americký kongres v říjnu 1998 schválil rezoluci H.R: 562, v níž vyzývá menší skupinku postkomunistických zemí - Chorvatsko, ČR, Litevsko, Rumunsko a Slovensko - aby svá zákonodárství uvedly co nejdříve do souladu s uznávanými mezinárodními normami.) listopad 1998 Dovětek: Byl to Klausův režim, který odmítl emigrantům vrátit ukradené majetky, které jsou dodnes ve vlastnictví komunistických prominentů. Vzpomeňme památný Klausův výrok na Kato Institutu ve Washington, D.C.: Já jsem nikomu nic neukradl, já nebudu nic vracet! Dodnes nevyřešeno a kupí se již problémy další: Jedním z problémů, které má Klaus a dnešní režim s Brožovou, je i to, že se Brožová sjednocuje s názorem úřadu Vysokého komisaře Spojených národů pro lidská práva v tom, že vyloučení Čechů, kteří přišli o české občanství tím, že dostali americké, je hrubá diskriminace, zakázaná v několika mezinárodních smlouvách, podepsaných i Československem a závazných pro ČR. V tom se s ní stoprocentně shoduji a pomáhám Čechoameričanům podávat stížnosti do Ženevy. Podali jsme jich už asi 35, víc než deset jich bylo přijato a jedna už prošla - byla postoupena ČR k vyjádření. Na Brožové jim vadí, že má jasno v otázkách, které chce dnešní režim znejasnit, že vidí odsouzení a následné rehabilitování jako smazání komunistických rozsudků, apod. Gang kolem dnešního režimu prezidenta Klause chce, aby si svoloč, která se zmocnila domů po popravených, zavřených a po emigrantech, mohla svou kořist ponechat. Ve skutečné restituci, to jest ve vrácení ukradeného majetku, vidím velice důležitou cestu k ozdravení morálky českého národa. Jan Sammer, Kanada, (I) Důsledky důsledné rekorytarizace Vešli jsme do období jakési trvalé nebo alespoň dlouhodobé rekorytarizace. Prostě řečeno: jde a ještě dlouho nám půjde hlavně o koryta. Nekonečné přemísťování, přisouvání a odsouvání koryt, korýtek i celých žlabů neutuchá a ruší i noční klid. Ne, že bychom se někam či do něčeho vraceli, ne, že bychom se někam ubírali, ale - škatule se hejbají! Pocházím z vesnice, a tak vím, že se mi nikdy nepodařilo čuníka od koryta odstavit prosbami, logikou, smlouváním či přemlouváním, natož vyznáváním lásky. Většinou to chtělo jednu do rypáku U nás, mezi lidmi, má však rekorytarizace neblahé, dlouhodobé, nechtěné a neočekávané důsledky. Jeden z nich: na důležitá místa se nedostávají ti nejlepší a nejschopnější lidé, ale různí bráchové, švagři, příbuzní, známí a náhodní vlezdové. Druhý: opatrnictví, autocenzura a utleskávání se k nepříčetnosti - je třeba se zavděčit a i nadále se zavděčovat těm, kteří korýtky mnohými vládnou a místečka již pěkně zapařená hojně rozdávají. Třetí: závist, nedůvěra a pohrdání pak bují tam, kde by bylo nejvíce zapotřebí důvěry, jistoty a spolehlivosti. 16

17 Obávám se, že nemusí jít jen o dočasný pohyb, ale podle charakteru tzv. předvolební kampaně lze usoudit, že může jít i o stav u nás jaksi trvale permanentní: ode zdi ke zdi, od partaje k partaji, od fóra k fóru, dnes, zítra, až na věky, amen. Zatímco se svět vášnivě zabývá otázkami kvality a jakosti, otázkami volby těch nejlepších, nejschopnějších a nejkvalifikovanějších pomocí programových konfrontací, televizních debat a veřejného opékání kandidátů na rožni, my se spokojujeme s rytmickou či veršovanou aklamací. Důležité není, kdo jsi, co jsi byl a co umíš, ale koho znáš a kdo tě má rád. Máme dokonce ten trapný výraz hodný člověk - snad opak raubíře, zločince, lumpa a grázla, jako nejdůležitější kritérium kvalifikace a schopností. Zdá se, že nevíme, nebo nechceme vědět, co je nepotismus, a nechápeme, jak úzkostlivě se proti němu všechny vyspělé demokracie, ale i některé diktatury, brání. Není nic horšího, než když příbuzenstvo, klan či bratrstvo by měly vést stát či podnik. Bojíme se informací. Nerozebíráme úpadek či rozklad tzv. švédského socialismu, nezajímá nás světové ani vnitřní dění. Naše televize má zcela spolehlivě nejkratší zpravodajství na světě - celých dvacet minut několikavteřinových sestřihů pro idioty. V tom nevzdělaném a nekulturním New Yorku se lidem dostává denně - a zadarmo - plné dvě a půl hodiny místních i zahraničních zpráv, od pěti do půl osmé, různě připravených na čtyřech či více kanálech současně. Místo toho nám televize servíruje spoustu hudebních klipů a dokonce i dlouhatánské ukecané diskuse o hudebních klipech. Je to jako v říši divů: na klipy je dost místa, času i energie. Podobné programy jsou v USA pouze na placených kanálech, aby si je diváci mohli zvolit svou platbou, aby se neservírovaly bezbranným, bez ohledu na jejich vkus, kulturu a zájmy. My potřebujeme zprávy a jejich rozbor (nejméně čtyři hodiny), kursy angličtiny, reportáže o úspěšném podnikání a hodnotnou kulturu světové literatury a dramaturgie. Nepotřebujeme klipy. Ono to vlastně není tak důležité, ale všechno souvisí se vším a povrchnost, nevkusnost a nevyváženost naší televize je odrazem nejen šmíry, ale právě strachu, autocenzury a důsledků všeobecné rekorytarizace ve společnosti. My potřebujeme Instituci národní sebedůvěry, jakousi nejvyšší instanci či supreme court, shromáždění těch nejváženějších, nejvzdělanějších a nejzkušenějších lidí, nezatížených minulostí, bez stranické příslušnosti (té opravdové, ne té ze včerejška na dnes ) a s objektivním posláním dlouhodobé služby svému národu. Byli by voleni na dlouhá období a instituce by dohlížela na prezidenta, na vládu a na všechna shromáždění, obzvláště v otázkách jmenování do vysokých a reprezentačních pozic a funkcí. Jen ti nejlepší z nejlepších mohou dobře sloužit, ne ti nejhodnější. Tato instituce by také vyžadovala zveřejňování životopisů všech kandidátů, zajišťovala televizní kandidátské, prezidentské a stranické debaty a posuzovala mravní profily uchazečů o vysoké funkce. Národ mohou vést pouze ti, kteří se pravidelně podrobují nemilosrdnému zkoumání a prověřování svých názorů, analýze svých rozhodnutí a veřejnému porovnání s ostatními osobnostmi. Jinak by to vše vlastně ani nestálo za to. Rekorytarizace nás ničí, rozděluje, straší, hněvá a snižuje před sebou samými. Rekorytarizace musí přestat a místo rozmarného jánabráchismu musí převládnout objektivita, pravidla a zákony civilizovaného státu. Lidová demokracie, 14. července (I) Lidé jsou také příroda Člověka, a humanitu vůbec, nelze stavět do protikladu s přírodou a životním prostředím. Zpustošení životního prostředí je sice výsledkem činnosti lidí, ale zároveň také postihuje jejich životy. Nejde jen o zpustošení lesů, řek, luhů a hájů, ale především o sebepustošení lidských životů a hodnot. Ekologie prostředí je neoddělitelná od ekologie lidského druhu. Jinými slovy: základem ochrany prostředí musí být změna ve způsobu výroby, ve způsobu života a v hodnotách lidí samých. Politika odlučovačů, čističů, pokut a regulací je ve své podstatě mechanická, lidských hodnot a lidského vztahu k přírodě se nedotýká, vlastně ještě dále člověka od přírody izoluje tím, že vsouvá anonymní a 17

18 bezzájmový mezičlánek státu, regulačních úředníků, kontrolorů a celé nové a drahé zelené byrokracie. Je to vše postaveno na hlavu. Tak jako moderní welfare zničil stát vztah člověka k člověku tím, že se za vysoký plat (za vysoké zdanění) zavázal odklidit a zamést z našich očí všechny chudé, nezaměstnané, opilé, pomatené. Podobně i byrokracie zelených se za vysoký úplatek zavazuje, že se nám o přírodu a životní prostředí postará sama, za nás a bez nás. Rád bych dodal, že největší ničení a pustošení prostředí bylo a je způsobeno socialistickým státem a státní byrokracií. Obzvláště u nás by to již mělo být jasné a další spoléhání na stejné (i když z ruda na zeleno narychlo přebarvené) státní mechanismy by mělo být konečně odmítnuto. I v USA je největším zdrojem ničení životního prostředí právě stát se svými gigantickými projekty, svým mýcením lesů, hrazením řek a centralizovanou monopolní výrobou energie. Ničení amazonských pralesů je též výsledkem hrabivosti státu a jeho nenasytné byrokracie, která těžební práva soukromým podnikům pronajímá jen podle nabídnuté ceny. A přesto: řešení není tak složité, jak by se zdálo, a vyspělé podnikové ekosystémy v USA a v Japonsku nám již s úspěchem ukazují cestu. Pamatujete se ještě na přísloví, že pták si neznečistí vlastní hnízdo? Víte, že to platí i pro ty nejnižší organismy? Že to platí i pro lidi? Každého cizince hned upoutá, jak se lidé v Československu náruživě přezouvají při vstupu do svých bytečků - hnízd. Pouze Japonci se vyznačují podobnou náruživostí. Účelem tedy je, aby se občan naučil pohlížet na své životní a pracovní prostředí jako na vlastní: aby se stalo jeho hnízdem. Takovému vztahu k přírodě a prostředí však člověka nenaučí pokuty, cedule, pravidla a byrokracie. Člověk se musí stát spoluvlastníkem věcí svých. Lze se opět odvolat na Tomáše Baťu a jeho Zlín z let třicátých: čistota, bezprašnost, kultura bydlení a zahrady. Podnik by si nedovolil jakýmkoli způsobem znečišťovat oblast, kde nejdůležitější podnikové zdroje - zaměstnanci, manažeři, ředitelé a jejich rodiny - žijí své životy. Dnes také v Japonsku a v USA moderní podniky prodávají své podíly a akcie členům sousedství a komunit, ve kterých sídlí. Místní občané se tedy stávají přímými spolupodílníky podniku. Znečištěné ovzduší a zpustošení okolního prostředí je přímo úměrné míře oddělení vlastnictví od zaměstnanectví. Tady se tedy musí začít, chceme-li být opravdovými zelenými a ne zpolitizovanou státně zbyrokratizovanou elitou, která volá po tom, aby stát dělal něco, co si lidé mohou mnohem lépe udělat sami. Na Západě se hovoří o podnikových ekosystémech, úzce spjatých se svým okolím a místní komunitou, které podle tradičních principů sedláckých vracejí do společensko-ekonomické půdy zpět vše, co si z ní vypůjčily. Jen u nás se ještě stále říká, že budeme organizovat a řídit zemědělství, tedy opět postupovat právě naopak. Starý český sedlák nikdy své prostředí neničil, nejen proto, že nebylo jen jeho, že na něm záviselo živobytí jak jeho vlastní, tak jeho dědiců. Vše, co nám ještě zbývá, vše, co za něco stojí, vše, co se ještě uchovalo, je, nebo po dlouhá staletí bylo ve vlastnictví soukromém. Jen to, co patří všem, a tedy zůstává v kontrole bezejmenných místodržících státní byrokracie, nemá naději na přežití a zřídka si vůbec své přežití zaslouží. I v oblasti zpustošeného prostředí se tedy musíme vyvarovat velikášských, zpolitizovaných a zbyrokratizovaných řešení těmi samými mechanismy, které toto zpustošení na naše hlavy přivodily. Což nám těch 45 let utrpení a ponížení nestojí za to, abychom začali nejen znovu, ale i správně, informovaně a kompetentně? Jednat za hranice bezprostředního zájmu jedince není přece v zájmu státu, ale právě v bezprostředním zájmu jedince. 1-6 (I) Neradikální radikalismus 18 Lidová demokracie, 19. července 1990 Z řešení, která se dnes na veřejnosti debatují a kterým ekonomové pseudosocialismu tak poslušně skandují a tleskají, vstávají opravdovým ekonomům jejich národohospodářské vlasy na hlavách. (Opravdový ekonom je ten, který vychází z lidských bytostí, ne z normativů, standardů či konvertibility.)

19 Jsme svědky upevňování a ne oslabování kontroly státem: státní podniky, státní akciové společnosti, reetatizace, rozdělování státního vlastnictví (i když žádné historicky a legitimně neexistuje), naturálně administrativní příděly jakýchsi kupónů (o kterých se nesnilo ani nejzarytějším stalinistům ), oddalování přechodu k tržnímu hospodářství a k soukromému vlastnictví, administrativní manipulace cen potravin, výprodej národních statků do zahraničí a přechod k ministerskému státu, tedy k celosvětové novince. Navíc jsme propadli jakési zoufalé demagogii tzv. rychlosti přerodu: rychlost jakékoli transformace je přece dána podstatou této transformace. Přechod k tržnímu hospodářství bude tak rychlý, jak jen rychlý být může, nikoli, jak rychlým jej nějaké ministerstvo vyhlásí. Otázky rychlosti do ekonomické či intelektuální debaty prostě nepatří. Skočit rychle do středu rokle zajisté není radikalismus, ale bláznovství. Dosáhnout svého cíle, byť i pomalu a povlovně, může být jediným důstojným zájmem civilizovaného národa. Radikalismus spočívá v cíli, nikoli v prostředcích. Chybí nám vidina budoucí společnosti. Úplně nám chybí jakákoli vize. Jako se Gorbačov každé ráno probouzí a hasí požáry, které mu přináší den, tak i my jsme již plně vytíženi každodenními problémy. Chceme se vracet, ale nevíme kam, chceme někam jít, ale nevíme jak, chceme debatovat, ale nevíme o čem. Hesla tržního hospodářství, podnikání, návratu do Evropy, lásky a duchovna nám znějí planě, neinformovaně a nekompetentně. Víme, co nechceme, ale vůbec nevíme, co chceme. Od dob Masarykových se lišíme nedostatkem koncepce, nedostatkem vizí, nedostatkem sebedůvěry a nedostatkem vzdělání. Bílý kůň, čepice se štítkem a knír ještě Masaryka nedělají. Masaryk byl myšlenka, nikoli pestrý operetní kabátec hradní stráže. Chybí nám ta jistota Vidina budoucí společnosti může vyvstat ze zkušenosti, ze studia, z myšlení a z veřejné konfrontace myšlení. Vidinou naší budoucí společnosti nemohou být hesla a citáty z pochybených učebnic jiných systémů. Nemůžeme přece budovat vlastní stát tím, že budeme pouze radit druhým, co dělat, jak nakládat s vlastními prostředky a jak organizovat své společnosti. Musíme začít sami od sebe. Vizi společnosti formují vůdčí osobnosti národa. Jestliže ji neformují nebo formovat nemohou, pak musí být odvolány národním referendem. Žádný národ nemůže tolerovat představitele, kteří přesně vědí, co mají dělat ti druzí, jak se mají chovat a jak mají investovat, ale vůbec se nezajímají o to, co má dělat a jak se má chovat jejich vlastní národ. Je logické, že široké vrstvy obyvatelstva, představované odborníky, zaměstnanci, podnikateli, odboráři, maminkami a babičkami, se musí vzepřít státní ministerské kontrole a diktátu. Alternativní společenské formy lze klasifikovat podle vztahu kontroly a rozhodování o prostředcích k vlastnictví, tedy podle odpovědnosti za užití těchto prostředků. Pro názornost si sestavíme tabulku: 19

20 Z tabulky je zřejmé, že od socialismu se lze ubírat, třeba i podle scénáře, cestou státně determinované vertikály, tedy k hospodářskému fašismu a nacismu, když už jsme zamítli cestu horizontály, tj. perestrojky a jugoslávské participace. Je tu však ještě jedna možnost: Správná cesta vede po diagonále: směrem k ideálnímu společenskému systému zaměstnaneckého podílnictví. To je naše vidina, vyrůstající z kořenů moravského systému Tomáše Bati, představa společnosti, v níž rozpor mezi odpovědností vlastnictví a pravomocí rozhodování bude konečně a rozhodně překonán. 1-7 (I) CO JSOU TO ŽIVOTNÍ JISTOTY? 20 Lidová demokracie, 26. července 1990 Je samozřejmé, že strany, které nemají národu co nabídnout, mu budou hlasitě podbízet tzv. životní jistoty. Tím zcela jasně míní, že pomocí daní, poplatků a uměle nízkých platů se převede do rukou státní byrokracie určité množství peněz, které pak tato byrokracie spravedlivě a na půl přerozdělí mezi tzv. potřebnější vrstvy, hlavně tedy sama sobě - tak, jak tomu bývalo doposud. Je to vše zdarma, jde o peníze jiných lidí, a bude vás to stát pouze volební hlas či malý hlásek. Nevím, zda být úplně bezmocně a ve všem (tedy totálně) závislý na anonymně byrokratickém aparátu, může pro někoho představovat životní jistoty. U většiny lidí tomu bývá právě naopak. Uplynulých pětačtyřicet let bylo přece údobím takových životních jistot. Co je výsledkem? Jsme nezdraví a umíráme předčasně, jsme špatně vzdělaní a tudíž nezaměstnatelní, v nemocnicích a v psychiatrických léčebnách se mnohdy s lidmi zachází jako s obtížným hmyzem, občanská bezpečnost se zhroutila, naše děti jsou bez budoucnosti a naši rodiče bez minulosti. Důvěra lidí ve spolehlivost a kompetenci státu, hlavního to předpokladu a záruky životních jistot, byla naprosto zanedbána, ne-li zničena.

21 Životní jistoty, vždy a ve všech vyspělých zemích, vyplývaly a vyplývají z nezávislosti a ze soběstačnosti lidí, ne z jejich zvýšené či úplné závislosti. Jaká je to jistota, když sice vzdělání je zadarmo, ale do školy jste se dostali jen protekcí a vzdělání samo nestojí za nic, takže vaše děti stejně nikdo nezaměstná? Jaká je to jistota, když zdravotní péče je zadarmo, ale vy zemřete o 5-10 let dříve, než byste měli, protože to v podstatě není péče, ale velmi špatně organizovaná údržba lidských strojů? Jaká je to jistota, že vás sice nikdo nevyhodil ze zaměstnání, ale musel jste za to pracovat za urážlivou grešli, ponižovat se a hrbit po celý svůj život? A ještě děkovat bouřlivým potleskem a skandováním při masových shromážděních? Jaká jistota spočívá v pobírání penze, která vůbec neodráží vaše celoživotní úsilí a místo živobytí zajišťuje pouze živoření? Nic nemáte, nic vám nepatří, na ničem se nepodílíte, ničeho se neúčastníte - jen věčně tleskáte a skandujete - jaká je to jistota? Otrok odvozuje své jistoty od závislosti na druhých, a potud také otrokem zůstává. Jistota svobodného člověka vyplývá z toho, že je pánem věcí svých, že má kontrolu, že rozhoduje, že se účastní a že sám vlastní budoucnost spoluvytváří. Pravé jistoty člověka vyplývají z rodiny, do níž se narodil, z obce, v níž žije, z podniku, ve kterém spolupracuje, a ze státu, kterému může plně a bez výhrad důvěřovat. Vbrzku se i v Československu objeví skupinky západních penzistů: dámy s modrými vlasy a perleťovými brejlemi na šňůrkách, páni v pestrých košilích a divoce kostkovaných sáčkách, kteří na stará kolena cestují po celém světě. Vysloužilé černošské učitelky z Harlemu jsem potkal v Šanghaji, staré texaské farmáře (co nosí hodinky na manžetě košile) na Novém Zélandu a skupiny japonských babiček s drdůlky v Leningradě. Bývá mi vždy smutno, když porovnávám jejich životní jistoty a jejich zajímavé a vzrušující stáří se socialistickými životními jistotami babiček našich. Světoběžnické sebevědomí a nezávislost cizinců není jistě pro každého, ale podtrhuje to úroveň jejich prosperity a možnosti jejich životních jistot. Jak se takové bohatství vytváří? Především skrze podniky, instituce a obce, kde pracují. Podniky, ne stát, kapitalizují a investují část výsledků jejich práce a úsilí. Čím víc vyděláš, tím víc si můžeš odložit. Podnik sám obvykle zdvojnásobuje zvolenou výši individuálního vkladu. Tato část sociálního pojištění je určována prací a rozhodovací volbou zaměstnance. K tomu pak přistupuje z daní financované národní pojištění, které poskytuje životní minimum, stejné pro všechny. Podobně se financuje podniková zdravotní péče a vzdělání. Domky a byty jsou obvykle přímo vlastněny, při odchodu do důchodu výhodně prodávány mladším generacím a nahrazeny levnějším bydlením. Navíc existují individuální kapitálové investice v podnicích, v akciích, v bankách a skupinových investičních sdruženích. Když se to vše tak někdy po té padesátce sečte (lidé odcházejí na penzi stále dříve a věnují se drobnému soukromému podnikání či službám), tak to vytváří tu prostou skutečnost, že věková skupina nad 55 let věku je tou nejzámožnější skupinou v celé Americe. Taková je životní jistota. Být nezávislý, odstěhovat se na penzi na Floridu, cestovat po světě a dělat si, co se člověku zachce. Vědět, že o děti je dobře postaráno, že jejich budoucnost je dobře vyřešena a jejich životní cyklus se bude materiálně zakládat na úspěších životních cyklů předcházejících generací. Samozřejmě, že tyto opravdové, nesocialistické lidské jistoty nelze zavádět přes noc skandováním hesel radikální perestrojky. Víme, jak to dopadlo v Polsku i v Sovětském svazu. Jde spíš o to, abychom se zbrkle nevydali po té staré cestě lidské závislosti na státu, tedy po cestě vychudlého občanství a přetučnělé byrokracie. 1-8 (I) Teď již máme, co jsme chtěli Lidová demokracie, 16. června do rachoty zvesela. Jako ekonom se často zamýšlím nad tím, co vlastně chceme my, prostí lidé. Jsme totiž jednou z mála zemí na světě, kde je ministr financí druhou nejpopulárnější osobnosti v republice. 21

22 Na nedávné přednášce si pan ministr postěžoval, že jeho reformu sice plně chápou lidé na ulicích a tleskají jí davy na náměstích našich městeček a obcí, ale ekonomové, odborníci, podnikatelé, zemědělci, hospodářský tisk a odbory tomu prostě nerozumějí. To je svatá pravda. Za bouřlivého potlesku přítomných pak navrhl bezplatné přidělování akciových kupónů všem občanům ČSFR starším devíti měsíců. (To věkové omezení lze považovat za geniální). Uzavřel, že jsme si po čtyřicet let namlouvali, že je vše naše, že to vše patří nám všem a že tady to konečně budeme mít stvrzeno na podepsaném papírku: každý z nás dostane úpis s podobiznou na jednu čtrnáctimilióntinu celkového bohatství ČSFR. (Neutuchající potlesk v sále Karlovy univerzity.) Na tyto kupónky (či jak lid láskyplně říká klausovky ) se již celý národ nesmírně těší. Volební výsledky to plně potvrzují: polská šokující reforma u nás dostala zelenou a demokratickou podporu většiny národa. Vláda tak obdržela absolutní mandát k urychlenému zavedení polských šoků do československé praxe. Já tomu však nerozumím a nechápu to, opravdu ne. Co může být tak přitažlivého na utahování opasků? Co je tak lákavého na administrativním (tedy ekonomicky nepodloženém) zvyšování cen potravin? A proč zrovna potravin? Snad to, že u nás tvoří jídlo přes čtyřicet procent rodinného rozpočtu? (Ve vyspělých zemích jen asi deset procent.) Co může být tak přitažlivého na bezcenných modravých papírcích, za které nikdo nikomu nic nedá, protože za ně také nikdo nic dát nemusel? Po přečtení dopisu čtenářky I. Štěpánové v Lidových novinách mi začalo svítat. Naši lidé se rozhodli pro cestu k duchovnu, k symbolům, k lásce a estetice. Nadměrná konzumace jídla by zbytečně narušila již dlouholetou osvětovou kampaň za zdravé stravování. Žijme tedy zdravě a buďme tedy štíhlí. Požívejme obilovin a luštěnin, nesolme, vylučme ze své životosprávy máslo, bílý cukr, vejce, mléko, kávu, maso a tuky. I děti lze odnaučit extravagantnímu Sunaru již v poměrně útlém věku. V Čs. televizi jsem viděl úžasný hodinový pořad (světové a domácí zprávy trvají pouze dvacet minut), kde velmi hodná šedovlasá paní vyvářela chutná jídla v podstatě z ničeho: z listů pampelišek, z čekanky, z obroku, atp., vše vkusně ozdobeno travinami a lučními květy. Je samozřejmé, že na lačný žaludek se mnohem lépe studuje, cestuje do zahraničí, podniká i miluje - a to obzvláště prostému lidu. Štíhlé ženy upevňují manželství, štíhlí muži mohou lépe pracovat. Národ jako celek, kromě několika vedoucích představitelů, vypadá již dnes pěkně štíhle, zdravě a opáleně. Průměrný věk obyvatelstva, který nám tak povážlivě v posledních čtyřiceti letech klesal, se nyní tím vším duchovnem a zdravou životosprávou jistě rapidně zvýší. Ceny potravin se sice zvýšily, ale ministerstvo nás za to finančně kompenzuje. To je samo o sobě geniální, protože to dává čtyřčlenné rodině skoro sedm tisíc použitelných papírků ročně navíc. Tím se vytvoří další potřebný inflační tlak na již zvýšené ceny, které budou moci ještě dále stoupat při liberalizaci cen od 1. ledna Jestliže se nám takto podaří vytvořit kýženou hyperinflaci, pak tím víc budeme potřebovat různé ministry a ministerstva, kteří s hyperinflací budou hrdinně bojovat. Cesta k duchovnu a k lásce se nám tak konečně otevírá. Mnozí začnou v rámci tohoto duchovna investovat do akcií státních akciových společností, a tím poskytnou našim státním podnikům dostatek hotovosti, aby ji mohly obratem reinvestovat do tvrdých valut a účastnit se podnikání se svými soukmenovci na Západě. Bude ako nebolo, jak kdysi říkával nějaký spisovatel. To dnešní tréninkové zvýšení cen potravin nás na tu opravdovou liberalizaci cen velmi dobře připravuje. Zvykneme si, nebude se nám to již zdát tak náhlé a překvapivé, budeme se moci plně věnovat čtení divadelních her, poezii, lásce a stříhání modravých akcionářských kupónů. Asi jsme si to takhle nějak představovali. A co byste tedy udělal vy, když jste tak chytrej? Nemohu udělat nic. Sám mám, jak vidíte, velké problémy s chápáním tužeb vlastního národa. Asi bych předplatil Financial Times všem zaměstnancům ministerstva financí. Asi bych vyslal (vlakem) vládní delegaci na studijní pobyt do Polska. Asi bych prohlásil naše maminky, naše babičky a naše děti za jádro národa: nenosí totiž opasky a nemají co utahovat. Asi bych nabídl zaměstnancům vlastnicko-účastenské podíly, které jim patří a které si zaslouží. Asi bych každý reformní krok veřejně zhodnotil z hlediska společenského dopadu a budování důvěry. 22

23 Asi bych privatizoval ministerstvo financí. Asi bych omezil federální vládu a ponechal jí pouze vnitro a obranu. Asi bych ustavil občany volenou Instituci národní sebedůvěry, která by dohlížela na personální obsazování klíčových pozic, na dodržování a interpretaci ústavy a na ochranu zájmů výše zmíněného národního jádra. Asi bych prohlásil dosavadní reformní programy za zmatečné. Asi, asi, asi. Tak vidíte: i bolest jedince je přehlušena euforií davu. Lidová demokracie,31. července (I) Rekapitulace, ne kapitulace Dnes již víme. Víme, že ke svobodě, přímé demokracii a k samosprávnému podnikání našich občanů vede jen dlouhá, křivolaká nebo snad i slepá cesta. Odcházím tedy ve smutku, protože politická i ekonomická situace je v říjnu výrazně horší, než byla v nadějném dubnu. Nastává sice volný pád, ale lidé stále tleskají na náměstích a poslanci zdvíhají ruce v zákrytech. V čs. exilu se dnes píše o IV. odboji. Víme již, že 17. listopad byl předurčen pučem komunistů, StB a KGB, pučem, který manipuloval a nadále manipuluje nejen naše studenty, ale i nás všechny, doma i v zahraničí. Jmenujeme, odvoláváme, závidíme a nenávidíme bezmezně, protože ani naše vlastní naivita a neschopnost neznají mezí. Neučíme se. Víme již, že tzv. Scénář ekonomické reformy je pučem státní byrokracie, který má navždy vyvlastnit ty, kteří v podnicích pracovali, a zvlastnit ty, kteří vyždímali z posledních čtyřiceti let potřebné balíky hotovosti. V pučové atmosféře se nedá podnikat, ale jen spekulovat, šidit a krást. Místo tržního hospodářství zavádíme poválečné hospodářství státního poplatnictví: stát řeší naše problémy ze dne na den, kus po kusu, bez koncepce a bez programu. Naši zaměstnanci, tj. my všichni, zůstaneme i nadále námezdnou silou státních akciových společností a holdingů - nestaneme se ani spoluvlastníky, ani spolupodnikateli, ba ani spolupracovníky. Chováme se extravagantně, jako by tu existoval ještě jeden národ, ten lepší, slibující spasení již svým pouhým nástupem. Věříme tedy, že uvnitř zeměkoule je ještě jedna, ale větší. I to je smutné. Není tomu tak. Jsme celistvost, jsme, co jsme, nemáme druhou partu - oheň je nutno rozdělat i s mokrým dřívím, jak by měl vědět každý skaut. Individuální závist nám přerůstá ve státem podporovanou nenávist. Nenávidíme naše vlastní bílé vrány, očerňujeme je k obrazu svému. Úspěch druhých v nás nevyvolává radost a pýchu, ale jen strach, nepohodlí a touhu po křiku na náměstí. Kde celý vyspělý svět integruje, spojuje a rozšiřuje, my rozbíjíme, drobíme, atomizujeme, specializujeme a zužujeme. Vytváříme tak svět, v němž já osobně bych již žít nemohl a nechtěl. Proto odcházím. Odbornost, kompetence, vzdělání a iniciativa jsou v ČSFR oficiálně podružné vůči pseudohodnotám bezúhonnosti, vlezlismu, tleskačství a jánabráchismu. Dopouštíme se tak intelektuální genocidy - tleskáme tomu, jednohlasně to schvalujeme. Uvnitř té naší kuličky však již žádná jiná - natož větší - prostě není. To mi věřte! Jestliže někdo krade, pak jsme to my sami. Nikdo jiný tu nikde není. Jediné řešení je, abychom kradli sami sobě - pak najisto přestaneme. Nesmíme zůstat námezdnými silami pro lidi s hotovostí a pro stát. Musíme 23

24 se stát, každý z nás, spolupodnikateli. Naše výrobní prostředky nepatří do rukou státu, a už vůbec ne do rukou státní či veřejné akciové společnosti. Výrobní prostředky patří do rukou jedinců, zaměstnanců, manažerů, občanů. Nebýt géniem, nebýt vynikajícím, nebýt světovou špičkou - to jistě není žádná ostuda či selhání jedince. Ale nerozpoznat génia mezi námi, a co víc: potlačit a zesměšnit génia - to je již neodpustitelné, to se už omluvit nedá, to je znakem socialistické dekadence malých duší. Naše novaja ekonomika nevychází z lidí, ale jen z čísel, sazeb, kupónů a přídělových lístků. Ignorujeme světové trendy, vysmíváme se jedinci, glorifikujeme masy, masový trh a masovou ekonomiku. Nechápeme, že trh vzniká v obci, nikoli na ministerstvu. Nechápeme, že trh jsou jedinci, ne statistická veličina. Nechceme se učit. Chceme jen poslouchat a vykonávat příkazy, linie a ideologická dogmata - i přesto, že jim nerozumíme. Necháváme jiné experimentovat s námi tak hrubě a tak nekompetentně, že kdyby šlo o morčata, opice či kuřata, povstali bychom ve spravedlivém hněvu. Experimentace s lidmi nám však nevadí: jsme na tom všichni stejně. Stejnost podmínek, to nám zřejmě vyhovuje. Nevyžadujeme kvalitu a nehledáme podstatu. Stačí nám průměrnost a prostřednost, stačí nám symboly, metafory a vyumělkovaná prázdná slova. Jsme panáci na šachovnici lidí, kteří zcela určitě nejen neumějí, ale ani nemíní hrát šachy, neřeknou nám pravidla hry, tají své příští tahy, protože je sami neznají. Střílíme naše bílé vrány jen proto, že jsou bílé. Bez bílých vran však nemáme naději: bez nejlepších z nás na předních místech jsme ztraceni. Volný trh nelze vyhlásit ministerským dekretem. Peníze nejsou jen peníze a kapitál není jen kapitál. Peníze, které ukradnu ministrovi financí, nejsou tytéž, které měl ve své kapse - a naopak. M r t v ý kapitál zhodnocuje sám sebe: K -> V -> K+. Výroba, lidská činnost a lidské snažení jsou mu pouze prostředkem. Ž i v ý kapitál zhodnocuje výrobu: V -> K -> V+. Kapitál je pouze prostředkem ke zhodnocení činnosti lidí a jejich životů. Mrtvého kapitálu bude dost, živého se nám bude nedostávat, a to ani ze zahraničí. Hromada peněz není kapitál, jen hromada peněz. Kapitál je myšlenka, um, vědění a vzdělání, které dělají z hromady peněz živou sílu. Nevíme to, nechápeme to téměř programaticky, a ideologickou demagogii povyšujeme na ekonomii. Vlastnictví papírků nedělá z člověka podnikatele, jen pouhého spekulanta. Podnikatele dělá pouze myšlenka, nápad a snaha poskytnout výrobek či službu. Kapitál je prostředek, ne účel. To je lekce č. 1 v kursu č. 1 na kterékoliv americké univerzitě. Vhodná i pro mnohé z našich ministrů. Tato osobní rekapitulace není kapitulací. Obsahuje východisko, které spočívá v jedincích, rodinách, obcích a podnicích našich národů. Řešení je v nás samých, nikoli ve vládě naší. Nesmíme se nechat vyvlastnit, nesmíme zůstat námezdnou silou mrtvého kapitálu. Každý z nás musí být kapitálem. Jde tedy o nás. Privatizace musí být zvlastněním nás všech vytvořením spolupodnikatelských vztahů na podnicích a v obcích. Přímá obecní a podniková privatizace není chaos, ale prosazení se trhu a tržních subjektů, tj. nás všech. Nebuďme pouhými držiteli kupónů a státních akcií, ale investujeme jednotlivě do kapitálových podílů svých podniků a svých obcí. Staňme se konečně spoluvlastníky a spolupodnikateli - svých věcí, svých statků a svých životů (II) Fenomén Slušovice 24 Lidová demokracie, 7. listopadu 1990 Když jsem před nějakými pěti lety svým studentům v New Yorku a v Dublinu zadával první disertační práce a studie na téma Management System Slusovice a pak pročítal a známkoval jejich rozsáhlé rešerše světové literatury a hodnotil jejich studijní zvídavost a neskrývaný obdiv k rodícímu se novému evropskému systému řízení, pocítil jsem hrdost a pýchu, že opět, tak jako již

25 jednou předtím ve Zlíně, se moje vlast stala kolébkou unikátní schopnosti géniů dát lidem dobrou práci, přinést do oblasti prosperitu a uspokojit zákazníka, spotřebitele i občana. Moji američtí a irští studenti systému řízení Slušovice dodnes netuší (a nesmějí ani tušit), že tak jako zlínští za Bati, tak i slušovičtí dnes se stali předmětem absurdní závisti a z ní pramenící instituční nenávisti a netolerance. Tak jako jsem se před pěti lety naším manažerským genius loci pyšnil, tak se dnes za jeho nevysvětlitelné nepochopení a snižování stydím. Závist a nenávist jsou jen dvě strany stejné mince, puncované neschopností pochopit. Jedinec sám nemusí být velký, moudrý, a schopný ne všichni můžeme být génii ale rozpoznat a pochopit velikost v druhých, když se s ní již jednou z vůle Boží setkáme, je minimum, které od nás život musí vyžadovat a spoluobčané očekávat. Jinak by to nebylo ono a nejen to. Jsme rituálními vyznavači žampiónového efektu malých států a malých duší: jen trochu zvedneš hlavičku a už ti ji rychle zkosíme, a to hrací pole si zase pěkně zarovnáme. Planýrujeme, srovnáváme, zarovnáváme a glajchšaltujeme hlavičky: nikdo přece nemůže být víc, umět víc, vědět víc či dokonce udělat víc, než co je oficiálně prohlášeno za nejvyšší. A proto tvrdím, že ve Slušovicích i ve slušovických dnes máme něco velikého: úspěšně fungující model podnikového řízení evropské úrovně a světových možností. Nevím, čeho je dnes třeba více. Tak jako Japonci jistě mistři podnikového řízení obdivují náš systém Baťa, tak dnes začínají (spolu s Američany a Angličany) obdivovat i Slušovice. Japonci se od nás chtějí učit, my sami od sebe ne. *** Řídící systém Slušovice, i když ještě v intenzivním procesu zrodu a v mnohém asi nedokončený experiment, se vyznačuje již dnes většinou základních prvků, které představují špičku světového organizačního a manažerského myšlení i praxe. Když vezmeme v úvahu byrokratické, dusivé a nepředstavitelně těžké podmínky, za nichž se tento disidentský ostrůvek kvality musel po dlouhá desetiletí vytvářet v moři prostřednosti, pak si snad uvědomíme význam pojmu světová třída. Naše Slušovice, přeneseny do tržního prostředí Japonska, Kanady, USA či dokonce (a doufejme, že k tomu nedojde) Malty, by se určitě staly důstojným partnerem v konkurenci světových podniků. Tak jako byl kdysi světovým i Baťa a jeho spolupracovníci. I Baťa však nakonec podlehl dlouhotrvajícímu žampiónovému efektu tehdejšího státu. Jejich podniky i lidé byli štváni do zahraničí již od třicátých let. Nic nového pod sluncem: co jenom zloby a nenávisti i takový Egon Erwin Kisch tehdy na Baťu a baťovství navršil a jak necitlivě ponížil tvůrčího ducha této fascinující, ale trvale persekuované podnikatelské kultury moravsko-české. Musíme se již jednou z historie poučit a naučit se rozpoznávat velikost v druhých, ne pouze zveličovat malost v sobě. Systém řízení Slušovice Základní charakteristiky jakéhokoli systému řízení musí splňovat kritéria komplexnosti, provázanosti a vícerozměrné integrace. Jinak by šlo pouze o izolované metody či techniky řízení a to by bylo pro dnešní Evropu hodně málo. U Slušovic jde o následující charakteristiky: Široké a vzájemně se zhodnocující netradiční portfolio tradičních ekonomických činností: rostlinná výroba, živočišná výroba, průmyslová výroba, služby a obecní, přírodní i občanská ekologie. Čím širší a komplexnější, tím efektivnější. Pochopení zásady jednoho trhu - tj. světového trhu, jako jediného spolehlivého přístupu ke zvýšení prosperity místní oblasti. Tedy: Myslet globálně, jednat lokálně. Již dnes si lze představit výrazný pokles kvality života na Moravě, kdyby se Slušovice přes noc ocitly třeba na Maltě. Překonání úzké specializace a dělby práce směrem k integraci úkolu, práce i vědění: čím více funkcí můžeš zastávat, čím širší je okruh tvých znalostí a rozsah tvého vzdělání, tím pružnější se stává podnik v uspokojování potřeb zákazníka a v reakci na výzvy konkurence. Kolik prací umíš, tolikrát jsi člověkem. 25

26 NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Pochopení principu zaměstnanec = vlastník (Baťovo každý dělník kapitalistou ). Tento princip se může legálně rozvíjet až nyní, prostřednictvím podílového účastenství zaměstnanců, vnitropodnikových podílů/akcií, zaměstnanecké akciové společnosti a předáváním výrobních prostředků do přímého vlastnictví zaměstnanců, atp. Slušovice však nastoupily tuto cestu pod různými disidentskými kamuflážemi již před deseti lety (viz předávání výrobních prostředků do socialistické péče). Vytvoření podmínek pro zemědělskou a průmyslovou velkovýrobu skrze malé autonomní a hospodářsky nezávislé týmy či rozšířené rodiny pracující uvnitř podnikatelského komplexu. (V USA je dnes v zemědělství zaměstnáno jen 2,5% celkové pracovní síly produktivní rozsah takové konkurence si lze jen těžko v našich podmínkách představit.) Mezilidské vztahy, založené na poctivé práci, spravedlivé odměně a prostoru pro iniciativu, jsou na nejvyšší světové úrovni. Takový systém netoleruje (a nesmí tolerovat) lenivce, propagandisty, politické aktivisty a hospodářské příživníky. Poctivá práce (dnešní i minulá) je základní hodnotou ve Slušovicích. Podnikání, inovace, hledání, soutěživost a vytrvalost jsou mravními hodnotami Slušovic, jako byly u Bati, a jako by měly být všude. Politická propaganda do podnikání nepatří. Služba veřejnosti. Slušovice aktivně vyhledávají neuspokojené potřeby a rychle a kvalitně je uspokojují. Od kulturních a sportovních podniků, přes květiny, péči o důchodce a nemocné, obchody a cestovní kanceláře, až po vzdělání, trénink, výpočetní techniku a leteckou dopravu vše, co měl dělat stát a nedělal to vše se stalo konkurenční doménou Slušovic. Nepřetržitá snaha po neustálém zlepšování kvality i kvantity výrobků a služeb: nikdy není a nemůže být konec podnikatelskému snažení. Kvalita, nikoli zisk, je základním principem podnikání. Slušovice poskytují lepší výrobky a služby, a to u zákazníků rozhoduje. Trvalá snaha o udržení kontaktu se světovou špičkou, ve smyslu Baťova: Nejlepší na světě nám úplně stačí. listopad (sken) Rozbili nám Československo: Necháme si to líbit? Zaskočili nás. Exkomunisté na Slovensku i v Čechách zneužili naší nerozhodnosti, naivity a demokratičnosti - a rozbili nám Republiku. Neptali se ani svých spoluobčanů. Ve vulgární snaze udržet se u moci rozbili to, za co jsme po celá desetiletí bojovali, pokládali své životy a odcházeli do exilu. Nepředstavitelně nás ponížili jak před našimi rodiči, tak před našimi dětmi. Znásilnili nás. Poněmčili nás. Rozprodali nás. Vrhali o nás své kostky bez nás. Český havlo-klausismus a slovenský mečiarismus se zapsaly do našich dějin jako nacionalisticko-fašistické rozbíječské doktríny, které nerespektují nic. Nerespektují ani národní kulturu, ani národní hospodářství. Nerespektují naši budoucnost a opovrhují naší minulostí. Mohou to vše dělat beztrestně, protože my, obzvláště v exilu a emigraci, mlčíme. Svět však nemlčí Americké New York Times ze dne 3. ledna 1993 popisují okolnosti rozbití Československa pravými slovy: Konec této 74-leté unie Čechů a Slováků byl inscenován dvěma politiky, kteří i přesto, že vyhráli volby r. 1992, získali pouhou jednu třetinu hlasů ve svých republikách, díky multipartajnímu systému, v němž soutěžili. Klaus a Mečiar rozbili Republiku, nikdo jiný. Proč to musí být právě New York Times a ne naše noviny a časopisy, které píší o rozbití plnou pravdu? 26

27 Ani Klaus, ani Mečiar nevedli své předvolební kampaně na platformách rozbití státu. A tak občané Československa, kteří ještě před třemi lety vykřičeli komunisty z pozic moci, jsou nyní sami donuceni přijmout rozbití vlastního státu demokraticky zvolenými náhradními vládami. Žádné referendum, žádný demokratický proces: pouze jednotřetinová menšina bývalých komunistů - nezapomeňte jména jejich vůdců: Kalvoda, Dlouhý, Dyba, Klak, Zieleniec, Kovář, Čermák, Stráský, Kočárník, Tříska, Ježek, Uhde - nadiktovala národům jejich osud. New York Times komentují: Pánové Mečiar i Klaus zamítli jakákoli volání po občanském referendu, a to z velmi dobrého důvodu: Ať již existovaly mezi Čechy a Slováky jakkoli špatné pocity či vztahy, faktem zůstává, že průzkumy veřejného mínění opakovaně dokazovaly, že většiny obou skupin si nepřály rozbití federace. Tolik tedy New York Times. Horší je to již s novinami našimi, které spíše strkají hlavu do písku. Víte, že za celistvost republiky - tedy za nás všechny - se upálil Čech slovenského původu Josef Aszmongyi? A jestli to víte, jakpak jste na tuto zprávu asi reagovali? Vy doma i v zahraničí? Dovoluji si tvrdit, že většina našich občanů doma a většina našich krajanů v zahraničí si rozbití Československa nepřála, nepřeje a přát nebude. Přesto, nevysvětlitelně, většina z nás mlčí a trpí v soukromí, a to právě v době, kdy již není třeba se ničeho bát a kdy mlčení samo již není zlatem, ale jen pozlátkem kočičím nad pocity viny, zrady a zklamání. Česko-Slovenský výbor Již 25. listopadu 1992 byl v Praze ustaven Česko-Slovenský výbor. Jeho cílem je spolupráce odborníků, osobností a občanů z obou republik, kteří budou formulovat alternativy k ex-komunistickému pojetí hospodářské reformy a hledat vhodné formy nového státoprávního uspořádání. Již dnes je třeba pracovat na budoucnosti nové Česko-Slovenské Unie, již dnes je třeba znovu obnovit vitalitu, účast a iniciativu čs. exilu a emigrace. I když se nemíníme domů vrátit či stát se občany, své historické kořeny a budoucí ideové kotvy zradit nesmíme. Česko-Slovenský výbor bude úzce spolupracovat se zahraničními státními i soukromými institucemi v oblastech mezinárodního práva, ekonomických vztahů a vzájemné bezpečnosti, a to ve smyslu: 1) zvýšení informovanosti světových demokracií a jejich vlád o podstatě, průběhu a mechanismech uplatňovaných v procesech rozpadu ČSFR; 2) zdůrazňování výrazně destabilizačních následků nedemokraticky prosazovaného rozpadu ČSFR pro hospodářské, právní a bezpečnostní sféry zájmů ve střední Evropě; 3) působení na zahraniční politiku demokratických vlád ve směru podpory nového, moderně integrovaného státu, který by se stal zárukou dlouhodobé stability, prosperity a spolupráce ve střední Evropě. V těchto cílech a úkolech musí čs. exil sehrát významnou a vedoucí roli. Nelze již dále čekat. Nesmíme si to nechat líbit. Role katalyzátoru Roli katalyzátoru integrace, snášenlivosti, stability a spolupráce může nové Česko-Slovensko plnit pouze za podmínek hospodářské a společenské transformace, která by vycházela z následujících principů: 1) orientace na rozvoj a dlouhodobý růst, nikoli na prostý útlum a přerozdělování produkce. Důraz musí být na vytváření nových pracovních příležitostí a znovuobnovení důvěry v budoucnost a stabilitu státu; 27

28 2) zvyšování vzdělání a kvalifikace zaměstnanců, využití jejich motivace a iniciativy za rozhodovací účasti a vlastnického podílnictví ve svých skutečně (nejen papírově) soukromých podnicích, nekompromisní zajištění morálky a etiky účastníků tržních transakcí; 3) aktivní rozvíjení nových výrob a služeb světových parametrů, zvyšování koupěschopnosti obyvatel, zajištění konkurence ve všech oblastech, stimulace drobného podnikání a podnikatelství, zvýhodňování aktivit s vysokou přidanou hodnotou; 4) preferování zahraničních investic (technologie, modernizace, restrukturalizace) oproti byrokratickému odprodeji do zahraničí (útlum, monopol, destrukce), budování národního kapitálu a co nejširší vrstvy národních kapitalistů. Nebojme se konfederace Nebojme se konfederace švýcarského typu. Je to uspořádání oblastní a regionální, pro nás (ale i pro Evropu) uspořádání optimální. Dříve však, než se Češi či Slováci mohou domáhat integrace s Evropou, musí prokázat schopnost reintegrace jeden s druhým. Toto nejsou jen smysluplná slova, ale základní princip vnitřní i vnější politiky moderního Československa. Reintegrace Československa by se měla stát potřebným katalyzátorem k sebevědomější integraci evropské. Ani zde nejde o pouhá slova, ale o první princip nové, moderní zahraniční politiky Československa. Budujme již dnes středoevropský společný trh autonomních národních a národnostních oblastí, států a republik, který spojí Rakousko, Čechy, Moravu, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Slovinsko, Chorvatsko a Zakarpatskou Ukrajinu. Tento reintegrovaný celek bude tou správnou odpovědí na dominanci Střední Evropy Německem. Každá část samostatně a v izolaci bude Německem ekonomicky i politicky pohlcena. Probudíme se? Prohlédneme? Potřebujeme tržní hospodářství - ne spekulaci, zlodějnu a morální úpadek V bývalém Československu došlo k tragédii. Bývalí komunisté, lidé bez vzdělání, bez znalostí a zkušeností s tržním hospodářstvím nám naordinovali otřesnou a šokující karikaturu trhu, která z nás dělá prosté směnárníky a papírové spekulanty, vytváří z nás národ drobných překupníků a námezdních posluhů, montážníky Evropy; ničí naše předválečné tradice nezávislosti a fachmanství, likviduje veškeré naše naděje na roli inovačních a konkurenceschopných výrobců, podnikatelů a kapitalistů ve střední Evropě. Stáváme se tím malými, protože známe jen malé, ne-li titěrné cíle. Tahat rikša-vozíky na Staroměstském, prodávat pohlednice, stlát postele cizincům, prodávat zadarmo získané kupóny, nazývat sami sebe DIKy, kupovat a dokonce i číst Blesk, držet hubu, držet krok a utahovat si opasky na povely exkomunistů, klanět se před barevnými fotografiemi hlupáků v nadživotní velikosti - to vše přece nemůže být znakem Středoevropana. My jsme přece měli řídit své škodovky, kolbenky, pivovary a sklárny. My jsme měli dokazovat Evropě svou cestu z područí, ponížení a podlézavosti - my jsme měli být symbolem nezávislosti na Německu. My jsme měli vyrábět a ne pouze spekulovat. Měli jsme budovat své hospodářství, vzdělávat naše děti, zvyšovat úroveň našeho zdraví a hojit mokvající rány na našem prostředí i duchu. Sám jsem byl svědkem, jak se vynikající výrobní a zpracovatelský podnik, takřka před mýma očima, změnil za necelé tři roky v překupníka, parazita a bezpáteřního oportunistu. Jestliže lze i ty nejlepší z nás změnit v ty nejhorší během pouhých tří let co jen se to s námi stalo? Co to z nás udělali? Jaké nám to zbývají naděje? Principy svobodného trhu Naši ex-komunisté nepochopili ani ty základní principy svobodného trhu. 28

29 Základem je, že obě strany se po vzájemné výměně zboží či služeb musí nacházet v lepší situaci než před uzavřením obchodu. Uzavřít obchod či transakci za jiných podmínek je výrazným porušením tržních principů. Okrádat druhé není volný trh, ale komunismus. Jestliže vydělám 1000 Kč prodejem kvalitního výrobku či služby, pak po mně zůstane v hospodářství výrazná, kladná stopa: nově vytvořená či přidaná hodnota. Obě strany jsou na tom lépe než předtím. Jestliže těchto 1000 Kčs ukradnu, vyšmelím či získám podvodem, pak po mé akci nezůstane v hospodářství nic nového, nic přidaného - jen prostý přesun z jedné kapsy do druhé, či z miliónů kapes do kapsy jedné. Druhá strana je takovou transakcí výrazně znevýhodněna. Po několika letech taková ekonomika nutně upadá. Další princip: volný trh není volné určování cen státními či zahraničními monopoly: volný trh vyžaduje konkurenci statisíců drobných podnikatelů, nikoli monopolní diktát několika státních, pseudo- či polozprivatizovaných gigantů. Konkurence je přece alfou a omegou volného trhu, monopolní diktát a zvůle jsou jeho popřením. Drobné podnikání je třeba stimulovat, zvýhodňovat, úvěrově a daňově preferovat, ne je omezovat, byrokraticky dusit a finančně vysávat. Ex-komunisté také nepochopili, jak důležité je, jakým způsobem je ta tisícikoruna vlastně vydělaná. Prostituce může jistě hospodářství přinést miliardy tvrdých valut: přesto je to vše na nic. Jestliže prodám za 1000 Kčs stromů na stojato za protihodnotu 1000 Kčs elektronických přístrojů, jenom zdánlivě jde o rovný obchod. Směňuji neznehodnocenou materii za výraznou přidanou hodnotu. Ve skutečnosti vytvářím velký ekonomický deficit. Vyrábět a směňovat stromy na stojato přidává minimální hodnotu, nevytváří pracovní příležitosti, degraduje pracovní sílu, nevytváří podpůrnou infrastrukturu, ničí surovinovou podstatu. Výroba elektronických přístrojů přidává hodnotu, vytváří pracovní příležitosti, vyžaduje infrastrukturu a přináší vyšší zisky. Již za několik let takového obchodu se ta elektronická strana stane průmyslovou velmocí a druhá upadající banánovou či smrkovou republikou. Není přece 1000 Kčs jako 1000 Kčs. Není tedy vůbec jedno, co vyrábíme. Prodávat potato chips není souměřitelné s prodejem computer chips. Je třeba podporovat a zvýhodňovat výroby a odvětví, které hodnotu přidávají, ale nevyvážet kaolin, štěrkopísek či stromy na stojato, a tak přidané hodnoty ničit. Natož přidávání hodnoty prohibitivně zdaňovat, tedy plnit pokladnu za cenu další degradace národního hospodářství. Nepochopených či zkreslených principů volného trhu je jistě celá řada. Nemá význam v jejich výčtu pokračovat - adresáti neslyší, nevidí nebo prostě nechápou. Proč se však nezeptat? Mnozí občané i krajané mi o Vánocích psali dopisy a posílali pozdravy, v nichž zdůrazňovali, jak se mé předpovědi splnily, jak upadla výroba, jak se zvýšily ceny, jak vymizely obchody, služby a restaurace a nahradily je kanceláře, herny a café, jak upadla morálka a sebedůvěra, jak se zvýšila nezaměstnanost, jak vzrostlo rozkrádání i spekulace, jak jsme byli zavrženi mezinárodním společenstvím, jak upadla naše kultura a zdravotnictví, atp. Nešlo zde vůbec o předpovědi, ale o zcela logické a nevyhnutelné následky politických a ekonomických tahů naší ex-komunistické vlády. Nepovažuji se za prognostika a nemám ani pocit, že by mi nějaké prognózy vyšly - protože nešlo o prognózy, ale o prostá fakta. Každý to musel vidět, i když ne každý to musel veřejně přiznat. Tvrdím-li nyní, že bude hůř, tak ani zde nejde o prognózu, ale o nevyhnutelný následek našich dnešních nemoudrých činů. V jednom směru jsem ale prognostikem byl. Vycházel jsem z předpokladů, které mi naprosto nevyšly, překvapily mne a vyrazily dech. Nikdy jsem totiž netušil, že si to naši lidé nechají líbit, že to neprohlédnou a že na sebe nechají pořvávat od bývalých komunistů ještě dnes. Nikdy jsem nemohl tušit, že lidé dobrovolně předají Klausovi, Mečiarovi či Havlovi i tu - na neštěstí rozhodující - třetinu hlasů. Soudil jsem, zcela chybně, druhé podle sebe : považoval jsem je za nepoddajné, nevzdávající se, zkušené, náročné, ambiciózní a 29

30 individualistické. Není to jejich vina, ale jen a jen moje: nerozumím-li svému národu a jeho aspiracím, pak nemám ani právo mu do jeho věcí mluvit. Občané ode mne chtějí hodně: vysvětlovat hospodářské i politické detaily, řešit stranické konflikty, brát v úvahu osobní ambice. Proč se však podobně nezeptají Havla, Klause či Žantovského? Proč nepřitlačí na tyto pány a nezeptají se JICH na ekonomiku, politiku či kulturu? Proč se v těchto případech spokojují jen s trapnými hesly a klišé jako: Jinak to nejde - Musíme se vrátit do Evropy - Jediná možná cesta - Jediná správná strana - Musíme se odrazit od dna - Stovka je přece stovka - Rozdělení je nevyhnutelné a referendum je nesmysl - atp. Proč se nezeptat na tělo? Proč je nepřitlačit ke zdi? Proč kolem nich chodit po špičkách? Proč se ex-komunistů nezbavit již jednou provždy a nezačít konečně budovat společný stát Čechů, Slováků a Moravanů tak, jak jsme si všichni představovali, jak jsme v to všichni doufali? Ještě není pozdě. Nikdy přece není pozdě. Je lepší zbláznit se pod vedením hlupáka nebo zhloupnout za řízení blázna? 1-12 (I) Prosté vyznání: Československo - má láska 30 Haló noviny, Na těchto stránkách jsem se s čtenáři dělil o své úvahy, názory a touhy. Dopustil jsem se malé, a tedy odpustitelné, či jak v USA říkáme bílé lži. Nevyznal jsem se ze svých pravých motivů, nevyznal jsem se ze své lásky. Po čtvrt století nepřítomnosti není pro muže exulanta - zcela jednoduché vyznávat lásku ženě svého mládí, natož pak zemi svého mládí. Navíc, profesoři (a ekonomové k tomu) tak nějak lásku vyznávají. Československo je má láska. Nikdy jsem nechtěl odejít. Nikdy jsem necítil trpkost. Nikdy jsem nechtěl nic dostat či brát, ale jen dávat. Je mi dobře, když vidím, že se život navrací do ulic Prahy. Jsem vděčen i cizincům, kteří nám ukazují, že je možné si sednout na chodník, že je možné začít rozhovor s neznámým člověkem, že i z ulic je možné udělat část našeho bytí. Vzrušuje mne, když zaslechnu v té cizojazyčné směsici létat i česká slova: někteří z nás přece jen nezůstali doma, někteří neusedli k televizorům, a mnozí, snad po velmi dlouhé době, dokonce neodjeli do ústraní a izolace svých chat a chatek. Začínají mi imponovat muži, kteří se již nyní chovají korektně a slušně, kteří nelžou, dívají se přímo do očí a nestydí se za úsměv. Miluji ženy, které se dokáží učinit krásnými nejen pro sebe, či pro jiného muže, ale i pro Prahu, pro bytí samé, pro radost ze života. Jsem rád, že se úsměv pro mnohé z nás stává novým a významným platidlem, valutou jistě nejcennější a zcela konvertibilní. Poznal jsem i lidi, kteří odvozují svou radost a uspokojení z radosti od uspokojení druhých. Jen tak, bez všimného a bez příslibu. Poznal jsem dokonce ředitele podniků, kterým leží na srdci jen kvalita a smysluplnost jejich služby veřejnosti. Poznal jsem zemědělce, kteří odvozují své pracovní uspokojení ze zvyšování prosperity druhých lidí. Viděl jsem v akci muže i ženy činu. Objevil jsem tím, že disidentství symbolů, metafor a slov bylo a je u nás daleko převáženo disidentstvím práce a činů. Zjistil jsem, že vzpírat se pravidlům cenzury není ani odvážnější, ani obdivuhodnější než vzpírat se stejně tupým pravidlům omezujícím hospodaření, podnikání a práci. Potkal jsem stovky lidí, kteří se vzepřeli svými činy, ne pouze svými slovy. Vybudovali něco konkrétního, vystavěli něco víc než pouhá slůvka. Pochopil jsem, že dát tisícům práci je odvážnější, než vzít jednomu džob. Disident, který pod kamufláží nové závodní kuchyně vystavěl laboratoř na výrobu léčiv, je pro mě trochu jiným hrdinou než ten, který napsal A, ale četlo se to, absurdně, jako B. Žít v pravdě symbolů je jedna věc, ale jednat v pravdě skutečných činů je něco zcela jiného a ve své podstatě nesouměřitelného. Žiji proto v obdivu k ženám této země. Nenalezl jsem ani jednu ženu, která by se podobala

31 kunderovským karikaturám. Našel jsem pevné, cílevědomé, naději dávající a po jistotě toužící motory a pilíře tohoto matriarchátu. Jsou unavené, pravda, ale zůstávají trpělivé, spolehlivé a udržují tento národ v chodu. Psal jsem, že vidím v našich ženách jádro národa - nelze jinak, než to zopakovat a znovu potvrdit. Naše ženy jsou schopny dát svou lásku i těm, kteří na ně zcela zapomněli, ani slůvkem se o nich nezmíní, a jejich starosti, strasti i slasti je nezajímají. Je to nevysvětlitelná schopnost, znak mateřského pudu a lásky bez nároků, bez očekávání, bez pohlazení. Nechci tím říci, že tato společnost je zralá pro vládu žen, ale spíše, že naše ženy již nehledají muže slov a metafor, ale muže činů, muže principů, muže rozhodné a neváhavé, muže pro tuto dobu. Našim mužům vzal socialismus sebevědomí a topil je v cynismu a aroganci. Naše ženy tentýž socialismus napřímil, posílil je v přesvědčení, že je nutné se nevzdát a nevypojit. Život přece musí jít dál, rodina se nesmí rozpadnout, děti nesmějí být obětovány. To, že při tom všem vyčerpávajícím shonu a odpovědnosti za stmelování společnosti nám ženy stačí ještě letmo zavonět, zašustit sukní, zprůhlednit blůzky a rozdávat úsměvy, to snad již lze nazvat jen zázrakem. Opravdovým a nefalšovaným zázrakem této země. Na to jsem tu doma velmi pyšný a jistý, že se vše nakonec musí obrátit k dobrému. Ne všude v Československu jsou zdevastované regiony. Jsou tu i místa tiché krásy, vyvolávající úžasný pocit a touhu je s někým sdílet. A jsou tu i mnozí, s kterými se krása sdílet dá. Až jednou v životě budu mít tu svou první, tu opravdovou dovolenou, pak asi pojedu na Šumavu, do jižních Čech nebo ke strýci do Kluckých Chvalovice, kde jsem se kdysi narodil. Nikdy jsem nechtěl odejít, ale svým odchodem jsem vlastně získal zpět vše, co jsem již dlouho předtím ztratil - hlavně lásku k domovu. Láska a její vyznání nejsou přece pouze doménou literátů a umělců, ale hlavně motivací mužů činu. Tomáš Baťa byl jistě kapitalista a podnikatel, jistě muž činu a jistě ne slovíčkář. Napsal však své vyznání tak, že se mu básník těžko vyrovná: Vypočetl jsem, že placení cel obyvatelstvu vynese zemi rázem 15 mil. Kč ročně, avšak prospěch placení láskou a oddaností obyvatelstvu za oběti věnované jeho blahu vypočísti vůbec nelze. Taková láska dělá z pouště ráj. Ona uvolňuje ruce těmto mužům k práci, ona zvyšuje jejich síly, oplozuje jejich ducha. Dělá zázraky. A v naší zemi je třeba zázraků, aby se dohnalo to, co zavinila válka a popřevratové zmatky. Podnikatel mluví o lásce. Literát mluví o lásce. Já píši o tom rozdílu. Když řeknu: Československo, má láska - pak nechci, aby to někdo zprofanoval do klišé nebo do absurdní či jiné jinotajné věty. Je to jen prosté vyznání - jak neabsurdní. Lidová demokracie, 11. srpna UČÍME SE AŽ NA TY, CO JIŽ UMĚJÍ Přemysl oráč, než šel na Hrad, tak ty voly vypřáhl, kdežto Havel si je vzal sebou, za poradce. Česká lidová moudrost Taky tam v kanceláři máme ty stroje [počítače] a já vážně nevím k čemu to může být dobré. Václav Klaus 31

32 Džíny jsem měl a mám, ale nikdy jsem neměl džínovou bundu. To pro mně bylo nesmírně cizí a falešné. Václav Klaus 2-1 (I) Hospodářství na rozcestí Objevují se často hlasy, že je u nás třeba uvolnit pohyb cen, omezit pohyb mezd a importovat metody a nástroje makroekonomické intervence ze Západu. Náš vlastní a z našich podmínek vyrůstající program přechodu prý nepotřebujeme. Připomíná to smutně proslulou šokovou experimentaci v Polsku. Volné tržní hospodářství nevzniká volným pohybem cen, ale právě naopak: volný pohyb cen je odrazem a výsledkem zdravého procesu tržního hospodářství. Prosté uvolnění cen tedy tržní hospodářství nezpůsobí, ale může i jeho první zárodky zcela a navždy pohřbít. Navíc volné ceny samy o sobě neznamenají nic, a to ani na Západě, natož zde. Důležitá je interpretace cen účastníky trhu: zaměstnanci, investory a občany. To, jak lidé volné ceny interpretují a jak jejich signály chápou - to odlišuje kapitalismus od příkazového hospodářství. Ne ceny samy o sobě. U nás, stejně jako v Polsku, volné tržní hospodářství neexistuje. Oba státy jsou založeny na systému byrokratických státních monopolů a lidé neumějí, ani nejsou zvyklí interpretovat ceny jako informační signály, ale pouze jako pseudomarxistické měřitele hodnot. Co se stane, když zbrkle a nepromyšleně uvolníme ceny za podmínek byrokraticko-monopolních vztahů? Monopoly okamžitě zvýší ceny a v našich podmínkách je zvýší na maximum. Vytvoří se poptávková bariéra (teoretický nesmysl, na Západě nepoužívaný), spotřebitelé si zboží prostě nebudou moci dovolit. Zboží se objeví ve výkladních skříních, ale přestane jeho pohyb, zastaví se odbyt. Spotřebitelé budou hledat levnější náhražky, životní úroveň se sníží. Umrtvením poptávky se sníží stimulace výroby. Záhy se výroba zpomalí či úplně zastaví: nelze přece vyrábět to, co zůstává ležet na pultech a zapadá prachem ve výkladních skříních. Podniky nezačnou převádět své zdroje do další výroby, ale do zvýšení odměn byrokracii, do rezerv cizích valut a podobně. Ekonomický život pohasne. Jestliže by to vše nějaký dobrák ještě dále zkombinoval s regulací mezd a platů, přidal by k tomu demotivaci dělníků a zaměstnanců, pokles produktivity práce a zvýšení nezájmu dělníků na účasti, podnikání a inovacích. Po krátké době tato hrobařská kombinace volných cen a omezených platů vyvolá úplné a nezvratné umrtvení ekonomického procesu. Staneme se jakousi Bolívií střední Evropy, podobně jako dnešní Polsko. Je pravda, že popsaná šoková manipulace hospodářství státem povede ke snížení inflace. Kde se podařilo pohřbít a umrtvit výrobní proces, tam není třeba obávat se růstu cen. A konečně: jestliže někdo vtěsná inflaci cen, která by normálně trvala 2-3 roky, do jediného dne či týdne - co z toho může mít spotřebitel? Podobně je tomu s interpretací cen. V Polsku to samé a cenově porovnatelné zvýšení povede k omezení výroby, k odprodeji zbývajících zásob traktorů a výrobních prostředků, k převodu zisku do tvrdých valut. Interpretace volného pohybu cen se týká důvěry národa ke státu a jeho ekonomickým opatřením, netýká se samotného pohybu cen. Prosté uvolnění cen samo o sobě nepovede k investicím do hospodářství, ale k urychlené deinvestici a přechodu ke zlatu, tvrdým valutám a jiným stabilním, důvěryhodným nástrojům. Vše je otázkou důvěry a bez důvěry to u nás nepůjde. V otázkách budování ekonomické důvěry mezi podniky a zaměstnanci, mezi státem a občany a mezi vládou a podniky, se u nás udělalo pramálo. Bez důvěry se světová ekonomika budovat nedá. Československé hospodářství musí být již během přechodu v rukou lidí, kteří by chápali zásadní rozdíly mezi nástroji jemného dolaďování vyspělých tržních hospodářství (jako jsou zastaralé doktríny keynesianismu a monetarismu) a jejich naprostou nepoužitelnost v podmínkách, kde trh a tržní hospodářství ještě neexistují. Pravdou je, že může být hůře. Stačí zahájit radikální politiku šoků, dovolit monopolům zvýšit ceny, dělníkům 32

33 zmrazit mzdy, vyměnit občanské úspory (rezerva proti inflaci) za bezcenné papíry, a vůbec se začít chovat, jako kdyby tržní hospodářství existovalo, byť vlastně ještě neexistuje. Je třeba nastoupit cestu našeho vlastního, ryze československého programu k hospodářské obnově. Programu, který by vyrůstal z tradic Baťova principu soukromého a neveřejného vlastnictví (každý zaměstnanec kapitalistou), z pochopení, že vnitropodnikové podnikatelství a podnikání zaměstnanců se neslučuje s diktátem státu, ať již diktátem kompetentním či nekompetentním. 2-2 (sken) Co se děje kolem nás Názor z USA na polemiku Klaus - Komárek 33 Lidová demokracie, 30. května 1990 Ekonomika frází: Václav Klaus se nevyjádřil k podstatě odborných argumentů Valtra Komárka, ale zaměnil je ideologickými frázemi stranické maršruty Jediné možné cesty. Vše je mu jasné: Komárek doporučuje návrat k centrálnímu dirigismu ekonomiky, nové regulování cen, centrální intervence byrokratů a moudrých (nezávislých vědců) do rozhodování jednotlivých ekonomických aktérů - podniků a spotřebitelů. Podívejme se na skutečnost jediné možné cesty, po které právě klušeme. Státní a ministerská intervence se zvyšuje: 140 klíčových monopolních podniků bylo administrativně vyjmuto z privatizace - zůstanou v rukou státu. Ve velkých privatizovaných objektech si stát ponechá 30% akcií a zbytek rozptýlí (kupónově) mezi širokou veřejnost (bez rozhodovacího práva) a zahraniční kupce. Mnohé privatizované objekty ( velké i malé ) jsou převáděny přímo ministerskými smlouvami na zahraniční kupce, bez znalosti či souhlasu veřejnosti. Aukční výnosy z malé privatizace (pronájem na 2 roky) jdou do státní pokladny a nezůstávají v podnikatelské sféře. Výnosy z prodeje akcií ve velké privatizaci jdou také do státní pokladny a rovněž nezůstávají v podnikové sféře. Mnohé podniky jsou státem direktivně likvidovány. Privatizace sama probíhá podle závazné šablony ministerstva, bez poskytnutí prostoru pro autonomní rozhodování jednotlivců, zaměstnanců, obcí a oblastí. Zaměstnanecké akcie jsou omezeny na 10%, i když dělníci tvoří (v ČR) 52,8%, nemanuální pracovníci 21,9% a nižší řídící orgány 16% všech profesí (zemědělci 3% a vyšší řídící orgány 6,3%). Ze spotřebitelské sféry se kapitál odčerpává administrativním zvýšením cen monopolů. Nárůst spotřebitelských cen v červnu 1991 (oproti červnu 1990) činí celkem 71,3%, u nepotravinářských výrobků se zvyšují o 86,6% a u potravin o 57,0%. Životní náklady (za totéž období) stouply u zaměstnanců o 66,5%, u rolníků o 68,5% a u důchodců o 65,1% (v ČR). Nezaměstnanost dosáhla v červnu tisíc osob, tj. 3,8% (v ČR 2,6%, ve SR 6,3%). To je situace před masovým propouštěním na podzim 1991, kdy se projeví pokles výroby v konfekci (36,7%), v hutnictví (30,8%), elektrotechnice (28,4%) a ve stavebních hmotách (26,9%). Regulace cen se vrací do ekonomiky prostřednictvím politicky motivovaných dotací základních zemědělských produktů. Proč se provedla liberalizace cen bez předchozí demonopolizace a privatizace, uniká ze sféry zdravého rozumu. Snad ne proto, aby se co nejvýš ocenily objekty, jejichž aukční prodej a výnosy z privatizace jdou do rukou státu? V. Komárek upozorňuje, že ukvapené zavedení pseudotržního hospodářství do strukturálně deformované ekonomiky (monopoly, státní podniky, státní akciové společnosti, ministerský dirigismus, atp.) má za následek posilování a amplifikaci těchto deformací. Tento argument, který se jasně projevuje v uvedených statistikách, je třeba zodpovědět odborně a bez politicko-ideologických frází. Praktická zkušenost spotřebitelů a podniků mluví o tom, že mají výrazný pocit zvýšení nerovnováhy ve výrobě, zásobování a ve službách. Nespokojenost s přípravou a dosavadním průběhem reformy vyjádřilo v ČR (březen 1991) 67,1% obyvatel (z toho 24,2% zásadní nespokojenost). Pouze 5,2% vyjádřilo zásadní spokojenost. Na

34 tom se ovšem národní konsensus stavět nedá. Pocit nejistoty z ekonomického vývoje vyjádřilo 68,5% obyvatel a pouze 8,7% vyjádřilo zásadní jistotu. Bez důvěry nelze ani investovat, ani podnikat, ani kontrolovat inflaci. Již v březnu 1991 nevyjádřilo 38,7% občanů ČR sympatie a podporu žádné straně. Stranický ideologismus je tedy v úpadku, stranické linie a stranická propaganda si důvěru občanů v příštích volbách nezískají. ODS V. Klause měla v březnu sympatie pouze 8,1% lidí v ČR. Jeho sebedůvěru, ideologické fráze, propagandistický blitzkrieg a vyhýbání se odborným ekonomickým i politickým argumentům lze tedy těžko vysvětlit racionálně. Kombinováno s faktem, že se 90,9% lidí v ČR nezajímá o členství či funkce v politických stranách či hnutích, to znamená, že se budou hledat osoby nadstranické, odborně zaměřené (neideologické) a citlivé ke specifikům čs. hospodářství a hlavně jeho dominujícím občanským složkám. Z mého hlediska byl článek V. Komárka poměrně neutrální analýzou současného stavu hospodářství a jeho dynamiky. Žádné bombastické volání po návratu před 17. listopad v něm při nejlepší vůli nalézti nelze. Legitimní námitkou, kterou V. Klaus mohl vznést, by bylo, že článek s názvem Jak bych to řešil já mohl klást větší důraz na alternativní přístupy a řešení, obzvláště na řešení škod a chyb nahromaděných od ledna 1991, a méně na analýzu jejich důsledků. V. Klaus však zvolil ekonomiku frází tam, kde veřejnost očekává skutečnou ekonomiku myšlenek, činů a výsledků. Čs. ekonomika prochází volným pádem a místo diskusí, práce a vytváření nových výrobních programů probíhají v ČSFR dovolené, zahraniční cesty a ponechávání věcí svému vývoji. Vyplňování privatizačních formulářů naší ekonomie neprospěje. Závěrem bych rád citoval varování Karla Čapka před frázemi ve veřejném životě: Fráze má vůbec v duchovní ekonomii funkci náhražky: je náhražkou vzdělání, myšlení, stanoviska, zájmu, citu, poznatku, přesvědčení, víry, je podstatným falšováním všech hodnot duševních. Na rozdíl od falšování potravin je to činnost dovolená a dokonce vážená; namnoze se jí učí na školách, je prakticky předváděna na politických schůzích a s vynálezem knihtisku a rotačky se stala předmětem strojové velkovýroby. Fráze stírá rozdíl mezi pravdou a nepravdou. Kdyby nebylo frází, nebylo by demagogie, nebylo by veřejných lží a nebylo by tak lehko dělat politiku, počínajíc rétorikou a končíc vražděním národů. Hospodářský systém soukromých podniků s výraznou účastí státu, či s výrazným hospodářským a politickým vlivem státu, se v historii objevil pouze v Itálii let dvacátých a v Německu let třicátých. Vše ostatní byl buď socialismus nebo kapitalismus. Republika. 20. října (I) Tržní hospodářství nevyhlásíme dekretem Bude léčba šokem pro naši ekonomiku výhodná? Příliš rychlý přechod k tržnímu hospodářství by mohl uvrhnout země východní Evropy do katastrofy a způsobit dokonce pád zpět do komunistické minulosti - prohlásil v polovině července náš bývalý vicepremiér při přednášce na univerzitě v severošpanělském přístavním městě Santandreu. Podle zprávy madridského deníku EL PAIS dále zdůraznil, že léčba šokem či další pokus nových demokratických vlád zemí východního bloku o skok do neznáma za účelem zkrácení trnité cesty k hospodářské předloze Západu, musí nezbytně vyvolat sociální otřesy a způsobit nerovnováhu v labilních lidových ekonomikách východní Evropy. Cesta, kterou zahájilo Polsko plánem ministra financí Balcerowicze a Československo koncepcí tržního hospodářství V. Klause, v sobě skrývá velké nebezpečí. Mohlo by se stát, že na násilné cestě pouští dojde voda a tržní ekonomika bude moci být postavena jen na ruinách. 34

35 Radikálně nebo postupně? 35 NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Co soudíte o naší radikální ekonomické reformě? Koncem června jsme se zúčastnili ve švýcarské Crans-Montaně, na pozvání západoevropské nadace FORUM, sympozia o programech přechodu k tržnímu hospodářství. Tam právě V. Komárek zdůraznil své přesvědčení, že tzv. radikální reforma není vlastně radikální, protože fixuje staré monopolistické struktury, návyky státní intervence a ekonomicky nepodložené (administrativní) manipulace cen. Západoevropští ekonomové se dnes ve své většině přiklánějí k cestě postupné, založené na promyšlené a racionální strategii, prováděné s plnou účastí veřejnosti. Věci první musí přijít první a ne druhé či třetí: posloupnost opatření nesmí být postavena na hlavu, bez vytvoření soukromého vlastnictví a konkurenčního prostředí. S národem nelze hrát šachy. Západoněmecká filozofie byla nejlépe vyjádřena v londýnských Financial Times z 22. června 1990: Některé ambiciózní návrhy reforem jakoby vycházely z předpokladu, že cenové mechanismy, instinkty maximalizace zisku, finanční expertíza, apod., již vlastně existují a prostě jen čekají na svou liberalizaci. To téměř určitě nemůže být pravda. Zmiňují se o pohřbení polské ekonomiky, kde již došlo k 20 až 30% poklesu výroby, v některých odvětvích až k 80%. Náš vládní program je v podstatě programem polským, s poněkud přeházenou posloupností opatřeni. Mrzí mě, že Československo ještě nevyslalo do Polska vládní studijní komisi, která by stav věcí, dopady liberalizace cen a zmrazení mezd u našich sousedů zhodnotila. V Polsku vyloženě došlo ke společenské krizi, k jaké dochází dnes, po pěti letech perestrojky, i v Sovětském svazu. Proč bychom měli být výjimkou, když neděláme nic jiného, než ostatní? Byli bychom tak trochu nafoukaní, kdybychom si mysleli, že síla myšlenek našich ministrů toto nebezpečí odežene. Domníváte se, že toto nebezpečí je u nás značné? Je velmi vysoké, protože ve vládních návrzích se nemluví o tom, jak rušit existující monopolní vztahy, státní podniky a společnosti. Budeme mít starou strukturu, řízenou monopolně i státně-byrokraticky. Do toho se mají pustit jakési makroekonomické zásahy, např. uvolnění cen. Když se však uvolní ceny, logicky je každý zvýší na maximum a lidé si nebudou moci mnoho dovolit. Po krátké době se zjistí, že všeho je v obchodech dost, ne však proto, že se více vyrábí, ale naopak že se méně prodá. Zboží se přestane pohybovat, výrobci nebudou mít možnost vyrábět, a tak budou hledat možnosti, jak uplatnit investice jinde - například v zahraničí. Riziko je dost velké a měly by se diskutovat i jiné možnosti, jak tomuto nebezpečí předcházet. Variant může být více Jaké navrhujete alternativní řešení? Je třeba si uvědomit, že nemůžeme manipulovat cenami a mzdami, dokud máme staré ekonomické struktury. Ceny a mzdy samy o sobě tyto struktury nezmění. Je třeba začít uvolňovat podniky a převádět je do soukromého vlastnictví zaměstnanců. Začal bych v takových odvětvích, kde je to nejvíce vidět - v obchodech, restauracích, hotelích. Pak bych začal s některými JZD, později třeba s oděvním a módním průmyslem, kde se nedá nic zkazit. Jakmile se začnou vztahy upevňovat, lidé počnou podnikat, soutěžit, vytvářet tlak na ceny, které se teprve po čase mohou zvednout. Ne opačně, jak to chce udělat vláda. Začal bych v mikroekonomice, službách, u vybraných odvětví, kde je to nejjednodušší. Potom, za dva až tři roky, bychom mohli uvažovat o těžkém průmyslu, kde je situace složitější. V čem se, podle Vás, stoupenci radikální hospodářské reformy mýlí? Financial Times též přímo reagují na specificky československý problém převráceného ekonomického myšlení: Zcela evidentní, i když zřídka zmíněnou pravdou, je fakt, že ta pravidla, která řídí efektivní fungování tržních ekonomik, nejsou nutně použitelná pro vzbuzení procesů přechodu k trhu ze zcela odlišných ekonomických režimů. Československé nepochopení zásadního rozdílu mezi funkcí již vyzrálého tržního systému a specifickými procesy vedoucími k jeho vzniku a tvorbě, je zásadní logickou chybou, kterou nám

36 často dělají studenti prvních ročníků ekonomických věd i na Západě. Zkušenosti a pochopení podstaty se z učebnic vyčíst nedají - je to věc zkušeností a ekonomického vyzrání. Jména nejsou důležitá V tisku se hovořilo o Komárkově koncepci na straně jedné a koncepci Klausově a Dlouhého na straně druhé Nelíbí se mi ty naše klasifikace přístupů k přechodu podle jedné osobnosti (jako např. Klaus - Dlouhý versus Komárek ). Takové dělení je zcela nepodstatné a naše národy si jej (po tom všem) vůbec nezaslouží. Je mnohem přesnější mluvit o ad hoc přístupech administrativních a ekonomicky nepodložených, v porovnání s přístupy komplexními (systémovými), které vycházejí právě z ekonomiky, o jejíž transformaci nám jde. Snad to není tak náročné k pochopení: při transformaci něčeho nelze ignorovat právě to něco a jeho existenci. Nestačí nechat se uhranout (a snažit se uhranout i druhé) prostým heslováním o cílovém stavu tzv. tržního hospodářství. Slyšel jsem i podobenství o atletech a divácích, kteří na běžce mají házet rajská jablíčka. Osamělý běžec na stadionu, který prchá opačným směrem a který si vykládá upřímné varování diváků jako skandování a povzbuzování, není ani ve sportu jevem ojedinělým. Ve středoevropské politice je to spíše pravidlem. Jde navíc o metaforu nesprávnou, protože v tomto případě jsme atlety my všichni, celý národ. Lidé naší republiky nemohou být odstaveni do role přihlížejících. Situace je příliš vážná pro nějaké hry a experimenty několika falešně sebevědomých jedinců. Dovolte jinou metaforu. I když je cílovým bodem slepička, která snáší vajíčka pro naše omelety, podrobný popis slepičky a jejího peří nám nepostačí. Musíme znát i roli vajíčka, žloutku a bílku, a musíme vědět, že prostá deomeletizace existujících omelet k oplozeným vajíčkům nepovede. Hlavně musíme znovu pochopit i tu záviděníhodnou, extravagantní, ale nezbytnou roli kohoutků - bez nich to přece také nepůjde. Místo nekonečného vydávání dekretů o kvantitě, normativech a cenách vajec bych opět raději spojil naše slepičky s našimi kohoutky - a nechal je konečně na pokoji! Ekonomika přece není vědou čísel, ale vědou o živých bytostech. Jde o důvěru a účast lidí K mají být u nás liberalizovány ceny. Domníváte se, že za oněch necelých pět měsíců se podaří vytvořit dostatečně konkurenční prostředí, ekonomiku demonopolizovat, aby se zabránilo jejich nekontrolovatelnému růstu? Nebylo by správné být optimistou a myslet si, že se do ledna může něco změnit. Ono se na tom de facto ještě nezačalo ani pracovat. Slyšel jsem místopředsedu vlády pana V. Valeše, který říkal, že máme hodně bílých míst. Zajímavé bylo, že ta bílá místa byly právě takové oblasti, jako je rušení monopolů, zvyšování soutěživosti a vytváření návyků. To všechno jsou dlouhodobé procesy. Za těchto podmínek by bylo vhodnější, kdyby místo okamžité cenové liberalizace došlo ke skutečně ekonomicky podloženému motivačnímu žebříčku možných cenových úprav pro podniky, které by musely být nějakým způsobem ekonomicky podloženy. Podnik zvýší kvalitu, přijde s novým výrobkem nebo vyrobí více. Pak by měl možnost cenu o 20 či 30% zvýšit - ne ujet s cenou do maxima. Mělo by jít o regulované, postupné uvolňování cen, rozložené na několik let, aby existující vztahy a struktury měly možnost se přeorientovat postupně, organicky. Může se stát, že takto možnost a prostor přeorganizovat se nedostanou. Federální shromáždění doporučilo vládě ČSFR, aby své Programové prohlášení konkretizovala navazujícím scénářem ekonomické reformy. Co by se v tomto scénáři mělo objevit? Především je třeba si uvědomit, že scénář musí vycházet z dlouhodobého a postupného přetváření existujících struktur, které nelze ignorovat. Proto je volání po scénáři tak důležité. Protože v konečném výpočtu je třeba spoléhat na spolupráci všech obyvatel a na jejich důvěru, měl by se každý krok pro veřejnost vyhodnocovat podle skutečného dopadu na sociální a věkové skupiny. 36

37 Musíme se při tom ptát - vede či nevede ten či onen krok k posílení nebo ke snížení nabídky spolupráce ze strany obyvatelstva? Něco jiného je tleskat na náměstích, jinou věcí je, jak skutečně vypadá produktivita práce v podnicích, jaké jsou investiční možnosti a zájmy, jaká je kontrola kvality - to je ta důvěra nebo nedůvěra. To vše nám klesá a začíná utíkat. Scénář by měl tyto věci zcela přesně a veřejně vytipovat, aby se přerod stal součástí všech zaměstnanců, všech podnikatelů v republice. Bez nich se to dělat nedá a nemá. Jinak, co se týče detailních kroků, k nim bych se nevyjadřoval, je to otázka detailního technického rozpracování. Několikrát jsem se však již vyjádřil, že bych vycházel z privatizace zaměstnanecké, z kontrolovaného pohybu cen na základě ekonomicky dosažených výsledků. Snažil bych se nové podnikatelské iniciativy ochraňovat. Roli státu bych neviděl v přímém a okamžitém otevření se západním tlakům. Představoval bych si, že otázky sociální, vzdělávací a další by nebyly vyjímány z ekonomických problémů, že k celé věci by se přistoupilo komplexně a systémově, jako k vývoji společnosti co celku. Představoval bych si, že půjde o proces nejméně pětiletý. Výhoda takového přístupu je v tom, že by lidé viděli pomalejší, ale spolehlivější a stabilní vzestupný trend, na rozdíl od velmi prudkých výkyvů a poklesů, které mohou vést k další ztrátě důvěry a účasti, k poklesu produktivity práce, a navíc mohou ekonomiku rozhýbat velmi nebezpečným způsobem. Myslím si, že stabilní, pomalý a jasně nasměrovaný přístup je pro nás, za našich podmínek, správnější. I na Západě se začínají ozývat fundované hlasy, že tou polskou cestou to asi nepůjde. Chybí i software Proč u nás nemůžeme zavést tržní hospodářství tak rychle? Protože tržní hospodářství je výsledkem dlouholetých spontánních procesů a interakcí jednotlivých účastníků - ať již zaměstnanců či podnikatelů. Například tržní hospodářství v USA vznikalo 150 let. Na druhé straně - socialismus je otázkou jednoho dekretu, jednoho vyhlášení. Nevyrůstá, vzniká radikálně. Je chybné si představovat, že když se nám socialismus podařilo vyhlásit dekretem a během několika dní jsme jej měli, že podobně se dá dekretem vyhlásit i tržní hospodářství. Nedá! V tomto smyslu - ve smyslu vzniku - jsou to dva nesouměřitelné systémy. Myslím si, že je chybou některých politologů, když se snaží je porovnávat. Tady žádná symetričnost neexistuje. Tržní hospodářství skutečně nevznikne dekretizací. Ta se musí omezit jen na vytváření legálního prostředí a ochranných podmínek pro počáteční podnikatelské kroky. Tam končí. Potom se musí dát čas k dozrávání jak účastníků, tak podnikových struktur. Jinak to nepůjde, to se obejít či ošidit nedá. V tom tkví podstata těchto dvou systémů. Nikdy, nikdo, nikde ještě nebyl schopen vyhlásit kapitalismus, vyhlásit tržní hospodářství. Někdy se říká, že v Německu po válce Tam byl problém úplně jiný. Německo před válkou i za války si bez přerušení udrželo soukromé tržní struktury a systémy, došlo ke zničení jen fyzické části, hardwaru. Návyky lidí, sítě ekonomicko-podnikatelských vztahů - to všechno bylo zachováno. Proces v Německu nebyl zaváděním tržního hospodářství, ale pouze jeho revitalizací, znovuobnovením. U nás se podařilo rozbít a zničit i ten software, tu náplňovou složku, mezilidské vztahy a podnikatelské zájmy, nejen hardware, který jsme nechali degradovat. Kdyby se objevil na obzoru nějaký Marshallův plán, ani bychom jej nemohli využít (snad je rozkrást), protože jsme v jiné pozici, než bylo západní Německo po druhé světové válce. U nás se zničilo mnohem víc, než za druhé světové války - zničena byla vlastně sama podstata hodnot a chování lidí. 2-4 (I) Umožní scénář lidem podnikat? 37 Lidová demokracie, 14. srpna 1990 Tento rozhovor se odehrával krátce poté, co prof. Zelený přednášel poslancům České národní rady o různých způsobech privatizace. Co říkáte scénáři naší ekonomické reformy? Uspokojil vás?

38 Nejde zde ani o scénář ani o reformu, ale spíše o dosud nezabalený balík různých neprovázaných technických opatření, vedoucích zřejmě k administrativnímu zmatku a nejistotě v činnosti a funkci ekonomických subjektů. Je to škoda, protože tzv. Varianta II srpnového návrhu Hospodářské rady vládě byla výborně koncipována již v tom, že předpokládala zrušení nové státní centrální struktury, která vznikla po volbách. Vytvořila řadu zbytečných nebo nekompetentně obsazených institucí - ministerstvo pro hospodářskou strategii a dokonce i ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci, tedy celé nové ministerstvo hospodářského strachu. Je zajímavé, že poslancům Varianta II nebyla vůbec předložena. Je mi líto všech poslanců, kteří mají takto předhozený balík nějak hodnotit. Je téměř jisté, že účelem není a ani nemůže být jeho pochopení. Již způsob formulace, který místo osvětlení konečného cíle a objasnění dopadu opatření na podniky a občany, se hned v prvních paragrafech zabývá procenty, mírami, sazbami, jako kdyby byly podstatou reformy. Například hned v úvodu musí poslanec řešit problém čtyř sazeb daně z obratu a záměnu čtyř sazeb daně ze zisku dvěma sazbami. Setká se též záhy s nepochopitelným výčtem dvaceti právních norem, které bude muset přijmout či novelizovat. Podstatou skutečné reformy by měla být strategie, tedy formy vlastnictví, nikoli pochybné eskamotérství bankovních úředníků a účetních. Privatizace se v balíku odkládá vlastně na neurčito. Obzvláště ve velké říjnové privatizaci dostává poslanec do ruky jen stará hesla o odstátnění, organizační a finanční restrukturalizaci, o objektivním ocenění a bizarní metodě investičních kupónů - bez jakéhokoliv obsahu či náplně. Konstatuje se pouze, že tato kupónová metoda je velice flexibilní a má nekonečně mnoho variant. To je asi právě to, co poslanci k rozumnému rozhodování potřebují a svým lidem doma to jistě dobře vysvětlí. Byrokracie je neúnosná: cena kupónů bude předmětem zvláštního režimu, do něhož bude spadat zejména posouzení záměru vládou. Nebyl ještě objasněn donucovací systém, kterým budou podniky nuceny vyměňovat bezcenné či nominální papíry občanů za reálné hodnoty akciových podílů. Snad s pomocí nějaké nové ministersko-hradní policie? Není také zřejmé, proč by všichni občané neměli trvat na zkasírování všech svých podílů přímo ve Škodovce, a to jednou provždy. Spíše to vypadá, že státní majetky chce někdo rozkrást. Co se týče malé privatizace, měla proběhnout nejméně před půl rokem. Nestalo se. Ani zde nás však nečeká rychlost či jednoduchost, a už vůbec ne dobré výsledky. Například po restituci, vrácení majetku původním vlastníkům, což je jediný světlý bod celého balíku, budou majetky nabídnuty tuzemským fyzickým osobám formou aukcí za hotové. Tuzemské fyzické osoby mohou ovšem zahraniční zájemce v aukci o prostory finančně snadno zastupovat. Nikoli současní zaměstnanci podniků, ale jen lidé s penězi, ať již tuzemskými či zahraničními, získají rychle cenné prostory. Očekávám radikální změnu v distribuci, množství a kvalitě služeb další úpadek a útlum. Jakákoli nabídka podílů - jak na malé, tak na velké privatizaci - by se po plné restituci měla orientovat na současné zaměstnance a jejich týmy. Na nápravu napáchaných škod je však pozdě. Tzv. zákon o pronájmu začal zbývající služby obyvatelstvu, zejména ženám a dětem, efektivně devastovat a likvidovat. Jakmile se někam vrátíme, pak se dopředu už nikdy nedostaneme. Naši zaměstnanci se místo vlastníků a podnikatelů stanou navždy námezdními dělníky bohatých tuzemských a zahraničních vlastníků. Jakmile zvolíme cestu balíku, zvolíme tím na několik generací i cestu námezdní banánové republiky. Také akce aukce za hotové mi není jasná. Kdo zde co prodává a komu? Náš stát nám sa-mým? Cožpak náš majetek státu patří? Copak může stát prodávat občanům cokoli, co jim již dříve, přímo či nepřímo, vysokými daněmi a nízkými mzdami zkonfiskoval? Jaký má smysl účetnicky a zdlouhavě oceňovat něco, co si prodáváme sami sobě? Nebo tento stát už věří, skrze své ministerské mafie, že mu v této zemi něco patří a že si s tím může nakládat podle svých vlastních státně podnikatelských představ? Absurdní se v tomto balíku jeví obava, aby nějaký podnikatel neprovozoval několik řemeslných oborů. Navíc je tento vládní záměr třeba bezpodmínečně realizovat. Je zcela nepochopitelné, proč by o takovém opatření, které jde proti všem trendům moderního světového podnikání a hospodaření - tedy od specializace k integraci - měl někdo vůbec uvažovat. Právě integrace služeb a výroby představuje komplexnost, která zajišťuje plné uspokojení zákazníka a službu veřejnosti. Nyní máme tedy balík, kterým lidem nutíme, aby nepodnikali, ale věnovali se vymezené, předepsané nebo úzce specializované výrobní a služební monokultuře. Že takové 38

39 otázky nejlépe řeší volný trh a ne ministerstvo financí - na to se v tom bezmyšlenkovitém shonu urychlené a hluboce neradikální radikálnosti u nás jaksi pozapomnělo. 2-5 (I) Řešení přechodu k tržnímu hospodářství Lidová demokracie, 30. září 1990 Jsou stovky receptů, jak udělat omeletu, žádný však, jak z ní zpět udělat vajíčka. Nesouměrnost systémů je dána kontrastem spontánního trhu a uměle vydávaných příkazů. Existují stovky receptů, jak omezit trh příkazy a dekrety, ale žádný, jak zavést trh. JAK Z KRIZE? Přechod od plně příkazového netržního hospodářství k trhu se dosud nekonal, neexistuje tedy ani praxe, ani teorie. Systémy tržní a příkazové ekonomiky jsou nesouměrné a nesouměřitelné, nelze je studovat a ovlivňovat stejnými nástroji. Monetarismus a fiskální politika keynesiánství jsou teoriemi manipulace trhu, a proto jsou zcela nevhodné pro řešení přechodu. Navíc i na Západě jsou dnes zastaralé a neefektivní. Instituce, regulace a funkce trhu vznikají přirozeně, jako odpověď na požadavky volné ekonomiky. Ne naopak: volná ekonomika není výsledkem institucí a volný trh není důsledkem makroekonomických opatření. Metafora: tloustnoucí člověk může v určité fázi potřebovat místo opasku kšandy, což však neznamená, že hubený člověk ztloustne, když na něj navěsíme šle. Makroekonomika je odrazem a výslednicí mikroekonomiky, ne naopak. Abychom mohli trh ovlivňovat makroekonomickými nástroji, pak základním předpokladem je existence trhu. V Československu žádný trh neexistuje a manipulace monetarismu, keynesianismu a jiných doktrín, ho k životu neprobudí. Volný trh se nedá nařídit dekretem, či přivést k existenci pomocí šokové terapie cenových a mzdových kontrol. V Polsku má uvolnění cen při současné kontrole mezd za podmínek státního monopolního a netržního hospodářství pouze jediný následek - zvýšení cen nad efektivní poptávku a zároveň demotivaci zaměstnanců pod efektivní nabídku. Zboží zůstane v obchodech, pohyb cen se zastaví, inflace se sníží, výroba klesne a její náklady se zvýší: ekonomika se zastaví. Kde není ekonomika, tam není inflace. Proto je konzultant Jeff Sachs na Západě nazýván hrobařem ekonomiky bolivijské a polské, a nyní slyšíme, že snad i sovětské a jugoslávské. Zatím jen Maďaři ho poslali domů. My ovšem máme své vlastní domácí Sachsy. Kdo tedy? Narodit se a mít zkušenosti v plně fungujícím trhu je zárukou správného chování a správné interpretace signálů, ale ne zárukou znalosti procesu vzniku trhu. Ani ryba ve vodě se nemusí zabývat podstatou vody, aby mohla úspěšně pleskat ploutvemi. Podobně lidé, kteří žili celý život v socialismu, tedy na suchu, nemohou mít odpovídající představy o správném chování ve vodě. V řešení problémů přechodu nám nemohou pomoci lidé, kteří znají - jakkoli dobře - pouze jednu z okrajových formací. Nejlepšími odborníky pro naše potřeby jsou lidé, kteří důvěrně znají oba systémy: exiloví a emigrantští odborníci nebo lidé ze zemí, které prošly úspěšnou ekonomickou transformací, jako je např. Japonsko. Hlavně však musíme začít vzdělávat vlastní ekonomy, vypracovat vlastní, dlouholetý plán přechodu a zahrnout co nejširší vrstvy obyvatelstva do jeho formování a plnění. Desítky navržených konvenčních řešení přechodu neberou v úvahu systémovou nesouměrnost, místní historické podmínky a hlavně podstatu problému: socialismus nejenže vybudoval masivní a dusivou hierarchii řízení, ale hlavně zničil fundamentální síť hodnot a vztahů, z nichž volná ekonomika vyrůstá. Hlavní překážka návratu svobody není politická či ekonomická, ale společenská. Přesto řešíme své problémy jako problémy ekonomické. Ekonomika z hodnot a vztahů vyplývá, ne naopak. VOLNÉ CENY NEDĚLAJÍ TRŽNÍ HOSPODÁŘSTVÍ! 39

40 Interpretace, použití a využití těchto cen obyvatelstvem, podnikateli a výrobci - to je základ. Instituce burzy cenných papírů ještě nevytváří kapitalismus: může zůstat, jako v Maďarsku, prázdná a zbytečná. Privatizace volným odprodejem akcií je zbytečná tam, kde neexistuje trh a nadbytečné finanční fondy investorů. Dá se toho zneužít jen k rozkrádání. Podobně inflace. Problém inflace nespočívá v tom, že je málo zboží a hodně peněz. Takový mechanický pohled na ekonomiku vede k řešení inflace snížením množství peněz v oběhu. Množství peněz neurčuje ekonomický výkon, ale naopak: ekonomický výkon určuje potřebné množství peněz. Inflace je způsobena nedostatkem a očekáváním nedostatku dobrých, atraktivních investičních příležitostí. Ve špatné ekonomice se špatnými vyhlídkami dají lidé přednost spotřebě před investicí. Utrácejí, ale neinvestují a nespoří. Tím se omezuje výroba, klesá množství a kvalita výrobků, ceny stoupají a investuje se ještě méně. Inflace je tedy výrazem nedůvěry v ekonomiku. Potřebujeme teorii důvěry, nikoli teorii cenových a mzdových kontrol. Takzvané kontroly vedou k narušení informační funkce cen, a tudíž ke zhoršení schopnosti ohodnocovat budoucí projekty. Výsledkem je celkové snížení důvěry v ekonomiku. Hodnota peněz (důvěry v budoucnost) dále klesá - a to je inflace. Kontroly se nakonec musí odstranit - a jsme na začátku hyperinflace. Správné řešení spočívá ve vybudování atraktivních investičních příležitostí v mikrosféře. Monetaristické manipulace v makrosféře naše problémy nakonec zkomplikují, ale nevyřeší. JAK ZNOVU VYBUDOVAT NAŠE PODNIKY? Především zapojením zaměstnanců: vnitropodnikové akcie a vlastnické podíly, účast na zisku, vlastnictví a rozhodování, rozšíření svobody akce, inovace sortimentu a přidružených výrob. Omezení propouštění, uzavírání a bankrotů. Opak je znakem špatného managementu, nikoli znakem dobrého kapitalismu. Za daných okolností budou nejdříve propuštěni schopní a kvalifikovaní dělníci, kteří jsou pro podnikání nezbytní - zůstanou úředníci dobře propojené komunistické nomenklatury, i když jsou zcela zbyteční. Výsledkem může být pouze další výpadek, další ztráta důvěry a další posílení moci státu. Špatné řízení a špatná organizační struktura se musí přezkoumat v mikro-, ne v makrosféře. Strach z propouštění motivuje k vykonávání příkazů, ale ne k iniciativě, inovaci a odpovědnosti. Strach se musí ze společnosti vymýtit, ne do ní i nadále zavádět. Strachu už bylo dost. Nové manažerské struktury nemůžeme importovat ze Západu, kde mnohé, pod vlivem japonské konkurence, jsou už na ústupu. Naopak, musíme rozvíjet a modernizovat úspěšné struktury vlastní - jako je Baťův systém podnikového řízení - jeden z nejucelenějších, nejefektivnějších a nejúspěšnějších systémů podnikového řízení vůbec. Takzvaná rychlost přechodu je nesprávnou kategorií. Nikdo neví, jak rychle lze přechod uskutečnit, pouze se předpokládá, jaká stadia jsou nutná. Dělat rychle věc nesprávnou je stejně ničivé, jako dělat váhavě věc správnou. Problém není, zda rychle či pomalu, ale zda správně a úplně, či nesprávně a napůl. Otázky rychlosti jsou nehodny inteligentních lidí. Rychlost může zajímat pouze podvodníky, příživníky a mafiány. Je třeba si uvědomit, že problém přechodu je pravděpodobně největší, nejnáročnější a nejrozsáhlejší organizační změnou, o kterou se kdy lidstvo pokusilo. Reformní program, který vychází z makroekonomických manipulací a nevěnuje se mikroproblémům organizace, motivaci a důvěře, je polovičatý - ať již jakkoli rychlý - a vede jen ke zklamání a další devastaci. Vždycky může být hůř, než bylo. CO JE TEDY NUTNÉ: 1. Vzdělání: učit se soběstačnosti, studovat to nejnovější a nejlepší, ne to nejznámější či nejjednodušší. 2. Jedinec je základem. Jedinec a uznání jeho priority je nutností. Povinností občanů není pracovat pro kolektiv, ale udělat sami ze sebe hodnotné, vzdělané a prospěšné lidské bytosti. Jen tací mohou být kolektivu něco platní. 3. Důvěra. Budování důvěry mezi prostými lidmi a společenskými institucemi je základním pilířem procesu obnovy, obrody a očisty. 40

41 4. Účast. Lidé se chtějí zúčastnit, spolurozhodovat, mít možnost volby. Poslouchání příkazů, pokory k vůdcům a tolerování zavřených dveří bylo už dost. Naše krize není krizí ekonomiky, ani politiky. Naše krize je krizí soustavy hodnot jednotlivců a sítí účastí společnosti. Pracovat tvrdě a pracovat poctivě nestačí. Je třeba pracovat účelně, vhodně, chytře. Tvrdé a zbytečné práce bylo také dost. Vyhazovat lidi z práce, zavírat podniky a utahovat si opasky je znakem špatného řízení. Zahrávat si s bezpečím, jistotou a bezpečností lidí je zločin. Experimentovat s lidmi jako s objekty, ne subjekty společnosti, je krokem zpět (I) Devatenáct tezí k hospodářské obnově Československa Nově aspirující středoevropské země, a Československo obzvláště, musí uvážit hluboké a rychlé změny, kterými dnes tzv. západní systémy volného trhu procházejí. Bylo by chybou přejímat některé tradiční instituce kapitalismu právě v době, kdy jsou buď na ústupu nebo prodělávají kvalitativní změnu. V příštích dvaceti letech budeme nuceni soutěžit za nových podmínek urychlené hospodářské integrace, obchodní a výrobní globalizace, vysoké technologie a rozpoznání vědění a znalostí jako nové a nejproduktivnější formy kapitálu. Je třeba se připravit. Mezi základní trendy nové fáze kapitalismu patří: přechod od dělby a specializace k reintegraci práce i vědění přechod od masové k individuální zakázkové výrobě odstraňování rozdílů mezi vlastníky a zaměstnanci snižování rozdílu mezi manažery a dělníky zavádění demokratických a tržních principů též uvnitř podniků (znovu) rozpoznání zákazníka jako hlavního podnikového investora Lidské mozky jsou nyní důležitější než přírodní bohatství, a spontánní lidská přání a činy jsou silnější než tyranie institucí společenského inženýrství. Nové podmínky přinesou většině středoevropských ekonomik těžké problémy (role banánových republik západoevropského integrovaného trhu). Československu se však otevírá okno příležitostí, které by mělo umožnit přechod k této nové, znalostně a informačně intenzivní společnosti - a to během jedné generace. Československo má velké, dosud nevyvinuté a zanedbávané lidské přírodní bohatství: tradice vzdělání a láska k vědění, individuální, rodinná a skupinová nezávislost, vynalézavost a řemeslnost, tradice demokratického a účastenského řízení státu i podniků, hodnoty autonomie, soběstačnosti a soudobé podpory, smysl pro kvalitu, dobrá intuice podnikavosti i podnikatelství, zájem o cizí kultury i jazyky, kulturně-společenská přizpůsobivost, tolerance a pružnost. Některé tradiční kapitalistické instituce, jako např. hierarchické příkazové řízení, spekulační burzy cenných papírů, masová výroba a přehnaná dělba práce, řízení pomocí dluhů, přílišná závislost na bankovnictví, atp., dnes oslabují právě proto, že jsou v konfliktu s novým důrazem na znalosti, pružnost a soběstačnost podniků světové třídy. Naše bohatství není v uhlí, oceli, surovinách a chemikáliích, není v ocelárnách, loděnicích, železnicích či autostrádách, a už vůbec ne v centralizovaných institucích řízení, financování, obchodu a výroby. Naše bohatství spočívá v lidech. Následující teze pak přirozeně a spontánně vyplývají z požadavků výše zmíněných světových trendů. 41

42 1. Rozpoznání znalostí a vědění jako základní formy kapitálu (na rozdíl od tradiční práce, technologie a peněz) vyžaduje též rozpoznání zaměstnance jako celého člověka, tedy jako autonomního spoluúčastníka/podnikatele, dlouhodobého spolupracovníka a legálního spoluvlastníka. Tradičně se práce dala kupovat po částech, ale znalosti, tvořivost, odpovědnost a inovační iniciativa lidí se takto kupovat nedají. Zákonem zaručené spoluvlastnictví výrobních prostředků zaměstnanci a zákazníky je základním požadavkem znalostní společnosti. 2. Rozsah oddělení vlastníků od zaměstnanců ovlivňuje i mírou výkonu dané ekonomické soustavy: ideálně je každý zaměstnanec též spoluvlastníkem a každý spoluvlastník také zaměstnancem daného podniku. Největší propast existuje za podmínek státního socialismu, kdy není vlastníkem nikdo a odpovědnost je rozptýlena do nehospodářských sfér byrokracie a anonymity. Tam se krade. Méně škodlivé (tj. s určitelnou odpovědností) je oddělení vlastnictví za podmínek externího, tj. veřejně-akciového (nezaměstnaneckého) vlastnictví tradičních podniků západních. Rozpory mezi krátkodobým zájmem o burzovní přecenění akcií a dlouhodobým zhodnocením investic a zaměstnaneckých podílů se stávají brzdou hospodářského rozvoje za podmínek globální soutěživosti a znalostní společnosti. 3. Československo má nyní historickou příležitost přejít k soustavě hospodářského spoluvlastnictví a společensko-politického účastenství, a tak se vyhnout dnes již vyčerpanému stadiu tzv. veřejného vlastnictví. Je třeba se vyhnout privatizaci britského typu, která prostě převádí státní vlastnictví byrokratické do veřejného vlastnictví akciového. Je nutno přikročit k privatizaci amerického typu, která převádí veřejné (burzovní) vlastnictví podnikových akcií do skutečného soukromého vlastnictví zaměstnanců (neburzovní, vnitropodnikové akcie či podíly). 4. Je třeba se vyhnout přeceňování role tradičních poválečných kapitalistických institucí, které jsou dnes na ústupu, jako např. tradiční burzy cenných papírů. Moderní podniky světové třídy dnes vykupují své akcie ( go private ), stahují je z burzovního trhu a omezují nabízení akcií veřejnosti ( go public ), tj. externím investorům, spekulantům a papírovým podnikatelům. Další upadající instituce: dlužní financování, nákladové (spíše než znalostní) pojetí vzdělání a školení, specializace a dělba práce, úkolů a znalostí (spíše než jejich integrace), hierarchické a příkazové vnitropodnikové řízení a podobně. 5. Kapitalismus a socialismus je třeba chápat jako zásadně nesymetrické hospodářsko-společenské systémy, které nejsou rovnocenným předmětem volby. Kapitalismus vzniká spontánně a přirozeně vždy, když jsou odstraněna omezení a regulace podnikání, rozhodování, spotřeby a výroby. Socialismus je výsledkem opačných a nesouměrných procesů. Socialismus nevzniká spontánně, ale zvolen může být pouze ideologicko-politickou akcí. Soustavu volného trhu však nelze vyhlásit dekretem shora, ale je třeba trvale vytvářet podmínky, aby se mohla samovolně prosazovat zdola. 6. Kapitalismus je spontánně se vyvíjející hospodářsko-společenská soustava, která dnes samovolně akceleruje ke znalostnímu spoluúčastenskému systému autonomních spolupracovníků, ke splývání rolí manažerů a dělníků, k odstraňování rozdílů mezi vlastníky a zaměstnanci, k rozšiřování demokracie společenské na demokracii vnitropodnikovou. Pro nás je životně důležité koordinovat nově vznikající ekonomiku s novými trendy celosvětového vývoje. 7. Je třeba opustit myšlení experimentu a společenské inženýrství prostřednosti, kompromisu či vybírání si toho nejlepšího z různých hospodářských soustav. Životaschopné hospodářské systémy jsou spontánní a evoluční, nikoli předepsané, vyhlašované či dokonce oživované šokovou terapií. Je třeba odmítnout tzv. třetí cesty, smíšené ekonomiky, demokratické socialismy a podobné teoretické experimenty. Je třeba se vyhnout ekonomice založené na vlastnictví jako nebo napůl, či odpovědnosti skoro nebo téměř. Je třeba odmítnout smrtící jugoslávskou kombinaci rozhodovací volnosti bez vlastnické odpovědnosti. Dobrovolná prostřednost, ať již v jakémkoli přestrojení, by zaručila stagnaci a úpadek Československa během jediné generace. 42

43 8. Je nutné zamítnout jakýkoliv (a jakkoli přitažlivý) švédský model, kombinující přímou státní intervenci a regulaci s volným podnikáním a trhem. Tento švédský socialismus (správně sociální demokracie) vznikl demokraticky zvolenou regulací volného trhu. U nás žádný volný trh, který by se dal obdobně omezovat, zatím neexistuje. Omezení trhu státem je v praxi možné do určité míry, opačný proces, zavádění trhu do státněsocialistické byrokracie, je však nemožný a vede k úpadku, spekulaci, inflaci a vykořisťování za nerovných podmínek. Švédský socialismus vyplývá z bohatství, ne z chudoby: nefunguje proto, že zvolil sociální intervenci státem, ale proto, že si dosud udržel Volvo, Saab a SAS. Země střední Evropy si jej prostě nemohou dovolit a dlouhodobě ani Švédsko. 9. Ve znalostní společnosti je nutné zaručit dlouhodobý a dědičný zájem spoluvlastníků a spolupracovníků na výsledcích podnikání. Kromě zaměstnaneckých akcií a podílů je třeba zavést systém (populární v Japonsku a v USA) zaručené zaměstnanosti a společensko-eko-nomických jistot. Záruka těchto jistot patří do (již spoluvlastněné) oblasti podnikové, nikoli do byrokratické sféry státní. Zdravá funkce této podnikové ekologie vyžaduje strategickou i řídící pružnost, snížení rozdílů mezi dělníkem a manažerem, a překonání potřeby námezdních zaměstnanců. Je tedy zapotřebí širokého, ne úzce specializovaného vzdělání zaměstnanců, pravidelné rotace úkolů a funkcí, rozšíření odpovědnosti a odpovídající škály odměňování, atp. 10. Záruka společenských a osobních jistot - zaměstnání, péče o zdraví, děti a rekreaci, jakož i zajištění ve stáří - musí vyrůstat zdola, z podnikové ekologie, a ne shora, zvůlí a diktátem politické byrokracie. Je v zájmu spoluvlastněných podniků světové třídy, aby se o své zaměstnance staraly ve smyslu dlouhodobé investice, místo v tradici krátkodobého nákladu. Podnik se tu nestará o své zaměstnance, ale zaměstnanci sami o sebe, skrze svůj podnik. Bohaté tradice Baťovy soustavy podnikového řízení, uplatňované např. v dnešních Slušovicích, poskytují Československu další přirozenou výhodu v těch nejdůležitějších směrech. 11. Sociálně-ekonomické jistoty a záruky by měly být nejen očekáváním, ale musí se stát i právem všech občanů nové (střední) Evropy. Přežité strategie nezaměstnanosti a propouštění, inflace, bankrotů a zavírání podniků, jakož i nedostatek možnosti volby v oblastech zdraví, vzdělání a sociální péče, jsou nevhodné pro zdravou funkci volného trhu. Tyto přístupy jsou historickými výsledky nerovnováhy mezi spontánností volného trhu a rušivým diktátem byrokracie monopolu, státu či hierarchického řízení podniků. Je v zájmu spoluvlastněných podniků, aby zajištění zaměstnanců bylo ve všech oblastech dostatečné a spolehlivé. 12. Úloha státních, zemských a místních institucí v zajištění všech obyvatel, nejen zaměstnanců, musí být posílena ve smyslu přímosti (ne byrokracie), odpovědnosti (ne anonymity) a místních institucí svépomoci (pružnost a lidskost). Toho nelze dosáhnout smíšením či dokonce prolínáním úkolů ekonomického výkonu podniku (obzvláště k soutěži na mezinárodním fóru) s cíli širšího sociálního zabezpečení občanů státem. Podniky, nikoli stát, vytvářejí bohatství. Státu je část vytvořeného bohatství předávána demokratickou volbou - za účelem splnění celostátních, obranných a rozdělovacích mandátů. Největšího sociálního zabezpečení a životních jistot lze dosáhnout pouze tehdy, když hospodářská sféra vytváří největší bohatství. Nejhorší lidské podmínky lze dnes nalézt ve státech chudých, kde stát nemá co rozdělovat, ale i nadále si udržuje monopol na konfiskaci a přerozdělování hospodářských výsledků. 13. Obnova normálních ekologických funkcí a kvality životního prostředí je pro fyzické i psychologické zdraví moderního národa zcela zásadní. Zkušenosti ukazují, že problémy prostředí nelze řešit státními příkazy, pokutami či donucovacími dekrety: byrokratizace péče o prostředí ji efektivně odnímá ze sféry lidí a vede k postupnému zvyšování nákladů a cen. Pouze soukromé podniky spoluvlastníků a místní svépomoc spoluobčanů, na základě moderních principů hospodářských ekosystémů, mohou životní prostředí obnovit přirozeně a trvale. Tak jako si pták neznečistí vlastní hnízdo, tak jako si rodina neudělá z vlastního bytu chlívek, tak si spoluvlastníci podniku nezničí prostředí, v němž sami působí, v němž zaměstnanci žijí a ve kterém se budoucí zaměstnanci rodí a vyrůstají. 14. Svépomocné, soběstačné a neformální sítě občanů představují robustní, spontánní a spolehlivé podhoubí volného trhu za podmínek nepružné, zkostnatělé byrokracie. Toto podhoubí je třeba rozšiřovat, posilovat a legalizovat, ne je omezovat, ignorovat či ostouzet. To, co je na něm špatné, vyplývá z nutnosti 43

44 spolužití s korupční byrokracií tzv.formální ekonomiky. To, co je na něm dobré, tj. funkce katalyzátoru volného trhu a podnikání, se státními vyhláškami vytvořit nedá. Lidé v Československu si umějí mnohé vyrobit, pořídit, opravit či vymyslet sami - tuto vysoce efektivní schopnost (na Západě tzv. self-service society) je nutno využít, ne omezovat. 15. Vnější injekce či šoky finančního kapitálu vedou, jak ukazují dosavadní zkušenosti Západu, k posílení stávajících institucí a vztahů, tudíž ke zvýšení cen a nákladů existujících úrovní a typů výroby (k hyperinflaci). Je nutné vytvářet nové instituce a vztahy, které by vnější kapitál přitahovaly a do ekonomiky nasávaly, místo aby se vnější peníze injektovaly do existujících institucí a vztahů. Tyto banánové strategie Třetího světa jsou nevhodné pro střední Evropu. Nezávislost, svépomoc a dlouhodobě účelný rozvoj vlastních lidských zdrojů jsou správnými předpoklady pro mezinárodní soutěž o spolupráci. 16. Moderní znalostně-informační státy, jako jsou Japonsko či země asijských Čtyř draků, nedosáhly světové třídy na základě kapitálových půjček, ale vnitřními investicemi do vzdělání všech svých občanů, manažerů a podnikatelů. Vzdělání, znalosti, informace a kompetence v podnikovém řízení jsou nejdůležitější formou kapitálu. Československo je schopné, s pomocí všenárodního, svépomocného vzdělávacího projektu obrody, dosáhnout podobné úrovně. Je třeba pomáhat i našim středoevropským sousedům ve snižování již dnes nebezpečné závislosti na zahraničním kapitálu, na krátkodobých a nekompetentních radách k odprodeji státních výrobních prostředků a ztrátě národního dědictví. 17. Státní, odvětvové a vnitropodnikové plánování předvídacího a předpisového typu, v jakékoliv formě či rozsahu, nezaručuje potřebnou adaptabilitu a pružnost. Je nutno urychleně zavádět opravdové plánování, které není založeno na předvídání budoucnosti, ale vychází ze zvýšené pružnosti a rychlosti odpovědi na stále se měnící zájmy zaměstnanců i zákazníků. Vzdělání, rotace pozic a funkcí, sdílení úkolů, týmová práce, vysoká technologie a nové řídící systémy jsou u kořene moderního principu plánování zvyšováním pružnosti. 18. Zemědělství hraje a bude hrát důležitou úlohu i ve znalostní společnosti. Jeho vysoká produktivita je základním předpokladem úspěchu (v USA dnes pouze 2% pracovní síly pracuje v zemědělství). Tradiční zemědělství se musí zbavit závislosti na sezónnosti a doplnit své podnikání vhodnou přidruženou výrobou. Podobně i tradiční průmysl musí převzít mnohé z trvalých principů zemědělských: spolehlivé vlastnictví průmyslové půdy, dlouhodobé investice, trvalá obnova a zhodnocování statků, vztah ke kvalitnímu gruntu, tradice, hrdost a dědičné převody vlastnictví a výsledků. 19. Mladí lidé dneška budou žít v nové, znalostně integrované společnosti zítřka. Jejich společnost a způsob života tedy nemohou a nesmějí být i nadále diktovány těmi, kteří v jejich světě žít nebudou a osobní odpovědnost za své oblíbené modely a reformy neponesou. Těchto 19 tezí se snaží vycházet spíše z budoucnosti než z minulosti. Devatenáct tezí předkládáme k posouzení mladým lidem našeho národa - jde o jejich budoucnost. Jen oni mohou rozhodovat o své budoucnosti, jen pro ně a jen s nimi je dnes třeba pracovat. 2-7 (I) Politické prostředí v Československu K programu 19 tezí : Revue obchodu,průmyslu,hospodářství, září 1990 Program hospodářské obnovy Československa vyžaduje odpovídající a harmonicky koordinované politické prostředí. Pro každou ekonomika přechodu jsou charakteristické dílčí a dočasné problémy a selhání, které za podmínek soutěže nevyspělých politických stran a skupin vedou k politickému manévrování a hašteření - na úkor snah a cílů národa. Jsou však nezbytné pro trvalou diskusi a testování zaváděných hospodářských opatření. 44

45 Tradiční strategie oddělování ekonomiky od politiky se v moderním světě již přežila. Politická opatření a politické instituce musí přirozeně vyplývat ze spontánních ekonomických procesů volného trhu, ne naopak. Moderní politika implikací nesmí vycházet z daného společensko-politického modelu té které politické strany či ideologie (společenské inženýrství), ale musí odvozovat nutné a potřebné politické instituce přímo z účasti lidí, ze spontánních procesů volného trhu a z rozhodnutí o jeho regulaci. Proto je třeba se od samého začátku snažit o koalici nově vznikajících politických stran a skupin za účelem hospodářské obnovy. Žádná politická strana nemůže politicky vzkvétat za podmínek hospodářské chudoby a úpadku. Osobní stranické konflikty zpomalí hospodářský rozvoj společnosti. Cílem nás všech musí být spolehlivý, dynamický a široce podporovaný program hospodářské obnovy, založený na odborných, nadstranických a vědeckých znalostech. Cílem je přímá občanská demokracie, která v moderním světě snižuje úlohu tradiční stranické a reprezentativní demokracie a přesouvá ji do oblasti občansko-konzultační. 1. Za podmínek přechodu, obnovy a obrody je třeba vytvářet tzv. Velkou koalici hlavních politických stran, skupin a iniciativ. Jen dobrovolnou účastí všech spoluobčanů a všech jejich uskupení bude možno dosáhnout potřebného soustředění sil, důvěry a vytrvalosti. 2. Jednotícím cílem této Velké koalice musí být obnova hospodářství v Československu na principech volného trhu, zaměstnaneckého spoluvlastnictví a hospodářsko-společenského účastenství na všech úrovních. 3. Velká koalice musí vycházet z plné a zaručené autonomie a nezávislosti všech zúčastněných stran. Je nutné zdůraznit, že zastaralý ideologický model tzv. Národní fronty se v Československu již nikdy nesmí opakovat. Politicky je tedy třeba začít z dneška, od začátku. 4. Všechny účastenské strany Velké koalice musejí vycházet ze stejných podmínek a plné rovnosti příležitostí. Některé politické strany a skupiny, které nezískaly svůj status, infrastrukturu, sítě a prostředky demokratickou cestou, nezačínají ze stejné startovní čáry. Dříve či později se národ tohoto vyrovnání příležitostí bude právem domáhat. Takové strany tedy mohou být do Velké koalice připuštěny pouze po svobodné, dobrovolné a celonárodní vnitrostranické výměně legitimací svých členů. 5. Sněmovní, volební a zastupitelská účast v politických orgánech a institucích Velké koalice musí být proporcionální k dokumentovanému počtu členů, ke svobodně a nově se hlásícím členům. Vláda Velké koalice musí být složena z nestranických úředníků, odborníků a expertů, kteří budou přímo voleni a přímo odpovědni Velké koalici, nikoli jejím jednotlivým složkám. 6. V Československu je třeba přednostně prosazovat přímou demokracii oproti tradiční zastupitelské ( reprezentativní ), kdekoli je to možné a praktické. Podobně je třeba zavádět zájmovou demokracii (každý volič disponuje blokem hlasů, které uplatní podle intenzity svých zájmů) a beznámitkovou demokracii, která je důležitá pro ochranu práv a zájmů menšin. Moderní znalostní společnost nesmí vyplýtvat cennou lidskou energii v politických šarvátkách a sklouznout do prosté, arbitrární diktatury většiny. 7. Hospodářská a politická autonomie (místní, krajová i zemská) musí být zaručena ústavou. Všechny dobrovolné formy vlastnictví a organizace musí být zaručeny ústavou. Oddělení církve a vyznání od státu musí být zaručeno ústavou. 8. Schopnosti, kvalifikace a vzdělání, nikoli příslušnost k té či oné politické straně či skupině, musí být jediným kritériem k obsazování řídících hospodářských, politických, vědeckých a uměleckých pozic v období přechodu. Jakékoliv úchylky od tohoto kritéria budou zaplaceny zpomalením, úpadkem a zaostáváním národa. Na každé místo ten nejlepší člověk! 9. Trvání Velké koalice musí být omezeno ústavně, časově i výsledky. Jen přímé demokratické volby mohou její trvání a funkci prodloužit nebo ji zaměnit vládou preferované politické strany tradičního typu. Je třeba si uvědomit, že éra politických ideologií se chýlí ke konci a každý národ má dnes právo na optimální systém přímé demokracie a hospodářského účastenství. 45

46 10. Konečně: mládí; mladí lidé tohoto národa budou žít za politických a hospodářských podmínek, pro něž dnes klademe první kameny. Mládí našeho národa musí být přednostně a plně seznámeno s možnými cestami a jejich důsledky. Nostalgie a nesplněné sny minulosti nesmějí opět diktovat budoucnost našich dětí: již nikdy o nás bez nás! 2-7 (II) Náčrt realistického přechodu k tržnímu hospodářství LIDOVÁ DEMOKRACIE: Na základě dohody mezi vedením ČLS a skupinou zahraničních hospodářských odborníků byl ustaven Sbor zahraničních konzultantů ČLS. Jím zpracované následující teze, formulované prof. M. Zeleným a A. I. Simmonem, postulují hlavní směr hospodářské politiky ČLS a jsou v relaci s jejím ekonomickým programem. ČLS vyzývá všechny politické strany a občanské iniciativy, kterým další hospodářský vývoj v této zemi není lhostejný a kterým jsou následující teze blízké, aby se připojily k jejich konkrétnímu zpracování. Zhodnocení probíhající reformy: Současná vládní verze reformy začala probíhat s ročním zpožděním za stále fungujících monopolů ve všech oblastech hospodářství. Její první krok výrazné zvýšení cen mělo za následek značné snížení životní úrovně pracujícího obyvatelstva a zejména obyvatelstva odkázaného na důchody a sociální podporu. Počáteční nadšení, podpora reforem a ochota akceptovat jejich potenciálně negativní dočasné důsledky, jsou dnes promrhány. 1) Centralistické řízení státu nebylo oslabeno, došlo pouze k transformaci administrativně direktivního řízení v řízení na bázi quasi vlastnických vztahů při zachování starých příkazových struktur. Základní podmínky pro funkci tržního hospodářství nebyly vytvořeny. 2) Současná liberalizace cen probíhá mimo racionální posloupnost, tj. bez předchozí privatizace a demonopolizace státních podniků a bank. 3) Zahájená privatizace by neměla probíhat jako malá a velká, protože takto se neřeší problém vertikální návaznosti výrobního a distribučního řetězce. Navíc, privatizovat stejným stylem zelinářství jako výrobce špičkové techniky, je zjevně nesmyslné. Nabídnuté zákony o malé či velké privatizaci jsou ve skutečnosti pouze dražebními zákony, které nemají dobře vypracovaný ani filosofický, ani morální podklad, stanoven účel a kontrolní opatření. 4) Demonopolizace hospodářství v ČSFR nejenže nebyla provedena, ale ve svém skutečném efektu ani zahájena. 5) Ochrana vlastnických práv domácích i zahraničních podnikatelů nebyla zatím zajištěna nezvratitelnými právními normami, jak je obvyklé ve všech vyspělých průmyslových demokraciích. 6) ČSFR může úspěšně konkurovat na západních trzích pouze za podmínek srovnatelné infrastruktury, která je nezbytným předpokladem pro vytvoření konkurenceschopné výroby, jak ukázaly například zkušenosti Japonska. 7) Problém restituce je základním morálním problémem nového státu. Zametení před vlastním prahem a úplné vyrovnání, v prvé řadě mravní, je prvním předpokladem, abychom mohli začít znovu s čistým svědomím. Jak se nejen komunistické vedení v historii přesvědčilo: problémy tohoto typu se nedají ignorovat, dříve nebo později musí dojít k vyrovnání mravnímu, finančnímu a reálnému, a tím k obnovení přirozených vlastnických vztahů, které ovlivňují každou prosperující ekonomiku. 8) Současný bankovní systém pouze rozmělnil dosavadní centrální postavení státní banky při zachování státního monopolu. Tento nedomyšlený pokus selhal. Nevytvořil totiž dostatečně diverzifikovaný kapitálový a finanční trh, který je podmínkou akcelerace každé podnikatelské aktivity. Tragické důsledky nesmyslně prováděné úvěrové restrikce a konfiskační daňové politiky jsou dokladem naprostého nepochopení potřeb výrobní sféry. 46

47 Body 4, 5, 6 a 8 současná probíhající reforma dostatečně neřeší. NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Základní principy realistického přechodu na tržní hospodářství: Tržní hospodářství je výsledkem, nikoli příčinou dynamické soustavy vlastnických, a z nich vyplývajících výrobních a distribučních vztahů. Musíme si uvědomit, že společnost má povinnost odměnit soukromou iniciativu občanů. To znamená, že musí vytvořit podmínky pro vznik občanské tvořivé iniciativy, která se vyznačuje tím, že každý občan má právo uspokojit požadavky společnosti co nejlépe, podle svých individuálních schopností. Tržní hospodářství vzniká tedy dole, v mikroekonomické sféře výrobní, nikoli nahoře, v makroekonomické sféře diktovaných dekretů ministerstev. Konečným cílem našeho plánu je vytvoření materiálního zajištění obyvatel ČSFR, srovnatelné s nejvyspělejšími průmyslovými státy, které umožní občanům ČSFR krytí vysokých nákladů nezbytných demokratických institucí. Absolutně nutnými a nezbytnými předpoklady pro vznik tržního hospodářství je podstatné ukončení fází: privatizace demonopolizace fázované liberalizace cen a mezd restituce Požadavky restituce, které patří do sféry odpovědnosti státu vůči občanovi, musí být splněny, ale jejich plnění je podmíněno platební schopností státu, která je v současné době téměř nulová. Proto tato záležitost musí být časově vázána na platební schopnost státu a jeho představitele, kteří musí odpovědně nalézt způsob, kterým nezatíží nevinné občany. Privatizace a) cílem privatizace je maximální využití všech výrobních prostředků, a to prostřednictvím všech základních fondů nezvratitelného soukromého vlastnictví občanů. Koncept privatizace musí být nastaven tak, aby současné zajistil demonopolizaci výroby a služeb. b) Priority privatizačních zákonů musí vycházet z racionální posloupnosti výrobních vztahů a potřeb společnosti. To znamená zemědělství, průmysl a služby. Jedním z klíčových předpokladů úspěšného průběhu privatizace je nezbytnost komplexní privatizace dodavatelských řetězců, tj. vertikálně navazujících procesů a podniků - od surovin, polotovarů a subdodávek ve výrobním procesu. c) Metodika privatizace musí zajistit nejrychlejší a nejefektivnější využití základních fondů. Tam, kde není k dispozici bývalý vlastník, musí nový majitel prokázat odbornou a finanční kvalifikaci v nabídkovém řízení. Finanční kapitál, vytvářený bankovním systémem pro potřeby výrobců a jeho transformací ve výrobní kapitál, se nesmí odčerpávat konfiskačními dražebními a daňovými zákony. d) Privatizace musí být právně podložena legislativními zárukami nezvratitelnosti privatizačních rozhodnutí a ústavní ochranou majetku získaného privatizací a podnikatelskou činností. e) Privatizace není a nesmí být nástrojem k vyrovnání odpovědnosti státu za stav znárodněného majetku a k řešení otázek sociální spravedlnosti. Stát se aktem privatizace nemůže zbavit odpovědnosti za decimovaný stav národního majetku. f) Zároveň si musíme uvědomit, že základem bohatého státu jsou bohatí občané, vlastníci základních fondů. V této souvislosti je třeba poznamenat, že vytvoření akciové burzy není pro tuto fázi reindustrializace ČSFR 47

48 podstatné. Akciové burzy přitahují především spekulativní kapitál s krátkodobou perspektivou zisku. Bylo by tragickým neporozuměním na straně našeho finančnictví, kdybychom tvorbu výrobního kapitálu s dlouhodobou perspektivou - prostřednictvím investičních bank - zaměnili za krátkodobou a prázdnou spekulativní horečku burzy. g) Stát je zde pro občany, nikoli občané pro stát! Stát není vlastníkem, ale pouze dočasným správcem národního majetku. Co nejdříve musí být státu a jeho orgánům odebrána všechna podnikatelská práva ve smyslu zachování separace vlastnictví a moci. Demonopolizace a) Pro vznik konkurenčních výrobních procesů je nezbytným souhrnem předpokladů demonopolizace základních potravinových zdrojů, výrobních surovin, práce finančních a kapitálových trhů. b) Metodika demonopolizace musí být vypracována tak, aby zajistila nejen přerušení monopolních vazeb, ale zároveň je nahradila takovými tržními mechanismy, které zaručí pro všechny zájemce skutečně rovnoprávný přístup k tvorbě cen. Funkce a rozsah aukcí plodinové a surovinové burzy v Praze ovlivňovaly v minulosti tržní vyrovnávání cen nejen v českých zemích, ale v celé střední Evropě. Je v zájmu konkurenceschopnosti českých podnikatelů s evropskými, aby tato burza byla otevřena co nejdříve. (Její právní status nebyl nikdy zrušen). Potřeba dostatečného množství dodavatelů pro sourodé spektrum výrobků znamená, že demonopolizační proces musí zajistit minimálně tři nezávislé zdroje. Samozřejmě nemusí být všechny stejného typu, naopak, bylo by výhodné, kdyby všichni měli stejné podmínky vstupu, ale rozdílnou vnitřní organizaci. Tato fáze musí být doprovázena jasnými a jednoduchými protimonopolními zákony s vysokými trestními postihy. V souvislosti s privatizací a se zaručením neutrálnosti zainteresovaných úředníků musí být jasně vyznačeny body konfliktního zájmu. Tito úředníci nesmějí být například zaměstnáni v podnicích, které privatizovali, mít s nimi jakékoli komerční vztahy, a to po dobu pěti let. Pokuty musí být natolik přísné, aby zajistily dodržování zákonů proti korupci, tj. naprostou ztrátu majetku, vězení na dlouhodobé termíny bez zkrácení, jak je zvykem ve vyspělých demokraciích. Liberalizace cen a mezd Teprve po úspěšném zahájení oborové privatizace a demonopolizace lze přistoupit k současně probíhající fázované liberalizaci cen a mezd. Fázovaná, nikoli šoková liberalizace cen musí být doprovázena tržně potřebnou liberalizací mezd, v závislosti na ukončení demonopolizace v jednotlivých sektorech hospodářství. Liberalizace cen a mezd, doprovázená daňovou politikou, která bude podporovat tvorbu výrobního kapitálu, musí být prováděna v harmonickém souladu s potřebou zvýšené tvorby nabídky a poptávky. To znamená, že podniky prudce zvyšující výrobní kapacitu musí mít přednostní přístup k trhům, které zaplatí vysoce kvalitní výrobky a odmítnou podřadné. Integrovaný hospodářský systém Je nezbytné vytvořit tržní volby v oblastech energetiky, komunikací, dopravy, informační technologie, bankovních a finančních služeb. Klíčové prvky infrastruktury nesmějí být manipulovány ani vnitřními, ani vnějšími zájmy. ČSFR si musí vytvořit alternativní zdroje ve všech prvcích infrastruktury. Je povinností parlamentu zajistit vypracování dlouhodobého plánu rozvoje infrastruktury a zabezpečit jeho realizaci v podnikatelských sektorech. Výkonné a kontrolní orgány státu 48

49 Parlament je institucí zákonodárnou, vláda je jeho výkonným orgánem a parlamentní komise vykonávají kontrolní činnost. Výsledkem této koncepce je zrušení byrokratických struktur řady ministerstev - v zájmu zachování rozhodovací autonomie podnikatelské sféry. Parlamentní komise převezmou parlamentem vymezené úkoly v odvětvích, mezi něž patří zejména energetika, spoje, doprava, zdravotnictví, vzdělávání a výchova pro základní a střední školy. Tyto komise budou odpovědné za vytváření regulací, standardu a mezinárodních norem. To znamená, že ministerstva bez skutečného funkčního poslání, jako jsou ministerstva hospodářství, vnitřního a zahraničního obchodu, strategie, průmyslu a privatizace, by byla zrušena. Zachována či nově ustavena by byla ministerstva zahraničních věcí, národní obrany, vnitra, financí, zemědělství, popř. další, která by parlament uznal za funkčně nezbytná. Bankovnictví Bankovní systém, který bude sloužit diverzifikovaným potřebám průmyslových a zemědělských oborů, musí zajistit svobodnou konkurenci mezi kapitálovými zdroji (investičními a komerčními bankami). Nejdůležitějším úkolem nového čs. bankovnictví je zajišťování tvorby kapitálu pro prudký růst a modernizaci čs. průmyslu. Parlament bude rozhodovat o rozdělení odpovědnosti za fiskální a monetární politiku. Kontrola inflace a monetární politika budou podléhat státní bance. Správní rada státní banky je pak reprezentantem zájmů průmyslu, finančních a kapitálových institucí a parlamentu. Na druhé straně fiskální a daňovou politiku bude provádět ministerstvo financí podle nařízení parlamentu, a to v rámci kompetencí parlamentem vymezených. Realizace uvedených postulátů je předpokladem jak změny orientace čs. ekonomiky z dovozní na vývozní, tak odstranění rizika takřka koloniální závislosti. Lidová demokracie, TROCHA EKONOMIE NIKOHO NEZABIJE Co mají společného jména Tomáš Ježek, Dušan Tříska či Jan Švejnar? Ti všichni jsou považováni za duchovní otce kupónovky. Jana Klímová Kupónová privatizace po česku sice nebyla úplnou katastrofou, nicméně z původních slibů a očekávání se podařilo naplnit jen málo. 49 Jan Švejnar

50 3-1 (I) VÍTE, CO JE TO INFLACE? NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Často se dnes říká, obzvláště mezi nezasvěcenými, že inflace je, když se příliš mnoho peněz honí za příliš málem zboží a výrobků. Je to asi, jako kdybyste řekli, že příčinou zápalu plic je horečka. Příliš mnoho peněz nezpůsobí inflaci, tak jako horečka nevyvolá zápal plic. Československá ekonomika není rozpálený kotel či přehřátý bojler, ale obyčejný a chladný psí čumák. Množství peněz v oběživu neurčuje úroveň a kvalitu ekonomických procesů, ale právě naopak: úroveň a intenzita ekonomických procesů si určuje a vyžaduje vlastní a správnou úroveň množství peněz v oběživu. Jestliže je ekonomika zdravá a soběstačná, pak se obejde třeba i bez peněz: penězi se mohou stát paklíčky Pall Mall nebo rajská jablíčka. Jestliže je však ekonomika chabá a nezdravá, pak ani milióny cirkulujících papírků s obrázky prezidentů nepomohou. Problém inflace tedy spočívá v nedostatku důvěry prostých lidí a investorů v budoucnost daného hospodářství. Inflace znamená, že je příliš mnoho peněz, a proto je třeba prostě je odčerpat. Proč je příliš mnoho peněz? Co způsobuje neochotu spotřebitelů své peníze investovat a stimuluje jen okamžitou či krátkodobou spotřebu? Jestliže nikdo nevěří v budoucnost, jestliže každý chce konzumovat dnes a ne zítra, jestliže nikdo nechce odložit spotřebu a zabývat se investicemi, pak máte inflaci. Inflace je výrazem znehodnocení peněz ne co do jejich množství, ale co do důvěry spotřebitelů v jejich budoucí hodnotu. Tím, že všechny přebytečné peníze fyzicky a mechanicky stáhnete z trhu, tím důvěru v budoucnost nevytvoříte. Inflace je výrazem nedostatku atraktivních investičních příležitostí, výrazem nedůvěry národa. Nejlepším a jediným způsobem, jak odčerpat přebytečné úspory a vklady - které jsou obranou a zárukou spotřebitelů před budoucí inflací - je vytváření investičních příležitostí, do kterých by lidé sami, dobrovolně a spontánně své peníze investovali. Je tedy třeba začít dole v mikroekonomice, ne v makroekonomice: zatím máme naši ekonomickou politiku převrácenou a postavenou na hlavu. Stačí si též něco přečíst, třeba od autora jako je Marc A. Miles (Beyond Monetarism, Basic Books, New York 1984). Použijme opět ve zdejších krajích tak oblíbeného metaforického přístupu. Problém spočívá v tom, že nikdo nechce vysázet jabloňový sad, ale jablka chce konzumovat každý. To je podstatou inflace. Tím, že odčerpáme přebytečné peníze, tím nezaručíme masové vysazování jabloňových sadů. Navíc je třeba si uvědomit, že uložené peníze spotřebitele chrání před inflací. Mám-li uloženo 5000 Kč a běžná spotřeba je 5000 Kč, pak mohu absorbovat až 100% inflaci. Ztratím-li těch uložených 5000 (mám místo nich bezcenné papíry), pak mám stále 5000 běžné spotřeby, ale již žádnou kapacitu absorbovat inflaci (pouze 0% inflace mohu pokrýt bez úpadku životní úrovně). Jsem tedy v situaci, kdy mě 1% inflace může zasáhnout víc než 100% inflace za předchozích podmínek. Proto nelze pohlížet na takzvané odčerpávání přebytečných peněz mechanicky a absolutně, ale pouze ve vztahu k celkovému spotřebitelsko-investičnímu kontextu. Pravým a důstojným cílem efektivní monetaristické politiky u nás by mělo být, jak zvýšit hodnotu peněz, jak je učinit užitečnými, tj. jak zvýšit důvěru národa a rozšířit atraktivní investiční příležitosti. V žádném případě není správný postup opačný: snižování dostupnosti a užitečnosti peněz, tedy další narušování spotřebitelské důvěry. Makroekonomičtí monetaristé léčí horečku inflace přikládáním mokrých hadrů. Lidová demokracie, 19. června (I) O AKCIOVÝCH SPOLEČNOSTECH Akciové společnosti se dnes staly zaklínadlem nejen prodavačů novin a pamfletů, ale i kapitánů státu. Myslí si, zdá se, že akciové společnosti přivedou na svět volný trh, zaručí podnikání a podnikatelství, sníží rozkrádání, vyřeší mnohé ze složitých problémů přechodu. 50

51 Omyl. Akciové společnosti samy o sobě nic nepřivodí a nezpůsobí (kromě chaosu a rozpaků), protože jsou důsledkem, nikoli příčinou vyspělé a vyzrálé funkce volného trhu. Akciové společnosti jsou instituce volným trhem vyvolané, ne však volný trh tvořící. Jestliže u nás žádný trh neexistuje - natož volný - pak ho akciové společnosti k životu neprobudí. Primární je volný trh. Teprve jeho úspěšné funkce a růst si v určitém stadiu vynutí vznik druhotných podpůrných trhů s akciemi a cennými papíry - ne opačně. Ani na dnešním vyspělém trhu USA se nové podniky nezakládají vydáváním akcií: nikdo by si je nekoupil. Nové podniky vznikají na základě myšlenky spojené s partnerským, soukromým a rodinným kapitálem, rozšířeným bankovními úvěry (je-li myšlenka opravdu dobrá). Teprve po dlouhodobých úspěších a veřejném rozpoznání takové soukromé firmy (často po 5-10 letech) mohou vlastníci nabídnout akcie veřejnosti (existujeli ovšem veřejný trh akcií). Pomocí tzv. IPO přestává být daná firma soukromou a stává se firmou veřejnou. Tzv. akciové vlastnictví, o kterém se u nás nezasvěceně mluví, není tedy vůbec vlastnictvím soukromým, ale vlastnictvím veřejným: někde na půl cesty mezi vlastnictvím státním a vlastnictvím vskutku soukromým. Rád bych použil u nás tolik oblíbeného metaforického přístupu. Akciové společnosti jsou něco jako pánské šle. Jak dotyčná pánská ekonomika roste, kypí a hrozí překypěním, je často třeba vyměnit úzké opasky za pořádné kšandy. To, že vypasení pánové nosí většinou šle, přece neznamená, že šle jsou příčinou jejich vypasenosti. Byl tedy na pětku studentíkův návrh, abychom na zchudlé hubeňoury navěsili kšandy akciovek a čekali, až nám do nich pěkně nakynou. Ono to vlastně chtělo jen číst. Již v publikaci Moderná japonská organizácia a rozhodovanie (Ústav marxizmu-leninizmu ÚV KSČ, Bratislava 1987) čtu na straně 423: Goldsmithove údaje tak v prvom rade ukazujú, že vydávanie nových účastín prostredníctvom kapitálových trhov nie je hlavným zdrojom príjmov a financií pre žiadne priemyselne vyspelé hospodárstvo. To je samozřejmě pravda, a když si to přečtete ještě jednou, uvidíte, že jde o soud zcela kategorický a konečný. Američan Ray Goldsmith tento závěr učinil již v roce I když je neuvěřitelné, že by naši přední ekonomové o zastaralosti veřejného akciového vlastnictví nevěděli, přesto neuškodí několik přímých citátů z nedávné práce Michaela C. Jensena, harvardského odborníka na finanční ekonomiku: Veřejně vlastněná akciová společnost, hlavní motor hospodářského vývoje ve Spojených státech po více než století, dnes přežila svou užitečnost v mnoha ekonomických sektorech a vstupuje do svého zatmění. A dále: Nové organizace vznikají na jejím místě - organizace, které zůstávají akciovou společností svou formou, ale nemají žádné veřejné akcionáře, nejsou na seznamu a jejich akcie se nenabízejí na organizovaných burzách. Tedy soukromá společnost typu Baťa. A ještě jednou: Tím, že řeší centrální slabost veřejné akciové společnosti - konflikt mezi vlastníky a manažery ohledně kontroly a užití podnikových zdrojů - tyto nové organizace zaznamenávají pozoruhodná zlepšení v operační efektivnosti, zaměstnanecké produktivitě a hodnotě akciových podílů. Tzv. privatizace podílů je dnes ústřední charakteristikou podnikového vlastnictví ve Spojených státech. A dále: Tato nová filozofie nám přináší nový systém podílového vlastnictví, dominovaný soukromými pozicemi, které připomínají vlastnické systémy v Německu a Japonsku. Je zcela samozřejmě, že proces přechodu k tržnímu hospodářství nebude v Československu bez problémů. O to více však je zapotřebí, aby jej řídili lidé vzdělaní, znalí světových trendů a hlavně: znalí ekonomické vědy a praxe volného trhu. Dělání ekonomie pomocí příruček a zastaralých učebnic, je pro specifické podmínky v Československu přístup zcela nevhodný. 3-3(I) PODÍLOVÉ ÚČASTENSTVÍ ZAMĚSTNANCŮ Lidová demokracie, 5. června

52 Když odmítáme státní vlastnictví výrobních prostředků a říkáme ne veřejnému vlastnictví podnikových akcií - tedy vlastnictví nepřítomných a nezúčastněných, co tedy? Odpověď je poměrně jednoduchá a vyrůstá přímo z kořenů a tradic Baťova Zlína: soukromé, podílové vlastnictví zaměstnanců, a to jak dělníků, tak i manažerů - společně! Každý zaměstnanec je vlastníkem a každý vlastník je zaměstnancem. Tím lze docílit slavného snu Tomáše Bati: Každý dělník kapitalistou. Pak bude též možno poslat k převýchově i všechny studující švýcarských kursů řízení, kde se učí, jak se chovat k podřízeným a nadřízeným. Myslím, že takových trapných socialistických klasifikací již bylo dost. Moderní podnikový svět dávno (už v pracích von Hayeka) rozpoznal, že nositelem nejdůležitějších lokálních a provozních znalostí je dělník sám a že jej v jeho znalostech, schopnostech a zkušenostech nemůže nic a nikdo nahradit. Čím větší propast existuje mezi zaměstnanci a vlastníky, tím nižší je motivace zaměstnanců i iniciativa a pružnost organizace. Moc se dnes mluví o privatizaci, alespoň v programech těch stran, které to s československým hospodářstvím myslí nejen dobře, ale i kompetentně. Výsledky privatizace jsou velmi povzbudivé na celém světě: soukromí zaměstnanci, manažeři a vlastníci jsou prostě mnohem efektivnější a výrobní náklady mnohem nižší než u kolektivního či státního vlastnictví. Jediné, co může být horší volbou než český způsob privatizace, je polovičatost, nerozhodnost, mixování systémů ( třetí cesty ) a nespolehlivost opatření. Chystá-li se někdo překročit hlubokou propast pouze do půli cesty, pak je jistě lépe zůstat na straně socialismu a do projektů moderní Evropy se raději nevměšovat. Mnozí si však představují, že privatizace je pouze jakési státní odznárodnění podniků (ošklivě de-etatizace ) pomocí státního odprodeje a veřejnou nabídkou akcií a cenných papírů. Tento typ privatizace - pofidérně zesoukromění - býval typický pro thatcherovskou Anglii. V USA však dnes probíhá další a konečný stupeň privatizace - po našem bychom mohli říci zvlastnění: předávání podílů veřejného vlastnictví akcionářů do rukou opravdu soukromých - tedy do rukou zaměstnanců, manažerů a podnikatelů. Procesy privatizace lze znázornit následovně: státní vlastnictví veřejné (akciové) vlastnictví soukromé vlastnictví Naším úkolem v Československu - v zájmu zajištění prosperity, skutečné vlády našich věcí (nejen vlády naší vlády) a kontroly rozhodování pro naše děti - je využít dnes zcela zvláštních a v podstatě neopakovatelných podmínek, vyhnout se tomu nadbytečnému prostřednímu článku. Československý typ privatizace tedy může (a proto i musí) být zkrácen na: státní vlastnictví soukromé vlastnictví. To by se mohlo stát naším opravdovým a trvalým přínosem lidstvu. Všichni dobře víme, jak je skutečné vlastnictví (ne ten gorbačovský pocit vlastnictví ) důležité: jak pěkné jsou naše byty a domky, s jakou láskou pracujeme na svých zahrádkách, jak se obětujeme pro věci své. Socialismus nikdy nedokázal vyřešit základní problém společensko-hospodářské organizace a motivace: Kdo zůstane přes noc u nemocné krávy? Kráva, která patří všem, nepatří nikomu. Proto za socialismu krávy trpí a umírají, nedobře dojí a přinášejí málo masa, zatímco za kapitalismu je zdravých krav, mléka, kůže i masa vždy dostatek. Nevyřešíme-li problém vlastnictví, nebude zdravých krav. Kapitalismus, jakožto přirozená a spontánně se vyvíjející soustava lidské organizace práce, řeší tento problém podle pradávných principů křesťanských, jednoduše a elegantně: U ne-mocné krávy zůstane bdít ten, jemuž kráva patří. I Ježíš, promlouvaje k Židům, rozpoznal tuto úžasnou, spolehlivou a často pro socialisty hluboce překvapivou organizační a sebeřídicí schopnost soukromého vlastnictví. Já jsem dobrý pastýř, neb dobrý pastýř dá svůj život za ovce své. Ale ten, který jest pouhý námezdník a ne pastýř a vlastník ovcí, ten vidě vlka přicházeti, ovcí ponechá a prchne. Škoda, že ani křesťané v Čechách se touto moudrostí neřídí. 52

53 Opravdová privatizace - ve smyslu soukromého zvlastnění - vyrůstá z hlubokých kořenů národních a umožní nám během jediné generace, abychom se do Evropy navrátili důstojně a sebevědomě, ne zbrkle, ukvapeně a s prázdnýma rukama. 3-4 (sken) Vnitřní financování privatizace je v USA úspěšné Vyvolat zájem o restrukturalizaci se daří úvěrováním manažerských projektů 53 Lidová demokracie, 12. června 1990 Americký výraz leverage (posilování pákou úvěru) nelze vhodně přeložit, ale jde o soustředění podnikových zisků a ztrát na relativně malou koherentní skupinu vlastníků. Tohoto nástroje se v USA používá k privatizaci, jejímž cílem je restrukturalizace zadlužených nevýkonných velkých podniků. Při vysoké míře rozptýlení veřejného vlastnictví a atomizaci podnikového jmění nemají takové podniky restrukturalizační blok akcií, potřebný k efektivní přestavbě. Rozptýlené vlastnictví je tedy třeba soustředit, tj. privatizovat v pravém slova smyslu. Koherentní skupina Soustředění podnikového jmění do rukou malé, zájmově spjaté koherentní skupiny vlastníků, vytváří výrazné motivační tlaky, zejména na vyšší zisky, než u veřejně či státně vlastněného podniku. Jinými slovy, za jinak stejných podmínek se soukromé soustředěně vlastněné podniky vyznačují větší ziskovostí a menší ztrátovostí než podniky veřejné. Podniky veřejně vlastněné mají nižší ziskovost. Výše uvedené závěry platí ve vyzrálých tržních podmínkách USA. V ČR velké státní podniky, ať již kupónově zveřejněné (nesprávně zprivatizované ) a co do jmění maximálně rozptýlené nebo i zahraničně rekapitalizované - jsou obvykle ztrátové, nevýkonné, zadlužené a charakteristické, většinou, starou strukturou řízení a organizace, vhodnou jen k tunelování a rozkrádání. Nelze od nich očekávat zásadní restrukturalizaci a změnu ve výkonu. Je třeba je nejprve privatizovat do rukou soustředěných koherentních skupin vlastníků. Jejich vlastnické rozptylování do rukou veřejnosti prostřednictvím kupónů není privatizací, ale pouze zveřejňováním státních majetků. Další otázka: Které jsou nejvhodnější skupiny koherentních vlastníků a jak financovat jejich nutné úvěrování čili leverage? Koherentní skupina vlastníků musí být schopna výrazně a přímo ovlivnit výkon podniku, musí být plně zainteresována na jeho efektivní restrukturalizaci. Takovou skupinu tvoří pouze podnikoví insideři, tj. manažeři a zaměstnanci, nebo skupina podnikatelů, kteří se insidery stanou. Nejméně vhodnou skupinou jsou outsideři, tj. podnikoví diváci, absentní držitelé papírů, veřejných kupónů či akcií DIKové (z angl. dick). Držitel papíru (podílu na jmění), který není insider (nepůsobí v podniku), je pro výkon podniku irelevantní. Insider, který není spoluvlastníkem (nepodílí se na jmění), je promarněnou příležitostí. Soustředění majetku V USA se privatizace pomocí soustředění financuje ze třetích zdrojů, tj. pomocí úvěrů a vydáváním výnosných, ale riskantních obligací ( junk bonds ). Takto bylo v USA v jediném roce 1988 zprivatizováno přes 5 % kapitálového trhu za víc než 130 miliard dolarů. (Celý německý Treuhandanstalt měl privatizovat 8000 podniků v celkové hodnotě kolem 200 miliard marek, tj. 130 miliard dolarů.) V ČR není dostatek zahraničního kapitálu ani mezi národními podnikateli či obyvateli. Na druhé straně, prodejcem není veřejně vlastněný podnik, ale stát či Fond národního majetku. V tomto případě tedy může prodejce sám (stát) financovat nákup majetku koherentní skupinou vlastníků. Financování znamená splácení úvěru na splátky, úpisem budoucích zisků. Řekněme, že aktiva jsou odhadnuta na 10 miliónů, jmění je pět miliónů a dluhy pět miliónů. Stát si vyžádá od nových vlastníků podstatnou hotovostní částku, řekněme 10 %

54 odhadnuté hodnoty, a financuje zbytek, třeba splátkami po období osmi let. Stát si tak vytváří stabilní zdroj příjmů do budoucnosti a zároveň soustředěnou skupinu motivovaných vlastníků. Zvyšuje se tak výkonnost podniku a vše se privatizuje v jediném paralelním procesu. Manažerské splátky Hotovostní splátku musí zajistit manažeři a zaměstnanci ze svých vlastních zdrojů či získáním úvěru od třetí strany. Financované splátky se upisují z budoucích mezd a zisků. Jde zde o efektivnější tržní regulaci mezd; ne o státní regulaci pomocí dekretů. Předpokladem takové vnitřně financované privatizace je, že nový soukromý podnik bude schopen splácet dluhy ze svého zlepšeného výkonu. Není-li soukromý podnik a priori schopen lepšího výkonu než podnik státní či podnik veřejně vlastněný, pak není privatizace nutná. Privatizovat za účelem klauso-maoistického přerozdělení a politického udržení sociálního smíru, je příkladem společenského inženýrství státu, ne příkladem působení volného trhu či podnikatelského myšlení. Restrukturalizace Aby noví soukromí vlastníci, tj. koherentní skupiny insiderů, mohli zaručit sobě i státu vyšší výkon, musí podnik nejen rekapitalizovat a refinancovat, ale hlavně restrukturalizovat. Činitel restrukturalizace a nositel jejích nákladů musí kontrolovat restrukturalizační blok tedy mít podíl na výnosu vyšší, než je náklad sám. Jinak se restrukturalizace neujme. Chce-li ČR privatizovat ve smyslu zde popsané vnitřně financované privatizace, pak musí ekonomové spolu s politiky vyřešit náročnou otázku již realizovaného kupónového rozptýlení jmění mezi pasivní absentní veřejnost, dále otázku úlohy investičních fondů (změnou funkce z manažerů akciových portfolií na restrukturalizační holdingy) a otázky vyrovnání s nevinnými dicky. Jinak bude vše prostě rozkradeno. 3-5 (sken) Poskytneme příležitost úvěrové privatizaci? Veřejné vlastnictví nedokáže plnit úlohu vlastnictví soukromého Hospodářské noviny, V osmdesátých letech proběhl v USA proces privatizace. Tato privatizace převáděla podniky veřejně vlastněné (akcie na veřejných burzách) na podniky soukromě vlastněné podnikovými insidery (manažery, zaměstnanci a řediteli). V ČR na počátku devadesátých let probíhala privatizace směřující nikoli do soukromých rukou insiderů, ale do veřejných rukou outsiderů. Vytvářely se typy podniků, jaké se v USA aktivně privatizovaly. V ČR je výsledkem rozptýlené veřejné vlastnictví, nelišící se příliš od původního státního vlastnictví, obzvláště ne v řízení, struktuře a výkonnosti. V podmínkách ČR bylo žádoucí převést podniky nejprve do soukromých rukou, a teprve následně je prodávat veřejnosti nabídkou kvalitních burzovních papírů (tzv. IPO). Restrukturalizace V ČR je nezbytná neodkladná a zásadní restrukturalizace podniků: změna řídicí struktury, změna managementu, výrobních programů, zvýšení produktivity, reorientace trhů, vlastnických odpovědností a vnitropodnikové kultury. Žádný západní ekonomický konzultant by však v případě zadluženého, nevýkonného či bankrotem ohroženého podniku nemohl doporučit masové rozptýlení vlastnictví do veřejných rukou, jako tomu bylo v případě plošné kupónové privatizace. Požadavek restrukturalizace a reinženýringu vyžaduje postup právě opačný: Identifikace koherentní, užší skupiny soukromých a vnitřních vlastníků, kteří budou motivováni a kvalifikováni vynaložit potřebné restrukturalizační úsilí. 54

55 Ze státních podniků bylo zapotřebí vytvořit podniky soukromé, nikoli podniky veřejné. Zveřejňování podnikového vlastnictví (nabídkou podnikových akcií na veřejných kapitálových trzích) je typické a vhodné pouze pro podniky úspěšné, již restrukturalizované, vlastnicky stabilizované, vykazující alespoň minimální potenciál produktivní budoucnosti. Jinak není co nabízet, skutečná investiční poptávka je malá a perspektivy efektivní restrukturalizace zanedbatelné. Masová privatizace prostřednictvím kupónů nebyla skutečnou privatizací, ale politicky motivovaným zveřejňováním vlastnictví: Jde o privatizaci papírovou - do soukromého vlastnictví přecházejí kupóny, akcie a jiné ceniny, ale nejde o privatizaci podniků (fyzického a lidského kapitálu) ve smyslu vytvoření zodpovědné a koherentní skupiny, která při rozhodování vychází z funkcí svého vlastnictví. Papíry jsou privátní, ale podniky ne. Vlastnictví a kontrola Vlastnictví veřejných korporací je v ČR rozptýleno mezi držitele akcií, zatímco efektivní kontrolu provádí vrcholový management z titulu své pozice uvnitř podniku, ne z titulu vlastnictví podniku. Soukromé vlastnictví akcií (papírů) ještě neznamená soukromé vlastnictví podniků. Veřejně vlastněná korporace (public corporation) je mezistupněm mezi státně vlastněnou korporací (state corporation) a podnikem opravdu soukromým (private corporation), vlastněným (alespoň majoritně) koherentní skupinou soukromých vlastníků. Restrukturalizace podniku potřebuje čas, energii, znalosti a úsilí. Tento restrukturalizační náklad zůstává víceméně stejný, ať činí kontrolní balík 20% nebo 100%. S kontrolním balíkem 20% se vynaložením restrukturalizačního nákladu vytvoří hodnota, z níž 80% patří pasivním, volně se vezoucím akcionářům. Proto skutečné holdingové společnosti (ne české investiční fondy) nevlastní pouze kontrolní balík, ale celý restrukturalizační blok, řekněme % akcií. Z těchto důvodů investiční fondy v ČR žádnými holdingy nejsou a jako holdingy se chovat nemohou. Jsou to prostě nástroje k okrádání naivních obyvatel. Jejich chování by muselo být jiné: musely by nabízet veřejné dluhopisy a obligace, které by jim umožnily veřejnou korporaci zprivatizovat na americký způsob (tj. americké Taking Private Movement). Pouze insideři Skutečná privatizace nastane, až koherentní soukromé skupiny převedou podniky z veřejného trhu akcií a IF do soukromých rukou držitelů restrukturalizačních bloků. Takové soukromé skupiny vlastníků se mohou rekrutovat pouze z řad manažerů a zaměstnanců, tedy podnikových insiderů, ne z řad absentních držitelů papírů - podnikových outsiderů. Toto vnitřní (soukromé) vlastnictví, na rozdíl od vnějšího (veřejného) vlastnictví, je nezbytné pro aktivaci restrukturalizačního bloku a pro motivaci k vynaložení restrukturalizačního nákladu. Podnik je závislý na vnitřním lidském kapitálu. Stát měl v ČR jedinečnou příležitost vytvářet koherentní skupiny soukromých vlastníků - manažerů a zaměstnanců, tj. vytvářet skutečně soukromé podniky a nejen soukromou držbu papírů, a to pomocí manažersko-zaměstnaneckých buyouts, financovaných nejen nakupujícím, ale i přímo prodejcem, tedy státem. Pro nedostatek vhodného termínu nazýváme popisovaný přístup management/employee leveraged buyout, pracovně financovanou vnitřní privatizací. Nejde zde se o americký ESOP, tj. zaměstnanecké akcie. Postup Financovaná vnitřní privatizace se může provádět decentralizovaně a paralelně, tedy mnohem rychleji a hlavně hospodářsky výrazně efektivněji, než dlouholetá a byrokratická pseudoprivatizace kupónová. Decentralizovanou privatizaci stovek i tisíců podniků současně je možné připravit výkupními (tj. buyout) návrhy vnitřních i vnějších uchazečů. 55

56 Postupy se musí standardizovat a zjednodušit, aby se minimalizovala rozhodovací a vyhodnocující role státu. Standardizací je třeba snížit potřebu vnějších konzultantů, kteří sami lokálním podmínkám nerozumějí o nic víc než státní úředníci. Pasivní regulace: privatizační instituce monitoruje pouze odchylky od standardních pravidel. Vládní úředníci nehodnotí a nevyhodnocují prospekty podnikových plánů, protože na to prostě nemají. Porušení standardních pravidel vede ke zrušení privatizační dohody. Finanční hotovostní vklad nakupujícího je nutný, jako procento celkové hodnoty nebo jako předplatné ročního leasingu. V potaz se mohou brát pouze vážné a solventní uchazečské skupiny, aby se zamezilo spekulaci. Určení schopnosti převzít riziko je základním kritériem: stát musí být připraven kontrolu státního podniku odevzdat. Financování prodejcem. Nákupní skupina, obzvláště domácí, nemá obvykle dostatečný čistý kapitál. Splátkové financování či pronájem prodejcem, v našem případě státem, je nutné, protože tradiční financování bankou je ve východní Evropě nespolehlivé. Diskontování ceny, standardní splátkový režim či vydání specifických privatizačních kupónů či certifikátů, nejsou vyloučeny. Leasing. Do konečného vyřešení restitucí půdy, nemovitostí a majetků lze použít leasingové uspořádání fixních aktiv. Po vyřešení restitucí budou nájemní platby jednoduše převedeny na nové vlastníky. Individuální vlastnictví. Jakékoli dohody o privatizaci s uchazečskými soukromými skupinami mohou být uzavřeny pouze na individuální základně (ne na základně skupinové), a to formou individuálních akcií, podílů či procent. Jakékoli kolektivní vlastnictví je vyloučeno, resp. může vyplynout pouze z následné postprivatizační dohody individuálních vlastníků (združstevnění). Časové omezení je nutné. Konkurenční standardní návrhy se musí realizovat během 4-6 měsíců. Po časovém limitu bude jakýkoli návrh přijat automaticky. Aukce konfliktních návrhů: Paralelní a konfliktní návrhy lze řešit nezávisle - spíše odbornou aukcí než byrokratickým vyhodnocením státním orgánem. 3-6 (akt) Zahraniční účast, kapitál a znalosti: SYSTÉMY POSTUPNÉHO PŘEVODU VLASTNICTVÍ část I. Hospodářské noviny, Současná vláda se hodlá zaměřovat na přilákání a zvýhodňování zahraničního kapitálu, který však bude ČR i nadále masově opouštět pod vlivem vývoje v Asii a Rusku. Americký Forbes magazine ( Czech-out time, ) dokumentuje hloubku odlivu přímých zahraničních investic a cituje Pierra Davirona, šéfa Oppeneheimer & Co. s Czech Republic Fund: Tahle ryba je shnilá od hlavy až dolů. Hledáme jediný důvod, proč zůstat. Zatím jsme jej nenašli. Samozřejmě, že věc není tak jednoduchá, nelze prostě vyhlásit daňové úlevy a jiné balíčky opatření. Na to dnes solidní zahraniční investor nikomu neskočí. Kdyby to bylo tak jednoduché, měl by podobné klausovské balíčky kdekdo, a všem by se dařilo dobře. Přímé zahraniční investice klesly v roce 1996 na pouhé 1,2 miliardy US$ (oproti 2,6 mld v roce 1995). V první polovině 1997 činily přímé zahraniční investice již jen 472,5 milionů US$, tj. pouhých 40% podobných toků do Maďarska. Tento fakt by měl radikálně snížit deficit obchodní bilance: jestli ne, pak jde o hluboký strukturální problém podnikové výkonnosti, produktivity a konkurenceschopnosti. 56

57 Účast zahraničního kapitálu je nezbytná, i když by neměla být ve formě přímého odprodeje nejlepších a plně konkurenceschopných podniků. Přímý odprodej, obzvláště politicky zaměřený, nepřináší ČR nic kromě korupce. Obdobně nic nepřináší rozvojovým zemím Afriky, Střední Ameriky a bývalého SSSR. Zahraniční kapitál (přímé investice, ne pouhé spekulace) není důležitý pouze z hlediska peněz a technologie, ale hlavně z hlediska podnikového řízení a organizačního reinženýringu. Právě v oblasti řízení a reinženýringu zaostávají naše podniky nejvíce. Je až s podivem, jak jsou v ČR úspěšné, konkurenceschopné a zmodernizované hlavně podniky zahraniční, zatímco podniky domácí se stále potácejí v manažerském diluviu. Se zahraničním kapitálem může přicházet i kapitál znalostní, kterého je zapotřebí nejvíce. Peníze a technologie jsou dnes dostupné každému, znalosti nutné k jejich správnému a efektivnímu uplatnění jsou vzácné, drahé a pro mnohé společnosti nedostupné. V ČR je situace navíc ztížena několika nešťastnými aspekty místní manažerské kultury: 1) Mýtus zvláštních podmínek. Ve většině česky vlastněných podniků stále přežívá názor, že podmínky podnikání a řízení jsou v ČR jiné, odlišné a nesrovnatelné s podmínkami ve světě. Musíme tedy řídit po svém, dle našich zvláštních podmínek. Zapomíná se, že právě zahraničně řízené podniky jsou ve zvláštních podmínkách ČR těmi nejúspěšnějšími. Tento mýtus vede k pasivitě, organizační skleróze a izolaci od světových trendů. 2) Méně častý, ale stále ještě potentní pocit, že jsme mistři světa, všechno již známe, takhle jsme to dělali už dávno, že jsme vzdělaní, vynalézaví a efektivní. Nic nemůže být dál od pravdy. Tento zcela nerealistický pocit jakéhosi mistrovství omezuje inovace, hledání, učení se a zvídavost, které jsou pro moderního manažera nezbytné. Řízení podniku není hokej. 3) Přežívání starých, socialistických praktik a metod v řízení, podnikání a organizaci, kombinovaných se zastaralou a nedostatečnou přípravou v existujících MBA-programech, téměř zaručuje další úpadek úrovně lidského znalostního kapitálu v příštích deseti letech. Mezinárodně plně akreditované, moderní a inovační programy MBA (Master of Business Administration) jsou jedinou cestou: ostatní, tradiční typy ekonomického vzdělávání absolventy spíše znevýhodňují. (Po integraci do NATO a EU bude pouze mezinárodní MBA přijatelným titulem pro manažerského profesionála.) Právo, Zahraniční účast, kapitál a znalosti: SYSTÉMY POSTUPNÉHO PŘEVODU VLASTNICTVÍ část II. Systém společností převodu vlastnictví (angl. Ownership Transfer Corporation - OTC), kdy zahraniční kapitál sice zrychleně realizuje své zisky, ale ve stejné míře převádí vlastnictví zpět do rukou tvořící se skupiny národních kapitalistů-insiderů, by byl pro ČR nejefektivnější. Do 10 až 15 let by úspěšné podniky byly převedeny zpět do českých rukou, podnikový prostor a tradice ČR by nebyly trvale narušeny. Zahraniční kapitál je uspokojen, protože své zisky realizoval rychle, a jeho kapitál se uvolnil pro další investice. Národní kapitál je také spokojen, protože dostal možnost se postupně akumulovat, zkoncentrovat a učit se - s pomocí cizího kapitálu a rizika. Celá koncepce OTC je založena na dělení do kategorií krátkodobých investorů a dlouhodobých vlastníků, podrobujících se pravidelné a opakované rekapitalizaci podniku. Současně tedy existují dvě kategorie akcií: investiční a vlastnické akcie. Obvyklá práva (nepodmíněná a nezměnitelná) na kapitál, rezervy, dividendy a volební hlasy jsou zpočátku vestována převážně v investičních akciích, jak je obvyklé, zatímco práva budoucích vlastníků-držitelů jsou 57

58 omezena a podmíněna výkonem (zisky, dividendami). V míře odpovídající převodu zisků a dividend dochází současně k převodu práv z investičních na vlastnické akcie. Například při míře převodu 5% ročně by byl investory vlastněný podnik po 20 letech plně v rukou držitelů vlastnických akcií. Celá řada různě koncipovaných režimů převodu je možná - od dlouhodobých a pravidelných (0,01% denně po 27,4 let) až po akcelerované a časově soustředěné (10% ročně po 10 let, 10 let po první dividendě). Investoři získají likviditu: mohou zhodnotit svůj kapitál a realizovat zisky rychle a bez nutnosti prodeje akcií na burze. Budoucí vlastníci nemusí zpočátku investovat neexistující kapitál, ale postupně se k němu dopracovat podle typu vlastnických akcií (manažerské, zaměstnanecké, dodavatelské, direktorské, společenské atp.). Různá schémata převodu vlastnictví lze používat též jako metod postupných úvěrovaných privatizací se zahraničním mezičlánkem nebo k reprivatizacím od externích na interní držitele, od veřejných na soukromé společnosti atp. Daňové nástroje státu lze použít ke stimulování potřebných reprivatizací. Snížíme-li daně ze 40% na 25% hrubého zisku, čisté zisky tak vzrostou o 15%. To odpovídá 25% vzrůstu čistých zisků oproti výchozí úrovni - což by mělo vyvážit ztrátu 5% vlastnického podílu. Vlastnictví investorů se každoročně rozmělňuje 5% převodu cílovým vlastníkům. Investoři tedy budou vyžadovat rozdělení veškerých zisků v dividendách, aby co nejdříve realizovali očekávaný návrat investice. Vyvstává tak otázka financování růstu podniku. Jedním ze zdrojů jsou reinvestice dividend. Druhým, silnějším zdrojem je založení nového OTC podniku, kde by rozmělnění vlastnictví nebylo pro investory problémem a reinvestování dividend by bylo o to přitažlivější. Daňově zvýhodněná privatizace pomocí OTC je výhodná pro všechny účastníky. Daňové příjmy státu se zvýší, protože veškeré zisky jsou rozděleny a zdaněny, ne reinvestovány jako náklady. Objem burzovních transakcí se zvyšuje umísťováním nových investičních a reinvestičních akcií. Investoři zrychlují návratnost kapitálu, cíloví vlastníci získávají zpět své podniky a současně se vyučí modernímu managementu, marketingu a strategii. Třetinu cílových vlastnických akcií lze převést na hostitelské komunity a lokality za účelem samofinancování zdravotnictví, vzdělávání a sociálního pojištění z místně vytvářených zdrojů, čímž by se snížily tlaky na státní výdaje a dále se snížila potřeba zvyšovat státní daně. Hospodářské noviny, (I) ZNALOSTI A VĚDĚNÍ JAKO KAPITÁL Již od Marxe je za kapitál považováno vše mrtvé a neživé: peníze, stroje, budovy, někdy i půda, a dokonce i mrtvá (tj. již vykonaná) práce. Bez lidského činitele, bez lidského mozku to všechno zůstává skutečně mrtvé - jen hromadou železa a haldou cihel, jak říkával Tomáš Baťa. Život tomu všemu haraburdí mohou vdechnout pouze lidé. Lidské znalosti, um a schopnosti jsou základní formou kapitálu a nejproduktivnější silou moderního světa. Například Japonsko se ze zaostalé a málo vyvinuté země stalo první průmyslovou velmocí světa během pětadvaceti let. Japonci neměli NIC: žádné suroviny, žádnou půdu, žádné půjčky či Marshallovy plány, žádnou 58

59 infrastrukturu - jen 120 miliónů levných, primitivních pracovních sil, namačkaných na území o velikosti Kalifornie. Jediné co měli, byla prohraná válka, Hirošima a gejšy. Japonci však nejezdili po světě a nežebrali o peníze. Nepřednášeli druhým, jak mají utrácet své peníze. Necpali se zbrkle, kam nepatřili a kde nebyli vítáni. Investovali do svých dětí a mladých lidí, do lidského vědění, schopností, znalostí a umu. Vzdělávali se, učili se, trénovali se, dychtivě přijímali zkušenosti jiných. Nestyděli se za svůj hlad po znalostech a vědění, a nikdy je nenapadlo, aby dávali druhým rozumy - když zatím žádné neměli na rozdávání. Tato skromnost, hodná vskutku velkého národa, jim vydržela dodnes: ani dnes neříkají Japonci (ani Číňané) druhým i když Češi tak činí s neobvyklou vášní - co mají dělat a jak se chovat. Je to vše otázka kultury. Japonsko a nyní i země čtyř draků (Tchaj-wan, Singapur, Hongkong a Jižní Korea) jasně ukázaly, že taková rozhodná, všenárodní a vytrvalá investice do znalostí a vědění přinese ovoce zhruba za jednu generaci. V jediné generaci lze přejít od ekonomické zaostalosti do průmyslové eminence. Vzdělat člověka je snazší a rychlejší než postavit ocelárnu, otevřít nový důl či vykopat ohromnou díru - a pak ji zase zasypat. Tak proč ne my? Proč se o vzdělání, o lidech a jejich znalostech vlastně ani nemluví? S čím a kam se to chceme vracet? Ukazovat se turistům v barevných kabátcích a s fujarou? Cožpak nejsme potomci Komenského a Bati? Proč se mluví jen o půjčkách, dluzích, konvertibilitě, normativech, šocích, harmonogramech, atd., ale ne o lidech a jejich vzdělání, řemeslu, učení a hlavně vyučení se? Asi stále ještě doufáme v to sovětské dohnat a předehnat. Asi jsme se mnohému ještě nenaučili a v mnohém nepoučili. Američané říkají, že moderní elektronika je pouze písek a lidské mozky. U nás se jakákoliv elektronika definuje jako tvrdé valuty a známí. Tento rozdíl v myšlení nahání strach všem, kteří myslí a kterým to ještě myslí. Ti ostatní již pilně a vážně pracují na harmonogramech, jak ty tvrdé valuty urychleně dostat, pokud možno zadarmo. Marx vůbec nepochopil, že znalosti, vědění, duševní práce a vynalézavost jsou základní formou kapitálu. Asi nemohl. Navíc prohlásil lidskou práci za měřítko hodnot a pracovat hodně za mravní imperativ. Zda je ta práce také chytrá, účelná, užitečná, etická, produktivní a kvalitní, to jej již příliš nezajímalo. Tak a už je to tady: sklízíme dnes plody myšlení pánů, kteří nám narýsovali naše životy za nás, aniž by oni sami museli kdy převzít odpovědnost za jejich prožití - zemřeli již dávno, pokojně a v klidu. I dnes se mnozí snaží ovlivňovat životy daleko za hranice svých životních horizontů, bez obav ze své osobní odpovědnosti a možnosti zodpovídat se před soudy vlastních dětí. Považuji takové arogantní vměšování se do budoucnosti druhých za projev nevzdělanosti a hluboké nemravnosti. Znalostní kapitál neleží v knihách, ale vyplývají přímo z akce. Máme pro to pěkný český výraz: Umí. Ano, umět neznamená třeba podrobně popsat v příručce, jak dojit krávu, ale vrátit se ze stáje s žejdlíkem teplého, zpěněného mléka, dnes a zítra a napořád. To je ten kapitál! Vezměte si něco těch mrtvých věcí, co používá třeba kuchař: peníze na nákup v tržnici, hrnce a pánve, plynové hořáky, kvedlačky a vařečky, nůž, koření, talíře, prostírání a podobně. To jsou ty věci, ten kapitál, co se po nich někteří oficiální pídilové tolik pídí a co nám je nikdo nechce dát. Proč asi? Jeden kuchař vezme všechny tyto věci a vytvoří produkt typu RaJ, tedy naprosto nevhodný pro lidskou spotřebu. Neumí. Jiný kuchař z nich vytvoří jeden z těch rychlých zázraků civilizovaného stolování, který se ostatní budou snažit uchovat si v paměti a zachovat v receptech. Umí. Rozdíl mezi užitím mrtvého kapitálu může být tak velký, že jednomu kuchaři jsme ochotni platit nejen penězi, ale i naší zákaznickou oddaností, zatímco od druhého vyžadujeme náhradu škody a kompenzaci za urážku na cti. Proč tedy sháníme mrtvý kapitál, když s ním pak míníme zacházet à la socialistické RaJ? Ovšemže to zahraniční investoři vědí a do rukou nám ty své pěkné věcičky jen tak nedají. Co kdybychom si však vyučili kuchaře, opravdového šéfa, takového, co umí? Mohu vás ujistit, že hrnce, pánve i peníze by se do tržnice jen hrnuly. Znalost a kvalita totiž přitahují a nasávají vnější kapitál přirozeně a automaticky. Neznalost, šmíra, zlodějna a šlendrián však zevně vstřikovaný a vnucovaný kapitál odpuzují, ničí a pustoší. Nakonec tu budeme stát jako před tím, neznalí, ale obklopeni rezivějícím haraburdím kdysi se blyštících hrnců a pánví. Máme v těch našich harmonogramech cosi, ne-li vše, postaveno na hlavu. 59

60 2-8 (II) Ekonomický bus do propasti: Je pozdě? Lze ještě vyměnit řidiče? NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Lidová demokracie, 25. června 1990 Níže uvedené úvahy prof. M. Zeleného byly dne 25. října 1990 předneseny na semináři Čs. ekonomického fóra v budově ÚÚNV, kde byly ing. R. Češkou z FMF veřejně označeny za marxismus, demagogii a vyplývající z autorovy zášti k ČSFR. Výrobní prostředky nepatří do rukou státu, uvedl v nedávném interview prof. Milton Friedman. Rád bych dodal, že stát vůbec nepatří do podnikatelské sféry, že by neměl podnikat, ale pouze vytvářet optimální podmínky pro nezávislou podnikatelskou činnost autonomních soukromých subjektů. Na nedávném kongresu řízení CECIOS v Praze prezident Arno Mock prohlásil, že hlavním problémem Československa je zbavit se námezdnosti pracovní síly. Námezdní pracovní sílu nelze motivovat k dlouhodobému zájmu o podnik, k iniciativě, k odpovědnosti a inovaci: pouze vlastníci a spolupodnikatelé jsou takto motivováni. V nové fázi kapitalismu patří mezi základní trendy : přechod od dělby a specializace k reintegraci práce i vědění, přechod od masové k individuálně zakázkové výrobě, vzrůst úlohy kvality a etiky v podnikání, snižování rozdílů mezi vlastníky a zaměstnanci, rozšiřování zaměstnanecké účasti a odpovědnosti, šíření demokratických a tržních principů uvnitř podniků, a v neposlední řadě (znovu)rozpoznání zákazníka jako akčního ohniska a hlavního investora podniku. Kvalita, výkonnost a společenská žádoucnost podnikových, obecních i státních forem společenskohospodářských uspořádání je historicky, teoreticky i empiricky nepřímo úměrná čtyřem základním kritériím: 1) Rozsah anonymity, kolektivizace či distribuce vlastnických funkcí 2) Míra oddělení funkcí vlastnických od funkcí kontrolních, rozhodovacích a regulačních 3) Stupeň sloučení funkcí hospodářsko-podnikatelských s rozdělovacími funkcemi sociálně-politickými 4) Ztráta důvěry a důvěryhodnosti Vlastnické funkce jsou důležité pro dlouhodobé zhodnocování statků. Zahrnují osobní i právní adresnou odpovědnost, dobrovolné převzetí rizika, dlouhodobý investiční zájem, ultradlouhodobé mezigenerační převody (dědictví) a racionální určení hodnoty, ceny a potenciálu vlastnictví. Čím větší je anonymita, rozptýlení a distribuce vlastnických funkcí, čím obtížnější je identifikace jejich nositelů jako fyzických či právnických osob, tím krátkodobější, nákladnější a nespolehlivější bude zájem a správa daného systému. Kontrolní a rozhodovací (manažerské) funkce se týkají otázek organizace, využití, motivace a každodenní transformace a regenerace zdrojů. Mohou tedy být v principiálním rozporu či disharmonii s funkcemi vlastnickými. Čím větší je oddělení funkcí vlastnických od funkcí kontrolních, tím nákladnější, nepružnější, krátkodobější a nehospodárnější bude daný systém. Jinými slovy, když něco patří všem, vlastnické funkce degenerují a mizí, a když o věcech našich rozhoduje někdo jiný než pravoplatný vlastník, vymizí i racionalita kontrolních a rozhodovacích funkcí. Ideální společensko-hospodářský systém tedy koncentruje vlastnické funkce v rukou zcela specifických osob (vlastníků), buď plně nebo podílově (družstevně), a přitom integruje v těchto osobách i funkce kontrolně-řídící 60

61 ve smyslu rozhodovatel = vlastník. Odchylky od tohoto ideálního systému vedly, vedou a povedou k hospodářské i společenské podprůměrnosti a prostřednosti, někdy k přímému utrpení lidí a pustošení prostředí. Československé reformní scénáře, schválené programy malé a připravované experimenty velké privatizace, narušují či přímo negují všechny výše popsané trendy a principy. Skrze státní akciové společnosti, politická jmenování do jejich představenstev a rozptýlení vlastnictví pomocí kupónů vzniká státem dominovaný systém holdingů a hospodářského fašismu. Námezdnost čs. pracovní síly je tak nejen zachována, ale i dále rozšířena odmítnutím zaměstnaneckého vlastnictví jak v malé, tak ve velké privatizaci. Stát nemůže a nesmí prodávat, co mu nepatří, co zkonfiskoval či ukradl, natož tak činit v ponižujících veřejných dražbách za hotové. Dražby všude na světě převádějí majetek od vlastníků na jiné vlastníky, nikde od nevlastníků na vlastníky. Znalosti, vědění a kvalifikace jako kapitál jsou v Československu neznámé a zcela programově ignorované. O tom, co udělalo z Japonska velmoc, se u nás ani nediskutuje. Místo integrace práce a vědění máme pouze socialisticky rozvinutou dělbu práce, dusivou specializaci, atomizaci, drobení a rozdrobování ad absurdum. Místo abychom se soustřeďovali na privatizaci podniků (tj. na převod akcií-podílů do rukou jednotlivých zaměstnanců a manažerů), zveřejňujeme a rozptylujeme vlastnictví na lidí, kteří k podniku nemají žádný jiný vztah, než držení kusu bezcenného papíru s jakousi podobiznou a absurdním podpisem. Absurdně tak zavádíme spekulaci s papíry a podporujeme zcela neinformované a podúrovňové spekulativní chování našich lidí dřív, než jsme je naučili podnikání, výrobě, kvalitě, investování, rozhodování a řízení. Míníme spekulovat s chudobou a bídou - což je samo o sobě až k nevíře. Jakýsi náměstek z FMF (Federálního ministerstva financi) veřejně prohlásil, že nevidí rozdílu mezi stokorunou darovanou a stokorunou získanou na základě vlastní práce: stovka je přece stovka. Rád bych veřejně prohlásil, že jestliže je vedení tohoto státu v rukou lidí, kteří neznají rozdílu mezi penězi darovanými a penězi vydělanými vlastní prací, pak bychom měli mít všichni vážné obavy o budoucnost a morální profil našeho státu. Vezměte si (téměř jednohlasně schválenou) malou privatizaci. Jaké jsou její důsledky? Důsledky malé privatizace 1) Stát, tedy nevlastník a konfiskátor, prodává tyto své majetky v aukcích za hotové. Tím zvýhodňuje držitele balíků hotovostí, získaných nutně za komunistického režimu. Tím také s konečnou platností vyvlastňuje ty, kteří mnohaletou prací, nízkými platy a vysokými daněmi za tyto majetky již mnohokrát zaplatili, tj. zaměstnance. 2) I kdyby případný zaměstnanec v aukci uspěl, tak je mu odčerpán všechen základní kapitál, kterého je k podnikání zapotřebí. Těch např , co zaplatí za krámek, je přesně těch , které potřebuje k zahájení provozu. Dochází tedy k nemyslné konfiskaci zdrojů, a tím ke znemožnění, či alespoň výraznému omezení podnikatelské činnosti. 3) Nový vlastník po zaplacení aukční ceny bude mít zájem o rychlé zhodnocení investice. Přejde rychle na netradiční, rychlonávratové, krátkodobé a spekulativní činnosti (směnárny, herny, pronájmy cizincům, lotýnky OF, atd.). Propustí většinu zaměstnanců a ponechá ostatní ve striktně námezdním poměru. Byrokratická omezení, že musí ještě rok prodávat mrkev, jsou směšná. 4) Malá privatizace tržně nezhodnocuje a nerozvíjí existující síť služeb, ale radikálně, téměř přes noc, ji likviduje a drasticky degraduje. Trh může poměrně snadno zavádět herny do sítě spotřebitelských služeb, ale bude mu dlouho trvat, než zavede prodejnu dětských botiček do sítě heren. Proč nedat trhu výhodu výhodného startu? Proč nezainteresovat zaměstnance? Proč je ponechat v námezdním poměru? 5) Žádný podnikatel (sic) nesmí provozovat více než jedno řemeslo: tento nesmysl je v tzv. Scénáři stvrzen slovy, že Tento záměr je třeba bezpodmínečně realizovat. Taková vládní intervence a totalitní nepochopení 61

62 podnikání a podnikatelství snad nepotřebuje komentáře. Jde o prostý výraz ekonomické a logické erudice autorů zmíněného scénáře. Ve výčtu zřejmých dopadů malé privatizace by se dalo pokračovat. Je zřejmé, že hospodářsky uvažující člověk by vrátil celý balík vládě jako zmatečný. Kupónový experiment O velké privatizaci by se dalo hovořit podobně. Kupónový experiment zdlouhavě a přes zbytečné mezičlánky zdržuje i znemožňuje velkou privatizaci. Zavádí spekulaci tam, kde je zapotřebí vlastnictví a podnikání. Rozptýlením papírového vlastnictví umožní státu a jeho předkupníkům (nomenklatuře, cizincům, jmenovaným představenstvům), aby si udrželi kontrolní balík akcií ve státních akciových společnostech. Jde o prostý a přímý hospodářský puč byrokracie. Občané, kteří dostali zdarma či levně, se budou snažit odprodat co nejdříve (vůči nule je cokoli zhodnocením). Skutečnými vlastníky (i těch papírů) budou nakonec milionáři minulého režimu, cizinci, členové politicky jmenovaných představenstev a současní vládní a ministerští činitelé kteří to prostě ukradnou a vyvezou. Podniky nedostanou nic, protože příjmy z prodeje akcií nezůstanou v podnicích (kde by zůstat měly), ale přejdou do státní pokladny. Proč? Za účelem nákupu akcií státem, za účelem nákupu ropy a za účelem vytváření fondů pro podpory v nezaměstnanosti. Zaměstnanci zůstanou námezdní pracovní silou, nevlastníky, nepodnikateli a jejich produktivita prudce poklesne, protože budou demotivováni státní regulací mezd, politickým představenstvem a neschopným řízením, které o vnitropodnikovém trhu či vnitropodnikové demokracii vlastně ani neslyšelo. Volný trh přece nelze vyhlásit ministerským dekretem Často se u nás mluví o nutnosti zainteresovat zahraniční kapitál. Jistě, ale peníze nejsou jen peníze a kapitál není jen kapitál. Mrtvý kapitál zhodnocuje sám sebe: K > V > K+. Výroba, lidská činnost a lidské snažení jsou mu pouze prostředníkem. Živý kapitál zhodnocuje výrobu: V > K > V+. Kapitál je pouze prostředkem k zhodnocení činnosti lidí a jejich životů. Mrtvého kapitálu bude pro státní akciové společnosti dost: je to jen trochu spekulativnější forma ukládání peněz. Živého kapitálu se nám nedostává a nedostávat bude, a to ani ze zahraničí. Spekulanti přijdou, ale podnikatelé ne. Jaký to propastný rozdíl mezi funkcemi spekulace, investice a podnikání. Hromada peněz není kapitál, ale jen hromada peněz. Kapitál je myšlenka, nápad, energie, vědění a pocit poslání: ty dělají z hromady peněz živou sílu, jak nás (nebo některé z nás) učil Tomáš Baťa. Mé zkušenosti v Československu ukazují, že - více než názory mé vlastní - vadí některým státním reformistům citáty z názorů předních amerických ekonomů a podnikatelů. Asi proto, že je neznají. Doslechl jsem se, že u nás stále dominují zastaralé ekonomické názory paleokeynesiánské, paleomonetaristické a dokonce paleosamuelsonovské. Již jako studenti v USA v roce 1967 jsme v Rochesteru považovali Samuelsona za zastaralého. V ČSFR bychom měli studovat von Hayeka a jeho důraz na znalosti a vědění, samosprávu a zaměstnanecké vlastnictví. Nebo bychom měli číst alespoň Petra Druckera či W.E.Deminga, J. Jurana, atp. Ale poválečného Samuelsona? Uvedu tedy ještě několik citátů, které se vztahují k výše uvedeným úvahám.na příklad Henry Ford v roce 1926 píše ve své knize Today and Tomorrow: Akciové burzy nemají nic společného s podnikáním. Nemají nic společného s kvalitou výrobku, nic s objemem výroby, nic s marketingem; dokonce nezvyšují ani nesnižují množství kapitálu v podniku. Je to jen taková malá 62

63 show po straně. Vnější, absentní držitel akcií je jedním za základních, i když často skrytých, zbytečných a nepotřebných faktorů vysokých životních nákladů. Živé peníze v podnikání jsou doprovázeny aktivní prací lidí, kteří je tam vložili. Peníze, vložené pouze jako dlužní pohledávka na podniková aktiva, jsou mrtvé peníze. Mrtvé peníze neslouží podnikání, ale nutí podnikatele sloužit jim. Nebo geniální průmyslník James F. Lincoln, zakladatel dnešního nejúspěšnějšího amerického podniku Lincoln Electric v Cleveland, Ohio: Vnější, nepřítomný držitel akcií nepřináší žádnou hodnotu ani zákazníkovi, ani zaměstnanci, protože o podniku nic neví a nemá o něj žádný jiný zájem než vyšší dividendy a vyšší ceny svých akcií. Existují dvě skupiny, které je třeba odměnit ze zvýšených zisků. První jsou zaměstnanci, od shora dolů, kteří zvýšili zisk svým úsilím, umem a spoluprácí. Druzí, a stejně důležití, jsou zákazníci. Ti zaplatili veškeré výrobní náklady a všechny zisky. Ti jsou důvodem existence podniku. Zcela poslední skupinou při úvaze o rozdělení zisku jsou akcionáři, kteří vlastní akcie jen proto, že se domnívají, že investovat peníze jinde by bylo méně výnosné. I když se zdá neuvěřitelné, že by naši přední státní ekonomové o zastaralosti a úpadku veřejného akciového vlastnictví nevěděli, přesto neuškodí několik přímých citátů z nedávné práce Michaela C. Jensena, předního harvardského odborníka ve finanční ekonomice: Veřejně vlastněná akciová společnost, hlavní to motor hospodářského vývoje ve Spojených státech po více než století, dnes přežila svou užitečnost v mnoha ekonomických sektorech a vstupuje do svého zatmění. Nové organizace vznikají na jejím místě organizace, které zůstávají akciovou společností svou formou, ale nemají žádné veřejné akcionáře, nejsou na seznamu a jejich akcie nejsou nabízeny na organizovaných burzách. Tím, že řeší centrální slabost veřejné akciové společnosti konflikt mezi vlastníky a manažery ohledně kontroly a užití podnikových zdrojů tyto nové organizace zaznamenávají pozoruhodná zlepšení v operační efektivnosti, zaměstnanecké produktivitě a hodnotě akciových podílů. (M.C. Jensen: Eclipse of the Public Corporation, Harvard Business Review, 9-10/89) Závěrem je snad třeba zdůraznit, že budoucnost Československa nesmíme stavět na následujících jevech: trvalá námezdnost našich občanů a zaměstnanců kupónová spekulace s bídou nemorální odprodeje, výprodeje, aukce a dražby lidem v balíku specializace a rozdrobování vlastnictví podniků i družstev neschopnost a neinformovanost tzv. vládních ekonomů ignorování vzdělání a znalostí jako základní formy kapitálu mezilidská nenávist a závist rozdmýchávané státem neschopnost rozpoznat a uznat dobré podniky a geniální podnikatele převádění peněz a papírků z jedné státní kapsy do druhé politické intervence v podnikání a hospodaření hlasování našich poslanců ve stranickém zákrytu směšování (institucionální i osobní) politiky s ekonomikou postátnění skrze státní akciové společnosti a státní holdingy udržování bývalých komunistů ve vládě i na ministerstvech omezování informací a cenzura tisku 63

64 Jde vesměs o principy špatné, nemorální a hospodářsky sebevražedné. Jejich kodifikace (natož urychlená či radikální) do zákonů ČSFR je pak aktem vzpupnosti, puče a vzpoury vůči již tolik zpustošené ekonomice této země. Nelze se vrhat do propasti rychle, obzvláště držíme-li na laně milióny jiných lidí. Propagovat rychlost na úkor správnosti a na úkor zdravého rozumu, je nemorální. Ústavní soud, který by vyhodnocoval materiální, hospodářské a majetkové škody způsobené našim občanům nekvalifikovaným rozhodováním, by již měl být ustaven. Dvakrát měř a jednou řež, namísto populárního Neměř nic, jen řež, řež, řež, by mělo být skutečným vodítkem pro hospodářskou reformu tohoto státu. 3-9 (sken) Privatizace s mezihrou? Podniky, jejichž akcie si může koupit každý, nemají podle Milana Zeleného budoucnost 64 listopad 1990 Autor má za to, že privatizací by se neměl převádět majetek ze státního na veřejný (tzn. dostupný každému), ale na soukromý. Ten jediný zaručuje odpovídající motivaci k rozvoji podniku. Svět v privatizaci míří v zásadě tímto směrem, ale naše reforma zatím více hovoří o vlastnictví spíše veřejně dostupném. Po roce 1850 převažovala ve světě forma obchodních společností s ručením omezeným na původní vklad do podniku. Později se začali vlastníci oddělovat od podniků, a tak vznikaly korporace. Vlastníci jmenovali radu a ta vrcholové řízení. Řídící pracovníci pak najímali zaměstnance. Vlastníci se prostřednictvím akciových trhů nepřetržité měnili. Neměli k podniku dlouhodobý vztah a jejich zájem se soustřeďoval především na dividendy. Dnes se takové podniky nazývají také veřejnými korporacemi a jejich vlastnictví je dostupné pro každého, kdo přinese peníze na nákup akcií. Od nevýhod k výhodám Nevýhodou veřejných korporací se stává oddělení vlastníků od podniků. Funkce vlastnické, tj. strategické rozhodování, výběr řídících pracovníků, odpovědnost za rozvoj podniku apod., se dostávají do rozporu s funkcemi operativně rozhodovacími, které dávaly přednost krátkodobým zájmům. Aby se prosadily zájmy vlastníků, musel proto vzniknout určitý systém příkazů a dělby práce. Příkazová hierarchie měla problémy s pružností reakce, kdykoli se měl podnik adaptovat na nové podmínky. To vše vedlo k útlumu, který ohrožoval samu korporaci. Proto už kolem roku 1860 vznikly soukromé korporace, které podnik financovaly už ze zdrojů vlastníků. Akcie takových korporací již nebylo možné veřejné získat. Bylo přesně určeno, kdo a za jakých podmínek se může stát vlastníkem podniku. Vlastníci se už nevyčleňují z podniku, který je veden podle jejich přímých dispozic. Kdo se stane vlastníkem korporace, má i právo kontroly. Vlastníky se stávají i zaměstnanci. Jejich zisky nepocházejí z dividend, ale z vnitřních zdrojů. Tato změna postavení vlastníka vede k zásadním změnám ve vnitropodnikové struktuře a ve způsobech a metodách vnitropodnikového řízení. Soukromou korporací tohoto typu byl např. Baťa, dnes třeba McDonald s. Hlavní formy Ujasnění si vlastnických vztahů, a jim odpovídajících organizačních struktur, má velký význam pro privatizaci v Československu. Půjde o převod státních podniků na státní akciové společnosti nebo na veřejné či soukromé korporace? Charakterizujme si v zásadě tři hlavní formy vlastnictví. Státní se vyznačuje tím, že vše je podřízeno vyššímu útvaru, ne jednotlivci. Vyznačuje se vysokým stupněm anonymity (patří všem a ve skutečnosti nikomu). Omezené možnosti kolektivních vlastníků si vyžadují vybudování byrokratického řídicího aparátu (byrokratický systém hierarchického řízení). Veřejné vlastnictví se vyznačuje tím, že vlastníkem se může stát kdokoli, kdo si koupí na burze cenné papíry. Podnik nemá kontrolu nad tím, kdo se stane jeho vlastníkem.

65 Soukromé vlastnictví - držba podniku není veřejně dostupná. Soukromá firma najímá zaměstnance nebo se sami zaměstnanci stanou účastníky či držiteli vnitropodnikových akcií - systém ESOP (Employee Stock Ownership Plan). Anglická privatizace byla tedy přechodem od státního vlastnictví k veřejné akciovému vlastnictví (šlo tedy spíše o zveřejnění ). Americká a japonská privatizace byla přechodem od veřejného akciového vlastnictví k zaměstnanecko-soukromému vlastnictví. Jednalo se tedy spíše o,,zesoukromění. Převod veřejného vlastnictví na soukromé je velmi složitý, náročný a zdlouhavý. Vrátit kontrolu zpět do podniku vyžaduje vysoké náklady, spojené zejména se skupováním akcií. Jde ovšem o proces nezbytný, protože veřejné korporace nejsou schopny konkurovat např. japonskému systému, který je založen na soukromém podnikání. Od roku 1969 je proto možné ve světě zaznamenat všeobecný přechod k soukromým podnikům. Proto by privatizace v ČSFR měla, podle mého názoru, probíhat přímo od státních podniků k podnikům soukromým, nikoliv veřejným. Veřejné podniky nejsou evolučním stadiem, kterým se musí nezbytně projít, jde jen o specifickou formu vlastnictví. Tato forma (jejíž vybudování potřebuje let) by si později vyžádala velmi zdlouhavé a nákladné korekce, protože se brzy objeví její bariery. Historické kořeny občanů této země jsou v Baťové systému, o který je dnes ve světě velký zájem - zejména v Japonsku, ale i v Německu a USA. Tragické úpravy Lidstvo se nespokojilo s uvedenými třemi základními typy vlastnictví. Státní vlastnictví v socialistických zemích vedlo až k perestrojce v SSSR nebo k samosprávě v Jugoslávii. Ale všechny reformní pokusy vylepšit tři základní systémy měly tragické následky. Například v Itálii za Mussoliniho stát skupoval akcie, což vedlo ke státnímu holdingu a hospodářskému fašismu. Tato zkušenost ukazuje, že veřejně vlastněných podniků se může zmocnit prakticky jakákoli skupina, tedy i stát. I za perestrojky v SSSR vlastníkem zůstává stát. Rozhodovací pravomoc se však přenáší na veřejné skupiny, které, vedle byrokratického aparátu, mají rovněž určitá práva s vlastnictvím disponovat. Děje se tak prostřednictvím různých pokusů zkombinovat státní vlastnictví s různými formami dočasného, polovičatého pronájmu apod., pokusů, které oddělují rozhodovatele od vlastnictví. Rozhodovatelé však nenesou vlastnickou odpovědnost. Prohlášení typu: musíme v lidech vybudovat pocit vlastnictví, nic neřeší. Pocit není vlastnictví. Proto takový systém nemá dlouhou perspektivu. Extrémem v tomto směru je kombinace státního vlastnictví s rozhodovací pravomocí přímo v rukou dělníků, odborových seskupení apod., jak ji známe z jugoslávského samosprávného experimentu. Takový systém vede k ještě rychlejší devastaci hospodářství. Podle všech kritérií vychází ze srovnání jako nejvhodnější systém podílového účastenství. K tomuto závěru se dospělo až v 80., resp. 90. letech tohoto století, kdy již byly vyzkoušeny prakticky všechny možnosti. Selská kritéria Pro hodnocení jakýchkoli reformních či transformačních kroků jakéhokoli scénáře, mám jen čtyři kritéria. Jsou to kritéria selského rozumu: 1. Stupeň anonymity, či rozptýlení vlastnických funkcí: čím vyšší je tento stupeň, tím je systém méně efektivní a naopak. Vysoká anonymita vede ke ztrátě systémového pohledu na hospodářský proces, nízká anonymita usnadňuje transparentnost systému. 2. Míra oddělení funkcí vlastnických od rozhodovacích: čím větší je jejich odtržení, tím je systém méně efektivní a naopak. Při vysokém oddělení jsou společenské důsledky přijímaných rozhodnutí méně předvídatelné a systém je nestabilní. Jen jednota vlastnických a rozhodovacích funkcí posiluje stabilitu systému. 3. Stupeň oddělení funkcí hospodářských (ekonomického rozhodování) od funkcí společensko politických (rozdělovacích apod.), tj. princip ekonomického,,motoru. Podniky jsou hospodářské instituce a nikoliv instituce společensko-politické; podniky se tudíž nesmějí zneužívat k plnění společensko-politických funkcí státu. 65

66 Účelem podniků je vytvářet společenské bohatství, tj. být ekonomickým motorem, který umožní státu, aby vykonával své společensko-politické funkce. Přenášení těchto funkcí na podniky snižuje jejich výkonnost. Švédský model je sociální proto, že vyrůstá z bohatství, z firem jako Elektrolux, Asca, Ikea, Volvo, Saab, aj. S jejich zánikem by zanikl i sociální systém. Švédský model tedy nelze budovat v chudobě. Ke švédskému modelu se paradoxně hlásí například Rumunsko. I v ČSFR jsou tendence pohlížet na podniky jako na výrazně sociální systémy, vypisovat kritéria pro jmenování jejich vedení, zasahovat do podnikového rozhodování ze sociálních hledisek, apod. 4. Stupeň důvěry ve stálost vlastnictví, v uchování státu a jeho představitelů, v investiční možnosti, apod. Tržní hospodářství je plně založeno na důvěře. Každé rozhodnutí, které vede k poklesu důvěry, má malou naději na úspěch. Je třeba si např. uvědomit, že inflace není následkem přemíry peněz, ale spíše mnoha peněz, které obyvatelstvo i další subjekty nemají důvěru investovat. Řešení inflace proto spočívá především ve vytváření investičních příležitostí, aby se investiční činnosti mohlo zúčastnit co nejvíce lidí. Rozhodnutí posilující důvěru jsou zpravidla rozhodnutí úspěšná, protože mají podporu obyvatel. Nejlepší řešení je to, které vede ke zlepšení podle všech uvedených kritérií. Ekonomické instituce, které jsou výrazem vyspělé tržní ekonomiky, nelze zatím využívat, protože československé tržní hospodářství dnes neexistuje a ještě dlouho existovat nebude. Nejprve se musí vybudovat tržní prostředí. Burza, například, toto tržní prostředí nevytváří, nýbrž je jeho důsledkem. Proto jestliže se dnes zavede trh akcií, nemůže signalizovat výkony podniků, protože mezní výkyvy v cenách akcií nemohou tyto výsledky odrážet. Lze kupříkladu očekávat, že objem vyměněných akcií bude 30-50krát větší než pohyb zboží. Půjde o krátkodobý i dlouhodobý zájem, např. o spekulační zájmy investorů. Tato situace může vést ke zneužití celého systému různými veksláky, podvodníky a mafiány. Profit, č. 14/ (II) QUO USQUE TANDEM? K postupu vládnoucí garnitury při provádění ekonomické reformy : Jak dlouho ještě? V ČSFR nejde v žádném případě o reformu, ale jen o další upevňování monopolistického systému sítí bývalých komunistů v podnikové sféře. V podstatě všechna vládní opatření jsou buď teoreticky nesmyslná, prakticky neproveditelná nebo zcela nevhodně řazená v prováděcí posloupnosti. Chybí jakákoli logika, opatření se vymykají kontrole, vzniká chaos a lidé nadále trpí. Propaganda a vyvolaný strach jsou dnes tak efektivní, že právě ti nejvíce postižení (důchodci, chudí, ženy, dělníci) žijí v jakési rezignaci a víře, že utahovat si opasky, mít se hůř a obětovat se pro Klause, je výrazem nějaké vyšší nevyhnutelnosti a poslání. Důsledky nekvalifikace a neschopnosti však patří do zcela jiné kategorie: ekonomicko-politické chyby by měly být urychleně napraveny. V ČSFR dosud neexistuje spolehlivý právní systém, který by postavil samozvané ekonomické experimentátory před soud za ekonomické zločiny na obyvatelstvu. Doby komunistického beztrestného pokusnictví s lidskými bytostmi již skončily a každý reformista by měl přijmout plnou odpovědnost před parlamentem i před národem. Současné návrhy na malou i velkou privatizaci jsou nedemokratické a nerespektují princip rozdělení moci: jsou tudíž protiústavní. Nastane brzy doba, kdy se dnes státně privatizované majetky buď rozkradou nebo se budou muset opět konfiskovat a reprivatizovat, protože budou v rozporu s principy demokracie a ústavní separace moci. To by bylo velmi nebezpečné: žádný stát nemůže přežít takové ústavní zemětřesení, způsobené nekompetencí a neschopností malé technokratické elity. 66

67 Liberalizace cen NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Liberalizace cen, tak, jak se provádí v ČSFR, je teoretický nesmysl a praktické neštěstí. Žádné ceny se nesmějí liberalizovat za podmínek převahy státních monopolů, kontroly podniků nomenklaturou bývalých komunistů a vládnoucí neo-nomenklatury, vycházející z neschopnosti, nezkušenosti a nevzdělanosti. Administrativní uvolnění cen postihuje hlavně (a nevysvětlitelně) potraviny, tedy nejméně vhodný sektor pro nepromyšlenou experimentaci s lidmi. Jediným výsledkem musí být prudké zvýšení cen (ne o 30, ale o stovky procent) během krátké doby, snížení spotřeby potravin o 30% a více, a následné snížení výroby, sortimentu i kvality potravin. Psaní ministerských dopisů státním monopolům, aby se chovaly jinak, než se chovat mohou, tj. aby nemaximalizovaly své zisky a chovaly se pěkně podle představ pana ministra, představuje odpuzující přežitky stalinistického a leninistického myšlení centrální regulace ekonomiky byrokratickým státem. Je třeba okamžitě zrušit ujetá ministerstva financí, privatizace, strategie a hospodářství a zmocnit parlament, aby nově vymezil jejich úlohy a pravomoci, a postarat se o jejich urychlené personální vybavení skutečnými, nepolitickými odborníky. Argument proti cenové liberalizaci československého typu je poměrně jednoduchý a známý všem školákům na Západě: ceny jsou následkem pohybu poptávky a nabídky, ale ne opačně: poptávka a nabídka nejsou následkem administrativních pohybů cen. Je třeba rozlišit mezi poptávkou a žádaným množstvím. Poptávka je funkce, množství je číslo. Ale toto jsou opravdu základy. Volná tvorba cen není příčinou, ale důsledkem volného trhu: sama o sobě tedy nemůže volný trh způsobit. Volný trh je charakterizován demonopolizací, konkurencí a soukromým vlastnictvím faktory v ČSFR nejen chybějící, ale stále programaticky odkládané nomenklaturní vládou. Tržní cena je výsledkem momentální rovnováhy mezi funkcemi (nikoli velikostí či množstvím) poptávky a nabídky. Pohyb tržní ceny je výsledkem pohybu funkcí poptávky či nabídky, nebo obou současně. Ne naopak. Následující grafy osvětlí rozdíl mezi primárním pohybem ekonomických veličin a jejich odrazem v pohybu ceny (č.1), a dále primárním pohybem ceny a jeho odrazem v momentálně požadovaném či nabízeném množství zboží, bez jakéhokoli vlivu na poptávku či nabídku (č.2) Funkce poptávky i nabídky jsou odvozeny pro dané ceny. Překvapivé asi pro mnohé v ČSFR. Účastníci v plně konkurenčních tržních ekonomikách operují za předpokladu (trhem) daných cen, tj. funkce poptávky přechází v prostou horizontálu pro plně konkurující, nemonopolistický podnik. Chybu při směšování funkcí poptávky a nabídky s požadovaným a nabízeným množstvím nám v USA dělají žáci středních škol často. Chybu odvozování k pohybu funkcí poptávky a nabídky od pohybu cen již méně často. Hospodářští ministři, kdekoli na světě, by takové chyby neměli dělat vůbec: jde o lidské bytosti a jejich životy. 67

68 Cenová liberalizace tedy nesmí znamenat, že v naději na ovlivňování funkcí nabídky a poptávky se prostě povolí administrativní určování cen, ať již státu či státním monopolům. Liberalizace cen bez předchozí privatizace je teoretický nesmysl a ekonomická sebevražda. Mnozí věří, že potíže s liberalizací cen si vyřeší poptávka a nabídka sama. Absolutně ne. Pouze ministerské výhružné dopisy a nakonec i státní převzetí kontroly (jako za fašismu či nacismu) může monopoly donutit ke státem žádanému chování. Povolíme-li ceny monopolu, nastane situace ilustrovaná grafem č. 3, popisující proces (ekonomicky správné) maximalizace zisku: V ČSFR neexistuje žádná funkce nabídky, ale pouze funkce poptávky. Pro monopolní podniky není nabídková funkce vůbec definována. Ceny nejsou pro monopoly dané: monopolní ceny se určují na základě zcela jiných principů. Jelikož nyní neexistuje funkce nabídky, monopol pracuje s tzv. funkcemi marginálních nákladů a marginálních revenue. (Pro jednoduchost a porovnání jsme na obrázku ponechali přímky nezměněné.) Objem výroby (nabízené množství) je tedy určen průsečíkem nákladů a revenue, ale odpovídající cena je dána funkcí spotřebitelské poptávky (zůstává nezměněna). Výsledkem je vyšší cena a nižší objem výroby, než by byly za podmínek volného trhu a volné konkurence (průsečík funkcí marginálních nákladů a spotřebitelské poptávky). V podmínkách ČSFR lze od tzv. radikální ekonomické reformy očekávat: 68

69 Administrativní (tj. monopolní) zvyšování cen, pokles množství nabízené výroby, zvýšenou diferenciaci cen (pro monopol je výhodné prodávat různým spotřebitelům za různé ceny), snahy umístit nové výrobny v různých oblastech (geografické rozšiřování monopolu), snížení možnosti konkurence nově vstupujících podniků (manipulací zvolené velikosti podniku a cen), atd. Za podmínek monopolu je tedy určitá část výrobní kapacity nabídky stažena z trhu. Toho je dosaženo omezením výroby, snížením sortimentu a kvality, omezením pracovní síly (propouštěním zaměstnanců), apod. I ten nejhorší ekonom by se takovým reformám jistě zdaleka vyhnul. Otevírání se světu Za podmínek monopolů a státního vlastnictví malých i velkých majetků se nelze ani otevřít světu, ani se navrátit do Evropy, a už vůbec ne posílat vojáky do předem ztracených válek velmocí. Svět si přece vybírá ČSFR, ne ČSFR svět. My přece do ničeho nevstupujeme, svět nás, za určitých podmínek, do něčeho přijímá. My neříkáme druhým, co mají dělat, ale nasloucháme pozorně jejich radám, jak se chovat a co dělat. To není podřízení se, ale zahraniční politika. Naše zahraniční politika je fatálně poškozena: je postavena na manifestovaném velikášství malého národa a jeho vměšování se do afér národů velkých nejhorší to forma zahraniční politiky vůbec, vedoucí pouze k výsměchu, ignorování a úpadku. My se musíme učinit pro svět žádoucím a důležitým celkem vlastním úsilím a vlastními činy, ne slovy politických nafoukanců. Svět se řídí principy volného trhu. Je tedy v podstatě v rukou individuálních investorů a podniků, kteří se, stejně jako čs. monopoly, nezastaví před příležitostí maximalizovat své zisky. Jestliže některý zahraniční investor či podnik převezme naše statky, bez ohledu na to, kolik zaplatil v úplatcích komunistické nomenklatuře státu, pak již žádné ministerské dopisy ani pláč nepomohou: chceme-li si jít hrát mezi vzrostlé, ostré hochy, musíme buď vyrůst nebo se pořádně připravit, či prostě dostat přes hubu. Pouze tato třetí alternativa se zdá být oficiální ekonomickou strategií dnešní ČSFR. Nejdříve je třeba privatizovat: do rukou zaměstnanců, manažerů a jejich penzijních a investičních fondů, s účastí obcí, ale bez účasti státu. Teprve potom, již jako pravoplatně a soukromě vlastněný podnik, může jeho demokraticky zvolená (ne státem jmenovaná) správní rada rozhodnout o zahraniční investici, spolupráci, kooperaci či prodeji. V žádném případě nesmí jakýkoli výprodej provádět stát, kterému žádný podnik nepatří. Korupce, úplatky a milenecké dohody jsou pak nevyhnutelné a degradace pracovní síly na prosté námezdníky stejně nevyhnutelná. Dáme svým dětem do vínku kulturu úplatkářství a korupce? Monetární politika Monetární politika je na Západě nástrojem jemného dolaďování plně vyspělého fungujícího tržního hospodářství. V ČSFR však není co dolaďovat, protože zde není a v dohledné době ani nebude opravdové tržní hospodářství. Gorbačovova konfiskace padesáti a storublových bankovek je nesmyslným důkazem administrativní nekompetence. Důležité není peníze odčerpat, ale zamezit jejich dlouhodobé opětovné akumulaci a prosadit jejich aktivní investice. Na investice do podnikání nikdy nemůže být peněz přebytek. Podobně v ČSFR: zde probíhá konfiskace peněz a jejich umrtvování ve státní pokladně na základě aukcí za hotové, na základě podnikového proplácení tzv. investičních kupónů a na základě administrativního zvyšování spotřebních cen ( liberalizace ). Všechna tato opatření mají stejný konečný efekt jako Gorbačovova konfiskace měny. Jsou stejně nesmyslná, ale mnohem nebezpečnější, protože jsou neprůhledná. U prvního opatření investor platí vysoký poplatek státu za pouhé právo pronajmout si prostory a provozovat business v monopolních podmínkách, u druhého státní podniky proplácejí veřejné kupóny do státní pokladny místo do vlastních fondů tvorby kapitálu, u třetího opatření si spotřebitelé přímo a administrativně likvidují úspory, převádějí je do rukou státu místo do investic - a tak vytvářejí nové inflační tlaky. 69

70 V ČSFR se nedělá nic pro to, aby lidé měli možnost investovat a ne pouze pro spotřebu akumulovat bezcennou hotovost. Neprobíhá žádná skutečná privatizace, demonopolizace a ústavní zajištění podnikání tuzemců i cizinců. Nezvyšuje se ani produktivita, ani kvalita, výše mezd je (nesmyslně) regulována státem proti všem principům svobodného podnikání. Důvěra v ekonomiku je minimální, o budoucnosti čs. ekonomiky se v ČSFR oficiálně lže a lež se stává součástí politické kultury. Důvody pro podnikatelské investice rapidně klesají. Prosté odčerpávání měny nemůže a nebude fungovat. I Milton Friedman říká, že jsou vedle... Profesor Milton Friedman se vyjádřil, že v Československu jsou pouze dva druhy ekonomů. Jedni, jako Václav Klaus a jeho stoupenci, chtějí, aby funkce poptávky a nabídky mohly fungovat okamžitě. Druzí, představitelé dubčekovské éry, dodnes propagují trh s lidskou tváří. Profesor Friedman tvrdí, že ani ti první, ani ti druzí intelektuálové nemají nic společného s vnitřní dynamikou růstových hospodářských zdrojů, která vede k hospodářskému blahobytu a lidské svobodě. Friedman se obává, že přes všechny značné lidské a přírodní zdroje Československo nedosáhne hospodářského zázraku Německa, Japonska, Chile či Tchaj-wanu, a ustrne kdesi na úrovni průměrného jihoamerického státu. Zajímavé, jak se reformisté v ČSFR okamžitě přestali ohánět Friedmanem, když se jen trochu blíže obeznámili s jeho názory. Je třeba si uvědomit, že Německo dvacátých let, Argentina let osmdesátých, poválečné Erhartovo Německo, atd., byly plné tržní ekonomiky. Ne tak však nedotčený a nedávnou liberalizací cen a regulací mezd dále posílený státní monopol dnešní ČSFR. V Československu byly jen uvolněny procesy, které povedou k omezení domácí výroby, k omezení spotřeby, k dalšímu nedobrovolnému spoření a držbě hotovosti tedy ke společenskému útlumu. Chceme-li zhodnotit měnu, nesmíme ji odčerpat (zkonfiskovat), ale investovat. Místo vybírání poplatků v aukcích za hotové je nutné zaručit investování těchto peněz přímo do podniků. Místo zaměření na spotřebu (kterou nelze pokrýt) je nutné orientovat je do výroby, která klesá. Problémem v ČSFR nejsou jen tzv. rozkrádači, veksláci, lenivci a pijani: boj proti těmto živlům přenecháme Leninovi, Stalinovi a Gorbačovovi. Opravdoví zločinci už dávno mají svou hotovost ve zlatě, cizích valutách, bavorácích a kobercích na vzdálených ostrovech. Ztrácejí pouze spotřebitelé a drobní podnikatelé, kteří platí aukční poplatky státu (ať již z hlouposti nebo ze zoufalé, primitivní naděje na rychlé obohacení). Stejně trpí lidé na venkově, kteří nemají hotovost v bankách, ale v podezřelých kampeličkách nebo ve strožoku. ČSFR nemá ani šekový systém, nemá tak doklady a stvrzenky o výdajích. Dokonce i výplaty mezd jsou stále v hotovosti, v obálkách či sáčcích z prázdných krabic od bot. Je to jen prostor pro korupci, neprůhlednost a ještě větší následnou korupci. Výprodej národního majetku Protože nejde o majetek státní, ale vskutku národní, je výprodej tohoto majetku státem a jeho neo-ministerstvy (ať již do rukou bývalé nomenklatury, zahraničních spekulantů či tuzemských držitelů hotovosti) nelegální a neústavní. Národní majetek může prodávat pouze národním referendem dezignovaný soukromý vlastník, nikdy stát. Porovnání s Anglií je nesmyslné: tam stát za znárodněné majetky vlastníky plně kompenzoval a jejich burzovní ceny plně vyplatil. Proto dnes může prodávat. V ČSFR stát vše konfiskoval, nic nerestituoval, a proto dnes nic prodávat nemůže. Je zapotřebí urychleně zrušit všechna hospodářská ministerstva neokomunistického státu, obzvláště ta, která vznikla po 17. listopadu 1989, a stala se azylem a poslední nadějí komunistické byrokracie, bývalých komunistů a neo-nomenklatury. 70

71 Je třeba neprodleně ustavit Fond národního jmění, řízený radou jmenovanou prezidentem a schválenou parlamentem, a to bez účasti ukradeného ministerstva financí či podobných ministerstev neorežimu. Po urychlené a fyzické reprivatizaci převede Fond národního jmění národní majetky do rukou zaměstnanců, manažerů a jimi řízených penzijních a vzájemných investičních fondů. Jinak vrstva národních kapitalistů nevznikne. Všichni jednotlivci, ať již občané, zaměstnanci či manažeři, budou mít plné právo své podíly, nároky či kupóny převést (plně nebo částečně) do těchto investičních fondů. Kontrola podniků se tak bude koncentrovat v soukromých rukou, ale investice budou probíhat přes finanční investory penzijních a vzájemných investičních fondů. Nerozdělené či nerozdělitelné majetky budou převedeny přímou akcí parlamentu na vzdělávací nadace a sociální fondy. Fond národního jmění bude likvidován do tří let tím bude navždy likvidována i podnikatelská činnost státu v ČSFR. Různé investiční fondy podniků, obcí a občanů budou mít možnost vzájemně obchodovat se svými akciemi, a tak položí základy pro funkci skutečné, ekonomicky založené a potřebné burzy akcií. Všechny dosavadní pokusy o vytvoření umělé papírové burzy státem by měly být s okamžitou platností zastaveny. Zahraniční úvěry Pro monopolní hospodářství a pro centrální stát a jeho státní akciové společnosti jsou zahraniční úvěry nesmyslné, protože vedou pouze k upevnění jak monopolů, tak státu. Pokud jde o politické úvěry Mezinárodního měnového fondu, ty jsou zaměřeny pouze na udržení společenské stability a politické hegemonie dané vládnoucí garnitury. Představují vlastně rezervy pro případy nepokojů, hospodářských krizí či dělnických stávek. K těm v ČSFR jistě nedojde. Tyto úvěry tedy oddalují (nikoli přibližují) tržní hospodářství. Jediným cílem nadnárodních úvěrových fondů je urychlené a spolehlivé splácení úvěrů. Jejich požadavky jsou tedy explicitní: rychlá liberalizace cen, a tím zvýšená schopnost odčerpávání peněz do státní pokladny, dále radikální omezení mezd zaměstnanců, omezení vnitrostátních úvěrů, zvýšení závislosti na vnějších úvěrech, omezování inflace státním diktátem (inflací se snižuje hodnota splácených úroků), omezení či zakázání stávkové činnosti zaměstnanců, utahování opasků (snižování životní úrovně) spotřebitelů, atd. To vše je cena, kterou ČSFR bude platit za tyto úvěry. Je to cena až neuvěřitelně vysoká, jak zkušenosti afrických a jihoamerických ekonomik opětovně dokazují. Skutečné úvěry a opravdové investice soukromých podniků a soukromých bank (stále je nemáme), které jdou přímo privatizovaným podnikům (ne státu) a vedou k investicím, podnikatelské účasti, technologické renovaci a modernizaci, k manažerskému vzdělávání, v ČSFR nejenže neexistují, ale jsou stále aktivněji omezovány krátkozrakou politikou neorežimu. Privatizace Redoux V ČSFR si tedy hrajeme na kapitalismus. Užíváme kapitalistického jazyka, protínáme křivky a žvaníme o pružnostech nabídky. Nabízíme lidem papírové kupóny, žetóny a talóny (jakož i veliké fotografie ministra financí), mluvíme o papírové a ve státním monopolu zcela nepotřebné burze, snažíme se učit staré manažerské psy novým trikům. Ministři nám mluví o mantinelech, o atletech na běžecké dráze, o šachových tazích, o kopané a Maradonovi, o kasinech, stranické linii a disciplíně a při tom se ani nerdí. Je to vše nereálné a surrealistické, je to hra beze smyslu. Jen prostí lidé trpí. Přitom nikdo nemluví o ekonomice, mluví se pouze o mluvení o ekonomice. V ČSFR si na trh hrajeme jako malé děti, které dostaly nové slovní hračky a hříčky. Odpovědnost za ekonomický zločin, vyplývající z teoretické nepřipravenosti a praktické nezkušenosti (když velkoryse vyloučíme přímý a plánovaný záměr), nepadá na hlavu strůjců a navrhovatelů scénářů, ale na hlavu těch, kteří rozhodují, schvalují a hlasují. 71

72 Světový ekonom Ludwig von Mises, opravdový konzervativec (ne samozvaný populista nové strany stalinského typu), píše v knize Lidská akce: Co tito neosocialisté navrhují, je opravdu paradoxní. Chtějí se obejít bez soukromé kontroly výrobních prostředků, tržní výměny, tržních cen a konkurence. Současně však chtějí svou socialistickou utopii organizovat tak, aby se lidé chovali jako když. Chtějí, aby si lidé hráli na trh tak, jako si děti hrají na válku, na železnici či na školu. Nechápou, jak hluboce se tyto dětinské hry liší od té opravdové věci, kterou se snaží imitovat. Privatizace je skutečně primární. Bez privatizace není přechod na tržní hospodářství možný. Ještě v červenci 1990 se na FMF o privatizaci nemluvilo považovalo se to za něco daleko v budoucnosti (podobně se tam dodnes nemluví o vzdělávání podnikatelů, manažerů a zaměstnanců). Privatizaci totiž nelze rozdělovat jako strany na malou a velkou. Privatizací nelze chápat zveřejňování a konečné postátňování socialistického majetku, ale pouze jeho plné zesoukromění. Tzv. liberalizace cen posiluje a trvale ustavuje monopoly, stát znemožňuje podnikání a podnikatelství (nesměšovat se spekulací!) a likviduje rozhodující roli zákazníka jako pána trhu. V podmínkách ČSFR, kde lidé nejsou schopní platit (či investovat), je třeba přistoupit k platbě pomocí úvěru a se zaručením odvodu části příštích výkonů (jak pracovních, tak podnikatelských) do Fondu národního jmění ne státu. Lidé platí za své vnitropodnikové akcie a družstevní podíly nikoli státu, ale svým penzijním a investičním vzájemným fondům. Stát nedostává nic, protože stát nepodniká. V civilizovaných zemích stát zdaňováním jedinců a podniků získává prostředky na udržování obranyschopnosti státu, efektivní ochranu občanů proti kriminálním živlům, ochranu soukromého majetku a na sociální podpory vyžadované parlamentem či občanským referendem. Veškerý majetek musí přejít do správy Fondu národního jmění. Odtud pak přejde do rukou bývalých vlastníků (reprivatizace) a do rukou správy zaměstnanců, obcí, občanů, investorů a jejich penzijních a investičních fondů (velká a malá privatizace). Existence instituce Fondu národního jmění musí být časově i personálně omezena, bez možnosti výjimek a odkladů. Převod jmění do vnitropodnikových akcií, obecních akcií, penzijních a investičních fondů se děje na základě vkladů nominálních podílů - získaných rozhodnutím rady Fondu národního jmění - přímým vkladem peněz a přímým vkladem podílů, krytých jak z minulých, tak budoucích mezd a výplat. Každý podnik připraví pro Fond národního jmění vlastní privatizační plán, odrážející místní podmínky, a vypracuje program urychleného přechodu na plně soukromý podnik. Rada Fondu národního jmění posoudí, zda je navržený soukromý podnik životaschopný nebo vyžaduje další přípravy a reorganizace. Tak bude v přímém zájmu zaměstnanců, aby se co nejvíce zapojili do privatizačního procesu svého vlastního podniku. Jak úspěšně privatizovat Nutné fáze úspěšného procesu a postupu privatizace, založené na dosavadních bohatých zkušenostech moderního světa, lze stručně shrnout do určité posloupnosti: 1) Než vůbec začneme přemýšlet o vlastním plánu privatizace, musíme vytvořit ekonomické a společenské prostředí, vhodné pro soukromé vlastnictví. Začít je třeba ústavou, separací moci, zákony, soustavou daní, privatizací bank, zárukami a spolehlivou vládou velké demokratické koalice (ne vládnou jedné strany). Atmosféra důvěry, stability a rozhodovací kompetence je základem a předpokladem úspěchu. 2) Začneme s vážným a důkladným vzdělávacím projektem informací, názorných demonstrací a příkladů pro co nejširší veřejnost. Lidé musí rozpoznat přednosti privatizace a pochopit její plný dopad na jednotlivce, rodinu i podnik. 3) Zorganizujeme přípravu a výuku týmů nutných technických specialistů pro privatizaci, a to co nejrychleji a na co nejvyšší možné úrovni. Právníci, smluvní odborníci, finanční specialisté, daňoví experti, organizační poradci apod., jsou nezbytní pro úspěšnou privatizaci. 72

73 4) Zvolme pro urychlenou privatizaci některé cílové podniky a instituce, u nichž jsou problémy minimální a úspěch zaručen. Soustřeďme se nejdříve na úspěšné příklady a zkušenosti, největší, nejdůležitější a nejproblematičtější podniky si ponechme na dobu pozdější. 5) Zvolme techniky a strategie, které nám umožní identifikovat a maximalizovat politickou podporu zájmových skupin. Vždy bude existovat skupina, která danou cílovou privatizaci podpoří, a tu je třeba využít. Vliv odpůrců z řad komunistické nomenklatury je třeba neutralizovat, přesvědčit je nebo prostě vykoupit. 6) Cílový podnik musí být k privatizaci připraven - případně i přímou výchozí investicí ze státní pokladny či z bankovní půjčky. Mnohé podniky prostě pro soukromé investory nejsou přitažlivé: je třeba je vylepšit a vytvořit předpoklady pro budoucí zisky, případně i ukázkou zaměstnanecké účasti. 7) Nespěchejme s ukvapeným rušením zvláštních zaměstnaneckých privilegií a jistot existujících ve státních podnicích. Nepotřebujeme pasivitu, opozici a vzdor, ale dobrovolnou a kolegiální spolupráci všech zaměstnanců. Později bude možné zvláštní privilegia omezit či dokonce vyplatit. Bohatství země vytvořili dělníci a zaměstnanci, ne státní byrokracie. Navíc za toto bohatství lidé již mnohokrát zaplatili v nízkých mzdách, vysokých daních a ztraceném zdraví. Stát tedy nemá právo další platby vymáhat a ministři nomenklatury, kteří se o to pokoušejí, by se měli zodpovídat před parlamentním soudem. Stát musí vrátit toto bohatství zpět do rukou zaměstnanců, dělníků a občanů. Jak? Aukce za hotové jsou za těchto podmínek zcela nevhodný a nemorální mechanismus. Lidé nemají investiční peníze, neexistuje trh a neexistují ani rudimentární ceny. Tzv. aukční ceny jsou nutně cenami konfiskačními. Majetky nepřecházejí do rukou dělníků a zaměstnanců, ale zůstávají v rukou mafií, komunistické nomenklatury a jejích zástupců. Rozdávání akcií obyvatelstvu, zadarmo či za nominální cenu, také nemůže fungovat. Kdyby všichni vlastnili podniky, pak by je nikdo nevlastnil natolik, aby je mohl kontrolovat. Najatí manažeři by si mohli dělat, co by chtěli, rozkrádat a tunelovat, jak by chtěli. Jelikož si stát ponechá 30%, zůstávají akcie v rukou nebo pod kontrolou státu a státem jmenovaných manažerů. Volné rozdělení majetku do soukromých rukou, bez odpovídající soukromé odpovědnosti, vede k politickomanažerskému státu. Státem jmenovaní manažeři budou podepisovat nevhodné smlouvy se zahraničními investory za úplatky a pro své vlastí obohacení. Korupce se v ČR stane způsobem hospodářského života. Jak rozdělit naše velké podniky? Takto: 30% zaměstnancům, 20% penzijním a investičním fondům, 20% občanům obcí, 10% komerčním bankám a 20% širšímu obyvatelstvu ve formě kupónů. Všechny takto rozdělené podíly musí být okamžitě převoditelné do vzájemných investičních fondů, které budou investice řídit a podnik vlastnit. Jednotlivci budou své podniky vlastnit buď přímo, přes vnitropodnikové akcie a podíly, nebo nepřímo, skrze vlastnictví vzájemných investičních fondů. Rozhodování tedy bude v soukromých rukou finančních manažerů fondů a ne v rukou byrokratů FMF. Fondoví manažeři se pak mohou přímo obracet na zahraniční experty, přizvat je k pomoci a konzultační účasti na řízení - bez politických omezení a ambicí dnešního propojení OF-ODS-FMF (příklad čs. pojetí separace moci). Republika, duben (II) Vlastnické vztahy 73

74 Soukromý vlastnický vztah k podniku či majetku, jakož i k výsledkům či výnosům z jejich použití, je základním předpokladem úspěšné ekonomiky moderního typu. Tradiční poměr prosté námezdnosti či zaměstnanosti tento nutný vztah nevytváří. Důvodů pro překonávání tradičních zaměstnaneckých vztahů ve vyspělém světě je několik: 1) Výroba a její produktivita je stále víc závislá na kapitálu (technologie, znalosti, know-how a peníze) a stále méně na lidské práci. Práce přestává být dominantním faktorem, hodnota kapitálu roste, cena práce klesá. Za těchto podmínek nesmí být lhostejné, kdo je vlastníkem kapitálu. 2) Znalosti a know-how se stávají základní formou kapitálu, důležitější než peníze. Znalosti a schopnosti přitahují peníze, ne naopak. Znalosti se nedají kupovat po částech jako lidská práce. Znalosti jsou neoddělitelně spojené s celou osobou. Zatímco námezdní poměr postačuje k vynaložení práce, k vynaložení znalostí (samosprávy, zodpovědnosti, inovací, vynalézavosti a vlastnického úsilí) je nezbytný dlouhodobý spoluvlastnický poměr. 3) Občanská demokracie musí být doplněna a rozšířena o demokracii zaměstnaneckou: demokracie nesmí být odložena jako nepříjemné zavazadlo před branami podniku. Zaměstnanec, jako vlastník kapitálu, musí být autonomní, soběstačný a ekonomicky kompetentní. Aby mohl převzít vlastnické odpovědnosti a povinnosti, musí získat možnost ovlivnit své výrobně-podnikatelské podmínky. V moderní ekonomice jde tedy o to, aby se co nejširší zaměstnanecké vrstvy kapitalizovaly (podle svých zásluh a úsilí), místo aby byly dlouhodobě vyvlastněny, odkázány pouze na vlastnictví upadajícího faktoru své pracovní síly. Jde tedy o naplnění Baťova hesla: Každý dělník kapitalistou!. Trvání na marxistické teorii práce vede k závěru, že je pak vlastně jedno, komu kapitál patří. Marxisté tento závěr realizovali tak, že udělali vlastníkem stát, tedy nikoho. Neokomunisté reagují tím, že vlastníkem je státní byrokracie, bývalá nomenklatura a zahraniční kupci. V obou případech zůstává většina národa odkázaná na prodej levné pracovní síly - jistý to recept k transformaci v banánovou republiku. Pro ČSFR a její budoucí generace je tedy životně nezbytné, aby byl vytvořen národní kapitál, národní kapitalisté, soukromé podniky a soukromý vztah obcí k podnikům. (Soukromým podnikem se nerozumí takový, jehož akcie či podíly jsou veřejně dostupné komukoli a kdekoli; samozřejmě za předpokladu potřebné částky hotovosti. V takovém případě jde o podniky veřejné, bezmocné, otevřené jak kontrole státu, tak kontrole zahraničních spekulantů.) Je tedy třeba programově odmítnout heslo neokomunistů: Vždyť je to jedno, komu to vlastně patří. Není to jedno! Opomíjíme zde dopady motivační, psychologické a ekologické, které ze spoluvlastnictví a účastenství vyplývají. Každý si zametá před vlastním prahem a nikdo si nezašpiní své vlastní hnízdo. Odsávání kapitálu státem Specifickým problémem ČSFR je nedostatek kapitálu v občanských a zaměstnaneckých vrstvách. Kapitálová chudoba je přirozeným dědictvím 45 let vyvlastňování, ale hlavně výsledkem agresivního odčerpávání kapitálu státem od ledna Stát není vlastníkem ničeho v ČSFR: Statky a majetky buď zkonfiskoval či vzal bez náhrady, nebo vytvořil hrubým platovým a daňovým vykořisťováním občanů, zaměstnanců a jejich práce. Vše je tedy (několikrát) zaplaceno a stát nedisponuje ničím, zvlášť ne právem na přijímání dalších plateb a na nezákonné odsávání občanského kapitálu. Formy odsávání kapitálu státem jsou vynalézavé a četné: Veřejné aukce za hotové, které převádějí kapitál z podnikatelské sféry (kde je ho třeba) do státní pokladny (kde je zbytečný a mrtvý, ne-li rozkradený). Výnosy z prodeje kupónů a podnikových akcií nezůstávají v podniku (kde jsou funkční a nezbytné), ale přecházejí do státní pokladny, kde jsou umrtveny. Státní dirigismus podnikové sféry tak nabývá krajních hodnot. 74

75 Státním monopolům bylo povoleno maximální administrativní zvýšení cen (tzv. liberalizace 1. ledna 1991), a tím (přes vysoké daňové odvody) byly odčerpány příjmy a úspory obyvatelstva do státní pokladny (kde jsou tyto prostředky rovněž umrtveny ). Zvýšení nájemného státem (tedy před vlastní restitucí a privatizací nemovitostí) je prostým aktem odčerpávání občanského kapitálu, protože stát nechová záměry cokoliv opravovat či uvádět do pořádku. Další vlna veřejných aukcí po dvou letech odčerpá kapitál od těch, kterým byl již odčerpán v první vlně. Nesmyslně vysoké úrokové míry a omezování konkurence soukromých bank nedovolují čerpání centralizovaného státního kapitálu, ale naopak, vysávají další kapitál od těch, kteří se zadlužili státu. Nerozlišování mezi špinavými a čistými penězi vede ke zvýhodňování komunistické nomenklatury, zahraničních spekulantů a veksláků. Tím je národní kapitál (to, co z něho zbývá) vystavován nemorální konkurenci, která vede k jeho oslabení a přečerpání do státní pokladny. Vše tedy nasvědčuje tomu, že kapitálově chudá ČSFR je i nadále kapitálově ruinována kosmopolitním státem a připravována na přímý odprodej zahraničním spekulantům. Proč k tomu muselo dojít a proč se národ nebránil, je již tématem pro budoucí historiky. (Perličkou je, že náš národní kapitál zřejmě není schopen vyrábět už ani sodovky. Federální ministr financí si totiž nechal zaplatit cestu do Austrálie Coca Colou a vrátil se s myšlenkou prodeje Pražských sodovkáren téže společnosti. Místo podpory národního kapitálu předáváme výrobu našich sodovek a nealkoholických nápojů Novému Zélandu! Zanedlouho prodáme i pivo, třeba do Jižní Afriky?) Životní otázkou pro naši ekonomiku a autonomii Čech, Moravy a Slovenska proto je: Jak vytvářet národní kapitál? Jak neutralizovat vzrůstající roli federálního státu? Jak stimulovat národní (ne kosmopolitní) kapitalisty? Jak kapitalizovat národ, který byl o svůj kapitál radikálně ochuzen? Jak kapitalizovat národ Odpověď na tyto otázky spočívá ve správném (nikoli radikálním) vytváření vztahů, tedy v privatizaci. Privatizace není ani zveřejňováním vlastnictví (pomocí veřejných akciových společností), ani atomizací vlastnictví (prostřednictvím naturálních kupónů), ani odprodejem vlastnictví (veřejnými aukcemi za hotové), ani rozprodejem vlastnictví do rukou zahraničních spekulantů (díky ministerským dohodám, provizím a korupci), ani podnikáním státu (pomocí státních holdingů a akciových podílů). Privatizace by měla být zvlastněním bývalých vlastníků a dnešních nevlastníků, převodem majetků do soukromých rukou, do rukou národního kapitálu a národních kapitalistů. Malá a velká privatizace v ČSFR proto není privatizací, ale zveřejněním, postátněním a zkosmopolitněním národního vlastnictví. Opravdová privatizace by měla probíhat bez účasti a diktátu státu, podle specifických podnikových a místních podmínek (reforma šitá na míru), pod dohledem Fondu národního (ne státního) jmění, podléhajícího parlamentu a ne ministrům, a za podmínek maximální pružnosti a podnikové autonomie. Vhodné formy privatizace pro ČSFR Mezi vhodnými privatizačními nástroji a přístupy lze jmenovat následující, přičemž ani jeden není uvažován současnými reformisty : 1) Přímá privatizace. Část akcií (podílů) je převedena na zaměstnance bezplatně, podle vzorce doby zaměstnání, zásluh a platového zařazení. Část je získána přímou koupí zaměstnanci (motivace: koupíš jednu, dostaneš další zdarma). Protože se nejedná o veřejný prodej, není přesné ocenění nutné. O případném prodeji části akcií veřejnosti rozhodnou až noví vlastníci. 2) Vinkulovaná privatizace. Veřejně vydražená cena se neodčerpá do státní pokladny, ale ponechá se v bance na vinkulovaném účtu nového vlastníka. Ten musí vydraženou částku proinvestovat v objektu během dvou až 75

76 pěti let. Draží se tedy ne dle schopnosti platit, ale dle schopnosti podnikat (dlouhodobě investovat vlastní peníze). Nákup objektu a investice do objektu jsou dvě zcela rozdílné, v ČSFR nyní nerozlišované kategorie. 3) Vnitřní privatizace. Podnik poskytne skupině manažerů a zaměstnanců, kteří vložili smluvní částku vlastních peněz, svého druhu úvěr na nákup dalších akcií. Tento vnitropodnikový úvěr se pak splácí do podnikového fondu z budoucích dividend, podílů na zisku a z osobních příjmů. 4) Úvěrová privatizace. Investiční konsorcium získá vnější úvěr (tuzemský, státní či zahraniční), ručený existujícími aktivy podniku. Tento úvěr se poskytne skupině manažerů a zaměstnanců, kteří předloží nejlepší projekt a mohou prokázat schopnosti a zkušenost. Prostředky z úvěru se vynaloží na renovace a technologizaci. Úvěr se splácí z běžných zisků po dobu 5-10 let. Každou splátkou je část vlastnictví převedena na původní skupinu. Konsorcium dohlíží a ručí. 5) Zahraniční privatizace převodem vlastnictví. Zahraniční investor zakoupí investiční akcie a organizuje výrobu. Po prvních ziscích či dividendách se investorské akcie převádějí do podílů cílových vlastníků (tuzemští zaměstnanci a manažeři). Při 5 % převodu ročně by podnik přešel plně do tuzemského vlastnictví během 20 let. Stát všemožně zvýhodňuje tyto vlastníky s časovým omezením a znevýhodňuje či zakazuje zahraniční vlastníky bez časového omezení. Prvotní zahraniční investice (na zelené louce) jsou neomezené. 6) ESOP privatizace. Plán zaměstnaneckých akcií je založen na půjčce banky svěřeneckému fondu. Za tyto peníze fond zakoupí akcie svého podniku, které pak splácí z daňově odepsatelných dividend. Podle splácení dluhu se akcie převádějí na individuální kapitálové účty zaměstnanců (opět daňově zvýhodněno). Vlastnění zaměstnanců je tedy placeno z budoucích zisků podniku. ESOP (Employee Stock Ownership Plan) má mnoho dalších forem, které lze v ČSFR uvážit: LSOP (Leveraged ESOP). Zaměstnanecký fond je schopen spolupracovat s podnikem tak, že získá bankovní úvěr, který poskytne podniku. Podnik odpoví převodem odpovídající hodnoty akcií do fondu. MUSOP (Mutual Stock Ownership Plan). ESOP pro malé podniky, které si nemohou dovolit administrativní a konzultační výdaje. Proto se vytvoří svěřenecký fond pro zaměstnance více podniků. CSOP (Consumer Stock Ownership Plan). Zemědělci-akcionáři získají vlastnictví výrobních podniků či veřejných služeb (elektrárna, pojišťovna), které mají monopolní vztah ke stálé skupině zákazníků. Zákazníci tak získávají kapitálovou účast na podniku, který dlouhodobě patronizují. GSOP (General Stock Ownership Plan). Jde o privatizaci veřejně vlastněných služeb (pošta, nemocnice, plyn, nafta, uhlí) do rukou specifických, geograficky definovaných skupin a jednotlivců, kteří jsou jinak kapitálově chudí a případně nejsou zaměstnanci. ICOP (Individual Capital Ownership Plan). Plán kapitálové účasti pro nezaměstnance pomocí tzv. sociálního úvěru. COMCOP (Commercial Capital Ownership Plan). Plán pro vlastnění komerčních prostor a budov. PUBCOP (Public Capital Ownership Plan). Privatizace majetků místní a oblastní vlády do rukou geograficky určených občanských skupin a do rukou zaměstnanců veřejných, vládních a státních úřadů a institucí. PUBCOP a COMCOP mohou být kombinovány s ESOPem. RECOP (Residential Capital Ownership Plan). Domy a byty jsou kapitálové struktury, které produkují či pomáhají produkovat bohatství. Příjem použitý na nákup domu vyjímá tento plán ze zdanění jako osobní příjem. Plán umožňuje kapitálové vlastnictví domu či bytu co nejširším vrstvám zaměstnanců a občanů. 7) Kupónová privatizace. Fond národního majetku umožní převod akcií zaměstnancům podniku v pěti- až desetiletých splátkách. Zaměstnanci (ale i důchodci, místní občané, apod.) nabídnou své investiční kupóny (tzv. klausovky ) Fondu, a to výměnou za kmenové akcie podniku. Jde o to, aby zaměstnanci své kupóny nerozptylovali vznikajícím slibotechnám, ale soustředili na nákup svého preferovaného podniku. 76

77 Výše uvedených privatizačních mechanismů je jistě celá řada a podle místních podmínek a specifik jsou možné jejich nesčetné kombinace. Je zajímavé, že Federální ministerstvo financí žádné podobné mechanismy pro vytváření národního kapitálu nejen nepřipravilo, ale ani nepovolilo. Jediným povoleným privatizačním přístupem je odprodej ve veřejných aukcích za hotové - do zahraničních rukou či do rukou držitelů pochybných hotovostí či státních půjček. Lze doporučit, aby naše podniky výše zmíněné privatizační metody používaly, žádaly ve svých privatizačních projektech o udělení výjimek, případně se daly cestou občanské neposlušnosti, a tak se vymanily z diktátu státu a jeho ministerské byrokracie. Účelem privatizace musí být zvýšení efektivnosti jednotlivých podniků na úroveň tržních ekonomik. Jestliže lze prokázat, že některý z uvedených privatizačních mechanismů efektivnost zvýší a setká se se souhlasem většiny zaměstnanců a obyvatel, pak existuje faktický základ pro vyjádření nesouhlasu s méně efektivní ministerskou šablonou. Je čas začít věci dělat nejen rychle, ale i správně (II) O vztahu podnikové a obecní samosprávy 77 srpen 1991 Jakýkoli moderní politický program musí být komplexní (zahrnující otázky ekonomické a společenské), nevýlučný (apelující na všechny občany ČSFR) a nadstranický (vyplývající z požadavku přímé demokracie). Za omezenějších programových okolností může dané hnutí rychle vyčerpat svou programovou dominantu. Otázky samosprávy měst, obcí a okresů nemohou být odděleny od samosprávy podniků, pracovišť a jedinců. Samospráva znamená, že rodina, obec, podnik, okres i země mají právo i povinnost žít z vlastních prostředků. Stát vytváří a znovuvytváří ty nejlepší podmínky pro rozšiřování a prosperitu samosprávných celků. Stát se tedy nezabývá zastaralým přídělovým a přerozdělovacím hospodářstvím, nedegraduje schopnosti a inteligenci občanů, nemanipuluje ceny a nezasahuje z politického centra do rozhodování podniků a do životů lidí. Samosprávné celky musí ve spolkovém svazku navzájem soutěžit ve službě svým občanům, a proto musí mít na vedoucích místech pouze ty nejlepší lidi a odborníky, nikoli ty nejneschopnější a nejohebnější politické lokaje. Samospráva není založena na politice a v samosprávných místech nelze tolerovat cizopasení politických buněk stranického centra. Obecní samospráva umožňuje integraci průmyslu, zemědělství a obcí za základě vzájemné kapitálové účasti, podpory a spolupráce, s cílem směřovat k vytváření soběstačných a konkurenceschopných podnikových či obecních ekosystémů. Oddělování průmyslu od zemědělství, podniků od obcí, výsledků od úsilí a rozhodování od vlastnictví, jsou tradiční (a často tragické) příčiny umožňující rozšiřování prostoru pro státní intervenci a politickou manipulaci. Principem samosprávy musí být integrace všech výše uvedených oblastí, jinak jde o samosprávu neúplnou a dílčí, tedy o samosprávu nespolehlivou a neefektivní. Průmysl a zemědělství se v moderním světě sbližují: čím jsou rolníku pozemky, tím musí být dělníku podnik a stroje. Odborné vědomosti a řemeslná zručnost jsou dnes podstatou obou hospodářských činností - průmyslová i zemědělská výroba jsou závislé na obci, zejména co se týče pracovních sil a kvality zaměstnanců. Obec je závislá na svých podnicích ve smyslu ekologickém, společenském a ve smyslu kvality života. Je tedy čas integrovat tyto funkce a vytvářet tak samosprávné ekosystémy rolníků, dělníků a občanů. Každá obec v Československu by se měla snažit stát se obcí, kam lidé z celého světa rádi jezdí a jejíhož uspořádání, služeb, prosperity, pohody a krásy si váží. Silné obce znamenají silný stát, silní starostové, ředitelé a předsedové znamenají nezávislost na centru a spokojenost obecního žití. Je proto třeba vycházet ze samosprávných celků, z mikrostruktur a z mikroekonomiky je třeba zlomit ten nešťastný mandát daný malé skupince makroekonomických manipulátorů, monetaristů a ekonomů národního socialismu.

78 Každá samosprávná obec je založena na veřejném účetnictví Baťova typu, srozumitelném všem občanům (má dáti dal). Vztah státu ke krajům a krajů k obcím musí být v kontextu zmíněného vytváření podmínek vztahem starostlivého otce k dětem, nikoli vztahem arogantního politického nepřítele či vykořisťovatelského ministerského rady. Rozpočty se musí vybudovat na osobnostech a už nikdy nesmějí být anonymní. Samospráva bez telekomunikace je fikce. Telefony, faxy, xeroxy, rádia, počítačové sítě, dopravní systémy, pošta, televize, noviny apod., jsou krví obecní, podnikové i zemské samosprávy a nesmějí být delegovány do centra. Samospráva je založena na informacích, znalostech a umu. Žádná obec v ČSFR nesmí být založena na přídělech, prosebnictví, peticionářství, almužnictví, dotacích a podporách. To vede pouze ke korupci. Obce nemohou fungovat v naději, že čím horší je jejich hospodaření, tím větší mají možnost fondových podpor. Kraj nemůže vydržovat kasárna, když vojska patří státu. Náklady země na elektrizaci, melioraci, telefonizaci, školství apod., musí být vyjádřeny v podílu na příjmech ze zvýšené výroby, živností, obchodu a turistické aktivity. Je nemravné a hospodářsky nemoudré, aby veškerá úroda, vyrostlá z účelných krajských investic, byla odcizena těmi, kteří na ně nevynaložili nic. Státní a ministerské almužny, dotace, vyrovnávací cenové machinace a monetaristické eskamotérství mohou sice oddálit či zamlžit hmotný úpadek země, ale urychlují úpadek mravní: ničí a pustoší odvahu, iniciativu, odpovědnost a soběstačnost. V moderním jazyce: Dále devastovat již tolik zdevastované regiony, dále utahovat již dávno na doraz utažené opasky, dále ničit, bourat a rozbíjet. To vše je odrazem morální slabosti, odborné prostřednosti a psychologické nejistoty lidí nedávno vyšlých z temných sklepení omezení, neinformovanosti, symbolismu a neproduktivnosti ducha komunismu. Nejstálejšími zdroji veřejných příjmů jsou daně přímé, spotřební, daně z obratu a přidané hodnoty. Samosprávná země musí participovat na těchto daních pevným procentem, a tak čerpat své příjmy ze zdrojů, které pomáhá vytvářet. Státní svazek (ČSFR), země i obec platí svá vydání z veřejných prostředků: všechny tři úrovně tedy mají společný zájem výnos z těchto prostředků maximalizovat. Přídělové hospodářství nepomáhá státní pokladně, protože bere krajům i obcím zájem hospodařit co nejlépe. Proto máme chudé nejen obce a kraje, ale i stát. Rád bych zde citoval z Tomáše Bati: Nejvznešenějším úkolem vedoucích osob země i státu je probudit a uvolnit životní síly obyvatelstva, řídit tyto síly tak, aby pomáhaly sobě i státu k blahobytu. Jediným prostředkem k tomuto cíli je nechat žít tyto samosprávné svazky z vlastních prostředků. Zapomněli jsme snad? Samosprávné obce a občané nejsou závislí na bankovních úvěrech, ale mohou upisovat půjčky přímo skrze obyvatelstvo, za podmínek mnohem lepších pro obě strany. Je třeba vytvořit podmínky důvěry, aby obyvatelstvo mohlo svěřovat své úspory i obcím, podnikům a krajům, ne jen zahraničním bankám. *** Administrativní a obecní samospráva je základním předpokladem pro samosprávné podnikání jedinců, družstev a podniků. Přesto zákon o státních podnicích hospodářskou samostatnost podnikům neposkytuje, spíše upevňuje moc vládní byrokracie, a to bez jakékoli rizikové a majetkové odpovědnosti této byrokracie za rozhodování a výkon moci. Stáváme se rapidně a radikálně ministerským státem, založeným na úplném vyvlastnění majetku zaměstnanců a jejich osobních úspor. Zaměstnanci nebudou vlastníky a nestanou se podnikateli, ale zůstanou prostou námezdní silou pro členy komunistické nomenklatury, stát a zahraniční kapitál. 78

79 Připravovaná ministerská privatizace, snad jediná na světě dekretovaná ministerstvem financí a jeho odnožemi, obnovuje tradiční podmínky veřejného akciového kapitalismu za majoritní účasti či dokonce pod přímou kontrolu státu. Tento systém hospodářského fašismu nedělá ze zaměstnanců vlastníky a z dělníků kapitalisty, ale plně a konečně je vyvlastňuje. Privatizace, jako všude na světě, musí probíhat bez účasti ministerstva financí. Musí probíhat demokraticky a samosprávně, přímo v lokalitách mikrostruktury, za účasti zaměstnanců a občanů, pod dohledem a vedením nezávislých, třeba i zahraničních privatizačních poradců. Privatizace by měla začít okamžitě, bez čekání na další zmatečné dekrety státních a ekonomicky nevzdělaných byrokratů. Existují spontánní hnutí živnostníků, obcí, zemí a národnostních skupin za samosprávnou svébytnost, za ekonomickou soběstačnost a za individuální i skupinovou suverenitu. Tato hnutí musí být podpořena a rozvíjena, ne omezována. Privatizovat tak, že ministerstva budou nabízet statky, které jim nepatří (a nikdy nepatřily), těm, kteří za komunismu získali peníze, a pak umlčovat původní vlastníky či přirozené uživatele rozdáváním bezcenných kupónů, je postup ekonomicky nevysvětlitelný a eticky neudržitelný. Kritéria původního vlastnictví, zaměstnanosti, výkonnosti a schopností jsou zcela opomíjena. Národní majetek musí být zvlastňován, ne vyvlastňován. Proto je třeba neprodleně uzákonit a ústavně zaručit skutečnou a neomezenou právní a ekonomickou samosprávu obcí a měst. Tím by se vytvořily podmínky pro zahájení decentralizované, demokratické a hospodářsky fundované privatizace, bez účasti federálních ministerstev. Státní administrativa nesmí měnit, omezovat či doplňovat zákony vydáváním prováděcích předpisů a vyhlášek. Zásahy státu do činnosti hospodářských subjektů a vnucování konkrétních organizačních či podnikatelských forem patří do sféry hospodářského fašismu a porušuje základní lidská práva. Proč ještě dnes existují státy a vlády, které tuto ideální a harmonickou soustavu programově a účelově nevyhledávají? Proč dokonce i vláda ČSFR, přes výrazné zkušenosti s metodou Klause Balcerowicze v Polsku, a za neopakovatelných podmínek dnešní krize, tedy i možnosti nového začátku, proč se tato vláda ideální soustavou nezabývá a spokojuje se s chaotickou směsicí tzv. šoků, státních manipulací, finančních machinací a s každodenním hašením požárů to dnes autorovi tohoto eseje stále ještě uniká a zůstává nepochopitelným hospodářským i kulturním tajemstvím. Odklon od ideální soustavy je ve své podstatě hluboce nemorální. Vědomé či dokonce programované odchýlení je pak zločinem a paradoxem vítězství symbolismu nad podstatou. Mezi totalitou a svobodou zřejmě v ČSFR existuje degradující mezičlánek absurdity, surrealismu, metaforického symbolismu a společenské asanace. Alternativní společenské formy lze klasifikovat podle vztahu kontroly a rozhodování o prostředcích k vlastnictví, tedy podle odpovědnosti za užití těchto prostředků. Pro ilustraci si sestavíme tabulku: 79

80 Z tabulky je zřejmé, že se od socialismu ubíráme cestou státně determinované vertikály, tedy směrem k hospodářskému fašismu a nacismu, i když ne již třeba cestou horizontály, tj. sovětské totálně zvorané perestrojky a neslavné jugoslávské participace. Jediná správná cesta vede přece po diagonále: směrem k ideálnímu společenskému systému zaměstnaneckého spoluvlastnictví. Z něho vychází naše vize, vyrůstající z kořenů moravského systému Tomáše Bati, vidina společnosti, kde rozpor mezi odpovědností vlastnictví a pravomocí rozhodování bude konečně a rozhodně překonán. Ekonomická povrchnost, nekompetence, nevzdělanost a korupce jsou samozřejmé a viditelné rysy nových struktur. Ale proč chybí i společensko-ekonomická představa nové společnosti, proč chybí i motivující erudice státnická, a proč zcela chybí pohled mravní, který může vycházet pouze z dlouhodobí, ne-li z trvalosti? Samospráva obcí, podniků a zemí je úzce spjata a jedna podmiňuje druhou. Zastánci moderních směrů společenského účastenství budou nutně i zastánci samosprávného politického uspořádání a přímé, nadstranické demokracie. Ideálu nemusí být vždy dosaženo. Ideál se může posunout i přemístit. K ideálu se často lze pouze přiblížit. Ale ideál by neměl být ignorován, či dokonce nepoznán nebo nechápán jak je tomu dnes, právě u nejvyšších představitelů tohoto státu. duben JEDINÁ MOŽNÁ CESTA? S nápadem dát to lidem zadarmo jsem hned letěl za Tomášem Ježkem a potom za Václavem Klausem. Klaus na to klasicky řekl: Tak to je ta největší pitomost, jakou jsem kdy slyšel. Dušan Tříska Není potřeba přijímat zákony. Drobné akcionáře ochrání neviditelná ruka trhu. 80 Václav Klaus

81 4-1 (sken) RÁD BYCH PRO ČESKOSLOVENSKO NAVRHL NOVÉ HESLO: Není to jedno! Bavorský ministr zahraničí dr. Max Fischer řekl v rozhovoru pro Rudé právo letos 3.10.: Myslel jsem, že malá privatizace přispěje k tomu, aby v Československu vznikl střední stav, malí podnikatelé, vrstva řemeslníků. Ale to nevidím. Mnohé je skupováno pomocí černých peněz a nastrčených osob. Ministr Klaus mi řekl, že je mu jedno, odkud přišly peníze na malou privatizaci. Rád bych pro ČSFR navrhl nové heslo: Není to jedno! Není jedno, komu patří kapitál, není jedno, zda vyrábíme potato chips nebo computer chips (bramborové lupínky nebo počítačové čipy), není jedno, odkud přicházejí peníze, ať už jdou na cokoli, není jedno, zda se postavíme za politiku rozvojovou či restriktivní, není jedno, zda se náš stát rozpadne, a není jedno, kdo nám vládne, protože vládnout si musíme sami. V ekonomice, politice, i v životě - nic není jedno. Rád bych ale rozvedl, proč není jedno, komu patří kapitál. Socialisté tvrdí, že zdrojem bohatství je práce. Proto je socialistům jedno, kdo a který kapitál vlastní. Důležité je, že dělníci vlastní práci, kterou mohou pronajímat a prodávat vlastníkům kapitálu. Praxe moderní kapitalistické společnosti však neustále dokazuje, že neroste produktivita práce, ale hlavně produktivita kapitálu. V technologických společnostech se odhaduje, že kapitál přináší až 90 % zisku a práce jen 10 %. Moderní podniky jsou kapitálově intenzívní, ne pracovně intenzívní. Vlastník kapitálu není pasivní rentiér, ale kapitalizovaný pracovník. Hlavní měřítko - je to dobré pro děti? Proto není jedno, kdo vlastní kapitál. Není jedno, zda se staneme zemí námezdníků, kteří nevlastní nic jiného než svou levnou práci. Osudu třetího světa se vyhneme pouze tím, že budeme vlastnit kapitál a všichni naši zaměstnanci se stanou kapitalizovanými pracovníky. Lidé, kteří nemají vlastnictví ani naději je získat, lidé kteří mají pouze svou pracovní sílu a volební právo, takoví lidé dříve či později využijí demokracii k jedinému cíli - přivlastní si vlastnictví druhých. (Budou krást.) Proto je nutné, nejen v zájmu vytváření bohatství, ale především v zájmu zachování demokracie, aby lidé vlastnili kapitál. Ale ne papíry, ne kupóny někým přidělené, nýbrž kapitál odpovídající jejich vlastní práci, úsilí a iniciativě. Jen tehdy se stanou moderními kapitalizovanými pracovníky, nikoli spekulanty, kteří se budou snažit co nejrychleji a co nejvýhodněji zbavit svých papírů. Proto musí zaměstnanci vlastnit kapitál, nebýt pouhou námezdní pracovní sílou. Jinak bohatství tohoto světa unikne nejen jim, ale - a to je nejdůležitější - i jejich dětem. Skončí ve hernách, v sazkách, kasinech a loteriích. Když politici a ekonomové rozhodují o těžkých a zdánlivě neřešitelných problémech - zda prodat, předat či vyprodat, měli by vždy sáhnout právě po tomto neomylném kritériu: Je naše rozhodnutí dobré pro naše děti? - Protože jestliže není, pak není dobré ani politicky, ani ekonomicky, ani morálně. Náprava křivd minulosti, restituce a medaile pro odcházející generace, to je jistě morální. Hlavním cílem ovšem musí být naše národní budoucnost, plná restituce těm, kteří budou platit za naše hříchy, za naše sobecká rozhodnutí, za zadlužení těch, kteří se ještě nemohou bránit. Jinak se snadno může stát, že svým dětem předáme pouze právo nechat se najmout kapitalisty se jmény cizími, ale i nám blízkými. Ekonomové z USA o čs. kupónech Jsem si jist, že nic z toho nemůžeme dosáhnout tzv. kupónovou privatizací à la ČSFR. Chci varovat držitele kupónů, že si nekoupili podíl na bohatství, ale zaplatili kasinový poplatek do loterie, za právo hrát vysoce riskantní hru. The Economist z cituje jednoho z otců čs. kupónové privatizace D. Třísku: Bude to 81

82 Divoký západ. Bylo tomu tak v Americe ve 20. letech, proč ne tady? - Já žiji v Americe víc než čtvrt století a vím, že ve 20. letech v USA žádný Divoký západ nebyl. Byla to éra, která skončila hlubokou ekonomickou krizí. Takovou urážlivou hloupost jsem již dlouho neslyšel. Dostalo se mi od některých vládních činitelů v Praze, v souvislosti s mými kritickými připomínkami ke způsobu, jakým se v Československu provádí transformace ekonomiky, různých nálepek - byl jsem prohlášen za neekonoma, socialistu i neuspělého v zahraničí. Nemíním s těmito výpady polemizovat. Jsem ale zvědav, kdy bude za socialistu prohlášen nositel Nobelovy ceny za ekonomiku prof. Merton Miller z chicagské univerzity, který před riziky, jež přinese použití kupónové metody při absenci kapitálového trhu v ČSFR, varoval 25. října přímo v Praze. Nebo jiný americký ekonom Michael M. Weinstein. Ten v New York Times z 9. října, pod titulkem Praha riskuje zklamání, popsal absurdní divadlo z Kafkovy Prahy. Po vysvětlení kupónové privatizace se obrací na americkou veřejnost: Jste zmateni? Nejste sami. Když jsem se vyptával na podrobnosti plánu, žádní dva úředníci mi neposkytli stejná vysvětlení. Kafka se do Prahy vrátil a píše tam svůj magnum opus. Chicago Tribune z 22. října otevírá článek s titulkem Československá honba za reformou je nebezpečný volný styl citací vulgárního výroku mluvčího ministra financí ČSFR Ivana Svítka, který jiného čs. ministra označil za totálního idiota. Vyjadřovací nekulturnost nejvyšších čs. kruhů je tak šokující, že se k Svítkovu prohlášení autor článku ještě několikrát vrací. Zakladatel washingtonské firmy PlanEcon, ekonom českého původu Jan Vaňous, v témž listě tvrdí: Je to chlívek. Může se jim sice podařit ekonomiku zprivatizovat, ale bude to zmasakrovaná ekonomika. Je to tam Divoký západ. Klaus a jeho pomocníci se s pohrdlivou arogancí dívají na kohokoli pod nimi. Manažeři jsou pro ně pouze nekompetentní nebo zkorumpovaní. Je opravdu jedno, co si o čs. reformě myslí renomovaní, v celém světě uznávaní odborníci? Je jedno, že ztrácíme podporu nejlepších ekonomů čs. původu, kteří opět říkají oni a o vlasti se vyjadřují jako tam? Ne všichni: Klaus si našel duchovního otce kupónové privatizace a šokové teorie v J. Švejnarovi. Myslím si však, že to přesto jedno není. Je zaměstnanecké vlastnictví nesmysl? Možností, jak na privatizaci v Československu, je samozřejmě víc. Mnohé z nich byly vyzkoušeny v řadě zemí. Já sám jsem pro metodu zaměstnanecko-manažerské privatizace systémem ESOP. Její podstata je v odborných kruzích dostatečně známa a vysvětlovat ji zde by bylo nad rámec tohoto článku. Nemohu ale nereagovat na nedávné tvrzení ministra financí a místopředsedy federální vlády V. Klause, otištěné v Hospodářských novinách: Ekonomická teorie skutečně mnohokrát jasně ukázala, že firma, jejímž vlastníkem jsou zaměstnanci, se nechová racionálně. Musím trochu autoritativně říci, že v ekonomické vědě jde o vyřešenou otázku. Jaká autorita? Jako americký profesor, který vyučuje podnikové řízení na světových univerzitách více než 25 let, nemohu vyjádřit než údiv. Ne nad tím, že tato ignorance byla vyslovena, ale nad tím, že byla otištěna a přijata ekonomickou veřejností v zemi odkazu Tomáše Bati. Tady ale jsou jakákoli slova marná. Tak snad několik čísel: V roce 1975 bylo v USA 1601 ESOP plánů, pokrývajících zaměstnanců. V roce 1990 už je to 9780 plánů a zaměstnanců. Ze sta největších amerických ESOP firem vybírám pouze ty, které by mohly být známy v ČSFR: Kroger Co. ( zaměstnanců), J. C. Penney Co. ( ), McDonnell Douglas ( ), Rockwell International ( ), Grumman Corp. (32 000), Avis, Inc. (13 500). Další výčet by ukázal, že zaměstnanecké vlastnictví se uplatňuje u všech typů podniků a institucí, od nemocnic, konzultačních firem a bank až po tiskárny, železárny a elektrárny. Někteří čs. činitelé jako součást obrany kupónové privatizace říkají: Co s lidmi, kteří nepracují v žádném privatizovaném podniku? Ale podniky a instituce přece mohou být privatizovány do zaměstnaneckého vlastnictví s akciovou účastí státu a stát může své akciové podíly nabídnout vrstvám nezaměstnanců uspořádaným a důstojným způsobem, ne ponižujícím rozpoutáním Divokého západu kupónové privatizace. Neskončí to všechno jen prostým rozkradením a úlitbou peněz na tropické ostrovy? I dělníci a zaměstnanci si zaslouží úctu 82

83 Na závěr si dovolím jednu osobní poznámku. Já jsem baťovec. Vždy jím budu a nikdy se nepoddám nomenklatuře státního kapitalismu. Podniky patří zaměstnancům - ne masám, šlechticům, mafiánům či kafkovským politickým ministeriátům. Vlastnická angažovanost, dlouhodobý výkon podniku, účast obcí a zemí jsou základem ekonomiky i ekologie. Vše ostatní je krutá, nemorální a diletantská hra na trh, kasino Třísků tohoto světa. I v ČSFR by měla privatizační schémata vycházet z principů lidské důstojnosti, z respektování jedince i rodiny, z úcty k dělníkům a zaměstnancům. Zda se tyto principy v Československu prosadí, to vůbec není jedno. Rudé právo, (II) SCÉNÁŘ: Námezdní hospodářství, chudoba a stagnace? Vládou předložený, s nadšením, jednohlasně a bez diskuzí schválený politický balík byrokratických opatření (tzv. Scénář ) může negativně ovlivnit kvalitu života lidí v Československu na několik generací Jeho hlavní dopady: pokračování námezdního poměru čs. zaměstnanců, fixace existujících struktur (po administrativní výměně osob), prohloubení už dnes neúnosné specializace a dělby práce, dlouhodobé vyvlastnění většiny dnešních zaměstnanců, prudký růst statické (tedy dlouhodobé) nezaměstnanosti, další omezení nevyhovujícího systému služeb, atp. Již od listopadu 1990, ale obzvlášť po 1. lednu 1991, se v Československu zrychlí procesy dlouhodobého poklesu a omezení sortimentu výroby i spotřeby, míry inflace a vzrůstu nezaměstnanosti, který vzhledem k omezené mobilitě občanů nelze snadno řešit. Důsledkem bude zvyšování sociální i politické nejistoty, stávková turbulence, protesty proti administrativním zásahům do podniků, atp., anebo nárůst politické a společenské apatie - jako v sousedních zemích, které paradoxně a sebevražedně často postupují podle podobných scénářů. Náš scénář se od jejich liší jen v detailech. Kladným výsledkem nastalého rozčarování může být politicko-hospodářské vyzrání voličů a jejich parlamentních zástupců. Mohlo by pak dojít k posílení demokratického pluralismu, hospodářské a politické samosprávy i konečnému omezení role státu. Z negativního hlediska lze očekávat zvýšené volání po návratu ke komunistickému systému na základě dneškem vynucené pseudohodnoty, že pořádek a jistota jsou lepší než chaos a neschopnost. Další, již tragická možnost, je otevřená společensko-ekonomická stagnace a druhá revoluce, tentokrát komunistická. Není třeba provádět opatření rychle, nýbrž správně, a nejen správně, ale hlavně správně hned napoprvé, ne až na druhý či třetí pokus. Je třeba si také uvědomit, že návrat vlády našich věcí do rukou našich není totéž, co návrat našich věcí do rukou vlády naší. Naopak: jde zde o dvě zcela antagonistické koncepce společenského uspořádání. S vlastním národem nelze ani experimentovat, ani hrát politicko-ekonomické šachy, jak se dnes děje i v SSSR či v Polsku. (Dovolte osobní poznámku. Dlouho jsem v Československu nemohl pochopit výraz struktura, se všemi jeho temnými přívlastky. Strukturou se všude na světě rozumí soustava vztahů mezi komponenty, ne komponenty samé. Změna struktury tedy znamená změnu vztahů, ne prostou výměnu komponentů. Dlouho jsem byl zmaten svou neschopností pochopit, o co vlastně jde: voláme po změně struktur, ale současně je posilujeme a znásobujeme, a přitom zdůrazňujeme pouze personální výměnu komponentů. Dnes již rozumím, ze strukturou se v Československu nemíní vztah, ale osoba. Měnit struktury tedy znamená zachování struktur při jiném personálním obsazení. Proto jsem nemohl pochopit, proč odstátněním se zde rozumí založení státních akciových společností, tedy vlastně postátnění. Teď je to již transparentní, ale nebylo to na první pohled zcela zřejmé.) 83

84 Zmíněný balík opatření vůbec neruší, ale dál posiluje centrální struktury, které vznikly už po volbách, tj. ministerstvo hospodářství, ministerstvo pro hospodářskou strategii a dokonce i ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Účelem nové byrokratické chobotnice tohoto ministerstva strachu (viz R. Valenčík, Reportér, září 1990) je příprava ekonomického puče byrokracie a dosazování stranicky jmenovaných státních správců jak do státních, tak do veřejných (holdingových) akciových společností. Dotyčná ministerstva jsou strukturálně či osobním vlivem podřízena ministerstvu financí. Dochází tedy k procesu postátnění (ve smyslu státních holdingů) a ne k odstátnění, jak je někdy mylně informována poslanecká i odborná veřejnost. Prostí občané tohoto státu informováni nejsou a v podstatě vycházejí z (bezmezné) důvěry v nové (tedy staré) struktury. Několik citátů z Návrhu koncepce procesu odstátnění a privatizace osvětlí situaci. Například: zmíněné ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci bude koncepčně řídit proces vytváření představenstev a dozorčích rad a obhospodařovat Fond státního majetku, který bude podléhat zvláštnímu režimu. Dále: výkon privatizace bude v rukou představenstev státních akciových společností, která budou jmenována státem. A snad již neuvěřitelně: předpokládá se, že předseda představenstva vykonává funkci ředitele. (Světová rarita!) Strategie tohoto puče je pak završena konečnou cementací jmenovaných aparátčíků: Ambicí každého člena státem jmenovaného představenstva bude udržet se v představenstvu i po vzniku skutečných akcionářů a jejich valné hromady a v okamžiku privatizace budou mít členové představenstva předkupní právo na akcie této společnosti. Sledujeme zde tvorbu typického státního holdingu fašistické Itálie let dvacátých, přežívající zjevně až dodnes. Zajímavý je i pohled ministra pro správu a privatizaci (Reportér, září 1990, str. 6): Aby proces privatizace vůbec mohl proběhnout, musíme dostatečně jasně a důrazně říci, že vlastníkem je stát a jen stát. Zde již není komentářů třeba: předchozí skupina státních správců bude zaměněna skupinou nových státních správců (bezúhonných?), pokud možno fórem lidí sobě přátelsky nakloněných či příbuzensky spřízněných. I cena populistických či maoisticky-naturálních kupónů v tzv. Velké (říjnové?) privatizaci má být předmětem zvláštního režimu, do něhož bude spadat zejména posouzení záměru vládou. Politika dnes v ČSFR zcela jasně dominuje nad ekonomikou. Malá privatizace, která měla bez problémů proběhnout před rokem, je také strategicky deformována. Veřejné aukce přivodí kritický a okamžitý vzrůst nezaměstnanosti, protože noví vlastníci budou zcela logicky likvidovat náklady existujících zaměstnaneckých týmů. Už tzv. zákon o pronájmu začal zbývající služby obyvatelstvu, obzvláště ženám a dětem, efektivně likvidovat. Čs. zaměstnanci se místo vlastníků a podnikatelů stávají námezdními dělníky bohatých tuzemských a zahraničních aukcionářů. Volbou cesty balíku tedy volíme i cestu námezdní republiky na několik generací. Integrace služeb a výroby představuje tu nezbytnou komplexnost, která zajišťuje plnou spokojenost zákazníka a službu veřejnosti. Proč by třeba výrobce bot nemohl boty také prodávat, čistit, vyrábět kovové přezky, kožené opasky, ponožky, poskytovat pedikúru a podávat svým zákaznicím decku bílého vína? Proč nemůže být řemeslem komplexní péče o člověka, jeho nohy a jeho pohodlí? Kde to vlastně jsme? A kam se to vlastně chceme dostat? *** Nedávný skandál s n. p. Staviva (Profit, 6. a 13. září 1990) je dobrým příkladem; ministerstvo administrativně rozbilo podnik na osm podpodniků, a tím zničilo jeho jedinou výhodu - integrovanou národní distribuční síť, nervový systém k dosažení všech zákazníků. Distribuovat se budou (regionálně) pouze staviva, tedy ne dřevo, železo, plech, umělé hmoty, barvy, technologie a informace, jak by bylo potřebné pro zvýšení kvality služby zákazníkům. Prohlubování specializace, tj. zvyšování počtu mezičlánků mezi výrobcem a zákazníkem, by mělo být obzvláště u nás, tedy u Baťových (a ne snad Marxových) dědiců, dávno minulostí. Americký investor, který chtěl do n. p. Staviva investovat cca 120 miliónů dolarů, už z této ministersky porušené dohody vystoupil a v dopise mimo 84

85 jiné napsal: Rozbití takového potenciálně hodnotného jmění v období, kdy se podniky ve všech západních zemích pokoušejí integrovat prodej a distribuci stavebních materiálů, nedává žádný smysl. Hle, zase nějaký uvozovkový podnikatel, který by snad i v ČSFR chtěl vlastnit více než jedno specializované řemeslo. Příčinou nezaměstnanost je právě tato administrativní specializace, monokultura a jednořemeslnost: jakmile dojde k poklesu či výkyvu v poptávce, je třeba propouštět, protože žádné jiné (přidružené) výroby a činnosti neexistují. Přitom všude ve světě podnikatelská víceprofesnost a komplexnost minimalizuje hrozbu nezaměstnanosti. Aukce za hotové nezaměstnanost přímo masově produkují. Navíc jde o nezaměstnanost statickou a nepohyblivou, nikoli jako na Západě o stav dynamický a přechodný. V Československu je (a ještě nějakou dobu bude) poměrně obtížné naložit rodinu i psa ráno do auta, odjet do nového města, ubytovat se v motelu a příští ráno se poohlédnout po novém domku a novém zaměstnání; poté se spojit se stěhovací firmou a agentem pro prodej nemovitostí. Liberalizace cen bez předchozí privatizace je ekonomický nesmysl a politické faux pas: povede pouze k dramatickému zvýšení cen, snížení poptávky, snížení výroby, likvidaci kapacit a propouštění zaměstnanců - tedy ke zpomalení nebo i k zastavení ekonomického pohybu. Ze zaměstnanců se nám místo podnikatelů a vlastníků stanou dlouhodobě nekvalifikované námezdní síly či chudobní a státu zadlužení nájemci podnikající v nevhodných prostorách a provozech prostí živnostníci. Podílové zaměstnanecké vlastnictví Baťova typu, dnes převládající forma podnikového vlastnictví ve vyspělých kapitalistických zemích, vidí právě v zaměstnancích a jejich znalostech základní podnikatelský kapitál. Vědění a znalosti jsou všude v Nečeskoslovensku základní formou kapitálu. V Československu jsme dnes všichni zaměstnanci. Stanou-li se zaměstnanci podnikateli -vlastníky svých podniků, pak bude podnikat vlastně většina spoluobčanů této země. Je proto zajímavé, že se o zaměstnanecká práva, tedy o práva většiny z nás, nikdo vážně nezasazuje, a že konečné vyvlastnění zaměstnanců pomocí ekonomického puče, ve jménu státních, státem jmenovaných a zcela externích akcionářů, probíhá poměrně klidně a bez debat. Je třeba uzavřít, že to dělníci a jejich odbory takto chtějí, že nechtějí vlastnit nic, kromě své levné práce. V Sovětském svazu lze po pěti letech perestrojky pozorovat vzrůstající apatii nejen mezi lidmi, ale i mezi poslanci, zákonodárci a vládními představiteli. Zklamání, apatie a bezvýchodnost jsou nejhoršími společenské jevy, protože otevírají cestu k diktatuře a svévoli mocných. Občanské apatie se musíme, v tomto období zásadních, dlouhodobých a nezvratitelných rozhodnutí, obávat v Československu nejvíce. listopad (II) MALÁ PRIVATIZACE: Jsme opravdu tak naivní? Začala malá privatizace. První soukromý zelinář zaplatil v aukci kolem dolarů, podle amerického New York Times (z 27. ledna 1991, s. 10). Lidé přihlížející procesu vydražování prý tleskali a ministr Ježek měl prohlásit, že jsme svědky nejdůležitějšího mezníku celé naší ekonomické reformy. Některé aukční ceny byly až padesátkrát vyšší než vyvolávací ceny. Zcela nekvalifikované plánování a chaotický průběh tzv. ekonomické reformy tím dosáhl svého vrcholu. Nelze zajisté rozprodávat prodejny, pokud nebyly dříve rozprodány nemovitosti, jejichž vlastníci jako jediní mohou prodejní prostory pronajímat. Nebo lze? Není možné zliberalizovat ceny, pokud nebyli ustaveni pravoplatní soukromí vlastníci a nastartovány alespoň počáteční procesy konkurenčního trhu. Anebo lze? Nelze začít ani přemýšlet o velké privatizaci, pokud stát, nová ministerstva a členové neobyrokracie nebyli totálně a nezvratně vyvlastněni a zbaveni možností podnikat. 85

86 Mělo by nám již být jasné, k čemu vedla a ještě povede centralizace ekonomické, finanční, vojenské a policejní moci v SSSR. K čemu povede tohle stalinistické dodržování stranické linie? Systém ČSFR je přece stejný. Což se opravdu nepoučíme? Nelze ani oddělovat malou od velké privatizace: malí soukromníci by neměli být hracími figurkami velkých státních akcionářů a kartelů nomenklatury. A tak dále: řazení, posloupnost a provádění ministerských opatření je v ČSFR postaveno na ekonomickou, politickou i etickou hlavu. Za co to zaplatil ten náš soukromý zelinář oněch dolarů? Ne za podnik, ale prostě za právo pronájmu a provozu zelinářství po dobu dvou roků. Pronájem navíc bude platit státu, po dvou letech novému vlastníkovi, který zakoupí nemovitost v nové státní dražbě, tedy nejpravděpodobněji opět státu či státem kontrolovanému agentu. Náš zelinář si obchodní prostory pouze pronajímá a měl by tedy platit jen nájemné. Proč však platí poplatek dolarů? Je to přece odvod státu za privilegium platit nájemné. Jinými slovy, kdo má nejvíc peněz v hotovosti, obdrží právo platit nájemné státu po dobu dvou let. Jelikož po dvou letech se toto nájemné zmnohonásobí (ať již rozhodnutím státu či nového vlastníka), musí náš nový zelinář udělat vše, aby svou investici získal zpět do dvou let. Jinak by byl blázen. Jestliže někdo ví najisto, že po dvou letech ztratí státní protekci pronájmu, bude muset přijmout vyšší nájemné, ztratí jistotu užití, atp., pak takový podnikatel nebude investovat do krámu s vyhlídkou na dlouhodobou návratnost, není-li ovšem vyloženě hloupý jak zřejmě FMF předpokládá. Navíc v bezkonkurenčních, plně monopolních podmínkách ČSFR tento zelinář investovat nemusí vůbec nic: zákazníci nemají možnost volby a musí přijmout liberalizovanou cenu a jakoukoli kvalitu. Pokud se ovšem nepostaví na odpor. K čemu stát, kterému zmíněné zelinářství vůbec nepatří, jako ostatně nic v této zemi, potřebuje oněch dolaru? V jaké černé díře asi tyto peníze zmizí? Nebylo by lépe investovat přímo do zelinářství? Bránit se tak vstupu zahraničních řetězců, které se zelináři prostě zatočí? Nový soukromý zelinář může být bývalým zaměstnancem téhož zelinářství. Proč nelze prostě platit rentu pravoplatnému vlastníku nemovitosti? Proč nemůže investovat oněch dolarů do svého vlastního podniku a tak zvýhodnit zákazníky a spotřebitele? Proč stát neřekne: Okay, cena je , za předpokladu, že těchto do svého podniku vrazíš, řekněme do dvou let? Proč jsou tyto, pro podnikání tolik nutné peníze, prostě zkonfiskovány státní hrou na aukce? Nevlastník (stát) nikde nemá právo vydražovat ve veřejné aukci, co mu nepatří. Ne příliš mnoho čs. občanů si může dovolit investovat dolarů nebo ceny padesátkrát vyšší. Pouze cizinci, veksláci, členové komunistické nomenklatury, jejich kartely, tiché dohody a různí kamuflážní zástupci a představitelé. Ministr Ježek říká: Zákazníkovi je jedno, kdo je vlastníkem obchodu. Ano, zákazníkovi v USA je to v podstatě jedno. V ČSFR, po čtyřiceti letech státního vykořisťování, to jedno není. Komunistická nomenklatura nesmí být zvýhodněna. Jde zde o špinavé peníze, vlastně zde jde pouze a výhradně jen o špinavé peníze. Pan ministr tvrdí: Nejlepší způsob, jak špinavé peníze vyprat, je jejich investování. Jistě. Konfiskace aukčních tržeb státem však není investice, nikde na světě. Investovat do podniku znamená zaplatit za renovaci, technologii, vyšší mzdy, širší sortiment, legitimní renty a případně i vyplatit hodnotu nemovitosti pravoplatnému vlastníkovi. Odvádění vysokých aukčních poplatků do státní pokladny není investice, ale konfiskace. Je-li toto skutečně cílem, pak by pro centrální úřady bylo jistě jednodušší (a morálnější) prostě zkonfiskovat všechny 500 a 1000 korunové bankovky à la Gorbačov a ne ohlupovat lidi hrou na tržní hospodářství a rozmarným tlacháním o mantinelech, šachistech a Maradonovi. Náš první soukromý zelinář tedy jistě neinvestoval nic, žádné peníze mu nezbyly (pokud mu ve Švýcarsku neleží dalších dolarů), ale zaplatil státu poplatek, který již nikdy nedostane zpět. Jeho jediným cílem bude vydělat během dvou let minimálně dolarů. To se mu může i podařit, protože stát mu v tom pomáhá: ponechá nižší nájemné, ponechá všechny dodavatele ve státních rukou, dovolí vyšroubovat monopolní ceny na maximum, podpoří nomenklaturní kartely (nazve je státní akciové společnosti). Dále omezí či znemožní 86

87 podnikatelskou činnost regulací zaměstnaneckých mezd, ustavením cenových skupin a zón a výrazným omezením konkurence. Pan zelinář do podniku nic víc investovat nebude, protože není zase tak hloupý, jak oni předpokládají. A možná to ani není zelinář a zelinářství potřebuje k jiným účelům. Krátkodobě vydělá na dražbě pouze stát a pan zelinář, prodělá (hodně a dlouhodobě) zákazník, kterému nic jiného nezbývá. Po dvou letech si rozdáváme karty znovu a začneme nový licitovaný mariáš. Stát v ČSFR dnes není vlastníkem, ale prostým konfiskátorem, vykořisťovatelem a pretendentem. Příjmy z aukcí jsou mrtvé peníze, nesmyslné peníze, odčerpané z podnikatelské sféry bezdůvodně. Jediným užitím takto nabytých peněz by mohly být vyšší platy byrokracie, podpory v nezaměstnanosti, bezpečnostní fondy, politické rezervy a náklady na prosazování pevné, jediné a nediskutovatelné stranické linie strany nového typu. Stejná situace, v dosud nevídaném rozsahu, se v ČSFR bude opakovat při tzv. velké privatizaci: stát (tedy kartely a ministerstva neonomenklatury) si ponechá 30% akcií, zbytek se pokusí prodat laickým občanům v hracích žetónech. Příjmy z prodeje akcií však podnikům neponechá (jak by se normálně myslící člověk domníval), ale také je zkonfiskuje. Podniky tedy budou koncentrovat kapitál vydáváním svých vlastních akcií jako na Západě, ale příjmy z prodeje, tj. kapitál, si ponechá stát a jeho ministerstva jako na Východě. A poslanci tomu budou tleskat. Neuvěřitelné! Slyšíme, že v ČSFR dnes v určitých kruzích převládá jakási euforie nad úspěšným zahájením malé privatizace. Ať je to pravda či ne, já nemohu jinak, než vyjádřit své zklamání a překvapení nad tím, co se dnes v ČSFR odehrává: tržní hospodářství se nám rapidně a radikálně vzdaluje, státní monopoly se rapidně a ještě radikálněji upevňují, absurdní kapela však hraje dál Co navrhuji? Jako již tolikrát: privatizovat (opravdu bez účasti státu), ustavit soukromé (neveřejné) podniky soukromých vlastníků a zaměstnanců, nedovolit státní akciové společnosti, podpořit (ne omezovat) konkurenci soukromých podniků, zesoukromnit nemovitosti, a teprve pak pronajímat obchody, zastavit dražební konfiskaci peněz státem, a až po tom všem liberalizovat ceny, atd. Jednodušeji se to asi vyjádřit nedá: je to vše starý, dobrý, český selský rozum kterého máme v ČSFR tak poskromnu. Buď jsme zde svědky až ohromující nekvalifikovanosti, neschopnosti a naivity, nebo plánovaného chytračení a šibalství. Obojí je dnes pro občany ČSFR neúnosné. 4-4 (II) O privatizaci K hospodářské obnově Československa Lidová demokracie, Výkonnost, soutěživost a spolehlivost podniků je všude na světě - za předpokladu jinak srovnatelných podmínek - přímo úměrná míře oddělení funkce vlastnictví od funkce zaměstnanectví. Čím větší propast existuje mezi zaměstnanci a vlastníky, tím nižší je motivace zaměstnanců, iniciativa manažerů a pružnost organizace Státem vlastněné, znárodněné a vládou řízené či regulované podniky jsou tedy na nejnižším stupni žebříčku efektivnosti. Oddělení vlastnictví od zaměstnanectví je za socialismu absolutní: nejenže se zaměstnanci na vlastnictví a kontrole nepodílejí, ale pravoplatný, zodpovědný a riziko nesoucí vlastník prostě neexistuje. 87

88 Vlastnictví státem je tedy vlastnictví abstraktní, anonymní a tudíž nikomu neodpovědné - důležitá rozhodnutí zůstávají nutně v rukou nevlastníků: úředníků, byrokratů a politicky jmenovaných ředitelů. Jak kvalifikace, tak motivace těchto místodržících jsou pro podnikové řízení zcela nedostatečné. Nejrevolučnější vynález ekonomické politiky Jak v rozvinutých, tak i v rozvojových zemích se privatizace ukázala být jedním z nejrevolučnějších vynálezů v nedávné historii ekonomické politiky. (S. H. Hanke, Privatization and Development, ICS, San Francisco, 1987) Privatizace prostě označuje převod výrobních prostředků a řídících funkcí do soukromých rukou. Způsob a podmínky takového převodu se ovšem budou lišit v Anglii, v USA, v Tanzánii či v Československu. Výsledky však jsou velmi povzbudivé na celém světě: soukromí zaměstnanci, manažeři a vlastníci jsou mnohem efektivnější, kvalita jejich výrobků a služeb mnohem vyšší, výrobní náklady mnohem nižší než u kolektivního či státního vlastnictví, které dnes již propadlo na všech kontinentech. Jediné, co může být horší volbou, je polovičatost, nerozhodnost, mixování systémů ( třetí cesta ) a nespolehlivost opatření. O přednostech privatizace se dnes ve světě už nedebatuje, protože státní a kolektivní vlastnictví výrobních prostředků se ukázalo být spolehlivou cestou ke stagnaci, úpadku a společensko-politické apatii. Pro nás jsou důležitější otázky jiné: Jaký typ privatizace zvolit? Do čích soukromých rukou prostředky převést? A podle jakého programu? Mnozí si pod pojmem privatizace představují jakési státní odznárodnění podniků a odprodej veřejnou nabídkou akcií a cenných papírů. Tento typ privatizace býval pro thatcherovskou Anglii. V USA, kde se státní vlastnictví a znárodňování neujalo, dnes probíhá vyšší stupeň privatizace: převádění veřejného vlastnictví akcionářů do rukou opravdu soukromých: tedy do rukou zaměstnanců, manažerů a podnikatelů. Ten druhý, americký typ, je tedy opravdovou a úplnou privatizací, zatímco typ anglický je prostě mezičlánek - poněkud opožděná a dnes již zcela zbytečná poklona veřejnému vlastnictví. Neopakovatelná příležitost pro ČSFR Procesy privatizace lze tedy znázornit následovně: státní vlastnictví veřejné vlastnictví soukromé vlastnictví. Naším úkolem v Československu, v zájmu zajištění prosperity, vlády našich věcí a kontroly rozhodování pro naše děti, je využít dnes zcela zvláštních a v podstatě neopakovatelných podmínek - vyhnout se onomu zbytečnému prostřednímu článku. Československý typ privatizace tedy může (a proto i musí) probíhat takto: státní vlastnictví soukromé vlastnictví. Již Joseph Schumpeter poukazoval na to, že ne všechny formy vlastnictví jsou si rovné ve svých schopnostech motivace, zaměstnanecké oddanosti a účasti a politické popularity. Veřejné vlastnictví, představované držbou vlastnických akcií a jiných papírů jednotlivci i skupinami nezaměstnanců, vede k motivaci a účasti mnohem nižší než soukromé vlastnictví vlastního domu, vlastního podniku či vlastního zaměstnaneckého místa. Privatizace a formy vlastnictví Pro naše účely je důležité rozlišil tři základní formy vlastnictví: 1) Státní či kolektivní: vlastníkem je stát či kolektiv, tedy abstraktní veličina, která je zastoupena byrokraty, aparátčíky a jmenovanými představiteli, tedy opět nevlastníky a nezaměstnanci. Výsledkem je zkostnatělost, nepružnost, korupce, nerozhodnost, nezájem, neúčast a používání neekonomických kritérií. 2) Veřejné: vlastníky jsou specifické, právně definované soukromé osoby a skupiny - držitelé akcií. Akcie jsou volně dostupné a směnitelné na veřejných burzách cenných papírů. Vlastník tedy nemusí být - a obvykle také 88

89 nebývá - zaměstnancem. Výsledkem je dávání přednosti zájmům nepřítomných akcionářů před zájmy zaměstnanců, krátkodobost investičních cílů a záměrů a převaha čistě finančních a monetaristických kritérií. 3) Soukromé: vlastníky jsou převážně, a často i výlučně, zaměstnanci (manažeři, podnikatelé, účastníci, rodiny), jejichž akcie nejsou dostupné a směnitelné na veřejnosti přes burzovní spekulativní trhy. Účastenské akcie a podíly jsou dědičné a slouží k přímému odměňování podle zásluh a výše individuálního i skupinového zaměstnaneckého kapitálu. Výsledkem je odstranění konfliktu mezi vlastníky a zaměstnanci (a manažery), rozhodovací pružnost v zájmu zaměstnanců a dlouhodobý zájem o prosperitu podniku a místní komunity. Soukromé vlastnictví účastenské zaměstnanosti je tedy jediné, které vlastnicko-zaměstnaneckou propast plně odstraňuje (vlastník zaměstnanec). Tento způsob privatizace je nebezpečný Největší chybou je nedostatečné rozlišení veřejného vlastnictví od vlastnictví soukromého. Největším zločinem by bylo tento rozdíl úmyslně a vědomě národu zamlčovat. Masový odprodej státního vlastnictví státní veřejnou nabídkou akcií je v Československu nepřípustný z následujících důvodů: 1. Naši občané nemají dostatečné úspory směnitelných valut, aby se mohli transakcí přímo zúčastnit. Podniky jdou tedy přímo do rukou zahraničních investorů, spekulantů a bývalých členů komunistické nomenklatury. 2. Nabídky akcií na veřejném trhu jsou sice možné na Západě, kde jsou takové trhy spolehlivé a existují již dlouhou dobu. V Československu podobný trh cenných papírů ještě není a dlouho nebude. (Z prostého otevření burzy ještě nevyplývá existence trhů s cennými papíry.) 3. Odprodej státního vlastnictví a nabídku akcií může z právního i mravního hlediska schválit pouze jejich pravoplatný vlastník. V případě Československa to může být pouze lid prostřednictvím přímého referenda; nikdy jmenovaní úředníci, dosazení ředitelé či samozvaní rozhodovatelé ve jménu státu. 4. Tisíce zákonných majitelů a akcionářů komunisty zkonfiskovaných, a dnes tedy státních podniků a obchodů, dosud žijí v zahraničí i doma. Bez účasti původních podílníků a vlastníků a spravedlivého vyrovnání s nimi, nelze nastoupit cestu k trvalé mravní obrodě národa. Tendenci k odprodeji státního vlastnictví do cizích či nepravoplatných rukou budou projevovat hlavně skupiny, které je sice nevlastní, ale z různých důvodů dosud arbitrárně a nepravoplatně kontrolují. Oddělení vlastnictví od kontroly bylo vždy výsledkem bezpráví a většinou vedlo k ekonomickému či společenskému úpadku. Neoddělovat kontrolu od vlastnictví Za socialismu je vlastníkem stát (tedy nikdo), ale kontrolu mají politicky jmenovaní úředníci, což je extrémní typ oddělení vlastnictví od kontroly. Fašismus sice soukromé vlastnictví zachoval, ale kontrolu převzal stát. Systémy, které ještě dnes experimentují s formami soukromého vlastnictví pod kontrolou a diktátem státu, mají k fašismu jen krůček a jejich proponenti by měli být včas a bezpečně odvoláni. Jugoslávie (v jednom z opravdu nelogických experimentů socialismu) ponechala vlastnictví v rukou státu, ale kontrolu předala zaměstnancům: výsledky všichni známe a bude dlouho trvat, než se důkladně a rychle zruinované hospodářství vůbec vzpamatuje. (Ještě déle bude trvat, než postkomunističtí ekonomové pochopí rozdíl mezi jugoslávskou samosprávou a americkým ESOP.) Kontrola bez vlastnictví (tedy bez odpovědnosti a rizika) je prostě sebevraždou. Jediné dva systémy, které neoddělují kontrolu od vlastnictví programově a ostře, jsou systémy veřejného a soukromého vlastnictví západního typu. Ale pouze jediný systém -soukromé a účastenské podílnictví zaměstnanců - spojuje vlastnictví a jeho kontrolu organicky a úplně. Podílnické účastenství zaměstnanců a občanů místních komunit tedy představuje téměř ideální spojení vlastnictví, zaměstnanectví a kontroly, spolu s účastí místních přírodních i lidských ekosystémů. Jde o systém s hlubokými středoevropskými kořeny, u nás úspěšně praktikovaný Tomášem Baťou ve Zlíně. 89

90 Je zcela samozřejmé, že proces účastensko-podílové privatizace nebude v současném Československu bez problémů. Proto je třeba, aby jej řídili lidé vzdělaní, znalí světových trendů a hlavně: znalí ekonomické vědy a praxe volného trhu. Je v přirozeném zájmu příslušníků komunistické nomenklatury, ředitelů, administrátorů, místodržících a za komunismu vzdělaných ekonomů, aby se jimi kontrolovaná státní vlastnictví prodala rychle a veřejně, protože pouze oni a jejich zahraniční poradci, partneři a mecenáši se pak mohou do správních rad jmenovat a takové volné akcie získat. (Netvrdím, že všichni zahraniční investoři jsou supi, kteří by chtěli našemu hospodářství uškodit - naopak, jejich zájmem je a musí být co nejrychlejší zhodnocení jejich vlastních kapitálových vkladů. Spíše jim naši dosud kontrolující supové komunistické nomenklatury a jejich administrátoři předhazují národní sousta, která jim nepatří a která nikdy nevlastnili.) Musíme přinášet oběti? Tyto zájmové skupiny lze rozpoznat podle jejich opakovaného zdůrazňování nutnosti obětí (tedy obětí dělníků, rolníků a zaměstnanců), nevyhnutelnosti inflace a nezaměstnanosti (kdo bude propouštět?) a potřeby zavírání ztrátových provozů a podniků (kdo je bude zavírat?). [Poznámka: politika šoků, inflace, nezaměstnanosti a bankrotů vyplývá ze staré svěrací kazajky socialistického myšlení. Například, je-li podniku státem určeno vyrábět výhradně jen ledničky, pak se zdá přirozené, že v zájmu snížení nákladů a zvýšení produktivity je třeba propouštět. Tento nesmysl příkazového hospodářství se ve světě již přežil. Továrna - to jsou přece hlavně lidé a jejich znalosti, stroje, prostory a zákaznické vztahy: vlastníci-zaměstnanci se mohou přece rozhodnout vyrábět nejen ledničky, ale třeba i přenosné minichladničky do automobilů, vinné sklípky, plynové rošty na grilování atp. Pak již samozřejmě propouštět nikoho nemusíte. Obzvláště ne na příkaz státu.] Dalším problémem účastensko-podílové privatizace bude překonání dědictví socialistické nerovnosti a nerovného rozdělení výsledků práce. Prostí lidé v Československu přes čtyřicet let platili zbytečným úsilím, nízkou životní úrovní, zničeným zdravím a nízkými platy. Jejich přirozené podíly jsou tedy vloženy do všeho, co ještě má v Československu nějakou cenu či hodnotu. Je tedy společensky a lidsky mravné, aby se tyto zbytkové statky a hodnoty dostaly do rukou cizích spekulantů, vulgárně zbohatlých přisluhovačů režimu a příslušníků komunistické nomenklatury? Jistěže ne. Je však podobně spravedlivé a mravné, aby se tytéž statky dostaly do rukou zaměstnanců? Zde jde o otázky velmi složité a jejich řešení musí být komplexní. Všichni dělníci se podíleli (pomocí podpor, subvencí, daní a nízkých platů) na financování mnohých státních podniků a institucí: jistě by nynější přímí zaměstnanci neměli získat všechny výhody podnikového vlastnictví výlučně. V řešení tohoto problému se projeví pravá mravní hodnota národa. Privatizace musí být postupná a založená na skutečné a dlouhodobé kapitalizaci úsilí a inovacích zaměstnanců. Jinými slovy, zaměstnanci se kapitalisty mohou stávat jen postupně, podle výše a hodnoty svého úsilí a vkladů; ne přes noc a ne zadarmo. Při výchozím rozdělení podílů se tedy musí vycházet z celkové doby zaměstnání a průměrné výše (hodinové) mzdy či platu odborných pracovníků. Silně a dlouhodobě subvencované podniky s vysokým kapitálovým obsahem musí nabídnout odpovídající část svých akcií domácí, obvykle místní občanské veřejnosti. Zaměstnanecko-občanské koalice podnikového účastenství jsou nejlepší zárukou spravedlivějšího ekonomického rozdělení a současně i zárukou ochrany prostředí. Zaměstnanci a místními občany vlastněné podniky zaručí iniciativu a motivaci v rozvoji prosperity vlastního ekonomicko-společenského ekosystému. Závěrem: Jak v privatizaci postupovat? Hlavní otázkou by zásadně nemělo být, zda pomalu či rychle nebo postupně či pomocí šoků. Jediné, co platí: zda postupujeme správně a cílevědomě nebo nesprávně a chaoticky. Radikalismus a rychlost jsou 90

91 nesmyslem na nesprávné cestě, stejně jako gradualismus. Jsme-li však na cestě správné, pak je nejlépe začít pomalu, přesvědčit sebe i všechny spolucestující spolupracovníky a spoluobčany, že opravdu na správné cestě jsme a že všichni víme, kam jdeme, proč a jak. Pak ale, po tomto poznání - plným tempem vpřed! To vše jistě není příliš složité a navíc to vyplývá ze zdravého selského rozumu. Bohužel, zdravý selský rozum nám dnes ve střední Evropě chybí nejvíce. Nutné fáze úspěšného procesu a postupu privatizace, založené na bohatých zkušenostech moderního světa, si můžeme stručně shrnout do malého programu: 1. Než vůbec začneme přemýšlet o vlastním plánu privatizace, musíme vytvořit ekonomické a společenské prostředí, které je pro soukromé vlastnictví vhodné. Začít je třeba ústavou, zákony, justicí, soustavou daní, zárukami a spolehlivou vládou demokratické koalice: atmosféra důvěry, stability a rozhodovací kompetence je základem a předpokladem úspěchu. 2. Začněme vážným a důkladným vzdělávacím projektem: informacemi, názornými demonstracemi a příklady pro nejširší veřejnost. Lidé musí rozpoznat přednosti privatizace a pochopit její plný dopad na jednotlivce, rodinu i podnik. 3. Zorganizujme přípravu a výuku armády nutných technických specialistů privatizace - co nejrychleji a na co nejvyšší možné úrovni: právníci, smluvní odborníci, finanční specialisté, daňoví experti, organizační poradci, atd., jsou nezbytní pro úspěšnou privatizaci. Takové vážné věci nesmíme ponechat politikům. 4. Zvolme některé cílové podniky a instituce (u nichž jsou problémy minimální a úspěch zaručen) pro urychlenou privatizaci. Soustřeďme se nejdříve na příklady a zkušenosti úspěchu a ponechme si největší, nejdůležitější a nejproblematičtější podniky až na později. 5. Zvolme metody a strategie, které nám umožní identifikovat a maximalizovat politickou podporu zájmových skupin. Vždy bude existuje skupina, která danou cílovou privatizaci podpoří, a tu je třeba využít; vliv odpůrců z řad komunistické nomenklatury je třeba neutralizovat, přesvědčit - nebo je prostě vykoupit. 6. Cílový podnik musí být k privatizaci připraven, případně i přímou výchozí investicí ze státní pokladny či z bankovní půjčky. Mnohé podniky prostě nejsou pro soukromé investory přitažlivé: je třeba je vylepšit a vytvořit předpoklady pro budoucí zisky, případně i ukázkou zaměstnanecké svépomoci. Ne je nechat vytunelovat a rozkrást. 7. Nespěchejme s ukvapeným zrušením zvláštních zaměstnaneckých privilegií a jistot existujících ve státních podnicích. Nepotřebujeme opozici a vzdor, ale dobrovolnou a kolegiální spolupráci všech zaměstnanců. Později bude možné zvláštní privilegia omezit či dokonce vyplatit. Jedním z nejúspěšnějších podniků v USA je dnes Lincoln Electric Co. v Clevelandu (Ohio). Jeho 3000 dělníků mají nejvyšší mzdy na světě, za posledních padesát let nebyl ani jeden zaměstnanec propuštěn, mezi dělníkem a ředitelem existují pouze dva stupně odpovědnosti, a zaměstnanci sami vlastní většinu podnikových akcií. Podnik zaručuje trvalé zaměstnání a manažeři jsou odpovědni za vytváření a rozšiřování nových pracovních příležitostí pro zaměstnance. Nikdo nesmí být propuštěn z ekonomických důvodů. Dělník je vždy na prvním místě, zákazník podniku hned na místě druhém. Pak teprve přijdou místní komunity a jejich obyvatelé. Úplně nakonec nepřítomní akcionáři, kteří si koupili cenné papíry pouze za účelem pasivního příjmu a spekulace. Čistý to Tomáš Baťa! Je zřejmé, že jednou by každý podnik v Československu mohl vypadat jako americký Lincoln Electric. Kdyby (II) Dejme zaměstnancům šanci stát se podnikateli 91 Národní politika, září 1990 Interview poskytnuté Rudému právu před návratem do USA po šesti měsících práce v Československu

92 92 NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Spory o ekonomickou reformu byly a jsou dosud často prezentovány jako spory mezi zastánci rychlé a pomalejší cesty k tržnímu hospodářství. K jaké skupině řadíte sám sebe? Nejsem zastáncem rychlosti, ale správnosti. Představa, že k tržnímu hospodářství lze přejít rychle, je naivní. Zvláště proto, že se na rozdíl od socialismu nedá nařídit sebelépe vymyšleným dekretem. Jak se z tohoto úhlu pohledu díváte na vládní scénář ekonomické reformy? Jsem přesvědčen, že v jakékoli jiné zemi by parlament takový scénář vrátil jako zmatečný. Nemá totiž žádnou koncepci a při nejlepší vůli v něm nevidím nic jiného, než technický balík dekretů a opatření, které lze sice rychle vyhlásit, ale k prosperitě sotva povedou. Je zarážející, že poslanci, až na výjimky, nežádali o jeho přepracování do ekonomicky a společensky pochopitelné podoby, o zprůhlednění možných dopadů a důsledků. Ale to, co kritizujete, je dnes často vydáváno za jedinou možnou cestu právě k hospodářské prosperitě... Když jsem přijel, slyšel jsem často, že nepotřebujeme žádnou naši cestu, že ve světě je dostatek teoretických i praktických znalostí a stačí je převzít. To byl hlavní argument, aby se převzalo to, co se dělalo a dělá v Polsku a co evidentně pochází z americké ekonomické kuchyně. Nyní, když se i na Západě chápe, že polská cesta není tou správnou cestou, odmítají tvůrci naší ekonomické reformy varovné hlasy i z USA a své scénáře prosazují jako naši vlastní cestu. Má to logiku? Problém bude asi v tom, že zatímco na Západě se odborníci dokáží velmi flexibilně odvrátit od špatné myšlenky, ti naši se jí budou držet zuby nehty nejen proto, aby neztratili svou společenskou nebo politickou tvář, ale hlavně, aby nepřišli o koryta. To může mít nedozírné následky. Jaký program hospodářské obnovy by byl pro Československo, podle vás, nejvýhodnější? Domnívám se, že optimální by bylo vyjít z tradic Baťova principu soukromého a neveřejného vlastnictví, z poznání, že znalosti, nikoli peníze (obzvláště ne zahraniční) jsou naší hlavní formou kapitálu, z pochopení, že vnitropodnikové podnikatelství a podnikání zaměstnanců se neslučují s diktátem státu. Detaily jsem opakovaně uveřejňoval jinde. Jaké připravované opatření z vládního scénáře ekonomické reformy ve vás vzbuzuje největší obavu? To, že vláda je podle všeho odhodlána liberalizovat ceny ještě před dokončením privatizace, před demonopolizací a vytvořením konkurenčního prostředí. K čemu by takový krok patrně vedl? Jakmile podniky v dané monopolní struktuře výroby dostanou možnost zvýšit ceny, zvýší je na maximum. Zboží by se potom sice objevilo ve výkladních skříních, ale zpomalil by se jeho pohyb, odbyt. Spotřebitelé by hledali levnější náhražky, životní úroveň by se snížila. Umrtvení poptávky by vedlo ke snížení stimulace výroby. Vbrzku by výroba zpomalila či se úplně zastavila. Nelze přece vyrábět to, co se válí po výkladních skříních. Podniky by začaly převádět své zdroje nikoli do další výroby, ale do zvýšení odměn na byrokracii, do rezerv cizích valut apod. Ekonomický život by pohasl, vysokého stupně by dosáhla nezaměstnanost. Pokud bude - jak se počítá - regulace cen doprovázena ještě regulací mezd a platů, tak se k tomu přidá demotivace dělníků a zaměstnanců, pokles produktivity práce a zvýšení nezájmu dělníků na účasti, podnikání a inovaci. Po krátké době by tato hrobařská kombinace volných cen a omezených platů způsobila úplné a nezvratné umrtvení ekonomického procesu. Tím by vzniklo hospodářské vakuum, které by bylo rychle zaplněno zahraničními řetězci a monopoly, nevznikl by národní kapitalismus a ani národní kapitalisté, české hospodářství by se stalo zahraničním hospodářstvím na území Československa. Je pravda, že by popsaná šoková manipulace hospodářství státem vedla ke snížení inflace. Kde není ekonomika, tam není inflace. Kde se podařilo úplně umrtvit a pohřbít výrobní proces, tam netřeba obávat se růstu cen. Jenže: co může mít spotřebitel z toho, když někdo vtěsná inflaci cen, která by normálně trvala dva až tři roky, do jediného dne či týdne?

93 Shrnuto: liberalizace cen v současných podmínkách by patrně vedla k hluboké ekonomické krizi, jejímž vyvrcholením by byla krize společenská. A to mne skutečně zneklidňuje. Podle ministra financí V. Klause však nemáme čas nejdříve demonopolizovat ekonomiku... Nesdílím jeho názor. Čas nemají pouze mafiáni. A pak: plná privatizace nemusí být procesem zas až tak zdlouhavým. Předpokládá to však odstranění různých mezičlánků, jakými jsou například kupónová privatizace či státní akciové společnosti. Tržní prostředí nevzniká liberalizací cen, ale působením svobodných podnikatelských subjektů, a těmi společnosti řízené státem sotva mohou být. Jakou cestou by se, podle vás, měla privatizace ubírat? Jsem pro to, aby podniky přecházely přímo do zaměstnanecko-manažerských rukou tak, aby každý zaměstnanec mohl dostat šanci být podnikatelem. Právě v tomto směru je v mnohém inspirující starý systém Baťa ze třicátých let. Baťův podnik, to byl soukromý podnik vlastněný zaměstnanci. Akcie firmy Baťa nebyly dostupné žádným balíkářům na nějaké burze. My jsme vlastně vykročili jinou cestou. Ve skutečnosti podniky zveřejňujeme, takže si je může koupit kdokoli s penězi. A to zahrnuje jak lidi z tuzemska, tak ze zahraničí. Takový trend může vést k tomu, že místo prosperující země se staneme jakousi korupční Bolívií ve středu Evropy. Tvůrci vládního programu ekonomické reformy přiznávají, že jeho realizace povede k růstu nezaměstnanosti. Co říkáte hlasům, že je únosné, aby u nás bylo pět až deset procent lidí bez práce? Kdo tohle říká, nechápe společenské souvislosti. U nás není dostatečný prostor pro pohyb zaměstnanců a jakákoli nezaměstnanost bude velmi těžce pociťována. Je možné nezaměstnanosti zabránit? Je až zarážející, že o nezaměstnanosti u nás někteří ekonomové hovoří s jakousi láskou. Jako by to byl strategický nástroj ekonomického rozvoje. Faktem však je, že sama o sobě nemůže motivovat k převzetí odpovědnosti, ke zvýšení kvality, ale jen k plnění příkazů. I v našich podmínkách je možné jí čelit a omezit ji na minimum. Moderní trend spočívá ve vytváření navzájem se doplňující škály výrobních programů. Nejschůdnější je tato cesta tehdy, když výrobci jsou přímo zainteresováni na zisku jako vlastníci a podílníci. Proto si myslím, že je účelné vytvářet privátní zaměstnanecké skupiny, které trh bude nutit z existenčních důvodů k aktivnímu chování a rozšiřování výroby, protože úzký sortiment nemá šanci. Tvůrci naší ekonomické reformy se však od tohoto trendu evidentně odvracejí. Při svém pobytu v Československu jste kromě jiného studoval i zkušenosti našeho zemědělství. Jak se díváte na jeho úroveň? Domnívám se, že je téměř perfektně připraveno na přechod k tržnímu hospodářství. Význačná část jeho struktury má světovou úroveň. Co však považuji za potřebné, je převedení družstevního vlastnictví, kdy každý člen má jeden hlas, na soukromé, kdy jeden hlas bude odpovídat určitému podílu vloženého majetku či práce. Jestliže se to nestane, české zemědělství bude rozdrobeno, upadne a časem i vymizí. Na říjnovém semináři čs. ekonomického fóra v Praze jste měl přednášku, po níž vás jeden přítomný pracovník federálního ministerstva financí označil za marxistu. Co vy na to? Myslíte, že jste levicový nebo pravicový ekonom? Říkat o mně, že jsem marxista, je směšné. A pokud jde o to, komu straním, pak to není levice, ani pravice, ale především zdravý rozum. Mým hlavním zájmem je hledání optimálního ekonomického systému, vytvářejícího bohatství.. V době, kdy náš rozhovor v Rudém právu vyjde, budete už zpět ve Spojených státech. S jakými pocity po několika měsících v Československu odjíždíte? 93

94 Přijel jsem pln optimismu a snahy pomoci. Nyní neskrývám zklamání. A je mi smutno z toho, že až přijedu příští rok, tak patrně budu muset mnohým lidem říkat: Vidíte, já vám to říkal. Z toho radost opravdu mít nelze. Rudé právo, (II) Privatizace nemůže být bezduchou parcelací Zemědělské noviny: Profesor Milan Zelený hodnotí výsledky své ekonomické mise Hlavní náplní vašeho studijního pobytu (od jara 1990) bylo seznámení se se zkušenostmi z organizace a řízení čs. zemědělských podniků. Jaký si za oceán odnášíte obrázek o úrovni našeho zemědělství, kde všude jste byl a co vás zvlášť zaujalo? Během svého pobytu jsem navštívil řadu zemědělských družstev Třinec, Bruzovice, Práče, Slušovice, Krásnou Horu nad Vltavou. Kromě toho jsem podrobně prostudovat materiály o přípravách k privatizaci ze ZD Chýně a ZD Suchdol. Přiznávám bez mučení, soustředil jsem se spíše na ta lepší družstva. To však neznamená, že nemám představu o hospodaření a řízení zemědělských podniků průměrných či slabých. Čs. zemědělství dlouhodobě sleduji, na venkově jsem vyrůstal, jako kluk jsem na vlastní kůži zažil kolektivizaci. I naše rodina patřila k těžce postiženým. Poznatků je samozřejmě mnoho. A co mne zaujalo? Například v Krásné Hoře na Příbramsku jsem si prohlédl plně computerizovaný kravín. Jsem sice z Ameriky, ale musím říci fantastické. Technologie vychází vstříc potřebám zvířat, mechanismy nejsou složité. Každá kráva dostává individuální krmnou dávku podle laktace a užitkovosti, stovky zvířat obsluhuje jeden člověk. Vysoká produktivita práce, solidní užitkovost. Ve Slušovicích na mne největší dojem udělal systém vertikální integrace, který zde připravují. Jde o to, že z dokonalého průzkumu trhu, a tím i z objemu finální produkce (například jogurtu), se odvodí všechno další: počet a druh hospodářských zvířat, potřeba a struktura krmiv, až po osevní plány v rostlinné výrobě. Co je na tom impresivní nevychází se odspodu, nespoléhá se na hru tržních sil. Právě naopak: takto nevyrobí nic, co už předem není prodáno. Tímto způsobem se ještě ani ve světě v zemědělství neuvažuje. Ovšem princip je to známý. Jeho vyznavačem byl i Tomáš Baťa. V čem vidíte klady a v čem naopak slabá místa československého zemědělství? Odhlédneme-li na okamžik od toho, že kolektivizace byla provedena vesměs nepřípustným způsobem, a pohlédneme na výsledky očima zemědělského ekonoma dnešní přednosti jsou zřejmé. Velikost podniku a v ní skrytý potenciál produktivní síly, komplexnost jako nezbytná podmínka pro přechod k modernímu integrovanému agrokomplexu, slušná technologická kázeň, velmi dobrá úroveň řídicích pracovníků. To jsou devizy, na nichž se už dá stavět. Mám jen obavy, aby tyto devizy nebyly rozptýleny a rozkradeny nevhodnou privatizací. Problémem dnešních zemědělských družstev není ani tak jejich velikost, jako především vlastnické vztahy. Kolektivní neodpovědnost, odcizení lidí od majetku, od podniku, odtrženost odměny od výsledku práce. K tomu přistupoval navíc silný diktát státu, vměšování centra do hospodaření podniků. Všechny tyto překážky nevidím jako nepřekonatelné, ale obavy tu jsou. Lékem na většinu z nich by měla být důsledná privatizace. Pod tímto pojmem si však u nás kdekdo představuje kdeco. Mnozí vlastníci požadují zpátky půdu, stroje, chtějí začít samostatně hospodařit. Já mám na mysli trochu jiné pojetí privatizace, než o jakém je řeč. Privatizace přece nemusí nutně spočívat jenom ve fyzickém vydělování a parcelování půdy, budov, strojů, zvířat. Obecně se privatizací označuje převod výrobních prostředků a řídicích funkcí do soukromých rukou. Účelem je zvýšení efektivnosti, stability a dlouhodobé rentability podniku. Základní ideou privatizace, nejen v zemědělství, ale v celém hospodářství, by mělo být zesoukromění čili zvlastnění výrobních statků a rozhodování, avšak při zachování všech výhod vertikální integrace, kombinace podnikatelských činností i ekonomických výhod větších celků. Jestliže dnes 94

95 privatizuje například německá automobilka BMW, kdy skupuje na trhu veřejné akcie a nabízí je za výhodných podmínek vlastním zaměstnancům, vůbec to neznamená, že se rozpadají její řídicí, organizační či jiné struktury. Hospodaření na půdě má přece jen své zvláštnosti To je sice pravda. Ale k tomu, aby zemědělec dostal zpět půdu a další majetkové vklady, nemusí nutně odcházet z družstva a vracet se k drobným, nekonkurenčním, v podstatě archaickým formám hospodaření. Zvláště za nynějších podmínek, kdy mu bude chybět takřka vše znalosti, materiál, strojní vybavení, budovy, služby, a navíc nemá ani žádné záruky odbytu. Tak by mohl sklouznout k jednoduché monokultuře a bylo by po zemědělství. Schůdnější řešení proto vidím v přechodu dnešních zemědělských družstev na soukromé podniky podílového typu. Jejich základem budou podíly získané nynějšími členy v závislosti na dřívějších vkladech půdy a majetku, podle odpracovaných let, a konečně i přímou finanční koupí. Tento způsob transformace kolektivizovaných družstev na soukromé podílové (či akciové) společnosti považuji za gró privatizace zemědělství v Československu. Vytvoří se vnitropodnikový trh podílů, který umožní jejich prodej nebo převody mezi jednotlivými členy soukromého podniku a odprodej družstvu v případě vystoupení člena. Zatímco doposud v družstvech platilo: jeden člen jeden hlas, v soukromých podílových společnostech se uplatní zásada: jeden členský podíl jeden hlas. Tato forma je na hony vzdálena družstevnictví kolektivů námezdních dělníků nebo státem omezovaných polovlastníků z dnešních JZD. Souběžně se pochopitelně uplatní i jiné způsoby privatizace, a to včetně rodinných farem. V souvislosti s přípravou zákona o půdě se nyní u nás nezřídka jako jediný správný prezentuje názor, podle něhož pravými vlastníky jsou výhradně vlastníci půdy. Ostatní členové družstev či pracovníci statků by podle této vize neměli mít nárok ani při nadcházejícím rozdělování majetku, ani by se v budoucnu neměli podílet na rozhodování v družstvech vlastníků půdy. Takový názor žádný normálně uvažující ekonom nemůže sdílet. V Americe se každý adept ekonomie v první lekci prvního kursu dozví, že kapitálotvornými složkami jsou vedle půdy také práce, znalosti (materializované a kapitalizované prostřednictvím tvůrčí invence a manažerským přičiněním) a informace. Jistě ne náhodou se nyní ve světě hovoří o informační revoluci. Baťa říkal, že k výrobě brambor se lépe hodí noviny a tiskařský lis než motyka. On totiž rozuměl zemědělství. A když už mluvíme o půdě. Ta nikdy nemůže být živitelkou sama o sobě, ale pouze ve spojení s lidskou prací. Člověk a půda jsou neoddělitelné veličiny. Tato země má vyčerpanou půdu, ale i vyčerpané lidi. Jak obnovit a udržet úrodnost půdy? Jak obnovit a udržet energii, motivaci, tvořivé myšlení lidí a jejich lásku k půdě? Ani tyto dvě otázky nelze oddělovat. Zde nepomohou metafory o krajně temných žilkách, starých strukturách či mafiích. Nenávist vlastníků a nevlastníků se nesmí stát programem, protože nevytváří ani vztah k půdě, ani vztah k člověku, obzvlášť ne v zemědělství. Vraťme se ale ještě k privatizaci a přechodu odvětví na tržní podmínky. Jdeme podle vašeho názoru správnou cestou? Vedoucí čs. představitelé často o trhu hovoří, ale uvnitř podniků chtějí mít námezdní vztahy, příkazové hospodářství, shora jmenované dozorčí rady. Neznají či podceňují princip vnitropodnikového trhu a pro jeho rozvoj nic nedělají. Přitom toto vzájemné zúčtování výrobků a služeb mezi skupinami pracovníků, dílnami i jednotlivci je žádoucí uplatnit jako princip jak v zemědělství, tak v průmyslu. Lze jej dokonce označit za důležitou podmínku úspěchu procesu privatizace? Přesně tak. Je třeba si uvědomit, že pokud se tržnímu hospodářství přisuzuje přednost určité samoregulace, musí fungovat nejen navenek, ale i uvnitř podniku. V řadě zemědělských družstev jsou už dnes provozy a pracoviště, které mohou být takřka okamžitě privatizovány. U jiných k tomu teprve musíme vytvářet podmínky. Ve Slušovicích se privatizují třeba řidiči nákladních aut, střediska výroby zeleniny, restaurace, provozy různých služeb. Přitom ekonomické, odbytové i výrobní vazby na mateřský podnik nadále existují potud, pokud se 95

96 jako výhodnější neukáží vazby na jiné podnikatelské subjekty. Dochází tak k přirozenému vydělování ekonomických aktivit, které ani sebelepší ekonom nemůže vymyslet. To je úplně jiná kvalita, než když ministerstvo nařídí a podporuje parcelaci družstev. A něco jiného, než aukční prodej provozovny novému vlastníkovi za tržní cenu, což má být univerzální postup při malé privatizaci. Máme tomu rozumět tak, že s malou privatizací v podobě a provedení chystaném pány ministry Klausem a Ježkem nesouhlasíte? Ovšemže nesouhlasím. Vy ano? Chceme přece, aby malé provozovny už konečně začaly podnikat. A co děláme? Podnikatelům sebereme valnou část jejich úspor a převedeme je do státní kasy. Tím ale spolehlivě a na delší čas jejich podnikatelskou aktivitu zmrazíme. Peníze nejlépe vydělávají v rukou jedince, podnikatele. Ve státní pokladně jsou umrtveny, nanejvýš mohou být použity na nákup ropy, spotřebního zboží, na vyplácení podpor v nezaměstnanosti. Tu mimochodem takovým zásahem do přirozeného běhu věcí vcelku zbytečně vyvoláme. Vždyť nezaměstnanost je v prvé řadě plodem specializace a my množství specialistů dík aukcím vyženeme na ulici. Nemluvě o tom, že zlikvidujeme už tak dost úzkou paletu služeb na úkor různých heren, kasin a půjčoven videokazet. A jak zabránit, aby za tuzemským kupcem nestál cizinec s tvrdou měnou, který pak atraktivní prostory získá za pakatel? Jak byste tedy malou, případně i velkou privatizaci zorganizoval vy? Namísto anonymních kupónů, které míní za mírný poplatek prodávat lidem pan Klaus, bych dal nejprve šanci zaměstnancům. Pokud totiž neexistuje legální vlastník, pak právě oni na to mají největší nárok. Proč? Mají nárok na podnik ve smyslu podnikatelského pokusu, jako odměnu za léta práce a úsilí. Pokud neuspějí, firma buď zkrachuje nebo ji převezme někdo jiný, schopnější. Pokud jde o vlastní postup privatizace, možností je řada: počínaje předáním do soukromých rukou zdarma, přes různé krátkodobé a dlouhodobé půjčky, splátky, daňové úlevy až po prodej za hotové. Vždy záleží na konkrétní situaci, místních podmínkách. Univerzální recept neexistuje. Nejdeme tedy u nás správnou cestou? O tom jsem hluboce přesvědčen a nejen já. Vládnoucí ekonomové by si měli především uvědomit, že základem prosperity jakékoli firmy nebo země nejsou finanční toky, ale uvolnění podnikatelské iniciativy. Jedině budou-li podniky bohatnout, budou platit vysoké daně. Restrikce jsou samozřejmě nutné, nesmí však podvazovat rozvoj. Na kritiku tohoto druhu však Klausovi hoši seriózně nereagují. Místo toho mě označují za marxistu a demagoga. Pokud se jim takto jeví také moderní trendy kapitalistického podnikání, pak jim ovšem nelze pomoci, stejně jako národu a obyvatelům této těžce zkoušené kotliny... V Československu privatizujeme převážně státní majetek a se zaměstnanci, například v obchodě a ve službách, máme své zkušenosti. Domníváte se, že u nich jako mávnutím kouzelného proutku dojde ke změně? To jsou dvě klíčové otázky. Musíme si nejprve vyjasnit co je to stát? Nějaký externí supervlastník nebo jsme to vlastně my všichni? Při nastartování soukromého podnikání totiž není dost dobře možné, abychom si věšeli na krk hříchy vyvěrající do znační míry z nedostatků dřívějšího systému. Buď dáme lidem v tržním hospodářství šanci a důvěru nebo se musíme smířit s tím, že sami sebe označíme za národ zlodějů a šmelinářů. Dokonce si myslím, že v podpoře soukromé iniciativy, jejích morálních a etických aspektů, by tolik potřebnou státotvornou roli mohli sehrát vedoucí státní představitelé. A navíc, jiné lidi nemáme: máme jen to, co máme, není-liž pravda? Často se setkáváme s otázkami typu: co se zadluženými podniky, v zemědělství například s úpadkovými družstvy, s pohraničními statky. Jak ty privatizovat, když o ně nebude zájem? Zadlužené jsou komu? Státu? Nezlobte se na mne, ale tento stát se i po revoluci chová nemožně. Přitom zkonfiskoval lidem značné majetky. Ať už přímo nebo nepřímo tak tím, že vybíral vysoké daně a platil nízké mzdy. Jestliže vás někdo celá desetiletí bere na hůl, nenechá vás vydělat, získá značné bohatství. Připustíme-li, 96

97 že stát jsme všichni, zadlužili jsme se sami sobě. Proč potom ty dluhy neodepsat? Jakou má cenu převádět neustále peníze z jedné kapsy do druhé? Takhle podnikání skutečně neodstartujeme. Vraťme se ještě na závěr k zemědělství. I zde vidíte budoucí vývoj v černých barvách? I tady jsou určitá úskalí a nebezpečí, neboť existují vlivné politické skupiny a naivní prezidenti, kteří se opět vměšují do věcí zemědělců a družstev a vnucují jim různá romantická a administrativní řešení. Mám za to, že stát by měl být natolik vyspělý, aby nechal družstevníky rozhodnout samy o sobě. Koneckonců právě oni, a nikoli politici a státní úředníci, mají v rukou výživu národa. Porovnáme-li však výsledky našeho zemědělství se západoněmeckým či rakouským, je to sportovně řečeno 5:0 pro malé celky Znovu opakuji. Nejsme špatní proto, že nemáme malá hospodářství, nýbrž proto, že lidem v družstvech chybí vlastnický vztah. Německé zemědělství se po celou dobu vyvíjelo v jiném směru, byl tu přirozený vývoj. I tam se však prosazuje tendence k větším farmám, postupuje však pomalu, protože soukromovlastnické vazby jsou mimořádně silné. Jejich dnešní výkonnost nespočívá v tom, že mají malé farmy. Je v tom, že čtyřicet let soukromě podnikají a mají vytvořeny fungující služby, perfektní infrastrukturu. U nás je to opačně. Máme základ organizační struktury, k níž se i Západ chce dostat, chybí nám však hnací motor vlastnictví a zisku. Slušovice nám závidí celý svět. Možnost za čas konkurovat i zemědělcům na západ od našich hranic nevidíte tedy jako zcela nereálnou? Vždyť už jim vlastně konkurujeme není-li ovšem na místě hovořit spíše o podbízení se a výprodeji. Osobně si ale myslím, že československé zemědělství, až projde etapou vnitřní přeměny, může na evropském trhu najít své místo, a přední podniky budou už zakrátko schopny konkurovat Západu jak v kvalitě, tak v nákladech. Nesmějí se však vracet zpět, musí se za evropskou špičkou vydat takříkajíc zkratkou. Právě v tomto období se k tomu naskýtá jedinečná šance. Již z vašich otázek však tuším, že ji promarníme. Zemědělské noviny, (II) Bezradnost nad reformami v bývalé NDR Mnozí v ČSFR se možná ještě nedávno závistivě ohlíželi po bývalé NDR: Ti se mají, vždyť mají bohatého strýčka, všechno jim půjde jako po másle. Omyl. Peníze, dluhy, půjčky, bohatí strýčkové, manažerská centra, nový kapitalistický jazyk, vnitřní i vnější konvertibilita měny, atd. nic neřeší! Ani v bývalé NDR není situace o nic lepší než u nás. Není třeba Němcům závidět. Problém socialistických ekonomik leží přece úplně jinde: nedostatek soukromých vlastníků, nedostatek občanské důvěry, nedostatek zaměstnanecké iniciativy a podnikavosti, nadbytek státní intervence a regulace, nadbytek znalostní arogance ministerstev, nadbytek řečí a symbolů, nedostatek akce. Situace v NDR se neustále zhoršuje a vláda Helmuta Kohla konečně přiznala, že jsou na nesprávné cestě. Málokdo na Západě totiž ví, jak převést socialistické příkazové hospodářství na volný trh. Žádné zázraky à la Erhart dnes neplatí, protože tehdy šlo o pouhé obnovení trhu utlumeného válkou a Hitlerovým diktátem. My v ČSFR, tak jako oni v NDR, jsme na tom dnes mnohem hůře. Ministerská prohlášení v ČSFR, že trh již začíná fungovat, jsou absurdní. Situaci v NDR analyzuje F. Protzman v New York Times ze 13. února 1991, na titulní stránce. Helmuth Kohl totiž den předtím uvolnil měsíční výdaj v hotovosti přes 3 miliardy dolarů, jen aby odvrátil jistou krizi. Přes lidí, převážně mladých a vzdělaných, utíká z bývalé NDR do západního Německa každý den! Vědí už něco, co Čechoslováci ještě netuší? 97

98 Německé podniky mají sice nové vládní správní rady z bývalé NSR, ale řízeny jsou sítěmi starých komunistických manažerů, kteří kontrolují přes 90% státních podniků. Jediné, co se změnilo, je skutečnost, že Kombinat Wilhelm Pieck je dnes státní akciovou společností Mansfeld A. G. Odhaduje se, že přes 3 milióny východních Němců ztratí práci jen v tomto roce. Již v lednu 1991 dosáhla nezaměstnanost 8,6 %, tj nezaměstnaných, a to dalších 1,86 miliónu lidí je na polovičním úvazku. Objem výroby samozřejmě poklesl na 50% objemu předchozího roku. Privatizace státních podniků se v podstatě zastavila pro sabotáž komunistickou nomenklaturou. Taková čísla vyvolávají v hlavách i srdcích německých ekonomů čirou paniku. Podobná masová nezaměstnanost přece kdysi přivedla v Německu k moci jiného pána s knírkem a jeho pravicovou stranu. Je zajímavé, že v ČSFR, podle ministra hospodářství Dlouhého, by podobná čísla prostě znamenala, že reformy fungují, a že tedy mohou být politicky prohlášeny za úspěch. Jako bychom v ČSFR žili v úplně jiném, nereálném, absurdním světě. Privatizaci provádí vládní Treuhandanstalt (založený ještě komunistou Hansem Modrowem), který je sice veden západními Němci, ale úředníky jsou stále bývalí komunističtí funkcionáři, stejně jako v ČSFR. Mluvčí Treuhandu Peter Schneider říká: Většina podniků nepochopila, co je privatizace. Jejich reformní plány představují prostě modernizaci zařízení bez jakýchkoli změn v managementu. Podávat si žádosti o dolary na modernizaci strojů přece nestačí. Ředitel Treuhandu Detlev Rohwedder předpovídá, že celý proces privatizace (8.000 podniků) bude trvat 40 let. Ano, čtyřicet let! V ČSFR, která žádnou privatizaci neprovádí, ale majetky prostě zestátňuje či zveřejňuje, stejně rozumní, vzdělaní a upřímní představitelé mluví o několika letech. A obyvatelstvo jim to poslušně papá. Podcenili jsme dimenze celého problému, přiznává ekonomický ministr Jürgen Möller. Škoda, že se podobně nedají poučit ekonomičtí ministři v ČSFR: těm je totiž vše úplně jasné. Hlavním problémem v NDR je vytváření pracovních příležitostí (tedy opak účelového zvyšování nezaměstnanosti v ČSFR), renovace infrastruktury, školení dělníků a manažerů, modernizace a mobilizace malých stavebních podniků. Tedy věci, o které se tzv. ekonomická reforma v ČSFR vůbec nezajímá. 21. února 1991 ministr Möllemann rázně odmítl chabou obranu německého ministra financí Theo Waigela, že vláda nepodcenila rozsah a obsah ekonomických problémů východního Německa: Podcenili jsme ochotu a zájem investorů za západního Německa a Evropy, USA i Japonska investovat ve východním Německu. Nevěřili jsme také, že mentální návyky více než 58 let totalitního myšlení bude tak obtížné a tak zdlouhavé překonávat. Cena rekonstrukce NDR je dnes odhadnuta na 1 bilión dolarů, 100 miliard je třeba investovat již v roce V ČSFR jsme však ještě ani nezahájili privatizaci kromě toho historického vydražování zelinářských krámů mafiánům a členům komunistické nomenklatury. Hektická a retroaktivní opatření Kohlovy vlády ukazují, že tak jako Gorbačov ve své perestrojce, tak jako ČSFR ve svém zcela nelogickém scénáři, tak ani Němci neměli propracován strategický plán přechodu k tržnímu hospodářství. Nyní snad konečně nastane doba odborného ekonomického myšlení a správného řazení opatření za plné účasti hlavních hráčů: zaměstnanců, manažerů a občanů. Harry Maier, profesor ekonomie na univerzitě ve Flensburgu a přední expert na východoněmeckou ekonomiku, prohlásil: Vláda měla zcela naivní představu, že volný trh si vše vyřeší sám. Místo toho nastala katastrofa. No a teď si to vše porovnejte s tou citlivou, odbornou, informovanou a zcela neotřesitelnou politikou vlády ČSFR a její tzv. Jedinou Možnou Cestou. Manažerské školy v rukou nomenklatury Při setkání západních bankéřů s novými manažerskými zázraky státních podniků se pan ředitel Mansfeldu Herr Rost snažil bankéře přesvědčit, aby mu poskytli půjčky na modernizaci zařízení, na vyhodnocení výrobního sortimentu a na uzavírání joint ventures se Západem. Herr Rost předložil klasický komunistický 98

99 pětiletý plán vybavený pěknými, pevnými vizemi a misemi, specifickými výrobními, ziskovými a plánovacími cíli. K popisu plánu používá jazyka, který je v podstatě neodlišitelný od žargonu socialistického centrálně plánovaného hospodářství. Náplň to však nemá žádnou, vzbuzuje to kroucení hlavami a posměch. Mansfeld má být na příklad rozbit do tří divizí : měď, hliník a speciální výrobní služby. V roce 1992, předpověděl Herr Rost, dosáhnou zisky 47 miliónů dolarů. Jak si můžete být tak jisti, ptají se bankéři. Když půjde vše podle plánu odpovídá (a prozrazuje se ) Herr Rost. Obdobně, jak se dnes děje i v ČSFR, založil si Herr Rost své Mansfeld Training Center G.m.b.H. v Eislebenu (jako jednu z těch speciálních výrobních služeb). Při jeho prezentaci manažerských programů bankéřům se ozvalo: Co se to chystají dělat? Školit manažery v tom, jak zruinovat ekonomiku? uzavírá New York Times. I v ČSFR vznikají podobná manažerská a trénovací centra, většinou připravovaná aparátčíky Jakešova režimu již od roku Vzdělávání manažerů (po privatizaci) je nesmírně důležitá, klíčová a rozhodující dimenze přechodu k tržnímu hospodářství. Příprava kvalitních programů, získání kvalitních učitelů a široká finanční podpora jsou prvořadou nutností jakéhokoli programu reformy. Manažerské vzdělávací a tréninkové instituce nesmějí zůstat v rukou státu, ministerstev, bývalých komunistů a všelijakých československých Herr Rostů. Nesmíme dopustit, abychom si vychovávali manažery, administrátory a úředníky, kteří budou kapitalismus napodobovat slovy, ale ubíjet činy. Zruinovaní podniků, a tím i celé ekonomiky, by pak bylo nevyhnutelné leda, že by vše šlo podle plánu některého z těch nových ministerstev, obsazovaných i nadále absolventy VŠE. 4-8 (akt) Devalvace na obzoru? 99 leden - únor 1991 Za socialismu se vyrábělo do zásob, dnes se vyrábí do zásob. Lze tomu říkat Zádrhel T700, Většina české výroby je a zůstává neprodejná. Nadhodnocená měna je vážnějším problémem než měna podhodnocená: export je silnou korunou ochromen, příliv dolarů výrazně převýšen odlivem, dolarové rezervy klesají, zahraniční investice nás opouštějí v očekávání budoucího poklesu, a snahy kurs koruny uměle udržovat pak ničí růst a konkurenceschopnost ČR. V České republice ani po deseti letech není kurs koruny určen volným trhem, tj. nabídkou a poptávkou. Nadále se fixuje ke kursu dolaru a marky, v budoucnosti pak třeba i k euru. Síla koruny se tak uměle odvozuje ze síly těchto měn a neodráží domácí produktivitu, hospodářský růst, kvalitu zboží a služeb, či náklady a konkurenceschopnost domácí produkce. Za těchto podmínek je vyhýbání se devalvaci receptem k namíchání výrazné hospodářsko-finanční krize. Krize by sice snížila domácí poptávku, investice a velikost dovozu - a tak vylepšila obchodní bilanci - ale za cenu poklesu životní úrovně, dalšího vybití malých a středních podniků, devastace již tak malé střední třídy a psychologického traumatu už tak zneurotizovaného obyvatelstva. Pytlík české hospodářské politiky je opravdu samý voves : 1. fixovaný směnný kurs vede k odlivu dolarů 2. rozpočtový schodek zvyšuje vnitřní i vnější krátkodobé zadlužení 3. koruna je směnitelná a musí být na požádání vyměněna za dolary. Takže nadhodnocená měna, vysoká zadluženost a směnitelnost koruny jsou ideální kombinací pro finanční kalamitu. Stačí pak jen malá ztráta důvěry, třeba i politické, a vše se veze jako lavina. Nadhodnocenou měnu není moudré udržovat, ani ji nelze zachránit. Prostá devalvace však také nestačí. Administrativní devalvace může přestřelit, prudce zdražit dovozy, rozfoukat inflaci a vyhnat zbývající investory. Kde chybí růst a produktivita, tam ani kuře nehrabe.

100 Deset let mělo stačit, aby se koruna nechala řídit volným trhem: k čemu je tržní hospodářství bez tržní koruny? Za narůstajících brazilsko-ruských podmínek se odkládání volného kursu koruny jeví být strategickou chybou. Zbývající alternativou je pak už jen fixování kursu uzákoněním minimálních rezerv (dohlížecí měnová komise?), které by za všech okolností musely pokrývat hodnotu oběživa v dolarech. To ovšem přímo zaručuje nízký či negativní růst HDP a pokles životní úrovně, z důvodů zmíněných dříve. Současná situace, jak v ČR, tak v Brazílii, vyhovuje spíše zahraničním spekulantům, kteří získávají administrativní - i když ne ekonomické - záruky, že o své peníze nepřijdou. Nevypadá to tedy ani pěkně, ani nadějně. Český pytlík finanční politiky nedělá pro vnitřní ekonomiku zhola nic. Ještě dnes, po deseti letech, musí ČR udržovat dvojí ceny, jako kdysi Čína - jednu pro našince, jinou pro cizince. Cizinci platí mnohonásobně více za hotely, taxi, některá vstupné a restaurace, atp. Takové okleštění volného trhu (cena není nikde na světě určována platební schopností jedince, kromě ČR) se pak projevuje nejen v odporu k tržní flotaci koruny, ale i v odporu k produktivitě, racionalizaci a konkurenceschopnosti. Skutečný kurs koruny vyplývá pouze z poptávky a nabídky po měně, tedy poptávkou po zboží a službách, které ČR nabízí. Opět: produktivita, konkurenceschopnost, náklady, kvalita zboží a služeb jsou rozhodující. Je zřejmě nutno kombinovat flotaci koruny s výrazným zvýšením konkurenceschopnosti českého hospodářství. Jak však na to? Především - převést podniky do rukou soukromých, ne veřejných vlastníků, tj. do rukou manažerů a zaměstnanců, na základě půjček splatných z výkonů. Dále - provést radikální reinženýring a restrukturalizaci podniků jako podmínku pro jakékoli výhody či úlevy. Podporovat spolupráci malých a středních podniků v regionálních a místních sítích, nezachraňovat tonoucí a nemotorné giganty sovětského typu. Nevyrábět do foroty. Podpořit moderní, účelové a použitelné vzdělání, ne jen rozšiřovat obecné intelektuální vyškolování, vhodné tak pro kavárenské potlachy typu Slávia, nikoli pro globální ekonomiku. To vše vyžaduje učit se od druhých, úspěšnějších. Jinak budeme i nadále vykovávat Tatry T700, bizarní to stroje, které jsou dražší než BMW 5 (přes US dolarů), vzduchem chlazené V-8 s motory vzadu, 4,3 litry obsahu, tedy výrobky s celoplanetární poptávkou kolem kusů a s monstrózní ekonomickou ztrátou. Ve své kategorii to jsou jistě nejlepší vozy na světě - a tedy i vozy nejhorší. Nechceme přece, aby i česká ekonomika byla současně nejlepší a nejhorší na světě jen proto, že je svou bizarností a unikátností neporovnatelná s čímkoli jiným. Od kupónů, přes malou i velkou privatizaci a tunelování bank, přes neexistující restrukturalizaci a reinženýring, až po ošuntělý pytlík finanční a hospodářské politiky, ČR stála a stojí v kategorii sama o sobě - jako ta Tatra T700. Není přece důležité, zda jdeme doprava či doleva, ale zda vůbec jdeme. Proto je asi nejlépe jít rovně, rovnou za nosem - tedy ve směru produktivity, hospodářského růstu a konkurenceschopnosti. Neplýtvat schopnostmi a energií v zastaralém boji našich dědečků a babiček za levo a pravo. Opravdové životní jistoty jsou ve spolehlivé ekonomice. 4-9 (sken) Liečba zo šoku Prof. M. ZELENÝ hosťom Medzinárodného klubu novinárov SP listopad

101 Keď som v roku 1991 napísal knihu Ješte je čas s podtitulom Obávám se o osud této země, veril som, že v hospodárskych otázkach ešte bol čas na zavedenie reformy viac orientovanej do budúcnosti, ktorá by sa viac zaoberala rastom a rozvojom priemyslu i poľnohospodárstva, hovorí prof. MILAN ZELENÝ z Fordhamovej univerzity v New Yorku po dvoch rokoch o vtedajšej motivácii, ktorá ho priviedla k názvu knihy. Žila už v tom čase vo vás predtucha o osude štátu i ekonomiky? Áno, bola to predtucha. V tom zmysle, že sa štát rozpadne, sa mi naplnila. Ale aj v tom zmysle, že výsledky reformy, proti spôsobu ktorej som vystupoval, sú negatívne. Ak by som dnes písal podobnú knihu, už by som nepovedal - ešte je čas, ale skôr, že už niet času. Nemôže ísť iba o pokles dočasný, kým sa hospodárstvo adaptuje na nové podmienky? Je to pokračovanie poklesu, ktorý sa začal v roku Neviem si preto predstaviť, že ide o prechodný jav. Za prechodné možno označiť drobné náznaky oživenia koncom roku Stali ste sa kritikom Klausovho spôsobu ekonomickej transformácie. Platila v podmienkach jestvovania ČSFR. Je podľa vás terajšia slovenská cesta nádejnejšia? Presne na vašu otázku budem môcť odpovedať po diskusiách s niektorými slovenskými ekonómami. Z môjho pohľadu nie sú úpravy, v porovnaní s Klausovou koncepciou, zásadné. Kupónová privatizácia bola predsa prijatá a pokračuje. Zamestnanecké a manažérske spoluvlastníctvo nedostalo váhu, akú malo dostať. Nevytvorila sa priemyselná politika, atribúty rastu neboli zavedené do praxe. Čo by ste v tomto prípade navrhovali? Predovšetkým pripraviť hospodárské subjekty v zmysle ich privatizácie, reštrukturalizácie tak, aby neboli iba vlastníkmi súkromných držiteľov papierov, ale i súkromnými vlastníkmi subjektov, ktoré by v podnikách rozhodovali. Zároveň s touto prípravou možno začať vytvárať rozumnú dlhodobú priemyselnú politiku. Myslím si, že forma vlastníctva je rozhodujúca. Ak sa pozerám na podnik ako na elektrický motor, je pravda, že ak ho spustím, ide rovnako, či ho vlastní ten alebo onen. Baže podnik nie je elektrický motor, ale živý organizmus. Jednou z možností privatizácie je vámi podporovaná a v USA zaužívaná metóda ESOP (Employee Stock Ownership Plan) - jednoducho povedané, ide o zamestnanecké akcie. Pripomína to známe ezopské bajky. Nie je to tak trochu ekonomická bajka? ESOP je spôsob, akým sa americká verejná korporácia dostáva do súkromných rúk. To je skutečná privatizácia, ne bajka. Pojem privatizácia u nás je jasný. Ako môže byť jasný, keď existuje kupónová privatizácia, ktorá znamená prevod vlastníctva do verejných rúk. To znamená, že vlastníkom je ktokoľvek, kto si kúpi akcie. V USA 11 miliónov zamestnancov pracuje v ESOPovom založení, teda vyše 10 percent zamestnancov. Znamená to však, že nejde o dominantnú formu. Prečo? Lebo po vojne nastal v USA výrazný rozvoj verejného systému a pre podniky je veľmi náročné verejné akcie skupúvať. Tento spôsob práve preto u nás nebol potrebný. K súkromnému vlastníctvu sme sa mohli dopracovať jednoduchšie. Domnievate sa, že sa dá slovenská ekonomika oživit' bez úverov MMF, bez predaja podnikov do zahraničia a bez priťahovania opaskov? Ak sa pokračuje v reštriktívnej politike, potom sa nedá. Ale uvedomte si, že väčšina vzrastajúcich ekonomik, i v štádiu celosvetovej recesie, nemá s úvermi MMF nič spoločné. Mám na mysli Japonsko, krajiny východnej Ázie, ktoré sa reštriktívnej politike MMF nikdy nepodriadili. Zrejme preto, že mali dostatok bankových zdrojov, ktoré u nás absentujú. 101

102 Co to mluvíte? Kde by asi Čína či Singapúr vzali bankové zdroje, keď išlo v podstate o polofeudálne spoločnosti? My sme si mohli rastovú stratégiu vytvárať podporou exportných výrob. U nás výroba i export klesajú a predsa si požičiavame. Ale aj náš vývoz stagnuje z dôvodov recesie vo svete. To je polopravda: export Singapúru, Číny, Južnej Kórey, Indie, atd. predsa vôbec nestagnuje, naopak, rastie. Recesia pre novú ekonomiku vôbec nie je negatívnym javom. Je to šanca na hľadanie nových výrobkov, nových odbytíšť. A to znamená vyrábať kvalitné výrobky, technologicky na úrovni. A to je ďalšie kĺbko problémov. Isto, ale balík starostí nemožno zvaľovať na celosvetovú recesiu. Rozvíjajúce sa krajiny totiž využívajú recesiu na prenikanie na zahranične trhy. Ale je to už dané privatizáciou. Vôbec si totiž nemožno technicky predstaviť, že každý občan-držiteľ kupónov či akcií, zmení záujem podnikov o trhy, o výrobky, že zmení ich správanie. Čo by ste potom pre Slovensko odporúčali? Privatizáciu, ktorá by nebola zverejňovaním, ale skutečným zosúkromnením vlastníctva. To znamená privatizáciu do rúk manažérsko-zamestnaneckých skupín. Môžu to byť aj skupiny zvonka, ktoré sa stanú manažérsko-zamestnaneckou skupinou. Tieto subjekty sú schopné podporovať proexportne zameranie podnikov. Na Slovensko ste priniesli Správu ekonomickej komísie pre Európu pri OSN, ktorá kritizuje šokovú terapiu v postkomunistických štátoch. Nie je už neskoro? Nešlo o nemorálny experiment na občanovi, ktorý je najviac zasiahnutý? Tento experiment nemusel a nemal byť uskutečnený. Treba priznať, že Západ dostatočne razantne proti nemu nevystupoval, ale s MMF ho podporoval a hovoril, proti všetkým svojím skúsenostiam: možno, že to bude fungovať. Na Západe však pôsobia pragmatici, ktorí keď zistia, že čosi nepracuje - odstúpia od toho. My sme však ideológovia, držiaci sa do konca. A že pokus dolieha práve na občana, je dôvodom, prečo som sa tri roky snažil otriasť dôverou v šokovú terapiu. Jej oficiálni zástancovia - Klaus, Balcerowicz, Švejnar a ďaľší, by sa však mali občanovi zodpovedať pred parlamentom a zdôvodniť svoje kroky. Po novembri 1989 Západ nebol pripravený v teórii, ani v praxi, na prechod socialistickej ekonomiky na trhovú. Bolo nezodpovedné tvrdiť, že to bolo popísané v učebniciach. Dve desaťročia učím ekonomiku v USA a zodpovedne môžem povedať, že takéto teórie a postupy neboli ani vyvinuté, ani publikované. Západ ich už prehodnocuje a dospieva k záveru, že voľné trhové hospodárstvo sa nedá zaviesť šokom. R. Wagnerová a P. Brhlovič, (sken) Šoková terapie: Vábení Sirén, či labutí píseň? Ekonomická komise pro Evropu Spojených národů uvolnila 13. dubna 1993 k uveřejnění Ekonomický přehled Evropy pro Zde je pro Čechy obzvláště zajímavá rozsáhlá sekce nazvaná The siren call of shock therapy (Volání Sirén šokové terapie), dokumentující hloubku přehodnocení vztahu k šokové terapii. Jelikož k plnému uveřejnění a kompetentní analýze tohoto dokumentu u nás zatím nedošlo, dovoluji si tímto na několik základních tezí upozornit. Důležitost zásadní změny postoje západní Evropy k šokové terapii by neměla být přehlédnuta či snižována, a to obzvláště ne Čechy, kteří jediní povýšili hospodářské šoky na ideologické dogma, a tak se vystavili nebezpečí nejen hospodářské, ale i myšlenkové izolace v Evropě. Ekonomické přehledy UN/ECE jsou studovány významnými vládními i obchodními činiteli, jejichž postoj k průběhu reforem nelze podceňovat. 102

103 Strkání hlavy do písku a ignorování západních názorů přece samo o sobě na těchto názorech - a již vůbec ne na českých hospodářských výsledcích - nic nezmění. Šoková terapie je v ČR často označována jako léčba Klausem. To je dosti přesné, protože sám výraz šoková terapie je českého původu (Dyba, Švejnar a spol. již v r v článku pro Columbia Journal of World Business; na Columbia University jsem byl v té době profesorem). Zpráva uvádí, že výsledky šokové terapie nejsou úspěšné, ale zcela jasně jde o příliš jednoduchý přístup, který ukazuje i omezenost používané metafory. Základním znakem šokové terapie jsou sliby, zpěv Sirén, který slibuje mnohem rychlejší adaptaci, než je možná v praxi, a tudíž nese odpovědnost za nastalé zklamání a deziluzi v mnohých transformačních zemích. Například jejich argument, že obchodní a cenovou liberalizaci nelze provést postupně, je prostě nepravdou. V západní Evropě byly válečné cenové a jiné kontroly opouštěny jen postupně, ve fázi se zlepšováním v podmínkách nabídky. Také liberalizace mezinárodního obchodu je na Západě dlouhým a graduálním procesem, zahájeným v r a dodnes nedokončeným. Nebo dá1e: Ti, kteří prosazují šokovou terapii, podléhají víře, že je možné způsobit radikální změnu v postojích, očekávání a chování ve velmi krátké době. Je obtížné pro tuto víru nalézt potřebné důkazy. Ekonom Alfred Marshall varoval, že jsou to právě spojité, malé změny, které hýbají hospodářským světem: jakékoli šoky mají tendenci zvyšovat nejistotu, paralyzovat akci a posilovat pasivitu. Výsledkem je bujení korupce a rozkrádání chování lidí prostě nedorostlo do podmínek volného trhu. K úspěšné tržní ekonomice se nelze prošokovat Ani typicky české zneužití a překroucení myšlenek von Misese a von Hayeka autorům neuniklo. Šokoví terapisté se na Misese a Hayeka rádi odvolávají při vysvětlování nedostatků centrálního plánování, ale opomíjejí jejich učení při diskusích transformačního procesu. Mises i Hayek vždy zdůrazňovali primární nutnost existence institucionální infrastruktury pro efektivní fungování trhu a podtrhovali fakt evolučního vývoje institucí a chování po dlouhá časová období. Zdá se, že ti, kdož věří, že centrálně plánované ekonomiky mohou být do tržních ekonomik prošokovány, přehlédli ty nejfundamentálnější požadavky, nutné pro efektivní funkci tržního hospodářství, varují autoři citované zprávy. Von Hayek přece zdůrazňoval, že pro trh je nejdůležitější institucionální kapitál země (nikoli peníze!), který zahájí akumulaci znalostí, schopností a zkušeností. Obzvláště u nás však dochází k akumulaci právě opačné, neli přímo k desinvesticím ve znalostně institucionální sféře. Přehled dále poukazuje na nebezpečí rychlé privatizace: Rapidní změna ve vlastnictví velkých podniků nevyřeší automaticky jejich potíže, a dokonce ani nepřispěje ke vzniku efektivního tržního hospodářství. Prodávat takové podniky bez předchozí restrukturalizace vznik konkurenčního prostředí spíše podlomí. Otázky konkurenčních vztahů a efektivních řídicích struktur podniků musí být vyřešeny před privatizací. Jinak se noví soukromí vlastníci budou pravděpodobně vzpouzet jakémukoli následnému korigování tržních disfunkcí a nedostatků. Jinými slovy: příliš rychlá privatizace monopolního hospodářství pouze vytváří monopolní, politicko-korupční hospodářství, nevytváří hospodářství tržní a nevytváří prostředí konkurenční. Západní Evropa to ví, my ne? Nesprávné řazení reformních opatření může zničit veškeré šance na úspěch. Zdá se být nemoudré dát se cestou rapidní liberalizace, když autority nemají efektivní nástroje monetární kontroly. Není příliš překvapující, že se rychlá cenová a obchodní liberalizace stala tak prominentní složkou jejich reformních programů - jde přece o reformní kroky, které lze zavést snadno a rychle. Výsledky však neukazují, že se jednalo o kroky žádoucí. Ve skutečnosti rapidní cenová a obchodní liberalizace může být destabilizující v přechodové ekonomice s 103

104 nepružnou nabídkou, která sama je následkem institucionální nepružnosti a neadekvátních nástrojů a institucí k vytváření a udržování makroekonomické stability. Politické aspekty Autoři Přehledu se tentokrát pozastavují i nad politickými dimenzemi transformace. Za kuriózní považují manifestní sklony šokových terapistů obávat se jakéhosi návratu ke staré příkazové ekonomice či úklonu k jakési třetí cestě, ale již ne tak ztráty podpory veřejnosti pro těžký transformační proces. Píší: Tento jejich postoj je překvapující, protože revoluce roku 1989 jasně prokázaly masivní odmítnutí starých režimů a silnou vůli po demokracii a tržním hospodářství. Následná deziluze a ochabnutí veřejné podpory pro reformy přece neodráží nějakou nostalgii po minulosti, ale spíše zklamání nad úrovní, trváním a náklady prováděné transformace. Západní Evropané proto varují: Politická reakce na tuto situaci by neměla být posedlá snahou o přetnutí všech možných návratů do minulosti, ale spíše udržováním veřejného konsensu za transparentním programem vytvoření volného trhu a demokratických institucí. Tyto země, pokračuje Přehled, přece nebudují jen tržní hospodářství, ale i demokratické instituce a demokratické praktiky pro řešení konfliktních zájmů. Tyto dvě stránky nelze v praxi oddělovat. Jak to, že ne? - učí čeští politici celý zbytek Evropy. Varování Západu je přímé a věcné. Cituji doslova: Šokoví terapisté mají sklon tyto otázky ignorovat: jejich přístup má tendenci být - v efektu, když ne v záměru - autokratický a často arogantní v tvrzeních, že není jiné alternativy k jejich návrhům. Právě naopak: alternativa vždy existuje. To je přece to zásadní, co tržní hospodářství a demokratická politika představují. Pracovní náplní ekonomického poradce musí být vyhodnocení nákladů řady různých alternativ, aby zodpovědně zvolit mohli právě ti, kteří musí tyto náklady nést přímo nebo nést politické důsledky jejich podhodnocení. Tedy všichni občané. Ještě před oznámením katastrofálních výsledků za 1. čtvrtletí r západní ekonomové varovali před přeceněním náznaků růstu průmyslové výroby v posledním čtvrtletí r Píší: Oživení v podmínkách transformace ekonomiky musí znamenat mnohem více než pouhé zastavení propadu výroby, ať již je toto jakkoliv vítané. Po zavedení základních infrastrukturních reforem bude nutná silná a trvalá míra růstu kolem 7 %, tak jako roční přírůstek dosahovaný v západním Německu v padesátých letech. Zde lze jen dodat, že roční přírůstek dosahovaný již dnes ve zcela nešokové Číně se pohybuje kolem 10 %. Přehled též kritizuje české vládní předpovědi růstu pro rok 1993 (1% - 3%) jako krajně nerealistické a jejich odhad poklesu obchodu se Slovenskem o 10% jako nezodpovědný. Skutečný pokles obchodu se Slovenskem na rok 1993 se odhaduje kolem 60 %. Jestliže názory vyjádřené Ekonomickou komisí pro Evropu vám připomenou argumenty, kterým jste od jednoho z českých ekonomů s nelibostí a pohrdáním naslouchali tři roky, pak jde jistě o podobnost čistě náhodnou. Rudé právo, 27. května (sken) KTO NÁS VYLIEČI Z LIEČBY ŠOKOM? 104 Rozhovor s profesorom Fordhamovej univerzity, exilovým ekonómom Milanom Zeleným Profesor Milan Zelený je riadnym profesorom systémov podnikového riadenia na Fordhamovej univerzite v newyorskom Lincolnovom centre. Prednášal desať rokov na obchodnej fakulte Kolumbijskej univerzity v New Yorku, neskôr na Univerzite Južnej Karolíny, Vysokej škole ekonomickej v Kodani a Inštitúte pre vyššie štúdiá

105 podnikového riadenia v Bruseli. Ďalšie študijné pobyty absolvoval vo Finsku, Japonsku, Číne, Južnej Afrike, Austrálii, Novom Zélande, Sovietskom zväze, Portugalsku a Taliansku. Pochádza zo starej českej literárnej rodiny. Myšlienkovo a filozoficky mu je najbližšia Sústava riadenia Baťa, ktorú považuje za integračný prvok Čechov, Moravanov a Slovákov. Jeho otec Jozef bol jedným z prvých českých organizačných poradcov (tzv. Zet-organizácia v 30-tych rokoch). Momentálne žije v štáte New Jersey (USA) s manželkou Alžbetou (slovenského pôvodu) a synom Maximiliánom. V rokoch pracoval v Ekonomickom laboratóriu Ekonomického ústavu ČSAV v Prahe. Roku 1980 pokračuje na študijnom centre Bellagio Rockefellerovej nadácie. Je členom redakčných rád časopisov Computers and Operation Research, Future Generations Computer Systems, Fuzzy Sets and Systems, General Systems Yearbook a osobne rediguje Human Systems Managment. V roku 1992 zakladal ďalšie dva medzinárodné časopisy: Artificial Live a Transformation Economics. Napísal niekoľko desiatok kníh a učebníc, vyše 270 odborných článkov a štúdií z oblasti operačného výskumu, kybernetiky a teórie obecných systémov, ekonómie, histórie vedy, systémov riadenia kvality, simulačných modelov sebaprodukcie a umelého života. Veľa jeho článkov najme na tému Baťovej sústavy riadenia preložili do japončiny. Jeho publikácie vyšli aj v čínštine, francúzštine, taliančine, maďarčine, češtine, ruštine a polštine. Roku 1992 prof. M. Zeleného zaradili do zborníka Kto je kto? v americkej vede a inžinierstve. Je aktívnym konzultantom mnohých amerických podnikov. Roku 1990 Václav Klaus žiadal americké senátory - v súvislosti s nejakým neznámym profesorom M. Zeleným (do roku 1967 pracovali na jednom pracovisku) - aby k nám neposielali ľudí, ktorí sa v USA neuplatnia, aby nám plietli hlavy... V apríli 1993 uvoľnila Ekonomická komísia Spojených národov pre Európu správu Volanie sirén šokovej terapie (The sirén call of shock therapy ). Podľa analýzy profesora Milana Zeleného, ktorý na ňu prvý u nás upozornil, predstavuje zásadný filozoficko-ideový či ideologický odklon od šokovej terapie ako vhodného nástroja na uvádzanie reforiem vo východnej Európe. Hovorí sa v nej: Šokoví terapeuti majú sklon ignorovať otázky demokracie. Ich prístup má tendenciu byť autokratický a často arogantný v tvrdeniach, že neexistuje iná alternatíva k ich návrhom. Práve naopak, alternatíva vždy existuje. To je predsa to zásadné, čo trhové hospodárstvo a demokratická politika predstavuje. Pracovnou náplňou ekonomického poradcu musí byť vyhodnotenie nákladov radu rôznych alternatív. Iba tak môžu zodpovedne voliť tí, ktorí tieto náklady musia niesť priamo alebo niesť politické následky ich podhodnotenia. (...) Zdá sa, že tí, ktorí veria, že centrálne plánované ekonomiky môžu byť trhovými ekonomikami všokované, prehliadli tie najfundamentálnejšie požiadavky, nevyhnutné pre efektívne fungovanie trhového hospodárstva. Keď tieto názory vyjadrovali pred dvoma-troma rokmi niektorí ekonómovia, medzi nimi práve profesor Milan Zelený, časť vládnych činiteľov ČSFR ich označovala za bolševický návrat k socializmu, poukazovala na neschopnosť ľudí, ktorí sa proti šokovej terapii stavali. *** Myslíte si, že sa teraz zo šokovej terapie budeme liečiť, pokračovať v nej ďalej alebo treba na ňu zabudnúť? A ako, podľa vás, v tomto zabúdaní pokračuje slovenská vláda? - Zabudnúť sa už nedá. Určité základy sa položili, pôda sa rozkopala, musíme dostavať rozkopané. Ak už tu teda existuje Fond národného majetku a kupónová privatizácia, potom ich jednoduché odmietnutie či zrušenie má veľmi závažné dôsledky. Musím sa preto zamýšľať, ako nájsť z tejto situácie východiská. Nie je to jednoduché, ani politicky schodnejšie. 105

106 Začínam byť presvedčený, že obdobie, keď sa malo a ešte aj dalo zabudnúť, je v Čechách v podstate preč. Možno na Slovensku to ešte nie je také výrazné. No určitá zotrvačnosť pokračuje aj tu. Od šokovej terapie sa Slovensko zatiaľ dištancovalo väčšinou iba slovami. Odvážnejšie, výraznejšie sebavedomie skutočne sa rozísť so šokovou terapiou a začať s rastovou politikou, som zatiaľ nevidel. Je fakt, že v SR šoková terapia nemala aspoň také ideologické a institucionálne zakotvenie, ako má v Čechách. Od začiatku som však tvrdil, že je omylom si myslieť, že keď sa podarilo socializmus vyhlásiť dekrétom v priebehu niekoľkých dní, tak sa podobne dekrétom dá vyhlásiť aj trhové hospodárstvo. To je výsledkom dlhoročných procesov. Asi rozhoduje finančné zakotvenie. Aj kritici šokovej terapie - napríklad i premiér V. Mečiar, keď sa vrátil z USA po návšteve Medzinárodného menového fondu - začali po rečiach o menovej a rozpočtovej neutrálnej politike zrazu hovoriť o nevyhnutnosti reštriktívnej. Po návšteve MMF hovorili inak ako predtým aj iní slovenskí ekonómovia, napríklad profesor H. Kočtúch - tiež začali presadzovať reštrikciu. Stíchli plány na rastovú a rozvojovú orientáciu. - Je pravda, že určití ekonómovia podporovali doktrínu MMF a šokovú terapiu. No česko-slovenskí politici si v záujme jedinej možnej cesty vyberali z celej škály názorov práve tie, ktoré ju presadzovali. Pre západných konzultantov - možno až na J. Sachsa - sa však nikdy nestala ideológiou. Západní politici, ekonómovia a biznismeni sú predovšetkým pragmatici. Len čo zistia, že niečo nefunguje alebo funguje pomaly, od toho odídu. To sa na Západe pokladá za normálne a nikto z toho nemá ideologické bolesti hlavy. Keď zle vyhodnotili našu situáciu, mysleli si, že transformácia bude postupovať radikálnejšie, jednoduchšie a teraz zisťujú, že postupuje pomaly, problémy sú obrovské a že politická nestabilita má veľký vplyv na rýchlosť, tak v celom odsúdení šokovej terapie nechýba prvok sebakritiky a priznanie, že to podcenili. Zásadné je, že čo nefunguje, tak sa dopracuje. V každom prípade by som však odporúčal nestavať ako centrálnu, nosnú inštitúciu našej reformy Medzinárodný menový fond. Malo by dôjsť k prehodnoteniu, či Slovensko skutočne potrebuje takú plnú závislosť od MMF. Mnohé krajiny sa stali úspešnými aj bez MMF. MMF je v podstate banka. Keď si chceme z nej požičať, aby sme pritiahli úvery aj z iných bank, musíme asi plniť ich podmienky? Teda aj podmienky MMF. - Ak to budete takto robiť, potom samozrejme šoková terapia a jej dopady sa budú presadzovať ešte dlho a môžete sa dostať do situácie ako v Čechách. Nastane chvíľa, keď už budete musieť vychádzať z jej dôsledkov a nebudete môcť ani na Slovensku stavať rastovú alternatívu na zelenej lúke, ale na rozkopanom kopanisku. Čo teda navrhujete namiesto toho? - Predovšetkým sa rýchle zbavit postupov reštrikcie. Reštrikcie dopytu, reštrikcie úverov atď. Vypracovať priemyslovú politiku štátu znamená povedať, čím chceme, aby sa v priebehu rokov Slovensko stalo a vytvoriť vlastnícke subjekty, schopné na túto politiku efektívne reagovať. Toto by som považoval za kľúč na to, aby sa úpadková reštriktívna politika previedla na ekonomiku rastovú. Ako sa dostať k rastovej ekonomike bez peňazí MMF? - To neznamená, že neexistujú iné finančné zdroje. Nie je iba MMF. Existujú zdroje priemyslových investorov západných podnikov, nie iba zdroje, ktoré idú z vlády do vlády, tzv. suverénne pôžičky. Dôležitejšie sú pôžičky specifických súkromných podnikov na specifické súkromné projekty, a súkromné podniky, ktoré budú ich partnermi. A prečo nie sú? - No preto, lebo tu je restriktívna, úpadková ekonomika. Ak tu nie sú prosperujúce podniky, ak sa nedoriešilo ich vlastníctvo, ak sa dostalo do rúk investičných fondov, ak sú tu politické nejasnosti, ťažko sem môžeme dotiahnuť ten skutočný kapitál. Môžeme sem pritiahnuť kapitál - ja mu hovorím suverénny - od suverénnej vlády alebo skupiny suverénnych vlád zasa suverénnej vláde. To sú pôžičky, ktoré viacmenej smerujú na stabilizáciu vlády, nie na zlepšovanie hospodárstva. Pôžičky MMF zaručujú, že vláda bude mať k dispozícii 106

107 prostriedky, aby v prípade nepokojov, poruchy menových vztahov či v prípade prudkého poklesu životnej úrovne mala dostatočné rezervné zdroje, aby prípadne mohla krátkodobo riešiť tieto problémy a ich dopad. MMF ako bankár má eminentný záujem na tom, aby ten, kto si od neho peniaze požičal, bol schopný mu ich vrátiť. Záleží mu na tom, aby nedošlo k takým politicko-spoločenským zmenám, že by sa pôžičky stali nedobytné. To tiež súvisí s jeho podmienkami. Tvrdo bojuje proti inflácii, lebo nechce splátky pôžičiek v znehodnotenej mene. Bojuje za vyrovnaný rozpočet preto, aby nedošlo k inflácii. Nechcem obhajovať infláciu, ale takmer chorobný strach pred ňou vyplýva z toho, že jednáme s bankárom a nie s podnikateľom, s podnikateľskou spoločnosťou alebo s priemyselným kapitálom. A čo teda teraz po šoku namiesto šoku? Ako sa dostať k rastu? - Po prvé sa musí vytvoriť priemyselná alebo hospodárska politika. Pretože štát je ešte stále dominantním vlastníkom a inštitúciou, ktorá nemôže od svojej zodpovednosti za ňu jednoducho odísť - jako sa snaží trebárs V. Klaus v Čechách nejako vsugerovať, že už od nej odchádzajú... Ono to aj tak nie je celkom pravda. Štát musí rozhodnúť, akým smerom bude chcieť, aby sa táto súkromno-trhová ekonomika pohybovala. Akým smerom ju bude stimulovať, podporovať, prípadne zvýhodňovať. Súčasne sa musí vytvoriť skupina subjektov schopná na ekonomickú politiku vlády reagovať. To sa nestane, dokiaľ bude vlastníctvo v rukách verejných občanov, držiteľov kupónov, DIK-ov. Tieto skupiny nemôžu reagovat rozhodujúcim spôsobom na prípadnú priemyselnú a hospodársku politiku, pripravovať specifické projekty rozvoja. Ťažko si predstaviť, ako držitelia akcií rýchlo zmenia záujem podnikov o trhy, nové výrobky, zmenia ich správanie. Reagovat môžu podniky, v ktorých existuje veľmi zreteľná skupina zainteresovaných nerozptýlených vlastníkov daného podniku, ktorí sa volajú insideri. Za takých pokladám zamestnanecko-manažérske tímy. Preto sa zasadzujem za privatizáciu do rúk insiderov, zamestnancov, a nie za rozptylovanie vlastníckych zodpovedností do rúk más outsiderov. To sú ľudia, ktorí nemajú k podniku iný vzťah, než divácky či pozorovateľský. Musia sa však uskutočniť obidva kroky: vytvoriť priemyselnú politiku vlády a privatizovať. Nejde o zrýchlenie alebo spomalenie privatizácie, ale o jej zmysel a kvalitu. Veď dnes privatizujeme iba preto, aby sme privatizovali, nemáme ujasnené, čo je vlastne účelom privatizácie. Akosi nám uniká, že ide o výkonnosť ekonomiky. No my máme vraj smolu, že zložité obdobie transformácie ekonomiky prebieha v čase celosvetovej recesie hospodárstva. - Ázijské krajiny sú rovnako vystavené západoeurópskej i celosvetovej recesii ako východoeurópske. Nie dôvodu sa teda vyhovárať na recesiu. Dôvod, prečo ony môžu prosperovať a východoeurópske krajiny nie, spočíva v tom, že pre nich recesia predstavuje príležitosť, ako preniknúť na nové trhy s novými výrobkami a nadviazať nové dodavateľsko-odberateľské vzťahy. Recesia je práve tá chvíľa, keď ekonomiky, ktoré ňou prechádzajú, hľadajú nové spôsoby, nové možnosti uspokojovania potrieb práve preto, že ich tradičné spôsoby sa stali príliš drahé, neefektívne. Preto celá rada rastovo orientovaných ekonomík môže fungovať tak dobre i v podmienkach celosvetovej recesie. Príkladom môžu byť Čína, Japonsko, India, Thajsko, Južná Kórea, Singapúr, Hong-kong. Ak však všetko funguje naplno, potom naopak pre nás to bude chvíľa, keď my nebudeme prenikať s našou výrobou tak ľahko, lebo sme sa - na rozdiel od ázijských ekonomík, ktoré majú priemyselnú politiku a pripravené výrobné programy - zatiaľ na to nepripravovali. Žiaľ, nemáme schopnosti teraz využívať recesiu. Vo svete to však nie je také čierne, aby sa jednoducho povedalo, že svetová ekonomika kráča dole a my musíme upadať s ňou. Sú ekonomiky, ktoré idú svojím spôsobom fantasticky hore. Spoločným pre ne je veľký dôraz na vzdelanie, veľmi dobre premyslená a schopným štátom uskutočňovaná priemyselná politika kombinovaná so súkromným flexibilným systémom. Pritom to nie je ani tak nevyhnutne závislé od systému politického zriadenia, ktorý v týchto krajinách vládne. Skúsenosť Číny ukazuje, že určité oddelenie politických a ekonomických záujmov je v určitom období možné. 107

108 Prečo však žiadna z východoeurópskych krajín nevyužila recesiu na svoj rozvoj? - Tým, že sa šoková terapia aplikovala v podstate vo všetkých východoeurópskych krajinách paušálne, zhruba rovnako, došlo k akejsi regionalizácii vo všetkých, s následným úpadkom výrob a vnútorného dopytu, takže teraz nemôžeme jeden druhého ani čiastočne či dočasne podržať, lebo razom sa stratili všetky trhy. Svetová banka je na vine. Dlho propagovala statické komparatívne výhody, spočívajúce v odporúčaní málovyvinutým krajinám, aby sa venovali vývozu surovín a rovnakých komodít. Keďže to odporúčala paušálne, všetky krajiny naraz zaplavili svetové trhy surovinami, obdobnými výrobkami, komoditami atď., a touto ponukou na tom vlastne skrachovali. Sú to všetko aspekty, ktoré sa nás tvrdo dotýkajú (sken) PROF. M. ZELENÝ V ROZHOVORU PRO RP O TOM, PROČ JE JAKO EKONOM PESIMISTA Nějaké nápady mám, ale jsou politicky neúnosné Práca, Víkend, Proč jste ze zprávy Ekonomické komise OSN ve svém článku v RP 27. května neocitoval také ty pasáže, které chválí ČR a premiéra Klause za gradualistický, tedy umírněný přístup k ekonomické reformě? Proč jste zamlčel, že Klaus není stoupencem, ale naopak kritikem šokové terapie - jak vysvětlil v RP 1. června náměstek ministra práce a sociálních věcí Janáček? Protože jsem výrok V. Klause, uvedený ve zprávě, již komentoval v lednu a podruhé jsem již to, co považuji za nesmyslné, komentovat nechtěl. Citovat Klausův gradualistický výrok jako doklad, že se šoková terapie přežila, pokládám za nešťastné, když jiné výroky a v zásadě i praxe svědčí o něčem jiném. Že Klaus není stoupencem, ale kritikem šokové terapie, je skutečná novinka, kterou je zastírána skutečnost. Ale pan Klaus by se k tomu měl vyjádřit sám. Existuje totiž i jiná možnost. Jaká? Některé zveřejněné názory, například stanovisko toho Janáčka, by skutečně mohly znamenat odklon od šokové terapie. Potom je to složitá otázka. Musíme se pak ptát, proč jsme tou šokovou terapií tři roky procházeli, proč zrovna dnes se máme odklonit, když se tolik škody nadělalo právě rychlým, plošným, šokovým zásahem do ekonomiky. A proč by odklon měli dělat právě ti, kteří tak vehementně svou profesionální, politickou a odbornou podstatu s šokovou terapií spojili? Jak je možné jim nyní důvěřovat, že stejně kompetentně, stejně odborně a stejně zapáleně budou pokračovat v graduálních přístupech? Poučili se snad z vlastních chyb? Ale přece jen - nepřipadá vám trochu nefér vynechat při citaci něco, co se vám zrovna nehodí? Je to obsáhlá zpráva a já toho vynechal víc. Jsou tam ještě, kromě Vábení Sirén šokové terapie dvě další kapitoly o dopadech na občany, o deziluzi, kde se právě autoři pozastavují nad tím, že v Čechách je v tomto směru poměrně největší konsensus a sociální smír v porovnání s Německem či Polskem. Je problém, jak si to vysvětlit. Pak je tam celá rozsáhlá kapitola, která se týká průmyslové politiky a aktivní role státu. Proč se nenapsalo, že jsem i tohle vynechal? Možná zde mají velký politicko-ekonomický problém, jak vlastně by svůj obrat strategie vysvětlili a jak by jej politicky přežili. Vy tedy nevylučujete zásadní obrat vládní hospodářské politiky? Nevylučuji. Oni jsou totiž tím sociálním smírem, který já považuji za umělý, tak uneseni, že ve své aroganci to možná zkusí, i když jen slovy. Zkusí přesahovat, převzít myšlenky opozice a vydat je za své. Pak řeknou: Teď je ta nejlepší doba a my jsme ti nejlepší pro prosazení oněch myšlenek. Jestli jim to naši lidé koupí, tak oni se o to pokusí. A myslím, že kdyby se jim to podařilo, bylo by to velké neštěstí. Ministr Dlouhý, ale z vládních kruhů třeba i náměstek Bratinka a koneckonců i premiér Klaus se nyní ostře kriticky vyjadřují na adresu západního protekcionismu. Co o tom soudíte? 108

109 Povinností každého státu je starat se o konkurenceschopnost, výkon a zdraví svých vlastních podniků. Není povinností státu starat se o jiné státy. Ministr Dlouhý nemá pravdu. Jestliže ČR zbrkle otevřel a vystavil neschopné nebo nezkušené, i když třeba talentované boxery, tedy české podniky, útokům profesionálů v ringu, je pozdě pokřikovat na toho silnějšího:,,nemlať tak moc! Ale Vladimír Dlouhý přišel i s obranným heslem Kupujte české zboží! To je přímé popření suverenity spotřebitele. Já se divím, že toho Dlouhého lidé vůbec podporují. Každý spotřebitel přece musí kupovat tak, jak je pro něho výhodné, ne, jak diktuje propaganda. Základní problém je v tom, že české výrobky musí být takové kvality, za takovou cenu a tak výhodné pro spotřebitele, aby k žádné podobné propagandě docházet nemuselo. Obracet se na západní konkurenci a říkat vy se musíte také reformovat, vy se musíte také otevřít podle nějaké ideologie, na kterou my jsme se upnuli, je naivní a nebude mít absolutně žádný efekt. Vládní koalice opozičním ekonomům zhusta vyčítá, že pouze kritizují, a přitom nemají alternativu. Máte ji? Člověk automaticky řekne: Já bych to dělal jinak. Vtip je ale v tom, že šoková terapie byla postavena na zelené louce socialisticko-státního systému a my už nemůžeme alternativu takto čistě, z té zelené louky, postavit. To je totéž, jako kdyby někdo chtěl, abych mu postavil dům s červenou střechou a přivedl mě ke staveništi s kusem zdi. Stříká tam prasklá voda a nějací chlapi ji ucpávají. Když se zeptám, kde mají modráky, tak pokrčí rameny. A - postav nám dobrý dům s červenou střechou! To se na stavební fakultě neučí. To chce génia, který je schopen vzít rozkopanou parcelu, nějakou zvláštní intuicí odhadnout, co se tam vlastně stalo, a z toho všeho postavit dům, který nespadne. Tím vším chci říci, že situace je dnes jiná než v roce 1990, a zhoršuje se každým dnem. Jsem pesimista. Alternativní řešení tedy nemáte? Nejde o řešení alternativní, ale následné, opravné. Nějaké nápady přece mám. Ale my už jsme ve velké míře jmění podniků rozptýlili do veřejnosti, mezi fondy, kde se vytrácí vlastnický motiv pro restrukturalizaci. Otázkou je, jak to dostat zpátky a převést na zaměstnanecko-manažerské týmy, které by dostaly od státu úvěr, koupily si podnik a pak to splácely ze zisků, mezd atd. Toto navrhuji. Ale mohlo by k tomu dojít jedině pod tlakem státních zásahů. Muselo by dojít k určitým renacionalizačním krokům, k zastavení kupónové privatizace. A to je, myslím, politicky neúnosné. M. Hekrdla, Právo, (sken) Jak hodnotí po pěti letech průběh kupónové privatizace někteří z hlavních autorů a hlavních oponentů kupónového privatizačního projektu? V čem předčil jejich očekávání a v čem je zklamal? PONÍŽENÁ SPOLEČNOST MILAN ZELENÝ, profesor systémů podnikového řízení Fordhamovy univerzity v New Yorku - v minulých letech přednášel ekonomiku na Kolumbijské univerzitě a spolupracoval s pražskou Vysokou školou ekonomickou: Vždy jsem zastával názor, že kupónová privatizace není nástrojem ekonomickým, ale ideologickým a politickým. Z ekonomického hlediska neměla a nemůže mít žádné výrazně kladné hospodářské dopady, populisticky však byla schopna vzbudit podporu a přivodit změnu v hospodářském i společenském prostředí a chování. 109

110 Jenže místo obnovení ambiciózní konkurenční a proexportní politiky, orientace na výrobu a vysokou úroveň zpracování přivodila kupónová privatizace chování papírové - spekulativní, krátkodobě orientované, přerozdělovací, nevyrábějící a do sebe zahleděné. Kupónová privatizace nepřivodila restrukturalizaci podnikového řízení a výrobních procesů, tvorbu moderních konkurenčních výhod, růst produktivity, pokles nákladů či rozvoj zpracovatelského průmyslu světové třídy. Nepřinesla normální zdravý trh s cennými papíry. V mnoha případech představuje kupónová privatizace poměrně rychlý přesun vlastnictví z rukou státu do rukou státu (stát dikové fondy banky stát). Účastníci tohoto řetězce jsou z hlediska výroby, investic a modernizace spíš pasivními, rozptýlenými, neinformovanými, nezainteresovanými a neodbornými vlastníky. Mohou ovšem umožnit rozkrádání. Největším překvapením pro mě bylo vstřícné, nadšené přijímání kupónové privatizace širšími vrstvami obyvatelstva. Vstřícnost lidí vedla k nečekanému a jinde neopakovatelnému politickému úspěchu kupónové privatizace. Domnívám se však, že přivodila dlouhodobou změnu ve společenském i hospodářském chování: politizaci ekonomiky, korupci, bagatelizaci problémů, nespolupráci, nedůvěru, spekulativnost a překvapivou krátkodobost a krátkozrakost v plánovacím horizontu. Nezdůrazňuji doprovodné jevy kupónové privatizace, které přitahují sdělovací prostředky i veřejnost: korupci, skandály, neschopnost, krachy, podvody, špinavé peníze, vliv bývalých komunistů, rozprodej do zahraničí atp. Všechny ponižují a degradují společnost, nejsou to však jevy kauzální a odstranění třeba všech se nedotkne základních příčin naší nízké konkurenceschopnosti, nízké produktivity, deficitu zahraničního obchodu, ztráty znalostního a odborného potenciálu, atd. Tyto nedostatky vyplývají ze samotného pojetí kupónové privatizace - a tedy i hospodářství - jako krátkodobě zpolitizovaného kasina. Magazín Dnes, 9. září (sken) AMERIČTÍ EKONOMOVÉ MĚNÍ NÁZOR NA PRŮBĚH REFOREM VE VÝCHODNÍ EVROPĚ Mluví o debaklu a zbývá jen pár měsíců Privatizace ve východní Evropě skončila debaklem, prohlásil profesor Harvardovy univerzity Jeffrey Sachs na výroční konferenci Americké ekonomické společnosti 5. ledna 1992 v New Orleansu. Takový rozsudek, vyhlášený na nejvlivnějším fóru světových ekonomů, jistě nezůstane bez dopadu. Američtí ekonomové se již nyní soustřeďují na Rusko východní Evropa byla odepsána.,,rusko se nyní může poučit z chyb východní Evropy, pokračoval Sachs. Každá východoevropská vláda selhala - a to velmi významně - v identifikaci nových soukromých vlastníků pro své státní podniky. Sachsovy závěry potvrdili i nynější hlavní ekonom Světové banky Lawrence H. Summers a prof. Stanley Fisher z M.I.T., předchozí hlavní ekonom Světové banky. Fisher dokonce prohlásil, že Rusko se může stát světovou ekonomickou velmocí. Doporučuje, aby nejméně 25 procent akcií bylo předáno zaměstnancům okamžitě a zadarmo (!). Doporučuje to do deseti let - poučí-li se z východoevropských chyb. Všichni američtí ekonomové se v New Orleans shodli na tom, že bez urychlené privatizace nebude mít současné uvolnění cen žádný vliv na oživení průmyslové výroby, navíc kvalifikovaní dělníci emigrují a průmyslová základna bude rozkradena. Co tedy navrhuje Sachs? Doporučuje, aby dělníci, manažeři a místní představitelé obcí si sami zvolili podnikové ředitele a řídicí rady, které pak podle svého uvážení - bez nesmyslného vměšování srandovních ministerstev - rozdělí zbývající akcie do soukromých (tedy ne veřejných) rukou. Privatizace, zdůraznil Sachs, musí proběhnout decentralizovanou formou. 110

111 Larry Summers ze Světové banky tento plán plně podpořil. 111 NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Všichni ekonomové se v New Orleansu shodli na tom, že další významnou lekcí z východní Evropy je, že dělníci a manažeři musí dostat to, co jim plným právem náleží. Sachs uzavírá: Tzv. volně tržní reformátoři ve východní Evropě bojovali velmi tvrdě právě proti zaměstnaneckým akciím. Výsledkem je, že nyní ztratili většinu politických spojenců. Jestli občané ČSFR již všechny tyto názory za poslední dva roky od nějakého ekonoma někde četli či slyšeli, pak jistě nejde o podobnost čistě náhodnou. Mně zbývá jen smutek a rozčarování: celé dva roky jsou pryč. A kolik jich ještě bude? Jestli se už někdo ve vládě a na ministerstvech ČSFR bouří, že: Co ten Sachs? Co Světová banka? Nejdříve nás do toho uvrtají a pak nás v tom nechají plavat? - Je to naše chyba, ne jejich. Dva roky jsem varoval, že američtí ekonomové změní názor: učí se a učí se (na neštěstí) na nás. Neokomunističtí dogmatici, opilí mocí a tvrdohlavě trvající na hrubé manipulaci prostými lidmi, však nejsou schopni změnit své názory. Sám jsem Sachse kritizoval dlouhá léta, dokud on sám neprohlédl a dokud se nenaučil. Býti profesorem má své odměny. Situace je to však pro ČSFR velmi nepříjemná: po ztrátě podnikatelského a obchodního zájmu nyní ztratila i zájem akademiků a teoretiků. Náš reformní scénář je nyní ve světě charakterizován nejen jako praktický debakl, ale i jako teoreticky nesprávný a neudržitelný experiment s lidskými bytostmi. Jde o experiment, který je nejen ekonomicky nemoudrý, ale i hluboce nemorální v celé své filozofii. Škoda. Škoda těch dvou nadějných let. Co dělat? Těžko je radit, když už je pozdě, když už se kolo polámalo. Snad jen nějak začít, znovu si získat důvěru zklamaných občanů: 1) Prezident ČSFR musí s okamžitou platností odvolat ministry financí, hospodářství a privatizace. Na jejich místa do červnových voleb jmenovat úředníky a odborníky. Nezachrání tím sám sebe, ale může tím pomoci zachránit národ a jeho hospodářství. 2) Je třeba zahájit rozsáhlý informační a vzdělávací národní projekt. Lidé musí poznat pravdu, musí ji pochopit a přijmout za svou. Čs. ekonomové, kteří dosud nepsali a drželi se zpět, musí vybuchnout na veřejnosti: trpělivě vysvětlovat podstatu a principy správného ekonomického myšlení. Ekonomika určuje politiku, ne naopak. Strach a opatrnictví již nemají v našem státě místa. 3) Všechny čs. sdělovací prostředky, pokud jsou ještě československé, se musí aktivně zúčastnit informačního projektu. Novinářští nohsledi, kteří se zaprodali k veřejné podpoře nepravdivé klausovské politiky a tak významně poškodili své vlastní národy, by měli být uvolněni do tržně podnikatelské sféry. Hospodářští odborníci, nikoli političtí novináři, musí analyzovat hospodářské problémy. 4) Alternativní rozvojové transformační přístupy, založené na urychlené či okamžité privatizaci do soukromých zaměstnanecko-obecních rukou, by měly být představeny a vysvětleny nejen veřejnosti, ale přednostně i parlamentům, vládě a podnikům. Jinak se žádná nová vláda nebude moci úspěšně zhostit bezprecedenčního problému záchrany radikálně (za pouhé dva roky) zdevastovaného hospodářství i společnosti. 5) Čs. odborníci, manažeři, zaměstnanci a podnikatelé se musí urychleně zorganizovat a sjednotit v podpoře ekonomicky racionální transformace našeho hospodářství. Nezbývá mnoho času. Politické strany, které podporovaly dosavadní přístupy, by měly urychleně přepracovat své programy a představit se občanské veřejnosti nově, nezáludně a pravdivě. Všem pseudostranám, uměle a nezákonně vzniklým z bývalého hnutí OF, lze doporučit buď urychlené rozpuštění nebo konstruktivní splynutí se stranami tradičního typu. Zbývá již jen několik krátkých měsíců. Čs. veřejnost musí jít do svých prvních svobodných voleb plně informovaná, vyléčená z euforie, rozumná, dospělá a přemýšlející. Jen tak se nám může podařit vytvořit nový, trvalý a prosperující stát. Věřme sobě, věřme svým a nezraďme vlastní děti. Rudé právo, 8. 1edna 1992

112 5 STŘETY A SKŘEKY Poznámka: následující blok (modře) lze event. rozdělit do dvou bloků a druhý umístit pak jinde viz dispozice autora níže MZ poznámka: Tohle je jeden z šesti bloků citátů konfrontující knížku se současností. (Tenhle by asi bylo dobře pokrátit, podaří-li se Ti). Představuji si, že by bloky přišly před kapitoly na prázdné levé stránky v nějakém rámečku, aby nesplynuly s textem. Konečná úprava bude možná až s fotografickými vložkami. Malicherné problémy naší blaženosti 112 Aby bylo blaze nejenom v Praze. Petr Pithart Sametová cesta k Pithartově blaženosti je postavena na dnes již více než biliónovém státním dluhu; morální dluh většiny z nás je však násobně větší. Lidské společenství podléhá stejným přírodním zákonitostem, a nezačneme-li své společenství opravovat, obávám se, že Pithartova blaženost nás nemine. Byl jsem účastníkem virtuální politicko-společenské hry sametové revoluce. Jediným smyslem a účelem této podivné revoluce, bylo dát komunismu a jeho lodivodům lidskou tvář kapitalismu Trestuhodná mravní nedostatečnost, historická nevzdělanost a přijetí lži jako hlavního hybatele společenských procesů, byly vlastnosti, kterými nás naše mravně rozvrácená doba v různé míře poznamenala všechny. Tyto hodnoty umožnily hladký přechod z totalitního komunismu do formálně pluralitních, demokratických poměrů. Politická garnitura, která byla autorem a realizovala sametovou perestrojku, spáchala větší zločin a vlastizradu, než byl komunistický puč v únoru 1948 V roce 1990 nás nikdo akutně vojensky neohrožoval, všechnu špinavou práci proti vlastní zemi vykonali lidé a občané této země Sametová metoda zajišťovala, že všechny rozhodující mocenské páky a instituce zůstanou v rukách společenské skupiny, svou existencí a hodnotami spojené s komunismem. Jediná společenská skupina, která měla peníze a zdroje schopné vložit do politiky, byli lidé spojení s bývalým režimem. Privatizace s absencí jasných a vymahatelných zákonů, množstvím bank propojených s fondy a kupónovou privatizací, společnosti s ručením omezeným, právnické osoby, za které nikdo neručil, nebyly anomálie způsobené nezkušeností. Byl to připravený a usměrňovaný proces primární akumulace kapitálu do rukou těch, kteří věděli, co se hraje a jaký je účel hry. Politické strany, dnes zastoupené v parlamentu, nejsou autentické nezávislé politické subjekty stojící na určitých ideových představách a zásadách. Nezastupují na veřejné scéně určitou společenskou vrstvu, ve které mají své zázemí. Jsou to společnosti s ručením omezeným, divadelní společnosti, angažující ve svém souboru pár profesionálů a amatéry vybírané ve výběrovém řízení, kterému říkáme volby

113 Hlavním efektem a výdobytkem sametové technologie perestrojky devadesátých let byl všeobecný signál, že zločin, zneužití a vlastizrada se netrestají. Lež, podvod a nezodpovědnost se odměňují. Elitou země, politickou a hospodářskou špičkou, se stali lidé a mocenská uskupení, kteří systémově zneužili svého privilegovaného mocenského postavení. Zneužili toho, že země po čtyřiceti letech komunismu neměla skutečnou morální a intelektuální elitu. Nejvyšší moralista sám nevěděl, co je mravnost Principem, kterým byla završena sametová pluralita, je stav, ve kterém nelze dohledat odpovědnou instituci, natož činovníka; nikdo se k odpovědnosti nehlásí. Byl jsem v politice dost dlouho, abych pochopil. Dnešní taneční kreace, předváděné na veřejné scéně politiky kolem volebního patu, by snad již mohly pootevřít oči i slepým V Třešti 7. listopadu 2006 Čestmír Hofhanzl 5-1 (MZ) Co se mi vybaví, když se řekne Klaus? Voláte: Rodina! Pravda a Vlast! Myslíte: Prachy, Děvky a Chlast! Vladimír Veit 113 Neznám žádné špinavé peníze. Václav Klaus Vzpomenu si na celou plejádu jednovětých prohlášení a tvrzení, která jsou tak samorostlá a prostým rozumem tak nepochopotelná a nevysvětlitelná, že jsou nezapomenutelná. Určitě se klausule stanou součástí lidového folkloru ČR. Vezměte jen to úžasné Čtyřicet let jsme si říkali, že to patří nám všem a teď si na to vydáme papír. Tímhle odstartoval v roce 1990 myšlenku kupónové privatizace na Karlově univerzitě za nadšeného řevu studentů a profesorů. Jeho maoismus byl pro exulanta naprosto nečekaný. Byl jsem tam a věděl jsem hned zkraje, že je s normální transformací konec. Vše bude rozkradeno. Pak přišla privatizace veřejnou aukcí za hotové což bylo prosté a radikální předání národního majetku do rukou mezinárodních mafií a komunistických sítí. Nikdo jiný, nikdo poctivý totiž takovou hotovost tehdy neměl. Anebo jeho slavné: Neumím rozpoznat špinavé a čisté peníze. Stovka je stovka. Tohle zase odstartovalo bezuzdnou korupci a rozkrádání, kterými trpíme dodnes. Samozřejmě, že stovka není stovka, a stovka vydělaná se od stovky ukradené liší svým dopadem na ekonomiku zcela zásadně. Vybaví se mi také jako milovník sportu : sedí na Štvanici v čestné lóži s p. Koženým, který zachránil jeho kupónovku nesmyslnými sliby a okradením naivních DIKů. Klausovým největším politickým trikem bylo přemluvení Havla u piva na Nebozízku, aby se prezident v šest ráno postavil do fronty na kupóny což zcela dezorientovaný Havel také udělal, a tak způsobil ty dlouhé fronty a dravou paniku dostat něco za nic : kupónovka byla zachráněna. Jeho klausule pokračují až do dnešní doby, je jich již pěkná sbírka. Nezná znalostní společnost, neuznává (tak jako Zeman) Internet raději se projde k rybníčku (nebo obejme strom). Zatímco v 90. letech byl globalistou a rozprodával majetek komukoliv, kdekoliv - jak byl komunisty vybrán za prezidenta, stal se zarytým obráncem národního státu a jeho suverenity zřejmě chce být velkým kohoutem na malém smetišti. Jeho postoj k EU je nevýrazný a rozmazaný, vždy mu jde hlavně o sebe. Nemá žádnou teorii či strategii, jen vydává klausule, kterými zaměstnává dobře to myslící naivní Evropany. Jako ekonoma mě nejvíce ohromilo prohlášení Vždyť je to jedno, co vyrábíme - jako reakce na volání po určité strategii pro českou ekonomiku. Myslel tím, vždyť je to jedno, hlavně, že se to prodá. (Navazuje to na jeho názory na ty stovky všechny jsou stejné.) I zde se dočkal podpory širokých vrstev obyvatelstva a

114 hlavně tzv. nezávislých ekonomů (rozuměj komunistických), kteří dokonce podepsali a uveřejnili petici na podporu transformace plné takových nesmyslů. Není přece jedno, co vyrábíme. Dodnes tím naše ekonomika trpí. Vezměte si, že jedna země posílá dřevěnou drť do jiné země, která z ní pak vyrábí papír. Drť ta země vykupuje za $7 za tunu, ale prodává jim papír zpět za $1000 za tunu. Jedna země si ničí prostředí a chudne, druhá má vynikající lesnaté prostředí (74% rozlohy) a bohatne. (Jde zde o skutečný případ, nebudu ty země jmenovat.) Vyvážet štěrk, stromy na stojato a nekvalifikovanou montážní práci - a dovážet finální výrobky s vysokou přidanou hodnotou, je tragédií špatně transformovaných zemí, cestou k jisté chudobě. Není jedno, co vyrábíme! To měli postkomunističtí prezidenti křičet z Hradu z plného hrdla. Nekřičeli. Jsou země, kde se profesoři stávají ministerskými předsedy. Jsou ale i země, kde se ministerští předsedové stávají profesory. Sami si vyberte, v které zemi byste chtěli žít a která země má větší naději na dlouhodobě udržitelný úspěch. Dodnes někteří lidé nazývají Klause profesorem, ačkoli žádným profesorem není a nikdy nebyl. Profesorem byl prostě jmenován, jeho profesorská práce je nedostupná a pro média zůstává tajemstvím. A pak ty doktoráty! Klaus je osoba, která z titulu své politické funkce nejen čestné doktoráty sbírá (má jich asi deset ), ale vůbec jejich funkci nerozumí. Vášnivě na ně všude upozorňuje, jako by se chvástal. To přece nejsou skutečné tituly! Vůbec to neznamená, že cokoli vystudoval. (Pokud vím, tak má jen jediný titul: promovaný ekonom z VŠE.) Čestné doktoráty nevypovídají nic o vzdělání (Havel jich přece nasbíral ještě víc), neuvádějí se u jména a už vůbec se na ně nepoukazuje veřejně, ve smyslu sebechvály. Nepatří to k dobrým mravům vzdělaného člověka. Přehnané titulování je přežitkem z Rakouska-Uherska. Kdo skutečně něco umí, nemá potřebu svůj um zviditelňovat a zdůrazňovat čestnými tituly. Skutečný a vždy viditelný titul jedince tvoří především jeho charakter a kvalita odvedené práce. Tohle vše se mi vybaví, když se řekne Klaus. Ale věřte, že si umím představit mnohem hodnotnější činnost i zábavu, než komentovat výroky a chování Václava Klause. Takže se příště zeptejte, prosím Vás, na něco smysluplnějšího. srpen (II) Nežít ve lži Václav Klaus: Nějaký neznámý pan profesor Zelený píše už i do Rudého práva Odpověď profesora Milana Zeleného: Ministr financí ČSFR se rozhodl mě napadnout ve Východočeském večerníku ( Hovory s Václavem Klausem z 12. listopadu 1990). Napadl mě již dříve (nálepkami neuspěl v zahraničí a zneuznaný intelektuál ), ale také později, spolu s ministrem hospodářství Dlouhým, v čs. rozhlase i televizi. Stejně tak mne pravidelně očerňují i jeho spolupracovníci z FMF a přidružených českých ministerstev (přívlastky bolševik, marxista, nemoderní, demagog a člověk, který chová zášť k ČSFR ). Nevím, co proti Zelenému páni ministři ČSFR mají: nic jsem jim neudělal a o jejich osobnostech jsem se hanlivě nevyjadřoval. Navíc, oni jsou ministři a mají tedy neomezený přístup k čs. sdělovacím prostředkům, dnem i nocí, jakož i služby stovek ministerských nohsledů, pro které by nebylo problémem zjistit, kdo to ten nějaký Zelený když už jim to jméno tolik vadí vlastně je. Nehraji v ČSFR žádnou roli, pobyl jsem tam pouze několik měsíců a žádný prostor ve sdělovacích prostředcích nemám: žádný čs. novinář se ani nenamáhal zjistit, kdo a co jsem. Jediným vysvětlením tedy může být ta páně ministrova jak sám svůj výrok klasifikoval lumpárna (ne jediná) tj. jeho ostrá kritika americké politiky: Vy nám posíláte lidi, kteří se neuplatní u vás, aby nám pletli hlavu. Samozřejmě nebudu vyvracet zmíněné ministerské nálepky. Dostalo se mi jich od komunistů, dnešních i bývalých, doma i v zahraničí, snad již na stovky. Proto jsem vlastně také v roce 1967 odešel. Ale plést lidem hlavu? V demokracii? 114

115 H o v o r y s V á c l a v e m K l a u s e m DOTAZ: Pane ministře, Rudé právo zveřejnilo rozhovor s nějakým Čechoameričanem, ekonomem. Ten z nás udělal blbce. Četl jste to? Mohl byste to komentovat? V. KLAUS: Ne, to jsem nečetl, já Rudé právo nečtu, ale už mně někdo sděloval, že nějaký neznámý pan profesor Zelený píše už i do Rudého práva. To je totiž takový zajímavý člověk, který se někdy v šedesátých letech zabýval výpočetní technikou a matematikou. Odjel do Ameriky, tam se tím zabýval dále. Nikdy se nezabýval ekonomií a teď najednou se doba pohnula a on se rozhodl vrátit do Československa a udílet nám rady o ekonomii. Nikdo v Americe nikdy neslyšel, že on by se zabýval ekonomií, nicméně tady prostor má a jestli se nemýlím, tak to zkoušel ve všech možných novinách. Zdá se, že už všude zjistili, že to není ono, takže asi skončil u Rudého práva. To je taková novinka a vůbec velikánský problém, že se nám sem ze Západu vrací spousta lidí, kteří najednou poznali, že i na tom Západě je to otázka trhu. Všude je to otázka poptávky a nabídky, a ono to platí jak o tom hovězím a svetrech, ale platí to také na trhu myšlenek. Když je někdo intelektuálem, tak také potřebuje trh a také potřebuje poptávku po svých názorech. Oni tihleti levicově orientovaní lidé, kteří pořád zbožňují ten socialismus, skutečně trh myšlenek v Amerikách a Švýcarskách nemají. Hledají tedy trh jiný. Najednou se stalo něco ve východní Evropě a tak sem putují a doufají, že by tady v těch nevinných časopisech jako je Rudé právo a podobné mohli zase ty myšlenky, když už je neprodají za dolary, že by je mohli prodávat alespoň za koruny. Musím se přiznat k jedné lumpárně, jestli to tady sdělovací prostředky hned nevytroubí: to je nebezpečné. Já jsem skutečně během svého pobytu v září ve Spojených státech pronesl asi tisíc projevů. Na jednom projevu jsem mluvil spolu se senátorem Kemtem, což je velmi vlivný americký senátor, který se ucházel o prezidentské křeslo v minulých dobách: seděli jsme vedle sebe na masovém mítinku. Ptali se mně, co nám u nás ztěžuje reformy. Já jsem řekl: Vy nám posíláte lidi, kteří se neuplatní u vás, aby nám pletli hlavu. Pana senátora to velice popudilo. Zjistil, že řada z těch lidí sem jezdí na různé dotace a nadace a cestovní krytí, které platí americká vláda. On mi poslal asi po čtrnácti dnech dopis a pak poslal ještě oxeroxovanou přílohu jeho dopisu prezidentu Bushovi. Sděluje mu v něm, že to je skandál, že sem jezdí tito lidé za státní americké peníze a že ho žádá, aby učinil nápravu. To se mi velmi líbilo. Původní příspěvek pro Občanský deník a Východočeský večerník, Jelikož v ČSFR objektivní investigativní (tj. pravdu hledající) žurnalistka stále ještě neexistuje, dovolím si uvést některá fakta sám, bez subjektivního hodnocení. Mé domácí vzdělání se neliší od toho ministerského: jsem také absolventem VŠE. Jsem dokonce absolventem téhož směru jako nynější ministr hospodářství ČSFR. Nikdy jsem se však nestal komunistou, bez ohledu na kariéru. 115

116 Byl jsem až do roku 1967 mladším kolegou nynějšího ministra financí, na stejném pracovišti, kde i on začínal. Tedy jsem přijal (s doporučením profesora Šika) nabídku na studium od University of Rochester (měl jsem již přes 30 odborných prací). V Americe mi titul ing. z VŠE samozřejmě uznán nebyl, tak jako by nebyl uznán ani dnes většině ministrů z ČSFR (na složitý titul CSc. jsem se nekvalifikoval). Pracoval jsem tedy v USA na M.S. (Master of Science) v oboru ekonomie a systémové analýzy a Ph.D. (Doctor of Philosophy) v oboru operačního výzkumu, ekonomie a podnikového řízení. Tím jsem získal kvalifikaci na profesuru na jedné z nejlepších amerických univerzit Columbia University, kde jsem učil 10 let, a na doživotní akademický úvazek na Fordham University v témže městě (New York City). Jsem aktivním konzultantem mnoha amerických podniků (Arthur D. Little, Nynex, Rockwell Int., RCA, Mackenzie & Co., atd.) a sloužím v redakčních radách četných západních odborných časopisů. Mám tedy téměř 25 let přímých zkušeností s volným tržním hospodářstvím, nejen praktických, ale i teoretických. Učím chlapce a děvčata z Wall Streetu (finance) a z Madison Avenue (marketing) od roku 1972 až dodnes. Mnozí moji žáci (je jich na tisíce) jsou dnes ty americké kontakty pana ministra a jeho spolupracovníků. V oboru financí jsem publikoval knihu s velmi odborným názvem: Uncertain Prospects Ranking and Portfolio Analys Under the Conditions of Partial Information (Cambridge, Mass., 1980). Překlad názvu ponecháme panu ministrovi: slyším, že rád čte. Pochybuji, že bych v ČSFR hledal jakýkoli publikační prostor : v USA jsem uveřejnil přes 260 odborných prací (desítky knih a učebnic). Kromě toho mi vyšlo na 300 česky psaných úvah a esejů v exilových časopisech. Zda jde o práce levicové a zda se v nich odráží zbožňování socialismu to ponechám na soudu svých exilových i domácích čtenářů. Jsem si však jist, že levicovou reputaci v exilu nemám. A že bych se chtěl prodávat za koruny (protože nemohu za dolary)? Bylo by směšné, abych uváděl své příjmy či finanční aktiva ve spojení s dnešním ČSFR. Co se týče ministrovy poznámky, že píši už i do Rudého práva : Nepíši! Rudému právu jsem poskytl obyčejný rozhovor (interview). Navíc jsem si dal podmínku: když se některý bývalý komunista ozve a bude protestovat, uveřejním předem připravený (zde přiložený) odstavec. Neozval se nikdo, až na toho ministra financí, a tím je tedy tento odstavec uvolněn do tisku: Pouze bývalí komunisté se budou aktivně vyhýbat rozhovoru s redakcí Rudého práva: bojí se, nemají čisté svědomí, mohli by opět udělat chybu. Já rád přednesu svůj názor právě na hracím poli politického protivníka, protože tam se případné vítězství cení nejvíce. Nemám se čeho bát, riskuji pouze u hlupáků a kopanou hrát umím: celý svůj život jsem bojoval proti komunismu a marxismu, a hlavně proti převlečníkům tzv. bývalých. Bývalí a jejich sametoví protagonisté jsou dnes všude nad námi: ve vládě, na Hradě, na ministerstvech a v parlamentech. Jsou to právě tito bývalí (poznáte je podle osočování do marxistů, demagogů a neuspělých v zahraničí, tak jako mi kdysi spílali i ti nebývalí ). Je mi jich všech upřímně líto, protože jim politicko-veřejná budoucnost v našem novém státě nepatří a patřit nebude. Pocházím z demokratické tradice a čtu tedy vše. Rozhovory poskytuji komukoliv, i nepříteli, pokud mi zaručí nezkreslenou interpretaci. Rudé právo mé názory nezkreslilo. Toť vše. Pokud si pamatuji, vyjádřil jsem v RP nesouhlas s názorem ministra Klause, že (v ČSFR) nemáme čas nejdříve demonopolizovat ekonomiku. Nejenže čas máme, ale privatizace, demonopolizace a zajištění konkurence musí proběhnout před jakoukoli liberalizací cen. Za takovou hrubou chybu by pan ministr na žádné americké univerzitě jedničku nedostal. *** I když pan ministr neví, kdo jsem - já si jej vybavuji velmi dobře (nejen z EÚ ČSAV). Pamatuji si ho i z návštěvy v Chicagu v létě 1989, kde překvapivě vystupoval jako budoucí ministr financí ČSSR, a již tehdy nastínil principy své šokující reformy. Byl jsem v květnu 1990 na jeho přednášce na Karlově univerzitě, kde v 116

117 kolébce vědění nestydatě tvrdil, že privatizace je pro ČSFR nedůležitá a že se jí budeme zabývat až tak za tři roky. Kupónovou privatizaci (tehdy ještě zadarmo a všem občanům starším devíti měsíců) charakterizoval takto: Čtyřicet let jsme si říkali, že to patří nám všem, tak teď na to budeme mít papír. Tehdy mi nebylo těžko ani tak z ministrova ekonomického myšlení, jako z toho dlouhotrvajícího potlesku v sále, potlesku lidí, které jsem považoval za své kolegy. Nevěřím, že by pan ministr financí ČSFR v září 1990 pronesl v USA asi tisíc projevů. Ale budiž. To, že zblbnul senátora Kemta, aby napsal popuzený a skandalizovaný dopis prezidentu Bushovi, to mě však zajímá velice. Jack Kemp (tedy ne Kemt) je bývalý fotbalista a dnes Bushův ministr pro housing (tedy ubytování pro chudé). Podporoval jsem Kempa při jeho prezidentské kandidatuře (proti Bushovi) a vyměnili jsme si mnohé dopisy o otázkách ekonomické strategie (byl senátorem za stát New York). Jen mimochodem, v ČSFR jsem byl na světoznámou Fulbrightovu nadaci, podporovanou USIA (United States Information Agency) a řízenou v Praze přímo U.S. ambasádou. Samozřejmě, že jsme si již vyžádali Kempovo veřejné prohlášení o výběrových šetřeních a procedurách všech zmíněných nadací a institucí americké vlády, jakož i o posouzení odbornosti či levičáctví nějakého Zeleného. Pan ministr ČSFR bude včas informován: svou zmíněnou oxeroxovanou přílohu prezidentu Bushovi by si měl pečlivě uschovat. Alespoň tahle lumpárna mu nemusí projít. Američané jsou jistě vděčni, že nás v USA pan česko-slovenský ministr financí upozorňuje na nedostatky v americkém akademickém, výzkumném a vzdělávacím, výběrovém i nadačním systému. Máme se jistě ještě mnohému od ČSFR co učit. Škoda, že podobně tzv. ministři ČSFR nepřijímají a veřejně nediskutují názory americké. Vidím, že Prahu krášlí kolorované portréty pana ministra financí v nadlidské velikosti a že někteří lidé nosí na klopách ohromné placky dnes již s absurdním výkřikem KLAUS! Vznikla prý i jeho nová strana leninského typu a máme dokonce i novou ekonomickou teorii tak zvanou Jedinou Možnou Cestu. Žijeme si tedy lépe a radostněji. Budiž. Všem čs. novinářům a redaktorům: Jsem připraven veřejně diskutovat s ministrem Klausem a všemi jeho spolupracovníky jakékoliv otázky makro- či mikroekonomické a politické, domácí i zahraniční, které zajímají čs. občany. Jsem připraven zveřejnit svůj úplný životopis, podrobit se jak československé, tak americké lustraci, a podstoupit objektivní srovnávací analýzu podle běžných kritérií civilizovaných zemí: počet a kvalita publikací, počet citací a odvolávek v odborné literatuře, mezinárodní odborná reputace, mezinárodní zkušenosti instituční, vzdělávací i praktické, překlady výzkumných prací do cizích jazyků. Politická bezúhonnost, příslušnost do elitních klubů, finanční zájmy a osobní známosti se na Západě do hodnocení kvalifikace nezahrnují. Je třeba nežít ve lži, pane ministře ale opravdu. 5-3 (II) O reformě v ČSFR Milan Zelený, New York Rudé právo, Nejsem kritikem reformy, ani vůdcem antireformy (jak mě zařadil ministr Klaus). Jsem kritikem té zoufalé katastrofální cesty k reformě, tzv. Jediné Možné Cesty, která k tržnímu hospodářství v ČSFR nevede a nepovede. Zavádí pouze hospodářství trhovecké, kombinované se systémy státní účasti na podnikání státně monopolního kapitalismu. Ekonomické škody, napáchané od ledna 1991, budeme jen těžce napravovat. Že lidem pletu hlavy, to asi lze připustit. Jak komunistům minulým, tak hlavně těm dnešním bývalým, bylo a je tohle pletení hlav proti mysli. Nejraději by měli poslušné stádo OFcí, s hlavinkami čistými a propranými do běla. Za to, že rozumím matematice a počítačům, jsem se nikdy nestyděl: kéž by takových v ČSFR bylo víc trochu logického a racionálního myšlení by vůbec neuškodilo. Na VŠE jsem vystudoval stejný směr jako dnešní 117

118 ministr hospodářství ČSFR. Navíc mám graduaci vyjádřenou stavovským titulem Master of Science (M.S.) v systémové analýze, výzkumu a ekonomii z university v Rochesteru, jakož i 25 let praxe na institucích, jako jsou Kolumbijská universita, Vysoká škola ekonomická v Kodani, Ústav pro vyšší studia v Bruselu atd. Jsem však již unaven z neustálého obhajování svého vzdělání proti lidem, kteří mají vzdělání pouze komunistické a jejichž zahraniční zkušenosti jsou tak povrchní, že jsou spíše ke škodě než k užitku této země. V Československu ministři lidu předkládají všeliké grafické analýzy, které však mohou mít smysl pouze v plně vyspělém tržním hospodářství. Tyto teorie nemají k naší státně monopolistické ekonomice vůbec žádný vztah. Ukvapené a povrchní uplatňování učebnicových teorií ve zcela nevhodných podmínkách je výsledkem zmíněného neúplného a povrchního vzdělání a minimální zkušenosti. Například: nemá cenu stále protínat křivky funkcí poptávky a nabídky, když v monopolních podnicích funkce nabídky není vůbec definována: monopoly si přece určují ceny samy a nikdy se nezačnou chovat tržně. Pohyb cen neovlivňuje funkce nabídky a poptávky, ale právě naopak: posuny v poptávce a nabídce způsobují pohyb cen. V našich podmínkách nemůže dojít k žádné rovnováze mezi poptávkou a nabídkou: v ČSFR je poptávka permanentně neuspokojena, žádná rovnováha tedy nemůže existovat a prosté odčerpání peněz nic neřeší, protože výrobu nezvýší, ale naopak drasticky a radikálně ji sníží, jak jsme dnes svědky. Když jsem se snažil na tyto hlouposti odpovědět, rovněž s použitím grafů, tak je Hospodářské noviny, Lidové noviny a vůbec všechny noviny (s výjimkou tuším Republiky) odmítly uveřejnit. Inu, jsou grafy a pak jsou grafy ministerské. Nemám nic proti volnému trhu. To, co se u nás buduje, však není volný trh, ale státně zahraniční monopolistické hospodářství, připomínající Itálii dvacátých let (státní holdingy) a Německo let třicátých (státní diktát). Do Evropy se nemůžeme vracet, protože tam, kam míříme, tj. do dvacátých a třicátých let tam už Evropa dávno není. Maximálně se můžeme otevřít budoucnosti a jako nová Evropa se s Evropou jednou setkat - budeme-li moudří. Hesla jsou metlou lidstva, a ta naše hesla ta patří již tradičně mezi ta nejhorší. Jako to ODS: Když ne s námi, tak s kým? Brrr! Monetární politika je vhodná pro jemné dolaďování (fine tuning) plně vyspělého a vyzrálého tržního hospodářství. Studoval jsem monetarismus čtyři roky přímo na univerzitě v Rochesteru. Friedmana jsem musel znát nazpaměť, stránku po stránce. Jde o monetární formu známé keynesiánské státní intervence do ekonomiky. U nás se uplatňuje jako restriktivní měnová, úvěrová a finanční politika omezování poptávky tedy jako čirý nesmysl. V ČSFR je třeba pravého opaku: stimulovat nabídku, zvyšovat výrobu, zvyšovat produktivitu, uvolňovat mzdy, zbavovat se svěrací kazajky Mezinárodního měnového fondu. Monetární politika nikde nefungovala, ani v Americe ne. Je lépe uplatnit verzi Reaganovy supply side economics, tj. ekonomiku stimulace nabídky. Ale to je u nás jako házení hrachu na zeď Privatizace musí být přednostně spojena s demonopolizací a bez účasti státu. Privatizace nesmí být malá či velká, jako nějaká strana, ale musí být komplexní, podle celých ekonomicky návazných odvětví a oblastí. Privatizace v ČSFR musí přitáhnout zahraniční soukromý a podnikatelský kapitál (nikoli státní půjčky, upevňující pouze státní aparát), zaručit postupný převod vlastnictví na naše zaměstnance a manažery. Je třeba vytvářet národní kapitál a národní kapitalisty. Toho lze dosáhnout pomocí OTC (ownership transfer corporations), ale i pomocí ESOP, LSOP a tzv. úvěrových privatizací, jak se snaží např. doc. Čuba ve Slušovicích. Zatím však naráží jen na závist a nenávist, dva hlavní nepřátele tržního hospodářství, obzvláště v ČSFR. Kupóny jsou bizarním nesmyslem maoistického či stalinistického naturálního přerozdělování vlastnictví: patří to nám všem, tak si na to rozdáme papírky. Ponechá-li si stát 30% akcií, pak kupónovým rozptýlením zbytku mezi nejširší vrstvy obyvatelstva si vlastně garantuje plnou kontrolu takto podivně privatizovaného podniku. Držením kupónů se nevytváří vlastnický či zaměstnanecký vztah k podniku: většina lidí v tom bude vidět pouze možnost pro krátkodobou spekulaci. To, že každý občan bude mít v kapse papír, nic nezmění na volném pádu naší ekonomiky. Nejdříve jsem se domníval, že by to naši lidé neměli kupovat a že to nikdo nekoupí: neměli zájem, byli pasivní. Pak jsem s dozvěděl o rychlé, náhradní úpravě: když se to nekoupí, tak nová pravidla zaručují urychlenou a neomezenou nabídku akcií přímo zahraničním spekulantům. Jde tedy o státní výprodej 118

119 statků, které státu nepatří, navíc bez jakéhokoli referenda. Například odprodání Škodovky, symbolu naší zašlé hospodářské slávy, mělo být schváleno občanským referendem, ne osobním rozhodnutím několika exkomunistických ministrů. Liberalizace cen za podmínek monopolů není liberalizací cen, ale státním povolením administrativního zvyšování cen pro státní monopoly. Ceny zde nejsou určovány nabídkou a poptávkou, zákazník nehraje vůbec žádnou podstatnou roli. Přestanou-li lidé kupovat, monopoly nesníží ceny, ale omezí výrobu (zlikvidují kapacity, propustí zaměstnance, omezí sortiment, sníží kvalitu), aby mohly ceny dále zvyšovat. Drobné, sporadické a dočasné snižování cen není výrazem fungování trhu přes noc. Je smutné, že takové drobné cenové poklesy se zneužívají k propagandistickému pokřiku, že trh již funguje. To je ovšem nesmysl. V monopolních podmínkách to ani jinak nejde. Monopol omezí výrobu a zvýší ceny lidé sníží nákupy monopol omezí výrobu a zvýší ceny lidé sníží nákupy atd., pořád dokola. Ideální monopol by vyráběl jeden výrobek za biliónovou cenu pro svého jediného zbývajícího zákazníka holdingový stát. Tím neříkám, že nastane hlad. Lidé si najdou cesty černý trh, svépomoc, krádeže, tunely, paralelní ekonomiku, naturální výměnu, atp. To je ale spíše rozvojová země třetího světa, ne vyspělá tržní ekonomika. Navíc stát proti této zoufalé ekonomické sebeobraně spotřebitelů a občanů bojuje všemi prostředky, které má k dispozici. Otázky půdy jsou velmi složité a nelze se k nim vyjádřit v několika jednoduchých větách. Jenom lidem vulgárním je všechno jasné, není pro ně co diskutovat a vše mohou řešit prostým škrtem pera. Přes nebezpečí zjednodušení a nepochopení je můj postoj následující: Především: otázka restituce půdy je nediskutovatelná a musí být jednoznačně zaručena. Na druhé straně otázky, co s půdou dělat (zda ji obdělávat, prodat či vložit do družstva), jsou výsadním právem jedinců a jejich maximálně svobodná volba musí být zaručena. Jinými slovy: otázky transformace organizačních forem jsou v pravomoci jedinců a skupin, stát do toho nemá co mluvit. Půda bez lidské práce, lidských znalostí a lidského úsilí je ničím prostým úhorem nebo monokulturou. Rozhodne-li se někdo půdu neobdělávat sám a nabídne ji k obdělávání druhým, pak musí přijmout členství v tomto společenství a uznat podílovou rovnoprávnost vkladů půdy, zařízení, práce, znalostí a peněz. Rozhodne-li se někdo půdu obdělávat sám, pak mu nesmí být bráněno v naturální restituci, i když odpovídající finanční náhrada mu může být nabídnuta. Družstvo by mělo takové samostatné podnikání podporovat a uzavírat s drobnými podnikateli obchodní smlouvy, pokud je to výhodné pro obě strany. Pouze stát v tom NEMÁ co pohledávat a už vůbec ne dotovat novopečené drobné rolníky z politických důvodů. To je již absurdní divadlo à la Havel. Nejraději bych v ČSFR viděl soukromé zemědělsko-průmyslové podniky autonomních a svéprávných jedincůpodílníků, jako je např. MOVA ve Slušovicích, tj. s plným právem osamostatnění (a tedy vystoupení) podle principu vzájemné ekonomické výhodnosti. Účelem všech by mělo být vyspělé a moderní zemědělství v ČSFR, ne ta či ona ideologicko-politická forma návratu někam hlavně zpátky a bůhví kam. 5-4 (II) Liberalizací proti monopolům? 119 Týdeník Politika, Ministr financí ČSFR opět zdůraznil (v rozhovoru s časopisem Hospodářské noviny z 15. února 1991), že není třeba podniky demonopolizovat před liberalizací cen, ale že: Je tomu přesně naopak, právě liberalizace je největším impulsem pro provedení demonopolizace. Toto šokující tvrzení, pronesené z platformy vrcholků ekonomického řízení, kdysi jedné z nejintelektuálnějších a nejkulturnějších zemí střední Evropy, ukazuje, že dnešní vedení ČSFR není ani schopno přiznat své chyby a poklesky, ale je plně odhodláno překrucovat teorii, praxi i zdravý rozum ekonomického myšlení a zkušeností. To, že i kvalifikovaní ekonomové v ČSFR přecházejí podobná prohlášení bankovních úředníků a finančních expertů bez povšimnutí, se může jevit jako nevysvětlitelné a nepochopitelné, ale není tomu tak: jde o politiku,

120 ne ekonomiku. Ekonomové, i když se málokdy shodnou na čemkoliv, se shodují - všude na světě - v jedné věci: v otázce monopolů a jejich chování. Především, monopoly nemají nabídkovou funkci: určují si totiž ceny samy. Ludwig von Mises (v díle Human Action, Yale University Press, 1949 a 1990) píše: Za určitých podmínek mohou monopoly zvýšit své zisky omezením nabídky a prodejem za vyšší ceny za jednotku. Takto určené ceny, tj. monopolní ceny, představují hrubé narušení suverenity spotřebitele a demokracie trhu. Monopolistický podnik, ve snaze maximalizovat zisk, omezuje nabídku za účelem zvýšení ceny. Proto je celý civilizovaný svět dnes zajedno v omezování pohybu monopolních cen, aby k nežádoucímu omezení nabídky dojít nemohlo. Tedy, kromě ministra financí ČSFR. Jestliže se dnes ještě najde stát, který by legalizoval monopolní ceny úmyslně a programaticky (tzv. liberalizací cen), pak jistě nejde o opatření ekonomická, ale pouze o strategie politické. Liberalizace cen se nemůže nikdy stát impulsem pro demonopolizaci, ale právě naopak: vede pouze k upevnění monopolů tím, že legalizuje jejich hru omezování nabídky při zvyšování cen. Očesávání kapacit, tj. propouštění zaměstnanců, vyplývá z omezování nabídky a nemá nic společného s restrukturalizaci. Právě to země střední Evropy dnes potřebují nejméně. Von Mises uzavírá: Monopolní ceny jsou jediné ceny, za kterých je pro monopolistu výhodnější celkovou nabídku zboží omezit a ne ji rozšířit na vyšší míru, umožňovanou konkurenčním prostředím. Monopolní ceny jsou výsledkem úmyslného plánu (deliberate design) vedoucího k omezení obchodu i trhu. Ani teoreticky, ani prakticky tedy nelze rozbít monopoly tím, že by se jim prostě předalo cenové hrací pole. Sehrají to s vámi rychle, razantně a radikálně. Jediným důsledkem bude - a to nutně - méně zboží a vyšší ceny. Žádný student ekonomie na kterékoliv americké univerzitě by nemohl přežít ani první ročník při podobné úrovni znalostí. Žádný ministr financí, kdekoli, by nemohl přežít nejen důslednou akci, ale ani prosté vyhlášení vládního programu faktické podpory monopolů. Volná tvorba cen jako největší impuls pro demonopolizaci zůstává jednou z nejabsurdnějších proklamací pretendenta ekonomické vědy. Jiným konzervativním ekonomem Nobelovy třídy je F. A. von Hayek, který píše (The Fatal Conceit, University of Chicago Press, 1988): Monetární instituce jsou ze všech spontánně vyrůstajících formací nejméně uspokojivě vyvinuté. Procesy výběru jsou zde omezovány více než kde jinde: výběr monetárních institucí evoluční soutěží je zamezen vládními monopoly, které konkurenční experimentaci (competitive experimentation) zcela vylučují. Tolik tedy von Hayek z Chicaga ve své nedávné práci O chybách socialismu (The Errors of Socialism). Nejenže tzv. liberalizace cen podporuje monopoly, ale sama může být prováděna pouze monopolními institucemi monetární politiky státu. Monopoly mohou vzkvétat pouze v silně centralizovaném státě a pod ochranou silně centralizovaných monetárních institucí. F. A. Hayek pokračuje, dosti nemilosrdně: Historie vládního managementu peněz, kromě několika mála krátkých šťastnějších období, je historií ustavičného klamu (fraud) a podvodu (deception). V tomto ohledu se vlády ukázaly být mnohem nemorálnější než jakákoli soukromá instituce poskytující peníze ve volné soutěži vládní monopol peněz by měl být zrušen. Monopol tedy podporuje monopol a naopak. Ministr financí ČSFR je tedy klasický etatista, centralista a ekonomický populista vůbec ne tradiční konzervativec či pravičák. Důležité je, co člověk dělá, ne co říká, že dělá. Vezměte např. jeho očesávání přezaměstnanosti dekrety z centra: 120

121 Tady je obrovský úkol centrálních orgánů, aby se pokusily napomoci tím, že při očesávání, či lépe zmenšování ne nutných (sic) počtů pracovních sil anebo zastavení (!) některých ekonomických aktivit bude zachován ten zbytek Doufám, že centrum to bude dělat, teď už bohužel (!) ne centrum federální, teď už to výlučně dělají republiky. Málokdy byly ambice centrální státní kontroly zaměstnanosti a ekonomických aktivit (v Německu v 30. létech?) vyjádřeny tak jasně, nesmlouvavě a neodvolatelně. Ministr zároveň potvrdil svůj zásadní nesouhlas s tzv. expanzivní koncepcí, zaměřenou na podporu potenciálně rozvojových programů, jako je tomu např. v (upadajícím?) Japonsku. Je zřejmé, že ministr financí ČSFR je naprosto neschopen rozlišovat mezi krátkodobými a dlouhodobými časovými dimenzemi ekonomických problémů. Tím, že krátkodobé chyby (porušování logické posloupnosti privatizace demonopolizace liberalizace) a nedomyšlená, uspěchaná mechanická opatření povyšuje na jakési stavební kameny dlouhodobé strategie, že odmítá své chyby, přestupky a poklesky jakkoli napravit a raději mobilizuje politickou mašinérii na zajištění jejich dlouhodobé nezvratitelnosti - tím staví sebe i své politické podpůrce na morální okraj respektabilního ekonomického myšlení i praxe. V této zemi to tedy s pomocí komunistů jistě dotáhne daleko. To, že bychom si nechali vzít plzeňské pivo, to by bylo (podle ministra financí) bláznovství a nikoho by to ani nenapadlo. To, že jsme si již nechali, anebo vbrzku necháme, vzít škodovku, baťovku, jablonecké sklo, tatrovku, atp., to je zřejmě jen úžasně racionální šachový tah provinčních Chicago boys? Ministr financí uzavírá: Bohužel musím konstatovat, že taková osoba (tj. výrazně silný politik, který by chtěl vést, tvořit, budovat, řídit politickou stranu) tady není, a tím jsem vnucován do role, která mně ubírá času, klidu a všeho možného. Ale myslím, že jiné řešení prostě není. Tím je zodpovězeno vše, co zatím zodpovězeno nebylo. Váš ministr je prostý oportunista. Jako ekonom, exulant, Středoevropan a Američan, zůstávám věrný učení von Hayeka, von Misese, Mengera, Schumpetera a Druckera: distancuji se tímto navždy od centralizovaného etatismu, ekonomického diletantismu a politické vulgarity. 5-5 (II) Vezmime vládu do svojich rúk Rudé právo, TECHNICKÉ NOVINY, BRATISLAVA: Prechod od centrálne-príkazovo riadenej ekonomiky k ekonomike trhovej je bolestný. Pociťuje to väčšina obyvateľov. Preto silnie volanie po zaručenom recepte, ktorého aplikácia vylieči ekonomiku bez akýchkoľvek vedľajších účinkov. Taký recept je utópiou. Veľke problémy majú Maďarsko, Poľsko, o Balkáne ani nehovoriac. Dokonca aj v bývalej Nemeckej demokratickej republike, ktorá sa môže oprieť o bohatého staršieho brata a štartovala z trochu lepšej pozície ako ČSFR, neúnosne narastá sociálne napätie, hospodárstvo sa zrútilo. Profesor Paul W. McCracken, ktorý prednáša na Michiganskej univerzite, povedal:... náš obor (ekonómia - pozn. red.) sa posledných päťdesiat rokov podrobne zaoberal verejno-politickými aspektami. Prečo je teraz taký bezradný, keď stojí pred nesporne najdôležitejším problémom hospodárskej politiky tohto storočia? Jednou časťou problému je rýchlosť, s akou sa tento problém dostal do popredia. Historické udalosti sa spravidla nevyvíjajú tak prúdko ako v roku V skutočnosti existujú niektoré závažné dôvody, že náš obor nie je schopný dávať rady, ako urobiť z plánovaného hospodárstva hospodárstvo riadiace sa príkazmi trhu

122 Paul W. McCracken nazval prechod od plánu k trhu najdôležitejším problémom hospodárskej politiky tohto storočia. Je zrejmé, že riešenie takéhoto zložitého rébusu, optimalizácia reformných krokov, si vyžaduje tvorivú diskusiu najlepších mozgov. Odmietanie názoru druhých je veľmi krátkozraké. V minulosti, nie tak dávnej, dostávali autori závažnejších kritických stanovísk nálepky nepriateľov štátu, zriadenia, apod. Vecná argumentácia sa zideologizovala. Žiaľ, táto prax pretrváva. Aj človek snažiaci sa o zdar prechodu k trhu a transformáciu vlastníctva môže získať pomenovanie kryptokomunista. K oponentom prác Klausovho tímu patrí profesor Milan Zelený. V úvode našej spolupráce sme považovali za potrebné, aby sa politicky niekam zaradil. Potom sa dá diskutovať o vecných problémoch bez zavádzajúceho balastu ideologizovania. Kam patrím? PROFESOR ZELENÝ: V ČSFR ma už nazvali kadekým: od bolševika po zbožňovateľa socializmu, neúspešného v zahraničí, až po ultrapravičiara a fašistu. Je to až smiešne, keby to nebolo tak vážne. Keďže nepatrím a nikdy patriť nebudem k žiadnej strane a ideológii, keďže sa vždy budem riadiť iba zdravým sedliackym rozumom a túžbami a želaniami širokej verejnosti, keďže sa nikdy nepoddám ideológii Jedinej možnej cesty - budem vždy nepohodlný predstaviteľom novej totality. Som profesorom ekonómie a podnikového riadenia na dvoch prominentných newyorkských univerzitách (Columbia, Fordham) viac ako 25 rokov a s celoživotným uväzkom. Nemám teda osobné či existenčné ambície, nemám čo získať, všetko, čo robím, je motivované osobným záujmom o národ a profesionálnym záujmom o jeho ekonomiku. Nie som teda ani pravičiar ani ľavičiar, ale naopak: považujem zmatenú snahu čs. politikov o stranícke zastrešenie za naivné, zastarané a dokonca i smiešne. Je smutné, že po 40 rokoch straníckej príslušnosti sa nám bývalí komunisti rozliezajú do všetkých možných strán, kde zavádzajú svoje naučené maniere, propagandu, dodržovanie linie Jedinej možnej cesty, apod. Delenie na ľavicu a pravicu je v čase priamej demokracie pre ČSFR nielen hanbou, ale i tragédiou. Priama voľba prezidenta a podobných vysokých funkcií priamo ľudom je dnes nutnosťou, nie prepychom. Trhové hospodárstvo autonómnych a nezávislých národných kapitalistických subjektov nemá nič spoločné s klausovým, štátom regulovaným trhovectvom tretieho sveta a Medzinárodným menovým fondom. Kapitalizmus a kapitálová účasť zamestnancov je moderným princípom, námezdnosť pracovnej sily prežitkom marxistickej teórie práce. Ministri ČSFR, ktorí vykrikujú, že je jedno, komu výrobne prostriedky patria, nepochopili, že vedomostný kapitál, nie práca, sa stává základnou produktívnou silou v modernej ekonomike. Odsúdiť vačšinu národa k námedznosti a k závislosti, nie ani na národnom kapitále, ale na kapitále kozmopolitnom, hraničí s hospodárským zločinom. Som zastáncom moderných baťovských princípov organizácie a riadenia japonského typu, presadzujem autonómiu a nezávislosť jedinca, rodiny, obce, podniku, oblasti, krajiny i štátu. Takže, ďaleko od Moskvy, ďaleko od straníckej línie ministerského centralizmu a korupcie zastáncov Jedinej možnej cesty. Dnešná situácia rozpoltenej opozície 89 strán a hnutí pripravuje podmienky na uchopenie moci populistickou stranou pod vedením demagogického a arogantného bankového úradníka - a teda nastolenie novej totality na dobu najmenej 15 rokov. Ludia v ČSFR sa budu musieť priamej demokracii ešte dlho učiť. Dočasne sa podriadili neokomunistom a poslušne, skoro ako na povel, rozdrobili akúkoľvek opozíciu na stovky bezvýznamných čriepkov. To nie je pluralitná demokrácia, ale diktatúra minoritnej strany, ktorá hrozí už od júna V modernom svete sa pravica a ľavica profilujú pomerne ľahko. Pravica zdôrazňuje nezávislosť, autonómiu, decentralizáciu, podnikové i všeobecné samoriadenie, minimalizáciu úlohy štátu a zvlastnenie miestnych zložiek obyvateľstva. 122

123 Ľavica zdôrazňuje centralizmus a stranícku líniu, maximalizuje politickú (i keď nie hospodársku) úlohu štátu, preferuje námezdnú závislosť zamestnancov ( veď je to jedno, komu to vlastne patrí! ), zvyšuje závislosť občanov (podpory, dotácie, sociálna sieť apod.), je vždy kolektivistická, ideologická, dogmatická a vyhýba sa dialógu. Teda všetko opačne oproti proklamáciám ľavica a pravica v ČSFR. Som proti námezdnosti, kozmopolitismu, štátnemu ministerskému diktátu a regulácii, som za vytváranie národného kapitálu, národných kapitalistov a za naše tradičné, baťovské Každý zamestnanec kapitalistom! Potrebujeme vládu odborníkov: nestranícku, neideologickú, nezviazanú jánabráchismom a priatelíčkovaním. To vedie len k diletantizmu, korupcii a kabinetnej politike. Potrebujeme urýchlene schváliť blokačné paragrafy, ktoré by zabránili súčasnej medzivláde, aby rozpredávala, vydražovala a rozdávala veci, ktoré jej nepatria. Potrebujeme vytvoriť parlamentnú komísiu, ktorá by zabránila strojcom reformy, aby mohli rezignovať bez prevzatia zodpovednosti za extrémne ničenie ekonomiky od januára Musí sa pred svojím odchodom vyspovedať z motívov, činov a dopadov svojich opatrení. Žiadna nová vláda nesmie byť zaťažená dedičstvom týchto diletantov. Potrebujeme, aby bývalí komunisti neboli menovaní do verejných pozícií riadenia štátu a jeho reprezentácie v zahraničí: Bývalí komunisti sa môžu do verejných funkcií iba voliť, a to na základe princípov priamej občianskej demokracie. Strojcovia fiaska novembra 1991 musia byť odvolaní z verejných funkcií a musia prevziať plnú zodpovednosť za devastáciu čs. ekonomiky. Ich rezignácia či odchod do zahraničia (ako sa dnes už začína pripravovať) sú nežiadúce a musí sa im v tom zabrániť. ČSFR sa musí sústrediť na budovanie národného kapitálu a vytváranie širokej vrstvy národných kapitalistov. Kozmopolitizmus by mal tento národ rázne raz navždy odsúdiť. Potrebujeme hospodársku reformu šitú na mieru, vychádzajúcu z miestnych podmienok podnikových, všeobecných a občianskych. Nepotrebujeme ministrov, ktorí sú zodpovední iba Bohu, naopak, musíme ich urýchlene odvolať. Nepotrebujeme kázanie o láske a morálke od tých, ktorí ich dnes a denne svojimi činmi porušujú a znevažujú. Potrebujeme vziať vládu svojich vecí do svojich rúk, nie ju odovzdať do rúk našej vlády - vlády bývalých komunistov, nikým nezvolených a jediným človekom menovaných. Je potrebné sa nikdy nikam nevracať, ale vydať sa na cestu do budúcnosti: pre nás, pre naše deti a pre naše národy. Nedať sa! 5-6 (II) Iný kraj iný mrav O pretrvávaní komunistického myslenia Technické noviny, Bratislava, 6. augusta 1991 Po nedávnom návrate do New Yorku ma čakalo malé prekvapenie. Dekan Fordhamovej univerzity Arthur Taylor si so mnou sadol a povedal: Tak som mal príležitosť hovoriť s vaším ministrom hospodárstva Dlouhým. Sťažoval sa na teba trpko, že vraj si ho napadol v televízii, a či s tým nemôžem niečo urobiť. Vedel som, koľko odbilo. Ďalšia sťažnosť od ministra ČSFR priamo u zamestnávateľa. Vysvetlil som mu, že náš systém takto nefunguje, pokračoval Arthur. Povedal som, že profesor Zelený má plné právo vyjadriť svoje myšlienky ako odborník a ako osoba a že mojou jedinou úlohou vo funcii dekana je túto slobodu mu vždy a všade zabezpečiť a ochrániť. Myslím však, že to nepochopil. Myslím, že sa hnevá, že som mu túto službičku nemohol urobiť. Prosím ťa, čo sú to za ľudia? Správajú sa ako komunisti. 123

124 Povedal som, že nie je ďaleko od pravdy a že jeho postreh je v podstate presný. Commies, hmmh? zamrmlal Arthur, Again. Rozišli sme sa, každý za svojou prácou. Davaj na seba pozor, volal. Nepodceňuj ich. Nikdy nepodceňuj ľudí zahnaných do kúta. Pripomenulo mi to všetko podobnú interpeláciu ministra ČSFR Klausa u Jacka Kempa (bližšie sme o nej písali v Pravde z pozn. redakcie) a snáď aj u prezidenta Busha, aby niečo urobili, tj. aby neposielali do ČSFR ľudí, ktorí našim ľuďom pletú hlavy a zdržujú reformu. Tu je snáď zbytočné vysvetlovať, že v USA je prezident tým posledným, kto by mohl či chcel ovplyvňovat personálne obsadzovanie vedeckých, manažérskych či podnikateľských miest. Jednoducho s tým nikto nič neurobí, pretože tento systém jednoducho podľa predstáv našich ministrov nepracuje. Samozrejme, že som nijakého ministra v televízii nenapadol: v televízii, ako aj v ostatných oznamovacích prostriedkoch som persona non grata, a všetci ministri to dobre vedia. Stojím vlastne na dlažbe, v daždi, sám, opustený a kričím hore do zavretých a dnes už zatmených okien. Nemám v ČSFR najmenšiu možnosť sa o niekom či k niečomu slobodne vyjadrovať, možno okrem samizdatu, alebo za ponižujúcich podmienok ostrej novinárskej cenzúry a bujnejúcej samocenzúry. Táto naivita a vulgárnosť našich ministrov je príčinou trvalej medzinárodnej hanby ČSFR a poklesu záujmu o našu skúšanú krajinu. Bývalý japonský premiér Nakasone ich nazval utopickými kapitalistami, ale ich hlavným nedostatkom je nedostatok zmyslu pre demokraciu, slobodu prejavu, dialóg a debatu, a pre uznanie základnej suverenity aj tých najjednoduchších ľudských bytostí. Evelyn Beatrice Hall vyjadrila v roku 1908 americké krédo takto: Nesúhlasím s tým, čo hovoríte, ale za cenu vlastného života som ochotná bránit vaše právo to povedať. Som plne presvedčený, že môj dekan Taylor a môj prezident Bush nikdy nespochybnia toto krédo ani myšlienkou, ani činom. Preto som vlastne tu a nie tam. Na myseľ prichádzajú aj ďalšie podobné citáty. Až sa niekto z čelných predstaviteľov ČSFR začne aspoň približne vyjadrovať v ich zmysle a potvrdí to aj svojimi činmi, potom sa iste mnohí z tých tu rozhodnú zase byť tam teda doma, ale slobodní. 5-7 (II) Quo vadis, ministerští ekonomové? Pravda, Co s nemoderním myšlením nemoderních lidí v nemoderním státě? V ČSFR se ještě dnes setkáváme s ministerskými nálepkami a nálepkáři, kteří označují moderní ekonomické myšlení, moderní myšlenky a jejich nositele za nemoderní, zastaralé či za nedostatečné informované a nekompetentní. Z úst lidí, kteří na Západě ani nevystudovali, ani nepracovali, ani se nepodíleli svým výzkumem či publikacemi na tvorbě světového ekonomického myšlení (seznamte se s jejich odbornými životopisy a seznamy mezinárodních publikací), z úst představitelů země, která ještě dnes hrdě překládá Samuelsona a za moderní považuje Keynese anebo Friedmana, jakož i finanční byrokraty z MMF a Světové banky, z takových úst by přelepování jmen mezinárodních ekonomů znělo spíše zábavně kdyby nebylo tragické a smutné. Následky této ignorance se týkají ekonomických životů prostých a dezinformovaných občanů této již nadměrně zkoušené a ztýrané země. Nezbavujme se dědictví 124

125 Pamatuji si na zcela upřímné zděšení v očích jakéhosi nově fórového, ale staromódně dlouhovlasého prorektora VŠE - který se mne naivně zeptal, zda jsem za Keynese či za Friedmana - když jsem mu po pravdě odvětil, že nejsem ani za jednoho, protože jsou již oba, jak v USA, tak i ve světě, dávno passé. Když už se musíme držet intelektuální staroby a tlení, tak ne proboha těch symbolických protínačů křivek Samuelsona, Friedmana či Keynese, ale spíše opravdových myslitelů typu von Hayeka, von Misese, Morgensterna, von Neumanna, Mengera, či Schumpetera, tedy myšlení svým původem středoevropského, i když uplatněním a realizací aglosaského. Takové myšlení má přece jen něco společného s naší kulturou, hodnotami a předválečnými zkušenostmi nezbavujme se jich. Již je nikdy nezískáme zpět tak jako tu Škodovku, dědictví otců, co jsme tak zbrkle pustili. Jak lehce se naše vláda zbavuje vlády našich věcí, které jí (ale vůbec) nepatří! Protože se dnes u nás moderní světová ekonomická literatura programově nečte a ignoruje, a protože profesoři moderních myšlenek sklízejí jen nepochopení a výsměch, dovolte, abych přeložil několik odstavců z The Frontiers of Management, práce jednoho z nejuznávanějších a neúspěšnějších amerických myslitelů a konzultantů v oblastech ekonomiky a podnikového řízení: Petera F. Druckera, tedy také Středoevropana, rodáka z Vídně: V keynesiánském systému jsou symbolické ekonomie peněz a úvěru reálné a skutečné zboží a služby pouze odvozené a na nich závislé tedy jejich stíny. Makroekonomie tj. ekonomie intervence národního státu je vším, zatímco jedinci a firmy nemají moc ovlivňovat, určovat či dokonce řídit ekonomiku, a již vůbec ne schopnost efektivně rozhodovat a vzdorovat silám makroekonomie. Ekonomické jevy, formování kapitálu, produktivita a zaměstnanost jsou prostě funkcí poptávky. My však dnes víme, jako Schumpeter věděl již před padesáti lety, že všechny a každá z Keynesových odpovědí je odpovědí chybnou. Přinejlepším jich lze použít jen za zcela specifických podmínek a ve velmi úzkém rozmezí platnosti. Vezměte například Keynesův klíčový teorém: že finanční záležitosti státní deficit, úrokové míry, objem úvěru a množství peněz v oběhu určují poptávku, a tedy i ekonomické podmínky. To předpokládá, jak Keynes sám zdůrazňoval, že rychlost obratu peněz je konstantní a krátkodobě nezměnitelná ani jedinci, ani firmami. Schumpeter ukázal již před padesáti lety, že veškerá dostupná evidence takový předpoklad neguje. A vskutku, kdekoli byla Keynesova ekonomická opatření vyzkoušena, ať již v původní Keynesově či v modifikované Friedmanově verzi, všude byla poražena mikroekonomií podniků a jedinců, nepředvídatelně a bez předchozího varování, změnou rychlosti obratu peněz téměř přes noc. Nejlepším příkladem je, co se stalo v USA v letech 1981 a Pokus federálního státu o kontrolu ekonomiky skrze regulaci nabídky peněz byl v podstatě zneškodněn spotřebiteli a podnikateli, kteří náhle a téměř drasticky přesunuli své vklady z úspor do tržně peněžních fondů a z dlouhodobých investic do hotovosti tedy z nízké do vysoké rychlosti obratu peněz až k bodu, kdy nikdo nemohl spolehlivě určit, co nabídka peněz (money supply) představuje a co tento pojem vlastně znamená. Jedinci a podniky optimalizují své zájmy a podle vlastních představ a interpretací reality si vždy najdou způsob, jak porazit systém. Ať již, jako v Sovětském bloku, převedením celé ekonomiky na jediný gigantický černý trh, nebo jako v USA v letech 1981 a 1982 transformací celého finančního systému přes noc navzdory zákonům, regulacím či makroekonomům. Jak Friedmanův monetarismus, tak i tzv. ekonomie ze strany nabídky jsou jen zoufalé pokusy o záplatování Keynesova systému tzv. ekonomie rovnováhy. Znalostní zaměstnanci 125 Peter F. Drucker, The Frontiers of Management E. P. Dutton, New York, 1986, s Vzdělanec by ovšem měl znát většinu Druckerových prací, obzvláště Towards the Next Economics, The Unseen Revolution, The Age of Discontinuity, Management: Tasks, Responsibilities, Practices, Managing in Turbulent

126 Times a hlavně tu nejnovější (1989): The New Realities, kde P. F. Drucker věnuje několik stránek i ekonomické tragédii Československa a odkazu (i příslibu) J. A. Komenského ve věcech znalostí a vědění. V této knize Drucker na straně 174 píše: znalosti a vědění se rychle staly základem ekonomiky a skutečnou formou kapitálu, tedy něco, co v ČSFR zřejmě nezná a nechápe ani prezident. Ještě jeden citát (s. 85) mi dovolte z této u nás nedostupné a nepřeložené, i když v USA bestsellerové knihy: Novou realitou (v USA dnes, ve Zlíně již ve třicátých letech) je společnost založená na znalostních zaměstnancích, kteří nejsou ani vykořisťování, ani vykořisťovatelé, kteří nejsou jednotlivě kapitalisté, ale kteří kolektivně vlastní výrobní prostředky prostřednictvím svých penzijních fondů a svých úspor, nejsou podřízení, ale jsou šéfy sami sobě. Jsou jak nezávislí, tak i závislí jeden na druhém. Jsou mobilní. Znalostní zaměstnanec je především kolega a spolupracovník, nikdy ne podřízený. Tyto americké, německé a japonské reality jsou na hony vzdálené tomu absurdně podivnému světu aukcí za hotové, světu kupónových privatizací, ponižování zaměstnanců, pronásledování podnikatelů, nesmyslného zdaňování zisků, Samuelsonových překladů a dobrovolného nerozlišování mezi penězi ukradenými, přidělenými a získanými účelnou a hodnotnou prací. Co se té modernosti týče, rád bych prohlásil, a to s plnou odpovědností amerického profesionála, že moderní tržní ekonomika je, vždy byla a bude v dynamické nerovnováze. Žádné křivky se v ní tedy neprotínají a protínat nemohou. Ekonomika není uzavřený systém, jako třeba Newtonův vesmír či Keynesova makroekonomie. Ekonomika, obzvláště kapitalistická, se neustále mění, vyvíjí a rozvíjí tak jako biologický organismus, ne jako mechanický botostroj plný koleček a kol ozubených. Účelem této krátké exkurze do světa moderního myšlení bylo ukázat, že to, co se dnes v ČSFR vydává za kapitalismus, pravicovou politiku, tržní systém a modernismus, je v podstatě jen starý odvar státem kontrolovaného populismu, levicového spoléhání na všemocnost centrálního státu, hospodářského fašismu a hlavně: neinformovanosti, ignorance a politické tvrdohlavosti netušených a pravděpodobně neomluvitelných proporcí. Přímo nebo oklikou V ČSFR se ještě dnes setkáváme s oficiálním ignorováním světových trendů v moderní ekonomii, v organizaci podniků a vlastnických vztazích. Ignorují se, dokonce i zamlčují principy soukromého podnikání a zdůrazňují se starobylé principy veřejného podnikání (ve smyslu veřejně vlastněných podniků akciových společností). Tyto starobylé principy umožňují atomizaci a rozptýlení vlastnictví a kontroly, a tak připravují půdu pro státní holdingy, státní akciové společnosti a státní odprodej statků zahraničním spekulantům. Tzv. vláda silné ruky se tedy nechystá jen v oblasti politické, ale je připravována a plně podporována i v oblasti ekonomické. Již delší dobu se snažím vysvětlovat, že ČSFR má dnes vynikající příležitost a unikátní šanci přejít ze státního přímo na soukromé vlastnictví podniků, a to bez mezičlánků státních holdingů, státního diktátu, ministerské regulace a naturálních kupónů. Levicové myšlení ekonomického populismu a státní intervence dominují tzv. radikální reformě, která není ani radikální, ani rychlá, a už vůbec nevede k tržnímu hospodářství (společenskému či nespolečenskému ), ale přímo a rychle ke státnímu kapitalismu a k centralismu hospodářského fašismu. Jelikož v ČSFR zdánlivě nikdo neslyší, ani nereaguje (kromě ponižujících nálepek), dovoluji si opět citovat jak je u nás zvykem experty cizí a nám ani kulturně, ani zájmově blízké. Adam Smith (pseudonym J. W. Goodmana) je jednou z nejznámějších amerických osobností v oblasti financí. Jeho televizní program Adam Smith s Money World patří v USA mezi nejpopulárnější (PBS) a přebírá se dnes i v SSSR (Kanál 1) i když zcela jistě ne v ČSFR. Adam Smith nedávno navštívil SSSR a leningradskou továrnu na tanky Kirov, která nyní přechází na traktory. Adam Smith píše: 126

127 Navštívili nás lidé z Massey Ferguson, Navistar, Ford a General Motors a poukázali na možnost výroby traktorů. Ředitel pan Semeněnko nám řekl, že Kirov se bude privatizovat. Jeho 50 tisícům zaměstnanců budou vydány akcie nebo poskytnuta možnost jejich nákupu. Budete mít většinu akcií? zeptal jsem se. Upřímně v to doufám řekl Semeněnko. Musíme si udržet motivaci. Popis výše uvedené privatizace (tedy té opravdové, do rukou zaměstnanců) by nebyl sám o sobě zajímavý, protože v USA je zcela běžný. Zajímavá je reakce Adama Smithe: V osmdesátých letech jsme se v USA setkali s jevem, kdy CEO (ředitel podniku) a jeho manažeři skoupili akcie veřejné společnosti tzv. LBO, což je úvěrem podpořený výkup (leverage buyout). V Sovětském svazu tedy mohou vynechat celé jedno stadium kapitalismu a přejít přímo k manažersko-zaměstnaneckému LBO. (Adam Smith, Annals of Soviet Capitalism, The New York Times, 24. prosince 1990, s. 23) Naslouchat rozumu Je skutečně absurdní, podivné a neodpustitelné, že naši takzvaní experti nerozumějí ani tomu, co tento americký Adam Smith pochopil okamžitě, během první návštěvy. Já osobně v jeho poznámce cítím i určitou obavu: obavu z toho, že bychom se nejen v zemědělství, ale i v průmyslu nedali cestou soukromých podílových zaměstnaneckých podniků, kterým tak dobře rozuměl náš Tomáš Baťa a ke kterým se vyspělý svět dopracovává až v posledním desetiletí. To by ovšem vyžadovalo okamžitou a bezpodmínečnou rezignaci většiny zastánců opačného, neuvěřitelně zastaralého a zcela neinformovaného myšlení, jejich odchod z pozic vedení tohoto státu. Dnes již je zcela zřejmé, že nepochopili, nepochopí a pochopit nemohou. Jedním z nejúspěšnějších podniků v SSSR je dnes Podnik slaboproudých zařízení v Moskvě, první akciová společnost v SSSR, vedená Y. S. Koroljovem. Od roku 1988 se tento soukromý podnik stal ziskovým, zavedl celou řadu nových výrobků a zvýšil mzdy o 65%. Není divu, že se stal senzací i pro americký tisk: Je neštěstím, že není více podnikavých manažerů jako pan Koroljov a více škol, které by vyučovaly podobné metody. Jak dosáhl pan Koroljov tohoto úspěchu? Především získal povolení k převedení svého podniku, již i tak se nacházejícího v nebezpečné situaci, na zaměstnanci vlastněné družstvo. To mu umožnilo plné uplatnění svých podnikatelských vizí. Ale nejdůležitější je, že jeho původně laxní dělníci se nyní cítí plně motivováni mají totiž možnost přímého podílu na zisku. Nejdůležitější je změnit postoj a přístup dělníků k jejich práci, strojům a zařízení, říká p. Koroljov. (Steven Greehnouse, A Rare Success Story in Moscow, The New York Times, ) 1600 zaměstnanců-vlastníků vydělává v průměru 380 rublů měsíčně (státní průměr je 260 rublů). Družstvo se postupně transformuje v podílovou akciovou společnost amerického typu. Dělníci nyní vlastní 25% všech akcií a zbytek (oni sami, ne stát!) prodávají bankám, místní obci a italskému investorovi. Zisk, produktivita a modernizace jsou základními kritérii a principy podnikání. Zaměstnanci vložili každý kolem 500 rublů za podnik oceněný na 90 miliónů rublů. Za tímto zázrakem stojí motivace zaměstnanců, podíly na zisku, vysoké mzdy a nízké daně tedy pravý opak scénáře v ČSFR Je v ČSFR situace beznadějná? Není. Snad už jenom ministři a někteří poslanci nenaslouchají hlasům rozumu: podniky se však začínají starat samy o sebe. Slušovický razantní příklon k podílovému soukromému podnikání zaměstnanců je všeobecně známý a získává za Západě potlesk (i od A. Smithe). Vzniká soukromá akciová společnost Alfa Plastic Bruntál - podle amerických zkušeností a principů systému ESOP. Všichni zaměstnanci závodu se stanou jeho vlastníky. Vedení závodu a zaměstnanci budou současně zaměstnavateli i zaměstnanci, ve všech záležitostech budou rozhodovat společně. 127

128 Chceme sociálně spravedlivou společnost, vysvětloval během výkladu filozofii vytvoření zaměstnaneckých akcií ing. J. Šajgal, CSc., ředitel bruntálského závodu. Kriticky se vyjadřoval o lidovém kapitalismu, kdy kontrolní balík vlastní jen pár lidí. Tím, že se zaměstnanci prostřednictvím akcií stanou vlastníky závodu, by se naopak měl zlepšit jejich vztah k tomuto novému majetku. Nechtějí lidový kapitalismus, Špígl, 26.listopadu 1990 A víte, kdo to v Bruntálu celé tlačí? Odbory. Ano, právě ty odbory, které údajně nevědí, co se sebou mají udělat a které se dokonce dohadují s nějakým ministrem o zaměstnaneckém bolševismu. Jen kdyby se raději probudily a začaly jednat! A teď to porovnejte s principem lidového (přesněji veřejného) kapitalismu ministra T. Ježka (Profit, 16/90, s. 5), který přiznává, že vlastníci veřejných akciových společností mají sice: zeslabenou kontrolu nad řízením firmy, protože jsou rozptýleni a je jich hodně (sic). Ale kapitálový trh zpravidla zařídí, že se akcie soustředí u několika významných vlastníků, kteří jsou schopni kontrolní roli plnit. Taková je zhruba úroveň tzv. moderního ekonomického myšlení v ČSFR. Taková tedy musí být i úroveň debat a uměle naaranžovaných svědeckých depozicí v jeho parlamentech. Dělat business s podvodníky? V ČSFR se i dnes lze setkat s velmi podivnými oficiálními názory na podstatu a hodnotu peněz jako kapitálu. V podstatě říkají, že peníze jsou peníze a zda jsou čisté nebo špinavé, je buď jedno nebo se jejich propíráním nikdo zabývat nebude či nemůže. Jakýsi vládní poradce mi to při jedné diskusi vpálil přesně a lapidárně: Stovka je přece stovka, ať už jste ji dostali nebo vydělali vlastní prací. V té chvíli mi bylo jasné, že národ, jehož představitelé nejsou schopni ani základních mravních rozlišení, minimální obchodní a podnikatelské etiky, jakož i prostého ekonomického myšlení, to daleko dotáhnout nemůže. Systém volného trhu je všude na Západě založen na důvěře, spolehlivosti, etice a na čistých penězích. Porušení etiky trhu (které se samozřejmě vyskytuje, obzvláště na Wall Street) se trestá vězením, pokutami a tvrdým společenským postihem. Středoevropské verze volného trhu, založené na špinavých penězích a plně podporované ministerskými scénáři, představují patologickou aberaci mravně slabého státu. Nedávno jsme mohli číst v New York Times o pražských zkušenostech vídeňského podnikatele Seppa Leimgrubera. Analýzy a názory tohoto prostého podnikatele z Rakouska by se měly stát povinnou četbou ministrů v ČSFR na Západě jsou jeho názory samozřejmé: Problém je, že jediní lidé, kteří mají (v ČSFR) potřebný kapitál, jsou ti, kteří byli aktivní ve směňování peněz a v činnostech černého trhu. Nikdo, kromě těch největších podvodníků, nemá peníze, konstatuje pan Leimgruber. Otázkou je, zda vy, jako slušný podnik, chcete dělat business s podvodníky. Steven Prokesch: Dilemma of a Salesman in Prague, The New York Times, 27. prosince 1990 Porovnejte Leimgruberův postoj s odprodejem v aukcích za hotové, který si tato vláda vymyslela pro takzvanou malou privatizaci. I cizincům je zcela zřejmé, do čích rukou se stát snaží obchody, prostory a podniky urychleně dostat. Americký New York Times pokračuje, že pan Leimgruber se nenechal odradit a pokračuje ve svém hledání čestných podnikatelů, kteří se jen pomalu začínají vynořovat ve východní Evropě (výraz východní Evropa se opět vrátil zpět do západního novinářského slovníku). Jinými slovy: i kdyby se státu podařilo urychleně zprivatizovat do rukou bývalých funkcionářů komunistické nomenklatury, veksláků a podvodníků, a vyvlastnit tak všechny prosté a čestné zaměstnance v ČSFR, neexistuje žádná záruka, že západní podnikatelé, jako pan Leimgruber, budou chtít podnikat s podvodníky. 128

129 Je smutné, že člověk musí přednášet o mravnosti a etice, které by dnes už měly být samozřejmostí. Například, že stovka vydělaná tvrdou prací bude investována zcela jinak, než stovka nalezená na ulici. Anebo, že kupón či žeton obdržený občanem zadarmo od státu bude investován zcela jinak než akcie zakoupená kapitalizací a vydřená pracovním úsilím dlouholetého zaměstnance. Nebo i tak prosté věci, jako že by se nemělo lhát: Vláda ČSFR tajila před vlastními občany dokument Strategie čs. ekonomiky do roku 1992, protože: vláda měla obavu, že by varianty možného vývoje čs. ekonomiky mohly vyvolat až paniku. (Hospodářské noviny, ) Takový postoj k autonomii a inteligenci voličů - občanů ČSFR - lze jen těžko sloučit s dodnes vlající vlaječkou Pravda vítězí. Nejen slovy, ale hlavně činy měřen jest člověk. Ministr financí ČSFR tvrdí, že neumí identifikovat špinavé peníze a odlišit je od peněz čistých. Proč se tedy uchyluje k aukcím za hotové, což je pro špinavé peníze ideální systém anonymního zhodnocení? Proč nelze na úrovních vlád a ministerstev identifikovat bývalé komunisty, členy nomenklatury, prosté oportunisty a podvodníky, zatímco na úrovních podniků, agrokombinátů, holičství a zelinářství lze rozpoutat vyloženou válku proti všem, kteří byli ve straně, a šidili či rozkrádali nenáviděný stát? Nový stát musí nechat lidi na pokoji, nechat je podnikat a nechat je žít, ne jim do všeho mluvit jako nikdy předtím. Vždyť je to vše postavené na hlavu. V Americe dnes koluje velmi jednoduchý česko-slovenský vtip: Představte si prezidenta Bushe, jak telefonuje do General Motors: Podívejte, nějak se mi ten váš předseda správní rady nelíbí. Nejeví se mi býti dosti bezúhonným. Uvítal bych, kdybyste si ho vyměnili za Franka Zappu. Smích není třeba popisovat. Bush však vezme telefon znovu a volá ještě do jedné vísky v Texasu: Ta pamětní cedulka, co jste si tam vyvěsili na škole, ta se mi moc nezdá. Není dostatečně smysluplná a ani ne hezká. Nemůžete si tam pověsit Zifčáka? Co? Oh, pardón, myslím Knížáka. To už smích přerůstá v řehot, ale českému našinci dnes není v USA zrovna do smíchu. Jako by náhle spadla klec. Nejdříve je nutno vyčistit chlévy nahoře a teprve potom (a není zcela jisté, zda z mravního hlediska vůbec někdy) lze mluvit do věcí inteligentnějším a zkušenějším lidem dole. Mravnost rafinovaně postavená na hlavu je jistě nemravnější, než přímá a průhledná jednoduchá nemravnost. Čeho se východní Evropě nedostává? V USA se dnes objevily nové hlasy: proč investovat do východní Evropy, když máme schopnější a výhodnější Mexiko na naší jižní hranici? Mexiko už privatizovalo přes 750 podniků a dnes v zemi s 90 milióny obyvatel zbývá pouze 400 státních podniků. Nejsou to hlasy ledajaké: Profesor Robert H. Hayes je držitelem profesorské stolice William Barclay Harding na Harvardově univerzitě v oboru řízení, technologie, výroby a operací. Jeho argumentace jsou pádné a přesvědčivé, i když, příznačně, v ČSFR neznámé. Z nich pro nás nejdůležitější je rozbor lidských zdrojů ve východní Evropě a v Československu, dále důvody, proč tento znalostní kapitál dosud zůstává a dlouho zůstane nevyužit: Často se říká, že jedním z nepřitažlivějších faktorů ve východní Evropě je záplava levné a přitom kvalifikované pracovní síly. Základní vzdělání je v této oblasti jistě velmi vysoké vyšší dokonce než průměr u lidí vstupujících do zaměstnání v USA. Tyto nevyužité schopnosti by mohly správně mobilizovány a organizovány vést k vysoké produktivitě v této oblasti. Západní Evropa však nebude schopna těchto skrytých zdrojů využít ze dvou důvodů: nízká pracovní morálka a motivace a téměř totální nedostatek jakéhokoli manažerského talentu či zkušeností (an almost complete absence of managerial talent or experience). 129

130 Programy dělnické participace a zaměstnanecké účasti, které plně využívají celkový potenciál pracovní síly podniku a jejichž logika dnes zasahuje celý ostatní svět výroby a produkce vyžadují přesně to, čeho se zemím východní Evropy nedostává. Susan Walsh Sanderson and Robert H. Hayes: Mexico Opening Ahead of Eastern Europe, Harvard Business Review, September - October, 1990 s V ČSFR však vládní ekonomové považují dělnickou participaci a zaměstnaneckou účast za bolševismus a odbory to s nimi diskutují. Neslyšíme nic o soukromém podnikání zaměstnanců, nic o znalostech a vědění jako kapitálu, nic o kvalitě výroby a služeb, nic o podílech na zisku a vlastnictví, nic o podnikové autonomii, nic o volných mzdách, nic o motivaci zaměstnanců, nic o kvalitních a moderních školách řízení a podnikání, nic o ničem. Pouze kupóny, příděly, poukázky, razítka, aukce za hotové, notářská ověření, státní kontrola a regulace, odčerpávání kapitálu do státní pokladny, státní holdingy, centralismus, státní rozprodej podniků do zahraničí, špinavé peníze, atd. Žijeme v ČSFR v jiném světě: podnikatelská logika, která dnes zasahuje celý ostatní svět (viz profesor Hayes), nám plně uniká. Proč? - Není snadné to vysvětlit. Jen historici nám snad jednou objasní tohle nešťastné pokřivení a nepochopení téměř všech základních zásad volného trhu v Československu (a ve střední Evropě) na počátku devadesátých let. Osobně se domnívám, že je to dáno tím, že naši hospodářskou politiku určují lidé, kteří celý život studovali pouze makroekonomiku socialistického a státního typu. Mají tedy přirozenou inklinaci přebírat pouze myšlenky makroekonomické státní intervence (keynesianismus, friedmanismus, atp.), tedy to, čemu se na Západě říká jemné dolaďování tržní ekonomiky. U nás však není nic k jemnému dolaďování. My musíme zavést volný trh a k tomu se zatím nikdo ve vládě ČSFR nemá. (Liberalizace cen a regulace mezd za podmínek monopolu státních akciových společností není tržní hospodářství, spíše hospodářský fašismus.) Většina našich ekonomických ministrů a jejich poradců jsou odchovanci VŠE, EÚ ČSAV a Prognostického ústavu, bez jakékoli dlouhodobější praktické i teoretické zkušenosti na Západě. (Občasné půlroční stáže v cizině jsou spíše společenskou záležitostí, nikoli zkušeností formující názor či kompetenci.) Ať chtějí nebo nechtějí, tito odborníci se musí věnovat makroekonomice, státní regulaci a centralistické politice. Řízení, organizace, vlastnictví, kvalita, produktivita a motivace v podnikové sféře tedy tam, kde bohatství vzniká, jsou pro ně zcela cizí a ve východní Evropě totálně chybějící (viz prof. Hayes výše). Lidé se mne často ptají: Proč tedy někteří Američané naše opatření podporují? - Nevím. Odpověď na to je složitá. Někteří Američané mají zájem na nákupu podnikových akcií přímo (tedy levně) od našeho státu: Wall Street, bankéři, mezinárodní spekulanti, makléři, atd. Budou proto podporovat ty, kteří jim potřebné rozptýlení podnikového vlastnictví zaručí. Většina Američanů však nezná nic jiného než plně fungující tržní hospodářství. Jako ryby ve vodě se umí tržně chovat, ale nemusí nutně vědět, jak trh vzniká a nezajímá je ani podstata trhu tak jako rybu nemusí zajímat podstata vody. Trh prostě je. Tito lidé (za 25 let jsem jich měl jako studentů na tisíce) nemohou radit, jak tržní hospodářství zavést, pouze informovat, jak trh funguje a jak se v něm chovat. Dvě různé věci, nebe a dudy. Naši ministři a jejich poradci ještě dnes dělají matematickou ekonometrii, mluví o pružnostech poptávky či nabídky a protínají křivky. Jen tak na okraj: president Bush nedávno jmenoval do Státní vědecké rady (National Science Board) W. Glenna Cambella, předního ekonoma z konzervativního Hoover Institution. Campbell se hned pustil do tzv. ekonometrických studií, které prohlásil za plýtvání penězi, protože jsou založeny na nereálných předpokladech za účelem získání hloupých závěrů ( unreal assumptions to reach silly conclusions ). (Science, 21. září, 1990, s. 1375). Celá naše československá perestrojka je dnes založena na makro-ekonometrii a mikro-ekonometrech, byť se v ČSFR mluví o modernosti, moderních názorech a konzervativních vzorech Hooverova Institutu. Tyto odpovědi a úvahy však naše problémy neřeší. Nemáme prostě odborníky ani našince, ani cizince. Právě proto je nutno uvolnit, rychle a bezpodmínečně, to jediné, co máme: iniciativu, myšlení, odpovědnost, inovaci, 130

131 podnikání a podnikatelství miliónů našich zaměstnanců - od ředitelů a manažerů až po nádeníky a námezdníky - ve všech našich rodinách, podnicích, obcích, okresech i krajích. Vůbec nejméně je nám dnes v ČSFR zapotřebí dalšího rozdmýchávání, rozšiřování a podporování zbytečných osobních ambicí, nerealistických pravomocí a zastaralých ideologií novodobých centralistů, dogmatistů, etatistů a zvolna pučících bonapartistů. 5-8 (sken) PROF. MILAN ZELENÝ REAGUJE NA ČLÁNKY V LIDOVÝCH NOVINÁCH - Ohromné nedorozumění? - Ne, špatné novinářství! 131 Profit, 9/91 a 10/91, a Josef Kotrba svými dvěma články, hrubě a se zřejmým nadšením napadl přímo nejen moji osobní integritu a profesionalitu, ale i mou pravdomluvnost, a to skrze Rudé právo pro otištění vyslovené nepravdy a šíření nepravd. To, že já dnes podepisuji největší bestiality (jako kdysi pan Doležal), již považuji za pokles novinářské úrovně tak hluboký, že to snad ani komentovat nelze: čtenáři a čestní novináři se jistě vyjádří k manýrám tohoto Kotrby sami. Článek Odepsali Československo? není vyjádřením prof. Sachse, ale pana Kotrby. Jde zřejmě o interview, v němž prof. Sachs reaguje na otázky pana Kotrby, který mu nepředkládá přesné citáty, ale jejich interpretaci ve formě volných otázek. Je zřejmé, že uspěchaný pan Kotrba si vůbec neověřil, zda mé citáty byly či nebyly přesné a že zřejmě neposkytl prof. Sachsovi jejich uveřejněný záznam z New York Times. Sachs to ostatně dokládá tím, že říká:... jsou-li to vůbec citáty. Citáty byly převzaty doslovně a čtenáři LN si mohou sami udělat úsudek o vyšetřovatelské úrovni p. Kotrby. Vinu nese i redakce Lidových novin, která si v touze po senzaci zřejmě údaje p. Kotrby neprověřila, záznam z New York Times snad ani neviděli (i když se to zdá pro vládní noviny s plným přístupem ke službám ČTK až neuvěřitelné). V této věci postupovalo RP zcela korektně, protože uveřejnilo citáty, které mělo zcela podložené. Rada panu Kotrbovi: v těchto věcech není ani tak důležité, co prof. Sachs říká, že řekl, ale co opravdu řekl. Prof. MILAN ZELENÝ (Článek se Sachsovými výroky přinášíme na jiném místě - pozn. RP.) Novinářka z listu New York Times Sylvia Nasarová potvrzuje autentičnost citátů Jeffreyho Sachse Poté, co Lidové noviny obvinily Rudé právo a profesora Fordhamovy univerzity Milana Zeleného ze lhaní v souvislosti s citáty z projevu amerického profesora Jeffreyho Sachse na kongresu amerických ekonomů v New Orleansu, jsme se telefonicky spojili s redaktorkou listu New York Times Sylvií Nasarovou, která je autorkou zprávy o kongresu, z níž profesor Zelený čerpal své informace. Za svou zprávou si stojím, řekla nám a zdůraznila, že Jeffrey Sachs se až do včerejška nijak na tuto zprávu listu New York Times neozval přímo u zdroje, to je v redakci tohoto amerického listu. Protestoval jen v rozhovoru s Lidovými novinami, což může být opomenutí nebo také obava z toho, že vlivný americký deník nenechá svou ekonomickou redaktorku na pospas osudu, ale aktivně se jí zastane. S. Nasarová nám totiž na otázku, zda prof. Sachs použil v New Orleansu větu, že privatizace ve východní Evropě skončila debaklem, odpověděla: Ano, opravdu to řekl. Podle jejích slov šlo o soubor projevů a poměrně volné akademické debaty mezi ekonomy, při nichž mohly být použity i ostřejší formulace, než je jinak v akademických přednáškách zvykem. Texty projevů nebyly předány novinářům. Běžná praxe v případě nesprávného citování je, že postižená osoba požádá o opravu. Nebylo by to normální?, řekla nám americká novinářka.

132 SLOUPEK RP NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Lidové noviny ztrácejí nervy Polemika mezi americkými profesory Sachsem a Zeleným o cestách a stavu čs. ekonomické reformy by mohla být oživením debaty, o jejíž potřebě pochybují snad jen stoupenci Jediné správné cesty. Bohužel, není tomu tak, a zřejmě proto, že Jediná správná cesta ovládla pole. Tak třeba do včerejška se mi zdálo, že Lidové noviny patří k těm listům, pro něž je věcná diskuse přednější než laciné ostouzení. Úvodník J. Kotrby mě proto překvapil. Jeho obvinění, že Rudé právo zveřejňuje vyslovené nepravdy, a to s jasným úmyslem dezinformovat čtenáře, je v případě článku profesora Zeleného nekorektní. Čtenářům Lidových novin totiž naznačuje, že prof. Zelený si citáty z projevu J. Sachse vymyslel. Ve skutečnosti jsou všechny sporné Sachsovy výroky citovány z uznávaného amerického deníku New York Times. Pokud se mýlil New York Times, pak i on by měl být Lidovými novinami obviněn z šíření nepravdy a jeho ekonomická zpravodajka Sylvia Nasarová z kojzarismu. To se však nestalo. Lidové noviny se buď neobtěžovaly zdroj Zeleného informací ověřit jinde než u J. Sachse, což je v případě tak vážných obvinění vůči němu i našemu listu poněkud málo, nebo si na velký americký deník netroufají. Možná však o názor z druhé strany prostě neměly zájem. Naše redakce si práci s vyhledáním americké novinářky dala a ta nám řekla, že na své verzi Sachsových výroků trvá. Rudé právo se bude bránit proti pomluvě cestou práva. Šéfredaktorovi LN byl včera doručen dopis s žádostí o tiskovou opravu nepravdivých a urážlivých výroků obsažených v článku J. Kotrby. Pokud této žádosti nebude vyhověno, obrátíme se o pomoc k soudu. A pokud jde o škrty v článku prof. Zeleného, které nám doporučuje J. Kotrba, pak bych ho chtěl touto cestou informovat, že autorské články v Rudém právu necenzurujeme. 5-9 (sken) O bezmocnosti mocných 132 Zdeněk Porybný Dnešní mocní jsou zřetelně bezmocní: nemohou pomoci, nevědí jak, neznají ani řešení, ani cesty, spoléhají již jen na impulsy vnější (Německo, NATO, EU, atp.), a s výjimkou touhy po penězích je opustily takřka všechny impulsy vnitřní. Ztratili kontakt s národem: nevědí, co se děje, nevědí ani, jak těžce se lidem žije, necítí jejich trápení, neumějí si představit, že by svou moc mohli ztratit. Vzrůstající pasivita občanů je proto hojivou mastí na jejich nejisté duše. I když mocní svou pozici odvozují z české společnosti, jejich bezmocnost je jen jejich osobní a jim vlastní. V roce 1989 to byli čeští lidé, kteří na pár dní demonstrovali moc bezmocných. Lidé mají stále moc, i když ji dnes příliš neuplatňují. Dnešní mocní však svoji sílu ztratili, a to je nové. Bezmocnost mocných je viditelným symptomem vleklé choroby naší doby. Proč občané, jediní zaměstnavatelé mocných, tolerují, snášejí a dokonce omlouvají jejich neschopnost, prostřednost a bezmocnost? Tato otázka mě dlouho trápila a vždy pro mne představovala jakési mystérium, něco nečekaného, pohanského a nepředvídatelného, obzvláště po 30 letech v americkém exilu. Sebevědomě jsem očekával pravý opak: po 40 letech porobení, lhaní a zklamání to v Čechách ti mocní již nikdy nebudou mít dobré, nikdo jim neuvěří: budou neustále testováni a provětráváni. Bez skutečného výkonu a viditelného výsledku se nikdo neudrží u moci déle než několik roků - uvažoval jsem logicky, pragmaticky, po americku. Přiznám se, že tohle byla jediná závažná předpověď, která mi v ČR nevyšla. Věděl jsem hned od začátku, od roku 1992, že v tomto jsem propadl, když jsem opakovaně slyšel Někomu přece věřit musíme, Nepleťte lidem hlavy, Dokázali jsme, že to dokážeme, Více Kožených! anebo Nechte to koňovi, ten má větší hlavu. Takový přístup k moci bude nejen tolerovat, ale i podporovat slabé, neschopné, bezmocné, ale jinak bezohledné a hrabivé, nebo jen pracovité a hodné lidi.

133 Nedávno zveřejněné výsledky šetření pražské Agentury Gf K (komplexní analýza životního stylu v ČR) mě zaujaly, protože nabízejí vysvětlení, a tak snad i řešení. Češi se výrazně liší jak od všech ostatních zemí střední a východní Evropy, tak i od evropských zemí vůbec. V ČR převládá (41 %) typ loajálního, silně konformního, opatrného a konfliktům se vyhýbajícího člověka, žijícího ve velkých městech. Je to největší procento v Evropě (průměr 23 %). Nejblíže jsou nám Slováci (34 %), nejdále Rusové (1 %). Agentura píše: Průměrný český občan je loajální člověk, bažící především po jistotě, proto se drží při zemi, vyhýbá se konfliktům a snaží se spolupracovat se svým okolím. Mladých, dynamických a přizpůsobivých lidí s vysokoškolským vzděláním, zájmem o politiku a touhou po úspěchu má ČR (po Rusku a Slovensku) nejméně: 12 % (průměr 19 %, ale Polsko 34 %). Stejně málo máme i tzv. vítězů, tj. lidí riskujících, dravých, samostatných a usilujících o profesionální úspěch: pouhých 7 % (průměr Evropy 16 %). Starších lidí, kteří se bojí všeho nového, stýská se jim po starých časech a socialismu a jsou plně ponořeni do svých existenčních problémů, máme méně: 12 % (Evropa 26 %, ale Maďarsko jen 5 %). Zato má ČR hodně pasivních konzervativních typů, asketů s odporem ke konzumní společnosti, většinou důchodců: 28 % (Evropa 23 %, ale Rusko jen 5 %). Ve všech kategoriích jsou Čechům nejblíže Slováci a nejdále Rusové. Proto jsme se asi se Slováky rozvedli? Jak se z toho poučit? Mocní se dnes v ČR mohou spolehnout na opatrnost, loajalitu, optimismus a konformismus většiny aktivních lidí. Mohou však těchto vlastností i podstatně zneužít, jako v polistopadové dekádě. Mohou s jejich pomocí zakrývat i ospravedlňovat neschopnost a neúspěchy (viz trapný slogan sociálního smíru ). Je logické, že nelze měnit mentalitu národa: silně konformní, loajální a nadmíru opatrní lidé mladší a střední generace dominují a budou dominovat české společnosti. I s tím by se dalo pracovat. Je pouze nutné svou loajalitu, podporu a spolupráci nabídnout pouze těm, kteří umějí, mají výsledky, něco dokáží a národ neokrádají. Bez ohledů se rozloučit s těmi, kteří nevědí, co dělají, nikam nevedou a žádnou moc neuplatňují. Pak by mělo být vše opět normální. (Zde se Čechoameričanovi ukazují ty jeho české spodničky: i já jsem spíše optimistický, loajální a podpůrný.) Jinými slovy, vyhodit lumpáky a šibaly - a nenechat je vrátit se oknem. Vybírat pečlivě nově příchozí a nepřetržitě a tvrdě je testovat. Když umějí a něco dokáží, pak je podpořit, spolupracovat s nimi a ukázat jim tu svou loajalitu, když už musíme. Když ale neumějí, pak pryč s nimi, čím dříve, tím lépe. Žádnou bezmeznou důvěru nikomu. V žádném případě nemůže a nesmí národ své bezmocné mocné milovat, odpouštět jim, dávat jim druhou příležitost, nechat je učit se z vlastních chyb, nechat je experimentovat s lidskými životy, atd. Takové vlastnosti a hlásání lásky k mocným prostě nepatří do politiky, ani do hospodářství. Prostí lidé, občané a voliči, jsou ti skuteční mocní, ale musí se podle toho chovat. Musí se naučit rozeznat zlé od dobrého, vynikající od prostředního, hloupé od chytrého, výsledek od slibu a skutečnost od mýtu. S tím by se pak mělo dát pracovat. New York, březen 1998 event. FOTO: Prof. Milan Zelený při projevu v Londýně. Vlevo od něj konzervativní poslanec Winston Churchill, vnuk bývalého ministerského předsedy Velké Británie 5-10 (sken) 133

134 Proti větrným mlýnům NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB V roce 1990 napsal a vydal knihu Československo očima exilového ekonoma. Netajil se v ní svou skepsí ke zvolené koncepci ekonomické transformace. O rok později svou nevíru v ni a své varování vtělil do další publikace Ještě je čas (s podtitulkem Obávám se o osud této země). MILAN ZELENÝ, řádný profesor systémů podnikového řízení Fordhamovy univerzity v newyorském Lincolnově centru, jeden z nejvýraznějších oponentů reformy. Navštívili jsme ho po pěti letech uskutečněných změn. Zajímalo nás, zda jeho skepticismus zaznamenal jisté korekce časem a změřenými ekonomickými výsledky. Jak patrno z dalšího textu, nezaznamenal. Před několika lety jste byl vášnivým zastáncem zaměstnaneckých akcií. Česká privatizace vám nedala za pravdu a šla jinou cestou. Považujete ji stále za chybnou? Kolem mého návrhu vznikly různé, ne zcela správné interpretace. Takže snad začneme uváděním věcí na pravou míru. Samozřejmě jsem podporoval zaměstnanecké vlastnictví, ale mínil jsem to především ve smyslu nalezení vlastníků, pro které nejsem schopen nalézt žádný lepší výraz než insideři, tedy lidé, kteří jsou vnitřně spjati s podnikem. Měl jsem na mysli nejen zaměstnance, ale i manažery, exekutivu, případně i představitele měst a obcí, a samozřejmě i kapitalisty, kteří by měli těsnou aktivní vazbu na podnik. Chtěl jsem od sebe odlišit insidery od outsiderů, lidí»zvenku«, kteří k podniku žádné vztahy nemají a na jejich motivacích a činech je to znát. Důvody, proč jsem před pěti lety prosazoval hledání aktivních skupin vlastnických insiderů, nepominuly. Spíše naopak. Nechtěl jsem nikomu mávat před očima zahraničními příklady. Domníval jsem se a stále jsem přesvědčen, že skupina lidí, o kterých hovořím, by byla schopna a ochotna provést to, čemu se říká restrukturalizace. Jste tedy přesvědčen o tom, že cesta, kterou jste doporučoval, by umožnila najít vlastníky aktivnější, kteří by se rychle začali starat o svůj majetek s péčí řádného hospodáře? Samozřejmě. Já se často dočítám o tom, že se rozlišuje chování drobných vlastníků, středních vlastníků, větších institucionálních vlastníků. Jenže v tom není podstata věci. V našich podmínkách jde spíše o to, že vlastníci, ať jsou velcí nebo malí, nejsou schopni vykonávat vlastnické povinnosti. Proč? Především proto, že došlo k rozptýlení akcií mezi držitele investičních kupónů, tedy diky. Mimochodem, jestlipak jste si všimla, že dříve se 134

být a se v na ten že s on z který mít do o k

být a se v na ten že s on z který mít do o k být a se 1. 2. 3. v na ten 4. 5. 6. že s on 7. 8. 9. z který mít 10. 11. 12. do o k 13. 14. 15. ale i já 16. 17. 18. moci svůj jako 19. 20. 21. za pro tak 22. 23. 24. co po rok 25. 26. 27. oni tento když

Více

I. JAK SI MYSLÍM, ŽE MOHU BÝT PRO TÝM PROSPĚŠNÝ:

I. JAK SI MYSLÍM, ŽE MOHU BÝT PRO TÝM PROSPĚŠNÝ: Test týmových rolí Pokyny: U každé otázky (I - VII), rozdělte 10 bodů mezi jednotlivé věty podle toho, do jaké míry vystihují vaše chování. V krajním případě můžete rozdělit těchto 10 bodů mezi všechny

Více

Zvláštní průzkum Eurobarometer 386. Evropané a jazyky

Zvláštní průzkum Eurobarometer 386. Evropané a jazyky Zvláštní průzkum Eurobarometer 386 Evropané a jazyky SHRNUTÍ Nejrozšířenějším mateřským jazykem mezi obyvateli EU je němčina (16 %), následuje italština a angličtina (obě 13 %), francouzština (12 %) a

Více

VY_32_INOVACE_DEJ_39. Obchodní akademie, Lysá nad Labem, Komenského 1534. Dostupné z www.oalysa.cz. Financováno z ESF a státního rozpočtu ČR.

VY_32_INOVACE_DEJ_39. Obchodní akademie, Lysá nad Labem, Komenského 1534. Dostupné z www.oalysa.cz. Financováno z ESF a státního rozpočtu ČR. VY_32_INOVACE_DEJ_39 Obchodní akademie, Lysá nad Labem, Komenského 1534 Dostupné z www.oalysa.cz. Financováno z ESF a státního rozpočtu ČR. Období vytvoření: únor 2013 Ročník: 2., příp. 3. Tematická oblast:

Více

TRANSFORMACE EKONOMIKY

TRANSFORMACE EKONOMIKY TRANSFORMACE EKONOMIKY VY_62_INOVACE_FGZSV_PN_15 Sada: Ekonomie Téma: Transformace ekonomiky po 1989 Autor: Mgr. Pavel Peňáz Předmět: Základy společenských věd Ročník: 3. ročník Využití: Prezentace určená

Více

080647-2 červen 2009 ZAČÁTEK ROZHOVORU (HODINY, MINUTY) ID TAZATELE

080647-2 červen 2009 ZAČÁTEK ROZHOVORU (HODINY, MINUTY) ID TAZATELE Factum Invenio, s.r.o., Těšnov 5, 110 00 Praha 1,tel: +420 224 805 650, fax: +420 224 805 628, email: info@factum.cz, www.factum.cz 080647-2 červen 2009 ZAČÁTEK ROZHOVORU (HODINY, MINUTY) ID TAZATELE Dobrý

Více

Míra korupce v ČR vážně ohrožuje demokracii, míní většina Čechů

Míra korupce v ČR vážně ohrožuje demokracii, míní většina Čechů Míra korupce v ČR vážně ohrožuje demokracii, míní většina Čechů Češi za největší problém naší země jednoznačně považují korupci, a to zejména na úrovni ministerstev, policie a justice. Za druhý nepalčivější

Více

Korpus fikčních narativů

Korpus fikčních narativů 1 Korpus fikčních narativů prózy z 20. let Dvojí domov (1926) Vigilie (1928) Zeměžluč oddíl (1931) Letnice (1932) prózy z 30. let Děravý plášť (1934) Hranice stínu (1935) Modrá a zlatá (1938) Tvář pod

Více

1. MANAGEMENT. Pojem management zahrnuje tedy tyto obsahové roviny:

1. MANAGEMENT. Pojem management zahrnuje tedy tyto obsahové roviny: 1. MANAGEMENT - činnost bez které se neobejde žádný větší organizační celek - věda i umění zároveň - nutnost řízení také v armádě, na univerzitách v umění i jinde. Potřeba řídit se objevuje už se vznikem

Více

Význam ochrany přírody

Význam ochrany přírody Význam ochrany přírody 1. Velký, protože příroda představuje podmínky pro náš život a představuje přirozenou krásu pro náš duševní život. 2. Na světě nejsme sami, žijí s námi i jiné živočišné a rostlinné

Více

Právo na život v komunitě je jednou z klíčových podmínek občanství. Chceme upozornit na důležitost občanství. Mnoho lidí toto právo nemá možnost

Právo na život v komunitě je jednou z klíčových podmínek občanství. Chceme upozornit na důležitost občanství. Mnoho lidí toto právo nemá možnost Právo na život v komunitě je jednou z klíčových podmínek občanství. Chceme upozornit na důležitost občanství. Mnoho lidí toto právo nemá možnost naplnit. Politici, úředníci a často ani poskytovatelé sociálních

Více

patriarchální - stát vzniklý z rodiny, jejím postupným rozšiřováním

patriarchální - stát vzniklý z rodiny, jejím postupným rozšiřováním Otázka: Stát Předmět: Základy společenských věd Přidal(a): Andrea Robotková stát = organizované společenství lidí, trvale žijících na určitém ohraničeném území - z latinského stato - status, řád - první

Více

Deník mých kachních let. Září. 10. září

Deník mých kachních let. Září. 10. září Deník mých kachních let Září 10. září Kdybych začínala psát o deset dní dříve, bylo by zrovna 1. září. Den, na který jsem se těšila po několik let pravidelně, protože začínala škola. V novém a voňavém

Více

Demokracie, lidská práva a korupce mezi politiky

Demokracie, lidská práva a korupce mezi politiky TISKOVÁ ZPRÁVA Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologický ústav AV ČR V Holešovičkách 41, Praha 8 Tel./fax: 02/86 84 0129, 0130 E-mail: cervenka@soc.cas.cz Demokracie, lidská práva a korupce mezi

Více

Podpora samostatného bydlení

Podpora samostatného bydlení Život s podporou Podpora samostatného bydlení Každý člověk má mít možnost žít život podle svých představ Bydlet tam kde chce a s tím, koho si vybral a je mu s ním dobře Co je služba Podpora samostatného

Více

V polistopadovém vývoji naší země si nejvíce vážíme svobody a možnosti cestování, nejvíce nám vadí korupce a kriminalita

V polistopadovém vývoji naší země si nejvíce vážíme svobody a možnosti cestování, nejvíce nám vadí korupce a kriminalita V polistopadovém vývoji naší země si nejvíce vážíme svobody a možnosti cestování, nejvíce nám vadí korupce a kriminalita 17.listopad roku 1989 si nejvíce spojujeme se svobodou, demokracií, změnou, ale

Více

Katedra hydromeliorací a krajinného inženýrství

Katedra hydromeliorací a krajinného inženýrství Katedra hydromeliorací a krajinného inženýrství Životní prostředí 0 + 2 přednášky, zkouška Doc.Ing. Josef Krása, Ph.D. Doc. Ing. Dr. Tomáš Dostál Katedra hydromeliorací a krajinného inženýrství http://storm.fsv.cvut.cz

Více

Asertivita 5.5 ASERTIVNÍ PRÁVA

Asertivita 5.5 ASERTIVNÍ PRÁVA 5.5 ASERTIVNÍ PRÁVA Kaţdý má právo mít a vyjádřit své vlastní názory, jeţ se mohou lišit od ostatních lidí. Má právo být vyslechnut a brán váţně. Můţe s námi nesouhlasit. Má právo vyjádřit hněv, přiznat

Více

Byclosure Lisabon, Portugalsko www.byclosure.com

Byclosure Lisabon, Portugalsko www.byclosure.com Vznik podnikatelského záměru je mladá, novátorská internetová firma působící v portugalském Lisabonu. Založili ji v roce 2008 tři přátelé Vasco, Duarte a Luís. Za dva roky své existence zaznamenala celou

Více

5 + 1 věc, kterou potřebuje každý dobrý marketingový příběh

5 + 1 věc, kterou potřebuje každý dobrý marketingový příběh 5 + 1 věc, kterou potřebuje každý dobrý marketingový příběh 2014 Michal Garšic Tato publikace, ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována, ani poskytována třetím osobám. Také nesmí být šířena

Více

PORAĎ SI SE ŠKOLOU Lucie Michálková

PORAĎ SI SE ŠKOLOU Lucie Michálková PORAĎ SI SE ŠKOLOU Lucie Michálková Copyright 2015 Lucie Michálková Grafická úprava a sazba Lukáš Vik, 2015 1. vydání Lukáš Vik, 2015 ISBN epub formátu: 978-80-87749-89-0 (epub) ISBN mobi formátu: 978-80-87749-90-6

Více

Být člověkem před zákonem

Být člověkem před zákonem Vaše občanská práva Být člověkem před zákonem Inclusion Europe Zpráva Inclusion Europe společně se svými 49 členskými organizacemi v 36 zemích usiluje o odstranění diskrimance : Anglie Belgie Bulharsko

Více

Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/02.0162

Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/02.0162 Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/02.0162 HISTORIE EU 2010 Ing. Andrea Sikorová, Ph.D. 1 Historie EU V této kapitole

Více

konec druhé světové války změny téměř ve všech oblastech; atmosféra bodu nula

konec druhé světové války změny téměř ve všech oblastech; atmosféra bodu nula Situace po roce 1945 konec druhé světové války změny téměř ve všech oblastech; atmosféra bodu nula se nevyhnula ani vysokému školství, a to samozřejmě ani ekonomickému a obchodnímu po únoru 1948 obsazení

Více

První republika.notebook. January 23, 2014

První republika.notebook. January 23, 2014 VY_32_INOVACE_VL_116 Téma hodiny: První republika Předmět: Vlastivěda Ročník: 5. třída Klíčová slova: demokracie, hospodářský rozmach, vzdělání, Skaut, Sokol, Tomáš Baťa Autor: Mgr. Renata Čuková Podzimková,

Více

ETIKA A MANAGEMENT OBCHODU. Lubomír Kroupa

ETIKA A MANAGEMENT OBCHODU. Lubomír Kroupa ETIKA A MANAGEMENT OBCHODU Lubomír Kroupa 15.5.2014 Manažerská etika,,rozmach manažerské etiky nelze považovat ani za projev naivního idealismu, ani altruismu. Jeho nejhlubší oporou je víra, že etika se

Více

Michaela Šímová Jiří Majer Ondřej Semilský

Michaela Šímová Jiří Majer Ondřej Semilský Michaela Šímová Jiří Majer Ondřej Semilský Osnova Život Práce Operační výzkumy Systémové myšlení Myšlenky Život Narozen 12. února 1919 ve Philadelphii Jackovi a Fannie Ackoff Zemřel 29. října 2009 Americký

Více

[PENÍZE - MANAŽEŘI] 28. října 2007

[PENÍZE - MANAŽEŘI] 28. října 2007 Úvod Zdravím vás všechny a vítám vás. Jsem moc rád, že jste dnes dorazili. Dnes začneme spolu mluvit o penězích. Vím, že je to velice kontroverzní téma. Ne jenom z pohledu lidí mimo církev. Nedávno zveřejnili

Více

Vysoká pec ve vašem nitru

Vysoká pec ve vašem nitru Obsah Předmluva... 7 Úvod... 10 Chcete-li objevit své pravé Já, já musí zemřít... 19 Vysoká pec ve vašem nitru... 49 Jak nechávat vše plynout a pozorovat... 80 Jak kráčet beze stop... 95 Mysl: velká pokladnice

Více

Obsah. Marketing a marketingové řízení 3. Úvod: marketing pro každého? 1. 1. kapitola 5 Podstata marketingu 5. 2. kapitola 17 Marketingové řízení 17

Obsah. Marketing a marketingové řízení 3. Úvod: marketing pro každého? 1. 1. kapitola 5 Podstata marketingu 5. 2. kapitola 17 Marketingové řízení 17 Úvod: marketing pro každého? 1 Část I 3 Marketing a marketingové řízení 3 1. kapitola 5 Podstata marketingu 5 Definice marketingu 9 Podnikatelské koncepce a přístup k zákazníkům 12 Konkrétní příklad -

Více

Klíčové kompetence. Jako jeden z nosných prvků reformy

Klíčové kompetence. Jako jeden z nosných prvků reformy Jako jeden z nosných prvků reformy Klíčové kompetence Podle Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání má základní vzdělávání žákům pomoci utvářet a postupně rozvíjet klíčové kompetence. Pojem

Více

B104MFS Marketing finančních služeb

B104MFS Marketing finančních služeb B104MFS Marketing finančních služeb - vyučující předmětu - osnova předmětu/is BIVŠ - ukončení předmětu Václav Kupec Předmět - představení předmětu Holistická koncepce marketingu je dynamická koncepce opírající

Více

Panika jménem ochrana soukromí na internetu Pohled na soukromí trochu z jiného úhlu.

Panika jménem ochrana soukromí na internetu Pohled na soukromí trochu z jiného úhlu. Panika jménem ochrana soukromí na internetu Pohled na soukromí trochu z jiného úhlu. Michal Feix, Seznam.cz. Co všechno je ještě otázka ochrany našeho soukromí? Prequel Zdroj: http://www.sileo.com Zdroj:

Více

Vše, co se dá měřit, se dářídit! Ovšem to, co je pro maximální výkon nezbytné, je jen těžko měřitelné. HRANICE maximálního výkonu

Vše, co se dá měřit, se dářídit! Ovšem to, co je pro maximální výkon nezbytné, je jen těžko měřitelné. HRANICE maximálního výkonu Vše, co se dá měřit, se dářídit! Ovšem to, co je pro maximální výkon nezbytné, je jen těžko měřitelné. HRANICE maximálního výkonu Co jsme si připravili Hranice maximálního výkonu Výsledky, úspěch a životní

Více

Články v Křesťanských obzorech aneb mé publikační začátky PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2011 Následující stránky přinášejí první dva mé články,

Články v Křesťanských obzorech aneb mé publikační začátky PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2011 Následující stránky přinášejí první dva mé články, Články v Křesťanských obzorech aneb mé publikační začátky PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2011 Následující stránky přinášejí první dva mé články, které jsem kdy publikoval. Napsal jsem je za totality

Více

Ale jak to, že nás má tolik stát život s Pánem který dává spasení zdarma, který za nás - jak víme - cele zaplatil svým životem?

Ale jak to, že nás má tolik stát život s Pánem který dává spasení zdarma, který za nás - jak víme - cele zaplatil svým životem? Mt 13, 44-46 Podobenství o Království. Zvláštní obrazy, které PJ používal aby lidi přivedl k podstatě věci. Tentokrát o pokladu a perle které člověka stojí všechno co má. Chceme-li porozumět Ježíšovu sdělení,

Více

ÚVODNÍ SLOVO Jiřího Paroubka na 8. kongresu PES (pondělí 7. 12. 2009, 9.00 hod)

ÚVODNÍ SLOVO Jiřího Paroubka na 8. kongresu PES (pondělí 7. 12. 2009, 9.00 hod) ÚVODNÍ SLOVO Jiřího Paroubka na 8. kongresu PES (pondělí 7. 12. 2009, 9.00 hod) Vážení přátelé, Dámy a pánové, soudružky a soudruzi, vážení hosté, nejprve mi dovolte, abych vás, delegáty kongresu, představitele

Více

Korupce změnil se její charakter nebo náš názor?

Korupce změnil se její charakter nebo náš názor? Korupce změnil se její charakter nebo náš názor? Miroslav Scheinost Institut pro kriminologii a sociální prevenci Praha 4. olomoucká sociologická podzimní konference Olomouc, FF UP 23. 24. října 2014 Korupce

Více

Filmy: Satanské ovládání mysli

Filmy: Satanské ovládání mysli Filmy: Satanské ovládání mysli Bitva o lidskou duši začíná jako boj o mysl člověka. Myšlenky ovládají jeho emoce a myšlenky s pocity utváří jeho charakter. Pokud jsou myšlenky nečisté, Satan už vyhrál

Více

O DOBRÉM SOUSEDSTVÍ A ODSTUPECH RODINNÝCH DOMŮ. Apage, Sataná! (Odstup, satane!) Mt 4,10

O DOBRÉM SOUSEDSTVÍ A ODSTUPECH RODINNÝCH DOMŮ. Apage, Sataná! (Odstup, satane!) Mt 4,10 O DOBRÉM SOUSEDSTVÍ A ODSTUPECH RODINNÝCH DOMŮ Apage, Sataná! (Odstup, satane!) Mt 4,10 Pro pohodu života i bydlení má vzdálenost mezi jednotlivými domy nepochybně základní význam. Tak, jako si každý vyšší

Více

Pierre Franckh. způsobů, jak najít lásku

Pierre Franckh. způsobů, jak najít lásku Pierre Franckh 21 způsobů, jak najít lásku Důležité upozornění: Rady uveřejněné v této knížce byly autorem a nakladatelstvím pečlivě zpracovány a prověřeny, nemůže však za ně být převzata jakákoliv záruka.

Více

DOTAZNÍK PRO URČENÍ UČEBNÍHO STYLU

DOTAZNÍK PRO URČENÍ UČEBNÍHO STYLU DOTAZNÍK PRO URČENÍ UČEBNÍHO STYLU Projekt MOTIVALUE Jméno: Třida: Pokyny Prosím vyplňte vaše celé jméno. Vaše jméno bude vytištěno na informačním listu s výsledky. U každé ze 44 otázek vyberte a nebo

Více

Otázka: Stát a ústavní systém ČR. Předmět: Základy společenských věd. Přidal(a): anisim. Stát

Otázka: Stát a ústavní systém ČR. Předmět: Základy společenských věd. Přidal(a): anisim. Stát Otázka: Stát a ústavní systém ČR Předmět: Základy společenských věd Přidal(a): anisim Stát Území Obyvatelstvo Zákony Vláda Suverenita Historie Státní symboly Kultura Rozlišujeme Národní stát ČR, na území

Více

Srdečně vás všechny vítám na tomto úžasném projektu, po jehož absolvování nebudete věřit, kým jste byla!

Srdečně vás všechny vítám na tomto úžasném projektu, po jehož absolvování nebudete věřit, kým jste byla! Srdečně vás všechny vítám na tomto úžasném projektu, po jehož absolvování nebudete věřit, kým jste byla! CO JE PRO VÁS DŮLEŽITÉ! UVĚDOMIT SI, PROČ JSTE ZDE A CO CHCETE VE SVÉM ŽIVOTĚ ZMĚNIT A NA TOM BUDEME

Více

Úvod do Retail Summitu 2012: Zdeněk Juračka, prezident SOCR ČR

Úvod do Retail Summitu 2012: Zdeněk Juračka, prezident SOCR ČR Úvod do Retail Summitu 2012: Zdeněk Juračka, prezident SOCR ČR Vážené dámy, vážení pánové a vidím-li tady televizní kamery, pak rád zdravím i diváky televize ČT 24, dovolte mi, abych z pověření organizátorů

Více

Michal Malátný z Chinaski: Jsem chodící reklama na rodičovství a manželství Neděle, 17 Květen 2015 00:33

Michal Malátný z Chinaski: Jsem chodící reklama na rodičovství a manželství Neděle, 17 Květen 2015 00:33 V poslední době se vám velmi daří. Vydali jste novou desku, sbíráte jedno ocenění za druhým a jste uprostřed vyprodaného turné. Co plánujete po jeho zakončení? 1 / 6 Turné se sice blíží ke svému závěru,

Více

Členství České republiky v Evropské unii očima veřejnosti

Členství České republiky v Evropské unii očima veřejnosti TISKOVÁ ZPRÁVA Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologický ústav AV ČR Jilská 1, Praha 1 Tel./fax: 286 840 129 E-mail: nadezda.cadova@soc.cas.cz Členství České republiky v Evropské unii očima veřejnosti

Více

Kristův kříž: Křesťanova hlavní věc!

Kristův kříž: Křesťanova hlavní věc! Kristův kříž: Křesťanova hlavní věc! Čtení: Lukáš 9:18 27 Asi před deseti lety se promítal film o třech přátelích z New Yorku, kteří se blížili ke čtyřicítce a měli velký zmatek ve svých životech, zaměstnáních,

Více

--- Ukázka z titulu --- Myšlení uzdravuje. Jarmila Mandžuková

--- Ukázka z titulu --- Myšlení uzdravuje. Jarmila Mandžuková ÚVOD Při otevření této knihy se možná ptáte, k čemu je potřeba další kniha o zdraví, když už jich byly napsány stovky? Asi máte pravdu, ale můj velký zájem o možnosti sebeléčení s cílem pomoci sama sobě

Více

. Filozofické problémy přírodních věd Věda v kontextu společenského života. Lukáš Richterek. lukas.richterek@upol.cz. Podklad k předmětu KEF/FPPV

. Filozofické problémy přírodních věd Věda v kontextu společenského života. Lukáš Richterek. lukas.richterek@upol.cz. Podklad k předmětu KEF/FPPV Filozofické problémy přírodních věd Věda v kontextu společenského života Lukáš Richterek Katedra experimentální fyziky PF UP, 17 listopadu 1192/12, 771 46 Olomouc lukasrichterek@upolcz Podklad k předmětu

Více

UKÁZKA ŠKOLÍCÍCH MATERIÁLŮ

UKÁZKA ŠKOLÍCÍCH MATERIÁLŮ ZÁKLADY PODNIKÁNÍ UKÁZKA ŠKOLÍCÍCH MATERIÁLŮ Centrum služeb pro podnikání s.r.o. 2014, I. Verze, MŘ, GH, JT, DH 1 Obsah PODNIKATELSKÝ PLÁN / ZÁMĚR... 3 KOMUNIKAČNÍ DOVEDNOSTI... 20 MARKETING... 42 PRÁVO...

Více

... Jak kohouti obarvili svět pracovní listy 2. stupeň...

... Jak kohouti obarvili svět pracovní listy 2. stupeň... ... Jak kohouti obarvili svět pracovní listy 2. stupeň... Právo má právo má právo má právo má právo na všechno kopnout do holeně do ledvin srazit pěstí na ulici zavřít kohokoliv jen tak ze zvůle držet

Více

ČEŠI A REKLAMA V ROCE 2010

ČEŠI A REKLAMA V ROCE 2010 ČEŠI A REKLAMA V ROCE 2010 Stala se reklama součástí našeho života nebo nás žene do záhuby podporou zbytečného konzumu a zbavuje nás naší vůle? Část výzkumu, jejíž výsledky předkládá ČMS ČESKÁ MARKETINGOVÁ

Více

PODNIKATELSKÝ PLÁN. Střední odborná škola a Gymnázium Staré Město. Ing. Miroslava Kořínková III/2 Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT

PODNIKATELSKÝ PLÁN. Střední odborná škola a Gymnázium Staré Město. Ing. Miroslava Kořínková III/2 Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT Název školy Číslo projektu Autor Název šablony PODNIKATELSKÝ PLÁN Střední odborná škola a Gymnázium Staré Město CZ.1.07/1.5.00/34.1007 Ing. Miroslava Kořínková III/2 Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím

Více

181/2007 Sb. ZÁKON ČÁST PRVNÍ ÚSTAV PRO STUDIUM TOTALITNÍCH REŽIMŮ A ARCHIV BEZPEČNOSTNÍCH SLOŽEK HLAVA I ÚVODNÍ USTANOVENÍ HLAVA II

181/2007 Sb. ZÁKON ČÁST PRVNÍ ÚSTAV PRO STUDIUM TOTALITNÍCH REŽIMŮ A ARCHIV BEZPEČNOSTNÍCH SLOŽEK HLAVA I ÚVODNÍ USTANOVENÍ HLAVA II 181/2007 Sb. - o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek - poslední stav textu 181/2007 Sb. ZÁKON ze dne 8. června 2007 o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu

Více

Někteří lidé ho charakterizují jako věčného kluka. Souhlasíš s nimi? A co z toho pro tebe vyplývalo? Teda kromě toho užívání

Někteří lidé ho charakterizují jako věčného kluka. Souhlasíš s nimi? A co z toho pro tebe vyplývalo? Teda kromě toho užívání Ale já jsem se chtěla o Jirkovi Hrzánovi dozvědět něco bližšího. Tak jsem o něm začala psát sama. No, sama jak se to vezme. Pročetla jsem dostupné materiály, ale především jsem na něj nechala vzpomínat

Více

Postoje české veřejnosti k cizincům březen 2014

Postoje české veřejnosti k cizincům březen 2014 ov1 TISKOVÁ ZPRÁVA Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologický ústav AV ČR, v.v.i. Jilská 1, Praha 1 Tel.: 286 80 129 E-mail: nadezda.cadova@soc.cas.cz Postoje české veřejnosti k cizincům březen 201

Více

Účast zástupců světovým mocností na pohřbu Václava Havla vzbudila u většiny Čechů pocit národní hrdosti

Účast zástupců světovým mocností na pohřbu Václava Havla vzbudila u většiny Čechů pocit národní hrdosti Účast zástupců světovým mocností na pohřbu Václava Havla vzbudila u většiny Čechů pocit národní hrdosti Domácí veřejnost si prvního prezidenta České republiky Václava Havla uchová v paměti zejména jako

Více

MODERNÍ DOBA svět a České země v letech 1871 1914

MODERNÍ DOBA svět a České země v letech 1871 1914 1 Vzdělávací oblast : Člověk a společnost Vyučovací předmět : Dějepis Ročník:9. Výstup Učivo Průřezová témata Mezipředmětové vztahy Poznámka vysvětlí rozdílné tempo modernizace a prohloubení nerovnoměrnosti

Více

Přístup lidí s mentálním postižením k právu a spravedlnosti

Přístup lidí s mentálním postižením k právu a spravedlnosti Vaše občanská práva Přístup lidí s mentálním postižením k právu a spravedlnosti Inclusion Europe Zpráva Inclusion Europe společně se svými 49 členskými organizacemi v 36 zemích usiluje o odstranění diskrimance

Více

Typy a formy státu Prezentace pro žáky SŠ Spolufinancováno ESF a státním rozpočtem ČR, reg. č. projektu CZ.1.07/1.1.00/14.

Typy a formy státu Prezentace pro žáky SŠ Spolufinancováno ESF a státním rozpočtem ČR, reg. č. projektu CZ.1.07/1.1.00/14. Typy a formy státu Prezentace pro žáky SŠ Spolufinancováno ESF a státním rozpočtem ČR, reg. č. projektu CZ.1.07/1.1.00/14.0143 OPVK 1 Formy státu Forma státu je dána několika složkami: - formou vlády,

Více

Staňme se architekty vlastního života i světa

Staňme se architekty vlastního života i světa Staňme se architekty vlastního života i světa Miluše Kubíčková Všichni lidé se rodíme do proměnlivého a velmi členitého světa, který je podivuhodně vnitřně spojitý a celistvý. V něm společně se vším stvořeným

Více

Marketing & průzkum trhu únor 2014. Pavlína Langerová, AUDICA

Marketing & průzkum trhu únor 2014. Pavlína Langerová, AUDICA únor 2014 Pavlína Langerová, AUDICA Odborné školení v rámci projektu Odborné vzdělávání zaměstnanců společnosti RILEXTRADERS reg.č.: CZ.1.04/1.1.02/94.01311 co je to praktický marketing jak si udělat průzkum

Více

MŮJ STRACH. Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. - Matka Tereza

MŮJ STRACH. Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. - Matka Tereza MŮJ STRACH Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. - Matka Tereza Byla jsem hrozně vyděšená, hlavně z toho, že lidé, které jsem zázrakem potkala, mě jednoduše opustí. Proč by někdo

Více

Můj strach. Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje.

Můj strach. Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. Můj strach Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. - Matka Tereza Byla jsem hrozně vyděšená, hlavně z toho, že lidé, které jsem zázrakem potkala, mě jednoduše opustí. Proč by někdo

Více

vzdělávací oblast vyučovací předmět ročník zodpovídá ČLOVĚK A SPOLEČNOST VÝCHOVA K OBČANSTVÍ 9. BÍRKO OSV-IV. MV-II.

vzdělávací oblast vyučovací předmět ročník zodpovídá ČLOVĚK A SPOLEČNOST VÝCHOVA K OBČANSTVÍ 9. BÍRKO OSV-IV. MV-II. Výstupy žáka ZŠ Chrudim, U Stadionu Učivo obsah Mezipředmětové vztahy Metody + formy práce, projekty, pomůcky a učební materiály ad. Poznámky Objasní potřebu tolerance ve společnosti, respektuje zvláštnosti

Více

[2. TIM 3,10-17 BIBLE A PŘÍKLAD] 13. července 2008. Abychom mohli žít křesťanský život, potřebujeme Bibli a příklad lidí kolem

[2. TIM 3,10-17 BIBLE A PŘÍKLAD] 13. července 2008. Abychom mohli žít křesťanský život, potřebujeme Bibli a příklad lidí kolem 1) úvod a. hlavní myšlenka: b. Jak se nás to týká? Jak žít? - různá místa, co to znamená, žít jako křesťan, tam kde jsem? V zaměstnání /musím dělat všechno za ostatní, musím být vždycky poslední v práci

Více

Klíčové kompetence vedoucího pracovníka v procesu řízení školy

Klíčové kompetence vedoucího pracovníka v procesu řízení školy Název projektu: Reg. č. projektu: Rozvoj klíčových kompetencí zástupců ředitele na školách a školských zařízeních CZ.1.07/1.3.49/01.0002 Modul : Klíčové kompetence vedoucího pracovníka v procesu řízení

Více

lidí ve firmě CÍLEM JE ÚSPĚCH Petr Hrubý Vlastníbyznys

lidí ve firmě CÍLEM JE ÚSPĚCH Petr Hrubý Vlastníbyznys CÍLEM JE ÚSPĚCH lidí ve firmě Petr Hrubý V roce 1998 založil společnost Broker Consulting, z níž se za 17 let stal přední hráč na tuzemském trhu finančních konzultantů. Dnes přichází firma na trh s projektem

Více

Test obecné finanční gramotnosti

Test obecné finanční gramotnosti Test obecné finanční gramotnosti Finanční inteligence je něco, co se ve škole nenaučíte. A přitom je to obor stejně důležitý ne-li důležitější než algebra v matematice nebo historie literatury v češtině.

Více

VEŘEJNÉ KNIHOVNY: tradiční místa občanského vzdělávání Jak využít tradici pro dnešní výzvy?

VEŘEJNÉ KNIHOVNY: tradiční místa občanského vzdělávání Jak využít tradici pro dnešní výzvy? VEŘEJNÉ KNIHOVNY: tradiční místa občanského vzdělávání Jak využít tradici pro dnešní výzvy? KONFERENCE KNIHOVNY SOUČASNOSTI 2012 Pardubice, 13.9.2012 Mgr. Petr Čáp Občanské vzdělávání Demokracie se opírá

Více

srdečně vás všechny vítám na letošní konferenci Fora 2000 a pevně věřím, že čas, který tu strávíte, nebudete považovat za ztracený.

srdečně vás všechny vítám na letošní konferenci Fora 2000 a pevně věřím, že čas, který tu strávíte, nebudete považovat za ztracený. FORUM 2000 (zahájení 10.10.2010) Dámy a pánové, vážení přátelé, srdečně vás všechny vítám na letošní konferenci Fora 2000 a pevně věřím, že čas, který tu strávíte, nebudete považovat za ztracený. Vím sice

Více

1 Úvod k problematice podnikání v kultuře a umění, vymezení Arts managementu včetně jeho významu pro kulturu a umění... 17

1 Úvod k problematice podnikání v kultuře a umění, vymezení Arts managementu včetně jeho významu pro kulturu a umění... 17 Předmluva................................................. 15 1 Úvod k problematice podnikání v kultuře a umění, vymezení Arts managementu včetně jeho významu pro kulturu a umění.....................................

Více

Firemní kultura. přednáška. www.newtoncenter.cz

Firemní kultura. přednáška. www.newtoncenter.cz Firemní kultura přednáška www.newtoncenter.cz Motto: Kdo jsme, co chceme, kam jdeme? J.P. Sartre (firemní identita vize) Firemní identita Svou firemní kulturou firma: - ovlivňuje jednání svých zaměstnanců

Více

Proč je naše školství vnímáno negativně. Tomáš Feřtek, EDUin 17. 10. 2012

Proč je naše školství vnímáno negativně. Tomáš Feřtek, EDUin 17. 10. 2012 Proč je naše školství vnímáno negativně Tomáš Feřtek, EDUin 17. 10. 2012 Výsledky školství v ČR jsou stále horší. Maturitu má už každý. Lidí s technickým vzděláním stále ubývá. Na vysoké školy nastupují

Více

Autor: Miroslav Finger Datum : září 2012 Určení žáci 8.ročníku

Autor: Miroslav Finger Datum : září 2012 Určení žáci 8.ročníku ZMĚNY V HOSPODÁŘSTVÍ V 16. STOLETÍ Masarykova ZŠ a MŠ Velká Bystřice projekt č. CZ.1.07/1.4.00/21.1920 Název projektu: Učení pro život Č. DUMu: VY_32_INOVACE_16_11 Tématický celek: Historie a umění Autor:

Více

Interview - video http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=6ulwqhwu PN8

Interview - video http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=6ulwqhwu PN8 Amr Chálid, islám ovládne Evropu do 20-ti let Egypťan Amr Chálid, Jak islamizovat Evropu, 2. 11. 2011 http://zpravy.ihned.cz/svet-blizky-vychod/c1-53482070-muslimovepropadli-kouzlu-televiznich-kazatelu-nejoblibenejsi-z-nich-vestil-osudevropy

Více

Uzdravení snu. 27. kapitola. I. Obraz ukřižování

Uzdravení snu. 27. kapitola. I. Obraz ukřižování 27. kapitola Uzdravení snu I. Obraz ukřižování 1. Přání, aby s vámi bylo zacházeno nespravedlivě, představuje pokus učinit kompromis, který by spojil útok s nevinou. Kdo však dokáže spojit to, co je naprosto

Více

k tématu FINANČNÍ PLÁN A DOBRÉ FINANČNÍ NÁVYKY

k tématu FINANČNÍ PLÁN A DOBRÉ FINANČNÍ NÁVYKY k tématu FINANČNÍ PLÁN A DOBRÉ FINANČNÍ NÁVYKY PRACOVNÍ LIST pro SŠ Úkol č. 1 TÉMA K ZAMYŠLENÍ A DISKUSI: Nyní jste v 1. období finančního cyklu. Co to pro vás znamená? Na co všechno z hlediska financí

Více

Dobrý den, Dobrý den vážení lidé,

Dobrý den, Dobrý den vážení lidé, Může se však stát, že takové štěstí mít nebudete a lékař vám oznámí, že narazil na zdravotní potíže onkologického charakteru a je třeba je řešit. Sám si dost těžko dokážu představit, co v této chvíli může

Více

ps80502 TISKOVÁ ZPRÁVA Politická kultura

ps80502 TISKOVÁ ZPRÁVA Politická kultura ps8050 TISKOVÁ ZPRÁVA Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologický ústav AV ČR, v.v.i. Jilská, Praha Tel./fax: 86 840 9 E-mail: marketa.skodova@soc.cas.cz Politická kultura Technické parametry Výzkum:

Více

Základy asertivity 1. NÁRODNÍ SEMINÁŘ WILD. Lukáš Dastlík. Hluboká nad Vltavou

Základy asertivity 1. NÁRODNÍ SEMINÁŘ WILD. Lukáš Dastlík. Hluboká nad Vltavou Základy asertivity Lukáš Dastlík 1. NÁRODNÍ SEMINÁŘ WILD Hluboká nad Vltavou červenec 2011 1 Kořeny asertivity Principy asertivity (umění přiměřeně se prosadit či bránit v situaci, ve které se právě nacházíte)

Více

Regulace nájemného a vstup České republiky do EU. L. Havlíček, MF ČR

Regulace nájemného a vstup České republiky do EU. L. Havlíček, MF ČR Regulace nájemného a vstup České republiky do EU L. Havlíček, MF ČR Bytová politika EU V EU není jednotná bytová politika EU ani její orgány nemají přímé kompetence v oblasti bytové politiky Nepřímé vlivy

Více

Gymnázium, Žamberk, Nádražní 48 Projekt: CZ.1.07/1.5.00/34.0280 - Inovace ve vzdělávání na naší škole

Gymnázium, Žamberk, Nádražní 48 Projekt: CZ.1.07/1.5.00/34.0280 - Inovace ve vzdělávání na naší škole Gymnázium, Žamberk, Nádražní 48 Projekt: CZ.1.07/1.5.00/34.0280 - Inovace ve vzdělávání na naší škole Název: Autor: kód DUMu: Ekonomická transformace Jaroslav Kvapil VY_32_INOVACE_Ek.8.17 Šablona: Tem.

Více

Sociální média v ČS: Příležitost nebo bublina. David Lorenc, Jan Průša Přímé bankovnictví 19. října 2010

Sociální média v ČS: Příležitost nebo bublina. David Lorenc, Jan Průša Přímé bankovnictví 19. října 2010 : Příležitost nebo bublina David Lorenc, Jan Průša Přímé bankovnictví 19. října 2010 Co si myslí manažeři ČS o Facebooku Divní lidé tam dělají divné věci Je to budoucnost, zavřeme pobočky Nevím, co tam

Více

O to jde v následujícím kněžském zrcadle. Vypátráme vlastní silné stránky a povzbudíme k tomu, abychom se učili u ostatních kněžských typů.

O to jde v následujícím kněžském zrcadle. Vypátráme vlastní silné stránky a povzbudíme k tomu, abychom se učili u ostatních kněžských typů. Kněžské zrcadlo Naše moderní pedagogika je stále ještě specializována na zpracování slabin. Kdo je ve škole slabší v matematice, učí se ji tak dlouho, dokud není slabý i v jazycích. Chytřejší by - podle

Více

PŘÍLOHA 17. PROSINCE 2008. Tohle je náš nejtěžší případ. Učitel Vonásek, který uvěřil, že dostane přidáno! KRESBA: Milan KOCMÁNEK.

PŘÍLOHA 17. PROSINCE 2008. Tohle je náš nejtěžší případ. Učitel Vonásek, který uvěřil, že dostane přidáno! KRESBA: Milan KOCMÁNEK. TÝDENÍK PŘÍLOHA 17. PROSINCE 2008 Tohle je náš nejtěžší případ. Učitel Vonásek, který uvěřil, že dostane přidáno! Vonásek k tabuli Milan Kocmánek & Leopold Králík 2 Já nevím, co pořád chtějí. Jestli je

Více

Situace v poskytování tlumočnických služeb pro rozdílné typy klientů. Česká komora tlumočníků znakového jazyka, o.s. Naďa Dingová

Situace v poskytování tlumočnických služeb pro rozdílné typy klientů. Česká komora tlumočníků znakového jazyka, o.s. Naďa Dingová Situace v poskytování tlumočnických služeb pro rozdílné typy klientů Česká komora tlumočníků znakového jazyka, o.s. Naďa Dingová Historie Přelomový rok 1989 sametová revoluce ve společnosti tornádová revoluce

Více

POLITICKÉ STRANY. Autorem materiálu a všech jeho částí, není-li uvedeno jinak, je Mgr. Michaela Holubová.

POLITICKÉ STRANY. Autorem materiálu a všech jeho částí, není-li uvedeno jinak, je Mgr. Michaela Holubová. POLITICKÉ STRANY Autorem materiálu a všech jeho částí, není-li uvedeno jinak, je Mgr. Michaela Holubová. POLITICKÝ PLURALISMUS = existence mnoha politických stran a zájmových skupin působí ve společnosti

Více

Dobrý den, S pozdravem. Lucie Pondělíková

Dobrý den, S pozdravem. Lucie Pondělíková v loňském roce jsem se zúčastnila projektu "ŠANCE PRO DĚČÍNSKO", který měl zvýšit možnosti mého uplatnění na trhu práce. Po úspěšném ukončení dvou vzdělávacích modulů tohoto projektu jsem získala certifikáty

Více

Komisař pro zaměstnanost, sociální záležitosti a rovné příležitosti Evropská komise Rue de la Loi 200 1040 Brusel Belgie. Praha, 12.

Komisař pro zaměstnanost, sociální záležitosti a rovné příležitosti Evropská komise Rue de la Loi 200 1040 Brusel Belgie. Praha, 12. PhDr. Vladimír Špidla Komisař pro zaměstnanost, sociální záležitosti a rovné příležitosti Evropská komise Rue de la Loi 200 1040 Brusel Belgie K RUKÁM PANA KOMISAŘE Věc: Žádost o podporu Praha, 12.prosince

Více

KDO JE JEŽÍŠ? Kdo je podle vašeho názoru... Nejvýznamnější osobností všech časů? Největším vůdcem? Největším učitelem?

KDO JE JEŽÍŠ? Kdo je podle vašeho názoru... Nejvýznamnější osobností všech časů? Největším vůdcem? Největším učitelem? KDO JE JEŽÍŠ? Kdo je podle vašeho názoru... Nejvýznamnější osobností všech časů? Největším vůdcem? Největším učitelem? Tím, kdo pro lidstvo vykonal nejvíce dobra? Tím, kdo žil nejsvatějším životem? 1 /

Více

Privatizace české ekonomiky: její kořeny, metody a výsledky

Privatizace české ekonomiky: její kořeny, metody a výsledky VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE Privatizace české ekonomiky: její kořeny, metody a výsledky Tomáš Ježek 2006 Obsah Obsah Motto 7 Úvod 8 Předmluva jako shrnutí 9 1. Východiska 11 1.1 Ekonomové a právníci,

Více

ING Bank Svět spoření. Praha, 4. března 2014 www.vseosporeni.cz

ING Bank Svět spoření. Praha, 4. března 2014 www.vseosporeni.cz ING Bank Svět spoření Praha, 4. března 2014 www.vseosporeni.cz Obsah prezentace Úvod Mezinárodní průzkum ING Bank Index úspor domácností ING Bank Potenciál spoření Hlavní zjištění www.vseosporeni.cz 2

Více

Postoje populace ČR k ekonomické krizi a k předvolebním tématům

Postoje populace ČR k ekonomické krizi a k předvolebním tématům Postoje populace ČR k ekonomické krizi a k předvolebním tématům Vybrané výsledky aktuálního výzkumu Ipsos Tambor pro Zlatou korunu u příležitosti konání VII. Finančního fóra Zlaté koruny Květen 2010 Nobody

Více

TISKOVÁ KONFERENCE 7. 10. 2015. KVALITA Z EVROPY chutě s příběhem

TISKOVÁ KONFERENCE 7. 10. 2015. KVALITA Z EVROPY chutě s příběhem TISKOVÁ KONFERENCE 7. 10. 2015 KVALITA Z EVROPY chutě s příběhem Měření výsledků komunikační kampaně chráněných označení ČESKÁ REPUBLIKA & SLOVENSKO Výsledky první vlny šetření 7. října 2015 Česká republika

Více

PRVNÍ KAPITOLA. Vstupujeme na cestu

PRVNÍ KAPITOLA. Vstupujeme na cestu PRVNÍ KAPITOLA Vstupujeme na cestu Možná, že některé z následujících myšlenek se vám zdají povědomé Kdyby se změnil/a, všechno by bylo v pořádku. Nemohu ovlivnit tuto bolest, tyto lidi a to, co se děje.

Více

číslo 10 prosinec 2013

číslo 10 prosinec 2013 číslo 10 prosinec 2013 Krásné Vánoce 2013 Opět se nám přiblížil nejhezčí čas roku. Ano, opět jsou Vánoce. Vánoce, čas radosti, veselosti a vzájemného porozumění. Tento krásný čas milují nejen naši nejmenší,

Více

Obsah. Moderní doba! Jak vydržet a hlavně JAK přežít? 11 Co je stárnutí a proč k němu dochází? 33

Obsah. Moderní doba! Jak vydržet a hlavně JAK přežít? 11 Co je stárnutí a proč k němu dochází? 33 Mládněte jídlem i po 50! Obsah Úvod 7 Moderní doba! Jak vydržet a hlavně JAK přežít? 11 Co je stárnutí a proč k němu dochází? 33 Proč stárneme? 34 Co víme o stárnutí 35 Teorie příčin stárnutí 44 Hormony

Více