Ekonomický význam úvěru

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra finančních obchodů Ekonomický význam úvěru Bakalářská práce Autor: Iuliia Sadovykh Bankovní management Vedoucí práce: Ing. Ivana Šímová Praha Duben, 2011

2 Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní database elektronických vysokoškolských prací. V Praze dne 20.května 2011 Iuliia Sadovykh 2

3 Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Ing. Ivaně Šímové za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěla k vypracování této bakalářské práce. 3

4 Anotace práce Má bakalářská práce Ekonomický význam úvěru si klade za úkol zmapovat historii úvěrů jako takových, jejích vývoj, důleţitost, vliv na HDP a jejich úlohu v lidském ţivotě. Zároveň mapuje úvěrová specifika českého úvěrového systému a ukazuje reálné vlastnosti úvěrů vybraného bankovního subjektu. Annotation My bachelor thesis Economical meaning of the credit aims to map the history of credit as such, its development, importance, impact on GDP and its role in human life. It also describes the specifics of the Czech credit credit system shows aa real property loans, the bank selected entity. 4

5 Obsah Úvod Historie úvěru Druhy a funkce úvěrů Produktivní úvěry krátkodobé Produktivní úvěry střednědobé a dlouhodobé Spotřebitelské úvěry krátkodobé Spotřebitelské úvěry střednědobé Spotřebitelské úvěry dlouhodobé Role úvěru při tvorbě HDP Zvláštnosti úvěrového systému v ČR CBCB SOLUS Úvěrové produkty Produktivní krátkodobé Podnikatelské úvěry střednědobé a dlouhodobé Spotřebitelské úvěry krátkodobé Spotřebitelské úvěry střednědobé Spotřebitelské úvěry dlouhodobé Závěr Seznam pouţité literatury Internetové zdroje Seznam grafů Seznam tabulek Seznam příloh Přílohy

6 Úvod Jiţ od dob, kdy fungují peníze dochází mezi subjekty ke dvěma základním potřebám. Vţdy se vyskytují lidé, kteří peníze mají, a poptávají za tímto účelem investiční příleţitosti, a na straně druhé lidé kteří peníze chtějí, a na oplátku investiční příleţitost nabízí. Za tímto účelem vznikly finanční a kapitálové trhy, kde dochází ke střetu těchto dvou stran. V dnešní době dochází zejména ke zprostředkování obchodu na těchto trzích, kde zprostředkovateli jsou nejčastěji banky, pojišťovny, investiční a penzijní fondy, či jiné instituce, které umoţňují i fyzickým subjektům vstupovat na tento trh. Ekonomický význam úvěru je tak zásadní pro obě strany. Na straně vlastníka kapitálu se jedná o odloţení spotřeby za účelem zisku (ve formě úroku), na straně poptávajícího je mnohdy úvěr jedinou moţností jak realizovat investiční záměr. V běţném lidském ţivotě je úloha úvěru významnější, neţ by se mnohdy dalo laicky předpokládat. Díky investičním úvěrům pro podnikatelské subjekty vznikají nová pracovní místa, krátkodobé úvěrování mnohdy zajistí včasné vyplacení výplat zaměstnancům, koupě vlastního bydlení je díky moţnosti úvěrování taktéţ mnohem dostupnější i běţným občanům. Jako kaţdá věc, i úvěry mají svoji odvrácenou stránku. Stovky lidí končících v osobním bankrotu, z důvodu nesplacených spotřebitelských úvěrů, kreditních karet, či jiných forem krátkodobého úvěrování, které mnohdy i díky silnému marketingu lidé vyuţívají ke koupi věcí, které akutně nepotřebují. Úvěry mají tak dopady na lidský ţivot jak pozitivní, tak mnohdy i negativní. Cílem mé práce tedy je zamyslet se nad úlohou úvěru v lidském ţivotě, a to sice z několika různých úhlů pohledu. V první kapitole této práce mapuji jak historii úvěrů/půjček samotných, kterou lze datovat tisíce let zpět, tak jejich vývoj v čase. Je důleţité si uvědomit, ţe historie úvěrů poslouţila jako rámec moderního bankovnictví. Druhá kapitola mé práce se pak zabývá druhy úvěrů a jejich funkcemi. Vliv úvěrů na tvorbu HDP je tématem třetí kapitoly. Je nutné si uvědomit, ţe moţnosti úvěrování mají vskutku nezanedbatelný vliv na HDP. 6

7 Odlišnosti a specifické vlastnosti úvěrového systému České republiky jsou obsahem čtvrté kapitoly. Závěrečná kapitola je věnována konkrétním úvěrovým produktům jednoho poskytovatele, abychom tak demonstrovali konkrétní vlastnosti úvěrových produktů v praxi. 7

8 1. Historie úvěru Za podmínek současné nákladově náročné výroby, která dnes získává obecnou povahu, stav hospodářských vztahů nejen v rámci jedné země, ale i v rámci celého světa je velmi sloţitý. Za těchto podmínek si není moţné představit jak by vypadala současná ekonomická situace bez existence úvěru. Přece právě v důsledku zaměření výrobců na výrobu určitého zboţí a tím vyvolaný vznik spolupráce, se společenská výroba stala jakýmsi obrovským uzavřeným řetězcem úzce mezi sebou souvisejících obchodních a tím i peněţních vztahů mezi výrobci, prodejci a spotřebiteli. Zásahem do kteréhokoli z dílů této ekonomické vazby se můţe vyskytnout situace, která způsobí neschopnost jednoho účastníka splatit své závazky jinému. V důsledku toho můţe být porušena normální výměna zboţí mezi jednotlivými členy výše popsaných vztahů, která tento řetězec můţe "zlomit". Právě zde leţí teoretická moţnost vzniku krizí v oblasti odbytu zboţí, která se můţe stát skutečností, pokud takové porušení nabude masového charakteru. Tohle vše má velmi negativní vliv na finančně ekonomickou činnost celé řady účastníků společenské reprodukce. Proto měla mít veřejnost k dispozici takové ekonomické nástroje, které by zcela zabránily poruchám v oblasti společenské výroby a sociální reprodukce. Jedním z nejdůleţitějších takových nástrojů se stal úvěr. Historií úvěrů a půjček nelze tak jednoduše datovat. Samozřejmě víme, ţe pojem úvěr vznikl pouze s časem v určité fázi vývoje lidské společnosti a jeho vynález je dnes povaţován za jeden z nejgeniálnějších spolu s vynálezem peněz. V podstatě první půjčky, dá-li se to tak nazvat, jsou tak dávné, jako je sám princip vlastnictví. Zmínky o půjčce i úvěru lze dohledat jiţ v Bibli: Nepatři k těm, kdo se upisují, nezaručuj se za půjčky. Proč bys měl přijít i o vlastní lůţko, aţ nebudeš mít čím zaplatit? 1 Přísloví, 22, staţeno

9 Další zásadní zmínku o úvěrech pak lze vysledovat například v 18. stol. př. n.l. v Babylonské říši, kde některé z Chamurappiho zákonů upravovaly proces půjčování peněz. V průběhu historie plnili funkci bank především soukromí směnárníci a lichváři. Oni půjčovali peníze naprosto individuálně, sami vyhodnocovali bonitu ţadatelů podle vlastních odhadů. Podle toho, jak vypadal dluţník, věřitel mohl okamţitě říct, proč ţadatel peníze schrání: chudák potřeboval peníze na přeţití, boháč, aby získal další umělecké dílo nebo dobře vyškoleného zaměstnance, zámoţný farmář na pořízení dalších několika volů. Peníze se tedy půjčovaly na různě vysoký úrok. V té době věřitelé skoro nepodstupovali ţádná rizika, jelikoţ zákon je chránil mnohem lépe neţ dluţníky. Ale nemůţeme říct, ţe se tehdy dluţníci chovali mnohem zodpovědněji neţ naši současníci se zástavou a výprodejem majetku jsme se zastara mohli shledat poměrně často. V období mezi 12. a 14. století začali takřka souběţně vznikat na jihu Evropy různé ţirové instituce a úvěrová společenství, která se tak stala předstupněm moderního bankovnictví. Jak rozšiřovaly svoje aktivity i na úschovu peněz, vznikla mezi těmito "institucemi zkušenost, ţe věřitelé nevyzvedávají svoje depozita ve stejný čas. To vedlo k příleţitosti tyto prostředky půjčovat za úrok, nejdříve tajně, později s vědomím věřitelů, kteří se tak mohli podílet na zisku (úroku). Od této doby začaly napříč Evropou vznikat nové bankovní instituce, které postupně začaly vytlačovat i lichváře, kteří nezřídka kdy půjčovali za úroky v řádech stovek procent. Později, v 17. století lze zaznamenat vznik prvních centrálních emisních bank, například vznik Sweriges Bank roku 1657 ve Švédsku (první centrální banka v Evropě). Většina centrálních bank však vznikala aţ v 19. století. Zhruba v této době lze taktéţ zaznamenat první známky vměšování států do činnosti obchodního bankovnictví, neboť začalo docházet ke krizovým projevům způsobených neúměrným riskováním bankovních institucí. V Českých zemích lze pak datovat zaloţení České spořitelny do roku Koncem 19. století pak lze vysledovat vlnu zakládání nových bank, avšak v průběhu času přečkávaly jen ty kapitálově nejsilnější banky. V roce 1883 byl zaloţen Poštovní spořitelní ústav, který měl shromaţďovat pomocí poštovních úřadů úspory drobných věřitelů. 9

10 Roku 1865 pak lze datovat zaloţení Hypoteční banky království Českého, která primárně slouţila k dlouhodobému úvěrování, zatímco na krátkodobé a střednědobé úvěry se specializovaly spořitelny, druţstva či záloţny. Dalším důleţitým mezníkem historie českého bankovnictví je rok 1868, kdy byla zaloţena Ţivnostenská banka pro Čechy a Moravu. Tato banka úvěrovala malé a střední podniky, a zároveň zastřešovala síť drobných záloţen a spořitelen. Téţ byla první bankou v Rakousku- Uhersku, která disponovala ryze českým kapitálem. Národní banka československá byla zaloţena roku 1926 a nahradila tak prozatímní Bankovní úřad při Ministerstvu financí, který byl zaloţen o sedm roků dříve. V ČSR dále poskytovaly úvěry: Zemská banka Hypoteční banka ústavy lidového peněţnictví veřejnoprávní ústavy Poštovní spořitelna Československý reeskontní a lombardní ústav S příchodem druhé světové války byl přerušen normální vývoj ekonomiky a zároveň byl ochromen i rozvinutý bankovní sektor. Nacisté nejdříve převzali banky vlastněné ţidovským kapitálem, aby později převzaly i banky české. Po druhé světové válce pak byl celý bankovní sektor znárodněn dekretem č. 102, o správu bank se tak starala Ústřední správa bank. Další ránou českému bankovnictví byl únor 1948, kdy se musel bankovní sektor podřídit plnění plánů ekonomiky. Později došlo ke sloučení všech dosavadních bank a v českých zemích zůstala zachována pouze Ţivnobanka (slouţící pro krátkodobé úvěrování) a zaloţena byla Investiční banka (pro úvěrování dlouhodobé). Pro platební styk slouţila Česká spořitelna. Po sametové revoluci v rámci transformace ekonomiky byl vytvořen dvoustupňový bankovní systém (v roce 1990), kdy došlo k rozdělení trhu na banky univerzální a specializované. 10

11 V dalších letech pak došlo k rozmachu druţstevních záloţen a kampeliček, které však po značných problémech skončily nakonec v útlumu. Bankovní trh se pak postupem času stále zmenšuje, neboť dochází ke stálým fúzím a akvizicím, přičemţ na trhu postupně zůstávají jen nejsilnější bankovní skupiny nadnárodního charakteru. 11

12 2. Druhy a funkce úvěrů V dnešní době (at uţ i v období krizi) úvěr vystupuje jako základ soudobé ekonomiky a je nedílným prvkem ekonomického rozvoje. Úvěr pouţívají jak velké podniky a sdruţení tak a malé výrobní, zemědělské a obchodní podniky; jak státy a vláda tak i jednotlivé občany. Podstata úvěru jak ekonomické teorie je zaloţena v jeho funkcích, rozevření kterých dovoluje stanovit spojení této kategorie se systémem ekonomických vztahů. Ztráta úvěrem svých funkcí fakticky znamená zmizení ekonomické kategorie jako takové. Úvěr jako ekonomická kategorie má nejenom vnitřní postatu, která se projevuje v jeho struktuře, zákonitostech oběhu, formách a druzích, také aktivně spolupracuje s ţivotním prostředím, s jinými (neúvěrovými) procesy v ekonomice a sociální sféře a má na nich významný vliv. Základní zaměření a mechanizmus takového vlivu jsou definovány jednotlivými funkcemi. Porozumění funkce týká se zcela úvěru a ne jakékoliv konkrétní jeho formy nebo konkrétního druhu. Funkcí můţe byt jenom takový vliv na ţivotní prostředí, který splňuje veškeré formy a různé druhy úvěrů. Proto funkce úvěru napomáhá jeho konsolidaci jak celostního jevu a oddělování ho z jiných ekonomických jevů do samostatné kategorie. Jako projev vlivu úvěru na ekonomické ţivotní prostředí, funkce charakterizují obecný význam úvěru, tuto práci, kterou plní úvěr ve společnosti, tj. jeho roli. Podstata úvěru jako taková a jeho funkci jsou jevem objektivním a dynamickým. Kaţdá z funkcí se formuje spontánně, rozvíjí se ve světě rozvoje podstaty úvěru jako takové také v ekonomickém prostředí, ve kterém funguje. I ačkoli se dneska většina ekonomů rozchází v názorech na mnoţství funkcí, které hraje úvěr v ekonomickém systému společnosti, je ale nepochybné, ţe místo a role úvěru v našem dnešním ţivotě je určeno především těmito jeho funkcemi: 1. Redistribuční funkce. Trh úvěrových kapitálů je svéráznou pumpou, která čerpá dočasně volné finanční zdroje u jedních odvětví hospodářské činnosti a posílá jiným, které, zejména, zajistí největší zisk. S ohledem na diferenciovanou úroveň zisku v různých odvětvích nebo regionech úvěr jako spontánní makroregulátor ekonomiky, zajistí zabezpečení potřeb dynamicky rozvijících se objektu investicemi v podobě dodatečných finančních zdrojů. 12

13 Avšak v některých případech praktická realizace uvedené funkce můţe způsobit prohloubení disproporcí ve struktuře trhu. Proto jedním z největších úkolů státního regulování úvěrového systému je racionální určení ekonomických priorit a stimulování získání úvěrových zdrojů do těch odvětví nebo regionů urychlený vývoj kterých objektivně je nezbytný z hlediska národních zájmů. 2. Ekonomie oběhových nákladů. Praktická realizace této funkce bezprostředně vyplývá z ekonomické podstaty úvěru, zdrojem kterého jsou také finanční zdroje dočasně uvolněné během koloběhu průmyslového a obchodního kapitálů. Časový odstup mezi příjmem a čerpáním finančních prostředků subjektů hospodaření můţe stanovit nejenom přebytek ale také nedostatek finančních zdrojů. 3. Urychlení akumulace kapitálu. Proces akumulace kapitálu je nezbytnou podmínkou stability vývoje ekonomiky a prioritním účelem jakéhokoliv objektu hospodaření. Reálnou pomoc v řešení tohoto úkolu poskytují úvěrové prostředky dovolující podstatně rozšířit rozsah výroby (nebo jiné hospodářské operace) a takovým způsobem zajistit dodatečnou masu zisku. Dokonce s ohledem na nezbytnost uvolnění části zisku pro vyrovnání s kreditorem získání úvěrových zdrojů je více opodstatněno neţ orientace pouze na vlastní prostředky. Ovšem je nutno poukázat, ţe za doby ekonomického poklesu vysoká cena těchto zdrojů nedovoluje aktivně pouţívat tyto pro řešení úkolů zaměřených na urychlení akumulace kapitálu ve většině oblastí hospodářské činnosti. 4. Obsluhování obratu zboţí. Během realizace této funkce úvěr aktivně působí na urychlení nejenom obratu zboţí a také oběhu peněz a vytlačuje z něho, zejména, hotové peníze. Zavádí do sféry oběhu peněz takové nástroje jak směnky, kreditní karty apod., zjednodušuje mechanizmus ekonomických vztahů na vnitřním a mezinárodním trzích. Právě proto tak široce jsou pouţívány půjčky pro doplnění dočasného nedostatku vlastních obratových prostředků, coţ pouţívají prakticky všechny kategorie vypůjčovatelů a tím je zajištěn podstatný obrat kapitálu i celkem úspory obecných nákladů obratu. 5. Urychlení vědecko-technického progresu. Normální fungování většiny výzkumných ústavů specifikou kterých vţdy byl větší neţ u jiných odvětví časový odstup mezi původní investicí kapitálu a realizací hotové produkce je nemoţné bez pouţití úvěrových zdrojů. 13

14 Dále vzhledem k faktu, ţe dnešní úvěrový trh je opravdu velice rozmanitý, lze pouţít velice široké spektrum třídících prvků, dle kterých lze úvěrové produkty vytřídit. Pro naše potřeby je vhodné zvolit třídění dle dvou základních parametrů, a to sice: a) dle subjektu V tomto případě je zásadní ekonomický statut dluţníka v úvěrovém vztahu, a lze tak dělit na úvěry produktivní a spotřebitelské. Mezi těmito druhy jsou i diametrální rozdíly v postupu schvalování. b) dle doby splatnosti Zde úvěry dělíme dle časového horizontu splatnosti na: Krátkodobé (do 1 roku) Střednědobé (1 aţ 5 let) Dlouhodobé (5 a více let) Více v názorné tabulce: Tabulka č. 1 - Základní znaky produktivního a spotřebitelského úvěru Znak/úvěr produktivní Spotřebitelské Subjekt firma Fyzická osoba Finanční toky ke splácení Vytváří úvěrovaný Příjem klienta objekt Způsob poskytnutí individualizovaný Vysoce standardizovaný Objem poskytnutých prostředků v jednotlivém Relativně vyšší Relativně niţší produktu Úvěrové portfolio heterogenní Homogenní Informace pro hodnocení ţadatele Detailnější, obsáhlejší Menší rozsah, jiný charakter Zdroj: PŮLPÁNOVÁ, Stanislava. Komerční bankovnictví v České republice. 1. vyd. Vysoká škola ekonomická v Praze: Nakladatelství Oeconomica, ISBN Dále si tyto úvěry rozebereme podrobněji a seznámíme se s konkrétními typy úvěrů v daných kategoriích a jejich základními funkcemi a vlastnostmi. 14

15 2.1 Produktivní úvěry krátkodobé Krátkodobé produktivní úvěry jsou takřka výhradně určeny k řešení krátkodobých potřeb ve financování subjektu (firmy). Lze zde tedy hovořit např. o úvěrech provozních. Provozní úvěry bývají většinou poskytovány formou kontokorentního či revolvingového úvěrů, se splatností do jednoho roku. Mnohdy však banky umoţňují délku prodlouţit. Úvěr slouţí k pokrytí krátkodobých obchodních pohledávek, popř. na pořízení zásob. Způsoby úhrady úvěru se mezi bankami různí od anuitních splátek aţ po jednorázová vyrovnání. Úrokové sazby provozních úvěrů se většinou odvíjí od mezibankovní nabídkové sazby (v ČR se jedná o sazbu PRIBOR), a od bonity úvěrovaného subjektu. Zatímco u velkých, stabilních a kapitálově dostatečně zajištěných společností se pohybují marţe banky v řádech desetin procent, u drobných podniků lze hovořit o procentech. Moderní bankovnictví striktně odlišuje úvěr kontokorentní od revolvingového. U revolvingového úvěrů zpravidla vzniká nový samostatný účet, úvěr je čerpán za jediným konkrétním účelem a splácen dle podmínek smlouvy. Dojde-li ke částečnému či úplnému splacení úvěru, a vzniku nové potřeby jej znovu čerpat, je to opět moţné. Úvěr kontokorentní vzniká zpravidla na běţném účtu, který u banky věřitel vede. Je mu však umoţněno čerpat i do záporného zůstatku, aţ do výše smluvně určené. Tyto prostředky můţe podnik pouţít k libovolným potřebám. V případě, ţe se stav bankovního účtu opět dostane do kladných čísel, povaţuje se úvěr za splacený, avšak lze jej kdykoliv znovu vyuţít. 2.2 Produktivní úvěry střednědobé a dlouhodobé V této kategorii úvěrů pro produktivní subjekty lze hovořit zejména o úvěrech investičních. Investiční úvěry slouţí k financování investičního záměru, tj. k pořízení investičního majetku (budovy, stroje, zařízení atd.). Vzhledem k charakteru investovaného majetku je logicky ve většině případů splatnost takovýchto úvěrů střednědobá či dlouhodobá. Schvalovací proces takovýchto úvěrů je značně náročný, zkoumá se dostatečnost bonity, historie ţadatele, u větších investic i studie proveditelnosti. Úrokové sazby jsou v tomto případě značně rozdílné napříč trhem a jejich výše je závislá i na zajištění této investice. Zpravidla probíhá zajištění 15

16 předmětem investice, popřípadě i jiným movitým či nemovitým majetkem, cennými papíry či vlastní směnkou. Splátky investičních úvěrů probíhají většinou dle smluvních dohod s bankou. Význam tohoto úvěru spočívá v moţnosti realizovat náročné dlouhodobé investice, která umoţní např. podnikům rozšiřovat svoji činnost, coţ nezřídka kdy vede i k vytváření nových pracovních míst. 2.3 Spotřebitelské úvěry krátkodobé Spotřebitelskými úvěry rozumíme takové úvěry, které jsou určeny pro spotřebitele. Celá tato oblast je upravena zákonem č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Tento primárně vznikl za účelem ochrany spotřebitele. Definuje podmínky úvěrového vztahu. Za spotřebitelský úvěr se nepovaţují: úvěry slouţící ke koupi, výstavbě či rekonstrukci; úvěry niţší Kč či vyšších neţ Kč. Dále zákon definuje pojem RPSN (roční procentní sazba nákladů), která vyjadřuje absolutní úrokovou nákladovost úvěru v přepočtu na roční úrok. Pokud poskytovatel nesplní povinnost uvést RPSN, je úvěr úročen diskontní sazbou ČNB, coţ je v drtivé většině případů pro klienta výhodnější. Zákon téţ dále ukládá bankám (popř. jiným subjektům na straně poskytovatele) vymezit v rámci spotřebitelského úvěru způsob splácení, tzv. splátkový kalendář (rozloţení výše splátek v čase, jejich počet) a v neposlední řadě i podmínky předčasného ukončení smluvního vztahu kterékoliv ze stran. Dalším typický dělením spotřebitelských úvěrů je na revolvingové a splátkové. U revolvingových úvěrů se jedná o dlouhodobý vztah mezi spotřebitelem a bankou, nejčastěji formou úvěrové karty či kontokorentního úvěru. 16

17 Kontokorentní úvěr Jedná se o jeden z nejčastěji vyuţívaných krátkodobých spotřebitelských úvěrů. U tohoto úvěru umoţňuje banka majiteli účtu čerpat finanční prostředky do mínusu, aţ do výše stanovené úvěrovou smlouvou. Úvěr se v zásadě neustále opakuje při kaţdém vstupu do záporné hodnoty účtu, s kaţdou přijatou platbou dochází k jeho vyrovnávání. Banky zpravidla vyţadují vyrovnání účtu alespoň na jeden den během ročního období. Výše kontokorentních úvěrů stanovují banky zpravidla ve výši 1 aţ 3 násobku průměrného měsíčního příjmu. Úrok z čerpaného úvěru se stanovuje v zásadě dle denních zůstatků na účtu, jeho výše se pohybuje řádově mezi 10 aţ 20%. Úvěrová (kreditní) karta Další velice častou formou krátkodobých úvěrů mezi spotřebiteli jsou úvěrové (kreditní) karty. Jedná se o samostatný účet, kde je přesně vymezený objem prostředků, které lze pomocí karty čerpat. Primárně karty slouţí k platbám u obchodníků, popřípadě i k výběrům hotovosti z bankomatů. Reţim uţívání i splátek je definován smluvním vztahem. U většiny kreditních karet je stanovené i tzv. bezúročné období. Dojde-li v něm k úhradě dluţné částky, neplyne poskytovateli ţádný úrok. Hlavní výhodou kreditních karet vůči úvěrům je moţnost čerpání úvěru bez informování banky o jeho účelovém pouţití, také moţnost stalého obnovení úvěrového limitu (stanovená bankou pro tohoto klienta maximální výše úvěru) po splacení. Emise kreditních karet je výhodou pro banky, protoţe: banka nemá nutnost v rozšiřování sítě poboček pro operace s finančními prostředky, protoţe většinu těchto operací (platba za zboţí a sluţby, výběr/uloţení hotovosti na účet) klient můţe provést samostatně; zpracování karetních operací je více automatizované neţ zpracování operací pro klasické úvěry, coţ zlevňuje jejích vlastní hodnotu; karetní úvěry nejvíce výnosný produkt ve srovnání s klasickými úvěry vůči různorodým dodatečným operačním poplatkům, ke kterým dochází po dobu obsluhování karty (platba za roční obsluhování, výběr hotovosti, poskytování výpisů a kopií platebních dokladů apod.). 17

18 Tyto poplatky jsou nepatrné a nedráţdí klienti tím ţe klient vţdy má na výběr (například, nevybírat hotovost a zaplatit za nákup kartou), avšak při dostatečném rozsahu emise jsou významné pro zisk banky. 2.4 Spotřebitelské úvěry střednědobé Splátkový úvěr Splátkové úvěry se primárně liší od úvěrů revolvingových pevnou splatností a strukturou splátek. Mohou být jak účelové (nákup zboţí či sluţeb), tak neúčelové hotovostní. U účelových úvěrů velice často dochází k nepřímému úvěrování, kdy je příjemcem ţádosti o úvěrování obchodník, který ţádost předává poskytovateli úvěru, který dle dostupných informací vyhodnotí o poskytnutí či neposkytnutí úvěru. V případě poskytnutí dochází k převodu prostředků přímo obchodníkovi. Klient pak úvěr splácí, většinou ve formě anuitních splátek (jistina+úrok). 2.5 Spotřebitelské úvěry dlouhodobé Mezi dlouhodobé spotřebitelské úvěry lze v našem podání věci zařadit úvěry hypoteční a úvěry ze stavebního spoření. Hypoteční úvěr. Termín hypotéka po-prvé vznikl v Řecku začátkem VI. století před n.l a byl spojen se zajištěním odpovědnosti dluţníka před věřitelem v podobě vlastních pozemků (původně v Afinách zálohovým zajištěním byla totoţnost dluţníka, kterému v případě nesplnění závazků hrozilo otroctví). Proto byly sepisovány závazky a na hranici náleţícího dluţníkovi pozemku byl postaven sloup s nápisem o tom, ţe uvedený majetek slouţí zajištěním pretenze věřitele v uvedené výši. Na takovémto sloupě, který dostal název hypotéka (z řeckého jazyka hypotheka podloţka, podpěra), byly zapsány veškeré dluhy vlastníka pozemku. Později za těmto účelem začali pouţívat zvláštní knihy, které měly název hypoteční. Uţ ve Starém Řecku byla zajištěna veřejná informovanost, která dovolovala zájemci bez jakýchkoliv překáţek zjistit stav tohoto pozemku. 18

19 K novému vývoji institutu hypotéky došlo v Římské říši. V I. století n.l. se zakládaly hypoteční zařízení ve kterých poskytovaly se úvěry pod zástavu majetku soukromým osobám. Mnoho věcí se v bankovním sektoru od té doby změnilo po uplynutí mnoha let ale zůstalo stejným pojetí hypotéky a základní charakteristiky tohoto typu úvěru. Dnes přesně definuje hypoteční úvěr zákon č. 190/2004 Sb., o dluhopisech, ve znění pozdějších předpisů, který vstoupil v platnost Ten definuje hypotéční úvěr takto: Hypoteční úvěr je úvěr, jehoţ splacení včetně příslušenství je zajištěno zástavním právem k nemovitosti, i rozestavěné. Úvěr se povaţuje za hypoteční úvěr dnem vzniku právních účinků zástavního práva. Pro účely krytí hypotečních zástavních listů lze pohledávku z hypotečního úvěru nebo její část pouţít teprve dnem, kdy se emitent hypotečních zástavních listů o právních účincích vzniku zástavního práva k nemovitosti dozví. 2 Hypotečním úvěrem můţeme tedy chápat jakýkoliv úvěr, který je zajištěný nemovitostí. V praxi však hypoteční úvěry rozdělujeme na účelové a neúčelové (tzv. "americké hypotéky"). V případě účelových hypotečních úvěrů je zpravidla účelem koupě, modernizace nebo výstavba nemovitosti. Vzhledem k faktu, ţe úvěr musí být zajištěn nemovitostí, nelze hypotečním úvěrem financovat koupi druţstevního bytu. U neúčelových hypotečních úvěrů můţe klient úvěrové prostředky vyuţít libovolně, avšak všeobecně jsou parametry amerických hypoték pro klienta méně příznivé. Poměrně zásadním prvkem hypotečních úvěrů je otázka fixace úrokové sazby. U hypotečních úvěrů je totiţ výše splátky a úroku definována vţdy na určité období, po jehoţ uplynutí dojde k úpravě hypotečního úvěru dle aktuálních podmínek trhu. Banky často získávají klienty za zvýhodněných úrokových sazeb a po uplynutí prvního období fixace přechází na sazby značně vyšší. Dnešní hypoteční trh však umoţňuje poměrně jednoduše a efektivně přeúvěrování hypotečního úvěru k jiné bance (tzv. refinancování hypotéky) za účelem získání lepších podmínek, či vyuţití tohoto faktu ve vyjednávání s bankou stávající. 2 Zákon č. 190/2004 Sb., o dluhopisech, ve znění pozdějších předpisů 19

20 Úvěry ze stavebního spoření. Stavební spořitelny jakoţto subjekty finančního trhu nelze z oblasti úvěrů vynechat. Účastníci vkládají peníze do společného fondu, odkud lze financovat úvěry na jejich bytové potřeby. Stavební spořitelny dnes nabízí dvě různé formy úvěrů, a to sice úvěr řádný a úvěr překlenovací. Úvěr řádný Při vstupu nového účastníka do stavebního spoření dochází k definici výše případného budoucího úvěru zvolením cílové částky. Poté účastník vkládá (spoří) prostředky do společného fondu a po splnění všech definovaných smluvních podmínek mu vzniká nárok na úvěr ve výši rozdílu mezi naspořenou částkou a cílovou částkou. Tímto můţe financovat svojí bytovou potřebu. Úvěrový vztah je definován smluvně, výše úroku je stálá, stejně tak i stanovená minimální splátka. Klient můţe dle vlastních dispozic splácet i více. Původní vkladový účet zaniká a zůstává pouze účet úvěrový. Úvěr překlenovací V případě, ţe účastník stavebního spoření nemá splněny podmínky pro získání úvěru řádného, můţe poţádat o úvěr překlenovací. Ten je ve výši cílové částky, neumořuje se, pouze se splácí úrok z tohoto úvěru. Zároveň má klient však povinnost dále spoří na svůj vkladový účet do doby, neţ dojde ke splnění všech smluvních podmínek pro úvěr řádný. V danou chvíli dochází ke zrušení úvěru překlenovacího. 20

21 3. Role úvěru při tvorbě HDP Úvěr, jak jedna z nejdůleţitější kategorii zboţně-peněţních vztahů má dominantní postavení v stimulování výroby a rozdělování hrubého domácího produktu (HDP). V oblasti výroby toto projevuje se v úvěrování podnikání, zavedení nejnovějších technologií a ve výrobě zboţí nové generace disponujícího soudobými spotřebními vlastnostmi. V oblasti oběhu toto je spojeno s úvěrovým prodejem zboţí, které zajistí naplnění trhů zboţními fondy, spokojenost trţní poptávky a udrţení stability proporcí HDP. Hrubý domácí produkt (HDP) je ukazatelem pouţívaným v makroekonomii pro určování výkonnosti ekonomiky daného státu. Jedná se o objem produkce a sluţeb za trţní ceny, vytvořený za určitou dobu v důsledku výrobní činnosti ekonomických jednotek rezidentů státu. Rezidenty jsou ekonomické jednotky (podniky a domácí hospodářství) s centrem hospodářské činnosti na ekonomickém území tohoto státu. HDP určuje se jako hodnota vyrobených v zemi konečných zboţí a sluţeb, tj. zboţí a sluţeb ke konečné spotřebě. Hodnota dílčích zboţí a sluţeb koupených a pouţitých ve výrobě HDP není zahrnuta. Ačkoliv konečnou produkci ve většině pouţívá obyvatelstvo a akumulace zajišťuje ekonomický rozvoj, HDP pouţívá se jako ukazatel charakterizující úroveň blahobytu. Pro účely srovnání se často přepočítává HDP na obyvatele. Hrubý domácí produkt lze vypočítat třemi různými způsoby metodou výrobkovou, výdajovou a důchodovou. Pro naše potřeby sledování role úvěrů při tvorbě HDP si zvolíme metodu výdajovou: Hrubý domácí produkt je tak představován sumou následujících poloţek: výdaje domácností na spotřebu (C) soukromé hrubé domácí investice (I) výdaje státu na nákup výrobků a sluţeb (G) čistý export, resp. export mínus import (X) Vzorcem pro výpočet pak je: HDP = C + I + G + X Ze vzorce naprosto logicky vyplývá skutečnost, ţe zvýšení kteréhokoliv z členů má za následek zvýšení HDP. 21