Od malého pfiístavu foukal fiezav vítr. Pfiiná el mofiskou

Transkript

1 Jedna Od malého pfiístavu foukal fiezav vítr. Pfiiná el mofiskou sûl a byl cítit pfiicházejícím de tûm. Osamûl jezdec pokrãil rameny. Aãkoli bylo teprve pozdní léto, mûl dojem, Ïe cel uplynul t den propr el. MoÏná Ïe v této zemi pr elo pofiád, bez ohledu na roãní dobu. Jenom sam dé È, aè je léto nebo zima, ti e prohodil ke svému koni. Îádné pfiekvapení, Ïe kûà nefiekl nic. Jasnû, s tou v jimkou, kdy padá sníh, pokraãoval jezdec. Právû podle toho pozná, Ïe je právû zima. Tentokrát kûà potfiásl huàatou hfiívou a trochu zastfiíhal u ima, jak to konû dûlávají. Jezdec se tomu zasmál. Byli stafií pfiátelé. Cuku, ty jsi kûà nemluva, fiekl Will. Potom se zamyslel a usoudil, Ïe taková je asi vût ina koní. Pomûrnû nedávno o svém zvyku mluvit ke koni pfiemítal. KdyÏ se o tom pak jednou veãer u táborového ohnû zmínil Haltovi, zjistil, Ïe jde o vlastnost u hraniãáfiû bûïnou. Jistû Ïe na nû mluvíme, sdûlil mu pro edivûl hrani- 5

2 ãáfi. Na i konû mají mnohem víc zdravého rozumu neï vût ina lidí. A navíc, pfiipojil s váïnûj ím tónem v hlase, my na své konû spoléháme. Vûfiíme jim a oni vûfií nám. KdyÏ na nû mluvíme, posiluje se tak zvlá tní pouto mezi námi. Will znovu nasál nosem vzduch. Mimo soli a de tû rozpoznával dal í, spodní pachy. Byl tu cítit dehet. Nové provazy. Uschlé chaluhy. Kupodivu v ak jeden pach chybûl takov, jak by oãekával v kaïdém mofiském pfiístavu na v chodním pobfieïí Hibernie. Nebyly tu cítit ryby. Ani su ící se sítû. Tak co tady dûlají, kdyï neloví ryby? dumal polohlasnû. Kromû pomalého klapání kopyt na hrbolaté kamenité dlaïbû, které se ozvûnou odráïelo od domkû lemujících úzkou ulici, kûà nijak neodpovídal. JenÏe Will uï mûl jasno. KoneckoncÛ, právû proto tady byl. Port Cael byl mûstem pa erákû. Uliãky dole u dokû byly úzké a klikaté, na rozdíl od ir ích a rovnû veden ch ulic v ostatních ãástech mûsta. Cestu jen tu a tam osvûtlovala lucerna umístûná na nûkterém domû. Stavby samy o sobû byly vesmûs jednoposchoìové, s dvefimi pro nakládání v patfie a se zvedacím zafiízením, tak aby se balíky a sudy z vozû daly vytahovat nahoru. Skladi tû, vytu il Will, s prostorem pro zboïí, které loìafii pa ovali do pfiístavu a z nûj. UÏ byl témûfi u samotného pfiístavi tû a na konci uliãky rozeznával obrysy nûkolika mal ch lodí zakotven ch u mola a pohupujících se v posledních Ïivûj ích vlnách pfiílivu, jimï se podafiilo proniknout ústím pfiístavu. Mûlo by to b t nûkde tady, utrousil a pak to uvidûl. Pfiízemní stavbu na konci ulice s nízkou do kovou stfie- 6

3 chou, která se sklánûla dolû aï k v ce hlavy. Stûny byly kdysi moïná obílené, nicménû teì byly za edlé a se pinav mi skvrnami. Mal m okénkem obrácen m do ulice pronikalo slabé Ïluté svûtlo a nad nízk mi dvefimi povrzával ve vûtru v vûsní tít. Byl na nûm jak si mofisk pták vyveden neumûlou rukou. Mohla by to b t volavka, fiekl si Will. Zvûdavû se rozhlíïel. V echny ostatní domy byly temné a bezv razné. Pro dne ek uï se s prací skonãilo, kdeïto v hostinci jako U Volavky se v e teprve rozjíïdûlo. Pfied domem sesedl, zûstal stát a roztrïitû poplácával Cuka po krku. Koník pohlédl na o umûl hostinec, pak obrátil oko na svého pána. Ví urãitû, Ïe chce jít dovnitfi? Na konû nemluvu se Cuk obãas dokázal vyjádfiit s prûzraãnou srozumitelností. Will ho s úsmûvem uklid- Àoval. Dopadne to dobfie. UÏ jsem velk kluk, ví. Cuk posmû nû odfrkl. Zahlédl vedle hostince mal dvorek se stájí a vûdûl, Ïe on zûstane tam. VÏdycky se cítil trochu nesvûj, kdyï nebyl po ruce, aby svého pána ohlídal pfied nepfiíjemnostmi. Will ho polorozpadlou brankou odvedl na dvorek. Stál tam uvázan dal í kûà a jeden star utahan mezek. Will se neobtûïoval, aby Cuka pfiivazoval. Vûdûl, Ïe koník zûstane na místû, dokud se k nûmu nevrátí. âekej tamhle. Bude v závûtfií, ukázal smûrem k protûj í stûnû. Cuk na nûj opût pohlédl, pohodil hlavou a pomalu odcházel na místo, které mu Will urãil. Jestli mû bude potfiebovat, staãí kfiiknout. Hned pfiibûhnu. 7

4 Will chviliãku uvaïoval, jestli si moc nevym lí, kdyï koníkovi podsouvá takovou my lenku. Pak se rozhodl, Ïe ne. Vtefiinu nebo dvû se bavil pfiedstavou, jak Cuk vrazí úzk mi dvefimi do hostince, místní opilce odhodí na v echny strany a spûchá pánovi na pomoc. Zasmál se té pfiedstavû a zavfiel vrátka na dvûr, kdyï je nejprve trochu pfiizvedl, aby nedrhla o hrbolatou kamenitou zem. Poté se odebral ke vchodu do hostince. Will nemûl v Ïádném pfiípadû vysokou postavu, ale i on byl nucen se pod nízk m païením dvefií trochu sehnout. Jakmile dvefie otevfiel, zavalila ho vlna vjemû. Horko. Pach lidského potu. Koufi. Rozlité, zvûtralé pivo. ProtoÏe otevfien mi dvefimi vtrhl dovnitfi vítr, lucerny zablikaly a ra elinov oheà v krbu na druhém konci enku náhle oïil a zaplápolal. Will zaváhal a snaïil se zorientovat. KvÛli koufii a mihotavému svûtlu ohnû bylo uvnitfi vidût je tû hûfi neï venku na temné ulici. Zavfii dvefie, hlupáku! vy tûkl ãísi hrub hlas a Will ve el dovnitfi a nechal dvefie zapadnout. OheÀ i lucerna se okamïitû ustálily. V místnosti se vzná el hust mrak koufie z ra eliny a spousty d mek. Visel tûsnû nad hlavou, polapen nízkou do kovou stfiechou. Will uvaïoval, jestli má vûbec nûkdy moïnost se rozpt lit, nebo jestli tam prostû den za dnem visí a s kaïd m ubûhl m veãerem víc a víc houstne. Pravidelné osazenstvo si nového pfiíchozího vesmûs nev ímalo, nicménû pár nerudn ch tváfií se otoãilo a pfiemûfiovalo si ho. Vidûli nevelkou, tíhle stavûnou postavu zahalenou do jednotvárnû edé a zelené plá tûnky, s obliãejem ukryt m pod rozmûrnou kapucí. Pfied jejich zraky Will kapuci stáhl a oni spatfiili, Ïe je ve tváfii pfiekvapivû mla- 8

5 d. O málo star í neï chlapec. Pak vzali na vûdomí velk saxonsk nûï na opasku, men í nûï zasunut nad ním a mohutn dlouh luk v levé ruce. Vidûli, Ïe pfies rameno mu z toulce na zádech vyãnívají opefiené konce více neï tuctu ípû. Cizinec moïná vypadal jako kluk, ale nosil zbranû muïe. A nosil je bez známek rozpakû nebo okázalosti, jako kdyï je s nimi velice dûvûrnû obeznámen. Rozhlédl se po enku a k vnutím pozdravil ty, kdo se otoãili a zkoumali ho. Jeho pohled v ak po nich jen rychle pfiejel a bylo zjevné, Ïe neznamenal Ïádnou hrozbu a zdej í muïi byli velmi vnímaví vûãi moïn m hrozbám ze strany nov ch pfiíchozích. Mírnû napjaté ovzdu í, které v hostinci zavládlo, polevilo a lidé se vrátili k popíjení. Po krátké obhlídce místnosti Will usoudil, Ïe ani jemu nic nehrozí, a pfie el k hrubému nálevnímu pultu ze tfií tlust ch, nahrubo ufiíznut ch prken poloïen ch na dvou mohutn ch sudech. Majitel hostince, lachovit chlápek se piãat m nosem, kulat ma odstávajícíma u ima a vysok mi kouty nad ãelem coï mu dohromady dodávalo krysího vzhledu na nûho pohlédl a duchem nepfiítomnû midlal pinav m hadrem po cínovém korbelu. Will jeho ãinnost sledoval s povytaïen m oboãím. Ochotnû by se vsadil, Ïe víc píny se na korbel z utûrky pfienese, neï kolik se jí z nûj utfie. Nûco k pití? zeptal se hostinsk. Postavil korbel na pult, jako by se ho chystal naplnit ãímkoli, co si cizinec objedná. Do tohohle ne, klidnû pronesl Will a palcem ukázal na korbel. Krysí muï pokrãil rameny, odsunul nádobu stranou a z police nad pultem vytáhl dal í. 9

6 Jak je libo. Pivo, nebo Ïitnou? Îitná, jak Will vûdûl, byla silná sladová kofialka, která se pálila a pila v Hibernii. V hospodû jako tahle bylo moïná vhodnûj í s ní ãistit rez neï ji pít. Dal bych si kávu, fiekl Will s pohledem na otfiískanou konvici u ohnû pfii kraji nálevního pultu. Mám pivo, nebo Ïitnou. Vyber si. Krysák zaãínal b t nezdvofiil. Will máchl rukou smûrem ke kávové konvici. Hostinsk zavrtûl hlavou. Není uvafiená, prohlásil. Nebudu dûlat novou konvici jen kvûli tobû. Ale on kávu pije, upozornil Will a hlavou ukázal na stranu. Bylo nevyhnutelné, Ïe hostinsk se tam podívá, aby vidûl, o kom je fieã. V okamïiku, kdy z Willa spustil oãi, ucítil, jak mu Ïelezn stisk sevfiel pod krkem límec ko ile, otoãením z nûj udûlal krticí smyãku a zároveà hostinského táhl pfies pult dopfiedu a zbavil ho rovnováhy. Cizincovy oãi byly náhle velice blízko. UÏ vûbec nepûsobil chlapecky. Oãi mûly tmavohnûdou barvu, ve zdej- ím mdlém svûtle skoro ãernou, a hostinsk v nich ãetl nebezpeãí. Velké nebezpeãí. Zaslechl slab svist oceli, a kdyï sjel pohledem dolû pod pûst, která ho tak pevnû drïela, postfiehl, Ïe cizinec poloïil na pult mezi nû tûïkou bl skavou ãepel saxonského noïe. Pfiidu en hostinsk hledal pohledem kolem sebe pfiípadnou pomoc. JenÏe u pultu nikdo jin nestál a Ïádn z muïû u stolû si nev iml, Ïe se nûco dûje. Uuu...dû-ám ká-u, zasípal. Sevfiení límce povolilo a cizinec se mírnû zeptal: Co jsi to fiíkal? 10

7 Îe... udûlám...kávu, opakoval muï a lapal po dechu. Cizinec se usmál. Byl to pfiívûtiv úsmûv, ale hostinskému neuniklo, Ïe temné oãi se neusmívají ani za mák. Tak to je bájeãné. Poãkám si tady. Will uvolnil stisk a umoïnil hostinskému, aby se stáhl za pult a trochu se vzpamatoval. Poklepal na jilec saxonského noïe. Nerozmyslí si to, Ïe ne? U krbové mfiíïe visel velk kotlík na otoãném Ïelezném rameni, jímï se dalo pohybovat nad plameny. Hostinsk ho pfiistrãil do ohnû a vûnoval se konvici, odmûfiil do ní kávu a tu pak zalil vroucí vodou. Vzduch naplnila sytá vûnû kávy a na chvilku zapudila ménû libé ãichové vjemy, které Will zaznamenal pfii pfiíchodu. Hostinsk postavil konvici pfied Willa a pak zpoza pultu vyndal misku. Pfiejel po ní svou nepostradatelnou utûrkou. Will se zamraãil, peãlivû vytfiel misku cípem plá tûnky a nalil si kávu. Dal bych si cukr, pokud ho má, fiekl. Jestli ne, tak med. Mám cukr. Hostinsk se obrátil, aby podal misku s mosaznou lïiãkou. KdyÏ se otoãil zpût k cizinci, kubl sebou. Na pultû mezi nimi se bly tûla tûïká zlatá mince. Pro hostinského pfiedstavovala víc neï v dûlek za celou noc a on se rozpakoval po ní sáhnout. KoneckoncÛ, saxonsk nûï byl stále na pultû, tûsnû u cizincovy ruky. Dvû pence za kávu staãí, vyjádfiil se opatrnû hostinsk. Will k vl a sáhl do váãku, vytáhl dvû mûdûné mince a pustil je na pult. To je dost slu ná cena. Kávu vafií dobrou, prohodil. Hostinsk k vl a polkl, stále na pochybách. Opatrnû shrábl dva mûìáky z pultu a bedlivû pátral po jakékoli 11

8 známce nesouhlasu ze strany záhadného cizince. Na okamïik se cítil trochu zahanbenû, Ïe ho zkrotil takov mladíãek. Staãil v ak dal í pohled do oãí mladého muïe a na jeho zbranû, a takovou my lenku zapudil. Byl hostinsk. Jeho pfiedstavy o boji nesahaly dál neï k tlustému klacku, kter m pfietahoval po hlavû ochmelky, zmoïené siln mi nápoji tak, Ïe sotva stáli na nohou a to obvykle zezadu. Zastrãil mince do kapsy a nejistû jukl po velkém zlatém penízi, kter na nûj ve svitu lucerny stále pomrkával. Zaka lal. Cizinec povytáhl jedno oboãí. Dûje se nûco? Hostinsk stáhl ruku za záda, aby nedo lo k nûjaké m lce, k domnûnce, Ïe se pokou el si ten kousek zlata pfiisvojit, a nûkolikrát ukázal hlavou smûrem k minci. Ten... zlaèák. Tak si fiíkám... je je tû... za nûco? Cizinec se usmál. Ani teì jeho úsmûv nedo el aï k oãím. Nu, ano, vlastnû je. Je za informaci. Svírav pocit v Ïaludku jako by hostinského nadobro opustil. Tomuhle uï rozumûl, zejména ve zdej ím kraji. V Port Caelu lidé ãasto platili za informace. A tûm, kdo jim je poskytli, ne kodili. TakÏe za informaci? zopakoval a odváïil se usmát. Hm, tohle je místo, kde se dá vyptávat, a já jsem pro tebe ten prav muï, kdo odpoví. Co si pfiejou vûdût, va - nosti? Chci vûdût, jestli je tady dneska âern O Malley, odvûtil mlad muï. A svírav pocit se hostinskému okamïitû vrátil. 12