Hospodářství ze článků v Archeologických rozhledech XLVII

Transkript

1 Hospodářství ze článků v Archeologických rozhledech XLVII Drda, P. Rybová, A.: Prostorové rozložení specializovaného řemesla v zástavbě keltského oppida Závist (akropole) Na akropoli se již od počátečních etap osídlení (LT C2) začíná formovat dvorec, který dosáhl vrcholného rozkvětu v LTD1. V rámci dvorce byly archeologickým výzkumem objeveny nejen obytné stavby ale i stopy řemeslných aktivit. Koncentrace dokladů kovářství je nejmarkantnější uprostřed plošiny, kde byl odkryt mírně zahloubený objekt s intenzivně propáleným dnem a pozůstatky topenišť. V okolí se ve větší míře vyskytovala kovářská struska. Druhá koncentrace strusek včetně koláčů se nacházela v JV nároží akropole. Třetí potenciální kovárnu lze lokalizovat ze sondáže k jižní hraně akropole, těsně za násypy hradby centrálního opevnění. Opět se zde objevila kovářská struska včetně koláčů a fragmentů keramického výmazu pece nebo výhně. Zřejmě není náhodou, že z přilehlé JZ části máme dosud jediný fragment tavící mincovní destičky. Umožňuje tak úvahu nad spojitostí černého řemesla s mincovnictvím. V ploše dvorce se také zpracovával jantar. Bohužel se nenašla žádná kumulace této suroviny, která by umožnila lokalizovat její výrobu na hradišti. Naopak výrobce kostěných předmětů po sobě zanechal na poměrně úzce vymezeném místě několik výmluvných dokladů (řezaný paroh, zkoušky kružítek na kostech, nedochovanou hrací kostku). Jeho pracoviště mohlo opět ležet v JV nároží dvorce. Prostor hlavní brány a prostor před ní Specializované řemeslo je zde zastoupeno 3 odvětvími: kovářstvím, kovolitectvím a mincovnictvím. Existenci dílen prokazují mimořádné koncentrace nálezů za S křídlem brány. Nejvýraznější jsou doklady kovářství (koláče, strusky, části výmazu i železné předměty, kování, nástrojů ale i kolekce spon). Na jemnou kovářskou práci, nejspíše šperkařství, se dá soudit podle drobného železného kladívka, vyzvednutého též z obvodu dílny. Sám dílenský objekt má podobu rozsáhlého členitého soujámí s výrazně vypálenými partiemi dna. K jeho

2 obvodu přiléhaly malé, částečně zahloubené chaty. Podél cesty směřující k akropoli na něj navazoval základový žlab ohrazení, který naznačuje že řemeslnické pracoviště mohlo být součástí většího hospodářského komplexu dvorce. Druhé soustředění stop specializované výroby se nachází před hlavní bránou, jižně od přístupové cesty, kde v druhé stavební fázi brány vyrostl dvorec. Zástavbu tvoří velký dům a malá částečně zahloubená chata (starší úsek stupně LTD1). V domě i chatě byly objeveny doklady mincovnictví. V mladším úseku LTD1 výroba mincovních polotovarů ještě posílila. Tomu účelu sloužila částečně zahloubená chata a povrchové stavení. Rozlehlý dům při cestě s malým hospodářským přístřešek zůstal vyhrazen obytným účelům. V interiéru domu byl nalezen unikátní polotovar kostěného stilu, který zjevně sloužil k hospodářské evidenci. Stradonice prostor za hlavní bránou a východní okraj centrální části s přilehlou partií podhradí V době založení oppida LTC2/LTD1 vznikl dvorec JZ od brány A1. Zpracovává se tu zlato ve formě šperkařství a to v prostoru, kde se před opevněním této výšinné polohy mincovalo. Sousedstvím dvorce procházela hlavní cesta. Podél cesty byly nalezeny sporadické doklady slévačství a manipulace s drahými kovy, může se ale jednat i o náhodné ztráty při provozu na cestě. Další doklady se objevují v dvorci č. 2. Dá se tu předpokládat výroba malované keramiky, k níž se v mladším období připojuje práce s bronzem, litectví a šperkařství, a to na SV straně dvorce. Oproti tomu na JZ straně je doloženo zpracování jantaru. V dvorci č. 3 se sporadicky vyskytuje jantarový odpad, na dvoře č. 5 se provozovalo litectví. Dvorce č. 4 a 6 zůstávají bez přímých dokladů výroby. Na podhradí pouze u dvorce č. 8 svědčí nálezy pro existenci řemesla, a to kovářství, zpracování jantaru a lití bronzu. V nejmladší fázi existence oppida, tedy kolem a po polovině 1. st. př. Kr. došlo k význačnější výrobě všude tam, kde již byla registrována v předchozích horizontech. Pronikavá změna nastává s rozpadem dvorcového systému na podhradí. V nejmladším horizontu odtud zmizly doklady specializovaných činností. Výroba se patrně přesunula do centra oppida. Práce s drahým kovem a mincování se udržovaly na Stradonicích od osidlovacího procesu před výstavbou prvních hradeb po celou dobu života oppida. Po postavení hradebního obvodu se rozvíjelo slévačství s centrem v dvorcích 2 a 5. V dvorcích 1 a 3 se práce

3 propojovala v různých horizontech s mincováním. Pro kovářství se našly doklady na několika místech a nevázaly se tam vždy nutně na slévačství. Nálezy v žádném případě nesvědčí pro lokaci trvale produkující kovárny, spíše jen naznačují existenci místní příležitostné práce a případné reparace železných výrobků. Hrazany prostor severní brány Rozsáhlé kovářské produkci sloužilo pracoviště, které se zvnějšku přimykalo k východnímu nároží brány v LTD1. Nakupení dyznových cihel, struskových koláčů i beztvarých kusů strusek jde do stovek exemplářů. Druhá kovárna se nalézala ve stavebním komplexu za západním křídlem brány, byla však mnohem menší. Západní brána nad Vltavou Zde bylo odkryto téměř obdélníkové stavení 13 x 4 m. Podle charakteru nálezů se jedná o kovoliteckou dílnu. Zástavba terasovitých domů podél komunikace mezi bránou A a B Zvláštnost této čtvrti je nejen dána typem architektury domů ale i relativní hustotou uspořádání ve svahu, což může být dáno její dlouho existencí LTC2 LTD2. Málokterý objekt však obsahoval tak výmluvný nálezový inventář, že lze s jistotou hovořit o řemeslné dílně. V jednom případě snad lze hovořit o dokladu šperkařství díky nálezu malé kovadlinky a menšího souboru spon datovaných do LTD1. Dvorce ve středovém sedle oppida Po obou stranách spojnice mezi západní (A) a východní (C) branou se rozprostírala zástavba hrazených domů. Nejspíše zde sídlila komunita, kterou lze charakterizovat jako statkářsko-vojenskou elitu, v jejímž okruhu se práce s kovem prováděla jen příležitostně. Nálezová situace kontrastuje s doloženými specializovanými dílnami v jiných partiích oppida. SOUHRN Přes různost jednotlivých opevněných aglomerací, s jejich rozdílným politickým, ekonomickým a strategickým postavením, lze zaznamenat některé společné znaky. Z přehledu archeologických situací vyplynulo, že základním kritériem identifikace určitého místa nebo objektu jako specializovaného pracoviště je společný výskyt pozůstatků výrobních zařízení, výrobních pomůcek, specifických nástrojů a nářadí, polotovarů, výrobků, výchozí suroviny nebo alespoň hromadný výskyt výrobního odpadu. Uvedenému kritériu však odpovídá

4 poměrně málo míst. Nadto je nutné vzít v úvahu nesoučasnost některých pracovišť téhož odvětví. Některé z dílen zjevně setrvávaly ve stejném místě po delší dobu, snad více než jednu generaci, např. kovárny či litecké dílny u bran. Jiné specializované produkce se zřejmě přemisťovaly po kratším časovém intervalu. To lze předpokládat především u specialistů na výrobu mincovních střížků. Jejich činnost byla závislá na střídání osob, pověřených dohledem nad drahým kovem a nad výrobou mincí. Tím lze vysvětlit poměrně širší rozptyl mincoven. Např. na Závisti jde o nejméně 5 různých poloh. Mimo pochybnost zůstává vazba kovozpracujících činností na nejbližší prostor v okolí bran, což přináší možnosti snadného přísunu surovin, směny výrobků, jistý odstup od obytné zástavby. Alternativou mohlo být situování v ploše význačnějšího dvorce hospodářského komplexu což přináší ochranu uvnitř hrazeného areálu, jistý stupeň závislosti na vlastníku dvorce. Třetím prostředím byly extra muros. U nich musely rozhodující roli hrát záruky bezpečnosti před požárem, snadných dodávek masy surovin i dostatečně velký manipulační prostor. Vzdálenosti pracovišť takových jistě značně kolísaly. Za příklad lze uvést hutnictvíželezářství či pálení dřevěného uhlí v milířích. Hutnické pece doposud byly objeveny v údolní nivě pod oppidem ve Stradonicích. Škála specializovaných výrobních oborů však musela být širší než mohou ukázat identifikovatelné dílny. Masová produkce kvalitní keramiky vede k předpokladu existence přinejmenším několika současně produkujících hrnčíren na jednom oppidu. Přesto se ještě na oppidech v Čechách nepodařilo odkrýt přímo hrnčířské pece. Hmotné doklady opravňují dále uvést přinejmenším následující řemesla: koželužství, bednářství, truhlářství, kolářství a soustružnictví. Okruh osob, který se těmito činnostmi zabýval, mohl zahrnovat jak lidi závislé na příslušnících elity, tak lidi relativně svobodné. Při odhadu počtu specializovaných výrobců jsme na velmi tenké půdě. Celkový počet řemeslníků téhož oboru v téže době ale byl patrně nízký, mohl přesáhnout sotva desítku osob. Ta představovala nepatrné procento obyvatelstva oppida. I takto omezená skupina kvalifikovaných lidí zjevně uspokojovala potřeby trhu. Existence početně omezené skupiny řemeslníků-specialistů mohla však v globálu sotva citelně oslabovat zemědělskou základnu a rozrušovat tak hospodářské vazby oppid.

5 Venclová, N.: Specializovaná výroba: Teorie a modely Jana Randová Mezi výrobními aktivitami má zvláštní postavení a význam specializovaná výroba. Reflektuje nejen technickou dovednost a zvládnutí speciálních technologií, ale i schopnost zorganizovat poměrně složitou výrobní činnost v rámci komunity, a její produkt zapojit do obchodních sítí. Rozsah a úroveň specializované výroby úzce souvisí se stupněm vývoje společnosti. V pravěké archeologii se specializovanou výrobou rozumí a) výroba nesloužící jen pro potřebu vlastní či domácí, b) výroba soustředěná jen na určité výrobky, které jsou předmětem směny a c) výroba vyžadující speciální znalosti a schopnosti nejen technické, ale i organizační, ústící až v zajištění odbytu výrobků. Podle formy a stupně rozlišujeme polospecializovanou výrobu, provozovaná třeba i doma a vyžadující jen část kapacity výrobců (tj. výroba je vykonávána souběžně s dalšími nespecializovanými činnostmi) a plně specializovanou výrobu, provozovaná ve speciální dílně a spotřebovávající plnou kapacitu výrobců ( i specializaci 1-2 jedinců z jedné komunity). Typy výroby se navzájem od sebe liší vynaloženou prací, výchozí surovinou, náročností výroby, objemem a variabilitou sortimentu výrobků a sociálním kontextem směny (občasná směna či stálý trh). Nejnižší stupeň tvoří podomácká výroba, která nepotřebuje žádnou specializaci a není předmětem pravidelné směny, ačkoliv její produkt může být občas směnován. Další stupně už ale vyžadují specializaci. Jsou to výroba v (rodinné?) dílně pro lokální trh, centralizovaná výroba v dílně s několika plně specializovanými výrobci, určená pro širší trh, se směnou organizovanou pomocí prostředníků, a výroba v manufaktuře s min. 12 plně specializovanými jedinci, vyrábějící na interregionální úrovni. Toto schéma bylo vytvořeno pro příklad výroby keramiky. Další specializovaná výroba mohla mít jistě odchylky a nemusela počítat ani s výrobou v manufaktuře. Výpovědní hodnota archeologických pramenů je velmi variabilní. K tomu, aby mohly posloužit ke konstrukci modelů organizace výroby, je nezbytné získat z nich určité kategorie informací: 1. o typu, náročnosti a rozsahu výroby 2.o surovinách, jejich zdrojích a dostupnosti 3. o místech výroby, resp. o prostorovém vztahu sídelního a výrobního areálu 4. o osobách výrobu provozujících 5. o produktech včetně jeho hodnoty a distribuce.

6 Náročnost a rozsah výroby Jana Randová Je třeba rozlišovat základní typy výroby: těžbu surovin, výrobu materiálů ze surovin (např. hutnění železa ze železné rudy) a výrobu artefaktů ze surovin (zhotovování náramků ze švartny) či materiálu (kovářská výroba nástrojů ze železa). Podle umístění dílen vzhledem ke zdrojům suroviny lze soudit na prostorovou závislost na surovině a na její event. import. Je třeba také uvažovat o celoročním provozu, nebo naopak sezónnosti výroby. Ta souvisela jednak s technologickými a klimatickými požadavky výrobních aktivit, provozovaných ve volné přírodě (těžba dřeva mimo vegetační období), jednak se sociální vazbou mezi výrobci a odběrateli a konečně se stupněm specializace řemeslníků ve smyslu jejich oddělení od jiných aktivit. Suroviny: zdroje a dostupnost Hmotnost a objem suroviny, vyžadované k výrobě, mohou ovlivňovat umístění dílen. Hutnické dílny jsou zpravidla lokalizovány v blízkosti zdrojů železné rudy a součastně i dřeva, protože transport těchto surovin by byl obtížnější než vybudování železářských pecí přímo na místě. Z povahy suroviny vyplývá i náročnost těžebních technik. V době laténské měla však železářská výroba ještě objem malovýrobní a odlesnění větších ploch nelze předpokládat. Místa výroby a vztah sídelního a výrobního areálu Podle prostorového vztahu dílny k obytné části sídelního areálu lze odlišit 4 možné polohy A) uvnitř obytného prostoru B) na jeho okraji C) mimo obytný prostor (do vzdálenosti cca 1000 m) a D) dislokovaně ve větší vzdálenosti. Tato poloha závisela na technologickém charakteru výroby, na stupni, jakým obtěžovala své okolí hlukem, dýmem, nebezpečím ohně, ale ovšem i na společenském významu a na potřebě její kontroly. Osoby provozující výrobu Mobilitu či stabilitu řemeslníků je v archeologii těžké rozpoznat. Mobilitu, resp. existence migrujících řemeslníků, se v prehistorické Evropě připouští. Může být indikována stopami jednorázové, velmi specializované výroby na sídlišti, které se dalšími nálezy nejeví jako výrobní, nebo výskytem týchž detailů výrobních technik či výzdobných prvků např. na předmětech nalezených na vzdálených místech a vyrobených z lokálních materiálů. Sociální statut řemeslníka se měnil podle typu, kvality, kvantity výrobku, který produkoval, a podle hodnoty, která tomuto výrobku byla připisována. Obecně se soudí, podle hrobové výbavy, že přinejmenším některé osoby zabývající se výrobou mohly mít dosti vysoké

7 postavení. Obecně vzato, vysoký stupeň specializace umožňovala pouze prosperující komunita určité společenské úrovně, která specializovaného řemeslníka byla schopna uživit: vyšší postavení tedy mohli mít řemeslníci pracující pro aristokracii na jejich sídlech, než pravděpodobně méně specializovaní řemeslníci ve venkovských osadách, kteří se z části své kapacity věnovali jiným činnostem. Ekonomické, sociální a politické pozadí specializované výroby v době laténské LTB-C1: Tento časový úsek patří do období transformace mezi rozpadem centralizovaných pozdně halštatských až časně laténských společností, a vznikem odlišně strukturovaného systému pozdního laténu. Decentralizaci indikuje rozptýlenost sídlišť i výrobních činností, provozovaných patrně v malém objemu ve velkém počtu osad. To ukazuje na velmi slabě kontrolovanou ekonomiku, a tedy i na značnou nezávislost řemeslníků a obchodníků. Představa úplné absence politické kontroly ekonomiky je však nepřijatelná, přestože charakter elity a dosah jejího vlivu v tomto období neznáme. V LTC1 se však v celé Evropě začínají prosazovat ekonomické i politické změny: -výrobní specializace celých komunit nebo její části -postupně rostoucí vzájemná ekonomická závislost komunit (i regionů) -vznik směnných (obchodních) sítí -vzrůst moci jednotlivců či komunit -soustřeďování kontroly výroby a směny do rukou vesnické elity -vznik míst směny na komunikačních spojích, event. poblíž zdrojů surovin Právě v období LTC1 se vytváří předpoklady k významným ekonomickým a politickým změnám, charakterizující laténskou civilizaci následujícího časového úseku 2. pol. 2. st. -1. st. př. K. V tomto období se stalo výhodným vytvořit centra výroby, ale především obchodu, na významných komunikacích. Případné ohrazování takových míst může být odrazem nutnosti fyzické i symbolické ochrany některých výrobních činností, míst směny i samostatných obchodníků, ale i symbolem prestiže takových míst. Tento model může být jedním z alternativ vzniku oppid. Dnes se uvažuje o tom, že různý počátek oppid v různých částech Evropy může být vysvětlen rozdílnou ekonomickou vyspělostí jednotlivých regionů. Z prezentovaného socioekonomického modelu a archeologických zjištění, který byl jeho podkladem, jasně vyplývá význam specializované výroby. Nelze zůstávat na úrovni poznání výrobních technik a technologie, ale je třeba zabývat se systematicky širšími ekonomickými a sociálními souvislostmi výroby, v nichž se odráží struktura celé společnosti.