Misiologické. fórum. Vydává Středoevropské centrum misijních studií o. s. 3/2013 červenec / júl Cena 30 Kč /1,20 EUR

Transkript

1 Misiologické Vydává Středoevropské centrum misijních studií o. s. 3/2013 červenec / júl Cena 30 Kč /1,20 EUR fórum TÉMA: DUCH SPOLEČENSTVÍ VÝZNAM MÍSTNÍHO SBORU PRO MISII (diskuse farářů a teologů - L. Korpa, J. Satke, P. Černý, J. Steinbruck) J. Ort: Pastorální činnost jako nástroj sociální inkluze D. Vik: Církevní restituce jako výzva: Zpráva ze studijního dne SCMS P. Bargár: Nová evanjelizácia opäť ako téma

2 Obsah čísla: E D I T O R I A L / Pavol Bargár...3 T É M A Č Í S L A Význam místní církve pro misii očima moravského venkova / Luděk Korpa...4 Duch společenství význam místní církve pro misii / Jan Satke...8 Bůh má rád město / Pavel Černý...11 Tak už zatraceně otevři ty dveře! / John Steinbruck...16 S T U D I E Od etnomisie k novej evanjelizácii / Jan Górski...24 P Ř E D S T A V U J E M E Spolupráce církve a místních akčních skupin / Jan Satke...28 R E C E N Z E Pastorační činnost jako nástroj sociální inkluze / Jan Ort...30 U D Á L O S T I Zpráva ze Studijního dne SCMS: Církevní restituce jako výzva / Dalibor Vik...37 Nová evanjelizácia opäť ako téma: Niekoľko poznámok k 13. zasadnutiu Biskupskej synody / Pavol Bargár...41 Americká spoločnosť pre misiológiu oslávila svoje štyridsiatiny / Pavol Bargár...46 U M Ě N Í Tři duchovní cesty jeden sbor / Kornélia Kolářová Takácsová Misiologické fórum 3/2013 červenec / júl O B S A H

3 Milí přátelé, na sklonku léta se k vám dostává další číslo časopisu MF. Jeho téma je opět inspirováno dokumentem Světové rady církví Společně k životu: Misie a evangelizace v měnícím se prostředí. Tento text tematizuje význam místního sboru pro misii jako jednu ze svých čtyř hlavních tematických oblastí a v této souvislosti důrazně a sugestivně mluví o Duchu společenství. I když na skutečnost, že obecná církev nachází svou skutečnou existenci jenom v církvích lokálních, upozorňoval na základě svého studia misijních metod a teologie apoštola Pavla Roland Allen už počátkem 20. století, trvalo ještě několik desetiletí, než s ní církevní představitelé a teologové prakticky všech křesťanských tradic začali počítat. Milník celosvětového významu v tomto ohledu představoval Druhý vatikánský koncil se svou konstitucí Lumen gentium, ale ostatní církve a naddenominační organizace se brzy přidaly také. Tematický blok tohoto čísla MF se zaměřuje na misijní působení církevních společenství a sborů v rozmanitých kontextech. Příspěvky Luďka Korpy a Jana Satkeho představují službu menších, spíše venkovských protestantských sborů ze dvou opačných koutů České republiky. Pavel Černý zase přibližuje nesmírně podnětnou koncepci městské misie (urban mission), která v západním, zároveň post-křesťanském i post-sekulárním světě, nachází stále větší ohlas a má nepochybně význam uvažovat nad ní a rozvíjet ji i pro naši situaci. Tematický blok uzavírá překlad textu amerického luterského faráře Johna Steinbrucka, který v něm vzpomíná na svou službu ve sboru i komunitním centru v samém srdci hlavního města USA. I když jde o zkušenosti, které jsou současnému středoevropskému kontextu časově i prostorově vzdálené, věříme, že dokážou poskytnout mnoho inspirace, motivace i zárodků myšlenek pro vlastní snahy našich církví. S tématem čísla úzce souvisí i další příspěvek Jana Satkeho, který v rámci rubriky Představujeme mluví o zajímavé a pro mnohé možná nečekané spolupráci mezi jeho vlastním církevním sborem a jednou místní akční skupinou (MAS). I takovéto projekty možná představují budoucnost křesťanského svědectví a služby u nás. Naše centrum se snaží dostát svému názvu a navazuje proto spolupráci v rámci celého středoevropského regionu, jak je již ostatně stálým čtenářům MF dobře známo. V tomto čísle přinášíme studii polského katolického misiologa a profesora Jana Górskeho, který v ní usiluje o uchopení významu a úlohy misiologie pro dnešní dobu. Student romistiky Jan Ort se ve svém rozsáhlém a důkladně vypracovaném recenzním článku zase věnuje tématu sociální inkluze romské minority náboženskou cestou, jak ji před časem studoval projekt skupiny etnologů ze Slovenské akademie věd. O výstupech tohoto projektu (SIRONA) už na stránkách Misiologického infa referovala Viktória Šoltésová a předkládaný text J. Orta má být dalším příspěvkem do diskuse na toto významné téma. Rubrika Události přináší několik reflexí z relevantního dění doma i ve světě. Zatímco Dalibor Vik přibližuje studijní den SCMS, věnovaný problematice církevních restitucí jako výzvy pro církve, Pavol Bargár ve svých článcích reflektuje některé významné momenty ze setkání Americké společnosti pro misiologii a analyzuje závěrečné poselství 13. biskupské synody, které bylo věnováno známému tématu nové evangelizace. MF 3/2013 dotvářejí reprodukce děl Petry Fischerové, Pavla Veselého a Petra Kolínského. Ve svém textu jejich osoby i dílo představuje Kornélia Kolářová Takácsová. Skutečnost, že jde o trojici umělců, kteří jsou členy jednoho sboru a kteří tento sbor svou tvorbou obohacují, tak vlastně odkazuje ještě jiným a zajímavým způsobem na téma celého čísla. Přejeme vám krásný zbytek léta, inspirativní čtení a podnětnou a burcující přítomnost Ducha ve vašich vlastních společenstvích. za redakci, pb E D I T O R I A L 3

4 Význam místní církve pro misii očima moravského venkova Luděk Korpa Na stránkách Misiologického fóra Středoevropského centra misijních studií (SCMS) by bylo nošením dříví do lesa připomínat, že církev existuje v principu jen jako misijní společenství, jehož úkolem je přinášet lidem poselství evangelia. Přesto však stojí za to připomenout, že v první linii zde má neoddiskutovatelně svoji nezastupitelnou úlohu místní křesťanské společenství (sbor, obec, farnost), které organizuje svůj život s vědomím misie a s přirozenou otevřeností vůči veřejnosti. Samo svědectví evangelií klade velký důraz na působení Ježíše na veřejnosti. Ježíšova bohatá veřejná činnost je však nesena podle stejného svědectví evangelií i jeho častým přebýváním v modlitbě v ústraní od lidí. Zde v samotě se odehrávají rozhodující skutečnosti Ježíšova života. Vzpomeňme modlitby v Getsemane. Většinou se tak děje za tmy a na odlehlém místě. Dvě uvedené oblasti Ježíšova života doplňuje třetí, a to jeho přebývání v domácím prostředí učedníků, sympatizantů nebo odpůrců i přímo nepřátel. Není proto možné opominout tyto oblasti Ježíšova působení ani dnes pro život jeho učedníků a život církve jako celku. Ježíšovo působení v těchto třech prostředích je vlastně stále platná misijní strategie konkrétního místního společenství. Za klasickou ukázku Ježíšova běžného misijně pracovního dne ve všech uvedených oblastech jeho působení je možné považovat svědectví Markova evangelia (Mk 1,21-39): Ježíšova cesta ze synagogy do domu Šimona Petra a poté do samoty pustého místa nedaleko městečka Kafarnaum. Tento příspěvek představí, jakým způsobem se zmiňované tři oblasti Ježíšovy služby, které jsou zároveň i oblastmi misijní činnosti lokálního společenství, promítají do života jednoho venkovského sboru na jižní Moravě. Článek nejdřív přiblíží krátký profil sboru a následně se bude věnovat naznačeným třem oblastem. Kontext: Sbor ČCE Klobouky Dnešní Farní sbor českobratrské církve evangelické v Kloboukách u Brna má své počátky bezprostředně po vydání Tolerančního patentu v roce Historie je to slavná a spojená s mnoha významnými postavami kazatelů, kurátorů a dalších členů sboru (T.G. Masaryk, Ferdinand Císař, František Bednář aj.). Najdeme jej v severní části Slovácka mezi Brnem a Hodonínem. Je tedy sborem venkovským s rozsáhlou diasporou, v současné době stále reprezentovanou pěti místy, kde se v neděli pravidelně konají bohoslužby. Převažujícími členy sboru jsou proto lidé úzce spjatí s půdou a rytmem zemědělských prací. Je tak sborem vpravdě tradičním se všemi klady i zápory, které takové označení s sebou nese. Od konce druhé světové války se potýká s trvalým masivním odlivem svých především mladých členů do blízkého Brna. V době totality si prošel hlubokou krizí, která znamenala útlum sborového života na pouhé konaní nedělních bohoslužeb. Současný život sboru však dává naději, že toto křesťanské společenství, hlásící se k reformované větvi protestantských církví, uhájí své místo se svými důrazy a projevy víry i v této oblasti naší postkřesťanské země. 4 Misiologické fórum 3/2013 červenec / júl T É M A Č Í S L A

5 Veřejnost Prvním prostředím je tedy veřejnost. Pán Ježíš káže zcela veřejně (synagogy, louky, pole i vinice, chrámové nádvoří či břeh jezera). Přinášejí k němu nemocné, které uzdravuje, vyhání zlé duchy, sytí tisícové zástupy. Vidíme v jeho zájmu o druhé, jak se spása týká celého člověka: těla i duše. Sem jistě proto lze přiřadit všechnu činnost místního křesťanského společenství, která viditelně prostupuje na veřejnost a zahrnuje ve venkovském prostředí celou širokou škálu aktivit: vzdělávacích, kulturních, sociálních, sportovních i ekonomických. Zde se příliš nových věcí vlastně už nedá vymyslet. Ve vztahu k veřejnosti, otevřenosti sboru navenek, jsem rád, že můj evangelický venkovský sbor se pomalu dostává ze zajetí a v minulosti až dogmatického lpění na představě správně fungujícího, tzv. živého sboru. Podle této představy má v dané tradici určitou, jednou provždy danou strukturu svého života. Stále tak v mysli většiny členů sboru přetrvává vědomí, že hodnocení životaschopnosti sboru se odehrává podle počtu bohoslužeb a kvantitativní účasti na nich, zda máme ve sboru pravidelná setkávání (tzv. katechetická) pro děti, mládež, dorost, konfirmandy, biblické hodiny, setkávání třicátníků, dvacátníků, střední generaci, pěvecký sbor, svatby, křty a pohřby. Za znak živosti či neživosti naší víry (sboru) je považován tento evangelický aktivismus. Změnou není ani, ba právě naopak, nejobsáhlejší a nová kolonka jiné, která se v posledních letech objevila v interním evidenčním dotazníku evangelické církve. V ní se vykazují dětské a mládežnické tábory, společné pobyty rodin a dětí, koncerty, tzv. English campy a alfa kurzy, prostě vše, co se nevejde do již zmíněných hlavních a důležitých výkazových kolonek. Kromě výše uvedených aktivit, kterých se může kdokoliv zúčastnit, aniž by měl i jen hlubší povědomí o křesťanství, sem jistě lze zahrnout i chvályhodnou snahu oslovit vzdálené lidi pomocí sdělovacích a komunikačních prostředků. Dům Druhým místem Ježíšova působení je společenství v domě. V úzké skupině, v malém, přehledném společenství. Zde se také objevují neutuchající misijní možnosti, avšak již jiného druhu. To je místo, kde je možné klást otázky. Činili tak i první učedníci. Ptát se, čemu není rozumět nebo nač se na veřejnosti stydí zeptat. Je to prostor pro intimní sdílení a předávání zkušenosti víry, je to také místo, kde se vyučuje věcem, které nejsou určeny, aspoň do určité doby, všem. I zde se nachází prostor k uzdravení vztahů. Společně se modlíme, slavíme svatou večeři Páně kolem stolu, nabízíme svátost křtu, který po přípravě udílíme. Z podstaty tohoto prostředí zde nejde a nemůže jít o zájem a následnou účast mnohých. Ale i tady platí, že místo abychom byli jenom církví, která, byť s otevřenou náručí, čeká a přijímá ty, kdo přicházejí, snažíme se být společenstvím, které vychází ze sebe, jde za lidmi, kteří s ní nemají kontakt, neznají ji nebo z ní odešli a je jim lhostejná. Tato rovina života společenství se těžko vykazuje a kvantifikuje. Přitom je mnohdy daleko náročnější svým nárokem na čas i vkládanou energii zúčastněných. Skryté místo Místo skryté zrakům je místem obnovy osobního vztahu k Bohu i ústředním místem obnovy poslání církve. Vyhoření, odcizení, lhostejnost zasahuje jednotlivce i celá společenství. Považujeme však téměř za neslušné o těchto skutečnostech nahlas v našem tradičním evangelickém prostředí hovořit. Po právu považujeme osobní modlitbu za zcela soukromou věc každého člena, ale trvale zcela podceňujeme vytváření tohoto zvláštního prostoru. Zcela prakticky chybí prostory k osobnímu ztišení, bojíme se T É M A Č Í S L A 5

6 nabídnout místa ticha, ne-aktivity a přitom právě praxis pietatis (zbožnost, spiritualita či jak to nazveme) jednotlivce ovlivňuje celé společenství. Osobní vztah k Bohu je ideálem, někdy zakrývajícím církevním aktivismem opačnou realitu, a rozhodně není samozřejmostí pro všechny členy církve. To ostatní Více než v jiné oblasti platí v přemýšlení o významu místního společenství pro misii vědomí respektování principu subsidiarity, tak typického pro naše reformované, především presbyterní církve. Vše důležité a podstatné se má v této oblasti života společenství odehrávat na tomto nejnižším stupni církevní organizace, veškerá nadstavba je jen služebná. Sem patří jistě i poradní odbory a různé komise na vyšších stupních církevní organizace (seniorát, povšechný sbor, misijní společnosti, např. i Poradní odbor evangelizační a misijní). Začnou-li tyto instituce vytvářet vlastní struktury a vlastní život nezávisle na místních společenstvích, ztrácí svůj význam a stávají se spíše destruktivní činností pohlcující čas i prostředky, které neslouží tam, kde mají. Žel i zde je například za dobře fungující seniorát stále považován ten, jehož kalendář je plný. Málo se bere v potaz byť jen potenciál členů církve, kteří se mohou jednotlivých seniorátních setkání zúčastnit. Až na výjimky to bývají totiž stále stejní lidé. Závěrem Nic nového nevymyslíme a lze jen stále znovu a znovu si opakovat, že společenství místní církve stojí na pevném základu, pokud stojí na Kristu. Veškerá činnost sboru, pokud nevede ke Kristu, se dříve či později vyčerpá nebo promění v zájmový klub, často elitní a se znaky sekty ve své uzavřenosti a s vědomím výlučnosti, a to i ve sféře misie a evangelizace. Na jedné straně sbor může, je-li to nutné, na konkrétním místě suplovat svou aktivitou to, co je v dnešní společnosti už spíše doménou různých profesionálně a dobře vedených občanských sdružení a zájmových skupin v oblasti kultury, vzdělání, sportu či diakonie. Na druhé straně právě v okamžiku, kdy jiný subjekt na základě svého směřování a odbornosti sboru konkuruje, by měl sbor hledat jiné cesty, jak zvěstovat na daném místě evangelium. Mojí zkušeností je například, že přes veškeré nadějné úsilí koncerty v kostele většinou nikoho neoslovíme. V dnešní nabídce lidé jen prostě využijí příležitosti. Z výše řečeného je mojí zkušeností, že všechna tři prostředí: veřejnost, dům i pusté místo, se mají navzájem doplňovat. Největší deficit pro naše venkovské sbory vidím, jak asi bylo i patrné z předcházejícího textu, v třetí oblasti. Církev je neustále tažena možnostmi dnešní doby k něčemu jinému, než k svému poslání, a právě na pustém místě obnovuje vědomí tohoto svého poslání, které naplňuje prakticky na veřejnosti i po domech. Pán Ježíš řekne po svém vystoupení v Kafarnaum: Pojďme jinam do okolních městeček, abych i tam kázal, neboť proto jsem vyšel. Podle zákonů trhu by se Ježíš v Kafarnaum po úspěšném pracovním dnu měl v plnosti nasadit a využít poptávky, ale odchází pryč. Nést se na vlně úspěchu je vždy velikým pokušením i pro i místní církev, jako byla kdysi pro Petra a jeho přátele v Kafarnaum. Mgr. Luděk Korpa je farářem Českobratrské církve evangelické (ČCE) v Kloboukách u Brna. Zároveň púsobí jako předseda SCMS i jako předseda Poradního odboru evangelizačního a misijního brněnského seniorátu ČCE. 6 Misiologické fórum 3/2013 červenec / júl T É M A Č Í S L A

7 Foto Pavel Veselý T É M A Č Í S L A 7

8 Duch společenství význam místní církve pro misii Jan Satke Misie patří k jednomu ze základních poslání církve. Pokud sbory a farnosti na určitém místě přestanou usilovat o misii, o předávání dobré zprávy tomuto světu, dostávají se na cestu do izolace, která dříve nebo později vede k zániku společenství. Do popředí se ve společenství dostanou tradice, které tu byly od určité doby. Protože tyto tradice nemají možnost být proměňovány konfrontací se světem (či snahou zvěstovat evangelium současnému světu), zkamení a stanou se závažím, které strhne společenství do hlubin či se stane brzdou, která uvrhne společenství do života v minulosti a tím mu sebere srozumitelnost pro současný svět. Takové společenství již není schopno oslovit druhé. Stává se neplodným. Uvadá jako fíkovník mezi Betanií a Jeruzalémem. Jsem si jist, že toto pravidlo platí pro církev obecně i pro její konkrétní podobu v podobě sborů či farností tam, kde se právě nacházejí. Tak rozumím místní církvi. Začal jsem tedy tím, že misie má velký význam pro místní církev. Jaký je význam místní církve pro misii? Pokud pominu skutečnost, že misii nelze provádět jinde než na konkrétním místě a mezi konkrétními lidmi, pak jsem přesvědčen, že z velké části takový, že vytváří společenství. Společenství lidí, které něco spojuje, přivádí dohromady. A to je v dnešním světě poměrně vzácná věc. Mít společenství, kde je o mě zájem, kde mě lidé berou takového, jaký jsem, společenství, o které se mohu opřít, společenství, kde čerpám a kde také mohu dávat. Navzdory komunikačním technologiím, možnostem sledovat, co se děje všude po světě, slyšet lidský hlas z rádia či televize kdykoli a kdekoli dnešní svět prožívá osamocenost. Lidé jsou sami. Jsou vytrháváni ze společenství svých rodin buď tím, že se stěhují za prací či kvůli rozvodům, tátové a mámy bývají dlouho v práci a na děti nezbývá tolik času, mezi zahrádkami rostou vysoké ploty z tújí či ještě více neprůhledného materiálu, děti i dospělí komunikují raději s pohledem upřeným na obrazovku než do očí druhého. Máme málo času někam se nám poděla schopnost říci dost a odpočívat, mít čas na druhého člověka, mít čas být ve společenství. Atomizace společnosti, individualizace života to vše brání vzniku společenství. Toho, pro co je člověk stvořen. Kde je mu nakonec dobře či nejlépe, kde může uplatnit a rozvíjet své obdarování a schopnosti. Sami se tak připravujeme o Boží požehnání. Místní církev má tu výsadu, že může v tomto jít proti proudu. Onou úzkou cestou, která nebývá vyhledávána neboť většina se valí jinudy. Vytváření společenství je jedním z darů, které církev má a kterým může posloužit k uzdravování dnešní společnosti. A rovněž k misii uzdravení ducha hříchem nemocného člověka. Víceméně všichni, kteří zavítali do našeho malého sboru v Přešticích, ocenili prvek společenství. Tady je nám dobře. Cítíme, že je tu něco ve vzduchu. Prožíváme tu něco, co jsme jinde neprožili. Jsem přesvědčen, že je to přítomnost Ducha svatého, co lidé prožívají ať už příchozí nebo členové sboru. A je to zároveň jeho působení tedy jednota, jinými slovy společenství. To, co patří mezi základní znaky církve podle knihy Skutků 2, 42 ( byli spolu ). Prožitek společenství je tedy něco, co církev má jako velký dar. Dostává jej od Boha a má jím sloužit sobě i lidem okolo. A lidé jej v dnešní době silně vnímají a prahnou po něm. 8 Misiologické fórum 3/2013 červenec / júl T É M A Č Í S L A

9 Součástí misie je tedy zvát lidi do společenství. Aby zažili, co Bůh tvoří mezi lidmi, kteří mu patří. Jak obdarovává ty, kteří položili svůj život k jeho nohám. K tomu, aby naše svědectví druhým lidem o Bohu bylo úplné, nestačí jen naše slova pozvání k Bohu, ale je třeba, aby člověk světa zažil společenství v církvi. Konkrétní projev působení Ducha svatého mezi lidmi. Nebo možná jinak aby naše svědectví o Boží lásce a spravedlnosti bylo úplné, je třeba nevynechat pozvání do společenství. Neboť právě tady Bůh jedná, zde je přítomen jako Otec mezi svými dětmi. Proto je třeba, abychom o církvi uvažovali též jako o komunitě a vědomě usilovali o její komunitní charakter. Ne jen místo, kde se zvěstuje Boží slovo a udílí svátosti, ale i místo společenství, kde má Duch svatý mít prostor, aby působil. A to nejde bez toho, abychom byli spolu. Za tuto myšlenku jsem vděčný Karlu Šimrovi, který ji prakticky žije ve svém společenství evangelického sboru v Chrástu u Plzně. V našem sboru tedy vytváříme příležitosti, kdy můžeme jako společenství bratří a sester být spolu. Jsou to samozřejmě bohoslužby, kde slavíme našeho Pána, ale též čas po nich kdy zůstáváme okolo stolu v rozhovoru, během něhož mohou přítomní využít nabídky modlit se spolu se staršími sboru za své problémy, starosti. Snažíme se mít prostor pro svědectví jak kdo zažil Boží působení ve svém životě, což nesmírně stmeluje společenství a lidí ze světa se velmi dotýká. Každý měsíc máme společný oběd, který přináší do společenství vždy někdo jiný. Snažíme se mít společné víkendy (výjezdy), kde můžeme být delší čas spolu. Ne všem vždy vše vyhovuje, ale přesto vnímáme jejich užitečnost a přínos pro společenství. Je otázkou, jak toto praktikovat ve větších sborech. Sám tuto zkušenost nemám. Nicméně pro budování vztahů může velmi pravděpodobně dobře sloužit setkávání po domech (skupinky) či generační shromáždění (mládež, třicátníci apod.). Ale zde mi chybí konkrétní zkušenosti. Prvek společenství, který církev přirozeně vytváří, je tedy něco, co je pro dnešního člověka velmi cenné. Je to součást života ve spáse a tedy něco, co výrazně působí i jako misijní prvek. Osobně jsem za něj velmi vděčen. Mgr. Jan Satke je farář Českobratrské církve evangelické (ČCE) v Přešticích. T É M A Č Í S L A 9

10 Veduta Petr Kolínský 10 Misiologické fórum 3/2013 červenec / júl T É M A Č Í S L A

11 Bůh má rád město Pavel Černý V dubnu 2013 se konala v Praze 1 ve Sboru Církve bratrské v Soukenické ulici mezinárodní konference pod názvem City to City Europe (Město městu v Evropě). Konferenci pořádala evropská pobočka duchovního hnutí pro zakládání nových a obnovování stávajících sborů ve městech. Zakladatelem tohoto nového hnutí městské misie (Urban Mission) je pastor a teolog Timothy Keller z New Yorku. Keller je původně profesorem teologie, který po letech pedagogické práce vyměnil katedru za kazatelnu a šel pracovat do náročné oblasti na Manhattan. Zde začal zakládat nový sbor Redeemer Presbyterian Church in New York City. Proti skeptickým předpovědím některých lidí je nyní v této městské aglomeraci sbor s nedělní účastí více než lidí. Kromě toho vznikají kolem další dceřiné sbory. Tim Keller vzbudil nový zájem o městskou misii prostřednictvím zakládání církevních sborů. K jeho posluchačům patří vrstvy mladých podnikatelů, úředníků, umělců a dalších sociálních skupin typických pro velké město. Ve svých kázáních a v řadě knih, které publikoval, je zjevně zařaditelný do ortodoxního křesťanského proudu, který přijímá nadřazenou autoritu Bible a klade důraz na konverzi ke Kristu. Jeho kázání je ale velmi výrazné a prokazuje výbornou znalost Božího slova a také současné kultury města. Zvláštní pochopení má Keller pro umělce a sdělovací prostředky. Na konferenci se do Prahy sjelo více než dvě stě pastorů a zakladatelů sborů z celé Evropy, a to z nejrůznějších církví od anglikánů, luteránů, reformovaných, svobodných církví až po letniční. Silně zastoupeny byly Velká Británie, Německo, Itálie a Holandsko. Nechyběli ani zástupci ze zemí postkomunistické Evropy a 15 místních účastníků především z Prahy. Sám Tim Keller přítomen nemohl být, ale zapojeni byli někteří jeho blízcí spolupracovníci. Proč takový zájem o toto setkání v době, kdy se koná po Evropě mnoho různých teologických konferencí? Jako delegát této konference jsem mohl nahlédnout do zmíněného hnutí zakládání nových sborů (plantatio ecclesiae Church planting) a obnovy stávajících sborů (Church renewal). Přítomni byli pastoři zakládající a obnovující sbory v Hamburku, Berlíně, Edinburghu, Dublinu, Paříži, Římě, Amsterodamu a v dalších městech. V čem je City to City již po několik let tak přitažlivou konferencí? 1. Vztah k městu. Timothy Kellerovi se podařilo obnovit vizi pro městskou misii důrazem na lásku k městu. Ve filozofii své služby důsledně vychází z biblického mandátu pro službu městům. Pán Bůh nechal vystavět Jeruzalém a na vrcholu hory chrám pro svou slávu. V Božím městě na svaté hoře přebývala Boží sláva, jak upozorňují některé žalmy (Ž 48,2). Nový zákon navazuje obnovenou vizí města, které leží na hoře a nemůže být skryto světu (Mt 5,14). Ježíš zve učedníky, aby uprostřed města vytvořili alternativní společenství. Je to společenství, kde sex, peníze a moc jsou užívány životodárným způsobem a ne tak, aby rozbíjely a ničily lidské životy. 2. Město je centrem, v němž umělci mohou ukázat, že je možné vytvářet díla, která představují kulturu naděje a ne zoufalství a dráždivosti. Ve městě je možné ukázat, že evangelium významným způsobem podkopává rasové bariéry (Ef 2,11nn). Ve městě je příležitost prokazovat, že služba křesťanské církve je soustředěna také na lidskou chudobu, masivně rozšířenou ve světě. 3. Keller nepodceňuje venkov, ale pro městskou misii mu hraje také strategie apoštolské misie, která se zaměřovala na městská centra, odkud se pak evangelium šířilo do dalších oblastí. Keller cituje T É M A Č Í S L A 11

12 komentář Johna Stotta ke Skutkům apoštolským, kde je přesvědčivě prokazováno, jak misie prvních křesťanů byla soustředěna na města. 4. Urbanizace a následný vývoj. Od 18. století se začala rozvíjet urbanizace. Na jižní polokouli, podobně jako v Evropě a Severní Americe, již žije 75 % lidí ve městech a 25 % na venkově. Každý den přibývá do měst mnoho lidí v Asii i v Africe. V roce 1950 měl pouze New York přes 10 milionů obyvatel. Nyní je takových velkých městských konglomerací více než dvacet. Ve městech je mnoho sociálních problémů. Města ale svými institucemi, školami, uměním a médii vytvářejí a v mnohém ovlivňují kulturu jednotlivých zemí. Do velkých měst také směřuje největší proud migrace z jiných zemí. Některá velká města mají i mezinárodní vliv a městské regiony se stávají velkými hráči na poli politického a ekonomického vlivu. 5. Timothy Keller si všímá i skutečnosti, že mnoho křesťanů se řadí do tzv. střední třídy a často z měst utíká. Město bývá řadě křesťanů na obtíž. Horší životní prostředí a davy lidí nebývají vždy příjemné. Kdyby se pouhých 10 % křesťanů přestěhovalo do center měst, mohlo by to významně ovlivnit to, co se z měst šíří do okolní společnosti. Pouze evangelium může dát člověku pokoru učit se z života města, něco městu dávat a také se města nebát. 6. Města se svými náměstími, tržišti a kulturními centry se stávají školou nápadů a inspirace. Člověk žijící ve městě je často veden k opuštění tradičních cest a hledání kreativnějších způsobů myšlení a jednání. Také hřích je ve městě koncentrován, zesilován a stává se výzvou k rezistenci a odhalování temné strany lidské viny. Ve městě je člověk konfrontován s velkou růzností. Města přitahují lidi silné, schopné, obdarované, ambiciózní, ale zároveň i lidi slabé a trpící. 7. Soustředění prvotní církve na města přineslo ovoce v tom, že v roce 300 po Kristu se hlásila ke křesťanství celá polovina obyvatel měst, zatímco na venkově ještě 90 % obyvatelstva holdovalo pohanským náboženstvím. Protože křesťanství se zachytilo ve městech, Keller města i dnes považuje za podhoubí umění, médií, vědy a různých profesí. Je pravděpodobné, že křesťanství se ve městech tolik rozšířilo, protože naráželo na mnoho sociálních problémů. V těchto problémech se projevila sociální služba, láska a důraz na rodinu i charakter jednotlivců. 8. Jedním z klíčových hesel celého městského misijního hnutí jsou slova z Jr 29,7: Usilujte o pokoj toho města, do něhož jsem vás přestěhoval, modlete se za ně k Hospodinu, neboť v jeho pokoji i vy budete mít pokoj. Církev ve městě musí dát důraz na pokoj celého města. To znamená sociální službu i určitou životnost a sílu své kultury ve službě lidem i Bohu. Není možné obcházet chudé. Bůh měl vždy ve své mysli chudé, jak o tom svědčí např. jeho zákon. Slovo a skutek musejí jít vedle sebe a to jak uvnitř církve, tak směrem ke společnosti. Služba církve potřebným se stává významným znamením věrohodnosti pro službu ostatním. Není možné opomíjet migranty. Tito lidé přicházejí do cizího města a často jsou otevření pro evangelium mnohem více než ostatní lidé. Není možné také opomíjet potřeby tzv. elit. Tito vlivní lidé mají velké možnosti a je třeba je povolat ke službě, ve které využijí své vzdělání, ekonomické možnosti a sílu kultury pro službu druhým a Pánu. Církev podle Jeremiáše se musí zasadit o pokoj města. 9. Kellerův závěr zní: Služba v městě pomůže uchopit evangelium milosti silným způsobem. Můžete dokonce dospět k tomu, že duchovně potřebujete město víc, než město potřebuje vás. Timothy Keller je velmi obdarovaným kazatelem, který dovede propojit svět Bible a svět, ve kterém žijeme. Jeho kázání vykládají a interpretují Bibli živým způsobem a tvoří základ pro radikální aplikaci. Obnovné hnutí, které začalo na Manhattanu se šíří do dalších zemí. Obvykle to, co se osvědčí v Ame- 12 Misiologické fórum 3/2013 červenec / júl T É M A Č Í S L A

13 rice, není příliš vhodné pro Evropu. Zde, jak se zdá, se podařil přechod dobrých a potřebných důrazů přes oceán. Dubnová konference v Praze probíhala pod heslem Vedeni evangeliem a soustředila se k jádru evangelia, k důrazu na službu městům, k posile a povzbuzení zakladatelů nových církevních sborů a k Bohu, který má srdce také pro Evropu. Z misiologického hlediska v tomto hnutí probíhá zdařilá kontextualizace důrazů a metod. Přednášející a vedoucí seminářů zdaleka nebyli jen z Kellerova týmu. Více přednášejících bylo z Evropy. Střídala se osobní svědectví z náročné práce v evropských městech a jednotlivé přednášky byly velmi živé a aktuální. Konkrétnost aplikací byla velmi nápadná. Mezi tématy převládaly akcenty na zakládání sborů v evropském kontextu, multikulturní služba, bohoslužba církve soustředěná na evangelium, spolupráce církví v jednotlivých městech a regionech, jak překonávat stres při zakládání sborů, služba v těžkém prostředí některých městských částí, jak podporovat a rozvíjet růst církve, jak kázat, aby evangelium bylo v centru zvěsti, jak budovat komunitní hnutí ve městech. Praktické semináře se nevyhýbaly ani finanční problematice služby ve městech. Celá konference byla prokládána praktickými ukázkami Christo-centrického kázání a živé, kulturně citlivé liturgie. V bohoslužbě byla každý den používána moderní soudobá hudba, ale vše probíhalo v úctě a důstojnosti. Na závěr konference byla slavena eucharistie podle anglikánského způsobu, doplněného soudobými prvky. Všechny bohoslužebné části byly naplněny evangelijními důrazy na vykoupení, spásu, radost v Kristu a život v Duchu svatém. Jako každá dobrá konference měla i City to City Europe velkou sílu v osobním sdílení mezi účastníky. K tomu sloužily nejen semináře, ale také všechny přestávky. Ze zpětného pohledu účastníka konference je možné říci, že byla překonána mnohá očekávání. Velkým povzbuzením bylo slyšet o probíhajících projektech ve velkých městech Evropy. Evropa jako světadíl, který byl od apoštolských dob pokryt misijní službou, je na tom v současné době ze všech světadílů nejhůře. Mnohé církve mizí před očima a nových vzniká velmi málo. Na konferenci zazněla zřetelná svědectví o tom, že i přes náročnou a tvrdou evropskou půdu, je možné věřit v moc Kristova evangelia, které osvobozuje lidi z otroctví hříchu a vede je ke společnému životu v Kristově těle tak, aby z toho okolní společnost měla užitek. Nelze pominout holistické důrazy této misijní služby. Evangelizace je často předcházena sociální službou pro různé skupiny a segmenty společnosti. Tomuto hnutí je naprosto cizí triumfalismus, ale zároveň v něm nepanuje také pesimismus a duch poraženectví. Akcentována je pokora ve vztahu k druhým, důvěra v Krista, který má co dát obyvatelům měst, a odvaha vstupovat jak do sekulární i multináboženské společnosti. Keller a jeho spolupracovníci povzbuzují k lásce k městu a také k odvaze setkávat se s nejrůznějšími lidmi města. Jestliže se náš Mistr a Pán setkával s různými lidmi odlišných sociálních skupin, smíme se s nimi, v jeho jménu, setkávat i my. V centru této městské misie nestojí etika, i když je v hnutí silně praktikována. Etika ale nezmění člověka. Proto nelze kázat o tom, jak se má člověk polepšit. Zachránit člověka může pouze Kristovo evangelium. V centru zvěstování i svědectví stojí důraz na přiblížení se k Bohu a navázání osobního vztahu s Bohem. Dobrý život je život s Bohem. Člověk potřebuje více Boha a také intenzivně prožívat jeho lásku v bohoslužbě. Evangelium se má inkarnovat do naší kultury. Různí tvořitelé kultury mají být v církvi vítáni, abychom se mohli společně podílet na vývoji kultury, která není kulturou smrti, ale života. Hnutí městské misie se z Redeemer Presbyterian Church šíří již dvacet let. Je povzbuzením, že překročilo Atlantik a zapouští kořeny v evropských městech. Souhlasím s tezí, kterou obhajuje Mark Shaw ve své knize Deset významných idejí církevních dějin. Zmíněná teze je postavena na studiu církevních dějin a podtrhuje nesmírnou důležitost duchovních hnutí pro církev a důležitost církve pro duchovní hnutí. 1 T É M A Č Í S L A 13

14 Církev bez duchovního hnutí hyne a umírá, duchovní hnutí se bez církve často vyleje z břehů a vykolejí věroučně nebo eklesiologicky. Často dostane sektářskou příchuť. Šířící se hnutí zakládání nových sborů a obnovy sborů stávajících působí ryzostí Kristova evangelia a důrazem na budování novozákonní ekklésie. Přináší povzbuzení pro unavené a často skeptické a pesimistické pracovníky evropských církví. Takové povzbuzení a inspiraci potřebujeme i v naší zemi a samozřejmě ve všech městech. Městská misie potřebuje i u nás pokoru, důvěru v Krista i odvahu víry. Konkrétně v Praze se setkáváme s mnoha sociálními skupinami a etniky. Do města přicházejí migranti, lidé v sociální nouzi a také lidé propadlí různým závislostem. I do dnešních církví lidé přicházejí z různých pohnutek. Někteří mají problémy (nemoci, rodinné krize, nevěra v manželství, ztráta zaměstnání apod.), jiní chtějí něco dělat pro dobro města, chtějí navázat přátelské vztahy a mít s druhými legraci. Toto vše je možné zahrnout do služby pouze tím, že to budeme také i žít. Církev má být podle epištol místem bratrství, součinnosti, vzájemné pomoci a společné angažovanosti. Ty, kteří do církve nepřijdou, můžeme potkat v práci, v restauracích, kavárnách, na městských tržištích a v různých kulturních domech a na sportovních akcích. S některými se můžeme setkat přes sociální sítě. Pro městskou misii ale zůstává jedna věc zcela zásadní. Je třeba milovat město a jeho obyvatele. Bez této lásky budou naše slova jalová a skutky neupřímné. Připomeňme, že s dílem Timothy Kellera je možné se seznámit prostřednictvím knih, z nich již tři byly přeloženy do češtiny. Jsou jimi Marnotratný Bůh: Jak uzdravit srdce křesťanské víry, bestseller Proč Bůh? a Králův kříž: Život Ježíše Krista a příběh světa. 2 Důrazy na zakládání nových sborů a obnovu života a služby církve je možné najít v knize Center Church. Z této knihy je možné poznat, jak je celé hnutí zaměřeno eklesiologicky a inkarnační misie má v něm své pevné místo. 3 ThDr. Pavel Černý, Th.D. je teolog a kazatel Církve bratrské. V letech působil jako předseda Ekumenické rady církví v ČR. Vyučuje praktickou teologii na Evangelikálním teologickém semináři v Praze. 1/ SHAW, Mark, Deset významných idejí církevních dějin: Kořeny evangelikální tradice. Brno: CDK, / Sekulární nakladatelství Triton vydalo KELLER, Timothy, Marnotratný Bůh: Jak uzdravit srdce křesťanské víry. Praha: Triton, 2011 a KELLER, Timothy, Proč Bůh? Rozumové důvody pro víru v Boha ve věku skepticismu. Praha: Triton, Nakladatelství Biblion vydalo Kellerův homiletický komentář Markova evangelia pod názvem Králův kříž: Život Ježíše a příběh světa. Praha: Biblion, V angličtině je k dispozici celá řada dalších materiálů a knih. 3/ KELLER. Timothy, Center Church: Doing Balanced, Gospel-Centered Ministry in Your City. Grand Rapids, MI: Zondervan, Misiologické fórum 3/2013 červenec / júl T É M A Č Í S L A

15 Mezi kmeny Petra Fischerová T É M A Č Í S L A 15

16 Tak už zatraceně otevři ty dveře! 1 John Steinbruck Když jsem se svou ženou Ernou v zimě roku 1970 poprvé přišel do Lutherova sboru (Luther Place), situace na 14. ulici byla děsivá. Feťáci, pasáci, stovky prostitutek a bezdomovců. Nad Thomas Circle se vznášel štiplavý zápach slzného plynu, kterým policisté rozháněli demonstrace proti válce ve Vietnamu. Když jsem chtěl vyčistit prostor před kostelem, musel jsem každé ráno sbírat prázdné lahve od alkoholizovaného vína Richard's Wild Irish Rose a použité injekční stříkačky od heroinu. Ano, uprostřed této asfaltové pouště Washingtonu, DC se nacházel ohrožený Lutherův sbor. Bylo to však také místo velkých příslibů a nadějí. Ježíš se obvykle pohyboval mezi nemocnými, hladovými, vystrašenými a bezcílně bloumajícími městskými nomády, kteří se snažili najít své místo. Pamatuji se, jak jsem konal své obchůzky nejprve kolem kostela, potom i kolem Thomas Circle a později jsem okruh stále zvětšoval, abych mohl plně nasát a vstřebat atmosféru tohoto místa těsně sousedícího s Bílým domem, která se měnila doslova každé dva bloky. Byla to zvláštní směs nejbohatších z nejbohatších i nejchudších z nejchudších, mocných a bezmocných, zdravých a nemocných, sytých a hladových, luxusních hotelů po jedné straně Thomas Circle a chátrajících domů, kde se nacházely sociální ubytovny Lutherova sboru, na straně druhé. Drsná studie kontrastů a paradoxů. Stával jsem často na střeše kostela, odkud byl výhled na Bílý dům a odkud se kontrast moci a bezmoci zdál ještě zřetelnější. Začínal jsem tomu pomalu přicházet na kloub. Kdo jsme? Proč jsme tady? Jakým způsobem můžeme obhájit své místo tady na třiadvaceti tisících čtverečních metrech u Thomas Circle? Pokud hodláme jen zpívat písně o Ježíšovi, bylo by užitečnější, aby zde stála čerpací stanice. Bůh řekl skrze proroka Izajáše: Nepotřebuji vaše modlitby a obřady. Dejte se do práce a dělejte to, co jsem vám nařídil. Pak budu spokojen. Začali jsme se tedy ptát: co znamená Ježíš pro toto místo? Co pro něj znamenáme my? Byl to proces zápasu s Bohem. Každý sbor a každá denominace jím musí projít. Může být bolestný a trýznivý, můžeme riskovat, že si při něm poraníme kyčelní kloub jako Jákob u Jaboku. V určité chvíli se však tma protrhá a vidíme světlo, do kterého máme vejít. Úkol dostane jasné obrysy. V našem případě nám evangelijní poselství přímo bilo do očí. Thomas Circle na počátku 70. let bylo vlastně něco jako Jeruzalém Ježíšovy doby. Král Herodes sídlil na Pennsylvania Avenue 1600 (adresa Bílého domu pozn. překl.), Sanhedrin na Kapitolu, velekněz Kaifáš v Lutherově sboru a všude kolem nás se potulovaly kmeny bezdomovců a leprotiků bez příslušnosti a bez jakéhokoli zastání. Možná jsme jim neříkali nečistí, byli však obdobně vytlačováni z veřejných prostranství, kde by mohli být na očích, jedli z popelnic a postávali či spali v úzkých uličkách. V kázáních a při biblických hodinách jsme si museli začít klást otázky. Mysleli jsme na ně a modlili se za ně, zápasili jsme. Díky Bohu byl náš sbor vždy požehnán tím, že se v něm vyskytovalo mnoho lidí soucitných hlav i srdcí. Nakonec jsme se rozhodli, že otevřeme dveře našeho kostela, aniž bychom se ohlíželi na možná rizika, a že tak naplníme biblické pozvání nechte přijít ke mně. Za čtyřiadvacet hodin náš kostel doslova praskal ve švech. Ve společenské místnosti se tísnila velká svatá rodina bezdomovců, kteří se sem přišli zahřát. 1/ Tento článek původně vyšel jako Open the Damn Doors! v Lutheran Forum (Fall 2011), s Misiologické fórum 3/2013 červenec / júl T É M A Č Í S L A

17 Farářům, kteří se rozhodli řídit poselstvím evangelia dle svého nejlepšího svědomí, tato doba příliš nepřála. Mnoho z nich bylo odvoláno jen proto, že měli poctivé a mnohdy též silně prorocké postoje k občanským a lidským právům (jednoduše to nazývám otázka spravedlnosti v evangeliích"), jež byly v ostrém rozporu s naší státní politikou nekonečných válek a segregace menšin. Duchovní a laikové, kteří se snažili následovat Ježíše, čelili přinejmenším tvrdé kritice a to hovoříme jen o těch lepších případech. Zpochybňování těch, kteří mají moc, ať už v Jeruzalémě či jinde, se nikdy neobejde bez následků. Rasismus samozřejmě nebyl problémem jen v DC a na jihu USA. Velká města včetně mé rodné Filadelfie byla etnicky rozdělena na čtvrti bílých a černých. Než jsme s Ernou přišli do Lutherova sboru, sloužili jsme v 60. letech deset let v Eastonu v Pensylvánii, kde se nacházely dva sbory s několikasetletou historií Zion a St. John's. Služba v chátrajícím a upadajícím centru Eastonu nebyla lehká, byla to však dobrá předehra k Lutherově sboru. Easton, který představuje zmenšený model New Yorku a Filadelfie, leží na řece Delaware, za níž se již nachází stát New Jersey. Tamní luterský sbor užíval historickou budovu kostela, jež představovala překrásnou památku koloniální církevní architektury. Jeho okolí však trpělo, neboť přestavba centra probíhala často zcela nesmyslně a bezmyšlenkovitě. Bouraly se celé staré rezidenční čtvrtě a byly nahrazovány nevýraznou a mdlou architekturou, která se v noci nořila do anonymní temné prázdnoty. Říkalo se tomu pokrok, ve skutečnosti to však bylo vybydlování. Rodiny s dětmi často volily pro svůj život raději periferii než stále se zhoršující centrum města. Erna a já jsme se snažili především sblížit se sousedy. Na nedělní večeři jsme k nám pozvali kněze a rabíny a členy jejich sborů ze sousedství. Naše sbory byly v kontaktu již dříve, chtěli jsme se však pokusit tento dialog ještě prohloubit a vytvořit aktivistickou organizaci, která by společnými silami prosazovala smysluplné kroky, jež by vedly ke zlepšení situace v našem městě. Cílem nebylo vytvořit jediný subjekt, ale silnou, synergickou koalici. Tak se zformoval vnitřně rozmanitý spolek nazvaný ProJeCt (Protestant, Jewish, Catholic). Přinesl svěží vítr, který město vděčně vdechovalo. Lidé již byli unaveni vzájemnou nenávistí a podezíráním mezi denominacemi. Duch spolupráce a přátelství chytil příznivý vítr a vyplul na moře nečekané veřejné podpory. ProJeCt nasbíral stovky tisíc dolarů a postupně stál za vznikem dětské nemocnice, potravinové banky, centra pro mladé, letních programů, zubní kliniky a duchovenské služby ve věznicích. Nic z toho by se nebylo podařilo, kdyby nás nepodporovala dlouhá řada nadšených a upřímně věřících lidí. Rád vzpomínám na jednoho holiče a podnikatele, člena římskokatolického sboru St. Anthony, který celou eastonskou komunitu neustále inspiroval svým radostným a entuziastickým přístupem. Členové luterského sboru St. John s byli rovněž skvělí. Náš kantor a varhaník dokázal rozezpívat celé Northhamptonské státní vězení. Něžný obr Beausang přezdívaný Beau dokázal nadchnout mladé členy sboru, aby se aktivně podíleli na renovaci budoucí budovy centra pro mládež. On a mnoho dalších mě v těchto vyčerpávajících letech podporovali a doslova udržovali při životě. Byla to překrásná a povznášející práce, k níž členy našich sborů zavázal sám Duch svatý. Poskytovali církvi jak štědré finanční dary, tak nemovitosti k bezplatnému užívání. Mnoho členů se přímo podílelo na stavbě budov. Duchovní z jednotlivých sborů cítili, že právě tohle je ten podstatný krok, který jejich sbory měly učinit. I mě tato práce nezměrně naplňovala. ProJeCt dosáhl nebývalého úspěchu, který trvá i dnes po čtyřiceti letech. Někteří lidé měli z tohoto nového trendu samozřejmě také obavy. Avšak na výroční schůzi St. John's v roce 1965, kterou navštívili jak bílí, tak černí členové sboru, byl tento trend potvrzen a jednomyslně přijat. Tím bylo symbolicky i prakticky uznáno nové směřování k mezináboženské spolupráci a sociální spravedlnosti; květiny zasazené do asfaltu města rozkvetly. Po deseti letech jsme Erna i já začali cítit, že nastal čas se posunout dál. Měli jsme radost, že za T É M A Č Í S L A 17

18 sebou můžeme nechat pevnou koalici založenou na vzájemné důvěře laiků a duchovních různých vyznání a stabilní základnu pro mír a spolupráci mezi etniky. Měli jsme však obavy, zda jako duchovní mohu vůbec nalézt uplatnění i v nějakém jiném sboru můj kádrový profil byl totiž dost neortodoxní. Cítil jsem, že by moje poslání nemuselo být všude požehnáno a že by pro ně nemuselo být všude místo. Než jsem vystudoval seminář, promoval jsem z ekonomie a průmyslového inženýrství. Pracoval jsem nějakou dobu v průmyslu. Začali jsme tedy s Ernou hledat možnosti. S mladou rodinou, kterou bylo třeba zabezpečit, bych mohl velice rychle opět skončit u svého logaritmického pravítka a stopek, čehož jsem se zároveň děsil. A najednou k mému velkému překvapení jsem obdržel telefonát z biskupské kanceláře: Jeden sbor ve Washingtonu hledá faráře, který by byl tak trochu 'jiný'." Další neděli se do kostela v Eastonu dostavil vousatý muž s manželkou. Potom jsme hovořili. Howard a Nancy Whiteovi byli z Lutherova sboru. Zanedlouho přijela do Eastonu další skupinka věřících, rovněž z Lutherova sboru. Přijeli si tu podivnou bytost, která k nim měla nastoupit, prohlédnout osobně. Pak nás pozvali, abychom se do Lutherova sboru přijeli podívat. Dostalo se nám vřelého a nadšeného uvítání. Převyprávěli nám celou historii sboru a vyjmenovávali všechny ty úžasné faráře, kteří zde sloužili. Figurovali mezi nimi také zakladatel sboru John Butler, za jehož působení byl sbor pojmenován Pamětní evangelická luterská církev na památku těch, kteří padli nebo byli zraněni v občanské válce, a Lloyd Cassel Douglas, nadaný spisovatel a autor knih Roucho a Nádherná posedlost. Shodou náhod jsem touto dobou dostal ještě jednu nabídku od bohatého sboru v Chicagu s vysokou kostelní věží. Věděl jsem však, že bych v tomto honosném světě na pobřeží jezerní oblasti nevydržel ani rok. Na Lutherově sboru nás zkrátka něco uchvátilo a přitahovalo. Byla to naděje a optimismus lidí tváří v tvář drsnému prostředí centra Washingtonu. Říkáme tomu Duch svatý. Jednoho mrazivého února roku 1970 jsme se tedy já, Erna, děti a štěně sbalili a vyrazili do Lutherova sboru. Okamžitě jsme si začali dělat přátele. Nastoupili jsme stejnou cestu dialogu mezi denominacemi, jako jsme se o to snažili dříve v Eastonu. Tímto směrem jsme se chtěli ubírat vždycky. Když člověk kráčí osamocen, nebude mít nikdy dost sil. Ani my jsme neměli. Ale společně můžeme dělat velké a zázračné věci. Je zapotřebí, aby se rozvinula synergie, což je v mém chápání duchovenské služby klíčové slovo. Ve Washingtonu se zrodil nový ProJeCt. Mezi naše první úspěchy patřila velká sbírka jídla pro chudé, pro níž jsme získali i Jacka Lyona, výkonného ředitele Parking Management Inc. Ten nám umožnil umístit schránky pro sběr potravinových konzerv do parkovacích garáží po celém městě. Byly červené, černé a bílé a bylo na nich logo našeho projektu. Tato akce však zdaleka nebyla jediná. Dealer značky Toyota Jack Taylor nám věnoval dva zbrusu nové náklaďáčky, které jsme pojmenovali Sběrače. Pravidelně objížděly supermarkety a sbíraly chléb a pečivo, jehož expirační lhůta již vypršela. Byli jsme požehnáni chlebem života. Všichni dohromady, řadoví členové i církevní rada, jsme postupně začali chápat, že jako křesťané jsme skutečně povoláni, abychom následovali mesiáše bezdomovců. Stále přemýšlím, proč jsme se to nedozvěděli za čtyři roky studia v semináři. Pochopili to i ti křesťané, kteří se rozhodli svou službu konat mezi nejchudšími z chudých: katoličtí pracovníci, mennonitští dobrovolníci, staří misionáři. Vytváření společenství je bolestivý proces, který především vyžaduje, abychom se shodli na tom, že je důležité si navzájem pomáhat. Sbory se ze samé loajality ke svým denominacím často odvracejí od svých nejbližších sousedů. Nejen luterské sbory vyhledávaly v této době pro své působení příjemnější, vstřícnější a bezpečnější lokality mimo centrum Washingtonu. Vzpomeňte si na budovu ředitelství ELCA (Evangelical Lutheran Church of America) v kancelářském komplexu ze skla a oceli u letiště O'Hare. Mám neodbytný pocit, že pokud by se tam Ježíš objevil a zaklepal na ohromné automatické dveře na 18 Misiologické fórum 3/2013 červenec / júl T É M A Č Í S L A

19 fotobuňku, přišla by mu naproti ochranka, která by jej rychle a v tichosti vyprovodila. Pak se však nabízí otázka. Kdo je vlastně luterán? Jednou jsem vyplňoval výroční zprávu, která říkala, že náš sbor přijal patnáct tisíc nových členů. Úředník, který zprávu zpracovával, mi odepsal, že jsem při sčítání členů nepoužil správná kritéria. Napsal jsem mu: moje kritéria jsou Matouš, Marek, Lukáš a Jan jaká jsou vaše? Od té doby jsem měl od nich pokoj. Neozvali se ani poté, co jsem odesílal zprávu, v níž se uváděly milionové částky jako dary na vybudování a opravu budov Lutherova sboru. Ježíš byl chudý, hladový, vyobcovaný mesiáš, který často jídal u jednoho stolu ve společenství všech, kdo si k němu přisedli: hříšníků a výběrčích daní, žen a farizejů, osob nechvalné pověsti. V Jeruzalémě stejně jako ve Washingtonu se Ježíš nejčastěji objevuje na ulicích, na chodnících mezi žebráky s plastovými kelímky na almužny, mezi těmi, kdo jsou zkrušení, mezi vyvrheli, těmi, kdo prohrávají svůj život, mezi utlačovanými, bezmocnými, mentálně postiženými, mezi lidmi volajícími Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou. Chudí jsou Ježíšovi lidé. Zavedené, usazené a prosperující sbory, jejichž členskou základnu tvoří střední třída, se s tím dost těžko smiřují. V Lutherově sboru to však nešlo nevidět. Každý den jsme byli konfrontováni s bezdomovci, kteří nám dávali lekce z evangelia přímo mezi kostelními zdmi. Uvědomili jsme si, že všichni jsme vlastně bezdomovci, dokud nenalezneme domov v Ježíši Kristu. Samozřejmě, že jsme vždy vnímali, že Lutherův sbor je oproti sborům na předměstí ve značné materiální nevýhodě. Sbory, které působily na vnějším okruhu Velké čínské zdi, mohly stavět moderní nové budovy bohatě obklopené úhlednými parkovišti, budovy s vysokými věžemi a majestátními varhanami. Avšak my jsme dostali drahocennou příležitost dělat to, k čemu nás volá evangelium. Na dveře našeho kostela denně klepali Ježíšovi lidé, prosili, aby mohli vstoupit do našeho příbytku, hledali útočiště. Sbory a církve chtějí především růst. Proč ne. Na tom není nic špatného. Nepotřebujete však žádné speciální vzdělání v misiologii a teorii církevního růstu, abyste pochopili, že evangelium zná jedinou správnou odpověď: Tak už zatraceně otevři ty dveře!" Za jedné mrazivé pondělní noci v lednu roku 1976 jsme do kostela vpustili cizince z ulice. Díky tomu jsme poznali, že mezi lidmi žijícími na ulici je rozvinuta vysoce efektivní komunikační síť. Nejchudší z nejchudších, nejnemocnější z nemocných, paranoidní schizofrenici, lidé trpící svrabem a tuberkulózou, zavšivení, nemytí týdny či měsíce ti všichni polehávali a posedávali na podlaze našeho kostela avbatozích či na vozíčcích přenášeli pár kusů svého jediného majetku. Kostel doslova páchl zatuchlinou. Veřejnost v metropoli byla naším činem šokována. Lutherův sbor a jeho spolupracovníci z nejrůznějších oblastí a odvětví otevřeli své chodby, schodišťové šachty, kapli, společenskou místnost, výukové prostory a vytvořili z nich útočiště. A poté se zcela náhle a nečekaně dostavil jasný a očividný biblický zázrak v podobě prozření: nebyli jsme to my, kdo zachraňoval bezdomovce to bezdomovci zachránili Lutherův sbor! Kristus v jejich středu se nás dotkl. Bylo to samo evangelium, kterému se tak umně vyhýbáme, když se zavíráme do svých enkláv s vitrážovými okny. O Štědrém večeru jsme procesím kráčeli do hlavní chrámové lodi a zpívali koledy. Všude kolem se ozývaly vzlyky a pláč. To se v našich návštěvnících probudily vzpomínky na dřívější Vánoce, které trávili s rodinami, dokud nebyli stiženi duševními a tělesnými chorobami. V tu chvíli jsme věděli, že oslavujeme reálnou přítomnost Krista způsobem, o kterém ředitelství naší denominace nechtělo a ani nemohlo slyšet. Bylo nutné vypořádat také majetkoprávní vztahy sboru. Tři ze sedmi domů, které sbor vlastnil na N Street, obývala podivná individua, vyvíjející pochybné aktivity. Mezi podnikavce, kterým jsme prostory pronajímali, patřila mimo jiné také čínská prádelna, salón krásy a jasnovidec. Když následně zemřel a stěhovali jsme jeho věci, získal jsem jeho křišťálovou kouli, kterou jsem poslal na adresu našeho ředi- T É M A Č Í S L A 19

20 telství v Chicagu. Domácí, který se jmenoval Coker Sturgeon a který v našem zastoupení vybíral nájemné, si musel často počínat spíš jako vymahač dluhů. Nájemníci pochybné pověsti byli nakonec vystěhováni a domy se proměnily v otevřenou N Street Village, jež bezplatně poskytovala služby biblické pohostinnosti podle 25. kapitoly Matoušova evangelia. Postupně se nám podařilo vybudovat ještě pohodlnější příbytek pro lidi bez přístřeší, sprchy a kuchyňku, kancelář, prostory pro pracovníky Lutherova sboru, uvítací místnost, kapli, knihovnu, čítárnu a recepci. Nakonec jsme přidali také výtah, aby byla fara a bohoslužebný prostor dostupný i pro hendikepované. Abych budování v počátečních letech poněkud uspíšil, pozval jsem jako námořní důstojník v záloze svou bývalou jednotku, Námořní konstrukční prapor SeaBee, aby na N Street přijeli uspořádat svůj měsíční výcvik. Musel jsem být velice ostražitý, neboť v okolí se čtyřiadvacet hodin denně promenovaly stovky prostitutek, které o vojáky jevily očividný zájem. Nakonec jsem ale mohl být pyšný nikdo se nenechal svést na scestí. Prostitutkám jsme čelili poměrně úspěšně až do 90. let. Některé byly dotěrné, ale členové našeho sboru se tím nikdy nenechali vyvést z rovnováhy. Pamatuji se, jak jednomu starosvětskému džentlmenovi ze Středozápadu, který koupil několik nemovitostí na N Street, aby je později věnoval našemu sboru, nabízela prostitutka své služby na Velikonoční pondělí. Muž se pomalu otočil a zcela klidným hlasem pronesl: Madam, chci vám poděkovat. To je ten nejkrásnější kompliment, který mi kdo složil za posledních pár let. Zachoval tak jak vlastní bezúhonnost, tak čest oné dámy. Ve stejné době bylo rovněž několik poslanců a významných osob viděno, kterak dělají návrhy pracovnicím v naší čtvrti. Dlužno říci, že pracovnice v okolí našeho sboru bděly a hlásily, když se někde na ulici dělo bezpráví. Několik žen díky naší pomoci uniklo z drogové pasti a sexuálního otroctví. Pamatuji se na mladou dívku, která vyhledala naše útočiště, aby dostala najíst. Zanedlouho již seděla v autobuse domů do Mississippi. Zavolal jsem její babičce, že její vnučka jede domů, a ptá se, zda ji přijmou. Žena odpověděla: Chvála Bohu, díky Pane Ježíši. Lutherův sbor pomohl bezpočtu dobrých lidí. Měli bychom však také přiznat, že centrum Washingtonu v té době prodělávalo proces přeměny ve čtvrť zbohatlíků, který vytvářel k aktivitám v N Street Village tvrdou opozici. Firmy, které sídlily v našem sousedství, dělaly všechno proto, aby zamezily naší činnosti a dostaly nás pryč. Snažily se nám zabránit ve stavebních úpravách a ohrozit naší holou existenci. Jednu dobu měl náš sbor soudně uloženu pokutu 500 dolarů za každý dům, který slouží jako útočiště, jídelna a noclehárna pro nemajetné, protože jde o aktivity, které se neslučují s posláním církve. Když jsme byli opět předvoláni k přelíčení, ujal se naštěstí případu židovský soudce, který prohlásil: Pokud je mi známo, všechny tyto věci dělat máme. Sytit hladové a starat se o bezdomovce je naším etickým posláním již pět tisíc let. A případ ukončil. Přesto si však nejsem jistý, zda bychom vyhráli, kdyby si nás nevzala pod křídla jedna z nejlepších právních firem ve Washingtonu Hogan and Hartson zdarma a nezištně. Znepříjemnit život se nám snažili i někteří členové ze sdružení vlastníků nemovitostí sídlících v okolí kostela. Když jsme se pustili do rekonstrukce farnosti, snažili se přesvědčit komisi pro historické památky, aby nám zakázala nahradit velké ocelové okenní rámy, jež byly z hlediska dnešních hygienických standardů naprosto nevyhovující. Naše žádost o povolení k výměně byla zamítnuta s tím, že jde o historickou budovu. Historickou? opáčil jsem. Toto křídlo bylo postaveno v roce Jsem starší než tenhle kostel. Na jedné straně stáli spekulanti a podnikavci, kteří skupovali domy po pěti až osmi, opravovali je a následně prodávali s tučným ziskem. Na druhé straně stál Lutherův sbor se svým posláním poskytnout přístřeší bezdomovcům, který byl neustále obviňován z toho, že překáží postupující přeměně města ve čtvrť pro zbohatlíky. Žaloby a soudní spory se vlekly šest let. Pak se nám konečně podařilo získat povolení k výstavbě 20 Misiologické fórum 3/2013 červenec / júl T É M A Č Í S L A