ZRNÍČKO. Svazek 12, číslo 5 květen 2012

Transkript

1 ZRNÍČKO Svazek 12, číslo 5 květen 2012 Přijetí radosti Všichni lidé chtějí být šťastni. Dějiny jsou dlouhým a strastiplným dobrodružstvím lidí, kteří hledají štěstí. Ale štěstí se nedá tak snadno dostihnout. V okamžiku, kdy člověk myslí, že je uchopil, jíž měří jeho velikost, vidí je zmírat ve svých rukou a znovu sní, jak by se zmocnil jiného. Člověk je ve slepé uličce, jako nevidomý hledá tam, kde štěstí nikdy nalézt nemůže; nebo rezignuje a rozhodne se pro požitky okamžiku; nebo zmalomyslní, zoufá, a myslí, že štěstí je pouhý přelud. A přece pravé štéstí existuje. Můžeš je potkat.. - Bojuješ, trpíš, biješ se, abys našel štěstí; podobáš se běžci, který chce vyhrát, aniž by znal cíl. Nejdřív se zastav a hledej cestu. - Celé tvé bytí tíhne ke štěstí. Tento hlad a tuto žízeň sám Bůh vepsal do srdce každého člověka. Jsi stvořen pro štěstí, a toto volání v tobě je pozváním samého Boha, které k tobě přichází z hloubi věčnosti. Chceš-li, budeš šťasten, neboť Bůh neseje, nechce-li sklízet. Naslouchej a poděkuj Existuje rozkoš a radost. Rozkoš je štěstím těla. Radost je štěstím duše. Nespokoj se rozkoší, ta tě nenasytí. - Jsi zarmoucen, trýzní-li tě hlad po rozkoši, ale čím víc užíváš, tím jsi hladovější a smutnější. Honíš-li se výlučně za rozkošemi, odsuzuješ se k smutku. - Rozkoš žije pouhý okamžik, pak umírá; živíš-li se jí, zůstane ti po ní pachuť smrtí. Radost je duchovní, nemůže zemřít. Příjmí ji a zachováš sí chuť věčnosti. - Tváří v tvář těžkostem života, zkouškám, utrpením, smrti, máš právo plakat, ale ani v slzách nemáš právo rozejít se s radostí. Rozkoš nemůže skutečně existovat tam, kde vládne utrpení; radost se však snoubí s největšími bolestmi. - Rozkoš by nebyla zlem, kdybys ji nevyhledával jako cíl. Můžeš užívat těch rozkoší, které ti Bůh nabízí pro zkrášlení, zpříjemnění a usnadnění putování; zůstaneš-li stát, abys je hledal sám pro sebe, ihned radost zmizí - Cesta tvého štěstí nevychází od osob a věcí, aby došla k tobě; vychází vždy jen z tebe, aby vedla k druhým, - Jsi smuten. Proč? Nikdo si nevšiml tvé práce, tvého úspěchu, námahy, úsilí? Chceš něco říci, ale neposlouchají tě? Nemají tě rádi? Pros Boha o odpuštění za svůj smutek a věnuj pozornost těm druhým. Ptej se jich, vyslechni je, zajímej se o jejich práci, obdivuj jejich vlastnosti, uznej jejich zásluhy a ti druzí, aniž by věděli, osvobodí tě od tvé trýzně a nabídnou ti radost.

2 - Proč nejsi dnes veselý? Ani nevíš. Daruj Pánu svou únavu, potíže a věčné starosti, to neuspořádané skladiště, které tlí na dně tvého srdce. A usměj se na druhé Usměj se na svou ženu, na bratra, na souseda, na kolegu; usměj se na domovníka, na obchodníka udělej vlídný obličej; usměj se, a tvůj úsměv přivolá zpět radost, která chtěla prchnout. - Radost začíná právě v okamžiku, kdy ses vzdal pokusu hledat štěstí a snažíš se je darovat druhým. Jsí-li tedy smutný, zastav se, hledej příčinu a na dně svého srdce najdeš stopu, která vede zpět k tobě. Nepřijímej jí. Daruj Bohu, co jsi tak žárlivě chránil pro sebe, zapomeň na sebe a mysli na svého bližního. Drama člověka záleží v tom, že je omezen ve svých možnostech, ale nekonečný ve svých přáních. Proto nemůžeš být, lidsky, nikdy dokonale šťasten. Nasytit tě může jen Bůh. - Hlad po štěstí v srdci neklidného člověka není ničím jiným než hladem po Bohu. Běda sytým, kteří se přejedli rozkošemi a zadusila je nekonečnost jejích přání. Blažení, naopak, ti, kteří dosud hladovějí. - Radost vykvétá na konci oběti; oběť však vyžaduje zapomnění sebe. Radost vzniká ve znovunalezeném životě, souhlasíme-li, aby byl ztracen. V Kristu a skrze Krista je tajemství radostí v tajemství Vzkříšení. - Jak je to s tvým přátelstvím ke Kristu? Pevností tohoto svazku je dána míra životnosti tvé radosti. V Bohu je jen radost, neboť v Něm vše je dar. Bůh je radost, a když se odevzdáš Bohu, odevzdáváš se radosti. (Michael Quoist) PRINC A DIAMANT Princ vlastnil nádherný diamant a byl na něj náležité pyšný. Ale diamant se jednou poškodil a zůstal nenávratně poškrábaný. Prince událost natolik zarmoutila, že se rozhodl udělat vše pro to, aby diamant navrátil do původního stavu. Nechal si zavolat přední odborníky a přikázal jim uvést diamant do původní podoby. Navzdory všem snahám se však nikomu nepodařilo rýhu odstranit či překrýt. Nakonec se objevil geniální brusič drahokamů. Zručnou a trpělivou prací se mu podařilo vyrýt do diamantu růži. Rýha se změnila na stonek a diamant na kámen mnohem větší krásy. - Kdybych byl diamantem, našli by se na mně takové rýhy, kvůli kterým trpím - Občas se snažím odstranit rýhy z diamantu svého života a své minulosti, které však nemizí, a já zbytečně plýtvám úsilím - Kdybych byl geniálním brusičem drahokamů, mohl bych proměnit určité rýhy na diamantu svého života na příležitosti větší krásy 2

3 Světec na květen Jako světce na květen jsme vybrali sv. Floriána. Mnohé legendy o Floriánově životě mají toto pravdivé jádro: Florián přišel na svět v druhé polovině 3. století v Zieselmaueru u Vídně. Byl pokřtěn a vychován křesťansky. Po několika letech činnosti důstojníka v římském vojsku se stal vedoucím kanceláře císařského místodržícího v římském Lauriaku, což je dnešní Lorch u Ennsu v Horním Rakousku. Vládnoucí císař Dioklecián (od r. 284 do 305) jmenoval Lauriacum hlavním městem provincie Noricum a přisoudil mu tak velký význam. Když vypuklo za císaře Diokle ciána na počátku 4. století kruté pronásledování křesťanů, bylo i v Noriaku zatčeno 40 křesťanů a uvrženo do žaláře. Florián, praktický křesťan, chtěl pomoci nešťastným a plánoval jejich tajné osvobození. Při pokusu dostat se do žaláře byl však rovněž zatčen a předveden před místodržícího Akvilina, svého přímého představeného. Když Florián odmítl obětovat bohům a ani nebyl ochoten odpřisáhnout zapření víry, byl krutě mučen a musel podstoupit nejhroznější muka. Nakonec mu pověsili na krk mlýnský kámen a svrhli do Ennsu. Legenda k tomu říká, že Floriánovo mrtvé tělo bylo vyplaveno na skálu a tam ho hlídal orel, aby ho nemohli pohané zhanobit. Vdova jménem Valerie schovala Floriánovo tělo a pochovala ho na svém statku. V 8. století postavili pasovští biskupové nad hrobem mučedníka Floriána kanovnický klášter sv. Floriána u Lince, ještě dnes slavný, a kostel. Deska v kryptě kláštera říká, že Floriánovy ostatky byly nalezeny ve 13. století. Před a po druhé světové válce byly provedeny v Lorchu podrobné vykopávky, při nichž se našly ostatky ostatních 40 mučedníků, za něž obětoval Florián svůj život. Ostatky byly uloženy na hlavním oltáři loršské baziliky. V 11. století byly prý Floriánovy ostatky přeneseny do Říma; odtud je prý přenesl polský královský syn Kazimír do Krakova. Znázorňování: po všechna staletí se zabývali umělci znázorňováním Floriána. Vidíme ho většinou jako římského vojáka, často s kopím a korouhví v ruce, jak hasí hořící dům (hrad) vodou. Jen ve zcela raných znázorněních byl někdy znázorňován jako stařec, např. na fresce ze 12. století v klášteře Nonnberg v Salcburku. Asi od 13. století je Floriána vidět už jen jako mladého muže. Především ovšem v klášteře ve Sv. Floriánu u Lince můžeme nalézt nejrůznější znázornění patrona. V Novém dómě v Linci je Florián zobrazen s mlýnským kamenem; toto časté znázornění poukazuje na jeho mučednictví. l orel, který hlídal podle legendy Floriánovo mrtvé tělo, se dostával do uměleckého ztvárnění světce. Sv. Florián je patronem Horního Rakouska; Bologně a Krakova; kláštera sv. Floriána u Lince; proti nebezpečí ohně a vody; při suchu, při neúrodě polí; proti bouři; hasičů (Floriánovi učedníci); kominíků, sládků, bednářů, hrnčířů, kovářů, mydlářů; při spáleninách. (Podle Rok se svatými) 3

4 Desatero - Aby ti bylo dobře a abys dlouho žil (4. přikázání) Úctou vyjadřujeme obdiv nad důstojností a hodnotou jiné osoby. Biblická formulace čtvrtého Božího přikázání, které nás zavazuje k úctě vůči rodičům, a jeho pozice v Desateru, poukazují na několik zvláštností, nad kterými se vyplatí uvažovat ještě předtím, než bychom se soustředili na konkrétní požadavky. Přikázání úcty vůči rodičům je oproti běžně známé katechetické formulaci rozšířené v samotném textu Písma svatého, konkrétně v Knize Exodus, o vysvětlení, respektive o příslib spojený s jeho zachováním: "Cti svého otce a svou matku, abys dlouho žil na zemi, kterou ti dá Hospodin, tvůj Bůh!" (Ex 20, 12). V pozdější Knize Deutoronomium je vysvětlení důvodu a příslib ještě doplněn o slova: "aby se ti dařilo na zemi" (Dt 5, 16). Když se v novozákonních spisech sv. Pavel odvolá na toto místo, znovu výslovně poukáže na skutečnost, že "to je první přikázání se zaslíbením: Aby ti dobře vedlo a abys dlouho žil na zemi" (Ef 6, 2-3). Výjimečnost přikázání Protože jde o první z přikázání Desatera, kterými začíná série dalších příkazů upravujících vzájemné mezilidské vztahy, připojení zaslíbení má vysvětlující charakter pro všechny následující příkazy Desatera: Bůh nám nepřikazuje něco proto, aby prosadil svou autoritu, ani proto, aby měl nástroj, podle kterého by nás mohl hodnotit. Skrze svůj příkaz nám Bůh ukazuje hodnotu, která nám přináší dobro. Bůh se skrze Desatero opět představuje jako ten, kterému od počátku záleží na tom, aby člověku bylo dobře. Kromě toho je příkaz úcty k rodičům jako jediný mezi přikázáními upravujícími mezilidské vztahy formulován pozitivně. Všechny následující, které zakazují přestoupení základní hranice mezi dobrem a zlem, jsou tak zaměřeny na hodnotu člověka. I skutečnost, že čtvrté přikázání je připojeno bezprostředně po prvních třech, usměrňujících naše vztahy k Bohu, naznačuje, že každý člověk si pro svou podobnost s Bohem zasluhuje úctu. Jan Pavel II. nás ve svých katechezích o lidské lásce učí, že "obrazem a podobou Boha se stal člověk nejen samotným lidstvím, ale i společenstvím osob, které od počátku vytvářejí muž a žena". Právě toto společenství tvoří pevný základ rodiny, která je "školou úplné lidskosti" (FC 21). Jistě ne náhodou se s manželským životem a rodičovským posláním zcela spontánně spojovala obětavost, nezištnost a schopnost udělat ze svého života dar pro jiné. V nich člověk od svých prvních okamžiků existence zakouší péči a přijetí, objevuje hodnotu jiného člověka, začíná si jí vážit a oceňovat, a tak v něm postupně roste schopnost ctít a vážit si druhého člověka. Nové Ježíšovo přikázání nás zve k vzájemné lásce, která se podobá jeho lásku k nám. Lásku ničím nepodmíněnou, věrnou a vytrvalou. V této Ježíšově perspektivě i příkaz úcty vůči rodičům nabývá nový charakter. 4

5 Hloubka a projevy úcty k rodičům I když vnímání závazku úcty a vděčnosti vůči rodičům je zcela přirozeně, ba až spontánně přítomné v celých dějinách lidstva především pro přijatý dar života, evangelijní postoj nás vede k úctě ne pro něco, co jsme od rodičů dostali, ale pro samotný fakt, že jsou našimi rodiči. Zdá se, že pouze v této síle nové lásky lze zachovat vyváženost vztahů rodiče - děti i v atmosféře, která dnes často může obírat muže a ženy, otce a matky o schopnost porozumět velikosti jejich rodičovského povolání a poslání. Úcta dětí vůči rodičům začíná vnímavou poslušností v dětství, v dospělosti pokračuje pozornou vděčností a vrcholí připraveností postarat se o své rodiče, když budou na to odkázáni. Jistý duchovní autor naší doby zdůrazňuje, jak právě toto přikázání ukazuje ve své střízlivé konkrétnosti, že láska není jen záležitost citů, ale i moudrého pořádku hodnot, protože často dospělým dětem ukládá velkou společenskou i hospodářskou zátěž. Přikázání ani pro Ježíšovy následovníky nepřestávají být břemenem, ale v hlubokém obdivu jeho lásky, která dává smysl i utrpení v ní přítomnému, se stávají snadným a příjemným jhem. Velkou moudrostí a postupováním na cestě lásky je, když se zvlášť mladí manželé začnou společně připravovat na chvíli, kdy bude třeba postarat se o jednoho z jejich rodičů. Příprava se může uskutečňovat různými formami: duchovně modlitbou, psychicky čtením literatury o důstojnosti stáří a materiálně například speciálními úsporami na tento účel. Pokud je totiž taková chvíle zaskočí bez přípravy, často znamená vznik vážných napětí pro jejich vlastní rodinu, která je pro ně novým životním posláním, nebo nepřiměřenou reakci neúcty ve vztahu k nemohoucím rodičům. Postavení, které má čtvrté přikázání Desatera mezi pokyny člověka ve vztahu k Bohu a následujícími normami pro mezilidské vztahy, vedlo od počátku křesťanskou úvahu, a nejen křesťanskou, k pochopení, že se dotýká i vztahů v širším lidském společenství, nejen ve vztahu dětí k rodičům. Druhá strana mince Pokud totiž dítě v péči a lásce svých rodičů a v jejich vzájemné lásce poznává odraz Boží lásky, roste v něm obdiv a úcta k důstojnosti osoby ve své podstatě. Začíná ji přenášet na ty, s nimiž se postupně setkává v širší rodině, mezi přáteli či ve škole. Čtvrté přikázání však upravuje i povinnosti rodičů vůči dětem, především v jejich výchovném poslání. Rodiče mají prvořadé a nezcizitelné právo a povinnost vychovávat své děti. Zde nacházejí a projevují vlastní velikost a odpovědnost. Nejlepší cestou k naplňování tohoto poslání je "vytváření rodiny, kde vládne jako pravidlo něžnost, odpuštění, úcta, věrnost a nezištná služba" (KKC 223). Kdosi to pěkně vyjádřil, že základem dobré otcovské výchovy je být dobrým manželem matky svých dětí a základem dobré mateřské výchovy je být dobrou manželkou otce svých dětí. Pro křesťanské rodiče je navíc milost jejich svátosti manželství darem, který je spojuje s Bohem jako pramenem každého dobra. Jejich komunikace s Bohem 5

6 v pravidelném životě víry je pro dítě zároveň první formou evangelizace. V takové atmosféře se prostředí rodiny stává pro dítě první školou lidskosti a zároveň pozváním na cestu k dokonalosti lásky, které mu rodiče ukazují svým vlastním následováním Ježíše. Spontánnost, či cílenost? Ponechat tento ideál výchovy pouze na spontánnost či pasivní doprovod dětí v jejich růstu by bylo nepřiměřeným rizikem. Dnešní doba kromě citelných nebezpečí přináší velké bohatství možností, jak z výchovného úsilí udělat přímo umělecké dílo. Množství dostupné a kvalitní výchovné literatury, jakož i bohatá nabídka programů na budování dobrého vztahu mezi manžely dávají rodičům možnost nepodcenit výchovu svých dětí, i když vždy zůstane spojena s velkou námahou a oběťmi. "S dětmi, s nimiž si rodiče nedělali starosti, mají často starosti dějiny," napsal známý polský satirik Wieslaw Brudziński. "Dělat si starosti" je v tomto významu vložené do širšího kontextu rodičovské péče. Stále více psycho-medicínských průzkumů poukazuje na to, že dítě potřebuje cílenou a soustředěnou výchovu již v prenatálním období a na jejich základě vznikají nové "vzdělávací" programy pro rodiče dětí v prenatálním věku. Většinou jsou založené na sluchové či pohybové stimulaci. V některých z nich děti poslouchají zvuky přírody, v jiných hudbu, různé rytmické vzory a podobně. Výzkumy dokazují, že tyto programy přinášejí pozitivní výsledky. A to zejména co se týče intelektuální úrovně dětí. Některé hovoří také o zlepšení emocionálního prožívání či o rychlejším vývojovém postupu. O to více jsou výzvou pro rodiče všechna další věková období, z nichž si každé zasluhuje specifickou pozornost. Pokud kdysi výchova probíhala mnohem spontánněji, neznamená to, že současné možnosti jsou zbytečnou komplikací. Jsou spíše velkým darem, který může rodičům pomoci co nejlépe předat hodnoty svým dětem, vyrůstajícím do mnohem komplikovanějšího společenského a hodnotového prostředí než před několika desetiletími. Tak se v čase dětství úcta a láska rodičů projevuje především v péči a pozornosti, kterou věnují tomu, aby vychovaly své děti a postarali se o jejich hmotné a duchovní potřeby. Během dospívání dětí vede rodiče stejná úcta a oddanost k tomu, aby je vychovávali ke správnému používání vlastního rozumu a vlastní svobody. Rodiče, jako první zodpovědní za výchovu svých dětí, také mají právo vybrat pro ně takovou školu, která odpovídá jejich vlastnímu přesvědčení. Toto právo je základní. Rodiče mají povinnost v rámci možností vybrat si takové školy, které jim budou co nejlépe pomáhat v jejich úloze křesťanských vychovatelů. Veřejná moc je povinna zaručit rodičům toto právo a zajistit konkrétní podmínky jeho provádění. Vzájemnost úcty Pokud se během dětství úcta dětí vůči rodičům projevuje poslušností a respektem a úcta rodičů k dětem zas obětavou péčí, v období dospělosti se přetavuje do vzájemného respektu. Poslušnost vůči rodičům přestává osamostatněním se (emancipací) dětí, ale nepřestává úcta, kterou musí mít k nim vždy. Vychovat děti k samostatnosti, pomoci jim, aby se skrze dospívání stávaly stále věrnějším Božím obrazem, a ne obrazem svých rodičů, je nejlepší cesta, jak dětem pomoci proměnit poslušnost na celoživotní úctu až po péči o rodiče v době jejich bezmocnosti. Pokud existuje mnoho nevděčnosti dětí vůči svým rodičům, stejně je i mnoho utrpení mladých dospělých, kteří jen těžko zvládají vstup do svého nového povolání - do manželství či zasvěceného života - pro tlak ze strany svých rodičů. Velikost a štěstí rodičů spočívá i v tom, že postupně dozrávají ve vědomí, že vrcholem rodičovského poslání je 6

7 samostatnost jejich dětí. Tento proces bývá často namáhavý a trpký. Ale pokud rodiče dokáží své děti na cestě k samostatnosti doprovázet modlitbou a důvěrou v to, že dobře využijí to, co do nich výchovou vložili - bez nutnosti v každé situaci nad nimi bdít a připomínat, co by měli a neměli dělat -, ovocem této zralosti je často krásný a důvěrný vztah mezi rodiči a jejich dospělými dětmi. Vědomí takto projevené důvěry zas připravuje děti na ochotné přijetí péče o své rodiče v době osamocení či nemoci. Od úcty ke společnému dobru Čtvrté přikázání Boží nám nasměrováním pozornosti na důstojnost osoby zároveň nařizuje ctít i všechny ty, kteří pro naše dobro dostali od Boha moc ve společnosti. Toto přikázání objasňuje povinnosti těch, kteří vykonávají moc, i těch, kteří mají z ní prospěch. Oboustranná investice vložená do budování vztahu mezi rodiči a dětmi v duchu Ježíšovy lásky je nejlepší způsob, jak budovat moudrý postoj respektu a patřičné úcty k nositelům světské autority a zároveň postoj aktivní participace na budování společného dobra tak, abychom jako jednotlivci i jako společenství národů mohli mít stále plnější účast na Božím zaslíbení připojeném k čtvrtému přikázání Desatera: " aby dny tvého života dlouho trvaly a aby se ti dařilo na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh!" (Dt 5, 16). (podle KN) 3. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho žil a dobře ti bylo na zemi. Co jste udělali pro jednoho z těchto mých nepatrných bratří, mně jste to udělali (Mt 25, 40). Když se setkáváš s bližním, setkáváš se s Kristem. Zvláštní místo mezi bližními zajímají manžel (manželka), děti, rodiče, sourozenci, spolupracovníci, spolužáci, sousedé. a) Vztah k bližním Miluji bližní bez ohledu na jejich sociální postavení nebo vnější vzhled? - Učil jsem se vidět v bližních Krista, kterému v nich mohu sloužit? - Snažil jsem se myslet na jiné a pomáhat jim? - Byl jsem vždy laskavý a přátelský? - Povyšovat jsem se nad jiné? - Byl jsem pyšný, sobecký? - Snažil jsem se pochopit příčiny chování bližního a tak mu porozumět? - Uměl jsem si všimnout potřeby druhých? - Byl jsem ochoten pomoci jiným (návštěva nemocného, pomoc spolupracovníkovi, pomoc v rodině, kde je někdo nemocný, ochota na ulici, v dopravním prostředku)? - Umím zapomenout na křivdy, kterých se vůči mně dopustili jiní? - Jsem trpělivý, vlídný, věrný a laskavý ke všem? - Podezíral jsem neprávem z něčeho bližního? - Nepohoršuji někoho nemístným mlčením? - Nejsem uzavřený příliš sám do sebe? - Jsem příliš navázán na své věci, dělím se o ně jen s těžkým srdcem? - Vážím si evangelijní chudoby tím, že netoužím po zbytečném přepychu? b) Vztah k rodičům Byl jsem k rodičům nelaskavý, drzý, zarputilý, nevděčný? - Plnil jsem jejich příkazy s nevolí, s nechutí, s reptáním? - Staral jsem se o rodiče, aby měli čas na odpočinek? - Uvědomoval jsem si, že stárnou a mají právo na mé porozumění a trpělivost? - Snažil jsem se dělat jim radost (projevy vděčnosti, malé dárky, pozornosti, dopisy)? - Respektoval jsem požadavky rodičů týkající se domácího řádu, pořádku ve věcech, v pokoji? - Vyhledával jsem pochybné 7

8 společnosti, udržoval jsem lehkomyslné známosti, navštěvoval jsem nevhodné restaurační podniky, navzdory zákazu rodičů? - Modlil jsem se za ně? - Pamatoval jsem, že při vší úctě k rodičům a k nadřízeným, je třeba více poslouchat Boha než lidi? c) Vztahy manželů a rodičů Respektoval jsem osobní důstojnost partnera v manželství? - Netrápil jsem ho žárlivostí? - Našel jsem si čas na něj a na rodinu? - Snažil jsem se udělat mu občas radost drobnou pozorností? - Pomáhal jsem mu podle potřeby v domácnosti? - Byl jsem bezohledný a nechal jsem všechny práce na manželce (manželovi)? - Snažil jsem se, aby náš vztah nezevšedněl, láska neochladla? - Byl jsem pozornější k cizím než ke svým domácím? - Bral jsem vážně svou odpovědnost za výchovu dětí? - Vedl jsem je ke skromnosti a sebeovládání? - Snažil jsem se seznámit je se současnými zásadami náboženské výchovy? - Věnoval jsem denně potřebný čas svým dětem (rozhovor, pomoc při učení, hra, náboženská výchova)? - Snažil jsem se, abychom postupovali jednotně ve výchovných zásadách? - Přijímám své rodičovství s plnou vážností? - Neutíkám od odpovědnosti za své děti? - Péči o děti a o rodinu nedávám na druhé místo, za svou práci, podnikání, za zábavu, nějakou vášeň, posezení s přáteli či přítelkyněmi? - Snažil jsem se mít zájem a porozumění pro problémy svých dětí? - Byl jsem spravedlivý a umírněný při trestání? - V přístupu k dětem jsem zásadový, pravdivý, laskavý a čestný? - Napomínal jsem své děti po pečlivém uvážení nebo v hněvu, rozčilení? - Byl jsem k chybám dětí trpělivý? - Šířil jsem v rodině atmosféru neklidu, nelásky, strachu? - Byl jsem stejně spravedlivý vůči všem dětem? - Upřednostňoval jsem některé z dětí před druhými? - Dávám svým dětem dobrý příklad nebo se mohou pohoršit na mých postojích, slovech? - Pohoršil jsem děti nemravnými a hrubými slovy? - Vedu děti k práci? - Vyžadoval jsem od dětí pomoc podle jejich schopností? - Litoval jsem je až příliš a tím jsem je vedl postupně k lenosti, zahálce? - Dávám dětem přiměřenou a potřebnou výchovu k víře? - Vedu je k časté účasti na mši svaté a svatém přijímání? - Zaměřil jsem výchovu dětí jen na materiální oblast, studium a na kariéru? -Modlím se za své děti a za svou rodinu? - Vím, s kým se moje děti kamarádí? - Staral jsem se zavčas o správné a postupné poučování svých dětí v oblasti pohlavního vývoje? - Byl jsem jim příkladem v mravním a náboženském životě? - Neřešil jsem manželské nebo rodičovské spory před dětmi? - Respektoval jsem přiměřenou svobodu dospívajících nebo dospělých dětí? - Modlil jsem se za svou rodinu? d) Vztahy sourozenců Jaký je můj osobní vztah k sourozencům? - Jsem tolerantní k jejich názorům nebo trvám většinou na svém názoru? - Hádal jsem se se sourozenci? - Byl jsem snášenlivý nebo hašteřivý? - Byl jsem k sourozencům spravedlivý? - Uměl jsem se podělit s věcmi (dědictvím) nebo jsem si většinou rád nechával pro sebe? - Naváděl jsem sourozence k neposlušnosti, k něčemu špatnému, ba i ke hříchu? e) Ostatní vztahy v rodině Byl můj vztah k příbuzným poznamenán křesťanskou láskou nebo jsem byl tvrdý a neochotný pomoci jim nebo je vyslechnout? - Byl můj vztah k rodičům (tchánům) upřímný? - Prokazoval jsem jim náležitou úctu, lásku a pozornost? Snažil jsem se být vůči nim trpělivý? - Přijímal jsem je s chybami a nedostatky? - Žádal jsem od nich pomoc bez ohledu na jejich možnosti a potřeby? - Jsem ohleduplný k manželovi /manželce/, když touží mít s rodiči dobrý vztah? f) Vztahy studentů Jak jsem si plnil své školní a studentské povinnosti? - Bral jsem je s plnou vážností nebo jsem byl v tomto směru lhostejný? - Hledal jsem na učitelích jen chyby a mluvil jsem o nich rád i před jinými? - Plnil jsem si pracovní nebo školní závazky zodpovědně nebo jen občas podle nálady? - Choval jsem se na hodinách velmi hrdinsky a možná i drze? - Projevoval jsem 8

9 vůči vyučujícím úctu? - Jak jsem se choval na internátě nebo na ubytovně? - Byl jsem vůči spolubydlícím, kamarádům ohleduplný? - Byl jsem sobecký a zahleděný pouze do svých choutek, problémů a nebral jsem ohled na druhé? - Mám zásadní stanovisko, pokud se týká ctnostného a mravního života mezi lidmi? - Holdoval jsem hlučným zábavám, posezení s přáteli, bez ohledu na to, že to někomu může vadit? g) Vztah k Církvi Jsem si vědom, že křtem svatým jsem se stal členem Kristovy Církve? - Uznávám Svatého otce, biskupy a kněze jako duchovní autoritu? - Modlím se za ně nebo je jen kritizuji? Zachoval jsem církevní přikázání? - Znám je vůbec? - Podporoval jsem církevní instituce (potřeby farnosti, katolický tisk, sbírky)? h) Vztah ke společnosti Plnil jsem své občanské povinnosti vůči státu (placení daní, zákonná ustanovení a právní předpisy)? - Záleželo mi na tom, aby se ve společnosti prosazovaly křesťanské a morální zásady? - Využil jsem své volební právo s cílem napomoci šíření obecného dobra a mravních zásad ve společnosti? - Podlehl jsem osočování státních představitelů? - Snažil jsem se o dobro a porozumění v prostředí, ve kterém žiji, mezi sousedy, přáteli? - Choval jsem se šetrně ke společnému majetku? ch) Vztah k sobě samému Jsem vděčný Bohu, že mě stvořil takového, jaký jsem? - Vím jaké talenty a dary mi Bůh dal, abych je využil pro sebe a dobro jiných? - Umím se přijmout i se svými nedostatky, chybami a slabostmi? - Závidím jiným jejich schopnosti, postavu, vzhled? - Pohrdal jsem jinými a projevoval jsem jim nelásku, odpor? - Měl jsem v nenávisti jiné, ať už příbuzné, přátele spolužáky, učitele, kolegy v práci, nebo jiné lidi? - Oblékal jsem se řádně nebo vyzývavě a nevhodně? - Utrácel jsem příliš mnoho peněz na svůj vzhled, módní oblečení, drahé doplňky? Modlitba za rodiče Bože, Otče na nebi, přikázal jsi mi a příkladem svého Syna ukázal, že mám své rodiče ctít. Vlej mi především úctu k nim a učenlivé a zbožné smyšlení, abych jejich vůli vždy plnil a nikdy je nezarmoutil neposlušností nebo nevděkem. Odplať jim vše dobré, co mi učinili, a pomoz mi, abych jim ze všech sil byl vděčný. Odměň všechny jejich námahy, a starosti, jež se mnou měli, daruj jim zdraví a dlouhý život. Buď jim útěchou ve všech protivenstvích a bolestech. Chraň je před úklady jejich nepřátel, před neštěstím i před každým zlem na duši i na těle. Pane, žehnej mým rodičům a veď je tímto životem k věčné blaženosti. Mě pak, Bože, dej, abych byl jejich radostí, aby na mě spočívalo Tvé požehnání, jež mi u Tebe vyprošují. Skrze Krista, Pána našeho. Amen. 9

10 Křesťanství dnes Zkuste se se mnou zamyslet: Čemu věříte? Co vám dodává sílu, když jste v koncích? A když se o něčem důležitém rozhodujete podle čeho se řídíte? Máte v sobě nějaký kompas, nebo hledáte odpověď jinde? Já jsem se rozhodla zamyslet nad otázkou, která možná bude zajímavá i pro vás: Má ještě vůbec smysl být věřící? Dnes vzhledem ke všem technickým zázrakům a vymoženostem se vám může zdát téměř zbytečné věřit v něco, u čeho si ani nemůžete být jisti, zda to existuje. Také jsou tu různé předsudky spousta lidí si vůbec neumí představit, v čem vlastně spočívá být křesťanem. Všeobecný názor je takový, že křesťané stráví nedělní odpoledne v kostele a řídí se Desaterem. Jde však o mnohem víc. Z vlastní zkušenosti vím, že jakmile před někým prohlásím jsem křesťanka, většinou se dočkám nechápavých nebo opovržlivých pohledů. Ale proč? Vždyť křesťané jsou lidé jako každí jiní!! A protože jsem od malička vychovávána ve víře, nedokážu si představit, že bych žila jinak. Nevím, jestli nepoužiju trochu silná slova, ale jinak to říct nedokážu: víra mi dodává jistotu v otázkách smyslu života vím, proč tu jsem. Desatero přikázání mě zase udržuje v patřičných mezích resp. dokážu si představit co je správné, a co už tolik ne. A do náboženství chodím ráda. Vždy se zamýšlíme nad nejasnostmi ve víře, někdy si položíme i trochu filozofickou otázku a zpravidla vždy objevím něco, co mě překvapí a o čem jsem neměla ani tušení. Samozřejmě nechci tvrdit, že křesťané jsou v něčem lepší. I mezi věřícími se najdou protivní lidé, stejně jako jsou mezi ateisty lidé milí. Ale myslím, že naší velkou výhodou je to ujištění, že nikdy nejsme sami. Navíc, křesťané vůbec nemusí být jen starší lidé. V rámci církve se dnes najde spousta mladých lidí a animátorů, kteří jsou ochotni šířit Písmo zajímavou formou a vysvětlit věřící mládeži vše, co je spojeno s křesťanstvím. Jednou takovou skvělou organizací, která pořádá zážitkové pobyty pro mladé lidi, je T.S. Archa v Rajnochovicích. Každý rok uskutečňují krom táborů pro děti také akce pro mládež: třeba sebepoznávací pobyt Quo vadis? Na tomto táboře jsem byla čtyřikrát, a musím říct, že je to jedna z nejlepších věcí, které mě kdy potkaly. A neříkám to jen tak (!) opravdu mě ten zážitek změnil (a mám pocit, že k lepšímu). Pokaždé jsem se při odjezdu cítila jako jiný/lepší člověk. Vnímaví vedoucí připravují skvělý program a taky si zde najdu dobré kamarády. Už se těším na prázdniny. (Anna, 13 let) 10

11 Společenská etiketa platí i v kostele Pravidla slušného chování a společenskou etiketu bychom měli dodržovat i v kostele. Bohužel, často na to zapomínáme. Katolické noviny v této souvislosti oslovily odbornici na nonverbální komunikaci Olgu Škvareninovou a my se s vámi chceme o to podělit. Kde je podle vás v kostele místo pro rodiny s malými dětmi? Můj otec mi říkal, že v jeho mládí měly děti vymezené místo v sakristii - z jedné strany stáli chlapci a z druhé dívky. Vzpomínal, že se nemohli mezi sebou bavit, protože kostelník by je byl hned napomenul. Rodiny s malými dětmi bych nevyjímala z jiných věřících způsobem, že zde budou ženy, tam muži a tamto rodiny. Každý rodič by měl sám odhadnout, zda jeho dítě bude klidné, a případně by si měl sednout tak, aby s plačícím dítětem mohl rychle z kostela vyjít. Přitom je třeba našlapovat na špičky, abychom tlumily hluk. Ráda bych v této souvislosti citovala z u, který jsem dostala jako reakci na rozhovor zveřejněný v KN 28/2011. Čtenář Katolických novin v něm píše, že když "byl ještě malý chlapec, maminky s dětmi v kočárcích zůstávaly většinou před dveřmi do kostela, aby nerušily průběh bohoslužeb. Jako otec jsem pak chodil do kostela s dvěma malými dětmi a musím se přiznat, že si nepamatuji, že by někdy vyrušovaly. V současnosti nechávají mladí rodiče své děti během bohoslužeb vykřikovat, bavit se, běhat po kostele. Co se mi vůbec nelíbí, je, že nechávají děti například strkat ruce do křtitelnice a sedat těsně pod obětním stolem ovšem zády k oltáři. Pro mě, ještě jako ministranta, byla křtitelnice posvátné a tajemné místo, na které jsem se vždy díval s nesmírnou úctou. A zážitkem pro mě bylo, když jsem ministroval při křtu, křtitelnice se odhalila a otevřela se dvířka stánku, kde byly umístěny oleje. Ale teď, když vidím, jak mladí rodiče nechávají děti zneuctívat kostel tím, že je to pro ně místo na hraní, je mi z toho smutno Mladí rodiče si vůbec neuvědomují, že desítky, ba až stovky lidí může pokřikování jejich dětí vyrušovat " Může rodič jezdit s kočárkem po kostele nebo natřásat / houpat dítě v kočárku? Vhodnější je vyjít ven, kostel není korzo. Měli by jít s dítětem pro křížek po mši svaté i rodiče? Stává se, že malé děti při čekání na křížek vytvoří hlouček, velmi se tlačí a mohou si nechtěně ublížit. Jít s dítětem pro křížek po mši svaté je velmi pěkné, zdůrazňuje to soudržnost rodiny. Dítě je však třeba vychovávat i tím, že mu rodiče všechno vysvětlí. I to, že před zvláštním požehnáním knězem musí počkat spolu s dalšími dětmi v řadě, netlačit, nešťouchat, neběhat. Mohu dovolit dítěti, aby při pozdravení pokoje prošlo celý kostel a podalo všem ruku? Apriori by proti tomu neměl nikdo namítat. V kostele v Trenčíně jsem byla svědkem toho, jak malý chlapeček prošel celý kostel a podal ruku všem věřícím sedícím na kraji pravé strany. Bylo to milé, všichni jsme se usmívali, jeho máma však pak zareagovala přiměřeně a dítě odvedla pryč. Co dělat, když věřící nechce věřícímu podat ruku na pozdravení pokoje, ba se až odtahuje? Nic, pokud mu podáváme ruku a on nereaguje, svou ruku stáhneme zpět. Mohou si dvě dvojice věřících při znaku klidu podat ruce křížem? V našem kulturním kontextu není zvykem podávat ruku křížem. Pokud se potím, musím si před pozdravením pokoje utřít ruku? Mohu si ji otřít do šatů, trička, kalhot? Etiketa utírání rukou před jejich podáním nedovoluje; doporučuje krátký a pevný stisk, během kterého není vlhkost dlaně cítit. Já bych tu však zvolila jistý kompromis a předem se připravila na podání ruky - utřela bych si ji už v předstihu kapesníkem. Lze podat ruku na pozdravení pokoje v letní krajkové rukavičce? 11

12 Rukavice se nedávají dolů jen tehdy, pokud jsou součástí oblečení. Mohu mít v kostele na rukou rukavice, pokud mi je například velmi zima? Proč ne. Ale ne při pozdravení pokoje. Vždyť podání rukou je projevem, že se navzájem nezlobíme a že Bůh může přijít k nám. A takový signál se má vyslat otevřenou a neoblečenou dlaní. Jak upozornit lidi, kteří naschvál sledují čas zpovídání jiných věřících, stojí blízko zpovědnice, aby cosi zaslechli, a pak to rozebírají a pomlouvají? Tak jako v bance, na poště a všude, kde se přichází do styku se soukromými informacemi, i u zpovědnice platí dodržování osobní zóny. Ba při svátosti smíření ještě více, protože tyto rozhovory nesmí slyšet nikdo jiný. Proto je třeba v kostele zařídit, aby nedocházelo k tomu, že ostatní věřící si mohou poslechnout rozhovor mezi zpovědníkem a zpovídajícím se. Na dodržování diskrétní vzdálenosti věřících od zpovědnice lze klidně použít dva kovové sloupky spojené ozdobnou stuhou. Sledování času zpovídání se jiných věřících jsou zvláštní praktiky, které nepatří do kostela. Pokud jsou u zpovědnice v kostele hodiny, je třeba je dát raději pryč. Pokud se mě někdo zeptá, jaké modlitby mi kněz dal pomodlit se, mám odpovědět? Na otázky tohoto typu bych vůbec nereagovala. Nejde totiž pouze o zájem o naši osobu, ale bohužel někteří lidé podle toho vyvozují, jaké hříchy jsme asi spáchali. Jak mohu jiné lidi podnítit, aby přistupovali ke svatému přijímání? Smím je slovně vyzvat, či napomenout? Mohu dbát pouze na své dítě. Žádného člověka nemůžeme a nesmíme nutit chodit ani na mši svatou, tyto "věci" musí vycházet ze srdce, nemůžeme je nikomu dávat příkazem. Vždyť co by pak měl člověk, kterého jsme přinutili jít tam, kam nechce, ze mše? Mohu ho však nenápadně usměrnit vlastním životem, skutkem, příkladem, ne slovy nebo násilným přesvědčováním. V této příležitosti bych ráda citovala výrok Matky Terezy: Lidé zapomenou, co jsi řekl, lidé zapomenou, co jsi udělal, ale nikdy nezapomenou, jak se s tebou cítili. Měj to na paměti. Fatimská pouť Pokračování příště (podle KN) L etos v květnu budeme začínat už 16. rok, kdy jezdíme každého 13. až do října do Žarošic na Fatimskou pouť. Mezi těmi, kteří byli od začátku, už hodně ubylo. Někteří odešli na věčnost, jiní už nemají dost sil. Autobus býval ze začátku plný, dnes máme problém obsadit polovinu autobusu a při vzrůstajících cenách dopravy hrozí, že to nebude možné. Málokdo má takové poutní místo jak se říká za humny a ještě k tomu téměř vždy i svého kněze. Je to nesmírná škoda, když vidíme co je tam tisíců lidí a my jsme doma. Nemusíme jezdit na daleké zájezdy, máme svoji Matku Boží tak blízko, patříme jí. Jsme ji každoročně znovu zasvěceni. Oželte trochu času, ušetřete na zbytečnostech zvláště vy mladí důchodci, kteří jste ještě mobilní. Zahrádka, pole počká. Zamyslete se nad tím milí farníci. Bylo by škoda tradici přerušit. První pouť 13. května je připomínkou korunovace staré Matky Boží Svatým otcem Janem Pavlem II. v r Je to obrovská milost, která se nabízí. Neváhejte, jeďte s námi. Za farníky z Bošovic Vás zve Věra Škrháková 12

13 Jak mluvit s dětmi o Bohu Rodinná katecheze Následující kapitolky pocházejí z knihy Nebojte se života, kterou najdeme na stránkách Eucharistická slavnost Z toho, co jste slyšeli o Ježíši, víte už, proč přišel na svět. Aby nám pověděl, jaký je Bůh. A potom i proto, aby nám oznámil, co si Bůh od nás přeje. A nakonec proto, aby nám dokázal svoji lásku. Aby dokázal, že nás má rád, přestože si to nezasloužíme, že chce jen naše dobro, naši záchranu. A to pro každého. Dokázal to nejvíc při svém umučení. Protože tehdy prosil o odpuštění, o záchranu, o nebe pro ty, kteří ho strašně mučili. Víte i to, že Ježíš vstal z hrobu a žije. Žije pro nás. Všechno to, co řekl a udělal pro lidi, kteří žili s ním, chce říct a udělat i pro nás. I nás chce poučit o Bohu a o tom, jak máme žít, abychom se Bohu líbili. I nám chce dokázat svou lásku. I nám se chce darovat. Každičkému z nás jednotlivě. Ale jak je to možné? Při poslední večeři proměnil chléb a víno ve své tělo a krev. Udělal to proto, aby mohl být přítomný i mezi námi. Aby se nám daroval, aby nás živil. Když se daruje takto úplně celý, obětuje se vlastně stejně, jako kdysi na kříži. Protože i my ho často neposloucháme a ubližujeme mu. Vždyť řekl, že cokoliv uděláme druhým lidem, to jako kdybychom udělali jemu. A tak popřemýšlejme, kolikrát jsme ho už udeřili, vysmívali se mu, podvedli ho, urazili, odmítli mu pomoc. To všechno jemu. A on, co dělá? Vrací nám to? Pomstí se? Ne! Volá nás k sobě na hostinu, všechno odpouští a úplně se s námi spojí. Tak, že nám dává svůj vlastní život, abychom mohli žít věčně. Zasloužíme si to? Jistěže ne. Stejně si to nezasloužíme, jako si nezasloužili odpuštění a lásku ti, kteří mu ubližovali, dokud žil na zemi. A proto, když se k nám laskavě chová, dělá totéž, co při svém umučení. Odpouští a daruje svůj život za nás, kteří ho urážíme. Neumírá znovu na kříži, neteče znovu krev. Ale je to to samé. Protože my všichni jsme ho urazili a on stejně opět prosí i za nás svého Otce. Je to ta stejná láska, ta stejná oběť. A víte, kdy se to stane? V kostele, když společně slavíme Ježíšovu nekrvavou oběť. Jmenuje se to eucharistická slavnost. Eucharistie je proměněný chléb a víno. Když Ježíš ustanovil eucharistii, pověřil apoštoly, aby v jeho jménu dělali totéž. Dal jim k tomu moc, která přešla na všechny kněze. Takže vždy, když kněz z Ježíšova pověření proměňuje chléb a víno, slavíme eucharistii, tedy zázračné proměnění. Někdy tomu říkáme i mše svatá. Ale správnější je označení slavnost, protože mít mezi sebou živého Ježíše, být s ním společně na hostině, spojit se úplně s ním, to je opravdu velká slavnost. Tehdy je celý a živý přítomný právě pro nás. Hovoří k nám ústy kněze. Slyšíme jeho slova, jak jsou napsána v Písmu svatém. A potom zažijeme přesně totéž, co apoštolové při poslední večeři. Slyšíme z úst kněze Ježíšova slova "toto je moje tělo, toto je moje krev". Nakonec se nám sám daruje ve svatém přijímání. V té chvíli dokazuje největší lásku k nám. Dává nám sebe samého, přestože si zasluhujeme, aby nás odehnal. Ale on se naopak s námi spojuje, aby nás mohl představit svému Otci jako své přátele. 13

14 Eucharistická slavnost je tedy Ježíšova oběť, oběť kříže, ale za nás, kteří žijeme nyní. My můžeme vždy znovu prožívat totéž, co se stalo na Kalvárii, protože Ježíšova láska a ochota je vždy stejná a patří nám stejně, jako komukoliv na světě. Proto se tato slavnost slaví na celém světě. A vždy je to tentýž stejný Ježíš, celý a živý. Protože my všichni jsme na společné hostině s ním, kde je pro každého celý. Daruje se každému úplně. Obětuje se za každého, protože každého má rád. Každému chce odpustit. Každého chce dovést k svému Otci. Po této lekci by bylo velmi vhodné vzít svěřené děti na mši svatou někdy v týdnu, když je v kostele méně lidí. Najdeme si takové místo, kde by občasné tiché vysvětlování nerušilo okolí. Nejlépe je vzít současně jen dvě děti a posadit se mezi ně. Při úkonu kajícnosti řekneme například: "Vzpomeň si, čím jsi se provinil a lituj toho." Když víme něco konkrétně, můžeme to připomenout. Při bohoslužbě slova: "Poslouchej, co nám vzkazuje Bůh a snaž se to pochopit. Čemu nebudeš rozumět, vysvětlím ti doma." Při společné modlitbě můžeme děti vyzvat, aby se do ní zapojily. Příprava obětních darů: "Nabídni Bohu i svoje dary - dobré skutky." Před proměněním upozorníme, co se stane a vyzveme, aby se vžily do této zázračné skutečnosti a poklonily se živému Ježíši. Do modlitby Otče náš ať se zapojí. Upozorníme na obsah slov "Pane, nejsem hoden" v souvislosti s jejich situací, že ještě nemohou přijímat, vyzveme děti, aby zatoužily celým srdcem přijmout Ježíše. Nejdůležitější je tu osobní příklad, takže především já musím prožívat mši naplno sám za sebe. Těch několik upozornění musím udělat takovým způsobem, aby nerozptylovaly ani mne, ani děti, ale aby přispěly k soustředění. Nestačí být na mši svaté s dětmi jen jednou, ale tak často, jak je to jen možné. Úmyslně neuvádíme zvláštní lekci, kdy by se vysvětlovaly jednotlivé části mše. Od prvního přijímání děti nás dělí ještě dvanáct lekcí. Na toto období by se měla naplánovat účast dětí na eucharistické slavnosti ve všední den, alespoň jednou týdně. Průběžným vysvětlováním, hlavně po skončení, by se měly děti blíže seznámit s průběhem mše a se způsobem, jak se ji aktivně účastnit. Když je to vyučujícímu dostupné, je dobré přinést dětem pár nekonsekrovaných (neproměněných) hostií, malých i velkých. Ať si je prohlédnou, vezmou do ruky, ochutnají. Mohou si zkusit polknutí, což dělá dětem občas těžkosti. Cíl je však jiný. Děti mají zpočátku strach dotknout se hostií. Potřebují si však uvědomit, že před konsekrací to není nic posvátného. Děti si samy všimnou rozdílu v našem chováni, ale můžeme je na to zvlášť upozornit. Tuto příležitost je možno využít i při rozhovoru o tom, že konsekrací nenastane taková změna, kterou bychom mohli zpozorovat. Že nepocítí Ježíšovu přítomnost tak, jak si ji představují. V tu musí věřit. Přesvědčí se o ni až z účinku, ale též ne ihned. "Kdo jí moje tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm." (Jan 6,56) 50. Hřích Na hostinu se zvou jen přátelé. Už jsme o tom mluvili, že i na eucharistickou hostinu zve Ježíš jen své přátele. Kdo je však Ježíšovým přítelem? Jaký musí být jeho přítel? 14

15 Tedy především musí věřit, že Ježíš je Boží Syn. Musí být pokřtěný, tedy musí mít v sobě znak přátelství s ním. No a musí i opravdu tím přítelem být. To znamená, že nesmí být s ním rozhněvaný. Ježíš se nikdy s nikým nehněvá z vlastní vůle. Chce se vždy s každým člověkem přátelit, protože on má vždy každého rád. Ale na přátelství jsou potřební dva. Marně jeden chce, marně jeden má rád, když ten druhý odmítá, dělá schválnosti, uráží. Ježíšovým přítelem tedy nemůže být ten, kdo ho nějak urazil. Všechno, co Ježíše uráží, je HŘÍCH. Hřích je překážkou přátelství s Ježíšem. Když nosím v duši křestní znak tohoto přátelství, nemohu se tímto znakem prokázat, jestliže ho mám hříchem celý zašpiněný, doškrábaný a otrhaný. Mohu se tak objevit na Ježíšově slavnostní hostině? Nemohu, protože dokud jsem v takovém stavu, nejsem jeho přítelem, a tedy nepatřím mezi pozvané. Ale jak to mám vědět, jestli patřím, anebo nepatřím mezi pozvané? Jak zjistím, jestli je můj křestní znak přátelství nepoškozený? To jsou velmi důležité otázky. Protože jsou rozhodující pro naše přátelství s Ježíšem, pro celý život s ním a vlastně pro celou věčnost. Protože do nebe, do věčné radosti zavede Ježíš jen své přátele. Víme, že Ježíš miloval i hříšníky, že se s nimi stýkal. Ochotně a rád jim odpouštěl. Ale jen těm, kteří uznali svou hříšnost, litovali a rozhodli se žít jinak. Vzpomeňme si na Zachea, na hříšnou ženu, na podobenství o tom, jak se modlil v chrámě farizej a jak celník. Na to, abychom mohli poznat, uznat a litovat své hříchy, musíme vědět, co všechno uráží Boha, co si od nás přeje, co nám přikazuje a co zakazuje. Musíme tedy vědět, co všechno je hřích. Mluvili jsme už o přikázáních, které Bůh dal lidem prostřednictvím Mojžíše. A znáte i Ježíšův velmi jednoduchý příkaz, ve kterém je zahrnuté vlastně všechno! Boha milovat nadevšechno a každého člověka jako sebe. Pamatuješ si ještě, jak jsme si na jednom dni chlapce Petra ukázali, jak je třeba tento příkaz chápat. Jenže Petrův den není náš den. Každý z nás žije v jiném prostředí a v jiných podmínkách. Proto bude dobré, když si ještě podrobněji rozvedeme všechny Boží příkazy, abychom vždy věděli, co se Bohu líbí, a co ne. Kdy je s námi spokojen, a kdy ne. Jenže stačí pro přátelství vědět, co má přítel rád a co ho uráží? Určitě ne. Potřebujeme i vědět, jak se můžeme znovu smířit. Mezi lidmi to bývá někdy velmi těžké. Jsou lidé, kteří se dokáží hněvat velmi dlouho. A i když se smíří, nezapomenou na urážku a každou chvíli ji připomínají. Určitě jste to už zažili. Všechno bylo odpuštěno, všechno bylo znovu jako předtím. Ale při nejbližším přestupku jste to dostali: "Už zase? Vždyť jsi to už jednou udělal!" Bůh odpouští jinak. Když on odpustí, to je tak, jako kdyby se nikdy nic nebylo stalo. A když i tisíckrát odpustí, vždy je všechno to předešlé úplně vymazáno. Bůh při odpouštění každého přijme tak, jako kdyby se v té chvíli narodil. A křestní znak přátelství je znovu čistý, třpytivý, jako kdyby byl docela nový. Zase vidíte, že Ježíš je tím nejlepším přítelem, jaký jen může být. Protože všechno jde skrze něho, hlavně to odpuštění. Jak, to se dovíte. Ale dříve je důležitější vědět co nejpřesněji, čím vším vlastně Boha urážíme, čím zmenšujeme, anebo dokonce ničíme přátelství s ním. A přece, co to stálo Ježíše, aby pro nás toto přátelství získal! Proto určitě budete velmi pozorně poslouchat, když si příště začneme podrobně probírat všechna přikázání. Milostivý a milosrdný je Pán, shovívavý a nesmírně dobrotivý. Nejedná s námi podle našich hříchů, ani podle našich vin nám neodplácí. (Ž 103,8-10) 15

16 Umírají, protože věří v Ježíše V letošním ročníku Zrníčka nakoukneme do některých zemí, kde jsou lidé pro svou víru v Krista pronásledováni a seznámíme se i s příběhy konkrétních lidí. Indie Hlavní město - Nové Dillí Rozloha km 2 Obyvatelstvo - 1,2 miliardy Křesťanů - asi 1,9% vinni, do dnešního dne nebyli potrestáni. Indonésie Hlavní město - Jakarta Rozloha km 2 Obyvatelstvo mil. Křesťanů - asi 15,5% Ať si nikdo nemyslí, že v Indii žijí Indiáni. Domovem Indiánů je opravdu Amerika a obyvateli Indie jsou Indové. Indové mají něco společného s Indiány. Jméno "Indiáni" dal národům Ameriky Kryštof Kolumbus, když se plavil do Indie. Chudák si myslel, že tam doplul, a zatím byl teprve v polovině cesty. Byl v Americe. Ne všichni Indové jsou hinduisté, například mnoho Indů jsou křesťané. Jejich Bůh je Ježíš Kristus, v něhož věří, a pro kterého trpí. V Indii většina hinduistů, asi ! Samozřejmě, ne všichni pronásledují stoupence Krista. V posledních letech se měli nejhůře křesťané žijící v Orisse. Je to stát ve východní části země u Bengálského zálivu. Je těžké spočítat, kolikrát hinduisté napadli domy a kostely Kristových učedníků v posledních letech. Je známo, že během pogromů v roce 2008, zabili sto lidí, osmnáct tisíc lidí bylo zraněno, vyplenili více než pět tisíc domů, zničili tři sta kostelů, a padesát tisíc lidí muselo uprchnout ze svých domovů. Ke všemu ti, kteří jsou tomu Neexistuje žádná jiná taková země na světě. Indonésie je země nacházející se na ostrovech. Pokud by někdo chtěl být každý den na jednom, potřeboval by na to 50 let. Z toho vyplývá, že ani prezident Indonésie nebyl na všech ostrovech své země. Naštěstí asi 6000 ostrovů není obydleno. Patří k Malajskému souostroví. Indonéské ostrovy se táhnou více než 5000 km podél rovníku a délky 1750 km od jihu na sever. Jsou omývány Tichým a Indickým oceánem. A kde jsou hranice tohoto po oceánech roztroušeného státu? Na ostrově Nová Guinea hraničí Indonésie se státem Papua-Nová Guinea, na ostrově Borneo s Malajsií, s Východním Timorem na ostrově Timor. To ale není konec jedinečnosti této země. Obyvatelé tisíce ostrovů hovoří 250 odlišnými jazyky. Indonésie je zemí s největším počtem muslimů na světě, žije jich tam více než dvě stě milionů, a že budou pronásledovat křesťany je samozřejmé, ale ne všude. Na mnoha ostrovech žijí jedni s druhými v harmonii a přátelství. Nejhorší to bylo v provincii zvané Moluccas. Tato skupina ostrovů se nachází ve východní části Malajského souostroví. Před 10 lety byly z těchto ostrovů vyhnáno na sto tisíc křesťanů a tisíce jich bylo zabito. Jejich jedinou vinou bylo, že byli následovníci Krista. Státní orgány se snaží bránit křesťany, ale ne vždy jsou úspěšné. 16

17 Irák Země dvou velkých řek, Eufratu a Tigridu, dobře známá našim vojákům. Již několik let společně s Američany a vojáky z jiných zemí, se snaží zavést v Iráku pořádek. Bohužel, se jim to nepodařilo. V Iráku při bombových útocích stále hynou lidé, včetně křesťanů. Od roku 2003, islamisté zabili tři tisíce křesťanů, a tisíce dalších bylo nuceno uprchnout ze své rodné země. V roce 1987 v Iráku, žilo jsem asi milion křesťanů. Dnes je jich tam jen 400 tisíc. Co se stalo s ostatními? Utekli. Opustili své domovy, kostely, pole, jen aby přežili, aby ochránili své děti před smrtí. Ne každému se podařilo uniknout, jiní se rozhodli zůstat až do konce. Jedním z nich je odvážný kněz Ragheed Ganni. Knězi bylo vyhrožováno, aby zavřel kostel a Hlavní město - Bagdád Rozloha km 2 Obyvatelstvo - 30 mil. Křesťanů - 5% opustit své věřící. Otec Ganni vytrval až do konce. Bylo mu 35 let. 3. června 2007 v neděli při odchodu z kostela po mši svaté byl na silnici zastaven skupinou ozbrojených mužů, a jeden z nich vykřikl: "Říkal jsem ti, aby zavřel kostel. Proč jsi to neudělal? Proč jsi stále tady." P. Ragheed odpověděl: "Jak mohu zavřít dům Boží"? Pak se muži na něj vrhly, povalili ho na zem spolu se třemi jáhny, kteří ho doprovázeli: Basman Yousef Daoud, Khasan Bidawida a Wadidem Hannai a chladnokrevně je rozstříleli. (Mały Gość) Příběh Leahy z Iráku - To je jediná věc, kterou si chci s sebou vzít raději, než své panenky - plakala devítiletá Leaha, a tiskla k sobě ilustrovanou Bibli pro děti. Její otec byl velmi na rozpacích. - Jestli nás chytnou teroristé, budeme mít kvůli tvé Bibli velké problémy - upozorňoval ji. Islámští teroristé chtějí očistit Irák a nezastaví se ani před zabíjením dětí. Kvůli tomu se musela Leah rychle sbalit a spolu s otcem odjet z Bagdádu. Rodina obdržela vhružný dopis: Vy křesťanští psi, buďto do 24 hodin opustíte město, nebo váš dům vyhodíme do povětří. Tolik lidí trpí pro svou víru v Krista a raději zemřou, než by ji zradili. Váží si mše svaté a všeho, co je s vírou spojeno. U nás takové pronásledování není a jak se chováme? Opravdu stačí jen být v neděli na mši svaté a pak už mám od kostela pokoj na celý týden? 17

18 Zázrak z Kerkiry Kdo nevěří v zázraky, asi neporozumí tomu, co mi jednou vyprávěl můj známý. Říkal, že člověk musí jít daleko na jih, aby se setkal s lidmi, kterým se přihodily podivuhodné věci. Nikdo tomu nemusí věřit - ale je krásné, když někdo nevysvětlitelné události přijímá tak vděčně, jako například manželé Niko a Alexandra z Karoussades na ostrově Korfu. Když byl Spirovi, jejich třetímu synovi, jeden rok, napadlo Alexandru, že vlastně velmi málo vidí, nebo že spíš nevidí nic. Velmi se polekala. Když to řekla manželovi, byl zoufalý. Vzpomněl si, jak byl při Spirově narození zklamaný. Po dvou chlapcích si přál mít dceru. Byla snad teď Spirova slepota Božím trestem? Tak jako se předtím modlil, aby to bylo děvče, a zapaloval na tento úmysl v kostelích svíčky, tak teď zapřísahal Boha i všechny svaté, aby dítě uzdravili. Zapřáhl koně a vydal se do Kerkiry. Tam padl na kolena před ostatky sv. Spiridona. Hlasitě volal a dožadoval se zázraku. Kdo ho slyšel, polekal se a opustil stříbrem vykládaný kostel. Spiro zůstal slepý. Alexandra ho zavedla k ohni a řekla: "Vidíš, to je rudá." A Spiro se zeptal: "Co je to rudý?" Tak to šlo den po dni. Chlapci už bylo pět let a dosud neviděl slunce, ani zelené olivové zahrady, ani ovce a kozy. Niko už nemohl dál snášet chlapcovo neštěstí. Musím se Spirem do Kerkiry, pomyslel si. Doufal, že setkání slepce s jeho patronem, svatým Spiridonem, přinese uzdravení. Když musel na jaře jet do města, aby prodal olej, posadil Spira vedle džbánů s olejem a řekl: "Až se budeme vracet zase domů, budeš vidět. Modli se se mnou, stane se zázrak!" Spiro učinil, co mu otec řekl, ale nevěděl, co to znamená vidět. Jeho noc se nikdy nevyjasnila. Cítil sice teplo jarního slunce, v zimě zář hořícího ohně. Ale co znamená vidět? Modlil se, jak byl naučený. Když se večer sedlák Niko vrátil domů, byl sám. Alexandra seděla v kuchyni a míchala kaši. "Kde je Spiro?" vyhrkla. Trpělivě vyslechla, co Niko vyprávěl. Nu, bylo to takto: V domě v Kerkiře, kde leží ostrovní světec ve stříbrné schráně, posadil otec synka na schody kaple a přikázal mu, aby čekal. Chtěl odevzdat knězi obětní dar. Právě v tu chvíli přišli ke hrobu sv. Spiridona nějací cizinci. Všimli si slepého chlapce. Jeden se ho vyptával na jeho slepotu, ale Spiro nevěděl, co by mu řekl. Když se otec vrátil, zjistil, že tento cizinec je oční lékař. Vylíčil všechno - jak se Spiro narodil slepý, a že on a jeho žena očekávají od sv. Spiridona zázrak. Tušil již, že jeho modlitba byla vyslyšena. Sv. Spiridon pomohl, jen to nemohl udělat sám. Poslal tohoto pána, aby Spira vyléčil. Niko přistoupil na všechno, co mu lékař navrhl. Spiro měl odejít na kliniku na pevnině a podrobit se operaci. Otec příliš nerozuměl tomu, co lékař říkal, ale to mu nevadilo. Pro něho, prostého muže z Karoussades, se už zázrak udal. Nezapochyboval o tom ani na okamžik. Když po několika týdnech přivedl lékař vidoucího Spira zpátky k rodičům, přijali ho klidně, bez údivu, jen s potlačovaným dojetím. Alexandra přinesla větvičku z kvetoucí zdi a vložila ji Spirovi do rukou. "Vidíš teď, jak jsou květy rudé?" zeptala se. "Vidím tebe a otce," řekl Spiro. A byl udiven, proč oba pláčí. Můj známý se pokoušel Alexandře vysvětlit, že všechno, co se jim přihodilo, je přece docela přirozené. Ona na něho však jen pohlédla, upravila si černý šátek a nakonec prohlásila: "Vy jste to nesprávně pochopil. Tam, odkud pocházíte, jsou lidé malověrní." Je tomu tak. Odnaučili jsme se pevně věřit. Proto jsme chudší než sedláci na ostrově Korfu. 18

19 Obrazové meditace Mnoho malířů namalovalo krásné obrazy, které mají hloubku a zvou k zamyšlení. V letošním roce vás s některými seznámíme. Geertgen tot Sint Jans - Madona s Dítětem ve slávě V centru obrazu se nachází Madona i rozjařeným Jezulátkem, které hbitě křepčí nožičkami a rolničkami udává takt nebeskému orchestru. Harmonie světa - harmonia mundi - stále dokáže okouzlit vědce, umělce i prosté lidi, kteří věří, že svět není nesmyslnou disharmonií, ale obsahuje v sobě smysl a vytváří dokonalý souzvuk. Víra nám říká, že Bůh stvořil svět jako dokonalou harmonii, ale každodenní zkušenostnost nám poukazuje na existenci disharmonie, zejména v mezilidských vztazích. I na tuto běžnou zkušenost nám Bible odpovídá hned na prvních stránkách, kde mluví o neposlušnosti našich prarodičů, když na svět přišla skutečná disharmonie: lidé se odvrátili od Stvořitele, kterého již nechápou jako přítele a otce, ale tyrana, kterého se obávají a před kterým se ukrývají. Narušila se i harmonie mezi Adamem a Evou, která pro něj už není kost z jeho kostí (srov. Gn 2, 23), ale svůdnice, na kterou se snaží svalit svou vinu. Jejich vzájemné odcizení se je vyjádřením disharmonie, která prvním hříchem vnikla do mezilidských vztahů. Bible nám říká i o tom, že disharmonie nastala i mezi lidmi a přírodou, která jim odepřela svou poslušnost a které se musí zmocňovat násilím (srov. Gn 3,17-19). To je skutečnost prvotního hříchu - odcizení se - invaze disharmonie. Písmo však říká i jiné: slibuje nového potomka, který rozdrtí původce disharmonie - ďábla. Tento obraz z úvodu Bible má svůj diptych a ozvěnu i na jejím konci - v Apokalypse, kde se mluví o ženě, oděné sluncem, pod jejíž nohama je měsíc i drak (Zj 12), což symbolizuje porážku mocností temna - zánik disharmonie. Tento apokalyptický motiv má své dozvuky na obraze, kde vidíme ženu s dítětem, zaoděnou sluncem, které vytváří vejčitou svatozář. Vejce bývá symbolem stvoření, zmrtvýchvstání (jako kuřátko při líhnutí rozlamuje skořápku temnoty a vychází na světlo světa, tak i Kristus rozlomil závory smrti), ale i Nejsvětější Trojice (bílek, žloutek a skořápka vytváří jednotu). Díky těmto odkazům jsou v centru obrazu vykreslená základní tajemství víry: Nejsvětější Trojice, stvoření, zmrtvýchvstání, Boží vtělení prostřednictvím Panny Marie. To vše vytváří jedno jediné tajemství Boha, které se nám zjevuje v Ježíši Kristu. On je nový Adam a Marie nová Eva, prostřednictvím kterých se vytváří nová harmonie mezi Bohem a lidmi, nové harmonické společenstvími Božího lidu i nová harmonie mezi člověkem a přírodou - nové stvoření, které započalo Ježíšovým zmrtvýchvstáním. V čem spočívá tato harmonie? V lásce. Bůh je láska. Milující člověk žije v harmonii. Mariina jednota s Boží vůlí je jejich vzájemnou harmonií - láskou. V Ježíši se ztělesňuje nová harmonie mezi Bohem a člověkem, ba dokonce celým stvořením. Svatozář kolem Madony s Dítětem je rozčleněna na tři části. Ve vnitřní se nacházejí cherubové a serafíni. V další lze zhlédnout anděly, kteří drží nástroje umučení Ježíše Krista: sloup, na který byl připoután při bičování, kopí, kříž Tři andělé v horní části drží tři nápisy se slovem Sanctus - Svatý. Ježíš i navzdory našemu tupení zůstává navždy svatý. V Ježíši se nám zjevuje, že Bůh je trojsvatý. V posledním kruhu lze vidět plejádu andělů s množstvím hudebních nástrojů, kteří hrají do rytmu s Jezulátkem, které diriguje tento nebeský orchester. Ježíš je nebeský Hybatel kosmu. 19

20 Bůh je počátkem, cílem i nejhlubším smyslem celého vesmíru. On je jeho Harmonií. Ježíš je ztělesněním této věčné harmonie. Ve třech kruzích svatozáře jsou naznačeny tři okruhy tajemství růžence: radostný, bolestný a slavný. Koruna Panny Marie je položená na věnci z bílých a červených růží. Tyto odkazy na růženec nás uvádějí do tajemství Ježíšova života, ale i do tajemství našich životů, které podobně skládají z radostných i bolestných okamžiků, a naplňují nás nadějí, že poslední slovo nebude mít utrpení, ale oslavení; ne disharmonie, ale harmonie světa, protože bude proniknut harmonií samotného Boha, který je věčnou a nenarušitelnou Harmonií Otce i Syna i Ducha svatého. 20