CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Sekundární viktimizace u oběti CAN

Transkript

1 CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Sekundární viktimizace u oběti CAN Lisa Antonetti Vedoucí práce: PhDr. Jan Vančura, Ph.D. Olomouc 2017

2

3 Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto absolventskou práci vypracovala samostatně a výhradně s použitím citovaných pramenů, literatury a dalších odborných zdrojů. V Olomouci dne Lisa Antonetti

4

5 Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucímu své absolventské práce PhDr. Janu Vančurovi, Ph.D. za odborné vedení práce a cenné rady. Mé poděkování patří také mému příteli a přátelům, bez jejichž podpory, bych tuto práci nedokončila.

6

7 Obsah Úvod Viktimologie Viktimnost Proces viktimizace Dítě jako zvlášť zranitelná oběť Syndrom CAN Primární viktimizace Fyzická újma Emocionální újma Důsledky týraného a zneužívaného dítěte Sekundární viktimizace Příčiny sekundární viktimizaci Sekundární rány Pocit nespravedlnosti Pocit nedůstojnosti Pocit izolace Zdroje sekundární viktimizace Okolí oběti Subjekty trestního řízení Média Prevence sekundární viktimizace Orgány činné v trestním řízení Legislativní úprava Výslech preventivní opatření Obecné zásady pro jednání s obětí Okolí oběti Pomáhající profese Práce s emocemi... 37

8 5.3.2 Krizová pomoc obětem syndromu CAN Subjekty na ochranu obětí trestných činů Victim Support Bílý kruh bezpečí Victim Support Europe Závěr Seznam použitých zdrojů Seznam obrázků Anotace Annotation Příloha... 50

9 Úvod Děti, které se staly obětí trestného činu, mohou nést psychické a sociální následky celý život. Dětské oběti trestných činů jsou zařazené mezi nejohroženější skupinu a traumatizující zážitky, které si děti s sebou nesou, mohou mít nedozírné důsledky. Trestný čin spáchaný na dítěti může mít mnoho podob, o to horší může být ublížení syndromem CAN 1, kdy je dítě týrané, zneužívané či zanedbané, v nejvíce případech ze strany blízkých osob. To, že takový trestný čin je pro dítě nebezpečný, je samozřejmé. Velmi znepokojující je ale fakt, že dítě může prožít i větší trauma, a to když mu je ubližováno znovu následkem trestného činu. Takový jev je nazýván sekundární viktimizace a může být způsoben několika zdroji, které popisuji v této práci. K tomuto tématu mě vedl fakt, že společnost má sklon věnovat více pozornosti pachateli než oběti trestných činů. Dbá se, aby byla zajištěná péče o pachatele, aby byla dodržována jeho práva, a během výkonu trestu se čím dál více hovoří o následné resocializaci pachatele do běžného života. Taková pozornost není věnována obětem trestných činů, které mnohdy zůstávají spíše v pozadí. Nasvědčuje tomu fakt, že existuje bohatá odborná literatura, která pojednává o kriminologii a o psychologii pachatelů, kdežto nabídka publikací o obětech je nesrovnatelně skromnější. Také zákony o trestných činech, kde se mimo jiné uvádějí také práva pachatelů, existují již celá desetiletí, ale zákon na ochranu obětí byl v České republice schválen až v roce Má absolventská práce je psaná metodou teoretické kompilace a zabývá se sekundární viktimizací u oběti syndromu CAN, a to s cílem popsat nejvhodnější metody přístupu k oběti tak, aby se výskyt sekundární viktimizace minimalizoval. To souvisí s jednou z činností sociální práce s obětí, která má za cíl minimalizovat tyto následky a škody a má pomoci oběti, čímž je relevantní pro obor sociálního pracovníka. V první kapitole této práce popisuji viktimologii jako disciplínu, která se zabývá obětmi trestných činů a jejími základními pojmy viktimností a viktimizací. Pokračuji definicí oběti, kde definuji dětskou oběť jako zvlášť zranitelnou a popíšu závažný trestný čin spáchaný na dětech ve formě týrání, zneužívání a zanedbávání (syndrom CAN). Dále pokračuji primární viktimizací, ranami, které může trestný čin způsobit, a důsledky syndromu CAN. Navazuji sekundární viktimizací, jejími ranami a příčinami. K zodpovězení svého cíle popíšu zdroje sekundární viktimizace a jejich způsoby 1 Syndrom týraného a zneužívaného dítěte (Child Abuse and Neglect) 9

10 prevence pro minimalizaci výskytu tohoto jevu. V poslední části se zabývám organizacemi, které jsou určeny pro pomoc obětem trestných činů. 10

11 1. Viktimologie Viktimologie je nauka o obětech (z lat. victima oběť), což je vědní disciplína, která je poměrně nová, vznikla ve druhé polovině dvacátého století. Hlavním důvodem jejího vzniku bylo domnění, že kriminologové se věnují více pachatelům a zločinům, zatímco oběti trestných činů zůstávají nevyřešeny. Viktimologie je disciplína, která zkoumá, jakou roli hraje oběť v motivaci pachatele, zda se podílí na interakci v průběhu trestného činu apod. Cílem je právně a psychologicky pomáhat oběti trestného činu, zabránit její viktimizaci a vypracovat poznatky o bezpečném chování. Takové chování by mělo směřovat k účinnému vyhnutí se roli oběti a k použití preventivních opatření, díky kterým lze snížit riziko ohrožení. Viktimologie se také velmi angažuje z hlediska sociálního, kdy usiluje o zlepšení pozic obětí, o aplikaci svých poznatků ve prospěch oběti prosazuje jejich ochranu, lepší postavení v trestném řízení a účinnější pomoc (Čírtková, 2006, s. 201, Novotný a kol., 2008, s , Velikovská, 2016, s. 9). 1.1 Viktimnost Obětí trestného činu se může stát v moderní společnosti každý jedinec. Pravděpodobnost však není v naší populaci rozložená rovnoměrně. Riziko stát se obětí závisí na mnoha vlastnostech, pomocí nichž se dá vyjádřit stupeň rizika, který je pojmenován viktimnost. Výzkumy, které se zabývaly viktimností obětí, často narážely na to, že lidé jsou nositeli velkého množství vlastnosti, které spolu souvisejí, a je tedy obtížné určit, které z nich mají vztah k viktimnosti. Běžně se však rozlišují tři skupiny: sociální faktory (tj. profese, pozice v rodině, styl rodinné výchovy ), osobnostní faktory (tj. konstelace vlastností, které činí jedince více náchylné pro roli oběti k jednotlivým typům deliktů) a behaviorální faktory (např. provokativní jednání, agresivita ). Značný podíl na pravděpodobnosti, že se jedinec stane obětí trestného činu, má také viktimogenní situace neboli místo, kde se jedinec nachází (např. část města) a časový okamžik (Novotný a kol., 2008, , Čírtková, 2013, s ). Z toho vyplývá, že obětí trestného činu se může stát každý, nicméně jsou jedinci, kteří pro to mají větší sklony, protože se chovají provokativně, agresivně nebo také například naivně. Dále jsou riziku vystaveni také lidé vykonávající nebezpečnější povolání, například taxikáři, kteří často jezdí v noci s neznámými spolujezdci a na neznámá místa, nebo ti, kteří jsou svými vlastnosti více náchylní k roli oběti, například senioři, kteří 11

12 jsou okrádáni kvůli své důvěřivosti nebo neinformovanosti atd. Přestože existují takové faktory, je důležité si uvědomit, že oběť nenese vinu za trestný čin, který nespáchala, vina je nesena jen na straně pachatele. 1.2 Proces viktimizace Viktimizace je proces, ve kterém se potenciální oběť stává skutečnou. Tento proces je velmi složitý a dynamický, hlavně z psychologického hlediska, neboť zasahuje do velkého množství faktorů, které jsou vzájemně provázané. Viktimizace začíná reakcí na útok agresora, ale tím nekončí, protože z psychologického hlediska je trestný čin navázaný na další zraňující události. Z pohledu samotné oběti je trestný čin pouze začátek strasti. Jedinec se setkává se svévolnou a těžko pochopitelnou újmou, je nepřipravený a nemá přímé přičinění. Dle výše uvedeného mohu tedy shrnout, že viktimizace, respektive to, že se jedinec stane obětí, se vymyká běžné zátěži, na kterou je lidská psychika vystavěna. Jedinec se objeví v krizové situaci, kterou nezavinil, aniž by věděl proč. Viktimizace je v literatuře rozdělená na dvě základní fáze, primární a sekundární, které s sebou nesou specifická nebezpečí pro oběť, jež mohou mít různé následky. Někteří autoři však popisují také terciární viktimizaci a reviktimizaci. Pro účely této absolventské práci se budu v následujících kapitolách zabývat primární, a hlavně sekundární viktimizací (Čírtková, 2007, s. 13, Čírtková, 2013, s. 102, Velikovská, 2016, s. 53). 12

13 2. Dítě jako zvlášť zranitelná oběť Zranitelnost oběti nebo také její vulnerabilita je zkoumána ve viktimologii od konce 20. století, avšak až později začala být spojována s rizikem viktimizace obecně. Vulnerabilní jedinci jsou podle Čírtkové (2014, s. 125) ti, kteří mají vyšší pravděpodobnost stát se obětí trestného činu. Pokud bychom se podívali na definici viktimnosti (viz výše), mohla by znít totožně. V průběhu doby se to však změnilo, pojem vulnerabilita se rozšířil o další aspekt, a to o důsledek viktimizace. Zranitelnost oběti Čírtková tedy znázorňuje takto: Obr. 1 Osa zranitelnosti 2 Z této osy vyplývá, že jedinci, kteří jsou z různých důvodů slabí a tedy náchylnější pro útok pachatele, se vyskytují na ose rizikovosti nejdále a jedinci, kteří mohou být zločinem více traumatizovaní, se pohybují na ose újmy nejvýše. Za zvláště zranitelné jsou tedy považováni jedinci, kteří mají vysoké hodnoty na obou osách (Čírtková, 2014, s. 126). Když se mluví o dítěti jako o oběti trestného činu, řadí se na první místo mezi zvlášť zranitelné oběti. Pro účely této práce budu hovořit o dítěti jako o osobě mladší 18 2 Zdroj: Čírtková, 2014, s

14 let. Toto tvrzení vychází z mezinárodní konvence Úmluvy o právech dítěte 3, kde se dítětem rozumí každá lidská bytost mladší 18 let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve. (Úmluva o právech dítěte, 1989, článek 1) Tato úmluva byla Českou a Slovenskou Federativní Republikou ratifikována v únoru V právním systému ČR je tato definice potvrzena dalšími zákony, které se shodují s touto nornou 4, jedině v zákoně č. 218/2003 Sb. o soudnictví ve věcech mládeže se rozděluje dětský věk na kategorie do 15 let a mladiství (15-18 let). Tento zákon je takto dělen především kvůli možnému páchání protizákonné činnosti mládeže, kde je trestný čin brán jako čin jinak trestný. Od 1. srpna 2013 je v České republice účinný zákon č. 45/2013 Sb. o obětech trestných činů, který se zabývá problematikou obětí. Ve druhém paragrafu zákon upravuje definici oběti takto: obětí se rozumí fyzická osoba, které bylo nebo mělo být trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková nebo nemajetková újma nebo na jejíž úkor se pachatel trestným činem obohatil. (zákon č. 45/2013 2(2)) Zákon dále upravuje také pozici pozůstalých obětí, které považuje taktéž za oběti trestného činu. 2 odstavec 4 písmeno a zákona definuje dítě jako zvlášť zranitelnou oběť. Zákon mezi další zranitelné oběti zařazuje také osoby vysokého věku nebo postižené fyzickým, mentálním či psychickým hendikepem; oběti trestného činu obchodování s lidmi nebo teroristického útoku a oběti trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti. Zákon pak upravuje zvláštní práva, která mají zvlášť zranitelné oběti, například v 20, o kterém budu hovořit níže. Dítě je považováno za zvlášť zranitelnou oběť z těchto důvodů: nevyzrála osobnost, kvůli které mohou vzniknout závažné psychické následky mající vliv na budoucí vývoj, dítě není připraveno fyzicky ani emocionálně na to, že na něho někdo zaútočí, v některých případech dítě ani neví, že je to trestným činem, a že dospělý nemá právo mu ubližovat. Pro účely této práce se v následující podkapitole budu zabývat závažným následkem viktimizace dítěte ze strany dospělého jedince, a to syndromem CAN. 3 Convention on the Rights of the Child. 4 Například zákon č. 40/2009 Sb. trestní řízení, zákon č. 359/1999 Sb. o sociálně právní ochraně dětí, Nový občanský zákoník atd. 14

15 2.1 Syndrom CAN Pojem syndrom CAN 5 je obecně označován v anglosaské literatuře jako Child Abuse and Neglect (CAN). Tento termín bývá obecně převzatý v české literatuře jako syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte. Vágnerová (2004, s. 593) definuje syndrom CAN jako úmyslné jednání dospělé osoby vůči dítěti, která poškozuje tělesný, duševní nebo společenský stav a vývoj dítěte. Formy syndromu CAN se mezi sebou velmi prolínají. Zdravotní komise Rady Evropy je však vymezuje na tělesné a emoční týrání, sexuální zneužívání, zanedbávání a systémové týrání. - Tělesné týrání (aktivní nebo pasivní forma) je způsobeno bitím, kopáním, škrcením, popálením atd. vede k různým formám poranění, ale může dojít i ke smrti dítěte. Je to nejlépe popsaná oblast syndromu CAN, protože je jasně viditelná. - Emoční týrání je těžce popsatelná a rozpoznatelná forma syndromu CAN, která se odehrává v srdci a mysli dítěte. Krejčířová (In Bechyňová, 2007, s. 15) rozlišuje pohrdání, terorizování, izolování, korumpování a odpírání emoční podpory. - Sexuálním zneužíváním 6 (dotykové a bezdotykové) se rozumí nepatřičné vystavování dítěte sexuálnímu chování pachatele, může zahrnovat exhibicionismus, masturbaci před dítětem, pohlavní styk atd. Dalším druhem sexuálního zneužívání je komerční zneužívání dětí, kde jsou použity pro sexuální účely výměnou za peníze 7. - Zanedbávání (tělesné, citové nebo kulturní) je vážné opomíjení rodičovské péče, která je nezbytná pro tělesný a duševní vývoj dítěte. - Systémové týrání je charakteristické tím, že pachatelem je systém, který původně vznikl na ochranu dětí (odebrání dítěte z rodiny, nedostatečná péče 5 Tato kapitola je částečně převzata z mé bakalářské práce Problematika syndromu CAN z pohledu žáků 8. třídy základní školy v Olomouci [odevzdaná ke dni ], kde jsem tento závažný jev zkoumala více do hloubky. Kapitola je tedy pouze orientační, pokud bude čtenáře téma zajímat více, doporučují si přečíst tuto bakalářskou práci případně odbornou literaturu zabývající se tématem. 6 Sexuální zneužívání bývá často odděleno od syndromu CAN, protože má svá zvláštní specifika. Bývá označováno jako Child Sexual Abuse syndrom CSA. 7 Nástroje mohou být například dětská pornografie, prostituce, obchod s dětmi, sexuální turistika atd. 15

16 v dysfunkčních rodinách ). K systémovému týrání může dojít také přes sekundární viktimizaci, o které budu hovořit v následujících kapitolách. 16

17 3. Primární viktimizace Trestný čin je téměř vždy silným zásahem do života jeho oběti. Oběť vnímá trestný čin jako svévolnou událost, která nemá rozumné vysvětlení, oběť většinou nechápe, proč se čin stal. Také jej vnímá jako nenadálou událost, která oběť překvapí a zastihne ji nepřipravenou, dále i jako událost krizovou, která prolamuje obranné mechanismy, čímž je potřeba velké psychické síly k jejímu překonání (Čírtková, 2013, ). Samotná újma způsobena pachatelem, která vzniká jako důsledek trestného činu, je nazývaná primární viktimizací. Tato první fáze, která je bezprostředním důsledkem spáchání trestného činu, má různé formy následků, které jsou nazývány primárními ranami či újmami. Holcr a kol. (2009, s ) klasifikuje tyto újmy podle různých kritérií: podle předmětné povahy, kde zařazuje újmu na životě, zdraví, majetku, psychice, cti nebo jiných nemateriálních statcích. Dále rozlišuje újmy z časového hlediska, a to jednak takové, které mohou nastat okamžitě po spáchání trestného činu nebo se mohou projevit po delším čase, a jednak takové, které jsou nahlíženy z hlediska trvání újmy. Za důležitý aspekt považuje také způsob nápravy újmy, kde lze majetkové škody poměrně snadno odstranit, ale jiné škody mohou být nezvratné a mohou dokonce narůstat. Čírtková (2013, s ) rozlišuje tři druhy: fyzická újma, tedy narušení fyzické integrity od lehkého poranění až po smrtelné zranění. Dalším druhem je finanční újma, čímž je myšlena ztráta či poškození majetku, ale také náklady, které oběť musí vynaložit na uzdravení. Posledním druhem újmy je emoční újma, která je složitá a obtížně odstranitelná (Holcr a kol., 2009, s , Čírtková, 2013, , Velikovská, 2016, s ). Typy újmy budu ve své práci popisovat podle Čírtkové, jelikož jsou lépe popsané a zařazené do tří hlavních kategorií, avšak je důležité brát ohled i na časové hledisko újmy a na způsob její nápravy. V následujících kapitolách se budu věnovat fyzické a emocionální újmě, jelikož majetková újma není z hlediska zkoumaného jevu, syndromu CAN, natolik důležitým prvkem. Dále se budu zabývat následky újmy ve vývoji dítěte Fyzická újma Fyzická újma závisí na míře násilného chování pachatele vůči oběti, počínaje lehčími zraněními a konče těžkým ublížením na zdraví či usmrcením. Ale závisí také na 17

18 fyzickém stavu oběti, jejím věku, pohlaví nebo na osobnostních charakteristikách, prahu bolesti apod. Z hlediska syndromu CAN je podstatné vymezit fyzické poškození dítěte, na kterém můžeme rozpoznat symptomy fyzického týrání, sexuálního zneužívání, ale také zanedbávání. Mezi fyzické újmy tělesného týrání dítěte patří například zranění několika druhů, zavřená poranění (tj. pohmožděniny, poranění kosti nebo hlavy ), otevřená poranění (tj. rány na hlavě, hrudníku, popáleniny ) a mnohočetná poranění. Dotyková forma sexuálního zneužívání má také své charakteristické fyzické újmy, například bolesti břicha, enurézy, bolesti hlavy, vnitřní krvácení atd. Fyzické újmy zanedbávaného dítěte jsou zejména malnutrice, chronická únava a nevyléčené nemoci důsledkem neúčasti na lékařských prohlídkách (Čírtková, 2013, , Velikovská, 2016, s , Antonetti, 2017, s , 18-19) Emocionální újma Dalším druhem poškození oběti pachatelem jsou emocionální újmy, které jsou těžko objektivně popsatelné, protože se odvíjejí od prožívání oběti a velmi souvisejí s jeho osobností, dosavadním způsobem života a zázemím. Mají rozmanitou podobu, např. nespavost, úzkostné stavy, fobie, plačtivost, sníženou paměť či koncentraci, deprese atd. K častým příznakům patří také zejména difuzní strach z pachatele či z opakování viktimizace, oběť nedůvěřuje okolí, mívá pocit ztráty své identity. Je nutné si také uvědomit, že hloubka emocionální újmy nemusí bezprostředně kopírovat rozsah ostatních poškození, například i lehké poškození na zdraví může vyvolat psychické potíže, případně odcizení majetku, který neměl příliš vysokou hodnotu, mohl mít emocionální hodnotu pro oběť. K pochopení, co způsobuje emocionální újmu, uvádím fakt, že trestný čin otřese základními životními předpoklady, rozbije životní scénáře oběti, a tedy dochází k psychické fragmentalizaci, po které se oběť musí vyrovnat s viktimizací, aby mohla znovu začít žít. Zásadním faktem je, že trestný čin naruší dvě životně důležité iluze, iluzi dobrého světa, která dodává pocit bezpečí, a iluzi kontroly, tedy možnost ovlivňovat a kontrolovat vlastní život, která napomáhá v potřebě sebeprosazování a seberealizace. Čírtková (2007, s ) uvádí, že existují také tzv. neviditelné rány, které jsou způsobené trestným činem na oběti. Těmi jsou zejména pocit zneuctění, ztráta pocitu důvěry a ztráta pocitu autonomie (Čírtková, 2007, s , Čírtková, 2013, s , Velikovská, 2016, s ). 18

19 Emociální újmy jsou pozorovatelné ve všech formách syndromu CAN, přičemž každé dítě vnímá svou situaci jiným způsobem a podle toho tedy reaguje. Obecně se jedná hlavně o obavy stýkat se s pachatelem, sklon k sebepoškozování, agresivitu, násilnické sklony nebo naopak apatii a bojácnost. U adolescentů se vyskytují hlavně deprese, poruchy spánku a příjmu potravy. Emoční forma týrání se charakterizuje nízkou sebedůvěrou dítěte a pocitem viny, ale také opačným způsobem tak, že opakuje chování dospělých (Dunovský, Dytrych, Matějček, 1995, s , 47 Elliottová, 1995, s ). Viktimizace sexuálně zneužívaného jedince je charakterizována tendencí sebeobviňování, kdy jedinec dospělý nebo dítě, v sobě hledá důvod, proč se sexuální zneužívání stalo nebo děje. Mezi další psychické újmy patří také strach, bezmoc, zrada, nedůvěra, stud a další (Čírtková, 2014, s ). 3.2 Důsledky týraného a zneužívaného dítěte V předchozích kapitolách jsem rozdělila primární újmy na fyzické, emocionální a majetkové; syndrom CAN je ale velmi specifický, a tudíž jeho primární rány mohou vést ke specifickým následkům, které jsou pro vývoj dítěte, a tedy pro jeho budoucí život, velmi nebezpečné. Obecně jsou rozdělené do čtyř hlavních dimenzích, které budu v této kapitole popisovat. Tato podkapitola je velmi důležitá, protože nastiňuje, jaké důsledky může mít ubližování dítěti v jeho rozvoji. Čírtková a kol (2007, s ) je charakterizuje takto: - První dimenze je označována jako traumatická, zraňující sexualizace, kde je dítě blokováno v osvojení si sexuální normy. Může tedy dojít k úchylkám, pedofilii, agresivními sexuálnímu chování, ale může se projevit také opačným způsobem, např. vyhýbáním se sexuálním kontaktům, fobickými reakcemi, promiskuitou, prostitucí apod. - Druhá dimenze představuje emocionální důsledky. Jelikož týrání, zanedbávání a zneužívání ve velké většině případů přichází od osoby, která je dítěti blízká, dítě vnitřně pociťuje zradu, čímž ztrácí schopnost důvěřovat ostatním lidem. To může vést k závislosti na druhém, ke sklonu odevzdanosti a k přijetí role oběti i v dospělém životě, ale také k lhostejnosti ke svému okolí či k využívání a manipulování blízkých osob. - Prožitek hluboké bezmocnosti je součástí třetí dimenze. Dítě se nedokáže postavit dospělému člověku, a to může mít za následek například opakované 19

20 útěky, psychosomatické potíže, deprese, dissociativní poruchy atd. V dospělosti může vést k provozování nezákonného způsobu života, včetně možnosti mezigeneračního přenosu role týrajícího či zneužívajícího dospělého. - Čtvrtá a poslední dimenze je označována jako problém stigmatizace, která snižuje sebevědomí a sebeakceptování dítěte. To může být způsobeno vlastní stigmatizací (dítě si myslí, že je špatné, zkažené), ale také působením okolí. 20

21 4. Sekundární viktimizace Oběť trestného činu často ze svého okolí poslouchá laické a naivní fráze typu Už je všeho konec, Mohlo to dopadnout mnohem hůř!, Zvládl jsi to. Představa, že během a bezprostředně po činu je oběti nejhůř, protože prožívá vrcholný bod psychosociální krize, a že se následně psychický stav oběti zlepšuje, je však mylná. Viktimizace oběti se nemusí zastavit u primární fáze, může také dojít k sekundární viktimizaci, která pro ni bývá mnohdy více traumatizující než samotný trestný čin (Čírtková, 2014, s. 47). Sekundární viktimizace je také nazývaná druhotným zraňováním oběti. Čírtková (2004, s. 117) ji definuje jako: újmu vznikající v důsledku reakcí formálních instancí sociální kontroly nebo neformálního sociálního okolí, např. druhotné psychické poškozování oběti tím, jak na událost reaguje nejbližší okolí, nebo traumatizující projednávání věci před soudem apod. Novotný a kol. (2008, s. 159) označuje sekundární viktimizaci jako další újmu způsobenou po ukončeném trestném činu, kde zdrojem újmy může být pachatel, sociální prostředí a orgány činné v trestním řízení. V tom se odlišuje Čírtková, která ve svých publikacích (2007, 2014) uvádí, že typické zdroje sekundární viktimizace jsou orgány činné v trestním řízení, média a okolí obětí, neuvádí ale pachatele jako zdroj sekundární újmy. Z pohledu Novotného (2008, s. 159) a dále také Velikovské (2016, s. 72) může ale právě i pachatel spáchat další újmy na oběti i po ukončeném trestném činu, například tím, že bude zastrašovat oběť, aby neoznámila trestný čin, nebo jinými způsoby, což se zpravidla stává, když ostatní orgány dostatečně nezasáhnou. Zákon č. 45/2013 Sb. o obětech trestného činu v 2 odstavci 5 definuje sekundární viktimizaci a používá pojem druhotná újma takto: újma, která nebyla oběti způsobena trestným činem, ale vznikla v důsledku přístupu Policie České republiky, orgánů činných v trestním řízení a dalších orgánů veřejné moci, poskytovatelů zdravotních služeb, subjektů zapsaných v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů, znalců, tlumočníků, obhájců a sdělovacích prostředků k ní. 21

22 Z těchto definic vyplývá, že k sekundární viktimizaci může dojít kvůli špatnému zacházení nebo nevhodnému jednání ze strany pachatele, institucí, které by měly oběti chránit, nejvíce se zde tedy setkáváme s policií, soudy, ale také ze strany pracovníků ve zdravotních službách (lékaři) nebo sociálních pracovníků. Druhotná újma však může také přicházet ze strany okolí oběti, kde můžeme rovněž zařadit blízké osoby jako rodinu, přátele, sousedy atd. Mnohdy tak sekundární viktimizaci způsobují osoby, na které se oběť obrací s prosbou o pomoc. Obecně mohu tedy tvrdit a pro účely této práce budu pracovat s tím, že druhotné zraňování oběti přichází z okolí oběti, tedy od všech lidí, kteří přicházejí s obětí do styku. 4.1 Příčiny sekundární viktimizaci Podle Velikovské (2016, s. 72) bývá psychologickým základem sekundární viktimizace zbytečná frustrace z neuspokojení některých potřeb, zejména potřeby důvěry, potřeby získat informace a potřeby bezpečí. Příčiny této neuspokojenosti potřeb vyplývají hlavně z důsledků strukturálních, sociálně psychologických a individuálních. Strukturální příčiny jsou dané formálními předpisy, kde se oběť například musí setkat s pachatelem i v situací, kdy je stále hodně traumatizovaná (Čírtková, 2007, s. 18). Sociálně psychologické důsledky jsou vytvářeny například falešnými mýty a stereotypy o obětech trestných činů, kde mnoho výzkumů potvrdilo, že lidé tzv. očerňují oběť ( blaming the victim 8 ) tím, že soudí, že poškozený si za svou viktimizaci může sám, protože se choval neopatrně, důvěřivě, provokativně či naivně, a tím si ji zasloužil. To se děje kvůli tomu, že každý jedinec, jak jsem uvedla výše, má svou iluzi o zdravém a dobrém světě, kde se špatné věci nedějí jen tak. Ačkoli jde o přirozený jev, pro oběť je velmi škodlivý, protože vytváří stigmatizační tendenci, že si za to oběť může sama a že byla viktimizována důsledkem vlastního přičinění. Stačí nahlédnout do průzkumu, který provedla Amnesty Internetional v roce 2015 o veřejném mínění veřejnosti na téma znásilnění 9, kde přes 60 % dotazovaných jedinců odpovědělo, 8 Blaming the victim je termín, který zavedl v odborné literatuře William Ryan v roce 1971 a který ho definoval jako sociální konstrukt využívaný střední třídou, která připisovala chudým lidem vinu za jejich chudobu (Čírtková, 2014, s. 63). 9 Dostupné informace z [dne ]: 22

23 že oběti znásilnění si někdy mohou za to, co se jim stalo, samy, protože byly oblečené provokativně, měly hodně sexuálních partnerů nebo neřekly jednoznačně ne 10. Navíc například u soudu jsou vytahována fakta z minulosti oběti, jsou zvýrazněné její slabé či negativní stránky tak, aby se snížila její kredibilita, a tím byla povzbuzována pochybnost její výpovědi. K sociálně psychologickým příčinám se často řadí bagatelizace újmy a přenášení spoluviny na oběť. Když je pak obětí dítě, vše je mnohem komplikovanější. Existuje spousta případů, kde dospělá osoba, která byla v dětství obětí syndromu CAN, se svěří, že se pokoušela mluvit o své situaci, ale dospělí mu nevěřili nebo nechtěli věřit. Obzvláště se to děje tehdy, když dospělý jedinec nechce věřit, že např. partner sexuálně zneužívá dítě partnerky (viz níže) (Čírtková, 2007, s. 18, Čírtková, 2014, s , Antonetti, 2017, s ). Individuální příčiny jsou takové, které vycházejí z postojů jedinců, kteří přicházejí do styku s obětí. Příkladem může být fascinace okolí z toho, co se stalo, kde ale oběť zůstává na vedlejší koleji a není jí věnována pozornost (Čírtková, 2007, s. 18). 4.2 Sekundární rány Stejně jako se u primární viktimizace oběť setkává s primárními ranami, u druhotného zraňování oběť zažívá újmu zejména psychologického rázu (tzv. sekundární rány). Sekundární rány jsou tvořené podle Čírtkové (2013, s ) především třemi pocity: pocitem nespravedlnosti, pocitem nedůstojnosti a pocitem izolace. Na následujících stránkách popíšu tyto pocity a vytyčím jejich hlavní aktéry, tj. kdo způsobuje takovéto sekundární rány. V následující kapitole pak popíšu přímo hlavní pachatele sekundární viktimizace Pocit nespravedlnosti Pocit nespravedlnosti souvisí s nesouladem mezi představami oběti o průběhu trestného řízení a jeho reálným průběhem. Takový pocit může vyvolat např. nedostatek informací, délka celého soudního jednání, případně jeho odklad, vyšetřování pachatele na svobodě, shovívavé tresty nebo podmíněné odsouzení atd. Především to může způsobit nedostatečná ochrana poškozeného v průběhu trestního řízení a ochrana 10 To, že oběť sexuálního útoku pachateli neříká jednoznačně ne, není známkou toho, že by oběť se sexuálním aktem souhlasila, ale spíše obranným mechanismem, který nechá oběť pasivní, čímž tedy neklade odpor. Takové jednání ze strany oběti je poměrně nebezpečnou strategií, která může zvýšit pravděpodobnost pokračování sexuálního útoku (Čírtková, 2002). 23

24 společenských práv pachatele. Takový pocit často posiluje vědomí o tom, že pachateli je věnována mnohem větší pozornost než oběti, zejména co se týče zachování jeho zákonných práv, možností resocializace apod., což poškozenému může přijít absurdní v porovnání s následky trestného činu tak, jak je vnímá on. Poškozený je odkázán ve většině případů na sebe, protože neexistuje oficiální instituce, která by zajišťovala reintegraci oběti do normálního života. Jen v posledních letech se objevuje snaha bojovat s touto problematikou prostřednictvím sociálních služeb, které mají zajistit péči o oběti trestných činů (viz kap. dále) (Čírtková, 2013, s ). Z výše popsaného pocitu mohu tvrdit, že pocit nespravedlnosti, který pociťuje oběť trestného činu, je dán hlavně společností. Velikovská (2016) to popisuje jako zradu společnosti, dle mého názoru je to spíše způsobeno systémem, který nemá správně nastavené zákony, aby se oběť necítila nespravedlivě. Z hlediska syndromu CAN mohu tedy tvrdit, že když se dítě takto cítí, může se jednat o další formu syndromu CAN, a to o systémové týrání Pocit nedůstojnosti Oběti často strádají pocitem ponížení a ztráty lidské důstojnosti. Tento pocit může pocházet z necitlivého vedení výslechu nebo ze senzacechtivého přístupu masových médií. Také to může vycházet z nevhodné reakce okolí, kde, jak jsem již uvedla v předchozí kapitole, může dojít k bagatelizaci újmy nebo ke stereotypním názorům, že oběť si může za viktimizaci sama. K takovému pocitu může dojít také v důsledku nezískání uspokojivé informace, oběť neví, co ji bude čekat a jak dlouho bude trestní řízení trvat, čímž dochází k tomu, že se cítí pouze jako předmět, nosič důkazů, a ne jako oběť v těžké životní situaci (Čírtková, 2007, s. 19, Čírtková, 2013, s. 104). Z toho vyplývá, že zdrojem sekundární viktimizace pro pocit nedůstojnosti oběti může být její okolí, orgány trestnívho řízení i média. Oběť se syndromem CAN je velmi snadno zranitelná pocitem nedůstojnosti kvůli nedostatečnému poskytnutí informací, a to hlavně z důvodu, že tím chtějí dítě chránit. Ale dítě, stejně jako dospělá osoba, má potřebu získat informace, a jediné, na co dospělí musí brát ohled, je forma podávání těchto informací. Děti jsou chráněny zákonem č. 45/2013 Sb., kde v druhém oddíle právo na informace 7 11 uzákoňuje přístup k informacím všem obětem trestného činu a nevylučuje právo na informaci dětem nebo zvlášť zranitelným obětem. Dále v 13 zákon upravuje způsob, rozsah a formu 11 7: Oběť má v zákonem stanoveném rozsahu právo na přístup k informacím, které se týkají věci, v níž se stala obětí trestného činu. 24

25 poskytnutí informací, které musí být podány srozumitelným způsobem se zohledněním věku, rozumové vyspělosti, gramotnosti, zdravotního a psychického stavu obětí Pocit izolace Pocit izolace také navazuje na to, že je oběť vnímána společností jako spoluviník trestného činu tím, že se chovala agresivně, naivně nebo neopatrně atd. Tím se kontakty oběti s okolím mění, řídnou, okolí má tendenci se oběti vyhýbat, někdy například protože neví, jak se k ní zachovat. Poškozený tyto změny vnímá velmi citlivě, trpí pocity osamocení a postupem času se utvrzuje v tom, že trestný čin změnil nejen celou jeho situaci, ale také způsob jeho žití (Čírtková, 2013, s. 104). U dětské oběti je tato situace ještě více komplikovaná tím, že dítě, obzvlášť adolescent, má potřebu se cítit součástí nějaké skupiny, a tím, že je izolovaný od ostatních, má velmi poznamenané dětství nejen z trestného činu na něm spáchaným, ale také z odpovědi okolí na danou situaci. S pocitem izolace musí bojovat také dítě, na něž vyvíjejí blízké osoby nátlak, aby změnilo svou výpověď. Kazuistika Martina se ve svých 15 letech svěřila kamarádce, že ji nevlastní otec již 3 roky sexuálně zneužívá. Martina na nátlak své kamarádky a její matky, která se od dcery o celé situaci též dověděla, přišla do krizového centra. Celou situaci s nevlastním otcem si podle matky Martina vymyslela jednak aby se "udělala zajímavou", jednak proto, že žárlí na matku a chce jí partnera (nevlastního otce) odvést. Matka Martinu v této situaci rozhodně nechce domů a nejraději by jí dala do nějakého ústavu. Když se s Martinou uviděla, razantně jí toto vše sdělila a dodala, že domů by ji vzala jedině za podmínky, že celou výpověď odvolá. Jak se ukázalo, matka o celé situaci mezi nevlastním otcem a Martinou již dávno věděla. Sama posléze v jednom z rozhovorů uvedla, že ji na nevhodné sexuální chování otce k Martině upozornila babička, která je zahlédla, ale nechtěla situaci řešit, aby nepřišla o partnera. Pokud byl někdo za zneužívání odpovědný, pak to byla podle ní dcera, která jí partnera svedla. 12 Tlak, aby dítě změnilo či odvolalo výpověď, bývá často veden rodiči, prarodiči, někdy i sourozenci, ale může přicházet i od pachatele. S takovým postojem matek se nesetkáváme zřídka nejen že nechtějí svého partnera obžalovat, ale vytvoří velký 12 Celá kazuistika v Dunovský a kol. (1995, s ). 25

26 nátlak na dítě, po kterém chtějí, aby změnilo výpověď. Není to jen vyhrožování, že dítě půjde mimo rodinu, do ústavu, ale i emoční vydírání typu: kvůli tobě chudák tatínek bude muset do vězení, odejde od nás nebo: všichni se nám budou posmívat, budou si na nás ukazovat, na tebe taky. Dítě se ocitá ve velkém emočním stresu a sociální izolaci, kde je dotlačeno k tomu, že popře pravdivou výpověď. Někdy to, že dítě musí změnit výpověď, může mít fatální následky, dítě vidí bezvýchodnou situaci rozhodnutí mezi izolací a týráním či zneužíváním, a rozhodne se se vším skoncovat (Dunovský a kol. 1995, s ). 4.3 Zdroje sekundární viktimizace V této kapitole se budu zabývat hlavními zdroji sekundárních ran, které podporují druhotné zraňování. Jak jsem již zmínila, sekundární viktimizaci může způsobit kdokoli v okolí oběti. Zdroje neboli aktéry jsem zařadila podle imaginární časové osy, dle níž by se mohli setkat s obětí (zejména syndromu CAN), kdy je pravděpodobné, že ta se nejdříve svěří svému blízkému okolí, rodině, ve školním prostředí atd. Dále by se dostala k policii, případně do krizového centra, a pokud se dále situace bude řešit, dostane se k soudu, a pak můžou ve zraňování oběti vystupovat i média a široké okolí Okolí oběti Sekundární viktimizace může přicházet i z okolí oběti 13, to znamená, že i lidé, kteří žijí každý den s obětí trestného činu, místo toho, aby oběti pomohli s návratem do všedního života, nevědomě ji zraňují. Určitou návaznost má chybné vyhodnocení krizové situace, kdy okolí používá strategii ignorování faktu trestného činu. Pro zacházení s obětí existují dva mýty. To, že oběť musí v co nejkratší době zapomenout na událost a tak se k ní chovají, jako by se nic nestalo, nebo bagatelizují trestný čin, a to, že oběť je brána jako nemocný člověk, který potřebuje klid, spánek a léky. To je však mylná představa, oběť nikdy zcela nezapomene na událost a nemůže pasivně jen čekat na návrat do všedního života a do zhojení musí investovat energii (Čírtková a kol. 2007, s , Velikovská, 2016, s , s ). To, že oběť trestného činu musí k prožití traumatu vynaložit energii, můžeme pochopit tak, že potřebuje mít svůj čas na zpracování situace. Tím, že mu budou podávány utišující léky nebo antidepresiva, 13 Pro účely této práce se budu zabývat zejména okolím jako: rodina, školní prostředí, pomáhající organizace a široké okolí dítěte. 26

27 člověku čelícímu traumatu není dána šance se s událostí vyrovnat skrze své emoce a fyzické reakce těla. Okolí může zraňovat oběť také tím, že komentuje či soudí oběť podle toho, jak se zachovala k pachateli, čímž ji obviňuje, že kdyby se zachovala jiným způsobem, pravděpodobně by nebyla viktimizována. Oběť se ale může setkat také s necitlivým přístupem blízkých osob, které kladou nedůvěřivé otázky, obviňující pohledy apod. (Velikovská, 2016, s. 80). Specifické pak je, když je oběti ubližováno v rodině, kde se následně zrodí pravděpodobnost vzniku sekundární viktimizace. Z hlediska syndromu CAN, jak jsem již uvedla, existuje spousta případů, kdy rodina dítěti nevěří, čímž je dítě vystavováno ještě větší zátěži, protože pociťuje izolaci, nespravedlnost a má pocit, že jeho situace nemá východisko. Následující kazuistika poukazuje na případ, kdy se dítě svěří blízké osobě, ve kterou má důvěru, a myslí si, že jí může pomoci, ale situace se nezmění. Kazuistika: Příkladem je případ 16leté dívky, kterou nevlastní otec tři roky sexuálně zneužíval. Dcera se hned v začátku obrátila o pomoc na matku a stěžovala si na otce. Matka dceři slíbila, že si s manželem promluví a že se postará, aby se to neopakovalo. Nestalo se tak, sexuální útoky pokračovaly a dokonce se stupňovaly. Dívka pochopila, že u matky nemá zastání, že matka jí nepomůže, a tak už ji znovu o pomoc nežádala. Až v době, kdy si dívka našla chlapce a svěřila se mu, našla v sobě sílu a případ ohlásila na policii a teprve pak se dostala do Dětského krizového centra. Zpočátku to v rodině vypadalo, že bude matka stát na straně dcery, když však otec byl dán do vazby, chování matky se prudce změnilo. Začala dceru obviňovat z ostudy, z rozpadu rodiny, vyslovila podezření, že kdo ví, jak to bylo, jestli si všechno nevymyslela nebo jestli to nebyla ona, kdo otce sváděl. K matce se přidali i příbuzní a nutili dívku k odvolání výpovědi. Na dívku udělali takový psychický nátlak, že hrozilo nebezpečí, že spáchá sebevraždu. 14 V této situaci je velmi důležité, aby se oběť nenechala sekundárně viktimizovat, ale aby našla podporu v jiných osobách. To však nemusí nutně znamenat výhru pro oběť, jak je vidět z předchozí kazuistiky, oběť je často nucena svou výpověď změnit nebo odvolat. V jiných případech oběť nemá sílu najít pomoc v jiných lidech, protože 14 Celá kazuistika v Dunovský a kol. (1995, s. 50). 27

28 například už dospělým nedůvěřuje. Někdy oběť nemá dostatek informací, může se jednat o malé dítě, které nezná svá práva a neví, že to, co se mu děje, je nezákonný delikt. Následující případ, který uvedu je převzat z internetové stránky a je součástí jednoho blogu, kde děti (nebo už dospělí) mohou napsat své příběhy, kdy byly zneužívány 15. Tento příběh poukazuje na možnost sekundární viktimizace také ze strany školy. Manuel byl v pěti letech sexuálně zneužit svým otcem. Jako dítě nevěděl, co to je, cítil jen nepříjemný pocit a strach. To, co se mu stalo, řekl jen spolužačkám ve školce, které mu nevěřily, pak Manuel událost vytěsnil. Ve třetí třídě měli ve škole přednášku o formách zneužívání a jak se jim bránit. Manuel se viděl ve své situaci a rozhodl se, že svou situaci učitelce oznámí. Učitelka však ukončila přednášku tím, že každé dítě musí takovou událost oznámit a že děti, které tak neučiní, jsou trochu hloupější. Manuel se začal za svou situaci stydět ještě víc, načež nic neoznámil. Jeho nepravidelné sexuální zneužívání ze strany otce tedy pokračovalo ještě spoustu dalších let. Pokud budu vycházet z toho, že žádný z autorů, od kterých jsem čerpala, nepojednával o pravděpodobnosti vzniku sekundární viktimizace ze strany pomáhající organizace a institucí, mohla bych tvrdit, že tato pravděpodobnost je nízká. Nenašla jsem ani žádné kazuistiky, které by ukazovaly chyby pracovníků v tomto sektoru. Pracovníci, kteří pracují v takových organizacích nebo institucích, jsou proškolení, přesto se i zde vyskytuje možnost vzniku druhotného zraňování. V případě syndromu CAN vycházím například z výzkumu, který provedli Holda, Matoušek a Chmelař v roce 2004 a jehož účelem bylo zjistit, jaké jsou vzdělávací potřeby pracovníků oddělení sociálně právní ochrany dětí v celé České republice. Z výsledků výzkumu vyplývá, že v podstatě všechna navržená témata považovali dotazovaní za potřebnou součást celoživotního vzdělání, přičemž nejvíce se pracovníci hlásili k oblasti možnosti intervence v případech týrání, zanedbávání a sexuálního zneužívání dětí (99.2%), což vede k myšlence, že se pracovnici necítí dostatečně proškolení na dané téma, a mohli by se tak nechtěně stát součástí subjektů sekundární viktimizace (Holda, Matoušek, Chmelař, 2006, s ). 15 Celý příběh dostupný [ ] z: 28

29 4.3.2 Subjekty trestního řízení Mezi subjekty trestního řízení patří policie, soudy, znalci, obhájci, svědci a další. Riziko vzniku sekundární viktimizace je velmi pravděpodobné. V některých případech, například u obhájců pachatelů, je sekundární viktimizace možným následkem toho, že se obhájce pokouší vytvářet mylnou představu o špatné pověsti oběti, čímž se snaží snížit její věrohodnost. Na rozdíl od těchto subjektů by ostatní účastníci trestního řízení, zejména Orgány činné v trestním řízení (OČTŘ), měli mít zájem o netraumatizaci oběti, čili aby se její stav nezhoršoval. To je důležité nejen pro psychický vývoj oběti, ale také v případě, bude-li oběť destabilizována, hrozí riziko, že nebude schopna spolupracovat na výpovědi. Velmi problematický je pohled na oběti jako na zdroj informací. Ve velkém množství případů je oběť jediným svědkem trestného činu, a tedy jediným zdrojem informací. Právě v této situaci se může oběť vnímat jen jako nástroj a pociťovat nedůstojnost (Velikovská, 2016, s ). Ze strany OČTŘ jsou možné různé způsoby sekundární viktimizace, například nevhodné chování vůči oběti, nedostatečná informovanost o právech a možnostech jejich uplatnění a o průběhu trestního řízení, dále také rigidní postupy a shovívavé tresty. Pocit nedůstojnosti velmi zdůrazňuje také zpochybňování pozice oběti, necitlivě vedené policejní úkony, opakované výpovědi, rekonstrukce deliktu, konfrontace oběti s pachatelem apod. (Velikovská, 2016, s. 73). Přístup policie může být důvodem sekundární viktimizace oběti. Nejdůležitější je vhodné jednání policistů, protože právě oni bývají první instancí, s níž se oběť setká po oznámení trestného činu. Klade se důraz na jejich citlivý přístup, srozumitelné vysvětlení průběhu vyšetřování, objasnění důvodu některých citlivých otázek, které oběť může vnímat jako zásah do soukromí atd. Zdrojem sekundární viktimizace může být také pocit bezmoci, který oběť cítí v případě, že policisté nemohou situaci řešit například kvůli tomu, že nemají dostatek důkazů. Příkladem je situace paní Evy, která spolu se svými dětmi dlouho trpěla emočním vydíráním ze strany svého manžela. Když došlo k fyzickému napadení vykonanému opilým mužem, paní Eva zkontaktovala policii. Muž se mezitím převlékl a ulehl do postele. Když policisté dorazili, navzdory tomu, že paní Eva měla obtisk ruky na tváři, nemohli nic dělat a ženě jen poradili, ať se zamkne do pokoje. Paní Eva po tomto výstupu prožívala velkou bezmoc a ptala se sama sebe, co by se ještě muselo stát, aby policie zasáhla (Bajer, 2006, s. 3-4). Chybou 29

30 policie nebylo to, že nezasáhla, pokud totiž neměla dostatečné důkazy, byla stejně bezmocná jako paní Eva. Chybou bylo spíše to, že jí neposkytli informace o jiném způsobu řešení, mohli ji odkázat na jiné organizace poskytující pomoc obětem domácího násilí zvlášť kvůli tomu, že obětí nebyla jen ona, ale také nezletilé děti žijící v rodině. Policie jí mohla dát (případně organizace by jí dala) informace o tom, jak shromažďovat důkazy o týrání, případně by vytvořila bezpečnostní plán a pomohla by jí najít aktivní řešení situace. Problematika výslechů je také velmi obtížná. Oběti, které jsou podle zákona o obětech trestných činů považované za zvlášť zranitelné, mají právo na výslech vedený zvlášť citlivým způsobem. Výslech, je-li to možné, musí doprovázet vyškolená osoba, která vede výslech tak, aby nezpůsobila další újmu a aby se výslech nemusel opakovat. Navíc pokud si oběť nepřeje setkat se s podezřelým, je výslech veden způsobem, aby ke kontaktu nedošlo, přičemž se používají zejména audiovizuální techniky (zákon č. 45/2013 Sb. 20). I přes tento zákon je druhotná újma u dětí v důsledku výslechu možná. Dítě musí vyprávět svou situaci do detailů, musí znovu prožít pocity, které prožívalo během primární viktimizace atd. Pro názornost v příloze č. 1 může čtenář najít vhodné otázky, které by měly být kladeny dítěti, které bylo sexuálně zneužito. I když jsou otázky považovány za citlivé, velmi zasahují do intimity dítěte a do hloubky situace, čímž mohou dítě snadno vyvést z míry Média Média, podobně jako obhájce, přistupují k obětem trestných činů z hlediska vlastního zájmu. Málokdy se dá předpokládat, že budou jednat citlivě a pravdivě, protože pomoci deliktů se snaží zvýšit svůj zisk. Média jsou schopna pro rozhovor a dobrý titulek zneužívat zranitelnost oběti, kdy po činu jsou oběti méně schopné odolat nátlaku. Tím mohou být nepřipraveny na rozhovor a emoční vypětí, učinit tak nekorigovanou výpověď, kterou média sestříhají a zkreslí, což vede k pocitu viny oběti, že špatně vypovídala (Velikovská, 2016, s ). Média nedodržují mnoho etických postupů a oběť může být sekundárně viktimizována a sociálně stigmatizována nešetrným způsobem medializace případu, kdy jsou uváděny detailní informace týkající se osoby oběti, její rodiny a soukromí. Uvádím případ od Vymětala, který se vyskytl také ve Zpravodaji BKB (č. 3, 2008, s. 37), kde oběť trestného činu znásilnění (a zároveň svědkyně) nemohla být u výpovědi pachatele, 30

31 aby nebyla ovlivněná jeho výslechem. Druhý den v novinách vyšel článek, kde redaktor citoval slova pachatele, který u soudu uvedl: Šla se mnou ven a přitom od začátku musela vědět, o co jde Nebránila se. Z výpovědi oběti však redaktor necitoval nic, i když její výpověď byla opakem slov pachatele (Vymětal, 2008, s. 28, Herczeg, 2013, s. 37). Média často vystihují příběhy obětí trestných činů tím, že informují veřejnost o neštěstí druhých tak, že je podbarvují, přidají dramatickou hudbu, emotivní záběry i simulace. Tyto simulace jsou hlavně u neexistujících záběrů nebo u obětí, kde podle zákona nesmí zveřejňovat totožnost pachatele 16, tedy u všech osob mladších 18 let. Ochrana soukromí v době po viktimizaci je považována za důležitou potřebu i zájem oběti, a je tedy zakotvena v řadě důležitých dokumentů 17 (Čírtková, 2014, s. 64, Velikovská, 2016, s. 78). Navzdory těmto zákonům se v České republice vyskytují případy syndromu CAN, kdy je totožnost oběti značně popisována, oběť je přiřazena k vesnici, je popisováno, kdo dítě týral, zneužíval nebo zanedbával, jsou popsané rodinné poměry doplněné fotkami domu hrůzy a v některých případech jsou dokonce doplněné fotkami ublíženého dítěte 18 (Moravec, Paulík, 2011, s ). V těchto situacích, kdy je okolí dítěte schopno přiřadit případ ke konkrétnímu dítěti, jeho anonymita není zachována. Tímto způsobem se může roztočit koloběh zdrojů sekundární viktimizace, který se může rozšířit a zintenzivnit se. Sekundární viktimizace ale může přicházet i v případě, že totožnost oběti není uvedená. Dítě, které se na takové zprávy dívá nebo je čte, je nuceno znovu prožívat vlastní trauma. Navíc tyto zprávy mohou být zveřejněné zkresleně nebo nepravdivě, a to může zvýšit pocit viny oběti. Rovněž to může mít negativní vliv na již započatý proces zhojení psychických ran. I když není uvedená totožnost oběti, okolí oběti může oběť poznat skrze dominový efekt, kdy se postupně odhalují informace o oběti. Druhotná újma může tedy přicházet ze strany mediálních prostředků nebo může kvůli nim přijít ze strany okolí oběti (Moravec, Paulík, 2011, s ). 16 Zákon č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním 8b (2). 17 Například Rámcové rozhodnutí Rady Evropské unie z 15. března 2001 o postavení oběti v trestním řízení, zákon č. 45/2013 Sb. o obětech v trestním řízení atd. 18 Viz například Kuřimskou kauzu Případ dvou bratrů týrání příbuznými (7 a 9 let), kde byla médii zveřejněná vesnice, kde děti žily, fotka jednoho chlapce, kterého zdokumentovaly domácí kamery a kde bylo vidět chlapcovo utrpení. Případ z roku

32 5. Prevence sekundární viktimizace Prevence sekundární viktimizace přichází, když k trestnému činu již došlo. Existuje také primární prevence, která by měla dbát na preventivní opatření, aby k trestnému činu nedošlo. Prevence sekundární viktimizace je v literatuře zpracována jen z hlediska sekundární viktimizace ze strany OČTŘ. Jak jsem ale již popsala, k druhotné újmě může přicházet i ze strany okolí oběti, přičemž nejvíce případů je zaznamenáno ze strany rodiny oběti a ze strany veřejnosti. Ze strany pomáhajících organizací se v literatuře nevyskytují případy, kdy by oběť byla poškozená tímto subjektem. Sociální pracovníci, kteří přijdou do styku s obětí trestného činu, by měli dbát na obecné zásady při práci s oběťmi, zvlášť s těmi dětskými. Co se týče sekundární viktimizace ze strany médií, již jsem popsala preventivní legislativní opatření, která by měla vymezovat vznik tohoto jevu. Nejvíce je v literatuře popsaná prevence sekundární viktimizace ze strany OČTŘ, to je dáno zejména novým zákonem o obětech trestných činů, který popisuje ochranu před druhotnou újmou hlavně v rámci OČTŘ, ale nebere ohled na ostatní aktéry, které mohou sekundární viktimizaci způsobit. 5.1 Orgány činné v trestním řízení Legislativní úprava Jeden z nejdůležitějších prvků prevence před druhotnou újmou v legislativní úpravě vyšel po roce 2013, kdy vešel v platnost zákon o obětech trestných činů, zákon č. 45/2013 Sb. Tento zákon vymezuje, kdo je oběť, popisuje zvlášť zranitelné oběti, stanovuje práva oběti, mezi něž patří také právo na peněžitou pomoc, a v neposlední řadě stanovuje vztahy mezi státem a subjekty, které poskytují služby obětem trestných činů (zákon o obětech trestných činů, 1). Mezi práva oběti přiřazuje právo na poskytnutí bezplatné odborné pomoci, právo na informace 19, dále má oběť také právo na ochranu před hrozícím nebezpečím a právo na ochranu soukromí (zákon o obětech trestných činů). Důležitým oddílem pro účely této práce je právo na ochranu před druhotnou újmou. Zákon tímto vymezuje zabránění kontaktu mezi obětí či jejími blízkými osobami a pachatelem (podezřelým) trestného 19 Jak jsem již zmínila, informace musí být podané srozumitelným způsobem se zohledněním věku, rozumových schopností a zdravotního stavu oběti (zákon č. 45/2013 Sb., 13). 32