50 dní pro roztroušenou sklerózu. 11. ročník výstavy děl osob s roztroušenou sklerózou mozkomíšní Cesta za duhou

Transkript

1 50 dní pro roztroušenou sklerózu 11. ročník výstavy děl osob s roztroušenou sklerózou mozkomíšní Cesta za duhou Nadace pro rozvoj architektury a stavitelství Václavské náměstí 31, Praha října 2013

2 BcA. Veronika Bratrychová a Klára Zápotocká, B. A. Kurátorky výstavy Cesta za duhou Je tu další výstava Cesta za duhou, opět se po roce setkáváme. Výstava je pro nás, po letech společně s vámi strávených, příjemnou jistotou. Stejnou jistotou je i to, že nás blízcí opouštějí a noví do našich životů přicházejí. Můžeme být smutní, snažit se trvat na starých principech - když se ale rozhlédneme, zjistíme, že je svět každou vteřinou jiný. Mění se přímo před našima očima. Není tedy nic přirozenějšího, a je to jediné možné, než žít pouze chvílí, ve které se právě ocitáme. Těšit se z jedinečného přítomného okamžiku. Jistotu máme pouze v tom, že nic stálého není. Minulost nás trápit nemusí, je již za námi a budoucnost se může vyvinout jiným směrem než očekáváme. Užívejme si tedy chvíle, které zažíváme, jako to jediné, co právě máme, s radostí. Takovou chvílí je i společné setkání nad touto výstavou. A tak máme velkou radost, že se s vámi opět setkáváme skrze vaše díla a těšíme se na vás na vernisáži. 3

3 Lenka Kohoutová Poslankyně Parlamentu České republiky prof. MUDr. Eva Havrdová, CSc. Vedoucí RS Centra Neurologické kliniky 1. LF UK a VFN Vážené dámy, vážení pánové, je pro mne ctí a potěšením Vás přivítat na stránkách čerstvého vydání katalogu Cesty za duhou. Jedenáctý rok fungování projektu přinesl několik velkých společenských změn, zvolili jsme si nového prezidenta, potýkali jsme se s velkou vodou i suchem, viděli jsme nenávistné pochody v ulicích či poprvé v historii rozpuštěnou Poslaneckou sněmovnu. Prožíváme tedy velmi turbulentní rok a o to raději si všímám jistot. Jednou z jejich výkladních skříní je i katalog, jenž právě držíte v ruce, opět v něm výrobky lidí, kteří mají talent, fantazií a roztroušenou sklerózou. Především však držíte katalog vůle, každodenního boje, naděje a inspirace. Tedy hodnot, kterých si velmi vážím, stejně jako lidí s roztroušenou sklerózou, protože nám tyto hodnoty svým konáním připomínají. Příjemné a inspirativní čtení nám všem! Diagnóza roztroušené sklerózy vždycky zasáhne život svou nevypočitatelností. Je vždycky nečekaná a záludná, mění přímočaré plány a neúprosně vysekává do života cestu nevyšlapaným křivolakým terénem. Chvíli trvá, než se v něm člověk najde. Než se zorientuje, protože kóty nejsou dlouho vidět. Jakoby se někam propadly. Pak na nějakou vyšplhá a zjistí, že věci se mají jinak, ale že na ně vyzrál nebo že se zdá, že na ně vyzrát lze. Jen musí přijmout myšlenku, že v životě se odehrává něco nového. Že ten život je něčím nový. Že obsahuje nové výzvy. Nová setkání, nové lidi, nové přátele. Ti, co přijmou výzvu, z ní mohou těžit. Mohou v sobě najít nové stránky života, tvůrčí schopnosti, které mohou přispět k vyrovnání se s tvrdou realitou nemoci, pomoci ji uchopit a zvládnout. Díla takových osobností si můžete prohlédnout na letošní výstavě Cesta za duhou. Přeji Vám hluboký zážitek. 4 5

4 PhDr. Kamila Řasová, Ph.D. Ředitelka obecně prospěšné společnosti CEROS Kateřina Bémová Předsedkyně správní rady Nadačního fondu Impuls Vážení přátelé Cesty za duhou, Jsem ráda, že se opět podařila zorganizovat výstava Cesta za duhou, která spojuje umění s problematikou roztroušené sklerózy mozkomíšní. Jsem také ráda, že zde mohu připomenout cíle naší společnosti zajistit nemocným s roztroušenou sklerózou mozkomíšní včasnou, komplexní, trvalou a vysoce odbornou rehabilitační léčbu. Věřím, že podobné projekty, na kterých se setkávají lidé s RS společně s odborníky, budou i nadále pokračovat!!! Jsou malíři, kteří dělají ze slunce žlutou skvrnu, ale jsou jiní, kteří díky svému umění a moudrosti dělají ze žluté barvy slunce. Pablo Picasso Žádný den se nepodobá jinému dni, každý zítřek má svůj zvláštní zázrak, kouzelný okamžik, v němž zanikají staré světy a rodí se nové hvězdy. Paolo Coelho S přicházejícím podzimem přichází i další Cesta za duhou. Prošli jsme spolu hezkých 10 let a na jedenáctou pomalu vstupujeme. Na cestu, která spojí cest mnoho, i kdyby jen na chvíli. Cesta. Cesta nás provází každým dnem. Každý den se ocitáme na nějaké cestě, kratší, delší, přímé, v serpentinách, každý den je cestou, i kdybychom nikdy nikam nešli, nejeli, jsme na cestě našeho života. Na cestě mnohdy nelehké, zvlášť je-li souputník na této cestě roztroušená skleróza. Děkujeme všem, kteří s otevřeným srdcem s námi sdílejí svoji cestu ve svých dílech, kteří se nebojí o svůj zápas podělit s druhými, kteří nám ukazují, že malé radosti, dílčí úspěchy jsou vlastně veliké, kteří přes překážky, které jim do cesty položila RS, se ubírají vpřed Držet vždy při sobě, pomáhat si, cvičit poctivě a pilně a bez pýchy dobýt celý svět, poctivost a důvtip, to je v kostce charakteristika hochů z Klabzubovy jedenáctky. A tak ať jedenáctý ročník Cesty za duhou a všechny, jimž se duha této cesty klene nad hlavou spojuje víc, než jenom jedenáctka 6 7

5 Hana Vágnerová Občanské sdružení SMS sdružení mladých sklerotiků Karel Hrkal Prezident Unie ROSKA SMS je nezisková organizace sdružující mladé sklerotiky. Mladými rozumíme lidi nejen věkem, ale hlavně duchem a aktivním přístupem k životu. Sklerotiky rozumíme lidi postižené roztroušenou sklerózou (RS, sclerosis multiplex). Postiženými rozumíme lidi, kterých se RS nějak dotýká a ovlivňuje jejich život. Jsou to především pacienti s touto diagnózou, ale i jejich blízcí, příbuzní, přátelé, rodinní příslušníci nebo pečovatelé, lékaři apod. Postiženými jsme v širším slova smyslu všichni. SMS vzniklo roku 2005 jako sdružení aktivních pacientů, kteří mají vlastní představy o životě s RS a chuť něco pro jejich realizaci dělat. SMS je od počátku partnerem Cesty za duhou, protože tyto výstavy mají stejnou myšlenku ukazují vlastní způsob svých autorů, jak se s RS vypořádat. Přejeme autorům tohoto ročníku hodně radosti z tvorby a divákům chvilku zastavení pro inspiraci. SMS sdružení mladých sklerotiků Roska je svépomocné občanské sdružení, jehož posláním je pomáhat lidem s roztroušenou sklerózou žít kvalitní, důstojný a plnohodnotný život. V České republice realizuje již více než 25 let rozsáhlé humanitární programy. Své nezastupitelné místo v nich má i podpora a propagace umělecké tvorby lidí s roztroušenou sklerózou. Vedle vlastní seberealizace umělce má tato tvorba z více důvodů bezesporu pozitivní vliv na kvalitu jeho života včetně zdravotního stavu. Umělci s roztroušenou sklerózou svým pozitivním přístupem daným jejich uměleckou prací v zásadě aktivně bojují se svou nemocí. Výstava Cesta za duhou představuje právě umělecká díla autorů s roztroušenou sklerózou. Tento rok je to již její 11. ročník a věřím, že naváže na ty předchozí, které byly velice úspěšné. Vážíme si toho, že i naše regionální organizace sdružené v Unii Roska při této ojedinělé akci nechybí. Umělecké aktivity lidí s RS provází prakticky každou akci Rosky. Svou nezastupitelnou úlohu v tom má vydavatelská činnost Rosky, zejména časopis Roska, který dává potřebný prostor uměleckým aktivitám lidí s roztroušenou sklerózou. Lidé s RS se zúčastňují dovednostních soutěží lidí se zdravotním postižením, kterými jsou např. mezinárodní a národní Abilympiády na kterých získali nejedno ocenění. Pravidelně se účastníme také mezinárodních veletrhů, kterými jsou výstavy NON-HANDICAP v Praze a Medical Fair v Brně. Prezentujeme na nich činnost lidí s roztroušenou sklerózou včetně uměleckých děl, která vytvořili. 8 9

6 V letošním roce také pokračovaly pravidelné výstavy děl lidí s RS v regionech, pořádaných Roskou Ostrava a Roskou Brno. Jsem rád, že lidé i s touto nelehkou nemocí tvoří umělecká díla a i takto se vyrovnávají se svým zdravotním omezením. Závěrem bych chtěl upřímně poděkovat vystavujícím umělcům, těm, kteří se zasloužili o realizaci 11. výstavy Cesta za duhou a také všem, kteří třeba i svou přítomností na ní podpoří její vzácné poslání pomoci lidem s nelehkou roztroušenou sklerózou. Ing. Michal Bartoš Ředitel společnosti Merck spol. s r. o. Máme před sebou další ročník naší společné cesty Cesty za duhou. Znovu se všichni společně setkáváme nad obrázky, fotografiemi, bižuterií, grafikou a dalšími krásnými věcmi, které vytváříte vy, pacienti s roztroušenou sklerózou. A znovu všichni obdivujeme nejen vaše výtvory, ale i vás, kteří si dokážete poradit s tímto onemocněním. Těší mne, že i naše společnost může být u tohoto setkání a přeji jedenáctému ročníku Cesty za duhou mnoho úspěchů

7 Cesta za duhou Autoři

8 Strč prst skrz krk, autorská publikace vydaná roku 2002 Nesnese se se sestrou, autorská publikace vydaná roku 2004 Jiří Donát Po vystudování vysoké školy se zabýval chemií, prací na počítači, maloval, dělal grafiky, vázal knížky. Byl členem Společenstva českých knihařů. V roce 1977 onemocněl roztroušenou sklerózou a jeho činnost se omezila na psaní básní a bajek.

9 Kamarádi, barevná fotografie, 21x15 cm, 2012 Brhlík lesní, barevná fotografie, 21x15 cm, 2013 Lucie Fantová RS mi hodně změnila život, ale nejen v tom zlém slova smyslu To, co mi vzala, mi zase dala. Naučila jsem se daleko lépe vnímat svět kolem sebe. Je tak krásný proto ráda fotografuji navždy se tím zachytí TEN moment nejradši fotím přírodu a zvířátka. Sice si někdy počkám na ten správný záběr, ale v tom je to kouzlo :o) Letní ráno na Berounce, barevná fotografie, 21x15 cm,

10 PTÁČCI KDYBYCH Děti, děti, ptáčci letí. Posedali na dráty, a svým hlasným štěbetáním, oslavují návraty. Kdybych byla motýlem, proletím se vesmírem. Kdybych byla medvědem, projdu si to Ještědem. Na výletě pobyli si, v exotických krajinách. Lidem nic nerozuměli, vrátili se zpátky k nám. Kdybych byla divoženkou, už to trsám s vervou velkou. Kdybych byla vodníkem, bublám už pod rybníkem. A co nejvíc přát si? Být zdráv, nezoufat si. Iva Fenclová Mám radost, že se mohu po kratší odmlce opět zúčastnit výstavy. Snad má dílka učiní někomu radost či pohladí na duši. KARKULKA, VLK A SVĚT Červená karkulka se prochází, v lese vlka nachází. Ptá se, jak to v světě chodí, vlk jen smutně odpoví děti se mě nebojí. Pozorují televizi a já pro ně jsem už cizí

11 Zelená zátoka, olej a sádra na desce, 81x60 cm, 2010 Alena Holá Zelená a měsíční krajina. Jak zdravé mládí a to, co s přibývajícími lety a atakou nemoci zbylo. Jistě, obojí má i tak své kouzlo. Jen na měsíční povrch je pohled poněkud ponurý a smutný. Měsíční krajina, olej na desce, 64,5x90 cm,

12 Magalie Už pár let sleduji Cestu za duhou. Odmala jsem ráda malovala a kreslila, před pár lety k tomu přibyl šuplík s krátkými texty. Je jich jen troška. Škoda, že při každodenním kolotoči nezbývá mnoho sil a času na nějaké tvoření proces, v němž by člověk mohl nejenom předávat, ale taky čerpat z toho, co k němu přichází odkudsi (každý si to prosím nazvěte po svém). Ale něco málo, o co bych se ráda podělila a co bych ráda předala dalším očím a uším, je přece jen tu. Nechte fantazii, aby malovala obrázky, které se skrývají ve slovech. Modré bučiny, olejový pastel, 23,5x29,5 cm,

13 Peter Jarabák Váza, olej na desce, 43x54 cm,

14 Růžena Koutníková Velice ráda maluji, ale bohužel myslela jsem, že bude všemu trápení konec, že se budu moci věnovat svému koníčku kreslení tužkou. Osud tomu ale nepřál, a tak jsem se ke kreslení dostala jen ve vzácných chvilkách a nakreslila jenom jeden obrázek. Snad se vám bude líbit. Dům na jihlavském náměstí, kresba tužkou, 21x29,7 cm,

15 Prsten, šperk z korálků, 2013 Jitka Kozlíková Bez názvu, náhrdelník z korálků,

16 Miloslav Mlčkovský NIKDY TO NEVZDÁM Kreslím, maluju. Baví mě to zvláště pak od té doby, co jsem přežil těžký úraz. Pádem z výšky došlo k poškození čtyř obratlů, přežil jsem. Prošel jsem několika nemocnicemi (spíš byl převážen z jedné do druhé po několika týdnech, přestože se se mnou nesmělo hýbat). Za půl roku jsem tak vystřídal 6 nemocničních zařízení. Podpořili mě ostatní roskaři svými návštěvami. Osud zasáhl v podobě firmy pro níž mohu na základě zdravotního povolení pracovat tj. malovat. Ničeho ale nelituji. Malování mi dává nejen psychickou sílu, ale vůbec mi umožňuje existovat. Finančně být nad malichernostmi, hloupostí, zlobou a závistí. Dokud mohu, a není to jednoduché, užívám tuto terapii s mírou a pokorou. Za to, že ještě stále mohu malovat, vděčím především lékařům v RS Centru na Karlově náměstí A když se najde někdo, kdo mi řekne, že se mu mé práce líbí, velice mě to potěší. Třeba se dočkám i návratu ke svým milovaným koním. Důležité je, že jsem při tom všem poznal i jiné stránky života. Ty lepší, ale i ty horší. Přeji krásné zážitky z výstavy. Rád bych, aby Vás moje obrázky potěšily, povzbudily a dodaly hodně nových sil v nekonečném boji s naší společnou známou roztroušenou sklerózou. Ke květinám stačí přivonět a oko neodtrhnout více Květy, perokresba, 29,7x21 cm, 2013 Zátiší s ovocem II., perokresba a kresba pastelkami, 29,7x21 cm,

17 Jan Müller Bez názvu, olej na plátně, 63x91 cm,

18 Květiny z Dinan, promenáda vévodkyně Anny, barevná fotografie, 29x20 cm Vlasta Pávová Velice ráda fotím detaily. Rádi s manželem cestujeme a plánovali jsme si i letos kam se podíváme, přestože vzdálenosti se výrazně zkracují. Já se těšila na focení, ale bohužel jsme pro můj zdravotní stav nakonec nikam vyrazit nemohli, takže jsem se musela spokojit jen s prohlídkou svých fotografií. Květinové záhony mě spolehlivě přitáhnou vždycky. A myslím, že jsou krásné, i když je i přes brýle, a nejen v letošní přehnaně horké dny vidím hodně často tak, jak se mi je povedlo nechtěně vyfotit. Kamenné domy v Dinan, Bretaň, barevná fotografie, 20x29 cm 34 35

19 Stanislava Perlínová Americká města jsou jiná, než jaká známe od nás. A mrakodrapy ty u nás vůbec neznáme! Uprostřed vysoký downtown a pak dokola nižší patra až po rodinné domky Jediné město, které jsme my viděli, se tomuto vzorci vymykalo San Francisco. Tam bych i uměla bydlet. Ale mezi vysokými prsty bych se někdy i bála Manhattan, New York City, USA, barevná fotografie, 20x30,5 cm 36 37

20 Perlička, barevná fotografie, 20x15 cm, 2013 Zdeňka Pokorná Co dělat, když se na zahrádce z ničeho nic objeví krásná perlička? Nikdo ji neshání, nikomu nechybí. Ze severní Afriky, své pravlasti, sem určitě nepřiběhla ani nepřiletěla. Je to parádnice, na noze má kroužek a stále se prohlíží v okénku do garáže. Po několika dnech se ukáže, že to je vlastně sameček perlák, držitel mnoha vyznamenání, medailí z výstav nejenom v Čechách, ale i v cizině. Perlička, barevná fotografie, 20x15 cm,

21 Jinovatka, barevná fotografie, 29,7x21 cm Kristýna Salášková Ahoj :)! Je mi 22 let a s RS bojuju už 8 let. Občas je hůř, jindy o něco líp. Jsem malý prcek, no Pískle :) Cvok, který je věčně rozesmátý :) S dobrou náladou jde všechno prostě líp ;)! Miluju adrenalin, všechno co létá :) Fotografování, cestování, PC, hudbu, četbu, psaní povídek, kreslení a grafiku. Zlaté klasy, barevná fotografie, 21x29,7 cm 40 41

22 Kamila Sosnová Chrám sv.víta, Pražský hrad, barevná fotografie, 31x20,5 cm 37 let Administrativní pracovnice Záliby: četba, divadlo, cestování, fotografování Délka nemoci: 6 let Mou největší radostí v životě je můj syn Kubík a manžel Milan. Díky nim je každý den v mém životě krásný a nezapomenutelný. Nikdy se s nimi nenudím. Až ti bude v životě nejhůř, otoč se ke slunci a všechny stíny padnou za tebe. John Lennon Chrám sv.víta, Pražský hrad, barevná fotografie, 31x20,5 cm 42 43

23 Katka Šrámková Proč zrovna korálky? Vždy jsem měla ráda ruční práce. Ráda pletu, háčkuju, vyšívám obrázky. A teď jsem se dostala mezi partu lidí, kde si na hodinách pracovních terapií zkoušíme různé techniky. Tak jsem se dostala i ke korálkování. Nedovedete si představit, kolikrát už jsem párala započaté výrobky z korálků a začínala znova, ale nevzdala jsem to a tady je moje dílko. Spirálky, souprava šperků z korálků 44 45

24 Vítr, enkaustika, 24x16 cm, 2013 Svítání, enkaustika, 24x16 cm, 2013 Květa Štrbová Léta běží, vážení, a s léty i roztroušená skleróza, bez ní to by se to běželo. Ale aspoň si vyzkouším občas něco jiného kromě psaní pohádek, veršů a sem tam kreslení, zkouším malování, vlastně žehlení voskovek. Odborný název je enkaustika. Vzniknou docela zajímavé obrázky. Tak malá ukázka. Přeji Cestě za duhou, ať se výstava z prací nás, roztroušených sklerotiků, moc líbí... Večer, enkaustika, 24x16 cm,

25 Karel Titl Jmenuji se Karel Titl a letos mi bude 42 let. Účastním se pravidelně výstavy Cesta za duhou, je to již 11. ročník co je pořádána. Máme už polovinu roku 2013 zase pryč. Snad nás již nic špatného a nepříjemného, což za vinu mnozí přičítáme politikům a číslovce 13 na konci tohoto letopočtu, nepotká. Jak říká klasik, do konce dne se může všechno změnit, v lepší obrátit, natož pak do konce roku, že? Všem pohodu, klid a zdraví. Obr, černobílá fotografie, 18x27 cm,

26 Mgr. Zděnka Urbanová V loňském roce jsem měla opět to štěstí, že jsem mohla pobývat na jihu Francie. Jižní Francie mě naprosto okouzlila svou jedinečností, prosluněností a barevností. Velký dojem na mě udělala romantická stará městečka, nádherné vinice, malebná pole kvetoucích slunečnic a levandule. U starého platanu, suchý pastel, 35x50 cm,

27 Bez názvu, barevná fotografie, 27x20 cm Bohuslav Večeřa Uchování vzpomínek - to je oč tu běží. Je známo, že nejlépe zážitky (především pozitivní) uchovává náš mozek, ale proč mu nepomoci. Hlavně dnes, v době digitální fotografie, když je to tak snadné. Nechce to přece skoro nic jiného než vybrat, namířit pak cvak a je to. Tak jsem i já, jako mnozí jiní, podlehl tomuto kouzlu zachycení myšlenky. A když se mi zdá, že se mi ulovení okamžiku zvláště povedlo, tak se s ním pochlubím kamarádům a přátelům. Prostě vám všem. Bez názvu, barevná fotografie, 20x27 cm 52 53

28 Bez názvu, sisal kombinovaná technika, 22x25 cm, 2013 Iveta Vetráková Keramická dvojka, keramika, výška 10,5 cm, podstavec 9x9cm,

29 Zdeňka Vojtěchová Jmenuji se Zdeňka Vojtěchová. Bydlím v malé vesničce mezi Kladnem a Kralupy. Mám malou dcerku jménem Hanička a je to můj motůrek, který mi dává sílu žít. Nesmím zapomenout na mého manžela, který mě má rád. Dělá mi radost, když maluji pro lidi, které mám ráda, a když mají radost oni, tak i já. RS už mám 15 let a jsem ráda, že jsem se seznámila s Cestou za duhou díky paní doktorce Evě Medové, která mi dala naději poznat něco nového. Bílá skvrnka, akryl na plátně, 30x40 cm,

30 Jana Vokrouhlíková STRACH Bolesti dělíme na fyzické a emoční. Tělesné bolesti upozorňují rozum na situace ohrožení těla. Takové situace lze identifikovat smyslovými orgány a najít řešení. Emoční bolest jsou pro logicky myslící a na faktech stavící rozum zcela matoucí. Rozum znamená zdánlivé příčiny (např. vás někdo opustil) a vytuší jejich dopad (např. milostné soužení). Ale nedokáže oboje postavit do logické souvislosti. Proč to tak bolí, když je člověk odmítnut? Můžete to vysvětlit čistě věcně a logicky? Nikoliv. Je to totiž problém, jehož zdroj nelze odhalit smysly. Proto rozum ponechaný sám o sobě nenajde pro emoční bolesti žádné účinné řešení kromě jediného: napříště se podobných situací bát a pochopitelně se snažit takovým událostem předcházet. Když něco zabolí, řešením je ústup nebo když to nejde jinak obrana. Jakmile situace pomine, pak ji jako vzpomínku nebo jako film vyvolávající příslušné citové prožitky uloží do paměti, aby se v budoucnu něco podobného včas rozpoznalo a dalo se tomu zabránit. Veterán Enduro, barevná fotografie, 12,5x14,5 cm 58 59

31 Z/Povídání Eva Zavadilová Proč píšu svoje básničky, úvahy a povídky? Někdy proto, že vyjadřují svou momentální náladu, někdy proto, že mám potřebu sdělit lidem okolo sebe, co cítím, a byla bych ráda, aby to i oni pochopili. Pro úplně zdravé lidi nebo ty, kteří nepřijdou do styku s postiženými, je to dost těžké. A taky píšu proto, že mám radost, když vidím a slyším reakce na některé příběhy a vím, že to lidi baví. Ano, tentokrát je to více zpovídání než povídání, i když se za to taky více stydím. Nejsem žádný hrdina a právě v minulém roce, od kterého jsem si tolik slibovala, jsem se přesvědčila znovu a znovu, kolik člověk bába jako já musí vytrpět a vydržet. Ale díky především rodině, sestře a přátelům. A těch bylo opravdu hodně a právě z vašich řad. Nebudu vyjmenovávat jednotlivé návštěvy a různé dobroty, co mi nosily a chodily mě utěšovat a povzbuzovat. Dělalo mi to popravdě moc dobře. Zapomněla jsem vždycky alespoň na chvilku na svoje trampoty nejen s kolenem, ale i ostatními problémy. V neposlední řadě a to musím zmínit s prominutím s proleženým a bolavým pozadím. To je prosím také zážitek. Není žádnou novinkou, že každý pacient je trochu jiný a zrovna tak i personál je různý. Strávila jsem na ortopedickém oddělení v dubnu 10 dní po první operaci kolene. Spokojená jsem odcházela domů a pečlivě rozcvičovala a trénovala, pomalu jsem chodila a s nadějí na lepší pohyb jsem trpělivě snášela přetrvávající bolest. Měla jsem pocit, že bude vše v pořádku. Do 17. července se zdálo, že ano. Ale najednou byl konec. Prudký zánět v koleni, vysoké teploty, zimnice, k tomu vysoký tlak a velké dýchací potíže zkrátka jsem byla úplně hotová. Dcera mi musela zavolat doktora. Přijela rychlá a okamžitě mne odvezla do nemocnice na ARO a odtud, po nějaké delší chvíli a pár vyšetřeních, na ortopedii. Jasně, bolesti v noze a velký otok zbarvený do fialovohněda, přidala se silná bolest hlavy a taky strach. Pořád jsem si myslela, že přijde doktor šikula, píchne udělá punkci a stane se zázrak. Noha splaskne, přestane bolet, teplota klesne a holka bude chodit. Ale ouha. Doktor šikula se nekonal, sice píchl dvakrát, ale nikdy netrefil ten terč. Nedivím se biatlonistům, že někdy minou při střelbě, když jsou vyčerpaní během po těžkých kilometrech, ale z téhle blízkosti a s oporou? No, nebyl to prý doktor šikula, ale Cvach. Druhý den byl naštěstí ten bohatý zdroj otevřen, vzorek odebrán, potvrzen silný zánět a po nasazení antibiotik a kapaček se zdálo, že to bude lepší a lepší. Asi za čtrnáct dní se zavíralo oddělení z technických důvodů, tak jsem byla ještě s jednou pacientkou přeložena na oddělení ORL tedy ušní. To byste se divili, jak se sestřičky obdivovaly práci lékařů ortopedů okolo našich vybarvených končetin. A ty fascinující velké kapačky obcházeli s úctyhodnou opatrností nejen sestřičky, ale i uklízečky a místní lékaři. No konečně asi po deseti dnech jsem se odtud dostala domů. Chodila jsem šouravě a jen na kraťounké procházky. I když otok trochu splaskl, blbá barva a horkost v koleně zůstaly. V srpnu jsem šla na objednanou kontrolu na ortopedickou ambulanci a všechno bylo špatně. Podotýkám, že jsem bez přerušení užívala předepsaná antibiotika, nemohla jsem ani pořádně jíst 60 61

32 a kvůli bolestem ani absolvovat některé dohodnuté lékařské kontroly. Hned mne přijali na oddělení a léčba začala znovu, s jinými antibiotiky, zase kapačky, injekce. Při interním vyšetření se zjistilo, že mám krev v daleko horším stavu, než jindy. Mezitím se opakovanými punkcemi ukázalo prudké zhoršování stavu celé nohy, na kterou jsem se už bolestí téměř nemohla postavit. Po dalším vyšetření a rentgenu se lékaři rozhodli, že se koleno musí operovat znovu a kloub půjde ven. Neuměla jsem si to představit a měla jsem opravdu strach. Teď vím, že to byl strach oprávněný. Ta operace měla být původně až bude místo, potom ve středu, ale v pondělí bylo honem rozhodnuto, že bude hned v úterý ráno. Zaregistrovala jsem internistu, který u lůžka v pondělí řekl: Tak tady to hoří. A pak se dokonce přišel dvakrát podívat i na Jipku jestli jsem přežila. Řeknu Vám pravdu, zážitek po této operaci byl ohromný a ohromující. Řvala jsem doslova a tekly mi slzy a budu si to pamatovat do smrti. Udělala jsem si z kapesníku roubík a kousala ho dlouhé hodiny, abych tolik nerušila ostatní na pokoji. Přesto, že jsem dostávala silné opiáty proti bolesti, nevím, jak jsem to mohla vydržet. Každičký, i sebemenší pohyb těla, nohy bolel, neumím ani popsat tu bezmoc a pocit ponížení s prosbou o sebemenší maličkost nebo potřebu. Potom člověk ocení pomoc blízkých z rodiny, sestry, přátel. Bezesné noci, bolesti a nářky druhých. Také černé myšlenky. Co když? Co potom? Ale snad to dobře dopadne. Místo kolene je cementový špalíček napuštěný antibiotiky a noha se zpevní hned od začátku dlouhou ortézou. Když to trochu zvládnu, naučím se chodit i bez kolena. Tak do toho! Utáhnu ortézu a pomalu nohu dolů z postele. Bože, ta je těžká, a ta bolest! S holemi opřená o postel, pomalu postavit, pomalu sednout. A teď nohu na postel. Ale jak, vždyť ji nezvednu. Tak levou nohou vzít nad patou pravou nohu a pomalu ji nadzvednout na postel. A potom rukama trochu ke středu postele. Uf. A teď odpočívat. Hučí v hlavě, sucho v puse, noha bolí. Ale musí se zase. Budu se učit chodit. S rehabilitační sestrou poprvé. S utaženou ortézou první krůčky malé, pomalé. Hlavu vzhůru. Ruce mají co držet. Nohy jsou hadry. Tři krůčky dopředu, pomaličku otočit a zpět. Co krok, to slza. Zuby mám zaťaté, ale oči zavřít nemůžu. A teď zase na postel. Tam se ale nemůžu otočit na žádný bok. Zatím. Proto ten zadek tak trpí. Víc, jak v dětství při výprasku. Vydýchávám a procvičuji ruce, prsty, jako v Rosce, a vzpomínám. Až se zlepším a dojdu dál, pojedu domů. Doma mi připraví ubytování pro válečného invalidu s apartním toaletním křesílkem, zvýšeným sedátkem a madly na WC a jinými zlepšovadly. No, a koncem týdne jsem byla doma. Potom mě pozvali na další kontrolu s tím, že podle výsledku by mi voperovali nové koleno. A kontrola dopadla relativně dobře. Pozvaná jsem byla na 5. listopadu, operace naplánovaná na 7. listopadu. Hrozilo ale zase prodlení kvůli problémům s krví. Nakonec to přeci jenom vyšlo. Operace byla provedena 7. listopadu. Nějaké komplikace byly, ale já to přežila. Přesto, že to bylo horší než ta první výměna kloubu v dubnu, ale trochu lepší než to vyjmutí v září. Trochu zlobení na začátku rehabilitace, ale přece jenom se stav mírně zlepšoval. Znám téměř všechny lékaře i sestřičky toho oddělení. Vesměs jsou ochotní, hodní odborníci na svém místě. Jsou tam ovšem také výjimky jako všude. Konečně jsem 29. listopadu jela domů. Šourala jsem se s ortézou, potom už po čase jsem chodila s ortézou. Po první kontrole na ortopedii doma bez ní, ale ven s ní. Nerozlučná pijavice. Ale venku bylo stejně kluzko a nebezpečno a já jsem se bála riskovat. Trénovala jsem ohýbání nohy doma a chůzi alespoň trochu taky. A po další kontrole už chodím i venku bez ortézy, ale jen zvolna na tanec to nebude. Návštěvy mám ráda, ale raději doma než v nemocnici. Tak doufám, že budu chodit jenom na neurologická přeléčení a aktivity Rosky. Víc asi nezvládnu, protože jsem obyčejná ženská A o tom je moje Z/Povídání

33 Výstava se koná díky grantu společnosti MERCK spol. s r. o. Kurátorky výstavy: Veronika Bratrychová a Klára Zápotocká Grafika: Veronika Bratrychová a Klára Zápotocká Fotograf vernisáže: Jana Šašková Reprodukce prací: Klára Zápotocká Instalace výstavy: Jan Kočí, OneMoreTime s. r. o. Koordinátorka projektu Cesta za duhou: Hana Potměšilová Více informací na a Kontakt: cesta.za.duhou@gmail.com Obdiv patří všem autorům, kteří se na letošní výstavě Cesta za duhou podíleli.