Krádež vypůjčené věci bez zavinění vypůjčitele a moderační právo soudu

Transkript

1 Reader k římskému právu obligačnímu Mgr. Petr Dostalík, Ph.D. Základní schopností právníka je (kromě vyčíslení nákladů) je schopnost řešit konkrétní případy. Někdy je řešení případů snadné stačí nahlédnou do zákona a zjistíme, že nájemní smlouva je neplatná pro nedodržení formy a strany jsou povinny vydat plnění, resp. bezdůvodné obohacení. Některé případy jsou složitější takové obvykle rozhoduje Nejvyšší soud. Vaším úkolem je podrobně se níže uvedených pět judikátů nastudovat, abychom je mohli probírat v semináři. Judikát 1 Krádež vypůjčené věci bez zavinění vypůjčitele a moderační právo soudu Systém ASPI - stav k do částky 73/2009 Sb. a 26/2009 Sb.m.s. Obsah a text (Rc) 25 Cdo 691/ poslední stav textu 25 Cdo 691/2006 Důvod pro snížení náhrady škody způsobené nevrácením vypůjčené věci ( 450 obč. zák.). Důvodem pro snížení náhrady škody soudem (tzv. moderaci) podle ustanovení 450 obč. zák. může být i okolnost, že vypůjčitel, který odpovídá půjčiteli za nevrácení věci, svým jednáním nijak nepřispěl k odcizení a následnému zničení předmětu výpůjčky třetí osobou. Nejvyšší soud České republiky ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce V. L., zastoupeného advokátem, proti žalované N. R., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 17 C 274/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. prosince 2005, č. j. 13 Co 647/ , takto: I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. prosince 2005, č. j. 13 Co 647/ , pokud jím bylo rozhodnuto o věci samé, se zamítá, jinak se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Poté, co Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne , č. j. 25 Cdo 1232/ , zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne , č. j. 13 Co 788/ , se závazným právním názorem, že žalovaná odpovídá za škodu vzniklou žalobci podle 420 obč. zák., a Krajský soud v Plzni usnesením ze dne , č. j. 13 Co 343/ , zrušil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne , č. j. 17 C 12/ , Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne , č. j. 17 C 274/ , ve spojení s

2 usnesením téhož soudu ze dne , č. j. 17 C 274/ , uložil žalované povinnost zaplatit žalobci ,- Kč s 10% úrokem z prodlení od do zaplacení, ohledně částky ,- Kč s 12% úrokem z prodlení z částky ,- Kč od do , s 12% úrokem z prodlení z částky ,- Kč od do zaplacení a s 2% úrokem z prodlení z částky ,- Kč od do zaplacení žalobu zamítl, zastavil řízení ohledně 12% úroku z prodlení z částky ,- Kč od do a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalovaná měla od svého tehdejšího zaměstnavatele Ing. V. L. oprávnění k užívání služebního automobilu pro cesty z domova do zaměstnání a zpět a pro pracovní cesty. V únoru 1999 převedl Ing. V. L. vlastnické právo k vozu na žalobce s tím, že k fyzickému předání dojde později. K předání však nedošlo, předmětný automobil byl stále v užívání žalované, která jej se souhlasem svého zaměstnavatele použila k soukromé cestě do F., kde byl odcizen a zničen, ačkoliv žalovaná vozidlo všemi dostupnými prostředky zabezpečila. Vázán právním názorem Nejvyššího soudu ČR dospěl soud prvního stupně k závěru o odpovědnosti žalované za škodu způsobenou žalobci. Mezi účastníky byla uzavřena ústní smlouva o výpůjčce ( 659 a násl. obč. zák.), kterou žalovaná porušila tím, že nevrátila předmět výpůjčky (automobil) žalobci, jemuž v příčinné souvislosti s tím vznikla škoda ve výši ,- Kč (obvyklá cena automobilu v době zničení stanovená znaleckým posudkem). Soud snížil náhradu o 50%, když důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu 450 obč. zák. shledal v tom, že žalovaná žádným zásadním způsobem neporušila své povinnosti ze smluvního vztahu (nejednala v rozporu s ujednáním účastníků) a ačkoliv za škodu odpovídá, protože nemůže vůz vrátit, nepřitěžují jí žádné okolnosti případu. Kromě toho poměry žalované neumožňují bez dalšího nahrazení celé škody, neboť její příjem je podprůměrný, manžel žalované je odkázán na plný invalidní důchod a oba jsou zatíženi dluhy vyplývajícími částečně z vlastnictví nemovitostí, částečně z povinnosti manžela k náhradě škody; žalobce součinnost ke zjištění svého majetkového stavu neposkytl. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne , č. j. 13 Co 647/ , rozsudek soudu prvního stupně v napadené části potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně a odkázal na řádné a zcela přehledné zdůvodnění hledisek umožňujících zmírnění rozsahu náhrady škody podle 450 obč. zák. soudem prvního stupně. Zdůraznil, že žalovaná užila předmětný automobil k cestě do F. se souhlasem k tomu oprávněné osoby, žádný bezpečnostní předpis k zajištění automobilu nezanedbala a k odcizení třetí osobou a následnému zničení došlo, aniž by tomu mohla jakkoli zabránit; snížení náhrady škody pak odůvodňují i její majetkové poměry. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jež odůvodňuje podle 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, zda je možné podmínky moderace uvedené v ustanovení 450 obč. zák. uplatnit pouze v jejich souhrnu, či jaký je způsob aplikace důvodů zvláštního zřetele hodných při sledování kritérií uvedených v ustanovení 450 obč. zák. a jejich vzájemná vazba či pořadí významu. Za doprovodnou otázku zásadního právního významu považuje posuzování majetkové a osobní situace poškozeného (správně škůdce) v případě vlastnictví několika nemovitostí, přičemž některé z nich poškozený (škůdce) užívá a jiné dokonce nabízí k prodeji za účelem úhrady svých závazků, a zda lze považovat v tomto ohledu za významnou skutečnost, že manžel poškozeného (škůdce) má povinnost k náhradě škody, kterou způsobil jinému subjektu, a dále posouzení nároku na náhradu nákladů řízení při částečném neúspěchu ve věci ovlivněném uplatněním moderace podle 450 obč. zák.. Podle žalobce je na místě zkoumat celkový rozsah závazků žalované a rozdíl souhrnu těchto závazků oproti tržní ceně jejích nemovitostí; pokud by se prodej nemovitostí výrazně nedotkl její životní úrovně, nemělo být podle 450 obč. zák. přistoupeno k žádné moderaci závazku. Žalobce tvrdí, že žalovaná použila předmětné vozidlo k soukromé cestě do F. bez jeho souhlasu, a z tohoto důvodu je rozsah moderace s ohledem na její jednání, majetkové poměry (vlastní se svým manželem řadu nemovitostí a má dostatek majetku k tomu, aby mohla dostát svým závazkům) či závazky jejího manžela ve vztahu k třetím osobám (což nelze přičítat k tíži žalobce) zcela nepřiměřený. Dále má za to, že soud měl aplikovat při rozhodování o náhradě nákladů řízení pouze 142 odst. 3 o.s.ř., nikoli 450 o.s.ř., a přiznat žalobci plnou náhradu nákladů řízení. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání proti výroku, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, je přípustné podle 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro řešení právní otázky hledisek pro aplikaci tzv. moderačního práva soudem ( 450 obč. zák.) v případě osoby, která nese odpovědnost za škodu z titulu porušení závazkového právního vztahu. Dovolání není důvodné, proti výroku o náhradě nákladů řízení pak není přípustné. Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že žalobce nesouhlasí kromě jiného i s tím, jak odvolací soud zjistil skutkový stav v projednávané věci; namítá, že z provedených důkazů skutkový stav nebyl zjištěn správně a nebyl pak správně posouzen po právní stránce. Dovolatel tvrdí, že žalovaná použila předmětné vozidlo k soukromé cestě do F. bez jeho souhlasu, že se svým manželem vlastní řadu nemovitostí a má dostatek majetku k tomu, aby mohla dostát svým závazkům, a z tohoto důvodu je rozsah moderace s ohledem na její jednání, majetkové poměry či závazky jejího manžela ve vztahu k třetím osobám zcela nepřiměřený. Z toho je zřejmé, že dovolatel v těchto otázkách

3 předkládá vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci a teprve z toho vyvozuje odlišné právní posouzení. Namítaná okolnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení 241a odst. 3 o.s.ř.), však dovolacímu přezkumu v případě přípustnosti dovolání podle ustanovení 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nepodléhá. Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel rovněž uplatňuje jako důvod dovolání [ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Nejvyšší soud je při tom zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. 242 odst. 3 o.s.ř.) a může tedy posuzovat jen takové právní otázky, které jsou v dovolání označeny. Podle ustanovení 450 obč. zák. z důvodů zvláštního zřetele hodných soud náhradu škody přiměřeně sníží. Vezme přitom zřetel zejména k tomu, jak ke škodě došlo, jakož i k osobním a majetkovým poměrům fyzické osoby, která ji způsobila; přihlédne přitom také k poměrům fyzické osoby, která byla poškozena. Snížení nelze provést, jde-li o škodu způsobenou úmyslně. Smyslem tzv. moderačního práva soudu je zmírnění dopadu odpovědnosti za škodu na škůdce tam, kde by uložení povinnosti v plném rozsahu představovalo s přihlédnutím ke všem okolnostem přílišnou tvrdost. Východiskem tohoto ustanovení je úvaha, že v některých případech zvláštního zřetele hodných, kdy došlo k neúmyslnému způsobení škody, by uložení povinnosti nahradit škodu v plném rozsahu bylo v rozporu s preventivními i reparačními účinky odpovědnosti za škodu a principy spravedlnosti. Hlediska, která citované ustanovení uvádí, jsou pouze příkladmá, soud proto může v odůvodněných případech aplikovat moderační právo s adekvátním odůvodněním i z jiných či dalších hledisek bez ohledu na to, zda tento způsob snížení byl některým z účastníků řízení navržen. Zákon tedy nestanoví kritéria, jimiž je naplněn pojem důvody zvláštního zřetele hodné, ani nevyžaduje, aby všechna demonstrativně vyjmenovaná hlediska byla naplněna. Soudy obou stupňů dovodily porušení povinnosti žalované ze smlouvy o výpůjčce vrátit předmětný automobil žalobci ( 662 odst. 1 obč. zák.) a zcela správně odlišily naplnění podmínek odpovědnosti za škodu podle 420 odst. 1 obč. zák. od okolností odůvodňujících aplikaci ustanovení 450 obč. zák. Není pochyb o tom, že žalovaná nese odpovědnost za škodu způsobenou žalobci tím, že porušila závazkový vztah ze smlouvy o výpůjčce a předmětný automobil nevrátila, a to bez ohledu na to, z jakých důvodů své smluvní povinnosti nedostála. Na druhé straně je zřejmé, že ke vzniku škody na vozidle samotném (a tedy i k porušení smluvní povinnosti vozidlo vrátit) ničím nepřispěla, neboť vypůjčené vozidlo užila k soukromé cestě do F. se souhlasem osoby k tomu oprávněné, před krátkodobým opuštěním v daném místě je řádně zabezpečila a jednala tak ve vztahu k ochraně cizího majetku dostatečně obezřetně (správnost těchto skutkových zjištění - jak výše uvedeno - nepodléhá dovolacímu přezkumu). Okolnost, že i přes takové jednání žalované bylo vozidlo odcizeno a následně zničeno třetí osobou, je proto relevantním kritériem z pohledu hodnocení, jak ke škodě došlo ve smyslu ustanovení 450 obč. zák., a při soudním rozhodování o rozsahu náhrady škody odůvodňuje možnost tzv. moderace. Jestliže soudy obou stupňů do své úvahy zahrnuly současně další okolnosti, které jsou v tomto ustanovení vyjmenovány a k nimž soud podle tohoto ustanovení má zejména přihlédnout, tj. osobní a majetkové poměry účastníků na obou stranách sporu, braly v potaz celkové majetkové poměry žalované, její podprůměrný příjem a sníženou platební schopnost (včetně invalidity manžela zatíženého povinností k náhradě škody ve prospěch jiné osoby), a tyto své úvahy řádně odůvodnily ( 157 odst. 2 o.s.ř.), nelze jim vytýkat, že by vymezením těchto konkrétních hledisek vybočily ze zákonné úpravy podmínek moderačního práva soudu podle ustanovení 450 obč. zák. Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolání není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů opodstatněné; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce proti výroku ve věci samé zamítl ( 243b odst. 2 část věty před středníkem o.s.ř.). Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně také ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Proti němu však tento mimořádný opravný prostředek přípustný není (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne , sp. zn. 29 Odo 874/2001, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003), proto bylo dovolání žalobce v tomto rozsahu podle ustanovení 243b odst. 5 věty první a 218 písm. c) o.s.ř. odmítnuto. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle 243b odst. 5, věty první, 224 odst. 1, 142 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. ledna 2008 JUDr. Petr Vojtek, v. r. předseda senátu

4 Judikát 2 Nebezpečí nahodilé zkázy Systém ASPI - stav k do částky 73/2009 Sb. a 26/2009 Sb.m.s. Obsah a text (Rc) 33 Odo 974/ poslední stav textu 33 Odo 974/2002 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci žalobce P. N., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným 1) R. N., 2) Z. N., obou zastoupených, advokátem, o zaplacení ,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 13 C 67/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. srpna 2002, č. j. 19 Co 470/ , takto: I. Rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. srpna 2002, č. j. 19 Co 470/ a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 14. září 2001, č. j. 13 C 67/ se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal po žalovaných zaplacení částky ,30 Kč s příslušenstvím, představující cenu stavebního dřeva o objemu 22,15 m3, které mu měli vydat na základě kupní smlouvy ze dne , které se však u nich, ještě dříve než je mohl převzít, ztratilo. Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 31. srpna 2000, č. j. 13 C 67/ žalobu na zaplacení částky ,30 Kč s 10 % úrokem z prodlení od do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že veškeré koupené dřevo o objemu celkem 43 m3 žalobce převzal v okamžiku uzavření kupní smlouvy, čímž na něj přešlo vlastnictví, tudíž i nebezpečí vzniku škody. K jeho ztrátě by nedošlo, pokud by si dřevo ihned odvezl. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 15. května 2001, č. j. 19 Co 430/ rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ztotožnil se s jeho názorem, že žalobce se stal vlastníkem dřeva okamžikem uzavření kupní smlouvy, čímž na něj přešlo nebezpečí nahodilé ztráty a nahodilého zhoršení předmětu koupě. Soudu prvého stupně však uložil zkoumat, zda účastníci neuzavřeli smlouvu o úschově věci. Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 14. září 2001, č. j. 13 C 67/ návrh, aby žalovaným byla uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku ,30 Kč s 10 % úrokem z prodlení od do zaplacení, zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli dne kupní smlouvu, podle které žalovaní podali žalobci stavební dřevo o objemu 43 m3 za kupní cenu ,- Kč, a v níž žalobce prohlásil, že předmět koupě kupuje a přijímá. Tímto projevem vůle, nahrazujícím fyzické převzetí předmětu koupě, došlo k převodu vlastnictví a tím i nebezpečí zkázy dřeva na žalobce ( 133 odst. 1, 590 občanského zákona). Žalovaní proto neodpovídají za ztrátu 22,15 m3 dřeva v období od uzavření smlouvy do (kdy předali žalobci 20,85 m3 dřeva), a to ani z titulu smlouvy o úschově podle 747 občanského zákona, neboť její uzavření nebylo prokázáno. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. srpna 2002, č. j. 19 Co 470/ rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutkové i právní závěry soudu prvého stupně shledal správnými. Prohlášení žalobce v kupní smlouvě, že dřevo přijímá, je podle odvolacího soudu vyjádřením vůle žalobce nakládat s ním napříště jako s vlastní věcí, v důsledku něhož se stal vlastníkem dřeva a přešlo na něj nebezpečí nahodilé zkázy a nahodilého zhoršení předmětu koupě ( 133 odst. 1, 590, prvá věta občanského zákona). Prodávající neměli práva a povinnosti schovatele, neboť to by nastalo jedině v situaci, že by

5 kupující nabyl vlastnictví ještě před odevzdáním a převzetím věci, zatímco zde došlo k nabytí vlastnictví současně s odevzdáním a převzetím dřeva ( 590 druhá věta občanského zákona). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání a požaduje, aby ho Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Jeho přípustnost vyvozuje z ustanovení 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Má za to, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení o odevzdání a převzetí movité věci. Soud nevzal v úvahu, že musí jít o skutečné (faktické) odevzdání, o hmotné převzetí věci kupujícím, tedy o okamžik, kdy se věc dostala do takové moci kupujícího, že s ní mohl volně nakládat bez omezení třetími osobami. Nelze ho nahradit pouhým prohlášením o převzetí věci. Protože v daném případě k hmotnému odevzdání a převzetí předmětu koupě nedošlo, za ztrátu dřeva vzniklou v době jeho umístění u žalovaných odpovídají oni jako prodávající ( 590 občanského zákona). Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou (žalobcem), která byla řádně zastoupena advokátem ( 240 odst. 1, 241 odst. 1 o. s. ř.), se musel nejdříve zabývat otázkou jeho přípustnosti, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( 236 odst. 1 o. s. ř.). Jde-li o rozsudek, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jak je tomu v posuzovaném případě, je dovolání přípustné pouze ve dvou případech. V prvním podle 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., pokud byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak, než v jeho předchozím zrušeném rozsudku proto, že soud byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Ve druhém případě podle 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O první případ přípustnosti dovolání nejde, neboť soud prvního stupně nerozhodl ve svém druhém rozsudku (po zrušení předchozího rozhodnutí odvolacím soudem) jinak, neboť oběma rozsudky žalobu zamítl. Zbývá proto posoudit, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( 237 odst. 3 o. s. ř.). V projednávaném případě jde o posouzení, zda k převzetí movité věci (jako okamžiku nabytí vlastnictví) je nezbytné, aby věc byla fakticky (hmotně) odevzdána, či postačuje prohlášení o převzetí, aniž by došlo k jejímu skutečnému odevzdání. Nejvyšší soud má za to, že odvolací soud vyřešil tuto otázku v rozporu s hmotným právem, takže je dovolání proti jeho rozsudku přípustné. O nesprávné právní posouzení věci při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Pojem "převzetí movité věci je pro daný spor třeba hledat v občanském zákoníku jak v oblasti práv věcných, tak i závazkových. Podle 133 odst. 1 občanského zákona převádí-li se movitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví převzetím věci, není-li právním předpisem stanoveno, nebo účastníky dohodnuto jinak. Podle 588 občanského zákona z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj dohodnutou cenu. První ustanovení spojuje s převzetím movité věci okamžik nabytí vlastnictví, druhé ustanovení pojmem převzetí rozumí jednu ze smluvních povinností účastníka závazkového právního vztahu. Protože převzetí movité věci je spojeno s okamžikem nabytí vlastnictví, musí představovat stav, kdy získal nabyvatel moc nad věcí, kdy může realizovat všechny složky obsahu vlastnického práva (zejména věc užívat a volně s ní disponovat). Proto je třeba převzetím rozumět faktické (fyzické, hmotné) uchopení, přebrání movité věci "z ruky do ruky (shodně Stanovisko Nejvyššího soudu ČR, Cpjn 50/93, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod Rc 34/93, sešit 7-8, strana 125), u věcí vyžadujících k užívání doklady (např. řidičský průkaz k autu) vedle fyzického přebrání i předání příslušenství. V některých případech může být naroveň převzetí postaveno i prohlášení, ovšem pouze tehdy, má-li tento subjekt věc již v držení (např. na základě výpůjčky), přičemž prohlášení se netýká převzetí, ale toho, že bude věc nadále užívat již jako vlastník. I zde musí předcházet fyzické přebrání této movité věci. Za převzetí movité věci ve smyslu 133 odst. 1 občanského zákona však nelze považovat ujednání účastníků v kupní smlouvě ze dne , podle něhož "prodávající prodává dřevo

6 kupujícímu, který je za dohodnutou cenu ,- Kč kupuje a přijímá. Z ujednání lze dovodit, že oba účastníci mají na mysli nepochybně svoje povinnosti z kupní smlouvy, tedy prodávající předmět koupě odevzdat a kupující ho převzít ( 588 odst. 1 občanského zákona). Kupující tímto projevem vůle přijímá návrh prodávajících na uzavření kupní smlouvy ( 43c odst. 1 občanského zákona), nepřebírá však dřevo fyzicky (což ani mezi účastníky není sporné, neboť zůstalo u prodávajícího). Prohlášení kupujícího v kupní smlouvě, že předmět koupě "přijímá, nenahrazuje fyzické uchopení movité věci, takže v důsledku něj nedošlo dnem k přechodu vlastnictví dřeva na žalobce. Pokud odvolací soud dospěl k opačnému závěru, nesprávně v této části vyložil ustanovení 133 odst. 1 občanského zákona. Podle 590 občanského zákona není-li dohodnuto jinak, přechází na kupujícího nebezpečí nahodilé zkázy a nahodilého zhoršení předmětu koupě, včetně užitku, současně s nabytím vlastnictví. Jestliže nabude kupující vlastnictví dříve, než dojde k odevzdání předmětu koupě, má prodávající až do odevzdání práva a povinnosti schovatele. V projednávané věci kupující nenabyl vlastnictví ještě před odevzdáním a převzetím předmětu koupě, takže je správný závěr odvolacího soudu, že druhou větu daného ustanovení nelze aplikovat. Nesprávným je však jeho závěr, že žalobce nabyl vlastnictví okamžikem uzavření kupní smlouvy dne , tak že na něj přešlo nebezpečí zkázy 22,15 m3 dřeva. Ke skutečnému převzetí a tedy i k nabytí vlastnictví došlo až dne , kdy mu žalovaní odevzdali 20,85 m3 dřeva, zatímco dalších 22,15 m3 sjednaných v kupní smlouvě odevzdáno a převzato nebylo. Protože mezi účastníky nebylo dohodnuto jinak, odpovědnost za zkázu této části předmětu koupě nepřešla na kupujícího, takže zůstala na žalovaných jako prodávajících. Protože odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení 133 odst. 1 a 590 občanského zákona, jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a dovolacímu soudu nezbylo, než tento rozsudek zrušit. Protože tytéž důvody platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud rovněž zrušil jeho rozsudek a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( 243b odst. 2, odst. 3 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci ( 243b odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. února 2004 JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r. předsedkyně senátu Judikát 3 Koupě pomocí traditio brevi manu Systém ASPI - stav k do částky 73/2009 Sb. a 26/2009 Sb.m.s. Obsah a text (Rc) 25 Cdo 1232/ stav k I. Podle ustanovení 133 odst. 1 obč. zák. ve spojitosti s ustanoveními občanského zákoníku upravující kupní smlouvu se při prodeji věci váže okamžik nabytí vlastnictví zásadně na převzetí věci kupujícím. Zákon však umožňuje účastníkům kupní smlouvy, aby si tuto otázku upravili vzájemnou dohodou odchylně, tedy tak, že si sjednají nabytí vlastnického práva k jinému okamžiku. Tzv. výhrada vlastnictví představuje jednu z možností odchylného ujednání o okamžiku nabytí vlastnického práva, a to v závislosti na zaplacení kupní ceny. II. Účastníci se však mohou dohodnout i tak, že kupující se stane vlastníkem věci dříve, než mu bude předmět koupě odevzdán; v takovém případě k převodu vlastnictví dojde nikoliv předáním věci, nýbrž v okamžiku, který účastníci v kupní smlouvě sjednali. Pokud se tedy účastníci kupní smlouvy takto dohodnou, může prodávající věc, kterou

7 pronajal či zapůjčil třetí osobě, prodat bez faktického předání kupujícímu, který je srozuměn s tím, že věc převezme až po skončení práva třetí osoby věc užívat. 25 Cdo 1232/2001 Nejvyšší soud České republiky ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce V. L., zastoupeného advokátem, proti žalované N. R., zastoupené advokátem, o zaplacení částky ,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 17 C 12/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. listopadu 2000, č. j. 13 Co 788/ , takto: Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne , č. j. 17 C 12/ , zamítl žalobu na zaplacení částky ,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že otec žalobce, V. L., předal v prosinci 1997 žalované jako své tehdejší zaměstnankyni do užívání osobní motorové vozidlo zn. Ford Fiesta 1.8 D pro cesty z domova do zaměstnání a zpět a pro služební cesty. Ačkoliv v březnu 1999 převedl vlastnické právo k automobilu na žalobce, žalovaná se souhlasem Ing. L. použila předmětný vůz v červnu 1999 na soukromou cestu do Francie, kde zaparkovala vozidlo dne poblíž bydliště svých přátel a řádně je zajistila uzavřením bočních okének a uzamčením řízení a dveřních zámků. V noci z na byl vůz neznámým pachatelem odcizen a dne nalezen francouzskou policií jako zcela zničený vrak. Soud dovodil, že mezi žalovanou a Ing. L. byla v prosinci 1997 uzavřena ústní smlouva o výpůjčce ( 659 a násl. obč. zák.) předmětného vozu pro služební účely. Žalovaná byla v dobré víře, že jí vlastník vozu později udělil souhlas k jeho použití i pro soukromý účel (žalobci se nepodařilo prokázat, že by byl převod vlastnictví žalované oznámen, ostatně až do podání žaloby se ve vztahu k ní jako vlastník vozidla nechoval), a tedy na základě ústního dodatku k platné smlouvě o výpůjčce jí vzniklo právo předmětný vůz použít bezplatně i pro soukromou zahraniční cestu. Protože prokázala, že vůz užívala řádně a v souladu s dohodnutým účelem a že ho zároveň chránila všemi dostupnými prostředky před poškozením, ztrátou nebo zničením, neporušila žádnou smluvní povinnost. Navíc prokázala, že škodu na předmětném vozidle nezavinila ( 420 odst. 1 a 3 obč. zák.), proto nemá žalobce na náhradu škody nárok. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne , č. j. 13 Co 788/ , rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a proti rozsudku nepřipustil dovolání. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak k závěru o neopodstatněnosti uplatněného nároku dospěl z odlišných právních důvodů. Dovodil především, že žalobce není v dané věci aktivně legitimován, neboť lze pochybovat, zda vůbec nabyl vlastnické právo k předmětnému vozu. Žalobce měl podle ústní kupní smlouvy uzavřené se svým otcem začít užívat vůz až poté, co bude žalované opatřen jiný služební automobil, avšak nestalo se tak a vůz nepřetržitě užívala žalovaná. S odkazem na ustanovení 133 odst. 1 a 601 obč. zák. proto soud vyloučil platnost výhrady přechodu vlastnictví po zaplacení kupní ceny pro nedostatek písemné formy, a jestliže žalobce vůz prokazatelně nepřevzal, samotná registrace žalobce jako držitele vozu u dopravního inspektorátu, která má pouze evidenční charakter, vlastnické právo žalobce nedokládá. Kromě toho ani v případě, že by žalobce vlastnictví k vozu nabyl, neexistoval mezi ním a žalovanou žádný odpovědnostní vztah, který by mu zakládal právo na zaplacení žalované částky. Žalovaná se totiž předmětného automobilu nezmocnila, nýbrž jím disponovala na základě dohody se svým zaměstnavatelem (Ing. L.) v souvislosti s trváním jejího pracovního poměru; v úvahu by proto připadala pouze její odpovědnost vůči zaměstnavateli podle ustanovení 172 a násl. nebo 178 zák. práce. Žalobci však z titulu pracovněprávního vztahu odpovídat nemůže, neboť u něho v pracovním poměru nikdy nebyla. Protože mezi žalovanou a žalobcem nevznikl ani právní vztah výpůjčky podle 659 obč. zák., nelze dovozovat odpovědnost žalované za zničení vozu vůči žalobci. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení 239 odst. 2 o.s.ř. a které odůvodňuje podle 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Namítá, že

8 žalovaná použila předmětné motorové vozidlo v rozporu s účelem, k němuž jí bylo předáno do bezúplatného užívání, tedy ke služebním účelům a cestám ze zaměstnání do místa bydliště a zpět, neboť je použila k soukromým cestám do Francie bez souhlasu žalobce, resp. jeho zástupce (Ing. L.), a nezabezpečila je ani před poškozením, zničením či ztrátou všemi dostupnými prostředky (rozpojovač čerpadla), čímž je založena její odpovědnost za škodu ve smyslu ustanovení 420 a násl. obč. zák. Podle dovolatele je třeba posuzovaný právní vztah kvalifikovat jako výpůjčku ve smyslu ustanovení 659 a násl. obč. zák., přičemž žalovaná jako vypůjčitel odpovídá za škodu vzniklou půjčiteli zaviněným porušením právní povinnosti. Žalobce do tohoto vztahu vstoupil okamžikem nabytí vlastnického práva k vozidlu, tj. singulární sukcesí všech práv a závazků Ing. L. vyplývajících z vlastnického práva k tomuto vozu. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně uvažoval o tzv. výhradě vlastnictví vázané na zaplacení kupní ceny, ačkoliv z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce se s Ing. L. v souladu s ustanovením 133 odst. 1 obč. zák. dohodl o okamžitém prodeji vozu s převodem vlastnictví bez nutnosti hmotného odevzdání movité věci za situace, kdy jej užívala žalovaná. Tomu odpovídá i okolnost, že Ing. L. žalobci vůz předal symbolicky (traditio brevi manu), předáním dokladu opravňujícího k nakládání s věcí (osvědčení o technickém průkazu), do nějž bylo zaneseno jméno žalobce. Dovolatel navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( 10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před dále jen o.s.ř. ). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - se nejprve zabýval přípustností dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], a proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Podle 239 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Pokud žalobce s odkazem na ustanovení 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. odůvodnil své dovolání též tím, že rozhodnutí soudů obou stupňů vycházejí ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, konkrétně že soudy nesprávně dovodily, že žalovaná použila vozidlo k soukromé cestě do Francie se souhlasem žalobce, resp. jeho zástupce Ing. L., a že je při cestě zabezpečila před poškozením, zničením či ztrátou všemi dostupnými prostředky, nejedná se o námitky k právnímu posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolatel totiž netvrdí, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, nýbrž ve skutečnosti nesouhlasí se skutkovými závěry v uvedených otázkách. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takto vymezeného dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť namítaná okolnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení 239 odst. 2 o.s.ř., protože nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní. O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde především tehdy, posuzoval-li odvolací soud právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů)

9 nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné ( nové ) řešení této právní otázky]. Nesprávné právní posouzení věci [ 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.] může spočívat v tom, že dovolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. V posuzovaném případě odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí o nároku žalobce na náhradu škody na věci vzniklé v době, kdy ji žalovaná se souhlasem otce žalobce užívala, s odůvodněním, že žalobce jednak nebyl k okamžiku vzniku škody vlastníkem věci, neboť ji od svého otce platně nenabyl, jednak ani jako vlastník věci nebyl se žalovanou v takovém právním vztahu, který by jej opravňoval uplatnit proti ní nárok na náhradu škody. Podle 133 odst. 1 obč. zák. převádí-li se movitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví převzetím věci, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak. Podle 601 věty první obč. zák. (tzv. výhrada vlastnictví) má-li vlastnictví k prodané movité věci přejít na kupujícího až po zaplacení ceny, musí být tato výhrada dohodnuta písemně. Podle této úpravy se při prodeji věci váže okamžik nabytí vlastnictví zásadně na převzetí věci kupujícím. Zákon však umožňuje účastníkům kupní smlouvy, aby si tuto otázku upravili vzájemnou dohodou odchylně, tedy tak, že si sjednají nabytí vlastnického práva k jinému okamžiku. Tzv. výhrada vlastnictví představuje jednu z možností odchylného ujednání o okamžiku nabytí vlastnického práva, a to v závislosti na zaplacení kupní ceny. Účastníci se však mohou dohodnout i tak, že kupující se stane vlastníkem věci dříve, než mu bude předmět koupě odevzdán; v takovém případě k převodu vlastnictví dojde nikoliv předáním věci, nýbrž v okamžiku, který účastníci v kupní smlouvě sjednali. Pokud se tedy účastníci kupní smlouvy takto dohodnou, může prodávající věc, kterou pronajal či zapůjčil třetí osobě, prodat bez faktického předání kupujícímu, který je srozuměn s tím, že věc převezme až po skončení práva třetí osoby věc užívat. Odvolací soud převzal skutkové zjištění soudu prvního stupně (správnost skutkových zjištění nepodléhá dovolacímu přezkumu), že žalobce se ústně dohodl se svým otcem na koupi vozu s tím, že jej začne užívat poté, co pro žalobkyni, která měla předmět prodeje ve svém držení, bude zajištěno jiné vozidlo. Takové ujednání představuje dohodu účastníků kupní smlouvy o nabytí vlastnictví věci k okamžiku uzavření kupní smlouvy bez fyzického předání věci ve smyslu ustanovení 133 odst. 1 in fine obč. zák. Zároveň je zřejmé, že součástí kupní smlouvy nebyla tzv. výhrada vlastnictví podle 601 obč. zák., vyžadující písemnou formu. Dovodil-li odvolací soud na základě uvedeného ujednání žalobce a jeho otce, že podmínkou nabytí vlastnického práva bylo převzetí vozu, vyložil ustanovení 133 odst. 1 obč. zák. nesprávně a v rozporu s ustálenou soudní praxí. Jeho rozhodnutí má proto z tohoto hlediska zásadní právní význam a dovolání je podle 239 odst. 2 o.s.ř. přípustné; ze stejných důvodů je pak i důvodné. Správný není ani závěr odvolacího soudu, že mezi účastníky neexistoval žádný právní vztah zakládající žalobci nárok na náhradu škody. Vlastník věci, který je podle 123 obč. zák. oprávněn v mezích zákona předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s nimi, má právo, aby mu jeho věc byla vrácena osobou, která ji užívá místo něj. Jde-li o užívání neoprávněné, zakládá povinnost věc vydat ustanovení 126 odst. 1 obč. zák., jde-li o užívání oprávněné, stanoví dobu, případně podmínky vrácení věci smluvní ujednání účastníků či zákonná úprava příslušných smluvních typů. Nemůže-li být povinnost vrátit věc vlastníku splněna, nastupuje odpovědnost za škodu způsobenou porušením právní povinnosti ve smyslu ustanovení 420 obč. zák. Okolnost, že žalovaná nebyla se žalobcem v pracovněprávním vztahu, je z tohoto pohledu nevýznamná, neboť podle skutkových zjištění soudů obou stupňů cestu do Francie s vozidlem ve vlastnictví žalobce vykonala za soukromým účelem, nikoliv při plnění pracovních úkolů. Není-li za této situace schopna vůz žalobci vrátit, odpovídá mu za škodu tím vzniklou ( 420 obč. zák.). Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolací důvod podle ustanovení 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. je naplněn; Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil ( 243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( 243b odst. 2 věta první o.s.ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( 243d odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

10 V Brně dne 12. března 2003 Judikát 4 Nájemní smlouva a vis maior Systém ASPI - stav k do částky 73/2009 Sb. a 26/2009 Sb.m.s. Obsah a text (Rc) 25 Cdo 852/ poslední stav textu Lhůta uvedená v ustanovení 683 odst. 2 obč. zák. je lhůtou překluzívní, v níž je třeba se náhrady škody na pronajaté věci domáhat u soudu. Z odůvodnění. Okresní soud ve Zlíně (po připuštění změny žaloby) rozsudkem ze dne zamítl žalobu o zaplacení částky ,50 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody spočívající v ušlém zisku (půjčovném a kilometrovném z ujetých kilometrů) za dobu od do ve výši ,50 Kč (po odpočtu zálohy složené žalovanými v částce 6000 Kč), v náhradě "skutečně vynaložených nákladů na uvedení vozidla do původního stavu" ve výši Kč a v náhradě "nutných nákladů za převoz předmětného automobilu z místa jeho předání Policií ČR, tj. z Ch. do místa podnikání žalobce" ve výši 1599 Kč. Vycházel ze zjištění, že dne uzavřel žalobce se žalovanými "Hospodářskou smlouvu č. 6/9009/94 na zapůjčení vozu zn. Škoda Favorit GLS na dobu od do ", podle níž byla sjednána půjčovní sazba 199 Kč za den a 1,90 Kč za 1 ujetý kilometr. Dne bylo vozidlo v době, kdy jej první žalovaná "ponechala s klíčky v zapalování odemčené", odcizeno, a žalobci, jako jeho majiteli, bylo vráceno Policií ČR dne Okresní soud posoudil předmětnou smlouvu jako smlouvu nájemní ve smyslu ustanovení 663 a násl. obč. zák., podle níž žalobce jako pronajímatel přenechal označený automobil za úplatu žalovaným jako nájemcům, aby jej dočasně užívali. S poukazem na ustanovení 1 a 2 odst. 1 obč. zák. a 1 a 2 obch. zák. dovodil, že vzniklý závazkový vztah se řídí občanským zákoníkem, nikoliv obchodním zákoníkem, protože žalovaní při uzavírání smlouvy vystupovali jako fyzické osoby (i když první žalovaná, jak z její výpovědi vyplynulo, hodlala auto používat i pro svoji podnikatelskou činnost), a nikoliv jako podnikatelé (což je zřejmé z označení jejích účastníků), předmět podnikání první žalované nebyl úzce spojený s provozováním motorového vozidla a druhý žalovaný, který měl k dispozici služební auto, vozidlo ke své podnikatelské činnosti nehodlal užívat; kromě toho uzavřená smlouva obsahuje též ujednání, že případné poškození vozidla bude postihováno podle občanského zákoníku, event. dle trestněprávních předpisů. Při právním posouzení uplatněného nároku vycházel soud prvního stupně z ustanovení 683 odst. 1 obč. zák., podle kterého, došlo-li k poškození nebo nadměrnému opotřebení pronajaté věci v důsledku jejího zneužití, odpovídá nájemce i za škody způsobené osobami, kterým umožnil k pronajaté věci přístup; za náhodu však neodpovídá. Dospěl k závěru, že v daném případě sice žalovaní odpovídají žalobci za škodu vzniklou poškozením pronajaté věci, protože umožnili jiné osobě přístup k věci, nicméně nárok žalobce (přestože žalované dopisem ze dne vyzval k zaplacení částky ,50 Kč) zanikl prekluzí, neboť jej neuplatnil u soudu ve lhůtě uvedené v ustanovení 683 odst. 2 obč. zák.

11 K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, k otázce povahy lhůty uvedené v ustanovení 683 odst. 2 obč. zák. připustil dovolání a zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání k otázce, "zda-li v případě, kdy smlouvu uzavírají na jedné straně podnikatel zabývající se půjčováním vozidel a na druhé straně manželé, z nichž toliko jeden je podnikatel, a to v jiném oboru, než je půjčování vozidel, je možno posuzovat podle obchodního zákoníku, a to s ohledem na skutečnost, že jeden z manželů, kteří si vozidlo takto obstarali, toto vozidlo používá a obstarává si je i pro výkon své podnikatelské činnosti, byť se jedná o jinou podnikatelskou činnost, než je půjčování vozidel". Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se i s jeho závěrem, že smluvní vztah mezi žalobcem a žalovanými se řídí příslušnými ustanoveními občanského zákoníku upravujícími nájemní smlouvu ( 663 a násl. obč. zák.), nikoliv podle 630 a násl. obch. zák. o smlouvě o nájmu dopravního prostředku, neboť pro aplikaci režimu obchodního zákoníku musí být splněn předpoklad, že oběma stranám smlouvy je známo, že uzavírají závazkový vztah týkající se jejich podnikatelské činnosti ( 261 odst. 1 obch. zák.), což v daném případě nebylo prokázáno. Právní vztah vzniklý mezi žalobcem a první žalovanou (i když bylo zjištěno, že přístup k pronajaté věci umožnila jiné osobě v době, kdy vozidlo použila k podnikání) není obchodněprávním závazkovým vztahem z toho důvodu, že k zapůjčení vozidla nedošlo na základě písemné objednávky, ve smlouvě není uvedeno IČO žalované ani číslo jejího účtu u peněžního ústavu a první žalovaná smlouvu ani nepodepsala, takže nebyla splněna písemná forma úkonu podle 630 odst. 2 obch. zák. ( 40 obč. zák.). Druhý žalovaný předmětnou smlouvu sice podepsal, zaplatil za půjčení vozidla sjednanou zálohu a vozidlo převzal, avšak na jeho straně není podle krajského soudu dána pasívní legitimace, neboť se nedopustil jednání, kterým by umožnil jiné osobě přístup k pronajatému vozidlu s následkem způsobení škody jako předpokladu odpovědnostního vztahu podle ustanovení 683 obč. zák. Za správný považoval odvolací soud názor soudu prvního stupně, že šestiměsíční lhůta pro uplatnění nároku na náhradu škody uvedená v ustanovení 683 odst. 2 obč. zák. je lhůtou prekluzívní, v níž je třeba nárok uplatnit u soudu, nikoliv u škůdce. Neuplatnil-li jej proto žalobce v této lhůtě u soudu (žaloba byla podána až ), nelze jeho požadavku pro zánik nároku vyhovět. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání odůvodněné tím, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že vztah mezi účastníky je vztahem občanskoprávním, nikoliv vztahem obchodněprávním vzniklým podle 630 a násl. obch. zák. Je toho názoru, že samotná absence podpisu první žalované na předmětné smlouvě nevylučuje posouzení vztahu mezi účastníky podle 630 a násl. obch. zák.; v této souvislosti namítá, že soudy obou stupňů se nezabývaly úvahou, že druhý žalovaný mohl písemnou smlouvu uzavřít i jménem své manželky, k čemuž jej "opravňovalo tzv. zástupčí právo manželů podle 21 zákona o rodině v tehdy platném znění", ani ustanovením 145 obč. zák. ve znění v okamžiku uzavření smlouvy, a nevypořádaly se ani s předloženými důkazy, jmenovitě s dopisem žalovaných ze dne a s jejich odporem proti vydanému platebnímu rozkazu, z nichž vyplývá, že účastníci řízení považovali předmětný smluvní vztah za závazkový vztah obchodněprávní, který vznikl mezi žalobcem a oběma žalovanými. Za nesprávný považuje dovolatel dále i názor odvolacího soudu o povaze lhůty uvedené v ustanovení 683 odst. 2 obč. zák., resp. o tom, že nárok na náhradu škody je ve smyslu tohoto ustanovení třeba uplatnit u soudu, a nikoliv u nájemce. Podle jeho názoru totiž nelze přehlédnout, že toto ustanovení "nehovoří" o zániku práva, nýbrž "jen" o zániku nároku, z čehož je podle jeho názoru třeba dovodit, že uplatní-li pronajímatel svůj požadavek na náhradu škody u nájemce v zákonem stanovené lhůtě neúspěšně, má pak právo uplatnit svůj požadavek u soudu v "navazující promlčecí době". Dovolatel je přesvědčen o tom, že "konstrukce" ustanovení 683 odst. 2 obč. zák. je stejná jako "konstrukce" ustanovení 632 odst. 4 obch. zák., což znamená, že k zániku práva pronajímatele dojde tehdy, pokud se v šestiměsíční lhůtě neobrátí se svým požadavkem - nárokem na náhradu škody nejprve na nájemce. Pokud v této lhůtě je požadavek vznesen, ale nárok není uspokojen dobrovolně, pak právo pronajímatele trvá a je na něm, aby toto uplatnil v promlčecí době u soudu. Protože občanský zákoník v ustanovení 683 odst. 2 obč. zák. hovoří o zániku nároku, zůstává pronajímateli i v případě, že by v šestiměsíční lhůtě nárok na náhradu škody u nájemce neuplatnil, zachováno jeho subjektivní právo na náhradu, jenž by však s ohledem na zánik nároku nebylo možno přiznat v soudním řízení. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení. Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona ( ) nebo vydaný po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do ). Nejvyšší soud jako soud dovolací ( 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení 240 odst. 1 o. s. ř., osobou k tomu oprávněnou,

12 účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu 241 odst. 1 o. s. ř., a že je přípustné podle 239 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud proto zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil. Podle 663 obč. zák. nájemní smlouvou pronajímatel přenechává za úplatu nájemci věc, aby ji dočasně (ve sjednané době) užíval nebo z ní bral i užitky. V posuzované věci vycházel odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) ze skutkového zjištění, že dne uzavřel žalobce s oběma žalovanými "hospodářskou smlouvu č. 6/9009/94 na zapůjčení vozu zn. Škoda Favorit GLS na dobu od do "; tuto smlouvu posoudil jako smlouvu nájemní podle 663 obč. zák. na dobu určitou a nepřisvědčil názoru žalobce, že se jedná o smlouvu o nájmu dopravního prostředku podle 630 a násl. obch. zák. S tímto právním názorem odvolacího soudu se dovolací soud ztotožňuje, když v řízení bylo prokázáno, že žalovaní při uzavírání smlouvy nevystupovali jako podnikatelé (čemuž odpovídá i jejich označení ve smlouvě), že oběma stranám smlouvy při jejím uzavírání nebylo zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem že se smlouva týká jejich podnikatelské činnosti ( 261 odst. 1 obch. zák.), a že si nedohodli, že jejich závazkový vztah - nespadající pod vztahy uvedené v 261 obch. zák. - se řídí obchodním zákoníkem ( 262 obch. zák.); nejedná se ani o žádný ze smluvních typů uvedených v ustanovení 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. Vzhledem k tomu, že odvolací soud řešil uvedenou otázku v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou, nejde o otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení 239 odst. 2 o. s. ř. Podle 683 odst. 1 obč. zák., došlo-li k poškození nebo nadměrnému opotřebení pronajaté věci v důsledku jejího zneužití, odpovídá nájemce i za škody způsobené osobami, kterým umožnil k pronajaté věci přístup; za náhodu však neodpovídá. Podle odst. 2 tohoto ustanovení domáhat se náhrady lze pouze do šesti měsíců od vrácení pronajaté věci; jinak nárok zanikne. Jde o zvláštní úpravu objektivní odpovědnosti nájemce za škodu na pronajaté věci. Předpoklady odpovědnosti podle ustanovení 683 odst. 1 obč. zák. jsou: 1) škoda způsobená na věci, 2) v důsledku zneužití věci (tedy každého jednání, které se příčí řádnému užívání ( 665 obč. zák.), a to 3) nikoliv jen vlastním jednáním nájemce, ale i osobami, kterým nájemce umožnil přístup k pronajaté věci; neodpovídá však za škodu vzniklou v důsledku vnější, neodvratitelné náhody (vis maior). Názor odvolacího soudu, že lhůta podle 683 odst. 2 obč. zák. je lhůtou prekluzívní, v níž pronajímatel musí uvedený nárok - chce-li zabránit jeho zániku - uplatnit ve stanovené lhůtě u soudu, je rovněž správný; pro upřesnění je třeba jen dodat, že pro počátek této lhůty je rozhodný okamžik "vrácení pronajaté věci", tedy okamžik, kdy věc byla pronajímateli skutečně odevzdána. Podle 583 obč. zák. k zániku práva proto, že nebylo ve stanovené době uplatněno, dochází jen v případech v zákoně uvedených. K zániku soud přihlédne, i když to dlužník nenamítne. Zánik práva prekluzí je důsledkem dvou právních skutečností - uplynutí času (tj. propadné neboli prekluzívní lhůty) a opomenutí právo uplatnit (tj. omisivního právního úkonu oprávněného). Právní předpis stanoví, jakým způsobem má být právo uplatněno (návrhem u soudu, reklamačním úkonem u prodávajícího apod.). Náhrada škody na pronajaté věci podle 683 obč. zák. byla obdobně upravena v občanském zákoníku z roku 1950, který v ustanovení 408 odst. 1 stanovil, že byla-li najatá věc poškozena nebo zneužíváním opotřebena, odpovídal nájemce i za osoby, které měly příležitost věc poškodit nebo zneužívat, protože náležely k jeho domácnosti nebo k podnikání; za náhodu však neodpovídal. Podle odst. 2 se náhrady bylo lze domáhat jen do šesti měsíců po vrácení najaté věci; jinak nárok zanikl. V období od účinnosti obč. zák. z roku 1964, který nájemní smlouvu jako jeden ze smluvních typů neupravoval a půjčování věcí pojímal jako službu, se odpovědnost za poškození, ztrátu nebo zničení půjčené věci ( 260 odst. 2, věty první, tohoto zákona) řídila obecnými ustanoveními občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu. Občanský zákoník z roku 1950 rozlišoval u prekluzívních lhůt, jakým způsobem měl být nárok (právo) uplatněn (uplatněno), aby se zamezilo jeho zániku. Zmeškáním jednostranného právního úkonu oprávněného ve stanovené lhůtě zanikl např. nárok z odpovědnosti za vady, pokud nebyl uplatněn u zcizitele ( 231 a násl.), nárok nájemce na náhradu nákladů za náklad na věc, nebyl-li ohlášen u pronajímatele ( 391), jeho nárok na prominutí nebo slevu nájemného, jestliže u pronajímatele neohlásil událost, která nárok zakládala ( 397), nárok poškozeného na náhradu škody, nebyl-li bezodkladně ohlášen u provozovatele podniku ( 431), apod. Na druhé straně zmeškáním uplatnění (domáhání se) práva u soudu zanikl nárok z odpovědnosti za vady věci ( 235 a násl.), nárok pronajímatele na náhradu škody pro poškození věci ( 408), vzájemné nároky

13 ukladatele a schovatele ( 427), atd. Tato úprava tedy vyjadřovala zásadu, že nebylo-li v občanském zákoníku stanoveno, že je předepsán úkon, kterým se druhé straně dávala určitá skutečnost na vědomí, nebo kterým se právo proti ní uplatňovalo nebo vykonávalo, bylo trvání pohledávky vázáno na uplatnění (domáhání se) práva u soudu, jinak tyto nároky zanikly. Rovněž nyní platný občanský zákoník z této zásady vychází a předepisuje, v kterých případech je třeba učinit jednostranný právní úkon u fyzické či právnické osoby ( 102 obč. zák.), aby nedošlo k prekluzi práva. Např. podle 436 obč. zák. právo na náhradu škody musí být uplatněno u provozovatele bez zbytečného odkladu; podle 504 nabyvatel může uplatňovat nárok z odpovědnosti za vady u soudu, vytkl-li vady bez zbytečného odkladu poté, kdy měl možnost věc prohlédnout; podle 509 obč. zák. oprávněný má právo na náhradu nutných nákladů, které mu vznikly v souvislosti s uplatněním práva z odpovědnosti za vady, přičemž toto právo je třeba ve stanovené lhůtě uplatnit u povinného; podle 625 obč. zák. práva z odpovědnosti za vady se uplatňují u prodávajícího, u kterého věc byla koupena, popř. u podnikatele určeného k provedení záruční opravy; podle 763 odst. 3 obč. zák. práva cestujícího při neprovedení přepravy včas musí cestující uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu; podle 771 obč. zák. právo na náhradu škody musí odesílatel uplatnit u dopravce do šesti měsíců od vydání zásilky příjemci, nebo jestliže k vydání zásilky nedošlo, do šesti měsíců od převzetí zásilky k přepravě, aj. Pokud však zákonné ustanovení takovouto dikci ("uplatnit u") výslovně neobsahuje, je třeba gramatickým a logickým výkladem dovodit, že práva se lze domáhat v uvedené prekluzívní lhůtě u soudu, jinak nárok zanikne. Námitka dovolatele, že "konstrukce ustanovení 683 odst. 2 obč. zák. je stejná jako konstrukce ustanovení 632 odst. 4 obch. zák.", není správná, neboť podle ustanovení 632 odst. 4 obch. zák. platí, že právo pronajímatele na náhradu škody na dopravním prostředku zanikne, jestliže pronajímatel nepožaduje tuto náhradu na nájemci do šesti měsíců po vrácení dopravního prostředku. Lhůta uvedená v tomto ustanovení je tedy sice rovněž lhůtou prekluzívní, avšak v této lhůtě, jak je výslovně stanoveno, musí pronajímatel nárok na náhradu škody na dopravním prostředku uplatnit na nájemci. Uvedenou právní otázku, pro niž dovolání bylo v dané věci připuštěno, vyřešil odvolací soud sice správně, avšak přesto se s jeho konečnými závěry nelze zcela neztotožnit. Předpokladem aplikace ustanovení 683 odst. 1 obč. zák. je nárok na náhradu škody skutkově odůvodněný tím, že škoda, jejíž náhrada je požadována, spočívá v poškození nebo nadměrném opotřebení pronajaté věci v důsledku jejího zneužití, tedy jiného způsobu užívání, než stanoví ustanovení 665 odst. 1 obč. zák. K prekluzi nároku podle ustanovení 683 odst. 2 odst. 2 obč. zák. může tudíž dojít jen u nároků na náhradu škody na pronajaté věci ( 442, 443 obč. zák.), která byla poškozena nebo opotřebena způsobem uvedeným v ustanovení 683 odst. 1 obč. zák. Z hlediska právního posouzení dané věci však odvolací soud nerozlišil, zda a na které nároky uplatněné žalobcem lze uplatnit 683 obč. zák. použít, a ani nezkoumal, které požadavky žalobce jsou založeny trváním závazkového právního vztahu na dobu určitou (smlouvou o nájmu předmětného vozidla) a které nikoliv. Přitom je již ze žaloby zřejmé, že žalobce uplatnil kromě nároku na náhradu škody na věci (předmětné automobilu) též nárok vycházející ze skutkového tvrzení, že mu žalovaní nezaplatili půjčovné a kilometrovné, a to nejen za dobu trvání nájemní smlouvy (nájemného), ale i za dobu po skončení tohoto závazkového právního vztahu do doby vrácení vozidla policií, a dále že vynaložil náklady na převoz předmětného vozidla. Vedle nároku na náhradu škody způsobené na věci požaduje tedy žalobce i plnění ze smlouvy o nájmu předmětného vozu odůvodněný tím, že žalovaní, ačkoliv se k tomu smlouvou zavázali, mu nezaplatili půjčovné a kilometrovné za pronájem vozidla za dobu trvání tohoto závazkového právního vztahu, a dále nárok na náhradu škody (ušlého zisku a nákladů na převoz vozidla z místa jeho nálezu policií do místa podnikání žalobce) vzniklé z porušení závazku žalovaných vrátit vozidlo žalobci po uplynutí sjednané doby užívání ( 420 obč. zák.). Aplikace ustanovení 683 odst. 1 a 2 obč. zák. na jiné nároky než na nárok na náhradu škody na pronajaté věci je proto nesprávná. Logicky vadný je tudíž i závěr odvolacího soudu, že tyto nároky žalobce vůči první žalované zanikly v důsledku jejich "neuplatnění u soudu" ve lhůtě uvedené v 683 odst. 2 obč. zák. a že ohledně nich není druhý žalovaný ve věci pasívně legitimován. Z uvedeného vyplývá, že právní názor, na kterém rozsudek odvolacího soudu spočívá, není správný ( 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.); dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože ani soud prvního stupně věc neposuzoval v souladu s tím, co bylo uvedeno, platí důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, i na rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( 243b odst. 1 a 2 o. s. ř.).

14 Judikát 5 Systém ASPI - stav k do částky 73/2009 Sb. a 26/2009 Sb.m.s. Obsah a text (Rc) 25 Cdo 426/ poslední stav textu 25 Cdo 426/2000 Důsledky prodlení věřitele při vydání bezdůvodného obohacení ( 458). Jestliže se věřitel dostal do prodlení s převzetím plnění spočívajícího ve vydání předmětu bezdůvodného obohacení, nemůže se s úspěchem domáhat peněžité náhrady podle ustanovení 458 odst. 1 věty druhé obč. zák. za věci, které byly v době prodlení bez zavinění obohaceného zničeny či podlehly zkáze. Nejvyšší soud České republiky ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce P. P., zastoupeného advokátem, proti žalované M. B., zastoupené advokátem, o zaplacení částky ,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 99/93, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 1999, č. j. 22 Co 311/99-167, takto: Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne , č. j. 12 C 99/93-143, kromě výroku, jímž byla žaloba zamítnuta ohledně částky ,- Kč s příslušenstvím, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal zaplacení částky ,50 Kč s 3 % úrokem od do zaplacení, která představuje cenu zásob zboží tvořících součást provozní jednotky č v P., vydražené dne žalovanou podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby (dále též jen zákon ). Žalovaná zásoby umístěné v provozovně převzala, avšak dosud jejich cenu neuhradila. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne , č. j. 12 C 99/93-28, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná dne vydražila předmětnou provozní jednotku za cenu ,- Kč a po dražbě převzala od právního předchůdce žalobce i zásoby umístěné v provozovně v hodnotě ,50 Kč podle inventarizace ze dne ; do zápisu o inventuře však uvedla výhrady k celkovému stavu zboží, jeho kvalitě, množství, době trvanlivosti a ceně. Soud dovodil, že inventura byla provedena v rozporu s ustanovením 4 odst. 5 zákona, neboť k ní došlo až po dražbě; zboží, které se v provozní jednotce nacházelo v den jejího předání žalované, proto nelze považovat za zásoby ve smyslu zákona č. 427/1990 Sb. Provozní jednotka tedy byla vydražena bez zásob a žalobce nemá právo domáhat se zaplacení ceny zásob ve smyslu ustanovení 11 zákona. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne , č. j. 14 Co 319/95-41, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že soupis zásob nebyl proveden před dražbou a nelze proto uvažovat o tom, že žalovaná s žalobcem uzavřela ohledně zásob kupní smlouvu (zásoby zboží netvoří majetkovou podstatu provozní jednotky a cena zásob není zahrnuta ve vyvolávací ceně provozní jednotky), a to pro neurčitost právního úkonu týkajícího se předmětu koupě. Vzhledem k tomu, že žalovaná zásoby převzala, je třeba, aby žalobce v dalším řízení označil právní důvod svého nároku a soud prvního stupně pak v tomto směru doplnil řízení. Obvodní soud pro Prahu 2 poté, co usnesením ze dne připustil změnu žaloby co do důvodu, rozsudkem ze dne , č. j. 12 C 99/93-59, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zjistil, že žalovaná vložila vydraženou provozní jednotku jako nepeněžitý vklad do obchodní společnosti P. L., s. r. o., která tak získala rovněž prostředky z prodeje části zboží (převážně alkoholu); zbytek zboží, který se zkazil, byl zlikvidován. Soud dospěl k závěru, že bezdůvodné obohacení na straně žalované nevzniklo jednak proto, že zboží přebírala s výhradami k jeho ceně i kvalitě, aniž mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva, jednak proto, že vyzývala žalobce, aby zboží z provozovny odvezl, a

15 tedy bez její vůle nemůže být na ni přenesena odpovědnost za věci, které nevlastní. Bezdůvodné obohacení vzniklo nikoliv žalované, nýbrž společnosti P. L., s. r. o., a to v okamžiku, kdy bylo zřejmé, že žalobce přes výzvy zboží nepřevezme, a kdy bylo rozhodnuto o likvidaci zboží. Pokud by bezdůvodné obohacení vzniklo v okamžiku převzetí zboží žalovanou (dne ), bylo by právo na jeho vydání promlčeno, neboť žaloba původně vycházela z koncepce smluvního vztahu mezi účastníky a teprve změnou žaloby ze dne žalobce uplatnil nárok na vydání bezdůvodného obohacení. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne , č. j. 14 Co 359/96-72, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně nesprávný závěr o promlčení nezohledňující, že žalobce skutkově vymezil předmět řízení již v žalobě a že dne pouze doplnil jeho právní kvalifikaci, k níž nebyl povinen. Kromě toho, bylo-li prokázáno, že žalovaná převzala fyzicky od žalobce zásoby a nakládala s nimi, pak bez ohledu na to, jak konkrétně je při své činnosti využila, vzniklo jí bezdůvodné obohacení, které je povinna vydat. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne , č. j. 12 C 99/93-89, žalobu znovu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovodil, že dražba provozní jednotky je absolutně neplatná ( 4 odst. 5 zákona) v důsledku toho, že seznam provozní jednotky neobsahoval soupis zásob, který nebyl proveden; tedy je neplatná i smlouva o převodu zásob na základě této dražby uzavřená. Protože ustanovení 457 obč. zák. zakládá synallagmatický charakter nároku na vydání plnění z neplatné smlouvy, brání podle soudu prvního stupně úspěšnosti žaloby založené na tvrzení o platnosti smlouvy okolnost, že neobsahuje vzájemné povinnosti účastníků plynoucí účastníkům z neplatné dražby. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne , č. j. 22 Co 486/97-112, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud především soudu prvního stupně vytkl, že se neřídil závazným právním názorem obsaženým v předchozím zrušujícím rozhodnutí, jímž byl vyřešen základ nároku i otázka promlčení, a s poukazem na odůvodnění svého usnesení ze dne mu uložil, aby se zabýval výší uplatněného nároku. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne , č. j. 12 C 99/93-143, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ,50 Kč s 3 % úrokem od do zaplacení, žalobu na zaplacení částky ,- Kč s 3 % úrokem od do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud ze znaleckého posudku Ing. L. H., znalkyně z oboru potravinářství, zjistil, že výše přínosu, který žalovaná získala z předaného zboží, odpovídá obecné velkoobchodní ceně, za kterou zboží stejného druhu a kvality bylo možno prodat v době předání žalované. S přihlédnutím k situaci na trhu, poloze nemovitosti a druhu zboží stanovila znalkyně obecnou cenu použitelného zboží částkou ,50 Kč. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne , č. j. 22 Co 311/99-167, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Protože zboží, které je předmětem bezdůvodného obohacení, není možné vrátit, je žalovaná povinna vrátit jako příjem z neplatné smlouvy hodnotu zásob zboží, tedy poskytnout finanční náhradu ( 458 odst. 1 obč. zák.) představující ekonomickou hodnotu věcí, které nemohou být vydány. Pokud žalovaná měla před převzetím zboží za to, že žalobce na provozovnu dodal značné množství neprodejného zboží bezprostředně před tím, než provozovnu vydražila, měla převzetí zásob zboží odmítnout; jestliže však zboží převzala, je podle odvolacího soudu nerozhodné, jak s ním následně naložila. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná podle ustanovení 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání, z důvodu uvedeného v ustanovení 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Namítá, že při převzetí provozovny dne zjistila, že do provozovny byly navezeny neprodejné zásoby žalobce ve zcela neúměrném množství s prošlou nebo procházející záruční lhůtou, u řady věcí tato lhůta nebyla zjistitelná a zboží vykazovalo i další vady, jako poškození obalů apod. Žalovaná tyto zásoby převzala pod nátlakem jenom proto, aby vůbec mohla provozovnu užívat (splácela bankovní úvěr ve výši ,- Kč), neboť žalobce jí hrozil tím, že provozovnu uzamkne a žalované nepředá; výhrady ke kvalitě a množství zásob žalovaná uplatnila v předávacím protokolu. Kupní smlouva o prodeji zásob přitom nebyla pro neurčitost v rozsahu dražby uzavřena a šlo tedy o předání věcí bez právního důvodu. Protože žalovaná nikdy nepřijala zboží do svého vlastnictví (po celou dobu se je snažila vrátit žalobci), nedošlo ke vzniku bezdůvodného obohacení v její prospěch, neboť její majetek se nerozšířil. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud její snahu vrátit žalobci předané zboží nezohlednil. Žalobce je odmítal přijmout zpět a požadoval zaplacení ceny zásob (nikoliv vydání věci), ačkoliv v době podání žaloby měla žalovaná zboží stále ve své držbě a nechala je zlikvidovat skrmením a odvozem na skládku teprve poté, co došlo ke zkažení potravin a nebylo možné je z hygienických důvodů nadále skladovat. Kazící se potraviny přitom nelze pro případ prodlení věřitele uložit do úschovy soudu a splnit tak svůj závazek. Odvolací soud tedy nevyřešil právní důsledky toho, že žalobce téměř po dva roky odmítal přijmout zpět zboží, které mělo být podle jeho názoru předmětem bezdůvodného obohacení; zkázou věcí došlo k zániku povinnosti dlužníka pro nemožnost plnění a na věřitele tak v důsledku jeho postoje přešlo nebezpečí nahodilé zkázy věcí ( 520 a 522 obč. zák.). Vrácení věci pak nemůže po dlužníku požadovat, a to ani ve formě finanční náhrady. Kromě toho odvolací soud nesprávně posoudil

16 námitku promlčení, kterou vznesla žalovaná poté, co se žalobce až na základě změny žaloby ( ) začal domáhat vydání bezdůvodného obohacení. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( 10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před dále jen o.s.ř. ). Po zjištění, že dovolání, které je přípustné podle 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení ( 240 odst. 1 o.s.ř.), a po přezkoumání věci podle 242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Podle ustanovení 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení podle 451 a násl. obč. zák. je, že na základě některé ze skutkových podstat vymezených v tomto ustanovení se jednomu z účastníků dostalo majetkové hodnoty na úkor toho, jehož majetkový stav se tím snížil, případně nedošlo k jeho očekávanému rozmnožení. Jde-li o absenci či neplatnost právního úkonu, který měl být titulem k nabytí vlastnického práva (např. kupní smlouva), k zamýšlenému právnímu účinku nedochází (např. vlastnické právo k předmětu koupě na kupujícího nepřechází) a plnění přijaté na základě tohoto úkonu se stává předmětem bezdůvodného obohacení. V posuzovaném případě vyšly soudy obou stupňů ze skutkového zjištění, že žalovaná bez uzavření platné kupní smlouvy převzala od žalobce zásoby umístěné v jí vydražené provozovně, měla je v držení a disponovala jimi. Je proto správný závěr odvolacího soudu, že žalované v okamžiku převzetí věcí vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinna žalobci vydat nebo mu za ně poskytnout peněžitou náhradu. Nelze tedy přisvědčit námitce dovolatelky, že nestala-li se vlastnicí předmětných zásob, bezdůvodné obohacení jí nemohlo vzniknout. Odůvodněná není ani dovolací námitka, že nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení je promlčen, protože byl uplatněn až změnou žaloby dne Žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit žalobu ( 95 odst. 1 věta první o. s. ř.). Náležitosti návrhu na zahájení řízení (žaloby) jsou uvedeny v ustanovení 79 odst. 1 o. s. ř., kde se mimo jiné stanoví, že v žalobě je nutno vylíčit rozhodující skutečnosti, tedy vymezit skutek, který má být předmětem řízení, a že z obsahu žaloby musí být patrno, čeho se žalobce domáhá (žaloba musí obsahovat řádný žalobní návrh). O změnu žaloby jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale mimo jiné také v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, publikovaný v časopise Soudní judikatura 10/2001, pod č. 123). Vzhledem k tomu, že žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje (právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností) a že právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná, nelze za změnu žaloby ve smyslu 95 o.s.ř. považovat případ, kdy žalobce změní právní kvalifikaci uplatněného nároku, aniž by změnil skutkové vylíčení okolností, z nichž svůj nárok dovozuje, či změnil požadavek obsažený v žalobním návrhu. V posuzovaném případě žalobce v žalobě podané u soudu dne požadoval zaplacení částky ,50 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaná od něj v této hodnotě převzala zásoby umístěné v jí vydražené provozovně, aniž uhradila jejich cenu. Podáním ze dne , které bylo soudu doručeno dne , žalobce sdělil, že právním důvodem jeho nároku je bezdůvodné obohacení žalované podle 451 a násl. obč. zák., neboť věci převzala bez uzavření kupní smlouvy; skutková tvrzení uplatněná v žalobě nijak nezměnil ani nedoplnil. Je tedy zřejmé, že uvedené podání, ačkoliv ve vztahu k němu soud prvního stupně usnesením ze dne připustil změnu žaloby co do důvodu, ve skutečnosti změnou žaloby ve smyslu 95 o.s.ř. není, neboť jím nebyl změněn ani rozsah a kvalita požadovaného plnění ani skutkový základ nároku. Přitom již vylíčení skutkových okolností v žalobě podané dne umožňovalo (připouštělo) posoudit uplatňovaný nárok i podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Názor dovolatelky o promlčení nároku ke dni , opírající se o mylné východisko, že namísto původně uplatněného nároku žalobce v červnu 1993 uplatnil u soudu jiný nárok (na vydání bezdůvodného obohacení), proto není správný. Žalovaná v dovolání dále namítá, že soudy obou stupňů nepřihlédly k tomu, že již před podáním žaloby se snažila svůj dluh vůči žalobci splnit (v roce 1992 opakovaně vyzývala žalobce,

17 aby od ní tyto věci převzal, což žalobce odmítal). Vznik bezdůvodného obohacení je spojován se současným vznikem závazku (srov. též ustanovení 489 obč. zák.), na jehož základě je povinen ten, kdo se obohatil, vydat předmět obohacení, a zároveň ten, na jehož úkor se tak stalo, je oprávněn požadovat vydání všeho, oč se povinný obohatil. Jestliže je bezdůvodné obohacení koncipováno jako závazkový vztah, dopadají na něj obecná ustanovení občanského zákoníku (část osmá) o závazcích, včetně ustanovení o jejich zániku. Podle 559 odst. 1 obč. zák. splněním dluh zanikne. Podle odst. 2 tohoto ustanovení dluh musí být splněn řádně a včas. Podle 520 obč. zák. k prodlení dlužníka nedojde, jestliže věřitel včas a řádně nabídnuté plnění od něho nepřijme nebo mu neposkytne součinnost potřebnou ke splnění dluhu. Jde-li o plnění věci, nese věřitel nebezpečí její ztráty, zničení nebo poškození. Podle 522 věty první obč. zák. věřitel je v prodlení, jestliže nepřijal řádně nabídnuté plnění nebo neposkytl v době plnění součinnost potřebnou ke splnění dluhu. Podle věty třetí tohoto ustanovení na věřitele přechází nebezpečí nahodilé ztráty věci. Splnění dluhu je právním důvodem zániku závazku vzniklého z bezdůvodného obohacení; nastává dvěma jednostrannými právním úkony : úkonem dlužníka (toho, kdo se bezdůvodně obohatil), který věřiteli poskytuje předmět plnění s úmyslem splnit svůj dluh, a úkonem věřitele (toho, na jehož úkor obohacení vzniklo), který předmět plnění za tímto účelem přijímá. Je-li ke splnění dluhu zapotřebí součinnosti věřitele, je povinen ji poskytnout; v opačném případě se dostává do prodlení stejně jako v případě, že nabídnuté plnění přijmout odmítl. V důsledku prodlení přechází na věřitele riziko zničení a nahodilé zkázy věci, která je předmětem bezdůvodného obohacení (případná odpovědnost dlužníka za škodu způsobenou jeho zaviněním podle 420 obč. zák. dotčena není). Dostal-li se tedy věřitel do prodlení s převzetím předmětu bezdůvodného obohacení, nemůže se s úspěchem domáhat peněžité náhrady podle 458 odst. 1 věty druhé obč. zák. za věci, které byly v době prodlení bez zavinění obohaceného zničeny či které podlehly zkáze. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalovaná v průběhu řízení opakovaně vznášela námitku prodlení věřitele s tvrzením, že žalobci nabízela vydání věcí, že žalobce odmítl plnění převzít a že část potravinářského zboží se zkazila a žalovaná ji musela zlikvidovat. Soudy obou stupňů se však věcí z hlediska ustanovení 520 a 522 obč. zák. nezabývaly a pro právní posouzení vlivu případného prodlení žalobce na povinnost žalované zaplatit peněžitou náhradu podle 458 odst. 1 obč. zák. za věci, které již nelze vydat, si neopatřily skutková zjištění umožňující posoudit, zda vůbec a kdy k prodlení věřitele na straně žalobce došlo, případně v jakém rozsahu. Za situace, kdy žalované vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinna vydat, a kdy by se žalobce nemohl domáhat peněžité náhrady za zboží, které se bez zavinění žalované zkazilo či bylo zlikvidováno v době, v níž nesl nebezpečí jeho zkázy, je pro posouzení důvodnosti nároku rozhodné, zda a kdy prodlení věřitele nastalo a které věci v době prodlení podlehly zkáze či byly zničeny. Důkazní břemeno ohledně těchto skutečností leží na žalované. Jelikož dovolací důvod podle ustanovení 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. je naplněn, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil ( 243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že stejnými vadami, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, trpí i rozsudek soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení ( 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( 243d odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. ledna 2002

18 Judikát 6 Vis maior Systém ASPI - stav k do částky 73/2009 Sb. a 26/2009 Sb.m.s. Obsah a text (Rc) Rv I 443/42 - poslední stav textu Železniční zákon ze dne 20. května 1937, čís. 86 Sb. Nejde o škodu pro dráhu neodvratnou, byla-li způsobena tím, že byl vichřicí převrácen železniční autobus, jenž mohl býti vzhledem ke své konstrukci a stabiliště převrácen vichřicí určité síly, vyskytující se ve zdejších krajích dvakrát až třikrát za rok. Z odůvodnění. Dne 14. března 1940 vyjel ze stanice O. po 21. hod. motorový vlak sestávající pouze z motorového vozu a když ujel od stanice směrem k Č. asi 2 km, převrhl se na levou stranu ve směru jízdy, při čemž byl žalobce zraněn. Ve sporu, o který tu jde, se žalobce domáhá na Protektorátu Čechy a Morava (železniční správě) náhrady škody v částce K s přísl. žalovaný Protektorát se hájí mimo jiné tím, že motorový autobus byl převrácen nárazem orkánu o rychlosti 115 km/hod. a že vzniklá škoda byla pro železniční podnik neodvratná. Prvý soud zamítl žalobu. Odvolací soud uznal žalobní nárok po právu. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Z důvodů: Podle 196, odst. 2, bod 2 žel. zák. je železniční podnik zproštěn odpovědnosti, prokáželi, že škoda byla neodvratná a že ji nezle odvozovati ani z povahy nebo stavu provozních zařízení, ani ze zvláštního způsobu, selhání nebo nedostatku jejich činnosti. Žalovaná tvrdila, že autobus byl převrácen vichřicí síly orkánu (přes 115 km/hod.), kterou je podle vyjádření Ústředního meteorologického ústavu v Praze pokládati za "vis maior". Kdyby tomu bylo tak, pak ovšem bylo by dáti žalované straně za pravdu, neboť za předpokladu převrácení autobusu orkánem uvedené síly šlo by o škodu neodvratnou ve smyslu 196, odst. 2 a 3 žel. zák., jíž nemohlo býti zamezeno takovou opatrností při vedení provozu a zacházejí s příslušnými zařízeními, která se srovnává se zákonem a předpisy podle něho vydanými, a není-li jich, s povahou věci ( 196, odst. 3 cit. zák.) a nebylo by ji lze odvozovati ani z povahy nebo stavu provozních zařízení ( 196, odst. 2 cit. zák.), když takový orkán se vyskytuje podle zmíněného vyjádření meteorologického ústavu v našich krajích řidčeji než jednou za deset let, železniční podnik nemohl jej předvídat a nebylo by mu lze ani vytýkati, že nepoužil vozidla konstrukce a stability, jež by vzdorovalo orkánu uvedené síly. Než v případě, o nějž jde, nestačily odvolacímu soudu výsledky provedených důkazů k bezpečnému zjištění, že autobus byl převrácen orkánem 115 km/hod., naopak odvolací soud zjistil na základě znaleckého posudku, že autobus mohla převrátiti i vichřice o sídle 100 km/hod., ba i 80 km/hod. S takovou vichřicí, která se v našich krajích vyskytuje průměrně dvakrát až třikrát ročně, jak zjišťuje soud ze správy meteorologického ústavu, musila žalovaná, jak správně usoudil odvolací soud, počítati při výběru a zařízení vozidla do provozu a nemůže s úspěchem namítati neodvratnost škody, ani že škodu nelze odvozovat z povahy nebo stavu provozních zařízení. Že vůbec nelze konstruovati vozidlo, které by odolávalo větrům o síle 80 km a 100 km/hod. žalovaná strana, na níž leželo důkazní břímě, ani netvrdila.