DNY EVROPSKÉHO DĚDICTVÍ Národní téma: Památky znovuzrozené

Transkript

1 DNY EVROPSKÉHO DĚDICTVÍ 2015 Národní téma: Památky znovuzrozené

2 Strana 2 (celkem 21) CO JSOU DNY EVROPSKÉHO DĚDICTVÍ Dny evropského dědictví European Heritage Days (EHD) jsou významnou celoevropskou kulturně poznávací společenskou akcí, která slouží k rozšíření všeobecného povědomí o našem kulturním dědictví. Každoročně v měsíci září pro širokou veřejnost zpřístupňují co nejvíce zajímavých a výjimečných památek, budov, objektů i prostor, včetně a zejména těch, které jsou jinak zčásti nebo celé nepřístupné, objektů soukromých i veřejných. Přitom se nejedná pouze o objekty, které jsou oficiálně prohlášeny kulturními památkami, ale otevírají se i další zajímavé objekty, které nebývají přístupny veřejnosti vůbec nebo pouze příležitostně a částečně a které mají nejširší veřejnosti v kontextu EHD co nabídnout. V objektech, které jsou běžně přístupné veřejnosti, a je v nich vybíráno vstupné, bývá tento den vstup volný nebo by měl být nabízen speciální program (například zvláštní prohlídková trasa, koncert, výstava atp.). V rámci EHD je obdobným způsobem kladen důraz také na zpřístupnění movitého kulturního dědictví. Cílem Dnů evropského dědictví je hledání cest ke kořenům naší civilizace. Proto jsou v rámci EHD pořádány nejrůznější doprovodné akce, jako přednášky, koncerty, městské slavnosti, ale i soutěže a další kulturní programy. Jednotlivé země i města vyhlašují svá národní témata, kterými obracejí pozornost organizátorů i návštěvníků na různorodé fenomény přírodního a kulturního dědictví. První akce tohoto druhu byla pod názvem Den otevřených dveří památek zorganizována v roce 1984 ve Francii. Podobné akce byly organizovány v dalších letech v několika dalších evropských zemích a v roce 1991 byly Dny evropského dědictví oficiálně ustanoveny Radou Evropy. V České republice se EHD konají pravidelně od roku 1991 v první polovině měsíce září. Od roku 1998 je jejich hlavním garantem Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska 1, které vždy ve spolupráci s jedním z členských měst pořádá národní zahájení. Partnery hlavního garanta jsou Ministerstvo kultury ČR a Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. Pro letošní, již 25. ročník, je vyhlášeno národní téma Památky znovuzrozené. Kulturní dědictví, kterým disponujeme, je nezbytné zachovat pro další generace. Představuje významnou součást našich dějin, životního prostoru a originální a nenahraditelné bohatství stálého významu. Vždy bude důležité stavět na historických zkušenostech a brát si z nich ponaučení. První krokem k tomu všemu je poznání, ke kterému mají přispívat také Dny evropského dědictví 1 Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska je dobrovolná, zájmová, nestranická a nevládní organizace sdružující především historické obce nebo jejich části, na jejichž území jsou zachovány významné kulturní hodnoty, zejména nemovité památky. Vzniklo z iniciativy měst v listopadu roku Více na Město Prachatice je řádným členem Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska od roku 1992.

3 Strana 3 (celkem 21) MOŽNÉ CÍLE V RÁMCI DNŮ EVROPSKÉHO DĚDICTVÍ 2015 V PRACHATICÍCH 2 1. Kostel sv. Jakuba Většího, včetně kaple sv. Jana Nepomuka Neumanna a vyhlídkové věže (kostel sobota i neděle 9:00 17:00 hodin) (věž sobota i neděle 9:00-11:30 hodin a 12:30-18:00 hodin) 2. Nová radnice - sklepy, Velké náměstí č.p. 3 (vstup z Klášterní ulice) (sobota 10:00-17:00 hodin, neděle 10:00-13:00 hodin) 3. Prachatické muzeum, Sitrův dům, Velké náměstí č.p. 13 (sobota i neděle 9:00-17:00 hodin) 4. Sklepy domu č.p. 14 Velké náměstí, včetně podzemního vodovodu (bývalá vinárna Punkva) (sobota 10:00-17:00 hodin, neděle 10:00-13:00 hodin) 5. Galerie Dolní brána (sobota i neděle 9:00-15:00 hodin) 6. Muzeum české loutky a cirkusu, Velké náměstí č.p. 43 (sobota i neděle 9:00-17:00 hodin) 7. Husova světnička v Městské knihovně, Husova č.p. 71 (sobota 9:00-16:00 hodin, neděle 10:00-13:00 hodin) 8. Galerie Otto Herberta Hajeka, Velké náměstí č.p. 184 (neděle 9:00-15:00 hodin) 9. Hřbitovní kostel sv. ap. Petra a Pavla ve Starých Prachaticích, včetně zvonové věže (sobota 10:00-17:00 hodin, neděle 10:00-13:00 hodin) 10. Hřbitovní kaple sv. ap. Petra a Pavla ve Starých Prachaticích 11. Gymnázium Prachatice, Zlatá stezka č.p.137 (sobota 10:00-17:00 hodin, neděle 10:00-13:00 hodin) 12. Kaple Panny Marie Loretánské (Hüblerova kaple) (sobota i neděle 10:00-17:00 hodin, volný vstup do lodě) 13. Křížová cesta ke kapli sv. Filipa Neri se čtrnácti zastaveními u výklenkových kapliček 14. Kaple sv. Filipa Neri (Patriarcha) (sobota i neděle 10:00-17:00 hodin, volný vstup do lodě) 15. Rozhledna na Libíně (sobota i neděle 10:00-17:00 hodin) 16. Kostel sv. Anny na Libínském Sedle (sobota i neděle 10:00-17:00 hodin, volný vstup na galerii) 2 Zpřístupněné objekty jsou ve dnech EHD označeny. Uváděné otevírací doby jsou orientační a odpovídají informacím v době uzávěrky tohoto materiálu. Aktuální otevírací doby zejm. muzeí, galerií apod. jsou uvedeny přímo na objektech.

4 Strana 4 (celkem 21) ORIENTAČNÍ SITUACE MOŽNÝCH CÍLŮ V RÁMCI EHD 2015 V PRACHATICÍCH

5 Strana 5 (celkem 21) KOSTEL SV. JAKUBA VĚTŠÍHO KOSTELNÍ NÁMĚSTÍ Pozdněgotický kostel sv. Jakuba Většího se nachází v Prachaticích na Kostelním náměstí, mezi Velkým náměstím a Dolní, tzv. Píseckou bránou. Patří mezi nejvýznamnější a nejstarší prachatické památky. Jeho vlastníkem je Římskokatolická farnost Prachatice. Zasvěcen je sv. Jakubovi Většímu, patronu kupců, obchodníků, poutníků, nosičů nákladů a sirotků. Volba patrona byla dána umístěním města na obchodní Zlaté stezce, po které z Pasova do Prachatic přicházeli soumaři a kupci. Sv. Jakub měl být ochráncem a zastáncem soumarů a kupců, putujících po obchodní stezce z Pasova. Kostel je trojlodní s pětiboce uzavřeným presbytářem se sakristiemi po obou stranách a navíc kaplí sv. Jana N. Neumanna (dříve sv. Barbory, původně sv. Kříže) při straně jižní, přístupná z pravé lodi. Na západní straně kostela jsou dvě hranolovité věže, z nichž vyšší jižní dosahuje 53 m a obsahuje 6 pater. Vrcholí krytým ochozem předstupujícím na krakorcích, který sloužíval městským hlásným. Stávající podoba ochozu věže pochází z roku 1752, kdy byl zjištěn špatný stav krakorců, pro který byl původní ochoz snesen, nově sklenut a vyzděn parapet. Menší výšku druhé věže nezapříčinily finanční důvody, nýbrž potřeba zajistit nerušený kruhový rozhled z vyšší věže po okolí. Mohutný vzhled kostela dotváří vysoká, po stranách zvalbená střecha s 1500 m 2 prejzové krytiny. Krov střechy je mistrovským tesařským dílem. Vyniká lehkou konstrukcí a důmyslnou vazbou bez jediného kovového prvku. Odborný průzkum v roce 2002 prokázal, že krov je ze dřeva káceného v letech Krov si lze prohlédnout v rámci výstupu na turisticky zpřístupněný ochoz jižní věže kostela. K výstavbě kostela bylo přistoupeno v návaznosti na založení nové obchodní osady na Zlaté stezce nedaleko Starých Prachatic na přelomu 13. a 14. století, které český král Jan Lucemburský daroval roku 1323 městská práva. Stavba tedy v první polovině 14. století navázala na založení města. Nejstarší doklad o existenci kostela je z roku Chrám vznikal postupně, nejdříve presbytář ve druhé polovině 14. století, po roce 1410 započala výstavba trojlodí, kterou přerušily husitské války, okolo roku 1411 následovala postranní kaple sv. Kříže, poté výstavba dvou věží v průčelí a teprve v období pozdní gotiky bylo na konci 15. století dokončeno trojlodí. Výslednou pozdně gotickou podobu kostel získal v letech 1505 až Roku 1507 při velkém požáru města, který neušetřil ani kostel, shořely obě věže, přičemž původní zvony v nich se roztavily. Krov lodi naštěstí požár vydržel. Obnova kostela po požáru skončila zřejmě okolo roku 1516, ze kterého pochází nástěnná malba Ukřižování Krista na venkovní východní stěně presbytáře. Nižší severní věž byla po požáru zakryta současnou střechou na nízkém krovu, když původně byla ukončena hruškovitou dřevěnou bání. V 16. století byla hlavní věž kostela osazena hodinami, ke kterým se váže nejstarší dohledaný písemný doklad z roku 1561, podle kterého byla za spravování hodin zaplacena určitá mzda zámečníku Fricovi. Původní hodinový stroj kostela je vystaven v podstřešním prostoru přístupném v rámci jižní věže. Po velkém požáru města roku 1832 byla vyšší věž upravena do současné podoby, neboť původní báň byla nahrazena lucernou s plechovou krytinou, dostala tudíž vzhled minaretu. Stavební historie chrámu je tedy velmi komplikovaná, zejména pro časté přerušování stavby různými událostmi, včetně dobytí města husity v roce 1420 a několika požárů. V severní sakristii údajně husité po druhém dobytí města husity v roce 1420 upálili 85 prachatických měšťanů. Severní (nižší) věž kostela je zcela nahoře osazena dvěma zvony.

6 Strana 6 (celkem 21) Jedná se o největší zvon kostela, renesanční sv. Jakub z roku 1521 od mistra Bartoloměje z Nového města Pražského (zavěšen v září 1522). Jeho dolní průměr činí 138 cm, výška cca 100 cm a hmotnost přibližně 2000 kg. Dále malý zvon z roku 1943 se spodním průměrem cca 30 cm, výškou cca 26 cm a hmotností cca 30 kg. Vyšší, veřejnosti zpřístupněná, jižní věž je osazena renesančním zvonem Salve rovněž z roku 1521 od mistra Bartoloměje (zavěšeným také v září 1522). Dolní průměr cca 83,5 cm, výška 63,5 cm a hmotnost cca kg. V jižní věži původně visel rovněž zvon Poledník pravděpodobně z roku 1570 (cca 600 kg), který byl v roce 1942 rekvírován, spolu s tzv. soumarským zvonkem ze 14. či 15. století, kterým se zvonívalo o 22. hodině na znamení uzavírání městských bran a který byl zavěšen v okně jižní věže. V roce 2010 obsadil prázdnou pozici po zvonu Poledník nový zvon, zmíněný níže. V malé, sanktusové, vížce na východním vrcholu střechy hlavní lodi je zavěšen malý zvon - umíráček. Trojlodí kostela je zaklenuto síťovou klenbou, v hlavní lodi se složitě hvězdicově komponovanými žebry a jednodušší síťovou klenbou bočních lodí. Nad vítězným obloukem jsou vymalovány znak města Prachatice, rožmberský erb a znak bádenský a brunšvický (znak první a třetí manželky Viléma z Rožmberka). Je zde rovněž namalován letopočet 1500, pravděpodobně připomínající dokončení chrámu. Monumentální hlavní oltář s křídly s točenými sloupy je barokní z první poloviny 17. století (dosavadní literatura chybně uváděla rok 1653), zhotovený kašperskohorským řezbářem Janem Webrem, přičemž v něm jsou použity i některé části ze staršího gotického oltáře. Na oltáři je ztvárněn patron kostela, sv. Jakub Větší, a nad ním z mrtvých vstanuvší Kristus, sv. Kateřina a sv. Barbora. V křídlech je hlavní oltář vyplněn pozdně gotickými reliéfy Zvěstování, Narození, Klanění tří králů, Smrti Panny Marie a sochami sv. Petra a sv. Pavla v oltářním nástavci. Vpravo od hlavního oltáře je oltář Krista trpitele od řezbáře Jindřicha Webera z roku 1754, u vchodu do pravé lodi je pozdně renesanční polychromovaný reliéf Bičování Krista z roku Z roku 1508 pochází velmi cenný kamenný sanktuář s nárožní soškou sv. Václava a s reliéfy Zvěstování, Narození a Klanění tří králů na spodní části. K důkladné opravě kostela došlo v letech V období let byla provedena kompletní oprava pláště kostela. Při této příležitosti byla z kaple sv. Barbory zřízena kaple prachatického rodáka Jana Nepomuka Neumanna, vysvěcená dne 11. prosince Kaple je bohatě vyzdobena nástěnnými malbami, zobrazujícími např. na severní stěně Klanění tří králů z 16. století. V kapli je umístěna barokní polychromovaná dřevořezba Panny Marie, která původně tvořila ústřední postavu hlavního oltáře kostela. Informace o sv. Janu Nepomuku Neumannovi lze získat na V letech proběhla generální oprava velkých varhan z roku V červnu 2006 byla turisticky zpřístupněna vyšší jižní věž, poskytující výhled nejen na historické jádro města. V letech byla s využitím dotace 13,3 milionů Kč z Regionálního operačního programu Jihozápad, s dofinancováním dalšími 3,6 miliony Kč, provedena kompletní výměna pálené prejzové střešní krytiny kostela s opravou krovu, rozšíření výstavního prostoru v krovu nad hlavním trojlodím kostela, včetně úpravy elektroinstalace. Modernizováno bylo osvětlení interiéru lodi kostela s důrazem na snížení energetické náročnosti. Restaurovány byly také malé varhany v presbytáři. V roce 2010 došlo k pořízení nového zvonu sv. Jan Nepomuk Neumann, který při dolním průměru 95 cm váží 495 kg. Osazen je v dosud volné pozici po rekvírovaném zvonu Poledník zvonové stolice jižní věže kostela. V letech 2009 a 2010 byly, rovněž s využitím Programu regenerace Městských památkových rezervací a městských památkových zón, odkryty a restaurovány nástěnné malby v presbytáři kostela, do té doby skryté pod omítkovými vrstvami, přičemž jejich existence byla zřejmá jen ze sond provedených v 80. letech 20. století, které prokázaly dvě vrstvy maleb, gotickou z druhé poloviny 14. století a mladší pravděpodobně z doby okolo roku Došlo k odkrytí značného rozsahu kolorovaných figurálních maleb s výraznou

7 Strana 7 (celkem 21) kresebnou linkou. Jde o souvislý pás jednotlivých maleb vzájemně oddělených pruhy šířky cca 30 cm s listovým ornamentem. Na jižní stěně presbytáře se vpravo od výklenku s kamenným ostěním jedná o obraz se sv. Šebestiánem přivázaným u stromu a na něj mířícím lučištníkem, narušený oknem do kaple sv. Jana Nepomuka Neumanna. Navazuje malba sv. Panen (Panny Marie s Ježíškem a sv. Kateřinou po levici a sv. Barborou po pravici), následovaná zobrazením Posledního soudu. Posledním výjevem na jižní straně, pokračujícím přes kout na stěnu Vítězného oblouku, je vyobrazení Pekla. Zcela vlevo, v poli u zmíněného výklenku s kamenným ostěním, se překrývá více malovaných vrstev, od nejstarší gotické figurální malby ze 14. století s hlavním motivem Veraikonu 3 s tváří Krista, doplněným po stranách vždy o postavu Světce(tice), přes mladší - pozdně gotickou z období kolem roku 1500 s tématem Zvěstování, až po barokní malbu s námětem Svaté Trojice. Odkrytá nálezová situace není příliš přehledná, v rámci restaurování byly pozdější přemalby respektovány, čili některá vyobrazení nejsou zřetelná, jejich zjednoznačnění by vyžadovalo destruktivní zásah do jiné dochované vrstvy. Nad výklenkem lze zleva spatřit mix fragmentů mladší gotické malby Zvěstování s postavou Světice v královském šatu (královny) ze starší gotické vrstvy. Navazuje mix tváře Krista ze starší gotické malby Veraikonu s atributy mladší gotické malby Zvěstování - holubicí Svatého ducha, paprskem od ní, nápisovou páskou (Ave Maria ) a vázou a dále vpravo také rouchem anděla. Zcela vpravo postava Světce ze starší gotické malby, částečně překrytá fragmentem mladší vrstvy Zvěstování - křídlem anděla. Vlevo od kamenného ostění výklenku je zřetelná postava sv. Ondřeje, vpravo sv. Jan s kalichem v ruce. Na severní straně se jedná zleva o erb na stěně s Vítězným obloukem, dále obraz s postavou sv. Václava, následovaný sv. Veronikou v červeném malovaném rámu. Dále navazuje Panna Marie s Ježíškem s postavami dívek po stranách. Pás maleb ukončuje uspokojivě neidentifikovaný výjev zobrazující v levé části chrámovou stavbu s postavou s adoračním gestem, uprostřed konsekrační kříž v kruhu a vpravo sv. Jeronýma u pulpitu, jak vytahuje trn z tlapy lva. Na pozadí je krajina s hradem či opevněným městem. Další informace o aktivitách z let 2009 a 2010 lze získat na NOVÁ RADNICE SKLEPY NOVÉ RADNICE VELKÉ NÁMĚSTÍ 3 Pseudorenesanční budova Nové radnice se nachází na západní straně Velkého náměstí v Prachaticích. Jejím vlastníkem je město Prachatice. Postavení nové radniční budovy si vynutily na počátku 20. století neustále rostoucí potřeby úřednictva. Za tímto účelem byla v roce 1902 městem zakoupena od Městské spořitelny původní budova č.p. 4 v místě nynější Nové radnice. Na jejím místě pak byla podle návrhu vídeňského architekta, profesora Antonína Schurdy, v roce 1903 postavena ve slohu německé novorenesance Nová radnice. Stavbu prováděl prachatický stavitel Rudolf Zobel a sgrafitovou výzdobu vídeňský akademický malíř Jan Viertelberger. Sochařské práce jsou od akademického sochaře Jiřího Leiseka z Vídně. Význam nového sídla samosprávy zdůrazňuje jak nárožní věž, tak socha Prachaticie, patronky města, umístěná v nice na samém vrcholu štítu. Nárožní věž rovněž představuje náhradu za hodinovou věžičku Staré radnice, odstraněnou v roce Údajný otisk Kristovy tváře na plátěném šátku - pravá podoba Krista otištěná do plátna. Cestou na Golgotu měla žena jménem Veronika podat Kristovi šátek na otření potu. Takto otištěná podoba - obraz zmučené mužské tváře s bolestným a současně laskavým pohledem na blyštivém zlatém pozadí - byla ve středověké ikonografii častým motivem.

8 Strana 8 (celkem 21) Architekt Anton Schurda budovu pojal jako protiváhu vedlejší renesanční Staré radnice. Proto je provedena také v kombinaci černo a šedobílých odstínů. Masivní podnož přízemí tvoří štukatérsky vytvořená bohatá bosáž imitující kamennou bosáž Staré radnice. Šedá barva napodobuje v renesanci typický místní stavební kámen diorit (vyvřelina podobná žule). Nad úrovní přízemí obsahuje celá fasáda bohatou sgrafitovou výzdobu, přičemž černobílá sgrafita jsou také odkazem na Starou radnici. Pod hlavní lunetovou římsou jsou poprsí postav, představujících některé druhy lidské činnosti. Zleva doprava to jsou: hvězdář (věda), kovář (řemeslo), kněz (duchovenstvo), žena (spravedlnost), voják (vojenství), rolník (zemědělství) a sochař (umění). Pod lunetami jsou v úrovni druhého patra na meziokenních pilířích vyobrazeny dvě ženské postavy. Levá symbolizuje ženu v domácnosti, tedy píli. Pravá zobrazuje šetrnost. Velký podélný obraz pod nimi představuje dopravu soli soumary po Zlaté stezce vyobrazením ozbrojenci chráněného různorodého průvodu, putujícího po Zlaté stezce z Pasova do Prachatic. Na věži pod hodinami je obraz, zobrazující předávání městských privilegií Prachaticím posly krále Václava IV. v roce Ozbrojenec na koni zde představuje zástupce vyšehradské kapituly komunikujícího s klečícím zástupcem městské obce. Sochařskou výzdobu fasády představují v úrovni druhého patra plastika kupce symbolizujícího obchod, který přinesl městu bohatství, a plastika lancknechta - vojáka, znázorňujícího potřebu ochrany města i obchodní stezky. V úrovni střešní části pak jde o sochu Prachaticie, patronky a ochránkyně města, umístěnou v nice štítu. Tato socha drží svou pravou ruku ve výmluvném ochranitelském gestu nad městem. Jako Nová radnice je dnes fakticky vnímán celek domů s č.p. 2, 3 a 4, tedy vlastní Nová radnice spolu s navazujícím okrovým, tzv. Obecním domem. Komplex Nové radnice tvoří spolu s navazující Starou radnicí č.p. 1 kompaktní architektonický celek vytvářející přirozenou dominantu náměstí. Po opravě fasády původního Obecního domu roce 2003 přistoupilo následně město Prachatice k zásadní obnově fasády vlastní Nové radnice č.p. 4 v části do náměstí včetně věže. Rekonstrukce této části fasády byla podstatně obtížnější, neboť kromě opravy fasády byly provedeny rovněž náročné restaurátorské práce na sgrafitové a sochařské výzdobě. V rámci obnovy byla budově vrácena původní černo a šedobílá barevnost, která byla ve dvacátých letech minulého století nahrazena hnědou, později červenookrovou a nakonec světlým okrem. V roce 2012 byla dokončena obnova zadního dvorního traktu Nové radnice, včetně vlastního dvora, ze kterého je vedlejší vstup nejen do budovy MěÚ, nýbrž také do Městského divadla. PRACHATICKÉ MUZEUM SITRŮV DŮM, ČP. 13, VELKÉ NÁMĚSTÍ Renesanční měšťanský dům č.p. 13, který je nazýván Sitrův nebo též Žďárského, se nachází na severní straně Velkého náměstí v Prachaticích. Patří mezi nejzajímavější památky ve městě. Jeho vlastníkem je město Prachatice. Na jeho místě původně stával gotický dům, o jehož existenci se nejstarší písemný doklad dochoval z roku 1555, kdy po smrti Jana Vacka dům zdědil jeho syn Mikuláš. Roku 1581 jej koupil volarský měšťan Ambrož Sitr pro svého syna Tomáše, který ho v roce 1604 nechal renesančně přestavět do současné podoby. Přestavbu realizoval vlašský stavitel z Českých Budějovic Josef Fargit a výzdobu provedl prachatický malíř Šebestian Hájek. Stavitel i malíř přitom byli inspirováni Starou radnicí - podobná je konsolová lunetová římsa, široká dvoudílná okna, bosovaný portál a také malířská výzdoba. Kromě portrétních podobizen deseti českých králů pod lunetovou římsou (Václav IV., Zikmund, Albrecht, Ladislav, Jiří

9 Strana 9 (celkem 21) z Poděbrad, Vladislav II., Ludvík, Ferdinand I., Maxmilián a Rudolf II.) se i zde uplatňují alegorie ctností. Jsou to Justitia - spravedlnost, Patientia - trpělivost, Prudentia - opatrnost a Fortitudo - statečnost. Kartuše ve vlysu nesou erby království, císařství a města Prachatice. Dům následně několikrát změnil majitele. V roce 1865 ho zakoupili manželé Josef a Františka Žďárských. Roku 1885 byl v přízemí zřízen hostinec a první patro bylo proměněno na studentský domov pro žáky prachatického německého gymnázia. V roce 1945 připadl dům státu, byla zde umístěna kancelář národně socialistické strany a v přízemí krám. V červenci 1946 rozhodla rada MNV o věnování tohoto domu pro potřeby městského muzea. Dům byl získán v roce 1947, pro špatný stavební stav bylo v roce 1950 přistoupeno k jeho adaptaci a k slavnostnímu otevření muzea došlo až 5. července Další rekonstrukce muzea probíhala v letech 1987 až Od roku 1992 používá muzeum nový název Prachatické muzeum (předtím Okresní vlastivědné muzeum). V roce 1995 se začala v zadní části z Neumannovy ulice stavět nová provozní budova muzea, dokončena byla začátkem roku 1997 a slavnostně otevřena 5. června Muzeum tak získalo velmi potřebné prostory pro depozitáře, konzervátorskou dílnu a další odborná pracoviště, pro která nebylo v původní budově místo. V letech 2006 a 2007 byly opraveny sklepní prostory, práce spočívaly zejména v provedení sanačních opatření, provedení odvětrání a elektroinstalace, vše s cílem vytvořit potenciální nové atraktivní výstavní prostory. V roce 2013 byla restaurována uliční fasáda. Aktuální výstavy a další informace (nejen) o činnosti či organizaci Prachatického muzea lze zjistit na MĚŠŤANSKÝ DŮM ČP. 14, VELKÉ NÁMĚSTÍ PODZEMNÍ PEVNOSTNÍ VODOVOD Měšťanský dům č.p. 14 se nachází na severní straně Velkého náměstí v Prachaticích. Jeho vlastníkem je fyzická osoba. Dům vznikl již ve středověku spojením dvou domů, pravděpodobně po požáru města roku V renesanci byl upraven na současný půdorysný rozsah, přičemž další změny následovaly po velkém požáru města v roce Do současné hmotové podoby byl uveden nastavěním 3. nadzemního podlaží počátkem 20. století. Hlavní průčelí, upravené secesně eklekticky počátkem 20. století, je v ploše hladké, členěné nadokenními a meziokenními římsami. Vstup je bosovaný. Ve střešní části je středově umístěn plasticky zdobený štít. Prvním písemně doloženým majitelem je roku 1559 Bartoloměj Plánský, který v letech zastával funkci rožmberského hejtmana v Prachaticích. V období let dům vlastnil Zikmund Turnovský. V roce 2010 došlo s využitím příspěvku z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón k celkové opravě průčelní fasády domu, v rámci které byla nad vstupem odstraněna plastická datace předposlední opravy "MCMXCII" (1992). Podzemí v historickém jádru města Prachatice je předmětem mnoha dohadů o existenci chodeb vedoucích mimo jádro. Jejich existenci se však dosud nepodařilo prokázat. Částečně zmapovány jsou sklepy příslušející k jednotlivým domům, které sloužily především ke skladování potravin. Sklepy prachatických domů mají většinou dvě výškové úrovně a často vybíhají mimo půdorys domu pod ulici či náměstí. Kromě sklepů jednotlivých domů dodnes v centru města existuje ne zcela probádané vodní dílo, které někdy bývá nazýváno pevnostním vodovodem. V roce 1996 byl proveden průzkum tohoto velmi starého vodohospodářského systému. Počátek tohoto vodního díla a jeho zdroj je nejasný. Vodohospodářský průzkum prováděný na počátku 20. století firmou L. Bill předpokládá jeho napájení z prameniště Eichberg sektor 45/IV ve výšce cca 670 m n. m. Jeho přibližná trasa je podél cesty dolů k městu, kde proniká hradbami a někde

10 Strana 10 (celkem 21) v místech domu č.p. 5 přichází na náměstí. Terénní průzkum existenci tohoto přívodu nepotvrdil, i když jakési stopy po vodním díle ve sklepě č.p. 5 jsou. Podle průzkumu z roku 1934 je první sledovaný vývěr vody ve sklepě Národního domu (č.p.10) v hloubce cca 6 m pod úrovní náměstí, v jihozápadním rohu sklepa, kde je kameny ohraničené místo, v jehož severní části vyvěrá voda. Další vývěr můžeme sledovat zejména ve druhém sklepním podlaží domu č.p. 14 (pod bývalou vinárnou Punkva), kde se nachází podzemní nádrž s požeracím potrubím, do které přitéká voda z pukliny ve skále. Voda z tohoto rybníčku přepadá do otevřeného kanálku, který ji podél stěny odvádí do nejnižší sklepní místnosti, odkud voda odtéká špatně přístupnou chodbou pod dům č.p. 15, vtéká do štoly tesané ve skále, kde se ztrácí v závalu. Terénní průzkum v prachatickém podzemí nevyloučil, že v zasypaných a leckde částečně devastovaných sklepích mohou být v zavalených podlahách objeveny další stopy, které by mohly vnést jasno do celé této problematiky. To by se však mohlo stát až po vyčištění těchto podzemních prostor. Rozhodně je třeba odmítnout názor, že pevnostním vodovodem bylo možno v případě nebezpečí zatopit hradební příkop. Ten byl poměrně svažitý a tak by se v něm voda shromáždila pouze v jeho dolní části. Pro napájení hradebního příkopu vodou byl určen tzv. pevnostní rybník, na jehož místě byl v 19. století založen městský park, otevřený v roce 1881 a nazvaný na počest nevěsty rakousko-uherského korunního prince Rudolfa, belgické princezny Stefanie, Štěpánčiným parkem. Navíc, město mohlo k zatopení hradebního příkopu využít i Feferského vodovodu, který byl vydatnější a snáze by dopravil potřebné množství vody. GALERIE DOLNÍ BRÁNA Galerie Dolní brána se nachází ve vnější části (bráně) Dolní brány. Jejím vlastníkem je město Prachatice. Dolní brána, zvaná též Písecká, je součástí středověkého opevnění města, kterému Prachatice, jakožto pohraniční město, musely v minulosti věnovat velkou pozornost. Historické jádro města bylo opevněno od první poloviny 14. století, nejprve zřejmě nasypaným zemním valem s dřevěnými sruby a kůly (palisádami), následně v první polovině 15. století kamennou hradbou, která se dosud zachovala v zadních fasádách většiny domů na obvodu městského jádra. Součástí těchto hradeb byly dvě brány, nazvané podle směru příjezdových cest Písecká (Dolní) a Pasovská (Horní). První písemný doklad, uvádějící Horní bránu, pochází z roku Ve druhé čtvrtině 16. století bylo opevnění zdokonaleno zřízením vnější parkánové hradební kamenné zdi se sedmi dělovými baštami rozmístěnými po jejich obvodu a k tomu navíc navíc zřízením další vnější třetí hradby. Parkánová hradební zeď s baštami se velmi dobře dochovala do současnosti, přičemž zhruba polovina její délky je volně veřejně přístupná. Zmíněné třetí hradby se zachovaly pouze na severozápadním okraji centra jako ohradní zeď parku hospice podél Hradební ulice. Pasovská (Horní) brána byla roku 1860 beze zbytku odstraněna.

11 Strana 11 (celkem 21) Vnější část (brána) Dolní brány, obsahující výstavní prostory galerie, tak byla vystavěna spolu s novým vnějším pásem parkánových hradeb s baštami na valu okolo roku Tehdy totiž byla velká pozornost věnována právě vstupům do města. Před Horní bránou byla vystavěna další, ukončená zdobeným renesančním štítem. Obdobně před Dolní bránou vznikla další v podobě masivní hranolovité věže zakončené atikovým cimbuřím s nárožními vížkami. V roce 1569 byla doplněna o venkovní výzdobu, ze které se dochovaly heraldické pětilisté růže v nikách atiky, v průčelí malba rožmberského jezdce, nad nímž se vznáší genius s nápisem: Laudamus veteres sed nostris utimur annis (Staré chválíme, ale ve své době žijeme) a nad průchodem další latinský nápis, v překladu znějící: Pověst bude vydávat stále vavříny. Po smrti poroste sláva Rožmberků. Tato ozdoba potrvá navěky. Tento nápis obsahuje červeně zvýrazněná písmena, znamenající letopočet MDCCLVVVIII, čili 1768, jde o rok zhotovení nápisu. Nad průchodem jsou kola kladek, původně vedoucích řetězy padacího mostu. Podélnou štěrbinou v první části brány bylo možno spustit ochrannou mříž. Kamenné dělové koule v průčelí brány, které údajně použili husité v čele s Janem Žižkou při dobývání města v roce 1420, byly na místo zazděny dodatečně. Její čelní (severovýchodní) stěna se zmíněnou malbou jezdce, nápisy a růžemi, včetně nárožního bosování, byla v roce 2007 restaurátorsky opravena. V následujícím roce byla restaurátorská obnova celé fasády věže dokončena provedením opravy zbývajících tří stran, v rámci které byly restaurovány rožmberské heraldické pětilisté růže v nikách atiky věžního cimbuří, opraveny nárožní bosáže včetně strukturální omítky v plochách. MUZEUM ČESKÉ LOUTKY A CIRKUSU ČP. 43, VELKÉ NÁMĚSTÍ Renesanční měšťanský dům č.p. 43 se nachází na východní straně Velkého náměstí v Prachaticích. Jeho vlastníkem je Česká republika a příslušným k hospodaření Národní muzeum. Jedná se o jednopatrový řadový dům s gotickými prvky a dále klasicistními prvky z konce 19. století. V minulosti zahrnoval i dnešní č.p. 112 v Křišťanově ulici, prostupoval tedy celým zástavbovým blokem mezi Velkým náměstím a zmíněnou ulicí s hlavním průčelím do náměstí. Dispozičně jde o hloubkový trojtrakt hlavní budovy, na který navazují jednotraktová hloubkově i příčně orientovaná křídla vymezující dva vnitřní dvory. Novodobě upravené hlavní průčelí má pět okenních os, ve druhé ose zleva je v přízemí bosovaný vstupní portál. V přízemí jsou renesanční klenuté síně, renesanční stropy se štukovým rámováním v přízemí na levé straně a vpravo vzadu v 1. patře. Klenby přízemí, 1. patra i sklepů jsou vesměs renesanční, schodiště levého hloubkového křídla klasicistní, přilehlá chodba klenutá klasicistními plackami. Pravý trakt plochostropý. Pod hlavní budovou jsou dvouúrovňové rozsáhlé sklepy, včetně prostoru zaklenutého na střední sloupek, druhá úroveň sklepů přitom zasahuje hluboko do prostoru náměstí. Historii domu lze dokladovat až po třicetileté válce, před ní je možné osudy domu odvozovat jen z obecné historie města. Na jejím základě lze dobu postavení domu předpokládat po roce 1544, kdy došlo v rámci obnovy města po zhoubném požáru roku 1507 k rožmberskou vrchností povolenému založení východního zástavbového bloku na úkor rozlohy náměstí, které do té doby sahalo až k východní frontě dnešní Křišťanovy ulice. Dům č.p. 43, jakožto druhý od jižního konce tohoto bloku, proto nemohl vzniknout dříve. Prvním jménem známým majitelem domu je podle dochované listiny z roku 1559 Jiřík Sochor, následně v roce 1585 Šebestián Sochor. Na počátku třicetileté války dům získal Jan Hoříkovský, který jej v roce 1628 směnil se zámožným měšťanem Karlem Budkem za jeho levnější dům v ulici ke kostelu a doplatek. Z Berní ruly roku 1654 lze zjistit, že dům následně již vlastnili dědici Karla Budka, kteří v něm nechovali dobytek, nicméně provozovali pivovar. Ten stál na odvráceném konci

12 Strana 12 (celkem 21) pozemku při dnešní Křišťanově, dříve Kostelní, ulici převážně na místě dnešního č.p. 112 a částečně č.p Poté dům získal Martin Knopp, ze kterého roku 1690 přešel na syna Václava. V té době dům již neobsahoval pivovar, nicméně zahrnoval chlévy přístupné z dnešní Křišťanovy ulice a palírnu. 13. dubna 1832 podlehla veškerá zástavba vnitřního města zhoubnému požáru. V rámci obnovy bylo změněno zastřešení domu, když byla provedena příčná sedlová střecha podél náměstí nahrazující původní hloubkové střechy se středním žlabem. Bližší údaje o obnově domu se nedohledaly. Roku 1890 dům koupilo prachatické právovárečné měšťanstvo, které jej pravděpodobně užívalo k obytným účelům. Od obnovy po požáru nebyl dům podstatným způsobem měněn. Roku 1957 dům převzal Okresní národní výbor, který zde následně zřídil sídlo Okresního archivu v Prachaticích. Na přelomu 20. a 21. století byl dům rekonstruován a následně připraven pro potřeby městské knihovny, jejíž provoz zde však nebyl zahájen. V rámci rekonstrukce byla rehabilitována fasáda, kdy byly odstraněny rozpačité mladší úpravy z 19. století, v rámci čehož byl zejm. obnoven vstupní pozdně gotický lomený portál, odstraněno bylo plastické členění fasády mezipatrovou římsou a v přízemí a byla změněna barevnost z předchozí světlé terakoty. V roce 2006 bylo v domě otevřeno Muzeum české loutky a cirkusu, jakožto oddělení Národního muzea. Informace o provozu lze získat na MĚSTSKÁ KNIHOVNA HUSOVA SVĚTNIČKA HUSŮV DŮM HUSOVA 71 Renesanční měšťanský dům č.p. 71, zvaný Husův, se nachází v Husově ulici na nároží s ulicí Věžní. Jeho vlastníkem je město Prachatice. Jedná se o původně gotický jednopatrový dům přestavěný renesančně ve druhé polovině 16. století do dosud dochované podoby s vysokou, pilastry členěnou, obvodovou atikou s volutovými štíty, zakrývající střechu spádovanou do středového úžlabí s výtokovým otvorem uprostřed atiky na straně do dnešní Husovy ulice, a bohatou výzdobou fasády převážně psaníčkovým sgrafitem, datovanou rokem Zajímavostí je jiné pojednání psaníček na průčelí do Husovy ulice a rohu ve Věžní ulici (nasvětlení zespodu) oproti většině plochy průčelí do Věžní ulice, kde jsou psaníčka nasvětlena shora. Psaníčkové sgrafito na průčelí do Husovy ulice navozuje dojem symetrického rozvržení ve skutečnosti asymetrické fasády s nepravidelně umístěnými okenními otvory. Převažující psaníčkové sgrafito doplňují v pěti z šesti polí atiky do Věžní ulice figurální výjevy vyškrábané tenkou linkou v omítce: ve druhém poli od nároží slunce v kartuši; ve třetím poli honba na jelena; ve čtvrtém poli vlevo motiv lva a vpravo orlice; v pátém poli vlevo muž v dlouhém kabátci s holí v levé ruce a kohoutem v podpaždí pravé ruky, vpravo ponocný se svítilnou v pravé ruce a tyčí přes rameno v levé ruce; v šestém poli šašek pískající na píšťalu. Nad oknem v přízemí na straně do Husovy ulice je tenkou linkou v omítce vyryt někdejší znak Vyšehradského probošství (dva křížem položené klíče), vedle u nároží jezdec na koni, jakožto znak Viléma z Rožmberka. Vstup do objektu uvozuje řemeslně zpracovaný tesaný renesanční kamenný portál se zvýrazněným klenákem ve vrcholu a ornamentální plastickou výzdobou např. růžicemi. V interiéru jsou cenné klenuté prostory, např. příčná síň v přízemí s hřebínkovou klenbou, v zadní části přízemí prostor s křížovými klenbami na střední sloupek. V patře místnosti s bohatou síťovou hřebínkovou klenbou či křížovými hřebínkovými klenbami. Sklepy jsou pod předním a středním traktem domu, valeně klenuté z kamene. Dle tradice v domě bydlel v průběhu svých nedoložených studií na škole v Prachaticích Mistr Jan Hus. Roku 1826 zde byla městská škola, od roku 1966 byl dům sídlem Okresní lidové knihovny, následně (dosud) Městské knihovny Prachatice.

13 Strana 13 (celkem 21) Dochovaným renesančním stylem zastřešení s obvodovou atikou a bohatou sgrafitovou výzdobou fasády psaníčkovým i figurálním sgrafitem patří dům č.p. 71 k historicky nejhodnotnějším objektům Městské památkové rezervace Prachatice. KULTURNÍ CENTRUM OTTO HERBERTA HAJEKA BOZKOVSKÉHO DŮM VELKÉ NÁMĚSTÍ 184 Renesanční měšťanský dům č.p. 184, nazývaný Bozkovského, se nachází na jižní straně Velkého náměstí v Prachaticích. Jeho vlastníkem je město Prachatice. Jedná se o třípodlažní stavbu s valbovou střechou. Hlavní průčelí do náměstí je zvýrazněno krátkým úzkým křídlem vystupujícím do náměstí s loubím v přízemí a trojicí arkýřů na krakorcích v úrovni patra. Fasáda zvýrazňujícího křídla je zdobena kvádříkovou malbou, na čelním arkýři je v parapetní části kruhový medailon s malbou rožmberského jezdce. Pod pravým oknem je zachován fragment nápisu o přestavbě domu Jiříkem Bozkovským roku Prvním doloženým majitelem byl v roce 1551 Jiří Janček. Mezi léty byl dům v majetku rodiny obchodníka se solí, prachatického rychtáře a pozdějšího hejtmana Jiříka Bozkovského z Bozkovic, který ho získal svatbou s Apolenou Tekynarovou. V sedmdesátých letech 16. století pak řemeslníci upravili dům dle tehdejšího trendu. Zajímavý je přípis dochovaný v podloubí domu, kde malíř poznamenal: Vymalováno jest, ale není zaplaceno. V roce 1598 byl dům prodán za 450 kop grošů míšeňských Štěpánu Petrhanzlovi a poté často měnil majitele. Při zhoubném požáru města dne 13. dubna 1832 došlo k velkému poškození domu. V roce 1868 byl opět přestavěn. V letech zde sídlila česká škola. S využitím příspěvku z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón došlo v roce 2008 k restaurování fasády s nástěnnými malbami na křídlu předstupujícím do náměstí a sanačním opatřením na jeho soklové části a také ve vstupní síni z náměstí. V přízemí domu je provozována cukrárna s kavárnou, prostory v prvním patře jsou užívány jako obřadní síň, ve druhém patře je od roku 2001 umístěno Kulturní centrum Otto Herberta Hajeka se stálou expozicí děl tohoto světoznámého moderního sochaře a malíře. Otto Herbert Hajek se narodil 27. června 1927 v obci Kaltenbach, dnešních Nových Hutích v okrese Prachatice. V Prachaticích v době války začínal svá studia. Po dokončení studií a maturitě v Erlangenu, absolvoval v letech studium sochařství na státní akademii výtvarných umění ve Stuttgartu. Roku 1980 byla Hajekovi udělena ministerstvem kultury ČSR medaile Jana Štursy. Následovala celá řada cestovních a přednáškových cest. Postupem let se profesor Hajek stal světoznámým umělcem, organizátorem kulturního života, předsedou či členem mnoha spolků a účastníkem desítek mezinárodních skupinových výstav. Mezi markantní mezníky jeho cest patří Řím (1981), centrální umělecká hala v Moskvě (1989), Adelaide (Austrálie), jižní Amerika, Japonsko, Indie, Afrika a mnoho dalších míst. V roce 1982 se stal předsedou Spolku Adalberta Stiftera, který rozvíjí především kulturní česko německé vztahy. Roku 1987 mu byla udělena medaile Adalberta Stiftera. O rok později následovala cesta do Československé socialistické republiky k oficiální návštěvě s delegací spolkového kancléře Spolkové republiky Německo.

14 Strana 14 (celkem 21) V Praze se tehdy představil velkolepou výstavou. Na sklonku roku 1989 se rozhodl darovat prostřednictvím prezidenta Václava Havla Československu svou rannou monumentální dřevořezbu Krista, která se stala součástí výzdoby svatojiřské baziliky na Pražském hradě. Hajekova díla najdeme v mnoha světových galeriích, především v Muzeu moderního umění v New Yorku, v galerii Uffizi ve Florencii, ve významných německých galeriích a muzeích a rovněž v Národní galerii v Praze. Významná je i Hajekova spolupráce s renomovanými architekty, ať už jde o studentský dům univerzity v Saarbrückenu, řešení náměstí Viktoria v Mülheimu, telefonní ústředna v Reutlingenu, zajímavé je i řešení Jižního náměstí v australském Adelaide. Dne 7. listopadu 1998 na základě usnesení zastupitelstva města Prachatice byl slavnostně udělen profesoru Ottu Herbertu Hajekovi titul Čestný občan města Prachatice. O tři roky později se Otto Herbert Hajek rozhodl darovat městu Prachatice rozsáhlou sbírku jako průřez dílem z jeho celoživotní tvorby. V den jeho 74. narozenin bylo v Prachaticích slavnostně otevřeno Kulturní centrum Otto Herberta Hajeka. Nutno podotknout, že nad tímto slavnostním aktem převzal záštitu tehdejší prezident České republiky Václav Havel a bývalý německý spolkový prezident Dr. Richard von Weizsäcker. HŘBITOVNÍ KOSTEL SVATÝCH APOŠTOLŮ PETRA A PAVLA STARÉ PRACHATICE Založením románský, v současné podobě však raně gotický kostel sv. ap. Petra a Pavla z druhé poloviny 13. století s barokními úpravami, se nachází na městském hřbitově, mezi Prachaticemi a Starými Prachaticemi. Z Prachatic sem lze dojít Svatopetrskou cestou, lemovanou Božími mukami a výklenkovými kapličkami, která je součástí značené naučné stezky okolo města. Jeho vlastníkem je město Prachatice. Kostel je jednolodní s východně navazujícím menším presbytářem se sanktusovou vížkou a přilehlou sakristií a dále se zvonovou věží na straně západní. Presbytář je zaklenut dvěma poli masivní žebrové křížové klenby. Stěny interiéru presbytáře jsou zdobeny gotickými nástěnnými malbami, na severní straně malbou Posledního soudu z první poloviny 16. století, na jižní straně fragmentem malby asi z 15. století. Až do sedmdesátých let minulého století byl kostel považován čistě za stavbu raně gotickou, jejíž původní podoba byla pozdějšími úpravami značně změněna. Při posledním stavebním a archeologickém průzkumu kostela v roce 1971 však byly nalezeny zbytky románského kvádříkového zdiva, které posouvají vznik kostela již do 12. století. Jedná se tak o nejstarší prachatickou stavbu. V místě dnešního kostela tedy již ve 12. století stál menší románský kostelík, ze kterého se dochovala část kamenného kvádříkového zdiva včetně okénka v severní zdi. Objevené románské kvádříkové zdivo s lícovou úpravou spár je částečně odhaleno v interiéru kostelní lodi na části severní stěny. Převažující zdivo kostela je gotické, odlišné od románského, neboť není kvádrové. Venkovní hrubé omítky světlé cihlově červené barvy jsou převážně novodobé. Imitují gotické omítky a vzhledově sjednocují románské a gotické zdivo. Nejstarší dochovaný doklad o zasvěcení kostela pochází z roku V roce 1579 došlo ke zničení krovu kostela bleskem. Věž kostela byla vystavěna v 16. století. Místnost pod zvonovou věží obsahuje zachované nápisy a kresby z 16. a 17. století, tzv. grafity, provedené červenou hlinkou žáky prachatické městské školy.

15 Strana 15 (celkem 21) Kostel prošel v 17. a 18. století četnými úpravami, z nichž nejvýznamnější jsou barokní z 18. století. Okna jsou rovněž barokní. V roce 1753 byla zvonová věž zakryta hruškovitou bání. Současná jehlanová střecha věže byla provedena v roce V roce 1897 byla nad presbytářem vystavěna menší věžička (sanktusník), ve které je malý, nepoužívaný, ocelový zvon z počátku 20. století. V 16. a 17. století kostel sloužil jako pohřební místo majitelů tvrze v Bělči a prachatických měšťanů. Vysvěcen byl roku 1595 pražským arcibiskupem Zbyňkem Berkou z Dubé. Věž kostela je osazena dvěma historicky cennými zvony. Starší pozdně gotický menší zvon o dolním průměru 805 mm, výšce 825 mm a hmotnosti cca 400 kg pochází z roku 1496 od pražského mistra Jana Konwarze. Větší a mladší barokní zvon o dolním průměru 925 mm, výšce 900 mm a hmotnosti cca 530 kg z roku 1665 pak od významného zvonaře Štěpána Pricqueye z Klatov. Třetí pole zvonové stolice patřilo do první světové války nejmenšímu zvonu z roku 1839 o průměru 53 cm, výšce 50 cm a hmotnosti cca 100 kg od Karla Bellmanna z Prahy - Nového Města. Tento zvon nebyl původní, nýbrž nahrazoval zvon dříve ukradený a v první světové válce byl rekvírován. V kostelní lodi je uložen soubor erbovních a figurálních náhrobních kamenů zemřelých příslušníků místní šlechty - držitelů tvrze v sousední Bělči - z přelomu 16. a 17. století. Oltář se nedochoval, ani kazatelna, která původně doplňovala interiér kostela. Ve vnějším líci jižní stěny lodi je zasazena náhrobní deska varhaníka a městského německého písaře Georga Rosenthalera z roku V roce 1996 byly na kostele zahájeny práce směřující k odvlhčení obvodového zdiva a umožnění odvětrávání a vysychání nosných konstrukcí. V pracích bylo pokračováno v roce 2003, kdy byla provedena sanační opatření jak v interiéru, tak v exteriéru kostela (odvětrávací kanálky podél obvodového zdiva). Přitom došlo k objevení několika zajímavých nálezů, například k odkrytí zazděných vstupních otvorů do podzemní krypty pod sakristií. Roku 2007 byla provedena oprava dřevěných konstrukcí zvonové stolice a krovu věže kostela, kterou bylo odstraněno nežádoucí přenášení vibrací vlastní zvonové stolice při zvonění do krovu a zdiva věže a rovněž byly nahrazeny prvky narušené houbou. V roce 2008 navázala oprava technického vybavení a výměna nevhodného přímého řetězového elektrického pohonu historických zvonů za nový elektrický s bezkontaktním přenosem hnací síly na principu magnetického polštáře. Prázdné třetí pole zvonové stolice bylo rovněž osazeno zcela novým zvonem o hmotnosti 162 kg, spodním průměru 63 cm a výšce 60 cm s laděním E2, který odlila Zvonařská dílna Tomášková-Dytrichová s.r.o. v Brodku u Přerova. V symbolice upomínky našich nejbližších zemřelých byl pojmenován Nejsvětější trojice. Roku 2009 byly s využitím programu Podpora obnovy kulturních památek prostřednictvím obcí s rozšířenou působností restaurovány grafity v podvěží. V roce 2010 došlo k realizaci nové uzemňovací soustavy hromosvodové soustavy kostela. S využitím grantového programu Jihočeského kraje Movité kulturní památky bylo v letech realizováno restaurování polychromovaných dřevořezeb ukřižovaného Ježíše Krista, sv. Jana Evangelisty a Panny Marie. Plastiky jsou součástí souboru polychromovaných dřevořezeb Kalvárie umístěného v lodi kostela.

16 Strana 16 (celkem 21) HŘBITOVNÍ KAPLE SVATÝCH APOŠTOLŮ PETRA A PAVLA STARÉ PRACHATICE Barokní kaple sv. ap. Petra a Pavla z 1. poloviny 18. století se nachází na městském hřbitově u východní vnitřní zdi hřbitova, vedle kostela sv. ap. Petra a Pavla. Jejím vlastníkem je město Prachatice. Kaple je přízemní s obdélníkovým půdorysem a valbovou střechou s čelním štítem. Jedná se o zděnou stavbu z omítnutých cihel se širokým půlkruhově zaklenutým portálkem s klenákem uprostřed. Nad římsou je proveden volutový štít s čučky (ukončovací prvky římsového profilu) a piniovou šiškou ve vrcholu, přičemž štít je vertikálně členěn dvěma pilastříky s kapkami. V každé kratší boční stěně je okno s rovným nadpražím. Zadní stěna kaple je součástí ohradní zdi hřbitova, která současně svou dolní částí tvoří opěrnou zeď terénní terase. Pod kaplí je hrobka sloužící pro pohřbívání místních kněží (prachatických děkanů). V roce 2008 byla s využitím finančních prostředků grantu z Finančního mechanismu EHP/Norska v rámci realizace Programu rozvoje Jihočeského kraje v oblasti školství, kulturního a historického dědictví a podpory programů pro děti se specifickými problémy provedena celková oprava kaple spočívající v sanačních opatřeních zavlhčených omítek na spodní části kaple uvnitř i vně, sanačních pracích na štítu, výměně střešní krytiny, doplnění a opravě plastických prvků na fasádě, opravě krovu, stropu včetně nosné konstrukce, nátěrech fasády a interiéru, opravě a nových nátěrech dřevěných vchodových dveří a oken, odstranění stávající betonové dlažby v interiéru a jejím nahrazení kamennou dlažbou. GYMNÁZIUM PRACHATICE ZLATÁ STEZKA 137 Novorenesanční budova gymnázia se nachází v ulici Zlatá Stezka u křižovatky s ulicí SNP. Budova je dvoupatrová, půdorysného tvaru mělkého U. Fasáda je bohatě zdobená zejm. malířskou výzdobou. Hlavní křídlo kolmé k ul. Zlatá Stezka je na čelní i dvorní straně členěno rizalitem vytvářejícím převýšenou centrální část. Na ní je v čelní straně v ose budovy dvoustupňová věžička na malém novorenesančním štítu s ciferníkem hodinového stroje. Od nižších částí hlavní hmoty budovy je rizalit oddělen také novorenesančními štíty., stejně tak obě navazující křídla. Štíty jsou členěny římsami na čtyři části, na obou koncích každé římsy jsou vázové čučky. Štíty jsou kolmo na římsy dále členěny pilastry. Velká fabionová korunní římsa je zdobena malovanými rostlinnými motivy, na převýšené části také lunetami. Fasáda je zdobena kombinací malovaných a plastických (římsy, šambrány, bosování) prvků. V Prachaticích bylo gymnázium otevřeno ve 2. polovině 19. století, čili v období rozvoje industriální společnosti. V tehdy převážně německých Prachaticích bylo dne 5. října 1865 otevřeno německé obecné reálné gymnázium, a to v dnešní Husově (tenkrát Školní) ulici v budově čp Zřízení této školy znamenalo velký pokrok nejen pro město, ale i pro celé Prachaticko. Rostoucí zájem uchazečů o studium na počátku 90. let 19. století byl řešen právě výstavbou nové budovy gymnázia, která byla zahájena 6. května 1896 podle plánů vídeňského architekta Roberta Příhody. Tragickou zajímavostí ze stavby je, že po dokončení hrubé stavby v říjnu téhož roku se na zbytku lešení chtěli nechat vyfotografovat dělníci. Lešení jejich váhu neuneslo a došlo ke zřícení, při kterém bylo 6 osob zraněno těžce (jedna zemřela) a 27 lehce. Vnitřní úpravy budovy byly dokončeny na jaře Slavnostně vysvěcena českobudějovickým biskupem Dr. Martinem Josefem Říhou byla budova dne 27. září 1897.

17 Strana 17 (celkem 21) České gymnázium bylo v této budově otevřeno roku 1920, po určitou dobu zde existovala obě gymnázia, české i německé. Německé gymnázium bylo zrušeno 30. června České gymnázium bylo během II. světové války za nacistické okupace (v roce 1938) přemístěno do Vodňan, kde byla jeho činnost ukončena 20. prosince V letech tato budova sloužila pro potřeby německé Oberschule für Jungen. V roce 1945 zde opět začalo vyučování na českém gymnáziu a trvalo do roku 1953, kdy byl tento typ školy zrušen. Poté se tu vyučovalo na Jedenáctileté střední škole, Dvanáctileté střední škole a Střední všeobecně vzdělávací škole. První pokus o obnovení osmiletého gymnázia v roce 1968 trval jen krátce, teprve v roce 1990 došlo k trvalému obnovení víceletého gymnázia. KAPLE PANNY MARIE LORETÁNSKÉ (HÜBLEROVA KAPLE) Barokizující poutní kaple Panny Marie Loretánské, zvaná též Hüblerova, se nachází na jižním okraji Prachatic na konci ulice Zlatá stezka. Jejím vlastníkem je město Prachatice, na jehož žádost byla v lednu 2009 prohlášena za kulturní památku. Vystavěna byla na místě starší malé loretánské kaple, o níž se v současnosti téměř nic neví a která byla produktem doby uctívání Panny Marie Loretánské v českých zemích v období od první poloviny 17. století do poloviny 18. století, inspirovaného ve středoitalském městě Loretu, po Římu druhém nejvýznačnějším poutním místě Itálie, v němž se nachází Sancta Casa (Svatý domek) rodný dům Panny Marie. Stavebníkem této původní loretánské kaple byl nositel příjmení Hübler (Hibler), právě po něm se současná kaple nazývá též Hüblerova. Úmysl vystavět novou loretánskou kapli na místě staré vznikl s největší pravděpodobností v průběhu padesátých let 19. století. Výstavba nové kaple Panny Marie Loretánské probíhala v období od 24. března 1862 do konce října Prostředky na stavbu byly získávány z příspěvků nábožných věřících. Až v roce 1903 byla dodatečně odtěžena zemina kolem kaple a vystavěna opěrná zeď proti sesuvům půdy. Kaple je postavena ve zlidovělém barokizujícím slohu a představuje dochovaný kvalitní příklad sakrálního stavitelství církevní architektury prezentující poutní náboženskou tradici místa. Ukazuje pronikání principů venkovských kaplí do příměstského prostředí a vzájemné ovlivňování lidového pojetí baroka a velké církevní barokní architektury. Dokladuje životní způsob a prostředí společnosti ve druhé polovině 19. století. Kaple je přízemní obdélného půdorysu se zúženým půlkruhovým závěrem bez otvorů. Zastřešení sedlovou, nad závěrem půlkuželovou, střechou se dvěma věžičkami. Přední je ve formě hranolové zvoničky s otevřenými půlkruhově ukončenými prostupy, završená mohutnou profilovanou římsou nesoucí nízkou zděnou jehlanovitou stříšku zakončenou dioritovou koulí se vsazeným kovaným křížem. Zadní je válcová lucerna, členěná lizénami na čtyři pole, každé s oválným oknem v mělké špaletě, a ukončená profilovanou korunní římsou nesoucí nízkou oplechovanou kupoli s patkou ve vrcholu nesoucí dioritovou kouli s kovovou šesticípou hvězdou, tvořící vrcholové zakončení. Lucerna přivádí světlo na oltář uvnitř kaple. Vnější povrch kaple je bohatě zdoben plastickými štukovými prvky. Vstupní průčelí, orientované k východu, obsahuje obdélníkový vstup s obloukovým nadpražím ohraničený štukovými profily. Nad vstupem je kruhové mírně zploštělé okno v hluboké kónické špaletě, nad kterou z fasády vystupuje půlkruhová úzká profilovaná římsa. Nad římsou je vyvedena štuková iniciála letopočtu MDCCCLXII, čili Po obou stranách vstupu člení průčelí dvojice plastických lizén. Po celém obvodu kaple probíhá vysoká hluboce profilovaná podokapní (korunní) římsa výrazně vysazená před fasádu. Na čelní straně na ni dosedá trojúhelníkový štít lemovaný shodně profilovanou výraznou obvodovou římsou. Štít obsahuje plastický nápis AVE MARIA (latinská verze českého Zdrávas Maria). Boční stěny plasticky člení vždy trojice pilastrů s římsovou hlavicí bez patky. V polích mezi pilastry obsahuje každá stěna dvojici mírně oválných oken v hluboké kónické

18 Strana 18 (celkem 21) špaletě. Nároží jsou zaoblena. Celá kaple je zapuštěna do okolního svažitého terénu, který u kaple ukončuje kamenná zeď. Interiér lodi je čtvercový plochostropý s náběhy klenby v rozích. Stěny jsou hlavní plochou tvořeny vpadlinami ohraničenými svisle pilastry s římsovou hlavicí a shora obloukem nad okny navazujícím na hlavice pilastrů. Oblouk vždy lemuje půlkruhová úzká profilovaná římsa. Podlahu kryje kamenná, na koso položená dlažba. Na loď navazuje kamenným stupněm a vítězným obloukem oddělený presbytář. Vítězný oblouk lemuje úzká profilovaná římsa a uzavírá dvoukřídlá mříž s pevnou horní částí. Stěny presbytáře tvoří převážně půlkruhový zúžený závěr bez otvorů navazující na úzkou část v šířce lodi s okenními otvory. Presbytář má kupulovou klenbu s pěti segmentovými lunetovými vstupy. Obsahuje dřevěný, imitací mramorování a zlacení polychromovaný, pseudobarokní oltář z roku 1862, který tvořil původní vnitřní vybavení kaple. Hlavní část oltáře představuje mohutná mensa s navazujícím oltářním nástavcem tvořeným soklovou částí, vlastním retabulem s novým oltářním obrazem s motivem Panny Marie a ve vrcholu štítovým nástavcem oltáře. V roce 2007 byla provedena kompletní obnova střešní části kaple, poškozené pádem vedle rostoucí lípy v říjnu Na podzim 2007 byly dále provedeny infuzní clony k omezení vzlínání zemní vlhkosti zdivem kaple. Současně byl v zájmu eliminace vlhkosti snížen přilehlý terén na úroveň vnitřní dlažby. Roku 2008 byl proveden propustek pod silnicí před kaplí k odvodu povrchových vod od kaple. V roce 2009 následovala, vyjma již opravené střešní části, celková stavební obnova kaple, která zahrnovala odstranění narušených vnějších i vnitřních omítek, provedení sanačního omítkového systému, opravy ponechaných omítek, výplní otvorů a vnitřní dlažby. Okenní otvory byly osazeny okny zasklenými vitráží s původním členěním dle dohledané historické fotografie kaple z roku Barevnost fasády byla provedena na základě předchozího restaurátorského průzkumu, který jako původní barevnost odhalil světlý okr v polích mezi pilastry a teplou holubičí šeď plastických prvků. Součástí celkové obnovy bylo také zřízení venkovního kamenného přístupového schodiště ke kapli z vyvýšené vozovky před ní a oprava kamenné zdi opírající okolní svažitý terén, do kterého je kaple zapuštěna. V roce 2010 byl kompletně restaurován původní oltář a doplněn nedochovaný oltářní obraz. V souladu s původním řešením bylo dále na základě historické fotografie kaple z roku 1900 provedeno nové vrcholové zakončení zvoničky pozlaceným kovovým křížem kotveným do dioritové koule a lucerny pozlacenou kovovou šesticípou hvězdou kotvenou do dioritové koule. V Informačním centru ve Staré radnici na Velkém náměstí je možné zakoupit brožuru obsahující dostupné archivní informace o kapli, vysvětlující její název, představující osoby spojené s realizací kaple, její výstavbu a financování, charakterizující stavební provedení kaple, její vybavení i poslední stavební obnovu, včetně jejího finančního krytí. Součástí brožury je řada fotografií i půdorys kaple. Obsahuje také německý a anglický překlad textu.

19 Strana 19 (celkem 21) KŘÍŽOVÁ CESTA KE KAPLI SV. FILIPA NERI KAPLE SV. FILIPA NERI (PATRIARCHA) Kaple sv. Filipa Neri, zvaná též Patriarcha, se nachází v lese nad úpatím hory Libín nad Lázněmi sv. Markéty. Jejím vlastníkem je město Prachatice. Na místě dnešní zděné kaple stávala původně kaple dřevěná, jejíž povolení v roce 1691 u městské rady prosadil zdejší měšťan Vojtěch Vilém Bylanský. Původní kaple byla vystavěna k ochraně nálezu obrazu světce jménem Filip Neri, nalezeného právě na místě dnešní kaple. Kult Filipa Neri se k nám dostal ze sousedního Bavorska v 17. století poté, co za vlády vévody Maxmiliána I. byl vydán životopis tohoto světce. Původní dřevěná kaple byla po roce 1803 obnovena ve formě zděné stavby kryté šindelem. Toto místo bylo navštěvováno jak poutníky, místními věřícími, tak i vzácnými návštěvami, mezi něž patřili mimo jiné i první budějovický biskup, hrabě ze Schaaffgotsche a kapitulní probošt Johan Geith. Důvodem návštěv poutníků byl i pramen mimořádně studené vody s údajně léčivými účinky. V roce 1859 navštívil tehdejšího starostu Anastase Seyferta prachatický měšťan Emanuel Brunner s žádostí prachatických občanů o náhradu již zchátralé kaple. Městská rada prosbu občanů vyslyšela a krátce na to bylo rozhodnuto o zřízení sjízdné cesty pro dopravu stavebního materiálu. Plány zednického mistra Josefa Mosera předpokládaly rozpočet 691 zlatých a 24 krejcarů. Protože se jednalo o poměrně velkou sumu, bylo rozhodnuto o sbírce mezi občany. Děkan Vinzenz Wortner zorganizoval sbírku mezi věřícími, která vynesla 123 zlatých a 24 krejcarů. Dále přispěla prachatická obec a další občané, a to i ze sousedních obcí. Cestu vedoucí z Lázní sv. Markéty k obnovované kapli nechal nájemce lázní, měšťan Anton Pachlhofer, vyzdobit čtrnácti kapličkami křížové cesty. Oltář nechal zhotovit měšťan Felix Spinka. Dne 13. června 1859 byl položen základní kámen nové kaple. Vlastní stavba probíhala pomalu - cihly byly sváženy na okraj lesa, kde byly skládány a odtud pak mnoha Prachatičany odnášeny na staveniště. Na jaře roku 1861 byla šindelem pokrytá novostavba dokončena. Dne 9. července téhož roku se konalo slavnostní vysvěcení nové mešní kaple. Město Prachatice rozhodnutím úřadu starosty ze dne 10. července 1861 převzalo nad kaplí patronát a tuto skutečnost oznámilo biskupské konsistoři v Budějovicích. Kaple se postupem času stala vyhledávaným cílem vycházek věřících z blízkého i vzdálenějšího okolí a lázeňských hostů Lázní sv. Markéty, které dostály mimořádného významu za majitele Kerschbenma a pro něž byl pramen z Patriarchy velmi důležitý. Návštěvnost kaple dokládá její pamětní kniha z roku 1920, která je nyní uložena ve Státním okresním archivu Prachatice. Po ukončení činnosti lázní, po II. světové válce upadá význam kaple, která postupem času chátrá. V období let byla péčí Nadačního fondu města Prachatice pro rozvoj kultury a péči o památky provedena postupná obnova kaple, včetně oprav kapliček křížové cesty vedoucí lesem po úbočí vrcholu Libín přímo ke kapli. Výklenkové kapličky jsou zděné z kamene a původně byly neomítnuté. Při obnově však bylo přistoupeno k jejich omítnutí z důvodu většího vyniknutí uměleckého ztvárnění křížové cesty.

20 Strana 20 (celkem 21) Niky kapliček byly na jaře roku 2004 opatřeny obrazy namalovanými na plechových deskách. Olejomalby byly vyhotoveny místním výtvarníkem Václavem Kunešem a jeho dcerou Lucií Uhlíkovou - Kunešovou. Ikonografický celek představuje Kristovo utrpení při poslední cestě z Pilátova domu na horu Kalvárii. Jednotlivé obrazy zobrazují pro křížové cesty tradiční scény: I. Ježíš k smrti odsouzen, II. Ježíš bere kříž na svá bedra, III. Ježíš klesá poprvé pod křížem, IV. Ježíš potkává svou matku, V. Šimon z Kyrény pomáhá Ježíšovi nést kříž, VI. Veronika podává Ježíšovi roušku, VII. Ježíš podruhé klesá pod křížem, VIII. Ježíš těší plačící jeruzalémské ženy, IX. Ježíš potřetí klesá pod křížem, X. Ježíš roucha svého zbaven, XI. Ježíš na kříž přibit, XII. Ježíš na kříži umírá, XIII. Ježíš snímán z kříže, XIV. Ježíš do hrobu uložen. Pro lepší orientaci návštěvníků křížové cesty byla její jednotlivá zastavení v roce 2009 nově označena římskými číslicemi. Označení je provedeno kovářským způsobem z páskové oceli grafitově černé barvy a respektuje tradiční, výše popsanou posloupnost typických scén křížových cest. V současné době zbývá dokončit interiér kaple a upravit její okolí, včetně sousedního přístřešku pro poutníky. ROZHLEDNA NA LIBÍNĚ Rozhledna se nachází na vrcholu hory Libín, nejvyšší hoře šumavského podhůří s nadmořskou výškou 1096 m jižně u města Prachatice. Jejím vlastníkem je město Prachatice. Kamenná stavba válcového tvaru s vnitřním dřevěným schodnicovým schodištěm s celkem 138 stupni dosahuje výšky 27 m. Umožňuje celokruhový rozhled do okolí, výhled na velkou část Šumavy i Bavorského lesa, při dobré viditelnosti je možné spatřit také Alpy. O postavení rozhledny rozhodl v lednu 1881 Šumavský klub turistů, založený roku 1879 a spadající pod Rakouský turistický klub. Pro výstavbu rozhledny uvolnilo na svém zasedání 22. dubna 1881 městské zastupitelstvo vrcholový pozemek tvaru kruhu o poloměru 30 m včetně vzrostlých stromů. Stavba byla financována z členských příspěvků, výnosů divadelních představení, koncertů a darů. Postavena byla v roce 1883 prachatickým stavitelem F. Reichartem podle projektu W. Susky. Slavnostně otevřena byla dne 16. září Pojmenována byla jménem korunního prince Rudolfa při příležitosti jeho návštěvy v Prachaticích roku V roce 1935 dostal rozhlednu do správy Klub československých turistů, který zvažoval zastřešení vyhlídkové terasy, které se kvůli 2. světové válce nerealizovalo. Za války, ale také po nějakou dobu v 50. letech minulého století, sloužila rozhledna k vojenským účelům, kdy na Libíně byla dislokována malá posádka vojáků letectva. Rekonstruována byla v roce Od počátku září 2007 je vyhlídkový ochoz osazen panoramatickými pohledy, které návštěvníky upozorňují na nejzajímavější viditelné body.