DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY DENÍK DĚTSKÉ SCÉNY SVITAVY číslo 0 Z KRAJSKÝCH PŘEHLÍDEK

Transkript

1 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY DENÍK DĚTSKÉ SCÉNY SVITAVY číslo 0 Z KRAJSKÝCH PŘEHLÍDEK číslo

2 ZPRÁVY Z KRAJSKÝCH PŘEHLÍDEK HLAVNÍ MĚSTO PRAHA PŘEHLÍDKA DĚTSKÝCH RECITÁTORŮ PRAŽSKÉ POETICKÉ SETKÁNÍ DUBNA 2015 Když jsem se před několika lety naposled zúčastnil krajského kola dětských recitátorů v DDM Spirála v Praze 8 Kobylisích, měl jsem pocit, že organizace přehlídky, jak se říká: nemá chybu. Těžko bych si dovedl představit, že je ještě možné něco zlepšovat. V tom jsem se ovšem mýlil. Tradiční organizační tandem Martina Ježková Jana Machalíková posílila ještě Jana Vaněčková se svou dcerou. A zatímco pracovnice DDM pečovaly o recitátory, lektory, o texty a vůbec o hladký chod přehlídky, Jana Machalíková vedla pro jednotlivé kategorie recitátorů rozehřívací dílny, příjemně a neformálně vítala účastníky a uváděla recitační vystoupení. V mnoha přehlídkových pauzách pak účastníkům nabízela další nejrůznější dílny, ať už zaměřené na hodnocení přednesového vystoupení, na improvizaci apod. Kromě už tradičního vhazování názorů a postřehů k jednotlivým vystoupením do obálek nainstalovaných u vchodu do sálu obohatily program pátrací hra s tajenkou a přistavený bibliobus Městské knihovny v Praze. Ti účastníci, kteří všechny tyto nabídky přijali, se nemohli ani chvilku nudit, porotci v poetickosetkávací terminologii poradci měli zatím klid na rozbor všech vystoupení. V sobotu 25. dubna dopoledne vystoupilo dvacet recitátorů 1. věkové kategorie. Úroveň jejich vystoupení byla až neuvěřitelně vysoká, člověku bylo líto, že už nemohou postoupit nikam dál. Pokud by ale možnost postupu na celostátní přehlídku měli, těmi šťastnými by nejspíš byly Alžběta Švábová (Praha 8) s precizně vystavěným, poutavým a napínavým vyprávěním textu Daniila Charmse O zlobivé Žofince a Tereza Hubáčková (Praha 8), která po všech stránkách skvěle přednesla báseň Shela Silversteina Hroch, který chtěl létat. V rámci své kategorie ovšem vynikly také Barbora Suchá s krásně barvitým vyprávěním Macourkova textu Makaróny jdou na procházku nebo Anna Marie Hrušková s citlivým a přirozeným přednesem básně Františka Hrubína O Palečkovi, který vyrostl. Ocenění si dále zasloužili i Lenka Cvejnová se zaujatým a vtipným přednesem Anděla strážného od Miloše Kratochvíla a Šimon Veitz, který si s radostí užil strašení v básni Ivana Martina Jirouse Ptala se Františky Marta. Sobotní odpoledne bylo vyhrazeno vystoupením čtyřiadvaceti recitátorů 3. věkové kategorie. V té naopak převažovaly výkony problematické až nevydařené. Jako citlivá a technicky vybavená recitátorka se v obou textech projevila Alžběta Volhejnová z Prahy 1. Silněji než vyprávění Františka Nepila Kůň a švestky ovšem zapůsobila interpretace textu Miroslava Holuba Stručná úvaha o přesnosti. Druhou postupující je Tereza Bratrychová z Arcibiskupského gymnázia v Praze 2, která neobyčejně živě a dramaticky podala báseň Juliana Tuwima Babka a slípka. S patřičnou ironií a nadsázkou pak přednesla i Prase Emanuela Frynty. Ocenění za hledání výrazových prostředků v textu Legenda vo bílým havranovi (vyprávění Evenků) získala Anna Kravčuková z Prahy 1, ocenění za práci s náročnými básnickými texty obdržela Dorota Tučková z Prahy 2 (Bohuslav Reynek: Pavouk a kotě, František Gellner: Za ženu vezmu si gorilu), ocenění za práci s tématem v textu Richarda Bacha Jonathan Livingston Racek získal Jan Cikrt z Prahy 6, ocenění za vyprávění textu Zdeňka Svěráka Natáčecí den dostal Michael Pilous z Prahy 7, ocenění za kultivovaný projev získala Viola Durdová z Prahy 9 (Jiří Suchý: Proč mají v ZOO klokana, Bruno Ferrero, Sklenice). Poradci obou sobotních kategorií byli Iva Lubinová, Gabriela Sittová a Jakub Hulák. Nedělní část přehlídky otevřela 2. kategorie s řadou zajímavých vystoupení. Jedno z nejpřesvědčivějších přinesla Amálie Nováková ze ZUŠ Štítného, Praha 3, která s vtipem a zaujetím, schopností vystihnout situaci a gradovat příběh až k závěrečné pointě přednesla text Jana Vladislava O polévce z králíka. Další postupující je Zuzana Malá ze ZUŠ Biskupská, Praha 1, která se se ctí vypořádala s obtížně gradovatelnou řadou otázek v básni Cokdyže Shela Siversteina. Ocenění za vynikající přednes textu získala Justýna Tůmová s vtipným textem Shela Silversteina Monika, co chtěla poníka, ocenění za milý přednes básně Josefa Hanzlíka Konec modrého ptáčka dostala Katarína Mišejková. Ocenění za přesvědčivý projev získal Jakub Karlík s textem Zbyňka Malinského Co nedokáže ani čaroděj, ocenění za poutavé vyprávění obdrželi Hermína Amrichová (Marek Huňák: O lehkovážném synovi), Anna Tretyachenko (Michal Čunderle, Jak byla vosa Marcelka ráda, že je) a Bohdana Součková (Petr Nikl, Pohádka o abecedním pořádku), ocenění za zaujatý projev dostala Agáta Mašková (Shel Silverstein: Až na drobnost). 4. kategorie zklamala problematickým výběrem textů i nekvalitou některých vystoupení. Řada recitátorů také předvedla nevyrovnaný výkon jeden text vynikající, druhý slabý. Na Dětskou scénu postoupil Vojtěch Bíba ze ZUŠ Štítného, Praha 3, který neokázale, civilně, zároveň ale přesně a zaujatě přednesl Macourkův text Sedmá hlava a báseň Příběh Fráni Šrámka, která v jeho podání zazněla překvapivě svěže a současně. Druhou postupující je Šárka Štěrbová z Prahy 5. Ta zaujala především precizním provedením drobnějšího textu Mravenec Jiřího Suchého. Své vynikající vypravěčské dovednosti recitátorka osvědčila i v cestopisném úryvku V Boží dlani od Karla Čapka, text líčící zážitky z Itálie se ale přes všechny interpretační kvality zdá být pro přednes příliš dlouhý a rozvláčný. Za výborný přednes textu Shela Silversteina Monika, co chtěla poníka získala ocenění také Noemi Fritzová z Prahy 1, za vyrovnaný výkon v obou textech byla oceněna Nicole Haismanová z Prahy 8 (Pavlína Brzáková: O dvou Chantech lovcích, Hans Arp: Talíře), za výborný přednes textu Petra Nikla Dámy dostala ocenění Hana Vítová z Prahy 1. Ocenění za výborný přednes textu Williama Saroyana Tracyho tygr dostal Daniel Žáček z Prahy 6, ocenění za přednes textu Ivana Wernische Šel získal Václav Vojvoda z Prahy 11, za vyrovnaný výkon v obou textech byl oceněn Vladimír Hořký z Prahy 11 (J. K. Rowlingová: Harry Potter a kámen mudrců, Emanuel Frynta: Golem). Jako problematické pro přednes se jevily některé texty jinak šikovných recitátorů, např. Vilonova Balada o jazycích klevetníků, Jak mě zradila Kačenka Ireny Douskové, Paměti imaginárního kamaráda Matthena Dickse, 1. kapitola knihy Harry Potter a kámen mudrců či úryvek ze Zaklínače Andrzeje Sapkowského. Recitátorům moc dobře neposloužily ani líbivé a podbízivé texty Michala Viewegha z knihy Román pro ženy nebo C. D. Paynea z knihy Brenda Veliká. Nedělní vystoupení posuzovali Hana Patrasová, Gabriela Sittová a Jakub Hulák. Jakub Hulák PŘEHLÍDKA DĚTSKÉHO DIVADLA OTVÍRÁNÍ PRAHA, BŘEZNA 2015 Poslední březnový víkend byl poznamenán nejen přechodem na takzvaný letní čas, ale pro třináct pražských dětských divadelních souborů vybraných ze čtyř obvodních postupových kol byla sobota 28. a neděle 29. března 2015 i příležitostí k setkání v Karlínském Spektru a ve Studiu Alta v Holešovicích, kde se konala přehlídka dětského divadla Otvírání Stala se příležitostí k setkání nejen na jevišti a v hledišti, ale také v diskusních klubech pro vedoucí souborů s lektorským sborem pracujícím ve složení Vlasta Gregorová (MŠ Horoměřice, Centrum tvořivé dramatiky Praha), Eliška Vobrubová (LDO ZUŠ 2

3 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY Frýdlant, Gymnázium a SOŠ pedagogická Liberec), Vojtěch Maděryč (ZUŠ Jindřichův Hradec) za laskavé péče tajemníka Jakuba Huláka, a pro děti hrajících souborů v diskusních klubech dětských. Vedly je studentky katedry výchovné dramatiky DAMU Praha a lektorky Centra tvořivé dramatiky Praha Barbora Svobodová a Denisa Poluchová, k nimž se v sobotu připojila Barbora Sklenáková, rovněž studentka KVD DAMU Praha a lektorka Centra tvořivé dramatiky Praha. Karlínské Spektrum patřilo Otvírání celou sobotu. Přehlídku zahájilo představení Třešeň v podání Souboru žáků ročníku ZUŠ Na Popelce, Praha 5 pod vedením Kateřiny Mikanové. Předlohou byla stejnojmenná próza z knihy Lenky Ničkové Příběhy stromů. Literární předloha skrývá úskalí (příběh v příběhu), jež bylo i úskalím představení. To by bylo možné celkem snadno odstranit při práci s předlohou ve smyslu práce s fabulí a syžetem. Předloha by se tím pro dramatizaci a následně i pro jevištní provedení zpřehlednila, umožnila by tak inscenátorům nejen lepší orientaci, ale především by podpořila sdělení tématu Stromy jsou živé bytosti, k nimž se podle toho máme náležitě chovat (což v čase všeobecného kácení stromů po celé naší republice je téma nanejvýš živé). Krom toho by představení prospělo, kdyby méně působilo jako zakonzervované akce a naučené texty a kdyby se více se odehrávalo teď a tady. Nák(š)up extra! připravil z veršů Jiřího Dědečka a Miloše Kratochvíla Petr Stránský, vedoucí souboru Jižňata Základní školy Jižní IV v Praze 4 Spořilově. Od loňského Otvírání Jižňata povyrostla, ale hravost a fantazii neztratila, ačkoli z loňských Jižňat pokračují jen tři děti, ostatní jsou nováčky, žáky třídy. Pásmo je zasazeno prostředí velkého obchodního domu a do rámce situace, co se všechno může stát, když sestra hledá mladšího bratra, ztraceného v tom ohromném obchoďáku. Nejpodivnější věci se dějí se zbožím, které obvykle obyčejně leží v regálech. Nyní ožívá v souladu s Dědečkovými a Kratochvílovými texty rozehrávanými dětmi. Představení působí příjemně svou živostí, hrou s rekvizitami (i když v některých případech by hře s předměty slušela větší metaforičnost) a sdělovanou i sdílenou radostí ze hry a přítomným jednáním, což je kvalita představení, díky níž lze prominout drobné rezervy v mluvním projevu. Soubor byl doporučen do širšího výběru na celostátní přehlídku Dětská scéna Legendu o Krabatovi, učni čarodějově (Otfried Preußler, Karel Zeman, Hana Lehačková, Erika Merjavá) uvedl soubor Lotrandovci Dětský talent z Prahy 10, pracující pod vedením Eriky Merjavé. Představení na motivy animovaného filmu Karla Zemana Čarodějův učeň bylo náhledem do práce tohoto souboru; lze ho charakterizovat jako herecké, to znamená, že je v něm čitelná snaha o stylizované herecké naplnění postav. Zároveň ale zatím nejsou dostatečně patrné vztahy ani vnitřní napětí příběhu směřující ke sdělení tématu. Bohužel pak představení působí poněkud naučeně a neživě i přesto, že cestou k výslednému tvaru byly improvizace v situacích a hledání vztahů a jejich naplnění. Souboru byla udělena cena za pokus o divadelní stylizaci. Divadelní soubor Pásovcovy trepky ze ZUŠ Nad Alejí z Prahy 6 vedený Anežkou Navrátilovou se představil titulem Saturnin, který vznikl na základě souborové dramatizace vybraných částí Jirotkovy stejnojmenné knihy. Navzdory tomu, že předloha i dramatizace je dynamická a bohatá na situace, představení chybí temporytmus a jasně uchopené, zpřítomněné a sdělené téma. Nejvíce z jeviště do hlediště zaznívá vědomí inscenátorů o tom, že předloha je humorná. Toto vědomí se ale projevilo spíše formální snahou vyrábět humor než sdělováním vztahů a situací, a tedy i tématu. Sobotní odpolední blok představení zahájil DDS Ty-já-tr Štronzo, DDM Praha 7, který inspirován knihou Ivony Březinové Jmenuji se Martina připravil pod vedením Radky Tesárkové představení Martina aneb My. Velmi dobrá vybavenost (vnější i vnitřní) dovoluje souboru s citem (bez sebetrýznění či trýznění diváka) pokusit se o autorskou výpověď mapující možné problémy a potíže (i jejich možné kořeny) dítěte svého věku. Z původní předlohy je zachována Martina a její příběh, ostatní příběhy a motivy dalších postav se rodily z improvizací knihou inspirovaných. Z představení je patrná i velmi dobrá interakce hráčů a prostorové i skupinové cítění (hracím prostorem je aréna). Soubor obdržel cenu za autorskou výpověď. U. S. B., soubor žáků ZUŠ Na Popelce v Praze 5 s vedoucí Kateřinou Mikanovou připravil inscenaci Po škole, inspirovanou filmem Snídaňový klub amerického režiséra Johna Hughese. Představení je stejně jako film generační výpovědí několika spolužáků, kteří se kvůli různým prohřeškům stanou společnými poškoláky. Souboru se podařilo přirozenými a přiměřenými prostředky dobře vystihnout jednotlivé typy (rebel, šprt, třídní kráska, podivínka, sportovec) i jejich jednání v dobře vystavěných situacích, které původně naprosto rozdílné postavy splétají v jeden příběh. Představení má dobrý temporytmus a k dokonalosti chybí už jen to, aby pointu měla nejen inscenace ale i každá z postav příběhu, což by celkové vyznění inscenace a sdělení tématu ještě podtrhlo. Inscenace byla doporučena do širšího výběru na celostátní přehlídku Dětská scéna Veronika Borovková, vedoucí souboru Meluzína (Slivenecký klub Švestka, Praha 5 Slivenec), zdramatizovala vybrané pohádky Jana Vladislava z knihy ProPánaKrále (O parádivé Saly, Vlk, který byl velký jako kůň, Malá, malinká stařenka). Malé i velké pohádky pro loupežníky jsou inscenovány souborem malých dětí s prostotou projevu, čistotou a prostředky, které jsou dětem vzhledem k jejich věku vlastní. Z představení bylo patrné, že se děti v pohádkách a ve způsobu jejich ztvárnění cítí dobře a bezpečně a že mají vytvořený prostor pro svůj vlastní výraz a hru se zástupnou rekvizitou (žluté a červené polštářky, které se dle potřeby proměňují například v oheň, schody, hory a doly ). Práce souboru i citlivá a dobrá pedagogická práce Veroniky Borovkové byla odměněna zvláštní cenou poroty za pedagogické vedení a přirozený jevištní projev. Nedělní přehlídkový program, jehož dopolední blok se odehrával v holešovickém Studiu Alta, zahajovala nejmladší skupina Divadelního studia Kampak! pražské ZUŠ Štítného inscenací Kdo tančí s čerty. Vedoucí souboru Dana Bláhová zdramatizovala stejnojmennou litevskou pohádku převyprávěnou Jiřím Žáčkem z knihy Hrůzostrašné pohádky pro malé strašpytlíky. Přestože soubor je zhruba ve stejné věkové kategorii jako děti ze souboru Meluzína, byli jsme v případě tohoto představení místo přirozeného dětského projevu (v jednání i mluvním projevu) svědky spíše více či méně zdařilého nemotivovaného plnění úkolů, bez kontaktu dětí mezi sebou i bez kontaktu s publikem (respektive hrající děti se vztahovaly k vedoucí souboru sedící v hledišti a doprovázející představení hrou číslo

4 na tamburínu a kytaru). Přestože v diskusi vedoucí souboru sdělila, že se dětem tato pohádka líbila a samy si ji vybraly, nedochází ke sdělení ani tohoto a ani tématu není totiž dost jasné o čem a proč se hraje. Sněhurka svatojánská, Jarmilou Čermákovou zdramatizovaná, lépe řečeno podle Erbenovy pohádky napsaná divadelní hra ve verších (nevalné kvality) byla východiskem pro inscenaci Dětského folklorního souboru Kytice z Prahy 9 (vedoucí Milena Pitterová, Magdalena Gracerová), který se pokusil skloubit zájem o folklor i o divadlo tímto počinem. Evidentní radost dětí ze zpěvu, tance i hraní, podepřená dovednostmi a poučeností nejen z oblasti folklorní, činí představení sdělným. A tak je vlastně nejvíc na škodu, že se v souboru nepokusili o vlastní dramatizaci Erbenova textu tak, aby byla zachována jeho poetika. Ta by nepochybně právě s hlavním zaměřením souboru Kytice více ladila a více by mu slušela. A i u tohoto souboru by lepšímu vyznění inscenace a sdělení záměru prospělo jasné a přesné pojmenování tématu a jeho zpřítomnění účinkujícími. Nicméně si soubor zasloužil za poměrně zdařilý výsledek cenu za využití dramatických postupů při práci s folklorním souborem. Próza Paula Grovese Pan Cecil Brum a jeho dům se stala předlohou pro dramatizaci Lence Tretiagové a jejímu Tanečnímu studiu Light při ZUŠ Na Popelce (Praha 5) uvedenou pod názvem Pan Brum a jeho dům. V provedení víceméně začátečnické skupiny Tanečního studia Light se snoubí pohybové dovednosti s hravostí, se smyslem pro nonsens a metaforu a s celkovou múzičností. Děti s potěšením, soustředěním, zaujetím a vzájemným kontaktem, osobně motivované, sdělují podivný příběh pana Bruma, který rád chodí na procházky, a jeho domu, který by rád chodil s ním, a to funkčními a fungujícími prostředky pohybového divadla. Pro své kvality byla inscenace doporučena do širšího výběru na celostátní přehlídku Dětská scéna 2015 Dopolední přehlídkový blok ve Studiu Alta, uzavřela JOLA v podání starších a zkušenějších dětí Tanečního studia Light při ZUŠ Na Popelce z Prahy 5 vedoucí Lenka Tretiagová. Inscenace je inspirovaná členem souboru, indickým chlapcem Odzerem Stanzinem, a jeho životním příběhem. Vznikla na základě projektu, který mapoval nejen Odzerův příběh, ale prozkoumával i témata různé odlišnosti, jinakosti Soubor vytvořil autorskou inscenaci dokumentárního divadla, která nejen zobrazuje Odzerův příběh zrcadlený členy souboru, ale zároveň inscenací dokumentuje, jak velký význam a motivační sílu má pro člověka přijetí a pochopení jeho okolí (zejména ve svízelných podmínkách, je-li nějakým způsobem vykořeněný či prostě se něčím od majority odlišuje). Představení potvrdilo magickou sílu a jedinečnost divadla. Jedinečnost okamžiku, v němž se jako diváci stáváme součástí příběhu předkládaného s pokorou, účastí na něm, s osobním zaujetím a bez sebepředvádění, zároveň s vybaveností nejen pohybovou. Je zcela evidentní, že práce na projektu má výsledek nejen umělecký ale i pedagogický. Pro tyto nesporné kvality byl soubor oceněn přímým postupem na celostátní přehlídku Dětská scéna Pro nedělní přehlídkové odpoledne se místem děje stalo opět Karlínské Spektrum. Jako první se zde představila skupina starších i mladších dětí Divadelního studia Kampak! ZUŠ Štítného, Praha 3 s inscenací skotské pohádky v autorském překladu Pavla Šruta a v dramatizaci vedoucí souboru Dany Bláhové Duch Martina Macdonalda. Divadelní soubor disponuje vlastní divadelní kapelou (tvořenou staršími členy souboru), která kromě toho, že obstarává hudební složku inscenace, je také zároveň vypravěčem a glosátorem děje. Významně se podílí na tvaru představení a vytváří atmosféru příběhu. Je jeho nedílnou součástí a dodává celému příběhu nadhled a rámec, v němž sděluje téma v souhře s mladšími dětmi. Ty svou hrou vyprávějí skotský příběh o odvěké hrdosti a síle horalských klanů i příběh jednoho horala, který není v očích ostatních dost dobrý, protože není dost bojovný a do bitev se nehrne. Celý soubor sděluje příběh se zaujetím a nadhledem. Všemu pomáhá nejen dobrá vybavenost i mladších dětí, ale i výtvarná složka představení (stylizované skotské kroje a jejich využití), loutkové sekvence inscenace (zejména bitvy), a to včetně výtvarného pojetí loutek a hry s nimi. Trochu problematická je loutková scéna prvních hospodářských výsledků na založené farmě, ale zároveň je v silách souboru tuto část vyčistit od popisnosti tak, aby se nevymykala z nastolené poetiky. Rovněž tak je v silách souboru dořešit problém dvojího konce. Souboru nepochybně prospělo, že se v průběhu příprav zabýval i širším kontextem skotských reálií hudba, historie, kroje atp., což mu pomohlo se v příběhu dobře se zabydlet, přirozeně jednat v situacích, společně fungovat na jevišti a spět ke sdělení tématu. Vcelku se jedná jinak o divadelně i pedagogicky dobrý výsledek práce, a proto byla inscenace oceněna doporučením do širšího výběru na celostátní přehlídku Dětská scéna Pražské Otvírání 2015 zavíraly Příběhy z Afriky, jež jsou v provedení Souboru LDO ZUŠ v Praze 5 Stodůlkách pokusem o jevištní ztvárnění mýtů z pro nás exotického kulturního prostředí. Zdrojem pro vznik inscenace byla kniha O želvách, lidech a kamenech (Markéta Nová, Ivana Tomková), která je výborem z mýtů, legend a pohádek obyvatel černé Afriky a zachycuje příběhy ústně tradované v jednotlivých kmenech. Na dramatizaci vybraných příběhů se podílel soubor společně se svou vedoucí Nikolou Pádivou. Inscenaci dominuje výtvarná složka stínohra, loutky a hra s nimi. Cenné je zaujetí dětí a jejich motivované jednání. Plnému sdělení ale brání to, že zvolená vysoce narativní předloha se poněkud vzpírá jevištnímu zpracování. Nicméně zvolené prostředky odpovídají věku a zkušenostem souborových dětí a představení je poctivým pokusem o převedení literárního díla do jevištního tvaru. Právě proto byla souboru udělena cena za hledání možností ztvárnění literární předlohy. Přehlídka probíhala v příjemné přátelské atmosféře plynoucí z dobrého organizačního zajištění celé akce, na níž měli podíl zejména Jakub Hulák, zastupující pořadatelské Sdružení pro tvořivou dramatiku, a Jaroslav Hejnic z Karlínského Spektra, i poměrně vysoká úroveň představení: Kromě souboru nominovaného na přímý postup byly ještě čtyři soubory navrženy do širšího výběru a navíc bylo oceněno pět dalších souborů. Eliška Vobrubová 4

5 STŘEDOČESKÝ KRAJ PŘEHLÍDKA DĚTSKÝCH RECITÁTORŮ KOLÍN, DUBNA 2015 Krajské kolo recitační přehlídky Dětská scéna 2015 probíhalo letos v Kolíně 15. a 16. dubna. Lektorský sbor zasedl oba dny ve složení Jana Machalíková, Iva Lubinová a Martina Dobiášová. Hlasové rozcvičky, seznamování recitátorů a udržování dobré nálady zajišťovala Martina Longinová. Úroveň první kategorie byla v pásmu lepšího průměru. Z 21 recitátorů byli 3 oceněni cenou poroty a 6 jich dostalo čestné uznání, prakticky se neobjevil žádný výkon, který by na krajskou přehlídku nepatřil všichni recitovali s radostí, se snahou něco sdělit. Výběr textů ovládla poezie v poměru 18:3. Kromě autorských stálic jako je František Hrubín, Pavel Šrut, Jan Brzechwa a Jiří Kahoun jsme si mohli poslechnout například i Morgensterna, Kriebela a Černíka. Objevilo se bohužel i několik dramaturgických přehmatů jednak v podobě dětské tvorby, která zkrátka nenabízí dostatečně kvalitní texty, aby recitátora podržely, jednak v podobě Seifertovy Kytičky fialek. V případě že by někdy existoval seznam zakázaných textů, tato báseň by rozhodně aspirovala na TOP 10. Literární kvality textu jsou samozřejmě neoddiskutovatelné, ale domnívám se, že mrtvá maminka není téma, kterým by se měly osmileté děti zabývat, a tak jsem svou poznámku neví, o čem mluví při našem lektorském povídání přeformulovala na dobře, že neví, o čem mluví. Pokud jde o ceny poroty, i ty jsou dramaturgicky zajímavé Adriana Vítů recitovala Šrutovu básničku Hrabě Drákula a Nováková z 3. C, Vojtěch Stanislav Hrabánek Hrubínovu Pohádku o chytrém Budulínkovi a Kryštof Bednář Kratochvílovu prózu Volba povolání. Ačkoli texty byly velmi rozdílné, ocenění recitátoři byli všichni dobří vypravěči, rozuměli svým textům, dokázali vyslovit svůj názor a společný jim byl i určitý nadhled. Druhá kategorie přinesla různou úroveň recitátorů, ale především textů. Poezie stále ještě vede, ale už jen 10:7. Dramaturgie byla nevyrovnaná na straně jedné texty pod věk (Žáček) na straně druhé texty mnohem složitější myšlenkově i formálně (Seifert, Kainar). V próze se ukazuje, že recitátoři často ještě nemají dost zkušeností k vystavění a udržení příběhu zájem a porozumění nechybí, schopnost vyjádřit názor také ne, ale technické prostředky ještě nejsou na takové úrovni, aby vyprávění nepadalo. Často se objevuje sekání vět, oddělování uvozovací věty od přímé řeči, nedostatečná práce tempem, gradací Je ovšem sympatické, že se interpreti do práce s prózou pouštějí i přes její úskalí. Do Svitav postoupil Josef Mařík z Chotče s textem Marcella D Orty Které zvíře máte nejraději? a Barbora Dočekalová z Třebotova s textem Daisy Mrázkové Pufodédr. Třetí kategorie byla spíše průměrná, výkony sympatické, ale u všech se našlo nějaké to ale. Recitátoři vesměs dobře vědí, o čem mluví, někteří se snaží zaujmout stanovisko, umějí pracovat s posluchačem, ale ale výstavba textu (ať prozaického nebo básnického) je stále pro velkou část z nich těžkým oříškem. Podobně i práce s tempem a gradací. Navíc si někteří vybírají opravdu dlouhé texty, které jsou pak recitátorovi spíše přítěží. Také se ukázalo, že kromě postupujících Barbory Fantové ze Slaného (Libor Dobner: Kluk ze znaku a Zdeněk Svěrák: Dospělej není zlej) a Terezy Staré z Mladé Boleslavi (Pavel Šrut: Povídání o slavném oslovi a Miloš Macourek: Létající ryba) a také Anny Kodešové z Rakovníka, která dostala cenu poroty, je druhý text poněkud méně propracovaný. Ve výběru vedly texty Miloše Macourka, potěšitelné je, že mnoho interpretů přemýšlí o kombinaci svých textů a volí dva spíše odlišné (nebo alespoň poezii a prózu). Není to vždycky vděčné, ale my lektoři to oceňujeme. Nevýhodou dvoudenní přehlídky a jejího dělení 1+4, 2+3 je, že třetí kategorie nevidí kategorii čtvrtou, která byla letos v Kolíně DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY dost dobrá. Byli jsme svědky mnoha velmi kvalitních výkonů a na celostátní přehlídku jsme vybírali tentokrát ne to nejlepší (protože dobrého bylo moc), ale to, co jsme považovali za nejinspirativnější. Za vše mluví to, že z devatenácti recitátorů jsme jich dvanáct ocenili. Dramaturgie byla sympatická ne vždy byl text vhodný, někdy recitátorovi spíše odvedl medvědí službu, ale vždy byl výsledkem niterného výběru interpreta a my posluchači jsme chápali, proč takový text zvolil. Postupující Ingrid Tillmann se ukázala jako živelná vypravěčka v textu F. Němce Dámy na sopce a fazole v nose. Odlišnou polohu předvedla v Prévertově básni Jeden muž měl psa. Klára Ondrová zvolila dospělou dramaturgii (Kainar: Karbaníci, Skácel: Vesnická pieta) a s oběma texty se zkušeně popasovala. Bylo by samozřejmě možné jí vytknout jisté nedostatky v hloubce interpretace, ale v rámci svých životních zkušeností předvedla zralý přednašečský výkon, který většina vrstevníků zřejmě neocení, protože Kláře nebudou moc rozumět. My lektoři jsme ocenili jasnou a přehlednou interpretaci složitého básnického textu. Iva Lubinová PŘEHLÍDKA DĚTSKÉHO DIVADLA DĚTSKÁ SCÉNA VE STRAŠECÍ DUBNA 2015 Postupová přehlídka dětského divadla pro Středočeský kraj se konala podruhé v Novém Strašecí. Organizátoři odvedli skvělou práci a nemají se tedy za co stydět. Přehlídku pořádal Spolek pro kulturní činnost NoStraDivadlo ve spolupráci se Spolkem bubakov.net, za podpory Ministerstva kultury ČR a města Nové Strašecí. Celkem bylo k zhlédnutí třináct představení. Obecně je možno říci, že kvalita divadelních inscenací nebyla na příliš vysoké úrovni. Jen párkrát mohlo oko zkušeného diváka zajásat a srdce milovníka divadla zaplesat. Představení, spadajících do kategorie vybočujících z kontextu poučeného dětského divadla, bylo hned několik. Patří k nim Hřebíková story Ochotnického divadelního spolku Postupice, který pod vedením paní Blanky Jíšové nastudoval hru Nicholase Richardse. Již zdroj divadelního scénáře napovídá ( co.uk), že se jedná o zdroj neobvyklý a nesoucí s sebou jisté problémy spojené s autorskými licencemi. Nemožnost rázně upravit takto koupený scénář je, v případě jeho nevhodnosti pro dětské divadlo, zásadní problém. Došlo tak k nerovnoměrnému rozložení hereckých úloh mezi jednotlivé hráče, nepropojenosti hereckých akcí lékařky a jejího pacienta Šikuly s výjevy z obranných reakcí těla (které by bylo možno přirovnat k známému francouzskému animovanému seriálu Byl jednou jeden život). Těžký herecký úkol nebohého Šikuly, který sestával z držení si poraněné ruky a dlouhých replik spolu s výjevy ze života bílých a červených krvinek, různých bakterií, virů a jiných, lidskému životu nebezpečných organismů, působily na diváka jako jednotlivé výstupy školní akademie s hlavním úkolem pobavit diváka a když už ne diváka, tak alespoň sám sebe. Potenciál představení rozhodně nemůže divák spatřovat v tom, co vidí na scéně; může uvažovat o tom, zda by se představení nehodilo jako jisté motivační představení před výukovým programem na téma obranyschopnost lidského organismu, ale i toto použití inscenace shledávám jako problematické z důvodu absence divadelních kvalit. Diváci, alespoň někteří, představení ocenili, neboť získalo putovní diváckou cenu zvanou Modrý delfín. Tuto cenu předává soubor, který ji obdržel v minulém roce. Další inscenací v této kategorii byla Pošťácká pohádka v podání divadelního souboru Paraplíčko Labyrint, SVČVS Kladno, vytvořená pod vedením Jakuba Koracha. I tato inscenace byla odsouzena k neúspěchu kvůli špatně vybranému scénáři z pera Pavla Cmírala a Miloslava Klímy. Tento bohužel nezapomenutý text upravující pohádku Karla Čapka opravdu nepatří k literárním skvostům a není tedy divu, že ani divadelní zpracování tento nedo- číslo

6 statek nepřekonalo. Také způsob práce vedoucího souboru nevede děti k tvořivému a hravému přístupu k tématu či příběhu, a tak děti na scéně nejednají spontánně a uvolněně, naopak jsou zaměstnány prací s loutkami, které neumí vodit, ani jejich prostřednictvím jednat. Přesto je vedoucí souboru mladý perspektivní vedoucí, který se snaží hledat svou cestu, jak divadlo hrané dětmi dělat dobře, o čemž svědčí i kvalitativní posun jeho inscenací v dlouhodobějším horizontu. Do kategorie představení dobře míněných, ale nepoučených patří inscenace Co s námi? aneb Když na nás vedoucí souboru nemá čas souboru Co s námi bude? působícím při Gymnáziu Varnsdorf pod vedením Martiny Janákové. Inspirací pro tuto inscenaci je příběh o Chytré horákyni, jak ji známe od Boženy Němcové, a pohádka O královně Koloběžce první od Jana Wericha. Celá inscenace se komplikuje tím, že si soubor klade za cíl zobrazit nám příběh z chlapeckého a následně z dívčího pohledu. Ani jedno podání příběhu nevyzní jednoznačně a divák tak neví, jaký postoj k příběhu zaujímají sami hráči. Proto si klade otázku, proč nám to vůbec hrají a o čem to hrají. Dobová aktualizace v podobě notebooků a mobilů, která inscenaci možná dodává jakousi aktuálnost, působí v příběhu neadekvátně a nic nevypovídá ani o naší době ani o postojích, které k ní hráči zaujímají. Působí násilně a vyznění inscenace ještě více problematizuje. Také nepropojenost obou příběhů a zcela odlišné výrazové prostředky, kterými se jednotlivé příběhy na scéně vyprávějí (druhý-dívčí příběh je pantomimický, skvěle zde vyzní živý klavírní doprovod), vedou k nejednotnému a nesourodému tvaru. Několik dalších představení bych zařadil do kategorie inscenací dobře míněných, poučených, ale nedotažených do konce. Viking Vik aneb Chytrost nad odvahu je inscenace souboru Lenoši I, který působí při ZUŠ Nové Strašecí. Pod vedením Ivety Dřízhalové a Ivy Vachkové vznikla inscenace, která má mnoho kladů. Patří mezi ně literární předloha adekvátní věku dětí, poučená dramatizace této předlohy a také prostá scénografie, která divákům napomáhá orientovat se, kdo je kdo. Tématem inscenace je, jak již název napovídá, chytrost, která svou rozvahou nejen dokáže předejít různým problémům, ale dokáže i z problematických situací najít východisko. Škoda jen, že toto téma nebylo divákům předkládáno již od prvních okamžiků, kdy jsme se jako diváci seznamovali s malým Vikem a jeho bojem s vlky. V literární předloze je Vik chlapcem, který si vždy dokáže poradit. V inscenaci je exponovaný spíše jako bojácný syn nebojácného otce Halvara, kterému chybí rozvaha a který díky tomuto neduhu uvrhne své bojovníky do nesnází. Nepřesnost v charakterizaci jednotlivých postav komplikuje porozumění vztahům mezi postavami, a tak vyzní jednotlivé situace více či méně nepřesně, nejistě a bez jasné pointy. Jistě by inscenátorům pomohl nadhled a nadsázka, které by celé inscenaci přidaly na vtipnosti, čímž by se kvalita literární předlohy mohla odrazit ještě více i v kvalitě inscenace. Po kvalitní předloze i dramatizaci sáhl vedoucí souboru A tak... Jiří Suk ze ZUŠ Rakovník. Justýna a upíři (známá v české literatuře pod názvem Jamie a upíři) je bestseller dětského divadla, který nabízí zajímavá témata i situace, které oslovují členy dětských divadelních souborů již několik let. Vedoucí se úspěšně vyhnul úskalí dvojího tématu předlohy (vztahy s matkou či rodiči obecně a vztahy v partě kamarádů) a zvolil si vztah s matkou jako hlavní téma, o kterém nám chtějí hrát. Nezvolil však obvyklý způsob ztvárnění matky formou kolektivní postavy, a tak se vystavil riziku přehánění a přehrávání matek (upíří i té lidské). Nicméně to nebyl nejdůležitější problém inscenace. Hlavním problémem byly vztahy mezi postavami, jejich nejednoznačnost a kolikrát až jejich absence. Jako by se jednotlivé postavy na jevišti míjely, potkávaly, povídaly si, ale nebyly spolu, nepojil je k sobě žádný problém, vztah či zájem. Nelze zcela opominout vztahy v partě, i když to není hlavní téma inscenace, a nelze se spolehnout na to, že když matka bude dostatečně protivná, bude vše jasné a inscenace bude moci dobře fungovat. Inscenace utrpěla i četnými přestavbami, některé z nich byly zbytečné a celkově by bylo vhodné zapřemýšlet nad zvolenými předměty na scéně, zda jsou opravdu potřebné a nutné k nastolení proměny prostředí, zda proměnu prostředí lépe nevystihne například způsob chování hráčů na scéně. Vedoucí souboru je zkušený divadelník, který si problémy inscenace nejen uvědomuje, ale dokáže se s nimi v další práci na inscenaci vypořádat, což do budoucna slibuje příjemný divácký zážitek. Autorské představení Léto s Radkem v podání souboru Lenoši II ze ZUŠ Nové Strašecí pod vedením Ivy Vachkové zavedlo diváky na letní tábor, kde se s náplní prázdnin nespokojený Radek zaplétá do větších a větších problémů. Pomocnou ruku mu nabízí Štěpánka, jejíž motivaci k tomuto dobrému skutku není z inscenace možno vyčíst. Tato absence motivu jejího chování znesnadňuje pochopení tématu inscenace. Radek je v podstatě rebel bez příčiny, hledá si zábavu na jinak nudném táboře. Baví se nepřijatelným způsobem a do svých her zatahuje Štěpánku, která se vždy nechá do zakázané hry zatáhnout. Vrcholem inscenace je okamžik, kdy Štěpánka nad Radkem láme hůl a nechává ho jeho osudu ve chvíli, kdy se chystá vloupat do chatky, aby měli na svém útěku z tábora kde přenocovat. Působivý konec, kdy Radek pochopí, že jeho cesta a způsob chování není správný a nevede k žádnému smysluplnému naplnění, dává naději, že je to pouhý rozmar a nerozum, který se v Radkově životě již nebude opakovat. Skupina autorů se velmi odvážně pustila do tématu, který je pro náctileté opravdu aktuální a ožehavé hledání vlastní cesty životem. Rozhodně si na tomto textu uvědomili různá úskalí, kterých se mladý člověk musí vyvarovat, zmapovali si hranice, kde končí pevná půda pod nohama a začíná bažina lidského trápení a sociální nepřijatelnosti. Pod vedením zkušené učitelky tak mohli bezpečně projít všemi záludnostmi autorské inscenace a dozvědět se tak i hodně o zákonitostech dramatického textu a divadla vůbec. Inscenace, kterou nám o svých průzkumech podávají zprávu, tak sice nemá zásadní divadelní kvality, rozhodně však má kvality pedagogické. Druhým autorským textem je text Elišky Zrzavé ze ZUŠ Jesenice. Jedná se o sólový loutkářský výstup s názvem PÍP, který vznikl pod vedením Štěpánky Gabriely Borské. Tento absurdní text nabízí mnoho příležitostí k loutkovému ztvárnění a tyto možnosti se snažila paní učitelka a loutkovodička plně využít. Inscenaci by svědčil ještě menší prostor, než je prostor Modrého sálu hostitelské ZUŠ v Novém Strašecí. Diváci v zadních řadách nemohli docenit materiál, ze kterého jsou loutky vytvořeny (bonbóny marshmallow) a nemohli docenit ani jiné výtvarné detaily, neboť veškerá výprava byla malá až miniaturní. Inspiraci malými loutkovými divadly nelze zapřít, je však potřeba domýšlet ji do důsledku a uzpůsobit tomu i počet diváků v sále. V každém případě se jednalo o kultivovaný loutkářský projev, doprovázený hrou na kytaru při změnách hracích plánů (obrazů princeznin pokoj, hrad Čarodín, les). Hudební složka by celé inscenaci mohla prospět ve chvílích, kdy je zapotřebí vyzdvihnout absurditu celé hříčky, kterou se loutkovodičce ještě nedaří zcela postihnout a jevištně vyjádřit. Od města k vesnici je název inscenace, která vznikla v ZŠ Hudlice pod vedením Vlasty Humlové. Pásmo poezie vzniklo v rámci kroužku působícího při ZŠ, kde se vedoucí potýkají s nedostatkem času, častou obměnou dětí Vedoucí se však podařilo podchytit dětskou radost ze hry a umožnila tak dětem, aby svou spontánností mohly potěšit a pobavit sebe i diváky. Ač byla kvalita některých básní na nízké úrovni, dokázala vedoucí dovést děti k zajímavému tvaru a projevu, zapojit jejich znalosti a poznatky, které získaly ve škole, a tak nenásilnou formou zužitkovat vědomosti dětí mladšího školního věku i jinde, než jen před skutečnou tabulí. Vedoucí souboru může v průběhu další tvořivé činnosti s dětmi dospět ke kvalitnějším textům a rozšířit tak záběr svého působení i o oblast kultivace čtenářství nejmenších čtenářů. ZŠ a MŠ Třebotov se svým souborem Tři boty vedoucí dvojice Václavy Makovcové a Jany Barnové představila svůj nejnovější tvůrčí počin pojmenovaný ProPánaKrále! Předlohou se stala stejnojmenná kniha Jana Vladislava, ze které vedoucí vybraly tři příběhy, totiž Propánakrále, O vlku velkém jako kůň a O parádivé Sally. Vedoucí si se svou zkušeností dokázaly poradit s leckterými nástrahami vybraných příběhů, přesto si na některých doslova vylámaly zuby. Oproti hravému a fungujícímu inscenačnímu nápadu v pohádce Propanakrále! se jim v dalších dvou pohádkách dařilo hůře a představení tak mělo sestupnou tendenci. Již zvolený hudební doprovod českých lidových či zlidovělých písní nekorespondoval s poetikou anglické pohádky a problematizoval vyznění jednotlivých příběhů (O vlku velkém jako kůň použita píseň Sedlák, sedlák, sedlák, ještě jednou sedlák a u pohádky O parádivé Sally Živijó! Živijó! Živijó!). 6

7 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY K nejednotnosti výrazových prostředků došlo také v případě využití plastových křesílek, které svým designem prozrazovaly, že pochází z obchodní sítě IKEA a rozhodně se nehodí ani na anglický venkov ani k písni Sedlák, sedlák, sedlák. Nejproblematičtější byla pohádka O parádivé Sally, kde vedoucím uniklo téma pohádky, které nespočívá v parádivosti Sally, ale v jejím záměrném zamlčení skutečnosti, že ztratila krásnou žlutou rukavici (mimochodem rukavice nebyla krásná, ale byla to gumová úklidová rukavice). Toto nepřiznání se mamince je hlavním a ústředním tématem pohádky a v případě, že se inscenátorům vytratí, vede je tato chyba na scestí, které se v tomto případě projevilo až pitvořením dětí na scéně. Přes všechny neduhy se rozhodně jedná o poučenou práci s dětmi a zkušenost vedoucích slibuje, že do konce školního roku vznikne zajímavá inscenace. Peter H. je inscenace Obecního divadla Knoflík, Praha 5, která vznikla pod vedením Veroniky Borovkové a Ondřeje Kohouta. Předlohou byla povídka Raye Bradburyho vydaná ve sbírce povídek Vzpomínky na vraždu. Soubor si zvolil obtížnou cestu vyprávění detektivního příběhu. Ač jsme se jako diváci nakonec dozvěděli, kdo je skutečný vrah, uspokojení z tohoto zjištění se nedostavilo. Vrahem totiž byl hromotluk nízké inteligence (alespoň všichni kolem něj to o něm tvrdili), který svým chováním dokonale zmátl šerifa a vinu svalil na jiného podezřelého, který se nedokázal nařčení ubránit. Tak, jak byl příběh divákům zahrán, se divák ocitl v roli podvedeného, který byl celou dobu oklamáván, nicméně si z toho ani nemůže vzít ponaučení. Hromotluk a hlupák, se kterým jsme mohli mít maximálně soucit, byl ve výsledku tím nejrafinovanějším vrahem, jakého si umí člověk představit. Inscenace však neměla záměr nás jako diváky upozornit na to, že zdání klame, že se můžeme ve svých soudech mýlit a že bychom měli být velmi opatrní při vynášení rozsudků. Výsledek byl rozpačitý právě z důvodu nejasného tématu či poselství, které nám soubor chtěl svou hrou předat. Inscenátorský počin měl však své kvality v dramatizaci neobvyklé literární předlohy a také v experimentujících divadelních postupech (hra mimo jeviště, prozrazení skutečného vraha pomocí vzkazů na spodní straně židlí v hledišti). Porota toto představení ocenila právě za originální divadelní postupy a za dramatizaci neobvyklé literární předlohy. Do kategorie představení poučených, dobře míněných a zdařilých bych zařadil následující inscenace. ZUŠ Rakovník se představila publiku ještě jednou inscenací, tentokrát v podání souboru Zasedlí, pod vedením Jiřího Suka. Předlohou se stala pohádka Jana Wericha Tři sestry a jeden prsten, kterou se soubor rozhodl uchopit prostřednictvím výrazné scénografie. Plošné loutky výborně dokreslovaly atmosféru a výtvarné vyznění celé inscenace. Škoda jen, že si vedoucí nedal pozor na odpovídající kostýmy, které výtvarně neodpovídaly záměru ostatních scénografických prostředků. Bezvadná dramatizace podpořena scénografií a dobrými hereckými výkony (hlavně tří sester) umožnila divákům užít si barvitosti, nápaditosti a vtipu Werichova textu. Představení však chyběla jiskra a nadšení ze hry, což může být způsobeno tím, že stejně jako většina ostatních představení byla hrána na přehlídce v premiéře. Závěrečnému finále chyběla akce, divák se těšil, jak uvidí smuteční zástup a prohlédnutí tří bratrů, kteří svým ženám skočili na vějičku. Toto finále bylo pouze odříkáno, v diskusi s vedoucím souboru jsme se však dozvěděli, že na závěru se pracuje, bude podpořen loutkami, a tak nám nezbývá než držet palce, aby vše dopadlo ku prospěchu věci. Mezi další dramaturgicky velmi zdařilé inscenace je možno zařadit inscenaci souboru Prostě zebra působícím při ZUŠ Brandýs nad Labem, který vede Irina Ulrychová. Inscenace se jmenuje Z(a)tracený poník a pojednává o jedné nepřiznané klukovině, která spustí sled událostí. Ty pak přinášejí starosti a trápení původní majitelce poníka, který se z jejího ranče ztratí, ale později i skupině školaček, které v domnění, že zachránily divokého poníka, si ho ponechávají a pochopitelně k němu citově přilnou. Zaujetí, se kterým děti ze souboru hru divákům zprostředkovaly, ukázalo, že téma vztahu a lásky ke koním je velmi silně oslovuje a že příběh o ztraceném a znovu nalezeném poníkovi chtějí sdělit i ostatním. Poučené a kultivované vedení dětí se projevilo jak v jejich přirozeném pohybu na jevišti, tak i v jejich schopnostech v průběhu celé hry vnímat a odpovídajícím způsobem reagovat na své partnery na jevišti. Doporučení poroty směřovala obecně k práci na mluvním projevu hráčů. Inscenaci by dle lektorů prospěla přesnější práce s charaktery koní v úvodní scéně, opodstatnění obličejových masek koňů, které byly užity ve snu jedné z majitelek poníka, a v zaměření se na přesvědčivější ztvárnění přiznání chlapce, který za útěk poníka nese zodpovědnost. Tato inscenace byla lektorským sborem doporučena do širšího výběru na postup na celostátní přehlídku dětského divadla Dětská scéna Soubor PidiLidi působící při Památníku Lidice se pod vedením Kateřiny Oplatkové Rezkové představil svou verzí Polednice. Tato inscenace až uhrančivé podívané strhla na sebe hned v úvodu pozornost všech diváků. Text K. J. Erbena se stal pouze podnětem k výjevům ze života dětí, k vyjádření pohledu dětí na svět rodičů, jejich zaneprázdněnost a v důsledku i bezradnost při výchově, která pramení právě z nepozornosti a neschopnosti rodičů dětem naslouchat. Děti ale především dostaly možnost vyjádřit se k tomu, co pro ně polednice znamená, co znamená pro dnešní děti strašidlo sloužící k zjednání pořádku a strašidlo vůbec. S možností dětí svobodně se vyjádřit k této otázce se ale neztratil ani řád a ukázněnost dětí, které sloužily přesně zamýšlené koncepci. Inscenace nesla všechny známky poučené a promyšlené práce s dětmi na divadelním tvaru a zároveň nebyla zapomenuta ani otázka estetické stránky věci. Divák se měl na co dívat, měl o čem přemýšlet a zároveň se mohl nechat dovést až k poznání, že jsou věci mezi nebem a zemí, u kterých si nemůže být nikdy jistý, jak to s nimi doopravdy je. Lektorský sbor se jednomyslně shodl na tom, že tato inscenace má získat přímý postup na celostátní přehlídku dětského divadla Dětská scéna Vojtěch Maděryč JIHOČESKÝ KRAJ PŘEHLÍDKA DĚTSKÝCH RECITÁTORŮ ČESKÝ KRUMLOV, DUBNA 2015 číslo

8 Krajské kolo 44. celostátní přehlídky dětských recitátorů v Jihočeském kraji se uskutečnilo 23. a 24. dubna v Českém Krumlově. Po loňské premiéře v prostorách českokrumlovské Prelatury Prokyšova sálu, zvolil pořadatel (Dům dětí a mládeže Český Krumlov), tentokrát zajímavé prostory citlivě restaurovaného objektu Vlašského dvora, kde měli účastníci přehlídky veškeré zázemí. Nejen prostor pro přednes svých textů, samostatný prostor pro recitační dílnu, ale i další prostory soustředění, včetně zázemí pro lektorský sbor a diskuse s recitátory. Majitelka objektu poskytla všem účastníkům (včetně doprovodu) slevu v gastronomické části objektu. Po oba dny zahajoval soutěžní část přehlídky ředitel českokrumlovského domu dětí a mládeže. V harmonogramu přehlídky bylo pamatováno nejen na vlastní recitaci, ale i na hlasovou přípravu formou cvičení a her, kde se recitátoři seznámili, uvolnili a vzájemně spolu komunikovali. Většina účastníků využila možnosti zúčastnit se komentované prohlídky po památkách Českého Krumlova. Ve čtvrtek 23. dubna se představilo lektorskému sboru (Jiřina Lhotská, Jaroslav Provazník, Jiří Pokorný) celkem 14 recitátorů 1. kategorie a 12 recitátorů 2. kategorie. Především recitátoři první kategorie si připravili zajímavé texty, které velmi dobře interpretovali a tak Matylda Mandovcová (Daisy Mrázková: Tajné heslo) a Karel Hončík (Jaromír Nohavica: Telefonování), obdrželi cenu od pořadatelů a další čtyři recitátoři (Kryštof Brand, Sebastian Ray, Lukáš Slavík, Jáchym Sekyra), pak čestná uznání za své recitační výkony. Druhá kategorie byla spíše zklamáním. Lektorský sbor doporučil k postupu do Svitav pouze Julii Novákovou, která recitovala, na svůj věk, nelehký Prevertův text, Jak namalovat portrét ptáka. Interpretce se podařilo předat zprostředkovat posluchačům jednotlivé obrazy ukryté ve verších. Bohužel se jí nepodařilo tyto obrazy spojit v celek. V této kategorii pak další dva recitátoři Marek Rolínek (J. Werich: Lakomá Barka), Denisa Havlová (J. Žáček: O medvědovi, který znal nejlepší odpověď), byli oceněni čestným uznáním. Pro tuto, ale i ostatní kategorie, bylo typické, že recitátoři m.j. neuváděli překladatele. U některých textů, které jsou přeloženy několika překladateli, pak není pro posluchače zřejmé, o jaký překlad se jedná (např. Julie Nováková neuvedla překladatele vůbec ani na přihlášce). dramaturgicky vystavěn. Recitátor dokázal pečlivě členit dialogy, aniž výrazně hlasově odlišoval jednotlivé postavy. Předlohu D. Fischerové Dominik zatím ne zcela interpretačně zvládl. Čestné uznání v této kategorii obdržela Jolana Rayová (L. Aškenazy: Pohádka o pohádkáři, J. Kainar: Starý muž) Z deseti recitátorů čtvrté kategorie se výrazněji prosadil Jiří Fencl a Karolína Hajná, kteří byli doporučeni do Svitav. Čestným uznáním byli oceněni Mikuláš Balo (J. Suchý: Názor, E. Lear: Sedm mladých ryb) a Vojtěch Punčochář (R. Fulghum: Když je nádobí umyté, S. Silverstein Škeble). Jiří Fencl je zkušený recitátor. Výběr textů (J. Jonasson: Stoletý stařík, I.Wernisch: Líná kachna) a jejich zpracování svědčí o soustavné zálibě v uměleckých disciplínách a přípravě v ZUŠ. Především Stoletý stařík byl interpretačně zvládnut a zaujal všechny přítomné. Suverénní přednes může v budoucnu vést až k nebezpečí využívání některých manýr. Recitátorka Karolína Hajná přednes básně Uspávanka s Hokusajem (J. Skácel), ne zcela zvládla. O to víc přesvědčila posluchače interpretací textu Richarda Bacha: Jonathan Livingston Racek, že její doporučení k postupu do Svitav bylo oprávněné. Přesná stavba textu, přirozená interpretace včetně dialogů. Rovněž i u této zkušené recitátorky se místy objevují určité vnějškové stereotypy při přednesu. Krajské přehlídky v Českém Krumlově se zúčastnilo celkem 48 recitátorek a recitátorů (z toho 18 chlapců). Všichni obdrželi drobné upomínkové předměty od uměleckého kováře. Je jistě zajímavé, že z celkového počtu oceněných recitátorů (15 ceny a čestné uznání) bylo 5 dívek a 10 chlapců. Nádherné a vhodné prostory pro umělecký přednes, vstřícnost a profesionalita zaměstnanců DDM, povědomí obyvatel Českého Krumlova, že v jejich městě se setkali nejlepší recitátoři Jihočeského kraje, to vše napomáhalo tomu, že většina recitátorů se představila kvalitními texty a dobrými recitačními výkony. Říká se do třetice všeho, v roce 2016 opět v Českém Krumlově. Jiří Pokorný PŘEHLÍDKA DĚTSKÉHO DIVADLA BECHYŇSKÉ JARO, DUBNA 2015 JARNÍ ZAMYŠLENÍ V BECHYNI V pátek 24. dubna přijeli do Českého Krumlova recitátoři 3. kategorie (12) a 4. kategorie (10). Ve třetí kategorii výrazněji upoutal posluchače i lektorský sbor (Gabriela Sittová, Jiřina Lhotská, Jiří Pokorný), recitátor Dominik Jasovský (A. Marshall: Už zase skáču přes kaluže, D. Fischerová: Skladatelův sen). Byl doporučen k postupu do Svitav. Upravený úryvek Marshallova textu byl ze strany interpreta dobře Před devíti lety jsem byl v Bechyni poprvé, a to na přehlídce studentských souborů Nahlížení. Tam jsem se ve svých šestnácti letech rozhodl, že se budu věnovat v životě především divadlu, a od té doby má Nahlížení v mém kalendáři jedno z nejpevnějších míst. Teď jsem, jako student DAMU, v Bechyni na dětské postupové přehlídce bilancoval, co mě k tomu vedlo a jaké jsem měl v dramaťáku vedení. Na Nahlížení totiž nejde o postup souborů, ale o nahlédnutí do jejich práce (hlásit se mohou i rozdělané inscenace) a letošnímu Bechyňskému jaru by tento model prospěl také, protože mi připadalo, že někteří vedoucí souborů sem přijeli hlavně vyhrát. Častým tématem dialogu mezi porotou (Magda Ada Johnová, Jan Hnilička a já) a vedoucím souboru byl proces vzniku představení. Bylo potřeba zdůraznit, že práce s dětmi je specifické vedení, které potřebuje jiné atributy práce. A to od prvopočátku vzniku inscenace, kterým je výběr literární předlohy nebo tématu. Práce na divadelní inscenaci pro děti by neměla být zatěžkána dedlajny a nutným výsledkem pro rodiče (i přestože je inscenace finálním produktem). Primárně jde o proces o čas, kdy dítě může samo uvažovat o látce a odnést si nové poznatky o sobě a světě okolo, na které si přijde samo (nebo je k tomu ponoukáno) díky vedení souboru. Strach z veřejného vystupování je jednou z nejčastějších fobií a bývá silnější než strach z vlastní smrti (smrt se týká jenom vás, veřejné vystupování zahrnuje i vaše okolí). Věk, kdy dítě ještě strach ze smrti nemá a smrt si neuvědomuje, je ideální pro to, aby si do života odneslo strach z veřejného vystupování jako překonaný (i když už nikdy v životě dělat divadlo nebude; tento strach se pojí s prezen- 8

9 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY továním prací ve škole, zkoušení před celou třídou nebo jen banální koupě jízdenky u řidiče v MHD) a ne jako něco, co jsem dělal jako malý a už to nikdy dělat nebudu. Několik představení mělo společného jmenovatele a diskuse se často odkazovaly k již řečenému. Děti, ve většině případů, odvykládaly memorovaný text a staly se z nich mluvící dětské hlavy. Jeden příklad za všechny v představení Středa nám chutná souboru Divadélko bez opony Milevsko je na jeviště přinesen štrůdl. Jenže ten se zapomněl odnést ze scény a chlapec, který měl hrát v následující scéně, jen vykukoval zpoza opony a čekal, až bude odnesen. Čekal na to celý soubor a za oponou vznikl šum, protože se čekalo, až bude odnesen právě tím, kdo ho odnést má. Děti měly naučené úkony, a když pak jeden úkon nebyl proveden správně, zpomalilo to celý soubor. To zapříčinilo častou absenci divadelních situací. Dvakrát se objevila Lakomá Barka jako předloha. Bohužel oba soubory (Kaplická skupina DKV Velečin a DDS Zdeňka Čelíkovského Petroviče) neuchopily specifickou Werichovu poetiku úplně ze správné strany a Werich se z Barky vytratil, až zbyl jen holý příběh. Výběrem Dívčí války nebylo souboru Mladí talenti I. Kaplice zrovna ulehčeno. Děti (ač se jednalo o dramatizaci z internetu (!)) si neporadí s dospěláckými tématy, nad kterými je potřeba mít určitý nadhled, který přijde s věkem. Chtěl bych poděkovat Vendule Kecové a dát jí pedagogickou jedničku za to, že do děcek hustí už odmala práci s loutkami (Pár bot, ZUŠ Jindřichův Hradec). Třešničkou na dortu bylo inspirativní představení Malá mořská víla souboru LOKVAR z Prahy. Inspirativní nebylo. Vlastně je škoda, že se k němu nemohla vyjádřit odborná porota. Cenu za autorský přístup získal soubor Divoch z Českých Budějovic pod vedením Venduly Kecové. Zcela autorské představení Hračky na útěku bylo v Bechyni ojedinělým počinem (některým představením autorský vklad úplně chyběl). Doporučení získal soubor LDO ZUŠ z Jindřichova Hradce pod vedením Vojty Maděryče za představení Milion melounů. Inscenace nás zaujala především svou specifickou poetikou, která konvenuje s předlohou. Silná režijní koncepce se odráží zvláště ve využití netradičního hracího prostoru (diváci sedí uprostřed hracího prostoru a představení se odehrává okolo nich motiv ostrova), se kterým si dokázali herci velmi dobře poradit. Herecká složka inscenace byla velmi čistá a nenucená. Pomáhal nejen zvukový plán, který podporuje atmosféru a orientaci v ději, ale i decentní výtvarné řešení. Ústředním prvkem jsou melouny (molitanové balony, obarvené á la melouny), které představují nejen konkrétní zeleninu, ale i znak přejedeného břicha. Dalším výrazným scénografickým prvkem jsou světla, která akcentují důležité situace a usnadňují tak divákovi orientaci v příběhu. Děti především dokázaly svoje party nemechanicky naplnit. Soubor je i nadprůměrně technicky vybaven a velmi dobře pracuje se slovem. Na závěr bych chtěl poděkovat jednomu člověku a právě jednomu, protože celou přehlídku zorganizoval sám s minimem zaměstnanců. Od rána do noci byl na nohou a staral se o všechny účastníky přehlídky. Kolikrát jenom na minutu přiběhl zkontrolovat, jestli někomu něco nechybí a hned zase běžel řešit obědy anebo hlídat děti (včetně svých vlastních). Všechno fungovalo a během akce jsme nezažili jediný karambol. Je jím Štěpán Ondřich, ředitel kulturního střediska města Bechyně. Děkujeme za Jaro. Ladislav Karda PLZEŇSKÝ KRAJ PŘEHLÍDKA DĚTSKÝCH RECITÁTORŮ PLZEŇ, 11. DUBNA 2015 Dne se v Plzni uskutečnilo krajské kolo Přehlídky dětských recitátorů. Již tradičně v Domě dětí a mládeže Radovánek. Každá kategorie (také již tradičně) vystupovala zvlášť a měla svůj lektorský sbor. Laureáti krajského kola získali kromě postupového diplomu knihu, všichni pak čokoládové zajíčky, kteří nestihli odhopsat o Velikonocích. V první kategorii vystoupilo celkem 13 recitátorů. Ve výběru textů nepatrně převažovala poezie, nicméně i próza byla hojně zastoupena. Recitátoři sáhli spíše po oblíbených a známých autorech (M. Macourek, D. Mrázková, J. Kahoun, P. Šrut, J. Žáček, M. Kratochvíl), dramaturgické překvapení se nevyskytlo, což je ovšem v rámci nejmladší kategorie vcelku pochopitelné. Část recitátorů vybírala texty sama, někteří uváděli, že volili text ve spolupráci s rodiči či učiteli, a pouze malá část recitátorů si nechala text přidělit. Osobní vztah k textu se nejvíce odrazil právě u těch, kteří vybírali sami, a proto se u nich projevila největší radost a osobní zaujetí. Porota ocenila čestným uznáním osobitý přístup k textu u Šimona Halíře (M. Kratochvíl: Nevěsty) a Martina Černého (M. Kratochvíl: Počítání do čtyř). Vysokou úroveň práce s textem předvedla Ema Hejzková (M. Lukešová: Co když je zahrádka malá a co když vyroste), která získala rovněž čestné uznání. Titul laureátů porota udělila Filipovi Hajšmanovi (P. Šrut: Hrabě Drákula a Nováková z 3. C) a Vojtěchu Moulisovi (D. Mrázková: Zlatá tráva) za celkově vyzrálý a technicky velmi dobře zvládnutý výkon spojený s osobní invencí a schopností vtáhnout posluchače. Celkově je možno výkony I. kategorie hodnotit pozitivně, zdá se, že se v Plzeňském kraji rodí další šikovní a nadšení recitátoři. Pavla Vitingerová Ve II. kategorii krajského kola Přehlídky dětských recitátorů soutěžilo 14 účastníků. Celková úroveň byla vyrovnaná, ale pouze průměrná. Žádný z výkonů na sebe jednoznačně neupozornil. Postoupit by mohlo hned několik jednotlivců. I to přispělo k viditelnému roztrpčení pedagogického doprovodu několika soutěžících, kteří nepostoupili. Porota se rozhodla vyslat do národního kola Alenu Tetřevovou, která vhodně zvýraznila poetičnost prozaického textu Jindřicha Balíka O dešťovém oblékání. Porota ocenila i bezchybnou výslovnost a zdařile vystavěnou pointu. K postupu byla doporučena i Marie Vítovcová s prózou Marie Novákové Zášupšák, která decentně v textu odlišila přímou řeč, a přednes po smyslu textu vyzněl věrohodně. Obdobně věrohodně vyznívala i recitace Gabriely Bělochové (Rudolf Čechura: Tučňáci po práci) či Barbory Konopíkové (Lenka Rožnovská: Jak zažili dobrodružství s dinosaury), které porota ocenila čestným uznáním za výrazný výkon. Letošní ročník potvrdil ústup poezie, jen jedinkrát v této kategorii zazněly verše, a to od Jana Skácela. Vladimír Gardavský číslo

10 III. kategorie byla v tomto roce nabitá zajímavými osobnostmi a interpretačními výkony. Potěšil nás dramaturgický výběr většiny účastníků (P. Nikl, D. Fišerová, I. Procházková, J. Werich, L. Carroll), slušné zastoupení poezie (deset z 28 textů) i poměrně rovnocenná účast obou pohlaví (šest chlapců a osm dívek). Lektorský sbor měl nelehkou úlohu při výběru postupujících. Nakonec vsadil na vypravěčskou osobitost, zajímavou dramaturgii podloženou vlastní četbou a charisma dvou mladých mužů. Jakub Písař dokázal při přednesu závěrečné části prózy O. Preusslera Čarodějův učeň dokonale navodit atmosféru příběhu a způsobil mrazení v zádech většiny posluchačů. Při interpretaci moderní bajky M. Baňkové potvrdil vypravěčské nadání a schopnost charakterizovat v přímé řeči jednotlivé postavy, prokázal také nadhled a smysl pro humor. Vojtěch Mati nás zase dokázal pobavit přednesem próz Miloše Kratochvíla: Puntíčkáři a Ivana Krause Medová léta. S minimem prostředků (téměř v pozici smutného klauna) zaujal svým vypointovaným vyprávěním nejen lektory, i když druhý text postrádal zažití a lehkost textu prvního. Speciální ceny obdrželi také Aleš Pechman za nečekaně vyspělé zvládnutí prózy Jana Wericha Chlap, děd, vnuk, pes a hrob, na které už si vylámali jazyk zkušenější recitátoři a Tereza Moulisová za vyrovnanou, kvalitně zvládnutou interpretaci obou textů. Musíme jen doufat, že podobná úroveň vydrží i do dalších let. František Kaska IV. kategorie byla oproti městskému kolu zastoupena velkým množstvím zajímavých výkonů i textů. Přehlídky se zúčastnilo 12 recitátorů, z čehož 7 jich postoupilo do druhého kola. Od začátku přehlídky se nejzajímavěji projevovala tři děvčata (žádný chlapec, bohužel, v této kategorii nerecitoval) Magdaléna Hlaváčková, Anika Menclová a Hana Šimůnková. Do národního kola porota nakonec vyslala slečnu Hlaváčkovou a slečnu Šimůnkovou. Magdaléna Hlaváčková zaujala textem J. Škvoreckého Rebekka, který dokázala velmi přirozeně a technicky dokonale předat publiku. Stejně tak druhý text Josefa Kainara: Blues noční čekárny byla schopna pravdivě interpretovat, i přes to, že text vypovídá o mnohem starší generaci. Druhou postupující byla Hana Šimůnková, která dokázala velmi zajímavě interpretovat již známý text Ireny Douskové Hrdý Budžes. Měla výbornou techniku a diváky dokázala zaujmout. I se Shakespearovým sonetem se zdárně vypořádala. Třetí zmiňovaná dívka Anika Menclová byla nakonec doporučena jako náhradnice. Technicky byla sice ze všech děvčat nejdokonalejší, ale text Tima Burtona: Robotík se jí úplně rozsypal a už nebyla schopna ho zdárně dovést do konce. Všem postupujícím držíme palce v národním kole. Tereza Dubničková PŘEHLÍDKA DĚTSKÉHO DIVADLA TARTAS DOBŘANY, Dobřanská přehlídka pro Plzeňský a Karlovarský kraj letos nezůstala nic dlužna svému jménu. Byl to veliký, divoký Tartas, za jaký by se nemusely stydět ani ty nejdivočejší divočiny. Představilo se 218 herců s celkem 20 inscenacemi. Úroveň těchto inscenací byla bez přehánění velmi vysoká. Program byl tak našlapaný, že nebyl prostor pro pořádné nadechnutí. Diskuze vedoucích souborů s lektory a tvořivé dílny pro dětské účastníky probíhaly ve všeobecném poklusu. A když se zeptáte, jakpak to? Musím odpovědět, že to je zkrátka tak, když se něco dělá pořádně. V tomto případě je letošní divadelní šílenství (příznačně pořádané v Dobřanech, kde je známý blázinec) výslednicí několika vlivů. Jedním z nich je celkově zdárný a poučený rozvoj oboru dramatická výchova v Česku. Na úrovni Plzeňského kraje, na jehož půdě se tato konkrétní přehlídka realizuje, pak spolupůsobí pod taktovkou lídra centra Johan, Romana Černíka, dva vlivy divadelně-vzdělávací: jedním z nich je setkávání souborů na dobře vystavěné platformě krajského festivalu a druhým založení a udržení vysokoškolského studia dramatické výchovy na Pedagogické fakultě v Plzni. Na první krajské přehlídce dětského divadla, kterou centrum Johan pořádalo v roce 2000, byli jako lektoři dílen Romanovi první studenti Ateliéru dramatické výchovy z pedagogické fakulty. Tato spolupráce celých patnáct let pokračovala a výsledkem je letošní skoro trojnásobný počet inscenací v krajském kole, přičemž 7 představení z 20 přivezli bývalí studenti Ateliéru DV a tedy také bývalí lektoři dílniček pro hrající soubory. Inu, dobří holubi se vracejí A jak to tedy probíhalo Páteční zahájení přehlídky se neslo ve znamení cirkusu. Taneční obor dobřanské ZUŠ zatančil představení Cirkus po našem, zúčastněné soubory se zformovaly do veselého kostýmovaného cirkusového průvodu skvěle organizovaného studenty (včetně drobných výstupů či choreografií) a zakončeného u náměstí před kostelem zhlédnutím Velké cirkusové pohádky Vojty Vrtka. Město Dobřany tedy mělo možnost zaznamenat, že se koná divoký divadelní Tartas, který není uzavřený, ale na němž jsou domorodí občané vřele vítáni. Soutěžní inscenace běžely celkem tři dny. Kromě vysoké kvality kvitoval lektorský sbor Veronika Rodová, Eva Gažáková a Tomáš Doležal pestrost zpracovávané látky i divadelních prostředků. Prvním představením byla Legenda o tanečnících Býčího dvora plzeňského souboru Katmon (vedoucí Michal Ston), která vyprávěla mytický příběh o tanečnících s býky na Krétě. Pro mladé publikum inscenace odkryla inspiraci dnes populární knižní trilogie a jejího filmového zpracování Hunger Games (Hladových her). Představení neslo známky rozpracovanosti, ale kromě působivého příběhu vneslo do přehlídky i další specifický rozměr. Jediným mužským členem souboru byl chlapec s Downovým syndromem, který byl jedinečný v síle gesta a tvořil působivou protiváhu psychologickému a mnohomluvnému herectví dívek. S další inscenací přehlídky jsme setrvali v přitažlivém světě legend, tentokrát však z podstatně studenější Sibiře. Sušický soubor Dramatický TIK-ŤAK vedený Milenou Vrhelovou zahrál krátkou moralitku podle nanajské pohádky O pyšné dívce jménem Ajoga, která byla potrestána za to, že se chová jako pyšná husa, proměnou v husu opravdovou. Posledním představením prvního bloku pak byly Variace na Karkulku Horažďovického souboru Rebelové (vedoucí Petra Tůmová), které si pohrávaly se známým příběhem, který sice není legendou, ale zato je poměrně legendární. Jeho prameny je možné stopovat v lidové ústní slovesnosti nejednoho evropského národa. Práce se známou pohádkou odklání pozornost publika od toho, O ČEM představení je, k tomu, JAK je příběh vyprávěn. Soubor své variace opřel o Camiho, Perraulta i o vlastní tvorbu a soustředil se především na hereckou práci a vtipné rozehrávání známých situací (což místy sklouzlo k jisté lacinosti vyvážené ovšem zřejmou radostí souboru ze hry). Druhý páteční blok představení odstartoval soubor Mrož v krabici vedený Michalem Stonem svěží a vtipnou generační výpovědí o životě teenagerů s názvem Čau, jsem, která byla oceněna nominací na celostátní přehlídku. Scénografické řešení inscenace by mohlo v divákovi, který ještě nezná práci tohoto souboru (a tohoto vedoucího), vzbudit podezření, že ho čeká klasická židličkárna a možná i tak trochu nuda. Řada židlí stojících na scéně pěkně vyrovnaně jedna vedle druhé opravdu a priori velké očekávání nenastartuje. Jak by se však takový divák spletl a jak by se ochudil, kdyby se nehrdinsky vytratil ze sálu ještě před začátkem představení! Na strohé scéně o to více vynikla schopnost protagonistů rozehrávat postavy nejen svých vrstevníků ale i dospělých. Inscenace se nese na vlně střetů mezi mladými nepochopenými hrdiny, jejich rodiči, učiteli či spolužáky. Je tu místo pro přátelství a první lásky a to včetně těch nenaplněných. Humorné črty ze života adolescentova získají novou dimenzi, když se odhalí vážné existenční problémy rodičů. Další rovinu přináší odkaz na Romea a Julii, což banalitě každodenních situací dodává nové významy, nesené zejména Shakespearovým uměním blankversu. Další, tentokrát loutkářské představení Turek jede pro nevěstu pozvalo své obecenstvo do plenéru. Skupina dívek složená z členů souborů Duhový šoumeni z pralesa a Zatímdobroš! a vedená Andreou Pavlíčkovou si zvolila lidový námět o cizinci, Turkovi, který se zamiluje do chodské dívky. Hlavním prostředkem 10

11 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY vyprávění jsou dívkami výborně animovaná dřevěná polena s jednoduchými znaky: žluté vlasy pro nevěstu, turbany pro Turky. Díky funkčnosti a dotaženosti jednoduchých prostředků, loutkovodičským dovednostem dívek a celkově zdařilému zpracování příběhu, získal Turek když už ne nevěstu, tedy alespoň doporučení k postupu na Dětskou scénu. Páteční divadelní nadílku zakončili klatovští Korálci vedení Markétou Lukášovou a Vladimírem Kábrtem ambiciózní inscenací Momo a ukradený čas. Příběh o děvčátku jménem Momo, které přemohlo zloděje času a zachránilo lidstvo před odosobněním a věčným shonem, čerpá z románové předlohy Michaela Ende, autora Nekonečného příběhu. Tato předloha je poetická, napínavá, filozofující a relativně komplikovaná. Korálci se pokusili její pestrost převést na jeviště pomocí celé škály scénických prostředků (scénografie, hudba, světelný plán, projekce ) a také ukázněnou hereckou akcí, spojenou s místy až taneční choreografií scénického pohybu. Přes to všechno (a, nebo možná i proto) se z inscenace část kouzla předlohy a mnohovrstevnatosti života vytratily a zůstala jistá schematičnost, jejímž následkem bylo i výsledné vyznění poněkud moralistické. Sobotní divadelní maraton zahájilo představení Zápisník Norberta Borovičky ostrovského souboru HOP-HOP rovněž doporučené k dalšímu postupu. Chlapecký soubor pod vedením Ireny Konývkové jevištně zpracoval tři epizody ze stejnojmenné knihy Marie Kšajtové. Prázdná scéna, hudba, herecká akce a bravurně aranžované fyzické výkony chlapců. Tak se seznamujeme se životem a trablemi neohrabaného páťáka Norberta Borovičky. Zlom přichází, když se na scéně objeví učitel tělocviku, který začne uplatňovat svou moc. Jsme svědky řady komických situací, postavených na slovním a situačním humoru i herecky přesvědčivě vystavěných tělocvičných výkonech protagonistů, které mají ukázat neobratnost a upachtěnost kluků, kteří v postavě tělocvikáře (hraného o pár let starším žákem) našli společného nepřítele. Krácením předlohy a možná také zaujetím humornou stránkou jevištního ztvárňování tohoto příběhu však došlo k tomu, že situace, které mohou být zdrojem dramatického napětí (slovní urážky od spolužáků, útěk z domova atp.), zůstávají neškodným náznakem, který není dále dotažen, přestože to jeho akcentace naznačuje. Minipředstavení Rybičky o povídavých rybičkách (holčičkách) přivezl soubor Rybičky, vedený Danou Žákovou, z Domažlic. U laskavého zastavení nad často pranýřovanou vlastností byl diskutován zejména způsob jevištního definování prostoru (akvárium nebo bazén?) a postav (rybičky nebo holčičky?). Po Rybičkách zahráli horšovskotýnští Duhoví šoumeni z pralesa pod zastřešujícím názvem Gothamští tři kocourkovské příběhy z knihy anglických pohádek Pavla Šruta Kočičí král. Drobné anekdoty ztvárnil soubor s lehkostí a s využitím minima prostředků, výsledný tvar ale ještě potřebuje nějaký čas na dopracování. Zatímco první příběh je nejdotaženější, s příběhem druhým a třetím se čitelnost pointy rozostřuje. Jako předkrm před sobotním obědem nám naservíroval ašský soubor Midiliďky Zeleninovou pohádku Jana Skalického, současné veršované drama působící dojmem agitky z padesátých let. Samotná horší kvalita výchozího textu (spojená s prvoplánovostí veršů) nebyla dobrým odrazovým můstkem pro tvorbu inscenace. Soubor však hrál s elánem (typickým i pro ostatní inscenace vedoucí Pavly Hoškové) a nespornými hereckými zkušenostmi, takže si publikum rozhodně získal. Zatímco z Aše připutoval pro tartasící divočiny zdravý předkrm, plzeňský soubor Slušňáci a Drsňáci jim hned brzy odpoledne uštědřil lekci slušného chování. Při tak atraktivním ztvárnění etikety, jakým inscenace Etiketa aneb Mysli, holce přece nemůžeš říkat vole bezesporu je, koulely divočiny divoce očima a revidovaly svůj pohled na vhodnost vlastního chování. Vedoucí souboru a zasloužilý pedagog František Kaska mohl být s dopadem díla spokojen. S dalším kusem se vrátil již zhlédnutý motiv české nevěsty pro Turka v novém hávu. Princezna pro Turka kdyňského souboru Někdy však už nebyla skromná chodská Kačenka, ale plzeňská držkatá Máňa. Příběhem procházíme společně s tureckým vyslancem, který má přivézt princeznu sultánovi, ale nakonec mu místo toho zůstane na krku Máňa. Příběh končí trochu nejednoznačně, zřejmě někde v jižních Čechách. Turek je smířený se svou nevyžádanou manželkou, životem v Čechách, pivem a vepřovým masem. Po klasičtější látce s klasičtějším zpracováním přišla na řadu bláznivá rapová groteska Tučňáci koláč nesvedou ašských Piškvorek (opět za uměleckého vedení Pavly Hoškové). Předlohou jí byl současný dramatický text nejen pro děti Ulricha Huba. Představení oslovilo publikum svou energií, novostí a humorností příběhu a výborným hereckým ztvárněním podivných postaviček (tučňáci, krtek, slepice, vysavač). Nejmladším souborem, který v Dobřanech vystoupil, byl plzeňský soubor Křížaly s inscenací Nebuť labuť, když jsi husa. Zkušená vedoucí Ivana Říhová zvolila pro práci s malými dětmi adekvátní předlohu od Petra Horáčka a společně s dětmi z ní vytvořila drobný, přesný tvar, ve kterém se děti mohly cítit dobře a bezpečně. Jednoduché funkční kostýmy, kolektivní hra a disciplína husího hejna Večerní blok představení odstartovalo jevištní ztvárnění fejetonů Karla Čapka s názvem Jak se dělá divadlo plzeňského souboru Zatímbezejména, vedeného opět Františkem Kaskou. Vznikl soudržný tvar, který by se dal označit za komedii o divadelní tvorbě. Jednotlivé scény čerpají svůj vtip z původního Čapkova textu a provázejí diváka celým procesem tvorby divadelního díla: od psaní prvních situací až po premiéru a ohlasy na jeho uvedení. S jemným humorem a lehkou nadsázkou se před námi postupně objevují různé divadelní profese, od autora přes režiséra a herce až po jevištního technika a osvětlovače. Dějem nás provází dva vypravěči, dívka a chlapec, jejichž stylizace odkazuje k Olze Scheinpflugové a Karlu Čapkovi. Dlouhodobě budovaný herecký styl a poetika souboru (zejména kultivovaná mluva a přesný pohyb) se úročí ve výkonech jednotlivých postav a je podtržena volbou scénických prostředků (kostýmů, obuvi, účesů či vzhledu scény). Duch první republiky se v Dobřanech doslova zhmotnil. Inscenace byla diváky přijata s velkým nadšením a lektory nominována na přímý postup na národní přehlídku. Poslední sobotní inscenací, kterou si divočiny dopřály, byly Zakázané holky klatovského Týnom-Tánom vedeného opět Markétou Lukášovou a Vladimírem Kábrtem. Tento velkoryse komponovaný tvar je postaven na pečlivé volbě a zároveň střídmosti prostředků (přesně stříhaná hudba, světlo či bílá netkaná látka, která se nejprve stává obrazem nevinné dětské hry a posléze se mění v obraz nemoci a bezmoci) zaujal obecenstvo hned od prvních okamžiků. Téma tragického osudu židovské dívky Diny Goldmannové, která končí v transportu, je odkrýváno postupně, což jemně vede pozornost a zesiluje divácký zážitek. Úvodní obraz svíček pohybujících se v pološeru a volání dívčích jmen navozuje tajuplnou atmosféru letní noci, i když již zde zaznívají zlověstné tóny, nesené zejména hudbou. Načež se začne odvíjet příběh Diny a Jany, jejichž hluboké přátelství rozdělí historické události. K přesvědčivosti vyprávění přispívají výkony některých herců, v ostrém kontrastu jsou však bohužel některé nevěrohodné situace, kdy hereckou akci nahrazují slova. Přes určité výhrady patřilo představení k vrcholným zážitkům přehlídky a bylo doporučeno k postupu. Po závažném tématu, které na přítomné divočiny silně zapůsobilo, se tyto odreagovaly v divokém, veselém Tartasu, který byl v programu označen suše jako společenský večer. Poslední den přehlídky byly všechny divočiny už vláčné a mírné jako beránci. Čekal je už jen poslední blok představení, z nichž první byla Červená Karkulka Loutkového kroužku při ZŠ Dlouhá Ves. Tento soubor s vedoucí Jitkou Soukupovou jezdí na Tartas tradičně s rodinným loutkovým divadélkem. Tentokrát si vybral k předvedení známý příběh podle bratří Grimmů, zkombinovaný s dnes velmi populární operkou od Svěráka a Uhlíře. Loutkový kroužek už udělal krok od popisnosti, opustil bezpečnou zónu za paravánem a dětští herci hrají suverénně vedle loutek či společně s nimi. Nechtěnou horkou chvilku však kombinace předloh a protagonistů připravila divákům, když motiv lásky mezi mysliveckým mládencem a Karkulkou, jak ji má ve své operce Svěrák, hrála malá dívenka a, sice loutkový, ale stejně zjevně dospělý myslivec. V tomto směru nevyznělo tak, jak bylo zamýšleno, ani pozření babičky vlkem, vyřešené tím, že spolu zalezou do postele pod deku. Po Karkulce následovaly Tři pohádky o zlatohlavém cvrčkovi, které přivezla z Rokycan vedoucí Pavla Vitingerová se svými třemi soubory: Středník, Čtvrtci a Napříč. Oporou jim byla kniha číslo

12 Carla Sandburga Pohádky z bramborových řádků. Tři příběhy, každý hraný jinou skupinou, byly propojené postavou kouzelného Zlatohlavého cvrčka, který nosí svým majitelům problematické štěstí. Kostýmy ve stylu co dům dal místy přerostly v zajímavou stylizaci (například zelené ladění prvního cvrčka), navozující poetiku předlohy, jejíž divadelní možnosti však nebyly více využity. Dojem nedůsledné práce s divadelními prostředky podtrhla také velikost scény, zvětšená o čas, kdy postavy přicházely a zacházely do zákulisí. Los Niňos Locos se svojí novou vedoucí Terezou Pecharovou ztvárnili oblíbený japonský příběh Soudce Ooka a kapsáři, ve kterém si užili výtvarnou stránku inscenování cizokrajného Japonska i drobné handrkování mezi občany města Eda. Tereza Pecharová letos patřila k těm několika, ne však málo, statečným vedoucím, kteří na přehlídku dorazili se dvěma představeními. Druhým souborem, který s ní do Dobřan přijel, byl Dobrej matroš z Plané. Ten na přehlídce patřil ke starším souborům a zakončil maraton soutěžních prezentací s velkou vervou kusem Tajný deník Adriana Molea. Humorné představení bylo proloženo hudbou a zpěvem, nechyběla např. námi učiteli oblíbená píseň od Pink Floyd: Hey! Teacher! Leave them kids alone! Herci, kteří se příštím rokem rozprchnou všemi směry do nových škol, hráli se vší energií a publikum jim to vrátilo ve velkém aplausu. Závěrem Tartasu proběhla také již tradiční přátelská prezentace dílniček, kterou si studenti a účastníci tentokrát užili jen spolu, neboť časová tíseň zapříčinila, že poslední diskuze k představením probíhala ve stejném čase. Jak je myslím z článku patrno, dobřanský Tartas nabral obrátky a během tří hektických dnů představil velké množství zajímavých děl, která se letos na poli dětského (a dospívajícího) divadla urodila. Atmosféra byla již tradičně výborná a podpůrná, na čemž mají obrovskou zásluhu studenti Ateliéru DV, v jejichž dílničkách se účastníci setkávají napříč soubory. Zároveň již ale byla překročena mez, za kterou počet účastníků přináší příliš mnoho problémů. Dílničky tak byly letos hodně přetížené, vznikal chaos při přesunu dětí do a z dílniček pro 10 studentů už bylo složité uhlídat, kdo má na dílně být a kdo ne, protože zkouší na představení kdy tedy za koho odpovídají, na koho čekat a koho hledat. Zároveň už lektorský sbor neměl čas na rokování před diskuzemi s vedoucími souborů a i tyto diskuze by často potřebovaly větší prostor. Centrum Johan nyní čeká nový úkol, jak s úspěšně prosperující přehlídkou naložit dále. Inscenace nominované na celostátní přehlídku Dětská scéna: Jak se dělá divadlo, plzeňský soubor Zatímbezejména vedený Františkem Kaskou (Gymnázium Františka Křižíka) Čau, jsem, plzeňský soubor Mrož v krabici vedený Michalem Stonem (Soukromá ZUŠ Trnka) Inscenace doporučené k postupu: Zakázané holky, klatovský soubor Týnom Tánom vedený Markétou Lukášovou a Vladimírem Kábrtem (ZUŠ J. Kličky Klatovy) Zápisník Norberta Borovičky, ostrovský soubor HOP-HOP vedený Irenou Konývkovou (ZUŠ Ostrov) Turek jede pro nevěstu, skupina dívek složená z členek souborů Duhoví šoumeni z pralesa a Zatímdobroš! vedená Andreou Pavlíčkovou (ZUŠ Horšovský Týn) Eva Gažáková KARLOVARSKÝ KRAJ PŘEHLÍDKA DĚTSKÝCH RECITÁTORŮ KARLOVY VARY, DUBNA 2015 Stejně jako v minulém roce pořádala krajské kolo v dětské recitaci ZUŠ Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Garantem a tajemnicí soutěže byla opět Jiřina Rottová učitelka literárně dramatického oboru této školy, která s žáky tohoto oboru dokázala vytvořit pro recitátory z celého kraje příjemnou, přátelskou a pracovní atmosféru. Žáci tohoto oboru se svědomitě starali celkem o 46 recitátorů z 21 základních škol, základních uměleckých škol a víceletých gymnázií Karlovarského kraje. Proti minulému roku se částečně změnila organizace soutěže. Ve většině krajů jsou krajské přehlídky pořádány o volném dni v sobotu, ale v Karlových Varech se letos rozhodli pořádat přehlídku ve čtvrtek (1. a 2. kategorie) a v pátek (3. a 4. kategorie). Byl jsem tímto rozhodnutím trochu překvapen. Jaké to bude s doprovody žáků z jednotlivých škol? Bylo to, myslím, dobré rozhodnutí. Recitátory většinou doprovázeli učitelé, kteří děti na přednes připravovali, ale i rodiče a prarodiče. Výhodné to bylo pro organizátory (využití prostor školy) a také pro porotu (více času a klidu pro práci), pro soutěžící (více možností pro odpočinek). 23. dubna 1. a 2. kategorie odborná porota pro tyto dvě kategorie pracovala ve složení Jiří Oudes (předseda), Magdaléna Hniličková, Tomáš Havlínek. V první kategorii jsme vyslechli 11 recitátorů, 8 žáků ze ZŠ, 3 žáky ZUŠ. Shodli jsme se, že úroveň přednesu této kategorie byla dobrá, a proto jsme se rozhodli mimo dvě hlavní ceny udělit ještě 3 čestná uznání. U dvou textů jsme se zamýšleli nad vhodností výběru pro tento věkový stupeň. Cenu bez postupu získaly dvě recitátorky. Anna Ivanová překvapila textem V. Solouchina Holčička na houpačce, který byl interpretován procítěně a s porozuměním. Nina Marie Ivančáková si vybrala prozaický text A. Lindgrenové Pipi rozptýlí tetu Lauru, který byl vhodně upraven pro přednes a recitátorka jej přednášela soustředěně a s osobním zaujetím a nasazením. Ocenili jsme také její hlasovou vybavenost. Ve druhé kategorii soutěžilo také 11 recitátorů, 6 žáků ze ZŠ a 5 žáků ze ZUŠ. Byli jsme překvapeni celkovou dobrou úrovní vybraných textů k přednesu jednotlivců, ale překvapila nás nervozita některých vystupujících pramenící ze zodpovědnosti za dobrý výkon, což se projevilo ve zrychleném tempu řeči a často narušovalo temporytmus a plynulost projevu přednášeného textu i u technicky dobře vybavených přednášejících. Celková úroveň přednesu ve 2. kategorii byla velmi dobrá a tak se porota rozhodla o udělení 3 čestných uznání a navrhli jsme ocenit Annu Elizabeth Burešovou s textem O. Hejné Okřídlený sněhulák cenou bez postupu. Cenu s postupem získali dva recitátoři. Antonín Valenta, si vybral text D. Fischerové Hadí princ. Zaujal posluchače od prvního vysloveného slova svým přirozeným projevem a snahou o kontakt. Dokázal, že pochopil jemný humor textu a podařilo se mu vypointovat jednotlivé části tak, abychom pochopili, o čem tento text vypráví. Upozornili jsme jej, aby se zamyslel nad zvoleným tempem přednesu a nad zbytečným zdůrazňováním některých slov. Jan Rambousek přednesl text Aleny Vostré Kouzelná chobotnice Krejzy. Překvapil nás velmi aktivním přístupem k textu, který byl vhodně vybrán pro recitátora a také upraven krácením. Oslovil nás svou bezprostředností a tím, jak si dokázal pohrát se slovy a s dialogy. Upozornili jsme jej, aby přemýšlel o délce některých významových pauz mezi dialogy a nad závěrem, který by měl být výraznější. 12

13 24. dubna, 3. a 4. kategorie porota pracovala ve složení Jiří Oudes (předseda), Magdaléna Hniličková, Dagmar Hubičková. Ve třetí kategorii přednášelo deset interpretů, šest děvčat a čtyři chlapci. V rozborovém semináři jsme mluvili především o temporytmu a dynamice, které byly v této kategorii trochu slabší, především pak rychlé tempo, v jehož důsledku měli někteří recitátoři problémy s dikcí. Oceňovali jsme ale velké množství dramaturgicky zajímavých textů, především pak nezvykle hojné zastoupení poezie. Udělili jsme jedno čestné uznání a Karolíně Joo i cenu bez postupu. Cenu s postupem získali dva recitátoři. Yvona Stolařová s texty V. Holana Bajája a Dcerunka a tatínek J. Thurbera. V Holanově textu jsme ocenili práci s veršem a dynamikou a vcítění se do textu. Recitátorka má také velmi dobrou kulturu řeči. V druhém textu jsme ocenili schopnost vybudovat napětí a pointování situací. Tadeáš Novák přednášel texty Šplouchy, šplouch R.Goscinnyho a Ve školce E. Papouškové. Ve výkonu recitátora se projevila jeho osobitost, má smysl pro jemnou práci s humorem, jeho projev je civilní a kontaktní. V obou textech výborně pracuje s temporytmem a charakterizací postav. Upozornili jsme ale na podobnou dramaturgii obou textů. Ve čtvrté kategorii jsme slyšeli třináct recitátorů, z toho čtyři chlapce a devět děvčat. V souvislosti s touto kategorií vznikla velká diskuse o tom, kam až může interpret zajít v expresivnosti a stylizaci svého projevu a kde jsou hranice mezi přednesem a divadelním monologem. Výsledku jsme se nedobrali, to ani nebylo našim cílem, přišlo nám ale žádoucí diskusi s recitátory, vzhledem k výkonům, kterých jsme byli svědky, otevřít. Rozhodli jsme se udělit tři čestná uznání a dvě ceny bez postupu, a to Nicol Aneliese Szewieczkové a Zuzaně Springlové. Cenu s postupem získali dva recitátoři. Johanka Sadílková s textem Děvčátko se sirkami H. Ch. Andersena a básní Zůstaň M. Procházkové. Ocenili jsme schopnost recitátorky gradovat mikrosituace, dokázala procítěně sdělit oba texty, potěšila nás i vysoká úroveň kultury mluvy a práce s temporytmem. Ocenili jsme i dramaturgický výběr textů, kdy jsme mohli porovnat Johančin přístup k poezii i próze. Matěj Velička přednášel text J. Thurbera Variace na známé téma a Roch, toxický hoch Tima Burtona. Ocenili jsme Matějův temperament a zaujetí v přístupu k oběma textům. U Thurberových variací jsme vyzdvihli to, jak dokázal podobné texty vyjádřit různými prostředky a jeho stylizace přitom zůstala pravdivá. Ve druhém textu T. Burtona rekvizitou funkčně nahradil grafické prostředky předlohy. Obecně jsme se shodli na tom, že recitátoři byli letos velmi dobře vybaveni a jak už tu bývá zvykem, přehlídka se nesla v příjemném a inspirativním duchu. Její rozdělení na dva dny se určitě vyplatilo a věříme, že byla příjemným setkáním nejen pro nás v porotě, ale i pro interprety a posluchače v sále. Jiří Oudes a Magdaléna Hniličková ÚSTECKÝ KRAJ DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY PŘEHLÍDKA DĚTSKÝCH RECITÁTORŮ LOUNY, 28. A 29. BŘEZNA 2015 Recitátoři Ústeckého kraje se i letos sjeli v lounské Městské knihovně, která přehlídce poskytla po celé dva dny 28. a 29. března veškeré prostory svého příjemného sídla v centru města. Pracovnice knihovny Věra Pokorná se o organizaci přehlídky opět dobře postarala, a tak vše proběhlo ke spokojenosti všech zúčastněných. Na lounské přehlídce měla nejmladší, první kategorie velmi dobrou úroveň. I když tito recitátoři ještě nepostupují do celostátního kola, slyšeli jsme tu pět pěkných vystoupení (což byla celá třetina přednašečů) a z toho dvě velmi výrazná: Leontýna Libová ze ZŠ Muchova z Chlumce si dokázala vychutnat básničku anekdotu Neposlušné klokáně od Zuzany Pospíšilové a Terezie Vobrubová ze ZUŠ Děčín nás vtáhla do Macourkova příběhu Ještěrka a pohrála si zdařile na své úrovni s tímto absurdním příběhem. Další čestná uznání si odnesli Samuel Veselý z 3. ZŠ Litvínov (s Fryntovým nejednoduchým Ježkem si poradil úctyhodně). Čestná uznání dostaly i Tereza Štruncová ze žatecké ZUŠ (Žáčkova Zabijačka v Kotěhůlkách není sice žádné veledílo, ale Tereza ji podala s vlastním názorem a sympaticky střídmě) a Magdalena Pallasová ze ZŠ B. Němcové z Litoměřic (i ona sáhla po básničce Jiřího Žáčka: Kolik tet má Agáta, ale i jí se podařilo ji zarecitovat živě a udržet její tvar). V druhé kategorii vystoupilo šestnáct recitátorů. Také v této kategorii patřili k nejvýraznějším přednašeči ze žatecké ZUŠ od Radky Huňatové oba doporučil lektorský sbor k postupu na celostátní Dětskou scénu do Svitav: Natálie Minaříková přednesla soustředěně, kultivovaně a s pochopením pro situační vtip básničku Slečna Pšt Briana Pattena a Marek Vyskočil zvládnul pomocí dialogu vygradovat situaci v básničce Dimitara Stefanova Lékařův syn (ze známého souboru světové poezie pro děti Ostrov, kde rostou housle) a dovést ji až k půvabné pointě. Marika Trajerová z děčínské ZŠ Na Stráni si vybrala zajímavý text Olgy Hejné prózu Jo, jo, tak to bylo, ale zatím ho ještě neměla úplně dopracovaný, a Petr Kopecký ze ZŠ Na Podlesí z Kadaně přirozeně a kultivovaně převyprávěl prózu Jiřího Šedého Křemenáč osikový, jen se místy nechal strhnout k zbytečnému sekání textu podle čárek. (Což je mimochodem velmi častý jev zdaleka ne jen v této kategorii a zdaleka ne jen na lounské přehlídce.) Když jsme s recitátory třetí kategorie rekapitulovali jejich vystoupení, hovořili jsme s nimi nejčastěji o tom, že by měli důvěřovat příběhu a spolehnout se na jeho tah (a uvědomit si, jakou pozici má vypravěč k příběhu), nechytat se jednotlivostí, ale uvědomit si, kde je jádro každého textu, a také že deformace hlasu není nejvhodnější a nejvkusnější prostředek charakterizace postavy. Ze 14 recitátorů lektorský sbor ocenil čestnými uznáními dva: Kryštof Kanive z děčínské ZUŠ zaujal přednesem úryvku z knihy Ivy Procházkové Kryštofe, neblbni a slez dolů (v povídce Mravenec Jiřího Suchého se ale trochu ztratil až na závěrečnou pointu, která mu vcelku pěkně vyšla) a Matěj Krob ze ZUŠ Evy Randové z Ústí nad Labem se šikovně zhostil Wernischovy absurdní prózy Dobrá rada, ale jeho druhý text byl naprostý omyl, s nímž si prostě nemohl poradit (primitivní deklamovánku Óda na Střekov inzeroval jako text neznámého autora z přelomu 18. a 19. století, což je mimochodem velmi nepravděpodobné, a jen stěží s touto povrchně patetickou rýmovánkou mohl cokoliv podniknout). Do celostátní přehlídky ve Svitavách doporučil lektorský sbor Petra Slámu ze soukromé školy Open Gate z Babic především díky přednesu Vyskočilovy povídky Proč se lidé bojí zajíců čili Kudýš, která je sice ještě lehce nad přednašečovy možnosti, ale na své úrovni se s ní vypořádal dobře. Druhým postupujícím je Michal Hodek z mostecké ZŠ Rozmarýnova, který číslo

14 měl vcelku dobře připravené oba texty jak Prévertova Nespokojeného dromedára (byť se tu zbytečně uchýlil k hlasové deformaci), tak básničku Shela Silversteina Bordelář. Nejpočetněji byla v Lounech zastoupena čtvrtá kategorie vystoupilo v ní 17 přednašečů. Tři z nich ocenil lektorský sbor čestnými uznáními: Tomáše Harta z lovosického Gymnázia (hlavně díky soustředěně vyprávěnému Výňatku z Adamova deníku Marka Twaina), Antonína Ďuraňu z děčínského Gymnázia (Charmsova Příhoda na ulici mu evidentně sedne, dokáže si s ní pohrát, ale Holubovu Stručnou úvahu o zabíjení kaprů zatím ještě neměl dostatečně připravenou) a Nikolu Tomkovou ze ZUŠ Litvínov (prózu Daniely Fischerové Rozcestník vyprávěla střídmě a s jasnou, konkrétní představou). Do celostátní přehlídky ve Svitavách poslal lektorský sbor dalšího žáka litvínovské ZUŠ Dušana Sáričku a Josefa Šišulu z Varnsdorfu. Niklovu nonsensovou Mlžnou pohádku si Dušan Sárička užíval od začátku do konce. Vychutnával každé slovo, aniž přednes působil samoúčelně. Neologismy dokázal naplňovat významy, vtáhnul nás do atmosféry básně a vyprávěl nám ji jako tajuplný příběh. Sympatické je, že byl přesný ve výslovnosti (což je pro práci na takovémto textu samozřejmě důležité), aniž upadal na nepatřičné hyperkorektnosti. Druhý text, Vodňanského minipovídku Květy iniciativy, však v Lounech neměl příliš zvládnutý. Pokoušel se ho vyprávět s přehnaně akcentovanou, chtěnou ironií, ale necítil se v ní příliš dobře. Josef Šišulák je jak výborný vypravěč, jak prokázal v prvním, prozaickém textu, tak nápaditý a šikovný přednašeč nonsensových, ale v tomto případě poetických, až lyrických textů Petra Nikla. V Suchého grotesce Jen tři slabiky o nezřízené touze uplatnit se na divadelních prknech umí pracovat s detaily, počkat si na doznění gagu, využívat přitom pauz, aniž upadá do exhibice, a prokazuje dovednost variovat a gradovat. Minipásmo, které si sestavil ze čtyř Niklových básniček ze Záhádek, má Josef Šišulák také dobře připravené. V každém z čísel se cítí dobře, staví na obrazech, které suverénně předává posluchačům a pracuje s jejich barvitostí. U třetí básničky ( Kdyby byl králem zvířat... ) se mu ale zatím jednotlivé obrazy nezřetězily do souvislého proudu a působily jako jednotlivé fotografie rozkouskovaně. Naproti tomu závěrečná básnička vytvořila celistvý obraz působivou metaforu. Lektorský sbor pracoval ve složení: Eva Venclíková, Jana Hrbková (z Městské knihovny Louny) a Jaroslav Provazník. Jaroslav Provazník Krajská přehlídka dětských recitátorů ucházejících se o postup na svitavskou Dětskou scénu 2015 se uskutečnila v sobotu 18. dubna 2015 v již vyzkoušeném (a pro recitátory příhodném) libereckém Experimentálním studiu. Pořadatelem krajského kola byl liberecký Dům dětí a mládeže Větrník za podpory Krajského úřadu Libereckého kraje a firmy Nika Chrastava, s. r. o. Přehlídka byla zastoupena postupujícími recitátory ze všech okresů kraje (Česká Lípa, Jablonec nad Nisou, Liberec a Semily). Probíhala za diváckého zájmu nejen samotných recitátorů a jejich dospělých průvodců (učitelů, rodinných příslušníků, přátel a zájemců o dětský přednes), ale samozřejmě a především lektorského sboru, který pracoval ve složení Václava Křesadlová, Jarek Hylebrant a Eliška Vobrubová. Dopoledne patřilo od 9,30 recitátorům I. a II. kategorie, v odpoledním programu od 12,30 vystoupili recitátoři III. a IV. kategorie. Dopolední i odpolední blok byl uzavřen krátkým programem pro děti (konal se v době závěrečné porady porot) a hodnotící seminář pro recitátory a jejich doprovody vedený členy lektorského sboru. Seminář probíhal v přátelské atmosféře a otevřené diskusi, v níž porota (lektorský sbor) s recitátory jejich vystoupení rozebrala, upozornila děti na rezervy a na to, co a jak lze zlepšit. V první kategorii, jejíž účastníci dle propozic na národní přehlídku nepostupují, recitovalo dvanáct dětí. Cenu si zasloužila Tereza Farkašová z Jablonce nad Nisou za živý přednes básně Daniely Fischerové Lžička k dortu, Kristýna Kubínová ze Smržovky (okres Jablonec nad Nisou) za citlivý přednes básně Mileny Lukešové Kámen v botě a Vojtěch Matějička z Liberce za osobitý a s neskrývaným názorem přednesený úryvek z prózy Martiny Drijverové Sísa Kyselá. Čestné uznání obdržel Michal Sněhula ze Semil za s vnitřním zaujetím přednesenou báseň Jiřího Žáčka Jak šlo vejce na vandr. I druhá kategorie byla plně reprezentována všemi z okresních kol postoupivšími recitátory. Postupem na národní přehlídku byl oceněn přednes básně Emanuela Frynty Samí známí v podání Haštala Orta z České Lípy jednalo se o vcelku kultivovaný přednes, kterému by však pro sdělení autorovy poetiky a lepší vyznění pointy prospěl nadhled, humor a výraznější osobní postoj, aby přednes nepůsobil poněkud akademicky. Matylda Homolová z Liberce zaujala už v loňském roce a letos opět potvrdila, že je to vybavená a kontaktní recitátorka, jejíž přednes je výrazný a svébytný. Poměrně náročnou báseň Radka Malého Co šuměla mušle přednesla na krajské přehlídce s porozuměním přiměřeným svému věku, vnitřním zaujetím, adresně a osobitě (na národní přehlídce v loňském roce představila přednesem textu Agáta s vlkodlakem od Egona Bondyho). Čestná uznání za svá vystoupení obdrželi: Barbora Sokolová z Turnova za citlivý přednes textu Františka Hrubína Zima, Adam Zoubek ze Semil, který je zároveň určen jako náhradník, a to za soustředěný a s humorem, nadhledem a jasným postojem přednesenou Šrutovu báseň Hrabě Drákula a Nováková z 3. C, Matěj Kuntoš z České Lípy za osobitou energii (zatím silnější než vybavenost) vloženou do přednesu Zimní písně pro děti a Písně sklenáře od J. Préverta a Kateřina Knížková z Jablonce nad Nisou za výrazný přednes básně Jiřího Schwertnera Medvídek Brumla. LIBERECKÝ KRAJ PŘEHLÍDKA DĚTSKÝCH RECITÁTORŮ LIBEREC, 18. DUBNA

15 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY Ve třetí kategorii se sešlo jedenáct dětí. Do celostátního kola postoupila Anna Červeňová z Liberce. Představila se přednesem prózy Dáši Bláhové Mléčná dráha a básně Déšť (Václav Hrabě), přičemž zdařilejší byla v druhém kole přednášená báseň. Nicméně Anna se představila jako citlivá a zaujatá recitátorka, i když drobné rezervy má (občasná nepřirozená intonace a drobné výslovnostní nedostatky obé se projevilo v přednesu prózy). Dalším postupujícím reprezentantem Libereckého kraje bude na svitavské přehlídce Filip Sedláček z Jablonce nad Nisou (byl účastníkem národní přehlídky již v loňském roce též ve III. kategorii). Letos si pro přednes připravil úryvek z knihy prózu Vojtěcha Steklače Pekelná třída a ďábelský víkend, kterou přednesl v prvním kole se zjevným potěšením, se smyslem pro humor, se zřejmým propojením s textem a s radostí, svítí, je kontaktní. V druhém kole přenesl báseň Jiřího Žáčka Prostopravdy, což nebylo tak zdařilé jako vystoupení v prvním kole, a po mém soudu je na vině text, který je spíše než básní zveršovaným soupisem jakýchsi proklamací. Čestné uznání obdržela Karolina Laščáková z Liberce (zároveň jmenována náhradníkem) představila se živým a zaujatým (i když v krajském kole poněkud přepáleným ) přednesem prózy Karla Čapka O úpadku doby a solidním vystoupením v druhém kole s básní Jiřího Žáčka Písnička o škaredých holkách. Druhé čestné uznání v této kategorii putovalo k Nikol Hanzlové z Turnova, a to zejména za Kouzelníkovu pomstu (Stephen Leacock), přednesenou živě, s energií, smyslem pro humor a pro situaci, se zaujetím a jasným postojem, vyjadřujícím recitátorčino ztotožnění s textem. O něco hůře se Nikol dařilo při přednesu úryvku z prózy Ludvíka Štěpána Pokoutník domácí z podřádů sklípkonošů, jemuž by prospělo především lepší členění textu a větší důraz na vypravěčství než výrobu humoru. Čtvrtá kategorie měla pouze devět recitátorů a všichni přednášeli v obou kolech. Na základě toho postoupila na národní DDS 2015 Eliška Danielová z Liberce s úryvkem z knihy Lidmily Kábrtové Koho vypijou lišky a básní Ivana Wernische Loutky, přičemž šlo v obou případech výrazný, přirozený a osobitý přednes, vnitřní zaujetí pro text a jeho sdělení, smysl pro gradaci a pro pointování. Postupující Josef Bartoň z Vysokého nad Jizerou (okres Semily) se v próze Stephena Leacocka Kterak si vypůjčiti sirku i básni N. A. Někrasova Zloděj projevil jako kultivovaný recitátor s pochopením pro poetiku obou rozdílných textů, zároveň ale by přednesu prózy prospěl větší nadhled a odbourání drobného sklonu k prohřeškům proti hlasové hygieně a v přednesu básně přesnější vypointování.(josef Bartoň se na národní přehlídku vrací v roce 2011 byl jejím účastníkem ve II. kategorii, v roce 2012 v kategorii III.) Čestné uznání v této kategorii obdržela Anna Mikezová z Liberce za kultivovaný (i když poněkud akademický) přednes prózy Johna Greena Papírová města a básně Dopis ženy (Čang Či v přebásnění Bohumila Mathesia). Druhé čestné uznání a jmenování do role náhradníka bylo přiděleno Ondřeji Vláškovi z Jablonce nad Nisou za osobitý přístup k básni J. Préverta Jak namalovat podobiznu ptáka a básni Miroslava Holuba Stručná úvaha o smíchu, ačkoli v obou případech by bylo žádoucí zlepšit temporytmus a zpřesnit pointování. K dobré atmosféře přispěla sice drobná, ale účinná organizační vylepšení, a zejména pozorná organizační práce Anny a Kateřiny Sýbových při přípravě krajského kola i na akci samé. Kromě čestnými uznáními a postupy na národní Dětskou divadelní scénu 2015 oceněných byla všem dětem rozdána odměna v podobě účastnického listu a čokolády, všichni postupující recitátoři nadto obdrželi poukázky na nákup knihy dle vlastního výběru. Pokud jde o obsahovou úroveň krajského kola, lze konstatovat, že se i letos vyskytovaly obvyklé jevy sklony k ilustrativnosti (gestem i slovem), vnější přízvukování, vlnkování zejména v I. a částečně i v II. kategorii, nepřirozená větná intonace, nedbalá výslovnost a současně hyperkorektní výslovnost slovesa být v přítomném čase, nepřízvukované jednoslabičné předložky a ne vždy přítomné osobní propojení s textem, takže k vyznění přednesu s dostatečným a adresným sdělením nemůže dojít dokonce ani při solidní vybavenosti přednašečů. Potěšitelné však je, že se ve všech okresech našeho kraje daří organizovat okresní kola, že všechny okresy jsou na krajském kole číslo svými recitujícími dětmi zastoupeny. To skýtá naději, že zájem o dětskou recitaci, o komunikaci s publikem prostřednictvím uměleckého textu nezahyne. A tak závěrem zbývá jediné: Poděkovat všem, kteří se tomuto oboru s dětmi věnují, za jejich zájem a dosavadní práci, protože, ač to zní už skoro jako klišé, v době odosobněných moderních komunikačních technologií a jiných elektronických vynálezů není úplně snadné v dětech zájem o tento způsob sebevyjádření probudit. A úplně na konec přání pro všechny postupující recitátory (a jejich dospělé průvodce): Příjemné a inspirativní setkání s ostatními dětmi republiky na národní přehlídce ve Svitavách. Eliška Vobrubová PŘEHLÍDKA DĚTSKÉHO DIVADLA JABLONEC NAD NISOU, DUBNA 2014 Severočeská krajská postupová přehlídka dětského divadla pro celostátní přehlídku Dětská scéna 2015 letos proběhla v jabloneckém Eurocentru Kině Junior 10. a 11. dubna (12. dubna pak na ni navázala přehlídka pohybového divadla a pantomimy Otevřeno 2015), a měla jako obvykle milou atmosféru a velmi dobrou úroveň jistě i díky několika stálým vedoucím souborů (Míša Homolová, Alena Tomášová, Romana Zemenová ) Navíc byly opět připraveny podnětné pohybové dílny se zajímavými lektory Vendula Burger, Hana Strejčková, Veronika Vaculíková, na dětech bylo vidět, že tahle místní dlouhodobější práce s pohybem přináší ovoce. Je jasné, že se tak děje díky výborné organizátorce a dobré duši přehlídky paní Ludmile Rellichové (Taneční a pohybové studio Magdaléna), která je sama taneční pedagožkou a tanečnicí i organizátorkou přehlídek tance a výrazového pohybu. Lektorský sbor divadelní přehlídky Dětské scény letos pracoval ve složení Veronika Vaculíková, Ivana Vykypělová, Kateřina Schwarzová, Karel Tomas, Pavel Skála a zhlédl celkem osm představení. Přehlídka vykazovala určité sympatické společné rysy autorské inscenace na citlivá témata, která vycházejí od dětí (šikana, kdo jsem, sny a strachy, ale i závažné téma války, které jakoby navazovalo na loňské téma holocaustu), přirozené a kultivované děti, citliví a tvořiví vedoucí, spoléhání se na divadelní prostředky, práce se znakem, prázdné a přece zabydlené jeviště. Hned první představení Šárka libereckého souboru Bezejména ze ZŠ Aloisina výšina vstoupilo do prostoru výrazového pohybu či scénického tance. Vedoucí Miroslava Čechlovská také loni zajímavě experimentovala s výrazovým pohybem v představení Vzdálené bubny lépe zní, letos se ukázaly nejen přednosti, ale i některé společné problémy, vyplývající ze širokého záběru. Tentokrát vybrala 15

16 Miroslava Čechlovská k dlouhodobější společné práci se skupinou na základní škole Smetanovu Šárku, nejprve se věnovali poslechu, pak seznámení se slovesnými prameny k pověstem o dívčí válce, poté započalo hledání vlastního tématu a prostředků. Podle jejích slov z původní představy kombinace pohybového divadla a divadla poezie nakonec zcela vymizelo slovo a zůstala hudba a pohyb, proměnilo se i původní téma Šárčiny viny. Představení působilo jako oživlá freska, osmnáct mladých lidí okolo 14 let, převážně dívek, v dohněda tónovaných jednoduchých estetických kostýmech, zaplnilo jeviště choreografií, kopírující děj i vypjaté proměnlivé emoce Smetanovy hudby. Bohužel právě dějová linka, přestože notoricky známá, se postupně začala vytrácet. Efektní princip simultánně probíhajících dějů na jevišti nenabídl divákovi klíč podstatné-nepodstatné a zvláště v krátkých časových plochách se pak divák ztrácel. Proměňoval se i způsob uchopení, některé situace (stejně jako rekvizity) byly více realistické, jiné více ve znaku (např. zajímavý nápad, kdy hudba i pohyb couvají ). Objevilo se několik tematických linek, které se ale rychle vytrácely, možná v důsledku toho, jak se téma v průběhu práce proměňovalo tvůrcům. Vystupující se zatím více soustředili na splnění poměrně náročného pohybového plánu než na výraz, sdělení, situaci. Občas se tak představení měnilo v nesdělnou, i když zajímavou, choreografii, která nepřekročila rampu k divákovi, místy pak dění na jevišti, podpořené hudbou, působilo až pateticky. Máme-li být perfekcionisty, pak i některé realistické rekvizity (skutečné kolo od vozu, kašírovaný roh) vedle stylizovaného pohybu a vedle předmětů, využívaných jako znak, působily nesourodě, a zvolená poměrně chudá nahrávka hudby (navíc pouštěná velmi nahlas z MP3), zněla placatě a nepřispěla tedy k prohloubení dojmu. Naopak např. právě moment zpětného chodu hudby a pohybu (bohužel pohybově nedotažený) či milostná scéna Ctirada a Šárky znázorněná stejným pomalým pohybem dvojice, ukázaly skutečné možnosti zvolených prostředků. Prostě, viděli jsme pozoruhodný pokus s velkým potenciálem, který se ale zatím nepodařilo naplnit. Chudou šablonovitou literární předlohu Daniely Krolupperové o přestěhování malého kluka do jiného města soubor Bezejména 3.B, Zš Aloisina výšina, Liberec v inscenaci Já se nechtěl stěhovat povýšil na barevnou, energií a pozorností nabitou dvacetiminutovku. Vedoucí Jana Dotřelová a děti ze třetí třídy, specializované na estetickou výchovu, společně vybrali několik základních situací, které krásně divadelně naplnili. Spolu s hlavním hrdinou prožijeme první dny v nové škole, problémy typu s kým budu sedět aneb hra na třetího, hledání kamarádů, šikanu (spláchnutí bačkory), až se dostaneme ke šťastnému konci díky vyhranému fotbalovému zápasu. Protihráčem hlavnímu hrdinovi je celá nová třída a z ní vystupující druhá klučičí postava, nejprve rival, pak budoucí kamarád. Citlivě vedené děti mají velmi přirozený a přitom kultivovaný projev a divadlo je evidentně moc baví. Jsou stále v situaci a jdou s ní, vzájemně o sobě vědí a drží společnou energii, přesně a bez poklesu napětí dodržují štronza v situacích, kdy má slovo hlavní hrdina se svou plyšovou žirafou. Hrají na prázdné scéně a přesně budují prostředí, fungují zde jediné dvě rekvizity Martinova žirafa a (diskutovaný) tablet Martinova protihráče. Představení má tah a sděluje jasné téma s lehkostí, humorem a nápaditými divadelními prostředky, např. krásná závěrečná scéna, kdy celý fotbalový zápas přehrává jen hlavní hrdina bez spoluhráčů, a diváci tak vidí zápas jednak jakoby jeho očima, a jednak z pohledu spolužáků, kteří mu fandí a na hřišti mají oči jen pro něj. Autorská inscenace Stezka odvahy souboru Draci ZUŠ Turnov má jednoduchý rámec, děti přicházejí do klubovny, kde je o půlnoci čeká stezka odvahy, při čekání si odhalují, jaké kdo má strachy a noční můry, a společně je prožívají. Vše pak končí odvážným odchodem na stezku. Vedoucí souboru Romana Zemenová s pedagogickým záměrem navodit větší soustředěnost dětí ve skupině, zkoušejí v této inscenaci princip skutečného losování role na jevišti při jedné z her. Děti tedy musí být připravené v daném okamžiku přebrat jakoukoli z předem vytvořených rolí. Tento princip děti evidentně motivuje a zároveň připravuje na improvizované bytí na jevišti, pochopitelně ale klade na děti i velké nároky, a některé představení je pak zdařilejší, jiné méně i podle toho, kdo si co vylosuje. Námi zhlédnuté představení se rozštíplo na jakési dvě části, po šťastně nakopnutém začátku, kdy děti fungovaly společně a uvolněně, následoval po vylosování rolí spíše pokles energie, ztráta rytmu a menší citlivost a komunikace dětí mezi sebou zřejmě způsobené velkým individuálním soustředěním na vylosovanou roli. Stezka odvahy se ovšem hrála dosud jen několikrát a dá se tedy očekávat, že až si jinak uvolněné a tvořivě vedené děti vícekrát projdou svá kolečka, začne tento princip ukazovat svůj potenciál a děti se také budou moci více soustředit na společné téma. Na celkovém dojmu se ovšem podílí i nesourodost jednotlivých etud v druhé polovině, které nejsou příliš propojené ani výrazově sjednocené, inscenace je však ve vývoji. Inscenace Z pohádky do pohádky souboru Strč prst skrz krk, DDM Ulita Tanvald vypadla z rámce přehlídky. Splácané představení typu nepovedené školní akademie, po jevišti se potulují rozpačité a nevybavené děti (úplně povolená výslovnost i pohyb), které nevědí, v jaké jsou situaci a co se sebou a tudíž se necítí dobře. Inscenace má jakýsi rámec v současnosti, starší sestra nechce hrát s malým bratrem hru Z pohádky do pohádky a raději se věnuje svému mobilu, poté usne a ve snu, ztvárněném na jevišti, se jí zdají popletené pohádky Karkulka, Sněhurka, Šípková Růženka, nakonec i Sněhová královna, v níž moment záchrany malého bratra probere dívku ze spánku se špatným svědomím a ona si přece jen jde s bráškou hrát. Slepencem pohádek dívku provází Kostková víla v nevkusném kostýmu s kostkou na hlavě, která má vždy za úkol hodit kostkou a zachránit některou pohádkovou postavu. Výpravu inscenace tvoří židle, kašírované i realistické předměty, rádoby realistické jevištní kostýmování, které spolu s některými momenty divadelního ztvárnění (např. drsné seknutí babičky umělohmotnou sekyrkou) působí chvílemi jako parodie. Vše je ovšem míněno vážně, i s morálním ponaučením, že si máme hrát s mladšími sourozenci. Evidentně zde jde o nešťastný přístup a způsob práce vedoucí souboru, neznalost divadelních prostředků i možností práce s dětmi, není tu bohužel ani základní výtvarné či prostorové cítění. Pokud by účinkující děti nebyly tak na rozpacích, pokud by je to bavilo, pokud by tam měly nějaké své téma Nic z toho však není splněno a o vzniku inscenace jsme se ani více nedozvěděli, neboť vedoucí paní Vlaďka Koďousková se prý rozborových rozprav s porotou neúčastní. Autorské představení Neviditelná souboru Těžká dohoda, ZUŠ Železný Brod pod vedením Milany Vilušínské citlivě mapuje pocity opomíjené dospívající dívky Anny, dotažené do stavu zoufalé neviditelnosti. Postavu Anny nese jedna dívka, dalších šest tvoří Anniny vnitřní hlasy nebo vstupuje do rolí v řadě modelových situací. Doma věčně telefonující, zaneprázdnění rodiče, kteří si nevšímají ani dívčiných pokusů na sebe upozornit (ostříhané vlasy), maximálně jí mechanicky strčí bankovku a po jejím odchodu se ptají jeden druhého Neviděl jsi dneska Annu? Ve škole drsná šikana vyspělejších a životaschopných spolužaček, které se tváří, jakoby tam Anna nebyla ( Ještě někdo neměl bonbón? Já. Nikdo? Super, aspoň mi 16

17 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY zbyde. ) Přehlížení dívka zažívá i od učitelky, zde je motivace nejasná, pravděpodobně jde o situaci dobré žákyně, kterou tedy není nutné oslovovat. Po zauzlení situace, kdy se dívka zviditelní nejprve činem na truc (poté, co náhodou rozbije okno, rozbije schválně ještě další) a pak rychlou pomocí dusící se spolužačce, přichází příjemně otevřený konec, kdy pouze zazní: Snad mě konečně uvidí, Snad už Annu konečně uvidí. Téma je jasné, využití vnitřních hlasů a komentářů umožňuje všem dívkám postavit se k němu otevřeně jako k tématu společnému. Inscenace pracuje s minimálními prostředky, které fungují, v prázdném prostoru se utvářejí situace hereckou akcí. Anna je celá v šedém, ostatní mají černá trika a postavu určující doplňky. Nadaná dívka v roli Anny vytváří postavu přirozeně a kultivovanými prostředky, ale i ostatní dívky hrají přirozeně. Za dotažení by stála jak v rovině textu, tak v rovině divadelní, schematičnost situací, a také temporytmus inscenace. Je jasné, že vedoucí pracuje s dětmi velmi citlivě, a že k důležitému tématu vznikla opravdu autorská inscenace, za níž si tvůrci stojí. Další autorská inscenace Tak jsem tady souboru Bezefšeho ze ZUŠ Turnov (vedoucí Alena Tomášová) se zabývala tématem nejklasičtějším a věku čtrnácti nejbližším kdo jsem, jaké to bylo, když jsem byl malý, jaké mám sny a čím asi budu. První část, jak jsem se narodil, občas ještě nese klišé obecných charakteristik (Papej vitamínky), což zřejmě souvisí s tím, že je to doba, z níž nemáme osobní vzpomínky, v druhé části, dětství, se místy objevuje hezký klíč vidění nelogičnosti pokynů dospělých dětem, a další část, sny, jsou už osobitější výpovědi, některé i divadelně krásné a obrazivé. Objeví se i moment společného strachu vyletět z hnízda. Následuje dost drsná část na téma čím asi budu ve skutečnosti, a kompletní sada portrétů jednotlivých dětí, jak je vidí jejich kamarádi, po níž následuje společný start do života a návrat do počátečního seskupení. Na inscenaci je přes veškerou snahu vidět, že vznikala z jednotlivých etud, které působí proporčně i stylově nejednotně, švy jsou někdy neorganické, jednotlivé části nepropojené, jsou tu problémy s tahem, s temporytmem. Inscenace by také snesla celistvější konec možná právě společný start. Je jasné, že za inscenací je citlivé vedení a mnoho přínosných okamžiků ve společném i osobním mapování aktuálních otázek, a v tom je její hlavní velká hodnota. Nečekaná výpověď je pak v tom, že děti samotné část věnovanou snům drsně usadily následujícím oddílem na téma čím asi budu doopravdy, kde se objevují varianty opravdu extrémně při zemi, tak, jak děti zřejmě nazírají svět kolem sebe. V inscenaci je vidět silný lidský náboj, celá prošlá cesta i společné objevené body celé skupiny. Autorské představení Kuřecí svět souboru Kámoš drámoš ZUŠ Turnov (vedoucí Alena Tomášová) na téma co jsme, kdo jsme, tentokrát s o něco mladšími, zhruba třináctiletými dětmi. Po delším hledání se jako prostředí, umožňující se vyjádřit, vyjevil skupině kuřecí svět. Soubor se vyvaroval hrozících klišé a poctivě a přitom s humorem a příjemnou nadsázkou mapuje základní situace a vztahy tohoto věku včetně jeho těkavosti, podoby holčičího kamarádství, zamilovávání do kohokoli, klučičí souboje, fungování či spíše nefungování ve škole, atd. Využívá k tomu i přetextované známé hudební šlágry s kytarovým doprovodem vedoucí, které někdy zafungují, někdy ne, což ovšem souvisí i s nižší vybaveností dětí ke zpěvu. Celá inscenace staví na rytmu, i prostředí, v němž jsme se ocitli, charakterizuje hned v úvodu rytmizovaný pohyb doprovázený vyráženým chicken chicken, rytmus je podpořen i zvenčí (kytara, bubínek), přesto jako celek ztrácela tah. Tvůrci vymysleli nápadité barevné kostýmovaní, využívající vtipné doplňky, spojující kuřecí svět se světem puberťáků a charakterizující postavy. Inscenace přináší řadu skvělých nápadů, pracuje i se slovním humorem, a je pozoruhodné, s jakým odstupem a sebeironií se děti dovedou podívat i samy na sebe. Desítka básní ze sbírky Daniely Fischerové Milion melounů, tvořící inscenaci Když se dobře zacpou uši, Ročníkového souboru Divadla Vydýcháno ZUŠ Liberec byla podle slov vedoucího Lukáše Horáčka vybrána v procesu tichého a hlasitého čtení podle zvukomalebnosti textů a sluchových vjemů obsažených v příbězích. Pečlivé vybírání a sžívání a hraní si s texty v prostoru, v dialozích a situacích, se opravdu vyplatilo, deset jedenáctiletých holek přesně ví, o čem texty jsou, každé slovo dává smysl, mají jasnou představu, kterou přesně předávají, jsou stále v kontaktu s básničkami i mezi sebou vzájemně, užívají si humor i nonsens. Každý text má svůj prostor a svět, a zároveň organicky vyrůstají jeden z druhého a navazují na sebe v dynamickém střídání akčnějších i klidných, hlasitých i tišších. Holky si vystačí s pár židlemi a klobouky, které velmi dobře fungují jako součást kostýmu i jako znak či rekvizita. Suverénně a s velkým požitkem zabydlují prostor jeviště mikrosituacemi a užívají si jejich pointu. Inscenace má velký tah, sálá z ní radost a energie, děti to tuze baví. Povedlo se jim ke světu básniček vytvořit ne ilustraci, ale partnerský svébytný jevištní svět, a oba světy spolu živě komunikují. Nově vzniklý soubor při ZŠ Liberecká Jablonec nad Nisouvytvořil svou první inscenaci Medvědi a opice podle slov vedoucí Petry Čermákové prostě intuicí. Ale intuice to byla dobrá a souboru vznikl tvar, v němž spolu třináctiletí kluci a holky komunikují, vytvářejí čitelné situace a sdělují své jasné téma, a navíc je to celé moc baví. Jako předlohu si vybrali krátkou povídku bajku Jamese Thurbera Medvědi a opice o ztrátě hravosti, komunikace a svobody ve společenství. Thurberův příběh je prostý, spokojení medvědi tráví svůj čas hrami a mlsáním, dokud je nenavštíví nejprve agilní opice Držkáč, která se jim snaží vysvětlit, jak je jejich život nesvobodný a prázdný, a posléze druhá, rafinovanější generace držkáčů, které se podaří medvědům ve jménu svobody nasadit obojek a řetězy. V inscenaci tvůrci zdařile vyměnili motiv spoutání za zrcadlo, které medvědy rozdělí na jednotlivce, zajímající se jen o sebe, a zničí jejich společenství i spokojenost. Shlížením se v zrcadle, které nejprve zdržuje a pak úplně rozbije medvědí oblíbenou společnou hru Medvídku v své jamce skoč, se povedlo naplnit Thurberovu myšlenku adekvátně naší době a přitom jednoduchým divadelním způsobem. Na jevišti se vesele pohybuje jedenáct třináctiletých kluků a holek s plyšovými medvědy různých velikostí a druhů v náručí či na zádech, mluví za ně i s nimi. Po mém soudu (vedla se o tom ovšem diskuse) se tak soubor šťastně vypořádal s divadelním ztvárněním bajky, studenti ani nehrají medvědy, ani s plyšáky nezacházejí jako s loutkou, prostě tak trošku jsou a nejsou medvědy z bajky s lidským rozměrem a zároveň mají i jemný odstup. Navíc je plyšoví medvědi zakotvují a zbavují rozpaků na jevišti. Opice, připomínající současné obratné reklamní agenty, jsou ztvárněny naopak především pohybem a jako pantomima s hudbou. Právě v nedotažené pantomimě a náhodném používání hudby byly jisté slabiny, ale na první počin je to opravdu pozoruhodné představení, v němž děti s radostí sdělují téma, zakotvené v jejich vnímání současnosti. Velmi pozoruhodný projekt zkušené režisérky Michaely Homolové Umlčené hlasy souboru Úterý Divadla Vydýcháno ZUŠ Liberec vznikal za dlouhého společného sžívání patnáctiletých dívek se stejnojmennou knihou, obsahující deníky dětí a mladých lidí, psané v různých válečných situacích posledních sta let. Setkáváme se tu především s nesmírným lidským a pedagogickým vkladem. Každá dívka v souboru si zvolila svou budoucí postavu, četla její deník, dohledávala její příběh a další osudy často až do současnosti, zjišťovala informace o její zemi a válečném konfliktu. Spolu s vedoucí se dívky dotýkaly tématu, s nímž rezonují, hledaly možnosti vyjádření. Text i inscenace jsou strukturovány do devíti oddílů kryjících se s osudy devíti dívek Ztráta životních jistot ( Širan Zelikovičová 2002, Izrael), Odloučení od domova (Inge Pollaková 1939, Anglie), Z míru do války, chudoba (Zlata Filipovičová, 1992, Sarajevo), Holocaust úkryt (Klara Schwarzová, 1942, Polsko), Krutost války, soudržnost rodiny (Hoda Tamir Džehadová, 2003, Irák), Domovní prohlídka (Mary Masríe Chazbúnová, 2002), Hrůzy války ( Sheila Allanová, Malajsie, 1941), Vlastenectví, vojáci (Piete Kuhrová, Německo, 1941), Láska a válka ( Nina Kostěrinová, Rusko, 1938). Poslední desátý oddíl, nazvaný Umlčené hlasy, je montáží krátkých výpovědí všech dívek. Tvoří se tak mozaika hlasů, které skládají jednolitou výpověď o situaci dítěte či mladého člověka ve válce napříč časem i prostorem až k současnosti, ukazuje se moc, která zaplavuje život ve všech jeho každodenních projevech. Představení se odehrává v prázdném prostoru, citlivě se pracuje s osvětlením. Dívky jsou vedeny ke kultivovanému projevu, s jemnou stylizací pohybu a výrazu. Ačkoli je zde jasná snaha vyhnout se patosu, přece jen je zřejmé, že dívky nemají a nemohou mít větší odstup, ani text to neumožňuje. Úryvky si dívky vybíraly samy, což pro ně jistě bylo přínosné, ale přineslo to (jak jinak) do inscenace ty nejvypjatější momenty, text je při vší snaze jednostrunný, čím dál víc zahuštěný až atakující. Devátý, jakoby už přes míru navršený příběh číslo

18 o dívce Nině, která se vypraví na frontu, přináší dokonce smrt. Také představení se stávalo postupně čím dál zatěžkanějším, (sevřenost divadelního tvaru byla navíc ke konci nabourána neorganickým realistickým dialogem Niny s kamarádem Gríšou hraným dvěma dívkami). Zvolená, byť zajímavá hudba jen podtrhovala dojem závažnosti. Toto vršení osudů a tíhy bez možnosti odlehčení a usazení tklivého tématu působilo pak na některé diváky až protichůdně. Zdálo by se tedy možná, že si tato inscenace s nesmírně aktuálním tématem a velkým přesahem ještě potřebuje upřesnit definitivní tvar, který by umožnil působivost bez zahlcenosti, ale v tomto případě bych přenechala posouzení mladým divákům, jimž je určena. Ocenění, doporučení a nominace: ZUŠ Liberec, soubor Vydýcháno Když se dobře zacpou uši ocenění za práci s poezií a nominace na celostátní přehlídku ZUŠ Liberec, soubor Vydýcháno Umlčené hlasy ocenění za hluboké uchopení tématu a doporučení na celostátní přehlídku ZŠ Aloisina Výšina Liberec Já se nechtěl stěhovat ocenění za sdělné téma a společnou energii a doporučení na celostátní přehlídku ZUŠ Železný Brod, soubor Těžká hodina Neviditelná ocenění za námět a autentičnost a doporučení na celostátní přehlídku ZUŠ Turnov, soubor Draci Stezka odvahy ocenění za experiment s improvizací KRÁLOVÉHRADECKÝ KRAJ PŘEHLÍDKA DĚTSKÝCH RECITÁTORŮ Kateřina Schwarzová HRADEC KRÁLOVÉ, , DUBNA 2015 Krajské kolo přehlídky dětských recitátorů Královéhradeckého kraje proběhlo v Divadle Jesličky Josefa Tejkla a v lektorském sboru zde postupně čtyřikrát zasedli Tereza Vodochodská, Jana Portyková a Josef Jan Kopecký. První kategorii zastupovalo celkem 20 recitátorů. Čestné uznání získali Anežka Polehnová (ZUŠ Třebechovice pod Orebem) s textem M. Kratochvíla O tkaničce a botě, Dominika Midlochová (ZUŠ Chlumec nad Cidlinou) s textem J. Kahouna To se neříká, Jana Senetová (ZŠ Schulzovy sady Dvůr Králové nad Labem) s textem Josefa Koláře Kiki je rozmazlená a Adriena Liv Jedličková (ZŠ Vamberk) s textem Sergeje Michalkova Moje štěně. Vzhledem k tomu, že recitátoři první kategorie opravdu zaujali, byly uděleny ještě další dvě ceny poroty. Získaly ji Natálie Paříková (ZŠ Schulzovy sady Dvůr Králové, text J. Kolář: Už nikdy nebudu chytat veverky) a Josefína Pacovská (M. Kratochvíl: Věrný škrtič). Ve druhé kategorii vystoupilo 21 recitátorů. Byla udělena čtyři čestná uznání Šárce Hrbáčkové (ZŠ M. Horákové Hradec Králové, V. Stekla: Inspektor), Filipu Dubskému (ZŠ Kostelec nad Orlicí, D. Laňka: Průšvihy Bila Matlafouska), Elišce Pechové (ZUŠ Trutnov, M. Macourek: O Kryštofovi, který se schoval v mixéru) a Adrianě Antošové (ZŠ Dětenice, L. Rožnovská: Jak přišla Větrenka na svět). Do celostátního kola postoupili Šimon Přívratský (ZŠ M. Horákové, Hradec Králové) s textem Vojtěcha Steklače Jak jsem byl slepice a Alžběta Teperová (ZŠ a MŠ Bílá Třemešná) s textem Jiřího Kahouna Přírodověda. U Šimona Přívratského porota ocenila především jeho bezprostřednost a zároveň vysokou technickou přednašečskou vybavenost. Smysl pro humor a napětí jej dovedl ke strhující osobní výpovědi. Alžběta Temperová dokázala dobře navázat kontakt s divákem, svůj text dobře logicky vystavěla a výborně pracovala s pauzou a dynamikou. Měla velmi přirozený projev. Ve třetí kategorii recitovalo 19 soutěžících. Byla udělena také čtyři čestná uznání. Získali je Štěpán Hajzler (ZUŠ Střezina Hradec Králové, P. Šrut: Sám doma, E. Frynta: Hlemýžď), Martin Karban (ZUŠ Jaroměř, M. Macourek: Strýc Silvestr, M. Holub: Stručná úvaha o přesnosti) Veronika Faitová (ZŠ Rokytnice v Orlických Horách, R. R. Russellová: Deník Mimoňky, P. Friedmann: Motýl) a Johana Valešová (ZUŠ Hořice v Podkrkonoší, Z. Malinský: Tajemný nápis, I. Vyskočil: Jak a kudy do krajiny snů). Na celostátní Dětskou scénu postoupila Štěpánka Pospíšilová ze ZUŠ Třebechovice pod Orebem. V textech M. Macourka Slepice a P. Šrut Lichožrout prokázala velmi přesnou práci s frázováním a vnitřním tempem, vědomě pracovala s pauzou a dynamikou. Je výborně technicky vybavená. Druhou postupující je Michaela Součková ze ZŠ Trutnov. Představila se texty I. M. Jirouse Další pohádka pro Františku a P. Nikla V tramvaji. Oba své texty dobře logicky vystavěla, projevila osobitost a originalitu. Přestože jí lépe vyšel Jirousův text, dokázala v Niklově textu dobře zvládnout prostředky sebeironie. Čtvrtá kategorie byla zastoupena dvaceti recitátory. Byla udělena opět čtyři čestná uznání: Kateřině Černé (ZŠ Rokytnice v Orlických Horách, I. Kraus: Tyk vy jste ryba!, N. Cave: Prokletí Millhavenu), Hynku Pacákovi (Gymnázium Náchod, J. Kinnley: Deník malého poseroutky, K. Čapek: Zločin v chalupě), Miroslavě Lorencové (ZŠ Hořičky, M. Denková: Tady pořád něco chybí, R. Křesťan: Výskyt) a Damiánovi Tejklovi (ZUŠ Rychnov nad Kněžnou). Do Svitav postoupil Jan Skorunka ze ZUŠ Střezina Hradec Králové s texty R. Křesťana Krystalický host a J. Haška Den Voleb. Jan Skorunka předvedl svou výbornou technickou vybavenost a patřičný nadhled. Dokázal osobitě interpretovat dvě odlišné humoristické prózy. Druhou posupující se stala Alžběta Skořepová ze ZUŠ Jaroměř s texty Z. Šmída Co je slyšet, když se leze na Salatín a Miloš Macourek Strýc Evžen. I ona zvolila humorné texty a výborně pracovala s přímými řečmi p próze Z. Šmída, vědomě pracovala s pauzou, temporytmem a dramatickým napětím. S oporou o výsledkovou listinu a hodnocení Iva Vachková PŘEHLÍDKA DĚTSKÉHO A LOUTKOVÉHO DIVADLA HRADEC KRÁLOVÉ, DUBNA 2015 Spojení loutkářské a dětské divadelní přehlídky se zde už stává tradicí, protože v kraji je řada dětských loutkářských souborů, které usilují o postup na Loutkářskou Chrudim i celostátní přehlídku Dětská scéna ve Svitavách. A protože u tohoto spojení míníme zůstat, rádi bychom přehlídku nějak nazvali. Návrhy se nějakou dobu scházely a letos byla během přehlídky vyhlášena anketa, kterému názvu by dali členové souborů přednost. Výsledek je ale zatím přísně tajný, tak se ho zřejmě dozvíme při vyhlášení dalšího ročníku přehlídky. Letos jsme viděli celkem 19 představení, z nichž 4 usilovaly o postup na Dětskou scénu, 8 na obě celostátní přehlídky a 7 na LCH (o těch se v tomto článku zmiňovat nebudu). A všichni jsme si užívali tradičně vstřícného prostředí v Divadle Drak a navíc zde měli zájemci možnost navštívit projekt Komenského Labyrint světa a ráj srdce. 18

19 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY Začnu inscenacemi usilujícími o postup pouze na Dětskou scénu. Dramatický soubor ZŠ Jičín Železnická nastudoval předlohu Pavla Šruta Kuchař Sam a mořské panny. Na začátku vidíme na jevišti svět mořských panen předměty překryté látkami s namalovanými rybami a mořským prostředím a mezi tím se pohybují dívenky ve vypracovaných kostýmech. Najednou se z pozadí hlediště vynoří kluci v námořnických pruhovaných tričkách, a zatímco mořské panny na forbíně zpívají, za nimi je stržením látek a přemisťováním beden a štaflí tvořen svět námořníků a tyto dva světy se pak v různých situacích potkávají a řeší vzájemné vztahy. Se scénickým prostorem se pracuje zajímavě (i v dalším průběhu hry byl občas využit prostor hlediště). Text, který zdramatizovali vedoucí Richard Koníř s Pavlem Horákem, evidentně vychází z možností a schopností dětí. A stejně jako při loňském prvním setkání s tímto souborem si zaslouží maximální ocenění, že i když jsou situace a přesná výstavba celku zafixovány, děti působí naprosto přirozeně, protože vědí, co hrají, vzájemně výborně komunikují a baví je to. Za úvahu by možná stálo, zda neomezit využití písniček, které plynutí celku trochu zbrzdí, ale samy o sobě nic neřeší. Lektorský sbor (pracoval ve složení: předsedkyně Nina Malíková, Anna Hrnečková, Jakub Hulák, Tomáš Jarkovský, Petr Hašek, Kamil Bělohlávek) udělil souboru cenu za inscenaci a nominoval ji na Dětskou scénu. Studio Šrámkova domu Sobotka, reprezentované tentokrát pěti chlapečky, se v inscenaci A je nás pět inspirovalo známou knihou Karla Poláčka (dramatizace a režie Lada Blažejová). V počátku chyběla pro tento druh typická vyprávěcí linka a představení postav. Chlapci jsou v dobových kostýmech, ale poněkud nám splynuli, protože řada situací je charakterizovaná zvnějšku, například stylizovaná rvačka, kdy nevíme, kdo je vlastně naštvaný a proč se kluci perou. Proto bylo těžké se v představení orientovat a chyběl vztah kluků k tomu, co vyprávějí. Rozcuchaní vrabčáci, ZUŠ Třebechovice pod Orebem, přivezli autorské představení nazvané Noční můry, které je inspirované vlastními prožitky, zážitky a strachy dětí. Skládá se ze sedmi příběhů (Přemet, Kadeřnice, Samota, Roboti, Tma a ticho, Šikana, Rozvod rodičů), které děti napsaly samy a je rozhodně cenné, že se pod vedením Jiřiny Krtičkové pustily do závažných věcí. Vyprávějí příběhy a pracuje se s metaforou. Děti jsou oblečené do černého, na scéně je velký igelit, výrazně se pracuje se světlem a pohybem. Některé příběhy jsou zdařilejší (především ty, u nichž nechybí trochu nadsázky např. Kadeřnice), u některých trochu převládne patos a emoce vnesené zvenku (především Rozvod rodičů). A pokud patos převládne příliš, stane se utrpením obecným. Ale lze si to vyložit i jako snahu o úmyslné zveličení právě do nadsázky noční můry. I přes zmíněné formální výkyvy jde ale o zajímavý a netuctový výsledek práce na zvoleném tématu. Lektorský sbor udělil souboru cenu za inscenaci a doporučil ji na Dětskou scénu. Další soubor, s nímž pracuje Jiřina Krtičková Barevné knoflíky, ZUŠ Třebechovice pod Orebem, nastudoval Malou čarodějnici Otfrieda Preusslera v dramatizaci Jiřiny a Nadi Mikeskové. Na scéně je černý praktikábl, nad ním batikovaný svislý pruh látky, který se posléze roztažením stává horou, čarodějnice v batikovaných kostýmech. Vše se odehrává za klavírního doprovodu a využití zvuků, působí to esteticky, ale řád je dán víceméně zvnějšku. Více se vypráví než děje a kouzla nejsou důsledně realizovaná, jen náznakem. Například když malou čarodějnici, která dělá dobré skutky, ostatní čarodějnice sledují, je to řešeno jen zvukem a nevidíme, jak to dělají. Dostávám se k dětským souborům, které usilovaly o postup na LCH i Dětskou scénu. Soubor EMBETE, ZUŠ Střezina Hradec Králové, nastudoval předlohu Jiřího Polehni (na motivy textu lidových loutkářů) Jenovéfa, kněžna z Brabantu, v jeho scénografii a režii. Děti byly autentické, ale občas nebylo jasné, co bylo záměrem a co kouzlo nechtěného. Nejsou vypracované situace a pointy a leccos výtvarně i herecky splývá. Škoda, že se nepodařilo přivést děti k nadhledu nad příběhem. Ale je otázkou, jestli to není nad jejich možnosti. Soubor Malé dvě, ZUŠ F. A. Šporka, Jaroměř, přivezl inscenaci O Šmolíčkovi. Vrátil se k adaptaci klasické pohádky K. J. Erbena, kterou hrál už v loňském roce. Na scéně vidíme paraván s dřevěnými vrátky, vedoucími na stůl před ním. Paraván je tvořen z pruhů různého textilu, takže se mezi nimi dá hrát, je dozdoben jehličnatými větvemi, protože pak začnou lítat také šišky, které jelen shazuje svým parožím. Jelen je loutka, kterou má jeho představitel přidělanou na tričku a paroží znázorňuje pozlacenýma rukama. Šmolíček je malá loutka a jezinky jsou vytvořeny hlavičkami přidělanými na hřbetech rukou dívek a jejich prsty hrají tělíčka jezinek s nohama. Zvolené prostředky jsou funkčně využívány. Ne zcela čitelná je ale pointa příběhu, kdy jelen původně varoval Šmolíčka, že už ho příště nezachrání, ale pak ho zachraňuje a objevují se holé dívčí ruce a klademe si otázku, co to znamená. Že jim jelen serval hlavy a tak je potrestal? Nebo že je to nebezpečí pro nás pro všechny? I přes tuto otázku udělil lektorský sbor souboru cenu za inspirativní zpracování známé předlohy a doporučil inscenaci na Loutkářskou Chrudim. Soubor My (Convivium), ZUŠ F. A. Šporka Jaroměř, pracuje pod vedením Jarky Holasové v tomto složení prvním rokem a prý se chtěl zabývat nešvary dneška, a proto si vybral maňásky, protože se domníval, že rakvičkárna se k tomuto tématu hodí. Pracovali s paravánem rozčleněným do více oken hracích prostorů, a to je trochu limitovalo. Místy jsme se neorientovali v jednotlivých situacích a v tom, kdo zemřel. Ale učit se pracovat s maňásky bylo pro soubor určitě přínosné. Soubor Miss Blechy Jaroměř nastudoval v úpravě a režii Jany Dvořáčkové předlohu Michala Frimla Tři prasátka a vlk. Na scéně je stůl a před ním na zemi leží polštářky, z nichž se postupně stávají prasátka. Nejdříve hezké zavázání rohů polštářků jako uší prasátek nastaví princip, že všechno bude vznikat před námi. Ale pak se polštářky otočí a vidíme, že to tak nebude, protože mají našité oči a jsou připravené. A také budování domečků neodpovídá základní myšlence pohádky, že čím víc práce se na stavbu domečku vynaloží, tím je bytelnější a ochrání prasátka před vlkem. Takže se v podstatě nehraje o ničem. To představení DLS Blechy Jaroměř potěšilo o něco víc, především tím, že příběh vymysleli dva kluci, kterým je let. Příběh, číslo

20 který hrají v úpravě a režii Jany Dvořáčkové, nese název Kterak Kašpar hvězdy sčítal. Odehrává se maňásky na paravánu s několika jevišťátky a s vypravěčem. Je to hezký nápad, který se ale spíš vypráví než děje. A poněkud mimo je recitace Hrubínovy básničky, k níž jsou vyzvány děti. Ale Adama Zajíčka a Dandu Novotného ocenil lektorský sbor za autorství inscenace. Pravidelně se setkáváme se soubory z chlumecké ZUŠ vedenými Romanou Hlubučkovou. Letos tu byly hned tři. Soubor Za dveřmi, ZUŠ Chlumec nad Cidlinou, se představil se Sakiho Nevhodnou pohádkou, která bývá poměrně často inscenovaná dětskými soubory, i když to není právě téma pro děti. Nemůže tak dojít ke střetu dětí s dospělými, když dospělí jsou také hráni dětmi. Cestují vlakem: uprostřed stojí paraván, který představuje okno ve vlaku a po každé straně jsou tři židle, tedy kupé, v němž cestuje babička s dětmi a cizí pán. Pokud vypráví babička, odehrává se to stínohrou, když začne pán, paraván se otočí a jsou využity různé, poněkud nesourodé prostředky. A také není dostatečně dotažen rámec a ne zcela zřetelně oddělené situace, kdy jsou děti postavami v kupé a kdy hrají ve vyprávěné pohádce. Ale jinak jsou děti příjemné, vzájemně spolupracují a komunikují a rozumějí si, což bývá u souborů vedených Romanou pravidlem. Stejně tomu bylo i u souboru Zip, ZUŠ Chlumec nad Cidlinou, v představení Kouzelná zahrada podle předlohy Jiřího Trnky. Dívky byly přirozené, ale v řadě věcí jsme se jen obtížně orientovali, a pokud někdo neznal předlohu, bylo to pro něj určitě ještě složitější. Dívky si na dvorku četly z Trnkovy knížky, pak hrály vybrané příběhy s panenkami a prádlem, které na šňůry na začátku pověsily, ale protože si vybraly hned tři různé části, bylo to poněkud roztříštěné a leccos nečitelné. Nejlépe dopadlo představení Jak se Janek vydal za štěstím z knihy Kočičí král Pavla Šruta v podání souboru Tak jo!, ZUŠ Chlumec nad Cidlinou. A to i přesto, že je to soubor nový a jde o jeho první společnou inscenaci, kterou pod vedením Romany připravil, ale byl to úkol přiměřený věku dětí. Scénu a loutky si soubor vyrobil sám. Hrají na nízkém praktikáblu, na němž je roztahována a obracena dekorace, která je v podstatě obrázkovým leporelem znázorňujícím jednotlivá zastavení a hraje se malovanými plošnými loutkami vedenými na tyčce shora. Při prosvícení domečku je použita i stínohra. Jednotlivá zvířátka se děti pokoušejí rozdílně charakterizovat. Inscenace má jednoduchý a pevný řád a děti cítí situaci a sebe vzájemně, i když na krajské přehlídce se občas trochu zasekly a vznikly tak problémy s fázováním. A při úprku loupežníků z domečku byl také trochu zmatek. Ale v každém případě jde o celek čistý a autentický. Lektorský sbor udělil souboru cenu za miniinscenaci a doporučil jej na LCH i na Dětskou scénu. Tak tolik letošní přehlídka a už nezbývá, než se těšit na tu příští pod novým názvem! Alena Exnerová PARDUBICKÝ KRAJ PŘEHLÍDKA DĚTSKÝCH RECITÁTORŮ PARDUBICE, , DUBNA 2015 Záznam vzpomínek, dojmů a postřehů Středa 15. dubna, I. kategorie Brzy ráno jsem se vyhnula vlakovým výlukám mezi Hradcem a Pardubicemi. Myslím na děti mířící na stejné místo jako já, i na je doprovázející dospělé, zda vlakový chaos nezabrání klidnému zahájení přehlídky. Dorážím do Domu hudby u improvizovaného bufíku posedává velký houf klidných doprovodů recitátorů, děti pobíhají bez zlobení po chodbách České dráhy mohou mít klidné svědomí. Otvírám dveře s nápisem Porota, v místnosti zalité jarním sluncem, nosy v papírech, sedí (stále se svým vzhledem holčičky od Zmatlíkové) Jana Trojanová a Petr Kouba. Znám je oba z loňských ročníků, Jana na pardubických recitačních soutěžích vyrostla, nyní je hlasatelkou na Vltavě, známe se i z Wolkerova Prostějova, Petra vídám jen v Pardubicích, je moderátorem v rádiu Regína hm, to neposlouchám, neznám, ale tady na přehlídce na mě vždy příjemně zapůsobil jeho citlivý pohled odjinud. A Hanka Cihlová z knihovny, patřící již neodmyslitelně sem, těšila jsem se na její vyzařování klidu a pohody. O všechny, tudíž i o porotce, pečuje s velkou upřímností, ostatně, většinu jich zná od malinka, Janu a Petra určitě. Vnímám nás dvě po těch letech jako sehranou dvojku, moc příjemná spolupráce. Jana s Petrem odkládají papíry, Hana nabízí pohoštění, švitoříme, máme radost ze setkání, místnost se zdá ještě slunečnější. Posléze Jana odchází (je 9.30) za dětmi na rozmlouvačku, tentokrát se já soustředím na seznam recitátorů. Texty nemáme, ty v Pardubicích odevzdávají recitátoři až před samotným přednesem, podle autorů a názvů textů se zatím nedá úroveň odhadnout, v dramaturgii zatím nic objevného, uvidíme Od dětí se vrací rozsvícená a rozehřátá Jana: jsou to miminka a ňuňánci!, jásá, pak ale podává o dětské recitátorské sešlosti přesnější zprávu děti jsou živé, uvolněné, těší se, až na jednu holčičku je jí špatně z auta. Odcházíme do malého sálku v druhém patře, s velkým klavírním křídlem a s obrovskými okny, je jimi vidět renesanční zámek a pod nimiž hlučí Sukova třída, proto je nutné je občas důkladně zavírat, zahlédnu Aničku Kučerovou, jak se ujímá role Zavíračky, znám ji, skvěle recitovala, učila na lidušce Má tady někoho? Hana zahajuje, ukazuje se, že její zjev maminkovskotetičkovské knihovnice poněkud klame, projevuje se její příjemně kořeněný specifický humor a dávka dramatického talentu, je zřejmě i skvělou manažerkou, vždyť tolik sladkostí pro každého a velké množství cen pro oceněné nikde nemají Nejvíce si u ní cením prosazení možnosti uspořádat každou kategorii v jiný den, málokde to tak mají, nikdo nereptá, nikdo neklade argumenty, proč to nejde, na vše je dostatek času na ranní přípravu dětí, na přehlídku bez zbytečného kvaltování (musíme stihnout oběd v jídelně!, nic nám pak už nejede!, ředitel nezaplatí, neuvolní, není supl, není, kdo by s dětmi jel.) a zejména na povídání s dětmi, s jejich rodiči a pedagogy. Tahle báječná Hana tedy zahajuje, chválí Svitavy, že poslaly včas texty, předává všem moudrost Nechval dne před večerem a ženu před smrtí (šeptnem si s Janou: to neznáme!) a děti recitují. I přes neustálé prosby o zpomalení nasazují dost velké tempo, přesto si stíhám poznamenávat postřehy: - vůbec spěchám, spěchám kam? - čím to je, že texty Jiřího Žáčka tolik svádí k vlnkování a kolovrátku? Až budu mít čas, tak si ty svody musím pojmenovat - před svým vystoupením se rozpláče jedno děvčátko, necháme je odpočinout, pak recituje bravurně! - mám nový termín: vypravování pro sebe! Vypravěč se textem baví, je na něm vidět radost, ale zcela zapomněl na diváky - na začátku se příliš energeticky nasadí, pak se nedá gradovat a křičí se - poněkud těžkou pozici má tichá, ale šikovná Gábinka, recituje totiž po výrazné osobnosti Martinovi s nekrotnou energií - dva nešvary přímých řečí: 1. zcela zmizí a nevíme, která postava mluví, 2. křičení, přehrávání, ale stejně nevíme, kdo mluví - dát důraz neznamená jen vykřiknout slovo nahlas (to slovo mi podtrhla paní učitelka), jeho dominantnost se musí s vědomím celku i prožít - vypravěče evidentně příběh baví, raduje se v něm, ale spěchá, přímé řeči nerespektuje. Slova radostně chrlí ze sebe, hlava nehlava - pořád to kouskování vět! Tam, kde je čárka, i kde není, značím si v textech každé klesnutí hlasu, ať mám materiál do semináře - ach ty KONCE! Útěky před dozněním přednesového výkonu, polknutí posledních, přitom důležitých, slov, nebo domluvit a zůstat rozpačitě viset v prostoru - ach ty ZAČÁTKY! Když se uhoní a recitátor dostatečně nesdělí divákům obsah expozice, už se publikum nechytne - jak to, že v okresních kolech tolik dětí nikdo neupozornil, že nejdříve říkáme jméno autora pak název! - když se věta nakouskuje, nejde udělat její vyvrcholení - nevypráví se, ale odříkává - pozor na texty, jejíž interpretace stojí na dialogu! viz poznámka k přímým řečem - spěch je v přednesu vrah sdělení 20

21 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY Děti domluvily. První půlka, druhá půlka. Úroveň je vysoká, pochvalujeme si, vybíráme 4 děti na diplom a 8 na čestné uznání, celkem 12 oceněných z 21. Není to moc? Hanka hlásí: Cen mám dostatek! Samozřejmě, jak jinak. Píší se ocenění, pije se káva, jedí chlebíčky, o nic nejde děti z I. kategorie již nikam nepostupují. Všichni jsou naposledy svoláni, rozdávají se účastnické diplomy, každý dostane perník, my, lektoři, čokoládu. Hana chválí firmu, která mňamky dodala (zařídila její sousedka), vystupují muzikanti (stále nikdo nespěchá! zázrak!) a Jana Trojanová. Totiž: Hanka letos přišla s novinou, s okénkem hostů! (Hm, hm, jak dlouho jsem nerecitovala na veřejnosti, uvidíme, třeba se z toho vykroutí) Jana mluví o setkání s Jiřím Žáčkem, recituje jeho, pro mne neznámou, báseň. Docela ujde, ta báseň, Jana je skvělá. Předáváme ceny, děkujeme učitelům a rodičům a Haně, ona děkuje nám a je seminář. Rozhlížím se kolem, nikdo neutek? Ne Každý z lektorů jdeme do jiného rohu, děti spolu s doprovodem nás obchází, model známý z národního kola recitační části Dětské scény. Všichni jsou chápaví, poučení, nebo alespoň vstřícní, děkují mi, já děkuji jim, rozcházíme se jako přátelé. Dověděla jsem se, proč došlo k některým přestřelům bohužel velmi často na základě respektování rad porot okresních kol: Když se název shoduje s prvním veršem, říkej dřív název a pak autora!, Děláš moc gesta, raději text jen odříkej, porota v kraji tě za to pochválí, nesnáší gesta! Vezmi si prózu, ne básničku, próza se teď nosí! Krčím rameny, nevím, co mám na to říci. Holčičce, která začátek jen tak odříkala a v konci zazářila, bylo špatně od žaludku z auta, Anička tu asi nikoho nemá. První pardubický den je za mnou, odjíždím spokojená a natěšená na zítřek. Čtvrtek 16. dubna, III. kategorie Cesta s těžším batohem na zádech (odjíždím odpoledne do Brna, tam IV. kategorie a soubory s Luďkem Richterem) proběhla v klidu, České dráhy opět nezdržely ani mě, ani recitátory, zase dorážím jako poslední z lektorů (jen počkejte na poslední ráno, spím v Pardubicích, vyhraju!). Dnes nerecitují děti ze II. kategorie, jak by se dalo předpokládat, ale ze III. údajně kvůli přijímačkám, vystoupí i jedna dívka ze IV. kategorie, odjíždí do ciziny (může? samozřejmě, může!, nesmíme na ni ale v úterý zapomenout ), zkoumáme s Janou a Petrem seznam, děti mají připravené dva texty, krom názvů, objevujících se téměř v každé přehlídce, pár neznámých, to vždy potěší, objevuji svou zamilovanou báseň od Belly Achmadulinové, na III. kategorii je náročná, hm, uvidíme. Jana předává postřehy z uvolňovací hodinky hodně dětí se nezapojilo, stály stranou, mimo kroužek se ocitala zejména Bára, Jana ji zná: má nějakou indispozici, nějaké to dys, obdivuhodná práce maminky, holka se dostala až do kraje! Chvíli obdivně mlčíme, ale Hanka nás už něžně popohání, jdeme za dětmi. Zámek je na svém místě, Anička je tady taky, vidím mnoho dalších známých vstřícných tváří, ale i neznámých, taky vstřícných. Hana zahajuje, chválí Svitavy, že vzorně poslaly texty, upozorňuje děti: Zvolte jako první text sobě bližší, u kterého cítíte větší potřebu nám ho sdělit! (to je hezká formulace, tu si musím pamatovat), Bůh nám k tomu dopomáhej a začínáme. Postřehy z III. kategorie, které se neshodují s postřehy z I.: - horší úroveň oproti první kategorii, hodně se jen odříkává - když tím nepodpoříme celkové vyznění, nelze citově podléhat významu jednotlivých slov (např. slovo smrt neříkat tragicky, smát se s úsměvem atd.) - opět se objevuje polykání důležitých slov, zejména v konci - nepřirozené vykřikování několik slov ve větě - Bára mluví nahlas od začátku, nemá kam jít, moc křičí, hned ji poznávám, i její maminku v publiku - nelze u smutných textů propadat sentimentu, vzniká nebezpečí banality až kýče - výstavba! nutno myslet celkově na celek, vědět kam jdu, co chci říci, téma, téma, téma, o čem to je? - text se asi líbil paní učitelce, je dojemný, ale recitátora zjevně nebaví, asi neví, co říká - nepřítomné oči do dálky, naopak těkání očima po divácích, myslím na Šárku, její sluníčka na hrudníku, ta jsou řešením pro mimokoukavce a těkavce - Tuwimova báseň Lokomotiva se mi líbí, ale nelze jít jen po jejím rytmu - recitátor by měl dát najevo svůj vztah k postavám, k ději, na čí straně stojí, koho má rád, koho nerad, komu fandí - představa, ta je důležitá - nudná povídka Šimka a Grossmanna, když recitátora tento humor nebaví, proč si ho zvolil? - Polednice od Jiřího Suchého nevychází, vlastně to je pro tak staré recitátory náročný text, musí v něm cítit humor Suchého Konec prvního kola. Jdeme do porotovny, procházíme výkony, hodně se s Janou shodneme, mluvíme jedna přes druhou, ale nějak nám to nevadí, když se Petr nadechne, zmlkneme, moje milovaná báseň od Achmadulinové zaplakala, náročná na tuto kategorii. Do druhého kola vybíráme 9 dětí a děvče ze IV. kategorie (nesmíme na ni zapomenout při vyhodnocení její kategorie!). Druhé kolo je mnohem lepší, Natálka, která se nám líbila (Karel Čapek: Bajky), si nezvolila jako druhý kvalitní text, ale je vidět, že je dobrou vypravěčkou, v národce bude stejně říkat jen jeden, Karolína je lepší, vypráví hezkou bajku (J. Vladislav a V. Stanovský: O lvu,jak učil správně dělit), tak ji posíláme do Svitav taky, jen musí lépe zdůraznit motivaci lva asi v půlce textu, ona zná text podrobně, divák však ne. Dále vybíráme tři děti získají diplom bez postupu, a dvě pro čestná uznání (není to moc na ne moc dobrou úroveň? Ále, co je dobré, nutno pochválit, cen máme dost! A tak jsou oceněné i děti s otazníkem). Po chvilce je vyhodnocení, úžasně hraje na kytaru chlapec z konzervatoře, Petr čte Macourka (hmhm, já mám štěstí, v pondělí v okénku porotců vystoupí Klárka), následuje déšť sladkostí a předání cen a důležitých papírů, opět nikdo nespěchá a neutíká, jak je to možné?, děkuje se vzájemně. Seminář má opět smysl, nikdo se nehádá, nevysvětluje, nevyčítá, několik recitátorů s doprovodem důsledně obchází všechny lektory. Nakonec shromažďuji názory na recitátory od Jany a Petra, dodám i své, pak vše rovnám do souvislého hodnocení, Hana je přepíše na evidenční listy. Beru baťoh, loučím se s Petrem, ten v pondělí nebude, místo něj Klárka (vystoupí v okénku hostů!) a vybavená svačinou od Hanky odcházím na vlak do brněnských Lužánek. Na celostátní přehlídku do Svitav postoupily Natálie Finsterlová ze ZŠ Jevíčko s texty K. Čapka Bajky a R. Krátkého Kocourkovské povídačky a Karolína Syrová (Dramatická školička Svitavy) s texty J. Vladislava a V. Stanovského O lvu, jak učil správně dělit a M. Macourka Slepice. Pondělí 20. dubna, II.kategorie Ráno jedu s Klárkou Litterovou autobusem a ani jedna jsme o druhé nevěděla, mrzí nás to, neboť si máme co povídat, známe se od nepaměti, Klárka byla mojí žákyní. Jana Trojanová je již na místě, než odejde za dětmi, všechny čtyři i s Hankou si uděláme ženskou chvilku při prohlížení fotografií ze svatby syna Hanky. Klárka zapomněla na okénko hostů nakonec tedy budu muset vystoupit přece jenom já. Okoukneme seznam textů, jednotlivý výběr je zajímavý, děti dle Jany uvolněné a natěšené, rozněžněné ze svatebních fotek odcházíme do sálku. Hana zahajuje, chválí Svitavy, vzpomíná na významné osobnosti, které v minulosti též v Pardubicích recitovali (a kam to dotáhly!) a na pomyslné jeviště přichází první recitátorka. Je vidět, že ji být první moc nesedí, ale v půlce textu se uvolní. Postřehy z kategorie II., které se neshodují s postřehy z I. a s III.: - děti se snaží mluvit nahlas a velmi často křičí, důvodem asi je neuvědomění si, že sálek je malý a že není nutné tolik napínat hlasivky. Dobré je před přehlídkou si prostor vyzkoušet, i když někdy ani to nepomůže, tréma a snaha o co nejlepší výkon udělají své - recitátor předbíhá očima text: myslí na to, co bude následovat a výraz tváře neodpovídá právě sdělovanému - vypravěči mají chaos v dialogu, ztratí přehled, kdo mluví - dlouhý, dobře naučený text zpaměti: vypravěčka mluví s jistotou a sebevědomím, ale nic textem nesdělí - necharakterizovat zlobu křičením a tlačením na hlas! - ACH TY TEČKY! Přehlížení teček v textu, nebo naopak klesání hlasem tam, kde tečka není. Často tím stírají přednašeči styl autora, dramatičnost (u krátkých vět), napětí, melodičnost řeči atd. - co s naučením v bajkách? Ukončit příběh tak, aby se publikum neroztleskalo a promyslet důkladně, jak naučení sdělit, důrazy, intonace atd. Neříkat je jako nepodstatné. číslo

22 - často děti uvádějí i překladatele, těším se, až je za to pochválím! - úryvky z knížky Z deníku kocoura Modroočka jsou nebezpečné, jedná se o monolog kocourka a děti mají někdy tendenci zahrát kotě (kdysi jsem viděla i namalované fousky!), posouvají přednes do jakéhosi hereckého pitvoření Odrecitovalo 22 dětí, druhé texty děti v II. kategorii nemají, naše ženská lektorská trojka musí rozhodnout o postupech do národního kola už nyní. Jsme spokojené, opět je z čeho vybírat, kromě dvou postupujících udělujeme jeden diplom bez postupu a pět čestných uznání. V okénku poroty předvádím dětem mechanického brouka, kterého jsem dostala od básníka a výtvarníka Petra Nikla, přednáším jeho Záhádky, jsem na sebe pyšná, ale velký dojem jsem asi neudělala na potlesk mám ucho. Více zapůsobím v semináři, opět velmi vydařeném a plném zájmu jak dětí, tak jejich dospělých. Naformuluji odůvodnění postupujících recitátorů do evidenčních listů (je těžké něco napsat krátce.) a odcházím na procházku po Pardubicích. Do celostního kola Dětské scény ve Svitavách pojede Agáta Dušková (ZŠ Zámecká Litomyšl) s textem Martiny Drijverové Starosti a Hana Kočová ze ZŠ Ústecká z České Třebové s textem Miloše Macourka Housenka. Úterý 21. dubna, IV. kategorie I když spím v Pardubicích, opět přicházím z lektorů poslední, Jana přiznává, že dlouho chodila kolem Domu hudby, abych měla možnost ji předběhnout Zdravím se s Josefem Vránou, hercem z pardubického divadla. K lidem z profesionálních divadel coby k lektorům dětských recitačních přehlídek nemívám důvěru, dle mé zkušenosti většinou nemají přehled o specifikaci a podstatách dětského přednesu, často upřednostňují výrazné hvězdičky, často sami přednes nikdy nedělali a očekávají od dětí herecké výkony. Pan Vrána je však výjimkou, možná proto, že má zkušenosti s recitací z dětství a i nyní ze svého rodičovství, vzpomínám, že jsem ho zahlédla se synkem i na Dětské scéně. Dnes on vystoupí v okénku poroty. Pochlubím se přítomným dárkem od kolegy z konzervatoře brožurku z roku 1946 Sborová recitace, objevuji v ní ledacos platného i pro současnost, i když by zřejmě autor při návštěvě dnešního Wolkerova Prostějova asi omdlel hrůzou a pojem divadlo poezie zřejmě vůbec neznal. Dnes je ale dnes, odcházíme do sálku a věnujeme se současnému recitačnímu dění. Anička tu je opět, ale dospělých je méně, děti jsou starší, zřejmě se jejich doprovody nebály je nechat samotné. Hana chválí Svitavy za poslané texty a uvádí předskokanku děvče, které v čase svého okresního kola bylo nemocné, velmi se těšilo a nemoc je zaskočila, Hana jí tedy dala možnost svůj text říci v krajském kole, samozřejmě bez naděje na jakékoliv ocenění. Připadá mi, že je to dobrý nápad, jak otupit pro někoho nepříjemné recitování jako první. A vzpomínám na recitátorku ze IV. kategorie v cizině recitovala ve čtvrtek a nesměli jsme na ni zapomenout. Postřehy ze IV. kategorie, které se neshodují s postřehy z ostatních kategorií: - po prvním kole jsme pozitivně vyděšeni krom čtyř recitátorů z 18 vysíláme všechny do druhého kola, a už nyní se nám jeví několik adeptů na postup! Volám na ústředí, zda není možné vyslat do národního kola více recitátorů než dva, ale propozice vznikly proto, aby se dodržovaly, což všichni chápeme, ale nevíme, co si počneme. Po druhém kole však zjistíme, že málo recitátorů předvedlo plnohodnotně oba výkony, čímž se nám rozhodování o postupu značně usnadnilo. - text, který bych nikdy nečekala v této kategorii (D. Hevier: Zapomětlivý parašutista) recitátorka vystavěla a velmi obohatila svým osobitým humorem (jak je těžké recitovat krátký text). V druhém kole však zabojovala stejnými zbraněmi (E. Lear: Kachna a klokan), sice opět výborně, ale ve velké konkurenci nepředvedla nic dalšího - chlapec, kterého jsme znali z předcházejících ročníků jako výbušného vypravěče humorných textů, přednesl vážný text. Dokázal se zklidnit a předat své sdělení natolik, že celý sál ani nedýchal. Druhý text již odpovídal jeho dřívějšímu zaměření, ale všichni byli oslněni jeho přednesem se závažným tématem z I. kola, úspěch již nezopakoval ani u publika - deníkové zápisky mimina (Prevítem snadno a rychle, S. Brett) jsou upravené na ženský rod, vypráví je blonďatá modelka, kroutí roztomile pusinkou, výkon ztrácí nadhled a humor. Kdyby mluvila za kluka, získala by možná větší odstup - přednesu úryvků z Bylo nás pět neprospělo přílišné přehrávání a stylizování se do postavy - recitátor si užívá vyprávění, ale nesdělí téma - při uvozovací větě uprostřed přímé řeči je potřeba mluvit ve stejném tempu, neztrácet napětí Konec, poslední recitátorka dorecitovala. V sálku je úžasná atmosféra, množství sdělných, poutavých a osobitých výkonů publikum obohatilo, všechny spojil silný zážitek. Neradíme se dlouho, i když se nám chce o výkonech dětí hodně hovořit, dobré výkony vždy inspirují. Ve výběru oceněných se shodneme, krom postupujících navrhujeme náhradníka, dále jeden recitátor dostane diplom a sedm čestné uznání, někteří s uvedením, za který přednes textu (pokud oba výkony byly nevyrovnané). Celkem 11 ocenění. Haně pomáháme s odnášením hromady cen, v sále je stále dobrá nálada, většina si asi říká, to se mi to dnes ale povedlo... Vystupují děti ze základní umělecké školy, recituje pan Vrána, tak výborně předneseného Skácela jsem v životě neslyšela. Naposledy Hana při rozdávání perníčků chválí firmu a sousedku. Seminář odpovídá úrovni přehlídky, potkávám se se známými tvářemi, krom Aničky s Janou ze Svitav, odhalují se geneze jednotlivých přednesů. Píšu komentáře do evidenčních listů, pomáhám Haně s úklidem a pardubická krajská přehlídka dětských recitátorů končí. Na celostátní Dětskou scénu do Svitav byli nominováni Viktorie Štochlová ze ZŠ Sloupnice s texty M. Macourka Myšlenka pro kočku a I. Krause Pravda o Karkulce a Michal Busta (ZUŠ Chrudim) s texty S. Silversteina Klaun Konrád a I. Krause Medová léta. V této kategorii se porota rozhodla nominovat do Svitav ještě náhradníka Adama Weinlicha (Dramatická školička Svitavy) s texty R. Fulghuma úryvek z knihy Všechno, co potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce a I. Wernicsche Náčrt dvou i více básní. Pro mne ale dnes ještě nic nekončí, protože chci napsat tuto zprávu o průběhu krajského kola dětské scény v Pardubicích. Ema Zámečníková 22

23 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY PŘEHLÍDKA DĚTSKÉHO A LOUTKOVÉHO DIVADLA SVITAVSKÝ DÝCHÁNEK DUBNA 2015 Během pátku až neděle dubna bylo všem účastníkům Svitavského dýchánku nabídnuto pobytí na celé přehlídce dětského a loutkového divadla. Bohužel většina souborů opustila Svitavy brzy poté, co své představení sehrála a co se vedoucí zúčastnili rozhovoru s porotou. Není nutné připomínat, jak podnětné pro další cestu ke komponování divadelního tvaru by mohlo být zhlédnutí vystoupení jiných skupin i účast na diskusích. Pro hrající děti z různých souborů bylo velmi příjemné, že v čase, kdy vedoucí diskutovali s porotou, dostaly příležitost se setkat a společně pracovat v dílnách vedených Berit Hönigovou, Ivetou Kocifajovou a Vítem Piskalou studenty brněnské JAMU. V následující zprávě o Svitavském dýchánku bude zmiňována pouze část týkající se třinácti činoherních vystoupení dětských souborů. Počet uvedených inscenací se na první pohled může jevit jako potěšující. Avšak po zhlédnutí nelze jinak, než doporučit uspořádání přehlídek v již v rámci okresu například v Pardubicích. Na okresní přehlídku pak zvát kompetentní lektory, kteří by v přípravě inscenace včas vyslali signál, kudy je možno se při dolaďování hry ubírat dál, kudy spíš ne a kudy opravdu ne. Mnohým vedoucím by prospělo poučení o možnostech a o povinnostech, jaké mají ve smyslu kultivace dětí po stránce osobnostní, sociální, morální a umělecké. Proto bylo porotou často doporučováno další vzdělávání se v oboru. Konkrétněji k překážkám, které vznikly výběrem látky, následnou režií a které nejenom brzdily přirozený projev hrajících dětí, ale také podporovaly vznik nežádoucích návyků a podivných představ o fungování jevištního sdělení. A co více, deformovaly estetické a někdy i mravní cítění dětí. Vnímání partnerů, využití jevištního prostoru, vědomí, že s někým o něčem důležitém právě jednám, že se děje cosi, co mění vývoj vztahů a tedy i následné dění Podněty, které by mohly být roznětkou pro přirozené chování a jednání hráčů, pro vznik divadelních situací, byly v mnoha případech režií přehlédnuty. Kromě jiného tak byla anulována možnost vzniku potřebného napětí, kdy divák nastražen očekává, co se stane. Nabízející se akci ale nahradilo odříkání textu. Děti paměťově statečně zvládaly vše, co jim bylo určeno. Slova se jim ale stala brněním, ve kterém se nemohly hýbat, jednat, protože musely myslet na to, co mají vzápětí říci. A v tomto krunýři byly režií vystrčeny na forbínu. Odtud čelem k divákům bez jakéhokoli náznaku jevištně vybudovaného důvodu a vztahu malí herci oddeklamovali svůj part. Často, když domluvili, přestali být a jen čekali na svou repliku. Záplavu slov snad ani nemohli významově obsáhnout a tudíž ani sdělit. Proto sklouzávali k mechanické dikci, k dělení souvětí po čárkách, k lomení vět na nepřirozené úseky. K divadlu patří kromě jiného i hudba a zpěv. Ovšem dlouhé písně, kterými byly některé inscenace prokládány, brzdily tok hry, temporytmu. Zpěv, často velmi pěkný, avšak vysílaný z popředí jeviště, se měnil v ozdobný prvek. Vytrhoval hráče z rolí, z postav se stávali zpěváci postrádající vztahovou kontinuitu k dění. Rozvoji fantazie, růstu estetického a etického cítění bránil ve vícero případech samotný výběr látky. Nepříliš kvalitní výchozí text nedává mnoho příležitostí ke hře, o sdělení nemluvě. Známá filmovaná pohádka převodem do jevištního tvaru svádí k nápodobě. Filmový muzikál může mít ve své původní podobě určité půvaby, pokud je hrán dospělými a zkušenými herci. Kopírování zhlédnutých chytlavých momentů jistě mladé aktéry baví, avšak nikam je esteticky neposouvá, spíše je stahuje do oblasti plytké komerce. A téma? Co to je? Škoda. Protože přes všechny vyjmenované výhrady každý uvedený tvar prošel stádiem chtění, překážek a úsilí jak ze strany hrajících, tak i vedoucích. Šest ze třinácti zúčastněných souborů funguje při základních školách a je potřeba učitelkám poděkovat za to, že se jejich prostřednictvím do škol vrací divadlo. Inscenaci O velrybě z Modrého moře číslo zahrál Dramatický soubor ze ZŠ Prachovice, vedoucí Eliška Ptáčníková. Literární předlohu od Pavla Šruta Kuchař Sam a mořské panny do stejnojmenné divadelní podoby převedl Dramaťáček ZŠ Heřmanův Městec s vedoucí Kateřinou Vackovou. Dramatický kroužek při ZŠ Brněnec, který vede Jana Peterková, uvedl na jeviště Princeznu ze mlejna. Dramatický kroužek Žoužel při ZŠ Žďár na Orlicí vznikl teprve v lednu letošního roku a s vedoucí Renátou Šťastnou předvedl moderní pohádku Princezna Esemeska a Princ . Pod stejným vedením vystoupil i soubor Dramec Beta Pardubice s muzikálem Mamma mia. Soubor 3. B Zámecká, Litomyšl pod vedením Jitky Bobkové potěšil diváky svou pohádkou Smutné království a byl oceněn za jevištní souhru. Představení svižně začalo, z projevů jednadvaceti dětí čišela chuť hrát a zároveň byla patrná jejich schopnost podřídit se danému řádu. Orientace se v prostoru, schopnost vnímat spoluhráče byla u této skupiny na velmi dobré úrovni. Rytmické střídání pohybu a mluveného slova, energie a spolupráce. Tak by bylo možné charakterizovat vystoupení inspirované knihou Kornélie Němečkové a Josefa Bruknera Malí sportovci. Vedoucí, paní učitelka M. Hezká, přesně ví, co její svěřenci potřebují. Benešáčci ze ZŠ Benešovo náměstí, Pardubice byli oceněni za souhru a spolupráci na jevišti. Divadelní kroužek DDM Heřmanův Městec spolu s vedoucí Andreou Martínkovou zvolil k divadelní adaptaci předlohu Gýges a prsten z Řeckých bájí a pověstí od Eduarda Petišky. Příběh byl na jevišti zatím spíše odvyprávěn, pohybovým aktivitám by prospělo více energie a přesnosti. Řecké báje se staly podnětem k divadelní tvorbě také souboru DS Veselé zrcadlo Gymnázia Ústí nad Orlicí a vedoucí Lence Janyšové. Scénář jejich Ifigenie vyrostl ze studia trojice literárních anebo dramatických textů od Euripida, Rudolfa Mertlíka a Miroslava Slavíka. V dobrém smyslu slova z představení čišelo zkoumání cest k divadelnosti, hledání možností hry v aréně a zároveň cílená kultivace aktérů v oblasti osobních dovedností. Ne všechny tyto snahy byly naplněny, soubor si navíc zkomplikoval situaci ne zcela čitelným dvojím rámcem. Soubor i vedoucí jsou ale na dobré cestě. Vystoupení souboru Gymnázia Ústí nad Orlicí bylo porotou oceněno za zabývání se antickou látkou. Další dvě inscenace uvedené na Svitavském dýchánku spojuje autorská tvorba výchozího příběhu, scénáře a jevištního zpracování. Dramatický kroužek BETA Pardubice vyšel z námětu dvou dívek ze souboru. Konečné úpravy scénáře a režijního vedení a zodpovědnosti za fungování inscenace Bomba v batohu se chopil vedoucí Václav Rybyšar. Jevištní výpověď však příliš nezapůsobila, oscilovala mezi žánry a postrádala napětí. Dalším autorským textem tentokrát vytvořeným vedoucí L. Pilařovou byl detektivní příběh s přídechem humoru, v němž důležitou úlohu sehraje Ezop a jeho bajky. Vystoupení souboru Zjev Jevíčko na diváky příznivě působilo nasazením hráčů, zvládáním typového herectví, vhodně volenou hudbou a také svižnými přestavbami, v nichž hráči zůstávali v rolích a vztazích. Inscenace Jak je důležité míti Ezopa byla oceněna za jevištní projev. Na motivy Karla Poláčka vzniklo radostné a vskutku divadelní představení nazvané Bylo nás šest aneb Napadlo hodně sněhu. Vedoucí Zdeňka Selingerová velmi dobře ví, jak využít přirozené energie a hravosti kluků ze souboru a zároveň ji udržet při vystoupení před diváky na řetězu. Dění na jevišti dokáže vést tak, aby vznikaly divadelní obrazy, aby hra měla spád, rytmus a neztratila kouzlo přirozenosti. Škoda jen, že diváci na svitavské přehlídce viděli jen několik drobných epizodek, které se zatím nepodařilo propojit do uzavřeného celku. Inscenace byla oceněna za souhru a energii. Básně Shela Silversteina přivedly Dramaťáček ZUŠ Chrudim a vedoucí Renatu Klečkovou k tvorbě vystoupení Jen si tak pohrát, které bylo doporučeno do širšího výběru na Dětskou scénu 2015 a oceněno za výběr předlohy a kultivovaný projev hrajících dětí. Ze strany vedení je ještě potřeba doladit dramaturgii inscenace. A také zvážit, nakolik použité transparenty hře vskutku pomáhají (jak po stránce samotné manipulace, tak po stránce výtvarné). Dále, zejména v první části, je také třeba dopřát jednotlivým básním čas k vyznění pointy. Lesk představení dodávala zejména koncentrace hráčů, 23

24 technická vybavenost spolu s chutí podělit se s diváky o svou radost z veršů, kterými se ve výuce zabývali. Tolik ke Svitavskému dýchánku Zbývá jen poděkovat organizátorům a všem neviditelným, kteří zabezpečovali plynutí přehlídky. Viditelným dětem a mladým lidem z Dramatické školičky pak za jejich milé a vtipné uvádění jednotlivých představení. Porota pracovala ve složení Dáda Weissová, Jakub Hulák, Michal Drtina a Zuzana Jirsová. Zuzana Jirsová KRAJ VYSOČINA PŘEHLÍDKA DĚTSKÝCH RECITÁTORŮ TŘEBÍČ, 9. DUBNA 2015 První a druhá kategorie recitátorů Jakou podobu mělo letošní setkání recitátorů? Po tradičním přivítání Jaroslavem Dejlem v Národním domě v Třebíči a představení lektorů jsme se rozdělili a děti z I. a II. kategorie se přesunuly do malého sálu. Rozhýbali jsme se, rozmluvili, zapojili představivost, seznámili se s komorním prostorem a lidmi v něm. V první kategorii se objevily převážně známé poetické texty Jiřího Žáčka (Ušaté torpédo, Ufo, ufo, ufoni, Velryba, Čarodějný mlýnek, Jak liška napálila medvídky), Daniely Fischerové (Ukolébavka), Pavla Šruta (Paní koza), Miloše Kratochvíla (Můj deníčku), Věry Provazníkové (O čarovném hrníčku). Svým přirozeným výkonem, zaujetím a vnímáním textu, kontaktem s diváky zaujaly oceněné Amálie Slonková, Kamila Brtníková a Barbora Hurdová. V druhé kategorii děti zaujaly texty Oldřicha Mikuláška (Pohádka o brněnském krokodýlovi), Jana Skácela (Uspávanka s loupežníky), Pavla Šruta (Hrabě Drákula a Nováková z 3.C), Lukáše Pavláska (Školník), Josefa Kožíška (Malí gratulanti), Věry Provazníkové (Krámky, stánky, marcipánky), Zdeňka Svěráka (úryvek z Tatínku, ta se ti povedla), Petra Nikla (Pohádka o abecedním pořádku), Pavla Cmírala (úryvek z Alenky v říši divů podle Lewise Carrolla), Ludmily Kroužilové (Popletená pohádka). Svou interpretací diváky i lektory oslovili Denisa Vítková, Jan Prosecký (oba postoupili do Svitav), oceněni byli Dominik Havlíček, Alois Stavárek a Jakub Láznička za přirozený projev, interpretaci náročného textu. Vnímaví diváci a posluchači o přestávce nasávali atmosféru výstavy obrazů a skulptury v Galerii Franta. V přátelské atmosféře jsme se mohli navzájem inspirovat, potěšit sdílenou radostí z přednášených textů. Do budoucna přeji dětem zážitky s uměleckou literaturou, radost ze sdílení textů, více umělecky hodnotných textů od opomíjených autorů nadchnout dokáží i autoři zahraniční: Shel Silverstein, Daniil Charms. Pedagogům i rodičům přeji dramaturgickou objevnost a spoustu radosti při setkáních nad texty a s poezií. Přemýšlím nad možným přínosem obměněného lektorského sboru se členy, kteří se zajedou podívat do Svitav. Snad je volba lektorů v okresních kolech nepoučená recitátor, který svou interpretací i technickou vybaveností převyšoval ostatní, postoupil do krajského kola jen díky zařazení do širšího výběru. Lektorský sbor pracoval ve složení Stáňa Štěpánková, Jaroslav Dejl, Kateřina Petrlíková. Kateřina Petrlíková Třetí a čtvrtá kategorie recitátorů Na recitátory 3. a 4. kategorie letos bohužel zbyl nevhodný, stísněný, a nadto nešťastně nasvícený prostor jeviště velkého divadla. Z dramaturgického hlediska byla vystoupení přednašečů obou nejstarších kategorií v Třebíči až na výjimky zajímavá. Výběr textů svědčil o tom, že si přednašeči většinou zvolili texty nejen kvalitní, ale i takové, které je zajímají a k nimž mají vztah. A protože výběr textů byl žánrově i tematicky pestrý, mohlo být třebíčské dopoledne pro všechny skutečně inspirativní. K těm několika málo výjimkám problematických textů patřily Palác a chatrč z nevkusné anonymní knihy Nejkrásnější bajky o lidech, kterou vydal před lety ostravský Librex (expert na podbízivou produkci pro děti), a pak dva texty vybrané ze sborníků dětských literárních prací, které jako slovesné práce sice zabodovaly v přehlídce LDO ZUŠ, ale jako texty k přednesu nejsou příliš vhodné. Přednašeči ve třetí kategorii byli, jak to tak často bývá, méně výrazní. Je to přesně ten věk, kdy recitátoři už neoslňují svou dětskou bezprostředností, ale až na výjimky ještě nedosahují na vyspělejší, dospělejší přednes. Proto se lektorský sbor rozhodl doporučit na celostátní přehlídku ve Svitavách jen jednoho recitátora Filipa Chroustovského ze ZUŠ Nové Město na Moravě (ved. Kateřina Šteidlová). Povídka Jamese Moloneyho Pravda o vačicích (v překladu Lucie Šavlíkové) vyšla před několika lety v souboru Zloděj stínů a jiné povídky pro děti. Několikastránkový text se Filipovi a jeho vedoucí podařilo šikovně zkrátit, takže tvoří samostatný celek, koncentrovaný na jednu situaci. Takto dramaturgicky dobře připravený text Filip Chroustovský recituje s chutí a potěšením. Prokázal, že je dobrým vypravěčem, opírá se o konkrétní představy, a tak je jeho přednes živý a barvitý. Jen tu a tam se nechá strhnout mechanickým čtením čárek. I druhý text, Kolářovu hravou básničku Proč musí být deštníkáři, má dobře vystavěný a dokáže vést posluchače od jednoho obrazu k druhému až k závěrečné pointě. I druhý recitátor ze ZUŠ Nové Město na Moravě Pavel Černý zaujal, i když jeho vystoupení nepřesvědčilo natolik, aby byl doporučen k postupu na celostátní přehlídku. Díky přednesu Werichovy bajky Lev a notes (škoda že ve verzi přetištěné v souboru Deoduši, která není tak razantní a úderná jako verze otištěná v mnichovském Uzlu pohádek) získal čestné uznání. Dobře si v něm poradil s dialogy (jen občas zbytečně sklouznul ke zbytečnému deformování hlasu a k zbytečnému odsekávání uvozovacích vět od přímé řeči) a poselství textu zprostředkoval vcelku zdařile. Jako druhý text si však vybral Erbenovu Dceřinu kletbu a to bylo nad jeho síly. Atmosféru balady sice obecně naznačil a přednesl ji vcelku kultivovaně, ale na náročný text ještě nestačil. Ve čtvrté kategorii se opět prosadili recitátoři ze ZUŠ Nové Město na Moravě (jeden postoupil na celostátní přehlídku do Svitav a jeden dostal čestné uznání), ale se zajímavým přednesem vystoupili také recitátoři z třebíčského Katolického gymnázia a ze ZŠ Pacov. Matouš Benda z Katolického gymnázia Třebíč (ved. Markéta Nekudová) zaujal v prvním textu ukázce z autobiografické knihy Vychoval mě gangster (autorem je francouzský kněz Père René-Luc a v překladu Veroniky Kloučkové vyšla v Karmelitánském nakladatelství) živým projevem, kontaktem s publikem a smyslem pro situaci, byť tento jeho přednes působil trochu rozdrobeně. V druhém textu, v dobře vybrané ukázce ze Šabachovy knihy Hovno hoří, působil Matouš o poznání autentičtěji. I když tu a tam některé slovo spolkl, přesvědčil smyslem pro humor a schopností zprostředkovat vlastní názor na Šabachův text. O vyspělosti recitátora svědčila diskuse o poslední větě úryvku, která v přednesu nakonec nezazněla ( Každý kluk by měl být tak trochu prase, aby vůbec stál za povšimnutí. ), v níž se projevilo, že vnímá i nejjemnější nuance textu, které mají vliv na vyznění přednesu. Jana Vodičková ze ZŠ Pacov byla oceněna čestným uznáním za zaujatý přednes ukázky z poeticko-filozofické prózy Richarda Davida Bacha Jonathan Livingston Racek. Zpočátku se sice do textu dostávala s obtížemi, ale postupně jí začaly naskakovat obrazy a její vyprávění začalo být barvitější. S Prévertovou Stránkou ze sešitu si však příliš nevěděla rady. Báseň, která působí jen na první pohled prostě, ale ve skutečně má rafinovanou veršovou stavbu, pro ni byla příliš tvrdým oříškem. Čestné uznání si odnesla také Andrea Pejchová ze ZUŠ Nové Město na Moravě (ved. Kateřina Šteidlová) především díky výborně zvládnutému přednesu Tlachapouda, básničky z klasické anglické knihy Lewise Carrolla o Alence (v překladu Aloyse Skoumala). Vyspělá recitátorka měla nonsensovou básničku výborně vystavěnou jako příběh, opřenou o konkrétní představy, a navíc ji dokázala přednášet s výbornou artikulací (ale přirozeně, bez hyperkorektní výslovnosti). Povídku Emanuela Frynty Trýzeň poddajného srdce jí však moc nevyšla. I když i tento text přednesla kultivovaně, nepodařilo se jí předat nadsázku, která je pro vyprávění této historky důležitá, a místy sklouzla až do mechanického sekání podle interpunkce. 24

25 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY Vedle Matouše Bendy byl lektorským sborem doporučen k postupu na celostátní přehlídku také Libor Havlík, další recitátor ze ZUŠ Nové Město na Moravě, a to především díky přednesu prózy Roberta Fulghuma z knihy Všechno, co potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce (v překladu Jiřího Hrubého). Libor Havlík prokázal, že je zkušeným recitátorem. Fulghumovu prózu má dobře připravenou, je zjevné, že téma je mu blízké a dokáže ho přesvědčivě předat. Jeho přednesu by ale prospělo, kdyby se mu podařilo Fulghumovu filozofující povídku trochu odlehčit, protože ve snaze sdělit téma, na kterém mu záleží, upadá v závěru do přílišné závažnosti. Ve srovnání se zdařilým přednesem prvního textu je recitace básně Antonína Sovy Tiché štěstí nad možnosti tohoto recitátora. Lektorský sbor ocenil, že si Libor Havlík vybral cíleně text zcela jiného charakteru a poetiky, než je R. Fulghum, a konstatoval, že i v případě Sovovy básně prokázal, že má nemalé dovednosti, ale přesto všechno je jeho přednes zatím jen obecně poetický a málo se opírá o konkrétní obrazy. Lektorský sbor 3. a 4. kategorie pracoval ve složení: Jana Procházková, Jiří Pokorný a Jaroslav Provazník. Jaroslav Provazník PŘEHLÍDKA DĚTSKÉHO DIVADLA TŘEBÍČ, 10. DUBNA 2015 Krajské kolo přehlídky Dětská scéna kraje Vysočina se konalo v pátek 10. dubna 2015 v prostorách Národního domu na Karlově náměstí v Třebíči. Tento ročník měl podivnou předehru. Nejdříve bylo přihlášeno sedm souborů, týden před zahájením odstoupil soubor z Havlíčkova Brodu z provozních důvodů. A souborů bylo šest. Byl vytvořen program přehlídky. A tu ve středu 8. dubna náhle oznámil soubor ZUŠ Nové Město na Moravě, že bude vystupovat na přehlídce v Brně. Ano, máme demokracii, každý může vystupovat, kde chce, ale existuje také něco, co se nazývá slušné chování. A pokud nechtěl novoměstský soubor do Třebíče jet, mohla to jeho vedoucí říci hned a nemusela se přihlašovat na dvě přehlídky nebo mohla toto své rozhodnutí oznámit dříve. A souborů bylo pět a opět se předělávalo. Ve čtvrtek 9. dubna ráno oznámil jeden jihlavský soubor, že mu onemocněli herci (což pořadatelé přehlídky chápou, je to objektivní a těžko předvídatelná situace) a soubory byly čtyři. Dva z Třebíčska, jeden z Jihlavy a jeden z Pelhřimova. I přesto je nutno hned na začátku říci, že všechny čtyři soubory měly velice slušnou úroveň a jejich představení přinesla řadu podnětů k zajímavé diskusi po jejich skončení. Zajímavé bylo, že na této přehlídce nebyl žádný soubor ze ZUŠ, ač v kraji je několik literárně-dramatických oborů ZUŠ. Soubor Áčko Základní školy Třebíč, Týnská O Broučkovi Vedoucí souboru Jaromíra Karbašová vybrala některé motivy ze života Broučka a vytvořila inscenaci, která je na pomezí sborové recitace a divadla. Postava Broučka je jediná, která prochází celou inscenací, ostatní postavy Beruška, maminka, tatínek vystupují na svůj výstup z chóru. Ten někdy přejímá vedle spojovacího textu i jejich text. Často je ale tento sborový text odříkáván bez většího emocionálního zabarvení, více méně formálně. Závěr představení nemá onu tečku jako v předloze broučci sice umřeli usnuli ale na jejich místě vyrostly sedmikrásky. V představení jde závěr do ztracena. Soubor pracuje i se světlem zajímavě za pomocí kapesních svítilen se vytváří let broučků. Atmosféru vytváří i živý kytarový doprovod. Inscenace vznikla podle slov vedoucí především se záměrem seznámit s předlohou jak interprety, tak i malé diváky. DK Čáslavce, Základní škola a MŠ Čáslavce Tulácká pohádka Vedoucí František Pejchal vytvořil zdařilou dramatizaci Tulácké pohádky z Devatera pohádek Karla Čapka. Vytvořil text bez zbytečných aktualizací, respektující Čapkův jazyk a poetiku předlohy. Spojovací text vložil do úst hejnu vran v inscenaci oblečených do černých triček a kalhot (jenom ta originální bílá vrána je pochopitelně v bílém). Dokonce divadelně vtipně využil i ráčkování jednoho z dětí či číslo brýle další holčičky. Ostatní postavy mají jednoduchý stylizovaný oblek. K rytmizaci a zvuku využívá dřívka a tamburínu. Deset devítiletých dětí si evidentně užívá příběhu tuláka Františka Krále a jeho patálií s kufříkem. Vedoucí jim jasně a přesně vymezuje herní či mluvní prostor, scénu vytvářejí náznakem svými těly. Vzniklo tak milé a vtipné představení, které si sice nehraje na žádné velké umění, ale je ukázkou poučené a poctivé práce venkovského pana učitele s menšími dětmi. Inscenace byla doporučena do širšího výběru na celostátní přehlídku ve Svitavách. Soubor HADR Základní školy Havlíčkova, Jihlava Pár stránek z Deníku Adriana Molea Jana Krásenská (spolu s ní vede soubor ještě Alena Hromádková) vybrala některé kapitoly z oblíbené knížky o Adrianu Moleovi. Na scénu přichází parta sedmnácti puberťáků táhnoucích za sebou židle. Usedají, vpředu uprostřed je Adrian, který bude jedinou figurou hranou stejným hercem. Opět inscenace na pomezí sborového přednesu a divadla. Představení je sledem jednotlivých dnů či hodin života Adriana. Herní prostor je vytvářen přeskupováním židlí nápaditý je autobus, kdy si herci přesedají, zaujímají gesta, vytvářejí obrazy. Tady by ale byla nutná ruka dramaturga a bylo by bývalo dobře škrtat a krátit, aby se scénický klíč nestal stereotypem. Anebo vymýšlet další ozvláštnění scén. Je zde i množství pěkných míst např. Adrianovo zamilování do dívek jsou o hlavu větší než kluk představující Adriana Molea. Přes uvedené výhrady jde o zajímavé, poučené a poctivé divadlo. Lektorský sbor se rozhodl ocenit inscenaci čestným uznáním. Divadelní soubor Struhadlo Domu dětí a mládeže Pelhřimov Rozum a štěstí, vedoucí souboru Jitka Vachková Opět parta dvanácti puberťáků. Opět táhnou židle tentokrát plastové a různobarevné. Usedají do řady za sebou. Začíná diskuse, až hádka, co je štěstí či rozum. Výborný začátek, slibující autorské divadlo o štěstí a rozumu. Šlo ale bohužel jen o úvodní dvoreček, který sloužil jako úvod k dramatizaci Werichova textu, do něhož soubor tu a tam vsunoval své texty. A tak vznikl dosti nesourodý tvar. Škoda, protože nakročeno bylo výborně! Ale přes to vše působil soubor sympaticky. Na závěr lze říci, že navzdory problémům zmíněným v úvodu byla přehlídka zorganizovaná dobře tradičně se o ni postaral třebíčský Dům dětí a mládeže ve spolupráci s Městským kulturním střediskem. Lektorský sbor pracoval ve složení Jaroslav Provazník (předseda), Jiří Pokorný, Jana Procházková a Jaroslav Dejl. Jaroslav Dejl JIHOMORAVSKÝ KRAJ PŘEHLÍDKA DĚTSKÝCH RECITÁTORŮ BRNO, DUBNA 2015 Hrdinové a strašáci Je 16. duben Den, kdy se slovo nadobro ocitá v krizi. Světu vládnou zkratky. WTF? Neosobní komunikace hraje prim. BTW, smajlíci jsou COOL. Země je rozdělena na dva tábory. Na strašáky na straně jedné a na hrdiny na straně druhé. Tohle není OK! A tak se hrdinové, jež slovo uctívají a znají jeho váhu, rozhodli bojovat proti strašákům, kteří slovo, zejména to mluvené, považují za zbytečnost, jíž je třeba s konečnou platností odstranit ze světa. Ale proč? Přeci aby je slovo nezdržovalo svými nekonečnými významy Kdo pomůže hrdinům vyhrát jejich boj? Hrdinové mají jasno! Jejich spolubojovníky se stanou vládci slova z brněnské krajské recitační přehlídky. Úvodní etuda v podání studentů DIFA JAMU je za námi, a proto se pojďte sami přesvědčit, na čí stranu se naklonily misky vah. 25

26 Ona bitva o budoucnost slova se tradičně odehrála Labyrintu (Středisko dramatické výchovy Labyrint SVČ Lužánky, Brno-Bohunice), přičemž do generálské pozice jako obvykle usedla Emilie Machálková a labyrintský kolektiv. Nápomocni jim byli již zmínění magisterští studenti oboru Divadlo a výchova DIFA JAMU, kteří se zhostili, stejně jako léta minulá, tematického pojetí přehlídky, ale i doprovodných aktivit, hlasových a mluvních rozcviček. V závěrečné části dne se hrdinní recitátoři zúčastnili seminářů zaměřených na dramaturgii přednesu a v rámci lektorského semináře byla pedagogům či doprovodu jednotlivých přednašečů nabídnuta možnost, aby společně diskutovali o výkonech svých svěřenců. Cílem bylo především hledat cestu k další progresi recitátorů. O stejný cíl usiloval i seminář pro nejstarší hrdiny, který se na rozdíl od ostatních kategorií nekonal odděleně od semináře lektorského. Stalo se tak logicky kvůli vyspělejšímu věku recitátorů, kterým diskuze s profesionály Emou Zámečníkovou a Ivanou Valešovou přinesla odborný posudek, na jehož základě se mohou pokoušet svůj projev, ale i ono zrádné podhoubí přípravy dramaturgickou volbu a práci na výstavbě textu, posunout o další krok dále. Nyní je čas představit si lektorský sbor, v němž se během dvou dnů vystřídali tito lektoři: již jmenované Ivana Valešová a Ema Zámečníková, dále Petra Rychecká, Marie Pavlovská, Monika Jelínková, Lucie Prouzová, Pavel Heřmann, Michaela Mikulová a Eliška Kinclová. A ač byli všichni bojovníci bez diskuze velmi stateční, mohli postoupit dále pouze někteří z nich. Ze 2. kategorie se do celostátní svitavské přehlídky probojovala Charlotte Terzieva z brněnské ZŠ Lesná, jejíž přednes prózy Chameleon od Miloše Macourka byl velmi sdělný, přirozený a plný kontaktu s divákem. Recitátoři následující 3. kategorie rozšířili okruh postupujících o další dva. Úspěch slavily opět dívky, a to Hana Markesová z brněnské ZŠ Sirotkova, jež při přednesu prozaického textu Střela od Jiřího Suchého dostála jeho názvu a bez okolků naservírovala divákům živý, kontaktní projev, který si udržoval potřebnou dávku nadhledu a smysluplnou textovou výstavbu. Druhou oceněnou dívkou se stala žákyně ZŠ Lomnice Valentýna Peringerová. Ta zaujala především schopností předat publiku své fantazijní představy velmi věrohodným a detailním způsobem, přičemž nezapomínala ani na výstavbu textu, práci s temporytmem a čistou výslovnost. Byly-li tyto dvě kategorie pro lektorský sbor náročné ve volbě, koho do celostátní přehlídky neposlat, byl problém nejstarší 4. kategorie opačný, tedy koho do Svitav poslat a jestli vůbec někoho. Tato kategorie měla velmi nízkou úroveň, avšak v jejím kontextu se přeci jen našla recitátorka, jejíž projev působil v porovnání s ostatními nejosobitějším dojmem. Josefína Esterková, žákyně břeclavského gymnázia, si vybrala velmi zajímavé texty, jež měla možnost přednést oba. Byly jimi prózy od Františka Kožíka: Největší z Pierotů a Kateřiny Lužné: Štěně. Na základě druhého textu byla Josefína na postup doporučena. Drobné vady recitátorky v celkovém projevu pramenily z někdy až přehnaného herectví. Největším handicapem Josefíny se však stal její křehký hlas, místy až neslyšitelný. Proto byl její postup podmíněn její usilovnou prací na mluvní technice. Je 17. duben 2015, bitva je u konce. Slovo si své místo v životě lidí uhájilo, a to nejen díky statečným hrdinům z krajské brněnské přehlídky, ale i zásluhou všech těch, pro něž je slovo, báseň, příběh anebo jen obyčejné povídání o věcech vážných i nevážných něčím, bez čeho se nedá obejít. Proto podporujme slovo, abychom se mohli příští rok zase sejít a vychutnat si jeho krásu. Eliška Kinclová PŘEHLÍDKA DĚTSKÉHO DIVADLA BRNO, Hrdinové bojující za fantazii v divadle v Labyrintu Příběh Hra Fantazie Divadlo Svět se rozdělil na strašáky a na hrdiny. Strašáci se dorozumívají zkratkovitě a chtějí ze světa vymýtit fantazii. Hrdinové si hrají se slovy, tvoří obrazy, vypráví příběhy, sdělují myšlenky, bojují divadlem. Několik hrdinů se sešlo v Labyrintu na krajském kole postupové přehlídky dětského divadla Dětská scéna Divadelního setkání hrdinů v Brně se zúčastnily čtyři soubory se čtyřmi inscenacemi: Dramatický kroužek při ZŠ Kamínky, Brno s loutkovou inscenací Chrochtík a Kvikalka na cestě za blýskavým prasátkem, Spolek loutek Loutkino, Brno s inscenací O rybáři a staré botě, soubor Kontejner 16 v pokoji 225 ZUŠ Jana Štursy Nové Město na Moravě s inscenací John a krvavý koleno a soubor Civáramo ze ZUŠ Veselí nad Moravou předvedl inscenaci Pohádky svatojánské noci. I přes to, že se na přehlídce objevila pouze čtyři představení, jednalo se o rozdílné a tím i zajímavé přístupy k divadelní práci s dětskými soubory. Soubor se ZŠ Kamínky pracoval s hrou herců na jevišti, pomocí jimi vyrobených maňásků z ponožek. Maňásci byli vyrobeni jednoduše, ale vkusně. Nicméně nutno říct, že ve světě hrdinů nejde pouze o vizuální stránku inscenace. V případě příběhu o Chrochtíkovi a Kvikalce byl problém v síle hlavního konfliktu. Co opravdu motivovalo Chrochtíka a Kvikalku k cestě za blýskavým prasátkem? Co motivovalo herce k jednání s maňásky? V diskusi s lektorským sborem vyvstal impuls k další režisérské práci. K nalezení principů, jenž by motivačně podpořily herce i postavy. Soubor Loutkino pracoval též s maňásky, především s jejich realistickou a popisnou podobou postav. Známý příběh o rybáři byl souborem vyprávěn skrze předlohu Jiřího Žáčka. Rybář tentokrát nevylovil zlatou rybku, ale nedoslýchavou botu. Pointa a poučení příběhu se však ztratila v nejasném vyložení postav. Kdo byl potrestán víc hodný a neprůbojný rybář, nebo jeho chamtivá žena? Jako divák jsem měla pocit, že rybář. Že by strašáci získávali převahu? Že bychom nepotřebovali jasné sdělení? V inscenaci John a krvavé koleno hrdinové bojovali pomocí metafor a zástupných rekvizit na jevišti například využívali bílých látek jako ptáků, žab, klasů, obvazů atd. Krvavé koleno bylo personifikováno hercem, který byl přítomen po celou dobu na jevišti. Na konci představení dokonce Krvavé koleno vstoupilo do hlediště. Hrdina divadla se raduje divadelně byl vyprávěn příběh. Strašák se vysmívá Krvavé koleno je stále přítomno a může si přijít pro každého, nejen pro zlobivé děti. V inscenaci souboru Civáramo převládala pohybová složka, směřující až k tanečním vstupům během představení. I přes zajímavé obrazy přece jen k získání hrdinského titulu chybělo pár kroků. Nedostatek nosných dramatických situací, které by pomáhaly spádu příběhu. Z pohledu diváka ještě snaha o dílo super hrdiny totiž snaha o velké a dospělé divadlo. I když se tento den statečně bojovalo o fantazii a o divadlo, musí se hrdinové dál snažit o to, aby strašáci divadla nezvítězili. Společně je porazíme! Má to totiž cenu! Díky počtu souborů byla přehlídka jednodenní, avšak náplň celého dne byla programově nabitá a zajímavá. Studenti prvního ročníku magisterského studia Ateliéru Divadlo a výchova DIFA JAMU v Brně se jako spoluorganizátoři přehlídky podíleli na chodu celého dne, a to především ve vztahu k dětským účastníkům přehlídky. Těm byl mimo ranní seznamovací setkání všech souborů, nabídnut diskusní klub. Zde účastníci mohli reflektovat zhlédnutá představení a získat i obecnější pohled na svou divadelní práci. Diskusní klub s lektorským sborem byl otevřen vedoucím souborů režisérům. Mimo reflexi představení se jednalo o diskusi nad dramaturgií všech inscenací a nad režijní prací s dětskými herci. Lektorským sborem ve složení Ema Zámečníková, Luděk Richter a Michal Mančík, byli doporučeni do širšího výběru na postup do celostátního kola Dětské scény 2015 ve Svitavách: soubor Kontejner 16 v pokoji 225 s inscenací John a krvavé koleno a soubor Civáramo s inscenací Pohádky svatojánské noci. Divadelníci, rozšiřme naše řady o nové hrdiny! Lucie Prouzová 26

27 OLOMOUCKÝ KRAJ PŘEHLÍDKA DĚTSKÝCH RECITÁTORŮ OLOMOUC, 17. DUBNA 2015 Krajské kolo recitátorů Dětská scéna 2015 se konalo v prostorách DDM a Dramacentra v Olomouci. V úvodu celého dne proběhl seminář, ve kterém se děti vzájemně seznámily, což přispělo k příjemné a uvolněné atmosféře celé soutěže. Po vyhlášení výsledků se sešli k diskusi s lektorským sborem interpreti i pedagogové. V 1. kategorii se představilo 21 recitátorů. Nejzajímavější vystoupení předvedli Martin Lužík a Eliška Zdráhalová. Martin zarecitoval známý text z knihy Františka Nepila Já, Baryk a vlaštovka. Byl velmi bezprostřední, vtáhl do hry posluchače, výborně pointoval Podobně charismaticky zapůsobila i Eliška. Bylo vidět, že i ji těší a baví představovat si situace z textu, byla významově přesná, výborně komunikovala s posluchači, a tak se i notoricky známý text Jiřího Žáčka Ušaté torpédo stal pro všechny nečekaně hezkým zážitkem. Lektoři, kteří se radili ve složení Ivana Němečková, Martina Kolářová, Alena Palarčíková ocenili ještě osm dalších recitátorů, kteří vystoupili s kvalitními texty (Drijverová, Frynta, Kratochvíl, Hrubín...) a zaujali bezprostředností svého výkonu. Většina dětských vystoupení v této kategorii byla na velmi dobré úrovni. Lektorky tak mohly pochválit vesměs kvalitní výběr textů i výrazové a technické předpoklady dětí. DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY jednoznačné sdělení tématu textu a postoj interpreta k textu, zvládnutí humoru i poetiky textu D. Charmse. A s prózou Ivana Vyskočila Malý Alenáš je jako druhá náhradnice doporučena Zuzana Hrbková, která text předala posluchačům velmi kultivovaně a s humorem. I když celková atmosféra soutěže byla příjemná a přátelská, prostory DDM v Olomouci nejsou pro takovouto přehlídku nejvhodnější. Pořadatelského kormidla by se však v příštím roce měla chopit Základní umělecká škola Žerotín, a tak je naděje, že bude v Olomouci příští rok recitování ještě báječnější. Hana Šprynarová PŘEHLÍDKA DĚTSKÉHO DIVADLA PODĚS OLOMOUC, DUBNA 2015 Rozmanitá a zajímavá dramaturgie provázela 2. kategorii s porotou ve složení Klára Litterová, Vladislav Kracík a Jana Posníková. Recitátoři byli dobře technicky vybaveni. Jako problematické se jevilo časté přetváření falešných důrazů a přehnaná vnějšková stylizace u přímých řečí. Nejméně pozitivně byly hodnoceny básnické texty (kvalita textu, text neadekvátní věku recitátora, absence sdělení apod.) Z 22 dětí porota do národního kola vybrala Barboru Talandovou a Kláru Sedláčkovou, které vyprávěly s nadšením a přirozeně. S chutí a elánem recitovala 3. kategorie v počtu 21 dětí, a tak veselý den strávila porota ve složení Hana Šprynarová, Jonáš Konývka a Jan Faltýnek. Recitátoři statečně překonávali překážky v podobě hlučnosti zvenčí a nadměrně velkého sálu. Nejlépe se dařilo Elišce Gregorové s texty Violy Fischerové Dobrodružství pana Kraka a Ireny Douskové Přijde Mikuláš. Diváci slyšeli inteligentně vystavěné vyprávění s jasnou pointou, kterému nechyběl humor a milá poťouchlost. Eliška Krejčí si zvolila příběhy, ve kterých se mohla ztotožnit s názory a pocity hrdinky, a tak působila věrohodně a přesvědčivě. Oporu si našla v prózách L. Miracleové Dvanáct a V. Řeháčkové Můj nejotřesnější zážitek. Ve 4. kategorii lektorský sbor ve složení Zuzana Zapletalová, Petra Němečková a Lucie Veličková potěšilo 21 recitátorů. Úroveň 4. kategorie byla velmi vysoká, o čemž svědčí návrh dvou náhradníků a udělení pěti zvláštních ocenění. Klára Konečná přednesla úryvek z knihy Třešňový kompot J. Kovaříkové a báseň J. Préverta U květinářky. Lektorský sbor ocenil rozdílnou dramaturgii textů a vyrovnanost interpretace obou textů. V úryvku z knihy Třešňový kompot bylo recitátorce doporučeno větší provázání přímé a nepřímé řeči, a tím posílení temporytmu celého textu. Alžběta Anna Mankovecká vystupovala s texty Petra Bichsela Muž, který už nechtěl nic vědět a Delphine de Vigan No a já. Porota vyzdvihla všestrannou interpretační vybavenost recitátorky a dramaturgickou rozdílnost obou próz. Oba texty byly předány posluchači s jasným záměrem osobního sdělení a příjemnou přirozeností. Jako náhradník byl navržen Martin Zatloukal, který zaujal ve druhém kole výrazným a osobitým způsobem přednesu prózy Daniila Charmse Otec a dcera. Text byl výborně vystavěn, bylo znát Organizátoři poskytli v sálech ZUŠ Žerotín Olomouc dětem ze souborů, jejich vedoucím, rodičům a zájemcům o divadlo ty nejlepší možné podmínky pro sehrání a zhlédnutí jednotlivých inscenací. Rovněž tak zázemí pro setrvání bylo všem účastníkům vstřícně zabezpečováno po celý čas. Záštitu nad přehlídkou drželo sdružení D. Nedílnou součástí přehlídky byly dílny, v nichž se setkávali hráči z různých souborů a rozličných míst kraje. Cílem dílen bylo: 1) vyzkoušet a spolu si prožít cvičení, nové hry a dovednosti umožňující improvizaci 2) učit se uvažovat o zhlédnutém, umět pojmenovat divadelní kvality Obě dílny pod vedením zkušených lektorů směřovaly ke kultivaci dětí nejenom v oblasti divadelní, ale i sociální. V sobotních večerních hodinách bylo dětem i dospělým pro potěšení srdce a ducha nabídnuto inspirativní představení: Hana Voříšková a MUZIGA, Pohyblivé obrázky. Výsledky své práce na přehlídce ukázalo celkem devět souborů. Úroveň většiny inscenací byla dobrá, až velmi dobrá. Je patrné, že v olomoucké oblasti je vedoucím dětských souborů průběžně nabízena pomoc ze strany pedagogicky a divadelně zkušených odborníků. PODĚS 2015 zahájilo vystoupení Dramatického kroužku při Divadelním souboru J. K. Tyl Brodek u Přerova. Pod vedením Jitky Navrátilové soubor v inscenaci Jirkův perný den nabídl prostřednictvím scény a kostýmů pohled do světa chlapců a dívenky z dřívějších časů. Většina hráčů se svých rolí chopila statečně, uvěřitelně. Souboru bylo doporučeno více se zabývat jevištním ztvárněním důvodů, které vedou postavy k jednání v té které situaci. číslo

28 Detektivního příběh s humorným laděním nazvali členové souboru DS DOMA, ZUŠ Šternberk, Kavárna u nakousnuté laskonky. Tvůrci scénáře, vedoucí Daniel Kunz a částečně i členové skupiny snad ani netušili, jak těžký úkol před sebe postavili. Zamýšlené skloubení napětí a humoru se jim na scéně zatím nepodařilo vytvořit, inscenace působí z hlediska žánru rozpačitě, neukotveně. Vedoucí a soubor jsou na počátku společné práce. Vedoucímu bylo doporučeno hledat námět a téma v literatuře, neboť kvalitně vystavěné literární dílo skýtá tvůrcům inscenace pevnější oporou než scénář autorský. Temperament, zvládání rolí, nadsázka, nápadité využití divadelního znaku, hudba, pohyb Těmito prostředky na diváky zapůsobilo vystoupení DS Kostelecké piškotky, ZUŠ Iši Krejčího Olomouc, pod vedením Magdy Ady Johnové. Fiktivním autorem předlohy inscenace K sežrání je dle tvůrců Hermann MacMuffin. Již souvislost názvu souboru, názvu hry a jména autora, již cosi signalizuje. Soubor pracuje s osobitou poetikou a osobitými divadelními prostředky. Příběh třináctiletého kluka nabízí zajímavě uchopené téma obezity a vyrovnávání se s ní. Vývoj jeho snažení je mnohdy zpochybňován a ironizován prostřednictvím alter ega, které provází nejen jeho, ale i další důležitou postavu. Více než o přesné čtení vývoje příběhu jde v určitých pasážích spíše o jednotlivé obrazy, které mají na diváka zapůsobit a nabídnout určitý pohled na téma. Tok příběhu je často destruován, divák je záměrně veden po slepé příběhové linii. Použité scénografické prvky zejména nafukovací kruhy hráčům pomáhají vytvořit postavu a divákům zobrazit stav, ve kterém se postavy nacházejí. Porota souboru doporučila ujasnit si funkci alter ega a některých dalších znaků, zejména pak upřesnit téma. Čili: Je tématem boj s obezitou anebo nutnost smířit se s odlišností? A také zpřesnit příběhová fakta, s nimiž přes některé záměrné destrukce jako s fakty pracují. Hra K sežrání byla nabídnuta do širšího výběru Dětské scény Epizodu z knihy Podivuhodná cesta Nilse Holgersona Švédskem nazvanou Vineta do divadelní podoby převedl DS Dramka při ZŠ E. Valenty Prostějov. Pod vedením Hany Lužné vzniklo lyricky laděné podobenství s pěknými divadelními momenty. Ačkoli skupina spolu funguje teprve druhým rokem, hráči jsou koncentrovaní, vnímají se. K doladění zbývá vyvážit lyričnost momentem napětí (a příběh tuto možnost nabízí), zdivadelnit klíčové momenty a závěr inscenace. Kniha Tajemství modrých třešní od Matthewa Nichollse je obsáhlým líčením cesty dětí za lékem, který může zachránit lidstvo zasažené záhadnou nemocí. Žánrově lze literární dílo označit jako napínavou a zároveň vtipnou fantasy. Z dějově komplikované předlohy se vedoucí Pavle Schönové podařilo vytvořit smysluplný scénář pro stejnojmennou inscenaci, ve hře vystavět divadelně zajímavé obrazy a v určitých momentech okořenit akci jemným humorem. Hráči Divadelního souboru dráčci Roveňáčci ZŠ a MŠ Rovensko se svých rolí chopili se ctí, pouze některé dialogy zatím zůstávají nenaplněné. Představení, které bylo sehráno na olomoucké přehlídce, ukázalo inscenaci v čerstvé podobě, vedoucí je si vědoma nedotaženosti důležitých situací. Velkou pozornost je potřeba věnovat uzavření příběhu jak dějově, tak i ve smyslu poselství. Velkým, ale poměrně lehce řešitelným problémem, je výrazná znakovost kostýmů. Černé a bílé trikoty plus svítící doplňky v barvě růžové a žlutozelené mají dle inscenátorů divákovi pouze sdělit, že se děj odehrává v budoucnosti. Jenže divák ač chce či nechce právě pro zmíněnou výraznost a kontrast očekává hlubší významy. Je nucen klást si zbytečné otázky ale odpověď dostat nemůže, neboť barevnost je k postavám přiřazena z divadelního hlediska nahodile. Soubor má za sebou velký kus dobré práce a lze předpokládat, že se bude pokoušet zmíněné problémy řešit. Proto byl se svou inscenací navržen do širšího výběru na celostátní přehlídku. Téma jinakosti, osamělosti, potřeby někam patřit a zároveň poznání, že změna vnější podoby nepřináší změnu vnitřního založení je zpracováno Leilou Salesovou v knize Tahle píseň ti změní život. Dívčí soubor DS Cvok House ze ZUŠ Mohelnice spolu s vedoucí Martinou Kolářovou přijal tuto knihu jako východisko k tvorbě inscenace Trapka. Závažné a aktuální téma přímo vybízí k procesu, v němž budou prostřednictvím technik dramatické výchovy zkoumány lidské vztahy a pocity rodící se v zadaných situacích. Prožitky takto získané pak napomohou při výstavbě divadelní hry tak, aby zobrazením příčin a následků bylo vysloveno stanovené poselství. Protože inscenace měla rychlou genezi, lze doporučit návrat ke zkoumání, ve kterém si členové skupiny uvědomí možnosti a poté stanoví hlavní téma. S vědomím tématu pak mohou vést hru k jasnější výpovědi. Nedělní blok zahájil divadelní spolek Meče a Přeslice, Velká Bystřice. Vedoucí souboru Pavel Dorazil je zároveň autorem scénáře uvedené hry Slavík. Scénář je kombinací textu H. Ch. Andersena a Pavla Dorazila. Místy toto propojení funguje, avšak objevují se pasáže, kdy slovník Dorazilův ostře kontrastuje s mluvou Andersenovou, přičemž kontrast nepřináší inscenaci novou kvalitu. Zmíněné pasáže v celkové kompozici hry navíc vytvářejí jakési popularizační klky, které brání toku příběhu, rozkolísávají žánr a aktérům komplikují cestu k uvědomění si tématu. Škoda, protože z výkonu hráčů je patrné poctivé nasazení, energie a ochota nechat se vést. Což může svědčit o upřímné snaze vedoucího a o jeho schopnosti navázat se skupinou mladých lidí pěkné vztahy a probudit jejich zájem o divadlo. Kromě zmíněného bylo porotou doporučeno zvážit také scénografii a vyloučit nadbytečné zdobné prvky. Dramaťáček KIX, DDM Krasohled Zábřeh, nabídl divákům olomouckého PODĚSU divadelně zpracovanou epizodku od Jiřího Žáčka 13. Šváb Ďoďo neboli Valach všude bratry má a byl navržen do širšího výběru na celostátní přehlídku. Výrazným prostředkem je hudba. Valašská národní píseň naladí diváky a zároveň nastartuje hrající děti. Následuje akorát tak dlouhé divadelní představení. Rytmické, osvěžující a odpovídající anekdotické předloze. Z poměrně obyčejného literárního minipříběhu se skupině pod citlivým vedením podařilo vytvořit kompaktní a svižný divadelní tvar, který vychází z možností hráčů a zároveň je obohacen o nadhled. Inscenace je postavena na principu rytmu a kontrastu. Energie hráčů v akčních momentech hry je brzděna zklidňujícími pasážemi. Přesněji: Vypravěčka bere do ruky knihu a čte, posunuje děj. Četbu provází lyricky laděná melodie národní písně. Rozdivočelá skupina setrvává v nehybném obraze. Zvolená divadelní forma v tomto případě nejenom naplňuje, ale převyšuje obsah literární předlohy. Jednoduchou a variabilní scénu doplňuje rekvizita maličký sádrový trpaslík, který je zároveň jednou z postav příběhu. Souboru bylo porotou doporučeno, aby se v tomto případě pokusila o odvážné zvýraznění. Posledním představením a zároveň vyvrcholením letošního PODĚSU bylo vystoupení DS Rybky, Masarykova ZŠ a MŠ 28

29 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY Velká Bystřice. Jejich Námořnická pohádka byla přímo vyslána na celostátní přehlídku Dětská scéna Obě vedoucí, Zuzana Vodičková a Zuzana Švierčková, poskytují hrajícím dětem oporu a zároveň velký prostor pro hru, a to velmi citlivě. Jejich způsob vedení je výbornou ukázkou pedagogicko-umělecké práce s dětmi předškolního a mladšího školního věku. Díky vedení jsou malí hráči přirození, zároveň ctí nastolený řád, plní jevištní úkoly odpovídající jejich věku a možnostem. Děti jsou na svůj věk velmi dobře vybavené. Zvládají nejenom pohyb v prostoru, rytmus, řeč, zpěv, ale také jednání v situaci. Jejich projevy v improvizovaných pasážích postrádají rozpaky a jsou autentické. Temporytmus podporuje živá hudba a zpěv. Metaforické výtvarné přispění inscenaci rámuje. V expozici přibližující se papírové lodičky diváka vtáhnou, zaostří jeho pozornost na místo budoucího dění. Vzdalující se loďky pak sehraný příběh uzavírají. A jako odplouvající loďky tak také již letošní PODĚS patří minulosti. Přejme všem osůbkám a osobám, které letos z těch nejrůznějších stránek přispěly k soubytí na olomoucké přehlídce zdraví a sílu. A za rok zase. Porota pracovala ve složení Radek Marušák, Ivana Němečková, Zuzana Jirsová. Zuzana Jirsová MORAVSKOSLEZSKÝ KRAJ Jednoznačně největším zážitkem byla kategorie nejstarších dětí. Nejen skvělým výběrem repertoáru, ale i naléhavosti sdělení, technikou projevu. Jako obvykle v posledních letech naprosto s přehledem zvítězila, a tak se nominovala ke své další účasti ve Svitavách Sára Erlebachová. Text Paula Zindela Pigman byl podán přesvědčivou sdělností, přes svou komplikovanou strukturu a myšlenkovou náročnost. A O naději Jana Skácela to byl snad nejlepší výkon Sáry z posledních let. Naprosto uvolněně, procítěně, akcentovala všechny barvy Skácelova textu a to s dokonalou technikou projevu. Druhou postupující je Johana Handlířová. Svým prvým výběrem Ivan Wernisch Jen tak prokázala pochopení textu, který dokázala sdělit velmi naléhavě, přitom s lehkostí. Druhý text pak zvolila Čáp nejni kondor Radůzy, a i v něm se velmi dobře vyrovnala se všemi myšlenkami, dokázala přesně rozlišit jednotlivé myšlenkové celky a prezentovat je k naprostému pochopení diváků. U nejstarších dětí jsme také museli ocenit další dva výborné výkony: Markétu Demlovou s textem Ptala se Františky Marta Ivana Jirouse a Sídlištěm šmejdí na kobyle Pavla Cmírala. Báru Svobodovou především za výběr a sdělení úryvku ze Stopařova průvodce po galaxii Douglase Adamse a v kontrastu s tím Déšť Václava Hraběte. Byl to zase v Ostravě velký svátek pro všechny recitátory. Cennou devizou je i to, že většina z nich i z těch nejmenších se zúčastnila celé přehlídky a mnozí měli velký zájem o rozbory v rozhovorech s lektory po vyhlášení výsledků. Saša Rychecký PŘEHLÍDKA DĚTSKÝCH RECITÁTORŮ OSTRAVA, 14. DUBNA 2015 V sále SVČ Korunka v Ostravě Mariánských Horách se i v tomto roce uskutečnilo Krajské kolo recitační soutěže Dětská scéna Organizaci přehlídky měla na starosti Mgr. Helena Skálová, členy lektorského sboru tvořili: Mgr. Marcela Heříková-Mrózková, Lukáš Červenka a Saša Rychecký. V pěti kategoriích vystoupilo celkem 58 recitátorů z Moravskoslezského kraje a mohli bychom úroveň jejich přednesu hodnotit jako velmi vysokou. Kvalitní texty svědčí o důsledné a cílevědomé práci při jejich výběru. Ocenili jsme i technickou vybavenost recitátorů, především ve vyšších postupových kategoriích. V nulté a prvé kategorii překvapily některé děti kultivovaným a přirozeným projevem, se snahou o sdělení obsahu. Určili jsme v obou případech tři vítěze: Sofii Lazarovou (Žáčkova báseň Kolik tet má Agáta), Věru Samolejovou (opět Žáček: O dvanácti měsíčkách) a Richarda Vojtka (Velryba), v oné starší skupině Emu Chramostovou (Edvard Lear: Pták Sovák a kočka Mici), Alžbětu Dohnalovou (Daniel Hevier: Zapomnětlivý parašutista) a Nelu Pasrbkovou (Josef Brukner: Kdy je na světě nejkrásněji). U všech jmenovaných je velký předpoklad, že v dalších letech budou již v postupových kategoriích patřit k nejlepším. Kvalitní výkony pak byly ozdobou postupových kategorií. V té druhé jsme na přímý postup z prvního místa určili Nelu Žákovou s textem Alenka Jitky Molavcové, z druhého místa postupuje Tereza Machurová. Ta se velmi dobře vyrovnala s básní Františka Hrubína Dědeček a koblížek přednesla ji s nadhledem, s velkým pochopením. Třetí místo pak získala Eva Suchánková Ivan Magor Jirous: Ptala se Františky Marta. Třetí kategorie se vyznačovala velkou vyrovnaností, nakonec jsme mimo dvě postupová místa ocenili i další dva skvělé výkony a o postupu na Národní přehlídku rozhodly maličkosti větší zaujetí, lepší technika O sdělení, výrazném projevu se dalo mluvit takřka u všech recitujících. I tady byl velkým kladem výběr textů. Z prvého místa postupuje Klára Beránková s textem Jitky Molavcové O černém a bílém beránkovi. Druhá postupující je Tereza Kiková s Růžovým monologem Heleny Malířové. Třetí skončila Marie Golková Jacques Prévert Výjev ze života antilop, a cenu poroty získala Terézie Popková Ptala se Františky Marta Ivana Jirouse. PŘEHLÍDKA DĚTSKÉHO DIVADLA OSTRAVA, 18. DUBNA 2015 Krajská přehlídka dětského divadla Moravskoslezského kraje se tentokrát uskutečnila v kulturním domě v Ostravě- -Michálkovicích. O celou přehlídku se výborně starali organizátoři pod vedením Petra Rady. Lektorský sbor pracoval ve složení: Hana Cisovská, Žaneta Káňová, Eva Polzerová. Přehlídkový den byl vrchovatě naplněn, protože jsme zhlédli 9 inscenací. Zkušenost ukázala, že by při tomto počtu inscenací bylo třeba uskutečnit přehlídku ve dvou dnech. Měl by to být svátek dětského divadla, kdy děti ze souborů nejen předvedou svoji inscenaci, ale zhlédnou i ostatní inscenace, mají vhodný doplňkový program avjejich vedoucí se mohou v dostatečném čase věnovat dialogu s celým lektorským sborem (vzhledem k počtu inscenací a času na jejich rozbor, jsme byly nuceny přistoupit k individuální rozpravě). číslo

30 Soubor Jitřenka SVČ Opava Šťastný skřítek Kniha M. Bolligera byla vhodnou předlohou pro práci v souboru. Projevila se však nedotaženost v rovině dramatizace, kdy bylo málo zdůvodněno rozhodnutí hlavní postavy (Skřítka), že se zbaví materiálních věcí, které ho obtěžují. Scénografie byla působivá, někdy zbytečně popisná. Ve velké šíři byla zajímavě použita zvuková a hudební složka, ale byla jednou z příčin problému s temporytmem inscenace. Děti mají velmi dobré pohybové dovednosti, rezervy jsou v práci s hracím prostorem. Postava Skřítka je obdařena zázračnou mocí překrásným zpěvem, kterým těší své okolí. Tento důležitý moment nebyl dostatečně divadelně sdělen. Soubor Fantazie (starší děti) ZŠ Nový Jičín Petrucha Pedagogickým přínosem inscenace byla práce s tématem sebeobětování se pro druhého. Dramatizace zachovává atmosféru prostředí ruské pohádky. Problémem je nesdělená identita Petruchy, nesdělené motivace v jednání některých postav. Stavba jednotlivých situací neměla jasný začátek a konec. Děti mají dobré mluvní dovednosti a hudební složka vhodně dokreslovala atmosféru celého příběhu. Soubor Šesťáci ZŠ Karviná Bajky Soubor nabídl inscenaci, která byla spíše divadlem poezie. Předloha I. A. Krylova byla vhodným podnětem pro děti, proto by bylo vhodné zvážit výběr bajek s ohledem na smysluplný celek, který by vedl k tématu. V inscenaci byly použity masky, které si děti samy vyrobily, ale jejich funkce nebyla jasná a nebyly také výtvarně jednotné. Inscenace by potřebovala dramaturgicky dotáhnout a hledat scénické nápady, které pomohou divadelnímu povýšení veršů. Soubor Rebelové ZŠ Komenského Nový Jičín Láska přes ulici Předlohou k inscenaci byl film Rebelové, který nabízí lákavé téma pro tento věk dětí. Inscenace je otevřena vstupem dvou dětí, představujících velmi staré lidi, kteří vzpomínají na své mládí. Nebyly budovány situace, které by napomáhaly zjasňovat hlavní téma. Děti jsou nedostatečně vybaveny pohybovými i mluvními dovednostmi. Hudba, která je nedílnou součástí inscenace, děti neinspirovala k tvořivému zpracování. Členové souboru zaostávají i v pěveckých dovednostech. Soubor BUM TRACH Český Těšín Z KOZI DUPY TRÓM- BA CZYLI JAK SZEŁ KREPLIK DO ŚWIATA Známá pohádka O Koblížkovi se stala vhodnou předlohou pro představení, kde se pracovalo s nadsázkou. Bylo by vhodné cíleněji pracovat s hracím prostorem příklad: putování Koblížka. Některé části by potřebovaly větší a přesnější rozehrávku. Pohádka nabízí hru s refrénem. Ale tato možnost nebyla dostatečně využita. Soubor Štěkadlo SVČ Opava Pasáček vepřů Soubor se snažil inscenovat známou pohádku H. Ch. Andersena zástupnými loutkami. Těmito loutkami bylo nádobí. Bohužel byly použity i předměty jiného řádu (např. masová konzerva, mobil). Zvolené předměty dětem v jednání mnohdy spíš překážely. U souboru můžeme hodnotit dobrou mluvní vybavenost posazení hlasu, výrazná mluva, zvládání jevištní řeči. Soubor Poděsíci ZUŠ Karviná Ach, ta kropenatá Zvolený text pohádky F. Nepila O slepičce kropenaté je vhodný pro mladší děti. Scénografickým prvkem byly malé polštářky, jejichž funkce byla nejasná a mnohdy působily jako překážka. Problémem je temporytmus dílčích situací i představení jako celku. Rezervy jsou v práci s prostorem (putování zvířat ; úvodní scéna slepic a slepičí učitelky), ale i v práci s mluvní složkou a v pohybové vybavenosti dětí vnímání vnitřního napětí, aktivita těla v dialozích. Bylo by vhodné doladit jednotu v kostýmní složce. Soubor Zlobidla ZUŠ Karviná Na barevné niti Zvolená předloha M. Mašatové byla pro soubor jistou inspirací k tvořivé práci. Příběh rámoval vypravěč, který nás nejen uvedl do děje, ale pak nás jim provázel. Problémem bylo nedořešení vztahu vypravěče k ostatním hrajícím dětem i jeho vymezení v hracím prostoru. Ústřední postavou byl princ, který šel do světa hledat princeznu. Projevil svou dovednost naslouchat partnerům a reagovat na ně. Klubíčko, které prince vedlo do světa, mělo své opodstatnění, nitě, znázorňující odvíjení klubíčka, se napínaly vzadu na paravánky a nijak nerozvíjely nápad s klubíčkem. Když se princ vracel zpátky domů i s klubíčkem, nitě na paravánku zůstaly. Charakterizace jednotlivých království by bylo vhodné zpřesnit v jednání postava ve smyslu konkrétního království, aby se posílil temporytmus celého představení. Soubor Fantazie (mladší děti) ZS Tyršova Nový Jičín Krtek Příběh krtčí rodiny je autorskou prací souboru a je velmi jednoduchý krtčí rodina očekává návštěvu sousedky. Chtějí se pochlubit svým obydlím, a proto znázorňují jednotlivé pokoje a chodby, kterými sousedku vodí. Ve skutečnosti mají jen jeden pokoj. Hrající děti jsou ve věku od 6 do 8 let. Jejich hra je postavena hlavně na pohybovém jednání, které je doplněno úsporným slovním sdělením. Působí spontánně a zvládají hrací prostor. Je patrno, že jsou cíleně vybavovány v pohybové a mluvní složce, zvládání prostoru a jednání v něm i v dovednosti vést dialog. Rezervy jsou v rozpracování některých situací i v nakládání s imaginárními předměty. Ve zhlédnutých inscenacích jsme vždy hledaly nejdříve pozitivní a přínosné prvky, a proto lektorský sbor udělil čestná uznání za dílčí tvůrčí podněty, které se v inscenacích objevily. Následně nenavrhl žádný soubor na Celostátní přehlídku Dětská scéna do Svitav. Jsme přesvědčeny, že má postoupit takový soubor, který by přinesl inspirativní představení vyvážené ve všech složkách. Měla by být samozřejmostí dovednostní vybavenost dětí, pochopitelně vzhledem k jejich věku i délce působnosti v souboru. Eva Polzerová, redakčně upraveno ZLÍNSKÝ KRAJ PŘEHLÍDKA DĚTSKÝCH RECITÁTORŮ UHERSKÉ HRADIŠTĚ, 29. DUBNA 2015 Zázemí letošní regionální přehlídce dětského sólového přednesu Zlínského kraje letos ochotně a vstřícně poskytla ZUŠ v Uherském Hradišti sídlící na Tyršově náměstí. Účastníky v úvodu přivítal i pan ředitel Stanislav Nemrava. Pořadatelem přehlídky byl Dům dětí a mládeže v Uherském Hradišti. Zastupovala jej a na celé organizaci a realizaci přehlídky se také lvím dílem podílela paní Martina Dörrová. Stručně k výstupům v jednotlivých kategoriích: U interpretů první kategorie převládaly veršované texty osvědčených autorů (Černík, Žáček, Fischerová) plně odpovídající jejich věku a vybavenosti. Porota ocenila výstup Nely Setínské (Viliam Klimáček: Lilie a květák), která dokázala na posluchače přenést i představu vůní a chutí. Dále pak výstup Marka Polácha (Daniela Fischerová: Skladatelův den), který si bravurně slovně pohrál s popi- 30

31 sem rušného dne skladatele budoucích hitů. Celková vysoká úroveň všech výstupů v této kategorii je příjemným příslibem do budoucna. Ve třetí kategorii byly k vidění spíše průměrné či méně výrazné recitační výstupy. Často se stávalo, že vybraný text nebyl přiměřený věku recitátorů. Buď byl příliš obtížný pro interpretaci, nebo by víc seděl mladším recitátorům. Byla také velká škoda, že recitátoři této kategorie i jejich vedoucí podcenili výběr i přípravu druhých textů. Nemohla tak u některých interpretů vyniknout vybavenost a rozmanitost jejich projevu. Do celostátního kola se porota rozhodla nominovat Sabinu Černíkovou z 2. ZŠ Napajedla s textem Dana Clarka Prodám štěňata. Interpretka si vybrala text s vážným tématem týkajícím se života handicapovaných. Pozitivní a velmi kultivovaný hlasový projev citlivě přenáší toto vážné poselství na posluchače všech věkových kategorií. Druhou nominovanou byla Anežka Tinková ze ZŠ UNESCO v Uherském Hradišti s textem Johna Irvinga Jako by se tu někdo snažil nevydat ani hlásku. Dobře se jí podařilo, s využitím přímých řečí postav, vystihnout základní téma námětu dětský strach. Obě kategorie hodnotila porota pracující ve složení: Marta Reissnerová (Velehrad), Roman Švehlík (ZUŠ Uherský Brod a Bojkovice) a Tomáš Doležal (SVČ Lužánky, Brno). Paralelně probíhala vystoupení recitátorů 2. a 4. kategorie, a to pod dohledem lektorského sboru ve složení: Marcela Kovaříková (ZUŠ Třinec), Olga Pernická (Valašské Meziříčí) a Jakub Hulák (NI- POS-ARTAMA, Praha). PŘEHLÍDKA DĚTSKÉHO DIVADLA DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY UHERSKÉ HRADIŠTĚ, DUBNA 2015 Na krajské přehlídce dětských divadelních souborů Zlínského kraje, která se konala ve venkovském kulturním domě ve Véskách (poblíž Uherského Hradiště), se letos přestavilo 10 souborů s 11 inscenacemi. Přehlídku druhým rokem pořádá DDM Šikula v Uherském Hradišti. Jeho organizátorům v čele s Martinou Dörrovou se úspěšně daří zajistit hladký průběh akce. Bohužel i na této přehlídce se objevily soubory, které přijely chvíli před svým představením, odehrály a jely domů, aniž by jeho členové viděli jiné představení. Vždyť součástí nabírání divadelních zkušeností je také vidět představení jiných a možnost popovídat si o nich s ostatními. Tu měli všichni ti, kteří zůstali. Pod vedením, respektive citlivým moderováním, Olgy Strašákové z pobočky ZUŠ Uherské Hradiště v Kunovicích zde fungovaly dětské diskuse o zhlédnutých představeních. Přehlídku podpořilo MŠMT ČR, MK ČR a Zlínský kraj. Úroveň recitátorů 2. kategorie nebyla nijak mimořádná. Kromě předlouhého pásma Jaroslava Seiferta Básník a jiná řemesla vyslechli diváci devět prozaických textů, jejichž interpretace se pohybovala od prostého hlasitého čtení až po příjemné a citlivé vyprávění, zpravidla ale zatížené řadou technických problémů. Nejdál na své cestě k interpretaci dospěli Kryštof Švehlík ze ZUŠ Uherský Brod a Kristýna Jiříčková ze ZŠ Slovan, Kroměříž, kteří byli doporučeni k postupu na celostátní přehlídku. Kryštof podal Pidiženušku Pavla Šruta s humorem a napětím, rezervou byl zatím jen prvoplánově realizovaný pidihlásek, žádající zpět svou ukradenou kost. Kristýna povýšila spíš průměrný text Kateřiny Lužné Krokodýl, dokáže dobře vystihnout dramatickou situaci a budovat napětí. Jen samotná pointa už tak dobře nevyšla. Žádná další ocenění ve 2. kategorii udělena nebyla. Čtvrtá kategorie už byla zajímavější, mezi devíti recitátory se objevily už vyzrálé osobnosti s dlouholetou přednašečskou zkušeností. Škoda jen, že se zde objevilo tolik nevhodných textů, ať už šlo o úryvky vytržené násilně z kontextu knihy, nekvalitní a plytké prózy nebo i v zásadě zajímavé a hodnotné texty, k nimž ale interpreti nedokázali zaujmout jakýkoli čitelný vztah. Někteří recitátoři si navíc ublížili volbou dvou textů stejného autora či stejné poetiky. Postupem do celostátního kola byl nakonec oceněn jen Adam Joura ze ZUŠ Uherské Hradiště se zajímavým pokusem o práci s folklorními prvky v lidové baladě Nářek nad mrtvým Ondrášem, kombinace přednesu se zpěvem a hrou na housle emocionálně posiluje sdělení textu, zatím ale zčásti i odvádí pozornost recitátora od možnosti hlubší interpretace. Přesvědčivěji proto nakonec vyzněl druhý text, První láska od Jiřího Suchého, přednesený s přesným pochopením a vztahem interpreta k tématu. Ocenění za interpretaci textu George Stanleyho Harrisona O Cyrdovi, co uměl lítat, získal Matěj Fuček ze ZŠ Křižná ve Valašském Meziříčí, ocenění za interpretaci textu Chudý boháč Ivana Andrejeviče Krylova dostal Pavel Zavadil ze ZUŠ Kroměříž. Za přesvědčivé vyprávění textu Ivanky Deváté Hudba utěšitelka byla oceněna Klára Juráňová ze ZŠ Tlumačov. Za tvořivý přístup k experimentální básni Jany Koubkové Tenisová lektoři ocenili Alžbětu Lykovou ze ZUŠ Uherské Hradiště pobočka Kunovice, ocenění za kultivovaný projev získala Anna Plášková ze ZŠ Pod Vinohrady, Uherský Brod, která vystoupila s nepříliš vhodně zvolenými texty Daniely Fischerové: Jak to řeší lední medvědi a Ester Krumbachové: O Červené karkulce. Tomáš Doležal a Jakub Hulák Na přehlídce se sešly inscenace připravované a vedené zkušenými vedoucími, ale i těmi, kteří jsou teprve na začátku. K těm prvně zmiňovaným už léta patří Hana Nemravová ze ZUŠ Uherské Hradiště se souborem Dohráli jsme, který je složen z několika věkových skupin. V jejich podání jsme viděli tři představení. Skupina starších žáků a žákyň si jako námět pro svou inscenaci vybrala japonskou pohádku O kameníkovi Jošim. Nosným tématem zde byla Jošiho neobvyklá životní pouť, na které mu bylo dáno (za pomoci ducha hory) stát se sluncem, horou, větrem, aby pak po těchto zkušenostech číslo

32 pochopil, že nejlépe je mu právě jako kameníkovi. Pro inscenaci byly zvoleny velmi střídmé a přitom nápadité výrazové prostředky: Joši představovaný totemovou loutkou koluje v rukách všech aktérů, kteří ze svých těl vytvářeli různá prostředí v měnícím se ději. Stylizované batikované kostýmy, výrazné bílé líčení a hudební podkres japonskou etno hudbou úspěšně evokovaly v divácích obrazy vzdálené kultury. Část této skupiny se také podílela na vzniku další inscenace Pravdivý příběh o Hildegardě aneb Kterak hrad Buchlov k Černé paní přišel. Jednalo se svébytné uchopení jedné z místních pověstí. Skupina si tuto inscenaci připravuje na letní hraní pod širým nebem. Na přehlídce sice už působila celistvě, ale stále je na ní co vylepšovat. Nadšení a nadání pro interpretaci dramatického příběhu o zhrzené lásce je tu vidět už teď. Nejmladší část souboru čtyři osmiletí chlapci předvedla známou pohádku O Smolíčkovi Pacholíčkovi. Představení bylo velmi svižné, plné energie i humoru. Inscenace si vystačila i s minimem jevištních prostředků. Scénu tvořilo několik černých dřevěných kostek, kterými byla nápaditým přeskupováním vytvořena všechna prostředí. Postavy byly odlišeny jednoduchými znakovými kostýmy. Dalším zkušeným vedoucím na této přehlídce byla také Olga Strašáková, již dříve zmiňovaná moderátorka dětských diskusí, která také připravila se svými soubory dvě inscenace. Do škatulky kolektivní recitace bylo možné zařadit Štědrovečerní romanci. Čtveřice mladých interpretů (název skupiny Vlna) vyprávěla Nerudův příběh s nadhledem a humorem. Diváci ocenili v druhém plánu rozehranou hru mezi chlapci a děvčaty, která probleskovala v drobných jednotlivostech v průběhu interpretace textu. Divák tak měl dvojí zážitek z příběhu vyprávěného v básni a z recitátorů samotných a jejich vzájemné hry. Druhá skupina dětských herců, vystupující pod názvem KaŠna, vedená také touto vedoucí, společné zkušenosti s působením na jevišti teprve získává. Herecké výkony v představení Júla a Hmýza aneb Putování za tajemstvím byly proto rozdílné. Hra s imaginací, kdy dětští herci mají tvořit kouzelný svět, se tak dařila jen částečně. Další zkušený matador mezi vedoucími Roman Švehlík ze ZUŠ v Uherském Brodě a v Bojkovicích přivezl také dvě inscenace. V první s názvem Groteska nám ryze chlapecké osazenstvo LDO ZUŠ v Uherském Brodě ve dvou etudách bravurně předvedlo své umění nonverbálního divadla. Vystačili si jen s promyšlenými pohyby, mimikou a gesty. Slov nebylo třeba, děj ubíhal a diváci se bavili. Porota ocenila tento výkon zvláštní cenou. Druhá inscenace, na které se svým vedením kromě Romana Švehlíka podílela Lenka Sasínová, vycházela z předlohy Briana Jacquese Jamie a upíři. Oblíbený literární námět nebyl v tomto pojetí dostatečně zdramatizován chyběly dějové obrazy a přebývalo mnoho zbytečných slov. K zajímavým počinům uvedeným na této přehlídce, vzniklým pod vedením vedoucích, kteří už mají své první krůčky za sebou, patřil Vánoční ostrov (předloha M. Macourek) Hany Markové od souboru Čtvrťáci ze ZŠ Zlín a Princům vstup zakázán (předloha Antoine de Saint-Exupéry) Radmily Mrázové souboru Dr.Ámo ze ZUŠ Uherské Hradiště. Zlínští zaujali diváka napínavou dramatickou hrou a Dr.Ámo zase neobvyklým rámcem k interpretaci známého příběhu Malého prince. Oběma inscenacím nešlo upřít nasazení a zaujetí aktérů, ale k předání sdělení z jeviště divákům ještě něco vydatně chybělo. Do kategorie souborů, které jsou na začátku (včetně způsobu vedení inscenační práce), patřili Trávníčci ze Vsetína s krátkým recitačním vystoupením Král Lávra (vedoucí Michaela Vráželová) a Kroužek dramatické výchovy ze ZŠ Vizovice s představením Zlatá sudba (vedoucí Stanislava Mikulčíková). Inspiraci k lepšímu způsobu vedení inscenační tvorby s dětmi by oběma vedoucím pomohla najít účast na nějakém odborném semináři. Hana Volkmerová a Tomáš Doležal DENÍK DĚTSKÉ SCÉNY NA INTERNETU PROGRAM DĚTSKÉ SCÉNY 2015 PÁTEK 12. června prezence recitátorů s doprovodem a seminaristů třídy R Fka-foyer prezence seminaristů tříd A, B a S Fka-foyer zahájení přehlídky a dílny dětských recitátorů OttD dílny pro recitátory 2., 3. a 4. kategorie SZŠ seminář R Fka-knihovna vystoupení recitátorů 3. kategorie OttD večeře soubory SZŠ-jídelna večeře recitátoři SZŠ-jídelna beseda lektorského sboru s recitátory 3. kategorie a jejich doprovodem MMG diskusní klub pro doprovod recitátorů 2. a 4. kat. SZŠ dílny pro recitátory 2. a 4. kategorie SZŠ seminář R Fka-knihovna informační schůzka pro seminaristy stodola Fka OttD SZŠ MMG stodola Fabrika Svitavy Ottendorferův dům Střední zdravotnická škola budova Městského muzea a galerie ve Svitavách farní stodola svitavské římskokatolické farnosti DENÍK DĚTSKÉ SCÉNY ČÍSLO 0 32 Odpovědná redaktorka: Iva Vachková. Redakční spolupráce: Jakub Hulák a Alena Crhová. Fotografie na titulní stránce: Ivo Mičkal. Fotografie k článkům: archivy pořadatelů krajských přehlídek. Grafika a sazba: Pavel Kocych a Jazz Jameson čtyřnožec. Tisk: DTP centrum Svitavy. Redakce sídlí ve 3. podlaží Fabriky Svitavy. Uzávěrka čísla června 2015 v 21:59. Náklad 200 ks.

33 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY DENÍK DĚTSKÉ SCÉNY SVITAVY 1 číslo číslo

34 ÚVODNÍK NAHLÉDLI JSME DO Čtyřicátá čtvrtá Dětská scéna začala. To je znamenité! A znamená to, že je konečně červen. A že se opět po roce shledáme s mnohými přáteli a kamarády a známými milými lidmi a bude vítání, výskání, objímání a líbání. A rozhodně bude i seznamování a nová přátelství. A čeká nás dětská recitace. A dětské divadlo. A jistě slunečné počasí. A možná trochu dešťového osvěžení. A tvořivé dílny a zážitkové semináře a bouřlivé besedy a podnětné diskuse. A. a. A když Dětské scéna, tak jedině s Deníkem. Rozhovory, reportáže, ankety, zpravodajství, aktuality, glosy, úvodníky, sloupky, podčárníky, kurzívy, noticky, eseje, zamyšlení, recenze, reflexe, rekapitulace a tak dále a tak dále. Letos jej bude psát zcela nová, zralá sestava tří redaktorů (viz tiráž). Fotit bude Ivo a sázet Pavel. Již ustálení, znamenití členové. A přijede i redaktorský pes Jazz Jameson. Budeme se snažit, společně s mnohými dopisovateli a externími spolupracovníky, pro vás, účastníky přehlídky, sledovat veškeré dění a zachytávat a popisovat okamžité zážitky, atmosféry, aktivity, akce, chutě, vůně, emoce. Nabídneme vám v každém čísle rozhovory se zajímavými lidmi, lektory seminářů, porotci, ale i samotnými recitátory a následně celými divadelními soubory. Nebudou 1chybět ankety, ve kterých oslovíme mnohé z vás. V minulých letech jsme nezapomínali na reportáže ze všech seminářů a dílen a shrnutí z mnohých diskusí a besed a nejinak tomu bude i letos. Každé číslo bude o veškerých akcích na Dětské scéně vypovídat slovem i obrazem. Výtisk, který držíte v rukou, obsahuje spoustu fotografií z dění na jevišti i v zákulisí. A není třeba se obávat, ani komiks nechybí. Je tedy zřejmé, že mnohé zavedené rubriky se nezmění. Avšak naše zralá redakce usedla pod zralou, vlastně starou, lípu a vymyslela několik novinek a obměn. Jednou z nich je rubrika s názvem Nalistovali jsme... V této rubrice bychom vás rádi upozornili na zajímavé a pro obor dramatická výchova určitě inspirativní knihy z posledních let. Byli bychom rádi, kdyby vás zaujala nově otevřená rubrika Pod reflektorem slova. Budeme se snažit provzdušňovat a oživovat naši bohatoslovnou češtinu a oživovat a křísit pozapomenutá slova, a to v Koutku jazyková archeologie a pevně věříme, že se toho společně s námi aktivně zúčastníte. Jak? To si přečtěte v rubrice. Novinek bude více, stačí pouze zalistovat Deníkem. Naší společnou snahou bude nabídnout vám sdostatek podnětů a inspirace pro vaši interpretační a divadelní práci a možná i pro vás osobně. Jsme odhodláni nadšeně přinášet tipy na zajímavé knihy a k většině z nich a také k těm, o kterých budou hovořit zpovídaní lektoři i účastníci, s nasazením všech redaktorských sil přidáme také internetový odkaz, kde je možné si knihu zakoupit, či objednat. Budeme pro vás vyhledávat zajímavé a inspirativní webové stránky a odkazy. Doufáme, že se Deník stane vaším průvodcem, poradcem, rádcem a pomůže vám se orientovat a snad i pobaví. Pokud alespoň něco z toho, co jsme si namalovali a vysnili se povede uskutečnit, budeme rádi. Držte nám palce a čtěte!...dílny RECITÁTORŮ 2. KATEGORIE CHLADIVÉ SEZNAMOVÁNÍ Vstup z rozpálené ulice do chladných zdí střední zdravotnické školy působí jako osvěžující sprcha. Vzápětí ale dojde ke sprše studené: Jé, my jsme ve škole! zklamaně konstatuje jeden účastník dílny, při pohledu na třídu plnou ježatých židlí na lavicích. Lektorky, Barbora Sklenáková a Kateřina Šteidlová, nenechávají příliš času na úvahy a začnou lavice a židle uklízet. Za chvíli se nábytek ocitá v patřičné pozici u zdi a ve volném prostoru začíná vzájemné seznamování. Aby mohli účastníci druhé kategorie společně pracovat a následně sólově recitovat, je třeba zjistit, kdo se ve skupině ocitl a co je zač. Představování jmen je doprovázeno pohybem a zvukem, který je někdy hlasitý, jindy legrační, někdy tichý anebo třeba ozlomkrk. Pomalu taje ostych, rozpouští se nejistota. Hra pokračuje hledáním společných věcí: Kdo má rád, tak jako já, zmrzlinu, ať jde ke mně a ti, kterých se to týká přistupují k tomu, kdo se ptá. Následuje hledání dvojčete. Zkuste najít někoho, s kým máte co nejvíc společného a potom nám pantomimicky předvedete, co to je., vysvětluje Katka. Děti se nejprve rozejdou po třídě a až najdou toho pravého, připravují pantomimický výstup. Honza, Tonda a Honza předvádí paralelní pařbu u počítače. Jejich výstup vyvolal dohady: Spojuje je závislost na počítačích! Ne, závislost by vypadala jinak. Jen mají rádi elektroniku. Další dívčí dvojice předvádí hru na klavír, nakonec ukáží tři prsty. Rády hrají na klavír a rády počítají!, myslí si Haštal. Nakonec se všichni shodnou, že tři roky hrají na klavír. Kryštof s Haštalem neradi vstávají, a tak budík končí doslova ubit na zemi a spáč své vítězství korunuje nasazením černých brýlí. Nejdřív to vypadá, že Hanku a Kiku také spojuje hra na klavír, když ale zavrtí hlavou a začnou hrát na kytaru, a pak dokonce na housle, diváci znejistí, jestli před sebou nemají nebezpečné talenty. Nakonec se ukáže, že holky nehrají na žádný nástroj a to je jim společné. Charlotte a Denisa rády recitují. Následuje hra na atomy a molekuly, někdy známá tři ruce a dvě nohy, tj. lektorky zadávají, jakými částmi těla se skupina může dotýkat země. První seminář, kterému byla vyhrazena hodina, pokračuje v dalších seznamovacích a sbližovacích hrách. Večer pak bude skupina pracovat s příběhem Pavla Čecha O klíči, kdy se ocitnou na tajemném ostrově a budou společně prozkoumávat jeho prostředí. Přejme jim, ať osvěžení společné práce rozpustí trému celou a vystoupení druhé kategorie je po všech stránkách znamenité, všechny okouzlí svým veselím, hrou a přesvědčivostí. Veronika Rodová za redakci Hana Volkmerová 34

35 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY NAHLÉDLI JSME DO... VČERA JSME VIDĚLI DÍLNY PRO RECITÁTORY 3. KATEGORIE Dílna začala zcela prozaicky, požádáním rodičů, zda by byli tak moc hodní a nechali v sále své děti hodinku samotné. Vyhověli. Dvě lektorky Žaneta Káňová a Anastasyia Toros zaměřily dílnu především na rozdýchání, rozmluvení a uvolnění účinkujících tak, aby si následně recitaci před plným sálem diváků patřičně užili a jejich vystoupení byla znamenitá. Následovalo kolečko pozdravení, podání ruky lektorek s každým účastníkem a chůze po prostoru v rychlostech od 1 po 5. Začalo se na trojce. Projděte všechna zákoutí jeviště. Prozkoumejte celý prostor, říká Anastasyia, a koho potkáme, s tím si podáme ruce. Náhle tlesk. Zastavení. S člověkem po pravé a po levé ruce bylo možno velmi rychle vytvořit trojici. Žaneta instruuje: Máte třicet vteřin na to, abyste si o sobě co nejvíce řekli. Sál se rozševelil a třicet vteřin bylo pryč a opět švitoření a dalších třicet vteřin, a pak ještě jednou. Co pro vás znamená stát na svých nohou?, ptá se Žaneta. Jeden bude stát pevně, ukazuje na Aničce, můžeme mu pomoci zakořenit, potáhneme ruku k zemi, nohu zatlačíme do země a potom mu můžeme pomoci vyrůst, když zatlačíme do hlavy a ten, který stojí se snaží mít pocit, že roste nahoru. Dvojice se do zakořeňování a vyrůstání hned pustily a rozvířilo se opět štěbetání, proto Žaneta upozorňuje: zkuste to bez mluvení a s pocitem, že jste krásné, košaté stromy se projděte po jevišti. Po jevišti náhle chodí rovné stromy. Dílna pokračuje hlasovými cvičeními. Krásným prostorem Ottendorferova sálu se neslo: áááááá, hmmmm, ssssss, šššššš, vrrrrrr. Podle pokynů lektorek pak byly do vzduchu kresleny jednoduché obrázky a kreslení bylo doplňováno zvukem rrrr. V prostoru se začaly vznášet domečky, kytičky, ježci Následovala jízda autem za zvuku brrrrrmm a obrovský zívanec. Stále je opakována otázka: Jak se cítíte?, jelikož v místnosti je dosti dusno. Z účastníků nikdo nic neříká, jede se dál. Dechová cvičení jsme zvládli, přichází artikulace. Opět se všichni staví do kruhu a posílají se tlesky a následně společně s tlesky i slova na artikulaci. Kruhem běží: Abraham, nacákáno, vesele běhá po kruhu vesele jen vesele, smutně ouvej, ouvej, upejpavá Pepina, rourovitá roura, hřebíček, vajíčko,ubohajemír, ouvex. Na závěr kruhem sviští masky. Někdo udělá nějaký obličej a hodí jej na někoho jiného. Ten jej přijme a vytvoří svůj a hodí. To pokračuje, dokud se nevystřídají všichni. Na závěr dílny Anastázyia dává do kruhu 26 srolovaných papírků, na kterých je specifickým způsobem zapsáno číslo. Podle toho, jaké číslo jste si vybrali, v takovém pořadí budete recitovat. Svislá čára znamená 1, vodorovná 2 a jejich počet dává číslo. Následuje ještě vyzkoušení si prostoru, kdy recitátoři přicházejí na jeviště v pořadí, které si vylosovali a vyluštili a nahlas říkají autora a název textu. Nutno poznamenat, že někteří byli slyšet znamenitě, u jiných bylo třeba přidat na hlase. Cíl dílny rozdýchat se, rozmluvit se a vyzkoušet si prostor, byl splněn. Dusno ovlivnit nešlo. zapsala Hana Volkmerová Petro Sláma NA SLOVÍČKO S......LEKTORKAMI DÍLNY PRO 3. KATEGORII Dvě mladé lektorky dílny pro recitátory 3. kategorie Žanetu Káňovou a Anastásyii Toros jsem kratičce vyzpovídala záhy po skončení dílny v Ottendorferově ville. Zbývalo jen pár minut do zahájení prvního bloku recitátorů 3. kategorie a ony byly tak hodné a odpověděly mi na dvě otázky, a pak se hned chopily slova a uváděly jednotlivé recitátory na jeviště. Jakou knihu v současné době čtete? Která knížka vás zásadně ovlivnila, nebo pro vás byla nějakým způsobem důležitá? ANASTASYIA Studuji dějiny divadla, takže v současné době načítám do školy různé divadelní hry. Z absurdní dramatiky Samuela Becketta. Ale zrovna teď čtu Williamse Tennesseeho Skleněný zvěřinec. Kniha, která mě zcela zásadně ovlivnila, je od Uri Orleva a jmenuje se Ostrov v Ptačí ulici. Je to strhující příběh o válce očima dítěte. Židovského chlapce. Je to krásně napsané. Ta kniha zcela změnila mé vnímání války. Je psána čtivým, hravým jazykem a je napínavá. Knihu rozhodně všem vřele doporučuji. ŽANETA Čtu teď dětské knížky, protože máme doma malého Kristiána. Tak načítám dětskou literaturu, konkrétně knihu Jakub a hvězdy od Renáty Fučíkové. Jinak Kristián miluje Hrubína. Když otevřu knížku od Františka Hrubína, tak se úplně rozzáří a mává ručičkou. Je spokojený. I já sama jako dítě jsem měla nejraději a byla pro mne zásadní právě Hrubínova básnička pro nejmenší Paleček. Narodil se chlapeček, malý jak tvůj paleček, v náprstku ho vykoupali, ve skořápce kolébali... Byla to první básnička, kterou jsem se naučila celou nazpaměť. Knihu Uri Orleva Ostrav v Ptačí ulici si můžete koupit v eshopu nakladatelství Práh na internetové adrese Stojí 239 Kč. Knihu Renáty Fučíkové Jakub a hvězdy si můžete objednat na stránkách v záložce knihy Mladé fronty. Stojí 299 Kč. Anežka Tinková Eliška Gregorová číslo

36 VČERA JSME VIDĚLI NA SLOVÍČKO S ELIŠKA KREJČÍ (LAUREN MYRACLEOVÁ KVĚTEN)...RECITÁTORY 3. KATEGORIE Tereza Kiková 1 Karolína Syrová Tereza Stará Jak ses dostala ke svému textu? Jednou jsem si koupila knížku. Když se chystala recitačka, tak jsem si text vybrala a vzala. Postava ve tvém textu mluví o své příhodě z nakupování. Máš nakupování ráda, nebo je to pro tebe nuda? Když jsem s mamkou, tak mě to nebaví, ale když jsem sama, anebo s kamarádkou, tak ano. Zažila jsi při nakupování nějaký trapas? Když jsem nakupovala podprsenku, styděla jsem se mluvit před prodavačkou, jakou mám velikost. Jakou knihu právě čteš, nebo kterou jsi četla v poslední době? Tajemství 13. nástupiště. Je asi detektivní, ale ne, že by se tam něco ukradlo. Které vystoupení v tomto bloku tě oslovilo a proč? Hodně se mi líbila ta holka s myší (pozn. Anežka Tinková). Dokázala se nesmát. Já bych to nedokázala. Taky dokázala udělat si ticho u publika. TADEÁŠ NOVÁK (EVA PAPOUŠKOVÁ VE ŠKOLCE) Jak ses dostal ke svému textu? My na dramaťáku si buď přineseme text z domu, anebo ho donese paní učitelka z knihovny. Ona přinesla jeden text, ale mně se moc nelíbil. V krabici jsem pak našel tuhle knihu. Zaujalo mě to, protože to je vtipný text. Vzpomínáš rád na školku? Je to něco úplně jiného než škola. Ve školce jsme měli větší volnost. Mohli jsme si hrát. Ve škole jen sedíme a učíme se. Jakou knihu právě čteš, nebo kterou jsi četla v poslední době? Teď čtu Bylo nás pět. Jinak čtu knížky z povinné četby Pekelnou třídu, Robinsona Crusoa, Rychlé šípy. Když mám volný čas, čtu např. Deník malého poseroutky. Ke které knize se rád vracíš, nebo která tě hodně zaujala? Hodně se mi líbil Robinson Crusoe, ten mě hodně bavil. Žádnou knihu jsem ale dvakrát nečetl, protože vím, co se v ní stane, a tak mě to nebaví. Které vystoupení v tomto bloku tě oslovilo a proč? Líbila se mi Pekelná třída. Knihu jsem četl, ale jiný díl. Kniha je zajímavá, vtipná, děj je hezky napsaný. Líbilo se mi, jak Filip Sedláček uměl sdělit text přímo. NATÁLIE FINSLEROVÁ (KAREL ČAPEK BAJKY) Jak ses dostala ke svému textu? S mamkou si dáme texty na stůl, čteme, čteme a čteme a řešíme, který text si vyberu. A proč sis vybrala právě Čapkovy Bajky? Mně se líbily asi nejvíc. Zvířata jsou asi nejlepší. Líbilo se mi, že jsou takové krátké. Jak jsi přišla na zvukové předěly mezi texty? V obvodním kole jsem používala činely. V krajském kole mi poradili, abych děj a zvíře nějak přiblížila zvukem. A tak používám žábu. Kdybys měla přednášet text o sobě, o jakém zvířeti nebo věci by to bylo? Ježíši, tak to nevím. Asi by to byla směska zvířat. Trochu kočka, protože je taková přítulná, nebo pes. Občas i kačena. A řekla bych, že asi i sova. Rozhodně bych neřekla ranní ptáče. Jsem sova. Jakou knihu právě čteš, nebo kterou jsi četla v poslední době? Teď čtu Memento od Radka Johna. Ke které knize se ráda vracíš, nebo která tě hodně zaujala? Moje nejoblíbenější kniha je My děti ze stanice ZOO. Pak mám ráda knížky z 2. světové války. Třeba Deník Anny Frankové. Slyšela jsem podle toho recitovat. 36

37 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY NAHLÉDLI JSME DO...DÍLNY RECITÁTORŮ 4. KATEGORIE Právě skončilo zahájení Dětské scény 2015, a tak se ve slunečném odpoledni vydávám s lektorkami dílny pro dětské recitátory 4. kategorie Jitkou Míčkovou a Markétou Zborníkovou včetně účastníků dílny (ve věku žáků 8. a 9. tříd ZŠ) do místní střední zdravotnické školy. Po prvopočátečním tápání, ve které místnosti dílna proběhne, vstupujeme do třídy 1. B plné obrázků na stěnách, jež nám připomínají, co se skrývá uvnitř lidského těla. Dojem, že jde o zdravotnickou školu, umocňují také dva kostlivci stojící v prosklené vitríně. Čas běží (lektorky mají na dílnu pouze jednu hodinu), a tak se všichni pouštíme do odklizení oranžových židlí a lavic na kraj místnosti. Čtrnáct recitátorů 4. kategorie (tedy 5 hochů, 9 děvčat) stojí v kruhu, s nimi obě lektorky. Cítit jsou rozpaky, nejistota, ale i očekávání a pozitivní nálada. Po úvodní sebeprezentaci lektorek se vedení dílny ujímá Markéta Zborníková. Začíná vysvětlovat pravidla hry, díky níž by mohlo dojít k prolamování ledů v naprosto nové skupině. Recitátoři se rozdělují do trojic (přidává se k nim i druhá lektorka, aby dorovnala počet) a rozmisťují se po celém prostoru. Dva z trojice udělají ze sebe domeček (stojí proti sobě, ruce před sebou, spojí se dlaněmi), třetí si dřepne mezi ně jako obyvatel. Ten, kdo nemá domeček, se stává bezdomovcem (v tuto chvíli je jím lektorka). Bezdomovec chce druhým ukrást domeček, a tak zvolá: Domeček! Ostatní hráči dělající domeček opouštějí svá místa, snaží se dostat k jiným obyvatelům a vytvořit nad nimi ze sebe dům. Bezdomovec se také snaží dostat k jinému obyvateli a udělat ze sebe dům. Kdo zůstává bez domu, stává se novým bezdomovcem. Bezdomovec má ještě další dvě možnosti. Když zvolá: Obyvatel!, všichni obyvatelé opouštějí svůj dům a hledají nový. Třetí možností je: Bouře!, kdy všichni opouštějí svá místa a třeba i role a vytvářejí nové domy a obyvatele v nich. Rozpaky a ostych jdou stranou, jde se hrát. Sobě dosud neznámí účastníci dílny se poprvé začínají kontaktovat a fyzicky setkávat. Poněkud živelnou hru vystřídá klidnější aktivita v kruhu. Recitátoři se podívají na svého kolegu po pravici, pak na dalšího a pokračují dál v daném směru po kruhu (ti krátkozrací si rychle nasazují brýle). Když se s někým střetnou očima, vyměňují si místo. Po chvíli lektorka Markéta připomíná: Když se potkáte očima, usmějte se na sebe, pozdravte se, vyměňte si místo. Později hru rozvíjí o další prvek: Když se setkáte, pozdravíte se, podáte si ruce, představíte se, vyměníte si místo. Účastníci dílny se pozvolna seznamují: Já jsem Lenka, Sára, Eliška. Ahoj, já jsem Jitka! Lektorka v určité chvíli zastaví aktivitu a vyzkouší paměť recitátorů: Zastavíme. Schválně, kdo si pamatuje aspoň tři jména. Třídou zní různá jména: Adam, Johanka, Lenka, Eliška, Dušan... Na řadu přichází další kontaktní hra v kruhu, při níž je možné se učit jména spoluhráčů. Znám ji jako dobrý den na shledanou. Jeden hráč se loučí se svými sousedy: Na shledanou Johanko, na shledanou Bety! Poté vstupuje do kruhu a míří k jinému hráči. Ten se nejprve rozloučí obdobným způsobem a poté se zdraví s příchozím hráčem: Dobrý den, Dušane! Ten mu odpovídá týmž způsobem. Příchozí hráč zaujímá místo druhého, nově odcházející míří k dalšímu člověku stojícím v kruhu. Občasné tápání ve jménech působí komicky a na začátku trochu zpomaluje hru, avšak účastníci dílny si s touto situací záhy poradí. Markéta Zborníková vyhodnocuje příhodný okamžik pro přidání nového prvku do hry: Zastavíme, zkusíme to ztížit. Budeme se vítat se svými novými sousedy. Je čas na změnu činnosti: Uděláme trojice a čtveřice, které se co nejméně znají. Tři, dva, jedna, teď! Zadání úkolu pro dvě trojice a dvě čtveřice zní: Představte se ve skupině vzájemně tak, abychom vaše jméno nikdy, nikdy nezapomněli. Forma je volná Předejte nám to všem ostatním vizuálně, zvukově. Hráči mají představit všechny členy své malé skupiny. Jitka Míčková dodává: Můžete si půjčit papíry a fixy, pokud to chcete nějak doplnit. Obě lektorky obcházejí jednotlivé skupiny, občas zazní nějaká otázka a na to doplňující instrukce. Skupiny pracují, vymýšlejí formu. Markéta Zborníková hlídá čas: Poslední dvě minuty! Po vypršení času lektorky samy začínají a hrají situaci, při níž se cizinka setká s Češkou. Na začátku si nerozumějí, nakonec se pochopí. Stačí jim k tomu jejich jména. Markéta Zborníková tleskne, začíná první divadelní etuda účastníků dílny. Dívka Sára se sluní, avšak napadne ji nebezpečné onemocnění Jirka C plus. Sára volá doktora Adama. Ten přichází a píchne jí sérum Vojta C mínus se slovy: Kliď se, hanebný bacile! Sára je zachráněna. Situace následující trojice Adam-Hanka-Bety připomíná konkurs do divadla. V něm se hráči postupně vymění v roli uchazeče o pracovní místo. Čtveřice přináší přednášku mudr hudr Dušana Paličky o fíkovníku. Na fíkovníku rostou tři plody Šárka, Johanka a Johanka. Po těchto krátkých vystoupeních již nelze tápat ve jménech. Všichni se vracejí do kruhu, tentokrát o něco těsnějšího. Hledí dolů doprostřed kruhu. Mají se naladit na skupinu, poté udělat krok do kruhu a říct číslo tehdy, když budou mít pocit, že nikdo jiný v danou chvíli nechce vstupovat dovnitř zároveň s nimi. Pokud číslo řeknou zároveň třeba dva lidé, celá skupina se vrací zpět. Poté, co se celá skupina konečně dostane do ještě těsnějšího kroužku, lektorka řekne: Jednička na jednu stranu, čtrnáctka na druhou, ostatní se podle čísel seřadí do řady. V tomto pořadí budete zítra recitovat. Jitka Míčková přebírá vedení dílny a uvádí poslední hru na jelena. K tomu využívá nejprve jeden míček, po rozběhnutí hry přidává druhý a třetí. Opět jde o hru na jména. Hráč uprostřed kruhu se stává jelenem, který má zabránit hráčům stojícím po obvodu v kruhu v tom, aby míček hodili jinému spoluhráči. Hráč s míčkem nejprve osloví toho, jemuž chce hodit míček. Teprve pak ho hází. Pokud míček spadne na zem, všichni umírají (lehají si na zem). Lektorky vymýšlejí různé způsoby záchrany hráčů a jejich návratu do hry. Poslední návrat v podstatě odstartovává krátkou reflexi: Zachrání se každý, kdo napíše na tento papír jakoukoli asociaci z dnešního dne. Recitátoři zapisují na papír položený na zemi slova, která by vypovídala o jejich dnešním dni. Papír se plní výrazy jako: horko, horor, seznámení, smích, vzrůšo, noví kamarádi, až na vstávání super, rotor, začátek, energie, fantazie, smích, horko, super, dusno, překvapení. Dílna končí, recitátoři odcházejí. Je jasné, že cílem této dílny nebyla práce s textem, ale vytváření vazeb mezi účastníky dílny a ladění se na další společnou práci. Než opustím místnost, dozvídám se, že v další dílně se lektorky chystají věnovat poezii všedního dne. Hodina utekla jako voda. zapsal Roman Manda číslo

38 VČERA JSME VIDĚLI Anna Červeňová 1 NAHLÉDLI JSME DO ARCHEOLOGICKÉ SONDY DO DRAMATURGIE DĚTSKÉHO PŘEDNESU SEMINÁŘE R Třináct seminaristů a čtrnáctého lektora, Jaroslava Provazníka, nacházím v knihovně, kde rokují nad vytvořenou myšlenkovou mapou kolem pojmů interpret, text, posluchač/divák a ten, kdo pracuje s recitátorem. Přicházím uprostřed diskuse o významu správného načasování, pravé chvíle, kdy se text potká s interpretem, což prý někdy může trvat roky. Skupina se přesouvá k poslednímu pojmu. Ten, kdo pracuje s recitátorem je většinou dospělý, učitel nebo rodič, rozhodně by to ale měl být někdo, komu není fuk, co dítě recituje. Mělo by je spojovat společné hledačství, říká někdo. Debata se stočí k otázce štěstí. Jak je důležité mít štěstí na text, na recitátora a co způsobí mít štěstí na porotu. Kde hledáte texty?, ptá se Jarda. Padají různé tipy a mezi nimi zazní, že někdy si děti nosí texty sami. Do debaty se vkládá paní knihovnice, která si stěžuje, že když přijdou děti s tím, že mají ve škole recitovat a mají si najít nějaký text, neví, co jim nabídnout. Vhodných textů je podle ní málo. Jarda jí oponuje. Seminaristé si chválí možnost sdílet texty na přehlídkách, kde se často stává, že to, co zazáří, chtějí recitovat i další. Dalším zajímavým tématem je hledání na internetu. Jarda přiznává, že také pracuje s internetovými databázemi, ale zachovává jistou ostražitost. Často se mu stalo, že internetová verze neodpovídá verzi v původním knižním vydání. Jaká nakladatelství má cenu sledovat? Seminaristé se shodují, že mezi nejspolehlivější, co se týče kvality, patří Baobab a Meandr. Někdo přihazuje Portál. U produkce nakladatelství Albatros je třeba si vybírat. První část semináře dramaturgické archeologie končí, je třeba jít na vystoupení recitátorů třetí kategorie. Při návštěvě dramaturgicko-archeologického semináře Jaroslava Provazníka se mi vybavila vzpomínka na znamenitou knihu amerického spisovatele Jamese Alberta Michenera, Pramen, román o zrodu a rozkvětu judaismu. Skupina archeologů přijíždí do Izraele, aby prokopala tell. Postupně evidují, zakreslují a popisují nálezy, které kopec vydává. Prvním nálezem je kulka z šestidenní války v roce 1967 a na samém dně tellu naleznou pravěký srp. Ke každému nálezu se následně váže samostatný příběh. Osobně mě osmisetstránková kniha tak zaujala, že jsem ji přečetla hned dvakrát (což se mi stalo jen u Dumasových Tří mušketýrů). Přejme seminaristům, aby jako skuteční archeologové s nadšením kopali v hlíně slov a jako zkušení dramaturgové povznesli vykopaná témata na povrch jejich významů. Veronika Rodová. Klára Beránková ROZHOVOR S... JAROSLAVEM PROVAZNÍKEM, LEKTOREM SEMINÁŘE R Štěpánka Pospíšilová Název semináře, Archeologické sondy do dramaturgie dětského přednesu, tvoří neobvyklé spojení slov archeologie a dramaturgie. Co tě vedlo k jejich propojení? Podstatou dramaturgie je proniknout do hlubších vrstev textu. No a slovo archeologie jsem trochu volil se záměrem vzbudit zájem účastníků. Ale i v archeologii se kope do hlubin země, 38

39 odhalují se jednotlivé vrstvy a nálezy se popisují a interpretují. Naplňuje průběh práce v semináři tvoje očekávání? Jsem docela spokojený. Sešla se různorodá skupina, zkušení i nováčci a také rodiče recitátorů, ti kladou zajímavé otázky. Snažím se navést seminaristy k hlubšímu chápání problematiky, než jen pojmenovávat pocity a dojmy. Pátráme i po tom, proč text tak vnímali a v tom spočívá to archeologické snažení. Uvědomovat si, co text nabízí, v čem může být zrádný v konfrontaci s konkrétním dětským interpretem. Snažíme se pátrat, co je přednes, jakou hraje roli. Zajímavé bylo, že na počátku řada účastníků čekala, že se dozví, co je dobře a co špatně. Z toho se je snažím vyvést. Myslím, že je škoda takto na přednes nahlížet. Vždy hraje roli kdo a co recituje. Co vyjde u jednoho, nemusí nutně dobře dopadnout u druhého. Volba textu a osobnost interpreta tvoří spojité nádoby. Vždy zkrátka záleží, s kým se pracuje a za jakých okolností. Říká se, že jsi prý od své první účasti na přehlídce ani jednou nevynechal. Je to pravda? Ano. Je to strašné, ale je to tak. Bylo to v Kaplici v roce Nebyl jsem na celé přehlídce, protože jsem tehdy byl na vojně a do Kaplice jsem si odskočil asi na tři dny, ale od té doby byla účast na Dětské scéně tehdy ještě Kaplickém divadelním létě automaticky v mém červnovém programu. Letos je to tedy čtyřicátý první ročník a to se mi už zdá přes míru. Už jsem chtěl vynechat, ale jsem tu zase. Když bys měl pojmenovat, co se za tu dobu zůstalo stejné? Od začátku bylo možné na přehlídce vidět nejenom představení, ale i se zúčastnit číslo vzdělávacích seminářů. Na tom měla především zásluhu Eva Machková. Musel to být tedy zápřah, protože lidé, kteří se na té koncepci podíleli, tzv. tetičky metodičky, Eva Vobrubová, Zdena Josková, Soňa Pavelková, Jindra Delongová, Šárka Šternbergová a další, tehdy nejen vedly dopolední semináře, ale odpoledne zasedly v porotě. To si už dnes nedovedu představit. Později semináře vedli další, noví lidé a také se nabalily dílny pro děti. Ale ten základní model zůstává stejný. V roce 1994 se v Ústí nad Orlicí spojila recitační část s divadelní a to funguje dodnes. Veliký podíl na kvalitě přehlídky patří Evě Machkové, která tvrdošíjně trvala na analýze a kritickém pohledu na dětské divadlo. Na věcném pojmenovávání problémů. A to zůstává dodnes. Jelikož v 70. a 80. letech neexistovala možnost dramatickou výchovu studovat, na přehlídce byla příležitost se v oboru vzdělávat. Sjela se sem každý rok velká skupina lidí z celé republiky, mělo to i jistý konspirační charakter. Dnes už to asi není pochopitelné, ale byla to příležitost svobodně diskutovat o věcech bez ohledu na politické pitomosti té doby. Když to řeknu pateticky, přehlídka pro mě znamenala takový ostrov svobody. Setkávali se tam dobří lidé. A co se proměnilo? Například to, že v organizaci jsme se pravidelně střídali se Slováky. Byli jsme přece federace. Také tehdy nebylo zdaleka tolik souborů. Nižší kola byla tehdy organizována jinak. Tehdy fungovaly tzv. mezikrajové přehlídky, tj. jeden kraj přehlídku uspořádal a přizval kraj druhý. Místo osmi přehlídek byly tak jen čtyři. A hlavně ty přehlídky objížděla jedna jediná porota. Soubory tedy nejezdily za porotou, ale porota za soubory. Přínos to mělo v tom, že porotci shlédli všechna představení, a pak mohli sestavit exkluzivní program na národní úrovni. V roce 1977 většinu programu tvořily téměř jen soubory z Moravy, protože v Čechách se ten rok neurodilo. Proč by se mělo recitovat? Recitace otevírá cesty k literatuře. Recitátor není jen čtenář, ale je také interpret. Aby mohl recitovat, musí řešit, jak je text postaven. Recitace je příležitostí skutečně si na text sáhnout,. Kultivuje projev dítěte, jeho vystupování na veřejnosti, což znamená třeba i zvládnout trému. Najít k textu vlastní cestu, porozumět mu a toto porozumění zprostředkovat posluchačům. Zajímavé je také pole, které vzniká mezi dětským interpretem a jeho učitelem. Děti podle mé zkušenosti často přicházejí s něčím novým, s něčím, co dospělý nečeká. Mě takto překvapují i studenti. Objevují pro mě nové věci. Dívají se tak, jak já se nepodívám. Děti by měly recitovat i v rámci divadla. Každé dítě tak dostane příležitost být zodpovědný sám za sebe, postavit se k textu jako k úkolu. Příkladem může být třeba Honza Mrázek (minulý rok byl členem redaktorského týmu Deníku dětské scény, poznámka redakce). Jako malý klučina na přehlídce vystoupil a měl těžkou vadu řeči, ráčkoval. Ale byl zajímavý a jeho přednes byl osobitý. Zájem o přednes ho tak formoval, že dnes, když promluví, už nepoznáte, že měl nějakou vadu. ptala se Veronika Rodová DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY VČERA JSME VIDĚLI Filip Sedláček Jakub Písař Michaela Součková 39

40 VČERA JSME VIDĚLI ZAPSALI JSME Z BESEDY LEKTORSKÉHO SBORU S RECITÁTORY 3. KATEGORIE Valentýna Peringerová 1 Barbora Fantová Po večeři skupina účastníků Dětské scény 2015 míří do Městského muzea a galerie ve Svitavách na besedu lektorského sboru s recitátory 3. kategorie a jejich doprovodem. Ve výstavní síni Jakub Hulák zahajuje besedu a vysvětluje její pravidla. Všech šest lektorů je rozděleno do dvojic: Jiřina Lhotská a Jakub Doubrava, Zuzana Jirsová a Gabriela Sittová, Radek Marušák a Lucie Veličková. Příchozí recitátoři se svým doprovodem mohou postupně navštívit všechny tři místnosti a dozvědět se od lektorů názory na svůj výkon. Stejně tak lektoři se mohou doptat na to, co je zajímá. Zkrátka otevírá se možnost dialogu. Lektoři posluchače ujišťují o tom, že připomínky k výkonům jednotlivců by neměly být brány jako kritika, ale jako něco, co recitátory může posunout dále v dané disciplíně. Začíná se od obecných postřehů a připomínek k hodnocení jednotlivých výkonů. Vybíráme několik z nich: Naladění před výkonem a síla hlasu: Je vhodné vyzkoušet si sílu hlasu na pódiu předem, jestli recitátor obsáhne hlasem prostor. Dát si na to čas. Je to váš čas, který nám věnujete. Není výhodné, když hned spustíte. Je dobré začít tehdy, až se publikum ztiší. Udělat si prostor jako vypravěč. Vám to prospěje, lépe se vám bude startovat. Také divák se potřebuje naladit na recitátora. Recitátor si může ověřit sílu hlasu také ve chvíli, kdy divákům sděluje jméno autora a název textu. Představení textu: Obecně se doporučuje říci nejprve autora textu a pak název. Jako kuriozita byl uveden příklad opačně uvedeného textu, navíc ještě bez pauzy. Vějíř-Jaroslav Seifert-Až na dně skříně ležel Samozřejmě jsou situace, kdy člověk musí zvážit, zda to říct v opačném pořadí, či neříct název textu vůbec, aby nebyla prozrazena pointa. Ne/respektování čárek v textu: Autor napsal souvětí nebo delší větu, ve kterých je několik čárek. V přirozené řeči a v přednesu se čárky nemusejí říkat všechny. Řeč by měla krásně plynout. Někdy si recitátoři dělají čárky (tedy pauzy) i tam, kde nejsou. Jednoho krásného dne (pauza) přiběhl (pauza) pes. Zvláště prozaické texty jsou vyprávěním. Vyprávění je něco, co bylo mezi lidmi od věky věků. Z postřehů ke konkrétním recitátorům od všech lektorů vybíráme následující: Uvozovací věty: Uvozovací věty říkej v náladě přímé řeči a neodděluj je od sebe. Některé uvozovací věty byly téměř neslyšitelné. Práce s rytmem a intonací: Práce s veršem byla až strojově dokonalá. [ ] Z dokonalé formy vyčnívaly intonace, které nešly po významu. Když jsou intonace, ve kterých necítím, přirozenost, ptám se proč. [ ] Někdy to může být pozůstatek dětského veršování, ale rozbíjí to smysl sdělení. Verš by neměl převálcovat samotný příběh. Některé texty - výrazně rytmické - svádějí ke kolovrátkovému odhrkávání. Velkou kvalitou je vědomé pracování s rytmem. Je třeba propojit stavbu a rytmus textu s tématem. Výběr textu: Lidé se dnes chtějí bavit, a tak je tendence brát to jako závazek a vzít si vtipný a zábavný text. Ty sis to takhle nezjednodušila a sáhla jsi po náročnějším textu. zapsal Roman Manda Sabina Černíčková 40

41 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY PŘEDSTAVUJEME VÁM LEKTORY DĚTSKÉ RECITACE Rozhodli jsme se, že vám lektory celostátní přehlídky dětských recitátorů představíme formou odpovědí na pět otázek. Původně jsme chtěli položit otázky pouze tři, ale jelikož jsme se nedokázali rozhodnout, které vynechat, přinášíme vám dnes nakonec odpovědi tří lektorů na pět otázek. 1. Která kniha v dětství byla vaší nejoblíbenější? 2. Která kniha je vaší nejoblíbenější dnes? 3. Na které místo na světě se rádi vracíte? 4. Jakou činnost nejraději děláte? 5. Kdybyste měli možnost žít v nějaké historické době a být historickou postavou, kým byste byli? GABRIELA SITTOVÁ 1. Milovala jsem Andersenovy pohádky, hlavně Ošklivé káčátko. Do toho jsem se velmi vciťovala, hlavně když mě trápila starší sestra. Později jsem objevila třeba Čarodějův klobouk od Tove Janssonové*. Ten mě zavedl do úžasného světa podivných maličkých skřítků, muminků, ve kterém jsem si často jen tak lebedila ve svých hrách a představách. Vlastně se ukazuje, že už jako malá jsem byla příznivcem severské literatury. 2. Tak na tohle opravdu nedokážu odpovědět. Pouze jedna není. Objevuju pořád něco nového a pořád mám i své stálice. Mám ráda severské detektivky některé. Teď žiju hodně pod vlivem nových překladů Shela Silversteina do češtiny, takže se mohu zmínit o sbírce básní Jen jestli si nevymejlíš*. K těm stálicím patří třeba Příběhy od Vladimíra Holana, které považuju za ryzí a hlubokou poezii, podnět pro nikdy nekončící studium. 3. Na chalupu svého táty, do maličké vesnice jménem Janoslavice. Je to nedaleko od Olomouce, na Hané. Tam mám kořeny, tam jsem trávila dětství i dospívání, překrásné chvíle, dny, časy. Na tom místě jsou otisky naší rodiny mnoho generací nazpět. Ne takové ty číslo do chodníku slávy, ale ty, které z toho místa dýchají, i když nejsou na první pohled vidět. 4. Zcela jistě je to spánek, i když jsem jinak docela aktivní člověk. Ale možná pro přesnost, miluju chvíle probouzení, kdy si ještě vybavuju sen a nechávám ho chvíli pokračovat. Začíná se měnit v příběh, který má už mnohem reálnější základ než sen, ale přesto je v něm neuvěřitelně mnoho věcí možných. Tohle je chvíle, kdy jsou otevřené dveře do světa mé vlastní fantazie. Tam mohou vznikat příběhy, nápady, inspirace. Nejhorší je, když ty dveře přibouchne budík. 5. Kdybych nežila dnes, což mě baví, žila bych určitě v období první republiky. Byla bych dáma, hostitelka, která by se snažila udržovat tradici nejen literárních salonů Anny Lauermannové. S Annou bych se i znala, byla by to moje o dost starší kamarádka. První republiku bych si vybrala, protože tehdy ještě žily dámy a gentlemani, věřilo se ve společné a společenské hodnoty, šily se poctivé boty, chodilo se ke krejčímu a děkovalo se a zdravilo se samo sebou a nahlas. ZUZANA JIRSOVÁ 1. Opravdu nevím, která z mnoha knih byla v té které etapě dětství nejoblíbenější. Měla jsem jich ráda hodně. Četla jsem si a navíc mi moje maminka Alžběta neustále předčítala. Bylo to slastné. Majákem ve vzpomínkách na knížky dětství je Twainovo Dobrodružství Toma Sawyera, dále Jako zabít ptáčka od Harper Leeové* a převyprávění Shakespearových her od Evy Vrchlické uvedené pod názvem Z oříšku královny Mab. (Nikdy nezapomenu na to, jak jsem ležela v nemocnici s ošklivě přelámanou nohou, nesměla jsem s ní hýbat, ale ona se otřásala mým smíchem při četbě líčení: A co teprve ženich. Jede na kobyle stižené vozhřivkou, motolice s ní hází, červi ji žerou... a tak dále.) Také se mi tenkrát hodně zalíbil Macbeth, ale asi jen kvůli čarodějnicím. A pak Bouře. 2. Nevím, protože při vyřčení titulu jedné knihy ublížím těm dalším, které mám zrovna tak ráda, ale z úplně jiných důvodů. Je to jako s dětmi. Člověk je má stejně rád, ale každé trochu jinak. V posledních létech velice často, když není co číst, sahám k Terrymu Pratchettovi, k Janu Skácelovi, ke starému a dobrému Shakespearovi, k Johnu Steinbeckovi... Jsou období, kdy hltám detektivky. Čtu ráda, někdy cokoliv. Proč? Protože ráda čtu. 3. Před několika málo roky jsem se bytostně snažila při každé možné příležitosti navracet do malé vesničky zvané Krumvald. Teď už zde bydlím. Kdyby mě odtud někdo přesadil jinam, moc bych toužila se sem vrátit, protože se tu cítím doma a protože se tady mám možnost každou chvilku nad něčím divit. 4. Hodně ráda se vrtám v zemi, stejně tak ráda odpočívám. Těším se, až ulehnu a budu si číst... a usnu. 5. Nechtěla bych prožít svůj život v jiné době. A vůbec netoužím být některou z postav historie, protože se na to vůbec necítím. Mým přáním je umět být tím, kým jsem se narodila. Avšak zároveň mě neustále provází velká touha, abych já, jako Zuzka Jirsová, mohla být na chviličku účastna běhu života svých předků, vesnických sedláků a chalupníků, kteří si přes neuvěřitelnou dřinu dokázali od slunka do slunka zpívat. JAKUB DOUBRAVA 1. Kniha Už vím proč, protože jsem věděl o něco více, proč a jak... a nebo Alenka v říši divů, protože jsem nevěděl, a nechápal, proč a jak Asi nejspíš Tao Te Ťing, protože ji napsal Lao-C *. 3. Domů, protože domů. Do mechu a kapradí za klidem kotvu hodím rád, a adrenalin v jednom hned s dětmi vyplavím. A protože se tam nejčastějí a nejraději navracím Spím, ale jen když sním, to mám rád. A když nespím tak bdím a to na ticíce způsobů a to je tedy také zábavné. 5. Nějakým malířem (třeba Utrillo, ale spíš Picasso, ten si žil veseleji) v Paříži moderny, jen tak tam být a zažít všechny Mistry v kavárně, či kabaretu etc. Protože se tam umíralo ponejvíce jen na chlast čili absinth a ne na válku a to nebylo povinné umření. Odpovědi dalších lektorů si budete moci přečíst v příštím čísle. Knihu Jako zabít ptáčka od Harper Leeové je možné si zakoupit na: Stojí 215Kč. Knihu Tove Janssonové Čarodějův klobouk zakoupíte na webové adrese: Za 122 Kč. Knihu Jen jestli si nevymejšlíš Shela Silversteina pořídíte na stránce: Stojí 202 Kč. Knihu Tao Te Ting od Lao-C je možno zakoupit na portálu: Bude vás stát 203 Kč. 41

42 VČERA JSME VIDĚLI ZEPTALI JSME SE Který recitační výkon na vás nejvíce zapůsobil? NA DIVÁCKÉ DOJMY Z RECITACE 3. KATEGORIE Filip Chroustovský 1 Vojtěch Mati ODPOVĚDI PO PRVNÍM BLOKU RECITÁTORŮ Asi ten poslední. (Bajky, pozn. redakce) Nejlíp vyslovovala a měla ty básničky i přehledně zpracované a promyšlené. Bára, 16 let Nejvíc na mě zapůsobila ta recitátorka, která recitovala o té podprsence (Květen, pozn. redakce). Bylo to vtipné a dobré. Barbota, 10 let Bajky od Karla Čapka. To bylo velmi zábavné. Bylo to očima těch věcí a zvířat a to se mi líbilo. Honza, 11 let Asi ten poslední s těmi zvířaty a věcmi. Ty papuče tam byly. Líbilo se mi, jak to říkala. Agáta, 9 let Ten poslední (Bajky, pozn redakce). Seděla jsem až úplně vzadu a tuto recitátorku jsem i slyšela. A bylo to nejvíce propracované. Každá část měla svého ducha a pořád to bylo vtipné. Šárka, 14 let Bajky. Když recitátorka začala recitovat, tak jsem konečně zpozorněl a měl jsem pocit, že nás má všechny pod kontrolou. A taky se mi líbil text. Čapek, ten je vždycky dobrý. Jirka, 15 let Bajky. Bylo to vtipné. Přehledně rozdělené a dávalo to smysl. Každá ta bajka. Klára, 10 let ODPOVĚDI PO DRUHÉM BLOKU Hodně mě zaujal Tadeáš (Novák, pozn. redakce) s textem Ve školce. A poslední (Barbora Fantová VČERA JSME VIDĚLI pozn. redakce ). Působili přirozeně a líbil se mi text, který si vybrali. Filip, 12 let Zaujala mě Školka, protože tam byl úryvek, který jsem měl ve cvičení. Honza, 11 let Mi se nejvíce líbila Pekelná třída (Filip Sedláček, pozn. redakce). Zaujal mě příběh i to, jak to říkal. Haštal, 10 let Líbil se mi Kosprd a Telecí (Ve školce, pozn. redakce). Bylo to srandovní, bylo rozumět a mluvil nahlas. Valentýna, 12 let Líbil se mi Kosprd (Ve školce, pozn.redakce). Bylo to vtipný, šlo na tom vidět, že udělali hodně práce. Štěpán, 13 let ODPOVĚDI PO TŘETÍM BLOKU Vačice (Pravda o vačicích, pozn.redakce). Líbilo se mi, že si na nic nehrál. Zajímavý text a byly tam pěkné momenty. Mezi slovy bylo napětí. Člověk čekal klišé a přišla změna a překvapení. Johana, 15 let Líbila se mi Pekelná třída, protože ten kluk dělal problémy a ten soused dělal ještě větší problémy a přitom šlo o nějakou blbost. Víťa, budu mít třináct Nejvíce mě zaujal Růžový monolog. Tím, že byl reálný a snadno uvěřitelný. Tonda, 12let Tereza Bratrychová...dílnu recitátorů 3. kategorie 42

43 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY NALISTOVALI JSME.. VČERA JSME VIDĚLI V KNIZE HLAS A DECH V rubrice budeme přinášet zajímavé tipy na knihy, které nemusí přímo pojednávat o dramatické výchově a dětském divadle, ale podle našeho názoru nějak s oborem souvisí či přicházejí se zajímavými pohledy na témata, která vás mohou zajímat. Namátkou nalistujeme stránku a kousek textu vám nabídneme. První ukázka je z knihy Pavlíny Brzákové, Hlas a dech čínské zpěvačky Feng-yün Song, která vyšla v nakladatelství Eminent. Abychom dokázali přesněji popsat hlas, musíme ho zhmotnit. Používám různé příměry, zvířecí metafory, vůně, barvy, aby byl hlas co nejkonkrétnější a hmatatelný. Seminaristům radím, aby se při nádechu zaměřili na nos a nosohltan a vzpomněli si při tom na veverku: Když veverka pracuje se šiškou, zvedá čumák a rozevírá nosní otvory. Zkoušíme předvádět dýchání veverky a smějeme se. Smích rovněž otevírá. Při výdechu používám jiné přirovnání. Aby se dech dostal z těla ven, představíme si hrocha, z jehož nozder vystříkne voda. Nádech veverkou, výdech hrošíkem!, pobízím je a znovu se smějeme. [...] Při práci s hlasem seminaristům zdůrazňuji, že jejich tělo je obrovská jeskyně s mnoha komorami. To jsou dutiny a naše hlava je plná takových komůrek. [...] Aby se hlas dostal do celé hlavy, je zapotřebí užít vhodné metody uvolňování. Někteří seminaristé mohou mít potíže s krční páteří, což může souviset i s podobně strnulou životní situací. Mají-li tvrdší povahu, radím jim, aby si představili, že stojí před velehorou. Je to obrovská zemská hmota, která jim dodává potřebnou sílu a uvolňuje jejich strnulá záda a páteř. Pro jemnější typy lidí používám jiný příměr říkám jim, aby si na konci nádechu představili, že se v jejich zátylku otevírá veliký lotos. Hana Markesová Brzáková, P. Hlas a dech čínské zpěvačky Feng-yün Song. Praha: Eminent, s. ISBN Knihu možno zakoupit na webu za 216 Kč. KOUTEK JAZYKOVÉ ARCHEOLOGIE Úkolem jazykových archeologů v této rubrice je oprášit vždy jedno konkrétní opomíjené či pozapomenuté slovo, připomenout jeho význam a vrátit mu alespoň na chvíli jeho místo v mluvené řeči. Přidejte se k týmu jazykových archeologů tím, že v daný den začnete konkrétní slovo vědomě zařazovat do své mluvy. A poté se podělte o své zkušenosti a zážitky z používání slova s redakcí Dětské scény. Stačí, když nám napíšete několik vět, přineste obrázek anebo se za námi stavíte (do 3. nadzemního podlaží v budově Fabrika) a sdělíte nám své postřehy přímo. Když chceme někoho za něco ocenit, nebo nějakou věc ohodnotit, nejčastěji použijeme přídavných jmen jako výborný, skvělý, vynikající, případně výtečný, úžasný nebo fantastický. Jistě bychom nalezli řadu dalších slov, třeba také nářečních, dokonce i převzatých z angličtiny (např. cool). Navštivme nyní nižší patro své slovní zásoby a vyzvedněme z něj slovo ZNAMENITÝ. Znamenitým může být nazýván někdo pro své vynikající vlastnosti, schopnosti (má znamenitou paměť), pro svůj momentální výkon (např. znamenitý výkon recitátora). Někdo může mít znamenitý nápad, jiný zase znamenitou pověst a další třeba může někomu prokázat znamenitou službu. Slovo znamenitý můžeme použít také v situaci, kdy A to je na vás a vašem zkoumání slova v praxi, vážení čtenáři. Jistě si to znamenitě užijete! POD REFLEKTOREM SLOVA VÍTE, ŽE...OKNO, PALMA Smyslem této rubriky je představit čtenářům v průběhu letošní Dětské scény několik zajímavých slov z divadelního prostředí. Jelikož se jedná o slova a slovní spojení z divadelní hantýrky, jejich význam může být pro někoho, kdo s divadlem nemá zkušenosti, nesrozumitelný. Osvětlíme jejich význam a uvedeme příklady užívání. Třeba se vám taková slova mohou hodit. MÍT OKNO nebo MÍT PALMU znamená situaci, kdy herec na jevišti zapomene text. Má v hlavě prázdno, které připomíná otevřené okno. Všichni kolegové v tu chvíli napjatě čekají, zda si dotyčný text vybaví. Čím je ticho delší, tím je palma vyšší. Palma je strom, který na jeviště obvykle nepatří, obdobně jako výpadek paměti herce. Někdy je pauza natolik dlouhá, že představa, jak v průběhu ní roste na jevišti palma, se přibližuje realitě. Palma totiž roste velice rychle! Princip knihtisku, který znamenal revoluční zrychlení v rozmnožování textů koncepčně vychází z lisu vinařského? Dokonce se někdy říká, že kdyby se mohly Husovy myšlenky šířit knihtiskem, nikdo by si jej neodvážil v Kostnici upálit. Z pohledu církve byl stejný kacíř i Martin Luther, ale ten své myšlenky již tiskl, takže na hranici neskončil. Zatímco Hus je zapisoval ručně. Karolína Joo Yvona Stolařová číslo

44 KOMIKS TEORIE CHAOSU 150 SLOV......Z DENÍKU AGENTA CHODCE Agent chodec 1je pojmenování pro agenta, který přecházel ilegálně hranice do Československa. Agenti chodci prošli pouze povrchním školením, často se jednalo o nezkušené lidi toužící po dobrodružství. Odhad historiků je, že zhruba polovina jich byla zadržena a přes dvacet jich bylo popraveno. Agenti chodci si sami si říkali kurýři nebo kopečkáři.. (podle wikip) Svitavy. Ve dne. V poledne. Podloubí. Náměstí mírně do kopce v poznatelném oblouku. Tři části, tři propojená náměstí, siamská trojčata. První (od Fabriky) s dračí kašnou je otevřenou dlaní s výzvou: Vzhůru! Druhé části dominuje plejádě obchodů, kanceláří a občerstvoven, stará radnice s věží a s galerií Venkovka (Neminout!). Část třetí, vydechnutí za morovým sloupem s Andělskou kavárnou v čele a zvučícím kostelem ( někdo hraje na varhany). Záhada na hranici druhé a třetí části, Zelený můstek nemůstek: Se zářivými vestičkami i dvěma sličnými učitelkami vchází třída mateřské školy... A! Mizí! ÚKOL......PRO VÁS Každé číslo Deníku dětské scény skrývá nějaké téma, které se line většinou článků, nebo předmět okolo kterého se vše motá, nebo myšlenku. Objevíš, co skrývá dnešní výtisk? Pokud jsi pozorný čtenář, nebude to jistě těžké. Chceš-li malou odměnu, přijď nám téma, či předmět říci do redakce (sídlíme ve 3. patře). Budeme se na pozorné čtenáře těšit. PROGRAM DĚTSKÉ SCÉNY 2015 SOBOTA 13. ČERVNA snídaně recitátoři SZŠ-jídelna snídaně soubory SZŠ-jídelna dílny pro recitátory 2., 3. a 4. kategorie SZŠ semináře pro dospělé účastníky Fka vystoupení recitátorů 4. kategorie OttD blok přehlídky dětského divadla vystoupení pro veřejnost Pan Brum a jeho dům Taneční studio Light při ZUŠ Na Popelce, Praha 5 Fka K sežrání Kostelecké piškotky, ZUŠ Iši Krejčího, Olomouc Fka JOLA Taneční studio Light při ZUŠ Na Popelce, Praha 5 Fka oběd soubory SZŠ-jídelna oběd recitátoři SZŠ-jídelna zahájení přehlídky souborů Fka blok přehlídky vystoupení pro účastníky Dětské scény Pan Brum a jeho dům Taneční studio Light při ZUŠ Na Popelce, Praha 5 Fka K sežrání Kostelecké piškotky, ZUŠ Iši Krejčího, Olomouc Fka JOLA Taneční studio Light při ZUŠ Na Popelce, Praha 5 Fka beseda lektorského sboru s recitátory 4. kategorie a jejich doprovodem MMG diskusní klub pro doprovod recitátorů 2. a 3. kat. SZŠ dílny pro recitátory 2. a 3. kategorie SZŠ seminář R Fka-knih diskuse lektorského sboru s vedoucími souborů vystupujících v 1. bloku Fka-3. podl dětský diskusní klub Fka diskuse o představeních 1. bloku Fka,stodola večeře soubory a doprovod recitátorů SZŠ-jídelna večerní setkání recitátorů Fka-rest doprovodný program Lárk íčičok Čmukaři, Turnov Fka Fka OttD SZŠ MMG stodola Fabrika Svitavy Ottendorferův dům Střední zdravotnická škola budova Městského muzea a galerie ve Svitavách farní stodola svitavské římskokatolické farnosti DENÍK DĚTSKÉ SCÉNY - ČÍSLO Redakce: Hana Volkmerová (šéfredaktorka), Veronika Rodová, Roman Manda, Pavel Kocych (grafika a sazba), Ivo Mičkal (foto), Jazz Jameson čtyřnožec. Tisk: DTP centrum Svitavy. Redakce sídlí ve 3. podlaží Fabriky Svitavy. Neprošlo jazykovou korekturou. Uzávěrka čísla června 2015 v 00:01. Náklad 280 ks.

45 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY DENÍK DĚTSKÉ SCÉNY neděle SVITAVY 2 číslo číslo

46 ÚVODNÍK Jsem v redakci nováček a už jsem vyfásla úvodník. A ne, že si můžu psát, co chci. Prý to má být o lektorech, tedy hlavně o významu toho slova. Naskakuje mi vzpomínka na nedávnou cestu vlakem, kdy jsem potkala svého dávného spolužáka, který dnes píše sloupky do Lidových novin. Napsal jich již přes devadesát a letos by prý rád dokončil stovku. Celou cestu jsme pak hledali téma, o čem by mohl jeho sloupek být. Měl ho odevzdat do pondělí a byl pátek. Nabízela jsem mu nápady, zdály se mi dobré, ale žádný nevzal. 2Prý tam musí být příběh. A teď jsem se ocitla v podobné situaci já. Takže jdu na to: Běží třetí den recitační a druhý den divadelní přehlídky. Zajisté se již sjeli všichni, kteří zde mají, mohou či chtějí být. A to jsou zejména lektoři, kteří zasedají v lektorském sboru. Pamatuji si dobu, kdy doposud užívané slovo porota začalo střídat nové označení lektorský sbor. Porota v původním významu znamená sbor soudců zavázaných přísahou. Skupina soudců posuzuje umělecké dílo. Zajímavá představa. Když si slovo zadám do vyhledávače, dozvím se, že porota je praslovanského původu a odvozuje se od slova rota, neboli přísaha. Přísežně posuzovat dílo. Slovo lektor je také dost staré, pochází z latiny a překládá se jako čtenář (v rubrice Víte, že najdete další upřesnění, tak neváhejte a čtěte dál). Zjišťuji, že s latinou se dá docela hrát: když přidáme písmeno»p«(jako plector), význam se dramaticky změní; rázem je to ten, kdo je kárán, trestán či dokonce bit. Collector zase znamená sběratel a illector dokonce svůdce. Alector pak kokrhel, ale to musíme ještě přidat koncovku olophus, jako alectorolophus. A to už mi připadá jako příliš dlouhé slovo s mnoha písmenky. Ale nedá mi to a hledám ten kokrhel. Prý dámský klobouk (to se ví) nebo prý taky bylina rodu Rhinanthus se vstřícnými vroubkovanými listy a žlutými květy. Odolávám zadat slovo Rhinantus. Ale všimnu si, že alectoria znamená vousatec. Usmívám se představě lektorského sboru opatřeného vousy pod přísahou. Ještě zkouším hledat dál. Dozvídám se, že existuje rekvalifikační kurz, kde se můžete stát lektorem, což znamená, že se naučíte používat hravou a zábavnou formu výuky, a nažehlený pán v obleku dodává, že se někteří lektoři podobají hercům. Že by to byli ti naši? Tak a ještě ten příběh: Kokrhel strhl svůdce sběratel prudce vousatec žlutý. Otrok čte jak slunce plá měsíc je kárá. Veronika Rodová NAHLÉDLI JSME DO...SEMINÁŘE B - OD HRY K AUTENTIČNOSTI TĚLA V POHYBU Když jsem otevřela dveře do seminární třídy B, hned jsem je zase zavřela. V místnosti pro mě nebylo místo, všichni se hnali za míčem. Ten míč tam ovšem nebyl. Zkuste jít do neznáma..., vybízí lektorka Hana Smrčková a pomalu proniká svým tělem prostor, tam něco zjistím a pak mohu v dechu, pohybu či zvuku akcentovat nějakou část... napojit se na sebe..a uvidíte, jak se to začne proměňovat. Co se začne dít. Stoupá si doprostřed místnosti. Já nevím, jak začnu, ale začnu. S energií. Hledám, objevuji akcenty svého těla, akcenty zvuku, pohybu, dechu. Zanořuji se do svého těla... Následuje cvičení pro dvojice. Jste sportovci, sportovní gymnasté. Nedomlouvejte se a zkuste cvičit a přitom na sebe reagovat. Doplňovat se. Můžeme se domluvit, co budeme dělat? NE!!! Nedomlouvat se! Na place se postupně střídají dvojice seminaristů. Důležitý je příchod. Doplňujte se. Nepředbíhejte se. Jen tak rychle, jak stačíte. Není to klauniáda, je to umělecká gymnastika. Na řadu přichází dvojice, která je uvolněná v tělesném napětí. Přidejte, soutěžíte přece o zlatou! Seminaristé balancují na vážkách vnější určitosti sportovního klání a vnitřní citlivosti vnímání partnera. Je to pro nás těžké. V čem to bylo těžké? Tvořivé napětí začíná fungovat teprve od určité míry. Jarda Dušek takhle nechal někoho na place vymáchat deset minut, a pak mu řekl, že ještě ani nezačal. Přichází další dvojice, tentokrát skokani na trampolíně. Smějeme se. Humor vzniká z paradoxu plného tělesného nasazení (mám strach o kotníky skokanek) a skutečnosti, že zde žádná trampolína není. Přesto skokani létají lehce až ke stropu a k tomu dupou jako stádo hrochů. Vidíme ještě cvičení se stuhami a s obručí. Měníme prostředí! Tentokrát to bude cirkus. Máme si říct, co jsme? Ano, to jistě. Ale ne, co budete dělat. A pustím vám k tomu muziku. Někteří si neví rady. Nebojte se toho. Zkuste to. Nestane se nic horšího, než že se to nepovede. Pusťte tu energii. Máte ji v sobě. Ale žádné pitvoření! Výraz musí vzniknout. Hrajte si. Vidíme parádní krasojízdu. Koně stojí na zadních, chocholy vlají a kopyta hrabou vysoko ke stropu. Pak spořádaně zajíždí do zákulisí. Stále vnímejte celek. Nebuďte rychlejší. Neutíkejte ostatním. Důležité je, jak se vnímáte, jak se doplňujete. Na výstup se připravuje nesmělá dvojice. Hana Smrčková přistupuje k jedné z dívek a šeptá jí do ucha: Tři sta, tři sta! Nebo aspoň devadesát! ostych polevuje a vidíme klauny coby popletené kouzelníky - tanečnice se změnila ve lva! S vámi já ještě něco udělám, slibuje Hana Smrčková. Hm, reaguje dotyčná. Ha! Říkáš to vzdorovitě, raduje se Hana Smrčková, vzdor je taky dobrej. Horší je apatie. Nastupuje další dvojice. Holky, kolik vám je??? Mně bude osmnáct. Klub důchodců. Následuje výstup hudebníků z cirkusového orchestru. Už ti těch osmnáct věřím! V dalším cvičení jde o předávání a udržování energie. Dvě dvojice postaví proti sobě, každá na jedné straně místnosti. V jedné dvojici se začne sbírat energie. Až ji nasbíráte, společně ji hodíte na druhou stranu. Vy tu energii přijmete. Musíte zůstat v napětí. Chvíli si ji podržíte, možná se vám nějak promění a hodíte ji zase zpět. Co jste nasbírali, nesmíte ztratit. Buďte na příjmu té energie. Sledujeme, jak jedna dvojice vytváří energii vibrováním rukou a v určitou chvíli ji ve tvaru koule odhodí přes celou místnost druhé dvojici. Těm koule začne těžknout a zpomalovat. Těžká a pomalá letí zpět. Zase se zrychlí. Fííí na druhou stranu. Stává se z ní malá pevná kulička. Při posledním předání se rozplývá v jemných dotecích. Energie zhmotnělá z ničeho. Daří se vám vzájemné vnímání. Může se to měnit v úplně něco jiného.teď to bylo hezky vržené a hezky chycené. Na závěr mé návštěvy se seminaristé snaží jeden druhého rozpohybovat hlasem. Vnímejte svůj hlas. Vidím, že rozumíte. Neukazujte rukou. Nic! Nic! Nebojte se být hlasitější. Já nevím. To je strašně těžký... říká dívka. Ale není to těžký. Zkuste vysoký a nízký hlas. To nesmí být skřehotání. Tady nejde o zpěv... Potichu zavírám dveře. Těla se dávají do pohybu. Veronika Rodová 46

47 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY NA SLOVÍČKO S... VČERA JSME VIDĚLI RECITÁTORY 4. KATEGORIE ALŽBĚTA ANNA MANKOVECKÁ (Peter Bichsel Muž, který už nechtěl nic vědět) zaujal hodně. JIŘÍ FENCL (Jonas Jonasson Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel) Alžběta Volhejnová Jak ses dostala k textu? Na začátku roku mám problém vybrat si text. Iva, moje učitelka, má spoustu textů. Tahle knížka byla tenká, povídka se mi líbila. Upravovali jste text? Iva text proškrtala. Text ale nebyl až tak dlouhý. Nebylo třeba ho až tak měnit. Čím tě text oslovil? Líbí se mi absurdita textu. Ten muž chce vědět všechno, ale nemůže toho dosáhnout. A tak má pošetilý nápad, že už nechce vědět nic. Je to vlastně nemožné. Co říkáš na chování muže z příběhu? Mně by taky vyhovovalo někdy nic nevědět. Je moc informací ze všech stran. Bez čeho by ses obešla, co bys mohla zapomenout? Skoro bez všeho, co se naučím ve škole. Bez dovedností spíše ne, ale bez některých znalostí ano. Stejně je zapomenu hned. Dokážeš druhé lidi rozhýbat k nějaké aktivitě, motivovat je k něčemu podobně jako mužova manželka? Myslím si, že bych byla asi ten muž, a druzí by mě rozhýbávali. Byla bych v tom příběhu spíš muž než ta žena. Byla bych ta líná. Jakou knihu právě čteš, nebo kterou jsi četla v poslední době? Nedávno jsem dočetla O myších a lidech. Ke které knize se rád vracíš, nebo která tě hodně zaujala? Nečtu knihy víckrát, to mě hrozně nebaví. Hodně mě zaujala Orwellova kniha Bylo to napínavé, hrozně mě to bavilo. Které vystoupení v tomto bloku tě oslovilo a proč? Hodně mě oslovil Jirka se Staříkem. On má hluboký hlas, umí to podat. Někdy nezvládám vnímat všechny texty, ale ten mě Jak se k tobě dostal text? V naší rodině ta knížka kolovala. Každej ji vlastně přečetl. Bavila mě od první kapitoly. Určitě jste úryvek museli upravovat. Je to hodně proškrtaný. Ten, kdo to hodně zná, by se na mě asi zlobil. Proškrtával jsem to já a František Oplatek (pedagog, pozn. redakce) a maminka mi pomáhala. Co tě na knize zaujalo, že sis ji vybral k přednesu? Mně se líbí koukat se na historii, která je vlastně daná. Z pohledu jiných lidí, třeba obyčejných lidí, kteří to vidí jednoduše. Vypovídá ironie a nadsázka, která ve tvém projevu byla znát, o tobě? Samozřejmě. Ironii mám rád.. Na dramáku je to škola ironie. Tam to lítá. A všichni se tím bavíme. Co říkáš na krédo knížky Je tak, jak je, a bude tak, jak bude? Je to motto celé knížky. To je takový ten fatalistický přístup lidí, který občas není špatný. Když se někdy nechcete zabývat něčím do hloubky, tak řeknete něco takového. Nějak bylo, nějak bude. A samozřejmě by asi nebylo dobré řídit se tím po celý život, ale občas je to dobrý. Jakou knihu právě čteš, nebo kterou jsi četl v poslední době? Zmíním svou asi nejoblíbenější knížku. Jako kůl v plotě od písničkáře Karla Plíhala. Tam jsou krátké básničky, třeba na dva řádky, které ale mají hezkou pointu. A ta knížka je přečtená za deset minut. Zatím nedokážu strávit knížky, které jsou delší jak dvě hodiny. Nejsem moc velký čtenář. To, že jsem přečetl Staříka, beru jako osobní úspěch. Zaujala mě hned od začátku. Vojtěch Bíba Adam Joura číslo

48 VČERA JSME VIDĚLI Johanka Sadílková 2 Nikol Anneliese Szewiecková VIKTORIE ŠTOCHLOVÁ (Miloš Macourek Myšlenka pro kočku) Jak ses dostala k textu? Paní Markéta, co mě připravuje, když vybíráme text, mi nabízí různé typy textů, co by se mi mohly líbit a já si vybírám. Tenhle mě zaujal na první pohled. Myslela jsem, že Macourek píše o zvířatech, ale tohle je úplně něco jiného. I obsahově je to moc hezkého. Je pro tebe představivost při přednesu důležitá? Docela jo. Snažím se barvitěji si představovat, abych to mohla předat lidem, jak já to cítím. Jakou knihu právě čteš, nebo kterou jsi četla v poslední době? Teď čtu fantasy. Před nedávnem jsem dočetla Pána prstenů. Nikdy jsem to neviděla ani nečetla. Neměla jsem to zkalený filmovýma představama. Ke které knize se ráda vracíš, nebo která tě hodně zaujala a proč? Teď jsem se vrátila k Malému princi. To je krásná knížka. Já jsem ho dostala, když mi bylo devět. To je známé že kniha je nejen pro děti, ale i pro dospělý. Chtěla jsem si poupravit pohled na knížku. Zase jsem to viděla trochu jinak. Jak ses dostal k textu? Mě nikdy dřív lingvistika nezajímala, ale pak jsem objevil od Petra Nikla lingvistické pohádky. Tam si hrál se slovy. A pak jsme vybrali s paní učitelkou tento text. Zpočátku jsem ani nechápal smysl. Když jsem na něm začal pracovat, začal mě zajímat víc a více. Pak jsem začal číst i další díla Nech ten mech* a Blázníček. Co se ti na textu líbí? Hrátky se slovy. Český jazyk je tak úžasný jazyk. To mi došlo tehdy, když jsem se seznámil s knihami Petra Nikla. Zpočátku jsem si myslel, že je to lyrický text, teprve později jsem v něm našel příběh. Zaujala mě spíš ta forma. Je úžasný, jak to Nikl dokázal zpracovat. Jakou knihu právě čteš, nebo kterou jsi četl v poslední době? Náhodou jsem dočetl Stoletého staříka. Ten ve mně vyvolal lásku ke Švédsku. Četl jsem i Keplerova Hypnotizéra. Je to úžasná psychologická detektivka. K narozeninám jsem dostal Keplerovu Svědkyni ohně. Které vystoupení tě oslovilo a proč? Zaujal mě Silvertein. Michal Busta to ošetřil svým přednesem. To je termín, když text je nerytmický a musí se zapracovat na přednesu. Jemu se to, myslím, povedlo. * Knihu Nech ten mech od Michala Bystrova je možno zakoupit na webu cz za 220 Kč. A knihu Blázníček Petra Nikla v eshopu nakladateství Meander na 271 Kč.... DUŠAN SÁRIČKA (Petr Nikl Mlžná pohádka) Johana Handlířová 48

49 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY ZEPTALI JSME SE... VČERA JSME VIDĚLI NA DIVÁCKÉ DOJMY Z RECITACE 4. KATEGORIE aby to diváka bavilo. Klára 13 let Odpovědi po druhém bloku recitátorů Mi se líbil Hrdý Budžes od Hany Šimůnkové (recitátorka Hana Šimůnková a text Hrdý Budžes od Ireny Douskové, pozn. redakce), protože čtu tu knížku. Měla to pěkně zpracované, hezké pauzy, mluvila pomalu. Natálie 13 let KTERÝ RECITAČNÍ VÝKON NA VÁS NEJVÍCE ZAPŮSOBIL? Odpovědi po prvním bloku recitátorů Mně zaujala ta poslední (Johana Handlířová, pozn. redakce), jak to recitovala. A děj Čáp a kondor. Agáta, 9 let Mně se líbil Malý princ. Bylo to pomalý a procítěný. Líbí se mi i knížky. Klára 10 let Všechny, protože tu kategorii obdivuju. Od nich bereme zkušenosti. Nejvíce Rozhovor, Malý princ, Děvčátko se sirkama a ten s těmi houslemi (recitátor Adam Joura, Nářek nad mrtvým Ondrášem, pozdn. redakce), že je to neobvyklé. A dvě holky Nikol Anneliese Szewiecková a Johanka Sadílková měly to hodně procítěné. Kristýna 11 let Jonas Jonasson líbilo se mi to na tom textu, že byl vtipný, protože tu knížku znám. Příběh měl hlavu a patu, bylo mu rozumět a část o státech mohl říkat pomaleji. Hanka 12 let Souhlasím s Hankou. Jenom bych doplnila, že text seděl přímo na osobu. Věřila jsem tomu. Líbil se mi ještě Adam (Adam Joura, pozn. redakce), vyčníval, protože měl housle. Sice jsme mu na začátku nerozuměla skrz ty housle, ale přišlo mi to odlišné, proti ostatním přednesům spojení přednesu a nástroje. Anežka 13 let Zaujal mě kluk v zeleném tričku (Jiří Fencl, pozn. redakce), který povídal o Leninovi (Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel, pozn. redakce). Sice jsem některým slovíčkům nerozuměla. Působil hodně optimistickým dojmem, uměl to podat tak, Velice mě zaujal Mravenec (Jiří Suchý Mravenec, pozn. redakce), že si představuje Prahu a je vtipný, přiměřeně dlouhý a zmínil i Sekoru. Štěpánka 12 let Nám se nejvíc líbil asi ten Mravenec (recitátorka Šárka Štěrbová, pozn. Redakce) a Hana Šimůnková s Hrdým Budžesem. Byli vtipní, hezky to povídali a snažili se vtáhnout diváky do děje, o což my se snažíme taky. Klárka a Kristýna, dohromady je nám 21 let Zaujal mě Hrdý Budžes. Hrozně se mi líbilo, jak to říkala a hlavně tím, že je to milý text. Magdalena 15 let Odpovědi po třetím bloku recitátorů Hodně se mi líbilo podání povídky O obrech Líbí se mi celkově text i interpretace, stavba, načasování a práce s hlasem. Ještě mě zaujala Rebeka (recitátorka Magdaléna Hlaváčková, pozd. redakce). Celkově závažnost textu, že se dokázala vžít do situace dívky, která ztratila veškerý majetek a blízké a jak pracovala s hlasem i s nadsázkou. Eliška 15 let Mi se líbili skoro všichni. Je vidět, že je vysoká úroveň v této kategorii. Nejvíce se mi líbil Jiří Fencl a Michal Busta. Působili na mě hodně sebejistě a energicky. Je vidět, že se dokázali na pódiu zkrotit a uklidnit a dát energii do svého projevu. A také výběr textu. Dokázali pracovat s hlasem, třeba Michal, když mluvil o klaunově neštěstí, tak hlas zněl smutně a pro ten text přirozeně. Adam 15 let Mně se líbil Adam (Weinlich pozn. redakce) Všechno, co doopravdy potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské škole protože jsem text slyšel u jiného recitátora na okresním kole. Přednes se mi líbil víc tady, protože byl klidnější, ne tolik výrazný, jak na okrese nepřeháněl. Matouš 15 let Sára Erlebachová Eliška Danielová Hana Šimůnková číslo

50 VČERA JSME VIDĚLI ZAPSALI JSME......Z BESEDY LEKTORŮ S RECITÁTORY 4. KATEGORIE Rychle jsem běžela na besedu lektorského sboru s recitátory 4. kategorie, aby mi, potažmo vám, čtenářům Deníku DS, nic neuniklo. Přiběhla jsem ve chvíli, kdy již byly vytvořeny tři kruhy ze židlí a lektorské dvojice ve složení Jakub Doubrava a Zuzka Jirsová, Gabriela Sittová a Lucie Veličková, Radek Marušák a Jiřina Lhotská zaníceně debatovali s recitátory. V této reportáži bych vám ráda nabídla spíše postřehy obecnějšího charakteru, které zazněly z úst zkušených lektorů a mohou být platné pro většinu recitátorů. Snad vám přinesou důležité informace při případné budoucí práci s textem, jeho interpretaci a přednesu. Šárka Štěrbová 2 Michal Busta - Není snadné vybrat si text, aby nebyl tzv. těžký pro pusu konkrétního recitátora. - Je příjemné zaznamenat posun recitátora v době od krajského kola do národního. - To, že si někdo vybere a recituje krátký text, to není chyba. V délce textu to není. - Důležité je mít zodpovězeno, o čem text, příběh pro recitátora je. Co za ním vidí? Mnohý příběh není jen příběh např. mravence, ale skrývá v sobě i paralelu, co se může stát člověku. - Pozor na školní dikci získávají ji děti, když čtou z čítanky. Vytváří na koncích vět, či veršů takové obloučky. - Důležitý je temporytmus a to, mít vnitřní představu, která se pak dostává do recitátorovy intonace, hlasu, rytmu. - Posluchač by se měl orientoval v příběhu. - Není dobré, když se obsah textu a věk recitátora dostává do rozporu. Některé texty jsou pak takzvaně do šuplíku, na později. - Rým svádí jít hodně po verši. To je sice správné, ale někdy se stává, že za tím rytmem a veršem se ztratí smysl promluvy. Pozor na mechaničnost sdělování. Veršované texty k tomu někdy svádí. To je na poezii těžké. - Poezie má své velké výzvy. Člověk může mít pocit, že text má udělat krásně, zvláštně, vznešeně. Ale někdy je krásná zrovna civilnost, věcnost. Jde o to, aby téma došlo divákovi. Aby celý přednes nebyl zatěžkaný hned od začátku. - Při práci s veršem je problematický verš na konci. Každý nádech je nová myšlenka. Je třeba udržet myšlenku, ale zároveň dodržet i verš. - Pauzy. Za každou pauzou musí Něco být. Aby pauza nebyla prázdná. - Pozor na přepisy básní a textů a na texty z internetu. Je dobré se dozvědět co nejvíc o autorovi. Načíst si o něm, co člověk zvládne. Někdy je zrádné přebírat připravené texty od někoho jiného. Hana Volkmerová Karolína Hajná 50

51 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY PŘEDSTAVUJEME VÁM VČERA JSME VIDĚLI LEKTORY RECITAČNÍ ČÁSTI DĚTSKÉ SCÉNY V minulém čísle jsme vám představili první tři lektory celostátní přehlídky dětských recitátorů. Dnes vám představíme formou odpovědí na pět otázek další tři. Původně jsme chtěli položit pouze otázky tři, ale jelikož jsme se nedokázali rozhodnout, které vyřadit, přinášíme vám opět odpovědi na pět otázek. 1. Která kniha v dětství byla vaší nejoblíbenější? 2. Která kniha je vaší nejoblíbenější dnes? 3. Na které místo na světě se rádi vracíte? 4. Jakou činnost nejraději děláte a proč? 5. Kdybyste měli možnost žít v nějaké historické době a být historickou postavou, kým byste byli a proč? 4. Kromě toho, že ráda jím a spím se nejraději potuluji po naší zahradě; přesazuji, sekám, sázím, řežu stromy, okopávám, zalévám, hrabu se v zemi, čichám ke kytkám 5. Neumím si vybrat. Co kdybych se spletla? Co když právě historie význam nebo existenci dané postavy poněkud překroutila? Nebo o ní něco důležitého zatajila? Raději nebudu nic riskovat. LUCIE VELIČKOVÁ 1. V dětství to byla kniha pohádek od Františka Hrubína - Špalíček. Moc se mi líbily pohádka O Květušce nebo Kráska a zvíře, a také ilustrace Jiřího Trnky, byly tajemné. 2. Mojí nejoblíbenější knihou dnes je Siddhárta od Hermanna Hesseho. Na pouhých 130 stranách je sepsáno to nejdůležitější, co by měl člověk v životě vědět. 3. Ráda se vracím do Prostějova a do Olomouce, krásně tam voní lípy. 4. Nejraději plavu, protože při plavání nemusím myslet. 5. V jiné historické době bych žít nechtěla, líbí se mi v současnosti. Klára Ondrová RADEK MARUŠÁK, předseda lektorského sboru 1. Vyrostl jsem na Verneovkách. Fascinovalo mě, jak jde s rozumem zvládnout svět. Naštěstí přišly i zážitky jiné a trochu jsem tu dětskou fascinaci ráciem zkorigoval Už dlouho je jí Pavicův Chazarský slovník*. Stále je pro mě proč ho otevírat Tak to vám neprozradím, ať mi tam neleze:-) 4.Toulky s Czarou (pozor, neplést s Toulkami s Charliem!). Díky ní jsme objevili krásné lidi i krásná místa. 5. Záleží hlavně na tom, s kým, a ne kdy. A chtěl bych být určitě jen sám sebou JIŘINA LHOTSKÁ 1. Moje první kniha, která mi zůstala v paměti, byla Odvážná školačka od Jevgenie Švarce. Hlavní hrdinka Maruška chodila do první třídy, nosila copánky jako já, a byla velmi statečná, což se o mně říct nedalo. Tak jsem se do ní projektovala a hned jsem se cítila líp. 2. Vždycky ta, kterou zrovna čtu. 3. Nejraději se vracím domů a pak na místa, kde jsou v tu chvíli i lidé, se kterými si lidsky i profesně rozumím a pokládám je za své přátele. Třeba Svitavy, Ústí nad Orlicí, Prostějov, Hronov Román srbského spisovatele Milorada Pavice Chazarský slovník je možné zakoupit na webu za 224 Kč. Knihu Siddhárta Hermanna Hesse je možno zakoupit na za 152 Kč. Matouš Benda Josefína Esterková číslo

52 VČERA JSME VIDĚLI NA SLOVÍČKO SE SOUBOREM KOSTELECKÉ PIŠKOTKY ZE ZUŠ IŠI KREJČÍHO V OLOMOUCI 5 Magdaléna Hlaváčková 2 Adam Weinlich Klára Konečná 52 Co jsou pro vás piškotky? My jsme chtěli udělat nějaký hrozný zlozvyk té hlavní postavy a řekli jsme si, že když je obézní, tak by měla jíst nějakou sladkost, něco, co by mohla pořád ujídat. Takže piškotky. A právě z toho vznikl i náš název Kostelecké piškotky, protože toto je i naše první společné velké představení. Jaké máte téma, o čem a proč to hrajete? Já nevím jak ostatní, ale pro mě je to o tom, že Ben je normální kluk, kterej je smířenej se svojí váhou a miluje jídlo, ale potom pozná Claire, svou první lásku, a rozhodne se se sebou něco dělat. Kvůli ní. Je mu čtrnáct let a je v takovém tom věku, kdy není sám se sebou rozhodnutej. Neví úplně, co chce, pozná Claire a v té chvíli chce ji, ale zároveň chce to jídlo. V něm se tohle příčí celou dobu. Zmatenost toho samotného člověka, to pro nás bylo důležité. Aha, já jsem myslela, že někdo z vás třeba bojoval s obezitou. Já jsem byl kdysi tlustej. Já jsem byla tlustý dítě. S náma ta tloušťka nemá nic moc společnýho, nám se líbil ten příběh. Ale my to nemáme tak hluboký, jak to má ta skupina po nás. Nám jde o tu myšlenku. Je to o té bitvě, kterou on má sám v sobě. Každej v našem věku tohle prožívá. Když ten nápad vznikl, tak jsme byli přesně v tom věku a ti mladší, co se k nám přidali, tak do toho dorůstaj. Jak pro vás ten příběh dopadne? Naše představa by byla, kdyby oni skončili spolu, s tím, že on by zůstal tlustej, ale jí by to vůbec nevadilo. Jakým způsobem jste tvořili? My jsme začali s neurčitou představou, jak to skončí. Každý jsme měli v hlavě svou myšlenku, svůj pohled na to, ale neměli jsme předem určený konec. Co se týče hraní, nechtěli jsme si přímo určovat ten konec. My jsme to tvořili za pochodu a vkládali jsme do toho to, co se nám líbilo, to jsme vybírali. Ono to celé vzniklo ze série improvizací, měli jsme třeba téma plovárna, a zachovali jsme vždycky dobrej nápad, který v tom byl, a to ostatní jsme vyloučili. Myslela jsem si, že pointou je, když se objeví ona a je tlustá, že to je konec. To byl účel, chtěli jsme zmást. Ono to nemá úplně smutný konec, pořád je tam ta šance, že se něco stane. Ono je to o tom, že ten život se občas takhle cyklí a člověk zakopne. Můžete si myslet, že to skončí úžasně, můžete si myslet, že to skončí strašně, ale jak to dopadne? Řekněte mi něco o vás: co vás baví? Jídlo. Značka: jídlo ve dvou. Nemáme rádi samotu. A nemáme rádi loučení. A kdo vymyslel ty kruhy? Nevíme, to byla jedna z prvních myšlenek... Takovýhle věci vymýšlí vždycky někdo z nás. Ale všeobecně si nepamatujeme, kdo s tím přišel. Nelíbil se nám ten nápad, že bysme třeba chodili vycpaní polštářema, to by bylo ohraný a starý. Na jedný přehlídce to s těma kruhama někteří mladší pochopili až třeba v půlce představení. Je hrozně vtipný sledovat reakce diváků, když se tyhle věci začínají objevovat na scéně, jak začnou zjišťovat, co se vlastně děje. Tahle chvíle té nejistoty je v tom hrozně fajn. Kdyby to bylo od začátku jasný, jak se to bude odvíjet a o co tam půjde, tak by to byla nuda. Ještě mě zajímá, proč chodíte rádi do dramaťáku, co je na tom pro vás důležité? Lidi. Sranda, lidi. Že se tam můžu vyjádřit přesně tak, jak chci. Dramaťák byli první lidi, které jsem v Olomouci poznala, a bylo to strašně fajn. A já jsem se tam naučila trochu se nestydět před lidma. Je ještě něco důležitého, co jste neřekli? Oběd ve dvou. To jídlo. Jídlo ve dvou. ptala se Eva Davidová

53 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY NA SLOVÍČKO SE SOUBOREM TANEČNÍ STUDIO LIGHT PŘI ZUŠ NA POPELCE, PRAHA 5 PAN BRUM A JEHO DŮM Co vás osobně na inscenaci baví? Mě tam baví to, že je to se živou hudbou a že si děláme naschvály, že jdou za Brumem. Když je Brum vykulený a dům na něho vyjede. Že se snažíme chytit Bruma a on nás vždycky načapá, ale my ho stejně honíme dál. Když se tomu diváci smějí, tak mě to baví, protože mám pocit, že to dělám správně. Mně se líbí ta svatba na konci. V jaké chvíli se na jevišti cítíte dobře? Když jdeme podruhé a sledujeme Bruma a on má z toho nejdřív radost, že utekl. Když si diváci říkají: To se jim to ale povedlo. Jak stavíme ten dům, jak nabíháme. O čem je pro vás příběh? Že dům chce získat Bruma, aby byl u něj nebo v něm. Je tam ponaučení, že někdy člověk chce být sám, že ne vždy chce mít společnost a někdy zase ji potřebuje. Jak moc je pro vás důležitá hudba v průběhu představení? Je moc důležitá. Když jsme hudbu neměli, pletli jsme kroky. Je to mnohem hezčí. Bez toho to nemá takovou atmosféru. Díky hudbě se můžeme orientovat v rytmu. Jakým způsobem s vámi pracuje vedoucí? Ona přijde většinou s nějakým nápadem, nebo my přijdeme s nápadem. Když ona řekne, že by to bylo dobrý, tak to budeme dělat. A ona tam vymyslí něco sama. Něco taky improvizujeme. V příběhu byl dům a Brum a to, že dům chce s Brumem chodit v neděli na procházku. Ostatní jsme vymýšleli na zkouškách. Když přišel někdo s nějakým nápadem, tak jsme to tam dali. A Lenka tam ještě něco přidala. Co pro vás znamená dům, ve kterém bydlíte? Pohodlí. Když jsem dlouho pryč a pak se vrátím domů, tak cítím takovou vůni. Ten dům je pro nás hodně důležitý, protože někdo vůbec nemá domov. V domě se cítím bezpečně. A když je bouřka, tak doma se nebojím. (pozn.: Gábina Lágnerová, Blue land), ho vzala do Čech, aby mu transplantovali kůži a aby získal vzdělání. Odzer má v Čechách adoptivní mámu a tátu a svoje rodiče v Kargyaku. Tam jezdí na prázdniny. Tady je sedm let. Jak se Odzer dostal do souboru? Přes Máju, kamarádku, která s ním chodí do školy. On byl na různých našich představeních. Líbilo se mu to, tak šel rovnou k nám do skupiny. Ze třídy měl v souboru ještě další dva kamarády. Jak se to stalo, že soubor začal pracovat na příběhu z Odzerova života? S tím přišla Lenka (vedoucí), že jestli Odzer svolí, můžeme to hrát. Ale je to dost osobní. On řekl, že jo. Je to hodně osobní téma. On by nám to neřekl jen tak. Museli jsme se s ním nejprve skamarádit. On všechno přežil díky tomu, že je hodně pozitivní. Nedělá ze sebe chudinku. V Kargyaku je život mnohem drsnější než tady. O čem je pro vás příběh? Chtěli jsme tím ukázat lidem, že Odzer není chudinka. A taky to, že překonal všechno díky tomu, že byl pozitivní. Lenka s námi téma dost rozebírala, abychom všichni chápali, o čem hrajeme. Ten příběh není úplně popisně vyprávěnej jako u činohry. Je u toho třeba trochu přemýšlet. Co vám práce na inscenaci dala? Poznali jsme Odzerovu rodnou zemi a zvyky. Oni tam neslaví Vánoce. Jediný zvyk, co tam mají, je svatba. Poznali jsme cizí kulturu. A taky jsme zjistili, díky čemu to přežil. A taky nám to přineslo Odzera, a to je super. Je pro vás v inscenaci nějaký silný moment? Ano. Jak jde skupina proti Odzerovi a pak jak ho neseme. A taky jak se díváme do kufru kdy se nám Odzer svěřuje, co se mu stalo. Jak se vám pracuje ve věkově smíšené skupině? My jsme rozděleni do tří skupin. Ale když hrajeme nějaké společné představení, tak se spojíme. My velcí si s těmi malými rozumíme, protože jsme spolu dlouho, dobře se známe, jsme kamarádi. A děláme spolu kraviny. V tomhle souboru nás nikdo nesoudí. Ve škole mi někdo řekne: Co je to za trapku! Ale v souboru má každý své místo, které si tam vydobude. Hodně výrazně pracujete s hudbou a rytmem. Jak hudbu vybíráte? Jan Čtvrtník nám dělá hudbu. Studoval herectví. Je dobrý hudebník. On nám i nahodil to, že jsme začali dělat voice bandy. Ty jsme vymýšleli my, nedělala je ani Lenka. Výraznou složkou vaší inscenace je pohyb. Na dětské scéně jsme proto, že se dá propojit tanec a divadlo. My chceme ukázat, že to může být dohromady. Taneční choreografie vymýšlí vaše vedoucí? Lenka to vede celé, pak máme taneční lektory, abychom měli taneční základ. A taky máme dramatické lektory, kteří s námi dělají herecká cvičení. A Lenka to všechno dává dohromady. Takže choreografie dělají taneční lektoři. A většinu těch situací režíruje Lenka. Máte hodně dobré zázemí pro to, co děláte. To máme. Hodně nás podporuje ZUŠka. Taneční studio funguje díky tomu, že tam máme zázemí. za rozhovor děkuje Roman Manda JOLA Jak ses dostal do Čech? Za Odzera (pozn.: jeho jméno znamená světlo, záře, jiskra, oheň) odpovídá jeho kamarádka ze souboru: Jak měl Odzer zranění, v Indii nebyla dostatečná lékařská péče. Paní, která tam pracovala ve společnosti, které tam dělají školy číslo

54 ZAPSALI JSME......Z DISKUSE O PŘEDSTAVENÍCH 1. BLOKU SE STUDENTY STŘEDNÍCH PEDAGOGICKÝCH ŠKOL Diskuse středoškolských studentek a jednoho studenta ve farní stodole začala nesměle a skromně, ale postupně se účastníci pod vedením Kateřiny Rezkové, Emy Zámečníkové a Hany Cisovské uvolnili, rozhovořili, nabyli na jistotě a své zapálení pro věc jasně vyjevili. I když slova občas těžko hledali, jejich názory se potkávaly s názory lektorského sboru. U reflexe každého představení byla diskuse vždy otevřena otázkami Co se vám líbilo? Co jste viděli? Co se vám vybaví, když si na představení vzpomenete? Lektorky také chtěly, aby studenti pojmenovali inscenační prostředky ( Jak je to udělané? Jaké cestičky zvolili? ) a nezdráhali se vyjádřit i to, co nepřijali, čemu nerozuměli. Názory studentů lektorky rozváděly, dovysvětlovaly některé zákonitosti, upozorňovaly na důležité momenty inscenační práce z hlediska pedagogického (čím učitel na jevišti dětem pomáhá, co je za tím z pohledu práce pedagoga apod.). Pan Brum a jeho dům vyvolal diskusi o funkci hudby, resp. o použití klarinetu na jevišti (je malému herci oporou a zároveň mu dává možnost využít své dovednosti), o textové předloze, o přirozenosti a hravosti dětí na jevišti. Lektorky se ptají i na složení souboru a jeho význam pro sdělení inscenace (mladší holčičí dům vs. starší pan Brum). Nastolení určitého principu v inscenaci a jeho dodržování v průběhu hry bylo diskutováno u inscenace K sežrání. Mluvilo se taktéž o využití plovacích kruhů, rukávků, lehátek a hlavně o vyznění konce a hlavního tématu: Jak chápat to, že ideální Ben od toho reálného utekl? Sděluje nám inscenace, že zhubnout se nedá? Jednu divačku naštvalo, že Ben nezhubnul! Miluj sám sebe takového, jaký jsi? 2 Dnes bude diskuse středoškoláků zajisté ještě průraznější a odvážnější. Do toho! U inscenace Jola diváci rekonstruují příběh, dovídají se o vzniku inscenace, spolu s lektorkami oceňují fungování souboru na jevišti (temporytmus, rytmické cítění, energii, souhru, pohybové, pěvecké i herecké dovednosti). ZAPSALI JSME... zapsala Eva Davidová...Z DĚTSKÉHO DISKUSNÍHO KLUBU Vítáme vás, vážení fanoušci Dětské scény na inspirativní divadelní půdě zde ve Svitavách. První diskuse dětského diskusního klubu proběhla a vy jí budete moci prožít v podobě záznamu on-line reportáže. Začínáme. Třetí patro. Učebna 4. Jako první přicházejí zájemci o diskutování z řad souborů, které budou teprve následující dny vystupovat. Prohazuje se pár zdvořilostních frází, a tak se v nadsázce dozvídám, že jedni diskutéři jsou ze z Plzně. Pak přichází část tanečního studia Light a aktéři olomouckého K sežrání, na zbytek studia Light se čeká, dělají totiž zatím rozhovor pro jiný článek tohoto deníku. Začíná se systémem brainstorming, který spočívá v tom, že kdo chce, se zvedne a napíše cokoliv, co ho napadá na balicí papíry. Ke svému vlastnímu představení se zatím vyjadřovat nikdo nemá. Doráží zbytek studia Light. Následuje rozdělení do čtyř menších diskutujících skupinek, které začínají uzavřenější rozpravu podle podnětů lektorek Báry a Martiny. Své poznatky, nejprve jen k prvnímu představení, si skupinky poznamenávají na papír. PAN BRUM A JEHO DŮM Začíná mluvit skupinka u dveří. Příběh nám byl jasný. Pořád se něco dělo, bylo na co se soustředit a hudba byla skvělá. Dále zaznívá: Také bylo dobré to využití klarinetu. Stavění domu na začátku bylo super. I za další skupinku se ujímá slova někdo z Kosteleckých piškotků. Mně se líbilo, že každá část domu byla nějaká osoba. Pochvala: Mluvili nahlas. Následuje výzva: Ta konečná písnička byla úžasná, tu nám musíte nakonec zazpívat. A otázka: Mám dotaz na vás, kolik je nejmladšímu členovi? Odpověď zní pět. Dále zaznívá: Když se Brum otáčel, bylo to ostré v pohybu. Vzápětí někdo osvětluje, že to souvisí s energií, kterou také mnozí chválí nahlas nebo souhlasným přikyvováním. Naše skupinka je unavená, méně jsme o tom přemýšleli, ale mělo to spád a všiml jsem si, že popelnice byla držkatá, bylo to záměrně? Bára se obrací s otázkou na soubor. Soubor odpovídá: Nejdřív jsme si to vymysleli podle sebe. Záměr v tom tedy asi nebyl. V poslední diskusní skupince slyšíme, že se řešilo, že spíš než s rekvizitami pracovali sami se sebou. Dozvěděli jsme se, že se jedná o jedno studio o dvou souborech. Lektorka Martina se ptá na původ příběhu. Odpověď není úplně jasná: Příběh donesla Lenka. Néé! Johanka. Ta se i nejspíše ozývá z hloučku malých diskutérů: Mohla jsem donést knížku jako námět pro představení. Bára ukončuje první třetinu diskuse. Systém diskutování se zabíhá. K SEŽRÁNÍ Bára s Martinou hledá skupinu, která svými slovy pomyslně vykopne. Nás zajímala ovečka Bé a proč si to vybrali a hudba. Námět mají z knížky, paní učitelka jim pomáhala, aby to mělo hlavu a patu. Z reakcí tuším, že Miky prý vybíral hudbu, Majda vymyslela Diskotéku (myšleno píseň). Bára dává doplňující otázku na příběh: Z knížky prý hodně změnili a vybrali jen postavy Ben, Clear a obezitu. Kostelecké piškotky doplňují: Naše a knížka je úplně něco jiného. Klidně si to přečtěte, je to krátký. Zajímavý je postřeh: A ptali jsme se, co byl ten druhej a dozvěděli se, že to byla jeho mysl. Dále: Líbilo se mi ahoooj psycholožky. Mrzel mě forek se šlehačkou, že tam šlehačka nebyla, prý to nešlo. Čekala jsem na hudbu mezi tím, že si na to zapařím. Náš soubor na hudební vsuvky tančil. V další skupině rezonuje: Pěkný fórky. 54

55 Břicha z kruhů. Zde také zjistili, že protagonista Bena nemá piškotky rád, v předloze to nebylo. Dozvídáme se: Vracel nám piškotky na talířek. Reakce: Neříkej to! Později někdo promlouvá o hudbě: Hudbu by měli trošilinku ztišit, aby nepraskly bubínky. Nemohla jsem si příběh domyslet, všechno jste mi řekli Soubor: Jsi jediná, která nám to řekla. Nám vytýkali, že není pochopitelný konec. Jiná skupina mluvila prý o námětu z francouzské knížky Mikaëla Olliviera a také o vzniku. Opakuje se, že se líbila psycholožka a dobré nápady. A také zvuková stránka: Takový známý písničky. Trochu nezvyklý, my to máme jinak. Hodně souhlasného přikyvování sklízí: Mně se líbilo, jak se mačkali s těma kruhama, bylo to jak doopravdy, jak se tam mačkali. Bára: Máte ještě někdo něco? Ne? Tak se můžeme jít bavit o představení Jola! VČERA JSME VIDĚLI DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY PAN BRUM A JEHO DŮM JOLA Hned na začátek se vysvětlí, proč je na balicím papíru napsáno Nepálská restaurace. Byla asociace, my tam chodíme. Dále slyším: Hezký příběh, nepřestalo mě to bavit, chtěla jsem vědět, jak to dopadne. I projekce seděla, někde se to nehodí, tady jo. Divačka velmi nízkého věku: Já to viděla už asi popáté, ale vždycky se na to těším asi proto, že je to opravdu hezké a mně se na tom líbí ty pohyby. Hodně se řeší: Není to smyšlený, vše se mu stalo, vše zažil. Diskutéři se pozastavují nad mlácením ve škole a obdiv sklidily voicebandy. I jinou diskusní skupinku zaujal Odzerův příběh: My se spíš zaměřili víc na to, jak to bylo, než na představení, je to silný. Otázka: Koho napadlo o tom hrát? Odpověď: Paní vedoucí, ale bylo to o tom, jestli s tím Ozer bude souhlasit. Je pravda, že jste dělali slepici, když jste zlobili? To je pravda. Dozvídáme se konkrétně, že Odzer není ani z Tibetu ani Nepálu, ale Indie, tam je oblast malý Tibet. Další skupinka: Měl jsem respekt k tomu, že se pustili do tak vážnýho tématu. Nejmladšímu je sedm a mě zajímalo, jak to zvládal zahrát takový hluboký téma, aby to vypadalo přirozeně. Nebylo to citový vydírání a to je správný. Soubor dodává: Hledali jsme, jak to udělat, abychom citově nevydírali. Další reakce: Líbila se mi ta tajemnost toho příběhu, ale to ze začátku jsem to nebral tak vážně a pak ten šok, aha a nutí to se zpětně zamýšlet. Mluvčí poslední skupinky vyzdvihuje odvážnost: Odzera si váží (jeho soubor), že jim to řekl Já si ho teď vážím také. Jiný ohlas: Líbila se mi práce s tím tělem, třeba ty koně, to vypadalo opravdu jako koně. Čas se nachyluje, Bára chce končit. Tady pro člověka přijede při popálení záchranka, tam si musel pomoct sám Dochází i na srovnávání kultur: Oni se nemodlí k Bohu, aby jim pomohl, ale tam vědí, že si musí pomoci sami. Doplnění: To je základ buddhismu. Poslední výkřiky: Jak se říká pražený mouce? Campa. Jak to chutná? Bára: To bude čas si říct mimo diskusi. Jako lektoři diskusního klubu se loučíme. Následuje potlesk a pro vás konec přenosu. Těším se na další diskusi, o jejím průběhu budete informováni. Martin Domkář K SEŽRÁNÍ JOLA číslo

56 ZAPSALI JSME......Z INTERNÍ I VEŘEJNÉ DISKUSE LEKTORŮ O PŘEDSTAVENÍCH 1. BLOKU TANEČNÍ STUDIO LIGHT PŘI ZUŠ NA POPELCE, PRAHA 5 PAN BRUM A JEHO DŮM Jde o zajímavé zpracování nonsensového a poetického textu prostředky tanečního divadla. Inscenace neklade důraz na důslednou dramatizaci textu, ale vyjadřuje se pomoci pohybů a zvuků a vytváří poetický obraz. Ale větší inspirace textem buď zřetelnější vedení dramatické linky, nebo čitelnější vývoj vztahu pana Bruma a jeho domu by vyznění příběhu ještě pomohly. I když v odpoledním představení byly kontury čitelnější a lépe vyšel hudební a taneční projev představitele pana Bruma, jehož znakem je klarinet (v dopoledním představení ho možná trochu vyvedlo z míry, že se mu v úvodu nezdařilo zahrát správně). Dům je ztvárňován tanečními pohyby dívek za doprovodu zvuků i hudby (živý klavírní doprovod) a že jde o samé dívky, je funkčním protipólem k Brumovi, kterého vlastně dům toužící po procházkách začne trochu komandovat. Hovořilo se ale o tom, že ne u všech situací jsou přesné kontury (v odpoledním představení o něco přesnější byly), což může někomu trochu ztížit orientaci v příběhu a porozumění tomu, v kterém okamžiku začíná dům pronásledovat pana Bruma venku. Ale závěrečná pointa o společných nedělních procházkách je jasná, takže i celkové vyznění příběhu. A především je cenné, že děti hrají s chutí, jsou přirozené a vyzařuje z nich radost z tvorby. Při veřejné diskusi se hovořilo například o tom, že pozitivem je rozhodně angažovanost dětí a že je úctyhodné, že Lenka Tretiagová dokáže dovést děti (i přes nutnost naučit je určitým technickým dovednostem) k vyjádření pohybem a že původní příběh zřejmě zjednodušila, aby jej děti zvládly. Ale že se tak výsledek spíš než příběhem o postupném vybudování přátelského vztahu pana Bruma a jeho domu stává pouhou anekdotou, protože se nedostaví katarze. A také jsme se dozvěděli od členů lektorského sboru, že děti chtěly dělat pohádku a předlohu si přinesly samy. KOSTELECKÉ 2PIŠKOTKY, ZUŠ IŠI KREJČÍHO, OLOMOUC K SEŽRÁNÍ Téma, které se inscenace pod vedením Magdy Ady Johnové snaží zpracovat, by mohlo být závažné a mladým lidem jistě blízké. Protože se týká motivů, které se stávají příčinou jednání člověka, v tomto případě chuti k jídlu a následné tloušťky. Ale tou možností to bohužel končí, protože ne ve všem se dokážeme přesně orientovat a zdůvodnit si smysl většiny situací. Zajímavým prostředkem je alter ego některých postav, ale s tím se nepracuje důsledně, což je rozhodně škoda. V úvodu leží proti sobě na matračce dva kluci, vstávají a ukazují různé způsoby života a bereme je tedy jako dva různé typy. Pak ale ten štíhlý řekne, že takový není a stává se alter egem tlustého Bena, občas mu jako vnitřní hlas radí a občas ho kárá, ale pak se někdy vytrácí a občas se zdá, že hraje i jinou roli. A alter ego má i dívka Claire, do které se Ben zamiluje. A v jednu chvíli spolu jejich alter ega odcházejí a není jasné proč. Důslednější využití práce s principem alter ega by celku rozhodně prospělo. Podobně poněkud zmatené se nám jevilo používání plážových prvků, tedy matraček, kruhů, návleků na ruce, a především v situaci kolem plavání jsme se ztráceli. V celku jsme vnímali spíše sdělování jednotlivostí v rychlém tempu, než budování situací a dostatečný prostor pro jednání. Nejzajímavěji z tohoto hlediska působí terapeutická situace s tlustými. Celkový záměr inscenace jsme tedy úplně nepřečetli a kladli si řadu otázek. Také při veřejné diskusi padlo, že nebylo jasné, o čem to bylo, a že k tématu neřekli svůj vlastní názor. Že hráli jen o tom, jak je úděl těžký, ale nemělo to žádný oblouk ani závěr. V knize, z níž se inspirovali, se jedná o vnitřní boj sama se sebou, ale tady není konflikt vybudován a je to jen náhodný kaleidoskop obrázků. TANEČNÍ STUDIO LIGHT PŘI ZUŠ NA POPELCE, PRAHA 5 JOLA Soubor zpracoval skutečný příběh současného člena souboru, který pochází z Himalájí, kde ho potkalo neštěstí, byl zachráněn a nyní žije v naší zemi. V pozadí je projekční plátno, po stranách leží hromádky venkovského oblečení, které si děti později oblékají při některých situacích zobrazujících život v chlapcově vesnici. V úvodu přichází chlapec s kufrem, pak se okolo shromáždí děti a rytmicky se vyptávají, až dojde k vyprávění příběhu a vtažení dětí z naší země do hry. Příběh se má dělit na před kufrem a po kufru, ale občas si klademe otázku, kde a v které části příběhu se právě nacházíme, protože to není zcela zřetelné. V projekci se objevují obrazy krajiny, z níž chlapec pochází, a silný je především první obraz, kdy se po obraze jedoucí povoz prolne do pohybu před plátnem. Ale jinde jsou obrazy pouhou ilustrací a možná by nebyla jejich projekce nezbytná. Co je ale v každém případě úžasné, je skvěle namixovaná zvuková složka a výborná práce se světlem a protisvětlem, která je plně funkční a nikterak nepřeválcuje jednání dětí na scéně. Kvalitní práce se všemi složkami je v dětském divadle víceméně ojedinělá. I přes uvedené otázky, které jsme si kladli, jde rozhodně o inscenaci působivou. I tím, že příběhem konkrétního kluka evokuje obecnější téma různosti dvou kultur a jaké je pro cizince žít jinde. I při veřejné diskusi se hovořilo, že je to o srážce dvou kultur a vzájemném poznávaní, kdy to zlé pro jednu se může té druhé zdát velkolepé a naopak. A dozvěděli jsme se, že videoprojekce jsou z rodinného alba, což diváci nevěděli, takže nemuseli pochopit, že ta koláž je příběhem rodiny. A o možnostech práce s obrazy se také uvažovalo. A také, že je trochu škoda, že nám občas unikaly nástřihy tajemství, tedy co je před kufrem a co po kufru. Většina diváků věděla, že jde o pedagogický záměr, protože to v úvodu moderátoři řekli, a tak se objevil názor, že to možná působivost zvýšilo. Ale pro někoho byla inscenace působivá i bez této znalosti. Alena Exnarová ZEPTALI JSME SE CO VÁS NA ZHLÉDNUTÝCH PŘEDSTAVENÍCH NEJVÍCE ZAUJALO? ODPOVĚDI PO BLOKU PŘEDSTAVENÍ PAN BRUM A JEHO DŮM A K SEŽRÁNÍ Bylo moc dobrý, jak vždycky ti druzí odpovídali za hlavní postavy. Hudba byla přehnaná, myslím ta sprostá slova v ní. Johanka, 14 let U prvního představení byla originální hudba, a to, jak to herecky skloubili. Byl tam tanec, pantomima, pohyb. Nikol, 13 let Líbil se mi u toho druhého, jak pracovali s kruhy nápad. Ruby, 15 let Hudba. U obou. I ta živá a i ta reprodukovaná. Výběr hudby. Hodilo se to tam. Aleš, 16 let Kruhy. A u Pana Bruma, jak měli sestavený dům. Filip, 15 let U prvního představení se mi líbila hudební složka s taneční. Tanec. Druhé bylo celé modernější. Bylo tam svědomí těch dvou hlavních postav. A kruhy místo špeků. Štěpánka, 12 let U druhého nápad s hudbou. Bezva. A u toho prvního, to bylo roztomilý, milé děti. Hudba byla dobrá. Alžběta, 15 let Nápad s klavírem. Když se pohnuli, tak on zahrál. U dalšího pak nápad. Celý se mi to líbilo. Barbora, 10 let ODPOVĚDI PO PŘEDSTAVENÍ JOLA Zaujalo mě, že to byl pravdivý příběh. Hezky nacvičený tanec plus hudba. Všechno. Vele, 11 let Ten příběh. Že se to opravdu stalo, a že je ten kluk tady a dokáže o tom mluvit a hrát. Je to silný. Matylda, 11 let Je hodně šikovný (hlavní představitel, pozn. redakce). Co se mu stalo, dokáže o tom i hrát, mluvit o tom. Že se nezhroutil. Nikol, 11 let To zpracování. Celý mě to zaujalo. Tadeáš, 13 let Mně se líbilo to pozadí (projekce na plátno na horizontu, pozn. Redakce). Byly trefný. Honza, 9 let Jak to bylo zpracovaný. Pohyb, prostředí, hudba. Taneční obor. Spojení tance. Jak tančili. Honza, 11 let 56

57 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY VČERA JSME VIDĚLI PAN BRUM A JEHO DŮM K SEŽRÁNÍ JOLA číslo

58 VČERA JSME VIDĚLI ZAPSALI JSME ZE SETKÁNÍ NAD DIVADELNÍM LEKTORSTVÍM Včera se v Národním divadle v Praze na Nové scéně uskutečnila diskuse o divadelním lektorství. Navazovala na konferenci, která proběhla minulý rok v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě a která otevřela diskusi nad touto, v našich podmínkách novou a teprve se ustavující, pozici v divadlech. Sborník příspěvků přednesených v Ostravě najdete na webových stránkách, na které upozorňujeme také v našem Deníku. Bohužel se setkání pořádané organizací Střed zájmu a Divadelním ústavem v Praze krylo s Dětskou scénou 2015, a tak se někteří pedagogové a divadelníci, kteří jsou zároveň i divadelními lektory, nemohli této diskuse zúčastnit. Profese divadelního lektora, která se velmi úzce váze k dramatické výchově, propojuje obory teatrologie, pedagogiky a psychologie, přibližujeme také na našich stránkách v rubrice Víte,že.... Pokud vás právě se utvářející profese divadelního lektora zaujala a mrzí vás, že jste se nemohli setkání v Praze předevčírem zúčastnit, nezoufejte, neb naší redaktoři jsou všude, kde je třeba. Spojka v Praze Anička Hrnečková posílá krátkou reportáž z průběhu tohoto setkání nazvaného Divadelní lektor II. Luxus, nebo nezbytnost? Pokud by váš zájem o tuto zajímavou lektorskou a tedy vzdělávací práci v divadle trval, bude zde možnost se za rok v říjnu 2016 zúčastnit dalšího setkání divadelních lektorů a zástupců divadel opět v Ostravě. Tentokráte však v Divadle loutek Ostrava v rámci profesionálního mezinárodního divadelního festivalu Divadlo bez bariér Milí přátelé ve Svitavách, jak my tady v Praze předpokládáme, máte se krásně a vůbec vás nemrzí, že nejste právě někde jinde. Naopak dobře víte, že je spousta lidí, kteří by ve Svitavách chtěli být s vámi. Pro případ, že by však přeci jen někdo z vás propadl pocitu, že mu někde jinde něco utíká, posílám krátkou zprávu z dění v hlavním městě. V pátek se tu totiž konala jedna pro mnohé důležitá akce. Na Nové scéně Národního divadla se uskutečnilo setkání divadelních lektorů z různých profesionálních divadel. Funkce, kterou ještě před nedávnem znal málo kdo, má najednou spoustu zástupců, kteří pořádají vlastní konferenci. Divadelní lektor není ani učitel dramaťáku, ani herec, ani režisér, ani technik, ani průvodce, ani zaměstnanec marketingu je tak trochu tím vším dohromady. Jeho úkolem je starat se o komunikaci s diváky všech věků a vést je k tomu, aby divadlu rozuměli, aby se v něm neztráceli, aby se ho nebáli a aby se skrze něj učili lépe rozumět světu i sami sobě. My od divadla si často ani neuvědomuje, jak cizí pro někoho divadlo může být. Vzdálené a strašidelné jako začarovaný les. Na Nové scéně se probralo mnoho nejrůznějších způsobů, kterými lektor (nebo celé lektorské oddělení) může svůj cíl naplňovat: Dílny spojené s inscenací, dílny na dané téma, vedení dětského souboru, jednorázové slavnosti, bojovky, happeningy atd. atd. Většinu toho však lektoři znají. Na takhle krátké konferenci si nemohli vyměnit žádné zajímavé formáty, vidět, jak to skutečně vypadá jinde a načerpat inspiraci pro svou práci. Také dobře vědí, že každé divadlo je jiné a má své potřeby a žádný lektor tak nemůže pracovat podle receptů vymyšlených jinde. Je to dobrodružná práce, která předpokládá každodenní hledání, zkoušení, chybování. Lektoři se sešli spíš proto, aby mluvili o své funkci jako takové. Aby si VÍTE, ŽE. položili otázku, jestli je divadelní lektor luxus, nebo nezbytnost. Nebylo to setkání první. Podobné otázky už byly položeny loni v Ostravě či letos v Olomouci. V pátek na Nové scéně bylo však důležité vidět, že ať už je odpověď jakákoli, lektorů přibývá, stejně jako divadel, která spolupráci s lektory plánují, nebo opatrně zkoušejí. Právě jejich zástupců byla mezi přihlášenými diskutujícími většina. I když je to vůči ostatním divadlům trochu nefér nejdůležitější na páteční konferenci byl fakt, že mu půdu poskytlo Národní divadlo. Symbolická úloha této scény totiž dodává tématu vážnost. A téma divadelního lektorství ji potřebuje. Nejistým a nerozhodnutým divadlům totiž může ve zvažování lektorské práce dodat klid a jistotu, ty pasivní může motivovat. Na samém počátku sympózia odpověděl na otázku, zda je divadelní lektor luxus nebo nezbytnost, ředitel ND Jan Burian. Podle něj je v ideálním případě lektor zkrátka samozřejmou součástí divadla. Tím sice neřekl nic nového, otázka v názvu sympozia samozřejmě k této odpovědi směřovala, podstatné však bylo, že ji řekl právě ředitel této významné instituce. Po pátku lze tedy říci, že divadelní lektorství je jevem uznaným, společností přijatým, dokonce tak trochu módním. Lze předpokládat, že lektorů bude rychle přibývat. Úkolem dalších setkání a individuálního hledání by tak měla být péče o obsah a kvalitu lektorské práce a to bude úkol mnohem náročnější. Až půjdete někdy do divadla, zkuste se podívat, jestli tam lektora mají a co nabízí. Třeba budete mít štěstí a uvidíte divadlo jinak a nově. Teď si ale naplno užívejte Svitavy protože to jen tak mezi námi divadlo hrát je stejně ze všeho nejlepší. Anna Hrnečková Slovo lektor pochází z latiny (lector=čtenář) a označoval se tak ve starověkém Říme otrok, který měl povinnost předčítat svým pánům. V akademickém prostředí značí učitele, přednášejícího. Ve vydavatelské činnosti pak odborného spolupracovníka zodpovědného za posouzení či redakci rukopisu. A v církvi jedno z nižších svěcení, jejichž nositel předčítá při bohoslužbách (podle wikip). Divadelní lektor je specifická profese, která je součástí divadelního provozu konkrétní divadelní instituce. Veškerá činnost divadelního lektora probíhá přímo v budově divadla. Cíle jeho práce spočívají v prohloubení schopnosti vnímání a porozumění dramatickému umění, především probuzení zájmu o divadlo. Dílny, semináře realizuje především pro žáky a studenty škol a také pro širokou veřejnost. (Ouhrabková, D. Divadelní lektor u profesionálního divadla funkce, postavení a význam této profese v německé kulturní oblasti, Bakalářská práce, Brno: JAMU DIFA s.)

59 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY NALISTOVALI JSME.. V KNÍŽKÁCH HLAVU VZHŮRU A ODVAHU! V rubrice přinášíme zajímavé tipy na knihy, které nemusí přímo pojednávat o dramatické výchově a dětském divadle, ale podle našeho názoru nějak s oborem souvisí či přicházejí se zajímavými pohledy na témata, která vás mohou zajímat. Namátkou nalistujeme stránku a kousek textu vám nabídneme. Dnešní ukázka je z produkce nakladatelství Grada, dvou knih Odvahu! Knížka o přežití. Okamžitá pomoc při stresu, úzkosti a panice a Hlavu vzhůru. Knížka o přežití. Okamžitá pomoc při stresu, vzteku a špatné náladě psychiatričky a neuroložky Claudie Croos- Müller, autorky metody Body2Brain, založené na ovládání emocionálního rozpoložení pomocí jednoduchých fyzických cviků. Proč pomáhá ruce v bok? Při pohybech rukama a nohama si aktivuješ velký mozek. Především ruce, které se zabývají hledáním vhodného místa a opřením se o boky, aktivují velkou kapacitu v takzvané motorické oblasti mozkové kůry. Jakmile pak najdou pevný opěrný bod, signalizují informaci stabilita do mozku. Ta je dále vedena do center emocí a tam navozuje i emoční stabilitu. V důsledku pozice rukou dochází i k celkové změně fyzického postoje: lokty směřují mírně ven, čímž je člověk trochu širší a dokáže lépe udržet rovnováhu (akrobati to dělají také tak). Rozšiřuje se i hrudní koš, díky tomu můžeš lépe a zhluboka dýchat. Páteř se natahuje a ty jsi pak vyšší (tento efekt prospívá i ploténkám) Tímto se tedy dostává do mozku velké množství pozitivních signálů. Bušení srdce, problémy s dýcháním, pocit svírání v hrudníku a všechno, co souvisí se strachem a panikou, se tímto postojem uklidní. Croos-Müller, C. Odvahu! Knížka o přežití. Okamžitá pomoc při stresu, úzkosti a panice. Praha: Grada s. ISBN Když se cítíš špatně, celé tvé tělo je napjaté. Páteř je ohnutá a špatně se ti dýchá. A to není všechno v důsledku toho myslíš automaticky negativně a často jednáš neobratně. Tak vzniká začarovaný kruh. Když se cítíš dobře, tvá záda jsou rovná, hlava se sama od sebe napřímí, máš přehled o světě kolem sebe a dýcháš zhluboka. To samozřejmě ovlivňuje i tvé myšlenky, jsi optimistický a reaguješ uvolněně. Závěr. Nenech působit svou náladu na své tělo. Naopak svou náladu cíleně ovlivňuj tělem. [...] Opravdu si zasloužíš, aby ses cítil dobře! Mimochodem, když se cítíš době, tedy když jsi uvolněný a laskavý (k sobě i druhým), je to nakažlivé. Pak se pozitivně mění i lidé kolem tebe, k čemuž dochází díky zrcadlovým neuronům v mozku. Zmírňuje se stres a vztek. Zrcadlové neurony jsou nervové buňky, které během pozorování nějaké osoby spouštějí v mozku tytéž vzorce chování, jaké daná osoba vykazuje. Například: když se na tebe někdo usmívá, automaticky se začneš usmívat taky. Croos-Müller, C. Hlavu vzhůru. Knížka o přežití. Okamžitá pomoc při stresu, vzteku a špatné náladě. Praha: Grada s. ISBN VČERA JSME VIDĚLI...ZAHÁJENÍ DIVADELNÍ PŘEHLÍDKY KOUTEK JAZYKOVÉ ARCHEOLOGIE Úkolem jazykových archeologů v této rubrice je oprášit vždy jedno konkrétní opomíjené či pozapomenuté slovo, připomenout jeho význam a vrátit mu alespoň na chvíli jeho místo v mluvené řeči. Přidejte se k týmu jazykových archeologů tím, že v daný den začnete konkrétní slovo vědomě zařazovat do své mluvy. A poté se podělte o své zkušenosti a zážitky z používání slova s redakcí Dětské scény. Stačí, když nám napíšete několik vět, přineste obrázek anebo se za námi stavíte (do 3. podlaží v budově Fabrika) a sdělíte nám své postřehy přímo. Když se nás někdo na něco zeptá a my na to chceme odpovědět souhlasně, zcela automaticky z nás s největší pravděpodobnosti vypadne slovo ano, jo, případně jasně nebo jistě. Jsou to slova krátká, a rychlá, vhodná na chvíle, kdy jsme v presu, spěchu, anebo prudkém vzplanutí emocí. Pokud ale máme čas poněkud zvolnit tempo své řeči anebo si můžeme dovolit luxus přidat jednu nebo dvě slabiky ve svých souhlasných promluvách, můžeme svou řeč obohatit slovem ZAJISTÉ. Slovo zajisté nemá údernost jako jasně, nebo drzost jako jo, ale má svou váhu a určitou noblesu. Je to slovo, ze kterého je cítit A to je na vás a vašem zkoumání slova v praxi, vážení čtenáři. POD REFLEKTOREM SLOVO...MANÝRA Smyslem této rubriky je představit čtenářům v průběhu letošní Dětské scény několik zajímavých slov z divadelního prostředí. Jelikož se jedná o slova a slovní spojení z divadelní hantýrky, jejich význam může být pro někoho, kdo s divadlem nemá zkušenosti, nesrozumitelný. Osvětlíme jejich význam a uvedeme příklady užívání. Třeba se vám taková slova mohou hodit. MANÝRA je v původním významu ustálený způsob tvorby nebo chování. Manýrou ve smyslu hereckého projevu se rozumí něco nenápaditého, zkostnatělého. Podle Divadelní jarmárky prof. Císaře v ní nejde o nějaké hledání. Současně každá manýra má své výrazné rysy a přitažlivost. Řada postupů, které si herec osvojil, se může stát manýrou. Herec jich má zásobu, a když na to přijde, vybalí je a nemusí nic vymýšlet. Hraje v šuplících gest, mimiky a charakteristického chování, tedy v předem připravených manýrách. číslo

60 KOMIKS SLOV......Z DENÍKU AGENTA CHODCE 2 Agenti chodci je pojmenování pro agenty, kteří ilegálně přecházeli hranice. Prošli pouze povrchním školením, často se jednalo o nezkušené lidi toužící po dobrodružství. Polovina jich byla zadržena a přes dvacet jich bylo popraveno. Agenti chodci si sami říkali kurýři nebo kopečkáři. (Wikipedie) Fabrika! Na dohled od cesty a zády k městu. Oáza s výhledem do zahrady, co už tu není. Od fary jako chrám, dejvický Internacionál, Lomonosovka ztracená po cestě. Schody, schody, průchody a průchody. Zákoutí a průhledy v prostoru i čase. A zase zní tu starých textiláků písně, ve zdech pokašlávání uslyšíš, pohvizdování ve sloupech a stírání potu v nosnících. Ale ještě to tu drkotá! Ještě tu drnčí loukotě parostrojů, ještě tu po nocích tkalcovské stavy hrkají. Ztichlým barem stovky šicích strojů staccatem zní. Zpěvy drátů! V betonu stoletém pod make-upem umným mozoly. Zpěv míru! Továrna na umění! Fabrika! ÚKOL......PRO VÁS PROGRAM DĚTSKÉ SCÉNY 2015 NEDĚLE 14. ČERVNA dílny pro recitátory 2., 3. a 4. kategorie SZŠ vystoupení recitátorů 2. kategorie OttD dílny pro děti ze souborů MMG semináře pro dospělé účastníky Fka beseda lektorského sboru s recitátory 2. kategorie a jejich doprovodem MMG diskusní klub pro doprovod recitátorů 3. a 4. kat. SZŠ dílny pro recitátory 3. a 4. kategorie SZŠ seminář R Fka-knihovna blok přehlídky vystoupení pro účastníky Dětské scény Tajemství modrých třešní dráčci Roveňáčci, ZŠ a MŠ Rovensko Fka Kuchař Sam a mořské panny Dramatický soubor ZŠ Železnická, Jičín Fka Jak se dělá divadlo Zatímbezejména, Gymnázium Fr. Křižíka, Plzeň Fka diskuse lektorského sboru s vedoucími souborů vystupujících v 2. bloku Fka-3. NP dětský diskusní klub Fka diskuse o představeních 2. bloku Fka doprovodný program: DVA (koncert) stodola Fka OttD SZŠ MMG stodola Fabrika Svitavy Ottendorferův dům Střední zdravotnická škola Městské muzeum a galerie ve Svitavách farní stodola svitavské římskokatolické farnosti SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ O DIVADELNÍM LEKTORSTVÍ Každé číslo Deníku dětské scény skrývá nějaké téma, které se line většinou článků, nebo předmět okolo kterého se vše motá, nebo myšlenku. Objevíš, co skrývá dnešní výtisk? Pokud jsi pozorný čtenář, nebude to jistě těžké. Chceš-li malou odměnu, přijď nám téma, či předmět říci do redakce (sídlíme ve 3. patře). Budeme se na pozorné čtenáře těšit. DENÍK DĚTSKÉ SCÉNY - ČÍSLO 2 60 Redakce: Hana Volkmerová (šéfredaktorka), Veronika Rodová, Roman Manda, Pavel Kocych (grafika a sazba), Ivo Mičkal (foto), Jazz Jameson čtyřnožec. Tisk: DTP centrum Svitavy. Redakce sídlí ve 3. podlaží Fabriky Svitavy. Neprošlo jazykovou korekturou. Uzávěrka čísla června 2015 v 01:14. Náklad 280 ks.

61 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY DENÍK DĚTSKÉ SCÉNY pondělí SVITAVY 3 číslo číslo

62 ÚVODNÍK NA SLOVÍČKO S ANTONÍN VALENTA (Daniela Fischerová Hadí princ)...recitátory 2. KATEGORIE Asi jenom to Fimfárum. Jinak mě nic nezaujalo. On má pan Werich příjemný hlas. Zaujalo tě některé vystoupení? Zaujal mě Kosprd a Telecí. Bylo to hezky přednesené. Bylo to vtipný a že to ta holka (Barbora Talandová, pozn. redakce) uměla uhrát. Na počátku bylo slovo Tak zní citát z jedné knihy. Na počátku prý bylo jen jedno, ale v té knize je jich na tisíce. Ta kniha ovšem nebyla napsána na samotném Začátku, ale mnohem později, kdy už se to slovy hemžilo, začala jich být přehršel (v dnešním významu moc), až se člověk diví, kolik se jich za tu dobu stačilo urodit. A to ještě nejsme na Konci. Jednou kdosi kdesi vymyslel (zřejmě to byla epidemie celosvětová, různonárodní a trpělo jí více lidí), že by se slova měla spočítat, utřídit a poskládat do jediné tlusté knížky. A aby toho nebylo málo, na desky té bichle (ve významu 3objemné knihy, nikoli knížečky, jak zřejmě původně v němčině znamenalo) ještě přidal slovo slovník s velkým S. Je to práce krásná, ale asi sysifovská (myšleno marná, nikdy nekončící), protože slova stále přibývají a jiná se zase ztrácejí. Tak mě napadá myšlenka (zatím to není ještě slovo), že bych mohl třeba zjistit, kolik slov má čeština. Odhodlávám se k činu, zapínám internet a do vyhledávacího řádku píšu slovo za slovem, abych zjistil, kolik slov má čeština právě teď. Dočítám se, že aktivní slovní zásobu dospělého člověka tvoří slov. A pasivní je prý 3-6krát vyšší. To by člověk nevěřil, kolik slov se mu vleze do hlavy. Svým způsobem jsme takové chodící slovníky, které po celý den venčí jedno slovo za druhým a ještě k tomu si je vyměňují s jinými slovníky. Právě sedím v redakci a plním řádky na obrazovce slovy rodícími se ze změti myšlenek. Přemýšlím, k čemu jsou nám slova dobrá. Slovy můžeme potěšit i rozesmutnit druhé, slova se nás mohou týkat, ale i dotýkat, slovy můžeme vytýkat, tykat, vykat i kát (se). Slova mohou být jako kat, kvůli nim se můžeme i bát anebo prát. Slovy můžeme něco dát i brát. Někdy se kvůli nim nechceme znát. Pro ně je někdy cítit chlad, díky nim zas může chlad tát. Slova mohou být mocným zaklínadlem, protikladem (k tomu, co je skutečné), ale i vnadidlem, sladidlem, kadidlem a třeba i platidlem, tužidlem, struhadlem. Někdy mám pocit, že se nám slova trochu vymykají z kontroly, že se jaksi vykloubila, že se jejich význam jaksi zahnul, nebo přímo ztratil. Možná by se hodilo někdy slovně se postit a pustit nutkání něco říct, jen aby se něco řeklo anebo aby se řeklo to, ale myslelo ono. Mám rád slovo, které nese význam, které je řečeno vědomě. Mám rád slovo trefné, spontánní i promyšlené nebo procítěné, těším se ze slov recitátorů i dětských divadelních souborů, ze slov, která chtějí divákům a posluchačům něco sdělit. Těším se z Dětské scény 2015, i když je to někdy pěkná fuška. Kolik slov ještě budu muset napsat? Roman Manda Text sis vybíral sám, anebo ti s tím někdo pomáhal? Upřímně řečeno mi ho paní učitelka (Irena Konývková, pozn. redakce) nedoporučovala. Já jsem tady první rok. Ona úplně nevěděla, jestli se ke mně hodí. Já jsem si stál za svým a říkal jsem, že se mi líbí. Chtěl jsem ho přednášet. Pak jsem ho začal víc cvičit. Líbilo se mi to, bylo to lepší a paní učitelka časem změnila názor a řekla, že se zmýlila. Co se ti na textu líbí? Mně se líbí celý. I ten konflikt, trošku bláznovství, je to vtipnej text. A ke mně celkem sedí. Jak to myslíš, že k tobě celkem sedí? Já z toho textu cítím pozitivní energii, mě to baví. Vybral sis pohádkový text. Máš rád pohádky? Případně jaké? Tak trošku. Jak který. Hlavně aby byly vtipný, aby dávaly smysl a aby nebyly úplně pro malinký děti. O čem je pode tebe pohádka? Jednoduše řečeno o princi, který se vydal do světa, protože se chtěl oženit, ale přitom to štěstí měl doma, že nemusel chodit daleko. Vyprávěli ti doma příběhy, pohádky, když jsi byl malý? Ani moc ne. Spíš jsem si četl pohádky sám. Ale občas babička. Jakou knihu právě čteš nebo kterou jsi četl v poslední době? Dočetl jsem Eldesta od Paoliniho. Je nějaká kniha, ke které se rád vracíš nebo na kterou rád vzpomínáš? Fimfárum. Je to moc hezká knížka. Kniha byla dokonce zfilmována. To jsem neviděl. Já jsem slyšel audio knihy, ale film jsem neviděl. Rád posloucháš namluvené příběhy? KRISTÝNA JIŘÍČKOVÁ (Kateřina Lužná Krokodýl) Jak ses dostala k textu? Skrz školu. Ve škole máme školní klub, tam je jedna paní učitelka, ona mi ho vybrala. Většinou jsem si texty vybírala sama. Co tě na textu zaujalo? Celkově všechno. Když zastupuji toho krokodýla, mluvím jenom já a snažím se ulovit tu gazelu. Vyprávěli ti doma pohádky, když jsi byla malá? Mamka moc ne, spíš taťka. Mamka četla z knížek, večer. Taťka mi spíš vyprávěl. Jakou knihu právě čteš nebo kterou jsi četla v poslední době? Teď čtu hodně knih o zvířatech, protože si chci pořizovat další domácí zvíře agamu (ještěrku). Už mám doma veverku a andulku. Jinak čtu detektivky a horory. Zaujalo tě některé vystoupení? Vtipný byl ten tatínek a Brno (recitovala Klára Sedlačíková, pozn. redakce). Pak třeba ještě z druhého bloku Alenka v říši divů (recitovala Denisa Vítková, pozn. redakce), ale z prvního bloku se mi líbilo víc děcek. KRYŠTOF ŠVEHLÍK (Pavel Šrut Pidiženuška) Jak ses dostal k textu? No, hledali jsme s taťkou, až jsme našli knížku od Pavla Šruta. Původně jsem chtěl ještě něco jiného, ale potom mě zaujala Pidiženuška, že je tam pořád to pidi pidi pidi, tak jsem si ho vybral. 62

63 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY VČERA JSME VIDĚLI A taťka ti pomáhal i s přípravou na recitaci? Ano. On je vlastně můj pedagog. On je učitel dramaťáku, takže já chodím k němu. Co se ti na textu líbí? To pidi pidi. Taky se mi docela líbí ten konec tajemný hlas pidiženušce říkal, že má vrátit kost, a ona řekla tumáš. Vymýšleli jsme, co by to tumáš mohlo být. Původně jsem tam měl mít ještě kost, jakože ho praští do hlavy, ale nakonec že mu to tam jen dá. To se mi líbí, že lidi si to můžou vyložit po svém. Co říkáš na divadelní Pidiženušku, kterou včera hráli Čmukaři z Turnova? Herci to hráli výborně. Líbilo se mi to. Měli to dobře vymyšlené, jinak udělané, aby tomu děti rozuměly. Četl jsi něco od Pavla Šruta? Četli jsme celou knížku a nakonec se dostali k tomuhle textu. Byly tam i jiné zajímavé, ale mně se líbil tady ten, tak jsem si ho vzal. Jakou poezii máš rád? Líbí se mi veselá poezie. Smutnou jsem ještě ani jednou neměl. Vyprávěli ti doma pohádky? Ano, vyprávěli jsme doma s taťkou a četli, jako například Harryho Pottera, Děti z Bullerbynu, když jsem byl menší. Pak už jsem si začal číst sám. Zaujalo tě některé vystoupení? Líbil se mi Krokodýl (přednášela Kristýna Jiřičková, pozn. redakce) a pak se mi líbilo to o moři a chobotnici Krejzy (přednášel Jan Rambousek, pozn. redakce). Líbilo se mi, jak to zpracovali. Jak Honza hlasem dovedl zahrát chobotnici. NATÁLIE MINAŘÍKOVÁ (Brian Patten Slečna Pšt) Čím tě text zaujal, že ses rozhodla ho recitovat? Mně s vybíráním pomáhala moje učitelka Radka. Nejdříve jsem si chtěla vybrat text, který jsem už recitovala, ale Radka řekla, že je to moc dětský, takže si mám vzít tento. V textu je krásně vidět zlomyslnost dětí, umíš být taky někdy zlomyslná? No, mně to asi nejde, já jsem taková milosrdná. Já mám naše paní učitelky v oblibě. Jaké knihy máš ráda? Já mám ráda detektivky. Jakou knihu jsi četla v poslední době? Klub tygrů. Skupina dětí jde po stopách nějakýho zločince a potom se to vyřeší. Které vystoupení z dneška tě oslovilo? To o prasátku (recitoval Josef Mařík, pozn. redakce). JOSEF MAŘÍK (Marcello D Orta Které zvíře máte nejraději?) Máš i ty, stejně jako postava, za kterou jsi mluvil, tak moc rád prasátko? Hlavně tu zabíjačku. Jak ses dostal k tomuto textu? S paní učitelkou jsme vybírali text, ona říkala, že tady ten by se ke mně hodil, že to je prostě pro mě. Co se ti na textu líbí? Že je legrační. Už v Rudné (v prvním kole přednesu) se tomu všichni smáli. Čtete si doma knížky? Teď jsme četli s maminou knížku Bella a Sebastian o klukovi z hor, kterej našel divokýho pejska. ptal se Roman Manda Tereza Machurová Klára Sedlačíková Anežka Tetřevová číslo

64 VČERA JSME VIDĚLI ZEPTALI JSME SE... NA DIVÁCKÉ DOJMY Z RECITACE 2. KATEGORIE Hana Kočová 3 Barbora Talandová KTERÝ RECITAČNÍ VÝKON NA VÁS NEJVÍCE ZAPŮSOBIL? Odpovědi po prvním bloku recitátorů Líbila se mi Agáta, která měla od Markéty Drijverové Starosti. Text byl hodně vtipnej a říkala to, jako by se to stalo. Bylo to uvěřitelné a bylo to dobře slyšet. Matylda, 11 let Ta druhá holčička s tím Brnem (Klára Sedlačíková, pozn. redakce) a poslední také. Protože to bylo vtipný. Katka, 15 let Zaujala mě ta, jak mluvila o tom Brně (Klára Sedlačíková, pozn. redakce). Bylo to vtipné a neobvyklé. Klára, 13 let Nám se líbilo to Brno (Klára Sedlačíková, pozn. redakce), brněnština. Když tam byl vtip, tak ho dokázala zpracovat tak, aby se všichni zasmáli. Držela kontakt s publikem. Dále se nám líbil Krokodýl (Kristýna Jiřičková, pozn. Redakce). Udržovala kontakt, když mluvila, tak jsme si dokázali představit, co říká gazela. Johanka, 14 let, a Nikol,14 let Nejvíce se mi líbilo to poslední (Agáta Dušková, Starosti). Jak to Agátka říkala, jako by byla vážně ta Jana. A bylo to vtipné. Hana, 11 let Odpovědi po druhém bloku recitátorů redakce), protože to měl dlouhé a proti jiným jsme mu dost věřili. Bylo to dobrý. Dělal mezery, kde se hodily. Eliška, 13 let a Terka, 12 let Odpovědi po třetím bloku recitátorů Hodně témat dětem sedělo. Šly za příběhem a zbytečně neprozrazovaly konec dopředu. Moc mě pobavila Slečna Pšt. Protože to bylo krátké a úderné. Všichni byli šikovní. Kristýna Verča, 19 let Mně se líbilo to s tím prasetem (text Které zvíře máte nejraději, pozn redakce), bylo to důrazný a vtipný. Hana, 12 let Zaujalo mě asi to s tím přírodopisem (text Přírodověda, pozn redakce), bylo to hezký, bylo to vtipný a šlo si to představit. Katka, 15 let Docela mě zaujala Slečna Pšt, hlavně text a obsah. Ale bylo to krátký. A také variace o vráně a lišce (recitátor 4. kategorie Matěj Velička s textem Variace na známé téma, pozn redakce) zajímavě přednášel a mělo to zajímavý obsah. Ale ne tak jako u Slečny Pšt. Haštal, 10 let Líbilo se mi, jak mluvil kluk (Marek Vyskočil, pozn. redakce) o lékaři. On to hrozně hezky vyprávěl. Vybral si pěkný text a uměl ho. Marie, 11 let Z druhého bloku se mi líbil text Préverta Jak namalovat portrét ptáka. Myslím, že to říkala (Julie Nováková, pozn redakce) na svůj věk hezky, ale přitom je to docela náročný text pro tuto kategorii. Tahle kategorie je dost vyrovnaná. Jakub, 13 let Agáta Dušková Oproti nám (3. kategorie, pozn redakce) měli dost dlouhé texty a někdy složité. Například holka s mořem (Matylda Homolová, pozn redakce). Zajímavé bylo, že někteří měli i doplňky (oblečení) k textu. Nejvíce nás zaujal ten kluk s chobotnicí (Jan Rambousek, pozn 64

65 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY ZAPSALI JSME... VČERA JSME VIDĚLI...Z DISKUSNÍHO KLUBU PRO DOPROVOD RECITÁTORŮ 2. KATEGORIE Malý diskusní kroužek pod vedením Jany Frankové se usadil v kavárně u fontány a postupně reflektoval vystoupení recitátorů 2. kategorie. Budu zde tlumočit některé postřehy zformulované diváky a lektorkou při tomto ohlédnutí. - Při recitačním vystoupení by měl posluchač mít pocit, že text a jeho význam, sdělení vznikají tady a teď. - Spěch při recitaci může vést ke zpěvavé intonaci a křeči (zvlášť je-li recitátor dirigován někým z publika). - Tzv. odpojení těla od hlavy nebo jejich křečovité spojení sdělení recitátora moc neprospívá. - Rozhodně pozitivně byl oceňován přednes Kláry Sedlačíkové (A. Goldflam: Tatínek PŘEDSTAVUJEME VÁM... a strašlivé Brno), která složitý text obdivuhodně zvládla (včetně hantecu), nevyráběla humor, ale byla laskavou vypravěčkou, která vnímala i reakce publika. - Vystoupení recitátorů 2. kategorie spojuje nepřiměřená délka textů (mnohé texty byly nad síly dětí) a nepříliš šťastný výběr textu. Zajímavé a kvalitní jsou např. texty Marcella D Orty, Briana Pattena, opakem jsou např. Krokodýl Kateřiny Lužné nebo Přírodověda Jiřího Kahouna. Hodnocení jednotlivých vystoupení spojuje jedno: recitátoři jsou milé, energické, disponované osobnosti, ale texty, které přednášejí, jim často neumožní zazářit. zapsala Eva Davidová Jan Rambousek...LEKTORKU DISKUSNÍHO KLUBU PRO DOPROVOD SÓLOVÝCH RECITÁTORŮ JANA FRANKOVÁ V každém čísle se vám snažíme formou odpovědí na pět našich záludných otázek představit lektory, kteří se pohybují na této přehlídce. Dnes jsme zaostřili na lektorku Janu Frankovou, která si po celou dobu konání recitační části přehlídky povídala a diskutovala s dospělým doprovodem sólových recitátorů. 1. Která kniha v dětství byla vaší nejoblíbenější? 2. Která kniha je vaší nejoblíbenější dnes? 3. Na které místo na světě se rádi vracíte? 4. Jakou činnost nejraději děláte a proč? 5. Kdybyste měli možnost žít v nějaké historické době a být historickou postavou, kým byste byli a proč? 1. Měla jsem jich oblíbených hodně, ale jedné jsem se bála, a to byli Karafiátovi Broučci. Nejdřív se po zimním spánku neprobudila Janinka, pak broučci... Později jsem tahala z knihovny všechny verneovky, které se za komunistických dob daly v mém rodném Chebu sehnat. A Foglar, Jane Austinová, Erich Kästner... Ve třídě jsme se dělili na mayovce a verneovce. Verneovci byli ovšem povznesení nad majitele stříbrných pušek. 2. Nemám jednu nejoblíbenější. Teď zrovna čtu knihu Stephena E. Ambrose Bratrstvo neohrožených* o rotě E 506. pluku 101. vzdušné výsadkové divize, protože se chystáme v létě do Normandie. A protože navštívíme i Rouen a Lisieux, čeká na mě kupa knih o Janě z Arku a Terezii z Lisieux. 3. K moři, kamkoliv. Jednou jsme přiletěli do Řecka o půlnoci, nocovali na pláži a moji dva synové si ve tři ráno stavěli na pláži hrady z písku a kolem bylo ticho a vlny. Občas se kolem propotácela postava s lahví vína v ruce a nevěřícně zírala 4. Nejradši mám ty chvíle před půlnocí, kdy už všichni doma spí a já si čtu. 5. Janou z Arku a Janem Kubišem a Matkou Terezou a apoštolem Janem... Ale jsem spíš Medvídek Pú. ptala se Hana Volkmerová *Knihu Bratrstvo neohrožených od Stephena E. Ambrose si můžete zakoupit na webu www. knihcentrum.cz za 224 Kč a v elektronické podobě dokonce za pouhých 179 Kč. Charlotte Terzieva Denisa Vítková číslo

66 VČERA JSME VIDĚLI ZAPSALI JSME......Z BESEDY LEKTORŮ S RECITÁTORY 2. KATEGORIE Včera jsme volili takový způsob záznamu, který se zaměřoval na obecnější zásady, kterými by se mohli recitátoři při hledání podoby přednesu řídit. Já se dnes rozhodla přinést záznam debaty s konkrétními recitátory, což by pro naše čtenáře mohlo složit plastičtější obraz a doplnit včera zaznamenanou přehršli zásad. Dnes lektoři pracovali v následujících dvojicích: Jan Prosecký 3 Haštal Ort Marek Vyskočil 66 Jiřina Lhotská a Lucie Veličková hovoří s Klárou Sedlačíkovou, která recitovala text Arnošta Goldflama Strašlivé Brno Lucie Veličková: Tvůj výstup nás bavil, protože jsme viděli, jak si to představuješ. Jako film. Vyprávíš divákům, nenecháváš si to pro sebe. Jiřina Lhotská: Moc se mi to líbilo a myslím si, že není jednoduché udělat kontrast mezi hantecem (místní varieta češtiny užívaná v hovorové mluvě v Brně, pozn. redakce) a normální mluvou. Ukázala jsi půvab těch dvou jazyků. Nesnažila ses, nešlapala jsi do toho, udržela jsi jejich přirozenou krásu. A to bylo příjemné. Ono se totiž někdy stane, že když má člověk odezvu diváků, začne do toho šlapat. Ty jsi to zvládla, udržela jsi svou rovinu. Lucie Veličková: Byla jsi naším průvodcem. Text je dlouhý, je ke zvážení, jestli něco nevynechat. Například z pasáže o tatínkově nastupování do vlaku. Jiřina Lhotská: V prvním odstavci jsi zbytečně dělala pauzy. Věta se pak rozsype. Takhle se nemluví. Lucie Veličková: Bylo tam hezké místo, když jsi stupňovala, co všechno si tatínek musí do Brna vzít, jak si balí věci. Na každém místě bylo vidět, co chceš sdělit a proč to chceš sdělit. Je vidět, že jsi o textu přemýšlela. Děkujeme. Zuzana Jirsová a Jakub Doubrava hovoří s Haštalem Ortem, který recitoval text Emanuela Frynty Samí známí Jakub: Emanuel Frynta má rád češtinu, v jeho textech je chytrá úcta k českému jazyku. Zuzana Jirsová: Mně se zdálo, že si nás tak kontroluješ pohledem (stoupá si a předvádí to). Haštalův doprovod: A to je dobře nebo špatně? Jakub Doubrava: To je dobře! Zuzana Jirsová: Každá sloka začíná stejným slovem, slovem známý. To je zrádné. Je třeba se nad každou slokou zamyslet. Jak vypadá ten nový známý. Podle toho, co si budeš myslet o celé sloce, o tom známém, tak nemusíš nic uměle vyrábět a ten tvůj postoj a vztah se tam dostane. Jakub Doubrava: Jsou to vlastně takové medailonky lidí, každý je jiný: poťouchlý, směšný, strašidelný. Když by se povedlo od stejného startu odvinout úplně jinou cestu k pointě... Zuzana Jirsová: Ctil jsi verš. Dodržoval jsi verše, neříkal jsi to jako prózu. Haštalův doprovod: Jak jste vnímali pauzy? Jsou moc dlouhé, nebo akorát? Zuzana Jirsová: Někdy to bylo dlouhé. Přerušilo to pozornost posluchačů. Jakub Doubrava: Měl jsem pocit, že nám dáváš prostor pro reakci. Zdálo se mi to takové technické - počkám deset sekund a můžu pokračovat. Zuzana Jirsová: U poslední sloky se stalo něco příjemného. Ty už jsi věděl, co přijde a sdělil jsi to. Moc děkujeme. Gabriela Sittová a Radek Marušák hovoří s Charlotte Terzieva, která recitovala text Miloše Macourka Chameleon: Gabriela Sittová: Jak jsi přišla k Macourkovi? Četla jsi od něho více textů? Charlotte: Slyšela jsem to v dramaťáku. Gabriela Sittová: A když jsi to slyšela, dělala jsi to po svém nebo stejně? Charlotte: Hledala jsem si to sama. Gabriela Sittová: Ty to máš při recitaci v očích, jiskřilo ti v nich. Nejvíc to bylo patrné, když chameleon začne být vzorovaný. Když je na kostkovaném ubruse. Charlotte: Já myslím, že se mi to dnes moc nepovedlo. Gabriela Sittová: Mně se jednou stalo, že jsem na jevišti text zapomněla. Šla jsem znovu a znovu si nevzpomněla. Nakonec mě zařadili úplně na konec, a to už jsem si vzpomněla, už jsem text řekla. Bylo to hrozné. Dodnes si to pamatuju. Radek Marušák: Co myslíš, že se ti nepovedlo? Charlotte: Byla jsem hodně nervózní. Radek Marušák: Přednes má být krásný. To může vést k tomu, že příliš kontrastuji všechno, co říkám, každé slovo. Všechno chci říct s důrazem. Ale v normální řeči to tak není. On Miloš Macourek je zvláštní autor. Nedělá tečky. Ty tady v textu máš tečky. Charlottin doprovod: My jsme hledali původní text, ale nenašli jsme ho. Gabriela Sittová: Ty tečky podle mě berou styl. Působí to, že tečky berou chuť, zábavu z recitace o chameleonovi. Berou chuť hrát si s ním. Když tam ty tečky neudělám, vrstvím nápady, hraji si s představami, že tady všude vlastně může sedět chameleon. Když tam udělám tečku, ukončím tu hru a musím to kouzlo začít budovat zase od začátku. Radek Marušák: Je dobré podívat se na text jako na celek. Nepilovat každé slovo, každou větu. Podívat se na text a začít třeba od konce, abych věděl, kam mám posluchače dovést. Gabriela Sittová: Jsi velká hrdinka, když jsi přišla na rozbor, i když máš pocit, že to úplně nevyšlo. Děkujeme. zaznamenala Veronika Rodová

67 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY ZAPSALI JSME... VČERA JSME VIDĚLI...Z INTERNÍ I VEŘEJNÉ DISKUSE LEKTORŮ O PŘEDSTAVENÍCH 2. BLOKU DRÁČCI ROVEŇÁČCI, ZŠ A MŠ ROVENSKO TAJEMSTVÍ MODRÝCH TŘEŠNÍ Soubor vyšel z rozsáhlého díla Matthewa Nichollse, z něhož si vybral rozhodně zajímavý a neobvyklý námět (dramatizace Pavla Schönová) a sci-fi příběh o potřebě nalézt kdysi existující lék na nebezpečný smrtící vir a zachránit lidstvo. Ale téma se tak docela nezdařilo naplnit a srozumitelně sdělit. Základní problém se odvíjí už od dramaturgie a je i v poněkud nahodilém využívání výrazových prostředků. V úvodu se za zvuku psacího stroje a s využitím kláves počítačů (bez monitorů) a listování v časopisech pokoušíme odkrýt, kdy a kde se vlastně nacházíme (až později si vydedukujeme, že zřejmě v archivu), ale soubor nám neposkytuje dostatek prostoru a času na další rozkrývání. A navíc se ne zcela orientujeme v tom, proč je někdo oblečen v černém a někdo v bílém, protože v úvodu se barvy prolínají, ale pak jsou jimi charakterizovány dva bojující tábory. A také jsou poněkud uhlazeny zásadní konflikty, takže je oslabeno napětí. Nejsou budovány vztahy a situace (například mezi Karolínou a její sestrou a k opicím) a všechno je nám víceméně sdělováno jen ve slovech. Není také jasné, proč si rada vybrala pro splnění úkolu najít lék právě Karolínu - jestli má nějakou specifickou schopnost, kterou nikdo jiný nemá. A co znamenají její červené šaty? Maskování agenta asi ne, když je hned v balónu svlékne. Rovněž nejasný je závěr, který končí pouhým nalezením léčivých třešní, ale už se nedozvíme, zda se podaří dopravit lék domů a lidstvo tak zachránit. Zvlášť když jsou třešně představované hašlerkami (bez papírového obalu by působily přesvědčivěji) nešetrně rozhozeny. Také ve veřejné diskusi se hovořilo především o dramaturgických problémech, od nichž se řada nejasností odvíjela, a také o tom, zda byla volba předlohy a její zpracování adekvátní věku členů souboru, a též o náhodnosti volby prostředků, protože chybí stylotvorný klíč. DRAMATICKÝ SOUBOR ZŠ ŽELEZNICKÁ, JIČÍN KUCHAŘ SAM A MOŘSKÉ PANNY Jde o zdařilou dramatizaci předlohy Pavla Šruta (dramatizace a režie Richard Koníř a Tomáš Horák) a přesné využití potenciálu souboru. Už když se roztáhne opona a vidíme na scéně hromady překryté látkami s namalovaným mořským světem a mořské panny - dívenky v krásných kostýmech, je to hezký obraz s nudícími se vílami. Pak se od vchodu do hlediště ozvou kluci námořníci a začíná se pracovat s mužským a ženským principem a jejich vzájemnými vztahy a komunikací. Kluci pak na jevišti stáhnou hadry z krabic a štaflí a postaví z nich loď. Při proměnách scény dívky vpředu zpívají. Někdo by uvítal kratší písničky, protože někde možná trochu zbrzdily děj, někomu jinému to takhle v podstatě vyhovovalo. Ale v každém případě by věci ještě prospělo vést dívky při zpěvu více k tomu, aby zůstaly v příběhu a zřetelněji sdělovaly obsah písní. Také se hovořilo o tom, že je jasné, že vedoucí Richard Koníř hraje po straně jeviště na kytaru a s dětmi zpívá, aby měl rytmus celku pod kontrolou a děti ho dobře slyšely. Poněkud se různil názor na to, zda by měl být kostýmován nebo naopak co nejméně nápadný. Ale to je v podstatě detail. Velkým pozitivem inscenace je funkční využití všech složek a práce s nimi, jednoduchá funkční výprava, schopnost dětí jednotlivé situace pointovat a zůstat přitom přirozené, těší jejich energie a neskrývaná radost ze hry. Ve veřejné diskusi se v podstatě oceňovala stejná pozitiva a také se objevily různé názory na potřebu písní. A také to, že dívky zpívají jen slova a nesdělí obsah písní. Ale především, že děti zvládají osobnostní herectví i nadhled. Také se hovořilo o tom, zda je příběh adekvátně dovyprávěn a zda je důvod pro to, aby námořnici přijali mořské panny na loď, a to včetně té semetriky, která přinutila Sama k sňatku. Někdo si důvod našel, někdo ne tak docela. ZATÍMBEZEJMÉNA, GYMNÁZIUM FR. KŘIŽÍKA, PLZEŇ JAK SE DĚLÁ DIVADLO Inscenovat dílo Karla Čapka s dětským souborem není rozhodně nic snadného. Zde posloužila předloha Jak vzniká divadelní hra (dramatizace František Kaska a Aleš Sutnar). V úvodu vidíme na scéně stůl s psacím strojem a pak se vpředu objevují postavy Karla Čapka a jeho ženy Olgy Scheinpflugové s fotografiemi originálů před obličejem. Ty pak začínají vyprávět, jak se dělá divadlo, a uvádět jednotlivé situace. Ale kladli jsme si otázku, proč vypráví i Olga, když je to dílo Karlovo a ona je herečka, ale logicky rozdílný úhel pohledu se zde neobjeví a systém jsme v jejich vyprávění a vzájemné komunikaci neobjevili. Jednotlivé situace příběhu jsou pak hrány s jistou groteskní nadsázkou, tu méně, tu více zdařilou, ale v celku poněkud vázne temporytmus. Jistě by mu aspoň trochu pomohlo například zrušení imaginárních dveří, s nimiž se nepracuje důsledně a prostor se i jinak narušuje, a také zkrácení či zrychlení přehršle odchodů a příchodů, a to i u Olgy a Karla. Hovořilo se také o tom, že text je sice hodně starý, ale stále velmi aktuální, protože poměry v profesionálních divadlech se v tomto směru zas tolik nezměnily (pouze si dnes už herečky nenosí vlastní kostýmy), ale kladli jsme si otázku, nakolik právě tohle může být souboru mladých lidí blízké, aby to dokázali přesvědčivě sdělit, což se ne ve všech situacích podařilo. Ale jde rozhodně, především z pedagogického hlediska, o cenný pokus o vstup do světa Karla Čapka. Ve veřejném diskusním klubu se hovořilo o tom, že i když je Čapkův prozaický text nabitý dramatičností ve způsobu vyprávění, tak z inscenace se tato dramatičnost vytratila a spíš se vypráví a popisuje, takže nejspíš nebyl objeven stylizační klíč dětem blízký. A že groteskní nadsázka obsažená v textu se nedaří odpovídajícím způsobem realizovat. Zazněl i nápad, že realizovat předlohu jako literární kabaret by nemuselo být špatnou cestou. Alena Exnarová Matylda Homolová Julie Nováková Amálie Nováková číslo

68 VČERA JSME VIDĚLI Zuzana Malá 3 Šimon Přívratský Alžběta Teperová NA SLOVÍČKO......SE SOUBOREM DRÁČCI ROVEŇÁČCI, ZŠ A MŠ ROVENSKO Jaké to pro vás dnes bylo, jaké jsou vaše pocity? Cítíme se docela blbě. První představení se nám povedlo, ale teď se podělalo, na co jsme šáhli. Spíš jeden neurčitý herec to podělal. Mají to tak všichni? Jo. Ráno nebylo moc lidí, ale při tom odpoledním, když tam bylo hodně diváků, už to nebylo tak strašný. Ten pocit dopoledne byl jinej. O čem to představení je? O čem to hrajete? O budoucnosti. O modrých třešních. O hašlerkách. Co vás při hraní baví? Hraní toho balónu. Jak nás tam Petr přerušuje, abychom se nehádaly (v tom balónu). Mně baví ten vypláznutej jazyk. Mně třeba baví, že nejdřív se stydím, ale potom, když si řeknu, že už se prakticky nemůžu ztrapnit, po někom, kdo už tam něco podělal, tak už se mi hraje daleko líp a je to takový uvolněnější. Řvát na někoho. Já musím, ale já to neumím. Mně baví ta hra, to celý divadlo. Jaké to je, hrát divadlo? Dobrý, zábavný. Trému už nemáme, jako když jsme hráli poprvé, já už jsem docela zvyklá. Hrajeme už docela dlouho, akorát se nám to teď moc nepovedlo. Co vás baví na dramaťáku? Je tam sranda. Jsme tam s přátelema, bavíme se. Kdyby nebylo dramaťáku, tak bysme se třeba někteří vůbec nepotkali. Jsme posbírání ze dvou vesnic, moje mamka je vedoucí, dojíždíme do Rovenska do školy a tam hrajeme. Můžete vylíčit, jak to představení vzniklo? Proč zrovna tento námět? To režisérka. Přečetla si knížku, ta se jí zalíbila, zeptala se nás, jestli s tím souhlasíme... Ona mamka hrozně čte dětský knížky, o kterých si myslí, že by nás mohly bavit, že by z nich mohlo být dobrý divadlo, ty nám předloží a my se pak domluvíme, jestli souhlasíme nebo ne, a podle toho začneme pracovat na scénáři. Jak probíhá práce na scénáři? To nevím, na tom pracuje mamka. Co vás na tomto příběhu nejvíc baví? Je to srandovní. Holky versus kluci, tak je to i v životě. Je to vtipný. Je to ze života. Může se to stát. Že třeba můžou přijít mořský panny a že někdo připálí na lodi špek. Ona to celý udělá a my to pak doupravíme, doděláme, pozměníme. Podle toho, jak se nám co líbí, jak se nám co mluví. Mají si diváci z toho představení něco odnést? Asi smích. No tak to se dnes moc nepovedlo. A kromě toho pobavení? Je to sci-fi. Z toho asi není co si odnést. Že může být válka. Že třeba takhle to bude vypadat za několik let. Že bude třeba taky nějaká nemoc a bude se muset hledat nějaký lék. Ať se připravěj. Co nás v dnešním světě varuje, co může být nebezpečné? Putin. Nevykácet třešně. Hlavně modrý. Jíst třešně. Neexperimentovat s opicema a s třešněma. Jaký by podle vás měl být ten svět v budoucnosti, co byste chtěli? Já bych klidně dostala spavou nemoc. Vlastně já už jsem ji dostala. Já bych ho klidně bral takový, jaký je. Stejný. Míň elektroniky. Víc elektroniky. Aby se přestaly kácet stromy a aby bylo víc přírody. Zeleň. Vy jste z vesnice Rovensko a ta druhá vesnice je... Postřelmov. Je to v olomouckém kraji, okres Šumperk, blízko Zábřehu na Moravě. Asi osm set lidí. Co tam máte rádi? Máme tam zmrzlinu. Je tam nejlepší škola. Soubor vznikl tak, že tady většina lidí jsou bývalí žáci mojí mamky, ona v Rovensku učí, je z Postřelmova. Dramaťák mají v Rovensku jako povinnej předmět a tady tyhle lidi ten dramaťák hodně bavil. Tak mamka udělala i odpolední kroužek. Od čeho je jméno vesnice Postřelmov? Kdysi nám jedna učitelka říkala, že tam někdo někoho postřelil. Má ve znaku letící šíp. A Rovensko? To je původně od raka, byli tam raci. Máme raka ve znaku. ptala se Eva Davidová...S DRAMATICKÝM SOUBOREM ZŠ ŽELEZNICKÁ Z JIČÍNA Že holky chtěj kluky a kluci nechtěj holky. A pak se udobřej a tak dále a tak dále... A námořníci mořské panny chtěli? Ne. Ze začátku nechtěli, ale pak se usmířili. Chtěli je pak proto, že jim mořské panny vrátily toho Sama, protože jinak by pořád jedli 68

69 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY brambory a zelí. A potom spolu už dobře vycházeli a plavili se celý život spolu. Co znamená to holky versus kluci? Jak to máte vy? No já nevím. Holky chtějí kluky. A kluci holky ne. Jak kdo, abychom byli přesní. A co chtějí kluci? Lamborghini (smích). Kluci by chtěli, aby holky odešly pryč. Námořníci nechtěli podstupovat to riziko, aby přišli o další námořníky. Jak dlouho pracujete jako soubor? Od minulýho roku od září, dva roky. Jsou tady tři noví, kteří museli nahradit tři starší, kteří jeli na nějakou dovolenou. Proč chodíte do dramaťáku, co vás na něm baví? Že si tam můžeme dodávat i vlastní texty. Mně baví to, že postupujeme do celostátní přehlídky a ulejváme se ze školy. Mně se líbí, že se tam dělá ta spolupráce a tak. Že je tam velká sranda. Řeknete mi něco o vzniku představení? Pan učitel to vybral z knížky, navrhnul nám to, pak jsme to mohli doladit, jak jsme chtěli. Ale taky nám s tím hodně pomohl. Musím pana učitele pochválit. Scénář dělal částečně pan učitel, částečně my. Nějaký scény jsme rozehrávali, dělali svoje texty. Pan učitel vymyslel základní scénář a my jsme do toho přidávali třeba Zase myslí na baby... Nebo to, jak se říká Řízek! Řízek! Až jsme řekli, co by se nám tam ještě líbilo, tak pan učitel podle toho udělal druhý scénář. Jste všichni z Jičína? Z Jičína a okolí. Železnice, Semšina. ptala se Eva Davidová...SE SOUBOREM ZATÍMBEZEJMÉNA Z GYMNÁZIA FRANTIŠKA KŘIŽÍKA V PLZNI Proč děláte divadlo? Protože nás baví. Je to sranda. Je to příležitost, jak získat novou zkušenost, navázat nová přátelství. Můžeme se tak rozvíjet. Je to koníček jako každý jiný. Jak dlouho? Já tři a půl roku. Já pět let. Já taky pět. Jak jste se dali dohromady? Na škole máme kroužek a tam chodí ti, koho to zajímá. Není to pro všechny z našeho gymnázia, není to povinné. Ze začátku se nám spolužáci posmívali, že hrajeme divadlo, ale mně to bylo jedno. Bavilo nás to. Posměch ustal, když jsme začali mít úspěch. Když jsme začali jezdit na přehlídky, třeba do Svitav. Náš soubor se proměňuje, nejsme stejná skupina celou dobu. Lidi přicházejí a odcházejí. Ale dvakrát po sobě jsme postoupili do Svitav, a to se v Plzni v poslední době nikomu nepovedlo. Letos jsme tu ale naposledy. Kolik souborů existuje na vaší škole? Máme pět souborů. Tři vede pan profesor (František Kaska, učitel matematiky, chemie a dramatické výchovy, pozn. redakce), pak ještě jeden pro nejmenší žáky, ten vede paní učitelka Loukotová a anglické divadlo. Jak u vás vzniká divadelní tvar? Nesetkali jsme se s tím, o čem hrajeme. Neřve se na nás. Text snad neuměl jen jeden kluk. Jinak jsme ho uměli. Jo, ale jednou jsme měli čtenou zkoušku v sobotu dopoledne a tam to tak probíhalo. Tam to bylo dost podobný. Lidi byli malátný, odcházeli a vůbec byli dost mimo. Takhle to funguje spíš ve větších divadlech. Povedlo se vám navodit atmosféru doby filmů pro pamětníky, jak jste na to šli? Hodně jsme se o tom bavili, povídali si o té době. Ta doba nás zaujala, a tak jsme se snažili ji napodobit. Hledali jsme kostýmy, rekvizity, učili jsme se text. Třeba Olga Scheinpflugová má málo fotek, když byla mladá. Bylo těžké najít oblečení, které bych měla mít, protože kdybych si vzala nějaký takový kostýmek, když už byla starší, tak nevím, jak bych v tom vypadala. Učili jste se mluvit? Ani ne. Sami jsme to vycítili. I když někteří to měli těžší. Například ten, co hraje režiséra. To je typický kluk jednadvacátého století. Ze začátku měl problém s výslovností i tempem vět, ale zvládnul to na výbornou. Hodně nám pomohly kostýmy a celková stylizace. Co je to estrada? To je vlastně kulisa, balkonek, vyvýšené místo, kde se hraje. Je to přímo v té knížce. Tam bylo víc takových slov. Například když já na začátku říkám, že divadlu nerozumí nikdo, tak tam je, že kromě režisérů a starých herců i referenti, tj. kritici. Ale tomu už dneska nikdo nerozumí. (Estrada je zvýšená podlaha, vyvýšené pódium, terasa, pozn. redakce.) Jak jste pracovali s Čapkovým textem? Na tom textu jsme pracoval já (říká Aleš) s panem profesorem a Aničkou, co hrála nápovědu. Bavilo mě to, udělal jsem si na tu práci čas. Přišlo mi nudný držet se textu. Pan profesor naše nápady korigoval, některý scény napsal on. Pak jsme si vybírali role. Dneska nám to už přijde jako jeden text jednoho autora. V tom teda Aleše obdivuju. Původně měl být vypravěč jen Karel Čapek, ale je to hrozně moc textu, tak jsme přidali jeho manželku Olgu Scheinpflugovou a rozdělili to mezi ně. Původní text je ve vstupech vypravěčů a v úvodu, ale i tam jsme krátili. Nejdříve jsme to říkali celý, a pak jsme zjistili, že nemusíme. Tak nám to pan profesor seškrtal. Myslíte si, že všichni diváci pochopí, kdo jsou vypravěči? Myslím, že Karel Čapek je známý. Pokud člověk neví, kdo byla jeho partnerka, tak to nevadí. Oni to jsou vlastně vypravěči a my jsme si přidali, že to bude Karel a Olga. On má vždy nástupy a já jsem ta, co se do něho zavěšuje. Chtěli jsme, aby ho víc vláčela, ale to nevíme, jak to udělat, tak jsme to nechali takto. Jak vnímáte Karla Čapka po této inscenaci? Byl to hrozně vzdělaný člověk, typicky prvorepublikový. Taky proto, že kamarádil s Masarykem. Hodně toho věděl o divadle, o hereckém životě zase Olga. Věděl, o čem píše. Myslíte, že by se vaše představení Čapkovi líbilo? Některý moderní zmínky by se mu asi nelíbily. To záleží na tom, jaký to byl člověk, a to my nevíme. Alžběty, Aleše a Filipa se ptala Veronika Rodová VČERA JSME VIDĚLI Marie Vítovcová Matěj Velička ZAHLÉDLI JSME číslo

70 ZAPSALI JSME......Z DISKUSE O PŘEDSTAVENÍCH 2. BLOKU SE STUDENTY STŘEDNÍCH PEDAGOGICKÝCH ŠKOL Z besedy se studenty středních pedagogických škol, která se uskutečnila v prostorách Fabriky, jsme vybrali přehršel postřehů. Diskusi vedla Kateřina Oplatková Rezková a za lektorský sbor se jí zúčastnili Irina Ulrychová a Jaroslav Dejl. TAJEMSTVÍ MODRÝCH TŘEŠNÍ - Pamatuji si černobílé oblečení a balón ze židlí. - Bylo to spíše secvičené než přirozené. - Nebylo zcela jasné, proč byl někdo v bílém a někdo v černém. Nebyla mi zcela jasná symbolika těch barev. - Konec byl dosti náhlý. Skončilo to nečekaně. - Vlastně nevíme, jak to dopadlo. Jak se vrátí domů? Kolik těch třešní mají? Zda je to množství zachrání všechny? - Diskuse o představení může pro soubor znamenat nakopnutí k přemýšlení a k dalšímu procesu tvorby v daném žánru, ale je třeba se držet určitých 3zákonitostí, které sci-fi má. KUCHAŘ SAM A MOŘSKÉ PANNY. - Líbila se mi proměna prostředí během zpěvu. - Kostýmy a krabice od banánů byly funkční. - Nejednoznačná byla role učitele, který dětem ZAPSALI JSME... Vítám všechny u dalšího přenosu je z dětského diskusního klubu. Jdeme na to? Aula, třetí patro První uchazečka o diskutování zjišťuje, že by byla v místnosti sama, resp. pouze se mnou, tak zatím odchází. Později se objevují kolegyně Bára Svobodová, Martina Šimánková a až dvě minuty před zahájením začínají proudit přímo davy natěšených na diskusi. Bára se mě mimochodem ptá: Můžeme? Odpovídám: Můžeme. Lektorky se představují, opakují pravidla diskuse, opět se začíná spontánními asociacemi na balicí papír. (Pozn.: Vidím, že jsou i tací, kteří si své poznatky přinesly už zapsané v poznámkovém bloku.) I Dnes se objevili zájemci o diskusi z řad souborů, které dnešní den nevystupovaly. Účastníci diskuse se rozdělují do skupinek. První na řadě: Tajemství 70 pomáhal zpěvem. - Okouzlila mě přestavba scény na loď. - Tématem je soužití mezi muži a ženami. Dalším tématem může být hledání kompromisů. Nějak určitou situaci vyřešit. - Zdálo se mi, že ty děti byly na některé situace ještě malé. Neseděly mi například některé repliky, které padaly, když se námořník dostal k jedné z mořských panen. - Bavilo to děti, a tak to bavilo i nás. JAK SE DĚLÁ DIVADLO - Líbila se mi scéna a, b, c, d, e, f, g. - Vadilo mi, když se z boku objevily jen hlavy Karla Čapka a Olgy a já neslyšela, co říkaly. - Někdy průvodci děj trochu zpomalovali, ale asi by tam něco chybělo, kdyby tam nebyli. - Pro děti ve věku pěti, šesti let mohlo být to představení nezáživné, nudné. Mě ale bavilo. - Pro mne je to příběh o nedoceněném autorovi. - Pro mne je téma v tom, že ať uděláte cokoli, tak se to vždy někomu líbí a někomu nelíbí. Není možné se zavděčit každému. - Dobrý byl zpomalený herec. - Není stadné převést na jeviště fejetony, soubor se o to pokusil....z DĚTSKÉHO DISKUSNÍHO KLUBU O PŘEDSTAVENÍCH 2. BLOKU TAJEMSTVÍ MODRÝCH TŘEŠNÍ Co se probralo v menších kolektivech, nyní zaznívá nahlas před všemi. Martina čte poznámky z balícího papíru, hodně z nich byly otázky na soubor. My jsme se bavili o konci, a jak se dostali k třešním. já neviděl, že opičák něco trhá! Padaly prý návrhy na jiné režijní řešení, například přes štronzo, abychom děj stíhali. Dál se ozývá: Skvělý balon! Ale vyplynuly i nejasnosti: Že ten konec byl hodně otevřenej. Cestou zpět je mohli zastřelit! Martina pokládá dodatečnou otázku: Byl otevřený konec záměr? Naše vedoucí chtěla, aby konec byl takhle otevřenej. Z dalších skupinek: Líbil se nám balon, jak ho využili. Řeší se, že mnozí nepochopili, že si tam herečka oblékla šaty ( mohli za paravan ) a pak si je zas sundala. Kostýmy jsou označeny za zajímavé ( rozlišení dobra a zla ) O scéně: Každá židle má využití. Od souboru se prý dozvěděli: Role jim určovala vedoucí, dohodli se na kostýmech. Diskuse se navrací ke kostýmům. Proč byla jedna postava bílo-černá: Zjistili jsme, že se prý skrývala a byla tajný agent. Jiný divák: Dvojí agent. Šum možných variant, Martina shrnuje: Jsou tu pro nás zkrátka otazníky. A růžové šaty? Myslela jsem, že má splynout s davem, ale měla to moc krátce na sobě. Hlas ze souboru důvod neobjasnil, bylo to prý rozhodnutí jejich vedoucí. Někdo to viděl tak, že to bylo, protože pak prodával ženskou módu, jiný názor byl: já myslel, že to byla kamufláž, museli mít nějaký plán B, kdyby chytili. V jiné skupince se řešilo, proč byly třešně modré a ne třeba zelené. Odpověď: To bylo v té knížce. Čas na první skupinu právě vypršel. KUCHAŘ SAM A MOŘSKÉ PANNY Znovu jsme ve velkém kruhu. Smích vyvolá přečtení poznámky na balicím papíru: Super i ten pád. A posléze také: Zase já?! Mimochodem aktér této promluvy nechce začít mluvit za svou skupinu, a tak se slova chopí jiní: Překvapilo nás, že to hráli už desetkrát. Oceňuje se, že písničky pomohly přestavbě. Vedoucí prý předělal hudbu, on to vytvářel, my si taky přidali. Soubor poté vyjmenovává, co nemělo v představení být, a objevilo se to tam. Podle většiny z nás nemělo představení chybu Jen jak mohl dýchat pod vodou? Aktivní členové souboru z Jičína obratem vysvětlují: To byla jeskyně! Načež se objeví názor: To mohlo být řečený. Reakce souboru: Jo. Ale pak se skupinka opět vrací k pozitivům: Bylo jim rozumět, artikulace Líbil se mi výraz kuchaře, když se ženil. Lektorky pak stáčí diskusi k výtvarnu. My se dozvěděli, že kostýmy jim šily jejich

71 mamky, to by moje maminka neudělala. Pozitivně se jevil začátek, kdy nebyly všechny holky v jedný rovině, nebylo to jednotvárný. Zazní názor: Nejdřív jsem si myslel, že jsou to jen holky na ostrově, který čekaj na námořníky. Někdo řeší kymácení při zpěvu, že bylo různé, ne na jednu stranu, ale zazní i hlasy, kterým se to líbilo. Aktér Sama: Pan režisér řekl, že se mají hejbat. My probírali kuchaře. Je mu 13 a chodí do 7. třídy. Všichni prý totiž tipovali, že chodím do třetí. Ne všechno převzali z knížky, například ty přezdívky Kartáč, to v knížce není. Na závěr se znovu řeší pád jedné z hereček v průběhu představení. Protagonista kuchaře Sama možná neúmyslně vyvolává potlesk pro Aničku a díky, že si dohrála ten pád. Lektorka Bára toho využívá k zakončení druhé třetiny diskuse. VČERA JSME VIDĚLI DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY TAJEMSTVÍ MODRÝCH TŘEŠNÍ JAK SE DĚLÁ DIVADLO Odchází ti, kteří toto představení neviděli. Čte se opět, co ulpělo na balícím papíru. Výběr, který mě zaujal: Přidat hlasitost. Občas nudný, postava Karla a Olgy. Hodně věcí jsem z toho zjistila, líbilo se mi to. A rozehrává jedna ze skupinek: Mně se líbilo, že tu masku drželi rovně, i když jí sundali. Řeší se odborné názvy v textu, ne všichni všemu porozuměli. Jinde se řešilo, jak dlouho spolu hrají. Odpověď: Čtyři roky. Toto představení zkouší od října ale někdo odchází, někdo přichází Pro jiné do sebe prý role zapadly, ale Olinka a Karel jsou až moc dlouzí, soubor se snaží vysvětlit, že to tam nebylo od začátku, ale pak zjistili, že Olga vlastně Karla také komandovala, tak se to tam snažili zakomponovat. Povídání se stáčí zpět k cizím slovům. Taky jsme si něco museli najít, když jsme to dělali. V kontextu to jde pochopit, dodává soubor. V této skupině se také dozvěděli, že jedna z hereček prý v deset večer odpadla a jiná se to musela naučit za ní. Původ námětu: Náš profesor to přinesl, přinesl víc knížek a my si vybrali. Jde prý o snahu zažít něco novýho divadlo na divadle. Scénář vymýšleli, že to improvizovali a podle toho vznikl text. Později se ozve názor, že nebyli trošku slyšet, myšleno hlavně jako maska z portálu. Jiní oceňují: úžasně zpracovaný, jak to na tom divadle chodí. Souboru prý nevadilo učit se tolik textu, jsou na to zvyklí. Řeší se, že některé věci mohly být zahrány rychleji, ale zaznívá: Potom tam byly role, které byly pomalý a nešly zrychlit, což vyvolává vlnu smíchu, protože to říká aktér herce, který působil záměrně zpomaleně. My se ptali, proč byli za maskama a prý že to byli vypravěči. Soubor: Pro vysvětlení: Byl to Karel Čapek a Olga Scheinnpflugová. Lektorky pak odhalují, že je ne všichni poznávali. A na závěr se dozvídáme perličku díky tomuto rozhovoru: Mluvili jste se speciálním hercem, nebo to byl opravdu osvětlovač? To byl náš vlastní osvětlovač, který s námi přijel. A jelikož diskuse končí a všichni odcházejí, i já se tímto s vámi loučím a brzy nashledanou při další on-line reportáži. zapsal Martin Domkář KUCHAŘ SAM A MOŘSKÉ PANNY JAK SE DĚLÁ DIVADLO číslo

72 PŘEDSTAVUJEME VÁM LEKTORY PŘEHLÍDKY DĚTSKÉHO DIVADLA Rádi bychom vám naší oblíbenou formou, odpověďmi na otázky, představili lektory přehlídky dětského divadla. A celkem rádi a bez ostychu, navzdory současnému trendu, budeme genderově nekorektní a představíme vám jako první mužskou část lektorského sboru. Ačkoli se to možná nezdá, ale jejich odpovědi o nich mnohé prozrazují. Tentokráte jsme jim sice nepoložili otázek přehršle (myšleno v současném smyslu slova, tedy mnoho), ale přehršle (myšleno v původním smyslu slova, tedy málo). 1. Jaký je váš nejsilnější divadelní zážitek z poslední doby? 2. Jaký prostor je vám příjemný? 3. Ve které roli v reálném životě se nejlépe cítíte? 4. Kdybyste měli možnost žít v nějaké historické době a být historickou postavou, která by to byla? ROMAN ČERNÍK interní zástupce externího předsedy 1. Asi mám tři velké zážitky. Tím prvním je představení O mrtvých ptácích, co hraje Divadlo X10 v pražských Strašnicích. Je to velmi působivá a bolestně otevřená sonda do moderních dějin přes osudy tří generací německých žen. Jakýsi rozhovor mezi babičkou, matkou a dcerou, který režírovala 3sama autorka Vanessa Emde, mladá německá režisérka a dramatička. Jsou v tom také skvělé ženské herecké výkony. Druhým zážitkem pak byla Korekce, taneční představení skupiny VerTe Dance v režii (choreografii?) Jiřího Havelky a s hudbou Clarinet Factory. Skvělá fyzická akce s tématem nesvobody. Takové variace na Písně kosmické. A ten třetí zážitek bylo představení Cometa pražské La Putyky a norských Cirkus Xanti v trutnovském novém divadle UFFO. Komplexní zážitek, událost, zastavený čas. 2. Mám rád výhled do krajiny. Mám hodně rád úzkou cestu po horských loukách třeba v Nízkých Tatrách nebo bulharské Staré Planině či v okolí českých vsí v Banátu a taky mne fascinuje šum a hluk a vítr severních moří, malé ostrovy v Baltu nebo Severním moři. Jinak si také užívám vlaková nádraží, ta malá i ta velká, a jejich hemžení, proměnlivost, pestrost. 3. Badatel, pozorovatel, odkrývač, komentátor a průvodce. Tuhle pozici si hlídám i jako učitel nebo umělec či kulturní a ekologický aktivista. Baví mne sledovat souvislosti, kontexty. Zajímají mne věci za zrcadlem, jiné úhly pohledů. 4. Chtěl bych být v partičce kolem svatého Františka nebo posluchačem Petra Chelčického anebo pomocným učitelem v Šarišském Potoce. Asi by mne bavilo potkávat se s Mistry. Mistry slova, učiteli skromného a poctivého života, lidmi zastaveného času. JAROSLAV DEJL 1. Těch představení je několik. Především je to představení divadla Drak Poslední trik Georgese Mélièse, které se mi podařilo vidět až před dvěma týdny. To bylo něco! Necelá hodina plná nádherné fantazie a gagů, dokonalé stylizace. Musím říci, že i těch 420 žáků mé školy koukalo ani nedutalo s pusama dokořán. Ten samý den večer jsme s mou ženou viděli zajímavé představení Skleněný pokoj v Městském divadle Brno. Je to dramatizace románu Simona Mawera* o vile Tugendhat. Tu knížku doporučuji. A potom si jděte tento architektonický skvost prohlédnout. Zajímavé byly i dvě opery v Janáčkově divadle v Brně. Pucciniho Tosca a Janáčkova Věc Makropulos. Obě pro vynikající režijní zpracování a nádhernou hudbu. Zvláště u Janáčka jsem si myslel, že ji nepřežiju, ale režisér Radok z ní udělal strhující představení. Pěvecké výkony byly fascinující, režie strhující a scénografie dokonalá.a Tosca se zajímavou scénografií a nápadem propojit příběh Toscy s postavou jedné z jejích nejznámějších představitelek, pěvkyní Calasovou. A je to nádherná hudba plná emocí a to mám rád. A z baletů před léty představení Stvoření Die Schöpfung. Dokonalá syntéza pohybu a zpěvu, která člověku dává radost do života a naději, že život má smysl. Je to balet na Haydnovo oratorium. A vůbec brněnský balet je super co představení, to zážitek, který pohladí po duši. Doporučuji. 2. Prostor našeho bytu, České Budějovice a jižní Čechy vůbec, Londýn. První je prostor, kde žijeme už 35 let, který znám i poslepu, cítím jeho vůni a je to takový přístav, který mě vždy rád přivítá. Budějovice a celý ten kraj, protože jsem se tam narodil a prožil krásné mládí s kamarády a kamarádkami. A Londýn pro jeho atmosféru svobody a pohody. 3. Jako dědeček našich čtyř vnoučat. Je nádherné pozorovat, jak rostou, rozmazlovat je, nutit každý rok před Vánocemi k návštěvě Louskáčka, Ve vztahu k nim jsem jak máslo, dělají si se mnou, co chtějí, a já jsem rád. Bezmezně je miluju. 4. Historickou postavou nevím. Jsem rád, že jsem, jaký jsem, a že žiju teď a tady se svou Libuší, i když asi nejsem žádný Přemysl. FRANTIŠEK ZBORNÍK předseda, který se bohužel pro zranění nemohl přehlídky zúčastnit, ale my na něj myslíme a jeho odpovědi nás zajímají 1. V amatérském divadle mě v posledním roce nic neohromilo, určitým zážitkem je arogance volyňské poroty, ale na to se asi neptáte. V profidivadle mě zaujal Špinarův Hamlet ve Švandově divadle, přes dílčí výhrady (nemám rád, když se situace za každou cenu zpravděpodobňují), jde myslím o úctyhodné setkání se Shakespearem. Co mě těší opakovaně, je práce v naší škole režisérů SČDO. Objevování možností, prostorů v dramatické literatuře pro vytvoření dramatické situace, nadšení těch lidí a jejich pospolitost, to mě opakovaně naplňuje radostí a inspirací. 2.V divadle se cítím lépe v nekukátkových prostorech, kde je intimnější vztah všech účastníků. V nedivadelním je to naše zahrada s jihočeským rybníčkem a modrými krokusy. 3. Profesně mám rád semináře se studenty. Když se sejde dobrá, zvídavá skupina, připadám si užitečný. V osobním životě (ale lze to vůbec oddělit?) mě těší jakákoli chytrá společnost. Budu-li pak neobvykle upřímný, pak mě těší být mužem v ženské společnosti (to ostatně trochu souvisí s předchozím) a tím pádem stále a doufám napořád jsem rád manželem své milé ženy a otcem svých (někdy) milých dětí. 4. Tohle už si nesním. Jsem fakt rád Františkem Zborníkem tady a teď. ptala se Hana Volkmerová * Knihu Simona Mawera Skleněný pokoj si můžete zakoupit na webu za 322 Kč. 72

73 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY VČERA JSME VIDĚLI TAJEMSTVÍ MODRÝCH TŘEŠNÍ KUCHAŘ SAM A MOŘSKÉ PANNY JAK SE DĚLÁ DIVADLO číslo

74 ZAHLÉDLI JSME ZEPTALI JSME SE... CO JSTE NA ZHLÉDNUTÝCH PŘEDSTAVENÍCH NEJVÍCE OCENILI, CO VÁS OSLOVILO, ZAUJALO? 3 VÍTE, Odpovědi po prvních dvou představeních Tajemství modrých třešní a Kuchař Sam a mořské panny To je těžký. Fungovalo velké množství dětí na jevišti. A to fungovalo u obou prvních představení, a hlavně u toho druhého, kde byly ty mořské panny. U toho byly rovnoměrně rozdělené role, všichni měli stejně velké a u toho prvního to nebylo tolik rovnoměrné, tam byly čtyři hlavní postavy. Obdivuju tu holčičku, která spadla a rychle se vrátila do hry. Kristýna Veronika, 19 let U prvního představení (Tajemství modrých třešní, pozn. redakce) se mi líbila práce se židlema. Byla dobrá. A u toho druhého písničky a celkové zpracování. Jak všechno do sebe zapadalo. Zuzka, 13 let Líbilo se mi u toho prvního, že to bylo z budoucnosti. A u druhého práce s krabicema. Anička, 11 let Ve druhém představení jsem ocenila, jak ta holčička spadla a jak to pak uhrála. Nebylo to na ní znát. Ustála to. To první bylo dlouhý a trochu jsem se v tom ztrácela. A u třetího? Je vždy těžké navázat na dobré představení, když je před váma, a jim se to podařilo. Justína, 14 Ve druhém představení byly ty děti zaujaté, dávaly do toho velkou energii a bylo to dobrý. Kačka, 17 let Na mě zapůsobilo to představení s mořskýma panama. Bylo to vtipný. Bylo co pozorovat. Jak to dokázaly hrát a že se jim to povedlo. Mělo to spád děj byl povedený. Anička, 10 let Že se jim všechno povedlo. Odpovědi po bloku všech tří představení Elen, 6 let Jak se dělá divadlo, to bylo pěkný. Jak nám to vysvětlovali samotným divadlem. To se mi líbilo. Evelína, 9-10 let Mně se taky líbilo, jak v tom představení Jak se dělá divadlo vždycky někdo přišel, a tak se mu (dramatikovi, pozn. redakce) to nedařilo napsat. Udělal to špatně. ŽE. Johanka, 8 let Bavily mě mořské panny (Kuchař Sam a mořské panny, pozn. redakce). Bylo to legrační. A legrační bylo i Jak se dělá divadlo. Diviška, 10 let Ty panny (Kuchař Sam a mořské panny, pozn. redakce). Bylo to vtipný a zábavný. Líbilo se mi, jak to prožívali, vžili se do toho. Anežka, 10 let Líbilo se mi představení Kuchař Sam a mořské panny, protože to bylo hodně vtipný a hezký a že si to ty děti hodně užívají. Kristýna, 11 let Líbil se mi Kuchař Sam a mořské panny. A ta holčička, která tam spadla, jak to ustála a hrála dál. A měli tam dobré efekty s kulisama. A i kostýmy měli dobré. Ester, 11 let To Tajemství modrých třešní, protože to bylo akční. A taky ten strom, že byl udělaný člověkem a nebyl tam zapíchnutý jen klacek a ta opice byla taky udělaná člověkem a nebyl to třeba nějaký plyšák nebo něco takovýho. Dobroslava, 11 let Líbilo se mi Tajemství modrých třešní. Měli to hezky vymyšlený a udělaný a byl to hezký příběh a hezky se na to koukalo. A velice bych ocenila taky tu holčičku, která tam spadla v tom druhým představení (Kuchař Sam a mořské panny, pozn. redakce) a jak to ustála. Anča, 11 let Slovo slovo bylo kdysi dávno odvozeno od slova s významem slyšet? Slova, jako slovo, slyšet, sláva, sluch či slynout (zastarale být proslulý), jsou tedy jazykoví sourozenci. Řecké slovo logos je překládáno jako slovo, smysl, mysl, rozum, myšlenka, ale i důvod, případně počet a poměr. Podle filosofa Jana Sokola je logos chápáno jako to, co umožňuje poznávat, chápat a vyjadřovat. Slovo logos se stává součástí názvů vědních disciplín (věd) máme např. psychologii (vědu o duši), biologii (vědu o živé přírodě), ekologii a další. Logos se promítá i do slov, která používáme nebo se s nimi setkáváme logo, logika, dialog, logopedie, prolog. O slově se můžete dočíst také v úvodníku tohoto čísla Dětské scény. (SOKOL, J. Malá filosofie člověka/slovník filosofických pojmů. Praha: Vyšehrad, s. ISBN ) 74

75 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY NALISTOVALI JSME.. číslo V KNIZE TVŮRČÍ PSANÍ V LITERÁRNÍ VÝCHOVĚ V knize Tvůrčí psaní v literární výchově jako nástroj vzdělávání najdeme přehršel námětů na zkoumání a tvořivou práci s literárním textem. Nalistovaná ukázka ze strany 66 až 67 ukazuje, jak může vypadat rozbor básně v hodině češtiny a jak vyměřený čas hodiny působí na práci učitelky Ludmily, která se svými žáky rozebírá Sovovu báseň Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy? Sovovou básní Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy? se učitelka Ludmila a její žáci ze septimy víceletého gymnázia zabývají celkem sedmnáct minut. Rozbor básně je orámován jejím hlasitým předčítáním, jehož se na začátku ujímá sama učitelka, na konci jeden vybraný žák. Do závěrečného předčítání básně se ozve zvonění, a četba je proto ukončena v místě před závěrečným veršem, který je echem jejího názvu. Před četbou básně učitelka Ludmila žákům ještě připomíná, že báseň je tajemství, ke kterému si hledáme svůj klíč. Snaží se tedy žákům báseň vyjevit nikoli ve smyslu hádanky, která má být uhodnuta, ale ve smyslu tajemství, které může být objeveno. Tímto sdělením stejně jako následujícím postupem učitelka žákům otevírá možnost přijít se svou interpretací textu nepřistupuje k textu s tím, že žákům oznámí, co je sdělením básně a co jejím poselstvím, ale otevírá prostor pro její vlastní výklad. Žáci se od ní dozvídají, že předložená báseň je řazena do symbolismu, a iniciování otázkami učitelky sami doplňují, že autor jakožto symbolista se tedy vyjadřuje nepřímo, pomocí symbolů. Učitelka Ludmila pak báseň přečte a výuka se přesouvá k rozboru textu. Žáci jsou vyzváni k tomu, aby se pokusili v textu hledat obrazy. Učitelka následně své zadání více specifikuje a klade vícenásobnou otázku: Zkuste mi říct, co je to ten sad a co je to ta plavba a co je to to Nové království? Co jste v té básni našli, co jste tam cítili? Na otázku odpovídá žák Pavel a žákyně Magdalena. Zatímco Pavel svou odpovědí řeší obsah a jeho časové znázornění v rámci básnického diskurzu ( Hlavně ten motiv toho sadu a té plavby mi připadá, jako by to bral retrospektivně. Že se jí ptá, kde byla, že na ni čekal a že se chystá odplout. ), Magdalena se zaměřuje pouze na obsahovou linii příběhu ( tak mně přijde, že tam vlastně popisuje, že je starý a že do toho jeho života přišla nějaká žena a on se jí ptá, proč nepřišla. Jak tam je to,vás tenkrát zjara čekal jsem, že to popisuje to, když byl mladý, že se chtěl zamilovat a mělo to ještě smysl a teď když se chystat,hledat Nové království, vlastně když už je na sklonku života, tak už to nemá pro něho smysl, ta láska. ). Fišer, Z., Tvůrčí psaní v literární výchově jako nástroj vzdělávání. Brno, Masarykova univerzita, s. ISBN VÍTE, ŽE. Kniha Skleněný pokoj (v originálu The Glass Room) anglického spisovatele žijícího v Itálii Simona Mawera, původně učitele biologie, kterou nám všem doporučuje k přečtení lektor dětských divadelních představení Jaroslav Dejl, získala nominaci na nejprestižnější knižní ocenění anglofonního světa Man Bookerovu cenu. Ale hlavně - kniha je výtečná a pojednává o výstavbě funkcionalistické vily v Československu roku Předlohou k příběhu se stal opravdový osud brněnské vily Tugendhat a dramatický život jejích majitelů. Do Brna je také částečně situován jeho román Mendelův trpaslík. KOUTEK JAZYKOVÉ ARCHEOLOGIE Úkolem jazykových archeologů v této rubrice je oprášit vždy jedno konkrétní opomíjené či pozapomenuté slovo, připomenout jeho význam a vrátit mu alespoň na chvíli jeho místo v mluvené řeči. Přidejte se k týmu jazykových archeologů tím, že v daný den začnete konkrétní slovo vědomě zařazovat do své mluvy. A poté se podělte o své zkušenosti a zážitky z používání slova s redakcí Deníku Dětské scény. Stačí, když nám napíšete několik vět, přineste obrázek anebo se za námi stavíte (do 3. podlaží v budově Fabrika) a sdělíte nám své postřehy přímo. Když chceme říct, že je něčeho mnoho, používáme různých slov kupříkladu hodně, velmi, moc, hromada či hafo. Anebo můžeme použít slovo, které poněkud zastaralo, ale kupodivu se tu a tam vrací do úst některých mluvčích, možná pro zpestření jejich vyjadřování. Je to slovo PŘEHRŠLE či PŘEHRŠEL. Na Dětské scéně redaktoři kladli recitátorům přehršel otázek, mohli bychom slyšet a mít z toho radost, že redaktory výkon dětí zřejmě hodně zaujal, a tak se mají na co ptát. Jenomže ono by to mohlo být přesně naopak. Staročeské slovo přehršle nebo přehršel je původně měrná jednotka pro obilí, mouku, rýži, zkrátka pro něco sypkého, co se vejde takzvaně přes hrst nebo také do dvou spojených dlaní. A do ruky se toho vejde opravdu málo. Je zajímavé, jak se význam slova používaného v dnešní době úplně obrátil. V jakém významu slovo použít? Jít proti proudu všeobecného chápání významu asi nemá smysl. Anebo ano? To je na vašem posouzení, případně zkoumání slova v praxi, vážení čtenáři. Za kuriózní situace s použitím slova v původním významu neručíme. POD REFLEKTOREM SLOVO...KŘOVÍ Smyslem této rubriky je představit čtenářům v průběhu letošní Dětské scény několik zajímavých slov z divadelního prostředí. Jelikož se jedná o slova a slovní spojení z divadelní hantýrky, jejich význam může být pro někoho, kdo s divadlem nemá zkušenosti, nesrozumitelný. Osvětlíme jejich význam a uvedeme příklady užívání. Třeba se vám taková slova mohou hodit. Dělat KŘOVÍ znamená hrát v divadelním kusu nedůležitou roli. Někdy se slovo křoví dá nahradit slovem kompars, jehož význam se vykládá jako osoby bez samostatné role, které vystupují v hromadných scénách na jevišti či ve filmu. Kompars neboli křoví netvoří profesionální herci, ale amatéři, členové technického personálu nebo zájemci z řad veřejnosti, někdy také děti herců (například v muzikálech). Na rozdíl od slova kompars je ve slově křoví cítit nádech pejorativnosti (hanlivosti, znevažování významu). Karel Čapek v knize Jak se dělá divadelní hra uvádí, že na jevišti může být i padesát členů komparsu. Přeneseně se užívá také rčení nechci někomu dělat křoví nechci být přebytečný. 75

76 KOMIKS----- PŘE. HRR. ŠEL SLOV......Z DENÍKU AGENTA CHODCE 3 ÚKOL... Agenti chodci je pojmenování pro agenty, kteří přecházeli hranici. Prošli pouze povrchním školením, často se jednalo o nezkušené lidi toužící po dobrodružství. Polovina jich byla zadržena a přes dvacet jich bylo popraveno. Agenti chodci sami si říkali kurýři nebo kopečkáři. (wikip) Posedět, pokecat, nabrat si, rozebrat, zahloubat, podrbat. Ve spolku zas se potkat, po roce, po čase. Po těch letech! A co? A jak? A kdo? A ke komu se má a jakže to má a správně a jedině a skoro. Nad pivem (pění a pomalu) a nad vínem (přání v řadě vyrovnává). S nocí se ve slovech touhy a sny rozlijí před svědkem na kříži. Do rytmu v trámoví. Kde vítr? Kdo ví? To tvoje mávání a moje je usmání na cestu, na dohled, do dvorka. Přátelé ve staré té stodole u cesty, po roce. Stodola dokola, do řeči i k věci....pro VÁS Milí naši čtenáři, neobávejte se nás v redakci navštěvovat se svými případnými postřehy z dění na Dětské scéně 2015, obrázky, fotografiemi, básničkami, glosami či jen zvoláními. Budeme moc rádi za každý příspěvek. Těšíme se na vás! Již v minulých číslech našeho deníku jsme vás upozornili, že se uvnitř skrývá vždy nějaké téma, které se line většinou článků, nebo je tím opakujícím se motivem předmět, nebo myšlenka. I dnes vás vyzýváme, milí naši čtenáři, objevíte-li, co skrývá dnešní výtisk, neobávejte se nám to přijít říci do 3. nadzemním podlaží, kde sídlí naše redakce. Pro pozorné čtenáře to jistě nebude těžké. Za svůj objev a za odvahu přijít dostane každý malou odměnu. Budeme se na pozorné čtenáře těšit. PROGRAM DĚTSKÉ SCÉNY 2015 PONDĚLÍ 15. ČERVNA semináře A, B, S Fka dílny pro děti ze souborů MMG blok přehlídky Zápisník Norberta Borovičky HOP-HOP, ZUŠ Ostrov Fka skupina A Duch Martina Macdonalda Divadelní studio Kampak!, ZUŠ Štítného, Praha 3 Fka Když se dobře zacpou uši RS Divadlo Vydýcháno, ZUŠ Liberec Fka Jak se Janek vydal za štěstím Tak jo!, ZUŠ Chlumec nad Cidlinou Trám Joši Dohráli jsme, ZUŠ Uherské Hradiště Trám skupina B Jak se Janek vydal za štěstím Tak jo!, ZUŠ Chlumec nad Cidlinou Trám Joši Dohráli jsme, ZUŠ Uherské Hradiště Trám Duch Martina Macdonalda Divadelní studio Kampak!, ZUŠ Štítného, Praha 3 Fka Když se dobře zacpou uši RS Divadlo Vydýcháno, ZUŠ Liberec Fka d iskuse lektorského sboru s vedoucími souborů 3. bloku Fka-3. podl dětský diskusní klub Fka diskuse o představeních 3. bloku Fka, stodola doprovodný program The Dozing Brothers Dixieland Jazz Band, Svitavy stodola Fka Trám MMG stodola Fabrika Svitavy Divadlo Trám Městské muzeum a galerie ve Svitavách farní stodola svitavské římskokatolické farnosti DĚTSKÁ SCÉNA NA FACEBOOKU DENÍK DĚTSKÉ SCÉNY - ČÍSLO 3 76 Redakce: Hana Volkmerová (šéfredaktorka), Veronika Rodová, Roman Manda, Pavel Kocych (grafika a sazba), Ivo Mičkal (foto), Jazz Jameson čtyřnožec. Tisk: DTP centrum Svitavy. Redakce sídlí ve 3. podlaží Fabriky Svitavy. Neprošlo jazykovou korekturou. Uzávěrka čísla června 2015 v 01:22. Náklad 140 ks.

77 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY DENÍK DĚTSKÉ SCÉNY úterý SVITAVY 4 číslo číslo

78 ÚVODNÍK Je ráno. Dvě hodiny odpoledne. Zaspala jsem. Probudil mě burácející traktor, opravující silnici pod okny mého hotelového pokoje. První představení třetího odpoledního bloku přehlídky dětského divadla nestíhám. Mrzí mě to. Co tedy snídaně... vlastně oběd... možná večeře v jídelně Oáza v příjemném zákoutí u farního Kostela 4navštívení Panny Marie? Nestíhám. Nedávám. Nechci. Koupím si jen zeleninový salát a pohankový zákusek na později. Nebo na dříve? A běžím jdu spíše se potácím do Fabriky továrníka Wilhelma Ettla. Můj den je hlavou vzhůru. Já sama jsem jako bez hlavy. Možná ale vzhůru nohama. Únava, jež se ke mně hned ráno, tedy v poledne, vlastně odpoledne přidala, nechce odejít. Drží se mne, jako se já křečovitě držím představy, že jednou tento zpřeházený stav musí skončit. Odháním ji domluvami, že je úžasné být mezi přehršlí kamarádů a přátel a známých že jsem se přece tolik těšila a radovala, tak nyní nemůžu skuhrat, spát, nevnímat, být v nepřítomnosti. Neodchází. Babizna. Přemlouvám ji, že jsou zde obdivuhodně šikovní dětští interpreti a zajímavá představení, která mne oslovují, dojímají, baví, zajímají, lákají, provokují, inspirují, ale i zklamávají, tak není možné je promarnit, prošvihnout, prospat. Neodchází. Baba. Stále sedí vedle mne a směje se mi přímo do očí. Zavírám je. Ticho. Klid. Lehké houpání. Po chvíli je otevřu a... Ani se nehla. Co s ní? Vždyť vypadá zrovna jako já. Jen slyší očima, vidí ušima a slova se jí pletou jako nezkrocené větve starého akátu na Náměstí Míru ve Svitavách. Náhle, jako osvěžující paprsek dobrého vína, chladícího se v lednici redakce, mou mysl i tělo zaplavuje pocit krásna a blaženosti. Jsem jako v snách. Jsem sen. Prožívám sebe sama krásně rozmazaně a svět se houpe a slova nejsou nebo přicházejí pomalu, po špičkách, jako baletky a čas se táhne jako hustý oranžový med, kterým se prodírá mé tělo k dalším minutám či hodinám vlastního zakoušení. Pak cvak! Je deset večer. Všechno se rozplyne a zmizí. I Ona odchází. A já se se vší vervou vrhám do práce. Do skládání a uspořádávání dalšího čísla Deníku Dětské scény 2015 tak, aby nebylo zpřeházené, mělo hlavu a patu, bylo vše na svém místě. Aby se zkrátka dalo číst! Přeji příjemné a přehledné čtení! Hana Volkmerová NAHLÉDLI JSME... DO SEMINÁŘE S1 JAK NECVIČIT DIVADLO S NEJMENŠÍMI Seminář začíná technickou přípravou chystáním plátna a světla ke stínohře. Poté se lektorka Kateřina Oplatková Rezková ptá deseti seminaristů ze středních pedagogických škol na to, jestli přijdou na možné výhody využití stínohry při práci s malými dětmi. Přicházejí odpovědi: Protože je to pro děti něco jiného. Protože jsou za něčím schovaní. Posléze lektorka shrnuje: Jsou za něčím schovaní, není je vidět, pohybově se více uvolní. K tomu jim ještě pomůže hudba. Je to pro ně takové kouzlo. Dají se různě zvětšovat a další věci Obra na jevišti normálně udělat nemůžete. Další aktivity se budou dotýkat Erbenovy Polednice. Práce začíná vzpomínkami, asociacemi k textu a bude pokračovat živými obrazy a improvizací, avšak nepředbíhejme. Téma celého dopoledního bloku se promítá už v první hře, v honičce na strašidla. Nejde o rychlost, ale o to dostat strašidlo do svého těla a hlasu. Lektorka hru doprovází rytmickým chřestěním rumba koule. Po hře následuje reflexe, povídání o strašidlech z dětství. Seminaristé si připomínají různá strašidla a jejich jména. Ukazuje se, jak barvitá je dětská představivost. Po vzájemné domluvě všichni společně vytvářejí velkého hýbajícího se pažravku, který mlaská, když žere hračky, a přitom vydává: Mňam, mňam, barbínu si dám. Lektorka poté dodává: Když chceme na divadle udělat jednu vekou obludu je to cesta. Můžeme ji rytmizovat... Poté si studenti ve dvojicích sdělují, čeho se v dětství nejvíc báli, a vzápětí každý ze sebe snímá strach prostřednictvím skupinového rituálu a nechává ho spálit v ohni. Práce s textem začíná asociacemi na Erbenovu báseň Polednice, jako např.: Zoufalá matka, zlobivé dítě, stařena, pláč, zoufalý čin, strach, smrt. Pokračuje se převypravováním básně po kruhu. Lektorka: Děti na prvním stupni ZŠ vůbec nevěděly, co je polednice. A tak si děti myslely, že je to normální lednice, mrazák. Vůbec nevědí, že chodí v poledne. Jak si ji představujete? A tak každý student popisuje svou představu a zároveň ji vyjadřuje svým tělem. Skupiny o 3-4 lidech mají vybrat tři základní momenty příběhu básně a vtělit do živého obrazu. Obrazy jsou prezentovány před bílým plátnem určeným ke stínohře. Jednotlivé obrazy jsou oddělovány cinkáním na triangl. Po výstupech jednotlivých skupin lektorka vede reflexi: Které tři momenty jsme viděli? Odpověď např.: Dítě zlobí matku, přichází polednice, otec se vrací a matka pláče. Lektorka: Tohle se dá s dětmi dělat, aby si uvědomily zásadní momenty příběhu. Během pauzy seminaristé ve skupinách připravují zvukové ztvárnění básně. K dispozici mají Orffovy nástroje, své tělo, podlahu. Pokud chtějí použít slovo, musí být k domu silný důvod. Prezentace opět reflektují. Práce s malými dětmi na zvukovém zpracování příběhu má své důvody zopakování příběhu a jednotlivých situací, uvědomění si gradace příběhu, svým způsobem tvorba zvukového plánu, sběr zvukových nápadů pro pozdější divadelní zpracování, vyjádření emocí skrze hudbu, zvuky. Hudební složka je nesmírně důležitá. Je to další způsob vyjadřování divadla. Lektorka zahajuje novou aktivitu slovy: Podíváme se na polednici očima dnešní doby. Přeneseme ji sem k nám na situaci jak by v dnešní době matka volala polednici a co jí na to polednice řekla. Kdo je dnes ta polednice a jak by to fungovalo Závěr rozhovoru je úplně na vás. Dvojice studentů si připravují telefonní rozhovory polednice a matky. Po přehrání situací a jejích reflexi lektorka vstupuje do role matky. Studenti stojící kolem ní se stávají jejími vnitřními hlasy: Já už nemůžu! Takhle už to dál nejde... To se nemělo stát! Co jsem to udělala! Poté lektorka pozornost přesunuje na dítě v dnešní době: Jak a čím v dnešní době může dítě vyprudit matku, jak na to matka může reagovat? Po domluvě na věku dítěte (10 let) dvojice vytvářejí situace, které ukončují tím, že matka zvedá telefon a volá polednici. V následujícím bloku lektorka začíná práci se stínohrou: Každý tam půjde, chvilku si zablbne a pokusí se ztvárnit polednici. Ostatní se stávají aktivními diváky, hudebně doprovázejí (na Orffovy nástroje) hráče za plátnem. V dalších aktivitách lektorka těží z dosavadní práce a nashromážděného materiálu a spojuje vše do většího celku. V kruhu za doprovodu bicích nástrojů si studenti připomínají asociace z dnešního rána a dávají do nich větší emoce. Asociace a rytmus pak spojí se stínohrou, kterou postupně projdou všichni. Následuje rychlosonda do Erbenova textu skupina si prochází text s využitím rytmického doprovodu a částečně i voice bandu. Je čas na škrty a propojování textu s vlastními zkušenostmi, představami a tím, co skupina vytvořila. Vzniká divadelní kompozice, která začíná hudebně doprovázenými asociacemi a stínohrou polednice, pokračuje recitací úvodu Erbenova textu před plátnem, několika hranými situacemi a dalšími úryvky z básně a končí příchodem polednice ve stínohře. V reflexi zazní důležitá otázka: Co chceme divákovi říct? Odpovědí může být, že chceme ukázat, jak to bereme my (tvůrci inscenace) jak se díváme na zlobení, na vztah matky a dítěte dnes, ale i jaký máme vztah k Erbenově básni. V samotném závěru studenti v kruhu sdělují své postřehy a dojmy z pondělního semináře: Poprvé jsem si zkusila stínohru. Líbilo se mi, jak jsme to převáděli do současnosti, jak jsme se v tom našli. Každý si tam svůj postoj najde matka i dítě. zapsal Roman Manda 78

79 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY POHLED ZEVNITŘ ZE SEMINÁŘE S1 JAK NECVIČIT DIVADLO S NEJMENŠÍMI Naše třída S se shodla na tom, že jsme si nemohli přát lepší skupinu, než máme. Máme milou lektorku, se kterou je zábava, a díky ní si seminář užíváme. Naučili jsme se spoustu nových věcí, které nás zaujaly a budou se nám hodit do budoucna. Jsme rádi, že jsme součástí Dětské scény. Klika cvakla, dvéře letí, Katka vchází do dveří. Adam nerad jablka. Tak a otevřete otvor. Komu levituje podložka? Asociace na Polednici = DROMEDÁR. A takto si tu spolu týden žijeme vyjádřili se účastníci seminář...ze SEMINÁŘE B OD HRY K AUTENTIČNOSTI Semináře pro dospělé účastníky Dětské scény se letos zúčastňuji poprvé, jelikož jsem prvním rokem učitel dramatického oboru na ZUŠ Rakovník. V minulých letech jsem navštívil mnoho divadelních, hereckých, scénografických a jiných seminářů, většinou na Jiráskově Hronově, ale i dvouletý kurz Kreativní pedagogiky a pedagogické kondice na DAMU. S napětím jsem očekával přístup a styl lektorky Hany Smrčkové. Zajímal mě průběh semináře, který je určený pro pedagogy. Během prvního dne jsem si pro sebe shrnul pozitiva a negativa tohoto semináře. Jako velké pozitivum vnímám, že je na semináři zásluhou přístupu lektorky příjemná atmosféra. Paní Hana dovede odbourat nenuceně ostych, nesmělost a apatii některých frekventantů a dovést je k nečekaným výkonům pro ně samotné. Bál jsem se, že velký věkový rozdíl účastníků semináře bude překážkou pro další práci. Přesto, že při prvním dnu chyběla seznamovací a stmelovací cvičení, což jsem původně považoval za negativum, došlo k stmelení a seznámení díky práci ve dvojicích (zkušenější s méně zkušenými). Většinu cvičení, která jsme první den dělali, jsem v různých obměnách zažil, ale i přesto je beru jako inspiraci pro svoji práci s dětmi. Druhého dne jsem se nemohl účastnit, ale o to příjemnější pocit jsem měl ze dne třetího. Velká část náplně semináře už pro mě byla novinkou. Například Dabing, kdy jeden má zavázané oči a druhý ho svojštinou dabuje, nebo Alter-ego, kdy první pohybem iniciuje druhého k verbalizování vnitřního monologu. Tato cvičení jsem si na vlastní kůži a rád prožil a budu je používat při své práci. Velký přínos měla návštěva studentek z DAMU, díky níž náročnost cílů cvičení vzrostla. S tím spojené ještě větší rozpaky mladších seminaristek dokázala lektorka opět s grácií odbourat. Závěrem bych si dovolil upřesnit první reportáž z našeho semináře přesnější citací lektorky paní Hany Smrčkové, která říká: Udělej to na dvě stě procent, ať je to aspoň na sedmdesát. Nejen cvičení, ale i toto motivační moudro budu na své mnohdy apatické žáky a žákyně aplikovat. Jiří Suk...ZE SKLÁŘSKÉ DÍLNY Když jsme ráno dorazili do sklářské dílny, ihned jsme si zavázali zástěry. Mistr sklář nás vzápětí začal seznamovat se sklářským náčiním a výrobou skla v průběhu historie. Za chvilku ale už přišla řada na nás. Měli jsme za úkol řezat sklo. Následně jsme jej pečlivě brousili, dokud nebyly okraje hladké. Nakonec jsme všichni spojili naše skleněné úlomky v barevné vitráži. reportérky Danča, Terka a Kája (Duhoví šoumeni z pralesa) Mila maminko STOP I. Tak jsme vyrazili STOP nadseni jsme nastoupili do vlaku a nasli kupe STOP pak nas usmevy presly STOP komplikace v podobe velkého kufru netizily jen nas ale i všechny spolucestující supici v zablokovane chodbe STOP ale dorazili jsme do Svitav STOP zde nam bloudeni zabralo jen nekolik desitek minut STOP nadsene jsme se schoulili do mekkych posteli STOP II. Vyhrabali jsme se z postele STOP nebylo lehke se doplouzit az do jidelny STOP ale motivace byla velka STOP skotaceni na dilnickach prineslo vysledky nejruznejsich druhu STOP poobedove volno jsme stravili kazdy dle svého gusta STOP rozdeleni na dva pratelske tabory A a B sledovali jsme predstaveni STOP vecere byla fajn STOP vecerni zabava se teprve rozjizdi STOP zirame do prazdných sklenic STOP zabava je v plnem proudu STOP nemuzu psat STOP Kája (zatímdobroš!)...z DĚTSKÉ VÝTVARNÉ DÍLNY Celé umělecké a řemeslné dopoledne začalo rozdělením do čtyř skupin. Mohli jsme si vybrat mezi sklářstvím, řezbářstvím, fotografováním a malováním. My se rozhodli pro malování. Kvůli nepřítomnosti řezbářského lektora se k nám poté přidalo ještě pár dětí. Jako první jsme měli možnost vyzkoušet si výrobu dopisního papíru z olejových barev. (Tajemství výroby pro čtenáře DS: Do nádoby s vodou se nalije barva smíchaná s terpentýnovým olejem, pro ozvláštnění můžete do vody nastříkat barevné spreje. Poté do ní namočíte papír a vzniknou úžasné obrazce.) A bylo na čase začít tvořit něco velkého. Spousta lidí sáhla po akrylových barvách a špachtlích a dala se do práce. Někteří se dlouho trápili s vymýšlením skici, jiní svou vizi měli jasnou hned. Inspirací pro nás mohla být známá díla slavných umělců, ale většina si vystačila jen se svou fantazií. Největší oblibu získaly spreje, které byly téměř na devadesáti procentech obrázků. Moc hezkých obrázků. Stojanů moc nebylo, a tak jsme se posadili všude možně po zahradě. Na papírech se začala rýsovat nová umělecká díla, jako např.: Vesmír, Krajina anebo Záhada v plechovce. Počasí nám celkem přálo, ale občasný vítr nám dělal trošku problémy. Nakonec jsme překonali všechny překážky a nástrahy okolního světa. Dokonce jsem si udělali i vlastní výstavu děl, ke kterým jsme si vyslechli komentáře od jejich autorů. Děkujeme za skvělé prožití tří hodin, na kterých jsme se naučili povolit uzdu své fantazie a nebát se zkoušet experimentovat nejen s barvami. reportérky Evina a Klárka (zatímdobroš!) číslo

80 ROZHOVOR S......IRENOU MAREČKOVOU, ČLENKOU LEKTORSKÉHO SBORU PŘEHLÍDKY DĚTSKÉHO DIVADLA vzhledem k dětem dobré. Na druhou stranu je důležité někam dojít, což na této přehlídce ale není primární. V seminářích na Chrudimi jde o to, kam lze ve vymezeném čase dílny dospět. Tady se diskutuje práce, příprava a pedagogická funkce divadla. Jde o setkání. A to je mi milé. V čem je jiný pohled na posuzování dětského divadla oproti divadlu profesionálnímu? Dětské divadlo se dá těžko srovnávat s divadlem dospělým. Ani bych to neporovnávala. Dětství je svébytný svět. U dětí jde o to přes divadelní formu něco prožít, s něčím se potkat, otevřít dveře někam, kam bych je jinak nemohla otevřít. Třeba také dramatickou formou prožít konflikt. A když vznikne divadlo, je to nadstavba. U profesionálů jde o výsledek, tedy o divadelní tvar. V procesu práce s dětmi jde o otevření světa divadla, aby skrze něj dospívaly, osobně zrály. Irena 4Marečková patří k výrazným loutkářským scénografkám osobitého výtvarného rukopisu. Rodačka z Prahy absolvovala loutkářskou katedru na DAMU. Získala řadu ocenění a podílela se na divadelních inscenacích po celém světě. Jak na vás působí přehlídka Dětská scéna ve Svitavách? Strašně příjemně. Mám zkušenost s loutkářskými přehlídkami, například s předkoly na loutkářskou přehlídku v Chrudimi. Nejvíce překvapující jsou pro mě diskuse, kde se potkávají odborní lektoři s vedoucím souboru, pedagogem. Není to debata o dojmech, ale reflexe v pojmech, s ohledem na cíle dramatické výchovy nebo práce za základních uměleckých školách. Jde zčásti o poučení, ale je zohledňována i pedagogická zkušenost vedoucích. Teprve tady jsem pochopila, proč se porota jmenuje lektorský sbor. Není to soutěž. V oblasti umění je totiž dost obtížné vybrat toho, kdo dostane ocenění, protože výchozí podmínky souborů jsou nesrovnatelné. Hrála jste jako malá divadlo? Jako úplně malá ne. Ale jakmile jsem se začala zajímat o loutkové divadlo, vybrala jsem si tradiční loutkářský soubor a tam začala chodit. Byl to tradiční marionetářský soubor, tam jsem si vyzkoušela všechny role. V takovém divadle funguje rozdělená interpretace, takže jsem vodila postavy, mluvila postavy, až jsem se nakonec dostala k výpravě. Co to bylo za soubor? Jiskra Kobylisy. Marionetové divadlo pro mě představuje bizarní svět starého loutkářského sokolského divadla. To je dnes již překonaná forma, ve které ale existuje řada tradičních postupů, vlastně ještě z doby baroka. Zvuk hromu se například dělá sítem s hrachem. Na to ráda vzpomínám a dodnes z této zkušenosti čerpám. Jezdíte na nějaké jiné amatérské přehlídky? Jezdím na předkola chrudimské přehlídky. Také jsem několikrát byla na přehlídce Pražský Tajtrlík v Hostivaři. V Chrudimi jsem také několikrát vedla seminář a byla v porotě. A profesionální přehlídky? Opakovaně jsem jezdila na Skupovu Plzeň (mezinárodní festival profesionálního loutkového a amatérského loutkového divadla, pozn. redakce), Mateřinku do Liberce (mezinárodní festival profesionálních loutkových divadel zaměřený na inscenace pro děti předškolního věku, pozn. redakce), Spectaculo do Ostravy (Spectaculo Interesse, mezinárodní loutkářský festival v Divadle loutek Ostrava, pozn. redakce) nebo na Slovensko do Banské Bystrice (Bábkarská Bystrica, mezinárodní loutkářský festival v Divadle na Rázcestí, pozn. redakce). Také jsem zvána na přehlídky do zahraničí. Jsem na volné noze, takže je to otázka příležitosti, toho, co přijde. Vnímáte nějaký rozdíl mezi Dětskou scénou a jinými amatérskými přehlídkami, kde jste byla? Některé inscenace na této přehlídce by mohly být i v linii loutkářského divadla. Uvědomuji si ale jinou atmosféru této přehlídky. Nevím, jak probíhají semináře, ale zdá se mi, že děti zde hodně kolují, prolínají se. Na Chrudimi se zapíšete do semináře a tam jste celou dobu. Pracuje se na výstupech, které jsou na konci přehlídky, takže někdy je tomu práce v semináři hodně podřízena, jede se na výsledek, což není Co vás zajímá na dětském divadle? Spontánnost, bezprostřednost. To, co dospělý člověk časem ztrácí. Herci často mají machu (osvědčená, vyzkoušená a přesně provedená činnost, která již nepotřebuje žádných tvůrčích podnětů, píše se v Divadelní jarmárce prof. Císaře, pozn. redakce), dítě nefixluje, znovu a znovu prožívá hru. Je krásné, když si děti hrají mezi sebou. A na vedoucím je nezabít tu bezprostřednost. Do toho se profesionální herci někdy těžko dostávají, těžko hledají svůj autentický výraz. I když po tom touží. Mají to například klauni, ti si v sobě dítě dokáží uchovat celý život, udržet v duši to zvědavé dítě. Jak se díváte na úlohu scénografie v dětském divadle? Scénografii chápu jako širší způsob práce než jen vytváření kulis. Scénograf volí prostředky inscenace, a to jak hmotné, tak nehmotné. Inscenace by měla vznikat jako syntéza, propojení všech složek a scénografie je jednou ze součástí. V akční scénografii by scénograf měl vycházet z divadelní předlohy, stejně jako dramaturg či režisér. A měl by citlivě reagovat na podněty, které se postupně objevují. Scénografie se nedá dělat od stolu. V dětském divadle chápu scénografii jako výchovný prvek. Vedoucí by měl mít na zřeteli možnosti výtvarných prostředků, nespokojit se s tím, že mi někdo udělá kulisy. Režiséři v profesionálním divadle často neumějí moc spolupracovat. Scénograf, režisér i dramaturg by měli pracovat jako jeden tým. Jde o to mít důvěru ve scénografa, v jeho vizi. Jde o to vymýšlet a tvořit dohromady, což v amatérském divadle jde snáz, protože pedagog musí většinou hrát všechny tři role. děkuje vám za rozhovor Veronika Rodová 80

81 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY ZAPSALI JSME......Z INTERNÍ I VEŘEJNÉ DISKUSE LEKTORŮ O PŘEDSTAVENÍCH 3. BLOKU DIVADELNÍ STUDIO KAMPAK!, ZUŠ ŠTÍTNÉHO, PRAHA 3 DUCH MARTINA MACDONALDA Soubor zpracoval stejnojmennou předlohu Pavla Šruta (dramatizace a režie Dana Bláhová). V úvodu začínají tři vypravěči stojící před paravánem hrát na hudební nástroje (později se zapojují i do hry s loutkami za paravánem) a s písní vtrhnou velmi energicky na scénu dvě skupiny dětí v různě barevných kiltech a dozvídáme se, že jde o dva v horách žijící skotské rody, které se nejdříve hašteří, pak šťouchají, až dojde k válce. Úvodní imaginárně provedené rvačky se pak proměňují ve válku, na kterou se obě skupiny připraví svlečením z kiltů a pro boj zůstávají v košilích a odejdou za paraván, kde se pak válka odehrává loutkami, které se stávají znakem bojovníků (jejich základ je tvořen křížem z klacků a jsou také oblečeny v košili) a boj je víceméně ilustrací, zřejmě záměrnou. V okamžiku odchodu dětí za paraván se energie trochu vytrácí a poněkud se rozvolňuje temporytmus, a tak už je tomu až do konce. Při odchodu do války se seznamujeme s Martinem, kterému říkají hlupák Macek. Ale v podstatě není úplně jasné, čím je jiný než ostatní, jestli je opravdu hloupý, nebo jen nešikovný, nebo se mu nechce válčit, nebo si neví rady se životem I když je po formální stránce všechno evidentně promyšlené a propracované, tak máme trochu problém se přesně orientovat v jeho příběhu a tím i vyznění. Pochopíme, že uteče z boje, a když uslyší, že je považován za mrtvého, začne si myslet, že je duch. Lidé, které osloví (hrané funkčními jednoduchými loutkami), před ním utíkají, ale darují mu zvířata. A když je pak nalezen svým rodem, začíná hospodařit. Je to jeho svobodné rozhodnutí? A jaký tedy vlastně je? Možná by k čitelnější pointě pomohla realizace závěrečného boje obou rodů v kontrastu k tomu, že je Macek dobrým hospodářem. Přes všecky otázky jde v každém případě o úctyhodnou inscenaci. Ve veřejné diskusi se hovořilo také především o problému orientace v tématu, především proto, že v provedení jsou poněkud zastřeny klíčové momenty (například vypadnutí Martina z boje), hovořilo se o práci s kostýmy a byl oceňován hudební doprovod a energie dětí. HOP-HOP, ZUŠ OSTROV ZÁPISNÍK NORBERTA BOROVIČKY Inscenace, v níž hrají samí kluci (což nebývá běžné), zaujala především vypracovanou formou, energií kluků a jejich dovednostmi pohybovými i schopností nadsázky a dodržením odpovídajícího temporytmu. Problémy jsme naopak nacházeli v tématu. Inscenace vychází ze stejnojmenné předlohy Marie Kšajtové (dramatizace a režie Irena Konývková). Příběh začíná tím, že si Norbert začne psát deník, ale nikoliv kvůli traumatu, o kterém se hovoří později, ale protože si to chce zkusit. A v závěru deník zahodí, a není zcela jasné proč. A tak se pro někoho stává deník pro řešení tématu zbytečný. Hovoří se o tom, že Norbert je tlustý a má problém s novým tělocvikářem, ale s tím přece mají problém všichni a on má problém spíš s kluky, s výjimkou Kečupa, jenž je jeho kamarádem a snaží se mu pomoci ve všech situacích. A právě téma přátelství se nabízí možná nejsilněji, jenže v této realizaci působí poněkud jednostranně, protože Norbert Kečupovi přátelství viditelně neoplácí. Také závěrečná proměna fašistického učitele v podstatě v přátelského není motivovaná. A ještě řadu dalších otázek týkajících se příběhu a tématu jsme si kladli. Ale v každém případě nás kluci svými výkony potěšili a pobavili. Ve veřejné diskusi se také oceňovaly výkony kluků a objevil se i názor, že jde o výbornou režijní práci a že ze všech možných témat bylo pro někoho nejsilnější přátelství. Ale mluvilo se například také o tom, že Norbertova tloušťka nebyla dostatečnou motivací pro ústřední téma. Pro někoho to bylo víc o Kečupovi, protože byl aktivnější. Takže stejně jako v interní diskusi lektorského sboru se řešilo především téma a motivace. RS DIVADLO VYDÝCHÁNO, ZUŠ LIBEREC KDYŽ SE DOBŘE ZACPOU UŠI Na scénu přicházejí dívky v kloboukách a přinášejí židle, s nimiž pak v průběhu pracují, stejně jako s klobouky (které se stávají znakem představují například telefon, těhotenské bříško ). Sledujeme pásmo básniček Daniely Fischerové (režie Lukáš Horáček a soubor) a tyto básničky jsou určitě dobrou nabídkou pro práci s veršem, ale bohužel tato nabídka nebyla zcela využita. Ne vždy se dařilo jednotlivé básničky vystavět a vypointovat a jen některým z dívek se práce s veršem dařila lépe. Ale hlavně jsme postrádali tematickou provázanost jednotlivých textů, kterou navíc nabízí i výrazné pojmenování celého pásma, a tak navodí očekávání, že se bude dějová linie odvíjet právě tímto směrem. Například, že když si zacpeme uši, ocitáme se v jiném světě. Ale s básničkami je pracováno víceméně jednotlivě a často mezi jejich provedením cítíme i určité švy. I když se v odpoledním představení pointování jednotlivých básniček dařilo o něco lépe než dopoledne, v celek se nám tematicky bohužel nepropojily. Při veřejné diskusi se hovořilo o stejných problémech a také o tom, že v krajském kole přehlídky k vnitřnímu naplnění celku došlo, vystoupení tam bylo hravé a dívky s básničkami komunikovaly. Tady už se objevila určitá mechaničnost projevu, což se ale u pásem poezie po nějaké době často stává. TAK JO!, ZUŠ CHLUMEC NAD CIDLINOU JAK SE JANEK VYDAL ZA ŠTĚSTÍM Dívky hrají na stole plošnými loutkami vlastní výroby a ve scéně tvořené rozkládacím leporelem (rovněž vlastní výroby), jež dobře zafunguje při cestě Janka se zvířátky, která se k němu postupně přidávají, za štěstím. Dívky spolupracují, dodržují určitý rytmus, zvířátka jsou každé jiné (nejlépe dopadá výrazná charakterizace pomalé krávy a popletené slepice). Méně už zafunguje scéna v hlavní konfliktní situaci vyhnání loupežníků, především když jeden z nich jde do domku a ne zcela přesně je realizovaná stínohra toho, co se v domku odehrává. Objevil se i názor, že by se možná lépe dařilo viditelné odehrání důležité situace v interiéru domečku. Ale v každém případě vzhledem k tomu, že jde o začínající soubor (pracující pod vedením Romany Hlubučkové), je pro ně tato inscenace adekvátním vývojovým stadiem a pro diváka příjemná. Ve veřejné diskusi se hovořilo o dobrém východisku, ale že inscenace zůstala víceméně jen nahozená. A také o nedořešení situace s loupežníky. A že by její řešení umožnila i stínohra, ale protože je plocha malá, musely by se zmenšit i loutky a pomohlo by i propojení se zvukem. Výpravu inscenace někteří diváci označili za sympaticky inzitní. DOHRÁLI JSME, ZUŠ UHERSKÉ HRADIŠTĚ JOŠI Soubor pracující pod vedením Hany Nemravové si vybral k zpracování předlohu z japonského prostředí a je jistě dobře, že se nepokoušeli o rekonstrukci japonského divadla, které je systémem znaků, ale nechali se při vytváření znaků tímto prostředím a divadlem inspirovat. Ve scénáři mají jasně pojmenované postavy, ale v představení jsme se v nich a v příběhu někdy neorientovali, protože jsme v expozici nedostali klíč k jeho čtení. Znakem kameníka Jošiho je loutka, kterou v úvodu drží jediný hrající chlapec, a možná nás zmátlo to, že hned jak předá loutku Jošiho dál (poté co vysvobodí ducha ze skály a ten mu splní přání stát se nejmocnějším člověkem města), se hned zapojí stejně jako dívky do vytvoření rostliny v zahradě. Když si postavu loutky předávají dívky při tom, když duch proměňuje Jošiho podle jeho přání postupně v (neživé) slunce, mrak, balvan, tak si v závěru zpětně uvědomíme, že teprve až se zase stane člověkem, převezme si ho opět chlapec. A také jsme diskutovali o tom, nakolik je v inscenaci čitelné, že Jošimu nejde o moc pro moc, ale o to, aby si mohl splnit své sny a něco dokázat. Možná k ne zcela jasnému závěru vede proměna ducha proti původní předloze, v níž duch neplní přání Jošimu, protože ho zachránil ze skály, ale aby ho provedl poznáním. Ale i přes otázky, které jsme si kladli, jde rozhodně o nesmírně cennou a zajímavou práci. Při veřejné diskusi byla oceňována východní inspirace, hraní v kruhu a také se hovořilo o tom, že text neposkytuje dostatek materiálu k bohatšímu rozehrání samotného příběhu, ale jen jeho obrysů. A pochopitelně nemohlo nedojít na připomenutí situace v odpoledním představení, které začalo, ale jakmile vedoucí zjistila, že členové souboru někde zapomněli loutku Jošiho, tak to stopla a začalo se znovu hrát, když loutku donesli. Tak se pochopitelně hovořilo o tom, jak by si děti poradily s hraním bez loutky a jestli ji vůbec potřebují. Alena Exnarová číslo

82 NA SLOVÍČKO......S DIVADELNÍM STUDIEM KAMPAK! ZE ZUŠ ŠTÍTNÉHO Z PRAHY 3 Jaký je Martin MacDonald člověk? Takovej hodnej prosťáček, ale trochu zpomalenej. Ňouma. Domácí kutil. Musí si najít svůj mozek, svou část, která mu jde. Hloupej silák. Takovej docela klikař. Trochu pomaleji mu to myslí. Než došel na to, že je duch, tak mu to trvalo. Válka ten příběh odstartuje. Jaký smysl má 4podle vás padnout ve válce? Nemá. Žádnou cenu to nemá. Mělo by to smysl, kdyby to byl bojovník, kterej by chtěl bojovat a šel by do války dobrovolně a byla by to pro něj čest padnout ve válce. Ale kdyby ho někdo nutil, tak ne. Já si myslím, že ta hra je o tom, jak Jaký máte pocit po dnešním třetím představení? Já mám pocit špatnej, protože tam bylo publikum, který nám na konci moc netleskalo. Neměly jsme takovou podporu. Nebyly jsme v publiku. Většinou to v publiku roztleskáváme my, ale to bysme se musely naklonovat. Vlastně jsme hrály pětkrát, ráno dvě zkoušky a tři představení. Jak jste se dostaly ke knížce Milion melounů? Pan učitel hledal v knihovně básničky, které bysme mohly hrát, a pak našel Milion melounů, to jsme si četly, každý si vybral jednu básničku a z toho pak vzniklo hraní. to je vlastně směšný, válčení kvůli takovým zbytečnostem. Jak probíhala tvorba inscenace? A zkoušení hudby a písní, které jste zpívali? Na začátku roku máme soustředění, jedeme někam do přírody. Vždycky to má nějaké téma, naposledy to bylo Skotsko. Všechno, co se celkově týká Skotska. Zkoušeli jsme si písně i tance. Měli jsme na výběr z několika skotských pohádek, paní učitelka nám přečetla kus a my jsme si vybrali. Na soustředění jsme byli rozdělení na dvě skupiny na muziku a na činohru. Když někdo hrál na nástroj, tak byl v muzice. Ale potom si taky mohl vyzkoušet hrát činohru. Ke konci (tvorby inscenace, pozn. red.) už muziku hraje o hodně míň lidí než na začátku. Jak jste připravovali tanec, pohyb? Normálně jsme to cvičili v hodinách. Měli jsme na sobě ty oblečky a zkoušeli jsme si, jak se v tom dá dupat. Dostali jsme instrukce a podle toho jsme to zkoušeli. Dívali jste se na nějaké skotské tance? To nějak nevyšlo, říkali jsme si, že to je pro nás moc složitý, napodobovat to. Který moment inscenace vás nejvíc baví a proč? Mě nejvíc baví, jak spolu bojují ty rody, protože je to takový odreagující. Mě baví hádat se s tím druhým kmenem, jelikož mě to dostane do takový pohody... Mě baví bitka, jak si dáváme facky a padáme. Pohyb a boj, to k tomu patří, ti skotští namachrovaní horalové. Mě baví ty zvířata, třeba ta koza...protože to hrál on. Mně osobně se nejvíc líbí, když jede sedlák s koněm. Tam hrajeme tři: jeden namlouvá, já hraju koně a on hraje toho sedláka. Sedlák je unikátní, nikdy to neuděláme stejně. Tady ve Fabrice se mi líbí, že na pódiu je hodně prostoru, to bylo úplně super. Mě nejvíc baví ten konec, jak se tam všechny zvířata zhemží a všechny tam vystupujou a nakonec tam zpívají. Vtipné je, jak Martin říká, že teď už bude nadosmrti jenom svůj duch. Já jsem to nepochopila, ale paní učitelka mi to vysvětlila. Mně se líbí nástupy k těm mohylám. A mně to, když Martin přijde domů a vojáci mu řeknou, že není duch. A co loutky? Ty jsme si vyráběli. A učili jsme se s nima hrozně dlouho. Jak se tam hýbat. Ono v zákulisí je to docela jinak, než jak to vypadá. Když jsme zkoušeli, tak jsme s loutkama hýbali a pořád jsme si říkali, co máme dělat, a pořád jsme si odpočítávali, třeba kdy se máme bouchnout a tak. ptala se Eva Davidová..S RS DIVADLEM VYDÝCHÁNO ZE ZUŠ V LIBERCI Nejdřív to mělo být přednesový, ale pak se do toho zapojila i holka, která s náma chodí do ročníku, ale nechodí s náma na přednes. A tak se z toho stala ročníková věc. Byla to pro nás výpomoc, chyběly nám dvě holky. Máme tady o dva roky mladší holku, Klárku (dcera vedoucího, pozn. redakce), dneska to hrála poprvé, zvládla to, a ani s náma nechodí na dramaťák. Jak se stalo, že jste z básní začali tvořit divadlo? My máme ročníkovou hodinu a předtím je přednes a potom taky. A tak jsme dali ty skupiny dohromady. Některý básničky z tohoto představení už byly minulý rok v jiném představení. A letos jsme k tomu nějaké přidávali a něco jsme ubírali. Kterou máte nejraději a proč? Katku. Katka tká. Protože je to básnička, u který se můžeme vyblbnout. Líbí se nám to tkaní, a že je to pohybový. Je to zábavný. A kdo hraje na nějaký nástroj, tak si tam procvičuje rytmus. Jak to vzniklo? Učitele napadlo, že bysme tam mohly skandovat, a pak nás to nějak napadlo a začaly jsme to dělat takhle. Ale původně to měl být stroj. A ještě jiná báseň vás baví? Podivnosti. Podivná bytůstka. My se totiž vždycky koukáme na fotografa když tam je. Když jsme hrály v Polsku, tak fotograf u toho odešel, tak jsme se neměly na koho koukat. Když tam není fotograf, každý se kouká na někoho jinýho. Básničky jsou veselé, hravé. Je tam nějaká, která může mít v podtextu i něco vážnějšího? Mohl by to být ten skladatel. Ale říkáme to stejně spíš s nadsázkou. Děláte i něco jiného než pásma poezie? Děláme i normální scénáře. Hrály jsme Princeznu Furienu a učitel nám slíbil, že příští rok budeme hrát zase nějakou pohádku. Něco o zrcadle, protože v dramaťáku máme zrcadlo a všechny holky se tam pořád koukají. Co se vám v dramaťáku líbí? Všechno. 82

83 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY NA SLOVÍČKO... Těsně před diskusí hrajících souborů jsem poprosila členy ostrovského souboru, pět třináctiletých kluků z jedné skupiny a osmnáctiletého Vojtu, aby mi zodpověděli pár otázek. Vojtěcha Palma budou pamětníci znát z představení Bylo nás pět (Dětská scéna 2006). Kluci, jak si hrajete? V představení se objevily klukovské hry... Na mamuty si nehrajem, ale hrajeme fotbal. Nejvíc. A pak ještě vybiku. A ty, Vojto? Jaké hry máš rád? Dramaťácký hry? Já moc do sportu nejsem, ani fotbal mě moc nebere. A v dramaťáku třeba na mrazíka jsem měl strašně rád. A jaké hry máte rádi v dramaťáku? Etudy. Etudy. Na upíry. Jó, to je luxusní vždycky. Psali jste si nebo píšete si deník?...se SOUBOREM HOP-HOP ZE ZUŠ OSTROV Já nikdy. Já taky ne. Pokusy o to byly, ale nikdy jsem nepokračoval. Jednu větu a to bylo všechno. Vylíčíte mi, jak představení vzniklo? Holky v dramaťáku měly představení na Vánoce, tak my kluci jsme si taky měli vybrat nějaké představení a mě napadlo (představitel Norberta Borovičky, pozn.redakce), že bysme mohli mít představení podle knížky, ze které jsem rok předtím měl text na přednes, a tak jsem to řekl, ostatním se to líbilo, protože se jim líbil můj text, takže jsme se tak domluvili a paní učitelka to zdramatizovala. Jak jste potom zkoušeli výsledný tvar? Dělali jsme to hrou. Třeba mamuty jsme dělali tak, že jsme se rozdělili na skupinky a měli jsme udělat etudu s mamutama. A takhle vzniklo celý divadlo. Že jsme udělali etudy a pak jsme to jenom napojili. A potom? Je tam docela dost pohybu... To už bylo v té knížce, že je to dost pohybový. Nám se to líbilo, protože jsme se chtěli v tom představení vyřádit. Hodně nás ten pohyb baví. Jaký je Norbert Borovička? Vojta: Je to kluk, kterej překonává nějakou překážku, chce zapadnout k těm ostatním a problém pro něj je tělocvik, nový tělocvikář. Ale překoná to. Je to normální kluk. Díky čemu to překoná? Díky svýmu jedinýmu kamarádovi, Kečupovi, protože ho v tom pořád podporuje, aby se snažil, a tím, že ho v tom podporuje a ukazuje mu, jak to má dělat, tak to překoná. Co vás na tom hraní představení nejvíc baví? To cvičení a mamuti. Mamuti jsou dobrý. Vojta: Mě určitě baví postava tělocvikáře jako taková, že jsem na ně takovej. A vychutnávám si to. Kolikrát už jste inscenaci hráli? Mockrát ne, ono je to takový prokletý, to představení, vždycky je někdo nemocnej. Vždycky se něco stalo - měl jsem angínu, nemohli jsme hrát, pak on měl něco s nohou, takže jsme nemohli hrát. Ale nějak s tou nohou jsme pak hráli... Jaký z toho dnes máte pocit? Odpolední představení bylo rozhodně lepší, sice jsme něco pokazili... Když jsme hráli na ty mamuty, tak jsme zahráli jenom dvě dějství a to třetí chybělo. Aby to bylo podle pravidel divadla, jak by řekla paní učitelka. Jinak to proběhlo dobře. Co vám ta inscenace dala? Pohyb, novej pohyb. To bylo první klučičí představení, bez holek. Ať se nesmějeme takovým těm tlustším. Podle mě jde o to, že každej má šanci, každej, kdo věří, tak to dokáže. ptala se Eva Davidová Jak se vám dnes hrálo? Úžasně! Dobře. Ale byly jsme trochu nervózní. Dnes nás podporovaly želvy, co jsme si koupily (holky ukazují plastová zvířátka). Moje ještě nemá jméno. Můj se jmenuje Šplouchal. Už jsme je pustily v kašně a plavou! Co vás baví na příběhu, který hrajete? Že je o zvířátkách. Že jsme si mohly vyrobit loutky a kulisy. To byla sranda. A taky nás baví, když operujeme zvířátka. Například psovi se odlepují uši, hodně poruchová je taky kočka a koza. Padají jim šňůrky a podlamují se jim nohy. Ale to jsme už vyřešily, daly jsme jim kosti, vyztužily jsme je špejlemi. Jo a pejsek je úplně nový, jmenuje se Alík. Kdo přišel s nápadem hrát tento...se SOUBOREM TAK JO JO! ZE ZUŠ CHLUMEC NAD CIDLINOU příběh? Romča (Romana Hlubučková, vedoucí souboru, pozn. redakce). Ona nám řekla, co máme dělat. Nejdřív jsme si hrály hry, a pak jsme začaly dělat ten příběh. Například pantomimou. Romča taky přišla s nápadem papírových loutek. Dělaly jsme výběrové řízení na jejich podobu. Chtěli jsme marionety, a aby každá loutka něčím hýbala. Nejdříve jsme dělaly návrhy na papír, a pak teprve na karton. Všechno, co vidíte na scéně, jsme si vyrobily samy. Jak dlouho chodíte do souboru? Někdo dva a někdo tři roky. Předtím jsme hrály už dvě představení. Jedno o medvídcích. Co vás na dramaťáku baví? Když hrajeme hry a vůbec všechno. Když si samy vymýšlíme příběhy. Taky nás baví, když pracujeme ve dvojicích. Máme třeba úkol udělat pantomimu a musí to skončit šťastně. Nebo když naše vedoucí schová po místnosti věci, my je beze slov hledáme, počítáme si je, a kdo už všechno má, tak si sedne a čeká na druhé. Když někdo nenajde všechno, ostatní mu poradí. A co učení textu? Text je lehkej, baví nás to. Když si ho pořád opakujeme, tak si to nakonec zapamatujeme. Jak se cítíte, když jste na scéně? Je to strašná tréma, ale i se těšíme, že se předvedeme. Tady, jak svítilo světlo, tak jsem vůbec nevěděla, na koho mluvím. Doma nemáme reflektory. A loupežníci dneska zapomněli jít po hlavách. Je něco, čeho se při představení bojíte? Spousty věcí. Bojíme se, že nám spadne scéna, že zapomeneme text. Taky je dost těžké mluvit za krávu a slepici, jedna koktá a druhá mluví pomalu. My se v rolích střídáme, a tak se bojíme, abychom to nespletly. Těžká je taky stínohra. Někdy tam dáme ruku. Co je podle vás štěstí? Že jsme všechny spolu. Že se soubor skládá z dobrých lidí. Když se pohádáme, tak se pak udobřujeme. A taky je štěstí, že chodíme na dramaťák a máme skvělou učitelku. No a že je tady hračkárna, kde nám prodali ty želvy. Co byste vzkázali divákům? Bylo fajn, že tleskali. Že dnes jsme se přejmenovaly na Jo-jo kvůli jojům, co jsme dostaly. Ale jenom dneska. ptala se Veronika Rodová číslo

84 NA SLOVÍČKO... Dnes Proč jste se pustili do inscenování japonské pohádky, jež je nám kulturně docela vzdálená? Rozhodovali jsme se mezi dvěma knížkami, jedna byla o polárním medvědovi a nějaké holce a druhá byla o kameníkovi (Joši, pozn. redakce) a rozhodli jsme se pro tento. Text přinesla paní učitelka? Předtím jsme dělali tábor a ten byl z historie divadla. Bylo tam řecké divadlo, japonské a křesťanské. A tam jsme v rámci hledání japonské literatury našli tuhle pohádku. Dělali jsme tam malé kroky a malovali se tam. 4 ZAPSALI JSME... Viděli jste alespoň nějaké ukázky z japonského divadla? Ano, paní učitelka nám ho pouštěla občas. Dívali jsme se na internetu. A podle toho jsme udělali masku ducha a loutku Jošiho. A taky jsme se dívali, jak tančí. Z videí jsme zjistili, že v japonském divadle herci nosí bílé ponožky. Většina lidí si toho nevšimne....se SOUBOREM DOHRÁLI JSME ZE ZUŠ UHERSKÉ HRADIŠTĚ V japonském divadle má každý krůček a gesto význam, takže v japonském divadle tomu rozumí, ale normální člověk ne (dodala vedoucí souboru, pozn. redakce). U vás taky každý krok a každé gesto měly mít nějaký význam? Ne. Jak jste se inspirovali japonským divadlem při výrobě loutky Jošiho? Byly tři návrhy. Podle nich ho paní učitelka nakreslila. Udělané to je podle původní japonské panenky kokeši. (loutka Jošiho byla vytvořena z láhve a polystyrenového míčku, pozn. redakce). Jak probíhalo hledání a vymýšlení scény? Bavili jsme se třeba, jak si představujeme slunce, pak jsme zkoušeli a vybrali jsme tu nejlepší variantu. Předtím jsme měli i variantu, že jsme byli za sebou a zkoušeli jsme ťukat na dřívka. Na jevišti jste se projevovali hodně pohybově. To jste taky načerpali z japonského divadla? Ano, ty výrazné pohyby a veliké gesta. O čem je pro vás příběh Jošiho? O tom, že není všechno zlato, co se třpytí. O tom, že ten člověk chtěl být čím dál lepší, ale zjistil, že má být tím, čím je. A že je šťastný, že je tím, kým je. Něco jako naše zlatá rybka, akorát že tam jsou potrestaní, ale on tady na to přijde sám. Je to taková zkouška, ponaučení, že přijde sám k sobě zpátky. Proč jste si loutku Jošiho předávali mezi sebou? Měnili jsme si ho, jak chtěl přejít do slunka, mraku a tak. Jak chtěl být někým jiným. A taky každý chtěl hrát Jošiho. Hodně jste využívali také hudbu. Zajímalo by mě, kdo vám dělal hudbu? Paní učitelka přinesla takový prográmek, který měla na tabletu, a my jsme si mohli sami vyťukat a zkoušet různé melodie. Z toho to bylo poskládané. Je to takový program, kde jsou japonské nástroje. Co je to za nástroj? Vypadá to jako krabička, na kterou se brnká, na název si nevzpomenu. Jaký význam má pro vás líčení v divadle? Když si střídáme role, a jeden je takový a druhý takový, tak abychom byli jakoby stejní. A ten Joši nás odlišuje. A ještě v japonském divadle se používají bílé masky. Má to vzbuzovat ten dojem. Zaujalo vás něco na japonské kultuře? Bílé ponožky. Divadlo, ty pohyby, sushi, japonské tyčinky, omáčky, nějaké placky, hrachový dezert, prostě všechno možné. za rozhovor děkuje Roman Manda...Z DĚTSKÉHO DISKUSNÍHO KLUBU O PŘEDSTAVENÍCH 3. BLOKU Opět vítám všechny příznivce divadelních klání, kde si nikdo není soupeřem, a přesto jde někdy o tuhý vnitřní boj. Dnes jako lektoři nastupujeme v jiné sestavě. Místo lektorky Martiny Šimánkové naskočila Denisa Poluchová. ZÁPISNÍK NORBERTA BOROVIČKY Dozvídáme se, že spolu hrají dva roky, mají i holky, ale ty si nacvičily vlastní vánoční představení. K vzniku představení zaznívá: Ten, co hrál Norberta, s tím recitoval. Hudbu jim skládal vedoucí. Později doplněno: Učitel hudebky. A dále slyšíme: Klučičí představení je baví víc, než když hrají s holkama. Na odpoledním představení vynechali scénu s mamutem. Role se prý rozdělovali podle toho, která se na koho hodí. Původně měl být učitel hrán imaginárně. Tohle je jejich druhá přehlídka, jinak to hrají pro školy. JOŠI Dozvídáme se, že soubor se rozhodoval mezi různými možnostmi, na táboře probírali řecké divadlo, ale vybrali si tuto knížku. Loutku vyrobila paní učitelka z lahve a tenisáku. Já si to užíval, zbožňuju Japonsko. Hudbu složili na tabletu. Každý si zkoušel vytvořit svou skladbu a pak se vybrala ta nejlepší. JAK SE JANEK VYDAL ZA ŠTĚSTÍM Měli hezký loutky. Vydedukovali jsme, že si je dělali sami. Kráva byla nejlepší. Zvířata byli úplně dokonalý. Minulý rok jsme měli dva kluky. Role se v souboru střídají a všichni herci umí všechny role! Střídání rolí se jim líbí. Ocenili jsme stínohru a že si udělali sami loutky. DUCH MARTINA MACDONALDA Skotská hudba se k tomu hodí. Bylo jich 27, ale hrálo jich 17, ze starého obsazení to znalo 6 lidí. Nejvíc se líbilo jim hrát s loutkami. Hlavně postavičky babky a tak. Loutky jsme si vyráběli sami. Pak se diskuse přesune k tomu, proč si před válkou sundávali sukně. Pro mnohé to nebylo srozumitelné. Padají vysvětlení: Aby si je nezašpinili od krve. Je to skotský zvyk. Někdo ze souboru doplňuje: Na košili se pak zjistí zásahy. Kde se vzala předloha? My jsme si chtěli zajet do Skotska tak jsme si o tom četli Kostýmy jim dělala vedoucí, ušila je, loutky už jsou prý staré opotřebované, jak se mlátí do těch hlav, tak upadávají Nejde o sukýnky, jsou to kilty. Přišlo nám to takové ustřižené. Mohl by být výraznější konec. Začátek rozváděli, konec pak takový rychlý. KDYŽ SE DOBŘE ZACPOU UŠI Nechtěly mít moc rekvizit, proto tam měly ty klobouky. Denisa upřesňuje, že jde o zástupnou rekvizitu. Ty texty už u nich recitovaly, pak z toho udělaly pásmo. Jejich učitel Lukáš Horáček šel do knihovny a tam prohlížel nějaké texty a tak se k tomu dostali. O čem to představení je? O pozorování zvuků, když si zacpeme uši. Představení vzniklo z přednesů. Budu se těšit na přečtenou. Martin Domkář 84

85 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY ZEPTALI JSME SE... VČERA JSME VIDĚLI CO JSTE NA ZHLÉDNUTÝCH PŘEDSTAVENÍCH NEJVÍCE OCENILI, CO VÁS OSLOVILO, ZAUJALO? Odpovědi po představení Když se dobře zacpou uši Odpovědi po představení Ze zápisníku Norberta Borovičky Líbilo se mi,jak se ti kluci strkali a bouchali. Denisa, 8 let Zaujal mě tělocvikář, zdálky se zdál hezký, a zblízka pak už ne. Eva, 15 let Bylo to o kamarádství, jak mu ten Kečup pomáhal. Pavel, 10 let Líbil se mi způsob zpracování. A nejvíc si vybavuju skok přes kozu a srážku s tělocvikářem. Verča, 14 let Líbily se mi scény s tělocvikářem a zapojení deníku do hry. Denisa, 13 let Líbil se mi tělocvikář, měl krásné svaly a líbila se mi scéna, kde dělali kliky. Janča, 13 let Líbila se mi cvičení a řešení problému s tloušťkou. Tereza, 12 let Líbily se mi herecké výkony, živost, soucítění. Zaujalo mě, že to hráli jenom kluci. Anna, 17 let Líbilo se mi, že to hráli samí kluci a že dobře uměli text. Oceňuji dokonalou souhru a nejvíc si vybavuju skoky přes kozu. Karolína, 12 let Odpovědi po představení Duch Martina Macdonalda Líbila se mi práce se světlem a píseň Jé ve Skotsku. Klára, 14 let Zaujala živá hudba, loutky a boj dvou rodů. Kuba, 15 let Líbila se mi práce s loutkami a skvělá hra na housle. Eva, 14 let Zaujaly mě loutky, živá hudba, kostýmy a pohyb. Agáta, 11 let Líbila se mi hezká mluva, artikulace, že celkově mluvily nahlas. Představení bylo zdařilé a vybavuju si práci s kloboučky. Marek, 16 let Líbila se návaznost básní, hra s významy slov a jednoduchost. Oskar, 19 let Představení bylo dobře rýmované, myslel jsem, že bude méně rýmované, a vybavuji se využití klobouků. Tomáš, 14 let Měli pěkné klobouky, nejvíc mě zaujala vosa na letišti. Tadeáš, 14 let Návaznost básní a ten kolektiv holek. Standa, 12 let Odpovědi po představení Jak se Janek vydal za štěstím Měli pěkné loutky a zaujalo mě, že to hrály jenom dívky. Milada, 6 let Zaujala mě skládací kulisa a svižnost. Filip, 14 let Líbily se mi loutky, roztomilost dětí. Anna, 16 let Zaujalo mě, že si sami dělali kulisy. Kristýna, 14 let Líbila se zvířátka, kráva byla legrační. Eva, 8 let Odpovědi po představení Joši Zaujala mě japonská kultura a využití jedné loutky. Kristýna, 15 let Pěkná hudba a maska boha. Eva, 11 let Líbila se mi pohybová složka a předávání loutky všem hercům. Barča, 14 let Zaujal mě příběh a zvuky. Ondra, 12 let Líbily se mi kostýmy a japonský příběh. Vašek, 11 let Líbila se bezchybnost, promyšlenost a hezký byl horský duch. Božena, 71 let Líbila se mi hudba, že to bylo zčásti loutkové a ta farma. Adam, 15 let odpovědi sesbírali studenti Gymnázia F. Křižíka v Plzni číslo

86 PŘEDSTAVUJEME VÁM LEKTORKY PŘEHLÍDKY DĚTSKÉHO DIVADLA Naší oblíbenou formou, odpověďmi na otázky, vám dnes představujeme tři lektorky přehlídky dětského divadla. Jsou to zajímavé ženy, které se dětským divadlem nebo zkrátka divadlem zabývají dlouhá léta. Můžete si přečíst jejich odpovědi, jež mnohé o svých autorkách prozrazují. 1. Jaký je váš nejsilnější divadelní zážitek z poslední doby? 2. Jaký prostor je vám příjemný? 3. Ve které roli v reálném životě se nejlépe cítíte? 4. Kdybyste měli možnost žít v nějaké historické době a být historickou postavou, která by to byla? EMA ZÁMEČNÍKOVÁ 4 1. Divadelní zážitek? Musí být nutně divadelní? O možnost zažít něco v divadle nouze nebyla, zhlédla jsem přehršel představení, u kterých bych zážitek očekávala, ale nic se ve mně nepohnulo. Tvůrce to nemusí mrzet, jistě se jednalo o skvělé inscenace, problém je spíš ve mně. Za hezkou řádku let ponoření se hluboce do vod dramatických se dostavilo jisté omletí a jen tak něčím mne divadelníci nedostanou. A okrajově divadelní zážitek: Minulý týden jsem navštívila koncert Vladimíra Mišíka, dle mého úsudku tento nestor české rockové hudby vždy nejlépe sděloval texty písní, zpíval zhudebněné básně Kainara, Hraběte a dalších, a to tak, že Mistrům vůbec neublížil. Jen kvůli tomu jsem se stala dávno v mládí jeho fanynkou, žádný fešák to nikdy nebyl, znala jsem ho osobně. V poslední době jsem dlouho neměla možnost vidět ho naživo. Po první části koncertu jsem velice nadávala, neb krom několika muzikantů z původní sestavy Etc se na pódiu královéhradeckého letního kina předváděl jakýsi mladíček, zpíval Mišíkovy písničky velmi povrchně, fuj, chtěla jsem utéct. V druhé půlce produkce však opravdu Mišík vystoupil, tedy spíše přišel a usednul a zcela potvrdil mé dobré mínění o něm. Seběhla jsem do chumlu pod jevištěm, hopala tam s mládeží a s několika podobně omládlými vrstevníky, od zpěváka vzdálena pár metrů. Jak zacházel s texty, jak dokázal předat každé slovo, to by mu mohl závidět i ten nejlepší recitátor! Jistě, opojení ze vzpomínek z mládí udělalo své, ale zážitek to byl. Teď se mi vybavily další, snad zážitky: V Draku jsem se účastnila Labyrintu světa a ráje srdce. Koukala jsem jak blázen, snažíc se nevnímat plejádu tváří kamarádů a známých hrajících v této dosti specifické inscenaci, bloudila jsem drakovskými prostory a hledala alespoň hnutí srdce, ztratila jsem se však v labyrintu. A další zážitek: Tys, Hanko, byla se mnou na podzim na hudebně-výtvarném představení Petra Nikla v Divadle loutek v Ostravě. Nevím, jak divadelníci přijímají podobné projekty, ale pro mě to zážitek byl, pamatuješ, jak jsi mne pak celou nadšenou dovlekla k panu Niklovi a představila mě? 2. Prostor pro divadelní tvorbu nebo pro život? Pro inscenování nebo jen uvedení čehokoliv, miluji prostory, které inspirují, provokují, staví mě před zdánlivě neřešitelnými úkoly, sklepy, zámky, kostely, venku parky, hradby, hrady, hřbitovy, náves - to mám ráda. A pro život? Zahrada, les, hlavně tady, doma v Černůtkách. 3. To je těžká otázka, nemůžu odpovědět jednoznačně. Nikdy mě asi nezradila role matky. Na rozdíl od role učitelky, ta mi přinášela úžasné vzlety, ale i hluboké propady, stejně jako režisérky. A proč matky? Protože není nad ni. 4. Po dlouhém přemýšlení jsem usoudila, že v současné době jsem spokojená s historickou dobou, ve které jsem žila a stále ještě žiji. Nežila jsem ve válce, narodila jsem se 10 let po druhé světové, mohla jsem pozorovat a i se účastnit pozitivních hnutí ve společnosti, např. událostí kolem roku 1968 a Sametové revoluce. Miluji historii, ráda bych hupla do stroje času, ale rychle zase zpátky. A kým bych chtěla být? Jsem ráda tou historickou postavou, kterou jsem. Vloni jsme dostali na DS stejnou otázku, myslím, že jsem chtěla být Karlem IV., ale už mě to přešlo HANA CISOVSKÁ 1. Nevím, jestli nejsilnější, ale zaujala mne inscenace Slyšení Komorní scény Aréna v Ostravě. Je to hra o Adolfu Eichmannovi. Jde vlastně o jeho fiktivní výpověď nebo jakousi obhajobu před Bohem. Líbilo se mi mimo jiné, jaké divadelní prostředky byly použity v poměrně málo dramatickém textu. 2. Pokud se nemyslí divadelní prostor, mám ráda volný prostor, třeba pohled na otevřené moře. Pokud jde o interiér - tak je to opět vzdušnost prostoru bez zbytečného nábytku. Pokud jde o divadelní prostor, pak komorní, malé divadlo, kde se divák takřka dotýká herců. 3. Nevím proč (to by asi mohl odpovědět můj psychoanalytik, kdybych nějakého měla), ale velmi dobře se poslední dobou cítím v roli obyvatele svého bytu. 4. Každá doba má asi svoje. Možná bych si přála být v době, kdy byli mladí mí prarodiče, abych je poznala blíže. Nechtěla bych být žádnou historickou postavou, ale někým v jejich blízkosti. Pokud bych si mohla ale vybrat, raději bych nahlédla do budoucnosti. Jak to bude tady vypadat třeba za sto let. Ale pak bych se rychle chtěla vrátit zpět do současnosti, protože tam by byli přeci úplně cizí lidé, které bych neznala. A to by mi vadilo. IRENA MAREČKOVÁ 1. Pokud je míněný čistě divácký zážitek, mám silnou profesionální deformaci a v podstatě všechna představení, která vidím, nějak s mou prací něčím souvisejí a nedokážu odpovědět nepředpojatě. V širším kontextu je a jistě bude divadelním zážitkem letošní Pražské Quadriennale, mezinárodní výstava scénografie, včetně mnoha doprovodných akcí. Koná se od 18. do 28. června a už se tam moc těším. 2. Jaký prostor? Jak k čemu. Obecně jsem uspokojena, když prostor respektuje účel, ke kterému má sloužit, když nepřebíjí lidskou aktivitu v něm, když prostor respektuje člověka, ne když člověk slouží prostoru. To je o proporcích, o falši fasád, egu architektury atd. Vrstevnaté téma... Soukromě mám intimní vztah k měkkému a teplému prostůrku přibližně jeden krát dva metry, se zhruba čtyřiceticentimetrovým vyvýšením nad podlahou. Nejlépe, když je z jedné strany peřina a z druhé polštář. Tam se oddávám cestám do prostorů virtuálních. 3. V roli usedavé pozorovatelky plenéru. To když v létě vezmu desky, stojan a barvy, usednu na kolo a poté někde usednu na mez, nechám se ožírat mravenci a brouky a pozoruju skrze malbu, prostě maluju, jen tak. Ne pro obraz, ale jako způsob prožití krajiny, tehdy opravdu cítím štěstí. Je to relax, ale přiznám se, že už jsem si ho dlouho nenaordinovala. ptala se Hana Volkmerová 86

87 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY VČERA JSME VIDĚLI ZÁPISNÍK NORBERTA BOROVIČKY DUCH MARTINA MACDONALDA KDYŽ SE DOBŘE ZACPOU UŠI číslo

88 VČERA JSME VIDĚLI 4 SEŠLO SE O NESMIŘITELNOSTI NÁZORŮ A HLEDÁNÍ PRAVDY (NĚKOLIK POSTŘEHŮ Z VEŘEJNÉ DISKUSE) Chvilku jsem přemýšlel, zda to, co se mi honí hlavou, chci opravdu napsat. Riskuji, že budu označen za ublíženého, případně neschopného přijmout kritiku. Ale po svých zkušenostech snad to riziko unesu. Když jsem jel poprvé na Dětskou scénu, dobří přátelé (zkušení vedoucí dětských divadel, kterých si vážím) mě varovali, abych se jako vedoucí souboru vyhnul veřejným diskusím, kterým se přezdívalo veřejné popravy. Po jejich absolvování měli na chvíli chuť přestat na přehlídku jezdit. Přesto na diskuse chodím s očekáváním, že si vyměním názory se vzdělanými lidmi z oboru, dostane se mi nových pohledů, nápadů, inspirace a třeba nás to dovede k obecnějšímu uvažování o divadle, o práci s dětmi či o současném světě. Nedělní veřejná diskuse probudila stará témata a otázky. Nerozumím potřebě některých účastníků černobíle zatracovat či naopak glorifikovat zhlédnutá představení. Nechápu, co některé diskutující vede k odsouzení a ostouzení práce jiných lidí. Tyto nesmiřitelné diskutérky patrně jako děti (po vzoru rodiny Adamsových) sekaly panenkám hlavičky a nyní v dospělosti popravují nepřítomné tvůrce. Chybné používání základní divadelní terminologie a neschopnost podložit svá tvrzení relevantními argumenty je ovšem usvědčuje, že to s tou fundovaností nebude až tak horké. Také jsem býval mladý a nesmiřitelný, pár let práce s dětskými soubory ale člověka posune. Také mě zaujala často (v různých variantách) opakovaná otázka či zvolání: Je tento soubor hoden vystupovat na Dětské scéně? Tak tedy několik faktů. Dětská scéna je přehlídka divadel hraných dětmi. Tedy pokud s dětmi vytvoříte divadelní tvar, zúčastníte se postupových přehlídek a lektorský sbor (což není trojice narychlo sehnaných náhodných kolemjdoucích) vás vybere k účasti, pak máte nezpochybnitelné právo hrát na Dětské scéně. Pokud tento systém funguje špatně, je možné jej změnit. Například umožnit oblastním přehlídkám pouze doporučení a na základě pořízených záznamů v kruhu nejpovolanějších centrálně sestavit finální program přehlídky. A na závěr. Nedomnívám se, že veřejnou diskusí lze dojít k nalezení nějaké objektivní PRAVDY, ale chápu, že to vidíme každý jinak. Pokud ale OBJEKTIVNÍ PRAVDA není hledána, ale je na počátku sdělena DRŽITELEM OBJEKTIVNÍ PRAVDY, a každý další názor je odmítán jako nesprávný, pak dochází k deformaci diskuse. Ta pak ztrácí smysl. Dovětek: Včerejší diskuse mě přesvědčila, že je dobré na ně chodit. Naplnila mé představy o smyslu těchto diskusí beze zbytku. František Kaska PŘÍBĚH INSCENACE KUCHAŘ SAM A MOŘSKÉ PANNY Toto vystoupení jsme začali nacvičovat na soustředění v Rokytnici nad Jizerou. S tímto představením přišel náš pan režisér a nám se líbilo, tak jsme zkoušeli rozehrávat nějaké scény. V září jsme se ve škole sešli a začali jsme vymýšlet scénář. V říjnu jsme to začínali hrát. Díky ochotě rodičů se všechny rekvizity sehnaly během jednoho týdne, takže už jen zbývalo se to představení naučit. Poprvé jsme tuto hru hráli na DS v Jičíně (pozn. divadlo K-klub) a pro veřejnost (pana starostu, rodiče, babičky, ) jsme hráli v dubnu 2015 také v Jičíně. Zhruba o jeden týden později jsme hráli v divadle Drak v Hradci Králové. Díky tomu, že jsme postoupili z Jičína a z Hradce Králové, jsme se dostali až sem do Svitav (už podruhé). Měli jsme takovou radost, že jsme to šli do cukrárny oslavit. Včera (pozn. psáno ) se nám povedla obě představení dobře (pozn. minulý rok se nám druhé představené nepovedlo). Naše spokojenost se nám potvrdila na dětském semináři. Doufáme, že se do Svitav dostaneme i příští rok. Richard Perkner ( Kuchař Sam ) a členové Dramatického kroužku ZŠ Železnická ZAPSALI JSME Z diskuse se studenty středních pedagogických škol, již vedla Kateřina Rezková provokovaly Ema Zámečníková a Hana Cisovská, přinášíme pár postřehů. ZÁPISNÍK NORBERTA BOROVIČKY Představení bylo milé a zábavné. Také zajímavé tím, že tam hráli jen kluci. Bylo to velmi dynamické a energické. Nevím o čem to hráli. Téma. JAK SE JANEK VYDAL ZA ŠTĚSTÍM Představení bylo hodně jednoduché Dětí bylo na jevišti hodně a rušilo to, jak jen stály. Mně se líbilo, že kráva vypadala jako puntíkované prase. DUCH MARTINA MACDONALDA Překvapilo mě to, že hráli naživo. Sjednocené kostýmy dobře odlišovaly postavy. Nepochopila jsem to, že na začátku se hrálo o válce a pak najednou farmařil. Loutky byly hezké a milé, asi hodně času a úsilí věnovali přípravě loutek. KDYŽ SE DOBBŘE ZACPOU UŠI Nepochopila jsem to, ale děti mě fascinovaly měly hezký projev, šla z nich energie. Šlo o pásmo básní, které napasovali za sebe. Líbil se mi klobouk, který zobrazoval různé věci. JOŠI Zajímavá předloha japonské pohádky. Pěkná práce s jednou loutkou. Bylo to velmi soustředěné. Cesta poznání sebe sama. 88

89 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY VČERA JSME VIDĚLI JAK SE JANEK VYDAL ZA ŠTĚSTÍM JOŠI číslo

90 ZAHLÉDLI JSME KOUTEK JAZYKOVÉ ARCHEOLOGIE Úkolem jazykových archeologů v této rubrice je oprášit vždy jedno konkrétní opomíjené či pozapomenuté slovo, připomenout jeho význam a vrátit mu alespoň na chvíli jeho místo v mluvené řeči. Přidejte se k týmu jazykových archeologů tím, že v daný den začnete konkrétní slovo vědomě zařazovat do své mluvy. A poté se podělte o své zkušenosti a zážitky z používání slova s redakcí Deníku Dětské scény. Stačí, když nám napíšete několik vět, přineste obrázek anebo se za námi stavíte (do 3. podlaží v budově Fabrika) a sdělíte nám své postřehy přímo. Dnes vám nabízíme vztažné zájmeno JENŽ JEŽ, které se v mluvené řeči využívá velmi zřídka, zato v psaném projevu se mu vyhneme stěží. V jeho užití se dosti často chybuje. Zde uvádíme několik živých příkladů užití: Rod Zájmeno Příklad Vysvětlivky Mužský rod, životný, jenž Kameník Joši, jenž chtěl být nejmocnější na (j. č.) světě, skončil jako kameník Joši. Mužský rod neživotný (j. č.) jenž Zvířátka, která doprovázela Janka, vyrobená z papundeklu se dají hezky opravovat. Ženský rod (j. č.) jež Norbert Borovička dal tělocvikáři bonboniéru, jež byla plná zmyšovatělých bonbónů. Střední rod (j. č.) jež Martin Mcdonald vyráběl na své farmě bio maso, jež ale nedodával do řetězce McDonald's. Přejeme hodně zábavy při jeho užívání. Tvrdý papírový karton, papírová lepenka. Pokrytých bílým povlakem (nářeční výraz). 4 POD REFLEKTOREM SLOVO...ŠÁLA Smyslem této rubriky je představit čtenářům v průběhu letošní Dětské scény několik zajímavých slov z divadelního prostředí. Jelikož se jedná o slova a slovní spojení z divadelní hantýrky, jejich význam může být pro někoho, kdo s divadlem nemá zkušenosti, nesrozumitelný. Osvětlíme jejich význam a uvedeme příklady užívání. Třeba se vám taková slova mohou hodit. ŠÁLA je nejčastěji chápána jako spirálovitý různobarevný pruh látky, například pleteniny, chránící lidský krk v zimním období. Slovo šála sahá svým původem až do daleké Indie do městečka Šáliát.* V divadle šály představují užší pruhy látky, nejlépe z hustého černého sametu (pohlcují světlo), zavěšené po bocích jeviště po celou divadelní sezónu. Jejich účelem je vykrývat prostory, které by divák neměl vidět. Šála není opona! Šála je vždy černá, opona může být i barevná. * Z knihy Dech, duch a duše češtiny Pavly Loucké, vydalo nakladatelství Albatros v Praze v roce 2008, s. 160, ISBN SEŠLO SE anonym ze souboru Duhoví šoumeni z pralesa 90

91 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY NALISTOVALI JSME.. ZAHLÉDLI JSME V KNIZE DRAMATICKÁ VÝCHOVA VE SLUŽBÁCH DĚJEPISU Hrdě jsme dnes zalistovali knihou naší redaktorky Veroniky Rodové Dramatická výchova ve službách dějepisu. Domníváme se, že metody a techniky dramatické výchovy uplatňované ve výuce dějepisu a podrobně popsané v této zcela nové knize by vás mohly inspirovat při záslužných snahách zavádět tento způsob výuky také do jiných předmětů ve škole. Kniha vyšla v nakladatelství Masarykovy univerzity v Brně. Ukázku jsme nalistovali na stranách 134 a 135. PRÁCE S ŽIVÝMI OBRAZY No, já jsem se taky vlastně dozvěděla, co je to štronzo, říká dívka v programu Řecko. Úvodní zařazení pohybového cvičení ovlivňuje přenos kyslíku do mozku, zapojení těla [ ] zvyšuje nervovou aktivitu a vyplavování adrenalínu [sic!] ovlivňuje přenos z krátkodobé do dlouhodobé paměti (Kovaliková, 1995, s. 65). Líbilo se mně, jak jsme dělali ty různý štronza, jak jsme se měli zastavovat, říká chlapec v programu Řím. Zastavení a nehybnost hrají významotvornou roli, jsou základním předpokladem sdělnosti živých obrazů, stejně jako rytmus a pohyb, jež tvoří spojité nádoby a přispívají k aktivizaci myšlení. Štronzo slouží k fyzickému rozehřátí a rozpohybování, uvolnění zábran a k aktivizaci psychosomatické jednoty v kontextu výukového tématu, což je nezbytný předpoklad úspěšného zvládnutí živých obrazů jako prostředku konstruování žákovského poznání. Stává se prostředkem sdělování vnitřních představ, které jsou postupně stále více vázány na výukový obsah. Důsledné dodržování přesného rytmu činností implicitně buduje pravidla samostatné práce skupiny, jež vrcholí společnou prezentací živých obrazů založených na jejich přesném časování a obsahové sdělnosti, jak připomíná chlapec v programu Řecko: No, mě zaujalo to slovo štronzo, že se dá hrát ten živý obraz tím. Alexej Pernica uvádí, že rytmus představuje jednu za základních organizačních struktur živých organismů (Pernica, 2003, s. 13). Střídání napětí a uvolnění, které nabývá podoby (měřitelných) elektromagnetických vln, se projevuje jako permanentní rytmická činnost všech živých organismů. Vnitřní rytmus organismu se spolupodílí na dynamice našeho emotivního prožívání, vnitřní rytmus těla může být ovlivňován rytmem přicházejícím zvenku. Rytmus ovlivňuje původní spontánní pohyb organismu, který se následně mění v reflex. Podstata reflexů je rytmická (např. sací reflex), některé z nich se rozvíjejí učením a vytvářejí asimilační schémata. Rytmické struktury jsou jedním ze základů rozumového vývoje dítěte (Piaget, 1999, s ). Rytmická činnost stojí u samých začátků naší inteligence, rytmus se významně podílí na pocitu naší sounáležitosti s okolním světem (Pernica, 2003, s. 14). Žákyně šesté třídy v programu Řím říká: Já mám ráda tento způsob výuky, líbilo se mně, že třeba i ti, co jsou pomalejší, tak se to zopakovalo pro ně, takže to taky pochopili. Dívka srovnává tempo práce s tempem školní výuky, v níž často chybí prostor pro reflexi a dialog nad významy učiva (Švaříček, 2011, s. 31). Dynamika vedení a časová dotace poskytují komfort prozkoumávat téma do hloubky a zaměřit se na detaily; během práce probíhající celé dopoledne je čas získat plastičtější představu o zkoumaném tématu. Podstatná je i sama prezentace živých obrazů. Jejich výsledná podoba představuje průnik toho, co si žáci zapamatovali a jak tyto informace vyjádřili: Nejvíc se mi líbilo, jak jsme předváděli ty stavby a jak jsme dělali ty Alpy a toho Hannibala, říká žákyně o programu Řím. Takový způsob práce dává příležitost těm, kteří disponují i jinými typy inteligence, než je jazyková či matematická, které ve škole patří k nejoceňovanějším (Kovaliková, 1995, s ). Práce s psychosomatickou jednotou vlastního těla může být pro žáky nezvyklá, psychofyzické vyjádření představuje princip [...] jednoty [...] vnitřního světa s tělem, umožňuje vnějším projevem zprostředkovat vnitřní představu, což tvoří základ hereckého projevu jako specifického způsobu jednání, vyvolaného [...] imaginací (Machková, 2004, s ). Živé obrazy často přinášejí humor a nadhled. V rámci pevně stanovených faktů vymezených historickým pramenem a doplněných výkladem žáci pracují s vyjádřením emocí, které jsou nepostradatelnou součástí výsledného výrazu prezentace. Dochází k hlubšímu promýšlení historické události či jevu, k efektivnějšímu porozumění faktům, ale také k zapojení humoru, jak říká žák šesté třídy v programu Řím: No, mně se nejvíc líbilo to štronzo, občas byly ty obrázky celkem srandovní. Podle Catherine Hughesové obohacuje humor proces učení (Hughesová, 2007, s ; Kovaliková, 1995, s. 34), protože nutí aktéry tvořivě reagovat na učivo, podtrhuje jedinečnost pedagogických situací (Mareš & Křivohlavý, 1995, s. 172) a umožňuje podívat se na svět věcně, kriticky, objektivně, což je předpokladem změny (Mareš & Čáp, 2001, s. 137). Výsledkem je celková aktivizace žáků, nejdříve tělesná, pak myšlenková, která je podporovaná spoluprací členů skupiny při tvůrčích úkolech. Já si myslím, že někdy je dobrý jako sedět v lavici a něco se učit, ale myslím si, že lepší je se něco naučit a potom to zopakovat hrou, protože to mě hodně baví. Víc se toho naučím, říká žákyně šesté třídy o programu Řím. Vlastní zkušenost přibližuje možnosti vědomého využití tělesného zastavení pro sdělení myšlenek, živý obraz se stává nositelem kognitivních sdělení. Rodová, V., Dramatická výchova ve službách dějepisu. Brno, Masarykova univerzita, s. ISBN VÍTE, ŽE Termín DIALOG v původním významu neznamená rozhovor mezi dvěma a více osobami. Slovo pochází z řečtiny a skládá se ze dvou částí: dia-, což znamená skrze, prostřednictvím a logos, jehož význam jsme vám vysvětlili včera. Dialog je tedy rozhovor prostřednictvím slov. O počtu osob se nehovoří. OMLUVENKA V prvním čísle Deníku Dětské scény 2015 jsme v rozhovoru s Jaroslavem Provazníkem uvedli chybně křestní jméno tetičky metodičky Jany Vobrubové. Tímto se omlouváme. číslo

92 KOMIKS----- JEŽ, JENŽ 100 SLOV......Z DENÍKU AGENTA CHODCE 4 Agenti chodci je pojmenování pro agenty, kteří po komunistickém puči v roce 1948 přecházeli hranice. Prošli pouze povrchním školením, často se jednalo o nezkušené lidi toužící po dobrodružství. Polovina jich byla zadržena a přes dvacet jich bylo popraveno. Agenti chodci sami si říkali kurýři nebo kopečkáři. (wikip) Tdadá tdadá, tdubka tdoubí, do podloubí tdadá, tdadá! Tdenky, tdyčka, tdadá, tdadá, tdubač tdupkou láká na Tdám. Na Tdám! Co mám, to dám. Podchodem kolem a vpřed! Podchodem pod proudem pochodém vchod! Na místo za domem, vzhůru! Po schodech, výtahem, poklusem vzpomínek leť! Za Liškou Bystrouškou, za donem Q. kytarou, klavírem za letu s motýlem hrají si sny. Houslemi vyzpívat bolesti táhle, obrnit do světa radostí od kosti. Zaklít se v paměti oživlých bytostí pomalým tancem. Vylézt si na posed. Poseď si s podzimem! Nad jarem domů se vrať. Nad ránem, tdadá, tdadá, rozbřeskem píseň láká ÚKOL......PRO VÁS Milí naši čtenáři, neobávejte se nás v redakci navštěvovat se svými případnými postřehy z dění na Dětské scéně 2015, obrázky, fotografiemi, básničkami, glosami či jen zvoláními. Budeme moc rádi za každý příspěvek, jenž nám přinesete. Těšíme se na vás! PROGRAM DĚTSKÉ SCÉNY 2015 ÚTERÝ 16. ČERVNA semináře A, B, S Fka dílny pro děti ze souborů MMG blok přehlídky skupina A Po škole, U. S. B. ZUŠ Na Popelce, Praha 5 Fka Turek jede pro nevěstu! Duhoví šoumeni z pralesa a Zatímdobroš!, ZUŠ Horšovský Týn stodola Noční můry Rozcuchaní vrabčáci, ZUŠ Třebechovice pod Orebem Trám skupina B Noční můry Rozcuchaní vrabčáci, ZUŠ Třebechovice pod Orebem Trám Turek jede pro nevěstu! Duhoví šoumeni z pralesa a Zatímdobroš!, ZUŠ Horšovský Týn stodola Po škole, U. S. B. ZUŠ Na Popelce, Praha 5 Fka A + B Čau, jsem... Mrož v krabici, Soukromá ZUŠ Trnka, Plzeň Fka diskuse lektorského sboru s vedoucími souborů 4. bloku Fka-3. podl dětský diskusní klub Fka diskuse o představeních 4. bloku Fka, stodola doprovodný program skupina A Medvěd!?! Bubliny, Dramatická školička Svitavy Trám Oslovi Oslovy, Dramatická školička Svitavy Trám Zmatek nad zmatek Bažantova loutkářská družina, DS J. J. Kolára při TJ Sokol, Poniklá Trám doprovodný program skupina B Medvěd!?! Bubliny, Dramatická školička Svitavy Trám Oslovi Oslovy, Dramatická školička Svitavy Trám Zmatek nad zmatek Bažantova loutkářská družina, DS J. J. Kolára při TJ Sokol, Poniklá Trám Fka OttD SZŠ MMG stodola Fabrika Svitavy Ottendorferův dům Střední zdravotnická škola Městské muzeum a galerie ve Svitavách farní stodola svitavské římskokatolické farnosti DENÍK DĚTSKÉ SCÉNY - ČÍSLO 4 92 Redakce: Hana Volkmerová (šéfredaktorka), Veronika Rodová, Roman Manda, Pavel Kocych (grafika a sazba), Ivo Mičkal (foto), Jazz Jameson čtyřnožec. Tisk: DTP centrum Svitavy. Redakce sídlí ve 3. podlaží Fabriky Svitavy. Neprošlo jazykovou korekturou. Uzávěrka čísla června 2015 v 00:01. Náklad 140 ks.

93 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY DENÍK DĚTSKÉ SCÉNY středa SVITAVY 5 číslo číslo

94 ÚVODNÍK Jedna linie mé rodiny pochází ze Strážnice a v předchozí generaci ze Štramberka. Když jsem jako malá zlobila nebo projevovala nesouhlas, bylo mi 5připomínáno, že to se ozývají geny po tatarech, tj. Turcích, které určitě mám v krvi, když jsme z té východní Moravy. Strážnice, jak hlásá jméno, byla významná pevnost na hranicích Moravy, ve Štramberku se zase vyrábí věhlasné pečivo, tzv. uši. Prý je to vzpomínka na záchranu města před Tatary, kteří město v roce 1241 oblehli. Tataříny naštěstí smetla bouře a všichni se utopili. Zůstal po nich pytel usekaných, dobře zacpaných uší. Ta představa je dost tísnivá, ale pečivo je to znamenité. Kořeněné piškotky stočené do kornoutku. V pekárně na náměstí jsem dnes četla, že nepoužívají ani zbla falešných kvasů či droždí obsažených v napodobeninách. Znamená to, že jinde koupím napodobeniny? A dají se takové napodobeniny jíst? Napodobeninu si představuji jako podkladek. To si pamatuji také z dětství: falešné vejce, které tetiny dávaly do hnízda, aby slepice snášely, vejce z nich padala asi tak dobře, jako snášely slepice Martina McDonalda na skotské Vysočině. S dobrotami se ale musí střídmě, abyste neskončili jako Norbert Borovička v tesstíku tělesné kondice a objem pasu se nestal Noční můrou. Proto my, redaktoři Deníku dětské scény, nakupujeme v prodejně zdravé výživy. Je to dům u kostela, s garáží a s popelnicí. Když po půlnoci dokončujeme číslo na další den, jíme indické angrešty amalaki nebo čínskou kustovnici. Na japonské pamlsky nám chybí odvaha. Vyhlížejí v sáčcích obskurně, hotové modré třešně, skoro jako by je zaklel strašlivý horský duch. Osazenstvo redakce se dnes začalo podobat posádce lodi, co se již dlouho plaví, pevnina v nedohlednu. Ztrácíme pojem o čase, první důstojník (a opravdový lodní kapitán, starý mořský vlk) spí přes den pod stolem, aby mohl v noci vymýšlet komiksy a sázet to, co jsme my, plavčíci pod vedením naší kapitánky, napsali. Ve vodách kolem se houfují překlepy jako mořské panny. Máme na palubě i pejska (kdybychom mu dovolili, kradl by nám svačiny), ale zatím chybí kočička, koza, kravka a slepice. Zkoušíme pro vás zaznamenat, Jak se dělá divadlo. Když by se nám to povedlo, drželi bychom v pěsti aspoň kousek štěstí. Zítra si již začneme balit objevená tajemství do kufru. Veronika Rodová ROZHOVOR S... EVOU POLZEROVOU, JEDNOU ZE ZAKLADATELSKÝCH OSOBNOSTÍ MODERNÍ DRAMATICKÉ VÝCHOVY Jaké bylo Tvoje první setkání s dramatickou výchovou? To se událo tak, že Jarmila Macurová, ředitelka Lidové školy umění v Klimkovicích, mě oslovila (tehdy jsem dělala vedoucí střediskové knihovny), jestli bych nevzala vedení tanečního a dramatického oboru. Řekla jsem jí, že si to rozmyslím, že si o tom musím nejdřív něco přečíst. Paní ředitelka mně dala dvě čísla časopisu Divadelní výchova, který tehdy vydávala Eva Machková v pražském ÚKVČ (Ustav pro kulturně výchovnou činnost, obdoba dnešního NIPOS-ARTAMA pozn. redakce). Já jsem si je pročetla a pročetla jsem některé materiály o taneční výchově - a po prázdninách jsem začala učit. Jestli to dobře počítám, bylo to v roce Práce s dětmi mě okamžitě začala bavit. A zjistila jsem, že dramatický a taneční obor je dobrá kombinace. Brzo jsem si uvědomila, že podstatou je rozvíjení dětí prostředky divadla. Já jsem zcela přirozeně začínala od pohybu, protože pohyb mi byl nejbližší. Dnes si uvědomuji, že to bylo ideální, protože v divadle jde především o vyjadřování akcí, fyzickým jednáním to je základ. Měla jsem ale malou zkušenost, zabývala jsem se předtím jen pantomimou a ze škol jsem vystudovala jen střední knihovnickou školu. Teprve potom jsem začala dálkově studovat taneční pedagogiku na HAMU. Potom přišlo první Kaplické divadelní léto v roce 1974, národní přehlídka dětského divadla, kam byl náš klimkovický soubor vybrán s hrou Josefa Mlejnka Zlatá brána. Tam jsem zažila ohromení. Setkání s Evou Machkovou, Soňou Pavelkovou, Janou Vobrubovou a Karlem Dittlerem bylo pro mě zjevením a stalo se obrovským motorem mé další práce. Druhým velkým motorem byly děti. (V tomhle prvním souboru byla mimochodem taky Hana Dluhošová, dnes Cisovská.) Odborný pres a pres dětí mě hnaly dopředu. Cítila jsem velkou odpovědnost vůči profesi a vůči dětem. S nimi jsem se za pochodu učila pedagogiku. Bylo to těžké, nejsem direktivní typ, takový přístup se mi příčí. Tehdy jsem navíc byla ke všemu velký cholerik. Ovládnout se, když se někdo projevil nesouhlasně, bylo pro mě hodně náročné. Ale řekla jsem si: Řeš problém až druhý den, ne v tom okamžiku, kdy se objeví. Které osobnosti Tě ovlivnily nejvíc? Která setkání byla pro Tebe jako pedagoga dramatické výchovy nejdůležitější? Především to byly osobnosti, s kterými jsem se setkala v Kaplici. A pak samozřejmě další, noví pedagogové a to jak v tom dobrém, tak v tom špatném. Je dobře, když člověk vidí, jak kdo pracuje, aby si poznatky a zkušenosti druhých přetavoval pro sebe. Není dobře mechanicky přebrat něco, co se mi líbí, a to, co se mi nelíbí, zahodit pod stůl, protože s tím nesouhlasím. Čím jsi byla nejraději? Co Tě v oboru bavilo nebo uspokojovalo nejvíc? Dramatická výchova mě uspokojovala jako celek. Líbí se mi, že je to obor, kde mají své místo pohyb, divadlo, výtvarno, hudba, literatura. Tehdy, když jsem začínala, jsem měla hodně načteno. Ale pídila jsem se po další literatuře a pořád jsem to nabalovala na divadelní kontext, hledala jsem další oblasti, které s divadlem souvisejí. A čím jsem byla nejraději? Já jsem šílenec, každý podnět, který jsem dostala, mě vzrušil jako dobrodružství, vždycky jsem byla zvědavá, co se stane. Dodnes si vzpomínám na jeden zážitek: Dva roky po operaci páteře jsem měla vést seminář v Olomouci. Organizátoři se mě ptali, jestli to není problém. Já jsem řekla: Proč by to měl být problém? Došla jsem z nádraží o holích do velkého sálu DDM, kde kolem dokola sedělo devadesát seminaristů. Vstoupila jsem do sálu a oznámila: Jsem po operaci páteře, ne hlavy. A po patnácti minutách se už celý sál hýbal. Nové úkoly, které jsem dostávala, mi vždycky pomáhaly zdolávat zdravotní problémy, které mě potkávaly, pomáhaly mně dostávat na nohy. Dnes se neohlížím za tím, co bylo: Teď mám seminář, teď si ho užívám. Ale samozřejmě si sama pro sebe dělám reflexi toho, co se mně povedlo a kde jsem udělala chyby. Protože se učím každý den. Jak přistupuješ k seminářům a dílnám? Máš je vždy připravené do posledního detailu? Připravím si pochopitelně základní osnovu, ale je pro mě důležité vnímat lidi, které mám před sebou, vždycky musím zareagovat na podněty, 94

95 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY které v průběhu práce přicházejí. To mě baví, stimuluje to mou flexibilitu. Ne vždy se to podaří. Ale když ano, je to výborné. Když se něco nepovede, řeknu účastníkům na rovinu: To a to se nepodařilo a my se musíme vrátit zpátky, protože jsme možná vynechali nějaké důležité kroky. A ještě něco: Mám potřebu, ať už jde o děti, středoškoláky, nebo dospělé, směrovat účastníky k literatuře. Vyučovat jen zážitkem je málo. Je třeba se opřít o literaturu, o studium, aby si účastníci uvědomili, co kterým cvičením řešili a proč. Například studenti prvního ročníku na konzervatoři musejí načíst jednu kapitolu z nějaké odborné knihy a to, co se dozvěděli a co si o tom myslí, pak svými slovy sdělit. A na základě toho pak vymyslet cvičení, které si s ostatními vyzkouší. A ještě jedna věc: Je důležité vychovávat příkladem. Když vedu lekce, zásadně začínám tak, že účastníky slušně požádám: Buďte tak hodní a pojďte do prostoru... A když akce skončí, nezapomenu jim poděkovat. Není to žádná formalita. To, že jsme k sobě slušní při práci, vede k tomu, že budeme slušní i v životě. Mám pocit, že elementární slušnost mezi lidmi se dnes vytrácí. Vnímáš někoho z těch, s kterými jsi pracovala, jako svého nástupce v oboru? Touhle otázkou se zabývám vlastně už dvacet let. Proč si myslíš, že jsem Hanu Cisovskou přiváděla ke všemu možnému, aby měla co nejvíc příležitostí a získala co nejvíc zkušeností? Jsem šťastná, že je Hana odborník na svém místě, že mě přerostla, A další, koho chci jmenovat, je Lenka Jaborská. Teď je na mateřské dovolené, ale doufám, že se vrátí na konzervatoř, protože je taky v obou oborech v dramatické i taneční výchově výborná. Mám radost i z toho, jak pěkně pracuje s dětmi Irena Schubertová. Po delší době jsi na Dětské scéně. Jak se Ti jeví dětské divadlo v roce 2015? Není na místě porovnávat současnost s minulostí. Každá doba má svůj charakter a ten se promítá do nás, do života. Překvapuje mě ale, že texty, které dnes vedoucí volí, někdy nemají hlubší vrstvy, které by děti mohly obohacovat. Když jsme si v 70. letech zvolili Nezvala (Anička skřítek a Slaměný Hubert pozn. redakce), věděli jsme dobře proč. Stejně tak jsme věděli, proč jsme v roce 1980 došli právě k Exupérymu Malému princi. Osobně nevěřím na nahodilosti v práci, mám potřebu nespokojovat se s nimi. Ne vždy se to daří, ale snažím se o to. Co pro tebe znamená dramatická výchova? Co je podle tebe na dramatické výchově nejcennější? Pro mě je dramatická výchova život. Je to vlastně život nanečisto. Doslova. A to zkoumání života nanečisto je obrovské dobrodružství. Dramatickou výchovu pokládám za obor, který je nezastupitelný. Je smutné, že je potřeba to i dnes některým lidem pořád vysvětlovat. Ostatně nutnost neustále vysvětlovat smysl dramatické výchovy mě nakonec vyhnala z Pedagogické fakulty, protože mě to už unavovalo a zdržovalo od práce. Zatímco na Janáčkově konzervatoři to není potřeba, tam dramatickou výchovu nikdo nezpochybňuje, důležité jsou tam výsledky. s Evou Polzerovou rozmlouval Jaroslav Provazník číslo

96 NAHLÉDLI JSME......DO SEMINÁŘE A JAK HLEDAT CESTU K TVARU Milé čtenářky a milí čtenáři, odvažuji se vám nabídnout zápisky účastníka semináře Evy Polzerové. O lektorce jsem dříve jen četla (Jiří Zajíček: Metodika a přístup Evy Polzerové k pohybové průpravě herců, bakalářská práce, DIFA JAMU Brno, 2012) a toužila jsem poznat práci této výjimečné osobnosti přímo na vlastní kůži. Poznání těla a práce s tělem je základ pro to, abyste na tělo pak nemuseli myslet, říká Eva Polzerová. Zcitlivovat tělo a vztahy to je dlouhodobá záležitost, pokud se to má stát automatickým. A co na to účastníci při shrnutí práce třetí den? Ocenila jsem, že třetí, krizový den jsme pokračovali ve fyzickém nasazení. 96 Je tu bezpečná atmosféra. 5 Ověřila jsem si, že nápady přijdou, když se vytrvá. Bavily mě kruhy i diagonála, můžeme to zkoušet i s malými dětmi. Dělali jsme přehršel technik a docházelo k jejich modifikaci, to jsem ocenila. Je těžké pojmenovat něco tak jednoduchého, a přitom komplexního, opravdového a důsledného, jako je Evin přístup k práci s hercem, se studentem, s žákem. Slova jako metodika, přístup, pedagogické zásady v souvislosti s její prací vyznívají ploše a nedostatečně. Odnáším si mnohem víc především je to postoj k práci, k člověku, k divadlu, potažmo k životu. Ten postoj je naplněn poctivostí, pokorou a optimismem. Pokusím se zde popsat, co se v semináři dělo v prvních čtyřech dnech. DEN PRVNÍ Po představení účastníků se dozvídáme cíle dnešního dne: 1. prostor vnitřní (motilita, tj. hybnost, pohyblivost; vnitřní citlivost) a vnější (mobilita, tj. schopnost pohybu, přemístitelnost), 2. tělo jako nástroj k životu a k jednání, 3. partner v prostoru a v situaci. Základními prvky práce jsou tělo, prostor a partnerské jednání. Když jsou zvládnuté, je to dobré, říká Eva. Začínáme správným, vzpřímeným sedem na židli (nohy na šířku boků, záda se neopírají, tělu pomáhají ke vzpřímení pomyslné pravé úhly i mezi bradou a hrudní kostí). Prohlubujeme dýchání, uvědomujeme si vnitřní prostor, vyvěsíme horní polovinu těla a zpátky se narovnáme. Pravá a levá vlna hra v kruhu židlí. Hráči jsou jako vlny a dle instrukcí střídají místa, posunují se, někdy se vymění všechny vlny, někdy je o židli méně a hráč uprostřed se snaží posadit. Jde o dynamiku pohybu a postřeh. Pohyb v prostoru židle vykrývají a člení prostor. Pohybujeme se mezi židlemi nejprve ve veřejné samotě, pak se přidávají kontakty oční i fyzické. Měníme tempo chůze až do běhu. Prozkoumávání židlí hledáme, jak k židli zaujmout různý vztah. Jeden z účastníků ostatním ukáže, co ho z předešlého cvičení zaujalo (konkrétní postoj k židli), ostatní účastníci zaujímají vztah zase k němu. Po chvíli se ke štronzu přidává slovo, ale za podmínky, že slovo vychází z jednání, je jím iniciováno. Uvědomujeme si, co je vědomý pohyb, který jde zevnitř. Fyzické cvičení na židli např. sed na turka a vyvěšujeme horní polovinu těla, zavěšujeme tělo za nohy za opěradlo židle atd. Zásadou je nepohybovat se švihem, ale tahem, upřednostňovat vedený, kulatý pohyb a nejít za své možnosti. Kompozice vnějšího a vnitřního prostoru: Část hráčů opět zaujímá k židli/na židli nějaký vztah. Jiní hráči sledují ty na židlích, vybírají si je a zaujímají k nim postoj (většinou ve štronzu) a přidávají slovo, větu. Štronza se proměňují, objevují se počátky dialogu. Práce ve dvojicích: přidáváme vysoký a nízký status, který zaujímá ten na židli, jindy ten bez židle. Jeden začne s konkrétním postojem k židli a slovem, druhý reaguje a přidává se, ale zárodky situací nemáme rozvíjet. Zkoušíme nové a nové situace, nápady. Jde o velmi krátké improvizace ve dvojicích, vždy s jednou židlí. Důležitý je vícesměrný pohyb, stopa dramatičnosti v jednání, pauza v napětí (aby divák věděl a měl čas pochopit, co se právě děje, aby mohl zažít napětí v očekávání), vnitřní monolog postav. Když se ale situace v improvizaci rozkecá, tělo přestává jednat. Eva prochází mezi hrajícími dvojicemi, vstupuje a vnáší do toho divadelní pohled (gradace, trojí opakování, používat paže plasticky apod.) a dvojice se snaží situaci opakovat, vylepšit. DEN DRUHÝ Cíle: 1. vztah těla a prostoru, 2. reálný a divadelní čas, 3. práce s hudbou. Ležíme na zemi, se zavřenýma očima prohlubujeme dech. Přidává se poslech hudby, kdy se máme jen pokusit naplnit hudbou každou buňku v těle. Přidává se pohyb těla, které hudbě naslouchá, později se máme dostat pohybem do stoje. Rychlým očním kontaktem si najdeme partnera do dvojice. Dvojice sedí na zemi, pohodlně se o sebe opírá zády, má zavřené oči. Nejprve každý sám prohlubuje dech a soustředí se na něj. Pak máme vnímat dech druhého, pokusit se sladit dýchání, později se dvojice pohybuje s hudbou jako jeden monolit. Reflexe probíhá nejprve ve dvojicích. Potom dvojice mohou ostatním zveřejnit, co zažily. Co probíráme? Výhody a nevýhody kontaktu se známým/ neznámým člověkem, meze intimity a uvolnění při takovéto práci. Práce ve dvojicích, pohyb prostorem: bez mluvení máme partnera ve dvojici provést prostorem (už je tam přirozeně fyzický kontakt), bez hudby. Za partnera mám zodpovědnost, nabízím mu četnost prostoru. Není určeno, jak a s jakými limity. Výměna partnerů. Práce ve dvojicích s hudbou: jeden ze dvojice vede, druhý se pohybuje jako stín či druhé já, nikoli jen kopie. Střídáme vedení, následuje improvizace ve dvojici. Na co vše máme při improvizaci myslet? Otevřenost, překvapování se, partnerský kontakt, přirozené zapojení pohybu zevnitř, temporytmus, změny tempa, práce s vertikálou a horizontálou. Do improvizace se přidává třetí hráč. Stoj v bodu nula vysvětlení zdravého vzpřímeného postoje, zklidnění. Improvizace s hudbou ve dvojici, rychlé střídání partnerů. Improvizace ve trojici jeden hráč vede pohyb, druzí dva jsou jeho stíny, v průběhu se vedení střídá. Tvorba pohybové etudy ve skupině, inspirovaná hudbou po poslechu hudby následuje zkoušení, korigování lektorkou, představení pohybových etud. Pohybový brainstorming ve dvojicích s jednou židlí (vrací se cvičení z předchozího dne) jeden hráč vstupuje do situace se vztahem/postojem a větou, druhý reaguje, pak se vše zruší a zkouší další a další nápad. Je to cvičení na obrazotvornost, tvořivost, během něhož hlídáme také temporytmus, vnitřní napětí, vnitřní monolog, plastičnost pohybu, bohatost výrazného jednání. Eva obchází jednotlivé dvojice, snaží se ukázat, jaký je rozdíl mezi reálnou a divadelní situací. Začínají se sčítat kvality vyzkoušené v předchozích cvičeních. V budování drobných situací si uvědomujeme náročnost pohybověherecké práce, nutnost bytostného nasazení při tvorbě situace a význam práce těla. Větu netlačíme před sebou, ale věta je v součinnosti s jednáním těla. A protože nemůžeme zažít všechno ( zážitky musíme vyfutrovat studiem literatury ), lektorka doporučuje odborné tituly ke studiu (Michail Čechov, Radovan Lukavský, Jana Berdychová, Libuše Kůrková ad.). Diskutujeme o tom, jak nabízená cvičení vysvětlit třeba dětem ze základní školy. Každý

97 z vás je výrazná osobnost, neexistuje univerzální metodika. Je to o vlastním tvůrčím procesu, vytvořit si svůj osobní cíl a hledat k němu cestu s velkým ohledem na skupinu, kterou máme před sebou. Hovoří se také o ambicích vedoucího, o tom, že vždy je za vše zodpovědný on (nikoli děti). To on dělá selekci nápadů. To je podle Evy v pedagogické práci nejtěžší: být schopen přiznat si chybu, přiznat ji před dětmi. Když se něco nepovede, hledat, proč se to nepovedlo. Neustrnout jako pedagog ve smyslu už vím, jak na to, být flexibilní vůči skupině a růst s dětmi, nepodceňovat je. Zachovat si úctu ke studentům a být jim příkladem. DEN TŘETÍ Cíl: 1. cesta pohybem k divadlu, k jednání, 2. neutrální masky. Proč masky? Protože zapomínáme, že základ jednání je v těle. Stoj v prostoru v bodě nula. Prohloubení dechu, zabalování a rozbalování těla, pohyb s hudbou, se zavřenýma očima. Pohyb skupiny v prostoru bez hudby: vyvažování prostoru, rovné dráhy, oblé dráhy, jejich střídání dle vlastní chuti (je možné dále obohacovat o vlnovky, osmičky atd.). Pak máme přidávat cílený pohyb a nacházet základ situace (vztahovat se k něčemu konkrétnímu v prostoru). Střídá se veřejná samota a vystoupení z ní, mělo by to být navenek patrné. Kruhy pohyb s hudbou. Nejprve všichni utvoří velký kruh, ten se pak rozdělí na čtveřice, pak na dvojice; menší kruhy se napojí do většího, pak do velkého společného kruhu atp. Pořád držíme tempo a plynulost pohybu, bez zastavování. Překonávání živé překážky: práce ve čtveřicích, dva vytvoří překážku ze svých těl a dva se ji snaží (každý jinak) překonat. Jakmile je překonána, budují překážku další. Mobilita a partneřina. Čtyři skupiny ve čtyřech rozích místnosti vyvažování prostoru na diagonále. Skupiny v protilehlých rozích si jakýmkoli způsobem vyměňují místa, ale skupina stále zůstává spolu. Hledají pohybově, temporytmicky, dynamicky různé způsoby setkání a minutí se v prostoru. Pohyb dvojice prostorem: napojí se očima, stále udržují oční kontakt a pohybují se prostorem, horizontálně i diagonálně, co nejdál od sebe. Při štronzu rychle najít očima jiného partnera a pokračovat v pohybu. Poté kontrastní variace dvojice v těsném očním kontaktu v malém prostoru, stále se pohybuje. Pohyb prostorem ve veřejné samotě, střídá se malý a velký prostor, důraz je kladen na udržení vnitřního napětí a vnitřní dynamiky při změně tempa pohybu i při změně velikosti prostoru. Cílený pohyb. Dvojice se kontaktují hřbety rukou. Pohybují se společně tak, aby zvenčí nebylo znát vedení. Práce s neutrální maskou: Zkoumání masky zrakem, zveřejnění asociací (po kruhu), poté zkoumání hmatem a opět asociování. Každý z účastníků má umístit svou masku v prostoru s nějakým důvodem. Tyto instalace masek se pak (jednotlivě) stávají základem pro další práci: trénink obrazotvornosti, skupinového a partnerského cítění, kompozice v prostoru. Lektorka cvičení obměňuje a varíruje, přičemž využijeme postupně všech 16 instalací. Cvičení postupně nabývá na složitosti a náročnosti: Každý má k vybrané instalaci masky individuálně zaujmout postoj s konkrétní větou (nápadem, vztahem). Poté autor ozřejmí, s jakým významem masku instaloval. Pak tvoříme skupinové kompozice ve vztahu k masce s textem. Podle instrukcí střídáme kompozice dvojic, trojic i větších skupin ve vztahu k masce (střídá se to i s postojem individua, které větší skupiny doplňuje a obohacuje). Důležité je fázování pohybu pro diváka (nemůže najednou sledovat dvojí jednání). Shrnutí pondělní práce slovy některých účastníků: Dopoledne mě hezky rozhýbalo, nevadilo mi, že s maskou jsme pracovali tolikrát. Hrozně mě ta práce nadchla, třeba chůze v kruhu, nadchlo mě i to, že jsme masku vůbec nenasadili na obličej. Bylo to decentní a scítil jsem se s lidmi. Já řeším toto: jak se vyvarovat toho, aby se děti v nápadech nezacyklily? Eva odpovídá, že záleží na nás, jak to motivujeme. Je třeba vymezit kontext, vymezit limity pro tvoření (např. jestli budou na tabuli umístěny dvě nebo jedna maska). Opakování cvičení nikdy není stejné pokaždé máme jiné partnery, jiné zkušenosti, takže vždy i ve známém cvičení můžeme objevovat něco nového. DEN ČTVRTÝ Cíl: 1. rozvoj obrazotvornosti, představivosti, fantazie, 2. obrázky jako podnět k jednání. Rozdělení účastníků na čtyři skupiny. Každá dostává rozstříhaný obrázek, který DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY je nutno složit. Barvy prohlížíme si jednotlivé obrázky, sdělujeme, jaké barvy a proč na nás působí, vzápětí co nás na obrázcích zaujalo a proč. Skupiny píší ke svým obrázkům krátký text realizovatelnou povídku. Čtyři skupiny se sloučí do dvou, sdělí si své texty, vyberou námět pro následnou práci. Skupiny mají příběh pojednat jako sled obrazů beze slov, pojmenují svůj výtvor a předvedou ostatním, kteří mohou klást otázky. Ke každému živému obrazu máme přidat text. Rozpohybování obrazů, ukázky práce. Při shrnutí čtvrtého dne semináře se Eva ptá: Vnímáte to jako metodickou cestu k tvaru? Dostává se jí kladných odpovědí. Hovoříme také o tom, jak dramaturgie musí jít ruku v ruce s tvarováním (ale nemůže ho předběhnout). Avtaké o tom, jak je pro vedoucího náročné vést několik skupin při takovéto práci najednou, když některé skupiny jsou již s dílčím úkolem hotové a potřebují se posunout dál, zatímco jiná skupina ještě potřebuje čas na práci. Kolik času nechat? Eva upřednostňuje pěti, maximálně desetiminutové limity na zpracování zadání. Říká, že vedoucí by měl sledovat kvalitu práce u jednotlivých skupin a reflektovat to, v čem se posunuli (i když úplně nesplnili zadání a nestihli to, co ostatní skupiny). Ve středu a ve čtvrtek nás čeká ještě další práce v semináři, díky níž mnozí účastníci znovuobjevují své tělo, jeho hranice a možnosti. Zdravé, plastické, harmonické, plné energie a chuti vypovídat o něčem. Text vychází z těla a z jednání těla pohybem v prostoru a v situaci. Mohla bych psát o dalších zajímavých momentech semináře třeba o skupině lidí, které potkalo v horách nebezpečí, nebo o rodině, která svou nejmladší dceru zlomila jako stonek malého tulipánu, nebo o vodníkovi, který... Ale něco si musí účastníci nechat pro sebe. Paní Evo Polzerová, děkuji! Kéž by se mi podařilo jen malinko, jen drobný zlomek toho, co se od Vás učím, přenést do práce a do života. s úctou a potěšením Eva Davidová číslo

98 ZAHLÉDLI JSME NAHLÉDLI JSME DO DÍLNY PRO DĚTI ZE SOUBORŮ 5 Je slunečné ráno, zrovna otvírám vstupní dveře Muzea a galerie ve Svitavách. Přicházím právě včas, neboť v tuto chvíli odchází poslední skupinka dětí do sklářské dílny. Procházíme muzejní chodbou ven do dvora a záhy vstupujeme do dílny, v níž už sedí ostatní děti a čekají, co se bude dít. Děti dostanou velké šedé nebo hnědé zástěry a usedají ke stolům, na nichž leží destičky na řezání skla, zvláštní mřížky, pájky a diamantové řezáky. Nechybí ani kousky skla. Vladimír Gracias, sklář, hned zkraje udílí bezpečnostní pokyny a poté lehce seznamuje děti se dvěma způsoby zpracování skla a historií výroby skla. Dnes na řadu přijde zpracování plochého a tabulového skla. Zkusíme si výrobu vitráže, možná i jednoduchou vitráž na pověšení. Kdo neví, co je vitráž, pohlédne na okno, na němž je připevněna mozaika z barevných skel, tvořících anděla. Vitráž nemá smysl, když se pověsí na tmavou stěnu. Je dobré, když může být prosvětlená. To je důvod, proč je andělská vitráž připevněna na okně do prosluněného dvora. První věc, kterou se malí skláři musejí naučit, je řezání skla. Jeden za druhým přicházejí za velkým sklářem, dostávají skelný střep u dobrou radu: Berte sklo za plochu, ne za hranu! To pravidlo se vám může hodit, když budete brát doma mamince rozbité sko. Poté dostávají diamantový řezák a získávají první zkušenosti s řezáním a tvarováním skla, samozřejmě pod dohledem skláře Graciase. Nechám děti pracovat a bokem se dozvídám, že v dílně se sklář střídá také s kovářem, řezbářem a kameníkem. Muzeum totiž organizuje jednodenní workshopy řemesel pro děti a dospělé. Dílna fungule prý od loňského roku, a jak se zdá, školami je hojně navštěvována. Dokonce sem přijíždějí lidé z Mýta nebo Ústí nad Orlicí. Jakpak by ne, když mohou získat živý kontakt s řemesly našich předků. Dočasně opouštím sklářské učně a mířím do dvora za druhou skupinou dětí. Venku stojí stoly, na nich štětce, barevné laky, akrylové barvy, pastelky, papíry, malířské palety, špachtle a kdovíco ještě. Děti jsou roztroušeny tu u stolu, tam u malířského stojanu a kreslí nebo malují. Co tvoří? ptám se výtvarnice Leony Sehnalové. Dozvídám se, že co kdo chce. Konkrétní námět dětem nabídla, ale ty chtěly tvořit zcela svobodně, a tak si každý nachází téma sám. Paní Sehnalová se dětem věnuje s plnou pozorností. Přijde k jednomu a vzápětí k druhému. Poradí, pomůže, ukáže, inspiruje. Počasí tvorbě pod širým nebem (či ve stínu košatého stromu) nadmíru přeje. Sleduji, jak paní výtvarnice zasvěcuje chlapce na malém dřevěném pódiu do techniky, při níž se akrylové barvy nanášejí na výkres pomocí špachtle. Chlapec tvoří oblohu, a tak výkres zaplňuje modrá barva. Posléze je do ní přimíchávána barva bílá. Je čas na experimentování s barvami: Můžeš do toho kápnout trochu žluté, malíři to tak dělají. Bude to vypadat dobře... Důležité je, aby sis s tím vyhrál. Nechávám chlapce nerušeně pracovat a jdu si prohlédnout mandalu složenou z řady výkresů. Dozvídám se, že mandalu tvořila jiná skupina dětí. Každý dostal svou čtvrtku papíru s konturami části mandaly. Jak ji dotvořil, bylo na něm. Zajímavý musel být okamžik, kdy všechny dílky mandaly byly spojeny v jeden celek. Vracím se z dílny a zjišťuji, že děti si vybírají dva až tři kousky skla ( Pozor, nesahejte na ně rukama, ale tužkou! ) a brousí je (jak jinak než v ochranných brýlích). Aby skla mohly propojit, obalují jejich hrany speciálním páskem z nějakého kovu. Později se skla budou spojovat pomocí pájky. Zatím nahlédnu do kovárny. Mou pozornost zachytí plakát na zdi s nabídkou prací uměleckého kováře Františka Bečkeho z České Třebové. Očima proletím kované plastiky, sochy, chladné zbraně, kované brány, dveřní kování a další, až se zastavím u věty: Záruku nepožadujte, je delší než váš život. Jaká připomínka neodvratného plynutí času. Vracím se ven. Na plátnech i na zemi se začínají rýsovat kresby a malby. Vidím chobotnici, srdce, psa, kostel, strom... Za paní výtvarnicí přibíhá dítko s tím, že už je hotovo. Paní výtvarnice naprosto vážně odvětí: Nejsi hotová, to si jen myslíš. Teď teprve začíná práce na detailech. Uvidíš... Nad touto myšlenkou se musím pozastavit. Něco na tom bude. Teprve teď se může do tvorby dostat hloubka. Jdu si prohlédnout obrázky. Poté přes rameno sleduji práci paní výtvarnice se zlatým sprejem. Naposledy zavítám mezi amatérské skláře a pak opouštím muzeum. Je dozlatova obarvené dopoledne a já si s sebou odnáším zlatá slova. zaznamenal Roman Manda 98

99 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY VČERA JSME VIDĚLI NOČNÍ MŮRY ZTUREK JEDE PRO NEVĚSTU! PO ŠKOLE ČAU, JSEM... číslo

100 NA SLOVÍČKO... Jak dlouho už jste spolu jako soubor a kolikátou inscenaci jste vytvořili? My jako soubor fungujeme dva roky s naší lektorkou Kačkou a tohle je zatím naše první představení. Jsou tu různé skupinky, který byly rozházený v jiných souborech, dělaly určitě jiný představení, ale s Kačkou v tomhle složení druhým rokem. Teď pracujeme na dalším představení. Na téhle inscenaci jsme začali pracovat už loni, ale to bylo ještě nedodělaný. Proč jste se rozhodli pro tento námět? Začali jsme tím, že jsme si vyprávěli různý průšvihy, který se nám staly ve škole i mimo školu, a chtěli jsme z toho něco vytvořit. A potom 5přišla Kačka ze souboru s filmem, který se jmenoval Breakfast club, to je americký film asi z osmdesátých, a taky se to odehrává po škole. Tak jsme vzali ten námět, přidali jsme svoje průšvihy a v podstatě jsme to celý předělali. Začínalo to jako nějaká improvizace, kde jsme spolu nějak komunikovali a něco z toho vzešlo. Celý to představení je vlastně od nás, s tím, že Kačka lektorka to trošku přetvořila, pomohla nám. A ten závěr, jak tam hoří, ten je z filmu, nebo odjinud? Ne, to jsme vymysleli my. Konec byl původně takovej suchej, diváci chtěli něco ostřejšího, nějakej větší průšvih, takže jsme to opepřili tím, že zapálil ředitelnu. Původně učitelce v kabinetu rozházel věci a namaloval na...se SOUBOREM U.S.B. ZUŠ NA POPELCE dveře jakýsi kosočtverec. A co z toho plyne? Že Gustav je pako. Na konci Gustav říká, že už se z toho svýho příběhu poučil, ale udělá ještě takovouhle kravinu. Mně trochu připadá, že když se postavy na konci omlouvají, je to trochu formální. Že je to proto, aby už mohly odejít pryč. Jak to je? Mělo to být tak, že to říkají sami sobě, jako svoje poučení. Protože třeba já ve svý roli bych asi nahlas nemohla říkat, že budu nosit alkohol do školy v petlahvích, to je kravina. Je to poučení tý postavy, v tu chvíli to myslí vážně. S čím by diváci měli odcházet na konci představení, co byste chtěli? Rozhodně pobavit. Poučit. Nějaký poučení z toho určitě plyne. Nepředpokládám, že někdo z vás třeba vyhodil někoho z okna. Ty průšvihy jsou originální, nestaly se nám, ale jinde, třeba kamarádovi, a všechny jsou reálný. Kdybyste té inscenaci měli dát nějaký podtitul, jak by zněl? Seznamování ve škole. Odpykávání trestů třeba. Vlastně ten příběh je o tom, že lidi jsou po škole, nějakým způsobem se spolu seznamujou a je z toho nějaký závěr pro každou tu postavu. Jaký je váš pohled na ty průšvihy, které už třeba hraničí s kriminálními delikty, střelba ve školách například? Jak to vidíte? O tom jsme se myslím ani nebavili. To mi přijde šílený. Myslím, že ty děti to asi nemaj doma úplně v pořádku, protože jinak by to asi neudělaly Psychická porucha. Co vás na té inscenaci nejvíc bavilo a při hraní baví? Já myslím, že asi nejzábavnější byla ta tvorba a potom to zkoušení. My když zkoušíme, tak to skoro nikdy nebereme úplně vážně. Dělali jsme různý zkoušky, třeba že jsme to představení strčili asi do pěti minut aby to bylo furt srozumitelný. A potom jsme si třeba proházeli role, kdokoliv s kýmkoliv. Abysme vnímali i ty ostatní, co tam s náma hrajou, a neodříkávali si tam jenom sebe, pro sebe. Co byste chtěli dělat dál, v životě? Já bych chtěl pokračovat v herectví. Já bych chtěl Mustanga a světovej mír. Já budu superhrdinkou. Chcete ještě hrát divadlo? Jako koníček určitě, ale ne že by nás to živilo. Kolikrát už jste to hráli? Asi desetkrát. Byl někdo z vás nedávno po škole? Ne, vůbec. Naposledy v pátý třídě. Co byste chtěli vzkázat divákům? Aby ten konec nebrali tak vážně, myslím, že není úmyslem postrašit diváka. Ale naopak, aby se pobavil. Je tam jisté poučení, ale není to ten hlavní záměr. Nenechte se překecat lidma, pokud to nevede k něčemu špatnýmu. ptala se Eva Davidová Jak se vám hrálo venku? Už jsme hráli třikrát, teď to bylo nejlepší. Snažili jsme se to zlepšovat. Silnici za zdí jsme nevnímaly. Jak vaše představení vzniklo? Na letním táboře. Četli jsme tam knížku Chodské pověsti a tahle pověst se nám líbila. Vymyslely jsme tam písničku a celý tábor si ji pak zpívaly. Holky skandují ústřední popěvek Turek jede pro nevěstu, má před sebou dlouhou cestu a já se přidávám SE SOUBOREM DUHOVÍ ŠOUMENI Z PRALESA A ZATÍMDOBROŠ! ZE ZUŠ HORŠOVSKÝ TÝN Jak si toho Turka představujete? On měl být krutý, ale jak se zamiloval, tak jsme ho povolily. Láska dělá divy. Proč jste si za loutky vybraly polena? Nic jiného jsme neměly. Je to přírodní. Na táboře jsme byli rozdělení na tři skupiny. Ostatní ten příběh ztvárňovali jako lidi, jen my šly přes loutky. Začaly jsme s poleny pracovat, oblékly je. Zkrátily jsme příběh, vymýšlely jsme zvukový doprovod. Ten si celý udělala Viki sama. Turek jede pro nevěstu!! Mělo nějaký význam, že polínka, která představují vesničany vyhlížející Turky, držíte nahoře i dole a Frantu oběma rukama? Oni si stíní oči, když se dívají, jestli Turci nejedou. Co se vám na příběhu líbí? Jak na něj Káča vyzraje. Že je to veselé, jak ho obelstí. Kdo je ve vašem příběhu hlavní hrdina? Káča. No a co Turek? Je to chudák malinkej, já ho hraju. Přece odjel smutnej, s myšlenkou na to, že Káča umřela. Před tím si ale myslel, že může všechno dobýt. No, je to poučné. Jak dlouho spolu hrajete? Jsme dva soubory a na táboře jsme se spojily. Tohle bylo naše první společné představení. Jinak jsme předtím každá hrála ve dvou až čtyřech inscenacích. Budete pokračovat? Mně by se to líbilo. S holkama je sranda. My jsme se sešly. za rozhovor děkuje Veronika Rodová

101 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY NA SLOVÍČKO......SE SOUBOREM ROZCUCHANÍ VRABČÁCI ZE ZUŠ TŘEBECHOVICE POD OREBEM Jak se vám dnes hrálo? Dobře i špatně. Teď, podruhé se nám hrálo hůř, protože se nám to trochu rozhodilo. Ne, teďka jsme to hráli líp, ale byly tam světelný chyby. Nemůžete mi to vyčítat, je to dneska poprvé (brání se jejich vrstevník osvětlovač Tomáš, pozn. redakce). Co je vaše největší noční můra? Když při děkovačce netleskají. Pan učitel Dušek. Pro nás je nejhorší ta můra, kterou jsme každý hráli. Jak jste tvořili inscenaci? Měli jsme přespávací soustředění. Paní učitelka přinesla velký papír, tam jsme psali naše můry a podtrhávali je a ty, které měly nejvíc čárek, jsme vybrali. Do představení se nedostala například můra z doktorů. Příběh pak dala dohromady paní učitelka. U tělocviku jsme se učili přemety, ale to jsme pak vyškrtli. Ostatní můry končí špatně, chtěli jsme to sjednotit, tak jsme ji vyměnili. Hrajete můry, které jste vymysleli? Já ano. Já ne. Jak kdo. Hrát cizí můry je dobrý. Zase nemám takovej strach, když hraji můru někoho jiného. Jak jste hledali scénické prostředky, se kterými hrajete? Aničku jsme třeba obkreslili a potom vystříhali. Je to Anička Papírová. Plachtu jsme měli od začátku. Mysleli jsme to jako sen. Postupně jsme hledali, jak s ní nakládat. Proč jste si zvolili igelit? Měla jsem strach, že se pod ním udusíte. Igelit navrhla paní učitelka. Nevěděli jsme, že to může být tak náročné. Jednou jsme se málem udusili. Dnes například před prvním představením, když jsme asi čtvrt hodiny čekali. Na diváky. To bylo nepříjemné. Vaše představení jsem dnes viděla dvakrát a některé můry pro mě byly těžké, vlastně nesnesitelné. Třeba osamělost a další. Myslela jsem, že budu muset odejít. Zamýšleli jste, že vaše představení bude tak silné? Ne. Někdy se stane, že to děti, diváci, pro které hrajeme, nepochopí. Jednou se i smáli. Ale jeden kluk se taky rozbrečel. Nečekali jsme, že to bude takto silné. za rozhovor děkuje Veronika Rodová SE SOUBOREM MROŽ V KRABICI ZE SOUKROMÉ ZUŠ TRNKA V PLZNI Ve kterém představení se vám hrálo lépe, v dopoledním, nebo odpoledním? V tom odpoledním. Rozhodně. Poučili jsme se z chyb. A taky už nebyla taková tréma a chtěli jsme si to pořádně užít. Viděl jsem vás dopoledne i odpoledne, pro mě to byla dvě úplně jiná představení. Z toho prvního představení jsme neměli dobrý pocit. My jsme to tam zkazili. Tak, jak jste viděl to druhý, tak by to mělo vypadat správně. Neměli jsme tam mít žádné výpadky textu, přeřeky. V programu jsem se dočetl, že jste vycházeli z textu Juraje Šebesty Když se pes směje. Je to tak? Jo, a ještě z jedný knížky. Venusshe (Perný týden). A ty dvě knížky jste dali dohromady? číslo Holčičí je Venusshe (Perný týden) a klučičí je ta druhá. No, chtěli jsme to jako jeden příběh z pohledu dvou lidí Tomáše a Lucky. Co vás na knihách zaujalo, že jste se podle nich rozhodli udělat divadlo? Minulý rok jsme dělali strašně dlouhý představení, vůbec se nám to nelíbilo, tak jsme si chtěli zvolit nějakou dnešní tematiku, co prožívají teenageři v tomhle věku. A Michal (vedoucí, pozn. red.) přinesl několik textů, a nás zaujaly natolik, že jsme je dali dohromady, až z toho vznikl celej příběh. Jak probíhala práce na inscenaci? Museli jsme to hodně upravovat, protože to bylo dlouhý. Michal zadal nějaký text, my jsme si ho přečetli a měli jsme ho zahrát ve skupinkách, zdramatizovat. Zkoušeli jsme si různé role a jak by to mělo vypadat. Udělali jsme si jeden výstup a pak další a dali jsme je dohromady. Taky jsme pracovali s tím, že by to mohlo být jako počítačová hra. Co jste inscenací chtěli sdělit divákovi? Že to není lehký být teenagerem. Chtěli jsme tím sdělit to, že hodně se říká to, že teenageři jsou nějaký, že mají nějaký život, nějaký problémy, a my jsme chtěli říct, že i dospělí mají úplně stejný problémy a že zažívají úplně podobný příběhy jako teenageři. Ale nedávají to na sobě tolik znát. Celý život je jedna velká počítačová hra. V té hře máte své nepřátele. Chcete-li se dostat do druhýho levlu, musíte se probít přes problémy. Co je to BFF? Je to best friend forever. Výraz těch puberťaček. A potom je tam scéna, že jsou nejlepší kamarádky navždy, a do pěti minut začne jedna nadávat, že ta druhá je slizká mrcha. Proč jste do inscenace zařadili úryvek ze Shakespearovy hry Romeo a Julie? Protože Merkucio hraje v tom divadle. Chtěli jsme udělat takové ztotožnění a zveličení našeho příběhu s Romeem a Julií. Je váš postoj k rodičům, škole, spolužákům podobný jako u postav, které jste hráli? Ano. Musím se přiznat, že když to hraju, tak myslím na otce, protože ten mě pořád otravuje s uklízením. Takže repliky a situace hodně vycházejí z vašeho vlastního života? Abysme to zahráli dobře, vychází to z našeho života a taky je to příjemný téma. Jde to hodně z nás.. Když to prožíváme, tak to se pak hned hraje líp. Co je pro vás hudba? Podle mě hudba byla pro postavy příběhu světem, do kterého utíkali. Přesně. Posloucháme hudbu a žijeme s tím. Uklidňujeme se, odreagováváme, povzbuzujeme se. Koukáme na filmy. A nemusíme někdy poslouchat blbé kecy rodičů. za rozhovor děkuje Roman Manda 101

102 ZAPSALI JSME... ROZCUCHANÍ VRABČÁCI, ZUŠ TŘEBECHOVICE POD OREBEM NOČNÍ MŮRY...Z INTERNÍ I VEŘEJNÉ DISKUSE LEKTORŮ O PŘEDSTAVENÍCH 4. BLOKU Rozcuchaní vrabčáci přivezli příběhy, jejichž autory jsou samy děti ze souboru (režie Jiřina Krtičková a soubor) a které se zabývají nočními můrami. Hovořili jsme o tom, co všechno si pod nočními můrami můžeme představit. Někdo v tom vidí nejen zlé sny, ale i různé strachy a fobie. Protože když má člověk z něčeho strach, je to pro něj silné, ať je to cokoliv. Hovořilo se i o tom, zda nejde víc o dramatoterapii než o inscenaci, protože se zdálo, že jsou to příběhy dětí, které je vyprávějí. Ale řada aspektů nasvědčovala tomu, že to tak není. Někdy je monolog o strachu dítěte prostříhán situacemi a metaforickými obrazy, jindy obrazy následují až po monologu, což svědčí o úmyslné kompozici. Funkční je práce se scénografií, především využití mikrotenové fólie, například když se za ní rozstříhá plošná postava v můře o kadeřnici, když je srolována a překrývá oči dívky ve strachu ze tmy nebo když se stane dělící stěnou mezi sestrami, které si v závěrečné můře o rozvodu rodiče rozdělí a odloučí je. Hovořilo se i o tom, že pro někoho celek gradoval, a to i přesto, že jde o koláž, ale pro někoho méně. Objevil se i názor, že by možná prospělo některé věci nedoříkávat, aby se zrychlil temporytmus. Jinak většinou cítíme jistou stylizaci v hereckém projevu, ale ta se poněkud vytrácí v závěrečné hádce rodičů, která působí realističtěji. Rozdílné názory se objevily na stylizovaný konec o největší můře herce, když divák netleská, s níž má někdo problém, ale naopak většina ji uvítala jako stylizované odlehčení závažného tématu. I přes všechny připomínky byla inscenace Vrabčáků příjemným divadelním zážitkem. Při veřejné diskusi se hovořilo mimo jiné o podobných problémech jako v diskusi interní. Především o tom, že je to inscenováno tak, že děti mluví za sebe, což evokuje terapii, ale pak nutně chybí katarze, protože se objevuje řada témat, ale nic se nevyřeší. A jestli tak těžká témata jsou vůbec pro děti vhodná. Ale od lektorů jsme se dozvěděli, že jim vedoucí říkala, že děti dostaly zadání, aby pracovaly na tématu strachu a obav, a to, co vzniklo, jsou průniky toho, co se opakovalo nejčastěji, takže nikoliv příběhy jednotlivých dětí. A také závěr inscenace se v diskusi setkal s různým přijetím. DUHOVÍ ŠOUMENI Z PRALESA A ZATÍMDOBROŠ!, ZUŠ HORŠOVSKÝ TÝN TUREK JEDE PRO NEVĚSTU! 5 Soubor zpracoval chodskou pověst z knihy Marie Korandové nazvanou Turkova nevěsta (dramatizace a režie Andrea Pavlíčková a soubory). Představení jsme viděli v zahradě farní stodoly, která jeho vyznění v dobrém podpořila. Na trávníku vidíme dnem nahoru převrácený obdélníkový proutěný koš, na kterém leží polovina velkého dřevěného špalku, za košem sedí dívky a jedna vedle s xylofonem a dalšími pomocníky pro výrobu zvuků. Představení začíná a na koši se objevují loutky tvořené tenkými špalíčky s náznakem obličeje (což by ani být nemuselo) a příběh začíná. Loutky představující Turky mají na hlavě látkové turbany a dívka Káča zlaté copy. V práci s loutkami-polínky si dívky našly zlehčující prvky (například pohazování při boji), což krásně funguje. Dívky jsou ve věci a vtipná humorná nadsázka není nikde přes míru. Hovořilo se i o tom, že jde o hezký přepis textu do divadelního jazyka, ale pro někoho uběhlo všechno příliš rychle a přál by si ještě důslednější rozehrání některých situací a vztahů. Nejsou bezezbytku rozkryté motivace toho, jestli Káča Turka chce, nebo nechce, nebo jestli to dělá pro záchranu vesnice. Ale v každém případě jsme viděli velmi kvalitně budovanou inscenaci a hezké představení v šikovně zvoleném prostředí. Ve veřejné diskusi byla inscenace rovněž velmi oceňovaná, mluvilo se o nadhledu, lehkosti a hezkém vztahu dívek k loutkám a šikovném využití střídmých prostředků. A dozvěděli jsme se, že inscenace vznikala v rámci soustředění, dívky si pověst samy vybraly a zpracovaly a vybraly si i materiál, s nímž pak pracovaly. U. S. B., ZUŠ NA POPELCE, PRAHA 5 PO ŠKOLE Soubor se ve své autorské inscenaci inspiroval americkým filmem Snídaňový klub. Na scéně je třída, do které se postupně scházejí žáci, kteří mají být po škole. V úvodu se příchodem zajímavě charakterizují a postupně vyprávějí (za pomoci někoho druhého), co provedli, že jsou po škole, a v závěru říkají cosi o poučení. Ale klademe si řadu otázek, protože ne ve všem se dostatečně orientujeme. Jedním z problémů je, že to, jak funguje být po škole u nás, je jiné, než jak sledujeme v představení. Především to, že se scházejí lidi z různých tříd, kteří se neznají a že jsou navíc spolu ve třídě zamčení. Přitom tady to zamčení ani zbla nedodržují, protože při vyprávění jednotlivých příběhů často odcházejí mimo jeviště, a přitom je mají vyprávět sobě vzájemně, aby se seznámili a navázali nějaké vztahy. A kdyby k uvěřitelnému navazování vztahů došlo, bylo by asi čitelnější, jaká posloupnost se mezi nimi vytvoří a že za největšího outsidera je považován ten chlapec, který se snaží být výrazným a obdivovaným, ale vůbec se mu to nedaří, a tak dělá jen blbosti, až ho tedy nakonec vyhecují, aby podpálil školu. Ale proč se od něj pak odvracejí, když to splní? A proč si kuřák nepamatuje, že mu půjčil zapalovač? A ještě řadu dalších otázek jsme si kladli. Nejspíš proto, že všichni mladí lidé jsou sice řemeslně dobře vybavení, ale vnitřní svět a vývoj svých postav a vztahů a tím i téma inscenace nám nepřinesli. Také ve veřejné diskusi se hovořilo mimo jiné o stejných problémech, především dramaturgických. Například, že vyvíjejí tlak na nejslabšího z nich, ale konflikt není vystavěn. Že se nebudují situace a zda bylo vůbec určeno téma, po kterém by se mělo jít. Dozvěděli jsme se od lektorů, že prý bylo záměrem souboru jít po tématu toho kluka, proč ho ostatní nepřijmou. MROŽ V KRABICI, SOUKROMÁ ZUŠ TRNKA, PLZEŇ ČAU, JSEM Soubor ve své inscenaci propojil dvě předlohy Juraje Šebesty (dramatizace a režie Michal Ston), a tedy dva příběhy, které se prolínají a ne vždy se v nich dokážeme přesně orientovat. Na jevišti vidíme vodorovnou řadu židlí, na nichž mladí lidi sedí a okolo nichž se celou dobu hraje. Dopoledne bylo hercům špatně rozumět (a to je vše postavené hlavně na slově), ale odpoledne se to zlepšilo. A také některé situace odpoledne se nám zdály lépe motivované, ale stejně jsme se ve všem nevyznali, protože nebyly vždy jasné předěly mezi střídajícími se příběhy, k nimž byla v závěru využita ještě situace z Romea a Julie. Hlavní téma pro nás nebylo jasně čitelné, takže jsme uvažovali o různých možnostech. Jde o pohled puberťáků na život a dospělé? O jejich touhu po lásce? O tom, že když se v úvodu mlátí klacky, perou se jako kluci, a ti dva v závěru už jako dospělí muži, a proto ta situace z Romea a Julie? Trochu jsme se také ztráceli v proměnách u chlapců, kdy jsou za sebe a kdy a koho právě hrají, protože v úvodu je nastoleno, že jsou všichni jednou postavou, ale pak se to začne dost rychle v různých scénách proměňovat a ne vždy se to dá zachytit. Ale ve svém projevu si zachovávají nadhled. A je sympatické, že i při hraní dospělých jsou chlapci i dívky pravdiví a nevytvářejí karikatury. Hezky zafungovala například situace s kantorem se sykavkou. Rozhodně jsme v inscenaci nacházeli zajímavé momenty, ale kromě složitější orientace ve struktuře celku a tématu byl občas trochu problém i s temporytmem představení. Také ve veřejné diskusi se hovořilo o dramaturgických problémech a o tom, že i když je to herecky slušné, začne to být po určité době zdlouhavé, protože je to lineární pásmo, které nevede k žádnému zřetelnému výsledku. Je to roztěkané a sami si musíme hledat cestu. Také došlo na názor, že divák se lépe orientuje, až když to vidí podruhé. Alena Exnarová 102

103 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY ZAPSALI JSME Z diskuse studentek a studenta středních pedagogických škol, která probíhala stejně jako včera v prostorách farní stodoly. Včele diskusního kruhu jako už tradičně seděla Káťa Rezková. Lektorský sbor tentokrát zastupovali Jaroslav Dejl a Irena Marečková. NOČNÍ MŮRY - Krásně propracovali stínohru. - Mně se líbilo, že měli jen černé oblečení. Vše bez rekvizit, jen bubínky a světla. - Jelikož mám ráda depresivní věci, tak se mi to líbilo. - Fajn bylo využití vlastní hudby. - V živém obrazu si mezi sebou povídali. - Na začátku představení byl strach z kotoulu, na konci strach z rozvodu. - Využívali dramaťácké hry, které používáme na rozcvičky, přímo v představení a bylo to dobré. - Igelit na začátku představení: - byl hrůznou šustící peřinou, - noční můrou v kukle, která se klube, - mlhou, ze které vystupuje noční můra. TUREK JEDE PRO NEVĚSTU! - Zaujalo mě, že to bylo všechno dřevěné, přírodní. - Dělali si sami zvuky. - Představení potvrzuje pravidlo, že v jednoduchosti je krása. - Neuvědomuji si, kdo jsou polena bez čepic. - Líbila se mi práce s loutkou. - Byla to milá jednoduchá lidová písnička. PO ŠKOLE - Výrazné charaktery osob. - Řešení problémů puberťáků. - Vadilo mi, že holka, která ráda jedla a kradla jídlo, byla hubená. - Líbilo se mi využití dvou druhů hudebního doprovodu. - Skončilo to otevřeným koncem, ten konec jsem nečekala. - Ze všech příběhů vyplynulo nějaké poučení. - Některá poučení, ale nebyla jasná. - Bylo to americké a těžko by to takhle mohlo být u nás. ZAPSALI JSME......Z DĚSKÉHO DISKUSNÍHO KLUBU A další divadelní diskuse je tu a znovu vše zachyceno on-line. Utváří se menší diskusní skupinky a na balicí papíry se píší asociace rovnou ke všem dnešním představením. PO ŠKOLE Sprostá slova se tam hodí. Podle mnohých to dodávalo atmosféru, nevadilo mi to. Lektorka Denisa se ptá: Nasvícené nohy, co vám to evokovalo? To bylo hrozně dobrý, evokovalo to, co ta postava prožívá. Odhalovalo to, kdo jaký bude. Co ten konec, co postava Gustava? ptá se lektorka. Dopadl špatně. Pak se mu nelíbilo, že na něj byli naštvaní kamarádi. Ztratil je Jestli je vůbec měl. Nebylo to vtipný a o to víc to bylo atmosférický. Od souboru se dozvídáme, že reakce publika byly jiné než v krajském kole. Chladnější. Hodně příspěvků se týká hudby, některým se výběr nelíbil. TUREK JEDE PRO NEVĚSTU! Začínáme se zaobírat venkovním loutkovým představením Turek jede pro nevěstu! Podle sepsaných poznámek se hodně vychvaluje využití loutek. Rozvíří se debata, zda byl výraz loutek vidět. Mnozí diváci tuto mimiku neviděli. Dále se často objevuje na balicím papíře slovo: Krátký. Diváci chtěli, aby představení bylo delší. Dozvídáme se, že to je podle pověsti a jen tak to vzniklo na táboře, vysvětluje soubor. Denisa se ptá na hudbu: Jo, byl tam xylofon! Vyjmenovávají se další použité zvuky. Bylo prý dobře slyšet (i přes sekačku). Zaznívá, že představení vzniklo během jediného týdne. Venku to bylo prý kvůli těm přírodním materiálům Je to lepší než sedět vevnitř. Soubor reaguje, že byl záměr to hrát venku, ale hráli jsme to i uvnitř. Je to lepší v přírodě. NOČNÍ MŮRY Z napsaného se dozvídáme, že zaujaly rekvizity (igelit, papírová panna). Oceněna je i vlastní hudba. Diváci si myslí, že to nebyly jejich noční můry. Vzápětí se ozývá i opačný názor. Soubor říká, že většina oněch nočních můr je opravdu jejich. Padá dotaz, které můry byly vymyšlené. Roboti, přemet a kadeřnice Dále se bavíme o tom, že by se to mělo možná zkrátit, je tam hodně příběhů. Někdo vnímá atmosféru pozitivně, pro někoho to bylo od scény se spotřebiči zabité. Dozvídáme se, že soubor má nového osvětlovače, asi se všechno nepovedlo. Nemuselo to být tak brutální s tou vrtačkou. Mně přišlo, že se těch spotřebičů vůbec nebála. Celkově se nikdo moc nebál. Padá názor, že se nemuselo o děti házet mincí. Ale u někoho to naopak podpořilo to, že jsou děti rodičům ukradené. Igelit na začátku měl znázorňovat dobrej sen a pak z toho vylezly ty můry. ČAU, JSEM Objevuje se mnoho pozitivních ohlasů. Děj jsem chápala, ale na konci jsem nepochopila to odhalení toho, že to byl Romeo a Julie. Pro někoho to bylo víc příběhů v jednom. O zamilovanosti, problémech s rodiči a kamarádkami. Některé obrazy byly chaotické a zvláštní. Bylo to spíš pro starší a hodně dětí to, myslím, nepochopilo. Soubor vysvětluje, že to pro mladší nebylo. Víc než židle na scéně nebylo potřeba. Otázka, proč se to jmenuje Čau, jsem? Padají názory: Začíná to tou větou. Říkají něco ze svého života. Na začátku to tak představili. Skoro všude to tak říkali, vyjadřovali se, kdo jsou. Později upřesňují, že to vymyslel jejich lektor Michal. Líbil se učite. I když se tam nic nedělo, neznamená to, že se tam nic nedělo. Soubor zakončuje pro ty, kdo to dopoledne neviděli: Ráno to bylo úplně příšerný! A to je vše, úterní on-line záznam této předposlední dětské diskuse končí. zapsal Marin Domkář ČAU, JSEM... - Pro mě bylo představení dlouhé. - Někdy mě mátly postavy. - Líbili se mi rodiče, nechali na ně stejné kluky. - Kluci byli herecky výraznější než holky. - Nerozuměla jsem hudbě ve sluchátkách. - Byla tam, protože to je únik do jiného světa. - Tématem byly problémy teenagerů, každému se to stává a pro každého je to největší problém. - Chtěli nám ukázat, že rodiče jsou pro nás nakonec vždycky důležití. zapsala Andrea Pavlíčková číslo

104 VČERA JSME VIDĚLI ZEPTALI JSME SE... CO JSTE NA ZHLÉDNUTÝCH PŘEDSTAVENÍCH NEJVÍCE OCENILI, CO VÁS OSLOVILO, ZAUJALO? Bylo to srandovní a hodně se mi vybavují krádeže svačin. Barbora, 10 let Bylo dobrý, jak měl vlastně každý hlavní roli, akorát ta hudba se nehodila. Michael, 14 let Bylo to napínavý a nejvtipnější mi přišlo vyhození z okna. Lucie, 10 let 5 Odpovědi po představení Noční můry Líbila se mi práce s plachtou a představení mělo hezký hudební podklad. Richard,12 let Mně se líbilo všechno, ale zvlášť práce se světlem a igelitem. Marcelka, 14 let Líbilo se mi využití igelitu a nejvíc si z představení vybavuji scénu se strachem ze tmy. Anička, 14 let Mně se líbilo, jak měl každý jinou můru. Anička, 9 let Jak rozstříhala ta kadeřnice tu holku, to bylo hustý. Vašek, 14 let Líbilo se mi, jak hráli s plachtou, nejdrsnější můra byla, jak roztrhly ty holky, ten rozvod. Richard, 12 let Odpovědi po představení Turek jede pro nevěstu! Mně se líbilo to namlouvání. Sabina, 8 let Měly hezké loutky, dobrý nápad a celkově se mi líbila scéna. Štěpán, 12 let Zaujala mě zvuková kulisa a bylo to moc zábavné. Jindřich, 11 let Mně se líbily ty klacky, jak je měly udělaný, vyřezaný i jak s nimi hráli. Marek a Ondřej, 10 let Nejvíc mě zaujal Marek, v tý hře se jmenuje Dan, v představení byla dobrá hudba a dobře jim sedly role. Julča, 14 let Já bych jim dal cenu za generační výpověď. Honza, 20 let Líbila se mi hudba, scéna, scéna s nasvícením nohou a hodně se mi líbil Gustík, což je v reálu Standa. Barča, 12 let Odpovědi po představení Čau, jsem Bylo to vtipné, dobře jim do představení zapadl text a hodně vtipný byl tessstík. Terka, 12 let, a Daniela, 12 let Zaujalo mě, že hráli o tom, co teď prožívají. Stanislav, 16 let Vtipný byli rodiče a učitelé. Saša, 10 let Zaujalo mě to, že tam hrály jenom dvě holky, nemělo to spád. A hodně mě zaujal učitel. Justýna, 14 let Hezký téma o rodičích a puberťácích a vtipný byly sprostý slova. Anežka, 10 let Byla zajímavá scéna, že tam byly jen židle a hezký bylo téma puberta. Anička, 10 let Zaujala mě scéna a taky, že nepotřebovali kostýmy. Johanka, 7 let Odpovědi po představení Po škole odpovědi sesbírali studenti Gymnázia F. Křižíka v Plzni 104

105 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY PŘEDSTAVUJEME VÁM VČERA JSME VIDĚLI LEKTORKU PŘEHLÍDKY DĚTSKÉHO DIVADLA A TAJEMNÍKA LEKTORSKÝCH SBORŮ Dnes vám rádi představujeme čtvrtou lektorku přehlídky dětského divadla Irinu Ulrychovou a také tajemníka lektorského sboru a zároveň organizátora celé přehlídky a zodpovědnou osobu za veškeré dění na přehlídce Jakuba Huláka. Představování pokračuje, jak jinak, než odpověďmi na čtyři otázky, ve kterých není ani zbla záludnosti. 1. Jaký je váš nejsilnější divadelní zážitek z poslední doby? 2. Jaký prostor je vám příjemný? 3. Ve které roli v reálném životě se nejlépe cítíte? 4. Kdybyste měli možnost žít v nějaké historické době a být historickou postavou, která by to byla? 1. Která kniha v dětství byla tvou nejoblíbenější? 2. Která kniha je tvou nejoblíbenější dnes? 3. Na které místo na světě se rád vracíš? 4. Jakou činnost nejraději děláš a proč? 5. Kdybys měl možnost žít v nějaké historické době a být historickou postavou, kým bys byl? JAKUB HULÁK DARINA ULRYCHOVÁ 1. To je těžká otázka. Asi Nářek mravence divadla Vdova po kapitánovi dunajské paroplavební společnosti. Viděla jsme to v kavárně Potrvá v Praze v Dejvicích. A silné to bylo proto, že v tom hráli moji odchovanci. Ráda jsem viděla, že pokračují jinou cestou. Byl to spíše osobní zážitek, nebo kulturní zážitek osobního charakteru. 2. Moje postýlka. 3. V roli hledače příběhů. Těší mě číst a vymýšlet si a také dostávat se do jiných příběhů, do příběhů někoho jiného. Být na chvíli mimo vlastní příběh, a zároveň tím, kdo ty příběhy sám tvoří. 4. Určitě by to byla renesance. A asi bych byla nějaký malíř nebo jeho múza. Jakub Hulák, jako tajemník obou lektorských sborů (pro recitaci i dětské divadlo), měl to privilegium vybrat si otázky, na které chce odpovídat. Vybral si otázky pro lektory recitační části přehlídky. 1. To se samozřejmě měnilo v čase. Děti z Bullerbynu, Malý princ, potom ovšem v mém pomyslném žebříčku dlouho vítězil Neználek na Měsíci. Zpětně se za to malinko stydím, protože když jsem později pobral trochu rozumu, zjistil jsem, že je to celkem přímočarý produkt komunistické propagandy, obžaloba kapitalistických poměrů. Budiž mi ale připsáno ke cti, že mé sympatie patřily v té knize vždy právě těm zlým imperialistům. Brzy po Neználkovi jsem už ale zcela propadl Hobitovi a Pánu prstenů. Všechny výše zmíněné knihy jsem četl nespočetněkrát. 2. Dnes už je složitější určit tu nej... Nejspíš to jsou ale Dostojevského Bratři Karamazovi*. Zdá se mi neuvěřitelné, že nějaký smrtelník dokázal něco takového napsat. 3. Domů! K moři! Ale taky třeba i do Svitav Popíjím s přáteli dobré bílé víno a přitom s nimi vedu zanícené hovory o divadle, o hudbě, o politice, o životě... Důvody snad není třeba vysvětlovat, je to příjemnější než pracovat a duchaplnější, než se stát jen tupým alkoholikem. 5. Na to nedokážu odpovědět. Historickou postavou se stát prostě nepotřebuju. Radši bych se stal postavou budoucí. ptala se Hana Volkmerová * Knihu Bratři Karamazovi Fjodora Michajloviče Dostojevského je možné zakoupit na webu za 260 Kč. číslo

106 ZAHLÉDLI JSME KOUTEK JAZYKOVÉ ARCHEOLOGIE Úkolem jazykových archeologů v této rubrice je oprášit vždy jedno konkrétní opomíjené či pozapomenuté slovo, připomenout jeho význam a vrátit mu alespoň na chvíli jeho místo v mluvené řeči. Přidejte se k týmu jazykových archeologů tím, že v daný den začnete konkrétní slovo vědomě zařazovat do své mluvy. A poté se podělte o své zkušenosti a zážitky z používání slova s redakcí Deníku Dětské scény. Stačí, když nám napíšete několik vět, přineste obrázek anebo se za námi stavíte (do 3. podlaží v budově Fabrika) a sdělíte nám své postřehy přímo. ANI ZBLA nerozumím tomu, co mi ten člověk říká. Není na tom ANI ZBLA pravdy. Určitě je nám jasné, co nám mluvčí těmito dvěma promluvami chtěli říci, ale možná bychom zaváhali s odpovědí na otázky: Co znamená ZBLO? Mají zblo a zbla něco společného? Slovo zbla používáme (zřídka, ale přece) ve významu nic, pranic. Zbla je druhý pád od slova zblo. Zblo, případně stblo je staročeským slovem, které znamenalo stéblo. Proč je stéblo synonymem (tedy slovem se stejným nebo podobným významem) pro nic, maličkost, pro něco, co má malou hodnotu či žádnou? Pomozme si úslovím: Tonoucí se stébla chytá. Kdo se topí, tomu je stéblo k ničemu. A takových stébel naši předkové, žijící převážně vesnickým způsobem života, měli kolem sebe určitě přehršle (v dnešním významu). Novotný, M. Zákulisí slov podruhé. Praha: Motto, 2014, s ISBN POD REFLEKTOREM SLOVO 5...ŠAVLE Smyslem této rubriky je představit čtenářům v průběhu letošní Dětské scény několik zajímavých slov z divadelního prostředí. Jelikož se jedná o slova a slovní spojení z divadelní hantýrky, jejich význam může být pro někoho, kdo s divadlem nemá zkušenosti, nesrozumitelný. Osvětlíme jejich význam a uvedeme příklady užívání. Třeba se vám taková slova mohou hodit. ŠAVLE v nejužívanějším významu znamená hojně užívanou sečnou zbraň s ostřím na jedné straně (ale může být i oboustranná), která se užívala od středověku až po začátek 20. století. Slovo šavle pravděpodobně pochází z maďarského slova szablya, tj. nástroj na sekání. Do Evropy ji snad přivezli Maďaři, kteří, podobně jako Tataři či Turci, útočili na naše země přes Moravu, tedy z východu. V lidových písních se objevuje varianta šablička. Například v písni Bitka o milou se zpívá: Tak se o ňu posekali, / až tam jednoho nechali, / synečka milého, / a už teče potok krvi od něho. // Kdo nevěří, nech tam běží, / šak tam ešče šabla leží, / šablička krvavá; / umévá ju jeho milá slzama. Patrně znáte a možná i někdy užíváte expresivní rčení hodit šavli ve významu pozvracet se. Také se říká je levej jako šavle, což pochází ze skutečnosti, že se šavle nosila zavěšená na levém boku, abyste ji mohli pravou rukou tasit. V divadelním významu se slovem šavle označuje vyjetí jezdce u osvětlovacího pultu. V divadle při zkouškách tedy často padne věta: Vyjeď mi tu šavli! Osvětlovač uchopí jezdce, vyjede jím nahoru a na jevišti se rozsvítí reflektor. SEŠLO SE anonym ze souboru Duhoví šoumeni z pralesa 106

107 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY NALISTOVALI JSME.. číslo V KNIZE PŘÍBĚH MATEŘÍDOUŠKY Kniha, ve které jsme zalistovali a kterou vám tím chceme představit, je zajímavá a ojedinělá především tím, že mapuje téměř sedmdesátiletý vývoj nejdéle vycházejícího českého časopisu pro děti od jeho prvního čísla v prosinci 1945 až do roku Autorka Anna Sekeráková podrobně zkoumá proměny Mateřídoušky od poválečných let přes období tvrdého diktátu komunistické propagandy, přes období, kdy kolem sebe shromáždila nejvýznamnější autory a ilustrátory a patřila ke špičce českých časopisů pro děti, až po její strmý kvalitativní pád v posledním desetiletí. Monografie zpracováním historie jednoho časopisu zrcadlí proměny české literatury pro děti od roku 1945 až po současnost. Může být dobrým pomocníkem jak pro učitele, tak také pro odborníky zabývající se vývojem české literatury. Knihu jsme otevřeli na stranách Vyjdeme-li z podoby Mateřídoušky přibližované v předchozích kapitolách jeví se její současný stav bohužel jako úpadek periodika, jehož hlavním zájmem bylo po většinu své historie zprostředkovávat dětskému čtenáři hodnotnou literaturu. Toto úsilí víceméně sledujeme i v obdobích, kdy zesiloval tlak státní ideologie. Můžeme říci, že Mateřídouška v současnosti odráží negativní tendence projevující se v literatuře pro děti a mládež, ale i v literatuře obecně. Kvalitní literaturu již od 90.let ohrožuje komercializace a záplava kýče. V literárním prostoru zaměřeném na tvorbu pro děti je obtížné se orientovat i vinou nezájmu odborné kritiky v tištěných periodikách, ale i v jiných médiích rozhlasu či televizi. Tlak Mladé fronty na zvýšení prodejnosti Mateřídoušky a následný odchod M. Propperové z pozice šéfredaktorky (2002) zcela proměnil její tvář. Nově nastupující šéfredaktor J. Smolik velmi rázně přerušil beletristickou tradici Mateřídoušky a směřoval ji k popularizačnímu periodiku s nevýraznými texty a kýčovitými ilustracemi. Na tento trend navazuje v roce 2008 nová šéfredaktorka M. Arnoštová. Nedílnou součástí nynější součástí je reklama, které se dokonce podřizují i ostatní příspěvky. M. Propperová usilovala o zachování Mateřídoušky jako hodnotného beletristického časopisu, který by zároveň zohledňoval potřeby moderního čtenáře. Poslední číslo v jejím vedení (leden 2002) nabídlo nové, zajímavé rubriky a texty rubrika Dívej se a vyprávěj s text P. Zátky a ilustracemi G. Filcíka (téma hvězd a astronomie ve spojení s řeckou mytologií), popularizační dvoustrana H. Kholové o životě pod vodní hladinou, kreslený seriál volně adaptující Prince a chuďase Twaina (text a ilustrace R. Fučíková), krátké fejetony H. Doskočilové inspirované obrázky Z. Milera, text na pokračování I. Procházkové Kam zmizela Rebarbora?, Čím podnětnější bylo lednové číslo, tím citelnější byl propad Mateřídoušky hned v čísle následujícím. Nový šéfredaktor J. Smolík zpřetrhal naráz téměř všechny kontakty s předchozími autory. Zachován zůstal jen text na pokračování I. Procházkové Kam zmizela Rebarbora?, popularizační dvoustrana H. Kholové o podmořském světě a kreslená adaptace Twainova Prince a chuďase. Proměna je na první pohled nejpatrnější po výtvarné stránce. Umělecky hodnotné, inspirativní ilustrace různých autorů nahradily pouťové, pestrobarevné strany s rádoby vtipnými ilustracemi J. Smolíka. Jeho milé, neoriginální postavičky okupovaly snad každou stranu. Mateřídouška ztrácí přehlednost, je velmi obtížné odlišit od sebe stránky s vlastním textem a reklamu. S jistou nadsázkou by se dalo říci, že se Mateřídouška stala pravidelnou reklamní brožurkou na časopisy a knihy vycházející právě v Mladé frontě. Sekeráková, A. Příběh Mateřídoušky. Louny: Občanské sdružení Lounští Lounským, s. ISBN obálka z roku 1981 obálka z roku 2015 SEŠLO SE Milá maminko STOP Dneska jsme vstávali těžce STOP Čekala nás totiž představení STOP Nakonec jsme to zvládli STOP Publikum bylo super STOP Jinak by mě totiž zbili STOP Odpoledne jsme zkoušeli místní zmrzlinu STOP Dobrá STOP Večer všichni zírali na neobvyklá představení v Trámu STOP To se mi moc líbilo STOP Jen nestíháme večerníčka STOP Kája, Zatímdobroš! BLAHOPŘEJEME Eva Polzerová, lektorka semináře A dostane dnes Cenu Ministerstva kultury ČR za obor dětských uměleckých aktivit, a to za významný podíl na formování moderní dramatické výchovy a za dlouholetou činnost v oboru dětského divadla a pohybové výchovy. Blahopřejeme!!! VÍTE ŽE V oborech zájmových uměleckých aktivit Cenu Ministerstva kultury ČR řeší 13 nařízení vlády č. 98/2006 Sb. a uděluje se: - k ohodnocení dlouhodobého působení v jednotlivých oborech zájmových uměleckých aktivit, popřípadě za vytvoření vynikajícího uměleckého díla v těchto oborech, - v oborech divadelní a slovesné aktivity, tradiční lidová kultura a folklor, hudební aktivity, audiovizuální a výtvarné aktivity, taneční aktivity a dětské umělecké aktivity, - fyzické osobě nebo právnické osobě. Lze ji udělit každoročně u příležitosti celostátních přehlídek nebo festivalů. V kalendářním roce může být udělena v každém oboru pouze jedna Cena Ministerstva kultury ČR u zájmových uměleckých aktivit. Tvoří ji diplom a peněžní ocenění ve výši Kč. Vybráno z webových stránek Ministerstva kultury ČR 107

108 KOMIKS----- ŠAVLE 100 SLOV......Z DENÍKU AGENTA CHODCE 5 Agenti chodci je pojmenování pro agenty, kteří po komunistickém puči v roce 1948 přecházeli hranice. Prošli pouze povrchním školením, často se jednalo o nezkušené lidi toužící po dobrodružství. Polovina jich byla zadržena a přes dvacet jich bylo popraveno. Agenti chodci sami si říkali kurýři nebo kopečkáři. (wikip) Na schodech sezení. Na chodbě hemžení. Kdo ví? Kdo ocení? Před prvním zvoněním mnoho se nezmění. A druhé zvonění zneklidní. Tebe a tebe i mne. Točenou kofolu u baru, u stolu. Malinovku spolu a pospolu iné kafe. Rychle pár vět! Prohodit, nešidit, neškodit, neškádlit vějířem vybraných slov. První už dohráli, druzí zas budou tu hrát. Nadvakrát, natřikrát, nakvadrát hrát si a hrát. S námi se poradit, pro nás to osvětlit. Hrát! Jak ryby nad tůní? Rádi by. Alibi ve stráni čekání. Čtyřicet nad mořem verst ostrovy mlčení, ostrovy pavučin spletených, pobřeží náručí pradávných cest. Opona stoupá! ÚKOL......PRO VÁS Milí naši čtenáři, neobávejte se nás v redakci navštěvovat se svými případnými postřehy z dění na Dětské scéně 2015, obrázky, fotografiemi, básničkami, glosami či jen zvoláními. Budeme moc rádi za každý příspěvek, jenž nám přinesete. Nemusíte mít ani zbla obav. Těšíme se na vás! PROGRAM DĚTSKÉ SCÉNY 2015 STŘEDA 16. ČERVNA semináře A, B, S Fka dílny pro děti ze souborů MMG oběd soubory SZŠ-jídelna blok přehlídky Námořnická pohádka Rybky, Masarykova ZŠ a MŠ Velká Bystřice Fka Já se nechtěl stěhovat Bezejména, 3. B, ZŠ Aloisina Výšina, Liberec Fka Polednice PidiLidi, Památník Lidice Fka diskuse lektorského sboru s vedoucími souborů 5. bloku Fka-3. podl dětský diskusní klub Fka diskuse o představeních 5. bloku Fka, stodola čas na ukázky z práce seminářů Fka MMG stodola UPOZORŇUJEME NA... Fabrika Svitavy Městské muzeum a galerie ve Svitavách farní stodola svitavské římskokatolické farnosti...setkání S JANOU PILÁTOVOU V rámci přehlídky Mladá scéna (ve dnech června 2015 v Ústí nad Orlicí) nabízíme pedagogům a dospělým zájemcům účast v inspirativním (odpočinkovém) semináři Setkání s Janou Pilátovou. Během dílny budeme opakovaně sledovat krátký videozáznam divadelně-antropologické akce a učit se navzájem tím, čeho si kdo všímá a jak to chápe. Podle počtu účastníků pak zvolíme způsob, jak zkoušet vlastní fyzické vyjádření, jeho fixaci (tvorba partitury ) a pak proměny ze sóla do dialogů a do trojic. Lektorka Jana Pilátová je významná osobnost české teatrologie, učitelka, divadelní teoretička, kritička a dramaturgyně, profesorka DAMU v Praze. Absolvovala stáž v Teatru Laboratoriu Jerzyho Grotowského ve Wrocławi a o práci slavného režiséra a teoretika od té doby píše a učí (od r na DAMU). Jeho texty přeložila do češtiny. Spolupracuje s Farmou v jeskyni a s Divadlem Continuo. V případě zájmu kontaktujte Jakuba Huláka: hulak@nipos-mk.cz, tel.: DENÍK DĚTSKÉ SCÉNY - ČÍSLO Redakce: Hana Volkmerová (šéfredaktorka), Veronika Rodová, Roman Manda, Eva Davidová a Andrea Pavlíčková a Martin Domkář (externí spolupracovníci), Pavel Kocych (grafika a sazba), Ivo Mičkal (foto), Jazz Jameson čtyřnožec. Tisk: DTP centrum Svitavy. Redakce sídlí ve 3. podlaží Fabriky Svitavy. Neprošlo jazykovou korekturou. Uzávěrka čísla června 2015 v 00:20. Náklad 140 ks.

109 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY DENÍK DĚTSKÉ SCÉNY čtvrtek SVITAVY 6 číslo číslo

110 ÚVODNÍK Jednou ráno kdesi procit hrozný obr jménem Recit. Hlavu zvedl, pak si sedl, monolog ve sluji vedl: Poezii rád bych slyšel, do království že bych zašel? Kroky třesou krajinou, lid se děsí novinou. Král jen úpí, prosí nebe, za pačesy tahá sebe: Zachraň říši, mocný Bože, sejmi z nás to mrzké hoře! Přednes krásný nezvládáme, a tak hojně umíráme. Obr se už blíží kvapně, král je z toho zcela na dně. Bože, komu vládnout mám, když zůstanu zcela sám? Poledne v tom okamžení na nebi, hle, rozjasnění. Bohu krále zželelelo se, dolů schází jeho posel. Tu máš program Dětské scény, nevěš hlavu, zbav se trémy. Co si s ním mám ale počít? Každou chvíli je tu Recit. Jak mám v klidu spočinouti, když mě strach o říši rmoutí? Program scény strč mu v dlaň a pak pevně promluv naň: Vezmi sobě tento program, máš tam jídla přesný seznam. Adresu tam také najdeš, spěchej, sic tu hlady zajdeš. 6 Hrudník přitom vypni vpřed, hlas svůj nechej rozzvučet. Artikuluj při tom čistě, obra zbavíš se tím jistě. Náhle záře ztratila se, anděl pryč a obr, zdá se, stojí právě před branami jako starý dobrý známý. Král se činí, co jen může, obr chce vyletět z kůže. Král mu slíbí spoustu hlav, jen ať běží do Svitav. Obr nezván sedí v sále, všechno kolem je mu malé. Kdo může, se raděj schová, obr volá: Spusťte znova! Rozkaz splní, volby není, činí jemu pomyšlení. Obr právě dopřává si mluveného slova krásy. Slyší děti recitovat, poté ještě divadlo hrát. Přísný kritik jménem Recit záhy oslaben má necit. Nevěřícně kývá hlavou na tu generaci mladou. Žádný šuml, pěkný přednes, slyšel jsem já teprv až dnes. To vám muselo dát práci, děkuji za degustaci. Nebojte se, vás já nesním, pro umění to já nesmím. Obru v břichu zvučně kručí, zdá se, že se půstem mučí. Co s tvým prázdným žaludkem? Redaktoři zvou tě ven na soukromou hostinu. Pak budou psát novinu do deníku Dětská scéna, kterak snědena být měla. Nevídáno, neslýcháno, DS bez ztrát balí ráno. Každý domů vydává se, napřesrok se sejdem zase. Nikdo neví, co je s obrem, hlavně že končíme dobrem. Redakce se s vámi loučí, pohádka tím právě končí. Roman Manda POHLED ZEVNITŘ......SEMINÁŘE A JAK HLEDAT CESTU K TVARU Pátý den semináře byl věnovaný práci s textem Miloše Macourka (Poštovní známka). Počet účastníků se postupně snížil na deset. Dvou z nich, Pavla a Zdeňky, jsem se ptala, jak vnímají svou účast v semináři, jak ho reflektují. Přemýšlel jsem o tempu práce v semináři - tempo zadávání úkolů, zpracování i prezentace. Pro mě bylo dost rychlé, když se na to dívám jako učitel. Bylo fajn, že se jelo rychle, že jsme neusínali, nic jsme zbytečně nerozváděli, bavilo mě to, ale děti by to v tomhle tempu nepochopily. Je zajímavé vidět tak zkušeného kolegu, který není vyhořelý. Je to moc příjemný impulz k tomu, že se to školství dá přežít, že se to dá ustát. Paní Polzerová naznačila neúspěch na pedagogické fakultě, totiž že odešla, když neustále musela obhajovat dramatickou výchovu. Obdivuji, že jí vydržela energie k tomu, že ji ta práce, ten obor táhne dál a takhle nadšeně. Ještě jedna, možná ne úplně příjemná věc, ale uvědomil jsem si, že když se trochu víc chválí, tak lidi pracují s větší radostí. Mám na mysli nejmladší účastnice semináře, kterým je sedmnáct a jsou třeba na prvním semináři Jsou mezi mnohem zkušenějšími lidmi a myslím, že by potřebovaly víc motivovat, větší podporu. Já jsem tady jako pedagog, který se chce něco naučit, takže tohle tempo práce mi vyhovuje. Ale kdyby to mělo být s dětmi, tak bych jim musela dát víc času. Dnes se pracovalo s textem, takže se víc sedělo. Mě víc baví, když jsem vedená a když při pohybu vypnu mozek, a tak moc nepřemýšlím. A přínos semináře pro mne? Rozhodně se díky tomu trochu vymaním z nějakého stereotypu vedení, které už jsem si nějak vymyslela, a bude to nový impulz pro vedení mých skupin. Eva Davidová...SEMINÁŘE B OD HRY K AUTENTIČNOSTI Dovolím navázat na svůj článek v Deníku Dětské scény č. 4, s. 79. I bez intervence studentek DAMU jde úroveň a výkony frekventantů stále nahoru a ostych avapatie některých děvčat z krnovského Pedagogického lycea zmizely v nenávratnu. My se snažíme najít příčiny. Debatujeme o způsobech práce v jejich hodinách dramatické výchovy. Jednoznačná odpověď, jak lze předpokládat, zůstává nenalezena. A tak se pouštíme do praktických cvičení. Všechna už známe, ale ne každý si je stihl vyzkoušet na vlastní kůži. Práce na textu, resp. přednesu, začala individuálním výstupem. Pak následoval řetězový přednes, kdy se přednášející po slokách střídají a je důležité udržet nastolenou energii a pokračovat v ní. Stejně tak se dovystřídali seminaristé i v ostatních cvičeních. K nejzásadnějším zjištěním a zkušenostem, které si odvážím, patří: 1. Nejen etudami živ je dramaťák. Někdy je dobré situaci předem nevymýšlet, ale nechat ji samovolně vznikat. 2. Práce kvapná, málo platná. Vhodná délka cvičení. Až když se vyčerpá (i podvědomě) připravená situace, začne se teprve něco tvořit. 3. Ve dvou se to lépe táhne. Prohlubování spolupráce, práce ve vztahu. Např. cvičení sochy dostává ve dvojici další rozměr a při dostatečně dlouhé době cvičení vzniká zajímavý prostor pro improvizaci. 4. Na každého jednou dojde. Původně překvapující praktika, kdy se na cvičení vystřídají jen někteří frekventanti a jde se dál. Ostatní si to zkusí další den a o nic nepřijdou. Odstraní se tím pocit stahující se smyčky ( teď už jsem na řadě určitě já ). To nejdůležitější, co si ovšem ze semináře odvést nemohu, je osobnost pedagoga. Lektorka Hana Smrčková dokáže zbavit ostychu a zábran tím, že sama jako první opustí roli distinguované dámy a bez ohledu na to, jak vypadá, protrhne břehy své fantazie. V tu chvíli je schopná čehokoli skákat, ječet, svíjet se i bučet, aby pak elegantně přenechala prostor žákům. Možná právě toto je cesta, jak přivést nesmělé studentky k přirozenému vystupování. Jiří Suk...SEMINÁŘE S JAK NECVIČIT DIVADLO S NEJMENŠÍMI Každý den jsme hodnotili průběh semináře, a tak jsme se rozhodli zhodnotit ho celkově. I přestože jsme se ze začátku vůbec neznali, padli jsme si noty. Díky stmelovacím hrám se z nás stali kamarádi. Všichni si pamatujeme jména ostatních (až na Petra - ten nezná ani svoje). Celkově můžeme seminář shrnout jako vždycky. A to: milý a v klídečku. Kačka nás nejen naučila spoustu nových věcí do praxe, ale také to, že za týden se toho dá stihnout mnoho. Najít lidi, kteří nám budou po návratu domů opravdu chybět, seskládat představení za tři hodiny, udělat zábavu prakticky ze všeho a zpívat při čurání. Tímto bychom chtěli Kačce za všechno poděkovat a poprosit pana Huláka: ABYCHOM SE ZDE I V PŘÍŠTÍM ROCE SETKALI S LEKTORKOU KATKOU A SKUPINOU VE SLOŽENÍ: MARTA, LENKA, TERKA, JAHODNÍK PÉŤA, MARKÉT, VERČA, LÚCA, KAČKA, ANET, HANKA. Klika cvakla, dvéře letí, tímto se s vámi loučí skupina S. 110

111 ZAPSALI JSME......Z INTERNÍ I VEŘEJNÉ DISKUSE LEKTORŮ O PŘEDSTAVENÍCH 5. BLOKU RYBKY, MASARYKOVA ZŠ A MŠ VELKÁ BYSTŘICE NÁMOŘNICKÁ POHÁDKA Zuzana Švierčková a Zuzana Vodičková připravily se souborem svoji autorskou předlohu. Řada otázek, které jsme si kladli, se odvíjela od dramaturgických problémů inscenace. Některé situace jsou dlouhé, protože se opakují třikrát, ale nijak se nevyvíjejí a nic nového se opakováním nestane. Také ne každému je jasné, co znamená předávání láhve s dopisem postupně mezi dětmi. Naopak klíčová scéna, a sice jak se změní námořníci v piráty, se odehraje rychle a pro nás nečitelně. A spíš dodatečnou rozumovou úvahou dojdeme k názoru, že se tak stane, když se dotknou zlata. A oživování mrtvých námořníků zpěvem není zcela jasné. Řadu věcí sice mezi scénami řekne dívka do mikrofonu, ale viditelně se to nestane a to je trochu nicota. A poněkud proti smyslu celku se nám jevil pokus zapojit diváky do akce: například, jak mohou házením kruhu z pevniny zachránit námořníky, kteří ztroskotali na moři? A jak mohou písní oživovat mrtvé námořníky, kteří leží kdesi daleko? Dopolední a odpolední představení se v něčem lišila. Zatímco dopoledne jsme si nebyli jistí, zda holčička u mikrofonu, klavíristka a obě ženy držící v popředí černou plachtu, jsou členy posádky, tak odpoledne přišli všichni společně z hlediště a v lecčems na kapitána reagovali. Ale zase nebylo jasné, proč jako ostatní členové posádky nepropadli touze po bohatství, protože jen kapitán varoval před otvíráním láhve se zprávou. A odpoledne klavíristka využívala také zcizujících vstupů, v nichž se obracela k divákům, a to někdy dosti drsně. Jinak bylo odpolední představení o něco svižnější - například hned při první hlídce se tentokrát objevil větrný mrak (dopoledne až při třetí) a také námořník hledající po přečtení dopisu poklad necoural hledištěm tak dlouho jako dopoledne. Děti se v obou představeních rozhodně snažily, ale měli jsme pocit, že naplňují spíše formální stránku celku. Ve veřejné diskusi bylo na jedné straně oceňováno, že jsou zapojeny věkově různé skupiny dětí, ale také se hodně mluvilo o příliš direktivním usměrňování dětí na scéně jejich vedoucí, která hrála na klavír a z role námořníka občas při atakování hrajících dětí i diváků vypadávala a že těch ataků na diváky bylo až moc. Lektoři se při interní diskusi dozvěděli, že záměrem bylo průpravné cvičení dětí v prostoru a ukázání jejich schopností. V souvislosti s tím se v diskusi objevilo obecnější zajímavé téma, pro koho se dětské divadlo hraje a kdy má být pedagogický proces završen premiérou. DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY VČERA JSME VIDĚLI BEZEJMÉNA, 3. B, ZŠ ALOISINA VÝŠINA, LIBEREC JÁ SE NECHTĚL STĚHOVAT Soubor v inscenaci zpracoval stejnojmennou předlohu Daniely Krouparové (režie Jana Dotřelová) a rozhodně nás potěšil. Byl zvolen systém krátkých sekvencí, které byly oddělovány zvukem xylofonu. V každé ze sekvencí pracovaly děti, kromě těch právě jednajících, se štronzem, a bylo jasné, že naprosto vědí, co právě prožívají a představují. Po úvodní sekvenci, kdy chlapec Martin radostně probíhá vytvořeným prostředím, dostáváme o něm informace a pochopíme například, že rád hraje fotbal. Po tomto úvodu si sedne dopředu k plyšové žirafě, která je od začátku na scéně a svěřuje se jí, že se budou stěhovat a že ho maminka utěšuje, že do nové třídy určitě zapadne. Pak už se s ním dostáváme do nového prostředí a třídy, kde kvůli příjmení Vokurka schytává výsměch a především kluk Vašek (jehož partnerem pro komentáře sekvencí je tablet) mu dělá jeden naschvál za druhým. Martin postupně prochází ústrky až do sekvence, kdy výborně zahraje ve fotbalovém týmu a najednou ho všichni berou, a taky s Vaškem se okamžitě skamarádí. A je trochu škoda, že ten závěr je náhlý a nepřipravený. Kdyby bylo více prostoru věnováno postupné proměně vztahů spolužáků k Martinovi, byl by závěrečný obrat lépe připraven. A pokud děti představují dospělé, pomáhají jim i divákům výrazné znaky, jako zde u učitelky brýle a u trenéra píšťalka, ale podobný znak by bylo dobré vymyslet i pro matku. A ještě se diskutovalo o tom, jak chápeme zmizení žirafy v určitém okamžiku a většinou jsme se klonili k názoru, že když už se Martin začlenil, tak ji nepotřebuje. Motiv ale není divadelně ukončen. A někdo měl problém poznat, že úvodní pobíhání Martina před jeho sdělením žirafě, že se musí stěhovat, se děje ještě v jeho radostném světě. Ale to jsou jen drobné připomínky k velmi příjemnému diváckému zážitku z přehledně rozehraného jednoduchého příběhu, adekvátního věku a schopnostem dětí. Ve veřejné diskusi se mimo jiné hovořilo o příjemném dojmu a adekvátní délce příběhu, a že se líbilo téma, které je dětem blízké. A také se hovořilo o nedodělaném konci, tedy neuvěřitelně rychlé proměně vztahu Martina s Vaškem v kamarádství. A že z pedagogického hlediska je cenné, že děti dostávaly úkoly, které zvládnou a určitě se dost věcí naučily. A že k jednoduchému plakátovému příběhu byla zvolena adekvátní forma. PIDILIDI, PAMÁTNÍK LIDICE POLEDNICE Inscenace Erbenovy Polednice (režie Kateřina Oplatková Rezková) začíná hrůzostrašnou stínohrou, v níž se objevuje řada rukou a červená světla, což evokuje obraz odpovídající tomu, jak tuto baladu známe. Pak všichni vycházejí před plátno, položí do půlkruhu červené svíčky a začínají obrazy a metaforami (občas znovu použijí stínohru) vysvětlovat obsah básně. A především současný pohled na téma vztahu matky a dítěte, protože ten je v podstatě stále stejný. Cenné ale rozhodně je, že původní předlohu nezesměšňují. Čtyři dívky si navlékají zástěry a gumové rukavice a stávají se kolektivní matkou a všichni ostatní dítětem, usazeným u svých tabletů, ipodů a tak podobně. A odehrává se gradace vytáčení matky dítětem, které má legraci i z toho, že chce matka volat polednici, protože strašidla dnes už neexistují. Nejdřív se matka nedovolá, pak je to omyl a maminka odchází a děti volají polednici z legrace, ale když se pak v závěru ozvou kroky, volají maminku. Byla to sugestivní a působivá koláž, ale ne všechny významy jsme četli jednoznačně a nacházeli v tom různá témata avvyústění av kladli si řadu otázek. Co znamenají ty svíčky? A proč je v závěru sfoukli? A zemřou ty děti? Nebo je to o tom, že i když matku provokují, tak ji potřebují, pokud se cítí ohroženy? Nebo že se nejvíce bojíme toho, co je neuchopitelné? A tak dále. V každém případě jde ale o úctyhodné dílo, které nás zaujalo. Také ve veřejné diskusi bylo oceněno zachování balady, a že to má k Erbenovi pořád dost blízko. Avtaké zde v rámci diskuse o tématu padl mimo jiné názor, že je to o dětech, které se za každou cenu o něco pokoušejí, ale když je jim nejhůř, volají matku. A v tom že je posun proti Erbenovi, kde je to hlavně o matce a tady hlavně o dítěti. A od lektorů jsme se dozvěděli, že pro soubor byly svíčky, jejichž významy jsme četli různě, symbolem života dětí, které nakonec sfouknutím svíček zemřou. Alena Exnarová číslo

112 NA SLOVÍČKO......SE SOUBOREM RYBKY, MASARYKOVA ZŠ A MŠ VE VELKÉ BYSTŘICI Co vás na tom hraní nejvíc baví? Nejvíc nás bavilo, jak jsme se stali těmi piráty. Asi jak vyprávím ten text do mikrofonu. Všechno. Mně se líbilo, že jsme vyhráli a že jsme se sem vůbec dostali a jak jsem hledal poklad. Mě bavilo, jak jsem se stal kapitánem a že třeba ostatní, Daneček a Prokůpek, si vždycky stoupli před toho nejvyššího a jak jsem jezdil na tom voru. A mě nejvíc bavilo, jak jsem jezdil s tou nejmenší loďkou. Mě baví, jak tam Hynek čte ten text, dopis z té láhve. Mě baví, jak Hynek čte ten dopis a potom ještě jak řídí kormidelník. Je tam něco, co je pro vás těžké? Mě vyrušuje, že Honza tak divně chrápe. Mě taky mě taky A tím to tak trochu kazí. Mě vyrušuje, jak si Jenda hraje s těma kruhama v zákulisí. Mně vadilo, jak jsem si chystal svůj vor a potom jsem to tam chtěl rozmístit, to lano, ale že to trvalo hrozně dlouho, než to přitáhli. Oni to měli hrozně u sebe, bylo to dlouhý, já jsem to chtěl udělat zdelšeně, ale oni si to dali spíš víc k sobě a zasukovali si to. O čem vaše inscenace je, jak to vnímáte? Námořníci našli to zlato, proměnili se v piráty a pak se zase přeměnili díky tomu, jak já kapitán, naše paní učitelka a všichni diváci zpívali naši námořnickou píseň a všechny námořníky to oživilo na pět pokusů. A na poslední pokus to vyšlo. Oni zemřeli proto, že ten medailon jim sebral tu jejich námořnickou duši, a když přišli aj o pirátskou, tak zemřeli, protože neměli vůbec žádnou duši. A naše námořnická píseň je přinutila, aby jejich duše opět ožila. Co vás obecně baví na dramaťáku, do kterého chodíte? Scházíme se ve školce. Je to strašně dobrý kroužek, mně to hrozně baví. Co vás na něm baví? Že tam hrajeme různý hry. Mně se líbí, že když jsem se přihlásil, tak jsme to všechno cvičili hrozně, hrozně dlouho. Dali jsme si ty role a prostě mě to hrozně bavilo mít tu roli kapitána a potom, že jsme to vyhráli. Rok a půl jsme to zkoušeli, než jsme to vymysleli. Kdo je tady nejmladší? Daneček, čtyři roky. A nejstarší? Jenda. Jenda: Já mám devět a čtvrt. Já devět a třičtvrtě. Chtěli byste k tomu představení ještě něco říct? Já bych chtěl hrozně poděkovat paním učitelkám, divákům, že nás poslechli a že nám pomohli oživit ty námořníky a že neměli tu drzost se na to vykašlat a že nám pomohli. Mně se líbilo na divácích, že pochopili, co mají udělat. Já bych poděkovala paním učitelkám, že nás tak dobře jakoby vycvičily a pomáhaly nám, když jsme něco nevěděli. za rozhovor děkuje Eva Davidová 6...SE SOUBOREM BEZEJMÉNA, 3.B, ZŠ ALOISINA VÝŠINA Z LIBERCE Jak se vám dnes hrálo? Dobře! Neměli jste trému? Ani ne. Máte zkušenosti se stěhováním? Já ano. Když jsme se přestěhovali, měla jsem smutný pocit, že opustím staré kamarády. Já ne. Já také ne. Ale když jsem chodil do školky, tak se mi odstěhoval kamarád. Moc se mi po něm stýskalo. Ale už si nepamatuju, jak se jmenoval. Kdo přišel s předlohou? Paní učitelka. Měli jsme knížku a dělali jsme podle ní. Něco jsme tam změnili. Třeba to, že je to anglický kluk. Jak dlouho spolu pracujete? Celá třída tři roky. Od první třídy děláme divadlo. Pokaždé s jinou paní učitelkou. Nejdřív jsme měli Jarmilu, pak Pavlu a teď máme paní učitelku Janu. Překvapilo mě, že dokážete tak dobře udržet zastavení a výraz v živých obrazech. Jak to děláte? Není to tak těžký. Cvičíme to od začátku školního roku, vlastně už i dříve. Baví nás to. Chodíme a pak se zastavíme a zkoušíme vydržet. Paní učitelka říká, ať zkusíme nehýbat očima, že to vypadá líp. Zkoušíme i nemrkat. To vypadá ještě líp. za rozhovor se třemi členy souboru, který spěchal na vlak, děkuje Veronika Rodová...SE SOUBOREM PIDILIDI Jak dlouho jako soubor pracujete? Asi rok, rok a půl, je to různý, ale celý kolektiv rok a půl. Jsme z Lidic, ze Hřebče, Stehelčevsi, Čičovic, Kladna Jak inscenace vznikala? My jsme začali dělat návrhy na Polednici tak, že jsme nejdřív zkoušeli různý texty, různý náměty, který se tam hodily. Potom jsme si to přečetli, zapamatovali si to a něco jsme z toho poskládali a dali jsme tam ještě nějaké věci, co by mohly být v dnešní době, i-phony, tablety a tak. My jsme si s Káťou povídali o nějakých strašidlech, Káťa povídala o něčem strašidelným a pak nás nějak napadla ta Polednice. Nejdřív jsme začali u toho normálního textu (Erbenova, pozn. redakce), a pak jsme pokračovali k tomuhle. Bylo to tak, že nejdřív jsme chtěli říkat tu básničku, ale najednou Káťa měla velice 112 dobrý nápad, že tam přidáme nějaké naše věci, nápady. Měli jsme nápad, že uděláme stínohru. Říkali jsme, co polednice dělá, jak asi vypadá, někdo řekl, že vypadá jako lednice po lednice. A pak nám Katka vysvětlovala, co to vlastně ta polednice je, ukazovala nám i ukázku, jak by mohla vypadat pustila nám horor. Jak jste došli k tomu, že ta polednice je vlastně maminka? Protože ty děti zloběj tu mámu, takže jsme tam určitě museli dát tohle. Co vás na tom bavilo a baví ať už v procesu tvoření té inscenace, nebo při samotném hraní? Mně se na tom líbí, že je to něco hororovýho, to je v týhle době in. Mně se na tom nejvíc líbila ta stínohra, a že nám Katka zadala téma a my jsme si mohli vymyslet, co bysme tam chtěli přidat. Mně se líbilo, jak jsme vytvářeli ten náš převlek, ty trička. Přinesli jsme si z domu černý obleky a nabarvili jsme to Savem. Mně prostě baví všichni tihle lidi, že jsou zábavní a dá se s nima pracovat. Mně na celý tý Polednici nejvíc bavily ty trička. Mně baví na tý Polednici všechno, hlavně jak vytváříme různý kostýmy a tak a jak se všichni zasmějeme, když to všichni hrajem. Mně baví v tý Polednici, jak jsme do toho přidali tu básničku (Erbenovu, pozn. redakce) tak, že můžeme říkat i náš text i tu básničku. Mně baví, že se u toho vždycky nasmějeme. Kolik je vám let? Od osmi do dvanácti. ptala se Eva Davidová

113 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY VČERA JSME VIDĚLI NÁMOŘNICKÁ POHÁDKA JÁ SE NECHTĚL STĚHOVAT POLEDNICE číslo

114 ZEPTALI JSME SE... Odpovědi po představení Námořnická pohádka Hezká práce malých dětí. Práce s diváky. Zkrátit lahev. Justýna, 14 let Strašně moc se mi to líbilo, hlavně sehranost malých dětí. Lahev byla moc dlouhá. Karolína, 12 let Moc se mi to líbilo. Ty malé děti, před těmi smekám. Bylo jim rozumět, zvládly prostor i zpěv. Bylo vidět, že je to baví. Ale chvílemi to bylo moc dlouhé. Matěj, 17 let Pěkné bylo hraní na klavír a zpěv. Zkrátila bych podávání lahve. Natka, 9 let Bylo to hodně dlouhý. Zkrátit některé scény. Michael, 14 let Líbil se mi vítr. Vojta, 9 let Odpovědi po představení Já se nechtěl stěhovat Vokurka. Bylo to originální, roztomilý. Brutální týrání plyšáků. 6Michal, 14 let Líbil se mi projev dětí, zábava. Bylo tam málo rekvizit. Hanka, 17 let Okurka hraje fotbal. Lenička, 6 let Líbil se mi Vokurka, střídání, pohyb, štronzo. Zajímavé bylo téma. Nejsilnější pro mě byla utržená žirafí nožička a zvuk trianglu. Verča a Lucka, 56 let Bylo to pravdivé. Pěkné využití jména. Celkově to bylo dobré zpracování. Marcela 14 let Bylo to stručné a výstižné. Fotbal byl fajn. Pamatuju si hodně utrženou nohu. Gabriel, 14 let Odpovědi po představení Polednice Líbily se mi stíny a atmosféra. Bylo to krátké a výstižné. Ztvárnění polednice bylo zajímavé. Michael, 14 let Líbil se mi čas. Vadily mi moderní prvky. Nemělo to pro mě pointu. Tomáš, 16 let Líbila se mi stínohra. Filip, 14 let Věděli, o čem hrají, nebáli se. Darina, 68 let Líbil se mi začátek a tikání. Jan, 9 let Bylo fajn, že tam bylo více stylů, převedení do dnešní doby. Moc se mi nelíbil telefonát. Kája, 15 let Líbilo se mi všechno. Hynek, 8 let Stínové divadlo. Pěkné byly svíčky a polednice. Alžběta, 17 let SEŠLO SE... Děkujeme za všechny výjimečné služby a za možnosti, které nám Dětská scéna 2015 již po páté nabídla. Určitě to není náhodou, že se na Dětskou scénu děti našeho Tanečního studia Light každoročně nejvíc těší. Včera večer, při odjezdu ze Svitav nejstarší Léňa povídala: Vždycky se sem celý rok těším a pak to uteče, než bys řekl švec ach jo. Naše děti přijely domů včera večer a již dnes mě zaplavily děkovné maily od rodičů. Moc děkujeme za všechno protože víme, že nic z toho, co nám Dětská scéna nabízí, se neděje samozřejmě. Když jedeme na mezinárodní festival, nestačí, že vytvoříme jevištní tvar, který přesvědčí porotu nebo dramaturgickou radu festivalu. Musíme si sehnat granty na cestu a pobyt, zaplatit pronájmy divadel a techniky, sehnat dopravu, pojištění, souhlasy, povolení Kdo něco takového nezkusil, asi si nemůže uvědomit, jak nevšední podmínky Dětská scéna nám všem nabízí. Někdo za nás sežene granty, zorganizuje divadla s vybavenou jevištní technikou a ochotnými techniky, noclehy, stravu ufff. My přijedeme jako králové, všechno si užijeme, vyspíme se na vavřínech svého úspěchu a s pocitem dobře vykonané práce odjedeme. A tak mě moc těší, když potkám soubory, které jejich vedoucí vedou k pokoře k divadlu a celé přehlídce. Protože právě pokora a laskavost je to jediné, čím můžeme oplatit naši příležitost zde být za tak vynikajících podmínek. Četla jsem připomínku pana učitele, která vyšla pod názvem O nesmiřitelnosti názorů a hledání pravdy ve 4. čísle Deníku. Má pravdu, že by nikdo z nás neměl zpochybňovat práci druhých, a dokonce o ní mluvit ošklivě. Sama jsem předloni apelovala, aby Ráno jsme probudili Terku zpěvem k narozeninám STOP Byl před námi poslední den STOP U řezbáře nás čekalo dřevo, dláta a objev vlastní nešikovnosti STOP Po obědě jsme sbírali síly STOP Po každém představení jsme zběsile ZAHLÉDLI JSME se filtrovaly informace a kritiky, které si děti mohou za pět korun koupit v Deníku Dětské scény. A jsem nadšená, že recenze dětských inscenací, které Deník tiskne, jsou laskavě zaobalené - s vědomím toho, že děti sem poslala porota krajských kol a ony uvěřily, že jejich práce je dobrá. Nakonec kritiky se zpravidla týkají výhradně vedoucích souborů, nikoli samotných dětských interpretů. Ale přiklonila bych se k názoru, že na diskusi pro dospělé účastníky všichni mohou bez rizika, že to zraní děti, ventilovat různé názory a pohledy na odehrávané inscenace, mohou se znovu jmenovat pravidla postupů z krajských přehlídek a zvažovat jejich smysluplnost. Je to lepší, než kdyby se o tom mluvilo jinde a jinak, protože jak známo, tak by nespokojenost některých bobtnala a mohla by naše dětské nadšence a jejich pedagogy opravdu odradit od další práce. A my chceme především vychovat poučeného diváka a kulturního člověka myslíme to dobře, i když každý po svém. Diskuse na Dětské scéně vnímám jako možnost konfrontace našich snah a ideálů v oboru divadla s dětmi. Závěrem Dětská scéna ve Svitavách má naprosto vzestupnou tendenci. Každý je osobně přivítán, pozdraven, oslaven a průběžně perfektně informován. Všichni si zde za opravdu symbolický příspěvek mohou užít maximální ocenění a jedinečné možnosti, respektující věk a zkušenost dětských herců. Je na nás, účastnících, abychom si vždy znovu uvědomili, že nic se zde pro nás neděje samo a bez vývoje. A s úctou se obracím pět let zpátky a vím jistě, že Dětská scéna je naprostá jistota kvality, která v Evropě nemá obdoby. Lenka Tretiagová, Taneční studio Light při ZUŠ Na Popelce, Praha odchytávali lidi z publika STOP Po lovu dojmů diváků jsme navštívili diskusi STOP Navštívili jsme bazén STOP Teď si jen sbalit na zítřejší cestu STOP Škoda, že je poslední den STOP Kája (Zatímdobroš!) 114

115 DĚTSKÁ SCÉNA SVITAVY NALISTOVALI JSME.. KOUTEK JAZYKOVÉ ARCHEOLOGIE V KNIZE KOMUNIKACE VE ŠKOLNÍ TŘÍDĚ Dnešní ukázka je z knihy, která v roce 2012 vyšla v nakladatelství Portál. Kniha je pozoruhodná tím, že obsahuje řadu příkladů, jak komunikace ve školních třídách skutečně probíhá, jak učitelé a žáci na sebe skutečně reagují a co z toho může vyplývat. Citovanou ukázku najdete na straně 155. Mnohdy může učitel na základě žákova komentáře zjistit určité nesrovnalosti v tom, jak žák danému učivu rozumí. Žákovský komentář by se tak mohl stát pro učitele zpětnou vazbou k tomu, jak žáci chápou obsah určité informace. Ilustrací této situace je ukázka z hodiny českého jazyka učitelky Terezy: Ukázka č. 76: Učitelka Tereza: (Balady) čerpají náměty z legend. Od 18. století balady umělé. (Učitelka zvedá tabuli, dívá se do učebnice, kterou drží v ruce.) A už nevznikají z legend, ale jsou to většinou sociální náměty. (Stále píše na tabuli a mluví do tabule.) Žák Hynek: Socky. Učitelka Tereza: Sociální náměty z lidu, nějaký probléém? (Učitelka se nedívá směrem ke třídě, ale opět nahlíží do učebnice.) Žák Hynek: Socky. Učitelka Tereza: Tak tou klasickou baladou, klasické balady, jak jsme si řekli, psal u nás Karel Jaromír Erben. Z citované komunikační výměny zřetelně vyplývá, že žák Hynek rozumí jednomu z klíčových pojmů v poněkud pozměněném významu, neboť sociální náměty jakožto jeden možný inspirační zdroj balad komentuje pejorativním označením socky. Tato situace by proto nabízela, aby se učitelka u pojmu sociální zdržela a vysvětlila jeho obsah v tom smyslu, který má v kontextu sociálních balad. V tomto případě však této příležitosti není využito. Šeďová, K.; Švaříček, R.; Šalamounová, Z. Komunikace ve školní třídě. Praha: Portál, s. ISBN V KNIZE KAŽDÝ JE NA NĚCO CHYTRÝ Dnešní ukázka je z knihy, která v roce 2012 vyšla v nakladatelství Portál. Kniha je pozoruhodná tím, že Poslední zajímavá kniha, na kterou bychom vás v tomto ročníku Deníku rádi upozornili, je od amerického autora Thomase Armstronga. Ten ve své více než třicetileté pedagogické praxi vycházel z teorie mnohočetné inteligence a zaměřoval se na odhalování a rozvíjení různých druhů vloh u svých žáků. Kniha Každý je na něco chytrý ukazuje, že být inteligentní znamená mnohem víc než jenom dostávat ve škole dobré známky, rychle řešit matematické úlohy, pamatovat si fakta či mít vysoké IQ. Kniha pomáhá dětem ve věku od 8 do 12 let pochopit, na co jsou chytré a jak mohou své přednosti využít k tomu, aby se rozvíjely i v jiných oblastech. Pracuje s osmi druhy inteligence, jak je formuloval Howard Gardner (Dimenze myšlení, teorie rozmanitých inteligencí. Praha: Portál, 1999). Děti mohou zjišťovat, jestli jsou chytré na slova, hudebně chytré, chytré na logiku, obrazově chytré, tělesně chytré, chytré na lidi, chytré na sebe či chytré na přírodu. Dobře strukturovanou knihu lze využít všude, kde se pracuje s dětmi daného věku. V osmé kapitole se dočtete: Jak se pozná přírodní chytrost Když se řekne přírodní chytrost, co vás napadne jako první? Pochopitelně nejspíš příroda! Když jste přírodně chytří, znamená to, že se zajímáte o prostředí, ve kterém žijete, a jste vůči němu vnímaví. Všímáte si věcí ve svém okolí a těší vás, když je dokážete rozpoznávat a systematicky řadit do různých skupin. Možná jste dobří v předvídání počasí, možná nadšení sběratelé kamenů nebo vášniví pozorovatelé noční oblohy. Možná dokážete rozlišovat mezi různými druhy stromů, rostlin, zvířat, ptáků, brouků, mraků, hvězd či pohoří. [ ] V čem je přírodní chytrost prospěšná? Učí vás větší ohleduplnosti a šetrnosti vůči okolí. Pomáhá vám uvědomit si význam otázek týkajících se životního prostředí. Můžete díky ní objevovat zázraky přírody a žasnout nad jejím nekonečným bohatstvím. Úkolem jazykových archeologů v této rubrice je oprášit vždy jedno konkrétní opomíjené či pozapomenuté slovo, připomenout jeho význam, fonetickou stránku a vrátit mu alespoň na chvíli jeho místo v mluvené řeči. Přidejte se k týmu jazykových archeologů tím, že v daný den začnete konkrétní slovo vědomě zařazovat do své mluvy. A poté se podělte o své zkušenosti a zážitky z používání slova s redakcí Deníku Dětské scény. Stačí, když nám napíšete několik vět, přineste obrázek anebo se za námi stavíte (do 3. podlaží v budově Fabrika) a sdělíte nám své postřehy přímo. Poslední den přehlídky si do koutku naženeme slovo NICOTA. Impulzem se stal zážitek ze školy, kdy žáci, když se s tímto slovem setkali v textu, vyslovovali je jako nikota. Termín nicota ve významu prázdno často užívá filozofie, protože tvoří protiklad pojmu bytí. Poprvé ji pojmenoval starověký filozof Démokritos, který jsoucno ztotožnil s atomy a nejsoucno s prázdnem. Ve středověku začala být nicota spojována s kategorií zla, které bylo chápáno jako nedostatek bytí, vpád nicoty do jsoucna. Novověký filozof Heidegger považuje otázku nicoty za ústřední problém celé filozofie. V úzkosti se člověk dostává před sebe samého, stává se autentickým (což může potvrdit řada z vás, kteří tento týden na Dětské scéně vystupovali). Z fyziky patrně znáte pojem vakuum (z latiny, vacuus prázdný), což znamená prázdný prostor. Dnes ale vědci přicházejí k poznání, že žádný prostor není tak úplně prázdný. Pochopit pojem prázdného prostoru, nicoty patří k triumfům lidské mysli. (kompilováno/sestaveno z internetu) POD REFLEKTOREM SLOVO...ČURDA Smyslem této rubriky je představit čtenářům v průběhu letošní Dětské scény několik zajímavých slov z divadelního prostředí. Jelikož se jedná o slova a slovní spojení z divadelní hantýrky, jejich význam může být pro někoho, kdo s divadlem nemá zkušenosti, nesrozumitelný. Osvětlíme jejich význam a uvedeme příklady užívání. Třeba se vám taková slova mohou hodit. ČURDA, někdy se také říká štěk. Označuje se tak malá role, většinou s minimálním nebo vůbec žádným textem. Více se k vysvětlení dodat nedá, takže i dnešní slovo pod reflektorem je taková literární čurda. Armstrong, T. Každý je na něco chytrý. Průvodce teorií mnohočetné inteligence pro děti, jejich rodiče a vychovatele. Praha: Portál, stran. ISBN číslo

116 KOMIKS----- N I C O T A 100 SLOV......Z DENÍKU AGENTA CHODCE 6 Agenti chodci je pojmenování pro agenty, kteří po komunistickém puči v roce 1948 přecházeli hranice. Prošli pouze povrchním školením, často se jednalo o nezkušené lidi toužící po dobrodružství. Polovina jich byla zadržena a přes dvacet jich bylo popraveno. Agenti chodci sami si říkali kurýři nebo kopečkáři. (wikip) Nepřestávat! Neodkládat! Kutat, kutat, znovu kutat, nedutat a neševelit. Doufat! Drtit vzteky ruly žuly mezi zuby z podpalubí na paluby gesta v přesném gestosledu. V cukuleletu lepit slova, správná, přesná zas a znova v temporytmu, v rytmu bárky kolébat se. Po obvodu, bez návodu, bez závodu nehleď nikam škodu rýt. Cesta středem, přesný řez. Akutní anamnéza, omamná diagnóza, oáza. Jaks to myslel? S číms to scházel? Zacházel jsi s řečí v kurzu? Nastoupil jsi v správný vlak? Pozor na atak! Hleď sdělovat a naopak se klídku zřekni! Klesat, padat, zas se zvedat. Vzlínat, stoupat, tryskem vzlétat. PODĚKOVÁNÍ... Děkujeme všem aktivním přispěvatelům, kteří nám do redakce Deníku Dětské scény ve 3. nadzemním podlaží v průběhu celé přehlídky přinášeli své příspěvky. Vše jsme otiskli a byli jsme za ně velmi rádi. V rubrice Sešlo se se tak sešly články podněcující další diskusi, články s novými úhly pohledu, denní reflexe, osobní zážitky a zkušenosti a také obrázky. Vážíme si vaší snahy, a především odvahy přispět se svým názorem, pohledem, pocitem a spoluvytvářet celkovou podobu našeho/vašeho Deníku.. Nicotě jsme nedali prostor! PROGRAM DĚTSKÉ SCÉNY 2015 ČTVRTEK 17. ČERVNA semináře A, B, S Fka Fka Fabrika Svitavy KAM PO DĚTSKÉ SCÉNĚ , Praha DAMU FESTIVAL ZLOMVAZ, přehlídka studentských inscenací divadelních škol , Hradec Králové Mezinárodní festival Divadlo Evropských regionů , Rychnov nad Kněžnou 22. ročník divadelní přehlídky Poláčkovo léto , Chrudim Loutkářská Chrudim, národní přehlídka amatérských loutkářských divadel , Sobotka Divadelní festival a umělecké vzdělávací semináře Šrámkova sobotka , Miletín Letní improcamp , Praha Za dveřmi, mezinárodní festival pouličního divadla , Praha Mezinárodní festival Nultý bod, platforma pro fyzické a taneční divadlo , Hronov Jiráskův Hronov, mezidruhová přehlídka amatérského divadla , Havlovice Umění-hra-divadlo, dětský letní tábor pro děti ve věku od 8 do 15 let , Šumperk S.M.A.D. - Setkání mladých amatérských divadelníků Dílna Šrámkova Písku - ŠUMPERK , Kuks THEATRUM KUKS, festival barokního divadla, opery a hudby , Žamberk Divadelní festival Ejhle loutka , Ostrava Letní divadelní škola pro pedagogy při Národním divadle moravskoslezském , Vyšehrad Praha 12. ročník festivalu VyšeHrátky , Jičín Dramatická výchova ve škole celostátní dílna dramatické výchovy , Bechyně NAHLÍŽENÍ 26. celostátní dílna středoškolské dramatiky a mladého divadla DENÍK DĚTSKÉ SCÉNY - ČÍSLO Redakce: Hana Volkmerová (šéfredaktorka), Veronika Rodová, Roman Manda, Eva Davidová a Andrea Pavlíčková a Martin Domkář (externí spolupracovníci), Pavel Kocych (grafika a sazba), Ivo Mičkal (foto), Jazz Jameson čtyřnožec. Tisk: DTP centrum Svitavy. Redakce sídlí ve 3. podlaží Fabriky Svitavy. Neprošlo jazykovou korekturou. Uzávěrka čísla června 2015 v 21:58. Náklad 120 ks.