Prézens a imperativ v současné češtině

Transkript

1 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav jazykovědy a baltistiky Obecná jazykověda Anton Alexandrovič Poludněv Prézens a imperativ v současné češtině Magisterská diplomová práce VEDOUCÍ PRÁCE: MGR. MARKÉTA ZIKOVÁ, PH.D. 2014

2 Prohlašuju, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

3 Poděkování Rád bych poděkoval vedoucí práce Markétě Zikové za kritický přístup i trpělivost. Děkuju Rolandu Antonu Wagnerovi, který přečetl část o prézentu a vyslovil metodologické poznámky. Děkuju Petru Karlíkovi za mnohé inspirativní myšlenky a také za pomoc se sháněním literatury. Zvláštní poděkování patří mým rodičům, bez jejichž podpory bych nedokázal být. Спасибо огромное, дорогие мои!

4 I'm Going Deeper Underground. (c) Jamiroquai Противоречие с теорией это самое интересное. (c) Пётр Леонидович Капица

5 Obsah Úvod Klasifikace sloves Morfematická struktura sloves Slovesné kmeny Slovesné třídy Shrnutí Prézens Flexe Théma Třída I-III Třída IV-V Shrnutí Imperativ Imperativní paradigma Vztah k prézentu Shrnutí Metoda Distribuovaná morfologie Architektura gramatiky Komplexní hlava Vokabulář a vkládání fonologických forem Shrnutí CVCV Lineární fonologie Autosegmentalismus Asociační linky a podmínka správné formy

6 4.2.4 Reprezentace a změny Fonologie řízení Teorie elementů Shrnutí Analýza Morfosyntaktická struktura Prézens Imperativ Rysové svazky VI-vkládání Jednotky vokabuláře Autosegmentální reprezentace Fonologická interpretace Shrnutí Závěr Bibliografie

7 Úvod V dané práci se zabývám prézentem a imperativem současné češtiny. Zkoumám tyto kategorie morfosyntakticky a fonologicky. Před tím, než popíšu obsah práce, je nutno uvést, o čem ta práce není. Ačkoliv ze sémantického úhlu pohledu představují prézens a zvláště imperativ velmi zajímavou problematiku, sémantikou se zde nezabývám. Rovněž nezkoumám komunikačněfunkční stránku. Naopak v ústředí mého zájmu stojí formální vlastnosti těchto kategorií. Obsah práce je následující. V 1 představuju tradiční klasifikaci sloves vycházející převážně z Mluvnice češtiny 2 (MČ 1986). Vytyčuju problém tohoto přístupu v tom, že kvůli nerozlišení morfologických a fonologických jevů je výsledný systém příliš složitý, přičemž se ztrácejí důležité generalizace. V 2 se soustřeďuju na prézens a v 3 na imperativ. V obou kapitolách uvádím konjugační paradigmata a na jejich základě dělám první deskriptivní generalizace. V 4 představuju model distribuované morfologie (DM), který dále používám pro popis morfosyntaxe, a model CVCV odpovědný za fonologickou stránku. Tvrdím, že separujeme-li informaci různého druhu do různých míst v architektuře gramatiky, dokážeme porozumět struktuře prézentu a imperativu lépe. Navíc potřebujeme dostatečně abstraktní teorii schopnou zachytit jevy, které odolávají popisu využívajícímu jen empiricky pozorovatelné entity. Moje základní teze je, že implementace teorie CVCV do architektury gramatiky přijaté v DM tvoří model odpovídající daným požadavkům. V DM je morfologie zvláštním mechanismem nezávislým na fonologii. Fonologický materiál se objevuje až po dokončení morfosyntaktické derivace, načež je interpretován ve zvláštním fonologickém komponentu. Analýzu českého prézentu a imperativu v rámci tohoto systému předvádím v 5. Jelikož se nezabývám jinými verbálními kategoriemi, specifikaci toho či onoho morfému definuju jenom pro prézens a imperativ. Není vyloučeno, že některý morfém by se dal podspecifikovat i pro další kategorie, ale to ve své práci ignoruju. Pro mou práci je charakteristické zvláštní použití slova chovat se. Říkám-li, že dané sloveso se chová tak či onak, míním tím, že v rámci prézentního/imperativního paradigmatu pozorujeme určité jevy, které jsou s tím slovesem spjaty, které ho definují. Výrazem stejné chování (resp. chovat se stejně) pak vyjadřuju skutečnost, že tyto jevy pozorujeme u různých sloves. Sloveso dělat se chová tak, že skoro ve všech prézentních 3

8 tvarech vykazuje théma -á-, ovšem ve tvaru 3. osoby plurálu nacházíme théma -aj-. Sloveso padat se v tomto ohledu chová stejně jako dělat. Aby výklad byl koherentní a srozumitelný, občas uvádím několik verzí té či oné definice. Je-li uvedeno, že jde o ʻv1ʼ (= verzi 1), znamená to, že danou definici níže přepracuju. Finální verzi vždy explicitně značím jako ʻv2-finálníʼ. Nakonec v rámci každé kapitoly je zvláštní číslování schémat a příkladů. Potřebuju-li odkázat na schéma/příklad v kapitole jiné, používám odkaz typu ( 4-1), který odpovídá schématu (1) v kapitole 4. 4

9 1 Klasifikace sloves 1.1 Morfematická struktura sloves Minimální verbální struktura je standardně pojímána jako třísložková (MČ2 1986:410). Bázově se skládá z lexikálního základu a tvarotvorného formantu, přičemž druhý se dále dělí na théma (TH) a post-thematickou složku. V (1a) uvádím originální pojetí MČ2 (1986), v (1b) toto pojetí lehce upravuju, a to následujícím způsobem. Lexikální/tvarotvorný základ definuju jako kořen ( ). Post-thematická složka představuje dvousložkovou strukturu, která se skládá z jednoho nebo více derivačních sufixů (DRV), přičemž ty jsou fakultativní, a jedné koncovky/flektivního sufixu (FLX). Takto mámě čtyřsložkovou strukturu českého slovesa. (1) Minimální verbální struktura Lexikální základ Tvarotvorný formant a. tvarotvorný základ théma post-thematická složka b. KOŘEN TH (DRV) FLX 1.2 Slovesné kmeny Existuje několik klasifikací slovesných kmenů. Asi nejminimalističtější klasifikaci nabízí MČ2 (1986:410f.), jde o systém s dvěma kmeny, prézentním a infinitivním. Naopak nejrozvětvenější klasifikaci navrhuje Rusínová (1993:76-79), jde o systém s pěti kmeny, a to prézentním, minulým, infinitivním, imperativním a pasivním. Na pomezí stojí PMČ (2012:325ff.), kde nacházíme systém s třemi kmeny: prézentním, minulým a infinitivním. Problémem pojetí MČ2 (1986) je velký počet alternací uvnitř každého z kmenů, přičemž k alternacím dochází jak v kořenu (2a/3a), tak v thématu (2b/3b). (2) Některé alternace prézentního kmene a. Kořenové alternace [ PEČ-e]-me ~ [ PEK-Ø]-a [ STŮN-ě]-me ~ [ STON-ej]-Ø / peč ~ pek / stůň ~ ston 5

10 b. Thematické alternace [nes-e TH ]-š ~ [nes-ø TH ]-u [kup-uj TH ]-u ~ [kup-uje TH ]-me / e ~ Ø / uj ~ uje (3) Některé alternace infinitivního kmene a. Kořenové alternace [ NÉS-Ø]-t ~ [ NES-Ø]-l-Ø [ TÁH-nou]-t ~ [ TAŽ-Ø]-en-Ø / nés ~ nes / táh ~ taž b. Thematické alternace [ct-í TH ]-t ~ [ct-i TH ]-l-ø [vz-í TH ]-t ~ [vz-a TH ]-l-ø / í ~ i / í ~ a Pojetí Rusínové (1993) tento problém částečně překonává zvětšením počtu kmenů, v důsledku čehož je počet alternací v rámci jednoho kmene mnohem menší, ovšem celkový počet alternací zůstává stejný. Oba přístupy totiž ignorují čistě fonologickou (tedy ne morfologickou) povahu některých alternací. Překonat problémy obou pojetí proto vyžaduje rozlišení morfologických a fonologických jevů. Dále budu vycházet z klasifikace MČ2 (1986). 1.3 Slovesné třídy MČ2 (1986:415f.) definuje základní konjugační paradigma jako soubor syntetických tvarů daného slovesa, jde tedy o kategorii čistě formální, postavenou na (mor)fonologických vlastnostech slovesa. Pro určení paradigmatu hraje roli a) théma prézentního i infinitivního kmenů, b) flektivní sufix, c) morfonologické alternace. MČ2 (1986:427ff.) rozlišuje pět slovesných tříd podle základních konjugačních paradigmat. Třída se identifikuje na základě thématu prézentního kmene ve tvaru 3. osoby indikativu prézentu. V (4) uvádím zjednodušenou klasifikaci, která postrádá vnitřní rozlišení tříd na konjugační typy, nicméně vzory náležející každému z těchto typů vypisuju dole kurzívou. Podle MČ2 (1986:440) má třída II složené théma -n TH -e TH -. Hned dole tento názor odmítnu, nicméně v (4) uvádím originální pojetí MČ2 (1986) s tím rozdílem, že komplex -n TH -e TH - zapisuju jako -ne TH -. To nepředstavuje nic než grafickou úpravu. Jako slovesa izolovaná, nepatřící do žádné z uvedených tříd, se uvádějí slovesa být, chtít, jíst a vědět. Až na sloveso chtít jsou to diachronně atematické verbální konstrukce. Tato slovesa rozebírat nebudu. 6

11 (4) Slovesné třídy / v1 (MČ2 1986:427ff.) Třída I Třída II Třída III Třída IV Třída V -E TH - -NE TH - -(U)JE TH - -Í TH - -Á TH - nes-e TH -Ø ber-e TH -Ø tř-e TH -Ø tisk-ne TH -Ø mi-ne TH -Ø zač-ne TH -Ø kry-je TH -Ø kup-uje TH -Ø pros-í TH -Ø trp-í TH -Ø děl-á TH -Ø Systém představený v tabulce (4) je problematický ze tří důvodů. Za prvé, vzory nese a bere třídy I vykazují v prézentu a imperativu úplně stejné chování. Naopak u vzoru vede v imperativu dochází k palatalizaci: vede :: veď. Proto považuju za vhodné zaměnit nese za vede. Podíváme-li se na třídu II pozorněji, všimneme si, že mine se chová odlišně od dvou ostatních vzorů. V prézentu a imperativu má paradigma shodné se vzorem vede, přičemž stejně jako v případě vede končí imperativní tvar palatalizovaným konsonantem: veď :: miň. To se neděje vzoru tiskne ani začne, kde v imperativu je přítomno -i: tiskni :: začni. Z toho plyne, že řetězec /min/ tvaru mine je kořenem typu CVC 1 stejně jako VED-e TH -Ø, NES-e TH -Ø, BER-e TH -Ø, a mine proto patří do třídy I: MIN-e TH -Ø. Jelikož se vzor mine v prézentu a imperativu neliší od vede, uvádět ho dále nebudu. Nakonec je třeba probrat status -n- u vzorů třídy II. Jak uvidíme níže, tato třída vykazuje velmi podobné chování jako třída I, což je důvodem k podezření, že obě třídy snad tvoří jednu množinu sloves. Tak vzory tiskne a začne se v prézentu a imperativu chovají jako tře. To kromě jiného implikuje, že -n- sloves třídy II není součástí thématu, nýbrž je samostatným sufixem. Jeho podstatu zde rozebírat nebudu, ohraničím se pouhou konstatací. Níže budu uvádět tato slovesa pořád jako třídu II, ovšem jejich morfematická analýza bude odrážet dané podezření: TISK-n-e TH -Ø, ZAČ-n-e TH -Ø. V (5) uvádím revidovanou klasifikaci sloves. (5) Slovesné třídy / v2-finální Třída I Třída II Třída III Třída IV Třída V -E TH - -N-E TH - -(U)JE TH - -Í TH - -Á TH - ved-e TH -Ø ber-e TH -Ø tř-e TH -Ø tisk-n-e TH -Ø zač-n-e TH -Ø kry-je TH -Ø kup-uje TH -Ø pros-í TH -Ø trp-í TH -Ø děl-á TH -Ø 1 Stejný názor vyslovil Caha (2005:28, pozn. 28). 7

12 1.4 Shrnutí MČ2 (1986) definuje slovesa minimálně jako čtyřsložkovou lineární strukturu KOŘEN- THÉMA-(DRV)-FLEXE, přičemž derivační sufix (DRV) nemusí být všude přítomen: srov. DĚL-aj TH -í FLX :: DĚL-a TH -l DRV -a FLX. Nejminimálnější klasifikace sloves počítá se dvěma kmeny, prézentním a infinitivním. Rozlišuje se pět slovesných tříd a každá z nich vykazuje zvláštní thematický sufix. Vzor mine nepatří do třídy II, neboť jeho thématem je pouhé -e- ( MIN-e TH -Ø), navíc celá třída II podle všeho představuje jen pokračování třídy I a sufix -n- není součástí thématu: TISK-n-e TH -Ø, ZAČ-n-e TH -Ø. 8

13 2 Prézens 2.1 Flexe V následujících tabulkách předvedu distribuci flektivních sufixů v rámci prézentu. Morfematická analýza se prozatím řídí analýzou přijatou v MČ2 (1986); níže tuto analýzu zreviduju. Bude nás zajímat hlavně to, jakou flektivní koncovku nese 1. osoba singuláru a jakou 3. osoba plurálu, neboť právě tyto tvary vykazují variaci. Prézentní konjugace sloves třídy I je předvedena v (1). Žádnou variaci zde nenacházíme. Ostatní vzory (bere, tře) vykazují totožné chování, proto se ohraničím jednou tabulkou; stejně postupuju i dále. (1) SG PL 1 ved-ø-u ved-e-me 2 ved-e-š ved-e-te 3 ved-e-ø ved-ø-ou Slovesa třídy II vykazují naprosto stejné chování. (2) SG PL 1 tisk-n-ø-u tisk-n-e-me 2 tisk-n-e-š tisk-n-e-te 3 tisk-n-e-ø tisk-n-ø-ou MČ2 (1986) definuje témata třídy III jako složená: -j-e, -u-j-e. Nevidím důvod sledovat počet fonémů a rovnou uvádím daná thémata jako jeden řetězec. Slovesa této třídy vykazují théma všude, ovšem v různé podobě. Plná podoba -uje-/-je- chybí v 1. osobě singuláru a 3. osobě plurálu, místo ní se objevuje redukovaná forma -j- v případě vzoru kryje a -uj- v případě kupuje. Dále zde pozorujeme dublety: kryj-i :: kryj-u, kryj-í :: kryjou a kupuj-i :: kupuj-u, kupuj-í :: kupuj-ou. 9

14 (3) SG PL 1 kry-j-i, kry-j-u kry-je-me 2 kry-je-š kry-je-te 3 kry-je-ø kry-j-í, kry-j-ou (4) SG PL 1 kup-uj-i, kup-uj-u kup-uje-me 2 kup-uje-š kup-uje-te 3 kup-uje-ø kup-uj-í, kup-uj-ou Vzor prosí třídy IV vykazuje théma všude kromě 3. osoby plurálu, přičemž to je čistě důsledkem analýzy představené v MČ2 (1986); viz (5). Homonymie mezi 3. osobou singuláru a 3. osobou plurálu (prosí :: prosí) se řeší různým pozičním uspořádáním thématu a koncovky. Taková analýza se odvolává na analýzu sloves třídy I-II, kde situace je mnohem jasnější díky různé fonologii thématu a koncovky. Níže uvedu argumenty, proč je třeba takovou analýzu odmítnout. V (6) je paradigma podvzoru sází, který v 3. osobě plurálu má dublety sází :: sázejí. (5) SG PL 1 pros-í-m pros-í-me 2 pros-í-š pros-í-te 3 pros-í-ø pros-ø-í (6) SG PL 1 sáz-í-m sáz-í-me 2 sáz-í-š sáz-í-te 3 sáz-í-ø sáz-ø-í, sáz-ej-í Slovesa třídy V mají théma všude, navíc ve 3. osobě plurálu se místo -á- objevuje -aj-. (7) SG PL 1 děl-á-m děl-á-me 2 děl-á-š děl-á-te 3 děl-á-ø děl-aj-í Můžeme tedy shrnout, že jde-li o monovokalické théma (třída I-II), nenacházíme ho v 1. osobě singuláru a 3. osobě plurálu. V rámci flexe pozorujeme dublety -i :: -u a -ou :: -í, přičemž jde pouze o slovesa třídy III. Slovesa všech tříd nemají flexi ve 3. osobě singuláru. V tabulce (8) uvádím prézentní flexi. Vycházím v podstatě z MČ2 (1986:416), jediným rozdílem je přítomnost variantní koncovky -m v 1. osobě plurálu. Její výskyt je 10

15 možný jenom u těch sloves, kde 1. osoba singuláru -m nedovoluje, tj. u sloves třídy I-III. Nelze argumentovat komunikační potřebou rozlišení tvarů, neboť ihned vyvstává otázka, proč taková potřeba nezasáhla v případě 3. osoby. Jinými slovy proč vedle prosím 1sg :: prosíme 1pl (*prosím 1pl ) existuje prosí 3sg :: prosí 3pl? Tak či onak zařazení plurální koncovky -m do tabulky považuju za legitimní, neboť spisovná norma jakožto umělý konstrukt už pocítila zásah obecné češtiny v případě dublet -i :: -u. Domnívám se, že dalším krokem bude přijetí -m 1. osoby plurálu. (8) Prézentní paradigma SG PL 1 -u / -i / -m -me / -m 2 -š -te 3 -Ø -ou / -í 2.2 Théma Třída I-III Níže uvádím kodistribuci thémat a flektivních koncovek. I z tohoto hlediska slovesa třídy I-II vykazují stejné chování théma je přítomno všude kromě 1. osoby singuláru a 3. osoby plurálu, což představuje další argument pro sjednocení obou tříd. Je zajímavé, že tyto flektivní tvary jsou reprezentovány vokalickými koncovkami, kdežto ostatní tvary jsou buď čistě konsonantické, nebo aspoň začínají na konsonant. Dále si všimněme, že plné théma -e- se objevuje před nulovou koncovkou 3. osoby singuláru. (9) Distribuce thémat: třída I-II (nese, tiskne) THÉMA FLEXE a. [2 sg]: -š nes-e TH -š / tisk-n-e TH -š b. [3 sg]: -Ø nes-e TH -Ø / tisk-n-e TH -Ø -ec. [1 pl]: -me / -m nes-e TH -m(e) / tisk-n-e TH -m(e) d. [2 pl]: -te nes-e TH -te / tisk-n-e TH -te e. [1 sg]: -u nes-ø TH -u / tisk-n-ø TH -u -Øf. [3 pl]: -ou nes-ø TH -ou / tisk-n-ø TH -ou V (10-11) je předvedena kodistribuce thémat a flexe sloves třídy III. Ta ukazují podobnou alternaci -je- ~ -j- / -uje- ~ -uj-; srov. řádky (a-d) a (e-f) tabulek (9-11). Ve všech případech jde o absenci finálního -e- před vokalickými koncovkami. Opět pozorujeme plné théma -(u)je- před nulovou flexí 3. osoby singuláru. Od sloves třídy I- II se tato slovesa liší dubletními koncovkami ve tvarech 1. osoby singuláru a 3. osoby plurálu. 11

16 (10) Distribuce thémat: třída III (kryje) THÉMA FLEXE a. [2 sg]: -š kry-je TH -š b. [3 sg]: -Ø kry-je TH -Ø -jec. [1 pl]: -me / -m kry-je TH -m(e) d. [2 pl]: -te kry-je TH -te e. [1 sg]: -i / -u kry-j TH -i / kry-j TH -u -jf. [3 pl]: -í / -ou kry-j TH -í / kry-j TH -ou (11) Distribuce thémat: třída III (kupuje) THÉMA FLEXE a. [2 sg]: -š kup-uje TH -š b. [3 sg]: -Ø kup-uje TH -Ø -ujec. [1 pl]: -me / -m kup-uje TH -m(e) d. [2 pl]: -te kup-uje TH -te e. [1 sg]: -i / -u kup-uj TH -i / kup-uj TH -u -ujf. [3 pl]: -í / -ou kup-uj TH -í / kup-uj TH -ou Další vzory se ve svém chování liší, proto je na místě uvést první shrnutí. Thémata sloves třídy I-III jsou citlivá na fonologický kontext: začíná-li flexe vokálem, pozorujeme redukovanou podobu thématu (-Ø-, -j-, -uj-), začíná-li flexe konsonantem nebo je flexe nulová, pozorujeme plnou podobu (-e-, -je-, -uje-). Tento jev odpovídá tzv. Jakobsonovu pravidlu (1948/1971), které formalizuju v (11). Symbol ʻ+ʼ znamená morfematickou hranici, takže (12) čteme takto: pokud se k pravé hranici morfému M 1, jenž končí na vokál V 1, připojuje morfém M 2, který začíná vokálem V 2, V 1 morfému M 1 se maže. (12) Jakobsonovo pravidlo V 1 + V 2 V 2 Tímto jsem sice zachytil společné chování thémat náležejících slovesům třídy I-III, ale pořád nevysvětlil, proč se to děje. Jakobsonovo pravidlo je deskriptivní nálepkou. V této kapitole to problém nepředstavuje, ale při analýze dole to budu muset teoreticky ukotvit v rámci vybrané metody a z té vyplyne, že morfonologicky definované Jakobsonovo pravidlo je čistě fonologickým jevem Třída IV-V Nyní se podívejme na kodistribuci thémat a flexe sloves třídy IV. Zajímavostí je nulová forma thématu ve tvaru 3. osoby plurálu všech vzorů a thematická alternace -Ø- ~ -ej- 12

17 podvzoru sází. Připomínám, že jde o interpretaci MČ2 (1986:466), kterou vzápětí přehodnotím. (13) Distribuce thémat: třída IV (prosí) THÉMA FLEXE a. [1 sg]: -m pros-í TH -m b. [2 sg]: -š pros-í TH -š c. -í- [3 sg]: -Ø pros-í TH -Ø d. [1 pl]: -me pros-í TH -me e. [2 pl]: -te pros-í TH -te f. -Ø- [3 pl]: -í pros-ø TH -í (14) Distribuce thémat: třída IV (trpí) THÉMA FLEXE a. [1 sg]: -m trp-í TH -m b. [2 sg]: -š trp-í TH -š c. -í- [3 sg]: -Ø trp-í TH -Ø d. [1 pl]: -me trp-í TH -me e. [2 pl]: -te trp-í TH -te f. -Ø- [3 pl]: -í trp-ø TH -í (15) Distribuce thémat: třída IV (sází) THÉMA FLEXE a. [1 sg]: -m sáz-í TH -m b. [2 sg]: -š sáz-í TH -š c. -í- [3 sg]: -Ø sáz-í TH -Ø d. [1 pl]: -me sáz-í TH -me e. [2 pl]: -te sáz-í TH -te f. -Ø- [3 pl]: -í sáz-ø TH -í g. -ej- [3 pl]: -í sáz-ej TH -í Slovesa třídy V se liší jenom tím, že nemají nulové théma. Místo toho je tvar 3. osoby plurálu reprezentován podobou -aj-. 13

18 (16) Distribuce thémat: třída V (dělá) THÉMA FLEXE a. [1 sg]: -m děl-á TH -m b. [2 sg]: -š děl-á TH -š c. -á- [3 sg]: -Ø děl-á TH -Ø d. [1 pl]: -me děl-á TH -me e. [2 pl]: -te děl-á TH -te f. -aj- [3 pl]: -í děl-aj TH -í MČ2 (1986) zakládá morfematickou analýzu pros-í TH -Ø :: pros-ø TH -í, trp-í TH -Ø :: trp- Ø TH -í a sáz-í TH -Ø :: sáz-ø TH -í, kde singulární théma a plurální flexe jsou fonologicky stejné, na analogii s třídou I, kde za prvé dochází k thematické alternaci -e- ~ -Ø- a za druhé jsou théma a flexe fonologicky jasně odlišeny: nes-e TH -Ø :: nes-ø TH -ou. Z toho plyne, že slovesa třídy IV by měla mít ve 3. osobě singuláru nulovou flexi (pros-í TH -Ø, trp-í TH -Ø, sáz-í TH -Ø) a ve 3. osobě plurálu flexi odpovídající standardní plurální flexi. Poslední tvrzení implikuje, že -í ve 3. osobě plurálu je flexe stejně jako v kryj-í, kupuj-í a dělaj-í a že théma je tedy nulové. Pracovní hypotézou by pak mohlo sloužit tvrzení, že u sloves třídy IV stejně jako u sloves třídy I-III dochází k vymazání thematického vokálu v důsledku Jakobsonova pravidla (12). Problém je, že Jakobsonovo pravidlo odkazuje ke krátkým vokálům a v případě pros-í TH -í pros-ø TH -í, trp-í TH -í trp-ø TH -í a sáz-í TH -í sáz-ø TH -í by šlo o vymazání dlouhého vokálu. Navíc existují data ukazující, že slovesa třídy IV mají jak ve 3. osobě singuláru, tak ve 3. osobě plurálu nulovou flexi. Nestačí se ale dívat na spisovné tvary, musíme vzít v potaz tvary dialektické. Stejně jako i slovesa třídy III dovolují slovesa třídy IV-V variaci koncovek 3. osoby plurálu, i když tato variace nepronikla do spisovné češtiny. Vedle prosí 3pl nacházíme obecněčeské prosej 3pl a moravské prosijou 3pl a vedle trpí 3pl nacházíme obecněčeské trpěj 3pl a moravské trpijou 3pl. Podobně vedle spisovného dělají 3pl nacházíme obecněčeské dělaj 3pl a moravské dělajou 3pl. V tabulce (17) je vidět distribuce thémat a flexe napříč dialekty. (17) Třída SPISOVNÁ ČEŠTINA OBECNÁ ČEŠTINA MORAVISMUS III kry-j TH -í / kry-j TH -ou kry-j TH -ou kry-j TH -ou kup-uj TH -í / kup-uj TH -ou kup-uj TH -ou kup-uj TH -ou pros-ø TH -í pros-ej TH -Ø pros-ij TH -ou IV trp-ø TH -í trp-ěj TH -Ø trp-ij TH -ou sáz-ø TH -í / sáz-ej TH -í sáz-ej TH -Ø sáz-ij TH -ou V děl-aj TH -í děl-aj TH -Ø děl-aj TH -ou V (17) pozorujeme tři koncovky 3. osoby plurálu: -í, -ou, -Ø. Ignorujeme-li na chvíli vzory prosí a trpí, flexe -í se objevuje jen po fonologicky vyjádřených thématech (kryj TH -í, kup-uj TH -í, sáz-ej TH -í, děl-aj TH -í) na rozdíl např. od flexe -ou, která se může objevit i 14

19 po nulovém thématu (nes-ø TH -ou, tisk-n-ø TH -ou). Navíc existuje-li tvar pros-ij TH -ou, proč nemůže existovat pros-ij TH -í, vždyť fonologický řetězec /ijiː/ nacházíme i u tvaru kry-j TH -í? Zřejmě nejde o fonologii, ale o morfologii. Tvar pros-ij TH -í neexistuje, protože plurální flexe -í, ať už z jakýchkoliv důvodů, se nekombinuje s thématem -ij-. Shrňme tedy. Kdyby -í mělo být flexí, pak by se připojovalo k fonologicky vyjádřenému thématu. Ve spisovné češtině je to -í-, které by se ale muselo transformovat na -ij-, aby se vytvořil řetězec odpovídající české fonologii (řetězec /iːiː/ je negramatický). Výsledná forma by byla pros-ij TH -í, kterou ale nepozorujeme ani v dialektických tvarech. Z toho všeho plyne, že -í nemůže být flexí, je to théma. Tvary prosí 3pl a trpí 3pl mají nulovou koncovku, čímž se shodují s obecněčeskými tvary prosej 3pl, trpěj 3pl, sázej 3pl a dělaj 3pl. Zbývá uvést argumenty pro něco, co jsem implicitně ve svém výkladu předpokládal. Dejme tomu, že jota v thématech je fonologického původu a tedy tvary jako dělají vykazují hiát, který není přítomen ve fonologické specifikaci morfémů samotných. Jinými slovy dělají je výsledkem konkatenace morfémů děl+a+í (Caha 2005:32f.). Vyvstávají tu ovšem dva problémy. Museli bychom tvrdit, že vlastnosti definující -j- mají původ v přilehlém fonému s podobnými vlastnostmi. Pro tvar dělají se nabízí, že jde o flektivní -í. Hned ovšem vzniká otázka, jak to funguje v případě moravského dělajou. I když zamítneme striktní příbuznost joty se sousedními fonémy a přijmeme tezi, že jde o -j-, které se automaticky objevuje v intervokalickém kontextu (tzv. defaultní vložení), dostaneme se do problému. Obecněčeský tvar dělaj hiát nevykazuje, nicméně po thematickém -a- následuje -j. Proč v tomto případě po vokalickém thématu následuje jota, když jinde (nese, tiskne, kryje, prosí, dělá atd.) je théma končící na vokál přípustné? Zřejmě nejde o fonologický, ale morfologický požadavek, a tedy thématem je skutečně -aj- a nikoliv -a-. Shodná logika funguje i pro další tvary, kde nacházíme jotu. Konstatuju proto, že jota není fonologického, nýbrž morfologického původu, tj. je přítomna už ve fonologické specifikaci thémat: kry+je+í, kup+uje+í, děl+aj+í apod. 2.3 Shrnutí Slovesa třídy I-III vykazují thematickou alternaci e ~ Ø, přičemž nulová alternanta se objevuje pouze ve tvarech, jejichž flexe začíná vokálem. To se deskriptivně vysvětluje pomocí Jakobsonova pravidla: v řetězci V 1 +V 2 se vokál V 1 maže. Slovesa třídy IV se od ostatních kromě jiného liší tím, že mají nulovou flexi hned ve dvou tvarech: v 3. osobě singuláru (pros-í TH -Ø) a 3. osobě plurálu (pros-í TH -Ø). Slovesa třídy V vykazují dvojí théma, -á- a -aj-, přičemž nejde o důsledek konkatenace morfémů (jako Jakobsonovo pravidlo), ale o alomorfii. V (18) uvádím kodistribuci thémat a flexe se všemi úpravami vůči MČ2 (1986), které jsem výše provedl. Thémata označuju kurzívou, flexi obyčejným písmem. 15

20 (18) Třída I Třída II Třída III Třída IV Třída V SG. PL. 1 -Ø-u -Ø-u -(u)j-i/-u -í-m -á-m 2 -e-š -e-š -(u)je-š -í-š -á-š 3 -e-ø -e-ø -(u)je-ø -í-ø -á-ø 1 -e-m(e) -e-m(e) -(u)je-m(e) -í-me -á-me 2 -e-te -e-te -(u)je-te -í-te -á-te 3 -Ø-ou -Ø-ou -(u)j-í/-ou -í-ø / -ej-í -aj-í 16

21 3 Imperativ 3.1 Imperativní paradigma Český imperativ má defektivní paradigma morfologicky vykazuje jenom tři osoby: 2. osobu singuláru a 1. a 2. osobu plurálu. 1. osobě singuláru a 3. osobě obou čísel zvláštní morfologický tvar chybí, dovolují ale užití (prostých a opisných) prézentních tvarů v imperativním významu: Nekecám a dělám! (1. osoba singuláru), Ať vejde! (3. osoba singuláru), Ať vejdou! (3. osoba plurálu) 2. Navíc imperativní interpretaci nesou infinitivní konstrukce jako Číst nahlas!. Ve své práci se zabývám jenom morfologickým (tedy ne sémantickým) imperativem, a proto v úvahu připadají jen tvary 2. osobu singuláru a 1. a 2. osobu plurálu. Dole uvádím imperativní paradigmata všech vzorů. Zatím budu používat morfematickou analýzu přijatou v MČ2 (1986:417f.), která pracuje s lineární strukturou imperativu KOŘEN-THÉMA-IMP-(FLEXE), kde IMP je imperativní morfém. Zvláštní flektivní sufix se objevuje jenom v 1. a 2. osobě plurálu, kdežto v 2. osobě singuláru jde o kumulativní morfém vyjadřující jak imperativní modalitu, tak příslušnou osobu a číslo. Později tuto analýzu zamítnu. V (1-9) nás bude zajímat materiál, který se objevuje na pravé periferii kořene nebo napravo od kořene. Neboť tvary 1. a 2. osoby plurálu se od tvaru 2. osoby singuláru morfonologicky liší jen přítomností flektivního morfému, bude stačit, abych uvedl jenom jevy plynoucí z pozorování 2. osoby singuláru. V (1-3) jsou uvedeny vzory třídy I, které mají trojí imperativní sufix: 1) nulový beze změny kořene (ber), 2) nulový se změnou kořene (veď), 3) sufix -i-/-e- (tři, třete). (1) SG. PL. 1 veď-ø-ø-me 2 veď-ø-ø veď-ø-ø-te 3 2 Ačkoliv tvary vejde/vejdou vyjadřují budoucnost, jejich morfologická forma je čistě prézentní a futurální interpretace je dána díky perfektivu. 17

22 (2) SG. PL. 1 ber-ø-ø-me 2 ber-ø-ø ber-ø-ø-te 3 (3) SG. PL. 1 tř-ø-e-me 2 tř-ø-i tř-ø-e-te 3 V (4) je představena třída II. Vyřadil jsem vzor začne, protože v imperativním paradigmatu se neliší od tiskne. Slovesa této třídy mají imperativní sufix -i-/-ě- (tiskni, tiskněte). (4) SG. PL. 1 tisk-n-ø-ě-me 2 tisk-n-ø-i tisk-n-ø-ě-te 3 V (5-6) jsou vzory třídy III: kryje a kupuje. Neboť nepovažuju théma dané třídy za složené (-j-e, -u-j-e), morfématická analýza v (5-6) je vůči MČ2 (1986:457) zjednodušena o pozici chybějícího -e-. Třída vykazuje nulový imperativní sufix připojený k thématu -j- nebo -uj-. (5) SG. PL. 1 kry-j-ø-me 2 kry-j-ø kry-j-ø-te 3 (6) SG. PL. 1 kup-uj-ø-me 2 kup-uj-ø kup-uj-ø-te 3 V (7) je uvedeno paradigma vzoru prosí třídy IV. Paradigma vzoru trpí je stejné v obou vzorech je přítomen nulový imperativní sufix. V (8) je paradigma podvzoru sází, které se v imperativu od prosí liší přítomností thématu. Kromě toho tvary jako vrátí :: vrať/vraťte, platí :: plať/plaťte ukazují, že zde může docházet ke změně kořene, a tvary jako kreslí :: kresli/kreslete a barví :: barvi/barvěte vykazují imperativní (alternující) sufix -i ~ -e. 18

23 (7) SG. PL. 1 pros-ø-ø-me 2 pros-ø-ø pros-ø-ø-te 3 (8) SG. PL. 1 sáz-ej-ø-me 2 sáz-ej-ø sáz-ej-ø-te 3 V (9) je paradigma vzoru dělá třídy V. Třída disponuje nulovým imperativním sufixem a thématem -ej-. (9) SG. PL. 1 děl-ej-ø-me 2 děl-ej-ø děl-ej-ø-te 3 Není bezproblémové tvrdit, že v jednom případě je kategorie osoby a čísla vyjádřena kumulativně s imperativním významem a ve druhém dochází k separaci významů. Postrádá to motivaci a slouží jako řešení ad hoc. Výše předvedenou analýzu proto zjednodušuju a tvrdím, že théma je současně imperativním sufixem. Tak tvar veďme neanalyzuju jako veď-ø TH -Ø IMP -me, nýbrž jako veď-ø TH -me. Na základě toho můžeme shrnout, že imperativní théma má šest podob: 1) nulový sufix beze změny předchozího morfému, 2) nulový sufix se změnou předchozího morfému (palatalizace), 3) sufix -i-, 4) sufix -j-, 5) sufix -uj-, 6) sufix -ej-. Všimněme si, že a) pokud imperativní tvary mají flexi, pak jde o normální prézentní flexi, b) 2. osoba singuláru jako jediná nevykazuje příslušnou flexi (nic jako dělejš neexistuje). Nikoliv nezajímavým jevem je taky fakt, že 1. osoba plurálu v imperativu na rozdíl od prézentu nedovoluje dubletu -m (žádné dělejm neexistuje). To implikuje dvě věci: 1) flexe -m je omezena na prézens, 2) -m není fonetickou variantou flexe -me, nýbrž samostatným morfémem. V tabulce (10) uvádím příklad, přičemž vynechávám irelevantní tvary prézentu. (10) SG. PL. 1 děl-á-me :: děl-ej-me (*děl-ej-m) 2 děl-á-š :: děl-ej-ø (*děl-ej-š) děl-á-te :: děl-ej-te 3 Distribuce flexe vzbuzuje podezření, že imperativní paradigma je tvořeno jinak než prézentní. Kdežto prézens se tvoří připojením flexe ke kmeni, imperativ se zřejmě tvoří 19

24 z formy odpovídající 2. osobě singuláru. Slovo odpovídající má vyjádřit skutečnost, že tato forma není morfologickou formou 2. osoby singuláru, protože jinak by nesla příslušnou flexi. Jde o výchozí, nejméně příznakovou formu, která se morfologicky rovná holému kmeni. Právě z této formy se tvoří ostatní imperativní tvary, které už flexi mají. Na tomto pohledu není nic nového, zastával ho už Komárek (1978/2006:140) a nacházíme ho i v MČ2 (1986:417). Na rozdíl od těchto prací si nemyslím, že imperativní sufix rovněž vyjadřuje význam 2. osoby singuláru. Moje pojetí nerozlišuje mezi imperativním sufixem a thématem, je to jeden a tentýž morfém a théma z principu nemůže nést informaci o osobě a čísle; v následujících kapitolách toto tvrzení bude upřesněno. Aby nedošlo ke zmatku s tabulkami (1-9), kde jsem rozlišoval mezi thématem a imperativním sufixem, a také tabulkou (10), kde jsem pro 2. osobu singuláru ještě uváděl nulový flektivní morfém, implementuju své argumenty do morfematické analýzy v (11). (11) Třída 2 SG 1 PL 2 PL I veď-ø ber-ø tř-i veď-ø-me ber-ø-me tř-e-me veď-ø-te ber-ø-te tř-e-te II tisk-n-i tisk-n-ě-me tisk-n-ě-te III kry-j kup-uj kry-j-me kup-uj-me kry-j-te kup-uj-te pros-ø pros-ø-me pros-ø-te IV sáz-ej sáz-ej-me sáz-ej-te vrať-ø vrať-ø-me vrať-ø-te kresl-i kresl-e-me kresl-e-te V děl-ej děl-ej-me děl-ej-te V (12) je shrnutí imperativních thémat a flektivních morfémů. Termínem default vyjadřuju výchozí imperativní formu, přesněji způsob jejího tvoření. Ostatní formy se tvoří připojením flektivních morfémů k výchozí formě. Thémata třídy II jsou ve skutečnosti úplně stejná jako thémata třídy I, proto v (12) chybí -ě. Nesmíme se totiž nechat zmást pravopisem, který v jednom případě vyjadřuje /e/ po měkkém konsonantu jako -e- (třeme) a ve druhém jako -ě- (tiskněme). (12) Imperativní paradigma DEFAULT -Ø / -i ~ -e / -j / -uj / -ej 1 PL + -me 2 PL + -te 20

25 3.2 Vztah k prézentu Tabulka (12) nám nic neříká o distribuci thémat v rámci jednotlivých tříd. To činím v (13), kde uvádím dvojice prézentní théma ~ imperativní théma. (13) Třída PRÉZENS IMPERATIV I -e- / -Ø- -Ø / -i ~ -e II -e- / -Ø- -i ~ -e III -j(e)- / -uj(e)- -j / -uj IV -í- -Ø / -ej / -i ~ -e V -á- / -aj- -ej 3.3 Shrnutí Imperativní paradigma se značně liší od paradigmatu prézentního. Za prvé, představuje množinu pouhých tří tvarů. Za druhé, nemá nutně strukturu KOŘEN- THÉMA-FLEXE. Výchozí (defaultní) imperativní tvar se rovná holému kmeni (struktura KOŘEN-THÉMA) a odpovídá 2. osobě singuláru. Ostatní tvary, konkrétně 1. a 2. osoba plurálu, se tvoří z výchozí formy připojením odpovídající prézentní koncovky (-me, -te). Imperativ nedovoluje flektivní dublety. 21

26 4 Metoda Pro analýzu českého prézentu a imperativu budu používat dvě metody, což je důsledkem toho, že derivaci prézentních a imperativních tvarů považuju za nutné vnímat morfologicky i fonologicky. Morfologickou část své analýzy stavím na teorii distribuované morfologie (DM), fonologickou část na autosegmentálním přístupu CVCV. Jak předvedu v další kapitole, obě teorie se nevylučují, ba naopak implementace CVCV do architektury gramatiky přijaté v rámci DM zpřesňuje fonologickou část teorie a deleguje mnohé (pseudo)morfologické jevy do fonologie. Tato kapitola se může čtenáři zdát příliš abstraktní, pozbývající dostatek příkladů. Je to záměrem, neboť zde ani neuvádím všechny její detaily, pouze nastiňuju metodologický rámec. Má to být spíše teoretická příprava pro analýzu v 5, kde DM a CVCV dám dohromady a výsledný aparát aplikuju na prézens a imperativ. 4.1 Distribuovaná morfologie Architektura gramatiky Ve své analýze budu používat aparát a architekturu gramatiky přijaté v rámci teorie distribuované morfologie (distributed morphology, DM). Za základní literaturu o DM považuju práce Halle & Marantz (1993, 1994), Harley & Noyer (1999) a Embick & Noyer (2007). Následující výklad bude stavět právě na nich. Slovo distribuovaná má odrážet skutečnost, že informace různého ontologického druhu se objevují v různých místech gramatiky. Tím se DM liší nejen od strukturalistického přístupu znakového (tj. statického), ale i od řady přístupů generativních (tj. procesuálních). Architektura gramatiky (1) názorně tento rozdíl ukazuje. Základním předpokladem je existence tří lexikonů, které v tomto případě je vhodnější nazývat listáře. Žádný z nich totiž neobsahuje slova, nýbrž jen některou informaci, která se ve výsledném slově (a větě) objeví. Derivace jazykových struktur začíná výběrem relevantních jednotek z listáře zvaného syntaktické terminály (The Syntactic Terminals). Ten obsahuje sémantikosyntaktické rysy, přičemž rysem se myslí atomární jednotka odpovídající určité gramatické vlastnosti. Rysy v tomto listáři představují informaci relevantní pro syntax, tzn. jde o čistě jazykovou (gramatickou) informaci. Empiricky víme, že fonologie ani 22

27 koncepční sémantika syntax neovlivňují, proto není důvod tuto informaci mít v listáři, který dodává pracovní materiál pro syntax. (1) Architektura gramatiky v DM SYNTAKTICKÉ TERMINÁLY Syntax ozvučení VOKABULÁŘ Morfologie Fonologie Sémantika ENCYKLOPEDIE Syntax, přesněji základní syntax 3 (Narrow Syntax), funguje na základě rekurze. Buduje struktury pomocí dvou operací/funkcí: sloučení (Merge) a shoda (Agree). Tyto struktury se tradičně znázorňují jako binární stromy. V dané práci syntaktická složka nehraje primární roli, proto se omezím na rozlišení mezi frázovým a terminálním uzlem. Jinak předpokládám obecnou obeznámenost s generativní syntaxí. Frázový uzel je typ uzlu, který se dále větví. Terminální uzel je typ uzlu, který se dále nevětví. V (2) terminální uzly jsou A, B a C, frázové uzly jsou AP a CP. Terminální uzel nese rysový svazek, tj. množinu gramatických rysů; ty zde značím jako ʻFʼ podle anglického feature ʻrysʼ. Rysový svazek s určitým konečným počtem rysů označuju jako [F 1, F 2,...,F n ]. Důležitým termínem je taky hlava (head). Jde o rysový svazek, který jistým způsobem určuje syntaktické chování první fráze, jejíž je součástí. Toto chování je teoreticky formalizováno jako kategorie/značka (category/label), proto fráze (phrase, P) vzniklá sloučením A a B nese kategorii A (AP = fráze kategorie A). V (2) jsou dvě hlavy: A a C. Jak A, tak C definují kategorii (a tedy i chování) celé fráze, ve které jsou bezprostředně obsaženy, tj. AP a CP. 4 (2) CP C AP [F 1, F 2,...,F n ] A B [F 1, F 2,...,F n ] [F 1, F 2,...,F n ] 3 Český ekvivalent anglického narrow syntax přebírám z práce Awadová (2007:332). 4 Pro nejnovější a značně radikální pohled na kategorizaci/označkování viz Chomsky (2013). 23

28 Operace sloučení je maximálně jednoduchá a spočívá v tom, že se vezmou dvě jednotky a dají k sobě (= sloučí se). Tak strom (2) vznikl sloučením A s B, čímž vznikl frázový uzel AP, a následně C s AP, čímž vznikl další frázový uzel CP. Sloučení může být externí nebo interní. Externí sloučení je typ sloučení, kdy aspoň jedna z jednotek přichází z lexikonu/listáře. Interní sloučení je typ sloučení, kdy obě jednotky už jsou v syntaxi, proto tento typ je jednodušší nemusí se hledat jednotka v prostoru mimo syntax (Chomsky 1995, 2014). V novější terminologii interní sloučení odpovídá kopírování (Copy), ve starší terminologii pohybu (Movement). Já budu používat výrazu pohyb. Shoda je operace odpovídající za stejné ohodnocení rysů v různých rysových svazcích. Prototypickým výsledkem této operace je subjekt-predikátová kongruence jak subjekt (jméno), tak predikát (sloveso) nesou stejně ohodnocené rysy osoby, čísla a rodu. Tak ve větě Kuzma snědl rohlík jak Kuzma (subjekt), tak snědl (predikát) nesou stejné rysy 3. osoby singuláru maskulina. Jakmile syntaktická derivace je u konce, vzniklá struktura dospívá k bodu zvanému ozvučení (Spell-Out). To je místo, odkud se struktura posílá do dvou komponentů jazykového rozhrání (interfaces): fonologie (Phonological Form, PF) a sémantiky (Logical Form, LF). Kdežto cesta do sémantiky je přímočará, před fonologií struktura musí projít morfologickou derivací. Morfologie a fonologie tvoří komponenty odpovídající za proces externalizace (externalization), tj. proces překladu hierarchické syntaktické informace do lineárního fonologického řetězce. Dále do externalizace patří větná intonace, i když ta své místo v architektuře DM nemá 5. Zvláštní morfologický komponent jako součást gramatiky je dalším předpokladem, na němž stojí DM. Kdežto syntax je univerzální, morfologie představuje jazykově specifickou informaci. Tento komponent je ontologicky blízký syntaxi v tom, že 1) (rekurzivní) sloučení je jeho základní operací, 2) atomárními entitami jsou gramatické rysy, přičemž ty buď přicházejí ze syntaxe, nebo se objevují až v morfologii. V důsledku prvního morfologické reprezentace představují binární syntaktické struktury (aspoň do jistého okamžiku derivace), a proto je vhodné rozlišovat mezi základní syntaxí a morfosyntaxí. Dále morfologie má několik operací/funkcí, které nejsou přítomné v syntaxi: fúze (Fussion), rozštěpení (Fission), ochuzení (Impoverishment) a vymazání (Obliteration) 6. V (3) v zjednodušené podobě tyto operace formalizuju. Fúze má na vstupu dva rysové svazky (dvě morfosyntaktické hlavy), z nichž vytváří jeden svazek (jednu hlavu). Rozštěpení funguje opačně má na vstupu jeden rysový svazek, z něhož vytváří dva oddělené svazky, tj. dvě separované morfosyntaktické hlavy. Ochuzení má na vstupu jeden svazek, jehož rysový obsah se redukuje, některé rysy se mažou. Vymazání je podobné ochuzení, ale po jeho aplikaci svazek už neobsahuje žádné rysy, vzniká prázdná množina. 5 Pro argumenty, že větná intonace nepatří do fonologie, nýbrž představuje epifenomén syntaktické derivace, viz např. Cinque (1993) nebo Scheer (2012). První práce je syntaktická, druhá fonologická. 6 První tři operace jsou standardním vybavením DM. Operace vymazání byla navržena až v práci Arregi & Nevins (2007). 24

29 (3) OPERACE VSTUP VÝSTUP a. Fúze [F 1, F 2 ] & [F 3, F 4 ] [F 1, F 2, F 3, F 4 ] b. Rozštěpení [F 1, F 2, F 3, F 4 ] [F 1, F 2 ] & [F 3, F 4 ] c. Ochuzení [F 1, F 2, F 3, F 4 ] [F 1, F 2 ] d. Vymazání [F 1, F 2, F 3, F 4 ] [ ] Dále tyto operace specifikovat nebudu, protože v níže uvedené analýze nebudou potřeba. Jak je vidět ve schématu (1), morfologie je rovněž místem, kde dochází ke komunikaci s dalším listářem. Tím je vokabulář (The Vocabulary), který odpovídá za vložení fonologických forem; jemu je věnována další podkapitola. Dále je hierarchická struktura linearizována a poslána do fonologie. Nakonec při komunikaci s třetím listářem, encyklopedií (The Encyclopedia), dochází k vložení koncepčního významu. Protože ten není jazykovou, nýbrž kulturní informací 7, je encyklopedie umístěna na periferii architektury, tj. na rozhrání mezi jazykem a mimojazykovými schopnostmi (např. paměť). Ve své analýze budu dodržovat danou derivační chronologii Komplexní hlava Pojem slova nemá v DM žádné teoretické opodstatnění. DM nepovažuje paradigma za zvláštní jazykový objekt, proto slovo nemůže být definováno jako množina slovních tvarů, jak to činí MČ1 (1986:183). Zároveň slovo nemůže být ztotožněno s jeho koncepčním významem, jak to činí ESČ (2002:242), když nahrazuje pojem ʻslovoʼ termínem ʻlexémʼ. Za prvé, koncepční význam je extragramatickou (= nejazykovou, kulturní) informací a k jeho vložení dochází na samém konci derivace; viz. architektura gramatiky v ( 4-1). Za druhé, koncepční význam je spojen s kořenem, nikoliv s celým slovním tvarem 8, ať už jakkoliv abstraktním. Neboť DM navrhuje architekturu, kde morfologie je fakticky pokračováním syntaktické derivace, derivace slov a frází představuje shodný mechanismus. Můžeme si to představit tak, že základní syntax buduje abstraktní strukturu, která je v morfologii konkretizována jednotlivými morfematickými formami. Tak generování časové fráze (Tense Phrase, TP) je záležitostí základní syntaxe, ale dodání flexe záležitostí morfologie. Je-li manipulace se slovy totožná manipulaci s frázemi, platí teze [t]here is no reason to suspect that our intuitive or traditional notions like word should correspond in any way to a natural class of objects in the theory of grammar (Embick & Noyer 2007:302). V nejlepším 7 Zde předpokládám rozdíl mezi jazykem jako geneticky předávanou schopností, tj. jevem přírodním, a kulturou jako něčím, co se předává výchovou/vzděláním. 8 Ale viz Acquaviva & Panagiotidis (2012) pro názor, že koncepční význam souvisí s konkrétním slovním tvarem. 25

30 případě můžeme mluvit o slovním tvaru, ale to vytváří terminologickou smyčku pokud existuje slovní tvar, musí existovat i slovo. Jak tedy zachytit intuici, že ve větě nacházíme něco, co představuje separovatelnou (a nahraditelnou) jednotku? DM nabízí operovat pouze se syntaktickými objekty a těmi jsou hlava a fráze. Fráze nemůže zastupovat slovo, neboť je ze své podstaty víc než slovo. Zbývá hlava. Mějme syntaktickou strukturu (4), kde A, B, C, D jsou hlavy. (Hlava A je sloučena s celou frází BP, nicméně BP má v sobě hlavu B.) (4) Struktura před pohybem hlavy DP D CP [F 1, F 2,...,F n ] C [F 1, F 2,...,F n ] A [F 1, F 2,...,F n ] AP BP B [F 1, F 2,...,F n ] Struktura (4) podstupuje speciální typ pohybu, tzv. pohyb hlavy 9 (Head Movement). Jde o operaci interního sloučení (= pohybu) na úrovni hlav, výsledkem čehož je struktura, které se říká komplexní hlava (Complex Head). Pohyb hlavy se děje směrem zezdola nahoru. Nejdřív hlava B se sloučí s hlavou A, výsledkem čehož je minimální komplexní hlava, která získává kategorii té hlavy, která zůstala nehybná, tj. A. Celá vzniklá struktura se sloučí s C a vznikne komplexní hlava s kategorií C. Tato komplexní hlava se sloučí s D, získá jeho kategorii a tím pohyb hlavy skončí; viz (5). Právě komplexní hlava zastupuje v DM těžko zachytitelný pojem slova. Je to tedy morfosyntaktická struktura vyjadřující hierarchii jednotlivých hlav. Samotná komplexní hlava frázi netvoří, nýbrž je součástí některé fráze. Tak v (5) je komplexní hlava D součástí fráze DP. CP je doménou, odkud byl proveden pohyb hlavy; ta nás zde nezajímá, proto její strukturu přehlížím. 9 Je stále předmětem diskuze, kde pohyb hlavy probíhá, v základní syntaxi, nebo v morfologii. Matushansky (2006) nabízí alternativní řešení termín ʻpohyb hlavyʼ je zkratkou pro dvě nezávislé operace, jedna z nichž probíhá v syntaxi, druhá v morfologii. 26

31 (5) Komplexní hlava D DP D CP C A B A [F 1, F 2,...,F n ] [F 1, F 2,...,F n ] C [F 1, F 2,...,F n ] D [F 1, F 2,...,F n ] V nejjednodušším případě hierarchie hlav v (5) odpovídá jejich pořadí po linearizaci, tj. proceduře překladu hierarchické struktury do lineárního řetězce: B A C D Vokabulář a vkládání fonologických forem Vokabulář je skladištěm fonologických forem a při jeho komunikaci s morfologií dochází k vložení fonologického materiálu pod příslušné rysové svazky. Není náhodou, že s vokabulářem komunikuje až morfologický komponent. Taková architektura odráží skutečnost, že ačkoliv fonologie je citlivá na základní syntax (např. externí sandhi), základní syntax je vůči fonologii insensibilní (Pullum & Zwicky 1988). Jinými slovy fonologická informace není přístupná pro syntaktickou derivaci, a proto by měla být delegována do jiných, chronologicky pozdějších, komponentů. Takovému přístupu se říká pozdní vkládání (Late Insertion) v kontrastu k přístupům počítajícím s fonologickou informací už při syntaktické derivaci (např. Chomsky 1995). Nyní bude důležité rozlišovat mezi termíny morfém, exponent a jednotka vokabuláře, proto v (6) udávám jejich definici. (6) a. Morfém je rysový svazek nesený terminálním uzlem. b. Exponent je fonologická forma vkládaná pod morfém. Exponent může být nulový (Ø), pak nepředstavuje pro fonologii žádnou informaci. c. Jednotka vokabuláře (Vocabulary Item, VI) je svazek gramatických rysů asociovaných s exponentem. V (7) je VI obsažena ve vokabuláři češtiny. Její levá strana odpovídá svazku gramatických rysů, pro které je specifikována, a její pravou stranu představuje exponent. Jednota tohoto svazku s daným exponentem se vyjadřuje symbolem ʻ ʼ. VI (7) čteme takto: vlož exponent /i/ tam, kde morfém obsahuje rys plurálu. Výsledkem jsou tvary jako /paːɲ-i/, /ʒɛn-i/, /viɟɛl-i/ atd. (Příklad (7) je čistě názorný a netvrdím, že specifikace VI může být opravdu omezena na plurál.) 27

32 (7) [pl.] /i/ VI je obsažena ve vokabuláři a při vkládání podléhá principu podmnožiny (Subset Principle). V (8) je definice tohoto principu v originálním znění z Halle & Vaux (1998). (8) Princip podmnožiny / v1 (Halle & Vaux 1998:226) The phonological exponent of a Vocabulary Item is inserted into a terminal morpheme if the item matches all or a subset of the grammatical features specified in the terminal morpheme. Insertion does not take place if the Vocabulary Item contains features not present in the morpheme. Where several Vocabulary Items meet the conditions for insertion, the item matching the greatest number of features specified in the terminal morpheme must be chosen. Podle mého názoru je původní definice rozložitelná na dvě nezávislé podmínky, proto v (9) uvádím reformulovanou verzi. Zde a dále budu výraz vkládání VI zapisovat jako VI-vkládání. (9) Princip podmnožiny / v2-finální Shrnutí a. VI podstupuje VI-vkládání, pokud a jen pokud VI neobsahuje rysy, které příslušný morfém nemá. b. Pokud podmínku (9a) splňuje hned několik VI, vložena je ta z nich, která má nejvíce rysů obsažených v morfému. Distribuovaná morfologie (DM) je morfologická teorie vycházející z předpokladu, že jazyková informace různého ontologického druhu má být separována do různých míst v architektuře. Tři oddělené listáře (syntaktické terminály, vokabulář, encyklopedie) jsou realizací tohoto předpokladu. Dalším axiomatem je existence specifického morfologického komponentu, jehož vstupem je syntaktická hierarchická struktura a výstupem lineární fonologická struktura. V průběhu morfologické derivace dochází k VI-vkládání na základě principu podmnožiny. Je třeba podtrhnout, že DM je teorie gramatiky. DM nabízí svou architekturu a základní principy derivace, ale neříká nic o tom, jak mají reprezentace vypadat, proto je vhodné i snadné tento systém doplnit o teorii reprezentace. Neboť se ve své práci zabývám, tradičně řečeno, morfonologickými aspekty prézentu a imperativu, soustředím se na reprezentaci fonologickou a jako teorie mi poslouží CVCV. 28

33 4.2 CVCV Lineární fonologie Před tím, než se pustím do vysvětlení teorie CVCV, krátce uvedu její historické pozadí. Nevidím smysl začínat vznikem fonologie jako takové, proto startovním bodem mého exkurzu bude generativní fonologie. Případné zájemce o historický vývoj fonologického myšlení odkazuju ke své bakalářské práci Poludněv (2012: 1-2). V roce 1968 Noam Chomsky a Morris Halle vydali knihu, která se tradičně považuje za zrod generativní fonologie, jde o The sound pattern of English (Chomsky & Halle 1968) neboli zkráceně SPE. Neboť metoda představena v dané publikaci nehraje pro mou analýzu relevantní roli, uvedu jen ty teze, které považuju za nezbytné pro pochopení dalšího aparátu. Chomsky a Halle zavedli formalismus pro zápis fonologických změn. Neboť generativní přístup je přístup procesuální, je třeba zachytit změnu primární struktury (tzv. lexikální či hloubkové reprezentace) na strukturu, kterou pozorujeme empiricky (tzv. povrchovou reprezentaci). Na lexikální reprezentaci se aplikuje řada pravidel, která ji postupně mění na reprezentaci povrchovou. Z toho plyne, že vztah mezi lexikální a hloubkovou reprezentaci je asymetrický: lexikální reprezentace je nutně hloubkovou, ovšem hloubková reprezentace nemusí být lexikální. Povrchová reprezentace je finálním krokem derivace, na tuto reprezentaci se už neaplikuje žádné pravidlo a právě v takové formě se posílá do fonetiky. V (10) je abstraktní znázornění těchto vztahů. Lexikální reprezentaci dávám do dvojitých závorek, hloubkovou a povrchovou reprezentaci do jednoduchých závorek, fonetická reprezentace je standardně uvedena v hranatých závorkách. Levá část představuje derivaci se změnou, pravá část derivaci beze změny. Kdežto derivace nalevo podstupuje pravidla 1 a 2 (P1, P2) a z lexikální reprezentace //xyz// se mění na povrchovou /abz/, derivace napravo nepodstupuje žádné pravidlo, a proto lexikální reprezentace //xyz// se neliší od povrchové /xyz/. (10) //xyz// lexikon //xyz// P1 /ayz/ /xyz/ fonologie P2 /abz/ /xyz/ [abz] fonetika [xyz] Ze schématu (10) plyne, že takový formalismus potřebuje nejen reprezentace, ale i pravidla, která slouží jako převaděče jedné reprezentace do druhé. Takovým pravidlům se říká transformační (transformational rules) a jejich podoba je uvedena v (11). Levá část pravidla (11a) popisuje změnu, jeho prává část kontext relevantní pro danou 29

34 změnu. Pravidlo čteme takto: A se mění na B v kontextu mezi C a D. Pravidlo (11b) ukazuje změnu reprezentace CAD na reprezentaci CBD, přičemž CAD odpovídá termín strukturní deskripce (structural description) a CBD strukturní změna (structural change). Lineární (= jednoúrovňový) zápis fonologických reprezentací a jejich změn inspiroval označení takového přístupu jako lineárního. (11) a. A B / C D b. CAD CBD Za minimální jednotku fonologie se na rozdíl od strukturalismu nepokládá foném, nýbrž binárně ohodnocený fonologický rys, tzn. rys mající hodnotu buď ʻ+ʼ, nebo ʻ ʼ. Foném představuje svazek takových rysů a fakticky slouží jako zkratka pro ten či ony svazek, proto se místo tradičního termínu foném zavádí termín segment. Segment je tedy neuspořádaná 10 množina fonologických rysů; viz (12), kde jsem jako příklad použil svazek rysů definujících segment /a/. (12) /a/ Transformační pravidla jako v (11) jsou schopna zachytit jak derivaci se změnou (viz (10) nalevo), tak derivaci beze změny (viz (10) napravo). Jde o problém SPE, neboť daný systém snadno vytvoří pravidlo pro cokoliv v jakémkoliv kontextu. Daná teorie nemá dostatek vnitřních omezení, aby se vyhnula přegenerování (overgeneration). To vedlo k zamítnutí konceptu SPE a přechodu k autosegmentalismu, kde možné fonologické jevy jsou omezeny vlastnostmi samotné teorie Autosegmentalismus V roce 1976 John Goldsmith napsal disertaci Autosegmental phonology (Goldsmith 1976), kde na materiálu tónových jazyků navrhl, že fonologické reprezentace jsou několikaúrovňové struktury. Každá úroveň disponuje svými segmenty (jednotkami), proto se této teorii reprezentace říká autosegmentální. Spojení mezi úrovní je formalizováno prostřednictvím tzv. asociační linky a procesu spojení se říká asociace. Podívejme se nyní, jak taková formalizace funguje. V (13) jsou znázorněny dvouúrovňové struktury obsahující a) úroveň melodických segmentů (v strukturalistické terminologii fonémů), b) úroveň tónů, c) asociační linku. Melodické 10 S návrhem, že tato množina může být vnitřně (hierarchicky) uspořádána, přišel až Clements (1985). 30