České vysokohorské lezení Bakalářská práce

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Centrum univerzitního sportu České vysokohorské lezení Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Taťána Straková, Ph.D. Vypracoval: David Chytil ASAK+ZSV Brno, 2014

2 Tímto prohlašuji, že jsem závěrečnou bakalářskou práci vypracoval samostatně a na základě pramenů uvedených v soupisu použité literatury. V Brně dne: podpis:

3 Poděkování: Tímto děkuji vedoucí práce Mgr. Taťáně Strakové, Ph.D. za vedení práce a její připomínky, které mi pomohly při utváření práce. Dále bych rád poděkoval mé rodině za podporu, kterou mi poskytovali po celou dobu studia.

4 Obsah Úvod Vymezení základních pojmů Horolezectví Velehory První horolezecké pokusy Počátky českého horolezectví před 1. světovou válkou Zakládání prvních turistických a horolezeckých spolků Prof. MUDr. Karel Chodounský a jeho současníci České horolezectví v době mezi světovými válkami Klub alpistů československých (KAČs) Josef Janeba České horolezectví Vývoj horolezectví, zasloužilé osobnosti Radovan Kuchař legenda českého horolezectví Vývoj Československého horolezectví Hindúkuš 67 a první himálajské expedice Expedice Peru Expedice Nanga Parbat Ivan Gálfy Rozvoj zimního lezení ve Vysokých Tatrách Tragické expedice Makalu 1973 a Makalu Makalu Prvovýstupy druhé poloviny 70. let a v 80. letech Největší osobnosti českého vysokohorského lezení Josef Rakoncaj... 54

5 9.2 Leopold Sulovský Marek Holeček Zdeněk Hrubý Dina Štěrbová Zuzana Hofmannová Radek Jaroš Diskuze Závěr Seznam použitých zdrojů Resumé... 81

6 Úvod Mohutné horské masívy vždy přitahovaly pozornost a fantazii lidí. Dlouho však trvalo, než lidé překonali svůj počáteční strach, a také pověry spojené s neznalostí, a začali je objevovat. Z těchto odvážlivců se stali první horolezci a jejich odkaz následují dnes miliony lidí po celém světě. Horolezectví si našlo mnohé příznivce i na území naší České republiky a dle mého názoru jejich počet s každým rokem nezadržitelně stoupá, dá se říct, že horolezectví je v dnešní terminologii zrovna módním sportem. A proto, že já jsem také jedním z těch, kteří horolezectví podlehli, bylo pro mě volba tématu České vysokohorské lezení pro mou bakalářskou práci velmi jednoduchá. Práci jsem si zvolil z několika důvodů. Hlavním cílem práce je vypracovat historický vývoj českého horolezectví od jeho počátků na konci 19. století až do současnosti, soustředit se přitom na největší osobnosti a nejslavnější expedice, které jsou dnes často zaváté vysokou vrstvou prachu. V naší zemi vyrostlo mnoho světových horolezců, o jejichž existenci nemá většina dnešních horolezců ani potuchy. To je také dalším z cílů mé práce, zvýšit totiž povědomí o tom, kdo byli ti, kterým dnes vděčíme za krásné lezecké cesty, které s oblibou opakujeme ať už ve skalních městech Českého ráje nebo třeba Vysokých Tatrách, kde naši horolezci nejčastěji působili. Práce si neklade za cíl systematický popis veškerého horolezeckého dění na území našeho současného státu nebo na území bývalého Československa, chci spíše připomenout skutečně přelomové expedice, které se zapsaly do dějin našeho horolezectví, ať už šťastně či tragicky, protože s horami nemusí být vždy spojeny jen kladné zážitky. Takže pracovně bych práci nazval vybrané kapitoly z historie a současnosti českého vysokohorského lezení S takovými cíli samozřejmě souvisí hodiny a hodiny hledání informací v knihovnách, internetu a také antikvariátech. Velice brzy jsem zjistil, že ne všemu, co je napsáno na kouzelném internetu se dá věřit, ale také jsem se setkal s protichůdným tvrzením u dvou členů té samé expedice v tištěném periodiku či knihách, je-li to pouze neshoda v tom, že jeden udává nadmořskou výšku 6

7 základního tábora o 20 metrů vyšší, není to taková tragédie, jako když se neshodují ve jménech veškerých členů expedice, či jiných podstatných věcech, jako v přesných datech či dokonce měsících, kdy se daná expedice odehrála. Přes tyto všechny peripetie spojené s tvorbou práce doufám, že budu moct svou práci prezentovat se ctí a nebudu se za ni muset po odevzdání stydět. 7

8 1 Vymezení základních pojmů 1.1 Horolezectví Co je to vlastně horolezectví? Čím hlavně se vyznačuje a jakým způsobem se liší od turistiky a jiných činností provozovaných v horách? Mnoho autorů se v literatuře věnuje této problematice, často se můžeme setkat s názorem, že: horolezectví je pohyb v horolezeckém terénu. Horolezeckým terénem je běžně míněn přírodní terén horský se strmými úbočími, ať už skalnatými, sněhovými nebo ledovými, a mimo hory strmý terén skalní a ledový, anebo terén umělý, který přírodní terén imituje. Při pohybu v tomto terénu musí být v části trasy postupu překonávána vlastními silami člověka zemská gravitace. (Kublák, 2012) Další český autor Vladimír Procházka vymezuje horolezectví takto: Horolezectví je pohybová činnost v horském terénu, kde v důsledku převládající vnější síly gravitace jsme vystaveni riziku zřícení a kde proto musíme překonávat volním úsilím pud sebezáchovy. (Procházka V., Základy Horolezectví, 1975) Musím říct, že při porovnání těchto dvou definic se více přikláním k definici Procházkově, protože zde jasněji definuje, že pro horolezectví je nutný jakýsi stupeň odvahy, bez kterého by se žádný horolezec přirozeně neobešel. Procházka také, v jiné části knihy, považuje horolezectví za zdroj radosti. Radosti, že je člověk v přírodě, z podařeného výstupu, atd. Toto je pro mě také stěžejní formulace, horolezectví jako dobrovolně vykonávaná činnost v horolezeckých terénech, která navozuje horolezcům příjemné pocity. (Procházka V., Základy Horolezectví, 1975) S lehkým doplněním těchto informací se můžeme setkat v knize Stephena Venablese (2008), který říká: Někteří lidé nazývají horolezectví sportem. Nejsou tu však žádná psaná pravidla, nepořádají se veřejné soutěže a neexistují žádná stabilní místa. Je to způsob trávení volného času, který pro nás vynalezli horští starousedlíci (pastevci, lovci), kteří se v polovině 19. století stali vyhledávanými horskými průvodci a vůdci. Vynalezli tak způsob trávení volného času, který se ujal a vzkvétal po celém světě. (Venables, 2008). Z této citace je nejpodstatnější věta, že se jedná o způsob trávení volného času. 8

9 Když všechny uvedené definice spojíme do nějakého průsečíku, zjistíme, že horolezectví je volnočasová aktivita, prováděná ve strmých horských, skalních nebo umělých terénech a člověk vlastními silami překonává gravitaci, aby se vyhnul nebezpečí zřícení. Velmi důležitou roli hraje též volní úsilí, kterým horolezec překonává pud sebezáchovy či strach z už zmiňovaného zřícení. 1.2 Velehory První všeobecně platnou definici velehor, představil v roce 1950 německý geograf Carl Troll ( ), jako jeden ze zakladatelů ekologického pohledu na krajinu upozornil ne na jednotlivé prvky přírody velehor, ale na celou krajinu. Výsledek svého přístupu shrnul do tří bodů, podle kterých charakterizuje oblasti velehor. 1. Výskyt horní (výškové) hranice rozšíření lesy, které souvisí s chladným klimatem. 2. Poloha nad sněžnou čárou (v současnosti či v minulosti), která přispěla ke vzniku glaciálního reliéfu s typickými geomorfologickými tvary (kary, morény, plesa a další. 3. Poloha v pásmu, ve kterém se projevuje působení mrazových procesů (periodického zamrzání a rozmrzání vrchních vrstev zemské kůry. (Kele & Mariot, 2004) Jedním z důležitých faktorů pro přirazení pojmenování velehory je nadmořská výška dané oblasti. Ve slovenské Encyklopedii Země se můžeme dočíst: Vrstevnice m odděluje středohoří od velehor, ve výškách nad m n. m. jsou časté stopy po kryogenní modelaci a zejména stopy po modelování povrchu ledovci, typické pro velehory. (Činčura, 1985). Vladimír Procházka (1975), tuto definici doplňuje o další faktor: Kromě nadmořské výšky (udává se minimálně m) jsou tedy ve velehorách i značné relativní výšky na malé ploše (např. rozdíl mezi úpatím a vrcholem činí m) a vrcholy v nich leží vždy nad horní hranicí lesa, ve většině horstev také nad sněžnou čárou. (Procházka V., Základy Horolezectví, 1975) Můžeme se setkat i s takovýmto názorem: Abychom mohli vysoko položenou oblast označit za velehory, nestačí jen absolutní výška. Nikdo neprohlásí za velehory pánevní oblasti ve Střední Asii nebo v jihoamerických Andách, i když tato území leží i m nad mořem. Naproti tomu některé jen několik set metrů vysoké morfologicky členité polární ostrovy (Špicberky, Jižní Georgie, ostrov Jan Mayen) mají se svými ledovci, zvětralinovým pláštěm, vegetací i klimatickými poměry přírodu velmi podobnou velehorské. (Černík & Sekera, 1969) 9

10 Když se pokusím všechny citované definice spojit do jednoho celku, přikláním se ke tvrzení, že velehory, jsou místa s minimální nadmořskou výškou metrů, ležící nad horní hranicí vegetace, jsou na nich rozpoznatelné stopy působení ledovců a ve většině případů leží také nad sněžnou čárou, tj. místem, kde sníh netaje po celý rok a disponují velkými výškovými rozdíly mezi úpatími a vrcholy. Nejbližšími velehorami k České republice jsou podle těchto kritérií slovenské Vysoké Tatry a Alpy v Rakousku či Německu. 10

11 2. První horolezecké pokusy Ještě než se dostaneme k vůbec prvním horolezeckým pokusům, nutno připomenout, že zpočátku lidé nevstupovali do hor s motivací hory zlézat, nýbrž kvůli lovu zvěře, sběru bylin, vojenským povinnostem nebo za jiným účelem. Jistě i tito lidé museli zvládat horolezeckou techniku a naplňovali by tak z větší části výše uvedené definice, až na bod o volnočasové dobrovolné aktivitě, o které v těchto případech nemůže být řeč. Proto jsem se rozhodl, že se spokojím s prostým konstatováním, že armády krále Alexandra Makedonského, kartaginského vojevůdce Hanibala, anglického krále Jindřicha VII nebo francouzského císaře Napoleona museli překonávat hory. (Dieška, Horolezectvo zblízka, 1984) Ovšem jejich jedinou motivací bylo získat jakousi vojenskou výhodu, nebo jednoduše neměli jinou možnost, než horské pasáže překonat. Proto tato dobyvatelská tažení nepovažuji za první horolezecké pokusy, ale za nutnost nebo lstivost, ke které se uchýlili jejich velitelé. O tom, kdo jako první vystoupil na některou z velehor z vlastní iniciativy, nemáme dostatečně záznamy. V knize: Horolezectvo zblízka (1984) se můžeme dočíst, že: Již v roce 350 před naším letopočtem vystoupil král Filip Makedonský na sicilskou sopku Etnu, vysokou metrů, protože byl zvědavý zda-li je z vrcholu vidět současně Jadranské i Egejské moře. Nebo císař Hadrián vystoupil prý na Etnu v roce 128 našeho letopočtu a to dokonce jen proto, aby obdivoval východ slunce z hory. A v roce 1280 vystoupil údajně Aragonský král Petr III. na Mont Canigou (2 787 m) v Pyrenejích, Přesto, že jeho výstup není dokázaný, pokládá se za prvního skutečného sólo lezce. (Dieška, Horolezectvo zblízka, 1984) Pravdou zůstává, že všechny výše popsané výstupy nejsou nikterak historicky doložitelné. Nikde nemáme přesvědčivý důkaz o tom, že Hadrián nebo Petr III. skutečně stanuli na vrcholu některé z vysokých hor. Mnohé pozdější slavné prvovýstupy, mohly být pouze opakováním stejného výstupu, avšak výstupu anonymního a historií nebranného v potaz. To ovšem není případ prvního skutečně řádně doloženého výstupu, který v roce 1492 na rozkaz francouzského krále Karla VIII. provedl kapitán Antoinne de Ville ( ). 11

12 Tomuto jistě velmi odvážnému muži nařídil král, aby vystoupil na horu Mont Aiguille (2097 m), o níž se tvrdilo, že je nedosažitelná. Shromáždil asi dvacítku mužů. Duchovní, lidi řemesla; tedy kameníky, tesaře, žebříkáře (odborníky na dobývání hradů). Jeho muži byli velmi odvážní a výprava dobře zorganizovaná a tak se jim 26. června 1492 podařilo dosáhnout vrcholu. Kapitán de Ville se rozhodl, že na vrcholu zůstane tak dlouho, dokud nebude řádně ověřen. Toto sdělil dopisem předsedovi grenobelského parlamentu, kterého požádal, aby mu poslal soudního vykonavatele. Muži zatím na vrcholu postavili kamenný úkryt, vztyčili velký kříž, na vrcholu byla sloužena mše svatá, ovšem utekli tři dny a po soudním vykonavateli nebylo ani vidu ani slechu. Vrchol byl naštěstí pohodlný tvořený planinou a tak nebyl zas takový problém zde bez větších obtíží přebývat. Předseda parlamentu poslal pro ověření výstupu Yvese Lévyho, tento ovšem bál se zopakovat výstup, protože už samotný pohled na horu jej děsil, proto se spokojil s tím, že muže Antoina Obrázek 1: Mont Augille (2097 m n. m.) de Ville viděl, dokonce je i slyšel a viděl kříž vztyčený na vrcholu, viděl toho tedy dost, aby mohl s jistotou ověřit a stanovit přesné datum prvního významného výstupu v dějinách alpinismu června (Ballu, 1997) Výstup kapitána de Ville můžeme opravdu směle považovat za první novodobý horolezecký pokus, ale myslím, že každý cítí, že toto není ještě to pravé horolezectví, při kterém jsou dobrodruzi hnáni do hor touhou po zlezení vrcholu bez žádného vnějšího činitele. K tomuto začalo docházet až o několik století později a tím pravým startovním výstřelem k rozvoji horolezectví byl závod o prvovýstup na Mont Blanc (4 810 m n. m.), který se započal v roce 1760, a ve kterém nakonec dominovali chamonixský lékař Michel Gabriel Paccard a sběrač křišťálů Jaques Balmat. Nejvyššího vrcholu Evropy dosáhli 8. srpna 1786 v 18:23 hodin. Odstartovali tak novou éru alpinismu, v jejímž trvání se přestal zájem horolezců omezovat na Mont Blanc, ale přenesl se i na další alpské vrcholy, které 12

13 byly postupně zlézány. Například nejvyšší vrchol Rakouska Gross Glockner (3 797 m n. m.) byl poprvé zlezen 28. července Švýcarský Matterhorn (4 478 m n. m.) až 14. července 1865, tento prvovýstup je taktéž zapsán jako první velká tragédie v horách, když se při sestupu zřítili a zahynuli čtyři z celkových šesti prvovýstupců. Tuto dobu zlézání ostatních alpských vrcholů dnes nazýváme jako tzv. Zlatou éru alpinismu. 13

14 3. Počátky českého horolezectví před 1. světovou válkou 3.1 Zakládání prvních turistických a horolezeckých spolků První turistické spolky, které se dají s trochou nadsázky označit za vývojový stupeň spolků horolezeckých, vznikají v západní Evropě ve druhé polovině 19. století. Historický primát přitom drží Angličané, kteří svůj Alpin club založili už v roce 1857, tento klub funguje do dnešních dnů a zaznamenal spousty úspěšných pokusů o zlezení nejvyšších hor Evropy i ostatních kontinentů naší planety. 1 V českých zemích se můžeme setkat se dvěma směry vývoje. První proud si kladl za cíl rozšířit a zpopularizovat klasickou turistiku po českých pohořích. Druhý proud zahrnoval vlastní horolezeckou činnost ve spolcích alpinistických, původně založených mimo naše území. Ovšem rád bych začal spolky turistickými a následně se přesunul ke spolkům alpinistickým. Inspirací pro tuto část práce je článek Pohorská jednota Radhošť podrobná historie, dostupný na: Tak jako i v jiných oblastech, nejen sportovních, se můžeme, v českých zemích na poli turistiky, setkat s jistým soupeřením mezi Čechy a Němci. První, kdo na našem území založil turistický spolek, byli však právě Němci. V roce 1875 založili Pražskou sekci německého Alpenvereinu, dalším spolkem byl opět německý Sudentverein, později přejmenovaný na Beskidverein, který vznikl na počátku 80. let 19. století, a který spravoval chodníky a první horské chaty v prostoru Moravskoslezských Beskyd, a dokonce i první chata na Lysé hoře (1323 m n. m.), nejvyšším bodu zmíněného pohoří byla postavena z iniciativy německého Beskidvereinu. Možná i proto, že se turistika u německých obyvatel těšila stále vzrůstající oblibě a rostl počet členů Beskidvereinu, vznikl z iniciativy českých vlastenců první ryze český spolek turistů. Stalo se tak 14. září 1884 ve Frenštátu pod Radhoštěm. Na ustavující schůzi spolku byl přijat název: Pohorská jednota 1 Dostupné na: 14

15 Radhošť. U některých autorů se můžeme setkat s hysterickým líčením motivace pro založení tohoto spolku, kdy čeští vlastenci chtěli uchránit památný vrchol Radhoště (1124 m n. m.) před zhoubným vlivem německých turistů. Jeho zakládající členové kladli sami sobě nemalé cíle a samozřejmě chtěli soupeřit s člensky daleko početnějším Beskidvereinem. Dalšími body jejich práce pak bylo: propagovat turistiku a snažit se o její rozvoj, spravovat horské chodníky, pořádat společné výlety a přednášky a také se snažit o slevy na užívání železnice pro členy spolku, ale také postavit pořádnou základnu tomuto rodícímu se spolku. Což se členům nakonec podařilo v podobě výstavby turistické útulny Libušín na Pustevnách, nedaleko Frenštátu pod Radhoštěm. Dalším turistickým spolkem, který je velmi důležitý pro českou turistiku do dnešních dní je Klub českých turistů, založený v Praze (11. června 1888) skupinou nadšenců okolo Vojtěcha Náprstka. Je příkladem klubu, který funguje dodnes a stará se o velmi zdařilé a udržované turistické značení na území celé České republiky. Jak jsem již zmínil výše, turistické spolky můžeme s trochou nadsázky považovat za předchůdce alpinistických spolků, protože z jejich řad se postupem času rekrutovali mnozí alpinisté, kteří zaznamenali úspěchy na poli evropského i světového alpinismu. Ovšem mimo tyto spolky turistické, existovaly na našem území, již před založením prvního z nich, povětšinou ojedinělé skupinky nadšenců, kteří pro nás začali objevovat Alpy, a slovenské, tehdy Horno Uherské Vysoké Tatry. Pro tuto část jsem čerpal inspiraci, v článku Vladimíra Procházky mladšího; Českému horolezectví je 111 let. Na počátku prvních alpinistických pokusů občanů české národnosti musíme hledat technický pokrok a kvalitní železniční spojení, díky kterému mohli milovníci hor započít svou cestu v Praze a přes rakouský Linec se dostat až do nejvyhledávanější oblasti prvních českých alpinistů, kterou byly slovinské Julské a Savinjské Alpy. Když v roce 1893 slovinští vlastenci založili v Lublani Slovinské planinské družstvo, čeští horolezci tomuto konání nadšeně přihlíželi a od počátků sdružení 15

16 s ním navazovali úzké styky. V roce 1897 pak přišli s myšlenkou založit českou sekci Slovinského planinného družstva. Proti této ideji nebyly vyřčeny žádné námitky, ba naopak, ústředí spolku ji s nadšením kvitovalo a my tak můžeme považovat zmíněný rok 1897 za rok vzniku organizovaného českého horolezectví. V době svého vzniku měla česká sekce rovných 100 členů a jejich počet postupem času pomalu rostl. Čeští horolezci se nespokojili s pouhým poznáváním hor. Chtěli postavit vlastní chatu na území Savinjských Alp. Po důkladném zvážení byl vybrán vhodný pozemek na katastru obce Jezersko, v nadmořské výšce metrů nad mořem, ležící na svahu hory Grintovec, jejíž vrcholek se nachází na kotě metrů nad mořem. Stavba Češke koče, jak její název zní ve Slovinštině, byla započata na jaře 1899 a již za necelý rok a půl, 26. července 1900 byla Česká chata s velkou pompou otevřena. K této chatě přibyla po devíti letech ještě jedna, nesla název Korytnická chata a stávala pod horou Mangart (2 679 m n. m.), ve výšce metrů nad mořem. Po rozpadu Rakouska-Uherska připadla Itálii. Činnost Českého odboru Slovinského planinného družstva byla ukončena po skončení 1. světové války, kdy českým alpinistům vyvstal zcela nový problém, a sice státní hranice. Problém, který za dobu trvání Rakousko-uherské monarchie nemuseli řešit, neboť vnitřní hranice říše byly volně prostupné. Po vzniku nástupnických republik se mnohé změnilo a také idea jakési vzájemné slovanské pomoci po vzniku národních států vzala za své. Tak byla ukončena činnost sekce, která měla v rámci sdružení zcela specifické postavení a disponovala právem na vlastní hospodaření s financemi a také na vydávání vlastního časopisu: Alpského věstníku. (Procházka V. m., Český horolezecký svaz, 2007) Druhou interesantní oblastí českého horolezeckého dění se staly pískovcové věže Českého ráje. V roce 1897 uspořádal Vojtěch Náprstek, který stál i u zrodu KČT, společně s básníkem Jaroslavem Vrchlickým a Americkým klubem dam z Prahy první českou výpravu do labyrintu pískovcových věží Prachovských skal. 16

17 V roce 1907 založili nadšení jičínští studenti, v čele s Josefem Heyndrychem: Lezecký kroužek Prachov (LKP), tím se ustanovil druhý lezecký spolek na našem území. Členové LKP vykonali na 136 úspěšných prvovýstupu v oblasti Prachovských skal a okolí městečka Hrubá Skála. Kroužek na jistý čas svou činnost přerušil avšak v dnešní době je opět činný a rozvíjí své aktivity na poli sportovním i společenském ve své domovině Prachovských skalách. 3.2 Prof. MUDr. Karel Chodounský a jeho současníci První vůdčí osobností českého horolezeckého života, který se velkou měrou zasloužil na vzniku a raném fungování horolezectví u nás, reprezentovaným prostřednictvím předně zmíněného Českého odboru slovinského planinného družstva, byl pražský lékař a profesor Univerzity Karlovy v Praze Karel Chodounský (obrázek č. 2, dostupný na: Narodil se 18. května 1843 ve Studénce u Mladé Boleslavi, v roce 1868 vystudoval medicínu a rovněž se stal asistentem slavného českého lékaře Jana Evangelisty Purkyně. V roce 1884 ukončil habilitační řízení a byl jmenován Docentem, v roce 1902 pak dosáhl hodnosti Profesora na lékařské fakultě v Praze. Po vzniku samostatného československého státu stál u zrodu farmakologického ústavu při nově založené Masarykově univerzitě v Brně. Kromě této profesní dráhy, byl však profesor Chodounský velkým milovníkem a propagátorem horské turistiky a horolezectví, neboť z jeho výzkumů Obrázek 2: Prof. MUDr. Karel Chodounský vyplývalo, že nejlepší a nejblahodárnější vliv na lidský organismus má právě pohyb na čerstvém vzduchu ve vysokohorském prostředí, a přesto, že zkoumal 17

18 tento vlil na organismus u řady sportů, na pozici nejvyšší kladl vždy horolezectví (Procházka V. m., Český horolezecký svaz, 2007). Není se proto čemu divit, že horečně inicioval vznik Českého odboru slovinského planinného družstva a stal se také jeho prvním a bohužel také posledním předsedou. Nikdo jiný jej totiž ve funkci předsedy od vzniku odboru v roce 1897 až do doby přerušení činnosti v roce 1914 a úplného ukončení v roce 1918 nevystřídal. Společně s ostatními členy klubu se dlouhá léta angažoval za budování nových turistických stezek v oblasti slovinských alp a za tuto jeho záslužnou činnost se mu dostalo ocenění v podobě čestného občanství obce Jezersko, na jejímž území byla v roce 1900 otevřena Češka koča (Česká chata). Prof. Chodounský se aktivně podílel i na poválečném uspořádání českých horolezeckých spolků a uchoval si pevné zdraví až do pokročilého věku, avšak tok času nelze zvrátit a tak se zákeřné choroby nevyhnuly ani prvnímu z velikánů českého horolezectví a nakonec Karel Chodounský umírá jen pár dní před svými 88. narozeninami 12. května 1931 na mozkovou příhodu způsobenou kornatěním mozkových tepen. Jistě by bylo velmi nespravedlivé nezmínit alespoň jména dalších průkopníků českého horolezectví, kteří se podíleli na vzniku a fungování českého horolezectví v raných fázích jeho vývoje. Jednou z takových osobností byl Dr. Jan Čermák, geolog, který obětoval svůj veškerý volný čas výzkumu v oblasti Julských Alp, a svou neúnavnou prací se nezpochybnitelně podílel na vzniku druhé české chaty ve Slovinských Alpách Korytnické chaty na úbočí hory Mangart, v nadmořské výšce metrů. (Procházka V. m., Český horolezecký svaz, 2007) Další osobností byl kroměřížský rodák Viktor Lorenc, který však strávil většinu svého života v tehdejších Horních Uhrách (dnešní Slovensko) a který se podílel společně s Janem Rumanem Driečným na objevení nejkratší, dosud používané, výstupové trasy na Gerlachovský štít, nejvyšší horu Vysokých Tater a celých Karpat současně (2 655 m n. m.). Kromě tohoto úspěchu je mu také připisováno několik prvovýstupů na území Vysokých Tater. (Verešová, 2013). 18

19 4. České horolezectví v době mezi světovými válkami 4.1 Klub alpistů československých (KAČs) Po skončení válečných vřav na bojištích 1. světové války a po definitivně poslední tečce za činností Českého odboru slovinského planinného družstva, přešlo asi 500 českých horolezců, dosud organizovaných pod tímto sdružením, pod hlavičku Klubu českých turistů, který přesto, že nenaplňoval plně jejich zájmy a potřeby, byl jim přeci jen svými aktivitami a zaměřením nejbližší. Avšak brzy se začaly objevovat neshody mezi daleko početnější skupinou obyčejných turistů a úzkou společností horolezců, kterým nebyla po chuti přílišná šíře zájmů KČT, a cítili, že potřebují sdružení, které bude jejich představy naplňovat lépe. A tak dne 24. června 1924 vznikl nejprve pod hlavičkou Svazu lyžařů Československé republiky samostatný lezecký odbor, který se již v listopadu téhož roku osamostatnil a vzniká tak Klub alpistů československých (KAČs), prvním výkonným předsedou nově vzniklého sdružení byl zvolen zkušený horolezec, tehdy šedesátiletý generál šéf zdravotnictva MUDr. Jaromír Pečírka ( ), který podnikl řadu zajímavých výstupů nejen v Alpách a Dolomitech, ale také v severoamerických Kordillerách, či na exotickém ostrově Jáva. Za čestného předsedu organizace byl zvolen zasloužilý velikán předválečné doby, mnohokrát zmíněný prof. MUDr. Karel Chodounský. Když v předjaří roku 1933 Pečírka umírá na komplikovanou chřipku a selhání ledvin, nahradil jej ve funkci předsedy KAČs další zkušený horolezec, civilním povoláním ředitel burzovního oddělení Živnostenské banky Rudolf Pilát, jehož oblíbenou lezeckou oblastí byly Vysoké Tatry a Julské Alpy, ale také pískovcové věže českého ráje, neboť je autorem prvního uceleného průvodce po lezeckých oblastech tehdejší Československé republiky, nazvaný: Cvičné skály a horolezectví v Československu, členěný logicky na čtyři oblasti, dle geografického umístění skalní oblasti. Kniha tak obsahuje skály v Zemi České, Zemi Moravskoslezské, Zemi Slovenské a Zemi Podkarpatoruské. Poprvé vyšla v roce 1938 z nákladu KAČs v Praze. Nutno však dodat, že Pilátova kniha nebyla první publikace tohoto typu vydaná na našem území. Primát v tomto ohledu drží kniha 19

20 dalšího předního horolezce a pozdějšího funkcionáře Josefa Janeby: Horolezecká cvičení v Prachovských skalách, vydaná v roce Z názvů knih také vyplývá, že tehdejší horolezci považovali skalní lezení pouze za cvičení, tedy trénink pro pravověrné horolezectví ve vysokých horách. Rudolf Pilát sepsal ještě jeden velmi důležitý dokument, totiž rezoluci, která měla posloužit při snaze o založení celosvětové horolezecké unie, čehož bylo posléze dosaženo na sjezdu ve francouzském Chamonix v roce 1932, symbolicky tak pod střechou Evropy a kolébkou alpinismu Mont Blancem, byla ustanovena UIAA (název pochází z francouzského Union Internationale des Associations d'alpinisme). Organizace, která zavedla jednotné hodnocení obtížnosti lezeckých cest (původně pouze šestistupňovou, dnes dvanáctistupňovou), a která se dodnes stará o chod horolezeckého života na celém světě. Můžeme být právem hrdi, že i díky iniciativě našich alpinistů bylo dosaženo vzniku této organizace. Jak už jsem dříve poznamenal, okruh lidí provozujících horolezectví nebyl příliš početný. V době svého vzniku čítal klub pouze 169 členů, jejich počet postupem času pomalu rostl. V roce 1933 měl klub své pobočky kromě Prahy i v Plzni a nově také v Brně a Hradci Králové, počet členů se zvýšil na 600. Většina členů klubu směřovala své lezecké cesty do Alp, nejčastějším cílem jejich návštěv se stávalo Rakousko nebo Švýcarsko, o Slovinsko, které se stalo kolébkou našeho horolezectví, nejevila mladá generace horolezců takový zájem, jako jejich předchůdci v době před První světovou válkou. Všichni členové klubu, mohli počítat s cenovou úlevou při cestování vlakem, také dostávali slevy na ubytování na horských chatách a zdarma jim byl donášen časopis Věstník KAČs, který byl později přejmenovaný na Horolezec. (Procházka V. m., Český horolezecký svaz, 2007) 4.2 Josef Janeba Tento člověk si svou sympatickou činností jistě zaslouží, aby mu bylo věnováno několik řádků této práce, životopis pochází z internetových stránek 20

21 Českého horolezeckého svazu. Narodil se v roce 1899, stal se významným průkopníkem lezení, který jako jeden z prvních pochopil význam lezení na skalách pro cvičení potřebných dovedností, uplatnitelných v praxi v horách. Vystoupil na 48 alpských čtyřtisícovek, z toho na 12 z nich v zimě a desetkrát bez horského vůdce. Ze seznamu výstupů, který sepsal sám Janeba někdy mezi léty , a který je dostupný na: vyplývá, že jeho první alpskou čtyřtisícovkou se stala v roce 1928 nejvyšší hora Švýcarska, Monte Rosa (4 634 m n. m.), která leží na švýcarskoitalských hranicích. Dále se v jeho seznamu vyjímají takové hory jako Matterhorn (4 478), na který vystoupil poprvé ze švýcarské strany a později provedl i kompletní travers ze Švýcarska do Itálie, Lyskami (4 505 m n. m.), západní i východní vrchol, Zinalrothorn (4 223 m n.m.), s jeho charakteristickou ostruhou na hřebeni nebo například vystoupil na Obrázek 3: Josef Janeba nádhernou pyramidu Dent Blanche (4 346 m n. m.). Toť jen hrubý výtah z jeho zajímavých vrcholů ve Švýcarsku, které navštěvoval nejraději. V srpnu roku 1933 pak vystoupil na Mont Blanc. Josefu Janebovi (obrázek č. 3 dostupný na: také patří na 49 prvovýstupů v Prachovských skalách a na Broumovsku. Také sepsal již zmíněného průvodce: Horolezecká cvičení v Prachovských skalách. Od roku 1940 působil ve funkci náčelníka Klubu alpistů českých (KAČ), klub po roce 1939 změnil jméno, z důvodu odtržení Slovenska od našeho státu po začátku nacistické okupace. A se začátkem nacistické okupace začal Janeba také aktivně spolupracovat s protinacistickým odbojem. Avšak Gestapo po něm a skupině, ve které působil intenzivně pátralo, a postupem času se jim podařilo nashromáždit 21

22 dostatek důkazů, aby mohli Janebu zatknout. Ten ovšem v obavě, že by podlehl ukrutné bolesti při mučení a mohl by tak vyzradit jména svých spolubojovníků, raději zvolil dobrovolný odchod. Stalo se tak necelý rok před koncem války v roce

23 5. České horolezectví Vývoj horolezectví, zasloužilé osobnosti Po ukončení dalších válečných zvěrstev, tentokráte na polích druhé světové války, se ze všeho nejdřív počítaly škody. Zjistilo se, že připravila o život více než milionů lidí a mnoho dalších zmrzačila nebo připravila o střechu nad hlavou. Ani horolezci českého původu nebyli ušetřeni těchto zvěrstev, předně můžeme zmínit Josefa Smítku, výborného pískovcového lezce, který byl zavražděn na konci března 1945 v Terezíně, a který měl na svém kontě 46 prvovýstupů v oblasti Českého ráje (Štyrsa, 1959). Nebo již probíraného Josefa Janebu. Horolezecký život se postupem času vracel do starých předválečných kolejí: Opět zde máme Klub alpistů československých, další horolezeckou činnost vyvíjel horolezecký oddíl při Klubu československých turistů, založený v roce 1940, a na Slovensku spolek tatranských horolezců IAMES (název klubu vznikl z počátečních písmen slov: inteligence, alpinismus, moralita, eugenika, solidarita) (Procházka V. m., Český horolezecký svaz, 2007). Po dlouhých letech odloučení, způsobenému nacistickou okupací a vznikem separovaného Slovenského štátu, se také čeští horolezci mohli vrátit do Vysokých Tater, jejichž přelezy náročných polských cest pokračovalo jejich snažení, které započali v době před válkou. Již v roce 1945 uspořádal další z propagátorů horolezectví JUDr. Otto Jelínek cvičitelský kurs, který se odehrával na Popradském plese a jehož účastníky byli převážně přední horolezci z doby okupace a v roli instruktorů zde působili ti nejzkušenější z předválečných lezců. Je třeba také zmínit, že z iniciativy Otty Jelínka a Aloise Krause byla založena Československá himálajská společnost, která si kladla cíle na metu nejvyšší, členové společnosti chtěli stanout na vrcholu Mount Everestu (8 850 m n. m.), nutno však dodat, že metody, které k tomu chtěli použít, bychom dnes nepovažovali za čestné, k dopravě nezbytných částí výbavy a proviantu, do výše 23

24 položených výškových táborů, chtěli totiž použít letadel. Jejich iniciativa však skončila fiaskem z důvodu finanční neschopnosti tuto výpravu uskutečnit. V roce 1946 se konal první oficiální poválečný sjezd horolezeckých organizací působících na území Československa a to na symbolickém místě, Hrubé Skále. Toto místo nebylo zvoleno jen tak náhodně, ale proto, že Hruboskalsko bylo v nesnadné době okupace střediskem českého horolezectví. Na tomto sjezdu se vrcholné orgány jednotlivých horolezeckých organizací shodly na vytvoření jednotné organizace, která by na celostátní úrovni zastupovala veškeré horolezecké spolky u nás. A tak byl založen Svaz československých horolezců, prvním předsedou byl zvolen Josef Zdeněk Pilnáček ( ). Pocházel z Hradce Králové, kde vlastnil průmyslovou továrnu a jistou dobu zde působil i jako starosta. Své horolezecké působení započal jako předseda Královéhradecké pobočky Klubu alpistů československých. (Bartůňková, 2008) Po krátkou dobu byl také obnoven bezproblémový styk se západními alpskými zeměmi. Díky tomu mohli být v roce 1947 vysláni Antonín Veverka a Vladimír Procházka na výběrový horolezecký tábor konaný ve středisku evropského alpinismu v Chamonix. Antonín Veverka je vedle toho, společně s dalším výborným horolezcem Františkem Kroutilem, autorem první ucelené metodické učebnice horolezectví nazvané: Základy Horolezectví, která byla poprvé vydána v roce Jak už jsem se zmínil, šťastné chvíle českého horolezectví netrvaly dlouho. 19. února 1948 uchvátili komunisté, na čele s tehdejším premiérem Klementem Gottwaldem moc pro sebe a po nedlouhé době spustili onu nechvalně známou železnou oponu, která měla znemožňovat styk s kapitalistickým Západem. Také horolezci zaznamenali jisté změny, v první fázi byly všechny tělovýchovné a sportovní kluby spojeny v Sokole! Ústřední sekce horolezectví Sokola se stala jedinou vrcholnou organizací v Československu. Protože Josef Pilnáček byl buržoazního původu, nemohl dále působit v žádné vrcholné společenské funkci. Do čela horolezectví se tak z Čechů dostávají pánové: Otto Jelínek, Rudolf Otto Bauše Miroslav Jedlička nebo Antonín Herold. Ze Slováků to pak byli: Rastislav Roubal, Jozef Šimko, Albert Brnčal, (po kterém byla následně pojmenována jedna 24

25 z nejhezčích chat ve Vysokých Tatrách, nesoucí dnes jméno Chata při Zelenom plese, ale horolezci i dnes přichází na Brnčalovu chatu). Posledním mužem ve vedoucím postavení ve slovenské části státu byl v této době Alexander Huba. V roce 1950 byla také zahájena činnost reprezentačního družstva československých horolezců, do tehdejší výběrového družstva bylo povoláno 50 nejlepších horolezců a horolezkyň té doby, v roce 1951 pak byl jejich počet snížen na 30, abych nemluvil neustále o mužích, nejvýznamnější ženou v reprezentaci byla Blažena Karasová rozená Cvrková (obrázek číslo 4, dostupný tamtéž jako citovaný text). Narodila se , s horolezectvím začala v době 2. sv. války, společně s posléze popraveným Josefem Smítkou. Na svém kontě má 225 výstupů ve Vysokých Tatrách (94 zimních) a také 4 prvovýstupy. Byla velkou propagátorkou ženského horolezectví, absolvovala přechod hlavního hřebene Vysokých Tater v čistě ženském týmu. V reprezentaci působila aktivně v letech , později pak přijala místo šéf trenérky ženské horolezecké reprezentace. Další zajímavé výstupy podnikla například na Kavkaze a díky svému členství v mezinárodním ženském horolezeckém spolku RHM (Randes-vous- Haute-Montagne), který byl založen v roce 1960 ve Obrázek 4: Blažena Karasová ( ) Švýcarsku, dokázala překročit hranice socialistického státu. A v důsledku její angažovanosti byly české lezkyně prakticky jedinými pravidelnými účastnicemi jejich setkání ze zemí Východního bloku. Tato legenda českého horolezectví zemřela ve věku nedožitých 92 let. (Polman, Lidé a hory, 2014) 25

26 V roce 1953 byl zrušen Sokol a vznikl Státní výbor pro tělesnou výchovu a sport, horolezecká sekce se vymanila z područí turistiky a přešla pod hlavičku sportů. Horolezci vypracovali jednotnou sportovní klasifikaci a systém výkonnostních tříd. V této době se také začaly udělovat tituly Mistr sportu prvním horolezcům. V úvahu však přicházely pouze výstupy provedené v horách, skalnímu lezení byl ponechán status horolezeckých cvičení. (Procházka V. m., Český horolezecký svaz, 2007) České horolezectví této doby muselo řešit ještě jeden palčivý problém, a sice nedostatek kvalitního vybavení, které k nám většinou proudilo právě z alpských zemí, se kterými byl kvůli ideologii vládnoucí třídy znemožněn styk. A tak se horolezci museli spolehnout na svou vlastní iniciativu a um. Začaly tak vznikat různé podomácku vytvořené jistící pomůcky a další součástky výzbroje i výstroje. Nejdále to v oblasti horolezeckého kutilství dotáhl MUDr. Jaromír Šádek. Životopisu tohoto zajímavého člověka se věnuje Vladimír Procházka mladší, ve svém článku: Vzpomínka na Jaromíra Šádka. Narodil se v roce 1922, patřil mezi nejlepší české horolezce, v roce 1947 byl jedním z šestice našich cvičitelů, kteří byli posláni do kurzu francouzské školy École Nationale de Ski et d Alpinisme. Na jeho kontě se skví mnoho hodnotných výstupů v Alpách i Tatrách, za připomenutí jistě stojí jeho prvovýstupy pravou polovinou severní stěny Malého kežmarského štítu (2 514 m n. m.), nebo středem jižní stěny Jahňacího štítu (2 229 m n. m.), tyto prvovýstupy absolvoval v roce 1949 společně se Slovákem Karolem Bacokem. A v roce 1950 podnikl další prvovýstup, tentokráte na v literatuře nespecifikovanou stěnou Kolového štítu (2 418 m n. m.). (Poznámka: shodou okolností všechny tyto štíty se nalézají v bezprostředním okolí Brnčalovy chaty, kterou už jsem v této práci také zmínil). Ale jak už jsem také poznamenal, věnoval se také práci vývojové. Jeho nejznámějším vynálezem jsou tzv. jedničkové skoby, čili velmi tenké skoby, použitelné do mikro trhlinek. Dále se zabýval lepším tvarem karabin pro zvýšení jejich nosnosti nebo vývojem horolezeckých bot s dostatkem místa pro prsty, coby prevencí omrzlin. 26

27 O své zážitky se rád dělil s ostatními horolezci. Činil tak prostřednictvím četných článků, které mu vycházely v periodicích Horolezec a Turistika a horolezectví. Tomuto velkému muži českého horolezectví byla však příliš proti srsti komunistická ideologie a v polovině 50. let se rozhodl emigrovat. Učinil tak se svou ženou Karin a synem Janem, jejich nových domovem se stal švédský Kalmar. Zde Šádek strávil zbytek svého života. Jako pomstu jej komunisté chtěli vymazat z historie českého horolezectví, stalo se tak, že nebyl záměrně uveden v některých průvodcích jako autor prvovýstupu. Jeho životní cesta se uzavřela 6. února 2010 ve Švédsku, kdy zemřel ve věku nedožitých 88 let. (Procházka V. m., hory info, 2010) V době, kdy Šádek opouštěl hranice nesvobodného Československa, uspořádala československá horolezecká reprezentace soustředění svých členů v Chamonix. První soustředění proběhlo v roce 1955 pod vedením Otty Jelínka a Rudolfa Otty Baušeho, další se konalo o rok později, tentokráte pod vedením Vladimíra Procházky staršího. Výkony, kterých zde naši reprezentanti dosahovali, neposunovaly ještě ani zdaleka hranici tehdejších možností dál kupředu a tak prvním našim horolezcem skutečně světového formátu se stal až Radovan Kuchař. (Procházka V. m., Český horolezecký svaz, 2007) Radovan Kuchař legenda českého horolezectví Na svět přišel 22. října 1928 v Turnově v Podkrkonoší. S lezením začal ve 40. letech minulého století ve skalních věžích Hruboskalska. Po skončení války poprvé navštívil Vysoké Tatry a díky své vytříbené technice, kterou natrénoval na pískovcových věžích, se brzy vyšvihl mezi širší evropskou špičku v lezeckém sportu. Jeho hlavní výhodou bylo, že si uměl výstupy velmi dobře rozvrhnout, lezl rychle a jistě. Neměl rád přílišné znásilňování skály v podobě umělých jistících stanovišť, protože tvrdil, že zlézání cest závisí na fyzických a morálních hodnotách člověka a překonávání strachu k tomu jednoznačně patří. Pro své výstupy většinou vyhledával nejslavnější alpské cíle, a to většinou ve formě kopírování cest, které před ním už někdo zlezl, to však neznamená, že by na svém 27

28 kontě neměl žádné prvovýstupy, ty si pouze schovával na své oblíbené pískovcové věže Českého ráje či do Vysokých Tater. Kromě těchto míst dosáhl úspěchů v podobě prvovýstupů i na Kavkaze, kde jako první vystoupil na horu Nakratau (4 451 m n. m.), a také v Hindúkuši na území Afganistanu, coby člen expedice Hindúkúš 65. Tato jako první československá výprava mířila do jiných horstev nežli evropských či na Kavkaz. Kuchař byl součástí vrcholového týmu, který dokončil výstup na vrcholový hřeben Kúhí Hevad (6 849 m n. m.), zlezením tohoto vrcholu byl splněn sen mnoha generací českých horolezců o prvovýstupu na skutečně vysokou horu. V průběhu této expedice se mu podařil ještě jeden husarský kousek, další prvovýstup, tentokráte na metrů vysokou Uprasínu. Radan, jak jej jeho přátelé oslovovali, moudře volil i své lezecké partnery. V podstatě se dá říct, že potřeboval výkonného nosiče a dobrého vytrvalce, protože ostatní věci obstarával většinou sám na prvním konci lana a to vše díky své excelentní lezecké technice. Z jeho oblíbených lezeckých partnerů bychom měli jmenovat Karla Cermana, se kterým zlezl již zmíněnou Nakra-tau na Kavkaze nebo v roce 1956 Augille des Grands Charmoz (3 445 m n. m.). Karel Cerman se také mimochodem stal společně se Slovákem Arno Puškášem prvním držitelem titulu Mistr sportu v oboru horolezectví. Dalšími oblíbenými spolulezci pak byli pánové: Zdeno Zibrín a Oldřich Kopal. S Zdeno Zibrínem absolvoval v roce 1959 hodnotný výstup Walkerovým pilířem na Grandes Jorasses (4 208 m n. m.), v roce 1961 pak severní stěnu Matterhornu (4 478 m n. m.), severní stěnu Eigeru (3 970 m n. m.) a také Cime Grande di Lavaredo, ležící v italských Dolomitech, dosahující maximální výšky m n. m. S Oldřichem Kopalem vystoupil již v roce 1957 na vrchol Petit Dru (zvaný též Pettite Augille du Dru, což je nižší ze dvou vrcholů hory Augille du Dru, ležící v Savojsku, poblíž skupiny Mont Blancu, měřící m n. m.). A když se stejným partnerem v roce 1964 vystoupil ještě severovýchodní stěnou Piz Badile (3 308 m n. m.), zapsal se mezi úzkou světovou elitu horolezců, kteří měli 28

29 na svém kontě všechny tyto náročné alpské výstupy. (Procházka V. m., Český horolezecký svaz, 2007) Po těchto počinech je logickým vyústěním, že i on, společně s již jmenovanou Blaženou Karasovou, získává titul Mistr sportu horolezectví. Jeho slibnou kariéru však náhle ukončil úraz, způsobený ulomením chytu v Příhrazech v Českém ráji, utrpěl špatně léčitelný úraz kotníku a musel též absolvovat čtyři operace. Tímto úrazem bylo ukončeno období jeho špičkových výstupů. Mezi jeho následující horolezecké počiny patří ještě vyvěšení černého praporu na obtížně přístupnou věž liberecké radnice po invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968, a tímto počinem bylo ukončeno i období jeho výjezdů ze socialistických zemí. (Valentová, 2012) Radovan Kuchař (obrázek č. 5, dostupný na: byl také autorem knih, jeho nejslavnější kniha: Deset velkých stěn, která poprvé vyšla v roce 1963, se stala svatou knihou generace horolezců vyrůstajících za železnou oponou, tito hltali poutavé vyprávění nejslavnějších alpských kavkazských jeho o stěnách a mnozí jen vyprávění cesty i z tohoto znali velmi dobře, a přitom Obrázek 5: Radovan Kuchař (vlevo) a Zdeno Zibrín podvědomě tušili, že je nikdy na živo neuvidí. Další publikací, kterou je spoluautorem je kniha: Z Tatier na Eiger nebo je autorem vyprávění o zlezení Kúhí Hevadu v knize vedoucího expedice Hindúkuš 65, Vladimíra Šedivého: Na ledovcích Váchánu. Za jeho velké úspěchy se mu kromě titulu mistr sportu v době raného socialismu dostalo i dalšího uznání. V roce 2000 byl totiž při anketě Sportovec 29

30 roku, vyhlášen nejlepším českým horolezcem 20. století. A když k tomu přidáme tezi, že české horolezectví vzniklo na sklonku století devatenáctého, můžeme směle říci, že Radovan Kuchař se v té chvíli stal nejlepším českým horolezcem všech dob. Radovan Kuchař nás bohužel již také opustil, zemřel 30. dubna 2012 ve věku 83 let ve své milované Hrubé Skále. V té Hrubé Skále, která mu nevděčí jen za množství nových lezeckých cest, nýbrž i za prováděné opravy v oblasti skalního města i nové turistické vyhlídky na toto nevšední přírodní divadlo. Čest jeho památce. 30

31 6. Vývoj Československého horolezectví Hindúkuš 67 a první himálajské expedice Kromě již připomenuté expedice Hindúkuš 65, uskutečnili českoslovenští horolezci na sklonku šedesátých let mnoho slavných expedic, které vešly do historie, první z plejády těchto expedic je expedice Hindúkuš 67, vedená již zkušeným Vladimírem Šedivým, který vedl i první výpravu do tohoto pohoří před dvěma lety. Tato expedice čítala 13 horolezců, a jejím členům se podařilo zlézt celkem 6 vrcholů přesahujících výškou metrů nad mořem, dále Západní Tiričské sedlo, ležící ve výšce m n. m. a tři bezejmenné vrcholy, všechny tři přesahující metrů. Největšího úspěchu však dosáhli Jan Červinka, Ivan Gálfy, Vladimír Šmída a Ivan Urbanovič, kteří dne 19. července 1967 zlezli hlavní vrchol metrů vysoké hory Tirič Mir, čímž ustanovili nový československý výškový rekord. Dalšími členy významné expedice byli její vedoucí Vladimír Šedivý, dále Jiří Mašek, Miroslav Jaškovský, kameraman Bedřich Roger, biologové Pavel Rödl a Milan Daniel, psycholog Oldřich Mikšík, lékař Zdeněk Vlč, nebo vynikající český fotograf a také horolezec Vilém Heckel. (Novák, Hindúkuš - ráj panenských vrcholů, 2013) Expedice do Hindúkuše byly předzvěstí toho, co již brzy musí přijít. Expedice do nejvyššího pohoří světa Himaláje. Tento další sen našich horolezců se stal skutečností na jaře roku 1969, kdy k tamním horstvům odcestovala expedice nazvaná: Tatranská expedícia Himaláje (TEH). Třinácti člennou výpravu vedl Ivan Gálfy, dalšími členy výpravy byli například: Arno Puškáš, Ivan Urbanovič, který byl společně s Gálfym iniciátorem expedice, z české strany pak Miroslav Jaškovský a František Dostál. Vytýčeným cílem této expedice byla metrů vysoká Nanga Parbat. Do jejího vývoje však zasáhlo přicházející monzun a tak byli členové vrcholového družstva nuceni 15. června svůj pokus, na Gálfyho rozkaz, v táboře C4 ve výšce 31

32 6 690 m n. m. vzdát. 2 Na motivy této expedice byl v roce 1973 natočen i film: Horolezci, v titulní roli Ivana Gálfyho se představil Radoslav Brzobohatý. V roce 1969 však zamířila do nepálské části pohoří ještě jedna expedice, tentokráte ryze českou výpravu vedl Vladimír Procházka a jejími členy byli pánové Miloš Albrecht, Karel Cerman, Oldřich Kopal, Jiří Mašek, Bohumil Svatoš, Jiří Šimon, Ladislav Veselý a lékař výpravy Leoš Chládek. V Nepálu se k nim po příjezdu připojil ještě šerpa Ang Babu, bez něhož nechtěla šerpovská organizace naši výpravu do hor vůbec pustit. Dá se směle říci, že tato expedice byla na rozdíl od dobře organizované Tatranské expedice pravým dobrodružstvím. Vždyť se vydali do Himaláje po vlastní ose, plně naloženým nákladním vozem Praga S5T, kterému na korbě přibila ještě malá krytá budka, ve které se na miniaturním prostoru tísnilo sedm cestovatelů. Výprava trpěla nedostatkem potřebného vybavení a také akutním nedostatkem peněz a až po příjezdu se začali shánět po povolení, nezbytném pro zlézání hor v tomto pohoří. Možná osud tomu chtěl, že výprava nakonec povolení dostala, a to v nezvykle krátkém čase. Jejich povolení se vztahovalo na horu Anapurna IV. Horu, která sice nepřesahuje svoji výškou metrů, ale se svými metry nadmořské výšky odpovídala výkonnostním možnostem naší výpravy. Naši horolezci navíc neměli k dispozici ani kvalitní mapy a pouze obrysové představy o tom, co je na hoře čeká. Přes toto všechno, svým nezdolným nadšením a vynaloženým úsilím, které potřebovali při hledání místa na stavbu základního tábora a také při hledání cesty na vrchol se jim díky jejich vytrvalosti dostalo velkého zadostiučinění, 7. října 1969, dosáhl Miloš Albrecht společně se šerpou Ang Babuem vrcholu Annapúrny IV. Svým výkonem tehdy Čechoslováci šokovali i odbornou horolezeckou veřejnost, protože jak už jsem říkal, jejich výbava nebyla ani zdaleka dostatečná a dokonce i v rámci tehdejšího hlediska byla zastaralá a možná i trochu nebezpečná. Ale ani tato nepřízeň jim nezabránila v tom, dosáhnout prvního československého

33 úspěchu v nejvyšším pohoří světa. A co na tom, že tím nezvýšili československý výškový rekord? Tato dobrodružná výprava otevřela našim dokořán dveře Himaláje a první velký úspěch v podobě zlezení osmitisícového vrcholu už měl brzy přijít. (Procházka V., První česká himalájská expedice, 2014) 6.2 Expedice Peru 1970 V historii našeho horolezectví máme expedice, na které vzpomínáme rádi, jednou z nich je předchozí popsaná expedice. Nedílnou součástí historie, jsou však i expedice, které bychom ze seznamu podniknutých výprav nejraději vyškrtli. A na první místo mezi těmito nechvalně proslulými expedicemi patří té z roku 1970, která se vydala do Jižní Ameriky. O osudech expedice píše velmi poutavě Jan Suchl ve své knize: Cesta končí pod Huascaránem, s které pocházejí i následující informace. Expedice prvně do Jižní Ameriky vůbec směřovat neměla, jejím původním cílem byla nejvyšší hora Severní Ameriky, metrů vysoký Mount mckinley, ovšem tehdejší poměry byly všelijaké a tak soudruzi z Ústředního výboru Československého svazu tělesné výchovy neposkytli členům expedice nezbytné výjezdní doložky. Hledal se tedy náhradní cíl. Ten byl nalezen právě v peruánských Andách, a to v podobě prvovýstupu jižní stěnou Huandoy (6 360 m n. m.). S lezením na Huascarán se v této době ještě nepočítalo. Výpravu horolezců z Lokomotivy Liberec vedl Arnošt Černík, do Peru odletělo společně 15 členů expedice. Od samého počátku je pronásledovaly nesnáze spojené s různými nepříjemnostmi. Horolezci museli například více než tři týdny vyčkat v Limě na příjezd zpožděné nákladní lodě, převážející přes oceán vybavení a proviant. Další mrzutost nastala ve chvíli, kdy členové výpravy, po otevření kontejnerů s věcmi zjistili, že jim byla část jejich obsahu odcizena. Jednalo se hlavně o teplé péřové bundy, košile, svetry, ale také léky a potraviny. Nicméně s touto nepřízní osudy se ještě naši horolezci dokázali vypořádat. Další smutná nahodilá událost už dokázala zamíchat s plány výpravy dokonale. 18. května se při návratu z aklimatizačního průzkumu pod stěnu 33

34 Huandoy po pádu do třicetimetrové propasti zabil nejlepší československý horolezec té doby, Ivan Bortel ( ), tato tragická událost změnila plány expedice a rozhodli se vystoupit na vrcholy Pisco (5 752 m n. m.) a Huascarán. Výprava se následně přesunula do základního tábora poblíž jezera Llanganuco, když začalo pravé peklo. 45 sekund, které změnily život statisícům lidí k nepoznání. Mohutné zemětřesení o síle 7,5 Richterovy škály uvedlo do pohybu obrovitou masu ledu a kamení, která smetla nemilosrdně vše, co se jí postavilo do cesty. Pod obrovitým příkrovem z ledu a kamení, byl pohřben i základní tábor našich horolezců. Všichni členové výpravy zahynuli zde na úpatí hory, na kterou se ani nestihli pokusit vystoupit. (Suchl, 1972) Poblíž místa neštěstí stojí dnes památník, na němž je napsáno: V květnu 1970 stál u jezera Llanganuco základní tábor československé horolezecké expedice. Při zemětřesení dne byl zasypán kamennou a sněhovou lavinou z vrcholu Huascaránu. Všichni členové expedice spolu se svým chilským přítelem zahynuli. Vzpomínáme na Vás, kamarádi. 3 Obrázek 6: Členové expedice Peru 1970 v základním táboře 3 Dostupné na: 34

35 Myslím, že je správné si připomenout jména těch, kteří zde toho památného dne, společně s dalšími lidmi přišli o život, byli to: vedoucí výpravy: Arnošt Černík (44), Milan Černý (26), Vilém Heckel (52), Jiří Jech (38), Valerián Karoušek (41), Jaroslav Krecbach (24), Milan Matras (37), Ladislav Mejsnar (34), Milan Náhlovský (26), Bohumil Nejedlo (38), Zdeněk Novotný (32), Jiří Rasl (34), Svatopluk Ulvr (32), Václav Urban (35) a k nim ještě patří již dříve zesnulý Ivan Bortel (27). Většina z těchto mužů je vyfotografována na obrázku číslo 6, převzatém taktéž z knihy Jana Suchla: Cesta končí pod Huascaránem. Společně s touto expedicí získalo československé horolezectví jedno smutné prvenství, expedice Peru 70 vstoupila do dějin jako první, ze které se domů nikdo nevrátil živý. Ale naštěstí už brzy po této největší tragédie čekala naše horolezectví léta šťastnější a veselejší. 6.3 Expedice Nanga Parbat 71 Prvotní neúspěch z roku 1969 motivoval československé horolezce k uspořádání nové expedice, jejímž cílem byla opět metrů vysoká Nanga Parbat. Vedením výpravy byl opět pověřen Ivan Gálfy, který vybral dalších 15 členů expedice, mezi nimi bylo 8 členů předešlé expedice, jmenovitě: Arno Puškáš, Ivan Urbanovič st., Jozef Koršala, Milan Kriššák, Miroslav Jaškovský a filmový štáb ve složení Miroslav Filip a František Dostál. Nováčky výpravy byli: Ivan Dieška, Ivan Fiala, Gejza Haak, Martin Mladoň, Michal Orolín, Jozef Psotka, Ľudovít Záhoranský a lékařem výpravy byl Bohumír Kosmák. Členové výpravy se na svou cestu vydali ve dvou různých termínech. Část z nich, která se do Pákistánu přesunovala po vlastní ose, musela vyrazit už 10. dubna Ta šťastnější část výpravy, která mohla využít drahých leteckých spojů, vyrazila z Ruzyňského letiště 24. dubna Společně se setkali v hlavním městě Afganistanu Kábulu, odtud již pokračovali společně. Základní tábor pod Nanga Parbatem byl postaven 18. května

36 Potom již začaly vlastní snahy o výstup. Pracovní náplní členů expedice bylo hlavně budování a zásobování postupových táborů. Aklimatizace byla poněkud podceněna, a proto horolezci trpěli bolestmi hlavy a nepříjemnými pocity. Nicméně 5. června se jim podařilo dosáhnout výškového tábora C5, ve výšce metrů nad mořem. Toto bylo také nejvyšší místo, kam se dostala předešlá tatranská expedice. Bohužel opět do vývoje expedice zasáhla náhlá změna počasí, která si vynutila téměř měsíční dobu vyčkávání na příhodnější podmínky pro výstup. To nastalo až 6. července. Doba, po kterou měla expedice platné povolení, na pobyt v horách se povážlivě chýlila ke konci, zbývalo jen 9 dní. A tak nikdo na nic nečekal, a okamžitě se začalo se znovu zásobováním výše položených táborů. Plán útoku na vrchol byl již předem daný, ve vrcholovém týmu figurovali jména Jozef Psotka, Michal Orolín, Milan Kriššák, Luďovít Záhoranský. Bohužel zdraví na horách je vrtkavé a tak prudké horečky donutily opustit vrcholový tým Jozefa Psotku. Na jeho místo nominoval Gálfy do vrcholového týmu Ivana Fialu. Památný útok na vrchol deváté nejvyšší hory světa se započal z výškového tábora C6 (7 600 metrů) 11. července 1971, v brzkých ranních hodinách. Jak ve svém článku popisuje sám člen vrcholového týmu Fiala, noc byla pro horolezce příšerná, čtyři se tísnili v malém stanu, neměli spací pytle, a jejich oblečení bylo dobré na chůzi, ale ne na bivakování. Nedokázali nic pozřít, neboť jen pouhá myšlenka na jídlo jim navazovala pocity na zvracení. Nicméně s nástrahami chladné noci se vypořádali a vyrazili vstříc vysněnému vrcholu. Z čtyřčlenného vrcholového týmu postupně odpadli Milan Kriššák, který se necítil dobře a s těžkým srdcem se ve výšce těsně pod metrů otočil na zpáteční cestu. Další, který nakonec dobrovolně vzdal, byl Luďovít Záhoranský, který se obával bez cepínu přetraverzovat nebezpečný úsek. A tak zbyli ve vrcholovém družstvu jen Fiala a Orolín. Postupně se prokousávali krok po kroku ledem pokrytou stěnou. Byli silně vyčerpáni, ale jejich cíl byl už velmi blízko a tak nemohla být řeč o potenciálním otočení se. 36

37 Svou vytrvalostí a odhodláním dosáhli toho, že brzkého odpoledne 11. července zavlála na vrcholu osmitisícového vrcholu československá státní vlajka. Tímto historickým počinem tak horolezci Ivan Fiala a Michal Orolín nesmazatelně vryli svá jména do dějin československého horolezectví. Na vrcholu strávili asi hodinu, při níž udělali dokumentační a důkazní fotografie a zanechali na vrcholu karabiny československé výroby. Pak už se velmi vyčerpaní, ale šťastní horolezci vydali na zpáteční cestu do tábora C6, kterého dosáhli v 18:00, naštěstí jim nejtěžší úseky Záhoranský zajistil fixními lany, čímž jim sestup přece jen o něco ulehčil. (Fiala, Útok, 1971) Museli strávit další třeskutě mrazivou noc v šestém výškovém táboře, až nazítří 12. července 1971 sestoupili do tábora C5 a téhož den sestupovali přes níže položené tábory, až konečně dorazili do základního tábora. Expedici se mimo tohoto největšího úspěchu podařily také prvovýstupy na JV předvrchol Nanga Parbatu (7 910 m n. m.), který zlezli Jozef Psotka, Arno Puškáš a Ivan Urbanovič, dalším zajímavým počinem byl opět prvovýstup na JV vrchol Nanga Parbatu (7 530 m n. m.). Přesto, že tato expedice byla téměř výlučně složena ze slovenských horolezců, vyřadit ji z programu této práce by byla velká hanebnost. Protože právě tato expedice otevřela poslední pomyslnou bránu všem horolezcům z tehdejšího Československa. A to bránu největší, bránu vrcholů čnících do nebetyčné výšky více než osmi tisíc metrů. Slušelo by se dodat, že prvními Čechy, kteří stanuli na vrcholu Nanga Parbatu se stali až v roce 1992 pánové Josef Rakoncaj a Josef Nežárka. 6.4 Ivan Gálfy Jméno tohoto předního československého horolezce zde již mnohokrát zaznělo. A myslím si, že je správné si o Ivanu Gálfym (obrázek číslo 7, dostupný na: obrovské to osobnosti československého horolezectví, povědět trochu více, než jen to že byl vedoucím slavných expedic. 37

38 Narodil se 15. července 1933 v Partizanské Lupči, přesně v ten samý den, kdy byla otevřena Chata pod Rysmi (nejvýše položená chata v Tatrách, m n. m.), takže mu bylo někdy přezdíváno dvojče Chaty pod Rysmi, s lezením začal v roce 1949 a od té doby se na jeho kontě začaly kupit stovky výstupů a desítky prvovýstupů hlavně ve Vysokých Tatrách. Asi nejznámějším Obrázek 7: Ivan Gálfy prvovýstupem je ten na Lomnický štít (2 633 m n. m.) zářezem JV stěny (tzv. Gálfyho cesta) Dále by to byly zimní prvovýstupy Motykovou cestou na Malý Kolový štít (2 276 m n. m.) nebo také na Batizovském štítě (2 448 m n. m.) Dohromady je mu připisováno více než 700 tatranských výstupů. Kromě toho byl také členem expedic na Kavkaz či do Hindúkuše, kde společně s dalšími zlezl metrů vysoký Tirič Mir, čímž stanovili dosavadní československý výškový rekord!. V průběhu expedice na Nanga Parbat v roce 1971 vystoupil na vrchol Rakiotského štítu (7 070 m n. m.) a také například na již zmíněný, pro Československo tragický, vrchol Huascaránu (6 768 m n. m.). Kromě vlastní horolezecké dráhy působil taktéž jako vedoucí a také spoluorganizátor osmi himálajských expedic, z nichž pěti se podařilo dosáhnout vrcholu osmitisícovky. Kromě Nanga Parbatu mířily jím vedené expedice na Makalu (8 463 m n. m.), na třetí nejvyšší horu světa Kančendžongu (8 586 m n. m.). Také na slavnou stěnu Lhotse Šar (8 400 m n. m.) nebo na Mount Everest (8 848 m n. m.). Ivan Gálfy však nebyl pouze horolezcem a organizátorem expedic. Již v roce 1954 se stal jedním ze šesti profesionálních členů nově vzniknuvší Horské záchranné služby ve Vysokých Tatrách a v této organizaci strávil dlouhých 48 let. Z toho 25 let ( ) působil ve funkci náčelníka Horské záchranné služby. 38

39 Za své zásluhy byl několikrát odměněn a to nejen titulem zasloužilý mistr sportu, ale také zlatým odznakem JAMESu a v roce 2006 byl uveden do sportovní síně slávy města Vysoké Tatry. Měl tři syny, z nichž Robert Gálfy po něm nejvíce přebral sklony k horolezectví a v roce 1988 vystoupil na vrchol Gašergrum I (8 068 m n. m.). Jak už jsem zde také jednou psal, zákeřné choroby si nevybírají a jinak tomu nebylo ani v případě Ivana Gálfyho, který onemocněl rakovinou plic a dlouhou dobu jí úspěšně vzdoroval. Svůj poslední boj však prohrál 19. července 2011 v léčebném ústavu ve Vyšných Hágoch ve věku 78 let. (Prekopová, 2011) Po Gálfym nám zůstal jasný odkaz. Vždy říkal, že k horám se musí přistupovat s pokorou a člověk musí mít stále na paměti, že když do hor vstupuje, nemusí to mít šťastný konec. A proto bychom si měli vzpomenout i na něho, například v jeho nádherné pětkové cestě na Lomnický štít. 6.5 Rozvoj zimního lezení ve Vysokých Tatrách S tím jak rostla úroveň československých horolezců, začalo se stále větší oblibě těšit zimní lezení ve Vysokých Tatrách. Vždyť každý z horolezců, kterým jsem se blíže věnoval, měl ve své sbírce nějaký ten zimní prvovýstup ve Vysokých Tatrách. Jeden z nejvýznamnějších lezeckých počinů té doby, který byl v roce 1972 také odměněn první cenou v nově zavedené soutěži o Výstup roku byl výstup čtveřice Zbyněk Čepela, Ondrej Pochylý, Jan Procházka, Pavel Stříbrný lámavým komínem na Ušatou věž, která se nachází v masivu Malého Kežmarského štítu (2 507 m n. m.). Výstup podnikli mezi lednem 1972, potýkali se s problémy s jištěním, protože v lámavé skále téměř nedrželi žádné jistící pomůcky a taktéž museli přečkat 3 nouzové bivaky, zavěšeni do podomácku ušitých bivakovacích dek. S problémy si však poradili a výstup se jim zdařilo dokončit. Následujícího dne 7. ledna 1972 sestoupili přes Měděné lávky zpátky na Brnčalovu chatu, kde se celý jejich výstup i započal a konečně si mohli říct, že jsou v bezpečí. Za svůj výkon si po právu odnesli ocenění z výše zmíněné soutěže (Procházka J., 2012) 39

40 Dalším milníkem v zimním lezení v Tatrách se stal vytrvalostní horolezecký výkon v podobě zimního přechodu celého hřebene Vysokých Tater. Tento jako první podnikli v roce 1953 Miloš Matras a Jaroslav Mlezák. O dva roky později, v roce 1955, provedlo reprezentační družstvo Československa společný zimní přechod hřebene ve směru od Kriváňe (2 495 m n. m.) do Kopského sedla, na hřebenu se však jednotliví členové reprezentace střídali, takže se nedá mluvit o řádném kompletním přechodu. A v témže roce 1955 se tento kompletní travers povedl i čistě ženskému týmu pod velením Blaženy Karasové, členkami jednoho z družstev, které přechod podnikly od 21. dubna 28. dubna byla např. Irena Hráblíková a Zdena Blahoutová. (Procházka V. m., Český horolezecký svaz, 2007) Po dlouhých 15 letech byly opět posunuty hranice zimního lezení v Tatrách, v rámci tzv. expedice Tatry Původně ji tvořilo 16 členů, z toho 8 členů vrcholového družstva a dalších 8 členů podpůrného a dokumentačního týmu. Jejich plán byl jasný, přejít za 32 dní, ( ), celý hlavní hřeben Tater, který začíná na Hutianském sedle na západě, přes celé Západní Tatry - Roháče, Vysoké Tatry, až do Východních - Belianských Tater, kde expedice končila na vrcholu Muráň (1889 m n. m.), ale odsud ještě museli slézt dolů a tak se dá říct, že tento přechod končí na Žďiarskom sedle. Celková délka hřebene je 140 km a veškeré převýšení čítá metrů. Největší převýšení pak pochopitelně připadá na Vysoké Tatry. Z osmi původních členů museli mnozí vzdát kvůli omrzlinám a Jan Procházka proto, že si rozdrtil palec cepínem. Takže historického úspěchu dosáhli pouze tři původní členové vrcholového družstva, a to: Pavol Pochylý, vedoucí výpravy a její iniciátor, jeho bratr Ondrej Pochylý a autor článku, ze kterého jsem čerpal inspiraci pro tuto stať Ivan Dieška. Expedice využívala také pohostinství a noclehy na horských chatách, konkrétně na Chatě pod Rysmi, Sliezkém domě a také na dnes již zaniklé Kežmarské chatě. Na chatách celkem strávili 7 nocí a 17 nocí museli nouzově bivakovat. Avšak tato skutečnost, společně s další, že expedici zásobovali její údolní členové a vynášeli jim potřebný proviant, na váze expedice neubírá, byla 40

41 totiž první svého druhu. Tyto skutečnosti spíše o to více vyzdvihují následný sólo přechod Pavola Pochylého z roku (Dieška, Expedícía - Tatry 1970, 1970) Ten se na svou cestu vydal 23. února 1979, jeho výkonu ještě více přidává na hodnotě, že veškeré vybavení si nesl po celou dobu sebou a neměl domluvený žádný podpůrný tým. Jak sám vzpomíná ve svém článku, jeho batoh vážil 30,5 kg, což bylo o 8 kg více, než původně očekával. Stejně jako předešlá expedice z roku 1970 ho trápilo špatné počasí, které ho provázelo na více než polovině trvání jeho přechodu, například 5. března, zrovna, když se měl pokusit o překonání technicky nejnáročnějšího úseku mezi Východní Železnou bránou a Východním Železným štítem (2 433 m. n. m.), se mu podařilo vylézt pouze první dvě délky (1 délka cca 50 metrů pozn. autora) a hrozilo mu vážné riziko, že by musel bivakovat ve stěně, a tak raději slanil zpět do sedla a dále pokračoval až následujícího dne, kdy se počasí zlepšilo. Další otřesné počasí ho 8. března donutilo bivakovat přímo na vrcholu Kolového štítu (2 418 m n. m.) a takto přečkaná noc na něm zanechala následky, protože podchlazení způsobilo dočasnou ztrátu kontroly nad horní polovinou těla. Což se pokusil zvrátit užitím léčiv, ale to mu ještě více přitížilo a tak se odplazil do Kopského sedla a musel čekat, než účinek prášků pomine. Úleva přišla podle jeho slov již asi za půl hodiny a vydal se do závěrečného kola svého přechodu, do Beliánských Tater. Protože ho opět provázela silná mlha, ve které nedokázal najít cestu na Muráň, končil jeho sólo přechod na vrcholu Nový (1 999 m n. m.), odtud sestoupil přes Stezky na Šalvejův prameň a jak sám píše, v 1 hodinu 30 minut 10. března vystoupil opět v civilizaci v Tatranské Lomnici. Celý přechod tedy absolvoval za 21 dní, na celou trasu měl předem připravené speciálně upravené potraviny. A kromě toho také speciálně připravený jídelníček, ve kterém měl jasně napsáno, co a kde bude jíst. Celková kalorická hodnota jeho potravin byla kcal. Což by mu podle vlastních propočtů mělo stačit na 30 dní pochodu. (Pochylý, 1979) 41

42 Jeho výkonu ještě více přidává na síle, že podobný počin se po dlouhých 35 let nikomu nepodařilo zopakovat, až v zimě 2014 se podařil další kompletní traverz Tater dvojici Slováků Mišo Sabovčíkovi a Adamu Kadlečíkovi, kteří přechod hřebene dokončili za 15 dní. 42

43 7. Tragické expedice Makalu 1973 a Makalu 1973 Obě tyto výpravy se zapsaly černým písmem do dějin českého horolezectví. Každá z nich si totiž vyžádala život jednoho z našich horolezců. Ale musíme to vzít pěkně popořádku. Na první z nich vzpomíná Ivan Fiala, ve svém článku Makalu První expedici, mířící na Makalu (8 463 m n. m.), která se konala v roce 1973 a za cíl si kladla prvovýstup jižním pilířem, tvořilo celkem 19 lidí. Jejím vedením byl pověřen velezkušený Gálfy, který vybral následující členy expedice: Ivan Fiala, Milan Kriššák, Michal Orolín, Jozef Psotka, Ľudovít Záhoranský, Milan Šimunič, Miloslav Filip, Zdeněk Brabec, Jan Červinka, Jan Kounický, Miloslav Neumann, Leopold Páleníček, Karel Procházka, Česlav Wojcík, Jaromír Wolf, Milan Daniel, Jan Kalvoda, Petr Sirotek. Většina z nich již měla zkušenosti s vysokohorským lezením v Himaláji a Orolín a Fiala již stanuli na vrcholu Nanga Parbatu. Expedice si nekladla za cíl pouze špičkové sportovní výkony, nýbrž i práci na poli vědeckém. O tuto stránku expedice se starali parazitolog RNDr. Jan Daniel, CSc. a geolog a geograf RNDr. Jan Kalvoda. Tito dva si dali za cíl vědecký výzkum a sběr biologických vzorků v dosud neprobádaných a lidskou civilizací nedotčených oblastech Himaláje. Dvě vlny expedice se spojily v Dillí 22. února 1973, odkud se Gálfy, lékař Wolf a RNDr. Daniel letecky přesunuli do Kathmandú, aby zařídili poslední nezbytnosti. Celá expedice se opět shledala v Dharám Bazáru a vydala se na dlouhý, vyčerpávající pochod pralesem i ledovcovou morénou do prostor budoucího základního tábora expedice. Základní tábor ve výšce metrů byl postaven 2. dubna 1973 a téměř současně s dobudováním základního tábora se začalo s výstavbou a zásobováním prvního výškového tábora ve výšce metrů nad mořem. Nad prvním táborem se razantně změnil charakter postupu a bylo tak již nyní nutné zajistit některé 43

44 úseky fixními lany. Druhý výškový tábor byl postaven ve výšce metrů. 14. dubna byly postaveny a zásobeny i tři stany výškového tábora C3. A současně pokračovaly práce na zajištění dalších úseků trasy fixními lany. Poté byl postup z důvodu špatného počasí pozastaven. Po opětovném zlepšení podmínek musel být nejdříve obnoven třetí výškový tábor, protože jej 1. května rozmetala mohutná lavina. Nicméně práce na postupu čile pokračovaly a 11. května postavila dvojice Michal Orolín a Ivan Fiala výškový tábor C5 v nadmořské výšce metrů. Gálfy následně rozhodl o složení vrcholového družstva, tvořili jej: Jozef Psotka, Jan Kounický a Leopold Páleniček, který posléze své místo přenechal Ivanu Fialovi, z důvodu komplikací s omrznutými nohami a přešel na jeho místo v podpůrném týmu. Plán vedoucího byl jasný, vyrazit z tábora C5, přejít přes předvrchol Makalu (8 010 m n. m.) do sedla Makalu, zde postavit jeden útočný stan tábora C6 a následující den se pokusit o zlezení vrcholu. Finální pokus o zlezení Makalu začal 21. května. Vrcholové družstvo jde nenavázané do prostoru tábora C6. Zatím šlo vše podle plánu. Následujícího rána 22. května vychází vrcholové družstvo z tábora C6. V základním táboře jejich počínání bedlivě sledují všichni prostřednictvím dalekohledu. Když se však malé tečky znázorňující horolezce, za několik hodin posunuly jen o několik výškových metrů, začaly přicházet obavy, co se nahoře stalo, a když se pak vysílačkou ozvali, nejčernější obavy jsou potvrzeny. Jan Kounický se zřítil a padal asi 80 metrů, přitom mu explodoval ventil u kyslíkových lahví. Měl mnohočetné zlomeniny žeber a také poraněnou páteř. Členové vrcholového a podpůrného družstva se ho marně snažili transportovat do níže položeného tábora. Následující den se pokusili o totéž, bohužel opět bez úspěchu, postupně se u něj střídali ostatní členové expedice, kteří se mu snažili tišit bolest a měnili mu lahve s kyslíkem. Nejdéle u něj strávili Jozef Psotka a Michal Orolín. I oni však museli kvůli bolestem hlavy následně sestoupit. Když 28. května vystoupili do tábora C5 Leopold Páleníček a Karel Procházka, našli už Kounického mrtvého, jeho tělo překryli státní vlajkou a složili stan, který se tak stal jeho hrobem. Ironií osudu je, že tento stan Kounický do tábora sám vynesl. 44

45 Na motivy tragické expedice vzniknul též film: Vynes si nahoru svůj hrob, kde roli Jana Kounického ztvárnil Jan Kanyza. Expedice se i nadále potýkala s problémy, Gálfy onemocněl zápalem plic a museli ho snášet dolů do civilizace na nosítkách. A na zpáteční cestě naboural do expediční Avie indický řidič kamionu. 15. června ve večerních hodinách se horolezci konečně po tragické expedici vrátili domů. (Fiala, Makalu , 1973) 7.2 Makalu 1976 Další z expedic, která mířila na Makalu, měla opět za cíl vystoupit na vrchol jižním pilířem, odjela dvěma Tatrami 148 ze Staroměstského náměstí v Praze 20. ledna Vedení se opět ujal mnohokrát zmiňovaný Ivan Gálfy, z jehož pera pochází i inspirace pro tuto část práce. Jako zástupce vedoucího a lékařem byl určen MUDr. Jaromír Wolf, šéflékařem výpravy byl MUDr. Leoš Chádek, horolezci: Zdeněk Brabec, Ján Červinka, Ivan Fiala, Milan Kriššák, Michal Orolín, Millo Neumann, Igor Novák, Miroslav Pelc, Leopold Páleníček, Jozef Psotka, Vlado Petrik, Sylvo Talla, hlavním kameramanem byl Vlado Onduš a jeho asistentem František Dostál. Členové expedice byli znovu zkušenější, než při předešlá a chtěli předcházet problémům, které je potkaly při minulé výpravě a tak například nechali vyrobit několik set párů bot pro horské nosiče, protože při minulé výpravě jim mnoho nosičů odmítlo jít dál z důvodu špatného počasí a bosých nohou. Což se ukázalo jako velmi dobrá investice, protože počasí bylo toho roku při přesunu do základního tábora ještě horší, než před dvěma lety a mnohé průsmyky, jejichž kulminační bod leží nad kótou m n. m., byly pod sněhem už od metrů nadmořské výšky. Nicméně expedice dorazila do základního tábora o 10 dní dříve, než v roce 1973 a základní tábor postavili na tom samém místě 20. března Krátce na to začali s budováním postupových táborů. Aby se tato činnost co nejvíce urychlila, ponechali si 25 nosičů, kteří vynesli do tábora C1 ve výšce metrů téměř tunu materiálu a proviantu. Horolezci brzy nato zjistili, že 45

46 přesto, že znají cestu až do výšky téměř metrů, není jim to mnoho platné, neboť ledovcový příkrov se za ta tři léta změnil. A také více než metrů fixních lan se téměř nedají až na výjimky použít. Nicméně stavební činnost rychle pokračovala, zpomalena byla pouze vichřicí dubna, která zničila tři výškové tábory, ve kterých musely být vyměněny potrhané stany, či je úplně znovu založit. Největrnější místem se ukázal tábor C3 ve výšce metrů, kde museli horolezci vykopat jakousi ledovou jeskyni, aby se zde vůbec mohlo nějakým způsobem pobývat. Budování výškových táborů bylo ukončeno 24. dubna Tím ovšem nezačínal vlastní pokus o výstup, nejprve bylo třeba zajistit cestu na jižní předvrchol Makalu ve výšce metrů. Toto se podařilo 4. května dvojici Petrik, Talla, přičemž Vladu Petrikovi zde natolik omrzly nohy, že musel být následovně transportován přivolaným vrtulníkem do nemocnice. První útok na vrchol naplánovaný na 14. května skončil neúspěchem z důvodu velmi hlubokého sněhu a po přečkané noci ve výšce metrů se horolezci vrátili s nepořízenou dolů do základního tábora. 17. května proběhla porada celého týmu, kde byli znovu určení členové vrcholového týmu. Tím datem, kdy měl být učiněn finální krok ve snaze o zlezení vrcholu, byl 24. květen (Gálfy, Expedícia Makalu , 1976) Následující text je volně převzat z článku člena vrcholového družstva Milana Kriššáka: K vrcholu Makalu. 18. května vychází ze základního tábora první vrcholové družstvo, je tvořeno Jozefem Psotkou, Karlem Schubertem a Milanem Kriššákem, den po nich opouštějí základní tábor i členové druhého vrcholového družstva Michal Orolín a Sylvo Talla. Do 20. května se kvůli omrzlinám vrací do základního tábora Psotka a také Talla, který trpí bolestmi v lýtku. Tím pádem zůstalo jen jedno vrcholové družstvo o třech horolezcích. 23. května se přesunuli do nově vybudovaného tábora C6, který byl blíže k hlavnímu vrcholu než předešlý nouzový tábor, umístěný na hřebenu. Zde se setkali se španělským horolezcem José Camprubim, neboť obě výpravy se domluvily na spolupráci, Camprubi s naší expedicí vyleze na vrchol a naše expedice pak bude moct využít sestupové trasy španělské expedice. 46

47 Finální pokus o zlezení Makulu se začíná 24. května 1976 v 1:30 hodin. Horolezci postupují pomalu hlubokým sněhem, až se dostanou ke skalnímu výšvihu, kde se jejich již tak pomalý postup zpomalí ještě více. Zde se rozhoduje Michal Orolín vrátit do tábora z důvodu ukrutných bolestí způsobených zánětem žil na nohou. Vedení se ujímá Kriššák (obrázek 8, dostupný na: a postupuje dále směle k vrcholu. V 16:25 se jeho sen stává skutečností, vystoupil na vrchol páté nejvyšší hory světa. Pět minut po něm se to podaří i Camprumbimu a v 16:50 přichází na vrchol i zcela vyčerpaný Schubert. Horolezci musí rychle udělat dokumentační snímky a filmové záběry, nechávají na vrcholu československou a nepálskou státní vlajku a na památku si berou vlajky, které na vrcholu zůstaly po předešlých expedicích, čas však kvapí a brzy se začne stmívat, a proto musí již krátce po 17. hodině opustit vrchol a začít sestupovat. Kriššák se cítí asi nejlépe, a proto jde iniciativně vpřed a hledá dostatečně bezpečnou Obrázek 8: Milan Kriššák na vrcholu Makalu sestupovou trasu, neboť jejich výstupová trasa byla nemilosrdně zaváta silným větrem. Lehce po osmé hodině večer je Milan Kriššák zpět ve stanu, Orolín mu podává čaj, který zatím připravil, Kriššák pije a během několika málo minut tvrdě usíná. Vzbudil se až po třetí hodině ráno a ihned ho přepadly obavy o Karla Shuberta, který se posud nevrátil. Nemohli však nic dělat. Po rozednění zjistili, že Shubert bivakoval ve výšce metrů. Volali na něj a chvílemi to vypadalo, že jim odpovídá, ale nikdo nemůže 47

48 s určitostí říct, jestli neměli pouze halucinace. Po desáté hodině dostali rozkaz ze základního tábora sestupovat, společnou snahou obou expedic se jim podařilo sestoupit bezpečně do základního tábora. Jejich radost z vrcholu však kalily chmurné představy o velmi pravděpodobné smrti Karla Schuberta. Leopold Páleníček následně vystoupil do tábora C6, ale nenašel po něm ani stopy. Bylo tak potvrzeno, že Karel Schubert, narozený v roce 1942, zahynul krátce po dosažení svého životního úspěchu ve vrcholové partii Makalu v pouhých 34 letech a stal se tak další českou obětí himálajských obrů. (Kriššák, 1976) Na závěr této smutné podkapitoly bych rád dodal, že jižní pilíř Makalu nebyl od té doby zlezen žádnou další expedicí a tak prvolezci Kriššák a Schubert jsou na věky zapsáni do historie této hory, která má v místním dialektu název Černý obr. 48

49 8. Prvovýstupy druhé poloviny 70. let a v 80. letech Kromě výše popsaného výstupu jižním pilířem na vrchol Makalu se v Himalájích v roce 1976 zdařil československým horolezcům ještě jeden velmi zajímavý prvovýstup a to na metrů vysokou horu Nun, kterou jako první zlezla severozápadní stěnou východočeská expedice vedená Františkem Čejkou, na vrcholu tehdy stanuli pánové Vančata, Hroza, Cholasta, Kundrata, Sitný a Seifert. Na vrcholu před nimi stanuly pouze dvě další expedice, včetně té, která Nun v roce 1953 zlezla poprvé. O výpravě napsal v roce 1977 knihu Petr Rybář, další člen expedice, který ale nevystoupil na vrchol, nazvanou Čelenka Matky Země: Himalaya expedition, ve které barvitě vylíčil, prostřednictvím poutavých deníkových zápisků, celý průběh expedice, která jako první československá expedice působila na indickém území, na dlouhou dobu turisticky nepřístupném trojmezí Indie, Číny a Pákistánu. V následujících letech uskutečnili naši horolezci téměř každoročně nějaký velmi zajímavý výstup či prvovýstup v himálajské oblasti. Dalším z plejády těchto hodnotných prvovýstupů byl ten z roku 1978, kdy slovenští horolezci A. Belica, J. Just, J. Zaťko, M. Zaťko vystoupili 4. července západní stěnou na vrchol Nanga Parbat North, sahající do výšky metrů, tento jejich výkon se stal prvním úspěšným pokusem o zlezení této hory. (Novák, Český horolezecký svaz, 2008) V roce 1981 přichází další zářný úspěch československých horolezců na d vrcholu téměř osmitisícovém, tentokrát se jednalo o prvovýstup severovýchodním pilířem na Nanda Devi, nádhernou druhou nejvyšší horu Indie, stejně vysokou jako předešlá, tedy metrů. Expedice, která vznikla z iniciativy ostravských (vítkovických) horolezců, byla v pořadí již druhou expedicí mířící na tuto horu, první, uskutečněná v roce 1978 nedosáhla hlavního vrcholu a musela se spokojit s metrů vysokým severním vrcholem. Druhou, již úspěšnou expedici vedl Martin Marthaus, členem druhého vrcholového týmu byl i náš budoucí nejúspěšnější výškový horolezec Josef Rakoncaj, na vrcholu Nandá Dévi stanul, 49

50 společně s dalším významným horolezcem Leopoldem Sulovským, 19. září Už o tři dny dříve, 16. září 1981 stanuli na vrcholu další členové expedice, jmenovitě: Otakar Srovnal, Leoš Horka, Luděk Paleček (v současnosti předseda Horolezeckého Oddílu Vítkovice), Bohumil Kadlčík a Kamil Karafa. (Horka, 1989) O další tři roky později se českoslovenští horolezci vydali na další velmi zajímavou expedici, jejímž cílem bylo vystoupat na vrchol Lhoce Šar (8 400 m n. m.), což je jeden z vrcholů v masívu Lhoce (8 516 m n. m.), hory, která je přímým sousedem Mount Everestu. Vedoucím této expedice nebyl nikdo jiný než Ivan Gálfy, který je také autorem článku, který mi posloužil coby inspirace. Celou expedici tvořilo 18 lidí. Území republiky opustili nejpozději 3. března 1984 a vydali se na cestu do Nepálu. Expedici trápil skokový nárůst cen za dovoz potravin a horolezeckého vybavení a také vysoké výdaje na šerpský personál, ale také šlendrián kuchaře, který prý nedokázal na začátku expedice ohřát ani konzervu. Po zbudování základního tábora (31. března 1984), který neměl ideální polohu a byl bez zdroje vody, pro kterou se muselo chodit zdlouhavou cestou na ledovec, se z důvodu sněhových podmínek ve stěně rozhodlo o odstoupení z původně zamýšlené trasy a nový směr výstupu měl vést středem stěny Lhoce. Což se ukázalo později jako dobrý tah, protože po prvním týdnu pobytu v horách začalo každodenní sněžení, které způsobilo častý výskyt lavin, právě v místech původně zamýšlené trasy. Sněžení a také lezecká náročnost značně komplikovaly budování trasy, téměř všechny úseky trasy musely být fixovány lany, kterého povážlivě ubývalo, přesto, že ho s sebou expedice dovezla více než metrů. Nicméně 14. května byl postaven tábor C5 ve výšce a metrů, protože tento tábor tvořily dva stany, které od sebe byly vzdáleny asi 50 výškových metrů. Dobudování tohoto tábora otevíralo vestu k vrcholu, přesto, že k němu zbývalo ještě 900 metrů a počítalo se ještě se zbudováním tábora C6, ale pouze ve formě jednoho útočného stanu, který postaví první vrcholové družstvo. 50

51 Expedici tvořil výkvět tehdejšího československého horolezectví, i proto se rozhodlo, že budou vytvořena dvě vrcholová družstva, každé o pěti lidech, která se v rozmezí jednoho dne pokusí o výstup na vrchol. První družstvo ve složení: Miroslav Šmíd, Zoltán Demján, Róbert Gálfy, Jindřich Martiš a Karel Jakeš se měli pokusit o výstup 20. května. Ve výšce metrů postavili útočný dvoumístný stan, ve kterém proseděli část noci. Ve dvě ráno vyrazila dvojice Jindřich Martiš a Karel Jakeš, v pět ráno Gálfy a Demján, Miroslv Šmíd se necítil dobře a proto zůstal na místě. Martiš a Jakeš přišli ke žlabům, které se obávali přelézt, taktéž byli vysílení z prošlapování stopy a tak se rozhodli ukončit svůj pokus. Demján se rozhodl, že se přece jen pokusí pokračovat a šel dál, Gálfymu podali Mariš a Jakeš milnou informaci, že Demján se šel pouze podívat do žlabu a bude sestupovat, a proto se také obrátil k sestupu. A možná i v důsledku této dezinformace, se stalo, že 20. května dokončil jako jediný z původně pětičlenného vrcholového družstva prvovýstup na Lhoce Šar jižní stěnou Zoltán Demjám. Asi v 17:00 dorazil zpět do prostoru tábora C6 a začal dále sestupovat, protože do tábora mezitím dorazilo druhé vrcholové družstvo ve složení: Leopold Páleníček, Josef Rakoncaj, Peter Božík, Jaromír Stejskal, Slávo Drlík. Po podobně prožité noci, jako první vrcholový tým, se i tito muži vydali na svou pouť k vrcholu. Už však pouze čtyři, protože Božík se musel kvůli těžkým omrzlinám nohou z nejvyššího tábora vrátit. Stejný osud postihl i Páleníčka, který se ale vracel z nadmořské výšky metrů. Těsně po půl druhé odpoledne tato zbývající trojice dosáhla vrcholu a stali se tak dalšími legendami Jižní stěny Lhoce, protože jejich prvovýstup touto stěnou, nebyl do dnešních dnů zopakován. Večer 22. května byli všichni členové expedice v základním táboře a Gálfy vzpomíná, že mu spadl obrovský kámen ze srdce, protože za celých osm týdnů neměli v takto náročné stěně jediný závažnější problém a čtyřem horolezcům se podařilo dosáhnout vrcholu a bezpečně se vrátit dolů. A kromě toho zaznamenalo československé horolezectví obrovský úspěch, na který mohli být právem hrdi. 51

52 (Gálfy, Československá expedícia Lhoce Šar prvovýstup na ďalšiu osemtisícovku, 1985) Na podzim téhož roku zaznamenali českoslovenští horolezci ještě jeden prvovýstup na vrchol přesahující metrů. Expedici, kterou vedl Jiří Novák, se tentokráte zdařil prvovýstup západní stěnou na metrů vysokou Dhaulagiri. Na jejímž vrcholu stanuli 23. října 1984 pánové Karel Jakeš, Jaromír Stejskal a Jan Šimon. Posledně jmenovaný, mladý velmi talentovaný horolezec, který dokázal výtečně lézt na balvanech, v pískovcových věžích i v horách, zahynul za nepříliš jasných okolností při sestupu z této hory. Proto má dodnes tento prvovýstup spíše hořkou příchuť. (Novák, Český horolezecký svaz, 2008) Poslední expedicí, kterou bych chtěl v rámci této části práce přiblížit, je expedice Annapúrna 1988, která si kladla za cíl výstup severozápadním žebrem na západní rameno. Před touto expedicí zlezl tuto stěnu jen Francouz Patrick Gabarrou, který ale svůj výstup zakončil na vrcholu Sans Nom, který dosahuje výšky metrů. Celá cesta až na hlavní vrchol první zlezené osmitisícovky Annpúrny (8 091 m n. m.) byla tedy dosud nezlezená a proto o ni měli naši horolezci zájem. Vyprávění o expedici je převzato z článku člena vrcholového týmu Josefa Nežerky, předního českého horolezce od druhé poloviny 80. let do roku 2007, kdy se zúčastnil ve věku 53 let své zatím poslední himálajské expedice. Expedici vedl Petr Schnabl a ve vrcholovém týmu figurovali pánové Josef Nežerka, Jindřich Martiš a Jiří Pelikán. Posledním táborem, který byl postaven v klasickém expedičním stylu, a který pomáhali zásobovat i ostatní lezci, byl tábor C3, ve výšce metrů. Odsud se trojice vydala na lehko, v alpském stylu, k útoku na hlavní vrchol. Vyrazili 1. října 1988 ještě za tmy, stopu prošlapával Nežerka, v 13:30 se všichni tři ocitli v sedle pod Sans Nom ve výšce asi metrů. Zde se Pelikán rozhodl již dále nepokračovat, protože se necítil dobře a tak se otočil k sestupu. Nežerka a Martiš pokračovali dále. Z důvodu rychlého příchodu tmy museli nouzově bivakovat ve výšce přibližně metrů, zahrabáni do sněhu, protože 52

53 spací pytle po vzájemné dohodě nechali v táboře C3. Následujícího dne, 2. října 1988 vyrazili opět za tmy a přes dlouhý a náročný hřeben stoupali k hlavnímu vrcholu. Toho dosáhli podle jeho slov po několika hodinách lezení. Přes zadostiučinění, kterého se jim dostalo v podobě dosažení vrcholu, se zde nijak dlouho nezdržovali, neboť si plně uvědomovali náročnost exponovaného hřebene, který je při sestupu čeká. (Nežerka, 2010) Přes tento velký úspěch skončila i tato výprava tragicky. Jiří Pelikán se totiž při sestupu pravděpodobně zřítil a zahynul na svazích Annapúrny. Takto na něj vzpomíná MUDr. Leoš Chládek: Narodil se v roce 1952, v roce 1976 dokončil medicínu a věnoval se traumatologii a také horské medicíně. Lékařské profesi se však chtěl plně věnovat až po tom, co si splní své sportovní ambice. Byl členem expedice Dhaulagíri 1984 a v roce 1897 vystoupil na vrchol Shivling, nádhernou ledem pokrytou, téměř pravidelnou pyramidu, sahající do výšky metrů. Víc toho bohužel nestihl, 1. října 1988 jeho mladý život vyhasl na Annapúrně. (Leoš, 1990) 53

54 9. Největší osobnosti českého vysokohorského lezení 9.1 Josef Rakoncaj Naše země nemá úspěšnějšího výškového horolezce, co se týče obtížnosti lezeckých cest, nežli právě Josefa Rakoncaje (obrázek 9, dostupný na: htm?year= ) Narodil se 6. dubna 1951 ve Dvoře Králové nad Labem. S lezením začal asi ve 12 letech, když předtím obdivoval výkony ostatních dospělých horolezců ve Skaláku. Obrázek 9: Josef Rakoncaj Svého prvního většího úspěchu dosáhl už v 21 letech, kdy přelezl severní stěnu Matterhornu (4 478 m n. m.) a o rok později zlezl nejvyšší vrchol Kavkazu, Elbrus (5 642 m n. m.). V roce 1975 se stal členem reprezentačního družstva Československa. V pozdějších letech se pravidelně účastnil himálajských expedic. První ceněný prvovýstup se mu zdařil v roce 1977, kdy zlezl severní stěnu hory 54

55 Kalanka (6 931 m n. m.), tímto se startuje jeho veleúspěšná kariéra v Himálaji a Kárakorámu. Roku 1981, byl členem expedice, která přelezla jako první severní stěnu Nanda Dévi (7 816 m n. m.). V roce 1983 poprvé vystoupil na druhou nejvyšší horu planety K2 (8 611 m n. m.), kde jako člen italské expedici zaznamenal společně s Italem Agostinem da Polenzou druhý přelez severní stěny, rok před nimi ji totiž přelezla japonská expedice. Není věru běžné, aby horolezec vylezl jako první osmitisícovku právě obávanou K2, ale Rakoncaj se toho nezalekl, a 31. července dosáhl jejího vrcholu, navíc z důvodu časového protáhnutí výstupu museli nouzově bivakovat ve výšce asi metrů, čímž vytvořili rekord, co se týče nadmořské výšky, v jaké člověk na K2 strávil noc. Po tomto úspěchu začaly přicházet další zářné úspěchy, které ho činily slavným po celém světě, jako již zmíněný prvovýstup jižní stěnou Lhoce v roce 1984 na vrchol Lhoce Shar, následující rok se pokusil o prvovýstup jihozápadním pilířem na Dhaulágiri, ale dosáhli pouze výšky metrů. Celý výčet výstupů, ze kterého jsem čerpal při psaní stati je dílem Pavla Klimeše, dostupný na: V roce 1986 se Rakoncaj zapsal nesmazatelně do historie světového horolezectví. 5. července totiž podruhé vystoupil na vrchol K2, tentokráte Abruzziho jihovýchodním pilířem a to v alpském stylu! Jeho výkon se podařilo zopakovat až v roce 2001 Šerpovi Jang-bu, který však použil kyslíkový přístroj a španělskému horolezci Juanitu Oiarzabalovi, který na vrchol vystoupil v letech 1994 a Kromě K2 a Lhoce Shar vystoupil též na vrchol Broad Peak (8 047 m. n. m.), na kterém stanul dva týdny před úspěšným druhým pokusem na K2 v červenci 1986, dále v roce 1989 vystoupil jižní stěnou na metrů vysokou Manaslu. O rok později západní stěnou na Cho-oyu (8 201 m n. m.)., téhož roku provedl další prvovýstup, nyní severní stěnou na Shisha Pangmu (8 046 m n. m.). K těmto úspěchům nutno ještě přidat výstup na Annapúrnu, a také na Nanga Parbat Diamírskou stěnou, kde společně s Josefem Nežerkou stanuli jako první 55

56 Češi na jejím vrcholu. Celkově tedy vystoupil na 8 vrcholů vyšších než osm tisíc metrů a na K2 vystoupil dvakrát, dohromady tak devětkrát stanul na vrcholu některé z nejvyšších hor světa. K tomuto výčtu zlezených hor můžeme přidat ještě těžký výstup na nejvyšší horu Severní Ameriky, Mount mckinley (též Denali), ležící na Aljašce a měřící m n. m. Dále zlezl i nejvyšší vrchol celé Ameriky Aconcaguu (6 959 m n. m.) nebo nejvyšší vrchol Afriky Kilimandžáro (5 995 m n. m.) Tolik ze zajímavých a historických výstupů tohoto horolezce. K horskému lezení můžeme ještě přidat jeho lezecké aktivity vyvíjené na pískovcích Českého ráje. Zde je mu připsáno 54 prvovýstupů zajímavými a těžkými cestami. (Klimeš, 2005) Rakoncaj je zatvrzelým odpůrcem užívání umělého kyslíku, o kterém tvrdí: Podpora kyslíku snižuje výšku hory o 2000 metrů. Osmitisícovku degradujete na šestitisícovku. Tu horu nevylezete pravdivě, používání umělého kyslíku je vlastně doping. Je to, jako by kyslík používali na Tour de France, tam by to byl doping, ale v horolezectví se na to tak nepohlíží, přesto, že by mělo. (Rakoncaj, 2013)Také nemá rád opakování snadných normálních cest, takto například odmítl vystoupit normálkou na Mount Everest, přesto, že je o to vedoucí výpravy prosil. A možná i proto na nejvyšší vrchol světa nevystoupil, přesto, že se o to třikrát pokoušel a jednou se obrátil pouhých 200 metrů pod vrcholem. V dnešní době se věnuje podnikatelské činnosti ve vlastní firmě Sir Joseph, která se zabývá výrobou kvalitního péřového oblečení nejen pro horolezce. Do dnešních dnů rád leze po skalách a také chodí do hor, ale už ne na ty úplně nejvyšší, ale na ty hory, které se mu prostě líbí. Josef Joska Rakoncaj, se nikdy nezajímal o snadné výstupy normálními cestami, které nazývá s trochou opovržení vysokohorskou turistikou, vždy ho zajímaly ty nejtěžší cesty, které se vůbec daly lézt a pokud možno, aby se jednalo o prvovýstup. Za celou svou kariéru výškového horolezce ani jednou 56

57 netrpěl omrzlinami, o nichž tvrdí, že jsou pouze důsledkem nižší inteligence horolezce. 9.2 Leopold Sulovský Narodil se 1. května 1954 v Novém Jičíně. Svou mladickou sportovní kariéru započal jako sjezdový lyžař a věnoval se též turistice. K horolezectví ho přivedl jeho starší bratr Oldřich. V témže roce jako Rakoncaj, tedy 1975 se stal československým reprezentantem, zde strávil 5 let, do roku V roce 1976 zlezl švýcarský Matterhorn, cestou bratří Schmidtů v severní stěně, v roce 1977 Mont Blanc cestou Kamikadze. Na počátku 80. let začal podnikat cesty do nejvyšších pohoří planety. V roce 1981 stanul společně s Rakoncajem na vrcholu Nanda Dévi. V roce 1983, tentokráte v pohoří Pamír zlezl metrů vysoký Leninův štít a taktéž metrů vysoký Štít komunismu. O dva roky později se poprvé pokusil o výstup na Mount Everest, tehdy zamýšlenou trasou byl prvovýstup jihozápadní stěnou, nakonec avšak expedice skončila neúspěchem a maximální dosažená výška byla metrů. V roce 1987 vystoupil na další vrchol přesahující metrů, a sice metrů vysokou horu Chan Tengri, ležící v pohoří Ťan Šan. V následujícím roce 1988 byl členem expedice na Annapúrnu, kdy Nežerka a Martiš dosáhli vrcholu, sám Sulovský dosáhl maximální výšky metrů. Na svůj první osmitisícový úspěch si musel počkat do roku 1990, kdy zlezl severovýchodním hřebenem Dhaulagiri (8 167 m n. m.). Největší úspěch jeho kariéry výškového horolezce na něj však čekal o rok později, v roce Do italské expedice, kterou vedl Oreste Forno, se Sulovský dostal vlastně náhodou, jako náhradník za onemocnělého řádného účastníka, a přestože pro něj výprava nezačínala dobře (sám v základním táboře onemocněl a musel zůstat s antibiotiky na lůžku), byl vybrán do vrcholového družstva, které celé expedici nakonec zajistilo úspěch. Ta trvala jen 38 dní a s jejími dalšími členy se Sulovský potkal až na letišti, nikoho z nich předtím osobně neznal. (Frank & Kublák, 2009) Expedice plánovala prvovýstup na vrchol severní stěnou přes Nortonův Kuloár. Sulovský byl po neúspěchu prvního vrcholového družstva vybrán do druhého společně s Italem Battistou Bonalim. Na vrchol dorazili 17. května

58 v 16:25, za velmi špatné viditelnosti a třeskutého, až 40 stupňového mrazu. Když dorazil na vrchol, uviděl zde další osobou, takto na příchod na vrchol vzpomíná v knize Daniela Krywoně: Když jsem vystoupil nahoru, tak jsem si říkal, že mám asi fakt málo kyslíku, protože na vrcholu seděl chlap. Myslel jsem si, že mi hrabe, protože tam kromě toho byla i velká mlha. On přišel ze severního sedla, byl to člen nějaké britské expedice. (Krywon, 2003) Tímto člověkem byl Mike Perryn. Za tento výstup byl Sulovský oceněn titulem Horolezec roku a jeho cesta je dodnes tou nejhodnotnější, kterou, kdy jaký Čech na Everestu zlezl. Kromě Everestu a Dhaulagiri zlezl ještě další dva osmitisícové vrcholy, jeho třetím byl metrů vysoký Makalu v roce 1993, kdy se nejdříve pokusil o prvovýstup západní stěnou, ale dosáhl maximální výšky jen metrů. Vrcholu nakonec dosáhl klasickou, tzv. Francouzskou cestou. Za tento výstup mu byl v témže roce znovu udělen titul horolezec roku. Jeho pravděpodobně posledním osmitisícovým vrcholem se stala 1. října 2009 Čo-Oju (8 201 m n. m.), při této expedice působil i jako vedoucí expedice. Dalšího ocenění, tentokráte v soutěži o výstup roku se mu dostalo v roce 1996, kdy se mu podařilo za 30 dní zlézt 3 vrcholy přesahující metrů, byly to: Island Peak (6173 m n. m.), Ama Dablam (6 812 m n. m.) a Pumori (7145 m n. m.). Všechny tři alpským stylem. Kromě vlastní expediční činnosti je také organizátorem expedic směřujících nejen do Himaláje. Informace o těchto expedicích jsem čerpal z osobních z webových stránek Sulovského expedic. Nejslavnější expedicí, kterou vedl je expedice ostravských horolezců na K2 v roce 2007, kdy Libor Uher, jako jediný z celé expedice dosáhl vrcholu a stal se teprve druhým Čechem v historii, který zlezl její vrchol. Další expedice, které vedl, mířily například na Lhoce (8 516 m n. m.), kdy se podařilo vrcholu dosáhnout Radovanu Markovi a nejspíš i Milanu Sedláčkovi, ten však při sestupu zahynul. Další expedici vedl na Shisha Pangmu (8 046 m n. m.), zde se však nepodařilo dosáhnout vrcholu. (Sulovský, 2014) 58

59 Podobně jako Rakoncaj dnes podniká, je majitelem dvou ostravských prodejen firmy Hudy Sport a od roku 2006 je též politikem, když byl zvolen do zastupitelstva Moravské Ostravy a Přívozu a od roku 2012 zasedá i v horní komoře našeho parlamentu. 9.3 Marek Holeček Narodil se 5. listopadu S lezením začal již v útlém věku, a jak sám vzpomíná, již v brzkých začátcích si umínil vylézt na cokoliv vyššího než jeden metr nad mořem až po nejvyšší hory světa. Pouhé dosažení výšky pro něj však není vyvrcholením snažení, svůj názor na soudobé horolezectví formuluje takto: Zažitá a přetrvávající představa, že vrcholem veškerého horolezeckého snažení je dosažení co nejvyšší nadmořské výšky, je dnes už mylná. Stejně důležitými se také staly obtížnost výstupu a styl jakým se k vrcholu dostanu. V roce 1996 se stal členem českého reprezentačního družstva a již o rok později, v roce 1997, začal sbírat velké úspěchy na poli výškového horolezectví po celém světě. Ve zmíněném roce 1997 zlezl za 6 dní v alpském stylu metrů vysokou severní stěnu Grandes Jorasses (4 208 m n. m.) a to velmi obtížnou cestou klasifikace 7+ A3, což znamená mimořádně těžké lezení v technicky velmi náročném terénu se špatnými možnostmi jištění a potenciálním nebezpečím dlouhých pádů. Za tento výstup, který absolvoval s Tomášem Rinnem získal ocenění výstup roku ČHS Stejného ocenění se dočkal doposud ještě čtyřikrát. Podruhé v roce 2000, kdy s Filipem Šilhanem a Davidem Šťastným zlezli východní stěnu hory Cerro Central (2 800 m n. m.), ležící na území Chile, zlezli zde novou variantu cesty Makarony Poritge Junction, jejíž obtížnost je opět 7+ A3. Znovu byl ve stejné soutěži oceněn v roce 2002 za výstup na Peak (4 810 m n. m.), zde se mu podařilo s Václavem Šatavou a Pavlem Jonákem jako prvním v historii vystoupit na vrchol severozápadní stěnou, o obtížnosti 7b+/7c (neobyčejně těžké lezení) Znovu v soutěži triumfoval v následujícím roce 2003, společně s Davidem Šťastným a Otakarem Vaškem, podnikli prvovýstup severní stěnou hory Octouber (3 850 m n. m.), tuto cestu klasifikovali jako 7b A4 (neobyčejně těžké lezení 59

60 v technicky velmi náročném terénu, kde se velmi špatně umísťují jistící pomůcky a hrozí reálné nebezpečí pádu na celou délku). Zatím posledního ocenění v této soutěži se mu dostalo v roce 2006, tentokráte za výstup na metrů vysokou Mount Meru, která leží v indické části Himaláje. Cesta, kterou tehdy zlezl s Janem Kreisingerem je vysoká přes metrů a honosí se obtížností 7a M5, což znamená neobyčejně těžké lezení v mixových terénech (skála a led), průměrný sklon stěny dosahoval téměř 80. Dále byl ještě třikrát oceněn čestným uznáním Českého horolezeckého svazu, naposledy v roce 2012 za výstup na Nanga Parbat levou částí Diamírské stěny. Jeho spolulezcem byl tehdejší předseda ČHS, Zdeněk Hrubý, o kterém ještě bude také řeč. Výstup podnikli za 11 dní, od výšky metrů postupovali alpským stylem, který Holeček velmi propaguje jako jediný správný způsob horolezectví, kdy sám říká, že expedici mají tvořit maximálně dva až tři lidé a mít s sebou jen tolik materiálu, co jejich záda unesou. Jedním z jeho největších úspěchů v Himaláji je sólový přelez tzv. Japonského kuloáru v severozápadní stěně Gašergrumu I (8 068 m n. m.), cestu přelezl za čtyři dny a celkové absolvované převýšení ze základního tábora bylo metrů. Dalším velkým úspěchem byla první část výpravy z roku 2013, kdy se mu opět se Zdeňkem Hrubým podařil prvovýstup severním pilířem na vrchol Talung (7 434 m n. m.), cesta, kterou si vybrali, byla opět mimořádně obtížná, strávili zde celkem 7 dní, ale nakonec se jim to podařilo a 19. května stanuli na vrcholu. V rozhodnou dobu posledním velkým výkonem je ten ze 17. ledna 2014, kdy za 24 hodin provedl s Vladislavem Noskem a Vladislavem Joštem prvovýstup jižní stěnou na Monte Samila, jejíž výška sice dosahuje pouze metrů, ale skutečnosti, že tato hora se zvedá přímo od hladiny moře, geografická poloha v Antarktidě a že jejího vrcholu se dosud lidská noha nedotkla, dělá z tohoto výstupu zajímavý lezecký počin. Přesto, že Marek Holeček nemá na svém kontě vysoký počet zlezených osmitisícových vrcholů, patří mezi absolutní elitu, co se týče obtížnosti zlezených 60

61 cest. Protože jen málokterý horolezec v celé Evropě se může pochlubit tak rozsáhlým soupisem náročných prvovýstupů v extrémních podmínkách světových velehor. Mára, jak se mu mezi horolezci přezdívá, dnes žije v Praze, se svou přítelkyní Klárou má dceru Viktorii a rád se věnuje přednáškové činnosti, jeho poutavé vyprávění, doplněné vzácnými fotografickými materiály dokáže pravidelně plnit přednáškové sály knihoven a dalších místností k tomu určených. Věcné informace, včetně klasifikací cest jsem primárně čerpal z osobních webových stránek Marka Holečka: Zdeněk Hrubý Narodil se 9. srpna 1956 v Uherském Hradišti. Vystudoval informatiku na ČVUT a následně také ekonomii v Německu a Anglii, kromě úspěšného života horolezeckého byl velmi úspěšným člověkem i v civilním životě, kdy působil jako náměstek ministra financí a zasedal rovněž v několika dozorčích radách. Jako horolezec působil jako organizátor mnohých himálajských expedic, například na: Gašergrum I a II v roce 1997, Mount Everest 1998, K2 2001, Kančendženga 2002 nebo Dhaulagiri 2008 (Polman, Lidé a hory, 2013). Samotnému se mu podařilo vystoupit na osm vrcholů přesahujících výšku metrů, což z něj činí jednoho z nejúspěšnějších českých výškových horolezců. Vždy ale říkal, že se nezajímá o sbírání všech těchto vrcholů, protože to pro něj nemá hodnotu. Na svou první osmitisícovku vystoupil v roce Byla to Cho-oju (8 201 m n. m.), v roce 1997 přidal výstupy na Gašergrum I (8 068 m n. m.) i Gašergrum II (8 035 m n. m.), v roce 1999 na Lhoce (8 516 m n. m.), po pětileté pauze v roce 2004 na Shisha Pangmu (8 046 m n. m.), 2007 na Broad Peak (8 047 m n. m.), 2008 na Dhaulagiri (8 167 m n. m.) a v roce 2012 společně s Holečkem na Nanga Parbat (8 125 m n. m.). Všechny tyto osmitisícové vrcholy zlezl v málo početných expedicích, bez použití výškových nosičů nebo umělého kyslíku, jehož užití nepovažoval za nejčestnější způsob zlézání hor, ale jeho názor na toto počínání nebyl tak příkrý jako u Rakoncaje. (Polman, Lidé a hory, 2013) 61

62 Na dalších osmitisícovkách mu vrchol jen o kousek unikl. Například na Mount Everestu dosáhl výšky metrů (někde uváděno dokonce metrů), a na Kančendžence dosáhl výšky metrů (vrchol leží ve výšce metrů). Za své výstupy byl také několikrát odměněn cenou výstup roku ČHS, poprvé v roce 2004 za výstup na Shisha Pangmu v alpském stylu (společně s Radkem Jarošem, Martinem Minaříkem a Petrem Maškem). V roce 2006 získal tuto cenu podruhé, tentokráte v kategorii velehory pod metrů, a sice za 400 km dlouhý travers antarktického Ellsworthova pohoří, který završili výstupem na nejvyšší vrchol Antarktidy Mount Vinson (5 140 m n. m.) o cenu se tehdy podělil společně s Vladimírem Noskem, Rudolfem Švaříčkem a dvojicí Slováků Pavolem Barabášem a Peterem Valušiakem. Na samotný Mount Vinsom však vystoupila pouze česká část expedice. (Jandík, Český horolezecký svaz, 2007) V průběhu expedice na Dhaulagiri v roce 2008 zachránil společně s Jarošem život dvěma polským horolezcům (Hajzerovi a Szymczakovi), což je sice stálo možnost vystoupit, při tomto pokusu, na vrchol, ale záchrana dvou životů za to jistě stojí. Na vrchol se nicméně při dalším pokusu přece jen probojovali. A při sestupu se pokusili ještě o záchranu dvou španělských horolezců (Moralese a Guillena), podařilo se to však pouze u Moralese, zcela vyčerpaný Guillen ztratil ve vichřici na chvíli koncentraci, zřítil se a zahynul. Více než 20 dalších horolezců mohlo poskytnout pomoc těmto horolezcům, nikdo tak ovšem neučinil a tak všechno zbylo na bedrech Hrubého a Jaroše. Za tento heroický výkon, kdy sami riskovali své životy pro záchranu druhých, se jim dostalo v roce 2009 hlavní ceny Fair play Českého olympijského výboru a o rok později stejné ceny od Mezinárodního olympijského výboru. (Jandík, Hory info, 2009). V témže roce 2009 byl Hrubý zvolen předsedou Českého horolezeckého svazu. Jeho osudovou horou se mu stala Gašergrum I. Po úspěšném pokusu v roce 1997 se pokusil o prvovýstup na její vrchol jihozápadní stěnou v roce 2009 a také v roce Oba pokusy realizoval společně s Markem Holečkem a nutno dodat, že oba skončili špatně. V roce 2009 mu v náročném terénu praskly 62

63 žaludeční vředy, Hrubý tušil, že nemá moc šancí na přežití, proto Holečka vyzýval, aby ho zanechal na místě a zachránil se sám. Ten ho neposlechl a dokázal ho hrozivou stěnou dostat dolů, čímž mu zachránil život. V roce 2013 se po světovém úspěchu v podobě prvovýstupu na Talung rozhodli, že jihozápadní stěnu Gašergrumu I. zkusí zlézt ještě jednou. Což nebylo moudré rozhodnutí, protože Hrubého stál výstup na Talung víc sil, než si byl ochoten připustit, ale nějak podvědomě tušil, že ve věku téměř 57 let je v nejvyšších horách možná naposledy a tak chtěl ještě jednou zkusit zlézt tuto krásnou stěnu, kterou uvidí jako první každý návštěvník základního tábora pod Gašergrumem I. Ale jak už jsem se zmínil, nenacházel se zrovna v ideálním fyzickém rozpoložení a tak se již v průběhu prvního bivaku rozhodli svůj pokus vzdát. Následujícího dne přišla jeho osudová chyba. Vyčerpaný Hrubý špatně zacvaknul karabinu před slaňováním, zřítil se do více než tisícimetrové hloubky a zahynul. Zemřel 7. srpna 2013, tedy pouhý den před svými narozeninami, pro celou českou horolezeckou veřejnost to byla drtivá a nečekaná rána. Zanechal po sobě manželku Olgu, syna Adama Kristiána a dceru Julii. 9.5 Dina Štěrbová Narodila se 22. dubna 1940 v Bratislavě. Kouzlu hor propadla asi ve 14 letech, když tajně s kamarádkami odcestovali do Vysokých Tater, kde prý hned zlezly Gerlachovský štít (2 655 m n. m). Ve Vysokých Tatrách se naučila veškeré lezecké technice a dnes se jí připisuje více než 300 výstupů na území Tater. Jejím velkým snem bylo stát se lékařkou. Tohle přání se jí z důvodu vadného kádrového posudku nepodařilo zrealizovat a tak vystudovala matematiku na přírodovědecké fakultě v Olomouci. Zde se také seznámila se svým budoucím manželem, ekologem Dr. Otakarem Štěrbou (nar. 1933), se kterým posléze podnikali mnoho cest nejen do hor, ale také na divoké řeky, což je její druhá velká vášeň. V roce 1963 se společně vydali na Kavkaz, kde zlezli jeho nejvyšší vrchol Elbrus (5 642 m n. m.). 63

64 Do oblasti Himaláje a Karokoránu se poprvé dostala v roce 1970 opět společně s manželem a dalšími členy československé výpravy. Jejich plánem bylo zlézt horu Haramosh (7 397 m n. m.), to se však pro nepřízeň počasí nepodařilo a nakonec zlezli vrchol Haramosh II, který dosahuje výšky metrů. Po této výpravě se na chvíli musela spokojit s nižšími vrcholy Kavkazu a občas se dostali na Pamír. V roce 1977 podnikla se svou kamarádkou Martou Špakulovou dobrodružnou cestu vlakem do Tádžikistánu, kde se měli setkat s polskou expedicí a společně vyrazit do afgánského Váchánu, kde se chtěly pokusit zlézt nejvyšší horu Afganistanu Noshaq (7 492 m n. m.). Špakulová však byla za nepříliš jasných okolností postřelena a Štěrbová se rozhodla dojít k vrcholu bez ní. To se jí podařilo a stanovila tak nový český ženský výškový rekord. Nutno dodat, že kvůli cestě se vystavila značným nepříjemnostem a dokonce se silně uvažovalo o jejím vyloučení z horolezeckého svazu. (Martínek, 2011) V roce 1980 se velkou měrou zasloužila o první československou ženskou expedici na osmitisícový vrchol. Expedice, které zároveň šéfovala, se chtěla pokusit o výstup na Manaslu (8 165 m n. m.), ale nesetkaly se s úspěchem, dvojice Nývltová a Koukalová dosáhla pouze severního vrcholu Manaslu (7 056 m n. m.). Při návratu z této expedice se setkala s Věrou Komárkovou, Američankou českého původu, která jako první žena zlezla Mount mckinley (6 194 m n. m.), a která se posléze stala její nejčastější lezeckou partnerkou, ve vysokých asijských horách. Společně se vydaly vstříc největšímu dosavadnímu úspěchu na jaře S Komárkovou chtěly dosáhnout vrcholu šesté nejvyšší hory světa Cho-jou (8 201 m n. m.), sama vzpomíná na posměvačné poznámky horolezců-mužů, kteří jim dávali pramalé šance, kriticky se na jejich adresu vyjadřoval i Reinhold Messner. (Štěrbová D., 2014) Na cestě jim dělali doprovod zkušení šerpové Ang Rita a Norbu. Tito je doprovázeli po celou dobu výstupu i při budování výškových táborů. Jejich velký sen se jim splnil dne 13. května 1984, tehdy se jim v odpoledních hodinách 64

65 podařilo stanout na hlavním vrcholu. A takto vzpomíná sama Štěrbová na večer, když se vrátili do útočného stanu a pohlédla na vrchol, ve své knize Cho-oju tyrkysová hora: Lehce unavený den se loučí s Horou, něžně hladí její srázy stále temnějším blankytem. Jedno vím! Nikdy, do smrti smrťoucí nezapomenu na tento večer! I kdybych měla žít sto let. (Štěrbová D., 1988) Tímto výkonem se Komárková se Štěrbovou staly prvními ženami, které kdy zlezly vrchol Cho-oju a stanovily také nový československý ženský výškový rekord. V roce 1988 pak slezla ještě jeden osmitisícový vrchol, tentokrát Gašergrum II (8 035 m n. m.), na vrchol lezla i přes jasně vyjádřený nesouhlas vedoucího expedice Roberta Gálfyho, který nechtěl nechat lézt nikoho na horu, pro kterou nemá vyřízené nezbytné povolení, naštěstí se následně podařilo pákistánským styčným důstojníkům tento výstup zlegalizovat a zabránili tak zbytečným problémům. V letech 1991 a 1992 se neúspěšně pokusila o zlezení Mount Everestu, nejvýše dosáhla výšky metrů. V současnosti se věnuje ve spolupráci s Vítězslavem Dokoupilem humanitární činnosti (od roku 2005). V tomto roce postihlo oblast Baltistánu (část Pákistánu), ničivé zemětřesení, které usmrtilo více než lidí, Komárková a Dokoupil se rozhodli jakýmikoliv prostředky pomáhat místnímu horskému národu Baltijú, kteří nemají v mnohých případech přístup ani k základní zdravotnické pomoci. Jejich snaha vyvrcholila v roce 2007, kdy zde byla zřízena malá česká polní nemocnice, která funguje dodnes a podle slov samotné Štěrbové již za dobu fungování zachránila desítky a možná stovky lidských životů. (viz: Zuzana Hofmannová Narodila se 15. června 1959 v Ústí nad Labem. S lezením začínala na přilehlých labských pískovcích, kde byla schopna tahat cesty až do obtížnosti VIIIb, což znamená mimořádně obtížné lezení a pokud byla na druhém konci lana s mužským prvolezcem, dokázala zlézt i obtížnější cesty. 65

66 Později začala pravidelně navštěvovat Vysoké Tatry, kde se jí připisuje více než 100 výstupů a poté, co byla roku 1979 zařazena do reprezentačního družstva, se začaly rychle množit i její úspěchy v Alpách. Její životopis pochází z webových stránek Českého horolezeckého svazu, dostupný na: Z jejich prvních velkých úspěchů můžeme vzpomenout zimní prvovýstup tzv. Cestou přátel na Civettu (3 220 m n. m.), který dokončila v mužské společnosti Jana Ďoubala, Josefa Nežerky a Stanislava Šilhána. V roce 1981 s další skvělou českou horolezkyní a oblíbenou lezeckou partnerkou Alenou Čepelkovou (bývalá předsedkyně ČHS 4 ), přelezly na Kavkaze, jako první ženy v historii Chergianiho pilíř na hoře Ťuťu, (obtížnosti 5B, což znamenalo dosavadní největší úspěch čistě ženského lezeckého družstva) Vrcholem jejího lezení v Alpách se stal rok 1982, tehdy se jí a Čepelkové zdařil zimní prvovýstup a první ženský výstup vůbec tzv. Anglickou cestou na Piz Badile (3 308 m n. m.). V roce 1985 zlezla v čistě ženském týmu ve složení: Zuzana Hofmannová, Blanka Nedvědická, Ewa Szoresniak, Ewa Pankiewicz a Amalia Kaploniak severní stěnu Huascaránu (6 768 m n. m.), což neznamenalo nic jiného, než přidání dalšího ženského prvovýstupu. V roce 1986 utrpěla zranění kolena a série operací a pomalá rekonvalescence způsobily, že na dlouhá léta opustila vrcholné horolezectví a vrátila se na čas zpět do labských pískovců a Vysokých Tater. Po návratu k vrcholovému horolezectví vylezla v roce 1998 podruhé severní stěnu Huascaránu a následně zaměřila svoji pozornost k těm nejvyšším vrcholkům naší planety. Svou první osmitisícovku Shisha Pangmu (8 046 m n. m.) zlezla 29. září 2004, za tento výstup získala čestné uznání ČHS v soutěži o výstup roku. Na vrcholu téhož dne byla ještě další Češka, Olga Nováková, ne však ve stejném družstvu s Hofmannovou. V roce 2006 přidala druhou, metrů vysokou Manaslu V roce 2007 se neúspěšně pokusila o zlezení Gašergrumu I (8 068 m n. m.). Svého dalšího osmitisícového úspěchu se dočkala v roce 2009, 4 ČHS=Český horolezecký svaz 66

67 kdy 1. října stanula na vrcholu Cho-oju (8 201 m n. m.) V ten samý den stanulo na vrcholu Cho-oju dohromady 9 Čechů, což je záležitost nevídaná. (Matoušek, Vrcholení, 2009) V červenci 2012 se vydala na svou poslední expedici, tentokráte na 8047 metrů vysoký Broad Peak. I přes množství nového sněhu se expedice vydala 27. července vzhůru. 29. července 2012 dosáhla Hofmannová společně s Antonínem Bělíkem tábora C4 ve výšce metrů. Odsud hodlali následující den podniknout útok na vrchol. Kvůli silnému větru byli však nuceni svůj pokus o den posunout. 31. července, v jednu hodinu po půlnoci, vychází Hofmannová společně s Polákem Pavlem Michalskim a íránskými bratry Rezabahadoravými, se kterými jde část cesty navázána na laně, k vrcholu Broad Peaku. Toho dosáhla v 11:30, zrovna ve chvíli, kdy jej opouštěla skupina slovinských horolezců a Polák Michalski. Počasí na vrcholu není příznivé a je velmi špatná viditelnost. Dle všeho se na vrcholu plánovala zdržet asi půl hodiny. Co se však stalo při sestupu, to nikdo s určitostí neví, z největší pravděpodobností nešťastnou náhodou prošlápla sněhovou převěj, zřítila se do hluboké propasti a zahynula. Ironií osudu je, že možná právě ve chvílích, kdy umírala, zachraňovali její expediční kolegové Antonín Bělík a Vít Auermüller taiwanského horolezce Coloona, za což se jim dostalo ceny Fair play. (Matoušek, Vrcholení, 2012) Zuzana Hofmannová, naše nejúspěšnější výšková horolezkyně, která zlezla čtyři osmitisícové vrcholy, se tak v 53 letech stala další českou či československou obětí hor. Její jméno je tak dalším, které figuruje na tom smutném černém seznamu horolezců, kteří zůstali navždy tam, kde to nejvíc milovali. 9.7 Radek Jaroš Narodil se 29. dubna 1964 v Novém Městě na Moravě, prožil poněkud odlišný horolezecký vývoj, než ostatní čeští horolezci. K lezení ho dle vlastních slov přivedla kniha Himálajští tygři, od Fritze Rudolpha, po jejímž přečtení si přál 67

68 být jako ti horolezci, popisovaní v této knize. S pravým lezením začal až v 18 letech v domácích terénech rulových skal Českomoravské vrchoviny. Logicky dalším postupem byly Vysoké Tatry, kde jej poprvé oválo kouzlo velehor, po nabytí dalších zkušeností zatoužil po vyšších horách, a k tomuto účelu mu výborně posloužily Alpy, kde zlezl spoustu čtyřtisícových vrcholů. Po alpských vrcholech přišli na řadu hory v Ťan-Šanu, kde si cení výstupu na Pik Učitěl (4 545 m n. m.) nebo Pamíru, kde v témže roce 1989 zlezl metrů vysoký Pik Moskva, což považuje za svůj druhý velký úspěch své rané horolezecké kariéry. V roce 1994 se Radek Jaroš (obrázek 11, dostupný na: poprvé vydal k osmitisícovému vrcholu. A to hned k Mount Everestu (8 850 m n. m.), expedice dále tvořená Josefem Rakoncajem, Josefem Nežerkou, Michalem Brunnerem, Tomášem Kastnerem a Italem Faustem de Stefanim tehdy však pro nepřízeň počasí vrcholu nedosáhla a svůj pokus ukončili ve výšce m n. m. Nicméně nejvyšší vrchol planety Jarošovi natolik učaroval, že se na něj rozhodl za nějaký čas znovu vrátit. Toto uskutečnil v roce 1998, v expedici vedené Zdeňkem Hrubým. Tato hodlala vystoupit na vrchol severovýchodním žebrem z Tibetu. Z osmi Obrázek 10: Radek Jaroš 68