CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Transkript

1 CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Šárka Prokopová Olomouc 2015

2 CARITAS - Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Téma práce: Přínosy komunitní práce při práci se seniory Šárka Prokopová Vedoucí práce: Mgr. Šotolová Miloslava Olomouc 2015

3 Prohlašuji, ţe jsem práci vypracovala samostatně a ţe jsem všechny pouţité informační zdroje uvedla v seznamu literatury V Olomouci Prokopová Šárka

4 Mé poděkování patří vedoucí práce paní Šotolové Miroslavě za trpělivost, flexibilitu, inspiraci a lidský přístup. Dále bych ráda poděkovala mé rodině, která mě po celou dobu studia podporovala.

5 Obsah Úvod Člověk ve společnosti Stáří ve společnosti Ţivot ve stáří Demografie Autonomie Stárnutí a stáří Komunitní práce Historie komunitní práce Komunitní práce Komunita Pomoc ze strany komunity Komunitní plánování ve městě Frýdek-Místek Principy a hodnoty komunitního plánování Oprese ze strany společnosti Oprese Antiopresivní přístup Senioři a kvalita ţivota Kvalita ţivota Zdraví seniorů Zrak Sluch Role subjektů v komunitním přístupu Role rodiny Role obcí Role státu Příspěvek na péči Příspěvek na mobilitu Sluţby ve Frýdku-Místku Sociální práce a sluţby... 33

6 6.1.1 Pečovatelská sluţba Osobní asistence Dobrovolnictví Neformální péče pro seniory Závěr Literatura... 38

7 Úvod Nedávno jsem navštívila seniorku vysokého věku. Obdivuhodné na ní bylo, ţe proţila uţ dvě světové války, byla psychicky nesmírně vitální a měla velikou radost z toho, ţe se po zlomenině pánve vrátila domů. U této paní jsem konzultovala, jakou roli budou hrát v její tíţivé situaci terénní sluţby, které budou navazovat na péči její rodiny i jejich sousedů. V současné době je pomoc u této ţeny zajišťována ze strany blízkého okolí, kdy důleţitou roli zastávají nejen rodinní příslušníci, sousedky, ale i místní sociální sluţby. A to vše je doplněno úlohou státu, který umoţnil poskytnutí bezplatné péče, protoţe paní byla vězněná v koncentračním táboře. Nikdo z těch, kteří poskytují péči, nepovaţovali svou úlohu jako povinnost ani jako důvod k nelibosti. Celou tuto situaci povaţuji úţasně nastavenou intervenci, která umoţňuje této ţeně ţít ve svém domácím prostředí a být šťastná. Dovoluji si říct, ţe tato ţena má dar a díky svému elánu dokáţe pozitivně nakazit své okolí. Kdyţ jsem odcházela, tak mi tato stará dáma děkovala za to, ţe se jí díky pomoci ze strany jejího blízkého okolí, splní její sen a ona bude moct umřít doma. Měla jsem z toho všeho velkou radost. Splněný sen v této podobě můţe znít podivně. Domnívám se, ţe hloubku takového přání můţe pochopit jen ten, kdo se v takové situaci nachází nebo se s ní setkal ve svém blízkém okolí. Ostatní lidé mají snad málo informací nebo příleţitostí se s touto problematikou zabývat. Ve své práci chci poukázat na moţnosti integrace seniorů se sníţenou soběstačností, ve městě Frýdek- Místek. Cílem následujícího textu je představit přínosy komunitní práce při práci se seniory ve Frýdku-Místku, která je zaměřená zejména na pomoc lidem v jejich přirozeném prostředí, v jejich domácnostech za spoluúčasti jejich blízkého okolí. Několik let pracuji v sociálních sluţbách, kdy se věnuji především seniorské skupině uţivatelů. Vţdy jsem pracovala v sociálních sluţbách terénních, z čehoţ vyplývá, ţe se těmito lidmi se setkávám zejména v jejich domácím prostředí, které je pro ně velmi důleţité. Během své praxe jsem uţ mnohokrát slyšela, jak je pro tyto lidi důleţité zemřít doma. Tímto výrokem však lidé na sklonku ţivota formulují zejména své přání moci ve své domácnosti spokojeně doţít a nemuset do jiného prostředí. Demografické prognózy však ukazují, ţe se s problematikou týkající se seniorů budeme setkávat stále častěji a intenzivněji. Stárnoucí populace nebude problémem jen úzkého kruhu rodiny, ale celé naší společnosti. A v té chvíli bude dobré nastavení komunitní práce přinášet své plody ještě mnohem výrazněji neţ je tomu v současné době. 6

8 Ve své práci se pokusím nastínit, jaká je úloha blízkého okolí lidí v seniorském věku a terénních sluţeb. S jakými problémy se musí senioři často vyrovnávat. Zaměřím se na situaci ve statutárním městě Frýdek-Místek, protoţe se v této oblasti orientuji lépe neţ v kterékoliv jiné části našeho kraje. Absolventská práce je nastavená jako teoretická práce, při jejím zpracovávání byla pouţitá metoda kompilace. V první kapitole se seznámíme s postavením člověka ve společnosti, s demografickými předpoklady stárnutí obyvatelstva a nahlédneme na ţivot lidí ve stáří. V této kapitole naznačuji, s jakými problémy se v běţném ţivotě senioři setkávají. Ve druhé kapitole se zabývám komunitní prací, plánovaním a principy této metody intervence různých činitelů vzhledem ke znevýhodněné skupině seniorů. Jde nejen o obecný popis, ale je zde zahrnuta také konkrétní práce ze strany města Frýdek-Místek, které jsem si vybrala. Další kapitolu jsem věnována opresi, ke které dochází ze strany většinové společnosti. Jedním z moţných nástrojů řešení v rámci sociální práce se jeví antiopesivní přístup. Čtvrtá kapitola popisuje vliv různých zdravotních problémů na kvalitu ţivota lidí ve stáří, které v mnohých situacích běţného ţivota velmi intenzivně ovlivňují jejich fungování. Pátá kapitola se zabývá rolí subjektů v komunitním přístupu, zde si můţeme přečíst, jakou roli zastává rodina, obec a stát. Jsou zde zahrnuty i příspěvky na péči, které můţe občan vyuţít a jedná se o pomoc ze strany státu. V poslední kapitole jsem se zaměřila na sociální sluţby ve statutárním městě Frýdek- Místek, které jsou nejčastěji vyuţívány občany města. Zde se můj zájem soustředí především na sluţby terénní, jenţ jsou určeny občanům města zejména proto, aby mohli co nejdéle setrvat ve svém přirozeném prostředí a téměř plnohodnotně proţívat svůj ţivot. 7

9 1 Člověk ve společnosti Lidé tvoří společnost uţ od pravěku, postupem času se díky všem novým technologiím a to nejen z oblasti medicíny, délka ţivota prodluţuje. Zejména proto můţeme dnes čerpat ze zkušeností a rad starých lidí, jejich přítomnost je nám déle neţ kdy jindy přínosem nejen v osobním, ale i profesním ţivotě. Staří lidé tvoří velkou společenskou skupinu, na kterou by se nemělo zapomínat a ani by se neměla odsuzovat z důvodu přibývajícího věku či zdravotních problémů. V různých kulturách i etapách v celé historii společnosti můţeme pozorovat, jakou příčku zaujímal lidský ţivot na ţebříčku hodnot. Peschke říká, ţe je potřeba vnímat lidský ţivot komplexně a nezapomínat na lidi, kteří jsou zdravotně znevýhodnění nebo staří (Peschke, 1999, s. 113). Kaţdá lidská bytost je neoddělitelný článek přírody a součástí jejich zákonů. Člověk je však také bytost vnímavá, citlivá, ţijící ve vzájemné interakci se svým blízkým okolím, disponuje moţností se rozhodovat a uvědomuje si, ţe ho cosi přesahuje (Dočkal, 2008, s ). Toto tvrzení dokladuje také Kučerová a říká, ţe člověk je automatické zařízení, ale i ţivý a spirituální tvor, který se pokouší naleznout smysl svého ţivota (Kučerová, 1996, s. 23). Pro všechny lidi je důleţité zejména jeho okolí tento fakt poznamenává také Pichaud a píše, ţe člověk nemůţe existovat bez druhých lidí, ke svému bytí potřebuje být v interakci s jinými lidmi (Pichaud, 1998, s. 39). Nejen, ţe člověk nemůţe ţít sám, ale jak říká Kučerová, ale je také ovlivněn svým okolím. Musí se dívat do očí širokému okolí, jenţ je neosobní, riskantní, zlé, ale ke kterému je kaţdý připoután svými potřebami. Prostředím, jeţ udává směr, které si nás přivlastňuje a které smí být bohaté, milé či šťastné (Kučerová, 1996, s. 25). Člověk je také souhrnem společenských vztahů, zajisté, ale není jejich trpný průsečík. Je bytostí, která si je vědoma sama sebe (Kučerová, 1996, s. 19). Kaţdý člověk je od přírody součástí společnosti. Někdy se ocitáme na opačné straně a cítíme se osamělí, ale i nepříjemní vzhledem k ostatním, potřebujeme mít moţnost sebeurčení a vnímáme se jako samostatná jednotka (Dočkal, 2008, s. 80). V ţivotě člověka je důleţité nebýt sám, ţít ve společnosti, která ho ovlivňuje. Křivohlavý konstatuje ţe, není ţádná novinka a ani objev, ţe chceme být také všichni ţiví a 8

10 zdraví. V případě, ţe se nenacházíme v tomto rozpoloţení, pokoušíme se zrealizovat nápravu, nebo-li nastavujeme podmínky pro zlepšení špatné situace (Křivohlavý, 2011, s-69). Sak hodnotí, jakým způsobem na nás působí zvyšující se délka ţivota jednotlivce, která má vliv také na hodnotu a změnu společnosti v dlouhověkou společnost ( Sak, 2012, s. 11). Kaţdý člověk ke svému ţivotu potřebuje společnost, výjimkou nejsou ani lidé v seniorském věku. Stáří není důvod k izolaci od většinové společnosti. Lidé si málokdy neuvědomují nebo si nechtějí ani připustit, ţe i oni jednou budou staří a závislí na svém okolí. 1.1 Stáří ve společnosti Společnost současné doby začíná reagovat na stále se zvyšující počet lidí v důchodovém věku a snaţí se tyto osoby vnímat jako platné členy společenského ţivota. Nejen ze strany státu jsou přijímána rozmanitá opatření, která dbají na to, aby senioři zůstávali aktivními členy společenského ţivota nebo byli do tohoto ţivota zpět integrováni. Ovšem úspěšná integrace záleţí také na celkové kondici a společenské angaţovanosti lidí v pokročilém věku. Stáří je vnímáno jako moudrost ze zkušenosti, které člověk za celý ţivot nasbíral. Pokud se rozhlédneme kolem sebe, můţeme si sami pro sebe zhodnotit, kolik toho pro nás tito lidé vykonali, v čem nám mohou pomoci i dnes. Je naprosto v pořádku, ţe se pokoušíme nastavit kvalitní péči ve chvíli, kdy tito lidé sami nebudou moct. Ovšem k tomuto všemu je také potřeba vytvořit ze strany jednotlivců, rodiny, okolí, obcí a státu určitá opatření, aby lidé vyššího věku měli svůj ţivot na stejné nebo velmi podobné úrovni jako ve svých předcházejících ţivotních etapách. Nejedná se jen o finanční zázemí, které je velmi důleţité, ale také o vytvoření nových typů sluţeb, či přijetí různých opatření, která budou napomáhat k tomu, aby také tito lidé mohli co nejdéle zůstat ve svém přirozeném prostředí. Dvě velmi vzdálené etapy v lidském ţivotě mají vlastně dost společného, je to dětství a stáří. Stáří a dětství jsou ohraničené nebytím, dítě přichází z nebytí, starý člověk do něho odchází. Dítě získává na síle a jeho schopnosti rostou, senior sílu ztrácí a jeho schopnosti klesají. (Sak, 2012, s. 13) Stále se zvyšující věk starých lidí je docela jistě dobrým výsledkem, ale je nutné na tento vývojový trend s předstihem reagovat. Při absenci přílivu financí do zdraví a účinného nastavení vyuţívání zdravotních a sociálních sluţeb je předpoklad, ţe budou rychle stoupat výdaje za medicínskou a časově náročnější péči. Cílem k tomuto je kromě jiného také zvýšení moci samospráv v podpoře lepšího fungování sociálních a zdravotních sluţeb (Kalvach, s. 7). 9

11 Gruss se zabývá opakovanými dotazy a tím, jak můţeme napomoci ke kvalitnějšímu stáří. Odpověď na tento dotaz není lehká, jedná se o směsici rozmanitých schopností: tělesných, duševní a sociální. (Gruss, 2009, s. 14) Do roku 2020 by měli mít lidé nad 65 let moţnost plně vyuţít svůj zdravotní potenciál a aktivně se podílet na ţivotě společnosti. Vývoj demografické situace v ČR předpokládá rostoucí podíl stárnoucí 50+ a staré populace 80+, která bude postupně ekonomicky neaktivní. Nicméně je to 6 % starých lidí, kteří vyţadují trvalou péči v institucích. Skoro všichni lidé v důchodovém věku májí schopnosti k tomu, aby byli samostatní. Zvyšující se věk sebou přináší tělesné i psychické limity, protoţe tělo stárne. Také sociální zvyky seniory ovlivňují a tím se podílejí na nečinnosti stárnoucí populace, která se obává všeho nového. Tento fakt je pak moţné pozorovat na tom, ţe se aktivity omezují jen na neaktivní pojídání léků, které jsou aplikovány často neefektivně. Informovanost v oblasti zdravého způsobu ţivota mají prokazatelně dobré výsledky v kaţdé věkové kategorii. Tělesná aktivita je prevencí před úrazy, absence kouření se kladně projevuje na cévním systému u lidí, kteří přestali kouřit aţ v 75 letech. Procvičování paměti a různé aktivity zaměřené na psychiku můţou zabránit rozvoji demence. Interakce s okolím, sounáleţitost a pocit prospěšnosti u seniorů předcházejí vzniku depresí a duševních nemocí. ( Aktivita ve stáří se odvíjí od čtyř oblastí a tou je osobitost jedince, sociální nálada, kondice člověka a různé příleţitosti (Dvořáčková, 2013, s. 24). Kalvach ve své publikaci hovoří o dvou protikladných konceptech v přístupu k lidem s omezenou či ztracenou soběstačností, které označuje jako existenciálně humanistický a redukcionisticko-ekonomický. Prioritou redukcionisticko-ekonomického konceptu je převod nesoběstačného jedince pouze na biologické systémy, společensky postproduktivní. Při práci s tímto konceptem jsou vyuţívány především různé typy ústavní péče, které jsou zaloţeny především na úsporných systémech a Kalvach je nazývá jakýmsi nízkoprahovým překladištěm. Dle existenciálně humanistického konceptu je jedinec vnímán jako člověk, jenţ má právo na uspokojení svých potřeb. Toto pojetí soustřeďuje svou pozornost na práci s jedincem v jeho běţném prostředí, na vzájemnost a oporu jeho prostředí, dále pak na zlepšení nebo zachování dovedností tohoto člověka. Hlavní úlohu naplňování tohoto konceptu hrají obce (Kalvach, s. 19). Jestliţe se budeme chtít ubírat směrem existenciálně humanistického konceptu, tak je naprosto namístě, abychom se podíleli na rozvoji sluţeb terénních a tím zachovali mnohem 10

12 větší naděje lidem, kteří chtějí doţít ve svém domově. Tito lidé si budou moci rozhodovat o sluţbách, které jim budou poskytovány ze strany jejich okolí. Důleţitý je také pojem sociální fungování, které v případě bytí člověka ve společnosti hraje velmi důleţitou roli. Matoušek říká, ţe podstatou tohoto konceptu je podle Bartlettové představa, kaţdý člověk a jeho okolí jsou stále v interakci. Při rozboru této interakce je podstatné, ţe prostředí vyvíjí na kaţdého jedince určité poţadavky (nastavuje očekávání, určuje sociální role, ohraničuje sociální a kulturní normy) a člověk je na ně nucený reagovat, Zdravé a bezproblémové jsou taková působení, kdy mezi nároky prostředí a jedincem vládne rovnováha. V případě, ţe lidé nároky prostředí adekvátně nezvládají, je rovnováha narušená a vzniká problém (Matoušek, 2013, s. 277). Sýkorová prezentuje ve své knize shrnutí autorů (Rabušic, Rychtářová, Kučera), ţe demografie stárnutí bude nárokovat mnohem větší poţadavky na zajištění medicínské a sociální péče. V případě osobní a odpovědnější intervence kaţdého starého člověka a vzhledem ke zdravotnímu stavu a soběstačnosti, by se výdaje nemusely zvyšovat dramaticky a to i v případě, ţe se chronické onemocnění a závislost na druhé osobě odsunou do vyššího tj. čtvrtého věku. (Sýkorová, 2007, s ) Také Dvořáčková hovoří o úspěšném zvládnutí demografických změn díky pozitivnímu přístupu zaměřeným na potenciál starších věkových skupin (Dvořáčková, 2013, s. 24). Gruss předvídá, ţe stárnutí lidí bude vyvíjet tlak nejen na politiku a správu státu, ale zejména na představy seniorů, kteří svou roli většinou vnímají ve spojení pasivním příjmem důchodů (Gruss, 2009, s. 184). Sak říká, ţe občané naší republiky hovoří skoro jako jeden, kdyţ tvrdí, ţe nejsme připravení na své stárnutí (Sak, 2012, s. 151). Nad způsobem jakým budeme jednat, bychom se měli zamyslet kaţdý z nás a zároveň my všichni dohromady a určit si priority intervence, která bude vyvíjená v tomto směru. Téměř kaţdý člověk tvrdí, ţe je mu nejlépe doma a to je signál k tomu, aby se společnost respektovala názory svých členů a vytvářela adekvátní podmínky. Také institucionální zařízení hrají důleţitou roli v péči o občana, ale měla být vyuţívána aţ jako poslední moţnost. Bude zapotřebí mnoha společenských změn, v jejichţ důsledku bude společnost ke starým lidem vstřícnější, a tím jim poskytne víc příleţitostí k dalšímu rozvoji. Změny, by se měly týkat zejména těchto oblastí ţivota: rodinné politiky, informovanosti, dopravní infrastruktury apod. 11

13 1.2 Život ve stáří Pokud je člověk v důchodovém věku stále aktivní a jeho tělesná kondice a zdraví mu dovolují podnikat oblíbené aktivity ve stejné míře, na jakou byl zvyklý, tak se dá hovořit o výhře. Nastane-li však situace, kdy se z nějakého zdravotního důvodu musí člověk omezit v činnostech, které pro něj byly doposud důleţité, tak je to problém a pro někoho i důvod k trvalé rozladěnosti. Jednou z moţností je nevzdat se a najít si záliby jiné, ovšem sami si přiznejme, jak někdy trvá, neţ si najdeme novou zálibu, pokud nás ta předchozí omrzela nebo ji jiţ nemůţeme vykonávat. Další z věcí, která se pojí se stářím je ztráta přátel a známých. Udrţet si své původní sociální kontakty je problém v případě, ţe problémy se zdravím ovlivní také mobilitu člověka. Čevela se zmiňuje o principech OSN (1991), kdy jsou v ţivotě starých lidí prioritní zásady stejné jako u všech lidí v různých věkových kategoriích, kteří se vyrovnávají s různými typy postiţení. Směr a smysluplnost ţivota je také v posledních etapách lidského ţivota úzce propojen s ostatními ţivotními etapami a prioritami jednotlivců (Čevela, 2012, s. 31). Kaţdý člověk stárne. Toto elementární tvrzení je všeobecně známé a uznávané. Ostatně lidé říkávají, ţe stárnutí a stáří, stejně jako smrt, jsou jedinou spravedlivou jistotou, kterou máme. (Haškovcová, 2010, s. 16) O lidech, kteří se dostali ve svém ţivotě do jedné z posledních etap, hovoříme jako o seniorech, lidech v důchodovém věku, starých lidech apod. Najít odpověď na otázku, kdo je senior není lehké, ale musíme vycházet z toho, ţe se v tomto pojmu protínají biologickomedicínské aspekty se sociologickými. Senior je člověk završující ţivotní fázi se specifickým postavením ve společnosti. Do seniorského věku se člověk dostává tím, ţe přechází plynule ze kategorie středního věku, tento stav je pevně daný, na jinou ţivotní etapu jiţ nenavazuje. Česká společnost udává, ţe se člověk stane seniorem zhruba v době do 60. a 70. rokem ţivota, dle dispozic kaţdého jedince. Hrozenská se touto problematikou zabývá ve svých výzkumech, ale odpovědi dotazovaných nejsou jednoznačné (Hrozenská, 2013, s ). Lidé v důchodovém věku jsou ve svých aktivitách, samostatnosti a autonomii limitování zejména zhoršujícím se zdravotním stavem a kondice. Senioři svou situaci akceptují, často se s ní vyrovnávají pomocí výběru vhodných činností, které upravují dle aktuálních moţností (Sýkorová, 2007, s. 213). 12

14 Kaţdý člověk, tedy i senior, uspokojuje své potřeby, které se skládají z tělesných, psychických a společenských částí, jeţ jsou vzájemně svázané a nerozdělitelné (Pichaud, 1998, s. 41). Čevela uvádí, ţe kaţdý člověk má své vlastní potřeby a ty jsou ovlivněny časem a prostředím, ve kterém ţije. Vnímáme-li stárnutí jako děj, ve kterém hraje roli vitalita člověka, změna rolí a vztahů, tak můţeme říci, ţe se v celém dění mění také ţebříček potřeb a pořadí, ve kterém budou uspokojovány. Můţe se také stát, ţe uspokojení některé z potřeb můţe zabránit uspokojit potřebu jinou (Čevela, 2012, s. 34). Hudáková se zmiňuje o výsledcích kvalitativního výzkumu, kdy se u seniorů hospitalizovaných a seniorů umístěných v pobytovém zařízení projevil nepochybný vliv mobility, samostatnosti a nevyrovnanosti na kvalitu jejich ţivota a to u obou kategorií sledovaných (Hudáková, 2012, s. 99). Různé indicie nás vedou k názoru, ţe dnešní společnost vkládá mnohem více nadějí do myšlenky, ţe také ve stáří je moţné ţít aktivně, dle daných moţností (Gruss, 2009, s. 18). Jedinec v důchodovém věku dozrál do zajímavé situace, která je specifická jeho souhrnem schopnostmi a to znamená, ţe na konci cesty jsou nevhodnější chvíle vyuţít všeho, co se člověk naučil k nastavení postojů, hodnot, názorů a moţnosti působit i na své okolí (Sak, 2012, s ). Také v seniorském věku můţeme hovořit o spirituálním světě, kdy se jeho bohatství vnímáme v kontextu ţivotních událostí. Jestliţe tuto skutečnost pochopíme, míříme ke snášenlivosti a respektu (Pichaud, 1998, s. 19). V dnešní tolerantní společnosti, která zdůrazňuje osobitou autonomii a subjektivní svobodu, je podtrhována kvalita ţivota, ale samostatnost ţivota uţ není tolik zvýrazňována (Jankovský, 2003, s ). Není neobvyklé, ţe si mnozí jedinci naší společnosti mnohé z problémů, které se pojí ke stáří ani nepřipouští. Často některé lidi otázky problémů stáři nenapadnou, protoţe se s touto situací neměli moţnost setkat osobně nebo u někoho ve svém blízkém okolí. Domnívám se, ţe tuto problematiku jedné z posledních fází lidského ţivota lidé odkládají aţ do doby, kdy se sami stanou součástí takového problému. Mnohdy hraje velikou roli strach, který brání lidem, aby si mohli připustit, ţe většina z nás zestárne a dostane se do této ţivotní etapy. Člověk v období vysokého stáři se musí také vyrovnat s blíţícím koncem ţivota. Stále častěji se setkává s odchodem jejich známého, kamaráda či člověka z blízkého okolí zasáhne. Člověk 13

15 by řekl, ţe stáří je vlastně konečně zaslouţený odpočinek po letech pracování, ale lidé se zde stýkají s různými problémy stejně, jako kaţdá jiná generace. 1.3 Demografie Celosvětová populace stárne, jedná se o nový fenomén, se kterým se teprve začíná pracovat. Je potřeba vytvořit zázemí pro stárnoucí a staré občany. Úmrtnost v niţším věku klesá a celková věková hranice obyvatelstva narůstá, porodnost se díky mnoha ukazatelům sniţuje. V dnešní době není ve vyspělých zemích přirozené, aby rodiče měli tři a více dětí, coţ má vliv na průměrný věk populace. Mnozí občané různých států si prozatím tento problém neuvědomují, ale velmi brzy nastane doba, kdy dětí bude méně neţ samotných seniorů. Hlavní charakterovou vlastností demografického vývoje u nás a v západní Evropě je stárnutí populace. V následujících letech se tento trend bude udrţovat. Celkový dopad na tuto situaci bude mít zejména nástup vysokého věku a relativně dobrý zdravotní stav u poválečných ročníků. V České republice i ostatních rozvinutých zemích Evropy se demografický vývoj vyznačuje především stárnutím populace. Takhle se to bude vyvíjet i v dalších letech. Bude to z důvodu zestárnutí populačně silných poválečných ročníků a později k tomu přispěje hlavně prodluţující se očekávaná doba doţití. Slovy demografa lze konstatovat, ţe bude česká populace stárnout shora věkové pyramidy (MPSV). V populaci se stále intenzivněji zvedá věková hranice: počet lidí starších 60 let v poměru k celkovému počtu světového obyvatelstva se zvýší z 11% v roce 2006 na 22% do roku V tomto období se poprvé v historii lidstva objeví více lidí seniorského věku neţ dětí (do 14 let). V zemích třetího světa se tento trend rozvíjí rychleji neţ ve zbytku světa: do padesáti let bude více neţ 80% seniorů ţít v rozvojových zemích, zatímco v roce 2005 to bylo 60% (průvodce, 2009, MPSV překlad). Demografický vývoj v naši zemi směřuje svou pozornost k délce ţivota lidí ve středním věku, která se díky sníţení úmrtnosti a porodnosti prodluţuje. Jako stále větší problém se jeví zabezpečení staré populace. V současnosti je důchodců, ve srovnání se zaměstnanými zhruba více neţ jedna čtvrtina do roku 2020 se stane tento poměr skoro vyrovnaný (Krebs, 2010, s. 182). 14

16 Kalvach hovoří o tom, ţe se v nedaleké době setkáme se stárnutím silných poválečných ročníků, se projeví zejména tlakem na různé typy sluţeb v rámci komunity. Celý tento trend nazývá jako demografický apel. (Kalvach, s. 16) Dana Sýkorová ve své knize shrnuje postřehy dalších autorů (Easterlin, Muffels-Ruud, Rychtaříková) a uvádí, ţe demografické stárnutí přitahuje pozornost jak v Česku, tak v jiných zemích zvláště svými předpokládanými ekonomickými důsledky. Nezřídka jsou interpretovány v termínech krize, spojované s enormními náklady na finanční, zdravotní a sociální zajištění zvyšujícího se počtu důchodců (Sýkorová, 2007, s. 43). Čevela se ve své knize vyjadřuje k nástupu nové stárnoucí populace, která bude mnohem výrazněji zastoupená v následujících letech zejména díky rozvoji technologií v různých oborech, jenţ se odráţí v celkové kondici seniorů. Tyto procesy nazývá soudobými ději a ve vztahu k nim se také zabývá riziky, která mohou stárnoucí populaci provázet (Čevela, 2012, s. 16). Demografické stárnutí vyvolává nutnost přijmout řešení, ale tyto se omezují pouze na časové vymezení vstupu do důchodu a jejich finanční zajištění (Sýkorová, 2007, s. 43). Z výše uvedených důvodů je zřejmé, ţe je na místě mnohem intenzivněji podporovat, zachovávat nebo vytvářet nové typy sluţeb, které zabezpečí pomoc stárnoucí populaci ve chvíli, kdy budou méně samostatní ať jiţ z důvodu mobility, či jiných zdravotních problémů a tak jim pomohou zachovat si svou soběstačnost a autonomii. 1.4 Autonomie Dnešní doba směřuje k tomu, aby byl člověk samostatný a měl svůj vlastní názor a dokázal vyjádřit své touhy, sny a přání. Společnost nyní na tyto informace slyší více, neţ tomu bylo třeba před několika desítkami let. Kaţdý člověk má právo na to rozhodovat sám za sebe, ačkoliv je pohybově nesamostatný. Toto umoţňuje kaţdému rozhodovat se podle svého uváţení a také podle toho, co mu vyhovuje a s čím je spokojen ve svém ţivotě. Proto by lidé kolem něj měli respektovat kaţdého jedince jako součást společnosti, ale zároveň samostatnou autonomní jednotku. Na hodnotovém ţebříčku stojí autonomie na horní příčce. Ve stáří však autonomie dostává naprosto odlišnou hodnotu, protoţe se často projevuje jistá ztráta samostatnosti a senior je odkázaný na pomoc druhého člověka. Musíme však konstatovat, ţe autonomie a 15

17 závislost na někom druhém se vzájemně neovlivňují. Termín autonomie v sobě zahrnuje sebeurčení, nezávislost, svobodu a kontrolu rozhodování. (Dvořáčková, 2013, s. 47) Člověk má ve svém ţivotě také různé potřeby, například potřebu informovanosti, potřebu náleţet k nějaké skupině, potřebu lásky apod. Jednou z nejdůleţitějších potřeb je potřeba autonomie, kdy se jedná o autonomii v podobě být svobodný, rozhodovat se sám. Člověk můţe být fyzicky závislý a zároveň psychicky zcela autonomní. Pichaud hovoří o autonomii v kontextu se svobodou a moţnosti sebeurčení. Ve společenských skupinách je přirozené vyvíjet tlak na svobodu člověka, proto je nutné si uvědomit, ţe člověk můţe být pohybově omezený, ale současně duševně naprosto autonomní (Pichaud, 1998, s ). Autonomii člověka ve stáří mohou negativně ovlivňovat změny v sociální oblasti, fyziologické a psychické. Tyto změny jsou v tomto období mnohem intenzivnější (Sýkorová, 2007, s. 12). V dnešní tolerantní společnosti, která zdůrazňuje osobitou autonomii a subjektivní svobodu, je podtrhována kvalita ţivota, ale samostatnost ţivota uţ není tolik zvýrazňována (Jankovský, 2003, s ). Kaţdý jedinec a to bez výjimky je v některé oblasti závislý na jiných lidech, ale moţnost autonomního jednání mu nesmí být upírána ani v oblastech, ve kterých je závislý na druhých (Hrdá, 1997, s. 5). 1.5 Stárnutí a stáří Kdyţ se řekne stárnutí a stáří, tak se domnívám, ţe si mnoho lidí problémy spojené se svým zvyšujícím se věkem nepřipouští a to většinou aţ do doby, kdy zjistí, ţe jim jejich síly nestačí, tak jako tomu bylo dříve. Všechno toto je přirozený jev, ale s pokroky naší vědy a medicíny si můţeme déle uţívat samostatného ţivota, který je naplněn mnoha rozličnými aktivitami. Jedna z věcí, která se týká nepřipouštění si stáří je i celkový vzhled starých osob. Někteří z nás se všemoţně snaţí popírat svůj věk. Myslím, ţe velmi brzy nastane doba, kdy si děti nebudou umět představit tu pravou pohádkovou babičku se svraštělou kůţí a bílými vlasy. Stárnutí přirozeně patří k lidskému ţivotu a všemoţné popírání těchto zákonů je někdy snad i proti přírodě. Kaţdý člověk stárne. Toto elementární tvrzení je všeobecně známé a uznávané. Ostatně lidé říkají, ţe stárnutí a stáří, stejně jako smrt, jsou jedinou spravedlivou jistotou, kterou máme. (Haškovcová, 2010, s. 16) 16

18 Grün se na stárnutí nazývá fenoménem, který se týká tělesné stránky kaţdého z nás. Se stárnutím se můţeme dobře vyrovnat, kdyţ objevíme smysl této etapy (Grün, 2009, s. 11). Mlýnková říká, ţe specifikovat stárnutí je velmi nesnadné. Definice stárnutí, se kterými se autorka setkala, nejsou přesné (Mlýnková, 2011, s. 13). Novosad povaţuje na samozřejmé, ţe se v lidském ţivotě střídají jednotlivé etapy, které jsou naprosto přirozeným jevem a není potřeba je brát jako patologické. Zdravotní problémy provázející stáří nazývá nemocemi stáří, které jdou často ruku v ruce s omezováním samostatnosti a soběstačnosti (Novosad, 2011, s. 129). Čevela se zmiňuje o sociálním stáří, které velmi souvisí se změnami úloh, názorů, limity a charakteristickými situacemi ve starším věku, které jsou odráţeny v jejich sociálním fungování a postavení, jenţ je jiné neţ v mládí. Čevela hovoří o nebezpečí různých mýtů o stáří. Mezi mýty číslo jedna patří domněnka, ţe senioři jsou stejnorodá skupina tzv. šedá vlna. V souvislosti s tím hovoří o diskriminačním nálepkování lidí v pokročilém věku (Čevela, 2012, s. 27). Stáří dnešní doby je tvarováno společností, v níţ jsou ideály mládí a krásy těla vnímány pozitivně i v případě, ţe je uměle vytvořeno a doladěno oblečením apod. Tento styl je podsouván jiţ malým dětem. A v tomto je vnímán senior jako něco neţádoucího či sprostého. Zatáhnout do hry s těmito trendy se nechaly rozmanité generace, ale také senioři. Kaţdý ţivot začíná narozením a kaţdý ţivot končí smrtí (Sak, 2012, s ). Stáří je obecné označení pozdních fází ontogeneze. Jde o poslední vývojovou etapu, která uzavírá, završuje lidský ţivot. Čevela dále popisuje, ţe vliv na stařecký stav mají mimo jiné také vlivy prostředí fyzického i sociálního včetně společenského vymezení sociální role i motivací. (Čevela, 2012, s. 19) Jestliţe se setkáváme s lidmi, kteří jsou nějakým způsobem znevýhodnění, tak můţeme konstatovat, ţe jsou ve svém ţivotě odkázání na pomoc ze strany druhé osoby. Fungování blízkého okolí se pro člověka v seniorském věku stává velmi důleţitým aspektem k tomu, aby byl schopen ţít ve svém domácím prostředí co nejdéle. 17