Hasičská kronika Svazek VII Vývoj hasičské techniky. Hasičská kronika. Svazek VII: Vývoj hasičské techniky

Transkript

1 Hasičská kronika Svazek VII: Vývoj hasičské techniky autor: Bruno Němec Dolní Kounice /

2 Vážený čtenáři. Spis, do kterého jsi právě nahlédl, je výsledkem několikaletého střádání, sbírání a třídění materiálů o hasičích v českých a moravských zemích. Dílo není prozatím u konce. Většina dostupných informací je vyčerpána a na pátrání po dalších prozatím nezbývá čas. Dokument je tedy poskládán tak, aby mohl být kdykoliv doplněn. Bruno Němec OBSAH: 1. Úvod do vývoje hasičské techniky...str Vývoj stříkačky a hašení...str Vývoj stříkaček v Británii a Spojených státech...str Vývoj parních stříkaček ve světě...str Další typy stříkaček a možností hašení...str Historie firmy R. A. Smekal...str Základní hasičská technika...str. 29 2

3 HASIČSKÉ DESATERO 1. Nehledej v dobrovolném sboru hasičském ni zisku, ni slávy, nýbrž jen povinnosti bratrské pomoci v neštěstí. 2. Jsi-li hasičským dobrovolníkem, buď jím celou duší a celým tělem, nemáš-li dobré vůle, nejsi dobrovolníkem a jsi dobré věci na obtíž. 3. Buď obětavý a statečný, ale jednej vždy s rozvahou, zbytečně nevydávej se v nebezpečí a dbej v činnosti hasičské svého zdraví. 4. Jsi - li činovníkem, nevypínej se nad jiné, ale pamatuj, že ti, kteří Tě zvolili, očekávají od Tebe činnosti zvýšenou a všechny přednosti těla i duše. 5. Bratry své považuj za rodné, jsi-li vzdělanější, nepohrdej jimi, ale hleď se jich povznést. 6. Pamatuj, že na hasičském dobrovolníku se žádá povaha přímá, šlechetná a vlastenecká, v pospolitém jednání počestná a vlídná. 7. Užitečnost hasičského zřízení dokazuje se lépe skutky než slovy, ale zájmy hasičské dlužno vždy a všude slušným způsobem hájit. 8. Nevyvolávej ve spolku různic, sporů a pohoršení, ale přičiň se kvůli dobré věci, abys všeliké neshody přátelským způsobem zamezil nebo usmířil. 9. Máš-li na sobě čestný stejnokroj hasičského dobrovolníka, pamatuj, že nevhodným způsobem a chováním nezpůsobíš hanbu jen sobě, ale zařízení, jehož odznak nosíš. 10. Jsi - li členem hasičské dobrovolnosti, pak se tímto desaterem řiď a pak budeš dobrým hasičským dobrovolníkem. 3

4 1. Úvod do vývoje hasičské techniky V časech, kdy byly osady hustěji zalidněny a lidské příbytky lépe stavěny a opatřeny nábytkem, považují obyvatelé za vhodné a nutné chránit svá obydlí a majetek před ohněm a vzniklý požár hasit. To bylo možné již v patnáctém století ručními stříkačkami. První stříkačku zhotovil již roku 250 př. n. l. ve starém Egyptě učený Ctesibius z Alexandrie. Byla to vlastně pumpa, podobající se ruční stříkačce, kterou později zdokonalil Ctesibiův žák Heron z Alexandrie. Toto čerpadlo o dvou botách je základem dnešních stříkaček. Avšak na tento vynález se pak po mnoho staletí zapomnělo. Teprve z roku 1518 máme zprávu o vynálezu stříkačky Ant. Plattnera v Augsburku. Pak po delší časové přestávce dochází v Německu k dalším vynálezům v tomto oboru. Byla to roku 1602 v Norimberku stříkačka Aschhausena a jeho společnosti a roku 1655 Hautschova stříkačka, jež měla dvě ležaté boty, a stroj spočíval na saních. Německý konstruktér Hans Hautch jako první na světě použil při konstruování ruční stříkačky vzduchojem. Vzduch nacházející se v měděném válci pomáhal udržovat rovnoměrný proud tryskající vody. Uvedené stříkačky byly ještě bez větrníku. Teprve z roku 1664 pocházející popis stříkačky od Perraulta v Paříži se zmiňuje o stříkačce s větrníkem, jenž je pak součástí i dalších sestrojených stříkaček, jako Mariottovy z roku 1696 a u stříkačky Jakuba Leopolda z Planic, sestrojené roku Tyto stříkačky měly stojatou, pohyblivou a u větrníku připevněnou mosaznou žárnici, která se udržela skoro až do poloviny 19. století. První hadice byly sešité z kůže. Hadice šité z plachtoviny vynalezl až v roce 1690 Holanďan James van der Heiden, později byly hadice nýtované. Kožené hadice zhotovoval v délce 15 m ze sešívané kůže a s mosaznými koncovkami opatřenými závitem na obou koncích. Po sešroubování umožňovaly tyto hadice pumpovat vodu na krátké vzdálenosti, čímž odstranily nutnost organizovat kvůli dodávce vody pracné lidské řetězy. Pomocí ručního pumpováni se tak voda dostala do blízkosti ohně. Van der Heiden rovněž připevnil ruční stříkačky na sáně, díky čemuž je bvlo možné dopravovat po březích amsterdamských kanálů a získat tak velké množství vody. Stříkačky a hadice Van der Heidena byly poprvé společně úspěšně použity roku 1673 k likvidaci několika rozsáhlých požárů, které propukly v amsterdamské čtvrti Ropewalk. V roce 1721 zaměřil londýnský výrobce knoflíků Richard Newsham, jenž se rovněž živě zajímal o vše související s mechanikou, pozornost na vylepšení konstrukce ručních požárních stříkaček a vyrobil stříkačku fungující na principu promyšleně sestaveného systému pákových pístů ovládaných řetězem a vzduchojernů. Newshamovo dílo překonalo vše, co dosud existovalo. Využití zásobníku vzduchu zajistilo trvalý tlak vody - za předpokladu, že neselhalo zásobováni vodou zajišťované živým řetězem hasičů s kbelíky nebo pomocí hadic. Největší Newshamova stříkačka, která vznikla před rokem 1725, vyžadovala přítomnost 14 ti pumpařů obsluhujících dlouhé páky na každé straně stříkačky se nacházela jedna. Tyto velké stříkačky dokázaly vystříknout vodu až na vzdálenost 50 metrů za jedinou minutu proteklo proudnicí 727 l vody. Mnoho těchto zařízení si tehdy sice objednaly pojišťovací společnosti, ale podpora či finanční přispění ze strany vlády scházely. Newshamova úspěšná konstrukce byla záhy přijata a napodobena konstruktéry v celé Evropě a Severní Americe. Naproti tomu ohebnou sací hadici, nespisovně zvanou savicí, jež byla kožená, vynalezl již v roce 1724 jistý pan Leopold z Klanic. Následovaly hadice bezešvé, tkané na stavech. První gumové sací hadice, savice se začaly vyrábět v roce V roce 1689 nabídl francouzský vynálezce Denis PAPIN první v praxi použité odstředivé čerpadlo. Skutečný technický rozvoj v oblasti požární techniky urychlilo až vytváření profesionálních hasičských jednotek. Na počátku 18. století byl založen zřejmě první profesionální hasičský sbor v Paříži. 4

5 Jedním z posledních kroků ve zlepšování stříkaček byl vynález sacího ústrojí. Kdo byl jeho vynálezcem nevíme, avšak prvních stříkaček se sacím ústrojím bylo používáno v naší zemi až koncem osmnáctého století. Tehdy byly stříkačky dřevěné a teprve později mosazné. Obsluha stříkaček byla dosti pracná, neboť voda se musela do strojů dovážet a nalévat. Později byla stříkačka zásobována vodou ze sudu, vezeného na voze. Snaha dopravit k místu požáru větší množství vody s co nejmenším počtem lidských sil vedla k vynálezu parní stříkačky. Cisternové automobilové stříkačky mají svůj skutečný původ v kropicích automobilech. Je proto dobré připomenout, že zřejmě první parní kropicí vozy se objevily v amerických ulicích již v roce Vraťme se však k požárním stříkačkám. První parní stříkačku sestrojili v roce 1829 anglický továrník z Londýna John BRAITHWAITE spolu s americkým inženýrem švédského původu Johnem ERICSSONEM. Stříkačka, o výkonu 7,5 kw s průtokem 675 l.min-1, byla vyrobena pouze ve čtyřech kusech a v roce 1833 se od její výroby pro nezájem ustoupilo. V roce 1841 Američan Paul Rapsey HODGE sestrojil parní samohybnou stříkačku. Jiný Američan, A. B. Latta představil svou parní samohybnou stříkačku v roce První požární stříkačku s benzínovým motorem představil Gotlieb DAIMLER v roce 1888, použil přitom motor vlastní konstrukce. V roce 1908 vyrobil svou první motorovou stříkačku s benzínovým motorem významný automobilový konstruktér české automobilky NW (nyní TATRA) Ing. Ledwinka. Ve stejném roce tato automobilka zahájila výrobu i požárních automobilů s označením NWK. Za zímavost stojí i to, že Pražští hasiči obdrželi první čtyři požární automobily značky PRAGA již v roce 1911, přesto poslední koňský potah vyřadili z provozu až o 15 roků později, v roce 1926.Trvalo však tři desetiletí, než se začalo parních stříkaček používat. Výroba stříkaček se rozšířila již v první polovině 19. století v mnoha státech. Zprvu se jí zabývali různí řemeslníci, nejčastěji zvonaři, později byly založeny továrny na výrobu stříkaček. První českou továrnu tohoto druhu založil František Smékal v Čechách u Olomouce v roce Zpočátku, od roku 1820, se jednalo o výrobu lehkých slaměných věder na hašení požáru, později byla zavedena výroba i berlových stříkaček Mimochodem středověké protipožární předpisy nařizovaly vybavovat každé lidské obydlí určitým počtem věder pro případ vzniku požáru. Svou první parní stříkačku vyprojektovala firma R. A. SMEKAL v roce 1884 a v roce 1891 představila první typ parní hasičské stříkačky. Zřizováním požárních sborů od šedesátých let minulého století potřeba stříkaček rychle rostla a s poptávkou se rozvíjel i český hasičský průmysl. Posledním větším vývojovým stupněm ve zdokonalování stříkačky byla konstrukce stříkačky motorové. K jejím přednostem patřila nižší hmotnost a schopnost uvést ji rychle do provozu. Historie požární výškové techniky může začít rokem 1761, kdy německý zámečník Birner z Mnichova vyprojektoval, se vší pravděpodobností, první výsuvný žebřík na světě. Později, v roce 1792 vyřešil i jeho západkový mechanismus, bránící samovolnému zasouvání. Francouzský vynálezce Regnier byl v roce 1802 nejspíš první, kdo vynalezl otočný žebřík. První mobilní otočný žebřík, umístěný na koňském povozu, sestrojil v roce 1808 německý zámečník z Lienzingenu, jistý Andréas Scheck. Jiný Němec, stolařský mistr Kohler z Magdeburgu vyrobil pro berlínské hasiče koněspřežný výsuvný pětidílný žebřík, dlouhý 18 m, v roce Francouzský technik Eduard Roesky vyrobil šestidílný vysouvací žebřík poprvé vybavený hydraulickým vysouváním žebříkových sad již v roce Mezi nejvýznamnější výrobce automobilových žebříků současnosti patří německý firma MAGIRUS, která vyrobila svůj pravděpodobně první automobilový žebřík již v roce Výrobou požárních žebříků se však tato firma zabývala od roku 1872, kdy nesla název 5

6 C. D. MAGIRUS. Jen pro zajímavost uvádím, že v roce 1906 představila firma MINIMAX první pěnový hasicí přístroj na světě. Pěna vznikala v přístroji chemickou reakcí. Vývoj zejména požárních automobilů vždy reagoval na měnící se požadavky požární taktiky, pružně se přizpůsoboval například požadavků na používání nových hasicích látek. Jako například po roce 1931, kdy byl poprvé široké odborné veřejnosti představen nový typ hasiva. Šlo ve své době o určitý přelom, tím hasivem byla tzv. vzdušná pěna, později hodnocená jako mechanická. Tradice výroby požárních automobilů u nás sahá až na počátek 20. století a kopíruje mnohdy velmi slavná, jindy jen průměrná období výroby automobilů u nás. V každém případě je nutné říci, že po celé toto století naši výrobci nabízeli požární techniku na dobré technické i taktické úrovni. Připomeňme si například požární automobily z poválečné československé hromadné produkce. Populární požární automobily na podvozcích PRAGA RN střídala generace automobilů TATRA 805, později přišly terénní podvozky PRAGA V3S, TATRA 138 a 148, ŠKODA 706 s předním pohonem můžeme stále vidět u jednotek požární ochrany. Nesmíme zapomenout na masové vyráběný dopravní automobil na podvozku AVIA 30 a 31. Současná produkce požárních automobilů se opírá o nabídku domácích podvozků TATRA 815 či LIAZ (nyní opět pod značkou ŠKODA) a stále více se prosazujících terénních podvozků PRAGA. Dnešní výroba, která navazuje na bohatou tradici a v převážné míře se zabývá výrobou cisternových automobilových stříkaček, proto vykazuje ve své převážné většině solidní evropské parametry. 2. Vývoj stříkačky a hašení Je dobře si připomenout jak postupovali naši předkové v dávných dobách při hašení požárů, které byly častým hostem jejich příbytků. Člověk nejprve nalezl oheň a naučil se jej sám rozdělávat a používat ve svůj prospěch. Často se však stávalo, že se mu oheň vymkl z kontroly a namísto užitku napáchal velké škody. To vedlo člověka ke snaze omezování škodlivých účinků ohně. Tato snaha vedla postupně k poznání hasebních účinků vody za deště, později hlíny a písku, než se pokusil používat k utloukání ohně haluzí stromů, což vedlo později ke vzniku dnešní tlumnice. S hašením požárů je nerozlučně spjat i vývoj nářadí a strojů na hašení, a proto budeme sledovat jeho vývoj, a tak si udělat představu o taktice hašení v různých dobách. S rozvojem civilizace, kdy již lidé stavěli svoje příbytky sdružené ve větší celky za účelem společné ochrany výroby a obchodu, byli nuceni stále více se zabývat ochranou proti ohni, protože dřevo bylo hlavním stavebním materiálem. Budovy byly většinou jen ze dřeva, které bylo vymazáno jen hlínou. Vzniklé požáry byly zpravidla utloukány nebo ulévány vodou. Většinou se však všichni soustředili na bourání sousedních stavení, aby se zabránilo rozšíření požáru, který byl tehdy metlou všech středověkých sídel. Tento způsob hašení přetrval hodně dlouho a setkáme se s ním i v dnešní době - nakonec trhací hák jako jednoduché nářadí je ve výzbroji hasičů doposud. Z našeho pohledu již tehdy lidé vedli boj s požáry dvěma směry, a to snahou po zvýšení odolnosti staveb proti požáru (dnes požární prevence), a snahou o jeho účinné hašení (dnes požární represe). Doklady o tom máme již z roku 330 př. n. 1., kdy Aristoteles se postaral o vydání důmyslného stavebního řádu pro Atény. V tomto řádu se nařizovalo stavět důkladně z ohnivzdorného staviva, tvrdé krytiny a náležitě zařízeným topením. Důležitým vynálezem na poli hašení požárů byla stříkačka. Jedna z prvních zmínek o takovémto zařízení je z roku 250 př n. l. Píše o ní ve svých spisech velký stavitel Vitruvius, žijící za římského Caesara a Augusta. Učený technik egypťan Ctesebius z Alexandrie, který žil v Alexandrii. sestavil stroj, kterým se dalo hasit lépe než vodou z nádoby. Šlo o čerpadlo se dvěma válci a snad větrníkem. Jeho stříkačku zdokonalil o 50 let později jeho žák Heron (r. 6

7 200 př. n. 1.). Ve svém díle "Pokusy se vzduchem" uvádí popis své stříkačky, který souhlasí v podstatných částech s pumpou Ctesebiovou. V témže spise mluví také o svém novém přístroji (byl po něm pojmenován Heronovou bání), který není nic jiného než větrník (vzdušník). Hérón z Alexandrie (řecky Ἥρων ὁ Ἀλεξανδρεύς) byl starověký matematik a vynálezce. Žil v 1. století našeho letopočtu. Zabýval se praktickými úlohami z matematiky, mechaniky a dalších oblastí fyziky. Ačkoliv je jeho dílo mnohem obsáhlejší (pokoušel se rovněž sestrojit perpetuum mobile, je dnes znám především jako autor Heronova vzorce pro výpočet obsahu trojúhelníku, který uveřejnil ve svém díle Metrica. Vynález stroje byl údajně slaven jako světová událost Pro město Alexandria bylo vyrobeno více kusů těchto stříkaček. Z Egypta se stříkačka rozšířila i do Říma, kde byla známa pod názvem "Syphon". Za císaře Augusta (63 př. n. l. až r. 14 n. l.) již bylo hašení organizováno cestou kohort, které měly již 7 velkých "Syphonů", nádoby na vodu, žebříky, háky, koše na vodu a další drobné nářadí. V Římě také již používali nějaké požární nářadí. Ze spisů Plinia ml. se dovídáme, že stavitel Appolodor navrhl k ochraně dřevěných skladišť před zapálením ohnivými šípy, používat volských střev, které navazovaly na kožené měchy s vodou. V té době byl tedy Řím před vynálezem hadic. Heronova stříkačka byla vyráběna po 1300 roků než dosáhla podstatného zlepšení. Rovněž "Syphony" se údajně používaly v Římě až do roku V roce 1518 se ve stavebním účtu města Augsburg objevuje zmínka o stříkačce, jejímž vynálezcem byl Antonín Platner Tato stříkačka se však v základech podobala stříkačce Heronově. Od roku 1520 byla zavedena i v Římě namísto dosavadních Syphonů. Po celé další století nedocházelo k podstatnému zlepšení stříkaček, až v roce 1602 byla nabídnuta městu Norimberk nová stříkačka. Od té doby se již častěji vyskytují častější zprávy o nových stříkačkách. Pozornosti zasluhuje zejména stříkačka Hautschova z roku Písty a válce tzv. boty byly ležaté a voda se vytlačovala taháním za vodorovné tyče napojené na písty. Při obsluze stříkačky 28 lidmi dosahoval výstřik vodního proudu až do výšky 30 m. Stříkačka byla uložena na saních. Se stříkačkami na kolech a se stojatými botami se setkáváme až na konci 17. století ve Strasburku. proud vody z těchto stříkaček byl však přerušovaný, protože stříkačky nebyly opatřeny větrníkem. Teprve roku 1684 uvádí Perrault, že v královské knihovně v Paříži je stříkačka, která má sice jen jednu botu, ale proud vody udržuje nepřerušovaný. Konstrukce stříkačky dopravující vodu z čerpadla přímo do proudnice Hasičská stříkačka je čerpadlo, určené k dopravě vody k místu požáru. Dále pak může být použita k dálkové dopravě vody za použití několika stříkaček nebo pro plnění hasičských cisteren (tzv. kyvadlová doprava vody) k místu zásahu. Může být umístěno na samostatném podvozku, ale používají se i přenosné stříkačky (PS). Patří ke standardní výbavě hasičských sborů (JPO). 7

8 Čerpadlo nebo pumpa (v olejové hydraulice nazýváno hydrogenerátor) je mechanický stroj, který dodává kinetickou, potenciální, nebo tlakovou energii tekutině, která skrz něj protéká. Poháněno bývá obvykle jiným strojem - zpravidla nějakým motorem. V praxi se však běžně vyskytují i malá čerpadla na pohon lidskou, dříve i zvířecí silou. V přeneseném významu slova se používá i výraz tepelné čerpadlo, což je zvláštní technické zařízení určené pro transport tepelné energie prostřednictvím teplonosného média. První čerpadla jsou známa již ze starověku. Sloužila převážně k dopravě vody a byla většinou poháněna lidskou nebo zvířecí silou. V současné době jsou využívána čerpadla mnoha konstrukcí ve všech odvětvích hospodářství (zemědělství, průmysl, doprava) ale i na mnoha místech v našich domácnostech. Pohon prvních stříkaček v 17. století byl ruční, přepravu zajišťovali tažní koně. V 19. století se začaly používat parní stříkačky, opět dopravované animálně. Od počátku 20. století se prosadily v pohonu i přepravě stříkaček spalovací motory. Jako každá nová věc neuváděl se i větrník do praxe snadno a měl hodně odpůrců. V Německu první větrník používal na svých stříkačkách Jakub Leopold z Plánic v Lipsku v roce 1719 a v Anglii se první zprávy o větrníku datují z roku Pří hašení požárů v té době se ještě nepoužívaly hadice a voda ze stříkačky byla dopravována přímo do proudnice. K zlepšení situace došlo až vynálezem hadic. Hadice vynalezl Holanďan Jan van der Heyde v druhé polovině 17. století v Amsterodamu. Narodil se v Gorkumu v Nizozemí v roce 1639 a zabýval se malířstvím. Kromě malování se zabýval také různými vynálezy a zlepšeními. V roce 1680 sestrojil se svým bratrem stříkačku i s hadikcemi, kterou město Amsterodam odkoupilo. Tento typ se velmi rychle rozšířil a Jan van der Heyde je začal vyrábět ve velkém. Byl prvním, který vyráběl stříkačky ve velkém a vyráběl je téměř 200 let. Konstrukce převodového ústrojí stříkačky s větrníkem a botami 8

9 Konstrukce kuželů v tzv. průlivech každé boty První hadice byly sešívány z plachtoviny. Jejich kvalita však byla nízká a propouštěly mnoho vody. Později byly hadice vyráběny z kůže. Nejprve byly sešívané a později nýtované. Tyto hadice však byly příliš těžké, málo ohebné a byly problémy i s jejich umístěním na stříkačce. S rozvojem průmyslu se přikročilo k výrobě bezešvých hadic, které byly tkané přímo na stavech. První tkané hadice se objevily již po roce 1720 v Lipsku a v druhé polovici 18. století v Drážďanech. Konopné hadice byly zpočátku velmi nedokonalé, řídké a propouštěly mnoho vody, ale že byly lehké, trvanlivé a ohebné, rychle se zaváděly do užívání. Zavedením mechanických stavů došlo i k zlepšení kvality tkaných hadic. První stříkačky neměly ještě savice a voda do nich se musela dopravovat vědry nebo hadicí, která byla natažena až ke zdroji vody, kde se do ní přes nálevku voda nalévala. Voda potom přirozeným spádem odtékala do stříkačky. Při hašení požáru však byla spotřeba vody velká, a proto v roce 1796 vydalo gubernium nařízení, že větší města si musí pořídit voznici (vůz tažený koňmi, opatřený sudem, který byl řetězy připevněn k podvozku, aby při vjetí do vody neodplaval, a na voze bylo další nářadí - háky, žebře, koše na vodu apod.). První ohebná savice je vyobrazena až v roce 1724 J. Leopoldem z Lipska. První savice byly samozřejmě kožené. Pryžové savice se používaly teprve od roku První stříkačky byly vyráběny ze dřeva a později se vyráběly z mosazi. Tyto stříkačky však byly příliš těžké. Vedle stříkaček se vyráběly i hydrofory, tzv. dodavače vody, které ve své podstatě byly stříkačkami jen bez vodní nádržky. Tyto dodavače vody se vyráběly na trakařích, vozících, vysokých i malých kolech apod. Se zakládáním nových hasičských sborů stoupala i potřeba nových stříkaček. Zejména po roce 1864 s rozvojem průmyslu nastal i v Čechách rozvoj výroby stříkaček. Stříkačky byly vyráběny lehčí, kovové. Změnil se od základu i podvozek a ke konci 19. století byla již vyráběna ruční stříkačka čtyřkolová pro dva proudy. Tak vznikla u nás čtyřkolová ruční stříkačka, která byla Českou zemskou hasičskou jednotou v r normalizována. Ruční stříkačky byly také vyráběny v různém provedení např. berlovka, džberová, trakařová, dvou a čtyřkolová, sundávací a na nosítkách. Čtyřkolová ruční stříkačka doznala ještě před první světovou válkou několika zlepšení. Zejména vyvedení sání a výtlačných hrdel na obě strany, šikmo uložené válce s pákovým převodem, který ušetřil až 25 % čerpací síly. U středních velikostí se výkon pohyboval mezi l/min. Vyráběly se také stříkačky dvoukolové, které byly snímatelné z podvozku a mohly být v případě potřeby k nepřístupnému vodnímu zdroji doneseny. K obsluze ručních stříkaček však bylo stále potřeba lidské síly, která nebyla vždy v potřebném množství a po celou dobu hašení k dispozici. Požadavky hasičů na nezávislosti 9

10 stříkaček na lidské síle vedly výrobce k prvním parním stříkačkám. Již v roce 1862 byla v Londýně na výstavě předvedena první parní stříkačka v Evropě V té době, však v Americe již byly parní stříkačky vyráběny, a jak je uvedeno v dobové literatuře, "roku 1873 se jich čítalo již do tisíce". S výrobou parních stříkaček začala také česká továrna R. A. Smékal v Praze na Smíchově a u Prostějova. Stříkačka odpovídala stříkačkám vyráběným v zahraničí. Stříkačka s těžkým parním kotlem o I až 3 válcích a s pístovým čerpadlem o 2 až 3 botách, namontovaná na čtyřkolovém podvozku pro koňský potah byla pomalá a její uvedení do provozu bylo zdlouhavé. S rozvojem průmyslové výroby však byly parametry parních stříkaček zlepšovány. Některé parní stříkačky jsou ve funkčním stavu doposud a máme je možnost vidět při různých hasičských slavnostech. Parní stroj je pístový tepelný stroj, přeměňující tepelnou energii vodní páry na energii mechanickou, nejčastěji rotační pohyb. Vynález parního stroje je připisován Jamesi Wattovi, který ho vynalezl v roce Ve skutečnosti Watt pouze významně zdokonalil stroje Thomase Saveryho a Thomase Newcomena. Jednalo se o stroje na principu kondenzace syté páry ve válci a využití síly vyvolané podtlakem k čerpání vody. V průběhu druhé poloviny 18. století si pak Watt nechal patentovat řadu vynálezů, které byly dále využity po celou éru parních strojů. Jmenujme například dvojčinný parní stroj, převod posuvného pohybu pístu na otáčivý, nebo Wattův odstředivý regulátor. V 19. století se parní stroj stal nejvýznamnějším zdrojem energie jak v průmyslu, tak v dopravě. Proto se tomuto století také říká století páry. Dopravě kralovaly vlaky tažené parními lokomotivami, vody brázdily parníky, průmyslové podniky měly stroje poháněné transmisemi od centrálního parního stroje, na polích se objevily parní oračky, parní mlátičky a parní lokomobily. Povrch silnic pak upravovaly parní válcovačky resp. parní válce. Ve 20. století význam parního stroje postupně upadá. Z dopravy byl vytlačen spalovacím motorem a z průmyslu elektrickými stroji a parní turbínou. Nejdéle sloužily těžní parní stroje, které v některých dolech vydržely až do devadesátých let 20. století (viz Muzeum Krásno). V současnosti je možné se s provozem parních strojů setkat především u nostalgických jízd parních lokomotiv. V průmyslu se také používaly speciální stroje podobné či konstrukčně příbuzné parnímu stroji. Byla v nich využívána přímočará hnací síla přenášená na pracovní nástroj z pístu jednoduchého parního stroje. Jednalo se o parní kladiva, parní buchary či parní lisy a podobná strojní zařízení. Dnes jsou nahrazena jinými technickými principy či jinými technologickými postupy. Na letadlových lodích se dodnes využívá parní katapult, což je vlastně speciální parní stroj s několik desítek metrů dlouhým válcem. Základní konstrukce parního stroje 10

11 S rozvojem motorizace se začaly zdokonalovat i stříkačky. Před první světovou válkou byly čtyřkolové stříkačky doplňovány spalovacím motorem (dvoudobé motory o výkonu 4 až 10 kw) pro kombinovaný provoz. Převod síly z motoru na páku pístu byl složitý a energeticky náročný. Kombinované stříkačky byly hlučné, a jak uvádí dobová odborná literatura "stroje se vyznačovaly velkým hlomozem, takže nebylo slyšet ani signálů". V této době se již začínají vyrábět první stříkačky se spalovacím motorem, který poháněl odstředivé čerpadlo. Toto řešení vedlo k přestavbě čtyřkolových stříkaček na stříkačky na kombinovaný provoz a s kombinovaným pohonem. Parní stříkačka dvouválcová Rozvoj automobilismu zasáhl i do vývoje stříkaček. První pokusy o využití spalovacího motoru však hasiče nepřesvědčily, protože v té době byly spalovací motory ještě nespolehlivé Na počátku 20. století se psalo: "Přestože stříkačky benzinové a automobilové se značně zdokonalily a rozšířily, není boj mezi nimi a stříkačkou parní dobojován, avšak podle zkušeností z posledních fází tohoto boje lze tušit, že stříkačky automobilové pro vysokou cenu nezvítězí na celé čáře." Tak se psalo ještě těsně před První světovou válkou. Následující technický pokrok však odsunul parní stříkačky do historie. Další rozvoj automobilismu přinesl stavbu automobilových stříkaček, které pro jízdu i pohon čerpadla používaly společný motor. Otevřená vozidla však hasičům úplně nevyhovovala a jízda k požáru na nich byla dobrodružstvím. Nespokojený hasič (a to je pořád) přemýšlel, až došel k přesvědčení, že automobilem je možno rychle dopravit na místo požáru lehkou stříkačku se samostatným motorovým pohonem, a to buď v závěsu za automobilem, nebo uloženou v automobilu. To vedlo ke konstrukci dvoukolové motorové stříkačky, která se zpočátku dopravovala za předvozkem za koňský potah, později za automobilem. V odborné literatuře se tehdy psalo: "Při malé váze (500 až 700 kg) je lehce pohyblivá a možno ji všude k vodnímu zdroji 11

12 přistaviti. Výkonem se rovná stříkačkám automobilovým". Tehdy moderní dvoukolová stříkačka je na 06r. 32. Druhý způsob dopravy stříkačky na místo požáru vyřešila výroba přenosné motorové stříkačky, se kterou byla manipulace ještě snazší, protože její hmotnost činila 80 až 150 kg a na volný výtok dodávala až l/min vody. V roce 1940 se o stříkačkách psalo" V poslední době se vyrábějí specielně hasičské autopředvozky (jaká to krásná čeština) zařízené pro dopravu mužstva a nářadí, v závěsu s dvoukolovou motorovou stříkačkou. Mnohdy bývá předvozku používáno jako sanitního vozu". V roce 1939 byla za největší vymoženost považována uzavřená automobilová vozidla, která byla určena pro hasičské sbory velkých měst. Vozidlo mělo dvě motorové stříkačky - jednu pevně namontovanou na přední části vozidla a druhou přenosnou uloženou v zadní části vozidla. Družstvo v počtu 9 hasičů mělo výzbroj uloženou uvnitř vozidla a vozidla byla v roce 1940 již vybavována radiostanicí (článek Radio ve službách hasičských" v čísle 4 Hasičských rozhledů r. 1939). Vývoj ve stříkačkách v ČSR samozřejmě pokračoval i nadále, zejména po druhé světové válce. 3. Vývoj stříkaček v Británii a Spojených státech K pokroku v boji s ohněm došlo v okamžiku, kdy byla ruční stříkačka poprvé připevněna na vůz tažený koňmi. Kromě zvýšené pohyblivosti a rychlosti tato změna současně znamenala, že se výrobci mohli pustit do konstrukce těžších a výkonnějších stříkaček. Dokonalejší konstrukce, silnější kovové součástky a robustnější mechanismus k pumpováni kombinovaný s dalším vývojem ručních stříkaček vedl k jejich neustálému zlepšování. Zatímco ve Spojených státech amerických prosazoval využití koňské síly Patrick Lyon, instaloval v Británii jednu ze svých těžších stříkaček na vůz tažený koňmi již na počátku 18. století Richard Newsham. Kolem roku 1820 již většinu výkonnějších ručních stříkaček tahali koně. Značky, které udávaly tón, patřily dvěma společnostem: londýnské Merryweather & Son a W. J. Tilley (později změnila název na Shand Mason & Co.). Použití koňské síly současně znamenalo, že se hasiči mohli na stříkačce poprvé vést. Proto výrobci stříkaček záhy opatřili své výrobky stupačkami po obou stranách za řidičem (neboli kočím, jak se mu tehdy obvykle říkalo) a brzy se objevila rovněž madla, kterých se mohli hasiči držet, zatímco stříkačka ujížděla tryskem k požáru. Člen posádky nacházející se hned za kočím obsluhoval ze svého místa dlouhou brzdící páku, pomocí níž blokoval podle pokřiku kočího zadní kola. Dalším doplněním ve vybavení se staly malé žebříky a několik kožených hadic spolu s mosaznými proudnicemi. Ruční stříkačky na koňmi tažených povozech se tak postupně proměnily v první soběstačná požární vozidla. Pohybovaly se rychlostí až 30 km/h, což znamenalo, že na místo požáru přijížděly mnohem rychleji než dříve. Hasiči kromě toho nebyli v okamžiku příjezdu na místo požáru vyčerpaní od námahy spojené s taháním těžké stříkačky. Roku 1851 vyrobila firma Merryweather velice úspěšný koňmi tažený vůz, který byl z velké části navržený podle požadavků londýnského hasičského sboru. Stříkačka měla svislé jeduočinné válce, jež poháněl mechanismus spojený s vnějšími pákami. Součástí stříkačky byl vestavěný měděný vzduchojem zajišťující stejnoměrný proud vody. Odpružená dřevěná nástavba a odpruženy rám byl připevněn na masivních kolech opatřených brzdami. Konstrukce vozu byla zhotovena tak, aby jej mohli táhnout dva koně. Na nástavbě se nacházelo několik držáků na hadice a další příslušenství. Výroba tohoto modelu úspěšně pokračovala jak pro Velkou Británii, tak na export, dokud nebyly ruční stříkačky vytlačeny mechanismy poháněnými párou. V zemědělských oblastech a na venkovských usedlostech se ruční stříkačky využívaly až do počátku 20. století. Nové vozy poháněné koňskou silou dokázaly vyjet ihned po vyhlášení poplachu. Ve venkovských oblastech měly však jen málokteré hasičské sbory tolik práce, aby 12

13 to ospravedlnilo držení vlastních koni. Proto bylo vydáno nařízení, podle něhož měli být zapřažení nejbližší použitelní koně v okolí požární stanice. Ve velkých městech, kde byly poplachy častější, si ale mnoho sborů pořídilo vlastní koně, aby odjezdy k požárům urychlily. Za nejlepší koně se považovala zvířata spojující v sobě sílu a rychlost. Koně byli ustájeni ve speciálně vybudovaných stájích na hasičských stanicích blízko stříkaček. Veškeří koně používaní londýnskými hasiči byli potomky jediného zvláštního plemene šedivých koní vyznačujících se vytrvalostí, dobrým ovládáním v hlučném prostředí městského provozu a klidnou povahou. Stříkačky tažené koňmi neměly žádná výstražná zařízení, jako jsou zvonce, trubky nebo elektrické houkačky soudobých moderních automobilů. Namísto toho se dalo celé osazenstvo stříkačky od okamžiku, kdy vyrazilo k místu požáru, jednoduše do nepřetržitého křiku (znějícího u Angličanů přibližně "Háj! Háj!"), jímž posádka upozorňovala všechny na cestě i v jejím okolí na požární spřežení řítící se závratnou rychlostí ulicemi. K prvnímu úspěšnému použití parního stroje k pohonu požární stříkačky došlo roku Výsledkem byla naprostá revoluce, neboť hasičské sbory nemusely od té chvíle spoléhat na pomoc dobrovolníků zajišťujících s vypětím všech sil stálý proud vody potřebný pro boj s ohněm. Od nynějška stačilo přenechat tuto práci parnímu stroji. První parní stříkačka na světě byla společnou prací dvou londýnských konstruktérů Georga Braithwaita a Johna Ericssona, jejichž dvouválcový parní stroj o výkonu 10 koní poháněl dvouválcovou požární stříkačku. K zajištění nepřetržitého proudu vody protékající koženými hadicemi do trysek využívala stříkačka podobně jako její ručně poháněné předchůdkyně, vzduchojem o velkém objemu. Pumpa požární stříkačky konstruktérů Braithwaita a Ericssona byla namontována v přední části podvozku taženého koňmi, hned za sedadlem kočího. Do topeniště parního stroje se dvířky v zadní části hasičského vozu přikládal koks. Dva písty parní pumpy byly přímo spojeny s pístem stříkačky. Kotel potřeboval přibližně 13 minut, aby vyrobil dostatek páry o potřebném tlaku. Jakmile bylo tlaku dosaženo, dokázala parní stříkačka dostříknout proud vody do výšky 27 m. Stříkačkou proteklo za minutu přibližně 680 I vody. Celá stříkačka s veškerým vybavením vážila 2,5 tun. Právě v době, kdy vrcholila mrazivá zima roku 1830, byla revoluční stříkačka Braithwaita a Ericssona nasazena při likvidaci velkého požáru divadla v londýnské čtvrti Soho. Po celých pět hodin pumpovala vodu do budovy divadla - tedy ještě dlouho poté, kdy všechny ostatní ruční stříkačky Londýnského hasičského sboru beznadějně zamrzly. V této souvislosti působí překvapivě, jak pomalu si parní stříkačky v Londýně dobývaly svou pozici. Jednou z příčin byla neochota mnoha dobrovolníků obsluhujících dosavadní ruční stříkačky vzdát se nejen svého platu ( pumpovného), ale také tradičního přídělu piva, který jim měl vynahradit pot, který jejich těla vydala následkem fyzické námahy. Panovaly rovněž obavy ze samotného využití nového způsobu pumpování vody pro stříkačky. Třebaže parní stroje již delší dobu zcela bezpečně pracovaly v britských dolech, vzbuzovala síla páry hrůzu a samotným parním strojům se přičítala poruchovost. Po úspěchu své první parní stříkačky sestrojili Braithwaite a Ericsson čtyři další podobná zařízení. Jedním z nich se stal jednoválcový model o výkonu 5 koní schopný dostříknout proudem vody do vzdálenosti 30 m. Ten se dočkal uplatnění v Rusku a ve Francii. Další tři zařízení skončila v Liverpoolu a Berlíně. Další důvod pomalého zavádění parních stříkaček v Británii spočíval v obavě, že by silný proud vody mohl způsobit další škody na konstrukci hašených budov. Samotný vrchní velitel Londýnského hasičského sboru James Braidwood zavedení parních stříkaček osobně odmítal po celých 25 let až do své smrti, která jej zastihla při rozsáhlém požáru roku 1861 na Tooley Street. První parní stříkačky musel tedy pro londýnský sbor roku 1863 objednat teprve jeho 13

14 nástupce, kapitán Eyre Massey Shaw. Následkem toho se přechod na parní stříkačky v jednom z nejlepších hasičských sborů na světě opozdil. 4. Vývoj parních stříkaček ve světě Ne všude panovala zdrženlivost při zavádění parních stříkaček. Paul Hodge, konstruktér z New Yorku, sestrojil první americkou parní stříkačku v roce Konstrukce tohoto zařízení vycházela ze starší parní lokomotivy a ve skutečnosti šlo dokonce o první požární stříkačku schopnou pohybu vlastní silou. Právě tak ji ale mohli táhnout hasiči nebo pár koní. Při použití u ohně byla zadní kola vozidla zdvižena, aby se nedotýkala země a fungovala pak jako setrvačníky udržující čerpadlo stříkačky v chodu. Brzy poté se objevily další americké konstrukce parních stříkaček. Roku 1851 představil William Lay z filadelfie další model pohybující se vlastní silou. Byla to jedna z prvních stříkaček používajících rotační čerpadlo. Za jedinou minutu jí mohlo protéci až 1800 l vody. Zájem Američanů o parní stříkačky po následujících 10 let neustále sílil. Modely tažené koňmi vyráběli nezávisle na sobě Alexander Latta, Abel Shawk a společnost Lee & Lanard. Významnými výrobci se záhy stali Button, Silsby, Clapp & Jones. Gleason & Bailey a Humsey & Co. Výrobu parních stříkaček pro Evropu a Británii na počátku šedesátých let 19. století velkou měrou zajišťovaly londýnské firmy Shand Mason & Co a Merryweather & Sous, které spolu po více než půl století tvrdě soupeřily. Shand Mason vyrobil první parní stříkačku taženou trojicí koní namísto obvyklého dvojspřeží z roku O tři roky později přišel se svým prvním výrobkem nesoucím název Deluge (Záplava) i Merryweather. Šlo o zařízení vybavené parním strojem o výkonu 30 k, což z něj činilo pravděpodobně nejsilnější parní stříkačku, jež byla do té doby vyrobena. Voda z ní mohla dostříknout až do výše 43 metrů. Tato hodnota se později dále zvýšila na 65 metrů. Obě firmy vyráběly jedno i dvou válcové modely. Shand Mason dával přednost vysoce moderním motorům s krátkým zdvihem. Parní stříkačky umístěné na požárních stanicích byly neustále připraveny k akci. V topeništích měly pečlivě nachystány třísky na podpal a koks. V okamžiku výjezdu stříkačky stačilo vše zapálit. Později se k ohřívání vody v kotli používaly plynové hořáky. Vzduch proudící kolem topeniště během rychlé jízdy k požáru dále rozdmychával oheň, takže v okamžiku příjezdu na místo nasazení byla stříkačka obvykle připravena k akci. Mechanická údržba stříkačky patřila k povinnostem hasiče - mechanika. Ten se na místě zásahu staral o udržování ohně a o dostatečné množství vody v kotli. Současně promazával pohyblivé součástky parního stroje. V praxi se potvrdilo, že pokud byl zajištěn dostatečný přísun vody do kotle, společně se zásobou uhlí či koksu a mazacího oleje, dokázala parní stříkačka čerpat vodu takřka nekonečně dlouho. Používání parních stříkaček se dále rozšiřovalo mezi profesionálními hasičskými sbory na celém světě. Během roku 1864 dodala firma Shand Mason parní stříkačky hasičským sborům do takových míst, jakými byly Londýn, Rusko, Bombaj, Nový Zéland, Polsko, Dánsko, Irsko a Lisabon. Ruční stříkačky si hasičské sbory ponechávaly jako rezervní výzbroj po následujících 30 let. Současně tyto primitivnější stroje dále sloužily v mnoha venkovských oblastech i v průběhu 20. století. Třebaže nástup parních stříkaček ve Spojených státech amerických předznamenala roku 1840 stříkačka schopná pohybu vlastní silou, vyráběly se zde nadále stříkačky tažené koňmi. Ve skutečnosti se pozornost výrobců soustředila na celá tři následující desetiletí právě na stříkačky tažené koňmi, které dokázaly vždy a spolehlivě dorazit k požáru. Až v sedmdesátých letech 19. století se několik firem pustilo do produkce stříkaček pohybujících se vlastní silou. Pára v jejich kotlích současně dodávala sílu strojům pohánějícím zadní kola těchto vozů. 14

15 Firma Amoskeag vyráběla velké samohybné parní stříkačky pro americké hasičské sbory již od roku Jeden z největších modelů této firmy o němž se tvrdilo, že je největší parní stříkačkou na světě, byl dodán hasičskému sboru v Hartfordu v Connecticutu roku S hmotností přesahující 7 tun se dokázal pohybovat rychlostí až 48 km/h. Podle údajů výrobce dostříkl vodu do neuvěřitelné vzdálenosti 107 m. Zmíněný americký výrobek nakonec podnítil k činu i britskou společnost Merryweather, která v té době stále sehrávala roli jedničky mezi evropskými výrobci parních stříkaček tažených koňmi. Roku 1899 zhotovila firma Merryweather model s řetězovým pohonem nesoucím jméno Fire King (Ohnivý král). Vážil 5,5 t a dosahoval rychlosti až 40 km/h. Čerpadlo dodávalo 1800 l vody za jedinou minutu, což z tohoto zařízení činilo jednu z nejvýkonnějších požárních stříkaček své doby. Tato stříkačka se posléze dočkala exportu do celého světa. Problémem britského stroje Fire King i americké samohybné stříkačky Amoskeag byla jejich vysoká váha, jejíž vinou se obě vozidla velice obtížně řídila. Další potíž představovaly v obou případech brzdy, které nebyly schopné takovéto obry na kolech účinně zastavit. Na počátku 20. století se však již éra parních stříkaček - ať již tažených koňmi, nebo samohybných - tak jako tak chýlila ke konci. Nástup benzinových spalovacích motorů se stal předzvěstí významného kroku vpřed, pokud šlo o konstrukci i podobu požárních vozidel. Současně se tato novinka promítla i do způsobu boje hasičů s ohněm. Najednou bylo možné konstruovat silnější automobilové stříkačky, které dokázaly na místo požáru dopravit čím dál větší množství výzbroje pro zdolání ohně a záchranné práce. Nové vylepšení představovala zabudovaná cisterna na vodu dodávající tekutinu stříkačce s čerpadlem poháněným přímo motorem automobilu. V praxi to znamenalo. že poprvé v historii měla posádka k dispozici vodu k hašení bezprostředně po příjezdu na místo. Tak odzvonilo dnům, kdy se ztrácely cenné minuty hledáním nejbližšího zdroje vody a kdy až poté bylo možné pustit se do boje s plameny. Motorizované stříkačky dodaly hasičským sborům rovněž na pohyblivosti a zvýšily jejich schopnost okamžitě zareagovat na poplach. Ještě dříve, než se všeobecně rozšířilo používání automobilů poháněných benzinovými motory, experimentovala řada velkých profesionálních hasičských sborů se stříkačkami, jejichž pohyb zajišťovaly elektromotory napájené akumulátory. Tato vozidla si získala na krátkou dobu kolem roku 1905 velkou popularitu. Byla však mimořádně těžká, neboť pro zajištění energie pro elektromotory potřebovala velké množství olověných akumulátorů. Další nedostatek spočíval ve skutečnosti, že se akumulátory musely velice často dobíjet. Průkopníkem ve výrobě stříkaček tohoto typu se stala francouzská firma Cedes spolupracující s rakouskou společností Daimler Motors a řada jejich výrobků se dočkala nasazení do služby. Rozměrné akumulátory umístěné pod kapotou vozidla poháněly elektromotor připevněný na zadní nápravě. Tehdejší těžké baterie se nicméně záhy vybily, stačily pouze na jediný výjezd a nedovolovaly větší rychlost než 30 km/h. Londýnský hasičský sbor si rovněž objednal větší množství elektřinou poháněných stříkaček značky Tilling Stevens. Vozidla vážila 2 t a disponovala stejnými omezeními jako starší modely firmy Cedes. Další nevýhoda elektromotorů spočívala ve skutečnosti, že vinou omezené kapacity baterií nedokázal elektromotor pohánět současně i stříkačku. Záhy se proto objevilo několik různých konstrukčních řešení. Jedním z nich bylo těžkopádné chemické zařízení připomínající velký hasicí přístroj upevněný na zádi vozidla. Chemická reakce, která v aparátu probíhala, vytlačovala obsah vodní nádrže hadicemi do ohně. Někteří konstruktéři a hasičské sbory montovali na podvozky poháněné elektromotory rovněž starší parní stříkačky. Tato koncepce byla použita například roku 1909 v Hamburku. Ještě odvážnější postup zvolili hasiči z 15

16 Hannoveru, kteří roku 1911 připevnili stříkačku poháněnou benzinovým motorem na podvozek s elektromotorem. Již na počátku 20. století došlo k několika pokusům o konstrukci požárního vozidla poháněného spalovacím motorem. Takřka všechny experimenty vycházely z podvozků tehdejších prvních osobních automobilů, přičemž vše často končilo vznikem vozidla pro velitele hasičské jednotky. Roku 1903 pak převzal hasičský sbor v Tottenhamu v severním Londýně první skutečnou automobilovou stříkačku poháněnou spalovacím motorem na světě - nový model značky Merryweather. Poháněl ji benzinový motor Aster o výkonu 24 koní a vozidlo neslo i žebřík dlouhý 15 m. Stříkačka si vezla také malou nouzovou nádrž s vodou a hadice, do nichž byla voda vháněna chemickou reakcí. Nová stříkačka Merryweather dodaná tottenhamským hasičům byla přidělena tehdy právě dostavěné požární stanici v Haringey. O rok později, v roce 1904, byla pro hasičský sbor ve městě Finchley v anglickém Middlesexu vyrobena první automobilová stříkačka poháněná spalovacím motorem, jejíž čerpadlo poháněl přímo motor vozidla. Hlavním důvodem pro rozhodnutí objednal si novou benzinovou stříkačku byl problém v zajištění vhodných koní pro tažení dosavadní parní stříkačky. Mnoho menších hasičských sborů si nemohlo dovolit platit koně, kteří by jim po většinu času pouze stáli ve stájích. Měli proto uzavřené neformální dohody s místními pivovary či jinými podnikateli, kteří jim svá spřežení v případě poplachu půjčovali, V průběhu roku 1903 ale došlo k několika případům, kdy museli hasiči ve Finchley čekal na koně celých 30 minut. A jako by ani to nestačilo, nízký tlak vody v místním vodovodu naháněl tamním obyvatelům obavy, že v případě většího požáru si s ním hasiči neporadí. což bude mít za následek ztráty na lidských životech i majetku, Nové vozidlo, které hasičský sbor ve Finchley dostal, představovalo opravdový převrat - částečně i díky konstrukci, která byla výsledkem pečlivé spolupráce velitele hasičů Slye a konstruktérů firmy Merryweather. Pohon zajišťoval původně čtyřválec Aster o výkonu 30 k pohánějící prostřednictvím řetězu dvojitá zadní kola. Vůz dosahoval ua silnici rychlosti 30 km/h. Kvůli zvýšení rychlosti ale posléze dostal nový motor o výkonu 50 k. Benzinový motor rovněž poháněl pístovou požární stříkačku jejímiž hadicemi namontovanými ke dvěma otvorům po stranách proteklo l vody za minutu. Posádka o síle šesti mužů stála během jízdy na stupačkách po obou stranách vozidla. Nová automobilová stříkačka pro hasiče z Finchley představovala rovněž pokrok, pokud šlo o vybavení, které dopravovala na místo zásahu. Hasiči nyní měli k dispozici trojdílný žebřík, přenosné hasicí přístroje a konečně též nádrž na 272 I vody zásobující hlavní pumpu. Na vozidle byl i hadicový naviják. do kterého pomocí zařízení Fungujícího na základě chemické reakce proudila voda. Tento požární automobil se stal předchůdcem současných víceúčelových vozů. které dokážou čerpat vodu a dopravovat velké množství požárnické a záchranářské výzbroje spolu s dalším potřebným vybavením. Historická stříkačka z města Fiuchley slojí trvale vystavena v londýnském Muzeu vědy. V té době pokračovaly v USA i v Evropě práce na konstrukci použitelných hasičských vozů s benzinovými motory, které by dokázaly pohánět jak samotný automobil, tak i vestavěnou stříkačku. Pokroku dosáhl roku 1906 americký výrobce Waterous, když představil dvoumotorový hasičský vůz. Jeden motor uváděl do pohybu kola automobilu, zatímco druhý poháněj stříkačku. Zkoušely se ale všechny možnosti a existovaly i případy. kdy ještě na počátku 20. století koně tahali povozy. na kterých byly namontovány stříkačky poháněné benzinovými motory. Některé americké firmy vyráběly také požární vozy skládající se z traktoru s benzinovým motorem a jím tažené parní stříkačky. 16

17 Po celých Spojených státech amerických se začala objevovat jména firem, která se měla v budoucnu proslavit na poli požární techniky. Mezi tyto výrobce patřily společnosti Mac, American La France, Pirsch, Seagrave a Ahrens-Fox. V okamžiku vypuknutí první světové války začala ovládat ve Spojeném království i v celém britském impériu velkou část trhu s touto technikou firma Dennis. Nezanedbatelný počet výrobků ale nadále produkovaly i společnosti Leyland, Bedford, Albion, Commer a Merryweather. Vývoj pokračoval i jinde a na výrobu automobilových stříkaček se vrhla rovněž francouzská automobilka Delahaye. Ve dvacarých letech 20. století se mezi rostoucí počet výrobců požárních automobilů zařadily i firmy Fiat (Itálie a Rakousko). Isotta - Franchini (Itálie) a Magirus s Metzem (Německo). V oblasti konstrukce požárních automobilů nastala doba neustále se prohlubujícího technického pokroku. Řada výrobců usilovala o to, aby co nejpřesněji vyhověla potřebám hasičů, aniž by si ulehčovala práci pouhými přestavbami již existujících nákladních vozidel. Příkladem tohoto trendu se stalo použtvňut zdvojených zadních kol, pneumatik a brzd s posilovačem na všech nápravách. Ve třicátých letech se požárnické automobily dělily do třech základních skupin. Nejpočetnější byly univerzální vozy dopravující k požárům vodu spolu s různými součástmi výstroje, jež byla uložena v bednách upevněných na vozidle. Druhou skupinu tvořily automobily s otočnými žebříky dosahujícími tehdy do výše 30 m. Třetí kategorii představovala neustále se rozšiřující skupina specializovaných automobilových stříkaček, k nimž patřily i pěnové hasicí automobily a automobily transportující hadice. Až do té doby se automobilové stříkačky stavěly jako otevřená vozidla vybavená v převážné části světa napříč orientovanými sedačkami pro posádku. Konstrukce britských požárních automobilů dosud umisťovala hasiče oblečené do uniforem pro zásah u požáru na sedačky otočené směrem do boku. Této britské koncepci konstrukce požárních vozů se říkalo Braidwood (po Jamesi Braidwoodovi), reformátorovi hasičských sborů v Edinburghu a Londýně v 19. století). V té době ale docházelo k řadě úmrtí a zraněním, neboť členové posádky vypadávali během cesty k požáru z automobilu - často při průjezdu ostrých zatáček. Následkem toho se objevilo několik nových modelů, zejména značky Dennis, v nichž se sedačky hasičů přesunuly do nástavby vozidla. Vše završil roku 1935 Leyland, když představil první požární automobil s uzavřenou karoserií., nabízející posádce zcela novou úroveň bezpečí i pohodlí. V průběhu třicátých let se začaly v požárních sborech objevovat automobily poháněné naftovými motory. Rakouská firma Perl AG zabudovala dieselový motor o výkonu 50 koní do několika stříkaček pro hasičský sbor ve Vídni. V Německu začala používat výkonné dieselové motory o obsahu 4.8 l pro požární vozidla firma Mercedes - Benz. V téže době dospěl k výkonnějším agregátům i vývoj benzinových motorů, zejména v Americe, jež měly vyhovět požadavkům hasičů, kteří museli čelit požárům ve vysokých výškových budovách. Již roku 1931 vyrobila společnost American LaFrance benzinový vidlicový dvanáctiválec o výkonu 240 k, což dostačovalo k tomu, aby čerpadlo stříkačky dodávalo 6810 l vody za minutu. Jak se nad Evropou postupně stahovala temná válečná mračna, musely se hasičské sbory na obou válčících stranách v blížícím se konfliktu vyrovnat s vidinou mimořádně náročných a časově omezených úkolů spojených s likvidací požárů způsobených očekávanými nelítostnými útoky bombardovacího letectva. Když se pak do války zaplétaly další a další stály, začal se vývoj požárních vozidel výrazně zpomaloval - stejně jako tomu bylo v mnoha dalších oblastech technického i hospodářského rozvoje. A třebaže evropské státy posléze vstoupily do etapy poválečné obnovy a výstavby, trvalo až do počátku padesátých let, než se znovu rozběhl další vývoj požárních automobilů. Ve chvíli vypuknutí druhé světové války v září 1939 posílila britská vláda pravidelné hasičské sbory o sile mužů dalšími přibližné 17

18 dobrovolníky. kteří byli rozmístěni po celé zemi a vybaveni nejrůznějšími typy požárních vozů, s jejichž pomocí měli čelil předpokládaným úkolům, Britští hasiči měli k dispozici těžké stříkačky na podvozcích značek Austin a Fordson doplněné dále stříkačkami na přívěsech tažených nejrůznějšími zabarvenými automobily, mezi které se zařadily i londýnské taxíky. Hasiči používali rovněž otočné žebříky Merryweather o délce 30 m na podvozcích 5. Další typy stříkaček a možností hašení V polovině 19. století rozšířená bytová výstavba, rozrůstající se živnosti a začínající průmysl, vyžadoval si již určité jistoty a ochrany. V prvé řadě se začínají zakládat požární sbory dobrovolné a placené, aby zásahy u ohňů byly již odborně organizovány a prováděny. Avšak ruční a parní stříkačky nestačí již k okamžitému zásahu a tím k lokalizování požáru v zárodku. Uvedený požadavek se pokusili řešit r pařížští inženýři použitím kysličníku uhličitého. Tedy počátky hašení ohně chemickými prostředky. Zhotovili přístroj tzv. "Extinkter", podobný našim ručním hasicím přístrojům. Ve větším provedení byl nazýván plynovou stříkačkou. V podstatě to byla nádrž s vodou Z00 1, ve které byl rozpuštěn uhličitan sodný a do kterého zasahovala skleněná nádobka s kyselinou vinnou nebo také později s kyselinou sírovou. Rozbitím skleněné nádobky a tím smícháním obou chemikálií vyvinutý kysličník uhličitý vytlačoval vodu z nádrže a s použitím m hadic na navijáku s dutou hřídelí bylo možno okamžitě hasit. Na auta se později montovaly dvě až tři nádrže. Jedna nádrž vydržela pracovat asi 7 minut. Později se k vytlačování vody místo kyselin používalo kysličníku uhličitého. Tohoto zařízení se používalo v Evropě a Americe ještě roku Je to vlastně předchůdce dnešního hašení kyselinou uhličitou. Končí 19. století. Sto let potom co Watt uvedl do provozu parní stroj, dokončuje roku 1876 August Otto provozuschopný automobilový benzinový motor. O deset let později roku 1886 staví Daimler první osobní automobil. Požárníci sledují tento pokrok a snaží se benzinový motor co nejvíce využít pro pohon stříkaček. Motor však není ještě tak dokonalý, nejsou převody. Vyskytují se však i jiné nápady. Tak roku 1894 zhotovil neznámý vynálezce berlínským požárníkům automobil, a sice šlapací. Vzadu na vozidle mezi koly stálo šest požárníků a šlapáním uvádělo zadní kola do pohybu. Ovšem, že se od takových pokusů brzy upustilo. Na konec se použilo stroje v té době nejdokonalejšího a to parního stroje. Mezitím se však konaly pokusy s elektromotory a akumulátory, ale pro jejich velkou hmotnost se od používání upustilo. Nejdále s pokusy byli Angličané a Američané, takže podle zpráv byly první parní autostříkačky v uvedených zemích běžně již vyráběny v roce Nevýhoda byla však v tom, že dlouho potřebovaly na vytopení a jízda s takovými těžkými stroji byla nebezpečná, takže bylo běžným zjevem, že ruční a parní stříkačky koňské byly pohotovější a rychlejší. Zavedením plných pryžových obručí a dalším zdokonalováním byly nedostatky částečně odstraněny. Tak město Mnichov mělo v roce 1905 v provozu parní auto stříkačku o síle 55 ks s výkonem čerpadla až 2000 l/min., rychlost 40 km/hod. Stříkačka byla zařízena na topení pevnými a tekutými palivy a byl pod kotlem stříkačky ve zbrojnici stále udržován oheň. K dalšímu zdokonalování již nedošlo. Současně však byly konány pokusy o pohon autostříkaček benzinovými motory. První se o to pokusil Porten. Roku 1900 staví v Paříži autostříkačku s benzinovým motorem čtyřválcovým ležatým, který pohání pístové čerpadlo. Motor měl ještě otevřenou klikovou skříň a převody na řemen. Jelikož zvláště u stříkačky vše po navlhnutí přestalo fungovat, od tohoto způsobu se upustilo. Přesto, že technika byla v té době již na dosti vysokém stupni, nedochází stále k uspokojivým výsledkům. Stříkačky musí být spolehlivé a pohotové. To se podařilo vyřešit ing. Porschemu. Postavil vídeňským požárníkům v roce 1902 autostříkačku, poháněnou akumulátory s 18

19 elektromotory zabudovanými v předních kolech. Na podvozek se namontovala plynová stříkačka, parní stříkačka a již tehdy vyvinutý otočný a posuvný žebřík, které byly přemontovány ze stávajících koňských vozidel. Tento vídeňský typ převzal pak Berlín a Paříž. Tyto stříkačky byly tak spolehlivé, že v Berlíně bylo v provozu v roce 1926 ze 120 požárních vozidel ještě 59 s elektrickým pohonem. Mezitím však vývoj benzinových motorů a automobilů jde mílovými kroky dopředu. To, co se nepodařilo Portenovi v Paříži, to se za několik let podařilo více konstruktérům. Tak v Kopřivnici roku 1908 postavil ing. Ledwinka buď vůbec první anebo jednu z prvních provozuschopných autostříkaček s benzinovým motorem. Dvoutunový podvozek s motorem 40 koní, opatřil plnými pryžovými obručemi. Jelikož nebylo v té době ještě speciálních požárních čerpadel, vmontoval do auta normální průmyslové čerpadlo se samonasávacím zařízením. Rychlejší rozšíření výroby autostříkaček uspíšila první světová válka. Ač jednotlivě, přece jen se autostříkačky dodávaly do velkých měst a do průmyslových závodů. Některá města si pořizovala jen auta na dopravu mužstva. To byly počátky požárních automobilů v Evropě. Amerika však zůstala ještě dlouho věrna páře a koním. Teprve po skončení první světové války po roce 1918 nastává motorizace požárního zařízení a Amerika zakrátko předhoní Evropu. Současně s automobilovými stříkačkami se začínaly stavět po roce 1910 pro menší města motorové stříkačky. První měly pístová čerpadla, poháněná převodem 1-2. válcovými hospodářskými benzinovými motory. Později se benzinový motor, ač nízkootáčkový, spojil s odstředivým čerpadlem, zase ještě průmyslovým a celý agregát se namontoval na čtyřkolový koňmi tažený podvozek. Ale první motorové stříkačky byly na svůj výkon poměrně těžké. V poměrně však krátké době prodělaly rychlý vývoj. Před popisem těchto strojů je nutno se zmínit o jejich hasicím zařízení. V prvé řadě o čerpadlech na vodu a v druhé řadě o chemických zařízeních. Již u prvních autostříkaček a motorových stříkaček se poznalo, že k čerpání vody nebude stačit běžně vyráběné průmyslové čerpadlo, ale bude nutno stavět čerpadla speciální. Hlavně proto, že průmyslová byla těžká a nebyla opatřena nasávacím zařízením. Pak však nastala otázka, jakého čerpadla použít k benzinovému motoru. V té době již existovala čerpadla pístová, rotační a centrifugální. A tak jako kdysi se vedly technické diskuse o tom, má-li u pístových stříkaček význam větrník, tak také nyní nastávají boje, spíše však konkurenční, kterého čerpadla použít k benzinovému motoru. Tak začíná vyrábět v Německu firma Ehrhardt & Sehmer čerpadlo centrifugální, ve Francii firma Thirion čerpadlo rotační a firma Drouville rychloběžné čerpadlo pístové o výkonu až 5000 l/min. V Itálii se vyrábí čerpadlo pístové a fa Tamini čer- padlo centrifugální. V bývalém Rakousku staví fa Knaust centrifugální čerpadlo podle licence fy Ehrhardt & Sehmer a fa Klinger vlastní čerpadlo rotační "Rag". V Kanadě používají také čerpadla pístová. V Americe se montovala do stříkaček v r ještě výhradně rotační zubová čerpadla. Takový stav byl asi tak do roku Po tomto roce však již většina výrobců staví čerpadla vlastní centrifugální. Tak jako se vedly boje o čerpadla, tak také se vedl boj o benzinový motor. Ač byl již zdokonalený, přece k němu byla nedůvěra. Proto se v některých zemích montovalo vedle motoru a čerpadla také pístové čerpadlo ruční jako záruka, kdyby motor selhal. Byl to však přechodný stav, od kterého se brzy upustilo. Nedůvěra k benzinovému motoru a také k centrifugálnímu čerpadlu trvala nejdéle v Československu. Ačkoliv u nás první auto a motorové stříkačky měly již centrifugální čerpadla, přesto se začaly propagovat a vyrábět po roce 1919 tak zvané kombinované stříkačky. Na nové nebo starší ruční koňské stříkačky čtyřkolové se namontoval vzadu nad jedním kolem benzinový motor, který ozubeným převodem poháněl páky pístového čerpadla a nahrazoval tak ruční práci. Po odmontování spojovacího táhla se mohlo také čerpat ručně. Takové kombinované stříkačky se vyráběly až do roku Také se u nás vyrobilo v letech i několik automobilových stříkaček s pístovým čerpadlem. Ale pak se stejně jako v ostatních zemích, tak také u nás, od pístových čerpadel upustilo, protože se nehodila k 19

20 benzinovému motoru a přešlo se výhradně k používání centrifugálních čerpadel. Avšak i tato čerpadla musela prodělat svůj vývoj. První speciální čerpadla z roku 1913 o výkonu asi 2000 l/min. při tlaku 8 atm. byla 3-4stupňová a vážila 400 až 500 kg. Časem se konstrukčně zdokonalovala, zvyšovaly se otáčky, počet stupňů se zmenšil na 1-2 a při použití lehkých kovů se dosáhlo při stejném výkonu hmotnosti asi 150 kg. Čerpadlo pro montáž před motorem váží 70 kg a čerpadlo u přenosné stříkačky dokonce 35 kg i méně. Normálně se staví čerpadla pro pracovní tlak 8 atm. a množství vody podle výkonu motoru l/min. V roce 1925 se některá čerpadla, hlavně pro město Vídeň, vyráběla pro pracovní tlak až atm. V poslední době se tento tlak zvýšil až na atm. a čerpadla jsou upravena tak, že je možno pracovat jak nízkým, tak vysokým tlakem. K nasávání se používalo původně šoupátkových vývěv, ojediněle vodních ejektorů s pomocnou vodní nádrží, pístových vývěv nebo s vodním prstencem. Pak se přešlo většinou k plynové vývěvě a dnes se používá plynová a znovu zavedená pístová vývěva. U automobilových stříkaček se čerpadla - podle velikosti stroje - montují buď vzadu na podvozek, nebo uprostřed a také hodně vpředu před motor. Tím bylo probráno zařízení stříkaček, kterých se používá k hašení vodou. Voda je od pradávna nejideálnější a také nejlacinější prostředek, který máme skoro všude k dispozici. Odnímá totiž ze všech látek ohni co největší množství tepla ke svému ohřátí a vypaření, čímž oheň hasí. Jsou však hořlavé látky, které vyvíjejí tolik tepla, že se normálním způsobem vodou hasit nedají. Ohně takové pak někdy končí katastrofálně. Jsou to všechny hořlavé látky, které vyvíjejí lehce hořlavé a výbušné plyny. K nim patří minerální oleje, jako surový olej, surový petrolej a jejich destiláty. Dále benzin, benzol, petrolej, éter a ostatní minerální oleje, které vznikají destilací hnědého a černého uhlí, téru, dřeva a ostatních. Sem patří také živočišné a rostlinné tuky, rybí tuk, margarin aj. Také těžko hasitelné jsou plyny jako svítiplyn, vodík, a zvláště acetylen, dále barvy, laky, zařízení jemné mechaniky, spalovacích motorů a veškerá elektrická zařízení, která jsou pod proudem. Většina hořlavých látek se nedá hasit vodou také proto, že se s vodou málo mísí a jsou většinou lehčí než voda, Při hašení plavou na vodě, proudem vody se rozvíří a tím se hořlavost zvyšuje, Problém hašení takových požárů řeší tentokráte chemici. Poznali, že oheň nutno hasit buď odebíráním ohni kyslíku a k tomu se nejlépe hodí kysličník uhličitý, nebo přikrýt oheň něčím takovým, co by zamezovalo přístupu vzdušného kyslíku, který vlastně hoření podporuje. K tomu je nejvhodnější pěna. Počátky hašení použitím účinku kysličníku uhličitého se datují - jak již dříve uvedeno - z roku Nynější vodní hasicí přístroje jsou v podstatě stejné jako dřívější extinktéry neb plynové stříkačky. Kysličníku uhličitého, který vzniká v přístroji smícháním chemikálií s vodou, bylo z velké části použito jen k vytlačování vody z přístrojů, ke stříkání. Jelikož přístroje jsou vodivé, je zde voda, nedá se jich použít k hašení elektrických zařízení, která jsou pod proudem. Kysličníku uhličitého samotného - jako plynu - se dá použít k hašení jen v prostorách uzavřených, kde je účinek zaručený. Na volném prostranství nebo v průvanu se účinek zmenšuje, jelikož kysličník uhličitý, ačkoliv je těžší než vzduch, je větrem odvanut a požár může povstat znovu. Hasí elektrická zařízení, která jsou pod proudem. Novější přístroje hasičské od roku 1927, u kterých bylo použito kysličníku uhličitého, jsou přístroje sněhové. Kysličník uhličitý je u těchto přístrojů zkapalněn pod vysokým tlakem v ocelových lahvích. Při použití je plyn veden z lahví m hadicí do dlouhé trychtýřovité sněhové proudnice, kde rychlým uvolněním z vysokého tlaku dochází ke zmrazení až -70 C. Část plynu se mění ve sníh, kterým se hořící místo pokryje. Rychlým ochlazením a odebíráním kyslíku se oheň hasí. Zařízení je vhodné pro hašení všech druhů hořlavin a také plynů. Uhašená místa nekorodují a po uhašení nezanechává stop, jelikož tento sníh neobsahuje vodu. Je nevodivý a tím je vhodný pro hašení elektrických zařízení o nejvyšším napětí. Uvedených hasicích přístrojů menších se používá jako přenosných. Větší se montují na dvoukolové podvozky a automobily, nebo jsou montovány jako stabilní zařízení. S výhodou se jich používá na 20