Lisabonská smlouva. Ratifikace členskými státy EU, se zaměřením na ČR

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy Lisabonská smlouva. Ratifikace členskými státy EU, se zaměřením na ČR Bakalářská práce Autor: Alena Dufková Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. Josef Muţík Praha Duben, 2011

2 Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci Lisabonská smlouva. Ratifikace členskými státy EU, se zaměřením na ČR zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Břeclavi dne 20. dubna 2011 Alena Dufková

3 Děkuji vedoucímu bakalářské práce, JUDr. Josefu Muţíkovi, za cenné rady a připomínky, ochotu a vstřícný přístup.

4 Anotace Předmětem bakalářské práce je Lisabonská smlouva. Ratifikace členskými státy EU, se zaměřením na ČR. Cílem je popsat změny ve vybraných oblastech fungování EU, přiblíţit průběh ratifikace v jednotlivých členských státech se zvláštním důrazem na průběh ratifikace v ČR. Nejprve se budu zabývat vznikem Evropské unie a systémem fungování před ratifikací Lisabonské smlouvy. Ve druhé části se zaměřím na některé významné změny, které Lisabonská smlouva přinesla, zde vyuţiji znění zakládacích smluv: Smlouvy o fungování Evropské unie a Smlouvy o Evropské unii. Ve třetí části přiblíţím průběh ratifikace smlouvy v některých členských státech, ve čtvrté průběh ratifikace v České republice. Poslední část je věnována vyhodnocení změn, které přinesla Lisabonská smlouva a moţnému dalšímu směřování EU. Annotation The main theme of my thesis is the Treaty of Lisabon. Its ratification by European union member states, with focusing on the Czech Republic. The aim of my work is to define the changes in selected scopes of the EU, approach the ratification process with individual emphasis on the ratification process in the Czech republic. Firstly I am going to deal with the creation of EU and system of functioning before the ratification of the Lisbon Treaty. In the second part I will focus on some significant changes which were brought by the Treaty of Lisabon. Here I will use the version of founding treaties : Treaty on the Functioning of the European Union and The Treaty on European Union. In the third part I will approach the ratification process in selected member states, in the fourth part ratification process in the Czech Republic. The last part is devoted to evaluate the changes brought about by the Lisbon Treaty and possible further direction of the EU.

5 Obsah Úvod Evropská unie (vývoj před ratifikací Lisabonské smlouvy) Vznik Evropské unie... 8 Euroatlantické organizace... 8 Rada Evropy a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě... 9 Evropská unie Základní hodnoty Evropské unie Instituce EU Evropská rada ( původní čl. 4 Smlouvy o EU) Evropský parlament (původní čl Smlouvy o zaloţení ES) Rada EU (původní čl Smlouvy o zaloţení ES) Evropská komise (původní čl Smlouvy o zaloţení ES) Evropský soudní dvůr (původní čl Smlouvy o zaloţení ES) Evropský účetní dvůr (původní čl Smlouvy o zaloţení ES) Evropská centrální banka (původní čl Smlouvy o zaloţení ES) Právní řád Společenství Prameny práva ES Systém právní ochrany ES Zařazení práva Společenství do celkového právního systému Zařazení práva Společenství do systému práva České republiky Výňatky z Ústavy České republiky Lisabonská smlouva Hodnoty a cíle Unie Demokratické zásady Vymezení pravomocí Unie Orgány Unie... 27

6 2.5.1 Evropský parlament Evropská rada Rada Evropská komise Soudní dvůr Evropská centrální banka Účetní dvůr Kritéria pro přistoupení k Unii, vystoupení z Unie Kritéria pro přistoupení k Unii Kritéria pro vystoupení z Unie Hlasování kvalifikovanou většinou Váha České republiky při hlasování v Radě Měnová politika Proces ratifikace Lisabonské smlouvy v členských státech EU Maďarsko Německo Velká Británie Španělsko Itálie Polsko Irsko Proces ratifikace Lisabonské smlouvy v České republice Vyhodnocení změn, které přinesla Lisabonská smlouva a další směřování EU Vyhodnocení změn Směřování Evropské unie Závěr... 62

7 Úvod Jednou přijde den, kdy se všechny národy tohoto kontinentu spojí ve vyšší celek a vytvoří evropské bratrství, aniţ by ztratily své individuální přednosti nebo svou slavnou identitu. Jednoho dne bude jediným bojištěm trţiště soupeřících myšlenek. Jednoho dne budou kulky a bomby nahrazeny volebními lístky. Tato slova pronesl Victor Hugo v roce Trvalo však celé století, neţ se jeho utopistická vize začala naplňovat. Za tu dobu dvě světové války, a mnohé další konflikty na evropské půdě, přinesly smrt milionům lidí. Po druhé světové válce vzniká přirozená potřeba spolupráce mezi státy, ve snaze zabránit dalším válkám a pustošení Evropy. Začíná proces evropské integrace, začíná se psát historie Evropské unie. Po více neţ půl století bylo třeba přijmout normu, která by aktuálně reagovala na současné potřeby rozšiřující se Evropské unie a novou ekonomicko-politickou situaci ve světě. Začíná boj o Lisabonskou smlouvu. Důvod, proč jsem si zvolila toto téma, byla zvědavost. Zvědavost, proč prezident České republiky Václav Klaus tak zásadně a neústupně nepřeje Lisabonské smlouvě, a tudíţ ušlechtilé myšlence evropské integrace. Z médií a tisku přicházely rozporuplné informace a běţný občan se jen velmi těţko v této chaotické situaci orientoval. Na obranu médií nutno říci, ţe Lisabonská smlouva je velmi sloţitá a nepřehledná. Cílem mé práce se tedy, kromě částečného rozboru Lisabonské smlouvy - respektive zakládacích smluv Smlouvy o fungování Evropské unie a Smlouvy o Evropské unii, stala snaha o zdokumentování ratifikačního procesu v členských státech Evropské unie a zároveň snaha o pochopení neochoty k ratifikaci v některých členských státech. Podrobně, v časovém sledu, se budu zabývat průběhem ratifikace v České republice. Poslední část je věnována shrnutí nejdůleţitějších změn a moţnému dalšímu směřování Evropské unie. Aby bylo moţné pochopit, jaké změny Lisabonská smlouva přinesla, budu se v první kapitole jen velmi stručně věnovat historii Evropské unie.

8 1. Evropská unie (vývoj před ratifikací Lisabonské smlouvy) 1.1 Vznik Evropské unie Po druhé světové válce se státní a politický ţivot Evropy vyvíjel výhradně na základě národních ústav a zákonů. Naprosté ekonomické zhroucení Evropy, hospodářský a politický propad starého kontinentu však vytvořily předpoklady pro nový začátek, novou spolupráci mezi státy. 1 Jedním z prvních počinů o evropskou integraci bylo tzv. Hnutí za spojenou Evropu v čele s Winstonem Churchillem jako čestným předsedou, z roku Přípravné práce Hnutí za spojenou Evropu vyvrcholily svoláním konference, která se uskutečnila 7. května 1948 v Haagu, pod názvem Evropský kongres. Nejdůleţitějším výsledkem Evropského kongresu bylo přijetí významných dokumentů, které později slouţily jako podklad pro zřízení Rady Evropy, a také pro přijetí jejího ústředního dokumentu Charty lidských práv a svobod. Evropský kongres byl povaţován za výchozí bod k zahájení procesu evropského sjednocení. 2 Na základě evropských integračních snah vznikají organizace, které lze rozdělit do tří skupin: Euroatlantické organizace Euroatlantické organizace vznikají na základě poválečného spojenectví mezi Spojenými státy americkými a Evropou. První poválečnou evropskou organizací byla Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC) zaloţená roku 1948, která vzniká z americké iniciativy. Hlavním cílem OEEC byla zpočátku liberalizace obchodu mezi státy. Jako doplňující cíl byla v roce 1960, v roce přistoupení USA a Kanady, stanovena hospodářská podpora třetího světa, a to prostřednictvím rozvojové pomoci, z OEEC se stala Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). V roce 1949 byla zaloţena Severoatlantická aliance (NATO), vojenská aliance evropských zemí s USA a Kanadou. Za účelem posílení bezpečnostně politické spolupráce mezi evropskými státy byla v roce 1954 zaloţena Západoevropská unie (ZEU). Vznikla přistoupením SRN a Itálie k Bruselskému paktu (Západní unie, zaloţena Jejím předmětem byla sociální, kulturní, hospodářská a především vojenská spolupráce), tvořenému doposud Velkou Británií, Francií, Belgií, Lucemburskem a Nizozemskem. Mezitím vstoupilo 1 ABC práva Evropských společenství, ICEU při Delegaci Evropské komise v ČR, 2001, ISBN Evropská unie, Petr Fiala a Markéta Pitrová, CDK Brno 2003, ISBN

9 do ZEU i Portugalsko, Španělsko a Řecko. ZEU představuje pro své členy spolupráci v bezpečnostní a obranné politice. Rada Evropy a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě Pro druhou skupinu evropských organizací je charakteristické, ţe jejich struktura je vybudována tak, aby umoţnila účast co největšímu počtu zemí. Jedná se o tradiční mezistátní spolupráci. K těmto organizacím patří Rada Evropy, zaloţená 5. května 1949 jako politická organizace. Ve statutu Rady Evropy nenalezneme ţádný náznak o federalizaci nebo unii ani se nepředpokládá delegování či spojování státních suverenit členských zemí. V Radě Evropy se o všech zásadních otázkách rozhoduje podle zásady jednomyslnosti, to znamená, ţe kaţdá země má právo veta. V rámci Rady Evropy bylo přijato mnoho úmluv v oblasti hospodářství, kultury, sociální politiky a práva. Nejdůleţitější a zároveň nejznámější je Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, ze dne 4. listopadu Takto byl pro členské země stanoven minimální standard ochrany lidských práv. Úmluvou byly zároveň ve Štrasburku zřízeny orgány, jako jsou Evropská komise pro lidská práva a Evropský soud pro lidská práva. Do této skupiny dále patří Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), která byla zaloţena v roce 1994 jako následovník Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. OBSE se řídí zásadami a principy stanovenými v Závěrečném helsinském aktu z roku 1975 a Paříţskou chartou z roku Mezi tyto principy náleţí podpora opatření na zvyšování důvěry mezi státy či vytváření bezpečnostní sítě pro mírové řešení konfliktů. 3 Evropská unie 9. května 1950 představuje francouzský ministr zahraničních věcí Robert Schuman návrh na vytvoření mezinárodní organizace, která by dohlíţela na uhelný a ocelářský průmysl. Ocel a uhlí jsou strategické suroviny pro výrobu zbraní, mezinárodní kontrolou a koordinací jejich výroby by se výrazně sníţilo riziko války mezi západoevropskými státy (především Německem a Francií). Tento návrh, dnes známý jako Schumanova deklarace, je povaţován za základní kámen dnešní EU. Z tohoto důvodu se 9. květen kaţdoročně slaví jako Den Evropy. 4 3 ABC práva Evropských společenství, ICEU při Delegaci Evropské komise v ČR, 2001, ISBN Po stopách Evropské unie, Informační kancelář Evropského parlamentu, Jungmannova 24, CZ Praha 1, vydání 9/2010, 9

10 Třetí skupinu evropských organizací tedy tvoří Evropská unie (EU), která spočívá na základech Evropského společenství uhlí a oceli, Evropského společenství pro atomovou energii a Evropského společenství. Oproti klasickým mezinárodním společenstvím států spočívá zcela nová charakteristika EU v tom, ţe se členské země vzdaly části svých suverénních práv ve prospěch Společenství a zároveň je vybavily novými pravomocemi jednat nezávisle na vůli členských zemí. Při vykonávání těchto pravomocí je Evropskému společenství umoţněno vydávat vlastní suverénní akty, jeţ mají stejnou právní sílu jako zákony v jednotlivých státech. 18. dubna 1951 byla v Paříţi (Paříţská smlouva) uzavřena šesti státy (Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko a Spolková republika Německo) zakládací Smlouva Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), v platnost vstoupila 23. července 1952 (Smlouva o zaloţení Evropského společenství uhlí a oceli byla uzavřena na 50 let a její platnost tedy vypršela v roce 2002). V návaznosti na to vytvořily tytéţ státy o několik let později Římskými smlouvami z 25. března 1957 Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (ESAE Euratom), která začala fungovat vstupem Smluv v platnost 1. ledna Zaloţení Evropské unie (EU) Maastrichtskou smlouvou nastartovalo novou etapu k politickému sjednocení Evropy. Tato smlouva podepsaná jiţ 7. února 1992 v Maastrichtu, ale kvůli problémům při ratifikaci (souhlas dánského obyvatelstva aţ v druhém referendu, ústavní ţaloba v Německu na neústavnost souhlasu parlamentu se Smlouvou) vstoupila v platnost aţ 1. listopadu Další krok ke sjednocení podnikla EU Amsterodamskou smlouvou, která byla podepsána 2. října 1997 v Amsterodamu a která vstoupila v platnost po ukončení ratifikačního procesu v členských zemích 1. května Takto vzniklá Evropská unie nenahrazuje Evropská společenství, nýbrţ je společně s novými politikami a formami spolupráce zastřešuje. V tuto chvíli spočívala Evropská unie na třech pilířích: Evropská společenství, spolupráce v zahraniční a bezpečnostní politice a vnitřní záleţitosti a justice. 1. Pilíř Evropská společenství - Jednotný vnitřní trh, zemědělská politika, ţivotní prostředí, regionální a strukturální politika, obchodní politika, soutěţ, hospodářská a měnová unie EMU, celní unie, doprava a transevropské sítě, občanství EU, vzdělávání a kultura, ochrana spotřebitele, zdravotnictví, výzkum, sociální politika, azylová politika, vnější hranice a přistěhovalecká politika. 10

11 2. Pilíř Společná zahraniční a bezpečnostní politika - Udrţování míru, lidská práva, demokracie, pomoc třetím zemím, posilování bezpečnosti a ochrana integrity, odzbrojení, hospodářské aspekty obrany, opora v ZEU a spolupráce s NATO. 3. Pilíř Policejní a justiční spolupráce v trestních věcech - Policejní spolupráce, boj proti rasismu a xenofobii, boj proti obchodu s drogami a zbraněmi, boj proti organizovanému zločinu, boj proti terorismu, trestné činy páchané na dětech a obchodování s lidmi. 5 Za pomyslný 4. Pilíř EU je povaţována měnová unie. Budování měnové unie bylo rozpracováno do třech stádií (tzv. Doloresovou zprávou předseda Komise). První přípravné období bylo zahájeno jiţ v roce 1990, druhá navazující etapa byla charakterizována jako období určené ke zřízení institucionální struktury nutné pro fungování společné měny. Nejdůleţitější byla třetí etapa, v níţ byly neodvolatelně stanoveny směnné kurzy. Podmínkou vyhlášení třetí etapy měnové unie bylo nutné splnění konvergenčních kritérií. Na základě úspěšného dodrţení těchto kritérií byly určeny země, které přijmou společnou měnu. Celý proces přechodu národních měn na euro koordinovala Evropská komise. K vytvoření eurozóny, která zahrnuje euro nejenom jako platidlo v bezhotovostním styku, ale také jako běţnou transakční hotovostní měnu, došlo Členskými státy Evropské unie jsou především zakládající země ES: Belgie, SRN, Francie, Itálie, Lucembursko a Nizozemsko. K prvnímu rozšíření tehdejších Evropských společenství (EHS, ESUO a Euratom) došlo aţ o 21 let později, v roce V tomto roce byly za členy přijaty Velká Británie, Dánsko a Irsko. V roce 1981 vstupuje do Společenství Řecko, v roce 1986 vstupuje Portugalsko a Španělsko tzv. jiţní rozšíření. Po jiţním rozšíření následuje tzv. rozšíření severní v roce 1995, přistoupením Rakouska, Finska a Švédska do Evropské unie, která byla zaloţena Maastrichtskou smlouvou, jeţ mezitím vstoupila 1. listopadu 1993 v platnost. V tuto chvíli měla tedy Evropská unie 15 členů. Východní rozšíření proběhlo , kdy se Unie rozšířila o 10 zemí: ČR, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko. Od roku 2007 jsou členy EU Rumunsko a Bulharsko. V současnosti Evropská unie sdruţuje 27 členských zemí. Kandidátskými zeměmi jsou Chorvatsko, Makedonie, Turecko a Island. Evropská unie má dvacet tři úředních jazyků, v nichţ musí být vydávány veškeré právní předpisy a v nichţ se mohou jednotlivci obracet na orgány EU se svými ţádostmi, návrhy či 5 ABC práva Evropských společenství, ICEU při Delegaci Evropské komise v ČR, 2001, ISBN Evropská unie, Petr Fiala a Markéta Pitrová, CDK Brno 2003, ISBN

12 peticemi. Současnými úředními jazyky Unie jsou: angličtina, bulharština, čeština, dánština, estonština, finština, francouzština, irština, italština, litevština, lotyština, maďarština, maltština, němčina, nizozemština, polština, portugalština, rumunština, řečtina, slovenština, španělština a švédština. O statut úředního jazyka v současnosti usilují i katalánština, baskičtina a galicijština, tedy především jazyky španělských etnických menšin Základní hodnoty Evropské unie Základy jednotné Evropy byly vystavěny na základních idejích a hodnotách, které jsou přijímány členskými zeměmi, a jejichţ uplatňování v praxi je součástí činnosti orgánů EU. K těmto uznávaným základním hodnotám patří: zajištění trvalého míru, jednota, rovnost, svoboda, bezpečnost a solidarita. Evropská unie se výslovně hlásí k ochraně zásad společných všem jejím členům svobodě, demokracii a vládě zákona. 1.3 Instituce EU Evropská společenství disponovala institucionálním systémem, který umoţňoval udělovat evropskému sjednocení nové impulsy, stanovovat nové cíle a vytvářet ve všech oblastech, kde k tomu měla ES pravomoc, právo ES, závazné jednotně pro všechny členské státy. Hlavními aktéry v institucionálním systému EU byla na jedné straně Evropská rada a na druhé straně instituce EU, mezi něţ patřil Evropský parlament, Rada EU, Evropská komise, Evropský soudní dvůr a Evropský účetní dvůr. Tyto instituce doplňovala ještě Evropská centrální banka, Evropská investiční banka, Hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů. 8 Evropská rada ( původní čl. 4 Smlouvy o EU) Evropská rada (evropský summit) se vyvinula z vrcholných setkání hlav států a vlád členských zemí ES. Evropská rada byla a je nejvyšším politickým orgánem Evropské unie. V Evropské radě se setkávali minimálně dvakrát ročně šéfové států a vlád a předseda Komise. Byli doprovázeni ministry zahraničních věcí a členem Komise. Funkce Evropské rady spočívala ve vytýčení politického směřování evropské integrace, a to s ohledem jak na ES, tak i na EU. Její právní povaha nebyla jednoznačná. Evropská rada přijímala jednomyslně závěry, které byly určeny institucím ES k dalšímu rozpracování. 7 Po stopách Evropské unie, Informační kancelář Evropského parlamentu, Jungmannova 24, CZ Praha 1, vydání 9/2010, 8 ABC práva Evropských společenství, ICEU při Delegaci Evropské komise v ČR, 2001, ISBN

13 Evropský parlament (původní čl Smlouvy o zaloţení ES) Evropský parlament zastupuje podle Smluv Společenství národy států, které tvoří ES. Vznikl ze Společného shromáţdění ESUO, Shromáţdění EHS a Shromáţdění Euratomu, jeţ se dohodou o společných institucích Evropských společenství z roku 1957 sloučily do jednoho Shromáţdění. Označení Evropský parlament se uţívá aţ od roku Sídlem Evropského parlamentu je Štrasburk, kde jedná plénum. Jednání výborů většinou probíhá v Bruselu. Evropský parlament spolurozhodoval o přijímání aktů sekundárního práva (komunitární legislativy), společně s Radou, a to v těch případech, kde to stanovila Smlouva ES. Evropský parlament byl konzultativním orgánem Rady, účastnil se na rozhodování poskytnutím stanoviska, které bylo právně nezávazné. Stanovisko Parlamentu, byť právně nezávazné, mělo značnou politickou váhu, bylo povinně uváděno s aktem a jeho nerespektování muselo být řádně zdůvodněno. Parlament můţe vyslovit nedůvěru Komisi pro její nečinnost, vyjadřuje se k rozpočtu Společenství. Schvaluje předsedu a další členy Komise, jmenuje ombudsmana. Parlament je jednokomorový. Rada EU (původní čl Smlouvy o zaloţení ES) V Radě EU jsou zastoupeny vlády členských států, je nazývána Radou ministrů. Sídlem Rady je Brusel. Je orgánem, v němţ jsou zastoupeny členské státy, a který tak reprezentuje jejich zájmy. Rada je protikladem Komise. Předsednictví Rady se mění kaţdých 6 měsíců. Předseda Rady byl zároveň předsedou Evropské rady. Rada je především orgánem rozhodovacím. Byla činná ve všech třech pilířích EU. Rozhodnutí Rady měly nejčastěji formu aktů sekundárního práva Společenství (nařízení, směrnic, stanovisek a doporučení). Evropská komise (původní čl Smlouvy o zaloţení ES) Orgánem, který reprezentuje nadnárodní zájmy Společenství, je Komise, jejím sídlem je Brusel. Komise je orgánem výkonným (uvádí v ţivot vše, na čem se usnese Rada a Evropský parlament), iniciativním (předkládá výlučně návrhy legislativních aktů) a kontrolním (sleduje dodrţování práv Společenství) s širokými pravomocemi. Sborem členů Komise jsou osoby, které sice pocházejí z členských států a jsou jejich příslušníky, avšak při výkonu své funkce jsou na svých státech absolutně nezávislé a prosazují výhradně zájmy Společenství. Kaţdý komisař má přidělenu jednu nebo více oblastí, za které odpovídá. Evropský soudní dvůr (původní čl Smlouvy o zaloţení ES) ESD je sloţen z 27 soudců, tedy jednoho soudce z kaţdého členského státu. Soudci musí být absolutně nezávislí na členských státech. Základním pramenem procesního práva byla 13

14 Smlouva ES. Členy ESD jsou kromě soudců také generální advokáti, kteří posuzují projednávanou věc jak z hlediska skutkového, tak právního. Soudní dvůr sídlí v Lucemburku. Evropský účetní dvůr (původní čl Smlouvy o zaloţení ES) Evropský účetní dvůr je sloţený ze členů nominovaných členskými státy. Jeho hlavní činností je zabezpečení kontroly hospodaření ES/EU, dále se podílí na kontrole vyuţívání prostředků ES členskými státy. Evropský účetní dvůr sídlí v Lucemburku. Evropská centrální banka (původní čl Smlouvy o zaloţení ES) Evropská centrální banka sídlí ve Frankfurtu nad Mohanem, má vlastní právní subjektivitu, je emisní bankou jednotné měny euro. Řídí Evropský systém centrálních bank, který sdruţuje centrální banky členských států uţívajících jednotnou měnu euro. Odpovídá za stabilitu evropské měny eura a kontroluje mnoţství této měny v oběhu Právní řád Společenství Výše popsaný systém fungování EU, zejména její základní hodnoty, mohly být uskutečňovány pouze prostřednictvím práva Evropských společenství. Právo Společenství určovalo postupy přijímání rozhodnutí institucí Společenství a upravovalo jejich vzájemné vztahy. Dávalo institucím ES k dispozici nástroj k jednání, a to prostřednictvím nařízení, všeobecných rozhodnutí ESUO, směrnic, doporučení ESUO a individuálních rozhodnutí, jimiţ mohly být vydávány právní akty závazné pro členské státy a jejich občany. Právo ES určovalo taktéţ vztah mezi Společenstvím a členskými státy. Členské státy musely přijmout všechna vhodná opatření a splnit všechny povinnosti, které vyplývaly ze zakládacích Smluv nebo z jednání institucí Společenství. Bylo povinností členských států usnadňovat fungování Společenství a zdrţet se všeho, co by mohlo ohrozit uskutečňování smluvních cílů. Členské státy ručily ve vztahu k občanům Unie za všechny škody, způsobené porušením práva Společenství. Prameny práva ES: 1) Primární právo - zakládací smlouvy ES, smlouvy, které mění a doplňují zakládací smlouvy ES, přílohy připojené ke smlouvám Společenství (nyní téţ Lisabonská smlouva) 2) Sekundární právo - nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení, stanoviska 9 ABC práva Evropských společenství, ICEU při Delegaci Evropské komise v ČR, 2001, ISBN

15 3) Mezinárodní smlouvy ES 4) Nepsané prameny práva (obecné právní zásady, obyčejové právo) 5) Dohody mezi členskými státy 1.5 Systém právní ochrany ES Těţištěm systému právní ochrany ES/EU je Evropský soudní dvůr a k němu přiřazený Soud prvního stupně (nyní Tribunál). Soud pro veřejnou sluţbu byl zřízen jako specializovaný senát Soudu prvního stupně, s pravomocí rozhodovat pracovní spory mezi zaměstnanci ES a Společenstvími. ESD disponuje nejvyšší (spolu se Soudem prvního stupně) a jedinou soudní mocí ve všech otázkách práva ES. Systém právní ochrany ES nabízí tyto právní cesty: - Řízení o porušení smlouvy (původní čl. 226 Smlouvy o zaloţení ES) Toto řízení slouţí ke zjištění, zda se členský stát provinil proti povinnostem, které mu ukládá právo Společenství. Je vedeno výhradně před Soudním dvorem. - Ţaloba na neplatnost (původní čl. 230 Smlouvy o zaloţení ES) Touto ţalobou je sledováno zrušení závazných právních aktů Rady, Komise, Evropského parlamentu, Evropské centrální banky. Pokud se občan Společenství nebo podnik účastní právního sporu jako ţalobce/obţalovaný, je třeba ţalobu podat u Soudu prvního stupně. Spory mezi institucemi se naproti tomu řeší u Evropského soudního dvora. - Ţaloba na nečinnost (původní čl. 232 Smlouvy o zaloţení ES) Tato ţaloba doplňuje právní ochranu proti Radě, Komisi, Evropskému parlamentu a Evropské centrální bance, a to tak, ţe poskytuje moţnost soudního postupu proti protiprávnímu zanedbání aktu práva ES. - Ţaloba na náhradu škody (původní čl. 234 a 288 odst. 2 Smlouvy o zaloţení ES) Tato ţaloba umoţňuje občanům Společenství a firmám, ale také členským státům, kterým v důsledku chyby úředníka ES vznikla škoda, poţadovat náhradu škody před Soudem prvního stupně (občané a firmy), případně před Soudním dvorem ES (členské státy). Způsobená škoda musí být prokazatelná, musí existovat příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a jednáním Společenství. Zavinění (úmyslné nebo z nedbalosti) ze strany institucí Společenství není třeba dokazovat. - Ţaloby zaměstnanců ( původní čl. 236 Smlouvy o zaloţení ES) Právní případy, které vznikly v rámci sluţebního poměru mezi Společenstvím a jeho zaměstnanci, případě jejich pozůstalými, řeší Soud pro veřejnou sluţbu. 15

16 - Řízení o opravných prostředcích (původní čl. 225 odst. 1 Smlouvy o zaloţení ES, čl. 110 a násl. Procesního řádu ESD) Vztah mezi Soudním dvorem na jedné straně a Soudem prvního stupně na straně druhé je upraven tak, ţe proti všem rozhodnutím Soudu prvního stupně se lze odvolat k ESD pouze v právních otázkách. Tento právní prostředek se můţe opírat o nepříslušnost Soudu prvního stupně, o procesní chybu, kterou byly poškozeny zájmy dotyčného, nebo o porušení práva Společenství Soudem prvního stupně. - Předběţná právní ochrana (původní čl. 242 a 243 Smlouvy o zaloţení ES) Ţaloby podané u ESD a u Soudu prvního stupně ani právní prostředky proti rozhodnutím Soudu prvního stupně u ESD nemají ţádný odkladný účinek. - Řízení o předběţné otázce (původní čl. 234 Smlouvy o zaloţení ES) Pomocí řízení o předběţné otázce se mohou vnitrostátní soudy obracet na ESD. Vnitrostátní soud můţe, v případě, ţe má v rámci jemu příslušného právního sporu aplikovat ustanovení práva ES, toto řízení pozastavit a předloţit ESD otázku, zda je právní akt vydaný institucemi Společenství platný, a nebo jak je třeba tento právní akt a Smlouvy Společenství vykládat Zařazení práva Společenství do celkového právního systému Zaloţením Společenství omezily členské státy svou legislativní suverenitu a vytvořily svébytný právní řád, který je pro jejich státní příslušníky i pro ně samotné závazný, a který je třeba před jejich soudy aplikovat. Svébytnost právního řádu Společenství má pro jeho existenci zásadní význam, neboť je jedinou zárukou toho, ţe nedojde k rozpuštění práva Společenství do práva národního, a ţe bude zajištěna jednotná platnost práva Společenství ve všech členských státech. I kdyţ právo Společenství představuje ve vztahu k právním řádům členských států samostatný právní řád, jsou tyto právní řády vzájemně propojeny a na sobě závislé. Na rozdíl od národních právních řádů netvoří právní řád Společenství uzavřený systém, nýbrţ potřebuje pro jejich provádění jako základ národní právní řády. Původní článek 10 Smlouvy o zaloţení ES popisuje tento vztah slovy: Členské státy učiní veškerá vhodná obecná i zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají z této Smlouvy, nebo jsou důsledkem činnosti institucí Společenství. Usnadňují 10 ABC práva Evropských společenství, ICEU při Delegaci Evropské komise v ČR, 2001, ISBN

17 plnění úkolů Společenství. Zdrţí se jakýchkoli opatření, jeţ by mohla ohrozit uskutečnění cílů této Smlouvy Zařazení práva Společenství do systému práva České republiky Státy přebírají mezinárodní závazky prostřednictvím mezinárodních smluv zcela dobrovolně, a to tak, ţe příslušnou smlouvu schválí, vyjádří stanoveným způsobem svůj souhlas být smlouvou vázány navenek a stanou se tak její smluvní stranou. Celý proces vzniku a ratifikace mezinárodních smluv je upraven jak právem mezinárodním, tak právem vnitrostátním. Mezinárodní právo upravuje náleţitosti vzniku, vstupu v platnost a zániku mezinárodní smlouvy jako takové, zatímco vnitrostátní právo upravuje schvalovací proceduru smluv a náleţitosti souhlasu státu se smlouvou, bez něhoţ smluvní závazek nevzniká. Podmínkou vnitrostátní závaznosti mezinárodní smlouvy podle článku 10 Ústavy ČR je její vyhlášení, tj. publikace ve Sbírce mezinárodních smluv, resp. Sbírce zákonů. Zvláštní kategorii mezinárodních smluv, které přímo zasahují do suverenity státu, tj. smlouvy, které přenášejí některé pravomoci státních orgánů ČR na jiný subjekt, jsou smlouvy, které jsou uzavírány podle článku 10a Ústavy ČR. Tyto smlouvy zavazují ČR obecně a předem k tomu, ţe bude bez dalšího přijímat jako závazné právní akty ES, které budou eventuálně přijaty i proti vůli ČR a budou upravovat vztahy, které jsou jinak upraveny právem ČR. K jejich ratifikaci je třeba souhlasu Parlamentu, a to podle článku 39 odst. 4 Ústavy 3/5 většiny všech poslanců a 3/5 přítomných senátorů. Pokud však stanoví ústavní zákon, ţe k ratifikaci je třeba souhlasu daného v referendu, nahrazuje referendum projednání v Parlamentu. Jde například o tyto smlouvy: Smlouva o zaloţení Evropského společenství, Smlouva o zaloţení EURATOMu (obě jsou obsaţeny ve Smlouvě o přístupu ČR k EU) a Lisabonskou smlouvu. 12 Výňatky z Ústavy České republiky: Článek 10: Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichţ ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiţ je ČR vázána, jsou součástí právního řádu: stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného neţ zákon, pouţije se mezinárodní smlouva. 11 ABC práva Evropských společenství, ICEU při Delegaci Evropské komise v ČR, 2001, ISBN Úvod do mezinárodního a evropského práva, Vladimír Týč, MU Brno 2007, ISBN

18 Článek 10a: (1) Mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů ČR přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci. (2) K ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v odst. 1 je třeba souhlasu Parlamentu, nestanoví-li ústavní zákon, ţe k ratifikaci je třeba souhlasu daného v referendu. Článek 39: (4) K přijetí ústavního zákona a souhlasu k ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v článku 10a je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů. Článek 49: K ratifikaci mezinárodních smluv a) upravujících práva a povinnosti osob, b) spojeneckých, mírových a jiných politických, c) z nichţ vzniká členství ČR v mezinárodní organizaci, d) hospodářských, jeţ jsou všeobecné povahy, e) o dalších věcech, jejichţ úprava je vyhrazena zákonu, je třeba souhlasu obou komor Parlamentu. Článek 63: (1) Prezident republiky dále b) sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy: sjednávání mezinárodních smluv můţe přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy Článek 87: (2) Ústavní soud dále rozhoduje o souladu mezinárodních smluv podle čl. 10a a čl. 49 s ústavním pořádkem, a to před její ratifikací. Do rozhodnutí Ústavního soudu nemůţe být smlouva ratifikována. 13 V této kapitole jsem stručně shrnula historii Evropské unie, základy a principy na kterých je Unie zaloţena a způsob zařazení práva Společenství do právního systému České republiky. Nyní se budu věnovat Lisabonské smlouvě a změnám, které její ratifikací a následným vstupem v platnost vznikly. 13 ÚZ č. 612, Ústava České republiky, 18

19 2. Lisabonská smlouva Po neúspěchu Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu (SÚ), nepřijaté v referendech ve Francii a Nizozemí, se vedoucí představitelé 27 členských států dne 19. října 2007 dohodli na textu Lisabonské smlouvy. Lisabonská smlouva (téţ nazývána Reformní smlouva) je mezinárodní smlouva, která byla podepsána 13. prosince 2007 v Lisabonu, ratifikována všemi členskými státy Evropské unie 3. listopadu 2009 a vstoupila v platnost 1. prosince Jejím cílem je kompletní reforma institucí Evropské unie a jejich fungování v nových podmínkách a posílení mezinárodního vlivu Unie. Na rozdíl od Smlouvy o Ústavě pro Evropu, která dosavadní smlouvy měla nahradit, Lisabonská smlouva zakládací smlouvy nenahrazuje ale novelizuje. Lisabonská smlouva mění tři ústřední dokumenty: 1) Smlouvu o Evropské unii (SEU), 2) Smlouvu o zaloţení Evropského společenství, která je nově nazvána Smlouva o fungování Evropské unie (SFEU) a 3) Smlouvu o zaloţení Evropského společenství pro atomovou energii, aniţ by je nahrazovala. Mnoho změn obsaţených v neúspěšné Smlouvě o Ústavě pro Evropu však přejímá. Smlouva o Evropské unii a Smlouva o fungování Evropské unie mají stejnou právní sílu. Struktura tří pilířů, zavedená Maastrichtskou smlouvou, je zrušena (Evropská společenství, společná zahraniční a bezpečnostní politika, spolupráce v oblasti justice a vnitra). Evropská unie je nástupkyní Společenství a nově je jí přiznána právní subjektivita. Dohody se třetími státy budou nově uzavírány přímo jménem EU. Poprvé je ve Smlouvě o Evropské unii upravena moţnost členského státu z Unie vystoupit (nikoliv moţnost stát vyloučit). Smlouva o Evropské unii ani Smlouva o fungování Evropské unie nemají charakter ústavy a tomu odpovídá i terminologie pouţívaná v textech: výraz ústava není nikde obsaţen, funkce ministra zahraničních věcí Unie je přejmenována na vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. 14 Ve Smlouvách nejsou zmiňovány ţádné symboly, které by reprezentovaly EU navenek, přesto Evropská unie při oficiálních příleţitostech pouţívá symboly, které jsou obvykle spjaty se suverénním výkonem pravomocí států. Těmito symboly jsou: evropská vlajka je tvořena dvanácti do kruhu uspořádanými ţlutými hvězdami na modrém pozadí, evropská hymna v roce 1985 byla společným rozhodnutím vlád členských států za hymnu Společenství (EU) přijata závěrečná část Ódy na radost od Ludwiga van Beethovena, motto EU - za motto EU je

20 zhruba od roku 2000 povaţováno spojení Jednota v rozmanitosti, jednotná měna euro a Den Evropy oficiální svátek EU, 9. květen. 15 Smlouva o Evropské unii je rozdělena do 6 hlav: Preambule, Společná ustanovení (hlava I), Ustanovení o demokratických zásadách (hlava II), Ustanovení o orgánech (hlava III), Ustanovení o posílené spolupráci (hlava IV), Obecná ustanovení o vnější činnosti Unie a zvláštní ustanovení o společné zahraniční a bezpečnostní politice (hlava V) a Závěrečná ustanovení (hlava VI). Smlouva o fungování Evropské unie je rozdělena do sedmi částí: Preambule, Zásady (část první), Zákaz diskriminace a občanství Unie (část druhá), Vnitřní politiky a činnost Unie (část třetí), Přidruţení zámořských zemí a území (část čtvrtá), Vnější činnost Unie (část pátá), Institucionální a finanční ustanovení (část šestá), Ustanovení obecná a závěrečná (část sedmá) Hodnoty a cíle Unie Čl. 2 SEU: Unie je zaloţena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodrţování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin. Tyto hodnoty jsou společné členským státům ve společnosti vyznačující se pluralismem, nepřípustnosti diskriminace, tolerancí, spravedlností, solidaritou a rovností ţen a muţů. Čl. 3 SEU: 1. Cílem Unie je podporovat mír, své hodnoty a blahobyt svých obyvatel. 2. Unie poskytuje svým občanům prostor svobody, bezpečnosti a práva bez vnitřních hranic, ve kterém je zaručen volný pohyb osob. 3. Unie vytváří vnitřní trh. Podporuje vědecký a technický pokrok. 4. Unie vytváří hospodářskou a měnovou unii, jejíţ měnou je euro. 5. Ve svých vztazích s okolním světem Unie zastává a podporuje své hodnoty a zájmy a přispívá k ochraně svých občanů. Lisabonská smlouva začlenila nově do textu SEU články o hodnotách Evropské unie a přeformulovala cíle Evropské unie. Základní hodnoty Unie jsou rozšířeny o úctu k lidské 15 Po stopách Evropské unie, Informační kancelář Evropského parlamentu, Jungmannova 24, CZ Praha 1, vydání 9/2010, 16 ÚZ č. 764, Evropské právo, 20

21 důstojnosti, rovnost a ochranu menšin a výčtem základních hodnot společnosti pluralismus, nepřípustnost diskriminace, tolerance, spravedlnost, solidarita a rovnost muţů a ţen. Zásadní posun nastal v základních cílech evropské integrace. První cíl zůstal nezměněn podpora míru, vlastních hodnot a blahobytu obyvatel Unie. Prioritní je vymezení cílů v oblasti prostoru svobody, bezpečnosti a práva, dále pak cíle hospodářské, kde jsou upřednostňovány cíle sociálně solidární nad cíli liberálně ekonomickými. Vyváţený hospodářský růst je podmiňován cílem cenové stability. Cílem je dosáhnout konkurenceschopného hospodářství, které ale zároveň bude hospodářstvím sociálně trţním. 17 Sociální cíle nejlépe demonstruje čl. 2. SEU. 2.2 Listina základních práv Čl. 6 SEU: 1. Unie uznává práva, svobody a zásady obsaţené v Listině základních práv Evropské unie ze dne 7. prosince 2000, ve znění upraveném dne 12. prosince 2007 ve Štrasburku, jeţ má stejnou právní sílu jako Smlouvy. Listina nijak nerozšiřuje pravomoci Unie vymezené ve Smlouvách. Práva, svobody a zásady obsaţené v Listině se vykládají v souladu s obecnými ustanoveními v hlavě VII Listiny, jimiţ se řídí její výklad a pouţití, a s náleţitým přihlédnutím k vysvětlením zmíněným v Listině, jeţ uvádějí zdroje těchto ustanovení. Listina základních práv EU je nově včleněna do zakládacích smluv. Tento krok byl mnohokrát diskutován a existuje názor o nevhodnosti zařazení dokumentu vzhledem k deklarování neústavního charakteru smluv. V Preambuli je uvedeno, ţe: Národy Evropy, vytvářejíce mezi sebou stále těsnější unii, se rozhodly sdílet mírovou budoucnost zaloţenou na společných hodnotách. K tomuto účelu je nezbytné posílit ochranu základních práv, s ohledem na společenský vývoj, sociální pokrok a vědeckotechnický rozvoj, zřetelnějším vyjádřením těchto práv v podobě Listiny. Občané Evropské unie budou pravděpodobně nadále řešit své spory na půdě národních soudů. Teprve praxe ukáţe, kolik ţalob bude s ohledem na Listinu vzneseno, ţádný nový typ ţaloby však nebyl Lisabonskou smlouvou představen. Lisabonská smlouva navíc Listinou zavazuje především samotnou EU. 17 Kdyţ se řekne Lisabonská smlouva, Odbor informování o evropských záleţitostech, Úřad vlády ČR, Praha 2008, ISBN

22 K Lisabonské smlouvě je přiřazen tzv. britský protokol, ke kterému se přihlásila Velká Británie, Polsko a Česká republika. Protokol o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v Polsku a ve Spojeném království (tzv. britský protokol) Čl. 1: 1. Listina nerozšiřuje moţnost Soudního dvora Evropské unie ani jakéhokoliv soudu Polska či Spojeného království shledat, ţe právní a správní předpisy, zvyklosti nebo postupy Polska či Spojeného království nejsou v souladu se zákonnými právy, svobodami nebo zásadami, které Listina potvrzuje. 2 nic v hlavě VI Listiny nezakládá soudně vymahatelná práva platná v Polsku či ve Spojeném království, pokud tato práva nejsou stanovena ve vnitrostátním právu Polska či Spojeného království. Evropská rada při přípravě Lisabonské smlouvy hledala řešení, které by bylo přijatelné pro co nejvíce členů, a které by obsahovalo co nejméně výjimek. Výhrady k právní závaznosti Listiny mělo Spojené království, Polsko, Holandsko (které své připomínky stáhlo) a jako poslední se připojila Česká republika (proto nejsou naše připomínky v textu uvedeny). Spojené království si protokolem vymínilo vyloučení práv sociálních (hlava IV Solidarita) vůči Spojenému království, pokud tato práva nebudou stanovena v jeho vnitrostátním právu. K tomuto protokolu se připojilo i Polsko, které chce zabezpečit nezpochybnitelnost některých vnitrostátních ustanovení v oblasti veřejné morálky, rodinného práva, jakoţ i ochrany lidské důstojnosti (VI Soudnictví). Jako poslední se k protokolu připojila Česká republika na základě poţadavku prezidenta republiky Václava Klause, který se obával prolomení tzv. benešových dekretů. 2.3 Demokratické zásady Čl. 20 SFEU: 2. Občané Unie mají práva a povinnosti stanovené Smlouvami. Mají mimo jiné: a) právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, b) právo volit a být volen ve volbách do Evropského parlamentu a v obecních volbách v členském státě, v němţ mají bydliště, za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu, 22

23 c) na území třetí země, kde členský stát, jehoţ jsou státními příslušníky, nemá své zastoupení, právo na diplomatickou a konzulární ochranu kterýmkoliv členským státem za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu, d) petiční právo k Evropskému parlamentu, právo obracet se na evropského veřejného ochránce práv a právo obracet se na orgány a poradní instituce Unie v jednom z jazyků Smluv a obdrţet odpověď ve stejném jazyce. Čl. 9 SEU: Ve všech svých činnostech dodrţuje Unie zásadu rovnosti svých občanů, kterým se dostává od jejích orgánů, institucí a jiných subjektů stejné pozornosti. Občanem Unie je kaţdá osoba, která má státní příslušnost členského státu. Občanství Unie doplňuje občanství členského státu, nenahrazuje je. Listina základních práv EU zakazuje diskriminaci na základě státní příslušnosti. Lisabonská smlouva tuto úpravu přejímá a posiluje pravomoc Evropského parlamentu, který spolu s Radou můţe takové diskriminaci přijetím legislativního aktu předcházet. Občanství Unie je základním právem státních příslušníků členských států EU. Lisabonské smlouva nově definuje práva a povinnosti občanů EU. Jednou ze základních demokratických zásad fungování Evropské unie je zásada zastupitelské demokracie. S ní souvisí i posílení úlohy národních parlamentů, spojené s uplatňováním zásady subsidiarity (rozhodování a zodpovědnost se odehrává na nejniţším stupni, co nejblíţe občanům) a proporcionality (přiměřenosti). 18 V Lisabonské smlouvě se princip subsidiarity definuje jako zásada, kdy EU je oprávněna rozhodovat a jednat jen v oblastech, kde se na tom členské státy dohodly. V praxi je ovšem směřování EU stále více centralistické. Aby byla zachována demokratická odpovědnost Rady, v případě projednávání návrhu legislativního aktu, hlasuje a zasedá Rada veřejně (čl. 16 odst. 8 SEU). Čl. 11 SEU: 4. Nejméně jeden milion občanů Unie se můţe ujmout iniciativy a vyzvat Evropskou komisi, aby předloţila vhodný návrh k otázkám, k nimţ je nezbytné přijetí právního aktu Unie Lisabonská smlouva zcela nově zavádí moţnost občanské iniciativy k vydání právního aktu v rámci činností Evropské unie. Španělské předsednictví ( ) 18 Kdyţ se řekne Lisabonská smlouva, Odbor informování o evropských záleţitostech, Úřad vlády ČR, Praha 2008, ISBN

24 vyjednalo přesné podmínky této iniciativy. Jeden milion občanů, z nejméně devíti členských zemí (1/3), můţe iniciovat přijetí unijní legislativy. Čl. 3 SEU: 2. Unie poskytuje svým občanům prostor svobody, bezpečnosti a práva bez vnitřních hranic, ve kterém je zaručen volný pohyb osob ve spojení s vhodnými opatřeními týkajícími se ochrany vnějších hranic, azylu, přistěhovalectví a předcházení a potírání zločinnosti. Lisabonskou smlouvou je nově upraven tzv. prostor svobody, bezpečnosti a práva. Je zařazen do pravomoci sdílené mezi Unií a členskými státy. Zároveň je zaručena suverenita a vlastní odpovědnost členských států v oblasti veřejného pořádku a ochrany vnitřní bezpečnosti. Zvláštní úprava cestování mezi Spojeným královstvím a Irskem Protokolem byl upraven pohyb osob mezi Spojeným královstvím a Irskem ( společný prostor cestování ). Spojené království je oprávněno na svých hranicích s jinými členskými státy provádět kontroly osob, které chtějí vstoupit do Spojeného království, pokud to povaţují za nezbytné. Ostatní členské státy jsou oprávněny na svých hranicích nebo na všech místech, kde je moţno vstoupit na jejich území, provádět kontroly osob, které chtějí vstoupit na jejich území ze Spojeného království. Čl. 222 SFEU: 1. Pokud je některý členský stát cílem teroristického útoku nebo obětí přírodní nebo člověkem způsobené pohromy, jednají Unie a její členské státy společně v duchu solidarity. 2. Pokud je některý členský stát cílem teroristického útoku nebo obětí přírodní či člověkem způsobené pohromy, ostatní členské státy mu na ţádost jeho politických orgánů poskytnou pomoc. Za tímto účelem členské státy koordinují svou činnost v Radě. Vzhledem k vzrůstajícím počtům teroristických útoků a přírodních pohrom byla nově Lisabonskou smlouvou do SFEU včleněna doloţka solidarity. Unie je v takovém případě povinna poskytnout postiţenému státu pomoc. Pomoc jsou povinny poskytnout i členské státy. Postavení Dánska ve Společné bezpečnostní a obranné politice Zvláštní postavení Dánska v oblasti Společné bezpečnostní a obranné politiky bylo upraveno jiţ protokolem připojeným k Maastrichtské smlouvě. Dánsko se neúčastní 24

25 vojenských misí EU (vojenskými prostředky ani jejich financováním) a nepodílí se na vypracovávání a přijímání rozhodnutí souvisejících s vytvářením společné obrany. Tato výjimka byla Dánsku Lisabonskou smlouvou ponechána. (Protokol č. 22 o postavení Dánska) Vymezení pravomocí Unie Čl. 47 SEU: Unie má právní subjektivitu. Čl. 5 SEU: 1. Vymezení pravomocí Unie se řídí zásadou svěření pravomocí. Výkon těchto pravomocí se řídí zásadami subsidiarity a proporcionality. 2. Podle zásady svěření pravomocí jedná Unie pouze v mezích pravomocí svěřených jí ve Smlouvách členskými státy pro dosaţení cílů stanovených ve Smlouvách. Pravomoci, které nejsou Smlouvami Unii svěřeny, náleţejí členským státům. Lisabonská smlouva obsahuje prostřednictvím SEU a SFEU řadu stanovení o vymezení pravomocí mezi Evropskou unií a členskými státy. Pravomoci jsou rozděleny na pravomoc výlučnou a sdílenou. V rámci smluv není ustanovena ţádná pravomoc, do které nesmí v ţádném případě EU zasahovat. Čl. 3 SFEU: 1. Unie má výlučnou pravomoc v těchto oblastech: a) celní unie, b) stanovení pravidel hospodářské soutěţe nezbytných pro fungování vnitřního trhu, c) měnová politika pro členské státy, jejichţ měnou je euro, d) zachování biologických mořských zdrojů v rámci společné rybářské politiky, e) společná obchodní politika. 2. Ve výlučné pravomoci Unie je rovněţ uzavření mezinárodní smlouvy, pokud je její uzavření stanoveno legislativním aktem Unie nebo je nezbytné k tomu, aby Unie mohla vykonávat svou vnitřní pravomoc, nebo pokud její uzavření můţe ovlivnit společná pravidla či změnit jejich působnost. Pravomoci zde uvedené vykonává prioritně EU, členské státy jen v případech, pokud je jim výkon těchto pravomocí Unií výslovně svěřen. 19 ÚZ č. 764, Evropské právo, 25

26 Čl. 4 SFEU: 1. Unie sdílí pravomoc s členskými státy, pokud jí Smlouvy svěřují pravomoc, která se netýká oblastí uvedených v článcích 3 a Sdílená pravomoc Unie a členských států se uplatňuje v těchto hlavních oblastech: a) vnitřní trh, b) sociální politika, pokud jde o hlediska vymezená v této smlouvě, c) hospodářská, sociální a územní soudrţnost, d) zemědělství a rybolov, vyjma zachování biologických mořských zdrojů, e) ţivotní prostředí, f) ochrana spotřebitele, g) doprava, h) transevropské sítě, i) energetika, j) prostor svobody, bezpečnosti a práva, k) společné otázky bezpečnosti v oblasti veřejného zdraví, pokud jde o hlediska vymezená v této smlouvě. 3. Unie má pravomoc vyvíjet činnost v oblasti výzkumu, technologického rozvoje a vesmíru, zejména vymezovat a provádět programy, avšak výkon této pravomoci nesmí členským státům bránit ve výkonu jejich pravomoci. 4. Unie má pravomoc vyvíjet činnost a provádět společnou politiku v oblasti rozvojové spolupráce a humanitární pomoci, avšak výkon této pravomoci nesmí členským státům bránit ve výkonu jejich pravomoci. Čl. 6 SFEU: Unie má pravomoc provádět činnosti, jimiţ podporuje, koordinuje nebo doplňuje činnosti členských států. Oblasti těchto činností na evropské úrovni jsou: a) ochrana a zlepšování lidského zdraví, b) průmysl, c) kultura, d) cestovní ruch, e) všeobecné vzdělávání, odborné vzdělávání, mládeţ a sport, f) civilní ochrana, g) správní spolupráce. 26

27 Čl. 2 SFEU: 2. Svěřují-li v určité oblasti Smlouvy Unii pravomoc sdílenou s členskými státy, mohou v této oblasti vytvářet a přijímat právně závazné akty Unie i členské státy. Členské státy vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém ji Unie nevykonala. Členské státy vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém se Unie rozhodla svou pravomoc přestat vykonávat. Oblasti spadající do pravomoci sdílené jsou omezeny konkrétním výčtem. Unie nemůţe jednat podle zásady svěření pravomocí, pokud jí pravomoci členskými státy nejsou svěřeny přímo ve Smlouvách a nejedná-li se o dosaţení společných cílů. Členským státům náleţejí veškeré pravomoci, které nejsou Smlouvami Unii svěřeny. Rozšiřování unijních pravomocí je členskými státy kontrolováno novými mechanismy kontroly za vyuţití zásady subsidiarity a proporcionality, které jsou upraveny ve zvláštním protokolu připojeném ke Smlouvám. V protokolu o pouţívání zásad subsidiarity a proporcionality je výslovně uvedeno v čl. 1: Kaţdý orgán neustále dbá na dodrţování zásad subsidiarity a proporcionality. Veškerá činnost Unie musí přihlíţet k regionálnímu a místnímu rozměru zamýšlené činnosti. Kaţdý návrh legislativního aktu by měl obsahovat zevrubnou informaci umoţňující posoudit soulad se zásadami. Tato informace by měla obsahovat zhodnocení finančního dopadu návrhu, a jdeli o směrnici, zhodnocené důsledků pro předpisy, jeţ mají být členskými státy přijaty. Jde o to, aby se na unijní úrovní neregulovalo, co lze uspokojivě regulovat na úrovni národní či regionální. Zásada proporcionality (přiměřenosti) by naopak měla zajistit, aby právní regulace byla přiměřená danému účelu. 2.5 Orgány Unie Čl. 13 SEU: 1. Unie má institucionální rámec, jehoţ cílem je podporovat její hodnoty, sledovat její cíle, slouţit jejím zájmům, zájmům jejích občanů a zájmům členských států, jakoţ i zajišťovat soudrţnost, účinnost a kontinuitu jejich politik a činností. 2. Orgány Unie jsou: - Evropský parlament, - Evropská rada, - Rada, - Evropská komise (dále jen Komise ), - Soudní dvůr Evropské unie, - Evropská centrální banka, 27

28 - Účetní dvůr Evropský parlament Čl. 14 SEU: 1. Evropský parlament vykonává společně s Radou legislativní a rozpočtovou funkci. Vykonává funkce politické kontroly a konzultace v souladu s podmínkami stanovenými Smlouvami. Volí předsedu Komise. 2. Evropský parlament se skládá ze zástupců občanů Unie. Jejich počet nesmí překročit sedm set padesát, nepočítaje předsedu. Zastoupení občanů je zajištěno poměrným sestupným způsobem, přičemţ je stanovena minimální hranice šesti členů na členský stát. Ţádnému členskému státu nesmí být přiděleno více neţ devadesát šest míst. Evropská rada přijme z podnětu Evropského parlamentu, a po obdrţení jeho souhlasu, jednomyslně rozhodnutí, kterým stanoví sloţení Evropského parlamentu, při dodrţení zásad uvedeným v prvním pododstavci. Výraznou změnu představuje sníţení počtu členů Evropského parlamentu od volebního období ze 785 na 751, přičemţ maximální počet pro jeden členský stát je stanoven na 96 a minimální počet na 6. Zastoupení občanů členských států v Evropském parlamentu je stanoveno podle zásady sestupné poměrnosti (degresivní proporcionality), která by měla zajistit, aby se rozloţení křesel v Evropském parlamentu co nejméně odlišovalo od rozloţení obyvatel Evropské unie. Počet křesel Evropského parlamentu se po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost sníţil o 34. Pro Českou republiku to znamená sníţení počtu poslanců v Evropském parlamentu z 24 na 22. Další velmi výraznou změnou je podstatné posílení role Evropského parlamentu, jehoţ postavení v legislativním procesu, včetně schvalování rozpočtu, se vyrovnává pozici Rady. Evropský parlament jiţ není primárně kontrolním a konzultativním orgánem, ale plní legislativní a rozpočtovou funkci na stejné úrovni s Radou Evropská rada Čl. 15 SEU: 1. Evropská rada dává Unii nezbytné podněty pro její rozvoj a vymezuje její obecné politické směry a priority. Nevykonává legislativní funkci. Mezi orgány Unie je poprvé formálně zařazena Evropská rada, která se tak stává regulérní součástí institucionálního rámce Unie (Čl.13 SEU). Je sloţena z hlav států a předsedů vlád 20 ÚZ č. 764 Evropské právo, 28

29 členských států, předsedy Komise a ze svého předsedy. Jednání Evropské rady se účastní vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Jednání Evropské rady jiţ nevede hlava státu či předseda vlády členského státu předsedajícího Unii v Radě, ale předseda Evropské rady, který zastupuje Unii navenek v záleţitostech týkajících se společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Funkci předsedy Evropské rady lze připodobnit k prezidentovi či nejvyššímu představiteli Unie. Předseda Evropské rady je volen Evropskou radou kvalifikovanou většinou na dva a půl roku, maximálně pro dvě období. Na summitu Evropské rady v Bruselu 19. listopadu 2009 byl historicky prvním stálým předsedou Evropské rady zvolen belgický premiér Herman Van Rompuy, který se svého úřadu ujal 1. prosince Evropská rada nevykonává legislativní funkci a její předseda nesmí zastávat jakoukoliv vnitrostátní funkci Rada Čl. 16 SEU: 1. Rada vykonává společně s Evropským parlamentem legislativní a rozpočtovou funkci. Vykonává funkce vymezování politik a koordinace v souladu s podmínkami stanovenými Smlouvami. 2. Rada se skládá z jednoho zástupce kaţdého členského státu na ministerské úrovni zmocněného zavazovat vládu členského státu, který zastupuje, a vykonávat hlasovací právo. 3. Nestanoví-li Smlouvy jinak, rozhoduje Rada kvalifikovanou většinou. 4. Ode dne 1.listopadu 2014 je kvalifikovaná většina vymezena jako nejméně 55% členů Rady, tvořených nejméně patnácti z nich a zastupujících členské státy, které představují nejméně 65% obyvatelstva Unie. (Blokační menšinu musí tvořit nejméně tolik členů Rady, kolik jich zastupuje nejméně 35% obyvatelstva zúčastněných členských států, a ještě jeden člen, jinak se kvalifikovaná většina povaţuje za dosaţenou. Čl. 238, odst. 3a SFEU). Čl. 18 SEU: Evropská rada jmenuje se souhlasem předsedy Komise kvalifikovanou většinou vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Evropská rada jej můţe stejným postupem odvolat. 21 Po stopách Evropské unie, Informační kancelář Evropského parlamentu, Jungmannova 24, CZ Praha 1, vydání 9/2010, 29

30 2. Vysoký představitel vede společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Unie. Přispívá svými návrhy k vytváření této politiky a provádí ji jako zmocněnec Rady. Stejně jedná i v oblasti společné bezpečnostní a obranné politiky. 3. Vysoký představitel předsedá Radě pro zahraniční věci. 4. Vysoký představitel je jedním z místopředsedů Komise Rada Evropské unie reprezentuje zájmy vlád jednotlivých členských států. Jednou ze změn je vznik nové funkce vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, která nahrazuje a personálně slučuje dosavadní funkce generálního tajemníka, vysokého představitele pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, komisaře pro vnější vztahy a předsedy Rady pro všeobecné záleţitosti a vnější vztahy. Lisabonská smlouva provádí také změny ve formacích Rady. Stávající Rada pro všeobecné záleţitosti a vnější vztahy je v novém systému rozdělena na Radu pro obecné záleţitosti a Radu pro zahraniční věci. Předsednictví jednotlivých formací Rady, kromě formace pro zahraniční věci, je zajišťováno zástupci členských států v Radě na základě systému rovné rotace Evropská komise Čl. 17 SEU: 1. Komise podporuje obecný zájem Unie a k tomuto účelu činí vhodné podněty. Zajišťuje uplatňování Smluv a opatření přijatých orgány na jejich základě. Pod kontrolou soudního dvora Evropské unie dohlíţí na uplatňování práva Unie. Plní rozpočet a řídí programy. Vykonává koordinační, výkonné a řídící funkce v souladu s podmínkami stanovenými Smlouvami.. 4. Komise jmenovaná v době mezi dnem vstupu v platnost Lisabonské smlouvy a dnem 31.října 2014 se skládá z jednoho státního příslušníka kaţdého členského státu, včetně jejího předsedy a vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, který je jedním z jejích místopředsedů. 5. Ode dne 1.listopadu 2014 se Komise včetně předsedy a vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku skládá z takového počtu členů, který odpovídá dvěma třetinám počtu členských států, nerozhodne-li Evropská rada jednomyslně o změně tohoto počtu. Od 1. listopadu 2014 se významně změní sloţení Komise, která po tomto datu bude v Unii s 27 členskými státy tvořena jen 18 komisaři, reprezentujícími dvě třetiny členských států. Členové Komise budou vybráni na základě systému naprosto rovné rotace mezi členskými státy umoţňujícího odráţet demografickou a zeměpisnou různorodost všech členských států. 30

31 Počet členů Komise se sníţí o jednu třetinu, ale Evropská rada můţe jednomyslně určit, ţe počet členů Komise bude jiný vzhledem k moţnému přistoupení nových členů Unie. Zajímavé bude dodrţení tohoto článku vzhledem k přislíbení stálého komisaře Irsku Soudní dvůr Čl. 19 SEU: 1. Soudní dvůr Evropské unie se skládá ze Soudního dvora, Tribunálu a specializovaných soudů. Zajišťuje dodrţování práva při výkladu a provádění smluv. Členské státy stanoví prostředky nezbytné k zajištění účinné právní ochrany v oblastech pokrytých právem Unie. 3. Soudní dvůr Evropské unie rozhoduje v souladu se Smlouvami: a) o ţalobách podaných členským státem, orgánem nebo fyzickými či právnickými osobami, b) na ţádost vnitrostátních soudů o předběţných otázkách týkajících se výkladu práva Unie nebo platnosti aktů přijatých orgány, c) v ostatních případech uvedených ve Smlouvách. Soudní dvůr Evropské unie, tvořený Soudním dvorem, Tribunálem (dříve Soudem prvního stupně) a specializovanými soudy, získává významnější postavení v rámci orgánů Unie. Význam této instituce značně vzrostl, a to zejména s ohledem na rozšíření jurisdikce v oblasti spolupráce ve věcech justice a vnitra, právní závazností Listiny základních práv Evropské unie a rozhodováním ţalob týkajících se dodrţování zásady subsidiarity Evropská centrální banka Čl. 282 SFEU: 1. Evropská centrální banka a národní centrální banky tvoří Evropský systém centrálních bank (ESCB). Evropská centrální banka a národní centrální banky členských států, jejichţ měnou je euro, tvoří Eurosystém a řídí měnovou politiku Unie. 2. ESCB je řízen rozhodovacími orgány Evropské centrální banky. Prvořadým cílem ESCB je udrţovat cenovou stabilitu. Aniţ je dotčen tento cíl, podporuje obecné hospodářské politiky v Unii se záměrem přispět k dosaţení jejích cílů. 3. Evropská centrální banka má právní subjektivitu. Pouze ona můţe povolovat vydávání eura. Je nezávislá při výkonu svých pravomocí a správě svých financí. Orgány, instituce a jiné subjekty Unie, jakoţ i vlády členských států respektují tuto nezávislost. Lisabonská smlouva nově zařazuje Evropskou centrální banku mezi orgány Unie. Evropská centrální banka fungovala jako autonomní instituce s prvořadým úkolem provádět a 31

32 zajišťovat měnovou politiku v Evropské unii a byla striktně oddělena od orgánů Unie. Zařazením Evropské centrální banky mezi orgány Unie tak mizí zřetelné dělítko, které zdůrazňovalo zájmy jednotlivých institucí a ţádoucí nezávislost Evropské centrální banky. Tato nová právní úprava můţe být překáţkou k prosazování expanzivnější měnové politiky a záminkou k zasahování do nezávislosti banky. Nově je vymezena Rada guvernérů, která se skládá ze členů Výkonné rady Evropské centrální banky a z guvernérů centrálních bank členských států EU, jejichţ měnou je euro Účetní dvůr Čl. 285 SFEU: Účetní dvůr provádí kontrolu účetnictví Unie. Skládá se z jednoho státního příslušníka kaţdého členského státu. Jeho členové vykonávají své funkce naprosto nezávisle v obecném zájmu Unie. Účetní dvůr provádí externí audit finančních prostředků Evropské unie. Jeho mandát a sloţení nebyl Lisabonskou smlouvou nijak změněn. 2.6 Kritéria pro přistoupení k Unii, vystoupení z Unie Kritéria pro přistoupení k Unii Čl. 49 SEU: Kaţdý evropský stát, který uznává hodnoty uvedené v článku 2 a zavazuje se k jejich podpoře, můţe poţádat o členství v Unii.. Lisabonská smlouva výrazněji nemění podmínky pro přistoupení nových členských států k Unii. Musí se jednat o stát ve smyslu mezinárodního práva, musí se jednat o evropský stát ( s tím, ţe není vymezen pojem evropský stát) a stát musí uznávat hodnoty Unie (definované v SEU) a zavázat se k podpoře těchto hodnot. Stát, který se chce stát členem Unie, podává ţádost o přijetí adresovanou Radě. Rada má povinnost informovat Evropský parlament a vnitrostátní parlamenty o kaţdé ţádosti o přistoupení k Unii. Rada dále předá ţádost Evropské komisi, která po posouzení ţádosti připraví předběţné stanovisko, v němţ zohlední politické, hospodářské a sociální poměry ţadatele. Na základě tohoto stanoviska rozhodne Rada o zahájení přístupových jednání. Rada rozhoduje jednomyslně, po obdrţení souhlasu od Evropského parlamentu vyjádřeného absolutní většinou. Přístupová smlouva musí být 32

33 ratifikována všemi členskými státy a ţadatelem. Jakmile přístupová smlouva nabude platnost, stává se ţadatel členem Evropské unie Kritéria pro vystoupení z Unie Čl. 50 SEU: 1. Kaţdý členský stát se v souladu se svými ústavními předpisy můţe rozhodnout z Unie vystoupit. Lisabonská smlouva nově výslovně upravuje postup pro dobrovolné vystoupení členského státu z Evropské unie (dříve bylo moţné odstoupení nebo vypovězení mezinárodní smlouvy podle čl. 54, 56 Vídeňské úmluvy o smluvním právu 1969). Členský stát má moţnost vystoupit z EU bez jakýchkoli podmínek (vyloučení členského státu z EU smlouva neupravuje). Členský stát, který se rozhodl, ţe vystoupí z EU, je povinen o svém úmyslu informovat Evropskou radu, a ta musí oznámení státu přijmout. Existují dvě varianty vystoupení členského státu z Unie. 1) Členský stát, který chce vystoupit, uzavře smlouvu s EU o tom, jak budou nadále uspořádány vztahy mezi EU a tímto bývalým členským státem, a vystoupí k datu, které tato smlouva stanoví. 2) Smlouvu o podmínkách vystoupení a dalším uspořádání vztahů se nepodaří uzavřít, a stát vystoupí po uplynutí dvou let od oznámení svého úmyslu vystoupit. 2.7 Hlasování kvalifikovanou většinou Lisabonská smlouva výrazně mění parametry pro stanovení kvalifikované většiny při rozhodování v Evropské radě a Radě. Lisabonská smlouva zavádí tři podstatné změny. První změnou je nové vymezení kvalifikované většiny, podle které bude Evropská rada a Rada rozhodovat od 1.listopadu 2014 kvalifikovanou většinou v případech, ve kterých nebude rozhodovat jednomyslně. Druhou změnou je stanovení přechodného období od 1. listopadu 2014 do 31. října 2017, ve kterém můţe členský stát poţádat, aby v Radě bylo hlasováno podle stávajícího vymezení kvalifikované většiny. Třetí změnou je stanovení počtu obyvatel nebo počtu členských států, které členové Rady musí alespoň zastupovat, aby mohli oznámit Radě svůj nesouhlas s hlasováním o návrhu kvalifikovanou většinou a hlasování mohlo být na přiměřenou dobu odloţeno. Ve stávajícím systému rozhodování kvalifikovanou většinou podle smlouvy z Nice má 27 členských států přiděleno celkem 345 hlasů, které jsou váţeny podle počtu obyvatel kaţdého členského státu od 3 do 29 hlasů. Lisabonská smlouva nově definuje vymezení kvalifikované většiny a stanovuje 1. listopad 2014 jako den, od kterého se 33

34 bude uplatňovat nový systém hlasování podle kvalifikované většiny. V tomto novém systému jiţ členské státy nemají přidělen váţený počet hlasů, ale kvalifikovaná většina je nově vymezena jako nejméně 55% členů Rady, tvořených nejméně patnácti z nich a zastupujících členské státy, které představují nejméně 65% obyvatelstva Unie. V nově stanoveném systému kvalifikované většiny musí být tedy splněny dvě kritéria: kritérium počtu států a kritérium počtu obyvatel. Nově jsou stanoveny parametry blokační menšiny, kterou od 1. listopadu 2014 musí tvořit nejméně čtyři členové Rady. Tím je zaručeno, ţe trojice nejlidnatějších států Unie, představující více neţ 35% obyvatel Unie, nemůţe zablokovat rozhodovací proces v Radě Váha České republiky při hlasování v Radě Váhu členského státu při hlasování v Radě kvalifikovanou většinou lze hodnotit z hlediska prosazování návrhu (pozitivní hlasovací potenciál) a z hlediska zablokování návrhu (negativní hlasovací potenciál). Pozitivní hlasovací potenciál Podle Smlouvy z Nice je k přijetí rozhodnutí podle kvalifikované většiny potřeba, aby byly splněny tři podmínky: - Váţené hlasování Česká republika má přiděleno 12 hlasů, minimální počet hlasů pro přijetí je 255. Česká republika tedy disponuje 4,71% kvalifikované většiny. - Kritérium počtu států k přijetí je potřeba, aby 14 členských států bylo pro, Česká republika disponuje 1/14 (to je 7,14%) kvalifikované většiny. V případech kdy je k přijetí potřeba 2/3 počtu členských států, tak Česká republika disponuje 1/18 (to je 5,56%) kvalifikované většiny. - Kritérium počtu obyvatel kvalifikovaná většina je 62% obyvatel Unie, počet obyvatel České republiky je 2,08% z celkového počtu obyvatel Unie. Česká republika tak disponuje 3,35% kvalifikované většiny. Podle Lisabonské smlouvy je k přijetí rozhodnutí podle kvalifikované většiny potřeba splnit dvě podmínky: - Kritérium počtu států pro přijetí je poţadováno alespoň 55% členských států, nejméně však 15 států. Česká republika disponuje 1/15 (to je 6,67%) kvalifikované 34

35 většiny. V případech, kdy je k přijetí poţadována většina 72% členských států, Česká republika disponuje 1/19 (to je 5,26%) kvalifikované většiny. - Kritérium počtu obyvatel k přijetí je potřeba, aby členské státy zastupovaly 65% obyvatel Unie. Počet obyvatel České republiky činí 2,08% z celkového počtu obyvatel Unie. Česká republika tak disponuje 3,20% kvalifikované většiny. Nové nastavení parametrů kvalifikované většiny v Lisabonské smlouvě tedy sniţuje váhu hlasů či pozitivní hlasovací potenciál České republiky, a tím oslabuje její váhu při rozhodování v Radě. Negativní hlasovací potenciál Podle Smlouvy z Nice je k nepřijetí rozhodnutí Rady v případech, kdy Rada rozhoduje kvalifikovanou většinou, potřeba splnit jednu ze tří stanovených podmínek: - Váţené hlasování Česká republika má přiděleno 12 hlasů, minimální počet hlasů potřebných k nepřijetí je 91. Česká republika disponuje 13,19% blokační menšiny. - Kritérium počtu států k nepřijetí je potřeba, aby 14 členských států bylo proti. Česká republika disponuje 1/14 (to je 7,14%) blokační menšiny. V případech, kdy k přijetí je potřeba 2/3 počtu členských států, je k nepřijetí potřeba, aby 10 členských států bylo proti. Česká republika disponuje 1/10 (to je 10%) blokační menšiny. - Kritérium počtu obyvatel blokační menšina je 38% obyvatel Unie, počet obyvatel České republiky činí 2,08% z celkového počtu obyvatel Unie. Česká republika tak disponuje 5,47% blokační menšiny. Podle Lisabonské smlouvy je k nepřijetí rozhodnutí Rady v případech, kdy Rada rozhoduje kvalifikovanou většinou, potřeba splnit jednu ze dvou stanovených podmínek: - Kritérium počtu států k nepřijetí je potřeba, aby alespoň 13 členských států nebylo pro návrh. Česká republika tak disponuje 1/13 (to je 7,69%) blokační menšiny. V případech, kdy k přijetí je potřeba 72% počtu členských států, tak k nepřijetí je potřeba, aby alespoň 9 členských států nebylo pro návrh. Česká republika disponuje 1/9 (to je 11,11%) blokační menšiny. - Kritérium počtu obyvatel blokační menšina činí 35% obyvatel Unie, počet obyvatel České republiky činí 2,08% z celkového počtu obyvatel Unie. Česká republika tak disponuje 5,94% blokační menšiny. 35

36 Nový systém hlasování kvalifikovanou většinou definovaný v Lisabonské smlouvě tedy znamená oslabení vlivu České republiky v Radě, a to jak absolutně, tak i ve vztahu k velkým členským státům, neboť počet hlasů v Radě přidělený České republice podle Smlouvy z Nice je vyšší, neţ by odpovídalo počtu obyvatel Měnová politika Měnová unie, na rozdíl od unie hospodářské, reálně existuje a je vymezena jednotnou měnou eurem, jednotnou měnovou a devizovou politikou, která je prováděna Evropskou centrální bankou. Měnová politika pro členské státy, jejichţ měnou je euro, patří mezi výlučné pravomoci Unie. Článek 136 SFEU reaguje na stav členské základny eurozóny ke dni , kdy společnou měnu euro přijalo 17 členských států ze současné sedmadvacítky. Od vstupuje do eurozóny Estonsko. Členské státy eurozóny ztratily suverenitu v oblasti měnové a devizové politiky. Zároveň nad rozpočtovou disciplínou států eurozóny panuje přísnější dohled, který má zajistit stabilní vývoj a řádné fungování hospodářské a měnové unie. Článek 137 SFEU stanovuje právní základ pro zasedání ministrů členských států, jejichţ měnou je euro. Ministři členských států eurozóny se scházejí v tzv. Euroskupině, která dosud neměla právní oporu ve Smlouvách. Lisabonská smlouva uděluje Euroskupině oficiální statut, a ke Smlouvám připojuje Protokol o euroskupině. Posílení role ministrů financí států eurozóny uvnitř Evropské unie bude mít dopad na zvýšenou formu vlivu vůči Evropské centrální bance, která je nově zařazena do orgánů Unie ( vzhledem k moţné ztrátě nezávislosti Evropské centrální banky), ale i na výrazné rozdělení členských států podle jejich měnové jednotky. Článek 138 SFEU poskytuje členským státům eurozóny pravomoc jednotně vystupovat v rámci mezinárodních měnových a finančních institucí (Mezinárodní měnový fond, G 20). 23 Protokol o postupu při nadměrném schodku Čl. 1: Referenční hodnoty uvedené v čl. 126 odst.2 Smlouvy o fungování Evropské unie jsou: - 3% pro poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí k hrubému domácímu produktu v trţních cenách, 22 Číselné údaje týkající se váhy České republiky při hlasování v Radě jsou propočtem autora Kdyţ se řekne Lisabonská smlouva, Odbor informování o evropských záleţitostech, Úřad vlády ČR, Praha 2008, ISBN Data o počtu obyvatel byla převzata z čl. I přílohy III jednacího řádu Rady (2007/4/ES, Euratom). 23 Kdyţ se řekne Lisabonská smlouva, Odbor informování o evropských záleţitostech, Úřad vlády ČR, Praha 2008, ISBN

37 - 60% pro poměr veřejného dluhu k hrubému domácímu produktu v trţních cenách. Čl.2: V článku 126 uvedené Smlouvy a v tomto protokolu se: - výrazem veřejný rozumí vztahující se k veřejné správě, tj. k ústřední vládě, regionálním nebo místním orgánům nebo fondům sociálního zabezpečení, s výjimkou obchodních operací, jak jsou definovány v Evropském systému integrovaných hospodářských účtů, - schodkem rozumí čisté výpůjčky, jak jsou definovány v Evropském systému integrovaných hospodářských účtů, - investicí rozumí tvorba hrubého fixního kapitálu, jak je definována v Evropském systému integrovaných hospodářských účtů, - dluhem rozumí celkový hrubý dluh v jeho jmenovité hodnotě nesplacený na konci roku, konsolidovaný uvnitř a mezi jednotlivými odvětvími veřejné správy, jak jsou definovány v první odráţce. Protokol o postupu při nadměrném schodku byl vypracován aby doplnil Smlouvu o fungování Evropské unie a stanovil referenční hodnoty, podle kterých se postupuje. Nesplňuje-li členský stát poţadavky podle stanovených kritérií a nedodrţuje-li rozpočtovou kázeň, Komise vypracuje zprávu a Hospodářský a finanční výbor k ní vydá stanovisko. Rada na návrh Komise, a po zváţení všech připomínek, které dotyčný členský stát případně učiní, rozhodne po celkovém zhodnocení, zda existuje nadměrný schodek a situace je následně řešena. 24 Protokol o Francii Francie si vymínila protokol, který řeší zachování výsady měnové emise v Nové Kaledonii, Francouzské Polynésii a na Wallisu a Futuně, za podmínek stanovených jejím vnitrostátním právem, a jako jediná bude oprávněna určovat paritu CFP franku. 25 Euro platí i v některých zemích, které nejsou členy Evropské unie. Jedná se o Černou Horu, Vatikán, Monaco, Andoru a San Marino. Tyto státy mají podepsány s Evropskou unií oficiální měnové dohody o pouţívání měny euro. 24 ÚZ č. 764 Evropské právo, 25 Nová Kaledonie, Francouzská Polynésie, Wallis a Futuna jsou územé Francie, ale nejsou součástí Evropské unie. Pouţívají CFP frank, který byl stejně jako CFA frank dříve v pevném kurzu navázán na francouzský frank. Nyní je CPF frank navázán na euro. 37

38 V této kapitole jsem shrnula nejdůleţitější změny, které přinesla Lisabonská smlouva pro systém fungování Evropské unie. Nezabývala jsem se otázkou změn v oblasti hospodářské, neboť tato problematika je velmi sloţitá a rozsáhlá. Ačkoliv se Evropská rada snaţila aby Lisabonská smlouva neobsahovala příliš výjimek, opak je pravdou. Protokoly k zakládacím smlouvám jsou velmi obsáhlé a řeší mnoho problémů. Nejvíce výjimek si vyjednalo Spojené království a Irsko. V další kapitole se zaměřím na postup ratifikace Lisabonské smlouvy v některých z členských států. 3. Proces ratifikace Lisabonské smlouvy v členských státech EU Neţ Lisabonská smlouva vstoupila v platnost, a neţ se podle jejího znění začala Evropa řídit, bylo nutné, aby všechny členské státy Evropské unie vyjádřily souhlas s jejím obsahem. Ratifikační listiny jsou uloţeny u italské vlády stráţkyně smluv od podpisu Římských smluv v roce Smlouva vstoupila v platnost prvním dnem měsíce následujícího po uloţení ratifikační listiny tím signatářským státem, který tak učinil jako poslední (posledním státem, který ratifikoval Lisabonskou smlouvu byla Česká republika dne ). Lisabonská smlouva tedy vstoupila v platnost dne Pokud by ratifikační procesy probíhaly podle původních plánů, Lisabonská smlouva by vstoupila v platnost před volbami do Evropského parlamentu v červnu Tak se ovšem nestalo. Většina členských států Evropské unie se rozhodla ratifikovat Lisabonskou smlouvu na půdě národních parlamentů. Jediným státem, který se rozhodl pro všelidové hlasování, bylo Irsko (na základě své ústavy). V některých členských státech proběhla ratifikace Lisabonské smlouvy velmi hladce, bez zjevných problémů a ve vzájemné shodě. V některých státech byla situace sloţitější. V následujících kapitolách uvedu proces ratifikace Lisabonské smlouvy v některých členských státech EU - Maďarsku, Německu, ve Velké Británii, Španělsku, Itálii, Polsku a Irsku. 38

39 Tabulka, časová data: 26 Země Schválení parlamentem Ukončení ratifikace Maďarsko Slovinsko Malta Rumunsko Francie Bulharsko Slovensko Portugalsko Rakousko dolní komora, horní komora Dánsko Litva Lotyšsko Německo dolní komora, horní komora Lucembursko Finsko Estonsko Řecko Velká Británie dolní komora, horní komora Kypr Nizozemsko dolní komora, horní komora Belgie Senát, Poslanecká sněmovna Španělsko dolní komora, horní komora Itálie Senát, Poslanecká sněmovna Švédsko Polsko dolní komora, horní komora Česká republika Poslanecká sněmovna, Senát Irsko referendum Maďarsko Maďarsko bylo vůbec první zemí, kde byla Lisabonská smlouva ratifikována. Ratifikována byla jiţ 17. prosince 2007, tedy jen pár dní po podpisu smlouvy státníky v Lisabonu. V 386členném maďarském Národním shromáţdění pro přijetí nové smlouvy hlasovalo Tabulka 39

40 poslanců, proti bylo jen pět zastupitelů. Ratifikace byla ukončena Při této rychlosti se nabízí otázka, zda zastupitelé byli obeznámeni s tím, co schvalují. 3.2 Německo Po schválení Lisabonské smlouvy v obou komorách německého parlamentu ( dolní komora, horní komora) se na ústavní soud s ţádostí o posouzení souladu Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem obrátila skupina konzervativních i krajně levicových poslanců, kteří se obávali přílišného okleštění německé suverenity. Jejich námitky ústavní soudci v Karlsruhe (červen 2009) odmítli. Lisabonská smlouva, dle jejich vyjádření, je v souladu s německou ústavou. Zároveň ale nařídili parlamentu upravit související národní legislativu tak, aby obě parlamentní komory Spolkový sněm a Spolková rada získaly větší podíl na rozhodování. Teprve poté měl prezident Horst Köhler svým podpisem dokončit ratifikační proces v Německu. Ústavní soud mimo jiné poţadoval, aby všechny změny Lisabonské smlouvy formálně schvalovaly obě komory německého parlamentu, to má platit i v případě, ţe EU bude chtít rozšířit své pravomoci o vydávání trestních zákonů. Do té doby ústavní soud dočasně pozastavil ratifikaci Lisabonské smlouvy. Na základě poţadavků ústavního soudu schválila horní komora německého parlamentu Spolková rada v září 2009 doprovodné zákony k Lisabonské smlouvě, které poskytují oběma komorám německého parlamentu více prostoru pro ovlivňování evropské legislativy a upravují spolupráci mezi federální úrovní a jednotlivými spolkovými zeměmi v záleţitostech Evropské unie. Konkrétně má mít německý parlament právo být včas, nepřetrţitě a písemně informován vládou o všech záměrech týkajících se Evropské unie, zvláště pak v zahraniční, bezpečnostní a obranné politice. Vláda rovněţ musí dát parlamentu prostor k vyjádření svého postoje k vyjednávacím pozicím vlády vůči Evropské unii, pokud jde o přesouvání kompetencí do Bruselu. Doprovodnou legislativu schválil i Spolkový sněm. Přijatá opatření se zdála nedostatečná panu Thyssenovi Dietrovi Spethmannovi (bývalý šéf oceláren), který se podílel jiţ na první stíţnosti k ústavnímu soudu a hodlal opět doprovodné zákony napadnout u ústavního soudu a ţádat o pozastavení ratifikace Lisabonské smlouvy. Německý ústavní soud však další stíţnosti na schválené právní normy zamítl

41 Spolkový prezident Horst Köhler tedy ratifikační listinu podepsal, a tím ukončil ratifikační proces v Německu. 28 Ratifikace v Německu tedy probíhala velmi podobně jako v České republice. 3.3 Velká Británie Ve Velké Británii bylo veřejné mínění nakloněno pořádání referenda ke schválení Lisabonské smlouvy. Bývalá vláda Tonyho Blaira ostatně jeho uspořádání přislíbila, tento slib se ale dle v té době vládnoucího labouristického kabinetu týkal ještě návrhu euroústavy, která byla odmítnuta francouzskými a nizozemskými voliči v roce Premiér Gordon Brown referendum o Lisabonské smlouvě odmítl s tím, ţe tato se zásadně liší od návrhu euroústavy. Naopak, předseda opoziční Konzervativní strany David Cameron prohlásil, ţe i kdyţ bude nová smlouva v Británii schválena parlamentem a konzervativci později vyhrají volby, uspořádají i přesto lidové hlasování (David Cameron a Václav Klaus jsou povaţováni za euroskeptiky a netají se společnými názory k EU). Následná debata v britské Dolní sněmovně byla velmi bouřlivá a byla poznamenána vzájemnými útoky vládních labouristů a opozičních konzervativců. Britský ministr zahraničí David Miliband překvapil poslance prohlášením, ţe on osobně nikdy nesouhlasil s rozhodnutím Tonyho Blaira uspořádat referendum o návrhu euroústavy. Navíc se nová smlouva liší od euroústavy, jak obsahem, tak strukturou. William Hague z opoziční Konzervativní strany naopak prohlásil, ţe parlament nemá ţádný demokratický mandát ke schválení Lisabonské smlouvy bez toho, aby dovolil lidem se k ní vyjádřit, neboť tato smlouva zásadně změní fungování institucionální struktury EU. Kritizoval vládu, ţe Lisabonskou smlouvu předloţila k ratifikaci parlamentem i přes irské ne. V průzkumech veřejného mínění se konzervativci dlouhodobě drţeli před labouristy a očekávalo se, ţe ve volbách zvítězí (vláda v Británii je volena na pět let, ale můţe kdykoliv během té doby rozhodnout o uspořádání nových voleb. Nejpozději se v Británii mohly volby konat v květnu 2010 jak se také stalo). Předseda Toryů (konzervativců) David Cameron slíbil, ţe svou kampaň před volbami do Evropského parlamentu (červen 2009) zaloţí na slibu, ţe strana uspořádá k Lisabonské smlouvě referendum ale jen v případě, ţe smlouva v době jejich nástupu ještě nebude ratifikována v některé unijní zemi. Pokud by smlouvu ratifikovala celá sedmadvacítka, k referendu v Británii by jiţ nebyl legitimní důvod. Liberální demokrat Edward Davey na obranu Lisabonské smlouvy uvedl: EU z 27 členskými 28 Petr Zenkner 41

42 státy nemůţe fungovat na stejném základě, který slouţil potřebám EU s 15 členskými státy. Jednání se přesunulo do parlamentních výborů a poté se projednávání Lisabonské smlouvy opět vrátilo do pléna Dolní sněmovny. V Dolní sněmovně byla nakonec Lisabonská smlouva schválena poměrem 346 poslanců pro Lisabonskou smlouvu a 206 poslanců proti Lisabonské smlouvě. Následně byla smlouva schválena i ve Sněmovně lordů (Horní sněmovna). Ratifikační proces byl ve Velké Británii formálně uzavřen v červenci V květnu 2010 v britských parlamentních volbách opravdu zvítězili konzervativci Davida Camerona, ale nezískali většinu z 650 křesel v Dolní sněmovně britského parlamentu. Konzervativci jsou výrazně euroskeptičtí, podstatná část jejich poslanců chce vystoupení z unie nebo zásadní změnu ve vztazích s Bruselem. Druzí byli labouristé Gordona Browna a třetí liberální demokraté. Toryové se tedy po 13 letech vládnutí labouristů vrátili na Downing Street. Toryové a liberálové se v koaliční dohodě na přístupu k Evropě dohodli: během nynějšího parlamentu nepřijmou euro a nebudou předávat do Bruselu další pravomoci. Cameron nakonec od slibu uspořádat referendum k Lisabonské smlouvě upustil, jednak z důvodu ratifikace smlouvy celou sedmadvacítkou, jednak z důvodu malé podpory v současném sloţení Dolní sněmovny Španělsko Španělský parlament dne dokončil schvalování Lisabonské smlouvy schválením v Senátu. Pro Lisabonskou smlouvu hlasovala většina senátorů z vládnoucí socialistické strany i opozičních lidovců. Dolní komora ratifikovala smlouvu jiţ 26. června Pod dokumentem byl nutný i podpis krále Juana Carlose, který pouze čekal na schválení v Horní komoře parlamentu a následně smlouvu ratifikoval. Španělsko bylo 23 členskou zemí EU, která smlouvu ratifikovala. 3.5 Itálie V Itálii nikdo nepochyboval, ţe Lisabonská smlouva bude schválena. Italský Senát v červenci 2008 jednomyslně smlouvu podpořil. Po Horní komoře italského parlamentu podpořili Lisabonskou smlouvu také italští poslanci. Schválení smlouvy v italské Poslanecké /ln_zahranici.asp?c=a091103_193903_ln_zahranici_mev,

43 sněmovně podpořilo 551 ze 630 poslanců, pro hlasovala dokonce i protievropská Liga severu, jeden z hlavních spojenců italského premiéra Silvia Berlusconiho byl ratifikační proces Lisabonské smlouvy v Itálii ukončen. 3.6 Polsko Ratifikace Lisabonské smlouvy v Polsku byla velmi zajímavá, protoţe obě komory polského parlamentu smlouvu schválily jiţ na počátku dubna 2008 výrazným ano. K ratifikaci zbýval jen podpis prezidenta Lecha Kaczynského, který předem avizoval, ţe k Lisabonské smlouvě má výhrady a s podpisem váhal. Kaczynski uvedl, ţe po odmítnutí smlouvy v irském referendu je otázka smlouvy bezpředmětná a nyní ji nepodepíše (červenec 2008). V té době přebírá půlroční předsednictví Unie Francie. Pro francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho je rozhodnutí Lecha Kaczynského tvrdou ránou, avizoval totiţ, ţe předpokládá problémy pouze s Irskem a Českou republikou (Václavem Klausem). Kaczynski po návštěvě u francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho mění názor a prohlašuje, ţe nebude blokovat přijetí tohoto významného dokumentu. Podle polských médií za změnu postoje polského prezidenta stojí slib Francouzů, ţe budou ochotni zřídit v Polsku továrnu na výrobu motorů pro automobily Peugeot. Se Sarkozym si pak polský prezident rozdělil sféry přesvědčovacích snah ve prospěch ratifikace Lisabonské smlouvy. Zatímco Kaczynski se má snaţit přemluvit k ratifikaci smlouvy prezidenta České republiky Václava Klause, Francie se pokusí k ratifikaci přimět Irsko přijíţdí na pracovní návštěvu České republiky polský prezident Lech Kaczynski a přimlouvá se u českého prezidenta Václava Klause za změnu odmítavého postoje k Lisabonské smlouvě. Jeho mise je ale velmi obtíţná. Klaus je jediný významný evropský politik, který Lisabonskou smlouvu zásadně odmítá a prohlásil, ţe smlouvu podepíše jako poslední v Evropě. Jeho odmítavý postoj k ní je dlouhodobý a stálý. Po neúspěšném jednání v České republice Lech Kaczynski prohlásil, ţe podepíše Lisabonskou smlouvu o reformě Evropské unie aţ po opakování referenda v Irsku a po vyjádření německého ústavního soudu. Rozhodnutí Irska, které v opakovaném referendu smlouvu schválillo, ani rozhodnutí německého ústavního soudu, ţe Lisabonská smlouva je v souladu s německým základním zákonem, nepřimělo polského prezidenta smlouvu podepsat. Polská vláda začíná na prezidenta naléhat, aby smlouvu co nejdříve podepsal. Za svůj podpis prezident poţaduje od vlády rozdělení kompetencí ve sféře zahraniční politiky a také zvýšení role polského parlamentu v evropských záleţitostech. 43

44 na ceremonii ve Varšavě, na niţ byl pozván předseda Evropské komise José Barroso a také švédský premiér Fredrik Reinfeldt, jehoţ země toto pololetí EU předsedala, prezident Lech Kaczynski Lisabonskou smlouvu ratifikoval. V říjnu 2009, po podpisu Lisabonské smlouvy prezidentem, polské odbory vyzvaly premiéra Danalda Tuska, aby Polsko stáhlo svůj podpis pod tzv. britský protokol, který omezuje vyuţití Listiny základních práv EU na území státu. Kromě Polska je signatářem protokolu Velká Británie a Česká republika. Tento podpis si přitom vymínili bratři Kaczynští. Podmínili souhlas se smlouvou přijetím dodatečné deklarace, která měla zákazem přijetí evropské Charty základních práv a svobod chránit Polsko před homosexuály a Němci. Premiér Donald Tusk tehdy prohlásil, ţe takové výroky jsou nepřijatelné a škodí polským zájmům. Nicméně Polsko svůj podpis pod britským protokolem i přes protesty odborů nestáhlo Irsko Irsko je jedinou zemí Evropské unie, kde ústava nařizuje vyhlášení referenda k Lisabonské smlouvě. Evropská unie má přibliţně 490 milionů občanů, v Irsku jsou registrovány jen asi 3 miliony voličů. Přesto Irsko bylo zemí, která mohla Lisabonské smlouvě připravit stejný osud, jaký francouzští a nizozemští voliči připravili zamítnuté euroústavě. V červnu 2008 voliči v Irsku v referendu odmítli Lisabonskou reformní smlouvu EU, a to poměrem 53,4% k 46,6% hlasů. Účast na referendu byla poměrně vysoká 53,1% oprávněných voličů. Jako první tuto zprávu veřejnosti oznámil irský ministr spravedlnosti Dermot Ahern. Pro Evropskou unii a její představitele byl tento výsledek velkým překvapením, přesto Evropská komise konstatovala, ţe ostatní země mají v ratifikaci pokračovat. 32 Váţnou situaci se rozhodl řešit francouzský prezident Nicolas Sarkozy, neboť Francie nyní EU na půl roku předsedá. Odjíţdí na oficiální návštěvu Irska a jedná s irským premiérem Brianem Cowenem o uspořádání druhého referenda k Lisabonské smlouvě. Francouzský prezident se snaţí prosadit, aby ratifikace Lisabonské smlouvy pokračovala i přes její odmítnutí v irském referendu. Sarkozy chce dosáhnout ratifikace dokumentu ve všech 26 zbývajících zemích EU a pak tlačit na Irsko, kde odpůrci Lisabonské smlouvy nechtějí znovu vyhlašovat referendum k dokumentu, který jiţ byl odmítnut. Domnívá se, ţe pokud Irsko Jan Zeman,

45 nakonec zůstane v odporu ke smlouvě osamoceno, zvětší se šance na kompromis. Napětí vyvolává zdráhavost některých zemí po irském referendu v ratifikaci pokračovat. V Německu sice dokument schválil parlament, prezident ho ale nepodepsal a čeká na vyjádření ústavního soudu. Na vyjádření ústavních soudců čekají i čeští zákonodárci, kteří budou hlasovat teprve po zveřejnění jeho stanoviska. Nebylo také jasné, jak se v případě schválení smlouvy ústavním soudem zachová český prezident Václav Klaus, který nesouhlasí s dalším procesem ratifikace Lisabonské smlouvy. Polský prezident se také zdráhá dokument podepsat, ale po jednání s francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym své stanovisko mění a přislíbí pomoc při vyjednávání s českým prezidentem. V Irsku se rozběhla diskuze o moţnostech ratifikace Lisabonské smlouvy. Irským ministerstvem zahraničí byla provedena analýza, proč Irové v referendu odmítli Lisabonskou smlouvu, kdyţ šetření zjistilo, ţe 70% Irů hodnotí členství země v EU pozitivně. Jako důvod pro ne uvedlo v průzkumu 42% Irů nedostatek znalostí nebo informací o dokumentu, dalšími důvody zamítavého postoje většiny hlasujících byly obavy z malého vlivu Irska na rozhodování v Unii, ztráta irského komisaře a nejasnost v tématech práv zaměstnanců, neutrality, umělého přerušení těhotenství a daní. Irové se například obávali i toho, ţe by museli povinně slouţit v evropské armádě. Irský ministr pro evropské záleţitosti Dick Roche prohlásil, ţe Irsko by mělo zopakovat referendum o Lisabonské smlouvě, aby se vyhnulo izolaci v případě, kdy ostatních 26 členských států Evropské unie novou smlouvu ratifikuje. Spekulace o brzkém opakování referenda však okamţitě vyvrátil mluvčí irské vlády: Pokud se bude konat nové referendum, nestane se tak dříve, neţ po volbách do Evropského parlamentu, v květnu Do uţ tak sloţité situace se vloţil vedoucí představitel irské katolické církve kardinál Sean Brady, který prohlásil, ţe: Převládající kulturní a sociální agenda Evropské unie se zdá být vedena sekulární tradicí, spíše neţ křesťanskou pamětí a dědictvím velké většiny členských států. Přinejmenším někteří z těch, kteří byli dříve nadšeni ze zakládajících cílů EU, jak v hospodářské, tak sociální oblasti, nyní vyjadřují znepokojení. V důsledku vícero po sobě jdoucích opatření je pro oddané křesťany stále obtíţnější udrţet si instinktivní závazek k evropskému projektu. Jedná se o opatření, která poškozují rodinu zaloţenou na manţelství, právo na ţivot od okamţiku početí do momentu přirozené smrti, posvátnost neděle a právo křesťanských institucí zachovávat a podporovat vlastní ethos, včetně oblasti školství. 33 Při debatě o Evropské ústavě, na níţ Lisabonská smlouva navazuje, některé státy, političtí vůdci a organizace poţadovaly, aby Bůh byl zmíněn v Preambuli, ve vztahu ke společnému evropskému

46 křesťanskému dědictví. Tento návrh však nezískal dostatečnou podporu. Jiţ papeţ Jan Pavel II. tento výsledek kritizoval. Toto rozhodnutí spolu s jinými rozhodnutími z Bruselu podle něj značilo ztrátu křesťanské paměti v evropských institucích a politice. 34 V prosinci 2008 oznámil irský premiér Brian Cowen na summitu Evropské unie v Bruselu svým unijním kolegům, ţe v jeho zemi se bude v dubnu nebo říjnu 2009 konat druhé referendum (podobně jako o Lisabonské smlouvě hlasovali Irové dvakrát i o Smlouvě z Nice z roku 2000). Byla uzavřena dohoda, která obsahuje některé ústupky Irsku země si například udrţí právo i v budoucnu jmenovat eurokomisaře, Lisabonská smlouva nenaruší vlastní politiku Irska v oblastech jako jsou zákaz umělého přerušení těhotenství, daňový systém a vojenská neutralita. 35 Brian Cowen řekl: zajištění toho, aby smlouva v referendu prošla, bude jediným cílem našeho úsilí. Opětovné ne si Irsko jiţ nemůţe dovolit. Pro naši zemi to bude jedna z největších zkoušek od získání nezávislosti na Británii před 77 lety. 36 Vláda vedená premiérem Cowenem byla nejméně populárním kabinetem od irské nezávislosti na Británii v roce Preference jeho strany Fianna Fáil byly na historickém minimu a ekonomika se jen pomalu vzpamatovávala z hospodářské recese. Mezinárodní měnový fond předpovídal, ţe v roce 2010 irské HDP prodělá největší propad ze všech světových ekonomik. Avizoval pokles minimální mzdy na 1,85 EUR (úroveň Lotyšska, nejniţší evropská mzda), coţ se opravdu stalo a Irsko muselo poţádat Evropskou unii o finanční výpomoc. 37 V porovnání s těmito problémy se referendum o Lisabonské smlouvě paradoxně jevilo jako nejjednodušší s Cowenových úkolů, ačkoli ţalostný stav ekonomiky a nízká popularita vlády schválení smlouvy spíše ztěţovaly. Pozitivní očekávání referenda jistě vděčilo za mnohé garance, které Cowen u evropských partnerů vybojoval, jako například ujištění, ţe přijetí smlouvy neovlivní vyšší daně z příjmu právnických osob, irské zákony o Pod taktovkou českého předsednictví byly v Evropské radě schváleny záruky slíbené Irsku, aby mohlo uspořádat nové referendum ( ) V listopadu 2010 ministři financí eurozóny a Evropské unie definitivně schválili finanční pomoc pro Irsko ve výši 85 miliard eur (2,1 bilionu Kč). Do záchranného programu na pomoc Irům se zapojila i Česká republika, která se zaručila za celkem 6,7 miliardy korun, jeţ irské vládě půjčila Evropská komise. Celkem 67,5 miliard eur Dublinu půjčila Evropská unie a Mezinárodní měnový fond. Zbylých 17,5 miliardy eur Irové věnují ze svého rozpočtu na další sanaci problémových bank, které zemi dostaly do současných problémů. Pro Irsko platí úroková sazba průměrných 5,8% a průměrná splatnost půjčky 7 a půl roku. Kromě záchranného fondu eurozóny, MMF a Evropské komise se na pomoci Irsku přímo podílí prostřednictvím bilaterálních půjček Velká Británie, Švédsko a Dánsko. Ty eurem sice neplatí, ale především britské banky mají v Irsku značné investice. (Redakce Patria Online) 46

47 potratech, nebo dokonce irskou neutralitu. Komise také Irsko ujistila, ţe o post svého eurokomisaře nepřijde. 38 Tři dny před referendem, které se konalo 3. října 2009, apeloval Gerry Adams, vůdce strany Sinn Féin, na voliče, aby Lisabonskou smlouvu nepodpořili. Podle Adamse voliči v loňském referendu smlouvu odmítli, protoţe chtěli, aby vláda vyjednala pro Irsko lepší podmínky. K tomu ale podle lídra Sinn Féin nedošlo a Irové tak půjdou hlasovat o stejném dokumentu, jaký uţ jednou odmítli. Adams argumentuje, ţe v textu zůstala moţnost redukce počtu eurokomisařů, článek o společné zahraniční a bezpečnostní politice údajně narušující irskou neutralitu, i odstavec, který vetuje automatické právo na referendum v případě jakékoli budoucí změny smlouvy. Závěrem označil výhruţky irské vlády o ekonomické a politické izolaci, která zemi podle jejich představitelů hrozí, pokud text neprojde, jako naprosto bezpředmětné. 39 Den před konáním druhého referenda o Lisabonské smlouvě premiér a předseda vládnoucí strany Fianna Fáil varoval před mezinárodní izolací a odsoudil demagogii negativní kampaně. Těmito argumenty se snaţil Iry na poslední chvíli přesvědčit, aby smlouvu schválili: - Ano Lisabonu zajistí Irsku evropský vliv a silné mezinárodní postavení. - Irské zájmy jsou čím dál více globalizované, coţ přirozeně vede k tomu, ţe se větší počet pro Irsko klíčových rozhodovacích procesů odehrává mimo irské hranice (Cowen zmínil například summit G20, kde Irsko participuje prostřednictvím EU). Přijetí Lisabonu a pevné křeslo v EU Irsku zajistí, ţe s touto globalizací udrţí krok a upevní si tak místo v centru světového dění. - Případné odmítnutí Lisabonu poškodí irskou image ve světě, včetně obchodních a diplomatických zájmů země. - Z negativní kampaně vyplývá, ţe Irsko se stalo členem EU (nešťastnou) náhodou a nyní pouze následuje rozhodnutí Bruselu. Členství v EU byl promyšlený tah, ze kterého Irsko dosud těţí. Evropská politika je i politikou irskou, stejně jako politiky EU

48 - Lisabonská smlouva byla vytvořena právě za irského předsednictví Rady EU a Irsko se na jejím vývoji podílelo aktivněji, neţ kterýkoli jiný ze členských států. Smlouva tedy nebyla Irům Evropskou unií podstrčena. Rada navíc exkluzivně poskytla Irsku dodatečné záruky, které specificky reagují na argumenty irských odpůrců Lisabonu. 40 Dne v Irsku proběhlo druhé referendum o Lisabonské smlouvě. Nikdo přesně nedokázal odhadnout, jak hlasování dopadne. Po sečtení hlasů ale bylo jasné, ţe Lisabonská smlouva v druhém kole od Irů získala ano. 67,1% voličů hlasovalo pro smlouvu, 32,9% voličů bylo proti smlouvě. Referenda se zúčastnilo 58% oprávněných voličů. Ratifikační proces v Irsku dokončila irská prezidentka Mary McAleesová, která dne 16.října 2009 podepsala Lisabonskou smlouvu. Listiny byly uloţeny v Římě a ratifikační proces v Irsku byl ukončen. 41 Jedinou zemí, kde ratifikační proces ještě dokončen nebyl, tak zůstává Česká republika. 4. Proces ratifikace Lisabonské smlouvy v České republice Tabulka, časová data: Podpis Lisabonské smlouvy (následně byla publikována v Úředním věstníku EU v řadě C 306 ze dne 17. prosince 2007) Vláda předloţila Lisabonskou smlouvu Parlamentu ČR k vyslovení souhlasu s ratifikací Senát podal Ústavnímu soudu ČR návrh na přezkum souladu Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem ČR (usnesení č. 379) Vyhlášení nálezu Ústavního soudu ČR ve věci Pl. ÚS 19/08. Ústavní soud konstatoval, ţe Senátem označená ustanovení Lisabonské smlouvy nejsou v rozporu s Ústavou ČR Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas s ratifikací Lisabonské smlouvy (usnesení č. 1072) Poslanecká sněmovna schválila tzv. lisabonskou novelu zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny a zákona o jednacím řádu Senátu obsahující mj. tzv. vázaný mandát vlády, jehoţ zakotvení v českém právním řádu bylo podmínkou vyslovení souhlasu s ratifikací Lisabonské smlouvy v Senátu (usnesení č. 1107) Senát schválil tzv. lisabonskou novelu jednacích řádů Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu ČR (usnesení č. 153) Senát dal souhlas k ratifikaci Lisabonské smlouvy (usnesení č. 154) Senátor J. Oberfalzer (ODS) avizoval záměr podat druhý návrh Ústavnímu soudu na přezkum Lisabonské smlouvy. K realizaci tohoto záměru bylo třeba, aby se pod návrh podepsalo alespoň 17 senátorů. Prezident sdělil tisku, ţe vyčká s podpisem ratifikační listiny (dva měsíce), dokud senátoři návrh Ústavnímu soudu ČR nepodají Vláda předloţila prezidentu republiky k podpisu ratifikační listinu k Lisabonské

49 smlouvě Prezident formálně dopisem ministrovi zahraničních věcí potvrdil své sdělení pro tisk ze dne 06/05/ Skupina 17 senátorů podala Ústavnímu soudu ČR návrh na zrušení vybraných ustanovení tzv. lisabonské novely zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny a zákona o jednacím řádu Senátu Skupina 17 senátorů podala Ústavnímu soudu ČR druhý návrh na přezkum Lisabonské smlouvy Ústavní soud ČR odmítl návrh skupiny senátorů ze dne 01/09/2009 jako zjevně neopodstatněný (Pl. ÚS 26/09) Ústavní soud ČR vyhlásil nález ve věci Pl. ÚS 29/09, ve kterém konstatoval, ţe Lisabonská smlouva jako celek není v rozporu s ústavním pořádkem ČR. Tentýţ den prezident republiky v 15:00 hod. podepsal ratifikační listinu Lisabonské smlouvy a ve stejný den v podvečer ji kontrasignoval předseda vlády Předseda vlády ČR uloţil ratifikační listinu Lisabonské smlouvy u Ministerstva zahraničních věcí Italské republiky, které vede archiv vlády Italské republiky, jeţ je depozitářem této Smlouvy. 42 Dne 13. prosince 2007 byla v portugalském hlavním městě Lisabonu podepsána zástupci dvaceti sedmi členských států Lisabonská smlouva. Za Českou republiku podepsal smlouvu předseda vlády České republiky Mirek Topolánek (a to i přesto, ţe jako člen Občanské demokratické strany (ODS) by měl respektovat usnesení 17 Kongresu ODS ze dne 19. listopadu 2006, který všem politikům ODS zakázal předávat další kompetence ČR na úroveň Evropské unie a rozšiřovat rozsah evropské agendy schvalované kvalifikovanou většinou) a ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Se smlouvou zásadně nesouhlasil prezident České republiky Václav Klaus, který ji označil za přejmenovanou euroústavu. Dne 29. ledna 2008 předloţila vláda Lisabonskou smlouvu Parlamentu ČR k vyslovení souhlasu s ratifikací. 1. dubna 2008 Sněmovna smlouvu v prvním čtení podpořila. Hlasovalo se také o návrhu na zamítnutí, kde kromě všech přítomných poslanců Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM) hlasovalo proti smlouvě také 5 poslanců ODS. V Senátu smlouva podporu nezískala. 30. dubna 2008 senátoři poţádali Ústavní soud, aby rozhodl o souladu Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o zaloţení Evropského společenství s ústavním pořádkem, vzhledem k zásadním změnám, které Smlouva přináší a které se dotýkají substantivních prvků státnosti. 43 Návrh iniciovali senátoři ODS, které podpořilo 48 senátorů ze 70 přítomných. Senátoři ţádali Ústavní soud o posouzení těchto článků (dle závěrečného nálezu Ústavního soudu): Čl. 2 odst. 1 SFEU, čl. 4 odst. 2 SFEU Druhy a oblasti pravomocí Unie, čl. 352 odst. 1 SFEU Ustanovení obecná 42 Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, , 43 Parlament ČR, Senát, Usnesení Senátu ze 13.schůze dne 24. dubna 2008 (senátní tisk č. 181) 49

50 a závěrečná, čl. 83 SFEU Justiční spolupráce v trestních věcech, čl. 216 SFEU Mezinárodní smlouvy, čl. 2 SEU, čl. 7 SEU Společná ustanovení, čl. 48 odst. 6,7 SEU Závěrečná ustanovení. 44 Na základě senátorské iniciativy vyzval, v květnu 2008, Ústavní soud prezidenta republiky Václava Klause, prostřednictvím soudce zpravodaje JUDr. Vojena Güttlera, k vyjádření k návrhu Senátu Parlamentu České republiky na posouzení souladu Lisabonské smlouvy, pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o zaloţení Evropského společenství, sjednané v Lisabonu dne 13. prosince 2007, s ústavním pořádkem, učiněnému podle čl.87 odst. 2 Ústavy České republiky. 45 Prezident na výzvu Ústavního soudu učinil prohlášení: Návrh Senátu vítám a ztotoţňuji se s ním. Jako zákonný účastník řízení před Ústavním soudem, ve věci Návrhu Senátu Parlamentu České republiky na posouzení Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem, povaţuji zásadní a komplexní posouzení jejího obsahu a implikací Ústavním soudem za naprosto klíčový předpoklad její ratifikace. Z odůvodnění návrhu Senátu i z mého vyjádření vyplývají zcela evidentní indicie, ţe Lisabonská smlouva představuje zásadní změnu našeho ústavního pořádku i mezinárodního postavení České republiky Ústavní soud, jakoţto nejvyšší právní autorita našeho státu, je povinen dát politické reprezentaci i široké veřejnosti jasné a komplexní posouzení Lisabonské smlouvy ve všech jejích souvislostech tak, aby bylo moţné o její ratifikaci jednoznačně a s plným vědomím jejích důsledků odpovědně rozhodnout. Lisabonská smlouva přináší zásadní změnu v charakteru Evropské unie a právního postavení České republiky nikoliv pouze jako jejího členského státu, ale jako svrchovaného a suverénního státu vůbec, jímţ aţ dosud byla a je. Dále prezident Václav Klaus ve svém prohlášení poţádal Ústavní soud aby ještě před ratifikací Lisabonské smlouvy poskytl jasnou odpověď na následující otázky: 1) Zůstane Česká republika i po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost svrchovaným státem a plnoprávným subjektem mezinárodního společenství, způsobilým samostatně a beze zbytku dodrţovat závazky, které pro něj vyplývají z mezinárodního práva? 2) Je ustanovení Lisabonské smlouvy o přímém vnitrostátním účinku právních předpisů EU v souladu s čl. 10 Ústavy České republiky? 44 ÚZ č. 764 Evropské právo, 45 Výzva Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/08 50

51 3) Má Listina základních práv EU právní status mezinárodní smlouvy podle čl. 10a, resp. čl. 10 Ústavy, a pokud ano, jsou všechna její ustanovení v souladu s Listinou základních práv a svobod České republiky, resp. jiných součástí ústavního pořádku? 4) Zůstane Evropská unie, po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost, mezinárodní organizací, resp. institucí, na kterou čl. 10a Ústavy dovoluje přenést pravomoci orgánů České republiky? 5) Jestliţe Lisabonská smlouva novelizuje, byť nepřímo, Přístupovou smlouvu, nevztahuje se pak implicitně i na Lisabonskou smlouvu ústavní zákon č. 515/2002 Sb., o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii (ve kterém by pak bylo třeba novelizovat zejména otázku pro referendum)? Nemá být proto i souhlas k ratifikaci Lisabonské smlouvy předmětem referenda? 46 Jednání ústavního soudu začalo 25. listopadu 2008, kdy soud vyslechl svého soudce zpravodaje, prezidenta Václava Klause a vicepremiéra Alexandra Vondru. Ústavní soud zasedal ve sloţení: předseda Pavel Rychetský, místopředsedové Eliška Wagnerová a Pavel Höllander a soudci Michaela Ţidlická, Dagmar Lastovecká, František Duchoň, Ivana Janů, Jiří Mucha, Jiří Nikodým, Miloslav Výborný, Stanislav Balík, Vladimír Kůrka, Vlasta Formánková, Vojen Güttler a Jan Musil. Po soudci zpravodaji JUDr. Vojenovi Güttlerovi, který shrnul všechny otázky, kterými se Ústavní soud na návrh Senátu Parlamentu České republiky zabýval, promluvil prezident České republiky Václav Klaus: Pokud vstoupí Lisabonská smlouva v platnost, změní se jak mezinárodní postavení, tak i vnitřní poměry našeho státu. Oslabena bude i váha naší země při rozhodování, která probíhají v Evropské unii. Tím vším se změní i podmínky našeho členství, s nimiţ naši občané vyslovili souhlas v referendu o Přístupové smlouvě. Demokraticky konstituované orgány našeho státu budou zbaveny moţnosti rozhodovat o celé řadě oblastí veřejného ţivota. Rozhodování bude předáno do rukou orgánů unijních, které dostatečné demokratické kontrole nepodléhají. Těm bude navíc umoţněno, aby své pravomoci nad záleţitostmi ţivota naší země a jejích občanů dále rozšiřovaly podle svého uváţení, a to bez našeho souhlasu. S ústavním pořádkem České republiky Lisabonská smlouva v souladu není. Je v rozporu nejen s dílčími ustanoveními Ústavy, coţ by eventuálně šlo změnit nějakou ústavní novelou, i kdyţ to určitě nelze řešit, jak předpokládá vláda interpretací přijetí 46 Prezident republiky k Lisabonské smlouvě, Václav Klaus, Euromedia Group, k.s., 2009, ISBN

52 Lisabonské smlouvy jako nepřímé změny Ústavy. Je v rozporu i se základními ústavními principy, které jsou právě podle doktríny materiálního jádra Ústavy nedotknutelné a nezměnitelné. Jistě nelze popřít, ţe základem Ústavy, a tedy i jejího hypotetického materiálního jádra, je princip svrchovanosti státu, coţ před dvěma lety svým nálezem konstatoval i český Ústavní soud. Potvrzuje, ţe se Česká republika, na rozdíl od naprosté většiny států EU, nesmí stát dílčím subjektem federálního státu (či státu federálního typu). Vzdání se svrchovanosti by bylo podle nálezu Ústavního soudu č. 154/2006 Sb. neplatné, protoţe by to bylo v rozporu s čl. 9 Ústavy. Lisabonská smlouva tak zahajuje proces, na jehoţ konci bude suverénem Evropská unie, která bude nařízeními či jinou jednostrannou formou stanovovat normy a pravidla jak jednotlivým členským státům, tak i občanům těchto států. Obzvláště alarmující je to, ţe toto zásadní omezení svrchovanosti České republiky a dalších členských států Evropské unie není v textu Lisabonské smlouvy jasně a otevřeně zformulováno a ţe není výslovně označeno jako záměr a cíl uspořádání, které má tato smlouva přinést. Lisabonské smlouva odporuje principu svrchovanosti českého státu. Dalším stejně významným prvkem je princip svrchovanosti lidu. Lid je zdrojem veškeré státní moci, říká naše Ústava. Česká republika se tím ustavila jako demokratický stát. Proto je na místě poloţit si otázku, kdo je zdrojem právní a politické moci v Evropské unii? Lid to v ţádném případě není, protoţe evropský lid, démos, neexistuje. Moc se v EU odvozuje od institucí vytvořených na základě mezivládních dohod či smluv. Pokud by Lisabonská smlouva vstoupila v platnost, jejím prostřednictvím by bylo moţné shora, z Evropy, exekutivně prosadit i to, co by ţádný národní parlament nikdy neschválil. Byla by tím prohloubena moţnost obcházet národní zákonodárné sbory, coţ by v členských státech, včetně České republiky, zásadně oslabilo demokracii. Lisabonská smlouva je tedy v rozporu i s ústavním principem svrchovanosti českého lidu. Dalším podstatným prvkem doktríny materiálního jádra Ústavy je i to, ţe Česká republika je podle článku 1 své Ústavy státem nejen demokratickým, ale i státem právním. Jeho podstatou je, ţe pravidla jsou dána a známa předem. Lisabonská smlouva je s tímto principem v rozporu nejen pro svou nepřehlednost, ale zejména pro mnohoznačnost svých kompetenčních ustanovení. Na závěr bych chtěl vyjádřit své přesvědčení, ţe účelem řízení o souladu mezinárodních smluv podle čl. 10a a čl. 49 Ústavy s naším ústavním pořádkem je preventivní eliminace situací, kdy by Česká republika převzala mezinárodní závazek, který by byl v rozporu s ústavním pořádkem. 52

53 Rozhodování v případě pochybností by proto vţdy mělo být ve prospěch ústavního pořádku, nikoliv proti němu. 47 Vicepremiér pro evropské záleţitosti Alexandr Vondra, ve své řeči uvedl: Vláda je toho názoru, ţe Lisabonská smlouva nemění základní ústavní atributy České republiky. Nečiní z EU federální stát. Unie nebude moci rozhodovat samostatně a autoritativně, aniţ by k tomu potřebovala souhlas členských států. Začleňování Česka do EU bylo jedním z hlavních cílů polistopadového vývoje. Vláda vedená premiérem Klausem poţádala o členství, v roce 2004 jsme se stali členy. EU je společenstvím pravidel, na kterých se účastníci musí dohodnout. Nemusíme s nimi všichni souhlasit, ale pravidla dávají určitý řád a pořádek listopadu 2008 Ústavní soud České republiky konstatoval, ţe ţalované části Lisabonské smlouvy nejsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a je proto moţné v ratifikaci pokračovat. Zároveň soud konstatoval, ţe neposuzoval smlouvu jako celek, ale jen ty části, které mu byly k posouzení Senátem předloţeny. Není tedy nijak omezena moţnost znovu o Lisabonské smlouvě jednat. V této velmi bouřlivé době jsou dokončovány přípravy na české předsednictví v Radě EU. Česká republika 1. ledna 2009 přebírá předsednictví od úspěšné Francie. Byli jsme teprve druhou postkomunistickou zemí, která EU předsedala (první bylo Slovinsko). Naše předsednictví se do historie zapsalo jako období sloţité ekonomické i politické situace. Podmínky pro výkon českého předsednictví byly, i s ohledem na probíhající hospodářskou krizi v Radě EU, mimořádně ztíţené. Mottem českého předsednictví bylo Evropa bez bariér. Prioritami českého předsednictví byla Ekonomika koordinovaný postup proti finanční a hospodářské krizi, odmítnutí ochranářských opatření, obnovení důvěry a stability apod., Energetika jednotný postup v krizi, zvyšování energetické účinnosti, ochrana klimatu apod., Evropa ve světě konflikt v Gaze, východní partnerství, rozšiřování, apod.. 49 Úspěšně probíhající předsednictví degradovalo vyslovení nedůvěry vládě Mirka Topolánka dne 24. března 2009 Poslaneckou sněmovnou. Vláda vládla v demisi aţ do jmenování vlády Jana Fischera dne 8. května 2009, který tak české předsednictví dokončil (ke dni 30. června 2009) 47 Prezident republiky k Lisabonské smlouvě, Václav Klaus, Euromedia Group, k.s., 2009, ISBN /domaci.asp?c=a081124_184534_domaci_jw,

54 a předal Švédskému království. I přes mimořádně sloţitou situaci, kterou si ovšem Česká republika zapřičinila z velké části sama (vyslovení nedůvěry vládě během předsednictví, satirická plastika Entropa Davida Černého ), bylo české předsednictví hodnoceno na půdě EU příznivě. V prosinci 2008 Kongres ODS schválil usnesení, podle něhoţ je ponecháno na poslaneckém a senátorském klubu, jak budou o smlouvě hlasovat. 9. prosince 2008 Sněmovna přerušila projednávání Lisabonské smlouvy aţ do 3.února Pro návrh Petra Tluchoře (ODS) hlasovalo 159 poslanců, včetně sociálnědemokratických poslanců. Zároveň se zástupcům ODS podařilo prosadit odklad schvalování smlouvy také v Senátu. Začátkem února ODS prosadila ve Sněmovně další odklad. Pro návrh se vyslovilo 115 ze 196 přítomných poslanců, převáţně z vládních stran. 6. února 2009 Sněmovna pustila do druhého čtení návrh poslanců KSČM, aby se o smlouvě rozhodovalo v referendu. Proti moţnosti pořádání referenda se postavili i někteří poslanci vládní ODS. 10. února 2009 Zahraniční výbor Horní komory, podobně jako jiţ v lednu Výbor pro záleţitosti EU, doporučil projednávání smlouvy odloţit aţ na dobu po přijetí normy, jeţ bude obsahovat vázaný mandát pro vládu, tedy souhlas Sněmovny i Senátu s převodem rozhodovacích kompetencí z Prahy do Bruselu. 18. února 2009 Sněmovna schválila Lisabonskou smlouvu. Pro přijetí dokumentu hlasovalo 125 ze 197 přítomných poslanců března 2009 schválila Poslanecká sněmovna tzv. lisabonskou novelu zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny a jednacím řádu Senátu obsahující tzv. vázaný mandát vlády jehoţ zakotvení v českém právním řádu bylo podmínkou pro vyslovení souhlasu v Senátu května 2009 Senát schválil tzv /domaci.asp?c=a090218_082516_domaci_jw, Vyhlášením Lisabonské smlouvy ve Sbírce mezinárodních smluv ČR se tato Smlouva stane přímo na základě čl. 10a ve spojení s čl. 10 Ústavy ČR nedílnou součástí českého právního řádu. Výše uvedené však nebrání přijetí prováděcích předpisů k Lisabonské smlouvě, které umoţní či usnadní uplatňování práv a povinností ve Smlouvě zakotvených. K zajištění takovéto provázanosti Lisabonské smlouvy s právním řádem ČR přijal Parlament ČR ještě předtím neţ byla Smlouva v ČR ratifikována, tzv. lisabonskou novelu zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny a zákona o jednacím řádu Senátu (zákon č. 162/2009 Sb.). Zmíněná novela jednacích řádů upravuje například projednávání návrhů evropských aktů v obou komorách Parlamentu ČR, zakotvuje postup pro podání ţaloby na porušení principu subsidiarity a v neposlední řadě i uplatnění práva veta Poslaneckou sněmovnou či Senátem vůči návrhu rozhodnutí Rady či Evropské rady. Tato novela jednacích řádů zakotvuje tzv. vázaný mandát vlády pro některá rozhodování v Radě a v Evropské radě. Podle tohoto mechanismu v určitých případech rozhodování v uvedených orgánech EU nebude moci zástupce vlády ČR vyslovit souhlas s návrhem rozhodnutí bez předchozího souhlasu Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu ČR. Mandát vlády k vyslovení souhlasu s rozhodnutím bude tedy vázán na předchozí souhlas obou komor Parlamentu ČR. Prezident svůj podpis pod novely jednacích řádů nepřipojil, protoţe s nimi nesouhlasil, jeho podpis zde ovšem není nutný. 54

55 lisabonskou novelu a zároveň schválil Lisabonskou smlouvu. Senátoři ODS i po schválení smlouvy v Senátu uvaţovali o záměru podat návrh Ústavnímu soudu na přezkum smlouvy. Prezident Václav Klaus ve svém sdělení pro tisk potvrdil, ţe s podpisem ratifikační listiny počká, dokud senátoři návrh nepodají a soud nerozhodne. Dále prezident pro podpis ratifikace vyţadoval výjimku (formou dodatku) z Listiny základních práv EU, která podle něj zaručí neprolomení benešových dekretů. 1. září 2009 skupina 17 senátorů podala Ústavnímu soudu návrh na zrušení vybraných ustanovení tzv. lisabonské novely zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny a zákona o jednacím řádu Senátu. Tento návrh Ústavní soud dne 6. října 2009 odmítl jako zjevně neopodstatněný. 29. září 2009 skupina senátorů, vedená Jiřím Oberfalzerem 52, tvrdým odpůrcem Lisabonské smlouvy, předloţila Ústavnímu soudu další návrh na přezkoumání slučitelnosti Lisabonské smlouvy s Ústavou ČR. Ústavní soud České republiky zahájil jednání dne 27. října 2009, a přesto, ţe zasedal téměř celý den, verdikt nepadl. Soud byl odročen na 3. listopadu. Předseda soudu Pavel Rychetský kritizoval senátory za jejich obstrukční jednání, poté, co během zasedání soudu doplňovali svou stíţnost. Senátoři, právníci i politici si pochvalovali věcné jednání, jen Jiří Paroubek (ČSSD) odročení jednání na 3. listopadu kritizoval slovy: Tuto liknavost Ústavního soudu povaţuji za neobhajitelný průtah v rozhodování soudu. A to nejen s ohledem na summit Evropské rady, který proběhne 29. a 30. října, a jehoţ tématem bude právě otázka ratifikace Lisabonské smlouvy, ale především s ohledem na fakt, ţe Ústavní soud se tématem souladu Lisabonské smlouvy s Ústavou zabývá jiţ přes rok. Podle Mirka Topolánka (ODS) opravdu odročení soudu výrazně ztíţí situaci české vládě na summitu Evropské unie. Tam se bude kromě jiného jednat o výjimce z Listiny práv EU, kterou před svým podpisem poţadoval prezident Václav Klaus. 53 V odročeném jednání 3. listopadu 2009 Ústavní soud ihned konstatoval, ţe ţalované části smlouvy nejsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, všechny další návrhy odmítl a v odůvodnění naznačil, ţe prezident musí smlouvu neodkladně podepsat. 52 Po vyhlášení Nálezu ústavním soudem, senátor Jiří Oberfalzer, na přímou otázku novinářů, zda četl nové znění základacích smluv, přiznal, ţe nikoli. 53 Poţadavku prezidenta republiky Václava Klause Evropská unie vyhověla tím, ţe přislíbila České republice stejnou výjimku, jaká platí i pro Spojené království a Polsko (tzv. britský protokol ). 55

56 3. listopadu 2009 v hod. prezident Václav Klaus Lisabonskou smlouvu svým podpisem ratifikoval. 54 Učinil tak i přes zásadní výhrady, které ke smlouvě má. Zároveň vyjádřil ostrý nesouhlas s formou, kvalitou i obsahem rozhodnutí Ústavního soudu a prohlásil, ţe vstupem smlouvy v platnost, navzdory politickému názoru Ústavního soudu, Česká republika přestane být suverénním státem. 55 Premiér Jan Fischer smlouvu ihned kontrasignoval, tím splnil podmínku nutnou pro to, aby mohla začít platit uţ v prosinci. Na prezidentův podpis čekala celá EU, závisel na něm totiţ osud celého ratifikačního procesu. Předseda vlády České republiky uloţil ratifikační listinu Lisabonské smlouvy u Ministerstva zahraničních věcí Italské republiky, která vede archiv vlády Italské republiky, jenţ je depozitářem této smlouvy. V názoru, zda problémy s ratifikací Lisabonské smlouvy v ČR poškodily náš obraz v Evropě, je veřejnost rozdělena na dvě poloviny. Jedna si myslí, ţe ano, druhá, ţe nikoliv. S přijetím Lisabonské smlouvy je většina občanů (64%) spokojena. Rozhodnutí Poslanecké sněmovny vyslovit nedůvěru vládě Mirka Topolánka v průběhu našeho předsednictví vnímá mírná většina (56%) obyvatel České republiky za nesprávné. 56 Graf Václav Klaus nepodepsal originál Lisabonské smlouvy (jedná se o velmi obsáhlý svazek), jen tzv. ratifikační instrument na ručním papíře, coţ je v podstatě potvrzení o tom, ţe Česká republika s Lisabonskou smlouvou měnící EU souhlasí Citované výsledky pocházejí z výzkumu STEM provedeného na reprezentativním souboru obyvatel České republiky starších 18 let, který se uskutečnil ve dnech ledna Respondenti byli vybíráni metodou kvótního výběru. Na otázky odpovídal rozsáhlý soubor 1297 respondentů. 57 Graf: STEM, Trendy 1/2010, 1297 respondentů starších 18 let 56