Marc Levy: Où es-tu? (traduction et analyse stylistique)

Transkript

1 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Katedra románských jazyků a literatur Radka Římanová Marc Levy: Où es-tu? (traduction et analyse stylistique) Bakalářská diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Bohdana Librová, Ph.D. 2007

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a že jsem uvedla veškerou použitou literaturu. V Brně dne RadkaŘímanová 2

3 Na tomto místě bych chtěla poděkovat Mgr. Bohdaně Librové, Ph.D., vedoucí mé bakalářské diplomové práce, za cenné rady a připomínky, trpělivost a vstřícný přístup k mým dotazům. 3

4 Table des matières 1. INTRODUCTION PRÉSENTATION DE L AUTEUR ET DU ROMAN TRADUCTION ANALYSE STYLISTIQUE ANALYSE SYNTAXIQUE «L ouragan» «Philip et Susan» «Les lettres» Remarques générales ANALYSE LEXICALE Terminologie spécialisée Expressions familières Expressions anglaises Noms propres et toponymes Appareil de notes FIGURES DE RHÉTORIQUE CAS PROBLÉMATIQUES «Tarmac» «Forêts de Mikado» «Cadeau de communion» «Le DC3» CONCLUSION BIBLIOGRAPHIE

5 1. Introduction Le présent travail se compose de deux parties fondamentales. La première est représentée par la traduction de la langue française en langue tchèque d un extrait du roman intitulé Où es-tu? de Marc Levy. La deuxième partie se consacre à l analyse stylistique de ce fragment du livre. Dans cette partie théorique sera traitée en détail la problématique du lexique, des moyens stylistiques et syntaxiques utilisés dans notre extrait en prenant en considération des différences entre la langue de départ et la langue d arrivée. Chaque phénomène linguistique remarquable trouvé lors de l analyse sera justifié par des exemples. En premier lieu nous présenterons l auteur du livre et nous allons introduire le lecteur du travail à l action du roman. Ensuite nous allons procéder à la traduction du texte français en tchèque dès le début du livre. Certainement nous nous serons heurtée à maints problèmes lexicaux ou syntaxiques. Nous essayerons de les résoudre en consultant des dictionnaires divers, des grammaires ou des sources informatisées. Dans l analyse stylistique qui suit nous aborderons non seulement ces difficultés mais aussi d autres phénomènes linguistiques intéressants relevés dans notre texte. Nous allons tâcher d observer l objectif de ce travail, c est-à-dire d essayer de traduire le texte choisi le mieux possible en prenant en considération les différences entre ces deux langues et d offrir ainsi une traduction convenable au lecteur qui vient du milieu tchèque. Sur la base de cette traduction et de sa comparaison avec le texte original nous aimerions faire une analyse stylistique et de mettre en relief à l aide d exemples les données essentielles que nous aurons trouvées en traduisant notre texte Présentation de l auteur et du roman Puisqu il s agit d une oeuvre littéraire il faut proprement introduire le lecteur de ce travail à l action du roman et aussi mentionner les informations importantes concernant l auteur, surtout celles qui se rattachent au sujet du roman. Quant à l auteur, Marc Levy (né le 16 octobre 1961) est un écrivain français actuellement très populaire. À dix-huit ans il s engage pour six années au service de la Croix-Rouge ce qui influence son oeuvre considérablement. Il utilise ses expériences de cette période de sa vie dans le roman préoccupé Où es-tu?, dont il installe l héroïne principale au milieu de l action 5

6 humanitaire. En 1984 il déménage aux États-Unis et se consacre à l image de synthèse. Le milieu américain peut être aussi consideré comme une des sources d inspiration de Levy. Après son retour à Paris il s adonne à l architecture, à sa spécialisation première. À cette époque-là sa passion pour l écriture occasionnelle est couronnée du succès de son premier livre intitulé Et si c était vrai..., qui devient le roman le plus vendu en France de l année Où es-tu? publié en 2001 représente le deuxième ouvrage des six romans qui suivent ce premier succès est qui réussissent à atteindre le haut des classements des ventes en France. De ses romans, qui sont en France connus comme les best-sellers on peut citer par exemple Vous revoir ou La prochaine fois, lesquel ont été tout comme son premier roman déjà mentionné ci-dessus Et si c était vrai..., traduits entre autres en tchèque. En ce qui concerne le roman Où es-tu?, il s agit d une histoire de deux amoureux originaires de New York, Philip et Susan, qui se connaissent depuis leur enfance et qui représentent tout l un pour l autre. Le roman commence en 1974 quand Susan se décide à s engager à Peace Corps et à partir pour Honduras pour y aider après la catastrophe naturelle causée par un ouragan. Ils sont toujours en contact grâce à la correspondance mais après des années les deux vivent leurs propres vies toutes différentes. Susan lutte contre les conditions de vie catastrophiques en Amérique centrale et Philip mène une vie prospère à Manhattan avec sa nouvelle famille. Autrefois Philip avait promis à Susan qu il serait toujours là s il lui arrivait quelque chose. Un jour Philip et sa famille doivent subir les conséquences de cette promesse Philip apprend que Susan est morte et il faut se charger de sa petite fille Lisa de l existence de laquelle il ne savait rien auparavant. Plusieurs années plus tard ils decouvrent que Susan est en vie et qu elle a abandonné son enfant à Philip pour lui offrir un avenir meilleur dans le monde civilisé. C est surtout la structure du roman qui attire l attention du lecteur lorsqu il feuillette le livre pour la première fois. Il est assez difficile de s orienter dans l action parce que les différentes parties presque s interpénètrent et il faut suivre la segmentation du texte. L aspect graphique nous facilite cosidérablement l orientation dans l action, c est pourquoi il est important d observer l original même dans ce domaine là. L extrait traduit représente le début du roman où se mêlent les passages qui décrivent la naissance de l ouragan nommé Fifi et ses conséquences catastrophiques au Honduras avec les derniers moments communs de Susan et Philip à l aéroport de Newark avant qu elle parte pour le pays dévasté de Honduras. Le fragment suivant a une forme de lettres qu ils s échangent et cette corespondance alterne avec la narration de leurs vies. 6

7 2. Traduction Marc Levy: Kde jsi? I Narodil se 14. září 1974 v osm hodin ráno na severní šířky a 65 západní délky. Jeho kolébkou se tak stal malý ostrov v blízkosti pobřeží Hondurasu. Tomuto narození, které bylo v rejstříku registrováno jako 734., nevěnoval nikdo pozornost. V prvních dvou dnech života se vyvíjel za naprosté lhostejnosti okolí. Jeho životní funkce byly stabilizované a nenasvědčovaly tomu, že by se měl někdo nějak zvlášť zabývat jeho vývojem. Dostalo se mu stejného zacházení jako všem novorozencům svého druhu. Údaje o něm byly zaznamenávány každých šest hodin, jak vyžadoval běžně používaný postup. Ale 16. září ve čtrnáct hodin upoutaly výsledky zkoumání pozornost jedné skupiny vědců z Guadeloupu. Jeho vzrůst, který, jak se zdálo, překročil normu, byl podroben pozorování. K večeru již dohledem pověřený odpovědný pracovník skupiny nemohl zakrýt své znepokojení a okamžitě kontaktoval své americké kolegy. Dělo se něco významného. Proměna tohoto děťátka vyžadovala, aby se jí zabývalo celé lidstvo. Začínal se projevovat nebezpečný charakter tohoto plodu vzniklého spojením chladu a tepla. Zatímco jeho mladší sestra Élaine narozená v dubnu téhož roku žila pouhých jedenáct dní, protože se jí nepodařilo získat dostatek síly, on naopak rostl znepokojivou rychlostí a dosáhl již ve dvou dnech zneklidňující velikosti. Třetího večera svého života se pokusil rozpohybovat do všech možných směrů. Točil se a vykazoval stále větší životaschopnost. Nezdálo se, že by byl rozhodnut pro určitý směr. V noci z 16. na 17. září střežil profesor Huc ve světle praskající zářivky jeho kolébku. Ve dvě hodiny ráno se nakloněn nad stolem pokrytým zkušebními listy, sloupci čísel a nákresů, které se k nerozeznání podobaly elektrokardiogramům rozhodl, že vývoj dítěte vyžaduje, aby ho pokřtili co nejrychleji. Jako by tak chtěl předejít zlu, které se chystalo udeřit. Vzhledem k jeho udivujícím proměnám, bylo velmi málo pravděpodobné, že se spokojí s tím, jaký je. Jméno mu vybrali ještě před narozením, měl se jmenovat Fifi. Do dějin vstoupil 17. září 1974 v osm hodin ráno, když jeho rychlost překročila 120 km/h. Meteorology z CDO 1 v Pointe-à-Pitre a jejich kolegy z NHC 2 v Miami byl tedy oficiálně označen uragánem první třídy podle stupnice Saffira a Simpsona. Během následujících dnů se jeho zařazení mělo 1 Centre des ouragans - Centrum uragánů 2 National Hurricane Center Národní centrum pro hurikány 7

8 změnit. Svým velmi rychlým postupem uvedl během sekundy do zmatku všechny profesory, kteří ho zkoumali. Ve čtrnáct hodin Fifi zesílil na 138 km/h, tentýž den večer se jeho rychlost blížila 150 km/h. Největší znepokojení však způsobovala jeho poloha, která se nebezpečně změnila. Nyní se pohyboval na severní šířky a západní délky. Byl tedy vyhlášen stav nejvyšší pohotovosti. 18. září ve dvě hodiny ráno se přiblížil k honduraským břehům a poryvy větru dosahující rychlosti téměř 240 km/h rozprášily celé severní pobřeží. 1. Letiště v Newarku. Taxi ji právě vysadilo u chodníku a zmizelo ve zmatku vozidel kroužících kolem letištních budov. Sledovala, jak mizí v dálce. Ohromný zelený ranec, který jí ležel u nohou, vážil téměř víc než ona. Zvedla ho, ušklíbla se a naložila si ho na ramena. Automatickými dveřmi vstoupila do budovy terminálu 1, prošla halou a sestoupila o několik schodů. Po její pravé ruce se tyčilo další spirálovité schodiště. I přes břemeno, které ji tížilo na zádech, se po něm vyškrábala nahoru a vydala se rozhodným krokem chodbou. Zastavila se u průčelí baru, který byl ponořen v oranžovém světle, a dívala se skrze sklo. Asi deset lidí opřených lokty o umakartový pult usrkávalo pivo a hlasitě komentovalo zápasy běžící na televizní obrazovce zavěšené nad jejich hlavami. Zatlačila do dřevěných dveří s velkým oválným oknem a vstoupila. Dobře se zadívala přes červené a zelené stoly. Viděla ho, jak sedí vzadu proti skleněné stěně, která vyčnívala nad letištní plochu. Na stole měl složené noviny. Pravou rukou si podpíral bradu, levicí bloudil tužkou po papírovém ubruse a kreslil nějaký obličej. Jeho oči, které ještě nemohla vidět, byly ponořené do prázdnoty asfaltu se žlutými pruhy, kde letadla nabírají rychlost k odletu, aby se opodál vznesla. Zaváhala a pak se vydala pravou uličkou mezi stoly, která ji k němu dovedla, aniž by si jí všiml. Minula vrčící chladící box a blížila se k němu svižným avšak tichým krokem. Když dorazila až k němu, položila ruku na vlasy mladíka, který na ni již čekal a něžně je rozcuchala. Na krepovém papíře načrtával její podobiznu. Nechala jsem tě čekat? zeptala se. Ne, jdeš skoro na čas. To teď mě necháš čekat. Jsi tady už dlouho? Nemám nejmenší ponětí. Jsi tak krásná! Sedni si. Usmála se a podívala se na hodinky. 8

9 Za hodinu odlítám. Udělám všechno proto, abys to letadlo zmeškala, abys do něj nikdy nenastoupila! Tak tedy odlítám za dvě minuty! řekla, když si sedala. Dobře, slibuju, už toho nechám. Něco jsem ti donesl. Položil na stůl černé umělohmotné pouzdro a špičkou ukazováčku ho postrčil k ní. Naklonila hlavu, což byl její způsob, jak říct: Co je to? A protože rozuměl i tomu nejnenápadnějšímu výrazu její tváře, jediným pohybem očí odpověděl: Otevři to, uvidíš. Bylo to malé album na fotky. Začal otáčet strany. Na první černobílé fotografii se na sebe tváří v tvář dívaly dvě stojící dvouleté děti a držely se za ramena. To je nejstarší fotka nás dvou, jakou jsem mohl najít, řekl. Obrátil list a pokračoval ve svém komentáři. Tady jsme ty a já někdy na Vánoce. Zapomněl jsem datum, ale nebylo nám ještě ani deset let. Myslím, že to bylo v roce, kdy jsem ti dal svůj křestní medailon. Zuzana si vložila ruku mezi ňadra, aby vytáhla malý řetízek s přívěskem s podobiznou svaté Terezy, který nikdy nesundávala. Po několika stránkách ho přerušila a sama vyprávěla. Tady je nám třináct let, je to v zahradě u tvých rodičů, právě jsem tě políbila. Byl to náš první polibek. Když jsem ti chtěla dát jazyk do pusy, řekl jsi mi: To je k zblití. A na téhle jsme o dva roky později. Tehdy zase mně připadalo nechutný, když jsi chtěl, abychom spolu spali. Když otočili stránku, Filip se znovu ujal slova a ukázal na jiný obrázek. A o rok později ke konci tohohle večera už ti to vůbec nepřišlo nechutný, jestli si dobře vzpomínám. Každý celuloidový list znamenal část dětství těchto dvou spiklenců. Zastavila ho. Přeskočil jsi šest měsíců. Není tam fotka z pohřbu mých rodičů? Přesto si myslím, že zrovna tam jsi mi připadal nejvíc sexy! Přestaň s tím pitomým humorem, Zuzano! Nežertovala jsem. Bylo to poprvé, kdy jsem cítila, že jsi silnější než já. To mě vážně uklidnilo. Víš, nikdy nezapomenu Přestaň s tím že jsi šel usilovat o máminu přízeň tu noc před pohřbem Dobrá, mohli bychom změnit téma? Myslím, že to ty mi každý rok připomínáš jejich památku. Byl jsi pokaždé během výročního týdne té nehody pořád tak pozorný, zúčastněný a ohleduplný. 9

10 Přejdeme teď na něco jiného? Dělej, pokračuj a nech nás stárnout. Otáčej stránky. Nehybně se na ni díval. Měla v očích stín. Usmála se na něj a pokračovala. Věděla jsem, že je ode mě sobecké, nechat tě, abys mě doprovodil na to letadlo. Zuzano, proč tohle děláš? Protože tohle je cesta za mým snem. Nechci skončit jako moji rodiče, Filipe. Byla jsem svědkem toho, jak tráví život placením směnek. A proč? Aby se oba dva nakonec rozmlátili o nějakej strom. V krásným bouráku, co si právě koupili. Z celýho jejich života se staly dvě vteřiny ve večerních zprávách, na který jsem se koukala na krásný telce, která ještě nebyla ani zaplacená. Nesoudím nikoho ani nic, Filipe, ale já chci něco jinýho a starat se o druhý je pro mě skutečnej důvod k tomu, abych cítila, že žiju. Zničeně se na ni díval a obdivoval její odhodlanost. Od té nehody už vůbec nebyla jako dřív. Jakoby se roky uspěchaly na prahu Vánoc, jako když se karty rozdávají po dvou, aby byly přiděleny rychleji. Zuzana už nevypadala na svých jedenadvacet let. Jenom když se usmívala a to se jí stávalo velmi často. Když dokončila studium na Junior College a měla diplom s titulem Associate of Arts v kapse, dala se k humanitárnímu sdružení, které posílá mladé lidi pomáhat do ciziny, k Peace Corps. Za méně než hodinu odjede na dlouhé dva roky do Hondurasu. Několik tisíc kilometrů od New Yorku bude žít na odvrácené straně zrcadla světa. V zátokách Puerto Castilla i Puerto Cortes upustili od svého plánu ti, kteří se původně rozhodli spát pod širým nebem. Koncem odpoledne se zvedl vítr a foukal již silně. Neznepokojovali se. Tropická bouře se neohlašovala ani poprvé ani naposled. Země byla zvyklá na deště, které byly v tomto období časté. Zdálo se, že slunce zapadne dříve. Ptáci zmizeli jak mávnutím křídla, což nevěstí nic dobrého. Kolem půlnoci se zvedl písek a vytvořil oblak několik centimetrů nad zemí. Vlny se začaly velmi rychle vzdouvat a výkřiky lidí, kteří na sebe volali, aby někdo zpevnil kotevní lana lodí, už nebyly slyšet. Bublající pěna dorážející v rytmu blesků, jež křižovaly oblohu, kolmo na pontony, způsobila, že se nebezpečně rozvrávoraly. Čluny převrácené vlnobitím na sebe narážely za doprovodu vrzání dřeva. 35 metrů dlouhá nákladní loď San Andrea byla ve dvě hodiny patnáct minut větrem vržena na útesy a s bokem roztrhaným po celé délce se za osm minut potopila. Ve stejné chvíli se na malém letišti El Golason ve městě La Ceiba náhle vznesl stříbrno-šedý letoun DC3 přistavený před hangárem a okamžitě zase přistál pod budovou, 10

11 která zastávala funkci kontrolní věže. Na palubě nebyl žádný pilot. Listy obou vrtulí se ohnuly a stabilizační plochy se rozlomily na dvě části. O několik minut později se převrátila na bok cisterna a začala klouzat po povrchu. Snop jisker vznítil palivo. Filip položil ruku na Zuzaninu, otočil ji a pohladil jí dlaň. Budeš mi tolik chybět, Zuzano. Ty mně taky příšerně, víš! Jsem na tebe pyšný, i když tě nenávidím, za to, že ses na mě takhle vykašlala. Nech toho, slíbili jsme si, že nebudou žádné slzy. Nechtěj po mně nemožné! Nakloněni jeden k druhému sdíleli smutek z odloučení a šťastné dojetí nad společně prožitými devatenácti lety, které znamenaly téměř celý jejich život. Dáš mi o sobě vědět? zeptal se s výrazem malého kluka. Ne! Napíšeš mi? Myslíš, že bych si mohla dát zmrzlinu? Otočil se a zavolal číšníka. Když přišel, Filip objednal dva kopečky vanilkové polité horkou čokoládou a posypané nasekanými mandlemi, to vše hojně zalité tekutým karamelem. Tento dezert byl jejím daleko nejoblíbenějším. Měla ho ráda přesně v tomto provedení. Zuzana se mu zadívala přímo do očí. A ty? Já ti napíšu, jakmile budu mít tvou adresu. Ne, ty sis vybral, co budeš dělat? Budu dva roky na Cooper Union 3 a pak se pokusím udělat kariéru v nějaké velké inzertní kanceláři. Takže jsi nezměnil názor. Všimni si, jakou říkám pitomost. Ty přece nikdy neměníš názor. Protože tobě se stává, že ho měníš? Filipe, nejel bys se mnou, kdybych tě o to požádala, protože to není tvůj život. A já, já nezůstávám tady, protože to zase není můj. Tak se přestaň takhle rozčilovat. Zuzana labužnicky olizovala lžičku. Čas od času ji naplnila a přiblížila ji k Filipovým ústům, který si poslušně nechával vše líbit. Vyškrábala dno pohárku a snažila se shromáždit 3 Škola výtvarných umění v New Yorku 11

12 poslední kousky mandlí, které se přilepily ke stěně nádobky. Velké hodiny zavěšené na protější stěně ukazovaly celých pět hodin v tomto podzimním odpoledni. Následovala minuta zvláštního ticha. Odlepila nos, který předtím přimáčkla na sklo, a naklonila se přes stůl, aby položila obě ruce kolem Filipova krku a zašeptala mu do ucha: Mám plný kalhoty, víš. Filip ji trochu odstrčil, aby ji mohl lépe sledovat. Já taky. V oblasti Puerto Lempira ve tři hodiny ráno první devítimetrová vlna strhla hráz, která jí stála v cestě, a unášela tuny hlíny a kamení k přístavu, jenž byl doslova na kusy. Kovový jeřáb se ohnul silou větru. Jeho rameno spadlo a pádem přeťalo palubu lodi Rio Platano přepravující kontejnery. Loď se potopila do rozbouřených vod, jen její příď tyčící se k obloze se chvílemi objevovala mezi vlnami. Zmizela později v noci a už se nikdy znovu neobjevila. V této oblasti, kde naprší každý rok více než tři metry vody, ti kteří přežili první nápory uragánu Fifi a pokusili se najít útočiště uvnitř statků, zmizeli odnešeni vylitými řekami. Řekami, které se probudily uprostřed noci, surově opustily svá řečiště a unášely vše, co jim přišlo do cesty. Všechny osady v údolí zmizely utopené ve vzdouvajících se vlnách plných částí stromů s ostrými trny, trosek mostů, silnic a domů. V oblasti Limon se vesnice Amapala, Piedra Blanca, Biscuampo Grande, La Jigua a Capiro ležící na úpatí hor sesunuly spolu s půdou, která je strhla do již zatopených údolí. Těch několik přeživších lidí, kteří odolali zavěšeni na stromech, zahynulo v následujících hodinách. Ve dvě hodiny dvacet pět třetí vlna přímo zasáhla departement s prorockým jménem Atlantida. Jeho pobřeží bylo srovnáno se zemí vlnou, jejíž výška přesáhla jedenáct metrů. Miliony tun vody se vrhly na města La Ceiba a Tela a razily si cestu jejich úzkými uličkami, které vodě svým sevřením dodaly ještě víc síly. Domy na břehu moře se začaly kymácet jako první. Po chvíli se úplně rozpadly, jejich základy se rychle rozložily. Vítr zvedal střechy z vlnitého plechu. Potom je prudce svrhl k zemi a plechy přepůlily první oběti tohoto přírodního masakru. Filipovy oči sklouzly na její kulatá ňadra, jejichž oblé tvary byly vyzývavé. Zuzana si toho všimla, rozepnula si jeden knoflík u halenky a vyndala pozlacený medailonek. Ale já nic neriskuju. Mám tvůj talisman, který nikdy nesundávám. Už mě zachránil. Díky němu jsem nenastoupila do toho auta s nimi. 12

13 Už jsi mi to říkala stokrát, Zuzano. Nemluv o tom těsně před tím, než nastoupíš do toho letadla, ano? V každém případě, řekla a posunovala si medailon po kůži, s ním se mi nemůže nic stát. Byl to obřadní dar zpečeťující jejich spojenectví. Jednoho léta se chtěli stát pokrevními sourozenci. Ten plán se stal předmětem důkladného zkoumání. Poté, co si vypůjčili a o přestávkách na lavičkách školního dvora pečlivě pročetli knihy o indiánech, neponechal závěr jejich bádání žádné pochyby ohledně metodického postupu. Museli si vyměnit krev, tedy někam se říznout. Zuzana šlohla otcův lovecký nůž z jeho pracovny a oba se ukryli ve Filipově chatě. Filip nastavil prst a pokoušel se zavřít oči, ale když se čepel nože přibližovala, pocítil závrať. A protože ona se taky necítila zrovna ve své kůži, oba dva se znovu ponořili do apačských příruček, aby v nich našli řešení vzniklého problému: Obětování posvátného předmětu je svědectvím věčné náklonnosti dvou duší. ubezpečovala strana 236 sbírky. Poté, co si ověřili význam slova obětování, upřednostnili a jednohlasně schválili tuto druhou možnost. Během slavnostního obřadu po přednesení několika irokézských a siúxských básní pověsil Filip svůj křestní medailon na Zuzanin krk. Už si ho nesundala a nikdy nevyhověla své matce, která chtěla, aby ho odkládala alespoň na spaní. Zuzana se usmála a dala tak vyniknout svým lícním kostem. Můžeš mi vzít batoh? Váží asi tunu, chtěla bych se jít převléct. Chcípnu vedrem, až tam dorazím. Ale vždyť jsi jen v košili! Už stála a táhla ho za paži. Posunkem barmanovi naznačila, aby jim pohlídal stůl. Ten pokýval hlavou na znamení souhlasu, hala byla téměř prázdná. Filip odložil ranec u dveří na toalety, Zuzana se postavila proti němu. Nejdeš dovnitř? Řekla jsem ti, že je to těžké. Rád bych, ale není tohle místo normálně vyhrazeno ženám? No? Máš teď strach jít mě špehovat na záchody? Zdá se ti to složitější než zpoza sousední příčky na lyceu nebo rafinovanější než z vikýře koupelny vašeho domu? Pojď dovnitř! Táhla ho za sebou a neponechávala mu jinou možnost, než ji následovat. Ulevilo se mu, že tam byla pouze jedna kabinka. Opřela se mu o rameno, vyzula si levou botu a koukla na žárovku připevněnou na stropě. Při prvním hodu zasáhla svůj cíl, baňka praskla a ozvala se tupá rána. V rozmrzelém pološeru jediného neonu nad zrcadlem se zády opřela o umyvadlo, objala ho a přitiskla své rty na jeho. Při prvním nádechu z jedinečného polibku její ústa 13

14 sklouzla k jeho uchu. Horkost jejího šeptajícího hlasu v něm vyvolala neurčité mrazení, které mu projelo podél celé páteře. Já jsem měla tvůj medailon přitisklej na prsa ještě před tím, než se vůbec začaly rýsovat. Chci, aby tvá kůže byla strážcem jejich vzpomínek ještě dýl. Odjíždím, ale chci tě pronásledovat po celou dobu mojí nepřítomnosti, abys nepatřil žádné jiné. Ty seš úplná megalomanka! Zelený půlkruh zámku dveří zčervenal. Mlč a pokračuj, řekla, chci vidět, jestli jsi udělal pokroky. O dost později oba opět vyšli a znovu dorazili ke stolu pod zkoumavým dohledem barmana, který utíral sklenice. Filip znovu vzal Zuzaninu ruku do své, ale zdálo se mu, že už byla někde jinde. Více na severu v bráně do údolí Sula vlny zesílily a za ohlušujícího burácení bortily vše, co jim stálo v cestě. Auta, dobytek, sutiny se ojediněle objevovali uprostřed víru pohybujícího se bahna, ze kterého se co chvíli vynořovala strašlivá změť rozervaných končetin. Nic neodolalo, sloupy elektrického napětí, kamiony, mosty, továrny se odtrhly od země neodvratně taženy touto směsicí nezadržitelných sil. V několika hodinách se údolí proměnilo v jezero. Ještě dlouho poté prý místní starousedlíci vyprávěli, že Fifiho k tomu, aby setrval dva dny na místě, přivedla krása krajiny. Dva dny, které způsobily smrt deseti milionů mužů, žen a dětí a zanechaly téměř šest set tisíc lidí bez střechy nad hlavou a bez potravy. Během dvaceti osmi hodin byla tato malá země, velká jako stát New York, sevřená mezi Nicaraguou, Guatemalou a Salvádorem zpustošena silou rovnající se výbuchu třech atomových bomb. Zuzano, jak dlouho tam zůstaneš? Opravdu se tam musí jet. Já jdu do letadla. Ty chceš radši zůstat tady? Zvedl se, aniž by odpověděl a nechal na stole dolar. Když vcházeli do chodby, přitiskla tvář na dveřní okénko a pohlédla na prázdné židle, na kterých seděli. A v poslední fázi svého boje proti chvilkovému dojetí začala mluvit tak rychle, jak jen mohla. Tak, až se za dva roky vrátím, budeš mě tu čekat. Setkáme se tady tak trochu potají. Budu ti vyprávět o všem, co jsem dělala a ty, ty mi taky budeš vyprávět všechno, cos dělal a sedneme si k tomuhle stejnýmu stolu, protože bude náš. A jestli se stanu novodobou Florence 14

15 Nightingalovou 4 a ty slavným malířem, jednoho dne tam dají malou měděnou destičku s našimi dvěma jmény. U odbavovací brány mu vysvětlila, že se nebude ohlížet. Nechce vidět jeho smutnou tvář, raději si s sebou odnese jeho úsměv. Také už nechce myslet na nepřítomnost svých rodičů, což také dohnalo i Filipovy rodiče k tomu, že na letiště nepřišli. Objal ji a zašeptal: Dávej na sebe pozor. Přitiskla hlavu na jeho hruď, aby si ukradla také trochu jeho vůně a aby mu ponechala ještě o trochu víc té své. Odevzdala letenku letušce, naposledy Filipa objala, z plných plic se nadechla a nafoukla tváře, aby v něm zanechala tento šaškovský výraz jako poslední obrázek. Seběhla schody, které vedly ke startovací dráze, přeběhla po cestě lemované pozemními pracovníky, vystoupila po schůdkách a zmizela v letadle. Filip se vrátil do baru a znovu usedl ke stejnému stolu. Na odbavovací ploše se motory letounu Douglas rozkašlaly a jeden po druhém chrlily kotouče šedého dýmu. Listy obou vrtulí se jednou otočily proti směru hodinových ručiček, a pak, než se staly neviditelnými, provedly dvě pomalé rotace v opačném směru. Letadlo se otočilo, aby najelo na dráhu, podél které pomalu jelo. Na konci letištní plochy se na několik minut zastavilo a připravovalo se k odletu. Kola stojící na bílém pozemním značení, se dala znovu do pohybu a podvozek letadla se zasunul. Na krajnicích podél dráhy si lehla vysoká tráva, jako by ji letadlo zdravilo. Okno baru se chvělo, když motory nabíraly otáčky, křidélka se naposledy rozloučila s diváky a dvojmotorové letadlo se rozjelo. Když nabralo rychlost, brzy získalo výšku a Filip viděl, jak se ocas letadla zvedá a pak jak kola opouští zemi. Letoun DC3 se rychle vznesl, zatočil za pravým křídlem a zmizel v dálce za tenkou vrstvou mraků. Na několik okamžiků zůstal s očima upřenýma k obloze, pak odvrátil pohled a zahleděl se na židli, na které o několik okamžiků dříve seděla ona. Zaplavil ho pocit obrovské samoty. Zvedl se a s rukama v kapsách odešel , anglická ošetřovatelka, průkopnice organizované kvalifikované péče o nemocné. 15

16 září 1974, na palubě tohoto letadla Můj Filipe, myslím, že se mi nepodařilo před Tebou skrýt ten strach, který mi před chvílí svíral útroby. Letiště mi právě zmizelo z očí. Dokud mi mraky nezakryly zemi, měla jsem závrať, teď je to mnohem lepší. Jsem zklamaná, Manhattan nebyl vidět, ale právě se pode mnou vyjasnilo nebe a já můžu téměř počítat hřebeny vln, jsou úplně malé, člověk by řekl jako beránci. Dokonce jsem sledovala nějakou velkou loď, která plula k tobě. Brzo budeš mít pěkné počasí. Nevím, jestli je mé písmo čitelné, hodně to s námi v té kabině třese. Čeká mě dlouhá cesta, za šest hodin budu v Miami, s mezipřistáním ve Washingtonu, potom přesedneme na letadlo do Tegucigalpy. Už to jméno zní magicky. Myslím na Tebe, musíš být na cestě domů. Pořádně za mě obejmi rodiče. Napíšu Ti, abych Ti vylíčila tuhle cestu. Taky na sebe dávej pozor, můj Filipe Zuzano, právě jsem se vrátil. Táta s mámou mi nepoložili žádnou otázku. Myslím, že z mého výrazu pochopili. Mám na sebe zlost kvůli tomu, jak jsem se choval před chvílí. Měl jsem brát ohled na Tvou radost a na Tvou touhu odsud odejít. Máš pravdu, nevím, jestli bych měl odvahu odjet, kdybys mi to nabídla. Ale Ty jsi to neudělala a já myslím, že je to tak lepší. Moc dobře nevím, co ta poslední věta znamená. Večery bez tebe budou dlouhé. Pošlu tento první dopis do kanceláře Peace Corps ve Washingtonu, kde zajistí, abys ho dostala. Už mi chybíš až přespříliš. Filip znovu jsem si vzala papír a tužku, je tu neuvěřitelné světlo. To jsi nikdy neviděl a já ostatně taky ne. Jsem tady nad mraky zrovna svědkem opravdového západu slunce. Ale když 16

17 to vidíš seshora, je to úplně praštěný. Šílím z toho, že tu nejsi, abys viděl to, co já. Před chvílí jsem Ti zapomněla říct něco moc důležitého. Myslím, že mi budeš příšerně chybět. Zuzana Zuzano, 15. října 1974 od Tvého odjezdu už uběhly tři týdny a já jsem stále nedostal tvůj první dopis. Představuju si, jak cestuje někde mezi mnou a Tebou. Často se mě na Tebe ptají naši příbuzní. Jestli mi hodně brzo něco nepřijde, budu si muset vymýšlet Filipe, 15. října příjezd byl chaotický. Čtyři dny jsme zůstali uzavřeni na letišti při mezipřistání v Miami. Čekali jsme na dva kontejnery s potravinami a na znovuotevření letiště ve městě La Ceiba, kde jsme museli přistát. Chtěla jsem toho využít a trochu se podívat po městě, ale to jsem si jen tak malovala. S ostatními členy mé jednotky jsme byli zavření v nějakém hangáru. Jídlo třikrát denně, dvě sprchy a jedno skládací lehátko, intenzivní kurzy španělštiny a první pomoci. Podobalo se to službě v armádě, ale bez štábního důstojníka. Letoun DC3 nás nakonec doprovodil až do Tegucigalpy, odtud nás armádní helikoptéra zavezla na malé letiště Ramon Villesla Morales ve městě San Pedro Sula. Je to neuvěřitelné, Filipe, z nebe ta země vypadá, jako po bombardování. Kilometry úplně zpustošené půdy, trosky domů, mosty s rozbitými vozovkami a téměř všude provizorní hřbitovy. Když jsme letěli nízko, viděli jsme paže napřažené směrem k nebi, jak vyčnívají z ohromného moře bahna, stovky mrtvol zvířat, břichem nahoru. Smrdí to tu jako po moru. Silnice jsou vyrvané, podobají se rozvázaným stuhám na roztrhaných krabicích. Vyvrácené stromy se sesypaly na sebe. Nic nemohlo přežít pod těmito lesy, které popadaly jako při hře Mikádo. Horské stěny se úplně sesunuly a vesnice, které byly na jejich úbočí, tak vymazaly z map. Nikdo nespočítá mrtvé, ale jsou jich tisíce. Kdo zjistí skutečný počet zasypaných mrtvých těl? Jak najdou ti, co přežili, sílu žít dál v takové beznaději? Musely by nás být stovky, abychom jim pomohli, a nás v té helikoptéře bylo jen šestnáct. 17

18 Řekni mi, Filipe, řekni mi proč velké národy posílají zástupy lidí, aby válčili, ale nejsou schopni poslat jich pár hrstek, aby zachránili děti? Kolik času uplyne, než se naučíme této samozřejmosti? Filipe, Tobě můžu svěřit ten podivný pocit, jsem tady uprostřed všech těch mrtvých a cítím, že jsem na živu jako nikdy předtím. Něco se změnilo, pro mě už život není právem, stal se výsadou. Moc Tě miluju, můj Filipe. Zuzana Zuzano, 25. října reportáže, které přinášejí hrůzy, ve kterých se nacházíš, vyšly v tisku tento týden, ve stejné chvíli, kdy jsem dostal Tvůj první dopis. Noviny mluví o deseti tisících mrtvých. Myslím na Tebe každou vteřinu a představuju si, co prožíváš. S každým o Tobě mluvím a všichni mluví jen o Tobě. Ve včerejších Montclair Times napsal nějaký novinář článek o humanitární pomoci, kterou tam naše země poslala. Článek zakončil tím, že Tě jmenoval. Vystřihl jsem ho a přikládám ho do této obálky. Všichni se mě na Tebe ptají, což mi Tvou nepřítomnost zrovna neusnadňuje. Tolik mi chybíš! Zase začala škola, hledám si byt v blízkosti fakulty, zažádal jsem si o umělecký ateliér před opravou v malé trojpodlažní budově na Broome Street. Čtvrť je v žalostném stavu, ale ateliér je velký a nájemné je tu opravdu přívětivé. A pak, představ si, žít na Manhattanu! Až se vrátíš, budeme bydlet jen několik bloků od Film Fora, vzpomínáš? Je to skoro k nevíře, ve výloze protějšího baru je honduraská vlaječka. Strávím před ní každý den a budu na tebe tady čekat, je to znamení. Dávej na sebe pozor. Chybíš mi. Filip Zuzaniny dopisy mu chodily pravidelně jednou týdně, hned ten den večer na ně odpovídal. Stávalo se, že se dva dopisy minuly a určité odpovědi mu přicházely ještě před tím, než byla položena otázka. Na dvacáté rovnoběžce se lidé vyzbrojily odvahou a země se v katastrofálních podmínkách pokoušela o reorganizaci. Zuzana a její společníci založili první uprchlický tábor. Usadili se v údolí Sula mezi pohořími San Idelfonso a Cabaceras de Naco. V měsíci lednu začala rozsáhlá očkovací akce. Zuzana projížděla silnice za pomoci starého kamionu, kterého využívala k rozvážení potravin, pytlů osiva a léků. Když zrovna neseděla za 18

19 volantem starého Dodge, věnovala svůj čas organizaci základního tábora. První ubikace, kterou vystavěli, sloužila jako zdravotnické středisko, další jako správní kancelář. Deset domů z hlíny a cihel už poskytlo přístřeší třiceti rodinám. Na konci února se Zuzanina malá osada rozdělená na tři ulice skládala ze dvou budov, jednadvaceti přístřešků a čítala dvě stě obyvatel, z nichž dvě třetiny měli znovu střechu nad hlavou. Ostatní spali ve stanech. Na místě, které se již znovu stalo hlavním náměstím, začaly vyrůstat základy školy. Každé ráno se, poté co zhltla kukuřičnou placku, odebrala do skladu, dřevěného hangáru, který dokončili na Vánoce, naložila svůj kamion a odjela na objížďku. Když Juan točil klikou, motor kašlal až se třásla celá kabina. Musel pustit volant, jak ho z vibrací brněly ruce, a čekat, až se válce zahřejí, aby písty svolily k nastartování. Juanovi nebylo ještě ani osmnáct let. Narodil se v Puberto Cortes a na tváře svých rodičů už si nevzpomínal. V devíti letech vykládal v přístavu zboží, v jedenácti a půl vytahoval sítě na rybářské lodi. V třinácti sám dorazil do údolí, kde ho od té doby každý zná. Mladík s vystupováním muže zahlédl tu, které říká Señora Blanca, jakmile vystoupila z autobusu ze San Pedro Sula. Hned se vydal za ní. Zuzana ho nejprve měla za žebráka, ale na to byl příliš hrdý. Juan se živil směnným obchodem a vyměňoval některé drobné práce za trochu potravy nebo při velkých večerních deštích za přístřeší. Tímto způsobem opravil střechy, přetřel ohrady, vyhřebelcoval koně, ohlídal stáda, přenesl všechny druhy pytlů na ramenou, vyklidil stodoly. Když bylo potřeba vypravit na cestu bledě modrého Dodge, naložit do něj bedny, vylézt do zadní části vozu a pomoci Zuzaně na objížďkách, Juan netrpělivě čekal na její pohled, který by znamenal Potřebuju pomoct. Od listopadu každé ráno připravovala dvě kukuřičné placky, které občas doplnila o čokoládovou tyčinku, o kterou se rozdělili, než vyrazili na cestu. Ani za nejpříznivějších podmínek země nevydá zeleninu před hlavní sezónou a přerušené silnice už nedovolovaly, aby se čerstvé zboží dopravovalo po státě. Museli se spokojit s takzvanými potravinami k základní obživě, které obyvatelé vesnic považovali za Boží hostinu. Na cestách zničeným venkovem Zuzanu přítomnost Juana nataženého pod plachtou vzadu uklidňovala. Ale na jejich cestě na křižovatkách stále naplněných smutkem vládlo ticho. 19

20 3. Analyse stylistique Dans cette partie du travail nous essayerons d élaborer une analyse stylistique du texte choisi. Tout d abord il faut constater qu il s agit d un texte de style littéraire. Ce style se distingue par sa fonction esthétique. C est-à-dire que l auteur de ces types de textes a pour objectif de provoquer un sentiment du lecteur et de l impressionner en quelque façon. Pour pouvoir atteindre cet effet, chaque auteur littéraire dispose de nombreux moyens stylistiques et il peut puiser à tous les niveaux de langue. Il s en suit que la langue du style littéraire est très riche. Parmi les traits caractéristiques des textes littéraires on peut citer entre autres l emploi des expressions figurées ou la subjectivité. Dans la partie introductive du présent travail nous avons déjà mentionné que le roman a une structure intéressante. Les passages descriptifs alternent avec des dialogues ou avec des lettres. Il est évident que chacun de ces passages exige de différents moyens stylistiques. Nous allons tenter de trouver des phénomènes syntaxiques et lexicaux les plus caractéristiques pour les parties individuelles représentées dans notre extrait. Pour faciliter l orientation du lecteur lors de l analyse nous allons intituler des passages décrivant la naissance de l ouragan et ses conséquences «l ouragan»; les passages de l aéroport et des premiers mois de Susan à Honduras «Philip et Susan» et leur correspondance «les lettres». D abord nous allons se consacrer au champ syntaxique, ensuite nous allons examiner le domaine lexical. Dans les deux parties nous nous concentrerons sur les phénomènes spécifiques pour chacune des trois formations fondamentales que nous avons différenciées plus haut. Les figures de rhétorique trouvées dans notre extrait et les cas problématiques auxquels nous nous sommes heurtées lors de la traduction seront traitées dans deux chapitres séparés. 20

21 3.1. Analyse syntaxique «L ouragan» Au niveau syntaxique nous avons remarqué que les passages de «l ouragan» sont bien cohérents. L auteur se sert de phrases simples aussi bien que de longues phrases complexes paratactiques ou hypotactiques. Quant à l hypotaxe il emploie surtout des propositions subordonnées relatives. Par l intermédiaire des phrases courtes l auteur crée un certain suspense. Quand il s agissait d une phrase complexe très longue, dans la majorité des cas nous nous sommes decidée à la diviser en plusieurs phrases plus courtes pour que le texte tchèque soit plus facile à comprendre. Les propositions sont souvent introduites par un complément circonstanciel de temps. L auteur condense le texte en employant de nombreux participes présents. p. ex.: «...il s approchait des rivages du Honduras, balayant la côte septentrionale de rafales qui soufflaient à près de 240 km/h.» (p. 15) En traduisant ce type des phrases nous avons souvent mis la conjonction de coordination tchèque a et ainsi nous avons formé deux phrases principales. L auteur utilise aussi des appositions antéposées ou postposées. p. ex.: l apposition antéposée: «Bousculées par la houle, les embarcations s entrechoquaient dans les raclements de leurs bois.» (p. 21) ou «Fruit de l union du froid et du chaud, son dangereux caractère commençait à se manifester.» (p. 14) l apposition postposée: «...à El Golason, le petit aéroport de La Ceiba, le DC3...» (p. 21) Quand l auteur parle des conséquences catastrophiques de l ouragan, il se sert aussi de l énumération ce qui peut être considéré comme un des moyens avec lesquels il crée une ambiance dramatique de son texte. p. ex.: «Rien ne résista, pylônes électriques, camions, ponts, usines se soulevaient de terre...» (p. 28) Les passages de «l ouragan» sont pleins des chiffres qui nous informent de l heure ou de la date précise, de la vitesse et de la position de cet ouragan, de la hauteur des vagues, etc. 21

22 Ces donnés exactes font naître l impression de changements dynamiques. L observation de ces changements très rapides provoque le suspense du texte. p. ex.: «À 14 heures Fifi développait des vents de 138 km/h, le soir même ils frisaient les 150 km/h [...] Le 18 septembre à 2 heures du matin, il s approchait des rivages du Honduras, balayant la côte septentrionale de rafales qui soufflaient à près de 240 km/h.» (p. 15) «Philip et Susan» Dans la partie de «Philip et Susan» dominent des phrases simples et courtes. Ce type de phrases est caractéristique pour les dialogues qui constituent la plupart de ces passages. Mais il faut dire que les phrases complexes ne sont pas exceptionnelles. Il est intéressant de noter que l auteur ne se sert pas des guillemets pour indiquer le discours direct, il utilise seulement un tiret pour signaler son début. Nous nous sommes décidée à employer ces signes typographiques, naturellement d une forme tchèque, pour meilleure orientation dans notre traduction. Dans les dialogues figurent souvent des phrases interrogatives. Dans la plupart des questions c est seulement le point d interrogation qui nous montre qu il s agit d une phrase interrogative. Ces questions sont formées par l intonation ce qui est typique pour la langue parlée. p. ex.: «Je t ai fait attendre?» (p. 17) «On passe à autre chose maintenant?» (p. 19) En ce qui concerne des phrases exclamatives, l auteur les emploie pour souligner le caractère émotif de conversation de Philip et Susan. p. ex.: «Qu est-ce que tu es jolie!» (p. 17) «Toi aussi...drôlement tu sais!» (p. 22) Dans la conversation apparaissent aussi des phrases impératives. On peut y trouver quelques phrases nominales, p. ex. la phrase «Aéroport de Newark.» qui introduit cette partie du livre. Cette phrase ouvre une nouvelle action et donne à entendre au lecteur que ce texte diffère du texte précédent. En employant des phrases nominales l auteur actualise le texte. C est pourquoi nous avons adopté le même procédé dans notre traduction. 22

23 Dans les passages de «Philip et Susan» nous pouvons trouvé sensiblement moins d appositions, tandis que l emploi des participes présents représente un phénomène assez fréquent. Ils expriment la simultanéité avec une autre action, p. ex.: «Elle s était déjà levée et l entraînait par le bras, indiquant d un geste au barman...» (p. 26) ou, quand ils sont placés au début de la phrase, l action qui précède directement une autre action, p. ex.: «Poussant la porte en bois au large oculus, elle entre...». (p. 17) Pour enrichir son style l auteur introduit aussi dans le texte une phrase qui représente une citation fictive d un livre indien: «L offrande d un objet sacré témoigne de l attachement éternel de deux âmes». (p. 26) «Les lettres» Les passages que nous avons intitulés «les lettres» sont faciles à lire et très bien compréhensibles. Ils ont un caractère descriptif, narratif. Ni les phrases complexes ni les simples ne sont compliquées. L auteur emploie des questions rhétoriques tentant ainsi de rendre la correspondance des personnages principaux plus émotive et attirante. p. ex.: «Comment les rescapés trouveront-ils la force de survivre à tant de désespoir?» «Combien de temps passera-t-il avant que nous apprenions cette évidence?» (p. 35) Nous avons trouvé un exemple de répétition de l impératif au début d une des questions rhétoriques: «Dis-moi Philip, dis-moi pourquoi nos grandes nations envoient les hommes par légions pour faire la guerre, mais...?» (p. 35). La répétition souligne des émotions fortes du personnage qui écrit la lettre et son grand désir de la réponse. Pour illustrer que le travail de traducteur est assez complexe, nous voudrions remarquer qu il faut aussi observer des différences formelles de la correspondance. À l opposé du tchèque, dans la correspondance française (personnelle et officielle) on n écrit jamais les pronoms et les déterminants personnels et possessifs tu, toi, ton, ta, tes, vous, votre, vos avec la majuscule 5. Nous avons aussi déplacé la date de gauche à droite à l en-tête des letters en respectant la tradition tchèque. Cette remarque illustre bien que le traducteur doit prendre en considération tous les aspects du texte et éliminer les éléments qui pourraient potentiellement 5 Heindrich, J.-Radina, O.-Tláskal, J.: Francouzská mluvnice, Plzeň: Fraus, 2001, p

24 déranger le lecteur tchèque. Dans ce roman les lettres sont écrites en italique ce que nous avons gardé dans notre traduction Remarques générales En ce qui concerne les temps verbaux dans les passages de «l ouragan» l auteur se sert des temps passés comme le passé simple, l imparfait ou le passé composé. Au contraire dans les passages qui touchent Susan ou Philip il utilise d abord le présent historique, mais après plusieurs pages il passe au passé. Ce changement est difficile à interpréter. L auteur peut-être voulait actualiser les premières pages de la nouvelle action. Dans notre traduction nous avons gardé le passé dans les passages de «l ouragan» et nous avons substitué le passé au présent historique. Le français se sert du présent historique assez souvent, tandis que la langue tchèque ne favorise pas tellement cette forme. À l aide du présent historique l auteur rend son texte plus actuel. Nous avons employé le passé en tchèque parce que le présent nous semblait trop artificiel. Plusieurs fois il a fallu remplacer un adjectif par un adverbe selon l usage tchèque. p. ex.: «...de temps à autre elle la remplissait pour l approcher de la bouche de Philip qui se laisser faire, docile.» (p. 23) Čas od času ji naplnila a přiblížila ji k Filipovým ústům, který si poslušně nechával vše líbit. Dans quelques cas nous avons dû changer la portée de l adjectif épithète en observant les conventions de notre langue maternelle. p. ex.: «Un immense sentiment de solitude l envahit.» (p. 31) Zaplavil ho pocit obrovské samoty. Tandis qu en français l adjectif «immense» porte sur le substantif «sentiment», son équivalent tchèque obrovský ne peut porter que sur le correspondant tchèque du substantif «solitude», samota. La langue française aime en général les pronoms possessifs. Dans notre traduction nous avons tâché de les éliminer quand ils n étaient pas nécessaires pour la compréhension parce que le tchèque ne favorise pas leur répétition fréquente. 24

25 Un autre phénomène qui mérite d être traité dans cette analyse est la perspective fonctionnelle de la phrase. Tandis qu en français l ordre des mots est relativement fixe, celui en tchèque est plus libre. L information connue (le thème) est en tchèque placée au début de la phrase et la nouvelle information (le rhème) est située à la fin de la phrase. Pour distinguer le thème du rhème en français, on emploie par exemple des articles définis ou indéfinis, des constructions passives ou l extraction c est...que, c est...qui seulement pour indiquer le rhème. p. ex.: «C est un long voyage qui m attend...» (p. 32) Čeká mě dlouhá cesta 3.2. Analyse lexicale En ce qui concerne le lexique de notre extrait l auteur utilise un vocabulaire très riche pour pouvoir exprimer la réalité le plus précisement et en même temps d une manière intéressante et attrayante. Il emploie des synonymes pour éviter la répétition d un même mot Terminologie spécialisée Dans les passages qui se déroulent à l aéroport, on trouve beaucoup de mots qui appartiennent à la terminologie technique, surtout quand l auteur décrit le décollage d un avion. p. ex.: «le train d atterrissage» (p. 30) podvozek letadla «les ailerons» (p. 30) křidélka «l empennage» (p. 21) stabilizační plochy letadla Quant aux mots techniques ce n est pas seulement la terminologie d aviation qui apparaît dans l extrait choisi. Nous nous sommes heurtée aussi à la description détaillée du processus du démarrage d un vieux camion, qui contient des termes techniques. p. ex.: «Lorsque le moteur toussait sous les tours de manivelle de Juan [...] il lui fallait lâcher le volant [...] et attendre que les cylindres se réchauffent pour que les pistons acceptent de monter en régime.» (p. 37/38) 25

26 Nous trouvons assez intéressant de mentionner que le mot «cylindre» appartient au groupe de mots de ce qu on appelle faux amis 6. Le mot cylindr exprime en tchèque le chapeau gibus. En français le mot qui a l air presque pareil «cylindre» désigne dans ce contexte une partie d un moteur. Nous pensons que l auteur travaille avec la terminologie si spécialisée pour que ses descriptions inspirent une plus grande confiance au lecteur Expressions familières Les descriptions techniques contrastent avec le lexique des dialogues ou des lettres de deux jeunes personnages principaux qui se composent non seulement des mots non-marqués mais aussi puisent dans la langue familière. p. ex.: «J ai la trouille...» (p. 23) Mám v kalhotech. «C est dégueulasse.» (p. 18) To je k zblití. Dans la langue des jeunes héros du roman figurent aussi des adverbes familiers comme p. ex.: «drôlement» (p. 22) ou «rudement» (p. 34). Nous avons trouvé une expression familière hors du discours direct: «Susan avait subtilisé le couteau de chasse...» (p. 26) Zuzana šlohla lovecký nůž Nous avons traduit ces expression à l aide des mots qui appartiennent au tchèque familier et dans quelques cas nous avons souligné l ambiance familière en ajoutant un suffixe familier à l adjectif qualificatif qui accompagnait le mot. p. ex.: «...dans la belle bagnole...» (p. 20)...v krásnym bouráku... «...c est absolument dingue, j en crève que tu ne sois pas là...» (p. 33) je to úplně praštěný. Šílím z toho, že tu nejsi On peut trouver aussi quelques locutions familières comme p. ex.: «Comme elle ne se sentait pas très à l aise non plus...» (p. 26) aussi bien que des abréviations familières. p. ex.: «Tu es complètement mégalo!» (p. 27); abréviation du substantif «mégalomanne» «...sur la belle télé...» (p. 20); abréviation du subsantif «télévision» 6 Le Nouveau Petit Robert, Paris: Dictionnaires le Robert, 2003, p. 81: «Faux ami mot qui, dans une langue étrangère, présente une similitude trompeuse avec un mot de sa propre langue.». 26

27 Le caractère familier des dialogues est complété par le remplacement fréquent du pronom démonstratif «cela» par sa forme plus courte «ça», qui est typique pour la langue parlée Expressions anglaises De temps en temps apparaissent dans le texte des mots anglais qui désignent pour la plupart des institutions. Par l intermédiaire des ces mots, l auteur souligne l origine américaine de ses héros et introduit ainsi des éléments typiques pour la société américaine au livre. De cette façon il crée une certaine couleur locale dans son texte. Nous les avons gardés en anglais en respectant l intention de l auteur. p. ex.: «Son cycle de Junior College achevé, et son diplôme d Associate of Arts en poche...» (p.20); «Deux années à Cooper Union et puis...» (p. 23); «Dans le Montclair Times d hier...» (p. 36) Dans certains cas l auteur explique ce que signifient ces expressions par un bref commnetaire dans le texte même, p. ex.: «...dans le Peace Corps, cette association humanitaire qui envoyait les jeunes porter assistance à l étranger.» (p. 20) Dans la dialogue nous avons trouvé aussi un anglicisme très fréquent en français moderne qui est souvent critiqué comme un emprunt dont abusent les jeunes: «...je t ai trouvé le plus sexy!» (p. 19) Puisque le mot «sexy» est très fréquent en tchèque ainsi que dans toutes les autres langues nous ne l avons pas traduit Noms propres et toponymes En ce qui concerne des noms propres nous nous sommes décidée à traduire les noms de deux personnages principaux, Susan et Philip, en tchèque parce que les deux représentent des noms très fréquents dans notre langue maternelle. Nous avons gardé dans notre traduction le nom espagnol «Juan» aussi bien que le surnom de Susan à Honduras «Señora Blanca» par lesquels l auteur crée une couleur locale. Dans l extrait choisi apparaît un grand nombre de toponymes, surtout de la région hondurienne, c est-à-dire d origine espagnole. Dans notre traduction nous avons tenté d éviter leur déclinaison. 27