Hospodářský vývoj regionů v Evropě (Evropská unie II)

Transkript

1 E S F p r o j e k t O P v z d ě l á v á n í p r o k o n k u r e n c e s c h o p n o s t I n o v a c e a m o d e r n i z a c e v ý u k y a z v y š o v á n í o d b o r n ý c h k o m p e t e n c í A n n a V á c l a v í k o v á Hospodářský vývoj regionů v Evropě (Evropská unie II) O p a v a

2 O b e c n á c h a r a k t e r i s t i k a p r á c e Tento studijní materiál vznikl v rámci projektu Inovace a modernizace výuky a zvyšování odborných kompetencí, který je spolufinancován Evropským sociálním fondem (ESF) a státním rozpočtem České republiky. Registrační číslo projektu: Oblast podpory: Datum zahájení realizace projektu: CZ.1.07/2.2.00/ Datum ukončení realizace projektu: Vysokoškolské vzdělávání Název: Hospodářský vývoj regionů v Evropě (Evropská unie II) Autor: Anna Václavíková Vydání: první, 2012 Jazyková korekce: autor studijní opory Počet stran: 81 Jméno a příjmení autora: Anna Václavíková Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik v Opavě

3 Obsah 1 Úvodem Rychlý náhled studijního materiálu Ekonomická integrace teorie, příčiny, důsledky, historie Ekonomická integrace teorie Hospodářský vývoj integrace hlavní specifika Politiky EU jako systém nástrojů k dosažení stanoveného cíle Společné politiky ES/EU Společné politiky Společná dopravní politika Společná obchodní politika Společná zemědělská politika Společná rybolovná politika Hospodářská a měnová unie Na cestě k Evropskému měnovému systému (EMS) Od Evropského měnového systému k Hospodářské a měnové unii Hospodářská a měnová unie (HMU) Sociální politika Evropské unie Vývoj sociální politiky Etapy vývoje sociální politiky do vzniku EU Maastrichtská smlouva a sociální politika Sociální politika a Amsterodamská smlouva Zahraniční a bezpečnostní politika EU Historie vzniku SZBP Společná obranná politika EU Současnost ve SZBP Regionální a strukturální politika EU Regionální politika vznik, význam, vývoj, úloha Časová posloupnost vývoje regionální a strukturální politiky Programy politiky ekonomické a sociální soudržnosti na období let realizované v České republice Klíčové strategické programové dokumenty politiky ESS (HSS) Operační programy a cíle regionální politiky v České republice Další politiky ES/EU Komunitární politiky Politika ochrany životního prostředí Výzkumná a technologická politika Politika na ochranu spotřebitele Průmyslová politika Další komunitární doplňkové politiky /81

4 9.2.1 Politika zaměstnanosti Zdravotnictví Vzdělávání a odborná příprava Česká republika a EU Cesta České republiky do Evropské unie Období Období Závěr, shrnutí Použitá literatura a zdroje /81

5 1 Úvodem Předkládaná studijní opora je určena studentům bakalářské formy studia programu Sociální politika a sociální práce oboru Veřejná správa a regionální politika Fakulty veřejných politik Slezské univerzity v Opavě, případně dalším studijním oborům vyučovaným na SU v Opavě. Kurz Hospodářský vývoj regionů v Evropě (Evropská unie II) navazuje na kurz Integrační procesy v Evropě (Evropská unie I) a oba jsou povinnou součástí bakalářského studijního programu Sociální politika a sociální práce, oboru Veřejná správa a regionální politika. Integrační procesy v Evropě (Evropská unie I) jsou do studijního programu zařazeny do pátého semestru a navazuje na ně kurz Evropská unie Hospodářský vývoj regionů v Evropě, který je vyučován v šestém semestru v kombinované, ale i denní formě studia. Kurz Evropská unie a Integrační procesy v Evropě spolu vytvářejí ucelenou podobu o změnách v procesu integrace a hospodářského vývoje Evropy před a po druhé světové válce až do současnosti. Předkládaný studijní materiál kurzu Evropská unie II Hospodářský vývoj regionů v Evropě je rozdělen do tematických kapitol, které postupně mapují problematiku hospodářských proměn Evropy. Vzhledem k vzájemné provázanosti jednotlivých tematických celků není text členěn do mnoha menších a malých kapitol, ale ponechán v obsahově objemnějších blocích (kapitolách), jako tomu je ve studijním materiálu Integrační procesy I. Skripta proto netvoří 10 a více kapitol, ale zhruba polovinu, přičemž každá je přibližně na úrovni 2 tematických celků (přednášek). Studium jednoho tematického celku proto vyžaduje dvojnásobné množství času. 5/81

6 2 Rychlý náhled studijního materiálu Cíle studijního materiálu Evropská unie představuje v rámci světové ekonomiky velmi specifický hospodářský region (oblast), vyznačující se řadou jevů, které jsou zcela ojedinělé a typické právě pro EU. Cílem kurzu je proto postihnout hospodářské, ale i politické a sociální změny v Evropě po 2. světové válce, které vyústily mj. i v dnešní podobu EU jako jednoho z největších evropských integračních seskupení, seznámit s klady a zápory (výhodami i nevýhodami) ekonomické integrace. Cílem kurzu je také zachytit integrační tendence v Evropě po rozpadu socialistického bloku, sledovat proces přípravné fáze ČR a některé z kandidátských zemí na vstup do EU, včetně situace po vstupu. Kurz navazuje na předmět Integrační procesy v Evropě. Po prostudování studijního materiálu Budete umět: Popsat vývoj a současný stav hospodářských změn Evropy, jejich politik po druhé světové válce, tzn. v průběhu celého 20. století až do dnešních dnů 21. století. Seznámíte se s názory a koncepcemi na proces integrace, se vznikem jednotlivých politik, jejich fungováním a působením i jejich dopadem na ekonomické a politické uspořádání Evropy. Budete také umět popsat historii procesu postupných kroků Československa České republiky při návratu do moderní Evropy. Získáte: Informace o historii integračních procesů v Evropě před a po druhé světové válce. Seznámíte se s názory a koncepcemi na proces integrace, politikami EU a jejich dopadem na ekonomické a politické uspořádání Evropy. Budete schopni: Vysvětlit proces integrace Evropy po druhé světové válce a interpretovat rozdělení Evropy, budete také schopni kvalifikovaného hodnocení politické, ekonomické, sociální a společenské přeměny společnosti v polovině 20. století až k počátku 21. století. 6/81

7 Průvodce studiem Cílem a záměrem studijní opory je podat charakteristiku ekonomických procesů probíhajících v Evropě po druhé světové válce, procesu formování hospodářských politik, včetně rozvoje mezinárodní dělby práce a změn vyvolaných rozpadem východního bloku koncem 20. století. Nedílnou součástí je také kapitola, která zachycuje genezi procesu postupných kroků Československa, později České republiky na cestě do Evropské unie. 7/81

8 3 Ekonomická integrace teorie, příčiny, důsledky, historie RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Obsahem kapitoly je stručný náhled do formování ekonomik (hospodářských politik) členských zemí EU, zvláště pak do jejich specifik. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Vymezit základní časové etapy formování hospodářských politik členských zemí EU. Definovat a teoreticky vymezit ekonomickou integraci. Získáte: Přehled o specifických rysech ekonomik členských zemí v jednotlivých časových etapách. Teoretické znalosti o ekonomické integraci. Budete schopni: Vysvětlit a zdůvodnit hlavní specifika EU jako ekonomického systému. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Ekonomická integrace, hospodářská politika, ekonomika, společné politiky, koordinované politiky, sektorové politiky, národní politiky EU. 3.1 Ekonomická integrace teorie Stav a úroveň ekonomické integrace EU dnes je výsledkem postupného formování a utváření jednotlivých hospodářských celků od druhé světové války. Ta měla nedozírné následky na hospodářství jednotlivých evropských zemí, ačkoli ne všude ve stejné míře. Přesto však bylo 8/81

9 nutné zahájit obnovovací proces spojený s rekonstrukcí všech odvětví hospodářství průmyslu, zemědělství, obnovy výroby, výstavby komunikací, rozvoje obchodu, vybudování finančního a bankovního systému a řady dalších kroků, které byly nezbytné pro obnovení chodu společnosti. K nim nezbytně také patřilo zabezpečení dostatečného přísunu základních potravin, věcí denní potřeby i strojového vybavení (blíže viz akce UNRRA, Marshallův plán a jiné formy pomoci 1. díl EU, Integrační procesy v Evropě). Na základě realizovaných pomocných akcí lze konstatovat, že zde již byly uplatněny první zárodky ekonomické (mezinárodní) integrace. Jaké byly důvody pro evropskou ekonomickou integraci? Důvodů k integraci bylo několik, lze je seřadit do určité posloupnosti časové i logické. Nacházíme zde příčinné souvislosti integrace jako reakce na konec války (2. světové) a z něj vyplývající situace (překonání řady bariér, které pomohly k urychlení politických a hospodářských změn, směřujících k bezkonfliktní budoucnosti), integrace jako obraz postupné internacionalizace evropských ekonomik (koncentrace výroby, dopravní infrastruktura, prohlubování specializace, internacionalizace obchodu, celní unie, efektivnost výroby), integrace jako nástroj k vytváření obrany proti narůstající konkurenci (vyšší efektivnost, specializace, harmonizace hospodářské činnosti, liberalizace mezinárodního obchodu atd.). Ekonomická integrace je vysvětlována jako minimalizace ekonomických hranic mezi státními ekonomikami. Jedná o vysoký stupeň dělby práce, který je vyústěním spolupráce (kooperace) jednotlivých národních ekonomik. Ekonomická integrace jde ruku v ruce s politickou integrací. Ekonomickou integraci proto také můžeme chápat jako cestu, která vede k postupnému splývání ekonomik jednotlivých národních celků, k vytváření společných institucí a předáváním některých svých kompetencí z národní roviny na nadnárodní, v některých případech také mezistátní. V této souvislosti můžeme nalézt několik variant integračních uskupení, která se liší svou hloubkou, šíří i rozmanitostí. Koordinace znamená zachování národních ekonomik i jejich regulace. 9/81

10 Formy integrace lze vymezit na základě několika kritérií: - Podle hospodářských subjektů na mikroekonomické (kooperace mezi jednotlivými podnikatelskými subjekty) a makroekonomické (týkající se celých ekonomik, spojování mezinárodních trhů, vznik nadnárodních komplexů). - Podle rozsahu, zda se týká celé ekonomiky nebo jen její části všeobecná (makroekonomická) nebo také horizontální, či sektorová (mikroekonomická), jinak také vertikální. - Podle územního hlediska globální (regionální), na konci 20. století se ještě přidává dělení na transregionální či interregionální integrace. Podle hloubky integrace a úrovně vzájemného propojení národních ekonomik a jejich trhů členíme integraci do 5 (tradičních) či 7 (modernějších) stupňů (podrobněji viz 1. díl EU, také chronologický vývoj integrace). 3.2 Hospodářský vývoj integrace hlavní specifika 40. léta 20. století, poválečná: Státy jsou nuceny vytvářet podmínky pro mírový vývoj společnosti i hospodářství, nastartovat restrukturalizaci ekonomik a jejich obnovu a především urychleně překonávat negativní dopady války. Hospodářská politika se stává důležitou a cílenou činností státu, státní intervencionismus. Rozdělení světové ekonomiky, rozdělení Evropy na 2 rozdílně se vyvíjející ekonomické (hospodářské) celky, rozdílné sféry vlivu. 50. léta: Pokračuje další překonávání důsledků války, zmírňování napětí mezi státy, bipolarita světa, doznívání lokálních válečných konfliktů, vznik prvních integračních uskupení a institucí. 60. léta: Období nástupu hospodářského boomu, sociální stát (stát blahobytu), strukturální změny, prohlubování integrace, rozšíření integrace, politická integrace, kooperace v oblasti zahraniční politiky. 70. léta: Kroky k budování hospodářské a měnové unie, Wernerova zpráva, ropné šoky, strukturální, energetická a surovinová krize, růst nezaměstnanosti, stagnace integračních kroků, stagflace (hluboká makroekonomická krize), Evropský měnový systém (EMS). 10/81

11 80. léta: Druhý ropný šok, reakce na předchozí období změny v hospodářské politice, změny v politické reprezentaci mnohých evropských zemí, důraz na aktivní politiku zaměstnanosti, prohlubování integračního procesu, budování jednotného vnitřního trhu, cesta k finanční reformě ES, vytváření regionální a strukturální politiky, budování sociální politiky. 90. léta: Směřování k realizaci hospodářské a měnové unie, Maastrichtské smlouvy, postupný rozpad socialistického bloku, příprava na rozšíření EU směrem na střední a východní Evropu, asociační dohody, Kodaňská kritéria, další rozšíření EU, Amsterodamská smlouva, Lisabonská strategie, Nice, reformy institucí EU, další kroky v budování hospodářské a měnové unie, zavedení eura, dohoda o postupném snižování nákladů na společnou zemědělskou politiku. Konec 20. století: internacionalizace ekonomik, která vyústila v globalizaci, tedy proces, jehož obsahem je propojení ekonomik, růst podílů zahraničních investic, urychlení vědecko- -technické spolupráce. Jakýsi protipól globalizace je přechod k regionalismu, což lze také chápat jako jistou formu integrace, která umožňuje uplatnění svých kroků, svého modelu integrace směřujícího k ochraně domácího trhu. Počátek 21. století: konkurenceschopnost, zvýšení zaměstnanosti, investice do lidského kapitálu, změny v politice zaměstnanosti, nové technologie, nová hospodářská strategie, nový finanční rámec , přípravy na další rozšíření EU, boj s hospodářskou krizí, růst zadluženosti zemí EU, dluhová krize Politiky EU jako systém nástrojů k dosažení stanoveného cíle Fungování EU je ovlivněno propracovaným systémem jednotlivých části hospodářské politiky Někteří autoři dělí jednotlivé politiky EU do několika (více i méně) kategorií, zpravidla se setkáváme s následující kategorizací: Společné politiky patří sem společná obchodní politika, společná zemědělská a rybolovná politika, část monetární politiky pro členy MU, v případě těchto politik státy předaly své kompetence v prospěch nadnárodních institucí, které za ně rozhodují, rozhodnutí jsou závazná pro všechny státy bez rozdílu. Politiky mají vysoký stupeň komunitarizace. 11/81

12 Sektorové politiky příkladem je Smlouva o Evropském společenství uhlí a oceli, o Evropském hospodářském společenství a Evropském společenství pro atomovou energii (Euratom). V daném případě se jedná o tzv. částečnou integraci v rámci jednoho nebo několika odvětví (uhlí, ocel, atom ). Komunitární (koordinované) politiky mají vysoký stupeň komunitarizace, ale nikoli výhradní, státy si ponechávají část svých pravomocí, instituce mají v daném případě poněkud omezené kompetence. K politikám, které patří do této skupiny, řadíme sociální politiku, strukturální a regionální politiku, politiku na ochranu hospodářské soutěže, průmyslovou politiku, politiku ochrany spotřebitele, politiku ochrany životního prostředí a energetickou politiku, ale také politiku hospodářskou a měnovou. Národní (individuální) politiky jsou plně v kompetenci národních států, patří sem např. kultura, turistika, zdravotnictví, školství (vzdělávací systémy). Politiky si stále zachovávají svou integritu a nezdá se, že by se jejich postavení mělo v nejbližší době změnit. SHRNUTÍ KAPITOLY Cílem kapitoly bylo seznámit s některými definicemi ekonomické integrace, podat stručnou charakteristiku jednotlivých etap hospodářských změn postupně se integrující Evropy po druhé světové válce až na počátek 21. století. KONTROLNÍ OTÁZKY 1. Vyjmenujte kategorie jednotlivých politik a jejich zastoupení. 2. V čem spatřujete největší odlišnost v chápání hospodářského vývoje na přelomu 20. a 21. století ve vztahu k integraci Evropy? ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Má smysl integrovat evropské státy do jednoho celku? Zdůvodněte ano/ne, vysvětlete. 12/81

13 4 Společné politiky ES/EU RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Římské dohody z roku 1957 položily základ dnes nazývaných tzv. Společných politik EU. Mají specifické postavení v EU, jsou řízeny nadnárodními orgány a institucemi a také odlišně financovány, zvláště pokud hovoříme o zemědělské politice. Jejich význam spočívá i v tom, že podtrhují myšlenku integrace a svou filozofií ji takto realizují. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Vysvětlit, co jsou tzv. Společné politiky EU a co je jejich podstatou, budete umět tyto politiky popsat, vysvětlit jejich význam a funkci. Získáte: Přehled o významu a postavení společných politik v systému fungování EU. Budete schopni: Zdůvodnit hlavní specifika Společných politika EU ve vztahu k ostatním politikách EU. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Společné politiky EU, Společná zemědělská politika, Společná dopravní politika, Společná obchodní politika. PRŮVODCE STUDIEM KAPITOLY Politiky Evropské unie se vzájemně liší jednak smlouvami, které je zavedly, a jednak mírou rozhodovacích pravomocí, kterou mohou takto uplatňovat a obsah politiky realizovat. Dalším kritériem pro působení politik na nadnárodní nebo národní úrovni je uplatňování principu subsidiarity (viz článek 5 SES, bývalý 3b). 13/81

14 4.1 Společné politiky Politiky, které se uskutečňují v rámci Unie, jsou dvojího druhu: tzv. Společné politiky Římská smlouva o EHS z roku 1957 zavedla tři společné politiky dopravní, obchodní a zemědělskou; provádějí je orgány Unie (Rada Evropské unie a Evropská komise), to znamená, že se v rámci této politiky vše rozhoduje na nadnárodní úrovni a státy pouze kontrolují dodržování společných rozhodnutí. Pro chápání pojmu společná politika je také rozhodující její obsah, nikoli pouze její název. Vedle společných politik se lze setkat i s jinými formami politik tzv. politikami sdílenými, doplňujícími a s politikami druhého a třetího pilíře EU. Setkáváme se také s označením politiky komunitární. V praxi to znamená, že jejich těžiště zůstává na pozici národní a orgány Unie pouze zajišťují jejich koordinaci a harmonizaci (viz předchozí kapitola) Společná dopravní politika Zařazení dopravy do kategorie společných politik mělo několik závažných důvodů. Především bylo jasné, má-li fungovat společný trh, bude potřebí integrovat dopravní systém v zemích Společenství, formulovat a harmonizovat společná pravidla pro všechny zainteresované, protože: ekonomická integrace pomáhá rozšiřovat obchod mezi zeměmi, a to si vyžaduje spolehlivé fungování dopravy, navíc podíl dopravy k růstu HDP je dokonce vyšší než u zemědělství, doprava pomáhá volnému pohybu zboží a osob, tedy zachování podmínek jednotného vnitřního trhu, doprava se proto nemůže stát brzdou obchodu, dopravu nelze vnímat jen jako pouhé přemísťování, ale dopravní sektor ovlivňuje mnoho dalších sfér a hospodářských činností, citelné jsou dopady na regionální rozvoj, na situaci životního prostředí, na spotřebu energie atp., dopravní sektor navíc pohlcuje asi 40 % veřejných investic. Společná dopravní politika sice existovala, ale nefungovala. Jednotlivé členské státy si hájily své národní zájmy, státy poskytovaly dotace některým vybraným oborům a chránily domácí zaměstnance. Změny ve společné dopravní politice nastaly až v polovině 80. let, po přijetí 14/81

15 Aktu o jednotné Evropě a přechodem na jednotný vnitřní trh. Ke společné dopravní politice se připojila námořní doprava, v roce 1987 letecká doprava, obě dříve zůstávaly mimo společnou politiku. V roce 1988 došlo k liberalizaci nákladní automobilové dopravy, která představuje základ celé dopravy v zemích Unie. Mezi dopravci se otevřela konkurence doprava se zkvalitnila, snížily se náklady, ceny, došlo k lepšímu propojení jednotlivých dříve obtížně dostupných regionů. Teprve v roce 1993 byl vytvořen společný dopravní trh. Po přijetí Maastrichtské smlouvy v roce 1992 začala EU rozvíjet aktivity v oblasti nazvané transevropské sítě projekt je zaměřený na vybudování infrastruktury nejen v oblasti dopravní, ale také v energetice, telekomunikacích, včetně ropovodů a plynovodů. Realizovala se tak koncepce vybudovat prostor bez vnitřních hranic. Projekt si vedle základní myšlenky klade ještě další cíle: přispět k sociální a ekonomické soudržnosti bohatých a chudých regionů Unie a docílit tak zlepšení situace v zaostalých regionech, snížit rozdíly mezi obyvateli, určit priority při rozvíjení infrastruktury, což by mělo pomoci právě odlehlejším regionům, zlepšit konkurenceschopnost zemí EU, vytvořit nové trhy a také nové pracovní příležitosti, vytvořit potřebné spojení jednak s přidruženými zeměmi střední a východní Evropy a jednak se zeměmi Středomoří. Priority projektů směřují do železničního spojení významných center Evropy rychlovlaky, do výstavby silničních a hlavně dálničních úseků, modernizace nebo výstavby letišť, zapojení říční dopravy Společná obchodní politika Společná obchodní politika zemí Evropského společenství (EU) je vyústěním celní unie, která byla zavedena v roce Po odstranění cel a různých překážek v obchodu navzájem mezi členskými zeměmi se upravily obchodní vztahy uvnitř Společenství tak, že Společenství začalo vystupovat vůči třetím zemím jako jeden obchodní partner. Po zavedení společného 15/81

16 celního sazebníku spuštění celní unie se EHS stalo samostatným subjektem mezinárodních vztahů. Společná obchodní politika v praxi znamená, že veškerá rozhodování o otázkách obchodu a hospodářské spolupráce je plně v kompetenci institucí ES/EU. Je třeba také upřesnit ten fakt, že společná obchodní politika se praktikuje vůči zemím, které jsou za hranicemi Unie. Společný postup se realizuje zvláště v těchto oblastech: při uzavírání dohod o obchodu a hospodářské spolupráci s třetími zeměmi, při liberalizaci obchodu s třetími zeměmi, při stanovování a úpravách celních tarifů na zboží dovážené do zemí ES, při zavádění opatření na ochranu obchodu, při poskytování celních výhod rozvojovým zemím. V daném případě veškeré iniciativy přebírá Evropská komise, která po té předává své návrhy Radě a ta Komisi pověřuje jednáním. Rada se v tomto případě usnáší kvalifikovanou většinou. Členské státy si mohou stanovit dovozní kvóty, ale nemohou si určovat cla, ta podléhají rozhodnutí nadnárodních institucí. V rámci respektování norem společné obchodní politiky se také státy zavázaly členstvím ve Světové obchodní organizaci (WTO, dříve GATT) a řídí se také jejími zásadami. V rámci těchto zásad existují určité výjimky zásady volného obchodu se týkají pouze průmyslových výrobků, zemědělství patří do kategorie silně chráněných, a proto není do volného obchodu zatím začleněno. Také určitá skupina průmyslových výrobků je stále z liberalizace vyjmuta. Jedná se o tzv. citlivé výrobky, jejichž dovoz může ohrozit domácí trh členských států (např. boty, textil, ocel atd.). Vůči třetím zemím se proto uplatňuje jiná metodika např. dovozní kvóty, mimocelní překážky, případně dobrovolné omezení exportu ze strany třetích zemí, také antidumpingová cla. 16/81

17 Nástroje společné obchodní politiky: společný celní sazebník (činí v průměru 2 %, pro mnoho výrobků 0 %), necelní (netarifní) překážky, ochrana před nekalými obchodními praktikami, podpora vývozu (uplatňováno hlavně u zemědělských výrobků). Zajímavou roli sehrává společná obchodní politika pro Společenství při uplatňování jeho zahraničně politických zájmů, a to např. poskytováním pomoci určitým rozvojovým zemím, nebo naopak sankcemi. Různorodý systém obchodních vztahů Unie s rozvojovými zeměmi je značně ovlivněn specifickými zájmy Unie Společná zemědělská politika V 50. letech byla západní Evropa závislá na dovozu potravin, proto měla SZP za úkol zlepšit produkci a zajistit soběstačnost, cenovou stabilitu a pravidelné příjmy zemědělských producentů. Rozpracování zásad společné zemědělské politiky již obsahovala Římská smlouva o EHS. S přechodem ke společné zemědělské politice (v plné míře od roku 1968) byly veškeré pravomoci přeneseny na orgány Společenství Komisi a Radu, tím byly veškeré národní kompetence utlumeny. Společná zemědělská politika tak zaujala mezi ostatními politikami EU významné postavení jedná se o doposud finančně nejnáročnější politiku EU a na rozdíl od ostatních politik je politikou ochranářskou. Podpora a ochrana zemědělského sektoru byla v určité fázi (dnes je tomu také) řešením, jak zabránit masovému odchodu obyvatel z venkova do města a zlepšit podmínky pro zaměstnávání obyvatel v zemědělství. SZP se opírá o tři základní principy: 1. Princip jednotného trhu vyžadující úplnou volnost pohybu zemědělské produkce pro Společenství, odpovídající harmonizaci předpisů, jednotnou cenovou hladinu zemědělských produktů uvnitř ES, jednotná pravidla soutěže, jednotná pravidla pro úpravu obchodu se zemědělskou produkcí se zahraničím. 2. Princip preference Společenství, který orientuje výrobní subjekty v zemědělství tak, aby dávaly přednost vlastním produktům před dovozy 17/81

18 z oblasti mimo EU, s cílem snížit rizika výkyvů dopadů zemědělských cen na světových trzích na evropské farmáře. 3. Princip finanční solidarity, zajišťuje, že příjmy ze společné zemědělské politiky jdou do rozpočtu Společenství, stejně jako náklady jsou kryty výdaji komunitárního rozpočtu. Cenový systém produktů na zemědělském trhu ES je značně specifický ceny nejsou určeny tržně. Zvláštní je především tzv. intervenční cena, pod níž by neměla klesnout tržní cena zemědělského produktu. Je garantována jako minimální cena pro mnoho druhů zemědělské produkce. Klesne-li tržní cena pod tuto úroveň, intervenuje Evropský zemědělský garanční a podpůrný fond svými nákupy, aby udržel cenu na garantované úrovni. Pokud vzniká nadprodukce, je snaha ji exportovat zemědělec dostává exportní dotaci (ceny na světových trzích jsou nižší), jakýsi příplatek do intervenční ceny. Náklady na společnou zemědělskou politiku hradí Evropský zemědělský garanční a podpůrný fond, který se dělí na dvě části: Část záruční představuje hlavní část zemědělského fondu (asi 95 %) a slouží k dotování intervenčních cen a příplatků u exportních cen. Část podpůrná je součástí tzv. strukturálních fondů a slouží k financování strukturálních změn v zemědělství (asi 5 %). Reformy společné zemědělské politiky: Společná obchodní politika vedla k výrazné nadprodukci, zemědělství začalo odčerpávat ze společného rozpočtu Společenství stále více prostředků. I v současné době Společenství pokračuje v ochranářské politice při dovozu z nečlenských zemí. SZP je proto nejvíce diskutovanou oblastí ES. Neustálý růst výdajů si vynutil některá opatření např. došlo k 3% snížení intervenčních cen, byla provedena některá administrativní opatření byly stanoveny horní přípustné kvóty pro některé produkty (obilí, cukrovka, mléko), členským zemím bylo uloženo, aby během pěti let snížily výměru orné půdy o 20 %. Významným krokem, který měl směřovat k omezení výdajů na SZP, byla tzv. MacSharryho reforma z roku Reagovala na další růst výdajů na SZP a na jednání Uruguayského kola 18/81

19 GATT (WTO), jednajícího o liberalizaci světového obchodu zemědělskými výrobky. Kritika směřovala zejména proti vysokým obchodním bariérám, předpokládaným Společnou zemědělskou politikou ES. Společenství nechce podporovat růst produkce, pokud pro ni není zajištěn odbyt, přenáší dotace na podporu strukturálních změn v zemědělském sektoru, snížení objemu obdělávané půdy, užívání zemědělské půdy k jiným účelům, dřívější odchody starších zemědělců do důchodu. Stav, kdy bylo na SZP vynakládáno 45 % rozpočtu a kdy např. v roce 1995 tvořilo zemědělství pouze 1,7 % HDP, byl neudržitelný. Státy, které nejvíce profitují ze SZP v současné době je osm členských států, které ze SZP dostávají více peněz, než do ní odvádějí. V seznamu s největšími příjmy dominují Španělsko, Francie, Řecko a Irsko. Na druhé straně do SZP nejvíce peněz odvádějí Německo, Británie, Itálie a Holandsko. Společná zemědělská politika po roce 2000: Nové návrhy na reformu SZP po roce 2000 se objevují v dokumentu Komise ES, který byl uveřejněn v roce 1997 v Agendě Evropská rada rozhodla, že počínaje rokem 2003 se sníží u některých zemědělských komodit intervenční ceny. SZP a diskuse o finanční perspektivě v letech : V průběhu britského předsednictví v druhé polovině roku 2005 se hlavním tématem stala finanční perspektiva. Složitost tématu měla co do činění i se společnou zemědělskou politikou. Británie požadovala reformu SZP, Francie toto odmítala a požadovala naopak po Británii, aby se vzdala svého rabatu. Na summitu v prosinci 2005 se pak státníci uchýlili ke kompromisní formulaci, a to, že v roce 2008 bude přehodnocen rozpočet EU s ohledem na nutnou reformu SZP. Úroveň podpory agrárního sektoru je např. v ČR, oproti staré patnáctce (EU15), objektivně nižší, což v jistém ohledu vytváří konkurenční nerovnost nejen v podmínkách jednotného trhu Unie. Vstupem do EU získala v roce 2004 nová desítka členských států, mezi nimi samozřejmě i ČR, pouze jednu čtvrtinu objemu dotací vyplacených ve starých členských státech EU. Tato nerovnováha bude odstraněna až v roce /81

20 Jak bude vypadat zemědělská politika v dalších letech? Už dnes je jasné, že nemůže společná zemědělská politika pokračovat ve svém charakteru jako v letech předchozích. Zemědělci však diskuse na toto téma odmítají, obávají se o svou existenci. Velikým zastáncem zachování dosavadního stavu je Francie. Úvaha ostatních států, ve snaze snížit náklady na zemědělskou politiku, směřuje k opětovnému zapojení členských států do financování a řízení zemědělské politiky a k jejímu převedení do politik sdílených. Dokonce i Ústava pro Evropu počítala s touto variantou Společná rybolovná politika Společnou politiku rybolovu (SPR) ve Smlouvě jako samostatnou nenajdeme, je součástí zemědělské politiky. Rybolov byl zanesen do Smlouvy o založení EHS již v roce Dlouhou dobu byl na okraji zájmu. První legislativa vyšla až v sedmdesátých letech. Od ledna 2003 má Evropská unie novou společnou politiku rybolovu. Prosadila se reforma, která má dosáhnout toho, aby byl rybolov udržitelný z hlediska biologického, environmentálního, ekonomického i sociálního. Tomu také odpovídá cíl společné politiky rybolovu: ochrana vodních živočišných druhů před nadměrným výlovem, zajištění životní úrovně rybářů, zajištění plynulých dodávek spotřebitelům a zpracovatelskému průmyslu za rozumné ceny. Společná politika rybolovu nehraje mezi politikami EU hlavní roli. Je ovšem klíčová z hlediska zachování mořských druhů a v některých členských státech tvoří rybolov důležitou součást jejich národního hospodářství. Poznámka: Přestože se setkáváme s pojmem společná měnová politika, nebudeme o ní hovořit v této části, ale budeme jí věnovat samostatnou kapitolu. Už také proto, že společná měnová politika se netýká všech členských zemí EU, ale pouze těch, které vstoupily do eurozóny. V současné době to je 17 zemí z celkového počtu 27 členů EU. 20/81

21 SHRNUTÍ KAPITOLY: V kapitole nazvané společné politiky jste získali informace o tom, co to jsou společné politiky EU, co je jejich podstatou a jak jsou členěny další politiky Společenství. Z textu už také víte, že do společných politik jsou zařazeny obchodní politika s politikou dopravní a politika zemědělská s politikou rybolovu. Nastudovali jste také, co je pro každou z těchto politik specifické, jaké má úkoly a cíle a proč právě ona byla zařazena do kategorie společných politik EU. KONTROLNÍ OTÁZKY: ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ: 1. Uveďte, co je pro společné politiky EU specifické. 2. Vyjmenujte společné politiky EU a pokuste se každou z nich stručně charakterizovat. 3. Jak jsou členěny další politiky EU, které nespadají do kategorie tzv. společných politik? Zamyslete se nad tím, co bylo a je důvodem k tomu, aby se jednotlivé politiky EU členily do různých kategorií a typů. 21/81

22 5 Hospodářská a měnová unie RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Obsahem kapitoly zachycení procesu přechodu ES/EU od Evropského měnového systému k Hospodářské a měnové unii. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Popsat proces příprav a postupného budování Hospodářské a měnové unie, co předcházelo a bylo součástí Evropského měnového systému. Získáte: Solidní informace o utváření systému společné a jednotné měny. Budete schopni: Vysvětlit, za jakých podmínek se budovala a buduje měnová (hospodářská) unie. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Evropský měnový systém, Hospodářská a měnová unie, Evropský měnový institut, Evropská centrální banka, euro, eurozóna. PRŮVODCE STUDIEM KAPITOLY Obsahem kapitoly, jak už bylo v úvodu naznačeno, je zachycení celkového procesu přechodu ES/EU od Evropského měnového systému k Hospodářské a měnové unii, objasnění jeho jednotlivých časových etap až k současnému stavu. 5.1 Na cestě k Evropskému měnovému systému (EMS) Už při zakládání Evropského hospodářského společenství (1957) bylo zřejmé, že dojde-li k vytvoření společného trhu, bude potřebí řešit mj. také otázku měnové spolupráce. Bylo také jasné, že společný trh nebude stabilní, pokud nebudou mít státy stabilní měnu, která 22/81

23 nebude ostatní členské země poškozovat a nebude jim tak bránit ve vzájemném obchodu a spolupráci. Ačkoli tento fakt byl všem zakládajícím zemím v dané době jasný, ve smlouvě se o společné měnové politice nehovoří. Důvodem byl stále silný americký dolar, který v rámci poválečného tzv. Bretton-woodského měnového systému zajišťoval tolik potřebnou stabilitu. Za těchto podmínek zůstávala nadále měnová politika záležitostí každého členského státu Společenství. Postoj členských zemí se změnil v polovině 60. let, kdy státy Společenství stále více pociťovaly potřebu měnové spolupráce při vzájemném obchodu, aby předcházely negativním dopadům měnících se směnných kurzů členských států, po vytvoření celní unii (1968) a kdy došlo k rozpadu Bretton-woodského systému. O tom, že si situace žádala řešení, svědčí i ten fakt, že došlo k ustavení tzv. Měnového výboru a výboru guvernérů centrálních bank v roce Rozhodující krok byl učiněn až v Haagu v roce 1969 na vrcholné schůzce šéfů vlád ES, ta schválila přípravu na budování měnové unie. Dalším krokem bylo zveřejnění tzv. Wernerovy zprávy z roku 1970, na jejímž základě rozhodla Rada o dalším postupu při budování měnové unie. Program to byl na svou dobu velmi moderní a ambiciózní, neboť počítal s tím, že do roku 1980 měla být zavedena společná měna. Plán se však nepodařilo v takové míře a ani v takovém rozsahu realizovat. Co tomu zabránilo? Plán se objevil na počátku 70. let v poněkud složitém období pro politiky i ekonomiky zemí došlo k již zmíněnému rozpadu Bretton-woodského měnového systému fixních kurzů, (americký dolar ztratil stabilitu), státy se opět vrátily k tzv. kurzům plovoucím, země byly zasaženy dopady prvního ropného šoku, ekonomiky členských zemí podléhaly důsledkům inflace a bylo proto obtížné za těchto podmínek budovat společnou měnu. Myšlenka však nezapadla. V roce 1971 se Spojené státy rozhodly zrušit pevný vztah mezi dolarem a cenou zlata, který po druhé světové válce zajišťoval světovou měnovou stabilitu. Tak skončil systém pevných směnných kurzů. S myšlenkou založit měnovou unii se země EU rozhodly zabránit kolísání směnných kurzů mezi jednotlivými evropskými měnami o více než 2,25 % pomocí společné intervence na peněžních trzích. To vedlo k vytvoření Evropského měnového systému, který začal fungovat v březnu 1979, opírající se o dohody mezi centrálními bankami, sdílenými vládami členských států ES (v té 23/81

24 době pouze 6). EMS měl zásadní úkol zajistit spolehlivý směnný mechanismus pro měny členských států ES, zabránit kolísání měn a podpořit tak jejich vzájemný obchod a pokračující proces integrace. EMS měl prostřednictvím fixních kurzů dosáhnout vnitřní (cenové) a vnější (kurzovní) stability. Je zajímavé, že tento mechanismus přežil až do roku 1998, kdy došlo k dalším změnám na cestě ke společné měně. EMS měl tyto hlavní rysy: referenční měnu s názvem ECU tvořil ji koš sestavený z měn všech členských zemí ES/EU, mechanismus směnného kurzu směnný kurz každé měny byl navázán na ECU, dvoustranné směnné kurzy mohly kolísat v pásmu +/- 2,25 %, úvěrový mechanismus: poskytování pomoci slabým měnám, každá země převedla 20 % své měny a zlatých rezerv do společného fondu (Evropský fond měnové spolupráce /1973/ zásluhou tohoto fondu mohly banky poskytnout v ECU úvěry). ECU (zavedeno 1981) nebylo emitovanou měnou, sloužilo pro mezibankovní operace, pro sestavení rozpočtu, pro finanční operace mezi institucemi ES, mezi členskými státy a institucemi ES a také k určení závazků a pohledávek. Evropský měnový systém zmenšil rozdíly mezi úrokovými sazbami jednotlivých členských států ES, došlo ke sblížení jejich ekonomik. Velkou zásluhu na tom mělo také dominantní postavení německé ekonomiky a německé marky. EMS neměl za úkol zavádět společnou měnu, ale stabilizovat měny jednotlivých zemí a připravit vše pro vznik měnové unie. 5.2 Od Evropského měnového systému k Hospodářské a měnové unii Evropský měnový systém má pestrou historii. Po sjednocení Německa a obnovení tlaků na evropské měny v roce 1992 opustily EMS italská lira a britská libra. V srpnu 1993 se země 24/81

25 EMS dohodly na dočasném rozšíření pásem na +/- 15 %. Ve snaze zabránit širokému kolísání měn zemí EU a pro odstranění konkurenčních devalvací se vlády EU zároveň rozhodly opět oživit snahy o úplnou měnovou unii a zavedení jednotné měny. Rozhodující krok pro další rozvoj měnové integrace učinilo jednání hlav států a předsedů vlád v červnu v roce 1988 v Hannoveru (Evropská rada). Výbor expertů pod vedením tehdejšího předsedy Komise ES Delorse byl pověřen k tomu, aby během jednoho roku předložil zprávu s návrhem časového postupu k uskutečnění Hospodářské a měnové unie. Delorsova zpráva byla předložena 12. dubna Materiál byl nejen hodnotící zprávou dosavadního stavu hospodářské a měnové integrace, ale především časovým harmonogramem budování měnové unie ve třech etapách. Zajímavé na Delorsově zprávě je to, že rozlišuje mezi hospodářskou a měnovou unií. Hospodářská unie, podle Delorsovy zprávy, vyžadovala existenci jednotného trhu, regionální a strukturální politiku a koordinaci hospodářských politik. Měnová unie měla zahrnovat liberalizaci pohybu kapitálu a integraci finančních trhů, volnou směnitelnost měn, pevnou fixaci měnových kurzů (L. Lacina a kol., 2007, s. 210). Na zasedání Evropské rady v Madridu v červnu 1989 přijali vedoucí představitelé EU třífázový plán přechodu k hospodářské a měnové unii. Plán se stal součástí Maastrichtské smlouvy o Evropské unii, kterou Evropská rada přijala v prosinci Hospodářská a měnová unie (HMU) Cesta k Hospodářské a měnové unii nebyla jednoduchá a přímá, bylo nutné jednotlivé kroky rozdělit nejen podle časového hlediska, ale i obsahu jednotlivých kroků. Země, které se o přijetí společné měny ucházely, musely splňovat náročná kritéria, jejich postupné plnění bylo rozloženo do několika fází. 25/81

26 První fáze začala 1. července 1990 a obsahovala: úplně volný pohyb kapitálu v rámci EU (zrušení devizových kontrol), zvýšení částky zdrojů věnovaných na odstranění nerovností mezi evropskými regiony (strukturální fondy), hospodářskou konvergenci prostřednictvím mnohostranného dohledu nad hospodářskými politikami členských států. Druhá fáze byla zahájena 1. ledna Její součástí bylo: zřízení Evropského měnového institutu (EMI) ve Frankfurtu n. M. (1994); EMI byl složen z guvernérů centrálních bank zemí EU, nezávislost národních centrálních bank, definice pravidel pro snížení národních rozpočtových deficitů. Třetí fáze znamenala zavedení eura 11 zemí EU přijalo od 1. ledna 1999 euro, které se tak stalo společnou měnou Belgie, Finska, Francie, Irska, Itálie, Lucemburska, Německa, Nizozemska, Portugalska, Rakouska a Španělska (Řecko nesplňovalo konvergenční kritéria, přidalo se až 1. ledna 2001). Euro odmítla Velká Británie, Dánsko a Švédsko. Funkci EMI převzala Evropská centrální banka se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem, která oficiálně zahájila svou činnost od 1. ledna 1999 (neoficiálně již v roce 1998), začala odpovídat za měnovou politiku definovanou a uplatňovanou v eurech. Poměr ECU vůči euru činil 1:1. V rámci ES tak vznikla měnová unie s jednotně prováděnou společnou měnovou politikou. 1. ledna 2002 byly v těchto 12 zemích eurozóny uvedeny do oběhu mince a bankovky eura. O dva měsíce později byly postupně staženy z oběhu národní měny. Po tomto datu se euro stalo jediným zákonným platidlem na veškeré hotovostní a bankovní transakce v zemích eurozóny, které představují více než dvě třetiny obyvatelstva EU. Scénář byl takový, že prvních 6 měsíců byly postupně stahovány národní měny a nahrazovány měnou společnou. Od července 2002 již všechny země, které se rozhodly přijmout euro, euro zavedly a používaly. 26/81

27 Konvergenční kritéria: Každá země EU, která chce vstoupit do třetí fáze, musí splňovat těchto pět konvergenčních kritérií: cenová stabilita: míra inflace nesmí překročit průměrnou míru inflace tří členských států s nejnižší inflací o více než 1,5 %, úrokové sazby: dlouhodobé úrokové sazby se nesmí lišit o více než 2 % vůči průměrným úrokovým sazbám tří členských států s nejnižší inflací, deficity: národní rozpočtové deficity musí být nižší než 3 % HDP, veřejný dluh: nesmí překročit 60 % HDP, stabilita směnného kurzu: směnné kurzy musí po dobu předchozích dvou let zůstat ve schváleném rozmezí. Pakt o stabilitě a růstu V červnu 1997 Evropská rada přijala Pakt o stabilitě a růstu. Představoval závazek k trvalé rozpočtové stabilitě a umožňoval potrestání každé země eurozóny, jejíž rozpočtový deficit by přesáhl 3 %. Pakt byl však následně označen za příliš přísný a v březnu 2005 prošel reformou. Euroskupina Euroskupina je neformální orgán, v jehož rámci se setkávají ministři financí zemí eurozóny (v současné době je to 17 zemí). Cílem těchto setkání je zajištění lepší koordinace hospodářských politik, kontrola rozpočtových a finančních politik zemí eurozóny a reprezentace eura na mezinárodním měnovém fóru. Nové členské státy a HMU Jakmile budou splňovat příslušná kritéria, musejí všichni noví členové EU přijmout euro. Slovinsko tak učinilo jako první ze zemí, které k EU přistoupily v roce 2004, když se k eurozóně přidalo 1. ledna O rok později 2008 ho následovaly Kypr a Malta. Vstup do eurozóny v roce 2009 realizovalo Slovensko, v roce 2011 Estonsko. Česká republika má stále přetrvávající problémy s reformou veřejných financí, takže se datum přijetí eura stále vzdaluje. Také část politického spektra není přijetí společné měny nakloněna. Poněkud jiný 27/81

28 názor na to naopak mají podnikatelé a vývozci zboží. Ti apelují na brzký přechod k přijetí společné měny. Přínosy a náklady měnové unie Vytvoření měnové unie a zavedení jednotné měny přináší pozitiva i negativa. Za přínosný lze pokládat volný pohyb osob v 17 zemích EU (a bezproblémový, vzhledem ke společné měně), usnadňují se bankovní operace, platby, skončilo vzájemné kolísání směnných kurzů u zemí, které přijaly euro, docíleno bylo určité transparentnosti cen, zlepšují se podmínky konkurence. Euro se stalo další světovou měnovou jednotkou. Na straně druhé také společná měna nese určité náklady a nebezpečí. Státy tak ztrácejí možnost ovlivňovat svou národní měnovou politiku (pokud přijaly euro), nemohou zabránit pohybu kapitálu (volný trh) a přesunu finančních zdrojů ze zemí s nižšími výnosy do zemí s výnosy vyššími. Nejproblematičtější důsledek společné měny je v současné době nebezpečí nadměrného zadlužení zemí, které jsou v eurozóně a jejichž ekonomika se ocitla na dně, jsou tak ohroženy nejen další země společné měny, ale Unie celá. SHRNUTÍ KAPITOLY V této kapitole jste získali informace o tom, proč a za jakých podmínek došlo k přijetí společné měny euro. Víte, jak proces postupoval od obecných představ, přes přijetí rozhodnutí o zavedení společné měny, víte, co je Wernerova zpráva, která se jako první snažila o vytvoření harmonogramu celého procesu. Seznámili jste se s pojmem Evropský měnový systém (EMS), s jeho vznikem, víte, co je to ECU a také umíte vyjmenovat etapy, které předcházely spuštění a zavedení společné měnové jednotky euro (1999) a budování Hospodářské a měnové unie. Dovedete vyjmenovat země, které do eurozóny vstoupily, které naopak společnou měnu nepřijaly, nebo ani přijmout ještě nemohou. KONTROLNÍ OTÁZKY: 1. Znamená přijetí společné měny Eura nemožnost návratu k národní měně? 2. Kolik zemí nyní tvoří měnovou unii a která ze zemí vstupovala jako poslední? 3. Co znamená termín Evropský měnový systém? 28/81

29 6 Sociální politika Evropské unie RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Obsahem kapitoly je zachycení procesu formování sociální politiky ES/EU s cílem seznámit se s jejím zaměřením a orientací a v neposlední řadě také s vysvětlením, proč sociální politika zůstává na úrovni národní a v nejbližším období nebude sjednocena na jednotných evropských principech. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Popsat genezi vzniku a formování sociální politiky v ES/EU, její postavení a role v postupující a prohlubující se integraci ES/EU. Získáte: Přehled o trendech ve formování sociální politiky i o současné situaci v sociální oblasti. Budete schopni: Na základě znalostí legislativy budete schopni interpretovat postupy v oblasti sociální politiky a sociálního práva. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Evropský sociální fond, sociální politika EU, Sociální charta ES, Maastrichtská smlouva, akční plány, Amsterodamská smlouva, Lisabonská strategie, Strategie Evropa PRŮVODCE STUDIEM KAPITOLY V kapitole se seznámíte se vznikem a formováním sociálního zázemí a později sociální politiky v obecném pojetí a působnosti pro všechny země EU. 29/81

30 6.1 Vývoj sociální politiky Sociální politika Evropské unie patří do kategorie tzv. komunitárních politik EU, což znamená, že jejich těžiště zůstává v členských státech a orgány Unie zajišťují pouze jejich koordinaci a harmonizaci. Sociální politika je úzce spojena s hospodářskou politikou každé země. Účinnost sociální politiky je závislá na úrovni a výkonnosti ekonomik těchto zemí ty vytvářejí prostředky pro sociální politiku zemí. Cílem opatření jednotlivých zemí EU ve sféře sociální politiky není vytvoření jednotného sociálního prostoru, ale snaha vytvořit ve všech zemích určitý minimální sociální standard. Vše se odvíjí od vůle a možností jednotlivých zemí. Sociální politika není (společná) jednotná pro všechny země EU, doposud to ani není možné. Proč? Každá země má jiné sociálně politické a hospodářské tradice, jinou kulturu, odlišné demografické poměry, nachází se v jiných sociálně ekonomických podmínkách, v čele stojí jiná politická reprezentace, a především v současné době rozdílná ekonomická úroveň zemí zdaleka nevytváří podmínky pro sjednocení sociální politiky a její postavení na stejnou roveň v každé z členských zemí EU. Přesto všechno, aby mohla sociální politika v zemích EU fungovat, aby byly naplněny principy volného pohybu osob, bylo a je nutné vytvářet určitou společnou koncepci sociální politiky ve všech zemích Společenství Etapy vývoje sociální politiky do vzniku EU Sociální politika zemí ES/EU prošla několika fázemi, které znamenaly její postupné začleňování do systému politik zemí EU. 1. etapa zahrnuje období od založení Evropského hospodářského společenství (EHS) až zhruba do poloviny 60. let 20. století, vedla k posílení sociální dimenze tržního hospodářství ES, koncepce welfare state, 2. etapa zahrnuje období od konce šedesátých let do konce 70. let 20. století, v této době klesala ekonomická dynamika, měnila se ekonomická a sociální situace, objevovaly se strukturální krize, proces vyústil v tzv. eurosklerózu, 30/81

31 3. etapa zahrnuje období od počátku 80. let 20. století, etapa je spojena s přijetím opatření k deregulaci ekonomických a sociálních systémů, se završením jednotného vnitřního trhu, s přijetím Charty základních sociálních práv pracujících Společenství (1989), 4. etapa zahrnuje období po roce 2000, byla přijata opatření k odstranění vysoké nezaměstnanosti, k odstranění nerovnosti, k podpoře mobility, k otevření domácích trhů práce, vzniká několik projektů a strategií, zaměřených na zvýšení zaměstnanosti, zlepšení podmínek pro vzdělávání mládeže, zvýšení počtu vysokoškolsky vzdělaných odborníků, k odstranění nerovnosti ve společnosti. Smlouva o ESUO (Evropské společenství uhlí a oceli) přímo o sociální politice ještě nehovoří, ale již zmiňuje sociální cíle. Společenství se od svého vzniku orientovalo nikoli na sociální politiku jako komplex, ale na některé vybrané aspekty sociální politiky, zatímco v členských státech mělo spočívat jádro aktivit. V Římské smlouvě o EHS je také část, která se věnuje sociální politice, ale jen velmi stroze. ES spíše očekávalo, že postupné zvyšování životní úrovně obyvatelstva jednotlivých členských zemí povede i k sociálnímu sblížení a takto se usnadní sladění sociálních systémů členských zemí Společenství. Proto byl kladen důraz na prohlubující se spolupráci zemí v řadě oblastí platila zde ustanovení o volném pohybu pracovníků po celém území EHS a o podmínkách jejich zaměstnávání (viz čl. 38 SES, bývalý 48), dále o právu usazovat se, tzn. právu podnikat na celém územní EHS (čl. 43 SES, bývalý 52), zásada stejné odměny za stejnou práci při odměňování mužů a žen. V té době byl také založen Evropský sociální fond na podporu snahy o získání nové kvalifikace a podporu mobility mezi členskými státy. Ovšem až do 80. let 20. století byly prostředky ESF značně omezené. Rozvoj sociální politiky byl kladně ovlivněn výsledky summitu v Haagu v roce 1969 a pak následně summitem Evropské rady v Paříži v roce Zde byla komise pověřena vypracováním konkrétních návrhů v oblasti sociální politiky. Tak se také stalo. Komise na svém jednání předložila Sociální akční program na období let , který Rada v lednu 1974 schválila. 31/81

32 Sociální akční program sledoval tyto cíle: zvýšení zaměstnanosti, zlepšení životních a pracovních podmínek zaměstnanců, umožnit zaměstnancům jejich účast na řízení podniku. Sociální dimenze Jednotného vnitřního trhu (Jednotný evropský akt 1987) Rozhodující krok pro nové pojetí sociální politiky v zemích ES přinesl rok 1989 v březnu se instituce ES vyjádřily souhlasně k rozvoji sociální dimenze společného trhu a nakonec v prosinci, kdy byla přijata Charta základních sociálních práv pracujících Společenství ve zkrácené verzi jako Sociální charta Společenství. Sociální charta Společenství přejala a zároveň rozšířila zásady sociální politiky definované v Evropské sociální chartě (přijaté Radou Evropy v Turíně v roce 1961) a v úmluvách Mezinárodní organizace práce (ILO). Sociální charta shrnuje zásady, na kterých je založen sociální model v oblasti pracovních a životních podmínek, není právně závazná, ale má podobu politického a programového dokumentu ES. Charta se stala předmětem široké diskuse, která nakonec vyústila v její nepřijetí Velkou Británií (ta v roce l991 přijala tzv. Chartu práv občana Spojeného království), zbývajících jedenáct členských států ji přijalo a zavázalo se ji zanést do svých právních systémů. Základní sociální práva pracujících obsahují: 1. Právo každého občana pracovat v zemi ES podle vlastního výběru 2. Právo na spravedlivou odměnu za vykonanou práci 3. Právo na zlepšení životních a pracovních podmínek 4. Právo na sociální ochranu a minimální příjem podle systému 5. Právo na svobodu shromažďování, vyjednávání a na stávku 6. Právo na zaměstnanecké školení 7. Právo na rovné postavení mužů i žen 32/81