Čítanka české a světové literatury pro 4. ročník

Transkript

1 Centrum pro virtuální a moderní metody a formy vzdělávání na Obchodní akademii T. G. Masaryka, Kostelec nad Orlicí Čítanka české a světové literatury pro 4. ročník 1

2 Alberto Moravia Horalka (1957) román s válečnou tematikou, významné dílo neorealismu s prvky literárního existencialismu; vzpomínkové vyprávění titulní postavy římské hokynářky, vdovy Cesiry: prchá s 13letou dcerou Rosettou před válečným běsněním (po zhroucení fašistického režimu v posledních měsících války, kdy byla Itálie obsazována spojeneckými armádami) k příbuzným na venkov do chudého horského kraje; chce uchránit dceru a přežít; osud ji však vystavuje krutým zkouškám: přišla o všechny úspory, nejbližší přátele (Michele, Tommasino) zahynuli, nejtěžší ranou bylo brutální znásilnění Rosetty marockými vojáky (paradoxně při návratu do osvobozeného Říma, když našly úkryt v kostele); dcera se zhroutila, ztratila smysl života, iluze o lidech a morálce; přesto matka zápasí o nejvyšší hodnoty lásku a vzájemné porozumění, pokouší se zapomenout a znovu žít; dílo připomíná tematicky běženectví, útěk před krutým osudem (vesměs marný) moderní varianta pikareskního románu; zobrazení reality ve všech rovinách, mozaika příběhu prostých lidí, nesentimentální pohled na svět nelidskosti, prodejnosti, násilí, bezcitnosti, rozvratu morálky; kombinace detailního realistického popisu, výstižné vnější charakteristiky postav a náhodných osudových situací; konkrétnost, věcnost, otevřenost, vyjádření, dokumentárnost typ reportážního sdělení o syrové, drsné realitě a každodenním životě obyčejných lidí; využití prostředků filmové řeči, vyjádření smyslových pocitů; cíl ukázat, jak válka mění lidi, a vyjádřit odpor a nenávist k válce Kapitola V Zkrátka, jednoho dne jsem složila do košíčku osm vajec a sešla jsem s Rosettou dolů, abych je vyměnila za komisárek u Němců tábořili v pomerančových hájích dole v údolí. Náhodou byl ve Sv. Eufemii za obchodem Tommasino a nabídl se, že nás vyprovodí. Vydali jsme se na cesty pátý pěkný den po tom prvním bombardování. Tommasino šel jako obvykle před námi, skákal přes kamení a díry po oslí stezce, beze slova, ponořený do svých výpočtů, a my šly za ním taky mlčky. Oslí stezka se klikatila po úbočí hory nalevo, potom jí na určitém místě zatarasovala cestu příkrá skála, stezka běžela kus po rovině a pak znova sestupovala z hory dolů napravo. Ta rovinka bylo podivné místo: byly tam holé, příkré skály zvláštního tvaru jako cukrové homole, šedé jak ze sloní kůže, celé proděravělé jeskyňkami: a mezi těmi skalami rostla spousta indických fíků, které se podobaly svými zelenými masitými listy nafouklým a pichlavým tvářičkám. Stezka se kroutila mezi indickými fíky a skalami podél potůčku, který byl takový hezký, radost se podívat voda čistá jak zrcadlo a koryto pokryté zeleným mechem. Jak jsme dorazili na tu rovinku a Tommasino šel asi třicet kroků před námi, zaslechli jsme rámusit letku aeroplánů. Nevšímali jsme si toho, teď už to bylo docela běžné, a kromě toho letěla směrem na frontu; mohli jsme být jisti, že nezačne bombardovat hory, protože to nestálo za to, mrhat na kameny rumišť bombami, za které se musilo zaplatit. Proto jsem jen řekla klidně Rosettě: Koukej, eroplány. A opravdu, na jasném nebi bylo vidět stříbřitě bílou letku, vyřízenou do tří řad, v čele jediný eroplán, který je jakoby vedl. Jak jsem se tak dívala, uviděla jsem, jak z eroplánu v čele letí červený praporek, a nevím, jak jsem si vzpomněla, že Michele mi řekl, že je to znamení k shazování bomb. Jen jsem si to pomyslila, začaly pršet bomby, ale skoro hned jsme slyšeli hromový výbuch hodně blízko, zatímco země kolem nás tancovala jako při zemětřesení. Ve skutečnosti to nebyla ani tak země, co tancovalo, ale spousty kamínků vyrvaných z půdy, a hlavně jak jsem viděla potom ostrých a zkroucených železných střepin, každá dlouhá aspoň jak můj malíček: kdyby nás jen jedna zasáhla do těla, byly by jsme na 2

3 místě mrtvé. Kolem dokola se zvedl ostrý hustý prach, dráždil ke kašli, a v tom kalném prašném mraku jsem už skoro nic nerozeznávala, popadl mne hrozný strach a volala jsem Rosettu. Mračno teď trochu zřídlo, na zemi byla spousta těch železných střepin a fašírka rozsekaných a rozdrcených indických fíků. Pak jsem najednou zaslechla Rosettu, jak mi říká: Ale já jsem tady, mámo. Nikdy jsem nevěřila na zázraky, ale říkám pravdu, když jsem po těch železných střepinách, které kolem nás v okamžiku výbuchu tancovaly šťastně objímala svou Rosettu živou a zdravou, pomyslila jsem si, že to byl opravdový zázrak, že nás to nezabilo. Objímala jsem ji, pusy jsem jí dávala, sahala jsem jí na obličej a na tělo, skoro jsem nevěřila, že zůstala zdravá; potom jsem hledala Tommasina, který šel před námi asi třicet kroků napřed, jak jsem řekla. Neviděla jsem ho na té rovince pokryté roztlučenými indickými fíky ani nablízku, ani dál, ale zaslechla jsem, jak někde naříká: Pane Bože, Panenko Marijá, Pane Bože, Panenko Marijá Napadlo mě, že ho to třeba zasáhlo, a pocítila jsem výčitky za to své štěstí, že jsem našla Rosettu živou a zdravou. Neměla jsem ho nijak zvlášť v lásce, ale koneckonců to byl taky člověk a pomohl nám, i když ze ziskuchtivosti. A tak jsem zamířila k místu, odkud jsem slyšela jeho hlas, a čekala jsem, že ho tam najdu ležet na zemi ve vlastní krvi. Byla to mělká jeskyňka, skoro díra v jedné té skále; seděl tam skrčený jak hlemýžď v ulitě, hlavu mezi rukama a hlasitě naříkal. Hned jsem si všimla, že nemá ani šrám, že je to jenom úlek. Povídám mu: Tommasino, je po všem co tu děláš, v té díře?...poděkujme Pánu Bohu, všichni jsme naživu. On mi neodpověděl, jenom dál mumlal: Pane Bože, Panenko Marijá To mě překvapilo a naléhala jsem: Tommasino, hni sebou, jdeme dolů, jinak bude pozdě. Ale on: Já se odtud nehnu. A já: Ale copak chceš tady zůstat? A on: Já tam dolů nejdu teď vylezu až na vršek, co nejvýš, a zalezu pod zem do nějaké hluboké jeskyně a nehnu se odtamtud se mnou je konec. Ale Tommasino, a co obchod? K čertu s obchodem. Jak jsem slyšela, že posílá k čertu obchod, pro který až dosud podstoupil tolik nebezpečí, pochopila jsem, že to myslí vážně a že je zbytečné naléhat. Ale přece jsem řekla: Doprovoď nás aspoň dolů stejně můžeš být klidný, dneska už se eroplány nevrátí. Odpověděl: Jděte samy já se odtud nehnu, a zase se začal třást a volat Panenku Marii. Tak jsem se s ním rozloučila a vykročila jsem po oslí stezce do údolí. Ještě tentýž den utekl Tommasino až nahoru do osady nad Sv. Eufemií, kde měl rodinu. Druhý den poslal jednoho rolníka s dvěma muly pro všecky své věci do svého domečku v údolí všecko, taky matrace a drátěnky z postelí, si dal odnést na vršek hory. Ale domek, kde bydlila rodina, se mu nezdál dost bezpečný; za pár dní se se ženou a s dětmi přestěhoval do jeskyně až docela pod temeno hory. Byla to prostorná, hluboká jeskyně se vchodem, který nebylo zvenčí vidět, protože byl celý zakrytý stromy a ostružiním. Nad jeskyní se tyčila obrovská šedá, vysokánská skála, podobná cukrové homoli bylo ji dobře vidět i z údolí, tak byla veliká. Strop jeskyně byl tedy pěkných pár desítek metrů silný, samá pevná skála. Ubytoval se s rodinou v té jeskyni za dávných dob bývala útočištěm loupežníků a budete si možná myslet, že se teď cítil před bombami v bezpečí a že ho strach přešel. Ale jeho chytl tenkrát takový strach, že mu tak říkajíc přešel do krve jako horečka. Třebas byl v jeskyni a nad sebou měl skálu, pořád se jen celý den třásl od hlavy k patě, chvilku se podepíral na jednom místě, chvilku zas na druhém, hlavu a ramena zabalené do deky. Pořád jen opakoval slabým naříkavým hlasem: Mně je špatně, mně je špatně, nejedl už, nespal a zkrátka se tratil před očima, roztával jak svíčka, každý den ho kus po kuse ubylo. Já jsem za ním jeden den šla a našla jsem ho hubeného a zkroušeného, že by se kámen ustrnul. Stál opřený u vchodu do jeskyně, celý zabalený do deky, a třásl se a vzpomínám, že jsem si ho trochu dobírala neuvědomila jsem si, že je opravdu nemocný: Ale tommasino, čeho se bojíš? Tahle jeskyně bomby vydrží. Čeho se bojíš? Že se budou bomby kroutit tady v lese jako hadi a nakonec vlezou do jeskyně a půjdou za tebou i do postele? Díval se na mě, jako by nerozuměl, a úporně opakoval: Mně je špatně, mně je špatně. Zkrátka za několik dní jsme se dozvěděli, že umřel. Umřel strachy, protože mu neměl žádné zranění ani nemoc: jenom hrůzu 3

4 z těch bomb. ( ) Pohřeb prý třikrát přerušil letecký poplach; a z nedostatku jiného mu udělali kříž ze dvou prkýnek utržených z bedničky od nábojů. Později jsem se dověděla, že Tommasino nechal ženě hodně peněz, ale žádné zásoby: obchodničil a kupčil, až prodal všecko, do posledního kila mouky a do posledních deka soli; a tak měla vdova peníze, ale nic k jídlu, a aby se udržela při života, musila kupovat dvakrát tak draho to, co manžel kdysi prodal za polovic. Mám dojem, že na konci války jí ze všech peněz, co jí Tommasino zanechal, nezbylo skoro nic, taky protože došlo k znehodnocení měny. A víte, co řekl Michele o strýcově smrti? Je mi ho líto, protože to byl hodný člověk. Ale umřel stejně, jako může zítra umřít tolik jiných lidí: běhal za penězi a myslil si, že jde jen o peníze; a pak ho najednou ochromil strach, když uviděl, co se za penězi skrývá. Přeložili J. Pokorný a A. Wildová Co způsobilo tragédii Tommasina? V čem se odlišoval od hokynářky? Doložte, že situace není autorem chápana jen jako sociální, politická a mravní, ale je dána existenciálně. Komu a čemu se autor obdivuje? Co jednoznačně odsuzuje? Charakterizujte obecné rysy neorealismu a doložte je na ukázce. Které jsou typické vyjadřovací prostředky neorealistů? Na co je zaostřena autorova pozornost? Charakterizujte základní stylistický prostředek ukázky a celého románu, jeho výrazové možnosti. Všimněte si míst, který svědčí o téměř filmovém vnímání reality a vyjádření pocitů. Nuda (1960) introspektivní román esej o tvůrčí krizi a nesnesitelné nudě intelektuála 40letého malíře Dina (=vypravěč ich-forma, sebeprojekce); erotická tematika neurčitý vztah k Cecílii, milence nedávno zemřelého malíře Balestrieriho; Dino propadá žárlivosti kvůli její lásce k Lucianimu marný, zoufalý pokus přivlastnit si ji sňatkem a penězi; neschopen vzdát se jí ani dokonat sebevraždu v nemocnici vzpomíná na Cecílii, která tráví jím financovanou dovolenou s Lucianim; základní problém odcizení, existenciální vztah bytí a vědomí, narušené sociální vazby pocit nesmyslnosti a prázdnoty života, dehumanizace společností; sex jako pokus o překonání odcizení Já ale trpěl. A pomalu si tím mým utrpením prorazila nakonec cestu následující myšlenka a já žasl, že mě nenapadla dřív: snad jediný způsob, jak se od Cecílie osvobodit, tj., jak ji opravdu mít a tudíž nudit se s ní, byl oženit se s ní. Nepodařilo se mi, aby mě Cecília nudila, když byla mou milenkou, a byl jsem si téměř jist, že se s ní budu nudit, jakmile se stane mou ženou. Myšlenka na manželství mě tedy začala lákat stále víc, se zcela jinou vyhlídkou, než jaká se obvykle usmívá na toho, kdo se hodlá oženit; ten se těší snem o nekonečné lásce; mně naopak kynul sen opačný, o konci lásky. Se zalíbením jsem si představoval, že Cecília, jakmile bude jednou provdaná, změní se obyčejnou manželku, plnou domácích a společenských starostí, spokojenou a prostou všeho tajemství; že se zkrátka, jak se v domácím žargonu říká usadí. Nynější Cecíliina nedosažitelnost byla snad jen výrazem touhy po manželství; snad Cecília instinktivně hledala mezi svými milenci manžela, u něhož by se mohla v klidu zastavit. Myslel jsem si, že se s ní ožením se vší náboženskou a měšťáckou okázalostí, a jakmile bude jednou vdaná, že mi musí dát hodně dětí, které ji rovněž usměrní a uzavřou ji v obraz mateřství zcela prostý tajemství. 4

5 Někdo může namítnout, že tato myšlenka prožít manželství tam, kde neuspěly fyzická vztah a peníze, je nesmyslná a v každém případě nepřiměřená. Jako by někdo spálil dům, aby si zapálil cigaretu. Jak už snad každý pochopil, byl jsem odpoután od jakékoli společnosti, a hlavně od té, k níž patří moje matka. V tomto naprostém nedostatku kořenů a odpovědnosti, v té naprosté prázdnotě nudy, manželství bylo pro mě něčím mrtvým a bezvýznamným, co bylo tímto způsobem aspoň k něčemu dobré. Počítal jsem samozřejmě, jakmile se ožením, že budu se ženou a matkou žít ve vile na Appis. Manželství, vila, matka, matčina společnost, to všechno bylo částí ďábelského stroje, do něhož Cecília vstoupí jako tajemný a lehkomyslný démon a stane se v něm měšťáckou paničkou. Přeložila E. Ruxová Proč je dílo považováno za román esej? Které prvky v něm převažují zobrazující nebo interpretační? Uvažujte, zda má intelektuál usilující vymanit se ze světa peněz a konvencí, ale zároveň jim poznamenaný, jinou šanci než nudu nebo utrpení. Které Sartrovo dílo tento román připomíná? Umberto Eco Jméno růže (1980) vrcholné dílo postmoderní literatury, román s encyklopedickým záběrem, autorův pokus o realizaci otevřeného díla (umožňuje velké množství interpretací); záměrná mystifikace příběh předložen jako zrekonstruovaný středověký latinský rukopis benediktinského mnicha Adsona z Melku, který byl teprve 1842 přeložen do francouzštiny a vydán (viz předmluva); děj se odehrává v severoitalském opatství 1327; vypravěč Adso líčí události, které zažil jako 18letý novic se svým mistrem, učeným františkánem Vilémem z Baskervillu (aluze=narážka na Doylův román, zdůraznění detektivního principu), bývalým inkvizitorem; oba pátrají po příčinách záhadných úmrtí mladých mnichů, k nimž dochází dennodenně (Andelma z Otranda, znalce řečtiny Venantia, Berengara, znalce bylin Severina a knihovníka Malochiáše); dostávají se do knihovny, podobné labyrintu (uzavřený prostor, labyrint světa, symbol lidské vzdělanosti, ale i ohraničenosti lidského poznání), nacházejí vzácný rukopis (2. Díl Aristotelovy Poetiky pojednávající o smíchu) a ten pomáhá záhadu rozřešit; současně se v opatství koná setkání císařské legace a papežových vyslanců, při němž má Vilém sloužit jako prostředník; k dohodě o teologických a filozofických otázkách nedojde, roztržka vrcholí s bývalými členy sekty s jejím představitelem Salvatorem je obviněna vesnická dívka z čarodějnictví a odsouzena k smrti upálením; zlo rozpoutal bývalí knihovník, slepý stařec Jorge (viz monolog v závěru), podle něhož má být rukopis i pramenem poznání; Jorge se obává příchodu Antikrista a ve strachu před rozpadem starého světa a jeho myšlení pozřel listy nepuštěné jedem a zahynul; před smrtí založil požár, který zničil knihovnu, klášter i celé opatství; příběh o lidském hledání pravdy i podstaty a smyslu středověké kultury (dobové problémy teologické a filozofické); za vnějším tvarem historické detektivky je utajen hlubší význam cesta za vzdělaností, za dialogem s knihami nutí uvažovat, stále hledat, uvědomit si poznávání jako hru; román jako kniha o knihách (dvojí zprostředkování textu); promyšlená kompozice po Prologu je 7 kapitol (První 5

6 až Sedmý den), rozčleněných na podkapitoly, každý den smrt jako 7 ran v Apokalypse; ve formě vypravování se rafinovaně prolíná množství žánrů: učená disputace, traktát, proroctví, sociologická sonda do problému mezilidské snášenlivosti a tolerance, smolná kniha; erotika (milostný zážitek Aso a venkovská dívka, narážky na milostný poměr Berengara se zemřelým Andelmem), koláž z citátů z Bible a jiné teologické literatury, filozofických a historických děl; prvky odborné, krásné, exkluzivní i pokleslé, triviální literatury, prvky publicistiky; postupy mezitextového navazování; vypravování, v němž vystupuje autor, upozorňující na proces vzniku díla (sebereflexivní román); kombinace historického románu, detektivky, hororu, dobrodružného příběhu, gotického románu (napětí, hrůzostrašné scenerie) a předstíraného kronikářského záznamu; studie o znacích a symbolech (úzká souvislost s autorovou hlavní profesní orientací sémiolog a medievalista, znalec středověku); jemně ironický přístup k minulosti (zlehčován způsob výkladu středověkých snah reformovat církev); mnohovrstevnost díla, otevřenost dvojí rovina románu, dvojúrovňovost estetického vnímání: dějové i filozofující části umožňuje čtenáři (vzdělanému, kultivovanému i běžnému) diferencovaně vnímat a rozšifrovávat podle stupně svých znalostí Nebudu se zdržovat líčením toho, jak jsme informovali opata, jak celé opatství bylo vzhůru ještě před kanonickou hodinou, nebudu líčit hrůzu a bolest, kterou měli vepsanou ve tvářích, jak se zpráva bleskem rozšířila po celé pláni až k čeledínům a sluhům, kteří se žehnali křížem a pronášeli zaříkání. Nevím, zdali se tenkrát ráno první bohoslužba řádně odbyla a kdo se jí zúčastnil. Držel jsem se Viléma a Severina, kteří přikázali zahalit Berengarovo tělo a položit je na stůl ve špitále. Když se opat a ostatní mniši vzdálil, bratr herbarista s mým mistrem si dlouho a lhostejně, jako muži od medicíny, prohlíželi mrtvé tělo. Smrt nastala utopením, řekl Severin, o tom není pochyb. Obličej zduřelý, oči nadmuté Ne však s cizí pomocí, poznamenal Vilém, Berengar by se vražedníkovi bránil a kolem vany bychom našli stopy po vodě. Jenže je tu všechno v pořádku a časté, jako by si Berengar ohřál vodu, nalil do vany a z vlastní vůle se do ní položil. Tomu se vůbec nedivím, řekl Severin. Berengar míval občas křeče a já sám jsem mu několikrát řekl, že vlažná koupel je nejlepší prostředek k uklidnění těla i duše. Vícekrát mně požádal o svolení k návštěvě lázně. Tak to možná udělal i dnes v noci Včera v noci, opravil ho Vilém, protože sám vidíš, že tělo musilo být ve vodě nejméně celý jeden den. Je docela dobře možné, že to bylo včerejší noci, souhlasil Severin. Vilém ho v hrubých rysech zpravil o tom, co se předchozí noci stalo. Nezmínil se o tom, že jsme byli na zapřenou ve skriptoriu, některé okolnosti mu zamlčel a řekl mu, že jsme pronásledovali neznámou osobu, která nám uzmula nějakou knihu. Severinovi došlo, že Vilím říká pouze část pravdy, na nic se však neptal. Poznamenal, že právě Berengar, pokud byl tím tajemným zlodějem, mohl pak pro své rozčílení hledat uklidňující prostředek v koupeli. Poznamenal, že Berengar byl od přírody velice citlivý, stačil nějaký malý zádrhel nebo otřes a chytal ho třas, vyrazil na něm studený pot, vytřeštil oči a klesl k zemi s bělovou pěnou z úst. V každém případě, řekl Vilém, než přišel sem, tak se zastavil ještě někde jinde, protože tu knihu, kterou mi vzal, jsem v lázni neviděl. 6

7 To je pravda, potvrdil jsem trochu pyšně Vilémova slova, prohledal jsem jeho oděv u vany a po tak velkém předmětu tam nebyla ani stopa. Výborně, Adsone, usmál se na mě Vilém. Byl teda ještě někde jinde a připusťme, že aby se pak uklidnil a možná taky, aby se před námi ukryl, vešel do lázně a položil se do vany. Domníváš se, Severine, že neduh, jímž trpěl, byl takový, že mohl upadnout do mdlob a utopit se? Možné to je, váhavě řekl Severin. Na druhé straně, došlo-li k tomu všemu už předchozí noci, mohla voda, která případně byla kolem vany, taky už oschnout. Takže nemůžeme vyloučit, že ho někdo utopil. Můžeme, řekl Vilém. Už jsi někdy viděl utopence, který by se svlékl, než mu vrah strčí hlavu pod vodu? Severin zakroutil hlavou, jako by jeho námitka už ztratila veškerou závažnost. Už nějakou chvíli si prohlížel ruce mrtvého Berengara. Divná věc řekl. Co? Když jsem předevčírem po umytí prohlížel tělo nebohého Venantia, všiml jsem si jedné věci. Tehdy jsem jí nepřikládal žádnou důležitost. Bříška dvou prstů na pravé ruce byla černá jako od nějako černé substance. Přesně tak, vidíš? Jako Berengar. Ten má dokonce stopy i na třetím prstu. Myslel jsem si, že Venantius ve skriptoriu sáhl do nějakého inkoustu Velice zajímavé, poznamenal Vilém zamyšleně a přitáhl si Berengarovy prsty blíž k očím. Svítalo, světlo bylo ještě slabé a mému mistru určitě scházely jeho čočky. Velice zajímavé, opakoval. Palec a ukazovák mají černá bříška, prostřed je černý pouze z vnitřní strany a ne tolik. Slabé stopy jsou však i na levé ruce, aspoň na ukazováku a na palci. Kdyby byly jen na pravé ruce, mohli bychom říci, že v ní držel něco malého nebo dlouhého a tenkého Něco jako pero. Nebo jídlo. Nebo nějaký hmyz. Nebo hada. Nebo monstranci. Nebo hůl. Možností je příliš mnoho. A vzhledem k tomu, že stopy jsou i na levé ruce, by to mohla být i miska. Pravice ji pevně drží a levice zlehka podpírá Severin lehce třel prsty mrtvého, barva však nešla pryč. Všiml jsem si, že si natáhl rukavice, které asi používal při manipulaci s jedovatými substancemi. Čichl si k prstům, nic ale necítil. Mohl bych ti uvést hodně vegetálních (a taky minerálních) substancí, které zanechají podobné stopy. Některé smrtelné jsou a jiné zase ne. Iluminátoři mají prsty od zlatého prachu Závěr románu monolog Jorga: Tato kniha by však mohla učit, že zbavit se strachu z ďábla je věda. Když sedlákovi protéká hrdlem víno, když se směje, cítí se jako pán, převrátil by vzhůru nohama mocenské vztahy: tato kniha by však mohla vzdělance naučit, jakými úskoky, které by se od toho okamžiku staly argumenty, učinit tento převrat oprávněným Smích zbaví na chvíli sedláka strachu. Zákon však nabývá platnosti pomocí strachu, jehož pravé jméno je bohabojnost. A z této knihy by mohla vzejít luciferská jiskra, která by založila v celém světě požár: a smích by se stal novým uměním, jaké nepoznal Prométheus, uměním, jak zrušit strach. Přeložil Z. Frýbort 7

8 Uveďte znaky postmoderního díla. S jakým záměrem dochází k prolínání vysokého a masového umění? Co přináší čtenáři mnohovrstevné sdělení? Proč je pro postmoderní díla typická dvojúrovňovost, dvojí rovina a sdělení dějová i filozofující? Ze závěrečného monologu starce Jorga vyvoďte, z čeho pramenily jeho strach, obava i nenávist. Heinrich Böll Biliár o půl desáté (1959) společenskokritický román s autobiografickými prvky, široký obraz kořenů, rozvoje a pádu fašismu, složité skutečnosti poválečného Německa, kritika společenských i duchovních poměrů (nejen válečné minulosti, ale i morálního úpadku německé společnosti, ztráty soudnosti a nebezpečí davové psychózy, deformace lidskosti); děj se odehrává 6. září 1958 ve velkém městě v bývalém západním Německu na oslavě 80. narozenin architekta Jindřicha Fähmela; autor sleduje osudy 3 generací ty představují historii Německa na poč. 20. stol.; pojítkem mezi generacemi je benediktinské opatství sv. Antonína, které dal 1907 postavit Jindřich (nejstarší generace budovatelská); střední generace dílo otců boří (syn Robert, slouží u německého wehrmachtu, 1945 dává příkaz k zničení opatství); nejmladší generace dospívá po 2. světové válce (vnuk Josef opatství renovuje) typický böllovský motiv stavění a ničení; román je dokladem Böllovy humanistické orientace; Josef a jeho dívka Marianna si vyprávějí o svém dětství; realistické vystižení německé společnosti, národního charakteru a povahy; moderní postupy střídání časových rovin, využití vnitřního monologu, ironie, poetických prostředků křesťanské symboliky Kapitola 8 Přitáhla si jeho hlavu do klína, zakryla mu oči a řekla: Se mnou? Vážně chceš vědět, co se mnou dělali? Házeli po mě bomby, ale netrefili se, ačkoli bomby byly tak veliké a já tak malá; lidé v krytu mě krmili cukrovím; a bomby padaly a nestrefovaly se, jen jsem slyšela, jak vybuchují a jak střepiny sviští nocí jako třepetaví ptáci, a někdo si ve sklepě zpíval: Husy divoké nocí šuměly. Můj otec byl veliký, velmi tmavý a krásný, nosil hnědou uniformu a spoustu zlata a na opasku mečík, stříbrně lesklý; střelil si kulku do úst, nevím, jestli už někdy viděl člověka, který si střelil kulku do úst. Ne, že ne; tak děkuj Bohu, že tě toho pohledu ušetřil. Ležel tam na koberci, krev se rozlévala po tureckých varvách, po smyrenských vzorech pravá Smyrna, můj milý; ale moje matka byla vysoká blondýna a nosila modrou uniformu a pěkný elegantní klobouček, žádný mečík; a malého bratříčka jsem měla, byl menší než já a světlovlasý, a ten bratříček visel s konopnou smyčkou kolem krku na dveřích, houpal se a já jsem se smála, pořád jsem se smála, ještě když mi matka taky navlékala kolem krku konopnou smyčku a mumlala pro sebe: On to rozkázal, ale v tom vešel dovnitř nějaký muž bez uniformy, bez zlatých prýmků a bez mečíku, v ruce měl pistoli, namířil ji na mou matku, vytrhl mě z jejích rukou a já se rozplakala, protože jsem přece už měla kolem krku konopnou smyčku a taky jsem si chtěla hrát tu hru, kterou si nahoře hrál bratříček, tu hru on to rozkázal, ale ten člověk mi zakryl ústa, snesl mě po schodech dolů, sundal mi smyčku z krku, vyzvedl mě na nákladní auto 8

9 Josef se pokusil sejmout si její ruce s očí, ona však držela pevně a zeptala se: Už nechceš dál poslouchat? Chci Tak mi musíš nechat zakryté oči, a můžeš mi dát cigaretu. Bylo mi tenkrát zrovna pět let a byla jsem tak roztomilá, že mě i na tom nákladním autě hýčkali, krmili mě cukrovím, když auto zastavilo, umyli mě mýdlem; a stříleli po nás z děl a kulometů a netrefili nás; jeli jsme dlouho, nevím přesně, jak dlouho, ale určitě dva týdny, a když jsme zastavili, vzal mě ten muž, co překazil hru on-to-rozkázal, vždycky k sobě, zabalil mě do přikrývky, uložil mě vedle sebe do sena, do slámy a někdy do postele a povídal mi: Říkej mi tatínku, nedovedla jsem říkat tatínku, tomu muži v krásné uniformě jsem vždycky říkala jen papá, ale naučila jsem se říkat tatínku, třináct let jsem tak říkala tomu člověku, co tehdy překazil hru; dostala jsem postel, přikrývku a matku, byla přísná a měla mě ráda a já bydlela devět let v čistém domě; když jsem přišla do školy, řekl farář: Podívejme se, co to tu máme, máme tady jednoho pravého, nefalšovaného pohánka, a ostatní děti, které nebyly pohánci, se smály a farář povídal: Teď ale musíme z toho pohánka honem udělat křesťánka, z toho našeho beránka : a tak ze mě udělali křesťánka. A beránek byl hodný a šťastný, hrál si kolo kolo mlýnský a panáka, potom polívka se vaří a se švihadlem a měl moc rád své rodiče; a pak přišel den, kdy se ve škole uronilo pár slziček, nějaké ty řeči se držely, několikrát se povědělo něco o životním mezníku a beránek přišel do učení ke švadleně, naučil se zacházet s jehlou a nití, od maminky se naučil uklízet a píct a vařit a všichni z vesnice říkali: Pro tu si jednou přijde nějaký princ, jiného než prince si ona nevezme ale jednoho dne přijelo do vsi velmi veliké, velmi černé auto a jakýsi vousatý muž, který auto řídil, zastavil na návsi a zeptal se z auta lidí: Můžete mi, prosím, říci, kde tu bydlí Schmitzovi, a lidé řekli: Schmitzů tu bydlí spousta, které myslíte, a muž řekl: Ty, co mají adoptované dítě, a lidé řekli: Aha, ti, to je Eduard Schmitz, ti bydlí tamhle vzadu, vidíte, hned za kovárnou, ten domek, co před ním roste zimostráz. A muž řekl děkuji, auto se rozjelo, ale lidé šli za ním, protože z návsi k Eduardu Schmitzovi to bylo nejvýš padesát kroků; já jsem seděla v kuchyni a čistila salát, dělala jsem to ráda: okrajovat listy, špatné pryč, dobré do cedníku, ležely v něm Zelené a čisté, maminka mi zrovna povídala: Nebuď z toho smutná, Marianno, chlapci za to nemohou jak je jim třináct, čtrnáct, u některých už to začíná už ve dvanácti, pak dělají všichni takové věci; to je příroda a není to lehká věc, srovnat se s přírodou: a já povídala: Z toho nejsem smutná. Tak z čeho? zeptala se matka. Myslím na bratříčka, řekla jsem, jak tam visel a já se smála a vůbec mi nepřišlo na mysl, jak je to strašné a on nebyl ani pokřtěný. A než mohla maminka odpovědět, otevřely se dveře klepání jsme neslyšely a já jsem ji hned poznala: pořád ještě byla světlovlasá a velká a na hlavě měla elegantní klobouk, jen tu modrou uniformu už neměla; hned se ke mně rozběhla, rozpřáhla ruce a řekla: Ty jsi určitě moje Marianna neozývá se v tobě hlas krve? Chviličku mi ruka s nožem znehybněla, pak jsem ukrojila další list salátu a řekla jsem: Ne, neozývá se ve mně hlas krve. Jsem tvá matka, řekla. Ne, řekla jsem já, tohle je má matka. Jmenuji se Marianna Schmitzová, mlčela jsem chvíli a pak jsem řekla: On to rozkázal a vy jste mi navlékla smyčku kolem krku, milostivá paní. To jsem se naučila u švadleny, že se takovým ženám musí říkat milostivá paní. Křičela a plakala a pokoušela se mě obejmout, ale já jsem před sebou držela nůž špičkou dopředu; mluvila o školách a studiích, křičela a plakala, ale já vyběhla zadem ven do zahrady a přes pole jsem utíkala k faráři a všechno jsem mu vyprávěla. Řekl mi: Je to tvá matka, přirozené právo je přirozené právo, a než budeš plnoletá, má na tebe právo; to je zlá věc. A já jsem řekla:,,copak to právo nezrušila, když hrála tu hru on-to-rozkázal? 9

10 A on řekl:,,ty jsi ale chytrá žabka, dobře si tenhle argument zapamatuj. Pamatovala jsem si ho, a vždycky jsem s ním vytasila, když začali s hlasem krve, a pokaždé jsem řekla: Neslyším ten hlas, prostě ho neslyším. Říkali: To přece není ani možné, takový cynismus je proti přírodě. Ano, říkala jsem: On to rozkázal to byl proti přírodě. Říkali: Ale to je už přece víc než deset let a ona toho lituje; a já říkala: Jsou věci, kterých nelze litovat. Copak chceš být tvrdší než Bůh, který soudí? ptala se mě. Ne, řekla jsem, já nejsem Bůh, nemohu být tedy tak milosrdná jako on. Zůstala jsem u svých rodičů. Ale jednomu jsem zabránit nemohla; už jsem se nejmenovala Marianna Schmitzová, ale Marianna Drosteová, a připadala jsem si, jako by mi něco vyoperovali. Pořád ještě, řekla tiše, myslím na svého bratříčka, který musel hrát hru on-to-rozkázal- myslíš si ještě, že může být něco horšího, něco tak zlého, aby mi o tom nemohl vyprávět? Přeložil V. Kafka Před čím vším autor varuje, co odsuzuje? V kom spatřuje naději? Všimněte si důrazu na věcnost a lakoničnost vyjádření (vliv americké meziválečné prózy Hemingwaye a francouzského existencialismu). Proč je román považován za novodobé Buddenbrooky T. Manna? Günter Grass Plechový bubínek (1959) tvůrčí experiment, rozsáhlý groteskní humoristický román se silným polickým zřetelem; 1. část volné tzv. Gdáňské trilogie (s novelou Kočka a myš a románem Psí léta); působivé dílo s tématikou národní sebereflexe; klíčové okamžiky německých dějin před válkou, za války a po válce z křivé perspektivy hlavní postavy tělesně postiženého Oskara Matzerantha, 30letého chovance düsseldorfského blázince (=hlavní hrdina a z největší části i vypravěč románu); podstatná část románu se odehrála v autorově rodním, národnostně smíšeném Gďaňská (něm. Danzig), v oblasti Kašubska první dvě knihy líčí život Oskarovy babičky, jeho rodičů a vlastní dětství a mládí do r (narodil se jako zázračné dítě, intelektuálně vyspělé, vyrostl v rodině jednoho ze svých dvou možných otců, majitele koloniálu Alfréda Matzerantha; v nedůvěře k falešnému světu dospělých zinscenoval při svých 3. narozeninách záměrně nehodu, pří níž se přerušil jeho růst; příznačné je pro něho tlučení do dětského bubínku komentuje vše, co vidí a zažívá, jako trpaslík vyčleněný ze světa normálních lidí má možnost bez zábran vše honovat; předstíráním dětinství si zachová odstup, nezávislost a zažívá, jako trpaslík vyčleněný ze světa normálních lidí má možnost bez zábran vše ironovat; předstíráním dětinství si zachová odstup, nezávislost a určitou svobodu; s pomocí bubínku dokáže pozoruhodné činy (oživit minulost, bránit, útočit, změnit německý parádemarš v taneční rytmus valčíku); 3. kniha zachycuje Oskarovy osudy v poválečném Německu (získává první milostné zkušenosti, bohatne jako spolumajitel skladu pomníků, proslaví se jako bubeník, má i syna, ale jeho matka nechce přiznat, že otcem je trpaslík; v sanatoriu se ocitl z podezření na vraždu a šílenství; své Osudy tam vypráví ošetřovateli Brunovi); originální vypravěčský styl s lyrickými reflexemi (inspirace u Rabelaise, Grimmelshausena; návaznost na Joyce, Prousta a tradice moderní prózy); pestré vyprávění, autentický pohled na skutečnost (obraz světa naruby), protest; rozvíjení tradic pikareskního románu: bohatá, barokně rozvětvená fabulace, mnohotvárnost, novodobý píkaro prochází Hindenburgovým, Hitlerovým i Adenaurovým Německem; přerušovaná dějová linie, útržková sdělení, volná kompozice jako mozaika jednotlivých epizod a dějových odboček, plná faktických detailů; podobnost hlavního 10

11 hrdiny rozhněvaným a nonkonformním hrdinům anglické a americké literatury 50. let; prvky žánrů absurdní literatury (dramatická groteska), parodie na oblíbený žánr německé literatury výchovný, moralistně založený román (Erziehungsroman), míšení prvků reality a fantazie (paralela magického realismu), plastická obraznost, mistrný, bohatě rozvrstvený jazyk (slovní hříčky, opakování, kupení homonym a synonym, hra narážek, dialektismy gdaňské a kašubské), prolínání výpovědí v 1. a 3. osobě Slunný zářijový den, mé třetí narozeniny. Jemné podletní chvění skla, i smích Grétky Schefflerové zní tlumeně. Mamka u klavíru intonuje z Cikánského barona, Jan za ní a za stoličkou, dotýkaje se jejích ramen, jako by chtěl studovat noty. Matzerath v kuchyni chystaje už večeři. Babička Anna s Hedwigou Brounskou a Alexandrem Schefflerem obráceni k zelináři Greffovi, protože Greff vždycky zná nějaké historky, skautské historky, v jejich průběhu se vždy osvědčuje věrnost a odvaha; k tomu stojací hodiny, jež nevynechají ani jednu čtvrthodinku u toho jemně spředeného zářijového odpoledne; a protože všichni byli zaměstnání stejně jako ty hodiny a protože od uherské země Cikánského barona přes Greffovy skauty putující Vogésami vedla jedna linie podle Marzerathovy kuchyně, kde na pánvi prskaly kašubské lišky spolu s míchanými vejci a špekem, dál chodbou směrem ke krámu, uposlechl jsem, tiše poklepávaje na bubínek, tu výzvu k úniku, již jsem stál v krámě za pultem: daleko byl klavír, lišky i Vogésy a já zpozoroval, že padací dveře do sklepa jsou otevřené; Matzerath, který byl dole pro konzervu s míchaným ovocem na desert, zapomněl je patrně za sebou zavřít. Přece jen však trvalo několik minut, než jsem pochopil, co ty padací dveře do našeho sklepního skladu po mně žádají. Probůh, jistě na sebevraždu! To by opravdu bylo příliš lehké. Zatímco to druhé bylo těžké, bolestné, žádalo si oběť a již tenkrát jako vždy, když se na ně žádala nějaká oběť mi vehnalo krůpěje potu na čelo. Především můj bubínek nesměl utrpět sebemenší újmu, bylo nezbytno sést jej těch šestnáct sešlapaných schodů dolů a uložit jej mezi moučné pytle, aby tak byla vysvětlena jeho neporušenost. Potom zase nahoru až na osmý schod, ne, o jeden níž, ostatně byl by na to stačil i pátý. Avšak jistota a věrohodná újma se odtud nedaly zaručit. Znovu nahoru, příliš vysoko na desátý schod, až konečně z devátého schodu jsem se vrhl dolům strhávaje sebou regál plný láhvi malinového sirupu, rovnou po hlavě na cementovou podlahu našeho sklepního skladiště. Ještě než se před mým vědomím stáhla záclona, pojistil jsem si úspěch svého experimentu: úmyslně strhnuté láhve malinové šťávy krámu k otevřeným padacím dveřím a schodům. Než přišli, poddal jsem se ještě vůni rozteklého malinového sirupu, rovněž jsem zaznamenal, že krvácím na hlavě, a ještě jsem uvažoval, že všecko klaplo a že bubínek dík mé obezřelosti neutrpěl škody. Myslím, že to byl Greff, kdo mě vynesl nahoru. Teprve v obývacím pokoji se Oskar vynořil z onoho mraku, který nejspíše z poloviny pozůstával z malinového sirupu a druhou polovinou z jeho mladé krve. Lékař zde ještě nebyl, mamka křičela a tloukla Matzeratha, který se jí pokoušel uklidit, vez ustání a nejen dlaní, též hřbetem ruky do obličeje, nazývajíc ho vrahem. A tak se mi tedy podařilo: lékaři to stále znovu potvrzovali že jediný, ne sice nevinný, ale přece jen dobře odměřený pád poskytl dospělým tak důležitý důvod nepokračujícího růstu a navíc jako vlastně nechtěný přídavek jsem z nevinného dobráka Matzeratha učinil provinilého Matzeratha. On nechal padací dvířka otevřená, na něho uvalila maka všecku vinu a on měl příležitost léta vláčet tuto vinu, již mu mamka ne sice často, zato ale neúprosně předhazovala. 11

12 Mně vynesl ten pád čtyři neděle do pobytu v nemocnici a poté, až na pozdější středeční návštěvy u dr. Hollatze, více méně pokoj od doktorů; již u příležitosti mého prvního bubenického dne se mi podařilo dát světu znamení, můj případ byl vyjasněn ještě dříve, než ho dospělí pochopili v plném, mnou určeném rozsahu. Od té doby vypadala jeho verze takto: o svých třetích narozeninách zřítil se náš malý Oskar ze schodů do sklepa, zůstal sice celý, jenom růst se mu už dál nechtělo. A já začal bubnovat. Náš činžák měl čtyři patra. Z přízemí jsem se vždycky probuzoval až nahoru k půdě a zase po schodech dolů. Z Labesovy uličky na náměstí Maxe Halba, odtud do Nového Skotska, do uličky Antona Möllera, Mariánské ulice, Kleinhammerova parku, k akciovému pivovaru, akciovému rybníku, na Froblovu louku, k Pestalozziho škole, Novému trhu a zase zpátky do Labesovy uličky. Můj bubínek to snášel, dospělí už méně, chtěli mému bubínku skákat do řeči, mému plechu se chtěli stavět do cesty, mým paličkám chtěli nastavit nohu avšak příroda o mne pečovala. Schopnost vybubnovat si na bubínku potřebnou distanci mezi sebou a dospělými vyjevila se krátce po pádu do sklepa, takřka v téže chvíli, kdy se rozezněl hlas, který dokázal v tak vysoké poloze s výdrží a chvěním zpívat, křičet či křiklavě zpívat, že se nikdo neodvážil odebrat mi můj bubínek, při jehož zvuku uši uvadaly; neboť kdykoli mi brali bubínek, rozkřičel jsem se, a když jsem křičel pukaly drahocenné věci: byl jsem v stavu puknutí rozezpívat sklo; můj křik zabíjel květinové vázy; okenní tabulky srážel můj zpěv na kolena a dával vládu průvanu; můj hlas jako cudný a tedy neúprosný diamant rozřezával vitríny a uvnitř vitrín, nepozbývaje přitom své nevinnosti, pohřešoval se na harmonických, ušlechtile rostlých, milou rukou věnovaných, lehce zaprášených likérových sklenkách. *** Tribuna Usadil jsem se pod řečnický pult. Nalevo i napravo ode mne stáli široce rozkročeni a, jak jsem věděl, s očima přimhouřenýma, sluncem oslepenýma, nejmladší bubeníci Omladiny a ti starší z Hitlerjugend. A potom dav. Cítil jsem jak skrze škvíry v tribunovém bednění. Stáli tu a dotýkali se navzájem lokty a nedělními šaty, dorazili pěšky nebo tramvají, zčásti navštívili ranní mši a nebyli tu uspokojeni, přišli, aby něco dopřáli své milé, zavěšené pod paží, chtěli být u toho, když se dělají dějiny, i kdyby na to mělo padnout jedno dopoledne. Ne, řekl si Oskar, nesmí se stát, aby tu cestu podnikli nadarmo. A přiložil oko k díře po suku, zaznamenal neklid ve směru od Hindenburgovy aleje. Přicházejí! Nad ním se rozezvučely rozkazy, vůdce hudebního oddílu zamával tamborskou holí, nadechli se k svým fanfárám, nasadili nátrubky a už dují do svých sidolově naleštěných plechů tou nejhorší lancknechtskou manýrou, až to Oskara zabolelo:,,ubohý esámane Brande, řekl si,,,ubohý Hitlerův mládežníku Quexi, nadarmo jste padli. Jako dotvrzení této posmrtné vzpomínky, věnované obětem hnutí, do troubení vpadly masivní údery na telecí potahy bubnů. Ulička vedoucí skrze dav k tribuně dávala už zdálky tušit blížící se uniformy a tu Oskar zvolal: Teď tedy, můj národe, dávej pozor! Bubínek již ležel připraven. Božsky uvolněné ruce rozehrály paličky a něžná zápěstí rozezněla plech umělecky vytříbeným, jásavým valčíkovým rytmem, jemuž jsem v myšlenkách ve Vídni a Dunaji propůjčoval stále naléhavější hlasitosti, až nahoře nade mnou první a pak druhý lancknechtský buben nalezl zalíbení v mém valčíku a rovněž ploché bubínky starších kluků více či méně šikovně přejaly mou předehru. Byli tu ovšem i neoblomní, bez kousku sluchu, kteří nadále pokračovali ve svém bum bum a bumbumbum, kdežto já měl přece na mysli tříčtvrteční takt, tolik 12

13 oblíbený mezi lidem. Jižjiž si Oskar zoufal, když tu fanfárnikám svitlo světýlko, a píšťaly ach Dunaji! se rozpištěly tak do modra. Jenom vůdcové od fanfár a od hudby neuvěřili ve valčíkového krále a vykřikovali své protivné rozkazy, jenže já je sesadil, teď to byla moje hudba. A lid mi byl za to vděčen. Výbuchy smíchu se ozývaly před tribunou, tu někteří již vpadli zpěvem, ach Dunaj, a přes celé prostranství, tak modře až k Hinderburgově aleji, tak modře až Steffenovu parku, tak modře se skokem vznášel můj rytmus zesílený ještě naplno zapjatým mikrofonem. A když vykoukl dírou po suku ven, nezapomínaje ovšem přitom pilně dále bubnovat, zjistil jsem, že se lidu zalíbilo v mém valčíku, že se rozjařeně pohupoval, že ho měl v nohou: devět párů už se dalo do tance a ještě jeden pár, král valčík je zkopulíroval. Jenom Löbsackovi, jenž spolu s krajslajtry a šturmbanfýrery, s Forestem, Geiserem a Rauschningem, s celým hnědým štábním ocasem vprostřed dam kypěl vzteky, pře nímž se užuž zavírala ulička k tribuně jen jemu kupodivu můj valčíkový takt neseděl. Ten byl zvyklý dát se nést k tribuně jedině přímočarým maršem. Tyhle zvuky ho teď připravili o víru v lid. Dírou jsem sledoval jeho muka. *** A kdo na Májové louce ještě netancoval, ten sáhl po poslední dámách, jež byly k mání, než bude příliš pozdě. Jenom Löbsack musel tancovat se svým hrbem, poněvadž v jeho blízkosti všecko, co mělo sukně, bylo už obsazeno, a dámy ze Svazu že, které by mu byly mohly vypomoci, trsaly daleko od Löbsacka na tvrdých lavicích tribuny. On však a to mu poradil jeho hrb tancoval přesto, snažil se zachránit, co se dalo. Jenže ono se už nedalo zachránit nic. Lid tancoval pryč z Májové louky, až byla sice zle zdupaná, ale přece jen zelená a prázdná *** Zbývá ještě říci, že Oskar nemohl opustit nitro tribuny ihned, neboť skupiny esá i eses déle než hodinu dusaly holínkami po prknech, protrhávaly pravoúhlé díry do hnědých a černých potahů, vypadalo to, jako by něco hledaly v samém nitru tribuny: nějakého socana pokud možno anebo nějaký diverzní oddíl komuny. Aniž bychom se chtěli pouštět do výčtu Oskarových fint a úhybných manévrů, konstatujeme stručně: nenašli Oskara, neboť byli na Oskara krátcí. Přeložili V. Kafka a Z. Sekal Příležitost k čemu dává Oskarovi jeho předstíraná dětinskost? Výrazem jaké autorovy životní filozofie je román Plechový bubínek? Čím se vyznačuje typický hrdina? V kapitole Tribuna, kde je zachycena atmosféra nacistické slavnosti a parádemaršů 30. let, si všimněte charakteristických rysů Grassovy umělecké metody: střídání a prolínání výpovědí v 1. a 3. Osobě, groteskního a mozaikového způsobu vyprávění, smyslu pro detail a soustředěnosti k hlavnímu motivu bubínku. Analyzujte postmoderní znaky Grassovy prózy. K čemu vyjadřuje autor prostřednictvím hlavního hrdiny odpor? Čím opovrhuje? Co zesměšňuje? 13

14 Johannes Mario Simmel Láska je jen slovo (1963) společenskopsychologický román zachycuje palčivé problémy 60. Let, zvl. ožehané otázky, jako je vina starší generace na poslední válce, přežitky nacismu a vypořádání se s ním, vypravuje o osudech lidí a prostředí, v němž žijí; děj se odehrává v Německu (Friedheim u Frankfurtu) a Lucembursku od září 1960 do prosince 1962; základní téma něžná a hluboká láska mladého Olivera Mansfelda ke krásné ženě (o 10 let starší), manželce bohatého a vlivného bankéře Manfreda Lorda; Verena považuje Olivera jen za milence (tvrdí, že láska je jen slovo ), tajně se s ním schází, stráví s ním i dovolenou a dokonce společně plánují svou budoucnost; láska, která musí zůstat utajena, se stane předmětem vydírání citového (ze strany některých Oliverových spolužáků), finančního (ze strany služebnictva); průběžně je zachyceno i prostředí soukromého školního internátu pro děti zhýčkané přepychem, ale ochuzené po citové stránce, pokřivené špatnou výchovou; pociťují svou osamělost; na vánoce odjíždí Oliver do Lucemburska; ač je Verenino manželství před rozvodem, manžel ji donutí, aby s ním zůstala kvůli budoucnosti dcery Evelyny; Oliver její rozhodnutí neunese a končí sebevraždou; prolínání několika dějových linií, kompozičně je dílo románem v románu, má dějový rámec (Prolog osudy Oliverovy jsou uvedeny Albertem Lazarusem, který čte rukopis jeho románu Láska je jen slovo = intimní deníkové zápisky, historie lásky k Vereně, a Epilog Lazarus se s komisařem Handenbergem podílí na vyšetřování příčin Oliverovy smrti + publicistické zprávy o trágédii), střed díla tvoří Rukopis o 9 kapitolách rozdělených do podkapitol; plynulé, čtivé vyprávění s moderními stylistickými prostředky, autorova schopnost čtenáře dojímat i udržovat v napětí Rukopis 1.kapitola (úryvky) Jak jsem řekl: je to přesně takový jako vždycky Dvě letadla přistávají před námi. Taddy krouží pořád doleva. Teddy Behnke se jmenuje. Pilot mýho fotra. Ve válce lítal v bombardéru. Teď lítá v Cessně a v Bonanze. Můj pan otec si opatřil dvě letadla, co už nesmí do Německa. Roztomilý hračky. Přesto je to na blití. Na trup Bonanzy dal natřít po obou stranách obrovskými písmeny: MANSFELD. Rudě na stříbrným. To je pro něj typický. Takovej správnej zbohatlík. Ve srovnání s ním pochází Teddy z vysoký anglický aristokracie. Ale Teddy neumí nic jinýho než hrát golf a tenis a lítat. Z golfu a tenisu se žít nedá. Tak musí lítat. Za války lítal pro vlast, teď lítá pro jednoho hnusnýho podvodníka. Přistáváme. Teddy roluje s mašinou před letištní budovou. Zvednu kabelu a jdu k pasový kontrole. Dnes je velký provoz. V neděli vždycky. Spousta velkých mašin. Vždyť je taky krásně. Modrý nebe, docela teplo. A tyhle stříbrný nitky ve vzduchu, babí léto. Voní to ohněm z bramborových natí. Venku, na letištním trávníku, se pase stádo ovcí Váš pas, prosím. Už vás někdy na celnici prohledávali? Tak doopravdy, myslím, v jedné z těchhle cel? Mě už nejmíň padesátkrát. Nejmíň! Chci vám říct, jaký to je a jak se při tom musíte chovat. Jeden nikdy neví!... Dřevěný kabiny nejsou větší než záchod. Vejdou se do nich tak akorát dva lidi. V každý je stůl, sedačka a věšák na stěně Tuhle neděli jsme zřejmě jedinej, kohotady filcujou Celník má na sobě zelenou uniformu a je velki malý. Nejdřív kramaří v kabele. Každou desku jednotlivě vytáhne z obalu, nahlídne dovnitř. Ray Conniff. Louis Armstrong. Ella Fitzgeraldová Pak knížky Každou knížku ten mrňous prolistuje tak, že bezpodmínečně musí vypadnout všechno, co je mezi stránkami. Nevypadne nic 14

15 Po knížkách přijdou na řadu toaletní potřeby. Zubní pasta odšroubována, zubní pasta zašroubována. Pouzdro na mýdlo otevřeno, pouzdro na mýdlo zavřeno. Elektrický holicí strojek: na ten potřebuje dvě minuty Pracuji tady teprve tři týdny. Přeložili mě. Z Mnichova. Jak je to! Stáhnu ponožky a podám mu je. Ale co je s mým otcem, to přirozeně nevíte. Zaraženě přikývne. Milý chlapík, tenhle tlouštík. Jak tady stojí a rozpačitě prohlíží ponožky. Nepovažuji to za šikanování. Ne jako šikanování namířené proti mně. Můj otec má být šikanován. Má trpět tím, že ví: Jeho syna pokaždé prohlížejí jako zločince, když se vrací zpátky do rodné země Můj otec tím netrpí. Můj otec na to sere. Můj otec sere na všechny lidi. Především na mě. Pan Koppenhofer na mě nechápavě zírá. Pět hodin. To budou hrát na AFN. Stisknu knoflík, který zapíná autorádio. Klavír a housle. Naříkající trumpeta. Oba řekneme naráz: Gershwin! Koncert v f. Druhá věta, řekne. Druhá věta je nejkrásnější. Ano, řekne a zvedne hlavu a podívá se na mě, taky ji mám nejraději. Už je vám líp? Přikývne Jak dlouho jste vdaná? Tři roky. Kolik je vám let? Takové otázky se nekladou. Já vím. Kolik je vám let? Třiatřicet. A vaší holčičce? Pět. A vašemu manželovi? Jedenapadesát. To ode mne taky bylo sprosté, že? Co? Provdat se za muže, který je o osmnáct let starší než já a teď ho podvádět. Měla jste dítě, řeknu. A pravděpodobně jste byla bez peněz. Poslouchejte, klavír Tu mi položí ruku na rameno a oba posloucháme dlouho hudbu tohoto velkého umělce, který v osmatřiceti musel zemřít na mozkový nádor, zatímco jsou generálové, kteří ještě v osmdesáti pěstujou růže. Kolik je vám, pane Mansfelde? Jedenadvacet. A abyste se nemusela ptát dál: Jedu teď do Friedheimu, protože tam nahoře je internát a já ještě chodím do školy. Třikrát jsem propadl. Letos propadnu počtvrté. Ale proč? Jen tak, řeknu, z legrace, rozumíte? Teď musíme sjet dolů z dálnice. Velká zatáčka vede k mostu přes dálnici. Vidím břízy, olše, několik dubů. Silnice se zužuje. Stožáry dálkového vedení. Stříbřitě svítí dráty nahoře ve vzduchu, zasaženy ještě posledními paprsky 15

16 slunce. Louky a lesíky. Malá vesnička. Dřevěný můstek přes malou říčku. Po obou stranách silnice topoly, pak přijdou domy. Mírumilovné biedermeierovské městečko Verena Lordová napsala Oliverovi Mansfeldovi. Vzpomněla si zase na dobu na Elbě, zmínila se sentimentálně o baru Marciana Marina, o zelených vlnách moře, ve kterých Olivera objímala, a nezapomněla ani říci, že byl velkou láskou jejího života. Že na něho nikdy nezapomene, ať se pokusí odpustit, prosila ho. Verena Lordová prokázala další charakterovou sílu. Byla rozhodnuta se s Oliverem po jeho návratu setkat ve staré věži a dopis mu osobně předat Když dorazil do věžní místnosti, našel Verenu Lordovou. Objal ji a políbil, ale hned ho zarazil její zvláštní chlad. Co se dějě? Nic, odpověděla Verena Lordová. Ale ano, něco se děje. Jsi jiná. Jsi úplně jiná než jindy. Přečti si dopis, pak všechno pochopíš. Co mám pochopit? Byli jsme přece úplně Dopadlo to všechno naprosto jinak Olivere, všechno dopadlo úplně jinak. Verena Lordová se rozplakal. Slzy jí kanuly po nenalíčených tvářích. Je je mi to tak líto Jsem tak hrozně nešťastná Zůstaň tady! Ne! Ty jsi zbabělá! Ano, zvolala Verena Lordová a seběhla po schodech z věže dolů, ano, to jsem! Zbabělá! Zbabělá! Zbabělá! Seděl schoulený na staré bedně, uprostřed harampádí ve staré věži, v ruce dopis, který právě přečetl. Byl tak naprosto duchem nepřítomen, že vůbec neslyšel kroky, kterými se k němu přiblížil Manfred Lord Odposlouchal rozhovor své ženy s Oliverem Mansfeldem. Čekal trpělivě. Teď už nečekal Co co Sotva ze sebe Oliver dostal tato slova, dostal první ránu do tváře. Druhá následovala. Oliver letěl proti zdi. Lord skočil za ním. Mlátil ho hlava nehlava, mlátil ho svou vycházkovou holí. Oliver začal krvácet. Lord mlátil dál. Oliver se nebránil. Lord ho kopal botami do holení, do břicha. Nepromluvil přitom ani slovo. Tvář měl nenávistí sešklebenou. Po několika minutách se Oliver zhroutil a spadl na špinavou podlahu. Krev z jeho ran se vpíjela do prken. Sténal. Manfeld Lord odešel. Byl sám se sebou velmi spokojen. Všechno předem předpokládal. Nezapomněl na nic. Jen na jedno: vzít s sebou Verenin dopis 16

17 Charakterizujte obě hlavní postavy, všimněte si jejich dialogu. Kde se odrážejí palčivé otázky současnosti? Vyhledejte moderní stylistické prostředky, posuďte vztah mezi pásmem vypravěče a pásmem postav. Všimněte si autorova popisu prostředí, podejte charakteristiku jazykových prostředků. Friedrich Dürrenmatt (švýcarský spisovatel píšící německy) Fyzikové (1962) dvouaktová komedie s detektivními rysy, s nečekanými dějovými zvraty a absurdními situacemi o morální odpovědnosti vědců a o problematice mocenského zneužití vědy; děj se odehrává v soukromém psychiatrickém sanatoriu doktorky Mathildy von Zahnd, šéflékařky z vysoce postavené, ale degenerované rodiny; hlavní postavy 3 fyzikové: Herbert Georg Beutler, který je posedlý představou, že je Newton, Ernst Heinrich Ernesti, který se považuje za Einsteina, a geniální Johann Wolfgang Mőbius; všichni tři šílenství jen předstírají (Newton je Kilton, Einstein je Eisler oba přišli jako agenti dvou mocností s cílem získat vynálezy Mőbia žije v ústavu už 15 let -, jež by umožnily ovládnout svět); Mőbius odmítá ohrozit lidstvo, protože by vědecké poznatky mohlo zneužít, všichni se rozhodnou dobrovolně doživotně zůstat v blázinci, vzít své vědění zpět a jako moudří blázni střežit tajemství, každý je však nucen zavraždit jednu ošetřovatelku z obavy před prozrazením, jejich oběť je však zbytečná, nezachránili svět před tím, aby se nestal blázincem paradoxní pointa: šílená doktorka získala tajně kopie Möbiových záznamů, vybudovala trust s cílem ovládnout planety, svět tedy padl do rukou skutečného šílence = zesměšnění a zmarnění rozumné cesty; forma: tradiční postup drama s důsledně uplatněnou aristotelovskou jednotou místa, času a děje, modelová hra jako podobenství současnosti, varovný obraz světa v nejkatastrofičtějším stavu, krajně vyostřený konflikt není doveden k řešení DĚJSTVÍ II MÖBIUS (Vstane) Jsme tři fyzikové. Rozhodnutí, ke kterému musíme dospět, je rozhodnutí mezi fyziky. Musíme postupovat vědecky. Nesmíme se dát ovlivnit domněnkami, musíme se řídit logickými závěry. Musíme se pokusit nalézt rozumné řešení. Nemůžeme si dovolit žádnou chybu v myšlení, protože chybný závěr by nutně vedl ke katastrofě. Východisko je jasné. Všichni tři máme před očima stejný cíl, avšak taktika je různá. Cílem je pokrok fyziky. Vy, Kiltone, jí chcete zajistit svobodu a upíráte jí odpovědnost. Naproti tomu vy, Eislere, podřizujete fyziku ve jménu odpovědnosti mocenské politice jisté země. Jak je tomu ale doopravdy? Mám-li se rozhodnout, žádám určité informace. 17

18 NEWTON Několik nejslavnějších fyziků vás očekává. Plat a ubytování ideální, krajina vražedná, ale klimatická zařízení výborná. MÖBIUS Jsou ti fyzikové svobodní? NEWTON Můj milý Möbie. Tihle fyzikové prohlašují, že jsou ochotni rozluštit vědecké problémy, které jsou rozhodující pro obranu země. Musíte proto chápat MÖBIUS Tedy nejsou svobodni. (Obrátí se k Einsteinovi) MÖBIUS Josephe Eislere, vy provozujete politiku síly. K tomu však patří moc. Máte ji? EINSTEIN Vy mi nerozumíte, Möbie. Moje politika síly je právě v tom, že jsem se zřekl své moci ve prospěch jedné strany. MÖBIUS Můžete tu stranu usměrnit, jak to žádá váš smysl pro odpovědnost, anebo je tu nebezpečí, že budete touto stranou usměrněn? EINSTEIN Möbie! To je přece směšné. Mohu přirozeně jen doufat, že strana uposlechne mé rady, nic víc. Vždyť bez naděje není možné žádné politické stanovisko. MÖBIUS Jsou aspoň vaši fyzikové svobodní? NEWTON Protože i oni pracují pro obranu země MÖBIUS Zvláštní. Každý mi vychvaluje jinou teorii, ale skutečnost, která se mi nabízí, je táž: vězení. To tedy dávám přednost svému blázinci. Ten mi dává alespoň jistotu, že mě nebudou zneužívat politikové. EINSTEIN MÖBIUS Nějaké riziko musí člověk na sebe vzít. Existují věci, které nelze riskovat: zánik lidstva je jednou z nich. Co natropí svět se zbraněmi, které už má, to víme. Co by natropil s těmi, kterým bych mu dopomohl já, to si můžeme představit. A podle toho jsem jednal. Byl jsem chudý. Měl jsem ženu a tři děti. Na univerzitě mě čekala sláva, v průmyslu peníze. Obě cesty byly příliš nebezpečné. Byl bych musel zveřejnit své práce, a důsledkem 18

19 toho by byl převrat v naší vědě a zhroucení hospodářské struktury. Smysl pro odpovědnost mě přiměl volit jinou cestu. Nechal jsem plavat svou akademickou kariéru i průmysl, a rodinu jsem přenechal jejímu osudu. Volil jsem bláznivou čapku. Předstíral jsem, že se mi zjevuje král Šalamoun, a tak mě zavřeli do blázince. NEWTON MÖBIUS To přece není řešení. Rozum vyžadoval tento krok. Věda došla k hranicím poznatelnosti. Známe několik naprosto přesných zákonů, několik základních vztahů mezi nepochopitelnými jevy, to je všechno, obrovský zbytek zůstává tajemstvím nepřístupným rozumu. Došli jsme na konec své cesty. Ale lidstvo tak daleko ještě není. My jsme se probojovali kupředu, ale za námi není nikdo, narazili jsme na prázdnotu. Z naší vědy se stala strašlivá věc, naše bádání je nebezpečné, naše poznatky smrtelné. Pro nás fyziky už existuje jen kapitulace před skutečností. A ta nás nedorostla. Ta na nás ztroskotá. Musíme vzít své vědění zpět a já je zpět vzal. Žádné jiné řešení neexistuje, ani pro vás ne. EINSTEIN MÖBIUS NEWTON MÖBIUS NEWTON XXX MÖBIUS EINSTEIN MÖBIUS Co tím chcete říct? Že musíte zůstat se mnou v blázinci. My? Vy oba. (Mlčení) Möbie! Nemůžete přece od nás žádat, abychom tady věčně Podáte zprávu svým chlebodárcům. Že jste se zmýlili. Že jsem opravdu blázen. Pak jsem tu ale na doživotí. Po zkrachovaných špiónech ani pes neštěkne. 19

20 Má jediná možnost, jak zůstat přece jen v úkrytu. Jen v blázinci jsme ještě svobodni. Jen v blázinci smíme ještě myslet. Na svobodě jsou naše myšlenky třaskavinami. NEWTON MÖBIUS NEWTON EINSTEIN MÖBIUS My přece nejsme blázni. Ale vrazi. (Ti dva na něho ohromeně pohlédnou.) Protestuji! To byste neměl říkat, Möbie! Kdo vraždí, je vrah, a my jsme vraždili. Každý z nás měl nějaký příkaz, který ho přivedl do tohoto ústavu. Každý z nás zabil z určitého důvodu svou ošetřovatelku. Vy proto, aby nebylo ohroženo vaše tajné poslání, já proto, že sestra Monika ve mě věřila. Pokládala mě za zneuznaného génia. Nechápala, že dnes je povinností génia zůstat zneuznaný. Zabít je něco strašného. Já zabil proto, aby se nerozpoutalo vraždění ještě strašlivější. Nyní jste přišli vy. Vás odstranit nemohu, ale přesvědčit snad ano. Mají být naše vraždy nesmyslné? Buď jsme obětovali, nebo vraždili. Buď zůstaneme v blázinci, anebo se ze světa stane blázinec. Buď zmizíme z paměti lidí, anebo zmizí lidstvo. Vyhledejte v Möbiově patetické proklamaci humanistický záměr. Co je na hře vážné, co komediální? V čem a proč příběh vyznívá groteskně a paradoxně? K čemu autor využil komediálního principu paradoxu? Co způsobí nahodilý prvek, který vstoupí do systému dohodnutých vztahů? V čem se hra přibližuje absurdnímu divadlu, v čem jeho prostředky odmítá? V čem je hra varujícím podobenstvím součastnosti? Kterého českého autora prozaika a dramatika svým tématem odpovědnosti vynálezce za osud lidstva připomíná? Lavrence Ferlinghetti Obrazy zmizelého světa (1955) 20