Silniční motorové vozidlo v praktickém životě JUDr. Marie Salačová

Transkript

1 Silniční motorové vozidlo v praktickém životě JUDr. Marie Salačová Silniční motorová vozidla se stala významnou součástí běžného způsobu života, a to jak v soukromé, tak pracovní či podnikatelské sféře. Současně však v důsledku této skutečnosti dochází k množství problémů a komplikací, především daňových. Lze konstatovat, že časté legislativní změny, zejména daňového zákona i zákonů souvisejících, tyto problémy a nejasnosti jen prohlubují a čím dál více ztěžují orientaci v nich i jejich praktické uplatnění. 1. Platné právní předpisy pro používání soukromých vozů II 2. Náhrada jízdného za veřejný dopravní prostředek IV 3. Zahraniční pracovní cesta IV 4. Sazba základní náhrady u nákladního auta, autobusu nebo traktoru V 5. Pracovní cesty V 6. Vznik škody na pracovní cestě a odpovědnost za ni VI 7. Havarijní pojištění na pracovní cestě VII 8. Jízdní kolo nebo chůze VIII 9. Kniha jízd a pracovní cest IX I

2 M O N I T O R P O R A D N A F Ó R U M P R A K T I C K Á P Ř Í R U Č K A P R Á V O R U B R I K A T É M A Je třeba důrazně upozornit, že předmětem výkladu je právní úprava platná pro zaměstnance i podnikatele fyzické osoby, a to samostatně, neboť v mnohém vyjadřuje výrazné rozdíly. Samozřejmě, že se míní používání soukromých a služebních vozů zaměstnanci i podnikateli především při pracovních cestách. Při pracovních cestách zaměstnanců mohou být používány soukromé i služební automobily. Při pracovních cestách podnikatelů fyzických osob mohou být používána jak vozidla nezahrnutá do obchodního majetku, tak vozidla zahrnutá do obchodního majetku poplatníka. S ohledem i na právně platné terminologické rozdíly bude předmětná problematika nejčastěji vysvětlována samostatně a odděleně pro obě skupiny osob. 1. PLATNÉ PRÁVNÍ PŘEDPISY PRO POUŽÍVÁNÍ SOUKROMÝCH VOZŮ Základním platným právním předpisem pro zaměstnance i podnikatele je zákon č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o cestovních náhradách ). Na zaměstnance se vztahuje přímo v plném rozsahu a bez výjimky, na podnikatele a další osoby prostřednictvím zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o daních ). K těmto základním předpisům pak v konkrétních případech a situacích přistupují další související předpisy, jimiž jsou nejčastěji obchodní a občanský zákoník a také zákoník práce, i když nelze vyloučit i jiné platné právní předpisy. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že zákon o cestovních náhradách upravuje skutečně používání pouze soukromých automobilů při pracovních cestách, nikoliv služebních. Současná právní situace je taková, že neexistuje žádný platný právní předpis, který by upravoval používání služebních aut. Poslední platné právní předpisy, které upravovaly tuto problematiku byly zrušeny zákonem o cestovních náhradách (dnem ), a dosud nebyly vydány žádné nové. Muselo by tak podle platného kompetenčního zákona učinit ministerstvo práce a sociálních věcí, a to dosud žádný takový předpis nevydalo. Částečná právní úprava se nachází v platném zákoně o daních z příjmů, a to v 6 odst. 6. Problematiku používání soukromých vozidel zaměstnanců při jejich pracovních cestách v současnosti v podstatě obsahuje ustanovení 7 a 14 zákona o cestovních náhradách. Podle 7 odst. 1 platí, že dohodne-li se zaměstnanec se zaměstnavatelem, že při pracovní cestě použije vůz, s výjimkou vozidla zaměstnavatele, přísluší mu za každý jeden kilometr jízdy sazba základní náhrady a náhrada za spotřebované pohonné hmoty. V 7 odst. 2 je pak stanoveno, že sazba základní náhrady za jeden kilometr jízdy činí u jednostopých vozidel a tříkolek 0,90 Kč a u osobních vozidel 3,40 Kč. Současně je stanoveno, že při použití přívěsu se sazba základní náhrady za jeden kilometr jízdy zvýší až o 15 procent. Dále je v 7 odst. 3 stanoveno, že sazba základní náhrady u nákladních automobilů a autobusů (samozřejmě také soukromých) se dohodne mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. K této dohodě nejsou stanovena žádná limitující omezení, záleží jen na uvážení smluvních stran. V 7 odst. 4 je přesně stanoveno, jak se počítá náhrada za spotřebované pohonné hmoty při použití předmětného vozidla. Náhrada přísluší zaměstnanci ve výši vypočtené z ceny pohonné hmoty a spotřeby pohonné hmoty vozidla. Současně je v 7 odst. 5 a6 stanoveno, že při výpočtu výše náhrady za spotřebované pohonné hmoty se vychází z ceny pohonné hmoty prokázané zaměstnancem s tím, že pokud zaměstnanec neprokáže cenu pohonné hmoty, vypočte se výše náhrady z průměrné ceny pohonné hmoty stanovené vyhláškou ministerstva práce a sociálních věcí. Tato vyhláška stanoví průměrnou cenu pohonné hmoty, která odpovídá údajům Českého statistického úřadu (vydávána je vždy každoročně s účinností od 1. ledna každého kalendářního roku pro kalendářní rok 2003 je to vyhláška č. 569/2002 Sb.). Zároveň je stanoveno, že spotřeba pohonné hmoty motorového vozidla se vypočte aritmetickým průměrem z údajů uvedených v technickém průkazu vozidla s tím, že pokud technický průkaz vozidla tyto údaje neobsahuje, přísluší zaměstnanci náhrada výdajů za pohonné hmoty, jen prokáže-li spotřebu pohonné hmoty technickým průkazem vozidla shodného typu se shodným objemem válců. Zpraktických důvodů obsahuje platná právní úprava i ustanovení, podle kterého platí, že zaměstnavatel může se zaměstnancem sjednat též poskytování náhrady za použití vozidla ve výši odpovídající ceně jízdenky hromadného dopravního prostředku dálkové dopravy. Tuto platnou právní úpravu je třeba doplnit ještě o dvě důležitá stanoviska ministerstva práce a sociálních věcí. Jde o to, že se objevují již v technických průkazech u některých automobilů spotřeby uváděné podle příslušných směrnic EU a dále o vozidla, která jsou upravena na plynový pohon. Ministerstvo práce a sociálních věcí se proto vyjádřilo, aby se do technických průkazů nových motorových vozidel zapisovaly tři údaje o spotřebě zjišťované a uváděné podle emisních předpisů a směrnic EHK č. 93/116 a č. 99/100. Jde o spotřebu pro městský provoz (nejvyšší uváděná číselná hodnota), pro mimoměstský provoz (nejnižší uváděná číselná hodnota) a pro kombinovaný provoz (střední číselná hodnota zpravidla uváděná jako poslední v číselné řadě údajů o spotřebě). Obsahu- II

3 je-li technický průkaz tyto údaje s odkazem na příslušné číslo normy EU (např. dle EU 93/116 nebo dle EU 99/100 ), pak se průměrná spotřeba pro účel výpočtu náhrady za spotřebované pohonné hmoty již nevypočítává, neboť průměrná spotřeba již byla propočtena ze spotřeb pro městský a mimoměstský provoz a uvedena jako průměrná spotřeba při kombinovaném provozu. Dále se ministerstvo práce a sociálních věcí vyjádřilo v tom smyslu, že přiznávání a poskytování náhrady za spotřebované pohonné hmoty při použití soukromého vozidla upraveného na plynový pohon zaměstnancem při pracovní cestě je částečně komplikované. Příčina spočívá v tom, že k plynovému pohonu nejsou stanoveny potřebné údaje v technickém průkazu vozidla, ani není v zákoně o cestovních náhradách stanovena výše náhrady. S ohledem na uvedené je třeba ze strany zaměstnavatele požadovat, aby si zaměstnanec, který má zájem vykonávat pracovní cesty s použitím takového vozidla, vyžádal u Ústavu pro výzkum silničních motorových vozidel certifikát, který bude obsahovat na základě provedeného potřebného testovacího řízení požadované údaje, jež na požádání vlastníka vozidla příslušný dopravní inspektorát vepíše do velkého technického průkazu vozidla. Veškeré tyto úkony činí zaměstnanec na vlastní náklady. Zákon počítá i s tím, že zaměstnanci budou vysíláni i na zahraniční pracovní cesty s tím, že jako způsob dopravy jim bude schváleno zaměstnavatelem soukromé vozidlo a tuto situaci řeší samostatně 14 zákona o cestovních náhradách. V tomto ustanovení je přesně stanoveno, že při poskytování náhrad za používání motorových vozidel podle 7 přísluší zaměstnanci při zahraniční pracovní cestě náhrada za pohonné hmoty v cizí měně za kilometry ujeté v zahraničí nad 350 km. Pro upřesnění je třeba podotknout, že na podnikatele a další osoby se vztahuje zákon o cestovních náhradách prostřednictvím zákona o daních z příjmů, konkrétně 24 odst. 2 písm. k) bod 1 až 4. Podle platné právní úpravy se tedy poskytuje náhrada za používání soukromých vozidel jako náhrada skládající se ze dvou částí: základní náhrady, vyjadřující především cenu vozidla, amortizaci a drobné opravy, náklady na mazací oleje, pneumatiky apod., a náhrady za spotřebované pohonné hmoty ve výši vypočtené z ceny pohonné hmoty a spotřeby pohonné hmoty vozidla. Zákonná úprava předpokládá dohodu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, na základě které bude teprve zaměstnanec používat při pracovní cestě silniční vozidlo, s výjimkou vozidla zaměstnavatele, tzn. soukromého, tedy i kromě soukromého vozidla zaměstnavatele podnikatele. Z toho je zřejmé, že musí vždy jít o soukromé vozidlo z hlediska vlastnických práv a vyloučené je pouze vozidlo zaměstnavatele. K tomu je třeba dodat, že může být tedy při pracovní cestě zaměstnance použito i vozidlo půjčené, a to od kohokoliv, s výjimkou svého zaměstnavatele. Zaměstnanec si může pro pracovní cestu vozidlo půjčit v autopůjčovně (doklady budou znít na zaměstnance) nebo použít vozidlo leasované (na rozdíl od podnikatele fyzické osoby, který pokud chce do daňových nákladů zahrnout za sebe stejné náhrady jako u zaměstnance, musí používat při pracovních cestách pouze své vlastní vozidlo, tj. od roku 1995 takové vozidlo, ke kterému prokáže vlastnická práva např. kupní smlouvou, darovací smlouvou, usnesením soudu o nabytí dědictví apod. to vyplývá ze zákona o daních z příjmů). Půjde většinou o osobní vozidlo, neboť jestliže půjde o nákladní vozidlo nebo autobus, zákon předpokládá, že bude sazba základní náhrady dohodnuta mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Je dobré vědět, že sazba základní náhrady může být mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem skutečně dohodnuta v libovolné výši podle vlastního uvážení obou auzaměstnavatele bude vždy v dohodnuté výši daňově uznatelným nákladem v tomto směru neexistuje žádné limitující ustanovení. Pokud by nákladním automobilem nebo autobusem jezdil sám zaměstnavatel (podnikatel), je praktické, aby měl toto vozidlo zahrnuté v obchodním majetku pro svou činnost, protože tím může do daňových nákladů uplatňovat odpisy, výdaje za spotřebované pohonné hmoty ve skutečně vynaložené výši, výdaje na opravy, údržbu, pojištění atd. V návaznosti na uvedené je vhodné uvést, že podle předmětné úpravy může zaměstnanec při pracovní cestě použít jakékoliv motorové vozidlo, kromě vozidla zaměstnavatele, to prakticky znamená skutečně jakékoliv, které bude mít zaměstnanec v legální držbě. Z hlediska typového rozlišení může jít o vozidlo jednostopé, osobní automobil nebo autobus či nákladní automobil. Tyto pojmy zákon o cestovních náhradách blíže nespecifikuje, a proto je třeba při případných pochybnostech analogicky použít pojmů podle příslušných právních předpisů o podmínkách provozu na pozemních komunikacích a další příslušné právní předpisy. Náhrada výdajů za spotřebované pohonné hmoty přísluší zaměstnanci podle 7 odst. 4 zákona o cestovních náhradách ve výši vypočtené z ceny pohonné hmoty a spotřeby pohonné hmoty vozidla. Následující odstavec pak stanoví, že při výpočtu výše náhrady za spotřebované pohonné hmoty se vychází z ceny pohonné hmoty prokázané zaměstnancem doloženým dokladem od čerpací stanice o nákupu pohonné hmoty. Zde platí zásadní princip, že doklad o nákupu musí být datumově shodný s konáním pracovní cesty. Oprávněnost tohoto požadavku vyplývá z 1 odst. 1, 7 odst. 5 a 21 odst. 3 zákona o cestovních náhradách. Text zákona se vždy vztahuje ke konkrétní pracovní cestě. III

4 M O N I T O R P O R A D N A F Ó R U M P R A K T I C K Á P Ř Í R U Č K A P R Á V O R U B R I K A T É M A Protože tento požadavek činil v praxi značné problémy, ministerstvo práce a sociálních věcí vyřešilo tuto situaci v novele zákona o cestovních náhradách s účinností od (zákon č. 125/1998 Sb.), neboť ta přinesla doplnění 7 odst. 5 zákona o větu, která stanovila, že neprokáže-li zaměstnanec cenu pohonné hmoty, vypočte se výše náhrady z průměrné ceny pohonné hmoty stanovené vyhláškou ministerstva práce a sociálních věcí. Pro kompletnost je třeba upozornit, že průměrné ceny pohonných hmot pro podnikatele stanovuje ministerstvo financí, a to vždy s účinností od každého kalendářního roku, avšak pro uplynulé zdaňovací období, protože jde o stanovení průměrných cen pohonných hmot, které lze použít pro výpočet výše náhrady výdajů za spotřebované pohonné hmoty ke stanovení základu daně z příjmů za uplynulé zdaňovací období. Průměrné ceny jsou vždy stanoveny Pokynem řady D ministerstva financí. Pro zdaňovací období roku 2002 platí Pokyn D 249. Průměrné ceny pohonných hmot pro zaměstnance stanoví vždy pro běžný rok ministerstvo práce a sociálních věcí. Oba dva druhy stanovených průměrných cen pohonných hmot jsou diametrálně rozdílné jak co do výše, tak co jednotlivých druhů pohonných hmot, přesto však jsou nezastupitelné. To prakticky znamená, že zaměstnanci nemohou používat průměrné ceny pohonných hmot stanovené pro podnikatele ministerstvem financí a podnikatelé nemohou používat průměrné ceny stanovené pro zaměstnance ministerstvem práce a sociálních věcí. Platný zákon o cestovních náhradách nezná ustanovení, podle kterého by mohl zaměstnanec zaokrouhlovat výši náhrady za jeden ujetý kilometr ( 8 odst. 2, které upravuje zaokrouhlování není směrováno ani pro zaměstnance, ani pro zaměstnavatele, nýbrž pro ministerstvo práce a sociálních věcí, neboť jde o zaokrouhlování zákonem stanovených jednotlivých druhů náhrad, které stanovuje právě jen ministerstvo). Doporučuje se proto obecně nezaokrouhlovat jednotlivé mezivýpočty, a pokud to lze, zaokrouhlit z praktických důvodů až konečnou vypočtenou částku, představující zpravidla nárok zaměstnance. 2. NÁHRADA JÍZDNÉHO ZA VEŘEJNÝ DOPRAVNÍ PROSTŘEDEK Poslední možnost, kterou upravuje 7 zákona o cestovních náhradách, obsahuje odst. 7, který umožňuje zaměstnavateli sjednat se zaměstnancem též poskytování náhrad za použití motorového vozidla ve výši odpovídající ceně jízdenky hromadného dopravního prostředku dálkové dopravy. Z této formulace je nutné ke správné aplikaci pochopit, že zahrnuje všechny veřejné hromadné dopravní prostředky dálkové dopravy, tj. popř. i letenky a lodní lístky, tedy žádný veřejný hromadný dopravní prostředek dálkové dopravy nemůže být vyloučen. Záleží jen na dohodě mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, k čemu dohodou přistoupí. V této souvislosti je však třeba zdůraznit ještě jednu důležitou podmínku, a tou je, že musí skutečně jít o náhradu za cenu jízdenky a nelze počítat nějaké tarifní částky. Ceny jízdenek za vlak jsou jednotné a ceny jízdenek z autobusové dopravy jsou akceptovány z jakéhokoliv autobusové dopravní společnosti. Pokud zaměstnanec se souhlasem zaměstnavatele použije při pracovní cestě soukromé vozidlo a cestují s ním se souhlasem zaměstnavatele společně další zaměstnanci, panují nejasnosti, mají-li také oni nárok na náhrady podle 7 zákona o cestovních náhradách. Nikoliv, neboť jim ve skutečnosti žádné jízdní výdaje nevznikají. Ty vznikají pouze tomu zaměstnanci, který vozidlo používá a řídí. 3. ZAHRANIČNÍ PRACOVNÍ CESTA Používání soukromého vozidla při zahraničních pracovních cestách upravuje 14 zákona o cestovních náhradách, který přesně stanoví, že při poskytování náhrad za používání motorových vozidel podle 7 přísluší zaměstnanci při zahraniční pracovní cestě náhrada za pohonné hmoty v cizí měně za kilometry ujeté v zahraničí nad 350 km. Z toho vyplývá, že jestliže má zaměstnanec schválené svým zaměstnavatelem při vyslání na zahraniční pracovní cestu použití soukromého vozidla, pak mu přísluší za každý ujetý kilometr této cesty sazba základní náhrady a náhrada za spotřebovanou pohonnou hmotu, a to do ujetí 350 km v zahraničí (tedy včetně kilometrů ujetých po území ČR) v korunách, tedy jako při tuzemské pracovní cestě, a od 351 kilometru v zahraničí v cizí měně, samozřejmě za předpokladu, že si nedohodl ve smyslu 7 odst. 7 téhož zákona náhradu ve výši ceny jízdenky hromadného dopravního prostředku dálkové dopravy. Stanovení limitu 350 kilometrů sice již ztratilo svůj původní význam, ale v zákoně stále zůstává. Rozpor s realitou je dán tím, že se především změnila situace na úseku devizových prostředků azměnila se i soukromá motorová vozidla a jejich technické parametry ve srovnání s dobou, kdy tento limit byl stanoven. V souvislosti s používáním vozidel při pracovních cestách, tuzemských i zahraničních, je třeba připomenout, že zákon o cestovních náhradách upravuje pouze používání soukromých vozidel, nikoliv služebních. Používání služebních motorových vozidel není od roku 1992 upraveno žádným zvláštním předpisem tyto předpisy byly zrušené právě zákonem o cestov- IV

5 ních náhradách a dosud nebyly nahrazené novými předpisy. 4. SAZBA ZÁKLADNÍ NÁHRADY U NÁKLADNÍHO AUTA, AUTOBUSU NEBO TRAKTORU Sazbu základní náhrady u nákladních automobilů a autobusů, kromě traktorů a dalších pracovních strojů atd., upravuje 7 odst. 3 zákona o cestovních náhradách, který uvádí, že se tato sazba dohodne mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Pro úplnost dodávám, že pod pojem nákladní automobil a autobus použitý v 7 odst. 3 jsou zařazovány další vozidla stejné kategorie členěná podle zvláštních dopravních předpisů. Vzhledem k tomu, že v tomto ustanovení není přesně stanovena sazba základní náhrady konkrétní částkou (jako je tomu pro ostatní, tj. osobní vozidla), ani ji nikdo neurčuje, bude dohodnutá výše náhrady plně zahrnována do daňově uznatelných nákladů u zaměstnavatele podle 24 odst. 2 písm. zh) zákona o daních z příjmů jako náhrada, na kterou vznikl zaměstnanci v tomto rozsahu nárok. To však neplatí pro osoby samostatně výdělečně činné, protože ty mají tuto záležitost upravenou přesně v 24 odst. 2 písm. k) bod 3 poslední větě daňového zákona, a to tak, že do daňově uznatelných nákladů zahrnuje podnikatel u vlastních nákladních automobilů a autobusů sazbu základní náhrady platnou pro osobní vozidla (odkaz je na 1 odst. 3 vyhlášky Federálního ministerstva dopravy č. 41/1984 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, která však byla zrušena vyhláškou ministerstva dopravy č. 102/1995 Sb.) zvýšená na dvojnásobek. V současnosti jde o 6,80 korun za jeden kilometr jízdy. Tvrdší úprava pro podnikatele platí proto, že má možnost určité volby, vždy totiž může předmětné vozidlo zahrnout do obchodního majetku. Zaměstnanec na výběr nemá. Pokud by podnikatel vložil autobus nebo nákladní vozidlo do obchodního majetku, bude do daňových nákladů zahrnovat výdaje na dopravu vprokázané výši podle 24 odst. 2 písm. k) bod 4 daňového zákona. Zcela odlišné řešení však musíme volit u traktoru nebo jiných pracovních strojů. Zde vycházíme z tzv. motohodin. Je tomu tak proto, že spotřeba pohonných hmot je výrazně ovlivňována charakterem a technickou náročností činnosti, ke které je stroj použit. Je tedy vhodné při jeho používání sjednávat smluvní cenu za vykonanou činnost bez rozlišení částky na pokrytí spotřebované pohonné hmoty. 5. PRACOVNÍ CESTY Zákon o cestovních náhradách upravuje poskytování jednotlivých druhů náhrad, podmínky pro jejich přiznání a jejich výši, a to při právních úkonech tímto zákonem stanovených, z nichž nejvýznamnějšími jsou právě pracovní cesty. Konkrétně podmínky pro pracovní cesty stanovuje 3 tohoto zákona. Možnost zaměstnavatele vyslat zaměstnance na pracovní cestu (samozřejmě tuzemskou i zahraniční) vyplývá z 38 odst. 1 zákoníku práce. V jeho smyslu se pracovní cestou rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem mimo sjednané místo výkonu práce s tím, že zaměstnavatele může vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu, je-li tato podmínka dohodnuta v pracovní smlouvě. Dále je pro jistotu výslovně stanoveno, že zaměstnanec na pracovní cestě koná práci podle pokynů vedoucího zaměstnance, který ho na pracovní cestu vyslal. Vyšle-li zaměstnavatel zaměstnance na pracovní cestu, je povinen respektovat 3 zákona o cestovních náhradách, což znamená, že má stanovenou povinnost určit před zahájením pracovní cesty místo jejího nástupu, místo výkonu práce, dobu trvání, způsob dopravy a ukončení pracovní cesty. Zaměstnavatel má možnost též určit ještě další podmínky pracovní cesty, to znamená fakultativně a již není ničím omezen. Je ale vhodné podotknout, že i tyto podmínky se mohou projevit jako velice závažné za určitých okolností, např. při používání soukromých nebo služebních motorových vozidel při nečekaných dopravních nehodách. Praxe ukazuje, že by určení zmíněných základních obligatorních podmínek pracovní cesty neměl žádný zaměstnavatel podceňovat, protože je z nich v případě potřeby odvozován nejrůznější odpovědnostní vztah, nejen pracovněprávní, ale např. také náhrada škody, pracovní úraz apod. Pro úplnost je třeba zdůraznit, že na podmínkách pracovní cesty zaměstnance, které zaměstnavatel určí, není zaměstnanec oprávněn cokoliv jednostranně měnit. Pokud se týká určení způsobu dopravy, měl zákonodárce na mysli především určení druhu dopravy, který bude použit na pracovní cestě. Zaměstnanci může být zaměstnavatelem pro pracovní cestu určen kterýkoliv dopravní prostředek, a tedy samozřejmě i soukromé nebo služební vozidlo. Bude-li určeno soukromé vozidlo, pak postačuje, aby byl tento způsob dopravy uveden v příslušné kolonce pro vymezení způsobu dopravy na cestovním příkaze zaměstnance a schválen a podepsán zaměstnavatelem (pochopitelně, že může mít zaměstnavatel zavedený i jiný způsob pro stanovování a prokazování učených podmínek u zaměstnanců při pracovních cestách). Jiná samostatná dohoda není nutná. Má-li zaměstnanec při pracovní cestě povoleno použít soukromé vozidlo, tj. osobního auta vlastního nebo vypůjčeného (s výjimkou vozidla vypůjčeného od zaměstnavatele), pak zřejmě musí zaměstnavatel ur- V

6 M O N I T O R P O R A D N A F Ó R U M P R A K T I C K Á P Ř Í R U Č K A P R Á V O R U B R I K A T É M A čit jako počátek pracovní cesty ve smyslu 3 zákona o cestovních náhradách místo garáže vozidla, nebo-li v podstatě bydliště zaměstnance, a stejně tak i ukončení pracovní cesty, protože kdyby tak neučinil, mohl by bezpochyby zaměstnanec požadovat, aby mu tedy zaměstnavatel dopravil předmětné auto do místa počátku (východiska) pracovní cesty na vlastní náklady a obdobně při návratu z pracovní cesty. Začátek cesty se služebním vozidlem (vozidlem zahrnutým do obchodního majetku) nelze stanovit bydliště nebo garáž zaměstnance, neboť by jej tam musel sám zaměstnanec nejdříve dopravit, což by v důsledku znamenalo, že zaměstnanec v kalendářním měsíci použil služební vozidlo k cestě do práce a zpět, tedy k soukromým účelům, a tudíž z 6 odst. 6 zákona o daních z příjmů vyplývá, že zaměstnavatel je mu povinen ke zdanitelnému příjmu ještě připočíst částku představující jedno procento vstupní ceny vozidla. V tomto kalendářním měsíci totiž použil zaměstnanec služební vozidlo souběžně pro služební i soukromé účely. Citovaný zákon výslovně stanoví, že tento postup platí pro každý započatý měsíc, v němž dojde k soukromému použití služebního vozidla. Služební vozidlo v zásadě nemůže parkovat v místě pobytu (bydlišti) zaměstnance, nemá-li jej poskytnuté právě podle 6 odst. 6 daňového zákona nebo nepronajal-li zaměstnavateli svou garáž. 6. VZNIK ŠKODY NA VOZIDLE NA PRACOVNÍ CESTĚ A ODPOVĚDNOST ZA NI Pokud zaměstnavatel v rámci určení podmínek pracovní cesty schválí jako způsob dopravy soukromé vozidlo, pak nese odpovědnost i za případnou vzniklou škodu zaměstnanci podle příslušných ustanovení 187 zákoníku práce, které bylo zařazeno jako první ustanovení třetího oddílu upravujícího odpovědnost zaměstnavatele za škodu, a to jako úprava obecné odpovědnosti. Významné je, že obecnou odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci lze uplatnit tehdy, jestliže nejsou splněny předpoklady pro zvláštní odpovědnost. Podmínkou pro uplatnění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci je, že škoda vznikla zaměstnanci při plnění pracovních úkolů nebo vpřímé souvislosti s tímto plněním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti pravidlům slušnosti a občanského soužití. Plněním pracovních úkolů se rozumí výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru, jiná činnost vykonávaná na příkaz zaměstnavatele a tedy i činnost, která je předmětem pracovní cesty. Za přímou souvislost s plněním pracovních úkolů se rozumějí úkony potřebné a důležité k výkonu práce a také úkony během práce obvyklé a nezbytné před počátkem práce, popř. po jejím skončení a rovněž školení, kterým se získává zvyšování a prohlubování odborné připravenosti zaměstnanců k výkonu práce. Je tedy zřejmé, že zaměstnanec má povinnost prokázat, že škoda mu vznikla protiprávním jednáním. Nerozhoduje přitom, zda porušil právní povinnost zaměstnanec, nebo jiná osoba, či jiný zaměstnavatel nebo např. protijedoucí řidič. Za právní povinnost se považuje v této souvislosti každá povinnost, jejíž plnění je uloženo předpisem. Většinou půjde o porušení povinností uložených zákoníkem práce a prováděcími předpisy, kterých se dopustí jiný zaměstnanec. Pro řidiče jsou ve smyslu zákoníku práce povinnosti stanoveny příslušnou vyhláškou a porušení této vyhlášky znamená porušení povinností stanovených předpisem. Pro úplnost je však třeba dodat, že škoda může ale zaměstnanci vzniknout i tehdy, poruší-li právní povinnost zaměstnanec jiného zaměstnavatele, popř. poruší-li právní povinnost jiný zaměstnavatel. Ustanovení 187 odst. 1 a 2 zákoníku práce totiž přesně stanoví, že zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti pravidlům slušnosti a občanského soužití. Zároveň je stanoveno, že zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci též za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem ( 9 a 10 zák. práce). V 9 zákoníku práce je stanoveno, že právní úkony v pracovněprávních vztazích činí u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, především jeho statutární orgán, a uzaměstnavatele, který je fyzickou osobou, zaměstnavatel s tím, že místo nich je mohou činit i osoby jimi pověřené. Dále je stanoveno, že jiní zaměstnanci zaměstnavatele, zejména vedoucí jeho organizačních útvarů, jsou oprávněni jako orgány zaměstnavatele činit jménem zaměstnavatele právní úkony vyplývající z jejich funkcí stanovených organizačními předpisy. Současně je stanoveno, že zaměstnavatel může v mezích své působnosti písemně pověřit další své zaměstnance, aby činili určité právní úkony v pracovněprávních vztazích jeho jménem avpísemném pověření musí být uveden rozsah oprávnění pověřeného zaměstnance. Vedoucí zaměstnanci zaměstnavatele, jimiž se rozumějí jeho orgány, jakož i jeho další zaměstnanci, kteří jsou pověřeni vedením na jednotlivých stupních řízení u zaměstnavatele, jsou oprávněni stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomu účelu závazné pokyny. V 10 pak zákoník práce jednoznačně stanoví, že právní úkony orgánů, popř. pověřených zaměstnanců, zavazuje zaměstnavatele, který také z těchto úkonů nabývá práv. Jestliže orgán nebo pověřený zaměstnanec překročil právním úkonem v pracovněprávních VI

7 vztazích své oprávnění, nezavazují tyto úkony zaměstnavatele, pokud zaměstnanec musel vědět, že tento orgán nebo pověřený zaměstnanec své oprávnění překročil. A totéž platí, jestliže právní úkon učinil zaměstnanec zaměstnavatele, který k tomu nebyl oprávněn ze své funkce, ani tím nebyl pověřen. Touto úpravou zákoník práce vlastně zaručuje rovné postavení při zaměstnávání občanů pro všechny zaměstnavatele a vytvořil rovnocenné právní podmínky jak pro všechny zaměstnance, tak pro všechny fyzické osoby, které budou mít zájem na provedení prací či služeb ve svůj prospěch. Z toho plyne, že schválí-li zaměstnavatel zaměstnanci použití soukromého vozidla při pracovní cestě, pak nese odpovědnost za případnou vzniklou škodu zaměstnanci na vozidle, protože je nesporné, že škoda vznikla při plnění pracovních úkolů. 7. HAVARIJNÍ POJIŠTĚNÍ NA PRACOVNÍ CESTĚ Vyšle-li zaměstnavatel zaměstnance na pracovní cestu a v rámci určených podmínek pracovní cesty mu povolí použít soukromé vozidlo, je důležité vědět, zda toto vozidlo je, nebo není havarijně pojištěno. Platná právní úprava v této záležitosti není zrovna nejlepší a navíc je od samého začátku účinnosti zákona o cestovních náhradách poměrně komplikovaná, což způsobují další faktory, např. způsob zdaňování přiznávaných cestovních náhrad zaměstnancům i ostatním osobám. Situaci ztěžuje i skutečnost, že většina pojišťoven odmítá havarijně pojistit starší a stará vozidla, anebo je pojistí velmi nevýhodně. První problém spočívá v tom, že zákon o cestovních náhradách v žádném ustanovení otázku havarijního pojištění soukromých motorových vozidel při pracovních cestách výslovně neřeší, přestože představuje jediný a základní platný právní předpis v oblasti poskytování náhrad cestovních výdajů. To, že zákon předmětnou otázku neřeší, bylo způsobeno tím, že v době tvorby zákonného textu většina osob, která na tom participovala, zaujala stanovisko, že výslovná úprava není třeba, protože tento zákon (tehdy jako nový zákon) bude doznávat liberálního znění, založeném na určitých zásadách, mezi kterými bude prosazena i zásada zvýšené pravomoci a odpovědnosti zaměstnavatele a v rámci níž bude požadavek na havarijní pojištění při vysílání zaměstnanců na pracovní cesty s určením způsobu dopravy soukromým vozidlem ponechán v pravomoci zaměstnavatele. Tato zásada prakticky znamená, že o všem, co není v zákoně výslovně a přesně upraveno či stanoveno, o tom ve své pravomoci rozhoduje výlučně zaměstnavatel a zaměstnanec nemá právo jakékoliv rozhodnutí zaměstnavatele svévolně měnit. V souvislosti s tím se však mimochodem opomněla daňová souvislost. Komplikace spočívala v tom, že zákon o cestovních náhradách v 18 odst. 1 upravoval ode dne své účinnosti způsob zdanění přiznaných a poskytnutých náhrad cestovních výdajů zaměstnancům. Zde bylo stanoveno, že náhrady, na něž vzniká zaměstnancům nárok, náhrady podle 5 odst. 3, kapesné do výše 40 procent stanoveného stravného podle 13 a náhrady při přijetí zaměstnance, který je uchazečem o zaměstnání, se zahrnují do nákladů (výdajů) a ostatní náhrady se hradí z použitelného zisku s výjimkou zaměstnavatele, který je rozpočtovou nebo příspěvkovou organizací. Toto zákonné znění prakticky znamenalo, že se do nákladů (výdajů), jak bylo stanoveno, přičemž nepochybně šlo o náklady (výdaje) daňové, protože jinak by toto ustanovení nemělo smysl, zahrnovaly pouze obligatorně přiznávané náhrady, dále náhrady podle 5 odst. 3, (což znamenalo snížené stravné dohodnuté v kolektivní smlouvě na základě odchylně sjednaných podmínek pro jeho přiznávání pouze pro kategorii zaměstnanců, u nichž častá změna pracoviště vyplývá ze zvláštní povahy povolání v současném platném zákonném znění jde o 5 odst. 4), dále kapesné podle 13 do výše 40 procent stanoveného stravného a náhrady při přijetí zaměstnance, který byl uchazečem o zaměstnání (tj. podle zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů). Všechny ostatní náhrady cestovních výdajů bylo nutné hradit zaměstnancům z vytvořených prostředků, a proto jako daňově neuznatelné náklady v podnikatelské sféře, tedy všechny fakultativně přiznávané náhrady a náhrady vyšší a jiné přiznávané podle 9 téhož zákona. A právě z důvodu, že popř. požadované havarijní pojištění představovalo také fakultativní náhradu, protože o tom, zda bude, či nebude požadované k soukromému motorovému vozidlu použitému při pracovní cestě zaměstnancem, rozhodoval zaměstnavatel, nebylo možné jej v případě požadování zaměstnavatelem zaměstnanci zahrnout u zaměstnavatele podniku do daňově uznatelných nákladů. Zaměstnavatelé proto většinou havarijní pojištění odmítali, avšak zaměstnanci o něj měli zájem. Docházelo k diskusím a byl vyvíjen tlak na ministerstvo práce a sociálních věcí a ministerstvo financí, aby tato záležitost byla jednoznačně posouzena a rozhodnuta, Tak se stalo dohodou obou ministerstev v roce Ministerstva souhlasila s tím, aby připojištění léčebných výloh zaměstnance při zahraniční pracovní cestě a úhrada jednorázového havarijního pojištění vozidla zaměstnance, popř. úměrná část (o které rozhodne zaměstnavatel) dlouhodobého pojištění při pracovních cestách tuzemských i zahraničních (kryje škody na vozidle pro případ havárie, nedošlo-li k pracovnímu úrazu) bylo zahrnováno mezi nutné vedlejší výdaje ve smyslu 4 písm. d) zákona o cestovních náhradách, a tedy zahrnováno do nákladů na základě 18 odst. 1. VII

8 M O N I T O R P O R A D N A F Ó R U M P R A K T I C K Á P Ř Í R U Č K A P R Á V O R U B R I K A T É M A Tato dohoda z roku 1993 prakticky povýšila předmětné havarijní pojištění a pojištění léčebných výloh při zahraničních pracovních cestách na nárokovou náhradu prokázaný nutný vedlejší výdaj aby ji bylo možné zahrnovat do daňově uznatelných nákladů. Novela zákona o cestovních náhradách číslo 125/1998 Sb. s účinností od však ustanovení 18 v tomto zákoně nepochybně správně zrušila s odůvodněním, že systémově toto ustanovení do zákona o cestovních náhradách nepatřilo a nepatří, protože upravovalo zdanění poskytnutých náhrad. Ministerstvo financí dostalo za úkol vyřešit tento problém novelou zákona o daních z příjmů. Stalo se tak zákonem č. 168/1998 Sb., který do 24 odst. 2 vsunul písmeno zh), jenž přesně stanoví, které druhy náhrad se tedy nově zahrnují do daňově uznatelných nákladů. Ustanovení 24 odst. 2 písm. zh) daňového zákona uvádí, že se do daňově uznatelných nákladů zahrnují částky náhrad cestovních výdajů do maximální výše stanovené zvláštním právním předpisem (odkaz je na zákon o cestovních náhradách), kterými se pro účely tohoto zákona rozumí též stravné při tuzemských pracovních cestách do výše horní hranice stravného a při zahraničních pracovních cestách též kapesné do výše 40 % stravného a zvýšení stravného až o 15 % u zaměstnanců vymezených zvláštním právním předpisem (s odkazem opět na zákon o cestovních náhradách). Toto nové znění je v zákoně č. 168/1998 Sb. obsaženo v článku II a tento článek má účinnost vztaženou k celému zdaňovacímu období roku 1998, a proto se podle něj uskutečňuje zdaňování cestovních náhrad nově již od navzdory stanovené účinnosti související novely zákona o cestovních náhradách od Z uvedeného tudíž vyplývá, že při současné platné právní úpravě se zahrnují do daňově uznatelných nákladů nejen obligatorně, ale i fakultativně přiznávané náhrady maximálně do výše sazeb a limitů stanovených v předmětném zákoně o cestovních náhradách aty, které nejsou stanovené sazbou nebo limitem vprokázané výši. Ze zmíněné zákonné formulace je pak třeba okamžitě vyvodit, že do daňově neuznatelných nákladů se tedy nově nezahrnují pouze vyšší a jiné náhrady, to jsou ty, které jsou přiznávány podle 9 zákona o cestovních náhradách. Tyto vyšší a jiné náhrady však může poskytovat pouze a výhradně podnikatelská sféra, a to z vytvořených prostředků a pro zaměstnance jsou zdanitelným příjmem podle 6 odst. 7 písm. a) téhož daňového zákona. Podle současné platné právní úpravy se tedy havarijní pojištění, je-li zaměstnavatelem jeho zaplacení u soukromého vozidla povoleného zaměstnanci k použití při pracovní cestě požadováno, automaticky zahrnuje do daňově uznatelných nákladů. Pro úplnost je však třeba podotknout, že v současné době je opět uvažováno o změně této úpravy. 8. JÍZDNÍ KOLO NEBO CHŮZE Použití jízdního kola nebo potřebu překonávat část cesty při pracovní cestě pěšky vlastně platná právní úprava přímo neřeší. I když současně nelze říci, že i tento způsob cestování by nešlo zaměstnanci finančně zohlednit. Opět by k tomu musel být využit zákon o cestovních náhradách a zákon o daních z příjmů. Dříve než se vyjasní platná právní úprava, je vhodné připomenout, jak byl tento problém řešen ve zrušené vyhlášce č. 33/1984 Sb., o cestovních náhradách, která počítala s použitím jízdního kola amožností překonávat určitou vzdálenost při pracovních cestách pěšky a stanovila i sazbu, a to ve výši 0,40 Kč za jeden kilometr. Zrušená právní úprava řešila předmětnou problematiku v 32 citované zrušené vyhlášky, které upravovalo paušalizaci náhrad. Odstavec 3 pak přesně stanovil, že se při stanovení výše paušálních náhrad vychází z předpokládaného počtu nutných cest, pro které se paušální náhrada stanoví, zpředpokládané doby trvání cest, ze způsobu ubytování a výše nocležného, z předpokládaného způsobu překonání vzdálenosti, počtu ujetých kilometrů a výše jízdného a ze sazeb náhrad stanovených touto vyhláškou s tím, že při cestě pěšky a jízdě na kole mimo obec pravidelného pracoviště a obec pobytu se použije jako náhrada za tyto úkony sazba ve výši 0,40 Kč za jeden kilometr. Pokud se týkalo určení výše paušálu pro cesty pěšky nebo jízdy na kole (vlastním i služebním) mimo obec pravidelného pracoviště a obec pobytu, bylo nutné počítat jako náhradu za tyto úkony vždy jednotnou částku 0,40 Kč za jeden kilometr. V této souvislosti se však zároveň vždy zdůrazňovalo, že uvedenou sazbu bylo možno používat ve smyslu tohoto ustanovení pouze při paušalizaci náhrad častých pracovních cest konaných mimo obec pobytu a pravidelného pracoviště a že neplatila pro jednotlivé individuální pracovní cesty, ani pro časté cesty pěšky a na kole uvnitř obce pravidelného pracoviště a pobytu, při nichž se za chůzi pěšky a jízdu na kole neposkytovala žádná náhrada. Do uvažovaného počtu kilometrů se zahrnovala pouze vzdálenost mimo uvedené obce na přechodné pracoviště a zpět, nikoliv chůze v prostoru přechodného pracoviště při výkonu práce avsouvislosti s ní, s výjimkou prací geodetických v terénu, kde přechodné pracoviště nebylo možné omezit stabilním přiměřeným prostorem. Pro pořádek je vhodné ještě poznamenat, že náhrada za použití jízdního kola při jednotlivé pracovní cestě mezi obcí východiska cesty a obcí přechodného pracoviště přicházela v úvahu jen podle 4 vyhlášky č. 57/1979 Sb. (byla zrušena také zákonem o ces- VIII

9 tovních náhradách), jestliže pracovník z vážných příčin použil jízdního kola místo organizací určeného veřejného hromadného dopravního prostředku. Náhrada se poskytovala ve výši jízdného za tento dopravní prostředek. Současná platná právní úprava je v poněkud jiné poloze. Samostatná sazba za jeden kilometr jízdy na kole nebo chůzi pěšky není nikde stanovena, ale lze je zaměstnancům přiznávat určitou náhradu při takovém způsobu uskutečňování pracovní cesty, a to v rámci 9 zákona o cestovních náhradách, tedy pouze jako jinou náhradu. Nutné podotknout, že i pro jednotlivé pracovní cesty. Jinou náhradu, pokud se zaměstnavatel rozhodne, že ji zaměstnanci v určité situaci při pracovní cestě (tuzemské i zahraniční) přizná a bude poskytovat, stanoví sám, tj. její výši a okolnosti, za kterých ji bude poskytovat, není ničím vázán, záleží pouze na jeho uvážení. To se však týká jen podnikatelské sféry, která tuto náhradu může poskytovat výhradně ze zisku po zdanění (to je jako daňově neuznatelnou položku). Pro zaměstnance je náhrada zdanitelným příjmem, tedy musí být připočtena k jeho ostatnímu příjmu a společně zdaněna daní z příjmů fyzických osob. Konkrétně to stanoví vůči zaměstnavateli 24 odst. 2 písm. zh) a vůči zaměstnanci 6 odst. 7 písm. a) zákona o daních z příjmů. V 9 zákona o cestovních náhradách je přesně stanoveno, že zaměstnavatel, který není státem, za který jedná organizační složka státu ( 3 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku ČR a jejím vystupování v právních vztazích), rozpočtovou nebo příspěvkovou organizací (zák. č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky ČR a obcí v ČR rozpočtová pravidla republiky, ve znění pozdějších předpisů), orgánem nebo organizací, které jsou financovány jako rozpočtové, nebo územním samosprávným celkem, může poskytovat zaměstnancům i jiné náhrady související s pracovní cestou, s jinými změnami místa výkonu práce a s přijetím do zaměstnání nebo vyšší náhrady, než stanoví tento zákon s tím, že poskytování těchto náhrad lze sjednat v kolektivní smlouvě nebo stanovit ve vnitřním předpisu, popř. sjednat v pracovní smlouvě. To prakticky znamená, že 9 zákona o cestovních náhradách zavedl již od samého začátku účinnosti zákona zásadu, že připustil, aby zaměstnavatel v podnikatelské sféře přiznával zaměstnancům i jiné a vyšší náhrady, tj. v podstatě nad rámec základní úpravy zákona. Je tomu tak proto, že zákon upravuje pouze základní nároky zaměstnanců na některé náhrady. Možnost poskytování těchto vyšších a jiných náhrad se předpokládá sjednat v kolektivní smlouvě nebo stanovit ve vnitřním předpisu, popř. sjednat v pracovní smlouvě. Nejde však o obligatorní ujednání, ale naopak o fakultativní. Současně je třeba zdůraznit, že tento systém neplatí tedy pro rozpočtové nebo příspěvkové organizace a další, jak bylo uvedeno, protože ty jsou napojeny na státní rozpočet a prostředky z veřejných zdrojů, a kdyby jim byl povolen také tento postup, znamenalo by to z jejich strany nepochybně další nežádoucí čerpání finančních prostředků. Rozpočtové a příspěvkové organizace musejí veškeré náhrady cestovních výdajů hradit z těch prostředků, které mají vymezené pro tuto oblast na běžný kalendářní rok. Je však třeba podotknout, že někteří zaměstnavatelé přes všechny nejrůznější okolnosti a podmínky pracovních cest stále nejeví ochotu akceptovat naznačené řešení. Většinou argumentují tím, že jízda na kole nebo chůze pěšky by byla sice zřejmě často hospodárnější než hromadný dopravní prostředek co se týká ceny jízdného, avšak zase na druhé straně cesta na kole nebo pěšky trvá ve většině případů déle, což není příliš oblíbené a z toho důvodu je pravděpodobně stále upřednostňováno auto. Jen budoucnost ukáže, zda se přece jenom časem neprosadí v určitých podmínkách kombinace veřejného hromadného dopravního prostředku a použití jízdy na kole nebo i chůze pěšky s tím, že i tento způsob překonávání vzdáleností při pracovních cestách by byl přímo upraven v platném právním předpise pro tuto oblast, a to samozřejmě tak, že by byla stanovena i příslušná konkrétní náhrada pro jednotlivé pracovní cesty. 9. KNIHY JÍZD A PRACOVNÍ CESTY Ze zákona o cestovních náhradách a zákona o daních z příjmů vyplývá, že jsou-li konány pracovní cesty, a to jak zaměstnanci, tak i ostatními osobami, je nutné vést o těchto pracovních cestách perfektní podrobnou evidenci, neboť bez ní by bylo problematické vyúčtovávání cestovních náhrad a také řešení daňové stránky věci. Pracovní cesty, u nichž je určeno motorové vozidlo (zaměstnancům jej určí v rámci určených podmínek pracovní cesty zaměstnavatel na základě 3 zákona o cestovních náhradách a osoby samostatně výdělečně činné si rozhodují za sebe samy, jakým dopravním prostředkem budou případnou pracovní cestu vykonávat), pak je nutné znát i údaje požadované obecně závaznými platnými právními předpisy pro respektování jejich jednotlivých ustanovení. Konkrétně to u zaměstnanců znamená údaje k vyplnění a vyúčtování pracovní cesty na cestovním příkaze a u podnikatelů buď totéž, nebo mnozí z nich tento způsob nahrazují pro vyúčtování výdajů za použité silniční vozidlo (a to obvykle jak pro soukromé, tak i služební, tj. zahrnuté do obchodního majetku) vyplňováním knihy jízd. Knihy jízd však nemohou u zaměstnanců alternovat cestovní příkazy, protože neobsahují podmínky pracovní cesty, jak požaduje zákon o cestovních náhradách. IX