Absolventská práce. Komunikace sluchově postiženého dítěte. Lucie Dvořáková. Katedra: Pedagogiky a psychologie. Vedoucí: Mgr.

Transkript

1 Jabok Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická Absolventská práce Lucie Dvořáková Komunikace sluchově postiženého dítěte Katedra: Pedagogiky a psychologie Vedoucí: Mgr. Marie Ortová 2015

2 Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem absolventskou práci Komunikace sluchově postiženého dítěte zpracovala samostatně a výhradně s použitím uvedených pramenů a literatury. 2. Tuto práci nepředkládám k obhajobě na jiné škole. 3. Souhlasím s tím, aby uvedená práce byla pro studijní účely zpřístupněna dalším osobám nebo institucím prostřednictvím Knihovny Jabok a v elektronické podobě prostřednictvím IS Jabok Lucie Dvořáková

3 Poděkování: Děkuji Mgr. Marii Ortové za odborné vedení práce. Dále za ochotu, trpělivost a mnoho cenných rad a poznatků, které pro mne byly při psaní práce přínosnými.

4 Anotace Práce se zabývá komunikací sluchově postiženého dítěte. Cílem je porovnat teoretické poznatky o komunikaci sluchově postiženého dítěte s konkrétním příkladem v praxi. Na základě získaných teoretických informací jsem rozebrala konkrétní případ sluchově postižené dívky, čímž jsem poukázala na to, jaké odlišnosti mohou ve srovnání teoretických informací a praktických zkušeností vzniknout. Kapitoly obsahují informace o sluchovém postižení, jeho vadách a druzích sluchového postižení podle hloubky a doby vzniku. Práce obsahuje kazuistiku sluchově postižené dívky. Popisuji faktory, které ovlivňují vývoj řeči, komunikaci a prostředky komunikace osob se sluchovým postižením, zásady správné komunikace. Další část práce je zaměřena na kompenzační pomůcky osob se sluchovým postižením. Abstract This text is dealing with communication problems of a hearingimpaired child. The goal of this work is to compare theoretic information about communication of hearing-impaired child with practical experience. On the basis of acquired theoretic data I have analyzed a specific case of a deaf girl. I have pointed out what differences might arise when comparing theoretic information and practical experience. There is also information about hearing impairment, its different types depending on the depth and time of origin. My work includes a case study of a hearing-impaired girl. Furthermore I describe the factors that influence a development of speech, communication and means of communication of people with hearing impairments and principles of proper communication. The last part of the thesis is focused on compensatory or adaptive aids for people with hearing disabilities.

5 Obsah Úvod Sluchové postižení Druhy sluchového postižení Druhy sluchového postižení podle hloubky Druhy sluchového postižení podle doby vzniku Druhy sluchového postižení z hlediska jejich příčiny Kazuistika Faktory ovlivňující vývoj řeči Symptomatické poruchy řeči Péče logopeda Komunikace a její prostředky Odezírání Prstová abeceda Totální komunikace Mluvená řeč Čtení a psaní Znakový jazyk Zásady správné komunikace Podmínky pro komunikaci Pravidla správné komunikace Podmínky pro odezírání Nejčastější chyby v komunikaci Kompenzační pomůcky Sluchadlo Zesilovací FM systém Shrnutí Závěr Seznam použité literatury... 44

6 Úvod Jako téma pro svou absolventskou práci jsem zvolila komunikaci sluchově postiženého dítěte. Již několikrát jsem byla praktikantkou ve třídě základní školy, kde je integrována dívka s těžkým sluchovým postižením. Měla jsem možnost pozorovat dívčiny komunikační schopnosti a dovednosti. Velice mne zaujalo, jakými prostředky dívka vzhledem ke svému postižení komunikuje, proto jsem se rozhodla psát svou absolventskou práci právě o komunikaci sluchově postiženého dítěte. Cílem mé práce je porovnat teoretické poznatky s konkrétním případem v praxi. Čtenář by měl na základě teoretických informací propojených s praktickým příkladem lépe porozumět problematice o komunikaci dítěte se sluchovým postižením. V úvodu práce chci vymezit fakt, že se budu zaměřovat více na komunikaci sluchově postiženého dítěte ve škole, než na komunikaci sluchově postiženého dítěte doma. Přístup do dívčiny rodiny jsem během praxe na ZŠ neměla. S rodiči dívky jsem se však setkala a některých zajímavých postřehů, které v práci zmíním, jsem si všimla. K dispozici jsem pro svá studia měla pouze dívčiny anamnézy, zprávu ze speciálně pedagogické péče a dívčin individuální vzdělávací plán. Je obecně známo, že člověk je úzce spjat s prostředím, ve kterém žije, především zrakem a sluchem. Pokud člověk sluch ztratí, je ovlivněn v mnoha směrech svého života, ať už se jedná o integraci do společnosti, ztíženou orientaci v prostoru, psychickou zátěž, nebo právě o komunikaci, která člověka provází po celý jeho život. Narušená komunikační schopnost může způsobit omezenou schopnost porozumění ostatním, nebo omezení sítě sociálních vztahů. Pro člověka, který svůj sluch ztratí, je jistě nepříjemné, pokud ho veřejnost nazve neslyšícím i přes to, že dotyčný je nedoslýchavý. Sluchové postižení totiž vykazuje širokou škálu různých typů a rozličných stupňů závažnosti, stejně jako postižení smyslové, mentální, nebo tělesné. Sluchová vada ovlivňuje celistvý vývoj jedince, v komunikaci záleží však na tom, jestli osoba ztratí sluch v období před osvojením řeči, nebo až poté. Při 6

7 rozvoji komunikace hraje velkou roli to, na jakém místě sluchového orgánu se sluchová vada nachází a jak hluboká je. Proto se ve své práci budu věnovat základním informacím o sluchovém postižení, o vadách sluchového postižení podle místa vzniku, o druzích sluchového postižení podle hloubky a doby vzniku. Existuje celá řada faktorů od včasné diagnostiky sluchového postižení přes včasné přidělení správného sluchadla a péči logopeda až po rodinné prostředí, které ovlivňují vývoj řeči a usnadňují tak komunikaci mezi slyšící a neslyšící osobou. Teoretické informace o faktorech, které mají vliv na vývoj řeči, budu ve své práci též promítat do případu sluchově postižené dívky, se kterou jsem se v praxi setkala. Pro osobu s těžkým sluchovým postižením je zcela nemožné používat při komunikaci pouze mluvenou řeč. Osoby se sluchovým postižením při komunikaci kombinují i jiné alternativní přístupy a metody, jako je například znakový jazyk, totální komunikace, čtení a psaní, prstová abeceda a další. Během komunikace slyšící a neslyšící osoby musí být za určitých podmínek respektována pravidla. Osoby, mezi kterými se komunikace odehrává, by měli pravidla respektovat a vyvarovat se tak chyb, které by komunikaci mohly znepříjemnit, nebo dokonce zničit. V některých případech může být ztráta sluchu v menší nebo větší míře kompenzována kompenzačními pomůckami. Kompenzační pomůcky pomáhají sluchově postižené osobě pochytit o něco více informací, nebo pouze vibrací, jedná-li se o těžkou ztrátu sluchu. Kompenzační pomůcky mohou sluchově postiženému zlepšit sluchové vnímání, ztrátu sluchu však nikdy plnohodnotně nahradit nedokáží. Korektním označením pro člověka s postižením sluchu je člověk se sluchovým postižením právě kvůli tomu, že mluvíme o člověku a ne o jeho postižení. Proto není korektní používat označení retardovaný, nebo postižený člověk. Kvůli stylistickému dojmu budu ve své práci střídat 7

8 korektní označení člověk se sluchovým postižením s méně korektnějším označením sluchově postižený člověk. 1 Sluchové postižení Cílem kapitoly je podat čtenáři základní informace o problematice sluchového postižení, vadách sluchového postižení z hlediska doby vzniku postižení a hloubky postižení. Základní informace mají čtenáři přiblížit problematiku sluchového postižení v takové míře, aby byl schopen získané poznatky v práci dále rozpoznávat. Budou se prolínat s praktickým příkladem a je důležité, aby si podle teorie čtenář mohl alespoň z části poznatky o komunikaci osoby se sluchovým postižením v praxi představit. Sluchové postižení je následkem organické nebo funkční vady (resp. poruchy) v kterékoli části sluchového analyzátoru, sluchové dráhy a sluchových korových center, příp. funkcionálně percepčních poruch. 1 Lidé často zaměňují pojmy, jako je například porucha a vada sluchu, přičemž každý z těchto pojmů znamená něco jiného. Je důležité vysvětlit, že pod pojmem porucha sluchu, se skrývá takové postižení sluchové funkce, které je pouze přechodné a kvalita sluchu se tudíž může vrátit za podmínek dobré intervence k normálním hodnotám. Vada sluchu přitom představuje postižení, které je trvalé a ve většině případů bez možnosti úplné nápravy Druhy sluchového postižení V této kapitole chci čtenáři popsat kritéria, za kterých jsou osoby se sluchovým postižením zařazovány mezi neslyšící, nedoslýchavé a osoby, u kterých se sluchová vada objevila před narozením, během porodu nebo v raném dětství. Dále osoby, u kterých se sluchová vada projevila až v době, kdy si již osvojili mluvenou řeč. Je důležité, aby sluchově postižené osoby nebyly společností vnímány všechny jako neslyšící. Společnost by si měla 1 SLOWÍK, Josef. Speciální pedagogika. Vyd. 1. Praha: Grada, 2007, s. 72. Pedagogika (Grada). ISBN HOUDKOVÁ, Zuzana. Sluchové postižení u dětí: komplexní péče. Vyd. 1. V Praze: Triton, 2005, s. 18. ISBN

9 uvědomit, že každý člověk se sluchovým postižením nemusí být jistě neslyšící, ale může být i nedoslýchavý. Cílem této kapitoly je vyložit čtenáři teoretické poznatky o druzích postižení tak, aby si je později mohl spojit s praktickým příkladem Druhy sluchového postižení podle hloubky V této kapitole je třeba od sebe odlišit člověka neslyšícího, nedoslýchavého a ohluchlého, protože jejich životy se zcela jistě v mnohém liší a druh jejich postižení nelze považovat za jeden a ten samý. Rozdíly mezi těmito jednotlivými skupinami by měly být respektovány a nezneužívány. Neslyšící - Jedná se o takového člověka, který neslyší ani s použitím kompenzačních pomůcek. Kompenzační pomůcky osobě mohou zprostředkovat jisté zesílení zvuku, sluch však vykompenzovat nedokáží. Nedoslýchavý za nedoslýchavého člověka můžeme považovat osobu, která má oproti společnosti nějaké zhoršení sluchu. Takový člověk má ale zbytky sluchu, které v běžné komunikaci může využít. Nedoslýchavost může být lehká, ale také velmi těžká, od čehož se následně odvíjejí možnosti jednotlivce, který je sluchově postižen. Při lehké nedoslýchavosti může sluchově postižená osoba rozumět hlasité řeči na vzdálenost větší než tři metry. Komunikační potíže při lehké nedoslýchavosti nastávají při tichém až šeptaném hovoru, nebo pokud hovor probíhá v prostředí, kde je rušno. Pokud je osoba středně nedoslýchavá, rozumí hlasité řeči pouze ve vzdálenosti do tří metrů. Při vhodných akustických podmínkách, se tento typ nedoslýchavosti dá kompenzovat sluchadlem. Ve ztížených podmínkách bývá výslovnost a srozumitelnost vlastní řeči postiženého narušena a rozumění hlasité řeči selhává. Při těžké nedoslýchavosti může sluchově postižený rozumět hlasité řeči pouze na vzdálenost, která je menší, než jeden metr. V průběhu komunikace s člověkem, který je těžce nedoslýchavý, je obzvláště důležité, aby slyšící dbal podmínek pro komunikaci s neslyšícím, které jsou níže popsány. 9

10 Důležité je to, že nedoslýchavost může být ve větší, či menší míře kompenzována technickými pomůckami, sluchadly, zesilovacími systémy atd. Většinu nedoslýchavých jedinců ve společnosti tvoří senioři, jejichž sluch se zhoršuje v důsledku přirozeného procesu stárnutí Druhy sluchového postižení podle doby vzniku Sluchové postižení můžeme charakterizovat na základě toho, v jaké době u člověka vzniklo. Pokud člověk začal trpět sluchovou vadou v období před osvojením mluveného jazyka, nazýváme takové postižení prelingválním. Pokud se naopak začala ztráta sluchu projevovat až poté, co si postižená osoba osvojila mluvený jazyk, mluvíme o postižení postlingválním. Do této skupiny se dají zařadit jak děti, dospělí, tak i senioři u kterých byla narušena schopnost slyšet v důsledku nemoci, nebo jiných traumat. Ve věku, ve kterém přišel člověk o sluch je ale velký rozdíl. Prelingválně neslyšící jedinci, kteří se se svou sluchovou vadou již narodili, nebo ji získali před osvojením mluvené řeči, nemají se svým postižením ve většině případů problém. Svět zvuků nikdy nepoznali, nebo ho poznali pouze na krátko, tudíž jim nechybí. Postlingválně ohluchlí pokud člověk ztratí sluch až poté, kdy si osvojil mluvenou řeč a příslušný mluvený jazyk, je pro něj snazší si znalost tohoto jazyka udržet (v mluvené i psané formě), protože používání jazyka bylo před ztrátou sluchu přirozené. Pro praktickou představu je velký rozdíl v tom, zda postlingválně ohluchne šestiletý chlapec, který jazyk neovládá ještě ve všech jeho rovinách, které jsou již rozvinuty, ačkoliv ne v plné míře, nebo třicetiletý muž, který má akademické vzdělání a svůj život, který se mu nemění snadno. Proto dospělé osoby prožívají po psychické stránce ztrátu sluchu velmi špatně. 3 3 Ve světě sluchového postižení: informační a vzdělávací publikace (nejen) pro zdravotnický personál o životě a potřebách neslyšících, nedoslýchavých a ohluchlých lidí a lidí s kochleárním implantátem. Praha: Středisko rané péče Tamtam, 2005, s ISBN

11 1.1.3 Druhy sluchového postižení z hlediska jejich příčiny Cílem této kapitoly je představit čtenáři pojmy týkající se sluchových vad podle míst postižení, aby si byl v následujících kapitolách schopen představit, co tyto vady znamenají a jaká omezení pro člověka představují. Sluchové vady se podle místa postižení rozdělují na dvě skupiny podle toho, ve které části sluchového ústrojí k poruše došlo: Převodní poruchy sluchu příčinou vzniku takovýchto poruch je poškození zevního, nebo středního ucha, tzv. převodního ústrojí sluchového orgánu. Osoba s touto poruchou slyší řeč v menší intenzitě. Pokud se jedná o hlasitější i šeptanou řeč, slyší ji sluchově postižená osoba přibližně na stejnou vzdálenost. Příčinou této poruchy může být například akutní, nebo chronický zánět středního ucha, dále vpáčené bubínky z důvodu zvětšené nosní mandle u dětí zánět zvukovodu a bubínku, nebo mazovou zátku ve zvukovodu. Percepční porucha sluchu příčinou vzniku této poruchy je postižení vnitřního ucha, nebo sluchového nervu, které se projevuje především ve slyšení vysokých tónů. Pro člověka s touto vadou je problémem rozeznat určité hlásky, nejvíce sykavky, což má za následek špatné rozeznávání slov a osoba slyší šepot hůře než hlasitou řeč. Tato porucha se projevuje například jako stařecká nedoslýchavost, poškození sluchu v důsledku nadměrného hluku, nebo užívání toxických látek. Za příčinu jsou dále považovány komplikace při některých infekčních onemocněních, jako je zánět mozkových blan, nebo příušnice. Kombinovaná porucha jde o poruchu převodní i percepční, kdy postižený slyší málo a špatně rozumí. 4 4 JANOTOVÁ, Naděžda a Karla SVOBODOVÁ. Integrace sluchově postiženého dítěte v mateřské a základní škole. 2., upr. vyd. Praha: Septima, 1998, s ISBN

12 2 Kazuistika Kazuistika sluchově postižené dívky je zařazena v této části práce úmyslně tak, aby si ji čtenář přečetl a měl již konkrétní teoretické poznatky z předchozích kapitol, týkající se sluchového postižení, sluchových vad, nebo druhů sluchového postižení. Tyto teoretické poznatky tak bude moci aplikovat do praxe a dokáže si ji lépe představit. V průběhu práce budu porovnávat teoretické poznatky o komunikaci sluchově postiženého dítěte právě s tímto praktickým příkladem, se kterým by měl být čtenář seznámen co možná nejdříve. Dívce jsem záměrně pro zpracování její osoby v této práci změnila jméno kvůli dodržení mlčenlivosti. Kazuistika je rozdělena do několika částí tak, aby byla přehledná a podala důležité informace, které budou nápomocné při porovnání teoretických poznatků o komunikaci sluchově postiženého dítěte a pro zběžné představení klientky čtenáři. Dívka navštěvuje 2. třídu základní školy, kde je integrována individuálně s pedagogickým asistentem. Dívka je optimálně svému věku váhově i výškově vyvinuta, má dlouhé hnědé vlasy, nosí dioptrické brýle a sluchadla. Je milá, často však nervózní vzhledem ke svému postižení. Ve volném čase ráda maluje, navštěvuje výtvarný kroužek a balet. Diagnóza: Po porodu byla dívka dlouhodobě hospitalizována v nemocnici, kde kvůli silné infekci musela užívat antibiotika, jejichž užívání mělo za následek nezvratnou sluchovou vadu. Sluchové postižení těžké, těžká percepční oboustranná sluchová vada kompenzována výkonnými sluchadly, symptomatická vada řeči. 12

13 Rodinná anamnéza a anamnéza prostředí Barbora vyrůstá v úplné rodině, má stejně starou sestru (dvojče), která navštěvuje totožnou třídu základní školy. Barbořino postižení nemá žádnou souvislost s komplikacemi po porodu dvojčat, kdy se dívka musela léčit kvůli silné infekci. Dívčina rodina je vysoce funkční, což je na první pohled zřejmé. Dívka se často zmiňuje o svých rodičích, se kterými tráví volný čas spolu se svou sestrou na chalupě. Oba rodiče výborně spolupracují se školou aktivně každodenně a časově přiměřeně se podílejí na procvičování jednotlivých probíraných jevů dle doporučení třídního učitele a asistenta pedagoga. Rodiče se aktivně zajímají o vzdělávání dcery prostřednictvím schůzek a písemných sdělení. Spolupráce je ideální i mezi logopedem, speciálně pedagogickým centrem a Hlasovým a sluchovým centrem v Praze. Diagnóza určena speciálně pedagogickým centrem Dívka je v péči speciálně pedagogického centra od raného věku. Roku 2011 matka žádala speciálně pedagogické centrum o posouzení vhodnosti vřazení dcery do základní školy formou individuální integrace z důvodu speciálních vzdělávacích potřeb. Po výsledcích vyšetření byla dívka na žádost matky přemístěna z běžné třídy MŠ do třídy MŠ s upravenými vzdělávacími programy. Barbora nyní navštěvuje druhou třídu základní školy s upravenými vzdělávacími programy. Ze zápisu speciálně pedagogické péče vyplývá, že dívka spolupracuje velmi ochotně, což je v komunikaci výhodou. V průběhu práce se však projevuje nejistě a úzkostně a v některých situacích je neorientovaná a zdrženlivější. Při komunikaci se snaží odezírat, nebo odkoukává, co dělají ostatní. Běžné komunikaci rozumí až nadprůměrně, vzhledem k její ztrátě sluchu. Při komunikaci dívka zvládá správně vnímat řeč i bez odezírání za pomoci kompenzačních pomůcek (sluchadla a FM systém). Obtíže v orientaci se u Barbory objevují v rušném prostředí, kdy vyžadují kompenzační mechanismy více energie a pozornosti. Logopedem bylo 13

14 doporučeno, aby dívka používala zesilovací systém FM, který zesílí hlas učitele a učiní ho tak pro dívku srozumitelnějším. Těžké sluchové postižení obecně přináší obtíže v komunikaci na všech úrovních mluvení (výslovnost), čtení (porozumění a reprodukce), psaní (symptomatická chybovost), pochopení instrukcí, pojmů a ztížena je orientace. Navržená podpůrná opatření: Doporučeno vzdělávání v běžné ZŠ formou individuální integrace s podporou asistenta pedagoga dle RVP ZV s vlastním individuálním vzdělávacím plánem pro český jazyk, anglický jazyk (popř. další předměty). 3 Faktory ovlivňující vývoj řeči Včasné odhalení sluchového postižení, může zásadně ovlivnit jeho jazykový vývoj. K odhalení sluchové vady u novorozenců je využíván celoplošný sluchový screening, který měří výbavnost otoakustických emisí vláskových buněk ve vnitřním uchu. Jestliže je sluchové postižení odhaleno a prokázáno včas, může dítě budovat funkční komunikaci od raného věku. Včasné odhalení sluchového postižení přispívá k rozvoji využití vizuálních prostředků komunikace, znakového jazyka a mluvené řeči. Dále je známo, že čím dříve je u dítěte sluchová vada odhalena a prokázána, tím více se vyvíjí i samotná osobnost dítěte. Vyšetření sluchu by mělo být provedeno v prvním měsíci po narození dítěte a po zjištěných nesrovnalostech by měla být do tří měsíců zajištěna další vyšetření, která sluchové postižení prokáží a lékaři následně stanoví diagnózu. Do šesti měsíců věku dítěte by měla být zapojena rodina sluchově postiženého jedince do programu včasné intervence. Mezi další faktor, který může ovlivnit vývoj řeči u sluchově postiženého jedince, patří včasné přidělení vhodného sluchadla. Tím, že je dítěti se sluchovou vadou včas přiděleno sluchadlo odpovídající kvalitou jeho postižení, se zvyšuje šance, že kompenzace sluchové vady napomůže k rozvoji 14

15 intelektu a tím i řeči. Sluchadlo může napomoci k vývoji intelektu, protože dokáže kompenzovat do jisté míry sluchové vjemy, které jsou hlavním přijímačem informací. Prostřednictvím těchto informací lze rozum dítěte vyvinout lépe, než kdyby sluchové vjemy kompenzovány nebyly. K posouzení toho, jaké sluchadlo je pro individuální dítě vhodné, slouží vývojové škály a testy sluchové percepce. Dítěti však nemusí být nutně přiděleno pouze zmíněné sluchadlo, ale například kochleární implantát. Implantace této kompenzační pomůcky by záležela stejně jako u sluchadla na stupni sluchového postižení jedince a celkové vhodnosti implantace. Na vývoj jazykových schopností jedince má vliv i rodinné prostředí. Rodiče mají totiž velký podíl na rozvoji potenciálu, intelektových a komunikačních schopností svého sluchově postiženého dítěte. Dítě většinou přirozeně napodobuje osoby v prostředí, ve kterém žije a snaží se jim vyrovnat, čímž rozvíjí své schopnosti a dovednosti. Pokud však nastane situace, kdy je sluchové postižení natolik těžké, že nápodoba nefunguje, je třeba zvolit způsob komunikace, kterému dítě porozumět dokáže. Důležité je, aby si rodiče sluchově postiženého dítěte nejdříve stanovili, jakým způsobem budou se svým neslyšícím potomkem komunikovat. Velkým problémem v rodinném prostředí bývá často právě to, že se členové domácnosti nedokáží dohodnout na způsobu a prostředku komunikace. Špatná komunikace může mít za následek neshody mezi členy domácnosti. V ojedinělém množství případů, kdy je v rodině neslyšící člen, způsobuje rozepře a neshody v komunikaci samotná hluchota. 5 Na praktickém příkladu sluchově postižené dívky Barbory se projevují teoretické poznatky o zmíněných faktorech ovlivňujících vývoj řeči následovně: Po prostudování materiálů (spisů o dívce), které jsem měla k dispozici, jsem usoudila, že zcela jistě nemohu říci, kdy bylo u dívky sluchové postižení 5 [online]. ŠKODOVÁ, Eva. [cit ]. Dostupné z: 15

16 zachyceno a diagnostikováno, ani v jaké době začala být dívčina těžká percepční oboustranná sluchová vada kompenzována výkonnými sluchadly. Jistě vím, že sluchově postižená dívka je v péči speciálně pedagogického centra, a tedy i pedagoga, od roku Tento rok matka žádala o posouzení vhodnosti zařazení dcery do základní školy formou individuální integrace z důvodu speciálních vzdělávacích potřeb kvůli těžké percepční oboustranné sluchové vadě se symptomatickou poruchou řeči a dále kvůli možnému opoždění ve vývoji dítěte. Co se týče prostředí, ve kterém dívka žije, můžu říci, že největší vliv na rozvoj komunikace sluchově postižené dívky má její sestra, dvojče. Barbora se snaží v mnoha pohledech svou sestru napodobit, čímž rozvíjí nejen své komunikační schopnosti, ale i jiné dovednosti, například balet, který společně se sestrou navštěvují a doma spolu trénují. Přítomnost dvojčete v rodině je velkou výhodou. To, že má Barbora stejně starou sestru bez zdravotního postižení by mohlo mít samozřejmě i nevýhody. Například to, že Barbora bude na své sestře závislá v kolektivu, což jí bude bránit v plnohodnotném zařazení se mezi své vrstevníky. V budoucnu může odlišnost sester narušit vztahy v rodině, kde by mohla být jedna z dívek upřednostňována a sestry by mezi sebou mohly pocítit rivalitu, soupeření, které by mohlo vést k předhánění se. 6 V mnohých situacích se může zdát, že Barbořino dvojče působí jako tlumočník v komunikaci mezi slyšícím dítětem ve škole a neslyšící sestrou, což ulehčuje Barboře integraci mezi své vrstevníky. Komunikace doma mezi členy rodiny nevázne, protože dívka skvěle odezírá, tudíž se rodiče nemusejí učit znakový jazyk. Řekla bych, že se v tomto případě musela sluchově postižená dívka komunikaci v rodině podřídit tím, že odezírá, což je pro malé dítě velmi náročné, ale na druhou stranu jí tento způsob komunikace ulehčí 6 SPANIHELOVÁ, I. [cit ] 16

17 navazování vztahů v budoucnu. Ještě jednou zmíním, že dívka vzhledem ke svému postižení komunikuje výborně. Skutečnost, že odezírá a komunikuje mluvenou řečí, usnadňuje komunikaci jí i slyšícímu, který s vedením rozhovoru se sluchově postiženou osobou nemá zkušenosti. Dívka komunikuje srozumitelně mluvenou řečí nejvíce doma, což také komunikaci mezi členy rodiny zlehčuje. V případě potřeby využívá sluchově postižené děvče doma zesilovací FM systém, doporučen logopedem. Zesilovací FM systém členové domácnosti využívají v případech, kdy je každá osoba v jiné místnosti. Zesilovací systém je velkou výhodou, protože má široký dosah a dívka může slyšet zavolání rodiče stejně jako její sestra, aniž by byly dívky blízko sebe, nebo ve stejné místnosti. To, že komunikace mezi členy domácnosti funguje, má velký vliv na osvojení schopností a dovedností sluchově postižené dívky. Myslím si, že právě díky dobré komunikaci v rodině dívka komunikuje na takové úrovni, která je vzhledem k jejímu postižení ohromující. 3.5 Symptomatické poruchy řeči Symptomatické poruchy řeči lze definovat jako narušení komunikační schopnosti, které doprovází jinou nemoc, poruchu, nebo dominantní postižení. Narušená komunikační schopnost může tedy znamenat v celkovém klinickém obrazu dominanci, nebo může být pouze symptomem jiné poruchy, vady, onemocnění. Symptomatické poruchy řeči vznikají na základě různých etiologických faktorů, které se od sebe dají velmi těžko rozpoznat a oddělit. Je tedy nutné propojit příčiny s následky poruch a následně s jednotlivými vazbami pracovat. Uvádí se modely tří základních případů vzniku symptomatických poruch řeči: 1. Primární příčina například dědičnost způsobuje dominantní postižení, které provází právě narušená komunikační schopnost, symptomatická porucha řeči. Pod dominantním postižením si můžeme představit například hluchotu. 17

18 2. Sekundární příčina například orgánové postižení mozku způsobuje dominantní postižení, které doprovází sekundárně narušená komunikační schopnost. Současně však primární příčina způsobí paralelní postižení, které se může projevit například jako inervace mluvních orgánů. Paralelní postižení může mít další negativní vliv na komunikační schopnosti, z čehož vzniká symptomatická porucha řeči. 3. Dvě i více primárních příčin na komunikační schopnosti jedince působí negativně svým vlastním mechanismem. Například slepota se svojí vlastní příčinou se sekundárně negativně projeví na komunikační schopnosti nevidomého, například verbalizmem. Současně však i jiná příčina, například negativní vliv prostředí, může též nepříznivě ovlivnit rozvoj komunikačních schopností u dítěte. 7 V praktickém případě se symptomatické poruchy řeči projevují u dívky tak, že špatně vyslovuje některé hlásky, tudíž je jí v některých situacích hůře rozumět. Příčina poruchy řeči u dívky je primární. Symptomatická porucha řeči doprovází dominantní postižení, tedy těžkou sluchovou vadu. 3.6 Péče logopeda Logopedická péče, ve které se dítě nachází od raného věku, je velice důležitým faktorem při rozvíjení komunikačních dovedností sluchově postiženého jedince. Právě logopedie se zabývá problematikou narušené komunikační schopnosti. Protože vývoj řeči závisí na všech rovinách jazyka jedinců, se kterými osoba se sluchovým postižením komunikuje. Řeč ovlivňuje prožívání, rozumový vývoj a začleňuje člověka do společnosti. Je na místě péče odborníka, tedy logopeda, který může zmírnit, nebo úplně odstranit narušenou komunikační schopnost u osoby v jakémkoliv věku. Péče logopeda je však velmi dlouhým a složitým procesem, při kterém se logoped snaží co nejvíce podpořit komunikační schopnosti jedince se sluchovým postižením. 7 KLENKOVÁ, Jiřina. Logopedie: narušení komunikační schopnosti, logopedická prevence, logopedická intervence v ČR, příklady z praxe. Vyd. 1. Praha: Grada, 2006, s Pedagogika (Grada). ISBN

19 Od doby vzniku postižení, stupně a závažnosti poruchy, se odvíjí to, jakým způsobem bude logoped se sluchově postiženou osobou pracovat. Sluchově postižená dívka Barbora s logopedem spolupracuje prostřednictvím speciálně pedagogického centra. Převážnou část tohoto času je logopedická péče zaměřena právě na výše zmíněné špatné vyslovování určitých hlásek, což má za následek občasné neporozumění při dívčině projevu. Sluchově postižená Barbora pravidelně dochází v doprovodu rodičů na logopedická cvičení. Logoped spolupracuje se školou i zákonnými zástupci a spadá pod speciálně pedagogické centrum. Logoped pro dívku doporučil využívání níže zmíněného zesilovacího FM systému. 4 Komunikace a její prostředky Cílem této kapitoly je přiblížit čtenáři samotnou komunikaci lidí se sluchovým postižením a dále jednotlivé komunikační prostředky, bez kterých by komunikace osoby se sluchovým postižením nebyla možná. Komunikací obecně rozumíme chování, při kterém dochází k vysílání a přijímání konkrétní informace mezi dvěma organismy. Je vrozená a dá se říci, že pro člověka instinktivní. Je známo, že při těžkém sluchovém postižení, které vzniklo před osvojením mluvené řeči, nebo jakýchkoliv sluchových vjemů, dochází k deficitu ve vývoji myšlení a řeči. To se může projevit například v porozumění pojmům a souvislostem, nebo ve zvládání logických operací, nemluvě o tom, že se nevytváří vnitřní řeč, což může mít za následek narušení vnímání osobní identity člověka. Je proto nutné, aby člověk s těžkým sluchovým postižením rozvíjel v největší možné míře náhradní způsoby komunikace, dorozumívací prostředky. 19

20 Mezi dorozumívací prostředky sluchově postižených jedinců patří: 4.1 Odezírání Slyšení očima je velmi delikátní umění, jímž může bystré a pozorné oko podle pohybu rtů slyšet i to, co mluví kterákoliv osoba. 8 Odezírání vizuální percepce řeči je schopnost vnímat mluvenou řeč sledováním pohybů viditelných částí mluvidel, přičemž si odezírající doplňuje tento neúplný obraz mluvené řeči pozorováním výrazu obličeje, gestikulace i pohybů těla. 9 Odezírání je považováno za nejčastější způsob v komunikaci neslyšících lidí se slyšícími. Je zřejmé, že odezírání je mnohonásobně náročnější než poslouchání, tudíž bývá spojováno s větší mírou únavnosti. Důležitý je fakt, že vlohy k odezírání jsou vrozené, proto se odezírání nedá naučit. Odezírání však lze do určité míry tréninkem zlepšit. Je známo, že člověk se sluchovým postižením, který odezírá výborně, nikdy nepochytí a nezíská tolik informací, jako kdyby je slyšel. Z mluveného jazyka lze odezřít asi jednu třetinu a zbytek musí sluchově postižený uhádnout. To je důvod toho, proč se na pouhé odezírání v komunikaci nelze spoléhat. Je dobré, aby osoba s těžkým sluchovým postižením kombinovala několik dorozumívacích prostředků. Odezírání lze považovat za určitý dar, nebo schopnost, kterou neslyšící obdržel při narození, protože pokud neslyšící schopnost odezírání nemá, nepomůže mu ani ten sebepropracovanější kurs odezírání. Pod pojmem odezírání si můžeme představit hádání ve velmi rychlém tempu s velmi malým počtem informací, které jsou k postřehnutí slova, nebo pochopení věty potřebné. I když neslyšící může relativně dobře odezřít 8 HRUBÝ, Jaroslav. Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu. 1. vyd. Praha: Federace rodičů a přátel sluchově postižených, 1998, s sv. ISBN JANOTOVÁ, Naděžda a Karla SVOBODOVÁ. Integrace sluchově postiženého dítěte v mateřské a základní škole. 2., upr. vyd. Praha: Septima, 1998, s. 20. ISBN

21 samohlásky, které tvoří slovo, musí slovo ve většině případů hádat, protože například hláska (h) a (k) jsou při odezírání nerozeznatelné. Nyní popíši, jak se projevuje odezírání na konkrétním případě sluchově postižené dívky. V komunikaci sluchově postižené dívky hraje odezírání velkou roli v udržování kontaktu, protože Barbora odezírá vzhledem ke svému postižení velmi dobře nejen slova, která zná, ale při trpělivosti a zopakování je schopna odezírat i slova, která tak často nepoužívá. Je důležité, aby slova byla správně vyslovována, ne však přehnaně artikulována. Otázkou však může být fakt, že dívka při komunikaci většinou používá zesilovací FM systém, takže je schopna pochytit částečně některé informace, což jí při odezírání může pomoci. Osobně jsem dívku viděla komunikovat i bez FM zesilovacího systému se svým otcem, komunikovali spolu právě odezíráním a mluvenou řečí. 4.2 Prstová abeceda Jako prstová abeceda je označována soustava znaků, která je znázorňována většinou pomocí prstů pravé ruky, jindy obou rukou. Pomocí prstů sluchově postižený znakuje jednotlivé hlásky, nebo písmena abecedy. Daktylotika (prstová abeceda) je k vidění například v televizi, při tlumočení pořadů do znakové řeči. Známá je také tajná řeč, jedná se o prstovou abecedu, kterou používají slyšící děti prostřednictvím obou rukou. Jednoruční prstovou abecedu by měl ovládat každý slyšící, který přichází s neslyšící osobou do styku. Prstová abeceda je dokonce považována za integrální součást znakového jazyka. Nevýhodou prstové abecedy je fakt, že vybudování komunikace s neslyšícím pouze na tomto principu, je problematické právě díky pomalosti. Prstová abeceda se u sluchově postižené dívky využívá velmi často, tudíž je pro ni tento prostředek komunikace důležitý. Jedná se o situace, kdy si dívka není jista tím, zda porozuměla zadání, které ji bylo poskytnuto pouze ve 21

22 sluchové formě, myslím tím tedy takovou formu, kde by dívka musela odezírat, číst, nebo slyšet s pomocí kompenzačních pomůcek. Komunikace mezi asistentkou pedagoga a sluchově postiženou dívkou spočívá v tom, že asistentka pedagoga znázorní pomocí prstové abecedy dívce většinou jedno slovo, kterému dívka ve výkladu nerozuměla. Barbora tedy využívá prstovou abecedu ve škole z důvodu ujištění se o správnosti určité informace. 4.3 Totální komunikace Komunikační deficit je u mnohých sluchově postižených osob tak velký a závažný, že pro jeho kompenzaci nestačí využívat pouze některé dorozumívací prostředky, ale je vhodné spíše počítat s celým komplexem komunikačních metod. 10 Totální komunikace je považována za způsob, kdy se neslyšící dorozumívají předáváním informací mluvenou řečí, posunky, znaky, prstovou abecedou, psaním a mimikou. Pro to, aby mohl sluchově postižený přijmout informaci, musí využívat sluchové vnímání (kompenzované sluchadlem popřípadě jinou kompenzační pomůckou), odezírání, vnímání posunků, znaků, prstové abecedy, mimiky a čtení. 11 Domnívám se, že v případě dívky se sluchovým postižením se totální komunikace používala jako prostředek komunikace v rodině, když byla Barbora menší. Nedokážu však posoudit, do jaké míry, protože dívka neuměla psát ani číst. Totální komunikace v tomto případě nejspíše znamenala spíše vnímání posunků a různých znaků, možná používáním obrázků. Při komunikaci s asistentkou pedagoga, se totální komunikace projevuje velmi často a efektivně. Dívka svou asistentku vnímá soustředěně, na druhé straně asistentka pedagoga s dívkou komunikuje prostřednictvím mimiky, posunků, správného vyslovování slov, psaní slov na papír, nebo prstovou abecedou tak, aby si byla jistá tím, že dívka danému slovu, tématu, úkolu, nebo otázce 10 SLOWÍK, Josef. Speciální pedagogika. Vyd. 1. Praha: Grada, 2007, s. 79. Pedagogika (Grada). ISBN JANOTOVÁ, Naděžda a Karla SVOBODOVÁ. Integrace sluchově postiženého dítěte v mateřské a základní škole. 2., upr. vyd. Praha: Septima, 1998, s. 25. ISBN

23 rozumí. Smyslem komunikace mezi asistentkou pedagoga a dívkou se sluchovým postižením je porozumění probírané látce ve škole. Na praxi jsem vypozorovala také situaci, kdy prostřednictvím mimiky sluchově postižená dívka komunikovala se svým spolužákem, který k ní vztáhl ruku a druhou rukou ukázal ven ze dveří na chodbu. Chlapec beze slov vyjádřil prosbu, aby si s ním šla dívka na chodbu před třídu hrát. Dívka se pousmála a ruku v ruce s chlapcem odešla. 4.4 Mluvená řeč Nedoslýchaví lidé jsou většinou schopni komunikovat mluvenou řečí, protože mají v různém rozsahu využitelné zbytky sluchu. Pro nedoslýchavého jedince je mluvená řeč hlavním prostředkem komunikace s lidmi bez sluchového postižení. Lidé postlingválně ohluchlí sice neslyší, ale vyrostli jako slyšící lidé. V komunikaci většinou nejvíce používají právě mluvenou řeč, odezírání nebo čtení a psaní. Pro prelingválně neslyšící osoby je nejčastějším prostředkem komunikace znakový jazyk, který využívají v kontaktu s ostatními lidmi se sluchovým postižením. Prostřednictvím znakového jazyka se totiž mohou snadno a rychle vyjádřit. Pokud to možnosti prelingválně neslyšícího člověka dovolí, komunikuje se slyšícím okolím mluvenou řečí. 12 Mluvené řeči se sluchově postižené dítě učí stejně jako zdravé děti. Napodobují řečové vzory ze svého okolí, napodobují řeč jazykového společenství, kde vyrůstají. Při rozvíjení orální mluvené řeči se využívá sluchu pomocí sluchadel a dalších přístrojů a dítě se systematicky učí odezírat. Součástí reedukačního programu je cílené rozvíjení nejen sluchového, ale i zrakového vnímání, rozvíjení motorických dovedností atd Ve světě sluchového postižení: informační a vzdělávací publikace (nejen) pro zdravotnický personál o životě a potřebách neslyšících, nedoslýchavých a ohluchlých lidí a lidí s kochleárním implantátem. Praha: Středisko rané péče Tamtam, 2005, s. 13. ISBN JANOTOVÁ, Naděžda a Karla SVOBODOVÁ. Integrace sluchově postiženého dítěte v mateřské a základní škole. 2., upr. vyd. Praha: Septima, 1998, s. 19. ISBN

24 Mluvená řeč se tedy využívá podle toho, v jakém společenství sluchově postižená osoba žije a čí mluvenou řeč má možnost napodobovat. Pokud osoba se sluchovým postižením žije ve společnosti, kde je více lidí sluchově postižených, nemá tolik šancí si mluvenou řeč osvojit. Na druhé straně, pokud sluchově postižený člověk žije ve společenství, kde jsou převážně osoby, co slyší a komunikují mluvenou řečí, může si ji alespoň částečně osvojit. Sluchově postižená dívka Barbora žije v rodině, kde je primárním komunikačním prostředkem právě mluvená řeč, tudíž ji dívka ovládá vzhledem ke svému těžkému sluchovému postižení velmi dobře. Pomocí odezírání a sluchadel je schopna komunikace, při které ví, co jí druhý říká a sama dokáže pomocí mluvené řeči odpovědět. V tomto případě by mohla být k zamyšlení situace, kdy by sice rodina komunikovala mluvenou řečí, ale dívčino postižení by jí nedovolilo komunikovat tak dobře, jako komunikuje nyní. Podle mého názoru hraje při využívání tohoto prostředku komunikace velkou roli i stupeň sluchového postižení, nebo včasné přidělení kvalitní kompenzační pomůcky vhodné ke kompenzaci určitého druhu sluchového postižení. Důležitým faktorem, pro výběr tohoto komunikačního prostředku může být i identita jedince, kterého učili doma mluvenou řeč, ale on pak našel svou identitu jinde. 4.5 Čtení a psaní V dnešní době dochází mezi slyšícími lidmi k velkým omylům, co se komunikace se sluchově postiženými jedinci týče. Spousta lidí bere fakt, že neslyšící lidé bez problémů píší a čtou, za samozřejmost Ve většině případů jsou tyto nepodložené domněnky mylné. Zapomíná se na to, že pro to, aby se sluchově postižený člověk mohl naučit číst a psát, se nejdříve musí naučit porozumět jazyku, který společnost v komunikaci využívá. Problémy se čtením mají tedy nejvíce děti se sluchovým postižením, které ztratily sluch před tím, než si osvojily základy jazyka, kterým společnost komunikuje. Neslyšící lidé v naší společnosti umějí číst a žádný z nich není negramotný v tomto smyslu. Problém je však v tom, že i když sluchově postižený rozezná 24

25 písmenka, nemusí porozumět napsanému textu. Názory toho typu, že neslyšící sice neslyší, ale může si veškeré informace přečíst, jsou mylné. Je zřejmé, že jedincům, kteří přišli o sluch předtím, než si osvojili mluvenou řeč, se mateřský jazyk učí s velkými obtížemi. Velký vliv na rozvoj čtení má rodina. Pokud jsou členové domácnosti slyšící, je velmi pravděpodobné, že své neslyšící dítě vedou ke čtení od útlého věku, což napomáhá k osvojení mateřského jazyka do určité míry ještě před tím, než dítě začne navštěvovat školu, kde mateřský jazyk rozvíjí. V případě sluchově postižené dívky se čtení a psaní využívá jako prostředek komunikace. Může to být důsledkem skutečnosti, že dívka vyrůstá v rodině, kde všichni členové slyší a výhodou jí může být její sestra, se kterou doma od raného věku čte a píše. K tomu, aby se neslyšící dítě mohlo naučit číst, mělo by si osvojit alespoň základy českého jazyka. Na učení se číst má vliv rodina, protože určuje způsob komunikace. Jsou tu dvě varianty, podle kterých se formuje komunikace v rodině. Prostřednictvím komunikace si neslyšící dítě může osvojit základy českého jazyka a slyšící rodiče mohou své neslyšící dítě učit číst. Barbora komunikuje prostřednictvím mluvené řeči a odezírání právě díky tomu, že tak komunikuje od útlého věku doma. Dívka se ve škole učí písmenka a slova pomocí prstové abecedy, nebo obrázků, které jí ukazuje asistentka pedagoga, nebo samotný pedagog. Slova odezírá. Dívka čtení a psaní procvičuje jak ve škole, tak doma, což napomáhá k osvojení si tohoto komunikačního prostředku. Měla jsem možnost sluchově postižené dívce v některých situacích nahrazovat asistentku pedagoga, takže jsem viděla, jak píše. Byla jsem velice udivena, protože psala snad nejlépe ze třídy a mnohé děti bez sluchového postižení by se jí zdaleka nemohly vyrovnat. Otázkou však je, zda má na schopnost psaní vliv sluchové postižení, nebo se jedná o stejné faktory jako u ostatních dětí, například o motoriku, impulzivitu, soustředění. 25

26 4.6 Znakový jazyk Znakový jazyk lze považovat za to, co dělá z neslyšících lidí jazykovou a kulturní menšinu. Znakový jazyk totiž představuje společný komunikační kód pro osoby s těžkým sluchovým postižením. Znakový jazyk používají jako prostředek komunikace s osobami se sluchovým postižením nejvíce lidé prelingválně neslyšící. Znakový jazyk je pro prelingválně neslyšící osoby přirozený a mohou se prostřednictvím něho snadno vyjadřovat. Laická veřejnost by si znakový jazyk neměla plést s pantomimou, protože je mezi těmito dvěma způsoby komunikace značný rozdíl. Znakový jazyk spočívá v omezení prostoru při reprodukci, což znamená, že se při komunikaci využívá pouze tzv. znakovací prostor. Tento termín představuje komunikaci v prostoru ohraničeném temenem hlavy, upaženými lokty a linií boků. 14 Znakový jazyk se v konkrétním případě sluchově postižené dívky Barbory jako prostředek komunikace nevyužívá. Ačkoliv je znakový jazyk používán nejvíce u lidí s těžkým sluchovým postižením, je zřejmé, že ho dívka nepoužívá, protože žije ve společnosti, kde není žádná neslyšící komunita, která by znakovala. Je možné, že pokud se do takové společnosti někdy Barbora dostane, najde tam svou identitu a znakový jazyk si osvojí. Považuji začlenění kapitoly o tomto komunikačním prostředku do své práce za důležité, protože znakovým jazykem komunikuje velké množství sluchově postižených osob, proto jsou teoretické informace, týkající se znakového jazyka, pro téma komunikace sluchově postižených osob přínosné. 5 Zásady správné komunikace Tato kapitola čtenáři poskytne základní informace o tom, za jakých podmínek je komunikace se sluchově postiženou osobou možná, jaká pravidla musí být při komunikaci s neslyšícím respektována a jakých nejčastějších chyb v komunikaci s osobou se sluchovým postižením by se měl slyšící 14 Ve světě sluchového postižení: informační a vzdělávací publikace (nejen) pro zdravotnický personál o životě a potřebách neslyšících, nedoslýchavých a ohluchlých lidí a lidí s kochleárním implantátem. Praha: Středisko rané péče Tamtam, 2005, s ISBN

27 vyvarovat. Toto téma jsem do své práce začlenila proto, aby se čtenář mohl informovat o tom, jak s osobou se sluchovým postižením komunikovat. Velké množství lidí bez sluchového postižení je v situaci, kdy má s osobou se sluchovým postižením komunikovat, v rozpacích. K tomu, aby komunikace s dítětem, které má sluchové postižené, byla možná, musí být splněny určité podmínky. Tyto podmínky by měly být respektovány jak ze stran každé osoby, která se o komunikaci s neslyšícím jedincem bude snažit, tak ze strany samotného sluchově postiženého. Je důležité, aby se se sluchově postiženým jedincem pracovalo individuálně s ohledem na jeho postižení. Slyšící osoba nikdy nesmí nabýt dojmu, že kompenzační pomůcky mohou plnohodnotně neslyšícímu nahradit sluch, tudíž s neslyšící osobou nesmí komunikovat tak, jakoby komunikovala se slyšícím člověkem. 5.1 Podmínky pro komunikaci První podmínkou pro zlehčení komunikace neslyšícího a slyšícího je vyšetření zraku, především zrakové ostrosti, která je sledována zprvu orientačně. Pozorujeme, zda dítě dokáže rozlišit například detaily na obrázku z určité vzdálenosti. V populaci neslyšících dětí je totiž prokazatelně více zrakových vad, než v populaci dětí bez sluchového postižení. 15 Pokud dítě komunikuje ve společnosti, kde je více lidí, je dobré, aby mělo vyhrazeno akusticky vhodné místo. Při komunikaci ve škole, nebo v práci je nutné, aby byla zohledněna velká únavnost neslyšícího, vzhledem k tomu, že svůj sluch namáhá více, než jedinec bez sluchového postižení. Neslyšící by měl být pochopen a mělo by mu být porozuměno. V případě komunikace slyšícího a neslyšícího dítěte by mělo být slyšící dítě informováno o postižení svého vrstevníka, což vede k učení přijímání odlišností již v útlém věku. Tato skutečnost může odbourat případné budoucí předsudky vůči lidem s postižením. Pokud je neslyšícím dítě, měli by se dospělí často ujišťovat o 15 JANOTOVÁ, Naděžda. Rozvíjení zrakového vnímání a odezírání sluchově postižených dětí. 1. vyd. Praha: Septima, 1996, s. 7.ISBN

28 tom, zda správně fungují všechny kompenzační pomůcky, které využívá. V komunikaci by se každý slyšící měl ujistit, zda neslyšící rozumí tomu, co mu bylo sděleno. Pokud komunikace probíhá v prostředí, kde je možné eliminovat všechny rušivé zvuky, mělo by tak být učiněno. Neslyšící by měl být veden k tomu, aby si dokázal říct o pomoc, nebo naopak dokázal vyjádřit, že je mu něco nepříjemné. Nyní popíši, jak se teoretické poznatky o podmínkách pro komunikaci projevují na konkrétním případě v praxi. Sluchově postižená dívka Barbora má vyhrazeno akusticky vhodné místo v první lavici a její občasná únavnost je zohledňována zejména při výkladech, které si děti samy musí zapisovat. V takovém případě pomůže se zapisováním Barboře asistentka pedagoga. Takovýchto situací však za dobu, co jsem byla na praxi, nenastalo mnoho. Dívka je pečlivá, ráda má ve svých věcech a zápiscích pořádek. Ráda píše, tudíž se u ní únava natolik neprojevuje, pokud vykonává činnost, která ji baví. V kolektivu dětí ve třídě je důsledně vysvětleno sluchové postižení, které Barbora má. Dívčini vrstevníci jsou informování o tom, jak s dívkou mají komunikovat, jaké kompenzační pomůcky dívka využívá a učí se tak přijímat v útlém věku odlišnosti, což vede k rozvíjení společenských vztahů a následnému potlačení předsudků na základě vlastní zkušenosti s osobou s postižením. Ve třídě, kde je integrována dívka s postižením, se pedagog i jeho asistent často informují o tom, zda dívčiny kompenzační pomůcky fungují tak, jak mají. Dívky se často ptají, jestli rozumí probírané látce. Pokud dívka dá najevo, že látce rozumí, pokračuje pedagog ve výkladu. Občas se může stát, že kompenzační pomůcky fungují, ale dívka není schopna pochytit informaci, kterou nutně pochytit potřebuje. Dívka je schopna dát najevo, že informaci nepochytila, nebo že neví, co má dělat. Asistent pedagoga, nebo sám pedagog jí samozřejmě vše vysvětlí znovu a opět se ujistí, že dívka ví, jaký úkol má plnit, nebo jakou důležitou informaci si má zapamatovat. V situaci, kdy kompenzační pomůcka nefunguje, se dospělí ve třídě okamžitě snaží zjistit příčinu této poruchy. Pedagog ani asistent pedagoga nikdy 28

29 nepokračuje ve výkladu, nebo ve sdělování důležitých informací, pokud dívčiny kompenzační pomůcky nefungují správně. 5.2 Pravidla správné komunikace Nutností je, aby při komunikaci s neslyšícím slyšící osoba stála čelem ke světlu, tudíž by neslyšící měl být otočen zády k oknu, protože proti světlu se odezírat nedá. Je zbytečné na sluchově postiženou osobu křičet, protože pokud má nějaké zbytky sluchu, zesílí zvuky pomocí kompenzačních pomůcek. Je tedy důležité spíše srozumitelně vyslovovat, než zvyšovat tón hlasu. Slyšící by měl mluvit k neslyšícímu pomalu a zřetelně, ne však přehnaně artikulovat. Jestliže chce slyšící s neslyšící osobou komunikovat, měl by dát tuto skutečnost osobě se sluchovým postižením najevo tak, aby ji v žádném případě nepolekal. Pokud slyšící vycítí, že mu sluchově postižený nerozuměl, doporučuje se opakovat stejnou větu za použití synonym, přičemž věta musí mít stále stejný smysl. Pokud má neslyšící pochytit výklad ve větším počtu lidí, je na místě, aby seděl v první lavici z důvodu toho, aby bez potíží dohlédl na ústa mluvícího a mohl tak odezírat. 16 V praktickém případě sluchově postižené dívky Barbory se pravidla správné komunikace s osobou se sluchovým postižením prolínají například v takové situaci, kdy pedagog s dětmi sedí na koberci, a společně si všichni sdělují zážitky z víkendu. Pedagog vždy zajistí sluchově postižené dívce místo zády k oknu tak, aby on seděl k oknu čelem a Barbora měla dobrý výhled na rty mluvícího pedagoga a mohla odezírat. Pokud je dívka zaměstnána jinou činností a pedagog, asistent pedagoga, nebo dívčini vrstevníci chtějí se sluchově postiženou dívkou komunikovat, vědí, že je zbytečné na Barboru křičet, nebo pouze zvyšovat hlas. Překvapilo mě, jak jsou děti schopné respektovat fakt, že musejí k dívce přijít zepředu a opatrně jí poklepat na rameno, aby ji nevylekaly. Pokud má asistent pedagoga při zadání určitého úkolu pocit, že dívka nerozumí tomu, co má dělat, okamžitě se dívky táže, zda 16 HRUBÝ, Jaroslav. Technická příručka pro sluchově postižené. 1. vyd. Praha: Horizont, 1987, s