Studijní texty z náboženství pro 8. ročník ZŠSV

Transkript

1 Studijní texty z náboženství pro 8. ročník ZŠSV zpracováno podle: Belgická biskupská konference, Dar víry, Zvon 1994 Křesťanská etika - jednat jako křesťan, jednat podle svého svědomí Milióny křesťanů přispívají ke společenskému pokroku, k rozvoji zdraví, výchovy a kultury. Mnoho se jich zasazuje o spravedlnost, vytváří nové struktury spolupráce a klade světu různé mravní otázky, týkající se aktuálních problémů. Duchovně mravní zápas o to, jak tyto problémy řešit, se týká všech, jimž leží na srdci budoucnost lidstva. K nejdůležitějším znamením naší doby patří touha a úsilí po svobodě a po osvobození chudých a utlačovaných. Proč však lidstvo, které se technickým, hospodářským, sociálním a politickým pokrokem stává stále svobodnější, upadá ustavičně zpět do nedůstojné nesvobody a do nově vzniklého zotročení? Křesťané jsou přesvědčeni o tom, že existuje přímá souvislost mezi lidskou svobodou a Bohem. Křesťanský život neznamená především morálku, ale radostnou zvěst (to je smysl slova evangelium"). Pro křesťanský život není charakteristické, že by se odvolával na jednotlivé Ježíšovy výroky, ale odvolává se na celý jeho život, na jeho smrt, na jeho zmrtvýchvstání a na dar jeho Ducha. Křesťan se nejen otevírá tomuto tajemství, které obnovuje vztahy mezi Bohem a lidmi, ale stává se účastníkem velikonočního tajemství Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání. Jde mravní pokrok ruku v ruce s pokrokem technickým? Co je to křesťanská morálka Být s Ježíšem Kristem vzkříšen, a tím odumřít moci sobectví a pýchy, není soukromá záležitost, ale hluboce to souvisí s budoucností lidstva. Křesťanská morálka zušlechťuje srdce člověka a činí je vnímavějším pro Boží dary, totiž pro dar víry, naděje a lásky. Dívá-li se křesťan na současné dění, vidí ho ve světle Písma svatého, a čte-li Písmo, vidí ho na pozadí dnešního života. Je překvapující, že v bibli je život lidí popsán podobně jako život v dnešní době. Podobně proto, že nám je od prvních stránek bible, od počátku 1. knihy Mojžíšovy, stavěna před oči krása světa i člověka, ale také lidská sprostota, podvod, bratrovražda, neřest - chaotické dějiny. Kdo však věří, je přesvědčen, že Bůh přesto dodrží, co slíbil. Boží zaslíbení platí. Bůh je splnil tím, že nám dal svého Syna. A skrze jeho Syna víme, že lidstvo, i když míra jeho hříchů přetéká, kráčí den po dni vstříc novému stvoření: Hle, všecko tvořím nové," říká vzkříšený Pán prvním křesťanům v jejich pronásledování (Zj 21,5). Často slyšíme: Křesťané nejsou o nic lepší než ostatní" nebo Ani nevypadají víc vykoupení". Jistě, ani po křtu není naše obrácení dokonalé, velká část našeho života probíhá jako u lidí, kteří nepřijali křesťanství. Kdo si je vědom svého křtu, ten objeví, že stále ještě setrvává na cestě obrácení, že má se sebou stále co dělat. Musí stále víc spoléhat na Pána než na vlastní sily a věřit jemu. Čím víc člověk důvěřuje, tím víc chápe, kým pro něho Bůh je. Víra je víc než výzva žít podle Ježíše Krista a podle evangelia. Protože věřící přijímá Boží dar víry s důvěrou, dává mu víra opravdu sílu, aby sám miloval láskou Kristovou. Křesťanská svatost Smysl našeho života je stát se svatými pro druhé Lidský život se částečně podobá životu v mraveništi. Vytváříme společnosti, zvedáme břemena a zabýváme se problémy našeho života, které daleko přesahují naše síly. Je to krásné stát se svatým a dobré, ale Písmo svaté nám říká: Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo 1

2 se namáhají stavitelé" (Ž 127,1). Svatost je tedy účast na Božím životě a tu sami nemáme šanci získat, musí přijít Bůh. Při všem, co děláme, si musíme být vědomi, že náš život dostává smysl jen tehdy, žijeme-li ve spojení s Bohem a s lidmi podle vzoru oné jednoty, v níž jsou osoby Boží Trojice. Tomuto velkému povolání slouží křesťanská morálka. Slouží životu člověka a jejím cílem je svatost a posvěcení všech. Pavel nazýval první křesťany svatými"! Bůh nás vybízí, abychom viděli svůj život v celé hloubce. Vždyť v našem srdci od křtu skutečně žije trojjediný Bůh: Proč bychom měli v kostele oslavovat lásku, jíž se navzájem milují Otec, Syn a Duch, kdybychom z ní nemohli žít i my? Bůh nám dává schopnost, abychom chválili Nejsvětější Trojici, protože nám také dává schopnost, abychom žili z dokonalé lásky, která spojuje Otce, Syna a Ducha. Nestačí sát se plně člověkem Jak bychom mohli milovat své bratry a sestry, ba dokonce své nepřátele, kdybychom nečerpali svoji lásku z lásky Otce, Syna a Ducha? Je to neuvěřitelné tajemství, že člověk ve svém životě může v sobě nést život božský, celý život Boha. Toto tajemství je živé právě ve světcích. Abychom mohli žit z lásky samého trojjediného Boha, s níž žije Bůh v nás a kterou máme zprostředkovávat druhým, k tomu nám pomáhá milost křtu, biřmování a eucharistie. Že jsme povoláni ke svatosti, to je nám zjeveno skrze Písmo svaté a tradici církve. Aby tato tradice byla živá, musíme ji přijímat do živého srdce. Křesťanská morálka Původ křesťanské mravnosti Starý zákon nám zjevil, jak byly základy pro život člověka kladeny v ustavičném dialogu mezi Bohem a jeho lidem. Bohem dané pokyny pro život, Mojžíšovo Desatero čili Dekalog, jsou i dnes pro křesťany směrodatné. Starý a Nový zákon tvoří jeden celek. Křesťané se sice opírají především o Nový zákon, ale ten je založen a byl připravován v Písmu svatém Starého zákona. Co je na křesťanské morálce vzhledem ke Starému zákonu nového? Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem..." (Dt 6,5) a budeš milovat svého bližního jako sebe samého" (Lv 19,18). Tyto dva základní příkazy lásky jsou jádrem Starého zákona. Podle nich se snažili žít patriarchové, Mojžíš, králové a proroci, kteří jsou svou vírou a svou láskou k Božímu lidu předobrazem Pána Ježíše a jeho díla spásy. Ve Starém zákoně byl bližním především syn tvého lidu". V podobenství o milosrdném Samaritánovi (srov. L 10,25-37) nám Ježíš ukazuje něco nového: Opravdová láska znamená učinit ze sebe bližního pro druhého člověka, ať je to kdokoliv! A proto ho milovat jako sebe samého, i kdyby to byl cizinec či nepřítel. A druhá věc, která je nová - křesťanské chování je napodobováním Ježíše Krista. Toto nové přikázání je připojeno k přikázání milovat svého bližního jako sebe samého:,jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem" (J 13,34). Desatero se naplnilo v Ježíšovi, který nás dokonale miloval. Podle této dokonalé lásky ho poznáváme jako Božího Syna. Ježíš říká: Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým" (J 13,35). Proto nemá křesťanské jednání význam jen pro jednotlivce, ale i pro církev: přispívá k utváření Boží církve. 2

3 Přikázání Zákona vycházejí ze života Mojžíš prohlásil o předpisech Zákona, že budou pro svou moudrost obdivovány ostatními národy (srov. Dt 4,6). V tom je vyjádřena naděje, jíž jsou naplněni židé a křesťané: že přikázání, která Bůh svěřil svému lidu, mohou jednou přesvědčit a zlákat i ostatní národy! Přikázání dávají život tomu, kdo na ně dbá a zajišťují jednotu Božího lidu, bude-li se snažit o jejich uskutečňování. Má-li lidská společnost přežít, musí dbát na to, aby nepropadla falešným hodnotám, jako sexualitě zbavené jejího hlavního smyslu nebo nespravedlnosti, pohrdající člověkem. Právě tak by nemohla přežít církev, kdyby v ní nebyl uznáván Bůh, kdyby chudí nezakoušeli radostnou zvěst. V křesťanské tradici se začalo mluvit o přirozeném zákonu, protože věříme, že v něm každý člověk může rozpoznat svou touhu žít jako člověk. Tyto předpisy nám nejsou ukládány zvenčí, ale zjevují, co je pro život každého člověka žádoucí. Protože nám Desatero přikázání bylo v jistém smyslu dáno už se samým životem, protože je potvrzením přirozeného zákona, je v základě nezměnitelné, je platné vždy a všude Přikázání jsou pečeti smlouvy s Bohem Desatero není přirozeným zákonem v tom smyslu, že by je každý člověk mohl a musel ve svém svědomí jako takové poznat. S Desaterem se setkáváme jako s Božím zjevením v průběhu dlouhých dějin; je nám nabídnuto jako dar. Desatero je pro lidský rozum pochopitelné - odpovídá na otázku lidského svědomí: Jak mám jako člověk jednat? Každá lidská bytost je povolána k tomu, aby rozvíjela celé svoje lidství. Původ Desatera Bible nám vypráví, že Mojžíš předložil lidu Zákon jako potvrzení smlouvy s Bohem. Bůh svůj lid po věky vedl. Z této blízkosti povstávalo stále jasnější vědomí životních hodnot a potřeb. Desatero má svůj počátek v dějinách spásy, kterou Bůh svému lidu daruje, a bylo formulováno v rámci tohoto vztahu. Druhá kniha Mojžíšova (Exodus) nás informuje o předání Zákona v poušti na úpatí hory Sinaj. Nejprve lid vyslechl Desatero, potom Bohu odpověděl tím, že vyjádřil svůj jednomyslný souhlas. Poté byla smlouva, kterou Hospodin uzavřel, zpečetěna obětní hostinou a pokropením lidu krví obětovaných zvířat: Hle, krev smlouvy," řekl Mojžíš (Ex 24,8). Zachováváním přikázání Izraelité ukazují, že chtějí patřit k lidu smlouvy, ke společenství, které shromažďuje Bůh. V celé této události můžeme vidět předobraz slavení eucharistie. Ježíš vykládá Zákon Ježíš nerušil předpisy Zákona V horském kázání (Mt 5,1-7,28) káže Ježíš - jako nový Mojžíš - jak chápe Zákon on. Oznamuje ho jako vstup do Božího království, ale dává mu novou hloubku. Nepotlačuje tato slova, ale naopak: Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo proroky, nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího, kdo by je však zachovával a učil, ten bude v království nebeském vyhlášen velkým (Mt 5,17-19). Jde mu o vnitřní dodržování Zákona. Láska, kterou káže Ježíš, není v prvé řadě plodem osobního úsilí, abychom za ni byli odměněni, ale Bohem darovanou spoluprací s jeho vůlí. Jeho láska nás dávno předešla. Chcemeli se stát dětmi takového Otce, musíme ve stejném postoji dávání, sebedarování milovat ostatní jako první. Cizí člověk, ba i nepřítel jsou pro nás pobídkou, abychom s nimi vytvořili společenství, abychom s nimi přispěli k utváření Boží církve (srov. Mt 5,43-48). 3

4 Cestou blahoslavenství Pán nám nabízí, abychom už zde na této zemi okoušeli věčný život. Horské kázání uvedl blahoslavenstvími (srov. Mt 5,1-12). V nich jsou načrtnuty charakteristické vlastnosti pravého křesťanského života. Chudí, lidé chudí majetkem i chudí ve svém srdci před Bohem, jsou blahoslavení, protože se opírají víc o Boží prozřetelnost a milost než o své úspory a osobní schopnosti: Jejich je království nebeské" (srov. Mt 5,3). Blaze těm, kdo pláčou" pro utiskování a nespravedlnost. Blaze i těm, kdo pláčou nad svými hříchy, protože slzy lítosti jim darují duchovní radost ztraceného a znovu nalezeného syna: Oni budou potěšeni" (5,4). Blahoslavení tiší", to jsou lidé pokorného srdce a ti, kdo si jsou vědomi své nehodnosti. Protože jsou trpěliví a dobří a nepoužívají násilí, dostanou zemi za dědictví"' (5,5). Kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti", jsou blahoslavení proto, že jsou zajedno s Boží vůlí a prosazují spravedlnost: budou nasyceni" (5,6). Blaze milosrdným", lidem, kteří umějí odpouštět: osvobozeni od lsti a zloby, dojdou milosrdenství' (5,7). Blaze těm, kdo mají čisté srdce", kdo jsou až do hloubi své bytosti bez falše, protože jasně rozlišují dobro od zla: Oni uzří Boha" (5,8). Blaze těm, kdo působí pokoj": lidé chudí, pokorní, tiší, hladovějící po spravedlnosti a čistého srdce: Budou nazváni syny Božími" (5,9). Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro Krista", protože jejich odměna v nebi bude veliká! Ježíše Krista zapřít, to je nejtěžší hřích. Trpět pro něho je nejkrásnější svědectví věrnosti a lásky, jakou může člověk prokázat Pánu, který za něj zemřel (5,10-11). Dary Ducha jsou plodné. Přicházejí-li do dobrých rukou, rozmnožují se jako hřivny v podobenství (srov. Mt 25,14-30); budují Boží království. Svědomí Každý křesťan musí jednat podle svého svědomí, ale jeho svědomí nemůže být zákonem pro druhé. Sv. Tomáš Akvinský ve 13. století píše: Dojde-li někdo k názoru, že Kristus není Bůh a člověk, nesmí vyznávat víru v Krista. Jinak hřeší proti svému svědomí." Jak to? Křesťan se musí nechat vést svým svědomím, i když se jeho svědomí mýlí. Svatý Tomáš vychází z předpokladu, že tento křesťan vážně hledal pravdu křesťanského Vyznání víry. Musí se tedy řídit svým svědomím, tzn. jednat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, dokud nedospěje k jinému názoru. Druzí musí jeho rozhodnutí respektovat. Nelze nikoho nutit, aby jednal proti svému svědomí. Na druhé straně je respekt k svědomí, které je bez vlastní viny bludné, možný jen tehdy, pokud neohrožuje obecné blaho. Sv. Pavel uvádí příklad křesťana, který se neodvažuje jíst maso obětované modlám (srov. Ř 14,1-15,13). Odkazuje Korinťany na to, že máme respektovat bludné svědomí spolukřesťana, jehož označuje jako slabého". Přimlouvá se za to, abychom v takovém případě spíš rezignovali na vlastní svobodu, než aby naše svoboda byla bratrovi k pohoršení (srov. l K 8,1-13). Každý křesťan, který ví o příkazech křesťanské morálky, má povinnost pomáhat tomu, kdo nemá jasné poznání, k lepšímu názoru. Ba ještě víc: Pomáháme-li si takto navzájem, budujeme křesťanské společenství a vzájemně se chráníme hříchu: Zbloudí-li kdo od pravdy a druhý ho přivede nazpět, vězte, že ten, kdo odvrátí hříšníka od bludné cesty, zachrání jeho duši od smrti a přikryje množství hříchů" (Jak 5,19-20). Výchova svědomí Je-li správné, že se každý musí řídit svým svědomím, je také každý ve svědomí zavázán informovat se, aby nejednal slepě. Vždyť jednat podle svého svědomí neznamená subjektivismus či jednání podle vlastní libovůle. Kdo poslouchá své svědomí, ten slyší 4

5 hluboký požadavek, vycházející z jeho života, z jeho úlohy a povolání, a osobně si ho přivlastňuje. I tím, že člověk nemluví a nejedná správně, může se stát podnětem k pochybení druhého. Každý je tedy po případě zodpovědný za omyl svého svědomí i za lhostejnost, která se v něm odráží. Aby si křesťan získal větší jasnost a hlubší pochopení, musí poctivě naslouchat Božímu slovu a být otevřen pro církevní i lidské společenství. Svědomí není zákonodárce. Přijímá mravní příkazy od Boha a od lidské společnosti. V maličkostech i v důležitých rozhodnutích se bdělé svědomí křesťana stává stále pozornějším k tomu, co mu říká Kristus a církev: Učí se stále lépe - a se stále opravdovější láskou - odpovídat na to, co vyžaduje situace. Naše svědomí je podřízeno autoritě církve, ve které působí Bůh. Křesťanem je ten, kdo svou víru žije společně s druhými: ve svém svědectví pro spravedlnost, ale také v modlitbě, bohoslužbě a ve svátostech. Bohoslužebná shromáždění, ukazují církev navenek a posilují věřící své církve jako společenství. A tak chápe katolická tradice církevní přikázání jako pozvání ke společnému obrácení.: 1. Svěť zasvěcené svátky! (Kromě nedělí a svátků, které připadají na neděli, je to slavnost Narození Páně 25. prosince a slavnost Matky Boží, Panny Marie, 1. ledna.) 2. Účastni se v neděle a zasvěcené svátky zbožně celé mše svaté! 3. Zachovávej ustanovené posty! Přísný půst zdrženlivosti od masa i újmy (dosyta se najíst jen jednou denně) je na zahájení a ukončení postní doby, tj. na Popeleční středu a Velký pátek. Také v ostatní pátky si však máme něco odepřít (v jídle nebo jinak), anebo udělat navíc něco dobrého (navštívit nemocného, věnovat více času modlitbě, zúčastnit se mše svaté aj.). 4. Zpovídej se a přijímej svátost oltářní pokud možno pravidelně, ale aspoň jednou za rok, nejlépe ve velikonoční době! 5. Pomáhej v církvi a ve své farnosti! Podporuj církev různými způsoby Církevní přikázání jsou pokyny, které nás osobně oslovují a posilují naši vůli, abychom spolupracovali na utváření církve. Moje místo v životě církevního společenství je jedinečné a moje svědectví nenahraditelné. Zákon a moje svoboda Zákon z nás nedělá otroky. Naopak, přispívá k osvobození od naší nevědomosti a lhostejnosti. Zve nás k životu ve společenství církve a v solidaritě se všemi lidmi. Vede nás ke svobodě, protože nás osvobozuje od takového postoje, že my sami jsme středem světa, kolem něhož se všechno musí točit. Každý je povolán, aby důkladně ve svém svědomí uvažoval a zkoušel, zda se dá Zákon aplikovat na určitou konkrétní situaci. Zákon osobní zodpovědnost nepotlačuje, ale vyžaduje. Co když se mé svědomí dostane do rozporu se Zákonem? Rozhodnutí, které musí podle svého mínění učinit svědomitý křesťan, se může octnout v rozporu s mnoha společenskými právními předpisy, formulovanými společností v určité době a za určitých okolností. Pak musí člověk jednat poctivě a zrale a zhodnotit požadavek, jaký na něj klade předpis. Je-li rozpor neřešitelný, musí křesťan jednat podle přesvědčení svého svědomí, i kdyby se bez své viny mýlil a pravdu měl zákon. Naproti tomu se může ukázat, že mnoho zákonů společnosti, např. v oblasti lékařské, sociální nebo politické, je jednoznačně nespravedlivých. V tomto případě je křesťan dokonce povinen jich neuposlechnout. 5

6 Pocit viny a vědomí hříchu Dopustit se chyby znamená odchýlit se od objektivní normy nebo ideálu, který si člověk vytyčil. Minuli jsme se s objektivním cílem. Takovým pochybením může být člověk natolik zasažen, že se cítí vinen. Má pocit, že není dobrý, ba že není vůbec schopen ničeho dobrého. Dopustit se hříchu znamená dělat zlo vědomě a úmyslně. Hřích je víc než pouhá chyba. Narušuje vztahy člověka k Bohu, k bližnímu i k sobě samému. Zasahuje osobu v jejím bytí a v její vnitřní hodnotě. Od pocitu viny k lítosti Lítost znamená, že se ochromená, vychladlá láska znovu probouzí, znovu povstává a dává se na cestu. Zlo, které jsem způsobil Bohu nebo jeho dětem, mě opravdu bolí. Lítost znamená, že vidím naprosto jasně, co jsem udělal a jak to se mnou stojí, ale důvěřuji v Boha, který zbloudilé volá zpět a ztracené zachraňuje. Lítost obrací hříšníky k Otci a k bližním. Hledá odpuštění a usiluje o obnovení vztahů. Pravá lítost touží po konečném usmíření a je provázena pevným předsevzetím, že se zla už příště nedopustím. Posiluje srdce, vlévá mu důvěru. Lítost je obnovená láska, nově stvořená božskou láskou, která hříšníkovi odpouští. Hřích Každý hřích má své kořeny. Hřích se líhne z našich zvyklostí, ze zálib našeho srdce, z rozmrzelosti naší duše, z omylů našeho rozumu. Všední hřích Všechny hříchy nejsou stejně těžké, jistě. Existují myšlenky, slova, skutky a opomenutí, které tíží naše svědomí, ale jsou všední, protože člověk je slabý. Říká se jim také lehké hříchy, protože jsou snadno odpustitelné. Nejsou smrtelné, neničí živé spojení s Bohem a s církví. Je dobré, aby si křesťan vzpomněl na to, že se musí smířit s Bohem a s církví dřív, než v životě upadne do lhostejnosti. Smrtelný hřích Smrtelný hřích je označení pro takový stav srdce nebo pro takové jednání, které těžce porušuje vztahy k Bohu, k církvi a k lidem. Proti Bohu a proti církvi, například: když člověk zcela záměrně vyloučí jakýkoli vztah k svátostnému životu (což kromě toho znamená, že se sám vylučuje ze společenství církve); když vědomě převrátí své svědomí tak, že považuje za dobré to, co je zlé; když nechce uznat působení Ducha svatého, kde jsou jeho plody zřejmé, ale označuje je za dílo zla, tzn. hřeší proti Duchu svatému; když deformuje víru bludným učením nebo naprostou lhostejností; když zapře Boha... Proti bližnímu: když zničíme existenci druhého pošpiněním jeho cti, majetkově, fyzicky nebo morálně; když rozvrátíme rodinu nevěrou, nespravedlností; když úmyslně ohrozíme něčí víru... Aby mohl křesťan, který se takových hříchů dopustil, mít zase účast na stolu Páně, k tomu se vyžaduje odpuštění hříchů ve svátosti smíření. Hřích a usmířeni Přijímá-li křest dospělý člověk, není třeba, aby jednotlivě vyznával všechny své hříchy, ale musí se celkově a radikálně zříci všeho, co je v jeho životě hříšné. Když je pokřtěn v Krista" (Ř 6,3), je mrtev pro hřích a znovuzrozen k novému životu. Hřích je návrat k životu starého člověka", k životu bez víry v Krista a bez jeho přikázání. Kdo žije v hříchu, musí znovu uskutečnit své obrácení a nechat se usmířit svátostí smíření, která je jakoby druhým křtem (pro toho, kdo žije bez náboženského zákona, nemá slovo hřích stejný význam jako pro nás). Tam, kde si věřící prokazují pravou lásku a Ježíšova láska z nich přímo vyzařuje, mohou je všichni považovat za učedníky Páně. Kde křesťanská obec odumírá a láska k církvi vychládá, tam už nemůže nikdo učedníky Páně poznat. Zanedbáváme-li nové přikázání lásky, pohrdáme také tím, kdo nám ho dal. Pak pohrdáme celým zákonem: už nemilujeme Pána celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí" (Mt 22,37), ani bližního jako 6

7 sami sebe" (22,39). Už se navzájem nemilujeme tak, jak nás miloval Pán. V tomto pohrdání společenstvím křesťanů je kořen všech ostatních hříchů. Jas se můžeme obrátit Příliš snadno si představujeme, že obrátit se znamená už se nedopustit toho či onoho hříchu. Že to je podobné jako znovunastolení vnitřní rovnováhy a jako znovuzískání vlády nad sebou. Jaký omyl! Obrátit se znamená především se vrátit k těm, které jsme opustili: ke společenství věřících a skrze ně k Bohu a ke všem bratřím a sestrám. Proto je dobré hledat pomoc ve svátosti smíření. Pokud jsme zhřešili těžce, máme povinnost vyznat svou vinu knězi, který představuje Pána i církevní společenství. Pohrdáme-li svátostí smíření, je to známkou toho, že dost nemilujeme Boha, církev a bližního. Desatero Božích přikázání v katolické tradici Desatero, to je ústava Božího lidu. Avšak obec prvních křesťanů se spíš odvolávala na horské kázání, aby v něm objevovala to, co nového přineslo evangelium a blahoslavenství, a aby o tom rozvažovala. Později církev, která se šířila především v pohanském prostředí, cítila, že se musí výrazněji vracet ke svým kořenům. Od 4. století a pod vlivem sv. Augustina patří Desatero Božích přikázání ke katechezi katechumenů i věřících. V naší době, zvláště po II. vatikánském koncilu, jsme začali nově objevovat evangelium ve všedním životě. Nyní je na čase na těchto deset slov života" pohlédnout nově, vidět je novýma očima, bez jakýchkoliv předsudků a zaujatosti. Sám Ježíš se Desateru podroboval, vstříc vůli Otce. Text Desatera pochází dvou dosti podobných tradic, obsažených jednak v 2. knize Mojžíšově (Ex 20,2-17), jednak v 5. knize Mojžíšově (Dt 5,6-11). V praxi církve nebylo vždy stejné rozdělení Desatera. Od dob sv. Augustina se 1. a 2. biblické přikázání spojuje v jedno. V souvislosti s tím je číslování v katolické nebo luterské církvi oproti biblickému posunuto o jedno číslo zpět. Biblické číslování zachovává pravoslavná a reformovaná církev. Naproti tomu deváté a desáté přikázání tvoří v bibli jen jediné přikázání, které bylo v západní křesťanské tradici rozděleno. Desatero přikázání ve Starém zákoně 1) Já jsem Hospodin Tvůj Bůh. Nebudeš mít jiného Boha mimo mne. 2) Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Jsem Bůh žárlivý. 3) Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. 4) Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvé dobytče, ani tvůj host, který žije v tvých branách. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl. 5) Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ a dobře se ti vedlo na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh (Ex 20,12; Dt 5,16). 6) Nezabiješ. 7) Nezcizoložíš. 8) Nepokradeš. 9) Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví. 10) Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu. 7

8 Desatero přikázání v učení církve 1) V jednoho Boha věřit budeš. Já jsem tvůj Bůh, já jsem tě přivedl ke svobodě: Nebudeš mít jiné bohy mimo mne. 2) Nevezmeš jména Božího nadarmo. Boží jméno je svaté: Nesmíš ho zneužívat. 3) Pomni, abys den sváteční světil. Každou neděli slavíme velikonoce, smrt a vzkříšení Páně. 4) Cti svého otce a svou matku. Cti svého otce i matku, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh!" (Dt 5,16) 5) Nezabiješ. Nezabiješ! Měj v úctě lidský život! 6) Nesesmilníš. Nezcizoložíš! Miluj a bud' věrný! 7) Nepokradeš. Nesmíš člověka zotročit ani s ním manipulovat: Pečuj o jeho svobodu a čest! 8) Nepromluvíš křivé svědectví proti svému bližnímu. Tvé svědectví ať je pravdivé; mluv o svém bližním jen dobře. 9) Nepožádáš manželky svého bližního. Tvá touha po lásce ať je naprosto čistá! 10) Aniž požádáš jeho statku. Stýkej se s lidmi, ale nedychti po jejich majetku; mysli na to, oč by ses s nimi mohl rozdělit! Desatero Božích přikázáni pro život První přikázáni Já jsem tvůj Bůh, já jsem tě přivedl ke svobodě. Nebudeš mít jiné bohy mimo mne První přikázání nás staví před Boha, který nás vysvobodil ode všeho otroctví. Varuje nás před vírou ve falešné bohy. Bůh je jeden. Neexistuje žádný jiný. Já jsem," pravil Hospodin, když se zjevil Mojžíšovi v hořícím keři. Proti němu nejsou ostatní bohové ničím jiným než modlami. Modly nemohou ani jednat, ani vnímat: Mají ústa, a nemluví, mají oči, a nevidí, mají uši, a neslyší..." (Ž 115,5-8). Bůh smlouvy povolává všechno k bytí. Vidí, že všechno, co stvořil, je dobré. Mluví v srdci člověka a v událostech. Slyší volání svého lidu i modlitbu chudých, je plný smilování. Je Bohem živým, Bohem, který zachraňuje, je osobou. Oslovuje lidi a říká: Já" a ty" jako v rozhovoru dvou lidí. Uzavírá smlouvu. Říká: Já jsem tvůj Bůh" (Dt 5,6). Jde společně se svým lidem, vede ho. Víra v Boha. Kdo se drží jednoho Boha, je také v sobě sjednocen, soustředěn. Odpovídá na volání, které sjednocuje celou jeho osobu: Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým (Ž 86,11) svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou" (Dt 6,5). Tak se ze všech stránek života věřícího člověka stává uspořádaný celek. Jak bychom pak mohli Boha milovat polovičatě, jak vyčítal lidu, který se stal Hospodinu nevěrným, prorok Eliáš? Může být člověk více rozpolcen, než když vede dvojí život, má rozdělené srdce, slouží Bohu i mamonu"...? Dar Boží lásky osvobozuje od modloslužby vlastnímu já, penězům, moci, sexu. Bůh Nového zákona se zjevuje jako Otec Ježíše Krista a dává nám svého svatého Ducha: Otec je Bůh, Syn je Bůh, Duch svatý je Bůh; a přece nejsou tři Bohové, ale jest jen jeden Bůh" (Athanasiovo vyznání víry). 8

9 Věřit znamená žít podle své víry Pro dějiny církve jsou charakterističtí lidé, kteří všechno opustili, aby se oddali pouze Bohu, a které Bůh naplnil svou láskou. Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, pak přijď a následuj mě!" řekl Ježíš bohatému mladému muži (Mk 10,21). I v světských starostech a uprostřed majetku a zodpovědnosti je všechno, co není Bůh, relativní a ukazuje to na existenci Boha. Ať tě nic neznepokojuje, nic neleká. Všechno pomíjí. Jenom Bůh zůstává týž. Všeho dosáhne, kdo je trpělivý, a kdo má Boha, ten má všechno. Bůh sám stačí." Tak se modlila sv. Terezie z Avily, jejíž život byl naplňován modlitbou i činností - naplňován, nikoli rozptylován. Hospodin pravil: Já jsem Bůh žárlivý!" (Dt 5,9). Jako nikdo, kdo miluje, ani Bůh nesnáší žádné konkurující bohy. Nic mu neleží na srdci víc než naše věrnost. Tato věrnost nemá základ v naší vlastní síle. Musíme si ji vyprošovat v modlitbě, můžeme ji dostat při klanění. Klanět se Bohu znamená být po určitou dobu v jeho přítomnosti, vstupovat do jeho přítomnosti jako milenci, kteří, i když jsou od sebe prostorově vzdáleni, stále na sebe navzájem myslí, cítí spolu a žijí jeden pro druhého. Protože se navzájem zbožšťují, život jednoho je zcela spjat s láskou toho druhého a naopak. V modlitbě spojuje křesťan celý svůj život s Bohem. V klanění dochází k jednotě. V mlčení se člověk spojuje s Bohem, jehož miluje. V jásotu a chvále se jeho srdce otevírá. Nezobrazíš si Boha zpodobněním ničeho... (Dt 5,8-10) Druhé biblické přikázání, které křesťanská katecheze spojila s prvním, nám zakazuje zobrazovat Boha podle našich představ, jak to dělali pohané. My svého Boha nemáme po ruce k službám jako v pověrečných praktikách. Bůh je na nebesích"! Obrazy k nám mluví o Bohu, ale nejsou Bohem. Jestliže uctíváme sochy, kříže nebo obrazy, ikony, pak proto, že se snažíme skrze viditelné věci pozvednout srdce k neviditelnému Bohu. On je obraz Boha neviditelného (Kol 1,15) Bůh se zjevil v Ježíši Kristu. Ukázal se nám takový, jaký je: zranitelný, protože miluje. A přece jsme v Ježíšovi spatřili jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn" (J 1,14). Bůh se zjevil ve svém Synu, ale poznal ho jen málokdo - maličcí a pokorní srdcem. Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým," pravil Ježíš (Mt 11,25). Kristus je, jak nám říká sv. Pavel, obraz Boha neviditelného" (Ko 1,15), který nám zpřítomňuje Boha. Mimo Ježíše neexistuje žádný jiný obraz Boha. Vtělením Ježíše Krista je tento zákaz překonán. Druhé přikázáni Boží jméno je svaté: Nesmíš ho zneužívat Druhé přikázání už nemluví o jiných bozích, o modlách, ale o Božím jménu. Jméno označuje samého Boha, jeho osobu. Aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno - na nebi, na zemi i podzemí..." (Fp 2,10). Křesťan je šťastný, mluví-li o Bohu, a nestydí se za to. Byl by rád, kdyby o Bohu mluvil i celý jeho život. Žijeme ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého". Vzýváme Boží jméno, chválíme ho, hlásáme ho. Jméno zpřítomňuje toho, kdo je jeho nositelem. Proto když při bohoslužbách zvěstujeme Boží slovo a když Pána chválíme, vyslovujeme Boží jméno s úctou: Posvěť se jméno tvé!" Jméno Páně je krásné. Samo o sobě je již modlitbou. 9

10 Nestačí jen Boha vzývat, je nutné žít s ním Učedníky, kteří se v konkrétním životě neřídili čestně podle evangelia, Ježíš takto varoval: Ne každý, kdo mi říká, Pane, Pane', vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. (Mt 7,21). Mluvit proti Bohu Vaše slovo buď, ano, ano - ne, ne'; co je nad to, je ze zlého" (Mt 5,37). Rouhat se Bohu znamená pyšně se mu posmívat nebo ho v zoufalství obžalovávat - všechno promyšleně, s úmyslem Boha odmítnout. Jistě, v bibli je mnoho slov plných obžaloby: Proč nám to všechno Hospodin, náš Bůh, učinil?" (Jr 5,19), Hospodine, proč jsi na mě zanevřel?" (Ž 88,15). Ale tyto výkřiky jsou modlitbou pramenící z veliké tísně a církev tuto modlitbu zahrnuje do své denní modlitby. Je však něco jiného obracet se na Boha tímto způsobem než říkat: To mi způsobil on! On na mě zanevřel!" V takových výčitkách už nestojí toto on" ve vztahu já - ty", neboť tyto výčitky vycházejí z pohrdání a opovržlivosti vůči Bohu - a to může být pro víru natrvalo osudné. Přísahat znamená: Bůh je mi svědkem, že to, co říkám, je pravda, a co slibuji, že splním. Tak se při důležitých výpovědích a slibech obracíme na Boha, zdroj pravdy, a dovoláváme se jeho věrnosti. Naproti tomu, když se dovoláváme Boha za svědka při křivé přísaze, používáme jeho jméno ke krytí své lži a nevěrnosti. A přísaháme-li před Bohem lehkovážně, pak nebereme Boha vážně. Třetí přikázání Každou neděli slavíme velikonoce, smrt a vzkříšení Páně Třetí přikázání se týká dne Páně, nedělní mše svaté a odpočinku na počest Pána. Pro křesťana není neděle posledním dnem týdne, ale prvním. Prvního dne v týdnu Ježíš Kristus vstal z mrtvých; tehdy se zrodil nový, velikonoční život. Tak je tento den pozváním k prožívání tří vlitých ctností: víry, naděje a lásky. Svěcení neděle = akt víry Každou neděli nás vzkříšený Kristus svolává, abychom v kostele slavili památku jeho paschy, přechodu skrze smrt k životu. Kdo na toto volání pravidelně a lehkomyslně nedbá, ten nechává svůj život z víry hynout, protože mu už nedodává žádnou potravu. Ztrácí kontakt se svými bratry a sestrami a v otupělosti se uzavírá nejenom vůči volání Pána, ale i vůči pozvání k hostině, při níž se sám Pán dává za pokrm. Účast na eucharistii je nezbytná, životně důležitá. Beze mše víra v srdci křesťana trvale umírá a křesťanská obec je ochuzována. Nedělní klid je rovněž aktem víry. Přestat pracovat znamená věřit, že tento život, který je Božím darem, může pokračovat, i když se v tento den přestaneme namáhat a mořit. Tím, že odpočíváme, říkáme Pánu, že na počátku našeho života stojí on, a ne my a že nás osvobozuje ode všeho otročení, k němuž často patří i práce. Svěcení neděle = krok naděje V neděli, den vzkříšení, intenzivněji prožíváme naději na příchod Páně. Voláme s církví: Přijď, Pane Ježíši!" (Zj 22,20). Slavíme-li eucharistii, velebíme vzkříšení Páně a očekáváme jeho příchod ve slávě. Neděle je svátečním dnem, tzn. dnem jiného druhu, mimořádným, je předzvěstí věčného života: není to den k tomu, abychom v něm doháněli čas, který jsme během týdne ztratili, nebo čerpali síly pro nastávající práci, ani den, kdy bychom se stávali otroky svých koníčků. Předchuť věčnosti, určující ráz tohoto dne, nám dodává odvahu být více člověkem a více křesťanem. 10

11 Svěcení neděle = zdroj lásky Ježíš Kristus se nám v eucharistii dává, abychom se i my dávali, jako se obětoval on, s tělem a krví. Nedělní bohoslužby křesťany spojují, dělíme se při nich o radosti i strasti farnosti a celého společenství věřících. V přímluvách předkládáme záležitosti celého světa. Neděle nově přejímá smysl židovského sabatu, soboty: Byli jste faraónovými otroky, ale já, praví Bůh, jsem z vás učinil lidi svobodné!" Sobota však nemá ochromit veškerou činnost člověka. Ježíš v sobotu vyléčil muže, jehož ruka byla odumřelá (Mt 12,10-13), neboť sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu" (Mk 2,27). Tak ti, kdo vykonávají v neděli různé služby (v nemocnicích, v dopravě, pohostinství...), svým způsobem přispívají k svobodě svých bratří a sester. Ale křesťané musí dbát i na to, aby ti, kdo takové služby konají, byli chráněni před přemírou práce. Svěcení neděle je tak zdrojem lidské a sociální obrody. Přes celý týden má pokračovat bratrské chování. V Ježíši Kristu je každý člověk naším bratrem nebo sestrou. Svěcení dne Páně je výzvou ke změně společnosti, její mentality a struktur. Tak se neděle stává opravdu prvním dnem týdne, ukazujícím směr. Smysl neděle je svátek! Několik příkladů toho, co dodává životu ráz svátečnosti: - v rodině, která je přece církví v malém", prožívat neděli v plnosti lásky, - najít si čas pro druhé, - něco oslavovat, - vykonat návštěvu nebo napsat dopis někomu, kdo žije osaměle nebo daleko, - odpočívat, relaxovat, - navazovat nebo obnovovat mezilidské vztahy, - zajímat se o to, co se děje ve světě, - radovat se z krás světa. Čtvrté přikázání Cti svého otce i matku, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh" (Dt 5,16) Co to znamená ctít? Ve čtvrtém přikázání jde o úctu mezi jednotlivými generacemi: bez rodičů a předků bychom nebyli. Pán žádá od dětí i od dospělých, aby měli úctu ke svému otci a ke své matce. Ctít je znamená přiznávat jim ten význam, na nějž mají nárok na základě své lásky, práce, obětavosti a prostě proto, že nám dali život, který pochází od Boha. Když mladý člověk dospívá, hledá samostatnost. Při tomto jeho vývoji bývá něčím přirozeným, že dochází ke střetům a konfliktům. Cesta k samostatnosti vede přes krize růstu, v nichž rodiče i děti mají nalézt novou vzájemnou úctu a uznání. Když mladiství dosáhnou opravdové dospělosti a mohou si svobodně zvolit své osobní povolání, tehdy rodičovská autorita dosáhla svého cíle. Při tomto vývoji autorita rodičů slábne a úcta mladších k nim se prohlubuje. Smysl autority Autorita je především služba. Každá opravdová autorita předpokládá vzájemnou úctu: starší mají bohaté zkušenosti a mladší zase nový pohled na život a společnost; proto musí jedni naslouchat druhým, což vyžaduje rostoucí spoluzodpovědnost a zároveň na ni také připravuje. Na rodičovské autoritě se podílí otec a matka. Tento model rodiny má sociální dosah. Zodpovědnost za rodinu a za lidstvo nesou společně a solidárně mužové i ženy. Ve čtvrtém přikázání jde také o to mít v úctě ty, kteří v jistých tradičních životních souvislostech vykonávají autoritu, přesahující rámec rodiny (národ, společnost, církev, škola,...). 11

12 Spoléhat jedině na nejnovější trendy, na produkování nového, a zavrhovat přínos lidí před námi, s sebou nese nebezpečné ochuzení! Křesťanská tradice nám předává obsáhlé zkušenosti s vírou, které jsou za působení Ducha svatého tvůrčím způsobem vyjádřeny ve věrouce, ve slavení bohoslužeb i v křesťanském životním stylu. Úlohou autority je nejenom střežit bohatství této tradice, ale i nastiňovat její perspektivy. Proto mluvíme o živé tradici. Všechna autorita pochází od Boha Uplatňovat autoritu znamená podporovat život a opravdovou svobodu jednotlivce nebo společnosti. Tato úloha má autorita svůj původ v Bohu. Ale Bůh, jak ukazuje bible, se staví proti těm, kdo uplatňují autoritu jako absolutní moc a kdo odmítají otevřít se a podrobit osvobozujícímu působení Boha. Proto v určitých případech je třeba poslouchat Boha, ne lidi" (Sk 5,29). Úcta vůči rodičům a vůči těm, kdo mají autoritu, nezáleží v první řadě na jejich osobních schopnostech nebo zásluhách, ale na jejich rodičovské, popřípadě na jejich sociální zodpovědnosti. K oboustranné úctě patří také oboustranné odpouštění a usmíření. Od dětí, mladých lidí a ode všech, kdo jsou podřízeni nějaké autoritě, se požaduje, aby se za rodiče a všechny, kdo mají zodpovědnost ve společnosti a v církvi, modlili, protože autorita a mír nejsou pouhým plodem lidského úsilí, ale jsou darem Božím. Přikázání nejde jen jedním směrem Čtvrté přikázání se týká nejenom vztahu dětí k jejich rodičům, ale stejně tak vztahu rodičů k dětem. Rodiče jsou článkem v dlouhém řetězci náboženské tradice. Jsou prvními katechety" svých dětí. Vyprávějí jim příběhy o Bohu, o jejích úspěších i prohrách u lidí. Ukazují tím, že žijí podle toho, v co věří. Vzájemná láska rodičů je duší a měřítkem celého jejich výchovného působení. Bez lásky se nemůže zdařit ani ta nejlepší pedagogika. Každé dítě má svoji vlastní individualitu, proto rodiče napomáhají ve světle víry tomuto novému životu k svobodnému rozvoji. Prostor té pravé svobody, do něhož mají jejich synové a dcery vstoupit, je prostor pravé lásky. Dobře na tom jsou ty děti, které mají možnost zakusit, že láska všechno dokáže a že v ní prese všechny lidské chyby jsou v bezpečí. Dobře na tom jsou děti, které se bezděčně učí od svých rodičů umění obohacovat svůj život tím, že ho zkrášlují druhým. Dobře na tom jsou lidé, kteří se od dětství učili od svých rodičů milovat Ježíše Krista a slyšet jeho volání. Úcta k rodičům se vztahuje i na úctu k prarodičům a vůbec ke všem starším lidem, zvláště k těm, kteří nemají nikoho, anebo jsou svou rodinou ponecháni v osamění. Láska k nim předpokládá i to, že se jim snažíme vytvořit předpoklady pro slušné živobytí a že jim umožníme účast na společenském a církevním životě. Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh" (Ex 20,12) a aby se ti dobře vedlo na zemi" (Dt 5,16). Toto dvojí zaslíbení ukazuje na to, že zde jde o blaho společnosti i jednotlivce. Dlouhý život či vitalita národa závisí na klimatu, jaké je v jeho rodinách. Zdraví společnosti i církve závisí na vitalitě, jaká je v nejmenší buňce společnosti a církve v rodině. Všechny rodiny nemají stejné šance. Mnoho jich nese těžká břemena (smrt člena rodiny, dlouhá nemoc, odloučení, nezaměstnanost...). Proto je důležité rozvíjet vzájemnou solidaritu uvnitř rodiny i solidaritu mezi rodinami. Páté přikázáni Nezabiješ! Měj v úctě lidský život! Páté přikázání ukazuje člověku dar lidského života, jejž mu dal Bůh, a úkol mít život všech lidí v úctě a chránit ho. 12

13 Přijmout život tak, jak je každému konkrétně dán, to je úkol, který plní člověk jenom postupně, den po dni. Avšak přes všechnu bídu je většina lidí šťastná, že žije, i když má těžký život. Pro některé se však může stát velice těžkým smířit se s životem a přijmout ho bez výhrad. Proto se právem říká, že život je boj: boj se sebou samým, s druhými a s životními podmínkami, jaké nám jsou dány. Tento boj se může dokonce zvrátit v odmítnutí života našeho vlastního i života druhých. Bůh nás povolává k životu věčnému; proto Život milujeme. Tato láska je především láskou k sobě samému. Bůh od nás očekává, že milujeme bližní jako sami sebe. Ale jak chudá by byla tato láska k bližnímu, kdybychom sami k sobě lásku neměli! Jen ten, kdo sám sebe miluje a má v úctě, může milovat bližního láskou, která sama nezná hranic a přispívá i k růstu lásky druhých. Boží slávou světa je živý člověk... Evangelium staví lidský život a jeho cenu do nového světla. V Ježíšovi přijal na sebe Bůh omezený, křehký život lidí, křísil mrtvé zase k životu a léčil nemocné. Obětoval se až k smrti, aby nám daroval nový život, aby z nás učinil děti svého Otce, své bratry a sestry. Od začátku, co začali žít lidé na světě a pokud budou existovat lidé, kteří bojují o svůj život, chce Bůh, aby člověk měl život, a to v plnosti. Křesťan si tuto Boží vůli přivlastňuje: chce, aby lidé žili a aby žili dobře. Člověk miluje život. K této lásce patří, že má v úctě lidský život se vším, co k němu patří. Aby člověk žil, a to dobře, potřebuje společenské uznání a vážnost, které nesmí být zlehčovány a snižovány. Má právo na život, na takové klima v sociálním a kulturním životě, v němž může volně dýchat, v němž se nedusí, proto musí věřící působit solidárně. Křesťané jsou solidární se všemi lidmi bez rozdílu jejich víry. Kde se lidé zasazují o lidská práva a zvláště o práva těch nejpotřebnějších, tam jsou křesťané mezi nimi. Věřící mají ve společnosti podporovat ochotu pomáhat, vzájemnou úctu, spolupráci, pochopení pro odlišnosti druhých a řád podmínek hmotného, mravního a duchovního života. Starost o vlastní osobu Život jsme přijali z rukou Božích a jsme za něj odpovědni. Zdraví je něco podivuhodného. Vyžaduje hygienu, sportovní činnost, odpočinek v pravý čas, lékařskou péči. Zneužívám alkoholu, nikotinu a léků, nemluvě o drogách, může vést k ničivým následkům. Dobré zdraví a hezký vzhled jsou darem pro nás samé, pro naše okolí, pro členy naší rodiny, pro děti a rodiče. I tím křesťan vyjadřuje lásku k sobě a k druhým. Pěstovat kulturu těla, nebo zušlechťovat své osobní kvality Reklama často šíří zobrazení lidského těla, jaké sotva existuje, a dokonalého štěstí, které je neskutečné. Pravdou o muži i ženě je to, že se člověk musí brát takový, jaký je, s tělem, jaké má. Sen o věčném mládí, který šíří reklamní průmysl, je iluze: stárneme. Není lehké stárnout s důstojným klidem a svolit k umírání. Zdraví lidé i ti, kteří jsou méně zdraví, si mohou navzájem hodně dávat. Věčný život Myšlenka na zmrtvýchvstání může křesťanovi, i když je tělesně zcela vyčerpán, dodávat odvahu. I když náš vnější člověk hyne, ten vnitřní člověk se den ze dne obnovuje" (2 K 4,16), říká sv. Pavel, vyčerpávající se v apoštolské práci. Křesťan, který miluje život, svůj pozemský život nezbožšťuje; ví, že je povolán, tak jak jej přijal, obětovat ho z lásky k bratrům a sestrám: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele," řekl Ježíš (J 15,13). Ježíš za nás zemřel. Na světě každý den umírají lidé jako mučedníci, aby vydali svědectví o 13

14 evangeliu nebo aby hájili lidskou důstojnost svých bratří a sester nebo svoji vlastní. To je něco velikého a cenného. Eutanázie, sebevražda, potrat Jsou lidé, kteří se rozhodnou sami si vzít život, protože se jim zdá nesnesitelný nebo bezcenný. Přikázání Nezabiješ!" platí především pro nás samé: Nezabiješ se!" V očích víry má cenu, aby byl každý lidský život prožit, i kdyby byl člověk postižen tělesně nebo psychicky. Přitom křesťan nedělá z utrpení žádný kult, a to, co konají lékaři pro vyléčení nebo zmírnění utrpení nemocných, je pro lidstvo požehnáním. Tváří v tvář své smrti může křesťan všechno vzdát a všeho se zříci, a tak odmítnout umělé prodlužování života: Otče, do tvých rukou vracím svůj život (srov. L 23,46). Ale nesmí si způsobit smrt. Aktivní přímá eutanázie je útok proti lidskému životu, vlastnímu nebo proti životu druhých, a je s křesťanskou vírou neslučitelná. V naší společnosti se vyskytuje nemálo i velmi mladých lidí, kteří si ze zoufalství sami berou život. Snažíme-li se zabránit sebevraždě, musíme především uvádět důvody pro život, křesťanské důvody pro život. Církev odsuzuje sebevraždu stejně jako eutanázii. Totéž platí pro interrupci, umělý potrat. Církev apeluje na svědomí každého jednotlivce. Ježíšovou smrtí a zmrtvýchvstáním přišla na svět naděje. Proto existuje pro každého člověka a v každé situaci, i v nejvyšší tísni, důvod k naději. Nejde jen o vnější chování, ale i o vnitřní postoj Leckdy má neúcta k životu své kořeny v naší rivalitě, v našich obavách a v našem hněvu. Ježíš od nás vyžaduje, abychom se ve svém srdci neužírali závistí a zlobou. Nemáme ani druhé provokovat, ani se od nich nechat vyprovokovat. Dokonce od nás požaduje, abychom se, dříve než se modlíme nebo přinášíme svůj dar na oltář, nejprve smířili se svým bratrem, má-li něco proti nám" (srov. Mt 5,21-26). K tomu nám dává zlaté pravidlo: Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi" (Mt 7,12). Násilí nebo odpuštění? Jako Ježíš i křesťan říká ne" násilí, odvetným akcím, kruh násilí, které odpovídají na násilí ještě větším násilím. Kde vládne nenávist a msta, vyžaduje křesťan nejenom odpuštění, ale sám odpouští - jako Ježíš. Na kříži se Pán modlil za své nepřátele: Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí" (L 23,34). Musí si křesťan nechat všechno líbit? Je dovoleno vést válku? Může nastat strach z druhých národů, hnutí, který vede ke zbrojení a vytváří ovzduší nedůvěry, v němž není už možné vyjednávat. Každý člověk, každá společnost, každý národ má právo hájit svou existenci a své legitimní hmotné i duchovní zájmy. Může to dospět až tak daleko, že při této oprávněné obraně musí použít nejkrajnějšího prostředku - zbraní. Lidstvo je povinno udržet mír vyjednáváním. Ochota k vyjednávání zahrnuje také to, že musíme být ochotni vzdát se části toho, co se domníváme, že bychom násilím získali: chtějí-li proti sobě stojící strany prosadit všechno, nač si dělají nárok, potom dochází k válce. Křesťan musí být člověkem míru, člověkem, který v každém případě, za jakýchkoli okolností, nutí lidstvo prostřednictvím dialogu a vyjednávání budovat spravedlivější svět. Jenom Bůh nám může dát definitivní mír. Ježíš Kristus to učinil tím, že na kříži zničil veškerou nenávist. Trest smrti Zrušení trestu smrti je pokrokem lidstva. Církev zastává stanovisko, že každý člověk, ať je jakkoliv vinný, má nárok na spravedlivý soudní proces a že každý vězeň má právo na takové 14

15 podmínky vězněm, které respektují lidskou důstojnost. Lidský život, i život vraha, je posvátný. Jenom ve zcela mimořádných případech je možné, aby kompetentní autority vynesly - na ochranu společnosti a pro zachování jejího právního řádu - rozsudek smrti. Každá společnost však musí usilovat o to, aby vytvořila takové sociální a mravní životní podmínky, v nichž by tento trest byl zbytečný. Rasismus Násilí má často kořeny ve strachu a snaží se ho zastřít tím, že samo nahání hrůzu. To platí především o nenávisti k cizincům nebo o rasismu. Cizinci nebo lidé jiné rasy nás mohou odlišným sociálním, kulturním a náboženským chováním znepokojovat, rušit a uvádět ve zmatek. Ale ať jsou mezi námi rozdíly sebevětší, je pro křesťana každý cizinec nebo příslušník jiné rasy především bratrem nebo sestrou, dítětem Božím jako my. Každý člověk je zranitelný. Snaha vyřídit" druhého nejen fyzicky, ale i psychicky, učinit mu život nesnesitelným nebo ho svést ke hříchu je neslučitelná s vírou. Evangelium nás učí, jak se Ježíš ztotožňoval s člověkem, který má hlad a žízeň, který je cizinec, nemocný, ve vězení: Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili" (Mt 25,40). Lhostejnost zabíjí ty, kteří trpí, a oslabuje síly těch, kdo se v naší společnosti i v nejchudších zemích našeho světa zasazují o své trpící bratry a sestry. Šesté přikázání Nezcizoložíš! Miluj a buď věrný! Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil" (Gn 1,27). Bůh svěřil celé tvorstvo lidem, tzn. muži a ženě, aby je oba společně chránili a polidšťovali. Žena vytrhuje muže z jeho osamělosti při výstavbě světa a naopak muž podporuje ženu v její péči o domov a rodinu. Že člověk existuje jako muž a žena, je ve všech oblastech života důvodem k radosti. Od kolébky se dítě učí být mužem či ženou, protože naše pohlaví zásadně formuje naši osobnost, naše lidství, způsob myšlení a cítění, dávání i sdílení se druhým lidem, přijímání, vyjadřování i prožívání lásky. Jsme podobní, přece však rozdílní. Čistota Církev přikládá zvláštní význam výchově lidské schopnosti milovat, kterou člověk prožívá v sexualitě. Dbá na to, abychom se naučili správnému zacházení se svou sexualitou. Každého vybízí, aby žil čistě, buď v manželství, nebo jako svobodný. Manželé mají vytvářet svůj vztah muže a ženy s ohledem na partnerův rozdílný způsob života. Musí vědět, že radost z lásky do sebe zahrnuje i zdrženlivost: Radost provází lásku jen potud, pokud sahá vzájemná úcta partnerů. Z toho všeho vyplývá, jak vysoce si křesťané váží sexuality. Je darem Božím. Muž a žena mají účast na tvůrčí lásce Boží, a to nejen jako jednotlivci, ale i jako dvojice. Tělo svým pohlavím ukazuje, že člověk směřuje k vzájemnosti. Nezcizoložíš!" Musíš plnit svůj slib který jsi dal v kostele jako odpověď na povolání k manželství; musíš stát při svém manželském partnerovi, který vyslovil svůj slib společně s tebou. Cizoložství, mimomanželský styk, se nedá spravedlivé posoudit, vycházíme-li jen z chování jedné osoby. Jsou jím postiženi oba manželé, dále osoba, s níž k nevěře došlo, případně i její manželský partner a často děti na obou stranách. K těžké manželské nevěře může dojít, aniž došlo k přímému pohlavnímu styku, lze manžela, manželku jen v srdci. Rozvod Opuštěný partner, především je-li sám nevinný, prožívá osamělost i jiné rodinné a sociální těžkosti. Křesťanská obec mu musí vycházet vstříc s úctou a s konkrétní pomocí, aby mohl zůstat věrný. Rozvedení, kteří odmítají nový sňatek, svědčí o nerozlučitelnosti svého 15

16 křesťanského manželství. Rozvedení, kteří uzavřou nový civilní sňatek, jsou zváni, aby naslouchali Božímu slovu, účastnili se mše svaté, vytrvale se modlili, aby si každý den úpěnlivě vyprošovali Boží milost. I když jim církev nemůže dát rozhřešení ani je připustit ke svatému přijímání, zůstává s nimi spojena v mateřské lásce. Křesťanská obec je vyzývána, ne aby je soudila, ale aby hledala cesty, jež by rozvedeným, kteří se znovu oženili nebo provdaly, při naprostém respektování nerozlučitelnosti manželství umožnila setkání s Bohem i s bratřími a sestrami. Společné přání -mít dítě Narození dítěte dělá z manželství muže a ženy rodinu. Dítě rodinu jaksi zdůvodňuje". Kde manželé přijímají jeden druhého v celé hloubce své bytosti, tam i dítě nalézá nezbytné bezpečí, které je pro ně nenahraditelné. Dítě, které má přijít na svět, musí být obou rodičů. Přejí si ho a přijímají ho takové, jaké je. Regulace porodnosti a antikoncepce Mluví-li křesťané o regulaci početí, leží jim na srdci především jednota manželské dvojice a blaho již narozených dětí i dítěte, které by čekali. Nesmíme přehlížet, že dítě není předmět, ale osoba a Boží dar. Všichni křesťanští rodiče přijímají své děti a spoléhají na Boží lásku. Víra sama je silnější než všechny obavy, kterých je společnost plná. Proto církev výslovně připomíná, co je při regulaci porodnosti lidsky i duševně a duchovně ohroženo. Snaží se poukázat křesťanům na to, že tzv. přirozené metody (teplotní, hlenová, sebevyšetření děložního čípku) lépe odpovídají požadavkům zodpovědného rodičovství. Patří k nim zachování povahy a průběhu manželského aktu, vzájemná dohoda a souhlas mezi manžely, vzájemný něhyplný ohled a společná zodpovědnost. Církev naproti tomu nemůže uznat tzv. umělé metody regulace početí. V nich se podceňuje lidský a duševně-duchovní charakter manželského společenství. Tak jsou křesťané vybízeni ke své zodpovědnosti: Mají usilovat o rozvoj svého manželského života a plně přijímat své povolání k rodičovství. Výchova k čistotě Církev si přeje, aby se dětem a mladistvým dostávalo kladně zaměřené a věku přiměřené sexuální výchovy. Naše tělo je prvním poselstvím, které nám Bůh posílá: pohlavní charakter těla vyjadřuje, že je člověk určen k vzájemné lásce mezi jedním mužem a jednou ženou. Křesťanská výchova k uspořádané sexualitě se nedá izolovat od celého poselství evangelia. Křesťanští rodiče mají jako první, dříve než ostatní vychovatelé, vysvětlit svým dospívajícím dětem, že jsou povolány k osobnímu vztahu lásky, který je zakotven v jejich těle. Kromě pouhých rozumových informací se budou křesťanští rodiče snažit ovlivňovat vůli, city i vášně svých dětí a přitom posilovat jejich důvěru v Boha. Autoerotika Správná výchova člověka přispívá k sebeovládání a k upevňování charakteru. V životě může vyvstat zvláštní problém v erotice, která je zaměřena na sebe sama. Křesťanská morálka považuje sebeukájení za vážné porušení řádu, především u dospělých, ale i u mladistvých, protože Bohem chtěná sexualita není zaměřena na vlastní tělo, nýbrž na druhého člověka, na vzájemnou touhu manželů a na touhu mít dítě. I když sebeukájení samo o sobě není dobré, je nutné moudře hodnotit zodpovědnost konkrétního člověka. Jemu nejspíš pomůžeme, aby se zbavil takového vztahu k sobě samému, když mu umožníme prožít pravé lidské vztahy a pocítit, že byl přijat do společenství, kde žije opravdová láska. Chraňme se tedy jak toho, abychom tyto věci dramatizovali, tak toho, abychom je podceňovali. Někdy vzniká u mládeže i dospělých autoerotický návyk z nedostatku 16

17 duchovní motivace a z pohanského chápání těla, proto je důležité, abychom žili zdravě, svůj vnitřní život posilovali modlitbou a svátostmi a u druhých lidí věnovali pozornost celé jejich osobě. Homosexualita Je sexuální přitažlivost k osobám stejného pohlaví. Homosexuální sklon nemůžeme mravně odsuzovat, odmítat musíme jen homosexuální vztahy. Chybí jim podstatná a nezbytná dimenze, protože jedině heterosexuální vztah uchovává v manželském aktu vedle pohlavního spojení i otevřenost k plození. Jak cizoložství, tak i homosexuální chování přináší škodu církvi i společnosti. Přes toto opravdu vážné zraňování objektivního mravního řádu se musí provinění homosexuálů posuzovat s láskou a moudrostí. Vycházíme jim vstříc s porozuměním a podporujeme je v naději, že své těžkosti překonají. Na druhé straně mají rodiny i společnost povinnost bdělosti a prevence. Manželství na zkoušku Doba, kdy se snoubenci lépe poznávají, je velice cenná: Připravuje je na věrnost v manželství. Nesmí však vyústit v manželství na zkoušku. Ve světle evangelia manželský akt vyjadřuje celoživotní závazek, který na sebe berou oba manželé; pokřtění se mohou pohlavně stýkat jedině v křesťanském manželství, protože manželství je znamením nezrušitelné jednoty mezi Kristem a církví. Soužití, při němž se vše děje ve znamení provizoria, není přípravou na manželství. Je to již společný život, ale bez závazných povinností i bez povinnosti ke společnosti. Takový život těžko bude připravovat na definitivní věrnost. Naopak je v něm spíš vyjádřeno přinejmenším předběžné odmítání nezrušitelného svazku, jímž se navzájem i před lidskou společností a církví spojují křesťanští manželé. Celibát Mnoho žen a mužů nevstupuje do manželství vzhledem k okolnostem svého života nebo ze svobodného rozhodnutí nebo kvůli svému povolání nebo pro svoje zasvěcení. Pro každého, kdo nežije v manželství, záleží křesťanská čistota v tom, aby svoji sexualitu prožíval zdravě v celibátu, a to v očekávání konečné svatby mezi Kristem a jeho církví. Věrnost manželů je podporována věrností svobodných, kteří s tělem i duší očekávají nový svět, svět zmrtvýchvstání, v němž už se lidé nezení ani nevdávají" (Mt 22,30). Kde je manželství v úctě, tam je v úctě i celibát a Bohu zasvěcené panenství. Kde lidé na sexualitu hledí jako na velký dar Stvořitele, tam nabývá svého plného smyslu i zřeknutí se manželství pro Boží království. Sedmé přikázání Nesmíš člověka zotročit ani s ním manipulovat: Pečuj o jeho svobodu a čest! Nepokradeš!" V katechezi jde u sedmého přikázání o krádež. V bibli se u tohoto přikázání myslí nejenom krádež cizího majetku, ale především krádež" lidí, uloupení mužů, žen a dětí, kteří jsou při přepadech odvlečeni, aby byli prodáni za otroky. Dnes se toto přikázání stává zase závažným a důležitým: Zahrnuje všechny podoby vykořisťování člověka člověkem. Bůh chce, aby byl člověk svobodný Lidé jsou Bohem stvořeni, aby byli jeho obrazem podle jeho podoby" (Gn 1,26). Nejsou předmětem, vydaným libovůli druhých lidí. Ale bohužel, ve všech dobách byli lidé loupeni, prodáváni a kupováni. Sám Ježíš byl prodán a odsouzen k smrti jako otrok. Vzal na sebe 17

18 všechno utrpení nevinných, kteří jsou i dnes zneužíváni z politických nebo hospodářských zájmů, ze sexuální vášně, z chtivosti peněz, ze sadismu... Jen si připomeňme: - držení rukojmích, mučení a věznění v tzv. psychiatrických ústavech, likvidování desetitisíců lidí v diktátorských režimech; - laciné pracovní síly, přivážené z ciziny nebo vykořisťované doma; - celé národy vysídlené za hranice, vyhnané ze své vlasti, prodané se svým pozemkovým vlastnictvím nebo uzavřené do obrovských ghett; - zotročení mužů, žen a dětí prací v dolech, v kamenolomech, na plantážích, v továrnách a v obchodu s drogami; - prostituci dospělých i dětí, obchod s embryi, náhradní"' matky... Ve výrobě a obchodu existuje po celém světě vykořisťování člověka člověkem. Hraje podstatnou roli v základní struktuře světového hospodářství a má své důsledky v každé zemi. Musíme si toho nejen být vědomi, ale také se angažovat pro odstranění příčin i následků této situace. Taková zodpovědnost patří k podstatě křesťanského povolání. Rozvoj solidarity Sociální nauka církve vychází z důstojnosti lidské osoby. Dělník je cennější než všechno zlato světa" (Joseph Cardijn). Je mnoho těch, kdo jsou ochotni to uznat, ale málo je těch, kdo z toho vyvozují praktické závěry. Tváří v tvář tak velkému počtu hladovějících ve světě naléhá církev na všechny a zvláště na ty, kdo nesou politickou a hospodářskou zodpovědnost, aby se skutečně sdíleli o svůj majetek a vynakládali ho podle svých možností, a zvláště aby poskytovali podporu jednotlivcům i národům, s kterou by si oni sami mohli pomoci a rozvíjet se. Pouze dávat nestačí, je třeba také dávat promyšleně a moudře, aby se lidé stali lidštějšími, svobodnějšími. Povolání člověka k práci Podle katolického pojetí má člověk prací nejenom účast na stvořitelském díle Božím, ale Bohu obětovaná práce spojuje člověka i s výkupným působením Ježíše Krista. Ten dal práci zvláštní důstojnost tím, že většinu svého života pracoval v Nazaretě jako tesař. Práce všechny lidi spojuje, proměňuje v lidi nezávislejší, mravně i fyzicky svobodnější. Stojíme dnes před celosvětovým jevem, který vyvolává zděšení. Zatímco přírodní zdroje zůstávají nevyčerpány, umírají hlady milióny nezaměstnaných nebo jen nedostatečně zaměstnaných mužů a žen. Milióny jiných jsou vykořisťovány a umírají vyčerpáním. Zodpovědnost průmyslově vyspělých zemí a vedoucích vrstev v rozvojových zemích je veliká. Je nezbytné naléhavě hledat cesty ke skutečné nápravě. Právo každého na práci je posvátné Úkol zlidšťovat svět se týká celého lidstva. Tento úkol nemůže být nikomu prominut, protože každý člověk, ať patří k jakékoli kultuře, náboženství či rase, musí v tomto světě najít a budovat svůj domov. Práce je svatým právem každé lidské osoby. Z toho plyne povinnost vytvářet spravedlivé pracovní poměry a spravedlivou dělbu práce. Nezaviněná nezaměstnanost je pro všechny, zvláště pro mladé lidi, nedůstojnou nespravedlností. Nezaměstnaným chybějí nejen materiální prostředky k obživě, ale také důležitá pomoc k smysluplnému prožívání vlastního života a k možnosti angažovat se pro druhé - pro rodinu a společnost. Existují nespravedlivě těžké situace, které nesčetným rodinám brání požívat základních práv rodiny. Nezaměstnanost demoralizuje manžele i děti. Je nejen sociální, ale i morální tragédií. Z všeobecného práva na práci a na hodnoty nezbytné pro život vyplývá bezprostředně povinnost, aby byla nezaměstnaným vyplácena podpora. Základní věcí je solidarita pracujících 18

19 s nezaměstnanými, pokud jsou bez práce nezaviněně. Stydět se nemusí nezaměstnaní, že nemají práci, ale lidská společnost, která jim nebyla s to práci nabídnout. Majetek i zaměstnání mají mít k dispozici právě tak ženy, jako muži. Ženy zde mají ovšem jinou úlohu než muži, ale i ony musí získat přístup k práci. Musí se však při tom brát v úvahu jejich ženství a nesmí docházet k diskriminaci. Také je nutno uznávat a respektovat jejich práci v domácnosti. Rovněž nesmějí být ze světa práce vylučováni postižení lidé. Humanizace naší společnosti vyžaduje, aby jim bylo opatřeno přiměřené zaměstnání. Společnost, která k této povinnosti nepřihlíží, se vůči slabým a méně zdravým proviňuje diskriminací. Spravedlivá mzda Dalším kritériem, které umožňuje posoudit, je-li sociálně-ekonomický systém spravedlivý, je spravedlivá mzda. Je-li práce odměňována nedostatečně, musí společnost změnit základy pracovního řádu. Aby byla společnost spravedlivá, musí stále dbát na skutečnou situaci svých členů. V hodnocení spravedlivé mzdy stojí na prvním místě odměna za práci, která umožňuje plnit všechny povinnosti i těm, kdo vyživují rodinu. Kromě spravedlivé mzdy musí být pracujícím zaručena bezplatná nebo alespoň finančně dostupná zdravotní péče. Matky v rodinách mají nárok na rodinné přídavky, aby mohly své děti vychovávat a aby mohly být případně uvolněny z práce mimo rodinu. Boj proti chudobě Nejen v rozvojových zemích, ale i u nás existuje velké množství lidí, kteří jsou po celé generace vyloučeni z blahobytu druhých. Jsou sociálně neadaptováni a vytvářejí tzv. čtvrtý svět. K jejich životním podmínkám přispěly různé příčiny: nedostatečné příjmy, zdravotní problémy, analfabetismus, nekvalifikovanost, bytové problémy. Tato situace však neznamená nezměnitelný osud; lidé čtvrtého světa nejsou beznadějně ztraceni. Jak zkušenost ukazuje, může jim být pomoženo, vezmeme-li je jako lidi vážně a vynasnažíme-li se vmyslet, vcítit do jejich situace. Tak jim např. můžeme pomoci, aby se vyznali v bludišti zákonných předpisů a aby poznali práva, která jim dosud nebyla známa. Za nový, ušlechtilý životní styl Abychom žili opravdu solidárně, musí se změnit naše mentalita. Jak má být práce nově rozdělena, když každý spoléhá na svůj majetek, každý trvá na své neomezené, ba rostoucí spotřebě? Ale všechno je možné, bude-li každý v rámci svého postavení ochoten spokojit se s nižší životní úrovní. Křesťan najde pohnutky k změně životního stylu v Ježíšově poselství: Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem. Život je víc než pokrm a tělo víc než oděv. Vy hledejte Boží království a to ostatní vám bude přidáno" (L 12, ). Jako přiklad mnoha příležitostí, které nás vybízejí, abychom se rozdělili o svůj majetek, uveďme např. kostelní sbírky nebo sbírky na pomoc postiženým katastrofami ve světě, utečencům, zasílání balíčků do misií aj. Nevadí, jestliže tím trochu zchudneme: opatřme si levnější automobil nebo méně přepychový nábytek, zřekněme se luxusních lahůdek, jezme jednodušeji, jeďme na méně náročnou dovolenou. Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere" (Sk 20,35). Společenství věřících vybízí mládež i dospělé, aby obětovali svůj čas ve prospěch starých, nemocných a trpících, např. v bezplatné pečovatelské službě. Tím, že tito lidé často od nás, svých bratří a sester, přijmou víc, než dají, bojují proti chudobě našeho srdce. Mnozí neváhají pracovat několik let, ba i celý život v povolání, v němž se zříkají zbohatnutí, přepychu a kariéry. Jejich velkomyslností, spojenou s vysokou odborností, vzniká v jejich okolí jakoby samo sebou vědomí zodpovědnosti a solidarita; takoví lidé působí jako kvas v těstě. 19

20 Musíme být čestní Ubývá mezi námi poctivosti a úcty k druhým: dochází k podvádění při zkouškách a prohlášeních všeho druhu, ke krádežím aut, jízdních kol, kabelek, ke krádežím v obchodech, k loupežím... Omezit tuto epidemii nepoctivosti znamená vytvářet zdravou mentalitu a zdravé struktury. Už v čestném jednání lidí můžeme vidět kousek Boží spravedlnosti. Osmé přikázání Tvé svědectví ať je pravdivé; mluv o svém bližním jen dobře! Osmé přikázáni chce vyhubit ze srdce člověka lež a zlobu, které se šíři prostřednictvím slova. Uvádí nás hlouběji do pravdy - do takové hloubky, kde se setkají milosrdenství a věrnost" (Ž 85,11) a kde bude učedník jako jeho Pán - svědek věrný a pravý" (Zj 3,14). Co je pravda? Podle bible neznamená pravda v první řadě nezkreslenou informaci o skutečnosti; neznamená tedy pravdu jako opak klamu. Ale v bibli je pravdivý ten, na němž mohu stavět jako na skále; pravda znamená spolehlivost a věrnost. Ježíš je Pravda, protože se na něho můžeme naprosto spolehnout. Ježíš je pravdivá Cesta a pravdivý Život. Takovou pravdu Ježíš vyžaduje i od nás. Záleží tedy nejen a ne v první řadě na tom, jak se držíme skutečnosti, zda ji vyjadřujeme, anebo ne, ale spíš jak jednáme s bližním, zda mu jsme oporou, jako je mu oporou Bůh. Svědectví Nepromluvíš křivé svědectví proti svému bližnímu!" Toto biblické přikázání se stalo důležitým především při výpovědích před soudem. Osud člověka ve starém Izraeli často závisel na pravdivém nebo křivém svědectví. Obžalovaný musel dokázat svou nevinu. Jestliže proti němu vydaly svědectví dvě osoby, byl proces rozhodnut. Všechno záviselo na svědcích: čest, svoboda, život. Proto byli křiví svědkové přísně trestáni: byl nad nimi vynesen stejný trest, jaký byl připraven za skutek, z něhož svého bližního obžalovali. Ještě dnes je křivé svědectví zvlášť těžkým proviněním. Podkopává spolehlivost justice a ohrožuje život obžalovaného i jeho rodiny. Nezabíjíme pravdu? Vždy existuje nebezpečí, že budou lidé souzeni uspěchaně, s opovržením nebo anonymně. Všude na světě jsou odsuzováni lidé za více či méně těžké skutky, při soudním přelíčení, nebo bez soudu. Justice je slepá, soudí-li povrchně, podle toho, co slyší uši" (Iz 11,3). Což nebyl i Ježíš, který je Pravda, odsouzen na základě křivých svědectví? Co se o mě říká? Duch, kterého nám Pán dal, je pramenem pravdy a odvahy. Svět potřebuje svědky, kteří svědčí o člověku spravedlivě, jaký opravdu je, a tento požadavek platí nejen před soudem. Celý náš život je výzvou, abychom spolu navzájem jednali čestně. Lidé jsou dnes maximálně citliví na příznivý nebo nepříznivý dojem, kterým působí. Rádi by se setkali s někým, kdo je pozná a pochopí, kdo uvidí nejen jejich slabiny, ale i jejich dobré stránky. Nemusíme víc než kdy jindy dávat pozor na své řeči i na své mlčení? Slovo patří k tomu nejpodivuhodnějšímu, co nám Bůh dal. Činí nás otevřenými, můžeme se navzájem svěřovat; slovo umožňuje, abychom si hluboce rozuměli, ale také se může stát vražednou zbraní: Jazyk je malý úd, ale může se chlubit velkými věcmi. Považte, jak malý oheň může zapálit velký les! I jazyk je oheň. Jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí. Jím chválíme Pána a Otce, jím však také proklínáme lidi, kteří byli stvořeni k Boží podobě" (Jak 3, ). V několika málo minutách může člověk na prach spálit něčí dobrou pověst a jméno. Kolik let to trvá, než se les znovu 20