Pedagogická fakulta. Katedra společenských věd. Politický vývoj Izraele. Bakalářská práce. Olomouc 2011

Transkript

1 UNIVERZITA PALACKÉHO Pedagogická fakulta Katedra společenských věd Politický vývoj Izraele Bakalářská práce Olomouc 2011 Vedoucí práce: PhDr. David Hampl Autor práce: Jana Hegrová

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně za použití pramenů uvedených v seznamu literatury a informačních zdrojů.

3 Chtěla bych poděkovat PhDr. D. Hamplovi za vstřícný přístup, cenné rady a připomínky, které mi pomohly při zpracování mé bakalářské práce.

4 OBSAH ÚVOD POLITICKO-GEOGRAFICKÁ CHARAKTERISTIKA Území státu Izrael Obyvatelstvo Náboženství HISTORIE ÚZEMÍ STÁTU Starověké osídlení Pod nadvládou cizích říší Pod arabskou nadvládou Vznik sionismu a první osídlení Politický sionismus Židovský stát Vznik Sionistické organizace První světová válka a Balfourova deklarace Britský mandát Palestina Konstituování mandátu Třicátá léta a Bílá kniha Druhá světová válka a holocaust Palestina po válce a vznik samostatného státu Pod správou OSN Konec britského mandátu Vznik státu Izrael KONFLIKTY Válka za nezávislost Padesátá léta a sinajský konflikt Vznik OOP a Šestidenní válka Jomkipurská válka Camp David a Libanonská válka

5 3.6 První intifáda Devadesátá léta a mírový proces Deklarace zásad Oslo II Hebronský protokol, Memorandum od Wye River Konflikty od roku Výstavba bezpečnostní bariéry Izraelský plán jednostranného stažení Druhá libanonská válka Válka v Gaze POLITICKÝ SYSTÉM Obecná charakteristika Moc výkonná Moc zákonodárná Moc soudní Politické strany Role náboženství v izraelské politice POLITICKÝ VÝVOJ Růst izraelské republiky v 50.letech Politické strany Izraelská společnost v 50. letech Politický vývoj do Šestidenní války Rozpad a seskupování politických stran Arabská menšina, zahraniční politika Vývoj po Šestidenní válce Sedmdesátá léta Vývoj po Libanonské válce do roku Období intifády Po smrti Jicchaka Rabina Politický vývoj od roku 2000 do současnosti Plán na jednostranné stažení z Pásma Gazy

6 5.8.2 Vznik Kadimy Volby do Knessetu v roce SPOLEČNOST V IZRAELI Vývoj izraelské společnosti Konfliktní linie Izraeli Náboženské složení Arabská menšina...66 ZÁVĚR...69 SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY PŘÍLOHY ANOTACE 6

7 ÚVOD Cílem této bakalářské práce je charakterizovat stát Izrael a jeho politický vývoj. Zohledněn bude také vývoj izraelských politických stran a izraelské společnosti v širším kontextu historických událostí a konfliktů, které měly zásadní dopad na formování Izraele. Tato bakalářská práce bude rozdělena do šesti hlavních kapitol. V první kapitole bude vymezena politicko-geografická charakteristika Izraele, administrativní rozdělení státu a složení ob yvatelstva. Druhá kapitola bude zaměřena na analýzu historického vývoje od dob starověku po vznik samostatného státu Izrael. Budou zde zmíněny zásadní momenty, které podstatným dílem ovlivnily charakter státu Izrael. Jedná se především o vznik sionismu a působení jeho nejvýznamnější osobnosti Theodora Herzla. Pozornost bude věnována také působení a politickému vlivu Britského mandátu v Palestině a jeho důsledkům pro stát Izrael. Tato kapitola bude nezbytná pro pochopení širších souvislostí. Třetí kapitola se zaměří na problematiku izraelsko-arabských a izraelsko-palestinských konfliktů, kterých se Izrael účastnil v první polovině 20. století. Kapitola se zaměří na okolnosti vzniku a průběh konfliktů v kontextu s politickou a společenskou situací státu Izrael. Čtvrtá kapitola bude charakterizovat izraelský politický systém a jeho ústavní instituce. Bude zde analyzován izraelský volební systém a přiblížena bude také charakteristika náboženských institucí a nejdůležitějších izraelských politických stran v současnosti. Pátá kapitola bude zahrnovat popis politického vývoje státu Izrael od roku Bude zde vymezen stranický systém a charakteristika izraelských stranických subjektů, které se formovaly od založení samostatného státu. Budou zde analyzovány také 7

8 výsledky jednotlivých voleb a jejich dopad na politickou a společenskou situaci v Izraeli. Zohledněny budou také vztahy Izraele s jednotlivými státy i situace palestinských Arabů v daném období. Pozornost bude věnována také izraelské politické situaci v současnosti, například průběhu a výsledkům posledních voleb do Knessetu. Šestá kapitola se bude věnovat analýze izraelské společnosti. Bude zde charakterizován její vývoj a složení, konfliktní linie a rozdělení z náboženského hlediska. Zmíněna bude i arabská menšina, její vývoj i současná situace. Existuje málo monografií, které by se samostatně věnovaly izraelskému politickému vývoji. K dispozici je však řada publikací, které se věnují izraelskému vývoji v širších souvislostech. Problematikou vývoje Izraele se v českém prostředí zabývá řada autorů. Mezi hlavního autora je vhodné zařadit Marka Čejku, který je v České republice považován za respektovaného a uznávaného odborníka na Blízký východ. Zásadní prácí je však kniha Theodora Herzla Židovský stát, která je dostupná i v českém jazyce. Významným autorem je také Michael Krupp či Howard M. Sachar. Podnětné jsou rovněž oficiální internetové stránky Knessetu, izraelského parlamentu, které představují vhodný zdroj aktualizace. 8

9 1 POLITICKO-GEOGR AFICKÁ CH AR AKTERISTIK A Tato kapitola se zaměří na charakteristiku státu Izrael, jeho území, politicko-geografické vymezení a administrativní rozdělení. Dále budou zmíněny i demografické údaje a etnické složení státu Izrael, na závěr bude nastíněna také úloha náboženství v Izraeli a náboženské rozdělení obyvatelstva. 1.1 Území státu Izrael Stát Izrael se nachází v oblasti Blízkého východu. Sever země tvoří hranici s Libanonem, severovýchod se Sýrií, východ země sousedí s Jordánskem a na jihozápadě s Egyptem. Rozloha celého státu činí km 2. 1 Na severu se při středozemním moři rozkládá Galilea, nejvyšší část území, jižně na ni navazuje úzký, úrodný pruh pobřeží, jež přechází do Negevské pouště. Negev zaujímá největší část země. Na východě spadá území příkře do příkopové propadliny Jordánu, kde se na břehu Mrtvého moře nachází nejníže položené místo na světě 2. Součástí Izraele jsou i území, která Izrael ovládl během různých válek. Jedná se o Pásmo Gazy, Západní břeh Jordánu a Golanské výšiny. Pásmo Gazy a Západní břeh jsou částečně pod správou Palestinské autonomie. Golanské výšiny jsou však podle mezinárodního práva součástí Sýrie. Většinu obyvatel těchto území tvoří Arabové. Problematický je i východní Jeruzalém, který byl během Šestidenní války zabrán Izraelem a dnes je předmětem sporů, protože Palestinská autonomie si jej nárokuje za své hlavní město. Izrael je demokratická republika s parlamentním systémem vlády. Hlavním městem je Jeruzalém, avšak většina států jej 1 MADSEN, CH. Ilustrovaný atlas pro nové století, Praha : Reader's Digest Výběr, s ZWETTLER, O. Atlas světa, Praha : Euromedia Group - Knižní klub, s

10 neuznává za hlavní město, protože je v rozporu s usnesením OSN z roku 1947, a uznává pouze Tel Aviv. Česká republika uznává jako hlavní město Jeruzalém 3. Úředními jazyky jsou hebrejština a arabština. Izrael je rozdělen do šesti distriktů. Největší je Jižní oblast, jehož rozloha činí km 2, zároveň má ale nejméně obyvatel. Nejmenším distriktem je Tel Aviv se stejnojmenným hlavním městem, jehož rozloha činí 176 km 2, počet obyvatel však přesahuje 1 milion. Mezi další distrikty patří také Centrální distrikt, Haifský distrikt, Jeruzalémský distrikt a Severní distrikt Obyvatelstvo Počet obyvatel Izraele činí lidí 5. Většina obyvatel jsou Židé, kteří ale netvoří homogenní celek. Tato různorodost je dána mnoha vlnami přistěhovalectví, během kterých přicházeli Židé z nejrůznějších částí světa a disponovali jinými zvyklostmi i jazykem. Do Izraele však nepřicházejí jen Židé, ale také přistěhovalci ze zemí bývalého Sovětského svazu i dalších zemí. Je ovšem nutno podotknout, že Izrael je pro mnoho těchto lidí jen přechodnou stanicí. Kd yž totiž získají izraelské občanství, je snadnější se dostat do Spojených států. Podle místa původu rozlišujeme Sefardy a Aškenáze. Sefardé jsou Židé, jejichž předkové v minulosti obývali Pyrenejský poloostrov, a na rozdíl od Aškenázů, Židů pocházejících zejména ze střední a východní Evropy, mají v mnoha ohledech jiné zvyklosti i kulturu. Dodnes jsou mezi těmito dvěma větvemi patrné spory, které ovšem v současné době mají jen malý dosah. Kromě Židů 6 jsou další významnou složkou obyvatelstva také 3 TERNER, E. Stát Izrael : encyklopedický přehled, Abrechtice : Kora, s Tamtéž. s Pramen: [online] [cit ]. Statistical Abstract of Israel. Dostupné z WWW: < 6 Je významový rozdíl mezi Židem a židem. První se používá ve významu národnosti, druhý ve významu příslušnosti k víře. V této práci však budu užívat slovo Žid. 10

11 izraelští Arabové. Ti se však významově liší od palestinských Arabů, kteří obývají převážně Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy. Izraelští Arabové jsou totiž formálně izraelskými občan y. 1.3 Náboženství Náboženství hraje v Izraeli jednu z nejdůležitějších rolí. Ovlivňuje kulturu, životní styl a má značný vliv i na politiku. Nejrozšířenějším náboženstvím v Izraeli je judaismus, který vyznává obyvatel, za ním následuje islám, který vyznává obyvatel, významnou složku tvoří i křesťané, kteří tvoří obyvatel 7. Do zbývajícího počtu můžeme zařadit křesťanské Arab y, Drúzi, Samaritány i další. Ale i mezi Židy vyznávajících judaismus jsou značné rozdíl y a dělí se tak do několika skupin. Jednu z těchto skupin tvoří sekulární Izraelci, mezi které můžeme zařadit hlavně mladou generaci, inteligenci či ruské přistěhovalce, kteří jsou sice většinou judaisté, avšak v značně oslabené formě. Mezi sekulární Židy patří asi % židovských obyvatel 8. Další skupinu tvoří tradicionalisté, kteří ve větší míře dodržují náboženské zvyklosti, avšak žijí moderním způsobem života. Jejich počet tvoří 30-40% z celkového počtu Židů v Izraeli 9. Poslední skupinou jsou religiózní Židé, jejichž charakteristickým znakem je snaha dodržovat náboženské tradice. V této skupině můžeme rozlišit ortodoxní proud, který v sobě snoubí náboženské rituály i moderní životní styl, a ultraortodoxní proud, který v podstatě odmítá moderní způsob života. Blíže budeme s náboženskými skupinami seznámeni v kapitole č Pramen: [online] [cit ]. Statistical Abstract of Israel. Dostupné z WWW: < 8 ČEJKA, M. Judaismus a politika v Izraeli. Brno : Barrister & Principal, s Tamtéž. s

12 2 HISTORIE ÚZEMÍ STÁTU Tato kapitola se bude věnovat nejstarším dějinám Palestiny, historii židovského národa ve starověku i středověku, bude zde popsán také vznik sionismu a Britského mandátu v Palestině. Dále budou nastíněny události v Palestině během druhé světové války a vývoj po jejím ukončení, který nakonec vedl ke vzniku samostatného státu. 2.1 Starověké osídlení Název Palestina je odvozen od biblického národa Filištínců. Jedná se o starobylé území, které si prošlo během staletí složitým historickým vývojem. První zmínka o Izraeli pochází z konce 13. století př. n. l., nachází se na nápisu egyptského krále Merenthapa, avšak je dosti neurčitá 1. Palestina ve 3. a 2. tisíciletí byla pod vlivem sousedního a mocného Egypta. Koncem 13. století se do Palestiny dostává kmen Pelešet Filištíni, kteří vytvořili zvláště při pobřeží několik městských států. Toto území bylo také osídleno semitským obyvatelstvem, tzv. Kanaanejci. Odtud také vyplývá starověké označení země Kanaán 2. Přibližně koncem 13. století př. n. l. začínají přicházet do Kanaánu hebrejské kmeny, které postupně splývají s Kanaanejci. Přelom století je poměrně klíčový, protože zde vzniká první samostatný státní útvar, jehož prvním králem je Saul. Vlastní království vytvořil až David, který si za své hlavní město zvolil Jeruzalém. Poté vládl jeho syn Šalamoun, za jehož panování dosáhl stát velkého rozkvětu. Po jeho smrti došlo k rozdělení království na severní tzv. izraelské a jižní judské království 3. 1 SEGERT, S. Starověké dějiny Židů. Praha : Svoboda, s PEČÍRKA, J. Dějiny pravěku a starověku I. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, s Tamtéž. s

13 2.1.1 Pod nadvládou cizích říší Od poloviny 9. století př. n. l. byla Palestina pod nadvládou cizích říší. Jednalo se o Asýrii a Babylónii. V roce 539 př. n. l. dobyli Babylónii Peršané a umožnili Židům v babylónském zajetí návrat do své domoviny. Roku 322 př. n. l. dobyl Persii Alexandr Makedonský, Palestina se tak dostala pod helénistickou nadvládu, později byla pod vládou Ptolemaiovců, vládců Egypta. Po vládě Seulekovců se Židé na krátký čas osamostatnili, netrvalo to však dlouho, v roce 63 př. n. l. se dostali pod římskou správu 4. Římská nadvláda zpočátku tolerovala židovské náboženství i zvyky, později se však podmínky staly čím dál tím neúnosnější a vypukly první nepokoje. V roce 66 n.l. vypuklo Velké židovské povstání, mezi Židy však panovala nejednotnost, která vedla ke krutému potlačení. Poslední židovský odpor byl zlomen roku Další povstání následovalo i v letech , bylo však také potlačeno. To vedlo k velkému odchodu Židů ze země a rozptýlení tzv. diaspoře. Od 2. století n. l. se stávají národem bez vlastního území, což hraje klíčovou roli v židovské historii. Přesto si dokázali v různé míře udržet povědomí vlastní identity, vztah k Palestině i svoji svébytnou kulturu Pod arabskou nadvládou Roku 614 dobyla Palestinu Persie, která sice přinesla náboženskou toleranci, avšak její vláda netrvala dlouho, Byzantská říše získala Palestinu zpět. Ale ani ta nemohla odolávat arabské expanzi. Roku 638 dobyli Arabové Jeruzalém, avšak se Židy i křesťany uzavřeli dohodu, která zaručovala autonomii a náboženskou svobodu 6. Arabská nadvláda zde trvala až do roku 1917, kd y zde vznikl britský mandát. 4 ČEJKA, M. Izrael a Palestina. Brno : Centrum strategických studií, s Tamtéž. s Tamtéž. s

14 V křesťanské Evropě měli Židé zvláštní postavení. Částečně byli tolerováni, zvláště proto, že mezi nimi byli významní lékaři, učenci i obchodníci. Od 14. století se však staly pogromy, násilné útoky, stále častější. Docházelo taktéž k masovému vypovídání Židů z měst nebo zemí. V roce 1517 se území Palestiny dostalo pod nadvládu Osmanské říše a vytvořily se tak podmínky pro židovské přistěhovalce. Od této doby začala vzrůstat naděje na návrat Židů do Palestiny. Během 16. a 17. století začali Židé postupně osidlovat Palestinu, velký přísun Židů zažilo také 18. století. Teprve 19. století dalo přistěhovalectví nový rozměr, kdy se zrodilo hnutí, které výrazně přispělo ke vzniku samostatného židovského státu. 2.2 Vznik sionismu a první osídlení Dostáváme se tak do zásadního období dějin, které předznamenalo vznik státu Izrael. Velkou úlohu v tom hraje vznik sionistického hnutí, které mělo zásadní vliv na vytváření pozdějších státních struktur. Jedná se o ideový směr, který usiluje především o zpětný návrat Židů do Svaté země a vybudování státu. Ještě v 19. století byl antisemitismus běžný, zvláště v Rusku nabýval až obludných rozměrů. Židé tak byli odsouváni na pokraj existence a většina z nich toužila po útěku. Část Židů toužila odejít do Palestiny, kterou považovali za svoji vlast. Již před první alijou vznikaly nejrůznější židovské organizace, které chtěly osídlit Palestinu, například v roce 1882 byl založen spolek Chovevé Sion 7. Později se tyto skupiny spojily v jednu zastřešující organizaci a sionismus tak dostal svůj pevný základ. Palestina byla v 19. století součástí Osmanské říše. Jednalo se o řídce zalidněnou zemi, kde koncem 19. století žilo asi Židů a půl milion Arabů 8. První zlom přinesla první alija, která probíhala v letech 7 KRUPP, M. Sionismus a stát Izrael. Praha : Vyšehrad, 1998, s Tamtéž. s

15 Tato přistěhovalecká vlna je velmi významná, avšak její rozměry nebyly tak velké, ab y narušil y místní arabské osídlení. Podmínky pro život zde byly náročné. Zakoupilo se sice několik pozemků pro zemědělskou činnost, avšak četné epidemie, neúroda i otomanská byrokracie vedly nakonec k návratu mnoha přistěhovalců do Evropy. Chyběla organizace a peníze. 2.3 Politický sionismus Mezitím se v Evropě stala jedna událost, která ovlivnila pozdější vývoj dějin. Stalo se tak ve Francii, kde se antisemitismus těšil nezvyklé síle. Příčinou problému byl Alfred Dreyfus, který se jako první Žid stal štábním důstojníkem francouzské armády. Byl však obviněn ze špionáže na podkladě podvržených důkazů a odsouzen. Trvalo bezmála pět let, než byl amnestován a dalších sedm, než byl rehabilitován 1 0. V soudní místnosti, kde byl poprvé proveden rozsudek nad Alfredem Dreyfusem, byl přítomen i Theodor Herzl. Tyto projevy antisemitismu s ním otřásly a zanedlouho napsal přelomovou knihu s názvem Židovský stát. Theodor Herzl se narodil v Budapešti a působil jako pařížský dopisovatel rakouského deníku Neue Freie Presse. Původně zastával myšlenku, že je důležitá asimilace s kulturami, ve kterých Židé žijí. Události v Evropě ho ale přiměly uvažovat jinak. Jeho ústředním dílem je již výše zmíněný Židovský stát Židovský stát Hlavní myšlenka celého díla spočívá v tom, že se soužití Židů s ostatními obyvateli neosvědčilo a Židé tak musejí mít vlastní stát. Jedná se tak o národní otázka, která musí přejít do vědomí celého světa. Ve svém přelomovém díle vysvětluje důvody, které ho 9 TERNER, E. Dějiny státu Izrael. Pardubice : Kora, s Tamtéž. s

16 vedly k této myšlence, a systematicky popisuje plán osidlování nového státu. K dosažení cílů počítal s vytvořením dvou velkých organizací - Society of Jews a Jewish Company, které budou mít na starosti organizační záležitosti. Theodor Herzl věděl, že tento přesun bude trvat několik desetiletí, podle jeho názoru by také samotné osidlování mělo probíhat postupně, nejdříve by měli přijít ti nejchudší, kteří zušlechtí krajinu a postaví domy, potom bude následovat inteligence a střední třída 11. Je zajímavé, že se příliš nezabývá místem, kde by nový stát měl být založen, v úvahu sice připadala Palestina, ale také Kongo či Argentina. Domníval se také, že vznik židovského státu je nutné projednat s evropskými mocnostmi, aby osidlování nového státu bylo organizované a získalo jakousi strukturu. Mezi Židy to však vyvolalo rozporuplné reakce, zvláště věřící Židé odmítali sionismus a jeho ideologii. Postupně si však díky svým schopnostem na svou stranu dokázal získat mnoho stoupenců Vznik Sionistické organizace Herzlovou zásluhou se v roce 1897 sešel ve švýcarské Basileji první sionistický kongres. Byla zde založena Sionistická organizace (dále jen SO), orgán, který zastřešoval sionistické aktivity. Jejím prvním předsedou se stal právě Theodor Herzl. Kongres zde schválil povzbuzování usazení v Palestině židovských zemědělců, dělníků a řemeslníků, sjednocení Židů do místních i obecných židovských organizací a mimo jiné i diplomatickou aktivitu k zajištění pomoci různých vlád 1 2. Byl také podpořen názor, že jedině Palestina je vhodným místem pro vytvoření budoucího státu. Theodor Herzl však chtěl, aby Palestina byla nejdříve právně zajištěna a teprve tehdy by sem mohly proudit zástupy Židů. Proto se snažil proniknout do vysoké politiky, chtěl najít vlivný 11 HERZL, T. Židovský stát. Praha : Academia, s SACHAR, H. Dějiny státu Izrael. Praha : Regia : Goldstein & Goldstein, s

17 bohatý evropský stát, který zapůsobí na sultána. Theodor Herzl získal podporu německého císaře Viléma II., jednal i se sultánem Abdulhamidem II., nedosáhl však žádného kompromisu. Později byl také založen Židovský národní fond (dále již jen ŽNF), který byl určen pro vykupování půdy v Palestině. Půda se zcela legálně zakoupila od arabských majitelů, kteří za to získali velký obnos 1 3. V letech 1904 až 1914 probíhala druhá alija, během které přicházeli do Palestiny zejména židovští dělníci z Ruska. Theodor Herzl se dočkal jen začátku, neboť roku 1904 umírá. SO se však potýkala je s problémy. Roku 1908 se sice změnila vláda v Turecku, ale ani ta nechtěla území Palestiny postoupit Židům. 2.4 První světová válka a Balfourova deklarace Roku 1914 žilo v Palestině Židů a od založení ŽNF bylo na venkově založeno čtyřicet osad s obyvateli. Arabů však bylo kolem 500 tisíc 1 4. Nepřátelství mezi nimi se začalo nebezpečně stupňovat s vypuknutím první světové války. Turecko vstoupilo do války na straně Německa a Rakouska-Uherska a započalo tak represivní politiku vůči jišuvu 1 5. V roce 1915 se podmínky ještě více zhoršily, když vojenský guvernér Palestiny začal rušit veškeré židovské organizace a nároky na půdu. K tomu se přidaly útrap y, které jsou s válkou spojeny, tedy bída, hlad a nemoci. Významným činitelem byl zde Chaim Weizmann, mluvčí nových sionistických aktivistů žijících v Anglii. Tento muž se snažil získat britský zájem o palestinské území. Velkým přívržencem byl britský ministr zahraničí Arthur Balfour. Ten poté v roce 1917 požádal sionisty na základě Weizmannovy výzvy, aby sami formulovali 13 TERNER, E. Dějiny státu Izrael. Pardubice : Kora, s GILBERT, M. Izrael : Dějiny. Praha : BB Art, s Jišuv je termín sionistického hnutí, který se používal před rokem 1948 pro označení židovských obyvatel Palestiny. 17

18 příslušnou deklaraci. Tzv. Balfourova deklarace se stala přelomovým dokumentem, který ovlivnil osud Palestiny a pomocí kterého se vytvořily předpoklady pro židovské osídlení. Text deklaroval odhodlání britské vlády zřídit v Palestině národní domovinu pro Židy a zároveň garantoval zachování práv ostatních národních a náboženských komunit Britský mandát Palestina V Evropě sice stále pokračovala válka, ale britská vláda zůstala věrná svému slibu. Zlomová zde byla Pařížská mírová konference v roce 1919, kde byla tato deklarace přijata i vítěznými mocnostmi. Konference souhlasila s přidělením Palestiny Británii a s vytvořením britského mandátu. To bylo formálně potvrzeno dne 25. dubna 1920 na konferenci v San Remu, navíc bylo nutné stanovit hranice. Bylo dohodnuto, že území mezi řekou Jordán a Středozemním mořem včetně Jeruzaléma se stane židovskou domovinou. Avšak ani Britům ani Židům se nepodařilo získat takové územní uspořádání, jaké by si představovali. Nakonec byla Palestina připravena o důležité vodní zdroje na severu a severovýchodě země, o klíčový zdroj Jordánu, pramen z hory Hermon i o větší část Jarmuku 1 7. Bylo důležité, aby se vytvořila fungující administrativa. Zrodilo se Židovské národní shromáždění, z něhož se zvolila Židovská národní rada. Důležitá byla také celková obnova, Palestina se rozdělila na okresy, v čele každého stál britský vojenský guvernér. Budovaly se nové osady, kupovala se nová půda, zakládaly se školy a další instituce. Zakládání nových osad souviselo s další vlnou přistěhovalectví třetí alijou, která započala po skončení války. 16 ZOUPLNA, J. Od jišuvu k Izraeli. Formování izraelských mocenských elit. Praha : Libri, s SACHAR, H. Dějiny státu Izrael. Praha : Regia : Goldstein & Goldstein, s

19 2.5.1 Konstituování mandátu Dne 24. července 1922 předala Společnost národů Palestinu Velké Británii jako tzv. A mandát 1 8. Mandát fungoval na principu tolerance, zajištění občanských práv bez ohledu na rasu a vyznání, uznání svátků jiných komunit apod. V čele stál vysoký komisař, který disponoval téměř neomezenou mocí. Soudní moc byla nezávislá a obhajovala místní obyvatele i cizince bez rozdílu náboženství. Politický systém britského mandátu, který byl konstituován ve 20. letech, se stal základem pro budoucí politické uspořádání státu Izrael po roce Můžeme zde zmínit systém práva, které bylo vytvářeno v kombinaci s britským zvykovým právem, židovskými zvyky, ale i otomanským trestním a obchodním kodexem. V období mandátu můžeme také nalézt počátky současného politického stranictví. Politický systém, který vznikl po roce 1948, navazoval na mandátní instituce a politické strany. Hlavním směrem SO do roku 1931 byl tzv. obecný sionismus, hlavní postavou zde byl Chaim Weizmann. Pilířem této politiky byla orientace na Velkou Británii. Zformovaly se však i dvě extremistické opozice. První z nich bylo seskupení Achdut haavoda, sionistické dělnické hnutí. Druhým proudem byli revizionisté, kteří odmítali údajnou nedemokratičnost Weizmannova režimu 1 9. Právě ten se stal základem pro současnou izraelskou levici. Arabové tvořili v mandátu většinu obyvatel 2 0 a podle Balfourovy deklarace nesmělo být učiněno nic, co by je poškodilo. Bylo však znát značné nepřátelství mezi židovským a nežidovským obyvatelstvem. Za účelem obrany se dokonce ilegálně vytvořila 18 TERNER, E. Dějiny státu Izrael. Pardubice : Kora, s. 52. A-mandát znamená, že úkol mandátní moci spravovat zemi je jen do chvíle, kdy země bude schopna převzít sama vládu. 19 ZOUPLNA, J. Od jišuvu k Izraeli. Formování izraelských mocenských elit. Praha : Libri, s TERNER, E. Dějiny státu Izrael. Pardubice : Kora, s. 46. V roce 1929 žilo v Palestině přes obyvatel, z toho Židů. 19

20 organizace Hagana, která chránila zájmy Židů. V důsledku nepokojů vznikaly i v dělnickém hnutí nové myšlenkové proudy. Jeden proud, v překladu jeho název znamenal Mladý strážce, se orientoval na marxismus a zdůrazňoval pokojné soužití Židů s Araby. Druhým proudem byla Mapaj Strana práce země Izrael, socialisticky zaměřená strana, která se brzy stala silnou stranou a existovala ještě dlouhou dobu po založení státu Izrael. Hlavním představitelem byl Ben Gurion Třicátá léta a Bílá kniha Třicátá léta v Palestině se vyznačovala dalšími vlnami přistěhovalectví, všeobecným rozvojem i dalšími konflikty mezi arabským a židovským obyvatelstvem. Další přísun Židů jen rozdmýchal další nepokoje. Během 30. let přišlo do Palestiny obrovské množství Židů, kteří prchali především před evropskými událostmi Vztahy mezi Židy a Araby se brzy zvrhly v prudký konflikt. Útoky a odvety následovaly jeden za druhým v nekonečném sledu. Když v roce 1936 vypuklo arabské povstání, ustavili Britové Peelovu komisi, která doporučila řešení, které se zdálo jediným možným východiskem: rozdělení země 2 2. Avšak Arabové tento plán na rozdělení odmítli. V roce 1939 se v Londýně konala Svatojakubská konference, která ale ztroskotala. Sionisté byli tlačeni k tomu, aby se zřekli svých nároků proklamovaných v Balfourově deklaraci, ti ale byli nuceni odmítlnout vzhledem k zoufalé situaci Židů v předválečné Evropě. Výsledkem této konference byla tzv. Bílá kniha. Balfourova deklarace byla prohlášena za zrušenou, protože židovská domovina v Palestině již byla údajně zřízena. Navíc během příštích pěti let mělo být každým rokem umožněno přicestovat patnácti tisícům 21 GILBERT, M. Izrael : Dějiny. Praha : BB Art, s BARNAVI, A. (ed.). Atlas univerzálních dějin židovského národa od časů biblických praotců do současnosti. Praha : Victoria Publishing, s

21 Židů; poté to mělo být dovoleno jen s arabským souhlasem 2 3. Mandátní komise Společnosti národu prohlásila Bílou knihu za neslučitelnou s mandátem a tudíž neplatnou. Jednadvacátý sionistický kongres v roce 1939 v Ženevě Bílou knihu jednoznačně odsoudil Druhá světová válka a holocaust Po vypuknutí druhé světové války 1. září 1939 docházelo ovšem k dalším vlnám ilegálního uprchlictví do Palestiny i přes nevoli Velké Británie. Na druhou stranu však Palestinští Židé velmi výrazně přispěli spojencům. Mnoho Židů působilo v britské armádě, někteří také v Řecku, Severní Africe, Itálii či Severní Evropě. Několik dalších desítek palestinských Židů se dokonce přihlásilo jako parašutisté do Evropy. Těchto bojů se účastnila také Hagana. Protiklad Hagany byly protibritské organizace jako Irgun nebo Sternův gang, které chtěl y bojovat proti Britům. Mezitím v Evropě probíhala nejstrašnější genocida v dějinách lidstva. Ta začala v roce 1941 spolu s německou invazí do SSSR a během jednoho roku bylo zabito více než milion Židů. Tyto zprávy dorazily také do Velké Británie i do Palestiny a způsobily obrovskou nejistotu a úzkost. V roce 1943 britský premiér Winston Churchill naléhal na britskou politiku, aby se přístup k přistěhovalectví změnil. Do Palestiny tak zase mohli přicházet Židé, jejich počet byl ale menší než v předchozích letech. Winston Churchill mimo to také podporoval myšlenku rozdělení země z roku Židé byli oproti Arabům ve výrazné menšině, ti k nim navíc chovali nepřátelský postoj. K tomu se přidalo vytvoření Arabské ligy v roce 1945, která chtěla dosáhnout sjednocení všech Arabů. Tohle všechno snižovalo naděje na vytvoření samostatného státu. Množství Židů, kteří padli v boji, bylo zanedbatelné vůči 23 KRUPP, M. Sionismus a stát Izrael. Praha : Vyšehrad, 1998, s Tamtéž. s

22 dopadům holocaustu. Statistika konečného řešení napočítala téměř 6 milionů Židů, kteří zemřeli nejen násilnou smrtí, ale také hladem či nemocemi Palestina po válce a vznik samostatného státu Židé, kteří přežili, se často neměli kam vracet, mnozí tak byli nuceni soustředit se v uprchlických táborech. Velká Británie nadále odmítala další vstup židovských uprchlíků do Palestiny a dokonce i do své okupační zóny. Ministr zahraničí Ernst Bevin nadále trval na striktním dodržování Bílé knihy. Do Palestiny se však mezi lety 1945 až 1948 ilegálně dostalo až Židů 26. Angloamerický vyšetřovací výbor, jehož úkolem bylo nalézt shodu mezi britskou politikou a přistěhovalectvím, zveřejnil zprávu o nesnesitelných podmínkách evropských Židů a o nepravděpodobnosti toho, že se v Evropě kdy obnoví židovský život. Doporučoval tak obnovení přistěhovalectví. Británie to však odmítla Pod správou OSN Násilí proti Britům i arabsko-židovské spory pokračoval y a britská vláda začala chápat tento problém jako neudržitelný. Stav po válce ji donutil k radikálnímu rozhodnutí Palestinu a problémy s ní spojené přenechá Spojeným národům. V květnu 1947 se konalo zasedání Valného shromáždění, kde Židé a Arabové předložili svá stanoviska. Arabové důrazně protestovali proti vyhlášení židovského státu i dalšímu přísunu Židů. OSN se tak v dubnu 1947 usnesla vytvořit komisi jedenácti států, které by byly v palestinské otázce neutrální. Komise dostala název UNSCOP 2 7. V červnu 1947 OSN navštívila Palestinu, kde se však setkala 25 SACHAR, H. Dějiny státu Izrael. Praha : Regia : Goldstein & Goldstein, s GILBERT, M. Izrael : Dějiny. Praha : BB Art, s KRUPP, M. Sionismus a stát Izrael. Praha : Vyšehrad, s

23 s arabským odporem. Tento odpor přesvědčil členy UNSCOP, že by bylo nešťastným řešením ponechat v Palestině Židy jako menšinu. UNSCOP také jako jednu z hlavních otázek řešila ilegální židovskou imigraci a byla doslova otřesena chováním britských vojáků k těmto uprchlíkům. Zpráva UNSCOP byla dokončena 31. srpna 1947 a nejdůležitější zásada, která v ní byla obsažena, konstatovala mimo jiné, že mandát musí být v nejbližší době ukončen, dále že struktura dvou nových států, arabského i židovského, musí být demokratická a Valné shromáždění musí vyřešit naléhavý problém s přistěhovalectvím 2 8. Židé tento návrh s výhradami přijali, Arabové to však důrazně odmítli. Další jednání následovalo dne 29. listopadu 1947, kde byl přijat plán pro rozdělení. Tento výsledek probudil vlnu nadšení, do Palestiny zase mohli volně přicházet Židé. Mělo to však i stinnou stránku. Arabský odpor stále sílil a schylovalo se ke konfliktu Konec britského mandátu Britská kontrola nad Palestinou trvala do 15. května 1948, poslední dny Britského mandátu byly ale tragické. Britové podněcovali roztržky mezi Araby a Židy, podnikali také četné útoky na Židy. Tito britští vojáci byli sice označeni za dezertéry, avšak existují důkazy, že tyto záměrné nepokoje vycházely z podnětu britské vlády 2 9. Přesto tyto činy mnoho Britů odsoudilo. Postoj Spojených Států k založení samostatného státu nebyl jednoznačný, vyslovily se sice pro rozdělení Palestiny a zřízení Izraele, tento postoj zastával i americký prezident Harry Truman, ale například Warren Austin, americký delegát v Radě bezpečnosti, byl proti rozdělení. Kladný názor zastával Sovětský svaz, který podporoval myšlenku samostatného státu. 28 SACHAR, H. Dějiny státu Izrael. Praha : Regia : Goldstein & Goldstein, s TERNER, E. Dějiny státu Izrael. Pardubice : Kora s

24 2.8.3 Vznik státu Izrael Dne 14. května 1948 byl zrušen Zvláštní výbor pro Palestinu. Později byl ještě téhož dne vyhlášen Státní radou samostatný stát Izrael. Podpořily jej nakonec i Spojené státy. Velká Británie nakonec také zaujala smířlivý postoj a vyslovila přání o vzájemné spolupráci a ukončení arabsko-izraelských sporů. Prozatímním orgánem státu Izrael byla Státní rada, která se skládala z třiceti sedmi členů. Z nejvýznamnějších jmenujme například Davida Ben Guriona, který se v posledních desetiletích aktivně zapojoval za boj o samostatný stát a stal se ministerským předsedou, Moše Šarreta, ministra zahraničí čí Goldu Meirovou. Tato vláda byla složena ze třinácti ministrů, kde byly zastoupeny všechny strany kromě komunistů a revizionistů 3 0. Prezidentem Státní rady se stal Chaim Weizmann, významný muž v izraelských dějinách, který se velmi zasloužil o vznik Izraele. Vznik nového státu oficiálně oznamovalo Prohlášení nezávislosti, které bylo veřejně přečteno o půlnoci 14. května TERNER, E. Dějiny státu Izrael. Pardubice : Kora s Viz příloha č. 1 24

25 3 Konflikty Od založení státu Izrael dochází ke vzniku mnoha konfliktů, které budou v následující kapitole blíže charakterizovány. Jedná se například o Válku za nezávislost, Sinajský konflikt, Šestidenní válku a další. Nezaměřím se jen na průběh, ale také na důsledky, které každá válka přinesla. 3.1 Válka za nezávislost Je třeba zdůraznit, že konflikty mezi Araby a Židy nebyly vyhrocené od samého počátku, například v době, kdy byla Palestina součástí Osmanské říše, byli Židé respektováni, ačkoliv byli v podřízeném postavení. Tato dvě etnika žila vedle sebe a navzájem se tolerovala. Mnohem krutěji se ve středověku a novověku chovali k Židům křesťané 1. V prohlášení nezávislosti státu Izrael byla mimo jiné také výzva k palestinským Arabům i sousedním arabským státům, aby zachovali mír 2. Euforie ze vzniku Izraele se ovšem mísila se znepokojením. Vědělo se, že arabské státy chystají útok. Izrael se však více než dostatečně připravil, židovská armáda nyní čítala více než mužů 3. Dne 15. května 1948 překročily řeku Jordán irácké jednotky, téhož dne zahájily útok také Egypt, Sýrie, Zajordánsko, Libanon i jednotky ze Saúdské Arábie a Jemenu. Arabské oddíly však většinou nebyly z úspěšné, jednou z mála byla Arabská legie, která obsadila Jeruzalém. Tento konflikt vedl k velkému útěku Arabů ze země, kteří se usazovali zejména na Západním břehu Palestiny a Zajordánsku, také v Libanonu a Pásmu Gazy. Dne 11. června 1948 OSN zprostředkovala příměří, se kterým však Arabové nesouhlasili a 1 Jako příklad může sloužit Španělsko, jehož větší část byla pod nadvládou Muslimů. Žili zde i Židé podporovaní právě Muslimy. Po pádu posledního emirátu Granady v roce 1492 byli Židé nuceni opustit Pyrenejský poloostrov 2 Viz příloha č.1 3 GILBERT, M. Izrael : Dějiny. Praha : BB Art, s

26 zaútočili znovu. Byli však poraženi. Během druhého období války Izrael obsadil většinu západní Galileje 4. Egypt zase okupoval Negev, poušť, která měla být izraelská. Dne 18. července 1948 nový smír válku uzavřel. Důsledky této války měl y značný dopad na pozdější arabsko-izraelské vztahy. Z Izraele se stal úspěšný stát, okolní arabské státy naopak vnímaly výsledek války i vznik židovského státu jako prohru. Zásadní dopad měl i útěk izraelských Arabů, kteří prchali především do Pásma Gazy a Západního břehu, stejně tak do okolních arabských zemí. Odhady jejich počtu se lišily. Izraelci určili celkový počet na lidí. Původní odhad Spojených národů byl v roce 1950 o vyšší 5. Plán na vznik samostatného arabského státu v Palestině selhal. Pásmo Gazy, které mělo být součástí potenciálního státu, si k sobě připojil Egypt, stejně tak Západní břeh, který se stal součástí Jordánu, zbývající území získal Izrael. Jeruzalém zůstal rozdělen na západní a východní část mezi Izrael a Jordánsko Padesátá léta a sinajský konflikt Po vzniku státu Izrael docházelo k masovému přistěhovalectví z různých částí světa. Jako klíčový musíme vznímat tzv. Zákon o návratu 7, který byl přijat vládou v roce 1950 a který stále platí. Každý, kdo měl židovský původ, měl právo přijít do Izraele a stát se židovským občanem. V prvních třech letech tak do Izraele přišlo sedm set tisíc lidí 8. Dalším významným konfliktem, který následoval, byla 4 ČEJKA, M. Izrael a Palestina. Brno : Centrum strategických studií, s SACHAR, H. Dějiny státu Izrael. Praha : Regia : Goldstein & Goldstein, s Tzv. Východní Jeruzalém zůstal pod jordánskou správou, západní část se později stala izraelským hlavním městem. I v současnosti zůstává Jeruzalém zdrojem napětí mezi Izraelci a Palestinci, neboť právě východní Jeruzalém byl po Šestidenní válce připojen k Izraeli, což opakovaně kritizovala OSN. Většina států jej tak neuznává jako hlavní město a své konzuláty mají většinou v Tel Avivu. 7 ČEJKA, M. Izrael a Palestina. Brno : Centrum strategických studií, s. 93. Otázkou je, koho můžeme považovat za Žida. Z náboženského pohledu je to ten, kdo měl židovskou matku, v současné době však toto pojetí zahrnuje i příbuzenství ze strany otce a prarodičů 8 KRUPP, M. Sionismus a stát Izrael. Praha : Vyšehrad, s

27 Sinajská válka. Egypt uzavřel přístup k Ejlatu, jedinému izraelskému přístavu v Rudém moři, a zakázal izraelským i jiným lodím, které dovážely zboží nebo zbraně do Izraele, průjezd Suezským kanálem 9. Začal také do své armády přijímat arabské uprchlíky, převážně z Pásma Gazy, které Izrael nechtěl přijmout zpět. Tato komanda podnikala přepady na Izraelce, na které Izrael reagoval útoky, za což byl pravidelně OSN odsuzován. Počátek další války se blížil. Dne 25. října 1956 uzavřely Egypt, Sýrie a Jordánko vojenskou smlouvu namířenou proti Izraeli 1 0. Ke konfliktu se přidalo také egyptské zestátnění Suezského průplavu. Izrael se tak rozhodl zaútočit. Za spojence měl Francii, která mu poskytovala zbraně, a Velkou Británii. Sinajská akce začala 29. října 1956 a skončila již za pět dní. Byl obnoven přístup k Ejlatu, navíc se Sinaj a Pásmo Gazy dostaly do izraelských rukou. Izraelská armáda se odtud stáhla až v roce 1957, místo ní byly rozmístěny mírové jednotky OSN a zároveň se sem vrátila egyptská správa. Důsledky tohoto konfliktu nebyly zanedbatelné. Zhoršily se vztahy Izraele s Egyptem i Sovětským svazem, který se více sblížil s arabskými státy. Naopak vztahy se zlepšily s Francií, se kterou Izrael upevnil spojenectví. 3.3 Vznik OOP a Šestidenní válka V lednu 1964 proběhla konference těchto zemí, kde se objevil návrh na využití palestinských uprchlíků proti Izraeli. Následně se ve Východním Jeruzalémě konalo setkání palestinských Arabů a dne 28. května 1964 byla založena Organizace na osvobození Palestiny (dále již jen OOP). Téhož dne byla také přijata Charta OOP. Mezi základní cíle této největší a nejznámější palestinské organizace patřilo osvobození Palestiny, založení Palestinského státu, který měl zahrnovat území bývalého 9 KRUPP, M. Sionismus a stát Izrael. Praha : Vyšehrad, s Tamtéž. s

28 mandátu a také ozbrojený boj, který byl považován za jedinou cestu. Židé byli odmítnuti jako národ a první předseda OOP Ahmad Šuqajrí je dokonce chtěl zahnat do moře 11. Významnější úlohu OOP začala hrát až po roce 1969, kdy se jejím předsedou stál Jásir Arafat 1 2. Mezníkem v dějinách Izraele byla tzv. Šestidenní válka. Egyptský prezident Gamal Násir nezapomněl na předchozí prohry a zaujímal silně protiizraelský postoj společně se Sýrií. Jordánsko a Libanon zaujímaly k Izraeli spíše neutrální postoj. Další vlna konfliktů započala v roce 1967, kdy Sýrie bombardovala izraelské osady na severu. Došlo k leteckým bitvám, kde se opět ukázala vojenská převaha Izraele. Dne 13. května 1967 se egyptské jednotky přesunuly na Sinaj, který však měl být demilitarizovaný a chtěly také, aby odtud byly staženy mírové jednotky OSN. Gamal Násir se tak obrátil na generálního tajemníka OSN U Thanta, který překvapivě požadavek přijal. Egypt tak plně ovládl Sinaj a dokonce i Eljatský záliv, životně důležitý pro Izraelce, vyhlásil také blokádu Tiranské úžiny. Bylo jasné, že další válka je na obzoru. Mezitím v Izraeli probíhala bouřlivá diskuze, vláda nebyla jednotná v názoru, zda vést válku či nikoliv. Ministři se v názorech rozdělili půl na půl, devět z nich bylo pro okamžitý útok, dalších devět pro diplomatické řešení 1 3. Po období dlouhého vyčkávání byl vydán tzv. preemtivní úder, jehož hlavními autory byl ministr obrany Moše Dajan a náčelník generálního štábu Jicchak Rabin 1 4. Dne 5. června 1967 došlo k zahájení izraelského útoku. Ještě téhož dne Izrael zvítězil v letecké bitvě proti egyptským, jordánským i syrským letadlům, stejně tak v dalších dnech, kdy obsadil Západní břeh, arabskou část Jeruzaléma, Sinajský poloostrov, Pásmo Gazy i Golanské výšiny. Tento konflikt trval šest dní a Izrael z něj vyšel 11 ČEJKA, M. Izrael a Palestina. Brno : Centrum strategických studií, s Jásir Arafat byl také vůdcem další organizace Hnutí za národní svobodu Palestiny, která se stala známá pod přezdívkou Al Fatáh (vítězství). Fatáh zpočátku působila mimo OOP, v roce 1968 se k ní připojila. 13 GILBERT, M. Izrael : Dějiny. Praha : BB Art, s ČEJKA, M. Izrael a Palestina. Brno : Centrum strategických studií, s

29 jako vítězný stát, byl však většinou vnímán jako agresor. Důsledky této války jsou významné a ovlivňují i současné izraelsko-palestinské vztahy. Izrael zabral území, která byla arabská a zvětšil tak své území na trojnásobek, získal také kontrolu nad milionem Arabů. Do tohoto konfliktu se zapojila také Rada bezpečnosti OSN, která vydala rezoluci č Tato rezoluce mimo jiné požadovala stažení izraelských vojsk z okupovaných území a respektování jejich svrchovanosti 1 5. Tato rezoluce však byla ignorována, Izrael měl vlastní plány, kdy na těchto územích začal budovat vojenské základny. Začal zde stavět také židovské osady, které ve velkém začaly vznikat hlavně v 70. letech. Palestinci tak odmítali izraelskou nadvládu a začali radikalizovat své názory a domáhat se vlastní národní identity. 3.4 Jomkipurská válka Začátkem 70. let došlo ke změnám v izraelsko-egyptských vztazích. Prezident Gamal Násir totiž zemřel a na na jeho místo nastoupil Anwar Sadat, který se vymanil ze sovětského vlivu. Činnost OOP, která sídlila převážně v Jordánsku, však byla nadále radikální, zvláště některé její odštěpenecké frakce. Samotná OOP, v čele s Jásirem Arafatem, měla snahu s Izraelem komunikovat a začala se také distancovat od násilných aktivit. Jásir Arafat navíc začal více vystupovat na veřejnosti a snažil se dostat palestinskou otázku do všeobecného povědomí. Četná jednání probíhala například i v Československu. Dne 6. října 1973 však vypukla další válka. Probíhal zrovna svátek Jom Kipur, během něhož se zastavuje veškerý provoz. Došlo však k náhlému útoku Egypta, který překročil Suez, i Sýrie, která začala útočit ze se veru. Jordánsko se neúčastnilo a jordánský král dokonce varoval premiérku Goldu Meirovou, že se 15 ČEJKA, M. Izrael a Palestina. Brno : Centrum strategických studií, s

30 útok chystá 1 6. Zaskočený Izrael byl zpočátku v nevýhodě, později ale přešel do protiútoku. K obratu došlo 14. října 1973, když se mu podařilo odrazit egyptský útok a postoupit do egyptského vnitrozemí. Nakonec bylo příměří přijato dne 26. října Důsledky války byly významné. Obnovil se vzájemný respekt a komunikace mezi Židy a Araby. Americkému vyjednavači Henrymu Kissingerovi se podařilo uzavřít smlouvu o příměří, která se všem partnerům zdála přijatelná. Izrael stáhl své jednotk y na obou frontách z nově obsazených území 1 8. Izrael měl silnější pozice než před válkou, byla však stále evidentnější jeho ekonomická i vojenská závislost na Spojených státech. Mnohé státy s ním přerušily diplomatické styky. 3.5 Camp David a Libanonská válka Rok 1977 byl přelomový pro pokračování mírového procesu. Změny v politice umožnily upevnění vztahů mezi Egyptem a Izraelem. Do rodícího se mírového procesu zasáhly i Spojené státy, kde se novým prezidentem stal Jimmy Carter, který velmi stál o urovnání arabsko-izraelských sporů. Vrcholem těchto snah byla schůzka v Camp Davidu v roce 1978, kde se sešel izraelský premiér Menachem Begin, Anwar Sadat a Jimmy Carter a byla zde dne 17. září 1978 podepsána tzv. Campdavidská dohoda, která obsahovala vlastně dohody dvě. První dohoda vyzývala k realizaci autonomie Palestinců a jejich uznání jako národa, vyzývala také ke zlepšení vztahů mezi Egyptem a Izraelem. Druhá dohoda apelovala na Izrael, aby se stáhl ze Sinaje a vzdal se zdejších osad, pokud by tak učinil, byly by mezi Egyptem a Izraelem navázány normální vztahy 1 9. Anwar Sadat byl v arabském světě vnímán jako zrádce, byl na něj dokonce spáchán atentát, kterému 16 ČEJKA, M. Izrael a Palestina. Brno : Centrum strategických studií, s KRUPP, M. Sionismus a stát Izrael. Praha : Vyšehrad, s Tamtéž. s GILBERT, M. Izrael: Dějiny. Praha : BB Art, s Následovaly i smlouvy mezi Jordánskem, Libanonem a Sýrií, žádný z těchto států však neprojevil sebemenší zájem. 30

31 podlehl. Ačkoliv jeho nástupce Husní Mubarak zachoval s Izraelem mír, neměl s ním již tak vřelé vztahy. Libanon se odlišoval od ostatních arabských států. Zapojil se sice do války za nezávislost, ale dalších válek se již neúčastnil. V roce 1969 ztratila libanonská vláda kontrolu nad jihem země, neboť zde sídlila OOP, která byla vyhnána z Jordánska. Ta začala z tohoto území útočit na Izrael. K tomu se přidala občanská válka, která vedla k rozdělení Libanonu, přičemž v jižní části se nacházela OOP a další organizace. Libanonské útoky na Izrael nezůstaly bez odvety, ten zahájil vojenskou operaci s označením "Litani" a obsadil jižní Libanon. Rada bezpečnosti OSN vyzvala Izrael, aby se z Libanonu stáhl. Izrael tak učinil, ale kontrolu nad jihem země si udržel i posléze, protože podporoval Jiholibanonskou armádu, která chránila Izrael před útoky OOP 2 0. V roce 1981 se situace vyostřila, útoky OOP se začaly stupňovat, začala se ostřelovat izraelská města, Izrael se bránil a své útoky často směřoval na palestinské utečenecké tábory, kde měly nejrůznější palestinské frakce své základny. Dne 24. července 1981 bylo v Libanonu zprostředkováno příměří. Boje však neustaly a jako záminka k dalšímu útoku Izraele byl atentát na izraelského diplomata v Londýně 2 1. Druhý den začala operace s názvem Mír pro Galileu, která byla vedená Arielem Šaronem (tehdejší ministr obrany). Během této operace opět Izrael pronikl do jižního Libanonu. Dne 11. června 1982 začala izraelská vojska ostřelovat Bejrút, hlavní město Libanonu, přičemž utrpělo hlavně civilní obyvatelstvo. Za to bylo odsuzováno mezinárodními institucemi i izraelskou veřejností. Pod mezinárodním dohledem začalo 22. srpna 1982 stahování OOP, válka oficiálně skončila 1. září ČEJKA, M. Izrael a Palestina. Brno : Centrum strategických studií, s Jiholibanonská armáda byla milice, která se oddělila v době občanské války v Libanonu z libanonské armády a byla proizraelsky zaměřená. 21 Tamtéž. s

32 3.6 Pr vní intifáda V 80. letech došlo k dalším změnám. Novým premiérem se stal Jicchak Šamir, který nebyl příliš nakloněn mírovému procesu a dialogům z OOP. Tato organizace, která po Libanonské válce sídlila v Tunisku, však měla zájem na vyřešení palestinské problematiky i přes vzájemné potyčky. Každodenní ži vot Palestinců, kteří obývali Pásmo Gaz y a Západní břeh, byl spjat s několika překážkami. Jednalo se například o složitý pohyb mezi jednotlivými městy, který nebyl prakticky možný bez různých povolení nebo o despektu ze strany izraelských vojáků. Nespokojenost způsobilo i masové zakládání dalších izraelských osad. V roce 1987 začaly další nepokoje, které v yvrcholil y na podzim. Palestinci napadali izraelské voják y a házeli po nich kamení. Začalo tak hromadné povstání, arabsky zvané intifáda, které se projevovalo stávkami, házením kamenů, ale i používáním zbraní. Jásir Arafat prezentoval intifádu jako dílo OOP, ve skutečnosti tím bylo palestinské vedení v Tunisku zaskočeno 2 2. Izraelská armáda se snažila povstání potlačit, používala slzný plyn, ale i ostrou munici a násilí, za což bylo mnoho izraelských vojáků postaveno před vojenský soud. Jicchak Rabin, tehdejší ministr obrany, dobře popsal toto dilema: Je mnohem snazší vyřešit klasické vojenské problémy. Mnohem těžší je zvládnout 1,3 milionu Palestinců, žijících na okupovaných územích, kteří nechtějí naši vládu a používají systematicky násilí beze zbraní. 2 3 Tyto vzájemné potyčky trvaly pět let, za konec je obvykle považováno podepsání smlouvy z Osla. Důsledky tohoto konfliktu byly významné, došlo k nárůstu sympatií k Palestincům, zatímco Izrael v očích světové veřejnosti upadl. Negativní stránkou intifády byl vznik dalších radikálních islámistických organizací, které ovšem měly naprosto odlišnou ideologii než OOP, přesto k nim 22 ČEJKA, M. Izrael a Palestina. Brno : Centrum strategických studií, s GILBERT, M. Izrael: Dějiny. Praha : BB Art, s s