Charakteristika přístupů používaných v EU pro hodnocení efektivního daňového zatížení příjmů korporací

Transkript

1 Charakteristika přístupů používaných v EU pro hodnocení efektivního daňového zatížení příjmů korporací Anotace Beáta Blechová Statutární sazby daně z příjmů korporací nejsou vhodnými ukazateli pro porovnávání skutečného daňového zatížení různých společností, a to jak v rámci jednoho státu, tak i mezi státy. Proto jsou pro tyto účely používány tzv. efektivní korporátní sazby daně z příjmů, o kterých pojednává tento článek popisující tři základní přístupy používané v EU k určování efektivních korporátních daňových sazeb. Tyto přístupy využívají buď data o skutečnosti přejímána z účetnictví vedeného na celonárodní makro úrovni nebo na mikro úrovni jednotlivých společností a týkající se již realizovaných podnikatelských záměrů nebo hypotetická data týkající se plánovaných investičních záměrů těchto společností plánovaných do budoucna. V závěru tohoto článku jsou pak uvedeny hlavní rozdíly mezi těmito přístupy. Klíčová slova Statutární korporátní daňová sazba, efektivní korporátní daňová sazba, implicitní daňová sazba, metody zpětného makro a mikropohledu, metody dopředného mikropohledu, daňový klín, náklady na kapitál, efektivní marginální daňová sazba, efektivní průměrná daňová sazba. Úvod Porovnávání daňových systémů je důležité pro ekonomické činitele, jelikož daně mají vliv na jejich rozhodování. Když společnosti rozhodují o umístění a realizaci svých podnikatelských aktivit, zjišťují daňové důsledky těchto aktivit. Většinou řeší tuto otázku porovnáváním statutárních korporátních sazeb daní z příjmů. Tento přístup se však nejeví jako uspokojivý s ohledem na komplexnost a různorodost prvků tvořících národní daňové systémy. Statutární daňové sazby totiž mohou v sobě zahrnovat kromě vlastní tzv. nominální daňové sazby i účinky různých daňových přirážek nebo slev včetně příp. daňových sazeb týkajících se i lokálních daní. Jejich konstrukce tak není v různých státech jednotná. Možnost objektivního porovnávání daňového zatížení podniků v různých státech podle statutárních sazeb daní z příjmů je také významným způsobem omezena v důsledku nestejných pravidel pro stanovení výše základu daně z příjmů korporací, která vyplývají z daňové legislativy platné v těchto státech. Statutární daňové sazby tak nemohou plnit úlohu objektivního ukazatele pro účely vzájemného srovnávání tohoto zatížení v různých státech a proto ekonomové museli přijít s novým měřítkem pro efektivní zdaňování korporací. Stály se jim efektivní korporátní daňové sazby (EKDS), což jsou daňové sazby, které berou v úvahu nejen velikost statutárních daňových sazeb z příjmů korporací, ale rovněž i jiné aspekty daňových systémů určující celkovou částku efektivně placených daní. Jinými slovy berou v úvahu daňový základ a také způsob (existuje-li nějaký), pomocí kterého jsou integrovány systémy korporátní a osobní daně z příjmů. Srovnání statutárních a efektivních daňových sazeb dává představu o daňových pobídkách poskytovaných úřady v jednotlivých zemích, porovnání efektivních daňových sazeb napříč jednotlivými státy poskytuje indikace, zda zde existují podstatně odlišné daňové přístupy ke společnostem se stejnými charakteristikami, ale dislokovanými v různých zemích. Tyto údaje mohou prokázat, zda se za velkými rozptyly statutárních daňových sazeb neskrývají jen malé rozdíly v efektivním zdanění, jelikož země s vysokými statutárními daňovými sazbami mohou zmenšovat velikost daňového základu nebo změkčovat daňovou vymahatelnost. Analýza efektivního korporátního zdanění by také mohla osvětlit jak funguje daňová konkurence.

2 Tento článek popisuje a porovnává tři rozdílné metody pro stanovení efektivních daňových sazeb a prezentuje argumenty pro i proti jejich užívání. Tyto metody jsou označovány jako metody zpětného makropohledu, zpětného mikropohledu a dopředného mikropohledu. Rozdíly mezi makro a mikro přístupy jsou dány používanými daty. Makro přístup vypočítává efektivní daňové sazby z agregovaných makroekonomických dat obsažených v národním účetnictví jednotlivých států. Mikro přístupy pak tyto sazby vypočítávají využívaje prvků finančních výkazů jednotlivých společností obsahujících buď empirická data nebo data týkající se teoretické perspektivy. Rozdíl mezi přístupy se zpětným a dopředným pohledem je dán typem použitých informací. Přístupy se zpětným pohledem využívají k odhadu daňového zatížení společností ex-post data týkající se reálného života společností, zatím co přístupy s dopředným pohledem využívají statutární charakteristiky daňového systému k určení daňových aspektů týkajících se určitých budoucích podnikatelských rozhodnutí společností. Metody zpětného makropohledu Přístupy využívající zpětný makropohled odvozují efektivní korporátní daňovou sazbu z agregovaných dat obsažených v národním účetnictví jednotlivých států, která jsou publikovaná určitými národními nebo mezinárodními organizacemi jako je např. Evropská komise, OECD nebo národní statistické instituce. Národní účetnictví jež vyhovují kritériím pro spolehlivost, souvislost, spojitost a aktuálnost obsažených informací jsou ve stále větší míře využívána při tvorbě politiky EU (vlastní zdroje pro rozpočet EU, rozdělování prostředků ze strukturálních fondů, Pakt stability a růstu). Poskytují časové řady pro sledování změn celkového efektivního daňového zatížení a koherentní rámec pro srovnávání daňových výnosů s příjmovými toky a ekonomickými agregáty. Efektivní daňové sazby jsou stanovovány jako poměr agregovaných daní z příjmů nebo ze zisků placených korporacemi k hodnotě daňového základu, kterým může být: a) agregovaný hrubý provozní výsledek hospodaření korporací nebo jejich agregovaný celkový výsledek hospodaření, b) HDP nebo celkový daňový výnos ve státě, c) odpovídající potenciálně zdanitelný daňový základ zahrnující tyto agregované hodnoty: čistý provozní výsledek hospodaření nefinančních a finančních korporací, rozdíl mezi přijatými a placenými úroky, nájemné z pozemků, příjmy z pojištění majetku a dividendy rozdělované společnostmi působícími v daném státě a připsané nefinančním a finančním korporacím, domácnostem, OSVČ a neziskovým institucím, státním orgánům a zbytku světa. Efektivní daňové sazby z příjmů korporací vypočtené dle varianty c) jsou označovány jako implicitní korporátní daňové sazby (IKDS). Tyto daňové sazby měří skutečné nebo efektivní průměrné daňové zatížení přímo nebo nepřímo uvalené na různé druhy ekonomických příjmů nebo aktivit, které by mohly být potenciálně zdaněny v jednotlivých členských státech EU. Potenciálně zdanitelné základy daně použité pro výpočet IKDS nejsou hodnotově stejné s daňovými základy definovanými národní daňovou legislativou. IKDS představují dílčí pohled na efektivní daňové zatížení kapitálu jakožto jedné ze tří hlavních ekonomických funkcí (zbývajícími dvěma funkcemi jsou spotřeba a práce). Zavedení výpočtů implicitních daňových sazeb u tří základních ekonomických funkcí bylo ovlivněno skutečností, že hodnota HDP používaná jako jmenovatel při výpočtu efektivní daňové sazby dle varianty b) nesouvisí výslovně s těmito třemi ekonomickými funkcemi a také z toho důvodu, že vypovídací schopnost efektivní daňové sazby vypočtené jako procento z HDP je omezena, neboť neposkytuje informaci např.o tom, zda velký podíl kapitálových daní v celkových daňových výnosech je způsoben vysokými daňovými sazbami nebo širokým daňovým základem. 2

3 Konzistentní rámec pro získávání a porovnávání agregovaných dat o daňových výnosech a příjmových tocích a pro srovnávání daňového zatížení ekonomických funkcí poskytuje národní účetnictví v jednotlivých členských státech EU. Sledování časového vývoje těchto dat pomocí časových řad pak umožňuje indikovat přesuny mezi zdaňováním jednotlivých ekonomických funkcí, např. mezi kapitálem a prací. Je to také v podstatě jediný systém, který umožňuje zjistit relativní daňové zatížení vytvářené různými daněmi v zemi, neboť většina jiných výpočtů efektivních daňových sazeb poskytuje pouze informace o dané dani, ale neumožňuje srovnání daňového zatížení způsobeného různými daněmi. Jednou z výhod agregovaných ukazatelů sledovaných v národních účetních systémech je jejich vzájemná srovnatelnost umožněna zvýšenou konzistencí a harmonizovaným výpočtem národních účetních dat podle Evropského systému účtů (ESA 95 European System of Accounts) zavedeného v roce Tento systém představuje důležitý pokrok při zavádění harmonizovaných definic a pravidel pro zaznamenávání dat a podrobnějších národních účetních systémů v EU a v jejích členských státech. Implicitní daňová sazba (IDS) ze spotřeby je definována jako podíl celkových spotřebních daní a celkových výdajů na spotřebu domácnosti na daném ekonomickém teritoriu. IDS z práce je definována jako podíl všech přímých i nepřímých daní a odvodů na sociální zabezpečení (odváděných zaměstnanci i zaměstnavateli) z příjmů pocházejících z práce ve mzdě a celkovými mzdovými příjmy zaměstnanců na daném ekonomickém teritoriu. IDS z kapitálu bývá definovaná buď úžeji jako IDS z kapitálových příjmů a příjmů z podnikání, která je určována jako podíl všech daní uvalených na příjmy pocházející z ekonomických aktivit týkajících se investic a úspor soukromého sektoru a míry potenciálně zdanitelných kapitálových příjmů v ekonomii zachycených v národním účetnictví. Pro celý soukromý sektor jsou také počítány dvě dílčí IDS z kapitálových příjmů a z příjmů z podnikání, a sice zvlášť pro korporace a zvlášť pro domácnosti (zahrnující i OSVČ).Podrobněji definována IDS z kapitálu pak zahrnuje rovněž daně, které se vztahují k majetku pocházejícímu z investic a z úspor v předchozích obdobích, jakož i daně uvalené na transakce s tímto majetkem. Úžeji definována celková IDS z kapitálových příjmů a příjmů z podnikání zahrnující jak oblast korporací tak i oblast domácností je ovlivňována různými faktory. Z toho důvodu je konstrukce tohoto ukazatele někdy obtížně vysvětlitelná, přičemž výklad oddělených IDS, zvlášť pro oblast korporací a zvlášť pro oblast domácností, je snadnější. Umožňuje to skutečnost, že čitatel celkové IDS z kapitálu může být poměrně snadno rozdělen na daně pocházející z kapitálových příjmů korporací a na zbývající část zahrnující daňové výnosy z kapitálových příjmů domácností včetně OSVČ. Ve většině členských států EU se totiž agregované daňové výnosy vybrané z příjmů a z majetku korporací dají určit z klasifikace daní v národním účetnictví vedeném v souladu s ESA 95. Ostatní daňové kategorie zahrnuté v čitateli celkové IDS z kapitálu jsou pak přiřazeny oblasti domácností včetně OSVČ. Konzistentní rámec pro získávání a porovnávání agregovaných dat o daňových výnosech a příjmových tocích a pro srovnávání daňového zatížení ekonomických funkcí poskytuje národní účetnictví v jednotlivých členských státech EU. Jednou z výhod agregovaných ukazatelů sledovaných v národních účetních systémech je jejich vzájemná srovnatelnost umožněna zvýšenou konzistencí a harmonizovaným výpočtem národních účetních dat podle Evropského systému účtů (ESA 95 European System of Accounts) zavedeného v roce Tento systém představuje důležitý pokrok při zavádění harmonizovaných definic a pravidel pro zaznamenávání dat a podrobnějších národních účetních systémů v EU a v jejích členských státech. Aby však bylo možné rozdělit agregované daňové výnosy, zaevidované v národních účetních systémech, do více podrobnějších kategorií, je nutné použít další data, která jsou zpřístupněna 3

4 členskými státy EU mimo agregovaná data z národních účetních systémů. To platí především pro agregovaná data týkající se osobní daně z příjmů, která má typicky široký daňový základ a vztahuje se k mnoha různým zdrojům příjmů. V praxi členské státy EU využívají různé metody pro rozdělení výnosů osobní daně z příjmů podle ekonomických funkcí. Tyto metody přiřazují osobní daň z příjmů čtyřem hlavním zdrojům zdanitelných příjmů: příjmům z práce v zaměstnaneckém poměru, příjmům z práce OSVČ, kapitálovým příjmům a příjmům ve formě sociálních transférů a přijatých penzijních výhod. Výsledné odhady podílů výnosu osobní daně z příjmů, které by mohly být přiřazeny těmto čtyřem zdrojům zdanitelných příjmů, jsou pak využívány v čitatelích zlomků pro výpočet implicitních daňových sazeb týkajících se práce a kapitálu (využívaje odpovídajících agregátních ekonomických příjmů ve jmenovatelích) a také při rozčlenění daňových výnosů, vyjádřených procentem z HDP, mezi ekonomické funkce. Zajímavost metody zpětného makropohledu spočívá v její jednoduchosti. Potřebná agregovaná data jsou totiž snadno dostupná u většiny statistických institucí a jejich požadované poměry určující efektivní daňové sazby tak mohou být poměrně snadno vypočítány. Navíc je zde možné jednoduše vypočítat jak časové řady pro sledování dosavadního vývoje těchto ukazatelů tak i předpovědi jejich budoucího vývoje. To jsou hlavní důvody, pro které je tento přístup používán i Eurostatem při zpracování ročních analýz struktury daňových systémů a daňového zatížení v členských státech EU. Přesto takto stanovené efektivní daňové sazby trpí určitými nedostatky způsobenými agregovanou podobou používaných dat. Agregovaná data totiž nemohou nabídnout oddělené vstupy podle různých daňových poplatníků nebo podle různých příjemců těchto daní. To vede k problémům spočívajícím v určité nesladěnosti čitatele a jmenovatele zlomku určujícího hodnotu IDS. Tak např., oblast korporací v národním účetnictví zahrnuje rovněž osobní společnosti jako tzv. quasi-korporace, které v mnoha zemích jsou povinny platit korporátní daň z příjmů. Týká se to např. Německa, kde jsou zisky těchto osobních společností ( Personengesellschaften ), tvořících cca 85 % všech společností, zaznamenávány v národním účetnictví v oblasti korporací, ale protože tyto společnosti nemají právní subjektivitu tak jako korporace, jsou jejich vlastníci zdaňování osobní daní z příjmů, jejíž celkový výnos je v národním účetnictví zaznamenáván v oblasti domácnosti (v podrobnějším členění pak jako daně placené OSVČ). Ve skutečnosti to pak znamená, že tyto daňové výnosy jsou v národním účetnictví účtovány v jiné oblasti než příjmy, ze kterých tyto daňové výnosy pocházejí. Pokud by při výpočtu IDS z kapitálových příjmů korporporací nebo domácností byl tento postup účtování v národním účetnictví ignorován tím, že budou použita data z jednotlivých oblastí národního účetnictví bez jejich patřičné korekce, vedlo by to ke zkresleným hodnotám IDS, které by tak nebyly porovnatelné mezi jednotlivými státy. Obdobný problém jako v Německu se vyskytuje také v Lucembursku, Rakousku, Finsku a Portugalsku. Jako jiný problém se jeví, že agregovaný hrubý provozní výnos hospodaření zahrnuje také výnosy ze zemědělství a lesního hospodářství, výnosy z autorských honorářů nebo z nájemného, výnosy z kapitálových aktiv a výnosy institucí osvobozených od daně, což rovněž zkresluje výsledky výpočtu IDS. Nedostatkem této metody je také časový nesoulad mezi vznikem příjmů a odvodem daní z těchto příjmů, neboť daně uvalené v roce t a zachycené v národním účetnictví v tomto období se týkají zdanitelných výnosů vzniklých v roce t-1 a nikoliv zdanitelných výnosů zachycených v národním účetnictví v tomto roce t. Pokud bychom tedy použili v čitateli i jmenovateli zlomku pro výpočet IDS údaje zaznamenané v národním účetnictví ve stejném roce, došlo by ke zkreslení skutečné hodnoty IDS. 4

5 Ačkoliv vzorce pro výpočet efektivních daňových sazeb dle výše popsaných metod jsou z matematického hlediska korektní bylo by nebezpečné provádět srovnávání korporátních daňových sazeb stanovených na základě agregovaných ekonomických dat, neboť jednak se mohou lišit metody a definice národního účetnictví mezi jednotlivými státy, jednak tato data nejsou dostatečně rozčleněna, aby umožňovala rozlišit rozdílné zdroje zdaňování. Navíc, sazby založené na makroekonomických datech mají někdy tendenci zachycovat významné meziroční výkyvy vyvolané účinky hospodářského cyklu. Metody zpětného mikropohledu Tyto metody využívají k výpočtu efektivního korporátního zdanění finanční výkazy jednotlivých společností, přičemž existují tři způsoby stanovení těchto efektivních daňových sazeb z příjmů korporací, které se počítají jako poměr mezi daněmi odvedenými z korporátních příjmů nebo zisků a daňovým základem, kterým může být: a) celkový výsledek hospodaření před zdaněním (tj. výsledek hospodaření z běžné činnosti před zdaněním + mimořádné výnosy mimořádné náklady), b) celkové provozní výnosy nebo-li čistý obrat, c) hrubý provozní výsledek hospodaření (tj.celkové provozní výnosy provozní náklady jiné provozní poplatky a daně osobní náklady). Varianta a) se jeví jako nejvhodnější pokud chceme srovnávat efektivní korporátní daňové sazby se statutárními sazbami. Vzájemné srovnávání takto vypočtených efektivních daňových sazeb mezi jednotlivými státy však může být problematické s ohledem na možné rozdíly mezi účetní legislativou v jednotlivých státech, podle níž se odvozují jednotlivé položky jmenovatel zlomku určujícího tuto efektivní daňovou sazbu. Varianta b) vede k velmi malým hodnotám efektivních daňových sazeb, tak že je obtížné je používat pro vzájemné srovnávání efektivního daňového zatížení v různých státech. Navíc použití čistého obratu ve jmenovateli, k němuž jsou poměřovány odvedené daně může mít zkreslující účinek, jelikož zde schází údaje o nákladech. Malá hodnota takto vypočtené efektivní daňové sazby totiž nemusí vždy znamenat nízkou míru skutečného daňového zatížení, ale může také být důsledkem vysokých nákladů ve společnosti, které musí být pokryty provozními výnosy, tak že zdanitelný výsledek hospodaření je malý a proto malé jsou i celkové odvedené daně, i když statutární daňová sazba může být velká. Použití hrubého provozního výsledku hospodaření ve jmenovateli zlomku pro stanovení efektivní daňové sazby dle varianty c) se jeví jako zajímavé, jelikož využívá výsledek hospodaření před započtením odpisů. To je důležité chceme-li získat jmenovatel jehož definice by se nelišila příliš mezi jednotlivými státy. Pravidla pro odepisování se totiž v různých státech liší nejen povolenou rychlostí odepisování a její rovnoměrností, ale také způsobem určování ceny odepisovaných aktiv, tj. zda se vychází z jejich historických cen nebo z cen tržních. Volba hrubého provozního výsledku hospodaření jako základu pro výpočet těchto efektivních daňových sazeb tak umožňuje eliminovat problém rozdílných pravidel pro odepisování používaných v různých státech. Hrubý provozní hospodářský výsledek je proto více vzájemně srovnatelný mezi jednotlivými státy než výsledek hospodaření z běžné činnosti. Efektivní korporátní daňové sazby stanovené dle této varianty mohou být počítány nejen podle jednotlivých zemí, ale také v podrobnějším členění podle různých odvětví, velikostních skupin podniků nebo let. Jejich průměrné hodnoty za určitou zemi podle odvětví a velikostních skupin podniků v určitém období se počítají jako podíl součtu podobných položek za dané období. Tak např. průměrná korporátní efektivní daňová sazba za období od roku n do roku n+m, pro odvětví I a velikostní skupinu S se vypočte jako: 5

6 n-->n+m (EKDS) I, S = ( daně ) t, I, S t=n n+m (hrubý provozní výsledek hospodaření) t, I, S t=n n+m Tento způsob výpočtu průměrné EKDS za určité období je preferován oproti výpočtu pomocí váženého aritmetického průměru ročních hodnot EKDS za toto období, neboť při výpočtu průměrné EKDS za delší časové období více let, nám mohou dílčí hodnoty EKDS za určité roky scházet. Sazby za celou EU pak mohou být počítány jako vážený průměr ze sazeb za jednotlivé členské státy, kde váhami budou hrubé přidané hodnoty v těchto státech. Data potřebná pro výpočet průměrné hodnoty EKDS v rámci EU podle této metodologie můžeme získat z databáze BACH (Bank for the Accounts of Companies Harmonised), která je vytvářena a zpřístupněna Evropskou komisí. Tato databáze obsahuje uspořádaný soubor finančních výkazů individuálních společností (nikoliv tedy konsolidovaných nebo skupinových výkazů) ve struktuře stanovené čtvrtou směrnicí Rady EU (76/660/EEC) upravující právní stav obchodních společností v Evropském společenství. Databáze prezentuje finanční struktury nefinančních společností agregované podle různých odvětví a velikostních skupin podniků a nabízí údaje členěné podle šesti hlavních odvětví - energie a vodní hospodářství, průmyslová výroba, stavební výroba, obchod, doprava a spoje, jiné služby. Rozlišení podniků podle velikosti je provedeno do tří kategorií - malé (obrat < 7 mil ECU), střední (7 =< obrat < 40) a velké (obrat >= 40). Údaje z rozvahy jsou zde prezentovány svým procentním podílem na celkových aktivech (která jsou samozřejmě rovna součtu celkových závazků a vlastního kapitálu), zatím co údaje z výsledovky jsou dány jejich procentním podílem na celkovém obratu. Jsou zde rovněž dostupné absolutní hodnoty týkající se celkových aktiv a celkového obratu. Ačkoliv tyto údaje mají výhodu v tom, že ukazují skutečné daňové zatížení společností, mohly by být zavádějící, pokud bychom je chtěli použít pro stanovení a vzájemné porovnání efektivního domácího daňového zatížení mezi jednotlivými státy. Je to z toho důvodu, že přístupy založené na ex-post datech specifických pro společnosti neberou v úvahu interakci mezi osobním a korporátním zdaněním příjmů, která je důležitá v případě, že marginální investor je domácím investorem. Selhávají také v případě, že bychom je chtěli použít pro hodnocení pobídek pro dodatečné investice nebo pro korektní zjišťování příjmů pocházejících z cizích zdrojů na základě údajů z individuálních nebo konsolidovaných účetních výkazů společností. Navíc tato data mají někdy tendenci vykazovat významné roční výkyvy závisející na účincích hospodářského cyklu. Z toho důvodu ukazatelé vycházející ze zisku zjišťovaného metodou zpětného pohledu nejsou přesné pokud se jedná o možnost posuzování vlivu daní na investiční pobídky. Umožňují však určovat skutečné efektivní daňové zatížení podle velikosti firem nebo podle odvětví. Metody dopředného mikropohledu Ukazatelé efektivního korporátního daňového zatížení vypočtené podle této metody jsou všeobecně používány pro účely analýzy vlivu zdaňování na investiční chování korporací. Umožňují mezinárodní srovnávání a jsou speciálně navrženy tak, aby mohly izolovaně sledovat účinky zdaňování na pobídky pro investování, které jsou rozdílné u různých národních daňových zákonů. K nejznámějším metodám využívajícím tohoto přístupu pro výpočet efektivního daňového zatížení patří: metoda Kinga a Fullertona z roku 1984, metoda vytvořená v rámci OECD 6

7 v roce 1991 a metoda Devereuxe a Griffitha z roku 1998, která představuje přepracování a rozšíření prvních dvou metod. Všechny tyto metody vycházejí z předpokladu, že všechny trhy, zvláště pak trh výrobních prostředků, jsou konkurenční a produkční funkce má obvyklé vlastnosti. V takové situaci rozhodování o tom, zda a kde investovat, je ovlivněno pouze mírou zdanění kapitálu, nikoliv daněmi nebo příspěvky odvozenými z jiných faktorů jako jsou např. mzdy, energie apod. Pokud nebudeme brát v úvahu vliv daní, pak investor, který vložil peníze do určitého investičního projektu získá míru návratnosti rovnající se míře návratnosti samotného projektu. Pokud budeme uvažovat s působením daně, pak dosažená míra návratnosti tohoto projektu bude nižší. Jejich rozdíl je označován jako daňový klín. Jeho velikost závisí, mezi jiným, na systému korporátního zdanění, na vzájemném účinku zdanění a inflace, na daňovém posuzování odpisů, zásob a různých právně přípustných forem zisku a na řadě jiných prvků svázaných s definicí daňového základu. Je proto jasné, že efektivní daňová sazba u investičního projektu je závislá i na odvětví, ve kterém je investováno, na druhu pořizovaných aktiv, na způsobu financování investice a na identitě investora, který poskytuje finance. Metoda vypracovaná Devereuxem a Griffithem, která je z výše uvedených tří metod nejkomplexnější, stanovuje dvě hodnoty určující efektivní daňové zatížení korporací: a) efektivní marginální daňovou sazbu (EMTR Effcktive Marginal Tax Rate), b) efektivní průměrnou daňovou sazbu (EATR Effective Average Tax Rate). EMTR je specifická pro přírůstkové mezní (inkrementální marginální ) investice v určité zemi, realizované společností, která je rezidentní buď v této zemi (domácí investice) nebo v některé jiné zemi (zahraniční investice). Marginální investicí se rozumí taková investice, u které očekávaná míra návratnosti investice před zdaněním p je právě postačující k přesvědčení investora, že investice do realizovaného projektu stojí za to, tj. kdy se minimálně rovná hodnotě skutečné úrokové míry r ( skutečná zde znamená opak nominální, tj. po zohlednění inflace). V tomto případě se bude čistá současná hodnota investice před zdaněním R (označovaná také jako čistá současná hodnota ekonomické renty generované investicí před zdaněním), definovaná jako R = ( p - r)/( 1 + r), rovnat nule. Čistá současná hodnota ekonomické renty po zdanění R je v tomto případě také rovna nule. EMTR je pak počítána jako poměr rozdílu míry návratnosti marginální investice před zdaněním p a míry návratnosti této investice pro investující osobu (např. akcionáře) po zdanění s k míře návratnosti marginální investice pře zdaněním p : EMTR = p - s p Pokud bereme v úvahu zdaňování a určíme si minimální míru návratnosti investice pro investora po zdanění s ve výši úroků, které by investor obdržel při jiném využití investovaných finančních prostředků, je možné na základě daňového předpisu spočítat míru návratnosti této hypotetické investice před zdaněním p, která by měla být požadována, aby bylo dosaženo požadované míry návratnosti investice po zdanění s. Čím tvrdší bude daňový systém, pak tím větší bude, pro danou požadovanou hodnotu s, i požadovaná míra návratnosti investice před zdaněním p, označována také jako náklady na kapitál. Tím také bude menší pravděpodobnost, že nějaký investiční projekt bude realizován. Porovnáme-li pomocí popsaného ekonomického modelu vliv daňových podmínek na očekávanou návratnost zamýšlené investice, pokud by byla realizována v různých zemích, pak dospějeme k závěru, 7

8 že země s většími náklady na kapitál nebo s větší hodnotou EMTR budou z hlediska investování méně zajímavé. V případě různých forem investic, které jsou více ziskové než marginální investice (tj. když p>r a když firma očekává kladnou ekonomickou rentu po zdanění R), metoda podle Devereuxe a Griffitha počítá efektivní korporátní daňové zatížení pomocí ukazatele EATR. Přirozený postup pro stanovení tohoto ukazatele by spočíval v proporcionální redukci ekonomické renty, generované danou investicí v důsledku zdanění, tj. EATR = (R - R)/R. Nedostatkem takového postupu však je, že by neumožňoval definovat hodnotu EATR u investičních projektů, které se jeví jako marginální při absenci zdanění, tj. u nichž je R = 0. Proto Devereux a Griffith navrhli mírně odlišný postup stanovení EATR spočívající v tom, že rozdíl mezi R a R poměřují čistou současnou hodnotou návratnosti investice před jejím zdaněním korporátní daní, danou výrazem p/(1 + r). Současně zohledňují vliv marginální osobní efektivní daňové sazby z (definované Kingem & Fullertonem) z kapitálových výnosů plynoucích individuálním investorům (akcionářům) z této investice, která snižuje hodnotu R: Po úpravě dostaneme: EATR = R - (1 z)r p / (1 + r) EATR = p p - p p * EMTR + * τ p kde τ je statutární korporátní daňová sazba. Racionálnost takového přístupu je dána skutečností, že společnost, která se rozhoduje o tom, zda má realizovat určitou ziskovou investicí musí často vybírat mezi dvěma nebo více vzájemně se vylučujícími lokalitami nebo typy investic. Jako příklad zde mohou posloužit nadnárodní společnosti, které se musí rozhodovat o umístění své nové provozní jednotky v některém státě nebo o volbě určitého investičního projektu při limitovaných finančních podmínkách. V tomto případě je výsledek výběru závislý na míře zdanění těchto inframarginálních investic, kterou vyjadřuje právě hodnota EATR. Devereux a Griffith ukazují, že v případě absence osobních daní se takto určená hodnota EATR pohybuje od hodnoty rovnající se EMTR u marginálních investic, u nichž je p = p, až po tzv. upravenou statutární korporátní daňovou sazbu, která se rovná hodnotě: 1 γ(1 τ) u vysoce ziskové investice, kde parametr γ označuje čistý výnos připadající individuálnímu investorovi (akcionáři) v důsledku navýšení dividend o jednu jednotku a je definován jako: (1 m d )(1 c) γ =, přičemž : (1 c) = (1 τ D )/(1 τ) (1 z)(1 s) kde: m d - marginální osobní sazba daně z příjmů investora (akcionáře) týkající se jeho dividendových příjmů generovaných investicí, c - sazba čisté daně z výnosů cenných papírů uvalené na dividendy poskytnuté firmou investorovi (akcionáři), s - je poměr daňového dobropisu náležejícího investorovi (akcionáři) u přijatých dividend k celkovému objemu těchto přijatých dividend, 8

9 τ - korporátní daňová sazba na nerozdělený zisk, τ D - korporátní daňová sazba na rozdělený zisk. V případě, že nerozdělený zisk generovaný investicí je zdaňován stejnou korporátní sazbou jako zisk rozdělený investorům (akcionářům) ve formě dividend, tj. když τ = τ D, pak parametr c = 0. Pokud při zdaňování dividend přijatých investorem (akcionářem) osobní daní z kapitálových příjmů je mu současně plně dobropisována daň odvedená korporací z těchto dividend, tj. když s = τ D = τ, pak γ = (1 - m d )/(1 τ)(1 z). V jistém smyslu je tak tento postup určování EATR zcela obecný tím, že uvažuje s inkrementální investicí umožňující dosažení libovolné úrovně ziskovosti a zahrnuje rovněž i hodnotu EMTR. Volba názvu průměrná jako opak marginální u této efektivní daňové sazby se jeví poněkud nešťastná, neboť se nevztahuje k daňovému zatížení investora, ale označuje průměrnou efektivní úroveň zdanění investice při různých úrovních její možné ziskovosti. Týká se tedy investice a nikoliv investora. Stručné porovnání uvedených metod. Všechny uvedené metody mají své výhody i nevýhody. Tak např. přístupy založené na zpětném pohledu jsou schopny zjišťovat rozdíly v míře celkového zdanění na národní úrovní, zatím co přístupy založené na dopředném pohledu zase mohou zjišťovat rozdíly v daňovém zatížení různých typů investic při různých způsobech jejich financování. Metody založené na zpětném pohledu využívají data ze skutečného života, zatím co metody založené na dopředném pohledu využívají teoretické charakteristiky daňových systémů. Proto metody s přístupem na bázi dopředného pohledu nevypočitávají skutečné efektivní daňové sazby, ale sazby implicitní. Metody se zpětným pohledem nemohou zajistit izolování národního daňového systému od vlivů jiných národních daňových systémů na rozdíl od metod využívajících přístup s dopředným pohledem, při jejichž použití tak můžeme zjistit větší rozptyl efektivních daňových sazeb mezi jednotlivými státy. Rozdíl mezi přístupy uplatňujícími zpětný makro a mikropohled je v úrovni agregace používaných dat. Makro přístupy nemohou prakticky vypočítat efektivní daňové sazby pro úroveň jednotlivých odvětví nebo pro různé velikostní skupiny podniků, protože nemají k dispozici data týkající se korporátních daní a provozních výsledků hospodaření jednotlivých korporací. Přístupy na bázi zpětného a dopředného pohledu se také liší v úrovni interakce mezi rozdílnými charakteristikami daňového systému. Přístupy založené na zpětném pohledu nejsou totiž schopny říci k jaké změně ve zdanění by došlo v případě absence nebo změny některých dílčích charakteristik (např. těch, které určují stanovení daňového základu). Metody využívající dopředný pohled naopak mohou izolovaně postihnout vliv kombinace několika těchto charakteristik na efektivní zdanění, ale z praktických důvodů je nemohou brát v úvahu všechny, protože by si to vyžádalo neúměrné rozšíření matematického modelu používaného pro výpočet efektivních daňových sazeb dle těchto metod. Poslední významnější rozdíl vychází z toho, zda daná metoda zkoumající zdanění je orientována na národnost daňového systému nebo na národnost korporace. Přístupy založené na dopředném mikropohledu se orientují především na národnost daňových systémů. Zabývají se především zdaňováním domácích společností v podmínkách jejích domácího daňového systému. Pokud se rovněž zabývají zdaňováním operací realizovaných v zahraničí, pak jim schází informace o významu těchto operací pro celkový obrat společnosti. Přístupy založené 9

10 na zpětném mikropohledu vycházejí především z národnosti společností bez ohledu na národnost daňových systémů, které aktuálně působí na jejích zdanitelné operace. U přístupů založených na zpětném makropohledu je situace komplikovanější a závisí na způsobu, jakým jsou data shromažďována. Resume Statutory corporate income tax rates are not the right indicator for the comparison of the real economic tax burden of various companies both in the frame of the one state and between the states. That is why for these purposes are used so-called effective corporate income tax rates discussed in this paper, which describes three methodologies for assessing these rates used in the European Union. These methodologies are using either real data from accounting on the national macro level or on the individual company micro level concerning realized entrepreneurial intentions by now or the hypothetical data concerning investments of these companies planed in the future. In conclusion of this paper are presented main differences between these three approaches. Kontakt Ing.Blechová Beáta Ph.D. SU OPF Karviná Univerzitní náměstí Katedra účetnictví blechova@opf.slu.cz. Literatura: [1] BLECHOVÁ, B.: Hodnocení daňového zatížení ve státech Evropské unie. Sborník z konference: Finance a účetnictví ve vědě, výuce a praxi - CD. Zlín: Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, Fakulta managementu a ekonomiky, ISBN [2] BLECHOVÁ, B.: Metody a nástroje pro hodnocení daňového zatížení právnických osob(korporací). Sborník z mezinárodní konference: Theoretical and practical aspects of public finance, Praha, VŠE Praha, ISBN [3] BLECHOVÁ, B.: Comparison of the Corporate Tax Regimes in the New EU Member States. Sborník z mezinárodní konference: Economy and mangement of enterprises in transition economies in the global market environment, Pardubice, Univerzita Pardubice, 2005, ISBN [4] European Commission, Directorate-general for Taxation and Customs Union - COM(2001)582, Study: Company Taxation in the Internal Market. Brussels, [5] European Commission, Directorate-general for Taxation and Customs Union - Eurostat statistical book: Tax Structures of the Taxation Systems in the EU. Luxembourg, 2003, ISBN [6] European Commission, Directorate-general for Taxation and Customs Union - Schmidt-Faber, C. Study : An implicit Tax Rate for Non-financial Corporations: Definition and Comparison with other Tax Indicators. Taxation paper N 5, Brussels, 2004, [7] SCHULZOVÁ, A.: Daňové sústavy štátov Európskej únie. Ekonom, Bratislava, 2007, ISBN

11 Příloha Struktura údajů Výkazu zisků a ztrát obsažených v databázi BACH Označ.údaje Název údaje PV (ČO) (všechny položky jsou vyjádřeny v % čistého obratu) Provozní výnosy = čistý obrat + (1) Změna stavu zásob hotového zboží a rozpracované výroby + (2) Kapitalizovaná výroba + (3) Jiné provozní výnosy = CPV Celkové provozní výnosy PN Provozní náklady = náklady na materiál a ostatní spotřebované vstupy (4) Jiné provozní poplatky a daně ZAM Náklady na zaměstnance (mzdy a platy, náklady na soc. zabezpečení) = HPVH (GOP) Hrubý provozní výsledek hospodaření (Gross operating profit) ODP Odpisy hmot. a nehmot majetku + opravné položky k nefinanč. aktivům + jiné úpravy a provize = ČPVH (EBIT) Čistý provozní výsledek hospodaření (před započtením úroků a zdaněním) (Earnings Before Interest and Taxes) + FINV Finanční výnosy + (5) Opravné položky k finančním aktivům FINP Finanční poplatky = placené úroky a jiné poplatky = VHBČ (EBT) Výsledek hospodření z běžné činnosti před zdaněním (Earnings Before Taxes) + MIMV Mimořádné výnosy MIMN Mimořádné náklady = CVHPD (GTP) - D (CIT) = ČZ (NTP) Celkový výsledek hospodaření před zdaněním (Gross Total Profit) Daně ze zisku korporace (Corporate Incom Tax) Čistý celkový zisk nebo ztráta v daném finančním roce (Net Total Profit) 11