UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

Transkript

1 UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra psychologie a patopsychologie Tereza Mačková IV. ročník prezenční studium Obor: Učitelství pro 1. stupeň základních škol ŠIKANA NA 1. STUPNI ZŠ Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: PhDr. Pavel Dařílek, CSc. OLOMOUC 2010

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a použila jen uvedených pramenů a literatury. Ve Vlachovicích dne

3 Děkuji PhDr. Pavlu Dařílkovi, CSc. za odborné vedení práce a poskytování cenných rad k práci. Dále bych chtěla poděkovat všem učitelům základních škol, kteří mi umožnili provést výzkum v jejich třídách.

4 Obsah Úvod...6 TEORETICKÁ ČÁST Šikana Vymezení pojmu šikana Podmínky a příčiny vzniku šikany Varovné signály Přímé ukazatele šikany Nepřímé ukazatele šikany Vývojové stupně šikanování Agresor oběť Agresor Typy iniciátorů šikanování Oběť Typologie obětí Šikana a skupina Pedagog, účastník šikany Následky šikanování Fyzické důsledky Intelektuální důsledky Sociální důsledky Dopad na sebevědomí Citové-psychické důsledky Zvládání šikany Hlavní zásady správného postupu Strategie vyšetřování šikany Základní překážky vyšetřování Náprava šikany Prevence...45 PRAKTICKÁ ČÁST Cíle výzkumu Popis vzorku Popis škol...50

5 7 Použité metody Popis postupu šetření Hypotézy Výsledky výzkumu Diskuse Další výsledky Závěr Seznam použité literatury Přílohy Anotace

6 Úvod Čím je člověk starší, tím je tvrdší. V první třídě se o přestávce pereš a pak je hned zase všechno v pořádku. Teď se rveš tak dlouho, dokud ten druhý nepadne. Potom ho dokonce ještě párkrát kopneš, dokud se hýbá. Helmut H. Erb Téma, pro které jsem se rozhodla psát diplomovou práci, je v dnešní velmi frekventované a aktuální. Musím velmi nerada konstatovat, že se tato problematika bohužel vyskytuje i na 1.stupní základních škol. Zajímalo mě toto téma také proto, že jako budoucí pedagog se mohu ve své třídě s šikanou setkat, a proto jsem se o ní chtěla dozvědět co nejvíce. Mým cílem bylo také získat mnoho informací, proniknout do samého jádra problematiky šikanovaných dětí. Ta představa, když stojíte ve třídě před tolika dětmi a uvědomíte si, že už mezi tak malými ratolestmi může být agresivita, násilí, je nepochopitelné. Vždycky jsem byla tohoto názoru, že děti by měly do školy chodit s radostí, těšit se mezi kamarády, naučit se nové věci a především se cítit mezi spolužáky dobře a bezpečně. Každý by měl mít na školu po ukončení povinné školní docházky jen samé pěkné vzpomínky, nadále se potkávat se svými spolužáky, se kterými zažil spoustu legrace. Vždyť špatné vzpomínky na školu a na kamarády je to nejhorší, co může děti potkat. Vzpomínám si na dobu, kdy jsem ještě chodila na základní školu do 3. třídy. Už tehdy jsem byla svědkem šikany v naší třídě. Obětí se stala spolužačka z velmi slabé sociální rodiny. Spolužáci se jí den co den posmívali, uráželi ji i celou její rodinu, vytlačovali ji z třídního kolektivu, při soutěžích a společných činnostech ji nechtěli přijmout mezi sebe a dali jí to také patřičně najevo. Při cestě ze školy do ní strkali, shazovali do křoví. Dívenka se doma svěřila mamince, která potom přišla za naší třídní paní učitelkou s očekáváním, že se tomu paní učitelka postaví čelem a šikana se bude řešit. Opak byl však pravdou. Jediné, co učitelka udělala, bylo pokárání agresorů před celou třídou i šikanovanou dívkou, což byla 6

7 zásadní chyba. A právě této chyby, tak neprofesionálního přístupu, jakého se dopustila naše učitelka, bych se chtěla vyvarovat a postavit se problému čelem, nikoli zády. V mé diplomové práci se budu zabývat šikanou na základních školách 1. stupně. Problematika šikany je natolik závažná, že je potřeba se k ní postavit čelem a nezavírat před ní oči. To platí především pro pedagogy, kteří by měli být připraveni, měli by si umět poradit se situacemi spojenými s šikanou. O této problematice by se na školách mělo hodně mluvit, snažit se vytvářet různé metody, preventivní programy, jak této problematice předcházet. Moji práci jsem rozdělila na část teoretickou a praktickou. Obsahem teoretické části jsou kapitoly a podkapitoly, týkající se šikany na základní škole. Část praktická se týká především výsledků zpracovaného dotazníku, kterého se zúčastnili žáci 3., 4. a 5. ročníku základní školy městské a vesnické. Cílem bylo srovnání výsledků na jednotlivých základních školách. 7

8 TEORETICKÁ ČÁST 1 Šikana Dlouhou dobu byla šikana pokládána za úkaz, který se vyskytuje ve školách jen zřídka. Výzkumy provedené v posledních letech však ukazují, že je značně rozšířenější, než se předpokládalo, a že oběť může mít velmi vážné a dlouhodobé následky. Šikana nebude ve školách zřejmě nikdy potlačena, ale nepochybujeme o tom, že úsilí, které se v současné době proti ní využívá, přispívá k jejímu snížení a nabízí především pomoc jak šikanujícím žákům, tak také jejich obětem. 1.1 Vymezení pojmu šikana Slovo šikana pochází z francouzského slova chicane, což znamená zlomyslné obtěžování, týrání, sužování, pronásledování. Poprvé se s ním setkáváme již v 15. století u básníka Violina ve tvaru Chicaneur (Vališová, A. a kol. 1999). Setkáváme se s různými definicemi šikany. Z odborné literatury uvádíme alespoň tři definice, které podle nás tento pojem nejlépe vystihují. Michal Kolář jako nejuznávanější odborník současnosti pohlíží na šikanu takto: Jeden nebo více žáků úmyslně, většinou opakovaně týrá a zotročuje spolužáka či spolužáky a používá k tomu agresi a manipulaci (Kolář, M. 2005, s. 27). Šikanování je jakékoliv chování, jehož záměrem je ublížit jedinci, ohrozit nebo zastrašovat jiného žáka, případně skupinu žáků. Je to cílené a obvykle opakované užití násilí jedincem nebo skupinou vůči jedinci či skupině žáků, kteří se neumí nebo z nejrůznějších důvodů nemohou bránit. Zahrnuje jak fyzické útoky v podobě bití, vydírání, loupeží, poškozování věcí druhé osobě, tak i útoky slovní v podobě nadávek, pomluv, vyhrožování či ponižování. Může mít i formu sexuálního obtěžování až zneužívání. Šikana se projevuje i v nepřímé podobě jako nápadné přehlížení a ignorování žáka či žáků třídní nebo jinou skupinou spolužáků (Metodický pokyn MŠMT k prevenci a řešení šikanování mezi žáky škola a školských zařízení, 2001, s. 1). 8

9 Pavel Říčan uvádí definici šikany, se kterou pracují v posledních letech přední britští badatelé: Šikanování říkáme tomu, když jedno dítě nebo skupina dětí říká jinému dítěti ošklivé a nepříjemné věci, bije je, kope, vyhrožuje mu, zamyká je v místnosti a podobně. Tyto incidenty se mohou často opakovat a pro šikanované dítě je obtížné, aby se samo ubránilo. Jako šikanování mohou být označeny také opakované posměšky nebo ošklivé poznámky o rodině. Jako šikanování však neoznačujeme občasnou rvačku nebo hádku přibližně stejně fyzicky vybavených soupeřů (Říčan, P. 1997, s. 26). Trojrozměrný praktický pohled na šikanování: Šikanování jako nemocné chování: Jeden nebo více žáků úmyslně, většinou opakovaně týrá a zotročuje spolužáka či spolužáky a používá k tomu agresi a manipulaci. Šikanování jako závislost: Jde o vzájemnou vazbu mezi agresorem a obětí. Terén tohoto nesvobodného, nesymetrického vztahu je určen převažující lidskou strategií: skrýt vlastní strach a zároveň využít strachu druhého. Šikanování jako porucha vztahů ve skupině: Šikanování není nikdy pouze záležitostí agresora a oběti. Neděje se ve vzduchoprázdnu, ale v kontextu vztahů nějaké konkrétní skupiny (Kolář, M. 2005, s. 35). 1.2 Podmínky a příčiny vzniku šikany Šikanování je jistá forma antisociálního chování, a aby se je jako takové projevilo, je zapotřebí určité souhry řad příčin a podmínek. Je velice důležité důkladně pátrat po příčinách, proč se dítě agresor chová právě tak, jak se chová, a proč se jiné dítě stalo obětí. Na základě podrobné analýzy příčin se nám může podařit případy šikany řešit. Podle P. Říčana má šikana daleko více příčin. Některé mohou být zřejmé již na první pohled, jiné objevíme až tehdy, když zajdeme do hloubky problému. Jenou z takových skrytých příčin může být tlak kolektivu, který nutí mladého chlapce nebo muže, aby se choval tak, jak se od muže očekává. Aby se nebál rány a v případě potřeby ji uměl také sám dát, aby byl mužně tvrdý ne změkčilý. Z toho plyne tato podstata šikany: Když se někdo vedle mě, kdo má být stejně jako já mužně tvrdý, chová nechlapsky, změkčile, probouzí ve mně přání být také takový. To je pokušení, kterého se nejlépe zbavím, když toho sraba ponížím 9

10 a zesměšním. Zkrátka: To, co musím v sobě potlačit, potlačuji mimo sebe tím, že trápím toho, kdo to ztělesňuje. Tím sám sobě dokazuji, že jsem jako on! Dokazuji tak svoji mužnost druhým i sám sobě (Říčan, P. 1995, s. 29). Pavel Říčan v pátrání po příčinách agresivního chování vysledoval a popsal čtyři hlavní motivy: 1) Tlak kolektivu jedinec je nucen, aby se choval tak, jak společnost očekává; např. chlapec má být mužně tvrdý, nikoli změkčilý, nemá se bát ránu dostat a v případě potřeby ji dát. Je-li jedinec pod konstantním tlakem být takovým, jakým mám být a je-li ke své budoucí sociální roli veden a systematicky připravován, vnímá, že jedinci v tomto procesu slabí či dokonce neúspěšní jsou zpravidla terčem pohrdání a posměchu. 2) Touha po moci přání ovládat druhého ať už za účelem prospěchu (nabytí hmotné věci, peněz ), či uspokojení vlastního ega. Ovládáme-li nějakého jedince či ještě lépe skupinu jedinců, pomůže nám to splnit vlastní přání a dosáhnout jakéhosi uspokojení. 3) Motiv krutosti psychoanalýza předpokládá, že vidět někoho trpět působí jedinci potěšení, aniž by se jednalo o jedince se sklony k sadismu. Při šikaně je tento prvek uspokojen vychutnávám si utrpení druhého 4) Zvědavost, experiment týrání funguje do určité míry jako pokus. Agresor je zvědavý a zkouší, jak bude druhý jedinec reagovat na ponížení a bolest, jak se projeví jejich strach. Řečeno slovy psychoanalytika, agresor cítí, že týrání a ponižování oběť takzvaně duševně obnažuje, což v něm vzbuzuje zvědavost podívat se až na její dno. Pod příčiny šikanování se často zahrnují jak osobnostní rysy oběti a agresor, tak nejrůznější podmínky týkající se buď okolního prostředí, ve kterém se škola nachází (sociální, kulturní), nebo přímo prostředí školy (architektura, klima školy, složení žactva). Proto přesnější než hovořit o příčinách šikanování by se zřejmě mělo uvažovat o vlivech či faktorech, které se (spolu) podílejí na vzniku šikany (Bendl, S. 2003, s. 50). Podhoubí šikany spočívá nejen v osobnostních rysech šikanujícího a jeho oběti, ale i v lhostejnosti okolí (diváci, mlčící skupina ), sociální atmosféře či v některých ideologiích (fašismus). K jejímu vzniku přispívá řada faktorů, které se v literatuře (Vavrečková 2000) 10

11 označují jako podmínky vzniku šikany. Patří mezi ně např. nepreventivní prostředí tj. nevhodné klima sociální skupiny (osou vzájemných vztahů je role silných a slabých), absence výchovného vedení a právního postihu či anonymita prostředí (Bendl, S. 2003, s. 50). Mnohdy si ani sami učitelé neuvědomují, že právě oni mohou být jistými přilévači oleje do ohně. Učitel může spustit podnět k šikaně, byť je třeba nechtěný a to např. svým necitlivým chováním vůči konkrétnímu žákovi (ironie, zesměšňování před spolužáky). Svým nevhodným postojem, kterým dává před ostatními dětmi najevo, může zapříčinit, že se k němu spolužáci začnou chovat nelidsky, krutě. Nesmíme zapomenout také na rodiče. I oni se mohou stát jistými přilévači oleje do ohně. Někteří vedou své děti k tomu, aby se v tom drsném a nepřátelském světě prosadily. Domnívají se, že pouze jedinci, kteří mají ostré drápy a tvrdé lokty se mohou v životě uplatnit. Podle toho tak také vychovávají své potomky, kterým vštěpují názor, že přežívá jen silnější. Tímto způsobem výchovy podporují u svých dětí prosazování zájmů na úkor ostatních tj. těch slabších jedinců pomocí síly a hrubosti, násilné řešení konfliktů. Rodiče, jejichž děti se ve škole dopouštějí šikany, je často omlouvají chytrými řečmi jako: Aspoň se v životě neztratí. Život se s nikým nemazlí. Těchto případů je ale snad jen zřídka. S šikanou se můžeme setkat v nejrůznějších typech kolektivů ve škole, na vojně, ve výchovných ústavech, ve vězeních. Společným atributem těchto zařízení je, že tvoří uzavřené celky, z nichž po určitou dobu, není úniku. Většinu z nich charakterizuje nutný či nedobrovolný pobyt (povinná školní docházka). Tyto rysy lze považovat za příčiny šikany. K šikanování může dojít jak cestou do školy, před školou, ve škole, cestou ze školy. V budově školy může k šikanování dojít před začátkem vyučovací hodiny, o přestávkách a nejčastější místa, kde k šikaně dochází je především WC, jídelna, školní pozemek a také místa, kde učitel, jež vykonává dozor, nedohlédne - zákoutí chodeb apod. (Bendl, S. 2003). Aby se však šikana mohla plně rozvinout, je zapotřebí, aby byly splněny následující tři podmínky: přítomnost potencionálního šikanujícího agresora; přítomnost potencionální oběti šikanování; přítomnost takového klimatu skupiny, které šikanování připustí, respektive mu nezabrání (Lovasová, L. 2002); 11

12 1.3 Varovné signály Šikanované děti se často nacházejí v krajní nouzi a zoufale potřebují pomoc svých rodičů. Často si sami ale o pomoc nedokážou říct, nejsou toho z různých důvodů schopné a to i tehdy, jsou-li rodinné vztahy v naprostém pořádku. Případ 1 Když přijdu domů, tak se na to snažím zapomenout Když jsem se zeptal jednoho uplakaného chlapce, proč o svém trápení neřekl rodičům, odpověděl: Já nevím. Když přijdu domů, tak se na to snažím zapomenout. A doufám, že to bude lepší. Snažím se na to nemyslet (Kolář, M. 2005, s. 165). Je důležité, aby rodiče byli vnímaví a rozpoznali, že něco není u dítěte v pořádku. Měli by se pokusit k němu přiblížit a získat si jeho důvěru, utišit jeho strach a povzbudit ho. Michal Kolář uvádí projevy, které mohou mít vztah k šikanování a signalizovat skryté volání o pomoc: Podezřelé projevy za dítětem nedochází domů žádný spolužák, zdá se, že nemá žádné kamarády dítě je zaražené, posmutnělé až depresivní, nemluví o tom, co se děje ve škole špatně usíná, má poruchy spánku, zdají se mu hrůzostrašné sny dojde k výraznému zhoršení prospěchu, je nesoustředěné, bez zájmu často ho před odchodem do školy nebo po příchodu pobolívá hlava, břicho apod. dítě často navštěvuje lékaře, znenadání se objeví neomluvená absence dítě chodí do školy nebo ze školy oklikami přichází domů s potrhaným oblečením, poškozenými školními pomůckami nebo bez nich často mu nevychází kapesné, ztrácí ho, požaduje další peníze dítě přichází domů vyhladovělé, i když dostává svačiny a obědy má zajištěny nedokáže uspokojivě vysvětlit svoje zranění monokl, odřeniny, modřiny, lehký otřes mozku, naraženou nebo zlomenou kost, popáleniny na ruce apod. vyhrožuje sebevraždou, nebo se o ni dokonce pokusí. ( Kolář, M. 2005) 12

13 Můžeme se setkat i s případy, kdy dítě najde sílu a snaží se svým rodičům svěřit. Setkáváme se s tím především na počátku, kdy má ještě dítě dostatek odvahy. Důležité je, aby rodiče v této chvíli nezklamali a uvědomili si, že pro jejich syna nebo dceru je velice těžké mluvit o podrobnostech ponižování a týrání. Měli by proto naslouchat, brát všechno, co dítě říká, projevovat citovou podporu. Učitel by měl sledovat varovné signály ve škole: žák se neustále pohybuje v dosahu učitele žák se projevuje jako outsider, je přehlížen, odmítán, izolován nepříznivý emoční stav dítěte častá neúčast ve škole náhlé zhoršení prospěchu, nesoustředěnost projevy nerovnoprávnosti vůči dítěti kanadské, škodlivé žertíky ponižování, zesměšňování lehké, jednostranné pošťuchování dobrovolné odevzdávání svačiny, peněz Varovné signály pro rodinu: za dítětem nedochází domů žádný spolužák nepříznivý emoční stav dítěte nemluvení o škole poruchy spánku, neurotické projevy náhlé zhoršení prospěchu, nesoustředěnost neodůvodněné návštěvy lékaře, záškoláctví dítě chodí do školy oklikami přichází domů špinavé, potrhané, nedokáže vysvětlit drobná poranění dítě nevystačí s kapesným, chybí mu věci vyhrožuje sebevraždou nebo se o ni pokusí (Kolář, M. 1997, Kocurová, M. 2002) Výše uvedené méně nápadné signály bychom neměly podceňovat a v neposlední řadě je přehlížet. Naopak bychom se měli snažit je ihned prověřit a možná tak zabránit jejím zhoršením. Zpravidla to není možné zjistit přímo, dotázáním toho žáka, ale je potřebná odborná diagnostika a proto je nutné si najít čas pro přátelský a povzbuzující rozhovor. 13

14 Abychom šikanování rozpoznali je zapotřebí umět odlišit jiné typy agresí. To je důležité především pro první orientaci a hlavně pro nápravu. Vnější pohled šikanování nám umožňuje zachytit alarmující nebo nepřímo varující signály k rychlému posouzení situace. Podstatou je opřít se o nejnápadnější zřetelné projevy násilí a posoudit, zda jsou přítomny významné znaky šikanování: nepoměr sil, opakování, záměrnost (Kolář, M. 2001). V praxi se setkáváme s těmito třemi skupinami šikany: přímá a nepřímá, fyzická a verbální agrese, aktivní a pasivní nátlak. Kombinací těchto skupin vzniká 8 typů šikany: 1. Šikanování fyzické, přímé, aktivní: štípání, fackování, bití, škrcení, kopání, tahání za vlasy, plivání, sexuální obtěžování apod. 2. Šikanování fyzické, přímé, pasivní: aktivní bránění oběti v uspokojování potřeb či dosahování cílů. Například agresor oběť drží, aby nemohla jít na záchod, jíst, pít, spát, napsat domácí úkol, učit se, číst časopis či knihu. 3. Šikanování fyzické, nepřímé, aktivní: útoky jsou směřovány mimo osobu oběti, např. na její věci. Patří sem zapalování oblečení, počmárání či roztrhání sešitů, lámání psacích potřeb, vkládání nejedlých předmětů do svačiny apod. 4. Šikanování fyzické, nepřímé pasivní: agresor tvoří překážku, kvůli které oběť nemůže uspokojit svoji potřebu, nebo dosáhnout svého cíle. Postaví se do dveří tak, aby oběť nemohla projít (do jídelny, na záchod, do pokoje). 5. Šikanování verbální, přímé, aktivní: ponižování, nadávání, vyhrožování, zesměšňování, poskytnutí záměrně mylných informací apod. 6. Šikanování verbální, přímé, pasivní: neodpovídání na dotaz, pozdrav apod. 7. Šikanování verbální, nepřímé, aktivní: pomlouvání, psaní ponižujících nebo zesměšňujících nápisů na veřejná místa, kreslení zesměšňujících či výhružných kreseb se sexuální tématikou. 8. Šikanování verbální, nepřímé, pasivní: oběti se nikdo slovně nezastane, je na ni před autoritami svalována vina za něco, co udělali agresoři apod. (Vašutová, M. 2008, s , Kolář, M. 2001) 14

15 1.3.1 Přímé ukazatele šikany Chceme-li zjistit, zda se dítě stalo obětí šikany, musíme se na ně aktivně zaměřit. K podezření mohou vést specifické známky v jeho chování například častější sklon k pláči, nezájem chodit s kamarády ven, zhoršení školního prospěchu. Je ale nutné, abychom si také všímali změn jeho zevnějšku, i když to nemusí být vždy spolehlivé vodítko. Například dítě, jež chodilo vždy upravené, má ušpiněné či potrhané oblečení. Podle L. Lovasové jsou varovné známky šikany rozděleny na takzvaně přímé a nepřímé ukazatele. Přímé ukazatele šikany = chování okolí vůči dítěti neustálé kritizování a zpochybňování poškozování oděvu pohrdání omezování svobody bití, kopání, jiné tělesné napadení nadávky úmyslné ponižování poškozování a krádeže osobních věcí výsměch Nepřímé ukazatele šikany Nepřímé ukazatele = chování nebo vzhled dítěte záškoláctví strach jít ráno do školy opakované bolesti hlavy či břicha zhoršení prospěchu ve škole ustrašené vystupování ztráta zájmu o učení zhoršení prospěchu ve škole pobývání v blízkosti učitelů 15

16 pozdní návraty ze školy návraty s poškozeným a ušpiněným oděvem modřiny, odřeniny bez věrohodného vysvětlení opakovaná ztráta peněz či osobních věcí špatné usínání, noční můry smutná nálada apatie, někdy naopak nezvyklá agresivita (Lovasová, L. 2006) 1.4 Vývojové stupně šikanování Jednotlivá klasifikace stupňů (stádií) šikanování nám jednak umožňuje rychlou orientaci v závažnosti, intenzitě šikanování a také nám pomáhá zvolit vhodné diagnostické metody, jimiž tento problém řešíme. Vzniklo základní pětistupňové schéma, které je pro další práci velmi důležité. Tyto stadia se navzájem prolínají, proto mezi nimi nemůžeme určit přesnou hranici. M. Kolář popisuje jednotlivá stadia onemocnění takto: 1. Zrod ostrakismu Pedagogové a rodiče se domnívají, že ke vzniku šikanování jsou zapotřebí zcela výjimečné podmínky a to například přítomnost patologického sadisty a absence kázně. Proto někteří považují výskyt šikanování za ojedinělý a pro život normálních žáků bezvýznamný. Jsem zastáncem názoru Michala Koláře, že šikanování se může objevit téměř v každé skupině a to za vzniku zcela běžných, nenápadných podmínek. V každé školní skupině se mohou objevit jedinci, kteří budou méně oblíbení a nacházejí se na tzv. sociometrickém chvostu. Takový jedinec se v odborné literatuře označuje různými způsoby, např. jako obětní beránek, outsider, černá ovce, omega apod. Hovoříme tedy o mírné psychické formě násilí. Okrajový člen se necítí dobře, je neoblíbený, neuznáván. Ostatní členové se s ním nebaví, pomlouvají ho, více či méně jej odmítají a v neposlední řadě dělají na jeho účet drobné legrácky. 16

17 vývoje. Tato podoba šikanování je již zárodečná a může obsahovat další riziko negativního 2. Fyzická agrese a přitvrzování manipulace V obtížných situacích, kdy ve skupině stoupá napětí, se ostrakizovaní žáci stávají jeho ventilem. Navenek jsou to suverénní děti, které se ale ve skutečnosti bojí, často jsou rozmazlené a nejisté. Vybíjejí si své nepříjemné pocity a využívají slabosti druhého. K tomu aby uspokojili své potřeby, používají především násilí. Obětí se stává často ten, kdo byl před tím ostrakizován. Další vývoj závisí na míře pozitivního zaměření skupiny a na tom jaký postoj žáci k šikanování zaujímají. Pokud převažují negativní morální hodnoty, nastává třetí stadium. 3. Klíčový moment vytvoření jádra Často se utvoří skupina agresorů, úderné jádro, kteří začnou spolupracovat a systematicky šikanovat nejvhodnější oběti. Na počátku se stávají oběťmi ti, jež jsou osvědčeným objektem. Jde především o žáky slabší. Setkáváme se zde s tzv. pyramidou šikanování, kdy ostatní spolužáci jen přihlíží, oběti neubližují ale ani jí nepomohou. Oběť se snaží agresorům vyhýbat, ale postupně se začíná se situací smiřovat. Šikana přerůstá do čtvrtého stadia. 4. Většina přijímá normy agresorů Činnost jádra agresorů může pokračovat, pokud není ve skupině silná pozitivní podskupina. Normy agresorů jsou přijaty a stávají se tak nepsaným zákonem. Žáci, kteří jsou mírní a ukáznění se násilí účastní a začnou se chovat krutě. Tato situace může dojít až tak daleko, že oběť agresory dokonce vyhledává a nastává další stadium. 5. Totalita neboli dokonalá šikana V tomto stadiu jsou normy agresorů všemi přijaty nebo respektovány a dojde k tzv. stadiu vykořisťování. Žáci jsou rozděleni na dvě skupiny, které jsou pro přehlednost označeni jako otrokáři a otroci. Otrokáři využívají na otrocích všechno co je využitelné: peníze, osobní věci až po jejich školní znalosti, rozumové schopnosti, city, jejich tělo. Agresoři ztrácejí poslední zbytky svých zábran a jsou nutkáni k opakovatelnému násilí. Oběti jsou stále závislejší a ochotnější udělat cokoliv. Svá utrpení řeší nemocí, odchodem ze školy, pokusem o sebevraždu, případně se zhroutí. 17

18 Tento poslední a nejvyšší stupeň dokonalosti je typický pro šikany ve věznicích, výchovných ústavech pro mládež a ve vojenském prostředí. Někdy se však vyskytuje i ve školách ale to jen v mírnější podobě (Kolář, M. 2001). Mimo jiné se i Evelyn M. Fieldová ve své knize Jak se bránit šikaně zabývá určitými typy šikany. Člení jej do čtyř základních skupin, a to: škádlení, vylučování, fyzické nadání a obtěžování. Škádlení Jedná se o verbální násilí, které se řadí mezi nejnebezpečnější a často nejdéle probíhající způsoby šikany. Obvyklé škádlení se týká především vzhledu, sexuality a sociálního prostředí. Hlavními typy jsou: nadávky slovní požadavky či hrozby vydávání urážlivých zvuků, když jde oběť okolo posměšky, pokřikování, urážení obtěžování po telefonu, hanlivé vzkazy i v podobě zpráv na internetu, ů. SMS a dalších elektronických podob. Vylučování ze skupiny Tento typ je založen na společenské manipulaci a může být vyjádřen zcela otevřeně Nechceme, abys tu s námi seděl. Cíl tohoto vyloučení spočívá v tom, že vytvoří skupinová identita, která se stane mocným nástrojem kontroly. Členové skupiny si uvědomují, že pokud se pokusí oběť chránit, mohou to být právě oni, kteří přijdou na řadu jako další. Patří zde následující metody: útočník předstírá přátelské chování k oběti a čas od času se obrací proti ní když se oběť blíží, skupina si í okázale nevšímá a otočí se k ní zády útočník oběti něco řekne a odejde dřív, než oběť stihne zareagovat ukazování, civění, pošklebování, výsměch výhružné postoje, hrozivá gesta, pohled vyloučení dítěte ze skupiny vrstevníků, z rozhovoru, plánovaných činností či her odmítnutí sedět vedle oběti a předstírání, že dotyčný místo drží pro někoho jiného 18

19 vydírání a hrozby, např.: Když mi nekoupíš tyčinku, nebudu s tebou kamarádit nebo Nepozvu tě na svoji oslavu, jestli mi nedáš opsat úkol. Fyzické napadení Tato šikana spočívá především v pravidelném napadání někoho, slabšího. Jedná se buď o agresi přímou, např.: bití, kopání, plivání nebo o nepřímé útoky, pomocí gest, narážek, schovávání majetku či pronásledování. K tomu typu se řadí: strkání, vrážení, kopání, štípání, bouchání, zatlačování, fackování, tahání za vlasy, nastavování nohy a použití zbraní krádeže učebnic, jídla a dalších věcí z aktovky či lavice házejí majetkem oběti po třídě přehrabávání či poškozování oblečení nebo dalších věcí, které má oběť při sobě, ve třídě, v šatně i jinde, např. jejich vyhazování, ničení a ukrývání odebrání židle, kam se oběť chystá posadit zavírání oběti v místnosti či skříni, strkání hlavy do toaletní mísy Obtěžování Obtěžování se obvykle týká opakovaných, dotěrných otázek, prohlášení, nebo útoků, jež se vztahují k sexu, pohlaví, rase, náboženství či národnosti. Patří zde: napadání dítěte sexuálními gesty, vměšováním, vynucenou fyzickou blízkostí a dotýkáním, chytáním či štípáním, např. sahání dívce na ňadra, doteky na hýždích nebo dalších intimních partiích, zvedání sukní stahování kalhot oběti v přítomnosti ostatních nahlížení pod dveře toalety přímé či nepřímé poznámky o sexuální orientaci dítěte: Jsi teplouš, Jsi buzerant/lesba, Jsi holka (chlapci) používání zastrašujícího jazyka, např. Odprejskni, Běž se vychrápat se svojí mámou, Vrať se tam odkud jsi přišel nevítané sexuální nabídky a návrhy (Fieldová, M. E., 2009) 19

20 2 Agresor oběť Cenou za svobodu je věčná ostražitost. (Thomas Jefferson) Jedinou věcí nezbytnou pro vítězství zla je, aby dobří lidé nedělali nic. ( Edmund Burke) 2.1 Agresor Odborníci zabývající se šikanou se shodují v názoru, že agresivita se vytváří již v prvních letech života. Určitou roli zde zastupuje temperament a to zejména vznětlivost a impulzivita. Jedinec své silné popudy ovládá velmi nedostatečně a vedou tak k náhlému a nepromyšlenému jednání. Má menší citlivost k možným následkům svého chování (Říčan, P. 1995). Agresorem se většinou stává disharmonická osobnost. V mnoha případech se setkáváme s faktem, že agresoři pocházejí z rodin, kde se buď otec, nebo matka, popř. oba dopouštějí fyzického nebo citového násilí. Podle mechanismu nápodoby, respektive metody příkladu tak učí své děti, že násilí a agrese jsou vhodné prostředky k tomu, aby člověk dosáhl svého. Vliv posilující agresivní chování šikanistů má často na svědomí negativní zkušenost z rodiny. Ukazuje se tak, že rodiče agresorů jsou tolerantnější k agresivnímu chování. Často také oni sami používají ve své výchově tělesných trestů. Upřednostňují násilné řešení problémů na úkor jiných způsobů, jak se vyrovnávat s konflikty, spory a potížemi. Těmto dětem se často nedostává potřebného citového zázemí, lépe řečeno mají zkušenosti s negativním postojem rodičů vůči vlastní osobě a to v podobě nezájmu, odmítání nebo dokonce nenávisti. Šikanující agresor bývá necitlivý a bezohledný vůči obětem. Za své chování se obyčejně necítí vinen a to proto, že jeho svědomí není dostatečně vyvinuté. Existuje u něj zvýšená potřeba sebeprosazení. 20

21 Někteří agresoři svou oběť hodnotí jako méněcennou bytost, pro kterou platí jiná pravidla. Na takové jedince není třeba brát ohled, protože toho není hoden. Často v sobě skrývá prvky obranného mechanismu, kdy agresor svou zodpovědnost přesouvá za šikanování na oběť: Vždyť si o to říkal, koledoval si o to, neměl provokovat (Bendl, S. 2003). Pokud se jedná o fyzickou stránku agresora, jde většinou o jedince tělesně zdatné. Ale nemusí tomu tak být vždycky. Často jsou to i děti slabé, ale chytré. Jejich inteligence je spojená s bezohledností a krutostí a to může vyvážit nedostatek tělesné síly. Aktér šikany může pro svůj záměr získat skupinu, proti jejíž převaze je oběť bezmocná. Dokonce může šikanu vymyslet a zorganizovat, aniž by se oběti sám dotkl (Holeček, V. 1997). Pokud mluvíme o duševních vlastnostech, je nutné vyvrátit omyl dosti rozšířený, že typický agresor si šikanou nahrazuje mindrák, že závidí svým spolužákům úspěchy, trpí pocity méněcennosti, že se cítí nešťastný a není mu pomoci. Typické pro šikanující děti je touha dominovat, ovládat druhé a bezohledně se prosazovat. Často mají sklon vidět agresi i tam, kde žádná není. Ubližovat druhým se pro ně stává radostí a uspokojením (Říčan, P. 1995). Michal Kolář uvádí jisté motivační struktury, které lze považovat za hnací motory konání agresorů: Motiv upoutání pozornosti agresor zde vystupuje jako herec, který touží být středem pozornosti publika. Dělá všechno pro to, aby získal přízeň a obdiv svých spolužáků. Motiv zabíjení nudy šikanování se pro citově prázdného tyrana stává zábavou, baví ho to. Přináší mu jisté uspokojení a dokonce mí i pocit, že začal právě žít. Motiv Mengeleho v člověku se probudí badatel, který chce nalézt tajemství člověka tím, že zkouší, co vydrží. Chce přijít věci na kloub a to tak, že oběť rozebere jako nějakou hračku. Motiv žárlivosti žáci se mstí svým dobrým spolužákům za to, že jim závidí přízeň učitelů 21

22 Motiv prevence bývalá oběť chce svému týrání předejít a tak začne na novém působišti pro jistotu sama šikanovat, nebo se přidá k nějakému agresorovi Motiv vykonat něco velkého někteří násilníci jsou odsouzeni k celkové neúspěšnosti, včetně školní. Šikanováním si dokazují, že jsou schopni výkonu a nejsou již pouhým míčem, do něhož se kope, ale stávají s příčinou významného děje (Kolář, M. 2001) Typy iniciátorů šikanování M. Kolář zaznamenal tři typy agresorů a to z diagnosticko nápravného hlediska (1997, s ). 1. typ Hrubý, primitivní, impulzivní, se silným energetickým přetlakem, kázeňskými problémy narušeným vztahem k autoritě, někdy zapojeny gangů páchající trestnou činnost. Tento typ agresora šikanuje tvrdě, masivně a nelítostně. Vyžaduje absolutní poslušnost a šikanování používání cíleně k zastrašování druhých. 2. typ Velmi slušný kultivovaný, narcisiticky šlechtěný, sevřený, zvýšeně úzkostný, někdy i se sadistickými tendencemi v sexuálním smyslu. Jeho forma násilí a mučení je cílená a rafinovaná, děje se spíše ve skrytu a bez přítomnosti svědků. 22

23 3. typ Srandista, optimistický, dobrodružný, se značnou sebedůvěrou, výmluvný, ne zřídka oblíbený a vlivný. Šikanuje především proto, aby pobavil sebe a ostatní. V rodině je pouze v obecnější rovině přítomna citová subdeprivace a absence duchovních a mravních hodnot. Pro srovnání uvedeme dalšího autora, který se typologií agresorů zabývá. Představitelem je Michael Martin, který uvádí 4 typy: 1.) Sadistický agresor Projevuje se nízkou empatií k druhým, nízkou mírou úzkosti z následků. Potřebuje mít pocit, že je všemohoucí. 2.) Napodobující agresor Tento typ agresora mívá nízké sebevědomí a je u něj znatelný vliv okolního sociálního klimatu. Často bývá zmanipulován k tomu, aby se na šikanování podílel. 3.) Impulzivní agresor Agresor tohoto typu bývá ve skupině málo oblíbený. Šikanuje spíše spontánněji a často se to děje náhodně. 4.) Náhodný agresor Jeho násilnický akt nebývá záměrný. Mnohdy užívá své agresivní chování jako útok a při tom si neuvědomuje důsledky pro oběť. Postrádá především sociální cítění. Někdy se kryje s typem impulzivním (Martin, M. 1997). Na zrod agresora má vliv několik faktorů. Týká se to jeho povahy, rodinného prostředí, okolí, nízkého sebeocenění, negativního vidění světa, ale také pozornosti, která je 23

24 dítěti věnována. V neposlední řadě jsou to projevy lidí, kteří se kolem něj pohybují. Nesmíme opomenout rovněž instituce, jako jsou školy, internáty, výchovné ústavy, když neplní řádně své poslání při výchově dětí. Motivací k šikanování může posloužit snaha upoutat na sebe pozornost, předvést okolí své zvláštní schopnosti, nějakým způsobem si zpestřit nudu, ale také zvídavost, co si může vůči spolužákovi dovolit. Pokud agresora páchajícího násilí nezastavíme, upevňuje tak v sobě antisociální postoje a zvyšuje svou průpravu a připravenost násilí opakovat a to může vést k trestné činnosti. Zcela bez zábran překračuje zákonné a mravní normy, byť to pro něj znamená nějakou újmu. 2.2 Oběť Je mnohem obtížnější popsat osobnost šikanovaného. Neexistuje žádný univerzální typ oběti, což docela výstižně uvedl Kolář: Téměř každá skupina si najde nějakou oběť a kritéria toho vyznamenání jsou velmi rozmanitá. Navíc někdy není důležité, jaká oběť vlastně je, její výběr je naprosto nahodilý. Při troše smůly se může obětí šikany stát kterékoliv dítě. Být obětí šikanování, to neznamená jenom snášet fyzickou bolest, snášet nadávky a urážky a denně se při cestě do školy třást strachy, co si na nás dneska zase vymyslí. Může to také znamenat, že vám klesne sebevědomí a vy sami o sobě začnete pochybovat. Budete mít pocit, že děláte ostudu své rodině, a možná také začnete proklínat ty ostatní zato, že vám nijak nepomáhají (Goldmanová, J. 1996, s. 95). Do jisté míry je typizace obětí možná, protože existují určité rysy jak v chování a jednání dětí, které agresoři umí vycítit a efektivně využít. Často se obětí šikany mohou stát ty děti, které vyrůstají v rodině, která nevede děti k samostatnosti a zdravému sebeprosazování, nebo v rodině sociálně slabé. 24

25 Nejčastěji se oběťmi šikany stávají děti, které se od ostatních nějakým způsobem liší. Ať už se to týká dětí zakřiknutých, nějak postižených, dětí, které se dobře učí a chovají se k učitelům slušně, chudých dětí, jež nenosí drahé značkové oblečení. Oběti šikanování se od svých vrstevníků odlišují svým fyzickým vzhledem. Jedinci, kteří násilí přitahují, bývají tělesně neobratní, obézní či handicapovaní to spočívá v jejich tělesné slabosti, malé obratnosti, v neschopnosti se poprat a ubránit se napadení. Spadá zde i šikana rasová, což je považováno za specifický druh šikany, který se zakládá na fyzické odlišnosti. Pokud mluvíme o psychických vlastnostech, stává se obětí dítě tiché, plaché, které má velmi nízké sebevědomí a cítí se zahanbené bez jakékoliv příčiny. Tyto děti velmi těžko navazují přátelství, těžko se prosazují, není v jejich silách vzdorovat tomu druhému, a proto raději ustoupí a uzavírají se do sebe. Co se týká rodinného zázemí, ukázalo se, že většina obětí má rodiče, kteří jsou velmi úzkostní, a mají přehnaně pečlivou povahu. Jsou to především maminky, které mají neustále o své dítě strach, žijí v přehnaných obavách o své dítě, příliš je kontrolují, omezují a tím se daleko více prohlubuje jejich nesamostatnost a citová závislost (Lovasová, L. 2005). Rizikové projevy chování oběti šikany: neumějí skrývat strach, jsou zranitelné, neumí se bránit těžce snáší zátěžové situace vrozená slabá reaktivita jsou citlivé, plaché až bázlivé v zátěžových situacích ztrácejí hlavu, propadají panice, výčitkám svědomí mají nízké sebevědomí, zaujímají odmítavý postoj k násilí mají málo kamarádů, těžko se prosazují mezi vrstevníky jejich chování je útočné, dráždí tím ostatní děti (Kolář, M. 2001) Elliottová M. (2000) popisuje tyto projevy oběti: na cestě ze školy mění trasu dožaduje se, aby se pro ně do školy jezdilo autem odmítá se svěřit s tím, co je trápí začíná šikanovat sourozence nebo jiné děti projevuje neopodstatněnou zlobu vůči rodičům 25

26 křičí ze spaní; trpí nočními můrami Typologie obětí M. Kolář (2001, s. 89) uvádí některé typy obětí pro praktické potřeby prevence: 1. oběti slabé s tělesným a psychickým handicapem 2. oběti silné a nahodilé 3. oběti deviantní a nekonformní 4. šikanovaní žáci s životním scénářem oběti Dále rozlišuje oběti, které nemají ani jednoho kamaráda a jsou zcela izolované, a oběti, které mají alespoň jeden pozitivní opětovaný vztah. V mnoha případech však bývá situace velmi nepřehledná. Obětí se mohou stát žáci velmi slušní s dobrým prospěchem a na straně druhé se mohou obětí stát také vyhlášení darebáčci a provokatéři. V tomto případě je vyřešení problému kdo koho napadl, týral, velmi obtížné. A proto i v těch nejobtížnějších situacích se může pedagog držet pravidla: Žádný žák nesmí být týrán! Typologiemi obětí se také ve své knize Prevence a řešení šikany ve škole (2003) zabývá S. Bendl: Pasivní oběti Jde o děti bojácné, opatrné, uzavřené do sebe, které jsou fyzicky slabé a nemají dostatek dovedností a sebedůvěry, aby se sami ubránily. Provokující oběti Provokují schválně a negativní reakce ostatních dětí podceňují. Ostatním se pošklebují, posmívají, a pokud jim to druzí oplácejí, hned si stěžují. Účelové oběti Tyto děti berou na sebe roli oběti pro uznání a popularitu druhých. Často se dostávají do role třídního šaška, aby neměly problémy s přijetím do skupiny. Falešné oběti 26

27 Tato skupina dětí si přehnaně stěžuje na ostatní a obvykle své chování zaměřují k získání pozornosti. Útočníci - oběti Některé děti se v určitých situacích mohou stát oběťmi, a v jiných se zase naopak stávají útočníky. Útočníci Děti pronásledují druhé, aniž by k tomu měly zjevný důvod. Předpokládá se, že tyto děti převyšují své vrstevníky svou energií, fyzickou sílou a sebedůvěrou. Úzkostní útočníci Jedná se o děti s nejnižší sebedůvěrou, obvykle mají rodinné nebo učební problémy. Šikanováním se snaží snížit své nízké sebevědomí. 2.3 Šikana a skupina Šikana se netýká jen dvojice šikanující šikanovaný, ale týká se celé skupiny. Jaké síly zde tedy působí? Odborníci je nazývají skupinovou dynamikou. Profesor Kratochvíl definuje dynamiku jako souhrn skupinového dění a skupinových interakcí. Do této skupiny patří zejména cíle a normy, skupiny, vůdcovství, soudržnost a napětí, vytváření podskupin a vztahy jedinců. Skupinová dynamika je tedy přítomna v každé skupině. Potenciál jejího vlivu na změnu jednotlivce i celé skupiny může sloužit dobru nebo být zneužit. V počátečních i pokročilých stádiích hraje skupina třída důležitou roli. Záleží na tom, jaký postoj žáci zaujmou k tomu, co se v jejich skupině, kolektivu děje. Ve skupině je vždy alespoň jeden žák, který určitý postoj k týrání slabších má a na druhé straně jsou žáci, kteří počáteční stadia šikany přehlíží a nechtějí s tím mít nic společného. Musíme si tedy položit otázku, na čí straně jsou tedy sympatie třídy? Jedná-li se o agresi proti tomu, kdo jim není sympatický, kým pohrdají, mohou ji schvalovat. Můžeme ale také usoudit, že není-li agresor spolužákům sympatický, děti mu nedovolí druhým ubližovat. Výzkumy ukázaly, že jak agresoři, tak také oběti jsou dětem méně sympatické než děti ostatní. 27

28 Peter Pöthe (1999) zastává názor, že dětem bývá daleko sympatičtější agresor, který představuje v mnoha případech jakési představení na úkor oběti Pedagog, účastník šikany Případ 2 Michele Elliottová, britská bojovnice proti šikaně zaznamenala tento případ: Matka navštívila školu, když jeden spolužák napadl jejího syna a nepěkně ho poranil. Dostalo se jí vysvětlení, že dotyčný agresor je sice i se svou rodinou problémem celoškolního formátu, ale že se s tím prakticky nedá nic dělat, neboť se všichni bojí rozruchu, který by nastal, kdyby otec malého dareby opět přišel do školy. Posledně, když si chtěli promluvit s rodiči, jim otec dokonce vyhrožoval. Ta rodina se prostě zmítá v problémech a my nemůžeme nic dělat. Řekněte synovi, aby se mu raději vyhýbal, nebo se obraťte na policii sami (Říčan, P. 1995, s. 40). Jelikož, se šikana odehrála ve škole, matka oběti správně usoudila, že tam jejího syna nikdo nechrání a agresor ovládá jak děti, tak také pedagogy. Děti bývají často zklamány postojem, jaký učitelé k šikaně zaujímají. Jak učitelé šikanu přehlížejí, jak málo proti ní dělají, podceňují utrpení obětí, jak ji polovičatě a neobratně vyšetřují, a málo ji trestají. Pedagogové často zaujímají postoj ať si to děti vyřídí mezi sebou. Ovšem, je dobré, aby se děti na drobných sporech učily sebeprosazování, usmiřování, kompromismu. V případě šikany to ovšem neplatí. Jak už víme, šikana je školou bezpráví, bezohlednosti a zbabělosti. Často bývá zastáván názor, nebo je to spíše výmluva učitelů, že pokud by se šikana řešila, vedlo by to jen k tomu, že by se šikana utajila, existovala by beze změny. I kdyby to tak dopadlo, pokus zastavit šikanu by žáky ujistil a přesvědčil o tom, že učitel šikanu odsuzuje a to má morální význam. Stává se, že učitelé najednou sdílejí averzi a pohrdání dětského kolektivu k obětem. Nedokážou tento postoj korigovat. Dostávají se tak do situace, že nepřímo vyjadřují souhlas s agresí a podporují ji. Dokonce může dát sám bezděčně podnět k šikaně, když použije nesprávné ironie, nebo dítě před třídou přímo zesměšňuje. 28

29 Jeden z důvodů, proč někteří učitelé šikanu i přes její závažnost ignorují, je jejich neschopnost případy vyšetřit a kázeňsky zvládnout tím dávají šikaně volnost. Často jim k tomu chybí jejich odborná příprava a také podmínky. 29

30 3 Následky šikanování Šikanování má beze sporu nejhorší následky na oběti. Závažnost poškození závisí na tom, do jaké šikanování dosáhlo a zda bylo krátkodobé, nebo dlouhodobé. Je také důležité, jakou obranyschopnost oběť má. Je žalostné, když dojde ke zlomení oběti, jejího trvalého pocitu bezmoci a narušení její identity. V těch nejhorších případech končí šikanování sebevraždou oběti. Dá se jen těžko ověřit, kolik sebevražd dětí a mladistvých souvisí s šikanováním. Určitá podezření jsem u některých dokonaných neobjasněných sebevražd školáků měl. S pokusy o sebevraždu v souvislosti se šikanováním jsem se setkal několikrát (Kolář, M. 1997, s. 68). Při šikanování, které je dlouhodobé a brutální se oběť často zhroutí a nastane u ní panický hrůza ze zabití, má strach o svůj život. Oběť trpí poruchy spánku a nočnímu děsy. Mnohdy se u něj projeví psychosomatické problémy - únava, bolesti hlavy, břicha, zad apod. Jsou i případy, kdy se sice oběť nezhroutí, ale není schopna pokračovat ve studiu ani tehdy, když je přeřazeno na jinou školu. Těžko se adaptuje na jinou třídu. U pokročilého šikanování mají oběti sklon od všeho uniknout, všeho se vzdát a skrývat se. Tyto děti potřebují pomoc, ale je téměř nemožné získat jejich důvěru a spolupráci. Často se u těchto dětí vyskytuje: nepozornost při vyučování zhoršení prospěchu nadměrný výskyt omluvených absencí únik do nemoci tendence k neomluvené absenci záškoláctví poruchy sebehodnocení a narušené, negativní sebepojetí celková nejistota stále přítomný strach (Kolář, M. 2005) 30

31 3.1 Fyzické důsledky Případ 3 Judith bylo pět let. Některé děti ve školce ji nutily jíst hlínu, štípaly ji a bily. Judith se začala počurávat a stěžovala si na bolesti břicha. Oběti fyzické šikany mohou mít následující příznaky: - bolesti hlavy, zad, břicha - pomočování, únik stolice - nespavost, noční můry - nechutenství, přejídání - řezné rány, škrábance, modřiny - bledý, nervózní vzhled 3.2 Intelektuální důsledky Případ 4 Jenny byla chytrá dívka, která mohla jít na vysokou školu, ale kvůli posměškům a vylučování, které zažila na nižších stupních školy, nemohla naplnit svůj potenciál. Školu dokončila, ale s podprůměrnými výsledky. K intelektuálním následkům šikany může patřit následující: - zhoršená soustředěnost, potíže s učením a pamětí. - chybí motivace k učení. - soustředí se jen na učení a mimoškolním činnostem se vyhýbá. - nepravidelná školní docházka - při přestupu na jinou školu mu dlouho trvá, než si v novém prostředí zvykne a přizpůsobí se novým požadavkům - pokud není svědomité, inteligentní, negativní emoce ho v učení znevýhodňují - dítě, které má poruchu učení své potíže ze strachu nepřizná, aby nebylo považováno za hloupé a tak se mu nedostane speciální pomoci - děti nadané, inteligentní, citlivé mají strach dát své vědomosti najevo ze strachu, že je závistiví spolužáci budou zesměšňovat 31

32 3.3 Sociální důsledky Případ 5 Jasonovi se posmívali kvůli příjmení. Když byla polední pauza, vyhýbal se hřišti a unikal k počítačům. Měl pocity osamělosti, ale aspoň ho nechávali na pokoji. Po několika sezeních u psychologa dokázal agresory odrazit. Nyní tráví pauzu na oběd se svými přáteli, kteří mají podobné zájmy jako on. Baví se o počítačích, společně navštěvují počítačové kurzy. Jasona těší jeho nový společenský život. - Děti, které mají špatné sociální schopnosti, jsou daleko více ohroženy šikanou, než ostatní je omezován rozvoj sociálních schopností. - Některé oběti se upnou na jednoho kamaráda, kterému se ve všem podřizují, mají strach říct svůj názor, jen aby kamaráda neztratily a nebyly úplně sami. - Některé děti se přidají ke skupině spolužáků, kteří jsou oblíbení, protože si myslí, že je lepší nechat se šikanovat dětmi populárnímu, než být zaškatulkován ke šprtům, i když se chovají hezky. - Při výběru do týmu, skupinového projektu, do družstva při sportovní hře bývá vybírán jako poslední. - Z.e strachu, že jim bude zase ubližováno, se přestanou stýkat s ostatními a stávají se z nich plaší, společensky izolovaní samotáři - Některé oběti jsou natolik traumatizované, že není v jejich silách navázat přátelství ani po skončení šikany 3.4 Dopad na sebevědomí Případ 6 Bella byla dříve společenská a přátelská. I když se dneska nachází v přívětivém školním prostředí, šikana, která byla vystavena v předchozí škole, ji zasáhla natolik, že je z ní plachá, tichá, nepřátelský a osamělá dívka. Má špatné pocity z toho, že změnila školu a že přesto nezvládá společenské kontakty a neumí si najít kamarády. - Mnoho dětí je vystavěno posměškům druhých, protože se od ostatních něčím odlišují. Pokud se s touto odlišností nesmíří, jejich přecitlivělost vyvolá další škádlení, právě tehdy, když ostatní začnou tu odlišnost zesměšňovat a zveličovat. 32

33 - Oběti se sami obviňují z toho, že se šikaně nedokážou bránit, tak jako ostatní. To ještě víc zvyšuje jejich pocit odlišnosti a klesá jim sebevědomí - Děti s nízkým sebevědomím, jako by měli na čele napsáno: Nemám se rádo. A ostatní děti si myslí: Když se sám nemáš rád, proč bych tě měl mít rád já? Budu se k tobě chovat tak, jak se k sobě chováš ty. - Jejich sebevědomí klesá ještě víc, když se cítí trapně. Ztratí jistotu a zjistí, že je pro ně těžké otevřít se ostatním a důvěřovat jim - Začnou být mimořádně přecitlivělé nebo silně kritické ke všemu, co dělají - Sami sebou opovrhují a odmítají nejen ostatní, ale i sebe zůstávají osamělé 3.5 Citové-psychické důsledky Případ 7 Tom je nervózní oběť. Nedokáže svoji pozornost udržet v klidu a neustále přerušuje ostatní děti ve třídě vykřikováním hloupostí. Děsí se toho, že ho budou zase šikanovat. - Oběť, která je vystavena šikaně nebo jinému ohrožení přepne na režim přežití. Její reakce začne ovládat instinkt udeř nebo uteč, který slouží k vlastní ochraně. V tu chvíli mu vypnou ostatní tělesné funkce, nemůže se zhluboka nadechnout, omezuje se příjem kyslíku, takže mu chybí dech, jímž by neutralizoval stresové hormony. - Vysoká hladina strachu a úzkosti způsobí velkou obtížnost dosáhnout klidového stavu. Dítě se nedokáže chovat uvolněně a pohodově. - Některé děti reagují na šikanu prudce a oplácí stejnou mincí. Tak situaci zhorší, protože jejich reakce je agresivní nebo provokativní. - Jiné oběti své napětí ve škole potlačují, ale pak si je vybíjej doma. Chovají se hrubě, nepřátelsky a vztekle. - Oběti mají pocit bezmocnosti, připadají si zmatené, v pasti a neví co dělat, tak nedělá nic. - Svoji bolest, nepříjemné pocity nedokáže vyjádřit ani uvolnit. Vyjadřuje se velmi tiše, rychle a mumlavě. Je obtížné odhadnout, co prožívá ( Fieldová E. M., 2009) 33

34 Následky šikany mohou přetrvat až do dospělosti. Oběti jsou poznamenány na dlouhá léta a může vést k nízkému sebevědomí a společenské izolaci v dospělosti. Její negativní dopad má vliv na mnoho různých lidí rodinu, učitele, spolužáky a okolí. 34

35 4 Zvládání šikany Škola má při výchově dětí celou řadu úkolů. Jedním z řad úkolů je boj proti šikaně a jejímu předcházení. Tento úkol má přímo klíčový význam pro celou vzdělávací činnost školy. Zahraniční zkušenosti ukazují, že podaří-li se omezit šikanu, ubude také vandalského ničení různých předmětů, klesne počet krádeží a zlepší se celková atmosféra, kázeň a pořádek ve škole. Zvýší se spokojenost dětí ve škole. Je důležité, abychom pochopili, že podstatou toho, co se děje ve škole není jen práce učitelů ve škole s dětmi, ale živá struktura, ve které navzájem působí řada sil a skupin. Každá z nich má určitý vliv, moc a usiluje o to, aby její vliv byl co největší. V každé třídě se vytvářejí skupiny, víceméně organizované, z nichž každá má své zájmy. Jednou z takových skupin, obyčejně jen slabě zorganizovanou tvoří rodiče. Jejich přáním je pevná autorita učitelů, která by zajišťovala pevný řád a spravedlnost (Říčan, P. 1995). Ten, kdo se rozhodl poskytnout první pomoc při šikanování, by měl vědět, co před ním stojí za léčky a chytáky. Měl by si být vědom, že proniknout do života nemocné skupiny je velmi obtížné (Kolář, M. 1997). 4.1 Hlavní zásady správného postupu Pavel Říčan ve své knize Agresivita a šikana mezi dětmi (1995, s. 51) hovoří o těchto hlavních zásadách: 1. Chránit zdroj informací a neprozradit ho. 2. Prozradit co nejméně o tom, co nám už je, a zejména co nám dosud není známo, nebo to nemůžeme dokázat. 3. Vyslechnout poškozeného, obviněného a svědky každého zvlášť a později jejich výpovědi konfrontovat. 4. Všechny výpovědi pečlivě zaznamenat. 35