Svědectví o Slovenském národním povstání

Transkript

1 40 M A L Á K N I H O V N A SVAZU MLADÝCH KOMUNISTŮ ČESKOSLOVENSKA 2 Rybářská 28, Brno smkc@komsomol.cz, tel Svaz mladých komunistů Československa, 2009 Svaz mladých komunistů Československa, 2009

2 2 39 Gustáv Husák: Výtah ze stejnojmenné knihy vydané poprvé v roce K 65. výročí Slovenského národního povstání vydal, předmluvou a poznámkami opatřil Svaz mladých komunistů Československa, Praha V Malé knihovně Svazu mladých komunistů Československa již vyšlo: Sv. 1 - Velká říjnová socialistická revoluce Zpracováno podle knihy Dějiny Všesvazové komunistické strany (bolševiků), Moskva 1938, česky Svoboda, Praha stran Slovenský lid zahájil otevřený boj proti německým okupantům i proti těm, kdož těmto okupantům sloužili tělem i duší, proti tisovským a tukovským zrádcům. Slovenský lid prokázal svým odhodlaným vystoupením, že nechce mít nic společného s hitlerovskými fašisty, že prohlédl podvodnou a zrádcovskou roli Tisa a Tuky, kteří strhovali Slovensko spolu s Německem a jeho společníky do propasti zkázy a hanby. Prokázal, že je mu nade vše drahá národní svoboda a čest, že chce žíti v míru a nejužší spolupráci s bratrským českým národem, že chce stát v pokrokové frontě slovanských národů. Klement Gottwald v projevu k III. výročí Slovenského národního povstání v Bratislavě Celá západní část Slovenska (na západ od Hronu) nepociťovala řídící ruku košických orgánů. Bylo třeba rychle organizovat nové řídící a administrativní centrum. Zřídili jsme oblastní sekretariát KSS, jemuž v té době podléhalo celé západní Slovensko a jehož vedením jsem pověřil Š. Bašťovanského. Druhý den po našem příchodu vyšla Pravda jako ústřední orgán KSS. Byly to první svobodné noviny v Bratislavě po šesti letech. Vytiskli jsme Košický vládní program. Komunisté byli hybnou pákou veškerého úsilí. Konaly se stranické schůze a aktivy, aby členové strany byli informováni, aby se zvýšilo a sjednotilo jejich úsilí. Klement Gottwald Demokratická strana zde na západě zatím neexistovala. Její první zárodky se teprve postupně vytvářely. Začalo se organizovat jednotné odborové hnutí, svaz mládeže a svaz zemědělců. V první polovině května se vedení Komunistické strany Slovenska i národní orgány přemísťovaly do Bratislavy. V tomto městě, po jehož dlažbě více než šest let duněly gardistické a nacistické holínky, přijímá Slovenská národní rada 15. května symbolicky jako své první zákonné opatření nařízení SNR o potrestání fašistických zločinců, okupantů, zrádců a kolaborantů a o zřízení lidového soudnictví. Svoboda lidu byla vykoupena draze. Desítky vesnic byly vypáleny, železnice a mosty zničeny, továrny a zásoby vyrabovány. Celé Slovensko bylo poseto hroby protifašistických bojovníků a příslušníků Rudé armády. Zločiny domácích i zahraničních fašistů nesměly proto zůstat bez trestu: z pocitu lidské spravedlnosti i pro výstrahu budoucím. Progresivní síly ve vládě si vynutily odvolání S. Ingra z funkce vrchního velitele československé branné moci. Vrchním velitelem se stal generál Svoboda, v té době už ministr národní obrany. Z funkcí byli odvoláni i další Benešovi služebníci: generál B. Miroslav, náčelník štábu vrchního velitelství, a jeho zástupce F. Moravec. Generálská klika z Londýna padla. Košický vládní program ukazoval perspektivu řešení sociálních a hospodářských problémů pracujícího lidu. Významná účast komunistů ve vládě a národních orgánech, výstavba národních výborů jako orgánů lidové moci, orientace Ludvík Svoboda na Sovětský svaz to vše dávalo jistotu, že obnovená republika bude skutečným domovem pracujících mas našich národů. Tento optimismus pokrokových sil, které byly v nástupu, charakterizoval májové dny roku Celé území našeho státu bylo osvobozeno. Prezident a vláda odjížděli z Bratislavy do osvobozené Prahy. Vláda odletěla 10. května a téhož dne se ujala svých funkcí v definitivním hlavním městě státu, osvobozeném Rudou armádou. Dr. Beneš opustil Bratislavu 12. května. Vrátil se znovu na Pražský hrad. Obnovená republika se jmenovala stejně, ale vnitřně se v ní mnoho změnilo. Hybnou pákou jejího dalšího vývoje se staly jiné síly síly pracujícího lidu. Válka skončila. Před státními a národními orgány stály úkoly obnovy hospodářství, rekonstrukce, politického upevnění lidově demokratického zřízení, perspektivy mírové výstavby.

3 38 3 hymnu zahrají jako nikdo. A opravdu zahráli. Slavnost se konala v košickém divadle. Velitel města major Dvorkin slavnostně předával na jevišti klíče Šrobárovi. Cikáni, kteří nerozuměli slovensky ani rusky, najednou začali hrát hymnu. Všichni jsme vstali, Dvorkin přerušil projev. Kde domoc můj zahráli cikáni jaksepatří táhle na způsob lidové psíně. A z Nad Tatrou sa blýska udělali takový čardáš, že by při něm v krčmě nezůstala v klidu ani noha. Hymny dozněly, Dvorkin dokončil projev a podal Šrobárovi ruku. Vtom cikáni znovu spustili hymnu. A zase museli všichni vstát a postavit se do pozoru. To se opakovalo čtyřikrát. Šrobár se tak rozčílil, že mu podávané klíče spadly na zem. Horkokrevní příslušníci bezpečnosti partyzáni hned cikány zavřeli. Co však s nimi ve vězení. Vždyť hráli, jak uměli. Byli propuštěni, ale my jsme už neměli odvahu ještě jednou je angažovat pro slavnost. Museli jsme sehnat vojenskou hudbu. Zahajoval jsem a řídil hlavní uvítací slavnost v divadle. Řečníků bylo mnoho, ale hlavní motivy se opakovaly. Za KSS pronesl pozdravný projev J. Ďuriš 11). Týž den přednesl předseda vlády Fierlinger na zasedání Slovenské národní rady vládní prohlášení (Košický vládní program) a Kl. Gottwald přečetl 6. kapitolu vládního programu, kterou nazval Magnou chartou slovenského národa. 11) Ďuriš Július, , sl. politik, byl v l vězněn, zastával řadu stranických a státních funkcí, byl předsedou sboru pověřenců. V l nestál na pozicích marxismu-leninismu a 1970 byl vyloučen z KSČ. Dne 2. března 1945 byla Slovenská národní rada kooptací doplněna o 15 členů (k původním 50 z povstání. V dubnu byl počet členů Slovenské národní rady rozšířen o dalších 16 členů (na celkový stav 81,z nichž však mnozí zahynuli v bojích). Dne 7. dubna 1945 bylo pozměněno předsednictvo Slovenské národní rady takto: předsedové: K. Šmidke a J. Lettrich, místopředsedové G. Husák, L. Novomeský, D. Ertl, J. Styk a T. Tvarožek. Nařízením Slovenské národní rady ze 7. dubna 1945 byla reorganizována i pověřenectva a pak jmenován nový sbor pověřenců. (G. Husák zůstal pověřencem vnitra - pozn. red.) Z Gottwaldovy iniciativy bylo v Košicích dohodnuto celostátní vedení strany dočasný ÚV KSČ. Měl to být interní stranický orgán, protože navenek vystupovaly KSČ a KSS jako organizačně samostatné strany. V tomto vedení bylo 9 českých soudruhů (Gottwald, Slánský, Kopecký, Švermová, Nosek, Laštovička, Krosnář, Procházka, Harus) a 8 slovenských soudruhů (Šmidke, Husák, Novomeský, Široký, Ďuriš, Šoltész, Friš, Bacílek). Tento ÚV KSČ se sešel ke své první schůzce 8. dubna. Bylo vytvořeno i užší předsednictvo ÚV: Gottwald, Šmidke, Slánský, Kopecký, Nosek, Široký. Dne 4. dubna 1945 byla osvobozena Bratislava a s ní celé jižní a jihozápadní Slovensko. Tento významný úspěch Rudé armády jsme si připomněli na veřejné manifestaci v Košicích 5. dubna, kde promluvili Fierlinger, Gottwald, Valo, Lichner a já. 9. nebo 10. dubna jsme se s několika spolupracovníky vypravili na cestu do Bratislavy, kam jsme se dostali 11. dubna. Stručně na úvod Po mnichovské zradě a odtržení českého pohraničí byla Žilinskou dohodou z vyhlášena autonomie Slovenska v rámci ČSR a vytvořena autonomní autonomní slovenská vláda v čele s klerofašistickým katolickým farářem Jozefem Tisem. Politickou moc na Slovensku uchvátila Hlinkova slovenská lidová strana (HSLS), byla rozpuštěna KSČ, zastaven pokrokový tisk a zahájena perzekuce komunistů, levicových a protifašistických sil. Na základě vídeňské arbitráže z okupovalo značnou část území jižního Slovenska Maďarsko ovládané fašistickým diktátorem Horthym odtrhla slovenská reakční politická reprezentace v čele s HSLS po dohodě s Hitlerem Slovensko od českých zemí a vyhlásila klerofašistický slovenský stát Slovenskou republiku, jež byla ve skutečnosti vazalským státem nacistického Německa. Proti klerofašistickému režimu se záhy začal formovat odboj, v němž se vedoucí iniciativní silou stala Komunistická strana Slovenska KSS, která vznikla organizačním vyčleněním z KSČ po rozbití Československa v březnu V prosinci 1943 byla vytvořena na základě vánoční dohody ilegální Slovenská národní rada (SNR) jako vrcholný orgán protifašistického odboje na Slovensku. Autor knihy Gustáv Husák ( ) patřil k hlavním organizátorům Slovenského národního povstání. Od roku 1943 byl členem 5. ilegálního ústředního vedení Komunistické strany Slovenska (KSS), od srpna 1944 do 5. září téhož roku stál v čele KSS, od 17. září 1944 byl jejím místopředsedou, po 29. srpnu 1944 dále členem Slovenské národní rady. Příprava a rozvoj partyzánského hnutí Komunistická strana Slovenska připravovala povstání jako lidovou revoluční válku proti fašismu, jako revoluci, v níž vystoupí ozbrojený lid i armáda. Připravit lid na toto vystoupení i vojensky, ozbrojit jej a vést to byl úkol partyzánských oddílů, které strana budovala po své linii, prostřednictvím svých organizací a kolem nich. Do těchto oddílů volala a vítala všechny poctivé antifašisty. Právě proto, že KSS budovala masové partyzánské hnutí, že počítala s ozbrojeným vystoupením lidu, mohla se v SNR dohodnout s antifašistickými důstojníky (Golian a spol.), i když věděla o jejich buržoazní orientaci. Podle hlášení stranických organizací z konce června 1944 se na partyzánskou činnost v konkrétních oddílech připravovalo několik tisíc lidí a v krátké době počítaly s účastí asi osob. Kdyby selhala armáda, pak by se tyto partyzánské útvary staly hlavní ozbrojenou silou protinacistického boje. Do oddílů, jež operovaly v horách, odcházely především osoby pronásledované policií, uprchlíci z vězení, dezertéři z armády a mnoho sovětských zajatců, kteří utekli ze zajateckých táborů. Slovensko nebylo okupováno německou armádou a právě to umožňovalo přípravu tak

4 4 široké celonárodní akce. V době, kdy slovenský lid intenzivně připravoval největší revoluční ozbrojené vystoupení svých dějin, navenek se jakoby nic nedělo: žádné letáky, ilegální noviny, masové demonstrace, dokonce ani nepříliš velké partyzánské akce. Němci a gardisté si víceméně klidně cestovali po Slovensku a netušili, jaký sud prachu se jim zde plní pod nohama. Radikální frázisté z období kultu, kteří v této akci viděli opatrnictví, alibismus nebo dokonce zradu, kteří hořeli touhou po menších ozbrojených akcích, nechtěli svou koncepci domyslet. Nechápali, že tím by byla zmařena velká celonárodní akce, rychlý přechod Sovětské armády přes slovenské území se všemi důsledky pro nás i pro vývoj války. Plány Benešovy vlády na Slovensku Vznik Slovenské národní rady v takovém složení, a zejména to, že v ní nebyly zastoupeny, vyvolal v kruzích benešovských zpravodajských skupin rozhořčení. Proto začaly vyvíjet mezi odbojovými pracovníky na Slovensku intenzivní činnost proti Slovenské národní radě, pro její rozbití, pro vytvoření nového centrálního orgánu, věrného Benešovi. Čím byla pravděpodobná eventualita, že západní spojenci vniknou přes Balkán do oblasti Dunaje méně pravděpodobná, čím více musel Londýn počítat s tím, že Slovensko osvobodí Sovětská armáda, tím větší důraz kladla Benešova vláda a její generalita na to, aby armádní akci na Slovensku dostala pevně do svých rukou, aby vyloučila civilní prvek, tj. masy lidu z aktivní účasti na převratu, a zejména aby vyloučila vliv komunistů na průběh celé akce. Benešovi přívrženci, seskupení kolem Šrobára 1), začali masově zakládat národní výbory. Smysl této taktiky vyšel plně najevo v první dnech povstání, kdy Šrobár chtěl svolat sjezd národních výborů, tj. svých národních výborů, na němž chtěl zase zvolit Zemský národní výbor jako vedoucí orgán povstání. Baťa dal z iniciativy zlínského Čipery prostřednictvím své filiálky na Slovensku a Slovenské banky Šrobárovi k dispozici pět miliónů Kč na odbojovou činnost. Za tyto peníze chodili po Slovensku tři či čtyři Šrobárovi lidé, navštívili hostinského, učitele a semtam nějakého známého, Pověřili ho vedením místního národního výboru, dali mu peníze a národní výbor byl založený. Beneš nikomu nic nenařizoval, ale Slovenskou národní radu neuznával, považoval ji za jednu ze skupin, a všechny nutil, aby se sjednotili pod Šrobárovým vedením, tj. aby přijali koncepci a program jeho vlády a pomáhali uskutečnit její mocenskopolitické záměry doma. K tomu však vedení KSS ani Slovenská národní rada nebyly ochotny. 1) Šrobár Vavro, , slovenský buržoazní politik, lékař; profesor univerzity v Bratislavě. V období slovenského klerofašistického státu stál v čele malé skupiny buržoazního protifašistického odboje, orientované na čs. exilovou vládu v Londýně. Za Slovenského národního povstání byl jedním ze dvou předsedů Slovenské národní rady. V l byl členem vedení Demokratické strany, 1946 založil Stranu slobody a stal se jejím prvním předsedou. V únoru 1948 se přihlásil k programu obrozené Národní fronty vyznamenán Řádem republiky in memoriam měli nejvíc těžkostí s kandidováním V. Clementise. Lidé, kteří později přispěli k jeho tragické smrti 10), měli v těchto dnech námitky proti Clementisově účasti ve vládě. Nakonec jeho kandidatura prošla. Nová vláda, dohodnutá v Moskvě a jmenovaná v Košicích, měla toto složení: předseda Zd. Fierlinger (soc. dem.), místopředsedové Kl. Gottwald (KSČ), V. Široký (KSS), J. David (nár. soc.), J. Ursíny (DS), J. Šrámek (lid.), (následuje seznam ministrů, pozn. red.) Na závěr jednání a státní návštěvy Beneše v Moskvě uspořádal Stalin slavnostní večeři v krásném Georgijevském sále v Kremlu. Přítomni byli téměř všichni významnější političtí i vojenští činitelé SSSR a vedoucí osobnosti československého politického života. Na mnohé přípitky na slávu SSSR a Rudé armády odpověděl Stalin: Všichni chválíte Rudou armádu. Pochopitelně, vždyť je za co. Nezapomeňte však, že i vojáci jsou lidé. A naši vojáci, než se dostali k vám, prošli mnoho tisíc kilometrů ve strašných bojích. Viděli svá zničená města a vesnice, zavražděné nebo odvlečené rodiny. Prošli vším myslitelným lidským utrpením. Nedivte se, jestliže po tom všem někdy vybočí z kolejí obvyklých v normálním životě. Pochopte to, a já vás za ně prosím: odpusťte jim. Tato Stalinova slova na mne zapůsobila neobyčejně silně. Vrchní velitel vítězné armády, která přináší svobodu desítkám národů a zničila nejmohutnější armádu světa, se omlouvá za možné drobné přehmaty svých vojáků! I v tom byla síla socialismu. 10) Clementis Vladimír, , sl. politik, publicista, člen KSČ od v zahraničním odboji v Paříži a Londýně (v této době byl vyloučen z KSČ za kritiku sovětsko-německého paktu), státní tajemník na ministerstvu zahraničí, ministr zahraničí ČSR, člen Slovenské národní rady, poslanec Národního shromáždění, člen ÚV KSČ zatčen, 1952 odsouzen k smrti za velezradu a vyzvědačství (vyzrazení státního tajemství jako člen organizace, jejímž účelem je Vl. Clementis vyzvídat státní tajemství; spolčení k pokusu zničit samostatnost republiky a lidově demokratické státní zřízení) a popraven stranicky a občansky rehabilitován. Hrdina ČSSR in memoriam (1968). Přesto o okolnostech jeho obvinění nejsou dodnes známy podrobnosti. Dne 31. března odvážel dlouhý vlak z Moskvy činitele moskevské i londýnské emigrace, delegaci Slovenské národní rady, prezidenta, starou i novou československou vládu na svobodné slovenské území. Vítězství nad fašismem Jestli se nemýlím, přijel jsem do Košic 31. března. Přípravy k přivítání prezidenta, vlády a ostatních zahraničních činitelů byly v plném proudu. Další potíže byly s hudbou, protože při oslavách pochopitelně hudba nesmí chybět. Už jednou jsme s tím v Košicích pohořeli. Připravovala se oslava slavnostního odevzdání klíčů od města zástupci Slovenské národní rady a bylo tedy třeba obstarat hudbu k zahrání státní hymny. Po ruce však nebyla jiná než cikánská a ta hymnu neznala. Jakžtakž jsme sehnali noty a cikáni se zaručili, že

5 provedení pozemkové reformy. 9. Svou politickou i odborářskou aktivitu musíme vystupňovat v odborech, v organizacích mládeže a v závodních výborech. 10. Ihned po konferenci je třeba zahájit velkou politickou kampaň pomocí schůzí, letáků, plakátů a novin. 11. Svolávat členské schůzky a kontrolovat činnost každého soudruha. 12. Školení funkcionářů a členů 13. Chránit jednotu strany a pracujícího lidu, odstraňovat sektářství. Tato konference KSS tak sehrála historickou úlohu. Dala komunistům a všem pracujícím jasný program, úkoly a perspektivu, odstranila mnohé nejasnosti a rozdílný postup v okresech. Přispěla ke zvýšení aktivity na všech úsecích. Moskevská jednání Delegace Slovenské národní rady cestovala auty na sovětské letiště v okolí Krosna. Jeli s námi Slánský a Laušman, kteří zůstali po zatlačení povstání do hor s Asmolovem, generál Hasal a Hála, kteří byli s Němcem na Zakarpatské Ukrajině a potom se potloukali po Košicích (Slovenská národní rada znemožnila Hasalovi organizovat na slovenském území Velitelství osvobozeného území), a generál Svoboda, s nímž se počítalo v nové vládě. Do Moskvy jsme přiletěli asi 12. března Londýnští činitelé tam ještě nebyli. Benešova garnitura, která po celá léta suverénně vládla v zahraničí a pečlivě připravovala své plány na obnovení buržoazních pořádků z předmnichovské republiky, se dostala vývojem situace na evropských frontách a s nesmírnými úspěchy Rudé armády, jež už začala osvobozovat území republiky, do těžké situace. Slovenským národním povstáním a dalším vývojem na Slovensku i událostmi na Zakarpatské Ukrajině byla přitisknuta ke zdi, na domácí frontě utrpěla těžké porážky. Beneš a jeho lidé doufali, že aspoň Čechy osvobodí angloamerická vojska, že si tam vybudují svou pevnou základnu. Se zklamanými iluzemi z posledního vývoje a s tajnými nadějemi na příznivější vývoj v Čechách přicházeli do Moskvy uzavřít dočasnou dohodu s komunistickou stranou: dohodnout se tak, aby v nové vládě zůstali, aby se mohli vrátit domů, ale nevázat si ruce k dalekosáhlým opatřením pro budoucí vývoj. Z tohoto hlediska Gottwald formuloval, resp. usměrňoval formulování návrhu vládního programu: aby byl pro Beneše a jeho činitele přijatelný, aby mohlo dojít k dohodě a současně aby to byl dobrý základ, z něhož by KSČ mohla vycházet při mobilizování lidových mas pro svůj program. Po třech odpůldnech byl prakticky celý vládní program s výjimkou kapitoly o Slovensku dohodnut a jednomyslně schválen. Konflikt a rozruch vznikl kolem 6. kapitoly, která formulovala stanovisko k slovenské otázce. Po dohodě se Slovenskou národní radou navrhl Gottwald do 25členné vlády 9 míst pro Slováky. Benešovským kruhům se to zdálo mnoho. Nakonec byla jednání přednesena do komice šesti zástupců (vedoucí činitelé čtyř českých politických stran a já se Šrobárem za SNR). V této komisi bylo nakonec po dlouhých průtazích 28. března dohodnuto složení nové vlády. Do nové vlády navrhla Slovenská národní rada V. Širokého, J. Šoltésze, J. Ďuriše, V. Clementise, J. Ursínyho, V. Šrobára, I. Pierota, J. Lichnera a plukovníka M. Ferjenčíka. Za zmínku stojí, že v zákulisí jsme Slovenská otázka Žilinská dohoda, zákon o autonomii Slovenska, sjednocení všech buržoazních stran na Slovensku s HSLS to je v oblasti národnostní politiky úplná kapitulace české buržoazie, naprostý krach koncepce jednotného československého národa, vítězství nacionalistické luďácké buržoazie. Místo toho, aby se slovenská otázka, tj. boj slovenského lidu za národní práva, stala spojencem pokrokových, demokratických a revolučních sil v ČSR, přeměnila se v důsledku uvedeného vývoje v nástroj nejreakčnější části slovenské buržoazie a nejsilnější agitační zbraň při zavádění fašistického režimu na Slovensku. To je tragická stránka slovenská otázky za předmnichovské ČSR. Slováci jsou samostatný národ jako každý jiný, s tím je třeba počítat a z toho vycházet. V tomto smyslu na Slovensku vzniklo jednotné myšlení, jednotné vědomí, jednotný názor. S výjimkou českých komunistů a části levých sociálních demokratů se celý český emigrantský tábor křečovitě držel šovinistické koncepce jednotného československého národa; proto celý zápas o řešení slovenské otázky musely vybojovat slovenské antifašistické síly za pomoci českých komunistů. Už toto rozdělení front v národnostní otázce mělo velký vliv na smýšlení slovenského lidu a na vznik sympatií ke komunistické straně a k Sovětskému svazu. Komunistická strana od svého II. sjezdu v roce 1924 v základní otázce, v uznávání Slováků za svébytný národ a v odmítání koncepce jednotného československého národa, nezakolísala. Slovenští komunisté považovali tehdy, podle vzoru SSSR, za samozřejmé, že vztah Čechů a Slováků v budoucí ČSR bude upraven federativně. Proto je též ve všech dokumentech požadován národní orgán se zodpovědnou pravomocí. Také dokumenty z ilegální činnosti komunistů v českých zemích nám říkají, že formu řešení budoucího vztahu Čechů a Slováků viděli v aplikaci sovětského vzoru na naše poměry. Leninské právo národa na sebeurčení bylo třeba vybojovat jak proti nacionalistickému, protičeskému, separatistickému stanovisku slovenské zfašizované buržoazie, tak i proti šovinistické, protislovenské koncepci české buržoazie, reprezentované Benešem a jeho londýnskou vládou. Plán Slovenského národního povstání Při rozhovoru K. Šmidkeho 2) s V. Širokým 3), který jsem zprostředkoval v květnu 1944 za pomoci prokurátora J. Viktoryho, bylo dohodnuto, že strana připraví jednotnou akci k osvobození všech uvězněných komunistů najednou buď na začátku povstání, nebo těsně před ním, aby tím neutrpěla obrovská práce strany při přípravě povstání. Akce osvobození politických vězňů v Bratislavě, Nitře, Leopoldově, Ilavě a jinde si vyžádala nemálo práce, času a energie. Dvojí vliv na vojenské vedení, vliv SNR a Londýna, se křížil, jak pokud šlo o koncepci povstání, tak i v dílčích otázkách a zesiloval nejistotu vojenského vedení, jeho politickou kolísavost. Nejvážnějším nedostatkem všech příprav povstání bylo, že neexistovalo žádné spojení se Sovětským svazem. Proto vedení strany naléhalo od jara 1944 na odeslání politicko-vojenské delegace SNR do SSSR letecky. Na zasedání SNR 29. června 1944 v Bratislavě, jehož se zúčastnilo všech osm členů

6 6 (poprvé i K. Šmidke) a zástupce vojenského vedení, byla prodiskutována celková politická i vojenská situace a stav příprav SNP. Benešova vláda věděla velmi dobře o tom, že Slovensko Němci vojensky neobsadili, že jeho politické i vojenské síly chtějí a připravují celonárodní ozbrojené vystoupení proti nacismu. Proč tedy Beneš a jeho vláda podrobně neinformovali sovětskou vládu podle spojenecké smlouvy z 12. prosince 1943 o situaci na Slovensku, o připravovaném povstání, proč nežádali koordinaci Slovenského národního povstání s akcemi Sovětské armády, jeho zařazení do jejích plánů? Pravičácká, antikomunistická skupina lidí, která tvořila emigrantskou vládu, se přidržovala politické linie britské konzervativní vlády. Z podnětu britské vlády a s jejím souhlasem lepil Beneš a jeho vláda od podzimu 1940 prakticky do roku 1943 polsko-československou federaci, která v té době a při známé orientaci polské emigrantské vlády nemohla být ničím jiným než pokusem o protisovětské spiknutí ve střední Evropě. Beneš uzavřel spojeneckou smlouvu s SSSR až tehdy, když už tuto smlouvu měla i Anglie. Situace byla bohužel taková, že koordinace příprav Slovenského národního povstání s akcemi Sovětské armády byla v rukou československé vlády v Londýně a její vojenské kliky. Ta však neměla nejmenší zájem na tom, aby se doma, na Slovensku, rozvinula široká masová antifašistická akce, ani na tom, aby Sovětská armáda rychle pronikla na naše území a dostala se do střední Evropy, aby co nejdříve osvobodila co největší část našeho státního území. 2) Šmidke Karol, , čs. stranický a státní činitel, člen KSČ od 1921, činný v komunistickém zahraničním odboji v SSSR. Z pověření moskevského vedení KSČ vyslán r na Slovensko, kde spolu s G. Husákem a L. Novomeským vytvořil V. ilegální ÚV KSS, účastnil se založení ilegální Slovenské národní rady a příprav SNP. V r byl jedním z hlavních představitelů SNP, velitelem Hlavního štábu partyzánského hnutí a předsedou povstalecké Slovenské národní rady byl předsedou a místopředsedou KSS. Hrdina ČSSR (1967) in memoriam. 3) Široký Viliam, , čs. stranický a státní činitel. Člen KSČ od 1921, člen moskevského vedení KSČ vyslán na Slovensko, kde byl zatčen a vězněn. V únoru 1945 vedení KSS zabezpečilo jeho útěk z vězení a přechod k Sovětské armádě byl předsedou KSS, předsedou československé vlády. Řád Klementa Gottwalda (1955, 1962). Historie odletu delegace Slovenské národní rady do SSSR je dalším dokladem tendenčního postupu a činnosti Benešovy vlády a zejména její vojenské kliky. Odlet se měl uskutečnit v jarních měsících Zákulisními vlivy Ingrových 4) agentů však byl odlet neustále odkládán a na naléhání Slovenské národní rady byl konečně stanoven na 9. července Šmidke i generál Jurech, kteří měli zastupovat Slovenskou národní radu, byli připraveni. Letadlo měl řídit kapitán Koza. Šmidkemu však bylo oznámeno, že let se neskuteční, protože z letadla byl na vyšší rozkaz vypuštěn benzín a vyjmut akumulátor. Vzniklo z toho velké roztrpčení, ale 6 35 zemědělců, jejichž prostřednictvím může strana zesilovat svůj politický vliv. Pokud jde o stranu, počítal Gottwald s tím, že v důsledku rozdílných podmínek budou po jistou dobu nezbytné dvě organizačně samostatné komunistické strany Komunistická strana Československa a Komunistická strana Slovenska s tím, že na domácím území bude dojednáno společné celostátní vedení. Dne 21. února bylo schváleno nařízení SNR č. 1/1945 o zřízení ústředních úřadů (pověřenectev) a na jeho základě byl jmenován vládní orgán sbor pověřenců. (Pověřenectva byla obsazena paritně, pověřencem vnitra byl G. Husák pozn. red.) Velký politický zápas byl sveden v předsednictvu SNR s činiteli Demokratické strany o zákonnou úpravu tří otázek: a) pozemkové reformy, b) organizace bezpečnosti, c) národních výborů. Byla zahájena organizační výstavba hlavních masových organizací. Odborové hnutí bylo hned po osvobození budováno jako jednotná organizace pod rozhodujícím politickým vlivem komunistické strany. Větší těžkosti se vyskytly při budování Jednotného svazu slovenských zemědělců. Demokraté, bývalí agrárníci, považovali rolnictvo za svoji doménu, domáhali se všude svého zastoupení a do organizací JSSZ vnášeli staré agrárnické představy. Komunistická strana Slovenska dala podnět i k budování jednotné organizace mládeže Svazu slovenské mládeže. Komunistická strana Slovenska probojovávala takovou politickou strukturu Národní fronty, aby v ní byly zastoupeny kromě dvou politických stran i tyto masové organizace, především odbory a JSSZ. Činitelé Demokratické strany si uvědomovali politický vliv KSS v těchto organizacích, obávali se převahy komunistů v NF, a proto se všemožně bránili účasti masových organizací v ní. Teprve v Manifestu k slovenskému lidu, který vydala NF (KSS a DS) 20. března 1945, připustili účast odborů, zemědělců i mládeže v Národní frontě. Na konferenci KSS 28. února 1945 v Košicích se sešlo 110 delegátů z 27 osvobozených okresů Slovenska: byli to soudruzi, kteří prošli bojem a v současné době stáli na vedoucích místech osvobozeného území. (G. Husák v referátu uvedl: Komunista má sice práva jako každý jiný občan, ale má desetkrát víc povinností právě proto, že je komunista. Pro ty, kteří chtějí využít členství v Komunistické straně Slovenska ke kariéře, není v naší straně místa pozn. red.) Referát pak ve třinácti bodech shrnul naléhavé úkoly stranické práce: 1. Pevná, masová, disciplinovaná strana je základem úspěchu naší práce. 2. Ideová čistota a jasná politická linie strany. 3. V každém okrese, v každé vesnici, v každém městě musí být silná organizace strany 4. Jednotné vedení Komunistické strany Slovenska musí před oblastní, okresní a místní konference stavět jednotnou, demokraticky přijatou linii. Tuto linii je pak třeba plnit a není možno dovolit žádné úchylky. 5. Zvýšený důraz na práci v masách. 6. Klademe zvýšený důraz na skutečné vybudování široké Národní fronty 7. Ve slovenské národní otázce musíme zachovat jasnou linii a vždy a všude ji dodržovat.

7 34 7 zásady své politiky. Boj proti nacismu pokračoval. Nanejvýš naléhavá byla pomoc frontě, Rudé armádě a čs. armádě. Celkem nastoupilo do konce března na slovenském území do 1. československého armádního sboru asi osob; pak s ním postupovaly až do Prahy. Problémy národně demokratické revoluce Od konce ledna 1945 jsem asi tři týdny strávil v Moskvě. V té době zde probíhaly rozhovory o budoucích poměrech v ČSR, o nové vládě a o jejím programu, o postavení Slovenska. Z vedení KSS a SNR jsem byl v Moskvě sám, a proto jsem se jednání o těchto otázkách zúčastňoval téměř denně. Už 22. ledna zahájil Beneš jednání o vytvoření nové československé vlády s V. Noskem, představitelem KSČ v Londýně. Českoslovenští komunisté v Moskvě žili v té době (únor 1945) pod dojmem stanoviska G. Dimitrova k česko-slovenskému vztahu: u obrovské většiny soudruhů, s nimiž jsem hovořil, žila myšlenka federativního řešení státoprávního uspořádání ČSR. Bylo to řešení komunistické, podle sovětského vzoru, a touto cestou se tehdy dala už i Jugoslávie. Lepší řešení nikdo neznal. Vedení Komunistické strany Slovenska toto stanovisko v době povstání prakticky zastávalo, i když termínu federace jsme s ohledem na Londýn nepoužívali. Tak smýšlel v povstání Šverma, s tímto míněním jsem se setkal i v Moskvě. Rovněž Gottwald byl v té době pro federativní řešení. V rozhovoru se Stalinem (23. ledna 1945), kde se kromě jiného diskutovalo o zásadních otázkách politiky strany v době osvobození a po něm, radil Stalin Gottwaldovi jak jsem tehdy v Moskvě slyšel velkou citlivost a ohleduplnost při řešení slovenské otázky ; radil mu však počítat i s Benešem, dohodnout se s ním, akceptovat ho jako prezidenta. Gottwald byl v hloubi duše pro federativní řešení, ale obával se, jak to bude přijato v českých zemích, kde nacistická okupace zvýšila národní citlivost a kde řádění luďáckých klerofašistů vyvolalo i protislovenské nálady. Když Gottwald v únoru 1945 uvažoval o návrhu vládního programu, shrnoval především už dosažené výsledky a dohody, stav dosažený nebo předpokládaný na východním Slovensku rozšiřoval a legalizoval pro celé území státu, dílčí otázky se spojovaly do jednotného dokumentu. Situace na Slovensku, tak jak se vyvíjela v době povstání a na osvobozeném území, umožňovala seskupit demokratické síly země pod přímým vedením strany. Nejmasovější strana slovenské buržoazie HSLS se zkompromitovala a byla zakázána; druhá buržoazní strana DS byla ještě slabá, ve vědomí mas zatím nezakotvila, organizačně byla v počátcích; sociální demokracie se sloučila s KSS. Komunistická strana měla možnost vést demokratické síly přímo. Jiná situace však byla v českém táboře. Národní fronta se vytvářela z emigrantských skupin za hranicemi, které neuměly dost dobře odhadnout své možné postavení doma. Bylo třeba se dohodnout s Benešem. Gottwald vycházel politicky z možné dohody čtyř českých stran (KSČ, sociálních demokratů, národních socialistů a lidovců), které měly být po osvobození vládními stranami. To vylučovalo vedoucí politické postavení KSČ. Závěr diskuse byl, že politický základ NF na Slovensku má tvořit KSS a DS, přičemž v NF mají být masové organizace, zejména jednotné odbory a svaz vysvětlení se ještě dalo jakžtakž věřit. Po ostré kritice připravovalo vojenské vedení druhý odlet na 2. srpna Letadlo přeletělo hladce frontu, přistálo na správném místě, ale chyběla v něm delegace Slovenské národní rady, a zejména její vedoucí K. Šmidke. Tentokrát nám bylo naprosto jasné, že jde o záměrný čin londýnské vlády, že Šmidke byl vynechán vědomě, aby se jako představitel KSS nedostal do SSSR. Šmidke se do SSSR přece jen dostal, což souvisí s tzv. Čatlošovým 5) memorandem. Po selhání odletu 9. července 1944 jsme zoufale hledali možnost, jak získat letadlo po stranické linii. Pomohla nám náhoda. Asi v polovině července 1944 mi oznámil funkcionář KSS na Myjavě kapitán Lipka toto: vyhledal ho nadporučík J. Stanek, šéf zpravodajského oddělení na MNO, a řekl mu, že Čatloš chce poslat letadlem do Moskvy jakési své memorandum a že Staňkovi uložil, aby našel komunistického funkcionáře, který by odletěl s jeho pilotem a pomohl mu odevzdat memorandum do rukou sovětských činitelů. Naléhali jsme proto na rychlý odlet Čatlošova letadla. 4) Ingr Jan Sergej, , čs. buržoazní generál, ministr národní obrany v londýnské exilové vládě. Po únoru 1948 založil v exilu kontrarevoluční organizaci Rada svobodného Československa. 5) Čatloš Ferdinand, , sl. buržoazní generál, účastník kontrarevolučního vystoupení čs. legií v Rusku; ministr národní obrany klerofašistického slovenského státu; organizátor tažení proti Polsku a SSSR odsouzen Národním soudem k 5 letům vězení. Šmidkeho odlet do Moskvy vyvolal v londýnských kruzích paniku. Věci se dostaly do nového stadia: informační monopol Londýna byl zlomen. Beneš byl dobře informován o práci Komunistické strany Slovenska a Slovenské národní rady na Slovensku, o připravovaném povstání. Nevěděly to však sovětské kruhy. Proto energicky zasahuje proti delegaci SNR, obviňuje ji ze spolupráce s kolaboranty, sovětským místům vyhrožuje mezinárodní zápletkou, budou-li s ní jednat, svým orgánům přikazuje, aby tomuto jednání zabránily, a nebude-li to možné, aby odmítly spoluodpovědnost; zkrátka snažil se za všech okolností znemožnit, aby delegace Slovenské národní rady dosáhla dohody o koordinaci svých plánů s akcemi Sovětské armády. Moskevské vedení Komunistické strany Československa přijalo Šmidkeho zprávy s uznáním. Souhlasilo s koncepcí Komunistické strany Slovenska, podporovalo ji a probojovávalo jak u sovětských činitelů, tak i v rámci československé emigrace. Beneš pospíchal, aby si zajistil vládu doma. Ve smyslu dohody s SSSR z 8. května 1944 vydal 3. srpna 1944 dekret prezidenta republiky o dočasné správě osvobozeného území. V dekretu byly určeny úkoly a pravomoci vládního delegáta,

8 8 zřízen Úřad pro správu osvobozeného území, v jehož čele stál vládní delegát a jehož zástupcem byl další člen vlády. Beneš a jeho vláda svěřili tuto obrovskou pravomoc nad osvobozeným územím pravicovému sociálnímu demokratu F. Němcovi, který se kompromitoval kolaborací s nacisty, protože spolu s Gajdou a dalšími podepsal prohlášení tzv. Národního výboru, v němž bylo uvítáno připojení protektorátu k německé říši. Nástup do povstání V srpnu 1944 bylo Slovensko politicky připraveno zahájit velký ozbrojený antifašistický boj. Vedení komunistické strany a Slovenská národní rada čekaly na jedinou věc: na dohodu s Moskvou, na koordinaci akcí. Za této situace se začátkem srpna objevuje nový moment: partyzánské skupiny, organizované na území Sovětského svazu, které přišly na slovenské území. Jejich příchod vývoj situace na Slovensku urychlil. Partyzánské jednotky prováděly podle pokynů štábu vojenskovýzvědnou, bojovou i politickou práci v týlu nepřítele. Sovětské partyzánské skupiny, které měly přejít Karpaty ze západní Ukrajiny, narážely na velké těžkosti. Proto se Ukrajinský štáb partyzánského hnutí rozhodl vyslat bez ohledu na nedostatek informací a údajů ze Slovenska jednu organizátorskou skupinu parašutistů přímo na slovenské území. Tak byla 26. července 1944 vysazena v prostoru Nízkých Tater, v obci Liptovská Osada, jedenáctičlenná skupina nadporučíka Velička. V tomto období se též silně zvyšoval příliv cizích občanů nejrůznějších národností, kteří uprchli ze zajateckých táborů, z nucených prací v okolních státech nebo kteří hledali na Slovensku ochranu před rasovou či politickou perzekucí, respektive příležitost k boji proti fašismu. Tisovský režim se snažil všemožně zastavit vývoj a zlikvidovat partyzánskou sebranku. Nařizoval vojenské akce proti partyzánům, ale antifašisté zorganizovali pročesávání lesů tak, že se armáda s partyzány buď vůbec nesetkala, nebo se s nimi sbratřila. 12. srpna 1944 vyhlásila Tisova vláda na celém Slovensku stanné právo a uskutečnila řadu drobných zásahů. Avšak všechna tato opatření byla marná, protože tisovský mocenský aparát byl už tak rozložen, že neměl sil, aby realizoval vlastní opatření, aby se prosadil do života. Obtížným úkolem strany v tomto měsíci bylo udržet jednotu a disciplínu jednotlivých složek celého antifašistického tábora (politické a další skupiny, partyzáni, vojáci atd.), aby jednotlivými a svévolnými akcemi nebylo ohroženo celonárodní vystoupení. Asi v polovině srpna byla k bojovému vystoupení nejpřipravenější oblast středního Slovenska. Komunistická strana Slovenska viděla svoji armádu v partyzánech, zejména v oddílech formovaných sovětskými veliteli a v oddílech ozbrojeného lidu, které přímo nebo nepřímo ovlivňovala. Proto organizovala partyzánské hnutí už dávno; nyní, když toto hnutí prožívalo tak bouřlivý rozvoj, nemohla připustit, aby se dostalo pod komando buržoazního vojenského velení a pod vliv londýnské vojenské kliky. A tak musel Golian v této otázce ustoupit: partyzánské oddíly nebyly 8 33 V druhé polovině listopadu 1944 přiletěla do Moskvy delegace Slovenské národní rady (Novomeský, Ursíny, Vesel), která se vracela z Londýna. Čile se zúčastnila politického života československé emigrace v Moskvě. Na postoji slovenských představitelů tehdy velmi záleželo. Proto když Vyšinskij 8) pozval Fierlingera a Němce 26. prosince k rozhovoru (a podobně o den později Molotov 9) ), vzali s sebou i delegaci Slovenské národní rady. Delegáti SNR poděkovali sovětské vládě za pomoc v době povstání. Zdůraznili vůli slovenského lidu žít ve společném státě s národem českým a uvedli, že s československou vládou mají dohodu o postavení SNR i vládního delegáta na Slovensku. V dané situaci plně podpořili stanovisko obnovy našeho společného státu. Na smýšlení Čechů a Slováků v Moskvě velmi zapůsobil v té době rozhovor, který měli čeští a slovenští komunisté (Kl. Gottwald, V. Kopecký, L. Novomeský, J. Valo, E. Friš) v první polovině prosince 1944 s G. Dimitrovem, bývalým generálním tajemníkem Kominterny a v té době vedoucím zahraničního oddělení ÚV KSSS. 8) Vyšinskij Andrej Januarjevič, , sovětský stranický a státní činitel, náměstek ministra zahraničí a ministr zahraničí SSSR. 9) Molotov Vjačeslav Michailovič, , sovětský stranický a státní činitel, předseda, náměstek předsedy rady lidových komisařů (od 1946 rady ministrů) SSSR, a lidový komisař, resp. ministr zahraničí. Boje na severním a severovýchodním Slovensku byly urputné a trvaly dlouho. Byly zpustošeny celé okresy (Stropkov, Svidník, Snina, Medzilaborce), jiné byly těžce poškozeny a celý východ vyrabovala ustupující německá vojska. Byly zničeny vesnice, podminovány komunikace a pole, evakuováno obyvatelstvo, byl nedostatek potravin a rozvráceno zásobování. V prosinci se postup Rudé armády v této oblasti zpomalil. Osvobozené slovenské okresy byly frontovým pásmem a do správy vládního delegáta, resp. SNR byly předány až začátkem února V těchto těžkých podmínkách se začal obnovovat hospodářský život a budovalo se nové politické zřízení. Iniciativu v této práci měli komunisté pracovníci strany z těchto okresů, delegáti SNR a osvětoví důstojníci 1. československého armádního sboru. Všude vznikají místní a okresní národní výbory a přebírají odpovědnost za úkoly ve svých obvodech. Komunistická strana Slovenska uspořádala řadu konferencí a veřejných projevů, na nichž mobilizovala lid a informovala ho o svém stanovisku. Zmocněná delegace SNR pro východní Slovensko zřídila 21. ledna 1945 v Trebišově úřady delegace v čele s referenty (jakousi náhradu za pověřenectva). Po osvobození Košic se konaly přípravy k přemístění sídla Slovenské národní rady do tohoto města. Od 1. února 1945 zahájila SNR (pod názvem delegace SNR) v Košicích svoji normální činnost jako vedoucí slovenský národní orgán. Slovenská národní rada vydala 4. února 1945 Manifest SNR, v němž vysvětlila

9 32 9 ukrajinského lidu. Dvacetiletá politika české buržoazie na Podkarpatské Rusi skončila krachem podobně jako na Slovensku v podzimní krizi roku října 1938 byla jmenována autonomní vláda Podkarpatské Rusi v čele s Bródym a později Vološinem a byl schválen zákon o autonomii Podkarpatské Rusi. K moci se dostaly reakční a nacionalistické síly, orientované proti SSSR. Tuto etapu ukončila horthyovská okupace v březnu Ukrajinský lid na Zakarpatské Ukrajině bojoval proti horthyovské okupaci a za svou svobodu. Na předmnichovskou ČSR neměl dobré vzpomínky. S jakým programem přistupovali Beneš a jeho vláda k ukrajinskému lidu po všech zkušenostech, když chtěli obnovit ČSR v předmnichovských hranicích, tj. včetně Zakarpatské Ukrajiny? Plán měli jeden: s menšími reformami prakticky obnovit starou republiku. Pokud jde o lid Zakarpatské Ukrajiny, znamenalo by to obnovit vládu české buržoazie nad touto zemí. Vládní delegát Němec podle dekretu o vládním delegátu vybudoval v Chustu vládní aparát Úřad vládního delegáta s prezídiem a 13 odbory, pro který vydal 13. listopadu 1944 i organizační předpis a Jednací řád pro Úřad vládního delegáta. Tedy jakési filiálky londýnských ministerstev, pro jejichž obsazení si z Londýna přivezl i vlastní aparát. Ani na jediném vedoucím místě nebyl Ukrajinec, domácí člověk! Nikdo z tohoto aparátu neovládal domácí ukrajinský jazyk. Němec zřídil Velitelství osvobozeného území v čele s generálem Hasalem. Toto velitelství bylo obsazeno důstojníky, které si přivezl z Londýna, samozřejmě rovněž české národnosti. Tito lidé jednoduše budovali mocenský vládní aparát se vším, co k tomu patří: s armádou, policií, úřady. Ale zapomněli se zeptat na mínění jednoho činitele, který se domníval, že má do toho co mluvit: na mínění domácího ukrajinského obyvatelstva a jeho představitelů. Národní výbory se bránily vůči zásahům Němcova aparátu, odmítaly se podřídit jeho komisařům. Obyvatelstvo odmítalo vstupovat do Hasalových týlových jednotek a dobrovolně se hlásilo do oddílů Rudé armády. Obracelo se o pomoc a ochranu k sovětským místům a vojenským činitelům. Dne 26. listopadu 1944 se sešel v Mukačevě sjezd národních výborů Zakarpatské Ukrajiny, zvolil Ukrajinskou národní radu jako vrcholný orgán Zakarpatské Ukrajiny a rozhodl se vystoupit ze svazku ČSR a požádat o připojení k Sovětskému svazu. Předsedou UNR byl zvolen Ivan Turjanica. Ukrajinská národní rada oznámila dopisem Němcovi usnesení sjezdu a vyzvala ho, aby spolu se svou civilní i vojenskou správou opustil do tří dnů území Zakarpatské Ukrajiny. Ukrajinská národní rada se sídlem v Užhorodě se revoluční cestou ujala správy celého území Zakarpatské Ukrajiny. Republika je osvobozována od východu Od konce listopadu 1944 začaly jednotky Rudé armády osvobozovat území východního Slovenska. V druhé polovině prosince osvobozovala vojska 2. ukrajinského frontu jižní Slovensko. 19. ledna 1945 byly osvobozeny Košice a Prešov, 27. ledna Spišská Nová Ves, 28. ledna Poprad, 31. ledna Brezno. Během února byla svobodná polovina Slovenska. podřízeny vojenskému velení. Od 20. srpna 1944 začalo hromadné vyzbrojování partyzánů z vojenských skladů. Mezitím pokračovaly i přípravy v armádě, která byla doplňována záložníky; postupně byly povolávány další ročníky. Režimisté to dělali k posílení obrany před Sovětskou armádou, antifašisté počítali s použitím této armády v povstání, v boji proti Němcům. Golian neměl osobní vlastnosti, které potřebuje vojenský velitel a organizátor povstalecké armády většího formátu. Byl průměrným štábním důstojníkem měkké povahy, kolísavý, podléhající různým vlivům, osobně nerozhodný, málo energický, s malými bojovými zkušenostmi. Jestliže k tomu přidáme politickou nevyspělost, která byla v těch letech mezi slovenskými důstojníky běžná, dostaneme obraz člověka osobně sice čestného, protifašisty, ale nehodícího se na velitelské J. Golian, vpravo J. Šverma místo v tak složité situaci. Golianovo vedení se už před povstáním zakopalo v horách středního Slovenska a staralo se především o problémy v této oblasti. Nejhorší na celé věci je, že toto vedení špatně informovalo představitele Komunistické strany Slovenska a Slovenskou národní radu, pokud šlo o problémy západního a východního Slovenska. Golian nás stále ujišťoval, že i tam je vše v pořádku, že armádu ovládá a řídí na celém Slovensku. Bojová nálada na středním Slovensku však stále stoupala, události se lavinovitě řítily. Partyzánským jednotkám a jejich velitelům neobyčejně stouplo sebevědomí. Turčianské partyzánské skupiny hned 24. srpna vyhodily a zatarasily tunely u Strčena, Kraľovan a na trati Horná Štubňa Handlová, den nato další tunel na trati Diviaky Kremnica, tj. všechny tunely na tratích středního Slovenska. Akce pak pokračovaly denně. Od 24. srpna zahájili partyzáni ozbrojené akce i v Pohroní. K těmto akcím se přidávají i části armády, které přebíhají k partyzánům (například v Martině přešly i 3 tanky a část posádky). 27. srpna zadrželi partyzáni v Martině ve vlaku německou vojenskou misi z Rumunska v čele s plukovníkem Ottem a v noci ji celou zlikvidovali (šlo asi o 30 vysokých německých důstojníků). Na středním Slovensku začalo vyzbrojování civilních osob. Národní výbory přebíraly moc, Němci a fašistické živly byli zatýkáni, německé skupiny likvidovány. K partyzánským jednotkám přešly skupiny vojáků a ve vojenských uniformách se zúčastnily těchto akcí. V okresech středního Slovenska přerůstaly partyzánské akce v otevřený boj, v povstání; zachvacovaly živelně další složky obyvatelstva lid i armádu, další obce a okresy. Partyzánské akce na středním Slovensku vyvolaly poplach mezi vedoucími činiteli luďáckého režimu a nacistů. Tiso 25. srpna pochopil, že vlastními silami už svůj režim neudrží; rozhodl se proto povolat na Slovensko německou armádu.novým vrchním velitelem jmenovala Tisova vláda generála Turance (místo Čatloše, který ztratil důvěru Němců). Hlava slovenského fašismu navrhuje likvidaci vlastní armády. A k tomu si povolává esesácké hrdlořezy. Tisův vrchní velitel

10 10 Turanec se rozběhl do Banské Bystrice udělat pořádek podle německých přání. Nestihl to: na letišti Tri Duby ho partyzáni zajistili a zneškodnili. Po zprávě o zahájení německé okupace vydal Golian ve smyslu dohody se Slovenskou národní radou 29. srpna ve hodin slovenské armádě rozkaz postavit se německým jednotkám na odpor, zahájit všude povstání. První dny povstání Povstání v Bratislavě mohla rozhodnout pouze vojenská posádka. Podrobnosti uskutečnění převratu jsem dojednával s podplukovníkem Kiššem-Kalinou. Toho však Golian v kritických dnech odvolal a novým velitelem jmenoval majora Murgaše, který nestačil ani navázat spojení se Slovenskou národní radou, nemluvě už o zorganizování vystoupení v Bratislavě. Golianův rozkaz k zahájení povstání dostal místo Murgaše Tisovi věrný důstojník Alojz Králik, který ihned zmobilizoval tisovský tábor i Němce. Místo rázných činů začaly v posádce, zejména mezi důstojníky, diskuse, co dělat; jedna část se chtěla přidat ke Slovenskému národnímu povstání, menšina zůstala věrná Tisovi, značný počet vojáků nechtěl bojovat vůbec a chtěl domů, k rodinám. V některých kasárnách se dokonce hlasovalo. Murgaš naprosto nezvládl úkol povstaleckého velitele, nedokázal semknout antifašisty v posádce a vojensky s nimi vystoupit. Diskuse a kolísání v posádce trvaly po celý 30. srpen Odešlo asi 800 vojáků a důstojníků, kteří se přidali k povstání, ostatní zůstali v nečinnosti. Slovenská armáda jako nástroj klerofašistického režimu přestala existovat: povstalecká armáda byla přejmenována na československou armádu, zbytek slovenské armády zlikvidovali ti, kteří ji začali budovat tj. Němci se souhlasem a pomocí Tisa, Čatloše, Malára a dalších. Situace naléhavě vyžadovala, aby se vedení Komunistické strany Slovenska i Slovenská národní rada přemístily do Banské Bystrice, která byla předem vyhlédnuta za politické centrum povstání. Proti všem dohodám se Slovenskou národní radou jmenoval Golian podle rozkazu z Londýna povstaleckým velitelem armády ministra Benešovy vlády generála Viesta, který byl za hranicemi, a sám vystupoval pouze jako náčelník štábu. V Šrobárových plánech měl sehrát úlohu dočasného politického orgánu Revoluční národní výbor v Banské Bystrici, označovaný jako oblast I, který Šrobárova skupina úplně ovládla. V době, kdy Povstalecký vysílač v Banské Bystrici 10 Revoluční národní výbor v Banské Bystrici dával dohromady své směrnice, MNV a ONV na povstaleckém území už legálně pracovaly, a to pod vedením Komunistické strany Slovenska. Je tedy zřejmé, že zde šlo o komplot benešovsko-šrobárovských živlů, které se chtěly touto cestou zmocnit politického vedení Slovenského národního povstání a revoluční okresní a místní národní výbory dát pod kontrolu okresních náčelníků a notářů. 31 Já jsem se vydal na cestu přes horské hřebeny se štábní rotou Hlavního štábu partyzánského hnutí a později s její menší jednotkou. Do Bratislavy se nebylo možno dostat. Noc ve Zvolenu. Běsnění gestapáků vrcholilo. Nakonec útulek u rodinu Hylových v Žemberovcích. Navázal jsem spojení s vedením strany v Bratislavě, kde už byl i Šmidke. Měli jsme se setkat v prosinci. Dříve než k tomu došlo, osvobodila Rudá armáda překvapujícím úderem od Šah 21. prosince 1944 Žemberovce. Dostal jsem se na osvobozené území tentokrát už definitivně. Poslali mě k politickému oddělení štábu 2. ukrajinského frontu v Maďarsku. Potom přišel pokyn, abych odejel do Moskvy. V etapě bojů po ústupu do hor se stala komunistická strana vedoucí silou, nejen pokud jde o politické pozice v masách lidu a v lidových orgánech jako za Slovenského národního povstání, nejen pokud jde o program a perspektivy, ale i na úseku vedení ozbrojeného boje, ve vojenské oblasti. Tím byla celkem přirozeně určena i pozice Beneše a jeho vlády. Jeho vliv se za Slovenského národního povstání v podstatě omezoval na velení armády, na důstojnický sbor. Po ústupu povstaleckých bojovníků do hor však ztratil Beneš veškerý vliv na vývoj politické a vojenské situace na Slovensku. Ztratil všechny mocenské opory především armádu -, o které se opíral ve svých plánech na Slovensku. Rozložení třídních sil v poslední fázi boje, politická situace na osvobozeném území Slovenska, vedoucí postavení komunistické strany to byly faktory, které spolu s osvoboditelskou úlohou Rudé armády podstatně ovlivnily další politický vývoj v osvobozeném československém státě. Ve smyslu národně demokratické revoluce, lidově demokratického zřízení a socialistické perspektivy. Druhá lekce nacionální politiky V posledních říjnových dnech roku 1944, když nacistické jednotky rozbily svobodné povstalecké území a když slovenští bojovníci ustupovali do hor, osvobozovaly jednotky Rudé armády území Zakarpatské Ukrajiny. Vládní delegát Němec, který 23. října odletěl se svým doprovodem z Banské Bystrice do Lvova, se domáhal rychlého přesunu na území osvobozené Zakarpatské Ukrajiny. Sovětská místa mu to umožnila. Do Chustu přišel 27. října 1944 a začal tam vládnout. Co se stalo, že lid Zakarpatské Ukrajiny po necelém měsíci vládnutí vyhodil Němce i s jeho aparátem a rozhodl se řídit svůj osud podle vlastních národních tužeb a politických představ? Zakarpatská Ukrajina, nebo jak se vžilo za předmnichovské republiky Podkarpatská Rus, stala se v roce 1919 součástí československého státu v důsledku velmocenských intrik, které nechtěly připustit, aby se ukrajinský lid této země spojil se svým ukrajinským národem, zejména když se ukrajinský národ rozhodl pro sovětskou republiku. Tak dostala česká buržoazie pod svůj vliv a svoji vládu na dvacet let i toto území. Vládla tam svými guvernéry a četníky rak, že ukrajinský lid byl sociálně i nacionálně v postavení polokoloniálního národa. Těch dvacet let vlády české buržoazie na Podkarpatské Rusi charakterizovaly bída a útlak. Komunistická strana, která byla v předmnichovské republice na Podkarpatské Rusi jednou z nejsilnějších stran, vedla boj proti sociálnímu útlaku i za svobodný národní rozvoj

11 30 11 Rychlý ústup do hor a jeho nedostatečná příprava znemožnily i práci Hlavního štábu partyzánského hnutí jako řídícího orgánu. Řídícím centrem většiny partyzánských oddílů operujících na Slovensku po povstání byl tedy partyzánský štáb 1. ukrajinského frontu, respektive později 4. ukrajinského frontu. Partyzánské jednotky plnily důležité bojové úkoly v týlu německých armád, zatlačovaných a drcených Rudou armádou, která útočila na slovenské území ze severu, jihu i východu. Počet partyzánů na Slovensku se k 1. prosinci 1944 odhadoval na osob. Nacistům se už nikdy nepodařilo uhasit požár, který vyšlehl v týku jejich armád 29. srpna Partyzánská válka narušovala německé komunikace a celý týl, vázala německé vojenské a bezpečnostní síly a ničila je, nedovolovala klerofašistům, aby v plném rozsahu obnovili svůj pořádek. Sehrála velkou úlohu v politickém i vojenském směru a významně přispěla k našemu osvobození. Ústup povstaleckých sil do hor práci stranických organizací na západním a východním Slovensku nenarušil. Zachovala se síť organizací, jejich spojení s ostatními skupinami antifašistů, svazky s partyzánskými jednotkami. V Bratislavě a Prešově fungovalo bez přerušení oblastní vedení strany. Nejsložitější byla situace na středním Slovensku. Strana zde dva měsíce pracovala legálně a její funkcionáři byli hybnou silou veškeré povstalecké činnosti. Byli proto známi a vystaveni přímé perzekuci nacistů a tisovského režimu. Nemohli tedy přejít do ilegality v běžném slova smyslu. Museli ustupovat do hor, ukrývat se mimo svůj domov. Politický a ozbrojený zápas postupují ruku v ruce. Jeho duší jsou komunisté. Tak pokračovala Komunistická strana Slovenska ve své práci, v mobilizování lidí do protifašistického zápasu i po zatlačení povstání do hor. Jiná celoslovenská protifašistická organizace neexistovala, i když nekomunistických antifašistů bylo dost. Komunistická strana s nimi navazovala styky a spolupracovala s nimi po povstalecké linii, po linii jednotného lidového a národního boje s fašisty. Z iniciativy strany rostla síť národních výborů jako společných orgánů lidu. Podle dohody z Donoval jsme měli se Šmidkem přejít do ilegality a starat se o vedení strany. Domluvili jsme se, že se vydáme směrem na Prešov a tam uvidíme, co dále. Pobyt v horách byl v těchto dnech velmi těžký. Ale odejít z nich a přejít do ilegality bylo ještě těžší a riskantnější. Normální spojení na středním Slovensku bylo zpřetrháno, v prvních dnech se nevědělo, kde kdo je a kam půjde. Původně jsme šli spolu se Šmidkem a dalšími k Jegorovovu táboru na Prašivé. Šmidke však už pro únavu nemohl dále, a proto mu dal Asmolov svého koně. Byl to zvláštní pohled Šmidke v civilních šatech a v širokém klobouku se na bílém koni noří do mlhy a občas se z ní vynořuje. Ten kůň mu mohl být osudný: odtrhl se totiž od nás a zanesl ho do blízkosti německých pozic. Mnoho nechybělo a Šmidke by se byl dostal nacistům do rukou. Já jsem se s ním už v horách nesetkal. Šmidke se však přece jen dostal do Jegorovova tábora a odtud sestoupil na liptovskou stranu. Byl v Prešově a potom se vrátil do Bratislavy, odkud řídil stranu na okupovaném území až do jara Na území osvobozené Rudou armádou se dostal až v dubnu 1945 v Nitře. Také v této etapě projevil Šmidke osobní odvahu a neohroženost starého komunistického bojovníka. Ale národní výbory, které vedli a ovlivňovali komunisté, neuznávaly Revoluční národní výbor v Banské Bystrici jako nadřízený orgán. Slovenská národní rada 1. září 1944 došlo k dohodě o rozšíření Slovenské národní rady o tři zástupce Šrobárovy skupiny (Šrobár, Pietor, Paulíny), o dva zástupce komunistické strany (Blažovský, Púll) a o zástupce sociální demokracie (Ertl). Po této dohodě se sešli členové Slovenské národní rady hned 1. září na prvním legálním zasedání historického významu. Bylo třeba informovat veřejnost o existenci, postavení a cílech Slovenské národní rady. Po dlouhých diskusích byl jednomyslně přijat dojednaný text Deklarace Slovenské národní rady. Deklarace byla ihned vytištěna a rozšířena po celém osvobozeném území. Na uvedeném prvním zasedání Slovenské národní rady byla přijata i základní zákonná opatření: nařízení Slovenské národní rady o vykonávání zákonodárné, vládní a výkonné moci na Slovensku, nařízení o vytvoření povstaleckých ústředních orgánů, o rozpuštění Hlinkovy slovenské lidové strany, Hlinkovy gardy a ostatních fašistických organizací a o jejich postavení mimo zákon, jakož i publikační norma. Zvláštností povstaleckého řešení (které se udrželo až do září 1945) je soustředění zákonodárné i vládní moci v jednom orgánu, ve Slovenské národní radě. Z této koncentrace moci ve Slovenské národní radě vyplynula i přijatá terminologie ( pověřenectvo, pověřenec ). Revolučním parlamentem, který měl zákonodárnou pravomoc, který volil vládní orgány a jemuž byli politicky odpovědni předsednictvo Slovenské národní rady a pověřenci, bylo plénum Slovenské národní rady. Jeho složení bylo paritní polovinu tvořil levý blok (Komunistická strana Slovenska a sociální demokracie, po sjednocení Komunistická strana Slovenska), polovinu občanský tábor (který se postupně formoval v Demokratickou stranu). Po postupném doplňování měla Slovenská národní rada 50 členů. Členství ve všech vedoucích orgánech povstání (plénum, předsednictvo, pověřenci) bylo čestné a bezplatné. Ti, kdož neměli jiné pracovní zařazení, z něhož by pobírali plat, dostávali maximálně 4000 Ks měsíčně, tj. méně než dostával v té době vyšší státní úředník. 6. září schválilo plénum Slovenské národní rady nařízení o zestátnění veškerého školství na Slovensku. Zásah do majetkových poměrů Němců, arizátorů a kolaborantů učinila nařízení Slovenské národní rady z 8. září. Před odchodem do hor, když bylo jasné, že se plénum Slovenské národní rady nebude moci přechodně scházet, přeneslo své pravomoci nařízením dočasně na předsednictvo SNR, aby byl zachován užší orgán, který by řešil existující problémy jménem Slovenské národní rady. Po provizóriu prvních dnů zvolilo plénum Slovenské národní rady 5. září šestičlenné předsednictvo (za KSS K. Šmidke, G. Husák a D. Ertl, za DS V. Šrobár, J. Lettrich a J. Ursíny) s tím, že podle předběžného dojednání bude Slovenské národní radě střídavě předsedat za levou skupinu K. Šmidke a za skupinu občanskou V. Šrobár. Po příchodu L. Novomeského na osvobozené území bylo předsednictvo Slovenské národní rady od 19. září rozšířeno ještě o dva členy (za KSS L. Novomeský, za DS inž. J. Styk) a v tomto složení se udrželo až do příchodu

12 12 vlády do Košic. Společný nepřítel, který se svými divizemi tlačil stále blíže k Banské Bystrici, nutil představitele obou táborů ke spolupráci, k jednotě, k hledání řešení. Vládní a výkonná moc byla rozdělena na devět, respektive od 6. září na jedenáct ústředních úřadů pověřenectev, v jejichž čele stáli političtí představitelé pověřenci, z nichž každý měl svého zástupce, představitele druhého politického tábora (G. Husák byl pověřencem vnitra za KSS, pozn. red.). L. Novomeský Vcelku je možno říci, že pověřenectva své úkoly za Slovenského národního povstání zvládla, že veřejný život fungoval ve složitých podmínkách téměř normálně. Fungovala doprava, pošty, školy, sociální instituce, závody, zásobování atd. Vojenská situace v prvních dnech Situace nebyla růžová. V prvních dnech povstání jsme ztratili západní i východní Slovensko s převážnou částí jejich ozbrojených sil, masou antifašistů i vojenské výzbroje. Asi polovina vojáků a důstojníků se dostala do německého zajetí a do táborů v Německu. Ale část si i za tohoto stavu zachovala bojového ducha a buď se probila na povstalecké území, nebo vytvořila samostatné partyzánské skupiny, nebo se přidala k místním partyzánským oddílům, které v tyto dny vzrostly přílivem vojáků o několik tisíc mužů; zbytek se rozprchl do lesů a rozešel se domů. Ztrátu východoslovenských divizí je možno považovat za největší úder Slovenskému národnímu povstání na samém jeho začátku: byly to nejlépe vyzbrojené a nejucelenější jednotky slovenské armády, které měly klíčový úkol navázat přímý styk se Sovětskou armádou. 8. září začala karpatsko-dukelská operace, útok 38. sovětské armády (jejíž součástí byl i 1. československý armádní sbor) 1. ukrajinského frontu maršála Koněva ve směru Dukla Svidník Prešov. Sovětské i československé jednotky narazily na tvrdý odpor Němců. Rozpoutaly se těžké boje: východoslovenské divize, které tuto cestu střežily a měly ji otevřít sovětským jednotkám, Němci už před týdnem rozbili a vystřídali. Spojení povstaleckého území se sovětskými jednotkami bylo znemožněno. Komunistická strana mobilizuje lid Současně s vydáním Deklarace Slovenské národní rady připravili jsme Prohlášení Komunistické strany Slovenska z 2. září 1944, které bylo vytištěno ve stotisícovém nákladu a rozšířeno po celém svobodném území. Prohlášení Komunistické strany Slovenska doplňovalo Deklaraci Slovenské národní rady a orientovalo komunisty a ostatní obyvatelstvo na aktivní účast v ozbrojeném boji. Vedení komunistické strany zorganizovalo první povstaleckou neděli (3. září) veřejné stranické projevy ve všech významnějších místech osvobozeného území. Asi na čtyřiceti veřejných masových shromážděních, jichž se zúčastnilo přes lidí, komunistická strana po šesti letech poprvé legálně a otevřeně vyložila masám své stanovisko, objasnila situaci a volala do zbraně, do boje za národní a státní existovat. Převážná část vojáků a důstojníků se přidala k povstání a zúčastnila se povstaleckých bojů; zbytek dal Tiso z vlastního strachu, ale i na německý rozkaz odzbrojit a rozpustit. A protože vlastní armádu už klerofašisté neměli, zbývala jim pouze naděje v nacistické síly, neboť jak to řekl Tiso v rozhovoru s nacistickými novináři 21. října 1944: Slovenský národ je přesvědčený, že jedině Německo je schopno zlikvidovat bolševické nebezpečí a že jedině nacistické Německo je nositelem nejpokrokovějších socialistických idejí. Nový ministr obrany Haššík se sice pokoušel znovu slepit armádu, kterou přejmenovali na domobranu, a to na výběrovém, zpočátku dobrovolném základě. Přes všechny výzvy, agitaci a nátlak však byly výsledky žalostné. Tisův režim se ani neodvážil zasadit tyto jednotky do akce, takže se prakticky vůbec na povstaleckých frontách neobjevily a vykonávaly pouze pomocné služby nacistickým jednotkám v týlu. Tiso mohl chránit zbytky své moci a režimu v mezích povolených Němci pouze esesáckými divizemi, na nichž byl závislý. Domobrana prakticky nikde nebojovala, ale spolu s Pohotovostními oddíly Hlinkovy gardy a dalšími luďáckými teroristickými skupinami přisluhovala esesáckým hrdlořezům při vyvražďování slovenských bojovníků a při ničení naší země. Nacisté vypálili na Slovensku přes šedesát obcí, v několika z nich postříleli mužské obyvatelstvo; případy Klaku, Ostrého, Grúně, Havlína, Lokajíku, Kremničky a desítek dalších jsou ještě dnes otřesným svědectvím nacistické brutality, svědčí však i o zrádné a zločinné úloze Tisovy vlády a jejích orgánů, POHG a mnoha jednotlivců, kteří při těchto akcích pomáhali. Ať už měli mezi sebou jakékoli soukromé spory, navenek byla celá vedoucí vrstva solidární s Tisovou pronacistickou a protinárodní politikou. Proto skončili na smetišti dějin, v německé emigraci. Boj za svobodu pokračuje V těchto dnech ohrožovaly lidi v horách nejvíce hlad, zima a naprostá vyčerpanost. A nacisté byli opravdu neobyčejně aktivní právě tehdy! V těchto podmínkách zahynulo, zmrzlo nebo podobně přišlo o život mnoho povstaleckých bojovníků. Tak zahynul 10. listopadu 1944 nemocný a naprosto vyčerpaný Jan Šverma. Za těchto okolností sestoupili z hor, byli hitlerovci chyceni a popraveni i povstalečtí pověřenci SNR inž. Višňovský a V. Paulíny i stovky dalších bojovníků. Byla to krutá zkouška fyzické odolnosti. Desetitisíce lidí ochotných bojovat sestoupily z hor, ne aby se nacistům vzdaly, ale aby si zachránili holý život před smrtí hladem a mrazem. Sestupovali muži i ženy, sestupovali vojáci i důstojníci povstalecké armády, sestupovali i příslušníci partyzánských jednotek. I taková partyzánská jednotka, jakou byla brigáda A. S. Jegorova, se zmenšila v listopadu na polovinu a v prosinci na třetinu svého stavu z povstaleckého období. Stav Velíškovy brigády, která zahajovala akce v Turci, klesl postupně až na jednu sedminu původního stavu. Podobný proces probíhal téměř ve všech partyzánských jednotkách. Boj se však neomezil pouze na hory, na jednotky, které vydržely. Z tisíců bojovníků, kteří byli nuceni sejít do údolí a domovů, se doplňovala síť ilegálních pracovníků a místních partyzánských oddílů, udržujících styky s operujícími partyzánskými jednotkami, s ilegálními organizacemi komunistické strany, ilegálními národními výbory a všemi antifašistickými složkami.

13 28 jednotně vedený odpor povstalecké armády, přestalo existovat svobodné povstalecké území. Začalo strašné putování v blátě a sněhu, po hřebenech Nízkých Tater. Kozí hřbet, Prašivá, Ďumbier a celý masív byly zalidněny asi bojovníky povstání, kteří v dešti, sněhu a mlze hledali v menších útvarech, po skupinkách i jednotlivě cestu a východisko ze situace, cestu dalšího boje nebo prostě záchranu holého života. Zásoby zůstaly v údolí. Každý nesl tolik, co mohl. Celý masív byl obklíčen nacisty. Masy bojovníků bloudily všemi směry bez organizace a velení, řídíce se skutečnými nebo i panickými zprávami, kde už jsou Němci a kde ještě ne. Pouze milosrdná mlha znemožnila německým letadlům masakrovat tyto bloudící kolony a skupiny. Vojáci umírali v horách zimou a hladem, po tisících utíkali do údolí, aby se zachránili, a dostávali se do německého zajetí! A přitom plné sklady zůstaly v oblastech, které obsadili Němci. Tam také zůstaly zbraně i střelivo a všechno ostatní. Bylo dohodnuto, že vedení Slovenské národní rady, Komunistické strany Slovenska a Demokratické strany, velení armády a HŠPH tj. všechny vedoucí a rozhodující orgány povstání se budou držet pohromadě, aby v každé situaci usměrňovaly a vedly boj slovenského lidu. Společně přišly do Donoval; i tam bylo dojednáno pokračovat společně dále ještě v noci z 27. na 28. října. A brzy ráno 28. října Viest, Golian a malý okruh důstojníků kolem nich odcházejí z Donoval bez jediného slova ostatním vedoucím činitelům povstání! Nechali nás všechny spát a zmizeli z Donoval směrem na Poľanu, přestože podle vlastního posledního rozkazu měla být hlavní bojová oblast v Nízkých Tatrách! Ještě 29. října se Viest setkal s majorem Studěnským, zmocněncem maršála Koněva, který mu navrhoval, aby odešel s partyzánským štábem. Viest odmítl. Viest i Golian na toto rozhodnutí tragicky doplatili. 2. listopadu Němci strážní oddíl zničili a 3. listopadu oba generály v Bukovci zajali. Po předběžných výsleších v Bratislavě je převezli do Berlína a později je popravili. Slovenský lid nekapituloval. Armáda byla sice rozložena, ale tisíce jejích příslušníků odešly do hor a rozšířily řady partyzánů. Hory se zaplnily bojovníky za svobodu. Povstalecké území bylo rozbito a zkrvaveno, avšak boj pokračoval. Rozklad klerofašistického režimu Banská Bystrica padla. Hory byly plné bojovníků, nespočetné množství lidí bylo pověšeno, postříleno a umučeno. V bystrické katedrále bylo slouženo slavnostní Te Deum; Škrábik a Höfle, Štefan Tiso, Gašoar, Karmazín, Haššík a esesáci zvedali oči zbožně k bohu, když Jozef Tiso sloužil mši a potom vyznamenával esesáky. Nakonec byl uspořádán v biskupské rezidenci u Škrábika banket banket vrahů a jejich pomocníků. Myslím, že neexistuje výraznější doklad o zločinné a protinárodní úloze luďáckých špiček, o jejich vazalském poměru vůči Hitlerovi, jakož i o lokajském vztahu vysokého katolického kléru k nacismu, než je tato odporná fraška po zatlačení povstání do hor. Na počátku povstání přestala Tisova armáda prakticky Jozef Tiso 13 svobodu, za cíle pracujícího lidu. Komunistická strana se stala poprvé v dějinách našich národů vládní stranou. Národní výbory byly hlavní oporou strany v obcích a okresech, hlavním orgánem vykonávání státní moci. Ukázalo se, jaká síla je v lidové revoluční iniciativě. Moskevské vedení KSČ a Slovenské národní povstání V noci ze 4. na 5. září 1944 se po měsíčním pobytu v SSSR vrátila delegace Slovenské národní rady (K. Šmidke a podplukovník Ferjenčík). Z Moskvy odletěli 3. září a po zastávce ve Stanislavově je přivezlo sovětské letadlo na Tri Duby, kde už normálně fungovalo povstalecké letiště. Měl jsem hned se Šmidkem dlouhý rozhovor. Podle Šmidkeho slov panovala v Moskvě úplná shoda názorů s činiteli KSČ a Kl. Gottwald plně schvaloval a v dalších jednáních pak probojovával koncepci vedení Komunistické stany Slovenska. Až teprve o šest let později, v letech kultu osobnosti, byla i tato otázka hrubě překroucena. Sovětská pomoc povstání V den návratu delegace, 5. září 1944, byla svolána rozšířená (na 41 členů) Slovenská národní rada, kde K. Šmidke a podplukovník Ferjenčík referovali o své misi v SSSR. Stanovisko delegace Slovenské národní rady k sovětské pomoci, rozšířené do závodů a do vesnic, mezi vojáky a partyzány, vyvolalo novou vlnu nadšení a značně přispělo k upevnění bojové morálky; a to tím spíš, že lidé slyšeli a viděli sovětské důstojníky bojující v partyzánských jednotkách, že noc před tím hřměla nad povstaleckým územím sovětská letadla a celou noc vykládala na letišti Tri Duby zbraně a výstroj pro vojáky a partyzány. Sovětské partyzánské jednotky pronikaly stále častěji z polského území na Slovensko a pokračovalo také vysazování partyzánských skupin přímo na povstalecké území. Sovětská vojenská pomoc Slovenskému národnímu povstání byla poskytována ve čtyřech různých formách: 1. pomoc sovětských nebo sovětskému velení podřízených partyzánských jednotek, 2. pomoc zbraněmi, dopravovanými letecky, 3. karpatsko-dukelská operace, 4. přesun leteckého pluku a letecký přesun 2. československé paradesantní brigády na Slovensko. V druhé polovině září a v říjnu létala sovětská letadla se zbraněmi na Slovensko každou noc, jakmile to počasí jen trochu dovolovalo. Neúspěch karpatsko-dukelské operace zpečetil osud Slovenského národního povstání v tom smyslu, že zůstalo izolovanou bojovou oblastí v německém týlu, vystavenou útokům ze všech stran. Od poloviny září dostává Slovenské národní povstání postupně další sovětskou pomoc přesunem vojenských sil z československého armádního sboru v SSSR. Proto byla sovětská vojenská, politická i morální pomoc rozhodujícím faktorem, který umožňoval slovenskému lidu udržet se v otevřeném boji dva měsíce proti přesile hitlerovských armád. Tuto skutečnost si na Slovensku, zejména na osvobozeném území, uvědomoval každý a mělo to přímý vliv na politickou situaci. Sovětská orientace a láska ke všemu sovětskému dosáhly mimořádné úrovně.

14 14 Organizační sjednocení dělnického hnutí Organizační roztříštěnost dělnického hnutí (politických stran, odborových organizací, tělovýchovy, kulturních spolků apod.) jako všude, tak i v předmnichovském Československu oslabovala síly, akce a tím i celkový vliv tohoto hnutí. V průběhu druhé světové války můžeme pozorovat téměř u všech národů, jak bojujících, tak zejména okupovaných, snahy po sbližování, po spolupráci i volání po odborové a politické jednotě. Pracující si uvědomovali naléhavou potřebu jednotného postupu nebo i organizačního sjednocení, a to jak v protifašistickém boji, tak i při řešení problémů po válce. Snaha o jednotný postup byla zvlášť silná mezi komunisty a sociálními demokraty na Slovensku. O budoucím organizačním sjednocení obou stran se uvažovalo prakticky od konce roku 1943, když se vedení Komunistické strany Slovenska a leví sociální demokraté dohodli na jednotném postupu ve Slovenské národní radě. Proto též leví sociální demokraté nebudovali vlastní ilegální organizace a svým přívržencům doporučovali úzce spolupracovat s organizacemi komunistické strany. Tak se fakticky v době příprav Slovenského národního povstání rodil společný a jednotný postup komunistů a sociálních demokratů kolem organizací KSS, v národních výborech, při pomoci partyzánskému hnutí, ve stycích s armádou atd. Pravicové živly sociálních demokratů měly několik malých skupinek, které však byly celkem bez vlivu. S tím jak vzrůstalo na Slovensku antifašistické hnutí, jak se aktivizovalo a přecházelo k bojovým úkolům, hlásili se sociální demokraté k linii své levé skupiny, tj. k nejužší spolupráci s komunistickou stranou. V této jednotě došlo též k politickému vystoupení na začátku SNP. Ideové jednotě byly zpočátku na překážku rozdílné názory na dvě otázky: na otázku revoluční nebo reformistické koncepce v dělnickém hnutí se všemi důsledky a na otázku existence či neexistence slovenského národa. V obou otázkách prodělal většina sociálních demokratů v průběhu války a protifašistického boje takový vývoj, že k reformistickým iluzím se na začátku povstání nehlásil už téměř nikdo. Pokud jde o slovenskou otázku, zhroutil se dérerovský čechoslovakismus už na podzim 1938 a v následujících letech neměl téměř přívržence; pouze skupinky, napojené na londýnské zpravodajské kanály, vyznávaly masarykismus a benešismus a tím i jednotu československého národa do roztrhání těla, podle vzoru Bečka a Němce v londýnské vládě. Z této změny ve smýšlení sociálních demokratů vyplývala i jednoznačná orientace na SSSR a současně i kritický vztah k Benešovi a jeho pravičácké vládě. Tak se v průběhu protifašistického boje, když sociální demokraté přecházeli na ideové pozice komunistické strany, vytvářela nejen akční, ale současně i ideová jednota. Projevilo se to hned v prvních dnech povstání: Komunistická stana Slovenska vyšla z ilegality, zahájila veřejně svou činnost a začala budovat legální organizace. Vedoucí sociálně demokratičtí pracovníci nechtěli zakládat vlastní země, zejména o B. Bystrici, a připravit se k novému partyzánskému způsobu boje. Hlavnímu štábu partyzánského hnutí bylo uloženo rozmístit partyzánské jednotky v souladu s tímto plánem, zejména však do týlu nepřítele. Dále bylo rozhodnuto likvidovat ústřední úřady v Banské Bystrici a připravit vše k přechodu do hor. Vedení KSS učinilo podobná opatření: rozdělilo své funkcionáře do uvedených tří oblastí s tím, že každý komunista se zúčastní partyzánských bojů nebo ilegální práce strany. Rozhodlo o přechodu strany do ilegality a v souvislosti s tím byla učiněna organizační i bezpečnostní opatření: ozbrojit všechny, kteří mohou bojovat. Sovětská letadla přivážející zbraně odvážela na zpáteční cestě urychleně raněné vojáky a partyzány, děti a těhotné ženy, jimž Sovětský svaz poskytl pohostinství. Zlato a cenné kovy z Národní banky jsme poslali do úschovy Státní banky v Moskvě. Odletěla vládní delegace i zmocněná delegace Slovenské národní rady pro východní Slovensko. Protože jsme čekali rodinu, odletěla i moje žena. Na letišti Tri Duby byla frekvence jako na velkém mezinárodním letišti samozřejmě pouze v noci. Dne 23. října 1944 se sešlo naposledy zasedání Slovenské národní rady. Po referátě o vojenské situaci bylo rozhodnuto, aby členové SNR přešli na bojové úseky a pokračovali v politické a partyzánské činnosti. Protože bylo jasné, že na přechodnou dobu nebude možno svolávat plénum Slovenské národní rady, bylo jednomyslně přijato nařízení SNR, jímž se celá pravomoc dočasně přenesla na předsednictvo Slovenské národní rady, které může tuto pravomoc převést na své jednotlivé členy. Bylo rozhodnuto přemístit se ráno 26. října do Donoval. 26. října asi v 11 hodin zahájili Němci útok od Zvolenu a naše jednotky ustupovaly. Bystrica padla bez boje 27. října 1944 ráno. Na nové poradě vedoucích pracovníků strany jsme se rozhodli odejít z Donoval i my. Bylo rozhodnuto: Šmidke a já sestoupíme z hor a přejdeme k ilegální práci. Strana musí žít dále, bojovat a pracovat, a proto potřebuje vedení. Šverma, Slánský a Laušman, kteří neumějí slovensky a lehce by se prozradili, zůstanou s Asmolovem v horách. Zatím půjdeme všichni se štábní rotou směrem na Prašivou k Jegorovovu partyzánskému táboru, kóta 1640 a tam se rozdělíme podle určení. Bylo 28. října, dvě hodiny v noci. Od důstojníků jsme se dozvěděli, že Viest svolal kolem 4. hodiny poradu důstojníků a oznámil jim, že armáda jako celek bojovat nemůže, proto že ji rozpouští, zbavuje přísahy a doporučuje, aby kdo může a chce, bojoval dále jako partyzán Nad tímto jednáním vojenského velení, které bylo v rozporu s naší noční dohodou s Viestem, jsme byli všichni rozhořčeni. Už sama skutečnost, že Viest a Golian potichu zmizeli z Donoval s vysokoškolským strážním oddílem beze slova, bez dohody s vedoucími politickými činiteli, vyvolávala dojem, že jim šlo o záchranu vlastní kůže v této tragické situaci. Padala slova ostré a trpké kritiky. V ranních hodinách 28. října 1944 tedy skončil vojensky organizovaný a

15 26 15 příležitost vládnout. Dne 7. října 1944 v noci přiletěla vládní delegace na letiště Tri Duby. Dostali vilu, peníze a možnost seznámit se s osvobozeným územím. Němec navštívil i předsednictvo Komunistické strany Slovenska. Delegace strávila na povstaleckém území 16 dní. Když zde začala být půda horká, odletěla 23. října zpět do SSSR. Dne 16. října zahájili Němci generální útok na povstalecké území a situace se začala kvapem zhoršovat. Vládní delegace znervózněla. Delegace odboje z Moskvy dala jasně najevo, že zůstane s bojujícím lidem na domácím území. Šverma, Slánský a Čulen o odchodu ani neuvažovali. K nim se přidal i Laušman z Němcovy delegace a zůstal s námi. Ostatní však začali balit kufry. Situace už nebyla příznivá pro politickou hru a začalo jít o krky. S jejich urychleným odchodem jsem rád souhlasil, protože panikářů se v té době vynořilo v Banské Bystrici i tak dost. Delegace Slovenské národní rady v Londýně splnila svoji misi úspěšně, protože se mohla opřít o lidový boj doma, o pevnou pozici SNR, o postavení Komunistické strany Slovenska v lidových masách a o perspektivu, že Slovensko osvobodí Rudá armáda. Dne 14. listopadu 1944 odletěla delegace Slovenské národní rady z Londýna do Moskvy. Tam se zdržela do 14. ledna 1945, kdy odcestovala na osvobozené území východního Slovenska. Ústup do hor Pro nacistické Německo bylo Slovenské národní povstání nejen neočekávaným překvapením, ale i velkou politickou a vojenskou komplikací. Politicky rozvrátilo Tisův stát, který byl závislý na Hitlerovi, Franka udržovalo v neustálé obavě a nervozitě o osud protektorátu a v Maďarsku urychlovalo tendence k odpoutání od nacistického spojence: zkomplikovalo prostě nacistům situaci ve střední Evropě. Frank, vystrašený revolučním bojem na Slovensku, rozpracoval s německou důkladností propagační akci, v níž chtěl porážky povstání využít k posílení nacistických pozic na Slovensku, v protektorátě i v celé okupované Evropě. V dopisu navrhuje Frank Höflemu tato praktická propagační opatření : g) odhalení bolševických zvěrstev (masové hroby apod.),..., n) výstava v Bratislavě s ukázkami bolševických zvěrstev (Čili vytvoření masových hrobů, které pak budou vydávány za dílo komunistů, jak se to dodnes děje s tolik medializovanou Katyní! pozn. red.) Dne 19. října 1944 překračují jednotky tankové divize SS Adolf Hitler slovenskomaďarské hranice v prostoru Rimavská Sobota Jelšava a rychle postupují na povstalecké území. To byl signál ke generálnímu útoku na naše svobodné území ze všech stran. Vedení KSS i Slovenská národní rada zaujaly pevný postoj: všemi silami ubránit každý kousek svobodného území a současně připravit organizovaný přechod k partyzánskému způsobu boje. Situace byla den ze dne těžší. Nyní se nejvážněji projevil nedostatek schopného a energického vojenského velení. Politické i vojenské vedení povstání (Slovenská národní rada a vojenské velitelství) přesídlilo do Donoval. Armádě bylo uloženo bojovat o každý kousek organizace a žádali, aby se hned od počátku budovala jednotná strana. Došlo k dohodě, že jak politické, tak i odborové hnutí se bude ve Slovenském národním povstání rozvíjet v sjednocených organizacích. Sociální demokraté prakticky už od počátku povstání vstupovali do Komunistické strany Slovenska; sociálně demokratické organizace na svobodném území ani nevznikly. Vytvořili jsme společný přípravný výbor komunistů a sociálních demokratů, který připravoval a organizoval sjednocovací sjezd obou stran, určený na neděli 17. září Sjezd byl připravován tak, aby se ho mohli zúčastnit delegáti obou stran nejen z osvobozeného, ale i z okupovaného území Slovenska. Po dvou letech (1946), když si pražské vedení sociálně demokratické strany vynutilo své filiálky na Slovensku (Strana práce), napadali někteří odštěpenci postup vedoucích sociálních demokratů za Slovenského národního povstání. Volání po sjednocení pracujících bylo tak silné, že i skupina národních socialistů předložila 6. září vedení Komunistické strany Slovenska písemný návrh na sjednocení, respektive na přibrání do společné strany komunistů a sociálních demokratů. U této skupiny, která se vydávala za zemské vedení národních socialistů, šlo však spíš o spekulaci, jak se politicky uchytit. Vedení komunistické strany odmítlo návrh zemského vedení národních socialistů na sjednocení s Komunistickou stranou Slovenska 8. září. Mezi důvody se uvádí: sjednocení komunistů a sociálních demokratů se provádí na ideovém základě marxisticko-leninského učení. K takovémuto sjednocení s národními socialisty nejsou předpoklady. Kromě toho se národně socialistická stana na Slovensku sjednotila na podzim 1938 s Hlinkovou slovenskou lidovou stranou, vyslala svého poslance do fašistického sněmu a byla proto nyní jako součást HSLS rozpuštěna. Vzhledem k revolučním dobám byl sjednocovací sjezd organizován jako manifestační: měl před celým národem manifestovat sílu komunistické strany, jednotu dělnického hnutí a jejich odhodlání bojovat proti nacismu až do konce. Asi 700 delegátů zastupovalo skutečně celé revoluční Slovensko; podle sjezdové statistiky 46 okresů, 57 závodů, 12 partyzánských oddílů, dělníky, rolníky, inteligenci, bojující složky, vysokoškolskou a ostatní mládež. Sjednocovací sjezd byl sjezdem vedoucí vládní strany. Přišli ho pozdravit představitelé všech institucí a orgánů Slovenského národního povstání: za Slovenskou národní radu Šrobár a další, za vedení armády Golian, Ferjenčík aj., za sovětské partyzánské jednotky podplukovník Chrapko, nadporučík Veličko, major Wroński-Krok a další, za vedení Demokratické strany Ursíny a Lettrich, představitelé slovenských spisovatelů, divadelních umělců, vysokých škol a ostatních kulturních úseků atd. Jejich pozdravy byly plné uznání pro práci komunistické strany a odpovídaly její vedoucí úloze v povstání. V hlavním sjezdovém referátě, který přednesl K. Šmidke, byly zhodnoceny úspěchy dosavadního boje a vysvětleny hlavní zásady a cíle, jež sjednocená komunistická strana sleduje v povstání a po osvobození. Sjezd přijal organizační směrnice a zvolil vedoucí orgány sjednocené Komunistické strany Slovenska. Polovinu míst ve vedoucích orgánech nechal volnou pro doplnění soudruhy, kteří pracovali v okupovaných oblastech nebo byli ve vězení. Předsedou Komunistické strany Slovenska byl zvolen K. Šmidke, místopředsedy G. Husák a J. Čech. Členy ústředního výboru bylo zvoleno dalších 15 soudruhů. Sjezd zvolil

16 16 také politickou komisi (změněný název politického byra) v tomto složení: K. Šmidke, G. Husák, J. Čech, K. Bacílek, J. Šoltész, J. Púll, F. Čáp, O. Pavlík; L. Novomeský byl kooptován. Po rozhovorech Šmidkeho v Moskvě nemělo vedení KSČ proti sjednocení na Slovensku námitky. Tak nás informoval Šmidke. Konečně Kl. Gottwald poslal vedení Komunistické strany Slovenska 14. září telegram, v němž říká: se sjednocením se socialisty v Komunistické straně Slovenska souhlasím. Laušman 6) posílá pozdrav socialistům a souhlasí s jejich rozhodnutím. V čele strany ať je předseda. O správnosti sjednocení nepochybovala KSČ ani později. Když koncem září 1944 přišli na povstalecké území J. Šverma, R. Slánský a M. Čulen, plně schvalovali náš postup a dokonce ho dávali za vzor. V rámci sociálně demokratické emigrace neexistovala jednota, také tam vykrystalizovala křídla. Nejvýraznějšími představiteli levého křídla byli koncem války Fierlinger a Laušman. V létě 1944 se konala v Londýně porada levicové skupiny, která uložila Laušmanovi (odcházel jako člen vládní delegace přes Moskvu na osvobozené území), aby působil k vytvoření jednotného socialistického hnutí doma. V době sjednocovacího sjezdu byl Laušman v SSSR a odtud poslal sjezdu pozdrav. Sjednocovací sjezd měl mnohem širší význam než pouze slovenský. Ne náhodou se na moskevských poradách v březnu 1945 dostalo do čela sociální demokracie levé křídlo a do vlády zejména Fierlinger 7) a Laušman. Beneš své figury neudržel; do popředí se dostali ti, kteří se přikláněli ke sjednocení dělnického hnutí. 16 6) Laušman Bohumil, , čs. politik, pravicový sociální demokrat, za 2. světové války člen čs. státní rady v Londýně, ministr průmyslu, předseda soc. dem v emigraci, poté až do konce života vězněn. 7) Fierlinger Zdeněk, , čs. politik a diplomat, státní a stranický činitel; od 1924 člen soc. dem.; a čs. vyslanec a velvyslanec v Moskvě, předseda vlády, od 1946 různé funkce ve vládě, předseda Národního shromáždění; člen předsednictva ÚV KSČ, místopředseda a předseda ÚV Svazu československo-sovětského přátelství. Od 1969 poslanec Federálního shromáždění. Řád Klementa Gottwalda (1955, 1961). Základy k jednotnému odborovému hnutí u nás položila konference závodních výborů v Podbrezové 15. října Pod vedením Komunistické strany Slovenska ji organizovalo odborové vedení zvolené na sjednocovacím sjezdu. Politická jednota dělnické třídy se v závodech projevila tak, že závodní výbory byly složeny převážně z komunistů a bývalých sociálních demokratů, tj. z příslušníků sjednocené strany. Podobně jako národní výbory ve svých obvodech, i 25 se dát zvolit či pověřit funkcí prezidenta jinak. Z titulu této své funkce jmenoval vládu sestávající z lidí, kteří mu byli osobně oddáni. V podstatě protiústavně vydával dekrety s mocí zákona a dokonce i ústavní dekrety. Zřídil Státní radu (zase protiústavně), tj. jakýsi parlament, která však neměla žádnou pravomoc a mohla mu pouze radit. Jmenoval se vrchním velitelem armády a z tohoto titulu dosazoval do svých vojenských funkcí své věrné. V Londýně vybudoval drahý státní aparát; a celou tuto stavbu sám řídil, dirigoval. S ústavou zacházel jako s cárem papíru jak to vyhovovalo jeho plánům a cílům. Nerozpakoval se vést po léta jednání s polskou vládou o konfederaci, přestože podle ústavy k tomu neměl žádné oprávnění. Ale nyní, před koncem války, kdy miliónové masy lidu doma měly říci své slovo do osvobození státu a řešení jeho problémů, se najednou Beneš a jeho orgány postavili do pozice přísné legality, kontinuity státu, platné ústavy atd. Měl to být můstek, po němž by tato společnost v plné slávě přešla do podobných pozic doma, měla to být zábrana, aby snad lid doma nezavedl jiné pořádky. Situace na povstaleckých frontách nebyla růžová. Ztratili jsme Turiec, Handlovou a nacistické jednotky se tlačily do údolí Hronu, do prostoru Zvolenu. Povstání bojovalo o holou existenci. Tím rozhořčeněji tehdy reagovali činitelé Slovenské národní rady na chytračení Benešovy kamarily, kterou nebolela prolitá krev antifašistických bojovníků a utrpení všeho obyvatelstva doma. Tkali z Londýna svoji pavučinu, aby do ní chytili pracující lid. Z diskusí v předsednictvu Slovenské národní rady vyplynul závěr dát londýnským činitelům jasnou a ráznou odpověď. Usnesení bylo jednomyslné, hlasovali pro ně i Šrobár a další Benešovi exponenti. Tímto usnesením byla Benešovi a jeho vládě hozena rukavice. Slovenská národní rada neuznává žádného legálního prezidenta a žádnou legální vládu. Považuje je za revoluční orgány zahraničního odboje. Sama je vrcholným revolučním orgánem slovenského lidu doma. Z toho vyplývá jasná dělba práce: prezident a vláda se mají starat o zahraniční problémy, Slovenská národní rada si vyhrazuje zákonodárnou a vládní moc na slovenském území. Současně s přípravou usnesení Slovenské národní rady z 29. září 1944 bylo v předsednictvu Slovenské národní rady rozhodnuto poslat do Londýna politickou delegaci, která by osobně odevzdala usnesení SNR prezidentovi a vládě a snažila se probojovat jeho zásady jako základ vzájemné dohody mezi vládou a Slovenskou národní radou. Jako delegáty určilo předsednictvo své členy Laca Novomeského (KSS) a Jána Ursínyho (DS). Delegace Slovenské národní rady odcestovala z letiště Tri Duby 7. října 1944 americkým letadlem, které přivezlo pár protitankových pušek a odvezlo zajaté letce. Delegace přibyla do Londýna 13. října. Beneš vydal 3. srpna 1944 ústavní dekret prezidenta o dočasné správě osvobozeného území ČSR, v němž se říká: Na dobu, pokud sídlo vlády nebude na území ČSR, zřizuje se úřad pro správu osvobozeného území. V jeho čele je člen vlády jako delegát, jehož jmenuje a odvolává prezident na návrh vlády Byl vyhlédnut pravicový sociální demokrat František Němec. V druhé polovině srpna 1944 neosvobodila vojska Rudé armády na československém území ještě ani jednu vesnici, ale vládní delegace už velmi spěchala z Londýna do Moskvy. V Londýně totiž věděli, že události spějí k Slovenskému národnímu povstání. A tak si mysleli, že tam snad budou mít

17 24 Svědectví o o Slovenském národním povstání povstání A. N. Asmolov. Čtyři zarostlí a unavení civilisté v prošívaných bundách byli Jan Šverma, Rudolf Slánský, Marek Čulen a radista. Dohodli jsme se o pracovním zařazení. Asmolov byl poslán z Kyjeva na pomoc partyzánskému hnutí. Stal se zástupcem Šmidkeho, tj. zástupcem náčelníka Hlavního štábu partyzánského hnutí (mezitím se Šmidkeho titul velitel změnil na titul náčelník štábu ). Šverma nám pomáhal ve vedení strany. Slánský pracoval na HŠPH. Staral se zejména o formování partyzánských jednotek, které měly být vyslány do Čech a na Moravu. Marek Čulen se dal k dispozici pro stranickou práci. Jan Šverma Z Moskvy měli přijít i další straničtí pracovníci, zejména Slováci. Naléhavě jsme je vyžadovali a potřebovali. Dřív než se však mohli uvolnit z pracovních funkcí v Moskvě, bylo povstání zatlačeno do hor. Vztah Beneše a londýnské vlády k povstání Povstalecké Slovensko odmítlo Benešovu a generálskou koncepci vojenské akce pod vojenským a londýnským komandem, odmítlo stát se domácí základnou moci a plánů buržoazní emigrantské vlády. Šlo jinou cestou: cestou lidové revoluční moci, nastolilo vládu lidových orgánů. V průběhu povstání se Komunistická strana Slovenska stala vládní, vedoucí a rozhodující silou se všemi důsledky tohoto faktu. Beneš a jeho vláda viděli, že jejich pozice doma jsou krajně ohroženy, ne-li ztraceny. Z toho byly v Londýně po prvních dnech rozpaky, zmatek i zlost na povstalecké Slovensko. Napětí a chladný vztah, vzájemné podezřívání a nedůvěra trvaly po celou dobu Slovenského národního povstání. Beneš potřeboval deset dní k tomu, aby konečně 8. září 1944 v rozhlasovém projevu zaujal stanovisko k události takového mezinárodního a zejména vnitrostátního dosahu, jakou bylo Slovenské národní povstání. Projev však bojující Slovensko nejen zklamal, ale přímo rozhořčil a roztrpčil. Prezident státu a vrchní velitel nenašel v této chvíli pro bojovníky jediné vřelé slovo. Z jeho projevu čišela rezervovanost, chlad a rutinérská opatrnickost. Vyhnul se všem závažným otázkám a podstatnou část svého projevu věnoval samochvále a vynášení vlastní státnické moudrosti. Krátce nato podnikl Beneš a jeho vláda frontální útok na postavení Slovenské národní rady jako vrcholného národního slovenského orgánu. Kde vzali Beneš a jeho ministři právo takto hovořit s bojujícím lidem doma, právo rozkazovat, přikazovat a nařizovat, co se na osvobozeném území smí a co ne? Po Mnichově se Beneš vzdal funkce prezidenta a jeho demise byla přijata. Beneš sám navrhl svého nástupce (Háchu), který byl řádně zvolen, a pak odešel jako soukromá osoba na Západ do emigrace. Hácha jmenoval novou vládu, která vládla až do 14., respektive 15. března 1939, do rozbití republiky. Po vypuknutí světové války vznikl v Paříži a později v Londýně československý Národní výbor, který postupně získal od spojeneckých mocností uznání jako vláda. V této situaci se Beneš prohlásil prezidentem republiky a přisvojil si plné moci vše v naprostém rozporu s Ústavou ČSR z roku Nepovažoval za nutné zeptat se na mínění poslanců předmnichovského parlamentu, kteří byli v zahraničí, nebo 17 závodní výbory na závodech převzaly revoluční cestou úkoly, povinnosti a práva, které vyžadovala revoluční situace: postaraly se o očistu vedení závodů od Němců a kolaborantů, vytvářely ozbrojené jednotky na obranu závodů a spolu s jejich vedení pečovaly o otázky výrobní, mzdové, zásobovací, o pomoc armádě, partyzánským jednotkám apod. Závody se staly významnými baštami protifašistického boje. Sjezdu závodních výborů se zúčastnilo asi 200 delegátů ze 137 závodů a četní hosté, takže velký sál podbrezovských železáren byl nabit. Základní tón tohoto sjezdu byl dán situací: Slovenské národní povstání se už drželo téměř sedm týdnů, bojovalo se na všech úsecích, nacistické divize zmenšovaly povstalecké území po kouscích, ale soustavně. Proto vedení komunistické strany vedle odborových otázek kladno i zde hlavní důraz na zintenzívnění protifašistického boje, na obranu svobodného území, na mobilizaci všech sil. V tomto smyslu jsem též mluvil na sjezdu v politickém referátu jménem vedení Komunistické strany Slovenska. Pro náladu dělnictva v té době je charakteristická tato epizoda: projevu jsem se zmínil, že bojujeme za obnovení ČSR na nových základech národnostní i sociální spravedlnosti. Mezi delegáty se ozvaly výkřiky: Nechceme ČSR, ale připojení k SSSR. Výkřiky se opakovaly a delegáti je provázeli stále větším potleskem, až tleskal skoro celý sál. Musel jsem změnit koncept svého projevu a soustředit se na otázku, proč chceme obnovit ČSR, jak si tento stát po osvobození představujeme a v jaké úzké spolupráci s SSSR. Podařilo se mi delegáty přesvědčit a nakonec přijali stanovisko strany s naprostým souhlasem. Sjezd byl velkou manifestací jednoty a síly dělnického hnutí, jeho odhodlání bojovat proti nacismu a po osvobození za socialistické uspořádání poměrů v našem státě. Na středním Slovensku probíhaly po sjednocovacím sjezdu okresní konference a organizační sjednocení se uskutečnilo ve všech organizacích. Na okupované území a východní Slovensko přinesli delegáti sjezdu jeho linii a stranickou výzvu maximálně aktivizovat a organizovat partyzánské hnutí, aby se boj rozhořel všude. Z povstaleckého území byly za tím účelem posílány ozbrojené skupiny. Stranické organizace na západním Slovensku, které musely pracovat v ilegalitě, tvořily oblast vedenou Š. Bašťovanským. Na východní Slovensku poslalo vedení komunistické strany A. Kaboše a V. Borovského, které pověřilo vedením východní oblasti, pracující též ilegálně. S oběma oblastmi udržovalo vedení komunistické strany trvalé spojení a řídilo jejich práci. Myšlenky sjezdu a všechny myšlenky povstání se rozšířily i do oblastí okupovaných Němci a Maďary, takže celé Slovensko se řídilo jedinou linií linií sjednocovacího sjezdu. Významnou úlohu zde sehrál povstalecký stranický tisk, zejména ústřední orgán Komunistické strany Slovenska Pravda. Slovensko se řídilo jedinou linií linií sjednocovacího sjezdu. Významnou úlohu zde sehrál povstalecký stranický tisk, zejména ústřední orgán Komunistické strany Slovenska Pravda. Občanský tábor ve Slovenském národním povstání Slovenské národní povstání bylo národně osvobozeneckým zápasem slovenského lidu proti fašismu a současně i národně demokratickou revolucí. Nejprogresivnější společenskou silou byla sjednocená dělnická třída, vedená

18 18 komunistickou stranou. Přirozeným spojencem dělnické třídy byly maloburžoazní vrstvy, především rolnictvo, drobní řemeslníci a živnostníci, inteligence a ta část buržoazie, která byla ochotna zúčastnit se ozbrojeného zápasu. Politicky představovaly tyto vrstvy pokud jejich příslušníci nešli s Komunistickou stranou Slovenska desítky odbojových skupin, které patřily převážně k bývalé agrární a národní straně. Na začátku povstání se mezi sebou sbližují různé skupiny bývalých agrárníků a národniarů a přitahují ke spolupráci i Šrobárovu skupinu. Brzy upouštějí od nesmělých pokusů o obnovení starých politických stran (agrární a národní) a asi v polovině září 1944 vytvářejí demokratický klub, jakési společenské středisko všech občanských skupin. Zde vyrůstá snaha založit novou občanskou stranu Demokratickou stranu, pod jejíž hlavičkou potom všechny buržoazní skupiny vystupují až do konce povstání. V otázce programu Demokratické strany je za povstání patrný vývoj doleva. Ve čtyřech číslech (30. září 7. října 1944) přinesl Čas Programové zásady demokratické strany. Nad těmito zásadami seděly dlouho různé skupiny, lámaly si hlavy, jak dát dohromady to staré, co bylo před Mnichovem, a to nové, co přinášela současnost. V mnohém byly nuceny staré koncepce opustit: ve slovenské otázce, v otázce zahraniční politiky. Doba nutila tyto živly vystupovat pokrokově. Demokratická strana si sice zřídila v Banské Bystrici sekretariát, vydávala tisk (Čas a Národní noviny), měla své zástupce v Slovenské národní radě a v národních výborech, vytvořila si své vedení, ale neměla ani sjezd, ani širší konferenci, kde by své problémy prodiskutovali i řadoví členové nebo nižší funkcionáři, neměla dokonce ani členstvo a své příslušníky neregistrovala. Rozhodující otázkou zde byl postoj katolické církve, jejích představitelů. Jak jsem již uvedl, byl katolický klérus až na nepatrné výjimky pevně spojen s tisovským režimem, s Hlinkovou slovenskou lidovou stranou, a kompromitoval se s fašismem. Jak se tento klérus zachoval v době, kdy slovenský lid bojoval otevřeně proti fašismu? Navenek byl naprosto pasivní, nevystupoval ani pro povstání, ani proti němu: my prý se politikou nezabýváme. Ve skutečnosti však tajně nenáviděl vše, co s povstáním souviselo, držel se tisovského režimu; i když viděl jeho úplný rozklad, přesto mu dodával tajné zprávy apod. Našlo se pouze pár katolických kněží (dr. Straka a další), kteří se otevřeně postavili na stranu povstání a pomáhali mu; zbytek zachovával nenávistnou pasivitu. Svou pravou tvář ukázala tato společnost ihned po pádu Banské Bystrice: za asistence Škrábika (banskobystrického biskupa, pozn. red.), a kněžstva sloužil Tiso v bystrické katedrále slavnostní bohoslužbu jako dík za porážku povstalců, přičemž esesácký generál Höfle hrál na varhany. Všichni tito nepolitičtí katoličtí činitelé asistovali při vyznamenávání zasloužilých esesáků. A Škrábik pro ně uspořádal slavnostní oběd. Národní výbory za povstání Na počátku povstání převzaly veškerou moc ve svých obvodech revoluční národní výbory s rozhodujícím vlivem KSS, převzaly ji revoluční cestou a udržely si ji po celou dobu povstání. Existovaly sice i národní výbory, kde luďácký komisař přejmenoval obecní zastupitelstvo na národní výbor a chtěl vládnout dál; takový národní výbor jsme rozehnali, protože revoluce klade mnohem ostřeji otázku Povstalecká armáda nebyla početně malá po doplnění měla asi vojáků a důstojníků. Početnost armády je však pouze jedním z důležitých faktorů, a to ne nejdůležitějším. V moderní válce rozhoduje kvalita armády a ta je určena mimo jiné stupněm ovládnutí vojenské vědy a techniky, vojenského umění, materiálním a technickým vybavením, úrovní velitelských kádrů a ve značné míře bojovou praxí, bojovými zkušenostmi. Po této stránce měla povstalecká armáda velké nedostatky. Němci dobře znali rozložení sil slovenské armády a kvalitu jejích jednotlivých útvarů. Proto zpočátku nasadili proti povstaleckým silám pouze asi mužů. Počet německých vojáků za největšího náporu proti povstání koncem října se pohyboval kolem mužů. První soustředěný německý nápor byl namířen k ovládnutí košicko-bohumínské dráhy. Proto už 29. srpna zaútočili Němci na Žilinu a brzy nato na Poprad. Památným se stal zejména hrdinný boj u Strečna, kde vojáci a partyzáni neobyčejně statečně bránili přístupy k Turci. Důležité pozice, které chránily přístupy k silnici na Veľký Šturec a tím ze severu k Banské Bystrici, udržely jednotky povstalecké armády až do 24. října, tedy téměř měsíc. Boje o Ostró patří ke skvělým stránkám vojenské historie Slovenského národního povstání. Podobně jako boje u Strečna měly velký morální vliv na tvořící se povstaleckou armádu a udělaly škrt přes německé plány na rychlé zlikvidování Slovenského národního povstání. Těchto bojů se zúčastnilo 3800 vojáků a důstojníků, kteří způsobili nepříteli tyto ztráty: 600 mrtvých, 1200 raněných a 185 zajatých Němců; sami měli 105 mrtvých, 256 raněných a 369 nezvěstných. Třetím památným místem statečných bojů povstaleckých sil se stal Telgárt. Naše jednotky zajaly mnoho Němců, ale ani jediný esesák nedostal milost. Němci totiž ve své zuřivosti a zběsilosti, že musí ustoupit, začali vyvražďovat naše obyvatelstvo (našli jsme zavražděných 7 mužů, 12 žen a 2 děti) a Telgárt zapálili. Ztrátou Nitry byla otevřena cesta na Topoľčany, jichž se Němci zmocnili bez velkých bojů 3. září. Útok německé pěchoty a tanků u Čermošného, který začal 4. října, byl sice zastaven (a tento úsek odolával v podstatě až do konce povstání), ale Němcům se podařilo proniknout v prostoru Sklené Dolný Turček Kremnička, takže byly ohroženy jednotky západně od Kremnice. Vedení armády vydává 5. října poněkud unáhlený rozkaz opustit Kremnici a ustoupit do Kremnických hor. Koncem září přesunul nepřítel těžiště bojů do směru Sv. Kríž, aby dosáhl prostoru Zvolenu. Když se Němcům nepodařilo prorazit na Zvolen údolím Hronu, přesunuli těžiště svého tlaku na směr Banská Štiavnica Krupina Zvolen. Banskou Štiavnici obsadili 9. října a Krupinu po tvrdých bojích 18. října. Odtud pak útočili severním směrem na Zvolen. Delegace zahraničního odboje z Moskvy Kolem půlnoci na 29. září 1944 přivedl Šmidke do mého bystrického bytu z letiště pět mužů ověšených batohy. Muž v uniformě sovětského plukovníka byl

19 22 londýnských agentů obavy a hněv. Po 20. říjnu 1944 zahájili Němci útok na všech povstaleckých frontách a začali likvidovat svobodné slovenské území. Mezitím přišla do Londýna delegace Slovenské národní rady, která měla mimo jiné tlumočit Benešovi a vládě krajní nespokojenost povstaleckého Slovenska s tím, že pomoc vlády povstání se rovná nule. Buržoazní vláda, která promeškala rok příprav Slovenského národního povstání a téměř dva měsíce jeho bojů, aniž zajistila povstání dostatečnou pomoc, která si doslova nepřála širší pomoc SSSR, chce nyní svalit odpovědnost na delegaci Slovenské národní rady, žádá vyslání sovětského generála, ovšem pouze k informování Moskvy. Hanebnost tohoto postupu je úměrná tragédii, kterou v oněch dnech povstalecké Slovensko prožívalo. Povstalecké boje měly svůj zvláštní charakter. Bojovalo se v úplném obklíčení, kdy německá vojska stála na všech stranách kolem svobodného území. Situace se měnila téměř denně. To vyžadovalo okamžité rozhodování a zasahování na místě. Ingr si však usmyslel, že si aspoň jedenkrát během této války zahraje na vrchního velitele. Boje povstalecké armády chtěl řídit z Londýna, ze svých bezpečných kanceláří, a vydával Golianovi a později Viestovi rozkazy, příkazy a směrnice. V obou našel jejich poslušné vykonavatele, i když si Vojan občas v soukromí na tyto zásahy stěžoval. Ingrovy zásahy do značné míry paralyzoval pouze tlak Komunistické strany Slovenska a Slovenské národní rady a poskytovat tak oporu Golianovi a Viestovi pro samostatné rozhodování. O sovětské pomoci a o v podstatě negativních zásazích londýnské vlády v této věci jsme se už zmínil. Co učinila londýnská vláda a Ingr, aby přišla pomoc ze Západu? Vždyť povstalecká armáda neměla ani dost pušek pro zmobilizované jednotky. Golian i Slovenská národní rada tuto pomoc neustále žádali, zatímco Beneš a Ingr ji ustavičně slibovali. A výsledek: pár protitankových pušek a léčiva, jež přivezla americká letadla začátkem října, kdy přiletěla pro své zajaté letce, kteří se dostali na svobodné území. A ovšem americká a anglická vojenská mise, která přiletěla s Benešovým souhlasem na povstalecké území a která měla samozřejmě pouze zpravodajský charakter. To byla celá pomoc, kterou dokázali Beneš, vláda, Ingr a spol. získat od západních mocností. Londýnská vláda i domácí buržoazie se snažily vybudovat z armády mocenský nástroj, který měl podstatně a rozhodujícím způsobem ovlivnit celou politickou situaci na osvobozeném území. Londýnská vláda se 20. dubna 1944 na Ingrův návrh usnesla: Stav branné pohotovosti státu, vyhlášený 29. září 1938 trvá bez přerušení. Tím byl získán právní podklad pro vojenské ovládání osvobozeného území. Podle plánů Londýna měla armáda na základě uvedeného zákona plně ovládnout povstalecké území, vládnout na něm. Tyto pokusy však Komunistická strana Slovenska hned v zárodku odmítla, nedovolila nastolit benešovský politický orgán povstání a opírajíc se o lidové mocenské orgány a partyzánské oddíly, znemožnila armádě na Slovensku provádět Ingrovy plány, zasahovat do politického života, do věcí lidových orgánů, do vývoje revoluční situace. 19 s kým jdeš a komu sloužíš než kterékoli jiné období. Když vznikly ústřední orgány Slovenského národního povstání, komunistická strana ne náhodou prosadila, aby resort vnitra spravoval její příslušník. Z pověření strany jsem po celou dobu povstání vedl tento resort já. Zkušenosti národních výborů z povstání se šířily a rozšířily po celém Slovensku. Přes tisíc četníků, přejmenovaných za povstání ze žandárů znovu na četníky, se přidalo k povstání i se svým Hlavním velitelstvím; na povstaleckém území tedy existoval poměrně ucelený bezpečnostní aparát. Na pověřenectvu vnitra byl vytvořen zvláštní III. odbor, jehož úkolem bylo střežit státně bezpečnostní zájmy, bojovat proti nacistickým záškodníkům a špiónům a usměrňovat ostatní bezpečnostní složky. V revolučních dobách kvete i revoluční romantika, tj. móda chodit ověšen revolvery, granáty, rudými stužkami, ovšem ne na frontových úsecích, ale po městech v zázemí, v kavárnách, zahrávat si se zbraněmi a s mocí, kterou zbraň dává. Vždy se objeví anarchistické živly, které jsou přesvědčeny, že svoboda vypukla pouze proto, aby si dělaly, co chtějí, aby si sebraly, co se jim líbí, a rozkazovaly napravo i nalevo. Pokud jde o neškodnou hru, je možno se nad tím pousmát; když však při tom zahynou nevinní lidé, když se vyvolává atmosféra nejistoty, banditismu, pak už jde o vážnější věci. Celé střední Slovensko pobouřil například případ, kdy tři osoby 17. září svévolně zatkly 11 občanů (mezi nimi i nevinné ženy a lidi, kteří podporovali povstání), obraly je o peníze a cennosti, svlékly do naha, postřílely na mostě a nahé mrtvoly naházely do Hronu. Pachatele odsoudil partyzánský soud 22. září k smrti a za přítomnosti obyvatelstva byli veřejně popraveni. Partyzáni ve Slovenském národním povstání Slovenský lid měl za povstání pro otevřený boj proti nacismu dva druhy ozbrojených sil: povstaleckou armádu a partyzánské jednotky. V boji proti fašismu měly společný cíl, ale k perspektivě dalšího vývoje u nás, pro nějž byl kladen základ právě ve Slovenském národním povstání, měly tyto dvě armády rozdílný postoj: zatímco partyzáni jednoznačně podporovali linii komunistické strany na rozvíjení národně demokratické revoluce, vedení armády a většina důstojníků byly spjaty s b u r ž o a z n í m i představami londýnské vlády a domácích kruhů, které byly v podstatě pro o b n o v e n í s t a r é h o p ř e d m n i c h o v s k é h o stavu. Partyzánští velitelé v dolině Solisko

20 20 Partyzánské oddíly rostly doslova jako z vody do tisícových útvarů (například Velikčova brigáda měla přes 2500 mužů, Žingorova 1500, Jegorovova 2800, Bielikova 1300, Kalinova a Vojanského 2500, partyzánské jednotky v oblasti Prievidzi téměř 5000, svazek Jana Žižky 1000 mužů atd.) Rozrůstaly se i další, už existující partyzánské jednotky a po celém osvobozeném území vznikaly nové. Někdy se nedalo rozeznat, co je milice, stráž a co partyzánská jednotka, kdo ji tvoří, kdo za ní stojí, s jakým cílem se buduje. A všichni žádali zbraně, výstroj, peníze, zásoby všeho druhu. Partyzánské jednotky, a byly jich desítky, nikomu kromě svých velitelů na povstaleckém území nepodléhaly. Dne 7. září 1944 jmenovalo předsednictvo Slovenské národní rady K. Šmidkeho hlavním velitelem partyzánského hnutí na Slovensku. Šmidke začal jednat s veliteli partyzánských jednotek a připravoval zřízení štábu. V té době přišel jako expert z Ukrajinského štábu partyzánského hnutí podplukovník Chrapko, který Šmidkemu v práci pomáhal. 16. září zřídilo předsednictvo Slovenské národní rady Hlavní štáb partyzánského hnutí, který zahájil 18. září svou činnost pod Šmidkeho vedením. Svým prvním zástupcem jmenoval Šmidke podplukovníka B. Manicu. Další spolupracovníky si vybral z komunistických nebo levicově orientovaných důstojníků; převažovali důstojníci armády. Dne 12. září 1944 zřídila Slovenská národní rada Radu obrany Slovenska. Rada obrany Slovenska, od níž jsme si tolik slibovali, svůj úkol nesplnila; místo rozhodujícího orgánu, jehož příkazy jsou závazné pro všechna vojenská a partyzánská velitelství a útvary, se stala diskusním klubem, kde se vyměňovaly stížnosti vojáků na partyzány a naopak a kde se jen občan dojednávaly jednotlivé akce. Partyzánské jednotky, které vznikly na středním Slovensku před Slovenským národním povstáním a na jeho počátku, se velmi rozšířily a zůstaly v podstatě i nadále na osvobozeném území středního Slovenska. Na západě země působilo během povstání pouze několik partyzánských jednotek. Z východního Slovenska, kde partyzánské jednotky podchytily vojáky a důstojníky dvou slovenských divizí a sváděly tuhé boje s Němci v první polovině září, dochází od poloviny září k přesunu partyzánských jednotek na svobodné povstalecké území, čímž je oslabován partyzánský boj na východě a ještě více zvyšována koncentrace partyzánských jednotek na povstaleckém území. Velká síla partyzánů nebyla využita v týlu nepřítele, k čemuž byla především budována, a tím byl oslaben celý národně osvobozenecký zápas. Tuto tendenci se podařilo probojovat proto, že ani po zřízení Hlavního štábu partyzánského hnutí neexistovalo na Slovensku jednotné vedení a velení partyzánských oddílů, které by mohlo s touto silou disponovat podle potřeb povstaleckého boje. Na tomto stavu nezměnil příliš ani příchod plukovníka Asmolova (29. září 1944), kterého poslal Ukrajinský štáb partyzánského hnutí. Rozpory mezi vojenským vedením a partyzánskými jednotkami trvaly po celou dobu Slovenského národního povstání. Nedostatků v koordinaci bojové činnosti partyzánských oddílů a armády si byla vědoma i sovětská vojenská místa. Partyzánské jednotky na Slovensku byly koncem září podřízeny partyzánskému štábu 1. ukrajinského frontu. Tehdy byl též vyslán do Banské Bystrice zkušený partyzánský a vojenský pracovník plukovník A. N. Asmolov se skupinou 21 důstojníků, aby pomohli organizovat práci štábu. Asmolov jako zásupce Šmidkeho se dal do práce. Stal se členem Rady obrany Slovenska a mohl tak ovlivňovat i rozhodnutí vojenského vedení. Velká část partyzánů se při ústupu do hor vrátila do svých domovů. Některé jednotky se snížily až na jednu desetinu svého stavu za Slovenského národního povstání. Problémy povstalecké armády Beneš a londýnská vláda se nezřekli svých mocenských plánů doma a všemožně si zajišťovali pozice, zejména v armádě. Nevěřili příliš ani Golianovi, a proto urychleně poslali na Slovensko generála Viesta. Už 7. září 1944 telegrafuje Ingr Golianovi: Generál Viest byl ustaven velitelem 1. armády, která zahrnuje všechna vojska operující na Slovensku. Po Viestově příchodu na Slovensko s ním mělo předsednictvo Slovenské národní rady rozhovor. Šlo o to, jak se staví k SNR, zda je ochoten podřídit se jejímu politickému vedení, uznat její instituce (pověřenectvo obrany, Radu obrany Slovenska atd.). Viest R. Viest to slíbil a vedení Slovenské národní rady uznal. Slovenská národní rada souhlasila za dané situace s Viestovým jmenováním, protože v těžké situaci nebylo možné vnášet zmatky do vedení armády. Viest byl zvolen členem Slovenské národní rady. Zápas o armádu probíhal po celé Slovenské národní povstání. Mnozí důstojníci slovenské armády, kteří se přidali k povstání, byli politicky kompromitovaní nebo jinak zklamali (například neschopným nebo zbabělým velením). Vojenské vedení dosazuje na odpovědná místa důstojníky podle hodností, jež si vysloužili v Tisově armádě, a ne podle osobní statečnosti, schopností a především poctivého vztahu k protifašistickému zápasu lidu. Případů neschopného nebo dokonce zbabělého chování velitelů je více než dost, ale vojenské vedení nevyvodilo ani v jednom případě proti těmto důstojníkům energické závěry. Vojenské vedení izoluje armádu od povstaleckého lidu, dělá svou vlastní politiky. Instituce osvětových důstojníků byla zavedena pouze formálně. Vojenské vedení nerespektuje příkazy a směrnice Slovenské národní rady, jedná s londýnskou generalitou. Lidové síly jsou i v armádě zdravé a antifašistické, je dost i statečných důstojníků, potřebujeme však schopné a energické velení. Proto žádáme, aby byli pozváni sovětští důstojníci. Dne 26. září 1944 přijala Slovenská národní rada nařízení o generální prověrce důstojnického a poddůstojnického sboru armády. Opět se zde střetávala revoluční a buržoazní koncepce pohledu na armádu a její důstojníky. V pozadí buržoazní koncepce stály jako vždy londýnské kruhy. Teprve po ostré kritice vojenského vedení 23. září, kdy vojenská situace byla kritická, podařilo se dosáhnout toho, že do armády budou jako osvětoví důstojníci (bez ohledu na vojenskou hodnost) posláni přímo političtí pracovníci, které na návrh politických stran určí předsednictvo Slovenské národní rady. Vedení Komunistické strany Slovenska počátkem října vybralo a poslalo do armády asi 50 vyspělých soudruhů, aby tam politicky pracovali jako osvětoví důstojníci. Tato činnost politických pracovníků v armádě, zejména komunistů, vyvolávala v kruzích