VELKÉ POSTAVY ČESKÝCH DĚJIN

Transkript

1

2 VELKÉ POSTAVY ČESKÝCH DĚJIN

3 PETR SOMMER SVATÝ PROKOP Z počátků českého státu a církve VYŠEHRAD

4 Tato publikace vznikla při řešení projektu centra základního výzkumu LC 521 Křes anství a česká společnost ve středověku: normy a skutečnost (evropské souvislosti českého tématu), podporovaného MK ČR, a projektu 404/05/2099 Komentovaná digitální databáze ikonografických a geodetických pramenů ke stavebním dějinám českých klášterů, podporovaného Grantovou agenturou ČR. Vyobrazení na s. 4: Svatý Prokop (vlevo) s dalšími českými patrony, sv. Zikmundem a sv. Vítem. Mozaika na Zlaté bráně svatovítského chrámu na Pražském hradě. Lektorovali PhDr. Dušan Třeštík, CSc. Prof. PhDr. Josef Žemlička, DrSc. Petr Sommer, 2007 Typography Michaela Blažejová, 2007 ISBN

5 ÚVOD Díky výjimečnému souběhu jubileí jsme si ve dvou letech 2003 a 2004 připomněli významnou osobnost českého středověku, (údajně) chotouňského rodáka Prokopa. V roce 2003 šlo o 950. výročí jeho smrti, v roce 2004 o 800. výročí jeho svatořečení. Tato knížka reaguje na obě tato výročí jako na připomenutí Prokopova života v tvrdých podmínkách raně středověkých Čech a jeho posmrtné pouti českými dějinami v roli zemského světce. Nejde o nový pokus shrnout veškeré údaje o Prokopově osobě, které lze nalézt ve středověkých i novověkých pramenech nebo na stránkách prokopských publikací. Cílem tohoto textu je představit sázavského opata jako reálnou historickou postavu, na niž lze hledět z mnoha úhlů poznání jednotlivých historických disciplín. Doufám, že tento pohled, nabízený v sérii vybraných kapitol, bude pro čtenáře v lecčems nový i přesvědčivý. Existuje však ještě jeden dobrý důvod, proč se Prokopovou osobností znovu zabývat. Tato osobnost zajímala historiky již v době barokního dějepisectví. Již tehdy je přitahoval příběh muže, který se v době začátků českého křes anství vzdal výhod privilegovaného postavení a odešel do poustevnického ústraní, kde hledal klid a duchovní dokonalost. V době tohoto nábožensky orientovaného dějepisectví historici přirozeně akcentovali religiózní stránky Prokopova příběhu. Není pochyb o tom, že některé části tohoto příběhu zkreslila hagiografická tradice, která zdůrazňovala ty rysy opatovy osobnosti, jež připomínaly schémata legendistických líčení životů velkých světců latinské církve. Historické bádání však od doby baroka pokročilo. Díky práci generací historiků, archeologů, historiků umění, církevních historiků, jazykovědců a dalších badatelů se Prokopův obraz měnil, a to s obrazem historiografie samotné. Jako důkaz pro toto tvrzení nacházíme v české historické produkci monografická díla, která 7

6 odrážejí momentální stav oboru a prozrazují, jaké soubory otázek si autoři kladli. Vybereme-li z nich jenom namátkou alespoň knihu Fabriciovu 1, Bienenbergovu 2, Kráslovu 3 a Kadlecovu 4, jsou rostoucí šíře použitých informací i vzrůstající snaha o komplexní pojetí prokopského tématu jako součásti české historie zřejmé. Tento trend vyznačuje také cestu současné historiografie. Zejména v posledních dvou třech desetiletích vznikla velká suma poznatků o raném středověku v Čechách, jejíž součástí je i soubor informací o opatu a světci Prokopovi. Musíme však konstatovat, že i když se tento soubor za léta práce rozrostl, při bližším pohledu zjistíme, že se jeho kvalita zásadně nezměnila. Je proto zřejmé, že i pro prokopské téma jsou velkým ziskem a pokrokem především ony nové poznatky o českém raném středověku, které jsou navíc právě tím dobrým důvodem, proč znovu uchopit prokopské téma. Velká příležitost k výraznému doplnění našeho poznání prokopské historie je podle mého přesvědčení obsažena v možnosti její konfrontace s velmi spletitým obrazem raně středověkých Čech nebo chceme-li s výpovědí jednotlivých typů pramenů ve čtení různých vědních disciplín 5. To je určitě metoda, která i v notoricky známých písemných pramenech umožní nacházet mezi řádky nová vysvětlení a která je dnes zvláště aktuálním a efektivním historiografickým nástrojem. Projekcí obrazu raně středověkého světa do příběhu světce sice získáme opět obraz středověkého světa, stínem světce však probleskují velmi lidské a věrohodné kontury. 8

7 I byl svatý opat Prokop, rodem Čech 266 V tomto složitém a měnícím se světě ukončil dne 25. března roku svoji pou sázavský opat Prokop, muž, jejž prostředí rodícího se českého státu zformovalo a on v něm sehrál významnou roli. Jeho osud je stále fascinujícím příběhem, a to i s vědomím, že zvláště obtížnou otázkou je, co z tohoto příběhu patří do Prokopova životopisu a co se zrodilo při oslavě jeho světeckých zásluh. Odpově na tuto otázku není jednoduchá, protože z opata Prokopa se v průběhu uplynulých staletí stal především světec. Je proto logické, že se o jeho životě a o jeho činech dozvídáme zejména z církevních pramenů, které zdůrazňují toto jeho světectví. Jsem přesto přesvědčen o tom, že zejména prokopské legendy (tedy texty, které mají za úkol především oslavu světce), ale i další související prameny do jisté míry umožňují rekonstrukci opatovy osobnosti a doby, protože i ty nejoficiálnější prameny prozrazují mnohé o autentickém dobovém denním životě. Narození a mládí Abychom mohli uvažovat o chronologii a průběhu Prokopova života, je třeba, abychom se nejprve poohlédli po oněch pramenech, které k tomuto tématu přinášejí důležité informace. Již jsme konstatovali, že se budoucí opat a světec mohl narodit nejdříve okolo roku 970. Jde o tradiční odhad, vyplývající z několika ne zcela pevných údajů o založení Sázavského kláštera. Tento krok, který se odehrál s Prokopovou součinností, spojují prameny s různými datacemi. Břevnovský rukopis Kosmovy kroniky říká, že klášter v Sázavě byl založen v roce , stejně se vyjadřuje vokounovský rukopis Neplachovy 73

8 kroniky 269 a ve zmateném kontextu i prokopská legenda Vita maior 270. Kosmova kronika v rukopisu metropolitní knihovny v Praze, v rukopisu donaueschingenském, roudnickém a knihovny Národního muzea v Praze klade začátek Sázavského kláštera k roku , tentýž rok vložil do textu své redakce kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína také Mikuláš Glassberger 272. Břevnovský rukopis Kosmovy kroniky uvádí vznik sázavského konventu ještě jednou, stejnou větou jako výše uvedené rukopisy metropolitní, donaueschingenský, roudnický a muzejní, událost ale klade k roku 1033, a sděluje tak již třetí datum založení kláštera 273. Rok 1033 jako začátek sázavského konventu uvádí také Neplachova kronika 274, kdežto dráž anský a vídeňský rukopis Kosmovy kroniky jej řadí k roku Z této změti dat hledali východisko již barokní historikové a našli je v hypotéze, že koncentrace údajů na začátek nového tisíciletí a do 30. let 11. století není náhodná, ale že odráží místo jednoho kroku založení kláštera kroky dva. Prvním je Prokopův odchod do poustevnické samoty a teprve druhý souvisí se vznikem kláštera 276. Po revizi všech možností, které výpově citovaných pramenů poskytuje, nedospíváme ani dnes k nějakému zásadnímu zvratu v této prokopské a sázavské chronologii a rok 1009 chápeme jako zásadní mezník (nemáme totiž lepší východisko), díky němuž jsme schopni členit Prokopův životopis na období spjaté s laickým světem a na dobu po jeho odchodu do poustevnické samoty. Je však jasné, že jde o interpretaci velmi křehkou, která (stejně jako úvahy spjaté s rokem 1032) nemá hodnotu důkazu, ale pracovní hypotézy. První část života budoucího světce velmi pravděpodobně souvisí s dobou konce vlády tvůrce prvního velkého a mocného českého státu Boleslava I. ( ) nebo začátku vlády jeho pokračovatele a syna Boleslava II. ( ). Mládí tedy prožil ve společnosti, která žila s vědomím nedávných i pokračujících změn, jejichž výsledkem byla likvidace starého kmene Čechů a vytvoření raně středověké státní organizace s novou sítí hradské správy (tedy se systémem hradů, na něž se vázaly centrální správní funkce). Druhou zásadní změnou doby byla likvidace pohanství a základní christianizace země 277. S tím souvisely první církevní instituce, které se vytvářely a usazovaly na ústředních správních hradech země. Například v době okolo Prokopova narození bylo založeno pražské biskupství, zřízené u svatovítské rotundy na Pražském hradě 278. Na středočeských přemyslovských hradech vznikaly další chrámy jako ústřední body ještě velmi řídké církevní organizace (proto se jí říká velkofarnostní). Z těchto hradů vládli společnosti zástupci knížete ve věcech 74

9 správy a práva a kněží zapojení do hradské správy ve věcech duchovních, ale i soudních 279. Skupinky kněží u těchto chrámů měly své představené, tzv. arcikněze. Jejich funkce byla přesně charakterizována až v době tažení Břetislava I. do Hnězdna (tedy v roce 1039), ale je zřejmé, že arcikněží existovali daleko dříve. Konkrétní zmínky je připomínají již pro dobu kněžny Ludmily, tedy před rokem Podoba státu prvních dvou Boleslavů úzce souvisela s dědictvím velkomoravské státní myšlenky, která vycházela z modelu státu Karla Velikého ( ). Z Rostislavovy a Svatoplukovy doby přešel tento model státu, rozděleného na jednotlivé správní okrsky s centrálním hradem a tzv. služebnou organizací řemeslné výroby a zemědělských dodávek, do základů nových středoevropských křes anských státních celků českého, polského a ma arského 281. I to vše Prokop a jeho vrstevníci nutně vnímali jako součást zásadních změn tradičního světa, které charakterizovaly jejich dobu. Český stát měl na této cestě malý náskok před ostatními středoevropskými zeměmi. Snad to způsobilo ono velkomoravské dědictví, je ale zřejmé, že tento náskok byl ztracen při velké krizi na přelomu tisíciletí. Vypukla za vlády konfliktního Boleslava III. ( ), jehož kruté vyrovnání se s mocným konkurenčním rodem Vršovců způsobilo jeho pád (po něm zemřel asi v roce 1037 v jakémsi polském vězení). V té době český stát natolik zeslábl, že jej nakrátko ovládl sílící polský stát Boleslava Chrabrého ( ). Víme již (a krátce si zopakujme pro definování prostředí, v němž Prokop žil), že se jeho místodržícím na Pražském hradě stal polský opilec (snad příbuzný s Přemyslovci) Vladivoj ( ), jemuž se po necelém roce vlády podařilo upít se, takže přímého regentství nad zemí se ujal sám Boleslav Chrabrý ( ), který se krátce předtím zmocnil Moravy 282. Ovládnutí Čech ovšem znamenalo tak výrazné posílení Boleslavovy moci a vytvoření takové mocenské nerovnováhy ve střední Evropě, že tehdy nový vládce německé říše Jindřich II. ( ) proti polským zájmům podpořil knížete Jaromíra (bratra Boleslava III.), který se stal v letech 1004 až 1012 (a pak krátce v letech ) českým knížetem. Jeho vláda probíhala ještě zcela ve stínu velké státní krize. Neš astník, nejprve vykleštěný, pak oslepený a nakonec surově zavražděný, je jakoby symbolem doby úpadku 283, již svou existencí glosuje známý Wolfenbüttelský rukopis Gumpoldovy legendy o svatém Václavu, který nechala v některém z říšských skriptorií zhotovit před rokem 1006 vdova po Boleslavu II. kněžna Emma jako zhmotnělou prosbu o záchranu knížectví 284. Teprve Jaromírův bratr Oldřich ( /1034) znovu upevnil své postavení a postavení státu, k němuž v roce 1019 opět a definitivně připojil 75

10 49. Celostránková miniatura z tzv. Wolfenbüttelského rukopisu zobrazuje knížete Václava přijímajícího od Krista mučednickou korunu. U Václavových nohou leží kněžna Emma, zřejmě prosící o záchranu ohroženého státu (kresba D. Čechová). 76

11 Moravu. Tu svěřil svému synu Břetislavovi, v letech vládci celé země, která opět zaznamenala zřetelný vzestup, jenž měl být dokonce korunován vznikem pražského arcibiskupství. Kronikář Kosmas proto Břetislava oslavil jako českého Achillea 285. To vše včetně souvisejících dobových krutostí Prokop jistě dobře vnímal, ale i prožíval jako člen české společnosti. To je ovšem poslední část faktografické pevniny, o niž se můžeme opřít. Nevíme totiž, v jakém místě této společnosti se pohyboval a v poslední době se objevují pochybnosti, zda se v ní pohyboval od dětství. Přesto však na základě výpovědi prokopských legend a na základě vyprávění životopisce a anonymního kronikáře zvaného Mnich sázavský generace historiků nepochybují o Prokopově českém původu a berou vážně informaci o jeho rodišti Chotouni 286. Vývoj názoru na Chotouň jako na rodiště budoucího světce sledoval Jaroslav Kadlec 287, a to v rámci tradičního pohledu na rozvíjející se legendistické pojetí. V poslední době se ale výrazně projevila skepse ke spolehlivosti těchto pramenných svědectví, což je součástí legitimního prověřování výpovědní hodnoty pramenů, jejichž svědectví je opravdu mnohdy nejisté. Při pokusech o nalézání relativně pevného bodu v těchto úvahách je možné provést opět pouze revizi reálií, z nichž lze vycházet při hledání když ne jistoty, tak alespoň pravděpodobnosti. Při této cestě lze konstatovat, že v žádném svědectví o Prokopovi a jeho životě nezaznívá ani náznak zprávy o tom, že Prokop nepocházel z Čech nebo že se pohyboval v zahraničí 289. Samostatný problém představuje skutečnost, že budoucí světec nese podle svědectví pramenů od samotného začátku jméno řeckého původu. Stačí se podívat do jmenných rejstříků edic našich nejdůležitějších pramenů, abychom se rychle přesvědčili, že jména řeckého původu se v raně středověkých Čechách vyskytovala skutečně jenom výjimečně a že jméno Prokop je do konce našeho 12. století spojeno právě jenom s prvním opatem Sázavy. Jediné vysvětlení této skutečnosti nalézáme ve středověké řeholní kultuře, zvláště ve skutečnosti, že nově přijatí členové konventu přijímali nová řádová jména. V souvislosti s dalšími částmi našeho tématu ještě uvidíme, že ani toto zdánlivě jasné vysvětlení není bez problémů. Pro úvahy o Prokopově křestním jménu však tento argument zatím postačuje, s tím, že je jasné, že se v Chotouni 290 nebo v jiném místě na Kouřimsku ve 2. polovině 10. století nenarodil žádný Prokůpek, ale chlapec se slovanským jménem, nejspíše nevybočujícím z domácí tradice 291. O dětství budoucího opata není známo nic autentického. Teprve pozdější prameny, počínaje vrcholně středověkou legendou Vita maior 295, nás zaplavují detaily legendistických klišé o chlapcově zbožnosti, rozvážnosti, 77

12 78

13 50. Od doby tzv. Mnicha sázavského, který poprvé hovořil o Chotouni jako o Prokopově rodišti, nebylo o Prokopově rodném místě pochyb. Lidsky a v představách 17. století toto přesvědčení vyjádřil Kristián Dittmann z Lavensteinu, který v letech vytvořil cyklus dvanácti prokopských obrazů. Stalo se to na základě objednávky děkana kaple Všech svatých na Pražském hradě (pro niž byl cyklus určen) Bohumíra Aloise Kinnera z Löwenthurnu. 288 Dittmannovo narození svatého Prokopa je bukolickou scénou, podmíněnou znalostí českého venkova 17. století. Zajímavým technickým detailem je zde skutečnost, že Dittmann na svém obraze vypustil boční stěnu chotouňského domu, aby otevřel výhled na scénu Prokopova narození. < < 51. Chotouň na konci 17. století na rytinách D. Dvořáka: detail kostela sv. Petra a Pavla (1); kaple sv. Prokopa (2); budova statku, údajného Prokopova rodiště (3); Homole (4). Chotouň, vesnice ležící nedaleko Českého Brodu, je podle tradice sahající do 12. století Prokopovým rodištěm. Ze středověkých památek je znám kostel sv. Petra a Pavla v místech bývalé návsi, zbořený v roce F. Krásl, který shrnul údaje o Chotouni a související prokopské historii 292, zopakoval pravděpodobnou Zapovu hypotézu, že tento kostel vznikl dříve, než byl Prokop svatořečen. Jinak by totiž nesl nejspíše jeho jméno. Kostel stojící na dnešní návsi je zasvěcen sv. Prokopu. Jeho začátky snad souvisejí s dobou rozvoje novověkého světcova kultu na konci 16. století. Roku 1584 byl majitelem chotouňského svobodného dvorce, ležícího v místech dnešního hospodářského dvora, Adam Skořepa. Jeho manželka Dorota prý zaznamenala místní pověst o tom, že svatý Prokop pochází z jejich statku. Spolu s manželem proto v místech dnešního chotouňského kostela založili Prokopovi zasvěcenou kapli. V roce 1599 statek koupil Václav Berka z Dubé. Jeho rod zde sídlil asi sto let a v prokopské úctě pokračoval. Na místě skořepovské kaple zahájil stavbu nového kostela, která ale nebyla dovedena do konce. Představu o ní přináší tato rytina Daniela Dvořáka, otištěná na konci 17. století na 4. stránce české varianty Bridelovy legendy o sv. Prokopu nazvané Jiskra slávy svatoprokopské 293. V poněkud deformované perspektivě tato rytina dále zobrazuje ohrazený statek, sousedící s kaplí sv. Prokopa (vedle ní se středověce nelogickým zmatením časových rovin je umístěna scéna Prokopova narození), nedalekou budovu kostela sv. Petra a Pavla a na horizontu pravěkou mohylu, o jejíž výzkum se svého času pokusil Václav Krolmus. I detail této mohyly s křížem, který zde v posledním provedení z roku 1841 stojí dodnes, svědčí o tom, že Dvořák věrohodně zakreslil situaci, kterou znal z autopsie. Při pohledu na Dvořákovo vyobrazení berkovské kaple a na její zasazení do okolních souvislostí dospějeme k závěru, že nejspíše šlo o východní závěr proponované stavby. Jejího dobudování se ujal až nový majitel panství Jan Ignác Mladota ze Solopisk, který koupil chotouňský dvůr v roce Výsledkem této dostavby je dnešní chrám, dílo G. Santiniho. Je však otázkou, zda tato stavba obsahuje starší berkovský presbytář. Spíše je pravděpodobné, že dnešní osmiúhelná lo, polygonální presbytář a sakristie jsou novostavbou ze začátku 18. století. Západní chrámová věž vznikla dokonce až v roce 1900, kdy byla zbořena věž poslední zbytek chrámu sv. Petra a Pavla, jejíž zvony byly přeneseny do novostavby věže kostela sv. Prokopa

14 52. Při prvním vojenském mapování ( , ) byla zachycena Chotouň v ještě středověké dispozici. Na okrouhlé návsi ve východní části vesnice uprostřed hřbitova dosud stojí kostel sv. Petra a Pavla (1). Křížek označuje místo kostela sv. Prokopa (2), v jehož západním sousedství je tzv. Prokopský statek. Vědomí o spjatosti místa s Prokopem prozrazuje vpisek, označující místo mohyly Homole (foto Laboratoř geoinformatiky UJEP). 53. Dnešní kostel sv. Prokopa v Chotouni. 80

15 54. Chotouň, obytná budova statku, podle novověké tradice Prokopovo rodiště. 55. Místo starého chotouňského hřbitova a kostela sv. Petra a Pavla dnes označuje stéla s nápisy o zboření kostela v roce 1816 a o zrušení hřbitova v roce

16 mírnosti atd. Odpovídá to dobové tendenci vylíčit významné osobnosti, především světce, jako jedince dokonalé již od dětství. Toto schéma malého dospělého (puer senex), objevující se v pramenech od 13. století, přináší řadu idealizujících obrazů, ale žádné spolehlivé informace. 296 OProkopových rodičích není z dobově autentických pramenů známo rovněž nic. Opět až Vita maior přinesla obraz středostavovské bohabojné rodiny, která není ani příliš bohatá, ani chudá (přesně podle ideálu sdělovaného moudrým Šalomounem). 297 Není jistě třeba zdůrazňovat, že taková představa je v české společnosti 2. poloviny 10. století anachronismem a že je výsledkem vrcholně středověkých legendistických snah zasadit Prokopovo dětství do důstojného rodinného prostředí, nevyznačujícího se žádnou extremitou. Je ale třeba přiznat, že takové vysvětlení nebylo úplnou fantazií. Autoři hagiografických textů se totiž pouze snažili maximálně vytěžit sporé zprávy nejstarší dochované prokopské legendy (Vita minor) a tzv. Mnicha sázavského o reáliích, které měly Prokopa obklopovat v Chotouni. Tyto údaje vedou i dnešní historiky k pokusům o definování Prokopových majetkových poměrů, a tím tak trochu i poměrů rodiny, z níž vzešel. 298 Představa prokopského rodinného dědičného majetku vedla ve středověku i dnes k obrazu její jakési nobilitace, příslušnosti k některé z vrstev společenských předáků. Otázce tohoto údajného majetku se v patřičné souvislosti budeme ještě věnovat. Zde si alespoň řekněme, že všechny úvahy tímto směrem jsou značně nejisté a mohou být prováděny jenom na úrovni vážení pravděpodobnosti. Přesto, pokud bychom alespoň pracovně připustili, že Prokop a jeho rodina skutečně k nějaké privilegované vrstvě patřili, jaké možnosti zařadit je by se nabízely? Předáci společnosti začínajícího českého státu byli především součástí knížecí družiny, tedy nejdůležitější vojenské opory panovníkovy moci, díky níž panovník vládl. Její příslušníci získávali za své služby pro dobu svého života nejrůznější hmotné a mocenské výhody a zvolna se stávali zárodkem středověké šlechty, vybavené těmito výsadami dědičně. 299 To nesporně vedlo k vývoji oboustranné závislosti panovníka a jeho družiny, protože bylo zřejmé, že jejich vztahy mohou být užitečné jenom tehdy, bude-li jejich podpora vzájemná. Vědomí této závislosti vedlo velmi často ke krvavým shakespearovským konfliktům, při nichž padl tu panovník, tu mocní velmoži. Asi nejznámějším takovým příkladem Prokopovy doby je vyvraždění Slavníkovců na Libici roku 995, ale například i kníže Oldřich, v naší historické vzpomínce tak pozitivně spojený s Prokopem a se Sázavou, v roce 1014 upevnil svou vládu vyvražděním svých údajných odpůrců, vedených velmožem Božejem. 300 Kromě 82

17 této vojenské prašlechty však určitě existovala i vrstva velmožů usazených v zemi na majetcích, které podle dobového náhledu dědičně vlastnili, ale toto vlastnictví bylo z našeho dnešního hlediska vlastně pouhým uživatelstvím. 301 V této vrstvě stáli na prvním místě knížecí správci hradů a další knížecí úředníci, kteří plnili funkce v hradské soustavě správy státu. Tak se například v Kosmově kronice dočteme o Prkošovi, bílinském kastelánovi, který byl v roce 1041 za svou zradu na příkaz Břetislava I. popraven, nebo se v souvislosti s volbou biskupa Jaromíra (1067) dozvídáme o správci žateckého hradu Smilovi a o Kojatovi, bílinském kastelánovi a správci knížecího dvora, kteří se otevřeně protiví vůli knížete Vratislava, protežujícího německého kandidáta na biskupství Lance. 302 Do této kategorie knížecích úředníků určitě patří také kastelán Mstiš, o němž již byla řeč (viz pozn. 58 a související text). Kromě Mstišova jasného služebného vztahu ke knížeti se dozvídáme o tom, že ve své funkci (nesporně podle přání knížete) rotoval. Před tím, než se stal bílinským kastelánem, vykonával tuto funkci na hradě Lštění. 303 Panovník a tato společenská elita byli rezidenčně spjati s hrady a v rámci nich s typem sídelní jednotky, kterou čeština označuje jako dvorec. 304 Panovníci je užívali již v 10. století, v 11. století se jejich uživateli stali i příslušníci významných velmožských rodů. Pokud víme, tyto dvorce byly v 10. století budovány výlučně na hradech, kde vznikaly jako samostatné uzavřené jednotky, rozmístěné na mnohahektarové hradní ploše. O jejich podobě a uspořádání ovšem nevíme mnoho. Dodnes se diskutuje o tzv. dvorci 9. století na levohradeckém předhradí, o němž nelze s jistotou ani tvrdit že je dvorcem, natož jej připisovat konkrétnímu sociálnímu prostředí 305. Poněkud zřetelněji lze načrtnout kontury knížecího dvorce na Budči 10. století 306 nebo panovnického dvorce na žateckém předhradí století 307. Pouze rámcově lze konstatovat, že šlo o opevněné sídelní jednotky vybudované ze dřeva, které za vlastním opevněním (nejspíše palisádou) soustře ovaly obytné, hospodářské a výrobní objekty, a tedy alespoň v hrubých rysech byly koncipovány jako známý dvorec 9. století, prozkoumaný na velkomoravském Pohansku 308. Funkce těchto dvorců byla rezidenční a hospodářská, zároveň však je lze spojovat i s vyvíjející se správou země. Již jsme připomněli, že ekonomika tehdejšího státu byla (kromě zahraničního obchodu) založena na tak zvané služebné organizaci. Vnitřní obchod a směna zboží za peníze se teprve rozbíhaly a stát (rozuměj kníže a jeho mocenský aparát tedy 83

18 56. Plán výzkumu předhradí Levého Hradce s půdorysem dřevěného domu (13), interpretovaného I. Borkovským jako dvorec (podle K. Tomkové). 57. Rekonstrukce dvorce v Pohansku přibližuje knížecí lokalitu z doby Velké Moravy, někdy přirovnávanou k francké falci (podle J. Macháčka). 84

19 58. Po několika etapách archeologického výzkumu lze žatecký hrad století představit v nových překvapivých detailech, jako je např. dvorec (1) ze začátku 11. století, situovaný na předhradí (podle P. Čecha). 59. Knížecí dvorec na Budči dokumentuje panovnické prostředí českého raného středověku (podle A. Bartoškové). 85

20 družina a předáci) potřeboval stálý přísun výrobků a zásob. 309 Proto byla země pravidelně proložena sídlišti, jimž byl kromě běžných životních samozásobitelských funkcí uložen úkol speciálních výrob nebo služeb. V současné diskusi mezi archeology se začínají objevovat pochybnosti o tomto specifickém služebném systému, protože doklady lokální specializované výroby, které by charakterizovaly aktivity jednotlivých služebných sídliš, archeologie téměř neeviduje. 310 Myslím ale, že tuto objektivní skutečnost vysvětluje stav výzkumu, možnosti archeologického poznání a především skutečnost, že si služebnou organizaci nelze představit jako systém specializovaných výrobních center, ale jako systém řadových zemědělských sídliš, pověřených specializovanými službami nebo dodávkami výrobků, které zajiš ovali jednotliví producenti. 311 Dodnes tuto specializovanou produkci připomínají jména řady osad, jako Kováry, Štítary (výroba štítů), Senožaty, Psáry (od povinnosti chovat lovecké psy), Dehtáry, Koloděje (výroba kol a povozů), Žernoseky (výroba žernovů), Mlynáře, Rybáře atd., protože jejich jméno odráží právě onen specifický úkol, udělený jejich obyvatelům v rámci služebné organizace. 312 Na fungování této výroby bylo třeba dohlížet z větší blízkosti než jenom z centrálního správního hradu. Navíc bylo nutné zblízka dohlížet na organizaci veřejně prospěšných robot, jakými bylo budování a udržování hradů, cest, mostů, hraničních přesek (tedy obranných zátarasů z rostoucích stromů) nebo na vybírání dávek, a již šlo o rozmáhající se peněžní daně nebo o tradiční platby ve formě nářezu (odvodem dobytka sčítaného s pomocí zářezů v holích), odvodu medu (urna mellis), osepu (píce pro knížecí koně) aj. 313 Organizovat bylo třeba i účast obyvatelstva na vojenských taženích a službách, dohlížet bylo nutné na dodržování právních norem atd. To vše logicky vyžadovalo přítomnost místních orgánů správy, tedy jakýchsi lokálních organizačních struktur, umístěných mimo centrální hradiště. Do této představy dobře zapadá úvaha J. Klápště 314 o rozmístění jízdních raně středověkých bojovníků do krajiny mimo centrální hrady. Tato hypotéza, opírající se zejména o polské analogie, jistě umožňuje uvažovat nejenom o snazší obživě této specializované společenské vrstvy, ale také o jejím zapojení do správy země. Struktura raně středověké české společnosti však byla pestřejší než triáda panovník, nobilita a kněžstvo. Vycházíme-li z modelu raně středověké české společnosti, který svého času zformuloval D. Třeštík 315, je třeba v rekonstrukčním schématu počítat také s rozsáhlou vrstvou svobodného zemědělského obyvatelstva (rustici, rustici ducis) a docela určitě i s významnou skupinou obyvatelstva nesvobodného 316. Jestliže zvažujeme, do 86

21 60. Při prvním vojenském mapování bylo u města Kouřimi zakresleno jak staré kouřimské hradiště, tak ostrožna u sv. Jiří, která byla správním centrem kraje v Prokopově době (foto Laboratoř geoinformatiky UJEP). 61. Letecký snímek kouřimské aglomerace od dnešního města Kouřimi (foto M. Gojda). 87

22 jakého z těchto horizontů je možné zařadit Prokopa a jeho rodinu, jsme přirozeně ve velmi nejisté situaci. Ze skupiny informací, kterými disponujeme, vyplývá, že Prokopa a jeho rodinu nelze umístit na vrchol společenské pyramidy. Skutečnosti, že Prokop podle zprávy tzv. Mnicha sázavského pocházel z Chotouně, z osady ležící v zázemí kouřimského správního centra u sv. Jiří, že měl v užívání určité nemovitosti a že sám volil svou kněžskou a poté mnišskou budoucnost, nejspíše vedou k závěru, že vzešel z oné svobodné zemědělské vrstvy. Hrad na kouřimské ostrožně sv. Jiří vznikl nejpozději na konci 10. století jako náhrada za opuštěné a poničené staré předstátní starokouřimské hradiště 317. To velmi dobře zapadá do obrazu vzniku struktury nového přemyslovského státu, protože, jak již víme, v době budování prvního velkého státu Boleslava I. byla stará hradiště, jako Stará Kouřim, záměrně opouštěna a v jejich blízkosti vznikala nová správní centra nového státu. Svatojiřská ostrožna u Kouřimi je takovým novým správním centrem mimo veškerou pochybnost. Kromě její velikosti, vzhledu a sousedství se Starou Kouřimí o tom jasně vypovídá skutečnost, že s ní souvisí důležité soudní a církevní funkce jednoznačné atributy panovnické administrativy 318. Nic z toho ovšem nelze spojovat s Chotouní (nebo s jiným zemědělským sídlištěm, s nímž Prokopova rodina pravděpodobně souvisela), kterou proto považujeme za onu další sekundární součást struktury země. To automaticky vypovídá i o standardu Prokopovy rodiny, jehož možná souvislost s raně středověkou českou nobilitou se stále více rozplývá 319. Budeme-li hledat ještě další pravděpodobné upřesnění charakteristiky tohoto standardu, souvisejícího se zázemím kouřimského správního hradu, dotkneme se nutně institutu tzv. vicinátu (osady), právně definované sídelní komunity, vytvářející základní organizační jednotku společnosti a zahrnující skupinu sídelních jednotek. Toto společenství, jehož analogií je v Polsku opole 320, bylo kolektivně zodpovědné za své území, za jeho užívání a v právním a správním smyslu představovalo partnera hradských úředníků. V Čechách je vicinatus plně doložen až ve 12. století, je však zřejmé, že jeho vznik a vývoj souvisejí s dobou daleko starší. Není to nic neobvyklého, uvědomíme-li si, že se objevil např. již v barbarských zákonících 321. V rámci takového vicinátu velmi pravděpodobně figurovala i Chotouň, přinejmenším ve 12. století, kdy její existenci dokládá tzv. Mnich sázavský. Pokud jsou zprávy tohoto kronikáře přesné a Chotouň byla opravdu Prokopovým rodištěm, lze si obdobnou situaci představit i v době Prokopově. 88

23 62. V rekonstrukci Miloše Šolleho je svatojiřská ostrožna století u Kouřimi dvojdílnou pevností s kostelem sv. Jiří, u nějž byl identifikován dvorec, a s kostelem sv. Klimenta, jehož lokalizace je pouze hypotetická. 63. Willenbergův pohled na Kouřim z roku 1602 informuje detailně i o svatojiřské ostrožně, na níž ještě stojí románský kostel sv. Jiří. 89

24 Dospělost Již nejstarší prokopské legendy hovoří o tom, že Prokop se svou rodinou (s manželkou a nejméně jedním synem) disponoval nemovitostmi. Žil snad v okruhu svých příbuzných (jeden jeho synovec se stal jeho nástupcem v opatské hodnosti), což navozuje dojem, že jeho domov souvisel se širším sídlištěm. Pokud budeme uvažovat opět o Chotouni a budeme se v ní pokoušet nalézt sídlo, které by Prokopově rodině poskytovalo útočiště, zjistíme, že jakákoliv jeho lokalizace je na katastru dnešní obce nemožná. Historické těžiště Chotouně lze hledat u návsi, v místech, kde se setkává kostel sv. Prokopa se zámečkem velkostatku, do nějž novodobá tradice dokonce lokalizuje Prokopovu rodnou místnost 322 nebo přesněji a pravděpodobněji do severovýchodního sousedství dnešní návsi, kde stával již komentovaný nejspíš románský kostel. Jakékoliv prameny z 10. a 11. století o těchto místech však nejsou (alespoň prozatím) k dispozici 323. Uvažujeme-li o statutu Prokopovy rodiny, je třeba vzít v úvahu ještě jednu skutečnost. Ve sporu o majetek, který knížata Oldřich a Břetislav věnovala Sázavskému klášteru, vystupují heredes, tedy dědici, což je termín, jakým se v raně středověkých Čechách označovali svobodní sedláci, kteří dědičně disponovali získanou (propůjčenou) půdou. Spor, o němž ještě bude řeč, vedl kníže Břetislav s těmito dědici, kteří protestují proti manipulaci s majetkem, na nějž mají právo. Celá situace obsahuje možnost výkladu, který, pokud vím, ještě nebyl zformulován. Často se uvažuje o tom, že kníže klášteru potvrdil užívání majetku, který mu poskytl sám Prokop. V souvislosti s tím se argumentuje vsí Skramníky, která sousedí s Chotouní. Pokud by tomu tak opravdu bylo, byli by oni protestující heredes vlastně spoluuživatelé majetku, který by Prokop nechal knížetem potvrdit ve prospěch kláštera, a právem by se cítili zkráceni ve svých právech. Pak by ovšem sám Prokop patřil k těmto heredes, kteří by byli bu jeho příbuznými, nebo příslušníky komunity s právem užívání sporného majetku. V celé věci je však možné hledat ještě jedno vysvětlení, a to že vůbec nejde o heredes z Prokopova chotouňského vicinátu, ale o členy sázavského vicinátu, kterého se dotkly změny v užívání nemovitostí v okolí Prokopova kláštera. Znovu v této věci odkazuji na následující výklad, týkající se majetkových aspektů založení Sázavského kláštera. Celkově je třeba přiznat, že všechny tyto úvahy jsou značně nejisté a že mají maximálně hodnotu formulování okruhu argumentů, informací a možností, o nichž lze uvažovat. Stále znovu se přitom rýsuje alespoň 90

25 jedna zřetelnější pravděpodobnost, totiž že Prokop nevzešel z úrovně společenských elit, ale že on a jeho rodina nejspíše patřili do svobodného lokálního horizontu, pracovně spojovaného s chotouňským vicinátem. Nic jiného ani Vita minor, ani Mnich sázavský nesdělují, což platí i v případě, že by spor o majetek Sázavského kláštera probíhal s úplně jinou komunitou, než do které Prokop patřil v rámci svého vicinátu. Samotná hypotéza vicinátu jako nejnižší organizační jednotky společnosti na území raného českého státu je cesta výkladu, který dalece překračuje problém Sázavy a jejího zázemí. V sázavském sporu o práva heredes se totiž pravděpodobně setkáváme s odrazem té organizace země, která pochází ještě z doby před státem a která je se státem vlastně v protimluvu. Principem vicinátu, tedy jakousi místní samosprávou, lze uspokojivým způsobem vysvětlit převod mocenských impulsů směřujících z hradských center do nižších úrovní společnosti. Stejně tak jím lze charakterizovat stav společnosti na cestě od předstátní rovnostářské společnosti ke strukturované komunitě středověkého státu, v níž (což je charakteristické) není již pro vicinát místa. Ten je totiž do 13. století nahrazen novým převodním systémem řízení, spojeným s rozpadem centralizované moci panovníka do mozaiky vrchnostenských vztahů, v nichž zásadní roli přebírá nově se rodící šlechta. Pokud se v této souvislosti ještě jednou vrátíme k úvaze o možném sídle Prokopovy rodiny v Chotouni, je třeba, abychom si ozřejmili, jaké možnosti v tomto směru existují. Zmínili jsme se již o dvorci jako o typu sídla sloužícího panovníkovi a okruhu nejvyšších velmožů od 10. století. Tyto dvorce ale v 10. století nevznikaly mimo centrální hrady, takže (nehledě na další již uvedené důvody) je nepravděpodobné, že by Prokopovi rodiče a mladý Prokop mohli takový dvorec vlastnit a užívat. V 11. století by již dvorec mimo prostor hradu vzniknout mohl, ale Prokopův statut by s největší pravděpodobností takovému dvorci neodpovídal. Pokud by byla správná představa o Prokopově rodině pohybující se ve vicinátu a žijící v rámci chotouňské (nebo obecně vesnické) komunity, byla by pro ni odpovídající forma tehdy běžného dvojprostorového dřevěného domu nebo spíše více takových domů, jež byly obklopeny dalšími, jednoduššími hospodářskými stavbami 324. V takovém (snad) chotouňském prostředí tedy Prokop mohl prožít své dětství, mládí a část dospělosti, tedy řekněme alespoň rámcově tři první desítky let. Již několikrát jsme připomněli, že se jeho narození obvykle spojuje s dobou okolo roku 970. Tento odhad vychází z kombinace dat důležitých pro Prokopův život a pro Sázavský klášter, je celkem obecně 91

26 přijímán, ale například nový antropologický průzkum světcových ostatků nabízí jinou možnost. Podle E. Vlčka měl Prokop zemřít ve věku 55 až 65 let, a protože víme, že zemřel v roce 1053, mohl by se narodit nanejvýše na rozhraní 80. a 90. let 10. století 325. Kněžství Další pevnější bod v Prokopově životopise (když pomineme velmi pravděpodobné, ale blíže nedokumentované manželství, narození potomka a fázi jeho koexistence s laickou komunitou, což vše, opět v rámci předpokladu, můžeme jenom vyjmenovat) představuje až jeho kněžství. Zpráva o něm poskytuje další možnou oporu k úvahám o roce Prokopova narození, protože vysvěcení na kněze bylo ve středověku (stejně jako dnes) spojeno s dosažením potřebného kanonického věku. Ve skutečnosti jde ale o oporu značně nejistou, protože život raně středověké české církve byl definován neostře a lze se domnívat, že lpění na dosažení kanonického věku potřebného ke kněžskému svěcení mělo řadu výjimek. O tom, jak probíhá řádná kněžská ordinace, však alespoň teoreticky nebylo pochyb. Kompendium synodálních usnesení, které na začátku 10. století sepsal Regino Prümský, přináší jednoznačnou informaci. Věk dostatečný ke kněžskému svěcení je 30 let 326. S ohledem na průměrnou délku života v raném středověku i s ohledem na nedostatek kněžstva v nově christianizovaných zemích se zdá být tento požadavek maximalistický, zvláště když nedostatek kněžstva mohl být problémem i v již zdánlivě stabilizované západní Evropě 327. Ustanovení o 30. roce věku, jehož dosažení je nutné pro svěcení kněží, by tedy mohlo být skutečně velkým provozním problémem při christianizaci Čech, při níž, jak zdůrazňuje D. Třeštík, nedostatek kněžstva znamenal velkou potíž. Věc však má své východisko i v případě, že její vysvětlení nebude vycházet z pouhého odkazu na předpokládané četné výjimky z kanonických norem. Další Reginonova informace k ordinaci kněžstva totiž hovoří o tom, že jáhenské svěcení může být udělováno od 25. roku věku svěcence 328. Prokop tedy mohl dosáhnout kněžského svěcení i touto cestou. Je zřejmé, že synodální usnesení o kanonickém věku, která cituje Regino, byla závazná i v církvi doby Prokopovy, protože ještě v polovině 12. století vstoupila do Gratianova dekretu jako soubor stabilizovaných uzancí 329. Pokud jde o promítnutí těchto zásad do Prokopova života, je zřejmé, že je to třeba činit (nemáme zatím lepší východisko) s ohledem na zlomový rok Důležité přitom je, 92

27 že Vita minor i tzv. Mnich sázavský říkají, že Prokop odešel do poustevnické samoty nejenom jako kněz, ale i jako mnich 331. Před rok 1009 se tedy musejí vměstnat všechny události, které prameny spojují s první částí Prokopova života, probíhající v laickém světě před odchodem do poustevnické samoty. Jenom pouhý odhad tedy vedl historiky k tomu, že první desetiletí 11. století vyhradili pro Prokopovu ordinaci, k níž je třeba připojit odhad doby, po kterou Prokop svůj kněžský úřad vykonával. Jestliže se pro jeho vysvěcení rezervuje doba okolo roku 1000, stojíme konečně před mezníkem, od nějž odečtením třiceti let potřebného kanonického věku získáme rok 970 jako nejranější termín Prokopova narození. S překvapením opět jednou zjiš ujeme, na jak chatrných základech může stát po generace přijímaná konstrukce historického faktu. Při takové úvaze pak od Prokopovy ordinace do roku 1009 zbývá necelé desetiletí jako časové minimum pro to, aby se budoucí opat stal alespoň jáhnem, praktikujícím knězem a poté členem benediktinského řádu. Pokud by se Prokop narodil až na přelomu 80. a 90. let 10. století, jak navrhuje E. Vlček, nezbývá pro naplnění tohoto scénáře dost prostoru. Z tohoto hlediska je nejpozdějším možným termínem jeho narození doba před rokem 980. Při dalším pokusu o rekonstrukci pravděpodobných Prokopových osudů můžeme vycházet opět jenom z velmi sporého svědectví pramenů. Již jsme uvedli, že toto svědectví neumožňuje ani náznakem úvahy o nějakém putování budoucího světce, při němž by dokonce opustil území českého státu. J. Kadlec sice vyjádřil přesvědčení, že Prokop působil jako kněz někde daleko od svého rodiště, protože tak to v jeho době bylo zvykem 332, a navíc že nemohl působit na Kouřimi, protože ta byla v rozvalinách, ale jeho názor vyplýval z toho, že nevěděl o svatojiřském přemyslovském centru a že nedocenil Chaloupeckého 333 argumentaci Dalimilovou (chybně datovanou) zprávou o smrti svatého Prokopa, která je nepochybně úmyslně dávána do souvislosti s pokroucenou informací o Oldřichovi, knížeti zlickém a kouřimském 334. V Prokopově době mohly na svatojiřské ostrožně u Kouřimi stát kostely dva sv. Jiří a sv. Klimenta, rozhodně stál aspoň jeden z nich a sloužil jako velkofarní centrum, s nímž byl Prokop nejspíše služebně spojen. Prokopovo kněžství je spjato s řadou dalších problémů. Kněžské kariéry v té době ještě obvykle nebývaly spojeny se záviděníhodným zajištěním. Nedávno nově identifikované kázání biskupa Vojtěcha hovoří dokonce o tom, že kněží poslední čtvrtiny 10. století byli chudí a jejich chudobu měla zmírňovat jejich manželství, protože bez manželek by prý 93

28 zemřeli hlady 335. Je tedy velmi pravděpodobné, že Prokop se stal knězem proto, že se ztotožnil s novým křes anským náboženstvím. Víme již, že svět, který jej obklopoval, byl světem radikální změny, a to i v oblasti náboženské. Prokopovo dětství bylo spojeno s dobou zásadních kroků v budování základů církevní správy a jako mladý muž jistě pozoroval zápas biskupa Vojtěcha se světskou mocí o prosazení principů církevní emancipace. Nemohl také nevidět, jak se svět v náboženském smyslu mění i v okolí českého státu a diecéze. Od roku 965, kdy si vzal polský kníže Měšek I. za manželku dceru Boleslava I. Doubravku, se díky českému vlivu rozběhla naplno i christianizace Polska. Právě v době okolo roku 1000 byla podpořena významnými kroky, souvisejícími se založením hnězdenského arcibiskupství a dalších důležitých církevních institucí. Jinou část christianizujícího se světa jistě Prokop viděl v Uhrách. I zde se v roce 1000 odehrálo založení vlastní církevní metropole, a to v Ostřihomi. Určující pro svět české církve byl ovšem obraz křes anského světa ležícího západně od českého státu. Německá říše byla v době Prokopova mládí světem otonských panovníků, z nichž zvláště Ota III. ( ) výrazně ovlivnil postup christianizace střední Evropy. Plán říše římské obnovené na křes anském základu se po jeho smrti rozplynul, ale rozvoj Vojtěchova kultu nebo budování církevní organizace v Uhrách a v Polsku byly vyvolány právě Otovým úsilím. Řídícím církevním centrem pro český stát 10. století bylo Řezno, respektive biskupství spojené se zdejším benediktinským konventem u sv. Emmerama. Všechny tyto skutečnosti Prokop určitě sledoval. Jako světský kněz musel být přirozeně v kontaktu s dalším klérem, pro nějž všechny tyto události byly velevýznamnými aktualitami, jež se přirozeně sdělovaly a komentovaly. I později, jako opat, se s osobami této historie určitě stýkal. Například k roku 1039 kronikář Kosmas zapsal, že vítězný Břetislav I. přenesl do Prahy z dobytého Hnězdna ostatky sv. Vojtěcha, Gaudentia a sv. Pěti bratří. Jak Kosmas výslovně říká, ve slavnostním průvodu v Praze (1. září toho roku) nesli relikvie Pěti bratří opati. Čeští opati však v té době mohli být pouze tři: představený Ostrova, Břevnova a Sázavy. Je velmi pravděpodobné, že v době, kdy českou hierarchii tvořil jenom malý hlouček prelátů, se takových událostí zúčastňovali všichni její příslušníci. Přesto je jisté, že v tomto jasně definovaném světě figuroval ještě jeden důležitý prvek, jímž je charakterizována česká církev 11. století. Jde o proud, který se díky nedostatečné výpovědi pramenů těžko definuje, ale jehož existenci dokládá řada jevů a zmínek. Jde o tu část české církve, která se vyznačovala užíváním staroslověnského jazyka v bohoslužbě. 94

29 52 Chotouň na mapě prvního vojenského mapování ( , , foto Laboratoř geoinformatiky UJEP). 53 Dnešní kostel sv. Prokopa v Chotouni. 54 Obytná budova statku, podle novověké tradice Prokopovo rodiště. 55 Místo starého chotouňského hřbitova a kostela sv. Petra a Pavla. Stéla s nápisy o zboření kostela v roce 1816 a o zrušení hřbitova v roce Plán výzkumu levohradeckého předhradí s půdorysem dřevěného domu (13) interpretovaného I. Borkovským jako dvorec (podle K. Tomkové). 57 Rekonstrukce dvorce v Pohansku (podle J. Macháčka). 58 Plánek žateckého hradu století (podle P. Čecha). 59 Knížecí dvorec na Budči (podle A. Bartoškové). 60 Kouřim a ostrožna u sv. Jiří na mapě prvního vojenského mapování (foto Laboratoř geoinformatiky UJEP). 61 Letecký snímek kouřimské aglomerace od dnešního města Kouřimi (foto M. Gojda). 62 Svatojiřská ostrožna století v rekonstrukci Miloše Šolleho. 63 Willenbergův pohled na Kouřim z roku 1602 (Sbírky Strahovské kanonie). 64 Kristián Dittmann z Lavensteinu, scéna uvítání mladého Prokopa v Břevnově (kolegiátní kaple Všech svatých na Pražském hradě). 65 Mapka archeologických dokladů lidské přítomnosti v okolí Sázavy (podle J. Bubeníka). 66 Liber depictus (polovina 14. století), Prokop modlící se v jeskyni (Národní knihovna ve Vídni č. 370, fol. 70V). 67 Liber depictus (Národní knihovna ve Vídni č. 370, fol. 71R), vznik sázavského kostela. 68 Obraz z Dittmannova cyklu, scéna Oldřicha s jelenem, který našel ochranu u Prokopa (kolegiátní kaple Všech svatých na Pražském hradě). 69 Olejomalba se scénou, na níž kníže Břetislav I. klade na oltář obvěňovací listinu Sázavského kláštera (kostel sv. Prokopa v Sázavě). 70 Ves Skramníky na mapě prvního vojenského mapování ( , ; foto Laboratoř geoinformatiky UJEP). 71 Výsek Müllerovy mapy Čech z roku 1720 s částí tzv. prvního obvěnění Sázavského kláštera (foto Laboratoř geoinformatiky UJEP). 72 Plán výsledků archeologického výzkumu ve východním rameni dnešního sázavského ambitu a v kapli Panny Marie (kresba J. Morávek). 73 Herreninsel v Chiemsee, otisky dřevěné klauzury ze začátku 8. století (podle H. Dannheimera). 74 Augsburský klášter sv. Oldřicha a Afry, klášterní budovy století (podle G. Pohla). 75 Půdorysné zbytky prvních, dřevěných klášterních staveb v Reichenau z doby okolo roku 724 (podle A. Zettlera). 76 Pohled na východní stěnu zahloubeného lůžka pro dřevěnou konstrukci východního křídla klauzury, nalezenou při výzkumu v sakristii sázavského konventního kostela. 77 Severovýchodní kout zahloubeného lůžka pro dřevěnou konstrukci východního ramene první sázavské klauzury. 78 Opis díla Adamnana z Hy, De locis sanctis Hierusalem, s popisem Jeruzaléma (začátek 13. století, Vídeň, Österreichische Nationalbibliothek, cod. 609). 79 Rekonstrukce sázavského klášterního areálu doby opata Dětharda (kresba M. Štědra). 80 Areál Sázavského kláštera doby Silvestrovy (kresba M. Štědra). 81 Brevíř Beneše z Valdštejna, fol. 450b, 1. pol. 15. stol., rkp. s textem Vitae minoris, iniciála s postavou sv. Prokopa (Národní knihovna v Praze, VI G 6). 325

30 82 Daniel Dvořák, 17. století, scéna s Mennem v rámci krajinné kompozice, jejíž pozadí tvoří Sázavský klášter, v podstatě ještě ve středověké podobě. 83 Bronzové dveře hnězdenské katedrály z let , biskup Vojtěch vymítá ábla z posedlého. 84 Daniel Dvořák, Prokop vymítajícího zlého ducha z posedlého. 85 Daniel Dvořák, scéna zbití německého opata. 86 Fotogrammetrický plán výzkumu základů kostela sv. Kříže v Sázavě a okolního laického hřbitova (archiv Archeologického ústavu AV ČR v Praze). 87 Jedna z iluminací cestopisu tzv. Jana Mandevilly ( ), zachycující scénu Adamova pohřbu (podle K. Stejskala a P. Voita). 88 Přezka, esovitá záušnice a prstýnek z hrobů v okolí kostela sv. Kříže v Sázavě. 89 Zahloubená část obytného stavení sázavského nápravníka (zemnice) obydlená od 1. poloviny 13. století do začátku následujícího století. 90, 91 Liber depictus z poloviny 14. století, tři výjevy o Prokopově smrti a pohřbu. 92 Rekonstrukční plán půdorysu 1. a 2. podoby Sázavského kláštera s vyznačením předpokládaného východního závěru Božetěchovy baziliky s postranní severní kaplí (kresba J. Morávek). 93 Letecký pohled na hmotové rekonstrukce dřevěného a románského Sázavského kláštera (počítačová grafika M. Štědra a M. Macek). 94 Hmotová rekonstrukce dřevěného a Silvestrova kamenného kláštera (počítačová grafika M. Štědra a M. Macek). 95 Letopočet 1625, napsaný rudkou na gotickou omítku sázavské krypty. 96 Podpis Víta Václava Kaňky z 25. prosince 1671, datující začátek obnovných prací na zřícené kryptě gotického sázavského kostela. 97 Půdorys jádra Sázavského kláštera s nedostavěným gotickým kostelem a klauzurou. 98 Návrh grafické rekonstrukce interiéru románské baziliky (M. Štědra). 99 Dittmannova představa výjevu, na němž Blažej předstupuje s kanonizační žádostí před Innocence III. (kolegiátní kaple Všech svatých na Pražském hradě). 100 Daniel Dvořák, noční Prokopova návštěva u papeže. 101 Dvořákovo pojetí sázavské kanonizace počítalo s uložením Prokopova těla ve skutečné tumbě nebo spíše v oltářním stipitu. 102 Dnešní oltář svatého Prokopa v kapli Všech svatých na Pražském hradě. 103 Zlomky lebky opata Prokopa v relikviáři v kolegiátní kapli Všech svatých na Pražském hradě. 104 Místo původního uložení prokopské relikvie v bývalém konventním kostele sv. Vojtěcha v Broumově. 105 Dnešní uložení tibie sv. Prokopa v broumovském děkanském kostele sv. Petra a Pavla. 106 Dnešní uložení zlomku levé loketní kosti sv. Prokopa v kryptě sázavského gotického kostela Panny Marie, sv. Jana Křtitele a sv. Prokopa. 107 Dřevěný barokní relikviář z roku 1714, v němž byla loketní kost uchovávána donedávna. 108 Část Prokopovy pažní kosti, od roku 1893 uložená v relikviáři v Sázavě. 109 Dvořákova rytina zobrazuje sochu sv. Prokopa s dvěma kostmi tzv. paže sv. Prokopa, uloženými v dutině na prsou. 110 Dlouhá kost v oltáři sv. Josefa v Kladrubech s identifikačním nápisem S. PROCOPII ABB. 111 Nástropní freska z refektáře sázavského kláštera z doby okolo roku

31 112 Vyzděná hrobka jednoho z prvních opatů kláštera Ostrov u Davle. 113 Detailní pohled na opotřebený železný bodec tzv. berly sv. Prokopa. 114 Železná objímka a bodec pastýřské hole ostrovského opata. 115 Pokus o rekonstrukci středověké budovy stojící nad tzv. jeskyní svatého Prokopa (kresba M. Štědra). 116 Nové zaměření jeskyně na základě revizního výzkumu v 90. letech 20. století (kresba J. Morávek). 117 Hlavice se zlomkem dříku, nalezená ve zdivu stavby nad prokopskou jeskyní. 118 Středověký vstup do rokle, na jejímž dně vpravo je vstup do jeskyně. 119 Pohled vstupním ramenem do interiéru tzv. jeskyně sv. Prokopa. 120 Patka sloupku s nárožními drápky, sekundárně přepracovaná na hmoždíř. 121 Obvodové zdi tzv. příbytku sv. Prokopa v severním sousedství chóru sázavského konventního kostela. 122 Jižní průčelí kostela sv. Jakuba v Jakubu u Kutné Hory. Reliéf ztotožňovaný s postavou opata Prokopa. 123 Daniel Dvořák, bitva u Kressenbrunnu a účast českých světců na ní. 124, 125 Poutní odznaky z Králova Dvora u Berouna a z Jinolic u Jičína (Národní muzeum v Praze, č. i. H2 2075, H ; foto J. Rendek). 126 Mozaika na Zlaté bráně svatovítského chrámu z let Sv. Prokop je umístěn mezi nejvýznamnější zemské světce. Seznam vyobrazení v barevné příloze 1 Budečská rotunda sv. Petra a Pavla. 2 Levý Hradec, kostel sv. Klimenta, místo prvního kostela v Čechách (?). 3 Homiliář opatovický ( století?; Národní knihovna ČR v Praze, III.F.6 XII). 4 Kyjevské listy (Knihovna Ukrajinské akademie věd v Kyjevě, sign. DA/P 328). 5 Římský Aventin s klášterem sv. Bonifáce a Alexia. 6 Pohled na Ostrov a zdiva zaniklého kláštera od východu. 7 Dnešní podoba benediktinského kláštera sv. Maximina v Trevíru. 8 Klášter sv. Petra a Pavla v Hirsau. 9 Stará Boleslav, chrám sv. Václava (foto M. Gojda). 10 Litoměřice, pohled na prostor hradiště s kapitulou (foto M. Gojda). 11 Mělník, kapitula v prostoru starého hradiště (foto M. Gojda). 12 Tetín, kde byla zavražděna kněžna Ludmila a pohřbena v místech dnešního kostela sv. Jana Nepomuckého (foto M. Gojda). 13 Ruiny ostrovského kláštera na obraze věnovaném v roce 1724 opatu kláštera sv. Jana pod Skalou Emiliánu Koterovskému (kostel sv. Kiliána v Davli). 14 Pontifikální prsten, připisovaný biskupu Vojtěchovi (chrámový poklad u sv. Víta v Praze). 15 Gregoriánsko-gelasiánský sakramentář s penitenciálem (8./9. století, Knihovna metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze, sign. O LXXXIII). 16 Franko-saský evangeliář z doby okolo roku 870 (Knihovna Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze, sign. Cim. 2). 17 Letecký snímek Chotouně (ortofotomapa GEODIS BRNO, spol. s r.o.). 327