Debata o knize Michala Pullmanna Konec experimentu

Transkript

1 1 Debata o knize Michala Pullmanna Konec experimentu Auto: Jakub Vrba Abstract Po vydání knihy Michala Pullmanna Konec experimentu, která se po metodologické i teoretické stránce vymezovala vůči starším přístupům k poslednímu období státního socialismu, se rozvinula debata na několika úrovních. Na knihu vyšlo několik recenzí, zejména se ale rozpoutala diskuze na stránkách Lidových novin, jednoho z nejčtenějších deníků v České republice. Zde byli čtenáři svědky polemiky několika publicistů na jedné straně a převážně mladších historiků na straně druhé. O několik měsíců později pak došlo k výměně článků mezi autorem knihy a historikem Karlem Hrubým na stránkách historicko-popularizačního časopisu, kde šlo především o polemiku nad totalitní povahou státního socialismu v Československu. V roce 2011 se na stránkách českého tisku rozpoutala diskuze o nedávné minulosti, konkrétně o konci osmdesátých let a kontinuitách a diskontinuitách mezi pozdním obdobím státního socialismu a současností. Příčinou bylo vydání knihy Michala Pullmanna Konec experimentu a několik následných rozhovorů s ním. Není příliš obvyklé, aby historická kniha vyvolala reakce nejen na stránkách odborných periodik, ale i v mainstreamovém tisku. V debatě se následně mísila akademická rovina, veřejná publicistika a v kontextu dalších veřejných diskuzí 1 i 1 První velkou historickou veřejnou diskuzí byla otázka reflexe vysídlení českých Němců po druhé světové válce. Viz blíže: Příhoda, Petr / Pithartm Petr: Čítanka odsunutých dějin, Praha 1998; Hahnová, Eva: Sudetoněmecký problém: obtížné loučení s minulostí, Praha 1999; nebo Kunštát, Miroslav / Kopeček, Michal: Sudetoněmecká otázka v české akademické debatě po r. 1989, in: Soudobé dějiny 3/2003, s Stejný text německy pak Kunštát, Miroslav/ Kopeček, Michal: Die so gennante sudetendeutsche Frage im tschechischen akademischen Diskurs nach 1989, in: Reif, Elizabeth, Schwarz, Ingrid (eds): Zwischen Konflikt und Annäherung, Wien 2005, s Kontextem této diskuze jsou

2 2 rovina politická. Autor knihy patří k nastupující generaci českých historiků, která se snaží o pluralizaci metodologických a teoretických perspektiv ve výzkumu soudobých dějin a nabourání toho, co mnozí z nich chápou jako hegemoniální či přinejmenším jednostranný diskurs o nedávné minulosti. V současné době je ředitelem Ústavu hospodářských a sociálních dějin na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 2008 publikoval Pullmann v časopise Soudobé dějiny článek Sociální dějiny a totalitněhistorické vyprávění, kde poukázal na neudržitelnost modelu založeného na teorii totalitarismu, jehož údajná hegemonie v historiografii se podle něj začíná pomalu rozpadat. 2 O tři roky později mu vyšla zmíněná kniha. Pullmann se v ní zaměřuje na období tzv. perestrojky v Československu. Zajímá se jak o celkový vývoj, tak o různé sociální skupiny konkrétně straníky, experty a dělníky. Nevychází z dnes tolik protěžovaných archívů bezpečnostních složek, ale spíše z dobových periodik a interních dokumentů strany, a ve své analýze se soustředí převážně na ideologický jazyk pozdně socialistické diktatury. Právě tento jazyk, který pojímá jako základ tzv. normalizačního konsenzu a následně popisuje i jeho rozpad během přestavby, nikoliv činnost disentu či represivního státu ovládajícího společnost, je předmětem jeho analýzy. 3 Rozpad ideologického jazyka vládnoucí strany a k ní přináležejících společenských elit byl z tohoto pohledu zásadním předpokladem pro zhroucení celého režimu. Konfrontační potenciál knihy byl autorovi zřejmý, neboť sám už v první větě přiznal, že díky ní nejspíše nezíská mnoho nových přátel. 4 V úvodu i v závěru knihy zdůraznil jako jeden z podnětů jeho analýzy fakt, že normalizace a pak především veřejné diskuze o období státního socialismu. K otázce legitimizace demokratického řádu a antikomunismu blíže na těchto stránkách viz: Kopeček, Michal: From the Politics of History to Memory as Political Language: Czech Dealings with Communist Past after Dostupné na: URL: < odkaz na budoucí článek M. Kopečka >. 2 Pullmann, Michal: Sociální dějiny a totalitněhistorické vyprávění, in: Soudobé dějiny, 3-4/2008, s Dostupné na: URL: < > [ ]. 3 Slovy autora kniha zachycuje sémantiku přestavby způsoby, jimž se různí aktéři zmocňovali pojmu, jak ho používali, jakými obsahy ho naplňovali, jak ho reintepretovali či v jakých situacích ho opustili a nahradili pojmy jinými. Ideologie je pak v této knize v návaznosti na Michaila Bachtina spíše pojímána jako autoritativní diskurs, který v běžné komunikaci působí dvojím způsobem: vyžaduje sice od lidí bezpodmínečnou oddanost již předem daným formám (nikoliv jejich interpretativní přijetí), díky své statičnosti a nadřazenosti ovšem také může ospravedlnit použití jiných, která mají přesvědčovat svým obsahem. ( ) Ideologický jazyk sice vyžaduje formální konformitu, zároveň však dodává dílčím slovům (sloužícím k popisu nebo vyjádření požadavků) právo na existenci, a podpírá tak oprávnění promlouvajícího hovořit. ( ) Autoritativní diskurs se zpravidla stává viditelným (a analyticky zachytitelným) teprve v okamžiku, kdy přestává lehce fungovat. In: Pullmann, Michal: Konec experimentu. Přestavba a pád komunismu v Československu, Praha 2011, s. 18nn. 4 Pullmann, Michal: Konec experimentu. Přestavba a pád komunismu v Československu, Praha 2011, str. 11.

3 3 polistopadové uspořádání mají mnohem více společného, než si demonstranti na náměstích v roce 1989 představovali. 5 Po krátkém intermezzu dominance lidskoprávních ideí nastoupil konsenzus nový, který se stal podobně vylučujícím jako ten předešlý, i když vylučované skupiny byly jiné Romové, bezdomovci, imigranti. Socialismus a plánování byly začátkem devadesátých let důsledně nahrazeny demokracií a trhem, avšak důraz na formálnost slov i politické floskule zůstal podle autora tentýž. 6 Polemika v Lidových novinách Samotné vydání knihy větší reakce nevzbudilo, reakce přišly až po rozhovoru s autorem z 5. června 2011 v Mladé frontě Dnes, jednom z nejčtenějších deníků v České republice. 7 Zde Pullmann poukázal na to, že jeho záměrem bylo vyvolat diskuzi o příčinách jak rychlého zhroucení systému, tak i jeho předchozí poměrně dlouhé stability. Nevedla ho podle jeho slov ani láska, ani odpor k normalizaci, zdůraznil však svou provokativní tezi ze závěru knihy o tom, že neoliberální individualismus navázal na normalizační individualismus. Dodal pak ještě, že jak normalizace, tak český dnešek se opírají o ideologické rámce, které jsou vyprázdněné a nemají svůj pevný morální bod. Jako první z publicistů reagoval v dalším celostátním deníku Lidových novinách Ondřej Štindl, který uznal, že je mezi oběma režimy mnoho kontinuit a že i ten dnešní se opírá o množství floskulí. 8 Rozporoval však tezi, že by neoliberální diskurs skutečně byl tak dominantní, jak tvrdil Pullmann. O dva dny později přišel se svým příspěvkem hudební publicista Jan Rejžek. 9 Autor knihy 5 Ibid.: s Ibid.: s Chuchma, Jan: Rozhovor s Michalem Pullmannem Normalizace tu ještě neskončila, tvrdí historik Michal Pullmann, in: MF Dnes Dostupné na: URL: < [ ]. Pullmann pak dal ještě rozhovor Právu, kde ocenil, že se i díky následným reakcím Jana Rejžka otevřela debata URL: < > [ ]; a Deníku, URL: < > [ ]. Byl také hostem pořadu České televize Před půlnocí, URL: [ ]. 8 Štindl, Ondřej: Normalizace, která přežila do dneška?, in: Lidové noviny Rejžek, Jan: Ještě o normalizaci, in: Lidové noviny

4 4 se podle něj neuchýlil do ticha studovny, aby se tiše styděl, ale minulou sobotu poskytl ( ) neskutečný rozhovor, který by rád provokoval už názvem Normalizace neskončila. Jako z Haló novin. 10 Rejžek neopomenul zmínit i fakt, že Pullmannův otec byl v 80. letech zaměstnán v Moskvě. Při kritice knihy, resp. tezí z rozhovoru Rejžek nesouhlasil s popisem státně socialistické minulosti ani liberálně-demokratické současnosti. Na jednu stranu byla podle něj společnost atomizovaná, systém byl zločinný a role represivních složek byla větší, než přiznává Pullmann. Na druhou stranu není podle Rejžka neoliberální diskurs tak hegemoniální a v České republice není - na rozdíl od předchozího režimu - žádná cenzura. O týden později se do debaty zapojili historici Vítězslav Sommer a Jan Dobeš. 11 Oba zrekapitulovali hlavní teze Pullmannovy knihy a poukázali na normalizační způsob Rejžkovy argumentace, který se podle nich zakládá na kádrováctví, tj. hodnocení autora podle původu jeho předků, nikoliv na základě podstaty jeho výpovědi. Na Rejžkovu stranu se následně postavil Jaroslav Koller, který co do formy a obsahu kritiky Pullmanových tezí nic nového nepřinesl, posunul však celou debatu do poněkud odlišné roviny, když napsal, že podle něj málokteré prostředí vykazuje tolik znaků normalizačního období jako právě česká historiografie. Klientelismus, servilita a odstraňování lidí je zde běžné. 12 Příkladem se podle něj stal právě mladý historik Sommer, který nepracuje na projektech, jež má na starosti a místo práce, za kterou je pan Sommer placen, vystupuje na různých debatách, kde kritizuje současnou vládní politiku a též svého zaměstnavatele. 13 Sommera a Pullmanna podpořili další historici, jako např. Jan Mervart, Markéta Devátá a Tomáš Zahradníček. 14 Snažili se obhájit pozici historiků nezávislou na politické diskuzi a právo na 10 Haló noviny jsou oficiálním listem Komunistické strany Čech a Moravy. 11 Dobeš, Jan: Polemika, nebo kádrový posudek?, in: Lidové noviny a Vítězslav Sommer: Nehněvej se na zrcadlo, in: Lidové noviny Koller, Jaroslav: Kdo je tady normalizátor?, in: Lidové noviny Jméno je nejspíše pseudonymem. 13 Jde o Ústav pro studium totalitních režimů, který vznikl z popudu pravicové vlády v roce 2007, který dle zákona zejména: a) zkoumá a nestranně hodnotí dobu nesvobody a období komunistické totalitní moci, zkoumá antidemokratickou a zločinnou činnost orgánů státu, zejména jeho bezpečnostních složek, a zločinnou činnost Komunistické strany Československa, jakož i dalších organizací založených na její ideologii, b) analyzuje příčiny a způsob likvidace demokratického režimu v období komunistické totalitní moci, dokumentuje účast domácích a zahraničních osob na podpoře komunistického režimu a odporu proti němu Celé znění na: URL: < > [ ]. Sommer poměrně dlouhou dobu v ÚSTR pracoval, zároveň však byl k jeho fungování veřejně kritický. 14 Tomáš Zahradníček: Krajina po bitvě o knížku, in: Lidové noviny Dostupné na: URL: < > [ ]; Devátá, Markéta: Horákova, Charta a mládež Gottwaldova, in:

5 5 jiný pohled, odsoudili osobní útoky a znovu se pokusili vysvětlit základní intence Pullmannovy knihy. Až v druhé řadě následovala relativizace zaběhlého výkladového schématu totality. Do debaty se mezitím na stránkách jiných periodik zapojili i levicově orientovaní intelektuálové - jmenovitě politolog Ondřej Slačálek a filosof Michael Hauser. 15 Oproti historikům jim šlo již mnohem více o nabourání antikomunistického narativu, který podle nich stále ovládá český veřejný diskurs. A to zejména Hauserovi, který srovnal antikomunismus s antisemitismem. O obou totiž podle něj figuruje stejná lacanovská slast-strast (jouissance). Antikomunismus má v tom blízko k antisemitismu nebo současným formám rasismu. Utváří se na základě fantasmatu komunismu jako svého druhu absolutního zla a pátrá po jeho dnešních výhoncích. Ondřej Slačálek se spíše zamyslel nad rolí utopie v moderních českých dějinách, Rejžka ale neopomenul nazvat nulou z povolání. Završení celé polemiky pak představuje asi hodinová recenze knihy na jednom z vedlejších kanálů veřejnoprávního Českého rozhlasu z října Autor pořadu Jiří Berounský 17 hned na začátku pořadu zprostředkoval posluchači své dojmy z knihy. Pochopil ji jako příspěvek k hospodářským dějinám. Podle něj však nelze oddělit ekonomii nějakého období od panujícího řádu. ( ) Stále se jednalo o období totality, o kterém se autor takřka nezmiňuje. Dále podotkl, že občané nevěnovali (přestavbě) žádnou pozornost a že se diskurs odehrával (pouze) mezi komunistickými vládnoucími zasvěcenci, s nimiž nechtěl mít slušný člověk nic společného - s občany totiž nikdo nediskutoval. Podle Berounského jsme nikde jinde nebyli schopni sledovat reálnější podobu (...) binárního systému (...) jako v Československu. Pokud vůbec došlo na Pullmannovy teoretické teze a metodické přístupy, byly spíše zmíněny, blíže vysvětleny nebyly, ačkoliv hlavní část stopáže zabíraly citace knihy. Přibližně v polovině pořadu přišel na řadu asi desetiminutový rozhovor mezi hlavními aktéry celé polemiky Michalem Pullmannem a Janem Lidové noviny ; a Mervart, Jan: V čem je zakopán pes, in: Lidové noviny Hauser, Michael: Mor antikomunismu, in: Deník referendum Dostupné na: URL:< [ ]; a Ondřej Slačálek. Vláda formy, in: A Dostupné na: URL:< [ ]. 16 Jde o pořad Politická literatura na českých pultech. Byl odvysílán ve na Českém rozhlase 6. Blíže viz, URL: < [ ]. 17 Jiří Berounský se narodil v roce 1932, v padesátých letech byl podmínečně odsouzen. Vystudoval chemickou vysokou školu a následně začal i v tomto oboru pracovat. Po roce 1989 začal psát postupně politické komentáře pro Rádio Svobodná Evropa, Lidové noviny a právě i Český rozhlas 6. Viz blíže, URL: < [ ].

6 6 Rejžkem. K žádné katarzi však nedošlo. Rejžek vedle starých výtek přidal i nové. Jazyk Pullmannovy knihy mu přišel stejný jako za normalizace 18 a obvinil ho, že ve své knize nemá zmínku o Petru Fideliovi a knize Jiřího Suka. 19 Vadilo mu také, že naprosto vážně rozebírá bláboly stranických funkcionářů a neopomněl se vrátit k Pullmannovu původu první otázkou, kterou položil, se tázal, kdy že byl Pullmann poprvé na Západě. Pullmann se snažil obhajovat své teze, po pár minutách však Jiří Berounský celou diskuzi ukončil. V kontextu Pullmannovy poznámky o nabourávání hegemonie totalitněhistorického přístupu k dějinám státního socialismu je vhodné zdůraznit několik dílčích postřehů. Tomáš Zahradníček napsal v ironické nadsázce, že jsme jen krůček od vyhlášení nového karanténního hesla S antikomunisty se nemluví, na které by dnes (...) slyšela velká část univerzitní mládeže, tak se nám tu poměry za osm roků vyvinuly. Vítězslav Sommer uvedl, že Rejžkův přístup je možná pouze hysterickou reakcí vyplývající ze zjištění, že pomalu končí zlatá léta kádrováckého přístupu ke komunistické minulosti. Markéta Devátá pak v obraně celého historického stavu poukázala na to, že historici zase nemohou přijmout společenskou zakázku, aby období bylo vykládalo jako dějiny celospolečenského odboje či odporu proti komunistickému režimu (které ze zatím nejasného důvodu trvalo tak dlouho). Odborné názory a recenze Vedle výměny názorů, která se odehrávala převážně na stránkách Lidových novin, vyšlo i mnoho odborných recenzí Pullmannovy knihy, případně postřehů k celkovému posunu přístupu k moderním českým a československým dějinám. První a možná nejzajímavější recenzí, která měla přesah do celospolečenského vztahu k vlastní státně-socialistické minulosti, byla rozsáhlá recenze politologa Pavla Barši, která paradoxně vyšla ještě před Rejžkovou kritikou také v Lidových novinách. 20 Nikdo na ni však nereagoval. Barša zde poukázal na nutnost revize klasického českého přístupu k dějinám normalizace, konkrétně celospolečenský konsenzus nemohl podle něj existovat v té podobě, jak ho popsal Havel 18 Doslova měl Pullmann psát o falešném, zpuchřelém perestrojkovém jazyce stejným způsobem. 19 Tato informace je však mylná, obě práce v knize zmíněny jsou. 20 Barša, Pavel: Normalizace mimo dobro a zlo, in: Lidové noviny

7 7 ve své slavné eseji Moc bezmocných. Pullmann podle Barši sice vykračuje správným směrem, ale otázkou je, zda teze o širokém konsenzu, o nějž se měl opírat normalizační režim, nenahrazuje jen jednu jednostrannost jinou. Jestliže mainstreamová historiografie doposud až na výjimky ignorovala konsenzuální dimenzi normalizace, Pullmann ignoruje podle Barši její dimenzi represivní. Vytrácí-li se z výkladu oné historiografie aktivní participace na režimu, pak z jeho výkladu se vytrácí režim sám a s ním i vrstva nomenklaturních kádrů, která v něm vládla. Je sice pravda, jak tvrdí Pullmann, že diskurs byl schopen akomodovat zvláštní zájmy a identity existující ve společnosti. ( ) Tím, že vypouští jeho ústřední funkční vazbu na zájmy a identitu vládnoucí nomenklatury, však nekriticky reprodukuje mytický obraz, jenž normalizační režim vytvářel o sobě samém. Za předpokladu, že teze o podobnosti normalizačního a neoliberálního diskursu vede pouze k tomu, že poukazuje na konformitu většiny lidí s diskursivně nastolovanou sociální normou v době stability, je tato teze podle Barši sice pravdivá, ale triviální: platí totiž obecně o všech moderních společnostech ( ). Aby nám srovnání skutečně přiblížilo zvláštní rysy před- a porevolučního období, muselo by vzít v úvahu proměnu mocenského kontextu ( ) i proměnu normy: hegemonický diskurs komunistické normalizace, jenž vyzýval člověka, aby byl stejný jako ostatní, vyžadoval jiné formy sociální konformity, než jaké vyžaduje hegemonní diskurs neoliberální normalizace, jež vyzývá člověka, aby byl jiný, psal Barša. Pullmannova revize minulosti také podle něj zapadla do obecného vzorce politiky paměti a historiografie, jak jej známe z jiných evropských zemí. Situaci v ČR srovnal s rehabilitací fašistické paměti v Itálii, jež vedla až k vládnímu angažmá strany, která se hlásila k fašistickému dědictví. Barša svoji recenzi uzavřel: Navzdory stále hlubšímu zabořování do bahna korupce nedospěla ještě krize tak daleko jako krize italské republiky na přelomu 80. a 90. let. I z toho důvodu zatím nelze říci, zdali publikace Pullmannovy knihy, v níž zbavuje stigmatu normalizační režim, nestojí na počátku procesu, na jehož konci bude vstup KSČM do vlády. V odborných časopisech následně vyšly další dvě recenze, konkrétně se jednalo o texty historiků Jana Mervarta v Securitas Imperii a Milana Drápala v Dějinách a současnosti. 21 Oba autoři 21 Drápala, Milan: Recenze knihy Michala Pullmanna Konec experimentu, in: Dějiny a současnost. 11/2011. Dostupné na: URL:< [ ]; a Mervart, Jan: Recenze knihy Michala Pullmanna Konec experimentu, in: Securitas Imperii. 2/2011. Dostupné na:

8 8 hodnotili knihu převážně pozitivně. Podle obou by však obraz společnosti, který nabízí, mohl být propracovanější. Podle Mervarta je společnost nahlížena výhradně prizmatem oficiálních tiskovin. (...) Stálo by za úvahu, zda bezvýhradné přijetí předem určené metody zakládající se na postižení sémantického vývoje pojmů nutně vede ke skutečně plastickému obrazu tehdejší společnosti a zda paradoxně nesvádí k operaci s apriorními termíny jako výlučnost, vyjednávání a podobně. Drápala zase poukázal na roli historické paměti jednotlivých sociálních skupin. Podle obou historiků by si mnoho tezí zasloužilo hlubší rozpracování. Mervart tím myslel lepší analýzu rozložení sil v rámci československého komunistického vedení i rozvedení myšlenek ze závěru knihy. Drápala zmínil nutnost aplikace Pullmannových tezí na další zkoumání. Příkladem by mohlo být sepisování ideologicky konformních předmluv k odborným publikacím, které se jinak vymykaly normalizované produkci. Podle něj si lze představit celou škálu postojů (...) vedle rutinního přijetí coby nezbytné podmínky mohla vyvolávat v autorech pochybnosti nebo odpor vůči ideologickému jazyku, vystupňovaný třeba až do rezignace na pracovní zařazení podmíněné plněním takových požadavků. V polovině roku 2012 pak reflektoval další známý historik soudobých dějin Jiří Suk změny v přístupu mladších historiků k dějinám státního socialismu. 22 Jejich vymezení vůči teorii totalitarismu se podle něj stalo normou. Důvod je dvojí: nespokojenost s restaurovaným kapitalismem a nespokojenost se stavem bádání o socialismu a dvojí jsou i cíle. Jednak rehabilitace dvojnásobně zavrženého projektu demokratického socialismu a jednak celistvější a hlubší poznání socialistické společnosti a státu. ( ) Převládá-li první aspekt, můžeme mluvit o politickém revizionismu, dominuje-li druhý, pak jde o revizionismus metodologický. Pullmannovu knihu uvedl jako příklad revize politické. Soupeřem je mu pravicové opovržení vším komunistickým i socialistickým; proto má jeho revizionismus podle mého názoru více politický než metodologický rozměr. Podle Suka šlo v podstatě o pohled normalizátorů, i když tím nechtěl tvrdit, že jej Pullmann sdílí. Autor se podle něj příliš uzavřel ve zkoumané pětiletce a nechal stranou vliv roku 1968, z jehož perspektivy vypadá osud přestavby poněkud jinak. Absence výrazné zrcadlové perspektivy 68/89 umožňuje potlačit morální rozměr URL:< [ ]. 22 Suk, Jiří: Knihovnička, in: Dějiny a současnost. 6/2012. Dostupné na: URL: < > [ ].

9 9 místodržitelské legitimity normalizačních vládců. Polemika mezi Michalem Pullmannem a Karlem Hrubým v časopise Dějiny a současnost Na přelomu roku 2012 a 2013 byli čtenáři historicko-popularizačního časopisu Dějiny a současnost svědky takřka generační výměny názorů mezi Michalem Pullmannem a Karlem Hrubým. 23 V prvním článku Pullmann rekapituloval vývoj v české historiografie po roce 1989 a postupnou erozi modelu totalitního panství v posledních letech. Oproti tomu se Karel Hrubý snažil rehabilitovat pohled na starý režim prizmatem modelu totalitarismu. 24 Ve své reakci napsal, že existuje mnoho teorií totalitarismu. Shodují se však v tom, že monopol moci v oblasti politické, ekonomické a ideologické je spojen v jedněch rukou (mocenském centru), což umožňuje formovat a manipulovat společnost mnohostranněji, než je tomu v demokratických systémech. Pullmann podle něj zaměňuje formální stránku moci s metodou jejího uplatňování. Ani nepřítomnost či oslabení teroru (...) však totalitní charakter ještě nevyvrací. Totalitní struktura režimu je podle něj trvalým znakem. Posunem v české historiografii bude obraz totalitního režimu diferenciovanější, plastičtější a barevnější. Ale charakter totality ( ) mu to nevezme. Pullmann ve své odpovědi napsal, že doložíme-li existenci sfér mimo bezprostřední kontrolu aparátu (domácnost, sport, rekreaci) a snahu tohoto aparátu o stabilizaci práva, máme před sebou obraz moderní diktatury, a nikoliv totalitního režimu. 25 I totalitní struktury podle něj tvořili lidé. S odkazem na zahraniční diskuze podotkl, že teorie totalitarismu nám neumožní dostatečně analyzovat státní socialismus. Budeme-li lpět na antikvovaných představách o 23 Karel Hrubý se narodil v roce 1923 v tehdejším Československu. Po válce vystudoval češtinu, filosofii a sociologii na Univerzitě Karlově v Praze. V padesátých letech strávil několik let ve vězení a následně se živil jako dělník. V roce 1968 působil krátce jako sociolog ve Výzkumném ústavu družstev v Praze. Publikoval také několik studií k sociologii husitství. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy emigroval do Švýcarska a odborně se zaměřil na 19. a 20. století. Během Pražského jara byl u obnovování československé sociální demokracie, po emigraci byl mnoho let místopředsedou této strany v exilu a v roce 1989 dokonce krátkou chvíli jejím předsedou. Ve Švýcarsku žije dodnes. Viz blíže například, URL: < [ ]; nebo URL: < [ ]. 24 Hrubý, Karel: Totalita, teror a normalita společnosti, in: Dějiny a současnost. 3/2012 a Michal Pullmann: Život v komunistické diktatuře, in: Dějiny a současnost, 12/ Pullmann, Michal: Ještě k modelu totalitního panství, in: Dějiny a současnost, 4/2012.

10 totalitním režimu jako frontové struktuře ( ), nejenže neprospějeme odborné diskuzi, ale nejspíše ztratíme ze zřetele i naléhavé otázky historických kontinuit ( ). 10 Závěr Polemiky, které vyvolalo vydání Pullmannovy knihy, navazují na jiné veřejné debaty na historická témata nedávné minulosti v post-socialistické České republice. Vedly se na dvou rovinách, které se do jisté míry překrývaly. Na akademické úrovni šlo o kritické posouzení jednotlivých klíčových argumentů z knihy, tedy především tezí o normalizačním konsenzu a upozadění československého disentu v procesu rozpadu socialistické diktatury, ale také o posouzení metodického přístupu autora k pramenům. V obecnějším rámci šlo o reflexi celkové změny v přístupu k soudobým dějinám. Veřejná debata, kterou odstartoval rozhovor v celostátně vydávaném deníku, pak měla mnohem osobnější a také političtější vyznění. Její hlavní náplň by se dala označit jako spor o veřejnou reprezentaci komunistické minulosti a možnosti jejího kritického zkoumání více než dvě dekády po pádu režimu. Nedílnou součástí pak byla i diskuze o kontinuitě mezi státně socialistickou diktaturou a postsocialistickou demokracií. Jako takové byly tyto diskuze součástí hledání identity české politiky a politického společenství, které se po roce 1989 odehrávalo z velké části ve formě tzv. vyrovnávání se s komunistickou minulostí