8. Sociologický smysl díla Michela Foucaulta Francouzský poststrukturalismus MICHEL FOUCAULT ( ) rozum a ne-rozum teorii represe

Transkript

1 8. Sociologický smysl díla Michela Foucaulta Foucault, M., Dohlíţet a trestat Foucault, M., Archeologie vědění Eribon, D., Michel Foucault Marcelli, M., Michel Foucault alebo stať sa iným Francouzský poststrukturalismus (neostrukutralismus) je pokračování a zároveň přehodnocení původního strukturalismu 70. a 80. let 20. stol. (Derrida, Lyotard, Foucalt); pro PS decentralizované struktury, odpor vůči jakékoli metafyzice, ztráta víry v jakékoli absolutní, sebe sama prohlédající východisko filosofie, ztráta jednoho rámce, v němţ se mluví o věcech; vyzdviţení individualismu (individuální je nepřekonatelnou překáţkou pro metafyziku); označení post po r ; poststrukturalismus pojímá nadindividuální strukturu jako otevřenou a decentralizovanou; neexistuje ţádné centrum dávající větám smysl (lze pak ale sociální svět pojímat jako smysluplný celek?) MICHEL FOUCAULT ( ) Studoval na Ecole Normale Supérieure od roku (psychologie), od počátku 60. let se věnoval univerzitní profesi v Clermond-Ferrand, Tunisu a Collége de France v Paříţi. Tematicky se zaměřuje na vědění a moc moc je pro něj principem vývoje a integrace společnosti. Metodologicky rozvíjel Foucault v 60. letech metodu archeologie a od 70. let metodu genealogie. těţko zařaditelný klíčová témata jsou moc a vědění (Dějiny sexuality); 4 fáze díla rozum a ne-rozum: zájem o vnímání patologického a normálního v různých dobách (Dějiny šílenství, 1961); analýza postavení psychiatrického pacienta v různých hist. typech spol., podmínění duševního ţivota společenskou situací a formací (tím, jak tlačí epistémé); dříve se rozumné a nerozumné tak nevzpřičovalo (vzájemný dialog), s nástupem osvícenství rozumné = správné; šílenství = duševní nemoc; moderní rozum přestal s ne-rozumem komunikovat; duchovnímu vyloučení odpovídá i vyloučení sociální (vznikají léčebny, kde rozumnými metodami, děláme nenormální jedince rozumnými, aby se mohli vrátit do "naší" zdravé společnosti); původně marxisticky zaloţenou teorii represe posouvá novým směrem, potlačující silou není určitá sociální struktura, ale celá kultura, v níţ se spojuje převládající racionalita filosofie a věd se sociálními a politickými praktikami do jednoho represivního celku; dialog mezi rozumem a šílenstvím se úplně rozpadl, vládne absolutní ticho; nemocné z jejich azylové existence vymanil teprve Freud, který prostřednictvím psychoanalýzy znovu navázal rozhovor se šílenstvím teorie represe Dějiny šílenství v době osvícenství (1961) osud západního rozumu ve středověku ba i v renesanci existoval mezi rozumem a šílenstvím stále ještě dialog proměňuje se v osvícenství duševní nemoc, s nerozumem nekomunikují interpretace není léčba ale práce a snaha nastolit pořádek od archeologie ke genealogii: ústředním pojmem v archeologii vědění (způsob bádání, odkrývání skrytého) je pojem epistémé (soubor pravidel a postupů, jeţ by jakoby předepisovaly autorům vědeckých děl, kteří v dané epoše působí, předmět a styl jejich práce); při zkoumání struktury vědění identifikuje dva radikální zlomy: v 17.století mezi tradiční a klasickou epistémé, v 19. století mezi klasickou a moderní; těmito zlomy se mění celá typika vědění tak, ţe nový typ nelze odvodit z předchozího, jde o radikální diskontinuitu (epistémé renesance zaloţila poznatelnost světa na principu analogie (člověk-kosmos), epistémé klasického věku nespočívá ve sbliţování věcí, ale na rozdílnosti (podobnost není forma vědění, ale příčina omylu)); modifikace archeologie vědění: pojem diskurz (=kaţdý systém výpovědí, který mnoţinu výpovědí, jimţ vládne, drţí pohromadě konečným mnoţstvím pravidel a takto brání, aby se rozplynula v nějakém jiném systému výpovědí); metoda genealogie informuje o tom, ţe dějiny jsou produktem nahodilých událostí a odmítá

2 tradiční zaměření historiků na spojitost, místo toho se zaměřuje na nespojitost mezi přítomností a minulostí; genealog vychází ze současného stavu a zpětně se ptá na skutečný původ historických událostí epistémé kognitivní schéma, které je základem vědeckého a filosofického poznání jedné historické epochy epistémé renesance poznatelnost světa na principu podobnosti a analogie episémé klasického věku rozlišení věcí, tabulka podle totoţnosti a rozdílu moderní epistémé uspořádaná linie dějinné posloupnosti, historický vývoj navazuje na Nietzscheho poznání a věda samy o sobe nejsou cílem lidského usilování, nýbrţ slouţí moci DISCIPLINÁRNÍ SPOLEČNOST: trestání prošlo cestu od umění nesnesitelných pocitů k ekonomii suspendovaných práv. Situace, ze které se reforma zrodila ale není situací nové senzibility, nýbrţ jiné politiky. To, co je kriminálním činem dotčeno, není panovník, který by se měl pachateli mstít, ale celá společnost, která se před ním musí chránit. Mnohé disciplinační praktiky byly dříve uţívány jiţ v klášterech, armádě, avšak během 17. a 18.století se staly obecnými formami ovládání, technikami na výrobu uţitečných jedinců. Organizace policejního aparátu v 18.století pak potvrzuje, ţe zevšeobecnění disciplín dosáhlo rozměrů státu. Dochází k formování disciplinární společnosti směrem k neomezeně zevšeobecnitelnému mechanismu panoptismu, tj. formování společnosti dohledu. Za těchto podmínek není překvapující, ţe se vězení podobá továrnám, školám, kasárnám či nemocnicím, neboť všechny tyto instituce se podobají vězení. trestání mučené tělo za sto let tělo podrobné disciplíně (poprava) (kleci v pasťáku) mučení pozůstatek barbarství zavrţeno tělo je majetkem krále, demonstruje díky mučení svou moc nad poddanými dnes tělo majetkem společnosti která se má od něho chránit v moderní době v trestních systémech je rozhodující místo vězeň disciplinační techniky obecné formy ovládání, ke zevšeobecnění disciplín dospělo rozměru státu - > disciplinární společnost -> formování společnosti dohledu všechny instituce se podobají vězení (školy, třídy, nemocnice, kasárna) Dohlíţet a trestat VĚDĚNÍ A MOC/DISPOZITIV SEXUALITY Od Nietzscheho něj pak také přijímá to, ţe poznání a věda nejsou samy o sobě cílem lidského usilování, nýbrţ slouţí moci. Neexistuje místo, kde bychom mohli stanout nad dějinami a kde by se nabízelo všeobecně platné poznání. Poznání má svůj základ ve světě, poznání je produktem vůle po poznání, které svémocně stanoví vlastní pravdu; podání dějin je podmíněno vlastním hlediskem historiků; samotná forma historického vyprávění slouţí zájmům moci a nadvlády neboť kaţdý výklad skutečnosti znamená uplatnění moci kaţdé uplatnění poznání je aktem moci; moc je tak všude (ne, ţe vše obklopuje), ale ţe odevšad vychází, mocenské vztahy nejsou vůči jiným vztahům vnější, ale jsou jim imanentní. Vůle k vědění první svazek Dějin sexuality Ve Vůli k vědění nejde Foucaultovi o dějiny způsobů sexuálního chování, ale o problém, jak se toto chování stalo předmětem vědění; jde mu o sexualitu jako historicky zvláštní zkušenost; diskurzy spojují jednotlivé výpovědi podle určitých formálních pravidel, dispozitivy představují mocensky strategická spojení diskurzů a praktik, tj. vědění a moci; předmětem kritiky je zde hypotéza represe, k níţ se Foucault sám hlásil v díle Dějiny šílenství; podle této hypotézy je moc primárně represivní, je zakazováním; ale dispozitiv sexuality nebyl zaveden vládnoucí třídou jako princip omezování slasti vykořisťovaných, nešlo o asketismus, zřeknutí se slasti, ale o posílení významu těla, zdraví a podmínek jeho fungování, o nové techniky maximalizace ţivota. Spíš neţ o potlačování sexu u potlačovaných tříd, šlo o tělo, jeho zdatnost, ţivotnost, o potomstvo a o nástupce vládnoucích tříd (biomoc - se stala nezastupitelným elementem vývoje

3 kapitalismu, neboť ten se mohl rozvinout jen díky kontrolovanému zapojení těla do aparátu produkce) nutnost osvobodit se od humanismu: myšlenky osvícenství a humanismu ztratily na síle tím, jak se staly oporou bezohledné moci; staly se součástí doktrín působících jako mocenské mechanismy; současná světová společnost a realita je protknuta organizačními schématy, které reálně působí = současný svět techniky je třeba odkrývat odhalováním epistémy Dispozitiv sexuality dispozitiv jestliţe diskurzy spojují jednotlivé výpovědi podle určitých formálních pravidel, pak dispositivy představují mocensky strategická spojení diskurzů a praktik, tj. vědění a moci kritizuje teorii represe, která je podle něj příliš jednoduchá > moc podle něj není úplně represivní, ale také produktivní, a to je nebezpečnější, moc má integrující účinky, díky ní se sociální realita teprve utváří důvod proč je sexualita utlačovaná s takovou přesností, vití tato teorie v tom, ţe je neslučitelná se všeobecným a intenzivním pracovním zapojením. V důsledku tohoto nastupuje v burţoazní společnosti potlačování těla, vysvětlení sexuality, pokrytectví a pruderie zájem o sexualitu úplně nevymizel, v rámci ekonomického potenciálu zájem o porodnost, nemocnost, plodnost, délku ţivota.demografie, pedagogika, medicína, psychologie burţoazie posílení významu těla, zdraví, podmínky ţivota disciplíny těla a regulování populace konstituují dopad na celkové společenské tělo. Disciplíny těla a regulování populace konstituují dva póly, kolem nichţ se rozvíjí moc nad ţivotem. Tím se otevírá éra biomoci. Autor dospívá k závěru, ţe biomoc se stala nezastupitelným elementem vývoje kapitalismu, neboť ten se mohl rozvinout jen díky kontrolovacímu zapojení těla Rozum a ne-rozum v Dějinách šílenství (1961). Hlavním tématem knihy je šílenství a Foucault se snaţí prozkoumat tento fenomén k nulovému bodu, kdy bylo šílenství nediferencovanou zkušeností a neexistoval odstup mezi rozumem a nerozumem. Od tohoto bodu chce sledovat křivku, která oddělila rozum a šílenství. Ve středověku a v renesanci ještě existoval dialog mezi rozumem a šílenstvím, ale osvícenství je oddělilo a ustavilo šílenství jako duševní nemoc, s nímţ přestal rozum komunikovat a převedl jej i do sociálního vyloučení. Foucault ukazuje cestu uvěznění šílenství v špitálech od 17. století s vězeňskými mechanismy, přes specializovaná internační zařízení bez fyzického násilí a s principem morální reintegrace aţ po Sigmunda Freuda, který podle něj navázal dialog s šílenstvím [Šubrt]. Technologie moci v Dohlížet a trestat (1975). Na příkladu dvou odlišných způsobů trestání (mučivá poprava, denní řád v ústavu pro mladé vězně) ukazuje, jak se v průběhu jednoho století změnila styl trestání. Oba typy trestání navíc ukazují odlišné technologie moci. V absolutistickém státu bylo trestání a poprava politickým rituálem označování obětí a manifestace moci; navíc mučení bylo nástrojem výslechu a zkouškou pravdy. Na konci 18. století se jiţ tyto postupy nepovaţují za správné trestání se skrývá, rozvíjí se humanizace výkonu trestu, zločin má odvracet jistota trestu, ne spektakulárnost trestu. Změna je odrazem politické změny kriminalitou není dotčen panovník, ale celá společnost, kterou je třeba před ním chránit. Trestání má mít co nejniţší ekonomické a politické náklady a vyšší efektivnost / náprava. Součástí trestání jsou vězení, nucené práce, galeje, zákaz pobytu a deportace. Tyto metody je moţné pouţít, neboť v jiných oblastech jiţ bylo toto působení moci vypracováno (Foucault tomu říká politická ekonomie těla). Během klasického věku (17. a 18. století) došlo k objevu těla jako objektu a terče moci. Metody kontroly těla nazývá disciplíny - metody umoţňující pečlivou kontrolu tělesných činností, které zajišťují podrobování tělesných sil a uvádějí je do vztahu podřízenosti-nadřízenosti. Pouţívané techniky: racionalizace motoriky pohybů, průběţná hierarchická kontrola a

4 sankcionování, prostorové uspořádání. Dochází k vytvoření disciplinární společnosti (továrny, kasárny, nemocnice, školy, vězení ) [Šubrt]. Foucaultovo pojetí diskursu. Diskurs zproblematizoval pojetí jazyka jako neproblematického instrumentu komunikace. Místo toho je jazyk chápán jako určitá síť souřadnic vytyčující a předznamenávající pohyb našeho myšlení a vypovídání o realitě. Jazyk nevstupuje do hry aţ v okamţiku, kdy chceme externalizovat naše čisté myšlenky, ale je přítomen vţdy jako něco, co naše myšlení předchází, co jej strukturuje a v čem je naše myšlení nevyhnutelně zakotveno, co tvoří jeho horizont. Působení a práci diskursu je moţno postihnout takto: kdokoli nemůţe kdykoli jakkoli mluvit o čemkoli. Z masy dění prostoupí do disciplinárního a institucionalizovaného diskurzu jen malá část, jeţ prošla komplexními procedurami vyloučení a zředění. Diskurz tvoří pozadí jakékoli promluvy, která jej nutně opakuje a pohybuje se v prostoru jím vymezeném [Matonoha]. Výkon a podrobování se moci. Moc ve foucaultovském chápání nevychází z centrálního, institucionalizovaného zdroje, který by na nás vytvářel nátlak v podobě represe, proskripce či sankcionalizace. Moc je analogicky jazyku bez centra, přichází zespod, je vytvářena participací všech účastníků, jejichţ konsensus získává bez jakéhokoli explicitního přitakání. Svou autoritu a efektivnost nečerpá z negativity, nátlaku a zákazu, ale ze své pozitivity, moţností, jeţ nabízí, z toho, ţe pokrývá celý prostor našeho vypovídání. Svým diskurzem vykonáváme moc nad materiálem, o němţ vypovídáme jsme moci podrobováni kaţdou svou promluvou, zároveň moc nevyhnutelně vykonáváme nad předmětem svého vypovídání. Disciplína nám svou poznávací pozitivitou, instrumentální plností a samozřejmostí jednak zakrývá moţnost odlišné konceptualizace objektu, jednak takticky vymazává genealogii svého vývoje, tj. procesu ustavování sebe samé i předmětu své kompetence, procesu, jenţ je provázen, resp. podmíněn mnohými kroky exkluze, přepsání a (re)interpretativní apropriace. Kaţdý předmět našeho uvaţování je podroben určité narativizaci, neexistuje sám o sobě, ale pouze jako korelát určité diskurzivní formace, je vţdy nevyhnutelně obětí určitého epistemického násilí a je podroben moci, která je vykonávána nad ním a nad tím, kdo onu moc pouţívá [Matonoha]. Foucaultova dynamika diskursů. diskurs - způsob, kterým se pojednává (mluví nebo píše) o podstatných záleţitostech. Foucault se k problému diskursu dostal coby ţák francouzského znalce Hegela, Hyppolita. Jeho tématem se tak přirozeně staly dějin myšlení. Při notné dávce zjednodušení by se dalo říct, ţe Foucault snesl Hegelova samohybného Ducha na zem tím, ţe jej "rozloţil" do dynamiky diskursů coby komunikačních praxí, "které se navzájem kříţí, někdy se střetají, avšak dobře se neznají nebo navzájem se vylučují". Odhalil institucionální stránku diskursů, ale "nepotlačil" - jak sám zdůrazňuje - jejich událostní rozměr. Zvlášť po zavedení písma, které umoţnilo zaznamenávat tato "vyšší" porozumění, je této transcendující komunikační praxi připisována v zásadě oprávněně rozhodující podstatnost. V rámci diskurs se totiţ formují a stvrzují nepochybná přesvědčení. Zde činné víry čerpají svá zdůvodnění a ospravedlnění z "horních pater" architektury hrových rámců a určuje se, co je pravé vědění. Proto "v kaţdé společnosti je produkce diskursu současně kontrolována, vybírána, organizována a předělována určitým počtem procedur, jeţ mají za úkol odvrátit jeho moc a nebezpečí, zvládnout jeho nahodilý výskyt... (Foucault, 1994, orig. 1971)." Systémy kontroly a vylučování vlastní diskursu Hovoří-li Foucault o systémech kontroly a vylučování jako organické součásti diskursu, má na prvním místě na mysli zákaz (prosté tabu), zavrţení (protiklad rozumu a šílenství) a protiklad pravdivého a falešného, který uvedl do světa ohromnou silou působící vůli po pravdě. Foucault rozlišuje celou řadu postupů, které určují podmínky pro uplatnění porozumění příslušných k určitému diskursu:

5 rituální charakter proslovů, zrod "společenství diskursů" majících monopol na jejich spravování, doktríny a výchovné systémy (reprezentující nejdůleţitější systém sociálního přisvojování diskursů). Jde tu podle Foucaulta o "donucení jedinců, kteří diskursy provozují, aby dodrţovali určitý počet pravidel hry, a zabránění tomu, aby k nim neměl kdokoli přístup", tj. o temporální a teritoriální aspekt institucionalizace komunikace. Osvojím-li si diskurs, již je předem dáno co budu říkat! Komentář jako rozvíjení diskursu. Z našeho hlediska jsou ovšem nejzajímavější Foucaultem popsané postupy slouţící k zvládnutí událostí a náhody "působící spíše jako zásady klasifikace, pořádání a distribuce": komentář, autor a disciplína. Komentář vytváří souvislost, "posun", mezi prvotním (východiskovým či popíraným) a druhotným textem, která dovoluje "tvořit (a to neomezeně) nové diskursy". Tak se rodí "nadvláda prvotního textu, jeho setrvalost, jeho status vţdy znovu aktualizovaného diskursu, skutečnost, ţe se mu přisuzuje početný nebo skrytý smysl, ţe se mu podkládají bytostná zdrţenlivost i bohatství, to vše zakládá otevřenou moţnost řeči". Komentáře jsou ovšem také moţností "konečně vyslovit, co bylo potichoučku vyjádřeno tam" a jako opakování se tedy stávají institucí tradice. Kritický komentář ovšem také můţe vytvářet nepatřičný posun a tím zpětně diverzně rozmělňovat "nadvládu" prvotního textu. Autor jako princip seskupování diskursu. Je-li komentář a dialog principem "organizujícím" intersubjektivitu diskursů, autor je principem, který vytváří souvislosti intrasubjektivní. Je nárokem, který v prvé řadě přijímá jednotlivec, kdyţ se pouští do psaní textů. Ty se totiţ zákonitě stávají součástí jeho biografie. "Princip autora omezuje tutéţ nahodilost (diskursu, aut.) hrou identity, jeţ má formu individuality.... poţaduje se, aby autor sloţil počet z celistvosti textu, který nese jeho jméno; chce se po něm, aby odhalil nebo přinejmenším dal najevo skrytý smysl, který jeho texty proniká, je ţádán, aby skloubil se svým osobním ţivotem a svými záţitky, se skutečnou historií, v níţ se zrodily." Podstatné dle Foucaulta je autorství zejména u literárního diskursu, protoţe zde je silný tlak institucionalizované kritiky, komentující originální text. Disciplína jako institucionalizace diskursu Disciplína (obor), která "definuje samu sebe souborem předmětů, celkem metod, uceleným korpusem propozic, jeţ jsou povaţovány za pravé, jistou hrou pravidel a definic, technik a nástrojů" jako produkt institucionalizace vědeckého diskursu je dobrým příkladem institucionalizované kontroly nahodilostí diskursu v rámci nějakého společenství. Stejné rysy objevíme u politických stran, protoţe představují formu institucionalizace politického diskursu, u uměleckých škol anebo u svépomocných hnutí. Sociologií vědění a vědy byly disciplíny z nejrůznějších hledisek popisovány. Například Craneová v této souvislostech hovoří o "neviditelném kolegiu", "gatekeeperech", kognitivních a technických normách určujících, co jsou vhodné problémy a jak se mají zkoumat, o systémech materiálních a symbolických odměn atd., které tvoří faktická pravidla hry v disciplíně. Foucaultovo chápání výkonu moci Foucault, Michel Subjekt a moc. In: Myšlení vnějšku. Praha: Herrman a spol., Foucault inspirativně analyzuje výkon moci, vládu jako (i) vládnutí těm, kteří mají jinak svou sebevládu, a (ii) uspořádávání pole moţného jednání jiných. Vládnout znamená strukturovat manévrovací prostor. Modus vztahu, který je moci vlastní, by tedy neměl být hledán na straně násilí nebo boje, ani na straně dohody a dobrovolného svazku (to vše můţe být maximálně nástrojem): nýbrţ na straně oné singulární formy jednání, které není ani válečné, ani právní, ale které je ovládáním. Moc se vykonává jen nad svobodnými subjekty a je zaloţena na jejich loajalitě. Moc a svoboda tedy nestojí tváří v tvář proti sobě, není mezi nimi vztah vzájemného vylučování (svoboda mizí všude tam, kde se prosazuje moc), jejich hra je mnohem komplikovanější, svoboda se v ní můţe ukázat jako podmínka existence moci.

6 zásada - instituce je třeba analyzovat na bázi mocenských vztahů a nikoli naopak Analýza mocenských vztahů vyžaduje průzkum: systému sociálních diferenciací, které dovolují jedněm působit na druhé (rozdíly vyplývají z práva, tradice, statusu, ekonomické rozdíly, jazykové a kulturní, pohlaví atd.), kaţdý mocenský vztah rozvíjí diferenciace, které jsou pro něj současně jeho podmínkami i jeho účinky typy cílů, které sledují ti, co působí na druhé (zachování privilegií, hromadění zisku, prosazování autority, výkon profese atd.) modality prostředků výkonu moci např. silou zbraní, ekonomickou mocí, účinky jazyka, kontrolními mechanismy, systémy dozírání, s pomocí archívů, podle pravidel, která jsou nebo nejsou explicitní formy institucionalizace, které mohou spojovat dispozice vyplývající z tradice, právní struktury, fenoménu zvyku, módy stupeň racionalizace: rozehrání mocenských vztahů jako jednání v poli moţností můţe být - více nebo méně - rozvinuto v závislosti na účinnosti nástrojů a jistotě výsledků (úroveň technologií moci) či vzhledem k moţným nákladů (na pouţité prostředky či na "reakci" odporu). Výkon moci se rozvíjí, transformuje a vybavuje více či méně přiměřenými prostředky Disciplinovaní společnosti je trendem od 18. století, ujímá se ho jako hlavní aktér stát. Podle Foucaulta dohled předpokládá obnaţenost světů. Transparentnost a moderní organizace se zrodila z ideálu vězeňské organizace. Otázkou dohledu (zajištění disciplíny) či monitorování se zabývali např. Foucault, či Alchien a Demsetz. Foucault, M Discipline and Punish. Birth of the Prison. London. Alchian, Aramen A., Demsetz, Herold Production, Information Costs, and Economic Organization. American Economic Review, 62, Dílo Dějiny šílenství v době osvícenství (1961) Slova a věci (1966) Diskurs, autor, genealogie Myšlení vnějšku Historie sexuality I: Vůle k vědění (1976), Historie sexuality II. a III. (1984) Dohlíţet a trestat (1975) Literatura: Matonoha, Jan: Literárněvědný text jako diskurz, velké vyprávění a výkon moci? Česká literatura. Rozhledy 5/2003 Kabele, Jiří Přerody. Praha: Karolinum. Šubrt, Jiří Postavy a problémy soudobě teoretické sociologie. Sociologické teorie druhé poloviny 20. století, Praha: ISV. 1. Úvod: dva typy trestání dvě epochy. Aktualizace tématu ( ) Uvedení do tématu knihy (kontrast dvou typů trestání, kontrast dvou epoch), i do literárního stylu knihy; aktualizace problematiky, o které Foucault píše. čtení: DT, str Tělo odsouzených Nápravný charakter trestu, trestání daleko méně bezprostředně fyzické; tělo zmizelo jako hlavní terč trestních represí Mizí trestání jakoţto divadelní představení, je aktem soudního řízení a administrativy (18. a poč. 19. stol.) Průvod trestanců nahrazen načerno natřeným uzavřeným policejním vozem Veřejná poprava je vnímána jako ohnisko, v němţ se znovu rozhořelo násilí Trestání se tedy postupně stává nejskrytější částí trestního procesu -> abstraktní povědomí Je ošklivé být trestaný, ale i neslavné trestat (vykonávání trestu je autonomním sektorem)

7 Správa vězení ve Francii (ministerstvo vnitra vs. galeje ) Trest hledán v nápravě, usměrňování, léčení, technika kultivace v případě trestu potlačuje přímé odpykání zla a osvobozuje úředníky od sprostého řemesla trestání; moderní justice se stydí trestat 1787 /str. 42 Vězení, internace, nucené práce, galeje, zákaz pobytu, deportace fyzické tresty vs. tresty působící přímo na tělo (tělo je v této chvíli v pozici nástroje nebo prostředníka, uzavřeno, nuceno pracovat, aby bylo zbaveno svobody Kat, dozorci, lékaři, katechetové, psychiatři, psychologové, vychovatelé pouhou svou přítomností u odsouzeného pějí na justici chválu Utopie soudnické zdrţenlivost tresty zbavené jakékoli bolesti Moderní rituály zánik představení a zrušení bolesti (gilotina 1792 smrt je redukována na událost sice viditelnou, avšak okamţitou) Na počátku 19. stol. mizí velkolepé divadlo fyzického trestání, lze říci, ţe mučení mizí s konečnou platností v letech ; nedochází k těmto proměnnám hromadně a nepostupují všude stejným způsobem (vzdorují vymizení veřejných poprav v Anglii) Tělesný trest hlavním cílem se stalo zbavení majetku či práva, zbavení svobody; vězení si ve skutečnosti vţdy připravovalo místo pro jistou míru tělesné bolesti Postulát je spravedlivé, kdyţ odsouzený trpí fyzicky více neţ jiní lidé V moderních mechanismech trestního práva i nadále zůstává útrpný moment 2. Úvod: klíčové pojmy ( ) První systematičtější seznámení s klíčovými pojmy knihy a s autorovým přístupem ke studiu moci a vědění. Foucault a třídní pojetí moci. čtení: DT, str ; K. Marx a B. Engels: Manifest Komunistické strany, str Tělo není tím, na co se trestání zaměřuje -> nově je to duše (trest, který působí v hloubce, na srdce, myšlení, vůli, hnutí mysly 1789: Malby Trest by měl zasáhnout spíš duši neţ tělo. -> Změna definice trestu, resp. ZLOČINU (mnoho zločinů přestalo být zločiny rouhání, pašeráctví a krádeţe sluţebnictva / jiné ekonomické a politické hledisko) -> Změna kvality, povahy a podstaty zločinu Co soudíme? Co def. Trestní zákoník jako zločin, ale také: vášně, pudy, anomálie, tělesné vady, nepřizpůsobivost, vliv prostředí a dědičnost, agresivitu, perverzi -> jsou souzeny a trestány stíny a pozadí zločinu Poznatky o zločinci (minulost, vztahy s okolím, co lze od něj očekávat -> trest se můţe změnit (zkrátit a naopak dle chování odsouzeného. Cílem: kontrola jedince, neutralizace nebezpečí Soudí soudce, psychiatři (huminidální antropologie) Historie: středověk zjistit zločin, pachatele, zákon Dnes: str. 52 soubor hodnot, diagnostika, normativní soudy EXP: Šílenství a způsob souzení teď a dříve Co je rozsudek: odsuzuje nebo zprošťuje obţaloby a posuzuje normálnost a předpis techniky moţné normalizace Psychologičtí odborníci musí zodpovědět otázku: Představuje nebezpečí? Je způsobilý k potrestání? Je vyléčitelný n. znovu se schopen přizpůsobit? (1958) Otázky týkající se organizace trestu, jeho nezbytnosti, uţitečnosti a účinnosti Co bude zkoumat: a. Chce chápat trestání jako komplexní sociální funkci b. Analyzovat metody trestání, hledisko politické taktiky c. Stanovit technologii moci jako principu humanizace trestání a poznávání člověka d. Mocenské vztahy tělo x duše Jde o to analyzovat trestní systémy, sledovat je jako sociální fenomény. Reţimy trestání: Otrokářská ekonomie trest má vliv na poskytování doplňkové pracovní síly (otrok) Feudalismus tělesný trest (tělo je jediným majetkem)

8 Trţní ekonomika polepšovna, nucené práce s cílem napravit Politická ekonomie tělo (59) vţdy jde o tělo 61 náprava těla Pozn.: Vědění reprodukuje moc a naopak. 3. Reţim veřejných poprav ( ) Demonstrace moci ve středověku. Veřejné popravy jako místo střetu mezi mocí a poddanými. Viditelné/veřejné ve středověku a v současných společnostech. čtení: DT, str Poprava v tajnosti neměla ten účinek, resp. efekt Veřejné -> příklad, poměřovala vědomí vysokého nebezpečí s cíle obrátit vztek k viníkovi Lid = divák -> popraviště na veřejných místech a podél cest; nestačí, aby lidí věděli, ale aby VIDĚLI, být svědkem je právo, na něţ si činí nárok, spousta lidu byla vyzývána pomstou panovníka, lid přispel na pomoc králi a mstil se na nepřátelích ALE někdy lid: uspíšil odmítnutí trestající moci, vzbouřil se, osvobodil odsouzeného, pronásledoval a napadnul popravčí Popravy měly ukazovat na moc vladaře, ale někdy se zvrhly, byly zesměšňovány, zločinci se změnily v hrdiny Některé praktiky trestní justice nebyly podporovány niţšími vrstvami -> příčina nepokojů Nejchudší intervenují (i fyzicky) Nepokoje vůči těţkým trestům, které postihovali příčiny časté a nepříliš závaţné (např. krádeţe sluţebnictva) V den konání poprav se přerušila práce, zaplnily se krčmy, byla vysmívána vrchnost, kat, vojáci, drábové byly zasypáni uráţkami -> nepokoje se stávali nebezpečnými Projevovala se solidarita s delikventy (odpor vůči policejní evidenci, hon na donašeče, útoky na hlídky či na vyšetřovatele) Reformátoři 18. a 19. stol. věděli, ţe veřejné popravy strach v lidech nevzbuzovaly 4. Přelom: objevení diskurzu reformátorů ( ) Klíčové pojmy ze slovníku reformátorů a jejich ne/přítomnost v současných diskurzech (alternativní tresty, univerzalita zákonů apod.). čtení: DT, str , Zobecněné trestání Tresty přiměřené a odpovídající přestupkům, veřejná mučení byla zrušena <- protesty; zrušení fyzické konfrontace, boj tělo na tělo -> veřejná poprava se stává nepřijatelnou; z pohledu oběti to bylo zahambující Kat tvoří převodové kolo mezi vládcem a lidem -> provádí rituál násilí I nejmenší zločin atakuje celou společnost a celá společnost je (včetně zločince) přítomna i v nejmenším trestu -> Problém měřítka a ekonomie trestu Jedinec vs. společnost Právo trestat se ustavuje proto, ţe zločinec se stává obecným nepřítelem, občané souhlasí s nejvyšším trestem pro ty, kteří je jako celek napadají; právo trestat se proměnilo z odplaty panovníka na obranu společnosti. Formulace principů, ţe trestání musí zůstat humánní je u reformátorů vyjádřeno první osobou. Uchýlení se k senzibilitě -> přináší princip kalkulu; vše náleţí nikoli zločinci, ale lidem, kteří aplikují moc, k níţ se sjednotili; bolest, která je vyloučena je bolestí lidí a soudců Vypočítávají se zpětné účinky trestu na trestající instanci a na moc Nikdy by neměl být pouţit nehumánní trest Aby bylo potrestání účinné musí mít za cíl konsekvence zločinu. Velké zločiny jsou zřídkavé, nebezpečí naopak spočívá v kaţdodenních drobných přečinech; mezi zločinem a trestem nelze hledat kvalitativní vztah, ekvivalenci na základě hrůzy -> trest je třeba vypočítat nikoli z funkce, nýbrţ z moţnosti jeho opakování, je nutno působit tak, aby nikdo neměl chuť zločince napodobit, následovat -> umění trestat je uměním ÚČINKŮ ZLOČIN NEMŮŢE ZŮSTAT NEPOTRESTÁN! Funkcí je prevence, manifestace moci panovníka

9 Pravidlo minimální kvantity zločin je spáchán proto, ţe obstarává jisté výhody - > újma, kterou způsobuje trest převýší prospěch, jejţ viník ze zločinu čerpal Pravidlo dostatečné ideality motivem zločinu je výhoda, účinnost trestu je nevýhodou, útrapy trestu; trest pracuje s reprezentací těla, maximalizována je reprezentace trestu, nikoli jeho tělesná realita Pravidlo vedlejších účinků trest musí působit svými nejintenzivnějšími účinky na ty, kteří ţádný skutek nespáchali (kdyby bylo jisté, ţe viník nezačne znovu páchat zločiny, stačilo by nechat ostatní věřit, ţe byl potrestán) -> kalkulace trestů Pravidlo naprosté jistoty kaţdý zločin -> má trest a toto spojení je nevyhnutelné, zákony musí být jasné, publikované (zapsaná legislativa, která je trvalým dokladem společenské smlouvy) a monarcha se musí vzdát svého práva na udělování milostí; ţádný spáchaný zločin nesmí uniknout bez potrestání -> justiční aparát musí být posílen nástrojem dohlíţení, aby se zabránilo zločinům, jsou-li jiţ spáchány, aby byl jejich pachatel odsouzen, policie a justice musí postupovat společně Pravidlo obecné pravdy řádný reţim dokazování, argumenty, důkazy, homogenní s rozsudkem, presumpce nevinny, matematická pravda -> vědecké dokazování Pravidlo optimální specifikace kvalifikovány všechny trestné činy, vyčerpávající a explicitní zákoník definující zločiny a pevně stanovující tresty; škodlivost činu a nebezpečí pramenící z toho, trest zabraňuje recidivě bere v úvahu povahu zločince, podmínky, kvalitu jeho vůle -> individualizace trestů povaha pachatele, způsob ţivota, minulost, myšlení? Jak aplikovat pevně daná pravidla na jednotlivá práva 1791 podléhali recidivisté ve všech případech dvojnásobnému trestu (vůle, která manifestuje svůj v základě zločinný charakter) Cíl: rozčlenění a pochycení nezákonnosti, zobecnění trestní funkce; zločinec jako nepřítel všech Nezbytnost měřit účinky trestání, prevence, kalkulace zájmů, uvádění reprezentací a znaků do oběhu -> procesy objektivizace se zrodily ze samotných praktik moci a z uspořádání jejich realizace Objektivace zločinu Reorganizace moci trestat (kodifikace) 5. Shrnutí: tři modely trestání na konci 18. století ( ) Tři modely trestání na konci 18. století: monarchický, reformistický a vězení; autorova koncepce historické změny a jeho metodologie. čtení: DT, str Myšlenka uniformního trestu je vyloučena. Vyuţití vězení jako obecné formy trestání. Uvěznění je jeden z mnoha trestů je specifickým trestem za určité přečiny a to za ty, které ukládají o svobodu jedinců, nebo za ty, které vedou k zneuţití svobody; je také zároveň podmínkou umoţňující vykonávání určitých trestů. Idea trestního uvěznění je mnoha reformátory spíš explicitně kritizována, protoţe uvěznění není s to odpovídat specifičnosti zločinů, je pro společnost neuţitečné, škodlicé, nákladné, udrţuje vězně v nečinnosti, rozmnoţuje jejich neřesti a protoţe povolání, při němţ je druhý člověk zbavován svobody a podrobován dohledu je vykonáváním tyranie, vězení je neslučitelné s technikou trestu účinku, trestu reprezentace Trestní zákoník zaujímá mezi trestem smrti a pokutami v jistém počtu forem téměř celé pole moţných trestů: a. Nucené práce b. Galeje c. Zadrţení, uzavření, uvěznění: existuje vysoká zeď, která manifestuje utajení Divadlo trestání nahrazuje uniformní aparát vězení. Princip: přesné vztahy mezi povahou přečinu a povahou trestu, fyzické utrpení má být umoţněno těm, kteří spáchali kruté zločiny, práce těm, kteří se projevili leností, poníţení těm, jejichţ mravy jsou nízké -> 3 formy uvěznění: 1) ţalář, 2) reţim gene, 3) vlastní

10 vězení, které se omezuje na jasné a prosté uzavření -> všechny zločiny jsou trestány nejjednotvárnějším způsobem = jako kdyţ lékař má na všechny choroby jeden lék! Beccariovy obecné principy základ nového toskánského trestního zákoníku zavedeného Josefem II. V Rakousku ustává svévole soudce, povahu trestu určuje nikoli zákonodárce, ale vlastní čin pachatele. V této době mělo vězení pouze omezené a okrajové postavení. Vězení bere do zástavy osobu a její tělo, vězení chápáno jako poznamenané zneuţitím moci. Reţim ve vězení: cílem pedagogická a spirituální transformace jedinců neustálým výcvikem -> konstrukce homo oeconomicus vylučuje uţití trestů, které jsou příliš krátké, protoţe ty by bránili osvojení si zručnosti a chuti k práci, nebo doţivotní, protoţe ty by činily celou výchovu zbytečnou. Délka trvání trestu má smysl jen ve vztahu k moţné nápravě a k ekonomickému vyuţití napravovaého zločince. Anglický model podmínka nutná k nápravě izolace: osamělá práce se stala cvičením konverze neţ jen výchovou (cela) 2 vězeňské soustavy: pro muţe a pro ţeny Model z Philadelphie: povinná práce v dílnách, trvalé zaměstnávání, vězňové odměňováni individuálně, aby bylo zajištěno jejich morální a materiální znovuzapojení do světa. Ţivot ve vězení je nepřetrţitým dohledem pod časovým rozvrhem. Rozsudek a odůvodnění musí být známy všem, vykonávání trestu musí být uchováno v tajnosti (veřejnost není svědkem), náprava se odehrává mezi vězněm a těmi, kdo na něj dohlíţejí, práce musí být vykonávána co nejčastěji. Od roku 1797: vězni rozděleni do 4 tříd: 1) ti, kteří byly výslovně odsouzeni k uvěznění o samotě, nebo těm, kteří spáchali závaţná provinění ve vězení, 2) delikventů,, kteří měli zvrácenou morálku a nebezpečnou povahu, 3) těm, jejichţ povaha a okolnosti umoţňují věřit, ţe se nejedná o navyklé delikventy, 4) zkušební třída pro ty, jejichţ povaha není ještě známa -> organizace celku individualizovaného vězení Vlámský, anglický a americký model. Body konvergence: účelem je prevence činů téhoţ druhu -> prevence zločinu je cílem trestání, netrestá se proto, aby byl zahlazen zločin, ale aby byl transformován viník nápravnou technikou. Trest musí být přizpůsoben individuálnímu charakteru, existují individuální proměnní -> technologie trestání Tělo je objektem reprezentace. Nástroj, který na tělo / reprezentaci působí je individuální. Momentem aplikace trestu není reprezentace, je to tělo, čas, duše Na kaţdý zločin existuje lék ve fyzickém a morálním vlivu -> nutno podrobit jedince návykům, pořádkům, autoritě. 2 způsoby, jak se reaguje na příčinu: 1) rekonstituování právního subjektu společenské smlouvy 2) formováním poslušného subjektu podřízeného obecné a současně pečlivé formě něčí moci. Trestající činitel musí vykonávat totální moc. Existuje imperativ utajení. Soudní moc vyhlašuje vinu a stanovuje hranice trestání. (Tresty, které jsou utajené vykonává ve stínu podle kritérií a pomocí nástrojů, které unikají kontrole, coţ dostačuje k tomu, aby se tím kompromitovala celá strategie reformy.) Konec 18. stol. existují 3 způsoby organizování moci trestat: 1) staré monarchické právo, 2) druhé dva se hlásí k preventivní a utilitární náprava koncepce: Panovník a jeho moc Společenské těleso Administrativní síly Znamení Znak Stopa Ceremonie Reprezentace Výskyt Mučené tělo Duše manipulovaná reprezentacemi Tělo podrobené výcviku -> 3 technologie moci Jak se stalo, ţe byl nakonec přijat třetí model? Resp. model donucovací, tělesný, samotářský, utajený, který nahradil model reprezentativní, scénický, označující, veřejný, kolektivní?

11 6. Disciplína prostor ( ) Prostor jako klíčové téma M. Fouculta; prostor jako materiální stránka vztahů a činností; metodologická pozornost k uspořádání prostoru, architektonickému řešení. čtení: DT, str Poslušná těla Vojáka lze rozeznat, protoţe nese znaky např. zdatnosti, odvahy, cti -> tělesná rétorika cti V 2. pol. 18. stol. se voják stává věcí -> strojem, donucení zasahuje kaţdou část těla, podrobuje si celek, definuje automatismus návyků -> dochází tak k objevu těla jako objektu terče a moci Schémata poslušnosti (18. stol.): a. Rozsah kontroly, detail b. Předmět kontroly, ekonomie a efektivita pohybů, vnitřní organizace, ceremonie výcviku c. Modalita soustavné donucování postupů činností dle kodifikace -> DISCIPLÍNA (kláštery, armády, dílny), disciplíny se staly obecnými formami ovládání Vs. sluţebnictví, sketismus klášterních disciplín Vzniká politická anatomie, která definuje jak lze působit na tělo druhých proto, aby jednali tak, jak se po nich a chce spolu s technikami, jimiţ se zaručuje rychlost a účinnost.. Foucaultovi jde o odhalení základních technik, které se rozšířili nejsnadněji. Jejich popsání bude vyţadovat detailní popis. Disciplína je autonomií politického detailu pedanterie křesťanské výchovy, školské či vojenské pedagogiky a všechny další formy výcviku Umění rozdělení Disciplína přistupuje nejprve k rozdělení jedinců v prostoru. Klauzura: specifikování místa; chráněnost místa, uzavírání tuláků, chudých -> střední školy, internátní školy, kasárna, továrna se připodobňuje klášteru. Jde o vydobytí maxima výhod a neutralizování potíţí, ochranu pracovního materiálu a ovládnutí pracovní síly. Princip elementární lokalizace rozčlenění: kaţdému individuu je definováno místo a kaţdému umístění individuum, jde o to vyhnout se umístění ve skupinách, rozpustit zavedení kolektivní provozy ->cílem je stanovení kontroly prezence a absence = procedury, které směřují k vědění a ovládání a k vyuţívání, disciplína organizuje analytický prostor (klášterní cela) Funkční umístění: kóduje prostor a definuje místa tak, aby odpovídala potřebám dohledu, zpřetrhala nebezpečné komunikační kanály a vytvořila uţitný prostor (nemocnice nutnost rozdělovat a uzavírat prostor; dílny při procházení uličkou lze zajišťovat dohled zároveň všeobecný i individuální) -> produkce rozděluje pracovní proces dle stadií, operací, jedinců, kteří je realizují Jednota postavení: místo, které kdo zaujímá v klasifikaci, postavení, technika pro transformaci uspořádání, individualizuje se prostřednictvím lokalizace (třídy ve škole -> organizace seriálního prostoru kaţdému přidělovala místo a tak bylo moţné kaţdého kontrolovat zvlášť i práci všech ostatních to organizovalo novou ekonomii vyučování. V 18. stol. je tabulka současně technikou moci a procedurou vědění. Jde o to zorganizovat mnoţství, poskytnout nástroj, jímţ by bylo moţné je projít a ovládnout; jde o to přiloţit na něj nějaký řád.! 7. Zkouška, dokumentace a případ ( ) Zkouška, dokumentace, individualizace jako disciplinární mechanismy v moderních společnostech; diskuze aktuálních případů (sčítání lidu, boj s terorismem) čtení: DT, str

12 Zkouška kombinuje techniky hierarchie, která dohlíţí a techniky trestu, který normalizuje. Dovoluje klasifikovat, třídit a trestat, konstruuje nad lidmi viditelnost, je ritualizována. Spojuje ceremoniál moci, formy zkušenosti, rozvinutí síly a ustanovené pravdy. Nemocnice jako zkoušející aparát rituál vizity: časový rozpis vizit, délka trvání, kaţdodenní zajištění, pravidelní pozorování, vznik kategorie zdravotní sestry (1771) dochází ke konstituování vědění Škola jako aparát nepřetrţité zkoušky nejde o souboje mezi dvěma ţáky, skupinami, ale o nepřetrţité srovnávání kaţdého s kaţdým, které umoţňuje současně porovnávat a trestat. Zkoušení umoţňuje učiteli vytvořit během předávání vědění pole poznatků o ţácích. Zkouška ve škole je výměníkem vědění, garantuje přechod poznatků od učitele k ţákovi, vznik pedagogiky jako vědy Mechanismy zkoušky: a. Zkouška proměnila ekonomii viditelnosti ve výkon moci: moc je to, co se ukazuje, co je vidět, co je manifestováno. V disciplíně jsou tím, co má být vidět subjekty. Zkouška je technika, která zachycuje subjekty do mechanismu objektivizace. V prostoru, kde vládne manifestuje disciplinární moc svou sílu v podstatě uspořádáváním objektů. Tzn. zkouška je ceremoniálem objektivizace, ke kterému patří triumf!, resp. okázalá forma zkoušky. b. Zkouška uvádí do dokumentačního pole individualitu: umisťuje individua do masy dokumentů, které jsou akumulovány formování tradičních metod administrativní dokumentace se speciálními technikami a inovacemi: např. metody identifikace, charakteristiky osob či popisu. i. Armáda fyzický kód popisu osoby ii. Vzdělávací ústavy kód jednání či chování iii. Nemocnice kód symptomů Formace kódů disciplinární individuality -> FORMALIZACE INDIVIDUA v rámci vztahů moci. Akumulace dokumentů, řazení, organizování, dovoluje třídit, tvořit kategorie, stanovovat průměry, upevňovat normy. Zkouška: c. Konstituování individua jako popsatelného, analyzovatelného objektu d. Konstituování srovnávacího systému měření globálních skupin, charakterizaci kolektivních faktů, odhadování individuálních odchylek jednotlivců. Konec 18. století zrození věd o člověku??? e. Zkouška obklopená všemi dokumentačními technikami činí z kaţdého individua případ, protoţe to můţe být popsáno, posouzeno, měřeno, srovnáváno, a tím i cvičeno, napravováno apod. Kaţdý obdrţí jako statut svou vlastní individualitu. Disciplíny vyznačují okamţik, kdy se uskutečňuje to, co můţeme nazvat obrácením politické osy individualizace. Moc produkuje realitu, oblasti objektů a rituálů pravdy. 8. Panoptikum I ( ) Základní principy panoptismu; koncept stroje a jeho uţití; mikrofyzika moci; J. Bentham. čtení: DT, str Panoptismus 17. stol. měřítka, podle nichţ bylo město prohlášeno za nakaţené morem: Prostorové rozčlenění: uzavření města a okolní půdy; zákaz opustit město pod trestem smrti, vyhubení volně se pohybujících zvířat, rozdělení města na oddělené čtvrti, jmenování správce v kaţdé z nich Od určeného dne nařízeno, aby kaţdý zůstal ve svém domě, pod hrozbou smrti je zakázáno dům opustit Inspekce pracuje bez ustání (syndik přichází, počítá, ověřuje, zaznamenává) Lepra: podněcovala vznik rituálů vyloučení, které vedli v určité míře aţ ke vzniku modelu a slouţily jako obecná forma velkého uzavření X mor podněcuje schéma disciplinární

13 mnoţství separací, individualizující rozmístění, do hloubky organizovaný dohled a kontrolu, intenzifikaci a rozvětvení moci -> rozdělení disciplíny, práce s metodami analytického rozmístění vlastními moci, individualizovat vyloučené (19. stol.); vězeňství, polepšovna, výchovná péče pro mladistvé, nemocnice Práce ve dvojitém reţimu binární označení a oddělení (Blázen X duševně zdravý) -> donucující vykázání, rozdělení; tzn. existuje konstantní rozdělení na normální, nenormální, jemuţ je kaţdý jedinec podřízen Benthamův PANOPTIKON: na okraji budova, uprostřed věţ, vně cely, 2 okna, světlo jde skrz, protisvětlo -> je moţné vězně pozorovat, jak se proti světlu rýsují siluety. VIDITELNOST JE PAST; BÝT VIDĚN, ALE NEVIDĚT = OBJEK INFORMACE, NIKDY SUBJEKT KOMUNIKACE Dav, masa potlačena ve prospěch souboru oddělených jedinců Cílem Panoptikonu: zavést u vězněného vědomý a nepřetrţitý stav viditelnosti, který zajišťuje automatické fungování moci. Moc: VIDITELNÁ (uvězněný má mít neustále před očima vysokou siluetu centrální věţe, odkud je špehován) a NEOVĚŘITELNÁ (uvězněný nesmí nikdy vědět, je-li v daném okamţiku pozorován, musí si však být jist tím, ţe je to kdykoli moţné) -> v důsledku toho nezáleţí, kdo moc vykonává Čím větší je počet anonymních a průchozích pozorovatelů, tím větší je riziko pro vězně, ţe bude překvapen Není nutné uţít násilné prostředky donucování PANOPTIKUM: Vykonává práci přírodovědce: stanovuje diference / zoo Laboratoř: je moţné jej vyuţít jako stroj na získávání zkušeností, na modifikaci chování, na výcvik či převýchovu jedinců Pracuje jako laboratoř moci, díky mechanismům pozorování dokáţe s účinností a ve velkém rozsahu pronikat do chování lidí. Město nakaţené morem: moc se mobilizuje proti zlu, je viditelná, přítomná, odděluje, znehybňuje, rozčleňuje, konstruuje Panoptikum: zobecnělý model fungování, jako způsob definování vztahů moci a kaţdodenního ţivota lidí Kaţdý můţe dohlíţet, panoptické instituce mohou být podřízeny inspekcím -> můţe kontrolovat celá společnost Město nakaţené morem: výjimečný disciplinární model pro nemoci, násilný Panoptikum má roli zesilování, je to obecný princip nové politické anatomie, jejímţ předmětem a cílem není vztah k suverénnímu vládci, nýbrţ vztahy disciplíny 9. Panoptikum II ( ) Foucaultova analýza individua v moderních společnostech jako efektu disciplinárních mechanismů a liberální pojetí individua; disciplinární mechanismy a moderní stát. čtení: DT, str obrazy disciplíny Blokáda uzavřená instituce ustavená na okrajích a vţdy směřující k negativním funkcím Disciplína jako mechanismus: funkcionální dispozitiv, který vylepšuje vykonávání moci tím, ţe je učiní rychlejším, sandnějším, účinnějším jako náčrt subtilních donucovacích metod společnosti Období historické transformace Rozšíření disciplinárních institucí Funkcionální inverze disciplín neutralizovaly nebezpečí, aby se soustředily na neuţitečnou či rozbouřenou populaci, od nynějška by hrály pozitivní roli, aby zvětšovaly moţnou uţitečnost jednotlivců. Disciplíny slouţí stále více jako techniky na výrobu uţitečných jedinců. Rozšíření disciplinárních mechanismů ohniska kontroly rezesetá po celé společnosti, např. školy, náboţenské skupiny a dobrovolné organizace

14 Zestátnění mechanismů disciplíny organizovaná centralizovaná policie prostor neomezené kontroly; nepřetrţité, vyčerpávající, všudypřítomné dohlíţení; organizace policejního aparátu Naše společnost není společnost podívané, nýbrţ společnost dohledu. Disciplíny jsou technikami jimiţ lze zajistit uspořádání mnoţství lidí Panoptická modalita moci 10. Vězení I ( ) Moderní vězení; věznění a instituce delikvence v moderních společnostech. čtení: DT, str jakoby trestní uvěznění produkovalo nezákonnost proč a jak by bylo vězení povoláno k tomu, aby se podílelo na produkování edlikvence, kdyţ se předpokládá, ţe proti ní bude bojovat? Vznik delikvence přináší ve skutečnosti jistý počet výhod je moţné ji kontrolovat Vyuţívání delikcence jako zároveň odděleného a manipulovatelného prostředí se fakticky uskutečňovalo především na okrajích zákonnosti. Podloudný obchod se zbraněmi, s alkoholem v zemích kde je prohibice, či obchod s drogami okazovaly, stejným způsobem fungování této uţitečné nezákonnosti existence legálního zákazu okolo něj vytváří pole ilegálních praktik, nad nimiţ se dařilo vykonávat kontrolu a získávat z nich neoprávněný zisk prostřednictvím prvků, jeţ jsou samy o sobě nezákonné, avšak stávají se manipulovatelnými díky jejich organizovanosti v prostředí delikvence. Ta je zde nástrojem pro spravování a vykořisťování nezákonnosti. Organizování nezákonnosti by nebylo moţné bez rozvinutí policejního dozoru všeobecného dohledu nad populací Delikvence jeden z mnoha objektů policejního dohledu, patří přitom k jednomu z privilegovaných nástrojů Nutnost zřízení dokumentačního systému Aparát, který dovoluje kontrolovat skrze samotné delikventy delikvence funguje jako politická observatoř (statistici a sociologové jej začnou vyuţívat později neţ politici) Dohlíţení funguje pouze v propojení s vězením, protoţe to usnadňuje kontrolu jedinců, kdyţ jsou propuštěni, umoţňuje nábor policejních informátorů a znásobuje udavačctví Policie a vězení tvoří zdvojený dispozitiv Systém policie vězení odděluje ovladatelnou delikvenci od nezákonnosti Na trestní justici by se mělo pohlíţet jako na nástroj diferencované kontroly nezákonnosti průnik policie do justice, setrvačná síla Vidocq označuje moment, ve kterém byla delikvence oddělená od ostatních nezákonností, pohlcována mocí a obracena naruby, moment, kdy se kriminalita stala jednám z mechanismů moci; úmluva mezi těmi, kteří prosazují zákon a těmi, kdo ho porušují Lacenaire v momentě smrti demonstruje triumf delikvence nad nazákonností Hranice mezi delikventy a lidovými vrstavami, z nichţ pocházeli je obtíţný úkol, zejména ve městech Byly směšovány přestupky proti tvrdým zákonným opatřením týkajících se pracovních kníţek, stávek, spolčování, dělnických sdruţení Dělnické hnutí původ delikvence nevidí v kriminálním individuu, ale ve společnosti (neexistuje zločinná povaha, nýbrţ pole sil, které podle toho k jaké třídě jedinci náleţejí je dovedou k moci, či do vězení) Existence delikvence shora bohatým vrstvám je tolerována Političtí vězni mající zkušenost s trestním systémem mají povinnost stát se mluvčími všech vězněných 11. Vězení II ( ) Shrnutí Foucaultova pojetí moci; přípravná diskuze k práci v terénu. čtení: DT, str ještě neproběhlo

15 Literatura Deleuze, Gilles Foucault. Praha: Herrmann & synové. Foucault, Michel Dohlížet a trestat. Praha: Dauphin. Foucault, Michel Myšlení vnějšku. Praha: Herrmann & synové. Foucault, Michel Dějiny šílenství. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Foucault, Michel Diskurz, autor, genealogie. Praha: Svoboda. Marcelli, Miroslav Michel Foucault alebo stať sa iným. Bratislava: Archa. Marx, Karel, a Bedřich Engels Manifest Komunistické strany. Praha: Svoboda.