Vyživovací povinnost mezi manžely a mezi rozvedenými manžely

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy Univerzity v Brně Katedra občanského práva Diplomová práce Vyživovací povinnost mezi manžely a mezi rozvedenými manžely Karin Blokešová 2005/2006 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Vyživovací povinnost mezi manžely a mezi rozvedenými manžely zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.

2 OBSAH Obsah Úvod Vyživovací povinnost mezi manžely Vznik vyživovací povinnosti mezi manžely Česká republika Slovenská republika Polsko Rozsah a trvání Česká republika Slovenská Republika Polsko Řízení o určení vyživovaní povinnosti mezi manžely Česká republika Slovenská republika Polsko Zánik vyživovací povinnosti mezi manžely Česká republika Slovenská republika Polsko Vyživovací povinnost mezi rozvedenými manžely Vznik vyživovací povinnosti mezi rozvedenými manžely Česká republika Slovenská republika Polsko Německo Itálie Rozsah a trvání vyživovací povinnosti mezi rozvedenými manžely Česká republika Slovenská republika Polsko Německo Itálie Řízení o určení výživného rozvedeného manžela Česká republika Slovenská republika Polsko Německo Itálie Sankční výživné Česká republika Zánik vyživovací povinnosti mezi rozvedenými manžely Česká republika Slovenská republika Polsko Německo Itálie Výživné plněné neprávem Česká republika

3 Závěr Resume Seznam zkratek Použitá literatura

4 ÚVOD Rodinné právo má oproti ostatním právním odvětvím určité odlišnosti, spočívající mimo jiné v tom, že se bezprostředně dotýká každého z nás, ať už jsme vyrůstali v jakémkoli prostředí a podmínkách. Jednou ze základních zásad českého právního řádu, především zákona o rodině, je zvláštní ochrana rodiny ve veřejném zájmu. I když už zdaleka neplatí jeho jedinečnost, což nám ukazují statistiky, tradičním základem rodiny je manželství, jehož účelem je podle zákona o rodině založení rodiny a řádná výchova dětí. O základech rodiny, respektive o manželství je v současnosti opět hodně diskutováno, ať už v komentářích k čerstvě schválenému zákonu o registrovaném partnerství, které poměřují váhu registrovaného partnerství k manželství, či v debatě nad vznikem nového občanského zákoníku, jehož součástí bude i rodinné právo. Česká právní úprava rodinného práva vychází především ze zákona o rodině z roku Změna společenských a ekonomických poměrů ve společnosti po roce 1989 se nemalou měrou odrazila i na rodinných vztazích, což si v průběhu let vyžádalo nejednu novelizaci zákona, který byl vytvořen za úplně jiných okolností. Přesto v něm zůstalo mnoho obecných ustanovení, jejichž široká aplikace je možná tehdy i dnes. Na jedné straně lze pod ně zařadit nespočet individuálních případů, ale na druhé straně umožňují velký prostor pro rozhodování soudu, což vede k nejednotnosti judikatury a právní nejistotě občanů. Změna společenských vztahů se asi nemalou měrou podepsala na celkovém uvolnění rodinných vztahů, zejména v manželství, což přineslo situace jako např. manželství na dálku nebo všeobecně rostoucí rozvodovost. Důležitou otázkou v tomto stavu zůstává úprava vzájemných povinností založených vznikem manželství. Pro svoji diplomovou práci jsem si vybrala téma Vyživovací povinnost mezi manžely a vyživovací povinnost mezi rozvedenými manžely. Cílem první části mé práce je determinovat postavení vyživovací povinnosti mezi manžely v rámci ostatních manželských povinností a posouzení aktuálnosti úpravy vzhledem k dnešnímu datu, nejen v české - 4 -

5 právní úpravě, ale také v právní úpravě slovenské, vycházející ze stejných kořenů jako česká, a polské. Druhá část práce zachycující českou, slovenskou, polskou, německou a italskou právní úpravu vyživovací povinnosti mezi rozvedenými manžely se bude snažit vymezit podstatu vzniku této vyživovací povinnosti, zda je pokračováním vyživovací povinnosti mezi manžely nebo institutem majícím základ v porozvodových okolnostech a bude se snažit o celkové srovnání mezi jednotlivými právními úpravami

6 VYŽIVOVACÍ POVINNOST MEZI MANŽELY 1. Vznik vyživovací povinnosti mezi manžely ČESKÁ REPUBLIKA Obecná charakteristika Podle zákona o rodině mají manželé mezi sebou několik rovných práv a povinností vyplývajících především z 18 ZOR. Patří mezi ně žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí. Na ně navazuje 19 s povinností pečovat o uspokojování potřeb rodiny (zahrnující poskytování peněžních a jiných prostředků na náklady společné domácnosti) podle svých schopností a možností a 91 stanovující vzájemnou vyživovací povinnost mezi manžely. V řádně fungující rodině nepovažují manželé své povinnosti k sobě za povinnosti právní, ale za plnění mravních zásad. Proto jsou tyto povinnosti v převážné většině případů plněny dobrovolně a Zákon o rodině z této skutečnosti při své úpravě také vychází. Pouze v případech, kdy manželé neplní své povinnosti dobrovolně, jsou nejvýznamnější z nich vynutitelné i právní cestou. Jedná se o povinnost pečovat o uspokojování potřeb rodiny a vyživovací povinnost. Zákonná úprava vyživovací povinnosti mezi manžely není zahrnuta v části první zákona o rodině pojednávajícím o manželství, ale v části třetí pojednávající o výživném, konkrétně v 91 ZOR. Dále se na toto výživné vztahují společná ustanovení části třetí ( ZOR) a podpůrně i Občanský zákoník, nestanoví-li Zákon o rodině něco jiného ( 104 ZOR). Odlišností od jiných vyživovacích povinností je to, že vyživovací povinnost mezi manžely vyplývá přímo ze společenských funkcí rodiny. Mezi hlavní funkce rodiny totiž patří i její funkce hospodářská, spočívající v tom, že rodina tvoří základní ekonomickou jednotku, jejíž členové společně hospodaří a uspokojují své hmotné i kulturní potřeby. 1 Nárok na výživné mezi manžely je osobní nezadatelné právo. Oprávněný manžel nemůže převést své právo vůči povinnému manželovi na 1 Nová, H., Těžká, O. Vyživovací povinnost. Praha: Linde Praha a.s., 1995, s

7 jinou osobu, protože toto právo slouží k uspokojování jeho osobních potřeb, je těmato potřebami podmíněné a na jejich uspokojování vázané. Dále se nemůže práva na výživné zřeknout, neboť by tím mohl vytvořit předpoklad pro vyživovací povinnost osob, které jsou podle ZOR povinné vyživovat ho v dalším pořadí. Oprávněný manžel se ani nemůže nechat z placení vyživovací povinnosti vyplatit, protože jde o vyživovací povinnost podle rodinného práva a ne o odškodnění dle Občanského zákoníku. Z osobní povahy nároku na výživné mezi manžely vyplývá i to, že soud může toto výživné stanovit pouze na návrh oprávněného, přičemž ve svém rozhodnutí je tímto návrhem vázán, nesmí ho překročit a přisoudit buď více, anebo na delší dobu než je požadováno. Právní úprava vyživovací povinnosti mezi manžely je ovlivněna několika základními zásadami. Jednou z nich je dobrovolnost plnění vycházející z obecného principu rodinného práva tj. solidarity, resp. principu vzájemné pomoci. Pokud však jeden z manželů neplní dobrovolně svoji vyživovací povinnost, určí ji na návrh druhého manžela soud. 2 Další zásadou je zásada vzájemnosti, která znamená, že na výživné má nárok kterýkoli z manželů, manželka vůči manželovi, manžel vůči manželce. Tato zásada odráží rovné právní postavení muže a ženy v manželství. Vyživovací povinnost jednoho manžela ale není podmíněna minulým nebo budoucím plněním vyživovací povinnosti druhého manžela. Je však možné, že ten, kdo by měl plnit svoji vyživovací povinnost, nechce tak učinit z důvodu, že oprávněný se vůči němu zachoval nemorálně nebo přímo protiprávně. V tom případě musí uplatnit institut dobrých mravů. Poslední zásadou je, že vzájemná vyživovací povinnost manželů je právním prostředkem, kterým se zajišťuje stejná životní úroveň obou manželů. Předpoklady vzniku vyživovací povinnosti mezi manžely Vznik, trvání a zánik vyživovací povinnosti mezi manžely není závislá na vůli manželů. Právo a povinnost vyživovat vzniká vždy, jestliže jsou splněny předpokládané náležitosti jeho vzniku a trvá v takovém rozsahu a tak dlouho, jak to stanovuje zákon. Ze zákona o rodině lze dovodit pro vznik vzájemné vyživovací povinnosti mezi manžely tyto předpoklady: 2 Hrušková, M., Králíčková Z. České rodinné právo. Brno: Doplněk, 2001, s

8 a) právní existence manželství, b) neexistence společného jmění manželů v zákonném rozsahu nebo oddělené soužití manželů, c) nestejná životní úroveň manželů, d) soulad s dobrými mravy. Ad a) Prvním a základním předpokladem pro vznik vyživovací povinnosti mezi manžely je manželství samo. Vyživovací povinnost mezi manžely vzniká uzavřením manželství a trvá zásadně po celou dobu jeho existence. Vyživovací povinnost je spojená i s uzavřením neplatného manželství. Neplatnost manželství může být vyslovena jen v řízení, jehož předmětem je posouzení této věci, neplatnost nelze posuzovat v řízení o výživném jako předběžnou otázku. Vyživovací povinnost tedy trvá až do právní moci rozsudku o prohlášení manželství za neplatné. Ovšem vyživovací povinnost se neuplatní v manželství zdánlivém, to nevyvolává žádné právní následky. Vyživovací povinnost trvá jen po dobu trvání manželství. Jakmile manželství pravomocně zanikne, zaniká i vyživovací povinnost mezi manžely, stejně jako ostatní vzájemné práva a povinnosti manželů podle části první ZOR. Ad b) Dalším předpokladem vyživovací povinnosti mezi manžely je neexistence společného jmění manželů v zákonném rozsahu nebo oddělené soužití manželů. Způsob, jakým je vyživovací povinnosti mezi manžely plněna se liší dle toho, zda manželé spolu žijí, ve fungující společné domácnosti, či nikoli. 1. S uzavřením manželství je spojen vznik společného jmění manželů (dále jen SJM) jako zákonného majetkového společenství. Úprava SJM vychází z principu, že manželé mají zásadně společný majetek. Oddělený majetek tvoří výjimku z této zásady, která musí mít oporu v zákoně nebo ve smluvním uspořádání, které zákon dovoluje. Co se týče hospodaření se SJM, oba manželé mají stejná práva při rozhodování o nakládání s prostředky náležejícími do SJM. Jestliže mezi manžely vzniklo a existuje společné jmění manželů v zákonném rozsahu (tj. bez modifikací upravených v ustanovení 143a OZ), jsou s jeho předmětem oprávněni - 8 -

9 nakládat oba manželé. 3 Budeme-li vycházet z předpokladu, že manželé spolu ve společné domácnosti žijí a tedy i společně hospodaří, uhrazují veškeré potřeby rodiny a i osobní potřeby všech členů rodiny ze společných prostředků. Vyvstává zde otázka, jaký je vztah, rozdíl mezi povinností pečovat o uspokojování potřeb rodiny dle 19 ZOR a vyživovací povinností mezi manžely dle 91 ZOR. Pojem potřeby rodiny je velice široký a zahrnuje např. úhradu nákladů na výživu všech jejích členů, nákladů spojených s bydlením a provozem domácnosti (včetně pracích a čistících prostředků atd.) Nemůžeme zde mluvit jen o finančních plnění, ale i o naturálním plnění. Pokud vyjdeme z obecné charakteristiky výživného, dá se vyložit jako majetková hodnota sloužící k zabezpečování a úhradě osobních potřeb určité osoby, výhradně potřeb té dané osoby. Přímo ze zákona o rodině vyplývá, že se jedná o dva samostatné žalovatelné nároky nárok na uspokojení potřeb rodiny a nárok na výživné. Ve fungující společné domácnosti se zákonným rozsahem SJM se vyživovací povinnost realizuje v rámci hospodaření se společným jměním manželů a bude vždy záležet na konkrétní rodině a na dohodě manželů, v jakém rozsahu a jakým způsobem budou uspokojovány osobní potřeby ve vztahu k druhému manželi a ostatním rodinným příslušníkům. V případě, že jeden z manželů neplní tyto povinnosti dobrovolně, může soud na návrh rozhodnout o stanovení výživného pro manžela. Podle mého názoru je třeba odlišit žalobu na stanovení výživného podle 91 ZOR a žalobu na příspěvek na společnou domácnost. V tomto případě ale nemůžeme mluvit o vyživovací povinnosti v pravém slova smyslu, neboť jde stále o hrazení ze SJM. Institut vyživovací povinnosti tak v pravém slova smyslu přichází v úvahu, jestliže na základě manželských, resp. předmanželských smluv podle 143a nebo na základě rozhodnutí soudu nebo přímo ze zákona dojde k modifikaci rozsahu společného jmění manželů. 3 Hrušková, M., Králíčková, Z. České rodinné právo. Brno: Doplněk, 2001, s

10 Můžou nastat tyto případy: - došlo-li smluvně k zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů ( 143a odst. 1 OZ) - došlo-li smluvně k částečnému nebo úplnému (kromě věcí tvořících obvyklé vybavení domácnosti) vyhrazení institutu SJM až ke dni zániku manželství ( 143a odst. 2 OZ), - došlo-li k zúžení institutu SJM (až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti) soudem na návrh jednoho z manželů buď ze závažných důvodů ( 148 odst.1 OZ) nebo z důvodů získání oprávnění k podnikatelské činnosti ( 148 odst.2 OZ), - zanikl-li institut SJM dle zákona o konkurzu a vyrovnání v souvislosti s prohlášením konkurzu manžela úpadce - zanikl-li institut SJM dle trestního zákona v souvislosti s vyslovením trestu propadnutí majetku manžela odsouzeného. Manželé totiž mohou ve shora zmíněných případech nabýt určitý majetek do svého odděleného, individuálního vlastnictví, ze kterého je možné výživné poskytovat.4 2. V případě odděleného soužití manželů můžeme dále rozlišovat možnost, kdy je oddělené žití nutností situace a situaci, kdy manželé zruší společnou domácnost a žijí odděleně, ačkoli jejich manželství trvá. V případech, kdy spolu manželé nežijí z důvodu nutnosti (např. jeden z manželů je pracovně vázán na vzdálenější místa nebo novomanželé ještě nemají vlastní byt), již nejsou všechny potřeby hrazeny dohromady, ale dochází zde k rozdělení finančních prostředků a oddělení prostředků pro osobní potřeby manželů. Rozdělení financí je plně v rukou manželů. Mírou, která určuje způsob tohoto rozdělení, je pak zákonný rozsah vyživovací povinnosti. Teprve tehdy, jestliže jeden z manželů neplní svou vyživovací povinnost k druhému dobrovolně, je možné, aby její rozsah byl určen soudem. Vyživovací povinnost mezi manžely stanoví rozsah, v jakém mají 4 Hrušková, M., Králíčková, Z. České rodinné právo. Brno: Doplněk, 2001, s

11 být vynakládány společné prostředky na úhradu potřeb každého z manželů. To znamená stanovení podílu, s kterým příjemce již není oprávněn nadále disponovat, ale je povinen jej předat druhému k uspokojení jeho potřeb. 5 OZ a jeho úprava SJM se nadále použije jen vůči té části příjmů, která zbývá po zajištění úhrad osobních potřeb obou manželů. Pokud oprávněný zcela nespotřebuje plnění z vyživovací povinnosti, stává se i tento přebytek společným jměním manželů. Ke stanovování vyživovací povinnosti soudem obvykle dochází (i když nevylučuji dobrovolné plnění), jestliže jeden z manželů opustí společnou domácnost nebo také v situaci, kdy jeden z manželů podal návrh na rozvod, ale o rozvodu nebylo dosud pravomocně rozhodnuto. Zákon nestanoví, zda a do jaké míry je plnění výživného podmíněno plněním povinností, které manželům vyplývají z 18 ZOR. Právní teorie 6 zastává názor, že nelze všeobecně říci, že by neplnění některé z těchto povinností bylo dostatečným důvodem pro druhého manžela, aby odpíral plnění jiné povinnosti uložené mu zákonem. I zde vyživovací povinnost stále platí. Jedinou výhradou může být rozpor s dobrými mravy, který musí konstatovat ve svém rozhodnutí soud. Ad c) Dalším předpokladem vzniku nároku na výživné mezi manžely je nestejná životní úroveň. Kritérium životní úrovně je abstraktní pojem, jehož naplnění bude vždy záležet na konkrétních poměrech manželů. Nevyžaduje se odkázanost jednoho z manželů na výživu jako v případě vyživovací povinnosti mezi rozvedenými manžely podle 92 ZOR, i když ji nelze vyloučit. Funkcí právní úpravy vyživovací povinnosti mezi manžely je zabezpečení stejné životní úrovně manželů. Proto vzájemná vyživovací povinnost vzniká i tehdy, jestliže oba manželé jsou zásadně schopni sami uspokojovat své hmotné a kulturní potřeby, ale v rozdílné míře. Nárok na stanovení výživného soudem je vždy, jestliže manžel neplní svou vyživovací povinnost dobrovolně buď vůbec, anebo v rozsahu, který je 5 Bartoš, A. Otázky. Právo a rodina, 2001, č.6, s Hrušková, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář, 2. vydání. Praha: C.H..Beck, 2001,

12 nedostatečný, protože neodpovídá zákonným hlediskům pro stanovení výše této povinnosti, a to z hlediska stejné životní úrovně obou manželů. 7 Ad d) Jako u každého druhu vyživovací povinnosti se i zde uplatní institut dobrých mravů upravený v 96 odst. 2 ZOR. Názory na pojem a funkci dobrých mravů v soukromém právu jsou velmi rozdílné a jen stěží je lze utřídit do určitých názorových skupin. Např. někteří autoři chápou dobré mravy jako jakýsi vyšší a čistší morální zákon podle filosofie autora, jiní ztotožňují dobré mravy s morálním cítěním soudce, další zase s názory lidí a společenských skupin. 8 Ustanovení o dobrých mravech patří mezi ustanovení pružná. To jsou taková ustanovení, jejichž skutková podstata není vyjádřena přesně a podléhají stálé změně. Samotné dobré mravy jsou závislé na veřejném mínění, ale rozhodující je vždy postavení soudce. Z toho plyne, že soudce vlastně právo nalézá, než aby jej vykládal. Při svém rozhodování se opírá o judikaturu, literaturu, celonárodní veřejné mínění a podobně. Pojem dobré mravy definoval ve svých rozsudcích a usneseních Nejvyšší soud ČR i soud Ústavní. Nejvyšší soud ČR definoval dobré mravy ve svém rozsudku ze dne , sp. zn. 3 Cdon 69/96 takto: Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jenž v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. V dalším rozsudku ze dne sp. zn. 2 Cdon 848/97 Nejvyšší soud ČR uvádí: V rozporu s dobrými mravy je právní úkon, který se nepříčí zákonu, ani jej neobchází, ale přece je z hlediska mravních zásad, na kterých spočívá společnost nežádoucí. I Ústavní soud se vyjádřil k pojmu dobré mravy dle OZ a to sice v usnesení č. 14 ze dne sp. zn. ÚS 249/97 takto: Dobré mravy jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické 7 Vietor, A. Vyživovacia povinnosť medzi manželmi a rozvedenými manželmi. Socialistické súdnictvo, 1979, č.12, s Hurdík, J. Zásady soukromého práva. Brno: Doplněk, 1998, s

13 společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také v čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Budeme-li aplikovat dobré mravy ve vztahu k vyživovací povinnosti mezi manžely, vždy narazíme na morální principy, na nichž je založeno manželství jako základ rodiny. Obecně se v naší společnosti uplatňuje princip zvláštní ochrany rodiny ve veřejném zájmu. Jak jsem se zmínila v Obecné charakteristice, v řádně fungujícím manželství se nebere plnění povinností jako plnění povinností právních, ale jako dobrovolné plnění morálních zásad. Poskytovat prostředky na výživu manžela se obecně bere za automatický jev manželství. Proto úzké sepětí vyživovací povinnosti mezi manžely s morálními principy způsobuje i to, že při posuzování podmínek této povinnosti často dochází k aplikaci ustanovení 96 odst. 2 ZOR, podle něhož nelze výživné přiznat, pokud by bylo v rozporu s dobrými mravy. Soud musí soulad s dobrými mravy zkoumat z úřední povinnosti. Měl by je zkoumat individuálně, případ od případu, a to o v souvislosti s chováním druhého manžela. Rozpor lze spatřovat v porušení základní manželské povinnosti, v nemorálním životě jednoho z manželů, odsouzení některého z nich pro závažný trestný čin apod. Ale i tento rozpor se musí posoudit ve vztahu k dalším okolnostem, neboť například opuštění společné domácnosti z důvodu obavy o život a zdraví sebe nebo dětí není určitě důvod odepření výživného. Důležitého významu bude i zjištění, z jakého důvodu neplní některý z manželů svoji vyživovací povinnost. Jelikož zákon neuvádí konkrétní případy porušení dobrých mravů, a jak se domnívám, není to v silách zákonodárců tento výčet vytvořit, rozhodnutí je v tomto směru ponecháno na úvaze soudu. Následky námitky dobrých mravů nenastanou, jestliže osoba, proti které závadné chování směřovalo toto chování prominula, a to i konkludentně (např. si je vědoma manželské nevěry, přesto obnovila manželské soužití) nebo pokud povinný, proti kterému toto závadné chování směřovalo prohlásí, že se námitky dobrých mravů vzdává (tento právní úkon

14 musí být uveden vůči konkrétnímu závadnému chování a se všemi náležitostmi bezvadného právního úkonu. SLOVENSKÁ REPUBLIKA Obecná charakteristika Slovenská úprava vyživovací povinnosti je upravena novým zákonem č.36/2005 Z.z., o rodine v 71, přesto zásady a obsah původního zákona č.94/1963 Sb., o rodině, zůstávají nezměněny. Slovenská úprava tak zůstává úplně stejná jako česká úprava v zákoně o rodině. Stejně jako v ČR, zákonná úprava vyživovací povinnosti mezi manžely není zahrnuta v části první zákona o rodine pojednávajícím o manželství, ale v části třetí pojednávající o výživném. Dále se na toto výživné vztahují společná ustanovení části třetí ( ZR) a podpůrně i Občianský zákonník, nestanoví-li Zákon o rodine ve svém 110 něco jiného. I zde se vychází z toho, že manželé mají stejná práva a povinnosti ( 18 ZR), odráží se to v podmínce stejné životní úrovně manželů. Nárok na výživné mezi manžely je osobní nezadatelné právo. Oprávněný manžel nemůže převést své právo vůči povinnému manželovi na jinou osobu, protože toto právo slouží k uspokojování jeho osobních potřeb. Dále se nemůže práva na výživné zřeknout. Předpoklady vzniku vyživovací povinnosti mezi manžely Vznik, trvání a zánik vyživovací povinnosti mezi manžely není závislá na vůli manželů. Právo a povinnost vyživovat vzniká vždy, jestliže jsou splněny předpokládané náležitosti jeho vzniku a trvá v takovém rozsahu a tak dlouho, jak to stanovuje zákon. Ze zákona o rodině lze dovodit pro vznik vzájemné vyživovací povinnosti mezi manžely tyto předpoklady: e) právní existence manželství, f) neexistence společného jmění manželů v zákonném rozsahu nebo oddělené soužití manželů, g) nestejná životní úroveň manželů, h) soulad s dobrými mravy

15 Předpoklady vzniku jsou rozebrány v kapitole Vznik vyživovací povinnosti mezi manžely v České republice. POLSKO Obecná charakteristika Základním principem rodinného práva, stejně jako v České Republice, je to, že manželé mají v manželství stejná práva a povinnosti. Rodinný a opatrovnický kodex (Kodeks rodzinny i opiekuńczy) pravidlo rovnoprávnosti v manželství plně realizuje. Manželé jsou povinni společně žít, vzájemně si pomáhat, být si věrni a spolupracovat pro blaho rodiny, kterou svým sňatkem založili. Oba manželé se zavazují, každý podle svých finančních a majetkových možností, podílet se na uspokojení materiálních potřeb rodiny (článek 27 k.r.o.). Toto ustanovení připouští jakékoli rozdělení funkcí v rodině podle dohody manželů. Může dojít k tomu, že jeden z manželů převezme povinnosti související s výchovou dětí a starostí o společnou domácnost a druhý se bude starat o příjmy rodiny. Povinnosti manželů by měly být stejné, ale způsob realizace závisí na fyzických dispozicích, vztahu k dětem, schopnostech, zdravotním stavu atd. O potřebách rodiny ve smyslu článku 27 k.r.o. můžeme mluvit tehdy, kdy rodina skupina osob je svázána poutem společného žití. Přitom není podstatné, jestli je manželství bezdětné nebo má už dospělé děti, které se samostatně živí. Týká se to rodiny, jež tvoří ekonomickou jednotku, tak i rodiny, ve které zůstávají manželé fakticky odděleni a kde pouze jeden z manželů zůstává společně s dětmi. Oddělené žití by nemělo vyvolat negativní vliv na oblast splňování povinností ohledně uspokojování potřeb rodiny. Taková okolnost sama o sobě nemůže způsobovat zrušení povinnosti zajistit potřeby rodiny, ale může mít vliv na způsob a rozsah její realizace. 9 Polský rodinný a opatrovnický kodex nemá ustanovení týkající se přímo vyživovací povinnosti mezi manžely a i v právní vědě je tato vyživovací povinnost jako samostatný institut zpochybňována. Na druhé 9 Mering, L. Obowiazek alimentagyjny. Sopot: Wydawnictvo Prawnicze Lex, 1999, s

16 straně ale převažuje názor, že individuální, osobní právo na výživné mezi manžely vzniká na základě článku 27 k.r.o. v rámci zajišťování potřeb celé rodiny. Tato povinnost se někdy označuje za quasi vyživovací, neboť na předmět regulace článku 27 k.r.o. se uplatňují i články k.r.o. pojednávající obecně o výživném. Obecně lze říci, vyživovací povinnost mezi manžely je závazkem vzájemným, takže každý z manželů se může dostat do pozice oprávněného i povinného. Nárok na výživné je nárokem osobním, který nelze převést na jinou osobu a ani smlouvou se to nelze zřící. Nárok na výživné není dědičný, vyhasíná smrtí kterékoli strany. Zemřel-li ale povinný, přechází vyživovací povinnost na osobu povinnou ze zákona v dalším stupni. Předpoklady vzniku vyživovací povinnosti Stejně jako v české republice je zde rozdíl mezi vyživovací povinností (obowiazek alimentacyjny) a z ní vznikajících nároků k získávání výživného. První případ vzniká již zjištěním příbuzenství uzavřením manželství, ale příslušný nárok k realizaci výživného teprve tehdy, když budou splněny zákonné podmínky. Takto chápaný nárok vůbec nemusí vzniknout. - Prvním předpokladem vzniku vyživovací povinnosti je manželství. Dokonce je zde existence povinnosti dostatečně zajistit druhého partnera v případě prohlášení manželství za neplatné. Použije se ale článek 60 k.r.o. pojednávající o vyživovací povinnosti mezi rozvedenými manžely (viz níže kapitola Vznik vyživovací povinnosti mezi rozvedenými manžely). - Další podmínkou je nestejná životní úroveň manželů. Určení povinnosti výživného není podmíněno odkázanosti na výživu, dokonce ani pocitem jednoho z manželů, že trpí nedostatkem prostředků, ale je podmíněno tím, že jeden z manželů nemůže uspokojit své potřeby v takovém rozsahu, v jakém to může učinit druhý manžel Mering, L. Obowiazek alimentagyjny. Sopot: Wydawnictvo Prawnicze Lex, 1999, s

17 2. Rozsah a trvání ČESKÁ REPUBLIKA Zákon o rodině v 91 odst. 2 říká, že rozsah vyživovací povinnosti musí být stanoven tak, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná. Z hlediska zásady stejné životní úrovně má vyživovací povinnost ten z manželů, kterého příjmy a majetkové možnosti jsou vyšší něž druhého manžela, a to v rozsahu, který znamená vyrovnání obou životních úrovní. Vyrovnáním ale není možno rozumět pouze mechanický propočet, kterým by byl např. zjištěný průměr pracovních příjmů obou manželů s tím, že vyživovací povinností by bylo dosaženo, aby oba příjmy byli matematicky shodné. Zásada stejné životní úrovně je totiž v tomto směru modifikována hledisky, které jsou uvedeny v 96 odst. 1 ZOR. odůvodněnými potřebami na jedné straně a schopnostmi a možnostmi na straně druhé. Jelikož jde o povinnost vzájemnou, musí se obě kritéria aplikovat na poměry obou stran. V první řadě je třeba zjistit odůvodněné potřeby každého manžela, neboť nebudou stejné. Budou záviset na způsobu života, na pracovním zařazení (jiné náklady asi bude mít manager a uklízečka), na zdravotním stavu apod. Při určení výše vyživovací povinnosti nejde jen o zajištění samotné výživy, ale i o poskytnutí prostředků k úhradě ostatních osobních potřeb, mezi něž se zahrnují i potřeby kulturní, sportovní, rekreační, výdaje spojené se zdravotním stavem, apod. 11 Při zkoumání majetkových poměrů a zejména pracovních či obdobných příjmů se vychází ze zásady potencionality. Úplná citace 96 odst.1 ZOR zní: Soud zkoumá, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu. Za důležitý důvod se přitom považuje například zhoršení zdravotního stavu, ztráta zaměstnání, následný nedostatek kvalifikace, zánik zaměstnavatele atd. 11 Holub, M., Nová, H., Hyklová, J. Zákon o rodině. Komentář a předpisy související. 7. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha a.s., 2005, s

18 Je zajímavé posoudit, na kolik je nárok oprávněné osoby na výživné ovlivněn vlastním příjmem, který je, ale také nemusí být sám o sobě dostačující k zajištění výživy. V praxi jsou to častěji ženy, které uplatňují u soudu nárok na výživné i přes to, že jsou výdělečně činné a jejich výdělky by jim byly s to zajistit více než slušnou životní úroveň. Vyjdeme-li z výše rozebíraného požadavku, aby hmotná kulturní úroveň u manželů byla stejná, musíme konstatovat, že pokud je příjem nižší než příjem druhého manžela, nárok na výživné je. Existence příjmu strany oprávněné se pak zohlední při stanovování výše výživného. Neplatí to však absolutně. Skutečnost, že oprávněný má vlastní příjmy, nevylučuje při splnění dalších zákonných předpokladů jeho nárok na výživné a naopak skutečnost, že oprávněný manžel žádné příjmy nemá, mu nezaručuje úspěšnost v případném soudním řízení (např. rozpor s dobrými mravy). Soud musí při stanovování rozsahu vzít v úvahu i péči o společnou domácnost. Dále přihlédne ke všem ostatním vyživovacím povinnostem, které povinný má. Zákon nepreferuje žádný druh výživného, proto není možné ohrozit plnění kterékoli z nich. Důležitá otázka pro praxi je vztah sociálních dávek poskytovaných dle předpisů o sociálním zabezpečení a uplatňování nároku na výživné mezi manžely, zda má oprávněný nejprve vyčerpat všechny možné dávky poskytované v rámci sociálního systému a teprve pokud by tyto dávky na vyrovnání hmotné a kulturní úrovně manželů nestačili, soudně vymáhat výživné. Vycházíme-li ze základního principu, že pomoc v rámci rodiny má vždy přednost před pomocí státu, což je uplatňováno např. v institutu společně posuzovaných osob nebo při výpočtu životního minima osoby v rámci rodiny 12, na kterém je závislé vyplácení sociálních dávek, zjistíme, že systém sociálního zabezpečení má ve vztahu k vyživovací povinnosti podpůrnou funkci. Nejprve by měla osoba oprávněná uplatnit svůj nárok na výživné a teprve v případě, že není úspěšná, nárok na sociální dávky. Bohužel v praxi to někdy vede k případům, kdy oprávněná osoba nemá 12 Zákon č. 463/1999 Sb., o životním minimu, ve znění dalších předpisů

19 nárok na žádnou sociální dávku a díky zdlouhavému soudnímu řízení o výživné nemá ani prostředky k vlastní obživě. SLOVENSKÁ REPUBLIKA Zákon o rodine ve svém 71 říká, že vyživovací povinnost mezi manžely musí být určena tak, aby životní úroveň manželů byla v zásadě stejná. Z hlediska zásady stejné životní úrovně má vyživovací povinnost ten z manželů, kterého příjmy a majetkové možnosti jsou vyšší něž druhého manžela, a to v rozsahu, který znamená vyrovnání obou životních úrovní. Vyrovnáním ale není možno rozumět pouze mechanický propočet, kterým by byl např. zjištěný průměr pracovních příjmů obou manželů s tím, že vyživovací povinností by bylo dosaženo, aby oba příjmy byli matematicky shodné. Při zkoumání majetkových poměrů a zejména pracovních či obdobných příjmů se vychází ze zásady potencionality. Soud musí při stanovování rozsahu vzít v úvahu i péči o společnou domácnost. Dále přihlédne ke všem ostatním vyživovacím povinnostem, které povinný má. Zákon nepreferuje žádný druh výživného, proto není možné ohrozit plnění kterékoli z nich. POLSKO Obecně je rozsah vyživovací povinnosti stejný jako v české republice. Vyživovací povinnost je v takovém rozsahu, aby životní úroveň obou manželů byla stejná. Opět se zde zohledňuje poměr mezi oprávněnými potřebami a majetkovými a výdělečnými možnostmi každé ze stran. Článek 138 k.r.o. dává možnost manželům upravit si vyživovací povinnost dohodou. Mohou se domluvit na výši výživného, pokud odpovídá potřebám oprávněného a možnostem povinného, dále je možno konkretizovat formu platby, termíny, místo vykonání platby atd. I když článek 138 k.r.o. dává možnost domluvit se, kogentní charakter ustanovení týkající se vzniku, výkonu a zániku vyživovací povinnosti přiznává smlouvě pouze doplňující význam. Z tohoto pohledu existence smlouvy není překážkou pro podání žaloby o stanovení výživného soudem

20 3. Řízení o určení vyživovaní povinnosti mezi manžely ČESKÁ REPUBLIKA K určení vyživovací povinnosti mezi manžely může dojít jen na návrh některého z manželů ( 91 odst.2 ZOR). Účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný o tomto případě oprávněný a povinný. Soud by měl připravit jednání ve věci tak, aby bylo, pokud je to možné, rozhodnuto po jediném jednání, neboť je potřeba, aby byla co nejdříve zajištěna výživa oprávněné strany. Ve výroku rozsudku se výživné vždy stanoví peněžitou částkou, kterou je povinný v pravidelných měsíčních částkách platit oprávněnému. Není-li přesto výživné ve lhůtě plněno, může se na návrh přistoupit k vykonávacímu řízení. Pro maximální výši výživného, které může stanovit soud, je rozhodující částka uvedená v tomto návrhu. Soud je obsahem návrhu vázán v tom směru, že nemůže přisoudit více než je požadováno. Proto je v návrhu třeba uvést výši požadovaného výživného, a to i tehdy, když navrhovatel nezná přesné možnosti a schopnosti povinného. Pokud budou během řízení zjištěny skutečnosti, které by mohly mít vliv na výši výživného, je soud povinen podle ustanovení navrhovatele poučit, že může změnit návrh na zahájení řízení ( 95 OSŘ). Soud tedy v řízení o určení výživného mezi manžely zkoumá, zda částka požadovaná v návrhu odpovídá zákonným hlediskům. Dojde-li k závěru, že je na místě výživné nižší, než je požadováno, přisoudí toto nižší výživné, přičemž do částky zbývající musí návrh zamítnout, aby vyčerpal celý předmět řízení ( 152 odst.2 OSŘ). Soud může podle 98 ZOR přiznat nárok na výživné pouze ode dne zahájení řízení, tj. ode dne podání návrhu. Pokud se prokáží změny poměrů na straně oprávněné či povinné, může na návrh kterékoli strany dojít ke změně či dokonce zrušení soudního rozhodnutí o výživném. Zrušením rozhodnutí ale nedochází k zániku vyživovací povinnosti, ta trvá po celou dobu manželství, a tak v budoucnu nebrání nic opětovnému uplatňování nároku na výživné u soudu, pokud dojde k takové změně poměrů, která opětovné přiznání odůvodňuje

21 SLOVENSKÁ REPUBLIKA Znění zákona v prvním případě předpokládá, že manželé budou svoji vzájemnou vyživovací povinnost plnit dobrovolně. Neplní-li vyživovací povinnost jeden z manželů dobrovolně může podle 71 ZR na návrh některého manžela rozhodnout soud. Pro maximální výši výživného, které může stanovit soud, je rozhodující částka uvedená v tomto návrhu. Soud je obsahem návrhu vázán v tom směru, že nemůže přisoudit více než je požadováno. Proto je v návrhu třeba uvést výši požadovaného výživného, a to i tehdy, když navrhovatel nezná přesné možnosti a schopnosti povinného. Pokud budou během řízení zjištěny skutečnosti, které by mohly mít vliv na výši výživného, je soud povinen podle ustanovení navrhovatele poučit, že může změnit návrh na zahájení řízení. Soud může podle 77 ZR přiznat nárok na výživné pouze ode dne zahájení řízení, tj. ode dne podání návrhu. Pokud se prokáží změny poměrů na straně oprávněné či povinné, může na návrh kterékoli strany dojít ke změně či dokonce zrušení soudního rozhodnutí o výživném. POLSKO Kodex rodiny a opatrovnictví vychází z toho, že manželé budou dobrovolně uspokojovat potřeby rodiny zahrnující i vyživovací povinnost mezi manžely. Neplní-li někdo povinnost dobrovolně, zákon dává v článku 28 k.r.o. k dispozici rychlý způsob získání prostředků od druhého manžela. Jestliže jeden z manželů žijící ve společné domácnosti neplní svou povinnost spoluúčasti na uspokojování potřeb rodiny, soud může nařídit, aby příjmy ze závislé činnosti nebo jiné pohledávky patřící tomuto manželovi byly z části nebo v plné výši vyplaceny druhému manželovi (článek 28 1 k.r.o.). Předpokladem pro užití daného způsobu získání příjmů nebo pohledávek druhého manžela je společná domácnost, která se nadále udržuje. Fyzická odluka vylučuje možnost aplikace této možnosti žaloby. Ukončení společného soužití, které nastoupilo po vydání soudního rozhodnutí nepůsobí automatickou ztrátu účinnosti daného rozsudku. Až na návrh kteréhokoli z manželů může soud rozhodnout změně či zrušení

22 rozsudku (článek 28 2 k.r.o.). Tato možnost uplatnění nároku na výživné tedy závisí na konkrétních okolnostech daného případu. Kromě možnosti dané v článku 28 k.r.o. je možno prostředky na uspokojení potřeb rodiny získat žalobou na poskytnutí příslušné částky do rukou oprávněného. Článek 138 k.r.o. dává jak oprávněnému, tak povinnému právo požádat soud o změnu rozsudku popřípadě jeho zrušení, jestliže se změnili poměry, za kterých byl rozsudek vydán. Na straně oprávněného se jedná o rozšíření nebo zúžení oprávněných potřeb. Na straně povinné jde o změnu možností a schopností. V případě, že povinný ztratil příjmy nebo jeho vlastní osobní potřeby se např. následkem nemoci zvětšili, že není schopen platit výživné v plné výši, může požádat soud o snížení výživného nebo o potvrzení neplatnosti závazku platit. 13 Na každé plnění stanovené rozsudkem soudu může být uvalen výkon rozhodnutí. Jak známe i z České Republiky, v praxi dochází velmi často k tomu, že ani exekuce nevymůže z povinného soudně stanovené plnění a oprávněná osoba se může dostat do existenčních problémů. Tento neuspokojivý stav vedl v roce 1974 k zásahu státu a vydáním zákona ze dne vznikl Fond výživného (fundus alimentacyjny). Ten při prokázání podmínek v zákoně uvedených vyplácí oprávněným, kteří se nemohou domoci plnění výživného, dávky. 14 Domnívám se, že zavedení podobné instituce by v České republice pomohlo řešit spoustu bezvýchodných situací lidí odkázaných na výživné. Mělo by však dojít k celkové úpravě místa těchto dávek v sociální síti České republiky a měla by navazovat procesní ustanovení pro zpětné vymáhání dávek po povinných z vyživovací povinnosti. 13 Smyczyňski, T. Prawo rodzinne i opiekuńcze. Warszava: C.H.Beck, 1999, s Smyczyňski, T. Prawo rodzinne i opiekuńcze. Warszava: C.H.Beck, 1999, s

23 4. Zánik vyživovací povinnosti mezi manžely ČESKÁ REPUBLIKA Vyživovací povinnost mezi manžely trvá po celou dobu manželství, od jeho vzniku až do dne zániku. Končí tedy: - smrtí jednoho z manželů nebo právní mocí rozhodnutí, kterým byl jeden z manželů prohlášen za mrtvého, na dědice zemřelého manžela nepřechází ani vyživovací povinnost, ani právo na výživné - rozvodem manželství, - prohlášením manželství za neplatné, v obou případech dnem právní moci soudního rozsudku K zániku vyživovací povinnosti mezi manžely dochází přímo ze zákona. O tomto zániku nerozhoduje soud ani tehdy, jestliže vyživovací povinnost byla předtím určena soudním rozhodnutím. SLOVENSKÁ REPUBLIKA Vyživovací povinnost mezi manžely trvá po celou dobu manželství, od jeho vzniku až do dne zániku. Končí tedy: - smrtí jednoho z manželů nebo právní mocí rozhodnutí, kterým byl jeden z manželů prohlášen za mrtvého, na dědice zemřelého manžela nepřechází ani vyživovací povinnost, ani právo na výživné - rozvodem manželství, - prohlášením manželství za neplatné, v obou případech dnem právní moci soudního rozsudku K zániku vyživovací povinnosti mezi manžely dochází přímo ze zákona. O tomto zániku nerozhoduje soud ani tehdy, jestliže vyživovací povinnost byla předtím určena soudním rozhodnutím. POLSKO Povinnost uspokojovat potřeby rodiny zahrnující i vyživovací povinnost mezi manžely trvá po celou dobu manželství až do jeho konce

24 Končí tedy: - smrtí jednoho z manželů, na dědice zemřelého nepřechází ani vyživovací povinnost, ani právo na výživné. Povinnost vyživovat ale přechází na zákonem určeného dalšího povinného. - rozvodem manželství, - prohlášením manželství za neplatné v tomto případě ale vyživovací povinnost zůstává, mění se pouze titul vyživovací povinnosti, aplikuje se zde článek 60 k.r.o. (vyživovací povinnost mezi rozvedenými manžely)

25 VYŽIVOVACÍ POVINNOST MEZI ROZVEDENÝMI MANŽELY 1. Vznik vyživovací povinnosti mezi rozvedenými manžely ČESKÁ REPUBLIKA Obecná charakteristika Vyživovací povinnost mezi rozvedenými manžely je upravena v 92 až 94 ZOR. Tato ustanovení obsahují speciální úpravu týkající se jen tohoto druhu vyživovací povinnosti. Kromě těchto ustanovení se na výživné rozvedeného manžela vztahují i ustanovení 96 až 104, která obsahují obecnou úpravu společnou pro všechny druhy vyživovací povinnosti. Použitelnost těchto paragrafů je přiměřená vzhledem ke speciální úpravě v 92 až 94. Ze závěrečných ustanovení ZOR se výživného mezi rozvedenými manžely týká 104, který vymezuje podpůrnou použitelnost občanského zákoníku, pokud ZOR nestanoví jinak a 106 ZOR hovořící o kontinuitě dohod a soudních rozhodnutí před účinností zákona o rodině. Zásadní rozdílnost od ostatních vyživovacích povinností, kterou je podmíněna specifičnost tohoto příspěvku, spočívá v tom, že společenskoekonomickým základem zde není trvající, ještě existující příbuzenský nebo jiný osobní vztah, ale vztah, který již zanikl. 15 Se zánikem manželství zanikají i osobní a majetkové vztahy mezi manžely, včetně vzájemné vyživovací povinnosti. Vyživovací povinnost mezi rozvedenými manžely tedy nenavazuje na vyživovací povinnost mezi manžely, ani v případě, jestliže o vyživovací povinnosti mezi manžely bylo soudně rozhodnuto. V každém případě se musí posoudit, zda jsou splněny podmínky pro přiznání výživného rozvedeného manžela. Cílem tohoto institutu je především zmírnění nestejné ekonomické úrovně rozvedených manželů, která nastala v důsledku rozvodu. Zákon o rodině v případě vyživovací povinnosti mezi rozvedenými manžely vychází z ústavní rovnosti muže a ženy, a proto nárok na výživné podle 92 ZOR má kterýkoli z rozvedených manželů V praxi ve většině 15 Nová, H., Těžká, O. Vyživovací povinnost. Praha: Linde Praha a.s., 1995, s

26 případů žádá o výživné rozvedeného manžela žena - bývalá manželka. V literatuře se v této souvislosti hovoří o feminizaci chudoby. 16 Právo žádat výživné rozvedeného manžela je právem osobním, z čehož vyplývá, že není převoditelné na další osobu a také, že možnost uplatnit toto právo u soudu je vázáno pouze na osobu rozvedeného manžela. Právní předpoklady vyživovací povinnosti mezi rozvedenými manžely Nárok na výživné je založen přímo v zákoně, ke vzniku vyživovací povinnosti postačí, aby zde existovaly takové podmínky, které stanoví zákon. Ustanovení zákonů upravující výživné mezi manžely mají kogentní povahu. To znamená, že nemohou být měněny dohodou mezi oprávněným a povinným, neboť z hlediska postavení oprávněného se jedná o nezadatelné osobní právo a z hlediska povinného o povinnost, kterou nelze omezit ani vyloučit. Vyživovací povinnost mezi rozvedenými manžely nevzniká vždy ex lege jako nutný následek rozvodu manželství, ale pouze za splnění určitých v zákoně stanovených předpokladů, které lze stručně z 92 odst.1 a 96 odst.2 vymezit takto: a) oprávněný rozvedený manžel není po rozvodu schopen sám se živit (lze se však domnívat, že v souvislosti s koncepcí sporného rozvodu s tvrdostní klauzulí, eventuálně nesporného rozvodu, se tento předpoklad nemusí vždy uplatnit), b) oprávněný manžel požádá svého bývalého manžela, tj. povinného, o poskytování výživy, c) povinný rozvedený manžel má schopnosti a možnosti výživné poskytovat, event. to umožní jeho majetkové poměry, d) poskytování výživného je v souladu s dobrými mravy Radvanová, S. Vyživovací povinnost s otazníky. Právo a zákonnost, 1990, č.8, s Králíčková, Z., Vyživovací povinnost mezi rozvedenými manžely podle velké novely zákona o rodině účinné k Právní rozhledy 1998, č. 8, s

27 Ad a) Základní hmotněprávní podmínkou pro existenci a trvání nároku na výživné mezi rozvedenými manžely je stav potřebnosti rozvedeného manžela, který je v zákoně charakterizován tím, že rozvedený manžel není schopen sám se živit, tzv. stav odkázanosti na výživu. Ze soudní praxe vyplývá, že v případech rozvodů mladých lidí důvody uplatňované pro přiznání výživného rozvedeného manžela spočívají především v péči rozvedených manželek o děti, které není možno umístit v jeslích nebo v mateřských školách z důvodu, že v místě bydliště se tato zařízení nevyskytují nebo trpí nedostatkem kapacity. 18 V případech rozvodu manželů starších nebo rozvodu déletrvajícího manželství jsou nejčastěji uplatňované důvody to, že jeden z bývalých manželů nemůže být výdělečně činný, protože došlo ke ztrátě jeho kvalifikace v důsledku péče o domácnost a děti nebo z důvodu nemoci oprávněného. Pro posouzení stavu, zda je bývalý manžel schopen uhradit své potřeby nestačí jen zjištění stupně jeho pracovní neschopnosti, nýbrž je nutné přihlédnout k jeho výdělkovým a majetkovým možnostem. Společné jmění manželů zaniká nejpozději dnem právní moci rozhodnutí soudu o rozvodu manželství. Společné jmění manželů by mělo být především vypořádáno dohodou. I v případě, že rozvedený manžel, který není jinak schopen sám se živit, získal na základě dohody o vypořádání společného jmění větší finanční hotovost, mohl by zásadně podle judikatury žádat výživné po svém rozvedeném manželovi, pokud by druhý manžel měl schopnosti a možnosti mu výživné poskytovat. Oprávněný rozvedený manžel by také zásadně neměl povinnost prodat rodinný dům, v němž bydlí, bytové zařízení jež užívá, a předměty, které spoluvytvářejí jeho přiměřenou životní úroveň, aby si tak zajistil výživu, jestliže druhý, povinný manžel, má schopnosti a možnosti mu výživné poskytovat. To však nemůže platit o majetku, který by tento přiměřený rámec přesahoval.19 Při posouzení situace, zda je rozvedený manžel schopen sám se živit, není možné brát v úvahu jiné nároky na výživné, neboť podle 18 R 3/78 Za osobu odkázanou na výživu je nutné považovat zejména osobu pečující o dítě mladší tří let nebo o dítě starší, avšak invalidní nebo vyžadující zvláštní péči. 19 Králíčková, Z. Vyživovací povinnost mezi rozvedenými manžely podle velké novely zákona o rodině účinné k Právní rozhledy, 1998, č.8, s

28 92 odst.2 ZOR totiž předchází vyživovací povinnost rozvedeného manžela před vyživovací povinností dětí vůči rodičům. Dokonce má prioritu i před vyživovací povinností rodičů k dětem, i když zákon v tomto ohledu nemá výslovné ustanovení. Dovozuje se to z 88 odst. 2 ZOR, podle něhož vyživovací povinnost předků následuje až za vyživovací povinností potomků. Ad b) Dalším zákonným předpokladem vzniku nároku na výživné je skutečnost, že oprávněný manžel, který není schopen sám se živit, požádá bývalého manžela, povinného, aby mu poskytoval výživné podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Znamená to tedy, že pokud oprávněný manžel svého bývalého manžela o výživné nepožádá, nedojde ke vzniku vyživovací povinnosti. 20 Novelou zákona účinnou k Zákon o rodině nabízí možnost upravení vyživovací povinnosti mezi rozvedenými manžely smlouvou v souvislosti s tzv. nesporným rozvodem podle ustanovení 24a ZOR. Aby se mohl uskutečnit rozvod dle 24a ZOR, mají strany povinnost předložit soudu písemnou smlouvu s úředně ověřenými podpisy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práv a povinností společného bydlení a případné vyživovací povinnosti pro dobu po rozvodu. Nedodržení zákonem stanovených požadavků na formu shora uvedené smlouvy má za následek absolutní neplatnost této smlouvy v souladu s ustanovením 40 odst.1 OZ. 21 Tato smlouva se může vztahovat jak na jednorázové poskytnutí výživného rozvedeného manžela, tak na pravidelné měsíční splátky. Ad c) Dalším předpokladem vzniku nároku na výživné rozvedeného manžela je skutečnost, že povinný rozvedený manžel má schopnosti a možnosti výživné poskytovat. Tato podmínka (tj. schopnosti a možnosti povinného) byla velkou novelou ( z.č.91/1998 Sb.) zákona o rodině rozšířena. Soud jednak přihlíží k majetkovým poměrům povinného, ale i ke skutečnosti, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího 20 Češka, Z. a kol. Československé rodinné právo. Praha: Panorama, 1985, s Účastníkům lze však z důvodů čistě praktických doporučit notářský zápis, který by v případě neplnění závazků ve smlouvě uvedených představoval tzv. exekuční titul ve smyslu ustanovení 274 písm.e) OSŘ, Králíčková, Z. Vyživovací povinnost mezi rozvedenými manžely podle velké novely zákona o rodině účinné k Právní rozhledy, 1998, č.8, s

29 zaměstnání, výdělečné činnosti či majetkového prospěchu, nebo zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Pojem schopnosti a možnosti zahrnuje subjektivní a objektivní složku. Subjektivní složka je prezentována zdravotním stavem, věkem, vzděláním, nadáním, pracovní kvalifikací, flexibilitou atd.. Možnosti pak představují složku objektivní, jež nemůže povinný ovlivnit a ukazuje nám možnost uplatnit schopnosti v prostředí, v němž se povinný nachází. V první řadě jde o situaci na trhu práce (struktura pracovních míst) a míru nezaměstnanosti v příslušném regionu. Nicméně výživné lze v odůvodněných případech stanovit i z podpory v nezaměstnanosti. 22 Na základě těchto složek se následně posuzuje jakého výdělku povinný může dosáhnout. Rodinné právo zde zdůrazňuje především zásadu potencionality, nikoli zásadu fakticity výdělku povinného. Stejně tak jako u oprávněného je nutno v případě povinného zjistit jeho celkové majetkové poměry, tj. jaký má majetek, jakého je druhu, k jakému účelu slouží, jaké výhody či finanční výnosy z něj plynou atd. Při stanovení vyživovací povinnosti je bezesporu třeba zohlednit i závazky povinného, zejména jeho další vyživovací povinnosti. Zákon o rodině nestanoví žádnou hierarchii druhů výživného, ani jejich prioritu. Platí zde zásada, že příjem povinného musí být použit na úhradu všech vyživovacích povinností, které povinný má. Pokud příjem povinného nestačí na úhradu všech vyživovacích povinností v jejich plné výši, musí být uhrazeny alespoň částečně v poměrné výši. Přesto však soudní praxe s ohledem na větší význam vyživovací povinnosti rodičů k dětem, tento druh výživného upřednostňuje před vyživovací povinností rozvedeného manžela. 23 Jak jsem se již zmínila, od účinnosti velké novely (z. č. 91/1998 Sb.) zákona o rodině soud zkoumá a zjišťuje vedle skutečných příjmů povinného i jeho příjmy potencionální, tedy finanční zdroje, kterých může dosáhnout. Úplná citace 96 odst.1 ZOR zní: Soud zkoumá, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo 22 Nová, H. Výživné v nové úpravě rodinného práva. Obchodní právo, 1998, č Radvanová, S., Zuklíková, M. Kurs občanského práva- Instituty rodinného práva. Praha: C.H.Beck, 1999, s.183, pozn. č