Prohlašuji, že jsem disertační práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu použitou literaturu a prameny. Datum Přemysl Bar

Rozměr: px
Začít zobrazení ze stránky:

Download "Prohlašuji, že jsem disertační práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu použitou literaturu a prameny. Datum Přemysl Bar"

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA HISTORICKÝ ÚSTAV MONARCHIE SLEZSKÝCH JINDŘICHŮ ( ) Politika - Paměť - Symbolika (DISERTAČNÍ PRÁCE) Přemysl Bar Vedoucí práce: prof. PhDr. Martin Wihoda, Ph.D. Brno

2 Prohlašuji, že jsem disertační práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu použitou literaturu a prameny. Datum Přemysl Bar

3 Sedm let života je dost dlouhá doba na to, aby se člověk oženil, založil rodinu, našel si zaměstnání, dvakrát se přestěhoval a také napsal disertační práci. Poslední položka z tohoto seznamu si vyžádala z mé strany asi nejvíce času a úsilí. Musím přiznat, že byly chvíle, kdy jsem přemýšlel o předčasném zanechání studia, neboť úkol, který jsem se zavázal splnit, mi připadal nad mé síly a schopnosti. Že se tak nestalo, patří dík především mé ženě, která mi byla v těžkých chvílích velkou oporou a i přes mé zoufalství věřila, že disertační práci dokončím. Doktorské studium jsem zahájil na podzim roku 2003 s tématem, jimž jsem chtěl nově uchopit vztahy mezi Přemyslovci a slezskými vévody ve 13. století. Postupem doby a po studiu pramenů a literatury jsem poněkud přehodnotil původní koncepci a rozhodl jsem se věnovat politickému programu slezských Piastovců, pro něž se v odborné literatuře vžilo označení Monarchie slezských Jindřichů. Jsem nesmírně zavázán svému milému školiteli prof. PhDr. Martinu Wihodovi, Ph.D., který mně s neúnavnou trpělivostí seznamoval s pravidly historikovy práce a se stejným zápalem mi vysvětloval zákonitosti nestranného a současně zaujatého psaní o minulosti. Chtěl bych rovněž poděkovat prof. Tomaszovi Jurkovi, odborníkovi na problematiku slezských a polských středověkých dějin, s nímž jsem měl možnost nejen konzultovat některé body připravované práce, ale dokonce vést i přátelskou polemiku, která se pro mě stala opravdovým školením z metodologie historie. Předkládaná práce by nevznikla bez finanční podpory Historického ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a jeho vedoucího prof. PhDr. Jiřího Malíře, Csc., Centra medievistických studií v Praze a jeho ředitele prof. PhDr. Petra Sommera, DSc. (projekt Křesťanství a česká společnost ve středověku: normy a skutečnost ). Stejným způsobem bych chtěl poděkovat Muzeum Historii Polski (Varšava), které mi roku 2009 udělilo dvouměsíční stipendijní pobyt na Historickém ústavu vratislavské univerzity, a Herder-Institutu za měsíční výzkumný pobyt v Marburgu (leden 2006). Nevděčného úkolu korektury celého rukopisu se ujala Mgr. Naďa Štachová, Ph.D., za což jsem jí nesmírně zavázán. Velkou vděčnost i dluh cítím vůči svým rodičům, kteří mně podporovali s příkladnou obětavostí po celou dobu mých vysokoškolských studií. Mé ženě Olince a našim synům, Kryštofovi a Ondrovi, zase vděčím za to, že vnášejí do mého života radost a vzrušení, které se nedá s ničím srovnat. Nakonec největší dík patří Tomu, skrze něhož a pro něhož všechno existuje. Ivančice, srpen

4 Obsah Zkratky 1 Bibliografie 3 Prameny 3 Literatura 6 Obzory literatury 22 Monarchie v polské a německé historiografii 22 Slezští vévodové v proměnách střední Evropy 13. století 31 Rozmach moci za Jindřicha I. Bradatého a Jindřicha II. Pobožného ( ) 31 Lehnická bitva a její následky ( ) 75 Poslední vzepětí za panování Jindřicha IV. Proba ( ) 87 Monarchie slezských Jindřichů 110 Monarchie ve slezském dějepisectví 13. století 110 Mezi seniorátem a primogeniturou 128 Titulatura slezských vévodů - dux Slesie nebo dux Polonie? 152 Panovnický majestát 164 Koruna a královský titul 164 Rezidence 178 Fundace 192 Závěrečné úvahy 216 Konkordance místních jmen 219 Přílohy 221 4

5 Zkratky AfD AÖG AUW CDB CPH ČČH ČsČH ČMM DA JbFWU KDMaz KDM KDW KH MGH SrG MGH SS MHB MIÖG MIÖG Erg. MPH MPH SN RBM PH PHS PrUb RH Sobótka SPFFBU C SPFFBU E Archiv für Diplomatik Schriftgeschichte, Siegel- und Wappenkunde Archiv für österreichische Geschichte Acta Universitatis Wratislaviensis Codex diplomaticus et epistolarius regni Bohemiae Czasopismo Prawno-Historyczne Český časopis historický Československý časopis historický Časopis Matice moravské Deutsches Archiv für Erforschung des Mittelalters Jahrbuch der schlesischen Friedrich-Wilhelms-Universität zu Breslau Codex diplomaticus et commemorationum Masoviae generalis Kodeks dyplomatyczny Małopolski Kodeks dyplomatyczny Wielkopolski Kwartalnik Historyczny Monumenta Germaniae historica Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum Monumenta Germaniae Historica Scriptores Mediaevalia Historica Bohemica Mitteilungen des Instituts für österreichische Geschichtsforschung Mitteilungen des Instituts für österreichische Geschichtsforschung. Ergänzungsband Monumenta Poloniae Historica Monumenta Poloniae Historica Series Nova Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae Przegląd Historyczny Právněhistorické studie Preußisches Urkundenbuch Roczniki Historyczne Śląski Kwartalnik Historyczny Sobótka Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. C. Řada historická Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. E. Řada archeologicko- 1

6 StZd SUb ZfO ZVGAS ZVGS klasická Studia Źródłoznawcze Schlesisches Urkundenbuch Zeitschrift fur Ostforschung Zeitschrift des Vereins für Geschichte und Alterthum Schlesiens Zeitschrift des Vereins für Geschichte Schlesiens 2

7 BIBLIOGRAFIE Prameny Rukopisy Biblioteka Uniwersytetu Wrocławskiego, Oddział rękopisów, Dawna Biblioteka Miejska, sig. R 204, f. 1r-12r (Polsko-slezská kronika nebo Kronika Polska nebo Chronica polonorum), r Biblioteka Uniwersytetu Wrocławskiego, Oddział rękopisów, sig. IV F 102, f. 1r-48v (Formulářová sbírka Petra de Vineis), 15. stol. Edice Annales Colonienses maximi. MGH SS XVII. Ed. K. Pertz. Hannoverae 1861, s Annales Magdeburgenses. MGH SS XVI. Ed. G. H. Pertz. Hannoverae 1859, s Annales monasterii Trebnicensis. MPH IV. Ed. W. Kętrzyński. Lwów 1884, s Annales Palidenses auctore Theodoro monacho ab O. c et MGH SS XVI. Ed. G. H. Pertz. Hannoverae 1859, s Annales Sancti Rudberti Salisburgenses. MGH SS IX. Ed. W. Wattenbach. Hannoverae 1851, s Annales Silesiaci compilati MPH III. Ed. M. Błażowski. Lwów 1878, s Benedicti Minoritae dicti Chronica et eius continuatio. Ed. Ladislav Dušek. In: Zakony franciszkańskie w Polsce, red. J. Kłoczowski. t. I. Franciszkanie w Polsce średniowiecznej, cz. 2 i 3. Franciszkanie na ziemiach polskich, Kraków 1993, s Codex diplomaticus et epistolarius regni Bohemiae. Tomus II Ed. G. Fridrich. Pragae 1912; Tomus IV Ed. J. Šebánek S. Dušková. Pragae 1962; Tomus V Ed. J. Šebánek S. Dušková. Pragae 1974; Tomus V Ed. J. Šebánek S. Dušková. Pragae Codex Diplomaticus Saxoniae Regiae, I. Th., Bd. III. Ed. O. Posse. Leipzig Codex epistolaris Primislai Ottacari II., Bohemiae regis. Ed. Thomas Dolliner. Wien Cronica S. Petri Erfordensis moderna a In: Monumenta Erphesfurtensia saec. XII. XIII. XIV. MGH SrG 42. Ed. Oswaldus Holder Egger. Hannoverae et Lipsiae 1899, s Chronicon Montis Sereni. MGH SS XXIII. Ed. E. Ehrenfeuchter. Hannoverae 1874, s

8 Decem registra censuum Bohemica compilata aetate bellum husiticum praecedente. Ed. J. Emler. Praha Dokumenty klasztoru PP. Norbertanek w Imbramowicach z lat Red. Z. Kozłowska- Budkowa, wyd. PAU. Kraków Ellenhardi Chronicon. MGH SS XVII. Ed. Ph. Jaffé. Hannoverae 1861, s Formulář biskupa Tobiáše z Bechyně ( ). Ed. Jan Bedřich Novák. Praha Galli Anonymi cronica et gesta ducum sive principum Polonorum. MPH SN II. Ed. K. Maleczyśki. Kraków Ioannis Dlugosii Annales seu Cronicae incliti regni Poloniae. Liber quintus - Liber sextus. Ed. S. Budkowa a kol. Varsaviae Ioannis Dlugosii Annales seu Cronicae incliti regni Poloniae. Liber septimus - Liber octavus. Ed. S. Budkowa a kol.varsaviae Ipatijevskaja letopis. Polnoje sobranije russkich letopisej. Tom II. S. Petěrburg Kodeks dyplomatyczny katedry krakowskiej ś. Wacława. Cz. 1. ( ). Ed. Franciszek Piekosiński. Kraków Kronika Polska. MPH III. Ed. L. Ćwikliński. Lwów 1878, s Kronika węgiersko-polska. MPH I. Ed. St. Pilat. Lwów 1864, s Kronika wielkopolska. MPH SN VIII. Ed. B. Kürbis. Warszawa Kronika xiążąt polskich (Chronica principum Poloniae). MPH III. Ed. Z. Węclewski. Lwów 1878, s Legenda blahoslavené Anežky a čtyři listy sv. Kláry. Ed. Jan K. Vyskočil. Praha Lehns- und Besitzurkunden Schlesiens und seiner einzelnen Fürstenthümer im Mittelater. Hrsg. C. Grünhagen u. H. Markgraf. I. Theil. Leipzig Letopis Jindřicha Heimburského. FRB III. Ed. J. Emler, Praha 1882, s Letopisy české FRB II. Ed. J. Emler, Praha 1874, s Liber fundationis claustri sancte Marie virginis in Heinrichow czyli Księga Henrykowska. Z tekstu łacińskiego przetłumaczył Roman Grodecki. Wrocław Magistri Vincentii dicti Kadłubek Chronica Polonorum. MPH SN XI. Ed. M. Plezia. Kraków Mistrz Wincenty Kadłubek Kronika Polska. Tłum. B. Kürbis. Wrocław 2003 (2. vyd.). Nagrobki xiążąt szląskich. MPH III. Ed. A. Bielowski. Lwów 1878, s Nekrolog opactwa św. Wincentego we Wrocławiu. MPH SN IX Fasc. 1. Ed. K. Maleczyński. Warszawa Notula satis notabilis de Pomeranorum, Stetinensium, ac Rugie principibus, tumque de illustribus principibus atque ducibus ducatuum cet. pretactorum, una cum arborum cet. desuper inserta. Ed. J. G. L. 4

9 Kosegarten. Baltische Studien 17, 1858, s Ottokars Österreichische Reimchronik. MGH Deutsche Chroniken. Bd. V.1-2. Hrsg. J. Seemüller. Hannover Ottonis et Rahewini Gesta Friderici I. Imperatoris. MGH SRG XLVI. Ed. G. Waitz. Hannoverae et Lipsiae Petra Žitavského Kronika zbraslavská. FRB IV. Ed. J. Emler. Praha 1884, s Preußisches Urkundenbuch. Politische (allgemeine) Abteilung, Bd. I: Die Bildung des Ordensstaats, 1. Hälfte: hg. von R(udolf) Philippi in Verbindung mit (Carl P.) Wölky, 2. Hälfte: bearb. von August Seraphim, Königsberg i. Pr Příběhy krále Přemysla Otakara II. FRB II. Ed. J. Emler. Praha 1874, s Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae. Pars II. Annorum Ed. J. Emler. Pragae Die Regesten der Erzbischöfe und des Domkapitels von Salzburg Bd. I Bearb. von F. Martin. Salzburg Rocznik górnoszląski MPH III. Ed. A. Bielowski. Lwów 1878, s Rocznik kapituły gnieźnieńskiej MPH SN VI. Ed. B. Kürbis. Warszawa 1962, s Rocznik kapituły krakowskiej. MPH SN V. Ed. Z. Kozłowsko-Budkowa. Warszawa 1978, s Rocznik kapituły poznańskiej MPH SN VI. Ed. B. Kürbis. Warszawa 1962, s Rocznik lubiąski oraz wiersz o pierwszych zakonnikach Lubiąża. MPH III. Ed. A. Bielowski. Lwów 1878, s Rocznik Sędziwoja. MPH II. Ed. A. Bielowski. Lwów 1872, s Rocznik Traski. MPH II. Ed. A. Bielowski. Lwów 1872, s Scriptores rerum Silesiacarum oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber, namens der Schlesischen Gesellschaft für Vaterländische Cultur. Ed. Gustav Adolf Stenzel. Bd. 2.: Breslau Schlesisches Urkundenbuch. Erster Band Hrsg. von der Historischen Kommission für Schlesien. Bearb. von Heinrich Appelt. Wien - Köln Graz Schlesisches Urkundenbuch. Zweiter Band Hrsg. von der Historischen Kommission für Schlesien. Bearb. von Winfried Irgang. Wien - Köln Graz Schlesisches Urkundenbuch. Dritter Band Im Auftrage der Historischen Kommission für Schlesien hrsg. von Heinrich Appelt und Joseph Joachim Menzel. Köln, Schlesisches Urkundenbuch. Vierter Band Bearb. von Winfried Irgang. Köln Wien

10 Schlesisches Urkundenbuch. Fünfter Band Bearb. von Winfried Irgang. Köln Weimar - Wien Schlesisches Urkundenbuch. Sechster Band Im Auftrage der Historischen Kommission für Schlesien hrsg. von Heinrich Appelt und Joseph Joachim Menzel. Bearb. von Winfried Irgang unter Mitarbeit von Daphne Schadewaldt. Köln Weimar - Wien Spominki Klarysek wrocławskich. MPH III. Ed. A. Bielowski. Lwów 1878, s Ueber Formelbücher zunächst in Bezug auf böhmischen Geschichte. Nebst Beilagen. Ein Quellenbeitrag zur Geschichte Böhmens und der Nachbarländer im XIII, XIV und XV Jahrhundert. Erste Lieferung. Hrsg. Fr. Palacký. Prag Das urkundliche Formelbuch des königlichen Notars Henricus Italicus aus der Zeit der Könige Ottokars II. und Wenzels II. von Böhmen. Hrsg. J. Voigt, AÖG 29, 1863, s Vita Annae ducissae Silesiae. MPH IV. Ed. A. Semkowicz. Lwów 1884, s Vita sanctae Hedwigis ducissae Silesiae. (Vita maior, vita minor, genealogia). MPH IV. Ed. A. Semkowicz. Lwów 1884, s Vita sancti Stanislai Cracoviensis episcopi (Vita maior). Auctore fratre Vincentio de ordine fratrum praedicatorum. MPH IV. Ed. W. Kętrzyński. Lwów 1884, s Eine Wiener Briefsammlung zur Geschichte des Deutschen Reiches und der Österreischischen Länder in der zweiten Hälfte des XIII. Jahrhunderts. Hrsg. Oswald Redlich (Mittheilungen aus dem vaticanischen Archive herausgegeben von der kaiserlichen Akademie der Wissenschaften. Band II.). Wien Literatura Adamus, Jan: O mniemanej łęczyckiej ustawie sukcesyjnej roku Collectanea theologica 17, 1936, s Antonín, Robert: Jan Lucemburský a slezská knížata v letech Slezský sborník 108, 2010, s Antonín, Robert: Karel IV. a odkaz polské politiky posledních Přemyslovců. ČČH 108, 2010, s Antonín, Robert: Zahraniční politika krále Václava II. v letech Brno Antonín, Robert - Borovský, Tomáš: Panovnické vjezdy na středověké Moravě. Brno Appelt, Heinrich: Die Urkundenfälschungen des Klosters Trebnitz. Breslau 1940 (Veröffentlichungen der Historischen Kommission für Schlesien II. Reihe. Forschungen zum Schlesischen Urkundenbuch. 2. Bd.). 6

11 Appelt, Heinrich: Urkundenfälschungen in Schlesien. In: Fälschungen im Mittelalter : Internationaler Kongreß der Monumenta Germaniae Historica : München, September (MGH Schriften Band 33 Teil IV) Diplomatische Fälschungen (II). Hannover 1988, s Appelt, Heinrich: Die Echtheit der Trebnitzer Gründungsurkunden (1203/18). Vorarbeiten zum Schlesischen Urkundenbuch. ZVGS 71, 1937, s Appelt, Heinrich: Klosterpatronat und landesherrliche Kirchenhoheit der schlesischen Herzoge im 13. Jahrhundert. MIÖG Erg. Bd. XIV. 1939, s Bar, Přemysl: Lenní listiny z let a integrace slezských vévodství do svazku zemí Koruny české. In: Slezsko - země Koruny české. Historie a kultura Praha 2008, s Bar, Přemysl: Monarchia śląskich Henryków w śląskiej Kronice polskiej i Kronice książąt polskich. In: Drugie polsko-czeskie forum młodych mediewistów. Instytut Historii UAM. Red. J. Dobosz, J. Kujawiński, M. Matlak-Kozłowska. Poznań 2009, s Bar, Přemysl: Královská koruna a vratislavský vévoda Jindřich IV. Probus. Od polemiky k novým perspektivám v bádání. ČMM 125, 2006, s Bar, Přemysl: Rituál smíření jako mýtus? Konflikt vratislavských biskupů se slezskými vévody a jeho řešení ve 13. století. In: Rituál smíření. Konflikt a jeho řešení ve středověku. Sborník příspěvků z konference konané ve dnech 31. května - 1. června 2007 v Brně. K vydání připravili Martin Nodl a Martin Wihoda. Brno (Matice moravská pro Výzkumné středisko pro dějiny střední Evropy: prameny, země, kultura) 2008, s Bar, Přemysl: Vratislavský vévoda Jindřich IV. Probus a poslední Přemyslovci. ČČH 106, 2008, s Baran-Kozłowski, Wojciech: Arcybiskup gnieźnieński Henryk Kietlicz ( ). Działalność kościelna i polityczna. Poznań Barciak, Antoni: Czechy a ziemie południowej Polski w XIII oraz w początkach XIV wieku. Politycznoideologiczne problemy ekspansji czeskiej na ziemie południowej Polski. Katowice Barciak, Antoni: Tytulatura książąt opolskich - potomków i następców Mieszka, zwanego Laskonogim. In: Sacra Silentii provincia. 800 lat dziedziczonego księstwa opolskiego ( ). Red. Anna Pobóg-Lenartowicz. (Uniwersytet Opolski Wydział Teologiczny. Seria: Z dziejów kultury chrześcijańskiej na Śląsku 27). Opole 2003, s Baszkiewicz, Jan: Powstanie zjednoczonego państwa polskiego na przełomie XIII a XIV wieku. Warszawa Baszkiewicz, Jan: Odnowienie Królestwa Polskiego Poznań

12 Balzer, Oswald: Królestwo Polskie T. I.-III. Lwów Balzer, Oswald: O następstwie tronu w Polsce. Studya historyczno-prawne. In: Rozprawy Akademii Umiejętności Wydział Historyczny-Filozoficzny. Serya II. Tom XI. (T. 36). Kraków Banaszkiewicz, Jacek: Kronika Dzierzwy XIV-wieczne kompendium historii ojczystej. Wrocław Warszawa Kraków Gdańsk Benyskiewicz, Krzysztof: Mieszko Bolesławowic Źródła i tradycja historiograficzna. Kraków Bieniak, Janusz: Na rozdrożu. Statut Krzywoustego. In: Monarchia Piastów (Polska. Dzieje cywilizacji i narodu, 2. svazek). Ed. M. Derwich. Warszawa - Wrocław 2003, s , 62-65, Bieniak, Janusz: Polska elita polityczna XII wieku (Część I. Tło działalności). In: Społeczeństwo Polski średniowiecznej. Zbiór studiów. Tom II. Pod red. Stefana K. Kuczyńskiego (Polska Akademia Nauk. Instytut Historii). Warszawa 1982, s Biniaś-Szkopek, Magdalena: Bolesław IV Kędzierzawy książę Mazowsza i princeps. Poznań Biniaś-Szkopek, Magdalena: Konflikty w łonie dynastii piastowskiej a wzrost znaczenia możnowładztwa na przykładzie sporów synów Bolesława Krzywoustego. In: Pierwsze polsko-czeskie forum młodych mediewistów. Materiały z konferencji naukowej Gniezno września 2005 roku. Red. J. Dobosz, J. Kujawiński i M. Matla-Kozłowska. Poznań 2007, s Bitwa Legnicka. Historia i tradycja. Pod red. W. Korty (Śląskie sympozja historyczne. Tom 2). Wrocław - Warszawa Bobková, Lenka: Prezentace královského majestátu v korunních zemích za vlády králů Jana a Karla. In: Lesk královského majestátu ve středověku. Pocta Prof. Františku Kavkovi, CSc. k nedožitým 85. narozeninám. Uspoř. Lenka Bobková a Mlada Holá. Praha Litomyšl 2005, s Buczek, Karol: Jeszcze o testamencie Bolesława Krzywoustego. Przegląd Historyczny 60, 1969, s Cetwiński, Marek: "Anna beatissima". Wokół średniowiecznej biografii dobrodziejki benedyktynów krzeszowskich. In: Śląski tygiel. Studia z dziejów polskiego średniowiecza. Częstochowa 2001, s Cetwiński, Marek: Post octavam pasche najazd Tatarów z 1241 roku a kalendarz liturgiczny. In: Bitwa Legnicka. Historia i tradycja. Pod. red. W. Korty (Śląskie sympozja historyczne. T. 2.). Wrocław Warszawa, s

13 Cetwiński, Marek: Święta Jadwiga - patronka Śląska. In: Śląski tygiel. Studia z dziejów polskiego średniowiecza. Częstochowa 2001, s Dalewski, Zbigniew: Książę i biskup. Spór Bolesława Rogatki z biskupem wrocławskim Tomaszem I. RH 73, 2007, s Dejmek, Jindřich: Děpoltici (K mocenskému postavení a osudům jedné vedlejší větve Přemyslovců). MHB 1, 1991, s Derwich, Marek: Testament Bolesława Krzywoustego w polskiej historiografii średniowiecznej. In: Historia XXXIII. AUW No 499. Wrocław 1980, s Dirnberger, Franz: Die Urkundenfälschungen des Klosters Leubus in Schlesien. Wien rukopis disertace (neměl jsem k dispozci). Dopsch, Heinz: Přemysl Ottokar II. und das Erzstift Salzburg. In: Ottokar-Forschungen. Red. von Max Weltin und Andreas Kusternig. Jahrbuch für Landeskunde von Niederösterreich. Neue Folge 44/45, 1978, s Dolny Śląsk. Monografia historyczna. Red. Wojciech Wrzesiński. Wrocław Dowiat, Jerzy: Polska państwo średniowiecznej Europy. Warszawa Drabina, Jan: Historia miast śląskich w średniowieczu. Kraków Dušková, Sáša: Kdo byl notář Jindřich. SPFFBU C7, 1960, s Dworsatschek, Mariusz: Władysław II Wygnaniec. Wrocław Dziewulski, Władysław: Bułgarka księżną opolską. Sobótka 29, 1969, s Gawlas, Sławomir: O kształt zjednoczonego królewstwa. Niemiecke władztwo terytorialne a geneza społeczno-ustrojowej odrębności Polski. Warszawa 2000 (2. vydání). Gawlas, Sławomir: Die Territorialisierung des deutschen Reiches und die teilfürstliche Zersplitterung Polens zur Zeit des hohen Mittelalter. Questiones medii aevi novae 1, 1996, s Geschichte Schlesiens. Band 1. Hrsg. L. Petry J. J. Menzel W. Irgang. 5. Auflage. Jan Thorbecke Sigmaringen Gottschalk, Joseph: St. Hedwig Herzogin von Schlesien. Köln Graz von Grawert-May, Gernot: Das staatsrechtliche Verhältnis Schlesiens zu Polen, Böhmen und dem Reich während des Mittelalters (Anfang des 10. Jahrhunderts bis 1526). (Untersuchungen zur deutschen Staats- und Rechtsgeschichte NF. Band 15) Aalen Grodecki, Roman: Dzieje polityczne Śląska do roku In: Historia Śląska od najdawniejszych czasów do roku Tom I. Red. St. Kutrzeba. Kraków 1933, s Grodecki, Roman: Zjazd łęczycki r In: Týž: Polska Piastowska. Warszawa 1969, s Groß, Reiner: Die Wettiner. Stuttgart : Kohlhammer

14 Grudziński, Tadeusz: O akcie sukcesyjnym z czasów Bolesława Krzywoustego. CPH 24, 1972, s Grüger, Heinrich: Heinrichau. Geschichte eines schlesischen Zisterzienserklosters Köln - Wien Grüger, Heinrich: Schlesisches Klosterbuch. Heinrichau. Zisterzienserabtei. JbFWU 23, 1982, s Grüger, Heinrich: Schlesisches Klosterbuch. Trebnitz. Zisterzienserinnenabtei. JbFWU 23, 1982, s Grünhagen, Colmar: Geschichte Schlesiens. Erster Band. Bis zum Eintritt der habsburgischen Herrschafft Gotha Gumowski, Marian: Handbuch der Polnischen Heraldik. Graz Grzybkowski, Andrzej: Die Kreuzkirche in Breslau - Stiftung und Funktion. Zeitschrift für Kunstgeschichte 51, 1988, s Grzybkowski, Andrzej: O wrocławskich kaplicach zamkowych. Kwartalnik Architektury i Urbanistyki 39, 1994, s Grzybkowski, Andrzej: Średniowieczne kaplice zamkowe Piastów Śląskich (XII-XIV wiek). Warszawa Haisig, Marian: Herby dynastyczne Piastów i początki godła państwowego Polski. In: Piastowie w dziejach Polski. Zbiór artykułów z okazji trzechsetnej rocznicy wygaśnięcia dynastii Piastów, red. R. Heck, Wrocław-Warszawa-Kraków-Gdańsk 1975, s Halecki, Oskar: Powołanie księcia Władysława Opolskiego na tron krakowski w r KH 27, 1913, s Hampe, Karl: Beiträge zur Geschichte der letzten Staufen. Ungedruckte Briefe aus der Sammlung des Magisters Heinrich von Isernia. Leipzig Heck, Roman: Główne linie rozwoju średniowiecznego dziejopisarstwa śląskiego. StZd 22, 1977, s Heck, Roman: Monarchia Henryków śląskich. Wrocław Historia Śląska. Marek Czapliński, Elżbieta Kaszuba, Gabriela Wąs, Rościsław Zerelik. Wrocław Hlaváček, Ivan: Nový zlomek formuláře Tobiáše z Bechyně, ČsČH 6, 1958, s Hoffmann, K. G.: Geschichte von Schlesien aus der ältesten Zeit bis auf unsere Tage. Erster Band. Schweidnitz Hoffmann, L.: Die Beziehungen des Königs Przemysl Ottokar II. von Böhmen zu Schlesien und Polen. Programm II. Gymn. Czernowitz, 1909 (neměl jsem k dispozici). Höfler, Constantin: Albert von Beham und Regesten Pabst Innocenz IV. Stuttgart Charvátová, Kateřina: Václav II. Král český a polský. Praha 2007 (Velké postavy českých dějin. Sv. 10

15 7). Chorowska, Małgorzata: Rezydencje średniowieczne na Śląsku. Zamki, pałace, wieże mieszkalne. Wrocław Intitulatio I. Lateinische Königs- und Fürstentitel bis zum Ende des 8. Jahrhunderts. MIÖG Erg. XXI. Hrsg. von Herwig Wolfram. Graz - Wien - Köln Intitulatio II. Lateinische Herrscher- und Fürstentitel im neunten und zehnten Jahrhundert. Hrsg. von Herwig Wolfram. MIÖG Erg. XXIV. Graz - Wien - Köln Irgang, Winfried: Der Beginn der staatlichen Zersplitterung Schlesiens ( ). In: Týž: Schlesien im Mittelalter. Siedlung Kirche Urkunden. Ausgewählte Aufsätze. Hrsg. N. Kersken u. J. Warmbrunn. Marburg 2007, s Irgang, Winfried: Heinrich IV. und die Kirche. In: Śląsk w czasach Henryka IV Prawego. Wratislavia Antiqua 8. Studia z dziejów Wrocławia. Pod red. K. Wachowskiego. Wrocław 2005, s Irgang, Winfried: Die Jugendjahre Herzog Heinrichs IV. von Schlesiens ( 1290). ZfO 35, 1986, s Irgang, Winfried: Libertas ecclesiae und landesherrliche Gewalt. Zur Kirchenpolitik der schlesischen Piasten im 13. Jahrhundert. In: Säkularisationen in Ostmitteleuropa. Zur Klärung des Verhältnisses von geistlicher und weltlicher Macht im Mittelalter von Kirche und Staat in der Neuzeit. Hrsg. von Joachim Köhler. Böhlau Verlag Köln Wien 1984, s Irgang, Winfried: Die Schlacht von Wahlstatt in der Darstellung des Jan Długosz. In: Wahlstatt 1241, s Irgang, Winfried: Das Urkundenwesen Herzog Heinrichs III. von Schlesien ( ), ZfO 31, 1982, s Irgang, Winfried: Das Urkunden- und Kanzleiwesen Heinrichs IV. von Schlesien ( ), ZfO 36, 1987, s Irgang, Winfried: Zur Kirchenpolitik der schlesischen Piasten im 13. Jahrhundert (Summary). ZfO 27, 1978, s Jäkel, Hugo: Die Kanzlei Herzog Heinrichs IV. von Breslau. ZVGS 14, 1878, s Jan, Libor: Lenní přísahy a přísahy věrnosti na dvoře posledních Přemyslovců. In: Stát, státnost a rituály přemyslovského věku. Problémy, názory, otázky. Sborník příspěvků z konference konané dne 18. října 2005 v Brně. K vydání připravil M. Wihoda ve spolupráci s D. Malaťákem. Brno 2006, s Jan, Libor: Proces ze Závišem a proměny královské vlády v letech ČČH 103, 2005, s

16 Jan, Libor: Skrytý půvab středoevropského modelu. ČČH 105, 2007, s Jan, Libor: Václav II. a struktury panovnické moci. Brno Jan, Libor: Vznik zemského soudu a správa středověké Moravy. Brno Jasiński, Kazimierz: Działalność czeskich Dypoldowiców na Śląsku w pierwszej połowie XIII. In: Społeczeństwo Polski średniowiecznej. Zbiór studiów. Tom IV. Pod red. Stefana K. Kuczyńskiego (Polska Akademia Nauk. Instytut Historii). Warszawa 1990, s Jasiński, Kazimierz: Rodowód Piastów śląskich. Tom I. Piastowie wrocławscy i legnicko-brzescy. Wrocław Jasiński, Kazimierz: Studia nad genealogia czeskich Dypoldowiców. Sobótka 36, 1981, s Jażdżewski, Konstanty Klemens: Lubiąż. Losy i kultura śląskiego opactwa cystersów ( ). Wrocław Jureczko, Andrzej: Henryk III Biały książę wrocławski ( ). Kraków Jurek, Tomasz: Dziedzic królestwa polskiego książę głogowski Henryk ( ). Poznań Jurek, Tomasz: Henryk Probus i Henryk Głogowski. Stosunki wzajemne w latach , Śląski Kwartalnik Historyczny Sobótka 42, 1987, s Jurek, Tomasz: Kníže, koruna a prameny. Polemika o politice a metodě. ČMM 127, 2008, s Jurek, Tomasz: Obce rycerstwo na Śląsku do połowy XIV wieku. Poznań Jurek, Tomasz: Plany koronacyjne Henryka Probusa. In: Śląsk w czasach Henryka IV Prawego. Wratislavia Antiqua 8. Studia z dziejów Wrocławia. Pod red. K. Wachowskiego. Wrocław 2005, s Jurek, Tomasz: Testament Henryka Probusa. Autentyk czy falsyfikat? StZd 35, 1994, s Kaczmarek, Michał: Motywy bamberskie w dziejopisarstwie cystersów śląskich w XIII wieku. In: Mente et litteris. O kulturze i społeczeństwie wieków średnich. Poznań 1984, s Kaczmarek, Romuald: Das Grabmal Herzog Heinrichs IV. Probus (1290) und die Bauplastik in Breslau (Wrocław). In: King John of Luxembourg and the Art of His Era. Proceedings of the International Conference, Prague, September 16-20, 1996, Prague 1998, s Kaczmarek, Romuald: Kolegiata Krzyża Świętego we Wrocławiu jako fundacja Henryka IV Probusa. Impuls i następstwa świadectwa ikonograficzne. In: Śląsk w czasach Henryka IV Prawego. Pod red. K. Wachowskiego (Wratislavia Antiqua. Studia z dziejów Wrocławia 8). Wrocław 2005, s Kantecki, Maximilian: Das Testament des Bolesław Schiefmund. Seniorat und Primogenitur in Polen. Posen 1880 (neměl jsem k dispozici). Karasiewicz, Władysław: Jakób II Świnka. Arcybiskup Gnieźnieński Poznań

17 Kejř, Jiří: O státoprávním postavení Slezska do roku (Na okraj knihy G. von Grawert-Maye). PHS 18, 1974, s Kersken, Norbert: Historiographiegeschichte. In: Historische Schlesienforschung. Methoden, Themen und Perspektiven zwischen traditioneller Landesgeschichtsschreibung und moderner Kulturwissenschaft. Hrsg. von J. Bahlcke. Köln Weimar Wien 2005, s Kębłowski, Janusz: Nagrobki gotyckie na Śląsku, Poznań Kębłowski, Janusz: Pomniki Piastów śląskich w dobie średniowiecza. Wrocław-Warszawa-Kraków- Gdańsk Kętrzyński, Stanisław: O królestwie wielkopolskim. Warszawa Korta, Wacław: Historia Śląska do 1763 roku. Do druku przygotował i wstępem opatrzył Marek Derwich. Warszawa Korta, Wacław: Problem bitwy legnickiej i stań badań. In: Bitwa Legnicka, s Korta, Wacław: Średniowieczna annalistyka Śląska, Wrocław Kozłowska-Budkowa, Zofia: Płockie zapiski o cudach z r KH 44, 1930, s Könighaus, Waldemar P.: Die Zisterzienserabtei Leubus in Schlesien von ihrer Gründung bis zum Ende des 15. Jahrhunderts. Wiesbaden 2004 (Deutsches Historisches Institut Warschau. Quellen und Studien Band 15). Kouřil, Pavel - Prix, Dalibor - Wihoda, Martin: Hrady českého Slezska. Brno Opava Krafl, Pavel: Debemus caritatis operibus ferventer intendere. Výzkumy dějin řeholních kanovníků sv. Augustina v Čechách a na Moravě období středověku za uplynulá desetiletí. ČMM 128, 2009, s Krieger, Karl-Friedrich: Rudolf von Habsburg. Darmstadt Kürbisówna, Brygida: Studia nad Kroniką wielkopolską. Poznań Kürbisówna, Brygida: Dziejopisarstwo wielkopolskie XIII i XIV wieku. Warszawa Kutzner, Marian: "Na drodze ku chwale" - Ideowe programy fundacji artystycznych księcia śląskiego Henryka Brodatego. In: Księga Jadwiżańska. Międzynarodowe Sympozjum Naukowe. Swięta Jadwiga w dziejach i kulturze Sląska. Wrocław - Trzebnica września 1993 roku. Wrocław 1995, s Labuda, Gerard: Kroniki genealogiczne jako źródła do dziejów rozbicia i zjednoczenia monarchii w Polsce średniowiecznej. StZd 22, 1977, s Labuda, Gerard: Podbój Prus w XIII wieku. In: Týž: Studia krytyczne o początkach Zakonu Krzyżackiego w Prusach i na Pomorzu. Pisma Wybrane. Poznań 2007, s

18 Labuda, Gerard: Przynależność terytorialna Ziemi Lubuskiej. Roczniki Historyczne 35, 1969, s Labuda, Gerard: Testament Bolesława Krzywoustego. In: Opuscula Casimiro Tymieniecki septuagenario dedicata. Poznań 1959, s Labuda, Gerard: Wróćmy jeszcze raz do... naroku. In: Społeczeństwo Polski średniowiecznej. Zbiór studiów. T. VII. Pod red. Stefana K. Kuczyńskiego (Polska Akademia Nauk. Instytut Historii). Warszawa 1996, s Labuda, Gerard: Zabiegi o jedność państwa polskiego w latach Kwartalnik Historyczny 66, 1959, s Labuda, Gerard: Zaginiona kronika z pierwszej połowy XIII wieku w rocznikach królestwa polskiego Jana Długosza. Próba rekonstrukcji. Poznań Lalik, Tadeusz: Legnicka rezydencja Henryka Brodatego. Kwartalnik Historii Kultury Materialnej 15, 1967, s Liebertz-Grün, Ursula: Das andere Mittelalter. Erzählte Geschichte und Geschichtserkenntnis um Studien zu Ottokar von Steiermark, Jans Enikel, Seifried Helbling. München Liebertz-Grün, Ursula: Pôlân und Brezlâ in der Reimchronik des Ottokar von Steiermark. AUW No Germanica Wratislaviensia XCII. Wrocław 1991, s von Loesch, H.: Zum Chronicon Polono-Silesiacum. Zeitschrift des Vereins für die Geschichte Altherthums 65, 1931, s Łodyński, Maryan: Polityka Henryka Brodatego i jego syna w latach PH 14, 1912, s. 1-25, , Maetschke, Ernst: Heinrich von Brene ( ). Schlesische Geschichtsblätter (Mitteilungen des Vereins für Geschichte Schlesiens) 3, 1942, s Maetschke, Ernst: Das Chronicon Polono-Silesiacum. Zeitschrift des Vereins für die Geschichte Altherthums 59, 1925, s Malicki, Jarosław: Nazwy miejscowe Śląska w języku czeskim. AUW No Slavica Wratislaviensia CXX. Wrocław Małachowicz, Edmund: Książęce rezydencje, fundacje i mauzolea w lewobrzeżnym Wrocławiu. Wrocław Małachowicz, Edmund: Wrocławski zamek książęcy i kolegiata św. Krzyża na Ostrowie. Wrocław Matuszewski, Józef: Najstarsze polskie zdanie prozaiczne. Zdanie henrykowskie i jego tło historyczne. Wrocław Warszawa Kraków Gdańsk Łódź (Łódzkie Towarzystwo Naukowe. 14

19 Prace Wydziału II Nauk Historycznych i Społecznych) Menzel, Josef Jaochim: Die Anfänge der kritischen Geschichtsforschung in Schlesien zu Beginn des 19. Jahrhunderts. In: Festschrift Ludwig Petry. Teil 2. Wiesbaden 1969 (Geschichtliche Landeskunde. Veröffentlichungen des Instituts für Geschichtliche Landeskunde an der Universität Mainz), s Menzel, Josef Joachim: Schlesiens Trennung von Polen und Anschluss an Böhmen im Mittelalter. ZfO 27, 1978, s Michałowski, Roman: Princeps fundator. Studium z dziejów kultury politycznej w Polsce X-XIII wieku. Warszawa 1993 (2. vyd.). Mika, Norbert: Mieszko. Syn Władysława II Wygnańca, książe raciborski i pan Krakowa dzielnicowy władca Polski. Racibórz Milkowitsch, Wladimir: Heinrichs IV. Aufenthalt bei König Ottokar von Böhmen in der Zeit nach ZVGS 18, 1884, s Mrozowicz, Wojciech: Śląska Kronika Polska. Wstęp do studium źródłoznawczego (cz. 1). In: Studia z historii średniowiecza. AUW No 2512 Historia CLXIII, red. M. Goliński. Wrocław 2003, s Mrozowicz, Wojciech: Z problematyki recepcji kroniki Wincentego w średniowiecznym dziejopisarstwie polskim (ze szczególnym uwzględnieniem śląskiej Kroniki polskiej). In: Onus Athlanteum. Studia nad Kroniką biskupa Wincentego. Pod redakcją Andrzeja Dąbrówki i Witolda Wojtowicza. (Studia Staropolskie. Series Nova ; t. XXV (LXXXI). Warszawa 2009, s Mularczyk, Jerzy: Echa koronacji królewskich w polskim dziejopisarstwie do końca XIII w., AUW No 226. Historia XXVI. Wroclaw 1974, s Mularczyk, Jerzy: Kronika Polska i jej relacja o bitwie pod Studnicą. KH 95, 1988, s Mularczyk, Jerzy: Książę legnicki Bolesław II Rogatka na tle sytuacji polityczno-społecznej Śląska. In: Społeczeństwo Polski średniowiecznej. Zbiór studiów. Tom IX. Pod red. Stefana K. Kuczyńskiego (Polska Akademia Nauk. Instytut Historii). Warszawa 2001, s Mularczyk, Jerzy: Mongołowie pod Legnicą w 1241 r. KH 96, 1989, z. 1-2, s Mularczyk, Jerzy: Spór o Kronikę Polską. In: Studia i materiały z dziejów Sląska. Tom 22, Katowice 1997, s Mularczyk, Jerzy: Władza książęca na Śląsku w XIII wieku. Wrocław Musiał, Sławomir: Bitwa pod Siewierzem i udział w niej Wielkopolan. In: Przemysł II. Odnowienie Królestwa Polskiego. Pod red. Jadwigi Krzyżaniakowej. Poznań 1997, s

20 Nechutová, Jana: Doba Přemysla Otakara II. a formuláře Jindřicha z Isernie. SPFFBU E32, 1987, s Nechutová, Jana: Latinská literatura českého středověku do r Praha Nehmiz, Hanshugo: Untersuchungen über die Besiegelung der schlesischen Herzogsurkunden im 13. Jahrhundert. Breslau Novotný, Václav: České dějiny I.4. Rozmach české moci za Přemysla II. Otakara ( ). Praha Nowacki, Bronisław: Przemysł II. Odnowiciel korony polskiej ( ). Kraków Nowacki, Bronisław: Zabiegi o zjednoczenie państwa i koronację królewską w latach 1284 i 1285 na tle rywalizacji Przemysła II z Henrykiem IV Prawym. In: Przemysł II. Odnowienie Królestwa Polskiego. Pod red. Jadwigi Krzyżaniakowej. Poznań 1997, s Nowacki, Bronisław: Zjednoczenie państwa polskiego na przełomie XIII i XIV wieku w badaniach do początku lat pięćdziesiątych XX wieku. CPH 57, 2005, z. 1, s Nowakowski, Tomasz: Małopolska elita władzy wobec rywalizacji o tron krakowski w latach Bydgoszcz Orzechowski, Kazimierz: Historia ustroju Śląska. Wrocław Orzechowski, Kazimierz: Lenna zależność książąt śląskich od Czech w świetle aktów z lat 1327, 1329 i Sobótka 20, 1965, s Orzechowski, Kazimierz: Stosunek prawny książąt śląskich do króla czeskiego w świetle aktów z r i Zeszyty Naukowe WSP Opole - Hist. Sl. 1, 1966, s Palacký, František: Ueber Formelbücher zunächst in Bezug auf böhmischen Geschichte. Nebst Beilagen. Ein Quellenbeitrag zur Geschichte Böhmens und der Nachbarländer im XIII, XIV und XV Jahrhundert. Erste Lieferung. Prag Pauk, Marcin Rafał: Fundacje cysterskie ostatnich Przemyślidów. Przyczynek do badań nad ideologią władzy i kulturą polityczną w XIII-wiecznych Czechach. In: Monarchia w średniowieczu - władza nad ludźmi, władza nad terytorium. Studia ofiarowane Prof. Henrykowi Samsonowiczowi. Pod red. J. Pysiaka, A. Pieniądz-Skrzypczak i M. Rafała Pauka. Warszawa - Kraków 2002, s Pauk, Marcin Rafał: Der eine hiez her Lechschsît, her Wüeschof der ander hiez. Kim byli stronnicy Henryka IV Probusa w Małopolsce? RH 69, 2003, s Pauk, Marcin Rafał: Program fundacyjny Piastów śląskich w XIII wieku i jego środkowoeuropejskie kontexty. In: Piastowie śląscy w kulturze i europejskich dziejach. red. A. Barciak. Katowice 2007, s

21 Petrov, A. L.: Henrici Italici libri formarum e tabulario Otacari II. Bohemorum regis. I.-II. St. Peterburg Pfotenhauer, Paul: Die schlesischen Siegel von beziehentlich Breslau Piech, Zenon: Ikonografia pieczęci Piastów. Kraków Piech, Zenon: O pieczęciach, herbach i monetach Przemysła II (Uwagi dyskusyjne), in: Przemysł II. Odnowienie Królestwa Polskiego. Red. J. Krzyżaniakowa, Poznań 1997, s Piech, Zenon: Studia nad symboliką zjednoczeniową pieczęci książąt piastowskich w drugiej połowie XIII i początkach XIV wieku, Zeszyty Naukowe Uniwersytetu Jagiellońskiego DCCCVII. Prace Historyczne z. 84, 1987, s Pustejovsky, Otfrid: Schlesiens Übergang an die Böhmische Krone. Machtpolitik Böhmens im Zeichen von Herrschaft und Frieden. (Forschungen und Quellen zur Kirchen- und Kulturgeschichte Ostdeutschlands. Bd. 13. Im Auftrage des Instituts für Ostdeutsche Kirchen- und Kulturgeschichte hrsg. von Bernhard Stasiewski). Böhlau Verlag Köln Wien Przybył, Maciej: Władysław Laskonogi książę wielkopolski Poznań Redlich, Oswald: Rudolf von Habsburg. Das deutsche Reich nach dem Untergange des alten Kaisertums. Innsbruck Rozpędowski, Jerzy: Opactwo Pań cysterek w Trzebnicy. In: Historia i kultura cystersów w dawnej Polsce i ich europejskie związki. Red. J. Strzelczyk. Poznań 1987, s Rozpędowski, Jerzy: Zamek romański w Legnicy. Szkice Legnickie 6, 1971, s Rymar, Edward: Interwencja niemiecka na Śląsku w 1172 r. a walka potomstwa Władysława II Wygnańca o Polski pryncypat w latach Sobótka 49, 1994, s Rymar, Edward: Kiedy Mieszko Plątonogi panował w Krakowie? RH 65, 1999, s Rymar, Edward: Primogenitura zasadą regulującą następstwo w pryncypat w ustawie sukcesyjnej Bolesława Krzywoustego. Sobótka 48, 1993, s. 1-16; 49, 1994, s Schaller, Brigitte: Der Traktat des Heinrichs von Isernia De coloribus rethoricis. DA 49, 1993, s Sobociński, Władysław: Historia rządów opiekuńczych w Polsce. CPH 2, 1949, s Smolka, Stanisław: Mieszko Stary i jego czasy oraz uwagi o pierwotnym ustroju społecznym Polski piastowskiej. Warszawa 1959 (reprint). Smolka, Stanisław: Testament Bolesława Krzywoustego. In: Rozprawy i sprawozdania z posiedzeń Wydziału Historyczno-Filzoficznego Akademii Umiejętności. Tom XIII, Kraków 1881, s Spors, Józef: Podział dzielnicowy Polski według statutu Bolesława Krzywoustego ze szczególnym 17

22 uwzględnieniem dzielnicy seniorackiej. Słupsk Stelmach, Roman: O celowości i metodach fałszowania źródeł dyplomatycznych w średniowiecznym Śląsku. In: Ad fontes. O naturze źródła historycznego. Pod red. Stanisława Rosika i Przemysława Wiszewskiego. AUW Historia 170, Wrocław 2004, s Stenzel, Gustav Adolf: Geschichte Schlesiens. Erster Theil. Von den ältesten Zeiten bis zum Jahre Breslau Stenzel, Gustav Adolf: Die Stiftungsurkunde des Kollegiatstifts zum heiligen Kreuz in Breslau vom 11. Januar In: Denkschrift zur Feier ihres fünfzigjährigen Bestehens herausgegeben von der Schlesischen Geselschaft für vaterländischen Kultur. Breslau 1853, s Sviták, Zbyněk: Každodenní život v rakousko-českých vztazích. Jindřich, notář Přemysla Otakara II. In: Česko-rakouské vztahy ve 13. století. Sborník příspěvků ze sympozia konaného září 1996 ve Znojmě. Praha 1998, s Szymański, Józef: O recepcji Kroniki Wincentego w środowisku krakowskim w XV wieku. StZd 20, 1976, s Świeżawski, Alexander: Dux regni Poloniae i haeres regni Poloniae. Ze studiów nad tytulaturą władców polskich na przełomie XIII i XIV wieku. PH 80, 1989, s Świeżawski, Aleksander: Plany koronacyjne Henryka Probusa. Królestwo polskie czy królestwo krakowskie? In: Studia z dziejów państwa i prawa polskiego, red. J. Matuszewski, t. 4, Łódź 1999, s Šebánek, Jindřich: Počátky a rozvoj feudalismu ve Slezsku. In: K otázkam dějin Slezska. Diskuse a materiály z konference. Red. A. Grobelný. Ostrava 1956, s Šebánek, Jindřich - Dušková, Sáša: Das Urkundenwesen König Ottakars II. von Böhmen. 2. Teil, AfD 16, 1969, s Šusta, Josef: České dějiny II.1. Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví. Praha Tazbirowa, Julia: Rola polityczna Iwona Odrowąża. KH 57, 1966, s Třeštík, Dušan: Formularze czeskie XIII wieku. Rękopisy i filiacje. StZd 7, 1962, s Třeštík, Dušan Žemlička, Josef: O modelech vývoje přemyslovského státu. ČČH 105, 2007, s Turoń, Wanda: Zarys dziejów kancelarii Henryka Probusa ( ). Sobótka 19, 1964, s Ulanowski, Bogdan: O pobycie Henryka IV na dworze Ottokara II. Rozprawy Wydziału Historyczno-Filozoficznego Akademii Umiejętności 20, 1887, s Wahlstatt Beiträge zur Mongolenschlacht bei Liegnitz und zur ihren Nachwirkungen. Im Auftrag der Stiftung Kulturwerk Schlesien hrsg. von Ulrich Schmilewski. Würzburg

23 Walczak, Ryszard: Protocollum augustianina-eremity zwanego Angelusem ze Stargardu. O polskopomorskich związkach historiograficznych w średniowieczu. Poznań Walter, Ewald: Das von Herzog Heinrich IV. auf der Dominsel geplante Zisterzienserinnenkloster. JbFWU 26, 1985, s Wałkówski, Andrzej: Dokumenty i kancelaria księcia legnickiego Henryka V Grubego. Wrocław 1991 (AUW No Historia XCIV). Wałkówski, Andrzej: Dokumenty i kancelaria księcia Bolesława II Rogatki. Zielona Góra Wałkówski, Andrzej: Skryptoria cystersów filiacji portyjskiej na Śląsku do końca XIII w. Zielona Góra - Wrocław Wattenbach, Wilhelm: Schlesische Nekrologien. ZVGAS 4, 1862, s Wenta, Jarosław: O stróżach testamentu Bolesława Krzywoustego. In: Społeczeństwo Polski średniowiecznej. Zbiór studiów. Tom VIII. Pod red. Stefana K. Kuczyńskiego (Polska Akademia Nauk. Instytut Historii). Warszawa 1999, s Wielgosz, Zbigniew: Kronika polska - metoda prezentacji dziejów. In: Dawna historiografia Śląska (Materiały sesji naukowej odbytej v Brzegu w dniach listopada 1977 r.), Opole 1980, s Wielgosz, Zbigniew: Kronika polska w twórczości dziejopisarskiej klasztoru lubiąskiego. In: Scriptura Custos Memoriae. Prace historyczne pod red. Danuty Zydorek (Publikacje Instytutu Historii UAM 44). Poznań 2001, s Wihoda, Martin: Mikuláš I. Opavský mezi Přemyslovci a Habsburky. ČČH 99, 2001, s Wihoda, Martin: Vladislav Jindřich (Knižnice Matice moravské. Sv. 21). Brno Wihoda, Martin: Zlatá bula sicilská. Podivuhodný příběh ve vrstvách paměti. Praha Wilamowska, Elżbieta: Kronika polsko-śląska. Zabytek pochodzenia lubiąskiego, StZd 25, 1980, s Wiszewski, Przemysław: Zwischen Chor und Krypta. Die schlesischen Herzöge, Zisterzienser und Zisterzienserinnen im Jahrhundert. In: Adlige Stifter Mönche. Zum Verhältnis zwischen Klöstern und mittelalterlichem Adel. Hrsg. von Nathalie Kruppa (Veröffentlichungen des Max-Planck-Instituts für Geschichte. Band 227. Studien zur Germania Sacra Band 30). Göttingen 2007, s Włodarski, Bronisław: Polska i Czechy w drugiej połowie XIII i początkach XIV wieku ( ). We Lwowie Włodarski, Bronisław: Polska i Ruś Warszawa Wojciechowski, Zygmunt: Udział Śląska w dawnem zjednoczeniu ziem polskich. Katowice

24 Wójcik, Marek L.: Dokumenty i kancelarie książąt opolsko-raciborskich do początków XIV wieku. Wrocław 1999 (AUW No Historia CXXXIX). Wondaś, Andrzej: Stosunek Ottokara II, króla Czech, do książąt śląska i Polski. Sprawozdanie dyrekcji k. gimnazjum w Stanisławowie za rok szkolny 1903/1904, Stanisławów 1904, s Wutke, Konrad: Über schlesische Formelbücher, (Darstellungen und Quellen zur Geschichte Schlesien 26). Breslau Wystyd, Miloš: Die Steirische Reimchronik und die Königsaaler Chronik. Eine quellenkritische Untersuchung. MIÖG 34, 1913, s , Wyszkowski, Michał: Ustrój polityczny Wielkopolski w latach Poznań Zachorowski, Stanisław: Studia do dziejów wieku XIII w pierwszej jego połowie. Kraków Zakrzewski, Stanisław: Piast czy Przemyślida. KH 20, 1906, s Zielonka, Zbigniew: Henryk Prawy. Katowice Zientara, Benedykt: Bolesław Wysoki tułacz, repatriant, malkontent. Przyczynek do dziejów politycznych Polski XII wieku. PH 62, 1971, s Zientara, Benedykt: Henryk Brodaty i jego czasy. Warszawa Zientara, Benedykt: Konrad Kędzierzawy i bitwa pod Studnicą. PH 70, 1979, s Zwiercan, Marian: Komentarze i przeróbki Kroniki mistrza Wincentego. StZd 20,1976, s Żerelik, Rościsław: Dokumenty i kancelarie książąt głogowskich w latach Wrocław 1988 (AUW No 902. Historia LIX). Żerelik, Rościsław: Kancelaria biskupów wrocławskich do 1301 roku. Wrocław 1991 (AUW No Historia XCII). Żmudzki, Paweł: Studium podzielonego Królewstwa. Książe Leszek Czarny. Warszawa Žemlička, Josef: Kastelání, vilikové a beneficia v netransformované transformaci. ČČH 106, 2008, s Žemlička, Josef: Počátky Čech královských Proměna státu a společnosti. Praha Žemlička, Josef: Právo nucené směny při zakládání středověkých měst. ČČH 96, 1998, s Žemlička, Josef: Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali. Praha Žemlička, Josef: Století posledních Přemyslovců. Praha 1998 (2. vyd.). 20

25 21

26 OBZORY LITERATURY Monarchie v polské a německé historiografii 1 Slezsko, jako každé území, na němž nevznikl v moderní době národní stát, má tu nevýhodu, že si monopol na výklad jejich dějin nárokují národní historiografie sousedních států. Tak, jak území po obou stranách řeky Odry měnilo svou příslušnost k sousedním politickým útvarům, tak německé, polské a české dějepisectví představovaly už od středověku zcela nesouběžné interpretace historie Slezska. Bylo by bláhové se domnívat, že se tato skutečnost neodrazila i v bádání o Monarchii slezských Jindřichů, 2 která je předmětem této práce. Tento pojem už má svou tradici, kterou je nutno zmínit, abychom mohli formulovat vlastní, od předchozí generace historiků se poněkud lišící badatelské cíle. Pojem Monarchie slezských Jindřichů samozřejmě nenajedeme v písemných pramenech 13. a pozdějších století. 3 Roman Grodecki byl zřejmě prvním historikem, který ve třicátých letech 20. století zavedl do historického diskurzu tento termín. 4 Autor jím popisoval expanzivní politiku slezských vévodů Jindřicha Bradatého ( ) a Jindřicha Pobožného ( ), díky nimž se Slezsko stalo hegemonem a vedoucí politickou silou mezi polskými úděly. Dominantní postavení Jindřichů bylo podle Grodeckého zapříčiněno odvoláváním se na starobylý stařešinský řád, ale zejména využíváním otevírajících se možností, které schopný Jindřich Bradatý dokázal obratnou diplomacii využít. Polský historik sice uznával nezávislost piastovských knížat ve 13. století, avšak zdůrazňoval, že Slezsko nebylo tehdy státoprávně 5 odděleno od zbytku polského území, proto aktivity slezských vévodů nechápal jako cizí prvek. 6 1 Základní, ale velmi zasvěcený přehled o slezské historiografii viz Kersken, Norbert: Historiographiegeschichte. In: Historische Schlesienforschung. Methoden, Themen und Perspektiven zwischen traditioneller Landesgeschichtsschreibung und moderner Kulturwissenschaft. Hrsg. von J. Bahlcke. Köln Weimar Wien 2005, s Polsky: Monarchia Henryków śląskich. 3 Shodou okolnosti se pojem monarchia skutečně objevuje v nejstarší slezské kronice, avšak v odlišném kontextu (monarchia cracoviensis), o čemž bude pojednáno na příslušném místě. 4 Učinil tak v kapitole o politických dějinách Slezska do roku 1290, která vyšla v prvním svazku kolektivního díla - první polské kritické syntézy dějin Slezska Historja Śląska. Viz Grodecki, Roman: Dzieje polityczne Śląska do roku In: Historia Śląska od najdawniejszych czasów do roku Tom I. Red. St. Kutrzeba. Kraków 1933, s Srov. Wojciechowski, Zygmunt: Udział Śląska w dawnem zjednoczeniu ziem polskich. Katowice Tento pojem, domnívám se, nejblíže odpovídá polskému termínu ustrój (něm. Verfassung), který je však daleko širší, neboť v sobě pojímá politické, právní a správní uspořádání státu. 6 Grodecki, R.: Dzieje polityczne Śląska, s : Monarchija Henryków Trzydiestosiedmioletnie rządy Henryka Brodatego ( ) oraz stanowiące pod względem ideowym ich naturalny dalszy ciąg panowanie jego syna, Henryka Pobożnego ( ), tworzą razem zwarty okres politycznej ekspansji Śląska. Pod kierownictwem tych dwóch wybitnych władców wybił się Śląsk na czoło innych dzielnic polskich i wziął niejako na siebie przywództwo polityczne w całej Polsce. Wprawdzie w tem dążeniu do hegemonji politycznej wśród księstw 22

27 Tento postoj je srozumitelný v kontextu doby, kdy Slezsko bylo součástí Německa a polská historiografie reagovala na tehdy dominující německé dějepisectví, které rádo zdůrazňovalo německý charakter slezských dějin. Rok 1241 byl podle Grodeckého fatální, neboť Slezsko tehdy přišlo o své dominantní postavení v rámci Polska a idea sjednocení polského království skončila v ruinách. 7 Vládu Jindřicha IV. Proba ( ) Grodecki sice formálně nezahrnoval do Monarchie slezských Jindřichů, na niž však ideově navazovala. 8 Teze Romana Grodeckého v sobě soustřeďovaly výsledky dosavadního bádání polské historiografie. Mezi ně patří zejména v roce 1912 vydaná studie Mariana Łodyńského o expanzivní politice Jindřicha Bradatého a jeho syna, aniž by autor použil termín Monarchie slezských Jindřichů. 9 O několik let později Oswald Balzer hájící koncepci o univerzálním charakteru obnoveného polského království, které mělo zahrnovat původní monarchii Boleslavů, velice kladně hodnotil politiku Jindřicha IV. Proba, který se jako první Piastovec pokusil o resuscitaci regnum Polonie. 10 Od té doby představa Monarchie jako konkrétní politický projekt slezských Piastovců překonání rozdrobení polského království na úděly zapustila pevné kořeny v polském dějepisectví. Nemůžeme se tomu divit, neboť tato historická konstrukce vycházela vstříc náladám polské společnosti ve 20. století zápasící s pocitem neustálého ohrožení vlastní existence. S názory, které oscilovaly kolem otázky, zda Jindřich Bradatý a jeho syn směřovali k témuž cíli jako o téměř jedno století později knížata-sjednotitelé, nebo si chtěli pouze zachovat vrchní vládu na ostatními Piastovci, se pokusil vyrovnat v přelomové knize Jan Baszkiewicz Powstanie zjednoczonego państwa polskiego na przełomie XIII i XIV wieku vydané roku Rozsahem a hloubkou zpracování si tato práce tehdy mladého čtyřiadvacetiletého právního historika kladla neskromný cíl: revidovat dosažené výsledky předešlých generací historiků a vybudovat neotřelou historickou konstrukci opřenou na nových metodologických a polskich użyto też zaczerpniętych z przeszłości tytułów prawnych (jak zasada senioratu), ale zdobyto ją drogą faktyczną z umiejętnem wyzyskaniem otwierających się możliwości i wytrawnem dyplomatycznem tworzeniem sposobności do zaznaczenia lub spotęgowania własnego wpływu politycznego. Z tego wględu to niezwykle wybitne stanowisko i rola Śląska w obrębie rozbitej na dzielnice Polski w pierwszych 40 latach XIII w. muszą być zaliczone na karb osobistej zasługi zwłaszcza Henryka Brodatego, jego ambicji i jego zdolności władczych. 7 Grodecki, R.: Dzieje polityczne Śląska, s : Z jednej strony oznaczało to upadek hegemonji Śląska w obrębie Polski Piastowskiej, z drugiej zaś stanowiło cios dla polskiej idei państwowej, którą wznieśli obaj Henrykowie śląscy przez zjednoczenie przeważnej części ziem polskich pod swoją władzą i przez rzucenie hasła zjednoczenia ich reszty pod królewskim sztandarem. 8 Grodecki, R.: Dzieje polityczne Śląska, s. 232: inicjatywa państwowego zjednoczenia Polski zrodziła się znowu w sercu i mózgu śląskiego księcia. Rzecz to jednak zrozumiała, gdy się zważy, że tu na Śląsku była najświeższa tradycja takiego programu i takiej akcji, t. j. tradycja pozostawiona przez Henryków. 9 Łodyński, Maryan: Polityka Henryka Brodatego i jego syna w latach PH 14, 1912, s. 1-25, , Balzer, Oswald: Królestwo Polskie T. I. Lwów 1919, s

28 teoretických základech, tzn. na historickém materialismu. Ostří své kritiky autor zaměřil hlavně proti tzv. krakovské škole, která byla podle něho reprezentantkou klerikálního, reakcionářského a buržoazního dějepisectví, které bylo potřeba překonávat, neboť představovalo falešnou vizi dějin polského národa. Naopak za inspirativní vzory starší polské historiografie považoval Baszkiewicz osvícenské a romantické historiky jako třeba Adama Naruszewicze a Joachima Lelewela, ale paradoxně i Oswalda Balzera, jehož třísvazkové dílo Królestwo polskie z let je v autorově knize častěji citováno. Ovšem ani Balzerovy teorie nepřijímal mladý badatel zcela bezvýhradně, vytýkal mu vedle některých jednotlivostí také přílišný idealizmus a koncepci o rodovém uspořádání polského středověkého státu. 11 Podle Baszkiewicze nejdůležitějším faktorem, který stimuloval celý vývoj směřující ke sjednocení Polska, byl ekonomický rozvoj jednotlivých provincií. Důležitým momentem byla také podpora ideje sjednocení ve společnosti, která navíc vedla tuhý zápas s cizím nebezpečím (braniborská markrabata, řád německých rytířů, Přemyslovci a Lucemburkové), což v poválečném Polsku byla velmi čitelná aktualizace. 12 Autor nepopíral důležitost a osobní schopnosti jednotlivých knížat, kteří dokázali realizovat program sjednocení, 13 ale nepřisuzoval jim rozhodující podíl. Hlavní příčinu nezdaru úspěšného dokončení sjednocení polského království Baszkiewicz viděl v ekonomické a společenské zaostalosti mimoslezských piastovských údělů. 14 O vládě Jindřicha IV. Proba pojednal autor samostatně v rámci kapitoly o knížatech-sjednotitelech, kteří tvořili chronologicky souvislou řadu od Leška Černého po Vladislava Lokýtka. 15 Jan Baszkiewicz převzal a rozpracoval myšlenky svých předchůdců v tom smyslu, že termínem Monarchie slezských Jindřichů popisoval skutečný středověký stát (terminologie Jana Baszkiewicze). 16 Ačkoliv mnohé jeho teze byly později překonány, dodnes představuje nejvšestranější zpracování tématu. Uznání se autor dočkal i po více než padesátí letech, kdy jeho monografie byla polskou historickou obcí označena za ve své době průlomovou a vlastně 11 Baszkiewicz, Jan: Powstanie zjednoczonego państwa polskiego na przełomie XIII a XIV wieku. Warszawa 1954, s Baszkiewicz, J.: Powstanie zjednoczonego państwa, s poněkud paradoxně tvrdí, že nebezpečí ze strany sousedních států Polska ohrožovalo jeho existenci a současně bylo důležitým impulzem vedoucím ke sjednocení a obnovení polského království. 13 Tím jsou míněni jen někteří knížata-sjednotitelé (Piastovci). Václava II. mezi ně rozhodně nepočítal. Viz Baszkiewicz, J.: Powstanie zjednoczonego państwa, s Baszkiewicz, J.: Powstanie zjednoczonego państwa, s Baszkiewicz, J.: Powstanie zjednoczonego państwa, s Jedna kapitola nese název Ustrój państwowy monarchii Henryków, viz Baszkiewicz, J.: Powstanie zjednoczonego państwa, s

29 dodnes nenahrazenou novým syntetickým zpracováním. 17 Na tomto názoru se shodli účastníci vědecké konference při příležitosti padesátého jubilea vydání knihy. 18 V žádném případě to neznamená, že současní historikové vzhlížejí k tomuto dílu s nekritickým obdivem. Vždyť už první recenze nedlouho po vydání Baszkiewiczovy knihy obsahovaly kritické připomínky. Část historiků nesouhlasila se závěrem, že Monarchie byla prvním pokusem o sjednocení Polska, nýbrž snahou zachovat upadající principát (vrchní vládu knížete).v následujících letech mnohé Baszkiewiczovy teze byly revidovány: např. ekonomické faktory nebyly v procesu sjednocení nejdůležitější, odlišně se hodnotí postoj polské společnosti vůči procesu sjednocení Polska a nepřeceňuje se tak nebezpečí hrozící ze sousedních zemí. Koncepci Monarchie jako středověkého státu vytvořenou Janem Baszkiewiczem převzal na počátku šedesátých let Karol Maleczyński do své syntézy dějin Slezska a rozšířil ji o některé vlastní prvky: expanze slezských Jindřichů byla umožněna zejména díky podpoře městského patriciátu (pokrokové vrstvy společnosti), centrem budované monarchie se mělo stát Slezsko a hlavním městem Vratislav. 19 Tyto slezskocentrické akcenty se však v polském dějepisectví příliš neujaly, což je patrné z přehledové studie Romana Hecka z roku Monarchie slezských Jindřichů osvědčila svou životnost i po změnách, které zasáhly polskou historickou vědu po roce Dějiny Slezska přestaly být bitevním polem, na němž se bojovalo nacionalistickou nebo marxistickou nomenklaturou, avšak Monarchie jako objektivní fakt středověkých dějin obhájila v polské historiografii své neotřesitelné místo Je celkem příznačně, že jediný, kdo se pokusil po letech celkově revidovat Baszkiewiczovo dílo, byl on sám, viz Baszkiewicz, Jan: Odnowienie Królestwa Polskiego Poznań Příspěvky z konference byly uveřejněny ve speciálním čísle časopisu Czasopismo Prawno-Historyczne, viz Cetwiński, Marek: Kilka uwag o monografii Jana Baszkiewicza na tle czasów, w których powstała. CPH 57, 2005, s ; Jurek, Tomasz: Jana Baszkiewicza Powstanie zjednoczonego państwa polskiego z perspektywy półwiecza. CPH 57, 2005, s uvádí kokrétní příklady překonaných názorů a současně stále otevřené otázky. Nowacki, Bronisław: Zjednoczenie państwa polskiego na przełomie XIII i XIV wieku w badaniach do początku lat pięćdziesiątych XX wieku. In: CPH 57, 2005, s ; Olszewski, Henryk: Jana Baszkiewicza Powstanie zjednoczonego państwa polskiego a nauka historii prawa pierwszej połowy lat pięćdziesiątych XX wieku. CPH 57, 2005, s Autor tuto tezi nedokazuje, ale jednoduše ji konstatuje, viz Historia Śląska.Tom I do roku Pod red. K. Maleczyńskiego. Część I do połowy XIV wieku. W opracowaniu wzięli udział W. Hołubowicz, K. Maleczyński. Wrocław 1960, s K. Maleczyński nebyl s těmito názory zcela osamocen. Srov. Maleczyńska, Ewa: Próby odbudowy państwowości polskiej w oparciu o Śląsk w XIII w. In: Szkice z dziejów Śląska, red. E. Maleczyńska. Warszawa 1953, s a v německé jazykové mutaci Maleczyńska, E.:Versuche der Wiedererrichtung eines geeinten polnischen Staates in Anlehnung an Schlesien im 13. Jh. In: Beiträge zur Geschichte Schlesiens. Unter der Redaktion von Ewa Maleczyńska. Berlin 1958, s , která se vyslovila ještě více nesmlouvavě než její muž a kvůli podřízenému vztahu Jindřicha IV. Proba k Rudolfu Habsburskému považovala poslední léta vlády vratislavského vévody za úpadek. 20 Heck, Roman: Monarchia Henryków śląskich. Wrocław : Instytut Historyczny Uniwersytetu Wrocławskiego - Dolnośląskie Towarzystwo Społeczno-Kulturalne Viz například Historia Śląska. Marek Czapliński, Elżbieta Kaszuba, Gabriela Wąs, Rościsław Zerelik. Wrocław 2002, s ; Dolny Śląsk. Monografia historyczna. red. Wojciech Wrzesiński. Wrocław 2006 a Korta, Wacław: Historia Śląska do 1763 roku. Do druku przygotował i wstępem opatrzył Marek Derwich. Warszawa 2003, s

30 Snad skutečně jedinou celkovou revizí Baszkiewiczeho díla a vlastně celé polské historiografie o sjednocení polského království je kniha Sławomira Gawlase O kształt zjednoczonego Królestwa. Niemiecke władztwo terytorialne a geneza społeczno-ustrojowej odrębności Polski z roku Autor usiloval změnit dosavadní historiografické paradigma a díky širokému srovnání s procesem teritorializace říše odmítnout tezi o zvláštnosti procesu sjednocení polského království. Gawlasova práce však není analytickou studií, nýbrž knihou kritických úvah a bilancování, v nichž autor naznačil, která témata a metody jsou pro budoucí historické bádání nosná. Na stránkách jeho publikace sice najdeme odkazy na politické a hospodářské aktivity slezských Jindřichů, avšak téma Monarchie autor pomíjí, což v rámci rozvržení jeho díla je celkem pochopitelné. V polském dějepisectví vytvořená koncepce Monarchie, která silně akcentovala sounáležitost Slezska s piastovskou monarchií, byla odpovědí na frustraci polských intelektuálních elit a celé společnosti plynoucí z nepřipojení Slezska k rodícímu se polskému státu po první světové válce. Stejnou optikou bylo v meziválečném Polsku nahlíženo na příčiny odpadnutí Slezska od polského státu v první polovině 14. století. 23 Jestliže se tedy slezští Jindřichové stali symbolem boje za polský charakter Slezska, lze snadno předpokládat, že německé dějepisectví tyto hodnoty nesdílelo. První syntetickou prací k dějinám Slezska napsanou na univerzitě školeným historikem jsou Geschichte Schlesiens z pera Gustava Adolfa Haralda Stenzela, který roku 1820 přišel do Vratislavi, aby tam na univerzitě založil a vedl historický seminář, stal se ředitelem vratislavského archivu (Provinzialarchiv) a vlastně otcem kritického slezského dějepisectví. 24 Z původního plánu napsat třísvazkový opus obsahující dějiny slezské země do roku 1840 realizoval Stenzel pouze první část sahající do roku Svou koncepci slezských dějin představil autor v úvodu své knihy. Slezsku z důvodu nešťastné geopolitické polohy 22 Cituji podle druhého vydání, Gawlas, Sławomir: O kształt zjednoczonego królewstwa. Niemiecke władztwo terytorialne a geneza społeczno-ustrojowej odrębności Polski. Warszawa Část svých názorů autor vyložil již ve studii Gawlas, S.: Die Territorialisierung des deutschen Reiches und die teilfürstliche Zersplitterung Polens zur Zeit des hohen Mittelalter. Questiones medii aevi novae 1, 1996, s Nowogrodzki, S.: Zabór Śląska w XIV wieku. Katowice Grodecki, Roman: Rozstanie się Śląska s Polskou w XIV wieku. Katowice Kłodziński, A. Warunki zewnętrzne odszczepieństwa politycznego Opola i Śląska. Sprawozdania AU, 1919; Kłodziński, A.: Opole i Śląsk w przededniu odszczepieństwa politycznego. Sprawozdania AU 1918, 4; Dąbrowski, Jan: Warunki podboju Śląska przez Czechy. Sprawozdania PAU, Tím zdaleka nejsou vyčerpány jeho aktivity na poli historie, archivnictví, ediční činnosti, spolkového a politického života, viz dále Menzel, Josef Jaochim: Die Anfänge der kritischen Geschichtsforschung in Schlesien zu Beginn des 19. Jahrhunderts. In: Festschrift Ludwig Petry. Teil 2. Wiesbaden 1969 (Geschichtliche Landeskunde. Veröffentlichungen des Instituts für Geschichtliche Landeskunde an der Universität Mainz), s Stenzel, Gustav Adolf: Geschichte Schlesiens. Erster Theil. Von den ältesten Zeiten bis zum Jahre Breslau

31 vklíněnému mezi polský, český a uherský stát nebylo v minulosti přáno dlouhé období samostatnosti, která trvala sotva 150 let mezi polovinou 12. a počátkem 14. století. 26 Příčiny politické slabosti Slezska viděl autor i ve vnitřních rozporech země: rozdrobení na stále menší a menší knížectví, národnostní napětí mezi místními polskými starousedlíky a přišlými německými osídlenci a nakonec náboženské rozpory mezi protestanty a katolíky. Podle Stenzela je zřejmé, daß nur Einheit stark macht. Staaten können nur mächtig sei, durch politische, nationale oder religiöse Einheit. Das hat unserm Schlesien vom Anfange seines abgesonderten Bestehens an gefehlt. 27 Nejen z tohoto důvodu je jeho výklad někdy nevyvážený, neboť Stenzel psal rád hlavně o tom, co objevil v dosud zcela neznámých nebo opomíjených písemných pramenech. Neúměrně velký prostor věnuje např. založení jindřichovského kláštera nebo politickocírkevnímu sporu Jindřicha IV. Proba s vratislavským biskupem Tomášem II. 28 Také expanzivní politice slezských vévodů nevěnuje zvláštní pozornost, ačkoliv Jindřicha Bradatého považuje za nejmocnějšího knížete, jakého Slezsko kdy mělo, a Jindřicha IV. Proba označuje jako knížete slezského, krakovského a sandoměřského. 29 První syntéza slezských dějin z dílny profesionálního historika navazovala na tradici renesančního, humanistického a osvícenského dějepisectví, které v duchu koncepce zemských dějin (Landesgeschichte) zdůrazňovalo nezávislost Slezska na sousedních státech. Tato koncepce však nebyla v rozporu s kladným vztahem k pruskému státu, jehož součástí byla tehdy větší část slezské země. 30 Potřeba nové historické syntézy vznikla ještě v druhé polovině 19. století. Příčinou byl nejen všestranný a intenzivní rozvoj vědeckého bádání o dějinách Slezska, ale rovněž změněná politická situace. Po ustavení německého státu v roce 1871 bylo třeba nově definovat dějinnou roli Slezska. Tohoto úkolu se ujal historik a vratislavský archivář Colmar Grünhagen ( ). První díl jeho Geschichte Schlesiens, který vyšel v roce 1884, obsahuje nejstarší dějiny Slezska do nástupu Habsburků na český trůn v roce Už to, že Grünhagenovy dějiny 26 Začátek samostatnosti G. A. Stenzel spojuje s návratem Boleslava Dlouhého z exilu roku 1163 a získáním Slezska a její konec s lenním podřízením se slezských knížat českému králi na přelomu 13. a 14. století. 27 Stenzel, G. A.: Geschichte Schlesiens, s V prvním případě Stenzel čerpal z tzv. Jindřichovské knihy (Liber fundationis claustri Sancte Marie Virginis in Heinrichow), kterou jako první sám vydal, a v druhém z kopiáře vratislavského biskupství (tzv. Liber Niger). 29 Stenzel, G. A.: Geschichte Schlesiens, s a Tento vztah se někdy vyjadřoval metaforou o Slezsku jako die schönste Perle in der preußischen Krone, viz Hoffmann, K. G.: Geschichte von Schlesien aus der ältesten Zeit bis auf unsere Tage. Erster Band. Schweidnitz 1828, s Grünhagen, Colmar: Geschichte Schlesiens. Erster Band. Bis zum Eintritt der habsburgischen Herrschafft Gotha 1884, s

32 vyšly v ediční řadě dějin jednotlivých zemí Německa, jasně hovoří o jeho koncepci. Základním smyslem historie Slezska měla být odpověď na otázku: jak se Slezsko stalo a zůstalo německou zemí? 32 Proto nemůže překvapovat, že politický a hospodářský rozmach za vlády slezských Jindřichů, které Grünhagen považoval s naprostou samozřejmostí za německá knížata odcizená polskému prostředí, popisoval jako uvědomělé šíření německého živlu ve střední Evropě. Tím, že vévodové zakládali kláštery, města a vesnice, kam přiváděli především německé řeholníky, měšťany a kolonisty, položili základy k následné početní převaze německého obyvatelstva ve Slezsku. 33 Jindřich IV. Vratislavský, který navázal na expanzivní politiku obou Jindřichů z první poloviny 13. století, dokonce nebyl daleko od toho učinit z Krakova, starobylého sídla polského království, předmostí němectví na východě. 34 C. Grünhagen jako první použil k označení domény, kterou vybudoval Jindřich Bradatý, pojem Reich. S jistou dávkou kritiky popisuje, jak se kdysi velká říše obou Jindřichů scvrkla po roce 1241 pouze na Slezsko (das grosse Reich der beiden Heinriche bis auf Nieder- und Mittelschlesien zusammengeschmolzen). 35 Grünhagenovy teze byly dál rozpracovány v nejpopulárnější příručce k dějinám Slezska, kolektivním díle, které ve třicátých letech 20. století vydala Historická komise pro dějiny Slezska (Historische Kommission für Schlesien). 36 Popularita příručky zcela zastínila starší práci vratislavského archiváře, uvážíme-li, že kolektivní Geschichte Schlesiens se dočkaly 6 vydání (naposledy v roce 2000). Kolektiv autorů v čele s redaktorem Hermannem Aubinem pojali dějiny Slezska jako Landesgeschichte, které jsou součástí dějin celého Německa. Autorem kapitoly o politických dějinách do roku 1327 byl Erich Randt, který s příchodem Boleslava Dlouhého do Slezska roku 1163 spojoval počátky němectví přinášející do těchto končin západní civilizaci. Sounáležitost slezských vévodů, kteří byli samozřejmě německé národnosti, 37 s ostatními Piastovci se po roce 1138 uvolnila natolik, že lze hovořit o jejich naprosté nezávislosti. Politický útvar, který vytvořili vévodové Jindřich I. Bradatý a jeho syn Jindřich II. Pobožný, je v knize označen jako 32 Grünhagen, C.: Geschichte Schlesiens. I. Bd. s. IX: wie ist Schlesien deutsch geworden und deutsch geblieben? 33 Pojem germanizace se objevuje několikrát přímo v nadpisech kapitol Grünhagenovy knihy (např. Fortschritte der Germanisation). 34 Grünhagen, C.: Geschichte Schlesiens. I. Bd. s. 114: Mit ihm [Jindřich IV. Vratislavský] geht die grosse Zeit der schlesichen Geschichte, welche einst am Anfange des 13. Jahrhunderts durch Heinrich I. begonnen, dann durch Unheil des Mongoleneinfalls unterbrochen und nun durch Heinrich IV. erneuert worden war, zu Ende, die Zeit, wo die deutschen Fürsten Schlesiens einen bestimmenden Einfluss auf die Geschicke des gesamten Polenlandes ausübten, und die Hoffnung, die Grenzen des von deutschen Leben erfüllen, von duetschem Einflusse beherrschten Gebietes von der Oder bis an die alte polnische Hauptstadt zu einer Vorburg des Deutschtums zu machen, ihrer Erfüllung nahegerückt schien. 35 Grünhagen, C.: Geschichte Schlesiens. I. Bd. s Geschichte Schlesiens. Band 1 Von der Urzeit bis zum Jahre Im Auftrag der Historischen Kommission für Schlesien herausgegeben Ludwig Petry - Josef Joachim Menzel - Winfried Irgang. Sigmaringen durchgesehene Auflage. 37 Geschichte Schlesiens. Band 1 Von der Urzeit bis zum Jahre 1526, s. 101: Daß Heinrich I. selbst ein Deutscher war und blieb, unterliegt keinem Zweifel... 28

33 Territorialreich der schlesischen Piasten nebo Grossreich. 38 Podle autorů nelze politickou koncepci slezských Jindřichů, kteří byli vedeni pouze vlastním dynastickým zájmem, s odkazem na nedostačující pramenné doklady dávat do žádné souvislosti s programem obnovy polského království. 39 Z pramenů mělo naopak naprosto jasně vyplývat, že politický a hospodářský úspěch slezských vévodu byl umožněn jen díky podpoře tehdejší německé říše. 40 Bylo by příliš laciné vypočítávat všechny neduhy obou nacionalisticky pojatých dějepisectví, kterými bylo kdysi bádání o minulosti Slezska zatíženo. Ostatně stejnou výtku bychom mohli směřovat i vůči současným historikům, kteří jsou někdy v pokušení vytvářet novou mytologii a stereotypy budující novou kolektivní např. evropskou identitu. Musíme však zdůraznit, že přes všechny diametrální rozdíly polské a německé pojetí sdílelo jeden společný metodologický předpoklad. Historikové z obou stran hodnotili vládu slezských Jindřichů z perspektivy pozdějších výsledků dějinného vývoje a právě to, k čemu měly tyto dějiny směřovat, ať už tam dospěly či nikoli, se stávalo bodem sváru mezi dějepisci. Proto také expanzivní politika Jindřicha I. Bradatého a korunovační plány Jindřicha IV. Proba byly paradoxně oběma tábory hodnoceny kladně. Polské dějepisectví v nich vidělo první sjednotitele rozdělené piastovské monarchie, německé zase průkopníky německého tažení na východ (Drang nach Osten). Samozřejmě se nabízí otázka, zda lze dnes vykročit ze stínu tohoto paradigmatu, nebo alespoň nahlédnout za jeho obzor. Byť už nepíšeme nacionálně pojaté dějiny, teleologické hledisko je nám historikům stále blízké. Proto se Monarchie slezských Jindřichů může i dnes jevit jako logické vyústění jejich politiky. Opustíme-li však tento předpoklad, dokážeme porozumět politice slezských vévodů? Zdá se, že jedinou možností je nepředpojatá analýza pramenů, které nám zanechalo 13. století. Písemné ani hmotné prameny nám však nesdělují bezprostřední informace o motivaci jednání jednotlivých vévodů. Stručná letopisná zmínka není objektivní výpovědí o skutečnosti, ale o vidění světa jejího autora nebo prostředí, v němž tvořil, např. klášterního skriptoria. K dispozici máme sice značné množství listin vydaných slezskými vévody, nezřídka však sestavených příjemci, což má dopad na jejich interpretaci. Stejně tak fundace, rezidence nebo pečetní symbolika slezských vévodů, které jsou velmi důležitým 38 Geschichte Schlesiens. Band 1 Von der Urzeit bis zum Jahre 1526, s Geschichte Schlesiens, s. 100: Die einzige Quelle, die eine entsprechende Nachricht bringt [ohledně usilování Jindřicha I. Bradatého o královskou korunu], das Chronicon Polono-Silesiacum, ist nicht glaubwürdig genug, darauf die Idee der Einigung Polens unter dem Zepter eines Heinrichs I. Geschlecht erblichen polnischen Königtums aufzubauen. 40 Geschichte Schlesiens. Band 1 Von der Urzeit bis zum Jahre 1526, s. 89: In der Entwicklung Schlesiens seit 1163 sind politisch am wichtigsten der Rückhalt und die Anlehnung des Oderlandes an das deutsche Imperium. 29

34 pramenem poznání o světě slezských Piastovců, nenabízejí kvůli torzovitému dochování snadný a jednoznačný výklad. Nebudeme-li tedy politiku slezských vévodů posuzovat podle situace vytvořené ve vrcholném středověku (sjednocené polské království nebo německý charakter Slezska), pak se samozřejmý předpoklad o politické koncepci slezských vévodů změní spíše v otázku, na kterou musíme teprve hledat odpověď. V jistém smyslu tedy předkládaná práce Monarchie slezských Jindřichů nenavazuje na dosavadní bádání již z toho důvodu, že tímto pojmem nepopisuji skutečnou středověkou monarchii nebo její ideu, jako to činilo dosavadní bádání, nýbrž politiku slezských Jindřichů, jejíž obsah a idee se musí nejprve historickou analýzou doložit. To, co bylo v historiografii považováno za samozřejmé, je zproblematizováno i tím, že pojem Monarchie vztahuji nejen na vládu Jindřicha Bradatého a jeho syna, ale rovněž na Jindřicha III. Vratislavského, jeho syna Jindřicha IV. Proba a v určitých momentech i na ostatní slezské vévody. Časové rozpětí práce na celé století umožní položit si otázku kontinuity a diskontinuity politiky slezských vévodů. Politiku slezských Jindřichů chápu v širším smyslu, než jen dosahování konkrétních cílů pomocí diplomatických a vojenských prostředků. Nezastupitelnou roli v politice středověkých vévodů hrála rovněž dynastická paměť, legitimita moci, panovnická reprezentace a symbolika, fundace a rezidence, které nejzřetelněji demonstrovaly moc a slávu jejich majitelů. Teprve na základě výzkumu těchto témat budeme moci lépe porozumět motivaci jednání slezských panovníků. Na druhou stranu je však třeba přiznat, že tato práce nepostihuje všechny aspekty středověké monarchie a celou strukturu panovnické moci. 41 Např. problematiku hospodářství a otázku společenskou pomíjím z toho důvodu, že již byly pojednány v jiné práci. 42 Navíc by tyto kapitoly nezapadaly do celkové koncepce práce, jejímž hlavním cílem je definovat politiku slezských Jindřichů z jejich vlastní perspektivy. 41 Srov. vzorovou práci k tomuto tématu Jan, Libor: Václav II. a struktury panovnické moci. Brno 2006, která ovšem vyvolala polemické reakce: Třeštík, Dušan Žemlička, Josef: O modelech vývoje přemyslovského státu. ČČH 105, 2007, s Srov. Jan, L.: Skrytý půvab středoevropského modelu. ČČH 105, 2007, s Žemlička, J.: Kasteláni, vilikové a beneficia v netransformované transformaci. ČČH 106, 2008, s Tyto otázky částečně řešil, i když se spornými závěry, Mularczyk, Jerzy: Władza książęca na Śląsku w XIII wieku. Wrocław

35 SLEZŠTÍ VÉVODOVÉ V PROMĚNÁCH STŘEDNÍ EVROPY 13. STOLETÍ Předmětem první části práce je analýza zahraniční politiky 1 čtyř slezských vévodů, kteří vládli v letech Jindřicha I. Bradatého, Jindřicha II. Pobožného, Jindřicha III. Bílého a Jindřicha IV. Proba. 2 Cílem však není pouze chronologicky seřadit a kriticky zhodnotit události, které byly už mnohokrát reflektovány v odborné literatuře, ale především hledat odpověď na otázku, zda politika slezských vévodů byla určována koncepcí označenou v moderní historiografii jako Monarchie slezských Jindřichů. Rozmach moci za Jindřicha I. Bradatého a Jindřicha II. Pobožného ( ) Podle Benedykta Zientary se nejpozději během 70. let 12. století, kdy předčasně zemřeli starší synové Boleslava Dlouhého, stal vévoda Jindřich hlavním kandidátem na nástupce slezského Piastovce. 3 Jindřich měl sice ještě staršího bratra Jaroslava, který byl však kvůli církevní kariéře (byl současně opolským vévodou a vratislavským biskupem) teoreticky vyloučen z nástupnictví. Když v roce 1201 odešli z tohoto světa vévoda-biskup Jaroslav (22. března) a brzy po něm i jeho otec Boleslav Dlouhý (8. prosince), nebyl vévoda Jindřich I. Bradatý patrně zaskočen rychlým sledem událostí a převzal moc. 4 Jeho vláda neobjímala tehdy celé Slezsko. Ratibořsko totiž už asi od roku 1172 ovládal jeho strýc Měšek, 5 který vznesl dokonce nárok na opolské vévodství uprázdněné po zemřelém Jaroslavovi. 6 Zápas o otcovské dědictví byl záhy ukončen roku 1202 smírem, který zprostředkovali vratislavský a krakovský biskup spolu s hnězdenským metropolitou. 7 Mírová smlouva byla 1 Zahraniční politikou míním zejména vztah slezských vévodů ke knížatům, králům a ostatním suverénům sousedícím s jejich državami. 2 Do určité míry je potřeba zkoumat i činnost ostatních slezských a opolských vévodů, kteří byli potomky Měška Ratibořského (zemř. 1211), který byl mladším bratrem vévody Boleslava Dlouhého (zemř. 1201). 3 Zientara, B.: Henryk Brodaty, s V listině pro lubušský klášter z roku 1202 (SUb I, s , č. 77) vévoda Jindřich připomíná, že se aktivně zapojoval do vladařských povinností už během života svého otce. 4 Zientara, B.: Henryk Brodaty, s Tak alespoň soudí na základě svědectví Polsko-slezské kroniky (Kronika Polska. MPH III, s. 646) Mika, Norbert: Mieszko. Syn Władysława II Wygnańca, książe raciborski i pan Krakowa dzielnicowy władca Polski. Racibórz 2006, s Podle Zientara, B.: Henryk Brodaty, s. 124 usiloval Měšek Ratibořský odejmout Jindřichovi vládu ve Slezsku úplně. 7 SUb I, s. 53, č

36 nakonec potvrzena papežem Innocencem III., jehož konfirmace částečně reprodukuje obsah dnes nedochované dohody. 8 Podle ní se vévoda Jindřich zavázal vyplatit svému strýci 1000 hřiven stříbra a ponechat mu blíže v listině nespecifikované hrady a území (castra et terra), které vládce Ratiboře držel v době sepisování mírové smlouvy. Navíc se obě strany i jménem svých nástupců zavázaly přísahou, že si nebudou nárokovat vládu nad územím protější strany. Opatrná interpretace listin dovoluje přijmout tezi, že dohoda potvrdila pro Jindřicha I. Bradatého nevýhodný status quo, který měl být zachován i v příští generaci, aniž bychom byli informováni o přesném vymezení rozsahu vlády soupeřících stran. V literatuře je souhlasně přijímáno, že Měšek Ratibořský tehdy připojil ke svému dominiu Opolsko, čímž byl na další desetiletí petrifikován stav rozdělení Slezska na vlastní Slezsko (pozdější Dolní Slezsko) a Opolsko (pozdější Horní Slezsko). 9 Nemalá částka tisíc hřiven stříbra, kterou musel Jindřich I. Bradatý zaplatit, vyvolává otázku, co si za ní vévoda vlastně vykoupil. Vždyť na úkor Měška Ratibořského přišel asi o Opolsko, jak je shodně přijímáno v literatuře, ačkoliv papežská listina hovoří neurčitě o území a hradech. 10 Podle Norberta Miky, který odmítl tezi Janusze Bieniaka, že Jindřich I. Bradatý zaplatil za rezignaci Měška Ratibořského na seniorátní práva k celému Slezsku, byla částka kompenzací za Nisko a Otmuchovsko. 11 Zda k tomuto rozdělení došlo už roku 1202 nebo později, nelze však přesněji určit kvůli nedostatku pramenných svědectví. Norbert Mika se rovněž domnívá, že Měšek Ratibořský měl na Opolsko právo, neboť mu je těsně před smrtí udělil jeho bratr Boleslav Dlouhý. 12 Historik podepřel svou tezi jednou větou slezské kroniky z konce 13. století: qui decedens [Boleslav Dlouhý] fratri suo Mesiconi terram Opolie delegavit, quam Henricus Barbatus, filius eius, item sibi assumpsit. 13 Interpretace citované věty není ovšem jednoznačná, neboť celý odstavec, v němž je tato věta vložena, je nesrozumitelný v kontextu kroniky a narušuje chronologii vyprávění. 14 Proti Mikově tezi lze naopak jako 8 SUb I, s , č Srov. Mika, N.: Mieszko. Syn Władysława, s Grodecki, Roman: Dzieje polityczne Śląska, s ; Geschichte Schlesiens, s. 91. Měšek Ratibořský však nikdy nepoužíval titul dux de Opol nebo Opuliensis, viz Mika, N.: Mieszko. Syn Władysława, s. 79. Učinil tak až jeho nejstarší syn Kazimír. 11 Navíc tak činí bez patřičné argumentace nebo odkazu na pramenné svědectví, viz Mika, N.: Mieszko. Syn Władysława, s Mika, N.: Mieszko. Syn Władysława, s Kronika Polska. MPH III, s Kronika Polska. MPH III, s. 638: Hoc tandem defuncto [Konrád, bratr Boleslava Dlouhého] Glogoviensis marchia in Boleslai dicionem rediit, qui decedens fratri suo Mesiconi terram Opolie delegavit, quam Henricus Barbatus, filius eius, item sibi assumpsit et decedens Casmiro [Kazimír Spravedlivý, nejmladší syn Boleslava Křivoústého?], filio Boleslai monarchi defuncto hereditas ad Casmirum [který?] devolvitur. Poslední část věty od slov decedens Casmiro je zcela nesrozumitelná. 32

37 argument postavit nevraživý až nepřátelský vztah mezi vévodou Boleslavem Dlouhým a jeho mladším bratrem Měškem. Příkladná spolupráce sourozenců, pokud kdy vůbec byla realitou, vzala za své brzy po roce 1163, kdy potomkům Vladislava II. Vyhnance bylo navráceno Slezsko. Měšek začal usilovat o vyčlenění vlastního údělu. Jelikož jeho žádosti nebylo vyhověno, spojil se s nejstarším synem Boleslava Dlouhého, vévodou Jaroslavem, kterého chtěl jeho otec a zejména jeho nevlastní matka vyloučit z nástupnictví. Neshod mezi slezskými Piastovci využil tehdejší polský kníže Boleslav Kadeřavý, který se pokusil roku 1172 vyhnat Boleslava Dlouhého ze Slezska. Díky intervenci z říše byl však nechtěný vévoda opět dosazen do knížecí hodnosti s tím, že musel reptajícím vévodům vyčlenit samostatná vévodství. Jeho bratr Měšek obdržel Ratiboř, ale tento fakt zřejmě neuspokojil ambiciózní povahu Piastovce. Někdy po roce 1177 vyhnal ratibořský vévoda svého bratra a zmocnil se celého Slezska. 15 Proti tomu se rázně postavil nový vládce Krakova kníže Kazimír Spravedlivý, který přinutil Měška Ratibořského, aby vrátil svému bratru Slezsko. Jako náhradu dostal Měšek od krakovského knížete dvě kastelánie osvětimskou a bytomskou, které se těsně přimykaly k jeho slezskému dominiu. 16 Po roce 1194, kdy zemřel Kazimír Spravedlivý a o Krakov začal bojovat senior piastovského rodu Mešek III. Starý, se Boleslav Dlouhý, jeho syn Jaroslav i Měšek Ratibořský ocitli ve stejném politickém táboře podporujícím velkopolského vévodu. To však vůbec nemusí vypovídat o trvalém vzájemném sblížení, spíše o krátkodobém prolnutí vlastních zájmů, které směřovaly proti nezletilým dědicům Kazimíra Spravedlivého. O napjatém vztahu všech Piastovců (universis Polonie ducibus) k Boleslavu Dlouhému přináší svědectví papežská listina z roku 1198, v níž Innocenc III. žádá hnězdenského arcibiskupa, aby přiměl polské vévody k ukončení nepřátelství vůči Boleslavovi, jehož sám papež nazval ecclesie Romane filium specialem. 17 Vraťme se nyní k oné větě ze slezské kroniky o tom, že Boleslav Dlouhý předal Opolsko svému bratru Měškovi. Je jen stěží představitelné, aby Boleslav Dlouhý dobrovolně předal bratru těsně před svou smrtí část slezského území a záměrně tak oslabil pozici vlastního syna a nástupce. Slovům kroniky, která vznikla až v závěru 13. století, lze proto rozumět i tak, že 15 Magistri Vincentii dicti Kadłubek Chronica Polonorum. MPH SN XI, ed. M. Plezia, s. 147:... Silenciana uisa est rebellare prouincia, cuius principatum Mesco Wladislaides fratre abacto, duce Boleslao, rapuerat. 16 Magistri Vincentii dicti Kadłubek Chronica Polonorum. MPH SN XI, s. 147 pouze konstatuje, že Kazimír Spravedlivý rozdělil Slezsko mezi vévody, avšak mlčí o kompenzaci pro ratibořského vévodu. Teprve velkopolská kronika z konce 13. století, která přepracovala a doplnila Kadłubkův text, hovoří o náhradě pro Měška v podobě dvou kastelánií, viz Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s. 58. Srov. Mika, N.: Mieszko. Syn Władysława, s SUb I, s , č

38 Boleslav Dlouhý pouze via facti uznal zabrání Opolska bratrem Měškem, neboť tehdy neměl možnost tomu zabránit. Zápas o Opolsko způsobil, že Jindřich I. Bradatý ani Měško Ratibořský nemohli zasáhnout do bojů o Krakov po smrti Měška III. Starého v roce Jelikož v Malopolsku upevňoval svou pozici vévoda Lešek Bílý, syn Kazimíra Spravedlivého, obrátil vévoda Jindřich I. Bradatý svou pozornost k Velkopolsku. Podle převládajícího názoru historiků došlo někdy mezi lety mezi Jindřichem I. Bradatým a velkopolským vévodou Vladislavem Laskonogim k dohodě, na jejímž základě získal slezský vévoda výměnou za Lubuš velkopolskou Kališ. 18 Existence této dohody sice není dosvědčena prameny, ale její existenci dostatečně zdůvodnil historik Gerard Labuda. 19 Podle nejstarších písemných svědectví ze začátku 13. století vládli totiž nad lubušskou zemí, nejzápadnější částí piastovských držav, slezští vévodové. 20 Jelikož vévoda velkopolský bránil Lubušsko během války v roce 1209 jako vlastní teritorium (viz dále), muselo dojít k jeho předání před tímto datem. Nejsnadněji se nabízí vysvětlení, jež spojuje tuto transakci se získáním Kališe, tradičně velkopolského území, do rukou Jindřicha I. Bradatého, ke kterému došlo někdy před rokem Tehdy totiž vystupuje Vladislav Odonic s titulem dux de Calis. 21 Bula Honoria III. z roku 1217 potvrzuje, že Odonic obdržel Kališ pouze do dočasného užívání jako dar slezského vévody. 22 Smyslem tedy předpokládané dohody mezi Jindřichem I. Bradatým a Vladislavem Laskonogim bylo podle G. Labudy naplnit expanzivní potřeby piastovských vévodů. Zatímco Laskonogi nutně potřeboval Lubuš pro zajištění územních výdobytků v Pomořanech, pro 18 Grodecki, R.: Dzieje polityczne Śląska, s. 192 a po něm Zientara, B.: Henryk Brodaty, s. 184 se domnívali, že vévoda Vladislav předal vévodovi Jindřichovi Kališsko neprávem, neboť toto území bylo částí otcovského dědictví Odonice. To mělo být také jedním z důvodů povstání Odonice proti svému strýci. Podle nejnovějších zjištění však zřejmě Kališsko nebylo Odonicovým dědičným územím, viz Baran-Kozłowski, Wojciech: Arcybiskup gnieźnieński Henryk Kietlicz ( ). Działalność kościelna i polityczna. Poznań 2005, s Labuda, Gerard: Przynależność terytorialna Ziemi Lubuskiej. RH 35, 1969, s převzal starší názory (Grodecki, R.: Dzieje polityczne Śląska, s. 192, pozn. 1), které pak zakořenily v literatuře natrvalo. Srov. např. Zientara, B.: Henryk Brodaty, s Jde o slezské listiny z roku 1202 (SUb I, s. 50, č. 77) a 1203 (SUb I, s. 55, č. 83), které prý mají potvrzovat příslušnost Lubuše k slezskému vévodství, viz Labuda, G.: Przynależność terytorialna, s SUb I, s. 86, č KDW I, s. 86, č. 93:... cum dudum te [tj. Vladislav Odonic] ab hereditate tua iniuste depulsum ac bellorum clade quassatum in terram suam tum pietatis tum consanguinitatis intuitu recepisset, castrumque suum de Calis tibi pro vite tue subsidio assignasset prestito a te primitus iuramento, quod post recuperationem terre tue... castrum illud sibi restitueres sine mora... Srov. Geschichte Schlesiens, s ; Grodecki, R.: Dzieje polityczne Śląska, s. 193; Zachorowski, Stanisław: Studia do dziejów wieku XIII w pierwszej jego połowie. Kraków 1920, s a Zientara, B.: Henryk Brodaty, s

39 Bradatého znamenal Kališ zase lákavou možnost získat část velkopolského území. 23 Velkopolsko-slezská smlouva byla uzavřena v době, kdy se schylovalo k prvnímu politicko-církevnímu sporu na území Polska. Proti Vladislavovi Laskonogému vystoupil hnězdenský arcibiskup Jindřich Kietlicz, který měl za sebou podporu ambiciozního mladého vévody Vladislava Odonice, synovce Laskonogého, Leška Bílého a Konráda Mazovského, synů Kazimíra Spravedlivého. Velkopolský vévoda však držel vládu pevně v rukou, a tak Kietlicz spolu s Odonicem museli roku 1206 z Velkopolska uprchnout. Jejich kroky směřovaly překvapivě na vratislavský dvůr Jindřicha I. Bradatého. 24 Podporování hnězdenského arcibiskupa a nespokojeného knížete rozhodně neznamenalo, že Jindřich I. Bradatý vsadil vše na jednu kartu. Spíše se snažil udržovat dobré styky z oběma znepřátelenými tábory, z jejichž vzájemného soupeření usiloval vévoda Jindřich získat co nejvíce pro své vlastní politické zájmy. Jinak by slezský vévoda neinicioval křest svého syna, jehož kmotrem se stal právě velkopolský vévoda Vladislav Laskonogi. Nejen k vykonání svátosti, ale i k předpokládaným politickým jednáním byly přizvány světské i církevní špičky tehdejší společnosti. Mezi pozvanými na slavnost, která se konala v den svátku Narození Páně roku 1208 v Hlohově, najdeme vedle velkopolského vévody i jeho stejnojmenného synovce - pána Kališe, arcibiskupa Jindřicha Kietlicze, poznaňského biskupa Arnolda, vratislavského biskupa Vavřince, lubušského biskupa Vavřince, opata lubušského kláštera Gunthera a samozřejmě Jindřicha I. Bradatého se svou manželkou Hedvikou a syny Konrádem a Jindřichem mladším, nepočítaje kanovníky a zástupce šlechty. 25 Přesný obsah politických rozhovorů sice není znám, ale podle následujících událostí můžeme předpokládat, že Odonic získal dočasně Kališ a jako otcovské dědictví území Przemęt a arcibiskup Kietlicz se smířil s exkomunikovaným vévodou Vladislavem Laskonogim, s nímž Jindřich I. Bradatý obnovil spojenectví. 26 Události z let 1202 a 1208 přesvědčivě dokazují, že také Jindřich I. Bradatý patřil na 23 Labuda, G.: Przynależność terytorialna, s. 32 se domnívá, že ani slezští ani velkopolští vévodové nedocenili v první polovině 13. století strategický význam lubušského území pro obranu svých držav. Myslím, že toto hodnocení politiky Piastovců je příliš přísné. 24 Listina z roku 1206 (SUb I, s. 73, č. 101) uvádí výslovně, že facta est autem hec commutatio anno illo, in quo dominus Henricus archiepiscopus excommunicato ab ipso duce Wlodizlao mansit in Wratizlauia. Odonic sice v dokumentu není uveden, ale jeho přítomnost musíme předpokládat. Dále viz Baran-Kozłowski, W.: Arcybiskup gnieźnieński Henryk Kietlicz, s SUb I, s. 86, č. 116: Actum est hoc in Glogou in natali domini, tempore suo baptizavit dux Wladizlaus filium Henrici ducis Zatímco Zientara, B.: Henryk Brodaty, s zmiňuje pouze poslední bod, Grodecki, R.: Dzieje polityczne Śląska, s. 194 jmenuje všechny tři body jako výsledky hlohovských jednání. Srov. Zachorowski, S.: Studia do dziejów, s a Baran- Kozłowski, W.: Arcybiskup gnieźnieński Henryk Kietlicz, s

40 počátku své vlády ke skupině knížat podporující hnězdenského arcibiskupa. Jindřich Kietlicz se zasadil u papeže Innocence III. o vydání listin, které byly vstřícným gestem směrem k Bradatému. Za takový dokument je nutné považovat listinu, v níž papež bere pod svou zvláštní ochranu klášter cisterciaček ve slezské Třebnici, tj. fundaci založenou a štědře obdarovanou Jindřichem I. Bradatým a jeho chotí Hedvikou. 27 Další dvě listiny ze dne 8. ledna 1207 se sice nevztahují přímo k slezskému vévodovi, přesto je jim potřeba věnovat pozornost. Papež totiž nařizuje magdeburskému arcibiskupovi a kapitule, aby do funkce probošta dosadili jistého Otu, který je blíže charakterizován jako nepos nobilis viri.. ducis Polonie. 28 Není sice pochyb, že je pod tímto jménem míněn Oto Děpoltic, synovec Jindřicha I. Bradatého, 29 avšak poněkud překvapuje titul Jindřicha jako dux Polonie. Ne že by se snad tento titul slezských vévodů vůbec nevyskytoval v pramenech vzniklých mimo slezské území. Jedná se však vždy o určitou nepřesnost vzdálených pozorovatelů, pro které byl každý Piastovec polským knížetem. Vydavatele listiny z ledna 1207 však nelze s ohledem na skutečnost, že na konečnou podobu těchto písemnosti měl velký vliv arcibiskup Kietlicz, podezírat z nepřesnosti. Navíc tentýž papež v listině z roku 1210 oslovuje svého adresáta zcela správně jako dux Zlesie. Můžeme tedy označení slezského vévody jako dux Polonie považovat za jakési nedopatření? Domnívám se, že nikoli. Hnězdenský arcibiskup byl obratným politikem, který přicestoval do Věčného města s přesnou vizí a jediným cílem. Jindřich Kietlicz usiloval v římské kurii zejména o vydání listin, které by mu daly do ruky účinné kanonicko-právní zbraně proti vzdorujícímu velkopolskému knížeti Vladislavovi. V jedné z nich oslovuje papež velkopolského knížete nobili viro duci Vladislao bez panovnické titulatury! 30 Z církevního hlediska totiž Vladislav Laskonogi nebyl po exkomunikaci legitimním knížetem, což mu papežská listina důrazně připomíná. Hnězdenský arcibiskup tak ústy papeže dával velkopolskému knížeti najevo, že jeho nárok na vládu není samozřejmý, a zároveň vstřícným gestem k Jindřichu I. Bradatému naznačil, že má vyhlédnutého vhodného kandidáta na velkopolský nebo dokonce polský knížecí stolec zaručující vládu nad celým regnum Polonie. 31 Samozřejmě tyto úvahy nemohou opustit sféru domněnek, byť docela spolehlivě zapadají do kontextu tehdejší politické konstelace v Polsku. 27 SUb I, s. 77, č KDW I, s , č K osobě Oty Děpoltice, syna Jindřichovy sestry Adléty, viz Zakrzewski, S.: Piast czy Przemyślida. KH 20, 1906, s KDW I, s , č. 42. Srov. Baran-Kozłowski, W.: Arcybiskup gnieźnieński Henryk Kietlicz, s Rozhodnutí pro jednu z obou možností závisí na tom, zda titulatuře dux Polonie budeme rozumět v partikulárním 36

41 Přesto první léta vlády Jindřicha I. Bradatého neprozrazují nějakou zřetelnou politickou koncepci, která by určovala jednotlivé kroky slezského vévody. 32 Určitou strategii lze vytušit teprve z textu v literatuře často citované papežské buly Significavit nobis z 9. června Papež vyšel vstříc žádosti nejmenovaného slezského vévody (dux Zlesie), který prosil o potvrzení platnosti tzv. testamentu Boleslava Křivoústého. Lze předpokládat, že papežská listina věrně reprodukuje nejdůležitější body supliky slezského vévody. Ten papeži připomínal, že polský kníže (míněn patrně Boleslav Křivoústý) ustanovil kdysi pravidlo nástupnictví, podle kterého byla vrchní vláda v Krakově rezervována nejstaršímu členu piastovského rodu. Po smrti nebo odstoupení vrchního vládce, měl nastoupit opět nejstarší Piastovec. Hnězdenský arcibiskup, tehdy ním byl Jindřich Kietlicz, a jeho sufragáni měli zaštítit dodržování těchto ustanovení církevní autoritou. Diskuzi k listině shrnul naposledy Wojciech Baran-Kozłowski, který při tom upozornil, že klíčem k porozumění obsahu listiny, je identifikace nejmenovaného dux Zlesie, který poslal žádost do Říma. 34 Dodnes v historiografii neexistuje shodný názor na řešení této otázky. Část historiků ztotožňuje onoho dux Zlesie s ratibořským vévodou Měškem, 35 kdežto jiní argumentují ve prospěch Jindřicha I. Bradatého. 36 Druhá varianta je dle všech indicií také nejpravděpodobnější, ačkoliv vévoda Jindřich nebyl v době vydání buly nejstarším příslušníkem piastovského rodu, v jehož prospěch vyznívá text buly. Tím byl skutečně jeho strýc Měšek Ratibořský, ale zmínka o dobrovolném odstoupení (si maior decederet vel cederet iuri suo) od nároku na vrchní vládu napovídá, že ratibořský vévoda mohl posloužit Jindřichovi jen jako dočasný prostředek k dosažení vlastních cílů. Rovněž titulatura vévody Jindřicha se shoduje s titulem adresáta papežské listiny, zatímco vévoda Měšek je v pramenech nazýván důsledně jako dux Ratiborie nebo dux Raceburgensis. 37 Navíc byl Jindřich I. Bradatý v Římě díky delegaci (Velkopolsko) nebo universálním významu. Obojí je totiž možné. 32 Což připustil už Zientara, B.: Henryk Brodaty, s SUb I, s. 87, č Baran-Kozłowski, W.: Arcybiskup gnieźnieński Henryk Kietlicz, s Naposledy bránil ratibořské řešení problému Mika, N.: Mieszko. Syn Władysława, s , avšak s pochybnými argumenty. 36 Baran-Kozłowski, W.: Arcybiskup gnieźnieński Henryk Kietlicz, s Srov. Zientara, B.: Henryk Brodaty, s. 187; Grodecki, R.: Dzieje polityczne Śląska, s ; Geschichte Schlesiens, s Tento argument uznává i Mika, N.: Mieszko. Syn Władysława, s. 157, který jej ale zároveň oslabuje poukazem na dost pochybnou skutečnost, že se nedochovala žádná listina ratibořského vévody, v níž by Měško určitě (sic!) figuroval s titulem dux Slesie, a které se už tehdy vztahovalo na celé území Slezska, tedy včetně pozdějšího Dolního a Horního Slezska. Pomineme-li problematickou argumentaci ex silentio, je nutné počítat přinejmenším v titulatuře se zřetelným odlišením vládců Slezska a Opolska, které vykrystalizovalo právě v první polovině 13. století. Podrobněji o tomto procesu pojednávám v následující kapitole. 37

42 hnězdenského arcibiskupa roku 1207 určitě známější, než jeho strýc z Ratiboře. Pokud za podáním supliky do Říma budeme vidět Jindřicha I. Bradatého, a zdá se, že o tom není potřeba pochybovat, pak musíme připustit, že slezský vévoda tímto obratným diplomatickým tahem přiměl Innocence III. změnit dosavadní politiku. Vždyť tentýž papež ještě před třemi lety přijal krakovského vévodu Leška Bílého, syna knížete Kazimíra Spravedlivého, spolu s jeho vévodstvím pod zvláštní ochranu apoštolského stolce, čímž uznával legitimitu jeho vlády v Krakově. 38 Navíc toto nové rozhodnutí papeže směřovalo proti jednomu ze skupiny knížat, kteří podporovali hnězdenského arcibiskupa Jindřicha Kietlicza. Jakým způsobem docílil slezský vévoda tohoto obratu? Spekulace odborné literatury, že na rozhodování římské kurie měla vliv delegace uherského krále Ondřeje II., který potřeboval kvůli Haliči neutralizovat vojenský potenciál krakovského knížete Leška Bílého, jsou sice lákavé, ale je nutno je přijímat s největší opatrností. 39 Uherský vliv není možné přeceňovat. Bronisław Włodarski sice tvrdí, že Leška Bílého zdržely v Polsku události kolem vydání buly Significavit nobis a nemohl se tak osobně zúčastnit výpravy na Halič, kde uherské vojsko dosadilo na trůn nezletilého vévodu Daniele, syna zabitého Romana Haličského. 40 Krakovský kníže však vyslal vojsko, které paradoxně podpořilo uherské oddíly v dobývání Haliče, při čemž dbalo hlavně na zájmy Leška Bílého. Napětí a rivalita mezi uherským a krakovským dvorem, i přes formálně dodržovaný mír, byly totiž konstantou politických poměrů na uhersko-polském pomezí. Włodarski přesto ani slovem nezmiňuje angažovanost krále Ondřeje II. u římské kurie ve prospěch slezského vévody. Hypoteticky bychom mohli uvažovat o tom, že díky sourozeneckému vztahu manželek slezského vévody a uherského krále probíhaly mezi Slezskem a Uhrami čilé diplomatické kontakty, o nichž však prameny zarytě mlčí. 41 Ani analýza pramenů ani dosavadní návrhy literatury nemohou spolehlivě vysvětlit vydání buly roku 1210 a tím ani změnu v politice Innocence III. Proč by papežova aktivita mířila proti politickému táboru, který měl za úkol uvést v život církevní reformy na území hnězdenské arcidiecéze? 38 Listina opustila papežskou kancelář 4. ledna 1207, viz KDM I, s. 11, č. V:... personam tuam [tj. Leška Bílého] cum ducatu Cracouiensi et omnibus bonis tuis, que iuste possides et quiete, sub beati Petri et nostra protectione suscipimus et presentis scripti pagina communimus, auctoritate presentium districtus inhibentes, ne quis te super eis presumat indebite molestare. Překvapení z obratu papežské politiky neskrývá Baran-Kozłowski, W.: Arcybiskup gnieźnieński Henryk Kietlicz, s Nápad Wojciecha Dziewulského (Dziewulski, Władysław: Bułgarka księżną opolską. Sobótka 29, 1969, s. 164) byl přijat v literatuře zcela nekriticky, viz Zientara, B.: Henryk Brodaty, s. 188; Baran-Kozłowski, W.: Arcybiskup gnieźnieński Henryk Kietlicz, s Włodarski, Bronisław: Polska i Ruś Warszawa 1966, s Uherská královna Gertruda (zemř. 1213) byla starší sestrou Hedviky, manželky Jindřicha I. Bradatého, viz Gottschalk, 38

43 Mezi bezprostřední reakce na vydání buly můžeme počítat církevní synodu svolanou Jindřichem Kietliczem v červenci 1210 do Borzykowa. 42 Na ní získal hnězdenský arcibiskup slavnostní slib přítomných Piastovců s vydáním imunitního privilegia potvrzující libertas ecclesie, která byla hlavním heslem politiky Jindřicha Kietlicze. Mezi podporovatele arcibiskupa s jistotou patřily signatáři privilegia, tedy: krakovský kníže Lešek Bílý, kališský kníže Vladislav Odonic a mazovský kníže Konrád. 43 Synody se sice zúčastnil také Jindřich I. Bradatý, 44 ale jeho jméno na privilegiu knížat chybí. V literatuře převládá názor, že se arcibiskup ocitl v tíživé situaci, neboť musel vysvětlovat mladší generaci Piastovců a zejména krakovskému knížeti, proč papež začal podporovat restituci pravidel nástupnictví podle seniorátního řádu. Jindřich Kietlicz měl uklidnit situaci tím, že slíbil vysvětlit celou záležitost v Římě osobně. Na paralelně probíhajícím sjezdu knížat byl prý pak dohodnut kompromis, se kterým souhlasil i Lešek Bílý, že vládá v Krakově bude předána podle dikce papežské listiny vévodovi ratibořskému. 45 Ačkoliv takový průběh jednání v Borzykowě nelze podložit žádným historickým svědectvím, v podstatě lze s ním souhlasit s jednou výhradou. Stěží můžeme hovořit o kompromisu, 46 když text papežské listiny byl již několik týdnů hotov, nemluvě o době předcházející jejímu vydání. O kompromisu mezi Piastovci by mělo smysl mluvit před sepsáním supliky slezského vévody a jejím potvrzením v Římě. Na sjezdu knížat v Borzykowu bylo možné už jen dokument přijmout nebo ho zamítnout. Podle všeho museli Piastovci s textem buly v přítomnosti hnězdenského arcibiskupa souhlasit. Jindřich Kietlicz, který pro své politické cíle hojně využíval papežské listiny, nemohl nyní, pokud nechtěl oslabit vlastní autoritu, vystupovat zjevně proti bule Significavit nobis, ač s jejím obsahem pravděpodobně nesouhlasil. Ať už tedy rozhovory na sjezdu probíhaly jakkoliv, bylo zřejmé, že se Jindřich I. Bradatý začal postupně politicky vzdalovat skupině mladších Piastovců i jejich duchovnímu vůdci - hnězdenskému arcibiskupovi. Joseph: St. Hedwig Herzogin von Schlesien. Köln Graz 1964, s Listina Vladislava Odonice z 29. července 1210 jmenuje účastníky synody:... et tota sinodus in Boricov celebrata. KDW I, s. 65, č. 66. K lokalizaci místa synody viz Baran-Kozłowski, W.: Arcybiskup gnieźnieński Henryk Kietlicz, s. 141, pozn Víme o tom z listiny Innocence III. ze dne 21. dubna 1211, KDM I, s , č. VII, která obsahuje pouze obecné ustanovení. Konkrétní body pak obsahuje listina týchž vévodů a Kazimíra Opolského, jejíž datace je umístěna mezi 16. květen 1211 (smrt Měška Ratibořského a nástup Kazimíra Opolského) a 29. prosinec 1215 (konfirmace privilegia papežem Innocencem III.), KDW I, s , č. 68; SUb I, s. 103, č KDW I, s. 65, č. 66:... Lezstico dux Cracovie, Cunradus dux, frater eius Heinricus dux Zlesie Zientara, B.: Henryk Brodaty, s. 189; Baran-Kozłowski, W.: Arcybiskup gnieźnieński Henryk Kietlicz, s Tak Baran-Kozłowski, W.: Arcybiskup gnieźnieński Henryk Kietlicz, s

44 Obsazení Krakova bez boje oddíly Měška Ratibořského zřejmě potvrzuje výše nastíněný průběh borzykowského sněmu. S vládou ratibořského vévody však zřejmě musel spolu s místními velmoži souhlasit i krakovský biskup, kterým byl pozdější kronikář Vincentius Kadłubek. Piastovec z Ratiboře se tak někdy na přelomu roku 1210/1211 dočkal poct, o něž usilovali jiní slezští vévodové celá desetiletí. Netěšil se z nich však dlouho. Letopisy zaznamenaly jeho skon v Krakově 16. května Měškova efemérní vláda v Krakově zanechala v pramenech sotva rozpoznatelnou stopu. 48 Ratibořský vévoda pravděpodobně postupoval s vědomím Jindřicha I. Bradatého, který měl po smrti Měška převzít v Krakově vládu. K tomu ovšem nedošlo, což bylo zapříčiněno dvěma skutečnostmi, které se v první polovině roku 1211 vyskytly téměř současně - diplomatická cesta Jindřicha Kietlicze do Říma a válka o Lubuš. Druhý pobyt hnězdenského arcibiskupa ve Věčném městě bývá časově ohraničen 21. dubnem a 13. květnem roku Během této doby obdržel metropolita pět papežských bul, z nichž ovšem ani jedna se netýká přímo ustanovení o nástupnictví piastovských knížat potvrzených Innocencem III. o rok dříve. Lehce přehnané jsou tedy teze historiků, že se Jindřichovi Kietliczovi podařilo přimět papeže k přehodnocení jeho dřívějšího rozhodnutí. 50 Naopak se zdá, že se postoj římské kurie vůči záležitostem ve střední Evropě spíše vyznačoval velkou pružností a zároveň nejednoznačností. Papež sice mimo jiné vydává listiny ve prospěch arcibiskupa Kietlicze, jako třeba protekční bulu pro Vladislava Odonice, která bere pod ochranu sv. Petra nejen osobu vévody, ale i jím ovládané nebo v budoucnu získané území. 51 Na druhou stranu zaujal římský biskup v případě volby a dosazení kanovníka Pavla na poznaňského biskupa postoj zcela odlišný od názoru Jindřicha Kietlicze. 52 Dne 15. ledna 1211, kdy hnězdenský arcibiskup asi ještě prodléval před cestou do Itálie 47 Rocznik górnoszląski MPH III, s. 715, který však uvádí chybné datum: 1206 Mesko Raceburgensis tenendo Cracoviam obiit. Naopak Rocznik kapituły krakowskiej. MPH SN V, s. 71: M CCXI Mesco dux Ratiborie obiit. Kazimirus filius suus succedit, uvádí správné datum, ale zase explicitně nepotvrzuje držení Krakova v rukou vévody. Denní datum uvádějí četná nekrologia, např. Kalendarz katedry krakowskiej. MPH SN V, s Viz dále Mika, N.: Mieszko. Syn Władysława, s Srov. Rymar, Edward: Kiedy Mieszko Plątonogi panował w Krakowie? RH 65, 1999, s. 7-26, který dává přednost ročnímu údaji z hornoslezských letopisů, na čemž pak konstruuje zcela odlišný průběh události i politické koncepce slezských Piastovců. 48 Podle Zientara, B.: Henryk Brodaty, s. 197, pozn. 15 máme svědectví i o vystavení listiny Měška Ratibořského pro benediktinský klášter v Týnci z období jeho panování v Krakově. Zpráva však pochází z falza z 15. století a navíc není zcela zřejmé, zda se jedná o téhož vévodu. Viz SUb I, s , č Baran-Kozłowski, W.: Arcybiskup gnieźnieński Henryk Kietlicz, s Např. Zientara, B.: Henryk Brodaty, s. 196: Szanse przywrócenia senioratu zostały zniweczone przez starania Henryka Kietlicza w Rzymie, które doprowadziły do cofnięcia poparcia Innocentego III dla tej sprawy. 51 KDW I, s , č O celém případu podrobněji viz Baran-Kozłowski, W.: Arcybiskup gnieźnieński Henryk Kietlicz, s

45 v Polsku, zemřel dosavadní poznaňský biskup Arnold, a tak místní kapitula přistoupila po určité době k volbě. Volitelé však byli v otázce výběru kandidáta nejednotní. Skupina kanovníků, kteří nesouhlasili s poznaňským a vratislavským kanovníkem Pavlem jako kandidátem na biskupa, se rozhodla volby nezúčastnit. Průběh sporu, který se dostal až na jednání římské kurie, je podrobně zachycen v papežské konfirmační listině ze 17. července Mluvčím nespokojenců se stal nejmenovaný poznaňský kantor (v listině pouze iniciála jména S). Stanovisko kapituly obhajovali kanovníci Lambert a Matouš. Arcibiskup Kietlicz se o celé kauze dozvěděl v Boloni, když už byl na zpáteční cestě z Itálie. Varovné signály, které přicházely z Polska, ho však nepřiměly vrátit se do Říma a osobně dohlédnout, aby papež rozhodl v jeho prospěch. Ten vyslechl obě strany a nakonec se rozhodl potvrdit kandidáta, který vzešel dle papeže z řádné kanonické volby. Innocenc III. měl sice určité pochybnosti, 54 ale fakt, že šlo o jednu z prvních kanonických voleb s formálním vyloučením intervence světských knížat do jejich procesu, 55 přesvědčil římského biskupa natolik, aby kanovníka Pavla v nového biskupské hodnosti uznal. Žádal ho jen, aby byl poslušným synem hnězdenského arcibiskupa a hájil ideu libertas ecclesie vůči světské moci. Co měl však tento volební spor společného s politikou Jindřicha I. Bradatého? Sledujeme-li kariéru zvoleného biskupa před nastoupením na poznaňskou katedru, musíme konstatovat, že nemálo. Biskup Pavel pocházel ze slezského nebo malopolského rytířstva. V prvním případě by byl spřízněn s majiteli Brukalic na Slezsku, kteří pocházeli pravděpodobně z českých zemí, a ve druhém s knížecím notářem Mikulášem, zakladatelem cisterciáckého kláštera v Jindřichově. 56 Blízký vztah poznaňského biskupa k vratislavskému vévodovi dosvědčuje ještě po letech autor tzv. Jindřichovské knihy (Księga Henrykowska). 57 Nelze zcela vyloučit, že to byl právě biskup Pavel, který vedl z pověření Bradatého smírčí rozhovory v Hlohově roku KDW I, s , č KDW I, s. 72, č. 74:... licet electio supradicta suspecta nobis quodam modo prima facie videretur Strana odmítající uznat biskupa Pavla poukazovala na zasahování ze strany vévody Vladislava Laskonohého do procesu volby, viz KDW I, s. 70, č. 74:... quia dum dominus terre [tj. Vladislav Laskonogi], persecutor et impugnator ecclesiastice libertatis, in civitate tunc temporis esset presens, libera ibidem non poterat electio celebrari Obě možnosti zvažuje Jurek, Tomasz: Obce rycerstwo na Śląsku do połowy XIV wieku. Poznań 1996, s Liber fundationis claustri sancte Marie Virginis in Heinrichow czyli Księga Henrykowska. Ed. Roman Grodecki. Wrocław 1991, s. 116: Notandum, quod in diebus illis, cum claustrum iniciaretur, erat quidam episcopus Poznaniensis ecclesie, qui prescriptis factis una cum domino duce ab inicio interfuit. Hic erat homo antiqus et reverenda persona et erat de cognatione domini Nycolai predicti. Hic idem dominus Paulus episcopus baptizaverat dominum Heinricum, iuniorem ducem [Jindřich II. Pobožný], levans eum de sacro fonte, unde domino Heinrico, duci antiquo Barbato quadam familiaritate speciali erat coniunctus. 58 Baran-Kozłowski, W.: Arcybiskup gnieźnieński Henryk Kietlicz, s. 159, podle kterého Vladislav Laskonogi dokonce zajistil 41

46 Pokud v případě volby poznaňského biskupa můžeme předpokládat, že vratislavský a poznaňský kanovník Pavel byl společným kandidátem slezského i velkopolského vévody, pak v otázce ovládnutí Lubuše musíme počítat spíše s rivalitou. Z listiny vydané 11. dubna 1211 pro lubušský klášter se dozvídáme, 59 že Jindřich I. Bradatý osvobodil cisterciáky od celních poplatků za lodní transport ryb a soli z Pomořan. Listina jmenuje celní stanice in Gubin vel in Lubus. 60 Kdy a jakým způsobem získal vratislavský vévoda lubušské území? Již ve 13. století si ve Slezsku byli vědomi, že Lubuš - hrad, sídlo biskupa a strategické území na říšsko-polském pomezí byl podle slov legendy o sv. Hedvice klíčem slezské země. 61 Dodejme, že Lubuš byla bránou nejen do Slezska a Velkopolska, ale také do Pomořan. Proto už ve 12. století se na území ležící na středním toku řeky Odry snažili proniknout braniborští Askánci, míšenští Wettinové a magdeburští arcibiskupové, kteří dokonce mohli svůj nárok na Lubuš doložit císařskými privilegii. Faktem však zůstává, že až do začátku 13. století drželi hrad Lubuš ve své moci Piastovci. 62 Situace se začala měnit kolem roku 1205, kdy se Vladislav Laskonogi sblížil s dánským králem Waldemarem II., s jehož pomocí chtěl zabránit pronikání Askánců do Pomořan. Braniborský markrabě Albrecht II. byl spřízněný s Wettinem Konrádem Lužickým, který mu dal za manželku svou dceru Matyldu. Dohoda s Askáncem, který tehdy usiloval ovládnout ústí řeky Odry, dala markraběti Konrádovi volnou ruku k expanzi na východ. Nedlouho před únorem 1209 ovládly lužické oddíly hrad Kopanik. 63 Ačkoliv byl Konrád švagrem Vladislava Velkopolského, oblehl v březnu Lubuš. Míšeňský kronikář zanechal zprávu o střetu, z něhož vyšel vítězně markrabě Konrád. Výsledkem bitvy bylo obsazení hradu vojsky markraběte, který krutě potrestal obránce pevnosti. 64 Pavlovi i prebendu v poznaňské kapitule. 59 Pro českého čtenáře může být poněkud matoucí používání stejného zeměpisného označení pro dvě odlišné skutečnosti. Lubušský klášter se nacházel ve Slezsku v místě zvaném Lubiąż (něm. Leubus), kdežto strategické území přimykající se ze západu ke Slezsku a Velkopolsku nese název Lubusz (něm. Lebus). Při překladu do češtiny se však tento rozdíl stírá. 60 SUb I, s. 90, č Podle hagiografa předpověděla sv. Hedvika za svého života zlou povahu svého vnuka, lehnického vévody Boleslava Holého, který odevzdal Lubuš do cizích rukou:... dux Bolezlaus alienavit clavem terre [Silesie], castrum videlicet et territorium Lebusanum. viz Vitae sanctae Hedwigis. MPH IV, s Zientara, B.: Henryk Brodaty, s Svědčí o tom Konrádova listina z 10. února 1209 vydána in Copnic, viz Codex Diplomaticus Saxoniae Regiae, I. Th., Bd. III. Ed. O. Posse, s. 104, č Chronicon Montis Sereni, MGH SS XXIII, s. 176: Conradus Orientalis marchio Lubus castrum soceri sui, Wlodizlai ducis Polonie, propter multas quas ab eo paciebatur iniuras obsedit... Marchio vero post victoriam reversus, castrum cepit, tutoribus eius suspendio condempnatis. 42

47 Podle Benedykta Zientary nejrychleji na vývoj události zareagoval Jindřich I. Bradatý, který vyslal poselstvo k římskému králi, který tehdy dlel se svým dvorem nedaleko slezských hranic v Altenburku. 65 Bylo to v době, kdy se král Otto IV. připravoval na korunovační jízdu do Itálie. Svědectví, o něž toto tvrzení polský historik opírá, však hovoří obecně o Poloni, což mohlo označovat rovněž poselstvo od velkopolského vévody. 66 Navíc neznáme průběh ani výsledek jednání, kterých se zúčastnili rovněž zástupci českého a uherského krále. I kdyby Poloni v Altenburku skutečně zastupovali zájmy slezského vévody, ještě to neznamená, že kauza Lubuš byla předmětem rozhovorů. Spíše lze předpokládat, že polští vyjednavači přišli se stejným úmyslem jako delegace z Čech a Uher vyjádřit podporu welfskému táboru, který se po zavraždění Filipa Švábského 1208 v Bamberku stal dočasným vítězem dlouhotrvajícího zápasu v říši. Problém Lubuše se vyřešil vcelku samovolně. Markrabě Konrád zemřel 6. května 1210 a zanechal po sobě pouze dcery. Jejich manželé, Albrecht II. Braniborský a rýnský falckrabě Jindřich mohli vznést oprávněný nárok na uprázdněná území, ale oba je předběhl míšeňský markrabě Dětřich, který získal lužickou marku za 10 tisíc hřiven stříbra jako léno od Otty IV. 67 Dětřich však pravděpodobně celé Lužice neovládal. Z výše citované listiny pro lubušský klášter je patrné, že slezský vévoda držel ve své moci hrad Gubin, který ležel nad lužickou řekou Nisa, tedy už za hranicemi Slezska. 68 Můžeme tedy konstatovat, že Jindřich I. Bradatý získal někdy v letech za nejasných okolností Lubuš a severovýchodní část Lužic. Toto území bylo ve slezských rukou až do chvíle uzavření mírové smlouvy slezským a velkopolským vévodou v roce Došlo k ní však už za změněné politické konstelace. V předešlém roce zemřel papež Innocenc III., který zasahoval do poměrů ve střední Evropě v dosud nevídané míře. Tento papež intenzivně podporoval reformní myšlenky hnězdenského arcibiskupa. Tato skutečnost přivedla historika Benedykta Zientaru dokonce k myšlence, že smrt velkého papeže způsobila rozhodující oslabení autority Jindřicha Kietlicze a následně i rozpad proreformního tábora piastovských knížat. 69 Snad tomu tak bylo, ale nesmíme zapomínat na bulu Significavit nobis nebo problémy při 65 Zientara, B.: Henryk Brodaty, s Arnoldi Chronica Slavorum, MGH SS rer. Germ. Ed. G. H. Pertz. Hannoverae 1868, s : Illuc convenerut Misnenses et Cisnenses, Poloni quoque et Boemi et Ungari. 67 Chronicon Montis Sereni, MGH SS XXIII, s. 178: Tidericus marchio Misnensis marchiam Orientalem pro 15 milibus marcis ab imperatore redemit, ex quibus 10 milia solvit, quinque vero imperator ei remisit. 68 Grodecki, R.: Dzieje polityczne Śląska, s , pozn Zientara, B.: Henryk Brodaty, s Podle buly Innocence III. (SUb I, s. 103, č. 145) vydané 29. prosince 1215 tvořili 43

48 volbě poznaňského biskupa Pavla, které ukazují, že pozice polského metropolity v očích římské kurie nebyla až tak výjimečná, a že Innocenc III. nepodporoval Kietlicze zcela bezvýhradně. 70 Pravdou však zůstává, že Innocencův nástupce papež Honorius III. měl pro agresivní politiku hnězdenského arcibiskupa daleko méně pochopení než jeho předchůdce. Na druhou stranu nový papež odmítl stížnosti, které proti polskému metropolitovi předložil v Římě plocký biskup Gedko. 71 Je tedy zřejmé, že výměna na papežském stolci neměla až takový dopad na situaci v Polsku. Chronologie událostí přelomového roku 1217 není sice jistá, avšak zdá se, že všemu předcházely rozhovory a dohody mezi Jindřichem I. Bradatým a Vladislavem Velkopolským. Oba Piastovci zůstávali v mírových vztazích nejméně od roku 1208 a nyní se naskytla možnost toto spojenectví ještě více prohloubit. Jeho cílem bylo pravděpodobně oslabit, či lépe řečeno úplně rozbít, opoziční skupinu vévodů kolem hnězdenského arcibiskupa. Tuto interpretaci lze odvodit z rychle za sebou vydaných papežských bul potvrzujících dohody uzavřené mezi Piastovci. Na začátku stojí mírová smlouva mezi velkopolským vévodou Vladislavem a jeho synovcem Vladislavem Odonicem. Dne 9. února 1217 potvrzuje papež Honorius III. mír, který mezi Piastovci nastal, aniž by blíže specifikoval, co bylo jeho obsahem. Podle oslovení Vladislava Odonice jako dux de Calis a podle obsahu následujících bul můžeme předpokládat, že Vladislav Velkopolský uznal právo Odonice na otcovské dědictví ve Velkopolsku. Jindřich Kietlicz nebyl patrně iniciátorem těchto dohod, jinak by mu papež nenařizoval, aby na tento mír dohlížel a sám jej zachovával. 72 V protekční bule pro Vladislava Odonice podtrhuje Honorius III., že ji vydává proto, aby hnězdenský arcibiskup nevyhlašoval kromě závažných provinění na území Odonice exkomunikaci. 73 proreformní křídlo vévodové Lešek Bílý, Konrád Mazovský, Vladislav Odonic a Kazimír Opolský. 70 Ještě před svou smrtí vydal papež Innocenc v roce 1216 dvě protekční buly pro ženský cisterciácký klášter v Třebnici (SUb I, s , č. 147) a mužský v Lubuši (SUb I, s , č. 148), tzn. dvě významné, ne-li nejvýznamnější, fundace slezských vévodů (Třebnici založil sám Jindřich I. Bradatý, kdežto Lubuš jeho otec Boleslav Dlouhý). 71 Baran-Kozłowski, W.: Arcybiskup gnieźnieński Henryk Kietlicz, s KDW I, s. 84, č. 90: Honorius episcopus... venerabili fratri... Gneznensi archiepiscopo et suffraganeis eius salutem.... Preces dilecti filii nobilis viri Wlodislavi ducis de Calis recepimus supplicantis, ut compositionem pacis que inter ipsum et nobilem virum Wlodislavum, patruum suum, nobis (sic) mediantibus intervenit, sicut iuramento firmata est et in publicam scripturam redacta, dignaremur apostolico munimine roborare. Quocirca universitati vestre per apostolica scripta precipientes mandamus, quatenus compositionem ipsam, sicut pro bono pacis provide facta est, sollicitudinis vestre curantes ministerio conservari... [vyzn. P.B.] 73 KDW I, s. 84, č. 91:... Eapropter dilecte in Domino fili, tuis iustis postulationibus inclinati, personam tuam, terram et homines, possessiones et alia bona que impresentiarum rationabiliter possides aut in futurum iustis modis prestante Domino poteris adipisci, sub beati Petri et nostra protectione suscipimus et presentis scripti patrocinio communimus districtius inhibentes, ne venerabilis frater noster Gneznensis archiepiscopus in te vel terram tuam, absque manifesta et rationabili causa et monitione premissa, sententiam excommunicationis promulget... 44

49 Záhy po těchto smlouvách (22. února) a na základě supliky Jindřicha I. Bradatého nařizuje papež Vladislavovi Odonicovi, aby vrátil slezskému vévodovi Kališsko, jak se zavázal při dřívějších dohodách. 74 Důvodem byla skutečnost, že mladý vévoda patrně získal od svého strýce otcovské dědictví, a tím pádem měl vrátit Kališ slezskému vévodovi. Tak pravděpodobně zněl slib z roku 1206 nebo Jen na okraj poznamenejme, že dohled nad dodržením dohody svěřil papež nikoli Kietliczovi, který byl také papežským legátem, ale vratislavskému scholastikovi a krakovskému arcijáhnovi a kanovníkovi. 76 Polský metropolita evidentně ztrácel půdu pod nohama a rozpadu proreformního tábora knížat, které mělo podporovat jeho politiku, nedokázal zabránit. Slezský vévoda naopak získával jednoho spojence za druhým. Už v roce 1216 dosáhl Jindřich I. Bradatý smíru s vratislavským biskupem Vavřincem. 77 Slezského vévodu podporoval také lubušský a poznaňský biskup. Někdy během roku 1217 došlo v Dankově k setkání s Leškem Bílým a uzavření foedus pacis. 78 Vyvrcholením těchto diplomatických aktivit pak byla mírová smlouva mezi vratislavským vévodou Jindřichem a Vladislavem Velkopolským někdy na začátku roku Její obsah je patrný z papežské konfirmace z 9. května Podle ní se obě strany zavázaly, že budou do budoucna respektovat územní rozsah svých domén podle status quo, 80 že si budou navzájem 74 SUb I, s , č. 154: Honorius episcopus... dilecto filio nobili viro Wlodislavo duci de Kalis salutem. Exposita nobis dilecti filii nobilis viri H. ducis Zlesie conquestio patefecit, quod cum dudum te ab hereditate tua iniuste depulsum ac bellorum clade quassatum in terram suam tum pietatis tum consanguinitatis intuitu recepisset, castrumque suum de Calis tibi pro vite tue subsidio assignasset prestito a te primitus iuramento, quod post recuperationem terre tue, fortuna tibi prospere arridente, castrum illud sibi restitueres sine mora: tu recuperata postmodum terra tua, castrum predictum contra proprium iuramentum detinens ad te asseris pertinere, ac in periculum anime tue reddere contradicis; quasdam etiam res immobiles pertinentes ad castrum alienasse diceris in ipsius ducis preiudicium et gravamen: cuius alienationis contractum, venerabilis frater noster Gneznensis archiepiscopus contra ipsius prohibitionem minus licite asseritur confirmasse. Quia vero in nullo tibi accresceret, immo plurimum deperiret, si pretextu alicuius comodi temporalis anime tue incurreris detrimentum, nobilitatem tuam monemus et exhortamur attente per apostolica tibi scripta monentes, quatenus, ne idem dux inde incurrat incommodum unde videtur premium meruisse, prefatum castrum cum omnibus pertinentiis suis sibi restituas, ut teneris. Alioquin, quia in iure suo eidem duci deesse non possumus sicut etiam nec debemus, dilectis filiis scolastico Wratislaviensi et.. archidiacono et Slavo canonico Cracoviensibus damus nostris litteris in mandatis, ut te ad id per censuram ecclesiasticam, appellatione remota, iustitia mediante compellant. 75 SUb I, s. 111, č. 154:... castrumque suum de Calis tibi pro vite tue subsidio assignasset prestito a te primitus iuramento, quod post recuperationem terre tue, fortuna tibi prospere arridente, castrum illud sibi restitueres sine mora SUb I, s. 112, č SUb I, s. 111, č SUb I, s. 116, č. 162: Post hoc iudicium dux Lest(co) foedus pacis iniit cum duce Henrico in Dancouic... Actum anno domini M CC XVII. Podle Baran-Kozłowski, W.: Arcybiskup gnieźnieński Henryk Kietlicz, s. 237, pozn. č. 201 dohoda mohla obsahovat i rezignaci Jindřicha I. Bradatého na krakovský trůn. Spíše však šlo jen o přetáhnutí krakovského knížete z tábora polského metropolity. Někdy se předpokládá podobná dohoda uzavřená v téže době mezi Leškem Bílým a Vladislavem Laskonogim, avšak nelze ji dosvědčit spolehlivými prameny. Spíše se jedná o smlouvu uzavřenou až roku 1225, která byla za změněné politické situace namířena pravděpodobně proti Bradatému. Viz Zientara, B.: Henryk Brodaty, s. 246; Baran- Kozłowski, W.: Arcybiskup gnieźnieński Henryk Kietlicz, s Srov. Grodecki, R.: Dzieje polityczne Śląska, s Někdy bývá tato dohoda podle místa uzavření nazývána Sądowelská (viz např. Zachorowski, S.: Studia do dziejów, s. 52), ale podle Grodecki, R.: Dzieje polityczne Śląska, s. 202, pozn. 3 pro to nejsou žádné logické důvody. 80 SUb I, s. 127, č. 173:... Illud quoque sibi promisi, ut nullum respectum ad aliquam partem terre quam nunc possidet unquam habiturus 45

50 vracet zběhnuvší poddané, k čemuž se zavázala i šlechta z obou stran, 81 že si budou vyměňovat škůdce míru a trestat urozené, kteří by je chtěli chránit, 82 a nakonec nejdůležitější bod: Jindřich I. Bradatý odevzdá Lubuš do rukou velkopolského vévody, který ji bude držet jen po dobu svého života. 83 Interpretace obsahu dohody o spolupráci není snadná. Historikové dodnes nenašli uspokojivou odpověď, jaký konkrétní přínos měla tato smlouva pro slezského vévodu. Podle Benedykta Zientary slezský vévoda hodně ustoupil ve prospěch Vladislava Velkopolského, když odevzdal těžce nabytou zemi. 84 Zavázal si ho však konkrétním slibem, že nebude pouštět skrze lubušské území žádné nepřátele, kteří by chtěli škodit Jindřichovým državám ve Slezsku nebo Lužici. 85 Vnitřní pohnutky slezského vévody více osvětluje kauza vyhnání Odonice, který někdy v této době přišel o Kališ a musel prý uprchnout do Uher. Podle Letopisů hnězdenské kapituly k tomu došlo v roce Starší literatura přijímala tyto údaje vcelku bez výhrad a oporu našla i v širších historických souvislostech. 87 V tomto roce totiž došlo k rozpadu koalice knížat podporujících hnězdenského arcibiskupa, jehož autorita utrpěla těžké šrámy. Krakovský kníže Lešek Bílý uzavřel mírový svazek, o jehož obsahu ovšem mnoho nevíme, s Jindřichem I. Bradatým. Došlo také k mocenským přesunům v samotném Krakově, kde biskup Vincentius Kadłubek, zastánce církevních reforem, z neznámých důvodů odstoupil z církevního úřadu a odešel do cisterciáckého kláštera. 88 Přes určitou přesvědčivost uvedených skutečností nelze přijmout, že by k vypuzení sim SUb I, s. 127, č. 173:... homines ipsius fugitivos a tempore colloquii habiti in Zandovel, tam a me quam a meis detentos, restituam... Super fugitivis etiam reddendis, sese milites nostri firmiter obligarunt SUb I, s. 127, č. 173:... Ad illud etiam specialiter me obligavi, ut fures tam fraudulentos quam violentes bona fide cohibeam et exterminem, ne aliquod nocumentum, maxime terre predicti ducis H. faciant, et a nullo nobilium meorum serventur sub pena perpetue infamie SUb I, s , č. 173:... Ad robur autem et incitamentum sincere caritatis dux H. de castro suo Lubus persone mee cedit, ita tamen, ut si finis meus fataliter contigerit, dictum Lubus eidem duci H. si supervixerit, vel heredi eius, a quocunque tunc detentum fuerit, sine difficultate reddatur Zientara, B.: Henryk Brodaty, s SUb I, s , č. 173: Promisi etiam pro posse meo bona fide etiam extraneos cohibere, ne per fines de Lubus transeuntes nocere valeant vel terre sue specialiter, vel marchie Lusicensi [vyzn. P.B.] quamdiu ab eodem duce H(enrico) tenetur. 86 Rocznik kapituły gnieźnieńskiej MPH SN VI, s. 3: Item anno Domini Millesimo CCXVII Wlodizlaus obtinuit Kalis et filium Odonis fugavit in Ungariam. Na základě tohoto analistického záznamu pak zařazuje tyto události k témuž roku i Velkopolská kronika, viz Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s Grodecki, R.: Dzieje polityczne Śląska, s Do mocenských her se zapojili i malopolské velmožské rody Gryfitů, Odrowążů a Awdańců. 46

51 Vladislava Odonice z Velkopolska došlo v roce Držitel Kališe musel odejít o něco později, neboť ještě 22. května 1218 žádá Honorius III. opaty z Jędřejova a Wąchocka a vratislavského arcijáhna Jakuba, aby přiměli Vladislava Odonice k vydání Kališe slezskému vévodovi. 90 Zřejmě se listina téhož papeže z loňského roku adresována přímo kališskému vévodovi minula svým účinkem. Tato chronologie událostí vrhá trochu více světla na vnitřní pohnutky Jindřicha I. Bradatého při uzavírání dohody s Vladislavem Velkopolským. Slezský vévoda patrně velmi intenzivně usiloval o Kališ. Vladislav Velkopolský výměnou za Lubuš slíbil, že na svém synovci vynutí předání Kališe do rukou slezského spojence třeba i vojenskou silou. Zda k tomu skutečně došlo, nevíme. 91 Při tom přirozeně vzniká otázka, proč Jindřich I. Bradatý dal přednost Kališi před strategickým Lubušem, který musel obsadit svými lidmi, a spokojil se pouze slibem Laskonogého o obraně západní hranice piastovských držav? Dosavadní vývoj událostí ukazuje, že Jindřich I. Bradatý ve skutečnosti nevedl politiku záměrně vedoucí k podřízení si ostatních piastovských vévodů. Dohody z let směřovaly hlavně k odstranění Vladislava Odonice, který byl příčinou trvalého napětí ve Velkopolsku a okolních piastovských doménách. Jeho odchod do Uher (později do Pomořan) a smrt arcibiskupa Kietlicze v březnu následujícího roku upevnily koalici třech piastovských vévodů Vladislava Laskonogého, Jindřicha I. Bradatého a Leška Bílého. Vzácné období politické stability, které trvalo až do poloviny dvacátých let, využil Jindřich I. Bradatý k posílení své autority vůči polskému episkopátu a v létě roku 1219 (ne-li dříve) začal uvažovat o křížové výpravě do Prus. Příležitostí k projednání všech důležitých otázek spojených s tímto podnikem se stalo vysvěcení kostela při cisterciáckém klášteře v Třebnici. Dne 25. srpna 1219 se tam sešli vratislavský biskup Vavřinec, poznaňský biskup Pavel, lubušský biskup Vavřinec, włocławský biskup Bartho, bývalý halberstatský biskup Konrád a pruský biskup Kristián. 92 Můžeme předpokládat, že setkání církevních hierarchů bylo využito k projednání dvou aktuálních záležitosti. První se týkala volby nového hnězdenského 89 Stěžejním argumentem pro pobyt Odonice v Uhrách bývá uváděn nejmenovaný dux Polonie, který se měl právě roku 1217 vydat spolu s uherským králem Ondřejem II. na křížovou výpravu do Palestiny. Srov. Dziewulski, W.: Bułgarka księżną opolską, s , který naopak identifikoval dux Polonie s Kazimírem Opolským, synem Měška Ratibořského. Tuto tezi přijal Baran-Kozłowski, W.: Arcybiskup gnieźnieński Henryk Kietlicz, s SUb I, s , č Stojí za pozornost, že tento úkol nebyl svěřen arcibiskupovi Kietliczovi, který stranil Odonicovi. 91 Podle Grodecki, R.: Dzieje polityczne Śląska, s. 203 Vladislav Laskonogi slezskému vévodovi Kališ nikdy nepředal. Ostatní jako např. Baran-Kozłowski, W.: Arcybiskup gnieźnieński Henryk Kietlicz, s. 237, Zientara, B.: Henryk Brodaty, s a Zachorowski, S.: Studia do dziejów, s tuto otázku neřeší. 92 SUb I, s , č

52 arcibiskupa po smrti Jindřicha Kietlicze (22. března 1219) a druhá dalšího osudu křesťanské misie v Prusech, jejímž vedoucím představitelem byl biskup Kristián. 93 Bradatého zájem o pruskou misii mohl probudit jeho švagr Děpold a vratislavský biskup Vavřinec, účastníci křížové výpravy v roce Předně však bylo potřeba vyřešit choulostivou otázku obsazení hnězdenské katedry. Jelikož první kandidát, kterým byl probošt krakovské katedrály Boguchwał, nezískal potřebný počet hlasů volitelů, jmenoval papež na základě apoštolské autority arcibiskupem dosavadního krakovského biskupa Iva z Odrowąża. 95 Ten však patrně po zkušenostech předchůdce na arcibiskupském stolci netoužil vstupovat do rozbouřených vod velkopolské politiky, a proto papežem udělenou hodnost pokorně odmítl. Honorius III. následně pověřil vratislavského biskupa a opata augustiniánského kláštera ve Vratislavi úkolem, aby svolali hnězdenskou kapitulu k volbě vhodného kandidáta. 96 Pokud by se jim to nepodařilo, papež na ně delegoval pravomoc s apoštolskou autoritou, s níž mohli jmenovat příštího polského metropolitu. Nakonec pod vedením jmenovaných slezských hodnostářů proběhla v hnězdenské kapitule řádná volba. Nejvíce hlasů získal hnězdenský probošt Vincentius, kterého papež potvrdil listinou z 5. října Benedykt Zientara byl na základě průběhu volby přesvědčen o úzké součinnosti a shodné politice knížat-spojenců: Jindřicha I. Bradatého, Vladislava Laskonogého a Leška Bílého. 98 Protahující se volební proces však svědčí spíše o opaku. Zmiňovaní Piastovci složitě hledali společný názor na vhodného kandidáta. Není těžké si představit, i když detaily nám nejsou známy, četná jednání, na kterých jednotliví vévodové, ať už osobně nebo v zastoupení prosazovali své partikulární zájmy. Proč by jinak volba proběhla úspěšně až na třetí pokus, při čemž rozhodující slovo připadlo Jindřichu I. Bradatému? Konečné rozhodnutí pro 93 Biskup Kristián se stal po smrti arcibiskupa Kietlicze nezpochybnitelnou hlavou pruské misie. O jejich vzájemném vztahu a podílu k pruské misii viz Baran-Kozłowski, W.: Arcybiskup gnieźnieński Henryk Kietlicz, s Letopisy české od roku 1196 do roku FRB II., ed. J. Emler, s. 283: 1218 Episcopus Wratislaviensis Laurentius cum Theobaldo, duce Bohemiae, in Prussiam profecti sunt. 95 Viz KDW I, s , č. 110, kde je však listina Honoria III. chybně datována do roku KDW I, s. 100, č. 108; SUb I, s. 143, č. 193:... episcopo et dilecto filio.. abbati sancte Marie Wratislaviensibus salutem... Vacante Gneznensi ecclesia, venerabili fratri nostro.. Cracoviensi episcopo note probitatis et clare fame viro duximus iniungendum, ut assumeret onus regiminis ecclesie memorate. Verum, quia idem episcopus postulavit instanter ne id oneris imponeremus eidem, nos provisioni eiusdem ecclesie tanto studiosius intendentes quanto ex defectu pastoris maioribus dispendiis dicitur subiacere, discretioni vestre per apostolica scripta mandamus, quatenus eiusdem Capitulum auctoritate nostra convocantes ad locum competentem et tutum, iniungatis eisdem, ut de persona que huiusmodi congruat oneri et honori, sibi provideant infra quadraginta dies postquam a vobis commoniti fuerint canonice in pastorem. Quod si forte non fecerint, vos extunc, ne sepedicta ecclesia diutius viduitatis incomoda patiatur, personam tanto congruentem officio auctoritate nostra, sublato appellationis obstaculo, preficiatis eidem, contradictores per censuram ecclesiasticam, appellatione postposita, compescentes KDW I, s , č

53 hnězdenského probošta Vincentia, který během svého episkopátu nevedl příliš aktivní politiku, ukazuje na nesnadno dosažený konsensus, který spočíval ve výběru nevýrazné osobnosti zcela odlišné od Jindřicha Kietlicze. 99 Jednotná politika se projevila zejména ve společném postupu piastovských vévodů vůči pohanským Prusům, kteří na začátku druhé dekády 13. století upoutali na sebe pozornost okolních knížat. Pravděpodobně první křížová výprava s účastí většiny piastovských knížat se konala roku Už na začátku roku 1221 se jakýsi dux Polonie zavázal papeži slibem vytáhnout do Svaté země nebo do Prus na křížovou výpravu. 100 Honorius III. navíc vyzval všechna světská knížata v Polsku a Pomořanech, aby spolu se svým episkopátem, vytáhli na pomoc čerstvě pokřtěným Prusům, 101 avšak není známo, kolik z nich tuto výzvu uposlechlo. Jediným písemným svědectvím o údajných účastnících výpravy je listina Konráda Mazovského vydána 5. srpna 1222 v místě zvaném Łowicz ležící mezi Chełmnem a Toruní. 102 Mladší bratr Leška Bílého daroval pruskému biskupovi Kristiánovi část chełmského území (partem predicti territorii Colmensis) jako náhradu za to, že pruský biskup dovolil, aby slezský vévoda Jindřich, vratislavský biskup Vavřinec a lubušský biskup Vavřinec a s nimi ostatní, kteří přijali znak kříže, opravili pohanskými nájezdy zničený hrad Chełmno. 103 Svědky darování byli Lešek Bílý, Jindřich I. Bradatý, hnězdenský arcibiskup, krakovský, poznaňský, vratislavský, lubušský a kujavský biskup a další urození. Zatímco ve starší literatuře převládal názor, že se všichni účastnící sjezdu podíleli na křížové výpravě, 104 novější bádání je v této otázce opatrnější. 105 Druhý postoj je s ohledem na výše zmíněný příklad polského vévody, který se po složení slavnostní slibu zdráhal jej vyplnit, 98 Zientara, B.: Henryk Brodaty, s Podle papežské listiny (KDW I, s , č. 109) volební jednání vedli vratislavský biskup a opat, krakovský a poznaňský biskup zase dosvědčili před papežem způsbilost kandidáta pro arcibiskupskou hodnost. 100 Kdo byl oním polským vévodou není dodnes jasné, protože samotná listina obsahuje pouze iniciálu jména - písmeno L. Podle editorů Schlesisches Urkundenbuch jde o krakovského knížete Leška Bílého. Druhou možností je Vladislav Velkopolský, k jehož dvoru měli blízko adresáti papežské listiny (vratislavský biskup, hlohovský probošt a lęczycký opat). Na druhou stranu velkopolský vévoda nevystupuje v papežských listinách pod jménem Ladislaus, nýbrž Wladislaus. Polský kníže prý odmítl táhnout do Palestiny z toho důvodu, že by si nemohl na takovou dálku vzít sebou své oblíbené nápoje jako pivo a medovici. Viz SUb I, s. 151, č PrUb I, s , č. 40:... quatinus Christi fideles per Poloniam tantum et Pomeraniam constitutos SUb I, s , č Úplný text obou verzí dokumentu viz PrUb I, s , č PrUb I, s , č. 41: venerabili domino Ch. Episcopo Prutie primo et suis successoribus pro eo, quod H. ducem Zlesie, L. Wrazlauiensem, L. Lubvcensem episcopos cruce signatos ad peticionem meam baronumque meorum, castrum Colmen, per multos annos a Prutenis destructum et totaliter desolatum, reedificare cum eius bona voluntate permisit O tom, že se oprava hradu Chelmno podařila, může svědčit přítomnost pruského biskupa a chelmského kastélana na dvoře slezského vévody, viz SUb I, s , č Zachorowski, S.: Studia do dziejów, s Zientara, B.: Henryk Brodaty, s

54 oprávněný. 106 V listině je pouze o slezském vévodovi a vratislavském a lubušském biskupovi explicitně řečeno, že přijali na sebe znak kříže. 107 Nedá se samozřejmě vyloučit ani účast ostatních přítomných na výpravě, ale to bychom už vstupovali na pole pouhých domněnek. Nemáme totiž k dispozici spolehlivé prameny o průběhu této výpravy s výjimkou pozdně středověkých Annales Jana Dluhoše, který k roku 1222 zaznamenal - snad na základě ztracených letopisů - útok Prusů na hrad Płock. 108 Podle všeho větší roli na výpravě hrály jen slezské oddíly pod velením vratislavského vévody, neboť pouze na jeho jméno v souvislosti s výpravou vzpomínal po letech velkopolský kronikář. 109 Podle bádání obdržel Jindřich I. Bradatý nejmenované statky v chelmské zemi z ruky Konráda Mazovského. 110 Jelikož není známa jejich konkrétní podoba ani jejich další osud, 111 není možné z toho vyvozovat unifikační ambice slezského vévody, který by si chtěl dopředu zajistit ochranu svých (i těch zatím nezískaných) držav od severu. 112 Důvody, proč se Jindřich I. Bradatý stal vůdčí osobností mezi světskými knížaty podporující pruskou misii, lze spíše spatřovat v jeho náboženské motivaci a všeobecné expanzivní politice, která mezi piastovskými vévody nebyla výjimkou. Křížové tažení roku 1222, pokud k němu vůbec došlo, patrně nesplnilo všeobecné očekávání, proto bylo rozhodnuto opakovat výpravu hned příští léto. Rovněž její průběh je obklopen téměř úplným mlčením pramenů, ale na základě série listin, vydaných na území Chelmska (vesměs ve prospěch pruského biskupa Kristiána) po skončení tažení, můžeme usuzovat na hojnější účast než při loňské výpravě. Spolu s Jindřichem I. Bradatým táhli proti pohanům další piastovští a pomořanští vévodové a četní biskupové. 113 Ani tato výprava neskončila oslnivým vítězstvím. Piastovci spolu s pomořanskými vévody nedokázali dobýt nová 106 SUb I, s. 151, č. 205:... quod dilectus filius nobilis vir L(adislaus) dux Polonie sollempniter voverat se transfretaturum in subsidium terre sancte vel profecturum in auxillium Prutenorum noviter conversorum SUb I, s. 158, č. 216: quod Henricum ducem Zlesie, Laurentium Wrazlauiensum, Laurentium Lubucensem episcopos cruce signatos et eorum barones ceterosque cruce signatos versus Prutiam Ioannis Dlugosii Annales... Liber VI, s. 235 k roku 1222: Ploczensis civitas per Pruthenos et Pomeranos vastatur et comburitur magnaque clade tam civitas Ploczensis quam regio Maszouie a barbaris obruuntur. 109 Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s. 85: Infra quos annos, cum Prutheni et alie gentes paganice terris Mazouie ducis Cunradi predicti nimium fuissent infesti, predictus Cunradus Henricum Cum Barba nepotem suum, ducem Slesie prefatum, in sui adiutorium evocavit. Cuius fretus auxilio et cruce signatorum predictorum in Pruthenis et aliis gentibus paganicis magnum stragem commisit ipsos fortiter debellando. 110 Zientara, B.: Henryk Brodaty, s Podle dikce listiny měl pruskému biskupovi platit desátek Konrád Mazovský ze své části Chelmska, ale Jindřich I. Bradatý nikoli. Viz SUb I, s. 158, č. 216: Insuper decimam temporalium de parte sua episcopo Pruzie dabit, excepto duce Zlesie Henrico, qui faciet cum episcopo secundum quod eis duobus visum fuerit expedire. 111 Zientara, B.: Henryk Brodaty, s. 258 předpokládal, že Bradatý předal své majetky řádu německých rytířů. 112 Srov. Zientara, B.: Henryk Brodaty, s PrUb I, s , č Několik listin uvádí za datačním údajem slovní spojení coram omni exercitu crucesignatorum. 50

55 území, pouze zajistili stálé posádky, které měly hlídat opevněná hradiska v chelmské zemi, a odtáhli domů. 114 Ačkoliv slezský vévoda získaval mezi Piastovci dominantnější postavení, jeho pozice se mohla ocitnout kdykoli v ohrožení, jak ukazují události roku Stručný letopisný záznam, že vévoda Jindřich přitáhl do Krakova, kde strávil osm dnů a pak odjel, 115 rozpracoval Jan Dluhoš v šesté knize svých velkolepých Annales do celé kapitoly. 116 Ačkoliv jde o pozdní pramen, obsahuje patrně v sobě starší, dnes už ztracené letopisy, proto historikové věnují Dluhošovému dílu zaslouženou pozornost. 117 Podle polského kronikáře byl Jindřich I. Bradatý povolán malopolskou šlechtickou klikou soustředěnou kolem krakovského palatina Marka, který pocházel z rodu Gryffitů. Tento rod se dostal do konfliktu s rodem Odrowążů, v jejímž čele stál krakovský biskup Ivo. Spor měl propuknout ve chvíli, kdy Lešek Bílý sesadil z vlivných úřadů několik urozených Gryffitů a osoby s nimi spřízněné. Měl to být trest za nepřijatelné jednání při jednom z pruských nájezdů na Mazovsko. Příbuzní krakovského palatina zbaběle utekli z bitvy, aby si zachránili život, zatímco ostatní položili život za vlast, jak s jemně patetickým nadhledem líčí Dluhoš. Když Gryffité zjistili, že se nebudou moci vrátit do svých úřadů, spojili se se slezským vévodou a nabídli mu pomoc k obsazení Krakova. Jejich spiknutí nezůstalo krakovskému vévodovi utajeno, proto musel palatin Marek se svými příznivci uprchnout do Slezska. Tam se jich ujal Jindřich I. Bradatý, který shromáždil své vojsko a přitáhl do Krakova, kde pobyl oněch záhadných osm dní (venit Cracoviam et stetit ibidem octo diebus). Lešek Bílý však dokázal s pomocí svého bratra Konráda Mazovského vypudit slezské oddíly ze svého sídla. Jindřich I. Bradatý se zastavil se svou jízdou nedaleko za Krakovem u řeky Dlubna (usque ad fluvium Dlubna, non longe a Cracowiensi civitate pervenerat illicque stativa habebat). Na jejím břehu došlo k setkání Piastovců, jehož výsledkem byla dohoda pod patronací krakovského biskupa. Dluhoš vysvětluje vznik dohody mírumilovnou povahou Bradatého a přímluvami jeho manželky Hedviky. Měla ho přimět k tomu, aby se spokojil s vratislavským vévodstvím a rezignoval na vládu v Krakově. S ohledem na vojenskou převahu malopolských a mazovských oddílů to bylo stejně jediné řešení Srov. Zachorowski, S.: Studia do dziejów, s Rocznik kapituły krakowskiej. MPH SN V, s. 74: M CCXXV Henricus dux Zlesie stetit in Cracouia octo diebus cum suo exercitu et recessit. 116 Ioannis Dlugosii Annales... Liber VI, s Labuda, G.: Zaginiona kronika z pierwszej połowy XIII wieku w Rocznikach królestwa polskiego Jana Długosza. Próba rekonstrukcji. Poznań 1983, s Ioannis Dlugosii Annales... Liber VI, s. 242: Henricus autem Slesie dux, cum et suapte esset vir ingenii pacifici et modesti, et a coniuge sua, 51

56 Během schůzky se měl slezský vévoda dlouze rozhovořit o svém právním nároku ke Krakovu. Bradatý však stejně musel ustoupit a své právní tituly převedl na Leška Bílého, 119 který ze samé radosti z uzavřeného spojenectví (speciale fedus) pozval vévody Jindřicha a Konráda do Krakova k slavnostní hostině. Mazovský vévoda se však hned vrátil do svých držav, kdežto slezský vévoda strávil v Krakově osm dní, během níž obdržel od krakovského vévody mnoho darů. Polskému kronikáři nelze upřít jistou dávku invence. Slova o skromném a mírumilovném vévodovi, který poslouchá svou ženu, musíme připočíst na vrub hagiografické konvenci ustálené od doby sepsání nejstarší legendy o sv. Hedvice. Stejně tak předání právních titulů Lešku Bílému leží mimo historickou skutečnost, neboť vůbec není jisté, zda nárok slezských vévodů na Krakov uznával ještě někdo jiný krom nich samotných. Spory mezi velmožskými rody a jejich zásadní vliv na obsazování krakovského stolce sice přesně zapadají do politickospolečenských poměrů 12. a 13. století, avšak v tomto konkrétním případě se nepodařilo prokázat bezprostřední kontakty vratislavského dvora s malopolskou opozicí. 120 Nezbývá než vyjít z relace análů krakovské kapituly o osmidenním pobytu Jindřichova vojska v Krakově. 121 Jejich výmluvné mlčení o konkrétním výsledku tažení naznačuje spíše neúspěch celé kampaně. Co však bylo jejím cílem? Někdy před rokem 1227 byla prý uzavřena smlouva o nástupnictví mezi Vladislavem Velkopolským a Leškem Bílým. 122 Pokud k ní skutečně došlo (G. Labuda ji datuje do přelomu roku 1224 a 1225), 123 pak to bylo z hlediska vratislavského dvora nebezpečné narušení dosavadní rovnováhy ve vztazích mezi Jindřichem I. Bradatým, Vladislavem Velkopolským a Leškem Bílým. Změna kurzu politiky krakovského vévody se chystala patrně už o něco dříve. Svědčí o tom nezdařený pokus krakovského biskupa Iva o rezignaci z biskupského úřadu a přijetí řeholních slibů. Papež Honorius III. pověřil v femina beata Hedwigi crebro admonitus foret, ut sede sua Wratislaviensi contentus, statum suum et suorum, solium queritando monarchie, non adduceret in discrimen, cum et Lestkonis Cunradique copias suis multo forciores superioresque non ignoraret Ioannis Dlugosii Annales... Liber VI, s. 242: Ubi primum Henricus dux dicere orsus, longum de iure suo, quod sibi in monarchia Polonorum competebat, sermonem disseruit. Cui cum Lestko Albus respondendo raciones suas dissolvisset Ywonis Cracoviensis episcopis et communium baronum interposicione pacificantur et in eam concordiam reducuntur, quod Henricus Wratislawiensis et Slesie dux de omni iure et titulo monarchie Polonorum Lestkoni Albo cedit, et omne ius in monarchia sibi competens in Lestkonem transfundit. Srov. Zientara, B.: Henryk Brodaty, s Labuda, G.: Zaginiona kronika, s Rocznik kapituły krakowskiej. MPH SN V, s Na tuto dohodu se odvolal Vladislav Velkopolský, když v roce 1228 převzal regenství nad nezletilým synem Leška Bílého, Boleslavem, viz KDW I, s. 110, č. 122: ego et pater eius [Lešek Bílý], videlicet quod si quis nostrum habens prolem decederet, superstes prolem illam in propriam adoptaret et sibi totaliter substitueret in heredem, si propriam non haberet. Similiter econverso, et hoc cuiuslibet iure in integrum conservato Labuda, G.: Zaginiona kronika, s

57 dubnu roku 1223 vratislavkého biskupa, scholatiska a lubušského opata, aby prozkoumali, zda toto rozhodnutí bylo učiněno ze svobodné vůle biskupa (si tamen fuerit voluntaria). 124 Pověření slezští církevní hodnostáři podali papeži zprávu, že by odstoupení biskupa Iva způsobilo vážné škody pro celou krakovskou diecézi. 125 Krakovský biskup a současně kancléř krakovského vévody pocházející z vlivného velmožského rodu Odrowążů chtěl tímto krokem patrně vyjádřit nesouhlas s postupem Leška Bílého. 126 Ačkoliv roku 1224 nastal mezi biskupem a vévodou smír, 127 z pohledu slezského vévody se situace stále nevyvíjela příznivě. Jindřichovo tažení do Krakova bylo tedy zejména demonstrací síly s cílem získat garance, že dohody uzavřené mezi ním a Leškem Bílým zůstávají v platnosti. Vždyť ještě roku 1223 táhli slezský a krakovský vévoda spolu s ostatními Piastovci proti pohanským Prusům. 128 Varovné zprávy přicházející z Lubuše, kterou obsadil durynský lantkrabě Ludvík IV., 129 možná zastihly Jindřicha I. Bradatého ještě v Krakově. Náhlý přesun slezských vojsk z Krakova až na západní hranici Jindřichových držav odhalil slabiny politiky vedené současně na více frontách. Slezskému vévodovi se sice podařilo dobýt lubušský hrad a jeho okolí nazpět, 130 avšak malopolské a pruské záležitosti se na první pohled ocitly na vedlejší koleji. Slezskému vévodovi bylo stejně jako ostatním Piastům zřejmé, že jednorázové výpravy do Prus nemohou nahradit stálou přítomnost profesionálních oddílů, které by zajistily stabilní kontrolu ovládaného území. Část chelmské země sice vévoda Konrád Mazovský předal řádu německých rytířů (hospitalis sancte Marie domus Theutonicorum), 131 iniciátorem tohoto tahu byl však nepochybně Jindřich I. Bradatý, který už roku 1222 daroval řádu vesnici Lasusici. 132 Nelze vyloučit, že několik německých rytířů se zúčastnilo výpravy již roku 1218 spolu s Děpoltem a vratislavským biskupem Vavřincem. 133 Úzké vazby Děpolticů k německým rytířům prozrazuje i právě 124 SUb I, s. 163, č Na základě jejich doporučení a listů krakovské kapituly Honorius III. Ivovu reziganci nakonec nepřijal, viz SUb I, s. 169, č Tazbirowa, Julia: Rola polityczna Iwona Odrowąża. KH 57, 1966, s , zvl. s Kodeks dyplomatyczny katedry krakowskiej ś. Wacława. Cz. 1. ( ). Ed. Franciszek Piekosiński. Kraków 1874, s , č. 13; s PrUb I, s. 34, č. 46; s. 35, č. 47; s , č. 48; SUb I, s. 167, č. 228; s , č. 229; s. 168, č Na základě smlouvy s předčasně zemřelým míšeňským markrabětem Dětřichem vykonával durynský lantkrabě v letech regentskou vládu v míšeňském markrabství za nezletilého Jindřicha z rodu Wettinů. Viz Groß, Reiner: Die Wettiner. Stuttgart : Kohlhammer, 2007, s Grodecki, R.: Dzieje polityczne Śląska, s PrUb I, s. 47, č. 64. Srov. Labuda, G.: Podbój Prus w XIII wieku. In: Týž: Studia krytyczne o początkach Zakonu Krzyżackiego w Prusach i na Pomorzu. Pisma Wybrane. Poznań 2007, s SUb I, s , č Letopisy české od roku 1196 do roku FRB II., s

58 zmíněná donace Jindřicha I. Bradatého, 134 proto lze předpokládat, že první členové řádu přišli do Slezska z českých zemí. Kontakty mezi vratislavským a pražským dvorem byly i přes kauzu (nebo právě proto?) vypuzených Děpolticů celkem intenzivní. 135 Bylo by velkým zjednodušením, kdybychom předpokládali negativní vliv kauzy Děpolticů na piastovsko-přemyslovské vztahy v prvních dvou desetiletích 13. století. Na druhou stranu musíme otevřeně přiznat, že dosud nestojíme na pevné půdě, vždyť historické bádání se dosud neshodlo na jednotné děpoltické genealogii a rozpory panují rovněž v chronologii a okolnostech, jež měly doprovázet vyhnání nechtěných příbuzných. 136 Jejich kontakty s vratislavskými vévody sahají až do 12. století, kdy došlo ke sňatku mezi Děpoltem II. a Adlétou, sestrou Jindřicha I. Bradatého. 137 Jeden ze starších synů z tohoto svazku jménem Otto byl dán na studia do Magdeburku, kde dosáhl rovněž hodnosti probošta. Došlo k tomu roku 1207, kdy byl spolu s delegací arcibiskupa Jindřicha Kietlicze v Římě, a brzy se sblížil i s dvorem Jindřicha I. Bradatého. Roku 1212 je dosvědčen rovněž v hodnosti probošta vratislavské kapituly. 138 S jeho mladšími bratry se setkáváme v blízkosti slezského vévody až v roce 1222 za zcela změněné politické situace. Jeden ze sourozenců, Děpolt III., nesouhlasil se záměrem Přemysla Otakara I. korunovat svého syna Václava I. na mladšího českého krále. Tak je alespoň vysvětlována jeho neúčast na volebním shromáždění v červnu 1216 a jeho pobyt rok před tím na míšeňském dvoře, kde se setkal s Vratislavem, zavrhnutým synem českého krále z prvního manželství. 139 Děpolt III. se rozhodl vystoupit otevřeně proti českému králi, když se lstí zmocnil určitých královských hradů. Ačkoliv totiž přijal na sebe kříž, netáhl do Svaté země, ale zaútočil na zeměpanské statky. Nevíme sice, zda se výzva papeže Honoria III., aby Děpoltic 134 Ve svědeční řadě donační listiny (SUb I, s. 160, č. 219) jsou uvedeni tři Děpoltici:... Otto prepositus, frater eius Theobaldus, alter Bolezlauus Děpolticům byly věnovány zatím jen dílčí, ale podnětné studie, viz Jasiński, Kazimierz: Studia nad genealogią czeskich Dypoldowiców. Śląski Kwartalnik Historyczny Sobótka 36, 1981, s ; Dejmek, Jindřich: Děpoltici. K mocenskému postavení a osudům jedné vedlejší větve Přemyslovců. MBH 1, 1991, s Na většinu sporných momentů poukázal Žemlička, Josef: Počátky Čech královských Proměna státu a společnosti. Praha 2002, s a totožný text viz Žemlička, J.: Přemyslovci. Jak žili,vládli a umírali. Praha 2005, s , který se spíše přiklonil k názoru V. Novotného, že Adléta byla provdána za Děpolta III., k jehož skonu a vyhnání vdovy s dětmi do Slezska došlo krátce po roce Tuto chronologii a počet generací Děpolticů přebírám ze studií K. Jasińského, který datoval sňatek Adléty s Děpoltem II. nejprve do let (viz Jasiński, K.: Rodowód Piastów śląskich. Tom I. Piastowie wrocławscy i legnicko-brzescy. Wrocław 1973, s ), pak ho ale správně posunul mezi leta (Jasiński, K.: Studia nad genealogią, s. 67). Dejmek, J.: Děpoltici, s. 130, pozn. 93 se překvapivě odvolává na starší a samotným Jasińským překonaný názor. 138 SUb I, s. 94, č Svědčí na listině markraběte Dětřicha Míšeňského vydané 18. prosince 1215, viz CDS I A 3 (Urkunden der Markgrafen von Meissen ), s. 159, č Srov. Dejmek, J.: Děpoltici, s

59 vrátil neprávem okupovaný majetek králi, 140 setkala s pozitivním ohlasem, v každém případě musíme od tohoto momentu počítat s trvalou nedůvěrou Přemysla Otakara I. ke svým příbuzným z vedlejší větve. Josef Žemlička trvá na závěrech dosavadního bádání o vyhnání Děpolticů po smrti moravského markraběte Vladislava Jindřicha 12. srpna a jejich otevřené vzpouře v letech , byť si je vědom, že tyto informace obsahují mladší a ne zcela spolehlivé prameny. 142 Podle určitých indicií je možné ale přijmout i následující chronologii událostí. Děpolt III. táhl roku 1218 spolu s vratislavským biskupem do Prus. 143 Zda se výpravy zúčastnili i jeho sourozenci, nevíme, ale návrat samotného Děpolta na území ovládané českým králem je s ohledem na vzájemnou nedůvěru velmi nepravděpodobný. S trojicí Děpolticů v blízkosti slezského vévody se skutečně setkáváme až v listině Jindřicha I. Bradatého z roku Dokument ovšem postrádá denní datum a místo vydání. Slezský vévoda byl v létě toho roku na tažení v Prusech, kde je dosvědčen listinou 5. srpna. 145 Nelze vyloučit, že i Děpoltici se zúčastnili pruského tažení, pak by ale museli odejít z českých zemí před skonem moravského markraběte a jejich vzpoura proti králi v letech by byla pouhou fikcí. Mohlo k ní dojít dřív, pak by ale jablkem sváru nemohl být moravský markraběcí titul. Všeobecné mlčení soudobých pramenů nás nutí tuto možnost vyloučit. Tím pravým důvodem byla patrně volba Václava roku 1216, a tím také definitivní vyloučení všech ostatních členů přemyslovské dynastie z okruhu kandidátů na královský stolec. Podle výše naznačené argumentace by odchod Děpolticů do slezského exilu nebyl důsledkem domnělé vzpoury, nýbrž pozvolným ustupováním před narůstající Přemyslovou mocí až ke zlomovým událostem z let , kdy došlo ke konečnému rozhodnutí natrvalo opustit rodnou zemi. 146 Prameny neprozrazují, že by Jindřich I. Bradatý přijetím vypuzené sestry s jejími potomky nějak ohrozil dobré vztahy s pražským dvorem, které byly navíc potvrzeny sňatkem. Již někdy v první dekádě 13. století zamířila z Prahy do třebnického kláštera tříletá královská dcera jménem Anežka, která se měla podle slov hagiografa vdát za jakéhosi polského knížete. 140 CDB II, s , č K osobě moravského markraběte viz Wihoda, Martin: Vladislav Jindřich (Knižnice Matice moravské. Sv. 21). Brno Tyto informace jsou obsaženy v Dalimilově kronice a díle Tomáše Pešiny z Čechorodu, viz Žemlička, J.: Počátky Čech královských, s. 665, pozn Letopisy české od roku 1196 do roku FRB II., s SUb I, s. 160, č PrUb I, s. 31, č Odlišný výklad srov. Zientara, B.: Henryk Brodaty, s

60 Šlo patrně o jednoho z předčasně zemřelých synů Jindřicha I. Bradatého. 147 Tento plán tedy sice českému králi nevyšel, avšak zanedlouho na stejnou cestu nastoupila Anežčina mladší sestra, kněžna Anna, pokud tedy nepřijela do Třebnice současně se svou sestrou. Nejpozději v roce 1218 byl mezi Annou a Jindřichem II. Pobožným, nejmladším synem Jindřicha I. Bradatého, uzavřen sňatek. 148 Rekonstrukce chronologie výše zmíněných událostí není zaručená, proto nelze s jistotou tvrdit, že cílem dohodnutého sňatku byla neutralizace vlivu Děpolticů ve Slezsku. Sblížení pražského a vratislavského dvora mohlo souviset i se situací v říši, kde po norimberském sjezdu roku 1211 došlo k opětovné konsolidaci štaufského tábora, jejímž jedním z pilířů se stal český král a částečně díky němu i slezský vévoda. Jindřich I. Bradatý sice nevystupoval v tomto směru nijak aktivně, avšak rodinné vazby jeho manželky Hedviky a zásnuby (nakonec nerealizované) dcery Gertrudy s rýnským falckrabětem Ottou Wittelsbachem, vrahem Filipa Švábského, ho v očích štaufské strany stavěly do špatného světla. 149 Iniciativu získat slezského vévodu do štaufského tábora lze jednozančně připsat Přemyslu Otakarovi I., který se stal jedním z prvních podporovatelů volby sicilského krále na říšský trůn. 150 Můžeme tedy Děpoltice ohrožující vládu Přemysla Otakara I. z celé věci úplně vyloučit? Titul Adléty Slezské - marchionissa Morauie, který by mohl vyjadřovat určité nároky vedlejší větve přemyslovské dynastie, se vyskytuje až od poslední čtvrtiny 13. století na stránkách Polské kroniky a tento údaj byl pak později přejat ostatními kronikáři. 151 Mladí Děpoltici splynuli 147 Podle B. Zientary (Zientara, B.: Henryk Brodaty, s. 265) to byl Konrád, který zemřel roku Naopak Jasiński, K.: Rodowód Piastów śląskich, s identifikoval Anežčina snoubence s anonymním synem Bradatého narozeným roku Z textu legendy, který je zde jediným vodítkem, lze pouze odvodit dobu, kdy Anežka pobývala v Třebnici. Pokud přijmeme rok jejího narození 1211, pak její slezský pobyt nutno datovat do let 1214 až Viz Legenda blahoslavené Anežky a čtyři listy sv. Kláry. Ed. Jan K. Vyskočil. Praha 1932, s. 102: Cum autem ad tercium etatis annum peruenisset, parentibus suis eam generose ut decuit maritare volentibus, desponsata est cuidam duci Polonie, illucque cum nutrice sua et honesta comitiua deducta in monasterio quod Trebnycz dicitur honorifice recepta est ubi primum ex ore filie sancte Hedwygis morum ac fidei rudimenta docili corde suscepit [...] Nota Factum est autem diuina prouidencia pro ea aliquid melius disponente, ut mortuo sponso suo duce predicto iam sexennis patri redderetur... Srov. Žemlička, J.: Počátky Čech královských, s Datum sňatku však nelze přesně určit. Zientara, B.: Henryk Brodaty, s. 252 a po něm Žemlička, J.: Počátky Čech královských, s. 139 podávají rozmezí , zatímco Dejmek, J.: Děpoltici, s. 137, pozn. 164 spolu s K. Jasińským (Jasiński, K.: Rodowód Piastów śląskich, s ) se vyslovují pro léta K rodinným vazbám sv. Hedviky viz Gottschalk, J.: St. Hedwig Herzogin, s Základní data o Gertrudě, pozdější abatyši třebnického kláštera, viz Jasiński, K.: Rodowód Piastów śląskich, s a k okolnostem zásnub viz Zientara, B.: Henryk Brodaty, s Zdůrazňuje to sám Fridrich II. ve Zlaté bule sicilské, viz CDB II, s. 93, č. 96:... quod illustris rex eorum Ottacharus a primo inter alios principes specialiter pre ceteris in imperatorem nos elegit et nostre electionis pereservantie diligenter et utiliter astiterit... Vynikající historickou analýzu této listiny (resp. všech tří basilejských listin) předložil Wihoda, M.: Zlatá bula sicilská. Podivuhodný příběh ve vrstvách paměti. Praha Kronika Polska. MPH III, s :... Moravie marchionisse, relicte Dypoldi, quecum quatuor filiis per regem Boemie monoculum profugata tunc degebat apud sororem [tj. fratrem], dicta Adilheidis... Srov. Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s. 85, jejíž autor přejal doslovně text Polské kroniky, až na Adlétin titul, který v jeho podání zní: marchionissa Pomoranie(!). V 15. století Jan Dluhoš odvodil z tohoto titulu markrabský titul jejího chotě, Ioannis Dlugosii Annales... Liber VI, s. 180 a 265. Dále viz Dejmek, J.: 56

61 s novým prostředím natolik, že o revindikaci svých práv v českých zemích snad ani neuvažovali. Tu a tam sice vystupují v listinách s titulem duces Boemie, v jednom případě dokonce dei gratia dux Boemie, 152 ale ve skutečnosti pro prosazení svých práv k českému trůnu nic nepodnikli. Vstoupili do služeb svého strýce a dokonale se sžili s novým prostředním. Jednotlivé Děpoltice mohla doprovázet na výpravách početná skupina milites, jejíž existenci potvrzuje listina Soběslava z roku Jeden z Adlétiných synů, vystupující v pramenech pod dvěma jmény, Děpolt a Bořivoj, padl ve službách Bradatého, když bránil hrad Śrem před Velkopolany, jeho bratr Boleslav zase našel smrt na lehnickém bojišti. Místo posledního odpočinku nacházeli Děpoltici v prestižních piastovských fundacích, jako třeba v cisterciáckých klášteřech v Lubuši a Třebnici. 154 Jidřich I. Bradatý tím, že Děpoltice hmotně podporoval a zaměstnával ve svých službách, vlastně vykonával nad nimi určitý dohled, aby nepodnikali nic pro navrácení se do českého království a pro revindikaci svých práv. Lepší službu si Přemyslovci nemohli ani přát. Ačkoliv složení družiny Jindřicha I. Bradatého, s níž táhl roku 1227 do Velkopolska, nemáme doloženo prameny, přesto lze předpokládat, že se Děpoltici na tak důležitém podniku podíleli. Výpravu zřejmě inicioval Jindřichův spojenec krakovský vévoda, Lešek Bílý. Podle autora Velkopolské kroniky cílem tažení bylo zejména přimět ke složení lenního slibu pomořanského vévodu Svatopluka, který podporoval Vladislava Odonice, a pomoci třetímu členu piastovského triumvirátu - Vladislavu Velkopolskému v jeho nesnázích. 155 Téhož roku se totiž velkopolský vévoda pokusil dobýt hrad Ujście na velkopolsko-pomořanském pomezí. Výprava však skončila fiaskem. Velkopolští obléhatelé byli zdecimováni a museli odtáhnout zpět. Oddíly Odonice navíc obsadily Poznaň, Kališ a další hrady - opěrné body vlády velkopolského vévody. 156 Kronikář přímo píše, že se Lešek Bílý poradil s Jindřichem I. Bradatým, aby společnými silami mimo jiné dobyli hrad Nakło, který byl v držení Vladislava Děpoltici, s SUb I, s. 211, č V listině Soběslava z roku 1228 (SUb I, s , č. 289) se vyskytuje titul dei gratia dux Boemie. Děpoltic v ní potvrzuje dar tři vesnic na Kouřimsku(!) cisterciákům v Lubuši, které vlastnil jeho miles Přibyslav pohřbený v obdarovaném klášteře. Dokument je podle editorů příjemeckým vyhotovením. 153 SUb I, s , č. 289:... Pribizlaus miles noster... istis presentibus: Dionisio, Iarozlao, Znancone, Petro, Zezema, Wladone, Stresimiro, Rosnata, Martino, Cozsa militibus Kronika Polska. MPH III, s :... constructo castro in Screm ultra Wartham super litus posuit in presidio eius filium sororis sue, Moravie marchionisse... Hunc ordinata tradicione Poloni dicta noctu castrum irrumpentes peremerunt. Alter postmodum occisus a paganis Boleslaus in Lubes sepultus. Tercius Primislaus moriens in Trebnicz ante altare sancte crucis tumulacet iacet... Srov. Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s. 85:... Srzem reedificavit ac expensis et hominibus munivit decenter. Locavitque in Srzem filium sororis sue... Sed Poloni post aliquot tempus castrum Sremense clam intrantes ipsum occiderunt. Alter postmodum Boleslaus a paganis occiditur, tercius Premislius moriens in Trebnicz tumulatur Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s. 81 jako příčinu tažení sice uvádí pouze knížete Svatopluka, ale z kontextu vyplývá, že pomoci potřeboval i velkopolský vévoda. Viz Zachorowski, S.: Studia do dziejów, s Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s

62 Odonice. 157 K tomu nakonec nedošlo, neboť velký sjezd vévodů a biskupů svolaný Leškem Bílým do Gąsawy skončil přepadením krakovského a vratislavského vévody. 158 Prameny nenabízí mnoho podrobností, 159 ale známe výsledek útoku. Zatímco první jmenovaný útok nepřežil, druhý se, ač vážně zraněn, dokázal se svými lidmi stáhnout zpět do Slezska. 160 Pokud dáme za pravdu slezskému kronikáři, pak Bradatý vděčil za svůj život jistému rytíři jménem Peregrin z Wiesenburgu, který kvůli knížeti obětoval svůj vlastní život. 161 Koalice piastovských knížat dostala vážné trhliny a pozice vratislavského vévody mezi Piastovci nebyla rázem vůbec jistá. Na několik let se protáhl zápas o ovládnutí Krakova, na nějž si činilo nárok několik knížat z piastovského rodu včetně Jindřicha I. Bradatého. Ten byl ovšem v první fázi mimo hlavní hru. 162 První kolo střetů se odehrálo mezi Vladislavem Velkopolským a Konrádem Mazovským. Zatímco velkopolskému vévodovi nabídlo vládu a regenství za nezletilého Boleslava krakovské poselstvo, Konrád Mazovský si musel svůj nárok vynutit násilím. Podle Benedykta Zientary jako první zareagoval mazovský vévoda, který byl přítomen gąsawské vraždě. 163 V březnu 1228 proběhlo jednání ve Skaryszewu v Mazovsku mezi kněžnou vdovou Grzymisławou a malopolskými velmoži a Konrádem Mazovským. 164 Ačkoliv Grzymisława ještě na konci roku 1227 vystupovala s titulem ducissa Polonie, 165 bylo jí i jejím velmožům jasné, že regentskou vládu kněžny-vdovy proti nárokům ambiciózních Piastovců 157 Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s. 81: Lestko perpendens inito consilio cum Henrico Barbato duce Slezie volens eciam castrum Naklense sub duce Wladislao Odonis expugnare 158 Další souvislosti viz Zientara, B.: Henryk Brodaty, s Zločin byl spáchán, když se knížata koupala v lázni (in balneo), viz Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s Podle krakovského letopisu k vraždě došlo 24. listopadu 1227 a jako vraha označuje Vladislava Odonice, viz Rocznik kapituły krakowskiej. MPH SN V, s. 75. Naopak Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s. 80 za vraha považuje knížet Svatopluka. Srov. Zientara, B.: Henryk Brodaty, s Jeho tělo pak spočinulo v lubušském klášteře. Viz Kronika Polska. MPH III, s Více o rytířském rodu z Wiesenburgu viz Jurek, T.: Obce rycerstwo, s Události po gąsawské vraždě až do smrti Jindřicha Bradatého roku 1238 není snadné pro torzovitost dochovaných pramenů a jejich protichůdná tvrzení rekonstruovat. Viz Labuda, G.: Zaginiona kronika, s. 79: Obraz zawikłania, jaki przedstawiają dzieje Polski w latach , tj. od śmierci Leszka Białego aż do śmierci Henryka Brodatego, jest w dużej mierze wywołany niedostatkami bazy źródłowej, na podstawie której je odtwarzamy. Do znacznego powiększenia tego zawikłania przyczynił się w wydatnym stopniu Jan Długosz, który dysponując do tych czasów relacjami dwu kronik śląskich, tj. Kroniki polskiej (lubiąskiej) i Kroniki książąt polskich z jednej strony oraz Kroniki Wielkopolskiej z drugiej strony, przetykał ich przekazy rozmaitymi dodatkowymi informacjami zaczęrpniętymi z roczników, w tym częściowo nieznanych, i z dokumentów. 163 Zientara, B.: Henryk Brodaty, s. 291nn. Poněkud odlišnou chronologii nabízí Grodecki, R.: Dzieje polityczne Śląska, s. 207nn, podle něhož došlo nejprve ke sjezdu knížat a biskupů v Cieni (na pomezí Kališska a Sieradzka), kde se velkopolský vévoda formálně ujal vlády v Krakově. Srov. Zachorowski, S.: Studia do dziejów, s KDMaz I, s , č Kněžna Grzymisława tam zůstala (proti své vůli?) patrně až do května, viz KDM II, s , č Srov. Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s KDM II, s. 37, č

63 nedokáží prosadit. Na druhou stranu Gryfité a Odrowążové dva významné velmožské rody, které tehdy mezi sebou dospěly ke smíru, odmítali uznat mazovského vévodu za svého vrchního vládce. Z toho důvodu bylo téhož roku vysláno z Krakova poselstvo na sjezd knížat a biskupů do velkopolské Cieni, kde byl knížeti Vladislavovi nabídnut krakovský stolec. 166 Ten se na oplátku zavázal adoptovat nezletilého Boleslava a uznávat jeho dědické nároky na vládu v Krakově. 167 Dokumenty vydané vévodou Vladislavem v Cieni postrádají denní datum, 168 proto nevíme, zda ke sjezdu došlo před jeho útokem na Vladislava Odonice a jeho uvězněním v první polovině roku 1228 nebo až po něm. 169 Přibližně ve stejnou dobu v severní části malopolské provincie operovaly oddíly Konráda Mazovského, 170 který však zjevně usoudil, že v současné době nemá šanci na úspěch, a proto se se svým vojskem stáhl zpět do svých držav. Jaký postoj k vývoji politické situace zaujal Jindřich I. Bradatý? Patrně vyčkával, neboť v první polovině roku 1228 neopustil Slezsko. 171 V létě ovšem došlo k obratu, který byl možná zapříčiněn útěkem Odonice z vězení, ačkoliv datace této události není jistá. 172 Nejstarší svědectví o zapojení Bradatého do zápasu o Krakov je obsaženo ve slezské kronice, jejíž autor následující události umísťuje hned vzápětí po vraždě v Gąsawě. Slezský vévoda prý na prosbu kněžny Grzymisławi, která hledala účinnou ochranu před útlakem Konráda Mazovského, odevzdala sebe i své děti pod ochranu Jindřicha I. Bradatého a rezignovala na vrchní vládu v Krakově, přitáhl do Malopolska. S oddíly Konráda Mazovského se slezské vojsko střetlo ve dvou bitvách první u hradu Skála (Scala), 173 který kníže Jindřich vybudoval a u něhož prý padl 166 Členy poselstva byli krakovský biskup Ivo, krakovský palatin Marek Gryfita, sandoměrský palatin Pakoslav a další, viz KDW I, s. 111, č Dnes se běžně předpokládá, že Vladislav Velkopolský se skutečně ujal vlády v Krakově (např. Zientara, B.: Henryk Brodaty, s. 294), avšak starší literatura se k této skutečnosti stavěla rezervovaně, protože pro to nemáme jediné pramenné svědectví, srov. Grodecki, R.: Dzieje polityczne Śląska, s. 207; Przybył, Maciej: Władysław Laskonogi książę wielkopolski Poznań 2008, s KDW I, s , č. 122: Ego Wladizlaus dux Polonie, Bolezlaum filium fratris mei ducis Lestconis adopto in filium et in bonis meis omnibus mobilibus et inmobilibus totaliter mihi heredem substituo, secundum quod iuravimus ego et pater eius, videlicet quod si quis nostrum habens prolem decederet, superstes prolem illam in propriam adoptaret et sibi totaliter substitueret in heredem, si propriam non haberet. Similiter econverso, et hoc cuiuslibet iure in integrum conservato. Et hoc iuro, quod ei nullo tempore inmutabo. Terram vero que ad ipsum ex paterna successione devenit, in protectionem et tutelam suscipio, et contra omnem hominem toto posse meo defendam, tam per me quam per meos ut suos milites Podle Przybył, M.: Władysław Laskonogi, s. 148 se sjezd konal 5. května Rocznik kapituły krakowskiej. MPH SN V, s. 75; Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s Identifikace místa in Beze, kde 26. dubna 1228 vydává Konrád Mazovský listinu pro německé rytíře, není jistá, viz PrUb I, s. 47, č. 64. Podle editorů pruského diplomatáře se jedná o místo Biecz, naopak B. Zientara ho identifikuje s lokalitou Bejsce (Zientara, B.: Henryk Brodaty, s. 292). 171 Listiny dokládají jeho pobyt v Rokytnici u Złotoryji a Jindřichově, viz SUb I, s , č. 287; SUb I, s , č Tak soudil Zientara, B.: Henryk Brodaty, s. 295, avšak náš jediný pramen - velkopolská kronika - spíše naznačuje, že k této události došlo až roku následujícího, tj Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s. 83: Anno vero Dimini Millesimo CCXXVIII Qui [Odonic] captivitatem evadens patruum suum Wladislaum Magnum seu Laskonogi dictum anno sequenti de terris Polonie protinus fugavit. Srov. Rocznik kapituły krakowskiej. MPH SN V, s. 75, který datuje uvězenění Odonice do roku Kronika Polska. MPH III, s Srov. Rocznik kapituły krakowskiej. MPH SN V, s. 75, podle kterého nechal Jindřich I. 59

64 prvorozený syn mazovského vévody, a druhá v místě Międzyborze (Mezbore). 174 Nesnadno identifikovatelné lokality byly v odborné literatuře předmětem sporu, podle všeho se však střetnutí mazovských a slezských oddílu odehrálo v severní části malopolské provincie. 175 Obě bitvy znamenaly pro mazovskou stranu drtivou porážku, a tak za cenu velkých škod způsobených zemi, o čemž psal ještě po letech velkopolský kronikář, 176 ovládl slezský vévoda Krakovsko a část Sandoměřska. Podpora domácích velmožů a úspěchy na bitevním poli zřejmě předčasně utvrdily Jindřicha Bradatého ve velké sebejistotě, na jejímž základě se vévoda rozhodl, že se obejde bez pomoci svého syna Jindřicha a žoldnéřského vojska, které odeslal zpět do Slezska. 177 Situace se ovšem záhy změnila v neprospěch vévody Jindřicha. Na sjezdu ve Spytkovicích (jihozápadně od Krakova), který se snad sešel na počátku roku 1229 a jehož úkolem bylo uspořádat poměry v Malopolsku, byl slezský vévoda zajat a odvlečen do Mazovska, kde byl držen na plockém nebo čerském hradě. 178 Ať už příčinou zajetí byla proslulá nevěrnost malopolské šlechty (Cracoviensium fraus et tradicio nunquam delituit), o níž psal slezský kronikář na konci 13. století či nikoli, Konrád Mazovský dokázal využít vzniklou situaci pouze částečně. Na pomoc proti Jindřichovu spojenci Vladislavu Velkopolskému povolal haličská knížata Daniela a Vasilka, 179 kteří se svým vojskem oblehli Kališ. Obyvatelé města ovšem kladli tuhý odpor, a tak se ruské oddíly pustily do plundrování blízkého i vzdálenějšího okolí. Ipatijevský letopis, který podrobně referuje o tažení, se zmiňuje o tom, že část ruských vojsk dorazila k městu Milič a Starograd a vyplenila i osady na Bradatý vybudovat hrad Przeginia: Castrum edificatur in Pregina a duce H[enrico]. O kontroverzích kolem identifikace těchto lokalit viz Zientara, B.: Henryk Brodaty, s Kronika Polska. MPH III, s Jan Dluhoš (Ioannis Dlugosii Annales... Liber VI, s ) opírající se o slezské narativní prameny líčí boje v Malopolsku nejpodrobněji a má navíc údaj o bitvě na místě zvaném Wrocieryż nad Mierzawou. Srov. Labuda, G.: Zaginiona kronika, s , podle kterého převzal Dluhoš tyto údaje z dnes nedochovaného dominikánského letopisu. 175 Diskuzi shrnuje a optimální řešení nabídl Zientara, B.: Henryk Brodaty, s Narativní prameny o vojenských tažení provedl Labuda, G.: Zaginiona kronika, s Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s. 82: Qui Henicus fratri sui Boleslao in subsidium festine veniens cum Cunrado patruo suo multa prelia non sine desolacione terrarum Cracouinensis et Sandomirie eicere potuissent. Quo tandem eiecto Henricus Cum Barba dux Slesie predictus Cracouiensem ducatum et partem terre Sandomirie eciam consciente Boleslao pro se usurpavit. 177 Kronika Polska. MPH III, s. 649: exercitu alienigeno cum filio ad propria remisso Srov. stručné letopisné relace v Rocznik Traski. MPH II, s. 837: dux Henricus Zlesie a duce Conrado Mazovie captivatur... a Rocznik kapituły krakowskiej. MPH SN V, s. 75: Henricus dux Zlesie captus est a duce Cunrado... s kronikou Kronika Polska. MPH III, s. 649: ultra Cracoviam ad secreciora loca deserti Spitovicz circa vadum Wizle cum baronibus Cracovie de statu terre ordinaturus secessit. Et quoniam Cracoviensium fraus et tradicio nunquam delituit, cum ibi pius princeps missarum celebritati devocius astaret, ecce subito hostes irruunt, incautum rapiunt et vinculis iniectum in Ploczk, castrum Mazovie, deducunt. Čerský hrad jako možné místo vězení Bradatého uvádí kronikář Dluhoš, Ioannis Dlugosii Annales... Liber VI, s. 252: ad castrum Ploczense et, ut alii asserunt, in Czirzsko deportat captivatum. Srov. Labuda, G.: Zaginiona kronika, s Daniel a Vasilko byli syny haličského knížete Romana Mstislaviče (+ 1205), kteří ve svém mládí pobývali na cizích dvorech Daniel v Uhrách a Vasilko v Krakově u knížete Leška Bílého. 60

65 předměstí Vratislavi. 180 Cílem výpravy bylo zřejmě získat rozhodující převahu nejen nad Vladislavem Velkopolským, ale i nad tehdy zajatým Jindřichem Bradatým. Klíčem k úspěchu však bylo dobytí Kališe, což se z důvodu náročných terénních podmínek, ale i slabého nasazení samotných Konrádových oddílů nepodařilo. 181 Mazovský vévoda se nakonec musel spokojit formálním usmířením s představiteli města, k němuž nabádal i sandoměřský vojevoda Pakoslav, který tehdy stál na straně mazovského vévody. Podle Bronisława Włodarského skončila výprava knížete Konráda politickým fiaskem. 182 Mezitím se ve Slezsku pod vedením Jindřicha II. Pobožného konaly přípravy k odvetnému tažení, jehož cílem mělo být vysvobození otce ze zajetí. 183 Podle svědectví slezské kroniky se do celé záležitosti vložila manželka Jindřicha I. Bradatého Hedvika, která chtěla zabránit prolití křesťanské krve. 184 Předpokládané usmíření, o jehož obsahu jsme zpraveni až z díla Jana Dluhoše, bylo prý potrzeno zřeknutím se Bradatého nároku na Krakov 185 a dohodou o sňatcích dvou vnuček Hedviky a Jindřicha se syny Konráda Mazovského. 186 Jindřich I. Bradatý po trpké zkušenosti na čas obrátil svou pozornost od Malopolska k posílení vlastní pozice ve Slezsku a blízkém okolí. Nejdříve vytáhl na konci roku 1229 k hradu Krosno, aby bojoval proti německým oddílům a o rok později se na stejném místě musel potýkat s vojskem magdeburského arcibiskupa. 187 Cílem zmíněných akcí byl zřejmě hrad Lubuš, avšak není známo, zda byl Jindřichem I. Bradatým dobyt. 188 Současně s problémy na západě svého dominia musel slezský vévoda čelit změněné situaci na severu a východě od svých hranic. Někdy kolem roku 1230 byl ze svého domova 180 Ipatijevský letopis, in: Polnoje sobranije 2. vyd., col Ipatijevský letopis, in: Polnoje sobranije 2. vyd., col Włodarski, B.: Polska i Ruś, s Kronika Polska. MPH III, s. 649: Quo filius eius [tj. Jindřicha I. Bradatého] malo conperto, per omnia in ulcionem patrisque liberacionem convocatis exercitibus se preparat. 184 Vita sanctae Hedwigis. MPH IV, s. 524: Exhorrescens autem ancilla Cristi christianorum inter se pugnare volencium stragem et sanguinem effundendum, pro omnibus se exposuit adiitque personaliter prefatis detentoris viri sui presenciam. Autor legendy patrně rozvinul inforamci převzatou ze slezské kroniky. Srov. Kronika Polska. MPH III, s. 649: Beata vero Hedvigis, sanguini innoxio ac pauperum lesioni conpaciens, malum inminens prevenire studuit. 185 Zmiňuje se o tom pouze Jan Dluhoš, Ioannis Dlugosii Annales... Liber VI, s. 252: Cessit siquidm Henricus cum barba Slesie dux de iure monarchie et tutorie Cunrado, renunctians iuri renunctiacionemque ipsam corporali firmavit iuramento Podle Grodeckého, R.: Dzieje polityczne Śląska, s. 208 jsou zprávy o uzavřených sňatcích nevěrohodné. K jejich uzavření ve skutečnosti došlo, avšak později (v roce 1234 a 1239), viz Labuda, G.: Zaginiona kronika, s SUb I, s. 226, č. 305: postmodum in Crosten ad expedicionem contra Teutonicos coram filio nostro Heinrico iuniore duce Zlesie et nepotibus nostris Zebeslao et Boleslao ducibus Bohemie et omnibus terre nostre baronibus ; SUb I, s. 231, č. 314: quod occurentes cum exercitu archiepiscopo Magdeburgensi, cum essemus in Crozna Naopak Grodecki, R.: Dzieje polityczne Śląska, s. 209 o tom nepochybuje. 61

66 vyhnán Vladislav Laskonogi, jenž hledal pomoc u slezského vévody. Místem jeho pobytu se stala Ratiboř, odkud zamýšlel opět dobýt zpět své území ve Velkopolsku. 189 Není zřejmé, zda se to Vladislavu přes velkou podporu ze strany Jindřicha Bradatého nakonec podařilo. Vladislavova listina ze dne 23. dubna 1231 vydaná v Hnězdně stojí v určitém rozporu s relací velkopolské kroniky, 190 v níž se píše o neúspěšném obléhání velkopolské metropole. 191 Zprávu velkopolského kronikáře potvrzuje i skutečnost, že velkopolský vévoda zemřel na cizím území (zřejmě ve Slezsku). 192 Jindřich Bradatý byl nějaký čas po propuštění z mazovského zajetí zaneprázdněn vesměs slezskými záležitostmi. I ty mu však přinesly značné rozšíření moci. Po smrti Kazimíra Opolského se slezský vévoda ujal opatrovnictví nad ovdovělou kněžnou Violou a jejími dvěma syny. 193 O korektních vztazích svědčí skutečnost, že ještě za svého života nazýval vévoda Kazimír svého slezského příbuzného svým bratrem. 194 Formálně Opolsko nebylo začleněno do Jindřichových držav, alespoň ne hned. 195 Později předal Jindřich Bradatý Viole a jejím synům do užívání hrady Kališ a Rudu a vlády v Opolsku se ujal sám. 196 Právo Kazimírových synů jako dědiců na vládu nad jejich vévodstvím Bradatý zřejmě respektoval, jak vyplývá z pozdějších událostí. Díky tomuto rozšíření své vlády o správu Opolska se východní hranice dominia slezského vévody začala stýkat s hranicí krakovské země. Zájem o ni projevil Bradatý po smrti svého velkopolského spojence. Již na konci roku 1231 vystupuje Jindřich I. Bradatý poprvé jako dux Slesie atque Cracouie. 197 V téže době si však krakovský titul nárokoval i Konrád Mazovský Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s Vladislav Laskonogi se v listině tituluje jako nos Wladislaus Dei gratia dux Polonie, filiolus ducis Mesiconis, KDW I, s. 118, č Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s. 83: veniens de Racziborz castrum Gneznense vallavit et aliquanto tempore in expugnacione eiusdem mora facta expugnare non valens tristis abscessit et eodem anno in exilio existens diem clausit extremum. Vladislav Laskonogi zemřel 31. listopadu Przybył, M.: Władysław Laskonogi, s Ještě roku 1230 vydává sama kněžna Viola listinu (bez denního data) jako ducissa de Opol, SUb I, s. 234, č. 319: Uiola dei gratia ducissa de Opol cum meis Mescone et Vlodizlao pueris usa baronum consilio pro anima domini mei, cum nature concessisset Již na konci roku 1230 (nebo 1231) se vedle ní objevuje Jindřich Bradatý jako svědek na listině kancléře zemřelého opolského vévody Sebastiana a jeho bratra Jiřího, kteří darovali svůj majetek špitálu Svatého Ducha ve Vratislavi: dux Heinricus et filius suus Heinricus et pronepos suus Boleslaus, dux Bohemiae Boleslaus, ducissa de Oppol cum filio Mesechone (viz SUb II, s. 1, č. 1). První přímý doklad o poručnictví pochází z roku 1234 (SUb II, s. 52, č. 80). Dále viz Zientara, B.: Henryk Brodaty, s Stalo se tak v listině Kazimíra Opolského z roku 1224 pro třebnický klášter, SUb I, s. 183, č. 251: fratris nostri Henrici ducis Zlesie peticione inclinatus Na listině opolského kastelána jménem Zbraslav z roku 1236 jsou uvedeni svědci tam de terra ducis Henrici quam ducatu Opoliensi, viz SUb II, s. 79, č Stalo se tak prý na přelomu roku 1237 a 1238, viz Dziewulski, W.: Bułgarka księżną opolską, s SUb I, s. 232, č Srov. Zientara, B.: Henryk Brodaty, s. 340, pozn. 12, který poukázal na chybnou emendaci datace listiny na rok 1230 editory Schlesisches Urkundenbuch. 62

67 Chronologie událostí třicátých let, kdy Jindřich Bradatý a jeho syn postupně ovládli Krakovsko, Sandoměřsko a část Velkopolska, je kvůli nejednoznačnosti narativních pramenů pouze relativní. 199 Na krakovském biskupském stolci trvala před rokem 1231 dvouletá sedisvakance a podle Jana Dluhoše to byl právě Jindřich Bradatý, kdo rozsoudil protahující se spor o hodnost krakovského biskupa. Po smrti biskupa Iva z Odrowąża, který zemřel roku 1229 během církevně-politické mise v Itálii (chtěl dosáhnout povýšení Krakova na arcibiskupství), 200 byl krakovskou kapitulou zvolen na biskupa její člen děkan Vislav. Jeho rychlému vysvěcení bránila provize, kterou od papeže získal mistr Ondřej doprovázející biskupa Iva na jeho cestě do Říma. Kandidát krakovské kapituly byl však na zásah vévody Jindřicha Bradatého někdy v roce 1231 nakonec vysvěcen. 201 Stalo se tak patrně na konci roku - po smrti Vladislava Laskonogého, i když nelze zcela vyloučit, že Jindřich zasahoval do krakovských záležitostí jménem svého spojence velkopolského vévody Vladislava. Pozdněstředověký kronikář spojoval zásah Bradatého do sporu o krakovské biskupství s jeho intervencí u římské kurie o zrušení slibu, kterým se slezský vévoda zřekl nároku na Krakov ve prospěch Konráda Mazovského (absolutus a papa de iuramento). Kromě Dluhoše však žádný jiný pramen nezmiňuje ani složené sliby vévody ani jejich zrušení papežem, proto nelze tento údaj ověřit. Krakov se tedy dostal do slezských rukou po smrti Vladislava Laskonogého (3. listopadu 1231), který podle názoru historiků Malopolsko Bradatému dokonce sám odkázal. 202 Ve skutečnosti si však slezský vévoda musel naklonit část malopolských velmožů, získat souhlas kněžny-vdovy Grzymisławy a úspěšně bojovat proti Konrádu Mazovskému. Můžeme předpokládat, že Jindřich Bradatý uzavřel s malopolskými představiteli stejnou nebo podobnou smlouvu, jako jeho spojenec vévoda Vladislav roku 1228 na sjezdu v Cieni. Za jakých okolností však k tomu došlo? Ještě v červnu 1232 vydal Jindřich Bradatý v Třebnici listinu jako dux Slesie 203 a přibližně ve stejné době je doložen Boleslav, syn Kazimíra Mazovského, jako vládce Sandoměřa KDMaz I, s , č Listina vydaná dne 7. listopadu Příkladný rozbor narativních pramenů k tomuto období předložil Labuda, G.: Zaginiona kronika, s , i když některé dílčí závěry by si zasloužily korigování. 200 Rocznik kapituły krakowskiej. MPH SN V, s. 75; Rocznik Krasińskich. MPH III, s Rocznik kapituły krakowskiej. MPH SN V, s. 76: M o CCXXXI consecracio Wislai episcopi Cracouiensis. Dále viz Ioannis Dlugosii Annales... Liber V.-VI., s. 256 : Sed Henrico duce Cracouiensis et Wratislauiensis, qui Cracouiensem ducatum, absolutus a papa de iuramento, recuperaverat, interposicionem suam aput papam faciente, eleccio confirmatur Vislai, provisione magistri Andree cassata. 202 Srov. Labuda, G.: Zaginiona kronika, s. 97, pozn SUb II, s. 9-10, č KDM II, s , č

68 Teprve v druhé polovině tohoto roku nastala radikální změna. Velmož Pakoslav starší (senior), který ještě na počátku září 1232 vydal listinu v přítomností mazovského vévody a jeho synů, 205 si o měsíc později nechal od Jindřicha Bradatého potvrdit darování vsi měchovskému klášteru. 206 V témže měsíci (31. října 1232) konfirmoval slezský vévoda dei gracia dux Cracouie simul et Slesie privilegia svých předchůdců duces Polonie, jmenovitě Boleslava a Měška (míněn je zřejmě Boleslav IV. Kadeřavý a Měšek III. Starý), darovaná témuž klášteru. 207 Podle této listiny byl slezský vévoda na cestě do Skaryszewa, kde se měl setkat a projednat s Konrádem Mazovským obzvláště malopolské záležitosti. 208 Dohoda podle B. Zientary měla více favorizovat slezského vévodu a zněla prý následovně: byl uznán nárok Bradatého na vládu v Krakově, Sandoměřsko bylo vráceno malému Boleslavovi, jehož protektorem se stal Jindřich Bradatý a Konrádovi Mazovskému byly předány pouze dvě kastelánie jako kompenzace za ztrátu Sandoměřska. 209 Slezský vévoda se mohl v tento okamžik cítit vítězem, ale ne na dlouho. Mazovský vévoda se nevzdával, a tak když Jindřich Bradatý měl zjevné potíže ve Velkopolsku, Konrád využil situace a lstí zajal malého dědice Boleslava a jeho matku. Nejprve je nechal uvěznit na čerském hradě, avšak po intervenci velkopolského vévody a krakovského palatina, 210 je musel Konrád převézt do snesitelnějšího vězení - do Sieciechowa. Objekt jejich zajetí nebyl příliš zajištěn, proto se oběma vězňům díky podpoře místního opata 211 a krakovského palatina Klimenta z Ruszczy (z rodu Gryfitů) podařilo uprchnout. 212 Mezitím Jindřich Bradatý intervenoval v římské kurii, aby papež vzal v ochranu kněžnuvdovu a jejího syna, a aby přiměl polské biskupy k vystoupení proti Konrádu Mazovskému. 213 O něco dříve, než do Polska dorazily papežské písemnosti, byly sporné záležitosti mezi Jindřichem Bradatým a Konrádem Mazovským projednány na sjezdu v Chełmně (u Krakova) 205 KDM II, s , č SUb II, s. 13, č SUb II, s. 13, č. 23: antecessorum meorum pie recordacionis Boleslai et Meschonis quondam ducum Polonie. 208 SUb II, s. 13, č. 24: in presencia nostra nobis euntibus ad colloquium cum duce Masouie Conrado in stacione circa Skarzyssow Zientara, B.: Henryk Brodaty, s Ioannis Dlugosii Annales... Liber VI, s. 267 ho mylně identifikuje s palatinem Markem, který zemřel už roku Ioannis Dlugosii Annales... Liber VI, s Na odvahu a rozhodnost velmože vzpomínal Boleslav Stydlivý ještě po letech, viz listinu z roku 1252 KDM II, s , č. 436: qui sua industria nos de captiuitate patrui nostri ducis Conradi liberauit per exploratores suos et nuncios fideles et pristine restituit libertati Srov. líčení Dluhoše (Ioannis Dlugosii Annales... Liber VI, s ) s jeho předlohou - kronikou velkopolskou (Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s. 82). Zajetí kněžny-vdovy a jejího syna Konrádem Mazovským datuje Labuda, G.: Zaginiona kronika, s na léta SUb II, s. 34, č. 53 (plný text papežské buly viz KDMaz I, s , č. 336); s , č

69 za účasti hnězdenského arcibiskupa Fulca. 214 Arcibiskup chtěl zřejmě zamezit eskalaci napětí mezi všemi Piastovci (nejen mezi Konrádem a Bradatým) a jejich energii obrátit směrem k misii v Prusech. 215 Konkrétní obsah dohod z Chełmnu se nám sice nedochoval, víme jen, že to bylo dočasné a prozatímní řešení na dobu tažení do Prus, kterého se účastnili téměř všichni Piastovci. Další kolo rozhovorů proběhlo v roce 1234 v Luchani u řeky Varty, v rezidenci hnězdenského arcibiskupa, který na toto kolokvium svolal piastovské vévody. 216 Podle dochovaných zpráv není jasné, zda se Boleslav Stydlivý okamžitě ujal vlády v Sandoměřsku 217 nebo utekl přímo k Jindřichu Bradatému. 218 Pravděpodobnější je druhá možnost, protože slezský vévoda musel dojednat podmínky vlády dědice Leška Bílého a určitou kompenzaci pro syna Konráda Mazovského (obdržel Sieradz), a taktéž Boleslava, který v době zajetí Stydlivého a jeho matky vládl v Sandoměřsku. 219 Jindřich Bradatý nechal pobývat dědice krakovského trůnu spolu s matkou na bezpečném hradě Skála a sám panoval v Krakově a Sandoměřsku. Po nějakém čase (Dluhoš podává období 5 let) přenechal slezský vévoda Boleslavovi Stydlivému Sandoměřsko, 220 avšak nikoli celé, protože část sandoměřské země nadále ovládal Bradatý bezprostředně. Pokud bychom vzali vážně Dluhošův chronologický údaj, pak bychom se posunuli až do roku 1238, kdy Jindřich Bradatý umírá. Boleslav Stydlivý by se tak ujal vlády nad částí svého dědictví po otci až těsně před smrtí svého ochránce, který by sám po celou dobu vládl v Malopolsku neomezeně. Ve skutečnosti však Boleslav Stydlivý záhy vydává samostatně listiny jako dux Sanodmirie, i když místa právního pořízení se nacházejí v okolí Krakova a jednou přímo na hradě Skála. 221 Ačkoliv dokladů je málo (z let se nedochovaly žádné listiny Boleslava Stydlivého), lze asi souhlasit s popisem situace, který nám zanechal velkopolský kronikář, že Jindřich Bradatý získal Krakovsko a část Sandoměřska se 214 SUb II, s , č. 48: in colloquio quod fuit inter ducem Henricum et ducem Conradum in Hlem Zientara, B.: Henryk Brodaty, s SUb II, s , č. 82: in colloquio secus Vartam flumen in villa archiepiscopi Luchane habito cum ducibus Conrado et filio eius fratre meo Bolezlao et Heinrico filioque eius Henrico Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s. 82: Zawichost et Sandomirie castra ultro se sibi veluti domino suo naturali tradentibus obtinuit reverenter. 218 Ioannis Dlugosii Annales... Liber VI, s Např.: KDM II, s , č. 403 nebo s. 45, č Ioannis Dlugosii Annales... Liber V.-VI. s : in terra Sandomiriensi, quam pro suo domicilio et statu ducali tenendo Henricus cum barba consignaverat, non audens remanere, petit in aliqua municione Cracoviensis terre collocari Dux itaque Henricus curator suus municionem rupis, que dicitur Skala, in Przegina eis concedit ad habitandum et certos redditus providet ad vescendum; ubi collecti fere quinquennio delituerunt. 221 KDM II, s. 57, č. 412: Bolezlaus Dei gratia dux Sudomeriensis, una cum illustre domine G. matre nostra Datum in Scala Dále viz Labuda, G.: Zaginiona kronika, s

70 souhlasem Boleslava. 222 Skutečnost, že Jindřich nevládl v Sandoměřsku jen jako vrchní vládce, ale že disponoval knížecím majetkem, svědčí transakce s klášterem v Opatovicích, který předal lubušskému biskupství. 223 V druhé polovině 30. let 13. století se pozice Jindřicha Bradatého v Krakově zdála být neotřesitelná, což však bylo vykoupeno častými přesuny mezi jednotlivými provinciemi říše. Zejména cesty do Krakova se asi konaly v pravidelných časových intervalech (jednou za dva roky?): 1234, a Naposledy byl Jindřich Baradatý v Krakově někdy na začátku roku 1238 než 19. března téhož roku zemřel. Není zřejmé, kdy oba Jindřichové vystoupili s nárokem na vládu ve Velkopolsku. Mohli tak učinit už na konci roku 1231, záhy po smrti vévody Vladislava. Bula Řehoře IX. z 6. října 1237 obsahuje stručné dějiny sporu mezi Vladislavem Odonicem a slezskými vévody, avšak bez chronologických údajů. 227 První gravis guerra mezi Odonicem a slezskými Piastovci, o níž se zmiňuje bula, o to, quicquid iuris eis competebat vel competere poterat in terra quondam Mesconis avi et Wladizlaui patrui eiusdem ducis, Polonie propukla před rokem Oba Jindřichové zřejmě argumentovali tím, že jim Velkopolsko odkázal před smrtí sám vévoda Vladislav. 229 V polské středověké historiografické tradici však nalezneme poněkud odlišné motivace vévodů: letopisec hnězdenské kapituly napsal, že velkopolští rytíři (milites Poloni) chtěli zabít vévodu Vladislava Odonice, a proto povolali Jindřicha Bradatého i s jeho synem do Velkopolska. 230 Příčina nenávisti rytířstva k vévodovi tkvěla podle velkopolské kronikáře ve velkém privilegiu, 222 Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s. 82: Henricus Cum Barba dux Slesie Cracouiensem ducatum et partem terre Sandomirie eciam consciente Boleslao pro se usurpavit. Srov. Ioannis Dlugosii Annales... Liber V.-VI. s a 280, který však tyto dohody datuje do roku Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s. 82: Henricus monasterium Opatouienses ad ecclesiam Lubucensem transtulit omnia bona episcopatus Russie olim ad monasterium Opatouiense pertinencia incorporando SUb II, s , č. 80: [1234]... redeuntes de Cracouia et de colloquio patrui nostri ducis Conradi; SUb II, s. 53, č. 81: [1234]... Actum in Carnouus, nobis de Cracouia reddeuntibus ; SUb II, s , č. 85: [1234]... Actum in Cracovia 225 SUb II, s , č. 120: [1236] Actum est hoc... in Grossouiz, in presentia domini ducis Henrici senioris, cum rediret de Cracouia... coram prefato domino duce Henrico et suis baronibus SUb II, s. 94, č (před 19. března): Actum in Cracovia 227 SUb II, s , č Zientara, B.: Henryk Brodaty, s. 328 tento první spor zasazuje do roku 1233, kdy Jindřichové podle krakovského letopisu dobyli Kališ a (dodává bula) jiné velkopolské hrady. Zientarova rekonstrukce však nesouhlasí s obsahem papežského dokumentu, který před dobytí Kališe situuje první spor s Odonicem i smírčí rozhodnutí vratislavského, lubušského a poznaňského biskupa. Obsazením Kališe Jindřich Bradatý porušil rozhodčí výrok biskupů. 229 Tento nárok viz v listině z 22. září 1234, SUb II, s , č Rocznik kapituły gnieźnieńskiej MPH SN VI, s. 4: Item M o CCXXXIII o milites Poloni volebant interficere dominum suum Wladislaum filium Odonis inducentes ducem Henricum cum filio suo in Poloniam. Eodem anno idem Wladiaslaus firmavit castrum Bnyn. Item M o CCXXXIII o predictus.. dux.. cum filio suo edificavit Gneznam castrum et destruxit Bnin. Srov. Rocznik kapituły krakowskiej. MPH SN V, s

71 které Odonic vystavil ve prospěch poznaňského biskupa. 231 Příčinu tažení do Velkopolska slezský kronikář zase viděl v touze po pomstě za ohrožení života Bradatého onehdy v Gąsawě. 232 Tento motiv jako alternativní (alia autem causa) pak převzal i autor velkopolské kroniky. 233 Ať už příčinou vystoupení slezských Jindřichů bylo cokoliv (odkaz na poslední vůli Vladislava Laskonogého se zdá být nejpravděpodobnější), první kolo sporu skončilo pro ně velkým neúspěchem. Rozhodčí výrok vratislavského, lubušského a poznaňského biskupa totiž určil, že se slezští vévodové zřeknou veškerých práv k Velkopolsku, nebudou napadat území Odonice a nebudou podporovat jeho protivníky. V opačném případě měl poznaňský biskup povinnost oba vévody exkomunikovat. 234 Slezští vévodové se však nezalekli církevních sankcí a vytáhli opět do boje. S ohledem na často protichůdné výpovědi písemných pramenů není snadné stanovit přesnou chronologii dobývání Velkopolska. Podle hnězdenského letopisu povolali velkopolští velmoži slezské vévody už v roce Text jednoznačně neříká, že už v tomto roce došlo k tažení do Velkopolska, pouze informuje o záměrech tamější šlechty. Jedním z dobytých hradů během kampaně byla Kališ, kterou ještě 21. července 1233 ovládal Vladislav Odonic. 235 Jelikož v druhé polovině roku musíme počítat se společným tažením všech Piastovců do Prus, konání velkopolské kampaně je nutno přesunout až na rok následující. 236 Tehdy byla dobyta Kališ 237 a další velkopolské hrady: Bnin, 238 Biechowo, 239 Středa (ve Velkopolsku), 240 Pyzdry 241 a 231 Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s. 84: Propter quarum libertatum donaciones primates Polonorum sequenti anno volebant ducem Wladislaum occidere inducentes et assumentes in dominum Henricum Cum Barba Slezie et Cracouie ducem. Contra cuius adventum Wladislaus Odonis cremavit castrum Bnyn et castrum Gnezne reedificavit. 232 Kronika Polska. MPH III, s. 649: Iniurie siquidem prime et vulnerum, que in Nakel per Odonis tradicionem acceperat et propter exilium Vlodislai, fratris Odonis, qui in Slesiam propulsus a fratre exulabat, dux Henricus inmemor, insurrexit contra Vlodislaum filium Odonis et evicit ab eo omnem terram Poznanie et Calisie et Pysdre usque ad castrum Geschk terram Srodie, et constructo castro in Screm ultra Wartham Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s. 84: Alia autem causa eieccionis ducis fuit hec, quia Henricus Cum Barba rememorans wlnera alias in Ganszawa suscepta sibique per machinacionem Wladislai predicti illata terras Poznaniensem, Kalisiensem, Pisdrensem et Sredensem ac castrum Byechow de connivencia et ad evocacionem militum Poloniam subintravit castraque Bnyn et Srzem reedificavit ac expensis et hominibus munivit decenter. 234 SUb II, s. 87, č. 134: promiserunt, quod contra ipsum vel eius terram guerram aliquam ullo tempore non moverent nec etiam paterentur Listina byla vydána in castro nostro in Kalis, viz SUb II, s. 26, č Naopak vojenské operace ve Velkopolsku už na podzim roku 1233 předpokládá Labuda, G.: Zagioniona kronika, s Přísně vzato krakovský letopisec nehovoří o dobytí Kališe, ale jeho předání (traditur), které patrně chybně datuje do roku 1233, viz Rocznik kapituły krakowskiej. MPH SN V, s. 77: Henricus dux Zlesie intrat terram Odouiz et castrum Kaliz ei traditur et aliud edificatur. Získání strategického Kališe zřejmě hrálo v politických plánech slezských Piastovců klíčovou úlohu. Hrad předal Jindřich Bradatý Odonicovi už pře léty v rámci dohod mezi Bradatým a Vladislavem Laskonogim jen do dočasného užívání. Dlouho jej však slezský vévoda nedokázal získat zpět, až nyní. Srov. Grodecki, R.: Dzieje polityczne Śląska, s Papežská bula z roku 1237 jmenovitě uvádí pouze Kališ a quedam alia castra et possessiones, SUb II, s. 87, č Podle hnězdenského letopisu hrad Bnin opevnil Vladislav Odonic, po jehož ústupu byl prý zničen Bradatým, Rocznik 67

72 nejseverněji vysunutý hrad Giecz (jihovýchodně od Poznaně). 242 Slezské oddíly se asi patrně snažily dobýt Hnězdno a Poznaň, avšak bezúspěšně. 243 Podpora velkopolských velmožů pro slezského vévodu asi nebyla tak masivní, jak by se dalo čekat a jelikož ani jedna ze stran nezískala rozhodující převahu, spor byl předán dvěma rozhodcům hnězdenskému arcibiskupovi a poznaňskému biskupovi. Kompromisní dohoda ze září 1234 stanovila hranici mezi slezským a velkopolským územím na řece Vartě. 244 Jižní a západní část Velkopolska včetně strategických hradů Santok a Śrem tak připadla Jindřichu Bradatému. 245 Vladislav Odonic se musel spokojit s územím rozkládajícím se na levé straně toku řeky s tím, že nepřišel o narochnici osadníky, kteří žili na straně ovládané nyní Bradatým, ale přináleželi k hradům ležícím na severní hranici Velkopolska: Nakło, Ujście, Czarnków, Wieleń a Drzeń (nyní Drezdenko). 246 Obě strany se zavázaly respektovat dohodu pod hrozbou exkomunikace a ztráty jednoho hradu ve prospěch hnězdenského arcibiskupa, resp. poznaňského biskupa. 247 Dohoda byla vlastně pouze příměřím, které mělo být potvrzeno teprve papežem. Mezitím nesměli oba vévodové budovat na svém území nové hrady bez svolení druhé strany, kromě opravy již stojících pevností. 248 Ani jedna ze stran sporu se pochopitelně nechtěla spokojit s tímto polovičatým řešením kapituły gnieźnieńskiej MPH SN VI, s. 4. Velkopolský kronikář přebíraje informace z předlohy se přehlédl a chybně uvedl, že sám Odonic nechal spálit hrad Bnin a nově vybudovat hradby Hnězdna (Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s. 84). V letopisu je sice k roku 1234 údaj o vybudování hnězdenských hradeb a zničení Bninu, ale analista tyto činy připsal slezským vévodům. 239 Že toto místo ležící mezi hradem Pyzdry a Giecz směrem na Poznaň dobyl slezský vévoda, zmiňuje pouze velkopolský kronikář, viz Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s Mezi kořisti Bradatého ji řadí jak slezský tak velkopolský kronikář, viz Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s. 84 a Kronika Polska. MPH III, s Dokladem je i listina Jindřicha Bradatého vydaná tamtéž 21. listopad Svědky tohoto aktu byly tři nejdůležitější osoby v tehdejší hnězdenské arcidiecézi: arcibickup Fulco, vratislavský biskup Tomáš, lubušský opat Gunther a další. Viz SUb II, s , č Kronika Polska. MPH III, s. 649: Pysdre ; Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s. 84:... terras Pisdrensem Kronika Polska. MPH III, s. 649: usque ad castrum Geschk Podle hnězdenského letopisu Jindřich Bradatý Hnězdno opevnil, viz Rocznik kapituły gnieźnieńskiej MPH SN VI, s. 4: dux.. cum filio suo edificavit Gneznam castrum, avšak na nespolehlivost této informace upozornil Labuda, G.: Zagioniona kronika, s SUb II, s , č. 69; s , č SUb II, s. 43, č. 69: ut videlicet fluvius Varta inter ipsos terram dividens meta esset immutabilis, incluso tamen Santok parti domini Henrici cum omni eo, quod ipso inferius ist Srem vero in domini Buruuii liberam cedet possessionem Všechny citované hrady ležely na řece Noteci. SUb II, s. 43, č. 69: Dominus vero Wlodizlaus naroncincones castrorum suorum Nachel, Vsche, Charuchow, Velen, Dreden et ex parte altera sicut antea dominus Wlodizlaus pacifice possidebit. Dále viz Labuda, G.: Wróćmy jeszcze raz do... naroku. In: Społeczeństwo Polski średniowiecznej. T. VII., s , zvl. s Jindřich Bradatý se zavázal v případě přestoupené dohody odevzdat hrad Starygród poznaňskému biskupství, Vladislav Odonic zase hrad Ostrov u lednického jezera hnězdenské metropoli. 248 SUb II, s. 44, č. 69: Preterea ante pacis inter ipsos per dominum papam confirmationem nulli ipsorum licet interim aliquod castrum de novo erigere aut construere sine alterius voluntate, sed iam stans et constructum, si ruinam minatur aut minus forte est, poterit emendare. 68

73 a snažila se jej zvrátit všemi způsoby ve svůj prospěch. Vladislav Odonic zdůraznil, že neuznává žádné nároky Jindřicha Bradatého na vládu ve Velkopolsku pocházející prý z odkazu jeho strýce Vladislava, 249 proto usiloval přimět papeže, aby ten přehodnotil rozhodnutí polských biskupů. 250 Podle Jindřicha Bradatého se jednání v Římě protahovalo, proto se obrátil na merseburského biskupa, který převzal spor do svých rukou a velmi záhy obdržel papežský mandát k předvolání Vladislava Odonice. Ten se však z obavy o svůj život neodvážil přijít ani poslat zástupce, a tak byla dohoda (původní nebo nová?) potvrzena papežským legátem Vilémem z Modeny. Proti tomuto rozhodnutí se velkopolský vévoda odvolal k papeži, který požádal plockého biskupa, aby z Vladislava Odonice sňal neprávem vyhlášený interdikt. 251 Z papežského dokumentu není zcela zřejmé, co způsobilo tak náhlý obrat v neprospěch Vladislava Odonice. Listina Řehoře IX. z 6. října 1237 vzbuzuje dojem, že se papež snažil zakrýt a omluvit vlastní pochybení při řešení sporu. Bradatý, kterého ještě v roce 1234 podporoval hnězdenský arcibiskup, se naopak dokonce odvážil ignorovat obsah příměří. 252 Příliš velká vojenská a diplomatická převaha slezského vévody přiměla Odonice k útoku na hrad Śrem, ačkoliv náš hlavní zpravodaj, Jan Dluhoš, jako důvod dobytí hradu uvádí spory mezi poznaňským biskupem Pavlem a správcem hradu Bořivojem. Ten prý pozval biskupa na svůj hrad, aby projednali sporné body a uzavřeli dohodu. Nic netušící biskup byl však lstí zajat. Církevní hodnostář však ze zajetí brzy unikl a nad Bořivojem i celou posádku hradu vyhlásil církevní exkomunikaci. Jelikož si však Děpoltic z toho nic nedělal a k zadostiučinění za způsobená příkoří se neměl, zorganizoval Vladislav Odonic trestnou výpravu, jež skončila zabitím Bořivoje a dobytím a spálením hradu Śrem. 253 Vysvětlení příčiny konfliktu uvedené Dluhošem nezní příliš věrohodně, avšak sám fakt dobytí Śremu nelze popřít. Podle stručné zmínky Polsko-slezské kroniky byl hrad obsazen v noci 249 SUb II, s. 44, č. 70: ipso contrario asserente [Jindřch Bradatý] propter domini quondam Wlodizlaui, ut asserit, patrui nostri sibi factam filioque suo donationem Nepřímo to vyplývá ze stížnosti Vladislava Odonice u papeže Řehoře IX. z roku 1237, SUb II, s. 87, č. 134: Cum autem apostolica sedes attendentes, ut presumitur, quod dicti archiepiscopus et episcopus habebant facti notitiam pleniorem, unde causa huiusmodi per eos poterat melius pertractari, eam ipsis providerit committendam SUb II, s , č. 134: relaxantes ad cautelam excommunicationis vel interdicti sententias, si quas iidem iudices in prefatum ducem Polonie vel terram eius forsitan promulgarunt Zůstává otevřená otázka, zda Jindřich Bradatý opustil hrady dobyté ve válce s Vladislavem Odonicem a ležící na severu od řeky Varty, tj. na území Odonice. Dne 21. listopadu 1234 vystavuje Jindřich Bradatý spolu se svým synem listinu pro klášter v Paradyżu in burgo nostro Nienmarche, SUb II, s. 47, č. 73. Podle editorů slezského diplomatáře jde o Středu ve Velkopolsku, ale zcela jisté to není. Na listině svědčí arcibiskup Fulco, proto je s podivem, že by církevní hodnostář byl tak benevolentní vůči vlastnímu rozhodnutí. Na druhou stranu lze hypoteticky předpokládat, že slova příměří o hranici se týkala pouze středního a dolního toku řeky, pak by Jindřich Bradatý nebyl nucen se vzdávat obsazených velkopolských hradů. 253 Dluhoš tuto událost datuje do roku 1235, viz Ioannis Dlugosii Annales... Liber VI, s

74 díky zradě jakýchsi Poloni. 254 Samotnému Odonicovi však tento vojenský úspěch příliš nepomohl, protože Jindřich Bradatý toto zjevné porušení podmínek příměří využil ke stížnosti u merseburského biskupa a papežského legáta Viléma z Modeny, který s apoštolskou autoritou vyhlásil nad velkopolským vévodou exkomunikaci. Slezskému vévodovi to zjevně nestačilo, a tak roku 1235 (?) vytáhl vojensky na území Odonice. Podle polského historika Dluhoše se Jindřich Bradatý pokusil neúspěšně dobýt Hnězdno. 255 Příměří ze září 1234, které papež Řehoř IX. právě tehdy (v červnu 1235) konfirmoval, 256 tak přestalo prakticky platit. Śremská epizoda a odvetné tažení nepřineslo ani slezským Jindřichům z dlouhodobého hlediska nic dobrého. Přestože právě v roce 1235 získal Jindřich Bradatý sérii listin a konfirmací z papežské kanceláře ve svůj prospěch, 257 jeho vztah k polským biskupů se začal radikálně zhoršovat. Zřejmě ještě koncem roku 1235 dorazily do Říma stížnosti polského episkopátu na chování Bradatého během tažení, zejména na ničení biskupského majetku. Dne 17. června 1236 nařídil Řehoř IX. svému legátovi Vilémovi z Modeny, aby použil církevní disciplínu proti slezskému vévodovi, pokud ten nezaplatí škody způsobené statkům hnězdenského arcibiskupa během tažení proti Vladislavu Odonicovi. 258 Pokud se papežská listina nemýlí, pak nepřípustné chování slezských oddílů mělo trvat poslední dva roky. 259 O rok později napsal papež strahovskému papežovi, pražskému proboštovi a děkanovi, aby zjistili, zda legát Vilém z Modeny vyhlásil nad slezským vévodou exkomunikaci právem. Na papeže se totiž obrátil sám Jindřich Bradatý se žádostí, aby pozdržel rozhodnutí legáta, který tehdy pobýval v Prusku, kam také pozval slezského vévodu, aby se očistil z nařčení. Ten však v té době nemohl prý opustit své državy kvůli útokům na své území ze strany nepřátel a kvůli 254 Kronika Polska. MPH III, s. 650: tradicione Poloni noctu castrum irrumpentes peremerunt. Podobně s relativním časovým údajem Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s. 85: Sed Poloni post aliquot tempus castrum Sremense clam intrantes ipsum occiderunt. 255 Ioannis Dlugosii Annales... Liber VI, s datuje tažení do roku 1236, která se ale podle Zientara, B.: Henryk Brodaty, s. 348 konala o rok dříve. 256 SUb II, s , č. 98; s. 63, č ) konfirmace mírové dohody mezi Jindřichem Bradatým a jeho synem a Konrádem Mazovským a jeho syny, SUb II, s , č. 96; 2) protekční bula pro Jindřicha Pobožného, SUb II, s. 62, č. 97; 3) 26. červen dvě konfirmace potvrzující mírovou smlouvu mezi Jindřichem Bradatým a Vladislavem Odonicem, SUb II, s , č ; 4) 5. července velké privilegium pro třebnický klášter - fundaci Jindřicha Bradatého a jeho ženy Hedviky (klášter se měl stát mimo jiné rodovou nekropolí), SUb II, s , č SUb II, s , č. 115: Henricus dux Zlesie terram nobilis viri Wlodizlai ducis Polonie grandi comitatus exercitu pluries intravisset, Gneznensis ecclesie nec non personis ecclesiasticis et habitatoribus villarum eiusdem dampna gravia inferendo SUb II, s. 78, č. 115: elapso biennio prosequi non curavit... To by tedy znamenalo, že Bradatý útočil na velkopolské území záhy po uzavření příměří v roce

75 znovuzískání hradu Pobiedziska (Pobzin). 260 Papež vyhověl jeho přání, a proto na strahovského opata delegoval pravomoc, aby prošetřil, zda exkomunikace byla prohlášena řádně. Papež si však byl také vědom stížnosti hnězdenského arcibiskupa na škody způsobené vévodou, proto pokud by strahovský opat zjistil, že vévoda dál škodil církevnímu majetku i po vyhlášení interdiktu legátem Vilémem, měl jej ponechat v platnosti. Řehoř IX. nařídil, aby byla slezskému vévodovi dána lhůta tří měsíců na podání vysvětlení. 261 Vratislavský biskup Tomáš I. odmítl předstoupit před strahovského opata a vypovídat z obavy o své bezpečí. V tomto duchu se odvolal k papeži, který 23. října 1237 nařídil plockému biskupovi, aby stížnost vratislavského biskupa prošetřil a případně určil termín soudního řízení. 262 Napětí mezi Jindřichem Bradatým a polským episkopátem se neustále zvyšovalo, proto papež opakovaně nabádal slezského vévodu (začátek roku 1238), aby přestal protiprávně vymáhat daně a jiné dávky na poddaných vratislavského biskupa. V opačném případě měl Řehoř IX. předat opatovi Jedrzejovského kláštera, děkanovi a kantorovi krakovské kapituly pravomocné listiny dovolující vyhlásit nad vévodou církevní klatbu. 263 Když Jindřich Bradatý 19. března 1238 umíral, ovládal rozsáhlé území rozkládající se od hradu Santok na severu Velkopolska přes Lubuš, Krosno na západě, vlastní Slezsko, Opolsko, až po Sanodměřsko na východě piastovského území. Slezský anonymní kronikář ohromen expanzivní politikou slezského vévody zaznamenal po letech pouze slezské a velkopolské državy. 264 Toto dědictví převzal jeho syn Jindřich Pobožný, který byl už za života otce vládcem jižní a západní části Velkopolska. Během jeho krátké vlády se mělo ukázat, nakolik byl politický projekt jeho otce životaschopný. Zpočátku se zdálo, že eskalace konfliktu slezských vévodů s církevní hierarchií nebude mít pro Piastovce příznivy konec, zvlášť když se brzy pro smrti Bradatého obrátil papež nevybíravými slovy, které byly vlastně výhrůžkou, na Jindřicha Pobožného, aby nepokračoval v politice svého otce. 265 Na změnu postoje římského pontifika se však slezský vévoda paradoxně 260 Stojí za to upozornit, že tento hrad ležel na půli cesty mezi Poznaní a Hnězdnem, tedy na území Odonice. 261 Listina z 29. září 1237, SUb II, s , č SUb II, s , č SUb II, s. 92, č Kronika Polska. MPH III, s. 649: Slesia et Lubecensi terra et Calisiensi terra ac Pisrensi usque in Geschk castrum prope Gneznam. Alternativní popis dominia Bradatého v první části kroniky, s. 642: terra Lubucense ac tota Polonia usque Wartam fluvium et ultra usque in Geschk castrum circa Gneznam cum tota Slesia SUb II, s , č Pokud by Jindřich Pobožný neučinil zadost všem stížnostem a škodám způsobeným hnězdenskému arcibiskupovi, papež pohrozil, že potvrdí nad otcem Pobožného vyhlášenou klatbu, což by bylo spojeno s exhumací jeho těla z posvěcené půdy. 71

76 nemusel příliš namáhat. Pomohla mu k tomu změna politické situace, když papež vyhlásil církevní klatbu nad Fridrichem II., čímž spor mezi nejvyšší duchovní a nejvyšší světskou autoritou v křesťanství dosáhl svého vrcholu. Řehořovi IX. rázem přicházeli vhod všichni panovníci ve střední Evropě, kteří by podpořili jeho stranu. Mezi nimi byl i vévoda Jindřich Pobožný, jenž byl papežovým agentem pasovským biskupem Albertem Behaim nazýván jako christianissimus princeps Poloniae. 266 Slezský Piastovec totiž souhlasil, aby na jeho území (v Lubuši) proběhla volba dánského panovníka, k níž nakonec stejně nedošlo, na římského vzdorokrále v říši. 267 Pro dědice Bradatého bylo však důležitější, že se pod vlivem těchto vnějších okolností musel změnit i dosud radikální postoj polského episkopátu vůči němu. Neoficiálně vyhlášené příměří mezi světskou a církevní mocí v Polsku neznamenalo, že tříletá vláda vévody, který se tituloval jako dux Slesie,Cracouie et Polonie, byla obdobím politické stability. Jindřich Pobožný musel naopak čelit odstředivým tendencím a útokům zvenčí, které mnohdy probíhaly současně. Braniborská markrabata chtěla využít nestabilitu po smrti vévody Jindřicha Bradatého a obsadila hrad Santok. 268 V téže době se magdeburský arcibiskup rozhodl dobýt Lubuš, ale po těžkých bojích musel odtáhnou s nepořízenou. 269 Jindřich Pobožný po úspěšné obraně Lubuši dobyl zpět i hrad Santok. 270 Efetkivní obrana západní a severní periferie Jindřichových držav dokazuje, že slezský vévoda byl schopen bránit integritu zděděného území. Kde tedy hledat příčiny skutečnosti, že Monarchie slezských Jindřichů nakonec podlehla decentralizačním tlakům? Velmi záhy se svým nárokem na samostatnou vládu vystoupil nejstarší syn Kazimíra Opolského, Měšek Opolský (přídomek Tlustý, pol. Otyły), který svou první dochovanou listinu vydal již 19. února Přesto Kališ a Ruda darované blahé paměti Jindřichem Bradatým nadále zůstala v užívání kněžny vdovy a jejího mladšího syna Vladislava. Opolský vévoda se stal spojencem Konráda Mazovského, jehož dceru jménem Judita pojal Měšek Tlustý za ženu. Nemuselo to nutně znamenat nepřátelství vůči svému ochránci, který dokonce za syny Konráda 266 SUb II, s. 127, č Höfler, Constantin: Albert von Beham und Regesten Pabst Innocenz IV. Stuttgart 1847, Höfler, C.: Albert von Beham, s Rocznik kapituły gnieźnieńskiej MPH SN VI, s. 4: [1239] Theutonici Santhok occupaverunt. 269 Rocznik kapituły gnieźnieńskiej MPH SN VI, s. 4: Maydenburgensis episcopus Lubus obsedit et magna multitudine hominum exercitus sui perdita confusus recessit. Srov. Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s Rocznik kapituły gnieźnieńskiej MPH SN VI, s. 5: Santok a Theutonicis dux Henricus Slezie recuperavit. Dále viz Zientara, B.: Henryk Brodaty, s SUb II, s , č

77 Mazovského provdal svou dceru Gertrudu (Boleslav) a Konstancii (Kazimír). 272 Právě Kazimírův sňatek se stal podle anonymního velkopolského kronikáře příčinou zločinu, kterého se dopustil Konrád Mazovský na plockém scholastiku magistru Janovi zvaném Czapla. Vévoda mu prý dával za vinu, že se jeho syn Kazimír (Jan Czapla byl jeho vychovatelem a učitelem) kvůli manželce příliš dlouho a proti vůli otce zdržoval u svého tchána. Z nějakého důvodu mazovský vévoda to počítal jako velkou křivdu. Scholastik za to zaplatil smrtí oběšením. 273 Důvodů pro prudkou reakci vévody mohlo být více: snad složitý vztah s vlastními syny, vzdalující se vidina na získání krakovského trůnu nebo útoky ruských knížat na východní hranici Konrádových držav mohly zvyšovat vnitřní napětí mazovského vévody. Rovněž Boleslav Stydlivý stále více usiloval o samostatnou vládu. Dne 9. července 1239 proběhlo v místě Przedbórz setkání, kterého se spolu s hnězdenským arcibiskupem Fulcem a krakovským biskupem Vislavem zúčastnili vévoda Boleslav Stydlivý s matkou, mazovský vévoda a jeho syn Siemowit. 274 Nevíme sice, co bylo předmětem rozhovorů, ale z událostí následujících po této schůzce lze usuzovat, že se patrně domlouval rozsah a podmínky vlády Boleslava Stydlivého. Předmětem setkání mohl být i plánovaný sňatek uzavřený později mezi Boleslavem Stydlivým a Kingou, dcerou uherského krále. 275 Otázkou zůstává, zda tento sjezd piastovských knížat (bez účasti Jindřicha Pobožného) znamenal v dosavadním rozložení politických sil v Malopolsku nějaký zásadní průlom. Boleslav Stydlivý i nadále ovládal jen Sandoměřsko (dux Sandomirie resp. Sudomiriensis), stejně jako za života Jindřicha Bradatého, nepočítáme-li epizodickou vládu Konrádova syna Boleslava. 276 Ačkoliv se tedy dědic Leška 272 Jasiński, K.: Rodowód Piastów, T. I., s. 108 a Letopisy obsahují jen stručné záznamy: Rocznik kapituły krakowskiej. MPH SN V, s. 78: Johannem cancellarium dux Cunradus suspendit; více detailů nabízí Rocznik kapituły gnieźnieńskiej MPH SN VI, s. 4: dux Lanciciae Cunradus magistrum Johannem scolasticum Plocensem comprehendit et plagis affectum suspensum eculeo interemit, quem iterum sic mortuum ad ecclesiam sancti Benedicti in ripa fluminis Wandali contra faciem ecclesie Plocensis fecit suspendi. Nejvíce rozvětvenou naraci nalezneme v Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s : Demum anno supradicto Cunradus Mazouie dux vesania dyabolica indutus magistrum Johannem Capellanum scolasticum Plocensem comprehendere iussit et plagis appositis nimium afflictum ut furem suspendere precepit. Quem iterum iam mortuum a patibulo sublatum et ad ecclesiam sancti Benedicti in ripa Wisle contra faciem ecclesie Plocensis deferri et suspendi iussit. Et hoc ideo, quia cum Kazimirus filius Cunradi predicti filiam Henrici ducis Slezie nepotem ducis Henrici Cum Barba et sancte Heduigis quarto gradu consaguineitatis a se distantem duxisset in uxorem et prefatus scolasticus Kazimiri magister et pedagogus existeret, idemque Kazimirus dux circa uxorem in domo soceri sui preter patris voluntatem plus debito tempore moram faciebat. Imposuit culpam dux Cunradus magistro Johanni quod ipsius consensu et consilio dux Cazimirus in contemptum patris hoc facere presumebat et ob hoc in eius necem prorupit. Srov. Ioannis Dlugosii Annales... Liber VI, s KDM II, č. 417, s. 62: Actum in Predbor, in colloquio inter et matrem meam cum baronibus meis ex una parte et patruum meum ducem Conradum et filium eius Semouidum ex altera Rocznik kapituły krakowskiej. MPH SN V, s. 78: M o CCXXXIX Bolezlaus filius Lezstkonis filiam regis Hungarie duxit in uxorem. Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s. 86: Boleslaus Pudicus filius olim Lestkonis ducis Cracouie felicem Kyngam filiam Boleslai regis Ungarie sibi copulavit in uxorem. Dále viz Labuda, G.: Zaginiona kronika, s Boleslav Stydlivý vystupuje s titulem sandoměřského vévody v letech 1234 (SUb II, s. 51, č. 79), 1235 (KDM II, s. 57, č. 412) a 1239 (KDM II, s. 62, č. 417). Tuto titulaturu používal Boleslav až do vítězné bitvy pod Suchdolem v roce 1243, kdy získal vládu v Krakově. Výjimkou je listina z 4. května 1236, kde Boleslav Stydlivý vystupuje jako dux Cracouie et Sandomirie, 73

78 Bílého stal skutečným, nikoli jen nominálním pánem Sandoměře, Krakov měl nadále zůstat v rukou vévody Jindřicha. Ani ve Velkopolsku se situace ve srovnání s dobou Jindřichova otce příliš nezměnila. Rozdělení Velkopolska na dvě části podle dohody z roku 1234 zůstalo v podstatě v platnosti, byť s drobnými korekturami poté, když vévoda Vladislav Odonic dobyl hrad Śrem a Bradatý se synem podnikli trestnou výpravu a snad dobyli některé pevnosti na východ a sever od řeky Varty. Rok po smrti Jindřicha Bradatého zemřel také vévoda Vladislav Odonic, o němž velkopolský kronikář zanechal následující zprávu: MoCCXXXIXo [1239] Wladislaus Odonis dux Polonie exul existens et in modica parte Polonia principatum Uszcze, Nakel, Srzem cum eorum appendiis obtinens migravit ad Christum et in ecclesia Poznaniensi tumulatus quiescit. 277 Starší bádání na základě slov o vyhnání vévody (exul existens) rozvíjelo úvahy o dobytí Poznaně a Hnězdna Jindřichem Pobožným, což mělo být příčinou odchodu Vladislava Odonice z Velkopolska. Jindřichovo tažení do Velkopolska však není dosvědčeno písemnými prameny a slezský vévoda navíc zřejmě respektoval příměří s hnězdenským arcibiskupem přijaté na počátku své krátké vlády. 278 Rovněž potíže na západní hranici svých držav a samostatná politika Měška Opolského a Boleslava Stydlivého spíše nedovolaly podnikat příliš riskantní výpravy. Největší hrozbou pro udržení integrity území ovládaných Jindřichem Pobožným byly nároky dospívajících Piastovců, kteří se nechtěli řídit zájmem slezského vévody a jeho dvora. K Měšku Opolskému a Boleslavu Stydlivému, který sice ovládal jen Sandoměřsko, musíme připočítat ještě nezletilé syny zemřelého velkopolského vévody Vladislava Odonice, Přemysla a Boleslava, nad nimiž držel ochrannou ruku hnězdenský arcibiskup, a kteří se v následujících letech přihlásili o své dědictví. Zřejmě se už nikdy se dozvíme, jak by se politická situace vyvinula dále, kdyby slezský vévoda nenašel smrt na lehnickém bojišti. V tomto smyslu tedy mělo tažení Mongolů střední Evropou roku 1241 pro piastovské země a Monarchii slezských Jindřichů fatální důsledky. což je zřejmě pozdějším doplňkem kopisty (KDM I, s. 25, č. 19). Zientara, B.: Henryk Brodaty, s. 386 předpokládá, že Boleslav Konradovic se nevzdal práva na vládu v Sandoměřsku (viz titul na pečeti), avšak neměl sílu ani podporu, aby svůj nárok prosadil. 277 Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s Diskuzi k expanzi Jindřicha Pobožného do Velkopolska shrnul a na nedostatek pramenných svědectví poukázal Zientara, B.: Henryk Brodaty, s

79 Lehnická bitva a její následky ( ) Není nutné podrobně líčit průběh lehnické bitvy a předcházejícího tažení Mongolů polským územím, které se díky podrobné a v mnoha bodech unikátní relaci Jana Dluhoše stalo předmětem letité polemiky v polské historiografii. 279 Diskuze vyústila ve dva krajní přístupy, z nichž jeden přisuzuje polskému kronikáři velkou věrohodnost i v nejmenších detailech popisu mongolského tažení a bitvy, 280 kdežto druhý interpretuje jeho relaci jako lehnický mýtus. 281 V případě smrti křesťanského vévody z rukou pohanů byl vznik legendy nebo mýtu přirozeným projevem středověkého myšlení. Proto do značné míry anachronická snaha rozlišit skutečnost od mýtu v relaci Jana Dluhoše zřejmě nikdy nepřinese očekávané výsledky. Stejně marně se může jevit snaha hledat příčiny pádu Jindřicha a jeho monarchie na lehnickém bojišti. Z chatrně dochovaných a nejednoznačně znějících pramenů lze přesto vytušit, že obrana polského území před útokem vnějšího nepřítele fungovala v rámci možnosti vcelku spolehlivě. V čele obrany proti prvním útokům Mongolů stál krakovský palatin Vladimír, která zahynul v bitvě u Chmielniku 19. března Boleslav Stydlivý, který podle Dluhoše prý už tehdy sídlil v Krakově, se na obraně země nepodílel, protože opustil se svou ženou a matkou zemi a odešel za svým tchánem do Uher. Tam ovšem nebyla situace o nic příznivější, proto se pak Boleslav s rodinou obrátil na Moravu, kde pobývali v nejmenovaném cisterciáckém klášteře. 283 Další předlehnickou bitvou, pokud k ní došlo, byla obrana Ratiboře 279 Stav bádání o lehnické bitvě byl dosud shrnut ve dvou sbornících: Bitwa Legnicka. Historia i tradycja. Pod red. W. Korty (Śląskie sympozja historyczne. Tom 2). Wrocław - Warszawa 1994 a Wahlstatt Beiträge zur Mongolenschlacht bei Liegnitz und zur ihren Nachwirkungen. Im Auftrag der Stiftung Kulturwerk Schlesien hrsg. von Ulrich Schmilewski. Würzburg 1991, kde je na s seznam literatury k tématu. Přehled bádání viz Korta, Wacław: Problem bitwy legnickiej i stań badań. In: Bitwa Legnicka, s Tento názor zastával Labuda, G.: Zaginiona kronika, s , který rovněž provedl pečlivou analýzu písemných pramenů vztahujících se k lehnické bitvě. 281 Např. Mularczyk, Jerzy: Mongołowie pod Legnicą w 1241 r. KH 96, 1989, z. 1-2, s považuje celé Dluhošovo líčení bitvy, která ve skutečnosti byla prý pouze potyčkou s mongolskými zvědy, za zcela nevěrohodné. Opatrnější stanovisko k Mularczykově radikální tezi zaujal Irgang, W.: Die Schlacht von Wahlstatt in der Darstellung des Jan Długosz. In: Wahlstatt 1241, s , avšak ani on nepovažuje jednotlivé pasáže (detaily ohledně pořadí bitevních šiků, účastníků a padlých) Dluhošových letopisů hodné důvěry a upozornil, že Dluhošovo líčení smíme používat jako pramen jen s největší opatrností (nur mit äußerster Vorsicht als Quelle benutzen). Na symbolickou hodnotu chronologických údajů a dalších skutečností korespondujících s velikonočními svátky upozornil v pozoruhodné studii Cetwiński, Marek: Post octavam pasche najazd Tatarów z 1241 roku a kalendarz liturgiczny. In: Bitwa Legnicka, s Lehnický mýtus v tomto smyslu interpretuje zabití Jindřicha Pobožného v bitvě jako mučednickou smrt v obraně křesťanské víry, přičemž některé prvky Dluhošova vyprávění prý přímo odkazují ke Kristu jako předobrazu chování slezského vévody. 282 Ioannis Dlugosii Annales... Liber VII, s Srov. Labuda, G.: Zaginiona kronika, s , pozn. č. 590, který ze seznamu padlých vylučuje sandoměřského palatina Klimenta (žil ještě roku 1241). Ostatní jména padlých u Chmelníku jsou přijímána za autentická. Smrt krakovského palatina je dosvědčena i nekrologiem sv. Vincentia ve Vratislavi, viz Nekrolog opactwa św. Wincentego we Wrocławiu. MPH SN IX Fasc. 1, s. 28: Wlodimirus palatinus Cracouie interfectus cum pluribus a Tartaris. 283 Podle Labuda, G.: Zaginiona kronika, s. 222 tím klášterem byl Velehrad. Srov. Annales Silesiaci compilati. MPH III, s. 678: Boleslaus filius Leczkonis cum matre ad regem Hungarie, cuius filiam anno domini MCCXXXIX acceperat in uxorem, divertit. Et post in Moarauiam fugiens in claustro Cisterciensis ordinis commoratur... Ioannis Dlugosii Annales... Liber VII, s

80 a Opolí, kterou vedl opolský vévoda Měšek a vévoda Boleslava Děpoltic (zvaný Szepiołka). 284 Oba vévody potkala porážka, po níž záhy zamířili k Jindřichovu dvoru do Lehnice, kde se pod jeho vedením formovalo vojsko. 285 Zatímco účast Boleslava v bitvě je třeba připsat tradiční loajalitě Děpolticů vůči slezským Piastovcům, je přítomnost Měška Opolského po Jindřichově boku o něco překvapivější. Ačkoliv vedl vlastní a na Jindřichovi Pobožném nezávislou politiku, v kritické chvíli podpořil svého příbuzného. 286 Na druhou stranu boj proti pohanům byl povinností každého křesťanského vévody, proto v takových momentech, podobně jako v bojích proti Prusům, vystupovali všichni Piastovci jednotně a osobní neshody či rozdílná dynastická politika šla na čas stranou. Dluhošovo vyprávění dokazuje vcelku dobrou připravenost piastovských vévodů i velmožů na eventuální vpád mongolských vojsk, které své protivníky předčilo propracovanou strategií a technikou boje. Přesto už zřejmě nikdy nenajdeme odpověď na otázku, zda tato mobilizace odpovídala realitě nebo spíše lehnickému mýtu, který byl v historické tradici pevně zakotven právě díky Annales Jana Dluhoše. Stejně tak na otázku následků smrti Jindřicha Pobožného v lehnické bitvě nelze dát jednoznačnou odpověď. Na jedné straně znamenala okamžitou ztrátu Krakova na úkor Konráda Mazovského a postupně i část velkopolského území, avšak dezintegrační tendence se začaly projevovat už za života slezského vévody. Nemalou překážkou v zachování jednoty Jindřichových držav byla i nezletilost a četnost vévodových synů, v čemž lze vidět hlavní příčinu rozkladu monarchie. Podle anonymního hagiografa se vlády po smrti Jindřicha II. Pobožného ujala kněžna Anna na dobu jednoho roku. 287 Ačkoliv existují určité pochybnosti ohledně věrohodnosti této zmínky, 288 potvrzovala by ji první, Boleslavem Holým samostatně až na začátku roku Kronika wielkopolska. MPH SN VIII., s. 87: Quibus prope Opol Wladislaus Opoliensis et Boleslaus Sandomiriensis duces occurrerunt et preliari ceperunt, sed terga vertentes fugierunt multitudini et Dei voluntati resistere non valentes. Na malou spolehlivost těchto údaju ukazuje skutečnost, že editoři kroniky zaměnili záměrně oproti originálnímu textu rukopisu jména vévodů (Wladislaus Sandomiriensis a Boleslaus Opoliensis), která i tak jsou chybně. Pod Vladislavem Opolským se skrývá zřejmě jeho bratr Měšek a Boleslavem je míněn Boleslav Děpoltic (Szepiołka), který zahyne pak u Lehnice. Srov. Labuda, G.: Zaginiona kronika, s Ioannis Dlugosii Annales... Liber VII, s. 17 správně uvádí Měška, syna Kazimíra Opolského, jako obránce Ratiboře, který pak jel na pomoc Jindřichovi. 286 Měšek Opolský se nechvalně proslavil tím, že na základě mylně pochopeného volání (biegajcie! biegajcie!) nařídil k ústupu, a tím zdá se zpečetil osud křesťanského vojska, viz Ioannis Dlugosii Annales... Liber VII, s Vita Annae ducissae Silesiae. MPH IV, s. 658: Post mortem mariti sui uno anno terre prefuit 288 Cetwiński, Marek: "Anna beatissima". Wokół średniowiecznej biografii dobrodziejki benedyktynów krzeszowskich. In: Śląski tygiel. Studia z dziejów polskiego średniowiecza. Częstochowa 2001, s odmítá údaj legendy o roční vládě kněžny Anny, avšak s nepřesvědčivými argumenty. Důvodem, proč hagiograf uvedl roční regenství Anny, měla být prý snaha poukázat na protiklad vládnoucí kněžny a pokory ctnosti, kterou vykazovala po celý svůj života (zejména ve vztahu ke sv. Hedvice). S podobným názorem, který zastával J. Mularczyk, polemizuje Jureczko, A.: Henryk III Biały, s

81 vydaná listina. 289 Vévoda Boleslav se však samostatné vlády ujal zřejmě hned po smrti otce, neboť ambiciózní mazovský vévoda vystoupil s nárokem na Krakov. Zatímco tedy nejstarší syn kněžny Anny bojoval v Malopolsku, sama kněžna vládla jako regentka ve Slezsku (tím by se mohla vysvětlit i ona dějepisná konstrukce o roční vládě kněžny). Slezská anonymní kronika a krakovský letopis pouze lakonicky konstatují, že slezští vévodové přišli o Krakov, 290 který obsadil Konrád Mazovský, avšak pozdně středověká tradice zřejmě na základě nedochovaného letopisu zaznamenala, že malopolští velmoži (milites Cracovienses) svěřili vládu, i přes jeho mladý věk, vévodovi Boleslavovi. 291 S tím se mazovský vévoda samozřejmě nemohl smířit, a proto přitáhl do Malopolska a obsadil Krakov. Středověcí kronikáři se však rozcházejí v chronologii událostí, a tak není zřejmé, zda Konrád dobýval Krakov obsazený Boleslavem Holým 292 či pouze slezskou posádkou. 293 Titul krakovského vévody užíval mazovský vévoda už do července 1241, kdy vystupuje jako svědek ve sporu, který se konal in Cracovia, cum castrum in Cracovia aedificabatur post occisionem ducis H(enrici) filii prioris H(enrici). 294 Pokud snad měl ještě tehdy někdo pochybnosti o dalším vývoji, pak v druhé polovině roku byl osud Krakova a malopolské země definitivně zpečetěn. Tehdy totiž padla i poslední opora slezského panování v Malopolsku hrad Skála, který hájil krakovský palatin Klement z Ruszczy osobně jmenovaný Boleslavem Holým První samostatnou listinu, která se dochovala, vystavil Boleslav Holý 10. březen 1242, SUb II, s , č Kronika Polska. MPH III, s. 643; Rocznik kapituły krakowskiej. MPH SN V, s. 79: 1241 Dux Conradus Cracouiam tenet. 291 Annales Silesiaci compilati. MPH III, s. 679: Post obitum vero ducis Heinrici a paganis occisi milites Cracouienses Boleslao filio ducis Heinrici licet iuueni commendaverunt Srov. Ioannis Dlugosii Annales... Liber VII, s Annales Silesiaci compilati. MPH III, s. 679: Sed Conradus dux Mazouie non paciens eum regnare, congregato magno exercitu Cracouiam aggreditur. Cum autem idem Boleslaus ei resistere non poterat, de Cracouia consulte recessit Ioannis Dlugosii Annales... Liber VII, s. 32: Cunradus castrum in Cracovia edificat Rebusque taliter dispositis in Mazoviam est reversus. Interim Boleslaus Calvus iniuriam rescissurus, congregatis suis et nonnullis Theutonicis Cracoviam accedit. Dumque castri municionem non posset expugnare, Cunradus cum exercitu validiori supervenit; cum quo non ausus expugnare, recessit Dále viz Labuda, G.: Zaginiona kronika, s Na listině z 10. července 1241 vystupují vedle Konráda jeho synové, krakovský a mazovský biskup, krakovský palatin a další významní velmoži,viz Dokumenty klasztoru PP. Norbertanek w Imbramowicach z lat Red. Zofia Kozłowska- Budkowa, wyd. PAU, Kraków 1948, s , č. 3. Další doklady krakovského titulu pocházejí až ze září (KDW I, s. 192, č. 229) a listopadu (KDM II, s. 63, č. 418) téhož roku. 295 Ioannis Dlugosii Annales... Liber VII, s : [Boleslav Holý] Clementem filium Szulislai de Russzczya pallatinum Cracoviensem constituens, ceteras quoque dignitates, officia et magistratus in alios barones et milites distribuit Clemens vero de Ruscza pallatinus Cracoviensis supradictus et alii castrum, quod Skala dicitur, intraverunt, volentes illus defendere nomine Boleslai ducis Wratislaviensis. Labuda, G.: Zaginiona kronika, s. 140 se domnívá, že hrad Skála byl dobyt hned při první Konrádově výpravě, pak by ale slova Jana Dluhoše, že mazovské oddíly obešly řečený hrad a zamířily přímo ke Krakovu (Cunradus vero ommissa castri Skala expugnacione, castrum in Cracovia edificat...), nedávaly smysl. Podle letopisů Boleslav Holý odtáhl, když nedokázal dobýt krakovský hrad zpět a zanechal jen posádku na hradě Skála (Ioannis Dlugosii Annales... Liber VII, s. 32: Dumque castri municionem non posset expugnare, Cunradus cum exercitu validiori supervenit; cum quo non ausus pugnare, recessit Clemente pallatino in castro Skala relicto). Středověký dějepisec uzavírá slezské panování v Krakově větou o definitivním stažení se Boleslava Holého, když byl hrad odevzdán do mazovských rukou (Ioannis Dlugosii Annales... Liber VII, s. 33: Cunradus ipse dux castrum Skala, quod Clemens pallatinus cum suis defendebat, obsidere et expugnare cepit. Sed Clemens pallatinus videns sibi et suis periculum imminere et nullum auxilium Boleslai Calvi superesse, reconciliacionem et graciam eius petivit et optinuit, et Skala ei tradito, eius se dominio subiecit). Také pro slezského 77

82 Vláda mazovského vévody, který své politické protivníky uvrhl do vězení, 296 se však od začátku nesetkávala s kladným přijetím malopolskými velmoži, kteří se po určitém čase začali ohlížet po jiném vhodném kandidátovi na krakovský knížecí stolec. Nevzpomněli si však na slezského vévodu, který v jejich očích selhal při obraně Krakova proti mazovskému vojsku. Šlechtická opozice tak povolala Boleslava Stydlivého, který stále ještě pobýval v cizí zemi a skrýval se před mongolským nebezpečím. 297 Vzpouru proti mazovské vládě podpořil i krakovský biskup, který exkomunikoval vévodu Konráda za ničení biskupského majetku. 298 Do čela opozice se postavil krakovský palatin Klement z Ruszczy, 299 bývalý straník Boleslava Holého, jehož zásluhou bylo zorganizováno vojsko a do země byl přiveden Boleslav Stydlivý. 300 Bitvy u Suchdolu 25. května 1243, kdy se rozhodlo o konci vlády mazovského vévody v Malopolsku a nástupu Boleslava Stydlivého na krakovský trůn, se zúčastnili na straně mazovského vévody také jeho syn Kazimír, jeho zeť Měšek Opolský a dva ruští vévodové bratři Daniel a Vasilko. 301 Vévoda Přemysl Velkopolský zřejmě poslal Konrádovi na pomoc pouze své oddíly, avšak sám zůstal doma. Slezský vévoda Boleslav Holý se také nezúčastnil bitvy a neposlal pomoc ani jedné z bojujících stran zřejmě zaměstnán domácími a zejména velkopolskými záležitostmi. Ve Velkopolsku totiž velmi záhy po smrti Jindřicha Pobožného začaly převažovat hlasy proti vládě slezského vévody. Důvodem prý byla zpupnost Boleslava Holého a skutečnost, že letopisce z 15. století bylo dobytí hradu Skála tečkou za panováním Boleslava Holého v Krakově, viz Annales Silesiaci compilati. MPH III, s. 679: Cum autem idem Boleslaus ei resistere non poterat, de Cracouia consulte recessit, dimittens ibi capitaneum et gentes suas. Et dum dux Conradus eos vellet expugnare, ipsi ei reconciliati sibi castrum Scale et civitatem Cracouiensem tradiderunt et se eius dominio subdiderunt. 296 Rocznik kapituły krakowskiej. MPH SN V, s. 80: Dux Conradus Cracouiam tenens milites quos sibi adversari credebat, captivat et incarcerat. Srov. Rocznik Traski. MPH II, s. 838: Cunradus milites in Scarbimir captivavit. Dále viz Ioannis Dlugosii Annales... Liber VII, s Ioannis Dlugosii Annales... Liber VII, s. 33: Missique extemplo in Hungariam et Morawiam crebri perquisitores et nuncii, qui Boleslaum Pudicum ducem Cracowiensem et Sandomiriensem reperirent et repertum reducerent afflicte et oppresse multipliciter partie subventurum. 298 Rocznik kapituły gnieźnieńskiej MPH SN VI, s. 6: dux Conradus diocesim Cracouiensem intrans ecclesie villas spoliavit et curiam episcopi combussit. Et in multis aliis ecclesiam aggravavit ipsius. Unde Prandota episcopus prefatus dominum ducem excommunicavit. Cuius sentenciam dominus Fulco archiepiscopus Polonie confirmavit. 299 Jeho klíčový podíl na svržení vlády mazovského vévody ocenil Boleslav Stydlivý ještě po letech, viz listinu z roku 1252, KDM II, s , č Podle Dluhoše (Ioannis Dlugosii Annales... Liber VII, s ) mazovský vévoda lstivě zajal předáky šlechtické opozice a nechal je uvěznit v Mazovsku, jen Klementovi z Ruszcze se svými bratry a dalšími se podařilo uniknout a uprchnout do Uher pro mladého vévodu Boleslava. Ten se vrátil se svou ženou Kingou do Krakova, kde byl přijat s radostným souhlasem lidu a krakovského biskupa za svého pána a vládce (Advenienti quoque Boleslao Pudico duci suo cum consorte sua Kinga ex Hungaria et Moravia cum magno plausu et iocundidate occurrunt et consciente atque rogante Prandotha Cracowiensi episcopo ipsum in ducem et dominum, iureiurando illi prestito, assumunt). Na to přitáhl se svým vojskem Konrád Mazovský s posily nejen vojsk opolského a velkopolského vévody, ale i pohanských Litvinů a Jatvingů. 301 Rocznik kapituły krakowskiej. MPH SN V, s. 80; Ioannis Dlugosii Annales... Liber VII, s Dále srov. Labuda, G.: Zaginiona kronika, s

83 dával přednost Němcům před místními velmoži. 302 Ve skutečnosti se se svými nároky ozvali synové Vladislava Odonice, Přemysl a Boleslav, které podporoval hnězdenský arcibiskup. Oba vévodové odměňovali konkrétní velkopolské velmože, kteří přecházeli na jejich stranu, například tím, že jim potvrzovali jejich majetky. 303 V letech přišli slezští vévodové postupně o hrady ležící v jižní a jihozápadní části Velkopolska: Przemęt, 304 Krzywin, 305 Kościan, Starygród, 306 Zbąszyń, 307 Santok 308 a Kališ. S obsazením posledně jmenovaného hradu roku 1244 oddíly velkopolského vévody spojuje středověká historiografie sňatek sestry Boleslava Holého s Přemyslem Velkopolským. 309 O uzavřeném příměří by mohlo svědčit i předání do slezských rukou, jak se později ukázalo jen na určitý čas, hradů Santok, Międzyrzecze a Zbąszyń 302 Tuto nelichotivou charakteristiku získal vévoda už v díle anonymního slezského dějepisce z 13. století (Kronika Polska. MPH III, s. 643: Cumque hac tempestate semota terra Slesie respirare debuisset, ecce senior filius eius Boleslaus, per quem omnia mala tunc orta sunt, contra fratres suos parvulos insurgens, terram Lubecensem marchioni Brandenburgensi et archiepiscopo Maydeburgensi in suum ac suorum discrimen tradidit et Poloniam perdidit...), která se díky němu natrvalo usadila v polské historiografické tradici. Viz Rocznik kapituły gnieźnieńskiej MPH SN VI, s. 6: Poloni qui duci Henrico adheserant per quod idem dux principatum in Polonia obtinebat, filio suo Boleslao propter insolenciam ipsius derelicto, et ei servicium suum resignantes manifeste adheserunt filiis quondam Wladislai filii condam Odonis, Przemisl videlicet et Boleslao, qui veri heredes Polonie fuerunt. Podobně líčí situaci Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s. 88, která k Boleslavově zpupnosti jistě pod vlivem slezské kroniky přidává jako důvod nespokojenosti velkopolských velmožů i jeho přízeň k Němcům: cepit servire in Polonos et insolenciam nimiam exercens Theutonicos Polonis preferendo et ipsis predia large tribuendo. Propter quod Poloni sibi fidelitatis omagia facere recusaverunt ab ipsius dominio sponte recedentes. Adheseruntque dominis suis naturalibus Przemislio et Boleslao filiis quondam ducis Wladislai Odonis. První pokus rehabilitovat jeho osobu tak učinil až Mularczyk, Jerzy: Książę legnicki Bolesław II Rogatka na tle sytuacji polityczno-społecznej śląska. In: Społeczeństwo Polski średniowiecznej. Zbiór studiów. Tom IX. Red. Stefan K. Kuczyński. Warszawa 2001, s KDW II, s. 194, č. 231: Premisl et Boleslaus comiti Pretpelkoni quondam Hugonis filio post interfeccionem ducis Henrici nobis adherenti, villas quarum una Krossna alia Trzebawy tercia Szowynyecz quarta Gora Sobialcowo quinta Smolna dicuntur, quas predictus dux Henricus ei contulerat, pro eo quod fideliter nobis servierit hereditario iure possidendas ei confirmavimus Hrad Przemęt se nachází v jihozápadní části Velkopolska na severní břehu jezera Brenno a poblíž řeky Obra. Rocznik kapituły gnieźnieńskiej MPH SN VI, s. 6: 1241 Postmodum statim ceperunt castrum Przemanth; Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s. 88: Quo facto mox terrigene Poloni castrum Przemanth sub Boleslao duce Slesie a quo recesserant ceperunt et dominis suis Premislio et Boleslao assignaverunt. 305 Hrad ležící jihozápadním směrem od hradu Śrem. Na listině Přemysla Velkopolského z 9. září 1242 pro kupce navštěvující město Lubin vystupuje krzywińský kastelán Scedric, KDW II, s. 198, č Vévoda Přemysl Velkopolský potvrdil roku 1242 privilegia lubinského kláštera, KDW II, s. 199, č. 236: omnes villas eiusdem monasterii sub nostro ducatu constitutas videlicet Premut, Costan, Serem, Nedesim, Crivin, Starigród Hrad ležící na braniborsko-velkopolském pomezí. Rocznik kapituły gnieźnieńskiej MPH SN VI, s. 6: Item anno Domini MoCCXLIIIo dux Polonie Przemisl cum suis Polonis edificavit castrum Czbanszim. Srov. Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s Hrad Santok na hranici Velkopolska s Pomořany předali sami Pomořané Přemyslu Velkopolskému, Rocznik kapituły gnieźnieńskiej MPH SN VI, s. 7: dux Barnimus novum castellum ante Santok edificavit et Pomorani, qui longo tempore in antiquo Santok duci Henrico et filio eius Boleslao servierant, castrum Santok duci Przemislioni tradiderunt. Srov. Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s Rocznik kapituły gnieźnieńskiej MPH SN VI, s. 7: Item anno prescripto [1244] dux Przemislius Polonie uxorem duxit filiam condam Henrici ducis Slezie. Post quod factum milites eius castrum Kalis ceperunt, quod ei restituerunt. Velkopolský kronikář při převzetí této zprávy mylně nazval Boleslavovu sestru Hedvikou (správně Alžběta), ale stupeň příbuzenství určil správně, Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s. 90: Post modici namque temporis intervallum anni predicti Przemisl Polonie dux duxit Heduigim filiam quondam Henrici ducis Slezie, quem Tartari occiderunt, in uxorem quarto et quinto gradu consanguineitatis a se distantem. Post nupciarum autem solempnitatem milites Poloni castrum Kalis ceperunt et duci suo Przemislio presentaverunt. Tenuerunt enim Boleslaus dux Slezie castrum Kalisiense usque ad tempus predictum Przemislio et Boleslao reddere recusans. Slezská Polská kronika zmiňuje mimořádné okolnosti sňatku, neboť Alžběta byla svým bratrem přinucena opustit třebnický klášter a vdát se za velkopolského vévodu, Kronika Polska. MPH III, s. 651: Hic princeps [Jindřich II. Pobožný] reliquit quinque filias, quarum due filiis Conradi tradite iam fuerunt et due in Trebnicz degebant, quarum unam Boleslaus rapuit et duci Gnesnensi Primisloni copulavit 79

84 roku Smír asi netrval dlouho, protože už na konci téhož roku vystupuje poblíž velkopolského vévody zbąszyńský kastelán. 311 Následujícího roku došlo k obležení Santoka Barnimem Pomořanským. Přemysl Velkopolský přispěchal na pomoc odolávající posádce hradu, ačkoliv, jak poznamenal letopisec, hrad neležel v doméně velkopolského vévody. Po nějakém čase dorazil i Boleslav Holý s oddíly, což přimělo Barnima upustit od obléhání. Tato zkušenost měla přesvědčit slezského vévodu, že není schopen sám bránit hraniční pevnost Santok, kterou proto dobrovolně předal Přemyslu Velkopolskému. 312 Tím pravým důvodem, však mohly být potíže s mladšími bratry ve Slezsku, kteří poutali veškerou pozornost vévody k domácím záležitostem. Boleslav Holý měl přes všechny tyto ztráty stále mezi velkopolskými velmoži své příznivce, a teprve tvrdý zásah vévody Přemysla proti poznaňskému kastelánu, jeho synu a jakémusi dvorskému číšníku, které roku 1248 nechal uvěznit na hnězdenském hradě, učinil definitivní tečku za slezským panováním ve Velkopolsku. 313 Omezení moci nejstaršího z synů Jindřicha Pobožného neznamenalo pouze ztrátu Krakovska, Velkopolska a Opolska, které už za života Jindřicha Pobožného ovládl a samostatnou politiku vedl Měšek Opolský. Boleslav Holý se musel smířit i s tím, že jeho mladší sourozenci budou chtít získat kus z otcovského dědictví pro sebe. Už od roku 1245 vystupuje po jeho boku mladší bratr Jindřich, který vyjadřoval souhlas s právním pořízením, nebo přímo jako spoluvydavatel listiny. 314 Synové Jindřicha Pobožného tak několik let vládli společně v rodinném nedílu s tím, že jejich mladší bratři Konrád a Vladislav trávili určitý čas studiem v zahraničí. Ač se před nimi otevírala církevní dráha, nemínili rezignovat z práva na část slezského území. Boleslav Holý a jeho bratr Jindřich museli nárok mladších sourozenců chtě nechtě 310 Rocznik kapituły gnieźnieńskiej MPH SN VI, s. 9: Boleslaus dux Slezie condam ducis Henrici filius quem Tartari occiderunt cum exercitu intrans Poloniam castrum super fluvium Obra edificavit. Cui occurrentes duces Polonie Przemisl et Boleslaus cum omnibus Polonis antequam congregarentur et congrederentur facta amicali composicione pro bono pacis tria castra Santok, Medzirzecz et Bdzbanszim ei contulerunt. Srov. Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s KDW I, s. 216, č Srov. Jureczko, A.: Henryk III Biały, s Rocznik kapituły gnieźnieńskiej MPH SN VI, s. 9: [1247] Barnim dux Sclauorum obsedit Santok, idem castrum possidente Boleslao duce Slezie, Przemisl autem dux Polonie ad deffendendum idem castrum primus accessit, licet de eius dominio nondum esset. Boleslaus vero dux Slezie festinavit cum suo exercitu ducem Przemislione iuvare contra Barninum. Qui Barnim videns, quod cum duobus ducibus pugnare non posset, a castro de nocte recessit. Considerata itaque dux Slezie sollicitudine ducis Polonie defendendum Poloniam contra Pomoranos idem castrum Przemislio duci Polonie restituit spontanea voluntate. 313 Rocznik kapituły poznańskiej MPH SN VI, s : Anno Domini Millesimo CCXLVIII o Premisl dux Polonie comitem Thomam castellanum Poznaniensem et Thomislaum filium suum seu eius pincernam captivavit et in vinculis in Gnezden detinuit arte custodie mancipatos. Letopisný záznam rozšířil o další podrobnosti a zejména o pravé motivy aktérů anonymní velkopolský kronikář, Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s. 93: Przemisl dux Polonie Thomam castellanum Poznaniensem et Thomislaum ac Sandziuogium filium eius pincernam de cognacione Nalancz captivavit et vinculis ferrreis constrictos in Gneznensi castro carcerali custodie deputavit. Volebant enim prefati milites cum suis consortibus in terram Polonie Boleslaum ducem Slesie inducere Przemislio et fratre suo profugatis. Sed eorum consilia, quamvis occulta, et malicia conceptus presencia ducum fuerunt propallata. Srov. Jureczko, A.: Henryk III Biały, s První společně vydaný dokument, který se dochoval, je listina z 12. prosince 1245, viz SUb II, s , č Další společně vydané listiny pocházejí z roku 1247, viz SUb II, s , č ; s , č

85 zohlednit. Všechny dochované písemné prameny souhlasně informují, že mezi bratry vypukl spor. Najít jeho příčiny, průběh a vyústění je však ztíženo velkou mírou jejich tendenčností. Anonymní slezský kronikář (pravděpodobně lubušský mnich) těžko hledal vlídná slova pro popis chování Boleslava Holého, který svými výpravami velmi poškozoval majetek cisterciáckého kláštera v Lubiążi. V jeho kronice čteme: Cum hac tempestate submota terra Slesie respirare debuisset, ecce senior filius Boleslaus Calvus contra fratres suos parvulos consurgens tribus expedicionibus Wratislaviam obsedit, que licet tunc in iure Teuthonico novella esset et viribus quasi nulla, tamen se contrahens in angustia sua, viriliter se defendit. Quod cernens Boleslaus multis advenis Teuthonicis predonibus congregatis terram non solum spoliis verum eciam incendiis aliquociens crudeliter vastavit, et in hoc malo in ecclesia et cimiterio Novi-fori fere quingenti homines incendio perierunt, et castra multa predonum ac militum in malum terre constructa fuerunt. Cumque idem Boleslaus in preiudicium fratrum suorum castrum Lubes cum terra marchionibus Brandenburgensibus Iohanni et Ottoni et archiepiscopo Magdeburgensi tradidisset, ita propria terra Legniczensi ab abstructoribus castrorum destitutus fuit, quod sine famulo aliquando eques, aliquando pedes cum Surriano figellatore misere vagabatur. Unde Polonia, Cracovia et alie terre a filiis Henrici secundi recesserunt, sola Slesia illis sorte distributa remanente. Tandem Henrici tercii, fratris Boleslai, viribus castra predonum subversa sunt, et Boleslaus gubernaculo terre Legniczensis restitutus est licet indignus. Qui postea contra fratres suos Henricum et Conradum et per captivacionem ipsorum scelestus et ipse ab eis postmodum captivatus fuit et tandem cum predicto figellatore, tamquam effuga, ex industria de castro ac turre Wratislaviensi recedere noctu permissus est. 315 Kronikářovo vyprávění předchází pasáži o uzavření dohody o rozdělení Slezska roku 1248, přesto nelze přesně zjistit, kdy došlo k bratrovražednému boji. Poslední společně vydaná listina, která se dochovala, opustila knížecí kancelář 28. prosince Na začátku června následujícího roku osvobodil Boleslav Holý všechny poddané vratislavského biskupa od knížecího zatížení. Smíření vévody s biskupem Tomášem I. je třeba dát do souvislosti s právě tehdy uzavřenou dohodou o rozdělení Slezska, což může znamenat, že jejím tvůrcem byl nejspíš sám vratislavský biskup, kterého podporovala kněžna Anna. Otázkou však zůstává, zda tato dohoda byla vyústěním ozbrojeného konfliktu popisovaného slezskou kronikou nebo jeho příčnou. V období od konce roku 1247 do poloviny roku 1248 zřejmě nemohlo dojít ke všem těm tažením, obléhání a věznění popisovaným ve slezské kronice, jejíž chronologie však na 315 Kronika Polska. MPH III, s SUb II, s , č

86 druhou stranu není nesporná. 317 Časovou souslednost klíčových událostí nám nepomáhá blíže osvětlit ani jiný nezávislý pramen - pamětní kniha jindřichovského kláštera pocházející ze stejné doby jako slezská kronika. Jindřichovský opat Petr zaznamenal, že vlastní rytíři uvěznili Boleslava Holého po několika letech klidu, který vládl v zemi po roce Kronikářem citované odevzdání Lubuše magderburskému biskupovi patří podle dochované listiny až do roku 1249, 319 proto se lze právem domnívat, že i trojí obležení Vratislavi, zajetí vévody Boleslava a jeho bratrů a další události je potřeba klást až za rok Co však ustanovovala dohoda, která zapříčinila válku mezi bratry? O jejím obsahu se dozvídáme pouze z Polsko-slezské kroniky, avšak její důvěryhodnost v tomto bodě nebyla dosud zpochybněna: země byla rozdělena mezi Boleslava a Jindřicha s tím, že každý z nich si vybere jednoho z mladších bratrů k sobě jako spoluvládce. Dohoda asi obsahovala klauzuli, že v případě smrti jednoho ze spoluvládců jeho část přecházela pouze na bratra spoluvládce, a druhá dvojice si nemohla činit na vládu žádný právní nárok. 320 O formě rozdělení se dovídáme pouze stručně, že Boleslav Holý získal Vratislav a s ní i Konráda jako spoluvládce,a Jindřich III. Lehnici a Hlohov spolu s Vladislavem jako spoluvládcem. Když však mělo dojít za přítomnosti vratislavského biskupa a kněžny Anny k předání Lehnice a Hlohova do rukou řečených vévodů, nejstarší Boleslav obrátil a ohlásil změnu svého rozhodnutí. Už nechtěl Vratislav, ale Lehnici. 321 Vysvětelní tohoto zvratu v myšlení vévody, které podává slezský kronikář, nezní příliš přesvědčivě. Tím důvodem byla prý snaha Boleslava Holého zabránit svému bratru Konrádovi získat biskupství. 322 Proč o totéž nemohl usilovat jako vládce Vratislavi? Proč by se Boleslav Holý v tak zásadní otázce, kde bude vládnout on i jeho potomci, rozmyslil až po uzavření 317 Srov. Jureczko, A.: Henryk III Biały, s , podle něhož k zajetí Boleslava Holého muselo dojít před 9. říjnem 1247 a v první polovině roku následujícího nedošlo mezi bratry k žádnému napětí. 318 Liber fundationis claustri sancte Marie Virginis in Heinrichow, s. 130: Post hec acta [1243] possedit domus ista regnante, domino duce dicto Bolezlao pacifice aliquot annis. Hiis actis et paucis temporum curriculis ceperunt milites dominum suum Bolezlaum, dictum ducem, et hoc factum est quasi nomine domini Heinrici, fratris sui, post eum nati. Sed sciendum, quod idem domicellus, dominus Heinricus nondum tunc venerat ad annos intelligibilis etatis. Unde, quia tunc exortum est inicium et nocumentum tocius huius provincie, sciendum, quod hec captivitas non est facta consilio domicelli Heinrici, sed quorundam aliorum, quorum nomina huic libello non inscribuntur. 319 SUb II, s , č Kronika Polska. MPH III, s. 652: Particio autem terre Slesie sic facta est. Cum enim duo iuniores predictorum fratrum propter celricaturam scolis dediti essent, ad instanciam Boleslai et Henrici terra in duo divisa est ita, ut quilibet ipsorum unum de duobus clericis predictis secum in sua porcione consortem haberet ita, ut uno consorcium moriente, consorti eius tota porcio cederet, aliis vero duobus nil de ea contingeret. 321 Kronika Polska. MPH III, s. 652: Quod cum privilegiis ratificatum fuisset, Boleslaus Conradum in consortem assumens, qui iam tunc in subdiaconatus gradum promotus et Babembergensis presulatus electus Parisiis degebat, Wratislaviam elegit, cumque matre et episcopo Thoma primo pergens in Legnicz, ut Henrico Legnicz et Glogoviam presentaret, castro se recipiens Legnicz et Glogaw iterato elegit sibi et Conrado, sperans Conradum per episcopatum evadere et privilegia consorcium inmutari fecit, resignans Henrico et Vlodislao Wratizlaviam. 322 Grodecki, R.: Dzieje polityczne Śląska, s hovoří přímo o tom, že Konrád usiloval o hodnost vratislavského biskupa, což by hypoteticky mohlo zapříčinit přehodnocení vlastního rozhodnutí Boleslava, kdyby však výchozí teze byla doložena jediným pramenem, nikoli domněnkou historika. 82

87 dohody? Jak známo, anonymní kronikář neměl v oblibě Boleslava Holého, proto původcem všech turbulencí, které doprovázely dělení domény Pobožného, muselo padnout na jeho hlavu. Střědověký letopisec chtěl zakrýt prostý fakt, že při rozhodování o podobě smlouvy o rozdělení země nebyl respektován názor a vůle Boleslava Holého jako nejstaršího syna Jindřicha Pobožného. Do jednání totiž zřejmě aktivně zasahovali vratislavský biskup Tomáš I. a kněžna Anna, kteří se domnívali, že Vratislav by byla vhodnější pro mladšího vévodu Jindřicha III. projevůjícího větší míru poddajnosti vůči autoritě biskupa než vzpurný syn Boleslav. Není divu, že se s tím Boleslav Holý nehodlal smířit. Nemožnost prosadit si svou diplomatickou cestou vedla k tomu, že se pokusil třikrát oblehnout a dobýt Vratislav, avšak bezvýsledně. Mezitím obě strany hledaly spojence na sousedních světských a církevních dvorech. Shodou okolností jak Boleslav, tak Jindřich III. uzavřeli spojenecké dohody týž den 20. dubna Prvně jmenovaný předal v Lehnici magdeburskému arcibiskupovi část Lubuše s příslušenstvím s tím, že část zůstala zachována ve slezských rukou jako léno. Odměnou mu měla být vzájemná pomoc při útoku na vévodu Boleslava nebo arcibiskupa Wilibranda. 323 Téhož dne uzavřel Jindřich III. v Míšni (ze země musel odejít Jindřich III. a nikoli Boleslav!) dohodu o spolupráci s míšeňským markraběte Jindřichem. Předmětem jednání byla koalice namířena zejména proti Jindřichovu bratru, za což míšeňský markrabě obdržel krosenskou zemi. 324 O průběhu války nejsme podrobněji zpraveni. Anonymní slezský kronikář nám předal informace o trojím neúspěšném obléhání Vratislavi, o brutálním upálení kolem pětiset lidí ve Středě 325 a vzájemném věznění se vévodů SUb II, s. 233, č. 368: sibi [magdeburského arcibiskupa] et ecclesie sue unum de castris Lubus, inferius videlicet et finale, medietatem medii necnon mediedatem civitatis et districtus tocius tantum pertinentis ad castrum ex utraque parte Odere fluminis cessimus per medium equa lance, aliud autem finale superius et medietatem medii nobis et nostris heredibus reservantes, que in feodo tenebimus de manibus suis et successourm suorum. Ius etiam, quod habuimus in patronatu episcopatus, prepositure et officio castellanie, nobis sicut hactenus salve erit, tenebimus tamen in feodo hec ab ipso cum supanis ipse [magdeburský arcibiskup] et sui successores nos et nostros heredes contra omnes, qui nos absque causa legittima volunt opprimere vel offendere, debent iuvare. Kronika Polska. MPH III, s. 652 mylně uvádí, že Lubuš měla připadnout i braniborským vévodům. 324 SUb II, s. 234, č. 369: Heinricus dei gratia dux Polonie (!) cum Heinrico marchioni Misnensi concordavimus in hunc modum, quod nobis contra fratrem nostrum astabit et numquam concordabit cum ipso, nisi hoc fuerit de nostra conscientia et etiam voluntate et nec nos hoc sine sua voluntate aliquatenus faciemus. Si autem inter nos et fratrem nostrum secundum consilium hominum suorum et nostrorum concordiam poterit ordinare, in hoc nos suam sequemur per omnia voluntatem, et si non posset nos per amiciciam aliquatenus concordare, nos iuvabit, ut terram fratris nostri recuperare possimus, qua recuperata ipsi marchioni presentabimus Croznam civitatem et castrum et terram ad Croznam pertinentem Kronika Polska. MPH III, s. 652:... tribus expedicionibus Wratislaviam obsedit in ecclesia et cimiterio Novi-fori fere quingenti homines incendio perierunt Narativní prameny se co do počtu a okolností zajetí poněkud rozcházejí, viz Kronika Polska. MPH III, s. 652:... contra fratres suos Henricum et Conradum et per captivacionem ipsorum scelestus et ipse ab eis postmodum captivatus fuit ; Rocznik kapituły poznańskiej MPH SN VI, s. 26: [1249] dux Slezie Boleslaus filius condam ducis Henrici dedit Lubus castrum nobile et firmum archiepiscopo Magdeburgensi, ut ei ferret auxilium contra fratrem ipsius uterinum Henricum ducem Wratislauiensem, contra quem 83

88 Rozdělení Slezska se tedy stalo definitivní skutečností. 327 Zatímco dvojice Jindřich III. a Vladislav vládla v bratrské shodě, mezi Boleslavem Holým a jeho bratrem Konrádem panovalo značné napětí. Poznaňské letopisy líčí celou kauzu velmi zevrubně. Už v roce 1249 se situace natolik vyostřila, že vévoda Konrád musel uprchnout ze Slezska do Velkopolska, kde byl vřele přijat na dvoře Přemysla Velkopolského. Ten shromáždil své vojsko i vojsko svého bratra Boleslava, s nímž přitáhl na slezsko-polské pomezí, kde byl vybudován a opevněn hrad Bytom (nad Odrou). Nová pevnost byla pak předána Konrádovi, kterému jeho bratr Boleslav upíral část otcovského dědictví. Dokonce mu prý usiloval o život. 328 Přemysl Velkopolský dokonce přepadl Boleslava Holého a na čas ho uvěznil. Vévoda Konrád upevnil své svazky s velkopolskými Piastovci sňatkem, když za ženu pojal Salomenu, sestru Přemysla Velkopolského. K zisku údělu pro Konráda to zatím stejně nevedlo. Zoufalý vévoda zajal roku 1251 i Jindřicha Vratislavského, který prý slíbil, že zajistí, aby Konrád obdržel část slezského území. Vévoda Jindřich se vykoupil rukojmím a slibem, že buď vymůže na bratru část území nebo vydělí určitou část ze své vlastní domény. 329 Podle poznaňského letopisu podali bezradnému Konrádovi pomocnou ruku velmoži, kteří se odklonili od vévody Boleslava, který prý neadekvátně vymáhal od jednoho šlechtice půjčené peníze. Ty měly posloužit jako žold pro naverbované německé rytíře, jejichž cílem byla vojenská pomoc pro Boleslava. To bylo důvodem pro polské velmože (Poloni), kteří s tím nesouhlasili, aby si za svého pána si vybrali vévodu Konráda a předali mu hrad Krosno. 330 K upevnění svazku přátelství mezi Konrádem a Přemyslem Velkopolským přispěl obřad pasování pugnabat, pro eo, quod idem Henricus dictum fratrem Boleslaum captivaverat antea et vinculatum in turri de Legnicz arte custodie mancipaverat. Unde nitebatur idem Boleslaus fratrem suum Henricum de terra penitus profugare; srov. Liber fundationis claustri sancte Marie Virginis in Heinrichow, s. 130: ceperunt milites dominum suum Bolezlaum K podobnému dělení došlo roku 1247 mezi Přemyslem Velkopolským a jeho bratrem Boleslavem, viz Rocznik kapituły gnieźnieńskiej MPH SN VI, s Rocznik kapituły poznańskiej MPH SN VI, s. 27: Cunradus filius quondam Henrici ducis Slezie, qui fuit occisus a Tartaris, timore fratris Boleslai secessit in Poloniam ad Premislonem ducem Polonie generum suum, qui eum benigne suscepit et honorfice pertractavit. Tandem collecto exercitu suo dux Przemisl et eciam fratris sui Boleslai ducis Gneznensis edificavit et munivit castrum Bytom et tradidit dicto sororio suo Conrado. Cum autem idem edificaretur, dux Przemisl sororium suum ducem Boleslaum captivavit et in vincula coniecit, eo quod fratri suo Conrado partem terre denegabat, ymmo eundem eciam fraudulenter occidere nitebatur. Eodem anno [1249] dux Przemisl eidem Conrado sororem suam dominam Salomeam dedit in uxorem. Actum in Poznan presentibus Fulcone archiepiscopo Gneznensis et Bogufalo episcopo Poznaniensi. 329 Rocznik kapituły poznańskiej MPH SN VI, s. 27: dux Cunradus filius Henrici fratrem suum Henricum ducem captivatum tenuit eo, quod eidem promiserat et iure iurando firmaverat, quod a duce, Boleslao fratre ipsorum ei partem terre requireret, quod non fecit. Ipse autem dux Henricus datis pro se obsidibus liberatus est, ita tamen, quod vel a fratre Boleslao fratri Conrado iusticiam requireret, vel de terra propria eidem Conrado satisfaceret. 330 Rocznik kapituły poznańskiej MPH SN VI, s. 27: Anno gracie Millesimo CCoLIo Boleslaus dux filius Henrici Iconem filium Mironis, castellanum Crosnensem, quem pre omnibus hominibus diligere videbatur et pro quo faciebat quidquid ab eodem duce postulabat, et cui multas pecunias idem dux contulerat, captivum tenuit et Teutonicis tradidit custodiendum, volens ab ipso pecuniam extorquere, ut posset cum ea in auxillium suum Theutonicos convenire. Quod videntes Poloni, qui eidem duci Boleslao adherebant, de ipso desperaverunt et eum tamquam honoris sui persecutorem deserentes fratri ipsius duci Conrado adheserunt, tradentes ei Crosnam et alias municiones. 84

89 Konráda z rukou Přemysla na rytíře, který se konal za přítomnosti poznaňského biskupa Boguchwała roku Bratrské rozepře mezi Konrádem a Boleslavem posílily pozici druhé sourozenecké dvojice vévodů. Slovo a vliv Jindřicha III. Vratislavského, ač byl mladší od Boleslava Holého, dá se říct převyšovalo svým významem ostatní slezské Piastovce. Svědčí o tom nejen fakt, že měl pro Konráda vymoci úděl na Boleslavovi, ale i to, že se ve sporu mezi vratislavským biskupem a lehnickým vévodou zavázal jménem svého bratra zaplatit (!) odškodné za příkoří způsobené církevnímu hierarchovi právě Boleslavem. 332 Jindřich III. také podporoval svého mladšího bratra Vladislava na jeho církevní dráze. Díky ní se brzy stal důležitým politikem hájícím nejen piastovské, ale také přemyslovské zájmy, jehož vliv sahal až do římské kurie. V první polovině padesátých let 13. století se situace mezi bratry asi uklidnila natolik, že byli schopni vystupovat bok po boku spolu se svou matkou při založeni špitálu sv. Matěje ve Vratislavi, čímž podle dikce fundační listiny naplnili záměr svého otce. 333 Smíření mezi bratry znamenalo i jednotný postup vůči sousedním zemím. V polovině 50. let 13. století vyvinuli vévodové u římské kurie diplomatickou aktivitu, díky níž chtěli slezští Piastovci prosadit svůj nárok na území Velkopolska. Klíčovou roli v prosazování zájmů slezských vévodů nejen v Římě hrál tehdy vévoda Vladislav. Spoluvládce a bratr Jindřicha III. Vratislavského navázal kontakt s přemyslovským dvorem nejpozději na počátku padesátých let. 334 Brzy se stal proboštem vyšehradské kapituly a kancléřem českého království, 335 papežským kaplanem 336 a v šedesátých letech pak papežským legátem a salcburským arcibiskupem. 337 O mimořádném vztahu 331 Rocznik kapituły poznańskiej MPH SN VI, s. 30: Anno Domini Millesimo CCoLIIo dux Przemisl illustrem Conradum ducem Glogouie in ecclesia Poznaniensis cingens insignivit caractere militali. Actum in die sancti Stephani Bogufalo episcopo Poznaniensis missam celebrante. Slezský kronikář líčí Konrádovu kauzu poněkud jinak, srov. Kronika Polska. MPH III, s. 653: Quod conperiens Conradus indignati animo studium et episcopatum deseruit et sororem ducis Gnesnensis Primislonis, sui sororii, Salomeam in coniugium duxit et a Boleslao Glogovie terram extorsit. 332 Při tom šlo o ne právě zanedbatelnou částku 2000 hřiven stříbra, viz listinu z 8. března 1260, SUb III, s , č. 306, což přivedlo některé badatele k oprávněné domněnce, zda se na zajetí a pokoření biskupa nepodílel nějakým způsobem i sám vévoda Jindřich. O sporu mezi Boleslavem Holým a vratislavským biskupem dále viz Dalewski, Zbigniew: Książę i biskup. Spór Bolesława Rogatki z biskupem wrocławskim Tomaszem I. RH 73, 2007, s Zakládací listina sepsaná 26. února 1253 ve Vratislavi se dochovala ve dvou originálních variantách, SUb III, s , č. 60 a 61: nos Henricus et Vlodislaus duces Zlesie una cum domina Anna matre nostra necnon fratribus nostris duce Bolislao et duce Conrado... quod pio innitentes proposito ac intentioni clare memorie patris nostri Henrici quondam ducis Zlesie hospitale construimus in civitate Wratislauiensi in honorem sancte Elisabeth ad usum pauperum infirmorum Je celkem příznačné, že na prvním místě jsou v intitulaci uvedeni vévodové Jindřich a Vladislav. 334 Nejstarší svědectví o pobytu v Praze pochází z 9. dubna 1251, viz SUb III, s , č Papež Alexander IV. ho v listině z 11. února 1257 oslovuje jako prepositio (sic) ecclesie Wissegradensis consobrino et cancellario carissimi in Christo filii nostri illustris regis Boemie SUb III, s. 143, č Arcibiskupem se stal až po kněžských svěceních, předtím vystupoval jako sancte Salcburgensis sedis electus apostolice sedis legatus. Nejstarší doklad pochází z 2. června 1266 ve Vratislavi, viz SUb III, s. 338, č

90 apoštolského stolce k Vladislavovi svědčí i to, že od papeže Alexandra IV. 338 a Urbana IV. 339 obdržel povolení pro získání další církevní prebendy a 16. prosince 1267 privilegium nošení arcibiskupského pallia v určité svátky ve vratislavské diecézi, 340 jejíž správu převzal jako administrátor po smrti biskupa Tomáše I. 341 Zejména díky jeho iniciativě opustila papežskou kancelář na přelomu roku 1256 a 1257 série listin, které braly v ochranu slezské vévody a potvrzovaly starší dohody obsahující právní nárok na část velkopolského území pro slezské Piastovce. Dne 23. prosince 1256 nařídil papež olomouckému biskupovi a lubušskému opatovi, aby prošetřili stížnost Vladislava Salcburského, Jindřicha III. a Konráda Hlohovského, že velkopolští vévodové zabrali neprávem území po smrti Jindřicha II. Pobožného. Tentýž den vzal Alexandr IV. v ochranu Vladislava, Jindřicha, Boleslava a Konráda (personas vestras cum iniversis bonis sub beati Petri et nostra protectione suscipimus...). 342 Nejdůležitější listina z tohoto souboru ze dne 18. ledna 1257, která konfirmovala smírčí dohodu mezi na jedné straně Vladislavem Odonicem a Jindřichem Bradatým a Jindřichem Pobožným na druhé straně o rozdělení Velkopolska, byla vydána pouze pro Jindřicha III. Vratislavského a Vladislava Salcburského. 343 Papežská konfirmace byla určitým apogeum snažení slezských vévodů o revindikaci území ovládaného jejich předchůdci. Svědčí ale také o výrazném posílení moci a politické prestiže Jindřicha III. a Vladislava Slacburského ve srovnání s pozicí Boleslava Holého a jeho bratra Konráda. Přispěly k tomu nepochybně i intenzivnější styky prvně jmenované dvojice s přemyslovským dvorem. Také Jindřich III. Vratislavský byl častým hostem na královském dvoře v Praze. 344 Podílel se se svými oddíly na vítězství českého vojska v bitvě u Kressenbrunu roku a následujícího roku se zúčastnil slavnostní korunovace Přemysla Otakara II. 346 Rovněž 338 SUb III, s. 149, č SUb III, s. 269, č SUb IV, s. 38, č Tomuto pozoruhodnému Piastovci zatím nebyla věnována speciální studie. Vladislavův itinerář viz Die Regesten der Erzbischöfe und des Domkapitels von Salzburg Bd. I Bearb. von F. Martin. Salzburg 1926, s , č a SUb IV, s. 1-83, č Stručně o jeho osudech v roli salcburského arcibiskupa viz Dopsch, Heinz: Přemysl Ottokar II. und das Erzstift Salzburg. In: Ottokar-Forschungen. Red. von Max Weltin und Andreas Kusternig. Jahrbuch für Landeskunde von Niederösterreich. Neue Folge 44/45, 1978, s SUb III, s. 137, č SUb III, s , č CDB IV.1, s. 570, č. 440; CDB V.1, s. 80, č. 38; CDB V.1, s. 360, č. 231; CDB V.1, s. 362, č Příběhy krále Přemysla Otakara II. FRB II, s. 312 a 314. Výskyt Jindřicha III. v Přemyslově blízkosti v té době (přelom června a července roku 1260) je dosvědčen i listinami, viz CDB V.1, s. 360, č Letopisy české FRB II, s Novotný, Václav: České dějiny I.4. Rozmach české moci za Přemysla II. Otakara ( ). Praha 1937, s. 108 o účasti vratislavského příbuzného nepochybuje. Barciak, Antoni: Czechy a ziemie południowej 86

91 český král zavítal několikrát do Slezska, o čemž máme přímé doklady v písemných pramenech: jednou se zastavil ve Vratislavi koncem roku 1254, když byl na cestě do Prus, 347 o dva roky později se zúčastnil translace těla sv. Hedviky v Třebnici 348 a na počátku sedmdesátých let osobně dohlížel na nastolení vévody Jindřicha IV. ve Vratislavi. 349 Piastovsko-přemyslovské politické kontakty zapříčiněné zejména příbuzenskými vazbami 350 a aktivní politikou Jindřicha III. a Vladislava Salcburského učinily v následující generaci z vratislavského dvora dominantní politickou sílu nejen ve Slezsku, ale na celém piastovském území. Poslední vzepětí za panování Jindřicha IV. Proba ( ) Téměř ideální vztah mezi Jindřichem III. Vratislavským a jeho bratrem Vladislavem se na konci Jindřichova života poněkud zkalil. Podle slezského kronikáře vinu nesla skupina Jindřichových rytířů (milites), kteří se chtěli zbavit svého vévody a přimkli se k Vladislavovi. Výsledkem sporu bylo rozdělení dosud jednotného panství na dvě části. Přesto vratislavský vévoda svému bratru zřejmě stále důvěřoval, neboť mu před svou smrtí v prosinci 1266 svěřil do péče svého syna a dceru. 351 Osud dospívajícího stejnojmenného Jindřichova syna do roku 1270, kdy zemřel jeho strýc Vladislav Salcburský, je úzce spjat s otázkou jeho pobytu a výchovy na přemyslovském Polski w XIII oraz w początkach XIV wieku. Polityczno-ideologiczne problemy ekspansji czeskiej na ziemie południowej Polski. Katowice 1992, s. 98 dokonce jmenovitě vypočítává polská knížata: Vladislav Opolský, Vladislav Salcburský, Jindřich III., Konrád I. Hlohovský, Boleslav Lehnický a jeho syn Jindřich. 347 Příběhy krále Přemysla Otakara II. FRB II, s. 309: 1254 [Přemysl Otakar II.] veniens ergo Wratislaviam nativitatem domini celebravit, et cum magno honore a ducibus Poloniae et nobilibus ac episcopo Wratislaviensi decenter susceptus, et per aliquot dies cum omni exercitu suo decentissime procuratus est. Eo igitur in Wratislavia commorante, accessit ad eum marchio Branburiensis cum exercitu suo, ambo pariter profecti sunt in Prussiam, ducentes secum multitudinem copiosam. 348 Toto datum dokládá po zevrubné kritice pramenů a starších názorů Irgang, W.: Die Jugendjahre Herzog Heinrichs IV. von Schlesiens ( 1290). ZfO 35, 1986, s Do svatořečení (1267) byl zapojen i vyšehradský probošt Engelbert. Zatímco Barciak, A.: Czechy a ziemie południowej, s. 43n považuje Otakara II. za horlivého propagátora nového kultu, Novotný, V.: České dějiny I.4, s. 169 se o iniciativě českého krále vyslovuje zdrženlivě. 349 Viz dále v textu. 350 O rodinných a příbuzenských vazbách nás velmi zevrubně informuje genealogie sv. Hedviky z konce 13. století, která byla připojena k její legendě. Viz Vita sanctae Hedwigis. MPH IV, s :... Henricus autem predictus, sancte Hedwigis filius, duxit uxorem dominam Anna, Primizli regis Bohemie et Constancie filie regis Ungarie filiam. Que domina Anna genuit quatuor filios, Bolezlaum, Henricum, Conradum, Wlodizlaum et quinqua filias Kronika Polska. MPH III, s. 653: Henricus vero usque ad ipsum vite sue punctum cum Vlodislao, iam Salczburgensi electo, in una sorte permansit, que tunc in fine vite eius per vim militum, qui ipsum intoxicari fecerant et Vlodislao adherebant, in duo divisa fuit. Et dum Henricus videret se morti proximum, filium suum Henricum quartum, fratri suo Vlodislao in federe prime sortis et consorcii commendavit et filiam, quod de filia Conradi Cuyaviensis, relicta Mesconis Ratheborgensis, genuerat, et sic terminavit. Smrt otrávením zmiňují i epitafy na náhrobku vévody Jindřicha, Nagrobki xiążąt szląskich. MPH III, s. 712: Nonas Decembris obiit veneno inclitus dux Wratislawiensis Henricus tercius, secundus filius Henrici occisi a Thartaris. 87

92 dvoře. V jednom dopise Přemysla Otakara II. adresovaném své choti Kunhutě svěřuje král do péče královny mladého vévodu s prosbou, aby se Kunhuta o něj postarala jako o vlastního syna. 352 Jelikož se tento dokument dochoval pouze ve formulářové sbírce, 353 byly proti jeho důvěryhodnosti, ač teprve nedávno, vzneseny námitky. 354 Zejména Winfried Irgang předložil jako argument proti svědectví formulářových sbírek listiny Vladislava Salcburského vydané v letech ve Slezsku, 355 v nichž jeho synovec Jindřich vystupuje v roli svědka, spoluvydavatele a vyjadřovatele souhlasu s právním pořízením a zlistiněním. 356 Podle německého medievisty byl Jindřich IV. Probus po většinu času svého dospívání ve Vratislavi a v Praze mohl hypoteticky strávit jen krátkou dobu. Námitky W. Irganga jsou sice oprávněné, avšak nelze zcela ignorovat obsah formulářových sbírek. Na delší pobyt dospívajícího Jindřicha v Praze totiž ukazují ještě jiné, i když nepřímé důkazy. Jednou z nich by mohla být pozdější historická relace o blízkém vztahu Jindřicha IV. Vratislavského k vévodovi Mikuláši Opavskému. 357 O jejich prvním setkání sice víme až z roku 1283, kdy se Otakarův levoboček vrátil z habsburského zajetí, a kdy se ve sporu mezi vévodou 352 List je obsažen v tzv. Listináři královny Kunhuty. Viz Palacký, František: Ueber Formelbücher zunächst in Bezug auf böhmischen Geschichte. Nebst Beilagen. Ein Quellenbeitrag zur Geschichte Böhmens und der Nachbarländer im XIII, XIV und XV Jahrhundert. Erste Lieferung. Prag 1842, s. 274, č. 22:... si filius noster esset... ipsum omni favoris gratia et dilectionis sinceritate tamquam filium nostrum specialem prosequi debeatis... Jeho věrohodnost odmítá uznat Irgang, W.: Die Jugendjahre Herzog Heinrichs IV., s. 329n. 353 Formulářové sbírky Jindřicha z Isernie byly dosud vydány jen částečně v těchto edicích: Codex epistolaris Primislai Ottacari II., Bohemiae regis. Ed. Thomas Dolliner, Wien 1803; Das urkundliche Formelbuch des königlichen Notars Henricus Italicus aus der Zeit der Könige Ottokars II. und Wenzels II. von Böhmen. Ed. J. Voigt, AÖG 29, 1863, s ; Petrov, A. L.: Henrici Italici libri formarum e tabulario Otacari II. Bohemorum regis. I.-II. St. Peterburg ; Hampe, Karl: Beiträge zur Geschichte der letzten Staufen. Ungedruckte Briefe aus der Sammlung des Magisters Heinrich von Isernia. Leipzig Z rozsáhlé literatury k Jindřichovi z Isernie pouze vyjímám: Dušková, Sáša: Kdo byl notář Jindřich. SPFFBU C7, 1960, s ; Šebánek, Jindřich - Dušková, Sáša: Das Urkundenwesen König Ottakars II. von Böhmen. 2. Teil, AfD 16, 1969, s ; Nechutová, Jana: Doba Přemysla Otakara II. a formuláře Jindřicha z Isernie. SPFFBU E32, 1987, s ; Schaller, Brigitte: Der Traktat des Heinrichs von Isernia De coloribus rethoricis. DA 49, 1993, s ; Sviták, Zbyněk: Každodenní život v rakousko-českých vztazích. Jindřich, notář Přemysla Otakara II. In: Česko-rakouské vztahy ve 13. století. Sborník příspěvků ze sympozia konaného září 1996 ve Znojmě. Praha 1998, s ; Nechutová, J.: Latinská literatura českého středověku do r Praha 2000, s K formulářům ve 13. století obecně viz Třeštík, Dušan: Formularze czeskie XIII wieku. Rękopisy i filiacje. StZd 7, 1962, s Naopak starší literatura shodně přijímala, že Jindřich IV. Probus pobýval v Praze mezi lety Viz Milkowitsch, Wladimir: Heinrichs IV. Aufenthalt bei König Ottokar von Böhmen in der Zeit nach ZVGS 18/1884, s ; Ulanowski, Bogdan: O pobycie Henryka IV na dworze Ottokara II. Rozprawy Wydziału Historyczno-Filozoficznego Akademii Umiejętności 20/1887, s ; Wondaś, A.: Stosunek Ottokara II, s. 3-32; Hoffmann, L.: Die Beziehungen des Königs Przemysl Ottokar II. von Böhmen zu Schlesien und Polen. Programm II. Gymn. Czernowitz, 1909 (neměl jsem k dispozici); Grodecki, R.: Dzieje polityczne Śląska, s. 256n. 355 Pouze v jednom případě je explicitně napsáno, že byl Jindřich IV. přítomen: SUb IV, s. 24, č. 16:... Heinrico fratris nostri Heinrico filio, qui huic ordinationi interfuit et consensit... ; ostatní příklady viz SUb IV, s. 33, č. 32: Acta sunt ibidem hec cum consensu et voluntate Henrici domicelli filii incliti ducis Henrici Slesie tercii...; SUb IV, s. 56, č. 63:... ex proprio arbitrio et consensu filii ducis Henrici...; SUb IV, s. 78, č. 99:... una cum consensu et assensu parique voluntate dilecti nepotis nostri Heinrici filii fratris nostri ducis Heinrici Irgang, W.: Die Jugendjahre, s :... es gibt für den Zeitraum vom Tode Herzog Heinrichs III. bis zum Tode von Herzog Wladislaus mehrere Belege für einen Aufenthalt Heinrichs IV. in Schlesien, dagegen keinen einzigen für die immer wieder aufgestellte Behauptung, er sei während dieser Periode vorwiegend am böhmischen Königshof gewesen; dabei kann ein kürzerer Aufenthalt in Prag natürlich keineswegs ausgeschlossen werden. 357 K němu naposledy viz Wihoda, Martin: Mikuláš I. Opavský mezi Přemyslovci a Habsburky. ČČH 99, 2001, s

93 a vratislavským biskupem postavil Mikuláš Opavský zcela na stranu vévody. Podle všeho se však oba vévodové znali už z dřívějška, neboť je po celou dobu pojilo vřelé přátelství. Kdy se tehdy mohli seznámit? Zcela určitě před rokem 1278 a protože nemáme pro 70. léta doložen pobyt ani Mikuláše ve Slezsku a ani Jindřicha IV. v Praze, můžeme hypoteticky uvažovat i o době před rokem 1271, kdy se vévoda Jindřich ujal svého dědictví. Jinými slovy lze velmi vážně předpokládat, že oba vrstevníci byli alespoň po určitou dobu vychovávání ve stejném prostředí na dvoře Přemysla Otakara II., kde uzavřeli pevné přátelství. Dalším argumentem pro pobyt mladistvého slezského vévody na přemyslovském dvoře je Jindřichův stejnojmenný starší bratranec, syn lehnického vévody Boleslava Holého, který se objevuje ve svědeční řadě listiny vydané Přemyslem Otakarem II. v Písku v roce a o tři roky později během svatební hostiny na počest dcery braniborského markraběte a syna uherského krále byl před branami Prešpurku pasován českým králem na rytíře. 359 Třetím a rozhodujícím argumentem pro pevné sepětí mladého vévody s pražským dvorem je způsob inaugurace jeho vlády jako vratislavského vévody roku V květnu předešlého roku zemřel Vladislav Salcburský 360 a je docela pozoruhodné, že se v jeho dochovaném testamentu nepíše o zájmu českého krále dohlížet na výchovu mladého Jindřicha. Salcburský arcibiskup pouze postoupil svůj dědický podíl synovci. 361 Přemysl Otakar II. se však nezapomněl o poručnictví nad mladistvým Piastovcem přihlásit. V jednom z listů, v němž hořce oplakával ztrátu příbuzného arcibiskupa Vladislava, připomněl, že rozhodnutí o opatrovnictví Jindřicha padlo ještě za života jeho otce Jindřicha III. 362 Přestože se oba dokumenty dochovaly pouze jako součást formulářových sbírek, jejich věrohodnost je potvrzena celkovým historickým kontextem, do nějž logicky zapadají. Dne 1. října 1270 vydává Jindřich IV. Probus spolu s českým králem Přemyslem 358 CDB V.1, č. 283, s. 421:... filius domini B. ducis Slesie Příběhy krále Přemysla Otakara II. FRB II, s. 320: eodem die rex Bohemiae in quodam tentorio novo fecit milites quatuor marchiones et quintum ducem Poloniae, praeter alios comites et nobiles nobiliter decoratos. Starší literatura zde myslela na Jindřicha IV. Vratislavského. Již ale Wondaś, A.: Stosunek Ottokara II, s. 16 se správně domníval, že zde nemůže být řeč o Jindřichovi IV., který prý měl tehdy 12 let (dnes víme, že mu bylo ještě o něco méně). Po Wondasiovi převzal tento názor i Novotný, V.: České dějiny I.4, s. 128 a pozdější literatura. 360 Kronika Polska. MPH III, s. 654; Annales s. Rudberti Salisburgenses. MGH SS IX, s Wutke, Konrad: Über schlesische Formelbücher, s. 76, č. XIX:... H., filium fratris nostri, ducis H., constituimus et esse volumus, quem eciam terre nostre et bonorum omnium fecimus possessorem legitimum et heredem. 362 Ueber Formelbüche, s. 275, č. 23: Et quoniam pater vester adhuc vivens, avunculus noster carissimus, vos et terram vestram nostrae contuitioni commisit: Dilectionem Vestram scire volumus per praesentes, quod vestram personam et terras vestras nostrae defensionis praesidio semper habere volumus recommissas... 89

94 Otakarem II. listinu, jíž berou v ochranu klášter klarisek ve Vratislavi. 363 V lednu následujícího roku vystavil slezský vévoda v Praze svou první samostatnou listinu. Potvrzuje v ní obchodní transakci křižovníka s červenou hvězdou mistra Bertholda, který v zastoupení vratislavského kláštera klarisek zakoupil platy ze dvou vratislavských mlýnů. Svědeční řada listiny není sice rozsáhlá, zaujme však fakt, že vévoda, který se ještě neujal vlády ve vratislavském vévodství, měl už kolem sebe dvorského soudce a protonotáře. 364 Jaro a léto 1271 bylo v českých zemích ve znamení příprav na válečnou kampaň proti uherskému králi, a tak se dosazení Přemyslova svěřence na vratislavský stolec muselo odložit až na podzim téhož roku. Ve stejné době, kdy český král táhl do Uher, aby bojoval proti Štěpánu V., 365 do Slezska přitáhli spojenci uherského krále - vévoda Boleslav Stydlivý spolu s Konrádem Mazovským, kteří způsobili mnoho škod (ničili, pálili a odváděli obyvatelstvo do zajetí), na něž si u hnězdenského arcibiskupa a dalších hierarchů stěžoval vratislavský biskup. 366 Vojenské tažení krakovského vévody nesměřovalo proti panství vratislavského biskupa, ale zejména proti spojencům Přemysla Otakara II., které máme uvedené v mírově smlouvě uzavřené mezi českým a uherským králem: dominum Wolezlaum ducem Slesie et suum ducem Henricum ac alios filios suos, dominum Chunradum ducem Slesie cum pueris suis, dominum Henricum filium ducis Henrici de Wratislauia. 367 Příznivý mír a narození dědice království koncem září ještě více posílilo autoritu Přemysla Otakara II. nejen v českých zemích, ale v celé středoevropské oblasti. 368 S patřičným sebevědomím a četným doprovodem dorazil český král v druhé půli listopadu do Vratislavi, CDB V.2, s. 229n, č SUb IV, s. 90, č. 120: Acta sunt hec in Praga... presentibus nostris baronibus: Ianussio de Michalov, Dirizlao, Temone iudice curie nostre, domino Petro prothonotario nostro, comite Symono, comite Nenkero.... O kanceláři a diplomatickém materiálu Jindřicha IV. viz Jäkel, Hugo: Die Kanzlei Herzog Heinrichs IV. von Breslau. ZVGS 14/1878, s (cenná studie s ohledem na listiny, které jsou dnes ztraceny); Turoń, Wanda: Zarys dziejów kancelarii Henryka Probusa ( ). Śląski Kwartalnik Historyczny. Sobótka 19/1964, s ; nejnověji Irgang, W.: Das Urkunden- und Kanzleiwesen Herzog Heinrichs von Schlesien ( ). ZfO 36/1987, s Letopis Jindřicha Heimburského. FRB III, s Srov. Rocznik kapituły krakowskiej. MPH SN V, s Listina vratislavského biskupa z 28. června 1271, SUb IV, s. 91, č. 124: dominus Boleslaus dux Cracouie dei timore postposito iniquo ductus consilio cum innumeris Ruthenorum, Comanorum et Lituanorum milibus Slesiam invadendo hostiliter villas nostras et Lubucensis ecclesie aliarumque ecclesiarum nostre dyocesis spoliavit et incendio devastavit et, quod cum magno dolore referimus, ecclesiarum hostiis effractis et omnibus inde miserabiliter abstractis earum emunitate penitus violata per ipsum ducem et suos in nostra dyocesis multi sunt occisi, plures vulnerati et innumerabiles Christi fideles, iuvenes et virgines, senes cum iunioribus, in captivitatem miserabiliter sunt abducti non parcentes sexui vel etati. 367 CDB V.2, s. 258, č Podle Ottokars Österreichische Reimchronik, MGH Deutsche Chroniken V.1, s. 143, v n se vévoda Jindřich IV. Probus uherského tažení přímo zúčastnil. 368 Charvátová, Kateřina: Václav II. Král český a polský. Praha 2007 (Velké postavy českých dějin. Sv. 7), s Listina pro opavské měšťany z 24. listopadu 1271, CDB V.2, s. 275, č. 647: Testes vero, qui praesentibus interfuerunt, sunt hii: Andreas camerarius Bohemiae, Purcardus marschalcus Boemiae, Dytricus subcamerarius Boemiae, Diwissius dapifer, Hartleb camerarius Morawiae, Nezamizl pincerna, Bznata dapifer, Zmylo de Brumow, Zmylo de Belcow Actum Wratizlaw. 90

95 kde dohlížel na slavnostní inauguraci vlády jemu do opatrovnictví svěřeného mladého rytíře Jindřicha. Jedinečným svědectvím je listina, v níž se Jindřich IV. Probus s poukazem na svůj nízký věk podřizuje vůli a ochraně přemyslovského panovníka. 370 Dále v ní slibuje neuzavírat žádné manželství ani spojenecké svazky bez výslovného souhlasu českého krále a na jeho pokyn se dostavit na místo, které určí král. 371 Vratislavský vévoda potvrzuje, že ve svém vévodství bude vládnout právoplatně jen s podporou přítomných biskupů a urozených, 372 jimž současně skládá slavnostní slib, že dodrží vše, k čemu se zavázal. 373 Jinak mají biskupové a světští velmoži plné právo vypovědět vévodovi poslušnost a přimknout se k českému králi. 374 Ačkoliv se tento dokument dochoval v několika rukopisech pouze jako součást formulářových sbírek, podle W. Irganga sloh prozrazuje kancelářský původ listiny. 375 K této listině z roku 1271 musíme ještě přiřadit dvě listiny, jež se rovněž dochovaly ve formulářových sbírkách, a které jsou vlastně variantou téhož: vratislavský vévoda slibuje českému králi, že nepřijme rytířský pás od nikoho jiného než z jeho rukou, a že bude svou družinu odívat stejným způsobem, stejně jako jeho ochránce (český král) odívá svou vlastní družinu. 376 Historikové se obecně shodují, že se jedná skutečně pouze o stylistické cvičení 370 Lehns- und Besitzurkunden Schlesiens und seiner einzelnen Fürstenthümer im Mittelater. Hrsg. C. Grünhagen u. H. Markgraf. I. Theil. Leipzig 1881, s. 61, č. 1:... nos Heinricus dei gracia dux Slezie annorum immaturitatem cosideracionis oculo diligencius intuentes de ubertate quoque sanioris baronum nostrorum consilii fideliter informati karissimi patrui nostri domini Othakari serenissimi Boemie regis cum omni dicione terrarum nostrarum et cum universis et singulis per districtum nostri dominii constitutis tutele et gubernacioni voluntate non coacta sed libera omnino et salubriter duximus submittendos. 371 Lehns- und Besitzurkunden Schlesiens, s. 61, č. 1:... promitimus bona fide, quod nexu matrimonialis contractus nos numquam ligabimus vel aliqua alia amicicia seu aliter quoquo modo sine sua consciencia et consensu... ad suam iusssionem seu vocationem ad ipsum, ubicunque fuerit, ibimus et pro sue arbitrio voluntatis iterum ad propria revertemur. 372 Lehns- und Besitzurkunden Schlesiens, s. 62, č. 1:... per industriam baronum tam suorum quam nostrorum iudicemur terrarum nostrarum dominium posse legittime gubernare Lehns- und Besitzurkunden Schlesiens, s. 62, č. 1: Super quibus per nos inviolabiliter observandis spontaneum prestitimus iuramentum venerabilibus patribus et dominis Thome episcopo Wratizlaviensi et Wilhelmo epsicopo Lubucensi, presentibus baronibus nostris... Doklady o přísaze panovníka svým šlechticům máme i z českého prostředí z doby Václava II., viz Jan, L.: Lenní přísahy a přísahy věrnosti na dvoře posledních Přemyslovců. In: Stát, státnost a rituály přemyslovského věku. Problémy, názory, otázky. Sborník příspěvků z konference konané dne 18. října 2005 v Brně. K vydání připravil M. Wihoda ve spolupráci s D. Malaťákem. Brno 2006, s. 103n. 374 Lehns- und Besitzurkunden Schlesiens, s. 62, č. 1: Quod si... fuerimus transgressores... recedendi a nobis cum omnibus nostris et adherendi domino regi plenam et liberam habeant facultatem. 375 Ještě Šebánek, Jindřich: Počátky a rozvoj feudalismu ve Slezsku. In: K otázkam dějin Slezska. Diskuse a materiály z konference. Red. A. Grobelný. Ostrava 1956, s. 17 odmítl uznat důvěryhodnost tohoto dokumentu stejně jako všech ostatních, které se nacházejí ve formulářových sbírkách. S tím nesouhlasil Irgang, W.: Die Jugendjahre, s , který prokázal, že v tomto případě se jedná o diktát notáře Oty, který v letech stylizoval listiny Jindřicha IV. Rovněž svědeční řada odpovídá době, do níž se listina hlásí s tím, že je třeba emendovat vročení z roku 1270 na V listopadu roku 1270 se totiž Přemysl Otakar II. pohyboval kdesi na jihu v Kraňsku. Denní datum 24. listopadu je patrně správné i s ohledem na listinu Přemysla Otakara II., kterou vydal téhož dne ve Vratislavi (viz CDB V.2, s , č. 647). Zůstává jen otázka, proč nebyl tento dokument vydán v edici Schlesisches Urkundenbuch. 376 Das urkundliche Formelbuch, s. 58n, č. L: Promittimus eciam dicto domino regi, quod a nullo alio nisi ab ipso decorabimur vel decorari permittemus aut procurabimus in honore cinguli militaris... quocienscumque nos familiam nostram vestire contigerit et ipsum eciam regem suam, nos iuxta formam et qualitatem, qua ipse rex se et suam familiam vestiet, nostram familiam et nos similiter vestiemus. Srov. Das urkundliche Formelbuch, s. 59, č. LI. 91

96 z dílny Jindřicha z Isernie. Na druhou stranu možnost pasování rytíře z rukou Přemysla Otakara II. nemůžeme zcela vyloučit. Naopak, jeví se to jako nejpravděpodobnější varianta i s ohledem na ostatní prameny a na zmiňovaný analogický případ bratrance vratislavského vévody Jindřicha Lehnického, který rovněž pobýval na pražském dvoře a český král jej pasoval na rytíře. Zda k rituálu pasování došlo právě v posledních listopadových dnech roku 1271 ve Vratislavi s jistotou nevíme, nicméně slavnostní akt nástupu Jindřicha IV. na vévodský stolec by byl tou nejvhodnější příležitostí. V každém případě byla tato slavnost navštívena velkým počtem vzácných hostů, jak církevními hodnostáři, tak světskými vévody a velmoži. Průvod českého krále se setkal s vratislavským biskupem Tomášem II., s jeho příbuzným lubušským biskupem Vilémem, s pasovským biskupem Petrem 377 i se spolubojovníkem a spojencem od Kressenbrunu vévodou Vladislavem Opolským. Slavnostní akt nastolení mladého vévody se zřejmě odehrál na vratislavském hradě (Ostrów Tumski). Dne 26. listopadu téhož roku byla totiž in castello Wratislauiensi illustris principis Henrici ducis Slesie... in stuba predicti domini Henrici principis congregatis vydána listina Tomáše II., biskupa vratislavského, a Viléma, biskupa lubušského, kteří v přítomnosti pasovského biskupa, opolského vévody a dalších církevních hodnostářů a světských velmožů potvrdili privilegia pro chrám Svatého Kříže v Opolí. 378 O dva dny později na témže místě vydal listinu pro vratislavského biskupa Henricus dei gracia dux Slesie. Vévoda Jindřich slíbil už více nepoškozovat biskupský a kapitulní majetek a zejména nepřivlastňovat si církevní desátek, jak se to dělo od smrti biskupa Tomáše I. v roce Na oplátku mu současný biskup Tomáš II. v samostatné listině slibuje, že nebude na něm vymáhat neprávem zabrané zisky (res et decimas episcopales). 380 Vydavatelem listiny pro biskupa však nebyl Jindřich IV. Probus, jak jsem kdysi mylně předpokládal, 381 ale jeho bratranec Jindřich Lehnický, který po dobu spravování vratislavské diecéze Vladislavem Salcburským in districtu ducatus nostri nevybíral církevní a biskupský desátek. Přítomnost dalšího Piastovce ve Vratislavi při inauguraci nového vévody, který strávil část svého mládí na přemyslovském dvoře, byl spojencem českého krále a jím pasován na rytíře, svědčí o silné angažovanosti Přemysla Otakara II. ve slezských záležitostech. 377 SUb IV, s. 107, č SUb IV, s. 107, č SUb IV, s. 108, č. 150: Nos Henricus dei gracia dux Slesie notum facimus..., quod venerabilis pater dominus Thomas episcopus Wrat. cum consensu capituli sui de speciali gracia nobis indulsit res et decimas episcopales, quas post obitum bone memorie domini Thome episcopi quondam Wrat. sede vacante usque ad annum presentem in districtu ducatus nostri quocumque modo acceperamus. 380 SUb IV, s , č Zavádějící interpretaci viz Bar, Přemysl: Vratislavský vévoda Jindřich IV. Probus a poslední Přemyslovci. ČČH 106, 2008, s

97 Český král měl velký zájem na tom, aby nástup jeho svěřence na trůn proběhl bez komplikací a byl podpořen jak ostatními slezskými vévody, tak církevní hierarchií. Generální pardon, který biskup Tomáš II. udělil všem slezským vévodům zadržujícím církevní desátek za tři předcházející roky, Přemyslovec určitě uvítal. Kromě Jindřicha Lehnického se vratislavský biskup smířil i s Boleslavem Holým. 382 Pouze Konrád Hlohovský se vzpíral dohodě a proti postupu církevního hierarchy se odvolal k apoštolskému stolci. 383 Prioritou prvních let vlády Jindřicha IV. Proba bylo upevňování vlastní domény a budováním rezidence ve Vratislavi. 384 Přestože vratislavský vévoda patřil mezi slezskými Piastovci k těm nejmladším, získával ve Slezsku stále větší autoritu a prestiž. V první polovině sedmdesátých let 13. století však jeho věhlas ještě nepřekročil hranice slezské země. Proto malopolská šlechtická opozice, která nesouhlasila se svévolným postupem vlastního vévody Boleslava Stydlivého, jenž designoval jako svého nástupce Leška Sieradzkého, neoslovila vratislavského vévodu, nýbrž Vladislava Opolského, dalšího spojence českého krále. Opolský vévoda však podporu krakovských velmožů nestihl využít, protože krakovský vévoda pohotovým tažením a vítěznou bitvou u Boguczinu 2. června 1273 paralyzoval akceschopnost vzbouřenců. 385 Boleslav Stydlivý navíc podnikl ještě téhož roku odvetné tažení do opolského vévodství. 386 Následujícího roku byl uzavřen mezi vévody Vladislavem a Boleslavem díky intervenci velkopolského vévody Boleslava Pobožného mír. 387 Okamžitá a rozhodná reakce Boleslava Stydlivého dokazuje, že předmětem sporu byly klíčové otázky týkající se vlivu na volbu vhodného kandidáta na knížecí stolec. Malopolským velmožům se nelíbilo, že krakovský vévoda chtěl pominout jejich tradiční právo volby. Válka na malopolsko-slezském pomezí vratislavského vévodu, který opřen o autoritu 382 SUb IV, s , č SUb IV, s , č Odpověď biskupa na Konrádovu apelaci viz SUb IV, s , č Svědčí o tom nebývalá frekvence listin na počátku sedmdesátých let vydaných ve Vratislavi, viz SUb IV, s , č. 153; s. 110, č. 154; s , č. 163; s. 119, č. 165; s , č. 167; s , č. 173; s. 125, č. 174; s. 127, č. 178; s , č. 182; s. 135, č. 190; s. 136, č. 191; s , č. 205; s , č. 209; s , č. 212; s. 149, č. 214; s , č. 215; s , č. 217; s , č Rocznik Traski. MPH II, s. 842: quidam milites Cracovienses processerant ad ducem Opoliensem Wladyzlaum cum tota potencia sua de consilio episcopi Pauli Cracovie. Sed Bolezlaus misso exercitu comprehendit eos in campo circa Boguczin et comisso prelio forti occiderunt multi ex utraque parte quam plures. Relace o vzpouře a bojích se nacházejí i v dalších letopisech včetně Jana Dluhoše. Srov. Halecki, Oskar: Powołanie księcia Władysława Opolskiego na tron krakowski w r KH 27, 1913, s , který široce pojednal o okolnostech povolání opolského vévody na krakovský trůn. 386 Rocznik Traski. MPH II, s. 842: Anno ipso Bolezlaus dux Cracovie et Sandomirie, Bolezlaus dux Polonie, Conradus dux Mazovie, Lestco dux Syradie, intrantes terram Wladyslay ducis Opoliensis, devastaverunt eam totaliter spoliantes et incendio subicientes usque in Opol et in Cosle et usque in Odram, et multos homines amiserunt ibidem. Dále viz Halecki, O.: Powołanie księcia Władysława, s Ioannis Dlugosii Annales... Liber VII, s. 186: Boleslaus interim Pius Kalischiensis dux, quamvis parcium Boleslai Pudici Cracowiensis ducis esset, dissidentes duces cepit ad pacis et equitatis viam reducere et utrique pacem persuadere. 93

98 českého krále usiloval o dominantní postavení mezi slezskými Piastovci, zatím příliš netrápila. Jindřich IV. Probus musel nejdřív čelit svému strýci Boleslavovi Lehnickému, který nechtěl připustit příliš velké posílení moci vratislavského vévody a navíc si činil nárok na část jeho území. Proto pojala Boleslava Lehnického [Holého] a jeho syna Jindřicha závist, a tak začali oba přemýšlet, jakou lstí a jakým přepadem se zmocní malého chlapce [Jindřicha IV.]. Pro svůj plán získali šlechtice z okolí knížete, kteří se obávali pomsty kvůli smrti jeho otce a strýce. V noci 18. února 1277 obklíčili loupežníci chlapce spícího v nosítkách v městě jménem Jelč a vzali ho do zajetí. Pak ho drželi krutě spoutaného na knížecím hradě Wleń. 388 Lehnický vévoda si činil nárok na díl země patřící zemřelému Vladislavu Salcburskému a pošilhával asi i po údělu přináležejícím Probovi. 389 Nesporný místní rozměr konfliktu je však třeba doplnit o mezinárodní souvislosti, které místní kronikář zcela pominul. Dne 21. listopadu 1276 byla před branami Vídně dohodnuta mírová smlouva, jíž předcházel spor mezi Přemyslem Otakarem II. a Rudolfem Habsburským. 390 Do jejího textu byli zahrnuti i spojenci obou panovníků, mezi něž můžeme počítat i Jindřicha IV. Proba a ostatní slezské vévody. 391 Podle Otakara Štýrského se vratislavský vévoda vídeňských jednání dokonce osobně zúčastnil. 392 Přestože český král přišel o alpské země a většinu Rakous, slezští vévodové mu zůstali věrní. Navíc Přemysl Otakar II. získal dalšího spojence krakovského vévodu Boleslava Stydlivého. 393 Římský král usiloval rozbít jednotnou piastovskou frontu podporující politiku Přemyslovce. Nejprve zkusil přetáhnout na svou stranu přímo Jindřicha IV. 388 Kronika Polska. MPH III, s Srv. Rocznik lubiąski MPH III, s. 707n, podle nějž byl vévoda vězněn svým strýcem 22 týdnů (... a patruo suo duci Boleslao traditur, a quo captivus in Leen 22 septimanis detinetur ). 389 Kronika Polska. MPH III, s. 655: propter sortem archiepiscopi prefati et propter terram opulentam, quam pater pueri bene locaverat K osobnosti římského krále viz Krieger, Karl-Friedrich: Rudolf von Habsburg. Darmstadt 2003, s , ale svou platnost neztratil ani po sto letech Oswald, Redlich: Rudolf von Habsburg. Das deutsche Reich nach dem Untergange des alten Kaisertums. Innsbruck 1903, s CDB V.2, s. 518, č. 822:... servitores utriusque regum, quocumque nomine censeantur, huiusmodi paci, concordie ac reconciliacioni cum sinceritate firmissima includantur Ottokars Österreichische Reimchronik. MGH Deutsche Chroniken V.1, s. 194, v :... ouch sâzen bî im [vedle českého krále] dâ herzog Heinrich von Brezlâ. Podle editora nemohl být v listopadu Jindřich IV. ve Vídni přítomen. Vratislavský kníže je dosvědčen 15. listopadu ve Vratislavi (SUb IV, s. 203, č. 300), a pak až 5. ledna 1277 (SUb IV, s. 204n, č. 302). Jindřichova přítomnost na vídeňském jednání tedy sice není jistá, ale nedá se zcela vyloučit. 393 Roku 1277 se Přemysl Otakar II. nacházel v Opavě, kde mělo dojít k setkání s polskými vévody, viz Continuatio Claustroneoburgensis sexta. MGH SS IX, s. 745: 1277 Primizlaus vel Otakarus et duces tocius Polonie circa metas suas pacifice convenientes, de auxilio sibi mutuo prestando fedus iuramentis prestitis inierunt. Podle nedatovaných formulářů uzavřel spojenectví s českým králem krakovský vévoda přímo namířené proti římskému králi, viz Das urkundliche Formelbuch des königlichen Notars Henricus Italicus aus der Zeit der Könige Ottokars II. und Wenzels II. von Böhmen. Ed. J. Voigt, AÖG 29, 1863, č. XXVI a č. XXXVII, s ; totéž v RBM II, s. 991, č a 2286: nos eidem d. regi cum omni nostrarum virium potentatu perpetuo astabimus contra omnes et specialiter contra d. R. Romanorum regem... Polské letopisy zaznamenaly tuto událost pod chybným datem 1273, srov. Rocznik Traski. MPH II, s : 1273 dux Boleslaus Cracoviensis convenit cum Primizlio rege Bohemie in Opavia, et firmant amiciciam perpetuam. Argumenty, proč k opavské schůzce nemohlo dojít roku 1273, viz Halecki, O.: Powołanie księcia Władysława, s

99 Proba, což se mu však nepodařilo. 394 Na nabídku římského krále kladně zareagoval naopak Boleslav Lehnický, který chtěl využít podpory z říše k vyvážení stále rostoucí moci vratislavského vévody. 395 Průlom do jednotného postoje slezských vévodů byl tak dokonán. Český král tedy musel, ač tísněn Habsburkem i domácí šlechtickou opozicí, jednat i v záležitosti zajatého vévody. Snad někdy před 24. dubnem 1277 poslal Přemysl Otakar II. Boleslavu Holému dopis nikoli však s výzvou, aby ihned propustil rukojmí, ale aby neškodil Jindřichově území a aby vyčkal českého poselstva, které dorazí s mandátem jednat o požadavcích únosce. 396 Dříve než k tomuto setkání došlo, promluvily zbraně. Není zřejmé, s čí iniciativy byla v dubnu u vesnice Stolz svedena bitva. Slezský kronikář ve své relaci zmiňuje mnoho padlých a oznamuje vítězství strany Boleslava Holého. Ten pověřil vedením útoku svého syna Jindřicha, proti němuž nastoupily oddíly vojsk z Vratislavska, Hlohovska a Poznaňska. 397 Výsledkem střetnutí bylo pouze dohodnuté příměří, které mělo trvat do sv. 394 Jediným pramenným dokladem je list římského krále vratislavskému vévodovi dochovaný v rukopisu formulářové sbírky Petra de Vineis z 15. století. Tento rukopis, který patřil kdysi knihovně záhaňských (od 15. století zelenohorských) augustiniánů, je nyní uložen v Oddělení rukopisů univerzitní knihovny ve Vratislavi, viz Biblioteka Uniwersytetu Wrocławskiego, Oddział rękopisów, sig. IV F 102, f. 1r-48v. Rukopis obsahuje více slezského materiálu (listy mezi římským králem, resp. papežem a slezskými vévody), z něhož některé kusy vydal už Gustav A. Stenzel v Scriptores rerum Silesiacarum oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber, namens der Schlesischen Gesellschaft für Vaterländische Cultur. Bd. 2. Breslau Citovaný dopis se nachází na s , č. XI.: Super hiis petimus, provido et industrio viro Henrico, nostro cappellano nostro dilecto, nostre mencio conscio, credite presencium portitori. Datum Basilie, XV. kalend. Julii, regni nostri anno tercio. Propagátorem habsburský zájmů ve Slezsku se stal minorita Jindřich z Bren, který měl příbuzenské vazby ke slezským vévodům. Podle Vita sanctae Hedwigis. MPH IV, s. 644n byl Jindřichův prapradědeček Fridrich, hrabě z Bren (comes de Bren), synem Konráda, markraběte míšeňského, jehož vnučkou byla sv. Hedvika. Fridrich z Bren pojal za ženu Hedviku, dceru Děpolda, bratrance krále Přemysla Otakara I., z níž vzešel v druhé generaci hrabě Dětřich. Ten pojal za manželku Eudoxii, dceru knížete kujavského a mazovského. Z tohoto svazku se narodili čtyři synové: Otto, Konrád, Dětřich a Jindřich. Zatímco Dětřich složil sliby u templářů, mladší Jindřich vstoupil do minoritského řádu a získal kanovnickou prebendu v magdeburském katedrálním kostele. Jedinou studii k této pozoruhodné postavě je dodnes třístránkový článek Maetschke, Ernst: Heinrich von Brene ( ). Schlesische Geschichtsblätter (Mitteilungen des Vereins für Geschichte Schlesiens) 3, 1942, s Do Slezska mohl minorita dorazit se svou misí už ve druhé polovině roku Památka na něj pak žila zejména v tradici minoritského řádu, jejímž byl členem, viz Spominki Klarysek wrocławskich. MPH III, s. 694: Frater Henricus de Bren, filius comitis de Bren et consaguineus principum Slesie et Polonie, obiit anno Domini Hic a venerabili domino papa Martino IV datus pro archiepiscopo Gneznensis ecclesie, archiepiscopatum eidem resignavit, ac mundi gloriam spernens in ordine fratrum Minorum et habitu feliciter huius carnis debitum exsolvit, sepultus est in medio chori cum eisdem fratribus in Wratislavia ad sanctum Iacobum. Hic longo tempore visitator dominarum sancte Clare existens easdem in omni sanctitate et puritate vite conservans non modicum lucrum de ovibus sibi commissis Deo conquisivit, cuius memoria est in benedictione. 395 Podle listu z formulářové sbírky Rudolfa Habsburského uvažoval vévoda Boleslav Holý vyslat svého mladšího syna Bolka na říšský dvůr. Nejprve děkuje norimberskému purkrabímu Fridrichovi za přímluvu u římského krále a v druhém dopise se omlouvá za zdržení, které bylo způsobeno neurčitými okolnostmi, viz Eine Wiener Briefsammlung zur Geschichte des Deutschen Reiches und der Österreischschen Länder in der zweiten Hälfte des XIII. Jahrhunderts. Hrsg. Oswald Redlich (Mittheilungen aus dem vaticanischen Archive herausgegeben von der kaiserlichen Akademie der Wissenschaften. Band II.). Wien 1894, s. 108n, č. 99; s. 110, č. 101: Noverit vestra dominacio, quod multis et diversis negociis impediti Bolconem filium nostrum ad dominum regem Romanorum non potuimus destinare, scientes, quod in brevi ipsum ad hoc cum diligencia procurabimus. 396 Codex epistolaris Primislai Ottacari, s. 63, č. XXII:... per quosdam malignos homines Dominus H. inclitus Dux Wratizlauiensis captiuus sit vestris manibus assignatus... vos attencius deprecamur, quatenus fauorabiliter intercipere uelitis, ne per quempiam ipsius terra uel bona in aliquo pergrauentur... et... ad uos duximus destinandos, ut tam super prefato negocio, quam pro alijs uobis pro parte nostra insinuent intencionem nichilominus et declarent. 397 Kronika Polska. MPH III, s. 655: Deinde exercitu congregato terram pueri transiens circa Stolz filium suum cum Wratizlaviensibus et Glogoviensibus et Posnaniensibus committere iussit, ipse in campo congressi eodem congresso comite solo aufugiens, in die sancti Georgii in sabbato in hoc prelio ex utrisque partibus uno impetu plurimi ceciderunt, Boleslais campum victorie tenentibus, reliquis vero, qui evadere poterant, fuga 95

100 Markéty, během něhož se měl Boleslav Holý dostavit k českému králi, který mu zaručoval bezpečný příjezd i odjezd. 398 Dohoda nakonec byla uzavřena a Jindřich IV. Probus byl propuštěn. Vratislavský vévoda však musel svému strýci vydat některé hrady. 399 Podle dokumentu z formulářové sbírky odstoupil vratislavský vévoda svému strýci třetinu území ze svého dědictví s tím, že se obě strany zavázaly nestavět ve svých doménách další hrady nebo pevnosti. 400 Nadto měl Jindřich IV. Probus vyplatit lehnickému vévodovi ušlý zisk z oné neprávem držené třetiny území. 401 Mírová smlouva byla uzavřena mezi Boleslavem Lehnickým a jeho syny na jedné straně a vratislavkým vévodou a hlohovskými vévody na druhé straně nejen v přítomnosti soupeřících stran, ale i opolských vévodů Vladislava a Boleslava, vratislavského biskupa a mnoha rytířů a urozených jak z Opolska, tak Vratislavska. Do slezských záležitostí zasahoval i braniborský markrabě Ota V. Dlouhý, jehož neutralita byla vykoupena zástavou hradu Krosno. Tak to alespoň líčil slezský dějepisec. 402 Zástavní listina braniborského markraběte vydaná v době zajetí vratislavského vévody líčí vydání Krosna poněkud jinak. 403 Podle ní měl Jindřich IV. Probus kompenzovat škody, které způsobil braniborským markrabatům jeho strýc Vladislav Salcburský. Markrabě Ota vyčíslil škody do výše 3500 hřiven stříbra budyšínské váhy s tím, že tato částka bude vyplacena postupně v několika splátkách. Během splácení měl vratislavský vévoda dát markraběti do zástavy hrad Krosno. Na závěr listiny je řečeno, že jelikož se vratislavský vévoda nemohl zúčastnit jednání, neboť byl v té době zajat Boleslavem Holým, uzavřeli s markrabětem smlouvu v zastoupení vévody urození a rádci vévody, Přemysl Otakar II., olomoucký biskup dilapsis. 398 Das urkundliche Formelbuch, s. 66, č. LVI: Assecuramus eciam per presentes dictos dominos ducem B. inclitum Slesie ac omnes filios eius pretaxatos, ut hiidem infra prefatas treugas ad nos personaliter se conferre valeant, stare nobiscum, tractare de liberacione prefati ducis Wratislavie, et ad propria remeare, salvis personis eorum et comitum ipsorum omnium atque rebus. 399 Kronika Polska. MPH III, s. 655: Tandem cooperacione regis Boemie puer de captivitate eripitur, non tamen sine terre sue dispendio, nam Stregon et Novum Forum Strosam, Gryfenberk, Pitschin et Corwinsdorf Boleslao tradidit. 400 Das urkundliche Formelbuch, s. 67, č. LVII:... in tota tercia predicta parte dictus dux Boleslaus vel eius heredes nullum castrum nullamque municionem construent vel construi procurabunt. Similiter quoque dominus H. predictus Wratislav. in aliis duabus partibus hereditatum prefatarum nullasque municiones construent Das urkundliche Formelbuch, s. 68, č. LVII: Ad hec quam dicti dux Boleslaus et filii sui prefati quedam dampna se sustinuisse asserebant cum racione fructum tercie partis, quos non receperunt... dictus dux Wratisl. dedit dictis duci Boleslao et filiis eius in ipsorum dampnorum recompensam. 402 Kronika Polska. MPH III, s. 656: Crosnam pueri milites marchioni Brandenburgensi pro quatuor milibus marcarum proposuerant, ne parti eorum adversaretur, quam tamen idem puer pro sex milibus marcarum redemit. 403 Das urkundliche Formelbuch, s , č. XLVII. 96

101 Bruno a hlohovský vévoda Jindřich. 404 Účast hlohovských vévodů na smlouvách a podíl hlohovských vojsk na bitvě u Stolce ukazuje na neobvykle vřelý vztah vévody Konráda, Jindřicha a Přemka k vratislavskému vévodovi. Polsko-slezská kronika je označuje jako ducelli, což podle historika Tomáše Jurka neznamenalo jejich mladý věk, ale podřízené postavení vůči Jindřichu IV. 405 Jako odměnu za pomoc na vysvobození vévody obdrželi hlohovští vévodové od českého krále blíže neurčené terras bonas. Vratislavský vévoda se silně angažoval v záležitostech hlohovských vévodů. Konrád II. Stinavský chtěl po návratu ze studií v zahraničí získat úděl, který mu byl vratislavským vévodou upírán. V době jeho nepřítomností vystupuje jako jeho právní zástupce. 406 Vratislavský vévoda měl rovněž vliv na výměnu Záhaně a Stinavy mezi bratry Konrádem a Přemkem. 407 Jindřich III. Hlohovský se zúčastnil rytířského turnaje zorganizovaného Jindřichem IV. Probem v Nise roku a byl zřejmě vratislavským vévodou pasován na rytíře. 409 Hlohovský vévoda se zúčastnil bitvy na Moravském poli a v testamentu ho vratislavský vévoda ustanovil svým nástupcem. 410 Přemek Stinavský se mimo jiné účastnil tažení do Krakova v letech , při němž přišel o život (bitva u Ševěře). 411 Podobným způsobem si kolem roku 1280 Jindřich IV. Probus zavázal opolské vévody Vladislava a Boleslava. První z nich uzavřel s vratislavským vévodou mírovou smlouvu a provdal za něho svou dceru. 412 Druhý z nich se zavázal vojensky podporovat Jindřicha IV. Proba po dobu šesti let. 413 Boleslav Opolský se pak zúčastnil rytířského turnaje v Nise a 404 Das urkundliche Formelbuch, s. 56, č. XLVII. 405 Kronika Polska. MPH III, s. 654: Non multo post Conradus Glogoviensis eciam subito veneno interiit intoxicatus, relictis filiis Conrado Stinaviense, Henrico Glogoviense et Primislone Sprotaviense ducellis. Srov. Jurek, T.: Henryk Probus i Henryk Głogowski. Stosunki wzajemne w latach Sobótka 42, 1987, s Dne 23. května 1280 ve Vratislavi obnovuje Jindřich IV. jménem Konráda II. majetek lubušského kláštera v Glinianech (Gliniany), SUb IV, s , č. 391:.. ex officio regiminis et tutele fratris nostri karissimi domini Conradi illustris ducis Slezie et domini Stinawie per eundem nobis recomisse Jurek, T.: Henryk Probus i Henryk Głogowski, s SUb V, s , č Při příležitosti fundace kolegiátní kapituly Svatého Kříže pasoval vratislavský vévoda podle Jana Dluhoše Jindřicha Lehnického a Boleslava Svídnického, viz Ioannis Dlugossii Annales. Liber octavus, s. 252: In crastino vero huius fundacionis fratres suos patrueles germanos Henricum Legniczensem vocitatum Crassum et Boleslaum Swidniczensem, militari balteo accinxit. Podle všeho šlo ve skutečnosti o Jindřicha Hlohovského a Boleslava Opolského, srov. Jurek, T.: Henryk Probus i Henryk Głogowski, s SUb V, s. 344, č Ottokars Österreichische Reimchronik, MGH Deutsche Chroniken V.1, s. 279, v Wutke, Konrad: Über schlesische Formelbücher, s. 65, č. XVI. 413 Wutke, Konrad: Über schlesische Formelbücher, s. 64, č. XV. 97

102 vojenského tažení do Krakova. Tak, jak se stal ochráncem mladších slezských Piastovců, chtěl Jindřich IV. Probus získat do své péče i mladého Václava na podzim Vratislavský vévoda se těšil v českém prostředí jisté podpoře, jejíž kořeny sahají zřejmě do doby, kdy jako mládenec strávil krátký čas na pražském dvoře. 414 S podobnými úmysly jako piastovský vévoda se před pražskými hradbami objevil markrabě Ota V. Dlouhý. Konfrontace nebyla naštěstí nutná, neboť z Moravy se pomalu blížil vítěz vojenského střetnutí, římský král Rudolf Habsburský. Na schůzce ve vilémovském klášteře padlo rozhodnutí, že Jindřich IV. si ponechá doživotně Kladsko, kdežto markrabě bude jediným dočasným správcem země. 415 Vratislavský vévoda tedy neuspěl, ale jeho prestiž v regionu stále rostla. V březnu 1280 se nacházel in presencia serenissimi Rudolfi dei gracia Romanorum regis ve Vídni, kde udělil Jindřich IV. Probus johanitům privilegium, na němž jsou v první řadě svědků uvedeni blízcí spolupracovníci římského krále: basilejský biskup Jindřich, biskup z Gorce Jan, norimberský purkrabí Friedrich a královský protonotář Gothfried. 416 Podrobnosti jednání nám zůstaly sice utajeny, ale podle spekulací Tomáše Jurka mohla být na vídeňské schůzce nastolena i otázka 414 Zbraslavský opat zmiňuje věrolomný spolek české šlechty v čele se Závišem z Falkenštejna s Jindřichem IV. Probem, kterému byla nabídnuta koruna českých králů, viz Petra Žitavského Kronika zbraslavská. FRB IV, s Také dohoda mezi královnou vdovou Kunhutou a vévodou Vladislavem Opolským svědčí o velké autoritě, jíž se těšil v té době vratislavský vévoda. Viz RBM II, č. 1196, s :... Omnes autem causae, quae emergere videbantur ante festum paschalis, priusquam treugae per d. H(enricum) Wratislaviensem ducem, ponerentur inter nos et compatrem nostrum saepius nominatum, mediante ipso duce W(ratislaviensi) inter nos et ipsum amicalibiter decidantur; nam ipsius arbitrio in praemissis ex utraque parte nos decrevimus committendos Decem registra censuum Bohemica compilata aetate bellum husiticum praecedente, ed. Josef Emler, Praha 1881, s. 8-9: Audita itaque de morte predicti domini Premisl, regis Boemie, fama incliti princeps et domini, dominus Henricus, qui dux Wratyslaviensis appelabatur, et dominus Otto, filius sororis predicti Premisl, regis Boemie, marchio Bramburgensis, exercitibus suis validissime congregatis, cum eius regnum Boemie protinus adierunt, uterque eorum c a p i t a n e u s r e g n i B o e m i e esse pro viribus postulabat; Benedicti Minoritae dicti Chronica et eius continuatio. ed. Ladislav Dušek. In: Zakony franciszkańskie w Polsce, red. J. Kłoczowski. t. I. Franciszkanie w Polsce średniowiecznej, cz. 2 i 3. Franciszkanie na ziemiach polskich, Kraków 1993, s. 365: Cui [Rudolfovi] occurrit regina Cunegundis cum filio Venceslao puero et se cum filio gratie recommisit. Ipse vero rex de consilio suorum terram Ottoni marchioni Brandenburgensi, Venceslaum cum matre quinnquennium regnum regendum et tuendum fideliter recommisit. Ducem vero Wratislaviae, quam regina et nobiles voluerunt habere tutorem, eliminavit contra voluntatem; Příběhy krále Přemysla Otakara II. FRB II, s. 333: Facta est autem distractio regni Bohemie et divisio iuxta placitum et voluntatem regis Rudolfi, electi Romanorum. Branburiensis marchio obtinuit Pragense castrum cum maiori parte Bohemie, dux Polonie Kladsko provinciam. Dále viz Žemlička, J.: Století posledních, s a Jan, L.: Vznik zemského soudu a správa středověké Moravy. Brno 2000, s. 215n. Odlišnou interpretaci těchto událostí a zejména roli římského krále v nich naposledy představil Antonín, Robert: Karel IV. a odkaz polské politiky posledních Přemyslovců. ČČH 108, 2010, s , který odmítá tradiční názor, že se Jindřich IV. Probus ujal Kladska z vůle Rudolfa Habsburského, nýbrž z vůle zemřelého českého krále. Autor se však dopustil určitých nedůsledností, když na jedné straně zpochybnil důvěryhodnost písemných pramenů informujících o rozdělení správy českého království na podzim 1278 s odkazem na jejich pozdějších vznik (což bezpochyby lze), a na straně druhé se snažil dokázat historické jádro zprávy Přibíka Pulkavy o dědické smlouvě mezi Přemyslem Otakarem II. a Jindřichem IV. Probem. Logická konstrukce, na jejímž základě tak činí, má při tom své trhliny. Jak dokázat příčinnou souvislost mezi uvolněním vévody Jindřicha IV. ze zajetí na jaře 1277 a obsazením Kladska na podzim 1278? Rozhodně není možné pouhý příslib získaní Kladska v případě smrti Přemysla Otakara II. označit jako kompenzaci za ztrátu části území vratislavského vévody. Přes určitou oprávněnost argumentace R. Antonína se nadále domnívám, že údaje Pulkavovy kroniky o předání Kladska vratislavskému vévodovi z vůle Přemysla Otakara II. je historiografickou konstrukcí pocházející až z doby lucemburské. 416 SUb IV, s , č

103 královské koruny pro ambiciózního Piastovce. 417 Ve Vídni se Jindřich IV. Probus mohl dozvědět o údělu uvězněného vévody Mikuláše, který byl následujícího léta propuštěn na svobodu. Vratislavský vévoda se s ním patrně brzy setkal. Mikuláš I. jako vévoda opavský totiž předal do dočasné držby hrad Edelštejn vratislavskému biskupovi za škody a příkoří, které způsobila biskupským statkům posádka hradu. Jindřich IV. tuto transakci konfirmoval, ačkoliv se nejednalo o jeho majetek. 418 O jeho blízkém vztahu k Mikulášovi svědčí i další skutečnosti. V době eskalace násilí mezi knížecí a biskupskou mocí ve Slezsku obsadil Jindřich IV. Probus biskupské město Nisu a zorganizoval v něm rytířský turnaj, na nějž pozval své leníky, přívržence a přátele mezi nimi i Mikuláše Opavského. 419 Posílení prestiže a uznání vratislavského vévody se odrazilo v organizaci sjezdu polských vévodů roku 1281: dux Henricus Wratislaviensis cepit fratres suos duces, videlicet filium Bolezlay, ducem Henricum de Lednicia fratrem patruelem, cuius fratrem uterinum Bernardum occidit, ducem Polonie Primislium fratrem amitalem, filium ducis Primislii Polonie, ducem Henricum Glogoviensem fratrem patruelem filium Conradi, hos duos cepit dolo vocans eos ad quandam ecclesiam racione colloquii pro quibus duram penam sustinuit in carcere sue spoliacionis. 420 Ať už Jindřich IV. Probus sledoval zajetím svých příbuzných cokoliv (podřízení se jeho vlastním politickým plánům a upevnění vazalských vztahů), jeho vůdčí role mezi zejména slezskými Piastovci se stala nezpochybnitelná. Cesta na výsluní vratislavského vévody byla usnadněna i smrtí starších vévodů Boleslava Holého (1278) a Vladislava Opolského (1281). Ambicióznímu vévodovi však bylo třeba ještě čelit nejedné překážce. Podpora vratislavského biskupa pro jakéhokoliv slezského Piastovce byla podmíněna jejich vstřícnou politikou vůči církevnímu hierarchovi a jelikož s posilováním panovnické moci se Jindřich IV. Probus začal chovat stále více nezávisleji, napětí mezi světskou a církevní mocí ve Slezsku zákonitě sílilo. Ačkoliv letitý spor (od konce 70. let do roku 1288) mezi vévodou 417 Jurek, T.: Plany koronacyjne Henryka Probusa. In: Śląsk w czasach Henryka IV Prawego. Wratislavia Antiqua 8. Studia z dziejów Wrocławia. Pod red. K. Wachowskiego. Wrocław 2005, s. 16. Srov. Bar, P.: Královská koruna, s Jindřich IV. je Mikulášem I. nazván consaguineus noster (SUb IV, s. 283, č. 424). Potvrzení převodu hradu Edelštejn na vratislavského biskupa viz SUb IV, s. 284n, č Srov. Wihoda, M.: Mikuláš I. Opavský, s K hradu Edelštejn viz Kouřil, P. - Prix, D. - Wihoda, M.: Hrady českého Slezska. Brno Opava 2000, s a SUb V, s , č Rocznik Traski. MPH II, s Do této souvislosti je třeba položit i boje Jindřicha IV. Proba proti synům Boleslava Holého, Bolkovi a Bernardovi. Viz listinu z 25. ledna 1281, v níž vratislavský vévoda nahrazuje škody způsobené lubušskému klášteru, SUb IV, s , č. 403:... Nos... Henricus... quod nobis procedentibus cum exercitu contra fratres nostros Polconem et Bernardum frater Hartlibus abbas domus Lubensis et fratres sui dampna gravia et gravamina intollerabilia per nostros homines receperunt, per quod non solum ville ipsorum et grangie depredate, verum eciam in parte maxima incendio sunt cremate. 99

104 Jindřichem IV. a biskupem Tomášem II. nebyl dosud důkladně prozkoumán, není možné se mu věnovat v celé jeho šíři. 421 Stačí vyzdvihnout nejdůležitější momenty konfliktu, který otestoval sílu autority vratislavského panovníka v očích ostatních Piastovců. První fáze sporu proběhla v červnu 1276, kdy rozhodčí přiřkli desátky vratislavskému biskupovi z majetku vévody na dobu šesti let. 422 Situace se však nezklidnila ani po letech, a tak v lednu 1282 složil Jindřich IV. Probus slib do rukou minority Jindřicha z Brene (který byl tehdy mimochodem kandidátem na arcibiskupský hnězdenský stolec), že se podřídí rozhodčímu soudu. 423 Ten měl vyhlásit apoštolský legát Filip z Fermo. Vévoda se však legátovu výroku nepodřídil a nic nezmohlo ani ultimátum biskupa Tomáše II., aby Jindřich IV. v případě nedodržení slibu zaplatil 3500 hřiven stříbra. 424 Proti první exkomunikaci, kterou nad vévodou vyhlásil vratislavský biskup, podal Jindřich IV. stížnost to Říma. Tomáš II. se všemožně snažil potvrdit právoplatnost interdiktu, vymoci si jeho dodržování a získat na svou stranu polské biskupy a v rámci své diecéze představitele církevních řádů, členy kapitul a faráře. Úspěšný byl jen částečně. Polský episkopát v čele s hnězdenským metropolitou ho sice jednohlasně podpořil, ale vedení duchovních řádů zvolilo vyčkávací postoj. Zejména vratislavští minorité, z nichž se rekrutovali rovněž vyslanci vévody v Římě, stáli neochvějně na straně vévody. 425 Jindřich IV. Probus rovněž disponoval vojenskou převahou, což demonstroval postupným obsazením biskupských rezidencí Nisy, Otmuchova a hradu Edelštejn. 426 Vratislavskému biskupovi nezbývalo nic jiného než rozesílat listy pro papeže, českého krále 427 a slezské vévody s naléhavou žádostí o pomoc proti zakoušenému příkoří. Volání o pomoc se však nesetkalo s příliš kladným ohlasem. Jelikož většina pramenů o sporu pochází z biskupské 421 Díky existenci kopiářů vratislavských biskupů z 14. století tzv. Liber Niger a Acta Thomae, v nichž je podrobně zaznamenán průběh sporu, lze celou kauzu sledovat téměř reportážním způsobem. Srov. Grodecki, R.: Dzieje polityczne Śląska, s ; Silnicki, Tadeusz: Historia Śląska od najdawniejszych czasów do roku Tom II. Zeszyt I. Kraków 1939, s ; Zielonka, Zbigniew: Henryk Prawy. Katowice 1982, s , Naposledy Irgang, W.: Heinrich IV. und die Kirche. In: Śląsk w czasach Henryka IV Prawego. Wratislavia Antiqua 8. Studia z dziejów Wrocławia. Pod red. K. Wachowskiego. Wrocław 2005, s , který ale roztržce vévody s biskupem věnoval okrajovou pozornost. Obecně k církevní politice slezských vévodů viz Irgang, W.: Zur Kirchenpolitik der schlesischen Piasten im 13. Jahrhundert (Summary). ZfO 27, 1978, s a Irgang, W.: Libertas ecclesiae und landesherrliche Gewalt. Zur Kirchenpolitik der schlesischen Piasten im 13. Jahrhundert. In: Säkularisationen in Ostmitteleuropa. Zur Klärung des Verhältnisses von geistlicher und weltlicher Macht im Mittelalter von Kirche un Staat in der Neuzeit. Hrsg. von Joachim Köhler. Böhlau Verlag Köln Wien 1984, s SUb IV, s , č. 286; s , č. 287; s , č SUb V, s. 1, č. 1. Jindřich z Brene se však nakonec hnězdenským arcibiskupem nestal, viz KDW I, s , č. 502; s , č SUb V, s. 69, č SUb V, s , č. 183: 28. února 1285 biskup Tomáš II. informuje hnězdenského arcibiskupa, že téměř všichni dodržují interdikt kromě minoritů. O vyslancích vévody viz SUb V, s , č SUb V, s , č ; s , č SUb V, s. 117, č

105 kanceláře, není snadné přesněji určit, jak silná byla podpora řádového a světského kléru ve vratislavské diecézi. S jistotou lze tvrdit pouze tolik, že věrnost Jindřichovi IV. zachovali slezští Piastovci, případně další vévodové. Příkladem může být rytířský turnaj uspořádaný v létě 1284 vratislavským vévodou v obsazeném biskupském městě Nise za účasti hlohovského, opolského a opavského vévody. 428 Pozdější historiografická tradice zanechala obraz pokořeného vévody, který uznal nadřazenost církevní autority a podřídil se vratislavskému biskupovi. 429 Skutečnost byla asi poněkud jiná. Vojenská převaha Jindřicha IV. Proba byla nezpochybnitelná. Přesto i on si uvědomoval politickou neudržitelnost stávající situace. Ačkoliv tísnil biskupa ze všech stran, bylo zřejmé, že ho nemůže zcela porazit. Již v první polovině roku 1287 byla dohodnuta schůzka znesvářených stran v Opolí. Vratislavský a opolský vévoda zaručili všem účastníkům bezpečný příjezd a odjezd (jmenovitě vratislavskému a krakovskému biskupovi). 430 Z plánovaného setkání však nakonec sešlo z důvodu dodatečných podmínek, které si nárokoval Jindřich IV. Probus ještě před zahájením jednání, avšak pro biskupa Tomáše II. nebyly akceptovatelné. 431 Další, a tentokrát již úspěšná dohoda o setkání byla učiněna v druhé polovině téhož roku, kdy za místo setkání určil vratislavský biskup Ratiboř. Tomáš II. tehdy pobýval v Krakově, kam ze Slezska směřovaly listy s prosbou o usmíření se s vratislavským vévodou. Garanty bezpečného příjezdu účastníků setkání byli vedle vratislavského vévody Bolek Javorský, Konrád Zaháňský, Jindřich Hlohovský a Přemek Stinavský. 432 Do Ratiboře byl pozván také hnězdenský arcibiskup. 433 Jak probíhalo ratibořské setkání, nevíme. Na jejím konci (11. ledna 1288) však stála velkolepá fundace kolegiáty svatého Kříže, jejímž hlavním iniciátorem byl vévoda Jindřich IV. Probus. Vratislavský biskup vzal fundaci pod svou ochranu a rozmnožil její pozemkovou výbavu z majetku biskupství. Založení kolegiáty podpořil svou přítomností i hnězdenský 428 SUb V, s , č. 143:... predictus dux [Jindřich IV. Probus] in crastino statim convocatis ad se principibus, videlicet Opoliensi, Glogouiensi et duce Nicolao de Opauia, et militibus quampluribus indixit torneamentum in Niza civitate ecclesie nostre et ipso die lusit idem torneamentum cogendo homines ecclesie nostre ad dandum sibi et omnibus, qui cum eo venerant, omnes expensas Kronika xiążąt polskich. MPH III, s Dále viz Bar, P.: Rituál smíření jako mýtus? Konflikt vratislavských biskupů se slezskými vévody a jeho řešení ve 13. století. In: Rituál smíření. Konflikt a jeho řešení ve středověku. Sborník příspěvků z konference konané ve dnech 31. května - 1. června 2007 v Brně. K vydání připravili Martin Nodl a Martin Wihoda. Brno (Matice moravská pro Výzkumné středisko pro dějiny střední Evropy: prameny, země, kultura) 2008, s SUb V, s. 252, č. 320; s , č SUb V, s. 254, č. 325; s , č. 327; s. 257, č SUb V, s , č SUb V, s , č

106 arcibiskup. 434 Smíření biskupa s vévodou, o němž v zakládací listině celkem příznačně nepadlo ani slovo, vyplývalo více z dlouhodobě neudržitelné situace než z upřímných pohnutek obou aktérů. Od této doby až do června 1290 nemáme žádných zpráv o dalším konfliktu, ale ani o žádném jiném kontaktu mezi biskupem a vévodou. Teprve na smrtelné posteli vydal Jindřich IV. Probus velké imunitní privilegium pro vratislavského biskupa. 435 Ačkoliv byl tedy vratislavský vévoda několikrát exkomunikován jak biskupem Tomášem II., tak i hnězdenským arcibiskupem Jakubem, jeho autorita a moc tímto konfliktem s biskupem nijak neutrpěla. 436 Synové Boleslava Holého, lehnického vévody, Jindřich Lehnický, Bolek a Bernard stáli sice vůči Jindřichovi IV. v opozici, byli však v menšině a jeho pozici tak nemohli nijak ohrozit. Dokladem této skutečnosti může být fakt, že již v polovině osmdesátých let, kdy kulminoval spor s vratislavským biskupem, Jindřich IV. Probus rozšiřoval své panství a organizoval vojenské výpravy mimo slezské území. Vratislavský vévoda získal část velkopolských velmožů z rodu Zaręmbů na svou stranu, díky nimž mohl na podzim roku 1284 obsadit hrad Kališ s okolím, o nějž slezští Piastovci přišli ve čtyřicátých letech. Sędziwoj, syn poznaňského palatina, dobyl nedlouho před 13. října 1284 hrad a předal ho do rukou slezských oddílů. 437 Velkopolský vévoda Přemysl II. sice usiloval dobýt jej zpět, ale kvůli vzpouře jedné skupiny (vůdci odboje pocházeli z velmožského rodu Zaręmbů) jeho vlastních velmožů musel od tohoto plánu upustit. 438 Zdá se, že velkopolský vévoda chtěl aktivně zasahovat do dění v Malopolsku a stát se tak rivalem Jindřicha IV. Proba v 434 SUb V, s , č Prvním editorem listiny, který podal i její výklad, byl Stenzel, G. A.: Die Stiftungsurkunde des Kollegiatstifts zum heiligen Kreuz in Breslau vom 11. Januar In: Denkschrift zur Feier ihres fünfzigjährigen Bestehens herausgegeben von der Schlesischen Geselschaft für vaterländischen Kultur. Breslau 1853, s , výklad listiny na s Politické motivace v realizaci Jindřichovy fundace hledal Michałowski, R.: Princeps fundator. Studium z dziejów kultury politycznej w Polsce X-XIII wieku. wyd. 2. Warszawa 1993, s SUb V, s , č Odlišného názoru je Michałowski, R.: Princeps fundator, s KDW I, s , č Listina Přemysla II. Velkopolského vydaná 13. října 1284: Actum in Kalis, dum castrum captum fuit per comitem Sandivoyum filium Ianconis palatini Poznaniensis... Sędziwoji jako zrádci byl konfiskován rodový majetek ve Velkopolsku, viz listinu z 26. dubna 1286 v KDW I, s. 524, č. 562: qua eciam hereditate quidam nomine S. propter tradicionem castri Calisiensis summa nostri patrui domini ducis Pomoranie et nostrorum baronum privatus fuerat Rocznik Traski. MPH II, s. 850: Eodem anno [1284] arsit civitas Kalisiensis in vigilia beati Michaelis. Anno eodem a Sandowoyone capitur castrum Kalisiense, scilicet filio Yanconis, filiolo Archanboldi, quod tradidit duci Wratislaviensis, Hinrico IV, ad quod requirendum dux Primislius maioris Polonie cum magna multitudine militum advenit, sed fraude militum suorum mediante, circa idem castrum pugnantibus, nobiles milites perdidit, in hoc non sufficit quin et terram predictis baronibus videlicet traditoribus consulentibus duci Wratislaviensi usque in Oloboch tradidit possidendam, et castrum in eisdem terminis edificavit castro Kalisiensi sibi reddito a Hinrico duce Wratislaviensi. Poněkud jinak líčí konflikt o Kališ Ioannis Dlugossii Annales. Liber VII, s Vratislavský a velkopolský vévoda uzavřeli mír, prodle kterého Jindřich IV. Probus vrátil Kališ Přemyslu II. a ten mu jako kompenzaci vybudoval na své náklady hrad v nedalekém Ołoboku. Jedná se o zřejmou Dluhošovu úpravu a doplnění torzovitých pramenných svědectví. Srov. Nowacki, Bronisław: Zabiegi o zjednoczenie państwa i koronację królewską w latach 1284 i 1285 na tle rywalizacji Przemyśla II z Henrykiem IV Prawym. In: Przemysł II. Odnowienie Królestwa Polskiego. Pod red. Jadwigi Krzyżaniakowej. Poznań 1997, s , podle kterého hlavním cílem politiky velkopolského vévody bylo nedopustit za žádnou cenu vládu vratislavského vévody v Krakově. 102

107 zápase o krakovský trůn. 439 Na víc než na formální podporu nespokojených krakovských velmožů se však nezmohl. Vratislavský vévoda naopak podnikl někdy na konci roku 1284 nebo v první polovině roku následujícího tažení proti Leškovi Černému, který bojoval nejen s pohany, nýbrž i s opozicí ve vlastních řadách, 440 jež byla aktivní prakticky po celou jeho vlády. Nespokojenost šlechticů vyvrcholila v první polovině roku 1285, kteří přinutili vévodu Leška opustit Krakov a za svého knížete si zvolili mazovského vévodu Konráda. Jindřich IV. Probus tak opět přišel zkrátka, protože i přes velkou vojenskou převahu nedokázal získat na svou stranu rozhodující počet malopolské elity, která by ho povolala obsadit krakovský knížecí stolec. Ani mazovský vévoda se z knížecí hodnosti příliš dlouho netěšil, neboť již 3. května 1285 v bitvě pod Bogucicami nad Rabą porazil Lešek Černý vzbouřence s pomocí uherských a kumánských oddílů a také díky věrnosti krakovských měšťanů, kteří udrželi krakovský hrad, kde celou dobu dlela Leškova choť Gryfina, ve svých rukou. 441 Smrt krakovského vévody 30. září 1288, který nezanechal potomka a nástupce, 442 spustila další fázi zápasu o krakovský knížecí stolec, do nějž se vedle Piastovců zapojil i český král Václav II. Jeho vztah k vratislavskému vévodovi není dodnes dostatečně objasněn a je stále předmětem diskuzí. 443 Názory kolísají mezi otevřeným nepřátelstvím až účelovým a dočasným spojenectvím. Přikláním se k myšlence, že šlo o rivalitu, která nepřerostla v otevřený konflikt. Zatčení Záviše z Falkenštejna vyvolalo vzpouru Vítkovců, která natolik zaměstnala Václava II., že už mu nezbylo moc prostoru pro aktivnější zahraniční politiku vůči severním sousedům. Zůstává tedy otázkou, kdy český král poprvé začal uvažovat o expanzi do Polska a získání Krakova. Iniciativa směřující k oblenění Kazimíra Bytomského z ledna 1289 a obdarování Bolka Svídnického ze srpna téhož roku bývá připisována slezským vévodům, kteří 439 Toto tvrzení se zakládá na jedné listině Přemysla II. Velkopolského z 19. února 1284 pro krakovského palatina Żegotu, který za věrné služby obdržel od vévody určité hereditates s rozsáhlými knížecími privilegii, KDW I, s. 498, č Jindřichovo tažení do Malopolska bylo jedním z důvodů vyhlášení exkomunikace hnězdenským arcibiskupem dne 24. května 1285, SUb V, s. 176, č. 219: ad hec idem princeps terras et bona crucesignatorum, incliti videlicet principis domini Lesthconis dei gracia ducis Cracouie et militum suorum sub vexillo sancte crucis per nos sibi auctoritate apostolica tradite contra Tartarorum acies militancium, invasit, vastavit hostiliter et combussit Rocznik Traski. MPH II, s ; Kronika Sędziwoja. MPH II, s Na okraj lze poznamenat, že tyto události zaznamenal v závěru svého díla rovněž slezský kronikář, který překvapivě nepřipomíná tažení vratislavského vévody. Srov. Kronika Polska. MPH III, s Rocznik Traski. MPH II, s. 852: Lestco dux Cracovie, Sandomirie, Syradie sine prole obiit K jeho osobě viz naposledy Żmudzki, Paweł: Studium podzielonego Królewstwa. Książe Leszek Czarny. Warszawa Viz Włodarski, B.: Polska i Czechy w drugiej połowie XIII i początkach XIV wieku ( ). We Lwowie 1931, s ; Jan, L.: Proces ze Závišem, passim, zvl. s , pozn. 93; Bar, P.: Vratislavský vévoda Jindřich IV., s a naposledy Antonín, R.: Zahraniční politika krále Václava II. v letech Brno 2009, s

108 hledali oporu proti vzmáhající se moci vratislavského vévody. 444 Tento motiv jistě nelze přehlédnout, proč tak ale jmenovaní Piastovci neučinili dříve, když víme, že se Jindřich IV. Probus snažil podřídit si jednotlivé vévody po celá osmdesátá léta? Nemenší zájem měl na těchto spojenectvích i král Václav II., který tak získával na svou stranu nejen vévody, kteří stáli otevřeně v opozici vůči vratislavskému vévodovi, 445 ale i dobrou výchozí pozici pro případnou expanzi na sever. Nemůžeme však na základě známých skutečností s jistotou tvrdit, zda ji český král plánoval už v prvních měsících roku Na druhou stranu opavská schůzka Václava II., Lva Haličského a několika piastovských vévodů v srpnu 1289 i přes torzovité dochování písemných pramenů celkem zřetelně odhaluje záměry Václava II. Nejmenovaný polský vévoda slíbil českému králi a ruskému knížeti vojenskou pomoc a podporu proti komukoli. Pečeť na listinu přivěsili nejmenovaní biskupové a vévodové Kazimír Bytomský a Měšek Těšínský. 446 Otázka, kdo byl oním vévodou, který uzavřel spojenectví s Václavem II. a Lvem Haličským, buď bývá ponechána bez odpovědi, nebo se nejčastěji poukazuje na Jindřicha IV. Proba jako spojence českého krále. 447 Oním 444 Lenní listinu Kazimíra Bytomského viz ACRB I/ , s , č. 32; SUb V, s , č. 410 (neúplná svědeční řada). Listinu s darem několika vsí pro Bolka Svídnického viz RBM II, č. 1478, s Další souvislosti k lenní závislosti slezských vévodů k přemyslovským a lucemburským králům viz Orzechowski, Kazimierz: Lenna zależność książąt śląskich od Czech w świetle aktów z lat 1327, 1329 i Sobótka 20, 1965, s ; Orzechowski, K.: Stosunek prawny książąt śląskich do króla czeskiego w świetle aktów z r i Zeszyty Naukowe WSP Opole - Historia Śląska 1, 1966, s Širší souvislosti viz von Grawert-May, Gernot: Das staatsrechtliche Verhältnis Schlesiens zu Polen, Böhmen und dem Reich während des Mittelalters (Anfang des 10. Jahrhunderts bis 1526). (Untersuchungen zur deutschen Staats- und Rechtsgeschichte NF. Band 15) Aalen Srov. Kejř, Jiří: O státoprávním postavení Slezska do roku (Na okraj knihy G. von Grawert-Maye). PHS 18, 1974, s , který odmítl celkovou koncepci, argumentaci a práci s prameny von Grawert-Maye, u nějž ocenil pouze právnickou přesnost. Pustejovsky, Otfrid: Schlesiens Übergang an die Böhmische Krone. Machtpolitik Böhmens im Zeichen von Herrschaft und Frieden. (Forschungen und Quellen zur Kirchen- und Kulturgeschichte Ostdeutschlands. Bd. 13. Im Auftrage des Instituts für Ostdeutsche Kirchen- und Kulturgeschichte hrsg. von Bernhard Stasiewski). Böhlau Verlag Köln Wien 1975; Menzel, Josef Joachim: Schlesiens Trennung von Polen un Anschluss an Böhmen im Mittelalter. ZfO 27, 1978, s , Orzechowski, K.: Historia ustroju Śląska. Wrocław Lenní listiny z hlediska ceremonií a prezentace královského majestátu analyzovala Bobková, Lenka: Prezentace královského majestátu v korunních zemích za vlády králů Jana a Karla. In: Lesk královského majestátu ve středověku. Pocta Prof. Františku Kavkovi, CSc. k nedožitým 85. narozeninám. Uspoř. Lenka Bobková a Mlada Holá. Praha Litomyšl 2005, s Naposledy o kontinuitě a diskontinuitě lenní politiky Přemyslovců a Lucemburků viz Bar, P.: Lenní listiny z let a integrace slezských vévodství do svazku zemí Koruny české. In: Slezsko - země Koruny české. Historie a kultura Praha 2008, s s jehož závěry polemizoval Antonín, R.: Karel IV. a odkaz polské politiky posledních Přemyslovců. ČČH 108, 2010, s a Antonín, R.: Jan Lucemburský a slezská knížata v letech Slezský sborník 108, 2010, s Někdy na přelomu roku 1280 a 1281 bojoval Jindřich IV. Probus proti Bolkovi a jeho bratru Bernardovi, viz SUb IV, s , č Kazimír Bytomský podporoval vratislavského biskupa v jeho sporu s vratislavským vévodou, viz listinu Tomáše II. z 27. ledna 1286 v SUb V, s , č. 253:... quod inspectis multiplicibus meritis et bonitate illustris principis domini Kazimiri ducis Buthomiensis, qui nos et ecclesiam nostram affectu prosequitur gracioso, sicut multociens patuit per effectum Formulář biskupa Tobiáše z Bechyně ( ). Ed. Jan Bedřich Novák, Praha 1903, s. 152, nr. 192:... tam duces Polonie quam alios principes, cum quibus colloquium habuistis [Václav II.] in Oppavia in festo assumpcionis virginis gloriose. Jiný formulářový kus odkazující asi přímo k Opavě viz Hlaváček, Ivan: Nový zlomek formuláře Tobiáše z Bechyně, ČsČH 6, 1958, č. 17, s. 560:... tunc electum et nobis datum fideliter omni tempore pro cunctis nostris viribus inducemus, ut eisdem regi Boemie et duci Ruzie suis debeant auxiliis contra omnem hominem perpetuo non de tempore. In quorum omnium testimonium et robur firmiter duraturum presentes literas conscribi fecimus et eas episcoporum ac Kazimiri et Mesconis ducum predictorum sigillis petivimus roborari. 447 Účast vratislavského vévody na opavské schůzce a uzavření dohody připustil už Włodarski, B.: Polska i Czechy, s a naposledy tuto možnost, i když s určitými výhradami, potvrdil Antonín, R.: Zahraniční politika krále Václava II. v letech Brno 2009, s

109 nejmenovaným vévodou by mohl být i Boleslav Svídnický, který o pár dní později obdržel v Olomouci od českého krále několik vsí v hradecké provincii další privilegia. Jedinou možností, kdy se Václav II. a Jindřicha IV. Probus mohli setkat, byl říšský sněm v Erfurtu zahájený na konci roku 1289, kam přijel Václav II. prosit svého tchána o vojenskou pomoc proti vzbouřeným Vítkovcům a delegace vratislavského vévody a současně vládce Krakova. 448 Možná, že se Jindřich IV. Probus dostavil v Erfurtu osobně, každopádně cílem cesty poselstva bylo předložení římskému králi žádost o královskou korunu, která byla podpořena zlatem přivezeným z Krakova. Víme o tom z kroniky Otakara Štýrského, který ale o detailech erfurtských rozhovorů mlčí. 449 Libor Jan předpokládá, že právě v Erfurtu došlo k setkání mezi českým králem a vratislavským vévodou, jehož výsledkem byla blíže neurčená dohoda. Tato teze je podpořena pouze jedním dokumentem z formulářové sbírky, který však patrně patří do jiných, i když ne příliš vzdálených, souvislostí. 450 Nelze tedy s jistotou tvrdit, že se Jindřich IV. Probus a Václav II. v Erfurtu setkali a co bylo předmětem jejich případného rozhovoru. Na podzim roku 1288 však Václavova politika nepředstavovala pro vratislavského vévodu, který chtěl obsadit krakovský hrad, ve skutečnosti žádnou hrozbu. Reálné nebezpečí naopak hrozilo od ostatních Piastovců a opozice malopolských velmožů, kteří mohli překazit Jindřichovy plány. Přes četnost písemných pramenů je prezentovaná rekonstrukce cesty Jindřicha IV. Proba ke krakovskému stolci pouze relativní, neboť se dosud nepodařilo uvést 448 Ellenhardi Chronicon. MGH SS XVII, s. 132:... dux Brezlavie, dux Kragovie, dux Opulle... Podle Jurek, T.: Plany koronacyjne, s. 22n, byl Jindřich IV. Probus zastupován v Erfurtu vévodou Boleslavem Opolským. Srov. Bar, P.: Nieudana próba, s. 206 pozn. 25. a Bar, P.: Královská koruna, s Přítomnost českého krále zase dosvědčuje Cronica S. Petri Erfordensis moderna a MGH SrG 42, s Podle kronikáře Jindřich IV. Probus přemýšlel dnem i nocí, jakým způsobem přimět papeže, aby přívětivě přijal jeho supliku, daz er ein kunicrich ze Krackou wider werden liez. den selben geniez umb kunic Ruodolfen er ouch wolde erwerben mit dem golde, daz er zuo Krackouwe vant. Viz Ottokars Österreichische Reimchronik, MGH Deutsche Chroniken V.1, s. 286, w Jan, L.: Proces ze Závišem, s. 23, pozn. 23. Das urkundliche Formelbuch, s. 85, č. LXXIII: Cupientes igitur inter dilectos consaguineos nostros H. et H. duces Slesie et nos [Václav II.] pacem atque concordiam vigere glutini fibula firmioris, promittimus eis sincera fide assistere cum omni nostra potencia, quociens ipsis necessarium fuerit, contra omnem hominem omnemque personam, serenissimo domino ac patre nostro domino R. Romanorum rege.. et.. exceptis... Pokud by text formuláře skutečně obsahoval erfurtskou dohodu, který vévoda by se skrýval pod druhou siglou H.? Dle mého názoru text lépe odpovídá situaci po smrti Jindřicha IV. Proba, kdy Václav II. usiloval o Vratislav a musel jednat se dvěma konkurenty: Jindřichem Lehnickým a Jindřichem Hlohovským. Zda ale mezi nimi došlo k dohodě, nevíme. Srov. Jurek, T.: Dziedzic królestwa polskiego książe głogowski Henryk ( ). Poznań 1993, s Podobnou výtku lze směřovat i proti dokumentu z jiné formulářové sbírky, v němž Václav II. slibuje jakémusi slezskému vévodovi Jindřichovi quanto efficacius poterimus, adjuvare contra omnem hominem omnemque personam Wutke, Konrad: Über schlesische Formelbücher, s. 80, č. XXI. 105

110 všechna dostupná svědectví do celkového souladu. 451 Otakar Štýrský hovoří o tom, že se vratislavskému vévodovi podařilo dobýt Krakov až na třetí výpravě v řadě (každé tažení proběhlo jedno léto), což je sotva možné, protože Jindřich IV. Probus okamžitě zareagoval na zprávy, že po smrti Leška Černého malopolští velmoži v čele s krakovským biskupem povolali na trůn Boleslava Plockého a přitáhl s vojskem do Malopolska. 452 Důvodem snad bylo pozvání krakovských měšťanů, kteří se obávali, že nový vládce Boleslav se bude mstít za svého bratra Konráda Mazovského, který byl týmiž měšťany vyhnán z Krakova roku Vratislavský vévoda však dal na rady probošta Bernarda z Kamence, aby získal na svou stranu část krakovských velmožů, kteří mu pomohou ovládnout zemi. Štýrská kronika nám zanechala i jejich jména her Lechschsît a her Wüeschof. 454 Vedle nich byl Jindřichovým straníkem také krakovský kastelán Sułko z Niedźwiedzia, který předal hrad vratislavskému vévodovi. Jindřich IV. Vratislavský v Krakově příliš dlouho nepobyl a zanechav tam posádku vrátil se do své země. 455 V čele místodržitelské správy stáli zřejmě Přemek Stinavský a Boleslav Opolský, Jindřichovi spojenci, kteří z nějakého dodnes neznámého důvodu opustili Krakov na 451 Nejpodrobnější líčení nalezneme v Ottokars Österreichische Reimchronik. MGH Deutsche Chroniken V.1, s , v a v Ioannis Dlugossii Annales. Liber VII, s V prvním případě, ačkoliv autor rýmované kroniky psal své dílo nedlouho po popisovaných událostech a ačkoliv obsahuje mnoho cenných a jedinečných údajů, přesto je jeho relace znehodnocena některými nepřesnostmi, které lze připsat částečně nepozornosti při přebírání informací z druhé ruky a neznalosti polských poměrů, ale hlavně tendenčním zpravodajům, kteří omlouvali některá pochybení vratislavského vévody a jeho celkový obraz představovali v souladu se zájmem přemyslovské politiky na přelomu 13. a 14. století. Ke kronice dále viz Liebertz-Grün, Ursula: Das andere Mittelalter. Erzählte Geschichte und Geschichtserkenntnis um Studien zu Ottokar von Steiermark, Jans Enikel, Seifried Helbling. München 1984, s ; o polských a slezských záležitostech v kronice viz Liebertz-Grün, U.: Pôlân und Brezlâ in der Reimchronik des Ottokar von Steiermark. AUW No Germanica Wratislaviensia XCII. Wrocław 1991, s V druhém případě máme co do činění s velkolepým historiografickým dílem historika 15. století, který pečlivě posbíral všechny mu známé narativní prameny (kroniky, letopisy apod.) k polským dějinám, aby z nich sestavil chronologicky seřazený letopis. Většinu v letopisu Jana Dluhoše uvedených skutečností lze ověřit ve starších pramenech. U těch ostatních, u nichž toto nelze provést, zůstává otevřeno, zda jeho upřesnění a doplnění pocházejí z dnes nedochovaných pramenů nebo jsou jeho vědeckou rekonstrukcí. Starší letopisy a kroniky nám poskytují pouze torzovité informace, viz Rocznik Traski. MPH II, s. 852; Rocznik Sędziwoja. MPH II, s ; Nagrobki xiążąt szląskich. MPH III, s. 713 a Kronika xiążąt polskich. MPH III, s Rocznik Traski. MPH II, s. 852: Lestco dux Cracovie, Sandomirie, Syradie sine prole obiit, cui Bolezlaus, dux Mazovie, succedit per eleccionem. Statim Henricus dux Wratislaviensis venit, cui civitas per carnifices traditur, castrum per Sulconem; et multa mala orta sunt in terra. Srov. Rocznik Sędziwoja. MPH II, s. 878: Lesthko dux Cracovie, Sendomirie et Syradie obiit sine prole. Cui Boleslaus dux Mosovie succedit per electionem statimque Henricus dux Wrathislavie venit, cui civitas per cartusites traditur, castrum vero per Fulkonem de Medczwyecz et multa mala orta sunt in terra. 453 Tento motiv rozpracoval zejména Jan Dluhoš, viz Ioannis Dlugossii Annales. Liber VII, s Ottokars Österreichische Reimchronik. MGH Deutsche Chroniken V.1, s. 281, v První velmož je ztotožňován s Alexem z Leckinsteinu, kdežto druhý s Jindřichem Wüstehube. Po smrti Jindřicha IV. Proba oba podporovali vládu Přemyslovců v Polsku. Viz Pauk, Marcin Rafał: Der eine hiez her Lechschsît, her Wüeschof der ander hiez. Kim byli stronnicy Henryka IV Probusa w Małopolsce? RH 69, 2003, s Datum Jindřichova odjezdu z Krakova nelze přesně stanovit, protože mezi 12. říjnem 1288 (SUb V, s. 311, č. 401) a 27. lednem 1289 (SUb V, s , č. 411), kdy pobýval ve Vratislavi, nemáme žádných zpráv o místě pobytu vévody. Ipatijevskaja letopis, col. 934 hovoří o německé posádce, která se vratislavskému vévodovi zavázala vlastními životy, že nevydá krakovský hrad nepřátelům. 106

111 počátku roku 1289 a zamířili do Slezska. Cíle své cesty však nedosáhli, neboť se na území bytomského vévody u hradu Ševěř 26. února střetli s oddíly protijindřichovské koalice složené z velkopolských, mazovských a kujavských vojsk. Vévoda Přemek byl v bitvě zabit a vévoda Boleslav zajat Vladislavem Lokýtkem. 456 Odpověď vratislavského vévody, který nejpozději od ledna 1289 vystupuje jako dux Slesie, Cracouie et Sandomirie, 457 musela být rychlá, pokud chtěl pomýšlet na udržení Krakova ve svých rukou. Letopisy zaznamenaly dvě bitvy, jichž se vratislavský vévoda zřejmě osobně zúčastnil, neboť ve Slezsku je v roce 1289 dosvědčen pouze v lednu a prosinci. 458 První střetnutí proběhlo u hradu Skála, které náleželo Jindřichovu spojenci a jmenovci rytíři Wüstehube, a druhá na místě Swięcice. 459 V obou případech zvítězil Vladislav Lokýtek, který na čas obsadil Krakov. 460 Někdy do té doby je asi třeba zařadit obléhání krakovského hradu knížetem Lvem Haličským, který podle Ipatijevského letopisu přijel na pozvání mazovských vévodů. Ani on se však nedokázal prosadit a když začal tušit zradu v řadách svých polských spojenců, rozhodl se vyslat oddíl do Vratislavska na loupežnou výpravu. Ruské vojsko se ve Slezsku s nikým nestřetlo a kníže Lev byl spokojen s dovezeným lupem. Sám pak zamířil do Čech, kde se setkal s českým králem, uzavřel s ním mír a obdařen mnoha dary se vrátil ke svému vojsku u Krakova. Haličský kníže neviděl naději na zlepšení situace, proto po poradě se svými bojary se navrátil do své 456 Přesnou lokalizaci bitvy viz Nagrobki xiążąt szląskich. MPH III, s. 713: Anno Domini Kal. Marcii occubuit illustris princeps dominus dux Premizl Stinaviensis, filius Cunradi ducis Glogowie tercius, in bello in Sever opido episcopi Cracovie iuxta Bytom, ubi eum revertentem de Cracovia cum exercitu Heynrici ducis Probi Wratislaviensis Poloni Kalisiensis nudatum et spoliatum armis, stantem coram ipsis ivenculum ut agnum gladiis et hastis crudeliter peremerunt. O účastnících střetnutí viz Rocznik Traski. MPH II, s. 852: duces in Sevyor bellum conmittunt Bolezlaus Mazovie Wladizlaus et Kazimirus duces Cuyavie contra Zlesiensis, et vincunt, multos vero captivant ex Zlesiensibus et Theuthonicis occiduntur. Rocznik Sędziwoja. MPH II, s. 878: in Savor duces Boleslaus Mosovie Wladislaus et Kazimirus duces Cuyavie contra Zlesienses bellum committunt et vincunt. Premislius vero dux Zlesie occiditur. Boleslaus dux Oppoliensis vulneratus capitur. Jan Dluhoš, který bitvu datuje do roku 1290, navíc zmiňuje účast Jindřicha Lehnického, což je třeba interpretovat jako chybnou záměnu s Jindřichem Hlohovským, při čemž není zcela jisté, jestli se hlohovský vévoda střetnutí vůbec zúčastnil, viz Ioannis Dlugossii Annales. Liber VII, s K bitvě viz dále Musiał, Sławomir: Bitwa pod Siewierzem i udział w niej Wielkopolan. In: Przemysł II. Odnowienie Królestwa Polskiego. Pod red. Jadwigi Krzyżaniakowej. Poznań 1997, s SUb V, s. 320, č SUb V, s , č. 411; SUb V, s. 320, č. 412; SUb V, s , č Na základě malopolských letopisů není zcela zřejmé, zda jde o dvě bitvy. Rocznik Traski. MPH II, s. 852: Circa Scalam prosternuntur milites multi. In Swetnicz dux Wladyslaus dictus Loctek cum Teuthonicis bellum committit et vicit eosdem. Podobně Rocznik Sędziwoja. MPH II, s. 879: Eodem anno milites Cracovienses circa Scala prosternuntur in Swethnik, dux Wladislaus cum theutunicis bellum committit et vicit eosdem. Jednoznačně a zdá se, že správně, odděluje obě bitvy Jan Dluhoš, Ioannis Dlugossii Annales. Liber VII, s. 257: Duo quoque certamina, alterum aput Skalam, alterum aput Swetnicz per milites edita, duas quoque strages in Slesie militibus effecerant. Wladislaus Loktek Cuyawiensis dux victoria et spoliis hostium potitus, maiori spe et fiducia pociundi Cracowiensis et Sandomiriensis principatus ex Schewyor Cracoviam divertit. 460 Vyplývá to z malopolských letopisů, podle nichž byl Krakov opět předán do slezských rukou, viz Rocznik Traski. MPH II, s. 852 a Rocznik Sędziwoja. MPH II, s Podrobně o ovládnutí Krakova Lokýtkem viz Ioannis Dlugossii Annales. Liber VII, s

112 země. 461 Díky setkání Lva Haličského s Václavem II. (polovina srpna 1289) můžeme jeho odjezd z Polska datovat do druhé poloviny roku 1289, nic to ale nevypovídá o tom, kdy a jak se Jindřich IV. Probus opět chopil vlády v Krakově. 462 Letopisy pouze suše konstatují, že se tak stalo bez boje po dvou prohraných (!) vojenských střetnutích. 463 Historik Dluhoš už zná podrobnosti o přijetí Lokýtka v Krakově, následném lstivém nočním vniknutí Jindřichových lidí do města (opět díky pomoci měšťanů) a Lokýtkově útěku v převleku minoritského řeholníka. 464 Otakar Štýrský naopak hovoří o slavnostním slibu, který složil Vladislav Lokýtek s tím, že se vzdává vlády v Krakově a nebude do konce života vystupovat proti Jindřichovi, za což dostal zpět své bojovníky zajaté v posledních bitvách. 465 Poté byl zřejmě zajat krakovský biskup Pavel z Przemankowa, 466 mnoho dalších zajato nebo zabito, a tím i s konečnou platností potlačena opozice vůči vládě vratislavského vévody v Krakově. Do konce jeho života se už nikdo neodvážil proti němu vystoupit. Paralelně s bojem o Krakov zápasil Jindřich IV. Probus o královskou korunu, kterou však nakonec nezískal. Jelikož neměl ani potomka, musel na konci svého života přehodnotit své plány 467 a ve své poslední vůli určil nástupce rozsáhlé domény. V testamentu, který vydal v den svého skonu (23. června 1290), předal vládu ve Slezsku a Vratislavsku (in terra Slesia totoque Wratislauiensi dominio) Jindřichu Hlohovskému a Krakovsko se Sandoměřskem Přemyslu II. 461 Ipatijevskaja letopis, col Podle ruského letopisu nebyl krakovský hrad nikdy dobyt, proto je možné připustit, že vratislavský vévoda ztratil jen město Krakov, a pak jej záhy získal zpět. 463 Rocznik Traski. MPH II, s. 852: Civitas denuo Cracoviensis Zlesiensibus traditur et dux Wladislaus pedester vix effugit. Srov. Rocznik Sędziwoja. MPH II, s Ioannis Dlugossii Annales. Liber VII, s : Wladislaus Loktek Cuyawiensis dux victoria et spoliis hostium potitus, maiori spe et fiducia pociundi Cracowiensis et Sandomiriensis principatus ex Schewyor Cracowiam divertit; cui velut victori et tam Pauli episcopi quam baronum et militarium Cracowiensium adherenciam sortito Cracovienses cives adversari non ausi, portas apperiunt et tam arce quam urbe Cracowiensi susceptus princepsque Cracowiensium declaratus in castro Cracowiensi consedit [ ] Exercitus itaque ducis Wratislaviensis Henrici latenter Cracowiam adveniens a civibus Cracoviensibus partes Henrici Wratislaviensis spectantibus nocte in urbem exceptus parum abfuit, ut Wladislaum Loktek inter presidia militum in civitate obversantem vivum non caperet. Qui cum nonnullis militibus pedester hostium manus, quorum ingressum tardius persenserat, in fratrum Minorum sancti Francisci habitu illum per murum suo cenobium coniunctum demittencium egre effugit. 465 Ottokars Österreichische Reimchronik. MGH Deutsche Chroniken V.1, s. 286, v : ouch muost im herzog Loket geben/ sicherheit mit hantvesten/ nâch rate der allerbesten,/ daz er forderte sîn êre/ unde daz er nimmer mêre für die selben stunde/ sich dheines rehtes underwunde/ ûf diu lant ze jehen. To, že si Vladislav Lokýtek takový nárok činil, víme z jeho listiny, v níž se označuje jako heres Cracouie. Dokument je sice datován 1287, ale podle editorů jde o chybu a podle obsahu listiny spadá její vydání až do roku 1289, viz KDM II, s. 176, č. DXIV. 466 Rocznik Traski. MPH II, s. 852: Episcopus Paulus captivatur et milites multi alii occiduntur Srov. Rocznik krakowski. MPH II, s. 852: episcopus Paulus capitur per homines ducis Henrici et Cracovia capta est. 467 Jindřich IV. Probus byl dvakrát ženatý. Jednou s dcerou opolského vévody, jejíž jméno není známo (Wutke, K.: Über schlesische, s. 65, č. XVI), a podruhé s Matyldou, dcerou braniborského markraběte Oty (23. října 1288 udělil papež Mikuláš IV. dispens Jindřichovi a Matyldě kvůli čtvrtému stupni příbuzenství, SUb V, s , č. 402). O dětech vzešlých z těchto manželských svazků není nic známo. 108

113 Velkopolskému. 468 Přání Jindřicha IV. Proba se však po jeho smrti nenaplnilo. Vratislav byla obsazena Jindřichem Lehnickým nejpozději do měsíce po smrti vévody 469 a Krakov byl ovládán velkopolským vévodou jen do března 1291, kdy se ho Přemysl II. musel vzdát ve prospěch českého krále. 470 Sen o vzkříšení monarchie pod vládou slezského Piastovce tak trval jen několik měsíců. 468 SUb V, s. 344, č Dne 22. července 1290 potvrdil Jndřich V. Lehnický privilegia vratislavským měšťanům, SUb V, s , č Antonín, R.: Zahraniční politika, s

114 MONARCHIE SLEZSKÝCH JINDŘICHŮ Monarchie ve slezském dějepisectví 13. století Nejdůležitějším historiografickým dílem 13. století, které vypovídá nejvíce o politice slezských vévodů, je podle shodného názoru badatelů Polsko-slezská kronika. 1 Ačkoliv pramenovědné bádání této písemné památky je velmi rozsáhlé, přesto nebylo z mnoha důvodů dosaženo všeobecného konsensu ohledně rekonstrukce archetypu textu, původu, autorství ani záměru pisatele kroniky. 2 Do naší současnosti se dochoval pouze jediný středověký opis kroniky, který je dnes uložen v Univerzitní knihovně ve Vratislavi pod signaturou R 204, ale původně pochází z knihovny vratislavského humanisty Tomáše Redigera ( ). Opis, který ze známých rukopisů bohužel obsahuje nejvíce chyb, byl podle kolofonu na f. 12r dokončen roku Na něm a na dalších dvou rukopisech ze zámecké knihovny ve Fürstensteinu (Książa) 4 a z univerzitní knihovny v Královci 5 opřel svou dnes nejčastěji používanou edici Ludwik 1 Kronika byla v rukopisech označována jako Chronica Polonorum nebo Chronica Lechitarum. Mezi novodobými editory ovšem nepanuje shoda ohledně jejího názvu. Editor W. Arndt (MGH SS XIX, Hannovrae 1866, s ) ji nazval Chronicon Polono-Silesiacum, naopak editor L. Ćwikliński (MPH III, Lwów 1878, s ) ji nazval Kronika Polska (Chronica Polonie nebo Polonorum). S ohledem na obsah díla a odlišení od jiných středověkých historických děl dal jsem přednost názvu používaném v edici MGH. 2 Částečnou bilanci bádání o tomto díle představil Mrozowicz, Wojciech: Śląska Kronika Polska. Wstęp do studium źródłoznawczego (cz. 1). In: Studia z historii średniowiecza. AUW No 2512 Historia CLXIII, red. M. Goliński. Wrocław 2003, s Dále viz Maetschke, Ernst: Das Chronicon Polono-Silesiacum. ZVGAS 59, 1925, s ; H. von Loesch: Zum Chronicon Polono-Silesiacum. Zeitschrift des Vereins für die Geschichte Altherthums 65, 1931, s ; Heck, Roman: Główne linie rozwoju średniowiecznego dziejopisarstwa śląskiego. StZd 22, 1977, s ; Labuda, G.: Kroniki genealogiczne jako źródła do dziejów rozbicia i zjednoczenia monarchii w Polsce średniowiecznej. StZd 22, 1977, s ; Wielgosz, Zbigniew: Kronika polska - metoda prezentacji dziejów. In: Dawna historiografia Śląska (Materiały sesji naukowej odbytej v Brzegu w dniach listopada 1977 r.), Opole 1980, s ; Wilamowska, Elżbieta: Kronika polsko-śląska. Zabytek pochodzenia lubiąskiego, StZd 25, 1980, s ; Kaczmarek, Michał: Motywy bamberskie w dziejopisarstwie cystersów śląskich w XIII wieku. In: Mente et litteris. O kulturze i społeczeństwie wieków średnich. Poznań 1984, s ; Jażdżewski, Konstanty Klemens: Lubiąż. Losy i kultura śląskiego opactwa cystersów ( ). Wrocław 1992, s ; Mularczyk, Jerzy: Spór o Kronikę Polską. In: Studia i materiały z dziejów Sląska. Tom 22, Katowice 1997, s ; Wielgosz, Z.: Kronika polska w twórczości dziejopisarskiej klasztoru lubiąskiego. In: Scriptura Custos Memoriae. Prace historyczne pod red. Danuty Zydorek (Publikacje Instytutu Historii UAM 44). Poznań 2001, s ; Bar, Přemysl: Monarchia śląskich Henryków w śląskiej Kronice polskiej i Kronice książąt polskich. In: Drugie polsko-czeskie forum młodych mediewistów. Instytut Historii UAM. Red. J. Dobosz, J. Kujawiński, M. Matlak-Kozłowska. Poznań 2009, s Biblioteka Uniwersytetu Wrocławskiego, Oddział rękopisów, Dawna Biblioteka Miejska, sig. R 204, f. 12r: Finita cronica Lechitarum per manus Johannis sub anno Domini M C C C Quinquagesimo Nono in sabbato ante dominicam qua canitur Cantate domino. 4 Papírový kodex sig. Msc. Q. 6. se stal základním textem pro vydání W. Arndta v MGH. Jeho ztráta během druhé světové války nebo krátce po ní je o to citelnější, že obsahoval podle editorů nejlepší verzi ze všech opisů. Mrozowicz, W.: Śląska Kronika polska, s Tento rukopis pod sig byl objeven až po vydání textu kroniky v MGH a od konce druhé světové války je nezvěstný. Královecká redakce kroniky se pak stala předlohou pro Kroniku polských knížat (Chronicon principum Polonie) napsanou v letech , Kronika xiążąt Polskich. MPH III, s

115 Ćwikliński. 6 Kronika se skládá ze dvou částí. V první jsou vylíčeny mýtické dějiny Poláků (Lechitů), počátky piastovské dynastie a její dějiny až do roku 1285 (A). 7 Druhá část popisující osudy slezských vévodů začíná nástupem Vladislava II. Vyhnance na trůn roku 1138 a končí smrtí Boleslava Holého roku 1278 (B). 8 Kronika, zejména její první část, 9 vzbuzuje dojem nedokončeného díla. Nedochovaný královecký rukopis obsahoval navíc pět pasáží, které v ostatních rukopisech chybí, proto se předpokládá, že do textu byly interpolovány později. 10 Jde o následující části: odlišné vylíčení návštěvy císaře Otty III. v Hnězdně roku vsuvka o knížeti Kazimírovi Obnoviteli a zázraku s mečem v kostele Panny Marie v Ostrově založeném jeho ženou 12 příběh Petra Vlostovice (Petrus Magnus, comes tocius Polonie et pallacii Wratislaviensis) o jeho vojenských výpravách, manželství s ruskou kněžnou, jeho jmenování palatinem a o jeho fundatorské činnosti 13 konflikt ženy Vladislava II. s Petrem Vlostovicem, jenž vyústil v oslepení palatina 14 o darování Petra Vlostovica celého svého patrimonia církvi a zpráva o uložení do hrobu u kláštera sv. Vincentia ve Vratislavi 15 6 Žalostný stav dochování rukopisů znemožňuje připravit nové kritické vydání kroniky. Srov. Mrozowicz, W.: Śląska Kronika polska, s Kronika Polska. MPH III, s Kronika Polska. MPH III, s První část zakončuje věta o návratu Leška Černého, krakovského vévody, z úspěšného tažení a vybudováním hradeb kolem města, viz Kronika Polska. MPH III, s. 644:...Lestko cum triumpho ad suos fideles cives Cracovie, qui ipsum castrum sibi strennue servaverant, rediit, et fidelitate illorum inspecta civitatem munivit anno Domini 1285 mense Augusti. 10 V edici MPH jsou tyto doplňky odlišeny od zbytku textu římskou číslicí III a odsazením. Proti zastáncům existence těchto fragmentů v archetypu kroniky přesvědčivě argumentoval Ludwik Ćwikliński (MPH III, s ), který však celou kroniku považuje za kompilaci. Za interpolace považuje uvedené fragmenty Mrozowicz, W.: Śląska Kronika Polska w średniowiecznej tradycji historiograficznej (przekaz w rękopisie I F 218 Biblioteki Uniwersyteckiej we Wrocławiu). In: Z Gorzanowa w świat szeroki... Studia i materiały ofiarowane Profesorowi Arno Herzigowi w 70-lecie Urodzin, pod red. Krzysztofa Ruchniewicza i Marka Zybury, Wrocław 2007, s Kronika Polska. MPH III, s Kronika Polska. MPH III, s Kronika Polska. MPH III, s Kronika Polska. MPH III, s Kronika Polska. MPH III, s

116 Není snadné přesně určit, jaký je vztah těchto textových vsuvek k hlavnímu textu kroniky. Historik Marian Plezia věnující se středověké tradici o Petru Vlostovici si všiml, že se údaje o tomto velmoži v textu kroniky a v královeckých interpolacích částečně shodují nebo přímo dublují, což podle Mariana Plezi znamená, že tradice o velmoži v textu kroniky a interpolacích je téhož původu. 16 V závěru třetí vsuvky neznámý středověký pisatel poznamenal, z kterých zdrojů čerpal: Hec autem plenius in maiori cronica Polonorum et in carmine Mauri continentur. 17 Nemalé potíže způsobuje identifikace těchto děl. Marian Plezia ztotožňuje první pramen s kronikou Vincentia Kadłubka a carmen Mauri s nedochovanou latinskou básní vzniklou ještě v druhé polovině 12. století v benediktinském klášteře sv. Vincentia ve Vratislavi. 18 Obě identifikace ovšem nejsou zcela průkazné. Kadłubek sice píše o Petru Vlostovici, avšak vůbec neuvádí ty údaje, které nalezneme v Polsko-slezské kronice. 19 Existenci latinské básně - tzv. carmen Mauri - sice lze prokázat, avšak rekonstrukce jejího původního textu je již problematická. 20 Souvislost s hlavním textem kroniky prozrazuje také druhá interpolace královeckého rukopisu. Obě varianty zmiňují královský titul knížete Kazimíra skutečnost, která jinak není známá polské středověké historiografii před 13. stoletím. 21 Při popisu bitvy s mazovským vévodou vložil autor interpolace zmatený údaj o založení města Poznaň: In loco vero pugne urbem construxit, quam racione cognicionis Poznan appellavit. 22 Slova racione cognicionis jsou srozumitelná pouze v kontextu relace o cestě Otty III. do Hnězdna, avšak právě v textové variantě dochované v rukopisu Redigerana a z Fürstensteinu. Ty zachovaly dvě tradice o vzniku jména města Poznaň. Jedna odvozovala název od uznání lenní podřízenosti Piastovce římskému císaři (quia ibi recognovit ipse se imperii feodalem), druhá od přijetí pravé křesťanské víry (Polonia in Poznania primo fidem recepit, unde dicitur Poznan quasi se recognoscens fidelem). 23 Samotná vsuvka je do textu zasazena velmi organicky a hlavní text působí dojmem, že vznikl jejím krácením Plezia, Marian: Wstęp. In: Cronica Petri comitis Poloniae wraz z tzw. carmen Mauri. MPH SN, T. III., Kraków 1951, s. XXV-XXVII. 17 Kronika Polska. MPH III, s Latinská báseň v hexametrech existovala ještě na začátku 16. století, kdy na jejím základě vznikla anonymní latinská kronika o Petru Vlostovici, viz Cronica Petri comitis Poloniae wraz z tzw. carmen Mauri. MPH SN, T. III., Kraków Magistri Vincentii dicti Kadłubek Chronica Polonorum. MPH SN XI, s Srov. Cronica Petri comitis Poloniae. MPH SN III, s Kronika Polska. MPH III, s. 621: Casimirus monachus ab imperatore Henrico pio coronatus. Srov. Kronika Polska. MPH III, s. 623: Kazimirus autem rex et monachus obiit Srov. Mularczyk, J.: Echa koronacji królewskich w polskim dziejopisarstwie do końca XIII w. AUW No 226. Historia XXVI. Wroclaw 1974, s Kronika Polska. MPH III, s Kronika Polska. MPH III, s Kronika Polska. MPH III, s

117 Rukopis Redigerana (R 204) a z Fürstensteinu (Msc. Q. 6.) Tandem per multa bella pristinos terminos obtinens, maxime contra quendam Maslaum ex ingobili prosapia, qui ducem Mazoviorum se fecerat, quem binis preliis cum multitudine Danorum, Maritimorum, Getharum, Ruthenorum ac Mazoviorum prostravit. Qui inde ad Gethas confugiens, licet princeps ipsorum factus, propter illorum stragem alto patibulo ab illis suspenditur; et sic Kazimirus monachus anno Domini 1058 defunctus est. Rukopis z Královce (sig. 1560) Tandem per multa bella pristinos terminos obtinens, maxime contra quendam Maslaum ex ignobili prosapia, qui ducem Mazoviorum se fecerat, quem binis preliis vicit. Sceleratissimus itaque Maslaus mala malis accumulans congregata iterum multo maiori multitudine Pruscorum, Danorum, Maritimorum, Getharum, Ruthenorum ac Masouiorum intrans Poloniam ipsam fere totam incendiis, spoliis et rapinis tam animalium quam hominum utriusque sexus immaniter delevit et prostravit, [epizoda o zázraku s mečem] Qui Maslaus videns misere se devictum, de exercitu furtive recessit, ad Getas confugiens, quorum princeps licet factus fuisset, tamen propter necem illorum ab eis alto patibulo est suspensus. Kazimirus autem rex et monachus obiit anno domini MLVIII. Zdá se, že kronika vznikla jako kompilace různých tradic, které ovšem mají styčné body. Všechny rukopisy se například shodují v tom, že císař Otta III. přijel roku 1000 do Hnězdna s velkou okázalostí a po třech dnech slavností korunoval svého hostitele suo dyademate. Interpretace tohoto gesta se však už liší. Podle rukopisu Redigerana a z Fürstensteinu tento akt znamenal lenní podřízenost knížete říši (sic imperii feodali fecit). Královecký rukopis naopak popisuje Ottovu cestu jako kajícnou pouť k relikviím svatého Vojtěcha. Císař, která šel bos, nechtěl znesvětit posvátnou zemi svým dotykem, proto přikázal, aby cesta až k místu uložení ostatků svatého byla pokryta hedvábnými a purpurovými látkami. Otto III. se poté rozhodl 113

118 darovat Měškovi (sic!) a všem jeho nástupcům nezávislost na říši (liberum ab imperio). 25 Rukopis z Fürstensteinu (Msc. Q. 6.) coronavit suo dyademate et sic imperii feodalem fecit. Iste Mesico episcopatus Polonie instituit et dotavit, quorum prior fuit Poznani, qui locus ideo sic dictus, quia ibi recognovit ipse se imperii feodalem Rukopis Redigerana (R 204) coronavit suo dyademate et sic imperii feodalem fecit. Iste Mesico episcopatus Polonie instituit et dotavit, quorum prior fuit Poznani, qui locus ideo sic dictus, quia ibi recognovit ipse se imperii feodalem. Alias sic dicitur, et legi in alia cronica, quod Polonia in Poznania primo recepit, unde dicitur Poznan quasi se recognoscens fidelem. Královecký rukopis (sig. 1560) coronavit suo dyademate imperiali in castro Ostrow, prope ubi nunc est Pozenania. De quo castro cum videret, quod imperator nudipes processisset Gnezdam propter votum, quod voverat, ire ad sepulcrum beati Adalberti, inquit: non convenit ut pedes imperatoris terram attingant et mandavit prosterni per totam viam purpuras diversas, ceteros pannos sericios delicatos de castro Ostrow VI miliaria usque Gnezdnam et per totam illam viam ad sepulcrum beati Adalberti. Et imperator itaque voto peracto faciens eum liberum ab imperio et omnes 25 Kronika Polska. MPH III, s

119 successores Romam est reversus recepto brachio sancti Adalberti, quod locavit in insula in ecclesia, ubi nunc sanctus Bartholomeus requiescit Záměr královecké interpolace je naprosto odlišný od ostatních rukopisných variant. Zmínka o hradu Ostrov u Hnězdna v první a druhé interpolaci, podle níž na tomto místě manželka Kazimíra Obnovitele založila kostel, naznačuje, že oba dodatky pocházejí ze stejné tradice, podobně jak to v případě interpolací o Petru Vlostovici konstatoval Marian Plezia. Přesto nelze tvrdit, že kronika je pouhou kompilací. Srovnání části A a B svědčí o silných redaktorských zásazích pisatele. Některé skutečnosti, které jsou v první části pouze zmíněny, jsou ve druhé části podrobně rozvedeny, jako například zápas Boleslava Dlouhého s obrem (vir giganteus) u Milána 26 nebo záchrana Jindřicha Bradatého rytířem Peregrinem z Wiesenburka. 27 Některé pasáže se dokonce textově shodují. 28 Dalším důkazem, že obě části byly už v předloze pozdějších opisů, je i historické dílo neznámého augustiniána eremity zvaného Angelus ze Stargardu z první poloviny 14. století (před r. 1345), který chtěl historickými argumenty dokázat nezávislost kámenského biskupství na hnězdenském arcibiskupství, resp. Pomořan na polském království. 29 Za tímto účelem sbíral informace týkající se polsko-pomořanských vztahů v minulosti. Čerpal z četných polských kronik a mimo jiné právě i z obou části Polsko-slezské kroniky (nazývá ji Cronica specialis 26 Kronika Polska. MPH III, s Srov. Kronika Polska. MPH III, s Kronika Polska. MPH III, s Srov. Kronika Polska. MPH III, s Kronika Polska. MPH III, s. 641: Conradus frater eius, dux Cuiavie et Mazovie, monarchiam Cracoviensem occupare nitebatur, sed relicta Lestkonis, tyrannide illius considerata, cum consilio ac consensu procerum pium principem Henricum Slesie, dictum cum barba, maritum sancte Hedwigis, advocans Srov. Kronika Polska. MPH III, s. 648: Conradus dux Mazovie monarchiam Cracovie occupare nitebatur, sed relicta Lestkonis, tyrannide illius considerata, cum consilio et consensu procerum pium principem Henricum, ducem Slesie, dictum cum barba, advocans Notula satis notabilis de Pomeranorum, Stetinensium, ac Rugie principibus, tumque de illustribus principibus atque ducibus ducatuum cet. pretactorum, una cum arborum cet. desuper inserta. Ed. J. G. L: Kosegarten. Baltische Studien 17, 1858, s Dále viz Walczak, Ryszard: Protocollum augustianina-eremity zwanego Angelusem ze Stargardu. O polsko-pomorskich związkach historiograficznych w średniowieczu. Poznań

120 Polonorum). 30 Jako příklad lze uvést epizodu vraždy v Gąsawě (kronikář omylem uvádí Nakło), kde byl zavražděn Lešek Krakovský a Jindřich Bradatý se štěstím unikl smrti: Protocollum 31 Preterea in Cronica polonorum in duobus capitulis, videlicet XV. et XIX. legitur videlicet, quod ille prepotens dux Lezeto post expeditionem, quam in Rucia et Gulatia fecerat, postque procerum Rutie multifariam necem, et ad propria prospere rediens, cum duce Odone Gnesenesis, cuius causa tunc agebatur, ac duce Henrico Barbato, fratreque proprio germano Conrado, duce Cuyavie ac Mazovie, in Nakel contra pomeranos profectus est. Ubi dum conveniret et in dolo de concordia tractaretur, uno mane pomerani subito super incautos prosilientes, ducem Lezetonem, filium Kazimiri, monarchum Cracovie de balneo concurrentem interemerunt, et Henricum ducem Slezie, adhuc lecto pausantem, multis vulneribus confossum moribundum dereliquunt. Et sic tantorum polonorum expedicio per Odonis traditionem et pomeranorum hostilem invasionem finaliter confusa reperitur. Hec ibi. Kronika Polska 32 část A: Lesco postmodum ab expedicione, quam in Russiam et Galliciam fecerat, post procerum Russie multifariam necem ac Galatie prospere rediens, cum duce Odone Gneznensi, cuius causa tunc agebatur, ac duce Henrico Barbato fratreque proprio Conrado, duce Cuiavie ac Mazovie in Nakel contra Pomeranos proficiscitur část B: Ubi dum convenissent et in dolo de concordia tractaretur, uno mane Pomerani subito super incautos irruentes sive prosilientes, ducem Lestkonem filium Casmiri, monarchum Cracovie, de balneo procurrentem interimunt et Henricum ducem Slesie, adhuc lecto pausantem, multis vulneribus conscisum moribundum derelinquunt... část A: et tantorum principum expedicio per Odonis prodicionem sive tradicionem confuditur. 30 Walczak, R.: Protocollum augustianina-eremity, s Notula satis notabilis de Pomeranorum, s Kronika Polska. MPH III, s. 640 a

121 Uvedený příklad a další místa z díla Angela ze Stargardu dokazují, že augustinián měl k dispozici Polsko-slezskou kroniku složenou ze dvou dílu, jak nám ji dochovala rukopisná tradice s tím rozdílem, že všechny známé rukopisy nemají nebo neměly text rozdělen do kapitol. Drtivá většina dochovaného textu působí jednolitým dojmem a odráží koncepci slezského anonyma, avšak právě výše zmíněné rukopisné varianty prozrazují mnohotvárnost zdrojů, z nichž čerpal. Pro nejstarší část svého díla - mýtické dějiny Poláků a vládu prvních Piastovců - cisterciácký anonym použil Chronicon Polonorum Vincentia Kadłubka (v úvodu ho označuje jako cronographus). Neměl však k dispozici celý text kroniky, nýbrž pouze zkrácenou verzi, která nemusela vzniknout ve Slezsku, ale např. ve Velkopolsku, na které ukazují ony interpolace obsahující velkopolskou tradici (Poznaň, Hnězdno). Tuto verzi pak upravil, zkrátil nebo doplnil podle vlastní koncepce. Zkrácených verzí kroniky krakovského biskupa kolovalo v Polsku ve 13. století více. 33 Ty se pak staly předlohou pro lokální historiografická díla, jako např. Kronika velkopolská a Kronika Dzierzwy. 34 Vedle Kadłubka čerpal kronikář pro období vlády Měška I. a jeho nástupců také z Galla Anonyma. Mezi další prameny Polsko-slezské kroniky bývá v literatuře občas řazena Vita sancti Stanislai, 35 neznámý letopis a lubušský nekrolog sice nedochovaný v původní podobě, který však byl použit pro sepsání jiných historických děl vzniklých v lubušském klášteře - Nagrobki książąt Śląskich (Epitafia ducum Slesie) 36 a Rocznik Lubiąski. 37 Dosavadní bádání dospělo k názoru, že kronika vznikla v osmdesátých letech 13. století nejpravděpodobněji v cisterciáckém prostředí. 38 Někteří historikové přímo poukazují na lubušský klášter jako místo sepsání díla. 39 Zadavatelem díla a současně adresátem měl být 33 Naopak podle Mrozowicze, W.: Z problematyki recepcji kroniki Wincentego w średniowiecznym dziejopisarstwie polskim (ze szczególnym uwzględnieniem śląskiej Korniki polskiej). In: Onus Athlanteum. Studia nad Kroniką biskupa Wincentego. Pod redakcją Andrzeja Dąbrówki i Witolda Wojtowicza. (Studia Staropolskie. Series Nova ; t. XXV (LXXXI). Warszawa 2009, s čerpal anonymní autor slezské kroniky přímo z textu kroniky Vincentia Kadłubka. Děkuji dr. W. Mrozowiczovi za poskytnutí této studie před jejím vydáním. 34 Kürbisówna, Brygida: Studia nad Kroniką wielkopolską. Poznań 1952, s ; Kürbisówna, B.: Dziejopisarstwo wielkopolskie XIII i XIV wieku. Warszawa 1959, s ; Banaszkiewicz, Jacek: Kronika Dzierzwy XIV-wieczne kompendium historii ojczystej. Wrocław Warszawa Kraków Gdańsk Využití excerpt z Kadłubka v historiografii 13. a 14. století se bádání věnovalo jen okrajově, srov. Szymański, Józef: O recepcji Kroniki Wincentego w środowisku krakowskim w XV wieku. StZd 20, 1976, s a Zwiercan, Marian: Komentarze i przeróbki Kroniki mistrza Wincentego. StZd 20,1976, s Tak Jażdżewski, K. K.: Lubiąż. Losy i kultura, s. 99, ačkoliv kronika ani v nejmenším nereprezentuje historickou koncepci legendy o rozděleném regnum Polonie. 36 Nagrobki xiążąt szląskich. MPH III, s Dále viz Jażdżewski, K. K.: Lubiąż. Losy i kultura, s Rocznik Lubiąski. MPH III, s Dále viz Jażdżewski, K. K.: Lubiąż. Losy i kultura, s Diskuzi ohledně datace viz Wielgosz, Z.: Kronika polska, s a Mrozowicz, W.: Śląska Kronika polska, s Přehled názorů na autora kroniky podává Mrozowicz, W.: Śląska Kronika polska, s Za autora kroniky býval někdy považován také neznámý dominikán, minorita (Mularczyk, J.: Spór o Kronikę, s ho přímo ztotožňuje s Jindřichem z Bren) nebo vratislavský měšťan. Názor H. von Loescha, že autorem je lubušský mnich Engelbert, autor nedochované 117

122 vévoda Jindřich IV. Probus. 40 Platila-li by poslední věta bezezbytku, mohli bychom očekávat, že v textu kroniky bude silně podtržena legitimita vlády slezských vévodů a zejména nárok na vládu v Krakově nebo dokonce královskou korunu, o níž vratislavský vévoda uvažoval snad už před rokem Již při prvním čtení kroniky je nápadné, že anonymní kronikář velkou pozornost věnuje genealogii slezských vévodů a jejich příbuzných. 41 Tyto pasáže často narušují chronologickou struktury textu a působí velmi neorganicky. Za zprávou o tom, že Slezsko bylo rozděleno mezi syny Vladislava II. Vyhnance, vložil kronikář odstavec o genealogii opolských vévodů až do konce 13. století. 42 Na úvod líčení vlády jak Boleslava Dlouhého, tak Jindřicha Bradatého vložil autor informace o manželkách a dětech. 43 V případě Jindřicha II. Pobožného tak učinil až při příležitosti jeho tragické smrti na lehnickém bojišti. 44 V závěru kroniky nalezne čtenář informace o rodinných poměrech Boleslava Holého, lehnického vévody, který je v celém textu vylíčen jako negativní postava. 45 O rodokmenu hlohovských vévodů se lze dočíst v odstavci, který je vložen mezi údaj o smrti Jindřicha III. Vratislavského (1266) a smrti jeho bratra Vladislava Salcburského (1270). 46 Kronikáře zajímaly i rody, které byly spřízněné se slezskými legendy o sv. Hedvice, převzala Beata Kürbis a po nich i Konstanty K. Jażdżewski, viz Jażdżewski, K. K.: Lubiąż. Losy i kultura, s Tak zejména Wilamowska, E.: Kronika polsko-śląska, s , i když poznamenává, že Kronikarz nie opisał poczynań Henryka Prawego, przerwał narrację na potomkach Bolesława Rogatki, ale wyraźnie wyróżniał księcia wrocławskiego. Rezervovaný postoj k této skutečnosti zaujal Jażdżewski, K. K.: Lubiąż. Losy i kultura, s Velký zájem o genealogii slezských Piastovců se pěstoval zejména v lubušském klášteře, kde na základě nedochovaného nekrologia vznikl Rocznik Lubiąski a Nagrobki książąt śląskich. 42 Kronikář sám je nazývá vévody ratibořskými. Vsuvka o vdově Měška Opolského, která se pak provdala za Jindřicha III. Vratislavského a stala se tak matkou Jindřicha IV. Proba, ukazuje na zálibu kronikáře v zaznamenávání všech možných rodinných vazeb mezi slezskými vévody.viz Kronika Polska. MPH III, s : De Mesicone Casmirus, de Casmiro Mesico Crassus et Vladislaus duces Ratiburienses nati sunt. Mesicone sine herede defuncto, dux Henricus tercius Wratizlaviensis relictam illius, filiam ducis Cuiavie et Mazowie Conradi, duxit in uxorem et genuit ex ea filiam et filium Henricum quartum Wratislaviensem ducem. Vlodislaus, frater Mesiconis, ex filia ducis Gneznensis Loczislai, filii Odonis, genuit quatuor filios, Mesiconem Ratiborgensem, Casmirum Butomiensem, Boleslaum Opoliensem et Primislaum Oswetinensem duces. Rovněž v první částí kroniky se připomíná, že od Měška, bratra Boleslava Dlouhého, pocházejí duces Ratiborgenses, Kronika Polska. MPH III, s Kronika Polska. MPH III, s. 645: Boleslaus Altus, primogenitus Vlodislai monarchi, de prima coniuge sua genuit Ieroslaum filium et Algam filiam. Qua defuncta duxit dominam Adilheidam sororem imperatricis, coniugis Conradi secundi imperatoris, et genuit filios Boleslaum et Henricum dictum cum barba. Kronika Polska. MPH III, s : Cui successit filius eius iunior, Henricus, dictus cum barba, qui duxit uxorem sanctam Hedwigam, filiam ducis Meranie Bertoldi, sororem domine Gerdrudis regine Ungarie et domine Engeldrudis regine Francie, et genuit ex ea tres filios et filias, Boleslaum, Agnem et Sophiam, sepultos in Lubes, et Henrcium et Conradum et Gerdrudem, abbatissam Trebniczensem. 44 Kronika Polska. MPH III, s. 651: Hic princeps reliquit quinque filias, quarum due filiis Conradi tradite iam fuerunt et due in Trebnicz degebant, Quatuor vero filios reliquit: Boleslaum Calvum Legnicensem, Henricum Wratislaviensem, Conradum Glogoviensem duces de domina Anna, sorore regis Boemie monoculi, que Wratizlavie sepulta est ad Sanctam Claram, cuius cenobium construxit et Vlodislaum Salczburgensem archiepiscopum postmodum. 45 Kronika Polska. MPH III, s. 656: Boleslaus Calvus, mortua prima uxore sua, domina Hedwige de Anehalt, de qua quatuor filios susceperat, quorum unus adhuc puerulus obiit, alter Henricus Legniczensis, tercius Bolko, quartus Bernhardus fuit, duxit filiam Samborii, ducis Pomeranie Habuit eciam idem Boleslaus tres filias de prima uxore, quarum unam tradidit comiti de Wirtenberg, alteram duci Mazovie Conrado, tercia post abbatissa in Trebnicz defuncta est. 46 Kronika Polska. MPH III, s. 654: Non multo post Conradus Glogoviensis eciam subito veneno interiit intoxicatus, relictis filiis Conrado 118

123 Piastovci a jejich osudy se nějakým způsobem navzájem protnuly, a tak za zprávou o správci dosazeném Jindřichem Bradatým na strategický hrad Śrem za řekou Vartou, jímž byl syn Adléty, vdovy po Děpoltovi a sestry Bradatého, moravské markraběnky, neopomenul připomenout i osudy ostatních jeho bratrů. 47 Záliba kronikáře v piastovské genealogii se projevuje i v první části kroniky (A), kde doslova a v nezkrácené podobě převzal ze čtvrté knihy Kadłubkovy kroniky soupis potomků Měška III. Starého a jejich příbuzenských svazků. 48 Není ovšem vůbec jisté, zda v genealogické zálibě kronikáře máme vidět přímý vliv slezských Piastovců a jejich rodové tradice. Cisterciácké prostředí samozřejmě pěstovalo paměť o rodině fundátora a dobrodincích jejich kláštera. 49 Zdá se, že tato skutečnost nevyplývala z nějakého zvláštního vztahu k jedné rodině rozvětveného piastovského rodu ve Slezsku, protože autor kroniky o každé rodové linií pojednává rovnocenně. Na druhou stranu Jindřich Bradatý a Pobožný přece jen trochu vyčnívají nad ostatní Piastovce, což je patrně způsobeno jejich politickými úspěchy a tím, že byli potomky Boleslava Dlouhého, fundátora lubušského kláštera. Opolským vévodům (potomků Měška Ratibořského) věnoval o něco méně pozornosti. 50 Lubuští cisterciáci měli ve 13. století styky snad se všemi slezskými vévody a Jindřich IV. Probus mezi nimi nijak nevynikal. 51 V jeho sporu s vratislavským biskupem klášter zaujal dokonce neutrální stanovisko. 52 Kronika tedy, i když se zájmem líčí dějiny piastovské dynastie, nemusela Stinaviense, Henrico Glogoviense [qui duxit Machtildim filiam ducis Alberti de Brunsuich] et Primislone Sprotaviense ducellis, uxore sua prius defuncta, et tunc aliam utcumque duxerat, filiam Theoderici marchionis orientalis, relictam Conradi filii Frederici Kronika Polska. MPH III, s : constructo castro in Screm ultra Wartham super litus posuit in presidio eius filium sororis sue, Moravie marchionisse, relicte Dypoldi, que cum quatuor filiis per regem Boemie monoculum profugata tunc degebat apud sororem, dicta Adilheidis, que in Trebnicz decedens ibidem in cripta sepulta est. Hunc ordinata tradicione Poloni noctu castrum irrumpentes peremerunt. Alter postmodum occisus a paganis Boleslaus in Lubes sepultus est. Tercius Primislaus moriens in Trebnicz ante altare sancte crucis tumulatus iacet. Quartus Dypoldus in canonia Maydeburgensis decessit. 48 Kronika Polska. MPH III, s Srov. Magistri Vincentii dicti Kadłubek Chronica Polonorum. MPH SN XI., s Podobný zájem o genealogii Piastovců prozradil autor legendy o sv. Hedvice vzniklé v prostředí vratislavských minoritů, viz Vita sanctae Hedwigis. MPH IV, s Kronika Polska. MPH III, s. 646: Tunc Boleslaus in situ castri Lubes coenobium Cysterciensis ordinis construxit, ad quod fratres de claustro Porta supra Salam Přes veškerou zálibu v genealogii kronikář neměl k dispozici vždy přesné údaje, viz nejistota ohledně místa uložení těla zakladatele rodu slezských vévodů Vladislav II. - buď v Pegau nebo v Plocku, Kronika Polska. MPH III, s. 633: Vladislaum quem quidam dicunt Pigavie sepultum, alii in Plozech. Ve druhé části už si je kronikář jist, že Vladislav II. byl pohřben v Pegau, Kronika Polska. MPH III, s Chybné údaje o matce a manželce Boleslava Dlouhého byly asi zapříčiněny ideologickou koncepcí kroniky, viz Wiszewski, Przemysław: Zwischen Chor und Krypta. Die schlesischen Herzöge, Zisterzienser und Zisterzienserinnen im Jahrhundert. In: Adlige Stifter Mönche. Zum Verhältnis zwischen Klöstern und mittelalterlichem Adel. Hrsg. von Nathalie Kruppa (Veröffentlichungen des Max-Planck-Instituts für Geschichte. Bd Studien zur Germania Sacra Bd. 30). Göttingen 2007, s Könighaus, Waldemar P.: Die Zisterzienserabtei Leubus in Schlesien von ihrer Gründung bis zum Ende des 15. Jahrhunderts. Wiesbaden 2004 (Deutsches Historisches Institut Warschau. Quellen und Studien Bd. 15), s ; Srov. Wiszewski, P.: Zwischen Chor und Krypta, s Könighaus, W. P.: Die Zisterzienserabtei Leubus, s

124 vzniknout na přímý popud vratislavského vévody. 53 Dalším velkým tématem kronikáře byl zápas o knížecí vládu v Polsku. Až do doby Boleslava III. Křivoústého se otázka nástupnictví na knížecí (královský?) trůn nijak neproblematizuje. Pomineme-li odboj mazovského vévody Měčislava, který pocházel z neurozeného rodu (ex ignobili prosapia), proti Kazimíru Obnoviteli, pak prvním velkým sporem v lůně dynastie byla válka mezi Zbyhněvem a jeho bratrem Boleslavem. Ten byl způsoben nečestným a mocichtivým palatinem Setěchem, který si nepřál mír mezi bratry. Palatin byl vyhnán, což umožnilo uzavřít mezi bratry a otcem mír. Kronikář však mlčí o velkém rozdělení knížectví mezi Zbyhněva a Boleslava. Jen uvádí, že prvnímu z nich otec udělil Hlohov. Po smrti Vladislava Hermana se vlády ujímá pouze mladší Boleslav, což pochopitelně vyvolalo odvetnou reakci Zbyhněva. Jeho osud není v kronice završen zavražděním, nýbrž doživotním vyhnanstvím. 54 Z doby vlády Boleslava III. Křivoústého kronikář zaznamenal ještě války s císařem, rozdělení země mezi syny a ustanovení seniorátu, které autor líčí podobným způsobem jako jeho předloha Vincentius Kadłubek. Vladislavovi, svému prvorozenému, předal Boleslav III. Křivoústý Slezsko a Krakov ad preessendum aliis. 55 V dalších generacích měl Krakov ovládat vždy nejstarší z piastovské dynastie. 56 Slezský kronikář se od své předlohy odchýlil nejen v tom smyslu, že Boleslav III. předal Vladislavovi II. s Krakovem i Slezsko, ale v následujícím odstavci doplnil názvy všech údělů, v nichž vládli ostatní Piastovci. 57 Nástup Vladislava II. po smrti Boleslava III. Křivoústého popisuje kronikář následujícími slovy: Boleslao autem Curvo defuncto Vladislaus primogenitus eius monarchiam tenuit. 58 Poněkud nejasný termín monarchia se v kronice na tomto místě objevuje poprvé. V následujících 53 Stejné argumenty totiž, ne-li lepší, v otázce cui bono lze uvést pro Jindřicha Hlohovského ( 1309), který zvolil Lubuš za rodinnou nekropoli (Jurek, T.: Dziedzic królestwa polskiego książę głogowski Henryk ( ). Poznań 1993, s. 115), v klášteře fundoval dva náhrobky (Boleslava Dlouhého a Přemka Stinavského) a usiloval o polskou královskou korunu (heres regni Polonie), viz Wiszewski, P.: Zwischen Chor und Krypta, s Kronika Polska. MPH III, s Kronika Polska. MPH III, s Srov. Magistri Vincentii dicti Kadłubek Chronica Polonorum. MPH SN XI., s Kronika Polska. MPH III, s. 629: et post illum seniori semper ducum Cracovie gubernacula consignat Kronika Polska. MPH III, s. 630: seniori Vladislao Slesiam et Cracoviam, Henrico Sudomiriam, Mesiconi Gneznam et Pomeraniam, Boleslao Cuaiviam et Mazoviam deputavit. Polská středověká tradice se v názoru na jména přidělených údělů různí, podle doby a místa svého vzniku. Např. na náhrobcích slezských vévodů je Vladislav titulován jako dux Cracovie, Gniezdne, Syrazye, Kalisie et Slezie dominus, Nagrobki xiążąt szląskich. MPH III, s Srov. Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s. 48: Wladislao vero primogenito Cracouiensem, Syradiensem, Lanciciensem, Slesziam et Pomoraniam et principandi auctoritatem legat; Boleslao vero Crispo Mazouiam, Cuyauiam et Culmensem castellaniam, Meszconi vero Gneznam, Poznaniam et Kalis ; Henrico Primo Sandomiriensem et Lublinensem provincias Kronika Polska. MPH III, s Kronika Polska. MPH III, s. 644: Vladislaus, primogenitus Boleslai Curvi, cum monarchia Cracovie Slesiam provinciam a patre decedente lege testamenti adeptus est. 120

125 částech se však jeho používání zintenzivňuje a také objasňuje jeho význam. Monarchus je vrchní kníže, který ovládá Krakov (monarchia Cracovie nebo Cracoviensis), aniž by kronikář přesněji popsal vztahy mezi monarchou a ostatními Piastovci. Když se vyhnaní synové Vladislava II. upomněli po smrti rodičů na své dědictví, poprosili o pomoc císaře, který non bello sed precibus instat, ut si non monarchia saltem aliqua terre porcione donentur. 59 Tak se i stalo: Boleslaus monarchus [Boleslav IV. Kadeřavý] orphanos colligit et eis patrimonium Slezie concedit. Boleslav Dlouhý a jeho bratr Měšek však ihned po svém návratu vystoupili s nárokem na vrchní vládu (Boleslaus et Mesico, municipia preparantes a patruo monarchiam repetunt). 60 Vladislavovcům bylo přitom vytčeno, že se svého práva (ius primogeniture) vzdali. Slezský kronikář tuto skutečnost pouze konstatuje, aniž by jakýmkoliv způsobem slezské vévody obhajoval. 61 Na jedné straně bylo pro něho zřejmé, že Slezsko obdržel Vladislav II. již od svého otce. Nezatajuje však, že jeho synové vládli v patrimonium Slezie jen díky milosti knížete Boleslava IV. Pouze tyto pasáže kroniky, které jsou zčásti převzaty z Kadłubkovy kroniky a zčásti doplněné z vlastní invence kronikáře nebo tradice slezských Piastovců, obsahují zdůvodnění vlády slezských vévodů ve Slezsku a v Krakově. Tato tendence ve srovnání s koncepcí kroniky Vincentia Kadłubka je zřejmá.v dalších částech díla na podobnou argumentaci už nenarazíme. Další nezdařené pokusy Boleslava Dlouhého o Krakov slezský kronikář dokonce ani nezmiňuje, ačkoliv to neznamená, že by letopisec ztratil zájem o expanzivní politiku slezských vévodů. Ta je však v kronice vylíčena velmi specifickým způsobem. Vévoda Jindřich Bradatý získal Krakov, aniž by o něj usiloval. Naopak to byli Vladislav Odonic 62 a Konrád Mazovský, kteří chtěli dobýt a vládnout v Krakově. První dokonce nastražil léčku a nechal zavraždit krakovského vévodu Leška Bílého. Druhý využil této situace a vytáhl ke Krakovu. 63 Ze zisku malopolské rezidence se však nakonec radoval slezský vévoda Jindřich, protože relicta Lestkonis, tyrannide illius [Konráda Mazovského] considerata, cum consilio et consensu procerum pium principem Henricum, ducem Slesie, dictum cum barba, advocans se suosque duos parvulos filios 59 Kronika Polska. MPH III, s Kronika Polska. MPH III, s Kronika Polska. MPH III, s Je to o to překvapující, že kronika Vincentia Kadłubka obsahuje obranu práv synů Vladislava II., ale pouze ke Slezsku, nikoli k vrchní vládě, viz Magistri Vincentii dicti Kadłubek Chronica Polonorum. MPH SN XI., s Může to být jeden z důkazů, že slezský kronikář neměl k dispozici úplnou verzi Kadłubkového díla. 62 Kronika Polska. MPH III, s. 648: Odo, dux Gneznensis, aspirans monarchiam et in omnium Polonie mortem dolos cogitans Kronika Polska. MPH III, s. 648: Conradus dux Masovie monarchiam Cracovie occupare nitebatur. 121

126 tutele conmisit et monarchiam Cracovie illi resignavit. 64 Část Velkopolska dobyl Jindřich Bradatý jako odplatu za přepadení a zranění, které mu způsobil Vladislav Odonic v Gąsawě (v kronice je Nakło) roku 1228 a kvůli vyhnanému strýci Odonice, Vladislava. 65 V pohledu slezského kronikáře Jindřich Bradatý ani nemohl mít imperiální ambice. Tituluje ho zpravidla jako pius princeps (někdy jako dux, ale překvapivě nikdy jako monarchus!) a k jeho jménu často připojuje dovětek, že byl manželem svaté Hedviky (maritus sancte Hedwigis). Příslušnost k mnišskému řádu nezapřel autor letopisu ani v celkové charakteristice Jindřichovy osobnosti, v níž zdůraznil třicet let trvající cudný život a mnišský vzhled (tonzura a vousy), jako by byl konvršem cisterciáckého řádu. 66 Území, které Jindřich Bradatý během svého života získal a předal svému synu, nebylo jednotnou monarchií a v kronice je popisováno dvěma způsoby: (část A) monarchiam, quam filio suo Henrico cum terra Lubucense ac tota Polonia usque Wartam fluvium et ultra usque in Geschk castrum circa Gneznam cum tota Slesia tenendam dereliquit. 67 (část B) monarchiam, quam filio suo cum Slesia et Lubecensi terra et Calisiensi terra ac Pisrensi usque in Geschk castrum prope Gneznam tenendam dereliquit. 68 V obou případech je Slezsko a Krakov (monarchie) zmíněno velmi stručně, zatímco državy ve Velkopolsku jsou popisovány celkem podrobně. Může to svědčit o mimořádném zájmu kronikáře o toto území, které bylo předmětem sporu mezi slezskými a velkopolskými vévody. Na druhou stranu Polsko-slezská kronika nezaznamenala smlouvu mezi Vladislavem Velkopolským s Jindřichem Bradatým o nástupnictví, smlouvu Bradatého s Odonicem z roku 1234 o rozdělení vlády ve Velkopolsku, ani snahy synů Jindřicha Pobožného o restituci velkopolských držav na základě této smlouvy v polovině 50. let 13. století. Ještě překvapivější je 64 Kronika Polska. MPH III, s Kronika Polska. MPH III, s. 649: Iniurie siquidem prime et vulnerum, que in Nakel per Odonis tradicionem acceperat et propter exilium Vlodislai, fratris Odonis, qui in Slesiam propulsus a fratre exulabat, dux Henricus non inmemor, insurrexit contra Vlodislaum filium Odonis et evicit ab eo omnem terram Poznanie. 66 Kronika Polska. MPH III, s. 650: Tandem pius princeps Henricus cum beata sua uxore Hedwige, cum fere triginta annis ob castitatis vidualis insigne decus solempni voto a thoro matrimoniali et abstinuisset et ob religionis amorem tonsuram clericalem et barbam tamquam conversus Cisterciensis gestasset, unde et dux cum barba dicebatur, ad inferiores partes sui principatus descendens in Crosnam, beatum vite sue finem adeptus, ad cenobium solempne in Trebnicz, quod ipse devotus ac pius princeps omni liberalitatis studio sanctimonialibus construxit, sepeliendus deductus est, anno Dominis Kronika Polska. MPH III, s Kronika Polska. MPH III, s

127 mlčení, s nímž přechází kronika vládu Jindřicha IV. Vratislavského, dobytí Krakova a jeho korunovační plány. Jedním z důvodů sice mohlo být přerušení díla, co však bylo jeho příčinou, nebylo dosud přesvědčivě vysvětleno. Navíc kronika byla sepisována nejdříve v druhé polovině 80. let, zatímco snahy vratislavského vévody získat vrchní vládu či dokonce královskou korunu, pravděpodobně sahají až před rok Pokud by Jindřich IV. Probus byl zadavatelem díla nebo jeho adresátem, byl by postup kronikáře, který popisuje pouze jednu epizodu s dětství vévody (označuje ho jako puer), 69 nepochopitelný. Jindřich Pobožný v očích kronikáře byl ozdoben stejnými ctnostmi jako jeho otec (tam nomine quam virtutum decore patri consimilis) a byl vládcem monarchie (tzn. držel vrchní vládu) až do své brzké smrti na lehnickém bojišti. 70 O monarchii přišli slezští vévodové až po roce Největší zásluhy na tom měl podle kronikáře Boleslav Holý, který ztratil Velkopolsko a v Krakově si zvolili za knížete Boleslava Stydlivého (senior filius eius Boleslaus Poloniam perdidit et Cracovienses Boleslaum, filium Lestkonis occisi, monarchum constituunt). 71 Kronika není apoteózou vlády slezských vévodů, natož slezských Jindřichů. Nijak zvlášť se nezdůrazňuje jejich nárok na vrchní vládu v Krakově, kromě odstavců převzatých z kroniky Vincentia Kadłubka o sporu synů Vladislava II. Vyhnance s tehdejším seniorem rodu Boleslavem IV. Kadeřavým. Pisatel je sice kritický vůči malopolské opozici, která svrhla Měška III. Starého z trůnu, 72 ale jaksi smířen s realitou, že hlavní slovo k obsazení krakovského stolce měli malopolští velmoži v čele s krakovským biskupem. 73 Skutečně nelze na stránkách slezské kroniky najít alespoň stín nostalgie za regnum Polonie velkých Boleslavů, jehož obnovení by slezští Piastovci měli ve svém politickém programu? V diskuzi, zda mysl kronikáře byla zaměstnána ideou královského majestátu v Polsku, byly zatím vysloveny dva protichůdné názory. 74 Ve skutečnosti Polsko-slezská kronika obsahuje ve 69 Kronika Polska. MPH III, s Jde o zatčení Jindřicha, kterého kronikář označuje jako puer, akoliv mu tehdy bylo kolem 25 let, jeho strýcem Boleslavem Holým v roce Kronika Polska. MPH III, s. 643 a Kronika Polska. MPH III, s Srov. Kronika Polska. MPH III, s. 652: Unde Polonia, Cracovia et alie terre a filiis Henrici secundi recesserunt, sola Slesia illis sorte distributa remanente. 72 Kronika Polska. MPH III, s Kronika Polska. MPH III, s. 636: Illi [mezi nimi krakovský biskup Gedco] ad Kasmirum... monarchum constiuunt. Kronika Polska. MPH III, s. 638: Fulco, episcopus Cracovie, principem pronunciat Lesticonem monarchum Cracovie, aliis acclamantibus. 74 Michałowski, Roman: Princeps fundator. Studium z dziejów kultury politycznej w Polsce X-XIII wieku. 2. vyd. Warszawa 1993, s Srov. Labuda, G.: Kroniki genealogiczne, s. 50 a zejména Wilamowska, E.: Kronika polsko-śląska, s. 88, podle níž kronika polsko-śląska nie wykazuje nowej tendencji dziejopisarskiej: jej autora interesuje dynastia i ewentualnie prawa śląskich Piastów do tronu książęco-królewskiego w Polsce. Nie wypowiada się o powrocie świetności, nie szuka przyczyn upadku, mimo swoistego monarchizmu nie obchodzi go zatracona korona polska. 123

128 srovnání se zbytkem polské středověké historiografie nezvykle mnoho informací o královském titule a koruně Piastovců, které jsou často mylné, ale pro ideologickou výpověď díla nesmírně cenné. 75 V kronice je korunován nebo označen jako král téměř každý Piastovec vládnoucí před Boleslavem III. Křivoústým: Měšek I. - Primus itaque Polonorum princeps et rex Mesico baptismi graciam suscepit; 76 během návštěvy Hnězdna Otto III. coronavit suo dyademate Měška I. (omylem za Boleslava I. Chrabrého); 77 Anno 1001 Mesico primus rex Polonorum cristianus obiit. 78 Boleslav I. - Boleslaus primus, qui dictus est Chrabri ab imperatore Henrico primo sancto coronam suscepit. 79 Mešek II. - Iste licet coronatus non fuerit, propter dignitatem tamen uxoris nobilitatis rex appellatus est. 80 Kazimír I. Obnovitel Casimirus monachus ab imperatore Henrico pio coronatus. 81 Boleslav III. Křivoústý Huic Boleslao, cum in regem coronari deberet, angelus coronam de capite illius ac regi Ungarie Michaeli inposuit Mularczyk, J.: Echa koronacji, s Kronika Polska. MPH III, s Kronika Polska. MPH III, s Kronika Polska. MPH III, s Kronika Polska. MPH III, s Kronika Polska. MPH III, s Kronika Polska. MPH III, s Královecký dodatek o Kazimíru Obnoviteli sice není dosvědčen v jiných rukpisech, přesto jeho obsah prozrazuje úzkou souvislost s královskou hodností, o níž je řeč v hlavním textu kroniky. Kronika Polska. MPH III, s : Sceleratissimus itaque Maslaus mala malis accumulans congregata iterum multo maiori multitudine Pruscorum, Donorum, Maritimorum intrans Poloniam ipsam fere totam incendiis, spoliis et rapinis tam animalium quam hominum utriusque sexus immaniter delevit et prostravit, propter quod Kazmirus in tantam amaritudinem animi est prolapsus, quod quasi desperando dicebat, papam non potuisse super voto religionis et continencie, quod voverat, et super recepcione sacrorum ordinum dispensare; eum ex delicto suo iram dei meruisse, talem plagam super populum suum ex promissione divina ab inimicis Christi descendisse. Cumque in maxima anxietate fuisset constituus, ecclesiam, quam Dambrouca ad honorem genetricis dei beate Marie in castro Ostrow fundaverat, intravit et a se gladium, quo percinctus fuerat, dissoluit ponens super altare; deo et beate Marie et beatis apostolis Petro et Paulo disponendo in animo suo iterum velle monachari, dyadema regalis imperii resignando. Et sic in extasi positus cum ante altare cubaret, in oracione aliquantulum obdormivit. Ad quem vox venit dicens: Surge! Quid dormis? Tolle gladium tuum et irrue in hostes. Qui audiens surrexit et se undique conspiciens neminem vidit. Et iterum ad oracionem se prostravit,et secundo obdormivit, et eadem vox iterum venit, et surgens neminem vidit. Et cum tercio orando obdormisset, eadem vox cim eisdem verbis ad eum tercio venit. Et cum neminem conspexisset, surgens ayt: vere, sicut propter peccata mea deus permisit populum meum deleri, sic et me vult delere, et melius est, me in manus inimicorum incidere, quam mandata dei mei delinquere, et sicut fuit voluntas eius e celo, sic fiat. Et statim arrepto ense ad altare barones suos, qui tunc propter lassitudinem dormierat, licet pauci fuissent, excitavit, statimque ascensis equis signo sancte crucis se signantes et in exercitum hostium irruentes; mox quidam ipsis affuit in area in albis vestibus, et in albo equo vexillum album super ipsos haiulando clamabat: in hostes, in hostes, in hostes, in hostes, et tamdiu hoc clamabat, donec illum totum exercitum devicit viriliter et prostravit ita, quod fluvius Vartha ultra ripas validissime inundavit de sanguine occisorum. Devictis itaque inimcis in tantam animositatem ex conflicto illo proruperunt, quod in semetipsos viriliter irruebant, set illico uno nomine omnes, audientes se clamari, mutuo se cognoverunt, illumque et albo equo vexilliferum ulterius non viderunt. In loco vero pugne urbem construxit, quam racione cogniciones Poznan appellavit. Interpretaci této epizody viz Michałowski, R.: Princeps fundator, s Kronika Polska. MPH III, s

129 Historická (ne)věrohodnost těchto zpráv je pro naši analýzu druhořadá. Daleko důležitější je cílená snaha kronikáře dokázat královskou hodnost u většiny Piastovců, ať už je ve svých předlohách našel či nikoli. Ačkoliv Měšek I. nebyl ve skutečnosti nikdy korunován, slezský kronikář právě prvního křesťanského polského vládce nejčastěji označuje titulem rex. Boleslav Korunovace Chrabrého z rukou císaře Jindřicha, byť se rozchází s realitou, lze opět přičíst specifické historické koncepci Polsko-slezské kroniky podřízenost polského království říši. Královská koruna byla tedy Piastovcům udělována z milosti římských císařů. Ačkoliv byl Měšek II. korunován, kronikář tuto skutečnost nezmiňuje, protože ji nenašel ve svých pramenech. S královským titulem se však v letopisech setkal, proto přišel s oním poněkud zvláštním vysvětlením, že jeho titul byl odvozen od vznešeného původu jeho manželky. U Kazimíra I. Obnovitele nejsou doloženy ani řeholní sliby (pouze v nadpisech kapitol kroniky Galla Anonyma) ani korunovace, proto i jeho titul je třeba chápat jako ideový záměr pisatele. Není snadné vysvětlit, proč mezi korunovanými Piastovci chybí Boleslav II. Smělý, jehož korunovace roku 1076 byla sice občas problematizována, ale její tradice v polských letopisech zcela nezanikla. Je nepravděpodobné, že by o ní slezský kronikář nevěděl, obzvlášť když i v jiných případech mu nedostatek pramene nebránil titulovat nějakého Piastovce králem. Za pominutím královského titulu u Boleslava Smělého se možná skrývá osobní nechuť anonymního kronikáře, pravděpodobně cisterciáka, vysvětlovat, proč král, který byl korunován z vůle papeže, brutálně zavraždil krakovského biskupa. Jinak ale kronikář nesdílí stejnou historickou koncepci s autorem legendy o sv. Stanislavovi, podle níž bylo rozdělení regnum Polonie Božím trestem za brutální vraždu svatého. 83 Zadostiučiněním za smrt hierarchy bylo podle slezského cisterciáka privilegium Kazimíra Obnovitele pro polskou církev. 84 Boleslav III. Křivoústý měl být sice korunován, avšak podle kronikáře to nebylo podle boží vůle, proto byl poslán anděl, který sňal korunu z Boleslavovy hlavy a zanesl ji do Uher. Podle J. Mularczyka kronikář zpracoval tuto epizodu na základě Uhersko-polské kroniky, která ovšem tento příběh umístila do doby vlády Měška I. a hlavně jej vylíčila jinak. 85 V noci před tím, kdy koruna měla být odeslána z Říma do Polska, papeže navštívil anděl, který mu nařídil, aby 83 Vita sancti Stanislai Cracoviensis episcopi (Vita maior). MPH IV, s : Et sicut ipse corpus martiris in multas partes secuit et in omnem ventum dispersit, sic Dominus regnum eius scidit et plures principes in eo dominari permisit et, ut peccatis nostris exigentibus in presenciarum cernimus, hoc regnum in se ipsum divisum in conculcacionem et direpcionem vastantibus per circuitum dedit. 84 Kronika Polska. MPH III, s. 625: Hic [Kazimír Obnovitel] ecclesiis Polonie ob mortem sancti Stanislai omnem libertatem dedit. 85 Mularczyk, J.: Echa koronacji, s

130 královský diadém neposílal polskému knížeti, nýbrž do Uher. 86 Boleslavem III. Křivoústým jakoby zájem kronikáře o královskou korunu skončil a na jejich místo nastoupila monarchia Cracovie a její vládce monarchus. Byla by to svérázná interpretace polských dějin, v níž by hlavní slovo nehrála touha po znovu sjednocení rozdrobeného regnum Polonie, jako v případě legend o sv. Stanislavovi. Slezský kronikář zřejmě akceptoval realitu rozděleného království, ovšem nikoli ztrátu královského majestátu. Je ovšem otázkou, jestli ve slezských Piastovcích viděl vévody, kteří měli obnovit královskou hodnost v Polsku. Jedna epizoda ze života Boleslava Dlouhého prozrazuje královské motivy: Ten [Boleslav Dlouhý], když pobýval v exilu v říši, se zúčastnil tažení císaře Fridricha Barbarossy k Milánu. Slezský kronikář popisuje obléhání města slovy: Když císař oblehl Milán, každý den z města vycházel jakýsi obrovský muž v brnění a na koni a činil výčitky směrem k císařskému táboru. Navrhoval souboj muž proti muži za dobytí města. Když se mu nikdo neodvážil postavit, Boleslav, který slyšel o žalostném postavení své ženy a svých synů, sebral odvahu a rozhodl se, že buď přijde v souboji o život jako muž nebo porazí toho posměvače a ukončí protahující se obléhání a své vyhnanství. Připraven podle svého zvyku na boj, čekal na správný okamžik jeho vystoupení, tajně vyšel z tábora a pouhým kopím zaútočil a skolil nepřítele. Tomu pak uťal hlavu a jako druhý David (tamquam alter David victor) se vrátil do tábora. Když povstal z této vřavy velký pokřik, císař zjistil, co se stalo, a nechal si zavolat Boleslava a toto mu řekl: Ačkoliv bychom ti měli gratulovat k vítězství, přesto jsme překvapeni a s hněvem jsme pátrali o tvém riskantním a nebezpečném činu, proč tak nebezpečný podnik nebyl projednán, a proč jsi mi jej chtěl dát. Mohlo to totiž způsobit záhubu našemu táboru a nám zlo a zmatek. Ten by byl o to větší, že pocházíš z rodu, který svou urozeností je spřízněný s císařským majestátem (ex nobilitatis prosapia constat te viciniorum imperatorie maiestati). 87 Příběh, který se podle Benedykta Zientary odehrál v letech , 88 obsahuje dvě narážky na královskou hodnost Boleslava Dlouhého. První odkazuje na starozákonní předobraz izraelského krále Davida, který porazil obra Goliáše. Druhá narážka je skryta v řeči císaře, která je sice výtkou, nicméně je v ní potvrzeno spříznění vévody Boleslava s císařským rodem. Královské motivy příběhu jsou v kontextu kroniky ojedinělé a není zcela zřejmé, jakému účelu měly sloužit. Kronikář s nimi totiž dále v textu nijak nepracuje. Hrdinský čin Boleslava jakoby 86 Kronika węgiersko-polska. MPH I, s Kronika Polska. MPH III, s Zientara, B.: Bolesaław Wysoki, s Historická věrohodnost epizody je v kontextu této kapitoly druhořadá. 126

131 pouze dokazoval jeho velkou urozenost a příbuznost předka slezských vévodů s císařském dvorem. Bezprostředním důsledkem zabití obra u Milána, byla materiální pomoc císaře, s níž se Boleslav mohl vrátit do Polska a získat zpět otcovské dědictví. V každém případě kronikář z tohoto příběhu nevyvozuje žádný nárok na královský titul nebo vrchní vládu pro slezské Piastovce. Polským historikům nemálo potíží působila následující pasáž obsahující královský titul. Ten je zmíněn jen mimochodem, neboť hlavním tématem této části je spor mezi syny Jindřicha Bradatého, proto uveďme tragickou příhodu v celém rozsahu: Za života Jindřicha a jeho ženy, ďábel zasel símě neshody mezi jejich syny, Jindřicha a Konráda. Otec svému mladšímu synovi Konrádovi určil za manželku dceru saského vévody a udělil mu lužickou zemi a Lubuš, staršího syna Jindřicha se snažil ustanovit králem Polska (Henricum regem Polonie instituere nitebatur). Když to zjistil Konrád, který zatracoval Němce, sebral vojsko z různých polských provincií a chtěl vyhnat bratra s nemnoha Němci, kteří tehdy byli ve Slezsku. Otec a matka, protože nedokázali uklidnit to zlo, raději odešli - otec do Hlohova a matka do Němčí a dovolili, aby se synové setkali. Stalo se tak na poli mezi Lehnicí a Zlotoryjí na místě zvaném Studnica nebo kostel svatého Rufa. Jindřich, s nímž dorazili Němci (jak sedláci, tak rytíři), které shromáždil odjinud, zahubil mnoho Poláků a vítězně ovládl bitevní pole. Mnohé zahnal, kteří dokázali uniknout. Konrád, který doufal v zachování života, utekl k otci, sestoupil do pustiny v Tarnavě, kde během lovu spadl z koně, polámal si nohy a zemřel. Byl přenesen do kaple v Třebnici, kde byl pohřben kvůli své sestře, která ho velmi milovala. Dostal přídomek Kadeřavý (Crispus). Když jeho matka byla přivolána k pohřební slavnosti, mlčelo se o jeho smrti, jako by přišla k nemocnému. Řekla: Zbytečně předstíráte jeho nemoc. Přispěchala jsem k pohřbu toho, o jehož smrti jsem věděla dříve, než nevinná krev mnohých byla vylita kvůli jeho opovážlivosti. 89 Zdá se, že onu ojedinělou větu o snaze Bradatého korunovat svého syna Jindřicha není možno chápat jinak, než v doslovném smyslu. Výklad titulu rex Polonie ve smyslu panovník Velkopolska není příliš přesvědčivý, ačkoliv Jindřich Pobožný jím za života svého otce skutečně byl. Na druhou stranu kronikář ani v této epizodě ani na jiném místě svého díla nedokazuje, že by Jindřich Pobožný měl nést korunu, kterou anděl odňal Boleslavovi III. Křivoústému a přenesl ji do Uher. Královský titul Pobožného navíc stojí naprosto osamocen i vůči koncepci krakovské monarchie slezského kronikáře. Z doslovného chápání věty o 89 Kronika Polska. MPH III, s

132 královské koruně nelze tedy odvodit nic zásadního pro porozumění tohoto příběhu, ačkoliv rozhodnutí vévody Jindřicha dalo podnět k bratrovražedné válce. Byl však královský titul a koruna hlavním sporným bodem mezi bratry? Čteme-li citovanou pasáž mezi řádky, zjistíme, že nám kronikář asi nechtěně odhaluje něco ze složitých rodinných vztahů mezi Bradatým, jeho ženou Hedvikou a jejich potomky. Konrád je v kronice pravidelně označován jako mladší syn, ačkoliv podle K. Jasińského právě Jindřich Pobožný byl mladší než Konrád. 90 Proč rodiče znesvářených bratrů odjeli do od sebe velmi vzdálených míst? Proč se poražený Konrád uchýlil k otci, když právě z jeho vůle (podle kronikáře) měl být jeho bratr povýšen na krále a on měl obdržet náročnou a nevděčnou úlohu správce nárazníkových zemí na říšsko-polském pomezí (Lužice a Lubuš)? Kam odchází vítězný Jindřich, nám kronikář sice nesdělil, ale můžeme si domyslet, že patrně k matce. Tělo Konráda, který zemřel při lovu, nechala jeho sestra pochovat v Třebnici, protože ho podle kronikáře nesmírně milovala (maxime diligebat). Hedvika, která byla poslána, aby navštívila nemocného syna, nejen projevila svůj prorocký dar, ale hlavně svůj názor na Konráda, který dle jejích slov byl zodpovědný za prolitou nevinnou krev. 91 Polsko-slezská kronika, která vznikla pravděpodobně v cisterciáckém klášteře v Lubuši, není dvorskou kronikou, ačkoliv jejím hlavním tématem jsou dějiny slezských vévodů z piastovského rodu. Autor kroniky silně zdůrazňuje monarchické ideje - téměř všichni Piastovci před Boleslavem III. Křivoústým byli králi. Posledně jmenovanému byla koruna odebrána andělem a místo ní zůstala pouze monarchia Cracovie. Kronikář však nikde v textu svého díla neprozrazuje touhu po obnovení královské hodnosti, je smířen s rozdělením Polska na jednotlivé části a hlavně ve slezských Piastovcích nevidí vévody, kteří by měli znovu vybudovat regnum Polonie. Mezi seniorátem a primogeniturou Zkoumáme-li právní argumenty, o něž slezští Piastovci opřeli své nároky na vládu ve Slezsku a ostatních piastovských údělech, nelze pominout nástupnický řád ustanovený údajně za vlády knížete Boleslava III. Křivoústého, který měl zapříčinit rozpad jednotného polského království. Diskuze, která probíhá kolem tohoto nedochovaného a víceméně předpokládaného 90 Jasiński, K.: Rodowód Piastów śląskich. Tom I., s Srov. Zientara, B.: Konrad Kędzierzawy i bitwa pod Studnicą. PH 70, 1979, s ; Mularczyk, J.: Kronika Polska i jej relacja o bitwie pod Studnicą. KH 95, 1988, s

133 dokumentu téměř od samého počátku polského kritického dějepisectví, dosud nevyústila v jednoznačný výsledek. 92 Shoda nepanuje ani ohledně rekonstrukce obsahu statutu, jenž se opírá o písemná svědectví vzniklá o několik desítek let později. 93 Torzovitost a protichůdnost historických svědectví dokonce vzbuzují pochybnosti o samotné existenci ústavní listiny. Tento stav pramenné základny příliš nepřispívá k tomu, abychom porozuměli místu a významu statutu v politice slezských Piastovců, přesto se o to v následujících odstavcích pokusím. Všechny úvahy ohledně dokumentu vycházejí ze svědectví kronikáře Vincentia Kadłubka, autora Chronica Polonorum z počátku 13. století. Ten se o nástupnickém řádu zmiňuje na třech místech svého díla. V prvním a současně literaturou nejčastěji zmiňovaném případě popisuje, jak na smrtelné posteli ležící Boleslav III. Křivoústý nařídil sepsat testament (testamentales mandat conscribi codicillos), kterým chtěl předat vládu v království svým čtyřem synům a stanovit přesné hranice jejich údělů. Nejstaršímu z nich pak přiřkl Krakov a vrchní vládu. Nástupnická otázka se pak měla řídit zásadou seniorátu a primogenitury. 94 Podruhé Kadłubek zmínil Boleslavův statut v kontextu łęczyckého sjezdu, na němž roku 1180 polský kníže Kazimír Spravedlivý zakázal konfiskace majetku zemřelého biskupa (ius spolii). Závěry sjezdu potvrdil papež Alexander III., avšak konfirmace neobsahuje žádné údaje ohledně zrušení seniorátu. 95 Pouze podle relace kroniky byla Kazimírova vláda potvrzena božským výrokem Alexandra III., aby mu otcova vůle nebyla překážkou, neboť vrchní vláda byla vyhrazena pouze nejstaršímu a spory o nástupnictví rozhodovala zásada prvorozenství Přehledně o dějinách bádání viz Wenta, Jarosław: O stróżach testamentu Bolesława Krzywoustego. In: Społeczeństwo Polski średniowiecznej. Zbiór studiów. Tom VIII. Red. Stefan K. Kuczyński. Warszawa 1999, s a Labuda, G.: Testament Bolesława Krzywoustego. In: Opuscula Casimiro Tymieniecki septuagenario dedicata. Poznań 1959, s , který navíc odmítl názor T. Wojciechowského ohledně existence tzv. centrálního knížectví přináležejícího seniorovi. Proti Labudovi se tradiční názor rozhodl hájit Buczek, Karol: Jeszcze o testamencie Bolesława Krzywoustego. PH 60, 1969, s Naposledy a velmi zdařile o statutu Bieniak, Janusz: Na rozdrożu. Statut Krzywoustego. In: Monarchia Piastów (Polska. Dzieje cywilizacji i narodu, 2. svazek). Ed. M. Derwich. Warszawa - Wrocław 2003, s , 62-65, Od dob Stanislava Smolky se soubor interpretovaných pramenů v podstatě nezměnil. Viz Smolka, Stanisław: Testament Bolesława Krzywoustego. In: Rozprawy i sprawozdania z posiedzeń Wydziału Historyczno-Filozoficznego Akademii Umiejętności. Tom XIII, Kraków 1881, s Magistri Vincentii dicti Kadłubek Chronica Polonorum. MPH SN XI. Ed. M. Plezia, Kraków 1994, s. 118: Qui dum fatale munus a se iam exigi sentiret, testamentales mandat conscribi, in quibus et auitarum vices uirtutum et regni successionem quattuor legat filiis, certos tetrachiarum limites disterminans, eatenus ut penes maiorem natu et Cracouiensis prouincie principatus et auctoritas resideret principandi. De quo si quid humanitus obtigisset, semper etatis maioritas et primogeniture ratio litem successionis decideret. 95 KDW I, s , č Magistri Vincentii dicti Kadłubek Chronica Polonorum. MPH SN XI., s. 150: diuino cuius oraculo principatus Kazimiri confirmatur, ne paterna illi uoluntas ullum pariat preiudicium qua cautum fuerat, ut penes maiorem natu principandi resideret auctoritas, ut in principatu litem successionis ratio primogenitore dirimeret. Domněnku starší literatury o novém nástupnickém řádu, který měl být údajně přijat na łęczycké synodě, i Kadłubkovy údaje o papežském a císařském potvrzení těchto synodních ustanovení příkře odmítl Adamus, Jan: O mniemanej łęczyckiej ustawie sukcesyjnej roku Collectanea theologica 17, 1936, s Pouze částečný 129

134 Třetí zmínka o statutu je ve slavnostní promluvě, kterou kronikář vložil do úst krakovskému biskupovi Fulcovi (polsky Pełka), jenž s ní vystoupil na svolaném sněmu po smrti knížete Kazimíra Spravedlivého. Biskup obhajoval právo nezletilých Kazimírových synů (Leška a Konráda) na krakovský trůn před ostatními Piastovci. Na námitku, že královstvím by nemělo vládnout dítě, biskup Fulco podle Kadłubka prohlásil: Tato námitka by měla oprávnění v případě, kdyby se jednalo o volbu a nikoli o právo nástupnictví. Jinou totiž právní moc má volba (ius electionis) a jinou zásada nástupnictví (ius successionis). V prvním případě lze postupovat podle zcela svobodného uvážení, v druhém případě platí nezbytnost práva. V prvním případě jsou vyloučeni všichni, kteří ještě nedosáhli dospělosti, v druhém případě nelze pominout ani nemluvňata ani pohrobky, i kdyby porušovali slavnostně potvrzený (doslova obehnán hradbou - vallatum) testament. 97 Kadłubek ústy krakovského biskupa pozoruhodným způsobem zdůvodňuje právo nezletilých synů Kazimíra, když překvapivě hovoří o právu nástupnictví a nikoli volbě. A aby nebylo pochyb, uzavírá biskup Fulco svou řeč odvoláním se na rozhodnutí dvou nejvyšších autorit středověké christianitas - papeže a císaře: Ani ústava praotců, která stanovila, že vždy starší má právo na vrchní vládu, zde není překážkou, neboť ta byla zrušena papežem Alexandrem a císařem Fridrichem, kteří mají pravomoc ustanovovat i rušit právo. Ještě za života staršího Měška oba ustanovili a potvrdili (constitutus et confirmatus) v témže knížectví Kazimíra. 98 Kadłubkovy údaje vzbuzují značnou nedůvěru již z toho důvodu, že jeho pojetí nástupnického řádu není příliš konzistentní. Myšlenku, že vrchní vládu dědí vždy nejstarší z dynastie, se snaží všemi způsoby potlačit, avšak jako protiváhu neklade právo volby knížete velmoži, nýbrž, jako v případě synů Kazimíra Spravedlivého, dědický nárok bezprostředních mužských potomků. Nejasnost zvyšuje také jeho synonymické pojetí termínu seniorát a primogenitura. Avšak daleko větší překážkou v přijetí Kadłubkova svědectví je skutečnost, že jeho text není možné ověřit žádným jiným (až na jednu výjimku) relevantním soudobým pramenem, který by mohl líčení kronikáře potvrdit nebo vyvrátit. V hledání původního znění statutu nám nepomohou ani polské letopisy 13. století, ačkoliv oplývají detaily o počtu a rozsahu údělů přidělených Boleslavovým synům. Téměř celá polská historiografie 13. století totiž vychází z textu Chronica Polonorum, který byl dále upravován podle aktuální politické situace souhlas s jeho názory vyjádřil Grodecki, Roman: Zjazd łęczycki r In: Polska Piastowska. Warszawa 1969, s Magistri Vincentii dicti Kadłubek Chronica Polonorum. MPH SN XI., s Magistri Vincentii dicti Kadłubek Chronica Polonorum. MPH SN XI., s

135 nebo tradice pěstované na dvorech jednotlivých knížat. 99 Samotnou existenci jakési zásady regulující nástupnictví po smrti Boleslava III. Křivoústého musíme pravděpodobně předpokládat minimálně ze dvou důvodů. Do dějinné koncepce Vincentia Kadłubka seniorát vůbec nezapadal, neboť kronikář hájil stanovisko malopolských velmožů, kteří roku 1177 zvolili Kazimíra Spravedlivého na krakovského knížete, aniž by byl tehdy nejstarším z piastovského rodu, a roku 1194 dosadili na stolec jeho syna Leška Bílého s pominutím zásady seniorátu. Nárok krakovského biskupa a velmožů na výběr vhodného kandidáta na knížecí stolec v Krakově je charakteristickým prvkem v dějinách polského království druhé poloviny 12. a celého 13. století. Kronikář vyrůstající v tomto prostředí neměl důvod konstruovat stařešinský řád, který by zásadním způsobem narušoval historickou koncepci jeho díla. Druhým argumentem pro existenci jakéhosi statutu je papežská bula Significavit nobis z roku 1210 (tedy vydaná přibližně v době, kdy Kadłubek psal své dílo) 100 potvrzující platnost ustanovení Křivoústého. Srovnáním textu kroniky s papežskou listinou narazíme na shody, ale i na určité, ne zcela bezvýznamné odlišnosti. Inocenc III. připomíná hnězdenskému arcibiskupovi, že quondam.. dux Polonie certam dederit singulis filiorum suorum in Polonia portionem, principalem civitatem Cracon maiori natu reservans instituit, ut semper qui esset de ipsius genere prior natu, civitatem teneret eandem, ita quod si maior decederet vel cederet iuri suo, qui post eum de toto genere maior esset, ipsius civitatis possessionem intraret. Hoc autem perpetuis temporibus observari precipiens per sedem apostolicam optinuit approbari omnes illos faciens excommunicatione percelli, qui statutum huiusmodi auctoritate apostolica roboratum presumerent violare. Unde nobis humiliter supplicavit, ut nostris vobis daremus litteris in mandatis, quod nec vos ipsi statutum violaretis huiusmodo nec permitteretis ab aliis violari illos, qui contravenire presumerent, anathematis sententia ferientes 101 Shody textu listiny s textem Kadłubka můžeme shrnout do dvou bodů: synové Boleslava III. Křivoústého obdrželi úděly 99 Srov. Derwich, Marek: Testament Bolesława Krzywoustego w polskiej historiografii średniowiecznej. In: Historia XXXIII. AUW No 499. Wrocław 1980, s , který sice hypoteticky předpokládá, že původní znění statutu bylo zaznamenáno v dnes nedochované stručné letopisecké poznámce v krakovských katedrálních análech, která se stala výchozím bodem jak pro kronikáře Kadłubka, tak i celou polskou historiografickou tradici 13. století, ovšem její rekonstrukce (za předpokladu, že existovala!!) je dnes pochopitelně nemožná. 100 Podle Plezia, Marian: Wstęp. In: Magistri Vincentii dicti Kadłubek Chronica Polonorum. MPH SN XI., s. X Vincetius Kadłubek začal sepisovat své dílo ještě za života knížete Kazimíra Spravedlivého (před rokem 1194), avšak roku 1207 tuto činnost přerušil, neboť byl zvolen na krakovský biskupský stolec. Po deseti letech episkopátu se Kadłubek zřekl církevní hodnosti a vstoupil do cisterciáckého kláštera, kde měl svou kroniku dokončit. K autorovi a kronice viz úvod v polském překladu kroniky z pera B. Kürbis, Mistrz Wincenty Kadłubek Kronika Polska. Wrocław 2003 (2. vyd.), s. V-CXXIX a soubor studií z vědeckého sympozia, které se konalo 23. a 24. listopadu 1973 v Poznani, Studia Źródłoznawcze 20, 1976, s

136 vrchním knížetem bude vždy nejstarší z rodu a bude držet (bula civitas; Kadłubek provincia) Krakov Papežská bula má oproti kronice navíc tyto body: senior se může vzdát svého práva (cederet iuri suo) a pak by měl nastoupit na jeho místo opět nejstarší z celého rodu (de toto genere) hnězdenský arcibiskup a jeho suffragáni jsou důrazně vybízeni, aby dohlídli na dodržování tohoto ustanovení, a aby proti jeho rušitelům uplatnili exkomunikaci Z obou pramenů sice čiší snaha o přizpůsobení se aktuální politické situaci, 102 přesto značný překryv v obsahu obou textů naznačuje, že v Polsku existovala společně sdílená představa o rozdělení země mezi syny Křivoústého, z nichž nejstarší měl jako vrchní kníže (princeps) vládnout a sídlit v Krakově. Měla ale tato představa z počátku 13. století reálný základ z doby kolem roku 1138? Na tom, že po smrti Křivoústého bylo polské království rozděleno mezi jeho syny, se ostatně shodují i říšské letopisy, 103 včetně kronikáře Oty z Freisingu. 104 Unikáním svědectvím je však listina vratislavského biskupa Roberta z roku 1139, kdy Boleslauo tercio Polonie principe defuncto, regnantibus pro eo filiis eius Wladislauo in Cracouia, Boleslauo in Masouia, Misicone in Poznania Na první pohled překvapí, že nijak není vyzdvižena Vladislavova vrchní vláda, avšak může to být způsobeno tím, že vratislavský biskup nepatřil mezi zastánce vlády Vladislava II. Citovaná věta svádí k myšlence, že všichni tři bratři vládli společně a ve vzájemné shodě. Není to zcela vyloučeno. Spoluvládu sourozenců potvrzuje i o téměř deset let mladší zápis v plocké bibli k roku 1148, kdy in Polonia regnantibus Bolezlao, Mysecone et Hinrico, fugatque de terra Wlodizlao. 106 Politické uspořádání v polském království po roce 1138 lze popsat dvojím 101 SUb I, s. 87, č Naopak Edward Rymar dává příliš jednostranně přednost papežské bule a její text téměř ztotožňuje s nedochovaným statutem Křivoústého. Viz Rymar, Edward: Primogenitura zasadą regulującą następstwo w pryncypat w ustawie sukcesyjnej Bolesława Krzywoustego. Sobótka 48, 1993, s. 11: bulla zapewne odwołuje się wprost do tekstu statutu. 103 Annales Magdeburgenses. MGH SS XVI, s. 186: Eodem anno obiit Bolizlaus dux Polanorum, relinquens quinque filios superstites, quibus et divisit hereditatem suam coram episcopis et principibus illius terrae. E quibus Bolizlavus, quia senior erat et gener Conradi regis, ducatum illius terre obtinuit... Annales Palidenses. MGH SS XVI, s. 82: Dux Poloniensis Bolizlaus, tribus filiis suis divisa hereditate, maiori ducatum moriens commendavit. 104 Ottonis et Rahewini Gesta Friderici I. Imperatoris. MGH SrG XLVI., s : Venerunt ad predictum concilium cum bulla aurea nuncii iunioris Romanorum regis Heinrici, tam de sublimatione sua ad imperium Romano pontifici significantes quam de tribus fratribus Poluniae, qui eiecto quarto et seniore ducatum inter se diviserant, ac de episcopis illius provinciae, qui super hoc patri ipsorum iuramentum prestiterant, querimoniam facientes. 105 SUb I, s. 15, č Kozłowska-Budkowa, Zofia: Płockie zapiski o cudach z r KH 44, 1930, s Srov. Labuda, G.: Testament, s

137 způsobem: buď fungovala (byť jen nakrátko) spoluvláda všech dospělých Piastovců s nejstarším v čele jako primus inter pares nebo vrchní vláda jednoho knížete byla neomezena a mladší bratři dostali některé části země do správy, avšak nikoli jako dědičné úděly. 107 Všechny ostatní údaje, o nichž se v literatuře vedl a stále vede spor: jak rozsáhlé byly jednotlivé úděly, kolik jich bylo, 108 jakým způsobem uplatňoval senior své vrchní právo nad ostatními Piastovci a čím bylo zaručeno nástupnictví v další generaci Piastovců, ať už na knížecím stolci v Krakově nebo v údělech atd., nelze spolehlivě rekonstruovat. Spíše je nutno předpokládat, že údajný statut tyto záležitosti vůbec neobsahoval. Podle všeho rok 1138 nebyl žádnou revoluční změnou v dosavadní praxi předávání vlády v piastovské dynastii, v níž dominovalo jedno nezpochybnitelné pravidlo: každý Piastovec měl nárok na dědictví po svém otci, 109 avšak, kdo zasedne na knížecím stolci, bylo vždy ovlivněno mnoha faktory: vůle otce, souhlas velmožů, věk, charizma, schopnosti kandidáta apod. 110 Situace po roce 1138 spíše ukazuje na kompromisní dohodu všech zúčastněných stran (knížete, jeho synů a velmožů), 111 která měla regulovat pouze vztahy mezi syny Boleslava III. Křivoústého. Zůstává však velkou neznámou, jak se z původního jednorázového rozhodnutí stal v Kadłubkově kronice a papežské bule Significavit nobis všeobecně platný princip. Příběh slezských Piastovců navíc ukazuje, že se potomci Vladislava II. ani ostatní Piastovci při uplatňování svých nároků neodvolávali (až na epizodu kolem roku 1210) na poslední vůli Křivoústého či jeho nástupnický řád. Spory Vladislava II., nejstaršího syna Křivoústého, s nevlastními bratry začaly brzy po roce 1138 a nakonec přerostly v otevřený konflikt, který vyvrcholil jeho porážkou roku 1146 a 107 Druhou možnost zastával už před lety Dowiat, Jerzy: Polska państwo średniowiecznej Europy. Warszawa 1968, podle něhož Vladislav II. vládl jako vrchní kníže nad celým regnum Polonie a jeho mladší sourozenci drželi území pouze jako správci. Jediné novum statutu spatřoval v zavedení seniorátu jako zásady regulující nástupnictví na knížecím stolci. Jeho teze přijali a dále rozvíjeli Bieniak, Janusz: Polska elita polityczna XII wieku (Część I. Tło działalności). In: Społeczeństwo Polski średniowiecznej. Zbiór studiów. Tom II. Red. Stefan K. Kuczyński. Warszawa 1982, s a Dworsatschek, Mariusz: Władysław II Wygnaniec. Wrocław 1998, s Naopak dědické úděly nově obhajovala Biniaś-Szkopek, Magdalena: Bolesław IV Kędzierzawy książę Mazowsza i princeps. Poznań 2009, s Srov. Spors, Józef: Podział dzielnicowy Polski według statutu Bolesława Krzywoustego ze szczególnym uwzględnieniem dzielnicy seniorackiej. Słupsk Benyskiewicz, Krzysztof: Mieszko Bolesławowic Źródła i tradycja historiograficzna. Kraków 2005, s Na zásadní rozdíl mezi nárokem na dědictví po otci a nárokem na knížecí stolec upozornil už Balzer, Oswald: O następstwie tronu w Polsce. Studya historyczno-prawne. In: Rozprawy Akademii Umiejętności Wydział Historyczny-Filozoficzny. Serya II. Tom XI. (T. 36). Kraków 1897, s Jako kompromis chápe statut i Grudziński, Tadeusz: O akcie sukcesyjnym z czasów Bolesława Krzywoustego. CPH 24, 1972, s , který sice příliš přeceňuje zásadu samovlády v 10. až 12. století, přesto předložil důležitou otázku, která bádání o statutu posunula správným směrem: z čí vůle nástupnický řád vznikl a komu měl nejvíc prospět? 133

138 vyhnáním i s rodinou do říše. 112 Vypuzený Piastovec sice získal podporu u římského krále, s nímž ho pojily příbuzenské svazky, avšak návratu do vlasti se už nedožil. 113 Boleslav IV. Kadeřavý slib, který složil při poddání se Fridrichu Barbarossovi roku 1157, že svého bratra přijme zpět, nesplnil. 114 Podle Kadłubka se měl Vladislav II. vrátit pouze jako spoluvládce, nikoli jako princeps. 115 Podařilo se to až jeho synům (Boleslavovi, Měškovi a Konrádovi) v roce 1163 a opět za vydatné pomoci Barbarossy. 116 Detaily nalezneme pouze u Vincentia Kadłubka, který píše o předání Slezska Vladislavovcům (Wladislaidas), jak je sám nazývá, bez několika důležitých hradů, které si ponechal Boleslav IV. Kadeřavý ve své moci. 117 Kronikář dále uvádí fiktivní rozhovor mezi příchozími Piastovci z říše a knížetem Boleslavem. Jeho obsahem byl spor o to, na jakém právním základě se synové Vladislava II. mohli chopit vlády ve Slezsku. Podle jedné strany jim bylo Slezsko uděleno jako dar z milosti knížete, kdežto obdarovaní Piastovci trvali na nepopiratelném nároku na dědictví po otci. Na to jim Boleslav Kadeřavý namítl, že se sami tohoto práva zřekli. S tím sice Vladislavovci souhlasili, avšak toto zřeknutí se práv bylo podle nich učiněno nedobrovolně a pod nátlakem. 118 Anonymní autor první slezské kroniky (Polsko-slezská kronika) vylíčil tytéž události o více než sto let později pochopitelně poněkud jinak, ačkoliv jako předlohu používal zkrácenou verzi Kadłubkovy kroniky. Císař prý přiměl Boleslava IV. Kadeřavého, aby synům Vladislava II., pokud se odmítá vzdát v jejich prospěch vrchní vlády, daroval alespoň nějakou část území ( 112 Nemalou roli ve sporech mezi bratry sehrála jistě skutečnost, že prvorozený Vladislav pocházel z jiné matky (Zbyslava, dcera ruského knížete Svatopluka) než jeho mladší sourozenci (Salomena z Bergu). O bojích Vladislava II. s bratry viz blíže Labuda, G.: Zabiegi o jedność państwa polskiego w latach KH 66, 1959, s Srov. Biniaś-Szkopek, M.: Konflikty w łonie dynastii piastowskiej a wzrost znaczenia możnowładztwa na przykładzie sporów synów Bolesława Krzywoustego. In: Pierwsze polsko-czeskie forum młodych mediewistów. Materiały z konferencji naukowej Gniezno września 2005 roku. Red. J. Dobosz, J. Kujawiński i M. Matla-Kozłowska. Poznań 2007, s a Biniaś-Szkopek, M.: Bolesław IV Kędzierzawy, s Vladislav II. zemřel někdy mezi lety Ottonis et Rahewini Gesta Friderici I. Imperatoris. MGH SrG XLVI., s. 170: Primo iuravit pro se et pro omnibus Polanis, quod frater suus exul ad ignominiam Romani imperii non fuerit expulsus. 115 Magistri Vincentii dicti Kadłubek Chronica Polonorum. MPH SN XI., s. 124: ut fratrem non regno set patrimonii consortio restituat. 116 Chronicon Montis Sereni. MGH SS XXIII, s. 152: Anno Polani filium ducis sui expulsi receperunt, curia eis ab imperatore indicta. Srov. SUb I., s. 25, č Magistri Vincentii dicti Kadłubek Chronica Polonorum. MPH SN XI., s. 125: sacra Silencii donat prouincia quasdam illius prouincie urbes ad habundantiorem cautelam donationi exceperat. 118 Magistri Vincentii dicti Kadłubek Chronica Polonorum. MPH SN XI., s. 125: Pene siquidem in ipso ingressus uestibulo non donationis, non beneficii titulo, set heredibus utpote legitimis successione legitima dictam sibi accessisse prouinciam asserunt Wladislaide. Immo ad similitudinem subliminio reuersorum, iure postliminii restitutionem petunt. Submouetur illorum intentio transactionis exceptione. Renuntiastis, inquit princeps, hac in parte iuri uestro, cum sit iuris exploratissimi omnibus licere, his que pro se introducta sunt, renuntiare. Probationem illi exceptionis non exigunt, set replicant: Renuntiasse nos fatemur, set exspoliatos, set coactos. Ideoque ius restitutionis nobis conpetit, qua pendente nolunt pendere, set exspoliatorum iure poscunt restitui, ne quod ius non patitur, inuiti agere cogantur. 134

139 non bello imperator sed precibus instat, ut si non monarchia, saltem aliqua terre porcione donentur). 119 Hned v navazující větě je však Slezsko označeno překvapivě jako patrimonium. 120 Bez ohledu na to, která verze je důvěryhodnější, obě relace se shodují v tom, že Slezsko bylo uděleno synům Vladislava II. díky milosti vrchního knížete a přímluvě císaře, a že Boleslav Dlouhý spolu se svým bratrem Měškem vystoupili s určitým nárokem. V posledním bodě se oba kronikáři rozcházejí, neboť zatímco Kadłubek jejich požadavek vztahuje na vládu ve Slezsku (Boleslav Kadeřavý si totiž ponechal některé klíčové hrady), slezský letopisec naopak jejich nárok vztahuje na celé polské království. 121 Ačkoliv text Polsko-slezské kroniky vznikl na základě výtahu z Kadłubka, není možné její informace lišící se od předlohy zcela ignorovat. Tuto odlišnost je však nutno chápat jako ideologické vymezení se slezského kronikáře vůči nárokům ostatních větví piastovského rodu, nikoli jako zcela věrohodné vylíčení motivace slezských vévodů v druhé polovině 12. století. Nelze proto souhlasit s Edwardem Rymarem, který text kroniky nekriticky ztotožnil s realitou popisovaných událostí. 122 Vladislavovci nebyli ve skutečnosti jedinými pravými držiteli odkazu poslední vůle Křivoústého, byť se za takové patrně chtěli vydávat. Nevíme sice, jakým způsobem argumentovali ve svůj prospěch, 123 můžeme však připustit, že se mezi potomky Vladislava II. pěstovala tradice o lepších právech ke knížecímu trůnu před ostatními Piastovci. Stěží lze stanovit jasnější kontury oné tradice, přesto byla určitou motivací, která hnala Vladislava II. a jeho syny do boje proti ostatním piastovským vévodům. Polsko-slezská kronika je svědectvím, že nárok slezských vévodů na vrchní vládu nebyl zapomenut ani v druhé polovině 13. století. Není však vůbec jisté, zda onen nárok byl spojován se zásadou seniorátu nebo primogenitury. 124 Zdá se, že ani přidělování části země jako údělů nebylo předem pevně stanoveno, nýbrž se měnilo na základě dohody mezi 119 Kronika Polska. MPH III, s Srov. Zientara, Benedykt: Bolesław Wysoki tułacz, repatriant, malkontent. Przyczynek do dziejów politycznych Polski XII wieku. PH 62, 1971, s Kronika Polska. MPH III, s. 633: Boleslaus monarchus orphanos colligit et eis patrimonium Slesie concedit. 121 Kronika Polska. MPH III, s. 634: hii duo fratres, Boleslaus et Mesico, municipia preparantes a patruo monarchiam repetunt. 122 Rymar, E.: Primogenitura zasadą regulującą następstwo w pryncypat w ustawie sukcesyjnej Bolesława Krzywoustego. Sobótka 48, 1993, s. 1-16; 49, 1994, s. 1-19; Rymar, E.: Interwencja niemiecka na Śląsku w 1172 r. a walka potomstwa Władysława II Wygnańca o Polski pryncypat w latach Sobótka 49, 1994, s S mírnou nadsázkou lze říct, že vinu za Rymarovy omyly nese vlastně kronikář Kadłubek, který pojem primogenitura používá jako synonymum k pojmu maior natus nebo senior. Dokázal to už Smolka, S.: Testament Bolesława Krzywoustego, s , který odmítl tezi M. Kanteckého (Kantecki, Maximilian: Das Testament des Bolesław Schiefmund. Seniorat und Primogenitur in Polen. Posen 1880 neměl jsem k dispozici), že od Boleslava III. Křivoústého se nástupnictví řídilo zásadou primogenitury. Ve shodě se Smolkou je i Adamus, J.: O mniemanej łęczyckiej ustawie, s Podle slezského kronikáře a Edwarda Rymara to byla bezpochyby zásada primogenitury, viz Kronika Polska. MPH III, s. 634: Quos cum iuri primogeniture abrenunciasse allegaret, multociens cum illis pugnavit sed minus valuit Srov. Smolka, S.: Mieszko Stary i jego czasy oraz uwagi o pierwotnym ustroju społecznym Polski piastowskiej. Warszawa 1959, s ; Grodecki, R.: Dzieje polityczne Śląska, s ; Zientara, B.: Bolesław Wysoki, s

140 Piastovci, v níž hlavní slovo měl bezesporu vrchní kníže, a podle aktuální mocenské konstelace. Když byl kníže Boleslav IV. Kadeřavý zaneprázdněn tažením proti Prusům, Boleslav Dlouhý využil této situace a spolu se svým bratrem Měškem obsadil vojenskou družinou zbylé slezské hrady, které Kadeřavý odmítal vydat dobrovolně. Svornost bratrů brzy vzala za své, když Měšek vystoupil s požadavkem na vlastní úděl. Příkladem mu byl Kazimír Spravedlivý, nejmladší syn Křivoústého, který po bezdětné smrti Jindřicha Sandoměřského si na Boleslavu IV. Kadeřavém - senioru rodu - vymohl část území. Měšek však musel více zápasit se svým bratrem a úspěchu dosáhl, až na svou stranu získal podporu ze strany vrchního knížete a mladého vévody Jaroslava, syna Boleslava Dlouhého. Nespokojený bratr a syn přinutili Boleslava Dlouhého, aby opustil Slezsko. S pomocí Fridricha Barbarossy, který roku 1172 zorganizoval velkolepé tažení proti Polsku, se však brzy vrátil. 125 Ihned po svém příjezdu opevnil hrady Wleń a Lehnici. 126 Boleslav se však na víc nezmohl. Nedokázal prosadit svou vládu nad Slezskem a dokonce nevznesl ani protest, když roku 1173 Měšek III. Starý nastoupil na knížecí stolec po zemřelém bratrovi. 127 Jestliže titul dux Slezie používaný Boleslavem Dlouhým nejpozději od roku naznačuje rostoucí nezájem o vrchní vládu, pak události roku 1177 znamenají definitivní tečku za jeho ambiciozními plány. Onoho roku došlo v Krakově ke vzpouře proti vládě Měška III. Starého. Exponentem opozice se stal Kazimír Spravedlivý, který se celkem snadno ujal vlády. 129 Ve stejnou dobu se vlna odboje přehnala i přes Slezsko. Opakoval se vlastně příběh z roku 1172, kdy Měšek Ratibořský společně s vévodou Jaroslavem opět přinutil Boleslava Dlouhého opustit Slezsko. Ten prý zamířil k nově zvolenému vládci Krakova, který pomohl vypuzenému vévodovi získat jeho državy zpět, avšak s určitými územními ústupky. Podle shodného názoru Kadłubka a jeho pokračovatelů to byl Kazimír Spravedlivý, který rozhodl o tom, že državy Měška Ratibořského byly rozšířeny o bytomskou a osvětimskou kastelánii. Opolsko připadlo doživotně Jaroslavovi a 125 Annales Colonienses maximi. MGH SS XVII, s. 786: Eodem anno [1172] imperator cum maximo exercitu Bawarorum, Sueorum, Francorum, Saxonum in Poloniam proficistitur pro restituendo nepote suo in ducatum. Tanta autem fuit multitudo exercitus, ut multi testentur nullum umquam imperatorem tam honesta expeditione Poloniam intrasse. Primo itaque ingressu eius Polonienses exterriti quam critissime ad gratiam eius redierunt, ita quod 8 milia marcarum imperatori et suis contulerunt, et imperio eius et omni voluntati sese devote subdiderunt. 126 Kronika Polska. MPH III, s. 637 a Magistri Vincentii dicti Kadłubek Chronica Polonorum. MPH SN XI., s. 130: Defuncto itaque Boleslao succedit frater eius tertius Mesco, et qui sicut erat natu fratri proximus. Stejnou větu obsahuje i Kronika Polska. MPH III, s Do té doby se Boleslav Dlouhý tituloval jako dux Polonie nebo dux Polonorum, viz SUb I, s. 19, č. 27; s. 24, č. 35, č. 36, č. 37. Nejpozději od roku 1175 vystupuje jako dux Slesie, viz SUb I, s. 27, č Magistri Vincentii dicti Kadłubek Chronica Polonorum. MPH SN XI., s ; Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s Srov. Zientara, B.: Bolesław Wysoki, s

141 Hlohovsko převzal vévoda Konrád, který se právě vrátil z ciziny. 130 Motivace slezských Piastovců (Boleslava Dlouhého a jeho bratrů) se tak dokonale skrývá pod nánosem pozdějších interpretací kronikářů, 131 což je pochopitelné, uvážíme-li dobu sepsání a ideový kontext jejich děl. Polsko-slezská kronika byla napsána až v době vlády Jindřicha IV. Proba ( ), jehož ambice sahaly až ke Krakovu a k získání královské koruny. Ideálním vládcem byl pro kronikáře samozřejmě Jindřich I. Bradatý ( ), který dokázal soustředit ve svých rukou vládu téměř ve všech piastovských údělech. Kronikář tak pravděpodobně propojil vlastní zkušenost s tradicí pěstovanou na vratislavském dvoře a celé své vyprávění opřel o kroniku Kadłubka, jejíž text byl na mnoha místech korigován. Kadłubek se totiž snažil jakékoli ambice slezských vévodů na knížecí stolec zamlčet nebo alespoň zamlžit vyumělkovanou argumentací a citáty z římského práva. Sledujeme-li politiku slezských, ale i ostatních Piastovců, pak musíme konstatovat, že absence zásady určující nástupnictví na knížecím stolci, vytváření a předávání údělů přiměla všechny členy dynastie k uzavírání dohod v konkrétních situacích. Nejinak tomu bylo i s Jindřichem I. Bradatým a jeho nástupci. Už na počátku své vlády roku 1201 musel Bradatý řešit problém Opolska, které zabral Měšek Ratibořský po náhlé smrti vévody Jaroslava. Výsledkem sporu a vojenského tažení byla dohoda, která vymezila teritorium obou Piastovců s tím, že žádná strana si nebude činit nárok na území toho druhého nejen za svého života, ale ani v následující generaci. 132 Měšek Ratibořský patrně usiloval ovládnout celé Slezsko, což se mu ovšem nepovedlo. Naopak roku 1230 se vévoda Jindřich stal poručníkem nezletilých synů Kazimíra Opolského (syna Měška Ratibořského) a jeho ženy Violy. 133 Slezský vévoda na jedné straně 130 Magistri Vincentii dicti Kadłubek Chronica Polonorum. MPH SN XI., s Kronika Polska. MPH III, s. 637: Quos videns Casmirus, se imoposuit et fratri Boleslai Mesiconi terram Ratirborgensem consignavit et Ieroslao episcopo ordinato territorium Nisese a patre obtinuit, ac tempore vite sue ducatum Opolie, et Conrado Loripedi marchiam Glogoviensem dedit, licet alias dicatur monachus factus. Poněkud jinak v druhé části Polsko-slezské kroniky, Kronika Polska. MPH III, s. 646: Quo conperto, adversarii eius, timentes sibi et omni Polonie, treugas expetunt, monarchiam post obitum Boleslai sibi promittunt, et Mesico frater eius, ratus de solo Ratiburgensi territorio, Ieroslaus Opoliensem ducatum tempore vite sue adeptis et deinde episcopus ordinatus, a patre Nysensem provinciam sibi et sancto Iohanni assecutus, Boleslao Wratislaviensem, Legniczensem et Glogoviensem terram in omni pace contardunt. Srov. Zientara, B.: Bolesław Wysoki, s. 385, který koriguje chybnou chronologii kronikáře. 131 Srov. Grodecki, R.: Dzieje polityczne Śląska, s. 179: wogóle o wszystkich Władysłowiczach należy stwierdzić, że żadna żródłowa wskazówka nie potwierdza rozpowszechnionej dość szeroko tezy, jakoby na tych podstawach opierali swe aspiracje do władzy zwierzchniej nad całą Polską, czy też do dzielnicy wielkoksiążęcej, która ich ojcu przysługiwała jedynie jako najstarszemu z rodu Piastów, a nie dziedzicznie. 132 SUb I, s , č. 80: nec ullo tempore ad aliquam partem terre vel castra, que titulo successionis paterne tenebas [Jindřich I. Bradatý], aspiraret ullatenus aut te vel filium tuum in posterum molestaret. Tu quoque, quod nec eum nec filium eius super castris omnibus, que tenebat ullo tempore, molestares, firmiter promisisti. 133 Viz listinu z roku SUb II, s. 52, č. 80: cum tutelam et gubernationem filiorum dilecti fratris nostri ducis Casimiri, Mesconis scilicet et Wlodislaui, gerentes essemus... Podle Władysława Sobocińského se regentkou stala přímo kněžna-vdova Viola, viz 137

142 využil toto opatrovnictví k posílení vlastní prestiže, na druhou stranu respektoval práva nezletilých vévodů a svou roli vnímal jen jako dočasnou. Svědčí o tom skutečnost, že neporušil smlouvu s Měškem Ratibořským a nepřipojil Opolsko ke svým državám. 134 Stejně tak protekční bula, kterou si vdova Viola vyprosila pro sebe, své syny a majetek, u papeže Řehoře IX. (3. prosince 1233), 135 neznamená, jak se domnívá část odborné literatury, 136 napětí mezi Bradatým a Violou se syny, ale spíše těsnou spolupráci, která byla samozřejmě výhodná zejména pro vratislavského vévodu. Tato bula, domnívám se, vznikla z přímého popudu Jindřicha Bradatého, který stejným způsobem připoutal k sobě i vdovu Grzymisławu tísněnou Konrádem Mazovským. Protekční listina, v níž papež Grzymisławu doslova vyzývá, aby se skryla pod ochranou slezského vévody, byla vydána dokonce tentýž měsíc (23. prosince). 137 Vřelý vděk kněžny Violy vratislavskému biskupovi Tomášovi I. vyjádřený v listině z roku 1235 za to, že se angažoval v blíže nespecifikovaných záležitostech jejích synů, sice může naznačovat, že tehdy došlo k určitému zhoršení vztahů, avšak souviselo to spíše s rostoucím napětím mezi slezským vévodou a polským episkopátem. 138 Na druhou stranu máme svědectví, že roku 1236 Jindřich Bradatý spolu s Violou potvrzovali svým souhlasem listinu opolského kastelána. 139 Na konci svého života Bradatý dokonce předal kněžně Viole úděly v nedávno dobytém Velkopolsku - Kališ a Rudu. 140 Situace jednoduše nedovolovala, aby Jindřich Bradatý převzal Opolsko do přímé držby a zbavil syny Violy jejich dědictví. Podle všeho stále platila dohoda z roku 1202 uzavřená tehdy mezi Jindřichem Bradatým a Měškem Ratibořským, neboť Měško Opolský se bez potíží ujal vlády v opolském vévodství záhy po smrti vratislavského vévody. 141 Rovněž synové Jindřicha II. Pobožného se museli po roce 1241 spolehnout na dohody uzavřené mezi sebou. Až do roku 1248 nebylo potřeba nic řešit, neboť Jindřich II. zanechal Sobociński, Władysław: Historia rządów opiekuńczych w Polsce. CPH 2, 1949, s V listině jistého opolského kastelána jménem Zbraslav z roku 1236 je doména Bradatého zřetelně oddělena od opolského vévodství, viz SUb II, s. 79, č. 120: et multorum aliorum nobilium tam de terra ducis Henrici quam ducatu Opoliensi. 135 SUb II, s , č. 50. Dohledem nad dodržováním papežské vůle byli pověřeni hnězdenský arcibiskup, vratislavský a olomoucký biskup (SUb II, s. 34, č. 52). 136 Zientara, B.: Henryk Brodaty, s Srov. Łodyński, Marian: Polityka Henryka Brodatego i jego syna w latach PH 14, 1912, s Nebylo to naposled, kdy Jindřich Bradatý použil papežské protekční buly ke svým záměrům. O dva roky později si vyprosil podobný dokument i pro svého syna Jindřicha Pobožného (viz SUb II, s. 62, č. 97). 137 SUb, II, s , č SUb II, s. 72, č Biskup michi et pueris meis [Violu a její syny] intepide semper suum exhibuit obsequium negocia nostra diligenter et utiliter gerendo SUb II, s. 79, č SUb II, s. 100, č SUb II, s. 101, č Listina z 19. února Srov. Baszkiewicz, Jan: Powstanie zjednoczonego państwa Polskiego na przełomie XIII i XIV wieku. Warszawa 1954, s. 67 a Zientara, B.: Henryk Brodaty, s

143 nezletilé syny, jejichž jménem vládla asi jeden rok jako regentka kněžna vdova Anna. 142 Záhy se však vlády nad celým Slezskem jako nejstarší syn ujal Boleslav Holý. 143 Od konce roku 1245 začal vydávat listiny spolu se svým bratrem Jindřichem. 144 Spoluvláda netrvala dlouho, neboť už v následujícím roce byla dohodnuta smlouva o rozdělení země. Detailně nás o ní zpravuje slezský kronikář. 145 Princip dohody spočíval v rozdělení dolního Slezska na dvě části Vratislavsko, které mělo připadnout Boleslavu Holému, a Lehnicko, které mělo připadnout Jindřichu III. Oba dva si měli zvolit za spoluvládce (consors) jednoho z dvojice mladších bratrů, Konráda a Vladislava, kteří sice nastoupili církevní dráhu, což jim ovšem nebránilo, aby v rámci jednoho z údělů obdrželi vlastní část země. Kronikář je sice přesně nevymezuje, ale musíme je předpokládat, protože smlouva obsahovala klauzuli, že v případě úmrtí jednoho ze spoluvládců celé jeho dominium mělo připadnout jednomu z jmenovaných vévodů (Boleslavu Holému, resp. Jindřichu III. nebo jejich potomkům) s tím, že druhá strana nebude vznášet žádné nároky. 146 Dohoda byla patrně Boleslavu Holému vnucena, neboť byla jednoznačně prospěšnější pro vévodu Jindřicha III., kterého podporoval vratislavský biskup Tomáš I. Po roce 1266, kdy zemřel Jindřich III. Vratislavský, přešla vláda zcela v souladu s citovanou dohodou do rukou jeho bratra Vladislava Salcburského. 147 Ten ve své závěti (před rokem 1270) odkázal celou svou zemi a statky mladému synovci Jindřichu IV. Probovi. 148 Boleslav Holý se s takovým vývojem 142 Vita Annae ducissae Silesiae. MPH IV, s. 658: Post mortem mariti sui uno anno terre prefuit K němu naposledy Mularczyk, Jerzy: Książę legnicki Bolesław II Rogatka na tle sytuacji polityczno-społecznej śląska. In: Społeczeństwo Polski średniowiecznej. Zbiór studiów. Tom IX. Red. Stefan K. Kuczyński. Warszawa 2001, s , který korigoval zkreslené názory středověké historiografie na osobu knížete. 144 SUb II, s , č. 296 ; s. 194, č. 330; s. 195, č. 331; s. 199, č. 339; s. 223, č Kronika Polska. MPH III, s. 652: Particio autem terre Slesie sic facta est. Cum enim duo iuniores predictorum fratrum propter celricaturam scolis dediti essent, ad instanciam Boleslai et Henrici terra in duo divisa est ita, ut quilibet ipsorum unum de duobus clericis predictis secum in sua porcione consortem haberet ita, ut uno consorcium moriente, consorti eius tota porcio cederet, aliis vero duobus nil de ea contingeret. Quod cum privilegiis ratificatum fuisset, Boleslaus Conradum in consortem assumens, qui iam tunc in subdiaconatus gradum promotus et Babembergensis presulatus electus Parisiis degebat, Wratislaviam elegit, cumque matre et episcopo Thoma primo pergens in Legnicz, ut Henrico Legnicz et Glogoviam presentaret, castro se recipiens Legnicz et Glogaw iterato elegit sibi et Conrado, sperans Conradum per episcopatum evadere et privilegia consorcium inmutari fecit, resignans Henrico et Vlodislao Wratizlaviam. 146 Smlouva neřešila nárok ostatních slezských Piastovců v případě vymření jedné větve rodu, ačkoliv se v polské historiografii tvrdí opak. Grodecki, R.: Dzieje polityczne Śląska, s. 239 a Jureczko, Andrzej: Henryk III Biały książę wrocławski ( ). Kraków 2007, s. 41. Srov. Irgang, Winfried: Der Beginn der staatlichen Zersplitterung Schlesiens ( ). In. Týž: Schlesien im Mittelalter. Siedlung Kirche Urkunden. Ausgewählte Aufsätze. Hrsg. N. Kersken u. J. Warmbrunn. Marburg 2007, s. 58. Podobnou smlouvu uzavřeli o rok dříve velkopolští Piastovci, bratři Přemysl a Boleslav, viz Rocznik kapituły gnieźnieńskiej MPH SN VI, s Jindřich III. Vratislavský zemřel 1. prosince Vladislav Salcburský je doložen ve Slezsku, kde vydává listiny již v prvních dnech roku 1267, viz SUb IV, s. 1, č Wutke, Konrad: Über schlesische Formelbücher, (Darstellungen und Quellen zur Geschichte Schlesien 26), Breslau 1919, s. 76, č. XIX: H., filium fratris nostri, ducis H., constituimus et esse volumus, quem eciam terre nostre et bonorum omnium fecimus possessorem legitimum et heredem. 139

144 události nesmířil, a proto roku 1277 zajal vratislavského vévodu. 149 Celý konflikt vznikl kvůli tercia parte hereditatum quondam domini Wlodislay venerabilis archiepiscopi Salzburgensis 150 Lehnický vévoda obdržel sice třetinu z dědictví Vladislava Salcburského, avšak nesměl na tomto území stavět nové hrady ani opevňovat staré a musel garantovat integritu zbylé části teritoria přináležející Jindřichu IV. Probovi. Kompromis uzavřený roku 1248 neměl takovou právní váhu jako smlouva z roku 1202 mezi Jindřichem I. Bradatým a Měškem Ratibořským. Konrád Hlohovský, ačkoliv mu byl jako jednomu z consortes slíben úděl, musel usilovně bojovat o jeho přidělení. 151 Boleslav Holý si prvně zvolil Vratislavsko, ale nakonec obdržel Lehnicko a Hlohovsko. Kronikářovo vysvětlení, že si tuto změnu vynutil sám vévoda Boleslav, nezní přesvědčivě. 152 Naopak se zdá, že tím nespokojeným byl Jindřich III., který si s podporou vratislavského biskupa vynutil změnu smlouvy. Ta se přesto stala spíše roznětkou dalších konfliktů než stabilizačním faktorem v politice slezských vévodů. Jedním z důsledků byly pozdější restituční požadavky lehnického vévody. Dohody mezi Piastovci sice řešily aktuální napětí mezi vévody, jejich životnost však byla mnohdy velmi krátká. Bylo to způsobeno jednak rozdílným přístupem vévodů k dodržování sjednaných dohod, ale zejména tím, že nárok každého Piastovce na dědictví po otci a tím i vládu byl nadřazeným principem nad každou smlouvou nebo testamentem. Území po Vladislavu Salcburském mohl Probus zdědit patrně jen díky závěti, neboť jiný právní nárok na něj neexistoval. 153 Zdá se, že Jindřich IV. Probus, který strávil určitou část svého mládí na přemyslovském dvoře, zaváděl do vztahů mezi slezskými vévody nový prvek - lenní sliby. Prameny sice nedovolují zcela jednoznačnou interpretaci, přesto dosti velké množství indicií nutí k zamyšlení. Ostatně sám Probus, když se ujímal vlády ve Vratislavi roku 1271, vystupoval v podřízeném 149 Kronika Polska. MPH III, s Das urkundliche Formelbuch des königlichen Notars Henricus Italicus aus der Zeit der Könige Ottokars II. und Wenzels II. von Böhmen. Hrsg.. J. Voigt, AÖG 29, 1863, s. 67, č. LVII. 151 Poté, co vévoda Konrád opustil církevní dráhu a jeho starší bratři se neměli k vydělení jeho údělu, utekl k Přemyslu I. Velkopolskému, který mu dal za ženu svou dceru a vojenskou intervencí přinutil vévodu Boleslava, resp. Jindřicha, aby mu předali hlohovské území, viz Rocznik kapituły poznańskiej MPH SN VI, s. 27 a Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s Podle autora kroniky měl vévoda Boleslav Holý kalkulovat s tím, že jeho bratr Konrád se stane pasovským biskupem a bude vyloučen z vlády ve Slezsku. Toto kronikářovo vysvětlení není podle Irgang, W.: Der Beginn, s. 59 vůbec přesvědčivé. Grodecki, R.: Dzieje polityczne Śląska, s. 240 dokonce hledal vysvětlení změny názoru Boleslava Holého v potenciální volbě Konráda na vratislavský biskupský stolec, což je ale nepodložená domněnka. 153 Dvojí původ svého dominia nezapomněl vratislavský vévoda připomenout ani ve své vlastní závěti, viz SUb V, s. 344, č. 451: in toto Slesie totoque Wratislauiensi dominio, quod ad nos sive ex paterna sive ex patrueli succesione devenerat

145 postavení vůči českému králi. 154 Když se vratislavský vévoda osamostatnil, neváhal využívat lenního slibu a pasování na rytíře k vytvoření jemu spřízněné a hlavně podřízené skupiny slezských vévodů. Roku 1281 zajal na schůzce, kterou sám svolal, Přemysla II. Velkopolského, Jindřicha Lehnického a Jindřicha Hlohovského. Zatímco se velkopolský vévoda vykoupil předáním Probovi rudské země (terra Rudensis), slezští příbuzní se museli zavázat, že po dobu pěti let budou poskytovat 300 ozbrojenců Jindřichovi proti jeho nepřátelům. 155 Ve stejné době a podobným způsobem si vratislavský vévoda zavázal Boleslava Opolského, který ho měl po dobu šesti let podporovat a v případě napadení Jindřichova území přitáhnout na pomoc. 156 Slezský kronikář označuje hlohovské vévody jako ducelli, což podle Tomáše Jurka označuje jejich podřízenou pozici vůči Jindřichu IV. Probovi. 157 Nejmenovaný hlohovský a opolský vévoda se zúčastnil Probem organizovaného rytířského turnaje v Nise v době, kdy vrcholil zápas mezi vévodou a vratislavským biskupem. 158 Roku 1288 pasoval Probus na rytíře Jindřicha Hlohovského a Boleslava Opolského, 159 z nichž prvnímu pak ve své závěti odkázal své vévodství. 160 Ať už nazveme vztahy mezi Jindřichem IV. Probem a jeho příbuznými vévody lenními či klientskými, nemění to nic na tom, že to byla určitá novinka v dosavadní praxi. Smlouvy a dohody se více uplatnily ve styku s piastovskými vévody mimo Slezsko, ač i v těchto případech byla jejich platnost z různých důvodů omezená. Jindřich I. Bradatý díky smlouvě z Vladislavem Laskonogim uzavřené někdy mezi roky 1203 a 1207 získal Kališ výměnou za Lubuš. 161 V letech 1217 a 1218 uzavřel vratislavský vévoda dohody s Vladislavem Velkopolským 162 a Leškem Bílým. 163 Rovněž tažení Jindřicha Bradatého do Krakova roku 1225 a osmidenní okupace města měla zřejmě za cíl vynutit dodržování dohodnutých smluv, které byly z pohledu vratislavského dvora ohroženy úmluvou mezi Leškem Bílým a Vladislavem 154 V pravém slova smyslu nešlo o lenní vztah, ale velmi se mu podobal, viz Bar, P.: Vratislavský vévoda Jindřich IV., s Ioannis Dlugosii Annales... Liber VII.-VIII. Ed. S. Budkowa a kol.varsaviae 1975, s Wutke, Konrad: Über schlesische Formelbücher, s. 64, č. XV. 157 Kronika Polska. MPH III, s Jurek, T.: Henryk Probus i Henryk Głogowski, s SUb V, s. 115, č Ioannis Dlugosii Annales... Liber VII.-VIII. s Dluhoš mylně uvádí Jindřicha Lehnického a Boleslava Svídnického. Viz Jurek, T.: Henryk Probus i Henryk Głogowski, s SUb V, s. 344, č Dohoda sice není dosvědčena bezprostředně prameny, ale její existenci zdůvodnil historik Labuda, Gerard: Przynależność terytorialna Ziemi Lubuskiej. RH 35, 1969, s Ten zčásti převzal starší názory (Grodecki, R.: Dzieje polityczne Śląska, s. 192, pozn. 1), které se pak natrvalo zabydlely v odborné literatuře. Srov. Zientara, B.: Henryk Brodaty i jego czasy. Warszawa 2006, s SUb I, s , č SUb I, s. 116, č. 162: Post hoc iudicium dux Lest(co) foedus pacis iniit cum duce Henrico in Dancouic... Actum anno domini M CC XVII. 141

146 Velkopolským o vzájemném nástupnictví. 164 Na jakém právním základě se Jindřich I. Bradatý ujal vlády v Krakově po smrti svého spojence Vladislava Velkopolského (1231), není z pramenů zcela zřejmé. Podle celkem shodného názoru polských historiků předal velkopolský vévoda Vladislav celou svou vládu jak ve Velkopolsku, tak i v Krakově svému slezskému příbuznému. 165 Text dokumentu, na který se historikové odvolávají, sice takovou interpretaci přímo nevylučuje, ale ve skutečnosti v něm není o Krakovu ani zmínka. Dohoda z 22. září 1234 řešila spor mezi Jindřichem Bradatým a Vladislavem Odonicem o vládu ve Velkopolsku. 166 Podle Polsko-slezské kroniky Jindřich Bradatý ovládl Krakov na výslovnou prosbu kněžny Grzymisławy, vdovy po zavražděném vévodovi Lešku Bílém, která nechtěla snášet ústrky ze strany Konráda Mazovského. 167 Rovněž Velkopolská kronika informuje, že Jindřich Bradatý byl povolán Boleslavem Stydlivým, s jehož souhlasem obsadil krakovskou zemi a část Sandoměřska. 168 Tuto argumentaci převzal a doplnil o některé detaily i kronikář Jan Dluhoš. Když prý kněžna Hedvika domlouvala podmínky propuštění svého muže z Konrádova zajetí, vévoda Jindřich slíbil vzdát se ve prospěch mazovského vévody veškerých práv k vládě v Krakově a poručnictví nad nezletilým vévodou (de iure monarchie et tutorie). Slezský vévoda prý však brzy obdržel od papeže Řehoře IX. zproštění pod nátlakem složených slibů (listina, pokud existovala, se však nedochovala). 169 Bylo zřejmé, že zápas o Krakov mezi Jindřichem a 164 Na tuto dohodu se odvolal Vladislav Velkopolský, když v roce 1228 převzal regentství nad Boleslavem, nezletilým synem Leška Bílého, viz KDW I, s. 110, č. 122: ego et pater eius [Lešek Bílý], videlicet quod si quis nostrum habens prolem decederet, superstes prolem illam in propriam adoptaret et sibi totaliter substitueret in heredem, si propriam non haberet. Similiter econverso, et hoc cuiuslibet iure in integrum conservato Srov. Labuda, G.: Zaginiona kronika z pierwszej połowy XIII wieku w rocznikach królestwa polskiego Jana Długosza. Próba rekonstrukcji. Poznań 1983, s Srov. Łodyński, M.: Polityka Henryka Brodatego, s. 12 a Grodecki, R.: Dzieje polityczne Śląska, s , podle nichž Vladislav Velkopolský odkázal Bradatému nejen celé Velkopolsko, ale i právo na vládu v Malopolsku spolu s poručnictvím nad nezletilým Boleslavem. Jindřích Bradatý však prý záhy změnil svou argumentaci a začal se odvolávat na seniorátní řád. Grodeckého interpretaci listiny převzal s určitými pochybnostmi ohledně seniorátu Zientara, B.: Henryk Brodaty, s. 324 a 340, pozn. 17. Ještě s větším odstupem se k této variantě vyslovil Baszkiewicz, J.: Powstanie zjednoczonego, s KDW I, s. 144, č. 168: quod cum inter me ex una parte et fratrem meum ducem Henricum ex altera, non modica esset suscitata discordia propter terram que speciali nomine dicitur Polonia, cuius verum semper me heredem putavi et principem, ipso contrarium asserente propter domini quondam Wlodizlawi ut asserit, patrui nostri, sibi factam filioque suo donationem Kronika Polska. MPH III, s. 641: sed relicta Lestkoni, tyrannide illius [Konráda Mazovského] considerata, cum consilio ac consensu procerum pium principem Henricum Slesie advocans, se suosque parvulos duos illius tutele commisit ac monarchiam illi Cracovie resignavit K boji Bradatého o Krakov a vrchní vládu v Polsku viz Zachorowski, Stanisław: Studia do dziejów wieku XIII w pierwszej jego połowie. Kraków 1920, s ; Grodecki, R.: Dzieje polityczne Śląska, s ; Baszkiewicz, J.: Powstanie zjednoczonego, s a Zientara, B.: Henryk Brodaty, s Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s Ioannis Dlugosii Annales... Liber V.-VI. Ed. S. Budkowa a kol.varsaviae 1973, s S Konrádem Mazovským bojoval slezský vévoda i později. Spor byl uzavřen až v letě 1236 na sjezdu v Dankově, kde došlo k zásnubám mezi Gertrudou, vnučkou Jindřicha Bradatého, a Boleslavem, synem Konráda Mazovského. Viz Ioannis Dlugosii Annales... Liber V.-VI., s Srov. KDMaz, s , č. 361; Łodyński, M.: Polityka Henryka Brodatego, s. 142 a Zientara, B.: Henryk Brodaty, s , pozn

147 Konrádem nebyl dosud rozhodnut. Někdy na počátku roku 1233 Konrád Mazovský uvěznil kněžnu Grzymisławu a jejího syna Boleslava a opuštěné Sandoměřsko převzal do správy Konrádův syn Boleslav, což vyvolalo reakci slezského vévody, který vyprosil u papeže Řehoře IX., aby zasáhl ve prospěch vdovy Leška Bílého. Ačkoliv protekční bula 170 ani výzva adresovaná vévodovi mazovskému 171 nepřinesla žádoucí výsledek, přesto byli oba zajatci vysvobozeni díky vojenské akci zorganizované velmoži z rodu Gryfitů. 172 Mezitím, 2. října 1233, byla mezi Jindřichem Bradatým a Konrádem Mazovským uzavřena další dohoda. 173 Prostředníkem smlouvy se stal hnězdenský arcibiskup Fulco, který chtěl odvrátit pozornost Piastovců od dynastických sporů ke společné křížové výpravě proti pohanským Prusům. Boleslav Stydlivý se měl opět ujmout Sandoměřska s tím, že jednu jeho část měl stále držet Konrádův syn Boleslav. Ani tato dohoda však nepřinesla klid zbraní, proto se Jindřich Bradatý rozhodl umístit Grzymisławu a Boleslava spolu s jejich dvorem na hrad Skála, aby je ochránil před útoky mazovského vévody, a správu Sandoměřska převzal bezprostředně do svých rukou. 174 Stále rostoucí napětí mezi slezským a mazovským vévodou se snažil zmírnit arcibiskup Fulco, který někdy v roce 1234 pozval obě strany do své rezidence v Luchani u řeky Varty. 175 Blíže nespecifikovaná dohoda byla potvrzena v červnu 1235 papežem Řehořem IX., 176 který současně vzal pod svou ochranu trochu nezvykle i mladšího vévodu Jindřicha Pobožného spolu s jeho legitimními statky. 177 Rozhodující podíl na upevnění vlády Jindřicha Bradatého v Krakově tak připadl zřejmě malopolským velmožům, kteří mohli ke slezskému vévodovi zaujmout podobný postoj jako k Vladislavovi Velkopolskému, s nímž roku 1228 na sjezdu v Cieni (in colloquio in Cena) dohodli 170 SUb II, s , č KDMaz, s , č Ioannis Dlugosii Annales... Liber V.-VI., s ; KDM II, s. 85, č Podle Zientara, B.: Henryk Brodaty, s. 329 se tak stalo na pokyn Jindřicha Bradatého. 173 Dokumenty kujawskie i mazowieckie przeważnie z XIII wieku. Ed. Bolesław Ulanowski. Kraków 1887, s. 289, č Ioannis Dlugosii Annales... Liber V.-VI., s O tomto setkání svědčí podezřelá listina hnězdenského arcibiskupa hlásící se do roku 1234, která byla sepsána snad na základě věrohodných údajů, Kodeks dyplomatyczny klasztoru tynieckiego. Cz. I, ed. Wojciech Kętrzyński, Lwów 1875, s , č. 17. Srov. Zientara, B.: Henryk Brodaty, s Účast Jindřicha Bradatého na jakémsi sjezdu s Konrádem Mazovským potvrzuje i jeho vlastní listina z roku 1234, viz SUb II, s. 52, č. 80: redeuntes de Cracouia et de colloquio patrui nostri ducis Conradi 176 SUb II, s , č SUb II, s. 62, č. 97. Velký význam tomuto aktu připisuje Łodyński, M.: Polityka Henryka Brodatego, s

148 podmínky vlády velkopolského vévody v Krakově a Malopolsku. 178 Vévoda Vladislav se tehdy zavázal dodržet slib daný Lešku Bílému, že adoptuje jeho syna Boleslava, stane se jeho opatrovníkem, a že ustanoví Leškova syna dědicem všech svých držav. Stejně se zavázal chránit území, která připadla malému Boleslavovi jako dědictví po otci. Malopolskou šlechtu měl mít vévoda Vladislav v úctě a měl postupovat vždy ve shodě s vůli krakovského biskupa a velmožů. 179 Slezské letopisy z 15. století se tedy zřejmě příliš nemýlily, když Jindřichovu vládu v Krakově zdůvodnily souhlasem malopolských velmožů a duchovenstva, kterému vratislavský vévoda musel prokázat laskavost v podobě vystavení četných privilegií. 180 Vůči kněžně Grzymisławě a mladému Boleslavovi postupoval Jindřich Bradatý obdobně jako vůči Viole Opolské a jejím synům. Ač tedy Měšek, Vladislav nebo Boleslav nevládli ve svých dědičných zemích, 181 jejich právo na ně nebylo, a jako příslušníkům piastovské dynastie ani nemohlo být, upíráno. Nic nenasvědčuje tomu, že by se Jindřich Bradatý v této době jakýmkoliv způsobem odvolával na ustanovení Boleslava Křivoústého. Ve Velkopolsku sice slezský vévoda vystupoval jako dědic odkazu Vladislava Velkopolského, avšak Vladislav Odonic tyto nároky neuznával. 182 Oba Jindřichové se snažili využít nespokojenosti části velkopolské šlechty s politikou Odonice, 183 ale tažení roku 1233 skončilo z pohledu Bradatého a jeho syna neúspěšně. Slezští vévodové se museli zavázat pod hrozbou exkomunikace (garanty dohody byli poznaňský, vratislavský a lubušský biskup) nenarušovat hranice domény velkopolského vévody. 184 Toto rozhodnutí považoval Bradatý 178 KDW I, s , č KDW I, s. 111, č. 122: Iura iusta et honesta secundum episcopi et baronum consilium tenebo Annales Silesiaci compilati. MPH III, s. 677: Et Cracouiam cum omnibus redditibus, proventibus et pertinenciis ad usum suum retinens, habito quidem consilio episcopi et baronum rem publicam provide ordinavit, leges quibus humana audacia coherceatur instituit, maleficos et calumpniosos homines exterminavit, libertatem ecclesie confirmavit. Podle Baszkiewicze, J.: Powstanie zjednoczonego, s byla volba a podpora velmožů jedinou právní základnou krakovského panování Jindřicha Bradatého. 181 Důvodem byl zejména jejich nízký věk. 182 KDW I, s. 144, č. 168: quod cum inter me ex una parte et fratrem meum ducem Henricum ex altera, non modica esset suscitata discordia propter terram que speciali nomine dicitur Polonia, cuius verum semper me heredem putavi et principem, ipso contrarium asserente propter domini quondam Wlodizlawi ut asserit, patrui nostri, sibi factam filioque suo donationem Narativní prameny ke sporu o Velkopolsko skvěle analyzoval Labuda, G.: Zaginiona kronika, s Rocznik kapituły gnieźnieńskiej MPH SN VI, s. 4: Item M o CCXXXIII o milites Poloni volebant interficere dominum suum Wladislaum filium Odonis inducentes Henricum cum filio suo in Poloniam. Velkopolský kronikář, který psal na základě této letopisné poznámky, dokonce znal i motivaci nespokojených šlechticů. Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s. 84: Propter quarum libertatum donaciones [šlo o velké privilegium pro poznaňské biskupství a kapitulu] primates Polonorum sequenti anno [1233] volebant ducem Wladislaum occidere inducentes et assumentes in dominum Henricum Cum Barba Slezie et Cracovie ducem. 184 Přehled sporu z pohledu velkopolského vévody podává listina papeže Řehoře IX. z 6. října 1237, viz SUb II, s , č Zientara, B.: Henryk Brodaty, s. 328 na základě tohoto dokumentu nepřesně tvrdí, že se oba Jindřichové zřekli veškerých dědických nároků po Vladislavu Velkopolském. 144

149 pochopitelně za nespravedlivé, proto v létě roku 1234 zorganizoval další výpravu proti velkopolskému vévodovi, které se zúčastnili rytíři nejen ze Slezska, ale i Krakovska a Sandoměřska. 185 Tentokrát se úplné porážce Odonice snažili zabránit hnězdenský arcibiskup Fulco a poznaňský biskup Pavel, kteří se stali prostředníky dohody uzavřené mezi oběma stranami 22. září Vladislav Odonic musel pod nátlakem odevzdat jižní polovinu svého území, jejíž hranicí se stala řeka Varta, 187 přesto nárok Jindřicha Bradatého a jeho syna na vládu ve Velkopolsku neuznal. Podle Odonice šlo o uzurpaci opírající se pouze o tvrzení Bradatého, že jemu a jeho synu odkázal Vladislav Velkopolský celé Velkopolsko ( ipso contrarium asserente propter domini quondam Wlodizlawi ut asserit, patrui nostri, sibi factam filioque suo donationem...). Přesto dohoda, s níž se velkopolský vévoda nechtěl, avšak musel smířit, byla téhož roku potvrzena hnězdenským arcibiskupem a poznaňským biskupem 188 a o rok později i samotným papežem Řehořem IX. (26. června 1235). 189 Jak arcibiskup Fulco, tak biskup Pavel se stali garanty této dohody, protože se oba vévodové zavázali, že ten, kdo poruší podmínky míru, bude povinen odevzdat jeden svůj hrad hnězdenskému arcibiskupovi, resp. poznaňskému biskupovi. 190 Nedodržení této smlouvy ze strany Vladislava Odonice by mělo pro něho těžší následky, neboť se zavázal, že se v takovém případě zřekne všech nároků na celé Velkopolsko. 191 Na dobytém území Velkopolska byl ustanoven jako vládce Jindřich Pobožný, což vyplývá zejména z titulatury, kterou od roku 1234 začali oba Jindřichové používat. 192 Bradatý zřejmě počítal s tím, že jeho nástupcem bude právě Jindřich, který zdědí území získané s velkou námahou. Podle Polsko-slezské kroniky právě tyto plány rozpoutaly válku mezi syny Bradatého. Konrád, kterého otec zasnoubil se saskou kněžnou, měl totiž obdržet Lužici a Lubuš, zatímco 185 SUb II, s. 87, č. 134 a podrobnějí viz Kronika Polska. MPH III, s KDW I, s , č Hnězdenský arcibiskup a poznaňský biskup zajistili, že 26. června 1235 konfirmoval tuto dohodu papež Řehoř IX. (SUb II, s , č. 98; s. 63, č. 99), který se však o dva roky později snažil vyhovět odvolání se Odonice od tohoto rozhodnutí, viz SUb II, s , č KDW I, s. 144, č Kromě toho připadly Bradatému dva hrady (Santok a Śrem) situované strategicky na pravém břehu řeky Varty, z nichž jeden (hrad Śrem) dostal do správy český kníže Bořivoj Děpoltic. 188 KDW I, s , č Řehoř IX. potvrdil jak samotnou dohodu (SUb II, s , č. 98), tak i konfirmaci velkopolského episkopátu (SUb II, s. 63, č. 99). 190 Jindřich Bradatý měl za porušení slibu odevzdat poznaňskému biskupovi hrad Starogard a Vladislav Odonic hrad Ostrov arcibiskupovi. 191 KDW I, s. 145, č. 168: tali me pene subicio: primo, quod toti terre sepenominato renuntio et abiuro cum mea imperpetuum posteritate, item excommunicationi domini Papę et domini Gneznensis archiepiscopi omniumque episcoporum Polonie me subicio Jindřich Bradatý užíval titul dux Silesie et Cracovie nebo dux Cracovie, Silesie et Polonie a jeho syn Jindřich titul dux Silesie et Polonie, viz Łodyński, M.: Polityka Henryka Brodatego, s

150 jeho bratr Jindřich se měl stát polským králem (Henricum regem Polonie instituere nitebatur). 193 Kronikář mohl myslet na panování ve Velkopolsku, proč ale překvapivě použil královský titul? Na základě této ojedinělé zmínky se Marian Łodyński 194 snažil zkonstruovat dalekosáhlé korunovační plány Jindřicha Bradatého, který tímto způsobem pomýšlel na zajištění svého státnického díla v následující generaci. S určitými pochybnostmi nahlížel na tyto názory Benedykt Zientara, podle něhož sice kronika není argumentem potvrzujícím korunovační plány Bradatého, přesto prý nelze pochybovat o tom, že koruna byla tehdy jediným prostředkem, jak sjednotit tak různorodé državy a předat je svému nástupci. 195 Zda Jindřich Bradatý počítal s královskou korunou pro svého syna, nelze spolehlivě doložit. Slezský vévoda viděl zajištění svého díla ve smlouvách uzavřených mezi Piastovci, které byly navíc pod patronátem papežské autority. Dokazuje to řada papežských konfirmací a privilegií, které vévoda obdržel od papeže Řehoře IX. během měsíce června roku 1235: 18. červen konfirmace mírové dohody mezi Jindřichem Bradatým a jeho synem a Konrádem Mazovským a jeho syny červen protekční bula pro Jindřicha Pobožného červen dvě konfirmace potvrzující mírovou smlouvu mezi Jindřichem Bradatým a Vladislavem Odonicem července velké privilegium pro třebnický klášter - fundaci Jindřicha Bradatého a jeho ženy Hedviky (klášter se měl stát mimo jiné rodovou nekropolí) 199 Pokud by se udržel vcelku příznivý postoj římské kurie a polského episkopátu vůči Jindřichovým záměrům, jeho vize by mohly dojít svého naplnění. Bohužel se tak nestalo a právě rok 1235 byl v tomto ohledu zlomový. Tehdy totiž došlo k pádu strategické pevnosti slezských vévodů na pravém břehu řeky Varty. Útok, při němž byl zabit i velitel hradu Śrem, 193 Kronika Polska. MPH III, s. 647: Viventibus autem adhuc Henrico et coniuge ipsius, dyabolus inter filios eorum, Henricum et Conradum discordie semina sparsit. Pater iuniori filio Conrado procatus fuerat filiam ducis Saxonie, designans ei terram Lusacie et Lubecensem, seniorem vero Henricum regem Polonie instituere nitebatur. Tato epizoda, s jejíž interpretací si historikové dosud nevěděli rady, si zasluhuje větší pozornost, než je ji možné věnovat v rámci této studie. Srov. Zientara, B.: Konrad Kędzierzawy i bitwa pod Studnicą. PH 70, 1979, s ; Mularczyk, Jerzy: Kronika Polska i jej relacja o bitwie pod Studnicą. KH 95, 1988, s Základní údaje o Konrádu Kadeřavém, starším synu Jindřicha Bradatého viz Jasiński, Kazimierz: Rodowód Piastów śląskich. Tom I. Piastowie wrocławscy i legnicko-brzescy. Wrocław 1973, s Łodyński, M.: Polityka Henryka Brodatego, s. 145 a Zientara, B.: Henryk Brodaty, s SUb II, s , č SUb II, s. 62, č SUb II, s , č SUb II, s , č

151 český kníže Bořivoj z rodu Děpolticů, vedl sám Vladislav Odonic. 200 Nic víc se z nejstarších kronik o této události nedozvídáme na rozdíl od Jana Dluhoše, který podává další souvislost, zejména o tom, co pádu hradu Śrem předcházelo. Kníže Bořivoj prý měl určité neshody s poznaňským biskupem Pavlem o hraniční vesnice a další sporné záležitosti, které se měly vyjasnit na společně schůzce na hradu Śrem. Na ní byl však nic netušící biskup zajat. Poté, co se biskupovi podařilo ze zajetí uniknout, nechal nad knížetem Bořivojem vyhlásit ve všech kostelech exkomunikaci. 201 Odvetné tažení Bradatého proti Hnězdnu nepřineslo očekávaný efekt. V jeho důsledku se naopak zhoršil vztah polského episkopátu k slezským vévodům. Od arcibiskupa Fulca a vratislavského biskupa Tomáše I. začaly proudit do Říma stížnosti na chování vévody. Hnězdenský metropolita navíc upozorňoval papeže na procísařské postoje Jindřicha Bradatého. Slezský vévoda opětoval tyto útoky vlastní diplomatickou aktivitou a jeho poselstvo v Římě dokázalo prosadit do rozhodčích komisí osoby nakloněné slezskému vévodovi (např. strahovský opat Petr nebo probošt pražské kapituly Ebbo). Přesto, když v roce 1237 opět propukly boje ve Velkopolsku a hnězdenskému arcibiskupovi se podařilo přesvědčit papežského legáta Viléma z Modeny, že agresorem byl slezský vévoda, na Jindřicha Bradatého byla uvalena církevní klatba. Vévoda dokázal zařídit v římské kurii její pozastavení, avšak její úplné zrušení se Jindřichu Bradatému do konce svého života nepodařilo. 202 Přes všechny potíže, které v posledních letech života měl Jindřich Bradatý s udržením nabytého území, 203 Jindřich Pobožný převzal v březnu 1238 po svém otci do svých rukou několik rozsáhlých domén. Jeho bezprostřední kontrola nad tak rozsáhlým územím byla však postupně omezována už od prvních měsíců samostatné vlády. Starší syn Violy Opolské, vévoda Měšek, se jako dux de Opol ujal otcovského dědictví 204 a při tom vdova Viola nadále pobývala s mladším synem Vladislavem na hradech v Kališu a Rudě, které jim před lety předal Jindřich Bradatý. 205 Měškova příkladu následoval Boleslav Stydlivý, jehož matka Grzymisława se kvůli osamostatnění syna neváhala obrátit ke kdysi obávanému Konrádu Mazovskému s prosbou o 200 Kronika Polska. MPH III, s. 649: et constructo castro in Screm ultra Wartham super litus posuit in presidio eius filium sororis sue, Moravie marchionisse, relicte Dypoldi Hunc ordinata tradicione Poloni noctu castrum irrumpentes peremerunt. Kronika wielkopolska. MPH SN VIII, s. 85: Locavitque in Srzem filium sororis sue Hansleydis Sed Poloni post aliquot tempus castrum Sremense clam intrantes ipsum occiderunt. 201 Ioannis Dlugosii Annales... Liber V.-VI., s Srov. Zientara, B.: Henryk Brodaty, s. 359, který naopak přímo píše, že vévoda zemřel jako exkomunikovaný. 203 Zientara, B.: Henryk Brodaty, s SUb II, s , č SUb II, s , č

152 pomoc. 206 Rovněž mazovský vévoda vystoupil záhy po smrti Jindřicha Bradatého s nárokem na titul krakovského vévody, avšak kvůli konfliktům s ruskými knížaty zůstalo jen u proklamací. 207 Tento vývoj událostí nelze chápat jako fatální rozklad Monarchie Jindřichů, ale přirozený následek dospívání jednotlivých Piastovců a realizace dohodnutých smluv v minulosti. Proto se Boleslav Stydlivý a Měško Opolský začali postupně vymaňovat z poručnictví Jindřicha Pobožného. První se zasnoubil s Kingou, dcerou uherského krále, a druhý navázal čilé kontakty s Konrádem Mazovským. S jeho syny se naopak příbuzenskými pouty spojil Jindřich Pobožný, když za Boleslava provdal svou dceru Gertrudu a za Kazimíra svou dceru Konstancii. 208 Autorita Pobožného našla svůj odraz i v titulatuře, kterou užíval po celou dobu své vlády: dux Slesie,Cracouie et Polonie. Poněkud jinak se situace vyvíjela ve Velkopolsku, jejíž jižní část Pobožný ovládal ještě za života svého otce a podle dohadů starší literatury prý po smrti otce dokonce obsadil zbytek velkopolského území (Hnězdno a Poznaň). 209 Slezský vévoda však na něj neměl žádný právní nárok a navíc nechtěl dráždit nedávno se sebou usmířeného hnězdenského arcibiskupa právě v době, kdy musel čelit hrozbě útoku na severozápadní hranice své domény. Rozhodným tažením k Lubuši a Santoku Jindřich Pobožný udržel za cenu drobných ústupků tuto část země v piastovských rukou. 210 Jestliže Jindřich Bradatý dokázal udržet ve svých rukou vládu na tak rozsáhlém územím i proti sílící opozici v čele s hnězdenským arcibiskupem, jeho synu se to podařilo pouze díky kompromisu s polským episkopátem a přestupu ke kuriální straně ve sporu mezi papežem a císařem. 211 Z toho důvodů Jindřich Pobožný nenarušil dohodnutou hranici rozdělující Velkopolsko ani po smrti Vladislava Odonice roku Velkopolský vévoda zanechal dva dospívající dědice, Přemysla a Boleslava, kteří se pod ochrannými křídly arcibiskupa Fulca připravovali na převzetí vlády KDM II, s. 62, č Na kolokviu v místě zvaném Przedborz arcibiskup Fulco zprostředkoval dohodu mezi Boleslavem Stydlivým a Konrádem Mazovským. Boleslav vystupoval na sjezdu jako dux Sandomirie, což nutně neznamenalo nepřátelský postoj vůči Pobožnému. Viz Zientara, B.: Henryk Brodaty, s KDMaz, s. 430, č Jasiński, K.: Rodowód Piastów, T. I., s. 108 a Např. Łodyński, M.: Polityka Henryka Brodatego, s Zientara, B.: Henryk Brodaty, s V listu ze dne 25. května 1238 papež Řehoř IX. varuje Jindřicha Pobožného, aby nenásledoval hříšné skutky svého otce, který zemřel v klatbě, a aby se smířil s hnězdenským arcibiskupem, viz SUb II, s , č Zientara, B.: Henryk Brodaty, s

153 Monarchie budovaná s tak velkou námahou oběma Jindřichy měla svůj postupný rozklad zakódovaný už ve svých základech. Slezští vévodové respektovali práva ostatních Piastovců k jejich údělům, proto se vévodové postupně dosahující dospělosti ujímali samostatné vlády. Smrt Jindřicha Pobožného na lehnickém bojišti tento vývoj pouze urychlila. Jedinou výjimkou bylo Velkopolsko, na něž slezští vévodové vznášeli nárok i po roce Zpočátku svůj nárok vyjadřovali jen v titulatuře: dux Slezie et Polonie. Nejstarší z bratrů, Boleslav Holý se roku 1245 nechal titulovat jako dei gratia ipsorum [Jindřicha Bradatého a Jindřicha Pobožného] filius et successor heresque legitimus dux Zlesie et Polonie. 213 O všeobecném respektu k aspiracím vévodů ve Slezsku svědčí skutečnost, že zmiňovaná titulatura se běžně vyskytuje i v příjemeckých vyhotoveních listin. 214 Boleslav Holý a tím méně už jeho mladší sourozenci však stejně nedokázali zabránit tomu, aby v letech jižní polovina Velkopolska nepřešla postupně do rukou velkopolských vévodů Přemysla a Boleslava. 215 Mezi syny Jindřicha Pobožného sice převládala rivalita zejména ohledně rozdělení vlády ve Slezsku, přesto nebyl zapomenut ani právní nárok na ztracenou část Velkopolska. Díky úspěšné církevní kariéře svého nejmladšího bratra Vladislava, který v padesátých letech získal prebendu vyšehradského probošta a stal se papežským kaplanem, vévodové vystupňovali v téže době diplomatickou aktivitu, jež, soudíme-li podle vydaných listin, skončila úspěchem. Nejprve papež Alexander IV. vyzval olomouckého biskupa Bruna a lubušského biskupa Viléma, aby prošetřili stížnost slezských vévodů na nejmenované polské vévody, kteří neprávem okupují jejich hrady, vesnice a majetky (23. prosince 1256). 216 Tentýž den obdrželi vévodové (v následujícím pořadí) Vladislav, Jindřich, Boleslav a Konrád protekční bulu (23. prosince 1256), kterou papež bral v ochranu nejen jejich osoby, ale i území, na němž nyní vládnou, a které v budoucnu legitimně získají ( in futurum iustis poteritis titulis adipisci). 217 Nejdůležitějším dokumentem z celkem tří listin byla bezesporu papežská konfirmace dohody o rozdělení Velkopolska z roku 1234 (18. ledna 1257) SUb II, s. 179, č Všechny odkazy na konkrétní listiny obsahující uvedenou titulaturu viz Mularczyk, J.: Książę legnicki Bolesław, s Autor poukazuje i na frekvenci v používání této dvoudílné titulatury: nejčastěji ji používal vévoda Boleslav Holý, po něm pak Konrád Hlohovský a překvapivě jen sporadicky Jindřich III. Vratislavský. 215 Jureczko, A.: Henryk III Biały, s SUb III, s , č Listinu chybně datovali Jureczko, A.: Henryk III Biały, s. 87 a Grodecki, R.: Dzieje polityczne Śląska, s SUb III, s. 137, č SUb III, s , č V listině jsou překvapivě jako petenti uvedeni jen vévodové Vladislav a Jindřich III. Vratislavský. 149

154 Na základě analýzy těchto listin vystoupil Edward Rymar s názorem, že slezští vévodové usilovali restituovat svá práva nejen k Velkopolsku, ale k celému regnum Polonie. 219 Na pravou míru uvedl tyto chybné interpretace Jerzy Mularczyk, který zase mylně spojil vydání konfirmace se zajetím vratislavského biskupa Tomáše I. vévodou Boleslavem Holým. Uvěznění hierarchy mělo být prý určitou formou nátlaku na římskou kurií k vynucení si potvrzení o právoplatném držení části Velkopolska! 220 Nepochopení polského historika se zakládá patrně na časovém souběhu dvou událostí: vydání listiny a uvěznění vratislavského biskupa. Je totiž naprosto vyloučeno, aby si vévoda Vladislav, vyšehradský probošt a papežský kaplan, kterému nejvyšší pontifik dal navíc svolení k získávání dalších církevních beneficií, 221 dovolil nátlakem požadovat v Římě vydání konfirmace a jeho hlavním argumentem pro pozitivní stanovisko kurie by byl uvězněný biskup! Synové Jindřicha Pobožného nedokázali zachovat odkaz svého otce a děda přes veškeré snahy i přes velkou podporu českého krále, s jehož dvorem zejména vévoda Vladislav a Jindřich III. Vratislavský navázali velmi těsné a intenzivní vztahy v 50. a 60. letech 13. století. 222 Právě kolem svých slezských příbuzných se Přemysl Otakar II. snažil soustředit ostatní Piastovce (Vladislav Opolský a Boleslav Stydlivý), kteří měli Přemyslovci usnadnit realizaci výprav do pohanských Prus a současně vytvořit koalici proti Arpádovcům. Není pochyb, že tento svazek slezských vévodů s českým králem zvyšoval jejich prestiž. Vladislav Opolský byl například roku 1273 povolán malopolskou opozicí, aby ovládl Krakov. 223 Skutečným realizátorem odkazu expanzivní politiky slezských vévodů se však stal až Jindřich IV. Probus. Zdá se, že vratislavský vévoda uvažoval o vrchní vládě v Polsku nebo dokonce o královské koruně už na začátku osmdesátých let. Jeho sny se ovšem začaly naplňovat až po roce 1288, kdy zemřel dosavadní vládce Krakova Lešek Černý a vratislavský vévoda v zápase s ostatními Piastovci dobyl malopolskou rezidenci. Na kýžený diadém nakonec 219 Rymar, E.: Synowie Henryka Pobożnego dziedzicami księstwa polskiego. Prace Naukowe Wyższej Szkoły Pedagogicznej w Częstochowie, seria Zeszyty Historyczne, 1994, z. II, s Mularczyk, J.: Książę legnicki Bolesław, s. 108: Przypuszczam, że porwanie w 1256 r. biskupa Tomasza I i późniejsze związane z tym wydarzeniem zamieszanie połączyć trzeba z dążeniem Bolesława II Rogatki i jego braci do restytucji rządów śląskich w Wielkopolsce. Byłby to zatem akt swoistego szantażu wobec kurii rzymskiej, na której w końcu udało się wymusić konfirmację traktatu z 1234 r. Z rituálního hlediska pojednal o uvěznění biskupa Tomáše I. Dalewski, Z.: Książę i biskup, s SUb III, s. 149, č Bar, P.: Vratislavský vévoda, s Rocznik Traski. MPH II, s. 842: quidam milites Cracovienses processerant ad ducem Opoliensem Wladyzlaum cum tota potencia sua de consilio episcopi Pauli. Srov. Rocznik Małopolski (kodeks Szamotulski). MPH III, s Dále viz Halecki, Oskar: Powołanie księcia Włodysława Opolskiego na tron Krakowski w r KH 27, 1913, s

155 nedosáhl, protože už v červnu 1290 Jindřich IV. Probus zemřel. 224 Nárok Jindřicha IV. Proba a ostatních slezských Piastovců na Krakov a tím i vrchní vládu v Polsku by měla zdůvodňovat již citovaná Polsko-slezská kronika, která měla podle shodného názoru historiků vzniknout na popud právě vratislavského vévody. Tento všeobecně přijímaný předpoklad ovšem nebyl nikdy podepřen konkrétním pramenným svědectvím nebo důkladnou analýzou díla. 225 Kronika skutečně zmiňuje nárok na vrchní vládu potomků Vladislava II. Vyhnance a jeho nejstaršího syna Boleslava a současně v souladu se svou předlohou (Vincentius Kadłubek) uvádí seniorát jako nástupnický řád. 226 V případě Jindřicha I. Bradatého a Jindřicha II. Pobožného kronikář jen velmi stručně podal zprávu o úspěších vévodů v získávání jednotlivých území. Kronikář nezatajil, že Bradatý přece získal Krakov díky pozvání a souhlasu kněžny vdovy Grzymisławy a malopolských velmožů. 227 Naopak to byl Vladislav Odonic, který usiloval o vrchní vládu a dokonce chtěl připravit o život ostatní Piastovce. 228 V kronice chybí například jakákoliv zmínka o smlouvě mezi Bradatým a Vladislavem Odonicem z roku 1234, která měla pro slezské vévody klíčový význam nebo jiné zdůvodnění jejich nároků na Velkopolsko. Ačkoliv není snadné přesně určit záměr díla, lze souhlasit s názorem Gerarda Labudy, že anonymní slezský kronikář chtěl sepsat zejména genealogii slezských vévodů. 229 Použil k tomu zkrácenou verzi kroniky Vincentia Kadłubka, kterou upravil a doplnil. Jedním z jeho zásadních doplňků je v ostatních kronikářských a analistických dílech se nevyskytující termín monarchia Cracovie nebo Cracoviensis a pro vládce Krakova označení monarchus. Autor poprvé použil tento pojem, když popisoval nástup Vladislava II. na trůn, 230 a pak všechny Piastovce, kteří drželi 224 O královských ambicích vévody viz Świeżawski, Aleksander: Plany koronacyjne Henryka Probusa. Królestwo polskie czy królestwo krakowskie? In: Studia z dziejów państwa i prawa polskiego, red. J. Matuszewski, t. 4, Łódź 1999, s ; Nowacki, Bronisław: Zabiegi o zjednoczenie państwa i koronację królewską w latach 1284 i 1285 na tle rywalizacji Przemysła II z Henrykiem IV Prawym. In: Przemysł II. Odnowienie Królestwa Polskiego. Pod red. Jadwigi Krzyżaniakowej. Poznań 1997, s ; Jurek, T.: Plany koronacyjne, s Srov. Bar, P.: Královská koruna a vratislavský vévoda Jindřich IV. Probus. Od polemiky k novým perspektivám v bádání. Časopis Matice moravské 125, 2006, 2, s a Jurek, T.: Kníže, koruna a prameny. Polemika o politice a metodě. Časopis Matice moravské 127, 2008, s Viz pozn. 2. Většina badatelů identifikuje anonymního kronikáře s mnichem cisterciáckého kláštera v Lubuši, jen J. Mularczyk vidí v autorovi kroniky minoritu Jindřicha z Bren, viz Mularczyk, J.: Spór o Kronikę, s Kronika Polska. MPH III, s. 629: quatuor ergo primis pater decedens terram divisit, seniori Slesiam et ad preessendum aliis Cracoviam disponit, et post illum seniori semper ducum Cracovie gubernacula consignat Kronika Polska. MPH III, s Kronika Polska. MPH III, s. 648: Odo, dux Gneznensis, aspirans monarchiam et in omnium principum Polonie mortem dolos cogitans. 229 Labuda, G.: Kroniki genealogiczne, s Kronika Polska. MPH III, s. 630 a 644: Boleslao autem Curvo defuncto Vladislaus primogenitus eius monarchiam tenuit. Vladislaus, primogenitus Boleslai Curvi, cum monarchia Cracovie Slesiam provinciam a patre decedente lege testamenti adeptus est. 151

156 Krakov a byli vrchními knížaty. 231 Snad v tom lze spatřovat specifický vliv vratislavského dvora, avšak tato skutečnost není rozhodujícím argumentem pro tezi, že kronika vznikla na přímý popud a pro Jindřicha IV. Proba. Jeho vláda (vojenské úspěchy, expanze do Malopolska, spor s vratislavským biskupem apod.) není totiž v kronice nijak zvlášť vyzdvižena. Kronikář pouze zmiňuje epizodu o zatčení mladého vévody Boleslavem Holým. 232 I když víme, že kronika není dokončená, dochovaný text nijak neprozrazuje bezprostřední vliv vratislavského vévody nebo lidí z jeho dvora na koncepci historického díla, která se soustřeďovala kolem dvou hlavních témat: genealogie a vláda slezských vévodů, z nich zvláště dolnoslezských s tím, že jednoznačně kladně jsou hodnoceni Jindřich I. Bradatý a jeh syn, Jindřich III. Vratislavský, Vladislav Salcburský a Jindřich IV. Probus. zápas o Krakov, s nímž autor spojoval vrchní vládu v Polsku. Tzv. statut Boleslava III. Křivoústého nehrál v politice slezských vévodů významnou roli. Listina Significavit nobis je totiž jediným případem, kdy slezští Piastovci chtěli získat vrchní vládu v Polsku na zásadě seniorátu. Obecně však platilo, že každý Piastovec měl nárok na dědictví po otci. Na obsazení knížecího stolce v Krakově měli mimořádný vliv velmoži v čele s krakovským biskupem. Konfliktní situace byly řešeny válečnými konflikty a smlouvami mezi Piastovci i mezi vévody a velmoži. Slezští Piastovci, i když si pravděpodobně činili jakýsi nárok na vrchní vládu, byli s touto realitou smířeni a využívali všechny dostupné možnosti, aby rozšířili své panství i mimo slezské území. Titulatura slezských vévodů - dux Slesie nebo dux Polonie? Titulatura středověkých panovníků je velmi důležitým pramenem k poznání dobových představ o společenské pozici a funkci úřadu a vlády zejména v případě listin a dokumentů (arengy, intitulace, legendy pečetí) kancelářského původu, u nichž lze předpokládat, že reprezentují názor panovníka a jeho dvora. Ostatní typy pramenů listiny příjemeckého původu nebo adresované panovníkovi a narativní prameny nám zase sdělují, jakým způsobem vlastní prezentace panovníka byla přijímána ve středověké společnosti. 233 Titulatura slezských 231 Kronika Polska. MPH III, s. 633: Boleslaus monarchus [Boleslav IV. Kadeřavý ] orphanos colligit et eis patrimonium concedit. 232 Kronika Polska. MPH III, s Sborníky Intitulatio I. Lateinische Königs- und Fürstentitel bis zum Ende des 8. Jahrhunderts. MIÖG Erg. XXI. Hrsg. von Herwig 152

157 vévodů byla dosud zkoumána zejména na okraji bádání jednotlivých vévodských kanceláří, avšak její význam pro pochopení panovnické reprezentace slezských vévodů nebyl příliš zdůrazněn. 234 Titul Vladislava II. Vyhnance, prapředka slezských Piastovců, lze odvodit pouze z fragmentárně dochovaných listin a listů, které byly adresovány knížeti. Jeho vlastní dokumenty se nedochovaly. Pro papeže a římského krále byl Vladislav II. dux Polonie, dux Polonorum nebo jen dux Vladislaus. 235 Pozoruhodným svědectvím je listina vratislavského biskupa Roberta z roku 1139, tedy z doby, kdy Boleslao tercio Polonie principe defuncto, regnantibus pro eo filiis eius Wladislauo in Cracouia, Boleslauo in Masouia, Misicone in Poznania. 236 Vydavatel dokumentu netituloval (ani titulem dux) ani jednoho syna Boleslava III. Křivoústého, jakoby všichni bratři vládli společně, a překvapivě ani u osoby Vladislava II., byť byl tehdy vrchním knížetem, nebyla nijak zdůrazněna jeho nadřazenost. Pokud lze důvěřovat útržkovitým historickým svědectvím, Vladislav II. neužíval titul dux Slesie. Ten se objevuje až u jména jeho syna Boleslava Dlouhého, který však v době nucených pobytů v říši, ať už se svým otcem nebo sám, vystupoval v listinách římských králů rovněž jako dux Polonie, resp. Polonicus. 237 Poprvé se se slezským titulem (dux Zlesie) u jeho jména setkáváme v zakládací listině lubušského kláštera z roku Rovněž Měško III. Starý oslovuje Boleslava tímto titulem. 239 V protekční bule papeže Inocence III. z roku 1198 byl sice vévoda Boleslav opět titulován jako dux Polonie, 240 avšak nic nenasvědčuje tomu, že by se sám Boleslav takto tituloval po svém návratu z exilu a případně tím uplatňoval nárok vrchní vládu v polském Wolfram. Graz - Wien - Köln 1967; Intitulatio II. Lateinische Herrscher- und Fürstentitel im neunten und zehnten Jahrhundert. Hrsg. von Herwig Wolfram. MIÖG Erg. XXIV. Graz - Wien - Köln 1973 obsahují z metodologického hlediska inspirativní příspěvky, i když zpracovávají materiál z raného středověku. 234 Irgang, W.: Das Urkundenwesen Herzog Heinrichs III. von Schlesien ( ), ZfO 31, 1982, s. 1-47; Irgang, W.: Das Urkunden- und Kanzleiwesen Heinrichs IV. von Schlesien ( ), ZfO 36, 1987, s Srov. Turoń, Wanda: Zarys dziejów kancelarii Henryka Probusa ( ), Sobótka 19, 1964, s ; Żerelik, Rościsław: Dokumenty i kancelarie książąt głogowskich w latach Wrocław 1988 (AUW No 902. Historia LIX); Wałkówski, Andrzej: Dokumenty i kancelaria księcia legnickiego Henryka V Grubego. Wrocław 1991 (AUW No Historia XCIV); Wałkówski, A.: Dokumenty i kancelaria księcia Bolesława II Rogatki. Zielona Góra 1991; Wójcik, Marek L.: Dokumenty i kancelarie książąt opolsko-raciborskich do początków XIV wieku. Wrocław 1999 (AUW No Historia CXXXIX). Jedinou speciální studií k panovnické titulatuře slezských vévodů je Barciak, A.: Tytulatura książąt opolskich - potomków i następców Mieszka, zwanego Laskonogim. In: Sacra Silenti provincia. 800 lat dziedziczonego księstwa opolskiego ( ). Red. Anna Pobóg-Lenartowicz. (Uniwersytet Opolski Wydział Teologiczny. Seria: Z dziejów kultury chrześcijańskiej na Śląsku 27). Opole 2003, s Viz např. SUb I, s. 16, č ; s , č. 25; s. 24, č. 37; s. 22, č SUb I, s. 15, č SUb I, s. 19, č. 27 a s. 24, č SUb I, s. 27, č SUb I, s. 30, č SUb I, s. 41, č

158 království. Ostatně o tři roky později tentýž papež oslovil svého chráněnce jako dux Zlesie. 241 Syn Boleslava Dlouhého, vévoda Jindřich, převzal po svém otci vládu nad Slezskem i titul dux Zlesie, 242 který se objevoval už výhradně u jeho jména ve všech typech listin. 243 Ve dvou případech se však objevuje formulace, která nezvyklým způsobem zdůrazňuje kontinuitu vlády Jindřicha s jeho předchůdcem: ego Henricus dei et beati Iohannis patrisque mei Bolezlai gratia dux Zlesie. S ohledem na unikátnost citované devoční formule, je nutné si podrobněji přiblížit její genezi. 244 Tato formule byla použita pouze ve dvou listinách vydaných roku 1208 pro cisterciácký klášter v Třebnici. 245 Oba dokumenty byly vyhotoveny příjemcem. 246 Rozšíření prosté devoční formule dei gratia o jméno svatého Jana Křtitele se zdá být dílem vévodské kanceláře. V listinách, které diktoval kancléř Bradatého a současně člen katedrální kapituly magister Martin, 247 nalezneme následující titulaturu: dei et beati Iohannis gratia Zlesie dux, 248 resp. Henricus dei et beate Marie beatique Iohannis gracia dux Zlesie. 249 Umístění svatého Jana Křtitele a Panny Marie do devoční formule listiny Jindřicha Bradatého se zdá být pochopitelné: svatý Jan Křtitel byl patronem vratislavského katedrálního kostela a kapituly a patrocinium Panny Marie zase nalezneme u většiny cisterciáckých klášterů (Lubuš, Třebnice 250, Jindřichov apod.). 251 Proč však v Třebnici rozšířili devoční formuli ještě o jméno Jindřichova otce? Klášteru zřejmě z nějakého důvodu záleželo na podtržení legitimity vlády Jindřicha Bradatého, protože již v nejstarší známé listině (ve skutečnosti jde o pamětní zápis vzniklý v klášteře mezi lety ) o založení kláštera je podtrženo, že fundátor je synem vévody Boleslava (Henricus dux Zlesie filius ducis 241 SUb I, s. 48, č. 74. Zcela výjimečné je Boleslav Dlouhý nazván jako dux de Verzlaue titul, který se vyskytuje v listu patriarchy kostela Božího hrobu v Jeruzalémě (sancte Ressurectionis ecclesie patriarcha). List se dochoval pouze jako opis pořízený na základě již ztraceného originálu v klášteře Božího hrobu v Měchově. Viz SUb I, s. 43, č V první nám známé vydané listině vystupuje Jindřich I. Bradatý jako Henricus Zlesie dux quod pater meus quondam dux Zlesie SUb I, s. 50, č. 77. Srov. SUb I, s. 55, č Např. i v papežských listinách, SUb I, s. 71, č Zvláštní titulatury si povšiml už Appelt, Heinrich: Die Echtheit der Trebnitzer Gründungsurkunden (1203/18). Vorarbeiten zum Schlesischen Urkundenbuch. ZVGS 71, 1937, s. 1-56, zvl SUb I, s. 79, č. 114; s. 81, č Předlohou pro druhý dokument z této dvojice bylo papežské privilegium, o čemž svědčí zejména velké iniciály na začátku vět a roty na konci listiny. Jedna z nich patřila Jindřichu Bradatému a obsahovala devízu převzatou částečně z roty papeže Celestina III.: + Dirige domine gressus meos in semitis tuis, ut non moveantur vestigia mea. 246 Żerelik, R.: Kancelaria biskupów wrocławskich do 1301 roku. Wrocław 1991 (AUW No Historia XCII), s Srov. SUb I, s. XXV. 248 SUb I, s. 60, č. 87; s. 68, č. 95; s. 73, č Listina pro kastelána v Ryczyně a pro premonstrátský klášter sv. Vincentia ve Vratislavi. 249 SUb I, s. 67, č. 94. Listina pro vratislavské řeholní kanovníky (na Písku). 250 Původně byl klášter zasvěcen svatému Bartoloměji, ale roku 1219 bylo patrocinium rozšířeno na ecclesia sancte Marie sanctique Bartholomei apostoli in Trebnic, SUb I, s. 139, č Cetwiński, Marek: Święta Jadwiga - patronka Śląska. In: Śląski tygiel. Studia z dziejów polskiego średniowiecza. Częstochowa 2001, s výskyt svatého Jana Křtitele v titulatuře vysvětluje oblibou johanitského řádu. 154

159 Bolezlai). 252 Důraz na kontinuitu piastovské dynastie a legitimitu vlády Jindřicha Bradatého v třebnických listinách byl patrně obranou nově založeného kláštera před možným právním zpochybněním jeho majetkové výbavy nebo samotné existence. V roce 1202 byla uzavřena dohoda mezi Jindřichem Bradatým a jeho strýcem Měškem Ratibořským, která rozdělila Slezsko na dvě části. 253 Bradatý zaplatil svému strýci tisíc hřiven stříbra patrně za vzdání se práv k vládě nad celým Slezskem. Pochybnosti o legitimitě panování Jindřicha Bradatého mohly přetrvávat i po tomto datu. 254 Druhým důvodem zařazení Boleslavova jména do devoční formule mohl být komplex méněcennosti vůči mužskému cisterciáckému klášteru v Lubuši, který založil právě Jindřichův otec Boleslav, a který se měl stát nekropolí a dynastickým klášterem slezských Piastovců. Které z výše zmíněných vysvětlení je pravděpodobnější, nelze bohužel na základě dosavadního stavu poznání rozhodnout. V každém případě byla tato rozvinutá titulatura Jindřicha Bradatého dost oblíbená, neboť ji nalezneme nejen v třebnických falzech ze 14. století, 255 ale i ve třech pravých dokumentech lubušské provenience. 256 Není zřejmé, zda titul dux Slesie (Zlesie) měl původně náležet pouze potomkům Boleslava Dlouhého. Titulatura jeho bratrů, Měška a Konráda, není totiž z diplomatických pramenů známá. Polsko-slezská kronika uvádí, že vévoda Měšek obdržel Ratiboř (terra Ratiborgensis) a jeho bratr Konrád Hlohov (marchia Glogoviensis). Z této dvojice měl potomky pouze Mešek a ty 252 SUb I, s. 55, č. 83. Třebnický konvent si uvědomoval, že jeho hospodářská základna pochází z různorodných zdrojů, proto se snažil zaštítit jak knížecí, tak církevní autoritu: Ecclesia etiam in eodem predio in honore sancti Petri constructa, cuius patronatus mei [Jindřicha Bradatého] iuris est, auctoritate patris nostri episcopi Cipriani et coniventia universitatis collegi Vratiszaviensium canonicorum cum omnibus, que sui iuris sunt, et universo decimarum proventu ad prefatam ecclesiam pertinentium memorato beati Bartholomei monasterio unanimater est collata. Et omnibus liquido constet, quod inter terminos subscriptos quedam ville predio Trebnicensis commutationis, quedam emptionis, quedam donationis titulo accesserunt. Na konci pamětního zápisu byla sankce umocněna exkomunikací všech potencionálních škůdců třebnického kláštera, kterou vykonal vratislavský biskup Cyprián a hnězdenský arcibiskup Jindřich Kietlicz. 253 SUb I, s , č Podobným způsobem zdůvodňoval svou legitimitu Mikuláš Opavský po svém návratu z habsburského zajetí v 80. letech 13. století, když vydával listiny jako Nicolaus dei gracia dux Opauie filius quondam Othakari regis Boemie, viz SUb IV, s , č Appelt, H.: Die Echtheit der Trebnitzer, s. 33 uvádí jeden příklad devoční formule z raného středověku, v níž bylo uvedeno jméno lenního pána (seniora). 255 Oblíbenost této devoční formule dokazují třebnická falza z 14. století: SUb I, s , č. 335, č , č Dále viz Appelt, Heinrich: Die Urkundenfälschungen des Klosters Trebnitz. Breslau 1940 (Veröffentlichungen der Historischen Kommission für Schlesien II. Reihe. Forschungen zum Schlesischen Urkundenbuch. 2. Bd.), s Titulatura Heinricus dei et beati Iohannis gratia dux se objevuje v listinách z roku 1223 (SUb I, s. 171, č. 235) a roku 1228 (SUb I, s. 211, č. 287). Téměř doslova se držel předlohy diktátor třetí lubušské listiny vydané 6. června 1231: Henricus dei et beati Iohannnis patrisque nostri gratia dux Zlesie, viz SUb II, s. 3, č. 5. Proč vypustil jméno Boleslaus, nevíme. Další nevyřešenou otázkou zůstává, proč tato devoční formule byla převzata z třebnických listin až po roce 1223? Viz Appelt, H.: Die Echtheit der Trebnitzer, s. 33. Určitým vodítkem snad může být skutečnost, že na počátku 20. let 13. století lubušský klášter převzal duchovní správu nad třebnickými cisterciačkami. 155

160 kronikář označil jako duces Ratiborgenses. 257 Už však Měškův syn Kazimír a po něm následující generace vévodů se nechali titulovat jako dux de Opol, 258 proto se i v odborné literatuře píše o opolských vévodech. Podle dvou malopolských letopisů z konce 13. století se Měšek až do konce svého života prý skutečně tituloval jako vévoda ratibořský. 259 Nejasnost posiluje i fakt, že ve smlouvě z roku 1202 o rozdělení vlády ve Slezsku mezi Jindřichem Bradatým a Měškem není ratibořský vévoda vůbec titulován. 260 Kvůli nedostatku pramenných svědectví nelze najít spolehlivou odpověď na otázku, kdy a hlavně proč došlo ke změně v titulatuře opolských vévodů. 261 Titulatura Jindřicha Bradatého (dux Slezie) nezaznamenala žádné změny až do konce dvacátých let 13. století, kdy expanzivní politika slezského vévody začala přinášet první plody. Přijetí Opolska do své správy a kněžny vdovy Violy se syny pod svou ochranu po smrti Kazimíra Opolského se na titulatuře Bradatého nijak neprojevilo, ale ovládnutí Krakova už ano. Na konci roku 1230 nebo 1231 vystavil vévoda Jindřich listinu poprvé jako dux Slesie atque Cracouie. 262 Tuto titulaturu ve dvou variantách (dux Zlesie et Cracouie a dux Cracouie et Zlesie) používal vévoda Jindřich Bradatý až do své smrti. Od roku 1234, kdy slezský vévoda získal část Velkopolska, byl titul dux Polonie připojen ke jménu jeho syna, který se stal správcem nově nabytého území. V listině z 21. listopadu 1234 vyhotovené příjemcem pro velkopolský klášter Paradisius sancte Marie (Paradyż) byli jako vydavatelé uvedeni Henricus dei gracia dux Slezie et Cracovie et Henricus iunior dei gracia dux Slezie et Polonie. Titulatura obou Jindřichů nabývá na významu díky okolnostem právního aktu. Klášter se díky nedávno uzavřené dohodě mezi Jindřichy a Vladislavem Odonicem ocitl na území slezských vévodů, kteří vzali jeho statky pod svou ochranu. Vydání listiny dosvědčila svou přítomností v Nienmarche (dnes Środa 257 Kronika Polska. MPH III, s Pro úplnost dodejme, že Boleslavův syn Jaroslav, který zemřel před svým otcem, obdržel teritorium Nisense a tempore vite sue ducatum Opolie. 258 SUb I, s , č ; s. 119, č Rocznik kapituły krakowskiej. MPH SN V, s. 71: Mesco dux Ratiborie obiit. Kazimirus filius suus succedit. Rocznik górnoszląski MPH III, s. 715: Mesco dux Raceburgensis tenendo Cracoviam obiit. Oba letopisy vznikly ve stejné době nebo o něco později než Polsko-slezská kronika, proto není snadné posoudit, zda letopisy převzaly údaje ze slezské kroniky nebo obsahují původní nezávislou tradici. O tom, že paměť o ratibořském titulu Měška nezanikla ve Slezsku ani na přelomu 13. a 14. století se lze přesvědčit z četby lubušských listinných falz, viz SUb I, s. 242, č. 325; s. 244, č. 326; s. 246, č Původní text smlouvy se nedochoval, avšak lze jej částečně rekonstruovat z papežské konfirmace známé z papežských register. Potvrzení mírové smlouvy bylo adresováno nobili viro Henrico duci Zlesie, SUb I, s. 52, č. 80. Také v listu adresovaném polským biskupům papež uvedl, že dohoda byla zprostředkována mezi nobilem virum Henricum Zlesie et Mesconem patruum eius, SUb I, s. 53, č Mika, N.: Mieszko. Syn Władysława, s polemizoval se závěry studie Barciak, A.: Tytulatura książąt opolskich, s , jehož argumentace je ovšem daleko přesvědčivější než Mikova. 262 SUb I, s. 232, č Listina byla vydána infra octavas natalis domini anno M CC XXX primo. Podle editorů Schlesisches Urkundenbuch převažovalo ve Slezsku počítání let podle vánoc (tj. rok 1230), ale právě titulatura Bradatého by ukazovala na rok

161 Wielkopolska) církevní a světská elita obou údělů, jako např. hnězdenský arcibiskup a vratislavský biskup. 263 Rovněž v případě druhé listiny, kterou roku 1237 vydali spolu oba Jindřichové, šlo o příjemecké vyhotovení (klášter řeholních kanovníků ve Vratislavi): nos Heinricus dei gratia dux Zlesie et Cracouie una cum consensu dilecti filii nostri Heinrici illustri ducis Zlesie et Polonie. 264 Jedinou listinou kancelářského původu, v níž se objevily titulatury obou Jindřichů, je dokument pro třebnický klášter. Heinricus dei gratia dux Zlesie et Cracouie vyměnil s konventem jednu hospodu za roční plat a tento právní úkon nechal vévoda sepsat de unici filii nostri Heinrici ducis Polonie bona voluntate. 265 Rozdělení titulatury obou Jindřichů podle ovládaného území bylo velmi důsledné. Výjimkou z tohoto pravidla je listina z roku 1237 v záležitosti krakovského palatina,v níž je Jindřich Bradatý titulován jako dux Zlesie et Polonie 266 a jako dei gracia Kracouie, Slesie atque Polonie dux v příjemecké listině z roku 1236 pro klášter Kołbacz v Pomořanech. 267 V ostatních případech velkopolský titul Bradatého souvisel se snahou jeho vnuka Boleslava Holého dokázat legitimitu nároku na vládu ve Velkopolsku. V listině z roku 1245, v níž lehnický vévoda potvrzuje lubušskému a třebnickému klášteru majetky darované jeho předchůdci v lubušské zemi, označil oba Jindřichy jako bone memorie duces Zlesie et Polonie avus et pater noster. Sám sebe nechal titulovat v téže listině jako Bolezlaus dei gratia ipsorum filius et successor heresque legitimus dux Zlesie et Polonie. 268 Ještě v dalších dvou listinách se Boleslav Holý odvolává na ustanovení svého otce a děda, kteří byli duces Zlesie, Cracouie et Polonie, 269 avšak tak velký důraz na právoplatnost velkopolského titulu (successor heresque legitimus) byl v jeho listinách ojedinělý. Lehnický vévoda připojil krakovský a velkopolský titul ke jménu svého děda asi díky tomu, že už jeho otec Jindřich Pobožný integroval obě části do vlastní titulatury - dux Zlesie, Cracouie et Polonie, 270 kterou pak používal až do své smrti. Ztráta Malopolska a Velkopolska po roce 1241 se odrazila i v titulatuře slezských vévodů, kteří se sice přestali nazývat jako duces 263 SUb II, s , č SUb II, s , č SUb II, s. 85, č SUb II, s. 89, č Editoři Schlesisches Urkundenbuch s určitými pochybnostmi ztotožňují vydavatele s Jindřichem Bradatým, který titul dux Polonie jinak nepoužíval. Titul sice poukazuje na jeho syna, ten však nikdy nevydával samostatně listiny za života otce a je nepravděpodobné, aby malopolské velmože nazýval nostri barones. 267 SUb II, s. 75, č SUb II, s. 179, č, SUb II, s. 138, č. 229; s. 143, č Záhy po smrti otce 19. března 1238 vystupuje Jindřich Pobožný jako dux Zlesie et Cracouie (SUb II, s. 95, č. 146) a taktéž ho oslovuje i papež Řehoř IX. (SUb II, s. 98, č. 153). 157

162 Cracouie, avšak nechtěli se vzdát hodnosti velkopolských vévodů. Nejdéle jako dux Slezie et Polonie vystupoval Boleslav Holý, nejstarší syn Jindřicha Pobožného (naposledy 19. března 1253). 271 Až do konce čtyřicátých let spolu s ním a se stejnou titulaturou vydával listiny i jeho mladší bratr Jindřich III., který vystoupil samostatně jako velkopolský vévoda pouze jednou (22. dubna 1250). 272 Titulatura vyjadřovala nárok vévodů jako dědiců Jindřicha Pobožného na část Velkopolska. 273 Neúspěch diplomatické aktivity roku 1254 směřující k restituci vlády slezských vévodů ve Velkopolsku a zápas vévodů o otcovské dědictví v samotném Slezsku nakonec způsobil, že velkopolský titul byl z jejich titulatury odstraněn. 274 Určitou nejasnost vzbuzuje dodnes používání titulu dux Polonie Konrádem Hlohovským. Překvapivý je už chronologický rozptyl vydání jednotlivých listin: 1251, , a Většina z nich však byla vyhotovena příjemci. Pouze dokument z 8. června 1267 vznikl v kanceláři vévody. 279 Můžeme z těchto důvodů titul dux Polonie Konráda Hlohovského chápat jako určitou anomálii nebo vlastní interpretaci příjemců listin, která nesouvisí s politickou aktivitou vévody? Na druhou stranu vévoda po celou dobu své vlády používal jeden jediný typář s následujícím opisem: + CONRADVS DEI GRA DVX ZLESIE ET POLONIE. 280 Jak tedy vysvětlit nepoměr mezi sporadicky se vyskytujícím velkopolským titulem v intitulaci a opisem pečeti? Hlohovský vévoda měl velmi dobré vztahy s velkopolskými vévody, kteří mu pomohli v jeho zápase se staršími bratry Boleslavem Holým a Jindřichem III. o vydělení vlastního vévodství ve Slezsku. 281 Pečeť s citovaným opisem však Konrád Hlohovský začal používat ještě před vydělením vlastní domény. Vysvětlení zdánlivé záhady může být zcela prozaické. Typář zůstal v užívání v Konrádově kanceláři možná z ekonomických důvodů a velkopolským Piastovcům, s nimiž hlohovský vévoda navázal přátelské styky, stačilo, že 271 SUb III, s. 57, č SUb II, s. 249, č Jindřich III. je titulován jako dux Polonie ještě jednou ve smlouvě uzavřené v dubnu 1249 s Jindřichem Míšeňským. Listiny však vznikly v Míšni a titul tedy označuje nejspíš vévodův původ. Ostatně k listině byla přivěšena pečeť s legendou HENRICUS DEI GRATIA DVX ZLESIE, SUb II, s , č Srov. Mularczyk, J.: Książę legnicki Bolesław, s , který tuto titulaturu interpretoval jako nárok na vládu v celém Polsku. 274 Wałkówski, A.: Dokumenty i kancelaria księcia Bolesława II Rogatki, s SUb III, s. 27, č SUb III, s. 291, č SUb IV, s. 26, č SUb IV, s , č SUb IV, s. 26, č Poprvé byla pečeť přivěšena už v roce 1249, viz Żerelik, R.: Dokumenty i kancelarie, s Rocznik kapituły poznańskiej. MPH SN VI, s. 27 a 30. Konrád byl Přemyslem Velkopolským pasován na rytíře a vzal si za ženu jeho sestru Salomenu. 158

163 provokativní titul dux Polonie byl vypuštěn z intitulací jeho listin. Ve druhé polovině 13. století se v titulatuře slezských vévodů objevila určitá inovace, kterou do praxe uvedla kancelář Jindřicha IV. Proba, syna Jindřicha III. V listině z roku 1272 pro johanitskou komendu ve Strzegomi se v intitulaci objevil dvoudílný titul Henricus dei gratia dux Slesie et dominus Wratislauie. 282 Tento typ titulatury se pak rozšířil i mezi ostatní rozvětvené větve slezských a opolských vévodů. 283 Vratislavský vévoda obměnil titulaturu slezských vévodů ještě jednou na konci osmdesátých let 13. století. Tato změna, která však už nezanechala v titulatuře ostatních slezských vévodů žádnou stopu, souvisela s expanzivní politikou vratislavského vévody. Po Lešku Černém, který zemřel 30. září 1288, vypustil vratislavský vévoda ze svého titulu část dominus Wratizlauie a připojil titul krakovského a sandoměřského vévody (dux Cracouie et Sandomirie). Zůstává jen otázka, kdy k tomu došlo. První zmínka pochází z listiny vyhotovené v Jindřichově kanceláři a datované 25. ledna Po ní však až do konce roku 1288 následovala série dokumentů s tradiční intitulací dux Slezie et dominus Wratizlauie. Poslední řádek uvedeného dokumentu s denním datem byl podle editorů slezského diplomatáře dopsán jinou rukou než zbytek textu listiny, proto je docela možné, že šlo buď o záměrné antedatování nebo chybu písaře. Záměr vratislavského vévody by však byl nepochopitelný, neboť ještě nějaký čas po smrti Leška Černého používal Probus vratislavský titul (dominus Wratizlauie). 285 Pravděpodobnější se tak jeví emendace ročního data vydání listiny na 1289, neboť ze začátku tohoto roku pocházejí listiny už s novou titulaturou (dux Slesie, Cracouie et Sandomirie), kterou vévoda používal až do konce svého života (23. června 1290). 286 Vratislavský vévoda nepřevzal celou titulaturu Leška Černého, který byl až do své smrti 282 SUb IV, s. 118, č Jindřichova prvenství v zavedení dvoudílné titulatury si všiml už Grünhagen, C.: Geschichte Schlesiens, s. 101, který ji interpretoval jako volbu Vratislavi za hlavní sídlo Jindřichovy vlády a podtržení nadřazenosti nad ostatními vévody. 283 Syn Boleslava Holého vévoda Jindřich vydával listiny ještě během života svého otce s titulem dux Slesie et dominus de Iawor (SUb IV, s. 229, č. 345) a po jeho smrti dux Slesie et dominus de Ligniz (SUb IV, s. 252, č. 380). Syn Konráda Hlohovského vévoda Jindřich vydával listiny jako dux Slezie et dominus Glogovie (SUb IV, s. 269, č. 402). Tímto typem titulatury se inspirovali potomci Vladislava Opolského (zemř. 1281) s tím, že se nenazývali dux Slezie, nýbrž dux Opoliensis. V ostatních piastovských údělech (Velkopolsko, Malopolsko, Mazovsko apod.) se podobná dvoučlenná struktura titulatury nevytvořila, lze-li tak soudit na základě známých případů, srov. Wyszkowski, Michał: Ustrój polityczny Wielkopolski w latach Poznań 2009, s SUb V, s. 291, č Listina z 12. října 1288, SUb V, s. 311, č Nejstarší doklady krakovského a sandoměřského titulu pocházejí z 27. a 29. ledna 1289, viz SUb V, s , č. 411, č Naposledy vystoupil Jindřich IV. Probus s tímto titulem, když 23. června 1290 vydal svůj testament (SUb V, s. 344, č. 451) a privilegium pro vratislavské biskupství (SUb V, s. 347, č. 452). 159

164 dux Cracouie, Sandomirie et Syradie, 287 protože Sieradzká země byla zabrána Vladislavem Lokýtkem. Stejně tak Přemysl II. Velkopolský, který převzal Krakov po vratislavském vévodovi do svých rukou, rozšířil svou titulaturu pouze o dux Cracouie, protože na Sandoměřsko už nedosáhl. 288 Jindřich IV. Probus se ukázal být novátorem ještě v jedné věci. Jako první ze slezských vévodů použil u svého jména řadovou číslovku (quartus). V intitulaci listiny tak učinil sice jen jednou, avšak v dokumentu zásadního významu v zakládací listině kolegiátní kapituly svatého Kříže ve Vratislavi. 289 Dochování textu listiny a nejasný původ diktátu mohou vzbuzovat určité pochybnosti, ty však nemohou platit pro titulaturu s řadovou číslovkou. Originál listiny je sice dnes ztracen a k dispozici je pouze transsumpt biskupa Tomáše II., který se dochoval jako notářský zápis v papežských registrech z roku Listina vratislavského biskupa, stejně jako původní text zakládací listiny, který vydal v polovině 19. století G. A. Stenzel, obsahovala slovo quartus. 291 Rozhodujícím argumentem pro používání řadové číslovky u jména vévody jsou opisy na jeho pečetích. Již první typář (typ A) Jindřicha IV. Proba měl následující opis: S heinrici IIII DEI GRA DVCIS SLESIE. Nejstarší doklad této pečeti pochází z 31. prosince Číslovka quartus zůstala i v druhém typu pečeti (typář B) používaném od roku Navíc vratislavský vévoda používal řadovou číslovku téměř ve všech (vyskytuje se ve čtyřech z pěti typů) sekretních pečetích. 294 Po vratislavském vévodovi začali řadovou číslovku ve své titulatuře používat i hlohovští vévodové (od roku 1283). 295 Skutečným dědicem číslovky v titulatuře se stal Jindřich Lehnický, který po smrti Jindřicha IV. Proba v červnu 1290 dobyl Vratislav a vládl v ní až do své smrti Již v srpnu 1290 se u jeho listin objevil nový typ sekretní pečeti s 287 Např. KDM I, s. 170, č. DX. 288 KDM I, s. 177, č. DXV. V listině vydané 25. července 1290 v Krakově secundus Premizl Dei gracia Polonie et Cracouie dux konfirmoval listinu incliti principis, fratris nostri karissimi, H(einrici) Dei gracia quondam ducis Wratislauie, Cracouie et Sandomirie. 289 Listina z 11. ledna SUb V, s. 286, č. 367: Henricus quartus dei gracia dux Slesie et dominus Wratislaviensis. 290 Viz kritický komentář k dokumentu v SUb V, s. 286, č SUb V, s , č Srov. Stenzel, G. A.: Die Stiftungsurkunde des Kollegiatstifts zum heiligen Kreuz in Breslau vom 11. Januar In: Denkschrift zur Feier ihres fünfzigjährigen Bestehens herausgegeben von der Schlesischen Geselschaft für vaterländischen Kultur. Breslau 1853, s , zvl SUb IV, s. 110, č Vyobrazení pečeti viz Pfotenhauer, Paul: Die schlesischen Siegel von beziehentlich Breslau 1879, Taf. I., Nr Nejstarší doklad z 17. března 1288, viz SUb V, s , č Nehmiz, Hanshugo: Untersuchungen über die Besiegelung der schlesischen Herzogsurkunden im 13. Jahrhundert. Breslau 1939, s Nehmiz, H.: Untersuchungen über die Besiegelung, s

165 opisem: S her QVITI DVC SLE ET DNI WRAT. 296 Nejpozději od ledna následujícího roku se tato titulatura rozšířená o titul lehnického vévody objevila i na velké pěší pečeti. 297 Uvedení řadové číslovky od počátku vlády Jindřicha IV. Proba lze nepochybně vysvětlit vlivem českého prostředí. Nebyla to však bezmyšlenkovitá recepce, ale cílená snaha přihlásit se ke svým předkům a vytvořit dynastickou tradici slezských Jindřichů. Na ní vědomě navázal jeho bratranec Jindřich V. Lehnický, který záhy po ovládnutí Vratislavi, ačkoliv podle poslední vůle Jindřicha IV. Proba měl ve Vratislavi vládnout Jindřich III. Hlohovský, začal používat řadovou číslovku quintus. 298 Přehled titulatury slezských vévodů by byl neúplný, kdybychom pominuli listinná falza vzniklá ve Slezsku na přelomu 13. a 14. století, která mohou být zdrojem cenných informací o vzniku historické paměti o slezských vévodech. 299 Celkem pravidelně docházelo k tomu, že falzátoři anachronicky přenášeli do minulosti titulaturu, která byla vlastní vévodům žijícím v jejich současnosti. Tak např. Jindřich I. Bradatý býval nazýván jako dux Zlesie, Polonie et Cracowie, ačkoliv tento titul užíval až jeho syn. 300 Podobné to bylo s dvoučlennou titulaturou, která byla připisována např. Jindřichovi III. 301 nebo Konrádu Hlohovskému. 302 Avšak mimořádné místo mezi slezskými středověkými falzátorskými dílnami, které vytvářely historické titulatury, přináleží lubušskému skriptoriu. 303 Nejstarší falzum zakládací listiny, které tam vzniklo někdy mezi lety , obsahuje následujícími genealogickými údaji opentlenou intitulaci: Ego Bolezalus dux Zlesie filius primogenitus illustris condam principis 296 SUb V, s. 359, č Vyobrazení pečeti viz Pfotenhauer, P.: Die schlesischen Siegel, Taf. II., Nr SUb VI, s. 4-5, č. 4. Vyobrazení pečeti viz Pfotenhauer, P.: Die schlesischen Siegel, Taf. II., Nr. 13. Řadová číslovka se občas objeví i v intitulaci listin, viz SUb VI, s. 194, č Řadu vratislavských vévodů uzavírá ve 14. století Jindřich VI., který se poddal českému králi, jemuž po Jindřichově smrti připadlo celé vratislavské vévodství. 299 O středověkých listinných falzech ve Slezsku nejpřehledněji viz Appelt, H.: Urkundenfälschungen in Schlesien. In: Fälschungen im Mittelalter : Internationaler Kongreß der Monumenta Germaniae Historica : München, September (MGH Schriften Band 33 Teil IV) Diplomatische Fälschungen (II). Hannover 1988, s , který analyzoval falza ze skriptorií kláštera lubušského, třebnického, premonstrátského sv. Vincentia ve Vratislavi a řeholních kanovníků ve Vratislavi (na Písku). Naproti tomu Wałkówski, A.: Skryptoria cystersów filiacji portyjskiej na Śląsku do końca XIII w. Zielona Góra - Wrocław 1996, s pojednal o falzech cisterciáckých klášterů velmi zběžně a hlavně neúplně. Srov. Stelmach, Roman: O celowości i metodach fałszowania źródeł dyplomatycznych w średniowiecznym Śląsku. In: Ad fontes. O naturze źródła historycznego. Pod red. Stanisława Rosika i Przemysława Wiszewskiego. AUW Historia 170, Wrocław 2004, s SUb I, s , č. 367 a č Dvě listiny pro farní kostel v Pełcznicy vznikly v druhé polovině 13. století, ale hlásí se k a SUb I, s. 297, č Listina pro kamenecký klášter hlásící se k roku 1230 vznikla mezi roky SUb III, s. 361, č Listina pro faráře v Ryczyně hlásící se k roku 1254 vznikla nedlouho před rokem SUb III, s. 356, č Listina pro hlohovskou kolegiátní kapitulu hlásící se k roku roku 1253 vznikla v první polovině 14. století. Původní listina (SUb III, s. 75, č. 103), která obsahovala titul Conradus dei gratia dux Slezie, byla interpolována a doplněna o et dominus Glogouie. 303 Dirnberger, Franz: Die Urkundenfälschungen des Klosters Leubus in Schlesien. Wien 1966 (rukopis disertace). Tuto práci jsem neměl bohužel k dispozici. 161

166 Wladizlai maximi ducis Zlesie et Cracouie incliteque domine Adelheidis filie imperatoris Heinrici quarti. 304 Falzátor uvedl chybné jméno matky Boleslava Dlouhého, což podle Przemyslawa Wiszewského nebyl omyl z neznalosti, nýbrž určitý záměr diktátora listiny. Skutečnou matkou Boleslava byla totiž Anežka Bábenberská, vnučka císaře Jindřicha IV., nikoli jeho dcera. Její jméno však není uvedeno ani v ostatních lubušských falzech ani v Polsko-slezské kronice, kde se v první části díla o manželce Vladislava II. hovoří jako o sestře císaře Jindřicha V., resp. dceři Jindřicha IV., která se v druhé slezské části poněkud záhadně jmenuje Cristine. Jméno Adelheida z falza se v kronice rovněž vyskytuje, avšak nikoli v roli Boleslavovy matky, nýbrž jeho druhé ženy (!), která prý byla sestrou manželky císaře Konráda II. 305 Cílem falzátora i kronikáře bylo zřejmě odstranit památku skutečné matky zakladatele lubušského kláštera, která v očích cisterciáckých mnichů byla symbolem zlé ženy a ďáblovým nástrojem. 306 Celá intitulace 307 i svědečná řada tohoto listinného falza odhaluje koncepci slezských dějin, která byla pěstována v lubušském klášteře, a která se v mnohých bodech překrývala s koncepcí Polsko-slezské kroniky. Listina zdůrazňuje slezský titul Boleslava Dlouhého a fakt, že byl prvorozeným synem Vladislava II. U jeho jména se objevil titul jeho vnuka Jindřicha Bradatého, který byl vévodou slezským a krakovským (dux Zlesie et Cracovie). Šlo jen o gesto vůči fundátorovi nebo bylo lubušské skriptorium místem, kde se zrodila dynastická tradice slezských Piastovců? Pro druhou variantu by svědčila svědečná řada listiny: Ego Bolezlaus filius huius Bolezlai fundatoris interfui et assensi. Ego Iarozlaus alter filius, ego Mesico frater eiusdem Bolezlai dux de Ratibor et ego Cunradus alter frater dux de Glogov. 308 Jméno Boleslavova nejstaršího syna bylo převzato z pravé zakládací listiny, 309 ostatní jména včetně titulatury se shodují s údaji v Polsko-slezské kronice, která vznikala ve stejné době a prostředí jako citovaná listinná falza. V cisterciáckém klášteře byl na přelomu 13. a 14. století dokonce vyroben falešný typář, kterým se pečetili falza zakládací listiny po celé 14. století. Opis jezdecké pečeti, o níž se vedou spory, zda ji byly předlohou jezdecké pečetě v Durynsku nebo ve Velkopolsku, 310 zněl: SUb I, s. 240, č Na základě této listiny byly vyhotoveny ve 14. století další falza, která obsahují identické intitulace a svědečné řady, viz SUb I, s , č Kronika Polska. MPH III, s. 632, a Kronika Polska. MPH III, s. 631: sicut serpens, instrumentum dyaboli. Srov. Wiszewski, P.: Zwischen Chor und Krypta, s Srov. intitulaci pravé zakládací listiny, kde stojí pouze Boleslaus dux Zlesie, SUb I, s. 27, č SUb I, s , č Srov. SUb I, s. 28, č Nehmiz, H.: Untersuchungen über die Besiegelung, s

167 BOLESLAVS DI GRA DVX ZLESIE CRACOVIE ET POLONIE. 311 V legendě pečeti byl tak Boleslavu Dlouhému přisouzen titul, který nosil až jeho vnuk Jindřich Pobožný. 312 Titulatura slezských vévodů objevující se v pravých slezských listinách 13. století významným způsobem osvětluje jejich politiku. Titulatura totiž vyjadřovala reálnou vládu nebo nárok na vládu nad určitým územím. Její složení dvoučlenný slezský titul (např. dux Slesie et dominus Wratislauie) a připojování názvů jednotlivých území (např. dux Slesie, Polonie et Cracouie) svědčí o přizpůsobení se slezských vévodů měnícím se podmínkám rozděleného království mezi stále více se rozrůstající větve piastovské dynastie. 313 Listinná falza z přelomu 13. a 14. nám zase přibližují vznik historické paměti o slezských vévodech, jejíž počátky je třeba hledat ve slezských klášterech, nikoli na vévodských dvorech. Mezi běžným anachronismem, kdy byla titulatura současných vévodů připisována jejich předkům, se vyjímá falzátorská činnost lubušského skriptoria, v němž se uplatnila cílená snaha konstruovat slavnou minulost fundátora a jeho potomků a tím i zvyšovat prestiž svého konventu. 311 SUb I, s , č. 326, č. 327 a č Záliba v historické titulatuře slezských vévodů byla v Lubuši pěstována i v 15. a 16. století, SUb II, s. 270, č. 427: Henricus dei gratia dux Silesiae, Cracoviae et Sandomiriae et dominus totius Poloniae... piae recordationis Henricus dux Silesiae, Cracoviae, Sandomiris et dominis totius Polonie pater noster charissimus dictus cum barba Titulatura Jindřicha I. Bradatého a Jindřicha II. Pobožného byla zkonstruována na základě listin Jindřicha IV. Proba. 313 Pomíjím titulaturu Jindřicha Hlohovského, syna Konráda Hlohovského, který od roku 1298 některé listiny vydával jako heres regni Polonie, dux Slesie et dominus Glogouie, viz Jurek, T.: Dziedzic królestwa polskiego, s Tento titul totiž souvisí již se změněnou politickou situací po korunovaci Přemysla II. Velkopolského a obnovení polského království roku

168 PANOVNICKÝ MAJESTÁT Koruna a královský titul V dnes již klasické historické biografii Henryk Brodaty a jego czasy se její autor velice zdrženlivě vyjádřil o korunovačních plánech Jindřicha Bradatého, ačkoliv jejich existenci vyplývající prý z logiky politiky slezského vévody zcela nevyloučil. 1 Není divu, neboť jediným zdrojem informací je Polsko-slezská kronika, která vznikla patrně až v 80. letech 13. století. Slova, že Jindřich Bradatý chtěl ustanovit svého syna polským králem (seniorem vero Henricum regem Polonie instituere nitebatur), jsou zasazena do epizody, která dosud vzdoruje smysluplné interpretaci historiků. Nelze ji spolehlivě časově zařadit ani přesně objasnit záměr pisatele. Můžeme však s jistotou vyloučit, že jeho cílem bylo zdůvodnit nárok slezských Jindřichů na královskou korunu. Předpokládejme tedy, že vsuvka o koruně pro Jindřichova syna byla napsána jakoby mimochodem a skutečně odráží jakýsi politický projekt na vratislavském dvoře. Pokud by byl myšlen vážně, musel by zanechat alespoň nepatrné stopy v soudobých pramenech. Dosavadní bádání hledalo klíč k rozřešení této otázky v postoji císaře a papeže k slezskému vévodovi. Dvě nejvyšší autority křesťanského světa byly tehdy v ostrém sporu a udílení královských korun panovníkům ve střední Evropě bylo jednou z forem diplomacie k získaní podpory pro svou stranu. Předpokládaný pozitivní postoj císaře k Jindřichu Bradatému měl vycházet především z příbuzenských svazků mezi Štaufy a slezskými Piastovci. Fridrich II. je zdůraznil v nedatovaném listu (někdy mezi lety ), který byl odpovědí na nedochovaný dopis Boleslava Holého. Císař v něm ocenil, že slezský vévoda následuje cestu svého děda Jindřicha, aniž by autor dopisu blíže konkretizoval, co měl na mysli: Devocionis pure prenunciam et preconcepte puritatis interpretem benigne serenitas nostra recepit epistolam ex parte tua nostro culmini presentatam, que, cum mittentis essentiam beneplacitis nostris exponeret, quondam ducis Henrici avi tui serenitatis indicium, cuius te semitas optulit exsecuturum, ad memoriam recordacionis nostre [revocaret] et benivolencie nostre clemenciam, que te tamquam consanguinitatis et affinitatis sinceris affectibus amplexatur, satis tibi propiciam flagitaret. 2 Fridrichův dopis byl zřejmě pouze zdvořilostní reakcí bez 1 Zientara, B.: Henryk Brodaty, s SUb II, s. 157, č Text se dochoval v rukopisu z 15. století obsahujícím sbírku Petra de Vineis, který patřil záhaňským augustiniánům, Biblioteka Uniwersytetu Wrocławskiego, Oddział rękopisów, sig. IV F 102, f. 4r. 164

169 konkrétních politických důsledků, nejde-li přímo o stylistické cvičení. 3 Zřejmé opomenutí Boleslavova otce, Jindřicha Pobožného, v textu mohlo znamenat nesouhlas císaře s jeho pozitivním postojem k římské kurii. V každém případě v něm není ani náznak, že by Jindřich Bradatý usiloval získat královský titul z milosti římského císaře. 4 Dopis hlavně zdůrazňuje pokrevní a příbuzenské svazky císařské rodiny se slezskými vévody. Koruna z rukou papeže by přicházela v úvahu, kdyby se ovšem vztah mezi Jindřichem Bradatým a římskou kurií po roce 1235 rázně nezhoršil. Po intervenci polského episkopátu (zejména vratislavského biskupa Tomáše I. a hnězdenského arcibiskupa Fulca) nařídil papež Řehoř IX. svému legátovi Vilémovi, biskupovi z Modeny, aby použil církevní sankce vůči Bradatému, pokud ten nebude chtít odčinit škody, které způsobil arcibiskupským majetkům během tažení do Velkopolska. 5 Vévoda udělal vše proto, aby se nemusel dostavit před papežského legáta a zpovídat se ze svých činů. Podařilo se mu dokonce během roku 1237 zařídit, aby papež nechal strahovského opata, pražského probošta a arcijáhna, tedy lidem nakloněným Jindřichu Bradatému, tuto záležitost prošetřit. 6 Toto gesto ze strany papeže neznamenalo nějaký zásadní obrat v jeho postoji vůči slezskému vévodovi. Řehoř IX. nařídil plockému děkanovi, aby prošetřil, zda vévoda Jindřich Bradatý se synem neporušili dohodu s Vladislavem Odonicem, nad nímž měla být zrušena církevní klatba, kterou zřejmě neprávem vyhlásil merseburský biskup. 7 Vratislavský biskup odmítl české církevní hodnostáře jako rozhodčí sporu a papež jeho stížnost přijal. 8 Na začátku roku 1238 Řehoř IX. napsal list adresovaný přímo Bradatému vyjadřující naději, že vévoda již přestal škodit statkům vratislavského biskupa. V opačném případě totiž hrozilo, že nad slezským vévodou bude definitivně vyhlášena církevní klatba. 9 Zda k ní nakonec skutečně došlo, nevíme, protože 19. března 1238 vévoda Jindřich Bradatý zemřel a napětí mezi římskou kurií a vratislavským dvorem musel řešit jeho nástupce. Již 25. května 1238 nabádal papež Jindřicha Pobožného, aby nešel ve stopách svého otce. K 3 Tuto možnost připouští editor Schlesisches Urkundenbuch, SUb II, s. 157, č Srov. Łodyński, M.: Polityka Henryka Brodatego, s SUb II, s , č Srov. SUb II, s , č. 113 a SUb II, s. 77, č SUb II, s , č SUb II, s , č SUb II, s , č List z 13. ledna 1238 (SUb II, s. 92, č. 141): Sperabamus, quod salubribus monitis inductus a persecutione Wratislauiensis ecclesie ac eius hominibus abstineres deum, quem in hoc offendisse dinosceris, penitentia complacando. Alioquin cum nonnunquam bona prestentur invitis, damus nostris litteris in mandatis, ut te a molestatione huiusmodi monentes precipiendo per censuram ecclesiasticam appellatione remota veritate compescant. 165

170 stručnému resumé historie sporu Bradatého s hnězdenským arcibiskupem připojil Řehoř IX. důrazné varování, aby nový slezský vévoda kompenzoval arcibiskupovi všechny škody způsobené jeho otcem. Jinak pohrozil, že tělo Jindřicha Bradatého nebude moci zůstat v zemi posvěcené církví a klatba bude vyhlášena i nad Jindřichem Pobožným a jeho doménou. 10 Římský pontifik nakonec klatbu 20. března 1239 skutečně vyhlásil, avšak postiženým nebyl slezský vévoda, nýbrž císař Fridrich II. Papež Řehoř IX. potřeboval rychle zformovat protištaufskou opozici ve střední Evropě, a proto zmírnil dosud tvrdý postoj vůči slezskému vévodovi. Ten využil změněné situace a spolu s českým a dánským králem a bavorským vévodou začal aktivně vystupovat ve prospěch papežské strany, aniž by musel ustupovat polskému episkopátu. 11 Vynikající svědectví Pobožnému vystavil papežský legát Albert Behaim, který o něm psal v dopisech papeži jako o christianissimus princeps Poloniae. 12 V tak vypjatém zápase mezi papežským a císařským táborem mohla být nabídka královské koruny pro slezského vévodu lákavou nabídkou nebo nástrojem nátlaku pro obě soupeřící strany. Jindřich Pobožný mohl postupovat jako například jeho již nežijící tchán Přemysl Otakar I., který díky častému střídání politických táborů nakonec získal uznání svého královského titulu jak od papeže, tak od římského krále. 13 Z tohoto důvodu velké pochybnosti vzbuzuje skutečnost, že v tak četně dochovaných papežových listech slezským vévodům nenalezneme ani stopy po královské koruně. Na druhou stranu tříletá vláda Pobožného byla naplněna intenzivním bojem za udržení integrity zděděného území, proto tolik nepřekvapuje, že předpokládané plány na královskou korunu se nestaly prioritou jeho politiky. Myšlenka na královský titul a korunu (znovu?) ožila za vlády Jindřicha IV. Proba. Ačkoliv v jeho případě jsou korunovační snahy nezpochybnitelné, není snadné interpretovat jejich chronologii a především záměry vévody. Příčina tkví v nejednoznačnosti dochovaných 10 SUb II, s , č. 153: Cupientes, ut ab adolescentia tua timori domini et amori assuefaciens temetipsum apud deum et homines sic proficias sapientia et etate, ut patris tui vestigia presertim in oppressionibus ecclesiarum et clericorum non imitanda relinquens ecclesias et personas ecclesiasticas pio semper et prompto venereris affectu Sed antequam rumor de dicti patris tui obitu ad nostram notitiam pervenisset, ad litis contestationem non potuit perveniri. Ut ergo eiusdem patris tui excessus huiusmodi tam detestabiles et enormes displicere tibi operum exhibitione demonstres, nobilitatem tuam rogamus, monemus et hortamur attente per apostolica scripta mandantes, quatinus de gratia in gratiam et de virtute proficiens in virtutem de illatis eisdem archiepiscopo et ecclesie dampnis et iniuriis irrogatis plenam satisfactionem impendens ab ipsorum oppressionibus et molestiis penitus conquiescas, ita quod eidem archiepiscopo nulla contra te iuste querele materia relinquatur et nos devotionem tuam possimus merito commendare. Alioquin non immerito poteris formidare, ut iamdictum patrem tuum, qui ob huiusmodi oppressiones vinculo fuit excommunicationis astrictus, exhumari de cimiterio ecclesie faciamus et sententias, quas archiepiscopus memoratus et suffraganei sui ob defensionem iurium ecclesiarum suarum et ecclesiastice libertatis in te ac terram tuam rite duxerint promulgandas, inviolabiliter observari alias contra te spiritualiter et temporaliter iuxta tuorum meritorum exigentiam nichilominus processuri. 11 Jindřich Pobožný souhlasil, aby volba dánského prince na římského krále, k níž nakonec nedošlo, proběhla v Lubuši, viz Höfler, C.: Albert von Beham, s SUb II, s. 127, č Höfler, C.: Albert von Beham, s Žemlička, Josef: Počátky Čech královských Proměna státu a společnosti. Praha 2002, s

171 písemných svědectví. Naposledy se královskými ambicemi vratislavského vévody zabýval historik Tomáš Jurek, podle něhož se myšlenka o koruně zrodila na vratislavském dvoře již na přelomu roku 1279 a Tehdy prý uzavřel Jindřich IV. Probus nerozlučné přátelství a spojenectví s opolským vévodou Vladislavem, jenž se stal zároveň jeho tchánem, což mělo vyjadřovat nezrušitelnost dohodnuté smlouvy. Přitom si svého politického partnera zavázal slibem, že když se vratislavský vévoda ujme vlády v Polsku a získá korunu, k čemuž je on sám ochoten přispět svou pomocí a radou, musí ozdobit královským klenotem i čelo své choti. Plán měl podpořit i římský král Rudolf Habsburský na schůzce ve Vídni v březnu 1280 za přítomnosti obou jmenovaných Piastovců. Ačkoliv plán nevyšel, snu o polské královské koruně se Jindřich IV. prý nevzdával ani v dalších letech. V 80. letech se měl pokusit realizovat svůj plán několika způsoby: zatkl Přemysla II. Velkopolského a vynutil si na něm územní ústupky, neúspěšně se pokusil prosadit svého kandidáta na dlouho neobsazený arcibiskupský stolec v Hnězdně a zaútočil na Leška Černého panujícího v Malopolsku. Přitom ale spor s vratislavským biskupem Tomášem II. zaměstnával Jindřichovy síly, takže až po smrti krakovského vévody Leška Černého (1288) a několika neúspěšných taženích se vratislavskému vévodovi konečně podařilo ovládnout město Krakov a Sandoměřsko. Pod dojmem velkolepého pokladu nalezeného v krakovské katedrále a pod vlivem četby (sic!) legendy o sv. Stanislavovi, která obsahovala proroctví o znovusjednocení polského království, se Jindřich IV. Probus měl opět chopit iniciativy a vypravit poselstva do Říma k papeži i na říšský dvůr s veledůležitým úkolem. Avšak kvůli zpronevěře peněz, zradě a nakonec vraždě vévody skončil celý projekt povýšení do královské hodnosti naprostým fiaskem. Jurkova přesvědčivá argumentace staví na propojení dvou podezřelých písemných zmínek o královské koruně Jindřicha IV. Proba s jeho expanzivní politikou. Souhlas s jeho závěry lze však vyslovit až po posouzení věrohodnosti dochovaných pramenů. První zmínka je obsažena ve slezské formulářové sbírce, jejíž opis pocházející ze 14. století obsahuje nadpis Summa Nycolay, compilata per Magistrum Henricum Ytalicum, který odkazuje 14 Jurek, T.: Plany koronacyjne, s Námitky, které jsem vznesl proti názorům autora této studie, se částečně ukázaly jako nedostatečně podložené. Srov. Bar, Přemysl: Královská koruna a vratislavský vévoda Jindřich IV. Probus. Od polemiky k novým perspektivám v bádání. ČMM 125, 2006, s a Jurek, T.: Kníže, koruna a prameny. Polemika o politice a metodě. ČMM 127, 2008, s Odlišnou, podle všeho chybnou, interpretaci politiky Jindřicha IV. Proba představil Świeżawski, Aleksander: Plany koronacyjne Henryka Probusa. Królestwo polskie czy królestwo krakowskie? In: Studia z dziejów państwa i prawa polskiego, red. J. Matuszewski, t. 4, Łódź 1999, s Srov. Nowacki, Bronisław: Zabiegi o zjednoczenie państwa i koronację królewską w latach 1284 i 1285 na tle rywalizacji Przemysła II z Henrykiem IV Prawym. In: Przemysł II. Odnowienie Królestwa Polskiego. Pod red. Jadwigi Krzyżaniakowej. Poznań 1997, s

172 na její původ. 15 Sbírka se skládá ze dvou části. První tvoří 22 formulářů jakéhosi Mikuláše (snad notáře nebo písaře vévodské kanceláře ve Vratislavi, který však není znám z jiných pramenů) a druhou 25 formulářových kusů ze sbírky Jindřicha z Isernie. Sbírka formulářů vznikla buď v letech nebo až po roce Inkriminovaný dokument ve sbírce vydal vévoda Vladislav Opolský, který uzavřel s Jindřichem IV. Vratislavským dohodu o vzájemné podpoře a pomoci se zvláštním závazkem, že pokud náš milovaný zeť [vratislavský vévoda] získá království a korunu v Polsku, k jejichž získání a udržení chceme často řečenému zeťovi být pomocní radou, pomocí a podporou... doufáme, že i naši nejmilejší dceru a svou manželku nechá spolu se sebou stejně korunovat. 18 K tomu, abychom mohli rozhodnout, zda tento formulářový kus vznikl na základě skutečné listiny, musíme provést analýzu i ostatních formulářů z této sbírky. Pouze tři formulářové kusy z dvaadvaceti v dané sbírce mohou být konfrontovány s originály. První dokument dosvědčuje připojení svídnického špitálu k řádovému domu křížovníků s červenou hvězdou a jeho vratislavskému špitálu sv. Matěje roku Při srovnání obou textů ani nepřekvapí zkracování pasáží, což je u formulářových sbírek běžné. Odlišné jsou ale i jmenné údaje v intitulaci a dispozici. Na místě vydavatele v originální listině čteme H. dei gracia..., kdežto ve formuláři Jo. dei gracia.... Místo hospitali sancti Mathye... napsal neznámý opisovač hospitali sancti Anne.... Autor sbírky jakoby se bránil napsat Svídnice. Místo toho buď napsal nesmyslně Wscz nebo nechal prázdné místo. Jen jednou ponechal svídnickému měšťanovi správný přídomek Leonis Swidnicensis. Obdobně, ačkoliv nikoli v takovém rozsahu, je pozměněna i druhá listina z roku 1253, v níž vévodové Jindřich III. a Vladislav (pozdější salcburský arcibiskup) spolu s příbuznými potvrzují fundaci špitálu sv. Matěje. 20 Arenga je ve formulářové sbírce opsána z originální listiny v celku, kdežto intitulace, 21 dispozice a koroborace jsou maximálně zkráceny. 15 Rukopis sig. 714 uložený v univerzitní knihovně v Innsbrucku objevil a formulářovou sbírku z něj vydal Wutke, Konrad: Über schlesische Formelbücher. (Darstellungen und Quellen zur Geschichte Schlesien 26), Breslau Jurek, T.: Plany koronacyjne, s Třeštík, Dušan: Formularze czeskie XIII wieku. Rękopisy i filiacje. StZd 7, 1962, s. 51, který převzal názor K. Wutke. 18 Wutke, K.: Über schlesische, s. 65, č. XVI:... quod dilectus noster gener r e g n u m e t c o r o n a m i n P o l o n i a v a l e a t a d i s p i s c i, ad quod optinendam et possidendum sepe dicto nostro genero adesse volumus consilio, auxilio et favore.... speramus, filiam nostram karissimam, conjugem suam, secum pariter faciat coronari. 19 Wutke, K.: Über schlesische, s. 49, č. V. a SUb V, s. 57n, č Wutke, K.: Über schlesische, s. 56, č. XI. a SUb III, s. 50n, č Zatímco originál listiny vydával nos Henricus et Vlodislaus duces Zlesie una cum domina Anna matre nostra necnon fratribus nostris duces Bolislao et duce Conrado, pak formulářový dokument pouze nos H., dei gracia dux Slesie. 168

173 Autor formuláře vynechal úplně zasvěcení obdarovávaného konventu a místo iniciál jména vratislavského biskupa Th. (Thomas) napsal mylně Jo. Poslední z trojice dokumentů se dochoval vedle originální listiny i v dalších třech formulářových sbírkách. Jedná se o privilegium slezských vévodů Jindřicha III. a Vladislava Salcburského pro město Vratislav, které se mělo řídit magdeburským právem. 22 Slezský formulář i přes krácení zachovává iniciálu jednoho z vydavatelů (H. dei gratia dux Slesie) a je zřejmé, že se jedná o Vratislav. Jen svědeční řadu přepsal opisovač zmateně. 23 Formulářový dokument obsažený v královeckém rukopise sig. 281a je zjevně závislý na svém slezském protějšku s tím, že nemá uvedené vydavatele, vynechal Vratislav a místo sídliště u sv. Mořice (vico beati Mauricii) uvádí u sv. Ivana (vico beati Iwani). 24 Stejně tak třetí varianta formuláře dochovaná v kapitulním rukopise 25 silně zkracuje dispoziční část, vynechává jména vydavatelů, neurčuje příjemce (město Vratislav) a tak zbývá pouze obecná informace, že jakési městské obci bylo uděleno magdeburské právo. Dalším důležitým kritériem pro posouzení, zda formulář vznikl na základě skutečně vydané písemnosti je srovnání stylu originálních listin vydaných Vladislavem Opolským s analyzovaným formulářem. Dochovalo se pouze 24 originálních dokumentů s intitulací opolského vévody. 26 Ani jeden z nich však nebyl adresován jinému slezskému vévodovi. Srovnání stěžuje i skutečnost, že náš formulářový kus překvapivě neobsahuje arengu, která by odkazovala na styl používaný notářem knížecí kanceláře. Jediným ukazatelem zůstává koroborace, která skutečně odpovídá koroboracím používaným vévodovým notářem Arnoldem SUb III, s. 241n, č Formulář této listiny je obsažen nejen ve slezské formulářové sbírce (viz následující poznámku), ale i ve formulářových sbírkách Jindřicha z Isernie dochovaných v královeckém (rukopis dnes nezvěstný vydal Das urkundliche Formelbuch des königlichen Notars Henricus Italicus aus der Zeit der Könige Ottokars II. und Wenzels II. von Böhmen. Hrsg. J. Voigt. AÖG 29, 1863, s. 122n, č. CIX) a kapitulním rukopise (Archiv Pražského hradu, Sbírka rukopisů metropolitní kapituly, sig. K XXXIII). Text tohoto rukopisu nebyl dosud vydán. Za poskytnutí fotokopií uložených v Ústavu archivnictví a pomocných věd historických FF MU v Brně děkuji PhDr. Daliboru Havlovi, PhD. 23 Wutke, K.: Über schlesische, s. 68n, č. XVII. 24 Das urkundliche Formelbuch des königlichen Notars Henricus Italicus, s. 122n, č. CIX. Označení Iwan svedlo editora k domněnce, že se jedná o přemyslovské privilegium pro město Litoměřice, u nichž se nacházela obec Johannsdorf - skutečnost, která varuje před přílišnou důvěrou v konkrétní údaje formulářových sbírek. 25 Archiv Pražského hradu, Sbírka rukopisů metropolitní kapituly, sig. K XXXIII, f. 18r-18v. 26 Wójcik, M. L.: Dokumenty i kancelarie, s Wutke, K.: Über schlesische, s. 65, č. XVI: Et ut omnia prehabita perenniter maneat inconvulsa, presentem paginam super ipsis conscribi precepimus et nostri sigilli caractere fecimus insigniri. Srov. s listinou Vladislava Opolského z 15. července 1278 (SUb VII, č. 335): Et ut huiusmodi nostra donatio perenniter maneat incovulsa, presentem paginam super ipsa conscribi praecepimus et nostri sigilii charactere fecimus insigniri, nebo s listinou s 1. září 1272 (SUb IV, č. 188): Ut autem omnia prehabita perpetuo remaneant inconvulsa... Viz Wójcik, M. L.: Dokumenty i kancelarie, s. 103, který však necituje slezskou formulářovou sbírku vydanou K. Wutke. 169

174 Přes všechny nástrahy, které formulářové sbírky přinášejí, nelze z formálního hlediska citovanému dokumentu Vladislava Opolského nic vytknout, a proto můžeme souhlasit se závěrem Tomáše Jurka, že formulář vznikl na základě skutečné listiny. Stále však zůstávají pochybnosti ohledně interpretace klíčových slov corona et regnum in Polonia a věrnosti dochování původního textu listiny ve formuláři. V odborné literatuře panuje shoda, že listina byla vydána nejpravděpodobněji nedlouho před smrtí Vladislava Opolského, tedy v letech S ohledem na politickou situaci po bitvě na moravském poli lze teoreticky připustit, že v původním textu dokumentu stálo corona et regnum in Boemia. 28 V tom případě by listina musela být vydána někdy na podzim roku Soudobé prameny sice jednohlasně informují, že Jindřich IV. Probus tehdy přitáhl do Čech, ale jeho cílem bylo získání poručnické vlády za nezletilého Václava. Ačkoliv vratislavský vévoda měl jistou podporu mezi českými velmoži, musel se podřídit rozhodnutí římského krále Rudolfa Habsburského, který mu předal Kladsko v doživotní správu. 29 V šestadvacáté kapitole zbraslavské kroniky sice nalezneme zprávu o nabídce české koruny pro vratislavského vévodu, 30 ve skutečnosti však jde o záměrné zmatení událostí z podzimu 1278 a pozdější rivality mezi Jindřichem IV. Probem a Václavem II. Pravdou zůstává, že prestiž a autorita vratislavského vévody vzrůstala, jak o tom svědčí listina datovaná Františkem Palackým do roku 1279, kdy se Jindřich IV. Vratislavský stal rozhodčím sporu mezi královnou vdovou Kunhutou a Vladislavem Opolským. 31 Nedlouho poté byla uzavřena dohoda mezi vratislavským a opolským vévodou, jejímž garantem se stal římský král Rudolf Habsburský a z jeho pověření basilejský biskup Teoreticky tuto variantu připouští Jurek, T.: Plany koronacyjne, s. 17, pozn. 42: Gdyby przyjąć, że w dokumencie Opolczyka o wspieraniu planów koronacyjynch zięcia dopiero potem po słowach regnum et coronam dodano in Polonia, można by uznać, że w pierwotnym tekście chodziło o koronę bliżej nieokreśloną, choćby czeską. 29 Decem registra censuum Bohemica compilata aetate bellum husiticum praecedente, ed. Josef Emler, Praha 1881, s. 8-9; Benedicti Minoritae dicti Chronica et eius continuatio. ed. Ladislav Dušek. In: Zakony franciszkańskie w Polsce, red. J. Kłoczowski. t. I. Franciszkanie w Polsce średniowiecznej, cz. 2 i 3. Franciszkanie na ziemiach polskich, Kraków 1993, s. 365; Příběhy krále Přemysla Otakara II. FRB II, s Petra Žitavského Kronika zbraslavská. FRB IV, s. 33n. 31 Dokument dochovaný ve formulářové sbírce vydal Palacký, František: Ueber Formelbücher zunächst in Bezug auf böhmischen Geschichte. Nebst Beilagen. Ein Quellenbeitrag zur Geschichte Böhmens und der Nachbarländer im XIII, XIV und XV Jahrhundert. Erste Lieferung. Prag 1842, s. 314, č. 104: Omnes autem causae quae emergere videbantur ante festum paschatis, priusquam treugae per dominum H. Wratislaviensem ducem ponerentur inter nos et compatrem nostrum saepius nominatum, mediante ipso duce Wr. inter nos et ipsum amicabiliter decidantur. 32 Text dohody je obsažen ve stejné formulářové sbírce, jako dokument o královské koruně. Wutke, K.: Über schlesische, s. 61, č. XIV:... nos W., dei gracia dux Opoliensis, una cum filiis nostris M. P. et B. post quandam dissensionem inter nos et karissimum nostrum generum, dominum H., inclitum ducem Slesie, quadam occasione interveniente nuperrime suscitata mediante venerabili patre Jo., Basiliensi episcopo, taliter ad concordie venimus unionem, quod eidem assistere spopondimus consilio... Formulář obsahuje dvě chyby: basilejský biskup má být samozřejmě H[enricus], nikoli Jo. a místo dominus noster W. Bo. rex mělo být R. Ro. rex, jenom Rudolf Habsburský mohl tehdy garantovat platnost dohody. I přes zásahy pozdějšího opisovače (Jindřich z Isernie?) není možné připustit, že by tyto vsuvky změnily smysl formuláře s královskou pasáží. Viz Jurek, T.: Plany koronacyjne, s. 16: zdawać sobie jednak trzeba sprawę, że w przypadku rozważanego dokumentu koronacyjnego nie sposób przyjmować, by jakieś drobne ingerencje były w 170

175 Dohoda byla uzavřena nejspíše v březnu 1280 ve Vídni, kde se vratislavský vévoda a římský král skutečně setkali. 33 Nelze přímo doložit, zda se této schůzky zúčastnil i Vladislav Opolský. K nezvyklému slovnímu spojení corona et regnum in Polonia nelze najít v soudobých pramenech žádnou paralelu. Regnum Polonie bylo formálně obnoveno až korunovací Přemysla II. Velkopolského roku Tento termín však tehdy označoval pravděpodobně pouze království velkopolské, 34 což vyplývá nejen z titulatury nově korunovaného vévody, ale i jeho nástupců a rivalů. Přemysl II. Velkopolský používal titul rex Polonie et dux Pomeranorum. 35 Po jeho smrti se vlády ujal, avšak bez Krakova ovládaného českým králem, Vladislav Lokýtek jako dux regni Polonie et Pomeranie, Cuyavie etc. 36 První, kdo vládl současně v Krakově a Hnězdně jako rex Polonie, byl Václav II. a jeho syn Václav III. Po jejich smrti vyjadřovali soupeřící Piastovci své aspirace na královskou hodnost titulem heres regni Polonie. 37 V této souvislosti stojí za to připomenout, že Vladislav Lokýtek si v letech , kdy zápasil s Jindřichem IV. Probem o Krakov, nárokoval vládu titulem heres Cracovie, nikoli regni Polonie. 38 Na základě dosavadní analýzy musíme konstatovat, že původní dokument skutečně obsahoval slova o koruně a království v Polsku. Zůstává jen otázka, zda tím místem, kde mělo proběhnout povýšení vratislavského vévody, bylo Hnězdno nebo Krakov. Tradiční zájem slezských vévodů, ale i ostatních Piastovců, se vždy upínal k malopolskému hradu, avšak Jindřich IV. Probus zřejmě usiloval současně o obě starobylá symbolická centra. Po smrti krakovského vévody Boleslava Stydlivého v roce 1279, který zemřel bez potomků, povolali malopolští velmoži na knížecí trůn sieradzkého vévodu Leška Černého, s stanie wypaczyć właściwy jego sens. 33 SUb IV, s. 257, č O kladném vztahu Rudolfa Habsburského k vratislavskému vévodovi svědčí i nedatovaný list (asi z roku 1276), v němž římský král informuje vratislavského vévodu o stavu říše a církve a vybízí ho, aby s ním uzavřel spojenectví. Doporučuje mu také svého kaplana minoritu Jindřicha z Brene. List je dochován jen v rámci formulářové sbírky Petra de Vineis z 15. století, viz Biblioteka Uniwersytetu Wrocławskiego, Oddział rękopisów, sig. IV F 102, f. 39r-39v. Text vydal G. A. Stenzel v Scriptores rerum Silesiacarum oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber, namens der Schlesischen Gesellschaft für Vaterländische Cultur. Ed. Gustav Adolf Stenzel. Bd. 2.: Breslau 1839, s , č. XI. Pravost dokumentu, byť s určitými pochybnostmi, potvrdili editoři edice Regesta Imperii, srov. RI VI/1, č Přikláním se tedy k názoru, který vyslovil už Kętrzyński, Stanisław: O królestwie wielkopolskim. Warszawa Jeho názor, že regnum Polonie začalo postupně získávat univerzální charakter až po smrti Kazimíra III. Velikého r. 1370, odmítl zejména Balzer, Oswald: Królestwo Polskie T. I.-III. Lwów Naposledy k diskuzi viz Nowacki, B.: Zjednoczenie państwa polskiego na przełomie XIII i XIV wieku w badaniach do początku lat pięćdziesiątych XX wieku. CPH 57, 2005, z. 1, s KDW II, s. 106, č KDW VI, s. 67, č Jindřich III. Hlohovský, viz KDW II, s. 251, č. 904; Vladislav Lokýtek, viz KDM II, s. 210, č. 544; Boleslav Vratislavský, viz KDW II, s. 252, č Dále viz Świeżawski, A.: Dux regni Poloniae i haeres regni Poloniae. Ze studiów nad tytulaturą władców polskich na przełomie XIII i XIV wieku. PH 80, 1989, s KDM II, s. 176, č

176 čímž se vratislavský vévoda nechtěl smířit. Jindřich IV. Probus vedl v první polovině osmdesátých let zápas na několika frontách. Podnikl dvě tažení proti Lešku Černému, ovšem bez většího efektu. V roce 1281 zorganizoval sjezd piastovských vévodů, na nějž pozval Přemysla II. Velkopolského, Jindřicha Lehnického a Jindřicha Hlohovského a lstí je zajal. 39 Pravděpodobně je chtěl přinutit, aby se jmenovaní Piastovci podřídili jeho politickým ambicím. Jednou z nich byla snaha vratislavského vévody dosadit na arcibiskupský stolec v Hnězdně svého člověka minoritu Jindřicha z Brene. Ve stejné době, kdy poselstvo vratislavského vévody v Římě vyjednávalo podmínky kandidatury minority Jindřicha z Brene na dlouho neobsazené hnězdenské arcibiskupství, rostoucí napětí mezi vratislavským dvorem a vratislavským biskupem hrozilo přerůst v otevřený konflikt. 40 Jmenovací listina papeže Martina IV. opustila papežskou kancelář 23. prosince 1281 a byla adresována mimo jiné vratislavskému vévodovi a všem sufragánům hnězdenského arcibiskupa, tedy i vratislavskému biskupovi, 41 jenž vévodův záměr, to jest mít v Hnězdně loajálního arcibiskupa, zcela jistě velmi rychle pochopil. Domnívám se, že za tímto důmyslným plánem je třeba hledat vévodského kancléře Bernarda z Kamence, pozdějšího diplomata ve službách Václava II. O záměrech Jindřicha IV. Proba docela jasně vypovídá první z mnoha smírčích rozsudků papežského legáta Filipa z Fermo z 8. ledna 1282, v němž vratislavský vévoda svůj slib, že napraví škody a smíří se s vratislavským biskupem a kapitulou, 42 vložil do r ukou řeholníka bratra Jindřicha de Br ene řádu minoritského ve Vratislavi, jenž přijal jménem a v zastoupení řečeného pana legáta a ostatních... a kterému tentýž legát pověřil rozvázat... rozsudek exkomunikace za zničení klášterů a kostelů Jméno Jindřicha z Brene se v legátově listině neobjevilo náhodou. Vratislavský vévoda zřejmě doufal, že skrze svého kandidáta na 39 Hlavním zdrojem informací je kronika Jana Dluhoše z 15. století, který však asi opisoval z dnes ztracených kronik a letopisů z 13. století. Událost nicméně potvrzují i soudobé letopisy, viz Rocznik Traski. MPH II, s. 847: Eodem anno [1281] dux Henricus Wratislaviensis cepit fratres suos duces, videlicet filium Bolezlay, ducem Henricum de Lednicia [Jindřich Lehnický] fratrem patruelem, cuius fratrem uterimum Bernardum occidit [nesprávný údaj], ducem Polonie Primislium fratrem amitalem, filium ducis Primislii Polonie, ducem Henricum Glogovinesem fratrem patruelem filium Conradi, hos duos cepit. dolo vocans eos ad quandam ecclesiam racione colloquii, pro quibus duram penam sustinuit in carcere sue spoliacionis. 40 O období sedisvakance stručně pojednal Karasiewicz, Władysław: Jakób II Świnka. Arcybiskup Gnieźnieński Poznań 1948, s KDW I, s. 470n, č SUb V, s. 1, č. 1:... iuramus tactis sacrosanctis ewangeliis parere... restitucione ipsarum decimarum et fructuum earundem satisfaciemus... cum episcopo Wratislauiensis et capitulo et aliis ecclesiis poterimus amicabiliter conplanare et concordare. 43 SUb V, s. 1, č. 1: Et hec facimus in manu religiosi viri fratris Henrici de Brem ordinis fratrum Minorum de Wrat(islauia) recipientis nomine et vice dicti domini legati et aliorum, quorum interest, cui idem legatus absolucionem nobis inpendendam commisit a sentenciis excommunicacionem, quas incurrimus pro confraccione ecclesiarum seu claustrorum predictorum

177 arcibiskupský stolec dokáže otupit ostří útoků biskupa Tomáše II. a narušit jeho plány na vymanění biskupských majetků zcela zpod jeho vlády. Sázka na oddaného minoritu však nakonec nevyšla. Dne 30. července 1283 jmenoval papež arcibiskupem Jakuba Świnku, tedy kandidáta Přemysla II. Velkopolského. Nominační listina připomíná, že původní uchazeč (Henricus de Brene) sám na tuto hodnost rezignoval. 44 Co přinutilo oba Jindřichy pohřbít ambiciózní plán? Zdá se, že velkou roli v tomto obratu papežovy přízně k Jindřichovým návrhům sehrál papežský legát Filip z Fermo. 45 Ten měl mimo jiné na starosti ztlumení narůstajícího sporu mezi světskou a církevní mocí ve Slezsku. Po lednovém slibu vratislavského vévody následovala v srpnu 1282 dohoda mezi vévodou a biskupem, jež měla určit kompetence a nároky obou rivalů. 46 Papežský legát připomněl, že poškozenou stranou v tomto sporu je vlastně vratislavské biskupství a kapitula. Vévoda si tak prý nemůže nárokovat žádná práva ani povinnosti k územím a majetkům biskupa kromě těch, která stvrdil již před mnoha léty (1230) sambický biskup Vilém ve sporu mezi Jindřichem I. Bradatým a biskupem Vavřincem. 47 Kvůli míru a svornosti mezi vévodou a biskupem (pro bono pacis et concordie inter episcopum... et prefatum ducem ac heredes et successores ipsius) dovolil nicméně papežský legát vratislavskému vévodovi si v osmi konkrétních případech nárokovat služby a povinnosti z biskupského území chráněného jinak imunitou. 48 Za tento ústupek se musel Jindřich IV. Probus zavázat, že vrátí svému biskupovi a kapitule během tří měsíců od vyhlášení smírčího rozsudku neprávem zadržovaný majetek, desátky, práva atd. 49 Každá strana si asi výsledek vykládala po svém, avšak rozhodla skutečnost, že v legátových očích rušitelem obecného míru byl jednoznačně vévoda, jemuž poskytnuté koncese zjevně nestačily. Nevíme sice přesně, co se odehrálo mezi srpnem 1282 a červencem následujícího roku, ale zdá se, že to byla právě Jindřichova zarputilá neústupnost v otázkách knížecích pravomocí, která zapříčinila jeho neúspěch v zápase o arcibiskupský stolec. 44 KDW I, s. 489, č. 524: Verum predicto fratre Henrico renuente provisionem huiusmodi acceptare Podle Karasiewicz, W.: Jakób II Świnka, s. 11, pozn. 10 byl právě tento legát přímluvcem nominace Jakuba Świnky v Římě. 46 Nejprve 8. února 1282 (SUb V, s. 3-5, č. 4) sepisuje papežský legát kompromisní řešení sporu, které je však formulováno dost obecně. Teprve 10. srpna téhož roku (SUb V, s , č. 28) byly přesně vymezeny kompetence knížecí moci vůči vratislavskému biskupovi. 47 SUb V, s. 24, č. 28. Srov. SUb I, s , č Toto dávné rozhodnutí nemohlo ovšem v praxi fungovat, neboť hrdelní právo (iurisdictio gladii) bylo v mnoha případech ponecháváno kompromisně v moci obou suverénů. 48 Šlo o tyto případy: sňatek knížete a jeho dětí, nákup nebo získání a připojení města nebo hradu bezprostředně k vratislavskému vévodství, obranné války, zajetí vévody na cizím území atd. 49 SUb V, s. 25, č. 28: Volumus preterea, ordinamus, arbitramur... quod dictus dux [Jindřich IV. Probus] infra tres menses... omnes villas, possessiones et predia, iura et terras necnon et decimas, quas ecclesia ipsa videlicet episcopus pro se et camera sua... habuerunt et tenuerunt... ipsis episcopo, capitulo et ecclesie liberas et expeditas reddere et restituere teneantur

178 Jindřich IV. Probus měl prvořadý zájem na tom, aby ve sporu s biskupem Tomášem II. měl na své straně loajálního hnězdenského arcibiskupa. Nelze však zcela vyloučit, že za kandidaturou minority Jindřicha z Brene se skrývala rovněž idea královské koruny pro vratislavského vévodu. Porážka ve sporu s vratislavským biskupem však znamenala tečku i za tímto ambiciózním záměrem. Myšlenky na královskou hodnost se však Jindřich IV. Probus nevzdával. Víme o tom díky svědectví obsaženém u Otakara Štýrského, jehož kronika obsahuje jedno z nejdetailnějších vyprávění o vládě Jindřicha IV. Proba. 50 Již v úvodních verších oddílu o vévodovi z Vratislavi jsou vyzdvihovány jeho rytířské ctnosti. 51 Následuje zevrubné líčení zápasu slezského Piastovce o Krakov: dvě neúspěšné vojenské expedice do Malopolska, podpora vratislavských měšťanů pro Jindřichův plán, dobytí Krakova a jeho obsazení slezskými oddíly, rozhodnutí vévody usilovat o královskou korunu, poselství do Říma a nakonec otrávení vévody jeho vlastním sluhou. Nejrůznější detaily, kterými autor kroniky obohacoval svá vyprávění, a které není možné ověřit v nezávislých pramenech, však u historiků vzbuzovaly rozpaky. 52 Jádro příběhu, který štýrský kronikář zaslechl v Čechách kolem roku 1300, se nicméně zdá být věrohodné. Zprávy o vratislavském vévodovi přinesl do Čech jeho kancléř Bernard z Kamence, který po roce 1290 vstoupil do služeb českého krále. Tažení do Krakova a poselstvo do Říma se zřejmě zakládá na pravdě. Podrobnosti o působeni vévody Jindřicha v Krakově a detaily o dvou pokusech o otrávení prozrazují snahu zakrýt podstatu skutečných událostí, ač i v těchto případech lze najít klíč k jejich interpretaci. Epizoda o holubici, která Jindřichovi ukázala tajnou skrýš pokladu v krakovské katedrále, ve skutečnosti maskuje vyloupení katedrální pokladnice slezskými oddíly. Zmínka o tom, jak vratislavský vévoda četl legendu o svatém Stanislavovi, odkazuje k ideologii, s níž chtěl Jindřich IV. Probus zřejmě vystupovat před malopolskou církevní a světskou elitou. Příběh o travičích vévody, kteří byli členy jeho poselstva v Římě, měl zase vysvětlit nečekaný skon vévody Ottokars österreichische Reimchronik. ed. J. Seemüller, MGH Dt. Chroniken V/1, s , v nn. 51 Ottokars österreichische Reimchronik. ed. J. Seemüller, MGH Dt. Chroniken V/1, s. 277, v : swaz ich von tugenden ie gelas/ die ein furste haben sol/ der was herzog Heinrich vol/ der buoche was er wol gelert, ouch het in got damit geert, daz er zaller ritterschaft/ hete beidiu kunst und kraft... er waere/ getriu und guot rihtaere/ menlich, warhaft und milt Šusta, Josef: České dějiny II.1. Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví. Praha 1935, s vyslovil hypotézu, že svědectví Štýrské kroniky o královských plánech vratislavského vévody je odvozeno z vyprávění Zbraslavské kroniky o podvodném klerikovi Alexiovi. Jurek, T.: Plany koronacyjne, s. 22 tuto možnost rozhodně odmítá. Srov. Wystyd, Miloš: Die Steirische Reimchronik und die Königsaaler Chronik. Eine quellenkritische Untersuchung. MIÖG 34, 1913, s , Lze souhlasit s Jurkovou identifikací Guncelina (Jurek, T.: Plany koronacyjne, s. 22), který v líčení Otakara Štýrského odvrátil první pokus (druhý už nedokázal) podání jedu vévodovi, s kantorem kolegiáty kapituly svatého Kříže vystupujícím v listinách. Ztotožnění traviče s kanovníkem Tomášem, medikem knížete, který držel kanonii u svatého Kříže (1288) a později 174

179 Podle Otakara Štýrského se poselstvo vévody snažilo v Římě zrušit klatbu, kterou nad nad Jindřichem IV. Probem vyhlásil vratislavský biskup. Klatba musela být zrušena někdy před 11. lednem 1288, kdy vratislavský biskup a hnězdenský arcibiskup posvětili svojí přítomností Jindřichovu velkolepou fundaci kolegiátní kapituly svatého Kříže ve Vratislavi. Zakládací listina prozrazuje, že už tehdy, ne-li dříve, byly myšlenky vratislavského vévody upnuty ke Krakovu, ačkoliv vévoda Lešek Černý ještě žil (zemřel až v září 1288). Kanovníci právě založené kapituly měly sloužit zádušní mše za krakovského vévodu Boleslava Stydlivého. 54 Ani velkorysá fundace vratislavského vévody nedokázala získat důvěru polského episkopátu v čele s hnězdenským metropolitou v jeho politiku. 55 Situaci jistě zhoršilo uvěznění krakovského biskupa Pavla z Przemankowa, vůdčí postavy malopolské opozice vůči Jindřichově vládě v Krakově, k němuž došlo někdy na podzim roku V této situaci byla papežská podpora královské korunovace pro Jindřicha Proba zřejmě nereálná. 57 Poselstvo vratislavského vévody v Římě stačilo pouze odrážet žaloby a stížnosti biskupa Tomáše II., který měl u papežského stolce trvale své prokurátory. 58 Vratislavskému vévodovi nezbývalo než se obrátit na římského krále s prosbou o udělení královské koruny. Štýrský kronikář jakoby mimochodem mezi verši o mnohých hrdinských činech, zázracích, vítězstvích a porážkách utrousil na úvod 227. kapitoly dva rýmy o tom, že vratislavský vévoda chtěl také získat krále Rudolfa zlatem, které našel v Krakově. 59 Žádost byla zřejmě předložena říšském sněmu v Erfurtu, který byl zahájen římským králem Rudolfem Habsburským na konci roku Ellenhardova kronika informuje poněkud zmateně o přítomnosti třech polských knížat vévody vratislavského, krakovského a opolského. 60 Není byl v letech opolským děkanem, je už sporné. Považuji za velmi nepravděpodobné, že by vrah vratislavského vévody mohl bez překážek pobývat ve Slezsku a na tak exponovaném místě. 54 SUb V, s. 290, č Arcibiskup Jakub Świnka, který byl znám svou příslovečnou nenávistí vůči Němcům (nazýval je psí hlavy, viz Petra Žitavského Kronika zbraslavská. FRB IV, s. 82), podporoval svého vratislavského sufragána v jeho válce s vratislavským vévodou, viz Karasiewicz, W.: Jakób II Świnka, s Rocznik Traski. MPH II, s. 852: Episcopus Paulus captivatur per homines ducis Henrici et Cracovia capta est. Srov. Rocznik Sędziwoja. MPH II, s Karasiewicz, W.: Jakób II Świnka, s. 25, který nepopírá královské ambice vévody, avšak docela přesně poznamenává, že realizacja, takich ambicyj była niemożliwa wśród walk z episkopatem, a co najważniejsze, z papieżem, dawcą korony. 58 V jednom z listů, jimiž biskup Tomáš II. informoval své zástupce (Ondřeje a Vavřince) v Římě o průběhu sporu s vévodou, je varuje, aby nedovolili pro ipso duce [Jindřicha IV. Proba] et contra ecclesiam alique littere a sede apostolica impetrentur, confidit enim in pecuniis, quas cottidie a pauperibus eccleseie exhaurit, quod suis subtilitatibus et cavillacionibus possit iura ecclesiastica totaliter absorbere (SUB V, s. 261, č. 333). Je to jediná indicie dokazující, že Jindřich IV. Probus měl v Římě své zástupce. 59 Ottokars Österreichische Reimchronik, MGH Deutsche Chroniken V.1, s. 286, v : umb kunic Ruodolfen er ouch wolde/ erwerben mit dem golde,/ daz er zuo Krackouwe vant. 60 Ellenhardi Chronicon. MGH SS XVII, s. 132: dux Brezlavie, dux Kragovie, dux Opulle. 175

180 jisté, zda vratislavský vévoda s ohledem na těžkosti s udržením Krakova a obecnou nepřízeň polského episkopátu vůči své osobě raději nezůstal ve Slezsku. Jindřichovo poselstvo vedl zřejmě (podle T. Jurka) vévoda Boleslav Opolský, pravděpodobný leník Jindřicha IV. Proba, jehož jménem měl římskému králi předložit supliku. 61 Vyhlídky na pozitivní odpověď však nebyly příliš valné. Rudolf Habsburský musel dbát názoru Václava II., svého zetě, jehož kurfiřtský hlas nutně potřeboval pro zvolení svého nástupce. Český král by sotva dovolil povýšení svého dlouholetého rivala, s nímž zápasil o vliv nad slezským a malopolským územím. Koruna z rukou římského krále znamenala lenní podřízenost vévody a budoucího polského krále, což pro tu část polských velmožů a polské církve, která souhlasila s politickým programem arcibiskupa Jakuba Świnky, bylo nepřijatelné. Ačkoliv tedy Jindřich IV. Probus na korunu nedosáhl, na svém náhrobku drží v levé ruce štít s korunovanou slezskou orlicí. Je výtvarné dílo náhrobku pouhou pozdní reminiscencí, nebo odráží skutečné ambice vévody? Náhrobek byl ještě donedávna k vidění v kolegiátním kostele sv. Kříže ve Vratislavi (nyní je v muzeum města Vratislavi). Po stranách sochy ležící postavy vévody umístili tvůrci dva erby. Na pravé straně orlici s půlměsícem a na levé straně orlici s půlměsícem a korunou na hlavě. Zejména korunovaná orlice byla pro polské historiky symbolickým důkazem Jindřichovy politiky směřující ku sjednocení polského království, ovšem za předpokladu, že tento znak vratislavský vévoda skutečně používal. Datace náhrobku přitom není jistá. Návrhy historiků umění se rozprostírají od prvních desetiletí až do poloviny 14. století. 62 Naštěstí máme k dispozici ještě starší pramenný doklad, ačkoliv i ten pochází až z doby po smrti vratislavského vévody. Nalezneme jej poprvé na pečeti Přemysla II. Velkopolského zavěšené k listině z 23. října Je na ní zobrazen vévoda ve zbroji, který stojí na drakovi, a kopím, jenž drží v pravé ruce, mu protíná hrdlo. Levou rukou se opírá o štít, na němž je zobrazena korunovaná slezská orlice s půlměsícem. Ikonografie pečeti je navíc obohacena o sakrální prvky jako holubici symbolizující Ducha svatého a žehnající ruku Hospodinovu. Legenda zní: + SIGILLVM : PREMISLONIS SECVNDI DEI GR(ATI)A DVCIS POLONIE 61 Jurek, T.: Plany koronacyjne, s. 22n. 62 Starší dataci navrhoval Kębłowski, J.: Pomniki Piastów śląskich w dobie średniowiecza, Wrocław-Warszawa-Kraków-Gdańsk 1971, s a také v Kębłowski, J.: Nagrobki gotyckie na Śląsku, Poznań 1969, s , 45-65, ovšem s nepříliš přesvědčivými argumenty. Naopak Kaczmarek, R.: Das Grabmal Herzog Heinrichs IV. Probus (1290) und die Bauplastik in Breslau (Wrocław), in: King John of Luxembourg and the Art of His Era. Proceedings of the International Conference, Prague, September 16-20, 1996, Prague 1998, s spojoval vznik náhrobku s vládou Karla IV. Naposledy se však vyslovil příliš neurčitě pro první polovinu 14. století, viz Kaczmarek, R.: Kolegiata Krzyża Świętego, s Z toho důvodu Jurek, T.: Plany koronacyjne, s. 26, pozn. 116 odmítl heraldický důkaz pro vládu Jindřicha IV. Proba jako bezpředmětný. Pominul však důležité svědectví pečetí. 176

181 ET CRA(COVIE). 63 Dodnes existují určité pochybnosti ohledně interpretace této, ale i ostatních Přemyslových pečetí. 64 Velkopolský vévoda totiž v letech (možná, že dokonce během roku 1290) vyměnil dvakrát svůj typář. Poprvé někdy na přelomu 1289/1290 nebo v první polovině roku 1290 začal místo heraldické pečeti se lvem používat stojící pečeť. Postava vévody je ve zbroji, v pravé ruce drží kopí a levou ruku opírá o štít s orlicí (bez půlměsíce a koruny). 65 Důvod výměny typáře není znám. Mezi 12. zářím a 23. říjnem 1290 došlo k další změně, kdy byla použita výše uvedená pečeť s korunovanou orlicí. Polská literatura tuto změnu vysvětluje jednohlasně politickým programem velkopolského vévody, který chtěl využít odkazu vratislavského Piastovce a na jeho základě ovládnout Krakov. 66 Nabízí se však otázka: proč ke změně pečeti a znaku došlo až na přelomu září a října, když víme, že Přemysl II. Velkopolský obsadil Krakov už 25. července 1290? 67 Dosavadní bádání vycházelo z předpokladu, že velkopolský vévoda se ujal vlády v Krakově na základě ustanovení testamentu Jindřicha IV. Proba. 68 Na kolik měl ale tento dokument právní váhu v malopolském centru? Připomeňme, že ani článek o převzetí vlády ve Vratislavi hlohovským vévodou nebyl naplněn. Proti výslovnému přání svého někdejšího vládce přijali vratislavští měšťané za svého pána Jindřicha V. Lehnického. Přemysl II. Velkopolský ovládl pouze Krakovsko. Sandoměřsko, které mu bylo v závěti rovněž přislíbeno, uchvátil Vladislav Lokýtek. Je tedy zřejmé, že se velkopolský vévoda ujal vlády v Krakově nikoli na základě poslední vůle vratislavského vévody, ale díky podpoře a souhlasu místní nobility. Nový pán Krakova se rozhodl pro zakomponování slezské korunované orlice do nové pečeti v době, kdy se dědictví vratislavského vévody začal dovolávat rovněž Václav II. Souběžná chronologie tří erfurtských listin 22. července, 25. září a 26. září a výskyt nové pečeti Přemysla II. Velkopolského - mezi 12. zářím a 23. říjnem nemůže být 63 Piech, Zenon: Ikonografia pieczęci Piastów. Kraków 1993, s Zejména viz Piech, Z.: Studia nad symboliką zjednoczeniową pieczęci książąt piastowskich w drugiej połowie XIII i początkach XIV wieku, Zeszyty Naukowe Uniwersytetu Jagiellońskiego DCCCVII. Prace Historyczne z. 84, 1987, s Rozšířená verze této studie vyšla in: Piech, Z.: Ikonografia pieczęci, s Naposledy Piech, Z.: O pieczęciach, herbach i monetach Przemysła II (Uwagi dyskusyjne), in: Przemysł II. Odnowienie Królestwa Polskiego. Red. J. Krzyżaniakowa, Poznań 1997, s Piech, Z.: Ikonografia pieczęci, s Gumowski, Marian: Handbuch der Polnischen Heraldi., Graz 1969, s. 21; Haisig, Marian: Herby dynastyczne Piastów i początki godła państwowego Polski, in: Piastowie w dziejach Polski. Zbiór artykułów z okazji trzechsetnej rocznicy wygaśnięcia dynastii Piastów, red. R. Heck, Wrocław-Warszawa-Kraków-Gdańsk 1975, s ; Piech, Z.: Ikonografia pieczęci, s. 137: Głównym symbolem świadczącym o zjednoczeniowych, a w dalszej perspektywie również koronacyjnych dążeniach księcia jest ukoronowany Orzeł z półksiężycem (przepaską) na piersi. Już w starszej literaturze zwrócono uwagę, że godło powyższe jest symbolem kontynuacji politycznych planów Henryka IV, co w szczególności podkreśla śląski w swej proweniencji półksiężyc (przepaska) na piersi Orła. 67 Nowacki, Bronisław.: Przemysł II. Odnowociel korony polskiej ( ). Kraków 2007, s Srov. Nowacki, B.: Przemysł II., s

182 náhodná. Jak český král, tak velkopolský vévoda věděli, že rozhodující pro získání Krakova je podpora krakovského biskupa a malopolské nobility. 69 Využívání odkazu Jindřicha IV. Proba oběma adepty na krakovský stolec však nebylo zcela zbytečné. Zvyšovalo prestiž a dodávalo punc legitimity v prostředí, které nebylo obeznámeno s nástupnickým řádem v Krakově. Přemyslovi II. i Václavovi II. na tom patrně velmi záleželo. První totiž pečetil s pečetí, na níž byla vyobrazena slezská korunovaná orlice až do své korunovace v Hnězdně roku 1295, ačkoliv mu Krakov už pět let nepatřil. 70 Druhý rozšiřoval historku o tom, jak mu míšeňský probošt Bernard z Kamence dovezl ze Slezska listiny, v nichž mu vratislavský vévoda uděluje Krakovsko a Sandoměřsko. 71 Královská koruna na hlavě slezských Jindřichů nakonec nespočinula. Jestliže šance na její získání byly za vlády Jindřicha Bradatého a jeho syna téměř iluzorní, jejich potomek Jindřich IV. Probus byl docela blízko. Oslněn majestátem českého krále a pod vlivem pobytu na přemyslovském dvoře usiloval o královský diadém dvakrát během osmého decenia 13. století. V prvním případě nevíme, zda chtěl ovládnout Hnězdno nebo Krakov nebo obě symbolická centra současně, v druhém případě měl ve své moci Krakov. O politické koncepci zamýšleného království nedokážeme říct nic určitého, jen tolik, že v polském prostředí byla zřejmě nová. 72 Realističtější bylo očekávat korunu z rukou římského krále, než od papeže, který byl ovlivněn negativním stanoviskem polského episkopátu nepřejícího politice vratislavského vévody. Ačkoliv tedy ani podpora části malopolském elity a některých piastovských vévodů nestačila k získání kýženého titulu, paradoxně právě koruna se po smrti vévody stala symbolem zápasu o jeho dědictví, které vedli Přemysl II. Velkopolský a Václav II. Rezidence Výzkum rezidencí slezských Jindřichů a Piastovců obecně ve 13. století je ztížen nedostatkem písemných pramenů, nerovnoměrným archeologickým výzkumem dochovaných středověkých stavebních reliktů a jejich mnohdy rozdílnou interpretací historiky architektury a dějin umění. Přesto se v této kapitole pokusíme najít odpověď na otázku, zda piastovské 69 Nowakowski, Tomasz: Małopolska elita władzy wobec rywalizacji o tron krakowski w latach Bydgoszcz 1992, s Piech, Z.: Ikonografia pieczęci, s Ottokars Österreichische Reimchronik, MGH Deutsche Chroniken V.1, s v V žádném případě však nejde o krakovské království, o kterém psal Świeżawski, A.: Plany koronacyjne Henryka Probusa, s , který příliš zjednodušeně ztotožnil informace štýrské rýmované kroniky o ein kunigrich zu Krakou s politickým programem vratislavského vévody. 178

183 rezidence (dvorce, hrady, zámky, hradní kostely, resp. kaple apod.) reprezentovaly velkolepé politické ambice jejich majitelů. Podle itineráře a obzvláště míst vydání písemností piastovských vévodů se zdá být zřejmé, že ve 13. století došlo k přechodu od cestovního způsobu vládnutí (Reiseherrschaft nebo Reisekönigtum) k vládě rezidenční. 73 Jindřich I. Bradatý vládl ještě starým způsobem. Do jisté míry to bylo způsobeno i jeho aktivní a expanzivní politikou, která přímo vnucovala tento způsob vládnutí být neustále v pohybu a objíždět ovládané území. Mezi místy, kam slezský vévoda zajížděl nejčastěji, se nicméně již v jeho době (snad už za jeho otce, avšak nedostatek hmotných i písemných pramenů nedovoluje učinit jistější závěr) na přední příčku dostala Vratislav (9x). Někdy je upřesněno i místo vydání listiny či pobytu. Dvakrát to bylo v kostele vratislavské kapituly 74 a na knížecím dvorci v Lešnici (lat. Lissa, dnes součást Vratislavi) 75 a jednou po širým nebem před kostelem sv. Mikuláše. 76 Na druhém místě je Krakov (5x), ačkoliv nelze doložit, že by tam Bradatý vydal nějakou listinu. O jeho pobytech v hlavním sídle polských knížat víme jen díky listinám, které v datační formuli obsahují obrat redeuntes de Cracouia. 77 V následujícím seznamu míst je Jindřich I. Bradatý doložen pouze dvakrát: Rokytnice, Němčí, Krosno a Třebnice. Další dvě lokality navštívil slezský vévoda častěji na své cestě do Krakova a do Prus: Danków (severozápadně od Čenstochovy) místo podpisu mírové smlouvy nebo zorganizování kolokvia piastovských vévodů 78 a Bierzgłowo (v pramenech jako Uirdelou nedaleko Toruně). 79 Uvedené počty je třeba brát pouze orientačně. Mnoho ztraceného pramenného materiálu znamená, že doklady o jediném pobytu vévody na určitém místě nemusí vůbec znamenat, že by Jindřich I. Bradatý navštívil toto místo pouze jednou. Příkladem z této skupiny může být Lehnice, kde slezský vévoda nechal vybudovat třípodlažní palatium a hradní kostel, avšak prameny je tam doložen pouze jednou. Na druhou stranu velký počet těchto ojedinělých zmínek oproti jeho nástupcům přesvědčivě ukazuje na vládu z koňského sedla. 73 Příklady vládnutí na cestách z českého prostředí viz Žemlička, J.: Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali. Praha 2005, s a Antonín, R. - Borovský, T.: Panovnické vjezdy na středověké Moravě. Brno 2009, s SUb I, s. 54, č. 82 (in monasterio sancti Iohannis); s. 126, č. 171 (in ecclesia sancti Iohannis in Wrotizlauia). 75 SUb I, s , č. 278; s , č SUb I, s , č. 83 (in Stapin ante ecclesiam beati Nicolai). 77 Například SUb II, s , č. 80; s. 53, č SUb I, s. 116, č. 162: Post hoc iudicium dux Lestco foedus pacis iniit cum duce Henrico in Dancouic Další doklad je až z roku 1262, viz SUb III, s. 271, č. 408: in colloquio habito per duces, Boelzlaum videlicet ducem Cracouiensem et Henricum Wratislauiensem et Wladislaum de Opol, in loco contra Dancou in litore Hystuarte SUb I, s , č. 227; s. 168, č

184 Jindřich II. Pobožný vládl příliš krátce na to, aby analýza listin přinesla směrodatné výsledky. Za pozornost, myslím, stojí fakt, že z pěti případů, kdy je doložen jeho pobyt ve Vratislavi, se dva z nich týkají Lešnice (jednou s otcem, jednou sám). 80 Synové Pobožného zpočátku vládli v nedílu, a tak až smlouva z roku 1248 o rozdělení Slezska znamenala zásadní změnu v panovnické praxi vévodů. Boleslav II. Holý pobýval do roku 1248 nejraději ve Vratislavi (jednou Lešnice), pak v Němčí (4x) a Ślęzi (3x). V Lehnici pouze dvakrát, která však po dohodě z roku 1248 samozřejmě zcela dominuje (21x). Vedle lehnického paláce se k Boleslavovým pobytům řadí ještě Złotoryje, Naumburk nad Kvisou, Bolkov (každý 4x) a Rokytnice (2x). Jsou to tedy hrady se starobylou genezí správních hradů jako například Rokytnice nebo města založená Jindřichem I. Bradatým (Złotoryje) nebo Boleslavem II. Holým (Bolkov). Všechny lokality však měly jedno společné: ležely na teritoriu lehnického vévody. Obdobným způsobem vypadají itineráře také ostatních slezských Piastovců. Jindřich III., který byl po určitý čas spoluvládcem Boleslava II., svého bratra, sdílel s ním táž místa zastavení, a tak nepřekvapuje, že se vyskytoval v místech jako Vratislav, Lehnice, Ślęż a Stolec. Po roce 1248 u Jindřicha III. zcela jasně převážil vratislavský hrad (72x), který mu byl přidělen, a kde zahájil intenzivní stavební činnost. Druhá v pomyslném pořadí je Nisa, patřící vratislavskému biskupovi, se třemi doloženými pobyty. 81 Dvakrát je dosvědčen jeho pobyt ve Středě, Břehu, Olešnici a Frankenbergu (pol. Przyłęk). Také v itineráři jeho bratra Vladislava a syna Jindřicha IV. jednoznačně převažuje Vratislav 82 a analogicky v případě Konráda I. Hlohovského hrad Hlohov. 83 Svědectví písemných pramenů se částečně kryjí s výsledky archeologických a architektonických výzkumů. V Rokytnici (pol. Rokitnica), ležící na cestě mezi Lehnicí a Złotoryjí, byly nalezeny pozůstatky hradu z poloviny 13. století. Skládal se ze dvou obvodových zdí uzavírající čtyřhrannou vyvýšeninu a z obytného stavení umístěného v její jižní části. Relikty stavení pod pahorkem nebyly dosud prozkoumány, proto nelze s jistotou určit, zda stavení bylo původně zděné nebo dřevěné. Na přelomu 13. a 14. století bylo na jeho místě postaveno nové 80 SUb I, s , č. 315; SUb II, s. 123, č Dvakrát vystupuje Jindřich III. jako vydavatel (SUb II, s. 249, č. 392 ; SUb III, s , č. 306: Act. Nyse in domo episcopali ) a jednou jako svědek na listině svého bratra Boleslava II. (SUb II, s. 259, č. 412). 82 Kromě ní však také Svídnice(5x), Olešnice (2x) a Namysłów (2x). 83 Kromě Hlohova také Boleslavec (3x) a Naumburk nad Bobrem (2x). 180

185 větší stavení, které spolu s kaplí přiléhalo k severní obvodové zdi. 84 Zatímco za vlády Bradatého plnil dvorec reprezentativní funkce, 85 v druhé polovině století 13. byl v držení notáře Jindřicha II. Pobožného a lehničtí vévodové sem zavítali jen zřídka. 86 Na krosenském hradu byly objeveny cihlové obvodové zdi a kamenné základy, jejichž poloha dává tušit, že byly založeny v pravoúhlém tvaru s rozměry 40m x 68m ještě ve 13. století. Stavby rezidenčního charakteru nejsou doloženy, avšak předpokládá se dřevěné stavení, protože provedené sondy prokázaly intenzivní tesařskou činnost ještě před zahájením zednických prací s použitím cihel. Strategická poloha místa odpovídá spíše ojedinělým (ty jdou na vrub deperditům) návštěvám Krosna slezskými Piastovci. Hrad a později město leželo v místě, kudy ze západu (říše) i ze severu (Lubuš, Velkopolsko) směřovaly a protínaly se hlavní obchodní stezky do Slezska. 87 Na druhou stranu slezští vévodové byli nezřídka ochotni odevzdat právě tento hrad do cizích rukou. 88 Jelikož se z první poloviny 13. století nedochovaly žádné relikty zděných staveb rezidenčního typu, teze o cihlové či kamenné stavbě v této době na leśnickém hradu na základě nejstarších fragmentů leśnického zámku (severozápadně od Vratislavi, dnes je její součástí) není přesvědčivá. Trojčlenný sklep (rozměry 10m x 20m) v severním křídle dnešního zámku byl interpretován jako obytný prostor z doby vlády Jindřicha Bradatého (v pramenech jako nostra caminata). 89 Podle všeho jde však skutečně o sklep domu, který byl vybudován až v století. Na knížecím dvorci (curia ducis) byla jistě rezidence vysoké úrovně vyhřívaná kamny, přesto není vyloučeno, že byla postavena ze dřeva. O významu dvorce a rezidence, ačkoliv 84 Chorowska, Małgorzata: Rezydencje średniowieczne na Śląsku. Zamki, pałace, wieże mieszkalne. Wrocław 2003, s Roku 1211 zde vévoda Jindřich Bradatý hostil poznaňského biskupa Pavla (SUb I, s. 90, č. 123), roku 1217 zde společně trávili dny vratislavský biskup Vavřinec, vévoda Bradatý se svou chotí Hedvikou (SUb I, s , č. 164) a roku 1228 zde český kníže Soběslav pobýval s celou svou družinou (SUb I, s , č. 289). 86 SUb II, s. 3, č. 5: dominus Cunradus de Roketenizc prothonotarius Boleslav II. 2x (SUb IV, s , č. 301; SUb IV, s , č. 319) a jeho syn Jindřich V. 1x (SUb V, s , č. 397). 87 Roku 1229 se zde shromáždilo vojsko Jindřicha Bradatého na výpravu proti říši, viz SUb I, s. 226, č. 305: in Crosten ad expedicionem contra Teutonicos coram filio nostro Heinrico iuniore duce Zlesie et nepotibus nostris Zebeslao et Boleslao ducibus Bohemie et omnibus terre nostre baronibus. O významu obchodních stezek vedoucích přes Krosno svědčí existence celní stanice, SUb II, s. 187, č. 314; s. 188, č Roku 1249 jej přislíbil Jindřich III. Vratislavský míšeňskému markraběti výměnou za účinnou pomoc proti svému bratrovi Boleslavovi (SUb II, s , č. 369). Vdova po Konrádovi Hlohovském Sofie odevzdala Krosno s územím magdeburskému arcibiskupovi roku 1274, viz SUb IV, s , č Je otázka, zda ke skutečnému předání vůbec došlo, neboť už o tři roky později si rytíři Jindřicha IV. Proba vykoupili neutralitu braniborských markrabat cenou 4000 hřiven a zástavou Krosna. Jindřich IV. Probus je sice opět odkoupil, ale již za 6000 hřiven, viz Kronika Polska. MPH III, s. 656: [1277] Crosnam pueri milites marchioni Brandenburgensi pro quatuor milibus marcarum proposuerant, ne parti eorum adversaretur, quam tamen idem puer pro sex milibus marcarum redemit. Ve své závěti je odkázal zase svému švagrovi, durynskému lantkraběti (SUb V, s. 344, č. 451). 89 Listina vydaná mezi lety , viz SUb I, s , č. 278: Actum pace Lesnic in nostra caminata Srov. Chorowska, M.: Rezydencje średniowieczne, s

186 neznáme její podobu, svědčí nejen to, že máme doložený vlastnický vztah slezských vévodů k dvorci téměř až do konce 13. století, 90 nýbrž i to, že se zde shromažďovala významná část dávek pro vévodu. 91 Hospodářský potenciál potvrzuje i zpráva z roku 1254 o útoku vojsk velkopolských vévodů, kteří podporovali Konráda Hlohovského, mimo jiné právě proti Lešnici a jejímu okolí. 92 Několik let před tím (1247) se zde dokonce konal jistě ne ojedinělý sjezd velmožů a správců (comites), který svolal vratislavský vévoda. 93 Po Jindřichovi III. zdědil Lešnici jeho syn Jindřich IV. Probus, jak lze vyvozovat z údaje listiny vydané 1. listopadu 1271 o curia domini ducis in Lesniz, 94 ačkoliv inaugurace jeho vlády proběhla ve Vratislavi až v závěru téhož měsíce. Překvapení skýtá dohoda Jindřicha Lehnického z roku 1289, kterou uzavřel s vratislavským měšťanem o založení města u Lešnice na německém právu. To by nebylo samo o sobě nic nezvyklého, kdyby lehnický vévoda nevěnoval lokátorovi pro emendacione civitatis nostre Lesnicz curiam nostram ibidem sitam. 95 Jen těžko si lze představit, že by lehnický vévoda držel leśnický dvorec bez vědomí nebo dokonce proti vůli Jindřich IV. Proba. Skromné informace, které nelze pominout, máme o hradu Jelcz ležícím na východ od Vratislavi. Archeologický výzkum odhalil cihlový dvůr a případně hospodářské dřevěné stavení, které bylo obehnáno obranným valem. Palác (11,6m x 28m) měl symetrické trojdílné členění. Vstup do prvního poschodí vedl z venkovní galerie opřené o kamenné podpěry. Původně měla být v paláci prostorná vstupní síň s křížovou klenbou (usuzováno podle rozmístění podpěr), během stavebních prací však došlo ke změně, která vedla k tradiční úzké síni podle vzoru biskupského paláce ve Vratislavi. Mezi oběma stavbami je časová i prostorová souvislost. Nedlouho po stavbě vratislavského biskupského paláce nechal biskup vybudovat rezidenci v Jelči, na níž se už více uplatnily stavební prvky gotické architektury. 96 Vratislavského biskupa jako stavitele hradu potvrzuje i listina papeže Innocence IV. ze dne 9. srpna 1245, v níž je hrad 90 Vedle místa vydání listin: Jindřich II. Pobožný (SUb II, s. 123, č. 194), Boleslav II. Holý (SUb II, s , č. 323) Konrád Hlohovský (SUb III, s , č. 166) je doložen vlastnický vztah k Lešnici u Jindřicha III. Vratislavského (SUb III, s , č. 160): et clavem nostro clavigero in Lesnicz presentabit. 91 Srov. SUb II, s. 122, č. 193:... Domino itaque ducis duas mensuras, unam tritici et aliam avene, de quolibet manso parvo eodem tempore ad curiam suam in Leznic ducere debebunt pro libertate nebo listinu z 1. listopadu 1271, SUb IV, s , č. 145: Insuper mansus quilibet singulis annis tali in termino ad curiam domini ducis in Lesniz unam mensuram tritici et unam avene presentabit Rocznik kapituły poznańskiej MPH SN VI, s. 34: Qui devastaverunt circa Trebniciam et circa Cerquiciam et circa omnia montana, ymmo eciam quidam exercitus vadavit per Odram et vastavit circa Lesniciam preter villas omnium ecclesiarum. 93 SUb II, s , č. 323:... in colloquio, quod habitum est in Lesniz SUb IV, s. 105, č SUb V, s. 330, č Chorowska, M.: Rezydencje średniowieczne, s

187 Ialche zařazen mezi biskupské statky. 97 Odkrytý palác byl zřejmě postaven nejpozději roku 1268, kdy tam Vladislav Salcburský vydal listinu. 98 Byl to právě on, kdo jako slezský vévoda a současně administrátor vratislavského biskupství po smrti biskupa Tomáše I. předal hrad do rukou svého synovce. Nevíme, jak často Jindřich IV. využíval prostory venkovské rezidence nedaleko Vratislavi, avšak předpokládám, že nebyl sporadickým hostem. Mohl sloužit jako lovecký hrad nebo místo zastávky a odpočinku na cestě z Vratislavi (do Krakova?) a/nebo zpět. Polsko-slezská kronika líčí, jak roku 1277 vojáci Boleslava II. zajali v noci spícího a nic netušícího mladého vévodu in lectu suo in Ieltsch (Jelcz u Vratislavi). 99 S citovanou epizodou je spojen rovněž hrad Wleń (jihozápadně od Złotoryje), kam ozbrojenci odvedli zajatého mladíka. Bývalý kastelánský hrad, který se pro Jindřicha IV. stal na čas žalářem, 100 se dochoval v největším množství fragmentů ze známých původních středověkých vévodských obydlí. Na jihozápadní straně hradu, která ční nad údolím řeky Bober, stál dům z opracovaných kvádrů. V blízkém sousedství byla vybudována kaple a o něco dále šestiboká věž. Stěny domu na rovnoběžném plánu o rozměrech 10,5m x 7-7,5m byly vyrobeny technikou opus emplectum (vnitřní i vnější strana zdi z otesaných kvádrů). Skromné osvětlení zajišťovaly malé okenní otvory. V severní stěně se nacházel široký vstup do přízemí, což naznačuje, že stavitelé nebyli vedeni obrannými aspekty, nýbrž spíše pohodlím uživatelů domu. Přes malé rozměry půdorysu to nebyl donjon, ale hodně zjednodušená reprezentační budova, což vyplývá hlavně z pečlivého zpracování lícní strany zdí. Kostel, jehož hlavní loď na čtvercovém půdorysu ústila do krátkého kněžiště s půlkruhovou apsidou, ležel v blízkosti rezidence, s níž však nebyl spojen. Obě stavby mohly vzniknout přibližně v první polovině 13. století, avšak zřejmě ne současně. 101 Legendy o sv. Hedvice zachovaly paměť o častém pobytu vévodkyně na řečených knížecích dvorcích a v rezidenčních domech. V Rokytnici a Lešnici přijímala manželka Bradatého všechny chudé a potřebné, kterým rozdávala peníze. V představách středověkého hagiografa se pokaždé při takovéto příležitosti v prostoru citovaných hradů tísnilo velké množství chudých lidí. 102 Stejně tak wleńský hrad byl svědkem zázraku, kdy sv. Hedvika 97 SUb II, s. 173, č SUb IV, s. 68, č. 83. Text listiny se dochoval pouze v regestu C. Grünhagena. Mezi svědky jsou uvedeni: Graf Ianusius, Graf Timo, Graf Sbilut, Graf Iohannes Osina, Iohannes Brennik claviger Wratislauiensis, Elias capellanus nostre curie. 99 Kronika Polska. MPH III, s Rocznik lubiąski MPH III, s. 707:... a patruo suo duci Boleslao traditur, a quo captivus in Leen 22 septimanis detinetur Chorowska, M.: Rezydencje średniowieczne, s Jde o svědectví hnězdenského a włocławského kanovníka, který vzpomíná na dobu, kdy jako scholár studoval ve 183

188 uzdravila zraněnou ženu mlynáře. 103 Světice prý rovněž předpověděla smrt svého může, která ho měla potkat v Lešnici, i když podle slezské kroniky k ní došlo na hradě Krosno, odkud byl převezen do Třebnice. 104 Všechny dosud zmiňované rezidence, byť plnily svou nezastupitelnou roli v politickém, hospodářském a duchovním životě slezských vévodů, byly ve 13. století zastíněny dvěma hradními a rezidenčními komplexy - vratislavským a lehnickým hradem. Jejich pozice v politice slezských Piastovců je snad nejlépe představena ve sporu, který nastal roku 1248 při dělení Slezska mezi syny Jindřicha II. Pobožného, ve skutečnosti mezi nejstarším Boleslavem a jeho bratrem Jindřichem. Nejstarší slezská kronika nám podává zprávu, že si Boleslav původně zvolil za své sídlo Vratislav, při předání Lehnice a Hlohova Jindřichovi a jeho bratru Vladislavovi si to však rozmyslel a své původní rozhodnutí změnil. 105 Prvotní Boleslavova volba pro Vratislav se zdá být zcela logickou úvahou. Jako nejstarší syn Pobožného měl právo sídlit v rezidenci, která svou starobylostí a politickým významem převyšovala všechny paláce, hrady a dvorce v zemi. Vždyť žádné jiné místo ve Slezsku nebylo už od dob Galla Anonyma počítáno mezi sedes regni principales. 106 Proč by Boleslav dobrovolně rezignoval na Vratislav, nedává jednoduše smysl. K tomuto kroku byl vévoda Boleslav zřejmě přinucen kněžnou-vdovou Annou, vratislavským biskupem Tomášem I. a vévodou Jindřichem. Že se s tím nechtěl snadno smířit, svědčí trojí neúspěšné tažení Boleslava Holého proti Vratislavi. Nejstarší syn Jindřicha II. Pobožného se tak musel spokojit s Lehnicí, jež se sice mohla pyšnit románským třípatrovým palatium nemajícím v tehdejším Slezsku obdoby, nicméně jí chyběla starobylost a ideologicko-politický význam Vratislavi, a proto vévoda Boleslav musel toto rozhodnutí pociťovat jako křivdu. Badatelé jsou svorní v tom, že objevené nejstarší fragmenty zděných základů na vratislavském hradě je třeba datovat do poslední čtvrtiny 12. století, 107 kdy vévoda Boleslav Vratislavi, viz Vita sancte Hedwigis. MPH IV, s. 549: Dominus Razlaus, presbiter et homo maturus, Gneznensis et Wladizlauiensis canonicus, testis existens... dicebat: pauper scolaris eram, Wratizlauie studens, et auditis beneficiis, que pro dei amore indigentibus prestabat, dum viveret Cristi famula, post ipsam ivi cum sociis ad loca, ubi manebat, in Lesnicz atque Rokethnicz tribus vicibus tociensque ego et alii, qui mecum advenerant socii, dimidio fertone argenti accepto ab ipsa reversi fuimus consolati et semper in curia eius inveni, quocienscumque intravi, multitudinem pauperum copiosam. 103 Vita sancte Hedwigis. MPH IV, s. 556: Mulier quedam prope Leen, dum die dominico far suum in mola, que vulgariter quirna dicitur, moleret, ulcione divina baculus, quo molam trahebat, manu eius adhesit adeo fortiter, quod eciam sui auxilio viri eam non valuit removere Vita sancte Hedwigis. MPH IV, s Srov. Kronika Polska. MPH III, s Kronika Polska. MPH III, s Galli Anonymi cronica et gesta ducum sive principum Polonorum. MPH SN II, s Archeologický výzkum areálu bývalého hradu na Ostrově Tumském byl prováděn brzy po druhé světové válce a v letech Edmundem Małachowiczem a Czesławem Lasotou. 184

189 Dlouhý po návratu z exilu definitivně upevnil svou vlády ve Slezsku a začal se stavbou rezidenčního sídla, 108 ačkoliv narativní prameny nás informují, že vévoda vybudoval po návratu hrad Wleń a Lehnici. 109 Není sporu o tom, že si Boleslav Dlouhý zvolil za své hlavní sídlo vratislavský hrad, avšak jeho podoba je na základě dochovaných zlomků na Ostrově Tumském (Ostrów Tumski) více než sporná. Odkryté zlomky základů centrální polygonální stavby, oktogonálního kostela s apsidami a obytné budovy se nacházely v blízkosti obranného hradního valu. Polygonální centrální budova bývá interpretována jako románská zámecká kaple neznámého patrocinia, která měla uprostřed cihlový sloup patrně o průměru dva metry, který se však dochoval jen fragmentárně. Nedochovaly se žádné známky apsid(y), pouze ve východní části budovy byla přistavěna malá místnost s dosud neznámou funkcí. Obecný účel budovy jako zámecké kaple byl brzy přijat v literatuře a byly nalezeny i analogie v říši (Cáchy, Thionville). 110 Později se však vyskytly určité pochybnosti, které na základě chybějících ozdobných prvků a celkové jednoduché konstrukce typické pro světské stavitelství přehodnotilo funkci budovy na obytnou věž (kruhový donjon?). 111 Téměř žádné pochybnosti nevzbuzuje v centrální oblasti nádvoří umístěný kostel na osmibokém půdorysu s pravoúhlým presbyteriem a čtyřmi apsidami. Nejistá je pouze rekonstrukce výšky a vnitřní výzdoby kostela. Podle dochovaných fragmentů, které prý odkazují na tutéž huť, jež stavěla vratislavský minoritský klášter, E. Małachowicz usoudil, že kostel vznikl během krátké vlády Jindřicha II. Pobožného. 112 Odlišný názor představil A. Grzybkowski, podle něhož jsou pro dataci stavby kostela určující formální shoda s lehnickou zámeckou kaplí tedy 20. až 30. letech 13. století. 113 Stavení se dvěma místnostmi o předpokládaných rozměrech 14,3m x 30m bylo lokalizováno ve východním nároží vratislavského hradu. Nepříliš silné zdi, chybějící podpory a skromné základy svědčí o jednopatrové budově. Místnosti byly vyhřívány nejprve jednou, pak 108 Nejpodrobnější rekonstrukce románské fáze vratislavského hradu viz Małachowicz, E.: Wrocławski zamek książęcy i kolegiata św. Krzyża na Ostrowie. Wrocław 1993, s , která se však v mnoha ohledech opírá o domněnky autora při současném nedostatku hmotných pozůstatků v zemi. Srov. Chorowska, M.: Rezydencje średniowieczne, s Kronika Polska. MPH III, s. 646: et veniens edificavit castra Len et Legnicz. 110 Grzybkowski, A.: Średniowieczne kaplice zamkowe Piastów Śląskich (XII-XIV wiek). Warszawa 1990, s ; Małachowicz, E.: Wrocławski zamek, s Chorowska, M.: Rezydencje średniowieczne, s Małachowicz, E.: Wrocławski zamek, s , podle něhož byla práce na stavbě přerušena a bylo v ní pokračováno až za vlády Jindřicha III. Vratislavského. 113 Grzybkowski, A.: Średniowieczne kaplice, s

190 dvěma pecemi typu hypokaustum. Později byly pece zastoupeny jedním topným zařízením roštového typu. Komín byl veden asi vnitřkem zdi rozdělující místnosti. Určení funkce budovy není snadné. Starší domněnka, že šlo o stavení náležející benediktinskému opatství, byla v posledních letech zpochybněna. 114 Dvě místnosti plnily buď obytnou nebo hospodářskou funkci. K popisované budově příslušel ještě dvorek s kuchyní, lázně a několik neidentifikovatelných stavení. Pokud by se slezští vévodové drželi striktně tehdejších standardů západního stavitelství reprezentativních sídel, pak by dispozice hradu byla následující: dům kaple věž. Z tohoto důvodu se zdá být pravděpodobnější mohutnou kruhovou (polygonální) stavbu interpretovat skutečně jako obytnou věž, ačkoliv definitivní rozřešení této otázky je v nedohlednu. Na vratislavském hradu by toto schematické členění vypadalo následovně: dům (obytná budova se dvěma místnostmi) kaple (oktogonální kostel s pravoúhlým kněžištěm a apsidami) věž nebo další kaple? (kruhová stavba s centrálním sloupem). Nemalé potíže před badatele klade otázka datace jednotlivých budov. Jestliže předpokládaná lokalizace a funkce citovaných budov na vratislavském hradu měla plnit svůj účel, měly by být postaveny přibližně v téže době. Chronologie jejich výstavby je ovšem rozptýlena do několika desetiletí. Polygonální stavba (obytná věž) mohla prý být postavena již nedlouho po r. 1177, kdy se do své vlasti definitivně vrátil Boleslav Dlouhý. Jediným vodítkem pro datování je však specifický způsob kladení cihel, který se ve Slezsku používal od poslední třetiny 12. století až do 80. let 13. století. 115 Polygonální budova (donjon nebo kaple?) tak může být kladena jak do doby vlády Boleslava Dlouhého, tak i jeho syna Jindřicha I. Bradatého. O něco mladší stavby oktogonální kostel s apsidami a obytný dům se dvěma místnostmi pak musely být postaveny nejpozději za vlády Jindřicha II. Pobožného. Konečné rozřešení atribuce nejstarší stavební fáze na vratislavském hradě je nesmírně těžké, ba přímo nemožné. Stěží lze připustit, že by Boleslav Dlouhý za tak dlouhou dobu své vlády nezanechal po sobě na hradě žádnou stavitelskou stopu, avšak náročně stavební podniky jako lubušský klášter nebo 114 Małachowicz, E.: Wrocławski zamek, s Srov. Chorowska, M.: Rezydencje średniowieczne, s. 50 a Grzybkowski, A.: Średniowieczne kaplice, s. 12, který patrocinium sv. Martina připisuje polygonální centrální stavbě. Vratislavský biskup Robert udělil roku 1139 capellam videlicet sancti Martini infra civitatem Wratizlav sitam benediktinskému klášteru sv. Vincentia na Elbingu (SUb I, s. 15, č. 19). S tímto údajem nekoresponduje zcela protekční bula Hadriana III. z roku 1155 pro vratislavského biskupa, kterou mu potvrzuje držbu abbatia sancti Martini (SUb I, s. 20, č. 28). I po výměně řádu u sv. Vincentia zůstala capella sancti Martini stále v držení vratislavských premonstrátů (SUb I, s , č. 60; s , č. 75; SUb III, s , č. 89). Minimálně dvakrát se kostel sv. Martina stal také svědkem vydání listiny Boleslava II. Holého (SUb II, s , č. 342: in castro Wratislauiensi in ecclesia sancti Martini...) a Vladislava Salcburského (SUb IV, s , č. 98). Archeologické ani historické prameny nedovolují jednoznačně rozhodnout, s kterým odkrytým objektem na vratislavském hradu lze ztotožnit onu capellam, resp. abbatiam sancti Martini. 115 V polské odborné literatuře se používá termín wendyjski (slovanský?) typ zdiva. 186

191 třebnická fundace jeho syna dávají tušit, že se budování rezidenčního sídla ve Vratislavi mohlo dílem kvůli politickým nepokojům a dílem kvůli nedostatku finančních prostředků protáhnout o něco více než bylo prvotně plánováno. 116 V případě Jindřicha I. Bradatého mohla příčina zdržení stavby vratislavského hradu tkvět zřejmě ještě v něčem jiném. Slezský vévoda pojal totiž rozhodnutí vybudovat v Lehnici vlastní a zřejmě hlavní rezidenci typu palatium podle říšských (štaufských?) vzorů. 117 Původní pozdněrománský hradní komplex (palác, kaple, dvě obranné věže), který i přes pozdější přestavby a úpravy lze spolehlivě rekonstruovat, svědčí o vysokých ambicích slezského vévody, který podle relace Jindřichovské knihy hledal vhodné místo pro vybudování důstojné curiam regalem. 118 Roku 1222 vyhověl vévoda prosbě svého notáře Mikuláše a cisterciáckého řádu, kterému přenechal Jindřichov pro nově založený klášter a svou královskou rezidenci se pak prý rozhodl vybudovat jinde - v areálu kastelánského hradu v Lehnici. 119 Slezský vévoda tam však nestavěl na zelené louce. Dosavadní lehnické hradiště, obehnané dřevěnohliněným valem a složené z akropole a jednoho přiléhajícího předhradí, fungovalo jako živoucí celek do konce 12. století. Do doby před zahájením prací na románském paláci spadají informace o hradním kostele (kapli?) sv. Benedikta a sv. Vavřince a tamním kastelánovi. 120 Nevíme sice přesně, kdy byl komplex lehnických hradních budov postaven, avšak byl prý dokončen před před lehnickou bitvou roku Výsledkem stavební aktivity Jindřicha I. Bradatého bylo třípodlažní palatium, nedaleko od něj lěžící kaple a dvě obranné věže typu bergfried (později byly pojmenovány jako věže sv. Petra a sv. Hedviky). Nejvýznamnější budovou z této trojice bylo samozřejmě palatium situované na jižní straně původního valu, které se díky svým rozměrům (61,5m x 16,15m na pravoúhlém půdorysu) řadilo mezi největší pozdněrománské rezidence v tehdejší střední Evropě. Tři podlaží o celkové výšce 12 metrů byly přikryty sedlovou střechou. Přízemí paláce, které bylo zřejmě určeno pro skladování a hospodářské účely, bylo přístupné z nádvoří jedním širokým vchodem. Denní světlo a čerstvý 116 Chorowska, M.: Rezydencje średniowieczne, s Lalik, Tadeusz: Legnicka rezydencja Henryka Brodatego. Kwartalnik Historii Kultury Materialnej 15, 1967, s ; Rozpędowski, J.: Zamek romański w Legnicy. Szkice Legnickie 6, 1971, s. 5-45; Chorowska, M.: Rezydencje średniowieczne, s Liber fundationis claustri sancte Marie Virginis in Heinrichow, s. 120: Unde quia idem gloriosus dux ante proposuerat in villa Heinrichow regalem curiam sibi et suis posteris edificare, sed Dei voluntate per episcopos est ab hac intentione revocatus Hypotetická spojitost s nerealizovanou královskou rezidencí v Jindřichově s palatium v Lehnici je sice v odborné literatuře nesporná (Rozpędowski, J.: Zamek romański, s. 17; Chorowska, M.: Rezydencje średniowieczne, s. 55), v pramenech však není doložitelná. Přenesení slovního spojení curia regalis na Lehnici bylo zapříčiněno spíše unikátními rozměry a výstavností lehnického hradu než pramennou analýzou. 120 Rozpędowski, J.: Zamek romański, s

192 vzduch pronikal skrze devět štěrbinových oken. Druhé podlaží s výškou stropu 2,5m mělo na straně směrem k nádvoří několik tesaných portálů plnících funkci vstupu do nevelkých místností oddělených přepážkami. Vedle nich byly malé okenní otvory s šikmým profilem, na jejichž kamenných obvodech se dochovaly rýhy stopy po dřevěných okenicích. Na základě týchž indicií lze předpokládat, že i kamenné vstupy byly opatřeny dřevěnými dveřmi. Obyvatelé místnosti druhého patra měli spojení s přízemím skrze předpokládané vnitřní schodiště. 121 Za nejhonosnější prostor bývá však považován třetí (poslední) patro paláce. Důvodem není jen jeho velká výška (téměř 6m), ale i pestré rozměry a tvary objevených vstupní otvorů a oken. Byl to tedy zřejmě reprezentační prostor - domus regia, který se dělil na aulu, obytné místnosti a snad i solarium. Aula byla umístěna ve východní části budovy, kde byly odkryty dva velké okenní otvory naproti sebe. Otvory byly 2,5m široké a klenuty obloukem. Na základě dochovaných zbytků archivolt a nosných sloupků se lze domnívat, že šlo o tzv. sdružená okna (dvojitá) s malým otvorem nad osou centrálního sloupku. Okenní otvory byly uzavírány dřevěnými okenicemi, po nichž zůstaly pouze kanálky v kamenných okenních rámech. Systém dřevěných okenic a dveří byl zřejmě použit na celém patře. Vstup do auly byl umístěn více méně ve středu severní zdi vedoucí přímo ze dvora. V síle východní zdi se nacházela úzká chodbička s malinkou okenní štěrbinou a malou kamennou piscinou. Chodbička vedla zřejmě k latrínovému arkýři umístěném na straně hradního valu. Maximální rozměry auly byly 32m x 13,5m. Její interiér musel být rozdělen sloupy na dvě lodě, jejichž strop byl tvořen dřevěnými trámy. Soukromé místnosti vévody se nacházely v západní části nejvyššího podlaží zámku. Ve výšce 3,5m nad vstupními prahy se dochovaly relikty malých kulatých otvorů (tzv. okulus), které s ohledem na jejich umístění jistě sloužily k větrání obytných místností a ložnice. Skutečná okna se nacházela níže. Jedno z nich, které svými rozměry odpovídalo oknům v aule, bylo objeveno v jižní zdi mezi okulusy. V síle zdi byla ukryta ještě jedna chodbička, která mohla plnit funkci tajného spojení mezi soukromými pokoji vévody. Z umístění otvorů a vstupu do chodbičky se dá předpokládat, že západní, obytná část zámku mohla být rozdělena na tři místnosti, z nichž krajní byla vybavena kamny. Vcházelo se do ní vnějším vstupem, který byl umístěn přímo naproti hradního kostela z hlediska architektonické výzdoby nejkrásnější stavby lehnického rezidenčního komplexu Tak Rozpędowski, J.: Zamek romański, s Chorowska, M.: Rezydencje średniowieczne, s Srov. Rozpędowski, J.: Zamek romański, s

193 Kostel na polygonálním půdoryse o průměru 12m byl spojen s pravoúhlým kněžištěm s apsidou. Podloubí mezi hlavní lodí a presbyteriem bylo zdvojené a ve svém středu podepřené pilířem. Šest klínových pilířů umístěných ve středu polygonálního půdorysu kostela oddělovalo hlavní okružní přízemní loď od velmi úzkého centrálního prostoru otevřeného vzhůru, který byl ukončen lucernou. Základem rekonstrukce hlavní okružní lodi bylo objevení dispozice zdí, zbytky žeber křížové klenby a svorníků. Jejich konstrukce, stejně jako členitý průřez žeber svědčí o tom, že jejich autor byl obeznámen s nastupující gotickou architekturou. Na druhou stranu výzdoba podstavců, říms a svorníků (zoomorfní a rostlinné motivy) patří zcela ještě do pozdněrománské fáze středověké architektury. Funkce kostela není zcela jistá. Dosavadní výsledky bádání lavírují mezi dvoupatrovou knížecí kaplí (capella privata) spojenou dřevěným můstkem s lehnickým zámkem a samostatně stojící jednopatrovou relikviářovou kaplí. Ve prospěch dvoupatrového kostela hovoří kamenná dlažba nalezená v suti v 17. století zbořených kleneb a relikty podstavců pro schody. Rovněž blízkost kostela k paláci (6m), půdorys, mohutné pilíře a síla zdí (1,15m) měly svědčit pro kostel se specifickou emporou. Analogií k lehnické dispozici by mohla být císařská rezidence v Chebu. 123 Proti této interpretaci lze vznést několik závažných námitek. Portál v nejvyšším patře zámku je sice umístěn přímo naproti kostelu, nemusel však nutně sloužit ke spojení s kostelem, jak analogicky ukazuje portál na druhém konci téhož patra, k němuž vedlo zřejmě vnější dřevěné schodiště nebo ochoz. Bohatá výzdoba interiéru hlavní lodi v přízemí ostře kontrastuje s nedostatkem (nedochováním?) výzdoby předpokládaného druhého patra určeného pro vévodu a jeho doprovod. Šest mohutných pilířů ve středu kostela tedy nejspíš nevytvářelo otvor v podlaze druhého podlaží, nýbrž bezprostředně neslo lucernu. Rozdělené podloubí mezi hlavní lodí a presbyteriem bylo typické pro jednopodlažní kostely. Zámecká kaple byla podle rytin ze 16. století značně nižší než knížecí palác. Také blízkost kostela k paláci neznamená nutně spojení dřevěným můstkem, ale dá se vysvětlit omezeným prostorem na lehnickém hradě. Klíčovým argumentem pro jednopodlažní kostel se zdá být poměr centrálních pilířů k vnější obvodové zdi. Každý bok ústředního hexagonu odpovídal dvěma bočním stěnám obvodových zdí. Centrální prostor vymezen pilíři byl příliš úzký na to, aby s hlavní kruhovou lodí vytvořil harmonickou jednotu. Z většiny míst obvodové lodi je navíc zakrytý výhled směrem ke kněžišti. Z těchto důvodu se přikláním k interpretaci, která přisuzuje chrámu funkci relikviářového 123 Chorowska, M.: Rezydencje średniowieczne, s. 58, která převzala interpretaci J. Rozpędowského: Zamek romański, s

194 kostela. 124 Bez ohledu na rozřešení položené otázky ohledně funkce hradního kostela, je zcela nesporné, že lehnická rezidence svými rozměry, majestátní dispozicí a vnitřní výzdobou zcela převyšovala v době svého vzniku všechny tehdejší zeměpanské hrady nejen ve Slezsku, nýbrž i v celém Polsku. Toto konstatování může znít překvapivě vzhledem k tomu, že hlavní rezidencí (Gallova sedes regni principalis) byla pro slezské vévody vždy Vratislav. Ve druhé polovině 13. století probíhal, zdá se, na vratislavském hradu čilý stavební ruch, který však nezanechal v archeologickém materiálu příliš mnoho stop. Už za vlády Jindřicha Pobožného se v pramenech (zvláště v listinách) objevují pro vratislavský hrad označení jako castrum lapideum, caminata nebo jen castrum a frekvence jejich výskytu významně narůstá ve druhé polovině 13. století. 125 Zejména za vlády Jindřicha III. Vratislavského došlo k zásadní přestavbě opevnění hradu a rezidenčního komplexu. 126 Rekonstrukce jeho původní podoby je znemožněna malým počtem dochovaných reliktů a někdy i pochybnými interpretacemi E. Małachowicze, zasloužilého vedoucího archeologických prací na území vratislavského hradu. 127 Klíčová etapa přestavby vratislavského paláce nastala podle E. Małachowicze v letech za vlády Jindřicha IV. Proba. 128 Obytný dům se dvěma místnostmi z románské etapy zámku byl rozšířen jižním směrem. Hlavní část rezidence (podle síly zdiva, která dosahovala až 124 Grzybkowski, A.: Średniowieczne kaplice, s ; Chorowska, M.: Rezydencje średniowieczne, s. 58, pozn. 79 vnesla do diskuze ještě jeden argument ve prospěch dvoupatrové knížecí kaple ze Života sv. Hedviky, kde se prý píše, že se kněžna modlila v kapli sv. Benedikta pod (!?) kaplí sv. Vavřince. Citovanou větu se však v uvedeném prameni nepodařilo nalézt. Nejasná situace panuje i kolem obou patrorcinií, které měly původně patřit staršímu dřevěnému kostelu (kostelům?) na lehnickém hradě. Písemných pramenů je totiž tristní nedostatek. Je z nich nicméně patrné, že lehnický chrám od počátku spravovali vratislavští benediktiní (později premostráti) u sv. Vincentia, viz SUb I, s. 15, č. 19; s. 37, č. 60; s. 49, č. 75. Okolnosti přenesení obou patrocinií na nově vybudovaný kostel nejsou známy. V každém případě až do roku 1253 jej pravovali vratislavští premonstráti (SUb III, s , č. 89). Z druhé poloviny 13. století známe pouze jméno kněze, který sloužil v hradním kostele (viz SUb III, s. 348, č. 554: Bartholomeus sancti Laurencii de Legnicz). A. Grzybkowski (Średniowieczne kaplice, s ) se pokusil rovněž konkretizovat ideové souvislosti vzniku kostela: v okruhu sv. Hedviky a v její domovině byl velmi oblíben světec Vavřinec (ale i mezi premonstráty); vlivy templářů, které přivedl na Slezsko Jindřicha Bradatý; a příbuzná, neli totožná stavební huť, která stavěla cisterciácký komplex v Třebnici. 125 Jindřich II. Pobožný (SUb II, s , č. 164: in Vratizlau in caminata nostra ), Jindřich III. Vratislavský (SUb III, s , č. 247: in Wratislauiensi castro nostro ; SUb III, s. 286, č. 433: in castro nostro Wratislauiensi ; SUb III, s. 333, č. 525: Actum Wratislauie in castro lapideo in curia nostra ; SUb III, s , č. 537: in Wratislauiensi castro nostro ; SUb III, s , č. 541: Actum Wratizlauie castro lapideo in caminata nostra ) a Jindřich IV. Probus (SUb IV, s. 107, č. 149: in castello Wratislauiensi illustris Henrici ducis Slesie; SUb IV, s , č. 215: Actum et datu Wratislauie in castro nostro ; SUb V, s. 1, č. 1:... in castro nostro Wratislauiensis ). 126 Na listině Jindřicha III. Vratislavského z 25. října 1257 vystupuje comes Ulricus, který idem [vratislavský] castrum ex nostra commissione fossatis et plancis fecit muniri Małachowicz, E.: Wrocławski zamek, s Srov. Chorowska, M.: Rezydencje średniowieczne, s Vedoucím stavitelem vratislavského hradu měl být magister Wilandus, který je v listině hlásící se k roku 1284 označen jako famulus ducis, viz SUb V, s. 384, č Citovaná listina je ovšem falzem ze 14. století, srov. Małachowicz, E.: Wrocławski zamek, s

195 do 3,5m) však ležela na místě (pozdně)románské centrální polygonální budovy, byť mírně posunutá na sever směrem k rozebraným valovým opevněním. Tato budova měla zřídka kdy se vyskytující symetrický centrální půdorys, který zasahoval do půdorysu pravoúhlého paláce. Jeho délka dosahovala 50m (!) a vnější šířka 14,1m. Vnitřní průměr oktogonální stavby, z níž se zachovaly pouze základy a část zdi přízemí, byl 17,6m. Z této budovy se dochovaly pouze fragmenty základů a drobné části zdí přízemí. Rekonstrukci osmiboké stavby usnadnilo objevení dvou podpěr (třetí byla známa z plánu z r. 1810). Současně bylo zjištěno, že k oktogonálnímu stavení byly z obou stran v přízemí i v prvním patře přistavěny pravoúhlé místnosti spojené otevřeným prostorem. Průzkum lépe dochované východní strany prokázal, že přízemí bylo částečně zahloubené v zemi, mělo podloubí a bylo dostupné skrze mnoho otvorů (objeveny byl pouze dva vzdálené od sebe 3m). Tyto prostory byly zřejmě určené pro služebnictvo, posádku a pro hospodářské účely. Po určité době od vzniku paláce byla zvednuta úroveň podlahy o 1m a v jednom rohu byla postavena dvoukomorová kamna ohřívaná teplým vzduchem. Tyto změny však už proběhly zřejmě ve 14. století v souvislosti s převzetím paláce vratislavskou kapitulou. V interpretaci funkce jednotlivých částí paláce je ukryto mnoho nejasností. 129 Podle E. Małachowicze byl vyčnívající oktogonální prostor spolu s pravoúhlou východní místností dvoupodlažní palácovou kaplí s prodlouženým presbyteriem. Světské obytné prostory by se zredukovaly pouze na západní část paláce. Kaple by tak zaujímala 2/3 celého prostoru paláce. Sám autor této konstrukce (E. Małachowicz) si byl vědom určité disproporce, a tak se domníval, že popsaný prostor sloužil jak k sakrálním účelům, tak pro dvorské ceremonie. 130 Tyto rozpory je možné snadno odstranit, pokud nebudeme trvat na sakrálním účelu osmiboké stavby. V areálu hradu byl dostatek jiných církevních budov jako např. čtyřapsidový kostel vybudovaný už Jindřichem II. Pobožným (resp. Jindřichem III. Vratislavským). Sám Jindřich IV. 129 Chorowska, M.: Rezydencje średniowieczne, s. 61: Wobec braku informacji co do ukształtowania dwóch wyższych partii pałacu wszelkie próby rekonstrukcji i interpretacji jego form, nawet te najbardziej poprawne pod względem konstrukcyjnym, muszą budzić wiele wątpliwości i pytań. 130 Małachowicz, E.: Wrocławski zamek, s : Kaplica (pałacowa), założona na planie przemiennego ośmioboku z podłużnym prezbiterium, miala najprawdopobniej trzy kondygnacje. Zagłębione o około 1,2m od ówczesnego poziomu dziedzińca przyziemie, przykryte wieloprzęsłowym sklepieniem wspartym na filarach, przeznaczone było dla służby, załogi i na cele gospodarcze. Pierwsze piętro kaplicy w formie ośmioboku z wydłużonym prezbiterium i wnęką od strony zachodniej łączyło się przestrzennie z drugim jej piętrem w postaci galerii okrężnej. Galeria ta i jej ściany zewnętrzne wspierały się na wspomnianych już potężnych przyporach, a główne sklepienie centralnej nawy na czterech filarach. Poziom parteru pałacu romańskiego był równy z poziomem użytkowym romańskiej kaplicy i dziedzińca zamkowego, natomiast w pałacu gotyckim główny poziom użytkowy kaplicy był na piętrze, i oprócz połączenia z komnatami pałacowymi miał zapewne od strony południowej wejście zewnętrzne, usytuowane między przyporami i dostępne po schodach.... Najprawdopobniej tylko prezbiterium kaplicy pełniło funkcję wyłącznie sakralną. Wnętrze ośmioboku wraz z galerią i lożą książęcą było również miejscem uroczystości dworskich, jako największe wnętrze zamku. Omówiona hipotetyczna architektura kaplicy zamkowej, oprócz fragmentów udowodnionych, zawiera też wiele domniemanych i wymagających jeszcze dalszych badań i studiów, które mogą w pewnym stopniu pozwolić na jej dokładniejsze odtworzenie. 191

196 Probus nechal vybudovat gotický kostel sv. Martina (dodnes dochován) 131 a v podhradí zahájil roku 1288 stavbu kolegiátní kapituly sv. Kříže. Nepochybně o světském charakteru celého prostoru paláce svědčí i fakt, že si na počátku 14. století nechal vratislavský kanovník na tomto místě postavit kamna. V každém případě formální úprava paláce vratislavského paláce kombinující pravoúhlý půdorys integrálně spojený s oktogonem nemá ve střední Evropě analogie. Ačkoliv se architektonická analýza vratislavského hradu nemůže opřít o spolehlivá data, přesto i z toho mála lze za těmito stavbami rozpoznat velkolepé plány vévody, jenž sahal po královské koruně. Srovnání dvou nejhonosnějších piastovských rezidencí v Lehnici a Vratislavi, nemusí být, i přes rozdílný stav dochování, zcela samoúčelné. Z hlediska architektonického a reprezentačního zvyšovala obě místa - lehnický palác, který kopíroval štaufské vzory nebo vratislavský komplex budov, který kombinoval říšské a západoevropské vzory stejnou měrou prestiž a autoritu jejich majitelů. Přesto je třeba v této souvislosti rozlišovat mezi rezidencí, která měla plnit funkci reprezentační a tradičním místem, které legitimizovalo moc panovníka. Jestliže tedy Lehnice z hlediska architektonického o něco málo převyšovala vratislavský hrad, pak Vratislav byla z pozice legitimity moci jednoznačných vítězem. Dokazuje to i urputná, ale neúspěšná snaha Boleslava II. Holého dobýt Vratislav, což podařilo až jeho synu Jindřichovi V. roku Fundace Fundace středověkých panovníků hrály důležitou roli nejen v jejich duchovním životě. Neméně významný byl rozměr politický a společenský, lze-li vůbec tyto oblasti ve středověku oddělovat. Dosavadní bádání o fundacích slezských Piastovců dospělo ke shodnému názoru, že ať už z pohledu politické ideologie, architektonického umění nebo duchovních ideí je třeba jejich založení řadit k typu rodových klášterů (Hauskloster), které měly své vzory v říši, a jejichž jedním z hlavních poslání (samozřejmě vedle památky za spásu duše fundátora) bylo pečovat o rodové pohřebiště a rodovou paměť. 132 Pokud by tomu tak skutečně bylo, kláštery by se staly 131 Grzybkowski, A.: Średniowieczne kaplice, s Ideologické aspekty panovnických fundací v kontextu střední Evropy řeší Pauk, R. M.: Program fundacyjny Piastów śląskich w XIII wieku i jego środkowoeuropejskie kontexty. In: Piastowie śląscy w kulturze i europejskich dziejach. red. A. Barciak. Katowice 2007, s ; Pauk, R. M.: Fundacje cysterskie ostatnich Przemyślidów. Przyczynek do badań nad ideologią władzy i kulturą polityczną w XIII-wiecznych Czechach. In: Monarchia w średniowieczu - władza nad ludźmi, władza nad terytorium. Studia ofiarowane Prof. Henrykowi Samsonowiczowi. pod red. J. Pysiaka, A. Pieniądz-Skrzypczak i M. Rafała Pauka. Warszawa - Kraków 2002, s Vztah mezi klášterem a fundátorem je předmětem úvah ve studii Wiszewski, P.: Zwischen Chor und Krypta. O uměleckohistorických aspektech fundací Jindřicha I. Bradatého pojednal Kutzner, Marian: "Na drodze ku chwale" - Ideowe 192

197 přirozeně důležitou součástí politického programu slezských Jindřichů a jejich snahy vybudovat Monarchii. Z pohledu chronologického vymezení této práce bychom sice měli začít klášterem cisterciaček v Třebnici, který založil Jindřich I. Bradatý, ale z určitých důvodů nemůžeme pominout fundaci jeho otce cisterciácký klášter v Lubuši (Lubiąż), který se stal jedním z nejvýznamnějších slezských středověkých klášterů vůbec. 133 O záměrech Boleslava Dlouhého se dozvídáme z nejstarší listiny týkající se založení kláštera z roku 1175, jíž Piastovec vzal cisterciácký konvent pod svou ochranu, daroval mu nemovitý majetek a obdařil řadou privilegií. 134 Motivací k založení bylo samozřejmě jako v případě desítky dalších podobných fundací remedium anime mee et pro animabus progenitorum affiniumque meorum. 135 Ačkoliv text dokumentu nezmiňuje záměr vybudovat rodovou nekropoli, historické bádání je předpokládá. Argumentum ex silentio nemusí být samozřejmě svědectvím o jeho neexistenci, neboť středověké listiny neobsahovaly všechny detaily právních aktů. Důvodem, proč nelze Lubuš uznat za pohřebiště slezských Piastovců ve 13. století je jednoduše skutečnost, že potomci Boleslava Dlouhého nechali spočinout svá těla v jiných, zpravidla jimi samými založených církevních institucích. Neznamená to, že by snad Jindřich I. Bradatý, Jindřich II. Pobožný a další nepodporovali lubušský klášter a neplnili svou roli držitelů zakladatelských a patronátních práv k rodovému klášteru. Hlavní slovo měl vévoda, na jehož území se konvent nacházel. Vévoda Jindřich I. Bradatý byl jedním z nejštědřejších donátorů lubušských řeholníků. 136 Vztahy mezi vévodou a konventem byly až přátelsky vřelé, neboť např. lubušský opat Gunther II. byl zpovědníkem Jindřichovy choti Hedviky. 137 Po roce 1241 se patronem kláštera stal Boleslav Holý, který mu rovněž udělil mnoho darů a privilegií, ačkoliv ve sporu o kamenecký klášter mezi lubušskými cisterciáky a řeholními kanovníky stál na straně posledně jmenovaných. Rovněž během bojů mezi Piastovci byl majetek lubušského konventu často ničen oddíly programy fundacji artystycznych księcia śląskiego Henryka Brodatego. In: Księga Jadwiżańska. Międzynarodowe Sympozjum Naukowe. Swięta Jadwiga w dziejach i kulturze Sląska. Wrocław - Trzebnica września 1993 roku. Wrocław 1995, s Srov. Könighaus, W. P.: Die Zisterzienserabtei Leubus a Jażdżewski, K. K.: Lubiąż. Losy i kultura. 134 SUb I, s , č SUb I, s. 28, č Spolu s Boleslavem Holým vydali nejvíce listin ve prospěch Lubuše. První 13, ten druhý 11 listin. Srov. Wałkówski, Andrzej: Skryptoria cystersów filiacji portyjskiej na Śląsku do końca XIII w. Zielona Góra - Wrocław s a Könighaus, W. P.: Die Zisterzienserabtei Leubus, s Vita sanctae Hedwigis. MPH IV, s. 531: dominus Guntherus abbas tunc eius confessor Srov. Könighaus, W. P.: Die Zisterzienserabtei Leubus, s

198 Boleslava Holého, což pak vévoda kompenzoval dalšími donacemi. 138 Po rozdělení Slezska mezi syny Jindřicha II. Pobožného se Lubuš ocitla na území Konráda Hlohovského (zemř. 1273/1274), který podporoval klášter podobným způsobem jako jeho příbuzní. Všichni zmínění patroni a donátoři nebyli, i přes velkou štědrost, již prokazovali klášteru, pohřbeni v Lubuši. Jindřich I. Bradatý byl pochován v Třebnici, 139 jeho syn v minoritském kostele sv. Jakuba ve Vratislavi, 140 Boleslav Holý u dominikánů v Lehnici 141 a Konrád Hlohovský v hlohovské kolegiátní kapitule, kterou sám založil. 142 Nepočítáme-li několik synů a dcer Boleslava Dlouhého, z nichž někteří zemřeli v dětském nebo mladistvém věku, a jeho příbuzné, 143 pak se Lubuš stala oblíbeným pohřebištěm pro Piastovce teprve na sklonku 13. století. Prvním z tehdy pohřbených Piastovců byl vévoda Přemek Stinavský, který položil svůj život u Ševěře roku 1289 ve službách vratislavského vévody Jindřicha IV. 144 Skutečným tvůrcem piastovské nekropole v Lubuši byl však Jindřich III. Hlohovský, který nejenže financoval výrobu kamenných náhrobků pro v Lubuši pohřbené předky a příbuzné, ale vědomě chtěl využít památku fundátora Lubuše pro svůj politický program. 145 Kromě něj byl na počátku Könighaus, W. P.: Die Zisterzienserabtei Leubus, s zmiňuje pouze kauzu kameneckého kláštera, další škody způsobené lehnickým vévodou lubušskému klášteru pomíjí. Naopak Wiszewski, P.: Zwischen Chor und Krypta, s ukazuje, že přízeň Boleslava Holého pro lubušský konvent byla ve skutečnosti vynucenou kompenzací za zničený majetek. 139 Kronika Polska. MPH III, s. 650: pius princeps Henricus ad cenobium solempne in Trebnicz, quod ipse construxit, sepeliendus deductus est. 140 Nagrobki xiążąt szląskich. MPH III, s. 712: dux Henricus secundus sepultusque est in Wratislavia in claustro fratrum Minorum aput sanctum Jacobum. 141 Nagrobki xiążąt szląskich. MPH III, s. 712: obiit Bolezlaus filius Henrici occisi a Tartharis sepultusque est aput Predicatores in Legnitz. 142 Nagrobki xiążąt szląskich. MPH III, s. 713: obiit Cunradus dux Glogowie, filius Henrici secundi occisi a Thartaris Sepultusque est in summo prope Glogaw, quem ipse fundavit. 143 Kronika Polska. MPH III, s. 646: Tunc Boleslaus in situ castri Lubes coenobium Cysterciensis ordinis construxit, ad quod fratres de claustro Porta supra Salam, propter dileccionem matris Cristine domine, que in illo sepulta est, filia imperatoris Henrici quarti, advexit, ubi sepultis filiis Boleslao et Conrado et filia Alga demum ipse decedens anno Domini 1201 sepelitur et post eum uxor sua domina Adelheydis. Nejstarší syn Boleslava, rovněž Boleslav, zemřel asi na samé hranici dospělosti, avšak dřív než otec, srov. Nagrobki xiążąt szląskich. MPH III, s. 711: obiit Bolezlaus filius secundus (!) Bolezlai fundatoris, preparatus ad miliciam. Z příbuzných šlo zejména o Děpoltice, syny Adléty, sestry Jindřicha I. Bradatého, z nichž jeden spočinul v Lubuši a dva v Třebnici, viz Kronika Polska. MPH III, s Nagrobki xiążąt szląskich. MPH III, s. 713: Iste [Přemysl Stinavský] processurus ad eundem infortunatam eventum tamquam presenciens ipsum sacramentis ecclesiasticis se preparavit, testamentumque ordinans duas villas Lossossewitz et Syrcow in Lubens contulit et ibi sepulturum elegit. 145 Nagrobki xiążąt szląskich. MPH III, s. 714: Anno Domini Idus Decembris obiit inclitus dominus dux Henricus dux Glogowie, filius Conradi predicti. Hic habuit uxorem Mechtildam Qui ambo similiter sepulti sunt in Lubens. Verše u hrobu Boleslava Dlouhého, které kolem poloviny 14. století opsal autor spisu Náhrobky slezských knížat, oslavují velikost zakladatele, jemuž mezi ostatními Piastovci nebylo rovného, viz Nagrobki xiążąt szląskich. MPH III, s. 711: Et isti versus scripti in tumba eius in Lubens in choro ante summum altare. Dux Bolezlaus, honor patrie, virtute deinceps/ Cui par nullus erit per regna Polonica princeps Dále viz Könighaus, W. P.: Die Zisterzienserabtei Leubus, s ; Wiszewski, P.: Zwischen Chor und Krypta, s Srov. Jurek, T.: Dziedzic królestwa polskiego. 194

199 století v Lubuši pochován rovněž jeho bratr Konrád Záhaňský. 146 Lubušský klášter se tak stal rodovým pohřebištěm pro slezské Piastovce (navíc jen z hlohovské větve) až na přelomu 13. a 14. století díky politickému programu Jindřicha III. Hlohovského, který si nárokoval polskou královskou korunu (heres regni Polonie). Proč tedy předpokládaný záměr Boleslava Dlouhého vybudovat rodové pohřebiště v Lubuši nenacházel naplnění přes téměř celé 13. století? Ten pravý důvod možná tkvěl v samé podstatě fundátorské činnosti, která znemožňovala vybudovat rodové pohřebiště ani rodový klášter, který by dbal o historickou paměť dynastie zakladatele. Klíčem k rozřešení této otázky jsou okolnosti založení cisterciáckého kláštera v Jindřichově, o nichž máme dochováno jedinečně svědectví v podobě Liber fundationis (tzv. Jindřichovská kniha), jejíž první část sepsal tamější mnich jménem Petr zastávající v letech opatský úřad. 147 V úvodu svého díla podrobně líčí, jak jakýsi rytíř z krakovské země jménem Mikuláš vstoupil do služeb knížecího notáře Vavřince, který ho velice chválil v přítomnosti Jindřicha I. Bradatého. Poté, když byl Vavřinec zvolen do úřadu lubušského biskupa, povolal slezský vévoda jako notáře právě onoho Mikuláše (současně se stal kanovníkem vratislavské kapituly). Ten díky své poctivosti a pracovitosti byl vévodou obdařen mnohým majetkem. Jindřich I. Bradatý doufal, že po smrti Mikuláše připadne jeho majetek zpět knížecí komoře. Notář Mikuláš však ve svém srdci obmyslel plán založení kláštera v Jindřichově. Po neformální poradě s vratislavským proboštem a arcijáhnem volba padla na cisterciácký řád, potíž byla pouze v tom, jak získat pro tento záměr vévodu Jindřicha I. Bradatého. Notář Mikuláš uspořádal roku 1225 v Jindřichově hostinu, na kterou pozval kromě vévody a jeho syna, vratislavského, poznaňského a lubušského biskupa a mnoho dalších urozených a rytířů, kde byl Bradatému představen plán jeho notáře. Slezský vévoda prý hodinu přemýšlel až konečně promluvil a ohlásil své rozhodnutí: Ačkoliv se to děje na úkor mého majetku (Bradatý plánoval vybudovat v Jindřichově curia regalis), souhlasím se záměrem mého notáře Mikuláše s podmínkou, že zakladatelská práva budou připsána mně, mému synovi a mým nástupcům. 148 Všichni přítomní, včetně původce myšlenky, s radostí souhlasili s výrokem 146 Nagrobki xiążąt szląskich. MPH III, s Liber fundationis claustri sancte Marie Virginis in Heinrichow; ke kronice viz Matuszewski, Józef: Najstarsze polskie zdanie prozaiczne. Zdanie henrykowskie i jego tło historyczne. Wrocław Warszawa Kraków Gdańsk Łódź (Łódzkie Towarzystwo Naukowe. Prace Wydziału II Nauk Historycznych i Społecznych) Základní informace (prameny a literatura) viz Grüger, H.: Schlesisches Klosterbuch. Heinrichau. Zisterzienserabtei. JbFWU 23, 1982, s a jeho rozsáhlou práci viz Grüger, Heinrich: Heinrichau. Geschichte eines schlesischen Zisterzienserklosters Köln - Wien Důraz na převedení zakladatelských práv na vévodu byl zapříčiněn obavou jindřichovských řeholníků z retraktu, který se později stal skutečně předmětem sporu mezi konventem a některými šlechtici. 195

200 vévody. 149 K důležitému momentu došlo v závěru hostiny, kdy notář Mikuláš učinil gesto, při němž si sňal almutium (přikrývku hlavy a ramen kanovníků), poklekl před vévody (Bradatého a jeho syna) a tímto jim odevzdal veškeré své statky. 150 Na to vévoda Jindřich I. prý prohlásil: Pater meus, felicis recordationis dux Bolezlaus, cenobium Lubensis ecclesie pro suorum remedio peccaminum fundavit. Sed post eius obitum ego Trebnizcense sanctemonialium claustrum ad honorem Dei et beati Bartholomei fundavi. Unde videtur, si Deo et vobis omnibus placuerit, ut filius meus Heinricus accipiat huius claustri Heinrichow fundationis curam, quia sicut postmodum assignabitur patri meo memoriale Lubensium, michi Trebnizcensium, ita volo, ut hoc claustrum Heinrichow sit fundatio et memoriale filii mei Heinrici suorumque successorum. 151 Přenesení zakladatelských práv na svého syna se zdá být na první pohled logické. Každý Piastovec byl fundátorem jednoho kláštera (Dlouhý Lubuš; Bradatý Třebnice; Pobožný - Jindřichov), jehož řeholníci se modlili za spásu jeho duše a jeho příbuzných a pěstovali jeho památku (memoria). Zdá se, že v tomto principu tkvělo určité nebezpečí nerovnoměrného rozložení či přímo rozmělnění pozornosti a zájmu, jenž vévodové mohli věnovat jednotlivým fundacím. Jednotliví Piastovci dávali pochopitelně přednost vlastním fundacím. K soustředění rodové paměti do jednoho duchovního centra nepřispělo ani velké rozmnožení piastovské dynastie a vznik několika nezávislých vévodství ve 13. století. Dokazuje to, myslím, i následující přehled fundací Jindřicha I. Bradatého a jeho nástupců. Jindřich I. Bradatý byl velikým fundátorem a donátorem mnoha již založených církevních institucí. 152 Vévoda podporoval dvě nejstarší řeholní původně benediktinské instituce ve Slezsku, které byly založeny velmožem Petrem Vlastem nebo jeho rodinou: 153 premonstrátský klášter sv. Vincentia na Elbingu (v pramenech jako ecclesia beati Vincentii, 149 Liber fundationis claustri sancte Marie Virginis in Heinrichow, s Liber fundationis claustri sancte Marie Virginis in Heinrichow, s. 114: His ita gestis dominus Nycolaus nutu episcoporum et nobilium deposito almutio, geniculavit coram ducibus, resignans eis universas suas possessiones. 151 Liber fundationis claustri sancte Marie Virginis in Heinrichow, s Ideál křesťanského rytíře byl z pohledu fundátorské činnosti spíše okrajovým jevem, srov. jedna vesnice pro německé rytíře (SUb I, s , č. 219: fratribus de domo Teuthonicorum sancte Marie transmarinis...) nebo kaple Svatého hrobu na lehnickém hradu (SUb I, s , č. 177: Magistro T. rectori capelle sancti Sepulchri de Legniz Wratislauiensis diocesis ). Četné výpravy do Prus, jejichž strůjcem byl nejednou právě Bradatý, však svědčí o opaku. 153 Appelt, Heinrich: Klosterpatronat und landesherrliche Kirchenhoheit der schlesischen Herzoge im 13. Jahrhundert. MIÖG Erg. Bd. XIV. 1939, s , zvl. s se domníval, že Jindřich I. Bradatý usiloval vykonávat patronátní práva i nad těmi institucemi, které nezaložil on ani jeho otec. Vzorovou situací, jak se z velmožské fundace stávala fundace vévodská, je pro autora jindřichovský klášter. 196

201 Ołbin) 154 a konvent řeholních kanovníků ve Vratislavi (v pramenech často jako ecclesia beate Marie in Wratislauia, Na Piasku). 155 Největší pozornost však vévoda Jindřich věnoval dvěma fundacím Lubuši a Třebnici, kterou sám založil. Mezi donátory lubušského kláštera patřil Jindřich I. Bradatý ještě za života svého otce. 156 Po jeho smrti nezapomněl cisterciácký konvent hojně obdařit majetky a privilegii. 157 Bradatému zřejmě záleželo na tom, aby byl vnímán jako štědrý patron kláštera, který založil jeho otec. Tolik dokumentů jako pro Lubuš (11 listin) se nedochovalo ani pro jeho vlastní fundaci (6 listin) ženský cisterciácký klášter v Třebnici. 158 Někdy před 22. listopadem roku nechal slezský vévoda přivést skupinu řeholnic cisterciáckého řádu z Bambergu do Třebnice a do roku 1219 tam tam pro ně vybudovat kostel a komplex klášterních budov. 160 Třebnický konvent se během 13. století stal nejbohatším a největším slezským klášterem 161 a také významným poutním místem díky ostatkům sv. Hedviky. V úvodu listiny, v níž vévoda Jindřich daroval klášteru své území, a bohatě jej obdaroval svými statky a zajistil právní a symbolickou ochranu před možnými škůdci fundace, zaujme, že v intitulaci je zdůrazněno synovství Jindřicha vůči Boleslavu Dlouhému (Ego Henricus dux Zlesie filius ducis Bolezlai). Podobnou intitulaci nalezneme v příjemeckých listinách z roku 1208 pro 154 V listině z roku 1204 žádá vévoda vratislavské premonstráty, aby se modlili za spásu jeho otce i jeho samotného, jak za života, tak i po jeho smrti, viz SUb I, s , č. 95: Ad calciamenta etiam fratrum eiusdem ecclesie pro animabus parentum meorum et mee remedio usibus eorum concessi meam pensionem, que dicitur poduoroue, in villis eorum, que taliter nuncupantur... Preterea duas refectiones, quarum unam in conceptione beate Marie pro anima patri mei, aliam die festum sancti Bartholomei proxime subsequenti pro salute mea, dum vivo, dum vero de seculo migravero, die migrationis pro anima mea idem fratres sunt habiti... Podrobnější rozpis úkonů, k nimž se klášter zavázal viz v listině opata Gerarda, SUb I, s , č. 96. V další listině uděluje Jindřich Bradatý německé právo osadníkům (hospites) na území kláštera, SUb I, s. 217, č SUb I, s , č. 94; s , č. 142; s , č. 211; s. 219, č. 296; s , č Listina papeže Innocence III. ze dne 10. srpna 1201, jíž bere v ochranu lubušský klášter, viz SUb I, s. 48, č. 74:... Specialiter autem villas... (seznam vesnic)... a dilectis filiis nobilibus viris Bolezlao duce Zlesie et Henrico eius filio intuitu pietatis monasterio vestro concessas. 157 SUb I, s. 48, č. 74; s , č. 77; s , č. 123; s , č Obdarování lubušského kláštera probíhalo někdy současně s darováním třebnickému konventu. Roku 1212 například obdařil oba konventy při příležitosti vstoupení jeho dcery Gertrudy do řádu, SUb I, s. 95, č. 131 a s , č Roku 1224 daroval oběma klášterům kolem 500 lánů v lubušské zemi a ve Velkopolsku, SUb I, s , č. 246; s. 185, č. 252 (konfirmace Vladislava Odonice); s , č. 264 (desátky z týchž lánů uděluje klášterům lubušský biskup Vavřinec). Oba kláštery byly také nejpozději od roku 1220 pod společnou duchovní i světskou správou lubušského opata, SUb I, s. 142, č Základní údaje o klášteru viz Grüger, H.: Schlesisches Klosterbuch. Trebnitz. Zisterzienserinnenabtei. JbFWU 23, 1982, s O stavebně-architektonickém vývoji kláštera viz Rozpędowski, Jerzy: Opactwo Pań cysterek w Trzebnicy. In: Historia i kultura cystersów w dawnej Polsce i ich europejskie związki. Red. J. Strzelczyk. Poznań 1987, s , který zaznamenal zajímavou informaci, že krypta kláštera byla vybudována již v první fázi stavby (do vysvěcení kostela roku 1219). O vztazích - ne vždy přátelských - mezi slezskými Piastovci a klášterem viz Wiszewski, P.: Zwischen Chor und Krypta, s Papež Innocenc III. vzal tehdy klášter pod svou ochranu, SUb I, s , č Viz listiny SUb I, s , č. 83; s , č. 84; SUb I, s , č. 93; SUb I, s. 79, č. 114; SUb I, s , č. 115; SUb I, s , č Jejich diplomatickou analýzu viz Appelt, Heinrich: Die Echtheit der Trebnitzer Gründungsurkunden (1203/18). Vorarbeiten zum Schlesischen Urkundenbuch. ZVGS 71, 1937, s V době rozkvětu bylo v klášteře přes 120 řeholnic. 197

202 třebnický klášter (ego Henricus dei et beati Iohannis patrisque mei Bolezlai gratia dux Zlesie). 162 Na jiném místě této práce bylo vysvětleno, že odkaz na otce souvisel s nejistou legitimitou vlády Jindřicha Bradatého a snahou třebnických cisterciaček (ale i Bradatého) právně ochránit fundaci vůči potencionálním obviněním. Stejně tak se měly třebnické cisterciačky modlit v prvé řadě za spásu duše jeho otce a až pak za jeho a duši jeho příbuzných (pro salute animarum patris mei et mee ceterorumque carorum meorum in Trebnich ad honorem dei et beati Bartholomei apostoli monasterium fundavi). Cisterciácký klášter byl hojně obdarován nejen vévodou, ale i velmoži. Vévoda se musel vypořádat se složitými majetko-právními vztahy, aby zajistil novému konventu ucelenou doménu, která by poskytovala dostatečné materiální zázemí. Ochrana fundace byla zajištěna i symbolickým aktem, při němž byly vratislavským biskupem a sborem kanovníků vrženy na zem svíce a vysloveno prokletí, aby bylo všem zřejmé, že klášter s celým majetkem je zasvěcen Bohu a sv. Bartoloměji. Stejné gesto zopakoval později ve Vratislavi hnězdenský arcibiskup. 163 Silná tendence k rodovému klášteru (Hauskloster) se projevila i tím, že se dcera Bradatého Gertruda stala abatyší třebnického kláštera. Z rozhodnutí vévody, avšak zřejmě z popudu řeholnic, nesměl být v Třebnici nikdy osazen mužský konvent. 164 Třebnice nebyla jedinou fundací Jindřicha Bradatého stejně jako cisteciácký řád nebyl jediným řádem, který by slezský vévoda podporoval. Nedlouho před rokem 26. dubnem 1219 založil klášter řeholních kanovníků sv. Augustina (ordo sancti Augustini) 165 v lubušské zemi na řece Bober v místě v latinských pramenech známém jako Nouumcastrum (dnes Nowogród Bobrzański). 166 Název hradiště i jeho lokalizaci je nutno dát do souvislosti s budováním 162 SUb I, s. 79, č. 114; s. 81, č SUb I, s , č. 83:... Ego Henricus dux Zlesie filius ducis Bolezlai pro salute animarum patris mei et mee ceterorumque carorum meorum in Trebnich ad honorem dei et beati Bartholomei apostoli monasterium fundavi Sciant autem presentes et futuri, quod omnia sepedicto claustro collata et deo prestante in futurum conferenda dominus Ciprianus episcopus Vratizlaviensis cum universo suorum collegio canonicorum in octava epifanie sanctimonialibus in prelibatum locum introductis cereis in terram proiectis et extinctis sub pena districti anathematis confirmavit. Venerabilis etiam pater dominus Henricus Gnezdensis archiepiscopus proxime post hoc in festo beati Vincentii diaconi casu Vratizlaviam superveniens memoratam confirmationem episcopi C(ipriani) et anathema accensis cereis et extinctis nichilominus iteravit. 164 SUb I, s , č. 115: Et sciendum, quod ideo hunc sanctimonialium ordinem preelegi, quia cum triplicis ordinis in terra mea sint claustra, ad que virilis sexus confugere poterat et potest pro salute animarum, claustralis quietis refrigerium solummodo sexui deerat muliebri, sed modo in sepememorato claustro per dei misericordiam fragilitas muliebris habere potest confugium pro suorum expiatione peccatorum. Rogo igitur universos et firmiter interdico, ne quis umquam aliquem monachorum ordinem in predictum claustrum inducere preter hunc sanctimonialium ordinem moliatur K terminologii a k častému zaměňování dvou zcela odlišných řádů řeholních kanovníků sv. Augustina (CRSA) a augustiniánů eremitů (OSA) viz Krafl, Pavel: Debemus caritatis operibus ferventer intendere. Výzkumy dějin řeholních kanovníků sv. Augustina v Čechách a na Moravě období středověku za uplynulá desetiletí. ČMM 128, 2009, s Papež Honorius III. žádá vratislavského biskupa, aby daroval klášteru desátky z lánů, které řeholní kanovníci obdrželi od Jindřicha Bradatého, viz SUb I, s. 137, č. 184: Dilectus filius nobilis vir Henricus dux Zelesie nobis insinuare curavit, quod considerans paupertatem domus de Nouocastro ordinis sancti Augustini vestre diocesis centum viginti mansos cuiusdam nemoris sui eis dare proposuit, dummodo vos eis eorundem mansorum decimas concedatis universitatem vestram rogandam duximus et hortandam per apostolica scripta mandantes, quatinus predicte domui decimas dictorum mansorum concorditer concedatis mandatum nostrum taliter impleturi, quod iidem fratres propter hoc ad recurrere non cogantur. 198

203 strategických opěrných bodů na říšsko-slezským pomezí (viz časté boje o Lubuš). Řeholní kanovníci obdrželi během vlády Bradatého roku 1237 od vévody a jeho syna ještě jednu donační listinu in subsidium et remissionem peccatorum nostrorum. 167 Vedle probošství byl tehdy v Naumburku fundován (Bradatým?) také kostel zasvěcený P. Marii, který byl vratislavským biskupem Vavřincem dán do správy vratislavskému konventu Na Piasku, jenž měl dohlížet, aby kostel byl osazen vždy řeholníkem z řádu sv. Augustina. 168 S ohledem na existenci řeholních kanovníků na místě se lze důvodně domnívat, že duchovní správcové se rekrutovali právě z nich. Intenzivní zájem Jindřicha Bradatého o kláštery (ať už vlastní nebo po jeho předcích) se nijak neodrazil v mimořádné péči o památku fundátora v klášterní tradici. Ta nevykročila nad rámec povinné úcty k zakladateli, k jehož jménu býval připojen přídomek pius. Charakter a vystupování vévody, jenž chtěl svými činy následovat život řeholníků, byly podle tvůrců tohoto označení ovlivněny jeho manželkou svatou Hedvikou. 169 Ve srovnání se svým otcem Jindřich II. Pobožný příliš nevynikal ve fundační činnosti, což bylo způsobeno mimo jiné krátkou dobou jeho samostatné vlády, která mu byla vyměřena (něco přes 3 roky). Navíc během ní musel vévoda bojovat o celistvost monarchie, kterou vybudoval jeho otec. Přesto můžeme říct, že ze všech slezských konventů věnoval Jindřich II. Pobožný velkou pozornost jindřichovskému a třebnickému klášteru. K prvnímu jmenovanému byl Pobožný určen jako fundátor z vůle svého otce. Máme k dispozici doklady, že vévoda Jindřich II. skutečně vykonával patronátní práva vůči cisterciáckému konventu v Jindřichově, zejména tím, že konfirmoval darovací a prodejní transakce mezi velmoži a klášterem. 170 Kladný vztah k třebnickým řeholnicím vyplýval přirozeně z faktu, že šlo o fundaci jeho otce, přesto pro ně Jindřich II. stihl vydat pouze jedno privilegium. 171 Také ostatním fundacím nedaroval 167 SUb II, s , č Viz listinu z roku 1227, SUb I, s. 209, č. 284: nos ecclesiam novam in Nouo Castro in honore sancte Marie consecravimus sub hac forma, ut in ea religiose persone secundum regulam sancti Augustini in ordine Arrouasiensi deserviant. Nulli ergo liceat in loco illo aut alium ordinem ponere aut secularibus personis locum tradere, sed si persone predicte ibi defuerint, abbas de sancta Maria Wratizlaviensi fratres illic servituros provideat et si quid enormitatis ibi emerserit, sua visitacione cohibeat. 169 Abatyše Gertruda s vděčností vzpomíná po letech na obdarování svého otce, zakladatele kláštera, pro třebnický konvent, viz listinu z 26. dubna 1251 v SUb III, s. 19, č. 7:... ex donacione bone memorie patris mei Henrici illustris ducis Slezie nostre ecclesie fundatoris Přídomek pius se objevil v letopisné tradici jak lubušského tak třebnického kláštera. Annales monasterii Trebnicensis. MPH IV, s. 6: fundatum est cenobium a pio Henrico. Srov. Kronika Polska. MPH III, s. 650: ipse devotus ac pius princeps sanctimonialibus construxit SUb II, s , č. 167 (Jindřich II. Pobožný oznámil, že bratři Mikuláš a Štěpán ze Skalice v přítomnosti jeho otce Jindřicha I. darovali dvě třetiny svého majetku jindřichovskému klášteru a jednu třetinu prodal Štěpán za 27 hřiven stříbra); SUb II, s , č. 172 (Jindřich II. potvrdil prodej majetku čtyř dědiců z Bobliz jindřichovskému klášteru za 19 hřiven stříbra); SUb II, s. 124, č. 196 (Jindřich II. potvrdil, že jeho notář Konrád daroval jindřichovskému klášteru les Rudno). 171 Jindřich II. udělil třebnickému klášteru libertas locandi Theutonicos, SUb II, s. 123, č Dne 17. srpna 1238 daroval 199

204 vévoda žádné své majetky, pouze lokační privilegia nebo konfirmovala donace jiných vévodů nebo velmožů. 172 Absence vlastní fundace, odhlédneme-li od Jindřichova, musela být samotným vévodou vnímána negativně. Proto právě jemu bývá tradičně připisován záměr přivést do Vratislavi členy minoritského řádu. Na toto rozhodnutí musela mít nemalý vliv jeho manželka Anna, sestra českého krále Václava I., protože první minorité přišli do Slezska z Prahy. 173 Kdy však k tomu došlo, nevíme, protože nejstarší zpráva o konventu mendikantů pochází až z roku Tehdy byli minorité přemístěni Jindřichem II. Pobožným do nové lokality, která se nacházela v areálu knížecího dvorce na levém břehu řeky Odry. 174 Po předčasné smrti vévody se dostavby kláštera a klášterního kostela ujala kněžna vdova Anna. 175 O tom, že byl Jindřich II. skutečným fundátorem konventu, svědčí i to, že byl po lehnické bitvě pohřben v kryptě minoritského kostela. 176 Uvedení nového řádu do Vratislavi je na jedné straně svědectvím o proměně křesťanské spirituality tehdejších společenských elit, na straně druhé vzrůstem významu městského prostředí, pro něž měla být pastýřská péče nových žebravých řádů určena především. Je však třeba zdůraznit, že původní ideály, s nimiž byly nové kláštery zakládány, nebyly, jako i na jiných místech, zcela naplněny. Minorité, kteří dorazili do Vratislavi, obdrželi část vévodského území na levém břehu řeky Odry, které sice leželo poblíž městských hradeb, nicméně vně několikrát lokovaného města. 177 Založení konventu pro řád menších bratří ve Vratislavi nebylo jediným zbožným záměrem vévody, který chtěl ještě povolat do své země benediktiny, vybudovat špitál a snad poznaňský biskup třebnickému konventu desátky z určitých biskupských statků na výslovnou žádost vévody Jindřicha II., viz SUb II, s , č. 155:... ad peticionem domini Heinrici illustris principis dei gratia ducis Zlesie, Craouie et Polonie ad honorem dei et beate Marie semper virginis beatique Bartolomei religioso conventui Trebnicensis cenobii Premonstrátskému klášteru sv. Vincentia udělil privilegium lokace na německém právu, SUb II, s , č. 181 a s , č Lubušský klášter obdržel od Vladislava Odonice lánů půdy ve Velkopolsku, které měly být téže kvality jako půda na území slezského vévody, SUb II, s , č. 160:... tria milia mansorum talium, qualium sunt circa Aureum Montem in terra fratris nostris illustris ducis Henricis, in territorio Wellensi circa Lubzesko et Bytin Jednou (24. listopadu 1239) potvrdil donaci velmože Suda (comes Sudo) pro malopolský klášter v Mogile, SUb II, s , č Jak pražský, tak vratislavský konvent měly totožné patrocinium sv. Jakuba. 174 Spominki Klarysek wrocławskich. MPH III, s. 694: Anno Domini 1240 fratres Minores de loco, in quo prius morabantur foris civitatem Wratislaviensem, ad locum, in quo nunc commorantur, per dominum Henricum ducem Slesie secundum translati venerunt. 175 Spominki Klarysek wrocławskich. MPH III, s : Eodem anno illustrissimus dux Henricus secundus occisus a Tartaris, filius sancte Hedwigis, cum beatissima coniuge sua domina Anna, filia regis Bohemie claustrum eisdem fratribus Minoribus de propriis inpensis construxerunt, quod nondum perfectum a beata Anna coniuge sua post mortem ipsius consumatum est per totum. Dále viz Małachowicz, Edmund: Książęce rezydencje, fundacje i mauzolea w lewobrzeżnym Wrocławiu. Wrocław 1994, s SUb III, s. 88, č K lokacím města Vratislavi přehledně viz Drabina, Jan: Historia miast śląskich w średniowieczu. Kraków 2000, s

205 založit i klášter pro klarisky. 178 Jindřich II. Pobožný však kvůli smrti na lehnickém bojišti už nic z toho nestihl realizovat. Tento úkol byl ponechán až jeho pozůstalým. První záměr svého chotě splnila kněžna Anna spolu se svým synem Boleslavem už 8. května 1242 tím, že darovala les v místě zvaném Cressebor (dnes Krzeszów) opatovickým benediktinům. 179 Zbylé dvě fundace byly realizovány až v padesátých letech, kdy se stabilizovala politická situace ve Slezsku. Opět zde byly využity silné vazby kněžny vdovy Anny k českým zemím, neboť právě z Prahy přišlo jak špitální bratrstvo, tak klarisky. Řád křižovníků s červenou hvězdou byl do Vratislavi povolán na počátku roku Zakládací listinu vydala kněžna vdova spolu se všemi svými syny. 180 Špitál sv. Alžběty s kostelem sv. Matěje 181 byl umístěn v areálu dvorce na téže straně Odry jako minoritský klášter, který navíc od něj nebyl příliš vzdálen. Zbývající část dvorce, který patřil kněžně Anně, měl být po její smrti rozdělen mezi špitál a minoritský klášter, což se nakonec nestalo (viz dále). 182 Špitál s kostelem a okolím byl předán nejen křižovníkům, ale i augustiniánkám (fratribus Cruciferis stellatis et sororibus ordinis beati Avgustini sub eadem regula et signo). Představený špitálu měl být volen bratry v Polsku, ale jinak měl být špitál spravován podle vzoru špitálu sv. Františka v Praze. 183 Velmi zevrubně 178 V prvním případě máme vévodův záměr doložen explicitně (SUb III, s. 50, č. 60: ac intentioni clare memorie patris nostri Henrici quondam ducis Zlesie hospitale construimus in civitate Wratislauiensi in honorem sancte Elisabeth ad usum pauperum infirmorum...), v případě klarisek jej lze předpokládat. Jindřichovův záměr vybudovat klášter pro klarisky vzpomíná totiž teprve listina papeže Martina IV. z roku 1281, VIZ SUb IV, s. 289, č. 433: Exhibita suiquidem nobis vestra petitio continebat, quod quondam Anna ducissa Slecie cupiens terrena pro celestibus et transitoria pro eternis salubri commertio permutare monasterium vestrum sancte Clare iuxta piam dispositionem quondam Henrici ducis Slecie viri sui pro suo et eiusdem viri et parentum suorum peccatorum remedio in fundo proprio de bonis suis construxit pariter et dotavit. 179 SUb II, s. 139, č. 230: Anna dei gratia ducissa Slesie et Polonie de voluntate et consensu filii nostro Bolezlaui inspecta paupertate et humilitate venerabilium virorum Andree quondam abbatis de Opatouiz suorumque fratrum ordinis sancti Benedicti, quos bone memorie Henricus quondam dux Slesie, Cracouie et Polonie vir noster ad manendum in terram suam vocaverat, huic vocationi satisfacere cupientes fratribus eisdem locum in silva, que Cressebor nuncupatur, cum universis, que propriis manibus ac sumptibus exstirpare poterunt, intuitu divine remunerationis perpetuo contulimus possidenda Přísně vzato uvádí písař v titulatuře jako hlavní vydavatele vévodu Jindřicha III. a jeho bratra Vladislava, viz SUb III, s. 50, č. 60:... nos Henricus et Vlodislaus duces Zlesie una cum domina Anna matre nostra necnon fratribus nostris duce Bolislao et duce Conrado Hybnou silou však bezesporu byla jejich matka, která měla jistě hlavní rozhodovací pravomoci, jak na to vzpomíná listina papeže Innocence IV. z roku 1254, viz SUb III, s. 83, č. 114:... dilecta in Christo filia nobilis mulier Anna relicta clare memorie Henrici ducis Zlesie et Cracouie ac filii sui... sumptibus erexerunt V pramenech se střídavě objevují termíny hospitale sancte Elizabeth a hospitale sancti Mathei pro tutéž instituci s tím, že druhá varianta později převáží. 182 SUb III, s. 51, č. 60: Curia, in qua consistit ipsum hospitale, et ecclesia sancti Mathie in eadem curia constructa. Item pars curie domine matris nostre usque ad turrem latericeam destructam, post obitum eiusdem; reliquam vero partem curie predicte donamus claustro et conventui fratrum Minorum in Wratislauia. 183 SUb III, s. 50, č. 60: Volumus etiam, quod idem hospitale regatur secundum ordinem et habitum fratrum eorum, qui hospitali sancti Francisci Pragensis deserviunt, quod karissima soror nostra Agnes ad egenorum refectionem construxit. Magister autem Wratislauiensis a suis fratribus in Polonia constitutis canonice eligatur. Ohledně výkladu tohoto ustanovení musely později vzniknout určité pochybnosti, protože roku 1257 vydal jak mistr vratislavského špitálu, tak převor pražských minoritů společnou listinu, v níž je explicitně řečeno, že pražský konvent a jeho tehdejší představený patří mezi fundátory špitálu stejně jako piastovští vévodové a že převor pražských minoritů měl od založení právo konfirmovat zvoleného mistra špitálu a i jinak dohlížet na řádový život vratislavského špitálu, viz SUb III, s. 171, č. 257: a prefato magistro Alberto eiusque successoribus regebantur in instituendo et destituendo magistrum ab eisdem electum canonice confirmando, visitando, corrigendo et reformando ea, que secundum regulam beati Augustini fuerint reformanda. 201

206 jsou v zakládací listině vylíčeny liturgické úkony za spásu duše Jindřicha II. Pobožného, jeho manželky a dalších Piastovců. Na péči o památku za spásu fundátorů se podíleli i minorité a dominikáni. 184 Špitál byl bohatě vybaven donacemi, které potvrdil vratislavský biskup Tomáš I. 185 O čtyři roky později zrealizovala kněžna Anna další svůj záměr, když na místě, které mělo původně připadnout minoritům, nechala vybudovat provizorní dřevěné přístřešky pro skupinku klarisek z Prahy. Na své náklady pak nechala na místě dřevěných budov vybudovat kamenné spolu s kostelem. 186 Kněžna Anna věnovala do konce svého života mimořádnou péči o hmotné i duchovní zajištění vratislavského kláštera klarisek. Na její popud udělil papež Alexander IV. konventu řadu privilegií 187 a odpustkových listin, 188 kterou se mohla pochlubit málokterá duchovní instituce ve Slezsku. Také po smrti kněžny Anny se konventu dostalo potvrzení držby dosavadních donací i jejich rozhojnění. 189 Na knížecím pozemku o rozloze jeden hektar byly během krátké doby (necelých 20 let) vedle sebe vybudovány tři duchovní instituce, které šířily nejen novou křesťanskou spiritualitu, ale zejména zvyšovaly prestiž a autoritu jejich zakladatelů. Ti díky kontaktům a rodinným vazbám k českému prostředí zapojovali Vratislav, a tím i Slezsko do duchovního a kulturního vývoje, kterým procházela tehdejší střední Evropa. Zastavěný pruh území podél levého břehu Odry se tak stal výkladní skříní společenské úrovně rodiny Jindřicha II. Pobožného. Všechny 184 SUb III, s , č. 60: Item statuimus, quatinus post obitum nostrum singulis annis in remedium animarum, videlicet patris nostri illustris quondam ducis Henrici et domine matris nostre et nostre scilicet ducis Henrici, vigilie et missarum sollempnia in hospitali et in domo fratrum Minorum et fratrum Predicatorum sollempniter celebrentur dueque candele assignentur, una fratribus Minoribus altera Predicatoribus. 185 SUb III, s. 51, č. 60: Has itaque donationes, que supra scripte sunt, fecimus de voluntate et consensu venerabilis patris nostri domini Thome episcopi Wratislauiensis. 186 Spominki Klarysek wrocławskich. MPH III, s. 695: Post mortem vero eiusdem domini Henrici ducis Slesie secundi, anno videlicet domini 1247 [správně: 1257], sorores ordinis sancte Clare de Praga in Wratislaviam venerunt et habitaverunt primo in ligneo claustro, ubi nunc est curia procuratoris, expectantes, donec lapideum claustrum, in quo morantur, fuit consumatum, quod videlicet beatissima Anna de propriis expensis totaliter consumavit Vratislavské klarisky mohly přistupovat k přijímání tak často, jak to měli ve zvyku bratři (fratres laici) z minoritského řádu (SUb III, s , č. 287), během interdiktu mohla jim být sloužena tichá mše (SUb III, s. 216, č. 329: audire divina, dummodo ibidem summissa voce ianuis clausis non pulsatis campanis liceat familiaribus vestris in monasterii), měly právo pochovat kohokoliv na svém hřbitově (SUb III, s , č. 333) a přijmout dary od kněžny Anny, i když to odporovalo řádovým regulím (SUb III, s. 289, č. 438). 188 Odpustkové listiny (40 a 100 denní, ale i roční odpustky) Alexandra IV. viz SUb III, s. 133, č. 195; s , č. 208; s. 148, č. 220; s. 191, č. 288 a jedna odpustková listina od lubušského biskupa, viz SUb V, s , č. 12, při čemž rejstřík svátků, v nichž byly odpustky vyhlašovány, postupně narůstal: svátek posvěcení kostela a v jeho oktáv, svátek sv. Kláry, svátek Povýšení kříže, Nanebevzetí Panny Marie, svátek sv. Františka, svátek sv. Hedviky a posvěcení kaple s jejím patrociniem, svátek sv. Bartoloměje a sv. Anežky mučednice. 189 Listina Vladislava Salcburského ze dne 12. května 1268, viz SUb IV, s , č. 63:... pro remedium animarum omnium progenitorum nostrorum... Et hec omnia collata sunt de consensu fratris nostri ducis Henrici et nostro. Post mortem vero matris nostre frater noster dux Henricus de consensu nostro addidit eidem claustro parrochias in Svidnitz et in Bogendorf cum vinea sua et mansis. Nos vero videntes defectum claustri eiusdem ex proprio arbitrio et consensu filii ducis Henrici presentibus quampluribus baronibus ista addidimus

207 tři řádové domy byly také do jisté míry personálně a organizačně propojeny. Křižovník ze špitálu sv. Matěje plnil funkci právního zástupce (v pramenech jako provisor nebo procurator) vratislavských klarisek, který je zastupoval zejména v obchodních záležitostech. 190 Sousední minorité zase měli na starosti stavbu konventu klarisek a duchovní péči (např. svátost zpovědi a posledního pomazání). 191 Synové Pobožného, byť se na tomto zakladatelském programu více či méně podíleli, se však s tímto nespokojili a po osamostatnění usilovali o založení vlastních řádových domů. Boleslav II. Holý je na zakládací listině vratislavského špitálu sv. Matěje uveden až na třetím místě, ač byl nejstarší ze sourozenců. Pro lehnického vévodu nebyla tato fundace, která neležela na jím ovládaných územích, z politického hlediska prioritou. Před dělením Slezska roku 1248 vévoda podporoval zejména třebnický a lubušský klášter (v menší míře i cisterciáky v Jindřichově a řeholní kanovníky v Naumburku nad Bobrem). 192 Je to pochopitelné. Zdůrazňoval tím kontinuitu vlády se svými předchůdci Boleslavem Dlouhým (Lubuš), Jindřichem I. Bradatým (Třebnice, Naumburk) a Jindřichem II. Pobožným (Jindřichov). 193 Po roce 1248 vévoda Boleslav omezil svou přízeň jen na fundace, které ležely na území jeho lehnického vévodství: klášter lubušský, křešovský a jindřichovský. Toto omezení zájmu o klášter mimo svůj vlastní úděl mohlo mít i svou obrácenou (negativní) podobu. Příkladem budiž právě Boleslav Holý, který na konci svého pozemského života zpytoval své svědomí kvůli újmě, kterou způsobil statkům třebnického kláštera ležícím na jeho území. Vévoda přiznal, že odškodnění způsobených škod přesahuje jeho finanční možnosti. Jelikož však jako každý křesťan usiloval o remedium anime sue, zavázal své syny slibem, aby pečovali o klášterní majetek Viz např. Berthold (SUb IV, s. 216, č. 326) nebo Reinold (SUb IV, s. 267, č. 400). 191 SUb III, s , č. 270; s. 179, č. 271; s , č. 272; s. 180, č Viz donační a konfirmační listiny pro Třebnici (SUb II, s , č. 229; s. 142, č. 235; s , č. 236; s. 143, č. 237; s , č. 238; s , č. 265; s , č. 298), Lubuš (SUb II, s , č. 252; s , č. 275; s , č. 298; s , č. 300; s , č. 331), Jindřichov (SUb II, s. 145, č. 241; s. 162, č. 270; s , č. 323) a Naumburk nad Bobrem (SUb II, s , č. 296). Pro úplnost dodejme ještě dvě listiny pro klášter řeholních kanovníků na Písku ve Vratislavi (SUb II, s. 155, č. 258; s , č. 339). 193 S ohledem na Pobožného bychom mohli očekávat spíše podporu minoritského kláštera, kde byl Boleslavův otec pochován. Jediným dokladem kontaktů vévody Boleslava s konventem vratislavský minoritů je však pouze místo vydání listiny z roku 1256, viz SUb III, s. 130, č. 191: Actum Wratizlauie in domo fratrum Minorum, z čehož nelze ukvapeně vyvozovat, že by styky vévody s minority byly naprosto okrajové. 194 SUB IV, s. 231, č. 349: quod domui sanctimonialium de Trebnicz in bonis earum omnibus, que in terra nostra possident, multa dampna intulimus, plura quam solvere possemus, nescientes motum nostre puericie cohercere, quare in restaurum horum omnium et in remedium anime nostre fidei karissimorum filiorum nostrorum firmissime commisimus, ut predictam domum pio favore prosequentes in bonis omnibus et possessionibus et molendinis, que in terra nostra dicta domus habet vel habere poterit, post mortem nostram nullam violentiam, sicut nostram diligunt animum, vel molestiam inferant aut gravamen, set omnia, que in eisdem bonis haberi poterunt, domine abbatisse et conventui dominarum 203

208 Nejistý je původ fundace kláštera magdalenitek (ordo s. Marie Magdalene) v Naumburku nad řekou Kvisou (dnes Nowogrodziec). Místo, které mělo zřejmě plnit strategickou úlohu při obraně západní hranice Slezska, předal dne 11. listopadu 1233 Jindřich I. Bradatý jistému Themo, aby tam lokoval město Nuenburg (civitatem Nuenburg iure Theutonico locandam). 195 Zda tam tentýž vévoda přivedl i sestry řádu, který byl schválen papežem Řehořem IX. ( ) nebo to byli až jeho syn nebo vnuci, nelze s jistotou rozhodnout, protože nejstarší pramenné informace o konventu pocházejí až z listiny, kterou dne 9. října 1247 vydali společně Boleslava II. Holý a jeho bratr Jindřich III. Z ní se dozvídáme, že bratři předali konventu patronátní právo k farnímu kostelu v Naumburku nad Kvisou se souhlasem tamějšího faráře. Vévodové tak učinili ne za spásu své duše, nýbrž ob spem remedii salutis eterne et ad profectum animarum parentum nostrorum, avi videlicet nostri et patris, což by mohlo naznačovat, že skutečnými fundátory byli Jindřich I. a/nebo Jindřich II. 196 V každém případě nejvíc privilegií a donací obdržely magdalenitky od Boleslava II. Holého a Konráda I. Hlohovského podle toho, jak se konvent ocital na příslušném území vévodství. 197 Kam se však rozhodl lehnický vévoda umístit vlastní rodovou fundaci? Prameny nám poskytují spolehlivé údaje o dvou založeních. První byl klášter v Clarus Fons (dnes lázeňské město Cieplice Śląski-Zdrój), který měl přijmout augustiniánskou řeholi a podřídit se duchovnímu a světskému dohledu konventu řeholních kanovníků Panny Marie ve Vratislavi. 198 Boleslavova fundace proběhla roku 1261 po smrti manželky Hedviky a podle všeho právě památka na zesnulou choť byla hlavní motivací k ustanovení štědře obdarované duchovní instituce. 199 Na druhou fundaci můžeme usuzovat nepřímo, neboť se k ní neváže bezprostřední diplomatický materiál, avšak právě s ní je třeba spojovat záměr vévody vybudovat rodovou fundaci a nekropoli pro potomky lehnického vévody klášter dominikánů v Lehnici, kam byl vévoda ibidem deo famulancium plenarie presententur in eisdem bonis plenam habentes libertatem. 195 SUb I, s. 33, č SUb II, s , č Donace a privilegia Boleslava II. Holého: SUb II, s , č. 382; SUb III, s. 31, č. 26. Donace a privilegia Konráda I. Hlohovského: SUb III, s. 291, č. 442; SUb IV, s. 93, č. 128; s. 102, č. 141; s , č SUb III, s. 256, č. 382: Ipsam etiam domum et fratres subdidimus regule et obedientie sancti Augustini et ecclesie sancte Marie in Wrezlavis prelatisque eius, qui eandem domum et fratres procurent, defendant, visitent, diceant, corrigant secundum deum et regule sacre constituta. Podobný způsob podřízení vratislavským řeholním kanovníkům na Písku jako v případě kostela P. Marii v Naumburku nad Bobrem, srov. SUb I, s. 209, č SUb III, s. 256, č. 382:... nos ad amorem dei et ad honorem glorioseque virginis Marie et sancti Iohannis Baptiste monasterium, quod Clarus Fons appellatur, de consilio et consensu heredum nostrorum et terrigenarum nostrorum fundasse et pro testamento ac remedio anime uxoris nostre Hedwigis bone memorie dotasse [ ] Pro nobis vero et dilecta uxore nostra Hedwiga atque heredibus nostris in prefato monasterio a fratribus prenotatis quolibet die feriali missa dicetur animarum diesque obitus nostri et uxoris nostre observabitur vigiliis et missarum sollempnis elemosinarumque largitoribus singulis annis statutis temporibus, ut domino concedente per hec et alia bona, que fecerimus, eterna gaudia consequamur. 204

209 Boleslav pochován. 200 Paradoxně tak o fundaci, která byla pro Boleslava II. Holého nejdůležitější, víme kvůli nedochovaným písemným pramenům nejméně. Lehnický vévoda snad původně zamýšlel učinit z konventu v Clarus Fons rodový klášter, ale později z neznámého důvodu (?) změnil své plány. Boleslavův dočasný spoluvládce vévoda Konrád je na zakládací listině vratislavského špitálu uveden až jako poslední a tedy i on nepokládal tuto fundaci zcela za svou. Přesto se mu založení vlastního špitálu asi zamlouvalo, neboť právě Konrádovi můžeme připsat založení této instituce v Boleslavci (západně od Lehnice) z 50. let 13. století. Nevíme přesně, kdy byl špitál Sv. Ducha, který byl předán křižovníkům s červenou hvězdou do správy, založen. 201 Nejstarší písemnost vztahující se k této instituci je donační listina Konráda I. Hlohovského vydaná 1. června 1260, který špitálu napůl (!) prodává a napůl daruje mlýn. Listina byla vydána ve Vratislavi v přítomnosti Konrádovy matky a tak se dá předpokládat, že křižovníci, kteří obdrželi špitál, přišli pravděpodobně z vratislavského špitálu, i když nemůžeme zcela vyloučit ani pražský původ. 202 Pomineme-li tradiční dynastické kláštery jako Lubuš nebo Třebnice, které v Konrádově činnosti hrály spíše okrajovou roli, pak špitál Sv. Ducha v Boleslavci byl hlohovským vévodou nejhojněji obdarovanou institucí. 203 Přesto tam nebyl pochován, nýbrž v hlohovské kolegiátní kapitule, kde jeho tělo spočinulo roku 1273 nebo Ačkoliv autor piastovských náhrobků tvrdí, že katedrální kostel byl založen vévodou Konrádem, přesto je hlohovský probošt je zmiňován už ve 20. letech 13. století. 205 Ostatně sám Konrád Hlohovský, když mu ještě byla určena církevní dráhu, na níž později rezignoval, držel prebendu hlohovského probošta. 206 Myšlenka, že Konrád založil kolegiátní kapitulu v Hlohově, je možná odkazem na fakt, že vévoda musel odškodnit vratislavského biskupa a hlohovskou kapitulu, která se finančně 200 Nagrobki xiążąt szląskich. MPH III, s. 712: obiit Bolezlaus filius Henrici occisi a Tartharis sepultusque est aput Predicatores in Legnitz. Srov. Rocznik lubiąski MPH III, s SUb III, s. 233, č. 356:... ad hospitale sancti spiritus in Bolezlavez fratrum ordinis stellatorum Podle listiny vratislavského biskupa Tomáše I. byl špitál založen za jeho vlády, viz SUb III, s. 308, č. 475: hospitali sancti spiritus in Bolezlauiz, quod temporibus nostris est fundatum super fluvium Pobram. 202 SUb III, s , č. 320: Conradus dux Slezie fratribus vendidimus nostrum molendinum proxime contiguum civitati Bolezlavez pro XL marcis argenti cum omni utilitate Licet eciam predictum molendinum dato precio carius venderetur, illud tamen hospitali prefato in nostrorum remissionem relaxavimus peccatorum, ita ut ipsum contractum, non solum vendicionem, sed donacionem eciam gratuitam reputemus... In Wratislavia... in presencia domine matris nostre SUb III, s , č. 356; SUb IV, s , č. 111; s. 86, č Nagrobki xiążąt szląskich. MPH III, s. 713: obiit Cunradus dux Glogowie, filius Henrici secundi occisi a Thartaris Sepultusque est in summo prope Glogaw, quem ipse fundavit. 205 Např. SUb I, s. 150, č. 203; s. 151, č Ve skutečnosti původ hlohovské kapituly sahá až do 12. století. 206 SUb II, s. 195, č

210 podílela na lokaci města Hlohova roku Jeho fundací však kolegiáta zcela určitě nebyla. Během sporu s vratislavským biskupem totiž vévoda Konrád poničil statky hlohovské kapituly, což v případě jeho fundace asi nepřipadá v úvahu, protože by tím vlastně ničil svůj vlastní majetek. 208 Hlohovský vévoda tedy podobně jako jeho žena Salomena (hlohovští dominikáni, které povolal vratislavský biskup) 209 byl pochovaný v instituci, kterou nezaložil. Fundátorská činnost dvojice bratrů Jindřicha III. a Vladislava, kteří stojí v čele intitulace zakládací listiny špitálu sv. Matěje ve Vratislavi, byla determinována tím, že hlavní rezidencí jejich vlády po roce 1248 byla Vratislav již s mnoha fundacemi založenými v dávné minulosti nebo také nedávno jejich vlastními rodiči. Těmto institucím věnovali přednostně svou pozornost: premonstrátům u sv. Vincentia, 210 řeholním kanovníkům na Písku, 211 špitálu Sv. Ducha 212 a klariskám. 213 Naopak v pramenech nenajdeme jediný náznak toho, že by někdo z nich usiloval o založení vlastní duchovní instituce. Navíc překvapivě chybí jakýkoliv doklad přízně k vratislavským minoritům - fundaci jejich otce a také donace pro křižovnický špitál sv. Matěje (kromě zakládací listiny). Mimo vratislavské instituce Jindřich III. hojně obdařil donacemi a privilegii třebnický klášter 214 a v menší míře jindřichovský konvent. 215 Jak si ale vysvětlit, že jedinou vlastní fundací (přísně vzato nebyla výlučně jejich fundací, neboť spoluvydavateli zakládací listiny byla jejich matka a bratři) byl pouze vratislavský špitál křižovníků s červenou hvězdou z roku 1253? V případě Jindřicha III. by absence vlastní fundace mohla být zcela prozaicky vysvětlena 207 SUb III, s , č Šlo o tzv. právo nucené směny, k ní v českých poměrech viz Žemlička, J.: Právo nucené směny při zakládání středověkých měst. ČČH 96, 1998, s SUb IV, s. 139, č Nagrobki xiążąt szląskich. MPH III, s. 713: Uxor vero sepulta est ibidem aput Predicatores. 210 SUb III, s , č. 37; s. 193, č. 292; s. 209, č. 315; s. 210, č SUb II, s. 248, č. 391; SUb III, s , č. 189; s. 174, č. 262; s , č. 297; s , č. 312; s , č SUb II, s , č. 410; SUb III, s , č SUb III, s , č. 228; s , č Většinou jde však o prodej majetku, nicméně téměř vždy s připojenou imunitou nebo právem na lokaci na německém právu: SUb II, s , č. 389; s , č. 390; s. 261, č. 415; SUb III, s. 333, č Jindřich III. vystupuje v roli držitele patronátních práv a konfirmuje obchodní transakce jiných osob s cisterciáckým klášterem: SUb III, s , č. 281; s. 197, č Snad stejným způsobem musíme interpretovat i patronátní právo Jindřicha III. nad kostelem sv. Jiří v Dzierżonowie (Reichenbach), pokud to tedy neznamená, že byl jeho fundátorem, srov. SUb III, s. 175, č. 264 (... ad peticionem et supplicationem domini ducis Slesie Heinrici veri patroni dicte ecclesie de Richenbach...) a SUb III, s , č. 412:... quod sub nulla alterius specie est simpliciter propter deum bonorum omnium retributorem in nostrorum progenitorum et nostre remedium animarum septem mansos et dimidium sitos in Ernstesdorf et ortum in fine civitatis via, que ducit de Richenbach in Lewenstein, ecclesie sancti Georgii in Richenbach Wratislauiensis dyocesis dotavimus cum omni iurisdictione, qua nobis pertinebant, iudiciis videlicet, censu, serviciis et solutionibus aliisque omnibus utilitatibus resignantes eidem sperantes exinde fructum eternorum metere premiorum... Et volumus integraliter perpetuo altaribus eiusdem ecclesie deservire, ut per consequens sacerdotes ibidem pro peccatis nostris domino sacrificia offerentes et sine intermissione orantes ab eisdem mansis et orto habeant sustentari secundum illud apostolicum: Ab altari vivant, qui altari deserviunt

211 nedostatkem finančních prostředků a krátkým intervalem jeho vlády (zemřel v prosinci 1266). Pomineme-li jeho štědrost vůči tradičním vratislavským konventům, pak pozoruhodná je (připomeneme-li si tradiční vztah Piastovců k vratislavskému biskupovi) i jeho ochota podporovat vratislavské biskupství a kapitulu. Tato podpora asi nevyplývala z upřímné sympatie vévody k biskupovi Tomášovi I., ale byla spíše výsledkem pragmatické úvahy politika, který potřeboval na své straně silnou osobnost vůči nárokům vznášeným jeho bratrem Boleslavem Holým. Nesmíme také zapomínat, že na kladný vztah vévody k biskupovi měla jistě velký vliv Jindřichova matka Anna. Největší porci dobré vůle projevil Jindřich III. Vratislavský ve dvou případech: v prvním, když převzal zodpovědnost za škody a ztráty, které vratislavskému biskupovi způsobil lehnický vévoda Boleslav Holý. Způsob, jakým vévoda Jindřich III. přislíbil biskupovi zaplatit jménem svého bratra v ročních splátkách celkem 2000 hřiven (!) stříbra přijel za biskupem do Nisy (Nyse in domo episcopali), kde 8. března 1260 vydal listinu - přivedl historiky k závěru, že se sám vratislavský vévoda musel proti hierarchovi něčím prohřešit. 216 O tom však prameny mlčí. Naopak téměř o dva roky později (21. prosince 1261) obnovuje svůj slib zaplatit biskupovi jako zadostiučinění za utrpěné ztráty: opět 2000 hřiven stříbra a k tomu dalších 211 hřiven stříbra a jednu hřivnu zlata. 217 Také udělení příjmu ze cla převozu dřeva po Odře přes Vratislav vratislavské kapitule na dobu deseti let bylo odůvodněno postupem Boleslavem, který zadržoval desátek určený kapitule. 218 Ve druhém případě Jindřich III. předal 25. října roku 1257 vratislavské kapitule velkou část vlastního území na Ostrově Tumském. Důvodem majetkoprávních změn byl zejména fakt, že parcely jednotlivých kanovníků byly rozptýleny mezi pozemky, které od pradávna náležely piastovským vévodům. Jindřich III. Vratislavský se po dlouhém naléhání své matky nakonec rozhodl předáním svých pozemků kapitule zprůhlednit a zjednodušit majetkoprávní vztahy a stanovit pevnou hranici mezi územím vévody a kapituly. 219 Vévoda tak učinil nejen z pragmatických důvodu, ale i s myšlenkou na reverenciam dei et sancti Iohannis et nostrorum remissionem 216 SUb III, s , č SUb III, s , č SUb III, s. 206, č SUb III, s. 164, č. 247: Henricus... ob reverenciam dei et sancti Iohannis et nostrorum remissionem peccatorum necnon progenitorum nostrorum et successorum damus perpetuo ecclesie sancti Iohannis omnes areas, que ad nos pertinebant et nostros progenitores ab antiquo, que inter alias areas vel curias canonicorum mixte fuerat.... ubi eciam alique curie per nos ecclesie sunt recepte propter municionem castri, qui tunc propter insultum paganorum timebatur evenire.... Ad castrum vero lapideum nos et milites nostri, quibus donavimus vel donabimus, obtinebunt omni inmutacione et revocacione cessante, que in posterum per nos vel nostros successores qualicumque casu emergente poterit evenire.... Acta... in Wratislauiensi castro nostro... presente domina matre nostra, que pro eodem facto instanter nos rogavit

212 peccatorum necnon progenitorum nostrorum et successorum. Z výše uvedeného přehledu je patrné, že Jindřich III. Vratislavský se během své krátké vlády podílel na společném projektu založení špitálu sv. Matěje ve Vratislavi. Adresáty donačních a imunitních listin však byly starobylé vratislavské konventy a Třebnice fundace Bradatého a hlavně místo rodícího se kultu sv. Hedviky, která byl kanonizována krátce po jeho smrti. Připočteme-li k tomu velkorysou a štědrou politiku vévody vůči vratislavskému biskupovi a kapitule, stane se zřejmým důvod, proč Jindřich III. Vratislavský nerealizoval vlastní fundaci a své tělo nechal pochovat ve vratislavském konventu klarisek, 220 které se v pozdějších stoletích stalo skutečnou nekropolí nejen slezských Piastovců. Syn předčasně zemřelého vévody - Jindřich IV. Probus - se ujal vlády až na počátku sedmdesátých let tím, že vydal v Praze spolu s Přemyslem Otakarem II. listinu, kterou vzal v ochranu klášter vratislavských klarisek. 221 Obecně řečeno vévodův postoj k řeholním institucím navazoval na činnost jeho předchůdců. 222 Celkem chladný vztah měl k cisterciáckým klášterům. Na druhou stranu lubušský, jindřichovský a kamenecký opat však plnili roli prostředníků ve sporu mezi vévodou a biskupem, z čehož lze usuzovat na oboustranný respekt. 223 Pozoruhodný je postoj třebnického konventu, který zcela jasně vyslovil podporu vratislavskému biskupovi, za což si vysloužil odvetnou akci Jindřichových oddílů, jež přepadly klášter a zničily i svaté předměty. 224 Není třeba dodávat, že se nedochovala žádná listina vévody Jindřicha IV. Proba ve prospěch třebnických cisterciaček, byť ty pečovaly o poutní místo a kult sv. Hedviky, Jindřichovy babičky. Také opomenutí Třebnice jako mateřského kláštera pro plánovanou fundaci cisterciaček na vratislavském zámku (viz níže), i když k ní nakonec nedošlo, mluví za vše. Dochované listiny pro premonstráty u sv. Vincentia, 225 řeholní kanovníky na Písku 226 a 220 Kronika Polska. MPH III, s Dochoval se jeho náhrobek s fragmenty nápisu. Existují pochybnosti, zda skutečně patří vévodovi, srov. Małachowicz, E.: Książęce rezydencje, s SUb IV, s. 88, č Souhrně o vztahu Jindřicha IV. Proba k řeholním institucím viz Irgang, W.: Heinrich IV. und die Kirche, s SUb V, s. 211, č. 267; s. 223, č Biskup Tomáš II. referuje lubušskému opatovi (SUb V, s. 149, č. 182), že quedam enormia et dictu horrida in cenobio sanctimonialium de Trebnicz per aliquos homines dei timore postposito contigerunt, videlicet aliquorum eversio altarium, parietum destruccio, quod, quam grave scandalum ex hoc sit obortum V následujícím dopise určeném hnězdenskému arcibiskupovi už nepochybuje, že za násilným činem stál vratislavský vévoda, SUb V, s. 151, č SUb IV, s. 110, č. 154; s , č. 167; s , č. 173; s. 125, č. 174; s. 136, č. 191; s , č. 234; s , č. 297; SUb V, s , č SUb IV, s. 127, č. 178; s , č. 182; s , č. 274; s , č. 278; s , č. 392; s. 275, č. 411; s. 276, č. 412; SUb V, s. 342, č

213 špitál Sv. Ducha 227 ukazují na stabilní zájem o tyto starobylé fundace ve Vratislavi ze strany vratislavského vévody, který nevystupoval ani tak v roli donátora, nýbrž držitele patronátních práv. Daleko intenzivnější vztahy udržoval Jindřich IV. Probus se špitálem sv. Matěje, konventem vratislavských klarisek a minoritů. 228 K první instituci také máme nejvíce pramenných svědectví. Vratislavským křižovníkům věnoval špitály v Münsterbergu a Svídnici 229 a zasahoval do jejich vnitřní organizace. Výslovně podporoval laické bratry, kteří měly být magistri et rectores, procuratores, dispensatores, tutores et defensores, na úkor kněží (non plures habeant sacerdotes fratres, nisi prout necesse fuerit). 230 Vratislavský vévoda šel příkladem jiným Piastovcům, kteří rovněž favorizovali řád křižovníků, jako např. Jindřich V. Lehnický, jenž bývá v této době pokládán za Jindřichova spojence. 231 Štědrost vůči vratislavským křižovníkům se vévodovi později vrátila v podobě jejich silné podpory jeho strany během sporu s vratislavským biskupem. 232 Stejnou mincí opláceli Jindřichovi IV. také vratislavské klarisky a minorité, ač listin v jejich prospěch máme k dispozici poskrovnu. 233 Za vlády vratislavského vévody však došlo u klarisek k založení kaple sv. Hedviky 234 a dvou nových minoritských konventů v Namyslově a Břehu. Ačkoliv pro to nemáme bezprostřední doklady, lze předpokládat, že fundátorem byl Jindřich IV. Probus. 235 S ohledem na napjaté vztahy s Třebnicí se můžeme domnívat, že důvodem pro fundaci kaple sv. Hedviky mohl být určitý konkurenční boj o místo kultu sv. Hedviky mezi třebnickými cisterciačkami a vratislavským vévodou. Jindřichova dosud popisovaná donátorská aktivita stojí přesto, hledíme-li na ni 227 SUb IV, s , č. 289; s , č Irgang, W.: Heinrich IV. und die Kirche, s SUb V, s. 22, č. 26 (Münsterberg); s , č. 73 (Svídnice). 230 SUb IV, s , č Lehnický vévoda předal lehnický špitál 12. srpna 1288 fratribus, quos de Wratizlauia ad dictum hospitale vocavimus, viz SUb V, s , č Např. SUb V, s. 79, č. 100:... abbates et conventus ipsorum de sancto Vincencio, de sancta Maria, Predicatores et Minores et fratres de sancto Mathya nolentes habere predictum ducem pro excommunicato divina officia publice celebrant coram ipso et, quia scimus dictos abbates et conventus eorum, Predicatores et Minores et fratres de sancto Mathia ipsum ducem, qui ex vi arbitrii in excommunicacionis sentenciam incidit, velle in divinis officiis nullatenus evitare Pro klarisky pouze dvě listiny (SUb IV, s. 88, č. 117; s , č. 299), pro minority ani jedna (!), což je ale způsobeno tragickým osudem minoritského archivu, srov. Irgang, W.: Heinrich IV. und die Kirche, s Na přelomu dubna a května 1282 udělil lubušský biskup Wilhelm vratislavským klariskám odpustky, SUb V, s , č. 12:... ad ecclesiam sancte Clare constructam in civitate Wratislauiensis nec non ad capellam eidem ecclesie coniunctam in honore beate Hedwigis fundatam in festivitatibus earundem sanctarum et in anniversariis dedicacionum predicte ecclesie et capelle ac in utroque festo sancte crucis et in die beati Bartholomei apostoli atque in festo beate Agnetis virginis et martyris devote convenerint Irgang, W.: Heinrich IV. und die Kirche, s. 34: Zumindest das Kloster in Namslau, vielleicht auch dasjenige in Brieg scheint eine Gründung Heinrichs oder während seiner Herrschaftszeit gestiftet worden zu sein. 209

214 prizmatem historického bádání, zcela ve stínu dvou velkolepých fundací, z nichž byla realizována pouze jedna. Tou první je založení kolegiátní kapituly svatého Kříže za hradbami knížecího hradu (infra muros castri nostri Wratizlauiensis) na Ostrově Tumském dne 11. ledna Dosavadní bádání se jednohlasně shoduje, že tato fundace byla hlavně projevem usmíření mezi vratislavským vévodou a biskupem. 237 Dalším ideovým motivem na základě zmínky v listině o krakovském vévodovi Boleslavu Stydlivém mělo být získaní Krakova a následně korunovační snahy Jindřicha IV. Proba. 238 Nezaujatá interpretace dokumentu však ukazuje, že ani jeden z těchto argumentů neplatí bezezbytku. Předem je však třeba předeslat, že se jednalo o vskutku velkolepou fundaci. 239 Bylo ustanoveno pět prelatur (prepositus, decanus, scolasticus, cantor, custod) a dvanáct kanovnických prebend. Každá prebenda byla zajištěna dostatečně vysokým platem, aby se její držitel nemusel starat o nic jiného službu Bohu či doslova svatému Kříži (nos predictis tam prelatis quam canonicis sic providimus habundanter, ut de victu securi ministerio sancte crucis liberius atque fidelius sint intenti). Samotný velmi podrobný výčet hmotného zajištění jednotlivých prebend (vesnice, mlýny, příjmy ze cla apod.) zabírá největší část listiny. V závěru je řeč o potvrzení fundace vratislavským biskupem a seznam svědků, v jejichž čele stál hnězdenský arcibiskup Jakub Świnka. 240 Fundace kolegiátní kapituly jako expiace sporu mezi vévodou a biskupem se nabízí jako prvoplánová interpretace. Hovoří pro to přítomnost hnězdenského arcibiskupa a vratislavského biskupa, který fundaci potvrdil a vzal ji pod svá ochranná křídla (Thomas Wratislauiensis episcopus supradicta omnia coram ipso suoque capitulo seriotenus publicata ratificavit, laudavit in violatores donacionis 236 Originální listina, kterou vydal Stenzel, G. A.: Die Stiftungsurkunde des Kollegiatstifts, s , se nedochovala. Neobvyklý diktát listiny se nedá přiřadit ani vévodské ani biskupské nebo arcibiskupské kanceláři. V červnu téhož roku vratislavský biskup zakládací listinu konfirmoval a přidal od sebe desátky z několika farních kostelů (SUb V, s , č. 386). Nová edice listiny v SUb V, s , č. 367 vychází ze Stenzlova vydání s tím, že připojuje různočtení podle notářského zápisu z roku Tato interpretace se objevuje už ve slezské kronice z 14. století. Poté, co se vévoda s biskupem amicabiliter concordati sunt, ut dux nedum possesiones et castra nec non et omnia ecclesie ablata resitueret, set et ea perpetuo libertaret; nec in hoc contentus, quin et in maiorem emendam pro satisfaccione omnium delictorum suorum collegium sancte crucis Wratislavie fundaret sollemniter et dotaret, viz Kronika xiążąt polskich. MPH III, s Nejvýrazněji Michałowski, R.: Princeps fundator, s , podle něhož se odkaz na Boleslava Stydlivého nedá vysvětlit jinak, než že Jindřich chtěl navázat na jeho vládu (v době založení kolegiáty byl totiž Krakov v rukou Leška Černého, který umírá až v září 1288). To znamená, že už počátkem roku 1288 uvažoval o obsazení Krakova. Srov. Pauk, R. M.: Fundacje cysterskie, s , který nevylučuje první variantu a hledá inspirační zdroje ve fundacích Přemysla Otakara II. 239 Se stavbou se začalo zřejmě ihned, neboť roku 1290, kdy zemřel vratislavský vévoda, proběhly v kostele pohřební obřady, zádušní mše a tělo Jindřicha IV. Proba bylo uloženo v kryptě kolegiátního kostela, SUb V, s. 349, č. 454: Que eciam littere post obitum ipsius flebilem tempore sepulture sue, cum in ecclesia sancte Crucis in castro Wratizlauiensi, ubi sepulturam elegerat, missa pro ipsius anima diceretur. Srov. Grzybkowski, Andrzej: Die Kreuzkirche in Breslau - Stiftung und Funktion. In: Zeitschrift für Kunstgeschichte 51, 1988, s ; Kaczmarek, Romuald: Kolegiata Krzyża Świętego we Wrocławiu jako fundacja Henryka IV Probusa. Impuls i następstwa świadectwa ikonograficzne. In: Śląsk w czasach Henryka IV Prawego. Pod red. K. Wachowskiego (Wratislavia Antiqua. Studia z dziejów Wrocławia 8). Wrocław 2005, s Vedle něho jsou mezi svědky kanovníci vratislavské kapituly a překvapivě i kanovníci kapituly svatého Kříže. 210

215 nostre presentis ac bonorum ecclesie sancte Crucis maleficos invasores exconmunicacionis sentencia solempniter promulgata). Na druhou stranu v rozsáhlém textu dokumentu nepadne ani slůvko o dřívějších rozporech. Ani transsumpt Tomáše II. z června 1288 nezmiňuje otevřenou válku mezi světskou a církevní mocí. Stojíme tak před otázkou, jestli fundace kolegiátní kapituly byla skutečně výsledkem smíření, kompromisu, dočasným příměřím nebo vítězstvím jedné ze stran. Domnívám se, že poslední varianta je nejpravděpodobnější. Vedou mně k tomu následující důvody. Vratislavský biskup sice dosáhl toho, aby Jindřich IV. přestal násilně škodit biskupskému majetku, to však bylo vše. 241 Vévoda se vůbec nezavázal odškodnit biskupství za ztráty způsobené jeho oddíly ani slibem, že bude v budoucnu respektovat všechna práva, která si nárokoval biskup Tomáš II. Celkové vyznění fundační listiny svědčí o duchovním triumfu vévody, který si je jist Boží přízní a demonstruje tak své bohatství a moc, jež pochází přímo od Boha. 242 Rozhodně není psána kajícným tónem, z něhož by bylo patrné uznání viny a ochota činit pokání. 243 Ke skutečnému vyrovnání mezi biskupem a vévodou došlo až na smrtelné posteli Jindřicha IV., kdy vydal velké privilegium pro vratislavské biskupství. Teprve ono se explicitně odvolává na škody způsobené Jindřichovými lidmi statkům vratislavského biskupství. 244 Stejně tak výklad listiny, který v ní vidí královskou ideologii a snahu Jindřicha IV. prohlásit se za dědice Boleslava Stydlivého, není příliš přesvědčivý. Ostatně bylo by to poněkud předčasné, když tehdejší vládce Krakova Lešek Černý měl zemřít až koncem září 1288 (naznačovalo už v lednu něco jeho skon?). Jestliže bychom souhlasili s tím, že vratislavský vévoda plánoval delší dobu získat Krakov a následně královskou korunu, jak pak vysvětlíme, že se o těchto skutečnostech v listině přísně mlčí? Jediným opěrným bodem těchto úvah je zmínka Boleslava Stydlivého, jehož prý nečekané (?!) uvedení v textu se nedá jinak vysvětlit. Domnívám se, že alternativní výklad je možný. Jméno krakovského vévody je uvedeno na dvou místech listiny a v obou případech v 241 Od ledna 1288 až do června 1290 (smrti Jindřicha IV. Proba) nemáme zpráv o nějakém napětí nebo boji mezi vévodou a biskupem. To však mohlo být způsobeno i tím, že vratislavský vévoda byl tehdy zaměstnán expanzí do Malopolska. 242 Viz arengu listiny, SUb V, s. 286, č. 367: Religiosa benignitas, que divini numinis cultibus ampliandis studio sollicite devocionis invigilat, hac nos precipue necessitatis lege constrinxit, ut, quos a deo suscepta principandi prerogativa magnificat, divinos honores piis extollamus officiis ac caritativis operibus imitemur ad laudem et gloriam regis celi. 243 Naprosté pokoření vévody je známo až z kroniky ze 14. století, viz Kronika xiążąt polskich. MPH III, s SUb V, s. 347, č. 452: qualiter per nos et per nostros progenitores ecclesia beati Iohannis in Wratislauia necnon bona, possessiones ipsius ecclesie atque monasteriorum aliorumque piorum locorum possessiones et predia, que eidem episcopatui sunt subiecta, multiformibus ac diversis iniuriis, pressuris et gravaminibus infinitis in salutis nostre dispendium actenus fuerint desolata Ani tehdy však zadostiučinění a odškodné, které navrhl vévoda, neobsahovalo podle Irgang, W.: Heinrich IV. und die Kirche, s. 37 nic navíc, co by už neplatilo v ostatních piastovských údělech. 211

216 obdobném kontextu. 245 Jindřich IV. Probus chce, aby liturgický provoz kapituly sloužil ke spáse nejen jeho, jeho ženy a jeho rodičů, ale i Vladislava Salcburského, Přemysla Otakara II. a Boleslava Stydlivého. Seřadíme-li si ty tři jmenovitě uvedené osoby v tomto pořadí (jako v listině), zjistíme, že všechny mají ve vztahu k vratislavskému vévodovi jedno společné: zasloužily se o upevnění vlády v rukou Jindřicha IV. Proba. Jeho strýc Vladislav Salcburský se o něj staral po smrti jeho otce a zasloužil se o to, že byl vychován na přemyslovském dvoře. Přemysl Otakara II. ho ustanovil vratislavským vévodou a chránil jej před případným zpochybněním jeho vlády ze strany jiných Piastovců. Boleslav Stydlivý, který byl od poloviny 70. let spojencem českého krále, se zasloužil o to, že Jindřich IV. Probus byl propuštěn ze zajetí, do nějž ho uvrhl jeho bratr Boleslav Holý. 246 Vratislavský vévoda se tak spíše obrací do minulosti a vyjadřuje vděčnost za ty osobnosti, díky kterým se stal mocným panovníkem. 247 Vyjadřuje sice touhu následovat své předchůdce (podle slov listiny), 248 avšak zda se tím myslí nějaký konkrétní politický program, není jisté. Důvody pro založení kolegiáty svatého Kříže mohly být ve skutečnosti jiné. Každý návštěvník vratislavského Ostrova Tumském si může dnes povšimnout, že kostel sv. Kříže je lokalizován přesně na půl cesty mezi místem, kde stál kdysi zámek vratislavských vévodů a biskupským dvorcem a kapitulou. S trochou nadsázky lze říct, že vévoda chtěl postavit velkou sakrální stavbu, která by fakticky i symbolicky oddělila území vévody od území biskupa a katedrální kapituly. 249 Primárním důvodem však byla snaha vévody vyrovnat se biskupovi a překonat ho tím, že bude mít své vlastní kanovníky v daleko honosnější stavbě a s bohatší výbavou než má katedrální kapitula. Fundace sv. Kříže vedle komemorativní funkce byla svědectvím triumfu vévody nad biskupem a nikoli jejich smíření. Zatímco kolegiátní kapitula sv. Kříže přitahovala od nepaměti pozornost řady badatelů 245 SUb V, s , č. 367: ad honorem omnipotentis dei ac vivifice crucis Christi pro remedio peccatorum nostrorum nostraque ac parentum nostrorum eterna salute, specialiter eciam in sublevamen anime patrui nostri karissimi domini Wladizlai pie recordacionis quondam Salzburgensis archiepiscopi necnon illustrium principum domini Ottokari quondam regis Bohemie ac Boleslai ducis Cracovie avunculorum nostrorum, quorum memoria sit beata, ecclesiam collegiatam infra muros castri nostri Wratizlauiensis fundare decrevimus Volumus autem, ut in eadem ecclesia a personis, que nunc instituuntur ibidem aut pro tempore fuerint institute, anniversarius noster ac uxoris nostre necnon patris et matris nostrorum, domini quoque Wladizlay quondam Salzburgensis archiepiscopi patrui nostri, inclitorum quoque principum domini Ottokari quondam Bohemie regis ac domini Bolezlai ducis Cracovie avunculorum nostrorum per annos singulos sollempniter peragatur. 246 Roku 1277 uzavřel Boleslav Krakovský spojenectví s Přemyslem Otakarem II. (RBM II, s. 991, č a 2286; Rocznik Traski. MPH II, s ; srov. Halecki, O.: Powołanie księcia Władysława, s ) a současně se stal arbitrem ve sporu mezi mezi Jindřichem IV. Probem a Boleslavem Lehnickým, Das urkundliche Formelbuch, s , č. LVIII. 247 Totožnou interpretaci, ač jsem k ní dospěl nezávisle, viz Grzybkowski, A.: Die Kreuzkirche in Breslau, s SUb V, s. 286, č. 367: Cupientes igitur deo gratis divorum principum progenitorum nostrorum inherere vestigiis Kolegiáta sv. Kříže byla postavena zřejmě v místě, kudy probíhala hranice určená roku 1257 Jindřichem III. Vratislavským, srov. SUb III, s , č

217 zejména díky tomu, že se dochovala v podobě monumentální gotické stavby, následující Jindřichova fundace, o níž víme jen díky závěti vévody (23. června 1290), 250 tolik pozornosti nepřitahuje, protože nebyla nakonec vůbec realizována. Ve svém testamentu Jindřich IV. Probus zavázal svého nástupce hlohovského vévodu Jindřicha slibem, aby vybudoval ženský klášter cisterciackého řádu v místě svého narození (nepochybně na vratislavském zámku). V přísné klauzuře mělo přebývat kolem sto řeholnic, které měly přijít z moravského Tišnova, fundace české královny Konstancie. Klášter měl být štědře obdařen tisíc hřiven stříbra z několika jmenovitě uvedených vesnic. V případě, že by výnos z uvedených statků nedosahoval požadované výše, měl jej hlohovský vévoda doplnit z jiných zdrojů. Majetky kláštera měly být obdařeny imunitou a cisterciačkám bylo předáno hrdelní soudnictví (iudicium tam in causis maioribus quam in parvis). V rámci konventu měl být provozován špitál. Jindřich IV. Probus nakonec rozhodl, aby jeho tělo bylo dočasně uloženo v kryptě kostela sv. Kříže. Po dokončení stavby kláštera cisterciaček měly být právě tam přeneseny jeho kosti, aby tam, jak je explicitně uvedeno, očekával vzkříšení z mrtvých. 251 Založení ženského cisterciáckého konventu a přání nalézt v něm poslední odpočinek dobře zapadá do tradice fundátorské činnosti slezských Piastovců, nicméně Jindřichův záměr vzbuzoval u historiků určité pochybnosti. 252 Vytýkalo se mu zejména, že klášter měl jen jedno patrocinium oproti zvyklosti cisterciáckého řádu (jedno vždy P. Marii a druhé nějakého světce), že řeholnice měly přijít z Tišnova, když nedaleko byl k dispozici třebnický konvent, že na tak velký komplex pro 100 řeholnic a další personál nebylo na vratislavském hradě místo, že označení místa pro konvent jako antiqua area patris nostri je anachronizmus, že darované vesnice 250 SUb V, s , č Srov. Jurek, T.: Testament Henryka Probusa. Autentyk czy falsyfikat? StZd 35, 1994, s , který považoval testament za falzum, později však svou kritiku oprávněně zmírnil. Podle všeho text závěti, i když se nedochoval v originále, je věrohodný. 251 SUb V, s , č. 451: Et ut seminantes terrena celestia metamus, mandamus atque precipimus ipsi duci duci Glogouie fratri nostro, ut in loco nativitatis nostre, in antiqua videlicet area patris nostri, monasterium sanctimonialium fundat atque constituat in honorem virginis gloriose, in quo quidem cenobio collocentur moniales et virgines centum numero Cisterciensem ordinem profitentes, adiunctis eisdem viginti fratribus, qui familiares dicuntur, sicut optinet ordinis consuetudo, exceptis conversis, qui ibidem fuerint opportuni. Predicte vero moniales taliter sint incluse, quod numquam eis egredi liceat extra septa. Ad sustentacionem autem monialium predictarum mandamus eisdem per heredem nostrum predictum ducem Glogouie assignari mille marcarum redditus in his villis necnon omnia bona, que dominus Bernhardus Misnensis ecclesie maior prepositus noster cancellarius ad vite sue tempora a nobis tenuit et possedit, que omnia ad ipsum cenobium post mortem prepositi supradicti volumus deputari Et si per assignacionem villarum superius expressarum non possent ad plenum mille marcarum redditus integrari, volumus et mandamus, ut predictus dux Glogouie heres noster defectum ipsorum reddituum suppleat atque redintegret secundum creditam sibi fidem. Petimus et iubemus, ut eidem monasterio assignentur allodia quatuor, quorum quodlibet contineat sex aratra. Mandamus atque precipimus, ut eidem monasterio sit annexum secundum ordinem Cisterciensem hospitale. Petimus insuper et eligimus sepulturam in fundacione nostra, quam fecimus ob reverenciam sancte crucis; processu vero temporis, dum volente domino monasterium predictarum dominarum monialium fundatum fuerit et constructum, et extumbentur ossa nostra et in eodem monasterio sepeliantur ibidem communem resurreccionem prestolancia mortuorum. Preterea volumus, ut per moniales in Thussnewicz de fundacione neptis nostre bone memorie Constancie regine Bohemie claustrum nostrum, quod prediximus, instauretur. Podrobnou interpretaci těchto pasáží viz Walter, Ewald: Das von Herzog Heinrich IV. auf der Dominsel geplante Zisterzienserinnenkloster. JbFWU 26, 1985, s Na určité nezvyklosti poukazoval E. Walter, což pro T. Jurka byl další argument pro nevěrohodnost testamentu, Jurek, T.: 213

218 nemohly dát dohromady sumu tisíce hřiven, a že udělení hrdelního soudnictví bylo v té době velmi nezvyklé. 253 Domnívám se, že více argumentů hovoří pro věrohodnost textu i záměru založit fundaci v plánovaném rozsahu. Volba pro ženský klášter má svou analogii v Třebnici nebo ve vratislavských klariskách. Velký počet jeptišek není až tak nezvyklý. V Třebnici žilo kolem 120 řeholnic, i když ne od samého počátku činnosti konventu, avšak jejich počet postupně narůstal. Jindřich IV. Probus by se jistě rád vyrovnal Třebnici nebo velkolepostí vlastní fundace ji překonal. Špitál u konventu zcela zapadá do Jindřichovy dlouhodobé podpory špitálních řeholí (špitál sv. Matěje). Štědré nadání a vysoká suma platů (tisíc hřiven) rovněž odpovídá megalomanským sklonům vévody. Kolegiátní kapitulu sv. Kříže ostatně obdaroval také tak hojně. Pominutí Třebnice jako mateřského kláštera pro nově vznikající konvent se s ohledem na nevraživé vztahy s vévodou po celou dobu jeho vlády zdají být pochopitelné. Volba vzdáleného Tišnova může působit nezvykle, ale možná to byla volba učiněná v časové tísni (testament byl sepisován, když vévoda byl na smrtelné posteli). Místo pro konvent označené jako antiqua area patris nostri vůbec nemusí znamenat rozpadající se ruiny zámku ve 14. století, 254 nýbrž přestavbu hradního komplexu, která za vlády Jindřicha IV. zcela jistě probíhala. 255 Touha být pohřben v ženském konventu s přísnou klausurou a očekávat tak soudný den naprosto zapadá do dobových představ a současně souzní s celkovým charakterem Jindřichovy politiky. Tak jak se mu téměř podařilo dosáhnout nejvyšších světských poct (královská koruna), v oblasti zajištění si věčného života vévoda houževnatě směřoval k tomu, aby nic nebylo ponecháno náhodě. 256 Proč se tato fundace nezdařila, není těžké odpovědět. Určený nástupce, Jindřich III. Hlohovský, který měl realizovat plán zemřelého vévody, se ve Vratislavi neudržel a musel ustoupit lehnickému vévodovi. Ten se necítil vázán žádným slibem ani testamentem. Nelze ani počítat s tím, jak chtěl Edmund Małachowicz, že se se stavbou cisterciáckého konventu začalo Testament Henryka Probusa, s Jurek, T.: Testament Henryka Probusa, s Jurek, T.: Testament Henryka Probusa, s. 90 se domnívá, že plánovaný klášter by zabíral celou plochu hradu, a tím by připravil svého nástupce o důstojnou rezidenci. Domnívám se naopak, že slova antiqua area patris nostri naznačují, že řeholnicím byla vyčleněna jen část prostoru. 255 Biskup Tomáš II. si stěžoval, že vévoda zneužíval jeho poddané pro transport kamení na hrad. 256 Pro úplnost musíme dodat, že poslední vůle Jindřicha IV. Proba obsahovala ještě několik menších nadání: 500 hřiven stříbra na stavbu kostela sv. Kříže, tisíc hřiven stříbra in subsidium terre sancte, které měl vyplatit hlohovský vévoda a sto hřiven zlata na stavbu kláštera (novum monasterium) u krakovského katedrálního kostela (ad ecclesiam sancti Wenzeslai in Cracouia). Poslední záměr měl uvést v život Přemysl II. Velkopolský, který na krátkou dobu převzal do svých rukou Krakovsko. Podle všeho kromě prvního bodu se tyto záměry zřejmě nerealizovaly, SUb V, s , č

219 ještě před skonem Jindřicha IV. Proba, avšak jeho argumenty nejsou vůbec přesvědčivé. 257 Projekt vévody jednoduše pro svou velkou finanční náročnost a současně kvůli změnám politické situace přestal být atraktivní a postupně byl zapomenut. Dočasné uložení Jindřichových kostí v kostele sv. Kříže se protáhlo na několik století. Během druhé světové války byl sarkofág s pozůstatky vévody kvůli vědeckému průzkumu převezen do vratislavského Etnologického ústavu, kde bohužel během obležení města sovětským vojskem shořel Małachowicz, E.: Wrocławski zamek książęcy, s. 90, lokalizuje na základě pozůstatků základového zdiva, ale také vlastních nepodložených interpretací, konvent do míst kolem dnešního kostela sv. Martina (jediné středověké stavby dochované na území středověkého hradu) na Ostrově Tumském s tím, že tento kostel měl být spojen bezprostředně s konventem a také určen pro uložení Jindřichova těla. Výsledky jeho bádání odmítl, podle všeho právem, Grzybkowski, A.: O wrocławskich kaplicach zamkowych. Kwartalnik Architektury i Urbanistyki 39, 1994, s Walter, E.: Das von Herzog Heinrich IV., s

220 ZÁVĚREČNÉ ÚVAHY Uvážíme-li okolnosti, za nichž se Jindřich I. Bradatý ujímal vlády, tj. pochybnosti o její legitimitě a nároky předkládané jeho strýcem Měškem Ratibořským, musíme s mírným překvapením konstatovat, že úspěch politiky slezského vévody nebyl vůbec samozřejmý. Díky četným a nezřídka střídaným spojenectvím s ostatními Piastovci, z nichž se Bradatý snažil pochopitelně získat maximum výhod pro sebe či svého syna, díky kontaktům s vlivnými velmožskými rody v jiných piastovských údělech a nakonec díky úspěšným vojenským tažením (zvláště kvůli obraně Lubuše a jízdy do Prus), těšil se slezský vévoda mezi Piastovci (samozřejmě ne všemi) a velmoži takovému uznání, že když došlo v některém údělu k uprázdnění trůnu, byl Jindřich Bradatý povolán do vlády jako opatrovník nezletilých legitimních nástupců (Opolí, Krakov). V případě Velkopolska se dokonce část místní nobility vzepřela svému dosud žijícímu vládci (Vladislav Odonic) a povolala na trůn právě slezského vévodu. Jindřich Bradatý důsledně využíval všech nabízejících se možností, jak rozšířit a zvětšit vlastní moc a moc své dynastie, avšak není snadné odhalit jasnější kontury jeho politického programu (úvahy o královské koruně jsou velmi mlhavé). Není zcela jasné, co bylo jeho cílem a na jakých právních základech chtěl vybudovat své životní dílo. Ojedinělá zpráva z roku 1210, podle níž se slezský vévoda odvolal na tzv. statuta Křivoústého (nástupnický řád), nemůže zakrýt celkový dojem, podle něhož Jindřich Bradatý respektoval politický a právní kontext určitého údělu a snažil se jej využít ve svůj prospěch. Příkladem budiž Opolsko, které po smrti vévody Kazimíra bylo dlouho osiřelé (vdova Viola a nezletilí synové Měšek a Vladislav). Jindřich Bradatý je nikdy nepřipojil bezprostředně ke svému vévodství, ač by se tato varianta nabízela. 1 Přesto klíčovým momentem, který rozhodoval o úspěchu či neúspěchu politiky Bradatého, byl vztah vévody k polskému episkopátu, resp. vztah biskupů k vévodovi. Pokud se vévoda Jindřich těšil jejich podpoře, pak i drobné neshody s vratislavským biskupem nebyly s to zamezit expanzi moci slezského vévody do ostatních vévodství. Obrat v politice hnězdenského arcibiskupa, jenž se v druhé polovině 30. let 13. století začal obávat hegemonie jediného Piastovce, znamenal víceméně konec velkolepých plánů. Vévoda Bradatý tak předal svému nástupci nejen rozsáhlou doménu složenou z jednotlivých údělů, ale i napjaté vztahy s církevní hierarchií. Jindřichovi II. Pobožnému se i přes nesnadný začátek vlády podařilo utlumit kritiku ze strany biskupů také díky masivní podpoře ze strany papeže, který v novém vládci viděl klíčového člena protištaufské koalice ve střední Evropě. Výtky, že Pobožný prý nedokázal udržet celistvost zděděné monarchie, nemohou obstát ze dvou důvodů. K odpadnutí většiny piastovských údělů od slezských vévodů došlo až po smrti Pobožného na lehnickém bojišti v dubnu Tragická smrt však nebyla tím 216

221 nejdůležitějším katalyzátorem dezintegrace monarchie. Její slabost tkvěla v samotných právních základech, čímž bylo dědické právo každého člena piastovské dynastie na část území a vlády po zemřelém otci. Když tedy piastovští vévodové v Opolsku, Krakovku a Velkopolsku dosáhli dospělosti, nikdo nemohl namítat, že se ujali svých práv. Zlaté pravidlo zaručující všem vévodům tentýž právní nárok měl své nešťastné následky v samotném Slezsku, které se muselo postupně rozdělit mezi čtyři syny Jindřicha II. Pobožného. Ti, ačkoliv byli často mezi sebou v napjatých vztazích, v prosazení svého právního nároku potvrzeného papežem na část velkopolského území byli jednomyslní. Postupně však slezští vévodové přišli i o toto území, avšak nepřestali hledat nové cesty a způsoby, jak se opět dostat na výsluní. Druhorozený syn Pobožného vévoda Jindřich, jenž sídlil ve Vratislavi, opřel svou vládu o korektní vztahy s vratislavským biskupem a intenzivní kontakty s přemyslovským dvorem. Z toho těžil jeho syn, rovněž Jindřich, který po předčasné smrti svého otce roku 1266, pobýval v Praze a převzetí vlády ve Vratislavi bylo umožněno díky souhlasu českého krále, vratislavského biskupa, ostatních piastovských vévodů a místní nobility. Jindřich IV. Probus položil během svého života důraz na ty formy vládnutí, jež dostal do vínku při svém nástupu: klientský (lenní?) vztah k českému králi (po jeho smrti k římskému králi) a připoutání si ostatních slezských vévodů a velmožů lenními vztahy. V jednom bodě se vratislavský vévoda odklonil od svého předchůdce a sice v církevní politice, která byla v příkrém rozporu s představami polských biskupů. Tyto rozpory nejvíce pocítil vratislavský biskup Tomáš II. Jak ve vztahu k církevním hierarchům tak k ostatním piastovským vévodům se Jindřich IV. Probus nechtěl přizpůsobit dosavadní mocenské konstelaci, ale prosadit svou vůli i za cenu velkých hmotných obětí. Zdá se, že tato od doby Jindřicha Bradatého odlišná koncepce vlády, mohla přinést ovoce, kdyby roku 1290 vratislavského a krakovského vévodu nečekaně nezastihla smrt. Rozhodně byl ze svých současníků i předchůdců nejblíže k získání královské koruny, ačkoliv neovládal tak rozsáhlé území jako jeho děd a praděd. Bohužel i na naše znalosti o cílech a plánech Jindřicha IV. Proba musíme vztáhnout tatáž slova, jako v případě vlády Jindřicha Bradatého, ačkoliv máme k dispozici nepoměrně více písemných pramenů. Mezi nimi přední místo zaujímá Polsko-slezská kronika (Kronika Polska), nejstarší slezská kronika o slezských vévodech, která byla napsána v poslední čtvrtině 13. století a donedávna byla považována za dvorskou kroniku, která vznikla z popudu vévody Jindřicha IV. Proba. Analýza textu kroniky sice potvrdila tradiční tezi o anonymním autorovi z cisterciáckého prostředí (patrně lubušský klášter), avšak neprokázala, že dílo vzniklo na zakázku vratislavského dvora. Koncepční zájem o historii slezských vévodů, jehož projevy nalezneme nejen v kronice a letopisech, nýbrž také v díle obsahujícím náhrobky vévodů a v rozsáhlé falzátorské činnosti, se v případě lubušského kláštera, jednoho z nejstarších konventů ve Slezsku, zdá být pochopitelný. Přes silné monarchické akcenty obsažené v 1 Nelze na druhou stranu úplně vyloučit, že to neměl v úmyslu a nestihl jej pouze realizovat. 217

222 Polsko-slezské kronice v ní nelze nalézt byť nepatrné stopy dvorské propagandy, tj. politické ideologie pěstované na dvoře Jindřicha IV. Vratislavského. Klášterní skriptoria byla přitom jediným prostředí, kde mohla vzniknout díla, která by nám zprostředkovala dynastickou tradici slezských vévodů. Jelikož téměř každý vévoda založil svůj klášter, který měl pěstovat památku fundátora, pečovat o spásu jeho duše a být místem jeho posledního odpočinku, pak zákonitě nemohlo dojít k soustředění této činnosti do jednoho duchovního a kulturního centra, jež by kultivovalo obecně rodovou paměť z perspektivy a v zájmu piastovské dynastie. Nejlepší předpoklady pro tuto činnost sice měli lubušští mniši, kteří však minulost slezských vévodů zcela vřadili do souřadnic svého myšlenkového světa, v němž Boleslav Holý byl potupen, protože škodil klášternímu majetku, naopak Jindřich Bradatý byl vyzdvižen za to, že nosil mnišský šat a v poslední fázi života se spolu s manželkou zavázal k cudnosti. Z předložené historické analýzy by mohlo vyplývat, že převažující negativa ukazují na celkový neúspěch politiky slezských Jindřichů. Tento dojem je však pouze zdánlivý, neboť pokud přesně nevíme, co bylo cílem jejich politiky, nemůžeme ve skutečnosti hodnotit míru úspěchu či neúspěchu. Otázka, jakým způsobem zkoumat politiku středověkých panovníků, tak zůstává stále otevřená. Doufám, že na různé možnosti, ale i omezení bádání v této oblasti poukázala a skromným dílem přispěla i tato disertační práce. 218

223 Česko-polská konkordance místních jmen Clarus Fons Bolkov Břeh Čersk Frankenberg Hlohov Jindřichov Kámen Kamenec Křešov Lehnice Lešnice Lubuš Lubuš Naumburk nad Bobrem Naumburk nad Kvisou Němčí Nisa Elbing Olešnice Opolí Ostrov Tumský Písek Ratiboř Reichenbach Rokytnice Cieplice Śląski-Zdrój Bolków Brzeg Czersk Przyłęk Głogów Henryków Kamień Kamieniec Krzeszów Legnica Leśnica Lubiąż (klášter) Lubusz (biskupství) Nowogród Bobrzański Nowogrodziec Niemcza Nysa Ołbin Oleśnica Opole Ostrów Tumski Na Piasku Racibórz Dzierżoniów Rokitnica 219

224 Skála Stinava Středa Ševěř Ślęzi Třebnice Złotoryje Skała Ścinawa Środa Śląska Siewierz Ślęża Trzebnica Złotoryja 220

225 Přílohy Obr. 1. Monarchie slezských Jindřichů ( ) [převzato z Wikipedie, , 221

226 Obr. 2. Pečeť Přemysla II. Velkopolského s korunovanou slezskou orlicí 222

227 Obr. 3. Jindřich IV. Probus jako účastnik rytířského turnaje v Codexu Manesse, Zürich, ca bis ca. 1340, převzato z Universitätsbibliothek Heidelberg, Cod. Pal. germ. 848, f. 11v [http://digi.ub.uni-heidelberg.de/diglit/cpg848/0018] 223

228 Obr. 4. Začátek Polsko-slezské kroniky v jediném dochovaném rukopisu z roku 1358 [Biblioteka Uniwersytetu Wrocławskiego, Oddział rękopisów, Dawna Biblioteka Miejska, sig. R 204, f. 1r] 224

229 Obr. 5. Dispozice lehnického hrad v 1. pol. 13. stol a plán I.-III. poschodí palatium [převzato z Chorowska, M.: Rezydencje średniowieczne, s. 56] 225

230 Obr. 6. Vratislav odkryté relikty vévodského hradu na Ostrově Tumskim [převzato z Chorowska, M.: Rezydencje średniowieczne, s. 46] 226

231 Obr. 7. Vratislav odkryté relikty vévodského hradu na Ostrově Tumskim, detailní pohled [převzato z Chorowska, M.: Rezydencje średniowieczne, s. 60] 227

232 228 Obr. 8. Lubušský klášter, mědiryt z 18. století [převzato z Wikipedie, ,

Univerzita Karlova. Filozofická fakulta

Univerzita Karlova. Filozofická fakulta Univerzita Karlova Filozofická fakulta Ústav českých dějin Diplomová práce Tomáš Velička Boj o Vratislavsko 1290-1341 Struggle for Duchy of Wroclaw between 1290-1341 Praha 2010 Vedoucí práce: Prof. PhDr.

Více

vědecké zaměření: dějiny vrcholného středověku ve střední Evropě 12. 13. století, česko-polské vztahy, filozofie dějin, středověké narativní prameny

vědecké zaměření: dějiny vrcholného středověku ve střední Evropě 12. 13. století, česko-polské vztahy, filozofie dějin, středověké narativní prameny Mgr. Robert Antonín, Ph.D. vědecké zaměření: dějiny vrcholného středověku ve střední Evropě 12. 13. století, česko-polské vztahy, filozofie dějin, středověké narativní prameny VZDĚLÁNÍ: 1996 2002 studium

Více

2002 2008 doktorské studium na Historickém ústavu FF MU v Brně. Disertační práce: Zahraniční politika krále Václava II. v letech 1283 1300

2002 2008 doktorské studium na Historickém ústavu FF MU v Brně. Disertační práce: Zahraniční politika krále Václava II. v letech 1283 1300 Mgr. Robert Antonín, Ph.D. vědecké zaměření: dějiny vrcholného středověku ve střední Evropě 12. 13. století, česko-polské vztahy, filozofie dějin, středověké narativní prameny VZDĚLÁNÍ: 1996 2002 studium

Více

1977 K. Fischerová, Výtvarné předpoklady české gotiky. (Příspěvek k architektuře 14. století.) Umění 25, 1977, č. 1, s. 24-34.

1977 K. Fischerová, Výtvarné předpoklady české gotiky. (Příspěvek k architektuře 14. století.) Umění 25, 1977, č. 1, s. 24-34. Klára Benešovská Bibliografie 1977-1993 1977 K. Fischerová, Výtvarné předpoklady české gotiky. (Příspěvek k architektuře 14. století.) Umění 25, 1977, č. 1, s. 24-34. 1978 K. Benešovská H. Soukupová, Katalog

Více

Exilová léta Přemysla Otakara I.

Exilová léta Přemysla Otakara I. Exilová léta Přemysla Otakara I. Přemysl Otakar I. je významnou postavou našich dějin a jedním z nejvýznamnějších českých králů. Proto možná trochu zarazí, jak málo víme o letech, kdy se neúčastnil vlády,

Více

ZÁVĚREČNÁ ODBORNÁ KONFERENCE projektu Památková péče. Král, který létal

ZÁVĚREČNÁ ODBORNÁ KONFERENCE projektu Památková péče. Král, který létal ZÁVĚREČNÁ ODBORNÁ KONFERENCE projektu Památková péče Král, který létal Moravsko-slezské pomezí v kontextu středoevropského prostoru doby Jana Lucemburského Památková péče (inovace studijních programů)

Více

Doc. PhDr. Marie Gawrecká, CSc.

Doc. PhDr. Marie Gawrecká, CSc. Doc. PhDr. Marie Gawrecká, CSc. Vědecké zaměření: novodobé české a středoevropské dějiny e-mail: marie.gawrecká@fpf.slu.cz telefon: 553/684470 Pracoviště: Slezská univerzita Opava, Filozoficko-přírodovědecká

Více

V H I S T O R I I Z E M Í K O R U N Y Č E S K É. 2 4. 2 6. l i s t o p a d u 2 0 1 0

V H I S T O R I I Z E M Í K O R U N Y Č E S K É. 2 4. 2 6. l i s t o p a d u 2 0 1 0 K N Í Ž E C Í R O D L I E C H T E N S T E I N Ů V H I S T O R I I Z E M Í K O R U N Y Č E S K É 2 4. 2 6. l i s t o p a d u 2 0 1 0 A r c i d i e c é z n í m u z e u m O l o m o u c Mezinárodní vědeckou

Více

Vědecké zaměření: Dějiny vrcholného a pozdního středověku českých korunních zemí; kulturní a politické dějiny.

Vědecké zaměření: Dějiny vrcholného a pozdního středověku českých korunních zemí; kulturní a politické dějiny. Doc. Mgr. Martin Čapský, Ph.D. vedoucí Oddělení historie ÚHV FPF SU v Opavě Vědecké zaměření: Dějiny vrcholného a pozdního středověku českých korunních zemí; kulturní a politické dějiny. E-mail: martin.capsky@fpf.slu.cz

Více

PRAGMATICKÉ PÍSEMNOSTI V KONTEXTU PRÁVNÍM A SPRÁVNÍM. Katedra pomocných věd historických a archivního studia Filosofické fakulty Univerzity Karlovy

PRAGMATICKÉ PÍSEMNOSTI V KONTEXTU PRÁVNÍM A SPRÁVNÍM. Katedra pomocných věd historických a archivního studia Filosofické fakulty Univerzity Karlovy Katedra pomocných věd historických a archivního studia Filosofické fakulty Univerzity Karlovy ve spolupráci s Národním archivem a Archivem hlavního města Prahy Vás zvou na vědecké zasedání PRAGMATICKÉ

Více

Bohemi, infestissimi Polonorum inimici? Literární emoce a politické reality od Galla Anonyma po Jindřicha z Isernie

Bohemi, infestissimi Polonorum inimici? Literární emoce a politické reality od Galla Anonyma po Jindřicha z Isernie Bohemi, infestissimi Polonorum inimici? Literární emoce a politické reality od Galla Anonyma po Jindřicha z Isernie Vaníček Vratislav Jací vlastně byli Čechové a Poláci v minulosti sousedé? Jaká je výpovědní

Více

Wstęp (Józef Dobosz, Jerzy Wyrozumski)... 9

Wstęp (Józef Dobosz, Jerzy Wyrozumski)... 9 SPIS TREŚCI Wstęp (Józef Dobosz, Jerzy Wyrozumski)... 9 I. Artykuły i rozprawy Dariusz Adamczyk Czy bez Mahometa nie byłoby Mieszka i Bolesława I? Arabski system handlowy a ekonomia polityczna społeczeństw

Více

Marta Kadlecová. Monografie

Marta Kadlecová. Monografie Marta Kadlecová Monografie Kadlecová, M. (členka aut. kol.): Antologie české právní vědy. Praha, Univerzita Karlova 1993, 302 s. (ISBN 80-7066-697-8) Kadlecová, M.: České a moravské zemské právo procesní

Více

Bouček, Jaroslav, 1952- ČČHiždiáda Jana Slavíka /Jaroslav Bouček. Zpravodaj Historického klubu 14, č. 1 2003, s. 62-65

Bouček, Jaroslav, 1952- ČČHiždiáda Jana Slavíka /Jaroslav Bouček. Zpravodaj Historického klubu 14, č. 1 2003, s. 62-65 Český (Čekoslovenský) časopis historický - dějiny Bouček, Jaroslav, 1952- ČČHiždiáda Jana Slavíka /Jaroslav Bouček. Zpravodaj Historického klubu 14, č. 1 2003, s. 62-65 Bouček, Jaroslav, 1952- Jan Slavík

Více

Pomocné vědy historické v současné historiografii a archivnictví

Pomocné vědy historické v současné historiografii a archivnictví Katedra pomocných věd historických a archivního studia Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a Národní archiv ve spolupráci s Archivem hlavního města Prahy si kladou za čest pozvat zájemce na mezinárodní

Více

VY_12_INOVACE_88. Pro žáky 7. ročníku ZŠ Člověk a společnost Dějepis Křesťanství a středověká Evropa

VY_12_INOVACE_88. Pro žáky 7. ročníku ZŠ Člověk a společnost Dějepis Křesťanství a středověká Evropa VY_12_INOVACE_88 Pro žáky 7. ročníku ZŠ Člověk a společnost Dějepis Křesťanství a středověká Evropa Leden 2012 Mgr. Regina Kokešová Slouží k prezentaci nového učiva Doplnění informací v učebnici z jiných

Více

Śląsk ziemia Korony czeskiej Historia i kultura 1300 1740

Śląsk ziemia Korony czeskiej Historia i kultura 1300 1740 Galeria Narodowa w Pradze Śląsk ziemia Korony czeskiej Historia i kultura 1300 1740 Program międzynarodowej konferencji naukowej Praga 03 05.04.2007 r. Galeria Narodowa w Pradze Zbiory starej sztuki Klasztor

Více

Katedra společenských věd PdF UP v Olomouci

Katedra společenských věd PdF UP v Olomouci PAVEL KOPEČEK, PhDr., Bc., Ph.D. Pracovní zařazení: Vědecké (odborné) zaměření: odborný asistent české dějiny 20. století, regionální dějiny Adresa pracoviště: Katedra společenských věd PdF UP, Žižkovo

Více

Les fuentes hispánicas y americanas en el archivo de Žitenice Bohemia. In: Ibero-Americana Pragensia. Roč. 13, 1979, č. 201-206.

Les fuentes hispánicas y americanas en el archivo de Žitenice Bohemia. In: Ibero-Americana Pragensia. Roč. 13, 1979, č. 201-206. BIBLIOGRAFIE PRACÍ EDUARDA MIKUŠKA Sestavila Kristina Rexová Důl Mír, nositel Řádu práce, v minulosti a dnes (spoluautor). Břežánky (Doly Klementa Gottwalda n.p.) 1973. Ideové pojetí vztahu českého státu

Více

Výukový materiál zpracovaný v rámci projektu

Výukový materiál zpracovaný v rámci projektu Výukový materiál zpracovaný v rámci projektu ZELENÁ DO BUDOUCNOSTI Operační program: OP vzdělávání pro konkurenceschopnost Výzva: 1.4 Zlepšení podmínek pro vzdělávání na základních školách Klíčová aktivita:

Více

Přírůstky knihovny ÚDUK-AUK za srpen 2014

Přírůstky knihovny ÚDUK-AUK za srpen 2014 Přírůstky knihovny ÚDUK-AUK za srpen 2014 U n i v e r s i t i k a : Gajda, Josef Klinika číslo 1 : neurochirurgická klinika 1. lékařské fakulty UK a IPVZ, Ústřední vojenské nemocnice Praha / [napsal a

Více

Strategie vlády v boji s korupcí na období let 2013 a 2014

Strategie vlády v boji s korupcí na období let 2013 a 2014 Strategie vlády v boji s korupcí na období let 2013 a 2014 úkol č. 2.2.4. Zveřejňování poradců a poradních orgánů Poradní orgány Název orgánu Člen orgánu Předmět činnosti Odměna Rada muzea Předseda: Prof.

Více

Drška, Václav: Encyklopedie osobností Evropy od starověku do současnosti. Praha, Nakladatelský dům OP s.

Drška, Václav: Encyklopedie osobností Evropy od starověku do současnosti. Praha, Nakladatelský dům OP s. Encyklopedie: Riegrův slovník naučný, I-XI, Praha 1860-1874. Ottův slovník naučný, I-XXVII, Praha 1988-1909. Ottův slovník naučný nové doby, I-VI, Praha 1930-1943. Masarykův slovník naučný, I-VII, Praha

Více

Přírůstky knihovny ÚDUK-AUK za září 2015

Přírůstky knihovny ÚDUK-AUK za září 2015 Přírůstky knihovny ÚDUK-AUK za září 2015 U n i v e r s i t i k a : Diehl, Wilhelm Suchbuch für die Giessener Universitätsmatrikel nebst Ergänzungen dazu von 1605 bis 1624 / von Wilhelm Diehl Darmstadt,

Více

Zlatá bula sicilská, 1212. 800 let mezi realitou a mýty Tisková zpráva

Zlatá bula sicilská, 1212. 800 let mezi realitou a mýty Tisková zpráva Zlatá bula sicilská, 1212. 800 let mezi realitou a mýty Tisková zpráva Dne 26. září 2012 tomu bude přesně 800 let, kdy designovaný císař Fridrich II. potvrdil v Basileji českému králi Přemyslu Otakarovi

Více

Král a kníže Přemysl Otakar II. a Jindřich IV. Probus

Král a kníže Přemysl Otakar II. a Jindřich IV. Probus SBORNÍK PRACÍ FILOZOFICKÉ FAKULTY BRNĚNSKÉ UNIVERZITY STUDIA MINORA FACULTATIS PHILOSOPHICAE UNIVERSITATIS BRUNENSIS C 52, 2005 Přemysl Bar Král a kníže Přemysl Otakar II. a Jindřich IV. Probus Někdy na

Více

Jiří Cvetler (1902 1991)

Jiří Cvetler (1902 1991) Jiří Cvetler (1902 1991) Monografie Cvetler, J.: Danei on a zápůjčka v právu ptolemajského Egypta (příspěvek k antické obligaci, hlavně na základě papyrů). Praha, Universita Karlova 1934. 172 s. Cvetler,

Více

Martin Čapský Polská medievistika na české (moravské a slezské) půdě uplynulého desetiletí. Historia Slavorum Occidentis 1(1), 77-84

Martin Čapský Polská medievistika na české (moravské a slezské) půdě uplynulého desetiletí. Historia Slavorum Occidentis 1(1), 77-84 Martin Čapský Polská medievistika na české (moravské a slezské) půdě uplynulého desetiletí Historia Slavorum Occidentis 1(1), 77-84 2011 Martin Čapský POLSKÁ MEDIEVISTIKA NA ČESKÉ (MORAVSKÉ A SLEZSKÉ)

Více

Doc. PhDr. Marie Gawrecká, CSc. Vzdělání Vědecko-organizační funkce

Doc. PhDr. Marie Gawrecká, CSc. Vzdělání Vědecko-organizační funkce Doc. PhDr. Marie Gawrecká, CSc. Vědecké zaměření: novodobé české a středoevropské dějiny e-mail: marie.gawrecká@fpf.slu.cz telefon: 553/684470 Pracoviště: Slezská univerzita Opava, Filozoficko-přírodovědecká

Více

Obsah: Praha město v proměnách času

Obsah: Praha město v proměnách času Obsah: Tabula gratulatoria...11 Ediční poznámka...15 Václav Ledvinka (úvodní slovo) Historik nakažený historií...17 Ein mit der Geschichte infizierter Historiker...23 Praha město v proměnách času Macht

Více

Jaromír Tauchen. Monografie

Jaromír Tauchen. Monografie Jaromír Tauchen Monografie Tauchen, J. (člen autor. kol.): Meziválečné Československo a Evropa. Ostrava, KEY Publishing 2008. 100 s. (ISBN 978-80-87071-98-4) Tauchen, J. Schelle, K. Veselá, R. Vojáček,

Více

I. Artykuły i rozprawy

I. Artykuły i rozprawy SPIS TREŚCI I. Artykuły i rozprawy Marcin Danielewski The realm of Mieszko I. Contribution to the study on fortified settlements... 11 Vratislav Vaníček Sacrum dynastie Přemyslovců na počátku středověku

Více

Jaroslav Pošvář (1900 1984)

Jaroslav Pošvář (1900 1984) Jaroslav Pošvář (1900 1984) Jaroslav Pošvář, další z právních historiků z vůle osudu, patřil spolu s Jiřím Cvetlerem a Hynkem Bulínem k těm málo profesorům brněnské právnické fakulty, kteří na ní působili

Více

Seznam periodik Knihovna Pražské konzervatoře

Seznam periodik Knihovna Pražské konzervatoře Seznam periodik Knihovna Pražské konzervatoře Název periodika Signatura Ročník Rok Uložení Acta musicologica 2 P 19 Vol. 4 1932 1935 Per. 13 Vol. 7 Allgemeine Musik 2 P 70 XXIX 1902 Per. 17 Zeitung XXXIII

Více

First published: Český časopis historický, 2014, 1

First published: Český časopis historický, 2014, 1 Zitierhinweis Baštová, Petra: Rezension über: Jir í Pesěk / Lucie Filipová, Věda a politika. Německé společenskovědní ústavy v zahraničí (1880-2010), Praha: Karlova Univ. Nakl. Karolinum, 2013, in: Český

Více

R e š e r š e. Vypracovala: Krajská vědecká knihovna Rumjancevova 1362/1 460 53 Liberec. tel. +420-48-24 12 111 fax +420-48-24 12 222

R e š e r š e. Vypracovala: Krajská vědecká knihovna Rumjancevova 1362/1 460 53 Liberec. tel. +420-48-24 12 111 fax +420-48-24 12 222 R e š e r š e (Dokumentografická výběrová jednorázová rešerše) Historie českého státu v 10.-11. století. Vypracovala: Krajská vědecká knihovna Rumjancevova 1362/1 460 53 Liberec tel. +420-48-24 12 111

Více

Úvodem k pátému svazku ediční řady Nobilitas in historia moderna

Úvodem k pátému svazku ediční řady Nobilitas in historia moderna 9 Úvodem k pátému svazku ediční řady Nobilitas in historia moderna Obdobně jako u prvního a druhého svazku ediční řady Nobilitas in historia moderna se základem této publikace staly upravené texty referátů,

Více

SOkA Karviná Sbírka zákonů a nařízení 02.04.2007 Název Časový rozsah Poznámka. Ev.jedn. Amtliche Nachrichten des k. k. Ministeriums des Innen

SOkA Karviná Sbírka zákonů a nařízení 02.04.2007 Název Časový rozsah Poznámka. Ev.jedn. Amtliche Nachrichten des k. k. Ministeriums des Innen Název Časový rozsah Poznámka Ev.jedn. Amtliche Nachrichten des k. k. Ministeriums des Innen Amtliche Nachrichten des k. k. Ministeriums des Innen Amtliche Nachrichten des k. k. Ministeriums des Innen Amtliche

Více

Mezinárodní vědecká konference. Proměny polonistiky. Tradice a výzvy polonistických studií. Praha 6. 7. 11. 2013

Mezinárodní vědecká konference. Proměny polonistiky. Tradice a výzvy polonistických studií. Praha 6. 7. 11. 2013 Mezinárodní vědecká konference Proměny polonistiky. Tradice a výzvy polonistických studií Praha 6. 7. 11. 2013 Konference se koná pod záštitou: J. E. Grażyny Bernatowicz, velvyslankyně Polské republiky

Více

ANDREAS GROLL (1812 1872) NEZNÁMÝ FOTOGRAF Galerie hlavního města Prahy

ANDREAS GROLL (1812 1872) NEZNÁMÝ FOTOGRAF Galerie hlavního města Prahy ANDREAS GROLL (1812 1872) NEZNÁMÝ FOTOGRAF Galerie hlavního města Prahy Dům fotografie, Revoluční 1006/5, Praha 1 16. 2. 8. 5. 2016 út ne 10.00 18.00, čt 10.00 20.00 Kurátorky: Petra Trnková, Monika Faber

Více

SEZNAM RECENZOVANÝCH NEIMPAKTOVANÝCH PERIODIK VYDÁVANÝCH V ČR ZAMĚŘENÝCH NA OBOR DĚJINY

SEZNAM RECENZOVANÝCH NEIMPAKTOVANÝCH PERIODIK VYDÁVANÝCH V ČR ZAMĚŘENÝCH NA OBOR DĚJINY ZAMĚŘENÝCH NA DĚJINY 1 1802-0364 Acta Filozofické fakulty Západočeské univerzity v Plzni. Západočeská univerzita v Plzni AA 2 1803-411X Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis. Slezská univerzita

Více

Mgr. Martin Pelc, Ph.D. osobní stránka

Mgr. Martin Pelc, Ph.D. osobní stránka Mgr. Martin Pelc, Ph.D. osobní stránka - stav k 26. 6. 2011 Mgr. Martin Pelc, Ph.D. tajemník Ústavu historických věd Vědecké zaměření: novodobé dějiny E-mail: martin.pelc@fpf.slu.cz Telefon: +420 553 684

Více

Polský královský titul Vratislava II. (tradice, kontinuita a inovace v 11. století) 1

Polský královský titul Vratislava II. (tradice, kontinuita a inovace v 11. století) 1 Vratislav Vaníček Polský královský titul Vratislava II. (tradice, kontinuita a inovace v 11. století) 1 Titul rex Poloniae se objevuje v roce 1085 celkem jako čtvrtý v pořadí u Vratislava II., který získal

Více

Berlin Sehenswürdigkeiten 2

Berlin Sehenswürdigkeiten 2 Obchodní akademie Tomáše Bati a Vyšší odborná škola ekonomická Zlín Modernizace výuky prostřednictvím ICT registrační číslo CZ.1.07/1.5.00/34.0505 Berlin Sehenswürdigkeiten 2 VY_32_INOVACE_CJX.1.05 3.

Více

Dušan Foltýn Mgr. Dušan Foltýn, nar Yangoun-Myanmar

Dušan Foltýn  Mgr. Dušan Foltýn, nar Yangoun-Myanmar Dušan Foltýn http://pages.pedf.cuni.cz/kddd/ Osobní údaje: Mgr. Dušan Foltýn, nar. 26. 12. 1966 Yangoun-Myanmar Zaměstnavatel: Filosofický ústav AV ČR, v. v. i. Centrum medievistických studií AV ČR a UK

Více

ČESKOSLOVENSKÉ PRÁVO A PRAVNI VEDA V MEZIVÁLEČNÉM OBDOBÍ ( ) * A JEJICH MÍSTO VE STŘEDNÍ EVROPĚ. svazek 1

ČESKOSLOVENSKÉ PRÁVO A PRAVNI VEDA V MEZIVÁLEČNÉM OBDOBÍ ( ) * A JEJICH MÍSTO VE STŘEDNÍ EVROPĚ. svazek 1 ČESKOSLOVENSKÉ PRÁVO A PRAVNI VEDA V MEZIVÁLEČNÉM OBDOBÍ (1918-1938) * A JEJICH MÍSTO VE STŘEDNÍ EVROPĚ svazek 1 Univerzita Karlova v Praze Nakladatelství Karolinum 2010 svazek 1 KAREL MALÝ Statě Slovo

Více

PŘÍLOHY SEZNAM PŘÍLOH

PŘÍLOHY SEZNAM PŘÍLOH SEZNAM PŘÍLOH 1. Rajhradský klášter 1 2. Probošti rajhradského kláštera. 2 3. Opati břevnovsko - broumovského kláštera. 3 4. Falzum knížete Břetislava z 18. října 1045 (rajhradský exemplář). 4 5. Falzum

Více

ACTA HISTORICA UNIVERSITATIS SILESIANAE OPAVIENSIS 5/2012

ACTA HISTORICA UNIVERSITATIS SILESIANAE OPAVIENSIS 5/2012 ACTA HISTORICA UNIVERSITATIS SILESIANAE OPAVIENSIS 5/2012 Toto číslo bylo financováno z projektu: Historizace střední Evropy jako téma pro rozvoj lidského potenciálu v oblasti výzkumu, inovací, vzdělávání

Více

L I T E R A T U R A 156

L I T E R A T U R A 156 LITERATURA Die Klassiker des wissenschaftlichen Kommunismus zur deutschen Arbeiterbewegung (von den Anfängen der Arbeiterbewegung bis 1945). Herausgegeben von Prof. dr. Ernst Engelberg. Berlin 1953. Marx

Více

Prameny a literatura. Prameny:

Prameny a literatura. Prameny: Prameny a literatura Prameny: Horácké listy. 1909, roč. I., č. 5. Horácké listy. 1909, roč. I., č. 8. Horácké listy. 1910, roč. II., č. 52. Horácké listy. 1911, roč. III., č. 14. Horácké listy. 1911, roč.

Více

5. a 6. 11. 2014, TOULCŮV DVŮR, Praha 10 Hostivař. Organizátoři/Organizatorzy

5. a 6. 11. 2014, TOULCŮV DVŮR, Praha 10 Hostivař. Organizátoři/Organizatorzy PROGRAM KONFERENCE LIDÉ A MĚSTA VE VELKÝCH VÁLKÁCH. POHLED ETNOLOGA (ANTROPOLOGA)/SPOŁECZEŃSTWO MIASTA W KONTEKŚCIE I I II WOJNY ŚWIATOWEJ. SPOJRZENIE ANTROPOLOGA/PEOPLE AND CITIES IN MAJOR WARS. AN ETHNOLOGIST

Více

Prameny: Beda Ctihodný, Církevní dějiny národa Anglů, Praha Cronica domus Sarensis, Brno 1964.

Prameny: Beda Ctihodný, Církevní dějiny národa Anglů, Praha Cronica domus Sarensis, Brno 1964. Prameny: Beda Ctihodný, Církevní dějiny národa Anglů, Praha 2008. Cronica domus Sarensis, Brno 1964. Cronica domus Sarensis, Maior et Minor, Třebíč 2003. Čtení ze starých kronik legend, Praha 1974. Dětmar

Více

Digitální učební materiály www.skolalipa.cz. III/ 2- Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT. VY_32_INOVACE_860_Zemepisna_jmena_PL

Digitální učební materiály www.skolalipa.cz. III/ 2- Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT. VY_32_INOVACE_860_Zemepisna_jmena_PL Název školy Číslo projektu Název projektu STŘEDNÍ ODBORNÁ ŠKOLA a STŘEDNÍ ODBORNÉ UČILIŠTĚ, Česká Lípa, 28. října 2707, příspěvková organizace CZ.1.07/1.5.00/34.0880 Digitální učební materiály www.skolalipa.cz

Více

2581/21/7.1.4/2010 PROJEKTU: Test pro žáky 4. ročníku Přemyslovci. Zdroj textu: vlastní

2581/21/7.1.4/2010 PROJEKTU: Test pro žáky 4. ročníku Přemyslovci. Zdroj textu: vlastní NÁZEV ŠKOLY: Základní škola a Mateřská škola Jakubčovice nad Odrou okres Nový Jičín, příspěvková organizace AUTOR: Mgr. Martina Pajurková NÁZEV: VY_12_INOVACE_1.2.07.4._VL TÉMA: Vlastivěda, dějiny- Přemyslovci,

Více

Sächsisch-böhmische Beziehungen im 16. Jahrhundert (Sasko-české vztahy v 16. Století)

Sächsisch-böhmische Beziehungen im 16. Jahrhundert (Sasko-české vztahy v 16. Století) Das 6. Agricola-Gespräch hatte den Charakter einer Wissenschaftlichen Konferenz und wurde vom Agricola-Forschungzentrum Chemnitz, der Sächsischen Landesstelle für Volkskultur Schneeberg und dem Karlovarské

Více

Katedra společenských věd PdF UP v Olomouci

Katedra společenských věd PdF UP v Olomouci DAVID HAMPL, Mgr., Ph.D. Pracovní zařazení: Vědecké (odborné) zaměření: odborný asistent Politologie, mezinárodní vztahy Adresa pracoviště: Katedra společenských věd PdF UP, Žižkovo nám. 5, 771 40, Olomouc

Více

Slezsko země Koruny české Historie a kultura 1300 1740

Slezsko země Koruny české Historie a kultura 1300 1740 Národní galerie v Praze Slezsko země Koruny české Historie a kultura 1300 1740 Program mezinárodní vědecké konference Praha 3. 5. IV. 2007 Národní galerie v Praze Sbírka starého umění Klášter sv. Anežky

Více

Přemyslovci, Lucemburkové, Jagellonci, Habsburkové

Přemyslovci, Lucemburkové, Jagellonci, Habsburkové VY_32_INOVACE_DUM.D.20 Mateřská škola a Základní škola při dětské léčebně, Křetín 12 Autor: Mgr. Miroslav Páteček Vytvořeno: listopad 2012 Člověk a společnost Klíčová slova: Třída: Obrázky: Anotace: Přemyslovci,

Více

AOB16HSD X16HSD X16HT3. Marcela Efmertová ČVUT FEL K 13116 efmertov@fel.cvut.cz

AOB16HSD X16HSD X16HT3. Marcela Efmertová ČVUT FEL K 13116 efmertov@fel.cvut.cz AOB16HSD X16HSD X16HT3 Marcela Efmertová ČVUT FEL K 13116 efmertov@fel.cvut.cz Témata přednášek a seminářů 1. Úvod do studia hospodářské historie a historie techniky s historickou topografie technických

Více

XVI. ročník. Obnova demokracie v Československu a výchova k aktivnímu demokratickému občanství. Olomouc 16. 20. srpna 2009 P R O G R A M

XVI. ročník. Obnova demokracie v Československu a výchova k aktivnímu demokratickému občanství. Olomouc 16. 20. srpna 2009 P R O G R A M LETNÍ ŠKOLA VÝCHOVY K OBČANSTVÍ A EVROPANSTVÍ XVI. ročník Obnova demokracie v Československu a výchova k aktivnímu demokratickému občanství Olomouc 16. 20. srpna 2009 P R O G R A M 16. 8. 2009 neděle 09:00

Více

Friedrich Kuhlau (1786-1832).

Friedrich Kuhlau (1786-1832). R e š e r š e (Bibliografická jednorázová rešerše) Friedrich Kuhlau (1786-1832). Vypracovala: Krajská vědecká knihovna Rumjancevova 1362/1 460 53 Liberec tel. +420-482 412 111 fax +420-482 412 122 www.kvkli.cz

Více

Grantové projekty a výzkumné záměry pedagogů Katedry dějin umění FF UP

Grantové projekty a výzkumné záměry pedagogů Katedry dějin umění FF UP Grantové projekty a výzkumné záměry pedagogů Katedry dějin umění FF UP PhDr. Josef Bláha Předvelkomoravské mocenské centrum v Olomouci projekt číslo: 404/07/0368 doba trvání: 2007 2010 pozice:hlavní řešitel

Více

Mezinárodní knihovnická konference KNIHA VE 21. STOLETÍ

Mezinárodní knihovnická konference KNIHA VE 21. STOLETÍ Mezinárodní knihovnická konference KNIHA VE 21. STOLETÍ Téma: Redefinování role knihoven ve 21. století Leitmotivem konference jsou dvě otázky směřující ke knihovnám: Ostrovy v moři informací? Oázy v neklidné

Více

Program. Středa 24. 4. 2013. Seminář Češi a Němci na Vysočině / Seminar Tschechen und Deutsche in Vysočina. 24. 26. dubna 2013 Havlíčkův Brod

Program. Středa 24. 4. 2013. Seminář Češi a Němci na Vysočině / Seminar Tschechen und Deutsche in Vysočina. 24. 26. dubna 2013 Havlíčkův Brod Seminář Češi a Němci na Vysočině / Seminar Tschechen und Deutsche in Vysočina Středa 24. 4. 2013 24. 26. dubna 2013 Havlíčkův Brod Program 09:00 10:30 Příjezd a registrace účastníků 10:30 10:50 Přivítání

Více

Podíl studentů na výzkumu dějin českého pravopisu; pořádání konferencí v rámci projektu

Podíl studentů na výzkumu dějin českého pravopisu; pořádání konferencí v rámci projektu Podíl studentů na výzkumu dějin českého pravopisu; pořádání konferencí v rámci projektu Pavel Kosek Týden vědy Ústav českého jazyka (18.11. 2009 10.00 13.00 hod.) Výzkum dějin českého pravopisu Jeden z

Více

JAK PSÁT DĚJINY VELKÝCH MĚST?

JAK PSÁT DĚJINY VELKÝCH MĚST? Statutární město Brno Archiv města Brna Katedra historie Filozofické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem Historický ústav Akademie věd ČR, v.v.i. Historický ústav Filozofické fakulty Masarykovy

Více

CZ.1.07/1.5.00/34.0301

CZ.1.07/1.5.00/34.0301 Obchodní akademie a Jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky Písek Pracovní list DUMu v rámci projektu Evropské peníze pro Obchodní akademii Písek", reg. č. CZ.1.07/1.5.00/34.0301 Číslo a název

Více

*obr. 2+ C. F. Sambach, Oslava Nanebevzetí Panny Marie, , Sloup, farní kostel Panny Marie Bolestné.

*obr. 2+ C. F. Sambach, Oslava Nanebevzetí Panny Marie, , Sloup, farní kostel Panny Marie Bolestné. *obr. 1+ C. F. Sambach, Sv. Karel Boromejský utěšuje nemocné morem, kolem 1746, Brno, Moravská Galerie. Reprofoto: Petr Arijčuk, Ke zprávám Jana Petra Cerroniho o obrazech Caspara Franze Sambacha v Českém

Více

DOKTORSKÉ STUDIUM: OBOR HUNGARISTIKA

DOKTORSKÉ STUDIUM: OBOR HUNGARISTIKA DOKTORSKÉ STUDIUM: OBOR HUNGARISTIKA http://wwwdata.muni.cz/study/branch.asp?subjekt=arts&program=85&typ=d&forma=p&obor=7310v063 STUDIJNÍ PROGRAM P7310 FILOLOGIE HUNGARISTIKA A UGROFINISTIKA (7310V063)

Více

Významná domácí a mezinárodní ocenění pracovníků Historického ústavu AV ČR od roku 2007 (HÚ AV ČR veřejnou výzkumnou institucí)

Významná domácí a mezinárodní ocenění pracovníků Historického ústavu AV ČR od roku 2007 (HÚ AV ČR veřejnou výzkumnou institucí) Významná domácí a mezinárodní ocenění pracovníků Historického ústavu AV ČR od roku 2007 (HÚ AV ČR veřejnou výzkumnou institucí) 2007 prof. PhDr. Eva Semotanová, DrSc. PhDr. Kateřina Valentová, PhD. Blanický

Více

Hynek Bulín ( )

Hynek Bulín ( ) Hynek Bulín (1908 1996) Monografie Bulín, H.: Datio in solutum. Brno, Masarykova univerzita 1930 Bulín, H.: Právní teorie a praxe. Praha Brno, Orbis 1932 Bulín, H.: Dovolání podle práva československého,

Více

Olomouc, Pedagogická fakulta UP, Žižkovo nám května 2010

Olomouc, Pedagogická fakulta UP, Žižkovo nám května 2010 Univerzita Palackého v Olomouci Pedagogická fakulta Katedra společenských věd pořádá ve spolupráci s Archivem UP v Olomouci mezinárodní vědeckou konferenci Dvacet let od prvních svobodných voleb po obnovení

Více

Publikace je určena pro získání základních informací o postupném vývoji integračních a unifikačních snah v Evropě od nejstarších dob do současnosti.

Publikace je určena pro získání základních informací o postupném vývoji integračních a unifikačních snah v Evropě od nejstarších dob do současnosti. 1 Bratislava 2011 2 Publikace je určena pro získání základních informací o postupném vývoji integračních a unifikačních snah v Evropě od nejstarších dob do současnosti. Autoři: Doc. JUDr. Karel Schelle,

Více

Schéma organizační struktury Slovanského ústavu AV ČR

Schéma organizační struktury Slovanského ústavu AV ČR Výroční zpráva Slovanského ústavu AV ČR za rok 2005 Slovanský ústav AV ČR (dále jen SLU) Adresa: Valentinská 1 110 00 Praha 1 IČ: 68378017 Telefon: +420 224 800 251 Fax: +420 224 800 252 Adresa el. pošty:

Více

Program konference (čtvrtek)

Program konference (čtvrtek) Program konference 22. 10. 2015 (čtvrtek) 9:45 zahájení (prof. dr hab. Agnieszka Czajkowska, děkanka Filozoficko-historické fakulty Akademie Jana Długosze v Čenstochové; Mgr. Jacek Miler, ředitel Odboru

Více

v I I. b I b l I o G r a F I e zkratky.

v I I. b I b l I o G r a F I e zkratky. VII. Bibliografie 7. 1. Zkratky. ACRB AČ AČk am AÖG APH AUC azk CDB CDM CDMP CDPrus. CDs cim Čak ČMKČ ČMM ČsČH DCT DSHG FRB Fs FTB Gradl HHStA KDp kkk LF mc MGH CC MHB MIÖG MZA nk nm PHs pk Ra RBM RDSl

Více

Předmět: DĚJEPIS Ročník: 7. ŠVP Základní škola Brno, Hroznová 1. Výstupy předmětu

Předmět: DĚJEPIS Ročník: 7. ŠVP Základní škola Brno, Hroznová 1. Výstupy předmětu Zrod nové Evropy. Stěhování národů. Germáni. Franská říše. Byzantská říše Seznámení s učebnicí. Práce s učebnicí a mapou. Popíše rozdělení Evropy po rozpadu Západořímské říše a způsob života barbarských

Více

Filozofický ústav v Plzni (1805-1850) a autoři okruhu Puchmajerových almanachů

Filozofický ústav v Plzni (1805-1850) a autoři okruhu Puchmajerových almanachů STUDIJNÍ A VĚDECKÁ KNIHOVNA PLZEŇSKÉHO KRAJE Smetanovy sady 2 Bibliografická rešerše č. 7/2004 Počet záznamů: 62 + 5 příloh Filozofický ústav v Plzni (1805-1850) a autoři okruhu Puchmajerových almanachů

Více

Konference Knihovny současnosti 2015 Palackého univerzita Olomouc 8.-10. září 2015

Konference Knihovny současnosti 2015 Palackého univerzita Olomouc 8.-10. září 2015 Konference Knihovny současnosti 2015 Palackého univerzita Olomouc 8.-10. září 2015 1 2 3 Počet obyvatel polské národnosti v ČR 42.302 osob Polská minorita žije soustředěně na Těšínsku Má zde historicky

Více

Inovace: Posílení mezipředmětových vztahů, využití multimediální techniky, využití ICT.

Inovace: Posílení mezipředmětových vztahů, využití multimediální techniky, využití ICT. Datum: 10. 3. 2013 Projekt: Využití ICT techniky především v uměleckém vzdělávání Registrační číslo: CZ.1.07/1.5.00/34.1013 Číslo DUM: VY_32_INOVACE_138 Škola: Akademie VOŠ, Gymn. a SOŠUP Světlá nad Sázavou

Více

Internet pro historiky

Internet pro historiky Internet pro historiky [Vysokoškolská pracoviště] [Výzkumná pracoviště] [Profesní a občanská sdružení, učené společnosti] [Archivy] [Knihovny] [Muzea] [Informace a rozcestníky] [Digitalizované prameny]

Více

Střední odborná škola a Střední odborné učiliště Horky nad Jizerou 35. Obor: 65-42-M/02 Cestovní ruch

Střední odborná škola a Střední odborné učiliště Horky nad Jizerou 35. Obor: 65-42-M/02 Cestovní ruch Střední odborná škola a Střední odborné učiliště Horky nad Jizerou 35 Obor: 65-42-M/02 Cestovní ruch Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.5.00/34.0985 Předmět: Německý jazyk Ročník: 4. Téma: Berlin Vypracoval:

Více

Berlin Sehenswürdigkeiten 1

Berlin Sehenswürdigkeiten 1 Obchodní akademie Tomáše Bati a Vyšší odborná škola ekonomická Zlín Modernizace výuky prostřednictvím ICT registrační číslo CZ.1.07/1.5.00/34.0505 Berlin Sehenswürdigkeiten 1 VY_32_INOVACE_CJX.1.04 3.

Více

Výukový materiál VY_32_INOVACE_63. Ověření ve výuce: Třída: 9. Datum:

Výukový materiál VY_32_INOVACE_63. Ověření ve výuce: Třída: 9. Datum: Výukový materiál Název projektu: Číslo projektu: Šablona: Sada: Škola pro život CZ.1.07/1.4.00/21.2701 III/2 VY_32_INOVACE_63 Ověření ve výuce: Třída: 9. Datum: 20.6.2012 Předmět: Německý jazyk Ročník:

Více

P E R I O D I C K Á ZPRÁVA o řešení výzkumného záměru zahájeného 1. ledna 2007 za období 1.1. 2007-31.12. 2008

P E R I O D I C K Á ZPRÁVA o řešení výzkumného záměru zahájeného 1. ledna 2007 za období 1.1. 2007-31.12. 2008 MSM4781305905 P E R I O D I C K Á ZPRÁVA o řešení výzkumného záměru zahájeného 1. ledna 2007 za období 1.1. 2007-31.12. 2008 1. TITULNÍ LIST Identifikační kód VZ Název výzkumného záměru Příjemce Vykonavatel

Více

30% sleva do 30. června

30% sleva do 30. června - 1-30% sleva do 30. června S 30 Knihy vydané do roku 1800 a v 19. století. Vybrané svazky zašleme na dobírku s připočítáním 100 Kč poštovného. Při placení předem na bankovní konto je poštovné poloviční.

Více

CZ.1.07/1.4.00/

CZ.1.07/1.4.00/ Název školy: Základní škola a Mateřská škola Kladno, Norská 2633 Autor: Ivana Stupková Název materiálu: VY_12_INOVACE_CJ.5.Stu.14_premyslovsti_kralove Datum: 12. 3. 2013 Ročník: pátý Vzdělávací oblast:

Více

Podbrdské muzeum s památníkem J. J. Ryby a České mše vánoční, galerií a expozicí historických automobilů

Podbrdské muzeum s památníkem J. J. Ryby a České mše vánoční, galerií a expozicí historických automobilů Podbrdské muzeum s památníkem J. J. Ryby a České mše vánoční, galerií a expozicí historických automobilů Podbrdské Museum mit J. J. Ryba und Böhmischer Weihnachtsmesse Denkmal mit Galerie und Dauerausstellung

Více

9:15 9:30 zahájení konference v Mázhausu, rytířské sály pardubického zámku. Andrea KAMENICKÁ Proměny písma starověké Kréty

9:15 9:30 zahájení konference v Mázhausu, rytířské sály pardubického zámku. Andrea KAMENICKÁ Proměny písma starověké Kréty Program jednání Středa 12. listopadu 8:45 9:15 prezence účastníků 9:15 9:30 zahájení konference v Mázhausu, rytířské sály pardubického zámku 9:30 12:00 I. blok: Vývoj písma a písemné kultury od nejstarších

Více

Kulturní translace Kulturelle Translationen Translacje kulturowe

Kulturní translace Kulturelle Translationen Translacje kulturowe Kulturní translace Kulturelle Translationen Translacje kulturowe VII. Mezinárodní studentská konference VII. Internationale Studentenkonferenz VII. Międzynarodowa Konferencja Studencka Praha 2.6.-9.6.

Více

Pražský hrad a Vyšehrad dva archeologické areály in situ Odkaz prvorepublikové archeologie středověku a jeho naplňování (1903-2012)

Pražský hrad a Vyšehrad dva archeologické areály in situ Odkaz prvorepublikové archeologie středověku a jeho naplňování (1903-2012) Pražský hrad a Vyšehrad dva archeologické areály in situ Odkaz prvorepublikové archeologie středověku a jeho naplňování (1903-2012) 1903 1924-1926 B. Matějka K. Guth 1925-1929 K. Guth, J. Pasternak a kol.

Více </